ACTA IUDAICA THEOLOGICA

Transkript

Acta
Iudaica &
Theologica
časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie
I
2012
Acta Iudaica & Theologica:
časopis studentů judaistiky, religionistiky a teologie
Časopis sebraných studentských prací zaměřených na judaistiku,
religionistiku, biblickou i systematickou teologii, církevní dějiny
a psychosociální vědy. Vychází pouze v elektronické formě, je
finančně nezávislý a zdarma.
Redakční rada:
Petra Černá
Jan Hron
Eva Mašková
Antonín Šedivý
Petr Turek
Klára Verzichová
Marek Vinklát
Kontakt:
http://actaiudaica.blogspot.com
e-mail: [email protected]
Vyšlo 21. 02. 2012
Acta Iudaica & Theologica
Obsah
Editorial .................................................................................................................... 4
Studie:
Petra Černá ....................................................................................................... 5
Židé v Bečově: výzkum na základě nalezených náhrobků ze židovského
hřbitova v Bečově nad Teplou
Tomáš Drábek .................................................................................................. 24
Další vzdělávání v problematice partnerských a sexuálních vztahů osob se
zdravotním postižením
Eva Mašková .................................................................................................... 38
Hagioterapie: uvedení do problematiky a praktický exkurz
Antonín Šedivý ............................................................................................... 49
Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim - Autor a jeho pojetí dějin
Marek Vinklát ................................................................................................ 59
Qulasta: mandejská kniha rituálních scénářů
Recenze a zprávy:
Jan Hron ........................................................................................................... 68
Thomas. A. Tweed, Crossing and Dweliing: A Theory of Religion
Marek Vinklát ................................................................................................ 72
Prague Jewish Studies
Eva Mašková ........................................................................................................... 73
Přednáška Annette Merz, PhD. na ETF UK
4
Editorial
Editorial
Soubor studentských prací, jenž jste právě otevřeli, je
vyústěním úsilí studentů Husitské teologické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze. Snaha o zpřístupnění vlastních myšlenek, práce,
a bádání konečně našla formu, jež je bezesporu důstojnější a
užitečnější, než internetové blogy či fakultní archív diplomových
prací. Jak je vidět z názvu i v současném čísle (a bude zřejmě
vidno i v číslech příštích), soustřeďují se Acta Iudaica & Theologica
především na oblast židovských studií. Výjimkou však nejsou a
nebudou články s religionistickou či teologickou tematikou.
Specialitou vznikajícího časopisu je zatím jeho finanční
nezávislost, existence pouze v elektronické podobě a distribuce
zdarma. Tato kritéria si klade redakční rada od počátku příprav,
jelikož doufá, že jedině to může přispět k rychlejší publikaci
každého čísla a k jeho snadnější přístupnosti skrze internet.
Zároveň však bude pro studijní účely zařazena i tištěná kopie do
knihovny Husitské teologické fakulty.
První předkládané číslo obsahuje dvě judaistická témata
Petry Černé a Antonína Šedívého. Psychosociálních studií se
dotknou články Tomáše Drábka a Evy Maškové. Příspěvek Marka
Vinkláta je pak tematiky spíše religionistické. Většina těchto textů
má původ ve studentských soutěžích, které fakulta v minulých
letech pořádala. Těšit se můžete rovněž na dvě zprávy a na sice
jednu, avšak zajímavou recenzi.
Marek Vinklát
5
Židé v Bečově (výzkum na základě
nalezených náhrobků ze židovského
hřbitova v Bečově nad
předběžná zpráva)1
Teplou –
Petra Černá
Historické zprávy dokládají židovské osídlení v Bečově nad
Teplou již od počátku 14. století. Hřbitov zdejší židovské komunity,
umístěný ve svahu nad řekou Teplou západně od města, je
zmiňován od 2. poloviny 17. století. Obci sloužil do roku 1938, kdy
byl po okupaci pohraničí zničen nacisty. Náhrobní kameny byly
použity k dláždění dvora mlýna v nedaleké obci Vodná. Mlýn po
odsunu německého obyvatelstva zanikl. V jeho suti byly náhrobky
uchovány až do odborného vyzvednutí v roce 2010–2011.
