docotevřít časopis - Absolventi
download 
Stížnost Transkript
otevřít časopis - Absolventi
ABS LVENT ČASOPIS PRO ABSOLVENTY MASARYKOVY UNIVERZITY 2016 Iva Bittová Nebojte se být sami sebou VAŠE ALMA MATER FENOMÉN VĚDA A POZNÁNÍ Filozofická fakulta má nové budovy Experti trénují boj s hackery Vědci přišli na to, jak vzniká rakovina prsu str. 2 str. 14 str. 21 OBSAH ČÍSLA Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Filozofická fakulta omládla . . . . . . . . . . . . . 2 Většina čerstvých absolventů pracuje nebo má práci zajištěnou . . . . . . . . . . . . . . . 3 Nobelisté přednášeli na Masarykově 2 univerzitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Temná hmota přinesla do Ceitecu dva miliony eur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Děti a internet – pět rad pro rodiče . . . . . 7 Dvojice: Roman Franc a Helena Továrková . . . . . 8 10 Nebojte se být sami sebou Rozhovor s Ivou Bittovou . . . . . . . . . . . . . . 10 Experti trénují boj s hackery . . . . . . . . . 14 Mozek se snažíme pochopit mozkem a to je náš limit Rozhovor s Evou Brichtovou . . . . . . . . . . . 16 16 Optickým vláknem se podíváme na neurony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Škola mě naučila koncentraci Rozhovor se Zdeňkem Vítkem . . . . . . . . 24 Vzpomínka absolventa: Jak se studovalo 24 po válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Studenti u nás pracují na reálných softwarových projektech Rozhovor s Janem Pazdziorou . . . . . . . . . 31 REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová, Petra Polčáková, Vítězslav Dohnal VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný, Ema Wiesnerová JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý FOTO: Ondřej Surý, Jiří Sláma, archiv měsíčníku Masarykovy univerzity Muni, archiv MU, canstockphoto.com GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Miroslav Chudík, X Production s.r.o. TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o. VYŠLO v prosinci 2015 v nákladu 6 500 výtisků, neprodejné KONTAKTY: Za Stalina řídil Brno i cukrářský učeň . 39 MASARYKOVA UNIVERZITA Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno tel.: +420 549 493 566 e-mail: [email protected] Klavíry oživují město . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 www.absolventi.muni.cz Revoluce v daňovém přiznání . . . . . . . . 38 31 VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU, Tiskový odbor RMU ROČNÍK 2016 EDITORIAL Úvodní slovo Vážení čtenáři, byl jsem redakcí časopisu požádán, abych na úvod tohoto aktuálního čísla napsal pár slov. Prý to mohou být třeba vzpomínky na studia, pozdrav bývalým spolužákům anebo můj pohled na právo. Takže od každého trochu a popořadě. Vzpomínek na studia na Právnické fakultě MU v Brně mám kupodivu stále dost (i když jsem státnicoval už před 13 lety). Nikoli pouze na studium samotné, ale především na lidi, které jsem během svého studia potkal. Ze spolužáků to byli například dnešní významní politici (Kateřina Valachová, Jeroným Tejc), úředníci (Ivo Pospíšil, Zdeněk Kapitán) a z akademiků třeba profesor Fiala, docent Svatoň, docent Šimíček a mnoho dalších. Na co ovšem vzpomínám poslední dobou nejčastěji, je hromada volného času a osobní svobody, které tehdejší studium provázely (zkrátka konec zlatých devadesátých let). Při studiu se tehdy stihlo skoro denně pracovat a trochu si i vydělat na náročný sociální život a navíc se k tomu každé léto dalo brigádničit v zahraničí a následně pocestovat. Nevím, jak to mají studenti dnes, ale snad mají i nyní, v této podle mého příliš kariérní době, čas i na mimostudijní aktivity. Protože po nástupu do pracovního procesu budou na studijní léta jenom rádi vzpomínat jako nyní já. Další věc, která se stala už dnes standardem a za nás byla spíše výjimkou pro pár šťastlivců, je odborná stáž na zahraniční univerzitě, a to nejméně na www.absolventi.muni.cz půl roku. Já jsem to štěstí měl, a kdybych mohl, tak zahraniční stáže zavedu do studijního plánu povinně. Čím na vzdálenější univerzitě, tím lépe. Co se týče mého pohledu na právo, tak se vzhledem ke své dosavadní praxi (kancelář ombudsmana, ministerstvo spravedlnosti, Justiční akademie) rozhodně nemůžu považovat za akademika s odborně vědeckým pohledem na právní otázky. Spíše jsem právo vždy využíval jako prostředek k řešení věcí (nikoli pouze sporů) a zjednodušeně řečeno jako zavedený a hlavně respektovaný systém, který tuhle společnost drží pohromadě a jakžtakž funguje. Proto jsem se snažil k právu vždy přistupovat prakticky jako k prostředku, který zamezí vzniku budoucích sporů a nejasností, než jako k prostředku, který tyto spory a nejasnosti vytváří či prohlubuje. A k tomu mně studium na fakultě určitě pomohlo, a to i v době, kdy ASPI a Codexis byly ještě v plenkách a o systému Beck-online jsme si mohli nechat jen zdát. A dole v budově ve fakultní studovně byla k dispozici maximálně dvoje skripta na půjčení pro celou fakultu… Dnešní studenti Masarykovy univerzity si tak můžou užívat možností studia na jedné z nejlepších vysokých škol v zemi. Vybrali si sice méně atraktivní město, než je Praha, ovšem o to více je Brno pro studenty a jejich život přívětivější. Právnická fakulta i celá univerzita se za těch pár let změnily k nepoznání a možnosti studia jsou zde čím dál lepší. Filip Glotzmann ředitel Justiční akademie, absolvent právnické fakulty z roku 2002 1 VAŠE ALMA MATER Filozofická fakulta omládla Těžké podmínky měla od začátku fungování univerzity v roce 1919 její filozofická fakulta. Vždyť už první její budova v areálu v ulici Arna Nováka původně sloužila úplně jiným účelům, byl v ní sirotčinec. Éra provizoria však z velké části skončila. Fakulta zrekonstruovala nejstarší budovu z roku 1872 označovanou písmenem A a pavilon B postavila úplně nový. Zatímco počet studentů fakulty se za posledních patnáct let ztrojnásobil a nároky výuky rostly, areál a zázemí školy vypadaly dlouhá léta stejně. Proto došlo na zásadní stavební změny, na něž bylo vyhrazeno více než 480 milionů korun. Ten, kdo ještě před pár lety v budovách A nebo B studoval, by je dnes nepoznal. Změnil se hlavně druhý jmenovaný objekt, který museli v první polovině roku 2012 dělníci kvůli špatnému stavu zdemolovat. Na jeho místě vznikl zcela nový, v němž se stejně jako ve zrekonstruované nejstarší budově začalo se vším všudy učit v září letošního roku. „Získali jsme potřebné zázemí pro vzdělávací a vědeckovýzkumnou činnost. Návrat části pracovišť do hlavního areálu by také měl podpořit opětovné stmelování fakultní obce, která po léta měla a dosud v jisté míře má umístěnu řadu pracovišť na různých místech Brna,“ uvedl při znovuotevírání současný děkan fakulty Milan Pol. 2 Narážel tak na fakt, že konci stavebních prací předcházela několikaměsíční éra, kdy studenti i učitelé docházeli studovat a pracovat do několika míst ve městě. V nové budově zůstaly původní sochy, které po válce univerzita získala ze zaniklé německé techniky. Odměnou za ztížené podmínky je jim teď moderní zázemí pro práci. Fakulta získala mimo jiné místo pro digitalizační oddělení, prostor pro knihovní fondy, podzemní parkoviště a jedinečnou laboratoř s názvem Hume lab, kde vědci zkoumají lidské kognitivní procesy. V praxi to znamená, že například řeší, co se děje v mysli člověka, když překládá cizojazyčné texty. Nebo čím to, že se někdy rozhoduje v protikladu se svým svědomím a chodí třeba na červenou, i když se to nedělá. Ve zrenovované budově však zůstaly také upomínky na historii fakulty. Do zdi se vrátila pamětní deska, která se našla při stavebních pracích a připomíná dvacáté výročí založení sirotčince. A také sochy, jež univerzita získala ze zaniklé německé techniky po druhé světové válce. Areál filozofické fakulty tvoří ještě další objekty, k jejichž renovaci by mělo dojít v následujících letech. Pokud všechno dobře půjde, začít by se mělo začátkem léta příštího roku. Změny se nejvíc projeví v místech, kudy se na fakultu vstupuje. Zmizí například takzvaný Domeček, kam se donedávna chodilo na kávu, a místo něj vyroste několik pater poslucháren. Počítá se i se změnou vnitřního členění vstupního pavilonu a řadou dalších úprav. Možnost užít si kompletně opravenou fakultu by měli mít studenti a učitelé od podzimu roku 2018. Martina Fojtů ROČNÍK 2016 VAŠE ALMA MATER Většina čerstvých absolventů pracuje nebo má práci zajištěnou Více než polovina letošních čerstvých držitelů magisterských a inženýrských titulů z Masarykovy univerzity v období kolem letních promocí už věděla, jakou práci bude v nejbližší době dělat. Pětatřicet procent z nich už totiž pracovalo a třiadvacet procent vědělo, kde pracovat bude. Necelá čtvrtina zatím práci neměla, ale chtěla ji hledat. U lidí, kteří zatím nemají práci, navíc převládá spíše optimismus a nezaměstnanosti se příliš neobávají. Absolventi MU se také mohou těšit na výplatu, jež je o něco vyšší než v roce 2014. „Jejich průměrný hrubý nástupní plat činí letos 26 005 korun, což oproti předcházejícímu roku představuje nárůst o 561 korun. Nejlépe jsou na tom tradičně informatici, u nichž se průměr hrubého nástupního platu pohybuje lehce nad 45 000 korun,“ uvedl vedoucí absolventského průzkumu Jaroslav Nekuda ze Střediska vědeckých informací na Ekonomicko-správní fakultě MU. Druhý nejvyšší nástupní plat mohou očekávat ekonomové a na konci žebříčku v letošním roce skončili absolventi právnické a filozofické fakulty. Údaje vyplynuly z letošní studie, které se aktivně zúčastnilo 939 letošních absolventů prezenčního magisterského a navazujícího magisterského studia, což představuje 39procentní návratnost. Kromě vysokých nástupních platů mají informatici i další výhodu, práci totiž získávají velice snadno. Potíže s hledáním místa mělo jen necelých deset procent zaměstnaných respondentů fakulty informatiky. Na ostatních fakultách pociťovalo obtíže přes dvacet procent dotazovaných, jako poměrně obtížné hodnotilo získání práce téměř 40 procent zaměstnaných respondentů filozofické fakulty. „Zajímavý je velice malý podíl varianty odpovědi ‚velice obtížné‘, který byl v průměru na úrovni jen jednoho procenta,“ podotkl Nekuda. Filozofové se také potýkají s tím, že spolu s kolegy z fakulty sociálních studií začínají pracovat nejčastěji v zaměstnání mimo studovaný obor. Zatímco za celou univerzitu je poměrně vysoký soulad mezi získaným vzděláním a jeho uplatněním v praxi, a to téměř 85 procent, čerství absolventi filozofické fakulty najdou práci v oboru jen v 60 procentech. „Nejvěrnější oboru jsou pak, stejně jako loni, informatici, lékaři a právníci,“ dodal Nekuda. Většina absolventů je také spokojená s tím, co jim domovská fakulta dala „do života“. Se studiem na Masarykově univerzitě bylo spokojeno 70 procent letošních absolventů, což je asi o dvě procenta víc než loni. Většina z nich si také podle vlastního hodnocení našla perspektivní zaměstnání. O něco méně optimističtí jsou v tomto směru stejně jako loni jen absolventi filozofické a pedagogické fakulty, celkově však mezi všemi absolventy vysoce převažují pozitivní očekávání. Průměrné Průměrné hrubé hrubé nástupní nástupní platy platy absolventů absolventů MU MU 2014 (n = 435) 40 000 45 162 50 000 FI FSS PedF www.absolventi.muni.cz FF 18 480 0 19 300 PřF 10 000 20 863 MU 23 710 LF 24 398 26 005 ESF 24 864 26 892 20 000 27 742 30 000 FSpS PrF Rektorem univerzity se znovu stal Mikuláš Bek Akademický senát zvolil v dubnu 2015 nového rektora. V čele univerzity další čtyři roky zůstane Mikuláš Bek, jemuž druhé funkční období začalo 1. září 2015. Za jednu z hlavních priorit označil Bek posun Masarykovy univerzity ve světových žebříčcích vysokých škol. Cestou k tomu má být snižování počtů studentů připadajících na jednoho učitele, větší internacionalizace školy a posilování mezioborové spolupráce na výzkumných projektech s mezinárodním přesahem. Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., (51 let) se stal poprvé rektorem MU v září 2011, kdy ve funkci vystřídal Petra Fialu. Tehdy se o zvolení do čela univerzity ucházelo celkem pět kandidátů. Původní profesí muzikolog Bek se řízení univerzity ujal po několikaleté zkušenosti v pozici prorektora pro strategii a vnější vztahy a vedení Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty MU. MU zařadila do přijímacích testů otázky v cizím jazyce Otázky v cizím jazyce se nově staly součástí Testu studijních předpokladů, jehož úspěšné zvládnutí je podmínkou pro přijetí na sedm z devíti fakult Masarykovy univerzity. Nově bude výsledky těchto testů uznávat i Fakulta sociálních studií MU, kde uchazeči dříve skládali testy z obecných studijních předpokladů od společnosti Scio (OSP). Šest otázek v cizím jazyce je součástí subtestu zaměřeného na kritické myšlení. Uchazeči si mohou vybrat variantu cizího jazyka už při podávání elektronické přihlášky ke studiu. Cílem je ověřit, že uchazeč je schopen na otázky v cizím jazyce reagovat, nejde tedy o testování úrovně znalosti cizího jazyka. Celý Test studijních předpokladů obsahuje 60 položek ověřujících vedle kritického i verbální, numerické a analytické myšlení, dále prostorovou představivost a kulturní přehled. Jednotnou přijímací zkoušku v podobě Testu studijních předpokladů využívá sedm z devíti fakult Masarykovy univerzity již více než deset let. Za dobu jeho existence vzniklo přes 100 variant a bylo vytvořeno více než pět tisíc otázek. Test už skládalo téměř čtvrt milionu lidí. Odlišný způsob výběru uchazečů používá lékařská fakulta, kde uchazeči absolvují oborové testy z biologie, chemie a fyziky. Uchazeči o studium na fakultě sociálních studií si mohou vybrat, zda absolvují Test studijních předpokladů na MU nebo OSP u Scia. V obou případech však zůstává povinnost složit test ze základů společenských věd u společnosti Scio. Uchazeči se musí rozhodnout, kterou variantu preferují, už při podávání přihlášky. Další informace na www.muni.cz/admission 3 VAŠE ALMA MATER Základní výzkum hmyzu nobelisty Julese A. Hoffmanna výrazně přispěl k poznání lidské imunity. Nobelisté přednášeli na Masarykově univerzitě Dva nositelé Nobelovy ceny, biologové Jules A. Hoffmann a Kurt Wüthrich, přednášeli v rámci exkluzivního cyklu Mendel Lectures na Masarykově univerzitě. Odborníci i studenti se tak mohli seznámit s nejnovějšími výsledky jejich bádání. Francouzský biolog Jules A. Hoffmann přispěl k objasnění toho, jak se aktivuje vrozená, nebo také nespecifická, imunita, která je vlastní téměř všem živočichům a představuje první stupeň obrany organismů před cizorodými látkami a organismy. Hoffmann se narodil v Lucembursku. Vystudoval zoologii, chemii a biologii, později si vybral právě biologii. Ve svém výzkumu se věnuje především hmyzí imunitě a hormonům. V současnosti působí jako ředitel výzkumu Národního centra vědeckého výzkumu ve Štrasburku. V minulosti byl také prezidentem Francouzské akademie věd. Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství získal v roce 2011 společně s imunologem Brucem Beutlerem ze Spojených států amerických. Švýcarský strukturní biolog Kurt Wüthrich se zasloužil o rozvoj metod nukleární magnetické rezonance, která umí kromě prostorové struktury mapovat i dynamiku proteinů. Svou brněnskou přednášku věnoval světu proteinů, které dlouhodobě studuje. Nobelovu cenu získal v roce 2002 za rozvoj metod nukleární magnetické rezonance, která právě jako jediná metoda dovoluje kromě prostorové struktury mapovat i časovou proměnnost neboli dynamiku bílkovin. Jak sám Wüthrich poznamenal, významné ocenění se jeho vědecké práce příliš nedotklo. „Největší rozdíl byl asi v tom, že najednou všichni začali číst mé práce mnohem pozorněji,“ řekl s úsměvem. Kromě přednášky se nobelista seznámil s prací strukturních biologů na Masarykově univerzitě a ve Středoevropském technologickém institutu Ceitec MU. „Zařízení pro strukturní biologii, které mají vědci k dispozici v kampusu, patří podle mého názoru v současnosti mezi nejlepší laboratoře na světě,“ dodal Wüthrich. Profesor Kurt Wüthrich se narodil ve Švýcarsku a kromě fyziky, chemie a matematiky získal titul v oblasti sportu, který také spolu s fyzikou jeden čas učil. V současnosti působí ve výzkumném institutu Scripps Research Institute v Kalifornii a také na univerzitě ETH v Curychu. Správní rada má novou předsedkyni Marta Valešová Patnáctičlenná Správní rada Masarykovy univerzity má nové předsednictvo. Do čela orgánu, který dohlíží zejména na správu univerzitního majetku, zvolili radní ředitelku Úřadu Regionální rady Jihovýchod Martu Valešovou. Místopředsedy jsou nově farář Českobratrské církve evangelické v Brně Jiří Gruber a mediální odborník Petr Pleva. Marta Valešová vystudovala evropská studia a politologii na Univerzitě Palackého 4 v Olomouci, dále na Miami University v USA a Loughborough University ve Velké Británii. Ve funkci předsedkyně Správní rady MU vystřídala někdejší ředitelku Fakultní nemocnice u svaté Anny Alenu Štětkovou, které již skončilo druhé funkční období na postu předsedkyně, a proto nemohla být znovu zvolena. Štětková působila ve Správní radě MU jedenáct let a za tu dobu byla třikrát předsedkyní a dvakrát místopředsedkyní. Členy správní rady veřejných vysokých škol jmenuje na šestileté období ministr školství po projednání s rektorem. Zastoupeni by měli být zejména představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní správy. Funkční období předsedů a místopředsedů je dvouleté. Správní rada MU se vyjadřuje ke schválenému rozpočtu nebo k Dlouhodobému záměru MU a dává například předchozí souhlas v případě, že chce univerzita získat nebo převést majetek. Právnická fakulta otevřela novou knihovnu Zcela přebudovaná knihovna je otevřená studentům i akademikům na právnické fakultě. Po šestnáct měsíců trvající přestavbě mají budoucí právníci komfortní podmínky pro studium a knihy získaly odpovídající zázemí. Díky rekonstrukci získala fakulta knihovnu, která splňuje parametry moderních zařízení tohoto typu. Odpadly i potíže s vlhkostí, které způsobovaly zastaralá kanalizace a stáří budovy. Ta totiž pochází z roku 1932, kdy se ještě počítalo s tím, že se stane základem tehdy plánovaného univerzitního kampusu, jenž měl stát pod Kraví horou. Objekt právnické fakulty nakonec vznikl jako jediný. Historii budovy dodnes dokládají listiny, které se našly při rekonstrukci v červnu 2014. Originály i základní kámen se přesunuly do Archivu MU a na místě je nahradily kopie, které zde zůstanou trvale. Knihovna se díky přestavbě rozrostla o více než 500 m2, protože se podařilo spojit suterénní prostor bývalé tělocvičny a předchozí knihovny. Rekonstrukce a pořízení