Caritas 2003/2 - Charita Česká republika
Transkript
Sdružení Česká katolická charita CENA 10 Kč Chráněné dílny (6) Jindřiška Krpálková: Zabraňme obchodu s lidmi Větrné mlýny pro Angolu (11) (8) Sestra MARIE GORETTI (14) obdržela cenu Téma: Osobní Asistence (3) Kalendář CENA UTRPENÍ Před lety jsem viděl obraz naší planety. Byla namalována zlatem a dokola ji obepínal velký trnový věnec. Trny byly dlouhé a ostré. Zlatem chtěl umělec vyjádřit, že naše planeta je nesmírně cenná, protože ji obohacuje život a je na ní mnoho krásy. A život by byl úžasně krásný, kdyby nebyla tak pevně sevřena trním, které naznačuje utrpení, bolest a smrt. Dá se říci, že na naší zemi jsou světy dva. Svět zdravých, kteří ještě velkou bolest nepoznali, a svět nemocných, kteří trpí bez naděje na uzdravení. V tyto dny se mi znovu ten obraz vybavil. Proč? Je vyhlášen mezinárodní rok zdravotně postižených. A já si znovu uvědomují i ty dva světy, ve kterých žijeme. Svět zdravých a svět nemocných. Svět zdravých ví pramálo o tom druhém světě. Snad také proto, že o něm ani vědět nechce. Proto vítám iniciativu světového společenství a vyhlášení mezinárodního roku zdravotně postižených. Jistě to bude pro nás příležitostí dívat se také do světa nemocných, přijímat je do svých srdcí, projevovat účastenství a snažit se jim pomáhat a také se od nich učit. Jsem rád, že po změně společenského systému u nás se i v tomto ohledu mnohé změnilo. Tělesně postižení se stávají součástí celého lidského společenství, budují se pro ně bezbariérové komunikace, byty, sociální zařízení, chráněné dílny apod. Nejsou už jen uzavřeni do svého ghetta jako v minulosti. Jsou to lidské i Boží děti a jsou našimi bratřími a sestrami. „Já pak jsem červ a ne člověk.“ Tato prorocká slova se vyplnila na Pánu Ježíši. Ke kalvarské tragédii nedošlo proto, že Pán Ježíš ztratil svou božskou moc. On se vydal dobrovolně, aby přinesl oběť smíření za hříšnost světa. Ježíšova bolestná smrt má proto tak velkou cenu, že se svobodně rozhodl projít každou lidskou bolestí, křivdou, ponížením, opuštěností i bolestí těla. Zásluhou kříže Kristova se dostává zvláštní ceny i našim křížům. Svým utrpením se stáváme spolupracovníky na díle vykoupení. Ovšem i od nás čeká Bůh, že poneseme svůj kříž dobrovolně a bez reptání. Svobodné rozhodnutí pro oběti dodává i našim křížům vysokou cenu. Proto Sv. Otec řekl ve Vídni nemocným a těžce postiženým: „Máte takovou cenu, jakou má vaše srdce.“ Na postižené se díváme se soucitem a litujeme je pro jejich ubohost. Ale napadlo nás někdy, jak se asi na ně dívá Bůh, který zná cenu jejich srdcí? Často se vzpíráme drobným protivenstvím, nechceme se smířit s tím, co není podle nás. Uvědomili jsme si někdy, s čím se museli smířit všichni těžce postižení? Světu mohou tito lidé připadat zbyteční. Ale jen proto, že svět nezná cenu utrpení a nic neví o ceně lidského srdce, které celý život poslušně tepe pod křížem bolesti a ponížení. Zná je však Bůh a v této jistotě je jejich útěcha i velká naděje. P. Josef Zouhar Prezident Diecézní charity Brno 2 Stalo se... • Diecézní charita Brno ve spolupráci s Oblastní charitou Břeclav od začátku roku provozují sociálně právní poradenství v Zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné. • Oblastní charita Jihlava se v březnu přestěhovala na Jakubské náměstí. • Jarní karneval s hrami pro děti uspořádali 19. března v Poradně pro děti a mládež ve Žďáře nad Sázavou. • Diecézní charita Brno se podílela na organizaci 5. Regionální konference nevládních neziskových organizací Jihomoravského kraje, které proběhly 25. března. • Farní charita Žatec otevřela 1. dubna Občanskou poradnu. Největší zájem je zatím o pomoc právníka. • Oblastní charita Ústí nad Labem uspořádala 3. dubna v Městském divadle benefiční koncert na podporu sociálně slabých rodin postižených loňskými povodněmi. • Mezinárodní den Romů si Oblastní charita Most připomněla 8. dubna Dnem otevřených dveří ve svém předškolním a odpoledním klubu pro děti. • V brněnské Effetě – denním pobytu pro lidi s mentálním postižením a autismem 12. dubna předváděli pedagogové rodičům, jak zdobit květináče. • Oblastní charita Most spolu s Diakonií Annaberg uspořádala počátkem dubna v Mostě třídenní setkání na téma Rodina pilířem prosperity regionu. • Sourozenci Ulrychovi se skupinou Javory zpívali 13. dubna v Mahenově divadle pro znovuotevření hospice v konventu sester sv. Alžběty v Kamenné ulici v Brně, který byl předloni zrušen. • Rytířem Velkokříže Řádu sv. Silvestra papeže se stali bývalý politický vězeň Luboš Hruška a Anton Hart, který přispívá ke smiřování českého a německého národa na Chebsku. V Hruškově meditační zahradě s Památníkem obětem zla v Plzni se mj. odehrávají duchovní akce Charity. • Výtěžek benefičního koncertu Symfonického orchestru ZUŠ města Brna v Židenicích putoval na podporu charitního Domova pokojného staří v Kamenné ulici v Brně. • Charita se podílela na organizaci regionálních festivalů Jeden svět v Jihlavě a Ostravě, spolupráce trvala i v Českých Budějovicích. • Při oslavách desátého výročí Oblastní charity Znojmo vystoupily pěvecké sbory Libohlásek, Carmina Clara a Dyjánek. • Kavárna s galerií Chráněné pracoviště Charity Zlín vystavovala v květnu a v červnu Obrázky z podzámčí malířky, zpěvačky a herečky Vlasty Kahovcové. • Fotografie Petra Filo, dokumentující činnost Diecézní charity Brno, zdobily od poloviny května prostor nové knihovny Filozofické fakulty Masarykovy uníverzity. • Milovníci pěší turistiky vyrazili 17. května na první jarní pochod pro Hospic na Svatém Kopečku u Olomouce. • Koncem května navštívili zástupci Oblastní charity Jihlava centra Prevence pro děti, mládež a mladé lidi družebního města Purmerend. Výpravy do Holandska se zúčastnila i mládež z řad klientů. • Farní charita Karlovy Vary uspořádala 28. května odbornou konferenci Alzheimerova demence. • V klubu Mariánek Domova pro matky s dětmi v Hradci Králové 29. května přednášela lékařka Eva Čápová o psychickém vývoji pacholat. • Děti z Komunitního centra Světluška v Ústí nad Labem-Střekově prožily poslední květnový víkend v Ostrově. Pro mnohé z dětí byl víkendový pobyt prvním v životě. • Oblastní charita Ústí nad Labem ve spolupráci s občanským sdružením La Chipen, Mateřskou školou Předlice, Městskou policií a o. p. s. Člověk v tísni připravila 1. června v Předlicích Den dětí. • Denní stacionář pro děti a mládež s kombinovanými vadami v Poličce pořádal 6. června již 5. ročník hudební zahrady s vystoupením písničkářů a divadelních skupin. • Jablonné v Podještědí přivítalo 7. června charitní poutníky z litoměřické diecéze. • V rámci projektu „S občany ČR o EU“ informovala Diecézní charita Brno své klienty před blížícím se referendem. • Na benefičním koncertu na pomoc lidem s roztroušenou mozkomíšní sklerózou v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové zahrál 18. června Lukáš Smolej na trubku a Lída Hanušová na varhany. • Hudební skupina Lavina vystupovala 24. června na benefičním koncertu Oblastní charity Žďár nad Sázavou. Výtěžek putoval na preventivní programy charitní Poradny pro děti a mládež. Osobní asistence ASISTENTI, ... to jsou naše prodloužené ruce Setkání vozíčkářů a osobních asistentů na faře v Touškově. Foto: archiv ZASE JSME LIDMI Večerní koncert pod širým nebem: Na kraji hlediště sedí mladík a hlavou pokyvuje do rytmu. Náhle mu z kolenou sjede přikrývka a odhalí invalidní vozík. Mladý muž vedle něj deku zvedá a zakrývá chlapcovy nohy, aby je chránil před nočním chladem. Městský park: Mladá žena veze staršího muže. Plavovláska cosi vypráví a muž na vozíku se usmívá. Dívka drží zmrzlinu a každou chvíli dává ochutnat svému společníkovi, který má ruce bezmocně složené v klíně. Ačkoliv ani v jedné z popsaných situací se nejedná o příbuzné, vztahy mezi „partnery“ jsou blízké. Možná bližší než mezi leckterými sourozenci či rodiči a dětmi. Ve všech případech se jedná o osobní asistenty a jejich klienty. Plzeň je po Praze druhé město v republice, které – za finanční pomoci programu Phare EU – před pěti lety zavedlo projekt osobní asistence pro těžce zdravotně postižené. Zkušební provoz prokázal takovou životaschopnost, že v něm Plzeňští pokračují dodnes. Projekt osobní asistence se rozšířil i do dalších měst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V okrasné Meditační zahradě Luboše Hrušky v Plzni se koná jedna z četných společenských akcí. Mezi návštěvníky, kteří se kochají působivou kompozicí dřevin, květin a kamenné křížové cesty, projíždí na vozíku i několik zdravotně postižených. Doprovázejí je většinou mladí lidé. „Těžce handicapovaným lidem poskytujeme asistenční služby pohotovostní, nebo terénní,“ vysvětluje zástupkyně ředitele Městské charity v Plzni a vedoucí projektu osobní asistence Anna Srbová. Pohotovostní služba pracuje v bezbariérovém domě Vítr místo ponorky Romek na výletě na zámku Kozel. Foto: archiv v Kaznějovské ulici. Všech šestatřicet bytů pro imobilní občany je připojeno na dispečink. Kromě obyvatel domu v Kaznějovské pomáhá asistenční služba dalším čtyřem desítkám postižených. Asistenční pohotovostní pomoc nyní zajišťují po sedm dní v týdnu civilkáři. „Kluci jsou po celý den na telefonu. Pomáhají s osobní hygienou, s manipulací postiženého, ale třeba i při úklidu a nákupech,“ říká Anna Srbová. Díky „klukům“ se tu prý zcela změnila atmosféra. Zatímco dříve hrozila postiženým, odkázaným jen na sebe a své příbuzné, ponorková nemoc, mladí asistenti s sebou přinesli svěží vítr. „Nevím, co si bez nich počneme, až bude civilní služba zrušena,“ povzdychne si Anna Srbová. Terénní služba znamená, že zdravotně postižený má svého osobního asistenta, který za ním pravidelně přichází. Handicapovaný tak může zůstat v domácím prostředí. Spolu pak vykonávají činnosti, jimž by se postižený věnoval, kdyby byl soběstačný. 