Kultura tolerance v islámu

Kultura tolerance v islámu
Dr. Jusuf Al-Qaradawi
Prezident Mezinárodní unie muslimských učenců - Katar
Náboženský fanatismus je jednou z nejvážnějších záležitostí, které mohou snadno zasít rozkol a
nepřátelství a zažehnout požár války mezi společnostmi a dokonci i mezi členy jedné společnosti
nebo země. Tolerance je jediným řešením na takové problémy a v islámu je to velice důležité učení,
jež vede k mírnosti a sociálnímu pokoji.
Náboženský fanatismus zde neukazuje na to, být hrdý na vlastní víru nebo myšlení, s nímž je člověk
ochotně spokojen, a za to nelze kárat. Naopak, náboženský fanatismus znamená, že člověk se zcela
izoluje se svou vírou nebo ideologií zatímco považuje všecky ostatní za svoje oponenty nebo
nepřátele. To způsobuje, že má o nich zlé představy a chová zlo a šíří představy o násilí a nenávisti
vůči nim, což způsobuje, že lidé přicházejí o výhodu žití v míru a klidu. Bezpečí je ve skutečnosti
jedním z největších požehnání, které Alláh člověku věnoval. Proto Alláh připomenul Kurajšovcům
tuto přízeň, řka:
Nechť slouží chrámu tohoto Pánu, jenž nasytil je a ochránil před hladem a zabezpečil je před
strachem!
(Kurajšovci 106:3-5)
Dále Korán popisuje ráj jako místo výlučné bezpečnosti:
„Vstupte do nich s pokojem a bezpečni!"
(Al- Hidžr 15:46).
Korán také popisuje "hlad a strach" jako nejhorší věci, kterými může být společnost postihnuta:
A Bůh dal jim okusit oděvu hladu a strachu za to, čeho se dopustili.
(An-Nahl 16:112).
Někteří lidé se domnívají, že náboženská víra (nebo víra v náboženství) je nezbytně neoddělitelná
od náboženského fanatismu, neboť osoba mající víru v určité náboženství věří, že je pravdivé a
ostatní náboženství jsou falešná. Také věří, že jeho víra je cestou ke spáse a že kdokoli se nedrží
jeho víry tak silně jako se "drží pevná ruka" nebude doveden ke spáse. Navíc si myslí, že ten, kdo
nevěří v knihu, která mu byla zjevena a v proroka mu poslaného se určitě dostane do pekla, kde mu
napomohou žádné jeho dobré skutky, neboť nebyly založeny na víře. Takové skutky nebudou mít
žádnou hodnotu v očích Alláha, jelikož Všemohoucí Alláh praví:
Skutky těch, kdož neuvěřili, jsou jako přelud na poušti: žíznivý jej pokládá za vodu, avšak
když k němu přijde, shledá, že je to nicota
(An-Núr 24:39)
Alláh také praví:
Činy těch, kdož v Pána svého nevěří, se popelu podobají, nad nímž se vítr rozpoutal v den
bouřlivý. A oni nemají moc nad ničím z toho, co si vysloužili.
(Ibrahim 14:18)
Takové koncepty vůči druhým vytvářejí nepřátelství a nechuť mezi lidmi a v mnoha případech
zapalují krvavé války mezi sektami a národy s různým náboženstvím (nebo vírou). Historie
zaznamenala dozvuky takových nepřátelských konceptů, které se odehrály v rozličných dobách,
jako v případě muslimů a křesťanů; stejně jako mezi sektami a školami přívrženců jednoho a
samého náboženství jako v případě katolíků a protestantů, sunitů a šíitů.
Otázkou je: Jaké je řešení na tyto ideologicko-faktické problémy, které představují výzvu volající
po konfrontaci a otázky bez odpovědí? Rád bych se chopil iniciativy (odpovědět na tuto otázku)
řečením že: Islám již upravil tyto teoretické koncepty a materiální problémy skrze jasně dobře
ustanovenou kulturu, která stojí pro toleranci a nikoli náboženský fanatismus, obeznámenost ne
odcizení, lásku ne nenávist, dialog ne konflikt, shovívavost ne násilí, milost nikoli krutost a mír ne
válku.
Zdroje kultury islámské tolerance
Zdroje islámské tolerance jsou nesčetné a dobře stanovené. Nepochybně nejlepším z nich je Svatý
Korán, který položil základy tolerance ve svých mekkánských a medínských súrách skrze
bezchybný rétorický sloh, který se obrací k celé lidské entitě: přesvědčivému rozumu,
uspokojivému citu a motivující vůli. Navíc čtenáři vypozorují, že šaría a logické základy - na nichž
bychom měli záviset při naší výzvě k toleranci stejně jako v jejím šíření a upevňování - jsou v
zásadě odvozeny z Koránu.
Pak přijdou na řadu Prorokova Sirah (biografie) a Sunna, jež vysvětlují, objasňují a zpodrobňují
(Korán). Sunna je teoretickým vysvětlením a praktickou aplikací Koránu, jak praví Všemohoucí
Alláh:
Vyslali jsme je s důkazy jasnými a písmy; a nyní jsme tobě seslali připomenutí, abys lidem
objasnil to, co jim bylo (dříve) sesláno - snad budou uvažovat!
(An-Nahl 16:44)
Pak přichází příklad nastolený Prorokovými společníky (kéž v nich Alláh nalezne zalíbení),
zejména správně vedenými kalify. Je tomu tak proto, že jejich sunna (způsob života, rčení a skutky)
je rozšířením Prorokovy Sunny, neboť oni byli Prorokovými učedníky, kteří následovali jeho vedení
a odvozovali z toho své vyhlášky a příkazy, proto byli správně vedeni.
