Byl

Transkript

Byl
1
Děkujeme
panu spisovateli Chrisi Priestlymu, autorovi hororů pro děti, za
inspiraci.
Varujeme
všechny citlivé povahy, neboť ne všechny příběhy jsou vhodné
pro malé děti.
Upozorňujeme
čtenáře na to, že v některých příbězích zazní i slova hovorová
nebo dokonce vulgární (ale opravdu to jinak nešlo).
2
VĚŘTE NEVĚŘTE
aneb
Podivné příběhy z veřejných toalet
Napsal
kolektiv autorů IX. A a IX. B
ZŠ Český Dub
Školní rok 2012/2013
Obálku navrhl Josef Poula
Graficky upravily a redigovaly Lenka Moravcová a Tereza
Valešová
Rámcový příběh napsaly Anna Glaserová a Zuzana Nešverová
Názvy kapitol doplnila ilustracemi Anna Glaserová
Vydalo nakladatelství DEVÍTKA jako svou 1. publikaci
3
OBSAH
Příběh začíná ................................................................................ 5
Pan Srnka vs. Dr.Toalet Martin Vaner, Václav Škoda, Jan Šindelář 7
Nejlepší přítel Tereza Valešová ...................................................... 9
Sbírka prázdnejch lahví Anna Glaserová ................................... 14
Franta a bakterie Josef Záhora, Jan Tvrzník ................................ 23
Nemehlo Jakub Prošek ................................................................ 28
Páté dveře Pavel Mizera .............................................................. 33
Únos Iva Kořínková ....................................................................... 37
Nápis na dveřích Naďa Fedorčuk, Radka Mikásková ................... 39
Zrcadlo Simona Laufková, Žaneta Hejčová ................................... 43
Země prdíků Zuzana Nešverová ................................................. 46
Noční výlet Adéla Janatová ......................................................... 49
Bod Y Radim Hladký, Pavel Bartes ................................................. 52
Záhadná kanalizace Pavel Koštejn, Martin Mikeš....................... 56
Deník Johna Glasera Jan Glaser, Filip Čvančara........................... 60
Ticho s sebou nese smrt Filip Honzejk ....................................... 64
Zlatý trojúhelník Jan Kýr, Jan Bulíř .............................................. 70
Eruann a Elwira Lenka Moravcová .............................................. 84
4
Příběh začíná
J
ednoho pochmurného pátečního odpoledne vyrazila maminka se svými dvěma
dětmi, Johankou a Matyášem, na nákup do starého obchodního domu, který už řadu let
navštěvovali lidé ze širokého okolí, ale v poslední době se už nemohl vyrovnat novým
moderním nákupním centrům, která nabízela mnohem zajímavější zboží. Rada města
rozhodla, že obchodní dům se zbourá a nahradí ho řada luxusních vil. Maminka se
proto rozhodla využít výhodných nabídek a slev, které zmírající obchody poskytly, aby
nakoupila oblečení nebo potřebné věci do domácnosti.
Došli na autobusovou zastávku kousek od jejich domu. Po malé chvíli přijel
autobus s neoblíbeným číslem 13. Netrvalo to ani deset minut a už vcházeli do
oprýskaného obchodního domu. Ocitli se na široké chodbě lemované malými obchůdky.
Některé už byly zcela zavřené, jinde postávala u poloprázdného regálu znuděná
prodavačka. Na chodbě stály stojany s posledními kousky oblečení a barevné nápisy
hlásaly až sedmdesátiprocentní slevy. Občas zahlédli i nějakého zákazníka se síťovkou.
„Já chci domů,“ zakňourala Johanka a Matyáš přidal otrávený výraz.
„Ale jdi ty… Teď vám dám na hodinku rozchod a mezitím něco nakoupím. Vy
se tady můžete porozhlédnout po něčem zajímavém, třeba najdete nějaké hračkářství,“
usmála se povzbudivě maminka a už očima bloudila po obchůdcích.
Děti se rozeběhly po chodbě k eskalátorům, které k jejich smůle nefungovaly.
Otráveně je vyšly a nijak je nepřekvapilo, že toto patro je úplně prázdné. Po zemi se
válely chuchvalce prachu a při každém kroku se jim od nohou zvedl malý prachový
obláček. Ze zdí opadávala omítka a několik metrů od nich ležel lustr, který se nejspíš
už dlouho před tím, než přišli, uvolnil od stropu a roztříštil na kusy. Nikomu už
nestálo za to je zamést. Uprostřed chodby byla v prachu vyšlapaná cestička od bot
návštěvníků. Vedla k veřejným záchodkům, jejichž dveře jako snad jediné z celého
obchodního domu vypadaly nově a moderně. Johanka pohlédla na svého bratra se
5
zvědavostí v očích. Matyáš nejistým krokem vykročil ke dveřím a s Johankou za zády
je otevřel.
Objevila se před nimi malá místnost, celá obložená dlaždičkami. Oběma
zatrnulo, když uslyšeli pozdrav. Za okýnkem, vedle dveří stál dřevěný stůl a za ním
seděla postarší paní s prošedivělými vlasy sepnutými do drdolu. Na sobě měla šaty
dávno vyšlé z módy a její vrásčitý obličej se na ně přívětivě usmíval. Polohlasně jí
pozdrav opětovali. Paní se s nimi okamžitě dala do řeči. Vyptávala se jich, kolik je jim
let, co tady dělají, jak se jmenují a podobně. Nemohla si nevšimnout jejich vyplašených
výrazů. Děti si teď ze všeho nejvíc přály tuto místnost opustit a poohlédnout
se po hračkářství, které jim maminka slíbila. Rozhodně lepší než poslouchat tu
upovídanou paní, pomyslel si Matyáš a už pomalu couval ze dveří.
„Nevěřili byste, co všechno jsem tady už prožila… Škoda, že už odcházíte, já
bych vám řekla jednu takovou podivuhodnou historku, na kterou jsem si vzpomněla.
Vyprávěl mi ji jeden zaměstnanec banky s mimořádnými schopnostmi.“ Matyáš už byl
sice na odchodu, ale Johanka ho zatahala za ruku a přemluvila ho, aby zůstali. A tak
paní, která vybírala peníze za použití toalet, vyprávěla.
6
Tento den začal jako každý jiný, pan Srnka vstal a šel si udělat
snídani. K snídani si dal, jako pokaždé, hovězí steak a na zapití si vymačkal
granátové jablko. Před odchodem do banky, kde už delší dobu pracoval,
zaslechl z rádia, že Hajzl-gang opět udeřil a vykradl banku dva bloky
od místa, kde pracoval. Jelikož byl pan Srnka velice inteligentní, došlo mu,
že jeho banka je další na řadě. Cestou do práce potkal mezi popelnicemi
bezdomovce Karbanátka, a protože byl velmi štědrý a soucitný, hodil mu
pár korun na chleba. Po hodině v práci si musel odskočit na toaletu,
ale k jemu nemilému zjištění byly všechny záchody mimo provoz, a tak
se rozhodl, že půjde vykonat potřebu do parčíku za banku. A tam ho uviděl:
odporného, vodou nasáklého, se záchodovým prkénkem kolem hlavy,
štětku a zvon v ruce. Pan Srnka se zeptal: „Kdo jsi?“ Zahalený muž
si odklopil prkénko z hlavy a řekl: „Dr. Toalet!“ Vzápětí pana Srnku udeřil
záchodovou štětkou do hlavy, pan Srnka odlétl tři metry daleko, ale než
se vzpamatoval, byl Dr. Toalet pryč. Pan Srnka, celý mokrý od nějaké
desinfekce, se zvedl a vzal si na zbytek dne volno. Doma se okamžitě umyl
a převlékl. Rozhodl se, že půjde toho "hajzla" hledat, a pro jistotu si ještě
zacvičil. Vrátil se za budovu banky hledat nějaké stopy a všiml si
pootevřeného poklopu od kanálu. Odklopil ho, skočil dolů do stoky a díky
svému jelenímu super sluchu slyšel toho zloducha Dr. Toaleta. Rychle se
vydal tím směrem. Najednou se před ním objevilo světlo tak silné, že to
pana Srnku na chvíli úplně oslepilo. Když se rozkoukal, uviděl mohutnou
podzemní chodbu plnou záchodů. Pan Srnka šel dál do temných hlubin
stoky, když vtom ho napadli Toaletovi pomocníci. Strhla se velká rvačka, ve
které pan Srnka vyhrál. Rozhodl se jít dál. Ani ne po minutě chůze uviděl
obří nástěnku, kde byly Toaletovy plány na zatopení města, k tomuto plánu
7
však zloduch potřeboval vykrást banku, kde pan Srnka pracoval. Náš hrdina
se rozeběhl se k nejbližšímu východu z kanalizace. Když vylezl, objevil se
pět bloků od své banky, kde se měl Toaletův hrůzostrašný plán uskutečnit.
Pan Srnka se jako srnec co nejrychleji rozeběhl přímou cestou
až k bance. Když dorazil, uviděl Toaleta, jak jde z banky a v rukách nese
balíky plné bankovek.
Pan Srnka na něj zařval:
„Hej, hajzle, polož ty
pytle!“ Toalet se ohlédl
a posměšně povídá: „
Zkus mě přinutit,
srábku!“ Pan Srnka na
to: „Už jsem se bál, že to
neřekneš.“ Rozeběhli se
proti sobě a jejich pěsti
se střetly. Byla to taková
síla, že tlaková vlna
vysklila okna v
nejbližším okolí. Pak Dr.
Toalet zasadil Srnkovi
mocnou ránu zvonem.
Pana Srnku to odhodilo
a při dopadu se zaryl do
silnice. Toalet si myslel,
že je boj u konce, ale to se mýlil. Pan Srnka vstal, černé oči mu nebezpečně
jiskřily a z nosu mu šla pára, která ho celého zahalila. Toalet strachy celý
ztuhl. Vtom se z dýmu vyřítilo jakési monstrum, napůl jelen a napůl člověk.
Byl to pan Srnka v jelením módu, do kterého se promění vždy, když má
8
veliký vztek. Vrazil Toaletovi takovou ránu, že mu vyrazil všechny zuby.
Toalet byl poražen a město zachráněno.
*
„Skvělý!“vykřikl Matyáš a myšlenkami byl stále v boji proti Toaletovi. Johanka
se však netvářila nijak nadšeně. Popravdě ji tenhle příběh zdaleka nenadchl tak jako
jejího staršího bratra.
„Copak se děje, maličká?“ přejela po ní unavenýma očima stará paní. Johanka
nic neřekla. „Nelíbil se ti snad příběh?“ Johanka mlčky zavrtěla hlavou. „Možná by tě
mohl zaujmout tenhle příběh. Toho pána jsem znala, byl to dobrý člověk, škoda, jak
dopadl…“
Byla noc jako každá jiná, když jsem se vracel z práce do malého
městečka South Nottingham, kde už léta žiju. Pracuju jako editor. Práce
editora je nudná, ale občas se najde kniha, ve které smyšlené problémy
jiných, neexistujících lidí dávají zapomenout na moje vlastní. Jo, a abych
se představil. Jmenuju se John Westcoot.
Venku hustě sněžilo a foukal silný vítr. Jako vždy jsem zajel svým
cadillacem hned vedle domu na místo určené k parkování a vešel do domu.
V předsíni jsem hledal vypínač. Nahmatal jsem ho, zmáčkl, ale nic. Světlo
se nerozsvítilo. Já zapomněl. Zítra zajdu k Trevorovi. Musím zaplatit
9
elektřinu a taky určitě nepůjde ani voda. Byl jsem tak unavený ze své
vyčerpávající práce, že jsem ani neřešil, jak si posvítit na cestu. Nebylo
vidět ani na krok. Po chvíli pátrání jsem se potmě dostal ke křeslu.
Nahmatal jsem opěrky a pomalu se posadil. Usnul jsem tak tvrdě, že jsem
toho večera už do ložnice v patře nedošel.
Druhý den ráno jsem se probudil celý rozlámaný. Když jsem zjistil,
že lednice je dočista prázdná, vydal jsem se na nákup do místního
obchodu. Pak jsem si vzpomněl na Trevora. Musím jít zaplatit za elektřinu
a vodu. S igelitkou v ruce jsem se vydal k Trevorovi, jednomu z mála mých
přátel, ne-li jedinému příteli. Cestou jsem si pobrukoval jednu ze svých
nejoblíbenějších písniček z 80. let. Po chvíli jsem konečně dorazil
k Trevorovi. Zastavil jsem se před schody, natáhl levou ruku směrem
ke zvonku a dvakrát jej zmáčkl. Nemusel jsem čekat dlouho. Po chvilce
se dveře otevřely a za nimi se objevil Trevor. „Čau, chlape, kde se tu bereš?
Dlouho jsem tě neviděl.“ „No, měl jsem plno práce a tak. Jo, jdu ti dát
peníze na elektřinu a vodu a asi taky nemám zaplacený telefon.“ „ Telefon
jsi už platil,“ odvětil Trevor. Volnou rukou jsem ze zadní kapsy vytáhl peníze
a podal je Trevorovi. „A jak se ti jinak žije po tom… no víš přece?“ „ O čem
to tu mluvíš?“ zeptal jsem se nechápavě.
Po chvíli mi došlo, co má Trevor na mysli. „ Promiň, neustále
zapomínám. Pomalu nic si z té doby nepamatuju. Někdy si myslím, že jsem
snad doopravdy cvok a že mě z té psychiatrie ani pouštět neměli. Jinak je
mi celkem fajn.“ „No, je dobře, že ses dal do kupy. Nechceš jít dál?“
„Ne, to je dobrý, Trevore. Musím jít. Tak zase někdy.“ Otočil jsem se a šel
domů.
Ale nebylo mi fajn. Nevím, jestli se s tím někdy vyrovnám, i když
se ke mně Trevor chová fakt skvěle.
10
Došel jsem domů, vyndal z igelitky potraviny, uložil je do lednice
a chtěl jsem se jít pořádně prospat do ložnice v patře. Už jsem nahmatal
zábradlí u schodů, když tu mě něco zarazilo. V místnosti se houpalo křeslo.
Vždyť jsem se ho ani nedotkl! Co to sakra je? No, popravdě mě to ani tolik
nepřekvapovalo. Po mém návratu zpět domů se tu podobné věci dějí často.
Copak to nikdy neskončí?
Jednoho dne jsem si jako obvykle přinesl práci domů. Položil jsem
štos papírů s nudným obsahem na stůl, ale bohužel tak nešikovně, že část
spadla na zem. Ohnul jsem se, posbíral je a dal se do práce. Náhodou jsem
narazil na noviny s datem 3. 8. 1986. To datum jsem si velice dobře
pamatoval. Byl to den, kdy jsem byl propuštěn z psychiatrické léčebny.
Tehdy toho byly plné noviny nejen tady v Nottinghamu, ale i v celém
okolí. Na titulní straně stálo: JOHN WESTCOOT NA SVOBODĚ
Dnešním dnem skončila Johnu Westcootovi léčba v psychiatrické
léčebně. Poté, co se nepodařilo pro nedostatek důkazů usvědčit hlavního
podezřelého Johna Westcoota z vraždy jeho manželky Kirsten Westcootové,
byl po údajném zhroucení přesunut na psychiatrickou léčebnu v South
Nottinghamu. Nejmenovaný zdroj našemu reportérovi sdělil, že tento
pacient byl do léčebny umístěn z důvodu ztráty paměti způsobené šokem,
který utrpěl po nálezu těla zavražděné manželky, a že po dobu léčby téměř
nekomunikoval. Podle lékařů je nyní zcela vyléčen, dokonce se mu vrátila
paměť, proto mohl být propuštěn. Vrah paní Westcootové dosud nebyl
vypátrán, nenašla se ani vražedná střelná zbraň, policie případ odložila.
Dále se psalo něco o tom, jak byla Kirsten zavražděna. Článek jsem
nedočetl. Prostě jsem na to neměl. Opět vzpomínat na ty časy nebylo
11
lehké. Vše, co se v novinách psalo, byla pravda, tedy až na to, že jsem podle
novin vrah ženy, kterou jsem nade vše miloval.
V noci se mi zdály příšerné sny. Ten poslední, nejhorší, co se mi kdy
zdál, byl až příliš živý. Zdálo se mi, že jsem uslyšel křik z přízemí. Okamžitě
jsem se vydal po zvuku. Dovedl mě až ke dveřím, vedoucích do koupelny,
zpod kterých tekla voda. Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a strnul hrůzou.
Nic horšího jsem v životě neviděl. Ve vaně jsem spatřil bezvládné tělo
utonulé Kirsten. Její bledý obličej se vznášel těsně pod hladinou. Dívala
se na mě.
V tu chvíli jsem se probudil a zalapal po dechu. Vstal jsem a rozhodl
se, že si zajdu dolů do kuchyně pro něco k snědku. Myslel jsem totiž,
že tak zaženu myšlenky na onen sen. Sešel jsem dolů. Najednou jsem šlápl
do mokra. Rozsvítil jsem, abych zjistil, co se děje. Ne, snad je to jen sen.
Stalo se něco podobného jako ve snu. Zpod dveří do záchodu vytékala
voda. Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem tím snem rozhozený, ale přesto
jsem se rozhodl zjistit, co je příčinou jezírka přede dveřmi. Otevřel jsem je.
Záchod přetékal. Oddechl jsem si. Snad to dokážu spravit. Odsunul jsem
vrchní část nádrže a zkontroloval mechanismus. V záchodu doopravdy něco
překáželo, ale nebylo to jen tak něco.
V rukou jsem držel střelnou zbraň. Byla to zbraň, kterou jsem dobře
znal. Vždyť patřila mému nejlepšímu příteli…
*
Johanka i Matyáš zatajili dech. Nemohli uvěřit, že příběh skončil tak, jak jim
to tato žena řekla.
12
„A to se opravdu stalo?“ hlesla Johanka a očima visela na vrásčitých rtech
vypravěčky.
„Možná stalo, možná ne… Ale toho člověka jsem vážně znala. Jeho paní, to
byla moc hodná ženská, bůh jí žehnej,“ odpověděla stroze a nikdo už se nechtěl na nic
ptát.
„Johanko, málem jsme zapomněli na to hračkářství! Nevadilo by, kdybychom už
šli?“ Stará paní se na ně přívětivě usmála a sklopila oči.
Za zády se jí mihl huňatý ocas a po chvilce už Johanka vykřikla: „Koukej,
kočička!“
Vrásčitá žena zvedla oči. „Líbí se ti?“ Johanka kývla. Černá kočka vyskočila
na hromadu ruliček toaletního papíru, přičemž jich několik shodila. Obratně se potom
vyhoupla na poličku a přešla po jakémsi starém sešitě.
„No vidíš, Marilyn, koukej, na cos narazila. Jirkův deník.“ Tenhle sešit znovu
vzbudil zájem sourozenců.
„Jirkův?“ Zopakoval Matyáš nejistě.
„Toho jsem také znala. Kradl nám třešně na zahradě. Jó, to bylo kvítko
z čertovy zahrádky. Ale na závěr vcelku slušnej člověk.“
„Matyáši, třeba tu to hračkářství ani není. Pojď, ještě tu zůstaneme.“ A stará
paní začala číst.
13
Kopec Candátka za sídlištěm je místem srazů různých existencí
a mániček z celého okolí. Z druhý strany je rybník, kam po celý rok házíme
mladší sourozence. Pamatuju si, jak mě jako malýho caparta vzal táta
na Candátku, protože mu máma řekla, že se vůbec nestará o děti.
Po setkání s tehdejšími pubertálními králi města, kteří ke všemu,
co řeknou, přirazí „vole“, a na každou otázku člověka staršího třiceti let
odpovídají otázkou, se otec rozhodl vzdát se své naděje. Nyní jsem
v tomhle věku já. Táhne mi na sladkých šestnáct, všechno je mi jedno
a chlastám na Candátce. Přesně jako tehdy bratranci Cibulové, nejstarší
máničky ve městě.
Můj mladší bratr Adam měl nedávno osmý narozeniny, táta se teď
soustředil hlavně na něho a já mám pokoj. Samozřejmě že na tý Candátce
nechlastám jenom já. Paprika a Honza Vrána jsou asi ti největší volové,
který odtamtud znám. Jsou to mí nejlepší přátelé. Paprika se vlastně
nejmenuje Paprika. V občance je podepsán jako Vojtěch Tichý,
což je v zajímavém rozporu s jeho povahou. Tichý on totiž rozhodně není.
Vlastně ani nevím, proč mu říkáme Paprika, možná kvůli tomu, že kdykoliv
se přiblíží spolužačka Vendula Vávrová, tak zrudne v obličeji, nebo snad
proto, že jeho úzký, špičatý obličej papriku prostě připomíná… Fakt nevim.
Scházíme se na Candátce okolo kruhu vypálený trávy, příhodně
připomínající tvar plešky Paprikova fotra.
Nedávno, když jsme tam přišli, byl tam ještě novej kluk. Chvíli jsme
se s ním hádali o vyznačený území, potom jsme vykopali železnou zásobu
piva a zapili novou známost. Ten kluk se jmenuje Bandaska a je o rok starší.
Říkal, že se přistěhoval z Prahy a že hodlá tuhle díru probrat k životu. Nutno
14
podotknout, že měl snad deset LP a historii rocku v malíku. Upřímně,
pokud jsme si někdy mysleli, že naše vtípky a žertíky měly nějakou úroveň,
Bandaska jedinou historkou smetl všechny naše naděje. Vyprávěl nám
o svých přátelích z Prahy a o tom, co všechno spolu zažili. O tom, jak spolu
měli kapelu a jak vyráběli basovku z parket. A tehdy nám začal nový život.
Paprika zakřičel tak nadšeně, až se mu zlomil hlas, a z toho jeho mužnýho
výkřiku se stala spíš parodie (nutno zapít), ale nápad to byl dobrý. Paprika
tehdy křičel: „Hej, volové, založíme taky kapelu, ne?“
Od tý doby se stala spousta věcí. Krom toho, že jsem nastoupil
na učiliště, jsme většinu času pracovali na kapele. Vyráběli basovku
z parket, sháněli kytary a bubny, dle vzoru amerických idolů jsme
si brutálně spustili vlasy a rvali se o plakáty Stounů. Kapelu jsme
pojmenovali Dopis z Ameriky. Cvičili jsme v Paprikově sklepě, kde mimo
jiný hrůzy byla příšerná akustika, ale Bandaska vždycky říkal, že začátky
jsou těžký, takže jsme drželi hubu a krok. Ostatně jako celej život. S mámou
jsem se dorozumíval pomocí dopisů. Každý ráno nechávala na stole
papírky, ve kterých se mě ptala, co bych chtěl k večeři, kde co mám nebo
kdy přijdu domů. Jinak s ní moc nemluvim. Vlastně jedinej, s kým doma
mluvim, je Adam, můj bratr, kterýho si pomalu, ale jistě přetvářím k obrazu
svému. Po večerech si vyprávíme zážitky a historky ze života. Sám se divím,
že to říkám, ale mám ho celkem rád. I když…
Náš repertoár se ze zásady změnil. Od protestsongů přes opilecký
vize jsme se dostali až k zamilovanejm písničkám. Ptáte se proč? Bandaska,
náš hlavní textař, se zamiloval. Navíc ještě do šílený krávy, co žije v bytě č.
