Agrární romantika
Transkript
Agrární romantika
Fakulta výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně Agrární romantika (diplomová práce) Kristýna Cílková Atelier kresba a grafika Vedoucí práce: PhDr. Pavel Ondračka Brno 2012 1 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem celou diplomovou práci včetně příloh vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu. V Brně dne BcA. Kristýna Cílková Potvrzení vedoucího práce o převzetí elektronické dokumentace diplomové práce. K této diplomové práci byla předložena kompletní digitální dokumentace ve formátech pdf. a rtf. Potvrzuji její převzetí. V Brně dne PhDr. Pavel Ondračka 2 Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala vedoucímu své práce panu PhDr. Pavlu Ondračkovi za jeho cenné připomínky, ochotu a trpělivost při vedení mé diplomové práce. Také mu velice děkuji za jím poskytnuté textové, obrázkové a video materiály o NH a Alvovi Hajnovy, bez nichž by tato práce vznikla jen stěží. Dále bych ráda poděkovala panu Tomášovi Mazalovi, mému oponentovi, za věcné připomínky a osobní poznámky ohledně NH 929 a za jeho ochotu ujmout se oponentury k mé práci. V neposlední řadě děkuji Janu Krátkému z Občanského sdružení kulturně smýšlejících za poskytnuté informace a materiály ohledně sdružení a jejich aktivit. Na závěr děkuji svojí rodině, přátelům a známým za jejich podporu a trpělivost. 3 Obsah: Čestné prohlášení............................................................................................................ 2 Potvrzení vedoucího práce o převzetí elektronické dokumentace diplomové práce. ..... 2 Poděkování ..................................................................................................................... 3 Anotace diplomové práce ............................................................................................... 5 ANOTATION OF THESIS ............................................................................................ 5 1. Úvod ........................................................................................................................ 6 2. Estetika hospodářské krajiny? .................................................................................... 8 2.1 Vztah pozorovatele k obdělávané krajině ..................................................................... 8 2.2 Hledání krásna .............................................................................................................. 8 2.3 Funkční krajina ............................................................................................................. 8 2.4 Proměna krajiny 20. Století .......................................................................................... 9 2.5 Minulost v současné krajině. ...................................................................................... 11 3. Krajina, malba a způsob myšlení. ......................................................................... 12 3.1 Adolf Kosárek ............................................................................................................. 12 3.2 Václav Radimský ........................................................................................................ 14 3.3 Socialistický realismus ............................................................................................... 15 3.4 Vojmír Vokolek .......................................................................................................... 17 3.5 Azyl venkova .............................................................................................................. 18 3.6 Alva Hajn .................................................................................................................... 19 3.7 Vojtěch Adamec a Vojtěch Adamec ml...................................................................... 21 3.8 Samorosty ................................................................................................................... 23 4. Lokální „Soft-underground“ a Přelouč.................................................................. 25 4.1 Přelouč ........................................................................................................................ 25 4.2 Následky horka. .......................................................................................................... 25 4.3 Lidé v NH. .................................................................................................................. 27 4.4 Činnost NH. ................................................................................................................ 29 4.5 Přeloučský román – Totální brainwash....................................................................... 31 5. NH forever. ............................................................................................................ 33 5.1 Občanské sdružení kulturně smýšlejících ................................................................... 33 5.2 Přeloučský mobil......................................................................................................... 34 5.3 Další aktivity O.S.K.S................................................................................................. 36 6. Závěr ...................................................................................................................... 38 Seznam pramenů a literatury ........................................................................................ 40 Obrazová příloha .......................................................................................................... 42 4 Anotace diplomové práce Diplomová práce Agrární romantika se zabývá obdělávanou krajinou, její estetikou a jejím vlivem na výtvarné umění. Tato práce je zaměřena na oblast Pardubického kraje a jeho přilehlého okolí. První kapitola se zabývá vizuální proměnou krajiny během dvacátého století, zejména pak vlivem kolektivizace zemědělství a scelováním pozemků v padesátých letech na umění a porevolučním vývojem po pádu komunismu. Druhá kapitola pojímá tento region z pohledu výtvarného umění a umělců s tímto krajem spjatých a to, jak se spolu s krajinou proměňuje i umění. Ve třetí kapitole se věnuji vzniku lokálního undergroundu v Přelouči. Poslední kapitola této diplomové práce se zabývá odkazem tehdejšího přeloučského undergroundu a jeho vlivem na současné kulturní aktivity v této oblasti. ANOTATION OF THESIS This thesis - Agricultural Romance deals with agricultured landscape, its aesthetics and its influence on art. My thesis is focused on Pardubice Region and its surrounding area. In the first chapter I deal with visual transformation during the twentieth century due to collectivization on agriculture and reparcelling fields of small owners in fifties and development after the fall of communism. In the second chapter I look at this region from the perspective of art associated with this region and transformation of art connected with transformation of landscape. In the last two chapters I deal with legacy of local underground formation and its influence on contemporary cultural activies in this region. 