3 Osobní asistence Osobní asistentka Marcela Poláčková se svým klientem panem Josefem. Chodí nakupovat, na procházky, k lékaři, píší dopisy, čtou si. Asistenti však také pomáhají při osobní hygieně a úklidu. „Já tuto službu vysvětluji tak, že když postižený dostane chuť na kynutý knedlík, pečovatelka mu jej koupí, ale asistentka jej spolu s ním uvaří podle receptu jeho babičky,“ říká Anna Srbová. „Asistenti – to jsou prodloužené ruce a nohy postiženého.“ Spolehlivost, nejvyšší ctnost Plzeňská městská Charita zaměstnává více než 20 osobních asistentů, převážně z řad studentů. Dva asistenti pracují na plný úvazek. Jednou z nich je Marcela Poláčková. Zdravotně postiženým pomáhá od svých 16 let. Dnes pečuje o osm klientů a doma o svou sedmiletou dceru. „Po maturitě jsem pracovala jako účetní, ale nebavilo mě to,“ vzpomíná drobná blondýnka. „Tahle práce mě velice těší. Každý máme jiné obdarování - já bych třeba nedokázala být učitelkou. A když navíc vidím tu vřelou zpětnou reakci!“ Za příklad dává svojí klientku Jarku, kterou postihla po druhém těhotenství roztroušená skleróza. Dnes už neovládá žádný sval v těle kromě hlavy a krku. „A ona přesto žije naplno, více než kdekterý zdravý člověk. Má tolik optimismu a vzácného černého humoru, že pomohla i mně v době, kdy jsem prožívala životní krizi. Určitě se nedá říct, že pomáháme - spolu s dalšími asistentkami - jen my jí! Ty vztahy jsou obohacující vzájemně.“ A na čem podle Marcely Poláčkové při osobní asistenci záleží nejvíce? „Myslím, že na důvěře, toleranci a spolehlivosti. Spolehlivost je nezbytná. Jestli je na vás člověk 4 Foto: archiv závislý, nemůžete si nepřijít a nechat ho bez pomoci,“ upozorňuje tato přívětivá žena. Paní Marcela právě sedí s dalším klientem na balkoně panelového domu. Čtou si společně v učebnici ruštiny, kterou kdysi mladý muž ovládal. Krutý osud zasáhl Romka ve třiadvaceti letech. Jako student 4. ročníku vysoké školy se tehdy vrátil z brigády domů a usnul. Netušil, že tatínek ve vedlejším pokoji už nedokáže čelit těžké nervové nemoci a rozhodl se spáchat sebevraždu svítiplynem. Romka, i když s těžkými následky, ještě zachránili. Otce už ne. „Bez Marcelky a civilkářů bych syna nemohla mít doma. Vždyť já ho ani neuzvednu,“ posteskne si Romanova maminka. Mladý muž má rád procházky, ale dostat se z pátého patra ven, bývá náročné. „Invalidní vozík se do výtahu nevejde, proto ho musíme částečně složit a Romka přidržovat,“ vysvětluje Marcela. Jedním z častých a nezbytných úkolů osobních asistentů je vyřizování úředních věcí klientů. „Na mnoha úřadech jsou sice výtahy, ale ovládat je většinou dokáže jen doprovod. A přesto jsme na tom lépe než jiná města a obce. Jejich obyvatelé nám často závidí množství bezbariérových dopravních prostředků a pochopení magistrátu. To není všude samozřejmé.“ Plzeňska. Ačkoliv je sama zdravá, více než deset let věnuje všechny své síly invalidním občanům. „Je to právě klient, který určuje, v čem by mu asistent mohl pomoci. Spolupracovat mohou jen lidé, kteří si vzájemně důvěřují. Vždyť klienti jsou svým způsobem vydáni asistentům napospas.“ Některé zkušenosti, získané během existence projektu, jsou až dojemné. Třeba právě Romka vytrhl jeden z asistentů z dlouhodobé pasivity a dokonce ho přiměl ke komunikaci. Odešel pak na studia, ale ještě dnes ho jezdí navštěvovat. Jiný muž, nešťastný po úmrtí své invalidní maminky, o kterou pečoval, našel nakonec svůj nový smysl života právě při práci osobního asistenta. Evu Fikrlovou, předsedkyni Vozíčkářů Plzeňska, zaskočil nemilosrdný osud před 20 lety. Řidič služebního vozu, ve kterém jela, přehlédl přijíždějící vlak. Když se vrátila po dvou letech z nemocnic a rehabilitací domů, zemřel jí manžel. „Každý se musí se svým postižením vyrovnat sám,“ konstatuje paní Eva dnes už s životním nadhledem. „Mně to trvalo pět let, než jsem se naučila dělat věci jinak, než jsem byla zvyklá. Osobní asistence je podle mne služba, která nám dává pocit, že jsme zase normálními lidmi. Zřejmě proto jsou osobní asistenti mezi našimi členy tak oblíbení. Kéž by jich bylo víc.“ A konečně - tato služba je velmi prospěšná i pro asistenty samotné. „Člověk získává úplně nový pohled na svět,“ přiznává studentka Klára. „A také zjišťuje, že tito lidé mají žebříček hodnot mnohem srovnanější, než my takzvaně zdraví.“ Irena Kastnerová OBĚD PRO PŘÍTELKYNI Důvěra je nezbytná V prosluněném bytě sedí za stolem stařenka. Hrbí se nad vkusně naservírovaným obědem a těší se návštěvě. Mluví trochu stěží, ale ráda. „Ráno čekám na holky, aby mi sundaly nohy z postele a posadily mě na ten - já tomu říkám gramofon. V poledne mi přinášejí jídlo. Nemůžu chodit a Charita mi moc pomáhá. Ta obsluha je jedinečná,“ říká a snaží se příliš nezadýchat. Asistentem nemůže být každý. „Takovou službu může vykonávat jen člověk, který se dokáže vcítit do situace druhého a který ho zároveň dokáže respektovat,“ doplňuje informace Jaroslava Mossóczyová, dispečerka osobní asistence a členka výboru Vozíčkáři Monika, osobní asistentka, pracuje pro znojemskou Charitu teprve tři měsíce. Avšak jak to chodí u paní Antonie, zná dokonale. Pracuje rychle, ale nikdy se nezapomene zeptat na potřeby své svěřenkyně. Před odchodem Osobní asistence přesně ví, jak ji pohodlně usadit, jak jí přes ramena i navzdory teplému počasí přehodit svetr, jak moc přivřít dveře, aby měla paní přehled o chodbě, a připomíná jí svůj opětovný příchod ve večerných hodinách. Po chvilce již spěchá autobusem k dalšímu klientovi. „Poprvé jsem měla šílený strach ze setkání, ale předčilo to všechna mé očekávání. Moje představa o osobní asistenci byla úplně jiná. Říkala jsem si, že bych tuhle práci nemohla nikdy dělat. Přesto jsem to zkusila jako dobrovolnice, začalo mě to bavit, a nakonec jsem změnila i zaměstnání prodavačky,“ líčí své začátky Monika. „Klienti jsou teď spíše moji přátelé. Povídáme si, navzájem se povzbuzujeme. Nejvíc mne baví kontakt s lidmi. Ráda se o ně starám,“ dodává. Každodenní doprovázení Jirka má od dětství nepohyblivou dolní část těla. Přesná diagnóza však pro nikoho z nás není důležitá, ani pro Moniku. Osobní asistence se nesoustřeďuje na handicap člověka, ale rozvíjí kvalitu života v oblastech, které nejsou postižením úplně omezeny. U Jirky je Monika teprve po druhé. Učí se zacházet s podpůrným elektrickým zařízením na lůžku. I přesto, že Jirka nedokáže mluvit nahlas a často je nutné odečítat ze rtů, Monika mu rozumí poměrně dobře. S jeho maminkou chystají jídlo a za chvíli možná vyrazí na projížďku s vozíčkem. Návštěvou, která trvala přes hodinu, však práce nekončí. Monika pracuje od pondělí do neděle, volný víkend má jen jednou za 14 dnů. Unavená prý občas je, ale zároveň říká, že v každém zaměstnání se s tím musí člověk poprat. „Projekt vznikl díky charitnímu dobrovolnickému centru. Ze začátku osobní asistenci poskytovali pouze dobrovolníci. Nyní máme 3 zaměstnankyně, 5 stálých dobrovolníků a asi 20 na občasnou výpomoc. Ve znojemském regionu je tato služba nesmírně důležitá. Zejména pro lidi na venkově,“ vysvětluje Markéta Bílková, která projekt vede. Osobní asistence je sociální službou. Asistenti nemusejí být odborně kvalifikováni, jejich školitelem je samotný klient. Ten si řekne, co je pro něho důležité a co má asistent dělat, aby mu byl užitečný. Nemusí se vždy jednat o pomoc při sebeobsluze. Lidé s postižením často potřebují „jen“ doprovod na vycházce nebo kamaráda do kina. „Nevidím důvod, proč by například lidé po autonehodě nemohli i nadále chodit do přírody, do divadla, sportovat. Jediný rozdíl je v tom, že tuto činnost již nemohou dělat bez pomoci druhého. Staří nebo handicapovaní lidé mají stejné právo na plnohodnotný život jako my ostatní,“ dodává Markéta Bílková. Ačkoliv je osobní asistence placenou službou, částka za hodinu je nízká, aby si ji mohla dovolit většina potřebných. Avšak celkové náklady projektu výnos nepokryje. Finanční podpora Charity tedy nemusí spočívat jen v zakoupení potřebních zařízení nebo pomůcek, ale také v uhrazení mezd pracovníků. To se ve Znojmě podařilo. „Lidí potřebujících pomoc osobní asistence je v našem regionu mnoho. Jediné dilema, které nás tíží, je volba mezi tím, jestli pomoci opravdu všem, ale jen v něčem, nebo pouze několika lidem, ale komplexně. Obojí je pro nás zatím nedosažitelné,“ uzavírá Markéta Bílková. Monika pomáhá od pondělí do neděle, volný víkend má dvakrát do měsíce. Diana Thuyet-Lan Kosinová Foto: autorka TŘI OTÁZKY PRO Mgr. Janu Vážanovou ředitelku Hospice na Svatém Kopečku u Olomouce Jak se liší vaše představy, s nimiž jste téměř před rokem nastupovala na místo ředitelky hospice, od skutečnosti, kterou jste za půl roku provozu prožila? Když jsem nastupovala na místo ředitelky hospice, zbývalo pár měsíců do jeho