Taktéž bychom měli v tomto ohledu odkázat na rčení vůdčích Imámů Ummy, právníků a učenců,
kteří jsou dědici Proroka a zprostředkovateli jeho vědomostí. Proto odmítávali překroucení
extrémistů, neopodstatněná tvrzení lhářů a výklady ignorantů.
Zdroje kultury islámské tolerance také zahrnují muslimský odkaz, který dokazuje, že islám byl v
průběhu historie založen na tolerantních vztazích se svými odpůrci. Tento princip nebyl nikdy
porušen žádným kalifem, sultánem, vůdcem nebo vezírem na východě během kalifátu Umajadů,
Abasidů nebo Otomanů, jak potvrzeno spravedlivě uvažujícími dějepisci na západě a jinde, jako
jsou Thomas Arnold, Gustav Le Bon a další od nichž jsme citovali v několika našich knihách.
Znaky kultury islámské tolerance
Kultura islámské tolerance má mnoho znaků, ale existuje zvlášť významná charakteristika, a sice,
že její povaha je náboženská a její zdroj je Božský, neboť je původně odvozen z Božích nařízeních
a příkazů Proroka. To jí dává moc nad muslimy, prameníce z jejich srdcí a vědomí, aby se tomu
podřídili a sladili s tím svá rozhodnutí motivovaná vírou a strachem z Alláha.
Existuje ohromný rozdíl mezi autoritou sekulárních zákonů, kterých se mnozí jedinci snaží zprostit
a pokouší se obejít jejich rozhodnutí a mezi Božími výnosy, kdy byly věřícím dány dobré zprávy, že
Všemohoucí Alláh v nich nalezne zalíbení, odmění je Rájem, věnuje jim klid a mír mysli a ve
světském životě, když je budou ctít a dodržovat. Všemohoucí Alláh praví:
Kdokoliv zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu
překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili.
(An-Nahl 16:97)
Ve víře založené a ideologické pilíře islámské tolerance
Kultura islámské tolerance je založena na množství pilířů ideologických a majících podobu víry,
včetně následujících:
Potvrzení rozmanitosti
Prvním pilířem je potvrzení rozmanitosti nebo různorodosti jako přirozeného jevu a univerzální
normy. Právě tak jako muslim věří v jedinečnost Stvořitele, věří v rozmanitost stvoření v různých
oblastech.
Existuje etnická rozmanitost:
... a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali.
(Al- Hudžurát 49:13)
Existuje také jazyková rozmanitost:
A patří k Jeho znamením stvoření nebes a země i rozličnost jazyků vašich i barev - a v tom je
věru znamení pro lidstvo veškeré
(Ar-Rúm 30:22)
Navíc existuje náboženská rozmanitost:
Kdyby Pán tvůj chtěl, byl by věru učinil lidstvo národem jediným,avšak oni stále jsou ve
sporech kromě těch, nad nimiž se Pán tvůj slitoval; a kvůli tomu je stvořil.
(Húd 11:118-119)
Exegeti (Koránu) uvedli (že to znamená) Alláh je stvořil, aby byli odlišní (1), poněvadž tak jako dal
každému z nich intelekt a sílu vůle, jejich postoje a náboženství bude jiné a rozmanité. Dodatečně
existuje sektářská a ideologická rozmanitost, uvnitř téhož náboženství, jelikož Alláh zjevil
náboženství jako texty, které mohou být viděny a vykládány z různých pohledů. Kdyby si Alláh
přál, aby byli všichni muslimové následující jeden názor a jednu školu, položil by celé náboženství
na deifinitivně autentických a rozhodujících textech, aby nezbyl žádný prostor pro rozdílnost.
Mimoto existuje politická a stranická rozmanitost. Stejně jako rozmanitost škol je připuštěna ve
Fiqhu (islámské právní teorii), rozmanitost stran by měla být dovolena i v politice, protože strany
jsou školy v politice a školy jsou strany ve Fiqhu.(2)
Odlišnost je v souladu s Alláhovou vůlí
Druhým pilířem jest, že odlišnost náboženství vychází a shoduje se s vůlí Všemohoucího Alláha,
která je vždy spojena s Jeho moudrostí. Proto by si Alláh nepřál nic, co neodráží Jeho moudrost
jelikož "Přemoudrý" je jedno z Jeho Jmen. Tak ani netvoří nic nadarmo ani nevydává rozhodnutí
bez dobrého důvodu.
Korán vyhlásil, že tato rozličnost v náboženství je podle vůle Alláha (budiž oslaven a povznesen),
jak On praví:
Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad
donutit lidi, aby se stali věřícími?
(Yunus 10:99)
a praví:
Kdyby Bůh chtěl, shromáždil by je jistě všechny na cestě správné, nebuď tedy jedním z
pošetilých!
(Al-An'am 6:35)
Kdyby si Alláh přál učinit ze všech lidí správně vedené věřící, kteří by Jej vždy poslouchali, stvořil
by je v jiné podobě (tj. s odlišnou přirozeností), tak jako stvořil anděly s přirozeným sklonem Ho
poslouchat a uctívat. Alláh praví:
A pějí slávu Jeho dnem i nocí bez přestání.
(Al-Anbija' 21:20)
...neodváží se neuposlechnout Boha v ničem, co jim přikázal, a vykonají vše, co jim bylo
poručeno.
(At-Tahrim 66:6)
Jelikož je tato náboženská rozmanitost v souladu s Alláhovou vůlí, kdo by se mohl postavit proti
Jeho vůli nebo si myslet, že vymaže všechna náboženství vyjma Jeho náboženství? Kdyby se o to
pokoušel, dosáhl by jedině neúspěchu, neboť Alláhova vůle vždycky převládne a On je Jediný,
Všemohoucí.