nového vybavení stály přibližně 64,4 milionů korun. Většinu nákladů uhradila fakulta z dotace rozvojového programu ministerstva školství. Výzkum: Starší Češi chtějí pracovat. Nemoci si příliš nepřipouštějí První objektivní měření pracovní schopnosti zaměstnanců v České republice provedli v uplynulých měsících experti Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s., a Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Z pilotní studie vzešlo, že Češi jsou obecně stejně práceschopní jako ROČNÍK 2016 Biolog Richard Štefl. Jeho tým dostal na pět let přestižní grant. lidé v Nizozemí nebo severských zemích. Data navíc vyvrací zažitý stereotyp, že Češi zneužívají lékařskou péči, aby se práci vyhnuli. Více čtěte na online.muni.cz Nové testy určí míru dyslexie u uchazečů o studium Temná hmota přinesla do Ceitecu dva miliony eur Nejprestižnější evropský grant, který udílí Evropská výzkumná rada, zamířil do Středoevropského technologického institutu Masarykovy univerzity (Ceitec). V konkurenci zkušených vědců z celého světa uspěl projekt biologa Richarda Štefla, jehož cílem je studium detailních mechanismů vzniku a funkce takzvané temné hmoty genomu. Výzkum jeho týmu získal na dobu pěti let podporu ve výši 2 miliony eur. „Významná finanční podpora mi umožní koncentrovat se na dlouhodobý výzkum. Mohu si dovolit se znovu vrátit do laboratoře a neřešit, zda má nebo nemá moje skupina financování na následující rok,“ vysvětluje důležitost grantu Richard Štefl z Ceitecu Masarykovy univerzity. Temná hmota genomu – přezdívána nekódující RNA – je výzvou pro budoucí medicínu. „Výzkum temné hmoty genomu vědce stále překvapuje. Data ukazují, že v buňce je jen málo pochodů, které by byly prosté temné hmoty genomu. Zdá se, že mnohé nemoci mají genetický původ právě mimo ,kódující‘ oblasti genomu – v jeho temné hmotě,“ přibližuje svoji práci Richard Štefl. „Moje skupina využívá pro svoji práci nukleární magnetickou rezonanci a studujeme detailní mechanismy vzniku temné hmoty genomu,“ dodává. Podobně jako temná hmota ve vesmíru je temná hmota genomu v buňce všudypřítomná – tvoří více než 70 procent lidského genomu. Doposud ji však bylo těžké detekovat z důvodu krátkého poločasu života. Až nové technologie umožnily její nalezení, což otevírá novou kapitolu poznání v biologii a medicíně. „Temná hmota genomu je chybějícím článkem pro pochopení mnohých buněčných mechanismů a lidských nemocí, s nimiž si ještě nedokážeme poradit. V současné chvíli je důležité pochopit, jak a proč tato temná hmota vzniká a jaké jsou všechny její buněčné funkce,“ popisuje zjednodušeně Štefl, který na toto téma již publikoval články v prestižních vědeckých časopisech. Richard Štefl působil několik let na ETH v Curychu, na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a nyní vede výzkumnou skupinu v Ceitecu. Akademický klub nabízí kávu v atmosféře první republiky Ojedinělá kavárna a restaurace s atmosférou první republiky byla otevřena na Rektorátě Masarykovy univerzity na Žerotínově náměstí 9. Prostor vznikl rekonstrukcí části Akademické menzy, která v budově funguje už od roku 1920. Celková kapacita klubu je 54 míst, z toho v restauraci je ve dvou místnostech k dispozici 36 a v kavárně 18 míst. www.absolventi.muni.cz Vysoké školy mají k dispozici testy, které umožní stanovit míru dyslexie u uchazečů o vysokoškolské studium nebo u stávajících vysokoškoláků. Spolu s kolegy z dalších pracovišť je vytvořili odborníci ze Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity – Teiresiás. Podle metodického pokynu ministerstva školství budou právě výsledky těchto testů jednou z podmínek pro přiznání finanční dotace na zajištění služeb těmto studentům ze strany vysokých škol. Přestože počet lidí se specifickými poruchami učení neustále narůstá, nástroj na testování míry dyslexie u dospělých Čechů dosud neexistoval. K dispozici byly jen testy pro dospívající studenty středních škol, které však pro účely vysokých škol nevyhovovaly. Univerzita se stala členem Svazu průmyslu Masarykova univerzita se stala plnohodnotným členem Svazu průmyslu a dopravy ČR. Díky tomu se podle Centra pro transfer technologií MU (CTT), které je kontaktním místem svazu, zlepší spolupráce s firmami. „Svaz průmyslu a dopravy je nejvýznamnější a největší organizací svého druhu v Česku, takže zaštítění členstvím dodává naší univerzitě při komunikaci s firmami prestiž a důvěryhodnost. Budeme mít možnost oslovovat nejdůležitější hráče českého průmyslu s nabídkou spolupráce na aplikovaném výzkumu, s možností stáží studentů ve firmách nebo s nabídkou vyvíjených i již existujících technologií vytvořených našimi vědci,“ uvedl Miroslav Mašek z Centra pro transfer technologií. Členy svazu jsou sice i další české univerzity, spíše však technického nebo obchodně ekonomického zaměření. Masarykova univerzita má podle CTT co nabídnout i v technických oborech jako IT, biotechnologie, genové inženýrství nebo plazmové technologie. 5 INZERCE Novinky z univerzity, informace o nových vědeckých objevech či pozvánky na zajímavé akce přináší 3x ročně elektronický newsletter. Přejete-li si jej dostávat, stačí si nastavit přeposílání pošty z elektronické adresy v informačním systému MU na jinou, kterou aktuálně čtěte. Webové stránky pro absolventy nabízejí aktuální informace a archiv dosud vydaných materiálů pro absolventy. Nechybí na nich možnost zanechat vzkaz pro své spolužáky nebo zveřejnit nabídku pracovní pozice. Na stránkách také najdete souhrnné informace o všech benefitech, které univerzita nabízí svým absolventům. I když už jste studium ukončili, univerzitní výhody nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty absolventa, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních knihoven, pořídit si publikace vydané Nakladatelstvím MU se slevou. A to nejsou jediné výhody, které karta přináší. Aktualizované informace najdete na www.absolventi.muni.cz/karta. ROČNÍK 2016 VAŠE ALMA MATER Děti a internet – pět rad pro rodiče České děti jsou spíše nadprůměrně ohroženy riziky internetu. V Evropě však zároveň patří k těm digitálně nejgramotnějším a schopným využívat pozitivních stránek světové sítě. Tyto a další závěry přinesla finální zpráva celoevropského výzkumu EU Kids Online, který sledoval chování dětí na internetu. Za Česko se na něm podíleli vědci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ze závěrů studie chování dětí na internetu vyplynulo pět hlavních zjištění. Čím více děti používají internet, tím lepší jsou jejich digitální dovednosti a tím lépe dovedou využívat i příležitostí, které internet nabízí. Na druhou stranu pak čím častěji děti internet používají, tím větší je i riziko újmy. O to víc je tedy potřeba věnovat se prevenci. Klíčovou roli v tom, jestli bude internet pro děti přínosný, sehrávají rodiče a jejich schopnost podporovat své potomky v pozitivním přístupu k online aktivitám. Je třeba si uvědomit, že všechna rizika nemusí vést k újmě. Záleží na digitální gramotnosti dětí a jejich odolnosti. Ohroženější jsou spíše mladší děti, zejména dívky a děti s problémy i z reálného světa. Nejvíce děti znepokojuje pornografie, těsně následována násilím (zejména tím reálným nebo rea listickým) páchaným na těch nejzranitelnějších – dětech nebo zvířatech. Rizika násilných obsahů si přitom veřejnost všímá daleko méně než těch sexuálních. Výzkum nabídl i rady rodičům. „Výzvou je zejména více vzdělávat rodiče, aby dokázali dát dětem potřebnou podporu a aby se otupily konflikty, které v rodinách ohledně používání internetu vznikají,“ uvedl vedoucí české sekce výzkumu, psycholog profesor David Šmahel. Výzkum EU Kids Online se odehrál v letech 2011 až 2014. Data se sbírala v 25 tisících domácnostech v 25 evropských zemích včetně Česka. Vědci se dotazovali dětí ve věku 9 až 16 let a jejich rodičů. Finální zpráva z výzkumu na: http://goo.gl/wfhQ6F 5 rad pro rodiče 1. 2. 3. 4. Informujte se o výhodách i rizicích, které jsou s používáním internetu spojené, a podporujte děti už od raného věku v objevování online světa. Zaměřte se na to, aby vaše děti posilovaly své digitální dovednosti, a zvyšovaly tak svoji odolnost vůči potenciálním rizikům. Myslete méně na rizika internetu, berte je s rezervou a spíše se soustřeďte na zábavné a pozitivní aktivity, které online svět vašim dětem přináší. Pravidelně se bavte s dětmi o tom, s čím se setkávají na internetu a co může být problematické. 5. Nastavte jasná pravidla vztahující se k chování dětí v online prostředí. První absolventi Masarykovy jUniverzity dostali diplomy První absolventi Masarykovy jUniverzity (MjUNI) dostali v květnu 2015 diplomy za úspěšné studium. Univerzitní kino Scala zaplnilo okolo 150 dětí ve věku 9 až 14 let, které se od října 2014 do května 2015 účastnily přednášek, workshopů a exkurzí na vybraných fakultách Masarykovy univerzity (MU). Cílem dětské univerzity je podnítit zájem o přírodovědné a technické obory mezi žáky základních a studenty středních škol. Ze 170 přihlášených dětí jich 161 úspěšně absolvovalo první ročník juniverzity, přišly tedy minimálně na čtyři přednášky, které pro ně během www.absolventi.muni.cz podzimního a jarního semestru zorganizovaly čtyři fakulty MU. Děti si vyzkoušely například na lékařské fakultě možnosti ochrany proti ebole a při seznamování se s forenzní antropologií na přírodovědecké fakultě zase vypátrat pachatele trestného činu. Do druhého ročníku dětské univerzity se zapojilo více fakult – kromě přírodovědecké, lékařské, pedagogické a fakulty informatiky přibyly právnická, ekonomicko-správní a fakulta sociálních studií. Počet přihlášek, tedy 170 studentů, i věkové rozmezí zůstaly stejné, u některých přednášek byla ale nově doporučena věková hranice. 7 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Studovala jste na MU žurnalistiku a environmentalistiku. Proč? Dlouho jsem přemýšlela o studiu dokumentaristiky, ale pak jsem se rozhodla zůstat v Brně. Už na základní škole jsem organizovala vydávání školních nebo třídních časopisů, bavilo mě psát, a žurnalistika tak byla docela logická volba. Na environmentalistiku jsem pak přišla vlastně až na dni otevřených dveří na fakultě, i ta zapadala do mé životní filozofie. Helena Továrková (1985, Brno) Odbornice na komunikaci a PR, ředitelka Nadace Veronica, houslistka, absolventka fakulty sociálních studií Přestože vás oba obory zajímaly, zůstala jste jen u bakalářského titulu. Stačí vám to? Velkou roli v ukončení studia u mě hrála pracovní stáž ve Velké Británii, kde jsem pomáhala v organizaci Local Food Links, která podporuje místní zemědělství a produkci. Hodně jsem se tam naučila a přičichla si k praktické práci. Měla jsem pak pocit, že akademických věcí jsem nasála dost, a bylo by dobré je zúročit. Vždycky jde hlavně o to, jak člověk vzdělání využije, a já jsem nikdy nepociťovala, že by mě bakalářský titul omezoval v tom, co jsem dělala. Co vás vlastně s Romanem svedlo dohromady? Myslím si, že oba máme náklonnost k netradičním řešením. Když nám někdo řekne, že něco nejde, tak to bereme tak, že se zatím jen nenašel vhodný způsob, jak to udělat. Ráda hledám jednoduchá řešení situací, které se jiným zdají komplikované, a Roman je v tom ještě dál, nebojí se žádné situace a prožívá naplno vše, co se děje. (Roman oponuje, že nemá rád, když to o něm známí říkají, prý se pořád všeho bojí.) Dostáváte se často do hledáčku manželova fotoaparátu? Jestli často, nevím, ale hlavně je to v situacích, které bych sama raději nezachycovala. Například když jsem si na snowboardu rozbila koleno a ledovala si ho zmraženým hráškem a měla jsem červený nos od pláče, rozhodl se, že je to ten nejlepší moment pro fotku. Na druhou stranu se nestresuji, když mě někdo fotí, a dávno jsem se přenesla přes hodnocení toho, jak na snímcích vypadám. Pracovala jste v médiích, dělala jste PR v Jihomoravském inovačním centru… Jste tedy hodně zběhlá v komunikaci. Pomáháte s tím i manželovi? Někdy a spíš proti jeho vůli. (Směje se.) Jste oba hodně zaneprázdnění nejen prací, ale řadou dalších aktivit. Kdy se doma potkáváte? Helena: Když je nejhůř, tak mám Romana doma na fotce a občas si dělám legraci, že musíme na dovolenou, abychom spolu strávili nějaký čas. Roman: Myslím, že na to, kolik každý máme práce, spolu trávíme hodně času, ale chtěl bych, aby se nám podařilo být spolu víc. 8 ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Kde jste se s Helenou potkali? Poprvé to bylo na gymnáziu na Vídeňské, ale to jsem o Hele ještě nevěděl, byl jsem o rok výš. Ani na začátku vysoké jsme se neznali, ale když jsem pořádal svou první výstavu fotek z pochodu neonacistů, chtěl jsem tam mít i hudbu. Kamarád mi řekl, že jeho známá by mi to pomohla domluvit, a tak jsem se s Helou u Červeného kostela potkal. Když jsme u výstavy fotografií, jak jste se k fotografování vůbec dostal? Hodně oklikou a vlastně mi úplně otočilo život. Do osmnácti let jsem v podstatě jenom běhal, moje vášeň byla stovka a měl jsem ambici být atlet. Když jsem se hlásil na vysokou, zkoušel jsem různé obory a vzali mě na pedagogickou a sportovní fakultu na základy společenských věd a tělesnou výchovu. Ale nestačilo mi to a pořád jsem hledal předměty na jiných fakultách. Taky mě začalo bavit focení a našel jsem si předmět žurnalistická fotografie. Právě pochod neonacistů jsem dostal jako úkol a úplně mě to pohltilo, přestal jsem i sportovat. Dopadlo to tak, že jsem ve třeťáku udělal přijímačky na Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě a dostudoval obě školy. Jste fotograf na volné noze. Jak jste využil vzdělání z MU? Využil jsem ho určitě dost, hlavně v posledních letech, kdy jsem začal s kamarádkou organizovat vzdělávací fotografické workshopy a dílny. Můžu si na kurzech vyzkoušet, co jsem studoval o učení ostatních, a využiju i sportovní zážitky. I když nejsem profesionální sportovec, jsem díky sportu zvyklý na řád, náročnost, řekl bych, že jsem odolnější, a když přijdou překážky, nevzdávám to. Vypadá to tak. Už jste fotografoval řadu osobností, jako byli Václav Havel či dalajláma. Asi nebylo jednoduché se k nim dostat. Bylo to tak, že když jsem chtěl fotit v Huse na provázku, zavolal jsem Vladimíru Morávkovi, a on mi řekl, ať přijdu. Právě tam jsem se pak potkal s Václavem Havlem a hlavně jeho kancléřem, kterému jsem při čekání na závěr nějaké schůzky nabídl bonbon, a dali jsme se do řeči. Zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl fotit pana prezidenta, a za týden mi volali, že to jde. Myslím si, že člověk se může otevřeně ptát a nebát se. Zatím mi to vychází. Roman Franc (1983, Brno) Fotograf, sportovec, dokumentarista, absolvent fakulty sportovních studií Je někdo či něco, koho nebo co byste chtěl fotografovat? Nemám žádný konkrétní sen. Přál bych, aby se mi podařilo živit se focením i nadále, abych si podržel schopnost zajímat se o věci, které mají smysl, a ideálně, aby se mé fotografie lidem líbily a ocenili je. 9 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Nebojte se být sami sebou Patří mezi nejoriginálnější a mezinárodně nejúspěšnější české hudebníky, přestože už tu dlouhé roky nežije. Iva Bittová se před osmi lety odstěhovala do USA, kde vyprodává prestižní hudební sály. Domů se ale vrací poměrně často a ve Státech se prý moc neohřeje. Nejen proto, že zájem o ni v Evropě od té doby vzrostl, ale taky pro to, že na Masarykově univerzitě studuje už čtvrtým rokem hudební vědu. 10 ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ V posledních letech vydáváte ročně dvě desky i víc. Prožíváte teď nějaké speciální inspirativní období? To bych ani neřekla. Delší odmlku jsem měla jen po roce 2007, kdy jsem se stěhovala do USA a měla jsem hodně práce s vybudováním zázemí a zabydlováním. Ale i z této změny v mém životě jsem se snažila nasávat nějakou inspiraci, takže i to období se teď nějak úročí. Ale nikdy jsem nepřestala hudbu dělat úplně. Nabíjí mě a potřebuju ji k životu. Jak vznikají vaše desky? Většinou se držím toho, že je dobré hrát, hrát, hrát, zažít si to, dostat pod kůži a pak až jít točit. Jen výjimečně se stává, že jdeme do studia něco nahrát hned, třeba jen po pár zkušebních koncertech. Docela v houfu mi taky chodí nabídky z různých stran a žánrů a často z toho vyjde i nějaká nahrávka. Je to pak taková pěkná archivace toho, co dělám. popsat, o co že jde. Ale to je jejich problém. Ať se snaží. Já se musím soustředit na svoji vlastní práci. Za ta léta si myslím, že mám svůj originální zvuk a výraz, na který prostě lidi chodí. Zkouším je samozřejmě překvapovat nějakým novým programem nebo zajímavým hostem anebo tím, že hodně improvizuju, ale to ke mně taky patří. Lidé to vědí. Uchovávám si tak jistou volnost, pocit svobody. Kdybych to jednou ohraničila nějakým žánrem, tak by to asi nefungovalo. Vůbec si myslím, že hudba nemá žádná omezení. Stylové a žánrové členění je tu jen proto, že lidé mají potřebu věci pojmenovávat a zobecňovat. Aby člověk mohl říct, já jdu studovat jazz, nebo já jdu studovat klasiku. Jenže se tím někdy staví docela nesmyslné zdi. Nestaráte se o svou image? Desky berete jen jako archivaci své práce? Nejsem ten typ umělce, který by se intenzivně věnoval práci v nahrávacím studiu. Když nahrávám desku, většinou uzavírám nějakou kapitolu. Jdu pak dál. Nikdy jsem na tom nestavěla. Jsem prostě sama sebou. Když přijdete do sálu, kde mám mít koncert, tak tam nenajdete nic. Lidi, kteří mě neznají, si i kolikrát říkají: Tady se bude něco dít? Vždyť tady není vůbec nic nachystané. Jenže to je právě ono. Jsem tam jen já, housle, publikum a atmosféra sálu. A nehrozí mi, že vypadne nějaká krabička, na které stojí zásadní část koncertu, nebo že si setřu make-up. Na to já prdím. Máte radši živé koncertování? Jak vypadá vaše příprava na koncerty? Z nahrávky vychází úplně jiná energie, posluchač z toho má zcela jiný vjem. Hodně pracuju s dynamikou a expresí v konkrétním sále, navíc hraju většinou akusticky a snažím se akustiku používat jako podstatný efekt. Ve studiu jste jako pod mikroskopem, vždycky se musíte nějak přizpůsobit konkrétnímu zvukaři a ty silné exprese mi tam nejdou. Kromě toho když hraju, potřebuju vidět reakce lidí. Jejich chování je pro mě signálem, jestli je všechno v pořádku, nebo je potřeba reagovat na to, že něco nefunguje. Vy stíháte sledovat reakce publika? Na koncertech vypadáte hodně ponořená do hraní. Reakce publika prostě cítíte a já s tím hned pracuju. Přece jen za tu spoustu let, co hraju, je to už trochu rutina. Během své první improvizace si osahávám prostor a lidi v něm a podle toho pokračuju. Mám i proto radši hraní pro menší publika. Ty tisícové davy