otevření. Tu dobu jsem využila nejen k praktickému zajišťování všeho potřebného pro hospic včetně konkursů na personál. Prošla jsem také několika stážemi v hospicích. Věděla jsem tedy zhruba, do čeho jdu, ale překvapilo mne neuvěřitelné množství zákonů a předpisů, které musíme znát a dodržovat. Máte celkem 45 zaměstnanců, z toho 25 zdravotních sester a pečovatelů, tři lékaře, sociální pracovnici a ostatní personál. Do hospice chodí pomáhat také dobrovolníci, kteří se věnují klientům – povídají si s nimi, čtou jim, vozí je na vycházky. S jakými problémy se potýkáte? Hospic sídlí ve staré budově, která se musela přizpůsobit požadavkům provozu hospice a zároveň se musely vzít v úvahu další věci – třeba požadavky památkářů. Výsledkem byla řada kompromisů, a tak se dnes například potýkáme s nedostatkem personálního zázemí. Trochu jsem zklamaná z toho, že se nám nedaří přesvědčit rodiny klientů, aby s nimi trávily více času. Myslím že společnost zatím není příliš připravená prožívat se svými blízkými poslední chvíle jejich života. Cítíte podporu veřejnosti a úřadů? Co hodnotíte jako zdařilé? Myslím, že po složitých začátcích se daří provoz stabilizovat. I když je stále co zlepšovat, chod hospice už nabývá stálý řád, vytříbil a ustálil se také odborný personál, stmelil pracovní kolektiv. Je třeba neustále shánět peníze, těch není nikdy dost. Ze strany úřadů sice podporu máme, ale často jen slovní. Ale máme radost, že se nám daří naplňovat duchovní poslání hospice. Klienti, jimiž jsou lidé bez rozdílu vyznání a tedy i nevěřící, -ivmají zájem o duchovní službu. 5 • V rámci projektu „S občany ČR o EU“informovala Diecéz Chráněné dílny Kam s tou starou televizí? Postižení pomáhají při separaci odpadu Nesedět jen doma před blikající televizní obrazovkou a vytáhnout paty mezi lidi – to je základní potřebou každého, kdo se ocitl bez práce. Jenže v době, kdy na úřadech práce stojí fronty zdravých a mladých lidí zůstává zaměstnání pro mnoho handicapovaných jenom vytouženým snem. Pro několik z nich se však díky charitním chráněným dílnám stala touha po uplatnění skutečností. Jednou z možností, jak zaměstnat postižené, je vytváření nových pracovních míst při separaci technického odpadu v rámci projektu Equal. Tento projekt je financován především z Evropského sociálního fondu a ze zdrojů Ministerstva práce a sociálních věcí. Tomáš nakonec zakotvil v ostravské chráněné dílně. Foto: autor „Kreslení je jediná práce, kterou bych mohl dělat déle,“ říká Pavel Hikl Foto: autor 6 Evropa už recykluje Ve Finsku, Itálii nebo Rakousku se při boji s nezaměstnaností pustili zároveň i do boje s rostoucími horami odpadu. Také u nás začínají podle zahraničních zkušeností vznikat chráněné dílny na zpracování starých elektropřístrojů a jiných opotřebených věcí. Separaci a zpracování odpadu začali provádět v chráněných dílnách Charity Opava ve Velkých Hošticích a následně i v Charitě svatého Alexandra v Ostravě. „Před devíti měsíci jsme ve Velkých Hošticích otevřeli zkušební pracoviště. V loňském roce se zpracovalo šedesát tun starých koberců na palivo pro pece v cementárnách,“ říká vedoucí chráněných dílen Charity Opava Leon Jurášek. Kromě koberců zpracovává deset mužů staré televizory a jiné elektrospotřebiče, které svým majitelům dosloužily. Náplní práce je pro muže předdůchodového věku také rozebírání kabelů. „Za den očistím tak dvě kila drátů,“ říká pětačtyřicetiletý Josef Kubný, který ještě nedávno podnikal jako soukromý autodopravce. Neustálé sezení za volantem, únava, stres a poničená záda z otřesů v náklaďáku jej přivedly do zní charita Brno své klienty před blížícím se referendem. Chráněné dílny Zlomek z původní hmotnosti pak skončí na skládce. „Během měsíce po otevření zkušebního provozu společné chráněné dílny Charity sv. Alexandra a OZO Ostrava jsme zpracovali tisíc starých televizorů, což je 24 tun nebezpečného odpadu,“ vypočítává ředitel firmy OZO Karel Belda. „Za rok se tak rozebere na druhotné suroviny 144 tun odpadu. Tato činnost má bezesporu také nemalý ekologický význam,“ dodal ředitel, který plánuje činnost rozšířit také na zpracování starých praček a ledniček. V dílně by pak místo současných pěti pracovníků mohlo najít uplatnění až deset lidí. Repasované z Repanetu Zaměstnanci dílny ve Velkých Hošticích: „Chlapi, pro dnešek padla, zítra pojedem dál.“ denně. Uživit se tím nedá, ale když jsem se na to dal, tak s tím musím bojovat,“ dodává odhodlaně zaměstnanec chráněné dílny. Zkrácená pracovní doba je v případě zaměstnání zdravotně postižených nutností. „Chráněná dílna je tu proto, aby ochránila zbytky zdraví lidem, které nám posílá úřad práce. Proto se musí vytvořit jiný pracovní režim než v běžném zaměstnání,“ vysvětluje Leon Jurášek. Čtyřhodinová pracovní doba vyhovuje čtyřiadvacetiletému Pavlu Hiklovi. „Osm hodin nevydržím dělat. Po osmi hodinách jsem mimo,“ říká vyučený kuchař-číšník, který předtím pracoval v konzervárně Seliko a roznášel noviny pro PNS. „Jediná práce, kterou bych mohl dělat déle, je kreslení,“ říká mladý umělec, který vytahuje ze starých elektromotorků měděné dráty a plní jimi krabici. Dílnu, kde s ostatními kolegy pracuje, vyzdobil svými kresbami afrických slonů. „Bavilo by mě malovat na hrnky nebo ilustrovat knížky, ale problém je, že nerad čtu a kreslím pomalu,“ dodává Pavel Hikl. Jsi-li nemocný, tak jdi! Kvůli epilepsii si pětadvacetiletý Tomáš z Ostravy nemohl sehnat práci řadu měsíců. „Vyučil jsem se prodavačem a pracoval v obchodě u tety. Byl to menší obchod a neuživil nás, proto jsem musel skončit. Hledal jsem zaměstnání v hypermarketu, mluvil se třemi vedoucími, ale když se dozvěděli, že mám ZPS, nechtěl se se mnou šéf hypermarketu vůbec bavit. Skončil jsem tedy na úřadu práce,“ vypráví Tomáš, který dnes již dva měsíce rozebírá televizory, rádia a další vyhozené elektrospotřebiče. Práci získal Foto: autor díky spolupráci Charity svatého Alexandra a podniku OZO Ostrava s.r.o. V nové chráněné dílně na zpracování odpadu v Ostravě získalo práci pět mužů, které v jiných profesích znevýhodňují tři písmena – ZPS. Být spoluobčanem se změněnou pracovní schopností není žádný med. Tisíce mužů a žen, které nemoc, úraz nebo vrozená vada znevýhodňuje na trhu práce, o tom ví své. Pokud práci nemůže najít zdravý člověk, je mnohem větším problémem hledání práce pro handicapované. Zmírnit trvalý nedostatek pracovních příležitostí mají právě chráněné dílny a chráněná pracoviště. Co ukrývá spotřebič Žijeme v době, kdy lidé stále kupují nové a nové věci a staré jen tak vyhazují. Vysloužilé televizory, pračky, videa, rádia, gramofony, ale i první typy počítačů končí v kontejneru na odpad. Podle pracovníků firmy OZO vzniká odložením staré černobílé nebo barevné televize vzniká přibližně 24 kg nebezpečného odpadu, který donedávna končil na skládce zahrabaný mezi ostatními odpadky. Díky chráněné dílně, která televizi rozebere do posledního drátku, zůstává ušetřeno asi 5 kg tištěných spojů, z nichž se další cestou získávají barevné kovy. Dřevěná nebo plastová krabice televizoru váží asi 8 kg. Dřevo se použije jako palivo do pece a plast se dále zpracuje. Skleněnou obrazovku ve firmě DAKOL složitým procesem rozřežou a vyčistí a tím zůstane zhruba 18 kg skla pro recyklaci ve sklárnách. Kabely z jednoho přístroje váží asi 0,2 kg a z jedné televize tak nakonec zbude jen desetina. Ve Finsku funguje na podobném principu již řadu let projekt Elware, který dává práci lidem z řad dlouhodobě nezaměstnaných, včetně imigrantů či uprchlíků. „Dnes v našich deseti sociálních dílnách, které zpracovávají elektronický odpad, pracuje tři sta obtížně zaměstnatelných lidí,“ uvedla Eeva Loukola zastupující finský projekt Elware. Za rok tato severská země vychrlí sto tisíc tun nepotřebných počítačů, televizorů a rádií, které je možné v dílnách recyklovat. Podle analýzy, kterou Finové vypracovali, by se v Evropské unii na zpracovávání šesti milionů tun elektronického odpadu, které jednotlivé země za rok vyprodukují, uživilo celé jedno město - až dvacet tisíc lidí. V sousedním Rakousku fungují „Centra pro opravy a životní prostředí“, zaměřená na opravy domácích spotřebičů. „Kromě postižených u nás najdou uplatnění také lidé, kteří jsou ve věkové kategorii nad padesát let a jen těžko hledají místo,“ uvedla Andrea Grabher z projektu Repanet. „Ze sběren získáváme nefunkční televizory, počítače, vařiče nebo ledničky, které v našich dílnách opravujeme a pak prodáváme,“ vysvětlila činnost v sociálních dílnách Andrea Grabher a dodala, že filozofie Repanetu je nejen zaměstnávat zdravotně nebo věkově znevýhodněné občany, ale také díky jejich práci vytvářet zisk, který znovu investují do sociální sféry. Ve všech západoevropských zemích je zaměstnávání občanů se změněnou pracovní schopností zvýhodněno dotacemi z úřadů práce a zákony, které vznik nových pracovních míst podporují. Ve Finsku je za sociální pracoviště považován podnik, který zaměstnává třicet procent postižených pracovníků. Podle české legislativy je označováno jako chráněná dílna pracoviště, kde je handicapovaných více než polovina zaměstnanců. Pavel Siuda 7 Rozhovor To hlavní, co potřebují, je přijetí od ostatních lidí S Jindřiškou Krpálkovou o pomoci obětem obchodu s lidmi Jednou z oblastí, poměrně novou, kde se Charita snaží lidem pomáhat, je