Jak dobře zvládnout přechod ze ZŠ na SŠ
Transkript
Střední škola stavební Jihlava Žižkova 20, 586 01 Jihlava Jak dobře zvládnout přechod ze ZŠ na SŠ Obsah 1. Učení 3 1.1. Druhy lidského učení 3 1.2. Přístupy k učení 3 1.3. Žákovské typy 4 1.4. Podmínky trvalého osvojení učiva 4 2. Efektivní učení 5 2.1. Optimální pracovní prostředí 5 2.2. Jak se učit 7 2.3. Jak pracovat s knihou 9 3. Motivace 10 3.1. Dělení lidských potřeb 10 3.2. Motivace k učení 10 4. Paměť 12 4.1. Dělení paměti 12 4.2. Fáze paměti 13 4.3. Zapomínání a jak mu předcházet 14 4.4. Transfer a interference 15 5. Koncetrace, pozornost 16 5.1. Dělení pozornosti 16 5.2. Vlastnosti pozornosti 16 5.3. Příčiny obtížného soustředění se 16 5.4. Jak zlepšit pozornost při studiu 17 5.5. Jak cvičit koncentraci 17 6. Komunikace 18 6.1. Složky procesu komunikace 18 6.2. Paralingvistické znaky řeči 18 6.3. Neverbální komunikace 19 6.4. Komunikační bariéry 20 6.5. Typy komunikace 20 1 6.6. Efektivní komunikace 21 6.7. Zásady správné komunikace (aneb jak vycházet s přáteli) 22 7. Konflikty 24 7.1. Konfliktotvorné vlastnosti 24 7.2. Jak řešit interpersonální konflikty 24 8. Tréma 26 8.1. Co můžeme udělat k odstranění trémy 26 9. Relaxace, odpočinek 28 10. Závěrem 31 Literatura 33 Skupinové hry 34 Literatura týkající se skupinových her 38 2 1. Učení Učení v nejširším slova smyslu lze definovat jako proces, ve kterém si organismus osvojuje individuální zkušenost a aktivně se přizpůsobuje okolnímu prostředí. Učení v užším slova smyslu (učení člověka) je záměrnou činností, která vede k osvojení nových vědomostí a dovedností, návyků a postojů, ale také ke změnám psychických stavů a vlastností. Na rozdíl od zvířat se na lidském učení podílí řeč, abstraktní myšlení, vědomí, vůle atd. 1.1. Druhy lidského učení a) učení poznatkům - osvojování si vědomostí (školní učení) b) učení senzomotorickým činnostem - sportovní činnosti, hra na hudební nástroj aj. c) sociální učení - přejímání morálních a estetických norem společnosti (toto učení slouží k společenskému začlenění - učíme se tzv. žít mezi lidmi); sociální učení probíhá: • napodobením (dítě se učí od rodičů řeč, mimiku, gesta, napodobuje jejich chování) • sociálním zpevňováním (určité chování je okolím posilováno odměnou = pochvala, projev sympatie, uznání atp.) • identifikací (ztotožnění se s osobou, ke které máme kladný vztah, které si vážíme a rádi bychom byli stejným člověkem - identifikace s otcem, učitelem, známým sportovcem, hercem, zpěvákem atd.)- je typická pro období dospívání 1.2. Přístupy k učení a) žáci, kteří se orientují na smysl učiva (hloubkový přístup) Pro tyto žáky je typická vysoká vnitřní motivace, učí se se zájmem a učení považují za předpoklad osobního rozvoje. Zaměřují se na konkrétní obor, který je důležitý pro jejich budoucí profesi (snaží se mu maximálně porozumět). b) žáci, kteří se orientují pouze na reprodukci učební látky (povrchový přístup) Tito studenti užívají k osvojení učební látky mechanického zapamatování. Není pro ně důležité pochopit učivo, ale spolehlivě ho reprodukovat a absolvovat úspěšně daný předmět. 1.3. Žákovské typy 3 Divergující typ Tito žáci chrlí nápady, uvedou celou řadu rozličných řešení úkolu. Dávají přednost konkrétní zkušenosti, kterou následně zpracovávají přemýšlivým pozorováním. Jejich předností je dobrá představivost a schopnost dívat se na problém z více úhlů pohledu. Jsou spíše emocionálně ladění, projevují zájem o humanitní a umělecké obory. Konvergující typ Uvažování těchto studentů se tzv. sbíhá (při řešení úkolů dospějí vždy pouze k jednomu správnému výsledku, aniž by zauvažovali o případných dalších správných odpovědích). Poznatky získává tento typ abstrahováním, zobecňováním a transformuje je aktivním experimentováním. Jedná se o racionální žáky, kteří upřednostňují práci s přístroji před spoluprácí s lidmi. Asimilující typ Typ, který vstřebává a přepracovává různé údaje a shrnuje je do určitého celku. Zkušenosti a poznatky získává abstrahováním a tvořením pojmů. Tito studenti s oblibou vytvářejí teoretické modely, abstraktně uvažují a zkoumají nejrůznější teorie. Praktické aplikace je nezajímají. Akomodující typ Poznatky získává konkrétními zkušenostmi, aktivně experimentuje. Tento žák riskuje, je netrpělivý a při řešení úkolu často postupuje intuitivně (metodou pokus - omyl). Teorií, která není přesvědčivě doložena fakty nebo nemá praktické využití, se nezabývá. Tito studenti se dobře dokáží přizpůsobit novým či měnícím se situacím. 1.4. Podmínky trvalého osvojení učiva 1. motivace - aktivní postoj k učení 2. porozumění učivu 3. autoregulace - sebekontrola (jedinec vyhodnocuje své výsledky a řídí vlastní učební činnost) 4. aktivní opakování 4 2. Efektivní učení 2.1. Optimální pracovní prostředí 1. vhodné osvětlení Je známo, že při nedostatku osvětlení dochází ke snížení výkonnosti během učení. Lidské oko se samozřejmě dokáže přizpůsobit rozmanitým světelným podmínkám, ale pokud budeme pracovat dlouhodoběji za nevhodného osvětlení, můžeme svůj zrak trvale oslabit. Ideální je pracovat za denního světla, pracovní stůl by však neměl být umístěn čelně k oknu. Díváme-li se totiž do knihy a následně z okna a naopak, musí se naše oči neustále namáhavě přizpůsobovat měnící se světelné intenzitě. Podobně je to u osvětlení umělého. Použijeme-li pouze stolní lampu a zbytek místnosti ponecháme neosvětlený, vzniká velký rozsah intenzity světla na pracovním stole a náš zrak je namáhán neustálým přizpůsobováním se. Chceme-li si v takové situaci “odpočinout”, pak spontánně odkláníme zrak ze silně osvětlených míst k místům osvětleným méně a dochází tak k tzv. oslnění. Následkem tohoto jevu je bolest očí a zvýšená unavitelnost během práce. Vhodným řešením je dobré osvětlení celého pokoje, kdy stolní lampy pouze zostřují osvětlení detailů. Svítíme-li stolní lampou, je důležité nestínit si při psaní vlastní rukou. Lampa by nás neměla oslňovat (tzn. měla by být umístěna v dostatečné výšce a ne ve výšce očí). 2. vyloučit rušivé akustické podněty (minimalizovat hluk) Při nadměrném, nepřiměřeném hluku dochází v průběhu učení k předčasné únavě (stejně jako při nedostatku světla). Pokud se někdo nechce vzdát poslechu hudby během studia, je samozřejmě možné využít ji jako kulisu k aktivizaci (tzn. hudba pouze “podbarvuje”, hlasitost by měla být přiměřená). Je třeba mít však na paměti, že na každého jedince působí stejná hudba velmi odlišně a je tedy důležité vyzkoušet si, jak na mě které zvuky a rytmy účinkují, které mě uvolňují a které naopak podporují k aktivitě a činnosti. Zvažte však poctivě, zda vás zvolená hudba skutečně aktivizuje nebo ve vás vyvolává příjemné zážitky a vzpomínky, které vás od učení naopak vzdalují. Mít zapnutý televizor při učení je samozřejmě nevhodné, takováto kulisa je skutečně 5 velmi neefektivní a pouze odvádí a snižuje naši pozornost. 3. čerstvý vzduch Než se začneme učit, je vhodné si v pokoji vyvětrat a činit tak dle potřeby i v průběhu práce (např. když začínáme být unaveni a hůře se soustředíme). Větrání lze spojit s krátkou pauzou, odpočinkem či relaxací. Je známo, že ve třídě je už po jedné vyučovací hodině tzv. “vydýcháno” a čím méně se větrá, tím více pak dochází ke snižování pracovního výkonu. 