5 1. Úvod Tématem mé teoretické diplomové práce je „obdělávaná krajina a její estetika a vliv na uměleckou tvorbu v daném mikro-regionu“. Ve své práci se snažím uchopit problém umění a obdělávané krajiny a zasadit ho do širších souvislostí, jako je vnímání obdělávané krajiny, záměrná i nezáměrná práce s její vizualitou či možný vliv na vznik nezávislé kultury. Svou práci soustředím především do oblasti Pardubicka, zejména pak do Přelouče a jejího okolí, a to hlavně proto, že tato oblast byla a je jednou z nejvíce zemědělsky využívaných oblastí v České republice. Kromě „klasických“ uměleckých cest, jako je krajinářství, které do této oblasti přivedlo i jednoho z našich největších krajinářů jako byl Alfréd Kosárek a pak i řadu dalších umělců. Dále ve své práci zaměřuji na nezávislou tvorbu 70. a 80. let, na tzv. lokální „soft underground“, který se vytvořil kolem přeloučské komunity a okolo časopisu NH 929, a jejichž tehdejší činnost je historiky umění a historiky vůbec obecně neprávem opomíjena. Výjimkou potvrzující pravidlo je v tomto případě Pavel Ondračka, jehož samizdatová činnost v NH v této oblasti byla zhodnocena v diplomové práci pana Tomáše Skály 1. Dále chci zmínit odkaz NH 929 v současném dění na Pardubicku. Ve své práci vycházím z pramenů, které mi poskytl pan Pavel Ondračka, Tomáš Mazal a Jan Krátký, z dostupné literatury k mému tématu a také z rozhovorů se členy NH 929 - Evou Cílkovou (Formánkovou), která se účastnila NH zhruba do přelomu 70. a 80. let a Tomášem Mazalem a jejich autentických vzpomínek. Svou diplomovou práci jsem rozdělila do tří částí. V první se zabývám otázkou krajiny a její estetiky jako takové z obecnějšího pohledu. Uvažuji zde nad otázkou, je-li obdělávaná krajina sama o sobě krásná právě v těch neustálých proměnách, které nejsou estetickým nýbrž ekonomickým zájmem toho, kdo tuto krajinu obhospodařuje, a jak se vizualita této krajiny proměnila během pár desítek let v polovině 20. století. Do druhé části jsem vybrala autory, kteří se jednak 1 SKÁLA, Tomáš: Přeloučská undergroundová komunita v kontextu ineditní literární tvorby 70. a 80. let 20. Století. České Budějovice: Diplomová práce, JCU 2005. 6 zasadili o propagaci krajinářství u nás a venkovské krajiny jako takové a pak i takové autory, kteří na Přeloučsku a Pardubicku žili a tvořili a někteří stále tvoří. Ve třetí části se zaměřuji na regionální subkulturu 70. a 80. let v Přelouči a okolí a jejím odkazem přežívajícím díky současné nejmladší generaci. Konkrétně se jedná o „Občanské sdružení kulturně smýšlejících“, která jednak nenechalo „činnost svých otců“ upadnout do zapomnění, ale svými aktivitami nadále rozvíjí místní kulturní dění. Obr. 1. Oblast Pardubicka – Přeloučska. 7 2. Estetika hospodářské krajiny? Je možné hovořit o estetice jako takové v propojení s českým venkovem? Rozhodně ano, ale k tomuto problému musí asi každý jeden z nás přistoupit individuálně, protože máme jiný vkus a jiné estetické cítění. Ale několik zásadních momentů naše odlišné názory může propojit a vysvětlit. 2.1 Vztah pozorovatele k obdělávané krajině Obdělávanou krajinu můžeme nazírat z několika odlišných úhlů, podle toho v jakém vztahu k ní jsme, a co pro nás znamená. Jsme-li vlastníkem (či nájemcem) polnosti a zajímá nás pouze výnos z daného pole. Nebo bydlíme-li v těsné blízkosti těchto hospodářsky využívaných ploch a vídáme je prakticky dennodenně a stali jsme se za ta léta rezistentní k onomu lánu, neboť jej vnímáme, co by pole, kvůli kterému během sklizně stoupá prašnost v přilehlých obcích. A nebo, jsme-li pozorovatelem, ať už se silným nebo slabším estetickým vnímáním, jehož srdce zaplesá pokaždé, má-li na dohled krajinu takto člověkem a strojem utvářenou, či jsme-li umělec zabývající se krajinou. 2.2 Hledání krásna Hovořit o estetice jako takové v souvislosti s krajinou je možná poněkud rozporuplné. Změna však nastává, je-li do této krajiny zasahováno, ať už s jakýmkoliv úmyslem, a tato krajina se pod vlivem lidského elementu mění. Ještě zajímavější moment nastane, když ti, kteří krajinu přetvářejí či dotvářejí, zpravidla nejdou po vizuální stránce, nýbrž po materiální (vizuální výsledek tedy ohodnotí někdo jiný ať už krajinář nebo náhodný kolemjdoucí). Nezajímá je, jak pole vypadá, ale jak z něj vytěžit maximum, ať už letos či v nadcházejících letech. Má tedy tato krajina doopravdy vlastní estetiku? V čem tedy spočívá její krásno? 2.3 Funkční krajina Bezesporu každý z nás vnímá krajinu jinak. Díváme-li se ale na tento problém, zda je pole doopravdy krásné z filosofického hlediska, dojdeme až k Sokratovi, 8 který je v estetice funkcionalistou. Sokrates vidí krásu relativně a hodnotí ji podle funkce. Takže je-li tato oblast funkční, měla by být také krásná. Estetika těchto krajin tedy zůstává stále pouze v subjektivním oku a názoru pozorovatele. Jenže aplikovat tuto teorii například na oblasti sice plně funkční, avšak s masivním krajinným dopadem (Ostravsko, Kladensko), by bylo zavádějící. I když jsou mezi námi tací, kteří se dokáží nechat unést takovým to „přetvořeným krajinným útvarem“ právě z oněch důvodů výše zmiňovaných. Naplnění funkčnosti bez nejmenšího zájmu na jakékoliv estetice během procesu je tím, co činí tyto oblasti konceptuálně zajímavé. Snaha o jakousi „estetiku“, zahlazení stop, nastává až posléze, ale to je již v rukou konkrétních lidí nebo organizací, kteří již nakládají s možnou vizualitou zcela záměrně k naplnění určitých ekologických plánů, a tudíž do mé kategorie nepatří. Který krajinář se zabýval rekultivovanými lomy či výsypkami po umělé či přirozené obnově? Tak trochu mi to připomíná ideologii budovatelského socialistického realismu s tím rozdílem, že tentokrát by se nezobrazovalo to, jak se horníkům podařilo vyrubat pořádnou haldu, ale to jak se ji ekologům podařilo zrekultivovat. Představme si diptych se dvěma kopečky, jeden se bude jmenovat přirozená a ten druhý umělá sukcese na haldě. Krása. 2.4 Proměna krajiny 20. Století Obdělávaná krajina byla vždy pestrou směsicí odrůd, barev, tvarů políček i polí, která člověka (tedy obzvláště toho, kdo na nich nemusel tvrdě pracovat) uváděla v určité duševní rozpoložení. To je také jeden z důvodů, proč malířikrajináři zejména v 19. a pak i ve 20. století rádi zaznamenávali český, ale i moravský a slovenský venkov a jeho okolí. Co do krajinného rázu, musel to být opravdu romantický pohled na takto rozmanitá pole protknutá mezemi a loukami. Když se, ovšem, ve 20. století po první a razantněji pak po druhé světové válce přikročilo k masivnímu vyvlastňování, znárodňování a následnému scelování pozemků za účelem jejich hospodárnějšího rozměření a využití, došlo k zásadnímu, a téměř nevratnému ovlivnění krajiny vzhledově, kulturně i ekologicky 2. Najednou nevidíme pouze pestrou mozaiku polí a mezí, ale kompaktní masiv obvykle s jednou plodinou, kam oko dohlédne. Díváme-li se na 2 HÁJEK, Pavel. Jde pevně kupředu naše zem. Praha: Malá Skála, 2008, s. 17. 9 tutéž obdělávanou oblast z ptačí perspektivy, stává se nám z této krajiny, v těchto letech z doslova tachisticky rozdrobené krajiny, krajina monolitická – suprematistická. Zmizela ta pestrost drobných dílků a zůstala skladba velkých utažených ploch. Obr. 2. Přelouč a okolí v roce 1954. Obr. 3. Přelouč a okolí v roce 2008. Vizuální změny, které nastaly po těchto razantních krocích, přetrvaly až do současnosti, i když ne v tak celoplošné podobě. Zejména v polabské nížině, konkrétně na Kolínsku a Pardubicku, kde je krajina velice silně využívána k hospodářským účelům, můžeme tyto aspekty celkové „rurální vizuality“ dobře sledovat. V této oblasti dodnes funguje zemědělské družstvo ve své dnešní, porevoluční „demokratické“ variantě, které obhospodařuje polnosti lidí, kteří jim svá pole pronajali, prodali či věnovali po restitucích v 90. letech. Většina pozemků tak zůstala stále pohromadě – scelená, a tak se vizualita polí oproti minulosti vlastně ani moc nezměnila. 10 Hektary a hektary svítivě žluté řepky, lány lehce nafialovělého lnu, kukuřičné či obilné pole vytvářejí pro člověka, který touto krajinou prochází, nebo projíždí, monochromatické pásy barev, ostře hraničící jeden s druhým. 