pomoc obětem obchodování s lidmi a nucené prostituce. V dubnu se konalo v Brně mezinárodní setkání organizací, které se zabývají právě touto problematikou. Českou katolickou charitu na něm zastupovala Jindřiška Krpálková, koordinátorka projektů s touto tematikou. Které organizace se brněnského workshopu zúčastnily a jaký byl jeho cíl? Bylo to pracovní setkání, které pořádala Konference evropských církví (CEC). Workshopu se účastnilo na 40 delegátů a delegátek, zástupců evropských církví, Charit nebo Diakonií. Cílem bylo spojit síly v pomoci obětem obchodování s lidmi v zápase s tímto ničivým jevem, který se v posledních letech velmi rozmáhá. Statistiky jsou neúplné, ale podle údajů Spojených národů se ročně půl milionů lidí na světě stává obětí obchodování. Možná je to dokonce osm set tisíc - strašně vysoké číslo. Jaký byl hlavní výstup? Konferenci předcházely aktivity v rámci CEC. Na její půdě působí teoložka Rev. Eva Vogel- Mfato, která připravila informační publikaci, nad jejímž textem jsme společně rokovali a připravili její konečnou podobu. Publikace je k dispozici církvím, sborům, společenstvím, tomu, kdo má o tuto problematiku zájem. Snaží se rychle seznámit převážně církevní veřejnost s tím, co se děje, jak se pole obchodování s lidmi rozrůstá. Snaží se přispět k tomu, aby křesťané vzali část odpovědnosti za tento jev a aby pomohli zmírňovat jeho bolestné následky. Publikace obsahuje také liturgickou část, která má usnadnit sborům a farnostem přenést tuto problematiku do církevního života. V Brně 8 jsme se dohodli, že publikace bude přeložena do češtiny. Ekumenická rada církví v ČR si vezme na starost její distribuci do sborů, farností a společenství. Cíle jsou informovat, že tento jev existuje, informovat o tom i klienty erotických klubů a prostitutek na ulici. Možná se nám to nebude líbit, ale mezi nimi jsou také křesťané, a to v nemalém počtu. Dalším cílem je zapůsobit na muže, aby si byli vědomi své spoluzodpovědnosti za stávající situaci. Aby hledali příčiny, které je mohou vést k tomu, že se stali uživateli sex bussinessu . V Brně jsme byli nejen za Sdružení Česká katolická charita, ale také za skupinu CAT (Christian Action and Networking against Trafficking in Human Beeings). Tento projekt původně vznikl na katolické půdě a jmenoval se COATNET (Catholic Organizations against Trafficking), později se přidaly další křesťanské organizace. Projekt CAT je koordinován Církevní komisí pro migranty v Evropě a je financován v rámci programu STOP Evropskou komisí. Náplní jsou návštěvy jednotlivých organizací v jejich zemích, přednášky, diskuse, vypracovávání informativních i odborných materiálů, příprava kurzů pro další pracovníky, případně dobrovolníky. Jde o to, aby se pracovnice (většinou tento typ sociální služby vykonávají ženy, muži jsou spíše výjimkou) osobně znaly a věděly, komu předávají své klientky, které jsou často ve velmi špatném fyzickém i psychické stavu a často mají s sebou své malé děti. Aby pracovnice věděly, jaká péče může být klientkám v té které zemi poskytnuta, jaké je společenské a politické klima v té které zemi a učily se jedny od druhých přenášet pozitivní vzory a lobovat za lepší legislativu, lepší podmínky pro ty, kdo se stali obětmi a touží začít nový a svůj život. Klientkami našich organizací jsou často velmi mladé ženy i nezletilé dívky, kterým se podařilo z hrůzy zotročení uniknout. Často přijdou těhotné nebo s dítětem. Lepší život pro vlastní dítě bývá silnou motivací. Kromě nasycení, ubytování, získání platných dokumentů, nalezení smysluplné práce, potřebují přijetí od ostatních. Když se dívka či žena vyváže z celého procesu sex bussinessu, potřebuje se vrátit do společnosti. V této oblasti se snažíme hodně pomáhat, dávat najevo lidské přijetí. Několik klientek s naší pomocí navázalo nové lidské vztahy, našlo si zdravé a dobré prostředí k životu. Někdy najdou své místo ve farních skupinách či sborech, jejich děti jsou pokřtěny... Je radostné vidět, že se to daří. Jak dlouho se této práci věnujete? Touto problematikou se na půdě Charity zabývám od loňského října. Paní Helena Faberová, která s námi dodnes spolupracuje, shání a získává pro pomoc klientkám finanční prostředky, pro tuto problematiku před lety získala Unii katolických žen a také způsobila svým vlivem, že tuto práci podpořila Česká biskupská konference. Potom se této problematice ve Sdružení Česká katolická charita věnovala dva roky kolegyně Helena Kavanová, která již začala s přípravou budování charitní sítě. Jaké jsou podle Vás nejčastější příčiny prostituce a prodávání žen pasáky? O příčinách prostituce můžeme hovořit hodiny. Často se uvádějí důvody ekonomické. Ženy, které jsou z prostředí, kde je bída a hlad, se buď dobrovolně rozhodnou vydělávat peníze tímto způsobem, nebo se někdy stává, že je prodá rodina, která se rozhodne, že jedno dítě tímto způsobem obětuje. A je to pro ni pak zdroj obživy. Těchto těžkých rozhodnutí a podmínek pak využijí kuplíři pro svůj bussiness. Jindy se stane, že mladá dívka si přeje poznat svět, naučit se cizí řeči, vydělat si peníze, má sny o dobrodružství, o princi na bílém koni... A stane se docela lehce a rychle snadnou kořistí obchodníků s lidmi. Myslím, že je velmi málo případů a že jsou to spíš mýty, že prostituce je prostě lehký způsob obživy. Mezi prostitutkami Rozhovor a ženami, které jsou prodávány, jsou často ženy, které byly v mládí znásilněné nebo zneužívané blízkou osobou. Jejich náhled na vlastní tělo se změní, sebeúcta k sobě jako k lidské bytosti se úplně ztratí. Často, když se pátrá po příčinách, tak tyto skutečnosti jsou někde za tím: že žena, která byla v dětství zneužívána nebo znásilněna, se stává prostitutkou. Ekonomické důvody samozřejmě existují také. Příčinou je vlastně zoufalství, beznaděj, chudoba, bezradnost, neznalost, že si dívka, žena myslí, že nemá jinou šanci. Ale je také dobré vědět, že i když si možná někdy na začátku zvolila svou cestu „dobrovolně“ (z nějakých důvodů), rozhodně si nezvolila, že bude prodávána z místa na místo, zbavena osobní svobody, dokumentů, že bude hladová, zbitá, znásilňovaná, vykořisťovaná…. Někdy se mluví o tomto obchodu jako o moderním otroctví, kdy se dívky nebo ženy dostanou do područí a takové moci obchodníků, že se stávají otrokyněmi. Myslím ale, že je to spíš účelová věc, že ty ženy jsou týrány, jsou vyhladověny, jsou znásilněny proto, aby byly lehce manipulovatelné, aby moc nad nimi byla větší. „Obchodníci-majitelé“ jim zabaví dokumenty, znemožní jim s kýmkoliv se stýkat. Je to propracovaná technika obchodu s lidmi. Hlavní příčinou je, že existuje poptávka, že jsou klienti, kteří chtějí využívat těchto služeb, a proto samozřejmě rychle roste nabídka. V našem prostoru po roce 1989 obchod se ženami a prostituce velmi vzrostly. Otevřely se hranice liberálních zemí i zemí na východ od nás, kde je veliká chudoba. V Moldávii nebo na Ukrajině existují vesnice, kde už téměř vůbec nejsou ženy. Buď byly odvezeny, nebo samy odjely. Občas slyšíme, že studentky provozují tzv. příležitostnou prostituci. Tímto způsobem si vydělávají peníze, a nepřijde jim to škodlivé. Ovšem často se stává, že se takto snadno stanou oběťmi násilí. Chtějí se naučit řeč, pracovat na západě jako au-pair, nebo tančit v baru. Tyto dívky se stanou snadnou kořistí agentur, které jim slíbí, že jim vše zařídí. Vezmou jim pasy, vzbudí v nich dojem, že zařizování stálo spoustu peněz a že tedy mají u nich velký dluh. Dívky přejedou hranice a zjistí, že se staly obětí obchodování a budou prostitutkami. A už se od toho nedokáží osvobodit, protože to je někdy hodně těžké a vlastně i život ohrožující. Jsou vyhladovělé, někde zavřené, jsou znásilněny, nevědí, kde jsou. A přitom jejich motivy byly jiné: naučit se řeči, cestovat, podívat se do jiných zemí, potkat dobrodružství. Taky měly své sny, že někde potkají prince – bohatého, krásného a hodného ženicha. S kým Charita spolupracuje? S neziskovým organizacemi i státní správou. U nás fungují Rozkoš bez rizika, La Strada. Odbor prevence kriminality ministerstva vnitra ve spolupráci s La Stradou a Charitou připravuje projekt spolupráce, který je financován ze Spojených národů. Cílem ministerstva vnitra je získat svědectví žen-obětí, aby mohli být obchodníci a jejich sítě odhaleny. Charita se zase zaměřuje na pomoc obětem obchodování. V poslední době se snažíme také vypracovat programy pro klienty prostitutek, ale především se zabýváme obětmi. Jak dlouho to trvá – od prvního setkání, když klientku odvezete do chráněného bytu a ona se začne adaptovat, a když to dobře dopadne, než odejde do normálního světa? Krizové období může trvat 14 dní až 3 měsíce. Ale pobyt u nás je někdy docela dlouhý, třeba 2 roky. I potom se snažíme mít kontakt s klientkou, pokud ona o to stojí. Pochopitelně je naším cílem tzv. zplnomocňování klientky, kdy jsme si vědomi toho, že naše pomoc je určitá forma podpory, která přichází tam, kde si klientka zatím neporadí sama. Ale stále je to vyjednávání s ní, jaká ta pomoc bude, co potřebuje. Asi po půl roce začíná snaha, aby měla svůj byt. Pracovnice Charity klientku navštěvuje, snaží se ji podpořit v jejích aktivitách, a potom (což může být i třeba až za dva tři roky), když se oboustranně zdá, že už je samostatná, žije samostatně. Je