26 pod námi. Paprika se s Honzou vsadil, že jim to nevydrží ani měsíc
a že se z toho Bandaska rychle vyhrabe. Netrvalo dlouho a Bandaska dostal
kopačky. R. Jílková z bytu 26 se rozhodla, že s ním chce bejt pouze
kamarádka, za čímž samozřejmě nebyl nikdo jinej než Vojta Dvořák z druhý
15
strany města. Bandaska byl zničenej. Tři dny strávil v hospodě a pak byl
ještě zničenější. Potom následovalo několik smutnejch písniček a pak
se hodil zase docela do pohody. Dokonce tak, že nám sehnal kšeft v jedný
hospodě. Byla to taková typická špeluňka. Kouř cigaret se plazil podél
oprýskanejch zdí a jako hustá mlha se držel stropu. Hospodskej byl kus
chlapa. Zpod sepranýho, špinavýho tílka mu trčely hustý chuchvalce
chlupů. Když jsme to tam byli prohlídnout, pořád nás sledoval, jako
bychom ho přišli vykrást. Mezi stoly pobíhala hezká tmavovlasá servírka a
roznášela pivo místním násoskům. Při odchodu jsem se trochu zdržel,
protože jsem se ještě na něco neúspěšně ptal hospodskýho. Na chodbě
mezitím Bandaska nabízel oheň hezký servírce a Honza podával prohranou
dvacku šklebícímu se Paprikovi.
„ Hej, vole, my fakt zejtra hrajem!“ vzpomněl si Paprika a svalil
se do trávy na Candátce, kam jsme se vydali probrat repertoár.
„Ty vole, dobrý ráno!“ zašklebil se Bandaska, zatímco odklopil víko
maskovaný suchou trávou, který skrývalo veškerou naši zásobu
před vykradači hrobů. Potom se otočil a zeptal se, jestli chcem Frantu nebo
malinovku.
„Malinovku,“ rozhodl Honza a Bandaska po nás hodil několik
plechovek piva. Vlastně ani nevíme, proč pivu přezdíváme malinovka.
Je to zvyk.
„Tak Led Zeppelin!“ pozvedl Bandaska slavnostně svou plechovku.
16
Pak se tahaly další flašky plněný všeličím a tak to šlo dál a dál, až zem
zchladla a slunce vystřídaly hvězdy. To už Bandaska dávno nebyl střízlivej.
„Kdes byl?“ utrhla se na mě máma. Už jsem si skoro myslel, že spí,
protože když jsem přišel do bytu, byla všude tma. Jak jsem si sundával
boty, tak se ale rozsvítilo v kuchyni a za chvíli mě už propalovala
obrovskýma očima.
„Ve škole…“
„Nemohl jsi bejt ve škole! Víš. Víš ty vůbec, kolik je?“ Odmlčela
se a otázka jí visela na rtech. Měl jsem pocit, že se na mě řítí strop.
Ale ne proto, že bych se styděl.
17
„Je půl třetí!“ Podlomily se mi nohy.
„Proboha, vždyť ty seš zas uplně nalitej!“ zavrčela a chytla mě
v podpaždí.
„Počkej, až to řeknu tátoj. Ten tě ztříská.“ Vlekla mě do postele.
Pak si narovnala noční košili a šla spát.
„Ten tak…“
„Ty kreténe! Do hajzlu!“ Vyletěl jsem z postele a chytil bratra
pod krkem. Ten malej parchant na mě vylil celej kýbl ledový vody. Srazil
jsem ho k zemi a pokoušel se ho alespoň přiškrtit. Pak do pokoje vtrhla
máma. Spráskla ruce, nejdřív se snažila mluvit klidně, potom začala
hystericky křičet a pak nás od sebe odtrhla.
„A už se uklidni!“ křičela a celá se chvěla. Její křik a všechen
ten rambajz, co jsme nadělali, mi zůstával v hlavě jako ozvěna a zevnitř
mi roztloukal čelo. Teprve teď mi došlo, jak byl ten včerejšek blbej nápad.
Ták jdeme, soudruzi!“ šklebil se Bandaska na celý kolo. Fakt by mě
zajímalo, jestli je ještě tak opilej, a nebo už tak střízlivej... Otevřeli jsme
dveře hospody, složili nástroje, objednali pivo a začali ladit. Za hodinu
to všechno mělo začít.
„Ahoj kluci!“ Všichni naráz jsme překvapeně zvedli hlavy a unisono
jsme zamručeli na pozdrav. Naproti nám stála hezká tmavovlasá servírka
a mile se usmívala.
„Jé ahoj!“
„Nechcete něco? Pivo nebo tak?“
18
„Už máme,“ odpověděl s úsměvem Bandaska a pozvedl svůj půllitr.
Na servírku právě hvízdnul někdo v rohu hospody a ukázal na ni ukazovák
a prostředník, jakože dvě piva. Omluvně se usmála a přeběhla k výčepu.
Všichni jsme se vrátili k ladění nástrojů. Všichni až na Bandasku. Ten visel
pohledem na hezký servírce. Pak mi vrazil do rukou svou elektriku
a poprosil mě (nebo mi spíš přikázal), abych mu naladil áčko. Přitom
ani na chvíli neuhnul pohledem ze servírky, která právě nesla pivo dvěma
chlapům v rohu hospody. Po očku jsem je pozoroval. Chvíli se spolu bavili
a oba se smáli. Potom se Bandaska otočil a já si myslel, že si sedne
zas k nám. On ale prošel kolem nás.
„Hej vole, kam jdeš?“ zakřičel jsem na něj. Bandaska se otočil
a rozhodil rukama.
„Mám nabito,“ odpověděl, zahnul na chodbu a zamířil na záchod.
Už to bylo deset minut, co odešel. Bylo mi to divný, ale lízt se mi
za ním fakt nechtělo. Do hospody se začali scházet lidi. Především naši
známí. Zrovna jsem se zdravil s Královou, naší třídní ze základky,
když mě vzal Honza za rameno.
„Hej, kde je Bandaska?“
„Na záchodě asi…“
„Aha.“ Pokýval hlavou a dlouhý vlasy mu spadly do obličeje.
Pak se vrátil k bubnům. Nervozita stoupala a Bandaska tu furt nebyl. Co jen
budem dělat bez něj? On je zpěvák, on hraje hlavní melodii a na kytaru
to umí nejlíp. Bez něj prostě nemůžem začít! Netušil jsem, že zatímco já
otírám pot z čela, Bandaska tluče pěstmi do dveří od záchodu,
který se prostě zabouchly, a doufá, že ho někdo uslyší. Ale nikdo ho
19
neslyšel. Všichni byli nasáčkovaný v sále a sledovali Honzovo bubenický
sólo.
A Bandaska bušil dál. Potom se pokusil dveře vyrazit, ale akorát
si narazil rameno. Potom se sesunul k zemi a téměř přestával doufat.
„Do prdele!“ práskl pěstí naposled do země. A pak jako zázrak
z čistého nebe…
„Je... Je tam někdo?“ Radostí mu poskočilo srdce, okamžitě vstal
a vyklopil ze sebe vše, co osoba na druhý straně těch dveří potřebovala
vědět.
„Bandaska…?“ vyrazila ze sebe překvapeně osoba přede dveřmi.
„Bedřiško?“ Na druhý straně dveří vzala hezká tmavovlasá servírka
Bedřiška za kliku a dveře se prostě otevřely. A na malou chvíli se jim
zastavil čas.
„No vole, kdes byl!“ chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem jen
zůstal civět na Bandasku, který se hrnul k nám, vázal si přitom okolo hlavy
šátek a hlasitě zdravil všechny přítomný.
Potom vzal elektriku, párkrát zabrnkal melodii Satisfaction
od Stounů, pak zvedl oči, lišácky se ušklíbl a zařval na celou hospodu: „TAK
COO? NEOŽIVÍME TO TADY TROCHU??“ A když všichni naši přátelé
z Candátky, školy, táborů, hospod a bůhví odkaď nadšeně zakřičeli,
náš první velkej koncert začal. Po hodině a půl hraní už jsme byli absolutně
vyřízený. Hráli jsme písničky naše, hráli jsme písničky známejch
i neznámejch kapel a hospoda žila. Lidi zpívali s námi, bylo to prostě skvělý.
A pak, když už jsme si mysleli, že to ukončíme, Bandaska se postavil a řekl:
20
„Tahle věc… Tahle věc je… Tuhle jsem napsal a složil pro jednu holku,
kerá je tady mezi váma. Jmenuje se Bedřiška a zachránila nejen mě, ale i
celej tenhle koncert. DÍKY!“
Potom si vzal španělku, sednul si na židli a začal hrát a zpívat:
Noční nebe nad městem
zelené od neonů
se potácí jak opilý lodník
a hvězdy i přes tu dálku
jsou cítit okurkovým lákem
Krasavec bílý měsíc
si strčil dva prsty do krku
a zvrací
úsměvy rady do života vyčichlé
pivo a čistý líh
až skončí odvleču ho do postele
vždyť celé noci nespí
A potom následuje zlatý hřeb programu:
žongluji s láhvemi v každé trochu vody
písku a slepeného peří
a v jedné ještě srdcová
dáma napůl rozmočená
Musím to dělat rychle
aby nebylo vidět tu zplihlou kartu
na kterou se prohrává
Také to nesmím zkazit
Střepy z těch lahví
21
by vypadaly nejapně
jak opálená milionářka v nylonových plavkách
škubající na floridské pláži
martinskou husu
Končím bez potlesku
Ráno mě uvidíte
jak krmím racky nad řekou
svým povídáním
a plivaje na oblohu.
dělám obláčky
protože božský měsíc
má kocovinu
a někdo to přece dělat musí
než pojedou lidé do práce
A asi měsíc nato se Bedřiška přidala k těm neobyčejnejm lidem,
kteří znají Bandaskovo pravý jméno. Já se ho dozvěděl až někde ve dvaceti.
Jmenoval se Václav Hrabě. Moc pěkný jméno pro úspěšnýho básníka.
Tehdy mi bylo šestnáct. Hráli jsme tehdy docela často. Na maturiťákách,
po hospodách, kde se dalo. Hodně jsme toho spolu zažili, poznávali nový
lidi, nový holky a patřil nám svět. Alespoň my to tak cítili. Asi po dvou
letech jsem s rodiči zase trochu našel společnou řeč a v létě šedesát osm
jsem potkal Didi, svoji holku, manželku a mámu mých dvou dětí. S klukama
se už moc nevídám, ale na to všechno, co jsme spolu prožili, prostě nikdy
nezapomenu. A pokud se tenhle příběh, kterej je jedním z mnoha,
nikdy nestal, rozhodně to neznamená, že není skutečnej.
„Jirko, prosimtě, pojď mi zapnout ty šaty… Za chvilku je tady
Bandaska s Béďou..“
22
„Už letím, Di..“
*
Tentokrát příběh zaujal oba sourozence. Matyáš obdivoval příhody z Jirkova
života, Johanku zase zaujala romantika. Ani se už nepokoušeli utíkat. Kouzlo těch
příběhů i vypravěčky samotné je jednoduše dostalo.
„Jeden můj další kamarád neustále vymýšlel vtipné příběhy a bavil s tím celou
vesnici. Kdykoliv jste ho viděli, měl u sebe zápisník a pero. A i jeho život byl plný
vtipných příhod. Jé, s tím byste se zasmáli."
„A pamatujete si nějaký příběh?“ vyhrkla Johanka nadšeně.
„Samozřejmě že pamatuju.“ Usmála se a klidnýma očima si děti prohlížela.
„Povídejte, prosím vás,“ zakňoural Matyáš a paní se tedy dala do vyprávění.
Řeknete si, že to není nic mimořádného. Ve stejnou chvíli
se na různých místech zeměkoule ocitly ve stejné situaci tisíce takových
Frantů. Ale omyl! Náš Franta ten den zkonzumoval mnoho éček a jiných
chemických přísad, které spolu s prošlou majonézou z pomazánky
způsobily, že bakterie žijící si svůj obyčejný nudný život (jako všechny jejich
záchodové příbuzné) začaly mutovat.
Příštího dne ráno nastala fáze vývoje bakterií. Franta samozřejmě
23
chodil na záchod pravidelně každé ráno a večer po návratu z práce.
Inteligentní bakterie se poučily četbou denního tisku, který se povaloval
na záchodě, a považovaly jeho kulatou, zářivě bílou zadnici za Měsíc.
Jak dny ubíhaly, bakterie se stávaly inteligentnějšími a dosáhly vysokého
stupně vývoje. Během týdne se dostaly do přibližně stejné intelektuální
fáze jako lidstvo ve 20. století. Stavěly si velkoměsta, vybudovaly „pozemní”
a „podzemní” komunikace, využívaly metan jako energetický zdroj,
kterým poháněly své nejrůznější dopravní prostředky.
Díky technické vyspělosti se bakteriím podařilo sestavit raketu.
Zajímalo je totiž, jak vypadá povrch Měsíce. Tato myšlenka rozdělila
bakterie na dva tábory, USM (United States of Morgonia) a MBDR
(Morgonská bakteriově demokratická republika).
USM zastávalo názor vydat se k Měsíci, zatímco konzervativní MBDR
byla proti.
Po celobudkovém referendu ale bylo rozhodnuto pokořit vesmír.
Další den se vybraná posádka vydala k Měsíci, právě když Franta trůnil.
Po deseti minutách se posádka SALMONELIA 1 dostala na vysněný Měsíc.
Hrdinné bakterie přistály na povrch Měsíce a začaly vztyčovat vlajku.
Franta ucítil silné štípnutí, až málem rozboural celou kadibudku.
Rychle si natáhl gatě a běžel do chalupy i s naší posádkou, o které vůbec
nevěděl. Doma si svlékl kalhoty a pohodil je u postele.
24
Posádka lodi byla zmatená a loď měla poničený pohon. Nejhorší
ale bylo, že Měsíc zmizel a vesmír, který je obklopoval, byl plný temných
koutů. Protože naši astronauti mohli s mírně poškozenou lodí letět pouze
krátce, vydali se na cestu po domě, aby našli zdroje na opravy a palivo.
Po pár minutách doletěli do kuchyně a našli koš na odpadky. Provedli
přistání a zahájili opravy z místních zdrojů. Pokračovali v průzkumu a nalezli
hotový poklad - Domestos.
Zatímco prováděli testy této mimořádné látky, v jejich rodné
kadibudce mezitím vypukla kvůli vesmírnému programu válka.
A teď zpátky k posádce naší lodi.
Astronauti zjistili, že Domestos je pro ně smrtící, ale vydává ohromné
množství energie. Zahájili nezbytné úpravy lodě, aby mohli Domestos
použít jako palivo. Za třináct hodin usilovné práce byly úpravy hotové,
25
rychlost lodi se zestonásobila. Vydali se dál na průzkum. Při vletu
do obývacího pokoje se zastavili před televizní obrazovkou a začali
ji sledovat. Čirou náhodou tam běžel Discovery channel a v něm nějaký
pořad o vesmíru. Když pořad skončil, bakteriím došlo, že nejsou samy
a že skutečný Měsíc se nachází jinde, vysoko na nebi. Rozhodly se vrátit
zpět. Zaletěly tedy zpátky do Frantových kalhot.
Start SALMONÉLIE 1 byl načasován na brzké ráno. Když šel další den
Franta na záchod, vzal s sebou nevědomky i bakterie. Usedl, bakterie
odstartovaly a vrátily se zpět do válkou zmítaného světa bakterií, aby sdělily
všem pravdu o Měsíci a ukončily tím bratrovražednou válku.
Bakterie se nakonec dohodly, že válka je dětinská záležitost a že zde
nemohou věčně žít jako obyčejné záchodové bakterie. Uvědomily si totiž,
že svět je mnohonásobně větší než jejich prostá venkovská kadibudka.
Po druhém celobudkovém sněmu bylo rozhodnuto o přemístění
všech bakterií. V příštích dnech se to v kadibudce jen hemžilo. Bakterie
musely nashromáždit velké množství metanu a také musel být vyroben
dostatek lodí. Nejvíce ze všeho teď všechny lákalo to, jak vypadá skutečný
Měsíc.
Po dnech usilovné práce bylo vše konečně připraveno. Zvrásněný
povrch dna kadibudky byl poset odpalovacími rampami, po zážehu motorů
se prostor začal plnit dusivým kouřem. Flotila malých lodí se svou rychlostí
jednoho kilometru za hodinu, která jim samozřejmě připadala neuvěřitelná,
vznášela ze dna. Náhle se setmělo! Jas vesmíru zastínila Frantova rozložitá
postava, spěchající si ulevit od bolestí způsobených konzumací nevhodné
stravy. Naši astronauti stačili jen zahlédnout záblesk něčeho lesklého, co se
jim řítilo naproti. Velitel již nestačil zareagovat. Záhadný
26
nepopsatelný předmět totiž smetl celou jejich flotilu.
V tu chvíli Franta nadával tak, až se kadibudka otřásala v základech.
Ve spěchu mu totiž ze zadní kapsy vypadl mobil značky Nokia přímo
do záchodu. Při pádu této opravdu tvrdé technologie došlo k tomu,
že po srážce mobilního telefonu s flotilou miniaturních lodí nezůstalo
na mobilu ani škrábnutí, po bakteriích však nezbylo ani památky.
Franta, který pomocí naběračky připevněné k dřevěné násadě
od koštěte řešil záchranu svého mobilu, se nikdy nedověděl, že je příčinou
velké dějinné události, která mohla změnit i historii lidstva. Příčinou zrození
a zániku slibné civilizace.
*
Děti se smály, až se za břicho popadaly. Paní je klidně pozorovala s letmým
úsměvem na rtech a vyčkala, dokud se nepřestaly smát.
„Ten Franta mi připomíná jednoho kamaráda od táty, ten píše příběhy o
rytířích. Je v tom hrozně dobrej,“ vyhrkl Matyáš.
„No vidíš, takovýho člověka jsem taky znala. O historii věděl snad úplně
všechno. Tolik příběhů, co navyprávěl o těch rytířích a zbrojnoších..“
„Povídejte!“ prosila Johanka.
„Johanko, ale v tomhle příběhu nejspíš nebudou princezny,“ upozornil sestru
Matyáš.
„Vskutku nejsou. Z tohoto příběhu vám ztuhne krev v žilách, já nevím, jestli
bych vám to měla vůbec říkat.“ Děti však naléhaly a naléhaly, a tak stařenka začala
27
vyprávět. Zvláštní bylo, že žena se stále tak zvláštně usmívala. Podobně jako vedoucí
skautského táboru, který chce poslat své svěřence na stezku odvahy.
„
Nemehlo! Prevíte!“ křičel na mě a utíral si přitom rozlitou
polévku z pláště. Hermelín kolem jeho krku, před několika vteřinami ještě
zářivě bílý, byl teď světle hnědý, černé skvrnky na něm vystřídala brokolice.
„Zatraceně! Tohle už je příliš!“ mávl na stráž, která stála u dveří. „Vyhoďte
ho z hradu, NECHCI HO ANI VIDĚT!! Můj plášť, to si snad…“
Chytili mě v podpaží a odváděli pryč ze síně. Proletěl jsem vzduchem
a tvrdě přistál na studené dlažbě. Zaslechl jsem smích a zabouchnutí vrat.
Pomalu jsem se zvedl a oprášil se. Kam mám teď jít? Co si počnu? Kéž by
mi ta mísa s polévkou tak nešikovně nevyklouzla, měl bych teď ještě
kde hlavu složit… „Hej! Něco sis tu zapomněl!“ ozvalo se náhle odněkud
seshora a něco mě udeřilo do temene. Byla to srolovaná přikrývka
a prostěradlo z mé postele. Sebral jsem je a vydal se jedinou cestou
pryč od hradu. Cestou jsem přemýšlel. Co jsem vlastně provedl? Trocha
polévky na ubrusu. Pche! No… možná, že minulý týden mi taky něco
nechtěně upadlo. A den předtím…
„Zatraceně!“ ulevil jsem si nahlas. Copak to byla moje chyba, že ten,
co roznáší číše, do mě pokaždé vrazil? Přišel jsem o přístřeší kvůli
brokolicové polévce! Ne…Kvůli ní ne. Kvůli králi. Konečně město! V břiše
už mi kručí a nohy mě bolí. Zajdu do prvního hostince, na který narazím,
28
a utratím těch pár zlatek, co mám v kapse. Přidal jsem do kroku a brzo jsem
byl u brány do města. Kolem ní stály zamračené stráže s kopími. Protlačil
jsem se davem lidí a rozhlížel se. Do oka mi padla malá hospůdka s okny
do ulice. Když jsem vcházel, všiml jsem si, že ve městě je nezvykle mnoho
vojáků. Že by se tu potuloval nějaký nebezpečný zločinec? Uvnitř jsem
zjistil, že hospůdka je větší, než vypadala. Po pravé straně stál dlouhý pult
a za ním byla skříň plná různých lahví. Po místnosti bylo roztroušeno asi
dvacet kulatých, solidně vypadajících stolů. K jednomu z nich jsem usedl
a mávl na hostinského. „Dal bych si pořádný kus masa a k tomu lahvinku
vína.“ odpověděl jsem na jeho zdvořilý dotaz a vysypal přitom na stůl své
poslední zlaťáky. „Bohužel,“ omlouval se hostinský, „máme
jen brokolicovou polévku. Většinu našich zásob sebrali vojáci a…“
Pocítil jsem silný nával hněvu a poté jsem omdlel. Cítil jsem
popleskávaní po tváři a po chvíli jsem rozeznal obtloustlý obličej
hostinského. „Pane... Pane...“ opakoval a dál mě popleskával po tváři.
„Kde…Co…Co jste to říkal o v…vojácích?“ zamumlal jsem. „Vojáci všechno
sebrali, protože se připravuje útok na sousední království. Na to,
ke kterému odsud vede jediná cesta.“ Zrak se mi začal projasňovat a mysl
také. Sousednímu království přece kraluje… „Kde můžu narukovat?“ chytil
jsem hostinského za ramena a prudce jsem s ním lomcoval. Snažil
se vyprostit z mého sevření a zamumlal: „Musíte tam!“ Na chvíli pustil mou
paži a ukázal někam ven. „Vysoký barák. Je tam hodně vojáků, zeptejte
se jich! Pusťte mě už!“
Odstrčil jsem ho a vyřítil se ven. Vydal jsem se křivolakými uličkami
přes město. Můj hněv se změnil v kompas, který mě bezpečně vedl k cíli.