2.5 Minulost v současné krajině. Teoreticky lze předpokládat, že kdyby se venkov navrácením zestátněného majetku a polí vrátil zpět do stavu před vyvlastněním, tak by snad bylo možné obnovit vizuální pestrost venkova a obloukem se tak vrátit zpět k oné tachistické krajině, jenže se tak nestalo. Proč nedošlo k této utopistické vizi? Zřejmě asi pro to, že lidé byli za těch čtyřicet let komunistické nadvlády vytržení ze svých kořenů a ti, co nevstoupili do JZD, byli nasměrováni jinam. Díky rozmachu průmyslu na řece Labi byli tito lidé (a mnozí dodnes jsou, pokud ony podniky nezkrachovaly) zaměstnáni v okolních továrnách. Většina lidí, sice, měla stále své zahrady, jejichž součástí bylo zajisté i malé políčko (ve většině případů pro pěstování brambor a zeleniny), ale tyto pozemky už je neživily, jen přilepšovaly živobytí a usnadňovaly dostupnost ovoce a zeleniny a samozásobení (zavařováním a nakládáním). Z tohoto období také pochází termín kovorolník nebo kovozemědělec. Říkalo se tak lidem, kteří pracovali v továrnách a přitom měli ještě své „hospodářství“. Jedním z charakteristických rysů bylo, že zpravidla bez výjimky pracovali na svých polích v charakteristických modrých montérkách fasovaných ve fabrice. Ve svém volnu, zatím co „měšťáci“ vyráželi na své chaty, kovorolník pracoval na svém pozemku, a když to nestihl o víkendu, vzal si volno nebo se „hodil marod“, aby stihl vše, co je potřeba během roku udělat pro zahradu / pole. Když byla po revoluci pole vrácena původním majitelům, velká většina z původních majitelů nebo jejich potomků se již nechtěla vrátit ke každodenní vyčerpávající práci na polích, protože pracovat na zahradě nebo na poli a statku je velký rozdíl, a tak přenechali tuto „starost“ opět zemědělským družstvům. Vizualita krajiny „stvořené“ za posledních čtyřicet let se tak do dneška vlastně ani moc nezměnila. 11 3. Krajina, malba a způsob myšlení. To, co se odehrávalo s krajinou, můžeme dobře sledovat i ve výtvarném umění. Vezmu-li to popořadě, tak se musím vrátit od doby normalizace a kolektivizace zemědělství a tehdejšího povoleného umění zpět, až do první poloviny 19. století, do doby, ve které se asi nejbouřlivěji ukázal zájem o krajinářství a tvorbu v plenéru. Právě to, že umělci vyšli ven z ateliérů do otevřené krajiny, a stále častěji přestávali vyhledávat různá a často poněkud bizarní lesní zákoutí nebo nějaká tichá jezerní zákoutí dokazuje význam venkovské krajiny. Malíři si daleko více začínali všímat krajiny, kterou běžně viděli kolem sebe, a každodenního života na malých městech a na vesnicích, ze kterých pocházeli, vnímali krajinu, kterou procházeli cestou v plenéru. 3.1 Adolf Kosárek Celé toto „masivní“ okouzlení krajinářstvím a volnou tvorbou v plenéru se odehrálo víceméně zásluhou tehdejšího vedení Krajinářské školy na pražské Akademii Josefem Maximilianem Haushoferem (v letech 1845 -1866), který vychoval řadu našich významných malířů-krajinářů. Takovým nejvýraznějším zjevem Haushoferovy školy byl Adolf Kosárek /1830-1859/. Kosárkova minulost začíná právě na venkově, jelikož jeho otec pracoval na panství Golčův Jeníkov jako správce poplužního dvora. Kosárek chodil do školy v Kutné hoře a po jejím absolvování nastoupil jako praktikant na arcibiskupské statky, jistě k nemalé radosti svého otce. Avšak ve dvaceti letech se mu podařilo dostat na pražskou Akademii a začala se tak rozvíjet jeho tvorba. Hlavním motivem Kosárkovy tvorby byla česká krajina (i když dost cestoval a dostal se až na Rujánu), a to právě v Polabí na Pardubicku. Když se podíváme na Kosárkovy malby, je hned na první pohled patrné, jak ho ovlivnila především německá romantická malba, možná právě skrz Haushofera, a jakým způsobem se na krajinu Kosárek díval. Když maloval krajinu v okolí Hradce Králové a Pardubic, krajinu nepříliš dramatickou a jen mírně zvlněnou, využíval její otevřený horizont jen s letmým náznakem polí a úvozů k zachycení konkrétní nálady, prožitku a to především skrz bouři, kterou ztvárňoval snad ve všech jejích fázích. Právě díky krajinným 12 dispozicím jsou totiž bouře a různé druhy větrných smrští v této oblasti velice časté a nebývale silné, vizuálně nesmírně zajímavé. Asi nejvýrazněji se dá tato Kosárkova vášeň, ve spojení s touto oblastí, sledovat na obraze Motiv od Pardubic Obr. 4. Adolf Kosárek: Motiv od Pardubic (1953), olej na plátně. – obloha vysoká a daleká, se stahujícími se mračny, křoviska kolem úvozů se ohýbají poryvem větru. Kosárek tvořil v této oblasti poměrně intenzívně, a myslím, že to bylo právě tím, jak je Pardubicko „placaté“ díky polím a jaké podmínky mu tím pádem vytvořilo k dosažení efektu, o který se zajímal. Ačkoliv je Kosárek především krajinář, nesmíme jeho krajině zas až tak příliš věřit. Pro Kosárka, totiž, nebyl důležitý jen nějaký důsledný přepis skutečné krajiny, jejího optického vjemu, ale její iluze. Obr. 5. Adolf Kosárek: Česká krajina (1958), olej na plátně. 13 Kosárkova česká krajina byla iluzí té krajiny skutečné. Kosárek zemřel mladý, ve věku devětadvaceti let, a i když se nedožil vysokého věku, zanechal po sobě kompletní a ucelené dílo, byť bylo vytvořeno v rozpětí pouhých sedmi let, a řadí ho tak mezi největší české krajináře. 3.2 Václav Radimský Po Haushoferově smrti (1866) vlna krajinářské euforie u nás bohužel poněkud upadla, o čemž svědčí i to, že atelier krajinářství jako takový byl na dvacet let uzavřen až do roku 1888, kdy Julius Mařák opět oživil zájem o krajinomalbu jako samostatnou malířskou specializaci. Jedním z malířů této „nové vlny“ byl i Václav Jan Emanuel Radimský /1867-1946/, i když byl „kolíňákem“, myslím, že by byla škoda se o něm nezmínit. Radimský však žákem Julia Mařáka nikdy nebyl, studoval v cizině – v Mnichově, ve Vídni, až se v roce 1888 rozhodl odejít do Francie a usadil se nejdříve v Giverny a poté v Barbizonu, kde se tak seznámil s tehdejší současnou impresionistickou malbou. Díky Claudu Monetovi a skupině malířů kolem něj, do které se sám také brzy zařadil, se Radimskému povedlo vyprofilovat se, najít svou cestu – a byla to samozřejmě impresionistická cesta – které zůstal věrný až do konce života. Radimský patřil do první generace našich impresionistických malířů. Radimský žil a tvořil ve Francii a domů do Čech posílal pravidelně své obrazy do salonů. Když vypukla první světová válka, byl Radimský zprvu vězněn coby příslušník nepřátelského státu, poté internován a nakonec, na přímluvu ministerského předsedy (který si koupil jeho obraz) propuštěn 3, ale přišel tak o veškerý svůj majetek a musel začínat znova od začátku. Po válce se Radimský vrátil zpět domů do Čech a usadil se na rodném statku v Pašince u Kolína, kde žil a maloval až do konce svého života. I když, v době, kdy se vrátil z Francie, se malířství u nás již ubíralo jinam, Radimský zůstal stále impresionismu věrný. V porovnání s Kosárkem se však Radimský nesnaží zachytit tak „široký horizont“, ale jako impresionista dělá spíš takové „nálady“, kterým tak trochu schází dramatičnost. Jsou to takové „příjemné“ obrazy. Na jeho obrazech se tak většinou vyskytují různá zákoutí Labe u Kolína a v Kolíně v typickém impresionistickém duchu i provedení. Za to byl ve své době MAROUŠEK, Jaromír. Václav Radimský: malíř a krajinář. [online]. Pozitivní noviny, 2011. [cit. 27. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2011110078 3 14 velmi často kritizován a proti němu se tak stavěla, nejen tehdejší nejmladší generace malířů jedním z nich byl i Josef Čapek, ale i malíři, kteří se od impresionismu odvrátili. Radimský byl ale impresionistou tělem i duší, a tak se nakonec stal jakýmsi solitérem, avšak velice pilným a pracovitým, a počet jeho obrazů se dnes počítá na tisíce. Obr. 6. Václav Radimský: Pohled na Kolín (1914), střední část triptychu, olej na plátně. 3.3 Socialistický realismus V době kdy Radimský umírá (1946) se ovšem odehrávají další závažné změny, které jsem zmínila na začátku této kapitoly a to, nejen v Polabí. Z počátku se zdálo, že se Československým umělcům uvolňují válkou svázané ruce a bude možné znovu volně žít a tvořit. Jenže euforie z května roku 1945 byla záhy utnutá vítězným únorem ve čtyřicátém osmém a začala doba, ve které tak, jak se zacházelo s krajinou, tak se zacházelo i s uměním a s dějinami. Na všech stranách se „zcelovalo“. Dokonce i rušení jednotlivých uměleckých spolků a ustanovení jediného Svazu československých umělců vnímám také jako scelování v kultuře a její pro režim snazší obhospodařování. Takové „umělecké JZD“. A stejně jako zemědělec, který nevstoupil nebo nebyl přijat do Jednoty zemědělského družstva, tak i umělec, který nebyl členem Svazu československých umělců, měl smůlu. Jednak proto, že se nemohl uměním živit, jelikož by neobdržel povolení a také proto, že „buržoazie“ jako klientela samozřejmě oslabila. Hlavním a 15 nejmocnějším klientem umění se stal stát a veřejné státní instituce. Dostáváme se tak do období „konce“ moderního individualismu a nástupu kolektivního realismu – socialistického realismu. Masy masám. Obr. 7. Autor neznámý. Propagandistický plakát – 50. léta. Do popředí se tak cpou průměrní (někdy i podprůměrní) umělci (mnozí se pak stávají „národními umělci“) ochotní sloužit a strhávají na svá díla pozornost (většinou ale námětem a nikoliv provedením). Obr. 8. A. Krejča: Ani píď orné půdy ladem, více obilí do našich sýpek. Propagandistický plakát – 60. léta. Malířská tvorba ve státních zakázkách ustupuje pomalu do pozadí a na scénu se masivně dere monumentální reliéfní výzdoba snad každé nově postavené budovy. Sochařství vůbec zažívá poměrně plodné období, i když opět pro „vyvolené“, neboť sice krutá a absolutní moc Stalinismu vytvářela pomyslné síto, kterým mnozí neprošli, ale zase na druhou stranu byl to právě kult osobnosti, který umožňoval vztyčovat všude možně Stalinovy pomníky. A realismus, i když 16 socialistický, šel po sochařské stránce mnohem snadněji uchopit, na rozdíl od moderního malířství (ideologie je věcí jinou). Toto „temné“ období neustálé politické „masáže“ a kultu osobnosti J. V. Stalina končí v roce 1956 a poté dochází zase k opačnému jevu - pomníky se odstraňují. Dalším médiem propagandy je plakát. V této době jsou na plakátě především dvě věci – Stalin anebo nějaký zemědělský či průmyslový výjev s (jak jinak) než úderným heslem. Co se týká znázorňování obdělávané krajiny na plakátě, tak tam šlo vždycky o nějakou propagandu. V 50. letech to byla hesla na podporu Jednotného hospodářství a postupem času se tato hesla poněkud zjemnila a už jen informovala třeba o tom, že „Ani píď orné půdy ladem“ atd., zato jejich forma se daleko více proměňovala a zjednodušovala. 3.4 Vojmír Vokolek Toto období bylo zlomovým i pro dalšího pardubického umělce - Vojmíra Vokolka /1910-2011/. Vojmír Vokolek, který se narodil a zemřel v Pardubicích, pocházel ze slavné rodiny pardubických tiskařů. V roce 1938 založil spolu se svými bratry „ Lis tří bratří“. Každý měl svou roli – Vladimír jako básník, Vojmír jako ilustrátor a Vlastimil jako tiskař. Společně tak vydali celkem tři publikace. První dvě byly básnické sbírky Vlastimila Vokolka (Poutní píseň k dobrému lotru a Tolikrát obětovaná), a kniha esejů (První blahoslavenství) 4. Vojmír Vokolek studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a na Akademii výtvarného umění v Praze. Mezi jeho spolužáky patřili později „národní umělci“ (např. Josef Brož a další), avšak Vokolek se od nich od samého počátku velice odlišoval 5. Vojmír Vokolek začínal jako krajinář. Pak ale krajinářské tvorby zanechal a dal se na grafiku. Když i v tomto oboru dosáhl vrcholu (svým cyklem Ze života Světců) a po komunistickém puči v roce 1948 komunisti uzavřeli Vokolkovu tiskárnu v Pardubicích, odešel dělat fresky do zapadlých kostelů převážně na moravském, ale i českém venkově (až do první poloviny 70. let). Jednou z jeho nejvýznamnějších realizací z této doby je mozaika svatého Františka z Assisi na ZÁVODNÝ, Zdeněk. Vojmír Vokolek (diplomová práce) FaVU VUT 1999, Brno, s. 6. http://www.rozhlas.cz/radiowave/waveculture/_zprava/844775 staženo 24. 11. 2011 4 5 17 průčelí kapucínské kaple v Brně. Ve své době byl jedním z mála umělců, který se takto soustředěně věnoval freskové výzdobě kostelů u nás 6. Obr. 9. Vojmír Vokolek: Hlad ve světě. Freska v kostele sv. Petra a Pavla v Rozhovicích (Pardubický Kraj, okres Chrudim). Je pravda, že i když Vokolek pracoval mimo velké diecéze a vybíral si opuštěné filiální kostely, v nichž své fresky (sice bez povolení) realizoval za pomoci jeho přátel z řad kněží, přesto se většině farníků se jeho fresky natolik nelíbily, že si často vynutili na farářích jejich odstranění, anebo se jim nějak povedlo alespoň fresky poničit. 3.5 Azyl venkova Vojmírem Vokolkem se tak dostávám na druhou, neoficiální, zakázanou stranu tehdejší umělecké tvorby. Jak se postupem času formoval československý disidentský okruh, formoval se samozřejmě i jeho okraj, kde už nebylo tak „nebezpečno“, na rozdíl od tvrdého jádra disidentu, které sídlilo především v Praze. Venkov jako takový nabízel v této době něco relativně bezpečného a výjimečného. Právě tady na okraji, mezi běžnou veřejností a „šedou zónou“, vyvstal prostor pro malíře, spisovatele a další umělce, kteří si chtěli „to“ svoje „dělat po svém“. Pro umělce, kteří nešli s proudem, se tak naskytla možnost výstav, a lokálním umělcům a regionálním komunitám to umožňovalo žít více méně svým vlastním životem. Inspirace, ať už krajinou, coby námětem jako takovým, či využívání krajiny jako jedním z tvůrčích materiálů, je na jejich tvorbě patrná. Většina z těchto autorů zůstala však až do roku 1989, a bohužel, někteří z nich i do dnes, prakticky neznámá. 6 ZÁVODNÝ, Zdeněk. Vojmír Vokolek (diplomová práce) FaVU VUT 1999, Brno, s. 8. 18 3.6 Alva Hajn Ve vsi Polní Chrčice severovýchodně od Kolína žil jeden z takových, malíř Alva Hajn / 1938-1991/ . Obr. 10. Alva Hajn: bez názvu (60. léta). Hajn si sám zvolil život mimo pražské centrum, daleko od dobových uměleckých proudů, a celý jeho umělecký vývoj měl původ v jeho nesmírné píli a vytrvalosti. můžeme Alvu Hajna považovat za jednoho z umělců – samorostů, často se vyskytujících právě v takovýchto regionech. I když vytvořil neskutečně obsáhlé malířské, sochařské, ale i kresebné dílo, tak zůstal prakticky až do roku 1991 neznámým. Obr. 11. Alva Hajn: bez názvu (70. léta) Před revolucí znali Alvu Hajna vlastně jen přátelé, kteří žili, nebo se pohybovali v neoficiálních kruzích Hradecku na Pardubicku, a Kolínsku. Hajnovy obrazy jsou zvláštní. Už to, jak žil a pracoval - velmi uzavřeně a cíleně, mě nutí o něm přemýšlet coby o autorovi, který na svá plátna (ale i sochy) přenesl něco, co se vznáší tímto krajem. Když se podíváme na jeho obrazy a kresby, je vidět, jak se proměňuje jeho tvorba v souvislosti s místem jeho pobytu. Hajn se narodil v Polních Chrčicích, studoval v Praze na umělecké škole. Po základní vojenské službě se přestěhoval do Poděbrad, kde chvíli učil na učňovské škole, ale 19 záhy pak odchází do Pardubic. Do Polních Chrčic se postupně vrací, až se tam Hajn nakonec, v polovině osmdesátých let, odstěhoval na trvalo. Obr. 12. Alva Hajn: Panorama s dominantou (80. léta), kombinovaná technika na papíře. Právě tady je vidět, jak rozjásaná barevná škála jeho obrazů, přes období černé a bílé, postupně potemňuje, zjednodušuje se a je mnohem více zaměřená na strukturu. V osmdesátých letech se také Hajn věnuje čím dál tím více i sochařské tvorbě a samotné plátno mu už nestačí. Potřebuje hmotu a strukturu. Alva Hajn byl velice propojen s místní (regionální) nezávislou kulturní tvorbou a výtvarným životem v Pardubicích. A na svém statku v Polních Chrčicích pořádal různé akce a výstavy. Ve svém tvůrčím období (jmenovitě posledním) pracuje především s papírem, který přetváří a destruuje (podobně jako E. Kmentová nebo A. Šimotová) 7. Obr. 13. Alva Hajn: bez názvu (80. léta), relief – cement, drát. V souvislosti s Alvou Hajnem je nutné zmínit i Bohdana Holomíčka /1943- /, dokumentárního fotografa, který se narodil na Ukrajině. V 70. letech se seznámil s Václavem Havlem a jeho tehdejší manželkou Olgou Havlovou, a tím začala jeho 7 ONDRAČKA, Pavel. FIŠER, Marcel. Alva Hajn – Obrazy a sochy. Praha: Arbor Vitae 1997. 20 poměrně úzká spolupráce s českou nezávislou scénou. Holomíček se dá svým způsobem také považovat za jakéhosi „dvorního fotografa“ Alvy Hajna, ale i celého pardubického okruhu 8, i když působil po celém území Čech, Moravy a Slezska. Obr. 14. Bohdan Holomíček. Fotografie z výstavy Alvy Hajna na dvoře statku v Polních Chrčicích. 3.7 Vojtěch Adamec a Vojtěch Adamec ml. Ještě bych neměla opomenout Vojtěcha Adamce /1933-2011/. Adamec žil a tvořil spolu se svou manželkou, malířkou a sochařkou Marií Adamcovou, ve Štítě u Chlumce nad Cidlinou. Adamec sice pocházel z Hulína, ale díky komunistickým revolučním aktivitám v 50. letech, byla jeho rodina prohlášena za kulaky, a tudíž jim byl zabaven veškerý majetek a z Hulína se museli vystěhovat, a ještě ke všemu se „za trest“ nesměli po 20 let do Hulína vrátit. Adamec pak pracoval po různých brigádách. Pracoval tak například jako brigádník v betonárně Klementa Gottwalda 8 Z elektronické korespondence s Pavlem Ondračkou, podzim 2009. 