docKafe 1 - Dusot
download 
Stížnost Transkript
Kafe 1 - Dusot
2 3 editoriál slovo šéfa Z ačali jsme prostě. Chtěli jsme dát dohromady pár článků, několik děl, fotek, kreseb a to všechno zalomit do ucházejícího celku, kterému by se dalo říkat časopis. To by se mi ale nesměli ozývat různí nadšenci. Rovnou se přiznávám, že jsem nečekal takový zájem o nevýdělečnou práci, za kterou vás možná ani nikdo nepochválí, ba naopak. Asi na tom umění něco bude a člověk v sobě nezapře touhu tvořit a realizovat se. Na počátku projektu jsem měl vlastně jen jednu podmínku: „Osobitě!“ Umělci jsou zvláštní zaměstnanci. Vlastně se ani nedá říct, že by to byli zaměstnanci. Zkuste na pracáku říct, že jste vyučený básník... Stejně tak vedení umělecky založených jedinců není stejné, jako vedení střediska výroby nýtů. Nemíním umělci nařizovat, vyhrožovat, přemlouvat ho a slibovat mu výhody. Umělci většinou stačí jen prostor, inspirace, motivace a taky tlak. Tlak je hezká věc. Třeba takový komunismus hezky tlačil na umělce a udělal z nich mnohdy vynikající autory. Naše komunita však může nabídnout pouze pomlouvání za zády, provokace, nepochopení génia, přebírání partnerů, opilecké řeči apod. Proto jako majitel kafe motivuji, jak nejvíc to jde a nabízím co nejlepší příležitosti a možnosti. Už nyní spolupracujeme s FAMU, DAMU, Českou asociací pro psychické zdraví, Písmákem, divadlem 4 kafe 1/09 silný kulturní časopis Komedie, byli jsme na Nově ve Víkendu a hodláme točit Chvilku poesie (ne, nebudeme recitovat u stolečku s květinou ve váze, i když...). A chceme víc. Vydávat knihy, sborníky, dvd, audioknihy..., ale hlavně sdružovat i jiné umělecké skupiny a nabídnout jim příležitosti a prostory. Umělci ve skupině jsou vlastně ideální. Navzájem se motivují, inspirují, hádají. Jakýkoliv jejich konflikt lze využít tvůrčím způsobem. Když se v práci pohádáte se svým šéfem, tak vám to příliš nepomůže, ale konflikt na poli umění vytváří skvělé podmínky pro vznik těch nejlepších děl. Co si budeme povídat, nebýt konfliktů, tak noviny nemají, o čem psát, spisovatelé by vydávali jen kuchařky a malíři by se živili malováním ovoce. Dá se říci, že autor, který by mě k smrti nenáviděl, je ideální redaktor pro KAFE. Tím ale neříkám, že nestojím o redaktory, kteří by mě bezmezně milovali (např. dívky). I láska patří k umění... Lukáš Hrdý vedoucí projektu (Na písmáku pod nickem pozorovatel) www.ekafe.eu V ždycky mne fascinovala ta nenucená lehkost, s jakou muži ve filmech dokázali zvát neznámé dámy na kafe, což já jsem nikdy nedokázal, ani nezkusil. Podobné scény jsem byl snad možná několikrát svědkem, pocit vlastní bezmoci mnou ale vždy natolik otřásl, že jsem vše ihned vytěsnil z paměti a tedy mi v ní nezbylo nic, z čeho bych se mohl do budoucna priučit. S důležitými životními zkušenostmi je to jako s vtipy: když slyšíte nějaký opravdu dobrý, způsobí vám takový šok, že jej takřka ihned založíte hluboko do podvědomí. Zbyla mi tedy jen možnost poučit se z filmových scén, což je ale zhola nemožné. Ve filmu se nikdo nechová reálně, dokonce ani ono obávané odmítnutí kafe nebývá nikdy zahráno se vší tou jemnou, průměrnou trapností. Když nad tím přemýšlím, ani onu jemnou trapnost při odmítnutí jsem vlastně nikdy nepozoroval, i ta je pro mne dosud vábivým tajemnstvím. Ahoj. Můžu tě pozvat na kafe? Ano, děkuji. Jedno kafe prosím! Dvě, vlastně... Dost už ale s těmi kudrlinkami, jistě dávno tušíte, že se chci při této příležitosti konečně odhodlat a pozvat na kafe vás všechny. Tento časopis vznikl na troskách literárního časopisu Bezvedení, na kterém se rovněž podíleli lidé z okruhu literárního serveru písmák.cz Naší ambicí je monitorovat literární tvorbu napříč internetem a především ji na stránkách tohoto časopisu reflektovat, poměřovat, hodnotit a v neposlední řadě publikovat. Nabízíme však mnohem více, ať už přímo zde nebo v prostorách našeho domácího serveru ekafe.eu. Tam bych Vás chtěl po dopití kávy nenuceně pozvat – tak jako ve filmech zvou vysvalení hrdinové silným kafem opojené dámy do útrob svých nočních, uklizených bytů. Tomáš Gabriel šéfredaktor (Na písmáku pod nickem Jinovata) 5 obsah kafe 1/2009 Slovo šéfa.. ..................................................................... 4 Ze z a sl aných sbírek................................................ 50 Recenze.. ........................................................................ 96 Lukáš pozorovatel Hrdý Jinovata Editorial.. ........................................................................ 5 Rozbor........................................................................... 54 Elias Canetti: Zaslepení Winter Tomáš Jinovata Gabriel Ivan Martin Jirous: Rok krysy Arthur Chyba KULTURA Jinovata E xkluzivně................................................................... 60 Bl á znivé umění....................................................... 102 Z a myšlení..................................................................... 16 Jinovata: Loučení se svobodou ilustrace: sampo 1 Franz Xaver Messerschmidt: sochař, který zápasil s duchy Josef Gabriel st. PRÓZA C arpe Diem................................................................ 106 Ak tualit y......................................................................... 8 Od veřejných šuplíků k opravdové publikaci Jinovata Anke ta............................................................................ 19 Považujete za nutné psát sbírky? Jinovata Povídk a......................................................................... 70 Fe je ton.......................................................................... 20 Kritik a.. .......................................................................... 86 Koupelnový vlk Vaud Dům jako „tvůrčí projekt“ Winter Dům jako idea Tragicus Postavit si dům podle svých představ pozorovatel POEZIE Rozhovor..................................................................... 24 Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost Jinovata Kolekce poe zie........................................................... 32 Karel Rada: Kniha veršů nemravných ilustrace: Emil Sláma Dvě strany jedné mince Markéta Marek Jančík: Dům Lógr............................................................................. 110 Bulvární potěšení Raja, ilustrace: Jožka Gabriel Recenze hudby........................................................ 110 Elbow, Burning Babylon Dresden Dolls Sydian Miniatury.. .................................................................... 90 Studený k afe........................................................... 116 Půlměsíc Winter Jeden den Kandelábr Výzva ke spolupráci Pozvánka na web Tiráž Kritik a.. .......................................................................... 46 Karel Rada: Naši otcové a My Zdeněk Lyryk Horner 6 7 ak tualit y kafe 1/2009 Strhující diskuse o nové sbírce a2a2a Podrobný pohled na Dona Quijota Camilla Engman obrazy malované akrylem na lepenku Zdroj: www.camillaengman.com 8 Známý písmácký autor a2a2a nedávno dokončil svou sbírku Některá okna, která rozhodně stojí za čtení. Také reakce na ni jsou na písmácké poměry nebývale bouřlivé a početné. Vznikly hned tři sólo kritiky, první od akredita, druhá od jinovaty a poslední od autora bílá místa v akvarelu. Za čtení stojí i obsáhlé diskuse pod všemi těmito díly. Ojedinělou práci odvedl lag-n.lol ve svém textu zevrubně popisujícím slavný román Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Nejedná se o pouhý „čtenářský dojem“, autor textu se dívá na toto slavné dílo z mnoha stran, zvlášť rozebírá historické pozadí díla, vypravěče, postavy, práci s prostředím, dějem atd. Nejde přitom přímo o vědeckou studii, ale spíše o popularizaci poučenějšího způsobu čtení románu. Vše je navíc podáno poměrně čtivou formou. Poprask kolem Pioreckého Kdo by snad chtěl z dlouhé chvíle dohledávat písmácké diskuse, ve kterých se řešil dialog pana Pioreckého s několika předními zástupci „internetového psaní“ na stránkách čtrnáctideníku Tvar, nechť se podívá na egilovu diskusi, ve které je obsažen také delší citát Pioreckého článku. Dále je možné se podívat na diskusi od Jinovaty, kde se kromě Pioreckého řeší také nedávno vzniklý almanach písmácké poezie Pavučina slov. Na Pioreckého články také průběžně ve svých diskusích upozorňoval akredit. Poměrně obsáhlá diskuse probíhala na serveru Totem. Ke způsobu, jakým byla diskuse v Tvaru vedena, se rozhodl vyjádřit Obludný Neználek. Jednu reakci Jonáše Hájka, která byla otištěna v Tvaru, je možno najít na stránkách vydavatelství fra. 9 ak tualit y kafe 1/2009 Písmácké povídky podle Marvina Milovník internetové povídkové scény VT Marvin již druhým měsícem pokračuje v ambiciózním projektu měsíčního monitorování publikovaných děl tohoto žánru. Kromě toho, že se krátce vyjádří ke všem povídkám, nominovaným na povídku měsíce, doplňuje také texty, které jej zaujaly a nebyly do soutěže nominovány, dále texty zajímavé, ale pokulhávající a nakonec povídky slovenské. Komentáře k jednotlivým dílům jsou velice stručné, většinou doplněně charakteristickým citátem. Víc ale od takto rozsáhlého přehledu ani není možné očekávat. Přejeme VT Marvinovi, aby mu nadšení vydrželo i v budoucnu a aby se usmířil s organizártorem soutěže Povídka měsíce. Lakrov: Dívej se opatrně Růžena Nováková, publikující pod nickem Lakrov vydala v roce 2008 sbírku čtyř povídek s názvem Dívej se opatrně. O této sbírce napsala mylenka recenzi, ve které krom stručné chrakteristiky sbírky najdeme také odkazy na příslušné povídky na písmáku a ještě jeden odkaz na krátkou externí recenzi knihy. Jedná se o první knižní publikaci této oblíbené autorky a my jí tímto gratulujeme. Nejen na cestě Jacka Kerouaca Dasslerovy plány na zvelebení serveru Autorka vysupující pod přiléhavým pseudonymem Bj. Začátkem roku publikovala svou (zřejmě školní) práci pokoušející se shrnout literární tvorbu Jacka Kerouaca. Ačkoli je Bj. zjevně spíše Kerouacovou fanynkou, nežli přísně analyzující a srovnávající kritičkou, stojí její velice obsáhlá a kultivovaně psaná práce za přečtení – hodí se přinejmenším jako pomyslný rozcestník pro případné Kerouacovy čtenáře. K tomuto účelu dobře poslouží také poměrně rozsáhlý poznámkový aparát. Současný majitel serveru pismak.cz vydal na začátku února prohlášení, ve kterém představuje své plány na podporu tvorby na písmáku. Jedná se především o splolupráci se slavným rádiovým kmetem Miroslavem Kovaříkem, v jehož pořadu Zelené peří se již zakoktal nejeden písmák. Další zásadní věcí je pořádání dlouhodobých soutěží Koule, Povídka měsíce, Slovo má a Romantik. Na tyto změny a vše kolem nich průběžně ostře reaguje akredit například zde, z čehož si můžete udělat obrázek, kolik legrace si tady někdy užijeme. Nina Buesing: Theory of Pink, série fotografií, Zdroj: www.ninabuesing.net 10 11 ak tualit y kafe 1/2009 V Praze se rodí literární kroužek V klubu ZoOm bylo rozebráno sedm autorů Před Velikonocemi zveřejnil autor olaf.vii výzvu pro autory z Prahy, kteří by se chtěli jednou týdně scházet a debatovat při kafi a pivu o svém psaní. Jádro tohoto kroužku sestává z bývalých absolventů semináře tvůrčího psaní u Jana Vodňanského na Fakultě humanitních studií University Karlovy. Na výzvu zareagovalo nemálo písmáků. Jen více skupin s takto jasně vymezeným (utopickým?) programem, a hlavně více takovýchto skupin i mimo Prahu. Jedna se možná rýsuje v Brně. V neposlední řadě se rýsuje také naše vlastní, kávová skupina. Kdo se na písmáku pohybuje déle, jistě o teď již minulých aktivitách klubu ZoOm ví. Kdo o tomto klubu neslyšel a má přitom zájem podívat se hlouběji do díry poezie, ihned by tam měl zavítat. Jedná se zřejmě o dosud nejrozsáhlejší amatérský kritický projekt na populárních literárních serverech, jehož soukolími se za dva roky působení prohnalo sedm kolekcí básní zajímavých autorů poezie a vzniklo zde o nich třicet dva „kritických textů“. Některé jsou jen stručné a tak říkajíc pocitové, jiné obsáhlejší s ambicemi o něco vyššími. Spořádaný a nespořádaný klub překladatelů 12 Julian Wolkenstein, fotografie, Zdroj: www.julianwolkenstein.com Armin Tamzarian se svou aktivitou zasloužil o vznik nového klubu, jehož členové se pokoušejí o překlady vybraných děl z různých jazyků. Zatím byly překládány básně z ruského, francouzského, německého a anglického jazyka. Tomuto počinu naše redakce sborově tleská. Klub se nachází na této adrese. Správa tohoto klubu bohužel nedovedla vytvořit přehledný systém zadávání a archivování překladů, o nápravu se tedy nově snaží konkurenční klub, který založil Edvin1. Jmenuje se Spořádaný klub překladatelů a klade si za cíl pokračovat v Arminově projektu, tentokrát ovšem přehledně. Jan Těsnohlídek brzy publikuje sbírku poezie Autor jt, dříve známý pod nickem Peter_Pan, pokřtí ve spolupráci s literárním časopisem Psí víno 16. 6. 2009 v baru Krásné ztráty v Praze svou první sbírku s názvem „není tohomoc“. Jedná se sice o texty již dříve čtené i oceňované nejen na internetu, autor však na celé sbírce zapracoval, aby ji připravil k tištěné publikaci. Autorovi gratulujeme a přejeme mu i do budoucna lehkou ruku. 13 kafe 1/2009 ak tualit y Kyoko Okubo figurky vytvořené z papírů washi Zdroj: www.mobilia-gallery.com/ artists/kokubo/ Audioknihy řádek po řádku Ministerstvo kultury snížilo dotace na literaturu 14 O skandálním přístupu Ministerstva kultury, které snížilo částku na kulturní grantové aktivity daleko více, než-li by odpovídalo poklesu rozpočtu, referuje akredit. Pokud chcete vědět více o reakcích kulturního světa, například o průběhu demonstrace, která proběhla, můžete vedle akreditova příspěvku navštívit také stránku www.itvar.cz, kde je celá záležitost náležitě medializována. Dobrou zprávou je, že ačkoli tato situace bude možná smrtící pro valnou většinu literárních časopisů, pro nás se, dle exkluzivního vyjádření Ministerstva kultury, z finančního hlediska nic nemění – nadále nebudeme dostávat nic. Vzhledem k nedávnému pádu vlády ale věci mohou dopadnout ještě úplně jinak. Poslouchání knih na audiozáznamech nemusí být pouze kratochvílí nevidomých, krátkozrakých či prostě líných čtenářů. V profesionálním přednesu českých herců může lecjaká kniha nabýt nových rozměrů. Písmácký autor řádek se zjevně o tuto problematiku zajímá a od posledních Vánoc publikoval již šest stručných, ale věcných recenzí na audioknihy, vždy doplněných krátkou audio ukázkou. Autor zatím tyto recenze neseřadil do samostatné sbírky, musíte si je proto najít přímo mezi jeho díly. Nominační přestřelky v Povídce měsíce Anorekticky štíhlá prozaická sekce písmáka paradoxně ve svých útrobách skýtá spoustu potravy pro diskuse chtivé čtenáře. U nominací na povídku měsíce se pravidelně hromadí a střetávají názory na nejlepší povídky publikované v posledním měsíci. Zdejší diskutující jsou velice disciplinovaní a píší většinou k věci a často i ze široka. Rozhodně proto doporučuji přečíst si diskuse a také příslušné povídky u nominací za Leden, Únor, Březen, Duben a případné budoucí měsíce. 15 kafe 1/2009 Od veřejných šuplíků k opravdové publikaci (bez K. Pioreckého) z amyšlení Na stránkách známého literárního čtrnáctideníku Tvar probíhala na přelomu roku diskuse o literárních serverech s literárním vědcem PhDr. Karlem Pioreckým, Ph.D. I vzhledem k tomu, že emoce tímto článkem zjitřené již byly nejednou ventilovány v několika internetových diskusích napříč literárními servery, pokusím se jen o zběžné shrnutí podstaty této diskuse, se kterou bych chtěl neznalého čtenáře spíše informativně seznámit, než ji samotnou nějak dále řešit – tato diskuse se totiž bohužel zvrhla a nemá proto smysl dále ji bráti za slovo. Z vrcholků jejích trosek se ale můžeme pokusit vyhlédnout novým směrem. Text: Jinovata N a počátku stál článek pojednávající o současné české poezii, který obsahuje poměrně obsáhlou pasáž kritizující internetové autorství jako takové. Jsou zde pranýřováni tři konkrétní autoři, kteří byli vydáni také knižně. Jedná se v první řadě o Ladislava (egila) Zedníka a jeho sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly, která byla nominována na cenu Magnesia litera 2007, dále o Jonáše Hájka a jeho sbírku Suť ověnčenou Ortenovou cenou a nakonec o Jakuba (Citizena) Řeháka a jeho Sbírku světla mezi prkny. Ocenění bez zastání Piorecký ve svém obsáhlém článku o současné české poezii mimo jiné naznačoval, že kdokoli publikuje na internetu, je s Jonášem řečeno „nakažený“ jakousi nevyléčitelnou literární slabomyslností a diletantským sebevědomím. Přitom je podle něj zjevné (zejména na sbírkách zmíněných tří autorů, což se ale Piorecký neobtěžuje nijak specifikovat, natož dokazovat), že autor na internetu tvořící bezmocně podléhá jeho profanujícím a zlehčujícím vlivům, že takovýto autor uniká vlivu studia literatury neinternetové – jak teoretické, tak krásné. Přinejmenším Piorecký nepřipouští, že by na takovéhoto autora mohlo mít rozhodující vliv cokoli jiného než právě internet. Jonáš Hájek a Lyryk se velice kultivovaně a trefně snažili usvědčit Pioreckého z manipulace textem, aby ten nakonec → 16 Andreas Nicolas Fischer: All Days are Numbered, procesuální kresba vytvořená pomocí inkoustové tiskárny, Zdroj: www.anfischer.com 17 anke ta : pova žuje te z a smysluplné pož adovat po bá snících vě tší celk y ne ž je jediná bá seň? kafe 1/2009 → dezinterpretoval a zmanipuloval i samotné tyto reakce. Je smutné, že ačkoli Piorecký zjevně v diskusi argumentoval nekorektně a chybně, nikomu z „vyšších kruhů“ nestálo za to zpozornět, jeho od pasu střílené argumenty poměřit s realitou Jonášových, Lyrykových a Řehákových básnických textů „Věřím v cvičené mozky těch předpojatých literárních vědců.