Udýchaný a zpocený jsem se zastavil u vysokého domu. Před ním skutečně
stál dav vojáků. „Kde se můžu přihlásit?“ vyhrkl jsem na jednoho poblíž.
Beze slova ukázal ke dveřím a díval se na mě poněkud zaraženě. Protlačil
29
jsem se davem dovnitř, ale také uvnitř byla spousta lidí, kteří se mačkali
jeden za druhým. Zařadil jsem se a čekal. Konečně jsem stanul před mužem
s mohutným knírem. Zeptal se mě na jméno a poté mě poslal do zbrojírny.
Se zubatým mečem a narezlým brněním jsem opustil kasárny a zamířil
zpátky do malé hospůdky u brány, kde jsem se ubytoval.
Celé vojsko mělo město opustit až druhý den. Chtěl jsem se vyspat,
abych byl na dlouhý pochod odpočatý, ale celou noc jsem přemýšlel
o své pomstě. Ráno pro mě bylo jako vysvobození. Seběhl jsem ze schodů
dolů do jídelny mnohem větší rychlostí, než bych po probdělé noci čekal.
Venku už byl shromážděný zástup vojáků. Mohlo jich být tisíc. Zařadil jsem
se do první linie a pyšně jsem pohlédl na ostatní. Ti se však tvářili jinak než
já. V jejich tvářích se zračil strach a obavy. Najednou se odněkud
ozval rozkaz a vyrazili jsme. Až do poledne jsme pochodovali svižným
tempem. Oběd jsem zhltal a netrpělivě jsem čekal, až znovu vyrazíme.
Už se začínalo šeřit a stíny byly dlouhé, když se přede mnou na obzoru
objevila věžička, potom další a nakonec dobře známý hrad. V některých
oknech se rudě svítilo. Chvějící se rukou jsem tasil meč. Ostatní se na mě
však udiveně podívali a jeden z nich mi řekl: „Co to děláš? Měl by ses
prospat, dokud můžeš,“ a se zívnutím odešel. Stáhl jsem se k táboru,
který vyrostl před hradem, a sedl jsem si tam, kde jsem měl dobrý výhled
na hrad. Usnul jsem.
Ráno čekalo obyvatele hradu nepříjemné překvapení. Každý,
kdo nahlédl přes hradby, mohl vidět vojsko: tisíce mužů stojících v pozoru
a připravených k útoku. Jako blesk z čistého nebe se ozval zvuk rohu
a všichni vyrazili do útoku. Běžel jsem vpřed spolu s ostatní mi a divoce
jsem přitom křičel. Ostatní také spustili pokřik a mlátili přitom meči
do štítů. Vedle mě někdo zakopl a zmizel mi z očí. Dostali jsme se k bráně
30
a čekal jsem spršku šípů, ale obránci byli nejspíš tak překvapeni,
že se nezmohli na sebemenší odpor.
Když jsme dorazili k pevné a tlusté hradní zdi, začaly se z řad vojáku
zvedat žebříky. „Zaberte, chlapi! Kde jste sakra s tím beranidlem? Honem,
než se vzpamatují!“ křičel kapitán hromovým hlasem. Některé žebříky
už se opíraly o hradby a vojáci začali lézt vzhůru. Náhle vyletěl z hradu
první šíp, zazvonil nedaleko stojícímu zbrojnošovi o přilbu a neškodně
se odrazil. Ten chvíli stál s otevřenou pusou. Poté zařval z plných plic
a divoce se rozesmál. Okamžik nato se na nás jako hejno kobylek snesla
salva. Stihl jsem zvednout štít a teď jsem jen slyšel, jak se do něho
zapichuje jeden šíp za druhým. Několik mých spolubojovníků takové štěstí
nemělo a padali na zem mrtví s probodnutými hrdly nebo hlavami. Pocítil
jsem záchvěv strachu, ale hned nato ho vystřídal hněv. Prodral jsem
se k nejbližšímu žebříku a se štítem stále zvednutým jsem šplhal vzhůru.
Přidržovat se jen jednou rukou, ve které jsem navíc třímal meč, mě stálo
značné úsilí. Hradby musely být vyšší, než jsem myslel. Začala mě pálit lýtka
i svaly na pažích. Kolem mě proletěl vzduchem nějaký ubožák a přistál
na těch, které nezabily šípy.
Musel jsem šplhat dál. Když jsem konečně přelezl přes cimbuří,
málem jsem se neudržel na nohou. Rozhlédl jsem se a snažil jsem
se vzpomenout si, jak se dostat dolů z hradeb, přes nádvoří do hradu,
abych mohl konečně vykonat svou pomstu. Náhle jsem zaslechl za sebou
výkřik a podvědomě jsem uskočil stranou. Nějaký chlap se mě snažil
rozseknout velkým obouručním mečem, můj úhyb ho však zaskočil.
Jeho zbraň zazvonila o zem a kolem se rozlétly jiskry. Zařičel jsem jako
šílenec a celým svým tělem jsem do něho strčil. Protivník to nečekal,
nestačil ani napnout svaly na nohou, aby se zapřel, a zmizel mi z očí.
Zaslechl jsem žuchnutí a chvíli jsem zůstal nehybně stát. Poté jsem
31
se rozběhl pryč, nevnímaje nic kromě dalších mečířů a kopiníků stojících
mi v cestě. Vedle mě se zvedaly další žebříky a další naši vojáci se valili
přes cimbuří a sráželi nepřítele dolů na nádvoří. Všude kolem se ozýval křik,
dunivé nárazy mečů o štíty a drnčení tětiv. Snažil jsem se nevnímat nářek
raněných. Prosekával jsem si cestu ke schodům, náhle jsem ale zaslechl
zvuk tříštěného dřeva a viděl jsem, jak se do hradu valí zástupy vojáků.
Cestou smetli každý odpor a postupovali směrem, kde byla královská síň.
Ne, nikdo se nesměl dostat ke králi dřív než já. Odkopl jsem nejbližšího
nepřítele a poté skočil. Svištěl jsem vzduchem a pak dopadl.
Dřevěná střecha stánku pod mýma nohama praskla a já se natáhl
na kamennou dlažbu. Na bolest ale nebyl čas. Rychle jsem se napřímil
a přidal se k davu běžícímu přes tržiště a nádvoří do hradu. Vrazil
jsem dovnitř a pokračoval po schodech, kde čekala početná
jednotka královy osobní stráže. Protlačil jsem se kolem a řítil se dál.
Únavou se mi podlamovala kolena, ale přinutil jsem se ještě zrychlit.
Konečně se přede mnou objevily bílé dveře se zlatými panty vedoucí
do královy síně. Schoval jsem hlavu a rameno za štít a vrazil do dveří.
Povolily a já se svalil na obličej. Zvedl jsem hlavu a pohlédl do místnosti.
Byla prázdná. Zavrčel jsem a chtěl se zvednout, ale mé nohy neposlechly.
Tiše jsem ležel a poslouchal. Náhle jsem zaslechl šramot vedoucí
z nenápadných dveří skrytých za těžkým ozdobným závěsem. Pamatoval
jsem si až moc dobře, kam ty dveře vedou. Do záchodu. Mnohokrát jsem si
tam musel odpracovat svou nešikovnost. To je on. Musel to být on.
Zbabělec, který nedokáže vylézt na hradby, aby dodal svým lidem odvahu.
Dnes se mi ruka třást nebude. Začal jsem se k záchodu plazit
a nepřestával jsem naslouchat. Šramot se už neozýval. Už jsem byl u dveří.
Opřel jsem se o stěnu a pomalu se začínal zvedat. Pomalu. Už jsem dosáhl
32
na kliku. Uchopil jsem ji do ruky. Byla kovově studená. Trhl jsem klikou
a král schoulený v koutě zaječel. Zvedl jsem paži a ťal.
*
„Tak co, jak se vám tenhle příběh líbil?“ ptala se starostlivě stařenka. Dětem
bylo jasné, že jim vidí skoro až do duše. Nelíbilo se jim to. Mohli zapírat to, jak je
příběh vyděsil, ale ona stejně věděla, co se jim honí hlavou. Nic neříkali. A ona se stále
usmívala. Johanka si stále opakovala, že to byl jen příběh. Stejně ji ale krutost
poslední věty vyděsila. Ta žena se ve vyprávění takových příběhů vyžívala. Usmívala
se, jako by vyprávěla něco neskutečně vzrušujícího. Podobně jako jejich sousedka, když
jim vyprávěla o svatbě svého syna. Tohle ale bylo jiné.
„A je to jen příběh, že jo?“ řekl nejistě Matyáš. Stará žena pokrčila rameny.
Johanka se snažila myslet na něco jiného a začala počítat dveře kabinek.
„Pět!“ řekla si sama pro sebe, když správně spočítala všechny kabinky.
„Pět čeho?“ zeptal se nechápavě Matyáš.
„Dveří.“ odpověděla stařena a Johanka znovu zápasila s pocitem, že se jí žena
hrabe v mysli. „Znám jeden příběh. O pátých dveřích. Chcete ho slyšet?“ usmála se a
děti věděly, že nemají na vybranou.
„
No to je dost, že jdeš!“ říká mi Marek, když běžím křovím
ke školní zahradě, kde na mě čekají kluci Petr a Marek. „Sorry kluci, měl
jsem potíže s matkou.“ „Tak už jdeme, než továrnu zbouraj,“ říká Marek.
Přelezli jsme rezavý plot a ocitli jsme se uprostřed opuštěných továrních
33
budov. Vytáhl jsem klíč, který jsme včera náhodou našli ve větrací šachtě
nad dveřmi do továrny.
Tak jsme tedy otevřeli a hned jsme se dohodli, jak budovu
prozkoumáme. „Ty, Marku, jdi chodbou a Petr půjde rovně, já se vydám
chodbou napravo, ale dejte si bacha, vypadá to tu jako bludiště.“ Uvnitř
bylo šero, a tak chvíli trvalo, než
jsem se rozkoukal. Kluci
už zmizeli za rohem, já jsem se
vydal opačným směrem. Jak jdu
tou chodbou, vidím řadu dveří,
které se v tmavé chodbě
táhnou snad donekonečna.
Na konci chodby byly ale
jedny dveře, které mě fakt
zaujaly. Ty dveře byly zalepené
páskou,
jakou
používají
policisté, když se něco stane.
Roztrhl jsem ji a vešel jsem
dovnitř. Pokusil jsem se
nahmatat vypínač. Po chvilce se
mi to podařilo a zkusil jsem
rozsvítit. Vypínač fungoval.
Rozhlédl jsem se. Místnost byla
dost velká a zatuchlá. Na pravé straně jsem uviděl řadu dveří do
záchodových kabin, na levé straně dvě umyvadla a naproti vchodu malé
zabedněné okno. Zkusil jsem ho otevřít, ale nešlo to. No nic, jdu
se kouknout do kabinek, jestli tam nebude něco zajímavého. Otevřu první
dveře, pak nahlédnu do dalších dveří…Najednou zhasnou světla. Nevím,
34
co dělat, hledám východ, když tu najednou zakopnu a při pádu mi z kapsy
vypadne mobil. Tak mě napadne si posvítit. Musím se odtud nějak dostat!
Náhle spatřím pod nohama noviny. Sehnu se a zvednu je, ani nevím proč.
Na titulní stránce čtu: Panika v městečku Seaber! Neznámý virus
unikl z místní továrny na léky! Tisíce lidí v karanténě!
Noviny vydané v dubnu 2056? Co je to za hloupost? A jak by se sem
dostaly noviny z budoucnosti? Vždyť bylo zamčeno! A chemička je u nás
ve městě jen jedna a navíc řadu let opuštěná. Hloupý vtip.
Už mi bylo trochu vedro, začínal jsem se bát a potit, tak se snažím
otevřít vchodové dveře, ale nejde to! Dveře se musely zabouchnout.
Musím se nějak dostat ven! Kdo ví, kdy se mi vybije mobil. Snažím
se posvítit si do všech koutů, teprve teď vidím, jak je ta místnost rozlehlá.
Konečně. Vzadu vidím další dveře! Jsou jiné než ostatní, vypadají jako
opancéřované, ale jinou cestu ven nevidím. Musím to zkusit. Otevřel jsem
je. Záchod tam rozhodně nebyl, byla to místnost s nádobami, neznámými
přístroji a s různými podezřelými látkami – LABORATOŘ.
Dveře se za mnou najednou zabouchly! Průšvih! Tak tohle mi ještě
chybělo... Začal jsem panikařit. Ale po chvíli jsem si uvědomil, že nemá
cenu se rozčilovat. Musím zachovat chladnou hlavu. Hlavně na nic nesahat.
Tak jsem se alespoň porozhlédl po místnosti. Regály, pracovní stoly,
nic z toho mě ven nedostane. Na konci laboratoře jsem uviděl ve zdi dvířka
trezoru. Byla pootevřená. Ze zvědavosti jsem je otevřel a uviděl jsem malou
lahvičku bez nápisu. Vzal jsem ji do ruky a vtom mi zhasl mobil. Lahvička mi
vypadla z ruky. Po paměti jsem se ve tmě dostal ke dveřím a ty se jako
zázrakem otevřely. Byl jsem zase zpátky u záchodových kabinek,
ale tentokrát jsem viděl na cestu. Dveře na chodbu byly pootevřené
35
a za nimi jsem slyšel hlasy. Hlasy patřily mým kamarádům Petrovi
a Markovi. Vešel jsem na chodbu před dveřmi do záchodů. Zakřičel jsem
na ně, ale oni se ani neotočili. Běžím k nim a zaklepu Markovi na rameno.
Stalo se něco, co jsem vůbec nečekal. Ruka mi prošla skrz Markovo
rameno. Lekl jsem se tak, že jsem uskočil a narazil do dveří.
Ty se pootevřely. Petr se otočil: „Marku, neslyšel jsi něco?“ „To nic, možná
ty dveře otevřel průvan. Nezdržuj, za chvíli mám být doma. Taky na nás
mohl Pavel počkat.“ Kluci se otočili a šli ke dveřím, které vedly
k záchodovým kabinám. Já jsem ležel na zemi, a jak se Marek s Petrem
blížili, prošli skrz mě, jako bych byl vzduch. Začal jsem zmatkovat,
ale zároveň jsem se chtěl dozvědět, co se mi vlastně stalo. Vrátil jsem
se tedy ke kabince, kde jsem našel ty noviny. Otevřu dveře a sehnul jsem se
k novinám na zemi. Čtu: „Virus se podařilo ukrýt do laboratoře, ve které byl
uložen v pečlivě zabezpečeném trezoru. Tento neznámý virus objevil
údajně Pavel X. Nikdo neví, jak se tato smrtící látka dostala z laboratoře.
Armáda celou oblast uzavřela, obyvatelé, kteří přežili, jsou v přísné
karanténě. Profesor Pavel X. se od té doby pohřešuje.“ V tu chvíli jsem
přestal číst. Se zděšením jsem si uvědomil, že v novinách píšou o mně...
*
Jestli byly děti vyděšené z předchozího příběhu, nedokázaly nazvat to, co se
s nimi dělo teď. Oba se vžili do Pavlovy role. Připadali si, jako by stáli u dvířek
trezoru, jako by oni sami našli ty noviny. A žena se usmívala. Nebyl to ani úsměv
škodolibý, ani utěšující. Ten úsměv vypadal, jako by byla spokojena s tím, jak ten
příběh řekla, jak příběh zněl a jak se děti tvářily.
„ P..pa..paní, my už bychom radši šli, a.. aby o nás maminka neměla starost,“
řekli sborově Johanka s Matyášem. „ Vy se mě bojíte ?“ zeptala se žena. ,, Čeho byste se
prosím vás báli... Že vás unesu?“
36
„
Tak jsem to dokázal,“ říkám na chodbě spolužákům, kteří už měli
maturitu za sebou. Když jsem přišel domů, rodiče už na mě netrpělivě
čekali, měli takovou radost, když jsem jim oznámil, že i tu matiku, z které
jsem měl takový strach, jsem dal na trojku. A jako dárek jsem měl
za maturitu od táty dostat slíbený dárek - nové auto.
Večer jsem to šel s ostatními spolužáky jaksepatří zapít. Prošli jsme
pár hospod, jejich jména si už nepamatuji. Vím jen, že jsem se vydal domů,
ale nevím kudy a s kým. Cestou jsem si jako vždy opakoval, že se musím
do bytu dostat potichu a nevzbudit rodiče. Co se stalo potom, je pro mě
záhada.
Mám úplné okno. Snažím se z drobných útržků vybavit si alespoň
něco, vzpomenou si, kde jsem a jak jsem se sem vlastně dostal, ale marně.
Mám hlavu jako střep, nedokážu si nic víc vybavit.
Jsem v malé místnosti, kde ležím na staré matraci přikrytý krátkou
dekou. Ještě než jsem otevřel oči, cítil jsem, že něco není v pořádku. V šeru
jsem rozpoznal holý strop s žárovkou. Malá tmavá místnost, omlácená zeď,
studené dlaždice. Nad hlavou vidím spodní část umyvadla, nohou zavadím
o záchodovou mísu. Začnu hledat mobil, peněženku, kde mám občanku…
nikde nejsou. S námahou se postavím, zvedne se mi žaludek a já před
sebou vidím včerejší řadu piv a panáků. Málem zakopnu o rendlík v rohu.
„Co ten tu dělá?“ ptám se v duchu sám sebe, když se snažím dostat
k vypínači, ale zjišťuji, že žárovka je prasklá. Porozhlédnu se po místnosti.
37
Nad tím zatraceným rendlíkem je střešní okno, bohužel na ně nedosáhnu.
Ano, napadlo mě zkusit jít otevřít dveře, a dokonce jsem to i zkoušel,
ale jsou zamčené. To je snad zlý sen, z kterého se musím co nejdřív
probudit. Jdu si lehnout zpátky na matraci a doufám, že mě něco napadne.
Začínám mít strach. Jediné logické vysvětlení, jak jsem se sem dostal a proč
nemůžu ven, je únos. Motiv by tu byl. Ten, kdo zná tátu, ví, že rozhodně
není žádný chudák. Že já blbec se všude chlubil s tím dárkem od rodičů!
To musela včera slyšet celá hospoda.
Najednou se od dveří ozve zvuk. Krčím se a už počítám s tím, že se
ve dveřích objeví zabiják s kuklou na hlavě, aby mi nadiktoval vzkaz
pro rodiče. Mé srdce bije tak nahlas, že to musí slyšet i ten za dveřmi.
Nikdy jsem nebyl žádný svalovec ani hrdina a dnes navíc nejsem v té
nejlepší formě. „Tak dělej, ať už to mám za sebou,“ říkám si,
tomu za dveřmi trvá nějak dlouho dostat se dovnitř.
Přitáhnu si kolena co nejvíc k tělu a skrčím se. Když vidím,
že se dveře otevírají, připravuji se na nejhorší.
Ale k mému překvapení do dveří vstupuje Marika, moje spolužačka,
která včera byla s námi na oslavě, nese tác s jídlem a s úsměvem se ptá:
„Tak co, jak ses vyspal?“
Vykoktám ze sebe s úlevou, že hrozně, a začínám se vyptávat.
Marika mi vysvětlila, že jsem se včera opil tak, že jsem nebyl
schopen dostat se domů, tak mě vzala do jejich domku. A když jsem se ptal
na zamčené dveře do této místnosti, tak mi s rudým obličejem vysvětlila,
že takhle stará nepoužívaná koupelna bylo to jediné místo, kam mě mohla
v celém bytě uložit, aby mě nenašli její rodiče.
38
*
Vypravěčka skončila a zaujatě děti pozorovala. Když nic neříkaly, dala se do
hovoru sama.
„Věříte v nadpřirozeno?“
„Jako na duchy a podobně?“ zeptal se Matyáš. Paní kývnutím potvrdila
Matyášovu domněnku.
„No.. Nevím, co si o tom myslet. Nejspíš jo. Nevím.“ Johanka zůstávala zticha,
a jak se zdálo, žena ji ani neměla v úmyslu do konverzace zapojit. Předchozí příběh se
jí sice líbil, byl vtipný, ale pochmurné a strašidelné příběhy převažovaly. Připadala si
trochu jako Mařenka pozorující, jak si ježibaba vykrmuje Jeníčka, aby ho mohla sníst.
„A dopisuješ si s nějakým kamarádem?“ obrátila se podivná vypravěčka na
Matyáše.
„Já... No ano, kdysi jsme měli takový projekt ve škole a měli jsme si vzájemně
napsat dopis. Ale nechápu, proč se ptáte.“
„Tak to ti jistě nebude vadit malý příběh.“
„Matyáši, měli bychom už jít,“ ozvala se poprvé od skončení příběhu i Johanka.
„Prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“
„Času je dost, zlatíčko.“
39
A je to tu, prázdniny skončily a já jdu poprvé do nové školy,
protože jsem se přistěhoval z Austrálie.
Mám smíšené pocity. Těším se, ale mám i strach. Jelikož je to první
den a já ani pořádně nevím, kde ta škola je, tak mi máma navrhla, že mě
odveze. Jsem rád, nechce se mi jet autobusem. Mamka mě vyhodila u
chodníku a popřála mi hezký den v nové škole. Vše vypadalo zpočátku
perfektně. Pak se to ale náhle zvrtlo, když na mě před školou čekala parta
velkých, nepřátelsky vypadajících kluků. Když jsem k nim přišel, jeden z nich
mě chytil za bundu a řekl: „Naval svačinu, smrade.“ Bál jsme se, a tak jsem
z tašky vytáhl krabičku se svačinou a bez řečí jsem mu ji podal. A od té
doby jsem už neměl klid.
Nikdy mě nenapadlo, jak moc se to bude stupňovat. Každý den
po mně chtěli svačinu a později i peníze. Jednoho dne, vzpomínám si
na to živě, mi vyhrožovali zabitím, protože jsem jim nemohl dát peníze,
co po mně chtěli. Dal jsem se do běhu a nevěděl jsem, kam se mám
schovat, srdce mi tlouklo jako o závod. O pár bloků dál jsem vběhl
do opuštěné ulice a po chvíli jsem se ocitl v místech, kde jsem nikdy nebyl.
Na konci ulice stál velký tajemný dům. Věděl jsem, že je to bývalá budova
internátu a že se říká, že tam straší. Ale nedalo mi to, ze strachu ze starších
kluků jsem vběhl rozbitými, ale otevřenými dveřmi dovnitř a schoval jsem
se na chlapeckých záchodech v patře. Srdce se mi rozbušilo ještě víc,
když jsem slyšel zvuky, které zněly jako hlasy. Najednou dole bouchly
dveře, ozval se křik a potom už bylo ticho. Když jsem se v šeru rozkoukal,
všiml jsem si, že dveře záchodové kabinky jsou hustě popsány různými
nápisy a vzkazy, které tam zanechaly ruce mnoha kluků dávno přede mnou.