4. okolní barvy Barevná úprava pokoje a pracovního místa může mít rovněž vliv na pracovní pohodu. Pro povzbuzení a posílení pozornosti se obvykle doporučuje obklopit se barvou oranžovou. Za uklidňující barvy jsou považovány odstíny modré a zelené (ta přináší velkou úlevu zraku). Stejně jako vnímání hudby je i vnímání příjemnosti barev poněkud subjektivní. 5. nábytek a poloha těla Tvar a výška nábytku má odpovídat tvaru a výšce našeho těla. Nepohodlný nábytek zvyšuje fyzické vypětí a může být taktéž příčinou únavy při studiu. Při učení bychom měli sedět tak, aby stehno a lýtko svíralo pravý úhel. Chodidlo by mělo ležet na podlaze a stehno by se mělo lehce dotýkat sedadla. Pokud přední část sedadla tlačí na stehno (příliš vysoká podložka, kdy chodidla visí ve vzduchu), je krevní oběh ztížen. V opačném případě (příliš nízké sedadlo) se stehno zvedá nahoru a my pak sedíme na hrbolech sedací kosti, což zvyšuje pocit tlaku. Ideálním řešením je židle s možností nastavení výšky sedadla a sklonu opěradla. Rovněž je důležitá optimální výška desky stolu. Duševní práce je nejméně únavná v poloze vsedě, kdy záda jsou mírně ohnutá. Knihu, ze které studujeme, bychom měli mít vzdálenou od očí zhruba 30 - 40 centimetrů a měla by být nakloněná (je dobré použít stojánek nebo si zhotovit podložku z několika dalších knih). Máme-li knihu ve vodorovné poloze, musíme více klonit hlavu, což způsobuje zvýšené napětí krčních svalů. 2.2. Jak se učit 6 přestávky a odpočinek Pokud se učíme dlouhou dobu, vykonáváme stejnou duševní činnost a následkem toho jsme unaveni. Čím déle se učíme bez přestávky, tím větší stupeň únavy se dostaví. Z uvedeného plyne, že časté zařazování krátkých přestávek je při učení nezbytné, neboť únavě zabraňuje či ji výrazně zmenšuje. Význam přestávek je skutečně velký, přesto se někdy snažíme učit v kuse a ušetřit tak čas na jiné pro nás lákavější aktivity. Výsledkem je ale zvýšená únava, zhoršená kvalita učebního procesu a paradoxně i jeho větší časová náročnost. Přestávku je nutno zařadit po třiceti až padesáti minutách studia. V případě, že se již obtížněji soustředíme, je dobré zařazovat přestávku (3 - 10 minut) zhruba po dvaceti až třiceti minutách. K obnovení energie si lze omýt obličej chladnou vodou, osprchovat se, krátce se protáhnout, rozcvičit atp. kdy se učit Vhodné je učit se v pravidelnou denní dobu, neboť nepravidelnosti v denním režimu náš organismus opět vyčerpávají a unavují. Po příchodu ze školy je nutné si po určitou dobu odpočinout a až poté se věnovat domácí přípravě na další vyučovací den. Organizace učebního procesu by měla vycházet z denní výkonnostní křivky. Pracovní výkonnost je nejvyšší mezi devátou a jedenáctou hodinou dopolední a mezi třetí a pátou hodinou odpolední. Samozřejmě i zde platí individuální odlišnosti. Výkonnost se vztahuje i k jednotlivým dnům v týdnu - vrcholí kolem středy, koncem týdne se již přirozeně dostavuje únava. jak si rozvrhnout čas Studijní úsilí zefektivníme, pokud si čas pečlivě rozplánujeme na učení, odpočinek a zájmové činnosti. Není na škodu si udělat ideální plán dne (s rozvrhem jednotlivých činností) a ten pak porovnat se skutečným prožíváním svých dnů. Když se naučíme náš čas plánovat a organizovat, pomůže nám to využít jednotlivé dny co nejlépe. Při plánování a organizování času nikdy nezapomeňte na dostatečný spánek, který je nezbytný k udržení zdraví a dobré psychické kondice (ta nám umožňuje lépe myslet a pamatovat si). 7 studium jednotlivých předmětů Vzhledem k tomu, že opakující se stejná či podobná činnost nás unavuje, je vhodné činnosti střídat. Toto zjištění se vztahuje také ke školní přípravě - není ideální učit se podobné předměty (např. fyzika a matematika) bezprostředně po sobě. Je dobré začínat oblíbeným, méně náročným předmětem. studium cizího jazyka Cizí jazyk studujte kratší dobu, ale co nejčastěji (nejlépe 6 dní v týdnu). Nová slovíčka se učte v různém pořadí. Jestliže se učíme slovíčka v řadě za sebou, vybaví se nám snáze díky své pozici mezi ostatními. Jakmile je však uvidíme izolovaně, nemůžeme si náhle na jejich význam vůbec vzpomenout. Jednotlivá slovíčka a fráze si osvojujte jejich hlasitým vyslovováním a písemným zaznamenáním (kvůli velkým rozdílům ve výslovnosti a psané podobě). K lepšímu zapamatování slovíček může pomoci označení okolních předmětů lístečky s jejich názvy v příslušném jazyce. Také se osvědčuje vypsat si obtížně zapamatovatelná slovíčka na nějaké dobře dostupné místo v pokoji, kde je máme stále na očích a můžeme si je kdykoliv přečíst, zopakovat. Pro ovládnutí jazyka není zásadní pouze znalost slovíček, ale samozřejmě také znalost gramatiky (stavba vět, časy atp.). Ta je v učebnicích obvykle přehledně zpracována a k jejímu hlubšímu pochopení a zafixování je dobré sledovat filmy v původním znění, číst cizojazyčné časopisy a knihy. Rovněž se můžete naučit v daném jazyce nějaké písně a nahlas si je zpívat. studium technických oborů Matematiku a technické obory studujte co nejaktivněji, řešte problémy. Vždy vypracujte alespoň několik příkladů vztahujících se k danému problému, i když se domníváte, že je vám to již v úvodu zcela jasné. Často se totiž mylně domníváme, že pochopením vzorového příkladu jsme látku zvládli, ale takovéto osvojení je obvykle nedostačující. 2.3. Jak pracovat s knihou 8 Na střední škole je již zcela běžnou součástí domácí přípravy samostatné nastudování učiva z literatury a učebnic. Řada žáků ale mívá potíže rozsáhlou látku účelně zpracovat. Při studiu z knih je důležité, abychom skutečně porozuměli celému obsahu textu. Pokud nerozumíme některým termínům, je vhodné je nepřeskakovat a vyhledat je (např. v slovníku cizích slov). Je možné zavést si vlastní slovníček, kde budeme mít nám neznámé odborné výrazy zaznamenány i s jejich významem, obsahem. Při studiu rozsáhlejší látky je vhodné nejprve užít techniky tzv. zběžného čtení, kdy čteme text rychle (zhruba) a přitom si označujeme důležité informace (můžeme je podtrhávat, podstatné odstavce si na okraji značit vykřičníky, u neznámých slov nebo částí textu psát otazníky atp.). Ale pozor, abychom neměli v knize nebo sešitě barevnou změť čar, která nám při opakovaném pročítání knihy či zápisků čtení spíše ztěžuje! To znamená označovat text, ale úsporně a systematicky. Přínosem podtrhávání textu je, že udržuje naši pozornost zaměřenou na danou látku a dochází při něm k částečnému zapamatování učiva. Není od věci si tyto podstatné části výkladu zaznamenat písemně na zvláštní papír, získáme tak osnovu daného učiva. Zběžné čtení je přípravou pro následné důkladnější studium jednotlivých úseků textu, při kterém hledáme jeho základní myšlenky. Ty se následně snažíme pro sebe hlasitě zformulovat, zopakovat. Až poté, co budeme znát “základ, jádro” studované látky, můžeme doplňovat bližší detaily. 9 3. Motivace Pojem motivace vychází z latinského “moveo” (hýbám) a vyjadřuje hybné síly našeho chování. Motivace vysvětluje proč se člověk chová tím nebo oním způsobem. Jedná se o snažení směřující k určitému cíli. Motivy jednání vycházejí z našich potřeb a emocí a usměrňují naši činnost tak, aby vedla k odstranění rozporu, konfliktu, k uspokojení potřeby nebo ke splnění úkolu. 