Vyzvednutí náhrobků inicioval současný soukromý
majitel pozemku bývalého mlýna. Provedení archeologického
výzkumu zajistil společný výzkumný tým společnosti Matana,
a. s. a Národního památkového ústavu vedený autorkou.
Výzkum v areálu mlýna označovaného „Obere Gangër
Mühle“2, ležícího v nivě na levém břehu řeky Teplé, byl zahájen
zjišťovací etapou s cílem potvrdit sondáží přítomnost náhrobků
odvezených v letech 1938–1945 ze zničeného židovského hřbitova,
doloženou ústním sdělením pamětníků. Sondáž v roce 2010
Jedná se o upravený příspěvek studentské soutěže „Studentská vědecká
konference“ Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce
2011.
2
Příloha č. 1.
1
6
Petra Černá
přítomnost náhrobků v suti zaniklého mlýna potvrdila, a proto
byla v roce 2011 následně odkryta celá plocha dvora3 (přibližně
5 x 25 m) a vyzvednuty všechny zjištěné náhrobky. Celkem
bylo výzkumem získáno 156 různě poškozených náhrobků
a jejich zlomků. Vyzvednuté náhrobky byly předběžně očištěny,
fotograficky zdokumentovány a uloženy pro přípravu odborných
restaurátorských zásahů. Dle předběžné zprávy restaurátorů se zde
vyskytují minimálně dva typy kamene: částečně přeměněná žula,
která se vyskytuje na Karlovarsku a Mariánskolázeňsku (místně
zvaná „pískový kámen“) a jemnozrnný pískovec tzv. mšenského
typu. Náhrobky byly před očištěním pokryté silnou vrstvou
hrubých nečistot se zbytky cementového pojiva.4 Konečným
cílem celého projektu je úplná dokumentace vyzvednutých
náhrobků, analýza nápisů a komparace s historickými zprávami,
odborné restaurátorské ošetření náhrobků a jejich navrácení na
původní, pietně upravenou plochu hřbitova.
Židovská obec v Bečově byla v minulosti (17.–19. st.) velmi
početnou a významnou obcí v širokém okolí. Z roku 1570 máme
poprvé doložen konkrétní počet židovských mužů – 3 dospělí
muži, tj. max. 3 rodiny.5 Z počátku 17. století se dochoval jmenný
soupis hlav rodin. Od této doby židovské obyvatelstvo v Bečově
vzkvétalo a rodiny se rozrůstaly. Na konci 18. století zde žilo na 40
rodin. Ve 20. letech 20. století tvořila židovská obec nejvýznamnější
náboženskou menšinu v Bečově.6 Před obsazením pohraničí na
podzim roku 1938 většina Židů odešla do vnitrozemí. Po válce se
do města vrátil pouze jeden Žid, který byl v poválečném období
členem obnovené karlovarské obce.7
Příloha č. 2.
ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Nálezová zpráva, s. 2.
5
FIEDLER, J. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 33.
6
Tamtéž, s. 33 – 34.
7
Tamtéž, s. 35.
3
4
7
Seskupení židovských domů do vyděleného prostoru –
ghetta – na západním okraji města ve svahu nad řekou – dnešní
Poštovní ulice – je doloženo nejpozději v 17. století. Dnes je valná
většina domů zbořená nebo přestavěná. Přestože jsou v matrikách
dostupné údaje o nájemnících domů, nejsme schopni určit
topograficky všechny domy, z důvodů změn v popisných číslech.8
Synagoga9 pro židovskou obec v Bečově a rodiny z okolních
vsí existovala nejpozději od 1. poloviny 17. století. V průběhu let
několikrát vyhořela a ve 30. letech 20. století byla kvůli statickým
poruchám zbořena. Kamenná budova synagogy stála v centru
ghetta od uliční čáry dnešní Poštovní ulice byla patrně oddělena
průchozím obytným domem.
