absolventská práce

Kateřina Macková – absolventka výtvarného oboru
7. ročník I. stupně
učitelka: Jana Holcová
JÁ A VÝTVARKA
Při slově výtvarka se mi vybaví zvláštní směs obrazů vůní a pocitů. Vidím barevné zdi
chodeb, zelené lino na podlaze velké třídy, židle pokreslené zebřími pruhy, řadu dřevěných
stolů u oken, ze kterých máte výhled přímo na věž kostela a police přecpané rozličnými
věcmi, které zdánlivě nejsou k ničemu užitečné a nemají spolu nic společného. Vybaví se mi
vůně starého kamenného domu, barev, terpentýnu používaného při práci na grafických tiscích
a keramické hlíny. Vzpomenu si na příjemný chlad, do kterého vstupuji z horkého dne, na
ticho a klid, ve kterém čekám, až se otevřou dveře třídy a vyběhne z nich tlupa začínajících
umělců a na inspiraci a kreativitu, která dýchá z každé věci nebo předmětu.
Do výtvarky jsem přišla poprvé ve třech letech, ale na to už si nepamatuji. Kam sahají moje
vzpomínky, chodím tam. První věc, na kterou si vzpomínám je obrázek opic v džungli, který
jsem namalovala a dodnes si pamatuji velikého, barevného hada z pet lahví, kterého jsme
vyráběli dohromady s ostatními. Když jsem byla malá, byla pro mě výtvarka místo, kde se
představy a příběhy odehrávající se v mé hlavě stávaly skutečnými na obrázcích nebo
v podobě soch z keramiky. Líbilo se mi, že tam neplatila klasická pravidla jako ve škole. Při
kreslení jsme směli sedět na zemi, nebo v koutě pod stolem, mohli jsme si na sebe vzít staré
oblečení a pořádně se ušpinit a bylo nám dovoleno si při malování povídat s kamarády.
Samozřejmě jsme u toho ale museli pracovat. Dodnes mám ráda každotýdenní hodiny
strávené kreslením, malováním nebo modelováním. Oblíbila jsem si ten pocit, kdy ztrácím
pojem o čase a všechny myšlenky jdou stranou a já se soustředím jen na věc, kterou kreslím.
Je jasné, že mě výtvarka nebavila celou dobu, co tam chodím. Obdivuji moji paní učitelku,
která měla trpělivost se čtyřletou, tvrdohlavou a vztekající se holčičkou, která si nechtěla
nechat vysvětlit, že ta černá barva, kterou se natírá keramika, aby na ní byly vidět stíny, se
opravdu smyje a skoro nebude vidět. Měla jsem i období kdy mě nebavilo vůbec nic a
všechno mi připadalo trapné a zbytečné. To jsem na výtvarku chodila jenom si popovídat
s kamarádkami a smát se hloupostem a na nějaké kreslení jsem úplně „ kašlala“. Ale o co víc
mě to v tomhle období nebavilo, o to víc mě to baví teď. Jsem ráda, že ani tenkrát jsem do
výtvarky nepřestala chodit.
Mimo různé výtvarné techniky jsem se tam naučila i to, že i ze zdánlivě nepoužitelných věcí
se dá vyrobit něco krásného, že když se něco nedaří, nesmí s tím člověk prostě přestat, a musí
to dělat tak dlouho, dokud se to nepovede a že někdo možná ví líp než já, jak se pracuje
s keramikou. Musím říct, že ty poslední dvě věci bylo hodně těžké pochopit.
Kateřina Macková - absolventka výtvarného oboru
7. ročník I. stupně
učitelka: Jana Holcová
GUSTAV KLIMT
Gustava Klimta jsem si pro svoji absolventskou práci vybrala, protože mi jeho obrazy
připadají jiné než všechny ostatní a velmi mě zaujaly. Líbí se mi jeho zdobný a pestře barevný
styl. Mám ráda secesi, kvůli její honosnosti a dokonalému propracování detailů, to samé
obdivuji i na Klimtovi. Jeho obrazy na mě působí majestátním dojmem, ale zároveň ve mě,
díky barvám které na mě působí příjemně a častému použití květinových motivů, vyvolávají
uklidňující pocit.