3.1. Dělení lidských potřeb 1. základní životní potřeby (p. spánku, potravy, vzduchu, vody, zachování rodu atp.) 2. potřeby podnětů, činnosti a změny (sport, zájmová činnost atd.) 3. potřeba bezpečí a jistoty (např. bydlení) 4. potřeba sociál. kontaktu, lásky (kontakt s přáteli, rodinou - vzájemné kladné city) 5. potřeba výkonu a uznání (získat prestiž, vyrovnat se ostatním, mít dobré výsledky) 6. poznávací a estetické potřeby (snaha poznat svět; vědecké a umělecké zájmy) 7. seberealizace, potřeba uskutečňovat v životě nějaký cíl (řízení svého jednání, formování osobnosti směrem k zvolenému cíli – např. stát se sportovcem, lékařem aj.) 3.2. Motivace k učení Motivace patří k nejdůležitějším činitelům v učení a může vycházet z potřeby poznávací a estetické, ale také z potřeby činnosti, společenského kontaktu, výkonu, uznání atp. Na motivaci k učení působí: 1. novost informace, činnosti nebo situace 2. uspokojení z činnosti (máme-li možnost být aktivní - např. manipulace s přístroji) 3. úspěch v činnosti 4. souvislost nové informace, činnosti s předchozími zkušenostmi a zájmy (např. zajímám-li se o přírodu, vyvine se u mě pravděpodobně hlubší zájem o biologii nebo lékařství) 5. souvislost informace, činnosti s životními perspektivami (zájem o určitý předmět se prohlubuje, pokud souvisí s mou profesní orientací) 10 Motivace k učení může být negativně ovlivněna, jestliže se daným předmětem (činností) zabýváme příliš intenzivně - tzn. bez přestávek po velmi dlouhou dobu. Snadno pak dojde k přesycení a ztrátě zájmu o předmět (činnost). Od učení velmi odrazují opakované neúspěchy, rušivě rovněž působí osobní problémy. 11 4. Paměť Paměť je obvykle vymezována jako vlastnost nervové soustavy organismu, která umožňuje jeho lepší interakci s prostředím. U člověka se jedná o schopnost vštěpovat, uchovávat a vybavovat si informace (tzn. obsahy vědomí, představy, myšlenky, citové zážitky, vědomosti, zkušenosti atd.). Paměť je odrazem minulé zkušenosti v našem vědomí. Můžeme si vybavit, co jsme vnímali v minulosti, o čem jsme přemýšleli, co jsme prožívali, dělali atp. Paměť je základem toho, že duševní život jedince tvoří souvislý, na sebe navazující proces. Je nezbytnou podmínkou učení a tedy i duševního vývoje člověka. Pokud bychom neměli paměť, vše by bylo pro nás stále nové a myšlení by se nemohlo rozvíjet, neboť právě paměť je jeho nevyhnutelným předpokladem. 4.1. Dělení paměti časové dělení paměti - toto dělení rozlišuje paměť dle intervalu mezi naučením a vybavením informace na: • krátkodobou (např. na několik sekund si pamatujeme vytáčené telefonní číslo) • střednědobou (informace je uchovávána minuty až hodiny a spontánně vymizí nebo je přesunuta do dlouhodobé paměti - např. vědomosti osvojené při výuce se opakováním upevňují a mohou se tak přesunout do paměti dlouhodobé, pokud bychom je neužívali, tak je zapomeneme) • dlouhodobou (trvá několik dní až mnoho let - např. některé naučené činnosti, které máme plně zautomatizované - čtení, psaní). dělení dle úmyslu, který jedinec při zapamatování a vybavení má či nemá • bezděčná (neúmyslná) - např. pokud zažijeme něco zajímavého, něco na nás silně zapůsobí (životní událost, melodie aj.); účast citů • záměrná (úmyslná) - např. lékař si musí zapamatovat příznaky a způsoby léčení různých chorob (osvojuje si je záměrně, učí se jim); nutnost vůle dělení podle typu uložených informací 12 1. deklarativní (vědomá paměť) - co je zde, to si obvykle uvědomujeme a) sémantická (obsahuje abstraktní inf.- např. jména věcí, osob, čísla, vzorečky a další) b) epizodická (zaznamenává časový a prostorový sled událostí a jejich vzájemné vztahy) c) rozpoznávací (umožňuje rozpoznávání osob, věcí, míst atp.) 2. nedeklarativní (nevědomá) - co je zde, to si obvykle neuvědomujeme (např. řízení auta, tanec, jízda na kole, čtení) Postupně se úkony z deklarativní paměti dostávají do nedeklarativní a zde jsou uchovány. Jedná se o činnosti zpočátku pro nás i obtížné, ale časem natolik zautomatizované, že je děláme zcela mechanicky bez přemýšlení nad nimi. dělení dle typu zapamatování a) mechanická (bez myšlenkového zpracování materiálu - slovíčka, tel. čísla); typická je v předškolním věku, kdy si dítě pamatuje básničku, i když ji nerozumí b) logická (uchovává informace na základě jejich logického zařazení do systému poznatků, respektuje význam a souvislost - podstatným činitelem je zde myšlení) dělení z hlediska strukturálního • názorná - zraková, sluchová, hmatová, čichová, pohybová • emocionální - zapamatování a vybavení citů • slovně - logická - uchovávání myšlenek • pohybová - zapamatování a vybavení si různých druhů pohybů 4.2. Fáze paměti 1. osvojení, zapamatování, vštípení - snažíme se něco zapamatovat; kvalita a rychlost vštípení závisí na pozornosti, vůli, zájmu, denní době, opakování, zdravotním stavu atd. 2. uchování - podmínkou dlouhodobého uchování je opakování; bez opakování se ztrácí jasnost, přesnost látky a mnohdy dojde i k jejím změnám, které se liší od původního materiálu 13 3. vybavení - snažíme si vzpomenout, vybavit naučené; vybavení si zkušenosti má podobu: a) reprodukce (vybavíme si osnovu dané látky; objekt, který si máme vybavit nepůsobí na naše smysly, není přítomen) b) rekognice (“znovupoznání“ - poznáme z nabízených variant dříve vnímanou; předmět, který “znovupoznáme“ je v daném okamžiku přítomen - např. test s možnostmi výběru správné odpovědi, u kterého není nutná přesná reprodukce dané látky) Výbavnost usnadňuje duševní klid a soustředěnost, fyzická kondice a dobré zvládnutí učiva. 4.3. Zapomínání a jak mu předcházet Výsledky studia jsou bohužel vždy ovlivněny zapomínáním. To má za následek jak kvalitativní změny nových vědomostí, tak jejich kvantitativní úbytek. Změny způsobené zapomínáním jsou samozřejmě výraznější u poznatků, které nevyužíváme nebo jsme je dlouho neopakovali. Je prokázáno, že nejvíce naučeného zapomeneme krátce po osvojení, tzn. v prvních hodinách a dnech. Po týdnech a měsících jsou ztráty zbývajících poznatků stále méně patrnější. Z praktického hlediska to tedy znamená opakovat intenzivněji a co možná nejdříve, tzn. ihned po naučení, poté druhý a čtvrtý den. Později lze již interval prodlužovat, opakování může probíhat formou méně intenzivní, kdy postačí osvojovanou látku “prolistovat” nebo pročíst námi zvýrazněné části textu. Učivo, které si chceme uchovat v paměti trvale je nezbytné alespoň jednou nebo dvakrát do roka projít. Je běžné, že bezprostředně po naučení jsme unaveni a látka se nám vybavuje poněkud obtížněji, mnohem lépe se nám vybaví po delším čase (zejména po 2 dnech). Tento paradoxní jev je označován jako reminiscence (“uležení”). Z tohoto zjištění plyne, že výhodnější je připravovat se na důležité zkoušky několik dnů dopředu, aby se naučené vědomosti tzv. uležely a následně se nám snáze vybavily. Vliv na zapamatování dané látky má také to, zda se jedná o mechanické (učení se nazpaměť bez porozumění) nebo logické zapamatování (zařazení informace do sytému poznatků). Při mechanickém učení látky zapomeneme již za 1 hodinu 60 % z jejího obsahu, pokud však učivu porozumíme, zapomeneme stejné množství (60 %) až za 100 14 dní. jak si lépe učivo