číslo 1 - celé

číslo 1
ročník VII.
2004/2005
editorial
obsah
Vypnul jsem televizi a
řekl si: „Ono to funguje!“ Na
Nově právě skončil přímý
přenos předávání Slavíků a
mě se v hlavě točila stále
ta samá věc. Ono to
funguje! Člověk se nemusí
účastnit podřadných akcí,
nemusí druhým říkat to, co
si nemyslí; je úspěšný i
když jedná upřímně a
dostojí svým zásadám.
Samozřejmě pokud druhé
místo
považujeme
za
úspěch. Já ano. Po letech,
kdy „vládli“ ti, co nabyli
úspěchu právě opačným
jednáním, se něco zlomilo.
Letošní Slavík, a hlavně a
především tedy výsledky
v kategorii zpěvaček, o mě
rozbil
velikou
vlnu
optimismu a povzbuzení.
Viděl jsem na vlastní oči,
že být sám sebou a stát si
za svým názorem má
smysl, přestože po vás
mnozí jdou. A to platí ve
všech rovinách a oblastech
lidské činnosti…
Dalibor Sedláček novým ředitelem……..…...……..…...….……….....str.5
Václav Trávníček
Rozhovor s……………………..…………………………………………str.6
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec
Když je za málo peněz hodně muziky…....………..…………………..str.8
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec/Marika Jančaříková
Kdyby nebylo exkurze, museli bychom si ji vymyslet………….…..…str.9
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec
Anketa: Hudební svět studentů…..…...…………………………...….str.10
Marika Jančaříková
Ten chlapec není přezutý……..……….….…….…………….……….str.11
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec
Můj průvodce autoškolou…...…….…..….....…………………………str.12
Karolína Čechová
Jazykové pobyty v zahraničí……...….…...…...……...………………str.14
Marika Jančaříková
O natáčení filmu Pricolici!…….……………...………………………..str.15
Aleš Koňařík
Na kus řeči Aneta Langerová....…..…………………………………..str.16
Václav Trávníček
Vsetínská……..…………………...………………………………….…str.18
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec
Pochod marodů…………………………………………………………str.20
Václav Trávníček/Pavel Tkadlec
Přeji vám úspěšné
zvládnutí
posledních
prosincových dní a hezké
chvíle
strávené
s časopisem
Ořech
v rukou. Držte se!
[email protected]
strany 16 a 17
v příštím čísle čtěte reportáž ze stužkovacího
plesu, rubriky Rozhovor s… , Na kus řeči a další
3
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
To pravé ořechové!
Na zbrusu nových webových stránkách
časopisu Ořech naleznete skutečně to pravé
ořechové: V oddílech Z lavice, Inspirace či
Powídky si vybere i ten nejnáročnější čtenář.
Od letošního ročníku navíc možnost
downloadu čísel v PDF podobě. Na
stránkách též naleznete čerstvé novinky,
historii časopisu, i odkazy na ostatní webové
prezentace týkající se Masarykova gymnázia
Vsetín. Časopis Ořech – to pravé ořechové!
topraveorechove.euweb.cz
4
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Masarykovo gymnázium už zná jméno svého
nového ředitele. Do této funkce, kterou v srpnu
e-mail
opustil Karel Lyčka, nastoupí od prvního ledna
příštího roku vsetínský místostarosta Dalibor
Sedláček. Do té doby vede školu statutární
zástupce Jana Šimčíková.
autora
Nový, v pořadí již patnáctý ředitel vsetínského
v tiráži gymnázia, se začal hledat už letos v létě. „Zájemce
o tuto funkci musel ze zákona splňovat několik
podmínek,“ poznamenal zástupce ředitele, prof.
Vychopeň. „Takový člověk musel prokázat orientaci
ve všech dostupných školských předpisech, které
se týkají práce ředitele, musel splňovat kvalifikaci,
praxi. Složitá je orientace v oněch předpisech, ty
jsou velice obsáhlé a některé zasahují až do roku
1958.“ Do prvního kola konkurzního řízení se
přihlásil jediný účastník. Protože však „nebyl
shledán vhodným“,
proběhlo
kolo druhé.
Toho se zúčastnilo už šest lidí. Tedy učitelka na SOU obchodu a služeb Alena
Hlavicová, zástupkyně ředitele sklářského učiliště Dana Budajová, profesor MG Pavel
Hrnčiřík a místostarosta města Vsetína Dalibor Sedláček. Ten celý konkurz vyhrál.
„Rada Zlínského kraje jej vyhodnotila jako nejvhodnějšího kandidáta a navrhla jej
ministryni Buzkové ke schválení. Poté, co byl návrh schválen, byl pan Sedláček 13. října
jmenován novým ředitelem našeho gymnázia,“ přiblížil Sedláčkovo uvedení do funkce
Vychopeň s tím, že nový ředitel svoji kancelář poprvé navštíví prvního ledna příštího
roku. Do té doby školu řídí statutární zástupkyně Jana Šimčíková, která zde zároveň
vyučuje francouzský jazyk a je tak bezesporu nejvytíženější osobou na ústavu.
„Zastupovat se dá zvládnout, pokud to má trvat třeba jeden týden. V mém případě je to
ale období od prvního srpna do konce prosince tohoto roku. Přibylo mi strašně moc
starostí a povinností. Musela jsem se také naučit to, co jsem v minulých letech nedělala
a tak dále. Proto se těším, až pan Sedláček nastoupí do své nové funkce,“ přiznala se
v rozhovoru pro časopis Ořech.
Pro profesorku Šimčíkovou však není současné statutární zastupování žádnou
novinkou, v podobné pozici byla už v roce 1990. Tehdy vedla školu asi tři měsíce, než
byl jmenován její nový ředitel – Karel Lyčka. Po jeho odstoupení letos v létě vzala otěže
školy znovu do svých rukou a prvního ledna je předá Daliboru Sedláčkovi.
Pro Sedláčka není post ředitele MGV první významnější funkcí. Vsetínský
místostarosta už v minulosti zastával post předsedy představenstva Vsetínské
hokejové, byl členem dozorčí rady Domu kultury s.r.o. a TV Beskyd či prvním mužem
Vsetínských novin. Jakožto místostarosta města byl členem zastupitelstva Zlínského
kraje.
Ředitelé a prozatímní správci MGV v letech 1928 – 2004
Karel Kepert (1928 – 1934) 1, Václav Mikšovský (1934 – 1935) 2, František Doucha (1935 – 1939),
Konrád Rotrekl (1939 – 1944), Ladislav Staněk (1944 – 1945), Josef Sláma (1945 – 1952), Ludmila
Beková (1952 – 1956), Jaromír Kolařík (1956 – 1964) 3, Vladimír Pavloušek (1964 – 1970), Milada
Horníková (1970 – 1983), Mojmír Zetek (1983 – 1987) 4, Vilemina Škodová (1987 – 1990), Jana
Šimčíková (1990), Karel Lyčka (1990 – 2004) 5, Jana Šimčíková (2004), Dalibor Sedláček (od 2004).
číslo 1
ročník 7
2004/2005
1
2
3
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
4
5
5
PhDr Jana Šimčíková je absolventkou Masarykova
gymnázia. Na vysokých školách postupně vystudovala ruský a
francouzský jazyk a základy administrativy a hospodářské
korespondence. Výše zmíněné jazyky začala na MG vyučovat od
email
svého nástupu na tuto školu v roce 1979. O deset let později se
dostala do jejího vedení, když začala zastupovat ředitele Karla
Lyčku. Po jeho odchodu z této funkce v srpnu 2004 řídí vsetínské
gymnázium sama jako tzv. statutární zástupce. Jana Šimčíková
je vdaná, má dvě děti a ve volném čase cvičí nebo jezdí na kole.. autorů
„Abych nezkolabovala ve vyučování,“ vysvětluje.
v tiráži
Jak vzpomínáte na svá studijní léta?
Výborně. Byla jsem takový typ studenta, který je schopný se od rána do večera učit.
To znamená, že v okamžiku, kdy dostane dvojku, z toho nespí. Ne že bych to všem
doporučovala, je samozřejmě dobré, když se člověk věnuje především těm
předmětům, ve kterých si pak chce dělat specializaci. Mě učení vesměs bavilo, tím
také dokládám, že poslední státnici jsem dělala ve svých čtyřiceti pěti letech. Neustále
jsem si rozšiřovala studium o daný předmět, o aprobaci.
Vzpomněla byste si na nějakou veselou historku?
Ne, já jsem se jenom učila (smích).
Jak vzpomínáte na svá středoškolská studia?
Jsem absolventka tohoto gymnázia, takže mě učili někteří moji dnešní kolegové. Vím,
že mě docela trápila paní Kudláčová v matematice. Tento předmět nebyl mým
vyvoleným oborem, věnovala jsem se spíše jazykům. V mládí mě také bavila hra na
klavír, vystupovala jsem například na tzv. školních akademiích a zvažovala, zda budu
učitelkou jazyků nebo profesionální klavíristkou. Nakonec jsem se rozhodla pro
kariéru učitelky, snad také proto, že mě velice ovlivnila moje latinářka – paní
Bečičková. Chtěla jsem studovat kombinaci latina – francouzština. Kvůli tehdy
nastolenému trendu, kvůli kterému se nemohly studovat dva západní předměty, jsem
nakonec zakotvila u ruštiny a francouzštiny.
Kariéra klavíristky by byla možná klidnější, nelitujete volby učitelské profese?
Určitě ne. Jsem naprosto spokojená. Dokonce o prázdninách, někdy koncem srpna,
mi žáci jistým způsobem chybí. Nemám problém pracovat na gymnáziu, s mladými
lidmi. Nejraději vyučuji starší žáky od osmnácti let nahoru.
Jste zkušená pedagožka. Jaký je váš názor na pracovní dobu profesorů?
Každý člověk si myslí, že pracovní doba ve škole a kdekoliv jinde je srovnatelná. To
ale není pravda. Minuta, která probíhá ve vyučovací hodině, je daleko náročnější, než
cokoli jiného. Já mohu srovnávat. Učím a zároveň řídím školu, takže můžu říct, že
administrativní zátěž není už tak náročná, po té nejsem tak psychicky vyčerpaná.