21 v Ostravě. 9 Díky Adamcovým opakovaným (a díky režimu bezúspěšným) pokusům dostat se na Pražskou Akademii výtvarných umění, si všiml jeho talentu pan profesor Španiel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Obr. 15. Vojtěch Adamec: Nanebevstoupení, Kuks. Španiel pomohl Adamcovi a ještě několika dalším uchazečům se na tuto školu dostat. Mezi Adamcovy spolužáky patřili například: Vladimír Preclík, Jaroslav Šerých, Olbram Zoubek a další. Adamec se po celý život ve svém sochařském díle věnoval především náboženské tématice. Díky letité spolupráci s královéhradeckým arcibiskupem Dominikem Dukou, vyzdobil Adamec spolu se svou ženou sochami a sousošími řadu míst, nejen na Královéhradecku, ale i v Kuksu a v Praze. Za své celoživotní dílo obdržel Vojtěch Adamec 6. července 2008 na Velehradě od České biskupské konfederace Řád svatého Cyrila a Metoděje. 10 Obr. 16. Vojtěch Adamec ml.: Polabí (2007). Také syn Vojtěcha a Marie Adamcových, Vojtěch Adamec ml. /1956- / pokračuje v rodinné umělecké tradici. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou a v letech 1976 1982 studoval na Akademii výtvarného umění v Praze v Ateliéru monumentálního sochařství. Vojtěch Adamec ml. se kromě své sochařské tvorby a restaurování soch zabývá také malbou. Mimo jeho hlavní, a snad i životní téma boxu se zabýval také krajinou Polabí 9 PIŠTORA, Aleš. Zemřel sochař Vojtěch Adamec. Arcibiskupství pražské [online]. 30. 3. 2011, 10:37. [cit. 28. 12.2011]. Dostupné z: http://www.apha.cz/zemrel-sochar-vojtech-adamec/ 10 Viz pzn. 9 22 3.8 Samorosty Jedním z lokálních „fenoménů“ je také písničkář, básník, spisovatel a výtvarník Karel Novotný /1954- /, který žije a tvoří v Přelouči. Obr. 17. Karel „Cára“ Novotný. Asambláž. Nutno říci, že Novotný je totální samouk a ve své výtvarné činnosti, které se plně věnuje teprve od 90. let, tvoří především nejrůznější koláže a asambláže. Karel Novotný, přezdívaný „Cára“ byl a je jednou z hlavních postav Přeloučského undergroundu a v jeho duchu stále tvoří. Obr. 18. Jarmila Jiravová: Cestou ze Slavíkových ostrovů (2010), pastel na papíře. Jednou z mladších lokálních autorů, kteří tvoří a žijí v okolí Přelouče je Jarmila Jiravová /1975- /, která se věnuje převážně obrazům koní a krajinomalbě. I když se Jiravová dá jen těžko zařadit mezi předcházející, uznávané umělce, jelikož její pohled na svět umění je poměrně silně inzitní a její vztah k umění, podle mého názoru, poněkud pokřivený (na jejích webových stránkách je to velice patrné), vztah k umění jako takovému, vždyť kdo z výtvarníků by chápal svojí práci jako služby? 11 Její pastely z okolí Břehů u Přelouče byly využity na kalendář obce 11 JIRAVOVÁ, Jarmila. [online]. Osobní webová stránka. [cit. 9. 1. 2012]. Dostupné z: http://jiravova.wz.cz/ 23 Břehy z roku 2011. Snad až příliš pohlednicové výjevy mají ale přece jen něco do sebe, a ze zákoutí z okolí Břehů, které vybrala, čiší velice subjektivní a romantický vztah k této oblasti. Jiravová tak vlastně jen pokračuje v nekonečné řadě lidových tvůrců, samouků, samorostů, jejichž díly jsou zdobena obydlí místních usedlíků. Nechci nijak znevažovat umělecké cítění místních lidí, ale přece jen je jim bližší obraz, na kterém je krajina, kterou dobře znají, a tak jim jako dekorace také bohatě stačí. Podíváme-li se na uměleckou tvorbu, jak se v této oblasti vyvíjela a kam dospěla, je jasně vidět rozdíl mezi dobou před a po kolektivizací zemědělství v 50. letech 20. Století. Ale po pádu komunismu se tento markantní rozdíl začíná stírat, a to nejen na úkor umělců, ale také na úkor samotného umění. Po revoluci se nevyhnutelně stalo to, co se zřejmě stát muselo - odliv. Venkov, který dřív skýtal azyl a svobodu pro umělce, literáty a nejrůznější aktivity, začíná mít tak trochu pachuť opuštění, samoty a zapomenutí. Některým to vyhovovalo a zůstali. Tvořili či tvoří dál tak trochu v ústraní, ale jiní se z venkova pomalu vytrácejí a stěhují sebe i své ateliéry do, dnes již „bezpečných“, center dění. Na počátku 90. let velice rychle mizí, tehdejším režimem propagovaní, výtvarníci a jejich místo zaujímá „temná strana“ – zakázaní umělci. Už není třeba členství ve svazu, aby člověk mohl vystavovat, a uměním se i živit. Nastalo ale něco, co ne všichni z nich ustáli – svoboda. Někteří se po euforických porevolučních počátcích stáhli zpět a opět pokračovali v tvorbě jen sami pro sebe, ale jiní expandovali a otevřeli si dveře nejen k české současné scéně, ale i té světové. 24 4. Lokální „Soft-underground“ a Přelouč. V souvislosti s represemi, které nastaly od 50. let 20. století, a které byly střídány relativním uvolňováním a opětovným upevňováním, se utvářely a rozrůstaly v různých regionech svérázné lokální skupiny. Buď se jednalo o lidi vytlačené režimem ven z „centra“, nebo lidi, kteří pocházeli přímo z těchto oblastí a tak nějak se díky svým odlišným přístupům k životu a názorům dali dohromady. Pořádali pak různé akce, a snad právě proto, že měli přímý kontakt s venkovem, velice často dochází k oživování zvyků a tradic s onou oblastí spojených. 4.1 Přelouč Přelouč – klidné městečko ležící mezi Pardubicemi a Kolínem, na hlavní trati na Prahu. Přelouč je město malé a sevřené, ale, pro mě, s působícím Geniem Loci. A kolem dokola Přelouče se rozprostírají pole nebo lesy. Do Přelouče také jezdíval k babičce básník Ivan Diviš, jehož dědeček, Ing. Jan Diviš ředitel cukrovaru a bývalý starosta města Přelouč, si zde nechal postavit vilu, která se po smrti jeho i jeho ženy stala, dle jeho poslední vůle, městským muzeem se zaměřením na regionální historii. Je o to zajímavější, že se toto jeho „poslední přání“ podařilo nakonec uskutečnit za minulého režimu. Ivan Diviš vzpomíná na své dětství strávené u babičky (dědeček zemřel rok před jeho narozením 1923) ve své básnické skladbě Renety u babičky v Přelouči 12. 4.2 Následky horka. V tomto, na pohled poklidném, městě se v 70. letech zformoval hudebně – literární okruh lidí, můžeme říkat skupina, která si začala říkat „Následky Horka“ (dále jen NH). Vzhledem k jejich aktivitám a činnosti se obecně dá těžko hovořit 12 DIVIŠ, Ivan. Odchod z Čech. 1. vyd. Mnichov: BB, 1981. 2.vyd. Praha: Evropský kulturní klub, 1990. 25 o undergroundu jako takovém. Tito lidé sice možná splňovali „vizuální kód“, ale vlastně šlo o to, „jít proti klimatu všedního dne, všeobecné estetice socialismu“. 13 „Stručně řečeno, underground je aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní, ale snaží se svým dílem a svým postojem o destrukci establishmentu. Nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj a prostoj, je zběsilost a pokora. Komu tyto vlastnosti scházejí, nevydrží v undergroundu žít.“ 14 Obr. 19. Následky Horka (cca 1977), z leva: Pavel „vel“ Šlechta, Kateřina Malíková, Eva Formánková-Cílková, Josef „George“ Novotný, Karel „Cára“ Novotný a Miloš „Gigi“ Randák (z archivu Evy Formánkové-Cílkové). V obecném povědomí o undergroundu (místě jeho působení) snad každého napadne hlavně Praha (z důvodu větší kulturní, ale i nekulturní možnosti jako takové), a můžeme jí považovat za takový spojovací článek, jinak na Praze poměrně nezávislých a více či méně mezi sebou propojených center (mimo Přelouče třeba Brno, Olomouc…). I když, ne všechna tato centra by byla na Praze přímo závislá. Do Prahy se, sice, samozřejmě jezdilo, ale spíš za inspirací nebo zábavou 15. 13 MAZAL, Tomáš, poznámka. Z elektronické konzultace ze dne 6. 11. 2011 s T. Mazalem. JIROUS, M. Ivan. Magorův zápisník. 1. vyd. Praha: Torst, 1997. Zpráva o třetím českém hudebním obrození, s. 196-197. 15 VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Maťa 2003. 