je dobré si jednou za čas užít, ale víc mi vyhovuje malý sál, kde nad tím, co, jak a s kým dělám, mám větší kontrolu. Když vidím, jak se lidi během koncertu otevírají a napojují, tak mi to dává sílu. A je to vlastně vzájemné. Já dávám lidem svou energii a oni mně zase vrací tu svoji. Hudební kritiky ještě pořád nepřestalo bavit hledat pro vás žánr. Je to i pro vás téma? Kdybych to řešila, už z toho asi něco vyleze a do nějaké té škatulky se umístím. Ale chápu, že kritici potřebují kvůli medializaci nějak www.absolventi.muni.cz Snažím se dobře spát a dobře jíst, mít zázemí, být v klidu. Je to o každodenním životním stylu. Samozřejmě musím být připravená na program, připomenout si hraný materiál a celkově se udržovat v takovém rozpoložení, abych měla dost energie. Housle jsou naštěstí tak intenzivní disciplína, že mě vlastně pořád udržují v dobré kondici. Cvičíte tvrdě? Jasně, to jinak nejde. Housle vás jinak nepustí. Co to znamená? Když necvičíte delší dobu na housle, tak vám to hned vrátí. Je to na zvládnutí jeden z vůbec nejtěžších hudebních nástrojů, a když mu nedáte čas, tak se s vámi prostě nebaví. Cvičíte denně? Musím. Cestování mi to někdy komplikuje, ale cvičení je priorita, která musí být do mého programu vždycky nějak zařazená. Máte vztah k jedněm konkrétním houslím? Teď mám zrovna nové od houslaře Bursíka z Brna. Udělali jsme si oboustranně radost. On je rád, že jsem si vzala jeho poslední zpracovaný nástroj, a já jsem ráda, že si ty krásné housle sama rozezvučím. Proč jste opustila ty původní? Už mi nedávaly inspiraci a nebyly prostě úplně ideální. Potřebuju nové impulzy. Když cítím tuhle potřebu, nástroj prostě vyměním. Myslel jsem, že houslisté většinou spíš touží po starších nástrojích, které už mají něco za sebou. Kdybychom čerpali jen z těch starých, tak by nám dřív nebo později musely dojít. A navíc musíme podporovat houslaře, protože jejich řemeslo jde dost na úbytě. Kromě toho beru i jako určitou výzvu dobře ten nástroj rozehrát. Pan Bursík mi právě říkal, že se může stát, že houslista nový nástroj zničí tím, jak ho zahraje a nedobře slyší nebo špatně intonuje. A když už zmiňujete staré nástroje. Můžete mít housle velkého jména od slavného houslaře ze 17. století, ale to vám vůbec nezaručuje, že budou mít dobrý zvuk. Pokud ležely dlouho ladem ve skříni a nehrálo se na ně, tak jsou mrtvé. Na housle musíte hrát, aby fungovaly. Takže doma žádnou sbírku houslí nemáte? Většinou to dělám tak, že jeden nástroj odejde a nahradí ho další. S panem Bursíkem jsme udělali výměnu. Moje původní housle budou putovat zase k někomu jinému, kdo si je užije a komu dají inspiraci. Nejsem obecně člověk, který by střádal věci. Jak je to s vaším studiem na Masarykově univerzitě? Přijde mi ohromně vtipné, že jste odešla z Brna do USA, abyste chvíli nato začala studovat v Brně. Všechno je to takové vtipné. Odešla jsem z Brna a Brno, nebo vůbec Evropa, si mě o to víc žádá. Jakmile jsem přesídlila do Států, v očích mnohých jsem jako by stoupla. Je zvláštní pocit, že vlastně děláte pořád to stejné, ale najednou, když žijete v USA, lidi mají pocit, že jste něco extra, a získáte větší respekt. Nenechávám se tím ale nějak ovlivňovat. Ještě zpátky k té škole. Proč jste vlastně nestudovala už v mládí? Mladá léta jsem prožila za totality a po konzervatoři jsem dostala hned příležitost jít do Divadla Husa na provázku, což bylo tehdy to nejlepší, co jsem mohla jako umělec 11 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ chtít. Dodnes z toho čerpám. Říkala jsem si tehdy, že bych zkusila pokračovat ve studiu, ale hned jsem skončila, protože tehdejší systém víc zajímaly znalosti marxismu a leninismu než nějaký talent. Byla jsem tím pádem celý život v řadě věcí samouk, soustředila jsem se na to, co mě zajímalo, co mi šlo a co mi dělalo dobře. Věnovala jsem se taky třicet let studiu houslí s profesorem Šťastným, který ještě zažil to, že jsem se chystala hlásit na Masarykovu univerzitu. Jak vás to vůbec napadlo? Děti jsou odrostlé, mám něco za sebou a taky víc času na čtení, a tak jsem si řekla, že bych ráda něco studovala. V USA by to bylo dost komplikované, protože bych si musela udělat jejich high school nebo nějaké zkoušky, a na to bych asi neměla čas a energii. A tak jsem zavolala své známé do Brna a ona hned zareagovala a všechno rozjela. Že prý Akademie staré Ráda bych v budoucnu něco napsala, třeba nějaké příručky, jak hrát na housle a simultánně zpívat. hudby by pro mě bylo výborné studium. A tak jsem se přihlásila, udělala zkoušky, vystudovala barokní zpěv a housle a letos jsem dostala bakalářský diplom. A budete pokračovat v magisterském studiu… Říkala jsem si, že to zkusím. Pokud to zvládnu, bude to dobře, a pokud ne, tak se vůbec nic neděje. Studuju jen pro sebe, chci se něco dozvědět. Nedělám to kvůli titulu. Ráda bych v budoucnu něco napsala, třeba nějaké příručky, jak hrát na housle a simultánně zpívat, a vůbec mám nějaké nápady, takže v tom mi studium určitě pomůže. Něco samozřejmě zvládám trochu hůř, nejsem zrovna studijní typ se vším všudy, ale je to pro mě velké dobrodružství, které mě ohromně obohacuje. Takže Brno a stará hudba jsou vlastně úplná náhoda. Ale dobrá náhoda. Já to tak v životě většinou mám, že za mnou dobré věci přicházejí tak nějak samy. Obohatilo to nějak vaši tvorbu? Ohromně. Úplně jsem se zamilovala do starého nižšího ladění a vůbec do hry na housle se střevama. Jde o takový pěkný návrat ke kořenům a připadá mi to jaksi přirozenější, než kam spěje soudobá hudba. Už se to pomaličku začíná promítat i do mé hudby. Chystáte nějaký konkrétní projekt? Připravujeme program s Janem Čižmářem, který hraje na loutnu a theorbu (velká basová loutna rozšířená o dlouhý krk s pražci a basovými strunami – pozn. red.). Čerpáme z lamentací a z hudby 16. století. Myslím, že to bude úžasné. Tenkrát se dával daleko větší prostor improvizaci a to je vlastně něco, o co se i já dlouhodobě snažím. Ostatně i notový zápis býval daleko jednodušší a čitelnější. Dnes se zapisuje každý detail, je to často tak složité, že to bez akademického vzdělání skoro nemůžete zvládnout. Svazuje vás to, není tam prostor pro interpretaci. Jak si zapisujete svoji hudbu? Jsem dost svérázná. Pro sebe si nic zapisovat nemusím, a když hudbu připravuju pro spoluhráče, dost záleží na tom, o koho jde. Snažím se muzikantům vyjít vstříc, ale nemám ráda, když se jenom přečtou noty, odehraje se a jde se dál. Hudba se má prožívat, a tak jsou i moje zápisy vždycky jednoduché a muzikant tam najde prostor pro vlastní projev, který musí vyplynout z konkrétní situace na konkrétním koncertě. Když si pro sebe nic nepíšete, to máte všechno v hlavě? No, ano. To tam toho musíte mít docela dost. (Směje se.) Není to tak hrozné. Držím tam jen to nejnutnější. Melodickou paměť mám, neskromně řečeno, úplně úžasnou, ale s přibývajícím věkem mám trochu problém s udržením textu. Musím si vše často připomínat a občas to na tom stojánku mám jako takovou jistotu. 12 ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Když se ještě vrátím ke škole, nebyl to pro vás trochu šok, po letech zasednout do školní lavice? Iva Bittová *1958 Ježišmarja, to víte, že jo. Když skončil první semestr, jak já jsem se strašně bála. První zkouškové a pak před státnicemi. No hrůza. Cítila jsem se jak malá holka. Byly to strašné stavy. A k tomu si připočtěte, že mě na té škole někteří znají a hlavně si myslí, že určitě všechno vím. Hahá. Narodila se do muzikantské rodiny v Bruntále. Ovlivnil ji zejména její otec, který byl všestranně talentovaným hudebníkem. Vystudovala konzervatoř v Brně a působila jako herečka a zpěvačka v Divadle Husa na provázku. Později se rozhodla více se věnovat hudební dráze. Vystřídala různé žánry, až našla svůj osobitý hudební jazyk spojující sólový zpěv a hru na housle. Kritici dodnes hledají pojmenování tohoto stylu. V současnosti žije v USA, kam se po 17 letech života v rodinném domě v Lelekovicích u Brna přestěhovala, aby získala novou inspiraci. V roce 2015 vystudovala bakalářský obor Teorie a provozovací praxe staré hudby na Filozofické fakultě MU a pokračuje v magisterském studiu hudební vědy. Všiml jsem si, že vám bakalářskou práci oponoval hudební skladatel Miloš Štědroň. A on byl nadšený, říkal, že ta práce byla napsaná úžasně. Tak já mu teda věřím… Studovat je prostě dobrodružné. Vším jsem prošla řádně a jdu dál. V Česku jsme se sebou často rychle spokojení. Neumíme vystoupit ze své komfortní zóny a najdeme si vždycky nějakou výmluvu, proč něco nemůžeme. Není moc lidí, aspoň v Česku, kteří by se takhle vrhli na studium později než v těch tradičních 20 až 30 letech… Lidi si asi nevěří. Já jsem se taky docela bála. Ale řídila jsem se instinktem, což dělám ve svém životě ve většině případů. A taky jsem se hned na začátku napojila na lidi, kteří mi dodali trochu kuráž. A měli pravdu, když říkali, že je důležité projít si první zkouškou a pak už člověk ví, co může čekat od těch dalších, a získá sebedůvěru. Na začátku váháte, nevěříte si. Je potřeba sebrat odvahu a nebát se. A to platí ve všem v životě. Ve škole i v hudbě. My tady v Česku jsme se sebou často hrozně rychle spokojení. Neumíme vystoupit ze své komfortní zóny a najdeme si vždycky nějakou výmluvu, proč něco nemůžeme. Jenže právě taková rozhodnutí jsou přesně to, co nás posouvá dál. Vy ráda vystupujete ze své komfortní zóny? Nikdo to nedělá rád, ale je to potřeba. U mě to většinou vyplyne z různých rychlých impulzivních rozhodnutí: slíbím nějakou spolupráci, třeba na opeře, a pak to i obrečím, protože toho mám moc. Ale právě takové věci vám nejvíc dají. Malé krůčky jsou sice výborné, www.absolventi.muni.cz ale… víte jak. I když narazíte a spálíte se, je to zkušenost, ze které se dozvíte něco o sobě a můžete zase pokračovat dál ve své cestě. Je mi v tomhle docela sympatická americká kultura, kde všichni vnímají silnou konkurenci, takže muzikanti si proto svoje koncerty opravdu hodně užívají. Nikdy totiž nevědí, jestli to náhodou není naposledy. Kariéra vám v jednu chvíli jede, ale už zítra se může objevit někdo lepší. Někdy je to až nezdravě drsné, ale myslím, že bychom si z toho měli něco vzít. Tady v Česku jsme všichni takoví… zaprdlí. Původně jste se v Česku potýkala s nepochopením svojí hudby. To s tím taky souvisí? Myslím, že je to obecnější kulturní problém. Ve Státech i v jiných zemích umějí víc ocenit originalitu a svojskost. Vždycky jsem to tak dělala a říkám to i na svých seminářích, že je potřeba poslouchat svůj vnitřní hlas. Vytvořit si podle něj svůj vlastní svět, ať je jen váš, původní a neopakovatelný, a pak do toho třeba vložit něco, co se vám líbí okolo. Je to moc důležité, pak z nás nebudou jen takové mašinky. Aby to ale člověk dokázal, musí překonat velký stud, pustit lidi do své intimní zóny. Vy sama toho ze sebe na koncertech ukazujete docela hodně. Jak jste ten ostych překonala? Někteří dokonce říkají, že jsem jak nahá… A jak jsem to překonala? Věřila jsem, že to, co dělám, je správné, hrála jsem si se zvukem houslí, se svým hlasem a to mi pomohlo vrátit se ke svému dětskému já, osvobodit se. Vezměte si, jak úžasně bezprostředně se chovají děti, nemají zábrany. A my je pak vezmeme a uděláme z nich ustrašené dospělé, kteří v sobě dusí svoji podstatu a pak musejí chodit na terapie. Není snadné se z toho vymanit, ale každý tu šanci máme. Jak se vám vlastně v USA nebo na světové scéně daří? V Česku se o tom moc neví nebo aspoň nemluví. Mám ve Státech slušné zázemí, v New Yorku nebo v Kalifornii jsem celkem zavedená umělkyně, a kam přijedu, tam mám plný sál. A to není tak, že bych si jako někteří čeští umělci pronajala Carnegie Hall a hrála pro krajany. Mám tu čest, že si mě Carnegie Hall zve sama. Byla jsem tam už pětkrát a moc si toho vážím. A že se o tom nepíše? Nemám potřebu se tím nějak chlubit nebo to medializovat. Užívám si to na místě a dělá mi to samozřejmě dobře. Řekla bych, že mi to zdravě přidává na sebevědomí, a potvrzuje se mi, že to dělám správně. Jenže o to víc na sobě zase musím pracovat. Lidi na koncertech okamžitě vycítí, když jim nedáváte tu správnou energii, řeknou si, že už na to nemáte, a příště nepřijdou. O svém přesunu do USA jste od začátku říkala, že jde o dočasnou věc. Teď už tam žijete docela kus života, osm let… Ale já tam moc nejsem. Jsem pořád v luftě. Přes léto jsem byla několik měsíců v Evropě, hodně v Česku. Chtěla bych tam ale víc zakotvit, založit si třeba nějakou soukromou školu. Ale to se uvidí. Mám totiž ještě jednu takovou vizi – že půjdu někam do hor do jeskyně. Oheň. Bylinky. Žádné účty. To by bylo fajn. David Povolný 13 Experti trénují boj s hackery Na počítačích je dnes závislé téměř všechno, co lidé dělají. Do spleti kabelů a procesorů vkládáme svá nejcennější data. S vylepšováním technologických možností ale roste i kreativita útočníků, kteří se snaží informace zneužít. Na Masarykově univerzitě proto pracují expertní skupiny, které jim v tom brání. Od letoška k tomu navíc mají zase o něco lepší vybavení. 14 Zvenčí na tom není nic nápadného. Prostě jen budova, jejíž spodní okna jsou zakrytá černými závěsy. Ani při vstupu do objektu v brněnské Botanické ulici spadající pod Ústav výpočetní techniky (ÚVT) MU nevidí laik nic, z čeho by měl pocit, že by se tady mělo dít něco mimořádného. Ačkoliv obrazovka s úhlopříčkou 213 centimetrů, která je v místnosti za závěsy, rozhodně nebývá běžným vybavením učeben. A ty navíc není zvykem stavět pod úrovní země a s vyvýšeným ochozem. To, o čem je tady řeč, se jmenuje kybernetický polygon a je to fyzické zázemí pro cvičiště určené k boji proti virtuálním útokům. Na univerzitě vzniklo na jaře letošního roku díky 22 milionům korun z evropských fondů a státního rozpočtu. „Polygon nám umožňuje vytvořit simulaci počítačové sítě v bezpečném uzavřeném prostředí, takže útoky je zde možné zkoumat a testovat bez rizika ohrožení reálné vnější infrastruktury,“ přiblížil Pavel Čeleda, šéf Bezpečnostního oddělení ÚVT MU. Ještě důležitější část polygonu je ale robustní počítačová infrastruktura, která zabírá horní patra univerzitního vědeckotechnického parku CERIT na fakultě informatiky a umožňuje zpracovávat a uchovávat ohromné množství vědeckých dat. Využití jedinečného pracoviště je primárně trojí: dělá se v něm výzkum, výstupy z něj slouží obohacování výuky vysokoškoláků a také se v něm pořádají cvičení, díky nimž pilují svoje obranné strategie nejrůznější domácí i zahraniční instituce. Útoky nejsou sci-fi, týkají se i Česka Předobrazem pro simulační scénáře jsou pro experty reálné počítačové útoky. Celou sérii jich Česká republika zažila na jaře roku 2013. Hackeři tehdy vyřadili v průběhu čtyř dní z provozu největší české zpravodajské servery, weby bank nebo mobilních operátorů. Postupovali tak, že směrem k napadanému serveru ROČNÍK 2016 FENOMÉN Co je to kybernetický polygon? Fyzický i virtuální prostor v areálu Ústavu výpočetní techniky Masarykovy univerzity v Brně, kde mohou experti cvičit kybernetické útoky a obranu proti nim, aniž by tím byly ohroženy běžné počítačové sítě. Simulovat tak lze například virtuální útok na jadernou elektrárnu nebo vybavení mobilních operátorů. Národní bezpečnostní úřad Instituce zřízená zákonem z roku 1998 je ústředním správním úřadem pro oblast ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti. V říjnu roku 2011 ho česká vláda ustanovila gestorem problematiky kybernetické bezpečnosti a zároveň národní autoritou pro tuto oblast. Zástupci úřadu a Masarykovy univerzity podepsali v roce 2012 smlouvu o spolupráci, což v praxi znamená, že škola pomáhá se školením odborníků na bezpečnost počítačových systémů a specialisté z NBÚ jezdí na fakultu na speciální cvičení. www.absolventi.muni.cz vyslali velké množství požadavků například na zobrazení stránky. K serveru, pokud přímo nezkolaboval, se pak nemohli běžní uživatelé vůbec dostat. Poradenská společnost PwC odhadla způsobené škody na deset milionů korun. Znovu se tak připomnělo, jak zranitelné internetové prostředí je. A že i tady platí, že útočníci jsou někdy o krok před těmi, kdo prostředí chrání. Také proto začal od 1. ledna letošního roku platit zákon o kybernetické bezpečnosti. „Jde o normu, která celou oblast kybernetické bezpečnosti reguluje a mimo jiné vyžaduje po různých institucích a jejich technické infrastruktuře, aby dbaly o bezpečnost svých počítačových sítí a služeb,“ uvedl Jan Vykopal, který na ústavu výpočetní techniky vede bezpečnostní tým. Ví, o čem mluví, experti z Masarykovy univerzity totiž byli mezi těmi, kdo zákon pomáhal připravovat. Tématu se věnují už dlouho. Tým s názvem CSIRT-MU byl třeba vůbec prvním univerzitním týmem ze zemí Visegrádské čtyřky, který byl v roce 2009 zapsán a později akreditován organizací Trusted Introduces, jež skupiny podobného charakteru sdružuje po celé Evropě. Na podzim tohoto roku se lidé zaangažovaní v obraně českého kybernetického prostředí sešli přímo v polygonu. Konalo se tady cvičení s názvem Cyber Czech, kde se testovala obranyschopnost a připravenost ministerstev a dalších důležitých úřadů. Inicioval ho Národní bezpečnostní úřad, s nímž univerzita už několik let spolupracuje na zabezpečování sítí a školení odborníků. Kde získat víc specialistů? Těch je v Česku nedostatek v různých ohledech. Chybí lidé, kteří by uměli sítě bránit a atakům předcházet, a také specialisté na ekonomii a právo, již například vytvářejí normy umožňující pachatele odhalit a postihovat. Pomoct napravit by to postupem času měly dva nové obory specializované na kybernetickou bezpečnost, do kterých teď na brněnských vysokých školách přichází první studenti. Bakalářský nabízí Vysoké učení technické a navazující magisterský Fakulta informatiky Masarykovy univerzity. „Absolventi by měli mít specifické znalosti a dovednosti v oboru informační bezpečnosti a měli by též disponovat schopností pohybovat se profesně v platném právním řádu a aktuálních ekonomických reáliích,“ zdůrazňuje Radim Polčák z Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Přednášky a semináře na magisterském oboru proto kromě něj a jeho kolegů právníků budou vést také pedagogové z fakulty sociálních studií a samozřejmě informatici. Martina Fojtů Kybernetickou bezpečnost už lze i studovat Nový navazující magisterský obor otevřela letos Fakulta informatiky Masarykovy univerzity. Jmenuje se Bezpečnost informačních technologií. Počítá se s tím, že jeho absolventi alespoň částečně vyplní poptávku po expertech, kteří jsou schopní bránit počítačovou infrastrukturu státních institucí i soukromých firem proti kyberútokům. Studenti si na něm nejen prohloubí svoje informatické znalosti, ale budou mít přehled i o právních a ekonomických souvislostech celé problematiky. 