“ a za tyto autory se svou autoritou, ale třeba také s pozitivní vizí internetového psaní, postavit. Někdo přeci egilově sbírce věřit musí, když byla konkrétními lidmi postavena do boje o ocenění Magnesia litera. Někdo z porotců Ortenovy ceny přeci musí stát za sbírkou Jonáše Hájka. Věřím, že cvičené mozky i těch předpojatých literárních vědců, kteří Tvar čtou, musely argumentační nekorektnosti zachytit, leč kdo by se namáhal obhajovat internet – to se zkostnatělým bardům může zdát stejně absurdní, jako zastávat se telenovely, počítačové hry nebo soutěže Superstar. Do internetu se zřejmě kopat smí a nemusí se při tom ani dodržovat pravidla férového zápasu. Opravdu publikovat Přesto je myslím tato již ukončená diskuse velice důležitá jakožto historicky nejvýraznější střet představitelů obou údajně oddě18 lených světů – internetového a tištěného. Pan Piorecký ukázal prstem, jako zplnomocněný vyslanec (nikdo z „vlastních“ se proti jeho postupu neohradil) domýšlivě formuloval a shrnul výhrady tištěného světa „opravdové literatury“ vůči světu internetovému a dal tak prostor k veřejné diskusi. Je třeba napsat pozitivní manifest nejen právoplatnosti naší tvorby, ta je myslím samozřejmá, ale také rozvést diskusi na téma využití potenciálu internetu, na téma možností autorské kultivace s využitím internetu. Přirovnal bych současnou internetovou možnost nevázané „publikace“ k tradičnímu psaní si do šuplíku, který je ovšem každému přistupný k nahlédnutí. Není žádná tragédie ve srovnání s minulostí, že většina těchto děl je nevalné kvality, šuplíky běžných lidí vždy byly plněny takovýmito bláboly. Co ale internetovému prostředí chybí, je opravdová publikace. Možnost zveřejnit na internetu celistvé dílo, které by prošlo přes nakladatele, editora, redaktora, přes nějaký evaluační systém. Že takový systém na internetových serverech není k dispozici a autoři jsou odkázáni na publikaci v klasických, tištěných nakladatelstvích, je přitom problém pouze finanční a organizační, nikoli „internetový“. Tento rodící se časopis je naším pokusem zde takovýto systém alespoň v amatérské podobě začít vytvářet. Extra vagan C Radka Dolíhalová písmák učitelka češtiny na gymnáziu Já to upe považuju za nesmyslu plný, páč jako nevidm důvod, proč by se jako upe někdo měl dřít s něčim delšim. Vono totiž čim kratší dílo, tak tim jako i víc voblíbený je, páč lidi nemusej tolik číst a přemejšlet. Třebas já nikdy nečetl nic delšího jak půl stránky, a když jo, tak sem si to musel upe rozdělit na několik dní, aby to mohl muj složitej mozek zprasovat. Podle mě by se básničky měly psát ve zkratkách, aby to bylo ještě kratší, třebas, skkl ps prs ovs, prs zln lk, šl z ňm mslvc pr n klbk, takhle je to mnohem lepčí, no ne? Podle mne je smysluplné to, v čem smysl spatřuje sám autor. Pokud je schopen vyjádřit svoje pocity v jediné básni, ať je vyjádří – konec konců Mácha se také v podstatě proslavil jenom jednou básní. Pokud ale autor cítí příliš velký přetlak a myslí, že jej v jednom kusu nedokáže zachytit, ať tedy vytvoří celou sbírku. Já se jako učítelka literatury nestavím ani na jednu stranu, ale co si budeme nalhávat, kdyby každý básník stvořil jen jednu pořádnou báseň, studentům by se jistě ulehčila práce. Kamila Heinzová Ladislav Zedník – egil absolventka FF UP, obor Česká filologie pro editory básník, geolog Ano, samozřejmě. Básník musí systematicky a dlouhodobě pracovat na vzniku určité sbírky, sledovat nějaké téma, tvar, motivy, zvuk. Nedokážu si ani dost dobře představit, že by někdo tvořil básně jak ho napadne, bez nějaké koncepce. Každý básník přece musí vyvíjet svůj specifický styl, který se v čase proměňuje, a to nejde bez systematické práce. Měli bychom se současných začínajícíh básníků ptát: co pro vás znamená básnická sbírka? Pokud odpoví, že nic, pak si troufám tvrdit, že tím „nic“ je pro ně i jejich vlastní tvorba. Teprve práce na sbírce donutí básníka vážně se zamyslet nad tím, proč píše a také co chce vlastně říct. To je těžké. Je to případ od případu. Vezměme třeba Holanovu Bolest – to je v podstatě básnický deník. Texty jsou zde autonomní, každý reprezentuje nějaké básníkovo „tady a teď“. Pokud na nějaký narazíme v čítance, může nás – jeden o sobě – tak říkajíc praštit přes páteř. V jiných sbírkách básně vyzní pouze z celku, z kontextu – a jsou tak i psané – přímo s tím záměrem. Poezie není například metaforické psaní, ale myšlení v metaforách; podobně k vytváření větších celků nespěje ani tak koncepční psaní, jako koncepční mysl. Takže ne – nemyslím si, že je smysluplné po básnících požadovat větší celky. Vlastně – myslím si, že jediné požadavky, o nichž může být řeč, jsou ty, které na sebe autoři kladou sami. 19 fe je ton kafe 1/2009 Koupelnový vlk D ohromady jsem strávil na mořském pobřeží asi šest nebo sedm let svého života. V Africe, na Kubě, ve Španělsku, v Dánsku, v Anglii, na dovolených a vůbec při cestách k moři nebo po moři. To je pomalu čas, kdy se z mořského štěněte stáváte vlkem. A vlkovi chybí loď nebo jiné důstojnější plavidlo. Zatím jsem vlastníkem nafukovacího kajaku, ale při troše snahy by se dalo brázdit vlny moří a oceánů i na mé nafukovací posteli. What else? Zatoužil jsem Text: Vaud po jachtě! Z mého barcelonského bytu to bylo k moři asi 120 metrů a jen o kousek dál do Olympijského přístavu. Ale ty ceny!! Rozhodl jsem se, že se vybavím postupně. To kdyby mi náhodou někdo odkázal dost peněz. Díky nákupu kajaku mám již záchrannou vestu a neopren. Kousek od Casa Batllo jsem si v zimě koupil námořnický svetr a pak jsem narazil v krámku hned vedle mé práce na námořnické boty. Speciální námořnické boty na jachtu! Vypadají úplně stejně jako normální boty, jen jsem Josh Poehlein: Unstill lives, cyklus dokreslovaných fotografií, Zdroj: www.joshpoehlein.com 20 k nim dostal asi půlhodinovou instruktáž, kterak botky udržovat v dobré kondici. Prodavač tvrdil, že trik nespočívá v drahých impregnačních postřicích, ale že je třeba boty mazat tělovým krémem. Boty se svému majiteli pak odvděčí vláčnou kůží a skvělým vzhledem. Jsem důvěřivý a pro podobné věci se velmi rychle nadchnu. Hned jsem se vydal studovat kosmetické výrobky. Vyžadují moje boty krém na cit- „K čemu to těm škarpalům ksakru bude?! A co noční krém, který by jim vyhladil vrásky?“ livou pokožku nebo abrazivní s výtažkem z mořských řas? Jsou to přeci námořní boty! Mám je natírat hydratačním krémem na suchou kůži? Mají mi vonět boty burbonskou vanilkou, nebo bych je měl raději patlat zvláčňujícím tělovým krémem s olivovým olejem a vitaminem E? Vitamin E je přeci na potenci! K čemu to těm škarpalům ksakru bude?! A co noční krém, který by jim vyhladil vrásky? Už jsem se smiřoval s tím, že jachtaření je drahá zábava. V práci mě ale čekalo příjemné překvapení. Naše společnost koupila známou německou kosmetickou firmu specializující se na výrobky pro alergiky. Každý zaměstnanec dostal jeden krém od spřáteleného závodu. Já taky. Německy psanému příbalovému letáku jsem nerozuměl. Snad jen to, že krém je hypoalergenní. To se bude botám líbit! A docela slušně smrděl. No jo, Němci, ale darovanému koni... Začal jsem botky natírat „darovaným koněm“ a smířil jsem se s divnou německou vůní. Po měsíci pravidelné péče o kůži svých bot, jaké by se jim nedostalo ani v nejlepších kosmetických salonech, se stalo něco nečekaného. V Barceloně začalo pršet. Vyrazil jsem ven ve svých jachtařských botách... a nestačil se divit. Šmejdy jedny! Nejenže impregnace nebyla moc přesvědčivá, ale hlavně... boty začaly pěnit! Jakoby měly vzteklinu! Takhle přeci nemůžu na loď ani do města! A pěnění neustávalo. Spíš to bylo jako v pohádce Hrnečku vař. Měl jsem místo bot na nohách bubliny. Tohle si s tím prodavačem vyřídím! Vrátil jsem se domů pro lístek od bot. Pěnící boty musím reklamovat! Cestou mě ale napadlo, že zakopaný pes může být v družebním německém krému. A taky byl. Přátelé, jsem zřejmě jediný mořsky vlk v širokém okolí, který si své boty pravidelně natírá hypoalergenním šamponem proti lupům... Konečně jsem si přeložil příbalový leták a dozvěděl se, že moje boty zažívají skvělý pocit bez svědivé kůže a šampon jim dodává sílu a energii. A pokud by jim náhodou narostly vlasy, o čemž trochu pochybuji, tak budou pravděpodobně bez lupů. Ale v tom případě je půjdu reklamovat! Nikdy jsem netušil, že se díky koupi jachtařských bot stanu takovým machrem přes koupelnovou kosmetiku. Však už bylo na čase. U koupelny bydlím podstatně déle než u moře. Když ze mě nebude mořský vlk, mám pořád ještě šanci stát se vlkem koupelnovým. 21 POEZIE Rozhovor..................................................................... 24 Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost Jinovata Kolekce poe zie........................................................... 32 Karel Rada: Kniha veršů nemravných ilustrace: Emil Sláma Kritik a.. .......................................................................... 46 Karel Rada: Naši otcové a My Zdeněk Lyryk Horner Ze z a sl aných sbírek................................................ 50 Jinovata poezie Rozbor........................................................................... 54 Ivan Martin Jirous: Rok krysy Arthur Chyba E xkluzivně................................................................... 60 Jinovata: Loučení se svobodou ilustrace: sampo 1 22 23 kafe 1/2009 Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost. Text: Jinovata rozhovor s karlem radou rozhovor Nejste Písmák, přesto jste našel cestu k naší výzvě a zaslal nám svou sbírku básní. Jak se to mohlo stát? Jste snad jeden z oněch pověstných anonymních čtenářů písmáka? Bohužel, nejsem ani anonymní ani veřejný čtenář písmáka – nedokážu totiž přečíst z monitoru kompjútru nějaký delší text, aniž by mě u toho nerozbolela hlava – patřím k těm, kteří si text musí nejprve vytisknout. A jelikož nemám doma tiskárnu, a co je hlavní, nemám ani připojený internet, musím s politováním (?) konstatovat, že písmáka nečtu vůbec. Zabloudil jsem na něj prostě proto, že pod jednu z mých povídek na webovkách Šestadvacítky (xxvi. layne.cz) kdosi pověsil jednu písmáckou báseň – Hraní si na Oblomova od Černé lovkyně (cerna_lovkyne) s odkazem na www.pismak.cz – a mě akorát zajímalo, kdo je to ta Černá lovkyně a proč mě „loví“ zrovínka odkazem na mého oblíbeného románového hrdinu. Ovšem nic takového jsem se tam nedozvěděl, jenom jsem zmíněnou báseň našel mezi záplavou jiných, podobných kousků. A taky jsem zjistil, že Lovkyni je 19 let (nebo aspoň bylo v okamžiku, kdy se na písmáku zaregistrovala). A našel jsem tam tu vaši výzvu. Jste členem literární skupiny XXVI. Co takové členství obnáší, jak se promítá do způsobu Vaší tvorby? Skupina XXVI je volné sdružení spřízněných mužů a žen, kteří spolu od počátku 90. let 20. století absolvovali nespočet tzv. 24 srazů – v oné době se tak dělo snad až šestkrát do roka. Což z dnešního pohledu vypadá neuvěřitelně. Jediným pojítkem mezi těmito lidmi je pak jejich vzájemná tolerance – čímž mám na mysli to, že oni tolerují mě, zastydlého anarchistu, a já je, zastydlé katolíky, mystiky, folkaře, lesby – zkrátka „básníky usoplené“. Členství jako takové se mezi námi nepěstuje – vždyť já některé z nich neviděl třeba i 5–10 let! A čím se pobyt mezi nimi promítl do mého způsobu psaní? Snad nejvíc tím, že jsme se v první půli těch „zlatých devadesátých“ skutečně často scházeli a cosi jsme spolu vzájemně utvářeli. Co, to snad jednou ukáže (nejen literární) historie. V časopisu Tvar na přelomu roku probíhala poměrně bouřlivá diskuse, dotýkající se možností literární tvorby na internetu. Jedna strana tuto tvorbu zatracovala jako nutně nekvalitní, druhá ji hájila. Jak Vy se díváte na budoucnost literárních serverů a jejich roli ve výchově nových autorů? Internet je pro mě prostorem, na kterém můžu bezplatně provádět své public relations, dále náhražkou pošty, a v neposlední řadě též médiem s co nejmenším počtem (auto)cenzorských zásahů, za nímž se tak 3–4krát týdně vypravím, abych se v jeho spleti dozvěděl, co je v té které oblasti mého zájmu nového. Co se týče internetové literární tvorby, tak já s ní problém nemám – akorát ji většinou nečtu. Párkrát jsem se na některém ze serverů zapojil do nějakých debat, abych si tím vším nakonec 25 → rozhovor kafe 1/2009 → jen potvrdil, že urážet jeden druhého je lepší radši někde na ulici nebo u piva – hezky z očí do očí, případně pěstí proti pěsti. Takže taky nebrat. Čímž se dostávám ke kvalitě internetových textů: mně jako češtinářskému hnidopichovi vadí nejvíc asi všechny ty hrubky, překlepy… a samozřejmě hlavně ona povrchnost, ke které tohle „nejdemokratičtější“ ze všech médií přímo svou vlastní podstatou samo vybízí. Naštěstí pro mou osobu – jelikož jsem dal přednost chození na internet do knihoven „Ono seřadit pís- ničky pro koncert, to je taky skoro jako vybírat kousky do básnické sbírky.“ a kaváren a někdy i ke kamarádům (domů bych připojení určitě nechtěl, už jen pro mou obecnou nechuť být někde registrován a evidován – např. u VZP, abych vás pobavil i něčím mimoliterárním) – já přímo pro internetové médium netvořím (tento rozhovor je pro mě premiérou), já tvořím primárně sám pro sebe a dávám přednost médiím tištěným. A nebo autorským čtením. Mám-li pak poctivě odpovědět na váš dotaz ohledně „budoucnosti literárních serverů a jejich roli při výchově nových autorů“, musím vás varovat: hlavně nikoho nevychovávejte! Nechte ty kluky a holky, 26 ať se vyblbnou, a ti, u kterých jde o víc než jenom o blbnutí, se stejně nakonec prosadí v některém z tištěných médií. Já sám mám zkušenost z let 1993–94, kdy jsem jako poslední zbylý redaktor sešitů nezavedené literatury Iniciály dělal něco podobného, jako dnes děláte vy, a můžu vám říct, že nám tam stovky grafomanů a rádoby básníků posílalo podobné kousky, na jaké je dnes možno namátkou kliknout na písmáku. Takže v kvalitě tvorby se za těch 15 let určitě nic nezměnilo. Jen je tu dnes navíc právě ona možnost dát ty svoje výplody v plen – pověsit je do písmáckého průvanu a tam o nich diskutovat se sobě podobnými. Proč ne? My ostatně v Šestadvacítce dělali totéž. Akorát, jak řečeno výše, hezky z očí do očí a zalito pivem nebo zašluknuto gandžou. Na Vaší sbírce je znát koncepční přístup, vytváříte tematicky oddělené skupiny básní, které v určitém sledu řadíte do sbírky. Sám jste se vyjádřil, že za to může vaše specializace dramaturga. Schválně se Vás proto zeptám tou samou otázkou, jakou máme v anketě: Považujete za smysluplné po básnících požadovat větší celky než je jediná báseň? Takzvaná potřeba básnění jako takového mě přešla kolem dvaadvacátého roku mého života a od té doby píšu většinou prózu. Celé roky jsem pak piloval různé povídky a následně je přeskupoval do různých souborů, z nichž některé jsem následně vydal jako samizdat v počtu ně- kolika kopií strojopisu. Tohle sestavování a přeskupování je pak asi zárodkem mé budoucí dramaturgické úchylky. Dělám to koneckonců i v punk-rockové kapele Haj hou, kterou jsem kdysi založil se svým bratrem a ve které jsem hlavním tvůrcem textové složky. A ono seřadit písničky pro koncert, to je taky skoro jako vybírat kousky do básnické sbírky. Potom, jak už jsem zmínil, následovala moje redaktorská etapa v Iniciálách, a tam jsme zase sestavovali všelijaké tematické bloky. No a když mě v mých třiceti letech vzali na scenáristiku a dramaturgii na FAMU, tak tam se tohle přímo vyučuje. Viz Aristotelova Poetika. Jestli si tedy myslím, že má nějaký smysl „požadovat po básnících větší celky“? Tak na to už jsem vám vlastně odpověděl v předchozí otázce: nic po nich, prosím vás nepožadujte. Koneckonců – na sestavení básnické sbírky mívali (mívají?) v nakladatelských domech fundované redaktory… Vaše básně jsou stavěny na rétorice, stylizované mluvě, která téměř nevyužívá metafor, jen trpělivě buduje a pointuje scénu. Spíše než fantastické obrazy vytvářejí atmosféru Vašich básní samy myšlenkové struktury, vyznívající často ironicky, sarkastic27 → rozhovor kafe 1/2009 → ky, absurdně... Nelákal Vás někdy lyričtější způsob psaní? Finální podoba sbírky Kniha veršů nemravných (parafráze Knihy veršů výpravných Jana Nerudy), kterou jsem vám nabídl, je výsledkem tří různých „výtrysků zoufalství“, které jsem vychrlil ve třech různých časech (počátek léta 2001, přelom léta a podzimu 2003 a advent 2007), většinou na jeden zátah. Dopředu jsem snad věděl jen u té poslední, že završí onu nerudovskou trilogii a že bude mít podtitul Zpěvy zpáteční (Sprosté motivy u té první vznikly až ex-post, na Písně komické jsem přišel v průběhu vzniku té druhé). Jak už jsem zmínil výše, básnění jsem zabalil ve 22 letech, takže tuto trilogii, inspirován svým punkovým životním postojem k žité realitě, považuji spíš za rytmizované vyznání lásky k životu – asi jako když ve své době anarchista Fráňa Šrámek svou básnickou prvotinu pojmenoval Života bído, přec tě mám rád. U mě je vždy důležitější obsah, a teprve ten si pak určí formu, jakou bude napsán – zda jako povídka, román, písňový text nebo filmový scénář – nebo jako tento můj způsob básnění. Lyriku, na níž se ptáte, si nechávám spíš do prózy (zkuste si přečíst mé povídky na webovkách Šestadvacítky). Když jsem si pročítal část sbírky nazvanou Básníci usoplení, zarazilo mne neobyčejně časté užívání sprostých slov, většinou na konci textu. Váhám, zda za tím hledat snahu o jakési brutální pointování básní expresivitou vulgarismů, nebo jde prostě jen o snahu být autentický. Jak důležité místo má podle Vás v poezii autenticita? Mimo jiné, jak už jsem zmínil, píšu i punkové texty. A když chci vyjádřit nějaký názor, neváhám proto použít jeho trefné označení. Občas si neberu servítky. Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost. Však si vezměte Bondyho nebo Magora Jirouse – vedle Nerudy, Šrámka a Gellnera se hlásím právě k nim. Vyšel jsem z undergroundu a vědomě v něm zůstávám. V popině není o co stát. Ačkoli se zabýváme vaší básnickou tvorbou, jste hlavně prozaik. Povězte nám, co teď píšete? A co byste chtěl napsat? Píšu teď filmové povídky. Dvě z nich zabodovaly v soutěži Nadace RWE & Barrandov Studia. Jednu už jsem přepsal do podoby scénáře (Stará vlna – generační příběh členů jedné novovlnné kapely v rozmezí let 1964–2008), druhou ještě musím přepsat. Do dalšího kola soutěže jsem poslal teď třetí (příběh lásky dvou feťáků z poloviny 90. let, nazval jsem ho Děti ráje) a budu čekat, jak dopadne. Tohle mě teď živí. Zbude-li čas, zkusím onen první oceněný scénář přepsat do podoby románu. A v hlavě už mám další námět na další filmovou povídku do dalšího kola té barrandovské soutěže. Ptáte-li se konkrétně na prózu – teď na jaře mi v nakladatelství poezie (!) Protis konečně vyjde novela Flashback, napsaná v roce 2004. Brutálně lyrická, ironicky sarkastická, absurdně pravdivá. Jak je mým zvykem. Haj hou. medailonek K arel Rada se narodil 13. 