Po chvíli se stala velmi divná věc, přišlo mi, jako by neviditelná ruka psala
do volného místa na dveřích nápis kouskem bílé křídy. „Jsi v pohodě?“
40
Na zemi ležela křída, zvedl jsem ji a automaticky bez rozmýšlení jsem
připsal: Jo. Na záchodech jsem byl asi dvě hodiny a pořád jsme
si s neznámým psali na dveře vzkazy. Bylo to, jako bych našel kamaráda. Od
té doby jsem tam chodil každý den. Jednoho dne, byla myslím středa, jsem
tam šel jako každý den odpoledne po škole. Měl jsem divný pocit, ale i
přesto jsem vešel do budovy a zamířil ke schodišti vedoucímu do patra
k chlapeckým záchodům.
Strašně jsem se lekl, když se za mnou hlasitě zabouchly vchodové
dveře. Nevěděl jsem, co
si
mám
myslet.
Když jsem zkusil dveře
otevřít, nešlo to! Začínal
jsem propadat panice.
Vběhl jsem na chlapecké
záchody a napsal křídou
na dveře: „Co se to
děje?“ Po chvilce jsem si
všiml, že se na nich
objevil nápis: „Přišel tvůj
čas, Time!“ Nechápal
jsem to. Po běhu jsem
měl žízeň, tak jsem si
řekl, že se napiju. Vytáhl
jsem láhev z postranní
kapsy batohu a napil jsem se. Cítil jsem, jak na mě něco sahá, ale neviděl
jsem co. Jako kdyby mě něco drželo za nohu a táhlo po budově. Křičel jsem
a nevěděl jsem, co mám dělat.
41
Najednou jsem se celý potlučený a zmatený ocitl před vchodem
do sklepa a spadl jsem po strmých schodech dolů. Nic víc si bohužel
nepamatuji. Potom jsem se probudil zase zpátky na chlapeckých
záchodech. Venku se už skoro stmívalo. Přemýšlel jsem, jestli to byl sen,
nebo ne. Rozeběhl jsem se domů. Tentokrát jsem vchodové dveře
penzionu otevřel snadno. Když jsem vstoupil do našeho domu, stalo
se něco zvláštního. Pozdravil jsem mamku, ale ona neodpověděla. Stoupl
jsem si přímo před ni a ona jako by koukala skrz mě. Tohle nemůže být
skutečné! Mamka chodila po bytě, občas se podívala z okna, vypadala
ustaraně. Pak někomu volala. Snažil jsem se ji uklidnit, ale nevnímala mě,
jako kdybych byl vzduch. Za chvíli unaveně usnula v křesle. Hnusný sen!
Přemýšlel jsem, co se děje, a tak jsem se šel projít ven. Nikdo mě neviděl
ani neslyšel. Vrátil jsem se do budovy internátu a poprvé jsem zahlédl
chlapce, který mi psal vzkazy na dveře. Přišel ke mně a řekl: „ Promiň, Time,
musel jsem. Teď to bude tvá práce.“
*
Matyášovi přeběhl mráz po zádech. Už sám zažil, jak zlé na sebe děti ve škole
dokážou být, a v duchu si říkal, že tohle by nikdy zažít nechtěl. Nikdy. Johanku
naštěstí přestal příběh bavit hned na začátku. Skoro celou dobu, co jejich vypravěčka
líčila chlapcův příběh, hladila kočku po hřbetě a přemýšlela nad tím, jestli by jí
maminka takovou kočičku dovolila.
„Tebe to asi moc nebavilo?“ zeptala se přívětivě paní a probrala Johanku
z myšlenek.
„Ale ano, baví, jen jsem…“
,,Ne, ne, ne, v pořádku...“ nenechala ji dokončit paní. „Ty bys chtěla příběh o
nějaké holčičce, viď?“ usmála se. Johanka jen kývla hlavou. „Máš ho mít.
42
Ahoj.
Jmenuju se Alexandra a něco vám o sobě povím,
protože chci, aby už nikdo nedopadl jako já. Tak můžeme začít…
Je mi 15 a mám takovej svůj
jednoduchej svět. Mám nemožně
otravnýho bratra, kterej v mým
životě nehraje nijak moc důležitou
roli. Miluju hudbu, bez tý nikam
nejdu.
Jsem
normální
holka
v pubertě, ale v něčem jsem asi
opravdu jiná. Žiju mezi feťákama,
huličema a přinejmenším aspoň mezi
kuřákama. Tyhle lidi jsou jediný,
kteří na mě nekoukaj tak divně jako
ostatní. Jo aha, já vám vlastně ještě
neřekla, proč jsem tak divná, že? No
prostě jsem začala asi před půl
rokem fetovat. A jak to všechno
začalo? Vlastně si to ani moc
nepamatuju, ale myslím, že to bylo
kvůli kámošům. Už dřív jsem se
s těmahle divnejma lidma bavila, ale
netušila jsem, že do toho spadnu tak
rychle a jednoduše.
43
Jednou jsem byla venku na cígu a chtěla jsem zkusit tu trávu, co hulili
ostatní. Zkusila jsem to - ten pocit, pocit štěstí, nedokázala jsem se přestat
smát. Bylo to dokonalý. Kámoš mi pak řekl, že to, co dává on, je o hodně
lepší. Šla jsem s ním druhej den, abych to taky zkusila. Ovšem k mýmu
překvapení už to nebyla tráva, ale byl to bílej prášek, u kterýho ležela
trubička. On si vzal trubičku, přiložil ji k nosu a začal jakoby natahovat
ten prášek do nosních dírek. Zkusila jsem to taky… Po nějakým tom týdnu
šňupání už jsem bez toho nemohla bejt. Ze začátku mi kámoš dal pár dávek
zadarmo, ale pak už odmítl. Začala jsem na to shánět prachy, ale čím dál víc
jsem potřebovala věci - tak říkám fetu, je to míň nápadný před lidma - a tím
víc těch peněz muselo bejt. Půjčovala jsem si, kde se dalo, od všech
známých, kámošů až po příbuzné. Začala jsem peníze brát nejen od rodičů,
ale i z účtu babičky. Dlužila jsem, na koho jsem se podívala. Doma si toho
začali všímat. Vyzvídali, kam ty peníze dávám, když si nekupuju nic na sebe.
Lhala jsem, dokud mě máti nenačapala v koupelně, jak si dávám zrovna
svoji pravidelnou dávku. Okamžitě se snažila to řešit – po svým. Ale co
udělá s pubertální holkou, která fetuje, když jí někdo dá pár facek? NIC!
Začne fetovat víc.
Jednou si takhle sedím v parku na lavičce a dávám čáru, když vtom
přišel týpek se stříkačkou a do ní vtáhl průhlednou tekutinu- morfium.
Podivila jsem se jeho klidu, když si zabodával jehlu s injekcí do žíly. Chtěla
jsem to zkusit taky, třeba to bude lepší než to, co mám. Zeptala jsem se,
kde seženu to morfo, a on mi to řekl. Šla jsem za chlapem, co to prodával.
Bylo to drahý, ale něco novýho. Ještě u něj doma jsem si to píchla. Ruce se
mi klepaly. Ve chvíli, kdy mi jehla vjela pod kůži, jsem si začala pomalu
vpouštět látku do těla. Po pár minutách mi bylo krásně. Pocit cukrový vaty
přímo pode mnou. Luxusní barvy všech možnejch věcí okolo mně. Začala
jsem si píchat a být závislá na tomhle.
44
Moje nejlepší kamarádka Míša, která se mnou chodí do třídy (když se
rozhodnem ukázat ve škole), v tu dobu jenom hulila a jednou za čas si
šňupla. Jednou, když jsme zrovna byly ve škole, se stalo něco, co mi
obrátilo život naruby. Chtěly jsme se jít namalovat - i přes to, že jsme
fetovaly, jsme chtěly bejt hezký- šly jsme tedy na záchod k zrcadlu.
Jak už to tak bývá, vysmažený lidi mívaj často halucinace. V tu chvíli se mi
jedna ukázala. Odraz v zrcadle mě lákal jít za ním. Šla jsem. Šla jsem za ním
a viděla jsem sebe za 10 let, pokud budu dál fetovat, viděla jsem svoji
rodinu, viděla jsem Míšu a taky ostatní lidi z party. Já ležela v nemocnici
na JIPce a neměla jsem jednu nohu. Museli mi ji amputovat,
protože všechny ty abscesy a hnis, co jsem tam měla, byly dost hnusný.
Míša si píchala dávku pervitinu a hned za ní druhou morfia. A moje rodina…
Moje rodina plakala. Celá rodina seděla u nás na gauči a… Jen kvůli mně!
NE! To nedovolím! Dost! DOST!!!
Najednou slyším Míšu. Cloumá se mnou jak s hadrovým panákem.
Křičí na mě a vypadá vyděšěně. Ale je v pořádku. Stojíme na záchodě,
kde jsme stály i předtím. Obě jsme zdravý, jen trochu sjetý. Dost! Musíme
přestat! „Míšo! Je konec! Musíme přestat s fetem! Začít se léčit, dokud
to jde!“ „Zbláznila ses? To nemůžem udělat! Naši to nevěděj! Myslej si,
že prachy dávám na školu a bydlení! Pořád věřěj, že jsem na intru!“
„Tak jim to řekni! Řekni jim to! Nechceš přece dopadnout jako ten feťák
v tunelu!“ „Tak dobře! Ale pomůžeš mi jim to říct!“ „Pomůžu ti, kdykoli
si řekneš! I teď.
Po těžký domluvě s rodiči jsme se tedy nechaly zavřít na psychiatrii
v Liberci. Teď už uplynul rok od tý hnusný vize, co se mi tehdy zdála
na záchodech. Jsme s Míšou normální holky, který žijou zdánlivě normální
život. Ale obrovský jizvy na rukách a v duši nám zůstanou už navždy.
45
*
Johanku závěr příběhu tak vyděsil, že se pro jistotu koukla na své ruce, ale
když se ujistila, že tam nic není, tak si s větším klidem udělala pohodlí. Když se
pomalu opírala zády o zeď, tak jí zakručelo v břiše. Se zčervenalým obličejem si sáhla
do kapsy pro tyčinku čokodrákulku.
„ Jen si dej, zrovna mě napadlo, že bych vám mohla říct příběh o dívce, která
díky jídlu zažila neuvěřitelný zážitek. Ale ne všechno je skutečné, jak se na první
pohled zdá,“ řekla paní usmívajíc se na Johanku.
A Johanka se s nadějí, že by konečně přišel příběh, který nemusí být
hrůzostrašný, s chutí zakousla do tyčinky.
Bože! Ten babiččin oběd obsahující nebezpečné ingredience,
kterými jsou hrášek a fazole, je zaručený „vyprošťovák“ a očistec v jednom.
Po obědě jsem si šla lehnout k televizi. A v tu chvíli se začaly projevovat
první příznaky dnešního oběda. Začala jsem si připadat strašně nafouklá,
a tak jsem se raději šla projít, abych ten oběd lépe strávila. Najednou jsem
přestala cítit zem pod nohama, proto jsem se pro jistotu koukla pod sebe,
jestli se mi to nezdá - a ono taky ne! Začala jsem panikařit. Vznášela jsem
se několik metrů nad zemí a pořád jsem se vzdalovala od babiččina domku
s velkým skleníkem. Teď se přede mnou rozprostíralo městečko Orange
Country ohraničené hlubokými lesy.
46
Zavřela jsem oči a nechala se unášet větrem, takový pocit volnosti
jsem nikdy nezažila. Bylo mi úžasně. Po nějaké době jsem měla pocit,
jako by mě někdo ledoval. Bála jsem se otevřít oči, ale má zvědavost byla
silnější. Vykřikla jsem, protože jsem se ocitla na místě, kde byla mlha,
která by se dala krájet, a z té mlhy na mě koukaly čtyři páry očí.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se, ale hlas se mi v polovině otázky zlomil
strachem. K mému štěstí se z mlhy vynořily čtyři bytůstky vypadající jako
malé nadýchané obláčky krémové barvy. Z jejich vznášejícího se tělíčka
vyrůstaly dvě dlouhé končetiny s baculatými dlaněmi. Přemýšlela jsem,
jak jim budu říkat, a došla jsem k závěru, že Prdíci je pro ně ideální název.
Bohužel k mé smůle nemluvili lidským jazykem, dorozumívali se pískavými,
pšoukavými a syčivými zvuky, ale naštěstí rozuměli mé řeči rukou a nohou.
Naznačovala jsem jim, aby mě odtud odvedli.
Po chvíli cesty hustou mlhou se před námi otevřela krajina
překonávající i tu nejdivočejší fantazii, objevily se rozsáhlé louky plné
různých květin, které vypadaly, jako by byly z cukrové vaty, mezi nimi
se lesklo jezero plné modré pěny. Konečně se před námi začala rýsovat
silueta hradu. Když jsme vstoupili do hradu, objevilo se před námi velké
prostranství, kde bylo shromážděno plno různobarevných a různotvarých
Prdíků. Moji čtyři společníci mě zavedli do velké hradní síně,
kde na nadýchaném duhovém trůnu seděl král s královnou a dcerkou,
jak to bývá v pohádkách na dobrou noc. Pozdravila jsem královskou
rodinu hlubokou úklonou a požádala je o sklenku pití. Po chvíli ke mně
přiletěl jeden Prdík, který nesl podnos a na něm sklenku mého oblíbeného
džusu. Byla jsem v sedmém nebi. Jenomže, jak u mě bývá zvykem, štěstí
nikdy při mně nedrží dlouho, a proto i tato chvíle nebyla výjimkou.
47
Najednou vedle mě přistála velká zapáchající koule. Strhl se velký
povyk a chaos, který způsobil útok zákeřných zelených Pšouků.
Dostala jsem strach, ale když jsem viděla, jak jsou Prdíci bezmocní,
rozhodla jsem se potlačit svůj strach a pomoci. Jenomže jak? Vzpomněla
jsem si na osvěžovače vzduchu, ale kde je sehnat, vždyť tohle je jiný svět!
Jenže něco mi našeptávalo, že má představivost je klíčem k úspěchu.
Zatímco jsem přemýšlela, jak porazit nepřátelské Pšouky, před hradem
se strhla pravá nefalšovaná bitva dvou národů.
„ Mám to!“ Vyběhla jsem na prostranství před hrad a v rukou jsem
držela laciný osvěžovač vzduchu s vůní levandule. V duchu jsem děkovala
své fantazii a vydala se vstříc velké bitvě bojovat za Prdíky. Takový chaos
a puch jsem v životě nezažila. Ale nevzdali jsme to - bránili a útočili jsme
s vervou. Chvílemi to bylo hodně na hraně, ale nakonec jsme zelené Pšouky
zahnali zpátky do jejich země. Zrovna když mi šťastní vítězové hromadně
děkovali za pomoc, uslyšela jsem babiččin hlas: „ To snad není možný,
děvče, vždyť ty už spíš celé odpoledne! Nejsi ty náhodou nemocná?“
Ach ty babičky, ale nedá se nic dělat, takhle bohužel končí mé
dobrodružství v Zemi Prdíků.
*
„ Co to má bejt?“ zeptal se Matyáš se znechuceným obličejem.
„ To byl příběh,“ odpověděla paní nezaujatě. Matyáš se jen ušklíbl, zato
Johanka se vesele usmívala. Tohle byl přesně příběh pro ni. Ráda se v sobotu dopoledne
dívala na seriál. Byl jednou jeden život. Tohle bylo podobné.
„Nelíbil se ti?“ otázala se paní. Matyáš trochu zahanbeně zavrtěl hlavou.
48
„Aha, asi bys chtěl slyšet něco pro odvážné chlapy! Tak tenhle se ti možná líbit
bude,“ odtušila s lehkým posměchem v hlase a dala se do vyprávění.
Jednou, když jsme ve škole měli matiku a já to absolutně nechápal,
přestalo mě to bavit. Profesorce jsem řekl, že jdu na záchod a ani jsem
jí nelhal, protože jsem tam fakt šel, ale za jiným účelem než všichni ostatní.
Potřeboval jsem brko.
Zavřel jsem se do kabinky a začal balit. Najednou se mi nějak
zamotala hlava, ale to jsem neřešil, protože se mi to stávalo často, a v klidu
jsem si zapálil. Jelikož tam byly ventilátory, tak jsem se nebál, že by na
to někdo přišel. Uslyšel jsem zvonění na přestávku, ale to jsem neřešil.
Naštěstí sem zrovna nikdo nešel. Najednou zase zvonilo na hodinu, i když
mi přišlo, že to byla jenom několikavteřinová přestávka. V tu chvíli mi to ale
bylo jedno. Po nějaké době začal kouř houstnout a zvuk ventilátoru
už nebyl slyšet. Než mi došlo, že ventilace nefunguje, udělalo se mi blbě.
Chtěl jsem vypadnout. Nešlo to. Dveře se zasekly a já se nemohl dostat
ven. Totálně jsem zpanikařil a začal kopat a mlátit do dveří, nepomohlo to.
Hlava se mi motala čím dál víc, a tak jsem se sesunul na podlahu. Kabinka
se začala zmenšovat. Zavřel jsem oči a pokoušel se uklidnit, ale vůbec
to nepomáhalo. Všechno se kolem mě točilo. Zničehonic jsem viděl divný
tvary a barvy. Vůbec to nedávalo smysl. Přišlo mi, že umírám. Bylo mi
hrozně blbě a pořád se to zhoršovalo. Najednou to všechno zmizelo. Úplně
všechno. To bylo možná ještě divnější, všude byla tma a já nemohl otevřít
49
oči. Potom už si nic nepamatuju.
Po několika hodinách jsem se probral. Všude byla tma.
Pořád mi bylo špatně, ale snažil jsem se vstát a jít se podívat, jestli ve škole
někdo nezůstal. Koukl jsem se na mobil a viděl, že je půl desátý. Bylo
mi jasný, že tu nikdo nebude a že škola je určitě zavřená. Byl pátek, takže
topení už bylo vypnutý a byla mi čím dál větší zima. Aspoň že doma nikdo
neřeší, jestli vůbec přijdu. Když jsem scházel po schodech, uslyšel jsem něčí
kroky. Tiše jsem se šel podívat, kdo tam je. To by mi ještě chybělo, aby mě
tu někdo přistihl. Určitě by řekli, že tu kradu.
Uviděl jsem dva chlápky. Do obličeje jsem jim neviděl, protože měli
mikiny s kapucí. Viděl jsem, že z kanceláře odnášeli krabice s novejma
počítačema. Začal jsem mít strach. Snažil jsem se potichu vypadnout,
ale protože uklízečka nechala ty svý krámy na uklízení na chodbě, zakopl
jsem o ně. Samozřejmě, že to udělalo hroznej kravál. Bylo mi jasný, že mě
slyšeli. Otočil jsem se a viděl jsem, že po mně jdou. Sebral jsem se a začal
zdrhat. Bylo mi pořád ještě blbě, a tak jsem nemohl běžet moc rychle.
Doufal jsem, že mě nedostanou. Rychle jsem otevřel okno a skočil z něj
ven. Jenže venku stála dodávka a v něm další dva frajeři. Ti vyběhli z auta,
chytili mě a strčili dozadu do auta. Snažil jsem se volat o pomoc, ale jeden
z nich mě chytil pod krkem: „Drž hubu, nebo…“ Viděl jsem, že to myslí
vážně, a zmlkl jsem. Asi po deseti minutách se vrátili ti dva, který jsem
přistihl ve škole. Naložili do auta další krabice. Pořád jsem jim neviděl
do obličeje, veřejný osvětlení po půlnoci nikdy nesvítí. A i kdyby – u naší
školy jsou lampy věčně rozmlácený. „Šlápni na to!“
Ten hlas znám! Patřil jednomu klukovi ze školy. Ale ne průšviháři
jako já. Tohle byl třídní šprt, synáček z dokonalý rodiny s prachatým tátou.
„Kluci, neblbněte, to jsem já!“ Začal jsem mlátit do prosklený přepážky.
50
Sundali si kapuce, už neměli důvod se maskovat. Že jsem nebyl zticha!
Podle jejich výrazu jsem poznal, že to není dobrý. Dokud jsem neviděl jejich
obličeje, byla šance, že mě cestou někde vyhodí z auta a vypaří se dřív,
než někoho stopnu. Neměl jsem na výběr. Mobil jsem měl vybitej, takže
jsem nemohl dát nikomu vědět, co se děje.
Jeli jsme asi půl hodiny a najednou jsme začali zpomalovat.
Nevypadalo to, že zastavíme, a tak jsem se pokoušel otevřít dveře. Podařilo
se to. Vyskočil jsem ven. Zjistil jsem, že jsem na lesní cestě. Strašně mě
začala bolet noha, ale snažil jsem se co nejrychleji utéct. Když jsem doběhl
k silnici, uviděl jsem světla. Okamžitě jsem vběhl do silnice a začal mávat.
Auto zastavilo. Z nejhoršího jsem venku! Rychle jsem do něj naskočil
a připoutal se. „Tak kam?“ „Na policii, když budete tak hodnej, ale rychle!“
Řidič se ke mně pomalu otočil a usmál se. „No, možná se cestou ještě
někde stavíme.“ Zamkl dveře a vyjeli jsme. Lesní cestou.
*
Johanka cítila, jak jí pod tričkem a batůžkem stéká strachy pot. Tenhle příběh ji
skutečně vyděsil, a jak se zdálo, její bráška na tom nebyl o moc líp. Oba jen zírali na to,
jak se stará paní usmívá. A Johanka cítila, jak se jí záda potí čím dál víc.
„To se doopravdy stalo?“ zeptal se Matyáš nesměle. Paní, jak to měla ve zvyku,
pouze pokrčila rameny.
„Jak je možné, že znáte takové příběhy?“ zeptal se Matyáš znovu, ale nečekal
odpověď, která by měla hlavu a patu. Byl to spíš jenom pokus. A paní znovu pokrčila
rameny a usmála se. Johanka cítila, jak jí pot prosakuje skrz tričko. A pak jí to došlo.
To nebyl pot, to se jí v batůžku nejspíš rozlila lahev s malinovkou.
„Božínku!“ vykřikla a už běžela do záchodové kabinky.
51
„Co je?“ křičel za ní vyděšeně Matyáš.
„Vylilo se mi pití!“ práskla za sebou dveřmi.
„Trubka jedna malá...“ zamručel Matyáš úlevou a otočil se zpátky na tajemnou
paní.
,,Ty jsi takovej chlap jako hora.. Ty určitě rád sportuješ, viď?“ Matyáš se
nenápadně narovnal a pokýval hlavou.