15 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Mozek se snažíme pochopit mozkem a to je náš limit O svém povolání mluví jednou jako o umění a později přirovnává výzkum mozku ke studiu vesmíru. Eva Brichtová, absolventka Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, je první ženou v Česku, která získala docenturu v neurochirurgii. Kromě ní mají atestaci v oboru jenom tři další ženy. Denně pečuje o lidi, kteří jí svěřují do rukou snad nejcennější orgán v těle. 16 ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Jak se k vám pacienti přesně dostávají? Přicházejí dvěma hlavními cestami. Část pa cientů pošle k nám do neurochirurgické ambulance s konkrétní diagnózou neurolog a oni se mnou tady pak konzultují léčebný postup. Vysvětluji jim, co přesně jejich problém znamená a jaké existují léčebné možnosti. Poté pacientovi nabídnu operační řešení, a když souhlasí, tak i termín operace. Na druhé straně provádíme akutní zákroky, například když na heliportu v naší nemocnici přistane vrtulník s pacientem po úrazu hlavy. Takový člověk pokračuje většinou rovnou na operační sál. Říkáte „když pacient souhlasí“. Jak často se děje, že s operací nesouhlasí? Někdo přijde jen na konzultaci, popovídat si o alternativách léčby. Některé mozkové nádory lze léčit jinak než operačně, například chemonebo radioterapií. To už je ovšem práce pro jiné odborníky. Váš obor se za posledních dvacet let ohromně rozvinul. Zůstává vlastní práce operatéra prací rukou? Neurochirurgie doznala v posledních dvaceti letech opravdu velkých změn. Technické vymoženosti, jako jsou navigační systémy a operační mikroskopy, zpřesnily operační přístupy a techniky. Operování se tak stává jemnějším a sofistikovanějším. Neurochirurgové byli dřív hodně odkázáni na prostorovou představivost, nemohli tolik využívat zobrazovací zařízení. Orientovali se do značné míry podle klinického neurologického nálezu a k dispozici byla pouze rentgenová vyšetření, která nedokázala zobrazit mozkovou tkáň. CT vyšetření, které se začalo používat v 70. letech 20. století, znamenalo v neurochirurgii zásadní zvrat. Další posun přinesla stále se zdokonalující magnetická rezonance, která je schopná zjistit nejen anatomické struktury, ale i funkce mozku. Při operacích cévních mozkových lézí máme k dispozici kontrastní látku, která pod mikroskopem přímo na operačním sále ukáže, zda jsme správně naložili svorku na tepennou výduť. Také existují látky, které pod mikroskopem „rozsvítí“ nádorem postižené buňky. Můžeme tak během operace přesně určit rozsah nádoru. Co se týká léčby epilepsie, objevují se další nové možnosti, jak zjistit, odkud epileptické záchvaty v mozku vycházejí. A co ta práce rukou? Přiznejme si, že přes všechny významné technické vymoženosti pokrok nespěje kupředu tak rychle, jak se donedávna předpovídalo. Technickému pokroku v medicíně velmi fandím a vnímám ho jako velmi užitečnou pomoc při své práci. Často patřím k prvním, kteří v praxi zkouší nové technologie, a snažím se inovovat standardní postupy. I přes existenci robotů však zůstávají lidské ruce řízené lidským mozkem www.absolventi.muni.cz nejspolehlivějšími pracovními nástroji. V dnešní době je prvořadým kritériem úspěšnosti operace zachování kvality života pacienta. Proto v případě rizika poškození neurologických funkcí není operatér tolik radikální, ponechává někdy část tumoru v těle a pacient se pak léčí jinou, neoperační cestou. Rozhodnutí o ponechání části nádoru jste schopná udělat vy sama? Nebo se radíte s kolegy? Většinou o tom rozhoduje operatér na sále, i když existují specializované indikační komise, na kterých se mezioborově diskutuje o možných léčebných postupech. Čím je nádor méně zhoubný, tím víc jsme tlačeni k jeho radikálnímu odstranění, protože na něj zpravidla tolik nepůsobí chemo- a radioterapie. Objemné nádory je nutné operovat už proto, aby byl eliminován tlak na okolní mozek. Jenom samotné zvýšení nitrolebního tlaku totiž pacienta ohrožuje. Rozhodnutí o rozsahu resekce ale pořád leží na operujícím neurochirurgovi. Jak se člověk učí žít s tím, že neustále dělá tak zásadní rozhodnutí? Je to zvláštní pocit. Při operaci mozku máte život člověka ve svých rukou. Každá operace je svým způsobem jedinečná a neopakovatelná. Přestože se jedná o stejnou diagnózu a existují předem dané doporučené operační postupy, kdykoli může nastat situace, která vyžaduje rychlé rozhodnutí a reakci operatéra. Musíme být pořád ve střehu. Něco jako rutinu tedy nezažíváte? Ale ano, zažíváme, ale když přijde zásadní problém, tak se na něj musíte umět okamžitě zaměřit a vyřešit ho v co nejrychlejším čase, aby pacient nebyl ohrožen. Schopnost soustředit se a rychle reagovat na vzniklou situaci jsou pro neurochirurga jedny z nejdůležitějších vlastností. Některé zákroky jsou natolik složité, že se nechcete rozptylovat třeba ani rádiem. Například zákroky v blízkosti kmene mozkového, kde jakýkoliv zásah může ohrozit základní životní funkce pacienta. Kdysi jsem operovala holčičce objemný mozkový nádor a vedle operačního sálu zrovna probíhala rekonstrukce. Jely tam sbíječky, my jsme operovali asi šest hodin. Všem sestrám z toho hluku strašně třeštily hlavy, ale já jsem nějaký ruch vůbec nevnímala. Tři hodiny jsem pracovala s mikroskopem a nic kolem pro mě neexistovalo. O to větší útlum pak přijde, jakmile napětí povolí. Když mám takový energetický výdej, musím se odreagovat, jít někam do lesa, na kolo nebo za svým mazlíčkem. Mám doma klokana, kterého vypustím do zahrady, dám si kávu a relaxuji. Řekla bych, že to vypětí zažíváte i při operacích, které se dělají při vědomí pacienta. Pro člověka to musí být hodně zvláštní… Ano, je to specifické. Takové operace se dělají kvůli kontrole řeči, nebo aby se předešlo postižení paměti. Na rozdíl třeba od hybnosti nohou to totiž nejde postihnout přístroji. Pacienta v průběhu operace probudíme a zkoušíme ho, zda si pamatuje slova, která se před operací naučil. 17 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Takže pacient není při vědomí celou dobu? Ne, to určitě ne. Anesteziologicky je vše velmi přesně řízeno. Než se dostaneme k samotnému patologickému procesu, tak operace probíhá pod narkózou. Jakmile potřebujeme zjistit dotyčné funkce, tak pacienta z celkové anestezie vyvedeme. Má zarouškovanou hlavu a mluví s ním anesteziolog nebo psycholog. Uznávám, že je to pro člověka velmi zvláštní pocit, protože je při vědomí s otevřenou lebkou, i když ne při takovém, aby mohl vstát a odejít. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, že se epilepsie dá léčit operativně, ale podle všeho je to teď vaše hlavní sféra zájmu. Ano. Epileptochirurgii se nově věnuji od října 2014, kdy jsem se vrátila na neurochirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny. U epilepsií, které nereagují na farmakologickou léčbu, se pacientům odstraňuje část mozku, která je odpovědná za vznik záchvatů. Jak se zjišťuje místo, odkud záchvat vychází? Jde o poměrně komplikovaný proces, jímž se zabývají neurologové epileptologové, kteří monitorují pacienta na EEG video jednotce. Podle vnějších projevů v průběhu záchvatu a EEG záznamu dovedou docela přesně určit místo vzniku. Dál se provádí neuroradiologická vyšetření, kde se hledá patologická oblast v mozku, která by mohla korelovat s klinickým projevem. Poté obvykle přichází na řadu neurochirurgové, aby tuto oblast vyšetřili invazivně. Když je na povrchu mozku, otevřeme lebku, přiložíme elektrodu, která povrch snímá, a během dalšího záchvatu přesně zmapujeme patologické ložisko. Když není problém na povrchu, použijeme takzvané hluboké elektrody, což jsou velmi tenké drátky, které se zavádí do vyšetřované mozkové tkáně. Cítí to pacient? Proceduru určitě. Celý postup se musí s pacientem dobře probrat a srozumitelně se mu musí vše vysvětlit, protože s elektrodami v hlavě zůstává týden na EEG video monitorovací jednotce, což klade vysoké nároky na spolupráci pacienta. To, že místo zjistíte, ale nemusí znamenat, že ho můžete operovat, že? Ano, pokud by odstranění mozkové tkáně z oblasti místa vzniku záchvatu vedlo k pooperačnímu neurologickému postižení, musíme vše s pacientem důkladně prokonzultovat. Spousta záchvatů je natolik obtěžujících, že se při nich pacientům opakovaně stávají úrazy a nemohou žít plnohodnotný život včetně vykonávání určitých typů profesí. Pak mají silnou motivaci se záchvatů zbavit a jsou ochotni strpět i určité postižení. Zkoumání šíření záchvatové aktivity v mozku v současnosti nabírá velice perspektivní výzkumný směr. Jak se zdokonalují techniky, můžeme sledovat dokonce aktivitu jednoho neuronu. Dostáváme se tak do dimenzí, které už si ani nedovedeme představit – mozek funguje jako celek a každá jeho součást představuje další složitý celek. Je to jako mikro- a makrokosmos a my se mu snažíme porozumět. Háček je ale v tom, že se mozek snažíme poznat opět mozkem, což nás limituje. Je tím pádem dokonalé porozumění možné? Podle mě je omezené. Kam až nás ale náš mozek pustí, je už spíš otázka filozofická. K dospělým pacientům jste se vrátila loni na podzim po dvanácti letech, která jste strávila s těmi dětskými. Co vás k tomu vedlo? Chtěla jsem poznat neurochirurgii v plné šíři, ale Brno je specifické tím, že dětská a dospělá neurochirurgie se nedělají na jednom pracovišti. Po studiích jsem začala pracovat na neurochirurgii pro dospělé pacienty. Abych obsáhla i dětskou neurochirurgickou problematiku, udělala jsem si takové pracovní intermezzo v brněnské Dětské nemocnici. Dospělá neurochirurgie má ovšem mnohem širší spektrum výkonů. Navíc se mi naskytla příležitost věnovat se epileptochirurgii, což pro mě představuje novou výzvu. Čím je ale specifická dětská neurochirurgie? Dětské pacienty většinou nelze „zaškatulkovat“ podle takzvaných standardů. Existuje spektrum diagnóz, ale přístup k nim se výrazně liší podle toho, jestli je dítěti šest měsíců, šest let nebo šestnáct let. Málokdy se stane, že můžete nějaký postup rutinně opakovat. V médiích jsou občas vidět náročné operace velkých dětských nádorů. Jak je možné, že se něco nechá zajít až do takového stadia? Děti mají na jednu stranu tu výhodu, že jejich mozek vykazuje plasticitu a mají měkkou pružnou lebku, takže menší nádor v nitrolebí tolerují. Neurologické příznaky se tedy zpočátku vůbec neprojeví a nádory mozku jsou často diagnostikovány až ve chvíli, kdy selhávají přirozené kompenzační mechanizmy, a pak je nutné akutní operační řešení. Neurochirurgická péče o dětské pacienty je náročná na psychiku. Musíte mít empatii, ale 18 ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ zároveň si zachovávat náležitý profesionální odstup. Vůbec bych se nedivila, kdybyste řekla, že jste se chtěla posunout také z toho důvodu. Tolik let s těžkými příběhy dětí musí být náročné. Tak jsem to nikdy nevnímala, je to zkrátka jiná situace. Když přijde nemocné dítě, musíte se jako lékař věnovat jemu a ještě jeho rodiči, který je také ve velice složité situaci. Ale to v mém rozhodnutí přejít jinam skutečně nehrálo roli. Přitom jste ale v dětské neurochirurgii dokázala spoustu věcí… Hodně jsem se věnovala vrozeným vadám centrální nervové soustavy, zavedla jsem v Brně remodelační operaci kraniosynostózy, tedy předčasného srůstu lebečních švů. U novorozenců tento předčasný srůst vyvolá deformaci lebky. Mozek má snahu se fyziologicky vyvíjet, ale předčasně srostlé lebeční švy mu to dovolují jen do určitých směrů, v důsledku čehož mají děti například úzký a protáhlý tvar hlavičky, nebo naopak vysoký věžovitý. Jak se to řeší? Podstatou operace je uvolnění srostlých lebečních švů a remodelace plochých kostí lebeční klenby. Je to trochu sochařská umělecká činnost, protože vytváříte nový tvar hlavy. Tyto výkony jsou poměrně náročné, protože se provádějí preventivně již ve věku čtyř až šesti měsíců, aby se mozek mohl vyvíjet fyziologicky. Z toho všeho mi plyne, že vaše specializace je opravdu hodně náročná. Proč jste si ji vůbec vybrala? Jako aktivní fotbalistka jsem původně plánovala, že se budu věnovat sportovní medicíně. Vždycky mě ale přitahovaly složité, záhadné a neprobádané věci, což lidský mozek bezesporu je. Zajímala mě také jeho anatomie a složitost fungování. Po čtvrtém ročníku jsem na prázdninové praxi poprvé viděla operaci mozku a o mém osudu bylo rozhodnuto. Od té chvíle jsem věděla, že této nádherné profesi zasvětím svůj život. Studovala jste v době sametové revoluce. Projevilo se to nějak? Revoluce mi do studia podstatně zasáhla. V prvním ročníku nás rozdělili do takzvaných kruhů, ale na začátku druhého ročníku přišly politické změny, takže si téměř nepamatuji, jak jsme ten druhý ročník dokončili. Byla to jedinečná a velmi specifická doba. Od třetího ročníku se objevily snahy dát studiu nový řád. Na jednotlivé předměty jsme se zapisovali individuálně podle prospěchu. Kliniky vypisovaly termíny stáží, a pokud jste se dobře učila, mohla jste si sestavit rozvrh dle svých představ. www.absolventi.muni.cz Jak jste na tom se známkami byla vy? Měla jsem dobré známky, takže jsem si mohla celkem pohodlně vybrat. S několika kamarády jsme navštěvovali v rámci tělesné výchovy na fakultě lyžařský oddíl vedený doktorem Tomečkem. Jezdili jsme spolu na hory, takže jsme se zapisovali na stejné stáže a vytvořili si takový svůj pseudokruh. Bylo to nesmírně fajn a já na to vzpomínám moc ráda, stejně jako na celá studijní léta. Co dělají kolegové dnes? Někteří z mých spolužáků dělají manažerskou práci, často jako lékaři začali, ale pak se odešli věnovat obchodní činnosti v medicíně. Z ostatních jsou dnes anesteziologové, kardiologové, internisti, neurologové a také chirurgové. Mozek funguje jako celek a každá jeho součást představuje další složitý celek. Eva Brichtová *1970 Neurochirurgyně v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny Takže vy jako žena máte pomalu nejtěžší specializaci? V podstatě ano, vypadá to tak. Ptám se proto, že ve vašem oboru je žen velice málo – z asi 150 atestovaných specialistů na neurochirurgii v Česku jsou jen čtyři ženy. Znamená to, že ho nezvládají, nebo jim námaha nestojí za to a raději se věnují něčemu jinému? Spíš to druhé, ženy většinou upřednostňují trochu jiné životní hodnoty a kariéra je přece jen asi pořád důležitější pro muže. Já neříkám, že je pro mě kariéra prvořadá, aspoň ne v tom pejorativním smyslu, ale moje profese vyžaduje opravdu spoustu odříkání, je časově náročná, a pokud nemáte tolerantního partnera, tak není vůbec možné se jí věnovat. Já mám naštěstí skvělou rodinu, která mě podporuje. Proč je pro vás tahle práce tak lákavá? Když dokážete pomoct člověku v tak těžké chvíli, jakou přináší neurochirurgické onemocnění, naplňuje vás to. Zažíváte neuvěřitelný pocit, když lidský život zachráníte. Zní to jako klišé, ale je to tak. Když do nemocnice přijede dítě s úrazem hlavy, rodičům se najednou zhroutí svět. Když v takové chvíli dokážete operací vrátit poraněné dítě bez následků zpět do plnohodnotného života, uvědomíte si smysl své práce. Můj obor se dotýká Ještě na počátku studia na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity si jako aktivní fotbalistka myslela, že se bude věnovat sportovní medicíně, nakonec ale vyhrála neurochirurgie. Po začátcích ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně odešla na dvanáct let do brněnské Dětské nemocnice, kde operovala vrozené vady, nádory i úrazy nervového systému. V Brně zavedla operační techniku remodelace lebky u novorozenců, jimž předčasně srostly lebeční švy. Je autorkou dvou monografií zabývajících se dětskou neurochirurgií a z České republiky jedinou aktivní členkou Mezinárodní dětské neurochirurgické společnosti. Loni na podzim se po letech vrátila k neurochirurgii dospělých pacientů a jako jedna z mála v Česku se zabývá chirurgickou léčbou epilepsie. Nedávno se vrátila z odborné stáže v prestižním evropském epileptochirurgickém centru v Bonnu. Po náročných výkonech relaxuje nejraději doma na zahradě se svým klokanem. života samotného. Je to veliká satisfakce a třeba finanční ohodnocení pak člověk vnímá jako druhořadé. Martina Fojtů 19 VĚDA A POZNÁNÍ Optickým vláknem se podíváme na neurony Zkoumání tělních dutin či některé typy operací se v současnosti neobejdou bez endoskopu. Zařízení pro přenos obrazu pomocí optických vláken jsou hodně rozšířená. Skleněná či plastová vlákna v nich přesto mají ještě nevyužitý potenciál. Výzkum týmu skotské University of Dundee, do něhož se zapojil i profesor Tomáš Tyc z Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty MU, ukázal nové možnosti využití optických vláken v lékařství a biologii. Například při podrobnějším studiu procesů, které se odehrávají v mozku při vzniku a rozvoji Alzheimerovy choroby. Významný objev zveřejnil prestižní časopis Nature Photonics. Optickými vlákny se šíří informace v podobě fotonů, tedy částic světla. Fotony se uvnitř vlákna určitým způsobem odráží a tak mohou přenášet obrazy či data. U endoskopu je však pro dosažení potřebného rozlišení nutné použít svazek mnoha desítek tisíc optických vláken, protože každé přenáší jen jeden pixel obrazu. Tým vědců se zabýval takzvanými vícemódovými optickými vlákny, která jsou širší, a proto se v nich světlo může šířit více způsoby. Některé fotony se například šíří přímo podél osy vlákna, zatímco jiné běží po delších, klikatých čarách svírajících s osou různé úhly. Při vyslání krátkého světelného pulzu bude na druhém konci vlákna pulz delší, protože fotonům trvá různou dobu, než se tam dostanou. Kvůli tomu pak dochází k částečné ztrátě informace o obrazu, který fotony nesou. „Dosud se odborníci domnívali, že se způsob šíření světla v těchto typech optických vláken prakticky nedá předpovídat, a jejich kapacitu tudíž nelze plně využít. My jsme ale ověřili na běžných komerčních vláknech, že to možné je, a to s vysokou přesností, a dokonce i když je vlákno ohnuté nebo jinak deformované,“ uvedl Tyc. Už dříve odborníci zjistili, že každé vlákno lze charakterizovat takzvanou transformační maticí, která vyjadřuje, jak se změní stav světla při průletu vláknem, a s jejíž pomocí se dá výsledný obraz či informace zrekonstruovat do původní podoby. Problém však byl s tím, že při každé změně tvaru vlákna, například při ohnutí, se transformační matice změnila a bylo nutné ji opakovaně na vlákně proměřovat. „My jsme ukázali, že transformační matici lze spočítat jen z toho, když známe tvar vlákna, který se měří podstatně snáz. Díky tomu bude možné v reálném čase zobrazovat objekty například