pamatovat • propojte si látku, kterou si máte osvojit, s příbuznými informacemi • myslete pozitivně = „já si to zapamatuji“ • věnujte studovanému materiálu maximální pozornost • pokud si máte zapamatovat více jak pět údajů, snažte se je vždy shrnout do logicky vytvořených skupin • zapojte maximum smyslů (např. pro lepší zapamatování určitého přístroje si přeříkejte informace, které jste se o něm dozvěděli, řádně si ho prohlédněte a snažte se ho schématicky zakreslit) • informaci si opakujte do 24 hodin po jejím prostudování (dobré je připomenout si ji krátce před spaním) • diskutujte s ostatními o informacích, které si chcete zapamatovat, osvojit • užívejte mnemotechnických pomůcek 4.4. Transfer a interference Již naučené může mít příznivý účinek na naše další osvojování vědomostí - jedná se o tzv. transfer neboli přenos. Čím více se sobě vědomosti či dovednosti podobají, tím je přenos větší (např. ovládáme-li latinu, umožní nám to lepší zvládnutí francouzštiny). Také se však stává, že nově naučená látka působí na dříve získané informace rušivě nebo opačně látka osvojená v minulosti znesnadňuje učení se novým vědomostem nebo dovednostem. V takovém případě hovoříme o interferenci. Jsou-li si vědomosti nebo dovednosti vzájemně velmi podobné a působí tím na sebe rušivě, je nutné osvojit si dokonale jednu z nich a teprve následně se učit druhou (také pomáhá uvědomování si jejich shod a rozdílů). 15 5. Koncentrace, pozornost Jelikož náš mozek nemůže registrovat a odpovídat na všechny podněty z okolí, je jejich množství omezeno úžinou vědomí, kterou nazýváme pozorností. Pozornost je stav, kdy se po určitou dobu soustředíme na vybrané okolní jevy (např. na pohyb nástroje při práci nebo televizní pořad), zatímco ostatní jsou “v pozadí” nebo si je vůbec neuvědomujeme. 5.1. Dělení pozornosti • neúmyslná, bezděčná (vzniká bez záměru) - něco nás náhle zaujme (např. věc pro nás dosud neznámá, neobvyklá nebo velmi významná) • úmyslná, záměrná (pozornost je řízena vůlí) - záměrná pozornost hlídá naše myšlení, aby neodbočovalo a sledovalo daný cíl 5.2. Vlastnosti pozornosti • rozsah (kapacita) - počet podnětů, které jsme schopni vnímat najednou • stálost (tenacita) - schopnost zabývat se delší dobu stejným objektem, i když je pozornost na krátký čas odkloněna jinam • soustředěnost (koncentrace) - schopnost udržet delší dobu pozornost na určitém objektu (bez jejího odklonu) • výběrovost (selektivita) - upoutání pozornosti jevy, které jsou v daném okamžiku žádoucí (na které se chceme zaměřit) • bdělost (vigilita) - schopnost aktivně přepojovat pozornost od jedné činnosti k druhé • kolísání (oscilace) - neuvědomělé výpadky pozornosti • rozdělování (distribuce) - dělení pozornosti na dvě a více činností (např. čteme si a zároveň posloucháme hudbu; učitel se soustředí na výklad, zároveň manipuluje s pomůckami a sleduje chování žáků) 5.3. Příčiny obtížného soustředění se • špatný fyzický stav - únava, vyčerpání, nemoc • přílišné přetěžování vnějšími vlivy (rádio, televize, kontakty s novými lidmi, denně 16 nové a nové úkoly = celá řada podnětů, které často nestíháme zpracovat) • zlozvyky oslabující pozornost (odkládání povinností, dělání „všeho“ najednou, přílišný spěch, nepořádek na pracovním místě aj.) • silné emoční vlivy (např. zármutek, velká radost) 5.4. Jak zlepšit pozornost při studiu Z výše uvedeného plyne, že pro zlepšení pozornosti je dobré posilovat svoji tělesnou kondici, snažit se přistupovat k úkolům pozitivně, klidně a s optimismem, pracovat pravidelně (pokud možno ve stejnou dobu a na stejném místě), vyloučit rušivé podněty a mít věci na svém místě. Důležité je rovněž neodkládat úkoly až na poslední chvíli. Pravdou sice je, že mírný stres nás aktivizuje, ale na druhou stranu se stává, že nás pak v soustředění ruší představa toho, co vše ještě musíme v následujícím čase zvládnout. Pokud vás v průběhu studia napadají myšlenky, které s ním nesouvisí, poznačte si je na papír, abyste na ně nezapomněli. Dále jim již nemusíte věnovat pozornost, vrátíte se k nim, až práci dokončíte. 5.5. Jak cvičit koncentraci Vyber si nějaký předmět (např. nějakou krabičku, hrneček) a chvíli ho pečlivě pozoruj, snaž se zachytit všechny jeho vlastnosti. Poté zavři oči a pokus se vybavit si daný předmět se všemi jeho detaily, můžeš ho i nakreslit. Otevři oči a přesvědči se, zda jsi si předmět vybavil(a) správně. Kolik drobností jsi zapomněl(a)? Obdobným způsobem lze cvičit i sluchové a hmatové vnímání (poslech mluveného slova, rozpoznávání předmětů pouze dotykem). Cvičení pozornosti je velmi důležité zejména pro studium. Přečtěte si pečlivě jednu nebo dvě stránky textu a následně se snažte vybavit si jeho základní body, detaily, podobnosti atp. Cvičením koncentrace a zároveň relaxací může být sledování našeho pravidelného dechu, chůze (dotek chodidla na zemi), zaměření pozornosti na šumění deště aj. 17 6. Komunikace Lidskou výsadou je potřeba dorozumívat se, tzn. sdělovat si určité informace (např. přání a postoje). Sdělování, vzájemné informování dvou nebo více lidí se nazývá komunikace. Z latinského výroku "communicare est multum dare" plyne, že komunikace znamená mnoho druhému člověku dát. Další obsahově blízká slova termínu „communicare“ znamenají v překladu např. předávání, poskytování, doručování, propůjčování, dávání, sdílení, spolupodílení se na něčem. Systémy sloužící komunikaci se označují řeč, ta může být neverbální (mimika, gestika atd.) či verbální (mluvená a psaná - tu užívá vždy určité společenství a označuje se jako jazyk). 6.1. Složky procesu komunikace • komunikátor - osoba, od níž vychází určité sdělení • komunikant - osoba, která sdělení dekóduje a přijímá • komuniké - obsah sdělovaného • komunikační kanál - cesta informací, způsob jejich předání • psychický účinek přijatého sdělení V průběhu cesty komunikačním kanálem dochází vždy k určitému úbytku informací (rušivé vlivy, nesoustředěnost, nedoslýchavost a další). Mezi dvěma osobami dochází vždy k posunu sdělované informace. Tento jev je zcela přirozený a je zapříčiněn tím, že každá strana si dosazuje do sdělovaných a přijímaných obsahů odlišné významy. Ty závisí na psychickém i tělesném stavu daného jedince, jeho zkušenosti se situací, které se sdělení týká a rovněž s jeho celkovou životní zkušeností (např. názory, očekávání, postoje, předsudky). 6.2. Paralingvistické znaky řeči Mluvená řeč je doprovázena tzv. paralingvistickými znaky, někdy mluvíme o vokální mimice. Jedná se např. o hlasitost, rychlost, srozumitelnost, melodii, rytmus a pauzy. 18 Pokud někdo mluví hlasitě, přednáší danou věc se zaujetím a důrazně nebo může být rozzloben a zvýšená síla hlasu je pak důsledkem agrese. Mluvíme-li o věcech nám velmi dobře známých a sdělujeme-li výpovědi o nich, může se stát, že informaci předáváme příjemci příliš rychle a on nám nemusí porozumět. Je tedy důležité snažit se neznámou věc ostatním vysvětlovat pomaleji, aby měli možnost ji také pochopit a zpracovat. Melodie hlasu je utvářena jeho zvedáním a klesáním a je odrazem našeho duševního stavu (lze z ní usuzovat např. na hněv nebo radost). Pauzy v řeči mohou dodat důraz tomu co jsme řekli, mohou ostatní vybízet k hovoru nebo mohou být projevem naší únavy či plného soustředění, promýšlení dalších výpovědí atp. Jak vokální mimika dotváří informaci lze ukázat např. na slovu ano, které může mít díky modulaci hlasu řadu významů. Může být vyjádřením souhlasu, údivu, překvapení, ale dokonce i nesouhlasu. 