Gustav Klimt byl vídeňský malíř dvacátého století. Jeho hlavní inspirací a tématem jeho děl
byla žena a většina jeho prací má erotický podtext. Ženy na svých kresbách kreslil ze všech
úhlů, ve všech pozicích a naprosto realisticky. Na obrazech byly ústřední, nejdůležitější
postavou, která ovládá zbytek obrazu. Muži se na jeho pracích objevují jen výjimečně. Pro
Klimta jsou charakteristické tvarově i barevně pestré ornamenty, které zaplňují pozadí a tvoří
šaty postav. Záleželo mu na oblečení žen na obrazech, podle něj šaty zdůrazňovaly krásu
nositelky. Postavy samotné jsou namalovány s až fotografickou přesností a tvoří tak kontrast
s okolím. Klimt po celou dobu své tvorby maloval krajiny, na nichž zachycoval svou zahradu
nebo okolí jezera, kde trávil prázdniny u rodiny své družky.
Se svojí partnerkou Emilií Flöge žil Klimt, i přes jeho časté aférky s jinými ženami, celý
život. Nikdy se nevzali, což bylo v jejich době velice neobvyklé. Byla častým modelem jeho
obrazů. Emilie byla módní návrhářka a Klimt pro ni navrhoval vzory na látky pro její modely.
Gustav Klimt byl velmi tichý a uzavřený člověk. Nejlépe se cítil v zahradě svého ateliéru, kde
čerpal sílu a inspiraci pro svou práci. Byl velmi skromný, sám o sobě řekl: „Malovat a kreslit
umím. Myslím si to sám a i několik lidí říká, že si to myslí. Nejsem si však jist, zda je to
pravda. Necítil se být zajímavý jako námět k malování. Nikdy nevznikl žádný jeho
autoportrét, ostatní lidé, hlavně ženy mu připadaly jako lepší model pro obraz. Nerad mluvil
nebo psal o sobě a své práci. Říkal, že kdo se chce o něm – jako o umělci, protože jenom ten
stojí za povšimnutí – něco dovědět, ať si prohlédne jeho obrazy a snaží se z nich poznat, kdo
je a co chce.
Gustav Klimt se narodil 14. července 1862 v městečku nedaleko Vídně, jako druhý ze sedmi
dětí. Jeho otec byl zpracovatel zlata a rytec. Gustav společně se svým mladším bratrem
Ernstem později studoval vídeňskou uměleckoprůmyslovou školu, kde se naučili nejrůznějším
výtvarným technikám. Ještě za doby studia obdrželi bratři společně se svým přítelem několik
zakázek na výzdobu interiérů. Gustav byl pilný a svědomitý žák, často navštěvoval muzea a
kopíroval díla slavných autorů.
První Klimtovy práce měly klasické antické motivy a byly podobné obrazům malířů, kteří
byli v té době v módě. To se však brzy změnilo. Klimtův styl se začíná rozcházet s tím, co je
obvyklé. Do obrazů začleňuje symbolistické a dekorativní náměty, postavy maluje realisticky
a ženy na jeho pracích vypadají spíš jako z jeho doby, než jako antické krásky. Díky tomu
začínají jeho obrazy působit eroticky. To je důvod, proč se setkává s nesouhlasem veřejnosti.
Vídeň v jeho době je totiž konzervativní a většina lidí lpí na starých zvycích. Přesto si někteří
bohatí měšťané Klimta oblíbí a objednávají si u něj obrazy. Maluje pro ně hlavně portréty
jejich manželek, které nejsou tak provokativní jako jeho ostatní práce. Peníze získané jejich
malováním mu umožňují realizovat i díla, na která by jinak kvůli kontroverzním tématům
nenašel finance.