Židovský hřbitov10 byl pravděpodobně založen po třicetileté
válce. První písemná zmínka pochází z roku 1662 a z této doby
s největší pravděpodobností pocházejí i nejstarší náhrobky.11 Hřbitov
se nacházel rovněž západně od města, asi 600 metrů od ghetta,
na protilehlém svahu říčního údolí, v cípu silnic na Novou Ves
a Mnichov. V roce 1859 byl hřbitov rozšířen o část východně ležící
louky. V souvislosti s budováním železniční tratě Mariánské Lázně
– Karlovy Vary, uvedené do provozu roku 1898, bylo přesunuto
koryto řeky Teplé a v místech původního řečiště bylo postaveno
nádraží. Zmínka o ohrazení hřbitova kamennou zdí pochází až
z 30. let 20. století, vsoučasnosti nejsou pozůstatky ohrazení patrné
a jejich zjištění bude předmětem dalšího výzkumu. Hřbitov zničili
nacisté mezi říjnem 1938 a zářím 1939 při rozšiřování údolní silnice
a dle ústních výpovědí pamětníků zde pracovali nuceně nasazení
dělníci z východní Evropy.12 Parcela po zaniklém hřbitově má
Tamtéž, s. 38.
Příloha č. 3 a 4.
10
Příloha č. 13.- 15.
11
FIEDLER, J. Heslo Bečov, s. 1.
12
Tamtéž, s. 2.
8
9
8
Petra Černá
tvar nepravidelného lichoběžníku o přibližných rozměrech 95 x 15
metrů. Geodetické zaměření provedené v rámci projektu obnovy
hřbitova ukázalo na složitější parcelní vztahy.
Nález náhrobků významně doplňuje prameny pro studium
židovského osídlení Bečova nad Teplou, dosud známé pouze
z dochovaných částí matrik židovské obce a soupisů Židů ze 17.–19.
století. Dokumentace nalezených náhrobků a epigrafické zpracování
textů je v prvotních fázích. Epitafy jsou v současné době (podzim
2011) přepisovány a podrobovány jazykové analýze.13 Z celkového
počtu 156 různě velkých fragmentů původních náhrobků bylo
zatím datováno 56 (již s přihlédnutím k archivním dokumentům).
Prozatím bylo z nápisu zjištěno jméno, resp. příjmení zesnulého
u 88 náhrobních kamenů. Ve spolupráci s historiky Karlovarského
muzea jsou postupně vyhledávány další archivní dokumenty
doplňující prosopografické informace o jednotlivých zesnulých.
Epigrafické zpracování je ztíženo faktem, že všechny kameny
byly upraveny pro účel vydláždění pozemku mlýna. Tím byly
ztraceny důležité informace pro identifikaci náhrobků. Valná
většina macev má osekané oblouky, na nichž se většinou nalézá
právě jméno zemřelého nebo datum jeho úmrtí. Z tohoto důvodu
se podařilo z epitafu získat často jen jednu z těchto dvou důležitých
informací. Z 54 náhrobků jich bylo 12 datováno do 18. století, 37
do 19. století a 5 do 20. století. Nejstarším náhrobkem datovaným
k roku 1743 je náhrobek číslo 32114 (jméno zemřelého se nepodařilo
získat). Z roku 1925 máme prozatím nejmladší náhrobek patřící
Marii Seketes (náhrobek číslo 2215, zemřela 12. dubna 1925).
V několika případech se jich podařilo ztotožnit osoby
zaznamenané na náhrobcích s archivními údaji. Například
ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Nálezová zpráva, s. 3.
Příloha č. 5.
15
Příloha č. 6.