Proto bude těžko kdy kantor učit čtyřicet hodin. Nelze. Můžeme se bavit na téma, zda
učit devatenáct, dvacet, či pětadvacet hodin týdně. Hranice pětadvaceti hodin je ale
konečná. Nad tu už není lidský organismus schopen vyučovat.
Myslíte si, že správný učitel má být jako dobrý kamarád, nebo výrazná autorita?
Ano. Měl by řídit hodinu podle pravidel a neupravovat si je podle situace. Kantor by si
číslo 1
měl zajistit kázeň, pořádek a řád. Protože v nekázni není možné něco naučit.
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Zabere Vám domácí příprava na výuku a s ní spojené záležitosti hodně času?
Ano, musím tomu věnovat večery nebo někdy i dny. Když jsem učila státnicový kurz,
věnovala jsem přípravě i soboty a neděle. V kuse jsem také učila třeba čtyřhodinové
kurzy. To jsem se pak připravovala až šestnáct hodin…
Od srpna vykonáváte funkci statutárního zástupce ředitele, kolik času navíc toto
zastupování vyžaduje?
e-mail
Statutárním zástupcem ředitele jsem byla už delší dobu. Tato funkce je snadno
zvládnutelná. Mým úkolem bylo postarat se o pedagogické věci. To znamená udělat
rozvrh hodin, připravit třídní knihy, následně je kontrolovat atd. Jedna z povinností
statutárního zástupce je také ta, že musí zastupovat nepřítomného ředitele školy. To se
autorů dá zvládnout, pokud ho mám zastupovat třeba týden nebo čtrnáct dní. V mém případě
je to ale období od prvního srpna do konce prosince tohoto roku. Takže mi přibylo
v tiráži strašně moc starostí a povinností, musela jsem se také naučit to, co jsem v minulých
letech nedělala. Navíc při psaní různých vyhlášek či prohlášení si musím aktualizovat
zákony, abych někde neudělala chybu.
Takže by Vás zřejmě nelákalo být ředitelkou školy?
V době, kdy jsem se mohla přihlásit do konkurzu, jsem se rozhodla, že tuto funkci
nechci zastávat. Navíc ve vedoucích pozicích podporuji muže. Proč, to nedokážu
vysvětlit. Vidím jakési rozdílné myšlení mezi mužem a ženou a myslím si, že muž je do
řídící funkce vhodnější.
Jakým způsobem trávíte volný čas?
Volný čas nemám, ale v pondělí a ve středu chodím cvičit. A když je venku ucházející
počasí, jezdím ráda na kole. Snažím se udržovat ve formě, abych nezkolabovala ve
vyučování.
Co Vás dokáže nejvíce naštvat? A co Vás naopak potěší?
Když člověk bojuje proti něčemu, co nemůže ovlivnit. Když nemůže překonat nějakou
překážku, která by byla zdolatelná, ale buď brání nějaký administrativní problém nebo
nějaká neochota spolupracovat, jež člověku brání jít dál. A co mě dokáže potěšit? Žáci.
A to vždycky. Potěší mě i slabý žák, který se naučí. Já učím francouzský jazyk od nuly a
když student ve čtvrtém ročníku rozumí a je si třeba schopen přečíst knihu, je tam vidět
kus práce. Kus práce, kterou jsme společně udělali.
Máte nějaké krédo, životní pravdu?
Mám ráda poctivě odvedenou práci. Když mám mít za práci peníze, musím si je
zasloužit. Neumím nic ošidit. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, jak pro koho.
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
7
„Hlade!“ okřikoval mne spolusedící v lavici,
když mu můj žaludek při hodině dějepisu zahrál
jednu ze svých symfonií na námět „Nejedl jsem
tři dny“. Dělal jsem že nic a nechápavě se na e-mail
spolužáka otočil. Spolusedící si do zvonění
vyslechl ještě několik árií a nevyžádaných
přídavků na stejné téma, což o přestávce
okomentoval slovy „To je mi pěkná muzika.“ Poté
začal před mýma očima vytahovat z aktovky autorů
makový závin, se kterým mi párkrát zamával před v tiráži
nosem, a pak jej s úsměvem snědl. Můj trávící
aparát na to okamžitě zahrál protestsong a já
věděl, že mi teď pomůže jediná věc – bufet!
Ano, školní bufet. Tato občerstvovací stanice
je již šest let neodmyslitelnou součástí
Masarykova gymnázia. Den co den využívají jeho
služeb studenti i studentky v rámci nákupu
svačiny, případně vylepšení chuti po obědě. Co se nabízeného sortimentu týče,
můžeme si zde vybrat z široké nabídky. Z nápojů se v bufetu prodávají různé
minerálky v pet lahvích či fruika, z ostatních potravin pak výrobky z želé, oplatky nebo
slané pečivo. „Nejvíce na odbyt jdou párky v rohlíku,“ prozrazuje paní, jež zde
prodává. „Ale populární jsou také sýrové bulky, šátečky nebo želé,“ dodává.
Nejednomu studentovi též zachránily průměr sešity, jež jsou zde též k mání a jež jdou
shodou okolností na odbyt nejvíce vždy jednu až dvě minuty po zvonění… Jak vlastně
probíhá takový den za bufetním pultem? Je to docela náročné. „Dorazím sem asi o
čtvrt na osm, dám vařit párky, napočítám rohlíky, z pekárny přivezou teplé pečivo, a
pak otevřu,“ svěřuje se paní bufetářka. „První lidi sem chodí velmi brzo, hlavně
chlapci, kteří jezdí vlakem v šest hodin někde z Karlovic. To jsou tradičně první
zákazníci.“ Poté o přestávkách pravidelně prodává a během hodin, kdy jsou studenti
ve třídách a mají výuku, vyráží na nákupy a doplňuje zboží. Největší návštěvy bufet
tradičné zaznamenává o velké přestávce. „Nejvíce lidí tu dorazí o první a velké
přestávce, fronty tady mám ale i během dalších malých přestávek až do oběda,“
objasňuje paní prodávající. Co se týká vybavenosti občerstvovací stanice a jejího
sortimentu, nemá paní bufetářka až tak volnou ruku. „O tom, co se tu bude prodávat
rozhoduji já, ale taky ředitel školy a dealeři. Ti dodávají např. želé,“ poznamenává.
Souboj titánů: jídelna vs. bufet
Bufet na Masarykově gymnáziu provozuje po celou dobu jeho fungování firma
pana Holého. Občerstvovací kiosek byl před lety postaven u vchodu do jídelny, a tak
o velikosti výdělku bufetu rozhodoval v podstatě šéfkuchař. Kvalita pokrmů ve školní
konzumárně tak šla rapidně nahoru, neboť konkurence se vyzbrojila párky v rohlíku a
teplými šátečky, kteréžto byly studentům sympatičtější nežli pyré ze sáčku.
V souvislosti s demolicí staré jídelny před dvěma lety byl provoz bufetu ukončen. Asi
jedno pololetí si tak kuchařky v nové jídelně mnuly ruce a laťku chutnosti vařených
pokrmů umístily do její původní výše. Aby studenti ve škole neskonali hlady, poslali
jejich rodiče panu řediteli Lyčkovi petici za znovuobnovení bufetu. Ten jejich návrhům
vyhověl a tak byla občerstvovací stanice znovuotevřena. Žel, na stejném místě jako
před lety. To se dnes kvůli zrušení staré jídelny a postavení Nové budovy nachází na
samém konci školního traktu. „V současné době bohužel nemáme pro pana Holého a
jeho bufet důstojnější místo,“ posteskl si nedávno zástupce ředitele – profesor
Vychopeň, „jeho aktivitě ale velmi fandím a jsem rád, že takový bufet ve škole máme,“
dodal. Stejně se k bufetu staví drtivá většina studentů, která je ráda, že zde takový
kiosek s potravinami má. Někteří sice namítají, že kdyby se začaly třeba prodávat
hranolky nebo něco podobného, nebylo by to na škodu. Celkově jsou ale ohlasy číslo 1
kladné a spokojenost oboustranná. Snad tu bude bufet fungovat ještě dlouho a udrží
ročník 7
si už tak dobře zaběhlou tradici.
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
„Ty Vašku, jak vidíš ten pátek?“ otázal se
mne jednoho středečního rána spolužák Pavel.
e-mail „Bledě,“ odvětil jsem. „To zkoušení v dějepise a
následnou písemnou práci z fyziky vůbec
nedávám.“ „Nápodobně,“ pokračoval spolužák a
dopsal poslední větu domácího úkolu z němčiny.
„Zachránit nás může leda nějaká celodenní
autorů exkurze.“ Chtěl jsem kamarádovi přitakat, ale
v tiráži zrovna zazvonilo na hodinu německého jazyka a ve
dveřích se objevila vyučující. Poté, co paní
profesorka zkontrolovala domácí úlohy a pochválila
Pavla, že už konečně začal pracovat, nám sdělila,
že pozítří – tj. v pátek – pořádá naše škola
celodenní exkurzi do Hodslavic – rodné to vísky
Františka Palackého. „Chtěli byste se někdo
zúčastnit?“ zeptala se nás pak. „Ale jistě,“ vyhrkli
s Pavlem jako jeden muž. „To musíme každopádně
vidět, taková příležitost se nenaskytne každý den!“
„To jsem ráda,“ opáčila kantorka, „žádné učení si
s sebou neberte, jak jsem již řekla, jedná se o celodenní exkurzi.“ Dodali jsme ještě, že
nás mrzí, že nestihneme ani jednu hodinu výuky, ale že přesto pojedeme a podepsali
jsme se na účastnický list…
Páteční odjezd od budovy gymnázia byl určen na 8:15. Pro nás dva přespolní to
znamenalo, že jsme museli vstávat jako v normální vyučovací den a následně chytat
autobus v 7:10. Ten další totiž jel až 8:10 a my, vhledem ke svým vědomostem, jsme
v žádném případě nehodlali riskovat zmeškání odjezdu. Na Vsetín jsme tak dorazili asi
pět minut po půl osmé. Volným krokem jsme došli k budově našeho ústavu a jelikož
nám zbývala asi půlhodinka volného času, šli jsme se podívat do naší třídy. Tam nás
čekal pohled na několik spolužáků, kteří nevypadali moc naučeně; Tereza něco psala
na lavici a Jirka si právě měřil teplotu. Pavel si začal z nebohých kamarádů střílet, když
si položil batoh k lavici, začal se chytat za hlavu a spustil: „Cože? My píšem? Vždyť já
to vůbec neumím, no jéje, co budu dělat? To dopadne špatně. Co jen budu dělat?“ Pak
se jakoby uklidnil a prohodil: „Aha, vždyť já vlastně jedu na celodenní exkurzi, no jéje“ a
odešel. Já jsem alespoň své spolužáky povzbudil slovy „Čtverka je taky známka“ a
„Třeba nebudeš“ a vydal se následovat Pavla.