6.3. Neverbální komunikace Neverbální komunikace (řeč těla) probíhá pod prahem vědomí. Jedná se především o držení těla, gestiku, mimiku, kontakt očí a proximitu. Je známo, že pokud je v protikladu naše verbální a neverbální sdělení, okolí upřednostňuje především informace získané prostřednictvím signálů neverbálních. Obecně lze říci, že obvykle přeceňujeme slova, přestože význam našeho sdělení je mnohem více utvářen mimoslovními projevy. 1. držení těla Celkové postavení těla vyjadřuje, jak se cítíme (zda jsme jistí / nejistí, uvolnění / napjatí, otevření komunikaci nebo bychom nejraději na onom místě vůbec nestáli). 2. gestika (pohyby rukou) Pohyby rukou jsou tím nápadnější, čím více hovoříme o něčem, co se velmi dotýká našich citů. 3. mimika (výraz obličeje) Výraz obličeje je jasným odrazem našich pocitů. Díky široké škále pohybů obličejových svalů je výraz tváře nejbohatším “sdělovačem“ neverbálních informací. Psychologické výzkumy dokazují, že některé výrazy citů se v našem obličeji objevují i přesto, že se je snažíme zcela potlačit. Jedná se o velmi krátký okamžik, kdy např. v sérii úsměvů se na moment objeví úšklebek. Jsou mezi námi zvýšeně citliví jedinci, kteří jsou 19 schopni tyto pro druhé nepostřehnutelné signály zachytit a vycítí, že se někdo nesměje upřímně. 4. kontakt očí Prostřednictvím očí přijímáme téměř 80 % informací o vnějším světě. Během rozhovoru se díváme partnerovi do očí a z jeho pohledu můžeme vyčíst celou řadu informací. Délka očního kontaktu závisí na oboustranném zájmu o komunikaci. Pokud jsme nejistí a chceme ze situace uniknout, pak očima tzv. odbíháme, těkáme. Dlouhý pohled souvisí s pozitivním vztahem k druhému, ale rovněž jím můžeme někdy chtít druhou osobu znervóznit. Velký význam mají také zorničky, které velmi citlivě reagují na to, co nám je příjemné (jsou rozšířeny - zájem, zamilovanost) či nepříjemné (jsou zúženy- vztek, rozčilení). 5. proximita (blízkost nebo oddálení) Můžeme sledovat různá setkání lidí (např. dvě osoby si při pozdravu chladně podají ruku a v průběhu hovoru vzájemně udržují větší odstup, naproti tomu si jiné dvě vřele třesou rukou, objímají se). Mimoslovní (neverbální) komunikace má zvláště v konfliktních situacích velice důležitou roli, neboť právě zde nám často slova docházejí a mimoslovní projevy se zintenzivňují (pohled, gesta, zabarvení hlasu). 6.4. Komunikační bariéry • pokud se o něčem hodně mluví a málo společně jedná • obecné, nekonkrétní kroky při řešení problémů • zdlouhavé, složité výpovědi s celou řadou cizích slov 6.5. Typy komunikace Efektivní - jedná se o komunikaci otevřenou, při které nedochází ke zkreslení informací; komunikující partneři si rozumí. Manipulativní - při této komunikaci se jeden z partnerů snaží druhého zmanipulovat, nemá zájem o jeho názory a pocity a snaží se pouze různými intrikami docílit svých zájmů, jedná pouze ve svůj prospěch. Otevřeně agresivní - tento styl komunikace je útočný, partneři se snaží vzájemně zastrašit vyhrožováním a docílit nad druhým jedincem převahy; častá slova jsou ne, nikdy, 20 v žádném případě, nic atp. Pasivní - zde se jedná o úplnou rezignaci na komunikaci u jednoho či obou partnerů. 6.6. Efektivní komunikace Ideálním typem komunikace je samozřejmě tzv. efektivní typ. Nejedná se o komunikaci, při které bychom se měli vzdát našich cílů a přizpůsobovat se nekriticky ostatním, nýbrž je to jednání, při kterém partner i my dosáhneme uspokojení. V praxi to znamená - umět prosadit svůj názor bez neetického ovlivňování a agresivity. Pro správnou, efektivní komunikaci je nezbytné umět druhému člověku skutečně naslouchat a dozvědět se tak o jeho názorech, postojích, pocitech a potřebách. Je důležité přesně porozumět tomu, co říká a snažit se vcítit do toho, co prožívá. Velmi často se totiž stává, že v průběhu toho, co nám druhý člověk sděluje své názory, snažíme se zesumírovat svou odpověď a tak nám řada informací unikne. Následně nám není jasné, co prožívá a chce a vzniká tak celá řada v podstatě zbytečných nedorozumění. Pro efektivní komunikaci tedy platí základní pravidlo - nejdříve se snaž pochopit, pak teprve být pochopen. Chceme-li s druhými diskutovat nějakou problematiku, na kterou se naše názory poněkud liší, lze celkem dobře předejít konfliktu a dojít většího vzájemného porozumění, budeme-li se držet následujícího postupu v komunikaci: 1. Povzbuzení partnera - usmějeme se, dáme najevo náš zájem. Vznikne tak příjemná, uvolněná atmosféra, která dává druhému pocit bezpečí a může nám tak bez zábran sdělit své pocity, názory atp. 2. Přeformulování hlavních myšlenek - ujasníme si, zda jsem správně pochopili, co nám partner sdělil a to tak, že po něm zopakujeme hlavní myšlenky. Rovněž se doptáváme na detaily, které nás zajímají nebo jsou pro lepší pochopení druhého důležité („Pokud jsem to správně pochopila, říkal jste…“; „Jestli dovolíte, zopakuji vaše stanovisko…“). 3. Vysvětlení si nejasného - pokud něčemu vůbec nerozumíme nebo si nejsme jistí, zda jsme věc dostatečně pochopili, je potřeba se znovu zeptat a nechat si to od partnera vysvětlit („Promiňte, ale není mi úplně jasné…“; „ Mohl byste, prosím, zopakovat…“). 4. Shrnutí - shrneme, co jsme se od partnera dozvěděli a zároveň v této fázi již můžeme 21 vyjádřit naše pocity a to, jak druhého vnímáme („Když to tedy shrnu…“; „ Mám z toho radost…“; „Mám pocit, že tě to rozrušilo…“). Samozřejmě respektujeme city a názory druhého, ale to ještě nemusí znamenat, že je přijmeme. 5. Ocenění - je nezbytné na závěr druhé straně sdělit, že jsme rádi, že se nám otevřela. Oceníme její přístup. 6. Role se otočí - druhá strana aktivně naslouchá nám. Pokud partner není v této komunikaci dostatečně sběhlý, můžeme ho podpořit tím, že se budeme doptávat a zjišťovat, zda našemu sdělení skutečně dobře rozumí. („Chcete se na něco zeptat?“; „Můžeš to, prosím, shrnout, ráda bych věděla, zda si správně rozumíme…“). Zeptejme se sami sebe, jestli druhého při hovoru skutečně posloucháme, zda máme stejné téma a jsme trpěliví nejprve vyslechnout jeho myšlenky a pak si dělat úsudek. V opačném případě totiž mohou nastat situace podobné následující: Majitel obchodu slyší, jak jeden z prodavačů říká zákazníkovi ve dveřích: „Bohužel už dlouho bychom ho potřebovali, ale zatím to nevypadá, že by přišel!“ Majitel vyběhne na ulici a volá na odcházející zákaznici: „Paní, tak to není! Určitě to budeme brzy mít, objednali jsme to před týdnem!“ Pak si vezme prodavače stranou a promlouvá mu do duše: „Nikdy nikomu neříkejte, že něco není a nebude! Všechno máme nebo seženeme! Co to vlastně chtěla?“ „Déšť, pane šéf, déšť.“ 6.7. Zásady správné komunikace (aneb jak vycházet s přáteli) • Nekritizujte či neposmívejte se ostatním kvůli tomu, že s vámi nesouhlasí. Každý má právo na svůj názor, buďte tolerantní. Zkuste druhé pochopit, vžít se do jejich situace a pocitů. • Nevynášejte obecné soudy („Ty vždycky děláš...“; „Ty nikdy....“; „Je to takhle....