i vláknem, jehož tvar se neustále mění,“ upřesnil Tyc. Výsledek výzkumu tak umožní lepší využití potenciálu optických vláken. Místo svazku desítek tisíc vláken se bude dát použít pouze jediné vlákno, což dovolí sledovat bez výrazného poškození okolních tkání mnohem menší objekty v lidském těle, než je nyní možné. „Může to otevřít cestu k novému typu endoskopu tloušťky lidského vlasu, který by umožňoval například pozorování jednotlivých neuronů v mozku,“ uvedl Tyc. Odborníci k výsledkům došli postupnými experimenty a teoretickými výpočty. Nejprve vzali centimetr dlouhé vlákno a na něm prozkoumali různé typy šíření světla. Pro tak krátká vlákna lze průchod světla teoreticky dobře spočítat a lze tak srovnat skutečné výsledky s matematickým modelem. „Pak jsme vzali delší, deseticentimetrový kus vlákna, kde se už ale při přenosu informací začaly objevovat jiné, jemnější efekty v šíření světla a objevily se nesrovnalosti mezi teoretickým modelem a skutečností,“ popsal průběh experimentu Tyc. Nesrovnalosti se proto vědci snažili vysvětlit například změnami indexu lomu světla na přechodu mezi jádrem a pláštěm vlákna, kde se světlo odráží. „Postupně jsme vysvětlili většinu efektů, které vznikají v delším vlákně, a zpřesnili teorii. Pak jsem zpracoval matematický model pro šíření světla v ohnutém vlákně a vypočítal odpovídající transformační matici. Její výsledky velmi dobře odpovídaly experimentálním měřením, což byl důkaz, že se dá transformační matice spočítat jen z toho, víme-li, jak je vlákno deformované,“ dodal fyzik. Výzkumnou práci vedl Tomáš Čižmár z University of Dundee a podílel se na ní i Martin Plöschner, který od letoška působí na Macquarie University v Sydney. Všichni tři spoluautoři jsou absolventi MU a ve společném výzkumu chtějí pokračovat, zaměří se například na další typy deformací. Chtějí mimo jiné zjistit, jak ovlivní přesnost přenosu informace zkroucení vlákna do šroubovice. Ema Wiesnerová 20 ROČNÍK 2016 VĚDA A POZNÁNÍ Odborníci přišli na to, jak vzniká rakovina prsu Velký posun k poznání mechanismu, jakým vznikají některé typy nádorů prsu a vaječníků, udělala laboratoř Lumíra Krejčího z Masarykovy univerzity a Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice u sv. Anny. Objev, který může znamenat významný posun v léčbě, je natolik zásadní, že o něm informoval jeden z nejprestižnějších vědeckých časopisů – The Cell. Na výzkumu čeští vědci spolupracovali s Francis Crick Institutem ve Velké Británii. Vědci objevili dlouho hledané funkce jedné rodiny proteinů, které potlačují vznik nádorů. Tyto proteiny se podílí na opravě zlomů v DNA pomocí procesu nazvaného homologní rekombinace, při kterém dochází ke kopírování informace z nepoškozené kopie DNA do místa, kde zlom nastal. „Pokud tento proces selže, mohou neopravené mutace v DNA způsobit, že buňky ztratí kontrolu nad svým růstem a chováním, což může vést ke vzniku nádorů,“ uvedl Lumír Krejčí, vedoucí výzkumného týmu z Lékařské fakulty a Přírodovědecké fakulty MU. Objevení tohoto mechanismu bylo pro vědce naprosto nečekané a přidává novou úroveň složitosti k chápání toho, jak je oprava zlomů v DNA řízena. Pro výzkumníky je popsání celého procesu ohromným pokrokem, byť neznamená okamžitý prospěch pro koncového pacienta. Pokud ale znají mechanismus vzniku nemoci, vědí, na co se při zjištění rizika zaměřit. „Očekávám, že pozornost vědců se nyní přesune právě na tento druh původce rakoviny, otvírá to totiž novou sféru možností, kde hledat specifické terapeutické látky,“ řekl Krejčí a doplnil, že část jeho týmu už se věnuje hledání a testování látek, které budou usmrcovat specifické typy nádorů. Detailněji o objevu na online.muni.cz Vědci sledují ve vzorcích z Antarktidy výskyt rtuti Vyšší teplota ve městech může ovlivňovat zdraví obyvatel Vzestup teploty vzduchu a větší extremita počasí mohou podle klimatologů v následujících letech negativně ovlivňovat především životní podmínky obyvatel měst. Vědci z Masarykovy univerzity se zabývají právě globální změnou klimatu a jejími dopady na klima měst ve střední Evropě. Nejen v České republice je hlavním projevem současné globální změny klimatu postupné zvyšování teploty vzduchu či nárůst počtu tropických dní. „Ve městech se utváří zvláštní kategorie klimatu. Jeho typickým projevem je například formování takzvaného tepelného ostrova města, v důsledku kterého je teplota vzduchu ve městech v řadě situací vyšší než v jejich okolí. Například v létě za jasného a klidného počasí může být teplota vzduchu během noci v centru Brna až o 5 °C vyšší než v okolí města,“ uvedl ředitel Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty MU Petr Dobrovolný. Rituální chování Experimentální potvrzení souvislosti úzkosti a ritualizovaného chování přinesly výsledky výzkumu mezinárodního týmu, do něhož patří Martin Lang a Jan Krátký z Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jejich studie uskutečněná v laboratorních podmínkách dokládá, že lidé zažívající úzkost ritualizují své chování, čili vyhledávají činnosti s pevně danými pravidly. „Vysvětlujeme si to tak, že člověk se snaží za pomoci motorické činnosti minimalizovat míru stresu, který zažívá v důsledku předjímané nejisté situace. Vycházíme přitom ze současných koncepcí lidské mysli, které o ní hovoří jako o důmyslném nástroji schopném předvídat vývoj situace na základě minulých zkušeností,“ popisuje jeden z autorů studie Jan Krátký. Mediální průzkum Téměř sedm týdnů strávili letos vědci a technici na polární stanici Masarykovy univerzity na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě. Velké množství vzorků odebrali mimo jiné k chemickým analýzám. „Jejich hlavním cílem bude stanovení obsahu rtuti a jejích forem, což nám umožní získat nové informace o hromadění a pohybu tohoto prvku v prostředí Antarktidy. Chceme ověřit i hypotézu, že rozklad těl mrtvých tuleňů, kteří jsou na tomto kontinentu vrcholem potravního řetězce, je významným lokálním zdrojem jak živin dostupných pro růst a rozvoj vegetace, tak těžkých kovů, které představují zátěžové prvky v prostředí,“ uvedl vědecký koordinátor expedice Miloš Barták z Ústavu experimentální biologie PřF MU. Více na online.muni.cz www.absolventi.muni.cz Každodenní používání všech typů médií v Česku zmapovali odborníci z fakulty sociálních studií v ojedinělém výzkumu. Získané údaje poukazují zejména na to, že síťová a mobilní média jsou v našich životech již bezpečně doma, ale role tradičních médií se mění pomalu. Společností na jednu stranu hýbou hlavně novinky v oblasti užívání internetu a mobilních telefonů, ale ukázalo se, že i v domácnostech mladých lidí má pořád nejdůležitější místo televize. Televizor vlastní nebo ho používá 92 procent lidí. „Televizní vysílání je pro většinu lidí stále dominantním zdrojem zpravodajství, a to ve všech věkových skupinách,“ uvedl vedoucí výzkumu Jakub Macek. Dvě třetiny populace sledují zprávy každý den a jen zanedbatelná část zprávy nesleduje vůbec. 21 PARTNER MU Najít manažery pro zdravotnictví je obtížné Před sedmi lety vznikla v Brně soukromá oční klinika NeoVize. Její zakladatel Petr Kocian, absolvent Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, se totiž spolu s kolegou rozhodl rozjet vlastní zdravotnické zařízení. Tehdy měl za sebou dlouholetou praxi z manažerských pozic v jiných nemocnicích a dnes provozuje už pět očních klinik v Česku a na Slovensku, dětské oční centrum a urologickou ambulanci. Než ale vůbec začal pracovat, zažil opravdu výjimečnou životní situaci. V roce 1983, když mu bylo deset let, se spolu s rodiči a bratrem ocitl ve skupině 66 Čechů a Slováků zajatých v Angole vojáky protikomunistické opozice UNITA. Byl tři měsíce v zajetí a absolvoval 1 300 kilometrů dlouhý pochod napříč angolskou buší. Odnesl si z toho základní životní zkušenost: Co vás nezabije, to vás posílí. „Velkým poznáním bylo zjištění, že lidé z vašeho okolí mohou být neuvěřitelně zlí, ale i ohromně dobří. Krizové situace odhalí podstatu každého až na dřeň a většinou to není hezký pohled. Možná díky zkušenosti z Angoly se snažím více přemýšlet o budoucnosti a být připraven na různé varianty vývoje. Mít rezervu, zásoby a připravená řešení,“ uvedl Kocian. Podobné smýšlení určitě najde uplatnění v jeho současné práci. Kocian má totiž na starosti strategické řízení i velkou část práce vrcholového managementu. „Časově je to velmi náročné a čtyřicet hodin týdně na to nestačí. Postupně se snažíme posilovat náš 22 manažerský tým, ale je obtížné nalézt vhodné kandidáty, kteří by měli nějaké povědomí o zdravotnictví,“ podotkl Kocian. Sám začínal v roce 1994 v jedné z prvních soukromých nemocnic v České republice. Pak se rozhodl rozšířit si vzdělání v oblasti zdravotnického managementu, a to o teorii zdravotnických systémů a zdravotního pojištění. Ke studiu si vybral Ekonomicko-správní fakultu Masarykovy univerzity. „Studium mi přineslo množství nových poznatků a podnětů a také kontakt se spolužáky. Zajímavé bylo prolnutí studia s mou každodenní praxí. Nově získané informace jsem ihned aplikoval ve své práci. Stejně tak jsem mohl hned během přednášek diskutovat o praktické stránce probíraného tématu,“ zavzpomínal na studia Kocian. Ve zdravotnictví se pohybuje přes dvacet let a rozhodně ho nechválí. „Problém je nekoncepčnost zdravotního systému v České republice, jeho nestabilita a absence důrazu na kvalitu. Stát, zdravotní pojišťovny i pacienti upřednostňují nízkou cenu s představou, že kvalita levné zdravotní péče bude na stejně vysoké úrovni, jako je péče poskytnutá za plnohodnotnou cenu,“ uvedl Kocian. Podle něj je problém také neochota značné části lékařů vnímat ekonomickou stránku zdravotnictví. „České zdravotnictví potřebuje radikální změnu jak v oblasti financování a úhrad, tak v oblasti organizace a zodpovědnosti jednotlivých účastníků,“ zdůraznil majitel kliniky NeoVize. Nezapomíná ani na studenty a spolupráci s vysokými školami. „Klinika NeoVize je partnerem Masarykovy univerzity. Naši odborníci přednášejí studentům lékařské fakulty, já zase dvakrát ročně přednáším na ekonomicko-správní fakultě. Kromě toho udělujeme každoročně stipendium za nejlepší bakalářskou nebo diplomovou práci na téma podnikání ve zdravotnictví a medikům pak nabízím stáže na naší brněnské klinice. Jsme otevření i studentům dalších oborů, třeba managementu či marketingu,“ doplnil Kocian. Ema Wiesnerová ROČNÍK 2016 PROJEKTY MU www.darujmuni.cz/mjuni www.absolventi.muni.cz 23 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Škola mě naučila koncentraci Není to zase tak dávno, co se Zdeněk Vítek proháněl po televizních obrazovkách na lyžích při mezinárodních závodech v biatlonu. Někdejší český reprezentant ale nedávno změnil roli a teď se věnuje tomu, co studoval na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Zhruba před rokem a půl se stal trenérem ženské biatlonové reprezentace. Rozhovor děláme v době, kdy ještě nemáte sezonu, ale z toho, jak jsme se na něj složitě domlouvali, je znát, že o letním volnu si můžete nechat jen zdát. Co vůbec časově znamená být profesionálním biatlonistou? Máte pravdu. Pamatuju si to ještě ze závodní kariéry a děcka to mají stejně – v létě jsem se 24 vždycky těšil na zimu, protože přes léto se trénuje, aby bylo v zimě co prodávat. Pracujeme na tom, aby bylo v zimě z čeho brát. Ale ne, že by to v zimě bylo o moc jednodušší. Když se podíváte na úplný biatlonový vrchol, světový pohár a IBU Cup, což je druhá řada mezinárodních závodů, tak je toho hrozná spousta, minimálně třicet závodů za sezonu, do toho v únoru mistrovství světa nebo olympiáda. Volno máme jenom o Vánocích, jinak se jede prakticky pořád. Co přesně se děje v létě? Závody končí koncem března, do půlky dubna se v závislosti na podmínkách lyžuje. Já jsem z Krkonoš a tady se dá na Mísečkách jezdit ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ relativně dlouho. Člověk chce sice po závodech pauzu, ale udržovat se musí, a nejlepší trénink je stejně na sněhu, tím spíš, když ho má hned u domu. Jinak volno máme tak od půlky dubna do půlky května, ale neplatí to doslova, trénuje se individuálně. Někdo při tom dohání školu, někdo jede někam dál k moři, ale to taky moc ne, protože za sezonu se nacestujeme dost. A pak máme přes léto dva týdny dovolené, jinak už se trénuje a jezdí na soustředění. Loni jste ukončil aktivní kariéru a hned se vrhnul do trénování a rovnou u ženského národního týmu. Vy jste si nechtěl od všeho toho shonu odpočinout? Ale já jsem si částečně odpočinul. Předloni jsem se celou dobu chystal na sezonu, byl jsem dokonce i na prvních závodech, ale měl jsem problémy se zády, které se stupňovaly, až mi záda úplně vypadla, a já jsem od nového roku věděl, že už se nikam nepodívám. Dával jsem tomu čas do poloviny ledna, že bych se mohl ještě nominovat na olympiádu, ale záda mě vůbec nepustila, tak jsem kariéru ukončil. Nabídka převzít národní tým přišla, když jsem byl na operaci se zády, a jak se to tak vyvinulo, byla to pro mě vzpruha. Už jsem se doma nudil, o to větší chuť jsem měl to zkusit. Ale neříkám, že bych do toho šel záměrně, to ne. Dostal jsem nabídku a slušné podmínky a svaz mě potřeboval, tak jsem to vzal. Kdybych kariéru ukončil na jaře po sezoně a pak za mnou někdo přišel, abych se od dubna stal trenérem, tak bych se mu možná vysmál. Takhle to bylo příjemnější. A se zády už dnes nemáte problémy? Zrovna před chvilkou jsem se vrátil z kolečkových lyží. (Směje se.) Když se chci víc hýbat, musím cvičit. Pokud cvičím, tak záda relativně drží, pokud to nepřeženu s nějakou fyzickou prací nebo dlouhým řízením. Ale já bych nemohl skončit ze dne na den úplně. I když to někdo zkusil, tak se stejně časem ke sportu aspoň trochu vrátil, máme to tak zažité. Spousta lidí pořád rekreačně trénuje, což je i můj případ. Je to lepší pro tělo i pro psychiku, oboje je zvyklé na zápřah, a když o něj najednou přijde, je pak člověk hrozně nervózní, když se nehýbe. Přece jen jsem se docela tvrdě připravoval od nějakých deseti let do pětatřiceti, tak se snažím udržovat. Trenérem jste rok a pár měsíců. Už jste se aklimatizoval a naučil se přemýšlet jako trenér, a ne jako sportovec? On se člověk v hlavě musí překliknout docela rychle, nejde to jinak. Ale občas se neuhlídám a ocitnu se spíš v kůži závodníka. Jak se to projevuje? Svrbí mě nohy. (Směje se.) Radši bych kolikrát sám závodil, než stál na střelnici a něco hodnotil a kritizoval. www.absolventi.muni.cz Co všechno jste musel začít dělat jinak? Je to úplně jiný pohled, já říkám, že je to přechod na druhou stranu barikády. Myslel jsem si, že už jsem spoustu věcí pochopil jako sportovec, ale jako trenér je stejně vidíte ještě úplně jinak. Taky se mi stávalo, že mi něco říkali a mně běželo v hlavě jo, to jste chytří, a přesně tohle občas vidím i na holkách. Hned postřehnete, jestli vaše sdělení padlo na úrodnou půdu, nebo ne. A občas je na to rovnou i upozorním. (Směje se.) Ale někdy zkrátka druhá strana na příjmu je a někdy ne, to se nedá nic dělat. Vy jste plánoval, že se po skončení aktivní kariéry stanete trenérem, nebo to rozsekla až tehdejší situace? Musím říct, že tehdy jsem se plně koncentroval na olympiádu, věděl jsem, že další možnost nominovat se už mít nemusím. Celou svoji sportovní kariéru jsem bojoval se střelbou vestoje a zrovna poslední rok jsem měl pocit, že jsem trošku přišel na to, jak se k tomu postavit. Těšil jsem se na to, že to budu moct zúročit v sezoně, a vůbec jsem nepřemýšlel, co bude dál. Olympiáda je většinou pro sportovce zlomový ročník, ke kterému se upínají, a po ní buď končí, nebo dělají nějaká důležitá rozhodnutí. Já jsem počítal s tím, že asi budu končit, ale nepřemýšlel jsem o tom, neřešil jsem to. Říkal jsem si, že něco přijde, ale že to bude takový zvrat, to jsem nečekal. Ale měl jste v úmyslu rovnou začít trénovat? Nedivila bych se, kdybyste se chtěl chvilku věnovat něčemu jinému. V průběhu té nešťastné zimy a jara jsem přemýšlel i o angažmá někde v zahraničí, protože se malinko peru s angličtinou, tak abych si ji zlepšil. Nechal bych se někde zaměstnat jako trenér, kvalifikaci na to mám. Ale pak jsem šel na operaci, což plány trochu nabořilo. Musel jsem tři měsíce držet docela striktní režim a hodně ležet. A pak za mnou přišli lidé z reprezentace a lákali mě, ať jdu k nim, že tím žiju a že by to i potřebovali… Určitě jsem neplánoval začínat s trenéřinou rovnou u reprezentace, taky jsem měl plné zuby cestování a celého toho kolotoče. To už jsem si spíš říkal, že půjdu do klubu doma v Jilemnici. Zkrátka žádné velké ambice. Nevím, jestli jsem flink, ale já se vždycky soustředím na to, na co zrovna mám. Tehdy to bylo lyžování a sportovní život a ještě předtím taky to, abych dodělal školu, to byl můj velký cíl. 25 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Dodělat školu byl cíl, ale co byl důvod, že jste do Brna studovat šel? Když si vezmete všechno to dojíždění z Jilemnice a ještě navíc s nabitým sportovním kalendářem… Když jsem na fakultu sportovních studií nastupoval, tak na ní už někteří lidi z biatlonu byli, třeba Jarda Soukup (další český reprezentant, pozn. red.). Pár jich dokonce pocházelo přímo od nás z klubu, čímž se vyřešilo dojíždění. To mě mimochodem jako studenta štvalo mnohem víc než učení. Že půjdu studovat, jsem se rozhodl někdy v 28. Medaili z mistrovství světa jsem získal někdy v 25, ale potom jsem měl nějaké problémy s břichem a už se mi nepodařilo vrátit se s takovými výkony. Trochu mě to demotivovalo, ale zároveň jsem na tom nebyl špatně, že bych měl skončit. Ptal jsem se sám sebe, co s tím. Vysokou školu jsem si chtěl udělat vždycky, tak jsem to zkusil. Věděl jsem, že jestli ne tehdy, tak později už to nezvládnu. Proč myslíte? Po kariéře, když už člověk necestuje všude možně, to musí být naopak jednodušší, ne? To je sice pravda, ale zase v té době jsem měl jenom školu a lyžování a to mě udržovalo v pozoru. Já jsem dřív měl docela problém koncentrovat se, dělal jsem spoustu dalších věcí, což lyžování neprospívalo. Kdybych šel studovat až později, bylo by to stejné, dělal bych všechno možné okolo a nestudoval. V každém případě mě škola naučila větší koncentraci, i co se sportu týče. A změnila něco i ve vaší sportovní přípravě? S mým pohledem na biatlon úplně nepohnula, ale s mým pohledem na sport určitě ano. Udělal jsem si přehled. Lyžoval jsem od deseti let, pak jsem začal s biatlonem, takže o tom jsem toho věděl dost. Některé věci jsou u všech sportů podobné – jak co rozvíjet, kde přitlačit, v jakém věku, jaké jsou pochody v těle. To jsem znal z praxe, ale na fakultě jsem si celou tuhle mozaiku vložil do