14 26 Hovořím-li o „soft-undergroundu“, mám na mysli to, že v těchto lokálních, regionálních centrech, či skupinách se ani tak nejednalo o to, jak radikálně se politicky vymezit, ale spíše vytvořit si jakýsi prostor, platformu, kde by se mohly vyjadřovat názory a postoje. Nešlo o politiku, ale o kulturu, a svým způsobem i o recesi. „Vytvořili jsme si takové veselé ghetto“. (Tomáš Mazal) 16 Celková, státem vnucená, kulturní izolace měla za následek to, že poté, co se lidé vzpamatovávali z událostí v roce 1968 a nastala poměrně úporná normalizace s nastavenými „mantinely“, někteří mladí lidé začali daleko více zkoušet tyto mantinely překračovat, zejména po vnějším obvodu okruhu tehdejších nejrůznějších undergroundových uskupeních. Prostor mezi jádrem a okrajem byl totiž velice nebezpečný, protože tam nastupoval represivní vykonavatel ideologie státní moci (VB/STB) a dost dobře nešlo být dlouho poblíž, aniž by se něco nepřihodilo. Kdo chtěl v té době studovat, dosáhnout alespoň nějakého vzdělání musel se těmto „okrajům“ vyhýbat. Vztah NH, ale i dalších menších, regionálních „soft“ - undergroundových seskupení k Chartě 77 byl silně ambivalentní, a spíše ho brali jako takovou podivnou skupinu intelektuálů žijících většinou z příjmů ze zahraničí, což bylo pro obyčejného člověka v tehdejším Československu nedosažitelné, a potom také z tzv. repasovaných bývalých komunistů, kteří buď odešli ze strany po událostech v roce 1968 dobrovolně, nebo byli vyloučeni. Jak potom důvěřovat takovému disidentu? 4.3 Lidé v NH. Skupina lidí nazývající sama sebe NH 929 volně reagovala na pražský almanach z roku 1975 nazvaný Děti dvou sluncí 17. Tento almanach byl jakýmsi podvědomým začátkem pro nepravidelný samizdatový časopis seskupení NH. 16 Viz. Poznámka č. 13. 27 Toto seskupení převážně tvořili (nebo jim v jisté době prošli či účastnili se některých jejich aktivit): Karel „Cara“ Novotný, Jaroslav „Mgr/Mjr“ Foršt, Tomáš „Něguš, rež. Pelc, Lep“ Mazal, Josef „Dr. Sorge, George“ Novotný, Miroslav „Mirek, MBM“ Balák, Miloš „Gigi“ Kmín Randák, Jaroslav „Vinča“ Vinkler, Pavel „-vel-„ Šlechta, Miloš „Bluesovej Bill“ Procházka, Bohumil „BOB“ Baštecký, Pavel „Pionýr“ Ondračka, Jiří Krejčík, Vít Mlázovský, Kateřina „Katja“ Malíková, Hana Večeřová, Ivana „Lasička“ Mrázková, Jana „Duběnka“ Mrštíková, Josef „Vaněk“ Krátký, Eva Nemythová, Ilona Vodochodská, Eva Formánková, výtvarník Václav Fiala 18. Obr. 20. NH 929 (1977) z leva: Jaroslav „Mgr“ Foršt, Jiří Krejčík (sedící), Miloš „Gigi“ Randák, Karel „Cára“ Novotný a Jana „Duběnka“ Mrštíková-Mazalová. (z archivu Evy FormánkovéCílkové). Bylo zde samozřejmě i mnoho dalších, kteří byli rovněž tak důležití jako jmenovaní, a bez jejichž nasazení, inspirace a jiné pomoci, by celé NH dnes vypadalo asi jinak, nebo by třeba vůbec nebylo. Almanach Děti dvou sluncí, Praha 1975. Samizdat. Editoval Martin Němec. SKÁLA, Tomáš. Přeloučský Literární a hudební underground (diplomová práce) 2005. ZČU Plzeň, s. 18. 17 18 28 Většina členů byla buď přímo z Přelouče, nebo z okolí. Výjimku tvoří například Tomáš „Něguš, rež. Pelc“ Mazal, který pochází z Prahy a Pavel „Pionýr“ Ondračka z Valašského Meziříčí. 4.4 Činnost NH. Název NH 929 má, sice, víc interpretací (například Naše Hana apod…), ale já vycházím z toho „oficiálního“ – Následky Horka a číslo 929 je odkazem na tehdy v undergroundu populární svéráznou hudební skupinu Pavla Zajíčka a Mejly Hlavsy - DG 307 a znamená to stejně jako u DG. diagnosa č. 929. 19 Obr. 21. NH 929, vynášení Morany, z leva: Jiří Krejčík, Eva Formánková, Kateřina Malíková a Miloš „Gigi“ Randák (z archivu Evy Formánkové - Cílkové) „Žili jsme tenkrát věčností. Každý den (pátek večer kdy jsme se sešli v hostinci U Albíny v Přelouči – pozn. Tomáš Mazal) pro nás byl slavností a svátkem.“ 20 Skupina NH 929 vydávala samizdatový časopis téhož jména A tato setkávání, kdy se především jednalo o literární a hudební sekci, měla vliv na pružné hudební „těleso“ NH band. Kromě časopisu, nebo spíše neperiodického sborníku, začala skupina NH 929 pořádat různé akce, happeningy. Docházelo k znovuobjevení nejrůznějších rituálů spojených s tradicí na venkově, jako například „Vítání jara“ – vynášení Morany, „Otevírání podzimu“, společné slavení vánočních svátků, ale i posunutí výletů do přírody na kolech v akci „Na nejvyšším stupni“, nebo „Svátek sekané“ 21. 19 http://www.preloucdnes.cz/zpravodaj/index.php?clanek=944 staženo dne 19. 6. 2010. Mazal Tomáš, poznámka - KROUTVOR, Josef. Fernety, Torst 1998, s. 419. 21 VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Maťa 2003, s. 196 20 29 Obr. 22. NH – 1. Číslo samizdatového občasníku NÁSLEDKY HORKA z r. 1977 (ze soukromé databáze Pavla Ondračky) „Totalitní moc nás zbavila všeho, i zbytečných starostí. Rozhodovalo se za nás, a proto jsme se upínali jen k absolutní svobodě bez odpovědnosti a závazků. Rostli jsme ztraceným časem, zábavou, neužitečnými rozpravami (…) úžasnými nápady.“ 22 Také se organizovaly společné zahraniční výlety, zejména do sousedícího Polska, kam se jezdilo především, a hlavně kvůli hudbě, a docházelo tak i k dalším kontaktům se zahraniční scénou (iniciátorem takovýchto akcí byl především J. Foršt) Obr. 23. NH 929 – Kola, skupinová fotografie účastníků akce (ze soukromé databáze Pavla Ondračky). Hlavními aktéry většiny takovýchto „kolektivních záležitostí“ byli Jaroslav Foršt a Karel „Cára“ Novotný. Později (počátek 80. let) k nim přibyl Tomáš Mazal, který jakož to Pražák, vnesl další inovace, nápady a samizdaty. Mazal„ dotáhl“ do Přelouče i takové lidi jako třeba Egona Bondyho, nebo Vlastu Třešňáka a další. 23 22 23 Mazal Tomáš, poznámka - KROUTVOR, Josef. Fernety, Torst 1998, s 421. http://www.preloucdnes.cz/zpravodaj/index.php?clanek=944 staženo dne 19. 6. 2010 30 Dvě důležitá místa pro setkávání NH byla chalupa Jaroslava Foršta v nedalekých Lovčicích u Čáslavi, kde organizoval různé koncerty zakázaných folkových zpěváků (např. Vladimír Veit, J.J.Neduha a spol., Josef Nos) 24 a setkávání, mimo jiné i tzv. FFN (filmový festival nepracujících), kde se promítaly krátké autorské (amatérské) filmy na 8mm formát. Tím druhým místem pak byl domek Přeloučského „barda“ a básníka Karla „Cáry“ Novotného v Přelouči, ze kterého se pak stala jakási příležitostná „klubovna“ tohoto spolku, kde se až do začátku 90.let odehrávaly všechny akce NH. Dalším momentem v seskupování „vlasatců“, jak si tenkrát říkali nejen lidé kolem NH byl tzv. „Bermudský trojúhelník“, který byl tvořen trojicí hospod u Albíny, Záložna a Sport, 25 kde se scházela „partička“ kolem NH, která je poměrně autenticky vykreslena v Přeloučském románu (Totální brainwash), který napsal Tomáš Mazal společně s Karlem „Cárou“ Novotným pod přezdívkou Josef Vadný a Zdenička Spruzená . 4.5 Přeloučský román – Totální brainwash Totální brainwash (s podtitulem Přeloučský román) byl psán v rozmezí konce roku 1987 a prosince 1988 jako „korespondenční text“ mezi Karlem Novotným (Přelouč) a Tomášem Mazalem (Praha). Téměř pravidelně ve čtrnáctidenních intervalech putovaly poštou mezi oběma autory vždy tři čtyři stránky strojopisu formátu A5, aniž by kdo z nich tušil koncepci a strukturu celého děje, či dokonce, kterým směrem se v následujících stránkách textu příběh bude ubírat. Vše bylo ponecháno libovůli a oba autoři se tak oba s potěšením uváděli do nečekaných situací, ze kterých bylo nutno najít na základě reálného prožitku (či alespoň realitě se blížícího) cestu dál. 26 Tento román nejprve „vyšel“ strojopisem (originál a pět kopií) jako samizdat pod názvem „Totální brainwash“. Tištěné knižní úpravy se dočkal v říjnu roku 1990 v nakladatelství Pražská imaginace Václava Kadlece jako Totální brainwash, slovo úvodem napsal Egon Bondy. Druhý díl Přeloučského románu Jáma (tentokráte poslední kapitolu dopsal Egon Bondy) vydala opět Pražská imaginace 24 Mazal, Tomáš, poznámka VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Maťa 2003, s 59 26 VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Maťa 2003, ediční poznámka Tomáš Mazal 25 31 v roce 1992. Nakonec, po téměř deseti letech,vyšly oba dva díly jako jedna kniha v nakl. Maťa pod názvem Přeloučský román. „V polovině 90. let volné seskupení přátel kolem NH se rozprchlo do rozličných existenčních stran. V hospodě U Albíny v Přelouči dnes s tvrdošíjností zvyku pátečního večera usedá jen Karel „Cára“ Novotný. Přátelé se potkávají jen náhodně, společné veselé večírky do ranních hodin dávno odvál čas. A nakonec vlastní minulost mě dobíhá – stávám se konzultantem nejedné studentské bakalářské, diplomové práce na téma života v socialismu sedmdesátýchosmdesátých let minulého století, na čas samizdatu, zakázaných koncertů, bytových přednášek i divadel, happeningů.