jen na ní, jak se dál zapojí, jak bude žít.... Co považujete za úspěch? Léta pracuji s ženami, které mají problémy, které se třeba musely uchýlit někam do azylu. Dříve sociální pracovnice zastávaly názor, že nejlepším řešením je, když se takovým ženám děti odeberou a jsou umístěny do kojeneckých ústavů nebo státních domovů, protože žena se o ně nebude schopna postarat. Pro mne je úspěch, když dítě může jakoukoli dobu zažít, ochutnat, jak vypadá rodina. U obětí obchodování, stejně jako obětí domácího násilí nebo nucené prostituce, to platí stejně. Jestli někdy pozná aspoň na chvíli obyčejný život, že na ní někomu záleží, na chvíli zažije normální stravování, normální spánek, zájem druhých lidí, jestli její dítě na chvíli ochutná kousek obyčejného života, kde není bití, hlad, alkohol, kde není mnoho podivných krutých věcí, kterým nerozumí, tak to považuji za úspěch. Máme klientky, které už několik let žijí pěkným způsobem. Ale také se stane, že se některé vrátí k prostituci, ke svému pasákovi, do erotických klubů. Obchodníci někdy mají víc žen na prodej, ale někdy má žena svého pasáka, který je na ní přisátý. Ona žije jakoby sen, že má muže. Ve skutečnosti ji muž naprosto využívá a má veškeré peníze, která ona prostitucí vydělá. Utratí si je za své účely a ona je pro něj zdroj výdělku. Takový člověk udělá vše proto, aby jí znovu našel a zmanipuloval ji, třeba přes děti. Někdo ji prozradí, ona nevydrží ten tlak a vrátí se ke svému trýzniteli, k nesvobodě, do bídy, k nedůstojnému životu. Udělá to ze strachu, z mnohých důvodů, z bezradnosti ... To se všechno stává, přesto to ale není důvod přestat těmto ženám-obětem pomáhat. Spíše musíme přemýšlet, jak jim pomáhat účinněji. Marta Fišerová 9 Aktualita BOLÍVIE Tančníci na fiestě v okresním městě San Ignacio de Moxos. Foto: autor Domy v San Fransisco de Moxos. Foto: autor Bolivijský chlapec. Foto: autor život a smrt stále vedle sebe Pamatuji si první porod, u kterého jsem byl. Mladá maminka čekala druhé dítě. Protože je ještě „před termínem“, chce padre udělat ultrazvuk. Během vyšetření však porod začíná, a než bys řekl švec, je na světě kluk Juan. Zabalit do alobalu, zvážit, změřit, ošetřit pupeční šňůru. Nemohu najít svorky a padre křičí, abych už se naučil, kde co leží. Je to první vážný spor v afektu, padre se potom omlouvá. Nikdo mi totiž nestačil před tím ukázat, kde jsou svorky uložené. To bylo před měsícem, od té doby byly porody už čtyři, podstatně obtížnější. Asistovali jsme také u porodu v chatrči v hrůzných hygienických podmínkách. Vedle palandy, na které leželo v hadrech dítě ještě spojené pupeční šňůrou s rodičkou, byla v hliněné podlaze vykopaná díra. Bolívijci mají takový zvyk zakopat placentu na místě, kde se dítě narodí. Pak říkají hrdě: tady jsem se narodil - a ukazují na ono místo v podlaze. Kontrasty, s nimiž se v Bolívii setkáváte na každém kroku. Jednou porod vedený nejmodernější technikou a vzápětí takový, jaký jsem popsal. V bolivijské misijní stanici San Francisco de Moxos jsem před lety působil jako dobrovolník u českého jezuity, lékaře otce Jana Palackého. Na okraji Amazonské nížiny, v místech, kde žije převážně původní indi- 10 ánské obyvatelstvo. Během pobytu se také „přetavily“ moje původní představy o humanitární pomoci do zahraničí. Pohled na frontu lidí čekajících na příděl rýže (mouky, šatstva) je smutný. Tento způsob pomoci nestimuluje lidi k aktivnímu přístupu ke změně svého osudu. Samozřejmě jsou situace, kdy je tato pomoc namístě – války, přírodní katastrofy, hladomor. Ale důležitější je „vtáhnout“ lidi do aktivity a přitom jim nevnucovat svůj pohled. Příjemným zážitkem bylo naopak vyučování v obyčejné vesnické škole. Děti si večer přicházely napsat úkoly do místního internátu, kde večer svítí elektrické světlo a kde se mohou poradit s vychovateli-středoškoláky. Ti pomáhají jako dobrovolníci po ukončení střední školy s výchovou dětí, které nemohou denně docházet do školy kvůli velkým vzdálenostem. A další případy - ve čtyři ráno nás budí zvonek - přišel muž, že mu zemřel děda. Je tma, tak jdeme padremu svítit při obhlídce mrtvého. Při odchodu z jeho domu se srazíme se skupinou lidí, kteří k nám vedou k porodu maminku. Stačíme se jen umýt a porod začíná. Během hodiny je na světě kluk. Rozednilo se a my se vracíme do domu mrtvého provést konzervaci těla. Ve zdejších podmínkách je to téměř nutnost. Padre svěřuje tu práci mně a jen mě naviguje. Je to poprvé, co se dotýkám mrtvého člověka. Po injektáži formaldehydem odcházíme. Další den se náhodou dostanu k tomu, když vnuk zemřelého vyrábí svému dědovi rakev. Pomáhám mu a zase cítím to, co se u nás vytratilo. Život a smrt jdou stále vedle sebe. V jednom okamžiku smrt a vzápětí se rodí nový život. Nebo naopak. A lidé tady to vnímají jako normální koloběh života. Po návratu z Bolívie jsem hledal mezi neziskovými organizacemi takovou, která se nejvíce blížila mým „přetaveným“ představám. Zaujal mne projekt známý pod názvem Adopce na dálku, jehož podstatou je finanční podpora vzdělání konkrétního dítěte v cizí zemi. Tak posléze vznikl projekt Padrinazgo sin Fronteras – Kmotrovství bez hranic pod Diecézní charitou Plzeň. Projekt Adopce na dálku – Bolívie byl oficiálně zahájen letos v březnu. Dosud nám bolívijští partneři zaslali data 41 dětí vybraných v 8 internátech departamentu Beni. Partnerskou organizací je Carita Beni – obdoba naší diecézní Charity, patronát nad projektem na bolívijské straně převzal Manuel Eguiguren, pomocný biskup Apoštolského vikariátu v Beni, na straně české plzeňský biskup František Radkovský, a primátor Luděk Kaluža města Plzně Jiří Šneberger. koordinátor projektu Středisko Adopce na dálku Bolívie Diecézní charity Plzeň sídlí v Hlavanově ulici 16. Více na adrese www.charita.cz/dchplzen, telefon 777 167 010. Co se děje v Charitě V polovině května odletěl Martin Váně, pracovník humanitárního oddělení Sdružení Česká katolická charita, s Markem Jarauschem z plzeňské neziskové organizace Todero do Angoly na pozvání kanadské vlády, která organizuje krátkodobé studijní pobyty pro humanitární pracovníky ze zemí bývalé východní Evropy. Jejich cílem je seznámení účastníků s místními nevládními organizacemi a projekty, základní monitoring a možnost následné implementace rozvojových projektů v předem vybraných afrických státech. „Jedním z důvodů, proč jsem zvolil Angolu, byla zkušenost kolegyně Kateřiny Stejskalové, která Angolu navštívila loni na jaře po ukončení vleklé občanské války. V té době tam hrozil hladomor. Hlavním cílem její návštěvy bylo zpracovat střednědobý program pomoci angolské Charitě a poté místním městským a venkovským komunitám. Na základě jejich zprávy byly osloveny Charity v jednotlivých zemích, které podle možností věnovaly finanční prostředky na realizaci tohoto projektu,“ říká Martin Váně. První dny strávili čeští účastníci v hlavním městě Luandě především rozhovory s představiteli místních nevládních organizací, které by v budoucnu byly ochotny spolupracovat na charitním projektu malých vodních či větrných mlýnů, jež by ulehčily život a práci venkovských komunit, které se pozvolna vracejí k normálnímu životu. V průběhu válečných střetů (po dobu 25 let) totiž většina z nich opustila své vesnice a uchýlila se do příměstských oblastí. V zemi s rozlohou třikrát větší než Francie a s přibližně 12 miliony obyvatel tak dnes jen na Luandu připadá 4-5 milionů lidí. Většina z nich žije v okrajových čtvrtích a slumech. Jejich životní podmínky jsou často katastrofální. Humanitární organizace sice organizují různé programy, ovšem účinnou změnu by mohla vyvolat programová a cílená intervence státu. Stejně jako v jiných afrických státech i v Angole vytváří nerostné bohatství či půdní zdroje obrovský potenciál, z něhož profituje jen úzká vládnoucí vrstva. Větrné a vodní mlýny pro ANGOLU Nevládní organizace se pak dostávají do obtížné situace, kdy v podstatě suplují práci státu. Jednou z nutností pro obnovu válkou zničené země jsou především podpůrné a motivační programy pro obyvatele příměstských oblastí. Ti mají totiž kořeny na venkově. Násilný odchod kvůli válce jejich situaci ještě zhoršil. Podpora a motivace k návratu a obnovení života a práce venkovských komunit se tedy jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů. V oblasti Huambo, kam se dnes hromadně navracejí uprchlíci a která patří mezi válkou nejvíce postižené, strávili Váně a Jarausch druhou polovinu pobytu. Provincie Huambo leží na náhorní plošině asi 1500 metrů nad Potká je šťastnější osud? To záleží také na nevládních organizacích. mořem. Hlavní město Huambo bylo léta centrem prudkých bojů mezi jednotkami UNITA a MPLA, ale na mnoha místech je stále patrná vznešenost portugalské koloniální architektury a urbanismu. Kromě agentur OSN (UNHCR, UNESCO) jsou zde přítomny organizace specifické pro místní region či Angolu vůbec. Obrněné vozy organizací, které se věnují odminování minových polí, se dají potkat na každém kroku. Podobně i hlavní nástěnka v kanceláři jedné z nich je smutným seznamem, který eviduje stále nové oběti těchto zákeřných zbraní. Většinou jsou to malé děti z venkovských oblastí. Přestože organizace mají podrobné mapy zaminovaných oblastí a jejich pracovníci jsou stále v terénu, je před nimi práce na několik desítek