13
14
9
příjmení Auerbach se v bečovských matrikách objevuje minimálně
od roku 1775. Dawid Auerbach získal familiantskou koncesi číslo
4160 s dominiem 18 po svém otci Izáku Auerbachovi.16 Izák byl jako
většina z rodu Auerbachů sklenářským mistrem. Dawid Auerbach
– syn Izáka a Judity – byl obchodníkem s konfekcí, v soupise
židovských rodin z roku 1793 je Dawid zapsán jako obchodník
s prýmky. Dawid a jeho žena Judita měli dva syny, Raphaela17
(*1786 až 6. 5. 1836) a Gabriela (*1791 až 21. 10. 1860). Patrně jde
o Gitl Auerbach18 z náhrobku číslo 26819. Náhrobek je z hrubozrnné
žuly, předpokládaný vrchní oblouk je odlomen, text je po stranách
ohraničen tesanou negativní drážkou.
‫גיטל בת מהור’’ר‬
’‫אלישר רב דק’’ק פ‬
‫אשת דוד אוירבאך‬
‫ה’’ל יום ו’ עש’’ק‬
‫כ’’א א’ ש’ תקס’’ה‬
‫תנצב’’ה‬
1. Git l, dcera vá ženého
2. El i z era, rabí n a v Bečově.
3. Byla ženou Dav ida Auerbac h a
4. Odešla n a onen svět v pátek,
v předvečer svatého šabat u
5. 21. ? roku 565.
6. Ne c hť je je jí duše př ipojen a do
sva z ku živ ýc h.
Nemanželským synem Rafaela a jeho ženy Judith (vzali se až
pět let po narození potomka) byl Abraham Auerbach, obchodník
(*1810 až 1896), jenž má náhrobní kámen číslo 4020 společný
se svojí ženou Babette. Náhrobek je z hlazeného světlehnědého
pískovce tzv. mšenského typu, horní část je opět odsekána, svisle
NA Praha, HBF /XI/V. 100, Kniha familiantů, Elbogner Kreis, Buch N. V,
Petschau Herrschaft, Saar Gut.
17
18
Tato domněnka se bude muset ještě hlubším zkoumáním potvrdit či vyvrátit.
19
Příloha č. 7.
20
Příloha č. 8.
16
10
Petra Černá
je plastickou lištou rozdělen na dvě části, pravá část náleží ženě,
levá muži, text je bíle zvýrazněn.
‫תנצב‘‘ה‬
‫תרנ’’ז לפ‘‘ק ]פ[עטשיוא‬
___
...
‫מת ביום ]ט[’’ו טבת‬
‫תרנ’’ו לפ‘‘ק פעאשוי‬
___
Hier ruhet selig
Hier ruht selig
Babette Auerbach
Abraham Auerbach
gest. d. 6. April 1897
gest. d. 20. Dezhr. 1896
ruhe ihrer Asche
ruhe seiner Asche
Barbara (Babette) Auerbach se narodila 22. května 1809
v rodině Kleinů. Ve svých třiceti letech se vdala za Abrahama
Auerbacha, byli oddáni v bečovské synagoze rabínem Eliasem
Kohnem (Elias Kohner ze Svojšína21). Babette zemřela v domě
č.p. 32, ve společném vlastnictví čtyř osob byl dům v roce 1841,
jednalo se o Raphaela Auerbacha (později jeho část zdědila
Theresie Auerbach), Mosese Broda (po něm dědil Abraham Feigl),
Isaka Epsteinaaa a Samuel Pichl (po něm dědil Hermamnn Pichl).
Celková rozloha tohoto objektu činila 41 sáhů čtverečních. Dům
v roce 1859 vlastnili Aron Becher a Theresie Auerbach22.
Druhou ženou Rafaela Auerbacha byla Theresie rozená
Blauer, z Prašného újezdu. Společně měli syna Izáka (7. 2. 1821 – 26.