„Jo, zrovna teď bych byl raději na kole než s mámou a sestrou v obchodě.“ Paní
se usmála.
„Tak to určitě víš, co je to airsoft.“ Matyáš nadšeně kýval hlavou.
„Zrovna tuhle mi sem přišli takoví kluci v maskáčích a vyprávěli mi, co se jim
přihodilo. Tomu bys nevěřil.“ Odkudsi se znovu objevila černá kočka a otřela se
vypravěčce o nohy.
S airsoftovým
týmem jsme se vydali na akci poblíž Stráže
pod Ralskem. Na akci dorazilo i několik dalších airsoftových týmů z okolí.
Bylo nás tam přes tři sta, polovina představovala německou armádu
a druhá českou. Měla to být bitva z druhé světové války, ale tak trochu
improvizovaná. Hned od začátku akce jsme se snažili držet pohromadě. My,
tedy česká armáda, jsme se vydali k bodu určení (říkali jsme mu bod Y),
což bylo pole poseté bunkry. Přesun k bodu Y probíhal až na pár výjimek
52
bez problémů, náš tým naštěstí neutrpěl žádné ztráty. V bodu Y jsme
se rozdělili a každý tým si vybral vlastní bunkr. Čekali jsme tam na příchod
nepřítele.
Čas utíkal pomalu, ale pořád nic. Že by strategie nepřítele? Boart
zatím procházel bunkr. Po chvíli nás přivolal do jedné z místností. Byla
bez oken, takže jsme si museli posvítit. Boart nám ukázal, co našel:
uprostřed místnosti stála stará dřevěná bedna, částečně zakrytá hadrem,
který vypadal jako potřísněný zaschlou krví. Vzbudilo to v nás zvědavost –
co v ní asi je? Bednu jsme přenesli doprostřed bunkru a rozhodli jsme se
ji otevřít. Na chvíli jsme zapomněli na akci, která se měla každou chvíli
rozběhnout. Náš tým se rozestoupil kolem nálezu. Boart přistoupil blíž
a bednu vypáčil. Zevnitř byla bedna pokrytá sametem, který nebyl
překvapivě zaprášený. Uprostřed tohoto sametu byl výřez na vojenský
granát. A ten granát v něm byl! Tohle už není hra na vojáky, ale skutečnost!
Vysílačkou jsme se snažili na nález upozornit pořadatele. Nikdo
se nehlásil. No nic, zkusíme to znova. Po krátké poradě jsme se rozhodli
tu bednu zavřít a odnést ji na parkoviště, kde akce začala. Ale bedna nešla
zavřít. Zkoušeli jsme to několikrát, až se to povedlo. Chtěli jsme
kontaktovat ostatní, že vycházíme, ale nikdo nereagoval. Bylo nám
to divné, tak jsme poslali Boarta, ať zkontroluje ostatní týmy v jejich
bunkrech.
Vrátil se vyvedený z míry. Nikoho nenašel. Bunkry byly prázdné!
„Klídek, Boarte, tak se zatím přesunuli jinam,“ uklidňoval jsem ho. „My
jsme tu řešili starou bednu a ani jsme si toho nevšimli.“
Ale sám jsem tomu nevěřil. Něco nebylo v pořádku. Najednou jsme
zaslechli dunění. „Co to je?“ vykřikl Boart. Přeběhl k oknu a podíval
53
se měrem k silnici. Uviděl tam několik německých tanků a nákladních aut.
Bylo nám to divné, o tom pořadatel nic neříkal. Ale co, rozhodli jsme
se zahájit palbu. Byl jsem to já, kdo první vystřelil… Doteď mě bolí rameno
a čelist. To, co jsem měl v ruce, fakt nebylo z airsoftového katalogu. Vyběhli
jsme ven z bunkru. Před námi stál generál a řval: „Držte pozice! Na můj
povel zahájit palbu!“ Podíval se na nás a ukázal „Vy! Vraťte se na své
pozice!“
Bez rozmýšlení jsme splnili rozkaz, i když jsme vůbec nic nechápali.
Náhle jeden z německých tanků vystřelil, dopadlo to vedle našeho bunkru.
Srazilo nás to k zemi, všude se sypala hlína. Jakmile jsme se trochu
rozkoukali a přestalo nám pískat v uších, vyhrabali jsme se ven. U nás stál
týpek s červeným křížem na helmě. Když jsem se rozhlídl, všiml jsem si,
že část betonového bunkru je rozbitá. Sáhl jsem po své zbrani. Přešel jsem
k střílně. Viděl jsem tam postupující linie německých vojsk. Zbraň jsem
položil na nožičky a pořádně ji zapřel. Odjistil jsem ji, zapřel, zadržel dech
a spustil jsem palbu. Chvíli trvalo, než se Boart vzpamatoval, ale jakmile
mu medik ovázal ránu od střepiny, postavil se k druhé střílně. Další dva
z našeho týmu zaujali pozice u střílen. Německé linie se tenčily, ale i my
jsme měli velké ztráty. Ve chvíli, kdy mi došla munice, jsem v hustém dýmu
rozeznal obrysy německého tanku. Sáhl jsem do bedny – ten granát byla
moje poslední záchrana! Odjistil jsem ho a hodil. Ozval se výbuch. Tank
s roztříštěným pásem se zastavil. Pánové, teď je to na vás.
Bránili jsme se statečně. V ostatních jednotkách jsme vzbuzovali
odvahu a odhodlání bojovat. Vysvitla naděje na přežití. Když konečně
dorazily spojenecké tanky společně s ruskou posilou, útok jsme odrazili.
Konečně jsme měli trochu času na odpočinek. Ani jsme nestihli probrat
situaci a zavolal si nás velitel. Ve velitelském stanu jsme zasalutovali
a velitel vám dal pohov. Pustil se tedy do řeči. „Ehm, Ehm… především vám
54
chci poděkovat za to, co jste dokázali při obraně. Tím jste dodali odvahu
i ostatním mužům. Děkuji. Odejděte.“ „Ano, pane.“
Jakmile jsme vyšli, dostali jsme povel k přesunu, tentokrát v tanku.
Boart jakožto tankový nadšenec byl celý šťastný a pořád se ostatních
tankistů vyptával na podrobnosti. Konečně bude moct uplatnit své znalosti
v praxi! My ostatní už jsme takovou radost neměli. Ale rozkaz je rozkaz
a s tím nic neuděláme. Měli jsme zbytek dne na přípravu tanku a jednu noc
na odpočinek. Po přípravě a vyčištění tanku, kdy nás Boart zahrnul
přívalem informací o každé součástce, jsme šli celí sedření spát.
Ráno jsme vyrazili. Boart mě překvapil, na to, že nikdy tank neřídil,
se teď vyznamenal. Ale i tak to nebyla zrovna pohodlná jízda. Prvních pár
kilometrů jsme sotva stíhali jet stejnou rychlostí jako ostatní. Náhle se
ozval výstřel. Tank před námi dostal zásah a začal hořet. Nikdo z nás chvíli
nic neviděl, všude kolem byl hustý kouř.
Náhle slyšíme, jak na nás řve nějaký člověk: „Vypadněte z toho
tanku!“ Okamžitě jsme uposlechli – ve válce rozhodují vteřiny. Nebylo
pochyb, že nám jde o život. Otevřeli jsme poklop a vyskákali ven.
Tak tohle jsme nečekali. Dým zmizel, palba utichla, tanky kolem nás
stojí. Bitva je u konce? Jediné, co slyšíme, je generál. Tedy spíš někdo,
kdo je mu dost podobný. Kam dal uniformu? „Vypadněte z toho tanku,
darebáci! Člověk si ani nemůže odskočit na záchod! Nevíte, jak se chovat
v muzeu? Málem jsem vás tu zamkl!“
*
Matyáš se zasmál závěru. Tenhle příběh se mu skutečně líbil. Airsoft a vojáci,
to bylo něco pro něj.
55
„Něco podobnýho se mi taky jednou stalo. To jsem byl ještě malej a hrál jsem si
v takovým tom letadýlku, jak to maj v supermarketech, ale tahala mě odtamtud máma.“
„Veselé,“ usmála se starší paní, které teď černá kočka vrněla v klíně. Nato se do
místnosti vřítila Johanka, které se konečně podařilo vysušit batůžek.
„Tedy já bych tu nikdy nechtěla uklízet. Víte, kolik bylo vlasů v umyvadle, kde
jsem teď koupala méďu? Takovej hnus...“ vyhrkla znechuceně.
,,A to si představ, že v umyvadle a v odpadu nejsou jen vlasy, ale spousta jiných
věcí.. Víc než věcí, i živočichů.“
„No to asi jo. Třeba krysy.“
„Nejen ony..“ usmála se paní,a aniž by stačil kdokoliv něco říct, dala
se do vyprávění.
Lidstvo se neustále snaží vymýšlet lepší a lepší věci, ale jednou
vědci zašli moc daleko.
Náš příběh začíná v jedné nelegálně používané laboratoři, kde se
skupina pěti vědců snaží stvořit geneticky vylepšeného tvora. První krok byl
sloučit DNA varana a kobry. Tyto dva tvory si vybrali, protože jsou to oba
plazi a zároveň každý má jinou výhodu. Nový živočich měl mít sílu varana
a jedové žlázy kobry. Tyto dvě schopnosti se rozhodli získat odebráním
DNA obou tvorů. Spojené DNA bylo přeneseno na baziliška. Tohoto tvora
56
si vybrali kvůli jeho mrštnému tělu a schopnosti běhat po vodě. Vývoj trval
dva roky, protože spousta pokusů byla neúspěšných.
Jednoho dne to už vědci chtěli vzdát, ale najednou jim počítač
ukázal, že test je pozitivní, a to vědcům dodalo síly, aby v projektu
pokračovali. Do práce se dali všichni až na jednoho z nejstarších vědců.
Na začátku byl do tohoto projektu tolik zapálen, že si neuvědomil, jaké to
může mít následky, když si zahrávají s DNA. Vědec K. Ostein své mladší
kolegy seznámil s důsledky těchto pokusů a varoval je, kolegové se mu ale
vysmáli.
Konečně přišel den, kdy se na denním světle objevil první exemplář
nového tvora nazvaný Koran. Celý tým byl po tolika letech výzkumu
a marných pokusů konečně u cíle! To byl důvod k velkolepé oslavě.
Jen profesor Ostein se
s nimi neradoval a odešel
domů, aby nekazil zábavu.
Druhý den ráno přišel do
laboratoře a už ve dveřích
viděl, že něco není v pořádku.
Terárium rozbité, po celé
místnosti byly vidět stopy
zápasu. Jeho kolegové leželi
v bezvědomí,
někteří
už
nedýchali. Stopy Korana vedly
k toaletám. Profesor se snažil
pomoci alespoň těm, kteří
ještě jevili známky života, ale
57
séra proti jedu Korana bylo jen omezené množství. Profesor Ostein se
snažil celou záležitost zatajit, aby nevznikla panika, a přivolané policii
poskytl jen mlhavé údaje. Podivná úmrtí v laboratoři tak nebyla objasněna.
Poté byl pár let klid. Plány laboratoře byly zničeny, veřejnost na podivný
případ zapomněla, jen doktor K. Ostein spolu s několika kolegy, kteří útok
Korana před lety přežili, usilovně pracoval v tajné podzemní laboratoři.
Tušili, že o Koranovi ještě uslyší. A nemýlili se. Po čase se začala ztrácet
domácí zvířata, pak i lidé. Vědci tušili, že příčinou bude to zvíře, které
stvořili. Šli na policii, aby oznámili, co se děje, ale nikdo jim nevěřil. Nikdo
netušil, že v podzemí číhá smrt.
Ale tým se nevzdal a pokračoval ve výzkumu. Jejich úkolem bylo
zjistit, jak zneškodnit toto smrtelně nebezpečné zvíře. Mezitím se začal
pohřešovat policista, který byl vyslán do kanalizace, jelikož tam měl vyšetřit
podivnou vraždu. Až potom, co před zraky svého kolegy zmizel, policisté
uvěřili vědcům, kteří je varovali.
Mezitím skupinky policistů procházely kanalizaci ve snaze najít tvora
a zabít ho, ale neúspěšně. Tento tvor získal bohužel vlastnosti, s kterými
vědci nepočítali. V kanalizaci totiž působením látek, které odpadní voda
obsahovala, Koran zmutoval tak, že vyrostl a jeho kůže pokrytá zesílenými
varaními šupinami se stala odolnější proti střelným zbraním. Vědci se
začali intenzivně zabývat vytvořením látky, která ho zabije nebo alespoň
uspí, aby ho mohli zabít. Jedinou možností byla podle nich plynová zbraň,
protože výbušniny nebylo možno v malých prostorách kanalizace použít.
Po několika dnech se vědcům podařilo vytvořit zbraň, kterou nazvali
Rimesner. Tato zbraň dokázala narušit DNA určitých tvorů, v tomto případě
DNA varana, tak, že zbaví tvora síly a odolnosti proti střelným zbraním.
Těchto plynových zbraní se vyrobilo pět, pro každý tým jedna. Každý tým,
tvořený pěti elitními vojáky se speciálním výcvikem, navíc dostal jako
58
výbavu přístroj na sledování studenokrevných živočichů, speciální svítilny,
vysílačky a plynové masky.
Konečně byla akce zahájena. Policie uzavřela oblast, kde se Koran
pohyboval, na ulicích kolem vstupů do kanalizace byly rozmístěny
ozbrojené jednotky. Pět týmů se spustilo do podzemí, poklopy byly za nimi
pevně uzavřeny. Brzy narazili na části lidského těla a za chvíli na Korana,
který právě požíral další bezvládné tělo. Zvíře si jich však všimlo a bleskově
zmizelo v temné kanalizaci. Každý tým se vydal jednou z cest. Asi po třech
hodinách se ale na domluvené místo vrátily jen tři týmy. Spojily se a vydaly
se hledat zmizelé vojáky. Velitelem skupiny byl K. Ostein. Po nějaké době
našli ale jen zbytky výstroje pohřešovaných týmů. Zničehonic se ze tmy
vynořil Koran, bleskurychlým máchnutím drápů zabil čtyři ze skupiny
a hned zase zmizel ve tmě. Nastal zmatek. Ty statečné, kteří se odvážili
netvora do tmy pronásledovat, ale čekal stejný osud. Koran byl rychlejší
než oni. Ostatní ze skupiny přemohl strach a rozhodli se z kanálu utéct.
Ale bylo už pozdě. Zbyl jenom profesor Ostein a poslední plynová puška.
Zbylé zbraně skončily po útoku Korana na dně kanálu. Profesor věděl, že on
je jediným člověkem, který může netvora zastavit.
Zvíře bylo unavené a neopatrné a neuvědomilo si, že ho vědec
sleduje. Profesor opatrně vlezl do jedné boční chodby kanalizace a na nic
netušící zvíře vypustil plyn. Podařilo se! Koran se začal zmítat, občas
se ponořil pod hladinu, ale postupně se jeho pohyby zpomalovaly, až zůstal
bezvládně ležet na hladině. Zvíře bylo převezeno do chráněné oblasti,
odkud nemohlo utéct. Postupně byly jeho nebezpečné schopnosti
oslabovány, až přestalo hrozit nebezpečí, že by mohl opět zabíjet,
a nakonec byl obojživelník usmrcen. Vědci se shodli na tom, že už nikdy
nesmí dojít k tomu, aby nezodpovědný výzkum ohrozil lidstvo.
59
Ale profesor K. Ostein, který měl za sebou nejhorší zážitek v životě,
se neradoval. Protože – kdo ví, co se může pod zemí skrývat...
*
„Týjo!“ vyhrkl Matyáš, když příběh skončil. „To je fakt dobrý!“
„Ale nechtěl bys to zažít, viď?“ usmála se stará dáma, jako by přesně věděla, co
si chlapec myslí. Johanka jen zadumaně seděla.
„Máš nějakého svého oblíbeného hrdinu? Třeba Supermana?“
„No Superman je dobrej, ale já mám raději třeba Ironmana nebo kapitána
Ameriku. Ty jsou fakt dobrý.“
„Ne že bych se v superhrdinech nějak vyznala, ale znala jsem chlapce, který ano.
Komiksák mu říkali. Vždycky měl u sebe spoustu komiksů. Sbíral figurky komiksových
postav a víš co? Jednou jsem se ho zeptala, jestli nemá vlastní příběh o vlastním
superhrdinovi. Řekl, že ano. Byl to takový deník. Počkej, tady to mám.“ Otočila se za
sebe a z poličky sundala obyčejný dvacetistránkový školní sešit. „Tady to je,“ usmála se
a dala se do čtení.
Dne 6.7.
Dnes ráno jsme měli rozcvičku, ale dost se lišila od ostatních,
protože byla kratší než obvykle. Důvod byl ten, že odpoledne vyrážíme
na moře otestovat novou loď. Jmenuje se USS Samping. Je to bojová loď
60
a je vážně obrovská. Když jsme vyrazili, už bylo pozdě, protože se objevily
nějaké problémy. Pár mil od pobřeží jsme měli dlouhou nudnou přednášku.
Teď už je večer a jdeme spát, ale ráno mají být střelecké testy.
Dne 14.7.
Poslední dobou jsem neměl moc čas psát, celých osm dní se střílelo
a prováděly se různé testy, ale všechno probíhá dobře, do dvou měsíců
bychom se měli vrátit na pevninu. Zrovna jdeme na oběd, snad budu mít
čas ještě něco napsat.
Je 18:00. Před necelou hodinou přišla zpráva
z velení, že radary zachytily neznámé objekty padající z vesmíru.Oznámili
nám, že jsme nejblíže k předpokládanému místu dopadu a máme
to prý prozkoumat. Doufám, že je to jen nějaký roj meteoritů, které shoří
dřív, než doletí k nám. Možná je to jen cvičení... Měníme kurs.
Dne 16.7.
Dnes ráno skutečně dopadly do moře nějaké objekty, asi dost veliké.
Byly sice mnoho mil daleko, mimo náš dosah, ale palubní přístroje
to vyřadilo na několik hodin z provozu a naši loď, která patří mezi největší
na světě, málem smetla vlna. A to jsme opravdu daleko. Všichni jsou
nervózní, ale snaží se to na sobě nedat znát. Abych pravdu řekl, jsem
na tom stejně. Teď už jsme v kajutách a chystáme se spát. Můj spolubydlící
James je zároveň mým bratrem a vlastně i jediným příbuzným. Naši rodiče
totiž zemřeli, když jsme byli malí. James je jediný, komu se dokážu svěřit,
když mám strach. Dnes jsme ale moc nemluvili. Vždyť ani nevíme, co nás
v dalších dnech čeká.
61
Dne 20.7.
Dnes jsme dorazili k místu dopadu objektů. Vypadají jako ohromné
děsivé nábojnice. Mám teď chvíli klidu, ale jinak se celý den nezastavím.
Všichni jsou v pohotovosti, ale velení nám moc informací nedává.
Dne 21.7.
S těmi objekty se něco děje, všichni koukají směrem k nim – jako
by se nějak měnily nebo co. Teď to musím rychle zakončit, mám službu
u radaru - je pohotovost 1. stupně. Vypadá to, jako by to chtělo zaútočit.
Ty podivné kapsle začínají měnit tvar, jako by se na špičce otevíraly.
Připomínají velké kovové květiny. Mám pocit, že by nebylo dobré nechat je
rozevřít.
Dne 29.7.
Sedím v záchranném člunu, jednom z mála, které nebyly zničeny
po tom děsivě rychlém útoku. Bojovali jsme statečně, ale na tento druh
zbraní jsme nebyli připravení. Ty objekty nejsou pozemského původu. Jsou
hrozné - zničily všechny lodě včetně našeho USS Sampingu. Jsme tu
už druhý den a stále žádná záchrana, naši asi ani nedoufají, že to někdo
přežil. Zůstali jsme už jen čtyři – já, můj bratr James a dva další kamarádi,
o ostatních člunech nevíme nic.
Je mi hrozně zle – od toho dne, kdy jsem se ocitl uvnitř jednoho
z těch modulů. Chtěl bych zapomenout na to, co se tam se mnou dělo,
ale vím, jak moc je důležité popsat všechny podrobnosti. Nevím, co se
mnou je, myslím, že už mi nezbývá moc času, ale stálo to za to.
62
Co znamená jeden život? Máme šanci, že se dostaneme k některému
z ostrůvků, kterých je v téhle oblasti několik. Pokud nepřežijeme, snad
někdo najde alespoň můj elektronický deník. Je to možná jediný zdroj
informací o mimozemských lodích a mohly by v budoucnu zachránit
lidstvo. První útok jsme sice s obrovskými ztrátami odrazili, ale přijdou za
nimi určitě další. A Země musí být připravena. Přikládám nákresy,
videozáznamy, fotky těch mimozemských tvorů, pár biologických vzorků,
data z palubních přístrojů, která se mi podařilo zachránit, než šel Samping
ke dnu.
Dne 1.8.
Tohle už nepíše John Glaser, ale jeho bratr James. Já i oba kamarádi
jsme přežili a byli jsme zachráněni, Johnovi ale nikdo nemohl pomoci. Jeho
informace jsou už na velitelství. Píšu, protože chci uctít památku svého
bratra - jen díky němu jsem přežil a mohl podat zprávu velení o slabinách
vesmírných útočníků. Válka byla zastavena, svět ani nemá tušení, v jakém
nebezpečí se Země ocitla. Prezident rozhodl, že tato událost se nesmí
dostat na veřejnost, aby nevypukla mezi lidmi panika. Snad se jednou
všichni dovědí, komu vděčí za své životy. Děkuju ti za všecho, brácho.
Nikdy na tebe nezapomenu.
Deník dokončen dne 1.8.2012
*
„To je smutný,“ zakňourala Johanka. Matyáš byl ale nadšený. Poslední tři
příběhy byly vážně dobré. Už ani nechtěl odejít, chtěl slyšet další.„Koukám, že se ti
příběh líbil.“ Matyáš kývl a paní se znovu usmála. Johanka ale chtěla být co nejrychleji
pryč. Vždyť vyrazili na nákupy a zatím neviděla ani jeden obchod!
63
„Prosím vás, mají tady v hračkářství nějaké loutky?“ zeptala se nesměle
Johanka. Doufala, že paní snad řekne: Ale jistě, mají dokonce i princeznu, jen utíkej,
ať ti nezavřou, a brášku vezmi s sebou. „Hračkářství tady vůbec není.“ Touhle
odpovědí zmařila stará žena všechny Johančiny plány.
„Máš ráda loutky, říkáš?“
„No, chtěla bych loutku, to jo.“
„Znám příběh o loutkách, ten by se ti mohl líbit. Ale spíše nemusel.“
Byl hezký večer, přestože venku běsnila bouřka, jakou jsem
už dlouho neviděl. Byl to takový večer se zvláštní atmosférou. Chtěl jsem
si se svou přítelkyní udělat romantický večer a tenhle byl k tomu jako
stvořený. Všechno bylo fajn, dokud nezazvonil zvonek.