“ (Tomáš Mazal) 27 NH, jejich aktivity a lidé, kteří tímto okruhem prošli, sice nemají přímou souvislost s obdělávanou krajinou jako takovou, ale s životem jí obklopeném a s touhou vymanit se z jeho všední monotónnosti, která byla v totalitním režimu všudypřítomná. Protože, jedna věc je přijít z venku a nechat se unést, a druhá věc je narodit se zde a zde také žít a tvořit. 27 MAZAL, Tomáš, z elektronické konzultace ze dne 6. 11. 2011 32 Obr. 24. NH 929 cca 1977 (z archivu Evy Formánkové-Cílkové) 5. NH forever. Jak už to bývá, ne všechny věci jsou zapomenuty na dlouho. A to se přesně stalo s NH. To, co po sobě jeho členové zanechali, bylo zvěčněno právě díky výše zmíněnému Přeloučskému románu, který se stal inspiračním zdrojem pro další skupinu lidí o několik generací poté. 5.1 Občanské sdružení kulturně smýšlejících Na začátku května 2006 se v rondelu zámku Karlova Koruna konala výstava Karla „Cáry“ Novotného. Byla to první výstava, která se na zámku uskutečnila. Tuto výstavu zorganizoval Jan Krátký, syn Josefa „Vaňka“ Krátkého, jednoho ze členů NH a do organizace byl také přizván Jaroslav Foršt. Výstava Měla ohlas a na vernisáž se dostavilo mnoho z tehdejších členů NH, která tam „Cára“ sezval. Výstava „Cáry“ byla takovým prvním impulzem o pokus konfrontace s původní sortou lidí z NH 29. Po vernisáži výstavy se Jan Krátký spolu s některými ze členů NH odebrali do hospody u Jelena. (obr. 30. – 31.) Obr. 25. Zámek Karlova Koruna. V létě následujícího roku (2007) se v hospodě u Jelena v Chlumci nad Cidlinou sešli Jan Krátký, Jan Macháček a Marek Leibl a rozhodli se založit Občanské sdružení 33 kulturně smýšlejících (dále jen O.S.K.S.). Časem se k nim přidala ještě Tereza Holásková a Aleš John. Po tehdejší výstavě Karla „Cáry“ Novotného na Karlově koruně se ve výše zmíněné hospodě u Jelena pokoušeli někteří z budoucích členů O.S.K.S. (Krátký a Leibl) „vytáhnout“ z Tomáše Mazala a „Cáry“ reálné informace o „přeloučském mobilu“. Hlavním popudem k založení tohoto sdružení byla právě myšlenka realizace sochy mobilu, o které se zmiňuje slavný Přeloučský román. Socha mobilu je v románu zrealizována, ale ve skutečnosti se povedlo postavit pouze podstavec. Obr. 26. Vernisáž Karla „Cáry“ Novotného v rondelu Karlovy Koruny ze dne 6. 5. 2006 (z archivu Jana Krátkého) Je s podivem, že ačkoliv NH zbudovali sokl ještě za minulého režimu, a který se v parku objevil z čista jasna jednou přes noc, nikdo se ho nesnažil odstranit. Snad si tehdy soudruzi mysleli, že tam možná bude stát nějaká oficiální socha a pak se na něj zapomnělo, a tak tam podstavec stojí dodnes. 28 5.2 Přeloučský mobil. O nápadu postavit v Přelouči sochu mobilu je zmínka v Přeloučském románu na straně 129, nakl. Maťa. Obr. 27. Původní návrh přeloučského mobilu od Jiřího Krejčíka (z archivu Jana Krátkého) „Když už se zdálo, že slova odcházejí, vytasil se Lep s nápadem, že by mohli v Přelouči pod parkem vytvořit jakýsi pomník, objekt, zrůdnou slátaninu. 28 Z rozhovoru s Janem Krátkým ze dne 16. 12. 2011. 34 Nesmazatelný dar městečku, místo je na to jak stvořené. Opuštěný park s malou vyvýšeninou uprostřed zanedbaného stromořadí. Prostě by tam něco takového sedlo. Josef s Morousem se z počátku nijak moc netvářili, ale nakonec souhlasili. Brzy poté začali akcičku se sochou dotvářet ad absurdum.“ 29 Obr. 28. Návrh nového přeloučského mobilu od Aleše Johna a Terezy Holáskové (z archivu Jana Krátkého) Díky Tomáši Mazalovi, který Krátkému poslal původní návrh onoho mobilu jehož autorem byl Jiří Krejčík a jeho popisu toho jak k tomu tenkrát vlastně došli, si O.S.K.S. dalo jako dlouhodobý cíl realizaci oné výše zmíněné sochy, jako poctu skupině NH 929. Sochu v původním provedení by ale bylo těžké realizovat, a tak O.S.K.S. společně s Mazalem začali hledat jinou formu, která by ovšem pořád splňovala ideu sochymobilu. Nakonec se do návrhu přeloučského mobilu pustil Aleš John s Terezou Holáskovou (oba jsou absolventy atelieru Kov a šperk na VŠUP) a vytvořili několik návrhů, ze kterých nakonec sdružení, po diskuzi s některými z původních členů NH, jeden vybralo a prozatím je považuje za poslední – finální verzi k budoucí realizaci. O výše zmíněnou sochu a její realizaci se O.S.K.S. snaží již řadu let, ale zatím bezúspěšně. Po prvotních rozporuplných názorech bývalých žijících členů NH, které O.S.K.S. oslovilo, ale kteří je (až na Jaroslava Foršta) nakonec v jejich úsilí podpořili a stále podporují, protože se znova objevil nepřítel, a to, opět ve formě státu. I když dnes už nemůže radnice svůj postoj obhájit ideologicky, tak se vždy důvod k zamítnutí či odložení najde. Typickým příkladem je reakce paní starostky města Přelouče na poslední z návrhů O.S.K.S. Ti dokonce přistoupili na to, že by tedy onen mobil nemusel být nutně realizován na původním místě (byť tam sokl stále stojí), protože se tam radnice chystá zbudovat dětské hřiště, a že by bylo možné jej realizovat v horní části parku, nedaleko kostela. To si radnice také „prověřila“ a nakonec zamítla s tím, že vzhledem k přítomnosti podia a častého 29 VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Maťa 2003, s. 129 35 provozování letního kina by i tam socha byla naprosto nevhodná. Nakonec paní starostka navrhla umístění sochy na nějakém soukromém pozemku, nejlépe u někoho na zahradě. Na chování radnice a prakticky nulové ochotě vyjít vstříc, je krásně vidět, že se ani Přelouč, ani myšlení lidí od sametové revoluce moc nezměnilo, jen si radní musí hledat lepší výmluvy, než byly ty ideologické. O.S.K.S. se však své myšlenky nevzdávají. V současné době je sdružení v jednání s farním úřadem o získání části farní zahrady, která s parkem sousedí (snad díky návrhu od místní starostky). 5.3 Další aktivity O.S.K.S. .„Proč to všechno děláme? V dobách minulých bylo podporování netradičních uměleckých směrů považováno za bláznovství a pro mnohé lidi to bylo tabu. V době dnešní je tento druh podpory vcelku moderní záležitostí, avšak se z něj poněkud vytratila ona kulturnost. Chceme výše zmiňované spojit v jeden celek a přispívat tak svou kapkou do mlýna pro lepší kulturní klima v naší společnosti“ 30 (z manifestu O.S.K.S.) Podobně jako přeloučská radnice, zaštiťující se „studiemi“ a názory občanů, jedná i radnice v Chlumci nad Cidlinou a, bohužel, též i chlumecká veřejnost. Snad je to tím, že si O.S.K.S. vybírá poněkud sporná a kontroverzní témata ke svým realizacím a akcím, nebo prostě lidé v této oblasti nejsou, a nebo nechtějí být připraveni otevřít oči a zbavit se „kostlivců ve skříni“. 30 Občanské sdružení kulturně smýšlejících. Kdo jsme. [cit. 18. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.osks.cz/kdo_jsme.html 36 Obr. 29. Jan Krátký - Návrh na doplňující pamětní desku vysvětlující událost z 13. Září 1951v Chlumci nad Cidlinou (z archivu Jana Krátkého). Dne 13. září v roce 1951 v Chlumci nad Cidlinou v Kozelkově ulici byla přepadena bývalá stanice SNB bratry Mašíny a Milanem Paumerem za účelem získání zbraní. To se jim sice nepovedlo, zato se jim ale povedlo zabít příslušníka SNB Oldřicha Kašíka. Tehdejší režim prohlásil tuto událost za teroristický čin spáchaný nepřáteli státu a na dům stanice SNB byla v 70. letech umístěna pamětní deska s nápisem právě v takovém to socialistickém duchu. Dne 13. září 2010 O.S.K.S. naplánovalo vzpomínkovou akci u pamětní desky, jenž připomíná události, které dodnes rozdělují českou společnost na dva tábory. Vzhledem k tomu, že v následujícím roce by to bylo 60 let od uplynutí této události, rozhodli se členové O.S.K.S. usilovat o další desku, která by doplnila tu stávající. Desku s neutrálním textem nezaujatě popisující, co se tehdy doopravdy stalo. I zde opět narazili. Majitelé domu odmítli (velmi nevybíravým způsobem) nechat desku umístit. A nikdo, z oslovených majitelů sousedních domů v Kozelkově ulici, na prosbu o možnost umístění této desky s neutrálním textem, nereagoval. O.S.K.S. se po tomto neúspěchu u místních obyvatel rozhodlo oslovit radnici s návrhem o umístění, tentokrát již památníku na tuto událost, u