Odlišná hlediska budou smířena o Soudném dni
Třetí pilíř je ten, že nejsme odpovědní za vyúčtování těch, kdo se rozcházejí v náboženství a v
doktrínách nebo jejich náboženské a etnické odchylky, které povstanou. Pouze Alláh, jako Stvořitel
všeho, je povede k odpovědnosti, nikoli v tomto světském životě, ale na věčnosti. Toto bylo
potvrzeno Koránem v různých souvislostech; obraceje se na Posla, Všemohoucí Alláh praví:
A jestliže se s tebou hádají, rci: „Bůh zná nejlépe, co děláte, a Bůh rozsoudí mezi vámi v den
zmrtvýchvstání to, o čem jste se tak hádali."
(Al- Hadž 22:68-69)
V jiné souvislosti v odkaze na Lid písma (židy a křesťany), Alláh praví:
Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení
jejich, nýbrž rci: „Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal
spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své
máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.
(Aš-Šúra 42:15)
Navíc Korán vypočítává přívržence odlišných náboženství, včetně lidí písma a uctívačů model, aby
nám objasnil, že Alláh je jediný, kdo mezi nimi bude soudit o Dni vzkříšení:
A věru ti, kdož uvěřili a ti, kdož vyznávají židovství, sabejci, křesťané a zoroastrovci a ti, kdo
k Bohu přidružují, zjistí, že Bůh mezi nimi rozliší v den zmrtvýchvstání, neboť Bůh svědkem
je všech věcí.
(Al-Hadž 22:17)
Tato myšlenka nebo víra je příhodná k utišení melancholického pohledu na ostatní, bez ohledu na
přesvědčení přívržence určitého náboženství a a jak se dívá na druhé. Je tomu tak proto, že každý
přívrženec náboženství věří, že je veden a že druzí bloudí, a že on je ten, který vidí, zatímco druzí
jsou slepí. Pořád, toto všechno bude rozsouzeno Alláhem o Dni vzkříšení, kdy všechna tajemství
(skutky, modlitby atd.) budou prozkoumány co do opravdovosti:
V ten den jim dá Bůh v plné míře podle jejich víry skutečné a poznají, že Bůh je skutečnost
zjevná.
(An-Núr 24:25)
Považování lidstva za jednu rodinu
Čtvrtým pilířem je, že islám považuje celé lidstvo - zahrnující lidi všech ras, barev, jazyků, zemí a
tříd - za jednu rodinu patřící jednomu Pánu jako svému Stvořiteli a jednomu člověku jako svému
otci. Korán vyzývá všechny lidi:
Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a
rozmnožil je oba v množství velké mužů a žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně
prosíte, a dbejte na lůna, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.
(An-Nisa' 4:1)
Slovo "lůna" lze v této souvislosti vyložit jako odkaz na lidská lůna (která je spojují jako rodinu).
Osvětlujíce tento význam, muslimský (arabský) básník řekl (v překladu): "Jelikož pocházím z
prachu, celé lidstvo je mým příbuzenstvem!"
Posel islámu vyhlásil tento fakt - tj.jednotu lidské rodiny - před velikým davem muslimů o Pouti na
rozloučenou (Hadžatul-Wada'), řka: "Lidé! Vskutku, Váš Pán je jeden a váš otec je jeden. Všichni
pocházíte z Adama, a Adam byl (stvořen) z prachu. Arab není nadřazen nearabovi a nearab nemá
svrchovanost nad Arabem kromě ve zbožnosti. Nejctnostnější z vás v očích Alláha jsou ti z
nejlepším chováním."(3) Toto Prorokovo rčení potvrzuje obsah následujícího vznešeného verše ze
súry Al-Hudžurát:
Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se
vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější - a
Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.
(Al- Hudžurát 49:13)
"Muž a žena" uvádění v tomto verši jsou Adam a Eva, kteří jsou rodiči všech lidských bytostí. Toto
může být potvrzeno také hadíthem vypravovaným Ahmadem a Abu Dawudem z pověření Zajda Ibn
Arqama, ač jeho isnád (řetězec vypravěčů) zůstává slabý. Zní tak, že Prorok (pokoj a požehnání s
ním) říkával po skončení každé modlitby: "Ó Alláhu, Pane náš a Pane a Vlastníku všeho,
dosvědčuji, že ty jsi jediný (Bůh), bez partnerů (v uctívání). Ó Alláhu, Pane náš a Pane a Vlastníku
všeho, dosvědčuji, že Muhammad je Tvůj služebník a Tvůj Posel. Ó Alláhu, Pane náš a Pane a
Vlastníku všeho, dosvědčuji, že všichni tví služebníci jsou bratři (a sestry)."(4)
Navíc Korán dokázal, že existuje náboženské bratrství (nebo bratrství v náboženství) mezi věřícími
nebo přívrženci jednoho náboženství, jelikož Všemohoucí Alláh praví,
Věřící jsou si přece bratry ...
(Al- Hudžurát 49:10)
a
...a stali jste se - díky milosti jeho - bratry...
(Alu 'Imran 3:103)
Korán také potvrzuje, že existuje "národní" a "kmenové" bratrství jako to, co bylo potvrzeno mezi
poslem a jeho lidmi, kteří v něj věřili:
A vyslali jsme k Adovcům bratra jejich Húda, ...
(Al-A'raf 7:65)
A poslali jsme již kdysi k Thamúdovcům bratra jejich Sáliha ...
(An-Naml 27:45)
Bratrství zde není rozhodně náboženské, nýbrž národnostní.
Proto každý posel začínal výzvu ke svým lidem slovy jako:
„Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho!
(Al-A'raf 7:59)
Podle toho existuje nepohybně lidské bratrství sahající k Adamovi, praotci lidstva. Proto také Korán
nazývá všechni lidi: Synové Adama! na pěti různých místech.