let. Hlavním partnerem českých humanitárních pracovníků v Huambu se stal Development Workshop, místní nevládní organizace, která se soustřeďuje na vesnické komunity a chudinské čtvrti na okrajích Luandy. Zabývá se především hloubením studní, rozvodem vody, stavbou jednoduchých domků pro vesničany z tzv. adobe cihel, u nás známých jako vepřovice. Hlavní cílem je obnovit tradiční dovednosti místních obyvatel. „Doufám, že aspoň částečný návrat venkovských komunit k jejich přirozenému způsobu života a důraz na vzdělávání a šíření svobodných informací budou znamenat naději pro vymanění země ze současného marasmu,“ -avshrnul své postřehy Martin Váně. Foto Martin Váně 11 Z domova Nové prostory Farní charity sv. Ludmily v Praze 2-Vinohradech požehnal 11. dubna světící biskup Karel Herbst. Pracoviště se nachází v přízemí farní budovy v Jugoslávské ulici. „Naším nejpřednějším úkolem je práce v domácnostech seniorů. Snažíme se, aby mohli žít co nejdéle v domácím prostředí,“ uvedla ředitelka Farní charity Miroslava HoCharita sv. Ludmily kynářová. Náplní asistenčních služeb je zejména doprovod klientů k lékaři, na úřady, na vycházky, za kulturou i pomoc při chůzi do kostela. „Útulné prostředí chceme nabídnout nejen v domácím prostředí, ale i v prostorách naší Charity,“ uzavřela Hokynářová. Součástí nabídky služeb je také klub seniorů, který se schází každý čtvrtek. Cílem klubu je připravovat seniory na zdravé a aktivní stárnutí. -mř-, foto: Jaroslav Hodík v novém Multikulturní centrum Diecézní charita v Českých Budějovicích v květnu zahájila provoz Multikulturního centra, které bude sloužit jako místo setkávání azylantů z různých zemí a českých občanů. Kromě pomoci cizincům při integraci do společnosti a zvládání českého jazyka je hlavním cílem jeho činnosti vytvářet prostor pro komunikaci a poznávání jako základ vzájemné tolerance a pochopení. Plánují se nejen různé kulturní a sportovní akce, ale také například setkání nad specialitami -pirnárodních kuchyní. Domov v Žirči centrem kultury Otevřeme dveře dokořán a sejměme roušku neznáma ze života zdravotně postižených! Tímto heslem se řídí v Domově sv. Josefa v Žirči a výsledkem je řada kulturních akcí pro klienty a veřejnost. V květnu sehrál představení na místním nádvoří pražský divadelní soubor S věží a zahájili první výstavní sezónu fotografiemi Jany Bauerové s názvem Zrcadlení. V magickém trojúhelníku Kuks - Žireč - Betlém proběhl minifestival minihudby „Hudba ticha“. Po fotografiích Petra Šilhánka z Afghánistánu bude následovat výstava snímků ze života zdravotně postižených známého fotografa Jindřicha Štreita s názvem „Mezi námi“. Vernisáž se uskuteční 26. července v rámci Svatoanenských zahradních slavností. Tehdy se v celém areálu Domova sv. Josefa včetně zámeckého parku konají koncerty, divadla, poutní mše, jarmark chráněných dílen a řemesel. -kro- 12 Litoměřičtí otevřeli Domov sv. Zdislava Třem desítkám seniorů a lidí s postižením, především z oblastí postižených povodněmi, slouží Charitní domov sv. Zdislava. První obyvatele přijal před loňskými Vánocemi. Slavnostní otevření se konalo 13. května za účasti litoměřického biskupa Josefa Koukla, sponzorů a dodavatelských firem. „Díky pomoci sponzorů se nám podařilo v krátké době zprovoznit zařízení, a tak lidem z oblastí postižených povodněmi zajistit zázemí a náhradní domov s komplexní celoroční péčí,“ uvedla Vlasta Červinková, ředitelka litoměřické Farní charity, která domov provozuje. Charitní domov sídlí v prostorách nejstaršího kláštera ve městě. Česká dominikánská provincie jej pronajala Charitě loni v srpnu. Díky vynikající spolupráci mezi dodavatelskými firmami byly všechny práce dokončeny v rekordním čase. Nyní probíhají práce na zprovoznění kaple a drobné stavební úpravy. Domov je vybaven atypickým a speciálním zdravotnickým nábytkem včetně komunikačního systému pro spojení klienta se zdravotním -litpersonálem i rodinou. První dáma navštívila Vesničku soužití „Přijde mi to jako velmi dobrý projekt. Ti lidé měli šanci dostat se na startovní čáru, ale to, co přináší život, už záleží na nich,“ řekla novinářům prezidentova manželka Livie Klausová, která při návštěvě Ostravy koncem dubna zavítala do Vesničky soužití. Děti z mateřské školky jí zazpívaly písničky a zatančily. „Jak se jmenuješ?“, ptala se každého dítěte paní Klausová, která si také pochovala nejmladšího občánka vesničky – dvouměsíční Anetku. Kromě zastávky v komunitním centru poctila návštěvou také dva byty místních obyvatel. „Zajímala jsem se, zda mají práci a jak se jim daří platit nájem,“ řekla Livie Klausová. Líbila se jí především filosofie Vesničky soužití, kde nové bydlení nespadlo lidem do klína bez práce, ale museli na stavbě odpracovat dvě stě brigádnických hodin. „Líbí se mi, že to není pasivní projekt,“ pochválila aktivitu pracovníků Diecézní charity ostravsko-opavské a sdružení Vzájemné soužití, kteří se do náročného projektu po povodni v roce -siu1997 pustili. Ze života Afghánistánu Fotografie Petra Šilhánka, které pořídil během své mise v Afghánistánu, sklízejí obdiv v různých koutech republiky. Premiéru měla výstava v dubnu v Ostravě, kde se představila v rámci festivalu Jeden svět. V první polovině května se mohly fotografiemi potěšit v Litoměřicích, kde autor zavítal na besedu do středních škol, koncem května už visely na výstavě Cesta za domovem v pražské malostranské galerii Ecce terra. Od června jsou snímky k vidění v Domově sv. Josefa v Žirči. „Fotografie vznikaly brzo po ránu nebo pozdě večer, tedy před tím, než jsme začali pracovat, nebo až potom,“ říká o vzniku černobílých snímků zachycujících život v ulicích Kábulu a na afghánském venkově jejich autor. Petr Šilhánek doprovázel spolu s Kateřinou Stejskalovou letos v březnu charitní humanitární zásilku léků -jou-, foto: Petr Šilhánek do afghánských nemocnic. Z domova Biskup Cikrle požehnal chráněnému bydlení Po třech letech příprav se dvanáct lidí s mentálním postižením dočkalo slavnostního otevření nového domova. Chráněnému bydlení sv. Michaela v Brně 30. května požehnal biskup Vojtěch Cikrle. „Náš projekt dosáhl již třetí formy bydlení pro lidi s mentálním postižením a autismem. Po zprovoznění bytu v panelovém domě v Brně-Lesné a rodinné vily v Pisárkách můžeme otevřít také čtyřpodlažní dům v Gorkého ulici,“ uvedl vedoucí chráněného bydlení Karel Kosina. Tento památkově chráněný objekt byl postaven v roce 1855 a až do znárodnění patřil Charitě. Nyní projekt poskytuje služby dvěma desítkám klientů. Kapacita se však v průběhu roku rozššíří na plánovaných 30-35 klientů. Mezi ně budou patřit také lidé trpící autismem, kteří v nejbližší době v domě v Gorkého ulici naleznou za podpory osobních asistentů chráněné -dtkbydlení vyhovující jejich specifickým potřebám. Svitavy mají Světlanku Charita Svitavy slavnostně otevřela 23. května nové Centrum denních služeb Světlanka v Jungmanově ulici. Jeho součástí je stacionář pro dospělé s mentálním postižením (15 klientů), stacionář pro osoby s tělesným postižením Domovinka (10 osob) a respitní péče. Tato část centra je vybavena pěti lůžky pro úlevovou péči pro rodiny, které se starají o těžce nemocného pacienta. Na činnost Centra Světlanka navazuje také Klub seniorů ve Svitavách. „Projekt Centra denních služeb jsme uskutečnili díky spoluúčasti Městského úřadu Svitavy, který nám bezplatně poskytl budovu pro centrum,“ řekla ředitelka svitavské Charity Božena Hrušková. Městský úřad se spolu s Charitou bude podílet na financování provozu. Projekt Centra denních služeb Světlanka podpořilo také Ministerstvo práce a sociálních věcí. „O účast chceme požádat také úřad práce, v centru chceme vytvořit osm nových -chspracovních míst,“ dodala Božena Hrušková. Týden pro bezdomovce Charita Olomouc připravila na počátek května Týden o bezdomovectví. Součástí bohatého programu byl turnaj v malé kopané Samaritán Open pro klienty azylových domů a jejich příznivce na hřišti v Hněvotíně, mše na Svatém Kopečku s výletem do místní ZOO a benefiční koncert souboru Adash z Ostravy. Následovala panelová diskuse se zástupci veřejného života na téma Sociálně patologické jevy a jejich řešení a seminář o bezdomovectví v Olomouckém kraji. V Café Betánie proběhla výstava prací klientů Azylového domu Samaritán. Akci uzavřel Den otevřených dveří Azylového domu Samaritán. „Týden o bezdomovectví pořádáme již podruhé, fotbalový turnaj podvanácté,“ řekl vedoucí domu Petr Prinz. „Programem Azylového domu je integrace lidí bez domova do společnosti a tato akce přispívá k jejich povzbuzení,“ uzavřel Prinz. -iv- 102 let Když nemohu spát, mluvím Recept na německy dlouhověkost paní Matyldy „Jaro mám ze všech období nejraději. Přináší naději a probuzení k životu,“ svěřuje se paní Matylda Jabůrková. Letos v dubnu se dožila požehnaných 102 let. Jejím domovem je již devátým rokem Městský penzion v Blansku, jehož provoz zabezpečuje blanenská Charita. foto: Petra Musilová Z rohu pokoje paní Jabůrkové se line vůně nepřeberného množství květin a na stolečku leží výstřižek z regionálního deníku, na kterém je fotografie paní Matyldy s dortem. Stařenka se sice opírá o hůlku, ale v jejích očích září jiskřička děvčátka. „Nejraději vzpomínám na mládí za doby starého Rakouska. Když mi bylo osm, seděla jsem na lavici, kde domlouvali mír tři císaři.