Články z časopisů Věda a technika mládeži a Svět internetu: Kdo

Články z časopisů Věda a technika mládeži a Svět internetu: Kdo

Zadání úlohy na vytvoření sloupců:
1. Přeformátujte text dokumentu – řádkování jednoduché
2. Kapitolu Beringie přeformátujte do dvou sloupců, stejně širokých
3. Kapitolu Omyly a podvrhy přeformátujte do dvou sloupců, nestejně
širokých. Čára mezi sloupci
Články z časopisů Věda a technika mládeži a Svět internetu:
Kdo objevil Ameriku ?
(VTM říjen 1996)
Kryštof Kolumbus nebyl v roce 1492 prvním, kdo vkročil na pevninu Nového světa. Nebyli
to ani Vikingové kolem roku 1000, ani irští mniši v šestém století našeho letopočtu. Primát
objevitelů Ameriky patří původním obyvatelům tohoto kontinentu - indiánům. Kdo byli tito
lidé a kdy přišli do neobydlených končin Severní Ameriky?
Beringie
Nástupním prostorem pro osídlení Ameriky byla bezpochyby Beringie, která zaujímala
prostory mezi severovýchodní Asií a Aljaškou. Vynořila se z vln oceánů díky celosvětovému
poklesu hladin moří v dobách, kdy zalednění vázalo obrovské vodní spousty v masách
ledovců. Východní hranici Beringie lze ztotožnit s Verchojanským pohořím západně od řeky
Leny. Na západě se prostírala Beringie až k okrajům laurentinského ledovce, který pokrýval
sever Aljašky až k východním břehům řeky Mackenzie.
Pro vznik souvislého pevninského mostu mezi dnešní Čukotkou a Aljaškou bylo nezbytné,
aby hladina oceánů poklesla nejméně o 50 metrů vzhledem k její dnešní úrovni. Tato situace
nastala zřejmě již před 60 000 lety a svého maximálního rozšíření dosáhl beringský
pevninský most v období před 20 až 18 tisíci lety, kdy byla hladina moří nižší oproti
dnešnímu stavu o plných 121 metrů. Spojení mezi Asií a Amerikou se udrželo až do doby
před necelými 10 000 lety, kdy konec ledových dob a vzestup teploty zdvihl hladiny oceánů
a pohřbil Beringii pod vodními spoustami.
Proč došlo k osídlení Ameriky až po odkrytí evninského mostu? Beringova úžina by neměla
pro pravěké lovce představovat nepřekonatelnou překážku. Pravěcí lidé dokázali překonat
podobné úžiny i v jiných částech světa. Například k osídlení Austrálie, jehož první dějství se
snad odehrálo před 60 tisíci lety, došlo poté, co se pravěcí lovci přeplavili přes Torresovu
úžinu. Samotný Beringův průliv zdolali po zániku pevninského mostu předchůdci dnešních
Eskymáků. Zčásti pronikli na Aljašku v kožených člunech, mnozí ale přepluli mořskou úžinu
na ledových krách. Jenže Ameriku osídlili jako první lidé přivyklí životu na suché zemi,
které by vyhlídka na nebezpečné hrátky s ledovým vodním živlem asi odradila od další cesty.
A tak zůstává existence Beringie základním předpokladem pravěkého osídlení Ameriky.
Druhou nezbytnou podmínkou pro osídlení Ameriky yla existence průchodného koridoru
mezi laurentinským ledovcem svírajícím sever Aljašky a ledovými masami plazícími se do
údolí ze svahů Skalistých hor. Nelze vyloučit, že určitý úzký koridor se udržel i během
poslední doby ledové, tedy v období před 25 až 14 tisíci roky. Za mnohem pravděpodobnější
je ale považována možnost volného průchodu z Beringie do plání Severní Ameriky až po
kulminaci posledního zalednění. Někteří badatelé nevylučují možnost, že pravěcí lovci prošli
do jižnějších oblastí Ameriky po pacifickém pobřeží.
Jak vůbec Beringie vypadala? Na základě analýz pylových zrn nalezených v usazených
horninách na Aljašce a v povodí řeky Yukon lze ve vývoji rostlinstva v Beringii rozlišit tři
stadia. V prvním z nich, datovaném do období před 25 až 14 tisíci lety, dominovaly ve flóře
trávy, ostřice a bohaté porosty šalvějí. Pro další stadium z období před 14 až 12 tisíci lety je
charakteristické rozšíření zakrslé břízy. Teprve pak, zhruba před 10 až 7 000 lety, došlo k
většímu rozšíření dalších stromů, hlavně olší a některých jehličnanů. Z těchto údajů vědci
usuzují, že teprve před 14 tisíci let nastaly v Beringii podmínky, kdy se na jejích pláních
mohla uživit početná stáda velké lovné zvěře. Za stády vstoupil do Beringie i lovec. Mnozí
zoologové ale tvrdí, že i před tím mohly beringské stepi poskytnout bohatou pastvu četným
stádům mamutů, bizonů, divokých koní a sobů.