9. 1964 v Chomutově. Vystudoval tamní gymnázium a následně za komunismu pracoval jako strojník, výhybkář, inventurník, prodavač potravin, požárník, operátor počítače T-200 a pracovník Mezinárodní poštovní přepravy, odkud byl ve zkušební lhůtě vyhozen pro šíření petice Několik vět. Napsal kvanta básní a nespočet kratších próz, které koncipoval a následně také přeskupoval do mnoha různých souborů. Samizdatovou formou vydal básnickou sbírku Najíždějte zvláště opatrně, sbírku povídek Promiskuitní večírek, akratší prózu Břitva. Po 28 roce 1989 publikoval z větší části prózu: časopisecky v Tvorbě, Iniciálách, Okruhu a Psím víně, a též ve sbornících Sám přes Atlantik (1993), Žleby 97 (1998), Pět let (1999), Almanach Máj 2000 (1999) a Od břehů k horám – severočeská literární a umělecká scéna (2000); poezie vyšla v samizdatovém Almanachu 89 literární skupiny XXVI a v Severočeském literárním almanachu (1990). Knižně dosud vyšlo: Připravte se na nejhorší (povídka, Krásné nakladatelství Praha 1994) a Oblomovka (román, Votobia Olomouc 2005); v příloze obtýdeníku Tvar – Edice TVARy 20/2001 – sbírka básní Ač nejsem básník… Sprosté motivy. K vydání na jaře 2009 se v nakladatelství poezie Protis chystá próza Flashback (dokončena na konci r. 2004), v rukopise nadále zůstává průběžně doplňovaný soubor povídek Promiskuitní večírek a sbírka poezie s výmluvným názvem Kniha veršů nemravných, ze které Vám přinášíme ukázku. Vedle činnosti literární a publicistické (působil jako redaktor a šéfredaktor v pražském časopise Iniciály) se věnuje též alternativní rockové hudbě (punk-rocková kapela Haj hou, založena 1987). V rozmezí let 1995-2001 vystudoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU; v průběhu studia natočil tři krátké videofilmy – por- trét Zklidnění básníka Szpuka (1997), hrané cvičení Čekání na kojota (1998) a dokument do cyklu ČT Světozor Cesta do Nižného Novgorodu (2000) – a později, na podzim r. 2008, několik krátkých reportážních dokumentů do multikulturního magazínu ČT Kosmopolis; k vystudované profesi se vážou i dodnes nerealizované filmové scénáře Uprostřed září zpěv (1998), Pepa z depa aneb Říje v železniční zemi (1998), a konečně i výborem Filmové nadace RWE & Barrandov studia oceněný scénář Stará vlna a půl roku nato stejnou nadací oceněná filmová povídka s názvem Homo Ilusion. Zdroj: www.xxvi.layne.cz 29 Karel Rada Kniha veršů nemravných (Konfese z počátku třetího milénia) 30 31 kafe 1/2009 Kolekce: K . R ada Naši otcové 1 Z temnoty tenat předků našich vynořilo se otců nesčíslně nasvícených bodovými reflektory aby odrazem od zrcadel ochranných štítů brnění svědění mučení podvádění a vraždění neviňátek veškerenstvo nemyté zbavilo je tíží všelijakých vin a odpadů – důsledků jejich nerozvážných her kalendářových historek ramenatých přes celá záda aleluja pánové tvorstva amen 32 2 Vy jenž jste povýšili rozum na zlatou žílu lidstva na klíčníka ke štěstí nepromokavého při dešti ale zpívajícího v zajetí konstrukcí a pravidel všelikých splakali jste nad výdělkem neboť barvy vedou jinudy čmouhavým údolím plným zebravých stínů a neuchopitelných splínů nálad neukonejšitelných pražádnou exhibicí expozicí ani extrakcí ani voláním žíznivého na poušti za rachotu samopalů značky kalašnikov 3 Otče náš který jsi selhal ač ses snažil posvěť se jméno tvé neboť jak jinak si tě mám ctít pro jaký příklad hlavní mravní? Pro matčino pobízení ke krkavčímu živo blití? Nebo pro veškeré tvé slabosti ať už se proflákly jakkoli hlasitě a nevhod? Pro směřování k pointě jejímž čitelným jsi pandrholem 33 34 35 Kolekce: K . R ada kafe 1/2009 4 Pravoúhlý svět plný pokřivených běd řídí akademie věd 5 Léto tiše dozrávalo v poli zlatý odlesk sklizně letošní a zpoza vzrostlého hraničního lesa pozvolný virbl rozechvíval zem Stál tam jeden z našich otců připraven a s ním dalších v plné zbroji na tisíc čekali dokud virbl nedočeše zlaté klásky aby je pak dobře mířeným zásahem sami jako jeden muž-otec naráz pokosili A chléb který vítěz bitvy o tuto nenápadnou píď země upeče rudě bude skřípat mezi zuby aneb co si pán napekl sám si bude muset se vším všudy sníst 6 Od otců odcházíme na druhý konec světa proti jejich zúženým pravdám brojíme rádi bychom jejich dioptrickým vizím vytřeli zrak Přesto dál nosíme jejich jména hlásíme se k pivu tím hořčímu čím poznání je méně sladké a k vynálezům jejichž důsledky nedohlédneme ani skrze naše zakalené dioptrie 7 Papežové za neprůstřelnými skly žehnají světu fotobuňky a mikročipy kontrolují jestli nakupujeme správné zboží vše je jak nemá být ku všeobecné spokojenosti náprava věcí světských nepřichází Je léto a slunce svítí a skřivan v koruně stromu zpívá a vichřice kdesi mezi nebem a zemí se k úklidu chystá 8 Ve výhni letního odpoledne jak na hranici kdybych hořel bráním se světlu hledám stín chci se poklonit otcům za to že mi milenku upálili 9 Kočka leze dírou pes oknem žena nese tíhu muž vztekle kope do dveří matka nevěří otec se spuštěnýma kalhotama přistižen láteří Tatínek si vyšel s dětmi na výlet do přírody... 36 37 38 39 kafe 1/2009 Kolekce: K . R ada My 1 Ač narozeni v éře květinové čili born in the sixties máváme odposlechnutýma názorama před monitory computerů papouškujeme blikáme klikáme plníme svěřené úkoly těmi šikovnějšími uložené my existence provařené huby plné svobody avšak zkompromitované pionýrskou minulostí tím více všem z takzvaného západu sluncí idejí nadějí lezeme do prdele ještě že nám zůstal náš oblíbený rock´n´roll 40 2 Utěšováni rčením že poezie nikoho nezabije dali jsme se do míchání barev pustili jsme se po duze-skluzavce na dřeň vycíděné Jedny to dovedlo k virtuálním technikám druhé k virtuálním prožitkům jedni se stali námezdníky cosmopolitními druhým nepřiznali ani sociální podporu Szpuk hledí z vysoka do dáli a počítá hvězdy vaněk se stal úvalským a počítá prachy strachy ouvej achich 3 Zvířata čili marginálové opuštění bez platebních karet hledají nový prostor petrovští čili sekta impotentních pisálků rozšafně vytvářejí realitu virtuální jedni bez druhých jsou jako máslo bez chleba na hlavě žluklé rozteklé napadrť 4 Ač nejsem básník hraju vabank o svou křivou hubu proti zrcadlu zpívám si od cesty po všech palubách titaniku a učím se odpouštět matkám jejich opičí lásky a otcům krátkozrakost kam až dohlédnu odpustím i sobě ač nejsem básník 41 42 43 Kolekce: K . R ada kafe 1/2009 5 Seděli jsme na zídce před bufetem luna a chlemtali jsme pivo jako koně zchvácení svou blaženou nevědomostí o území komančů Vyli jsme k úplňkům jako psi z řetězu utržení a hráli všem na nervy navzdory punk-rock který nám světa znalejší spolužáci ukázali v obrázkovém časopise z divokého západu bravo 7 V tišině lesa umlklo vědomí hluku a táta si promnul uši máma též mlčela jak na ni dolehl třpytivý klid já tam stál jako zařezaný s hubou dokořán a brácha se beze slov počural úžasem 6 Jako mladí kluci plní hrdinských ideálů indiánské dovednosti a zbabělostí hodných bratrstva kočičí pracky jsme se bez váhání vrhali do boje o každou plesnivou hrušku 8 Chceme se přece dostat ven vystoupit z ozubeného stroje chaplinovy moderní doby v níž nad přírodou vítězí klon v níž nad prostou touhou žít vítězí blahobyt o něm snít Jako mladí mužové plní strachu z ostré střelby hodin ruštiny a jednoznačných rozkazů majora zbytka jsme se bez váhání vrhali z oken vedoucích na buzerplac a volali jsme o pomoc 44 Sestra se teprve měla narodit... 9 Kam mě zavedlo letošní léto? Místo abych ponořen v příběh – problém cizí až po uši se máchal a těžkl směrem k nejisté budoucnosti zlehka panoramuju ranní opar nad kadaní vimperkem ústím a plzní kam nohy mě nesou on the road a zpívám občas zívám džunglí traumat odpuštění a vin se prodírám k sobě samému dovnitř tady a teď A teprve večer po celodenním shonu na západní frontě klid... Karel Rada: Kniha veršů nemravných Sbírka byla vybrána jako nejlepší z Vámi zaslaných básní. Celou sbírku si můžete stáhnout zde. Ilustrace k Radovým básním vytvořil exkluzivně pro Kafe Emil Sláma. 45 kritik a kafe 1/2009 Karel Rada Naši otcové a My Text: Zdeněk Lyryk Horner M ísty groteskně ironizující verše Karla Rady ztrácejí občas významovou jasnost v ponorných řekách soukromých aluzí k osobám a dějům relativně neznámým. Měli bychom odněkud vědět kdo je Szpuk, Vaněk Úvalský; kdo jsou zvířata a petrovští a co se mezi nimi ve zdejším literárním prostoru děje. I bez těchto znalostí se však lze lehkými Radovými verši prodírat snadno, nenápadným tanečním rytmem, místy omšelými vtípky typu: „kalendářových historek přes celá záda“; místy oblažujícími obrazy léta: „tiše dozrávajícího“ nebo letní „tišinou lesa“ až k „zlehka panorámovaným ranním oparům nad kadaní vimperkem a ústím“, a hnedle se zkrátka „rock n rollem … on the road“ nostalgií vracet až k „pionýrským“ počátkům jedné generační existence „born in the sixties“. Čtyřicátnické „My“ se domáhá sebeironické bilance, která je bohužel jenom neobraznou enumerací dobových kulis. Dalo by se s tím tak snadno identifikovat a nepochybuji, že se to leckomu při nekriticky slabém čtení podaří. 46 Bohužel se Karel Rada pouští také do ironií ontologických. Materializací otcovského principu, jenž počíná od Božského „stvoření k obrazu svému“ prostupujeme vinami „pánů tvorstva“, jež „otec náš, který selhal“ ne a ne napravit. Bůh je zde intronizován jako povinná osoba, která by měla učinit nápravu věcí veřejných za nás; takový příruční bůh, jehož posledním reprezentantem „stvořeným k obrazu jeho“ je nakonec „otec se spuštěnými kalhotami“. Nabízí se otázka, v čem jsou takto útočné ironizace náboženství přínosné. Domnívám se, že poctivou ironii je nutné opřít o nějakou mez, o smysl, o nález nového východiska, které umožní opět přitakat pravdě života. Jinak se z ironie stává pouhé staré zlomyslně české pochechtávání, které vedle ateistických velikánů Holbacha, Feuerbacha nebo Nietzscheho nedohlédá dnes na skutečný problém víry a působí často směšně nebo jen škodolibě. V intencích terminologie Karla Pioreckého se v současném hejnu básníků, kteří pojímají poezii jako útok, nacházejí angažovaní kritici náboženství, jako např. Radek Malý, básník evropského kalibru, jenž víru (sic marně) rozmetává na každém svém řádku nebo Lubor Kasal, jenž neváhá parodovat postavu Ježíše Krista proměnou v „orangutana v továrně“. Současně je příznačné, že těmto kritikům víry je společný pocit jakési „nové vlny ztracené generace“. Radek Malý ve své poslední sbírce Malá tma neváhá hodnotit evropský národ jako celek: „Opilí Dáni bloudí po Kodani … a všichni k zešílení poctiví…“, aby pak v závěru téže sbírky obnažil vlastní bezradnost nad sebou samým: „Ale co, stihli jsme, na co jsme stačili / A co jsme nestihli, ať stihnou synové / Adie vzpomínky… poslal jsem pro nové“. Podobně Lubor Kasal po útěku „do Strašnic pozpátku“ od problémů z továrny si odváží na zadním sedadle orangutana alias Ježíše Krista, aby pak svou „společenskou kritiku“ ironicky ukončil veršem: „Všechno se děje, jak dít se má.“ Ani Karel Rada nenachází východisko ze situace, kdy: „Od otců odcházíme na druhý konec světa / proti jejich zúženým pravdám brojíme … přesto dál nosíme jejich jména…“ Je sice chvályhodné, že si uvědomuje význam „zúžení“ v bojích o pravdy, nicméně jeho „barvy vedou jinudy / čmouhavým údolím plným zebravých stínů a / neuchopitelných splínů / nálad neukonejšitelných pražádnou exhibicí / expozicí ani extrakcí ani / voláním žíznivého na poušti za rachotu / samopalů značky kalašnikov“. Tato definice nápadně připomíná útočiště, které je ovšem zúženo vyloučením exhibice, expozice a extrakce na pouhou nicotu neuchopitelných splínů, s nimiž se zřejmě dá těžko vykonat náprava „věcí světských“. Tedy útočiště vlastně ani nemůže existovat v souvislosti s radostí. A to má být kritika společenských neřádů? Osobně se domnívám, že Karel Piorecký, a s ním řada soudobých autorů poezie, se mýlí, že uskutečňují prostřednictvím ironie, neprokazatelné pseudo-insitnosti a velmi ‚neviditelných jazykových inovací‘ nějakou angažovanou společenskou kritiku, již vidí společně v protikladu vůči mediálnímu diskurzu. Jazyk médií je prý vyprázdněn a manipulován ekonomickými zájmy. Zřejmý omyl tkví v tom, že se zde mediální dis- „víra v nevyčerpatelné a obnovitelné dává zjevně najevo nepřijetí pravidel stroje.“ slovo kurs zužuje de fakto jen na oblast agresivní reklamy a zábavy, což vůbec neodpovídá skutečnosti, neboť je zde zcela zanedbána existence vzdělávacího a seriózně informačního obsahu. Navíc v projekci Karla Pioreckého, kdy poezie útočiště dělá s jazykem něco zcela jiného než mediální diskurs, současně tvrdí, že poezie jako útok, takto činí navíc s kritickou intencí. Kritickou intenci je nemožné prokázat, lze ji totiž přisuzovat čemukoliv, podobně jako různá pseuda – insitnost prostě zůstává nadále jen insitností. Přitom je nasnadě, že právě poezie jako útok přijala naopak nemilosrdné asertivní techniky reklamního jazyka a dělá s jazykem totéž, co ekonomikou převážně (nikoliv však zcela) manipulovaná média, totiž recykluje 47 → kritik a kafe 1/2009 → dokola nicotu předmětné věcnosti, již nelze opřít o východisko nutného útočiště v jazyce. Jedině útočiště vlastního neoktrojovaného jazyka je kritikou stávajících poměrů a autentickou platformou pro jazykovou inovaci, tj. konstituci nové metaforiky. Právě víra v nevyčerpatelné a obnovitelné slovo dává zjevně najevo nepřijetí pravidel stroje anonymně a kolektivně normalizujícího globalizovaného světa. Víra ve slovo je základnou metafory, která jediná je schopna zachovat externímu vyjádření důstojnost subjektivity. Zjevně se tedy nabízí zcela jiné vysvětlení Pioreckého východisek pro zavádění dichotomie útočiště versus útok: jde o plíživou restauraci tzv. „nové věcnosti“. Tento pojem stál v pozadí vzestupu generace básníků neblahých 80. let minulého století, reprezentovaných mj. Karlem Sýsem, ale též Jiřím Žáčkem. Příbuznost těchto původně marxistických představ s nynější pozitivistickou tendencí kritiky (Piorecký, Štolba) proponovat věcnou, odsubjektivizovanou poezii, oproti údajně přezdobené a metaforicky bohaté (rozuměj: kauzálně čili mocensky nekontrolovatelné) poezii, je více než zjevná. Zbývá jedině doufat, že pro budoucí básně najde Karel Rada obraznější a barevnější cestu z „čmouhavého údolí plného zebravých stínů“ a postaví se z nalezeného útočiště stínům ubližujících otců, třeba tak, že si vezme jméno po manželce a svým dětem jednoduše neudělá to, co naši otcové případně udělali nám. Noah Kalina, fotografie Zdroj: www.noahkalina.com 48 49 ze z a sl aných sbírek kafe 1/2009 Princip Keddethoru (Tangens_Omega32) Davide Davide!, co tahle soška způsobila ti, že jsi ji roztříštil? Proč furt mlčíš? Jdi pryč! Davide, osm večer postel, v knížce číst jen do devíti, půl sedmé ráno budíček. Davide, ten spolužák tě stále zneužívá, asi jeho mámu navštívím… Kde jsi tak dlouho pobýval, vždyť venku je již tma, báli jsme se, zda Ti někdo neublížil, dva týdny domácí vězení! 50 T ento autor zaslal dvě sbírky básní (jednu nepojmenovanou, ze které pochází ukázka), což je příznačné i pro jeho tvorbu. V jeho básních je vždy „něco navíc“ a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Talent se v Davidovi Laskafeldovi nezapře, což je pěkně doloženo například básní níže. Jen pozorujte ten (relativně) úžasný balanc na hraně ironie: při čtení každého dalšího „Davide“ roste napětí, vědomí toho, co autor nikde neříká přímo, ale přesto je to hmatatelné takřka od prvních řádků. Čtenář má doslova chuť udeřit Davidovy rodiče něčím těžkým, zvláště pak matku, která je v pozadí nezaměnitelně Davide, opět jsi obtahoval ta písmenka, bez večeře spát! Jen se dvěma kamarády v pátek se vydat na výlet? Zbláznil jsi se? Ani náhodou. Davide, tu holku NE!!! Jsi ještě příliš mladý (a ona taky)… Davide, na vysokou nepůjdeš, to vážně pusť z hlavy, můžeš zkusit nanejvýš zdejší vyšší odbornou. Davide, statistiku neovládáš - propadneš! Nezbývá ti, než studovat současně půdoznalství s vodními breberkami, měl by sis cítit. Nebudu tuto báseň dál komentovat, mluví sama za sebe. Tangens má ale bohužel ve svých sbírkách také „navíc“ mnoho slov, vět a snad i celých básní. Jeho sbírka Princip Kaddethoru, kterou si můžete stáhnout pomocí níže uvedeného odkazu, je tvořena spíše než oddělenými básněmi změtí textů, prologů a básní. Ačkoli je zde co nacházet, je zde také co hledat. Stylizovaně chaotická formální koncepce může být sice v poezii docela dobře funkční, Tangens ale prostě neumí škrtat, celé pasáže působí blábolivým dojmem a čtenář je jen slepě přechází očekávaje hutnější pasáž. Tangensi, máš na-víc! do konce června pospíšit. Davi, zakoupila jsem ti tato tři krásná trička, za cenu jen sta korun, jsi rád, že? *** „Davide, co to píšeš?“ „Dopis pro kamarádku.“ „Ále, to je jakási pičovina!“ *** Davídku, jsme nemocní, starej se o nás, prosím! Davide, již bylo jedenáct, vstaň a dělej konečně NĚCO pořádnýho!!! Davide, opět jsi to nestihl, to prostě musíš stíhat! Tohle teď neřeš, ono to nějak dopadne... Davo, to jsi moc hodný, že nám o domeček i zahrádku pečuješ, když odcestujeme oba pryč... Davide, tobě tu nic nepatří, všechno je vlastně naše, my jsme si na to totiž vydělali. Davide, ty tedy odmítáš tuto práci? Vykopneme tě z baráku! Davide, ne já, tys nechtěl to starý harampádí vyhodit!!! DAVIDE!!!!!!!!! 