nějakého rámce, což mi chybělo. Získal jsem nadhled. Na fakultě sportovních studií se obvykle v jednom ročníku potkávají zástupci různých odvětví. Dalo se od nich něčím inspirovat? Ač jsem trávil spoustu času na závodech, tak ve škole jsme měli dobrou partu. Kluci byli plavci, kulturisti, volejbalisté. Až na jednoho plavce nebyl nikdo profesionál, ale od každého se dalo něčemu přiučit. Třeba už jen drobnostmi, když s námi chodil kulturista, který si nosil s sebou jídlo do hodin, protože měl přesný jídelníček kvůli nárůstu svalové hmoty. Pořád platí, že je český sport finančně poddimenzovaný. Studovat vysokou školu jste začal v roce 2005. Bylo to tehdy v prostředí, ve kterém jste se pohyboval, běžné? Mě v té době trénoval Ondra Rybář a třeba ten už na vysokou chodil taky. Nejdřív byl v Liberci a dnes si ještě dodělává doktorát také na fakultě sportovních studií. Jinými slovy, podporoval mě. Nehledě na to, že v té době studoval i Jarda Soukup. Viděl jsem, že se to stíhat dá, tak jsem to zkusil. Do Brna jsme jezdili tři nebo čtyři a to se vždycky cestuje líp. Kdybych byl sám, tak bych si kolikrát v těch čtvrt na pět, kdy jsem vstával, řekl, že nikam nejedu. Když ale čekali další tři lidi, tak bylo jasné, že musím. Nebylo nad čím přemýšlet. Když jsme se takhle navzájem podrželi, tak člověk spoustu věcí vydržel. Říkal jste o těchto vzpomínkách i svým svěřenkyním Evě Puskarčíkové a Jitce Landové, které nedávno na fakultě dodělaly obor Speciální edukace bezpečnostních složek (SEBS)? Mimochodem, je to vaše zásluha, že se přihlásily? Ne, to vůbec ne. Když začínaly ony, já jsem ještě závodil. Samozřejmě jsme se o tom bavili, ale do ničeho jsem je nepřemlouval. Ony to ale podle mě měly těžší. Na SEBS je hodně sebe obrany, úpolových sportů a k tomu jako lyžařky 26 nemají moc blízko. S jakoukoliv atletikou nebo gymnastikou se setkaly na sportovních školách už dřív a děláme to pořád, ale úpoly se prostě musely naučit. Jak velký je vlastně ženský tým, který máte na starost? Máme v týmu jedenáct holek a jsme na ně tři trenéři. Sám bych je mít na hlavu všechny nechtěl. (Směje se.) Jirka Holubec je asis tent a Marian Málek je trenérem B týmu, ale v podstatě celé léto trénujeme dohromady a rozdělujeme se až na samotné závody. Jedenáct holek myslím s tím, že počítám i Gábinu Soukalovou, která se ale připravuje s kluky. Nevadí vám to? Já s tím problém nemám, my nejenže trénujeme všechny holky dohromady, ale připravujeme se i společně s kluky. Po různých akcích stejně jezdíme celý tým – asi dvacet sportovců, dejme tomu šest trenérů, dva fyzioterapeuti, dva maséři, zkrátka je nás pomalu ke třiceti. Když se někam letí, tak trenéři většinou jedou autem s bagáží a sportovci někdy letí, většinou ale variantu s autem volíme všichni. Gábina je občas i u nás, ale jinak u mužů trénovala už před mým příchodem, sedí jí to tam, tak není důvod něco měnit. Ono je to možná spíš horší pro ni, protože přesně dopředu neví, co ji v přípravě bude čekat. A musí se smířit s tím, že ať je jakkoliv dobrá, tak pořád je žena, takže když se jede dlouhý výjezd, tak klukům nemůže stačit. Kdyby jim stačila, to by bylo hodně špatné. Jaké to je, mít na starost tak velkou ženskou skupinu? Funguje třeba jinak než mužská? Funguje. Není až tolik homogenní, co se týká výkonnosti. Kdyby měly jet holky delší kolečko, tak se skupina za chvilku roztrhá, což u kluků tolik nehrozí, protože výkonnost je podobná a jeden tahá druhého. A především je tam větší dynamika emočních zvratů. Chvilku ha, ha, ha, za chvilku skoro brek. Stává se to jen někdy, ale pak je to znát. Někdy mě trochu překvapí a zaskočí, ale co s tím můžu dělat. (Směje se.) Já nejsem typ, který by po nich řval. Chopil byste se téhle výzvy i v mužské reprezentaci? Ono to asi vyzní zvláštně, ale já nemám tendence se někam tlačit. Dostal jsem nabídku k holkám s tím, že mi s tím Ondra Rybář pomůže a že je to potřeba, tak jsem to přijmul. Kdyby přišla nabídka od kluků a já bych měl dojem, že na to stačím, tak bych to asi taky zkusil. Když se na to dívám zpětně, tak ono vzít tohle místo byla stejně hodně velká odvaha. ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Zdeněk Vítek *1977 Někdejší úspěšný český reprezentant v biatlonu aktuálně pracuje na pozici trenéra biatlonové reprezentace žen, na kterou nastoupil po tom, co chtěl aktivity u reprezentace omezit její současný šéftrenér Ondřej Rybář. Pro svoje svěřenkyně je Vítek vzorem nejen bronzovou medailí z mistrovství světa v roce 2005, ale i svým vysokoškolským studiem. Magisterský titul získal za práci o důležitosti psychiky pro úspěšnost střelecké části biatlonu. Chtěl dokonce pokračovat i na doktorském studiu, ale nabídka stát se trenérem mu to zatím znemožnila. Aktivní kariéru jste končil v době, kdy se biatlon dostal na vrchol popularity, ale vy už jste si toho zase tolik neužil. Nemrzí vás to? Je pravda, že bych si to možná užil víc. My teď máme výbornou strukturu tréninku a tým, který šlape, takže by se v něm dalo růst ještě lépe. Ale nijak se tím netrápím. Ono to mělo i svoje klady, mohl jsem si třeba dělat, co jsem chtěl. Do jaké míry se právě popularita a povzbuzování fanoušků podepisuje na aktuálních výborných výkonech českých reprezentantů? Ono je to podporuje, ale jde hlavně o to, že kluci i holky mají za sebou spoustu práce už od žáků až po seniorskou kategorii, k tomu připočtěte pomoc všech trenérů a rodičů, takže to, že vylezou až na ty nejvyšší stupně třeba v závodech světového poháru, už jsou jenom takové bonusy. Fanoušci jsou samozřejmě velká pomoc, ale v největší míře je to pořád úspěch samotných sportovců. To, že oni museli odvést všechnu tu dřinu, je neoddiskutovatelné a nikdo jim v tom nepomůže. Když máme například nějaký těžší trénink, tak tam má každý co dělat a vůbec se nekouká, co se děje kolem a jestli na něj kouká někdo z fanoušků. Gró www.absolventi.muni.cz je pořád v tom, že chtějí závodit a chtějí být nejlepší. Na druhou stranu, není někdy pozornosti příliš? No, právě. Částečně jsem si tím taky prošel, ale povinností, které mají závodníci, a hlavně ti nejlepší, je dnes daleko víc. Odměnou jim za to ale je, že mají profesionální podmínky a můžou se soustředit opravdu jen na sport. Funguje to také jako motivace v týmu. Když ti mladší vidí, že ti, kteří dnes vozí medaile, si to umí zařídit, umí stíhat i všechny propagační aktivity, tak je to posunuje. Není to, jako když někdo výkonnostně vystřelí na olympiádě a najednou má kolem sebe novináře a všechen ten zájem a musí se s tím srovnat. Ale nezávidím jim to. Na realizačním týmu teď je, abychom jim s tím co nejvíc pomohli, na učili jsme se některé věci odmítat. Když jsme pryč dva týdny a pak se na pár dní vrátíme do republiky, najednou vás všichni všude chtějí, ale to nejde. Den má pořád jenom 24 hodin. Když se to přežene, odrazí se to na tréninku. Pokud má závodník tři dny na regeneraci, trenér s tím počítá a podle toho všechno plánuje. Když ale sportovec tři dny místo toho někde jezdí, neodpočine si. Biatlon patří pořád mezi menší sporty, přesto teď má přízeň sponzorů a médií. Nevyčítá vám to někdo z jiných disciplín? Občas to cítit je, to se asi dá čekat. Ale nad námi jsou ještě daleko vyšší sportovní patra, kterým můžeme závidět my. Financování menších sportů nebo sportu obecně je velké téma. Přemýšlel jste někdy, jak by systém mohl fungovat lépe? Já jsem shodou okolností v době, kdy jsem stál kvůli zranění, začal koketovat s tím, že bych napsal rigorózní práci na rozvoj biatlonu v České republice, takže jsem s tím tématem přišel hodně do kontaktu. Pořád platí, že je český sport finančně poddimenzovaný. Z různých pramenů jsem se dočetl, že před revolucí se na jeho podporu dávalo asi dvakrát víc peněz než dnes. Ano, o biatlon je zájem, plyne do něj víc peněz, ale to není všechno. Nám hodně chybí kvalifikovaná trenérská síla, protože lidé odchází jinam, a zázemí. Ale ani obecně neplatí, že všemu pomůže víc finančních prostředků. Chce to obecně vymyslet lepší systém a vychytat ho tak, aby se peníze neztrácely. Abych ovšem mohl navrhovat nějaké konkrétní řešení, na to bych asi kromě té jedné musel napsat ještě nějakou další rigorózní práci. Martina Fojtů 27 HISTORIE Vzpomínka absolventa: Jak se studovalo po válce Letos je tomu 70 let od zahájení výuky po druhé světové válce. V roce 1945, a to počínaje zimním semestrem, začala v plném rozsahu všech vědních disciplín výuka na přírodovědecké fakultě. Úvodem však musím uvést, že tento článek zdaleka nepopisuje všechny poznatky z této doby ani dosažitelné dokumenty. Profesor Rudolf Musil Abychom se seznámili s poválečným začátkem, musíme se vrátit do doby o něco dřívější. Studium osmých tříd všech českých gymnázií bylo ukončeno příkazem protektorátní vlády již v létě roku 1944. Všichni studenti v rámci tzv. totálního nasazení byli vysláni do nejrůznějších podniků i mimo místo, kde bydleli, a to jako manuální pracovní síly. Do školy se pak mohli vrátit teprve po skončení války, aby během několika málo měsíců probrali učební látku osmých tříd. Přednášková činnost všech fakult Masarykovy univerzity v zimním semestru roku 1945 započala v říjnu. Ačkoliv poměrně mnoho učitelů bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde zahynuli, podařilo se děkanátu a vedoucím kateder zajistit výuku tak, aby se to co nejméně negativně projevilo. Po skončení války až do začátku zimního semestru se vedení snažilo zpřístupnit budovy, které nebyly více poškozené, a upravit aspoň některé posluchárny. Stavební a zednické práce na budovách dělali dělníci profesionálních firem. Mnoho sbírkových fondů bylo pouze uskladněných a bylo zapotřebí je vybalit a upravit tak, aby byly přístupné i pro studenty. Studenti se pak podíleli pouze na zpřístupnění sbírek a na jejich eventuálním stěhování, tedy na tom, co bezprostředně souviselo s jejich výukou. Pokud si dobře vzpomínám, pro přednášky jako jediná nejvíce vyhovující byla tzv. „velká chemická posluchárna“, která dnes již neexistuje. I tam však některá Pavilon fyziologie rostlin PřF. Poškozené byly i budovy v areálu v Kotlářské ulici. Emeritní profesor Rudolf Musil vzpomíná na výuku v zimním semestru roku 1945 takto: „Po skončení války až do začátku zimního semestru se vedení snažilo zpřístupnit budovy, které nebyly více poškozené, a upravit aspoň některé posluchárny. Stavební a zednické práce na budovách dělali dělníci profesionálních firem. Studenti se pak podíleli pouze na zpřístupnění sbírek a na jejich eventuálním stěhování, tedy na tom, co bezprostředně souviselo s jejich výukou.“ 28 okna nebyla ještě zasklená. Pro dokreslení si tuace uvádím, že v některých budovách se ještě topilo v kamnech, což znamenalo zajistit uhlí a dřevo. Zájemcům o studium stačilo dojít na děkanát, který sídlil v dnešní vrátnici (to ukazuje, jak velký byl úřednický aparát), tam předložit příslušnému referentu doklad o absolvování střední školy a uvést, které obory chce studovat. Byl ihned zapsán jako řádný posluchač. Uvedený zápis nevyžadoval více než 10 až 15 minut. Žadatel obdržel útlou knížečku – index přednášek, do které zapisoval po celou dobu studia. Index přednášek (index lectionum) byl vytištěn nejen česky, ale i latinsky. V tehdejší době se ještě předpokládalo, že úředníci děkanátů všech států budou znát aspoň základy tohoto jazyka. Proto bylo možné použít tento index s absolvovanými přednáškami i ke studiu v zahraničí, poněvadž byl srozumitelný všem univerzitám. Úkolem posluchače bylo zapsat do indexu názvy všech přednášek v daném semestru, které chtěl absolvovat, jméno přednášejícího a u každé přednášky počet hodin týdně. V další rubrice bylo potvrzení kvestora, které oficiálně ověřilo správnost zápisu. Přednášející stvrdil svým podpisem, že souhlasí, a dalším podpisem pak, že posluchač navštěvoval přednášky řádně. Zkoušky z přednášek byly vždy u každého přednášejícího individuální, v žádném případě, i když bylo posluchačů poměrně hodně, nebyl použit písemný test. Den zkoušky nebyl stanoven a bylo možné jej domluvit s přednášejícím. Dva obory Tehdejší posluchači si většinou zapisovali přednášky ze dvou různých oborů, ze kterých pak předkládali státní práci a složili i příslušné státní zkoušky. Tím dosáhli možnost vyučovat jako profesoři na středních školách. Uvedeným způsobem bylo pravděpodobnější získat zaměstnání po skončení studia. Samozřejmě bylo možné již od samého začátku věnovat se doktorskému studiu z nějakého oboru, ale tuto cestu ROČNÍK 2016 HISTORIE volilo málo posluchačů. Většinou se stávalo, že ke konci prvního způsobu studia si jednotliví profesoři vyhlédli ty studenty, kteří měli podle nich předpoklady doktorské studium úspěšně zakončit, a nabídli jim pokračování ve studiu k dosažení stupně doktorátu. První způsob tedy znamenal, že dotyčný studoval vždy dva vědní obory. Studium, které tehdy trvalo čtyři roky, bylo mnohem složitější a náročnější než studium doktorské. V mém případě to byl konkrétně zeměpis a přírodopis. Zatímco geografie tvořila s geomorfologií jeden celek s jednou katedrou, u přírodopisu to bylo podstatně jiné. Přírodopis sestával z přednášek čtyř samostatných vědních oborů, které měly také samostatné katedry: mineralogie, geologie, botanika, zoologie a antropologie. Výhodou bylo, že tím si každý absolvent položil velmi široký základ k jakékoliv další činnosti. 68 hodin týdně Vedle těchto přednášek museli si posluchači zapsat ještě povinně i některé, které více méně sloužily pouze k doplnění středoškolského studia, které bylo koncipováno spíše podle protektorátních nebo německých představ. Některé přednášky byly tehdy pouze v německém jazyce. Z toho důvodu byly pro všechny studující tyto povinné přednášky: cvičení z mluvnice spisovné češtiny I, II a III, přehled československých dějin I a II, stručný přehled dějin české literatury I a II, praktická filozofie. Také se předpokládalo, že si posluchači zapíší k přírodopisu k doplnění znalostí ještě přednášku z organické chemie, anorganické chemie a experimentální fyziky, všechny přednášky samozřejmě se zkouškou. České vysoké školy během války nefungovaly. Nacisté je uzavřeli 17. listopadu 1939. Jejich budovy pak často sloužily jiným účelům. Například filozofická fakulta (na snímku) připadla správnímu úřadu oberlandrátu, na lékařskou fakultu na Úvoz se zase nastěhovali členové Hitlerjugend. Přes intenzivní snahu je opravit poškozené budovy náporu studentů nestačily. Po válce se totiž počet posluchačů dramaticky zvýšil. Na vysoké školy zamířili nejen ti, co nemohli po roce 1939 dostudovat, ale i všechny válečné ročníky. V začátcích obnoveného fungování univerzity se tak učilo i v kině či divadle. Čtenář se jistě ptá, jak bylo možné toto náročné studium zvládnout. Nebylo to jednoduché a představovalo to systematické studium v průběhu celého semestru. Spočítal jsem ze svého indexu všechny přednášky v zimním semestru a došel jsem k tomuto číslu. Týdně jsem absolvoval 68 hodin, tedy 24 různých přednášek, číslo, které možná dnešním studentům připadá neuvěřitelné a myslí si, že nebylo jistě nutné všechny přednášky navštěvovat. I když přednášky byly tehdy povinné, nikdo účast na nich nekontroloval, teoreticky to možné bylo. Prakticky však ne, a to z toho důvodu, že v té době většinou neexistovala k žádné přednášce nějaká literatura, kterou by bylo možné ke zkoušce nastudovat. Člověk musel tedy vyjít z toho, co na přednášce uslyšel a, což bylo horší, co si stačil zapsat. Jakákoliv neúčast znamenala, že se příslušnou část nemohl naučit, a půjčení zápisu přednášené látky od kolegy nebylo vzhledem k tomu, že každý psal velmi rychle a tím i nečitelně, příliš vhodné. Vedle přednášek pořádali učitelé ještě každou sobotu terénní exkurze. Ty nebyly povinné, fakulta, respektive katedra, hradila plně jízdné, a pokud trvaly více dní, i ubytování. Účast byla jednoduchá. Na vývěsce jednotlivých kateder viselo oznámení, kam se jede a v kolik hodin je odjezd. Kdo se chtěl exkurze zúčastnit, napsal tam jen své jméno. Mohu jen dodat, že přes nepovinnou účast byly všechny exkurze vždy plné. Mohu jen konstatovat, že jsem přesvědčen, že studium bylo v té době mnohem namáhavější, než je dnešní. Posluchači mu museli věnovat všechen svůj čas. Bylo přitom jistě namáhavé i pro přednášející. Poválečné studium mělo ještě jednu zvláštnost, která vyplynula z tehdejší doby. Všichni posluchači byli rozděleni do tří skupin a každá skupina měla poněkud rozdílné přednášky a rozdílný jejich počet. Do první skupiny patřili ti posluchači, kteří studovali již před válkou a nemohli studium dokončit pro uzavření vysokých škol. Do druhé patřili ti, kteří se přihlásili ke studiu, ale nezačali studovat, poněvadž vysoké školy byly zavřeny. Třetí skupinu pak tvořili lidé, kteří skončili studium střední školy v roce 1945 a ještě tentýž rok se přihlásili na vysokou školu. Dodnes nemohu pochopit, jak vše toto děkanát a nakonec i katedry zvládly s tak malým počtem pracovníků. Jistě k tomu přispěla i poválečná euforie, kdy všichni počínaje úředníky děkanátu a konče přednášejícími a posluchači vkládali do učebního procesu mnohem více nadšení, než tomu je za dnešní poměrně klidné doby. Rudolf Musil Plátno o rozměrech 7,5 krát 13 metrů zdobí univerzitní aulu na právnické fakultě. Obraz malíře Antonína Procházky znázorňující Prométhea měl vernisáž v prosinci roku 1938. Když fakultu později obsadili nacisté, obraz byl v zimě 1940/41 odstraněn. Plátno zachránili čeští dělníci, kteří pracovali na přestavbě budovy pro gestapo, srolovali jej a schovali ve sklepě pod hromadou uhlí. Místo obrazu v aule visela německá orlice s hákovým křížem. Obraz bylo nutné po válce rekonstruovat. www.absolventi.muni.cz Autor je emeritním profesorem na Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty MU. 29 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Studenti u nás pracují na reálných softwarových projektech Počítače bavily Jana Pazdzioru od útlého věku. Dnes patří absolvent fakulty informatiky, který se podílel na vývoji Informačního systému Masarykovy univerzity, mezi přední odborníky vývojového centra americké společnosti Red Hat v Brně, kde vytvořil i několik patentovaných softwarových řešení. www.absolventi.muni.cz 31 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ Kdy jste se poprvé dostal k počítači? Dovezl mi ho táta někdy v roce 1986, bylo to ZX Spectrum. Postupně jsem se od her přes programovací jazyk BASIC dostal až ke komentovanému výpisu ROM toho počítače a způsobu, jak počítače programovat na nízké úrovni ve strojovém kódu. Posouval jsem se tak až k těm nejnižším úrovním výpočetní techniky, abych se pak od nich zase postupně vzdálil k sítím, databázím, aplikacím a řešením. Informatiku jste tedy chtěl studovat hned? Hlásil jsem se i na dvouobor matematiku-ekonomii, ale nakonec jsem zakotvil na matematické informatice na přírodovědecké fakultě, která se pak přesunula na nově založenou fakultu informatiky. Na ekonomické předměty na ekonomicko-správní fakultě jsem pak chodil mimo hlavní studijní program. Jsem z Brna, takže Masarykova univerzita byla přirozená volba. Proč jste si zvolil Masarykovu univerzitu? Jsem z Brna, takže Masarykova univerzita byla přirozená volba. Navíc jsem měl nějaké povědomí o tom, jak se dělá informatika na univerzitě v porovnání s Vysokým učením technickým. Na MU bylo zaměření teoretičtější a víc kombinované s matematikou, což mi jako absolventovi Gymnázia na třídě Kapitána Jaroše vyhovovalo. Měl jste na škole nějaké téma, kterému jste se věnoval, které vás bavilo? Bavily mě překladače, tedy způsoby, jak ze zápisu v algoritmu nějakého vyššího programovacího jazyka nakonec vznikne něco, co je počítač schopen přímo vykonat. Zvláštním typem překladače je i typografický systém TeX, do jehož vnitřností jsem se ponořil ve své diplomové práci. Zajímaly mě také sítě a unixové systémy, tedy otevřené systémy a protokoly operačních programů. Díky tomu jsem se dostal k prvnímu linuxovému počítači, který tam tehdy rozjížděl kolega Kasprzak. Na fakultě bylo velké zázemí s počítači a sítěmi s jiným operačním systémem než DOS a Windows, což mě oslovilo. Bylo zajímavé sledovat, že principy, které se člověk naučil na systému jednoho dodavatele, byly přenositelné i na jiné operační systémy. Platí to dodnes? Ano. Určitě jsem v posledním týdnu použil při své práci něco, s čím jsem se setkal už v roce 1993. Věci, které jsem se tehdy naučil, jsou stále platné a mění se pouze vnější obálka. 