“ Při této myšlence viditelně pookřeje. „Chcete vědět, jak se to stalo? Nuže, můj strýc měl statek u Slavkova. Tehdy se to tam jmenovalo Johanneshof. Víte, kde to je, že? Jednoho dne mě maminka vzala na návštěvu k tetičce. Strýc mě přivedl do zahrady. V polích stál dub a pod ním lavice se stolem. Ukázal na ni a řekl – na této lavici seděli car, Napoleon a císař rakouský. A teď tam budeš sedět ty. Jsem na to skutečně hrdá.“ Tatínek paní Matyldy byl rakousko-uherským důstojníkem a bojoval na ruské a na italské frontě. Snad právě po něm zdědila tolik odvahy a houževnatosti. Duševní vitalitu s noblesou má paní Matylda na rozdávání. Jen se občas spálí o plotýnku, když ji zapomene vypnout. Ale to se prý stává, když už zrak neslouží, jak má. Rozum ani paměť jí nezlobí a chuť k životu nepostrádá. Humor ji také neopustil. „Když však nemohu spát, mluvím sama pro sebe německy. Abych to nezapomněla, překládám si nahlas v posteli,“ směje se. Pomáhala jsem lidem „Na první republiku vzpomínám také často. Pan Masaryk byl hodný pán. Ale moc ráda mám rovněž pana Havla. Je to veliký člověk, jen díky němu nás ve světě znají,“ přemítá paní Matylda. Na svůj věk je patřičně pyšná a nad otázkou, jaký má recept na tak dlouhý život, krčí rameny. „Myslím, že to mám od Boha. Když mi je těžko, jsem nemocná, nebo mě něco trápí, opakuji si dokola - musíš, musíš, ty musíš. To mi zatím vždycky pomohlo. A abyste rozuměla, pro mne je i rýma nemoc.“ Toto zdánlivě jednoduché „zaklínadlo“ však umožnilo paní Matyldě až do devadesáti let bydlet samostatně v domě s velkým hospodářstvím v Dolní Lhotě. Poprvé se vdala ve dvaceti, ale brzy ovdověla. Svého druhého muže potkala v pětasedmdesáti. Vzali se po pěti letech známosti a užili patnáct let života. Poté znovu ovdověla. Vychovala dva syny, ale i ty přežila. Ztrátu nejbližších jí vynahrazují vnučky. „Nikdy jsem se necítila sama. Měla jsem také pejsky,“ dodává. I přesto, že návod na dlouhý život paní Matylda nemá, objevila snad něco mnohem účinnějšího. „Když jsem za mlada ještě bydlela v Krasensku, byl to moc chudý kraj. Lidé tam scházeli pěšky z hor do města, aby si něco vydělali podomním prodejem. K nám chodívala i jedna paní. Měla mnoho dětí a já jí vždy něco dala - košilku, kabátek pro děti. S mým prvním mužem jsme si brávali na obědy také chudobné děti z okolí. V Pozořicích jsem léta pracovala jako dobrovolná sestra Červeného kříže. Vždy jsem chtěla pomáhat lidem a to mi dodávalo chuť žít.“ K životu však patří i drobné neřesti. K jedné se paní Matylda spiklenecky přiznává - ráda mlsá indiánky. V místní cukrárně prý mají mimořádně chutné. Diana Tuyet-Lan Kosinová 13 Ze zahraničí Sestra Marie Goretti převzala cenu Cenu za šíření dobrého jména Gratias Agit převzala mezi jinými na slavnosti v Černínském paláci v Praze 19. června sestra Marie Goretti. Sestra Goretti před 10 roky iniciovala vznik a rozvoj projektu Adopce na dálku v Indii. Partnerem tohoto projektu na české straně je Arcidiecézní charita Praha, která sestru Goretti na tuto cenu nominovala. V současné době je českými rodiči „adoptováno“ na 6 tisíc indických dětí. Sestra Goretti se také zasloužila o vybudování školícího střediska a internátu pro děti osvobozené od otrocké práce. Sestra Goretti již několikrát navštívila Českou republiku, aby se zde setkala s adoptivními rodiči a informovala je o životě „jejich“ dětí. Po udílení cen se Marie Goretti také tentokrát setkala nejen s adoptivními rodiči na besedách v Praze, Brně a Českých Budějovicích. -mikCenu Gratias Agit předal sestře Goretti ministr zahraničních věcí ČR Cyril Svoboda. Foto: Jaroslav Hodík Pomoc na Srí Lanku Jeden tisíc dolarů uvolnilo Sdružení Česká katolická charita na pomoc obětem katastrofálních záplav, které postihly letos v polovině května Srí Lanku. Povodeň a sesuvy půdy si vyžádaly na dvě stě obětí na životech a statisíce lidí připravily o střechu nad hlavou. Podle meteorologů tak prudké deště zažila Srí Lanka naposledy v roce 1847. „Posíláme na Srí Lanku zatím tisíc dolarů tamní vládě na pomoc postiženým. Jsou to peníze z rezervy humanitárního fondu Tříkrálové sbírky. Jsme rádi, že tímto způsobem můžeme poděkovat za dar, který jsme ze Srí Lanky obdrželi loni v létě na pomoc zaplaveným regionům Blanenska, Znojemska a Litoměřicka,“ řekl generální sekretář SČKCH Jaroslav Kopřiva. Lidé, kteří by se chtěli podílet na další pomoci Srí Lance, mohou zasílat příspěvky na sbírkový účet: 369-369369369/0800, variabilní symbol 171, u České spořitelny, a. s. -mik- Léky pro Irák Jeden a půl tuny léků získalo Sdružení Česká katolická charita jako sponzorský dar farmaceutické firmy. V polovině července odletí s touto pomocí do irácké Basry humanitární pracovník Martin Váně. Dopravu zásilky zajistí české ministerstvo obrany. Na distribuci léků do několika vytipovaných míst se bude podílet česká polní nemocnice v Basře. Charita vyhlásila letos v březnu sbírku na pomoc obětem válečného konfliktu v Iráku. Dodnes se na tomto sbírkovém -mikúčtu sešlo sto tisíc korun. Oblečení pro gruzínské děti Humanitární zásilku, která obsahovala dvě a půl tuny dětského oblečení, předal na začátku dubna velvyslanec České republiky v Gruzii Jiří Nekvasil zástupcům gruzínského města Poti a tamní Charity. Náklad vypravilo humanitární oddělení SČKCH. „Za výborné spolupráce našich humanitárních skladů v Dublovicích u Sedlčan a v Olomouci se nám podařilo shromáždit kvalitní dětské oblečení,“ uvedla vedoucí humanitárního oddělení Květa Princová. „Zajistili jsme také přepravu nákladu do Gruzie. O distribuci se postarali kolegové z místní Charity,“ dodala Princová. Pomoc obdržely děti abcházských uprchlíků, 450 sirotků -mikv dětském domově a děti ulice. Tipy z Karmelitánského nakladatelství Joachim Meisner Renzo Allegri Dana Němcová ZE SMRTI DO ŽIVOTA MATKA CHUDÝCH Život Matky Terezy z Kalkaty MATKA TEREZA s Danou Němcovou Živým jazykem a v živých obrazech, jež svědčí o živém, intimním vztahu k Bohu, se snaží kardinál Meisner přiblížit tajemství víry: smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nechce však tuto pravdu „pouze“ hlásat, chce nám ji zprostředkovat – aby se stala pochopenou a přijatou Pravdou života každého z nás. Brož., 136 str., 129 Kč obj. č.: 10 890 Jedním z nejryzejších, nejvíce otcovských a nejlaskavějších „vtělených Božích slov v naší době“ je nepochybně Matka Tereza z Kalkaty. Jakoby stála vedle nás, má tolik ráda naše duše a chápe, jak je potřebné a dobré pomáhat, být nám nablízku... Brož., 151 str., 119 Kč obj. č.: 10 645 Knížka přináší čtyřicet úvah známé osobnosti českého disentu 70. a 80. let, psycholožky Dany Němcové, nad vybranými myšlenkami Matky Terezy. Jaký je smysl našeho života? Matka Tereza se svými sestrami si svobodně zvolila: vidět Krista a sloužit mu v jeho chudých. Váz., 88 str., 95 Kč obj. č.: 10 674 Knihy žádejte u svých knihkupců nebo na adrese: Karmelitánské nakladatelství – zásilková služba Kostelní Vydří č.58, 380 01 Dačice, tel./fax: 384 420 295, e-mail: [email protected], www.kna.cz 14 Linka pomoci je tu pro vás Povodňová linka při Oblastní charitě Blansko vznikla po záplavách, které postihly Moravu v červenci loňského roku. S nápadem přišly moje kolegyně, které měly zkušenost s povodňovou linkou v roce 1997. Po povodni, která v srpnu zasáhla Čechy, nabídla Oblastní charita Blansko své služby všem postiženým oblastem. Díky finanční podpoře Evropské unie jsme schopni zabezpečit služby 24 hodin denně a také zaměstnat čtyři povodňové asistenty v terénu: v Českých Budějovicích, Litoměřicích, Plzni a v Praze. Linka je k dispozici všem, které nějakým způsobem zasáhly povodně. Je určena lidem v akutní psychické krizi, kterou nejsou schopni zvládnout vlastními silami. Pokud si to klient přeje a sdělí své osobní údaje, zajistíme také návštěvy našich povodňových asistentů v jeho domácnosti. Zde asistenti poskytnou nebo zajistí psychosociální podporu, popřípadě pomohou s vyplňováním podkladů pro zajištění materiální pomoci. Aby pomoc byla koordinovaná a účinná, jsme s asistenty v pravidelném kontaktu. Pravidelně se scházíme na koordinačních schůzkách v terénu a svoje poznatky následně hodnotíme na setkáních se supervizorkou dr. Bašteckou. Spolupracujeme s dalšími organizacemi, jako jsou ADRA a Diakonie, které se zabývají pomocí v terénu. Koordinace činností je důležitá. Stává se totiž, že stejnou oblast a stejné rodiny navštíví více organizací, a naopak do jiných míst ještě nikdo nezavítal. Počet telefonátů povodňové linky se vyvíjel následujícím způsobem: červenec - 23 hovorů, srpen - 62, září - 38, říjen - 36, listopad - 30 , prosinec - 47, leden - 120, únor - 129, březen - 111 hovorů. Šlo o kontakty bezprostředně se týkající situace po povodni. K dořešení přímo v terénu bylo našim asistentkám předáno v lednu 48, v únoru 45 a v březnu 62 požadavků. Pokud však do statistiky zahrneme i další kontakty jako podání informace, vzájemné profesní kontakty, mlčení, kdy klient ztratí odvahu hovořit, ale také zneužití, pak jsou počty kontaktů výrazně vyšší (například leden - 735 kontaktů, únor - 775, březen - 519 kontaktů). Služeb linky nejvíce využívají klienti z Mělnicka a Litoměřicka. Zpočátku převládaly šokové reakce z toho, co se stalo, ale byly také hovory plné elánu, kdy lidé měli chuť rychle něco udělat, odstraňovat