Před gymnáziem už čekalo na sto dvacet lidí, vesměs studentů prvních ročníků,
několik málo druháků a potom my, takřka plešatí septimáni. Jako pedagogický dozor
s námi jela naše vyučující německého jazyka p. prof. Pavloušková, dále p. Vilémová, p.
Hrnčiříková a p. Riedlová, která se Pavla otázala, ze kterého cizího jazyku chce
maturovat. Pavel, rozený angličtinářský analfabet, odvětil, že z němčiny. Načež kolem
procházející p. prof. Pavloušková chytila (a už nepustila) záchvat smíchu.
Před samotnou návštěvou rodné chalupy Františka Palackého jsme ještě stihli
prolézt prostory valašskomeziříčského muzea. Poté jsme zavítali do Hodslavic. Tam
nás místní průvodkyně se slovy „Dovołte mi, abych vás přivítała“ přivítala a vlastní
exkurze mohla začít. Dozvěděli jsme se plno zajímavých informací, například to, že otec
Františka Palackého nebyl vystudovaný pedagog, ale přesto vyučoval. A to pomocí
lidových pranostik a pořekadel. Z jeho syna Františka, který otci ve svých sedmi letech
pomáhal s výukou, vyrostl otec národa.
Na závěr prohlídky jsme si prohlédli všechny místnosti rodné chalupy a podepsali se
do návštěvní knihy. Na Vsetín jsme dorazili kolem třetí hodiny odpolední…
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
9
Tentokrát mě v anketě zajímalo, jaký mají
hudební vkus studenti našeho gymnázia. Snažila
jsem se zjistit, zdali vůbec hudbu poslouchají, dále
pak jestli preferují českou či zahraniční hudební e-mail
scénu, případně jaký žánr či kapely jsou jim
nejbližší. Prostě a jednoduše – co se teď nejvíc
poslouchá…
Studentka, 17 let
Poslouchám zahraniční kapely - moje oblíbené jsou
Blink 182, Guano Apes, Limpbizkit, prostě spíš rock
a tvrdší věci. Z českým pak třeba Divokej Bil. Často
poslouchám hudbu při učení. Vůbec mě to
nerozptyluje, rádio neposlouchám, fakt spíš ta
cédéčka.
autora
v tiráži
Studentka, 16 let
Mám raději zahraniční hudbu. Z kapel pak třeba českého Divokýho Billa nebo HIM.
Cédéčka si pouštím docela často, rádio spíš výjimečně.
Student, 17 let
Já poslouchám nejvíc heavy a death metal. Mám teď dost slušnou zásobu cédeček
od kámoše z vedlejší třídy, třeba Manowar, IN Flamens, Arakain, Rhapsody, Harlej,
Slayer a taky Kabát
Studentka, 16 let
Rádio poslouchám, klasicky Evropu 2. Z kapel se mi líbí Divokej Bill, Linkin Park a
taky Horkýže Slíže. Většinu hudby mám ale na kazetách, protože nemám magneťák
na cédéčka.
Studentka, 17 let
Co poslouchám? Hlavně rádio a prostě pop, moderní hudbu. Poslouchám hlavně
večer, když přijdu ze školy a učím se u toho.
Studentka, 17 let:
Já mám ráda české i zahraniční písničky. Styl, to bude asi rock, a taky je dobrý hip
hop. Z kapel jsem si teď dost oblíbila Evanescence.
Student, 16 let:
Poslouchám pop a disco a taky Evropu 2.
Student, 18 let:
Nemám vyhraněný styl. Cédéček mám doma spoustu, dřív jsem poslouchal hodně
Těžkej Pokondr, Landu a Kabáty. Ted´si pustím rád Scootery nebo Evanescence a
taky hip hop. Poslouchám rádio Kiss Publikum, protože Evropu 2 nemůžu chytnout,
což mě štve. Hudbu si taky stahuji z internetu.
Studentka, 17 let:
Rádio si ráda pustím. Stanice je to Evropa 2, protože má dobrou hudbu. Poslouchámčíslo 1
ročník 7
pop, z kapel mám ráda třeba Maroon 5.
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Přezouváte se ve škole? Ať už ano či ne,
zajisté víte, že nepřezouvání se je ve školním řádě
e-mail
společně se zakládáním ohňů, politických hnutí a
náboženských sekt zakázáno. Jinými slovy –
musíme se přezouvat. Někteří studenti však toto
obecně známé pravidlo přehlížejí. Vy, jejich
spolužáci, těmto lidem zajisté domlouváte a
autorů
přesvědčujete, aby své sněhule zanechávali ve
v tiráži skříňce. Ale jak se na tato individua dívají
profesoři?
Tradičním zastáncem přezouvání studentů je
zástupce ředitele prof. Vychopeň, jenž drze
nepřezuté studenty trestá udělením hodnosti
nástěnkáře. Úplně opačný pohled na věc má
profesor Schallner: „Možná bych to neměl říkat, ale
speciálně tady na škole mi to přijde hodně hloupé,“
říká. „Musíte dojít ke skříňce, tam se teprve
přezouváte a potom jdete zpátky v papučích v tom, co jste tady předtím botami zanesli.
Nedává mi to moc smysl, já osobně nejsem zastáncem nějakého přesného přezouvání.“
Někde „mezi“ je se svým názorem na přezouvání prof. Buzková. Pokud uvidí
nepřezutého studenta, pošle jej ke skříňce. „V létě si nestihnu všimnout, zda někdo
přezutý je či nikoliv. Zvláště v zimě je ale velkou výhodou, že se studenti mohou
přezouvat“. Podobně to vidí i prof. Zdráhalová: „Rozhodně si nemyslím, že zejména
v zimním období by studenti měli celé dopoledne sedět v promáčených botách ve třídě,
říká. „Navíc je přezouvání studentů dostatečně popsáno ve školním řádě.“ Co se týká
obuvi, doporučila by vyučující češtiny a dějepisu studentům sandály. „Aby si v každém
případě nezpůsobili nějakou újmu na zdraví,“ vysvětluje.
Také profesor Rochowanski jr. je pro přezouvání. A také zejména v zimních
měsících. „Chodby na škole se dvakrát denně myjí. Když si představíte, jak by vypadaly
v zimě, kdyby se lidi nepřezouvali… Přezouvání by se podle mě mělo důkladně
kontrolovat“.
Profesor Maruna by v letníc měsících zavedl nepřezouvání a profesorka Fabiánová
papuče nekontroluje. „Myslím si, že přezouvat by se mělo, neboť je to zdravější. Já si
toho ale moc nevšímám, když si vzpomenu na sebe, také jsem se nepřezouvala a byly
s námi problémy.“
Na sebe si vzpomene i prof. Metelka. Když uvidí někoho nepřezutého, rozčílí se.
Pak si ale vzpomene na svá studijní léta. „A uklidním se,“ dodává s úsměvem.
Ve prospěch přezouvání hovoří i lékařské výzkumy. Podle nich je daleko zdravější
trávit většinu dne ve volné větrané obuvi, než v pevných, vzduchu špatně propustných
botaskách. Jejich časté nošení může způsobit řadu nemocí, kvůli kterým byste mohli
zameškat výuku, a jejichž příznaky jsou velice nepříjemné. Vzpomeňme třeba obligátně
známou bolest paty, ostruhu, bradavici, kuří oko, otlaky, plísně, zarůstání nehtů,
plochou nohu, propadlou klenbu, pocení nohou, popraskané ztvrdlé paty, vbočený
palec, zánět šlach či nehezký zápach nohou. Časopis Ořech proto doporučuje denně
své nohy prohlédnout – začervenání na prstech nebo patě může být díky tření a tlaku
bot. Puchýře, které se již vytvořily, ošetřete a boty vyměňte. Nohy po umytí důkladně
vysušte, obzvláště pečlivě mezi prsty – macerovaná pokožka není odolná, je snazší ji
poranit a neplní ochrannou funkci. Při nadměrném pocení nohou je na místě výměna
ponožek i několikrát denně. Obuv střídejte, aby dostatečně vyschla a volte obuv
číslo 1 vhodnou podle toho, co bude vaší náplní (sport, turistika, dlouhodobé stání atd.).
ročník 7
P.S. A na ten problém s pozdním příchodem zapomeneme, ano?
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
11
„Tak co? Máš???“ ptali jsme se dychtivě
našeho spolužáka, který ten den dělal závěrečné
jízdy v autoškole. ,,Jo!“ zařval šťastně, což
znamenalo jediné… Jde se slavit. Tak takhle to
e-mail
probíhalo snad co tři týdny a když už se situace
opakovala po patnácté, což znamenalo, že počet
neřidičů v naší třídě už byl opravdu malý, rozhodla
jsem se i já, člověk, co ví maximálně to, že vozidlo
se skládá ze čtyř kol a volantu, tuto nelehkou autora
zkoušku podstoupit.
v tiráži
Výběr autoškoly byl opravdu složitý, každý mi
doporučoval něco jiného a já už byla bezradná,
když v tu chvíli přišla spása v podobě papírových
písmen svítících pod velkým ,,elkem“ v blízkosti
našeho domu s opravdu trefným nápisem: „Každý
jednou začal. Začněte i vy!“. Pro úplnou přesnost
musím bohužel podotknout, že jako spásu jsem tuto volbu vnímala pouze do první
schůzky. Na první hodině se nás totiž sešlo více než dvacet. Matně jsem si
vybavovala, že u ostatních spolužáků dělající autoškolu to bylo vždy maximálně osm
členů. ,,Hmmm. Zřejmě je to díky poměrně nízké ceně,“ říkala jsem si v duchu a
očima přelétla neútulnou kancelář s kýčovitými plakáty automobilů. Konečně přišel
instruktor, říkejme mu pan M. Byl to muž středních let s velmi nepřirozeným
úsměvem, který zmizel v okamžiku, kdy se pustil do tříhodinového monologu se 165
hrubkami na téma ,,Automobil je horší než zbraň“ a ,,Co se stane, přijdeme – li opilí
na jízdy.“ Hodiny plynuly a plynuly, zraky všech se upíraly na červené hodiny, jak jinak
než s obrázkem auta, a vše říkající pohledy dávali najevo: ,,Co my tu vlastně
děláme?“ Když tu nás pan M zchladil větou: ,,A kdyby se chtěl někdo náhodou
odhlásit, tak už je pozdě. Všichni jsou už nahlášeni na úřadě.“ To však nebylo ještě to
nejhorší. Poté totiž následovalo upozornění, že jezdit se bude, až zvládneme teorii.