7. 1883), žili v domě č.p. 32. Izák, jenž byl jako jeho dědeček Dawid
sklenářský mistr, se oženil s Fani (nemanželská dcera Lipmanna
NA Praha, SK DUPLIKAT 2890, Bauparzellen Protocoll der Gemeinde
Petschau 1841.
21
22
11
Kohna a Brigitty Löwi) z obce Budov23. Fani patří náhrobek číslo
15.24 Za materiál náhrobku byl použit pískovec tzv. mšenského
typu, horní část, patrně ukončená obloukem, i spodní část jsou
odlomeny, písmena textu jsou barevně zvýrazněna černou barvou
na podkladě bílé a text je orámován rytou drážkou (v horní části
nedochována).
1. Sem uložili
‫פ’’ט‬
2. ženu váženou
‫האשה החשובה‬
3. Fajgele Auerbach.
‫פיגלה אועירבאך‬
‫ מתה כ’’ג אב תרכ’’ח לפ‘‘ק‬4. Zemřela 23. [měsíce] av [roku] 628
5. Kéž je její duše připojena do svazku
živých.
___
Hier ruht Frau
Fani Auerbach
gest. d. 24. August 1905
in 74. Lebensjahr.
___
Ruhe sanft!
Druhý syn Dawida Auerbacha, Gabriel, se narodil 4. srpna
1791 (náhrobek číslo 21125).26
NA Praha, HBMa 22, Matrika narozených 1839 – 1922, 1929.
Příloha č. 9.
25
Příloha č. 10.
26
NA Praha, HBMa 21, Matrika narozených 1788 – 1868.
23
24
12
Petra Černá
‫איש תם וישר‬
‫ירא אלהים לה‬
‫גבריאל אייערבאך‬
‫מנ פעטשוי הלך בדרך‬
‫כל הארץ ביום ה‬
‫לחדש מרחשון‬
‫שנת תרכ‘‘א לפ‘‘ק‬
1. Muž dokonalý a přímý,
2. bohabojný.
3. Gabriel Auerbach
4. z Bečova. Odešel cestou
5. všeho pozemského dne 5.
6. měsíce marchešvan
7. roku 621 dle malého počtu.
8. Nechť je jeho duše připojena do
svazku živých.
V bečovské matrice je veden záznam o sklenáři Gabrielu
Auerbachovi, který zemřel 23. října 1860 ve věku 69 let, příčinou
úmrtí byla vodnatelnost.27 Jeho první ženou byla Magdalena Weis,
která zemřela tři roky po svatbě. Za druhou ženu pojal Katharinu
Fischel z obce Kořen, oddával je známý bečovský rabín Simon
Popper.28 Rabín Simon Popper působil v Bečově nad Teplou v letech
1845 až 1852. Pocházel z Vlachova Březí, jeho manželkou byla Rosi
Freund, dcera novobydžovského rabína Abrahama Moses Freunda
a jeho choti Theresie.29
Další rodinou v Bečově byli například Berlovi. Prvorozeným
synem bečovského familianta (číslo koncese 4151 s dominiem
č. 9) Abrahama Berla a jeho ženy Gittl byl Joachim, druhý syn
se jmenoval Enoch.30 Enochově ženě Francizce, rozené Mayer
(zemřela v noci 6. února 186331), zřejmě patří náhrobek číslo 25632.
Náhrobek je přelomený, vrchní i spodní hrana je osekaná. V místě,
kde se v epitafu nachází jméno manžela, je náhrobek poškozený
Wassersucht, NA Praha, HBMa 25, Matrika zemřelých 1788 – 1867.
NA Praha, HBMa 23, Matrika oddaných 1788 – 1868.
29
Fiedler, J. Heslo Bečov nad Teplou, s. 7.
30
31
NA Praha, HBMa 25, Matrika zemřelých 1788 – 1867.
32
Příloha č. 11.
27
28
13
a překrytý asfaltem, který byl použit k upevnění kamene na dvoře
mlýna.