“) a nedávejme tak druhým najevo, že pouze vaše tvrzení je správné. Nesouhlas či odlišný názor vyjadřujte subjektivně („Mám takový dojem, že...“; „Připadá mi...“; „Můj názor je....”). • Nesnažte se ostatní přesvědčit, aby jednali podle vás (ostatní lidé tu nejsou proto, aby 22 plnili všechna naše přání). • Nebuďte zahleděni do sebe a nemluvte jen o sobě. Zajímejte se o ostatní, dejte jim dostatek prostoru k tomu, aby s vámi mohli hovořit také o svých zájmech, radostech i starostech. Naslouchejte. • Nebuďte přehnaně pesimističtí. Nepodceňujte svoje schopnosti ani schopnosti svých kamarádů. Důvěřujte si. • Nebojte se projevit svůj názor a stát si za ním, pokud jste přesvědčeni o jeho správnosti (nemusíme každému vyhovět, s každým souhlasit a plnit všechna očekávání na nás kladena). • Těšte se z toho, že jsme rozdílní. Bylo by jistě nezajímavé, pokud bychom byli všichni stejní. • Nepomlouvejte své kamarády, nevyzraďte jejich tajemství, které vám s důvěrou svěřili. • Chovejte se k jiným tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. Je to staré a známé pravidlo, na které se ovšem často zapomíná. Pokud chcete, aby na vás byli lidé příjemní, chovejte se také tak. • Chvalte. Je zvyklost, že pokud se vám něco nelíbí, hned to řeknete. Pokud jste spokojeni, berete to jako samozřejmost a mlčíte. Nebojte se chválit, vždyť nic nezahřeje u srdce jako pochvala. • Usmívejte se. Když se na druhé usmíváte, říkáte tím, že je rádi vidíte a že máte dobrou náladu. Opravdová komunikace vyžaduje, aby se člověk otevřel světu toho druhého a současně získal mírný odstup sám od sebe. 23 7. Konflikty Konflikty dělíme obecně na intrapersonální (konflikt, který prožívá jedinec uvnitř sebe sama), interpersonální (konflikty mezi 2 osobami), skupinové (konflikty v rámci skupiny) a meziskupinové (konflikty mezi skupinami). Konflikty vyplývají z odlišných představ, postojů, názorů či zájmů. 7.1. Konfliktotvorné vlastnosti • zvýšená dráždivost • Zvýšená dráždivost je typická zejména pro choleriky a pro určitá vývojová stádia (dospívání a přechod ke stáří). Může se ale také objevit v určitých obtížných životních obdobích (máme-li např. nějaké osobní problémy, s kterými se nedokážeme vyrovnat, celkem snadno se pak dostáváme do konfliktu s okolím). Dráždivost se zvyšuje v případě neuspokojování základních fyziologických potřeb (nadměrná únava, hlad). • tendence druhé ovládat, ale sám se v ničem nepodřizovat • připisování vlastního neúspěchu ostatním (nikdy však sobě) • přílišná citovost (lidé, kteří vše pojímají citově, jsou hůře přístupní objektivnímu pohledu na věc) • zvýšená nedůvěřivost 7.2. Jak řešit interpersonální konflikty Pokud nás někdo velmi rozzlobí, je vždy lepší se nejprve uklidnit (tzn. pomalu zhluboka dýchat, počítat do deseti nebo si jít zaběhat kolem domu). Snažme se na člověku, který nás rozzlobil, najít tři dobré vlastnosti (snáze dojde ke zmírnění zlosti). Pokud reagujeme bezprostředně, je někdy naše reakce neadekvátní a následně nás naše jednání mrzí. Jako účinné se osvědčilo “vylít” si vztek na papír. Když svoje výroky znovu s “chladnou” hlavou pročteme (obvykle jsou v okamžiku zlosti nepřiměřeně negativní a hrubé vůči dané osobě), uvědomíme si, co by bývalo bylo při slovní potyčce neúnosné a mohlo by druhého třeba i hluboce ranit. Samozřejmě není nic špatného na tom, když okolí přiznáme, že máme zlost. Pokud ale chceme, aby nám partner naslouchal a akceptoval naše pocity, je potřeba vyjádřit se konstruktivně. Je nutné mluvit o problému, nikoliv zasypávat druhého výčitkami a 24 urážkami. Např. rozzlobí-li vás a zklame dobrý kamarád, není ideálním řešením ho napadnout („Jsi hlupák, už se s tebou nehodlám bavit!”), ale vyjádřit vaše skutečné pocity („Mrzí mě, že jsi mě zklamal, nerozumím tomu!”). Budete-li reagovat uvedeným způsobem, bude s vámi kamarád velmi pravděpodobně ochoten vzniklou situaci probrat a třeba i zjistíte, že šlo o nedorozumění. Pokud však druhého napadnete a odsoudíte, jistě zájem o další komunikaci s vámi nadále projevovat nebude. Další nevhodnou reakcí je např. takováto reakce na zákaz rodičů: „Vy jste ti nejhorší rodiče na světě!” Místo toho rodičům řekněte: „To mě teda hodně štve, že mě nechcete pustit na ten koncert.” při konfliktech s druhými • nepřehánějte („Už nikdy s tebou nepromluvím!”) • neopakujte jim jejich předešlé chyby • kritizujte chování a ne člověka („Jsem rozzlobená, že jsi mi snědla čokoládu!” x „Jsi nemožný žrout!”) • nekřičte a dávejte pozor, co vám druhý říká • rozhovor se snažte ukončit pozitivně („Jsem rád, že jsi vyslechl, jak mi je, hned se cítím lépe...” nebo „To je dobře, že jsme to vyřešili a zůstaneme kamarádi.”) 25 8. Tréma Před důležitou zkouškou či referátem trpí někteří z nás trémou. Tréma je v podstatě obava z vlastního selhání, která se projevuje zvýšenými pocity úzkosti, strachu, bušením srdce, vlhnutím rukou, bolestmi žaludku, blednutím či červenáním, pocity prázdna v hlavě, zadrháváním se atp. Nejintenzivnější bývá těsně před zkouškou, následně se zmírňuje nebo zcela mizí. Pokud se nám však zpočátku zkoušky nebo referátu náš výkon jeví jako neúspěšný, může nás takový start deprimovat a tréma se nadále zhoršuje. Tréma se objevuje častěji v nové, neznámé situaci, naopak známe-li dobře prostředí a lidi okolo sebe, máme obvykle trému mnohem menší. Trémou trpí většinou ti z nás, kteří mají tendenci podceňovat sebe sama, své schopnosti. Často se však jedná o jedince pečlivé a velmi svědomité. 8.1. Co můžeme udělat k odstranění trémy Tréma se zvyšuje, pokud jsme unaveni. Je proto nezbytné si před důležitou zkouškou řádně odpočinout, být v dobré fyzické kondici. K snížení trémy nám mohou pomoci relaxační cvičení, zaměření pozornosti na náš dech (je klidný a pravidelný) nebo na nějaký citově indiferentní podnět. Pokud je však naše nervozita skutečně nadměrně vysoká, je nejlepší v takové situaci na sebe úplně zapomenout. Budeme-li se soustředit na to, jak vypadáme, jak asi působíme, budeme s největší pravděpodobností nervóznější víc a víc. Je proto dobré sledovat, co se děje kolem a snažit se na to myslet (např. „Dneska krásně svítí sluníčko, odpoledne si vyrazím na pěkný výlet na kole!”, „Zuzka má dnes moc pěknou halenku.” atp.). Když se necítíme dobře (třeba nás ukrutně bolí zub) a díváme se na napínavý film, jsou momenty, kdy bolest vůbec necítíme, neboť film nás natolik pohltil, že jsme zapomněli sami na sebe. Podobně je to i s trémou a studem. Pokud zapomeneme sami na sebe a na to, že máme strach, opustí nás i tréma a nervozita. Podaří-li se nám odpoutat pozornost od své nervozity a budeme-li působit klidným dojmem první dvě minuty našeho projevu, potom nás i ostatní budou vnímat jako klidné a my se skutečně uklidníme. Máme-li trému velmi silnou, může pomoci, pokud své pocity sdělíme: „Pokud si myslíte, že jsem teď nervózní, tak máte pravdu, skutečně jsem.“ Tím, že přiznáme svoji 26 nejistotu, překonáme v tu chvíli sami sebe a paradoxně se v daný okamžik naše jistota opět zvýší. Krom toho si okolí obvykle velmi váží člověka, který dokáže přiznat sám sobě i ostatním svoji slabost, chybu nebo nejistotu. 