Co že si pod tímto výrokem máme představit, jsme poznali v následujících měsících.
Plynuly dny, týdny, měsíce a já s trpkým úsměvem poslouchala zážitky mých
spolužáků o tom, jak málem srazili toho dědka a cyklistu, jak se učí parkovat, či jaká
je s tím jejich instruktorem v autě sranda, zatímco my jsme se museli nazpaměť šprtat
paragrafy. Už ani nevím, kdy se to přesně stalo, ale myslím, že to bylo v takovém
nestřeženém okamžiku, kdy se všichni mačkali ve velmi skromné garáži a nepřítomně
civěli do přední kapoty, kde že se skrývá ten prokletý chladič, když zaznělo z úst pana
M otráveným hlasem: ,,Tak kdo chce jezdit?“ ,,Já,“ ozval se jeden světlovlasý hoch
chabě. M si jej změřil velmi pochybovačným pohledem a po krátké odmlce odměřeně
pronesl: ,,No dobrá.“ O týden později však byla situace o poznání horší. Hoch prý
přehlédl pár značek, ne, že by je nepoznal, on je totiž nestačil zpozorovat a do jedné
z nich se naneštěstí jaksi strefil. Pan M tedy opět přechází k teorii.
A pak to přišlo. Má první jízda. Už ani nevím jak, ale v pět jsem se vyhrabala
z postele (A to byly prázdniny!) a v šest už jsem seděla za volantem. Nadšení,
s jakým jsem tam nasedala a s jakým jsem vysedala, se dá jen těžko srovnávat. To,
že se bude jezdit pomalu, mi zůstalo pro začátek utajeno stejně jako couvání a k tomu
ještě téměř nepřerušovaný řev M mi na sebevědomí opravdu nepřidal a jak jsem tak
zjistila, ostatním taktéž ne… Během tohoto měsíce jsem zakusila mnohé. Od přejetí
plné čáry, přes nepoužití blinkru, nenajíždění si doleva a doprava, nepoznání
jednosměrky, která se zatím usmívala v koruně lísky, nedání přednosti chodcům,
nedívání se do zrcátek, prudkého řazení až po úplné zastavení vozidla uprostřed
křižovatky. Vyvrcholilo to naprostým zmatkem, který si pamatuji až dodnes. Na okraji
města mi M doslova poručil, až zahnu doprava, jenže to neřekl v dostatečné časové
rezervě, takže jsem odbočila až v následující vesnici. Do auta jsem od té doby číslo
nastupovala s předem vytvořenou hrůzou a zažívala opravdu originální zážitky. Kdyžročník 7
už se mi však nějaká jízda povedla, žádného pozitivního hodnocení se mi nikdy
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
nedostalo, tudíž mé naděje na vykonání oné závěrečné zkoušky klesaly a klesaly…
Nejhorší pro mě bylo parkování. V této oblasti jsem si byla nejméně jistá a taky to podle
toho vypadalo. Ale abych nemluvila jen o tom smutném… Veselé zážitky, nebo spíše
zážitky s nádechem nikoli černého humoru, ale kruté pravdy, vznikaly na pravidelných
schůzkách žáků autoškoly. Pan M si totiž nikdy neodpustil zopakovat všechny
prohřešky v automobile a to pěkně nahlas a v pěkně dramatizovaném podání. Nejinak
tomu bylo u mé osoby, kterou nazýval: „Ta snad vyzkoušela všechno!“. Zkrátka a dobře
naši skupinu považoval za nejhorší za poslední roky a legendární se stala historka
e-mail jedné slečny, která zaparkovala pod modře tyčící se poznávací značkou VSD 45 – 89:
„Víš, kde to stojíme?“ ptal se zatím celkem klidný M. „Na parkovišti přece,“ odpověděla
s úsměvem slečna. „A co je to nad tebou za značku? No co je to na ní za číslo?“ rozčílil
se již M, ale se slečnou to očividně ani nehnulo, naopak, s pocitem důležitosti
posledního slova sebejistě odpověděla: „To je přece její výrobní značka!“
autora
„Jo a sedmnáctého máte zkoušky.“ Nijak jsem si tuto skutečnost neuvědomovala, ale
v tiráži
to se nedá říct o mém okolí, které to prožívalo snad víc než já. Ještě tři jízdy, dvě,
poslední… Bylo to dva dny před zkouškami, tehdy pršelo, bylo šest ráno, tudíž ještě
tma, boty klouzaly na pedálech, mlha. ,,Pomaleji! Pomaleji!“ bylo slyšet jako vždy z úst
M. Ale dnes nekřičel. Dnes ne. Dnes byl naprosto klidný, jakoby rezignoval? Ne,
nechtěla jsem si připouštět, že by to bylo zas tak marné. Konec jízd se blížil, zastavila
jsem u školy a s napětím čekala, co bude. Vzpomněla jsem si na mou kamarádku,
kterou, když měla poslední jízky, její instruktor utěšoval, že se to určitě povede, ať se
nebojí. Stále jsem strnule držela volant a bála se otočit hlavu napravo. „Tak co myslíš,
jak to dopadne?“ zeptal se mě po dlouhé chvíli ticha. ,,Já nevím, bude to o štěstí,“ řekla
jsem lhostejně jako vždy. Měl mě tak zafixovanou a mně se to nechtělo měnit. Pak mi to
přece jen nedalo a zeptala jsem se na věc, která mě po celou domu dost trápila: „A
myslíte, že mám nějakou šanci?“ A pak to přišlo: „Myslím, že ne.“ Vzala jsem si batoh a
šla do školy. Ten den mi v hlavě z učení neutkvěla ani jedna věta.
Nastal den D. „A hned nám zavolej, jak to uděláš!“ slyšela jsem tak desetkrát.
„Super, takže oni mi dávají vlastně jen jednu možnost,“ říkala jsem si cestou směrem
k autoškole. Po cestě jsem potkala toho světlovlasého hocha, který mi začal podívat, že
spal tři hodiny, protože včerejší den strávil v hospodě a jak toho lituje. Přišli jsme do
místnosti jako poslední. Mé oči se setkaly s M, který se najednou vůbec netvářil tak
sebejistě a povýšenecky jako obvykle, stál v koutku a oči mu těkaly ze stany na stranu.
Bylo mi jasně, že to nebude žádná sranda. Po testech a zkouškách z údržby přišla na
řadu má noční můra. Měli jsme se rozdělit do dvojic, ve kterých pojedeme. Nejdříve jel
ten nejlepší ze skupiny a my zatím čekali a čekali. Jízda měla trvat půl hodiny, celkem
tedy hodinu, ale vozidlo s komisařem se vrátilo už po 45-ti minutách. „Nedala jsem to.
Jela jsem na červenou,“ rozloučila se s námi kolegyně zrovna ve chvíli, kdy měla přijít
na řadu naše dvojice. Jela jsem až druhá, což byla toho dne ta nejlepší věc, kterou jsem
mohla udělat. První jízdu jsem se totiž krčila vzadu na nehybně přihlížela chybám
slečny, co jela přede mnou. A pak… Suverénně jsem zasedla za volant, upravila
zrcátka, připoutala se a vyjela. Blížili jsme se k místu, kde jsem měla parkovat. V hlavě
se mi promítaly všechny dřívější situace, většinou se jednalo o desetiminutové pokusy,
ale nyní jsem, světe, div se, zaparkovala napoprvé. Byla to má nejlepší jízda a tomu, že
jsem obstála, jsem uvěřila, až když jsem v ruce držela onu růžovou kartičku. Takto
šťastně to ukončila i slečna přede mnou a světlovlasý hoch a já konečně mohla zařvat
„Mám to!“ a jít slavit…
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
13
Jazykové pobyty se stávají stále víc populární.
Jsou jednoznačně nejefektivnější metodou, jak se
v daném jazyku zdokonalit. Jazykovou zkušenost je
navíc možné spojit s poznáním a bohatým
programem. Měsíc jazykového studia v zahraničí se e-mail
rovná roku studování doma! Pro pobyt se většinou
rozhodují ti, jež chtějí vylepšit svou znalost cizího
jazyka – často studenti, kteří mají před maturitním
ročníkem. Nejčastěji se jezdí o prázdninách,
vzhledem ke školní docházce. Také délka pobytu je autora
různá, od dvou týdnů až po několik měsíců. Podle mě v tiráži
je ideální měsíc, aby kurz měl vůbec smysl.
Hlavním důvodem, proč se studenti pouštějí do
jazykových pobytů, je samozřejmě zdokonalení v cizí
řeči. Dále pak poznání nových lidí z celého světa,
navázání přátelství a také získání většího
sebevědomí. Člověk se naučí víc spoléhat na sebe a
je samostatnější. Samozřejmě je to taky určitá investice do budoucnosti a zkušenosti a
zážitky na celý život. K napsání tohoto článku mě inspirovali moji dva kamarádi, kteří
právě toto léto trávili měsíc v Anglii a jejichž vyprávění mě opravdu nadchlo.