... ‫הלכה‬
‫תרכ’’ג לפ’’ק‬
... ‫האשה הצנועה‬
‫שכל וטובת מעשים מ’ פיגלה‬
‫ בערל מפעטשו‬... ‫אשת כ’’ה‬
...‫כבודה בבית ומהוללה‬
...
1. Odešla …
2. [roku] 623 dle malého počtu.
3. Ctnostná žena …
4. … dobrý činů. Paní Figla
5. žena váženého … Berla z Bečova.
6. Všemi vážená a chvályhodná
7. …
Prvorozený syn Joachim Berl a jeho žena Sibila měli dva syny:
Friedmana (*1785) a Beera (*1788). Friedmanovi a jeho ženě Rebece
(rozené Lang) se dne 28. ledna 1819 narodila dcera Julie (Judith).33
Julii pravděpodobně patří náhrobní kámen číslo 27934. Epitaf je
bilingvní, ale z hebrejské části jsou zachovány pouze dva spodní
řádky. Vrchní část náhrobku, kde se nacházel právě hebrejský text,
je osekaná. Julie neboli Juditha Berl zůstala neprovdaná, zemřela
ve věku 54 let dopoledne 16. září 1873, zřejmě na tuberkulózu.35
Stejně jako u většiny ostatních židovských obcí v Čechách,
se po 2. světové válce v Bečově dochovalo jen velmi málo
historických dokumentů. Bečovské knihy a listiny byly v průběhu
existence obce několikrát zničeny, ale v nějaké podobě přesto
existovaly až do 30. let 20. století, kdy byly nacisty úplně zničeny.36
Jiří Fiedler uvozuje svůj článek „Dějiny a památky židovské obce
v Bečově nad Teplou“ sdělením, že „nelze provést rozbor textů na starých
náhrobcích (jehož výsledkem bývají mj. cenné genealogické a sociologické
NA Praha, HBMa 21, Matrika narozených 1788 – 1868.
Příloha č. 12.
35
NA Praha, HBMa 26, Matrika zemřelých 1840 – 1928.
36
33
34
14
Petra Černá
poznatky), protože bečovský hřbitov byl nacisty zničen“37. Naše studie
si nyní klade za cíl doplnit právě tu část historických informací,
kterou lze získat právě z nalezených náhrobků.
Užitá literatura:
ČERNÁ, P., PREKOP, F., VLADAŘ, J. Terénní úpravy na pozemku ppč.
35/1, 35/2, Vodná u Bečova nad Teplou. Nálezová zpráva. Archiv
NPÚ – ÚOP Loket, 2010.
FIEDLER, Jiří. Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad
Teplou. In: Sborník 600 let Bečova. Bečov 1999, s. 33 - 39. ISS
nemá.
FIEDLER, Jiří. Encyklopedie židovských obcí, sídlišť a památných míst na
území ČR, heslo Bečov nad Teplou. Dostupné [WWW. http://
www.jewishmuseum.cz/shop/czshopenc.htm].
SVOBODA, Lukáš. Židovské náhrobky ze hřbitova v Bečově –
archeologický nález Vodná. Muzeum Karlovy vary, 2011. Rukopis.
Summary:
The study presents a brief treatise on the hoisting of Jewish
tombstones from the site of a former mill, which has been ensured
by joint research team of Matana a.s. the National Heritage
Institute and led by the author. The study briefly introduces the
history of the Jewish community in Bečov and the local cemetery.
The author‘s future aim is to add information that can be obtained
from the tombstones about other historical reports in the final
synthesis of Jewish settlement in Bečov.
37
Tatméž, s. 33.
15
Přílohy:
1. Katastrální mapa Vodné u Bečova nad Teplou (stav před r. 1945),
zvýrazněn prostor mlýnského dvora
2. Odkrytá plocha dláždění dvora.
3. Synagoga od východu, před rokem 1931.38
4. Synagoga uvnitř v Grotteho knize. 39
5. Náhrobek č. 312.
13. Původní umístění židovského hřbitova v Bečově nad Teplou,
1848
14. Stav 1952, letecký mapový snímek
15. Předválečný pohled Bečova nad Teplou s detailem židovského
hřbitova (Muzeum Karlovy Vary)
38
39
FIEDLER, Jiří., Dějiny a památky židovské obce v Bečově nad Teplou, s. 72.