27 9. Relaxace, odpočinek K efektivnímu učení patří umět si odpočinout, relaxovat. Získáváme tak novou energii a náhled. Cítíte-li se v průběhu studia unaveni (vaše pozornost se začíná ubírat jiným směrem a vy neustále dokola čtete určitou část textu, aniž jste schopni vnímat o čem je), udělejte si krátkou pauzu. Relaxaci lze navodit určitými technikami, kterých je celá řada. Nemocní epilepsií by měli vhodnost užití relaxační techniky konzultovat se svým lékařem! krátká relaxace • Odlož stranou knihu, postav se a protáhni se. • Otevři okno a několikrát za sebou se zhluboka nadechni a vydechni. • Posaď se nebo si lehni, udělej si pohodlí a zavři oči. • Na chvíli úplně zapomeň na všechny myšlenky týkající se učebních povinností, zkoušek... • Zhluboka vydechni a nech tyto myšlenky odejít. • Nyní pouze odpočívej, v této chvíli není pro tebe nic důležitějšího. Vnímej tento klid a uvolnění. • Až se budeš cítit odpočatě a uvolněně, opět se jednou či dvakrát zhluboka nadechni a vydechni. Protáhni se a s novými silami se můžeš opět vrátit ke studiu. progresivní relaxace Výchozí poloha je vleže, délka relaxace je asi 10 minut. Postupně napínáme a uvolňujeme svaly celého těla (podle potřeby lze některé části vynechat). Postupujeme tak, že se zhluboka nadechneme, napneme sval, počítáme do tří a pak s výdechem povolíme. Dobré je postup u jednoho místa opakovat dvakrát. Relaxujeme v dobře vyvětrané místnosti, kde je klid. • Polož se uvolněně na záda, natáhni nohy (jsou mírně od sebe), chodidla měj také uvolněná (směřují mírně ven). Ruce leží podél těla, dlaně směřují vzhůru. • Pravidelně a klidně dýchej (nosem). • Mysli na svá chodidla a vnímej, jak se paty dotýkají podlahy. 28 • Při nádechu napni partie od kotníků dolů (prsty nohou ohni směrem k hlavě) a s výdechem napětí zase uvolni. • Ještě jednou napni partie od kotníků dolů a s výdechem uvolni. • Nohy jsou zcela uvolněné. • Nyní vnímej své kotníky, zvolna svou mysl přesuň k lýtkům a soustřeď se na místo, kde se dotýkají podlahy. Uvědomuj si svá kolena, stehna (jejich dotyk se zemí). • Nyní s nádechem napni sedací svaly a s výdechem je opět uvolni. • Opakuj ještě jednou - s nádechem napni sedací svaly, s výdechem uvolni. • Oblast pánevní je uvolněná. • Teď mysli na svá záda a snaž se vnímat, kterou jejich částí se dotýkáš podlahy a kterou ne. • Cítíš, jak se lopatky dotýkají země. • Pozvolna přejdi svou myslí k rukám. • S výdechem zatni obě ruce v pěst a s nádechem je uvolni. • Opakuj ještě jednou- s výdechem zatni obě ruce a s nádechem je opět uvolni. • Cítíš, jak jsou tvé ruce uvolněné. • Nyní se tvá mysl pozvolna přesunuje po pažích nahoru. Vnímáš, jak se dotýká podlahy tvé předloktí, loket, nadloktí a zaoblení ramen. • S nádechem zvedni ramena směrem k uším a s výdechem je znovu uvolni. • Opakuj ještě jednou - s nádechem zvedni ramena a s výdechem je uvolni. • Nyní se zaměř na svůj obličej. S nádechem obličej napni a s výdechem opět uvolni. • Opakuj ještě jednou - s nádechem napni obličej, s výdechem ho uvolni. • Obličej je uvolněný. • Cítíš, jak je celé tvé tělo příjemně uvolněné. Vychutnej si tento pocit a chvíli v něm setrvej. • Až budeš chtít uvolňovací cvičení ukončit, tak se zhluboka nadechni a vydechni. • Pomalu rozhýbej ruce a nohy. Protáhni se. • Otoč se zvolna na bok a posaď se (rychlé pohyby po uvolnění by nepříznivě působily na krevní oběh!). základní relaxace inspirovaná Jógou (trvání cca 10minut) 29 • Lehneme si na tvrdší podložku, nohy máme mírně od sebe a ruce jsou volně podél těla dlaněmi vzhůru. Můžeme si zavřít oči. • Všímáme si míst, kde se naše tělo dotýká podložky. • Ruce i nohy necháváme bezvládně ležet, jsou příjemně uvolněné. • Sledujeme dech - s každým nádechem proudí do našeho těla životodárná energie, s každým výdechem se celé naše tělo uvolňuje - dýcháme pravidelně a klidně. • Na závěr se zhluboka nadechneme, protáhneme se (jako při probouzení) a otevřeme pomalu oči. 30 10. Závěrem Každý máme právo: 1. vyjádřit svoje přání a potřeby 2. udělat někdy chybu 3. říct, že něčemu nerozumíme 4. sdělit ostatním své pocity 5. aby se k nám ostatní chovali s úctou 6. mít svoje vlastní cíle 7. říct vlastní názor 8. něco odmítnout 9. nepřijímat zodpovědnost za problémy druhých (to ovšem neznamená zcela odmítnout někomu pomoc s jeho problémy!) Kroky k úspěchu: • Zbavte se negativních zážitků z minulosti (znovu si je vybavte....odpusťte...více se jimi nezabývejte). • Užívejte pozitivní samomluvu („umím“..„dokážu“..„chci“) x nepoužívejte („neumím“, „nezvládnu“....) • Uvědomte si veškeré své pozitivní vlastnosti (sepište si jejich seznam). • Ujasněte si, co je pro vás důležité. Uvědomte si koho obdivujete (a proč) a promyslete si, co byste mohli udělat, abyste se mu více podobali. • Plánujte si budoucnost a stanovte si cíle, kterých chcete dosáhnout (měly by být konkrétní, měřitelné, reálné). • Vytrvejte. • Dosáhnete-li požadovaného cíle, tak se odměňte a také poděkujte všem, kteří vám k jeho realizaci pomohli. Klíč ke spokojenosti a duševní pohodě: • Myslete pozitivně. • Věřte v sebe a ve své schopnosti. Pokud se do něčeho pustíte, věřte v dobré konce. 31 • Mějte své sny a snažte se je uskutečňovat. • Věnujte čas svým koníčkům a zálibám. • Nezapomínejte na své známé, přátele a rodinu. • Nenechávejte se odradit, pokud se vám něco nedaří. • Nezáviďte ostatním jejich úspěchy, ale nechte se jimi inspirovat. • Usmívejte se. • O starosti a bolesti se podělte s někým blízkým, protože sdílená bolest je poloviční. • Zůstaňte sami sebou. 32 Literatura • Atkinson, R.L. (1996). Psychologie. Praha: Victoria Publishing. • Belz, H., Siegrist, M. (2001). Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál. • Čáp, J. (1983). Psychologie pro učitele. Praha: SPN. • de Carli, M. I. (1995). Nechce se mi učit. Praha: Portál. • Kahn, B. (2001). Jak efektivně studovat a pracovat s informacemi. Praha: Portál. • Křivohlavý, J. (1973). Konflikty mezi lidmi. Praha: Avicenum. • Linhart, J. (1982). Základy psychologie učení. Praha: SPN. • Löwe, H. (1977). Úvod do psychologie učení dospělých. Praha: SPN. • Mareš, J. (1998). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál. • Míček, L. (1984). Duševní hygiena. Praha: SPN. • Míček, L. (1976). Sebevýchova a duševní zdraví. Praha: SPN. • Pietrasinski, Z. (1968). Umění učit se. Praha: SPN. • Plaňava, I. (1996). Jak (to) spolu mluvíme. Brno: Vydavatelství MU. • Rückerová - Voglerová, U. (1994). Učení bez stresu. Praha: Portál. • Rushtonová, R. (2000). Jak nebýt outsiderem. Praha: Portál. 