51 Celou sbírku si můžete stáhnout zde. ze z a sl aných sbírek kafe 1/2009 Nedoručená pošta (Dali Stano) dôvera J ako asi většina českých písmáků mám i já problém s plynulým vnímáním slovensky psané poezie, musím se daleko více soustředit a číst každou báseň pomalu a několikrát, než se přestanu zakuckávat a naskočí mi obraz. U tohoto autora mi to ale stálo za to. Jeho sbírka přišla v době, kdy už jsme bohužel měli vybráno, publikaci by si ale jistě zasloužila. Níže uvedenou báseň dôvera berte jako malou návnadu a také dárek slovenským čtenářům, neboť v příštím čísle se seznámíme s celou sbírkou. Bože môj ver mi ono to človeka vystraší keď každý pohyb zrazu dá toľko námahy a myseľ zvyknutá pred tým lietať si sadne na riť (Delahaye) S bírka tohoto autora vyniká mezi ostatními především precizně provedenou grafickou úpravou, což není zanedbatelné. Se samotnými verši už to tak slavné není, ačkoli jistá vypsanost se Delahayemu nedá upřít. Níže citovaná báseň je první básní sbírky a spojuje typická pro i proti autorovy poetiky. Verše jsou sázeny jistou rukou, pravidelně a přirozeně. Ačkoli se jedná o báseň z kategorie melancholicky něžných, čtenář si nepřipadá jakoby se procházel po růžové orosené louce, a to přesto, že došlo i na „polštář s tvou vůní“. Autor klade do básně vedle těchto rozněžněných veršů také o něco hlubší roviny. Bohužel tyto hlubší roviny jsou skutečně poměrně rovné, nezřídka jde jen o lehce inovované, ale omšelé fráze, obalené autentizující výpovědí. Přestože nejsem přítelem autentické poezie, je tato asi tím hlavním, co může Delahaye nabídnout. Celou sbírku si můžete opět stáhnout z našich stránek. DŮLEK V POLŠTÁŘI Rozednívalo se obzor šednul do světla a pod oknem zacinkala ranní tramvaj už jsi byla pryč. Po špičkách se kradu do tvého pokoje a znesvěcuji tvé stopy. Ustlaná peřina a já jsem hrozně vděčný důlku v polštáři s tvojí vůní téměř nedýchám a prodlužuji tuto chvíli vzpomínkami do nekonečna. Otče môj ktorý si ktorýsi Bože môj ver mi plne ti dôverujem keďže sa spolieham na vlastné sily 52 Zatmívání Sam Falls, Zdroj: www.samfalls.com 53 Celou sbírku si můžete stáhnout zde. roZbor kafe 1/2009 Ivan Martin Jirous Rok krysy TORST 2008 Jirousova básnická sbírka Rok krysy bezesporu patří k nejlepším dílům české literatury za posledních několik let. Prosta undergroundové provokativnosti, potřeby revoltovat a především okleštěna od básnických klišé, kterých se Jirous dopouštěl v některých svých předchozích sbírkách, rozevírá před námi nový obzor autorovy tvorby. Jirous se ve své poslední sbírce projevuje jako vyzrálý, ale stále hravý autor, mistr slova a imaginace. Text: Arthur Chyba P roč vlastně sbírka nese název Rok krysy? Jako první se přirozeně nabízí poukaz k čínským znamením, jelikož kniha vyšla v roce 2008, kdy se k vládě dostala právě krysa. Jinou symboliku bychom dosazovali už zcela nahodile. Z českého hlediska bychom přesto mohli uznat ještě jednu interpretaci krysy, jakožto hlodavce, který se dostane všude tam, kam potřebuje. Jirous se jako ona prodírá všemi zákoutími života, napříč časem i prostorem, nahlíží přitom do sebe i dovnitř druhých, anebo se jen potýká se slovy, jako by jimi chtěl zachytit vše, co se kolem něj kdy dělo, co jej zasáhlo a co určilo jeho současný směr. Zvláštnosti jazyka a poetiky Podívejme se, vedle obsahové roviny, nejprve na zvláštnosti jazyka a poetiky Roku 54 krysy, které některým básním doslova dominují. Velmi typické a na první pohled také snadno odhalitelné jsou inverze, jejichž podoba je takřka neměnná: Když / čekal jsem na tebe / do vázy vložil jsem / hluchavky bílé tři. Zaměřme se především na inverzi v posledním uvedeném verši, kde je rozvíjející přídavné jméno postaveno až za podstatné jméno. Konkrétně v tomto verši má inverze rytmotvornou funkci; báseň tím dostává daktylský spád, což jí dodává vznešenost a atmosfericky působící antiklimax, jenž svým klesáním kopíruje a zvýrazňuje záměr básně. Dalším výrazným jazykovým prvkem je častá aliterace: ...Kavky krákaly / kdesi vysoko / krom jeptišek nikoho nebylo /... Vzhledem k tomu, že se jedná o sbírku psa- nou převážně volným veršem, lze i aliteraci přikládat rytmotvornou funkci. Co je však pro Jirousovy verše zvláště typické, jsou ona patetická zvolání typu ó, och a ech: ...Pojedu k Berounce / snad najdu kočičky na jívách / nechci už ve verši dalším / zašeptat ach / Tomáš Kulka mi řekl / že je nadužívám... V této sbírce se podobná zvolání vyskytla pouze dvakrát, což odpovídá mým slovům ze začátku o odbourávání básnických klišé. Sbírka je plná slovních hříček, anafor: ...Je to anděl? / Je to anděl apokalypsy? / Co myslíš? / Co chceš mysli si.; epifor: U mušle záchodové / mi říkal // Já mám lidi rád/ já je mám rád / nechtějte mě nasrat.; epanastrof: A opět v této noci / v noci po sv. Štěpánu / v klidu noci; a mnohých dalších figur založených na hromadění a opakování slov, což svědčí o uzavřené kompozici. Na znásobená slova je kladen důraz, čímž se básnické obrazy zpřesňují. Dalo by se říci, že opakování je základním kompozičním činitelem celé sbírky. Velice zvláštní postavení mají v rámci sbírky vulgarismy, jichž je na Jirousovy poměry poskrovnu – celkově jich užil dvakrát. Jejich účelem není prvoplánový šok ani znechucení, ale opět velmi hravé vyostření pointy, zobrazení nahoty a přirozenosti člověka, jeho intimity: Ta dívka měla piercing / všude / co záhlednout jsem moh / možná i v kundě / což záhlednout jsem nemoh. // Nebo: A ona tak krásně / drbala si nadkundí / tak krásně třela si / Mons Veneris. Tyto básně pak vhodně doplňují Magorovy sentimentálněji laděné kousky. 55 → rozbor kafe 1/2009 → Za pozornost stojí také užívaná zájmena, tzv. limitativa vymezující celek jako nulový (nikdo, žádný, nic, ničí, nikde, nikdy,...). Jirous jich užívá vskutku nadmíru, čímž vymezuje jasné a zřetelné mantinely ústící mnohdy až k axiomu: ...nikdy si nebuď / ničím / jistý; nebo gnómickému výroku: Ale máš to v hlavě / zaplať Pán Bůh že to máš v hlavě / ty nikdo jinej / zaplať Pán Bůh / ty nikdo/ zaplať / Pán / nikdo jinej.“ Než se podíváme poněkud blíže k obsahovým komponentům sbírky, všimněme „Jako hlavní rozlišení vidím sentimentální a intelektuální rovinu v Jirousových básních.“ si ještě Jirousovy práce s rýmem. Ačkoli je sbírka psaná především volným veršem, můžeme v ní nalézt momenty, kde dochází k výrazné vázanosti a dodání rýmu. Nejspíše není náhodou, a chtěl-li bych provádět interpretaci, jistě mi to bude velmi přínosné, že se s rýmovanými verši setkáváme nejčastěji tam, kde Jirous klouže opět po vzdušných vlnkách sentimentality: ...vím / chtělo to víc sil / chtělo to víc sil / ale snad tahle stačí // Vždyť z vajíček / opět / klubou se ptáčci. Rým je také součástí Magorovy hry se slovy: Což jste si nevšimly / jak nenápadně hynem? // Nikdo už dívce panenské / neprotrhne hymen /... 56 Sbírka obsahuje nejen širokou škálu figur a tropů, ale i různé vrstvy jazyka. Přes hovorovou češtinu ke knižním výrazům a odtud zase zpět k frázím vypůjčeným z francouzštiny či latiny. Bohatost výrazů přispívá k celkovému dojmu úsporně vyjádřené, precisně odpozorované, ale takřka nezpozorovatelné všeobsáhlosti. Obsahové rozvrstvení Nekladu si za cíl sbírku interpretovat, ani všeobsažně pojmenovat veškeré motivy objevující se v této sbírce. Proto se některé básně, jež vybočují, nebo naopak ty, jež příliš zapadají, stanou outsidery mé recenze. Co si však kladu za cíl, je rozvrstvení této sbírky dle určitých kritérií. Jako hlavní rozlišení vidím sentimentální a intelektuální rovinu v Jirousových básních. Přestože jsem se zmiňoval o umírněnosti sentimentu a básnických klišé v této sbírce, přece jen se zde objevují. Což však nijak nesnižuje kvalitu díla. Naopak. Jirous drží svůj sentiment na uzdě, takže pokud hovořím o sentimentu, mám na mysli především jeho pozitivní stránku, tedy apel a expresivitu. Není to však jediné kritérium. I sentimentálně laděné básně se mohou dále rozvrstvit dle tématu, jež zpracovávají. Mezi sentimentální bychom tedy mohli zařadit básně týkající se stáří: A opět v této noci / v noci po sv. Štěpánu / v klidu noci // Chcete ode mne víc? / vždyť ani já nechci od vás nic / v této klidné noci / po sv.Štěpánu // Vždyť přece vděčen jsem / za každý den kdy vstanu / nejen po sv. Štěpánu / i jin- dy // I vy buďte rádi / že vstáváte // Ave, respektive / Amen. //; lásky: Má milá / vrať se / je jedno zda z Jindřichova Hradce //...; či přírody, kde básně častěji obsahují sentiment, avšak svým smyslem ho retušují: Zraněná srdce trním / už nikdy se nezacelí / havraní hnízda skácená / už havrani na strom nepostaví // V záhonu konopí / broučci a kočky / v kamení skrývá se had //. Oproti tomu intelektuální poloha nám nabízí nejvíce her, ať slovních či významových, které často vycházejí z krátkého příběhu či vzpomínky a gradují k ostré pointě, mnohdy s přesahem. Příkladem budiž báseň Ničema či Větrná růžice, jež je parafrází Egona Bondyho: Východ / Západ / čí to byl nápad? Oba tyto póly sbírky objímající obrovské množství jednotlivých motivů jsou → Slovníček použit ých pojmů Anafora – opakování shodných slov na začátku za sebou jdoucích veršů Tropos – úmyslné užití jazykového prvku ve vedlejším, odvozeném, obrazném významu, obvykle v džungli. jsoucno, kterému ve svém bytí jde o toto bytí (Heidegger). Takovým jsoucnem je člověk: Epifora – opakování má schopnost se shodných slov na konna své bytí dívat ci za sebou jdoucích Figura – stylistický, jakožto na bytí, veršů jazykový prostředek s kteroužto činnosodchylující se od tí kupříkladu zvíře Epanastrofa – opako- norem běžného sdě- neztrácí čas. vání závěrečného ver- lovacího jazyka. še strofy na začátku Reflektor – přístroj následujícího verše Aliterace – opakosloužící ke zvýšení vání počátečních relativní vizuální náDaktyl – je v metrice hlásek u několika padnosti hmotných stopa, skládající se blízko sebe se napředmětů za pomoci z jedné přízvučné cházejících slov ozářování těchto slabiky a dvou nepředmětů proudem přízvučných (UmPobyt – ve fenofotonů, které z příca-ca) menologii: takové stroje tryskají zá- roveň ve formě částic i elektromagnetického vlnění. Inverze – změna slovosledu oproti normální mluvě, většinou ve prospěch rytmu Vulgarismus – slovo nehodné gentlemana, které dáma nezná a za které dítě bývá, k častému překvapení ženy, mužem krutě bito. Antiklimax – řada po sobě jdoucích výrazů, které postupně zužují základní význam 57 kafe 1/2009 → spojeny jediným společným jmenovatelem, kterým je pozorování. Pokud bych mluvil o lyrickém subjektu sbírky, nebál bych se vypůjčit Stanzelovu terminologii k narativnímu vypravěči – reflektor. Básník je vřelým pozorovatelem, mířícím svým reflektorem okolo sebe. Vybírá si jednotliviny, aby z nich udělal nadsubjektivní zkušenosti. Pak otočí reflektor na sebe, pojmenuje svůj pobyt zde (v heiddegrovském smyslu), a ten se dále vztahuje k minulosti a budoucnosti – ke vzpomínkám a ke smrti. Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že mnoho básní je věnováno určitým osobám, mnohdy nežijícím, určitým městům, určitému prostoru evokujícímu řadu vzpomínek. Až neuvěřitelné je, nakolik si Jirous svoji poezii vymezil sám ve svých básních. O všem vypovídá jedna z nich, věnovaná Pavlu Zajíčkovi, kterou sem na závěr celou přepíšu. Snad jsem vás motivoval k tomu si knihu zakoupit a hledat v ní to, co jsem se pokoušel sdělit a co jsem zamlčel, přehlédl či dezinterpretoval. Je to sbírka mocná a působivá, vždyť poslední báseň: Já si dolezu k své smrti / a nebudu potřebovat ani / úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude mě už zajímat / zda nad mou rakví / sněží / či padá podzimní listí / ani mě zajímat nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží // Nicméně doufám / že bude sněžit; nás bere s sebou, na konec, za konec, kam míří mnoho z veršů Roku krysy. 58 rozbor Pavlu Zajíčkovi Osudy lidí jsou důležitější než osudy naše Osudy lidí jsou sdělitelnější než osudy naše o nichž nejsme schopni nic říct a ani o našich osudech nejsme schopni nic říct V srdcích otevírají se chlopně V srdcích otevírají se chlopně Prosím tě pochop mne 59 kafe 1/2009 E xkluzivně Jinovata Poslední svobodná vyjížďka osobákem 60 61 E xkluzivně kafe 1/2009 Odvážné verše nepřichází odvážně, hrdě, z hloubi ani pokorně, prostě nebo samozřejmě, ale nějakým jiným, zajímavým způsobem... Potopím se na dno a náhodou najdu vrak lodi... Překvapí mne to. Ale ostatně, co čekat od náhodného místa v moři? Kouř z komína za oknem měl náhodou barvu okolních mraků a tys dlouho přemýšlel, jestli toho nezneužít při pozorování nedotčené přírody... • Za branami je kus rovné země, potom pole, lesy, skály, lesy, pole, kus rovné země, brána a další město s jinou charakteristickou stavbou Stáváš se stále víc abstraktním, kupodivu i veršuješ a bavíš se už jinak než ty, a když jedeš k sobě domů na návštěvu, cítíš se nostalgicky – už od poprvé • • Zastoupím tě, uteč dokud je brána otevřená a statkář ještě nevstal, aby tě připočítal k čeledi! Puklo by ti srdce, jak se říká, kdyby tví rodiče, kteří se jenom kdysi přistěhovali, prodali tvůj rodný dům a vrátili se, sami, do svého Možná, že aspoň ten nejmladší ze sourozenců bude chtít v tom přemrštěném stavení zapustit kořeny, udělat si tam řezbářskou dílnu, ale je to také muž a ženy se stěhování bojí Snad kdyby brácha byl na kluky byla by šance o kousek větší... Možná by stačilo jen neuživit rodinu a dostat skvělou práci zde Potkala slepice vrabce kohouta vrabce Na druhou stranu, byl to jenom sen o pěkně tvrdé práci a ztrátě možnosti počítat s jakoukoli seberealizací, tedy o jaksi platoničtější svobodě... • Chlastáme, pořád nejsme opilí a to už je ráno Nevíme, co je na tom nočním životě tak krásného, oslavujeme skoncování s mou svobodou a ta prostě skončí Znovu si vyber domov – neuděláš to, ledaže bys tam měl milované děvče, které tě miluje také, ale bojí se víc než ty odstěhovat 62 63 E xkluzivně kafe 1/2009 Svoboda ale bejvala dycky moje měl jsme ji rád a hýčkal si ji u počítačových her a nicnedělání ačkoli filosofie tvrdila, že svoboda je něco dělat Budu makat, uživí mne to, mou ženu, děti, hypotéku, odolám znásilnění sekretářky a vnoučata mne budou milovat • Zámostí nad Vltavou? Jak to, co je za mostem může být zároveň nad Vltavou? • Projděme si to ještě jednou: hrad, unikátní průčelí, skály, řeka a vlak jede až večer, takže dojedeme ráno a ráno vstávat Opouštíme kraj, který jsme pomilovali, čarokrásné kopce připomínající prsíčka našich dívek, brzy jim o tom povíme Ani Sparta nikdy, důrazně nikdy neporazila v Lize mistrů nikoho opravdu dobrého a to odehrála desítky zápasů, protože si neumíme přesně přihrávat Je zcela zásadní rozdíl mezi stanicí a zastávkou Zastávka je stanice bez výpravy je tam jen cedule a pak nic Ale památky nás oslovily... Kluci totiž nejsou beze smyslu pro prvotřídní historii, ačkoli fotbal člověka obhroubne – jinak se neprosadíš možná proto se neprosadili 64 • Zajeď si do jižních Čech na památky, rovinu a tu příležitost, pro kterou jsi se to rozhodnul udělat a vrať se pak osobním vlakem do Prahy Nebude tě to bolet ani těšit, lesy a cyklostezky uvidíš jen zkraje, jako bys nahlížel do dívky: když foukneš, dohlédneš o milimetr dál... Ale inspirace! Ta zas přijde jako na volání připotácí se opilý jelen, když jej také opilý nářkem voláš – a v nočním vláčku se s ním pomiluješ 65 kafe 1/2009 E xkluzivně Sampo 1: Jeleni nakresleno během vyjížďky. 66 67 próza PRÓZA Povídk a......................................................................... 70 Marek Jančík: Dům Kritik a.. .......................................................................... 86 Dům jako „tvůrčí projekt“ Winter Dům jako idea Tragicus Postavit si dům podle svých představ pozorovatel Miniatury.. .................................................................... 90 Půlměsíc Winter Jeden den Kandelábr Recenze.. ........................................................................ 96 Elias Canetti: Zaslepení Winter 68 69 kafe 1/2009 povídk a Dům Marek jančík I. Legenda o Domě Konečně jsem se odhodlal a postavil si Dům. Je to můj vlastní Dům. Doposud jsem nikde na světě neměl žádné místo, o kterém bych mohl něco takového říct. Ani kousíček vlastního prostoru. Všechno bylo cizí. Něčí. Možná mě nevyháněli, ale mohli, protože to nebylo moje. Ze začátku jsem nevěděl, jak bude velký. Ani teď to ještě nevím. Neustále přistavuji nové části, různé alkovny a menší dostavby. Dokonce přemýšlím o tom, že začnu se stavbou nového patra, ale to budu muset přeci jen nechat na později. Teď na to ještě nemám dostatek sil. Ještě jsem se úplně nezabydlel. Doposud jsem plně nedocenil prostý fakt, že Dům je jen můj. Původně jsem dokonce pomýšlel, že si vytvořím i zahradu – vlastní zahradu, jen si představte, co by to bylo: trávník a stromy; možná malé přírodní jezírko zpevněné kameny, aby se nesesouvala půda; na záhonech bych pěstoval rajčata, jahody a rybíz a okolo domu netřesky. Ale zahradu raději ne. Někdo by pak na ni mohl vniknout, přelézt plot – žádný plot není dostatečně vysoký – a já bych pak neměl šanci zahradu ubránit. Mohl bych ho 70 71 kafe 1/2009 povídk a sice pozorovat z okna horního patra a plivat na něj, ale není jisté, že bych se zaručeně trefil, a on by byl na mé zahradě a mohl by se mi smát. Když jsem začal kopat sklepení – neboť každý dům musí mít nutně sklep – lidé chodili každý den okolo a nahlíželi přes výstražné drátěné pletivo, aby viděli Mě, nořícího se do hlubin země. Pravidelným pohybem jsem odkopával a vyhazoval obrovské kusy zeminy a hromady kolem mě se den co den vršily. Lidé byli na Mě zvědaví, na toho člověka, co se sám rozhodl, že si postaví Dům a teď si pod Něj staví takový mohutný sklep. Byl jsem téměř nahý, neboť tehdy nastala nesnesitelná vedra a znoj mi neustále pokrýval celý povrch těla, na kterém se pak vrstvil prach země. Někdy se shromáždily celé davy a ukazovaly si na Mě. V té chvíli jsem se často pozastavil v práci a odháněl je: „Běžte pryč, Dům ještě není hotový. Kopu teprve sklep. Až budu mít svůj Dům, můžete přijít a prohlédnout si jednotlivé místnosti, rád vám je ukážu.