„Kdo to může být? ‘‘ptám se Nikoly. „Nevím, asi ti chce ještě někdo
z tvých přátel popřát k nové práci.“ „Tak to má docela zpoždění.“ Když jsem
otevřel dveře, nikdo tam nebyl, jen na zemi ležela velká krabice s nápisem
„Pro Filipa“. Aha, to je pro mě, tak to ji vezmu dovnitř. „Kdo ti to přinesl,
Filipe?“ „Nevím, nikdo tam nebyl, jen tahle bedna.“ Otevřel jsem ji a uvnitř
byla loutka, podle velikosti a pohyblivých očí a pusy jsem poznal, že je to
břichomluvecká loutka. Vypadala jako kluk nebo mladík s černými vlasy, na
sobě měla tmavý oblek, jaký se už dávno nenosí. Usmívala se. V jednom
64
starém filmu jsem takovou viděl – lidi se na vystoupení břichomluvce dobře
bavili, ale mně moc legrační nepřipadala. „Páni, vypadá, jako by byla živá.
Ani nevím proč, ale vybavil jsem si jednu divnou básničku z dětství, jako
kdyby se objevila dávno ztracená vzpomínka: „Světla zhasla, hvězda zašla,
Laura Shaw jak zvíře pošla… A ještě to pokračuje, ale to už si nepamatuji.“
Položil jsem loutku na gauč a ona otevřela pusu, jako by ji stále někdo
ovládal.
Druhý den mi Nikola oznámila, že na pár dnů odjíždí na návštěvu
k rodičům. Odjela večer a já byl doma sám jen s tou loutkou, která jako by
mě pořád pozorovala. Bylo už pozdě, a tak jsem si řekl, že si půjdu lehnout.
Posadil jsem loutku na židli k oknu, do kterého blikal neon z protější
restaurace. Lehl jsem si a usnul. Spal jsem jen chvíli, protože mě vzbudily
divné zvuky a hlasy, ale bylo to zvláštní, protože teď bylo úplné ticho, nebyl
slyšet ani vítr a hluk z ulice nebo kapání vody z kohoutku. Otočil jsem
se na pravý bok a strašně jsem se lekl. Loutka stála vedle postele a upřeně
se na mě dívala. V tom šeru jsem měl pocit, že hýbe spodní čelistí. V tichu
jako by se ozýval hlas. Slyšel jsem šeptat: „Filipe“. Podíval jsem se k oknu,
kde blikal neon, a za záclonou se objevila postava. Dívala se na mě stará
žena. Pomalým pohybem připomínajícím loutku zvedla ruku a poodhrnula
záclonu. Rychle jsem rozsvítil. Postava ženy se rozplynula a loutka byla zase
na původním místě, s očima upřenýma nehybně před sebe. Od tohoto
zážitku jsem noc už nedospal.
Hned ráno jsem se vydal ke svému kamarádovi Henrymu,
který se zajímá o nadpřirozené síly. Snad mi vysvětlí, co se vlastně v noci
stalo. Vzal jsem s sebou loutku, abych mu ji ukázal. Když jsem k němu
dorazil, právě si venku vychutnával pozdní snídani. „Čau, Filipe! Co tě sem
přivádí takhle brzo?“ „Tohle!“ ukázal jsem mu loutku. V tu chvíli zkameněl.
65
„Kde jsi to vzal?“ „Nevím, někdo mi to předevčírem přinesl.“ Potom jsem
Henrymu vypověděl všechno, co se mi v noci přihodilo.
Henry odložil hrnek s kávou a zvedl se. Vešli jsme do domu a Henry
vytáhl velkou knihu. Na obalu byl nápis Záhady města Aicha. Pak vytáhl
z police tlustý svazek svých ručně psaných poznámek. „ Rozhodně
to nebyla žádná náhoda ani sen, co se ti přihodilo. V téhle knize je historie
našeho města a ona opravdu žila.“ „Kdo? Kdo žil? O kom to vlastně
mluvíš?“ „Laura Shaw. Matka loutek.“ Úplně se mi zastavil dech. Henry
vyprávěl dál.
„ Nikdo neví, jak se skutečně jmenovala a odkud vlastně přišla. Píše
se tu o ní, že žila před mnoha lety ve velkém domě na okraji města,
kde měla
každý
týden
vystoupení
se
svými
loutkami. V té době byla
velmi populární, lidé se do
našeho městečka sjížděli
zdaleka. Ale pak se stala
ta věc... Během jednoho z
těch vystoupení nějaký
chlapec prohlásil, že je
podvodnice. Lauru Shaw to
naštvalo a na toho kluka dost
vyjela – byl to prý hodně
nepříjemnývýstup.
Představení ukončili a Laura
se před lidmi uzavřela ve
66
svém domě. A za několik dní ten chlapec zmizel, nikdy ho nenašli. Policie
podezírala jedinou osobu, Lauru Shaw. Ale než mohli vydat zatykač,
potřebovali získat důkazy o její vině. Tělo toho kluka se totiž nikdy nenašlo.
Toho dne, kdy policisté chtěli u té stařeny udělat domovní prohlídku, přišla
na policejní stanici nečekaná zpráva: Laura Shaw byla nalezena mrtvá.
Policie v pokoji Laury Shaw našla její závět, ve které vyjádřila svá dvě
poslední přání. První přání bylo, že chce být pohřbena se svými loutkami svými dětmi, jak jim říkala. A druhé přání bylo, že ona sama chce být
loutkou. Co tím myslela, nikdo nevěděl, ale to první přání jí bylo splněno.
Pochovali ji na tom starém, dávno opuštěném hřbitově za městem, aby
obyvatelé neprotestovali. Od té doby, co byla pohřbena, se v našem
městečku nebo v okolí občas objeví náhlé úmrtí beze stopy násilí, ale
všichni mrtví mají stejný výraz i po smrti - jako by křičeli hrůzou.“
„Oh bože, to je strašný!“ „To tedy je, Filipe, nikdo z tohoto města
se neodváží sám projít kolem jejího hrobu nebo vyslovit její jméno. „Pojď,
zajedem na ten hřbitov vrátit tu loutku.“ Než jsme dorazili na místo,
už se začínalo stmívat, napadlo mě, že jít ve tmě na hřbitov asi nebyl
nejlepší nápad. „Tak jsme na místě, tady je pohřbena. Je to dost zarostlý,
však sem taky nikdo nechodí, ale jméno na pomníku tu pořád je. Vidíš
ty malý pomníčky? To jsou ty loutky. Podej mi Billyho.“ „Cože?“ „Jo, to je
přece ta loutka,“ odvětil Henry a začal kopat, až narazil na dřevěnou
krabici. Vrátil loutku do rakvičky a zakopal. „ Někdo ji asi musel vyhrabat,
jen by mě zajímalo proč. Teď už snad bude klid.“ „Jo, asi jo. Nezajedem
se podívat do toho domu, kde žila? Je to jen kus cesty odtud. „Seš blázen,
Henry, že tam chceš jít takhle večer, ale jdeme, aspoň zjistíme, co se
tady děje. Ta loutka nás už strašit nebude.“
Zatím se úplně setmělo. Nasedli jsme do auta a za chvíli jsme byli
u domu. Připomínal spíš starý zámek. Zaparkovali jsme na dvoře, vzali jsme
67
si z auta lucerny a vešli dovnitř - dveře nebyly zamčené. „Je to tady docela
zchátralý – prý tady byl po její smrti domov důchodců, ale zavřeli ho před
mnoha lety kvůli podezřelým úmrtím a navíc pár sester tvrdilo, že se čas
od času po chodbách potuluje postava neznámé ženy. Nakonec tam žádná
nechtěla pracovat a domov museli zavřít.“
„Kde měla vlastně pokoj, Henry?“ „Prej tam je nebo spíš byla
sesterna.“ Vyšli jsme do prvního patra a hned naproti schodům byla
sesterna. Vstoupili jsme dovnitř, ale po Lauře Shaw tu nic nezbylo – jen
po sestřičkách psací stoly, skříňka na léky, prázdné police. Henry si
ale všiml, že za skříní v dřevěném obložení je škvíra. Objevili jsme dveře
vedoucí do sklepa.
Sešli jsme po schodech dolů a nevěřili jsme svým očím: byla to velká
místnost plná různých částí loutek. Všiml jsem si, že na židli sedí malá
postava. Vypadalo to jako loutka v obleku, ale když jsem si posvítil
baterkou, málem jsem vykřikl. Před námi seděl ten chlapec,
který před mnoha lety zmizel. Bylo to už jen vysušené tělo
ve společenském obleku. Zničehonic se zase udělalo to příšerné ticho.
Henry povídá: „Takhle to začíná.“
Za námi spadl závěs a na obrovské polici se objevila řada všech
loutek kromě jediné, Billyho. Všechny loutky pomalu otočily hlavu doleva.
V temném koutě se pomalu pohybovalo houpací křeslo. Na něm seděla
ženská postava v černém. „Co chceš, Lauro?“ zeptal se Henry. „Pouze ticho
všem, kteří umlčeli mě…“ „ A proč jsi zabila toho chlapce?“ „ Nikdo o mně
nebude tvrdit, že jsem podvodnice. Víš vůbec, jak je těžké vyrobit
dokonalou loutku? Nikdo to neuměl tak dobře jako já.“ Stařena se trhavými
pohyby začala zvedat z křesla. Připomínala skutečně loutku, jak si přála
před svou smrtí. Henry po ní vrhl lucernu a ta podpálila závěs pod zvedající
68
se postavou. Loutky na policích začaly postupně ožívat. „Henry, ona žije
v těch loutkách!“ Vrhl jsem svou lucernu na polici a většina loutek začala
hořet.
„Utíkej, Filipe, utíkej!“
Běželi jsme po schodech nahoru. Henry klopýtl a viděl jsem,
jak ho za nohu drží bledá ruka. Tmu občas ozářily plameny,
které se pomalu šířily po místnosti. Přece ho v tom nenechám! Přemohl
jsem strach a seběhl pár schodů dolů. Henry už ztrácel sílu. Chytil jsem
ho za ruku a vytáhl nahoru. Společně jsme přirazili dveře do sklepa. Rychle
ven! Vyběhli jsme do zahrady a vyčerpaný Henry padl k zemi. Když jsme
se vzpamatovali, viděli jsme, že dům je v plamenech. Došlo mi, že ještě
jedna loutka zbývá. Nesměl jsem ztrácet čas. Doběhl jsem na dvůr k autu
a vyrazil zpátky na hřbitov. Po chvilce jsem byl na místě a rychle jsem běžel
k hrobu, kde jsme tu loutku pohřbili. Znovu jsem ji vykopal. Odklopil jsem
víko, z auta přinesl kanystr benzínu a chtěl ji zničit.
Vtom se přede mnou objevila postava. Uslyšel jsem zlý smích. Laura
Shaw! V panice jsem polil rakev benzínem a zapálil ji. Ozval se výkřik.
Z hrobu vyšlehly plameny, tělo loutky začalo černat. Laura po mně natáhla
bledé ruce. Couval jsem před ní, než jsem narazil do jednoho z náhrobků.
Už se mě skoro dotýkala, ale najednou se mi začala ztrácet před očima,
až zmizela docela. Jakoby z dálky se ozval tichý smích a šepot: „Mám tě rád,
mami.“ „Mám tě ráda, Billy.“
Začalo se rozednívat. Pomalu jsem se zvedl ze země. Když jsem
se otočil, všiml jsem si, že náhrobní kámen, před kterým jsem upadl,
je právě na hrobě Laury Shaw. Pod jejím jménem byla básnička:
„Světla zhasla, hvězda zašla,
69
Laura Shaw jak zvíře pošla.
Až její loutky rozpadnou se v prach,
městečko opustí hrůza a strach,
navždy oněmí mluvící břicho,
už nebude zabíjet hrobové ticho.“
*
„Já.. Já mám r-raději pohádky...T-tam všechno dobře dopadne, k když hrdina
splní všechny úkoly,“ vykoktala Johanka. Matyáš byl zticha, ale bylo na něm vidět, že
teď by možná ocenil nějakou veselou pohádku s dobrým koncem. Příběh je vyděsil.
Všude okolo viděli Lauřiny loutky. A najednou kočka jejich vypravěčky skočila z jedné
poličky na druhou. Johanka vypískla. Matyáš měl také nahnáno, ale když pochopil, co
se stalo, začal se smát.
„Ty máš, chlapče, určitě rád počítačové hry, viď?“ zeptala se vypravěčka.
„No, samozřejmě,“ odpověděl nejistě Matyáš. „Vy takovým věcem rozumíte?“
Paní za okýnkem se usmála „No, znám příběh o jednom chlapci, který byl
počítači posedlý. Stala se mu taková zajímavá věc…“
Právě mě vyhodili ze střední školy. Pořád nemohu pochopit proč.
Možná jsem neměl učiteli rvát tu tužku do nosu... Ale tu mu doktor vyloví
raz dva, tak proč? Kamarád říká, že to bude tím, že jsem mu roztrhal
70
a spolkl fotku jeho ženy. To jsem ale taky neudělal schválně, myslel jsem,
že je to reklama na Planetu opic. Hlavní problém bude asi v tom, že jsem
rozbil školní počítač, když jsem ho hodil po učiteli informační technologie.
Zasloužil si to, neměl mi doporučovat internet Ixplorer.
Právě jsem se procházel po ulici a přemýšlel, co řeknu doma,
když jsem najednou uviděl novou prodejnu s elektronikou. Zahleděl jsem
se do výlohy a tam byl notebook, který jsem si přál už hodně dlouho.
Vešel jsem do prodejny a rozhlédl jsem se. Stál jsem v místnosti
čtvercového tvaru. Po stranách na zdech byly skleněné poličky s notebooky,
nakloněné ke zdi, aby nepřekážely. Naproti dveřím stál menší pult
s prosklenou deskou, pod kterou byly různé součástky a doplňky k počítači,
flešky a další věci. Za pultem jsem uviděl dvoje dřevěné dveře. Jedny byly
otevřené. Nakoukl jsem dovnitř. Nacházela se tam místnost s velkým
stolem uprostřed. U stolu seděli dva lidé. Jeden něco dělal na notebooku
a ten druhý si četl. Víc jsem nestihl postřehnout, protože mě prodavač
oslovil: „Dobrý den, co byste si přál?“
„Kolik stojí ten notebook ve výloze?“ zeptal jsem se ho.
„Sedmdesát tisíc,“ opáčil okamžitě. Málem jsem se z té částky po...
„Kde jsou tu záchody?“ zeptal jsem se po delší odmlce,
abych prolomil trapné ticho. „Tady v prodejně?“ podivil se prodavač. „Ale za
rohem je opuštěná budova, dřív tam byly asi kanceláře, tak to zkuste tam.“
Vyvedl mě zadním vchodem ven na malé prostranství za domem,
které bylo ze všech stran ohraničeno několikapatrovými budovami.
Nacházelo se tam jen pár přeplněných popelnic a dveře se starým zeleným
nátěrem. Naznačil, abych vstoupil, a vrátil se do prodejny.
71
Rozhlédl jsem se. Napravo byla dvě umyvadla a po mé levé ruce pět
zeleně natřených kabinek. Toalety nebyly moc udržované a strašně to tam
zapáchalo, všude prach a stará špína. Vešel jsem do jedné z kabinek. Když
jsem otevřel dvířka, spatřil jsem menší notebook, ležící na záchodovém
prkénku. Měl šedou barvu a zlatou barvou nakreslený trojúhelník. Promnul
jsem si oči v domnění, že se mi to zdá. Když jsem po něm sáhl, ucítil jsem
slabé mrazení po celém těle.
Po chvíli jsem ho otevřel a zapnul. Jakmile se načetla plocha, zarazil
jsem se znovu. S otevřenou pusou jsem koukal na plnou plochu her snad z
celého světa. Bylo tam i pár složek nadepsaných RPG, Střílečky, Indie a
podobně. Uviděl jsem ikonu, která měla stejný tvar a barvu jako symbol na
notebooku. Klikl jsem na ni. Náhle jsem spatřil světlo a oslepil mě prudký
záblesk. Pak jsem omdlel.
Když jsem se probral, nebyl jsem už na záchodech. Ležel jsem v bílé
krychlové místnosti se zaobleným stropem. Bylo tam světlo, ale nedokázal
jsem postřehnout, odkud vycházelo. Jinak byla místnost prázdná.
Vstal jsem a vydal jsem se ke zdi. Byla to hladká zeď,
bez sebemenšího škrábnutí. Pokusil jsem se do ní udeřit, ale nic se nestalo,
jen mě začala bolet ruka. Všiml jsem si, že ze zdi vystupuje nějaká deska
o straně asi půl metru. Rozhlédl jsem se a zjistil jsem, že je tomu
tak na každé zdi. Rozhlédl jsem se ještě jednou a pozorněji. Zjistil jsem,
že na jedné desce je vyrytý symbol vypadající stejně jako ve hře Assassin´s
Creed. Přiblížil jsem se k té desce a dotkl jsem se jí. Najednou jsem ucítil
stejné zamrazení, jako když jsem sáhl po notebooku, který mě sem dostal.
Potom jsem znovu spatřil oslepující světlo a omdlel jsem.
Když jsem se probral, uslyšel jsem dusot koní. Pod sebou jsem cítil
72
tvrdé kameny, které mě bodaly do zad. Otevřel jsem oči a posadil jsem se.
Seděl jsem uprostřed ulice, kolem mě stály vysoké domy podivné
architektury, mezi kterými byly na střechách dřevěné lávky z hrubých prken.
S otevřenou pusou jsem sledoval davy lidí procházejících kolem mě. Všichni
byli nezvykle oblečeni a chodili od stánku ke stánku, kterých stála
po okrajích ulice spousta. Kousek ode mě projížděla skupinka lidí na koních.
Najednou jsem za sebou uslyšel křik. Ohlédl jsem se a spatřil
bezvládné tělo nějakého muže s červenou přilbou, padajícího k zemi. Z krku
mu tekl pramínek krve. Ale jeho vrah nikde. Jen skupinka bíle oděných
modlících se lidí.
Vstal jsem a vydal se k mrtvému muži. Měl na sobě brnění s velkým
červeným křížem na hrudi. V té chvíli jsem poznal, kde jsem. Ocitl jsem
se ve hře Assassin´s Creed. Muž přede mnou byl totiž templář.
Ohlédl jsem se po skupince bíle oděných lidí. Jeden chyběl. Podíval
jsem se nahoru. Zahlédl jsem jen kus bílého oděvu, jak mizí za okrajem
střechy.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, napravo jsem spatřil opřený žebřík.
Postavil jsem ho ke zdi domu, na kterém jsem zahlédl assassina, a vylezl
jsem po něm nahoru. V dálce jsem ho ještě spatřil, jak skáče z domu
na dům a rychle se vzdaluje.
Vyrazil jsem za ním. Běžel jsem přes střechy tak jako on,
ale přeskakovat domy jsem se neodvážil, tak jsem musel najít nějaké
to prkno mezi domy a přejít přes něj.
Nakonec jsem se tímto způsobem dostal nad malé prostranství
ve městě. Stála tam šibenice a na dřevěných stoličkách pod ní tři lidé
73
s oprátkou na krku. Kolem bylo pár strážných, kteří hlídali dav
před dřevěnou konstrukcí. Zpoza domu přicházeli tři lidé, oblečení stejně
jako strážní. Jeden muž kráčel vpředu a druzí dva za ním bok po boku.
Všichni tři vystoupili po schodech na dřevěnou konstrukci. Jejich
velitel se postavil doprostřed, otočil se k davu a začal cosi promlouvat
k davu. Najednou se na něj z výšky snesl assassin, kterého jsem sledoval,
a bodl ho do krku skrytou čepelí. Bleskurychle vstal od mrtvoly a přesekl
provazy nad hlavami odsouzenců. Potom se dal na útěk. Skočil přes hlavy
strážných a vběhl do ulice.
Vydal jsem se po střechách stejným směrem. Běžel jsem,
jak nejrychleji jsem dovedl, když mě najednou do uší udeřil hlasitý zvuk
zvonů. Vojáci volali na poplach. Zastavil jsem a podíval jsem se na ulici pod
sebou. Byla slepá. Bohužel právě tudy se rozhodl běžet assassin. Nebyl by
to pro něj ani takový problém, kdyby ovšem mezi vojáky nebyli také
lukostřelci.
Věděl jsem, že musím něco udělat. Rozhlédl jsem se po střeše. Po mé
levici leželo lano. Rychle jsem ho popadl a spustil dolů. Assassin si ho
naštěstí všiml a sáhl po něm. Jakmile jsem ucítil odpor, začal jsem tahat.
Brzy se na okraji střechy zachytila jeho ruka. Za chvíli vedle mě stál assassin
a mluvil na mě řečí, které jsem nerozuměl. Zarazil se, asi proto,
že mu to došlo. Chvíli jsme jen tak stáli a potom sáhl do kapsy a vytáhl
přívěšek stejného tvaru i barvy, jako měl znak na notebooku. Když jsem
si ho vzal, assassin se opět rozeběhl a zmizel.
Pohlédl jsem na trojúhelník. Opět mě oslepilo světlo a omdlel jsem.
Probudil jsem se v temném lese. Podíval jsem se k nebi, byl vidět jen
slabě svítící měsíc. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jsem baterku. Rozsvítil jsem
74
ji a rozhlédl jsem se kolem. Všude samé stromy, při zemi ležela mlha. Dodal
jsem si odvahy a šel jsem si projít okolí. Když jsem procházel lesem, narazil
jsem na vysoký plot. Obrátil jsem se zpět k lesu. V dálce jsem viděl bílou
tečku, která v mžiku zmizela za strom. Asi přelud. Vydal jsem se podél
plotu. Najednou jsem uviděl pár kamenů. Párkrát jsem je obešel a na jedné
jeho straně uviděl papírek s nějakým nápisem. Přiblížil jsem se k němu
a četl jsem: „NEOTÁČEJ SE!“
Chvíli jsem zaváhal, ale i přes varování jsem se otočil. Uviděl jsem
siluetu nějaké velké postavy v obleku. Neměla obličej. Náhle jsem
si uvědomil, ve které hře jsem. Dal jsem se na útěk. V duchu jsem si říkal,
že to nemůže být pravda, ale to jsem se spletl. Byl jsem ve hře Slenderman.
Běžel jsem a ani jsem se nekoukal na cestu, a tak jsem zakopl a upadl.
Ale kam se poděl Slenderman, mi bylo záhadou, každopádně byl pryč.