Prostřednictvím Student agency si vybrali vhodný termín a město. Zdaleka neplatí, že kdo
se chce zdokonalit v angličtině, musí nutně do Anglie. Angličtinu si procvičíte taky na Maltě
(kde si ještě navíc užijete teplého moře), dále v Irsku, USA, Kanadě, na Novém Zélandu či
v Jihoafrické Republice.
Svou roli také hraje to, na jaké úrovni jazyka se nacházíte. Skupin s různou
pokročilostí (úplný začátečník až velmi pokročilý) je naštěstí vždy několik, takže se bez
problému zařadíte do té vaší. Ubytování je většinou klasicky u hostitelských rodin, což je
vůbec nejlepší, nebo ve studentských rezidencích, kde má student zase větší nezávislost.
Taky se stravováním nejsou problémy, většinou je zajištěno 3x denně přímo v rodině a
školní jídelně. Doprava probíhá většinou letecky a pak autobusem do místa ubytování.
Někdy je také potřeba dojíždět autobusem denně do školy, která vždy nemusí být v místě
pobytu. Co se týká samotné výuky, probíhá dopoledne i odpoledne. Intenzita se pohybuje
většinou kolem 20 lekcí týdně (po 45 minutách). Tedy to jsou 3 plné hodiny intenzivní
výuky denně. Zbytek dne se pak student věnuje většinou psaní úkolů a organizovány jsou
i různé společenské a kulturní akce. Pro mládež je taky často v ceně zajištěno bohaté
sportovní vyžití (plavání, volejbal, míčové hry, jízda na kole či na koni a mnohé další).
Víkendy bývají volné a v těchto dnech se často jezdí na poznávací výlety do okolí. Jste-li
v jihovýchodní Anglii, tak např. do Londýna, Stonehenge atd. Moji kamarádi taky říkali, že
chodili pravidelně na místní diskotéky. Zajímavé je též národnostní složení studentů, kteří
se kurzů účastní. Většinou převažují Japonci či Němci. Čechů bývá jen 3-10%, což má
své výhody, protože to studenta aspoň nutí mluvit stále anglicky a nikoliv česky. Pro ty
méně ostřílené se přece jenom doporučuje se napoprvé vypravit na kurz i s kamarádem z
České republiky – v cizí zemi a prostředí s jazykovou bariérou je to hlavně pro ty méně
jisté jakási podpora, která pomáhá překonat těžké začátky. Co se týká ceny, jak asi tušíte,
není to žádná levná záležitost. Měsíční kurz v Anglii se pohybuje kolem 50 000 Kč bez
ceny za dopravu (letenka zhruba 6.000,-Kč) + kapesné (kolem 320 GBP), což je opravdu
hodně.
A jaké jsou ohlasy těch jež se kurzů zúčastnili? Většina uvádí zlepšení v komunikaci,
lepší reakce v rozhovorech, odstranění strachu při mluvení. Super je, že se jazyk učíte 24
hodin denně aniž byste si to uvědomili a samotné vyučovací hodiny jsou velmi zajímavé
(nejen učení gramatiky, ale hlavně mluvení, hraní her, popisování věcí, zpívaní písniček
atd.)
Moc si taky všichni pochvalují dobrý kolektiv a množství nových známých. Jediné
úskalí, které moji kamarádi uvedli, je anglická strava v podobě polotovarů, na kterou si
nemohli zvyknout. Pokud vás moje povídaní o jazykových pobytech zaujalo, tak více číslo
informací získáte na www.studentagency.cz. Můžete si nechat zdarma zaslat katalog a
ročník 7
plánovat, jak strávíte příští léto - třeba právě na jazykovém kurzu!
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Když jsme v půli června dávali narychlo
dohromady pro vydání Ořechu rozhovor s Tomem
exclusive Koňaříkem o chystaném filmovém projektu
„Pricolici!“, byly přípravy na červencový natáčecí
maraton v plném proudu. Přitom to byl docela risk,
dělat P.R. akci, která v ten moment stála na ostří
nože: měli jsme pouze scénář, nadšení, pár
for
zblázněných kamarádů a velmi skromné finanční
Ořech prostředky. Mimochodem, kvůli tomuto rozhovoru
jsem Vaškovi půjčil deštník, který šéfredaktor tohoto
časopisu stačil hned ztratit na vsetínském
autobusovém nádraží. Přitom vše nasvědčovalo
tomu, že v amatérských podmínkách půjde bez
ironie o velkofilm. Posuďte sami: 28 natáčecích
dnů, z toho více než polovina nočních exteriérů u
třináct kilometrů vzdáleného rybníku Neratov,
studiovky, šest herců, takřka dvacetičlenný štáb a
spousta složitě přepravovatelné techniky jako
kolejničky nebo jib (pro nezasvěcené, asi 7 metrů
dlouhé kamerové rameno pro obzvláště efektní
záběry). Dva dny před plánovaným začátkem produkce jsme neměli kameru, přičemž jsme
za několik tisíc korun pronajali zvukovou techniku ze zlínských filmových ateliérů a čerstvě
nalakovaný jib, jakožto sponzorský dar firmy Climax, tiše schnul, připraven na ostré
nasazení. Čtenáře těchto řádků není třeba dlouho napínat. Zkrátka a dobře, všechno se před
první klapkou, která...ehm...klapla v neděli 4.července ve 23 hodin 10 minut, podařilo
zkompletovat. Kameru jsme sehnali lepší, než jsme předpokládali, našel se i finanční
mecenáš, a tak proběhl první natáčecí den – až na úsměvné komplikace jako sehnání asi
180 metrů chybějících prodlužek a posléze jejich nefunkčnost – v relativním poklidu. Největší
překážkou se nakonec ukázalo být letošní nevyzpytatelné červencové počasí, které si
s námi, nebohými filmaři, pohrávalo s větším sadismem, než blonďatá osmnáctiletá laň
s ženatým milencem. Vzhledem k obvyklému rituálu chystání lokace, tzn. natažení tří set
metrů prodlužek a nastavení světel mezi metrovými kopřivami a bahnem, bylo nutno bedlivě
sledovat a předpovídat povětrnostní podmínky s větší přesností, než které kdy dosáhne
jakákoliv prsatá rosnička televize Prima. V tomto ohledu jsme v závěru natáčení dosáhli
dokonalosti. Vzpomínky na hektický červenec jsou stále živé. Během několika dnů jsme
rychle přešli na noční režim, kdy se zhruba od desáté hodiny večerní natáčelo a do hajan se
šlo v době, kdy ostatní člověčenstvo vstávalo do práce či do užívání si dalšího dne prázdnin.
My jsme zato dobrovolně prožívali hotové galeje. Vzhledem ke zmíněným komplikacím
s počasím se natáčecí plán měnil ze dne na den. Nasloucháte-li někdy s pobavením
opravdovým filmařům, líčícím svízele, které se odehrávají na place, přejde vás legrace po
prvním týdnu filmování. Za všechno jmenujme situaci, kdy tři spoře oděné dívčiny mají
odehrát scénu, jenž je ve scénáři nadepsána „krásné slunné letní ráno u vody.“ V reálu je
ovšem zataženo, poprchá, od rybníka táhne chlad a kromě hereček si ve svetrech oděný
štáb zkřehlými prsty podává hrnek horkého čaje s rumem. Těžko říct, zda by z toho něco
vydoloval i takový Spielberg nebo Jackson. Jenže pak nastane okamžik, kdy jste na sebe
všichni patřičně hrdí. Záběr s jibem se povedl, herci ze sebe dostali nad očekávání
mnohovrstvý výkon, organizace klapla na jedničku a nikoho nepřizabila probíjejí lampa.
Promítáte si denní práce a už nemyslíte na to, že ještě před chvílí jste únavou málem
zapadli do rybníka nebo že jeden člověk ze štábu vás příšerně štve. Nevadí, že je pět hodin
ráno a že poslední káva byla vypita o půlnoci a poslední cigareta vykouřena před druhou.
V tu chvíli jste prostě rádi. Rádi, že jste členem zajímavého společenstva lidí, které se
rozhodlo podílet na pozoruhodném projektu. A pochopíte význam výroku starého jako film
sám: „kouzlo stříbrného plátna.“ Ta magie je v tom, co do filmu vložíte sami. Své schopnosti,
nápady, energii, prostě kus sebe sama. Kus vašeho života zůstane zachycen (možná)
navždy v onom filmu. Za pár let si to budete rádi připomínat.
Při natáčení filmu Pricolici! jsme nafilmovali 20 hodin záznamu, ze kterého nakonec
vznikne asi hodinový film. Premiéra proběhne začátkem léta.
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Autor článku je producentem
filmu Pricolici!
15
Vítězka soutěže Česko hledá SuperStar Aneta
Langerová se narodila 26. 11. 1986 v Říčanech u Prahy.
V dětství se naučila hrát na kytaru a vstoupila do
pěveckého sboru Bardáček. Ve svých čtrnácti letech se
email
stala členkou sázavské hudební skupiny SPB (Spolek
Přátel Bigbítu), se kterou koncertuje dodnes. V září
letošního roku vyšlo Anetě její první album s názvem
„Spousta Andělů“. Autorsky se na něm podíleli například
František Táborský z kapely Chinaski či Michal Hrůza autora
z Ready Kirken, texty obstaraly Pavla Milcová nebo Gánina
Osvaldová. Anetu Langerovou jsme zpovídali před jejím v tiráži
vystoupením ve Zlíně, v předvečer vyhlášení ankety Český
slavík. V té byla Aneta vybrána jako Objev roku a mezi
zpěvačkami získala stříbrného slavíka za druhé místo.
Aneto, jezdíš po turné s Divokým Billem a Třemi sestrami. Jaké to je? Co
fanoušci, atmosféra?
Fanoušci jsou v pohodě, atmosféra samozřejmě není porovnatelná s vlastním
koncertem. Dělám hosta proto, abych nabrala nějaké zkušenosti a abych věděla, jak
takové koncertní šňůry vypadají. Chtěla bych se totiž na jaře vydat na vlastní turné.
Tím se dostáváme ke druhé otázce: plánuješ tedy koncerty ke své desce?
Plánuji, už se na nich i trochu pracuje, hlavně se potřebují sehnat další písničky. Je to
ještě na dlouho, ale doufám, že v březnu vyjedeme. Mělo by to být asi jedenáct
koncertů po Čechách a Moravě.