“ Ale oni to nechápali. Někteří vůbec nerozuměli a nevěřícně kroutili hlavami. Někteří pak dostali strach, když viděli, jak obrovské bude mít Dům sklepení a plni nervózních myšlenek se rychlým krokem vzdalovali. Potáhl jsem drátěné pletivo neprůhlednou plachtovinou a natáhl až do výšky dvou metrů a celou vypnul mezi dvanáct rozestavěných kůlů do pravidelného obrazce, aby lidé nemohli vidět, jak stavím Dům. Přesto se stávalo, že se v plachtě trhaly díry a mnozí jimi protahovali ruce, aby dosáhli na to, co je za plotem, zjistili, jak pokračuje moje práce, nebo jimi jen koukali do prázdna a jejich vypoulené oči sledovaly skrytý prostor. Někteří si dokonce přinesli žebřík, aby mě mohli pozorovat při práci. Jedenkrát, během strašlivé bouře, se celá plachtovina zhroutila k zemi a veškerý dav se seběhl, aby Mě spatřil - nahého, jak stojím v kalu naplavené zeminy a čekám až opadne voda, mokrý a šílený myšlenkou na Dům. Nikdo z nich se tehdy neodvážil překročit hranici plotu, tak velký měli strach z mého Domu, který měl teprve stát. Stavba samotného Domu se uskutečnila až o mnoho let později, neboť práce na sklepení se nezměrně protáhla. Lidé postupně zapomněli a během stavby samotného domu zájem najednou jakoby opadl. Odstranil jsem tedy ochrannou celtu, ale žádné velké hloučky se neobjevovaly. Nebyly již slyšet výkřiky plné hrůzy a nadšení. Jen málokdy se našel někdo, kdo se na chvíli zastavil a pohlédl na můj Dům. Nikdo Mu však už nevěnoval tak velkou pozornost. Mezi lidmi se začaly 72 73 kafe 1/2009 povídk a obecně rozšiřovat názory, že Dům není zase tak strašný, jak se čekalo. Říkal jsem jim, že to ještě zdaleka není konec, že ještě vůbec nemohli můj Dům pochopit. Dříve mi můj Dům záviděli, pak si mysleli, že je stejný jako ostatní. II. Já Teď tedy mám svůj Dům. Ve dne Jej nikdy neopouštím, jen když je to naprosto nezbytně nutné. Měli pravdu, není zase tak velký a strašný, jak jsem původně čekal. Teď už to dokážu uznat. Ale vím – jsem si zcela jist – že v žádném případě není obyčejný. Je jiný. Nikdo nedokáže určit proč, ani Já. Často o tom přemýšlím a sním o Něm. Mé sny o domě jsou naprosto živé. Dokonce se někdy probudím a nevím, zda jsem právě neusnul, jelikož mi okolní prostředí připadá oproti snu náhle rozmazané, neurčité a nejasné. Ležím na posteli a mé myšlenky putují samy po Domě. Otevírají jednotlivé místnosti a zkoumají je. Některé z místností nemohu ve snu otevřít ani si vzpomenout na jejich obsah. Potom ráno, plný rozechvění, hledám ony místnosti, pokoje a komůrky a nemohu je doopravdy nalézt. Někdy je objevím, když je nehledám, ale nemám k nim správný klíč, neboť některé pokoje zamykám a některé ne. Možná, že některé pokoje zamyká sám Dům a klíče někam ukrývá. V Domě jsou prostory, do kterých jsem ještě nikdy nevkročil. Nevedou do nich žádná okna a pokud ano, jsou na nich těžké červené závěsy. Někdy tyto místnosti z Domu na čas zmizí, někdy zmizí úplně a sám nikdy nevím, zda se ještě nečekaně neobjeví. Za nocí občas vycházím potajmu z Domu, skrytý do tmavého pláště tmy a pozoruji Jej. Samotnému se mi zdá jaksi neuvěřitelný. Má naprosto pravidelné proporce, ale jako by v jeho logické souměrnosti bylo něco bizarního, co proniká prostorem skrze zdi, aniž by to ovlivnilo jejich rovinnost. Svou nejvlastnější podstatou Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do Jeho paradigmat. Vpít se do Jeho zdí a proplouvat skrze stěny mezi místnostmi, neboť některé zdi jsou v jistou dobu téměř propustné. Vím, že Dům má dva vchody – přední a zadní. Zadní vchod je zcela identický s předním. Dokonce i exteriér je na vlas stejný u obou vchodů – stejné cestičky od stejného schodu lemované stejnými keři a stromky (mám u dveří akáty a břízky). Jestliže dobře neznáte můj Dům, může se vám klidně stát, že vstoupíte předním a ven omylem vyjdete zadním vchodem a aniž by jste si toho všimli, že jdete vlastně jinou cestou, zdánlivě zamíříte chůzi vaším obvyklým směrem. Jdete třeba 74 75 kafe 1/2009 povídk a domů a vůbec si nevšimnete, že je to jiný domov – ne ten váš, a že jsou v něm jiní lidé, kteří jsou jen zcela podobní těm, které znáte. Takto pak žijete celý zbytek života v úplně jiném identickém světě, aniž byste si všimli něčeho podezřelého. Vaše rodina a známí po vás marně pátrají a rozvěšují všude vaše jméno a fotografii. Nikdy vás už nenajdou. Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev, že se lidé kolem vás chovají trochu jinak – dělají nečekaná gesta a odkazují se na určité události, na které si nemůžete vzpomenout, nebo máte pocit, že jsou některá místa pro vás zcela nová, že jste tu ještě nikdy nebyli, přesto, že jsou kolem vás už takovou dobu. Občas budete mít pocit, že čas běží jakoby rychleji. Minutová ručička se stále zrychluje a vy cítíte, že úkoly vám zaplňují více času než dříve. Lidé vám snad budou říkat, že asi pomalu stárnete, nebo že jste přepracován a že si už přesně nevzpomínáte. Bude to tím, že ten druhý svět není zcela identický. V okamžiku, kdy do něj vstoupíte, se jeho časová osa začne pomalu odpoutávat od vaší původní, ve které už nejste a s uplynulými léty se objeví drobné chyby nebo nesrovnalosti. To, že v jednom světě jste a ve druhém ne, způsobí jejich postupný rozvrat. Koneckonců ten druhý svět je vlastně jen iluzorní, neboť si ho vymyslí Dům sám. Je pošetilé si myslet, že ve skutečnosti někdy vyváznete z Domu, neboť ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, stáváte se jeho nedílnou součástí – stáváte se majetkem Domu. Kromě toho – přední vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak. Vlastně lze říci, že přední a zadní vchod jsou na stejném místě, ale zda vstupujete předním nebo vystupujete jiným, záleží zcela na Domě. Oba vchody lze od sebe poznat podle jistých neklamných indicií – např. iluzornost zadního vchodu dokáže vyvolat přesvědčivý obraz pro váš rozum a smysly, ale nemůže vás oklamat zcela, jestliže opravdu nechcete. Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody zcela bezpečně rozeznat. Často myslím na to, jaké to je pro cizího člověka, pozorovat můj Dům. Představuji si, jak upřeně sleduje mohutné okované neprostupné vchodové dveře, jak sklouzává pohledem po vnějších stěnách a nakonec vždy zachytí horní okno, umístěné v arkýři nad příkrou cihlovou stěnou a pocítí zvláštní slabou závrať. Veškeré pohledy na Dům směřují k tomuto oknu – Dům sám k němu směřuje svou vůlí. Dlouhá záclona za oknem se při delším pozorování sama jemně zavlní. Je to okno do jedné z těch místností, do kterých jsem sám ještě nikdy nevstoupil. Tato míst76 77 kafe 1/2009 povídk a nost nemizí, vím, že je tam stále. Vycházím za nocí a dlouze do ní nahlížím oknem, až potom sám dostanu strach a běžím zase rychle zpět do vnitřních prostor Domu. Zamknu dveře a opájím se slastným pocitem, ze svého dokonalého bezpečí. Slastná závrať se mě pak drží až do rána. Tisknu se za břicho a svíjím se na posteli radostí bez sebe z bezpečí svého Domu. Dům mě chrání. Zdá se to neuvěřitelné, ale mám pocit, že jsem Domem dokonale prostoupen. Nebo je Dům dokonale prostoupen mnou. Dům jsem Já. Lidé kolem Něj v noci neradi chodí. Ve dne Jej pak za spěšné chůze kradmě pozorují a pak rychle uhýbají pohledem, jako by si náhle všimli, že jsou pozorováni. Budí v lidech podivnou úctu a lehkou bázeň. Matky okřikují své děti, když je jejich hra zavede blízko k mým stěnám. Já je pozoruji z dolního okna za záclonou. Někdy i odhrnuji záclonu a zdravím je ťukáním na sklo. Mávají na mě a já se usmívám a kývu jim na pozdrav. Oni zdvořile odpoví a zamyšleně odcházejí. Někdy usednu na zápraží svého Domu a zapálím si starobylou dýmku. Před tím se vždy svátečně upravím a vezmu si svůj nejlepší oblek. Mám jeden hezký oblek, který působí seriózně a zároveň jaksi nedbale elegantně. Občas si vezmu i knihu a celý den v ní listuji. Kolemjdoucí mě nenápadně pozorují, někdy přijdou blíž a ptají se, o čem čtu a nad čím celý den přemýšlím, a já s nimi přátelsky rozprávím a zvu je dál. III. Dům Dům má mnoho částí s mnoha místnostmi. Jejich konečný výčet dalece převyšuje rozumné odhady. Je značně členitý, ale přesto úplně souměrný. Jeho celkové vnější rozměry na první pohled neodpovídají velikosti prostor vnitřních. Rozmístění a tvary jednotlivých místností se po důkladném přeměření zdají být odpovídající jeho rozlehlosti, ale přece jen se jakoby zvláštně deformují a vytváří jakousi ilusi, že v místech, kde by měl být zcela jistě velký rohový sál je místnost bez oken, ze které dále vedou další dveře do jiných pokojů. Pozorovatel, přesvědčený o své poloze ve zdánlivém středu stavení, udiveně zjišťuje na základě pohledu z okna, že se nachází na samém okraji západní části apod. Rovněž výška pokojů je různá. Mezi přízemím a prvním patrem je situován zvláštní mezzanin, jehož hranice se rovnoběžně sbíhají a vytváří velkou klínovitou místnost, ze které v její nejužší části ústí stropní průchody s těžkým tmavým příklopem do jiných místností, které ovšem neleží, jak by se dalo předpokládat, 78 79 kafe 1/2009 povídk a v úrovni patra, ale jedna se rozkládá nad ním, v úrovni půdy, která do ní z jedné strany částečně zasahuje, a druhá se naopak postupně svažuje až na úroveň suterénu. Takových architektonických hříček lze v prostorách Domu nalézt nezměrné množství. Horní a dolní chodba jsou umístěny přesně nad sebou, ale jedna má téměř dvojnásobnou délku co druhá. V místě, kde se nachází vchod do rozsáhlého sklepení, je v horní chodbě umístěn vchod na půdu, která je nezvykle prázdná a pustá, až na opuštěné vosí hnízdo, vysící na jednom z trámů. Většina místností působí dosti upraveně a zabydleně, ale po delší zde strávené době se jejich tvář podivuhodně mění na nesourodé a stísňující prostory, vyvolávající klaustrofobii nebo alespoň lehkou závrať. Jejich charakter je zvláštně provisorní a eklektický. Jednou ze zvláštností Domu je prostorový klam jeho nekonečnosti. Místnosti jsou umístěny za sebou a nad sebou v nepatrných pootočeních, jenž jsou těžko okem postřehnutelné. Při postupném procházení místnostmi stále rovnoběžným směrem (většina místností je rovnoběžně průchozí) se návštěvník dostává do stále nových prostor, přičemž neustále mění směr chůze. Po několikahodinovém bloudění, kdy si myslí, že jde stále rovně, se dostává do horních pater, odkud se propadlovým průchodem dostává do sklepení, do jedné z předchozích místností, nebo do úplně nového pokoje, kde jsou dveře umístěné v podlaze místo ve stěnách a vše je v něm pootočené o 90 stupňů. Tyto dveře pak vedou do těch pokojů, které se objevují a mizí zcela dle zákona pravděpodobnosti, jenž zdánlivě řídí veškeré dění v Domě. Ti, jež vstupují hlavními vchodovými dveřmi z pevného dubového dřeva a zpevněné pěti ocelovými svorkami, popatří nejprve na menší vstupní síň. Zde jsou vítáni a různě tázáni. Zde je lze spatřiti bílé stěny s drobným strukturním decórem nahoře a dole černé barvy. Vpravo se pak nachází dvě pohodlná a vkusně potažená křesla s možností nastavení vhodné sedací polohy. Dále je zde střídmě elegantní věšák a lesklé eliptické zrcadlo prostřední velikosti. Ti, kdož si odloží své svršky, jsou zdvořile pozváni do větší předsíně, z níž lze vejít do místnosti s několikerými dveřmi různých velikostí a rozmanitých výplní a barev. Stropy jsou zde vysoké a stěny oplývají bělostným odstínem s drobným černým decórem. Podlahu pak pokrývá monochromatický koberec teplého odstínu příjemný na dotek. Na stěnách lze zahlédnout několik tapisérií provedených 80 81 kafe 1/2009 povídk a technikou art-protis a kopií výtvarných děl. Zde se vstoupivší podivují a různě dotazují. Je s nimi zdvořile pohovořeno a je jim podán příslušný výklad. Jsou pak lehce okouzleni a příjemně naladěni. Rovněž zde začínají pociťovat přiměřenou zvědavost na další prostory Domu a na majitele. Ti, kdož procházejí síní, vstupují jedněmi ze tří tvarově shodných dveří do obývacího pokoje, kde jsou usazeni na vkusný a esteticky střízlivý otoman. Je jim servírována kvalitní káva s mlékem a cukrem nebo pravý indický čaj střední kvality – dle okolností. Během přípravy a konzumace nápoje se zde mohou rozhlížet a komunikovat s majitelem přes servírovací okno. Jejich pohled pak spočine na kopiích klasických obrazů, nepravidelně rozvěšených po stěnách. Dále si všímají menší knihovny s ledabyle uspořádanými svazky starších knih rozdílného obsahu a kvality; stropu, jenž je obtížen velikým lustrem červené barvy. Vzduch v místnosti je velmi suchý a těžký, jelikož okna jsou stále zavřená a úplná absence rostlin a domácích zvířat činí pokoj neurčitě melancholickým a stísněným. Návštěvník si po chvíli všimne drobného černého decóru na zdech, který mohl vidět již dříve, a poté si hlouběji uvědomuje přítomnost nesourodých kusů nábytku, jež dodávají pokoji dojem provizornosti. Návštěvník pak začne pociťovat lehké zneklidnění. Posléze vchází majitel a naservíruje návštěvníkovi nápoj. Ten jej pak s chutí usrkává. Návštěvník si následně všimne celkové zanedbanosti, kterou předtím nevnímal (zašlé špinavé fleky na parketách, vrstvy prachu na nábytku, nepříjemný zápach dlouho nevětraného pokoje atp.). Podivuje se náhlému pocitu jisté stísněnosti a s podivem pozoruje svůj mírný odpor k Domu i majiteli. Zároveň na něj doléhá jistá asertivní imperativnost celého Domu a jeho sklíčenost a rozčarování nabývá postupně výraznějších kvalit. Všímá si neurčitě vybledlých a zašlých červených závěsů, které předtím nezpozoroval. Pokoj a celý Dům na něj působí neurčitě surreálným dojmem, jako by se zplošťoval a opět nabýval rozměru. Zpozorní, aby lépe zaslechl zvláštní pískavý zvuk, téměř kvality infrazvuku, těsně nad spodní hranici slyšitelnosti. Nejprve si pomyslí, že mu píská v uších, což uvažuje jako počáteční příznaky migrény, ale zvuk postupně zesiluje a stává se reálnějším a stále hůře snesitelným. Návštěvník pozoruje majitele, zda rozpoznal příčinu hluku a všimne si, že ten je lehce nervózní a uhýbá pohledem. Mezi pískavé crescendo se náhle mísí bzučivé vosí poletování. Návštěvník přemýšlí o tom, jak se dostala vosa do domu, když 82 83 povídk a kafe 1/2009 jsou všechny dveře a okna uzavřená. Návštěvník upadá do částečné otupělosti a hypnotického snění. Jeho vůle vplouvá do osidel letargie. Majitel se pokouší opět probudit hovor a vyptává se návštěvníka na nejrůznější záležitosti. Návštěvníka napadne, že na něj celý dům padá a on zůstává naprosto nehybný. Nasazuje neurčitý kovově chladný tón hlasu a zdvořile odpovídá majiteli na všechny jeho otázky. Po chvíli se zdá, že majitel návštěvníka přestává vnímat a útržky jeho myšlenek odplouvají do hlubin Domu. Náhle sem dolehne neurčitý tupý zvuk z jiného pokoje a návštěvníka napadá, že v Domě je ještě někdo další. Návštěvník je zván, aby si prohlédl ještě jiné pokoje, ten ovšem projevuje vůli opustit Dům. Majitel se nejistě a rozpačitě usmívá a s nešikovnými gesty doprovází návštěvníka do některé z místností, přičemž se neustále nervózně otáčí po dveřích na chodbě, snad v očekávání, že se některé z nich každou chvíli otevřou. Při delším pohledu se zdá, jakoby opačný konec chodby uhýbal někam za roh. U prostřed chodby se majitel rázně zastavuje a nejistě ukazuje na jedny z dveří. Návštěvníkův pohled klouže na kliku a na chvíli se mu zdá, jakoby se klika pohnula. Návštěvník se táže, jaké prostory se nachází za dveřmi a je mu stručně povězeno o sklepních prostorách Domu. Návštěvníkovi začne být na obtíž neuvěřitelně těžký a suchý vzduch v místnosti. Srdce mu začne prudce tlouci a posedne ho myšlenka na to, že musí okamžitě opustit Dům. Rychlým krokem prochází chodbou a sám od sebe otevírá jedny z dveří. Majitel ho zvědavě doprovází až na konec chodby, dávaje najevo nejistotu, zda návštěvník skutečně hodlá projít dveřmi. Za dveřmi je ona vstupní místnost, ale její rozměry jsou jakoby mírně zakřivené. Stěny se v periferním zorném úhlu konvexně vzdouvají, ovšem při přímém pohledu zůstávají zcela rovné. Pozoruji návštěvníka přes arkýřové okno, jak rychle opouští dům, provázen rozpačitým pohledem jeho majitele. Amy Casey: Some of the work done during 7 months of being artist in residence at zygote press, march-sept. With a lot of help from Susan Vincent. Zdroj: www.amycaseypainting.com 84 85 kafe 1/2009 kritik a povídk y Dům jako „tvůrčí projekt“ návštěvník „pocítí jistou asertivní imperativnost celého dojmu a jeho pocit stísněnosti a rozčarování nabude postupně výraznějších kvalit,“ načež z domu, pozorován zlostnýma očima majitele, kvapem zmizí. Včasné navrácení se ke společnosti, které následuje po naplnění „tvůrčího poslání“, odděluje kvalitního autora – spisovatele – od autora kýče – sebelyrizátora. Kotoslav, jakožto autor, ze svého textu vystoupil s grácií. Prostředkem čiré opisnosti, připomínající strohý jazyk technické zprávy, oddělil tvůrce Domu od sebe samého, tvůrce jakožto obecnější definici spisovatele. Pro autora zde povídka končí, zdánlivě dochází k uzavření a zakončení textu, kdy návštěva Dům opouští společně s jeho „čtenářem“. Jedná se však o jeden z nejkouzelnějších optických klamů této povídky-Domu, protože nic ne- vylučuje, že konec jednoho příběhu nemůže znamenat pokračování druhého, případně začátek třetího. Příběhy jsou „překrývavé“. Tento dojem umocňuje i závěrečná kurzíva explicitně naznačující trvání. Ostatně, jedno ze silných hesel postmoderny zní: příběhy jsou mraky, které se jeden schovávají za druhým, občas splynou. Druhým je „různorovinnost čtení“. Ovšem bráno tímto metrem, dochází textu dech kolem již zmiňovaného okamžiku „vzdálení se“, tj. ve chvíli, kdy je zahozena literární forma, která pro čtenáře první roviny nenalézá protiváhu své neexistence – a namísto ní je substituována ryze „neliterární“ popisnost. Dochází tak k vyloučení určité skupiny čtenářů. I přesto před sebou máme dokonale funkční podobenství o zrodě jednoho Díla; díla, jímž je i tato povídka. Dům jako idea Text: Tragicus J ednou z největších výzev dílčích kulturních diskursů je „filozofické“ překlenutí vztahu umělce a díla. Příkladně postmoderna, z jejíhož interpretačního hlediska bych chtěl Kotoslavův text „odemknout“, zavádí pojem „tvůrčího projektu“, plánu, v němž je zahrnuto jednak autorovo estetické východisko, jednak jeho projekce do díla a konečně (pomineme-li spousto dalších věcí) i modulový čtenář, který nakonec otáčí stranami. Uvážíme-li navíc název Kotoslavovy povídky, bez zajímavosti jistě není, že slova „projekt“ a „modulový“ dominují také ve stavebnictví. Když tedy čteme Dům, měli bychom myslet Dílo. Pohlédneme-li na „Dům“ očima jeho tvůrce (zde je reprezentován samotným vypravěčem), uvědomíme si, že zrod díla se odehrává ještě před nabytím formy, kdesi hluboko v myšlení, odkud je abstrahováno z jemného korelátu Já a Světa. V této fázi je také proces nejkřehčí, umírá v ní nejvíce příběhů a ještě častěji se stává, že ani nezačnou, protože člověk je již natolik otupělý, že nedokáže postřehnout ono jemné bujení příběhů/děl, které přes všechny snahy zůstává jaksi samovolné. Ale ten, kdo tomuto příběhovému kvasu dokáže přiřknout formu, stává se tvůrcem, prostředníkem mezi mýtem a šedivým kvádrem reality. Zároveň 86 Text: Winter je však sveden zcela mimo svět netvůrčího okolí. V kontextu povídky to znamená, že hlavní hrdina ze všeho nejdříve pojme samu myšlenku Domu, aby ji však dokázal uskutečnit (povšimněme si hutné skladby na sebe navazujících souvětí a myšlenek), musí se oddělit od normativního rámce společnosti a stát se pomyslným esoterikem sebe sama, „uskutečnit se“ svým dílem na úkor sebe i druhých. „Žádný plot není sdostatek vysoký.