Vzdávání pocty člověku pro jeho lidskost
Pátým pilířem tolerance v islámu je to, že člověk byl poctěn v podstatě za ctnost bytí člověkem, bez
ohledu na barvu své kůže, očí nebo vlasů nebo jak vypadá jeho nos nebo tvář a bez ohledu na to
jaký je jeho jazyk, země, rasa, společenská třída nebo vyznání.
Je tomu tak proto, že "poctění" z hlediska Koránu je založeno na lidském bytí "syny Adama," jak
praví Všemohoucí Alláh:
Věru jsme milostí Svou syny Adamovy poctili a na pevnině i na moři jsme je nosili a obživu
jsme jim uštědřili výtečnou a před mnohými z těch, jež jsme stvořili, přednost jsme jim dali
významnou.
(Al-Isra' 17:70)
Alláh také praví:
Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější
(At-Tin 95:4)
Milosrdný! Koránu naučil, člověka stvořil, vysvětlení jej naučil.
(Ar-Rahman 55:1-4)
Alláh navíc praví v prvních zjevených verších Koránu:
Přednášej, vždyť Pán tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě
neznal.
(Al-'Alaq 96:3-5)
Korán taktéž vypravuje:
Hle, Pán tvůj k andělům pravil:"Umístím na zemi náměstka!" I řekli:"Chceš tam ustanovit
někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ni prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a
svátost Tvou prohlašujeme?" Pravil:"Já věru znám, co vy neznáte!"
(Al-Baqarah 2:30)
Byl uspořádán závod mezi Adamem - praotcem lidstva - a anděly a ten ukázal jeho nadřazenost nad
nimi. Ze všech těchto důvodů islám určuje, že člověk by měl být ctěn. Proto není dovoleno mu
škodit nebo ho urážet, nebo ho pomlouvat slovy, která by se mu nelíbila, že je jimi opisován, ani
kdyby byla pravdivá, protože by ho to obtěžovalo. Dokonce i po smrti se o něm mají říkat jen dobré
věci a posvátnost jeho těla nesmí být narušena, ať je naživu nebo mrtev; hadith zní: "Lámání kostí
mrtvému je stejně odporné jako lámání kostí živému."(5)
Jeden z autentických hadíthů, který je zvláště průkazný v tomto hledu je hadíth zaznamenaný AlBucharim a Muslimem, vypravující, že jednou procházel kolem Proroka (pokoj a požehnání s ním)
pohřební průvod zatímco on povstal na znamení úcty. Společníci poznamenali: "Posle Alláha! To je
pohřební procesí židovského muže!" ve smyslu, že se nejednalo o muslima. Prorokova odpověď
přišla s těmito znamenitými slovy: "Copak to není duše?"(6) Jak působivý je tento Prorokův postoj!
A jak výmluvné je toto zdůvodnění! "Copak to není duše?" Ano, byla to lidská duše; a v islámu je
každá duše respektována a posvátná. (Prorok tak pravil) navzdory nesčetným urážkám a škodění
židů jemu a jeho společníkům.
Projevování laskavosti a spravedlivé jednání s pokojnými nemuslimy
Šestý pilíř je potvrzením laskavého a spravedlivého jednání s pokojnými nemuslimy. Zaznamenal
jsem toto v první knize, kterou jsem napsal - "Al-Halal wal-Haram fil-Islam" (Dovolené a zakázané
v islámu) - před půl stoletím. Pod titulem "Muslimské vztahy s nemuslimy," jsem napsal:
"Zvažujíce islámská učení ohledně jednání s nemuslimy ve vztahu k tomu, co je dovoleno a
zakázáno, shledáme, že následující dva verše Koránu jsou dostatečné jako souhrnné směrnice k
tomu. Všemohoucí Alláh praví,
Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám
kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak
Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří
vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi
budou přátelit, jsou nespravedliví!
(Al-Mumtahanah 60:8-9)
První z těchto dvou veršů nejenže vyzývají ke spravedlnosti a férovosti v jednání s nemuslimy, kteří
ani nebojovali s muslimy kvůli náboženství ani je nevyhnali z jejich domovů - to jest, kteří s
muslimy ani neválčí ani nejsou nepřátelští - nýbrž také pobízí muslimy, aby k nim byli laskaví a
spravedliví. Slovo "birr" (jehož význam je nepřímo přeložen výše jako "být dobří") rozsáhle značí
(rozmanité a) širokorozsahové významy "dobroty," (a v tomto významu) je navíc spravedlnost.
Proto muslimové užívají "birr" aby popsali nejsvědomitější právo muslimů: birr-ul-walidajn (jednat
s rodiči svědomitě a laskavě).
Řekli jsme, že (první) k tomuto (spravedlnosti a laskavému zacházení) "vyzývá" neboť Alláh praví,
"neboť Bůh věru miluje poctivé" a věřící se vždy co nejlépe snaží dělat to, co Alláh miluje. Dosti
zajímavě verš začíná slovy: "Alláh vám nezakazuje ..." ale toto neodporuje smyslu "vyzývání a
pobízení (birr)" jak vyloženo ve verši. Protože užitím tohoto vyjádření chtěl Alláh odstranit z
lidských myslí chybnou myšlenku, že nemuslimové - jsouce přívrženci odlišných náboženství - si
nezasluhují žádnou spravedlnost, cit nebo laskavé zacházení (od muslimů). Takto Všemohoucí
Alláh objasnil, že nezakázal věřícím projevovat laskavost nemuslimům "obecně" ale pouze těm,
kdo jsou s nimi ve válce anebo jsou nepřátelští.