Vraťme se ke tvému albu Spousta andělů. Podle čeho jsi vybírala písně?
Bylo to hodně rychlé a nebyl moc čas přemýšlet. Co se mi líbilo, po tom jsem šáhla.
Samozřejmě jsem se řídila i podle toho, jaký byl k písničce text, respektive jaký se
k ní stihnul napsat. Spousta andělů je taková rychlá deska..
Máš už představu, jak by měla vypadat tvá druhá deska?
Mám a už ji tak nějak dávám dohromady.
Uvažuješ, že bys použila i nějaké písničky ze své vlastní produkce?
To nevím. Teď jsem na nějaké věci přišla a skládání se mi začalo líbit. Takže bude – li
čas, s radostí na desku zařadím něco svého.
Kromě tebe vydali desky i někteří tví kolegové ze SuperStar. Už sis je
poslechla? Jak se ti líbily?
Slyšela jsem tu Tomášovu (Tomáš Savka – pozn.), protože jsem byla pozvána na její
křest a Tom mi ji dal. No a jak se mi líbí…Každý dělá něco jiného, jiný směr. Jestli to
lidi uspokojuje, ať to dělají.
Jak bys dnes s odstupem okomentovala soutěž „Česko hledá SuperStar“?
Já myslím, že je to soutěž, která hodně pomáhá lidem se s hudbou prosadit. Jinak u
nás není šance dostat se někam nahoru, buď musíš mít peníze nebo se támhle
s někým vychrápeš, když to řeknu takhle hnusně. SuperStar je jedna z normálnějších číslo 1
ročník 7
cest, je sice trochu šokující, ale stojí za to.
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Díky SuperStar ses v létě setkala s Alanis Morissette. Jaké to je, setkat se se
svým idolem?
Já mám pocit, že si vždycky až tak za týden uvědomím, co že se to vlastně stalo. Pocity
byly ohromné a nejde je popsat. Je to, jako když se ti splní tvůj celoživotní sen. Nikdy
jsem nevěřila, že bych se s ní mohla někdy potkat, najednou přede mnou stojí takový
prcek, který hraje a je pro mě v hudbě naprosto vším a…těžko popsat. Jsem ale ráda,
že mě ten rozhovor nezklamal, že je opravdu taková, jakou jsem si ji představovala.
e-mail
Letos ses objevila snad ve všech novinách a časopisech, rozdala jsi množství
rozhovorů. Mohla bys vyjmenovat pět nejvíce omílaných otázek a pak jednu,
kterou už úplně nenávidíš?
autora No jasně. Třeba zítra je Slavík a každých pět minut mi někdo volá, jak si myslím že
v tiráži dopadnu. Tu otázku opravdu nenávidím, protože na ni nemůžu odpovědět, o výsledku
té ankety rozhodnou lidi, ne já. Jinak nesnáším, když se mě někdo zeptá, co jsem měla
ráno k snídani a podobně. Prostě takové otázky o ničem…
Tvůj bratr a manažer mi říkal, že jsi teď opravdu vytížená. Jak při tom všem
zvládáš školu?
(úsměv) No, škola…Ta je teď tak na štýru. Nemyslím známky, ale posledních čtrnáct
dní jsem tam skoro vůbec nebyla. Doufám, že v lednu naženu nějaké známky, protože
jinak samozřejmě nemám šanci. Bude to o hubu…
Pokud ti zbude volný čas, jak jej trávíš?
Většinou se seberu a vypadnu s nějakými lidmi co znám mimo Prahu, kde jsem jinak
pořád zavřená. Jedeme se někam odreagovat. Jinak třeba brkám na kytaru nebo
poslouchám nějakou inspirující muziku.
Blíží se Vánoce, jak je strávíš?
(smích) To je také jedna z těch častých otázek…
Dobře, tak tu přeskočíme…
Ale ne, to je v pohodě. Vím, že se blíží, ale mě to vůbec nedochází. Třeba teď jsem
měla osmnáct, čekala jsem, že se něco zlomí, a skoro jsem to ani neprožila. Vánoce
jsou teďka pro mě takové nepředstavitelné, nevím co budu dělat. Asi budu s tátou. A co
se týče dárků, tak samozřejmě na poslední chvíli…
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
17
Zavřel jsem za sebou školní dveře a uháněl stíhat
autobus. Bylo těsně po půl třetí odpoledne, spoj mi jel za
necelých deset minut a město bylo plné lidí. Nad
Tyršovou ulicí poletovali holubi (ani jeden sokol) a ulicí e-mail
Žerotínovou jsem se musel doslova prodírat mezi
spěchajícími lidmi. Šlehačkou na dortu pak byl Smetana,
po jehož hlavní vsetínské třídě jezdily dopravní
prostředky v kolonách sem a tam a já se marně pokoušel
přejít na protější chodník. Stál jsem u zebry a zpytoval
svědomí, prč jsem jen ze školy nevyrazil dříve. Asi budu autorů
muset omezit to provozování her v informačním centru… v tiráži
Konečně se vyskytla chvilka, kdy se dalo ulici
přeběhnout, a já uháněl stíhat autobus. Ten už byl na
odjezdu a tak mi jeho řidič otevíral dveře s kyselým
výrazem ve tváři. „Kam to bude?“ otázal se mě, když
jsem vystoupal po schodech k pokladně, já jsem zahlásil
svoji cílovou zastávku a přiložil cestovní kartu ke čtecímu
zařízení. „Ehm, chlapče, nemáš tam ani korunu,“ řekl
suše řidič. „Ale to není možné, zkuste to ještě jednou,“
odvětil jsem. Držitel volantu to tedy zkusil ještě jednou a pak zavrtěl hlavou a znovu zopakoval
svoji větu. Musel jsem tedy zaplatit v hotovosti. Sáhl jsem si do levé kapsy od kalhot, hmatal
hmatal – a nahmatal své obnažené stehno. Řidič se mi začal smát a starší paní z prvních
sedadel začaly mluvit něco o zdržování, zpoždění a té dnešní mládeži. Polil mne studený pot,
vykoktal jsem jen „Na shledanou“, přičemž řidič mi odvětil „sbohem!“, a vystoupil jsem
z autobusu. Co teď? Přece nepůjdu domů pěšky? Že bych si půjčil nějaké finance od
kamarádů? Ne. Ti jsou na tom stejně, neřkuli hůř, než já. Ale domů se přece nějak dostat
musím… Opustil jsem autobusové nádraží a vydal se přemýšlet do města, jakým způsobem
seženu potřebných dvanáct korun na jízdenku. Autostop totiž nepřicházel v úvahu od té doby,
co jsem jednu dobu nechodil asi půl roku k holiči a při stopování mi zastavil podivný mladý muž
v černých brýlích. Po chvilce jízdy odbočil ze silnice do lesa a následně trapně vysvětloval, že
se chtěl porozhlédnout po žampionech…
A tak jsem šel městem, hleděl do prázdna a přemýšlel. Když v tom jsem dorazil
k restauraci U Opic. Na stěně této budovy totiž visela nástěnka s velkým nápisem „HLEDÁME
BAVIČE!“. Přistoupil jsem blíž a četl dál: „Jste vtipný? Hýříte fóry? Tak přijďte k nám! Možnost
vlastního zábavného bloku! Finanční odměna na ruku!“ To bylo přesně to, co jsem hledal.
Peníze na ruku! Vtipný přece jsem – svojí anekdotou o dvou balónkách jsem ve druhé třídě
rozesmál všechny spolužáky a dnes, když jsem vyvolán v matematice, třída rovněž řve smíchy.
To jsou přece peníze zadarmo!
Vstoupil jsem tedy do restaurace, zamířil k baru a oslovil mladou číšnici. „Dobrý den, já jdu
kvůli tomu inzerátu venku. S kým se mám domluvit?“ „Moment,“ odvětila mi dívčina a odběhla
k nedalekému stolku. U toho seděl nějaký starší pán s cigaretou v ústech a několika kamarády
u stolu. Barmanka mu něco zašeptala do ucha a ukázala na mě. Starší pán se na mě podíval,
típnul cigaretu o popelník a přikráčel ke mně. „Vy jste tedy zájemce o ten bavičský program?
Těší mne, já se jmenuji Dudek,“ řekl mi a natáhl pravici. „Já jsem Petr“ odvětil jsem a stiskl
Dudkovi ruku. Majitel restaurace mne přivedl ke svému stolu, představil kamarádům a začali
jsme se domlouvat na mé bavičské produkci. Nakonec jsme se dohodli na hodinu a půl
trvajícím bloku za honorář devadesáti korun plus dalších 50Kč za případný aplaus. Bavit jsem
měl začít co nejdříve, tedy dnes od 20:50 a své vystoupení bych zakončil v 22:10, neboť už v
22:20 mi jede poslední autobus domů. Kdybych jej nestihl, byla by mi veškerá bavičská práce
k ničemu… Ještě chvilku jsem se šéfem poseděl u jednoho stolu a poté se šel připravit na
chodbu. Ručičky na mých hodinkách ukazovaly něco málo po půl deváté a čím víc se blížila
moje show, tím více se lokál plnil. Při pohledu na publikum jsem však seznal, že tyto peníze
nebudou zadarmo. Hosté podle všeho neměli lehký den. U výčepu seděl nějaký pán a mával
smyčkou konopného provazu, u okna sedící mladík právě spolkl hrst pestrobarevných prášků,
které zapil několika rumy a bechery, u vstupu do lokálu psal nějaký štamgast dopis a stolu
vedle dveří od WC pro zaměstnance seděl starší muž se sáčkem na hlavě. Rozveselit tyto
kunšafty nebude věru žádný med. Opět jsem pohlédl na hodinky. Bylo už 20:48 a já s hrůzou
zjistil, že nemám nic uceleného připraveného. Ze znalosti podobných restauračních zařízení
jsem však věděl, co mám dělat. Přeběhl jsem z chodby do lokálu, tam minul pána se sáčkem číslo 1
na hlavě a zmizel za dveřmi toalety. Z kastlíku vedle mísy jsem shrábl několik výtisků Trnek –ročník 7
Brnek, Vyškeřáka, Oškeřáka, Blesku a Jalovce
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
a začal v nich hledat nějaké vypečené vtípky. Když v tom jsem uslyšel povědomý hlas. Byl to
Dudek. Klíčovou dírkou jsem viděl, jak stojí na druhé straně sálu u výčepu, rukou podpírá velikou
černou tabuli, na kterou se zapisovaly sekyry štamgastů a do mikrofonu uvádí můj hodinu a půl
trvající blok frků. Z dálky jsem zaslechl jenom „…bavič na úrovni… , …pečlivě připravený…,
…žádné laciné vtipy vyčtené někde z novin…“ Následoval potlesk a já musel na scénu. Zahodil
jsem raději noviny, otevřel dveře a…a uvědomil si, že stojím ve dveřích od WC pro zaměstnance.