Trochu se mi ulevilo, i když jsem věděl, že se znovu objeví. Klepala se mi
hrůzou ruka a já jsem po tom šoku sotva ušel krok. Náhle jsem zaslechl
hlasitý dupot, jako kdyby se ke mně něco blížilo. Srdce mi bušilo tak nahlas,
že mi ten zvuk zní v uších dodnes. Světlo baterky pomalu začalo slábnout.
Zrychlil jsem krok, pot mi kanul po tváři a pořád byl slyšet ten strašlivý
dupot. Letmé světlo z baterky nasvítilo starý, skoro rozpadlý strom. Dupot
utichl, zrychloval se mi dech i tlukot srdce při každém kroku. Ve stromě byla
vykotlaná díra a v ní ležel malý kousek papírku. Stálo na něm: „NEDÍVEJ SE,
NEBO TĚ TO DOSTANE.“ Zamyslel jsem se a toto varování jsem pro jistotu
respektoval. Šel jsem dál a díval jsem se radši jen na zem. Najednou uvidím
na zemi stopy. Byly to lidské stopy. Jdu podle nich a najednou zahlédnu
na zemi ještě čerstvou kaluž krve. Hrůzou jsem vykřikl a rozhlédl se po
okolí. A zase jsem ho uviděl. Byl ale blíž než předtím. Koukl jsem se znovu
na zem a kaluž krve už tam nebyla. Slenderman také zmizel.
Zase jsem zaslechl ten strašlivý dupot. Slzy mi strachem vytryskly
75
z očí a bezmyšlenkovitě jsem se rozeběhl. Čím dál jsem byl, tím hlasitější byl
dupot. Najednou světlo z baterky zhaslo. Pokoušel jsem se ji zase rozsvítit,
ale dupot se přibližoval. Nemohl jsem ani odšroubovat kryt, jak se mi potily
ruce. Začal jsem zmatkovat, tloukl jsem baterkou o zem. Slyšel jsem už, jak
se to po mně chce vrhnout, a najednou se baterka rozsvítila. Náhle dupot
utichl. Pokračoval jsem dál. Větve praskaly a v temných korunách stromů
začali znenadání krákat havrani. Les byl pořád hustší a hustší. V dálce jsem
uviděl malý záblesk světla a vydal jsem se tím směrem.
Myslel jsem, že se už z toho lesa dostanu pryč, ale doběhl jsem
jen ke skoro rozpadlému lesnímu domku. Vypadal, jako by měl každou
chvíli spadnout, ale strach mě donutil vejít dovnitř. Ještě jednou jsem se
ve dveřích otočil a zase jsem ho uviděl. V panice jsem vběhl dovnitř a ocitl
se v temné chodbě. Nezastavil jsem se do chvíle, než jsem uviděl,
jak ze střechy kape krev. V tom okamžiku jsem uslyšel, jak něco škrábe do
zdi, a kachličky začaly odpadávat. Vběhl jsem do jediné místnosti s dveřmi
a zavřel jsem.
Začalo pršet a ještě do toho hřmít. Baterku jsem pro jistotu zhasl
a sedl si do rohu místnosti. Sledoval jsem dveře a čekal, že sem vtrhne
Slenderman. Skřípot konečně ustal. Vtom jsem uviděl, jak blesk nasvítil
místnost a pod dveřmi jsem viděl černé nohy otočené směrem ke dveřím.
Ještě jednou zahřmělo a nohy už tam nebyly. Rozhodl jsem se rozsvítit,
když v tom okamžiku byl vedle mě. Vykřikl jsem hrůzou a vyběhl
z místnosti. Utíkal jsem, až mě zastavila zeď. Prohlédl jsem si ji pozorně
baterkou. Byl tam krví namalovaný trojúhelník, stejný jako ta ikona.
V okamžiku, kdy udeřil blesk, jsem opět omdlel.
Jakmile jsem se znovu probral, zjistil jsem, že ležím na zádech v křoví
uprostřed lesa. Sotva jsem se stačil rozhlédnout, uslyšel jsem tiché kroky.
76
Okamžitě jsem se otočil na břicho a vyhlédl jsem z křoví. Kousek ode mě se
někdo plížil, ale viděl jsem jen jeho nohy. Měl na sobě vysoké kožené boty a
našlapoval velmi opatrně. Najednou neznámý zastavil u velkého kamene.
Uslyšel jsem tichý zvuk, jako když se meč pomalu vysouvá z pochvy. Vtom
se kámen před ním pohnul. Nevěřil jsem vlastním očím. To nebyl kámen,
ale nějaká psovitá potvora s velkými a patrně velmi ostrými zuby. Nestihl
jsem ani mrknout. Vrhla se po neznámém a povalila ho na zem. Jakmile se
to stalo, uviděl jsem jeho tvář. Byl to muž s delšími bílými vlasy a s jizvou
přes oko. Rázem jsem věděl, kde se nacházím tentokrát. Ten muž přede
mnou byl zaklínač, muž se speciálním výcvikem, jehož úkolem je zabíjet
různé příšery a pomáhat lidem. Tu hru jsem hrál několikrát a dokonce jsem
viděl seriál.
Jenže tenhle zaklínač měl teď problém. Když na něj bestie skočila,
upustil meč a jen stěží si od její tlamy plné ostrých zubů udržoval odstup.
Věděl jsem, že musím jednat. Rozhlédl jsem se po něčem, co by mi mohlo
pomoct. Kolem mě bylo pár kamenů. Sáhl jsem po jednom z těch větších
a hodil jsem ho po netvorovi. Zasáhl jsem ho přímo do hlavy. Zakňučel
a ohlédl se na mně. Rychle jsem sáhl po dalším kameni a znovu jsem hodil.
Tentokrát jsem zvíře zasáhl do boku.
Tvor úplně zapomněl na zaklínače a rozeběhl se ke mně. Sotva jsem
stihl vstát, povalil mě stejně jako předtím zaklínače a mohutnou prackou
mě škrábl do tváře. Chystal se mě kousnout do krku, když se najednou
zarazil. Chvíli jen tak stál a klepal se a pak mi spadl na hruď. Odvalil jsem
ho ze sebe a postavil jsem se. Přede mnou stál zaklínač se zkrvaveným
mečem a hleděl na mě.
„Děkuji ti,“ pronesl ke mně hlubokým hlasem, „bez tvé pomoci bych
asi nevyvázl.“
77
„E... nemáte zač,“ odpověděl jsem zdráhavě po delší odmlce.
Zaklínač zamručel a pohlédl na mrtvé zvíře. „Nebezpečný tvor,
ale teď už nikoho ohrožovat nebude,“ řekl a začal si o mrtvolu otírat
zkrvavený meč. Všiml jsem si, že na rukojeti byl nakreslený mně už známý
trojúhelník.
„Co znamená ten znak?“ zeptal jsem se ho.
„Tohle?“ ukázal na trojúhelník. „Ani nevím, je tu nakreslen už od té
doby, co jsem ho dostal. Jeden kupec říkal, že znamená něco jako spánek
nebo koma.“ Zaklínač se podíval na slunce. „Měl bych už jít, šťastnou
cestu.“ Poté pomalu odkráčel.
Zamyslel jsem se nad tím znakem a jediná věc, která mě napadla,
bylo to, že mám usnout. Vrátil jsem se zpět na místo, kde jsem se nedávno
probral, a pomalu jsem usnul.
S palčivou bolestí hlavy jsem se zase probudil. Tentokrát to byla
nějaká bojová základna. Měl jsem na sobě modré oblečení a helmu.
Všechno vypadalo jako z budoucnosti. Stál jsem v nějakém hangáru, všude
stály velké stroje. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byla tam spousta lidí, všichni
byli otočení směrem k levitujícímu pódiu. Stál tam muž se spoustou medailí
a hlásal, že se už musíme vzepřít republice a že musíme potvrdit suverenitu
našeho lidu. Všichni bouřlivě souhlasili a já jsem přemýšlel, co mě čeká
tentokrát. Najednou se otevřely dveře hangáru. Všichni se rozběhli ke
strojům. Zjistil jsem, že to jsou válečné stroje. Tentokrát jsem se ocitl ve hře
Planetside 2.
Přišel ke mně nějaký voják a řekl mi: „Právě mi řekli, že tě přiřadili ke
mně do letadla.“ Nastoupil jsem a prohlédl jsem si vnitřek stroje. Byli tam
78
dva muži, oba se tvářili nepřátelsky. Jeden seděl u plazmového děla, které
se nacházelo na střeše mezi křídly letadla. Druhý seděl u řídícího panelu,
který ovládal štíty letadla. Během chvíle do letadla nastoupilo několik
dalších mužů. Než jsem si stihl rozmyslet, jestli mám vystoupit nebo zůstat,
letadlo už bylo ve vzduchu. Už jsem jednou letěl letadlem, ale tohle bylo
jiné, nebylo vůbec nic slyšet a necítil jsem ani turbulence, což mi připadalo
divné.
Po chvíli se rozblikalo červené světlo a letadlo se roztřáslo. Muž
za pultem hlásil: „Hlavní štít je poškozen a už více zásahů
nevydrží!“ Z řídícího kokpitu se ozvalo: „Musíme zahájit evakuaci, vyskočte
z letadla!“ Všichni okamžitě začali skákat z letadla, ale bez padáků.
Nechápavě jsem na to koukal, ale najednou vylezl takový vysoký svalnatý
muž, chytil mě a skočil se mnou z letadla. Klást odpor bylo zbytečné.
Při pádu jsem se podíval nahoru a viděl jsem naše letadlo, jak vybuchuje
a jak jeho trosky padají k zemi.
Asi 200 metrů nad zemí muž řekl: „ Padák otevřít,“ a on se opravdu
otevřel. Jakmile jsme se dotkli země, muž mě pustil a já si řekl, že už
to horší nebude. Najednou na nás vyběhla nějaká divná stvoření. Vypadala
jako obrovští tygři s nazelenalou kůží a dlouhým, na konci rozdvojeným
ocasem. Jeden z mužů vykřikl: „ Pozor, mají jed v tlamě a otrávené drápy
na předních nohách. Jakmile to vykřikl, jeden z tygrů se na něj vrhl a už mu
nebylo pomoci. Chopil jsem se zbraně a začal střílet, ale to byla chyba.
Jednoho z tygrů jsem postřelil a on se na mě rozeběhl. Začal jsem utíkat.
Tygr mě doháněl a já si myslel, že už je konec. Tygr na mě skočil a zaťal
do mě své ostré drápy. Když už to chtěl skoncovat, přiběhl tam ten velký
muž a jediným výstřelem tygra zabil. Přišel ke mně a klidný hlasem mi řekl:
„Už podruhé jsem ti zachránil život.“ Usmál se, zvedl mě ze země a poplácal
po rameni. Ušel jsem pár kroků, když jsem se svalil na zem. Začal jsem
79
se třást. „ Jed začal působit,“ řekl jeden z mužů. Nevím, o čem se bavili,
protože jsem nic neslyšel, v uších mi příšerně pískalo a viděl jsem jen
mlhavě. Někdo na mě mířil nějakou věcí, která připomínala trojúhelník,
a já jsem cítil, jak bolest pomalu ustupuje. Opět jsem zaslechl hlasy
a omdlel jsem.
Když jsem otevřel oči, spatřil jsem černý strop. Byl jsem opět v
místnosti, ve které byly na stěnách ty zvláštní desky. Jenže teď tu nebylo
nic. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe v domnění, že se něco stane.
A opravdu, na jedné zdi se objevil už známý trojúhelník. Po chvíli se objevily
další tři trojúhelníky. Všechny čtyři se daly do pohybu, až se nakonec složily
do jednoho velkého, který začal zářit oslnivým světlem, které mě na
okamžik oslepilo.
Ocitl jsem se opět na záchodech, kde jsem našel notebook. Několik
minut jsem tam jen tak stál a přemýšlel. Byl to jen sen? Podrbal jsem se
na tváři a s hrůzou jsem zjistil, že na ní mám hluboký škrábanec. Rozběhl
jsem se ven ze záchodů. Stál jsem opět na malém prostranství za
obchodem. Ještě jednou jsem se dotkl tváře a vydal jsem se ke dveřím
do obchodu.
„Stalo se vám něco? Vypadáte nějak divně.“ Otočil jsem se za lasem
a zjistil jsem, že to je prodavač.
Chvíli jsem mlčel a jen tak na něj koukal. „Ne, všechno je
v pořádku,“ řekl jsem a vyšel jsem na ulici. Opět jsem se zastavil a uvažoval
nad vším, co se stalo.
Poté jsem se zhluboka nadechl a vydal jsem se zpět do školy, odkud
mě vyhodili, poprosit, jestli by mi nedali ještě jednu šanci.
80
*
Děti se unisono zasmály. Konečně vtipný příběh. Už téměř zapomněly na čas.
Chtěly další a další příběhy. Kočka znovu přeskočila z poličky na poličku a hlasitě
zamňoukala.
„No vidíš, Marilyn, hodina už asi uplynula, viď? Ještě že tě mám.“ Děti se na
sebe zmateně podívaly.
„No jo,“ řekla Johanka, „už bychom měli jít za maminkou.“ Matyáš se zatvářil
trochu naštvaně.
„ Tvá sestra má pravdu,“ přidala se stará paní.
„Tak jo, no…“ Děti si sbalily batůžky a pomalu se šouraly ke krásným
dřevěným dveřím s neporušeným lakem. Naposledy se ještě ohlédly za zvláštní
vypravěčkou v okýnku. Kočka jí znovu spokojeně vrněla v klíně. Paní jim kývla na
pozdrav, ale vůbec nevypadala, jako by se loučila. Spíš jako by říkala: ještě se uvidíme.
„Nashledanou,“ pozdravily děti a vyšly na zaprášenou chodbu. Obchodní dům
jim už ale nepřipadal tak nepřátelský. Dlouhá chodba byla plná lidí a na jejím konci už
čekala maminka.
„ No kde jste se loudaly? Už tu na vás čekám celou věčnost.“ Děti se
k ní radostně rozeběhly. „ Tak kdepak jste byli?“ pokračovala maminka a láskyplně se
na ně usmála.
„Byli jsme na záchodech a ta paní, co tam vybírá peníze, nám vyprávěla
příběhy,“ odpověděla pohotově Johanka.
Matyáš se otočil a ukázal ke dveřím, kterými před malou chvíli vyšli, a nemohl
uvěřit vlastním očím. Dveře, na které se teď díval, rozhodně nebyly ty, které
předpokládal, že uvidí. Místo krásných dřevěných dveří tam byly dveře staré,
oprýskané, popsané, posprejované a dokonce přelepené policejní páskou. Rozhodně
81
nemohly vést do místnosti, ve které ještě před chvílí poslouchali příběhy staré paní.
Strčil loktem do Johanky, aby se také podívala. Jeho mladší sestra jen vykulila oči. Oba
s otevřenými ústy nechápavě zírali na dveře. Promnuli si oči a podívali se znovu.
Přeskočilo jim snad? Najednou mezi lidmi na chodbě spatřili onu vypravěčku. Oběma
se ulevilo. Snad si jen spletli dveře. Ty jejich určitě někde musí být. Vždyť vidí i tu
podivnou milou paní se šedivými vlasy, která je poslední hodinu bavila.
„Podívej, mami, támhle je ta paní, o který jsme ti říkali!“ vykřikla nadšeně
Johanka. No jasně - museli se zmýlit.
Maminka se otočila tam, kam směřovaly pohledy dětí.
„Ale… vždyť tam nikdo není,“ pozastavila se nad prázdným prostorem před
sebou.
„Ale mami, přímo tamhle!“ ukazoval Matyáš. Vypravěčka stála uprostřed davu
lidí a usmívala se. Její oči se ale nesmály. Děti znejistěly.
„Támhle, mami, támhle stojí!“ Matyáš přejížděl očima z vypravěčky na
maminku, která na ně nechápavě zírala. „Támhle! Ty ji nevidíš?“ Hlas se mu třásl.
„Prosím tě, Matyáši, vždyť tady vůbec nikdo není!“ Matyáš a Johanka ale
viděli plnou chodbu lidí a vypravěčku mezi nimi, jak stála a usmívala se.
„Koukej, mami, má tady i tu svou kočku!“ zatahala maminku za rukáv
Johanka. Skutečně, malá černá kočka se mihla za rohem.
„Mami, to je Marilyn!“ Kočka se pomalu plížila ke své paní. Jak jen je možné,
že to maminka nevidí? Vždyť ta kočka… Právě se chystala otřít se o nohy své paní
a...
Ta kočka prošla skrz. Skutečně prošla skrz nohy jejich vypravěčky. Děti nic
nechápaly. Jen zíraly s vykulenýma očima na usmívající se ženu. Maminka je vzala za
ramena a už je táhla k rozbitým eskalátorům.
82
„Máte asi jenom vidiny, pojďte, je čas vrátit se domů.“ Děti se ani nebránily.
Jen stále vyjeveně zíraly za sebe na ženu stojící vprostřed přeplněné chodby.
„Pojďte, udělám vám kakao. Jo a pro tebe,Johanko, pro tebe mám hezkou
knížku. Tedy ta prodavačka říkala, že je hezká, tak budeme večer číst. Eruann a Elvira
se to jmenuje,“ pronesla maminka povzbudivým hlasem.
Už byli téměř u východu, když maminka dodala: „A pospěšte si, vidíte přece, že
jsme tu poslední!“ Děti ale viděly plnou chodbu lidí. Viděly několik kluků v maskáčích
a Matyáš hned poznal Boarta, milovníka tanků. Viděli chlapce, který si v podpaží nesl
notebook se zlatým trojúhelníkem. Možná už ho vzali zpátky do školy. Hned proti nim
šla dívka se zjizveným předloktím. Právě se usmívala na svalnatého vojáka. Ten by byl
určitě schopný zachránit svět. Okamžitě poznali Alexandru a Johna Glasera. Opodál
stál muž s mečem, ze kterého stékala čerstvá krev. U vchodu pokřikoval Bandaska na
kolemjdoucí. Jednou rukou držel kolem ramen Bedřišku a ve druhé svíral prázdnou
lahev. Kolem něho právě prošel muž středního věku v obleku, do kterého posléze něco
šíleně rychlého vrazilo a rozsypalo všechny šanony, které muž svíral v podpaždí. To už
byl s největší pravděpodobností superrychlý pan Srnka. U obchůdku s potravinami se
snažil udržet na nohou mladý muž s kocovinou v uváleném obleku. Viděli ženu
nesoucí loutku. Měla zapadlé, zlé oči. To byla určitě Laura Shaw. Právě ji míjel
chlapec. Podivný, mlžný chlapec, který vypadal, jako by snad po sto letech získal
svobodu. Na lavičce seděli vedle sebe muž a malá holčička. Oba dva okusovali
celozrnné pečivo. A oba hladovýma očima pozorovali výlohu s uzeninami. Do
supermarketu právě vešli dva zasmušilí vědci, kterým se nejspíš nepodařily jejich
pokusy. A společně s dětmi ven z nákupního centra vyběhl chlapec s výrazem štvance,
za kterým se hnala parta rváčů.
Je možné, aby příběhy ožily? Věřte nevěřte…
83
„
Za sedmero řekami
a sedmero horami, v království plném
voňavých květin a krásných lesů, v království, kde se všichni veselí a tančí
každý den, vládne jeden velmi dobrý král, který se jmenuje Dobromil,“
začal vyprávět chraplavým hlasem ten podivný stařec v otrhaném oblečení,
kterého Eruann potkal před hostincem.
„A… a to mluvíte na mne, pane?“ zatvářil se Eruann zaraženě.
„No tak dobře… Tak to tam bývalo dřív. Teď to není za sedmero
řekami ani sedmero horami, ale za Údolím strachu a Paloukem prokletých
duší, království není plné voňavých květin ani krásných lesů, ale jedovatých
plynů v lesích tak temných, že i ti nejchrabřejší z nejchrabřejších se v nich
bojí byť jen špičkou nosu ukázat, namísto veselí tam panuje hladomor,
beznaděj a strach a král se nejmenuje Dobromil a není vůbec dobrý, jeho
pravé jméno je Herumor.“
„Zajímavé, pane, ale teď vážně, to mluvíte na mne? A tak temné být
lesy přece nemohou, nebo snad ano?“
„Ach ano chlapče, opravdu to tak je. Ale ještě zajímavější je, že lesy
nejsou prázdné…„
„Jak to myslíte, nejsou prázdné‘?“ přerušil Eruann toho podivného
starce.
„Nepřerušuj mě! A myslím to tak, že i když do nich nikdo byť jen
špičkou nosu nechce vstoupit, žijí tam lidé, uprchlíci, ti, kdo utekli
z království, aby se zachránili před jistou smrtí. Existuje proroctví, které
říká, že jednou přijde ten, kdo krále svrhne a nastoupí na jeho místo
se ztracenou princeznou po boku. To proroctví zní takto:
84
Lesy z tvého strachu žijí
a jeho obraz nepomíjí.
Jen ten, kdo vyvolený je,
překoná z nástrah vše.
Jen on po boku s princeznou
může zabít krále dýkou železnou.
Až nadejde správný čas,
království se vrátí zpět v krásu a jas.
Tak vyvolený po boku s princeznou,
v království na trůnu místo naleznou.“
„A proč mi to říkáte? Vždyť to jsou stejně jen pohádky. A žádný král
Herumor není!“ pronesl rozhodně Eruann.
Stařík dělal, jako by nic neslyšel, a pokračoval: „Herumor dobývá
mnohá území a brzy přitáhne i sem, Eruanne.“
„Ne, vážně, proč mi to říkáte? To snad chcete, abychom se lekli
a ute…“ Najednou se Eruann odmlčel, došlo mu, že starci neřekl své jméno.
„A jak víte, že se jmenuji Eruann? Kdo vůbec jste?“
85
Stařec se jen tajemně usmál a řekl: „Už brzy se naplní tvůj úděl,
Eruanne. Teprve pak poznáš, čeho jsi opravdu schopen a k čemu jsi byl
předurčen.“
„Co? Jak to jako myslíte?“
Stařec se začal zvedat z lavice. Poté položil Eruannovi ruku
na rameno a pronesl: „Pamatuj, Eruanne, na slova proroctví. Již brzy
poznáš, čeho jsi schopen. A ne každá pohádka je pohádkou. Přeji ti hodně
štěstí na tvé cestě za námi, Eruanne, nebudeš to mít snadné,“ odpověděl
tajemný stařec nechápavému Eruannovi. Vyšel před hostinec a zabočil
na cestu vedoucí k hvozdu.
„Počkejte, pane! Na jaké cestě? Já na žádnou cestu nejdu. A, a…
tam přeci nemůžete, lesy jsou nebezpečné a již brzy se začne stmívat!“
Stařec se otočil a s tajemným úsměvem znovu pohlédl na Eruanna. V tu
chvíli Eruannovi zakryl pohled projíždějící koňský povoz. Když projel, stařec
byl pryč.