Nepřátelství mezi lidmi není trvalé
Sedmý pilíř, který islám potvrdil, naučil muslimy a vštípil jejich myslím a vědomí, že lidé mohou
být vzájemně nepřátelští z různých příčin - náboženských nebo světských - avšak jejich nepřátelství
- ať se zakládá na pravdě či lži - netrvá věčně. Jelikož naše srdce se mění stejně jako podmínky a
okolnosti. Takto může být včerejší nepřítel dnes přítelem a dnešní odpůrce může být zítra
zastáncem. Takové jest významné pravidlo ve vzájemných lidských vztazích, takže by neměli
přehánět svoje nepřátelství do takové míry, aby nezbyl prostor pro smíření. Toto bylo jasně
dotvrzeno Koránem. Na počátku súry Al-Mumtahana Alláh zakazuje muslimům brát si Alláhovy
nepřátele - kteří jsou i jejich nepřáteli - za přátele (verš 60:1), poskytujíce příklad pevnosti
projevované prorokem Ibrahimem (Abraham) a těmi, kdož byli s ním, když pravili svému lidu:
„My nemáme odpovědnost za vás a za to, co místo Boha ctíte; my se vás zříkáme a propuklo
mezi námi a vámi nepřátelství a nenávist až navěky, dokud neuvěříte v Boha jediného!"
(Al-Mumtahanah 60:4)
Potom Všemohoucí Alláh praví,
Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť
Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný.
(Al-Mumtahanah 60:7)
Tato možnost vyjádřená slovy "Možná že..." naplňuje srdce nadějí, že city se mohou změnit od
nepřátelství a nenávisti k lásce a soucitu. Je tomu tak proto, že Alláh je Mocný, je schopen měnit
city, jelikož ovládá srdce. Je také Slitovný, takže odpustí předchozí nenávist a zášť; a Milosrdný,
takže by projevil milosrdenství svým služebníkům, jejichž srdce jsou osvobozena od takových
nepřátelských pocitů. Proto muslimové obvykle opakují: "Nenáviď svého odpůrce mírně, jelikož se
může jednoho dne stát svým zastáncem".(7)
Výzva k dialogu nejlepším způsobem
Osmý pilíř islámské tolerance je výzvou pro vedení rozhovorů s oponenty férovým způsobem, jak
vyjádřeno rčením Alláha:
Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími!
Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni.
(An-Nahl 16:125)
"Vyzývání k cestě Pána moudrostí i kázáním krásným" se většinou děje se zastánci, kdežto "vedení
sporu slovy nejlepšími" se dělá - také ve většině případů - s odpůrci. Takto je muslimům nařízeno
jejich Pánem, aby vedli spory s těmi, kdo jim odporují, nejlepším způsobem, který bude těmito
odpůrci přijat.
"Vedení sporu slovy nejlepšími" odkazuje na dialog, k němuž zveme své oponenty. Takový dialog
nerozněcuje hořkost v srdcích ani nečeří rozdílnosti a rozkol; naopak smiřuje oponenty a sbližuje
jejich srdce, jak praví Všemohoucí Alláh ohledně argumentace s lidmi písma:
Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož
nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám,
a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni."
(Al-'Ankabut 29:46)
Tento verš se soustředí na běžné všeobecné body, v něž obě strany věří, nikoli na body rozdílnosti a
dělání rozdílů. Toto je jeden za základů férového dialogu. Proto je dialog mezi oponenty v islámu
nezbytný a neakceptuje "konflikt" mezi nimi jako nevyhnutelnost, jak tvrdil Samuel Huntington,
americký strategický spisovatel.
Islámsko-křesťanský dialog započal před čtyřiceti lety a významné aktivity byly podnikány
donedávna. Sám jsem se zúčastnil více než jedné konference přijímající tento dialog včetně
konference Muslimsko-křesťanský summit pořádané v Římě v říjnu 2001, vyžadovaného
Komunitou svatého Egidia, jehož se zúčastnili prominentní muslimské a křesťanské osobnosti;
Muslimsko-křesťanského summitu konaného v Barceloně 2003; a Muslimsko-křesťanského dialogu
s Východními církvemi v Káhiře. Jenže po prohlášení papeže Benedikta XVI. na jeho lekci v
Německu 12.září 2006, při níž urazil islám a jeho Proroka, krédo, šaríu a civilizaci, dialog mezi
muslimy a křesťany ustal, dokud se neobjevila jiná situace a neodstranila tuto urážku.
Nejvyšší stupně tolerance jsou jedině od muslimů
Devátým pilířem je, že nejvyšší stupně tolerance mají být projevovány jedinými muslimy, jelikož
existuje několik stupňů nebo úrovní náboženské a ideologické tolerance: Nejnižším stupněm
tolerance je zabezpečit svobodu náboženství a vyznání pro vašeho odpůrce, aniž by byl povinen
obrátit se na vaše náboženství nebo víru (v některých případech, když odpůrce odmítne jej fanatici
odsoudí k smrti, mučení, zabavení majetku, vyhoštění nebo jiné formě trestu nebo útlaku
praktikovanými proti odpůrcům ve víře) ... Proto by je měli nechat věřit volně (v jakékoli
náboženství si přejí) ale nedovolují jim praktikovat jejich náboženské povinnosti a vyhýbat se
dělání toho, co je podle jejich víry zakázáno.
Střední stupeň tolerance je nechat ho věřit v libovolné náboženství nebo víru jak chce, aniž by byl
povinen vzdát se dělání něčeho povinného nebo dělat něco zakázaného podle jeho víry. Například,
jelikož židé věří, že je zakázáno pracovat v sobotu, není dovoleno poručit nějakou práci židovi v
tento den, poněvadž by to dělal s pocitem, že neposlouchá své náboženství.(8) Podobně, jelikož
křesťané věří, že v neděli musejí jít do kostela, nemělo by se jim tento den v tom bránit.