následky. Postupně se začaly například výrazně zhoršovat vztahy mezi lidmi - je jistě velmi zatěžující bydlet u příbuzných nebo v náhradním ubytování bez prostředků. Po lednové oblevě, kdy se znovu objevila voda ve sklepech, se začaly projevovat depresivní stavy spojené s nespavostí, zažívacími potížemi, lidé chodili v noci kontrolovat stav vody v řece... Když se na jaře oteplilo, objevily se nové trhliny ve zdech, opadávají obnovené omítky. V lidech sílí pocity marnosti, mají tendenci upadat do pasivity. Naše zkušenosti z roku 1997 i zkušenosti ze světa ukazují, že tzv. posttraumatický syndrom po katastrofách se může velmi intenzívně projevit až čtrnáct měsíců po události. Proto je provoz linky zajištěn do konce roku 2003. A co znamená linka pro mne osobně? Než jsem zde začal pracovat, navštívil jsem České Kopisty, Píšťany a Počáply na Litoměřicku. Když stojíte na návsi pod čarou ponoru (voda dosahovala místy do výše čtyř a půl metru), uvědomíte si, jak je člověk malý a zranitelný. Došlo mi, že my, kteří se ráno probudíme v teple vlastního domova, máme co jíst a můžeme jít do práce, jsme materiálně velmi bohatí a často se trápíme malichernostmi, pro které zapomínáme poděkovat za každý den, který je nám dán, a udělat něco hezkého pro své blízké. Chybí nám pokora, zapomínáme pečovat o svoji duši. Chtěl bych proto vyzvat všechny, kteří budou číst tyto řádky, aby nezapomínali při svých běžných starostech na ty, které povodně tolik zasáhly. Budou to ještě dlouho a hodně potřebovat. Miroslav Šamalík, koordinátor Povodňové linky, OCH Blansko Generální partner Sdružení Česká katolická charita Adresy Sdružení Česká katolická charita generální sekretář Ing. Jaroslav Kopřiva prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem. Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 344, fax: 296 243 333 e-mail: [email protected], internet: www.charita.cz Diecézní charita Brno ředitel Ing. Bc. Oldřich Haičman, prezident P. Josef Zouhar Kpt. Jaroše 9, P. O. Box 635, 661 35 Brno tel.: 545 426 611, fax: 545 426 613 e-mail: [email protected], internet: www.dchbrno.caritas.cz č. konta 1583741-621/0100 KB Brno-město Diecézní charita České Budějovice ředitelka Mgr. Michaela Čermáková prezident P. Hugo Pitel, OPraem. Kanovnická 16, 370 01 České Budějovice tel.: 386 353 120, fax: 386 360 284 e-mail: [email protected], internet: www.charitacb.cz č. konta 1000039938/5500 Raiffeisenbank ČB Diecézní charita Hradec Králové ředitel RNDr. Jiří Stejskal, prezident Mons. Josef Suchár Velké nám. 32, 500 01 Hradec Králové tel.: 495 063 135, fax: 495 063 134 e-mail: [email protected], internet: www.hk.caritas.cz č. konta 1006016622/5500 u Raiffeisenbank Hradec Králové Diecézní charita Litoměřice ředitelka Růžena Kavková, prezident Mons. Milan Bezděk viceprezident P. Josef Szeliga Dómské nám. 10, 412 01 Litoměřice tel./fax: 416 731 452, tel.: 416 735 606 e-mail: [email protected], internet: www.dchltm.cz č. konta: 174441-471/0100 KB Litoměřice Arcidiecézní charita Olomouc ředitel Václav Keprt prezident Mons. Josef Šich Křížkovského 6, P. O. Box 27, 771 11 Olomouc tel.: 585 229 380, 585 229 390 fax: 585 229 254 (humanitární sklad) e-mail: [email protected], internet: www.acho.caritas.cz č. konta 681448-811/0100 KB Olomouc Diecézní charita ostravsko–opavská ředitel Ing. Jiří Hořínek, prezident P. Pavel Forgač Kratochvílova 3, 702 00 Moravská Ostrava tel./fax: 596 127 262-4 e-mail: [email protected], internet: www.dchoo.caritas.cz č. konta 196366370257/0100 KB Ostrava Diecézní charita Plzeň ředitel Ing. Jiří Lodr prezident P. Ludolf Josef Kazda, OPraem. Sady 5. května 8, 301 12 Plzeň tel.: 377 221 540, tel./fax: 377 223 861 e-mail: [email protected], www.charita.cz/plzen č. konta 2648062/0300 ČSOB Plzeň Arcidiecézní charita Praha časopis Sdružení Česká katolická charita číslo 2/2003 cena 10 Kč Redakce: Marta Fišerová (vedoucí redaktorka) • Adresa: Časopis Caritas, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, tel./fax: 296 243 341, e-mail [email protected] • Vydává: Sdružení Česká katolická charita, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 • Redakční rada: Miloslav Fiala, Irena Kastnerová, Diana Tuyet-Lan Kosinová (místopředseda), Ivana Jeništová, Jana Karasová, Jan Oulík (předseda), Blanka Pirnosová, Pavel Siuda, Jarmila Sýkorová, Ludmila Tahotná • Typografická úprava, sazba a osvit: Inverze, Podvinný mlýn 669, Praha 9 • Tisk: Zlínské tiskárny a. s. • Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM ředitelství v Brně, č.j. P/2-870/97 ze dne 21. 2. 1997 • Registrace: MK ČR E 7670 • Vychází čtyřikrát ročně • Uzávěrka: 3. 6. 2003, vyšlo 3. 7. 2003 • Uzávěrka příštího čísla: 15. 9. 2003, vyjde 6. 10. 2003 Na první straně obálky: Sestra Marie Goretti, iniciátorka projektu Adopce na dálku – foto: Jaroslav Hodík ředitel Ing. Jaroslav Němec prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem. Londýnská 44, 120 00 Praha 2 tel.: 224 246 519, 224 246 573, fax: 222 522 352 e-mail: [email protected], internet: www.charita-adopce.cz č. konta 749-011/0100 KB Praha 2 Domovy duchovních a řeholnic ředitel Ing. Jaroslav Dufek Vladislavova 12, 110 00 Praha 1 tel.: 296 243 330, fax: 296 243 339 e-mail: [email protected] 15 © foto: Jindřich Štreit Generální partner Sdružení Česká katolická charita „ŽijíPomoc mezi námi“ lidem s postižením Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, www.charita.cz, číslo účtu: 369-369369369/0800 (při platbě složenkou: 3690369369369/0800), Česká spořitelna, a. s., Praha 1 Charitní centrum sv. Kláry v Hrabyni – variabilní symbol 9081 Centrum pečuje o duchovní, kulturní a sociální potřeby osob v Rehabilitačním areálu v Hrabyni. V sociální části centra je k dispozici pečovatelská a poradenská služba. Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna, a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita, budou použity na vybavení internetového a reprografického střediska pro klienty i veřejnost. Kontaktní adresa: Charitní centrum sv. Kláry, 747 67 Hrabyně 212, telefon: 553 775 370. Osobní asistence těžce tělesně postiženým Plzeň – variabilní symbol 9083 Posláním této služby je napomáhat plnohodnotnému způsobu života lidí s těžkým tělesným handicapem. Asistent nahrazuje klientovi nemohoucí ruce či nohy, doprovází klienta na nákupy a vycházky. Osobními asistenty jsou především vysokoškolští studenti, muži vykonávající civilní vojenskou službu a další dobrovolníci. Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna, a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita, budou použity na vybudování dispečinku pro signalizační non-stop službu pro klienty. Kontaktní adresa: Osobní asistence Městské charity Plzeň, Kaznějovská 43, 323 26 Plzeň,telefon: 377 537 700. Denní stacionář pro děti s těžkým mentálním postižením Emanuel Boskovice – variabilní symbol 9082 Zařízení pomáhá rodinám s handicapovanými dětmi a mládeží. Denní stacionář zajišťuje klientům pracovní, sociální a především speciálně pedagogickou pomoc podle druhu a stupně postižení a individuálních potřeb. Stacionář zajišťuje pomoc pedagogickou, logopedickou, psychologickou, rehabilitační i duchovní. Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna, a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita, budou použity na rekonstrukci nového objektu stacionáře. Kontaktní adresa: U lázní 1734, 680 01 Boskovice, telefon: 516 454 604. Chráněná dílna sv. Josefa pro zdravotně postižené Uherský Brod – var. symbol 9084 Bezbariérové pracoviště poskytuje pracovní místa a společenské uplatnění formou podporovaného zaměstnávání lidem s tělesným, mentálním či kombinovaným postižením. Sebeuplatnění na trhu práce bez této pomoci je pro ně těžké, až nemožné. Chráněná dílna je metodicky rozdělena na pletařskou a terapeutickou dílnu. Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna, a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita, budou použity na nákup pletacích strojů. Kontaktní adresa: U Olšavy 428, 688 01 Uherský Brod, telefon: 572 636 036.
Podobné dokumenty
Kontrola globální ekonomiky - Brave New World
Jak Kissinger později řekl v projevu při 25. výročí Trilaterální komise: „V r. 1973, kdy jsem
sloužil jako ministr zahraničí, se David Rockefeller objevil jednoho dne v mé kanceláři, aby
mi řekl, ž...
EQUAL - Potírání diskriminace a nerovností na trhu práce
Akce 1 v ČR začala v lednu 2002 a skončila v červnu 2002. O účast v této části
programu se ucházelo 76 návrhů projektů. Monitorovací výbor z nich vybral 20
nejlepších. Během této akce Ministerstvo ...
Výroční zpráva 2002 - Oblastní charita Znojmo
Domov pro matky v tísni zahájil činnost v září 1997. Hlavním cílem Domova je poskytnout
azyl matkám s dětmi do 18ti let popřípadě těhotným ženám, které se ocitly v těžké životní
situaci. Jedná se p...
co se od starověku zničilo a vytvořilo ve vědě za
gravitační motory pro lety kolem Země, na Měsíc a ke vzdáleným planetám. Asi 300-400 let před zánikem
Atlantidy se objevil v Egyptě Velký Mistr Thowt (v tomto jednom odstavci knihy má ještě 8 další...
zaměstnávání osob
celého projektu podíleli.
V první řadě to jsou tvůrci naší předkládané metodiky, kteří ji naplnili svými odbornými znalostmi
i praktickými zkušenostmi. S jejich jmény se můžete
seznámit v jednotliv...