Někteří vědci se domnívají, že limitujícím faktorem pro průchod Beringií nemusel být
nedostatek velké lovné zvěře, ale dostupnost dřeva pro ohně pravěkých lovců. Jak ukazují
rozbory pylu uchovaného v usazených horninách v oblastech dnešní východní Sibiře,
dostatek palivového dřeva se v tomto nástupním prostoru pro kolonizaci Ameriky objevil
teprve před 12 000 lety, kdy se zde rozšířily větší stromy např. osiky, jalovce a vrby.
Folsom a Clovis
První stopa po praobyvatelích amerického kontinentu tzv. paleoindiánech byla nalezena před
sedmdesáti lety. Jednoho jarního dne roku 1925 jel černošský kovboj George McJunkin
podél vyschlého potoka poblíž osady Folsom ve státě Nové Mexiko a pátral po zaběhlých
kusech dobytka. Do oka mu přitom padly kosti vyčnívající z hlíny. Naštěstí pro vědu
donutila zvědavost McJunkina slézt s koně a vydrápat se do svahu ke kostem. Když kolem
nich chvíli šťoural nožem, vydoloval pazourkový hrot, který se vůbec nepodobal těm, jaké
znal McJunkin od indiánů. Hrot byl poměrně dlouhý, pečlivě opracovaný a v dolní části byl
vybaven podélným žlábkem.
Když se kosti a hrot v létě téhož roku dostaly do muzea v Denveru, nastal poprask. Kosti
jsou určeny jako pozůstatky pravěkého bizona. Jestli je hrot stejně starý jako kosti, je třeba
přehodnotit dosavadní názor, že Amerika nebyla osídlena dříve než před čtyřmi tisíci lety.
Vykopávky vedené na místě nálezu o rok později J. D. Figginsem naděje naplnily. Poslední
vítr z plachet všem skeptikům vzal nález pazourkového hrotu vězícího v žebru kostry
pravěkého bizona. Počátky nejstaršího osídlení Ameriky bylo rázem možné posunout do
doby před deseti tisíci let.
Ale to nebylo poslední slovo ve výzkumu historie osídlení Ameriky. O čtyři roky později
zahájil E. B. Howard vykopávky jižně od Folsomu poblíž města Clovis. Nalezl zde kostry
pravěkých koní, bizonů a mamutů a vedle nich i další pazourkové hroty. Od hrotů tzv.
folsomského typu se lišily hlavně délkou, i když i ony byly oboustranně pečlivě opracovány
a vybaveny charakteristickým žlábkem. Nejnovější měření ukazují, že je zhotovila ruka
pravěkého lovce zhruba před 11 200 až 10 900 lety. Později byly nalezeny tyto
charakteristické hroty tzv. kloviského typu v mnoha oblastech Severní a Střední Ameriky.
Omyly a podvrhy
Tzv. kloviská kultura se ze svého primátu dlouho netěšila. Nejdříve objevil Frank Cummings
Hibben v novomexické jeskyni Sandia pazourkové hroty, ohniště a kosti pravěkých zvířat,
která datoval do období před 10 až 14 tisíci lety. Úplný průlom, jak se zdálo, přinesly nálezy
z rozlehlých údolí při řece Old Crow v severních oblastech Yukonu, kde byly v roce 1966
nalezeny známky osídlení, jejichž stáří bylo odhadnuto na 27 000 let.
Později se objevovaly jako houby po dešti zprávy o nálezech posouvající příchod prvních
Američanů ještě dále do minulosti. Na kalifornském ostrově Monte Rosa byly nalezeny
opálené mamutí kosti a kostěné nástroje staré údajně 40 000 let. Na kalifornském pobřeží se
podařilo odkrýt kostry lidí, kteří zde měli žít před plnými 48 000 lety. V Taberu u kanadské
Alberty nalezl A. M. Stalker pozůstatky paleoindiánského dítěte, které podle něj zemřelo
před plnými 50 000 lety. A to se ještě můžeme zmínit o nálezech slavného Louise Leakyho v
Calico Hills. Leakey tvrdil, že nalezl kamenné nástroje staré až 100 000 let a nevylučoval
nález nástrojů, které by mohly pocházet z dob, jež ode dneška dělí až půl milionu let.
Zde je ale třeba uvést, že tyto údajné kamenné "nástroje" jsou s největší pravděpodobností
výtvory přírody a nevznikly rukou člověka. Stejná skepse provází i kalifornské vykopávky a
nález z Taberu, kde nebylo použito zcela adekvátních metod určení stáří. Stejně dopadly i
nálezy od řeky Old Crow a v případě vykopávek v jeskyni Sandia je dokonce podezření z
podvrhu. Z těchto důvodů zůstává pro valnou většinu odborníků kloviská kultura nejstarším
prokázaným osídlením Severní Ameriky.