“ Legenda o domě volně přechází do Já, které se shledává v různých částech Domu. Střídavě podléhá mámení alkoven a temných koutů, naráží do stěn, rozvažuje, kudy do Domu vůbec vstoupit: „Přední vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak,“ a nebylo-li by lepší jej nikdy neopustit. Posléze nabývá jistoty: „Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody zcela bezpečně rozeznat,“ což v důsledku implikuje syntézu: „Dům jsem Já.“ Zde se otevírá cesta do pasti, která čeká v určité části každého tvůrčího procesu: nalezením se skrze své dílo dochází k uzamčení Já mezi jeho stěnami, ke spojení dvou rozdílných existencí do jedné jediné – „Lidé se mého domu bojí,“ můžeme přeložit jako: „lidé se bojí mě“ – a ke konečnému potlačení sebe na úkor Díla, kdy autor sám sebe odsoudí k doživotnímu příjímání návštěv (zde se rovnající sebeinterpretaci, jejíž motiv je rozveden ve třetí kapitole). Ovšem ošidnost takové existence se stává zjevnou, jakmile P opisnost, místy až přílišná, je pravděpodobně jedním z nejcharakterističtějších znaků stylu celé povídky Dům Kotoslava Zdymadla. Čtenář se jen velmi málo po prvním přečtení textu, ba i jednotlivých odstavců, orientuje v obrazech, jež autor předkládá. Ale autor, jak vidno, se orientuje velmi dobře, s každým dalším čtením obrysy Domu nabývají na ostrosti a zhmotňují se před našimi zraky. Už jenom proto si povídka zaslouží víceré přečtení. A je toho více. Styl celkově je na vysoké úrovni, těžko se čtenáři stane, že by se pozastavil nad větou a nemohl ji přenést přes jazyk, jak tomu tak často bývá u začínajících autorů. Všemu velmi pomáhá rozmanitá skladba slov a jejich rozsáhlá zásoba, kterou autor využívá; osobně jsem se „zadrhl“ jen jednou: „Svou nejvlastnější podstatou Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do jeho paradigma. Vpít se do Jeho zdí a...“ Na slově „paradigma“ jsem se pozastavil, zprvu → 87 kritik a povídk y kafe 1/2009 → si myslel, že se tam prostě nehodí, ale ona celá věta „dře“. Při čtení téměř celé povídky (až na posledních pár odstavců) jsem byl přesvědčený, že Dům je ve skutečnosti symbolem ideje. Byl jsem přesvědčený, že když hlavní postava říká: „Je to můj vlastní dům. Doposud jsem nikde na světě neměl žádné místo, o kterém bych něco takového mohl říct.“, poukazuje na absenci ideálu, v který by věřil a v rámci takřka celé povídky se tato teze dala uplatňovat - neustálé dostavování a proměnlivost je typickým znakem víry v nějaký ideál, také člověka jistě dokáže poznamenat natolik, že už nikdy nic není stejné („Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev...“), a kdokoliv jí porozumí, je jí formován („... stáváte se majetkem Domu.“), i když ji odmítne (odejde „předním“ vchodem), protože jsme formování vším, čemu poro- zumíme, co poznáme, bez ohledu na náš postoj k tomuto, spletitost Domu je pak již v tomto ohledu dosti zřejmá. Ale pak přišel majitel domu a celou interpretaci zničil. Nemyslím si, že by tato povídka měla jedinou možnou interpretaci (je psána velmi obecně), ale nemá jich samozřejmě neomezené množství a právě interpretace symbolu Domu jakožto ideje se nakonec ukázala jako právě jedna z těch nemožných. Mistrně zvládnutá je také atmosféra, zvláště v posledních odstavcích, až mne nutí ke srovnání s brilancí E.A.Popa - Pohřben zaživa, ke konci je již čtenář vydán napospas autorově sugesci, aby jej pak závěrečná věta ponechala v oněmění. Nejsem přílišný příznivec takto otevřených textů, ale v tomto případě musím udělat výjimku, povídka Dům je jedním z nejlépe zvládnutých textů tohoto druhu a celkově je to vysoce nadprůměrná povídka mezi písmáckými povídkami. Postavit si dům podle svých představ M ám nutkání nepsat o Domě jako o povídce, ale jako o stavbě. O nákresu domu se všemi náležitostmi. Jen s tím rozdílem, že kóty, tolerance, čáry, to vše je nahrazeno textem. Pokusím se přistoupit k Domu spíše jako k literárnímu dílu. Nemá cenu rozebírat autorův styl a prostředky, které používá, když povídka funguje. A funguje natolik dobře, že nutí 88 Text: Pozorovatel čtenáře vše si představovat a přemýšlet, co ten dům sakra symbolizuje. Občas se zdá, že symbolizuje duši stavitele. Jindy zas, že dům je paralelním světem či zákoutím našeho vědomí a nebo jen prostou stavbou. V šílených a posedlých očích stavitele má však vyšší, mystický význam. To vše vypovídá o jediném: povídka je dobře napsaná. A když píšu „dobře“, myslím tím, že autor postupoval postupně, od základů. Nikam nespěchal a užíval si. Dům pohltil samotného autora. Pohlcení – to je slovo, které velmi rád použiji, protože text působí střízlivě a přesto je z něj cítit pohlcení. Lze říci, že hlavní postava, vypravěč, je šílený, ale zároveň si tím nemůžeme být jisti. Ovšem platí jedno rčení, které říká, že tam, kde si kritik neví rady, čtenář se baví. A jako čtenář jsem se bavil výsostně. Postavit si dům podle svých představ. To je věta, která mi několikrát vytanula v mysli při čtení povídky. Přijde mi fascinující postavit dům tak, jak chci já a zároveň mi to přijde i šílené, téměř nereálné a hlavně neskutečně obtížné. Sám hloubit základy, stavět cihlu k cihle a přitom si zachovat zdravý rozum? Vypravěč se tváří, že to dokázal. A kdo je vlastně vypravěč? Stvořitel? Zní to směšně, ale opravdu, vypravěč mluví o lidech jako o těch ostatních, pouhých divácích, zatímco on vytváří své dílo, velkolepé dílo. A tím dílem je dům, domov, ve kterém člověk tráví nejvíce času. Vypravěč svůj dům vytvořil tak, že ho vždy překvapí, že s ním bude v neustálé interakci. Nestaví účelový dům. Jako by jeho dům splňoval veškeré parametry, které očekává od života. V závěru se změní způsob vyprávění – budoucí čas. Autor předvídá, jak se návštěvník bude chovat, čeho si bude všímat a jaké pocity bude mít. Zajímavý proto, že nevíme, jestli tomu tak skutečně bude. Vypravěč je stále v útrobách domu a hosty zatím přijal pouze ve svých představách. Dům je povídka plná otázek, přestože si o otázky neříká. Předloží vám jasné věty a vy stejně hledáte, jestli za nimi něco není. Povídka se dá brát jako jakási hra, ale spíše hra s představivostí. Já osobně jsem se rád nechal provázet po domě. Jaký měl autor záměr není tak podstatné... Keith Shore: Bearded Portraits I, II, III akrylový ikoust a akvarel Zdroj: www.keithshore.com 89 miniatury kafe 1/2009 Půlměsíc Text: Winter Sulejman I. – Překrásný (6. 11 . 1495–6. 9. 1566) Janbirdi al-Ghazali (? – 1521) Mukassadí El-Ma’ni (?) Pierre Lyotard (?. 7. 1489–1. 3. 1557) Friedrich Schattenlos (3. 5. 1682–6. 7. 1756) Antoine Galland (4. 4. 1646–17. 2. 1715) L yotard ve svém spise Pod svitem půlměsíce – konkrétně pak v části, kde popisuje svou cestu do Damašku (1519) – „Města, jehož vyprahlé ulice žehrají Antilibanonskému pohoří za to, že jako lakomec, který schraň uje svůj poklad, aniž by jej kdy použil, i ono nepřejícně zadržuje vláhu nad vlnami Středozemního moře.“ – mluví o setkání s mužem, který se živil vyprávěním příběhů. Ačkoliv má vypravěčství v arabských zemích dlouhou tradici, Mukassadí el-Ma’ni, jak se tento 90 muž jmenoval, jako jeden z mála své „řemeslo“ pozvedl z prachu ulice do hájemství polštářů, perských koberců a koček. Nejbohatší kupci Damašku se zadlužovali na dlouhá léta dopředu, aby si vyslechli jeden z jeho příběhů. Těch znal údajně tolik, že kdyby za každý dostal jednoho velblouda, brzy by se všichni velbloudi pouště ocitli v jeho stáji. Ovšem el-Ma´ni, tvrdí Lyotard, posluchače nevybíral na základě majetku, nýbrž na schopnosti naslouchat. „Příběhy se vypráví teprve v uších“. I tak záhy přišel k paláci s pětatřiceti pokoji a osmnácti velbloudům, kteří hlasitě funěli pod střechou, od níž se táhl nejmilosrdnější stín. A přestože mu v harému štěbetal stejný počet žen, el-Ma’ni zřídkakdy opouštěl svůj pokoj. Jedni tvrdili, že tím důvodem, proč nevychází, je noha, kterou si zlomil v dětství, druzí uštěpačně prohlašovali, že je svými příběhy obtížen natolik, až se nedokáže pohnout. Proti takový klevetivým hlasům ale stojí historka, kterou Lyotard uvádí na straně 136 svého spisu: Jednoho dne za el-Ma’nim přišel první písař tehdejšího damašského správce Janbora al-Ghaziliho a pokynuv na karavanu velbloudů, která se táhla z jedné strany ulice na druhou, a na dvoře, kam si nechal vypravěče zavolat, řekl: „Já a tito velbloudi, jejichž nákladem je všechen al-Ghazaliho papyrus, jsme zde, abychom ti od tvých příběhů ulehčili.“ El-Ma’ni se na ta slova ostře ohradil: „Kraje vladařských papyrů jsou příliš ostré a mým příběhům nesvědčí,“ načež se vrátil do pokoje, který prvně opustil spíše ze zvědavosti než pod hrozbou trestu, jehož vidina se stala reálnou teprve v okamžiku písařova odmítnutí. Kdo ví, jak dlouhá by byla šavle, která by setnula El-Ma’niho hlavu, kdyby al-Ghazali jako už město Damašek zradil jednou (ve prospěch Turků), jej (v prospěch svůj) nezradil podruhé. Avšak dvakrát do stejné řeky nevstoupíš: na čem al-Ghazali jednou vydělal, na tom podruhé tratil – zrada je jako šavle, píše Lyotard (s. 140), a má dvě ostří. Jiná legenda praví (Lyotard, strana 146), že přesně čtyři roky po této události navštívil el-Ma’niho záhadný poutník, za nímž se táhl ještě tajuplnější stín; nepatřil totiž muži, ale výhradně jeho šavli. Návštěvník sám žádný stín neměl. Stál v hale, zahalen v kápi, a v očích všech, dokonce i toho nejposlednějšího otroka, byl obklopen polovičatostí. „Co jest muž bez stínu, kočka bez ocasu, žebrák bez dlaně?“ Když byl poutník dotázán, co jej k el-Ma’nimu, největšímu vypravěči, jehož příběhy zastiňují i Slunce, přivádí, aniž by zvedl hlavu odpověděl, že el-Ma’nimu nese důležitou správu od Sultána Sulejmana. Protože už tehdy Sulejmanovo jméno tehdy otevíralo všechny zámky spolehlivěji, než klíče k nim náležející, poutník byl záhy skutečně uveden před pána domu. A aniž by ti dva vyměnili slova, El Ma’ni ve svém návštěvníkovi mžiku shledal nejlepšího posluchače, kterého mu kdy Bůh, jediný odpouštějící, seslal. Okamžitě z pokoje vyhnal služebnictvo, usadil hosta na polštář, nabídl mu vlastní čaj a sám od sebe se jal vypravovat. Prvně začal bajkou o psu, kterého – v jedné odlehlé oáze – jeho pán držel na řetězu tak krátkém, až pes nabyl dojmu, že celý svět je jediná oáza. Když jeho pán zemřel, psa odvázali a ten, se opojen svobodou rozběhl kupředu. Jakmile se však ocitl u okraje oázy, kde začínala poušť a smilovnost Boha, jediného odpouštějícího, oslepilo jej slunce. Od tohoto příběhu přešel el-Ma’ni k bludné karavaně, jejíž pán umřel žízní, pročež velbloudi, jimž voda neznamená život, naloženi zlatem, drahokamy a látkami, bezcílně křižují poutí. Následoval příběh muže, který tuto karavanu hledal a přestože svému snu obětoval vše, nakonec i život, nikdy ji nenašel. Dále pak legenda o bojovníkovi vzývajícím démony tak dlouho, až se sám stal démonem a vyhrál všechny války, které si zamanul. Příběh slepce, kterému ďábel vrátil zrak, ale obral jej o nohy. Tajemný muž beze stínu naslouchal. El-Ma’ni mu vyjevil obrazy měst, jejichž zdi vyrůstají z písku, jiných, které stojí na vodě nebo takových, které se vznášejí v prostoru a podpírají je jenom hvězdy a bezmezná slitovnost Boha. Mluvil o lidech, kteří ve svých vozech cestují pouští tak rychle, že by je nedostihl ani ten nejrychlejší velbloud. → 91 miniatury kafe 1/2009 → O jiných, co nepotřebují pít, protože vodu dýchají, dalších, kteří mají tři oči, z nichž jedním vidí do minulosti. Před návštěvníkem povstávaly světy, které se okamžitě po svém ustanovení rozplývaly. Občas jeden příběh prostupoval druhý natolik mocně, až je nebylo možné oddělit, neměli-li by oba zaniknout. Jiný příběh se zase vedral do několika dalších, aby je záhy opustil přesně takové, do jakých vstoupil. Atakdále atakdále. Čtyřikrát Slunce vzešlo, pětkrát zapadlo, jednadvacetkrát muezín vyvolal k modlitbě. Stíny několikrát opsaly své každodenní kružnice. Tedy až na ten jeden, který nebyl. Ovoce v míse, jež od sebe muže oddělovala, uvadlo. Když el-Ma’ni dovyprávěl poslední z příběhů, který znal – krátkou anekdotu o kočce, které myši usekly ocas, zatímco kočka sama šátrala nosem v myší díře – oba muži beze slova vstali a prázdným domem, neboť služebnictvo se mezitím rozprchlo, přešli do kuchyně, kde pojedli fíky a datle. Právě tehdy neznámý, jehož byla pouhá polovina, pravil: „Přišel jsem, abych svou šavli napojil tvou krví, ale nyní vidím, že kdybych tě zabil, nesprovodím ze světa jen jednoho člověka, ale jejich nesčetné zástupy. Roztříštím tisíce zemí, statisíce armád, miliony oáz. Stal bych se Bohem, jediným, který je slitovný, i ďáblem, který slitování nezná, načež bych musel zešílet.“ El-Ma’ni mu odpověděl: „Je jen málo lidí, kteří v sobě nosí nespočet světů, bohužel je jenom jeden svět, který musí pojmout veškeré lidstvo.“ Načež muž beze stínu odešel. Loytard se v předmluvě svého spisu doznává, že právě tento příběh je mu nejmilejší. Kdyby však měl za každý, který v Damašku vyslechl, dostat jednoho velblouda, brzy všichni velbloudi pouště funí pod jeho střechou. Avšak Friedrich Schattenlos, Lyotardův dlouholetý kritik, tvrdí, že celý příběh vypravěče el-Ma’niho je jen lacinou nápodobou Tisíce a jedné noci, knihy, s níž měl Lyotard strávit přesně ty roky, kdy sám sebe popisuje jako velvyslance ve službách francouzského krále. Jak se ale Lyotard ke knize dostal, Schattenlos nezmiňuje. (Připomeňme jen tolik, že první francouzský překlad knihy Tisíc a jedna noc pochází z roku 1704 a je založen na záhadném spisu, který orientalista Antoine Galland objevil v Pařížské královské knihovně, kam se zřejmě dostal od dnes již neznámého francouzského diplomata.) Dan Funderburgh: My Name Is A Killing Word listy do cirkulárky ve stylu Tisíc a jedna noc Zdroj: www.danfunderburgh.com 92 Jeden den Text: Kandelabr K dyž jsem se probudil, nebyl jsem si jist, jestli budu schopen vstát. Cítil jsem obrovskou únavu, přestože jsem v noci spal poměrně klidně. Pouze posadit se na posteli mi trvalo třicet minut, během kterých jsem zjistil, že mne kupodivu vůbec nebolí hlava. Další půlhodinu jsem věnoval důsledné ranní hygieně. Při čištění zubů jsem si poranil dáseň. Vymýval jsem ústa teplou vodou, kterou jsem pak vyplivoval do umyvadla. Pozoroval jsem, jak se voda mění z temně rudé přes růžovou až po čirou s pouze nepatrným nádechem červeni. Dvanáct minut mi zabrala snídaně sestávající se z krajíce chleba s pomazánkou a velkého hrnku čaje. Larva již byla dávno vzhůru, seděla proti mně. Snídali jsme mlčky. Do práce jezdím tramvají. Cesta trvá většinou třicet sedm až čtyřicet čtyři minut. Vše pochopitelně závisí na hustotě dopravy. Měl jsem drobný konflikt se štěnicí. Dožadovala se, abych ji pustil sednout, přestože vedle mne bylo volné místo. Patrně chtěla vidět ven. Pustil jsem ji beze slova. Má práce vyžaduje plné soustředění. Je třeba postupovat metodicky a pečlivě, s krajní zodpovědností. Preciznost je základem spokojenosti na všech stranách. Pracovní doba trvá osm a půl hodiny, včetně přestávky na oběd, kterou většinou využívám k psaní. Píši divadelní hru. Půl hodiny denně. Dva pavouci, s nimiž sdílím kancelář si mě kvůli tomu dobírají. I když v jejich očích vidím zvědavost. Nikomu jsem svou hru nedal ještě přečíst. Vím, že je to dětinské, ale bojím se toho, že by mi někdo řekl, že je špatná. To už bych ji nikdy nedopsal. A člověk by měl mít nějakého koníčka. Larva mi to schvaluje, i když to nemyslí upřímně. Myslí si, že ze sebe dělám tajemného. Larva nemá ráda tajemství a překvapení. Zvykl jsem si ničím ji nepřekvapovat. Poslední hodinu v práci mám nejraději. Sleduji pavouky, jak jednou za pět minut kontrolují velké hodiny na stěně. Sleduji je ovšem opatrně, aby si toho nevšimli.Přesně v celou se zvednou od stolů a odejdou. Já odcházím vždy poslední. Zmáčknu vypínač a pozoruji jak zářivky na stropu blikají, až úplně zhasnou. Rozhlídnul jsem se před budovou a usoudil, že bych se mohl chvíli projít. Ve městě je touto dobou plno a tak se musím většinou prodírat zástupy vší, klíšťat, ponrav, pavouků a štírů. Tělesný kontakt se snažím omezit na minimum. Anonymita davu je příjemná a poskytuje mi určité potěšení, přestože musím být neustále na pozoru, abych do někoho nevrazil, stále musím někoho obcházet, či přizpůsobovat rychlost chůze těm přede mnou. Když jsem procházel kolem drogerie, napadlo mne, že bych mohl zajít dovnitř. Do košíku jsem uložil pečlivě vybranou → 93 miniatury kafe 1/2009 → sadu žiletek a zaplatil za ně štírovi u po- kladny. Za jedenáct minut jsem stál na ostrůvku tramvaje. Cesta domů trvala čtyřicet dvě minuty a proběhla zcela bez konfliktu. Celou dobu jsem stál. Doma jsem prohodil pár bezvýznamných slov s larvou a snědl talíř těstovin, které mi uvařila. Pak jsem se posadil do křesla a poslouchal hudbu. Larva hudbě příliš neholduje. Ne že by ji nesnášela, ale v žádném případě ji nevyhledává. Je ovšem tolerantní. Když sedím v obývacím pokoji a poslouchám, ona sedí v kuchyni. Někdy přemýšlím o tom, že vůbec nespí. Vlastně ani nevím, co dělá, když jsem v práci. Ne, že by na tom záleželo. V devatenáct hodin a sedm minut přišla larva do pokoje, zapnula televizi a stoupnula si vedle křesla. Vypnul jsem tedy hudbu, vstal a šel do koupelny. Napustil jsem vanu plnou horké vody a pozoroval, jak se velké zrcadlo na stěně zamlžuje. Z kapsy kalhot jsem vytáhl krabičku s žiletkami a položil ji na vanu. Svlékl jsem se a ponořil se do kouřící lázně. Neubránil jsem se tichému zasyčení, neboť voda byla vskutku vřelá. Kůže mi zčervenala a v nohách jsem pocítil mravenčení. Chvíli jsem jen tak ležel a absorboval teplo. Po šesti minutách jsem z