Pán se sáčkem na hlavě bezvládně přepadl na stůl a zrak celé restaurace se upřel na moji osobu.
„Tak tady ho máme!“ zvolal Dudek. „poté, co projel celý svět, vystupoval v nejlepších klubech
Evropy a byl oblíbenou ozdobou společenských večírků je zase tady! Dámy a pánové,
e-mail společenský dandy velký Petr, zvaný Spassvogel!“ „Na ja,“ polknul jsem a s lehkým zaskřípěním
za sebou zavřel dveře. Když jsem dokráčel k výčepu, předal mi šéf mikrofon, povzbudivě se na
mě usmál a sál byl můj.
Rychle jsem začal přemýšlet, čím začít. A vzpomněl jsem si na matematiku. Otočil jsem se
k velké černé tabuli, umazal rukávem několik Jurových a Janových boroviček, uchopil do ruky
autorů zbytek bílé křídy a napsal: X2 + 4X + 4 = 0. Poté jsem jsem sfoukl rozdrolený prach z hroty křídy a
v tiráži začal dumat nad tímto příkladem. Stál jsem tak asi minutu a půl a nic se nedělo. V hodině však už
vždy celá třída leží mrtvá smíchy pod stolem, tak jak to, že teď nikdo nic? A pak mi to došlo!
Vždyť ti lidé nic neví o mých vědomostech v počtech! A tak jsem spustil: „Lidi já vám nevím jak
prolezu. Představte si, že není ani konec listopadu a já už mám v matice 6 bas. Teď mi tam
vychází tak 4-5...šak se podívejte sami, nechávám kolovat svůj index, doporučuji stranu 20,
přečtěte si za co jsem dostal dvojku z chování. Jestli si myslíte, že jsem spíše na humanitivní
vědy, tak se podívejte o řádek dolů. Tam jsou 4 čtverky, to víte děják, nevím, co po mě učitel
chce, vždyť já pořádně nevím co bylo včera…”
Ale zase nic! Nikdo z publika nehnul ani brvou, jen muž u dveří dopsal dopis, položil jej i
s perem na stůl a odešel. Zkusil jsem to tedy jinak: z vlastní zkušenosti jsem věděl, že člověk se
nejvíce směje neštěstí druhého. “Ehm, víte, tak vám teď povím jednu historku, kterou u
táborových ohňů vyprávím už hezkou řádku let. Měl jsem kamaráda, který jednoho dne hrál na
školních počítačích hry, což je samozřejmě zakázáno. A představte si, pak cvhytal autobus, vyšel
ze školy ven a šel k autobusovému nádraží. No, a představte si, autobus mu skoro ujel a tak
musel řidiče stopovat až na Smetance. No a když mu ten autobusák otevřel, tak on jako zjistil že
nemá peníze, haha!” V sále se však stále nikdo nesmál. Zdálo se mi dokonce, že na místní hosty
působím divně. Jedna mladá matka, která tam byla s malým dítětem, své ratolesti zakrývala
oči… K hrobovému tichu v sále se teď ještě přidala zamračená tvář majitele restaurace a já věděl,
že zachránit mě už může jen stará dobrý anekdota o dvou bálónkách. A tak jsem začal: „Letí tak
dva balónky pouští a jeden drhému říká: Hele, kaktusssss! A te druhý na to: Kde? Kecášššššš!”
To už však na mne dopadaly první rajčata, jablka, místy utopenci, a okurky. Když jsem utíkal
z lokálu, měl jsem již docela solidní pleťovou masku…
Když jsem vyběhl z restaurace a unikl kulkám ze zbraně nepříčetného Dudka, začal jsem
přemýšlet, co s načatým večerem. Respektive, kde strávím dnešní noc. Park nepřipadal v úvahu,
neboť tam je tma i ve dne, a tak jsem se vydal na autobusové nádraží. Prošel jsem kolem míst,
kde jsem dnes odpoledne prožil trapné chvilky a uložil se na lavičce stanoviště č. 24…
Epilog:
Choulím se v poslední lavici a čistím si levé ucho od rajčatového protlaku. Do třídy vstupuje
učitel češtiny a vítá nás v první hodině nového dne. Po chvíli otevírá klasifikační arch a zeptá se:
„Chce být někdo vyvolaný? Ne? Tak třeba…”
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
19
Už kolem nás chodí pepka mrtvice ce ce
tak pozor marodi, je zlá velice ce ce
zná naše adresy a je to čiperka
koho chce najde si, ten natáhne perka rka rka
zítra nás odvezou bude veselo lo lo....
- J. .Nohavica –
Podzim. Ve třídě septimě A se nástup tohoto
období projeví okamžitě. Studenti začnou ztrácet hlas
(komorák se dostává do krize), výklad je přerušován
neustálým pokašláváním a posmrkáváním a na e-mail
lavicích se kupí stohy použitých kapesníků, které se
vždy na začátku hodiny v rámci úklidu smetou na
zem. Nejinak je tomu i tento školní rok a tak nikoho
nepřekvapilo, když Marek, který si několik dní po sobě
stěžoval na únavu a bolesti hlavy, jednoho dne autorů
nepřišel do školy. Vyučující jen připsal další jméno na v tiráži
seznam nemocných a torzu třídy řekl, že bude
zkoušet…
Uplynuly tři dny a od Marka přišla SMSka: „Tak
hosi vypada to ze se ted chvilku neuvidime, doktori mi
rekli ze mam mononukleozu. Jsem zavreny na
infekcnim a mam celkem velke bolesti.“ Po přečtení
této zprávy začali chlapci ze SPA přemýšlet, zdali o
tomto neduhu něco nevědí. Jsou přece již sedmým
rokem na gymnáziu, mají obrovský všeobecný přehled, přečtených spoustu knih…A tak po
půlminutce mlčení utnul ticho Libor: „Já vůbec nevím co to je.“ Oldřich pronesl, že také
vůbec neví a Vilém se nechal slyšet, že se mu to dokonce špatně vyslovuje. O zákeřné
chorobě, která postihla jejich kamaráda, tedy hoši nevěděli nic. Ale Markova SMS, jež
došla na začátku přestávky, zavdala alespoň záminku k vtipkování na účet nebohého
spolužáka.
Poté, co zazvonilo na hodinu matematiky, začal Libor v biologické učebnici hledat, co
že je ta mononukleóza zač, a o přestávce už hlásil: „Mononukleóza infekční. Akutní
onemocnění, vyvolané nejčastěji herpesviry. Projevuje se angínou s povlaky na mandlích,
měkkém patře aj. Při včasné a správné léčbě obvykle odeznívá bez následků; někdy vede
k chronickému únavovému syndromu. Mononukleózu infekční, která postihuje zejména
mladistvé, provází zvětšení lymfatických uzlin a postižení jater a ledvin.“ „Postižení jater?“
zeptal se Oldřich a odtrhl si od úst hnědou půllitrovou láhev. „Tak v tom není Marek sám.“
„Ale chlapci…Nezajdeme ho dnes po škole navštívit?“ otázal se hloučku dvou kamarádů
Libor. Oldřich ani Vilém nebyli proti a tak se všichni tři po poslední hodině vydali za
Markem.
Před nemocnicí hrálo asi šedesát děcek fotbal. Branky tvořila auta, jež zde byla
zaparkovaná. Když chlapci viděli, jak jeden z hráčů objíždí branky klíčem, přemýšleli, co
donutilo ty chudáky lidi tady ta auta zanechat. Do toho všeho se ještě rozléhal řev a
sténání hádajících se rodičů na balkonech, hudba z několika magneťáků a Vilémovi se
dokonce zdálo, že zaslechl střelbu…
Budova infekčního oddělení stála až na samotném konci areálu nemocnice. Na první
pohled nevypadala příliš vábně, spíše připomínala vězení pro nepřevychovatelné zločince.
Byla celá šedá, oprýskaná, na venkovních balkonech se drolila omítka a ve dveřích byly
umístěny ocelové mříže. Chlapci spekulovali, že místo sestřiček se zde o pacienty starají
bachaři s krvežíznivými dobrmany. Nicméně po vstupu do budovy je nikdo nešacoval ani
se nespustil žádný alarm a tak septimáni pokračovali dále. Návštěvy na tomto oddělení
samozřejmě nesmí na pokoj, vše probíhá tak, že nastoupíte na balkon, který lemuje
všechny pokoje a zněj si přes okno povídáte se svým kamarádem. Tak učinili i chlapci ze
SPA. Cestou k balkónu minuli zrezivělou ceduli, která zakazovala otevírat okna a nosit
nemocným jídlo (skoro jako v ZOO) a pak z pavlače hleděli do oken aby zjistili, kde jejich
spolužák pobývá. Marka našli až na samotném konci balkónu. Marod byl na pokoji sám,
kromě postele mu společnost dělala jen vypnutá televize a několik časopisů (Ořech).
V nemocnici byl teprve jeden den a tak se nebylo čemu divit, že byl pobledlý a mluvil
potichu, takže jej nebylo přes okno téměř vůbec slyšet. Když Vilém spatřil, v jakém je jeho
spolužák stavu, začal v duchu přemýšlet zda svojí návštěvou udělal dobře pro své zdraví a číslo 1
poněkud se vzdálil od okna. Podobné myšlenky napadly záhy i oba další chlapce a tak se
ročník 7
začal prostor před marodovým oknem vyprazdňovat, až zůstal Marek sám.