Stupeň hned nad touto úrovní je neutahovat sevření nad odpůrci v tom, co sami věří, že je dovoleno
podle jejich náboženství nebo vyznání, dokonce ačkoli vy věříte, že je to zakázáno ve vašem
náboženství nebo víře. Toto muslimové dělají se svými občany zimmi (nemuslimy žijícími pod
ochranou islámské vlády), pozvedajíce se tak na nejvyšší stupeň tolerance. Nezakazují nemuslimovi
praktikovat nic, o čem věří, že je dovoleno v jeho náboženství, přestože by to mohli udělat v rámci
zavedení šaríe a vzhledem k náboženství islámského státu a nebyli by obviněni ze žádného
náboženského fanatismu jednoduše proto, že pokud náboženství něco dovoluje, tak to ještě
neznamená, že to jeho přívrženci musejí dělat.
Pro ilustraci náboženství magiana například mu dovoluje oženit se se svou matkou nebo sestrou,
avšak klidně si může vzít kteroukoli jinou ženu. Stejně tak křesťanství dovoluje jíst vepřové, ale
křesťan ho nemusí jíst celý život, protože místo toho může jíst maso krav, ovcí nebo ptáků. Stejný
případ je s chamrem (obecně opijáty): některé křesťanské knihy uvádějí, že je dovoleno pít chamr
nebo malé množství na léčení žaludku, jenže není povinností v křesťanství, že křesťan musí pít
chamr.
Proto kdyby islám řekl zimmi, aby se zdrželi ženění s blízkými příbuznými (incestní sňatek), pití
chamru a jezení vepřového na znamení ohledu na pocity muslimských druhů, na straně zimmi by
nebylo žádné náboženské provinění, neboť nedělání takových věcí by nebylo považováno za hřích
nebo odporný skutek v jejich náboženstvích ani by nezanedbávali žádnou posvátnou povinnost,
kdyby to nedělali.
Navzdory tomu to po nich islám nežádá, neboť nechce vynakládat žádný tlak na nemuslimy v tom,
co věří, že je dovolené a taktioislám nařídil muslimům, aby je nechali svobodné v jejich vlastním
náboženství.
Duch tolerance mezi muslimy
Desátý pilíř islámské tolerance je to, co zveme "duch náboženské tolerance" mezi muslimy. Existuje
cosi, co není zahrnuto v právech, která jsou regulována zákony, vázána soudní mocí a na jejichž
plnění dohlíží vlády: to jest duch shovívavosti, který se odráží v jednání s ostatními laskavě a
jemně, zachovávání práv bližních a šíření vznešených lidských ctností jako jsou odpovědnost,
milosrdenství a dobročinnost. Každodenní život potřebuje tyto věci a žádný zákon ani soudní
pravomoc je nedovede nahradit. Tento duch je téměř výhradně k nalezení vprostřed muslimské
komunity.
Tato shovívavost nebo tolerance je průkazně vyjádřena Koránem, kdy se hovoří o rodičích
polyteistů, kteří se snaží syna odvrátit od monoteismu k polyteismu:
Buď k nim na tomto světě laskavý ...
(Luqman 31:15)
Korán také popisuje Alláhovy spravedlivé služebníky jako:
A krmili jídlem pro lásku svou k Němu chuďasa, sirotka i zajatce
(Al-Insan 76:8)
Když byl tento verš zjeven jediní zajatci byli polyteisté. Jiné koranické prohlášení odpovídá na
pochybnost nadnesenou některými muslimy, zda je možno utrácet za svoje příbuzné a bližní, kteří
trvají na přijímání polyteismu:
To, co rozdáváte dobrého, je ve prospěch vás samých, avšak vydávejte jen z touhy popatřit na
tvář Boží. A to, co vydáte dobrého, bude vám plně nahrazeno a nebude vám ukřivděno.
(Al-Baqarah 2:272)
Muhammad Ibnul-Hasan, jeden z přívrženců Abu Hanifaha, který zaznamenal jeho mazhab
(islámskou právní školu), vypravoval, že když byl lidem z Mekky odepřen déšť, Prorok (pokoj a
požehnání s ním) jim poslal peníze, aby byly rozdány mezi chudými lidmi.(9) Učinil tak navzdory
těžkostem a škodě, kterou on a jeho společníci z jejich rukou utrpěli. Navíc Ahmad a dva Šejchové
(Al-Buchari a Muslim) vypravovali, že Asma' Bint Abu Bakr pravila, "Moje matka ke mně přišla,
když byla pohanka, dodržujíc smlouvu s Kurajši (na níž se dohodli s Prorokem). Šla jsem k
Prorokovi (pokoj a požehnání s ním) a řekla, 'Posle Alláha! Moje matka ke mně přišla a přeje si ode
mě odměnu. Mám s ní být v dobrých vztazích?' Pravil, "Ano, zachovej s ní dobré vztahy.'"(10)
Ukazujíce, jak by měli muslimové eticky vést spory se svými odpůrci ve víře, Korán stanovuje:
Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož
nespravedliví jsou ...
(Al-'Ankabut 29:46)
Tato laskavost je jasně ztělesněna Prorokovým jednáním s lidmi písma, ať už židy nebo křesťany.
Navštěvoval je, jednal s nimi pohostině a laskavě, navštěvoval jejich nemocné a obchodoval s nimi.