krabičky vytáhl jednu žiletku zabalenou v papíru. Papír jsem položil na krabičku. Žiletku jsem držel mezi prsty. Přál jsem si, aby se blyštila, jenže v koupelně svítila jen mdlá žárovka. Přemýšlel jsem, zda se říznout do levého či pravého zápěstí. Poté jsem usoudil, že nejlépe bude říznout se do obou. Nejprve pravé zápěstí, to bude složitější. A potom levé, to půjde pravou rukou zcela bez problémů. Doufal jsem, že hned neomdlím, protože jsem chtěl vidět, jak krev postupně zbarvuje vodu. Nejprve čirá s nepatrným nádechem červeni, přes růžovou až po temně rudou. Za dvacet dva minut jsem žiletku opatrně zabalil do papíru a vložil do krabičky. Vydrhl jsem si celé tělo a vylezl ven z pomalu chladnoucí vody. Důkladně jsem se osušil drsným ručníkem a převlékl se do pyžama. Prošel jsem kolem křesla s larvou do ložnice. Položil jsem se do postele. Za čtyři hodiny a třicet dvě minuty jsem usnul. Někdy se mi zdá o lidech. Miranda Lehman: Bodies Zdroj: www.ghostinthewoods.com 94 95 recenZe kafe 1/2009 Zaslepení ELiAS CANETTi B yl to, myslím, Berthold Brecht, Canettiho přítel, kdo v tyglíku meziválečné avantgardy razil dnes již banální heslo „o světě a pro svět“ s největším zanícením. A také s největším úspěchem, protože právě v této větě se ustanovila nová metafyzika literatury, metafyzika člověka, kterážto je pro uměleckou modernu naprosto klíčová. Když roku 1981 světoobčan Elias Canetti (nar. v Bulharsku v rodině španělského židovského přistěhovalce) přebíral Nobelovu cenu (za Británii), možná se cítil jako pozůstalý přijímací kondolence, poslední modernista v boomu postmoderny. Bez zajímavosti určitě není, že se tomu stalo přesně padesát let po vydání jeho prvního románu Zaslepení. Románu, který také zůstal jeho posledním a to i navzdory Caneetiho původnímu záměru, který jej sta96 Text: Winter věl na počátek desetimístné řady obdobně laděných románů. Zaslepení, ač to na první pohled nevypadá, tak zůstává především jakýmsi prologem dvousvazkové eseje Masa a moc, v níž Canetti dovršuje svůj pohled na fenomén masy (kterou vnímá jako stav mysli) a její náchylnosti k „šílenství“. S příhlednutím k dobovému kontextu se můžeme bavit o fašistickém hnutí, ale souvislost je zde podstatně hlubší, dalekosáhlejší a trvalejší – nebudu se mýlit, když řeknu, že současná. Profesor Kien, pravděpodobně největší žijící sinolog (jak sám sebe nazývá), je extrémní samotář, jemuž dědictví po otci umožnilo esoterické uzavření se do soukromé knihovny, kde mu veškerou společnost dělají jen velcí mudrci východu a o něco hloupější hospodyně Tereza. Co ji chybí na inteligenci, to nahrazuje chamtivostí a lačností, jež však není záměrná, nýbrž „odposlechnutá“ a „přejmutá“. Brutální domovník Pfaff, pensiovaný policista, pak na základě úmluvy, jejíž konsensus je vyjádřen stem šilinků měsíčně, chrání Kienův klid před chátrou z ulice. Tento křehký status quo přežívá do chvíle, než se Kien s Terezou, která mu představuje jediný obraz „ženství“, ožení. Tereza vidí Kienovy peníze, které on ale nemá, Kien touží Terezu ještě více připoutat ke své knihovně, o níž by se musela starat. Najednou, jak si oba uvědomí své „pochybení“, události naberou až pekelný spád. Pfaff, jehož pěsti léta čekaly na „smysl bití“ se přiklání tu k jedné, tu k druhé straně, Kien je (ne)vyhozen na ulici, startuje záchrana všech knih světa, a na scénu vstupuje šachový prýgénius Fisherle – trpaslík megaloman, jakýsi „prototyp“ Oskara Matzeratha, jen toho fištrónu se mu dostalo o poznání méně. Před očima každého z hrdinů povstává eldorádo, pro jehož pouhou vidinu jsou schopni udělat cokoliv. Filolog Kien bojuje za lidstvo prosté všech nekulturních jedinců (a ještě více za knihy prosty všeho nekulturního lidstva), Tereza touží poposkočit o pár příčlí v buržoazním žebříčku, domovníka ovládne dlouho potlačovaná brutalita, zatímco Fischerleho tíží hrb a lidská lhostejnost ke hře v šach, obé údajné důvody, proč se mu lidé vysmívají. Přijíždí Kienův bratr. Jakkoliv se tyto motivace zdají rozdílné, spojuje je jeden společný jmenovatel: vůle k moci (případně vidina participace na ní). Kien, Tereza, Pfaff i Fisherle věří ve svou vlastní jedinečnost, jakkoliv se právě díky tomu stávají částí → 97 recenze kafe 1/2009 → masy v negativním slova smyslu, a z nadřazené pozice touží odklidit všechno jinaké, všechno, co jejich jedinečnost ukazuje v tom nejkomičtějším světle. V tomto bodě se také uzavírá začarovaný kruh jejich existence. Čím silněji se jeden druhému touží vzdálit, tím více se sobě přibližují, tím těsněji se tisknou jeden k druhém. Tento tlak, jejž sám vyvinuli, také zapříčiní jejich konečné splynutí v masovosti. Vždyť jsou si přeci tak podobní. Nahraditelní? V poslední části – Svět v hlavě – Kien „Šílená moc, která cloumá jeho postavami, dříme v každém z nás.“ zabydlí domovníkův kabinet, Tereza se jmenuje paní domu, Pfaff obsadí Kienovu knihovnu. Tahle rošáda představuje konečnou syntézu všeho, co v expozici bylo rozděleno. „Svět se rozpadl, napadlo mě,“ píše Canetti v jedné eseji. Čtyři plus jeden hrdina se nakonec stávají částmi jediného člověka-čtenáře. Canetti konstatuje, že masa, šílená moc, která cloumá jeho postavami, dříme v každém z nás a jakékoliv její vykázání je v podstatě nemožné. Zmínit můžeme i závěrečný požár knihovny, který vyznívá do ztracena, tak Kienova bratra, psychiatra, jakési literární ztělesnění celé Freudo-Jungovské psychoanalýzy, jež svým příchodem „za pět minut dvanáct“ sice zmírní bratrovo utrpení, ale hodiny 98 zkázy nezastaví. Neusiluje o vykořenění zla, nanejvýš jej zakrývá. S pocitem závisti nechává bláznům jejich šílenství, věří, že v něm nalezli své štěstí, on sám se však cítí normální a je na to pyšný. Ovšem zlo, tvrdí naopak Canetti, nepřichází zvenčí, zlo je právě toto milé a neškodné šílenství, kterému stačí jediný impuls, aby v něm vyklíčila jeho brutalita. A jednou z tváří šílenství je i pýcha psychoanalýzy. Izolace hlavních hrdinů se násobí pro ně klíčovými formálními průvodiči. Ty ještě více podtrhují jejich zvnějšku i vnitřně deformovanou osobnost, která nabývá skutečně explicitního vyjádření. Kienův svět je obalen chladnou, nezaujatou, občas temně humornou formou Franze Kafky, Tereza se schovává za všechny společenské fráze a úsloví, které kdy odposlechla – autor, na stará kolena i interpret svého díla, mluví o „akustické masce“ (bez zajímavosti jistě není uvážit vliv Karla Krause, který byl pro Canettiho vidění světa směrodatný) – kdežto Fisherle se potácí na hraně grotesky, které nicméně schází vypointovanost, protože i ta se v konečném důsledku musí vytratit do zatracena. A z těchto světů se ozývá volání jejich obyvatel. Vzájemná komunikace připomíná boj. U Cannetiho dialogy ztrácí klasický význam. Nejsou určeny k předání informace, představují jinou formu násilí, jímž si podmaňujeme okolí (uvažme toto, prosím, z postmoderního hlediska). Blíží se k monologům, které lidé rozhořčeně pronášejí nad četbou novin, k hádkám, pracovním mítinkům, zasedáním, konferencím… Jakožto odposlechnuté fráze jsou dysfunkcí lidské komunikace, zmnožením odpadu, který by měl být vyklizen, dokavad ještě dokážeme vytřídit zbytečnosti, postihnout navazování vět a jejich podstatnost, dokud ještě nejsme otroky slova, dokud se samo slovo nezmění do masy. Zaslepení jako jedna z prvních knih naplno rozvíjí motiv masovosti, která jest, ať již chceme či nikoliv, hnacím motorem moderní společnosti, slavné téma kafkovské „vyprázdněnosti“ (abych použil taky nějakou frázi) překlenuje z „lyrického“ znepokojení jednotlivce na komplexní celek moderní společnosti, v jejímž důkladném zachycení, analýze, a poťouchlém „vrácení zpět“ skrze konvexní zrcadlo literatury spočívá její síla a velikost. A také, jak již bylo zmíněno na začátku, stále nepřehlédnutelná aktuálnost. autor: Elias Canetti Přeložil: Jiří Stromšík Naposled vydáno: 1998 nakladatelství: Hynek verdikt: Poslední skutečně aktuální kniha západní civilizace 99 kultura KULTURA Bl á znivé umění ...................................................... 102 Franz Xaver Messerschmidt: sochař, který zápasil s duchy Josef Gabriel st. c arPe dieM................................................................ 106 Dvě strany jedné mince Markéta lógr ............................................................................ 110 Bulvární potěšení ilustrace: Jožka Gabriel recenZe hudby ....................................................... 110 Elbow, Burning Babylon Dresden Dolls Sydian studený k afe .......................................................... 116 Výzva ke spolupráci Pozvánka na web Tiráž 100 101 bl á znivé umění kafe 1/2009 Franz Xaver Messerschmidt – sochař, který zápasil s duchy Messerschmidt byl člověk nesmírně tvůrčí a v době kdy se těšil plnému zdraví také velmi úspěšný: byl představitelem významné vídeňské barokní akademie a stal se dokonce portrétistou císařovny Marie Terezie. Světovou proslulost mu však přineslo něco jiného. Ve svých 33 letech najednou úplně změnil styl a začal vytvářet zvláštní podivně se šklebící hlavy. Text: Josef Gabriel, Převzato z časopisu Esprit 2/09. Publikováno s laskavým svolením redakce. P odle dnešních měřítek u Franze Xavera Messerschmidta propukla duševní choroba – patrně schizofrenie. MUDr. Michal Maršálek, CSc., primář jednoho z akutních oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice se už řadu let zabývá studiem výtvarných projevů duševně nemocných lidí, například malbami slavného norského malíře Edwarda Muncha. Rakouský sochař Franz Xaver Messerschmidt (1736–1783) přilákal jeho pozornost právě souborem zvláštně se šklebících hlav (z 56 vytvořených autoportrétů se zachovalo 49 exemplářů). Doktor Maršálek nabízí čtenářům Espritu dosud nepublikovanou teorii, která přináší velmi pravděpodobné vysvětlení záhady, nad níž si kunsthistorici lámou hlavy už dvěstě let. Jak Messerschmidt žil a bláznil Matka Franze Xavera Messerschmidta měla dvacet sourozenců, z nichž pět bylo 102 velice dobrých sochařů, její otec byl malíř. „Messerschmidt pocházel z rodiny, která byla ve výtvarném světě něco jako rodina Bachů v hudbě. Celkem asi patnáct lidí v jeho rodině byli sochaři nebo malíři. Otec Franze Xavera byl koželuh, oženil se podruhé, když mu bylo 66 let. Měl sedm dětí, Franz Xaver byl jedno z nich. Jeho matka se dožila v době baroka 97 let. Franz po svých předcích zdědil beethovenovskou urputnost, plebejství a nesmírnou životaschopnost,“ tvrdí Michal Maršálek. Messerschmidt podle něj musel být nesmírně silná osobnost, kterou však zasáhla psychická nemoc. „Propadl u dvora, byl odříznut od zakázek pro aristokracii a odešel ke svému bratrovi Adamu Messerschmidtovi, který byl uznávaným sochařem v tehdejším Prešpurku, dnešní Bratislavě. Tam Franz Xaver vytvořil dílo, které ho proslavilo. Žil na Cukrmandlu, což je vrch na okraji Bratislavy poblíž židovského ghetta, tam ho navštěvovali různí lidé, podobně jako Bezruče v Beskydech,“ říká Michal Maršálek. Franz Xaver se podle jeho hypotézy pokoušel za pomoci svého sochařského umění bojovat proti psychóze, která se u něj projevovala. „Díky tomuto zápasu byl schopen celkem normálně fungovat. Stal se místní kuriozitou, avšak zároveň uznávaným sochařem. Působil sice jako podivín, ale zakázkami, které měl, se úspěšně uživil,“ konstatuje doktor Maršálek. Šklebící se hlavy nahánějí strach Když Messerschmidt zemřel, zůstaly po něm podivné sochy, kterým nikdo nerozuměl. Hlavy vyplazují jazyky, šklebí se, dělají křečovité obličeje. Historici umění na celém světě se dodnes přou, co svým dílem chtěl vyjádřit. „První z teorií mluví o tom, že Messerschmidt byl satirik, něco jako Goya, který tepal nešvary své doby. Problém byl v tom, že Franz Xaver si nechával sochy pro sebe, takže jaký smysl by mělo tepat nešvary v soukromí? Neshodli se ani na tom, co vlastně kterou sochou autor zesměšňoval, protože výrazy těch soch jsou velmi neobvyklé. Teprve v první třetině 20. století jeden slavný německý psychoanalytik došel k tomu, že Messerschmidt vlastně trpěl psychózou, že měl halucinace, což je typický psychotický příznak,“ říká doktor Maršálek. Odhalení příznaků schizofrenie však podle něj nevysvětluje, proč Messerschmidt takové sochy vytvářel. „Když se na ty sochy podíváte, zjistíte, že nápadně připomínají sešklebené obličeje některých psychotických pacientů, u nichž tato porucha vznikla jako vedlejší příznak léčby antipsychotiky. Je to neurologická závada tak zvaného extrapyramidového systému, který dolaďuje jemné pohyby v těle. Když ten selže, tak se lidé třesou, šklebí, mají záškuby v obličeji a podobně. Je to mimovolný pohyb, asi jako když se člověku třese ruka,“ vysvětluje doktor Maršálek. Podle 103 → kafe 1/2009 bl á znivé umění → jeho názoru Messerschmidt sám těmito extrapyramidovými pohybovými poruchami trpěl. Ty totiž nevznikají jenom jako vedlejší účinek léčby antipsychotiky, která byla objevena až v polovině dvacátého století, ale také u chronických, dlouhodobě neléčených psychóz. „Je tedy možné, že Messerschmidt tyto poruchy měl, ale to pořád nevysvětluje, proč je znázorňoval,“ říká Michal Maršálek. Když znám jméno ďábla, můžu ho ovládat Klíč k vyřešení této záhady našel Michal Maršálek v dopise německého spisovatele Friedricha Nikolaje, který Messerschmidta navštívil několik let před jeho smrtí. Píše v něm, jak Franz Xaver bojoval s duchy, kteří ho chtěli zničit. „Ze záznamu Nikolaje vyplývá, že Messerschmidt halucinoval. Viděl duchy, kteří k němu přicházeli, mluvili na něj, štípali ho, působili na něj na dálku, snažili se ho ovládnout. Hlavní byl duch Proporcis, se kterým se Messerschmidt vypořádal zvláštním způsobem. Řekl, že jej zpodobnil a tím nad ním zvítězil. A že duch zaklel, zasmrděl a zmizel. Tuhle zprávu Nikolai zveřejnil ve své knize o cestě po Německu, Švýcarsku a Rakousku. Všichni ho považovali za hlupáka, který skočil na drsný žertík Messerschmidta; Franz Xaver byl známý svým černým humorem,“ říká Michal Maršálek. Messerschmidt si však z Nikolaje legraci nedělal. Kvůli nemoci se jeho obličej mimovolně stahoval do křečovitých grimas a Messerschmidt věřil, že to způsobují duchové. 104 „Podle mého názoru Messerschmidt znázorňoval domnělé tváře duchů, kteří na něm zkoušeli své škleby, aby vypadal jako oni a tím nad ním získali moc. Jak se tomu mohl bránit? Tím, že obličej ducha znova znázorní a tak ho získá do své moci. To je starý manévr známý z čarodějnictví, když „Kvůli nemoci se mu obličej mimo- volně stahoval do podivných křečovitých grimas. Messerschmidt věřil, že to způsobují duchové.“ znám jméno ďábla, můžu ho ovládat. Stačí znát jeho jméno nebo odhalit jeho podobu. Domnívám se, že vytvářením těch zvláštních bust Messerschmidt vlastně sváděl magický boj s duchy. Dnes bychom tento proces mohli označit za psychoterapii,“ uvádí doktor Maršálek. Podle něj byl Franz Xaver hluboce přesvědčen o svém zápase s duchy, a proto také tato „terapie“ účinkovala. Díky tomu se sochaři podařilo udržet psychózu na uzdě. 105 c arpe diem kafe 1/2009 Pokrok vzad Dvě strany jedné mince Text: Markéta C arpe diem, název této rubriky, je latinské rčení, které poprvé použil římský básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny jej lze přeložit jako „využij dne“. Český egyptolog Zbyněk Žába se domníval, že rčení může mít staroegyptský původ: podle jeho názoru vychází z významnově blízkého literárního žánru dnes označovaného jako Písně harfeníků, hojně rozšířeného v řecko-římské době. Jedna ze sémantických interpretací tohoto rčení jej vysvětluje jako varování s existenciálním podtextem, které vyzývá k maximálnímu využití aktuálních příležitostí, protože náš čas zde v projeveném světě je omezený a je zakončený smrtí. Carpe diem je tedy jakousi druhou stranou mince obdobného latinského rčení Memento mori („pamatuj na smrt“). Jedná se o úhelné kameny každého lidského života, ať již si tuto skutečnost připustíme, či nikoliv. „Intelektuální vývoj znamená v historii lidstva jeden z velkolepých triumfů. Pronikáme do tajemství jaderné energie, jsme schopni vysílat kosmické lodě na Měsíc a prostřednictvím vesmírných sond zkoumat všechny planety sluneční soustavy,“ … „Ale současně je nutno konstatovat, že tyto supertechnologické zázraky slouží primitivním emocím a instinktivním impulzům, jež se příliš neliší od popudů, které motivovaly lidi z doby kamenné.