32 Za studií jste dělal správce počítačových sítí. Jak jste se k tomu dostal? Od prvního ročníku jsem dělal správce počítačů na jedné střední škole. Na fakultě jsme se s kolegy snažili vyzkoušet si co nejvíce věcí na co nejvíce systémech. Tak si mě všiml Michal Brandejs a později mě oslovil s tím, jestli nechci pomáhat se správou sítí ve vznikajícím fakultním centru výpočetní techniky. Někde možná ještě existuje sešit se záznamy o účtech na unixových počítačích, které jsme studentům zřizovali. Zůstal jste u správy sítí a počítačů? Jak počítačů a studentů přibývalo, snažili jsme se správu jejich účtů a přístupů automatizovat. A pak jsme se dívali, jestli počítačová síť a fakt, že studenti k ní mají přístup, může přinést další užitek. Vize tehdejšího děkana fakulty Jiřího Zlatušky byla, aby bylo studium mnohem otevřenější, aby studenti měli svobodnější volbu předmětů a svého zaměření. V podstatě šlo o kreditový systém a na informatice začal vznikat projekt s názvem Fakultní administrativa, který to měl umožnit. Původně byl založený na posílání e-mailů, ale postupně vzniklo jednoduché webové rozhraní, aby si studenti mohli zaregistrovat předměty, o které mají zájem. Tedy něco jako současný Informační systém MU? Byl to svým způsobem základ. V roce 1998 totiž začal platit nový vysokoškolský zákon, který změnil požadavky kladené na školy. Vize tehdy už rektora Zlatušky byla rozšířit kreditový způsob studia a prostupnosti a ECTS na celou univerzitu. Zkušenosti a principy, které fungovaly na fakultě informatiky v podobě Fakultní administrativy, se postupně použily v kontextu celé univerzity a rozšířily do celouniverzitního informačního systému. To bylo asi velké sousto. Ten vývoj byl postupný. Nejprve šlo o evidenci výsledků vědy a výzkumu, protože na to začalo být jistým způsobem vázáno financování univerzity. V dalším kroku měl systém řešit studijní agendu. I to ale bylo potřeba výrazně podpořit právě v oblasti zpracování informací a dat, protože není jednoduché umožnit studentům výběr předmětů a zároveň dát jak studijnímu ROČNÍK 2016 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ oddělení, tak studentům snadný nástroj, jak ověřit, že splnili požadavky daného studijního oboru. Vlastně jsem se od správy počítačových sítí a systémů přesunul k tomu, jak zpřístupnit data o studiu všem členům akademické obce. I když se to zdá z dnešního pohledu, kdy má každý přístup k internetovému bankovnictví a dalším podobným službám, triviální, tehdy to mnoho vysokých škol řešilo nasazováním systémů, k nimž měla přístup jen studijní oddělení. My jsme ale uvažovali tak, že pokud je student schopen se rozhodnout, jaký předmět si zapíše nebo kdy půjde ke zkoušce, tak to nemusí nosit napsané na papíře na studijní, ale může to zadat rovnou do systému, odkudkoli. Jan Pazdziora * 1974 Působí jako Senior Principal Software Engineer v brněnské pobočce společnosti Red Hat. Je absolventem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity a během svého doktorského studia patřil do nejužšího týmu lidí, kteří se podíleli na vývoji a zavádění Informačního systému MU. Za studií působil v Akademickém senátu Fakulty informatiky a také v Akademickém senátu Masarykovy univerzity. Věděl jste od začátku, že se podílíte na vzniku systému, který bude jednou obsluhovat celou univerzitu a budou se o něj zajímat i další školy? Ne tak docela. Jeden z požadavků, který vysokoškolský zákon stanovil, byl, že škola vydá studentovi studijní průkaz. Což zní jako jednoduchý úkol do chvíle, než zjistíte, že studenti jsou evidovaní někde v lokálních databázových souborech na jednotlivých fakultách a například u mezifakultních oborů máte studenty, kteří jsou evidováni dvakrát či třikrát, a obzvlášť u cizinců různými způsoby. Takže první věc, kterou jsem ohledně evidence studií dělal, bylo hledání duplicit a snaha dobrat se k tomu, kolik máme vlastně na univerzitě studentů. A když už jsem si byl dostatečně jistý, že jsem dostatečně mnoho duplicit vyházel, tak jsem tiskl a stříhal papírové kartičky nazvané Průkaz studenta. Myšlenka, že by tím průkazem mohl být ISIC, mne tehdy napadla jen letmo. V podstatě jsem na začátku neměl pocit, že „postavíme něco velkého“, ale soustředil jsem se na to, že je nutné zajistit aktuální potřeby školy. Naštěstí jádro týmu, který na tom v té době pracoval, tvořilo asi pět lidí, takže se dokázal rychle rozhodnout a také udělat to, co bylo potřeba. O pár let později pak univerzita zavedla i ty ISIC průkazy. Takže jste začali v podstatě evidencí studentů a postupně jste systém rozšiřovali. Jak třeba vypadalo zavádění kreditového systému? Součástí všech změn byla samozřejmě i změna studijních řádů univerzity i fakult a tým, který se podílel na vývoji informačního systému, se účastnil i debat o tom, co jsme vůbec schopni reálně podpořit a zvládnout. To pak mohlo ovlivnit i podobu řádu a studia. Nemělo totiž moc cenu zavádět kreditový systém, pokud by to znamenalo, že se všechno bude evidovat na papíře a studijní oddělení budou zavalená prací. Tam, kde jsme to mohli ovlivnit, se proto nezaváděla dočasná řešení, ale fakulty přecházely na možnost výběru předmětů postupně, jak jsme přidávali i možnosti kontroly průchodu stu diem. V počátcích to někde bylo spíš formální, www.absolventi.muni.cz V roce 2003 nastoupil jako analytik a vývojář softwaru do společnosti SkyNet a od roku 2006 působí v americké firmě Red Hat, kde vytvořil i několik patentovaných softwarových řešení. kdy se jednotlivým předmětům sice přidělily kredity, ale studenti neměli mnoho možností, jak si něco volit. Zavádění systému, do kterého má přístup každý, muselo být náročné i z hlediska technické vybavenosti a znalostí práce s počítačem. Samozřejmě to vedlo k tomu, že se systémem budou pracovat i lidé, kteří do té doby s počítači nepřišli do kontaktu. Učitelé tehdy například dostávali ze studijního oddělení vytištěný arch papíru se jmény studentů, co přijdou ke zkoušce. Ten vyplnili, zapsali známky do indexu a pak se často řešilo, že to spolu nesedí. Na druhou stranu v roce 1999, kdy se Informační systém rozjížděl, tu nebyl žádný pravěk, počítače na škole byly. Navíc jsme systém postavili jako webový s možností přístupu z jakéhokoliv internetového prohlížeče, takže učitelé i studenti se mohli připojit odkudkoliv a ani si nemuseli nic instalovat. Tehdy také vznikla Celouniverzitní počítačová studovna na Komenského náměstí a samozřejmě jsme se snažili všem ukázat, že systém má své výhody a najdou v něm ak tuální údaje, s nimiž můžou pracovat. Podílel jste se také na vývoji e-přihlášky. Jaká tam byla úskalí? Taková z dnešního pohledu obyčejná: Kdo je vůbec uchazeč? Kdy přihláška vznikla a kdy je závazná a vstupuje do přijímacího řízení? Pokud uchazeč musí na univerzitu poslat vytištěný a podepsaný papír, mají na něm být všechny ty údaje, které do e-přihlášky vyplnil? Kdo bude kontrolovat, jestli podepsaný papír „sedí“ s daty v systému? Šlo mnohem více o procesní problém než vlastní technické řešení. Důležitý pak pochopitelně byl také provoz, například dohledávání plateb složenkami a bankovními převody a párování z různých systémů bylo zajímavým cvičením. Kromě práce na informačním systému jste byl na univerzitě také aktivní v senátech. Co vás k tomu vedlo? Byl jsem členem akademického senátu fakulty i univerzity, protože jsem se zajímal o dění na škole. Mělo to samozřejmě i tu výhodu, že jsem dokázal alespoň trochu ve studentských senátech, které samozřejmě změny studijního řádu nebo zavádění informačního systému řešily, vysvětlit, co jsme schopní technicky zajistit a kam vůbec ve změnách studijních předpisů směřujeme. Byl jste u zrodu systému, na který se dnes spoléhají studenti, učitelé, ale i vědci a administrativní pracovníci univerzity. Sledujete jeho další vývoj? Občas se tam přihlásím, ale většina toho, co systém umí, jak ovlivňuje možnosti studia a fungování školy, není v běžném uživatelském rozhraní příliš vidět. Málokdo ze studentů či učitelů si asi uvědomuje, že rozhodně nevidí všechny funkce systému a velkou část tvoří „skryté“ specializované aplikace a databáze, s nimiž pracují studijní oddělení, proděkani a další lidé. Občas se ale setkám s reakcí, která potvrdí, že systém funguje a dělá to, co má a co 33 SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ a pokud se dostane k původnímu zdroji a ten ji přijme. Fakt, že k programům existují zdrojové kódy, dovoluje těm, kdo je nasazují, například v okamžiku problému prozkoumat chování tak, jak je popsáno, a ne jen se dohadovat, proč je vnější projev takový, jaký je. Vy jste aktuálně ve firmě na pozici s názvem Senior Principal Software Engineer. Co to znamená? jsme si představovali, že dělat bude. Byl jsem před pár lety na Tchaj-wanu, kde jsem potkal místní studenty, kteří na Masarykově univerzitě studovali anglické studijní programy. Pochvalovali si, že se mohli přihlásit do předmětů z domu a nemuseli o prázdninách jezdit bivakovat před fakultu do Brna, aby se zapsali do seminárních skupin. Říkali, že by bylo výborné, kdyby se k něčemu podobnému aspoň přiblížily i jejich domovské univerzity. Pracoval jste na vývoji informačního systému, byl jste na doktorském studiu, a přesto jste na univerzitní půdě nezůstal. Proč? Chvíli jsem akademickou kariéru zvažoval, ale když jsem měl pocit, že hlavní funkce informačního systému jsme zvládli, chtěl jsem si vyzkoušet něco nového. Dnes pracujete ve společnosti Red Hat. Čím se vlastně firma zabývá? Dodáváme zákazníkům IT řešení postavená na otevřených standardech a protokolech a na open-source. V podstatě řešíme záležitosti týkající se infrastruktury, serverů, úložišť, databází či cloudových řešení. Brněnská pobočka se zabývá především vývojem a testováním nových produktů. Jako laikovi mi přijde zajímavé, že profitujete na něčem, co je otevřené, tedy teoreticky kdokoliv může vámi navržené řešení měnit. Firmy a organizace, které nasazují software dodávaný naší firmou, hledají dlouhodobá řešení. Programy jsou často primárně vyvíjeny „upstream“ komunitami a projekty, v mnohých jsou lidé z naší firmy zapojeni. Prohlédnout si zdrojový kód a měnit ho může každý, my k tomu ale zákazníkům dodáváme schopnosti a kapacitu tu změnu nebo novou funkcionalitu, kterou potřebují či chtějí, s námi probrat a dostat do podoby, že bude akceptovatelná upstreamem, nevytvoří bezpečnostní či funkční problém a bude dostupná a podporovaná i v dalších verzích. U softwaru, který dodáváme, klademe důraz na otevřenost a možnost různých vzájemných nastavení, takže zákazník může jejich nasazení mnoha způsoby měnit. U zdrojového kódu je ale vždy výhodou, pokud případnou změnu vidí více stran, včetně původních vývojářů, 34 Vyjadřuje to, co může můj šéf a vlastně všichni ve firmě očekávat ohledně samostatnosti mého fungování a rozhodování, flexibility, přesahu do jiných projektů, oblastí a týmů, a také zkušenosti, které v takové situaci mohu přinést nejen v technické oblasti, ale i oblasti procesní. Nemám formální podřízené, ale komunikuji s různými skupinami po celém světě a spolupracuji s nimi na konkrétních a dosti proměnlivých projektech. Za některé jsem zodpovědný jako za celek a pak je hlavním úkolem vytvořit situaci a náladu příznivou pro spolupráci různých lidí z různých týmů, často s různými prioritami, v jiných pracuji samostatně na nějaké části a dělám základní vývoj a v dalších jsem pouze v roli poradní či konzultační. Musím být schopen vyjádřit svůj názor na technický plán nebo architektonický návrh či na vhodnost řešení z „business“ úhlu, jak z pohledu zákazníka, tak firmy Red Hat. Musíte mít zřejmě široký přehled o různých oblastech IT. Dají se vůbec ve vašem oboru sledovat všechny novinky, nebo je nutné se úzce specializovat? Různí lidé jsou různí. Máme úzké specialisty, ale máme i lidi, kteří mají snahu pokrýt velké množství oblastí, kdy pochopitelně nemohou jít až tak do hloubky. Ve své roli integrační spolupracuji a spoléhám na jiné kolegy, kteří o konkrétních částech řešené problematiky vědí mnohem víc. Na Red Hatu je mimochodem zajímavé právě to, že si člověk může do značné míry zvolit, jestli chce být hluboce ponořen do nějakého tématu, nebo se pohybovat napříč specializacemi. Brno je někdy označováno jako české Silicon Valley. Projevuje se to nějak? Je třeba těžké najít kvalitní zaměstnance? IT firem je tu spousta, takže hledat kolegy může být náročné. Na druhou stranu to, že nejsme jediní, je pozitivní v tom, že se spolu setkáváme, můžeme se inspirovat. Navíc v Brně je výborné zázemí vysokých škol a nejen u nás pracuje také spousta lidí, kteří studovali jinde v České republice, a samozřejmě i cizinci. Přesto, spolupracujete nějak úžeji s vysokými školami v Brně? Rád bych věřil tomu, že náš způsob spolupráce s univerzitami nás odlišuje od jiných firem. Studentů u nás pracuje opravdu hodně, v rámci stáží či částečných úvazků, a mnozí tady po ukončení studia zůstávají. Se školami hledáme společná témata, mnoho nás je aktivních jako konzultanti či vedoucí bakalářských či diplomových prací nejen na brněnských, ale i na dalších vysokých školách. Studenti u nás pracují na reál ných softwarových projektech a řada věcí, které dělali pro své závěrečné práce, v nich skutečně funguje. U nás platí, že témata zpracovávaná studenty by neměla skončit v šuplíku vedoucího práce, ale měla by se dostat do projektu. Co to studentům přinese? Opravdu praktické zkušenosti. Upstream projekt musí být ochoten studentovu práci přijmout, což ho naučí vystavět řešení tak, aby zapadlo do existujícího projektu, často ho několikrát předělat. Také si vyzkouší schopnost komunikovat s lidmi, zákazníky či kolegy, kteří mají někdy vyhraněné názory na to, jak chtějí, aby jejich projekt fungoval. Zjistí, že námitka, kterou mu dal vedoucí práce či starší kolega z firmy, je stejná, jakou dostane od hlavního vývojáře projektu z druhého konce světa. Ale také může vidět svoje jméno v seznamu přispěvatelů velkých a významných projektů, u konkrétní chytré funkce či významné opravy nebo jenom u hlášení chyby. Práci na open-source projektech vidí hodně lidí a je snazší prokázat svou kvalitu poukázáním na veřejně dostupný záznam změny v repozitáři projektu než složitě vysvětlovat budoucímu potenciálnímu zaměstnavateli, jak skvělý byl příspěvek do projektu, jehož zdroje a historie vývoje veřejně dostupné nejsou. Studenti u vás získávají praxi. Jak ale přicházejí vybavení ze školy? Mají dobré znalosti? Z toho, jak se bavím s lidmi, kteří se k nám hlásí na praxi či na regulérní pracovní pozice, se ukazuje, že problém není ve znalostech. Co ale občas postrádám, je zájem. Stává se, že na pohovorech těžko hledám téma, kde bych viděl u studenta či absolventa, že ho něco opravdu bavilo a on si zjišťoval další informace a studoval a zkoušel něco navíc. Mnozí sice mají splněné zápočty a zkoušky na výbornou, ale je otázka, nakolik je studium obohatilo a ukázalo jim, že dělat IT řešení může být zajímavá a kreativní činnost, kde se dá tvořit, rozbíjet a znovu skládat. Je tolik různorodých open-source projektů, do kterých se člověk může zapojit! Pochopitelně ti, co aktivitu projeví, mají pak snazší pozici – stačí ukázat, kde všude je jejich práce po užita. Takové pohovory mám nejraději. Váš zájem o softwarová řešení neutuchá ani po mnoha letech, jste dokonce autorem několika patentů v této oblasti. Máte přesto někdy potřebu si od počítačů odpočinout? Jak relaxujete? Volejbal, sauna, obyčejné věci. Nemám hlavní vyhraněný koníček. Ema Wiesnerová ROČNÍK 2016 INZERCE Knihy Masarykovy univerzity www.muni.cz/press | [email protected] Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny Siddhartha Mukherjee Vědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světě svým strhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor Siddharta Mukherjee, lékař, vědec a oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá s precizností buněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Výsledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají více než pět tisíc let. Příběh rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve starověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažili nemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pochopením její podstaty. Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžký zápas o život – od perské královny Atossy, jíž řecký otrok vyřízl maligní nádor z prsu, přes první pokusy s jednoduchou radiací a chemoterapií v devatenáctém století až po Mukherjeeho vlastní pacientku Carlu. Příběh rakoviny je totiž nejen příběhem lidské vynalézavosti, houževnatosti a vytrvalosti, ale také arogance, povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčí staletí objevů, omylů, vítězství a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdců i současníků, kteří zasvětili všechen důvtip souboji s nekonečně vynalézavým protivníkem. S protivníkem, o němž se ještě před třemi desítkami let domnívali, že ho jednou provždy porazí. Vládkyně všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnosti léčby rakoviny. Je to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm, kdo chtějí této nemoci porozumět. Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011) a cenou deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějších anglických knih od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nejlepších odborných knih všech dob. Z anglického originálu The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer přeložil prof. Jan Šmarda. Odborná redakce prof. Jiří Vorlíček. Kniha vyjde na konci roku 2015 (po uzávěrce tohoto čísla časopisu Absolvent). Předběžná cena: 580 Kč. ISBN 978-80-210-7761-4; cca 580 stran; 17 × 24 cm; vázaná kniha s přebalem Ukázka z knihy Jako lékař jsem se učil ošetřovat pacienty s rakovinou, ale nedokázal jsem si představit, jak silně přitom trpí ztrátou svobody. Avšak i periferně jsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla stahující všechno a všechny na svou oběžnou dráhu. Jeden můj kolega, který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělil radu: „Jmenuje se to hloubkový tréninkový program,“ řekl skoro šeptem, „jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělat všechno proto, aby ses neutopil. Pěstuj si svůj život mimo nemocnici, jinak tě to pohltí.“ Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večer jsem skončil v autě na chladném betonu nemocničního parkoviště, ve světle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínal události dne. Sžíraly mě osudy pacientů a zároveň mě pronásledovala má vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šestašedesátileté farmaceutce s rakovinou plic o další kolo, když na žádnou léčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kombinaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovat tak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit se vybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správné zařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do nového klinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět formálnímu a nevyzpytatelnému jazyku informovaného souhlasu? A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitom podrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by se před mýma očima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem barev a já se nemohl od obrazovky odvrátit. Instinktivně jsem tušil, že moje zkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejíž obrysy jsem však zatím nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájem o historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti. 36 ROČNÍK 2016 Knihy Masarykovy univerzity www.muni.cz/press | [email protected] Analýza sociálněvědních dat (nejen) v SPSS Rabušic, Ladislav – Mareš, Petr – Soukup, Petr Autoři v knize vysvětlují, jak provádět statistickou analýzu pomocí programu SPSS. Jednoduchým způsobem přitom studentům prezentují principy statistiky, významné metodologické aspekty analýzy dat a provádějí je možnostmi systému SPSS při realizaci potřebných výpočtů a výstupů jak numerického, tak grafického charakteru. Kromě teoretického vhledu obsahuje učebnice i praktické rady a je doplněna datovými soubory a pomůckami pro praktickou analýzu dat a úlohami k procvičování. Podobná učebnice analýzy dat v sociálních vědách doposud nebyla v České republice vydána; bude tedy přínosem jak pro studenty sociálněvědných oborů, tak i pro výzkumníky. ISBN 978-80-210-6362-4; 508 stran; vázaná; 16 × 23 cm; 590 Kč Forgotten Times and Spaces. New perspectives in paleoanthropological, paleoetnological and archeological studies Monografie přinese nejnovější poznatky o kulturním a biologickém vývoji člověka. Autorský kolektiv ve 41 příspěvcích předkládá výsledky výzkumů z nejvýznamnějších světových archeologických lokalit se zvláštním zřetelem k vyhodnocení významu Moravy v období paleolitu. Kniha je doplněna řadou obrázků, grafů a přehledových tabulek. Vychází ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR, Praha, v. v. i. ISBN 978-80-210-7781-2; 624 stran; vázaná s přebalem; 21 × 26 cm ; 880 Kč Games of Life. Czech Reproductive Biomedicine. Sociological Perspectives Iva Šmídová, Eva Šlesingerová, Lenka Slepičková Kniha Hry se životem se zabývá současnou reprodukční medicínou v České republice. Vychází přitom z analýzy instituce biomedicíny jako konkrétního projevu normalizace moderní společnosti v rámci současného přístupu ke zdraví a nemoci. Zaměřuje se na tři specifické oblasti reprodukční medicíny: porody, asistovanou reprodukci a manipulaci s DNA a embryi. Autorky chtějí zaplnit mezeru v kritické reflexi těchto témat v českém kontextu a otevřít o nich debatu. Zaměřují se na témata každodenní praxe reprodukční medicíny a snaží se odpovídat i na obecnější otázky: Jak jsou udržovány hranice mezi normalitou/legitimitou a abnormalitou/nelegitimitou v rámci tří konkrétních polí reprodukční medicíny? Jakým způsobem je ustavována důvěra v systém moderní reprodukční medicíny? A jak do tohoto procesu vstupují kategorie genderu, statusu nebo etnicity? 978-80-210-7734-8; 164 stran; online (pdf) Kniha je k dispozici ke stažení v čítárně Munispace: munispace.muni.cz Rozbor filmu Radomír D. Kokeš Proč se vlastně zabývat analýzou filmu? Tato kniha vychází z předpokladu, že schopnost porozumět filmové výstavbě zásadně posiluje rovněž každodenní diváckou zkušenost. Cílem Rozboru filmu přitom není na zvídavé analytické otázky jen odpovídat, ale naučit se je i klást. Názornost výkladu posilují stovky konkrétních příkladů i řada zevrubnějších rozborů známých i méně známých filmových děl, jako jsou třeba Tenkrát na Západě (1968), Král Šumavy (1959), Krvavá neděle (2002), Kdo chce zabít Jessii? (1966) nebo Titanic (1997). Díky srozumitelnosti a zároveň komplexnosti je kniha určena širokému okruhu čtenářů: od milovníků kinematografie přes začínající filmaře až k uchazečům o studium uměnovědných oborů a filmových studií. ISBN 978-80-210-7756-0; 264 stran; brožovaná; 22 × 22 cm; 350 Kč www.absolventi.muni.cz 37 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Revoluce v daňovém přiznání: Studenti navrhli formulář na jednu stranu Někdo má respekt z návštěvy zubaře, někdo zažívá podobné pocity, když má vyplňovat daňové přiznání. Znají to i vysokoškoláci, ale na rozdíl od jiných se jim nechce nepříjemnosti snášet a rozhodli se s nimi něco udělat. Studenti filozofické fakulty si řekli, že zkusí daňové přiznání změnit k lepšímu a mimo jiné ho smrsknou na jednu stránku. Formulář je zbytečně složitý, lidé se ho vlastně bojí používat. Ale proč? Vždyť je to služba, která má lidem život ulehčovat. Z takových myšlenek se zrodil nápad, který pak rozpracovávala skupina studentů oboru s názvem Informační studia a knihovnictví pod vedením lektora Adama Hazdry. „Pro spoustu lidí je současný růžový formulář komplikovaný. Neví, jak na něj, ale do boje s úřady se v tomto ohledu nikomu nechce. I na nich ale sedí lidé, kteří by věci rádi změnili, jenže ti na to zase nemají čas,“ doplnil Hazdra, proč se o inovaci pokusil se svým týmem on. Aby to nebyla jen dojmologie, šli studenti nejdřív do terénu a ptali se daňových poradců nebo lidí z firem, zda mají z formuláře stejný pocit. Ukázalo se, že ano. Přitom z výzkumu vysokoškoláků vyšlo, že zhruba třetině uživatelů by stačila jeho jednostránková verze. „Standardní daňové přiznání má několik stránek a je složité na pochopení. Přitom existuje řada malých podnikatelů nebo lidí, kteří si jen přivydělávají, neřeší věci, jako je odepisování auta, zohledňování manželství nebo počtu zaměstnanců, takže nic tak komplikovaného nepotřebují,“ přidal 38 další poznatek Jakub Ludwig, jeden ze studentů, kteří se na změnách podíleli. Co s tím? Studenti z filozofické fakulty je tedy navrhli a k nim i několik dalších doprovodných služeb. Uživatelům totiž nejenže vadí nevstřícnost formuláře, ale schází jim také větší péče, která s procesem podávání daňového přiznání souvisí. „Například zpětná vazba od úřadu přijde jen ve chvíli, kdy občan udělá něco špatně, a také na to se čeká několik měsíců. Člověk tak zbytečně dlouho žije v nejistotě,“ nelíbilo se Hazdrovi ani jeho svěřencům. A tak přišli například s tím, že by podavatel dostal zprávu také v případě, že má všechno v pořádku, že by vznikl web, který by zájemce vyplněním formuláře provedl, a další vylepšení. Na jednosemestrální předmět tedy hodně práce. „Když jsme se na začátku dozvěděli, co se po nás bude na seminářích chtít, trochu jsme se báli, že to bude hrozná nuda. To se nakonec určitě nepotvrdilo, spíš naopak. Uvědomili jsme si, že tady existuje na mnoha úrovních problém, s nímž je třeba bojovat,“ okomentoval kus svého školního roku další ze studentského týmu Filip Svoboda. Slova o nudě vyvrací i reakce, jaké novátorská myšlenka po tom, co informace o ní opustila školní areál, vyvolala. O nápadu psala a vysílala snad všechna ekonomicky orientovaná média. Hazdrovi, který jinak pracuje pro společnost provozující portál Jobs.cz, zvonil telefon několik dní. Řada lidí a institucí chtěla vědět, jak daleko se svým plánem jsou, nebo poradit, na co by ještě bylo dobré nezapomenout. Hotovo totiž ještě není. Hazdra počítá s tím, že to, co loni začal, bude v průběhu letošního podzimu a zimy s dalšími účastníky svého kurzu ještě vylepšovat. Nebude na to sám. Spolupráci mu nabídli také specialisté z Generálního a finančního ředitelství a podnikatelských uskupení. Při práci na novém formuláři se tak sejdou všechny důležité skupiny lidí, které s ním mají co do činění. To už dává docela slušnou naději, že se uživatelé lepší formy daňového přiznání skutečně dočkají. Martina Fojtů ROČNÍK 2016 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Za Stalina řídil Brno i cukrářský učeň Když v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté, začalo jedno z nejtemnějších období naší země. Trvalo až do smrti sovětského diktátora Josifa Stalina v roce 1953 a své stopy zanechalo i v moravské metropoli. V letos vydaném průvodci městem, který má název Brno stalinistické, popsali některé z nich historici Alexandr Brummer a Michal Konečný. Jedním z míst, která jsou spojena se stalinistickým obdobím, je Stadion v Kounicově ulici. „Budova, která byla postavena pro hnutí Sokol, byla využívána oběma zločinnými ideologiemi dvacátého století, které se Československa zmocnily,“ řekl Konečný. Různá shromáždění a akce se tu konaly už za nacistické okupace a komunisté v této tradici pokračovali. Kromě shromáždění či sportovních akcí se tu odehrál také jeden z nejvýznamnějších politických procesů v Brně. „V červnu roku 1952 začal proces označovaný dobovým tiskem jako proces s agenty Vatikánu a teroristickými vrahy. Byla to klasická konstrukce stalinistického procesu, při níž se pospojovaly různé kauzy, a na lavici obžalovaných se vedle sebe ocitli lidé, kteří se vůbec neznali. Smutným výsledkem tohoto soudu pak byly dva tresty smrti,“ popsal Konečný jednu z událostí spojených se Stadionem. Jen o malý kousek dál, v současném sídle Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, sídlilo od roku 1951 krajské velitelství Státní bezpečnosti. „Při hledání informací mě velmi zaujala podobnost mezi vyšetřovacími www.absolventi.muni.cz a zastrašovacími metodami StB a gestapa,“ okomentoval stručně historii této budovy druhý z autorů, Alexandr Brummer. S obdobím stalinismu je svázána i budova Nejvyššího soudu, v níž sídlil Krajský výbor Komunistické strany Československa. „Je to místo, kam chodil do práce Otto Šling, v té době nejmocnější muž v Brně. Mezi jeho nejznámější akce patřila třídenní kampaň z roku 1949 s názvem Mládež vede Brno. Šling přišel s myšlenkou, že mladí lidé obsadí všechny řídící a důležité funkce ve městě. Mladí svazáci tak řídili dopravu, studenti žurnalistiky dělali šéfredaktory a do čela Brna se na tři dny dostal cukrářský učeň Josef Novotný,“ popsal Brummer jednu z aktivit známého brněnského stalinisty. Přes svou snahu vytvořit z Brna druhé centrum republiky ale nakonec Šling úspěchu nedosáhl. V říjnu roku 1950 byl zatčen a o dva roky později odsouzen k trestu smrti v procesu s Rudolfem Slánským. Připomenout si události té doby mohou lidé také na rohu ulic Burešovy a Lidické. Za komunismu byly na Slánského popud v Československu obnoveny tábory nucených prací a ten brněnský stával právě v těchto místech. „Lidé se do táborů nedostávali na základě soudního rozhodnutí, ale jen na základě rozhodnutí tří vybraných osob, většinou z městských či okresních výborů strany,“ zdůraznil historik Brummer a dodal, že jejich účelem bylo nejen převychovávat protisocialistické živly, ale i získávat pracovní síly pro potřeby zestátněného průmyslu. Připomínkou tuhého stalinismu je kupodivu i socha rudoarmějce na Moravském náměstí. „I když byla slavnostně odhalena až při desátém výročí osvobození Brna od nacistů v roce 1955, je s dobou stalinismu úzce spjatá. Ještě před vztyčením sochy to totiž bylo kultovní místo, kde se stranické špičky loučily s mrtvým Stalinem i s prezidentem Klementem Gottwaldem,“ uvedl Konečný a jeho kolega ještě dodal, že na tomto místě krátce stála také socha Stalina – sádrový monument, který vztyčili u příležitosti tryzny při jeho úmrtí. Ema Wiesnerová 39 ESEJE A ZAMYŠLENÍ Klavíry oživují město Ještě v létě věnoval každý týden několik hodin tomu, aby Brnem nezněly falešné tóny klavírů. Nakonec si student přírodovědecké fakulty Ondřej Vild raději našel pomocníky, kteří spolu s ním obcházeli pět pian umístěných různě po Brně, kde si na ně mohl kdokoliv zahrát, a ladili je. Klavíry oživují město už třetím rokem. První stálo ve dvoře Domu pánů z Kunštátu záhy poté, co se piana objevila v ulicích Prahy. „Když jsem se o té akci dozvěděl, napadlo mě, že bych mohl něco podobného udělat v Brně. Pak jsem zjistil, že už existují stránky Klavíry pro Brno, za kterými stojí Pavla Spurná a Martina Dobrovolná. Nabídl jsem jim tedy klavír, a tak jsme začali spolupracovat,“ popisuje Vild, jak se k celé iniciativě dostal. Jeho nástroj skončil v Alfa pasáži a postupně se k němu jinde přidaly další. „Pak přišla nucená pauza, zima. V ní by klavíry strašně utrpěly, proto jsme je museli schovat a znovu je začali instalovat zase v dubnu a květnu,“ přibližuje doktorand první rok fungování iniciativy. Organizátoři tehdy využili přestávku k tomu, aby našli nová místa, kam piana postavit. Loni hledali umístění pro šest klavírů a letos pro pět. „Podařilo se nám získat povolení i pro Jakubské náměstí, o které jsme usilovali od začátku, a na zdejší piano máme opravdu dobré ohlasy,“ podotkl Vild. Zaznamenal snad jen jedinou stížnost na to, že na klavír se hraje až do pozdní noci. I proto najdou zájemci na každém z nástrojů papír s pravidly, která například velí, aby lidé nehráli pozdě večer. 40 I když podle Vilda usedají ke klávesám hlavně lidé, kteří hrát umí, ne vždy je okolí přijímá dobře. „Problematické bylo piano v Alfa pasáži. Pro lidi, co tam žili či pracovali, bylo přece jen těžké celý den neustále poslouchat klavír. A bohužel často ty samé skladby pořád dokola,“ vysvětlil Vild, proč z některých míst piana zmizela. Podobné to bylo s nástrojem, který stál loni v altánu v Denisových sadech. Často tam totiž posedávají a popíjejí lidé a skoro každou noc klavír poškodili. Aby si na něj mohli zahrát, vypáčili zámky, a jednou dokonce utrhli víko. „Letos jsme si s výběrem míst dali víc záležet, a s vandalismem jsme se nesetkali, i stížnosti téměř zmizely,“ uvedl Vild. Mladý přírodovědec, který hraje na klavír už od první třídy, byl zvyklý denně cvičit zhruba půl hodiny. „Od klasiky jsem se postupně dostal k tomu, co mě opravdu baví, a to je hudba z filmů, která ale často pro klavír ani není určená,“ svěřil se Vild, který se na konci střední školy rozhodl pro přírodovědnou kariéru. „V té době mě pohltila idea ochrany přírody a hudbu jsem si chtěl nechat jako koníček,“ dodal. Studoval systematickou biologii a ekologii a v doktorském studiu se věnuje vlivu historických forem hospodaření v lesích na rozmanitost a druhové složení vegetace lesního podrostu. Už několik let experimentuje v oblastech u Moravského Krumlova a v Podyjí, a až dokončí disertační práci, rád by se systému hospodaření v lesích věnoval i dál. Už teď má další přírodovědnou aktivitu, aplikaci FlowerChecker. S kamarády vytvořili aplikaci pro telefony na určování rostlin. Síť botaniků je schopná určit rostlinu z fotografie, kterou jim zákazníci zašlou. Mají především zahraniční klientelu a denně zodpoví asi stovku dotazů. „Občas nám pošlou fotografii i policisté a chtějí vědět, zda rostlina, kterou našli, je, nebo není konopí,“ líčí historky z určování rostlin Vild. Zatím vše stíhá, i když, jak říká, občas se musí jedné věci věnovat na úkor jiné. Kromě určování rostlin, práce na výzkumu a ladění pian ještě občas hrává v kavárnách. „Když jsem třeba dva tři dny sám v terénu, tak potom potřebuji dělat něco jiného,“ dodává Vild, jehož na aktivitě Klavíry pro Brno nadchla myšlenka, že osloví lidi, kteří mají piano, ale nepotřebují ho, a využije ho naopak pro ty, kteří chtějí hrát, a nemají kde. Ema Wiesnerová ROČNÍK 2016 MASARYKOVA UNIVERZITA www.muni.cz
Podobné dokumenty
sborník přednášek z dějin farmacie
univerzitě v Budapešti v letech 1874–1876, kde nastoupil i na právnickou fakultu, studium
práv však nedokončil. Jako lékárník pracoval v Spišské Nové Vsi, kde – jak to popisuje ve své
autobiografii...
vydání č. 2 - Asociace prádelen a čistíren
Ellis vyrábí strojírenské v˘robky jiÏ více
Washex vyrábí praãky se ãtyfimi oddíly. pohybu a úãinnost praní je vysoká) a náplvyhlíÏející wals-extraktory s náplní aÏ 360 m˘m ohfievem parou, frekvenãním...
Září / říjen - Rokytnice nad Jizerou
zastupitelstvo města, neboť krajina v Rokytnici bývala skutečně více otevřená. Nyní je to místy pouze zarostlá džungle. Zastupitelstvo proto pověřilo městský úřad provedením
místních šetření, kdy s...
Transformace brněnského kina Scala: Scala jako
restrukturalizace se TIC muselo vypořádat s úspornou finanční politikou
Magistrátu města Brna, jež si stanovila za cíl dorovnat schodek rozpočtu za rok
2010. 15 Jedním z kroků pro dosažení tohoto c...
Sokolská 2/2010 - Držíme ti místo
co jsem začal pracovat pod vedením amerického nadřízeného a začal trávit volný čas
s indickým kamarádem. Studenti přicházejí
na fakultu ze středních škol s určitým jazykovým vybavením, chybí jim vš...