V Prorokově biografii podle Ibn Ishaqa, tento uvedl, že když se delegace z Nedžranu - tvořená
křesťany - dostavila k Prorokovi (pokoj a požehnání s ním) do Medíny, vstoupili od jeho mešity
odpoledne. Přišel čas vykonat jejich modlitbu, tak se postavili, aby ji provedli v mešitě. Lidé jim v
tom chtěli zabránit, jenže Posel Alláha (pokoj a požehnání s ním) pravil, "Nechte je!" Proto
vykonali svou modlitbu obráceni východním směrem.(11)
Komentujíce příběh ve své "Al-Hady An-Nabawi", Ibnul-Qajjim z toho odvodil následující soudní
rozhodnutí: Je možné dovolit lidem písma vstupovat do muslimských mešit a umožnit jim, aby
vykonali své modlitby uvnitř v přítomnosti muslimů dokud se to děje prozatímně nebo náhodně,
jelikož by jim nemělo být dovoleno to dělat pravidelně.(12)
Abu 'Ubajd vypravoval v "Al-Amwal" z pověření Sa'jda Ibnul-Musajjaba, že Posel Alláha (pokoj a
požehnání s ním) připsal část almužen, aby byla dávána židovské domácnosti.(13)
Al-Buchari vypravoval z pověření Anase, že Prorok (pokoj a požehnání s ním) jednou navštívil
židovského muže, když byl nemocen a požádal ho, aby se obrátil na islám. Muž islám akceptoval,
takže Prorok vyšel se slovy, "Chvála Alláhu, Jenž ho skrze mne zachránil před peklem."(14) AlBuchari taktéž vypravoval, že Prorok (pokoj a požehnání s ním) zemřel, když bylo jeho brnění
upsáno židovi, neboť mu za to prodal potraviny pro jeho rodinu.(15) Prorok (pokoj a požehnání s
ním) si mohl vypůjčit co potřeboval od svých společníků, kteří by ho nikdy nenechali padnout, ale
chtěl naučit své přívržence lekci. Z téhož důvodu Prorok (pokoj a požehnání s ním) přijímal dary od
nemuslimů (16); také u některých z nich hledal pomoc v době míru i války, dokud si byl jist, že
budou loajální a neuškodí mu ani proti němu nebudou kout pikle.
Navíc byla islámská tolerance demonstrována způsobem společníků a jejich následovníků, jakým
jednali s nemuslimy.
'Umar přikázal, aby byla pevná penze vyplácena židovskému muži a jeho rodině z veřejného
pokladu, pak pravil, "Všemohoucí Alláh praví,
'Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné ...'
(At-Taubah 9:60)
Tento muž patří mezi nuzné z lidí písma."(17)
Na cestě do Aš-Šamu (oblast současné Palestiny, Jordánska. Libanonu a Sýrie), 'Umar míjel jakési
malomocné křesťany. Nařídil vydat jim příspěvek z veřejného pokladu. Dále, přestože Abu Lu'lu'ah
Al-Madžusi - který byl zimmi - ho pobodal (a způsobil tak jeho nadcházející smrt), to nezabránilo
'Umar, aby instruoval budoucího kalifa: "A radím mu, aby zachovával (práva zimmi, kteří jsou pod)
ochranou Alláha a Jeho Posla (pokoj a požehnání s ním): měl by plnit jejich smlouvu (ochrany) a
bojovat za nimi (tj.bojovat na jejich obranu), a neměli by být obtíženi ničím, co přesahuje jejich
možnosti."(18)
'Abdullah Ibn 'Amr instruoval svého sluhu, aby dal jeho židovskému sousedovi z udhijah
(obětovaného zvířete). Udělal to jednou a potom znovu, až se jeho sluha divil, a zeptal se ho, proč
se tak moc stará o židovského souseda. Ibn 'Amr pravil, "Prorok (pokoj a požehnání s ním) pravil,
'Džibril (Gabriel) mi radíval (abych zachovával dobrý vztah se svým) bližním až jsem si myslel, že
ho udělá mým dědicem."(19) Mimoto když matka Al-Harithe Ibn Abi Rabi'aha - který byl křesťan zemřela, společníci Proroka se přidali k jejímu pohřebnímu průvodu (k hrobu).(20)
Někteří proslulí následovníci (Prorokových společníků) připisovali část almužen ke skončení půstu
(sadaqatul-fitr) křesťanským mnichům a neviděli pro to žádnou zákonnou překážku. Někteří z nich
- včetně 'Ikrimaha, Ibn Sirina a Az-Zuhriho - dokonce tvrdili, že je dovoleno dávat pomoc ze
samotného zakátu (povinné dobročinnosti). Dodatečně Ibn Abi Šajbah, strýc Džabir Ibn Zajda z
otcovy strany, vypravoval, že (Džabir) obdržel dotaz: Kde by měl být sadaqah (almužny) dán (tj.
komu by měly být dány?); a ten pravil: "Vašim muslimským druhům a těm, kdo jsou pod jejich
ochranou (tj zimmi)..."(21)
Soudce 'Ijad citoval v Tartibul-Madarik, že Ad-Daraqutni vypravoval, že jednou 'Abdun Ibn Sa'id který byl křesťanským vezírem kalifa Al-Mu'tadida Billaha z Abbasidů - vstoupil k soudci Isma'ilu
Ibn Ishaqovi (22), který vstal, aby ho přivítal, ale těm, kdo byli přítomni se tento skutek
nezamlouval. Potom, co vezír odešel, soudce Isma'il pravil: "Vím, že se vám nelíbilo, co jsem
udělal, avšak Všemohoucí Alláh praví,
Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám
kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé.
(Al-Mumtahanah 60:8)
Tento muž plní potřeby muslimů a pracuje jako vyslanec (nebo prostředník) mezi námi a AlMu'tadidem... Toto je také součást Al-Birr (zbožnosti, spravedlivosti a každého a všech skutků
polušnosti Alláha; viz Al-Baqarah 2:189).(23)
_______________________
(1) Tento výklad byl připsán Al-Hasanovi, Muqatilovi a 'Ata'ovi. Viz: Al-Qurtubi (9/99) a Ibn
Kathir (2/610).
(2) Viz naše kniha: Min Fiqhid-Daulah fil-Islam, kapitola "Mnohačetnost stran v islámském státě,"
str. 147-161, publikováno Daruš-Šuruq, Káhira.