***
Ještě téhož dne Eruann vyprávěl svému dědovi Noldovi o podivném
setkání s tajemným starcem a zvláštním proroctví. Jak přitom svého
zamyšleného děda sledoval, uvědomil si, že si ani nevšiml, jak byl stařec
Noldovi podobný. Zdálo se mu, že na jeho vrásčitých tvářích vidí něco víc
než jen zájem. Děda vypadal znepokojeně.
„Dědo, co se děje?“ zeptal se opatrně Eruann.
86
„Eruanne, teď mne poslouchej. Na vysvětlování není čas, vše ti řeknu
později. Řekl ti ten stařec, jak se jmenuje?“ „Ne, ale…“ „Dobře, teď musíš jít
osedlat Rocca s Tarou.“ „Ale…“ „ Udělej to a hned!“ zahřměl Noldo.
„Dobře, dobře. Tak já jdu,“ řekl zaskočený Eruann a zamířil do stájí.
„Co se to jen děje? Proč si děda přeje, abych osedlal Rocca s Tarou,
už je tma, nemůžeme přece nikam jet. To je hloupost. A jak to, že se mu tak
náhle změnila nálada, když jsem se zmínil o tom starci?“ mumlal si
pro sebe Eruann, zatímco sedlal koně.
Právě ve chvíli, kdy Taře dovazoval podbřišní pás, dorazil do stájí
Noldo a vrazil Eruannovi do rukou meč.
„Eh… dědečku, k čemu meč? Kam to chceš jít?“
„Však ti vše řeknu, ale teď nasedej, není času nazbyt. Já si beru Taru,
je klidnější a mně už přece jenom není dvacet.“
Eruann chvíli strnule stál, než si meč zastrčil za opasek a naskočil na
Taru. Pak už následoval svého děda na cválajícím Roccovi. Na to, že je tak
starý, jezdí až podezřele dobře, pomyslel si Eruann a uháněl dál.
***
„Princezno, princezno!“ zavolal podivný stařec na dívku zahalenou
do pláště s kápí, pod kterým měla kalhoty a koženou tuniku s dlouhým
rukávem. Na dívku byla dobře vyzbrojena - Za opaskem měla zastrčený
meč, v rukou držela luk, a na zádech jí visel toulec se šípy.
87
„Sailone? Už jsi zpět? To je skvělé. Ale… jsi zraněný. Co se stalo?
Podepřela zraněného Sailona a zamířila s ním do tábora. „Sailone, vyprávěj,
co se stalo?“
„Ach, princezno, našel jsem ho, našel jsem vyvoleného, již brzy sem
dorazí. Jsem si jist, že o mně řekne mému bratrovi Noldovi. Již brzy
se střetnete s Herumorem.“
„To je skvělé, Sailone, ale jsi si jist, že to byl opravdu on?“
„Ano, princezno: Vyvolený je ten, jenž má na ruce ránu sklem…“
začal Sailon.
„Uzře ji však v den, kdy král zničí jeho zem,“ dokončila princezna.
„Ano, správně, princezno, předpokládám, že teď už jsou s Noldem
na cestě sem.“
„Jsem ráda, že Eruann sem brzy dorazí, tito lidé si toho vytrpěli
už dost. Ale stále jsi neřekl, proč jsi raněn.“
„To Herumorovo vojsko, jeden lučištník mne spatřil a vypálil na mne
šíp. Pak jsem rychle zmizel. Je to jen škrábnutí. Brzy se to zahojí. Herumor
asi nebude dnes v noci dobře spát. Teď určitě ví, že Eruannn bude blízko.“
„Těším se, až Eruanna uvidím a až králi budu moci zabodnout dýku
do srdce. Ale teď pojď, Sailone, musím tu ránu ošetřit.“ Princezna
podepřela raněného starce a zamířila s ním do stanu.
***
Eruann s Noldem právě dorazili k lesu, když Herumorova vojska
začala rabovat jejich vesnici
88
„ Dědo, co se to děje? Tak už mi to konečně řekni! Jako kdyby
někoho hledali! Jak jsi věděl, že máme utéct?“ Rozzlobený Eruann prudce
zastavil cválajícího koně.
Noldo se s povzdechem otočil: „Erunne, nechtěl jsem, abys to viděl.
Je to Herumorovo vojsko a hledají tebe.“ „Cože? Proč…“ „Teď mě
nepřerušuj. Podívej se na svou ruku, Eruanne. Vyvolený je ten, jenž má
na ruce ránu sklem. Uzře ji však v den, kdy král zničí jeho zem. Vidíš tu
jizvu, Eruanne? Udělal ti ji Herumor. Původně tě chtěl zabít, ale tvá matka
za tebe položila život. Chtěl se tě zbavit, když jsi byl ještě batole. Tvou
matku zabil, ale tebe nikdy nedostane. Ujal jsem se tě a čekal na tento den.
Ten stařec, kterého jsi potkal, je můj bratr Sailon. Tím, že dnes přišel,
mi oznámil, že už nadešel čas. Eruanne, ty jsi vyvolený. Jen vy dva
s princeznou můžete zachránit království. Teď pojď, nesmějí nás vidět.
Utáboříme se v lese. Tam ti toho řeknu víc.“
Eruann s bolestí ve tváři sledoval, jak jeho domov sžírá mocný oheň.
Poté pohlédl na svou dlaň, byla na ní jizva, která se táhla přes celou
jeho ruku. Byla tam jizva stará sedmnáct let, která se zjevila až dnes.
„Je to tak, Eruanne. Teď ale rychle pryč,“ řekl Noldo. Oba obrátili
koně a zamířili spolu hlouběji do lesa.
***
„Králi Herumore, králi Herumore!! Jsou tu nějací potulní kramáři,“
zavolal na krále přijíždějícího s vojskem do hradu poskok Terkan.
„A co já s nimi mám dělat? Měl jsi vyhnat hned, jak se zde ukázali.
Teď to už nech na mně. Ať poznají, že sem neměli nikdy chodit.“
89
„Králi, zdravím!“ zvolala silným hlasem žena s jasnýma očima,
oblečená v barevných látkách, které jí splývaly ve vrstvách přes sebe.
„Oč si žádáš?! Nemáš tu co pohledávat! Jdi si ty i tvá sebranka,
odkud jste přišli! Máte štěstí, že jsem vás ještě nezabil!“ promluvil král
sedící na neklidném hřebci.
„Jsi rozzlobený, doufal jsi, že dnes konečně najdeš Eruanna, chlapce,
kterého jsi před sedmnácti lety málem zabil. Chyběl už jen malý kousek, že,
králi? Jmenuji se Furu, a vím toho o tobě víc než ty sám,“ řekla žena
posměšně.
Z královy tváře se dal vyčíst hněv. Pobídl hřebce do slabin, ten
se vzepjal a vyrazil vpřed. Král na cválajícím koni vytasil svou dýku a dojel
k ženě. Zastavil těsně před ní, ale ona se ani nepohnula, jen stále hleděla
králi zpříma do očí.
Král rychle a zkušeně sekl dýkou tak, jako by chtěl kramářce
podříznout hrdlo. Ta mu však dýku bleskurychle vytrhla a odhodila stranou.
Poté strhla překvapenému králi z ruky rukavici a pohlédla na jeho dlaň.
Mlčky se zadívala králi zpět do očí a v králově znechucené tváři se objevil
náznak strachu. Poté nastavila ruku a jeden z kramářů jí do ní vložil dýku.
Tu i s rukavicí vrátila kramářka králi. Ten se kramářce díval stále
se strachem do očí a řekl: „Dejte jim jídlo a pití a nechte je tu přespat
do rána.“
„Ale pane…“ začal Terkan.
„Už jsem řekl. Pohostěte je a nechte přes noc,“ okřikl král svého
sluhu, vytrhl kramářce ruku a odcválal do stájí.
90
Furu s jiskrou v očích a vítězným úsměvem krále sledovala, dokud
nezajel do tmy tak hluboké, že už tam nedohlédla.
***
Měsíc byl už vysoko na obloze, když oheň, který Eruann s Noldem
rozdělali, uhasínal. Noldo vyprávěl Eruannovi o temných lesích. „Musíš
pochopit, Eruanne, že temné lesy jsou sice na první pohled tmavé
a zlověstné, ale v každém stromě, každém keři, každé rostlině žije
bytost, duše, která se s rostlinou zrodí, žije a umírá. Jsou jejich součástí.
Vnímají tento svět jinak a tak vycítí, jestli máš dobrý či špatný úmysl. Máš-li
ho špatný, vytrestají tě. Naleznou tvůj největší strach, ukáží ti ho a vyženou
tě. Ale pokud máš úmysl dobrý, pomohou ti. Ukáží ti cestu. Proto mohou
v temných lesích žít lidé, ti všichni byli vyhnáni nebo utekli z Herumorova
království. Herumor využívá černé magie. Každý zmařený život, každý,
koho erumor zabije, mu dává sílu.“
„Ano, dědo, to chápu, ale když jsem vyvolený, tak bych já měl mít
ten nejlepší úmysl. Proč bych tedy měl překonávat nástrahy, abych
se k těm lidem dostal? A taky mi vrtá hlavou, jak je možné, že se k nám
Herumor dostal až teď.“
„To je jednoduché. Herumor se přes temné lesy nedostal, protože
mu to proroctví nedovolilo a také neměl dobrý úmysl. Věděl, že tě
ukrýváme tady a předpokládám, že teď pěkně zuří. Už byl tak blízko,“
zasmál se Noldo a pokračoval: „No ale zkrátka- dostal se přes lesy, hodně‘
rychle, což není dobré znamení. A abys rozuměl, dostat se k uprchlíkům
nebudeš mít lehké, přestože jsi vyvolený. Na tom už nic nezměníš. Bylo to
určeno od chvíle, kdy bylo proroctví vyřčeno.“
„A kdo ho vlastně vyřkl?“ zeptal se Eruann se zvědavostí.
91
„Tvoje matka. Věnovala magii mnoho času. Krále nenáviděla stejně
tak jako všichni ostatní a tak, když ses narodil v temných lesích, vyřkla to
proroctví. Bylo to zaklínadlo. Nedokázala se dívat na bolest ve tvářích
ostatních lidí. Jediná část toho kouzla, kterou ještě neznáš, zní takto: Ty,
Eruanne, budeš ten, kdo vrátí život v tuto zem. Potom tě řízla lehce do
dlaně, aby získala kapku tvé krve, teprve pak mohlo být kouzlo dokončeno.
Nakonec se přihnal Herumor, věděl, že se tvá matka o něco pokusí, vyrval
ji z rukou střep a dál jsem ti to už říkal. Nevím, co víc ti říct. Snad už jen to,
abys šel už spát, za úsvitu vyrážíme. Sice to není daleko, ale bude
to náročná cesta. Dobrou noc, Eruanne.“
Eruann se ještě chvíli díval vřes vrcholky stromů na hvězdy. Trvalo
dlouho, než dokázal usnout…
***
Odbila půlnoc, když se král konečně vrátil do svých komnat.
Byl velice rozzuřený. Ten jediný, kdo ho může zničit, mu proklouzl mezi
prsty jako písek. A k tomu ta kramářka.
Musel čekat dlouho, než hrad utichl. Teprve pak se mohl vydat
do vozu těch kramářů. Procházel temnými chodbami bez louče a neustále
si opakoval: „Nikdo mě nesmí vidět. Nikdo mě nesmí vidět.“ Přitom sám
nevěděl proč.
Dorazil k vozu. Dříve než stihl vůbec zaťukat, zevnitř se ozvalo:
„Pojď dál, králi, očekávala jsem tě a neboj, mí přátelé jsou pryč.“
Král odkryl plachtu a vešel dovnitř. Plamínek měděné lampy
jen skromně osvětloval vnitřek vozu. Pestré látky a hrubě tkané koberce
92
se ztrácely v temných koutech a ve vzduchu byla cítit vůně cizokrajných
bylin.
„Proč jsi za mnou přišel, králi?“ zeptala se kramářka. Král jen mlčel,
tak pokračovala: „Chceš vědět, jak vím, co vím. Chceš vědět, jestli vím něco
víc. Chceš vědět, jak zničit Eruanna.“
„Jak to…?“
„Ššš… Prostě to vím. Má jediná rada zní takto: láska je nejsilnější cit,
když ji zničíš, vyhráls.“
Král pomalu přešel ke kramářce a zeptal se: „Jak jsi říkala, že se
jmenuješ?“
„Furu,“ odpověděla klidně.
„A když tedy víš, co víš, víš taky, co se stane těm, kdo toho vědí příliš
mnoho?“ Vzal Furu pod krkem a vytáhl svou dýku.
Furu stále stejně silným a klidným hlasem řekla: „Okusí chlad oceli.“
V ten moment probodl král kramářce srdce a ta z posledních sil řekla: „Ta aky vím, že získá-získáváš sílu z těch, kterým ži- život vezmeš.“ A poté Furu
naposledy vydechla. V ten moment jako by krále bodaly do hlavy tisíce
nožů. Tuhle bolest cítil jen jedinkrát předtím. Poté se mu v hlavě ozval
kramářčin hlas. „Ale ne sílu čarodějek.“
***
Po několika hodinách cesty se Eruannovi s Noldem před očima
rozprostíraly na obzoru temné lesy. Noldo zastavil a promluvil k Eruannovi:
„Podívej, Eruanne, tohle jsou temné lesy. Půjdu s tebou k nim, ale pak
93
se odpojím. Neboj, zvládneš to. Bude to těžké, to ano, ale musíš vytrvat.
Cesta se ti ukáže sama. Možná to bude chvíli trvat, ale ukáže se. A Eruanne,
tohle si pamatuj a stále připomínej: Ať už tam uvidíš cokoli hrozivého, není
to skutečné. Stále si to připomínej, není to skutečné. Ano? Dobrá,
tak jedeme.“
Pobídli Rocca s Tarou a vyrazili k lesům. Když dojeli k prvním
stromům, sesedli z koní.
„Eruanne, dej mi Rocca, budou se ti hodit volné ruce. A teď už jdi,
potkáme se v táboře. Hodně štěstí, chlapče, hodně štěstí.“
„Děkuji, dědečku,“ řekl Eruann a vyrazil vstříc svému osudu.
Jako brána se před ním otevřel průchod do temného hvozdu. Větve
se rozestoupily a povolily mu vejít. Když nejistě prošel, zase se za
ním spojily a vytvořily jednu velkou černou zeď.
***
Eruann utíkal před mrakem temnoty a říkal si: „Není to skutečné,
není to skutečné.“ Snažil se své tělo přimět zastavit a postavit se temnotě,
ale nešlo to. Až se z posledních sil své vůle se otočil a zůstal odhodlaně stát.
Viděl, jak je mu temnota čím dál blíž a blíž, ale vytrval. Poté, když už byla
temnota přímo u něj, se zastavila. Vytvořila kolem něj temný štít,
který se pomalu zmenšoval a zmenšoval, až nakonec vstoupila přímo
do něj. V tu chvíli Eruann omdlel…
„Sailone, už se začíná probírat,“ řekla nějaká dívka tichým hlasem.
94
Co to říkala? Sailon, Sailon- to mi něco říká… Ach ano, to je přece
Noldův bratr… Eruann byl pořádně zmatený: nevěděl, co se stalo a kde
vůbec je.
„Výborně. Elviro, dojdu pro Nolda ,strašně se o něj bál. A ty se zatím
o něj postarej.“ Eruann ten chraplavý hlas poznával. Byl to Sailon. Pomalu
otevřel oči. Nakláněla se nad ním nějaká dívka, nejspíš Elwira. Vypadala,
jako by se právě vrátila z lovu, a jako kdyby dva dny nespala. Měla dlouhé
vlasy černé jako noc a oči modré jako jasná denní obloha. Koutky úst měla
lehce stočené do úsměvu.
„Dobře, že ses nám už probudil, spal si skoro dva dny,“ řekla.
„Cože?“ Eruann se prudce posadil a jeho ruka vyletěla k hlavě.
„Auu… Moje hlava…“
„Opatrně, měl by si ležet!“ nařídila mu.
„Už je to v pořádku, zůstanu sedět. Kdo jsi? A kde vlastně jsem?“
zeptal se Eruann.
„Jmenuju se Elwira. Jsem ochránkyně všech - to je význam mého
jména. Ty jsi zase boží dar. A
kde jsi? V táboře uprchlíků. Já jsem se tu narodila a vyrostla, tohle
je můj domov.“
„Eruanne! Eruanne! Bože, jsem tak rád, že ses probral! Měl jsem
o tebe takový strach. Stále ses nevracel a pak přišla Elwira, že tě prý našla,
ale že jsi zraněný. Eruanne, co se stalo?“ sypal ze sebe Noldo, který se
do stanu přihnal jako vítr a hned za ním přišel i Sailon.
95
„Dědo, já nevím. Jediné, co si pamatuji, je to, že mne obklopil mrak
temnoty, vytvořil kolem mne něco jako štít a pak jsem se probudit tady.“
„Říkáš mrak temnoty?“ „To by znamenalo,“ „že to opravdu-“
„udělala,“ doplňovali se vzájemně Sailon a Noldo.
„Kdo co opravdu udělal?“ vyhrkli dvojhlasně Elwira a Eruann.
„No… Řekněme, že tvá matka uvažovala o tom, že se vzdá své moci
ve tvůj prospěch. Ta moc by potom měla vstoupit do tebe. Chtěla mít
zaručeno, že Herumor opravdu padne,“ začal Noldo a Sailon pokračoval:
„Jistě víš, že když prováděla to kouzlo, z kterého vzešlo proroctví, přišel
tam Herumor a málem vše zkazil. Mysleli jsme, že to nedokázala, že se
nevzdala své moci. Ale naštěstí jsme se mýlili.“
„Ta temnota, která tě obklopila, byla moc tvé matky, hledala tě,
a když tě našla, udělala to, co měla. Stala se tvou součástí. Teď máš moc
své matky a musíš se naučit ji ovládat. Teprve pak se můžeš postavit králi,“
převzal slovo Noldy.
„Elwiro, budeš ho učit,“ řekl Sailon a Elwira přikývla na souhlas.
„Soustřeď se, musíš cítit, jak tebou prostupuje energie a jak stále
sílí. Musíš ji cítit všude kolem sebe a musíš věřit, že to, co chceš, aby se
stalo, se stane,“ vysvětlovala Eruannovi Elwira, která kolem něj obcházela.
Už byl v táboře týden a od chvíle, kdy se probral, se nepřestal učit.
Dozvěděl se, že Elwira je v táboře nejlepší bojovnice a kožená tunika a plášť
s kápí je její obvyklé oblečení.
Teď stáli Eruann a Elwira stáli v lese u malého potůčku. Elvira
ho učila, jak má vnímat energii, která je zapotřebí k magii, a jak ji využít
96
při boji s mečem. To už mu docela šlo, teď se učil přírodní magii. Měl
se pokusit přivolat vítr.
„Teď tu energii prudce uvolni a změň ji ve vítr.“
Eruann se soustředil, jak nejvíce mohl. Cítil, jak ho svrbí celé jeho
tělo, věděl, že to je jeho moc a zkusil udělat to, co mu Elwira nařídila.
Nadechl se, zavřel oči a svou moc vypustil do okolí. Za malý okamžik ucítil,
jak mu poryv větru naráží do zad.
„Výborně! Zkus to udržet! Alespoň chvíli!“ křičela do kvílícího větru
Elwira.
Eruann se snažil ze všech sil udělat, co si Elwira žádá, ale nešlo to,
cítil, jak vítr slábne a slábne.
„Nevadí, zkusíš to příště. Každopádně ses už hodně zlepšil. Na. Napij
se,“ řekla Elwira a podala Eruannovi měch s vodou. „Až to vypiješ, vyrazíme
zpět do tábora. Cvičit budeme zase až zítra, máš se toho ještě hodně
co učit, ale lepšíš se každým okamžikem.“
Za chvíli už mířili mezi stromy zpět do tábora, když se Eruann zeptal:
„Jak to, že toho umíš tolik? Jsi nejlepší v lukostřelbě, v boji taky všechny
porazíš. A magii ovládáš tak, jako kdyby to bylo normální - donutit vodu
vznášet se, přivolat déšť, donutit semena, aby vyrostla rychleji, než je
obvyklé, vytvořit oheň a jen tak si s ním pohrávat v ruce...“
„Je to normální. Já… jsem dcera lesů. Narodila jsem se z nich.
Pro mne je magie normální. A lukostřelba a boj se dají naučit.“
97
„A proč jsi mi to neřekla dřív? Nemusel jsem si připadat jako úplný
ucho,“ zasmál se Eruann a pokračoval: „Kdo je vlastně ta princezna? Jsem
tu už přes týden a ještě jsem ji neviděl.“
„Ale ano, viděl jsi ji. Ta princezna jsem totiž já. Mé celé jméno
je Elwira Aranel Ingöletauri a celé to znamená princezna ochránkyně z lesů
zrozená.“
„Ehh… to, proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se zaskočený Eruann.
„Neptal ses,“ pokrčila rameny.
„Takže s tebou půjdu do té bitvy. No tak to musíme vyhrát,
jsi úžasná.“
„Ne, to neříkej, Herumor užívá černé magie a ta je zatraceně silná.
I když to, co je vyřčeno v proroctví, se má vyplnit, stejně mám strach.
Nebude to snadné a bude nás to stát mnoho životů.“
„Neboj se, to zvládneme. Co se má stát, stane se. A proroctví přece
říká, že zvítězíme.“
„Ano, to ano, ale...“ „Ale co? Budu se učit, a pak půjdeme bojovat.
Zvládneme to,“ uklidňoval Eruann Elwiru. Pak už mlčky pokračovali dál
v cestě do tábora.
***
Uběhlo půl druhého měsíce, než se Eruann naučil svou moc ovládat
naplno. Dokázal teď přivolat bouři i blesky, vytvořit oheň a pohrávat
si s ním a ještě mnohem, mnohem víc. Za tuto dobu našli v sobě Eruann
a Elvira zalíbení, našli ten nejsilnější cit. Lásku. Nyní seděli v plné zbroji
98
na černých koních a chystali se vyrazit do bitvy. Za nimi se řadilo vojsko
odhodlaných bojovníků. Vyhnanců, kteří už nechtěli být navždy vyhnanci.
„Připraven?“ zeptala se Elwira.
„Vždycky. A ty?“ odpověděl Eruann a Elwira jen přikývla.
„ Tak, jedeme.“ řekla a oba pobídli koně.
Cvalem vyrazili vstříc svému osudu. Vyrazili do bitvy, z které
se už možná mnozí nevrátí. Ale pokud věříte na proroctví, mají naději. Snad
bitvu vyhrají a budou spolu vládnout až do smrti. A proroctví,
ta se v hrdinských příbězích vždy vyplní.
99