33 Skupinové hry Níže uvedené hry jsou zaměřené na bližší poznání sebe sama a svých spolužáků, na zlepšení kooperace, komunikace atp. Pokud se některý z žáků výrazně ostýchá do hry zapojit, neměl by být v žádném případě do těchto aktivit nucen! Je důležitá příjemná, uvolněná a přátelská atmosféra ve třídě. REKLAMY - tato hra rozvíjí verbální i neverbální komunikaci, kooperaci, smysl pro humor Žáci se rozdělí do několika skupinek a každá má za úkol vymyslet reklamu na nějaký předmět (svetr, mátový čaj či cokoliv, co je zrovna po ruce) a následně ji předvést ostatním. Reklamy můžeme nahrát na video nebo magnetofon. Variantou této hry je parodie na reklamu, při které žáci vymýšlejí upoutávku na zcela nesmyslný předmět (např. kleště na zapínání knoflíků). Reklamu lze také přehrát beze slov (pantomima) a ostatní hádají, o co se jedná. PŘÁNÍ - hra k bližšímu poznání sebe sama a svých spolužáků Žáci odpovídají anonymně na jednu či více otázek. Příklady otázek: • Jakou hudbu posloucháš nejraději? • Koho ze slavných lidí bys osobně rád poznal(a)? • Jaké vlastnosti by měl mít člověk, aby se mohl stát tvým přítelem? Lístky s odpověďmi se promíchají a následně se hlasitě čtou. Skupina se snaží společně odhalit, kdo je autorem toho kterého textu. Pro zjednodušení úkolu lze třídu rozdělit na menší skupiny (cca 6 - 8dětí). Členové skupinky spolu hovoří a zjišťují, komu z nich lístek patří, tímto se vzájemně sbližují a lépe poznávají. KOLÁŽ ÚSPĚCHU A ŠTĚSTÍ 34 - hra vede k uvědomění si svých priorit, hodnot a k bližšímu poznání spolužáků Rozdejte žákům čisté papíry, časopisy, nůžky, lepidlo. Každý si prohlédne časopisy a najde obrázky, které podle jeho názoru představují úspěch a štěstí. Tyto obrázky žáci lepí na papír, lze přidávat i vystřižená slova a věty. Pokud nějaký obrázek nenajdou, mohou si ho dokreslit. Až budou s prací hotoví, rozdělí se do skupinek (cca po čtyřech) a vzájemně si své výtvory představí (mohou vzájemně diskutovat, vysvětlovat). Obrázky si mohou vystavit na nástěnku. HÁDKY - hra slouží k bližšímu zamyšlení se nad konfliktními situacemi a k lepšímu sociálnímu porozumění Žáci doplní následující seznam. K hádkám často dochází: - při soutěžení v tělocviku - ve frontě na oběd..... Lze psát anonymně a následně jednotlivé situace číst a společně probírat, diskutovat: • Proč zrovna v těchto situacích dochází často k hádkám? • Jaké způsoby chování vedou k hádce? • Které chování hádku ještě vyostří? • Které ji naopak zklidňuje? ..... Pokud by žáci souhlasili, můžete jednotlivé situace přehrát a při tom společně hledat nenásilná, smírná řešení. SILNÁ TROJKA - hra je zaměřena na poznání svých silných a slabých stránek, na zlepšení kooperace a posílení sounáležitosti Žáci se rozdělí do trojic (aby se všichni zúčastnili, lze vytvořit i jednu nebo dvě čtveřice). Každá skupinka musí vyjmenovat: • 3 slabé stránky, které všichni její členové odmítají (např. lhát, neumět se bránit) • 3 silné stránky, které všichni tři ve skupince mají, respektive chtěli by mít (např. umět sdělit svůj názor, být oblíbený) • 1 slabou stránku, kterou má vždy jen jeden ze členů skupiny (např. jeden si netroufá 35 odporovat, druhý neumí zacházet s penězi, třetí je nedůkladný, netrpělivý - co začne, nedokončí) • 1 silnou stránku, kterou má vždy jen jeden ze členů skupiny (např. jeden ovládá judo, druhý výborně počítá, třetí pomáhá slabším) Výsledky jednotlivých menších skupin se následně probírají v celé skupině. Diskutuje se: • Bylo těžké se vzájemně domluvit, co jsou slabé a silné stránky? • Bylo těžké najít společné nebo rozdílné charakteristiky? • Dozvěděli jste se něco nového o sobě nebo o svých spolužácích?..... TROSEČNÍK - hra zaměřená na rozvoj spolupráce a komunikace Žáci si mají představit, že jejich loď ztroskotala a potápí se (narazila na skálu opuštěného ostrova). Všichni nasedají do záchranných člunů a je nutné se rozhodnout, které věci si na neobydlený ostrov vezmou s sebou. Věcí však může být pouze deset! Musí přemýšlet, které jim pomohou přežít. Každý nejprve uvažuje sám za sebe (věci si poznamená) a následně se utvoří menší skupinky (cca po pěti), které spolu diskutují o důležitosti jednotlivých věcí. Každá skupinka se musí společně dohodnout opět pouze na deseti základních věcech. Skupinky se dále zvětšují, až se musí celá třída shodnout, kterých deset věcí vezme na ostrov s sebou. SEBEJISTOTA - hra k rozvoji sebejistoty a sebevědomí Žáci se rozdělí do skupinek po třech a inscenují různé situace, které vyžadují sebevědomí a sebejistotu. Dva přehrávají scénku, třetí ji sleduje a následně hodnotí, jak se sebevědomé vystupování dařilo. Po každé přehrané scénce se role vymění. Pokud je skupina menší, lze pracovat s celou skupinkou. Příklady herních situací: ve frontě u pokladny chce někdo předbíhat, přítel si chce vypůjčit něco, co mu však nechci dát (je lepší pokud poslouží konkrétní situace, které žáci zažili). Na závěr společně probíráme, jak sebevědomě vystupovat (umět říci ne; zdůvodnit své stanovisko; zůstat slušný, zdvořilý; projevit pochopení). 36 Diskutujeme o různých situacích, které jsme zažili: • V kterých bylo obzvlášť obtížné zastávat svůj názor nebo říci ne? • V kterých situacích se nám to dařilo snadno?... ZPRÁVA Z TŘETÍ RUKY - hra k uvědomění, jak dochází ke zkreslování informací v průběhu komunikace Pět dobrovolníků je posláno za dveře. Mezitím je ostatním ve třídě přečtena krátká povídka. Následně je pozván první dobrovolník a někdo z těch, kdo povídku slyšel mu ji převypráví. Poté přichází druhý dobrovolník a jeho předchůdce (první z pětice) mu povídku opět převypráví. Takhle to pokračuje dál, až je povídka přednesena posledním vypravěčem. Zbytek třídy vše pozorně sleduje. Následuje diskuse: • V čem se liší první příběh od posledního? • Čím dochází ke zkreslení zprávy? • Co je možné proti tomu dělat?..... DOPLŇOVÁNÍ PŘÍBĚHU - hra rozvíjí představivost, empatii, verbální vyjadřování a naslouchání druhému Žákům přečteme začátek nějaké povídky a oni mají za úkol pokračovat v jejím vyprávění (po kruhu - každý řekne jednu nebo dvě věty). Pokud někdo neví, jak by navázal, řekne pouze němá ryba a pokračuje další. Použitá a doporučená literatura týkající se skupinových her • Bakalář, E. (1998). Nové psychohry. Praha: Portál. • Belz, H., Siegrist, M. (2001). Klíčové kompetence a jejich rozvíjení. Praha: Portál. 37 • Canfield, J., Siccone, F. (1998). Hry pro výchovu k odpovědnosti a sebedůvěře. Praha: Portál. • Canfield, J., Wells, C.H. (1997). Hry pro zlepšení motivace a sebepojetí žáků. Praha: Portál. • Hermochová, S. (1994). Hry pro život 1. Praha: Portál. • Hoppeovi, S. a H., Krabel, J. (2001). Sociálně psychologické hry pro dospívající. Praha: Portál. • Portmannová, R. (1996). Jak zacházet s agresivitou. Praha: Portál. • Šimanovský, Z., Mertin, V. (1996). Hry pomáhají s problémy. Praha: Portál. 38
Podobné dokumenty
Rigorózní práce - Katedra obecné fyziky
společně redukují potřebu dítěte vyjádřit vlastní tvůrčí možnosti. Student, který klade originální a nečekané dotazy nebo předkládá alternativní odpovědi, bývá autoritářským učitelem
dokonce označo...
Trhovosvinenské listy 5/14
Dělnická a Školní (včetně parkoviště a chodníku okolo SOU a SOŠ). Rada
města ukládá MěÚ prověřit rozšíření projektové dokumentace na parkování na Sídlišti od Školní po Trocnovskou ulici. ( pro 6)
t...
zpravodaj
společný rys: fungují jinak než velké koncerny, které jsou registrované na burzách. Rodina původních zakladatelů nečelí tlaku
akcionářů na dividendy, přední není rychlý zisk, ale zachování byznysu....
+ průvodce světem doplňků
Také pánové by při výběru určitého stylu měli dbát na to, aby k sobě
všechny části ladily. Přinášíme malou ukázku, jak na to.
Ochranná taška na laptop,
quiksilveR, 550 Kč
Velké tajemstvi - Luciferius.org
Pak slaví vítězství v síních svých lékařů; pijí ústavní víno a blahopřejí si navzájem k úspěchům
v léčení. Zatím co hodují, zpřetrhají uvěznění pouta a překvapí je velikým výpraskem. Rozzuřili se ...