3) Vypravoval Ahmad v Al-Musnad (23489), a ověřovatelé pravosti uvedli, že jeho isnád (řetězec
vypravěčů) je autentický až po ty, kdo to vyslechli od Proroka (pokoj a požehnání s ním). Také AlHajthami uvedl v Madžma'uz-Zawa'id: Bylo vypravováno Ahmadem a jeho zprostředkovatelé jsou
známi pro autentická vypravování (3/586).
4) Vypravoval Ahmad v Al-Musnad (19293), a ověřovatelé pravosti uvedli, že jeho řetězec
vypravěčů je slabý; také vypravoval Abu Dawud v sekci "Modlitba" (1508), a Al-Bajhaqi v AšŠu'ab (1/433) z pověření Zajda Ibn Arqama.
(5) Zaznamenal Ahmad v Al-Musnad (24686) z pověření 'Aiši, a její ověřovatelé uvedli, že
zprostředkovatelé jsou důvěryhodní jako doloženo dvěma Šejchy (Al-Buchari a Muslim). Hadith
byl zaznamenán i Abu Dawudem (3207), Ibn Madžahem (1616), a Ibn Hibbanem (3167), vždy v
kapitole zabývající se "Al-Džana'iz" (pohřby)"
(6) Zaznamenal Al-Buchari v "Pohřby" (1312), Muslim v "Pohřby" (961), Ahmad v Al-Musnad
(23842), An-Nasa'i v "Pohřby" (1921) zpověření Qajse Ibn Sa'da a Sahla Ibn Hunajfa.
(7) Zaznamenal At-Tirmizi v "Spravedlivé a dobré vztahy" (1997) zpověření Abu Hurajraha; Abu
'Isa pravil: "Tento hadíth je podivný, jelikož neznáme jeho isnád (řetězev vypravěčů) vyjma z cesty
jeho předání." Hadith byl zaznamenán také z pověření Ajjuba s odlišným isnádem. Navíc byl
vypravován Al-Hasanem Ibn Abi Dža'farem, jehož vypravování je slabé s přenosem od Proroka
(pokoj a požehnání s ním), ale doložené ověření (stejné cesty přenosu) je, že znění (této hadith) bylo
připsáno konkrétně 'Alimu. (Následující část byla zkrácena, aby se vyhlo nadbytečnosti). Dodatečně
byl tento hadith zaznamenán Ibn Abi Šajbahem v jeho Musannaf (37026), Al-Bucharim v Al-Adab
Al-Mufrad (1321), a Al-Bajhaqim v Aš-Šu'ab (6593). Konečně Al-Albani ji zaznamenal mezi
autentickými tradicemi z Al-Buchariho Al-Adab Al-Mufrad (992) stejně jako z At-Tirmiziho Sunan
(1625).
(8) Je uvedeno v Ghajatul-Muntaha, knize Hanbali: "Je zakázáno přimět žida (pracovat) o sobotě a
tento zákaz je trvalý pro židy jako zákonná výjimka z práce ve volnu jak An-Nasa'i a At-Tirmizi
vypravovali: '... a vy židé konkrétně nesmíte překračovat Sabat.'" (kap. 2, str. 604).
(9) Šarhus-Sijar Al-Kabir, kap. 1, str. 144.
(10) Zaznamenal Al-Buchari v "Dary a jejich výtečnost" (2620), Muslim v "Zakah" (1003), Ahmad
v Al-Musnad (26913), a Abu Dawud v "Zakah" (1668).
11) Ibn Hišam, Sirah (1/573).
(12) Zadul-Ma'ad, kap. 3, As-Sunnah Al-Muhammadijjah edice.
(13) Abu 'Ubajd, Al-Amwal, str. 613.
(14) Zaznamenal Al-Buchari v "Pohřby" (1356), Abu Dawud v "Pohřby" (1290), Ahmad v AlMusnad (12792), a Ibn Hibban v "Pohřby" (2960)
(15) Zaznamenal Al-Buchari v "Džihád a životopisy" (2916) z pověření 'Aiši, An-Nasa'i v "Prodeje"
(4651), Ibn Madžah v "Úpisy" (2438), Ahmad v Al-Musnad (25998), a Ibn Hibban v "Upisování"
(59369).
(16) Například přijal dary od Al-Muqawqise, vládce Egypta. (Al-Bidajah wan-Nihajah, 5/340).
(17) Abu Jusuf, Al-Charadž, str. 26. Viz také naši knihu: Fiqhuz-Zakah, kap. 2, str. 705-706
(18) Zaznamenal Al-Buchari v "Pohřby" (1392) zpověření 'Amra Ibn Majmuna.
(19) Příběh byl vypravován Abu Dawudem v "Al-Adab" (morálka) (5152) a At-Tirmizi v
"Spravedlivé a dobré vztahy" (1942). Hadith marfu' (hadith přímo vystopovaný k Prorokovi)
(citován v textu) byl vypravován Al-Bucharim v "Al-Adab" (6015) z pověření Ibn 'Umara,
Muslimem v "Al-Adab" (2624), a Ibn Madžahem z pověření 'Aiši taktéž v "Al-Adab" (3673).
(20) Příběh byl vyprávěn 'Abdur-Razzaqem v jeho Musannaf (6/36).
(21) Ibn Hazm to uvedl v Al-Muhalla (5/117).
(22) Proslulý učenec Maliki a soudce Baghdádu (zemřel 282 hidž). Viz jeho biografie v TartibulMadarik (3/166-181), edice Darul-Hajah, Bejrut, ed. Ahmad Bakir Mahmud.
(23) Tamtéž, str. 174.
Jusuf Al-Qaradawi je vůdcem Evropské rady pro fatwy a výzkum (ECFR) a Prezidentem
mezinárodní unie muslimských učenců (IUMS). Na poli da'wah a islámského hnutí je aktivní po
více než půl století.
www.islamonline.net