Tamtéž.
16
Příloha č. 1
Příloha č. 2
Petra Černá
Příloha č. 3
17
18
Příloha č. 4
Petra Černá
Příloha č. 5.
Příloha č. 6
19
20
Příloha č. 7
Příloha č. 8
Petra Černá
Příloha č. 9
Příloha č. 10
21
22
Příloha č. 11
Příloha č. 12
Petra Černá
Příloha č. 13
Příloha č. 14
Příloha č. 15
23
24
Tomáš Drábek
Možnosti dalšího vzdělávání v problematice partnerských a sexuálních
vztahů osob se zdravotním postižením
Tomáš Drábek
Úvod
Autor se úzkým zaměřením příspěvku snaží o šíření poznatků,
které by měly přispívat k řešení problematiky partnerského
a sexuálního života u lidí s různým typem zdravotního postižení.
V praxi pomáhajících profesí se často vedou diskuse o tom, zda
pracovník může být jen odborníkem v příslušném oboru, jako
např. pedagog, psycholog či sexuolog. Novosad1 k tomu dodává, že
při hledání odpovědi musíme vždy vycházet z působnosti, poslání
a erudice pracovníka. Uvažujeme-li v tomto kontextu například
o profesi sociálního pracovníka, pak je rozsah a náplň jeho
činnosti dána právě širší kvalifikací, resp. profesně-osobnostními
kompetencemi příslušného pracovníka. V praxi to znamená, že
sociální pracovník bude vždy schopen rozpoznat a pojmenovat
klientův problém, bude vědět, na jakého odborníka se může klient
obrátit a s kým může spolupracovat. To však neznamená, že by
v konkrétní problematice nemohl provádět facilitaci, intervenci,
terapii apod. Míra a rozsah činnosti jsou dány totiž především
možnou specializací, která pak může přímo souviset se zaměřením
jeho studia a studijními možnostmi, jež konkrétní školská
NOVOSAD, L., Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, s.
148.
1
25
instituce nabízí, nebo právě možnostmi dalšího vzdělávání, které
jistou formu specializace také nabízí. V současnosti existuje již
několik akreditovaných vzdělávacích programů pro celoživotní
vzdělávání, které se na problematiku partnerských a sexuálních
vztahů osob se zdravotním postižením zaměřují. Většina těchto
kurzů je roztroušena po celé České republice s převahujícím
místem realizace v Praze, přičemž kurzy jsou organizovány
různými organizacemi nebo individuálními subjekty. Podstatné
však je, že tyto vzdělávací programy jsou a především že přibývají.
Je neblahým faktem, že sexuální potíže připravují o životní radosti
mnoho lidí, proto autor apeluje o snahu takové obtíže vystihnout,
řešit a cíleně se na ně v rámci své kvalifikace připravovat.