nedaleko stojící Lorety městského muzea. Zde již úspěch měli, a kulturní komise města návrh podpořila. A vzhledem k tomu, že ani odbor památkové péče v Hradci Králové, pod který město Chlumec nad Cidlinou 37 spadá, neměl námitek, vypadala situace nadějně, jenže O.S.K.S. opět narazilo na odpor a to tentokrát ze strany radnice. Přístup dnešní společnosti v této oblasti a nezájem o budování kulturního klimatu jsou, snad až příliš, typickým vzorcem chování lidí v oblasti, která kdysi byla, i přes tehdejší režim, možná duševně daleko svobodnější než je teď. Občanské sdružení kulturně smýšlejících se nezabývá jen aktivitami ve veřejném prostoru tohoto typu, ale rozvíjí kulturní život v Chlumci nad Cidlinou dalšími aktivitami, především ve spolupráci se zámkem Karlova Koruna, kde vytváří či participují na řadě akcí od výstav, diskuzí a setkání až po doprovodné programy muzejních a kostelních nocí. 6. Závěr Krajina, kterou člověk obhospodařuje již po tisíce let, a která ho živí, stojí vždy tak trochu sama na okraji. I když byla námětem mnoha děl a řada umělců se jí nechala očarovat, pořád je tak trochu nedoceněná. Tato krajina nevnikla sama od sebe, ale měla a má určité dispozice a zásahy lidského elementu se mění. Domnívám se, že má práce dobře vystihuje můj záměr a vazba obdělávané krajiny a výtvarného umění je patrná. Závěrem své práce bych chtěla ještě dodat pár bodů k mnou vybranému, „podivnému“ pojmu – Agrární romantika. Když jsem se zabývala tím, jak pojmout svou teoretickou diplomovou práci, neustále jsem oscilovala mezi „čistotou a špínou“. A nakonec jsem se to rozhodla propojit v jeden celek, (ať už šťastně či ne), pod souhrnně krycím názvem Agrární romantika. Důvod, proč jsem se chtěla věnovat problému obdělávané krajiny a její estetiky, o což se v této práci také pokouším v kapitole Estetika hospodářské krajiny, je jednak ten, že mám ke krajině poměrně silný vztah, nejen co se týká umění, ale 38 snad i takovým malým rodinným zatížením na krajinu, a v neposlední řadě mě vede snaha o její uchopení z vlastního úhlu. Asi největším popudem, proč jsem se vrhla do tématu o lokálním undergroundu v tomto regionu, byla jedna ze série přednášek pana Ondračky z dějin 2. poloviny 20. století o regionálním undergroundu v Československu, kde se mimo jiné se zmiňoval také o Přelouči a NH. Jelikož mám kousek od Přelouče prarodiče a strávila jsem v této oblasti prakticky skoro všechny prázdniny v dětství, tak mě tato informace velice zaujala a já se začala „pídit“, abych se dozvěděla více detailů. Když jsem se pak díky panu Ondračkovi dostala k diplomové práci Mgr. Tomáše Skály Přeloučský Literární a hudební underground (ZČU, 2005), kterou oponoval, našla jsem tam ve výčtu členů NH i jméno své matky za svobodna. To mě utvrdilo v tom, že musím začít hledat. Toto moje hledání pak vyústilo v téma na mou teoretickou diplomovou práci a bližší spolupráci, jak s panem Ondračkou, tak i s bývalými členy NH a pokračovatelem jejich „odkazu“ Janem Krátkým (jehož otec byl také členem NH) a O.S.K.S., kteří svými aktivitami nechtějí nechat místní kulturu padnout, byť ji nejrůznější úřady stále hází klacky pod nohy, takže se zřejmě stále potýkají s podobnou neochotou jako generace jejich rodičů, snad jen s tím rozdílem, že dnes je za to nikdo nezavře. 39 Seznam pramenů a literatury Prameny: Vycházím se soukromé korespondence a elektronické pošty a osobních rozhovorů s Pavlem Ondračkou, Tomášem Mazalem, Evou Cílkovou a Janem Krátkým. Literatura: CÍLEK, Václav: Krajiny vnitřní a vnější. Praha: Dokořán, 2007. DIVIŠ, Ivan: Odchod z Čech. 1. vyd. Mnichov: BB, 1981. 2.vyd. Praha: Evropský kulturní klub, 1990. HÁJEK, Pavel: Jde pevně ku předu naše zem. Praha: Malá skála, 2008. JIROUS, M. Ivan: Magorův zápisník. 1. vyd. Praha: Torst, 1997. KROUTVOR, Josef: Fernety. Praha: Torst, 1998. LOYDA, Vladimír: František Xaver Procházka – Malíř zvířat a Polabí. Město Brandýs Nad Labem a Oblastní Muzeum Praha ve spolupráci s Nakl. Dr. Milana Nováka, 2007. 40 ONDRAČKA, Pavel: Přeloučský underground - idyla nebo antidotum? Recenze na: Přeloučský román. Praha: Maťa, 2003 - kniha. Brno: Host, 2004, Roč. 20, č. 5., s. 69 – 70. ONDRAČKA, Pavel: Alva Hajn – Obrazy a Kresby. Pardubice: Galerie Art, 2006. ONDRAČKA, Pavel. FIŠER, Marcel: Alva Hajn – Obrazy a sochy. Praha: Arbor Vitae, 1997. PETIŠKOVÁ, Tereza: Československý socialistický realismus, katalog k výstavě. Praha: Gallery, 2002. PILAŘ, Martin: Underground (Kapitoly o českém literárním undergroundu). Brno: Host, 1999. RULF, Jiří: Dobrý den pane Vokolku. Reflex 1996. Č. 7, s. 50. – 52. SKÁLA, Tomáš: Přeloučská undergroundová komunita v kontextu ineditní literární tvorby 70. a 80. let 20. Století. České Budějovice: Diplomová práce, JCU 2005. VADNÝ, Josef. SPRUZENÁ, Zdenička. Přeloučský román, 1. vyd. Praha: Maťa, 2003. ZÁVODNÝ, Zdeněk. Vojmír Vokolek (diplomová práce). Brno: FaVU VUT, 1999. Kolektiv autorů: NOVÁ ENCYKLOPEDIE českého výtvarného umění + dodatky. Praha: Academia, 2006. Almanach Děti dvou sluncí, editoval Martin Němec. Praha: Samizdat, 1975. Internetové zdroje: www.abart-full.artarchiv.cz JIRAVOVÁ, Jarmila. [online]. Osobní webová stránka. [cit. 9. 1. 2012]. Dostupné z: http://jiravova.wz.cz/ PIŠTORA, Aleš. Zemřel sochař Vojtěch Adamec. Arcibiskupství pražské [online]. 30. 3. 2011, 10:37. [cit. 28. 12.2011]. Dostupné z: http://www.apha.cz/zemrelsochar-vojtech-adamec/ 41 MAROUŠEK, Jaromír. Václav Radimský: malíř a krajinář. [online]. Pozitivní noviny, 2011. [cit. 27. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.pozitivninoviny.cz/cz/clanek-2011110078 MAZAL, Tomáš. Bermudským trojúhelníkem Přelouč. Tomáš Mazal v rozhovoru pro ČR3 hovoří 17. 11. 2009 o Přelouči, undergroundu a hnutí NH 929 (Následky Horka) [online]. 7. 2. 2010. [cit. 19. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.preloucdnes.cz/zpravodaj/index.php?clanek=944 SEDLÁČKOVÁ, Barbora: Vojmír Vokolek – Čechy světcům, samoty odvážlivcům.[online] 1. 2. 2011 09:09 [cit. 24. 11. 2011]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiowave/waveculture/_zprava/844775 Almanach Wagon. Vojmír Vokolek [online]. [cit. 18. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.almanachwagon.cz/naklad/vokolek_vojmir/profil.htm Občanské sdružení kulturně smýšlejících. Kdo jsme. [cit. 18. 6. 2010]. Dostupné z: http://www.osks.cz/kdo_jsme.html Obrazová příloha i Seznam vyobrazení: Obr. 1. Lokalita Přelouče, Pardubic, Chlumce nad Cidlinou a Kolína Obr. 2. Přelouč a okolí v roce 1954. Obr. 3. Přelouč a okolí v roce 2008. Obr. 4. Adolf Kosárek: Motiv od Pardubic. Obr. 5. Adolf Kosárek: Krajina ze středních Čech. Obr. 6. Václav Radimský: Pohled na Kolín. Obr. 7. Autor neznámý. (50. léta) Propagační plakát. Socialistický realismus Obr. 8. A. Krejča (60. léta), propagační plakát Obr. 9. Vojmír Vokolek: Hlad ve světě. Obr. 10. Alva Hajn: bez názvu (60. léta). Obr. 11. Alva Hajn: bez názvu (70. léta). Obr. 12. Alva Hajn: Panorama s dominantou (80. Léta). Obr. 13. Alva Hajn: bez názvu (80. léta) Obr. 14. Bohdan Holomíček. Výstava Alvy Hajna na dvoře statku v Polních Chrčicích Obr. 15. Vojtěch Adamec: Nanebevstoupení, Kuks 42 Obr. 16. Vojtěch Adamec ml.: Polabí (2007). Obr. 17. Karel „Cára“ Novotný, asambláž. Obr. 18. Jarmila Jiravová: Cestou ze Slavíkových ostrovů Obr. 19. Následky Horka. Obr. 20. NH 929. Obr. 21. NH 929, vynášení Morany Obr. 22. 1. Vydání samizdatového občasníku NÁSLEDKY HORKA Obr. 23. NH 929 – Kola, skupinová fotografie Obr. 24. NH 929 cca 1977 Obr. 25. Zámek Karlova Koruna Obr. 26. Vernisáž výstavy Karla „Cáry“ Novotného Obr. 27. Původní návrh přeloučského mobilu. Obr. 28. Nový návrh přeloučského Mobilu. Obr. 29. Jan Krátký – Návrh na doplňující pamětní desku. i Pokud není uvedeno jinak, jsou veškeré obrázky použité v obrazové příloze z mého soukromého archivu a databáze. U malířských, kresebných ani grafických děl neuvádím rozměr ani rok (pokud to není důležité), jelikož tato informace není pro mou práci podstatná. 43
Podobné dokumenty
Sborník metakritických textů
jen rádi, kdyby naše postřehy nad texty současné umělecké kritiky
přispěly k jejímu zdárnému rozvoji.