Jako předseda se staví do čela hnutí Vídeňská secese, které usiluje o zrovnoprávnění nových
uměleckých stylů se stylem klasickým. Po tom co některé Klimtovy obrazy vyvolají velkou
vlnu nevole, rezignuje Klimt na práci na veřejných zakázkách. Chce dělat umění bez toho,
aby mu někdo diktoval jak. Maluje vyzývavý obraz, nad který umisťuje citát „Nemůžeš-li se
svými skutky a svým uměním zalíbit všem, zavděč se aspoň několika. Líbit se mnohým je
špatně.
Později vytváří Gustav Klimt pro výstavu secesních umělců Beethovenovský vlys,
namalovaný přímo na stěnách výstavního prostoru. Ten je veřejností odsouzen kvůli
odpudivému vzhledu postav a výstava se stává finančním propadákem. Neúspěch výstavy
vyvolal konflikt i mezi samotnými členy hnutí Secese. Klimt z něj odchází, z čehož se hnutí
už nevzpamatuje a brzy se rozpadá. Klimt se stahuje do ústraní, do svého ateliéru a plně se
věnuje malování. V této době vzniká hodně z jeho krajinomaleb.
Až tři roky po tom Gustav Klimt obdrží další velkou zakázku. Belgický průmyslník Adolphe
Stoclet zadává jemu a několika architektům zakázku na výstavbu vily pro jeho rodinu. Klimt
pro dekoraci vily vytváří trojdílnou mozaiku inspirovanou byzantským uměním, vykládanou
zlatem, emailem a polodrahokamy. Díky bohatému zdobení působí mozaika ohromujícím
dojmem a vyvolá velký obdiv široké veřejnosti. Tím začíná Klimtovo „zlaté období“ ve
kterém vznikla jeho nejslavnější díla. Pro toto období je typické bohaté zlacení a zdobení
obrazů.
Tento styl se ale za nějakou dobu přežije a Klimt cítí, že musí přijít s něčím novým. Nadchne
se pro japonské umění a do svých děl po jeho vzoru vnáší přírodní motivy. Zlato nahrazují
květiny, ptáci a zvířata. Jeho práce působí smířlivěji než v dřívějších letech. Klimt se znovu
dostává do módy. Zbohatlíci usilují o to, mít doma portrét, který namaloval.
Klimtovo pozdní dílo je zřetelně ovlivněno expresionismem. Klade důraz na geometrické
rozdělení plátna, používá více abstraktních motivů a maluje jen nemíchanými barvami.
Mnoho těchto děl zůstává nedokončených.
Gustav Klimt zemřel 6. února 1918 na záchvat mozkové mrtvice. Jeho umění ho však dalece
přežilo. Stále inspiruje nové umělce a reprodukce jeho děl jsou jedny z nejprodávanějších.
Při psaní této práce jsem se o Gustavu Klimtovi dozvěděla mnohem víc, než jsem věděla
předtím. Ještě dnes, po více než sto letech od jejich vytvoření, mě provokativnost některých
jeho děl, která jsem předtím neznala, překvapila, což by ho určitě potěšilo. Čím více jsem
zjišťovala o něm a o tom proč maloval, tím raději jsem ho měla, a tím více se mi líbila jeho
tvorba. Je mi sympatické, že zobrazoval lidi bez příkras, tokové jací opravdu jsou. Líbí se mi,
že přesto, že se mnoho jeho děl setkalo s nepochopením, nikdy nepřestal malovat podle svého.
Zaujalo mě, že jeho dílo bylo nakonec oceněno už za jeho života, což není u slavných malířů
běžné. Protože mám ráda módu, potěšilo mě, že Gustav Klimt kladl na svých obrazech důraz
na šaty, a také to, že spolupracoval se svou družkou Emilií, která byla módní návrhářka. Když
jsem si déle prohlížela jeho obrazy, vzpomněla jsem si na své obrázky z dětství. Často jsem
totiž malovala princezny, které měly nazdobené a pestře barevné šaty. O to víc mi byly jeho
práce bližší. Rozhodně nelituji, že jsem si vybrala právě jeho.