“ (Grof,2004) 106 Žijeme v moderní industriální společnosti, v době rozkvětu vědy a převratných vynálezů, které nám umožňují všestranné pohodlí a hmotné zabezpečení. Za poslední století jsme v těchto oblastech učinili tak ohromující kroky vpřed, že předešlá staletí jsou z tohoto hlediska zanedbatelná. Ovšem tento pokrok, vycházející z karteziánsko-newtonského paradigmatu, který má příčinu ve všeobecné racionalizaci a rozvoji lidského intelektu, má i své stinné stránky. Předindustriální a starověké společnosti chápaly člověka jako bytost nadanou duchem a existenci, jako cosi posvátného se skrytými duchovními rozměry a hlubokým smyslem. Tyto kultury žily bohatým rituálním a duchovním životem, který měl umožnit hlubší vhled do skutečnosti a zprostředkovat kontakt s tímto skrytým duchovním poselstvím. Současné akademické vědní kruhy (nemluvím o těch oblastech vědy, které se vědomě pohybují na samém okraji poznaného, jako je např. kvantová fy- zika) se ve svém názoru na život a ve svém chování od starověkých předindustriálních společností diametrálně liší. Jejich východiskem je objektivní a měřitelná skutečnost, determinismus a kauzalita všech dějů ve vesmíru. Rituály a život starověkých kultur považují za důsledek primitivismu a nižšího stádia vývoje. Vědomí je podle neurologie produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, život a inteligenci chápe jako víceméně náhodné a bezvýznamné vedlejší produkty vývoje hmoty. Člověk je v tomto pojetí chápán jako zvíře nadané schopností myslet, nebo jako vysoce strukturovaný stroj. S holistickým pojetím lidského zdraví se setkáme snad → 107 c arpe diem kafe 1/2009 → pouze v lékařství národů východu, kde se tradice ještě udržely. V současné západní společnosti převládá vliv této mechanizující teorie a ostatní prokazatelné rozměry lidského vědomí jsou důsledně přehlíženy, což nám mnoho nadějí na hlubší a vážnější zacházení s našimi životy nedává. Pobídky Carpe diem, či Memento mori jsou pro většinu z nás pouhými prázdnými frázemi. Před upotřebením odšpuntovat Uhaduji, co si většina lidí pod výše uvedenými rčeními představí: pobídka „užij dne“ je pro tuto většinu lidí pobídkou k jakémusi „odšpuntování se“, které realizují rozličnými dosti nenápaditými způsoby, jež jim naše industriální, technicky a ekonomicky zaměřená společnost v hojném množství nepokrytě nabízí, ba přímo sugestivně vnucuje, ať již vezmu v potaz všeobecné bombardování reklamami, nebo obecný přístup společenských institucí k jedincům, které zbavuje zodpovědnosti za jejich vlastní život, počínaje zdravotnictvím a politikou konče. Naším krédem je osobní zisk a takzvaná nezávislost, jejíž skutečnou podstatu jsme nepochopili. Protože skutečná nezávislost a svoboda tkví v respektování určitého řádu věcí, nikoli v jeho opomíjení. V důsledku naší ignorace či neznalosti zákonů, jimiž se existence jako celek řídí, je nemyslitelné, abychom byli skutečně schopni „užít dne“, v těch pravých intencích. Hrozící ekologická katastrofa, úpadek rodinných vztahů, zánik duchovních hodnot, vysoké procento hladovějících a zbytečně umírajících, ztráta spojení s přírodou 108 a celkové odcizení jsou dokladem toho, že žijeme v krajním neporozumění tohoto řádu a takřka na okraji bytí, které ještě lze nazývat lidským. Příčiny problémů, které nám stojí v cestě, nespočívají ani v technologii, ani v ekonomice. Jejich zdrojem je neuvědomělá lidská mysl. „Je totiž nemožné docílit zmírnění krize uplatňováním strategií, které vycházejí ze stejných ideologických zdrojů, jako ty, jež danou krizi způsobily“ (Grof, 2004) Stisknout minci pevně v ruce Carpe diem a Memento mori nás vyzývá k vědomému přístupu k životu ve světě a k naplnění našeho bytí. Dosud málokdo okusil tohoto „naplněného bytí“ a přeci, přiznejme si, každý se občas ocitne v okamžiku, kdy cítí, že jeho život se odehrává spíše na periferii, že není pánem svého života, že není svoboden, že je stále čímsi determinován a žije pod tlakem ať již světa vnějšího, nebo vnitřního. Jsme ochotni a odhodláni to změnit? V pravdě svobodní jsme. Máme zde sobodu volby. Alternativu vydat se buďto vpravo, nebo vlevo. Stále máme před sebou možnost uchopit do svých prstů onu minci, neutratit ji lehkomyslně v obchodě za první barevný střep, který po nás hodí svým laciným leskem, ale stisknout ji pevně v ruce a vkročit do otevřeného prostoru – pod nohama paměť Země, nad hlavou bezmeznost Nebes... Luke Ramsey Zdroj: www.lukeramsey.blogspot.com 109 lógr kafe 1/2009 Vaud utekl do Basileje: zapírá dítě! O blíbený fejetonista, autor a písmácký funkcionář Vaud, si v posledních měsících prošel doslova peklem! Pronásledován šílenou fanynkou sparkie, také známou jako MD nebo Mdu, která oblíbeného doktora nejen na písmáku vytrvale obtěžovala, byl nakonec nucen změnit své bydliště. Sparkie jej totiž navštívila až v Barceloně a chtěla po něm uznání otcovstí jejího dítěte!!! Celá kauza vyvrcho- Fam fatal, nebo mužena kanál? V pondělí, ve večerních hodinách, naše redakce obdržela velice zajímavý telefonát! Oakbark, který si z pochopitelných důvodů nepřál být jmenován, nám předal velmi zajímavou zprávu. Podle něj je kontraverzní umělkyně a básnířka, publikující dříve pod nickem dívka s mušlí či Disidentka poesie a konečně nejnověji wesen, muž!!! Této „ženě“ prý podlehla již více než desítka písmáckých autorů (uveďme za všechny například nick TheEvilOne nebo Miroslawek). Pokusili jsem se je s danou skutečností konfrontovat ale pánové se za svůj omyl stydí a odmítli se, všichni do jednoho, k intimním chvílím s Patrickem, alias Wessen, vyjádřit! Panové, nedivíme se Vám. Musel to být pro Vás jistě šok!!! lila v době, kdy tento všemi oblíbený autor konečně našel své štěstí, rodačku z Hradce Králové, Pohádkářku z pomerančových květů. To už ale psychycky labilní sparkie neunesla a oběma autorům, nepokrytě vyhrožovala! Ze strachu o holý život, opustil Vaud svoji milovanou Barcelonu a odstěhoval se do Švýcarské Basileje, kde si jen těžko, v době krize, hledá novou práci. Přesto se vše obrací k lepšímu. Podle našich čerstvých informací se Pohádkářka brzy chystá za svým doktorem a podle důvěryhodného zdroje dokonce chystají svatbu! Takže nezbývá než popřát oběma těmto vynikajicím autorům, hodně štěstí a gratulujeme! Tajný Gigolo přímo v redakci kafe! O serveru písmák se traduje, že je jakousi lepší seznamkou. A tak není divu, že začal přitahovat i profesionály, bohužel nejen z literárního odvětví. Jeden z takových skrytých „literátů“ se dokonce dostal až do redakce časopisu kafe! Příznačné je, že mu připadla právě seznamka, v kuloárech se traduje, že na post redaktora seznamky se dostal právě díky své profesi... Ano, řeč je o Arminovi Tamzarrianovi alias deckartovi alias Alexandru Sovinském. Zjistili jsme totiž, že pracuje v Chebu jako profesionální gigolo! Jeho noční směny, které nenápadně vnucuje básnířkám jsou již všeobecně známé. Z důvěrného zdroje máme i jeho šokující vyjádření, cituji „Nebýt mé práce, byla by v kraji mnohem větší rozvodovost!“ Zeptali jsem se tedy Armina jestli jej jeho současná „profese“ naplňuje: „Ne, bohužel i tuto profesi postihla krize a výdělky jsou mizerné, navíc jsem pernamentně nevyspalý a to se nehezky podepisuje na mé psychice... Hledám si novou práci!“ Armin se nám také svěřil s tím, že Ženy, se kterými pracuje, se mu nelíbí: jsou prý příliš konfliktní! Evidentně má své práce plné zuby. Jedno je ale jasné, pro seznamku bude jistě přínosem! hudba Elbow – The Seldom Seen Kid The Seldom Seen Kid, v pořadí čtvrté a zatím poslední studiové album anglické alternativní skupiny Elbow, vyšlo 17. března loňského roku. A nezklamalo. Deska obsahuje dvanáct kusů velmi inteligentní a příjemné kytarové hudby s atmosférou skupině Elbow vlastní. Vysoko posazený hlas zpěváka a vůdčí osobnosti Elbow Guy Garveye a uměřené hráčské výkony ostatních členů skupiny dávají dohromady harmonický celek, ve kterém nic neschází ani nepřebývá. Typickou atmosféru podtrhují neostré, zasněné, ale velmi líbivé melodie v kombinaci s většinou pomalejším tempem písní. Sečteno a podtrženo, skupina předvedla velmi kvalitní a na poslech příjemné album plné skvělých písní a krásných melodií, přitom ale vůbec nezavání podbízivostí středního proudu. Elbow opět ukázali, zač je toho loket. Hodnocení: 85% 110 111 kafe 1/2009 Podepište! Petice za vydání katugira do vlasti V šemi oblíbený písmácký kritik Katugiro nás kontaktoval s prosbou o pomoc! Podle jeho slov je již čtvrtým měsícem zadržován ve vazbě, v zemi vycházejícího slunce, Japonsku! Po zkontaktování tamního policejního úředníka jsme se dozvěděli, že se zmíněný kritik pokusil o nezákoný převoz dvou klokanů z Austrálie. Párek klokanů schovaný na záchůdcích objevila na palubě Airbusu A324 cestující z Bhůtánu, šedesátiletá Aurora Zoltánová. V domění, že jde o halucinaci, na tuto skutečnost upozornila blonďatou letušku. Ta sice uvěřila tvrzení Zoltánové, že jde o halucinaci, rozhodla se však, že nebude sedět s rukama v klíně a vychutná si ten újezd až do konce! Po dosednutí letounu na pevnou zem Neuvěřitelné: dero nic nechápe! J istě se Vám již stalo, že vaše pracně stvořené dílo, prošlo arénou, ba i dílnou, naprosto bez povšimnutí. Ani nám tato skutečnost neunikla a tak jsme se tedy za Vás zeptali administrátora serveru písmák dera, jak je to možné? Zaskočený a evidentně rozrušený admin nejdříve nechtěl o celé situaci ani slyšet, prý má celou věc držet v tajnosti na výslovné přání majitele serveru písmák, dasslera. Až po příslibu celého balení rumových pralinek nakonec promluvil. „Nevím jak se to mohlo stát a kde je chyba... Prostě všechna díla která mají v id číslu číslice 21, 13 nebo 4, se prostě nezobrazují nikomu jinému než lógr proto s úsměvem předala oba klokany zaměstnancům celní správy. Poté již případ nabral rychlý spád: brzy ráno, na Nový rok 1. 1. 2009 zazvonila u Katugirových dveří policie se dvěma letenkama, napsanýma na dotyčného kritika a jeho manželku. S jejich pomocí se údajně měli oba klokani dostat na palubu letadla. Katugiro byl neprodleně zatčen. Zadržovaného kritika jsem se písemně zeptali: „K čemu Vám sakra měl být párek klokanů?“ A zanedlouho přišla odpověď: „Vím, vypadá to divně, ale měl to být dárek k Vánocům,“ odepsal zdrcený Katu. Jelikož má prý alergii na psy a bydlí ve velice nebezpečné japonské čínské čtvrti, potřeboval oba vačnatce na ochranu svého pozemku. A hlavně měl klokany vždycky rád. Nyní čelí obvinění z pašeráctví! Australské úřady již jednají s Japonskem o jeho vydání. Do případu se již zapletla také česká vláda a česká frakce hnutí Greenpeace. Jestliže se situace co nejdřív nevyřeší, je dost dobře možné, že kauza Katugiro přeroste v mezinárodní konflikt. Dokud se celá situace nezklidní a všechny zúčastněné státy si budou Katugira přehazovat jako horkou bramboru, nemůže pochopitelně proběhnout ani soudní přelíčení. Petici za vydání tohoto oblíbeného kritika zpět do vlasti a zároveň také za jeho návrat na písmák, můžete podepsat na této adrese www.zaklokanakatugira.cz. jejich autorovi! Takže ostatní potencionální tipující a čtenáři, je prostě a jednoduše nevidí, zatímco zklamaný autor čeká na odezvu někdy i celé týdny! Celá ta záležitost je politováníhodná, bohužel nemohu přijít na to jak chybu systému odstranit. Jde o jakýsi bermudský trojuhelník, ve kterém díla mizí. Jsem z toho úplně zoufalý! Chci všechny uživatele písmáka ujistit, že dělám vše, co je v mých silách. Dokonce jsem již kontaktoval sekretářku Billa Gatese, která mi přislíbila pomoc. Připádá mi, že jde o sabotáž,“ doplnil dero svou teorii, vyděšeně se rozhlížeje po okolí. Po té, co jsme částečně v šoku předali Derovi slíbenou krabičku s pralinkami, pobledlý admin zmizel, jako by mu za patami hořel firewall. Slibujeme, že budeme celou kauzu nadále sledovat. hudba Burning Babylon – Beat Beat Beat Jednočlenné seskupení Burning Babylon, které tvoří skladatel a multiinstrumentalista Slade Anderson, přišlo s poslední deskou v létě 2008. Anderson, který předtím dlouho působil jako kytarista v různých metalových a punkových kapelách v Bostonu, vytvořil tento projekt roku 1998, aby prozkoumal i jiné hudební styly. Hudba Burning Babylon vychází z klasického jamajského reggae a je silně ovlivněna moderním elektronickým dubem. V obou těchto stylech se Anderson cítí nejspíše velice dobře, protože výsledkem je poměrně zdařilá kombinace těchto stylů, kterou si mohou oblíbit jak příznivci moderní taneční hudby, tak ortodoxní rastamani a vyznavači reggae. Podle mého názoru – to nejlepší, co v daném žánru v současnosti vzniká. Hodnocení: 80% 112 113 Dojčenie pivom! Extrémisté opět v ulicích N epokoje na písmáku přerostly v otevřený konflikt! Ve středu 15. 4. se střetli neopísmáci pod vedením Chrousta a Norska s gangem Pišty Hufnágla, kterému se odnepaměti říká Hovada kolem Pišty. Neohlášenou akci jistila policie české republiky, která dostala hlášku od nejmenovaného ptačího zdroje. Celý konflikt vyvrcholil před budovou Art Klinika Orchestra v Jindřišské ulici po deváté hodině večer. Přestože vzduchem létalo pár facek a nadávky toho nejhoršího druhu, policii se srocený a kopající dav povedlo velmi rychle rozehnat. Podle Petrucha se svlékla, manžel zuří! P hudba lógr kafe 1/2009 mluvčího policie, Siggiho, byl Pišta Hufnágl zadržen přímo na místě a po té odveden na policejní stanici. Norska vyčmuchal policejní pes schovaného s pozorovatelem v blízkém kontejneru. Na celý případ uvalila policie informační embargo, další informace podá až po řádném prošetření celého případu. Pokoušeli jsme se zmocněného policistu uplatit redakčním kapitálem, ale ři náhodném listovaní erotickým časopisem Playdoy utrpěl čerstvě ženatý redaktor našeho časopisu Jinovata doslova šok! V odhalené modelce pózující na slonu africkém poznal slovenskou autorku, publikující svou prudérní poesii na serveru písmák, Petruchu! Aby nedošlo k omylu, okamžitě jsme zavolali Petrusche domů, ale telefon nám vzal její velmi rozčilený manžel: „Ako ste sa to dohmátli, hovniaci?! Radodajka jedna! Chcel som, aby to ti parchanti sťahli, lenže majú podpísanú zmluvu ... já ju snad zábijem, ta ostůda! A co tomu povie mamička??“ Po té se pan manžel rozvzlykal a do telefonu se nám zhroutil: „požiadam o rozvod“ šeptl zničeně, než nám položil telefon. Pro jistotu jsme zkontaktovali přímo Petruchu mailem, jestli se nám může k fotografiím vyjádřit. Odpověděla nám ještě ten den: „A čo ako? Mladá som len raz a ta dovolenka v Zimbabwe, bohužel nás ihned poté uplatil také. Zřejmě má strach z dalšího nedovoleného srocování písmácké komunity. Celá situace je o to smutnější, že zadrženému kritikovi, Pištovi Hufnáglovi, se teprve před pár měsíci narodila dcerka. Jak ta se vyrovná s kriminální minulostí svého tatínka?! zeptali jsme se psychologa Johanna Volfganga Amadoviče. „Následky svojho nezodpovedného správania si ponesie nielen recidivista Hufnágel, ale pochopiteľne aj celá jeho rodina, hej, vrátane malé dcerky, však viete ako znajú byť deti zlé. Už v škôlke sa môže s týmto stretnúť a pod vplyvom ústrků a drbu z malej Valerie vyroste pravdepodobne rovnaký výtržník ako je jej otec, hej? Bez ohľadu na nepodložené správy, že jej nezodpovědný tatínek dokrmuje po dojčenie pivom ... „ čo mi ten časák zacvakal za to stála, starajte sa radšej o svoje seschlé zadky!“ Podotýkáme, že fotografie v časopisu jsou sice velmi odvážné (na ženu jejího věku), ale musíme uznat, že vkusné. Podle Plydoye si na jejich kvalitu dohlédla Petrucha sama, ten nápad s chobotem byl údajně také její. Playdoy nám rovněž sdělil, že pokud by se pro nafocení, třeba i méně odvážných snímků, rozhodla třeba černá lovkyně, raja nebo Markéta, byl by honorář mnohem vyšší! Dotyčné dámy již údajně byly osloveny. Nechme se tedy překvapit! The Dresden Dolls – No, Virginia… Další hudební kus původem z Bostonu. Duo The Dresden Dolls tvoří zpěvačka a klavíristka Amanda Palmer a bubeník a kytarista Brian Viglione, styl kapely bývá označován jako „kabaretní punk“. No, Virginia… není obvyklým studiovým albem, ale kompilací demo nahrávek a skladeb, které se nevešly na předchozí alba. I když se v rámci diskografie Dresden Dolls jedná spíše o druhořadý kus a studiovým albům může konkurovat jen stěží, obsahuje několik vynikajících písní (např. The Kill, Ultima Esperanza nebo skvělou demoverzi písně The Mouse and the Model), díky kterým desku určitě stojí za to slyšet. Hodnocení: 70% 114 115 studený k afe kafe 1/2009 Publikujte u nás Kolekci básní Povídku Exkluzivně V každém čísle bude publikována jedna vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze sbírky jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail [email protected]. K vybrané kolekci básní budou vytvořeny exkluzivní ilustrace, dále bude publikována kritika a rozhovor s autorem. Z těch nejlepších zaslaných, ale nepublikovaných příspěvků otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek s krátkým komentářem. V každém čísle bude publikována jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo zaslal na mail [email protected]. K vybrané próze budou vytvořeny exkluzivní ilustrace, dále bude publikována kritika a rozhovor s autorem. V současnosti se pokoušíme zajistit, aby pro nás kritiku sepsal jeden velmi známý spisovatel. Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně kolekci básní či povídku od zkušeného autora, který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem takto u nás publikovat, zašlete nám své dílo na mail [email protected] a do těla mailu napište, že je text určen k exkluzivní publikaci. kafe 1/09 silný kulturní časopis www.ekafe.eu e-mail: [email protected] a gr afik a: Šéf projektu: Jožka Gabriel Lukáš pozorovatel Hrdý Titulk a: Šéfredaktor a editor: Nikkarin Tomáš Jinovata Gabriel Ilustr ace: Obr azová redakce Emil Grafik Sláma Jinovata, Zdeněk Lyryk Horner Karel sampo 1 Zahradník Arthur Chyba Korektoři: Próza: malinka_hvezdinka Winter, pozorovatel Zámotek, Jinovata Tragicus Marketing: Kultur a: pyšná princezna Markéta, raja, Sydian Spř átelené weby: web: písmák M. V. Jung Esprit Poezie: 116 Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům nebo nám chcete cokoli říci, neváhejte a napište na mail [email protected] Přijďte se podívat na náš web N aše internetové stránky www.ekafe.eu jsou mnohem více, než-li jen domovskou stránkou časopisu Kafe. Recenze knih, filmů, hudby, aktuality ze světa literatury, upoutávky na kulturní akce, videozáznamy autorských recitací, audiozáznamy zhudebněných textů, to vše a mnoho dalšího můžete na našem webu nalézt. V budoucnu se plánujeme dynamicky rozpínat do všech stran a zákoutí nejen internetové kultury. Těšíme se na Vaši návštěvu. 6. 6. 2009 bílá místa v akvarelu zve do divadla Komedie na kulturní akci časopisu Kafe 117
Podobné dokumenty
Thesis
přízvukem víceslabičného slova (taktu) zde byla chápána jako nesystémová odchylka a tyto pozice
tak představovaly základní kritérium pro odlišení jednotlivých rozměrů, resp. pro odlišení realizací
...
kniha Postavy a svety
Z jistého – byť jistě pochybeného – hlediska je Scobieho závěr jedině možný. Živí pro
mrtvé většinou netruchlí dlouho. Je třeba jisté odvahy, abychom si přiznali, že pro milujícího
– myslím tím ovš...
11/2005
Win2000/XP 77.72 WHQL
2000/XP
nVIDIA ForceWare Drivers
Win2000/XP 77.72 WHQL 64bit
nVIDIA ForceWare Drivers
Win2000/XP 77.72 WHQL 9x/Me
nVIDIA ForceWare Drivers
Win2000/XP 78.01 WHQL
2000/XP
Sound ...
48/2009 - Psí víno
Špecián, který je pozoruhodným poetickým prozaikem.
Paní Lenka Daňhelová spolu s Peterem Kuharem pro vás připravili rozhovor
s významnou chorvatskou básnířkou a prozaičkou Tatjanou Gromačou, který ...
52/2010 - Psí víno
pleonasmus“ nebo „4. Zpěv – zamyšlení nad tragikou lidského
osudu“ a papouškovat tyto fráze u pololetního zkoušení.
Bohužel mám pocit, že z výkladu oné „lyrickoepické básně“
jsem si opravdu odnesl ...
Zbraně 06 (formát pdf)
přírody a vyblbnou se tam. Hodně si sem chodí
pro výbavu lidi ze skautských oddílů, takže
naše prodejna nemá jen militantní zaměření.
To v žádném případě.“