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
Septimáni odcházeli z nemocnice kvapným krokem a cestou si všichni svorně stěžovali, že
je najednou bolí hlava a natékají jim uzliny…
…
Druhý den přišli Oldřich s Vilémem do školy v dobré náladě. Nepociťovali žádné
příznaky mononukleózy a tak na včerejší nepříjemné myšlenky rychle zapomněli. Uvažovali
dokonce, že by kamaráda přišli povzbudit znovu. Došli ke svým skříňkám, přezuli se a
zamířili do třídy. Tam je však čekal nemilý pohled. Libor ležel na své lavici bledý jako ředitel
Hranických vápenek, a.s. a viditelně vyčerpaný. „Co je ti?“ otázal se spolužáka Oldřich. „Ale,
e-mail to je jen takové podzimní nachlazení,“ odvětil Libor. „To teď mají všichni.“ Olda si kamaráda
změřil pochybovačným pohledem, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Nu, jak myslíš. Ale hlídej
se, s nemocí není radno si zahrávat.“
Zdálo se, že Liborova zhoršeného zdravotního stavu si nikdo jiný nevšiml, to ale mohlo
autorů být způsobeno tím, že tento den byl velmi hektický a každý měl dost starostí sám se sebou.
v tiráži Spolužáci pobíhali každou přestávku nahoru ke kopírce něco xeroxovat, sháněli nůžky,
izolepy, Jindra poptával mikinu s dlouhým rukávem a zbytek třídy se snažil dohnat to, na co
se doma vys***. Jen Libor, jindy v tomto ohledu poctivý žák, ležel dál na lavici a vůbec
nemluvil. Takto uběhla skoro čtvrtina dne až do čtvrté vyučovací hodiny. Při fyzice Libor
zvedl ruku. To bylo krajně podezřelé – zvednutá ruka při fyzice, to není jen tak. Třída
zpozorněla a snažila se odhadnout, co se asi bude dít. Jen několik Liborových přátel mělo
pro tuto anomálii vysvětlení, které se s Liborovými slovy „pane prof., mohl bych jít prosím na
záchod?“ také potvrdilo. Libor vstal, odkráčel ke dveřím a vzal za kliku. Teď už si jeho
nezdravě vyhlížejícího obličeje všimli i další studenti a Vilémovi se dokonce zdálo, že je
jejich kamarád ještě bledší nežli ráno. Libor se z toalety vrátil přesně se zvoněním na
přestávku. Celá septima vyběhla z posluchárny fyziky a začala diskutovat na téma „Bledý
Libor“. Jen Oldřich, jindy v tomto ohledu poctivý student, se diskuse nezúčastnil, neb
potřeboval odejít do stejných prostor, jako před chvílí Libor.
A vrátil se zrovna ve chvíli, kdy septimáni začali odemykat zámky svých skříněk a
vytahovat z nich teplákové soupravy. Následoval tělocvik. Olda, který měl úschovnu
užitečných věcí umístěnu hned vedle té Liborové, si vzal stranou Viléma a zašeptal: „Nojo,
taky jsem si toho všiml, jak šel ve fyzice na záchod, tak jsem hnedka věděl, že ji má.
Mononukleózu! Vždyť je bílý jako stěna!“ To už se ale k této dvojici začali otáčet i ostatní
spolužáci a všem se hlavou honily stejné myšlenky: Libor se nakazil!
Po cestě k fotbalovému stadionu, kde chlapci vždy tělesnou výchovu absolvovali, šli
všichni septimáni ve dvojicích, přičemž Libor kráčel sám a asi pět kroků před ostatními.
Oldřich, který chodil většinou vedle něj, se dnes krčil někde na chvostu zástupu a dělal
společnost jiným dvěma spolužákům. Když studenti SPA konečně dorazili na stadion,
vytvořili dvouřad a Vilém se domluvil s Oldřichem, že od něj ojede zítřejší písemnou práci
v matematice, dozvěděli se od vyučujícího dnešní program: bude se hrát fotbal. To jediné
dnes Liborovi zvedlo náladu, neboť kopaná patřila odjakživa k jeho oblíbeným sportům.
Následovalo krátké rozcvičení a rozdělení do tří týmů plus brankář. Liborův celek se
pojmenoval Pravda a láska, Oldřichův Lež a Vilémův Nenávist. Jak Lež, tak Nenávist se
však obávala jakéhokoliv kontaktu s Pravdou a láskou, respektive s jejím kapitánem, a tak
zase jednou Pravda a láska zvítězila nad Lží a Nenávistí a Libor se stal suverénním králem
střelců.
číslo 1
Po závěrečném hvizdu nastoupení do dvou řad však bylo více než jasné, že si kanonýr
ročník 7
na chvíli odpočine o školy. I po zápase totiž hrál – tentokrát všemi barvami – a tak jej
2004/2005Oldřich s Vilémem raději odvedli domů, kde maroda předali jeho rodičům.
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
21
„Ty, Viléme,“ pronesl posléze před Liborovým domem Oldřich. „Mě je nějak těžko, asi
jsem se při tom fotbale nějak nachladil. Co kdybych zítra nepřišel do školy?“ Vilémovi
proběhla hlavou představa, jak by asi dopadla zítřejší písemka v matematice kdyby nebylo
přítomnosti Oldřicha a vystrašeně vyhrkl: „No to tě nesmí ani napadnout!“ Olda se na
kamaráda podíval tázavým pohledem a tak Vilém pokračoval: „Teda chtěl jsem říct proč?
Vypadáš skvěle! Už léta jsem tě neviděl s takovou zdravou barvou. Á propos, dneska je
opravdu krásný den…“
…
Následující den přišel Vilém do školy v dobré náladě. Nepociťoval žádné příznaky
mononukleózy a tak na včerejší nepříjemné myšlenky rychle zapomněl. Uvažoval
dokonce, že by své kamarády Marka s Liborem navštívil v nemocnici. Došel ke své e-mail
skříňce, přezul se a zamířil do třídy. Tam jej však čekal nepěkný pohled. Oldřich ležel na
své lavici bledý jako ředitel Štramberských vápenek, a.s. a viditelně vyčerpaný. „Co je ti?“
otázal se spolužáka Vilém. „Ale, to je jen takové podzimní nachlazení,“ odvětil Oldřich, „to
je z toho včerejšího fotbalu, to teď mají všichni.“ Vilda si kamaráda změřil pochybovačným
pohledem, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Nu, jak myslíš. Ale hlídej se, víš, že teďka autorů
píšeme čtvrtletku.“ Oldřich pokýval hlavou, zakašlal a vytáhl si z pouzdra pero. Vilém,
v tiráži
čekajíc zvonění na hodinu, v duchu přemýšlel, jak se mohl jeho přítel Olda nakazit. A pak
jej něco napadlo. „Ty, Oldo,“ otázal se jej po chvilce, „Nepoužil jsi včera na WC tu mísu,
na které vždycky sedává Libor, že ne?“ Oldřich neodpovídal, jen něco sprostého zaklel
a…zazvonilo. Do třídy vstoupila kantorka a Vilém si rychle přisednul k Oldřichovi. Paní
profesorka neměla nic proti tomu, jen se zeptala, proč sedí Vilém s Oldřichem jen tehdy, je
– li v plánu nějaký test. Vilda odpověděl, že je to opravdu pozoruhodná náhoda a opsal si
zadání prvního příkladu Oldovy skupiny.
Písemka neprobíhala ideálně. Oldřichovo časté pokašlávání strhávalo pozornost
profesorky na jeho lavici, což bylo Vilémovi vskutku nemilé. Navíc dnes Oldřich psal
nezvykle pomalu, tak pomalu, až začal být Vilém nervózní: „Dělej, není čas! Nestihneme
to!“ Oldřich zakýval hlavou, odložil pero a sklátil se na zem. „Proboha, co se děje?“
polekala se paní profesorka a vstala ze židle. „Rychle jej někdo odneste domů. Rychle!“
Z poslední lavice vystartoval Jindra, jehož téměř čistý arch nemohl očekávat valnou
klasifikaci, a s marodem v náručí opustil třídu. „Jémine, to je mi nadělení,“ vzdychala
kantorka. „To tedy je,“ funěl osamocený Vilém. Byl v posledním článku konečníku. Mrknul
ještě na zadání příkladů, zda by třeba něco nespočítal sám, a vzápětí měl jasno. Zahraje
divadlo. „Jdou na mě mdloby!“ vykřikl a svalil se do stejných míst, jako před chvílí marod
Oldřich. Profesor češtiny by z něj měl radost…
To, co se dělo dále, si Vilém musel představovat jen podle sluchových vjemů, neboť
měl stále zavřené oči. Slyšel hlasy kamarádů, volajících na paní profesorku, že je oba
skolila mononukleóza, zaslechl příjezd sanitky a následný příchod lékařů. Písemka zřejmě
spolužákům dvakrát nesedla, neboť ještě při nakládání do sanitního vozu slyšel, kterak se
Tereza svěřuje paní profesorce, že po tomto citovém otřesu není schopna nadále
pokračovat v jinak dobře načatém testu a Klára, jindy v tomto ohledu poctivá studentka, se
nechala slyšet že z dnešních událostí utrpěla šok a všechny vzorečky se jí vykouřily
z hlavy…Vilém ucítil, jak mu něco špičatého vniká pod kůži a vzápětí v těch samých
místech pocítil teplo. Než stačil jakkoli zareagovat, upadl do hlubokého spánku…
Vilda se probudil až v nevelké bílé místnosti. Zvedl hlavu a spatřil velkou vypnutou
televizi, několik časopisů (Ořech) a přes okno spatřil dlouhý balkón. Pravou rukou ze sebe
odrhnul peřinu a zjistil, že je oděn v pyžamo. V tomto ošacení zde nebyl sám. Na jeho
pokoji stály ještě tři další postele. Když se chtěl jít podívat, kdo mu dělá společnost,
uslyšel hlasité štěkání u dveří. Následoval povel „sedni!“ a rachocení klíčů v zámku…
číslo 1
ročník 7
2004/2005
PDF vytvořeno zkušební verzí pdfFactory www.fineprint.cz
5