Význam informací z oblasti sexuality v praxi sociální práce
Tak jako by měl být u každého jedince se zdravotním
postižením brán důraz na jeho edukaci o sexuální problematice
včetně rodinné výchovy, je nutné speciální sexuální výchovu
zaměřit také na všechny pomáhající pracovníky, kteří člověku
se zdravotním postižením poskytují pomoc a participují na jeho
podpoře. Znalosti o partnerském a sexuálním životě by tak měly
být orientovány nejen na pedagogy, vychovatele, ošetřovatele
a zdravotnický personál, ale také na sociální pracovníky
a pracovníky v sociálních službách. K tomu Levická a Truhlářová2
uvádějí, že právě i sociální pracovníci řeší řadu problémů, které
souvisejí s lidskou sexualitou, jež je přirozenou a neoddělitelnou
součástí každého lidského života. Zásadní význam má skutečnost,
že klienti se zdravotním postižením, kteří se obracejí na sociálního
pracovníka nebo jiné pomáhající pracovníky, se na ně obracejí
s různými otázkami a problémy, tedy i ze svého intimního
LEVICKÁ, J; TRUHLÁŘOVÁ, Z., Miesto a význam informácií z oblasti l’udskej
sexuality v praxi sociálneho pracovníka, s. 81
2
26
Tomáš Drábek
života, často ze zcela běžných důvodů, jež sumarizují Levická
a Truhlářová3: jejich otázka je napadla právě ve chvíli, kdy hovořili
s pracovníkem; mají k němu důvěru vzhledem k předcházející
spolupráci; řeší s pracovníkem různé problémy, tak proč neřešit
i sexuální život; jít za sociálním pracovníkem je pro ně přijatelnější
než návštěva sexuologa či psychiatra; nebo je pracovník zkrátka
fakticky nejdostupnější (např. pro mentálně postižené) nebo nejblíže
(např. pro tělesně postižené). Působení a vliv sexuální či rodinné
výchovy je podle Truhlářové4 ve velké míře propojen s výkonem
sociální práce, především během případové práce s jednotlivcem.
Mnoho potíží, které mohou mít uživatelé sociálních služeb, totiž
vychází z rodinného prostředí nebo vztahových a sexuálních
problémů. Pokud bude sexuální vzdělání pro sociální pracovníky
a pracovníky v sociálních službách dobře nastaveno, mělo by to
přispět ke snížení počtu jedinců se zdravotním postižením, kteří
budou v sexuálním a partnerském životě strádat a pociťovat
problémy.
Co by měl pracovník vědět o lidské sexualitě?
Zásadní otázkou pro nás je, co by měli sociální pracovníci
a pracovníci v sociálních službách vědět jak o lidské sexualitě,
tak o specifických problémech, které vznikají v jejím vztahu ke
zdravotnímu postižení. Mimo obecný rámec sexuální výchovy,
která je nutným základem, by bylo vhodné zaměřit se na určité
zásadní a specifické okruhy, jež mají svou určitou roli ve vztahu
k jednotlivým typům zdravotního postižení. Typ postižení
se tak vlastně stává jedním z měřítek pro obsahovou náplň
vzdělávacích programů. Víme, že lze hovořit o mnoha společných
tématech, jednotlivé okruhy však často ve vztahu k určitému
3
4
LEVICKÁ; TRUHLÁŘOVÁ, cit 2, s. 80.
TRUHLÁŘOVÁ, Z., Odraz sexuální výchovy v praxi sociální práce.
27
postižení získávají zvláštní náplň – to i ve vztahu k přímé praxi.
Mimo poznatky z oblasti biologie člověka, psychologie sexuality,
komunikace v oblasti sexuality, současného stavu sexuálních
výzkumů, problematiky menšinových skupin či sexuálního
zneužívání, existují právě oblasti, jež jsou v určitém zaměření
proměnné. Ve vztahu k mentálnímu postižení je například
speciální problematikou hygiena klienta, masturbace, těhotenství
a rodičovství nebo hypersexualita. U tělesného postižení jsou
specifickým tématem sexuální dysfunkce, problémy v sexuálním
životě, sebepojetí jedince, vliv nemoci a neúspěchu na sexuální
život či výběr partnera. Naopak u lidí s duševním postižením
a psychiatrických klientů musíme řešit rizikové sexuální chování,
vliv návykových látek na sexualitu atd. Obecně jsou v sexuálním
životě zdravotně postižených důležité kategorie jako tabu a mýty
v sexualitě, genderové stereotypy, sociosexuální normy, návštěva
odborného lékaře (gynekologie, sexuologie apod.) nebo sexualita
a náboženství.
Další vzdělávání sociálních pracovníků
V současnosti jsou studenti sociální práce seznamováni
s různorodými tématy z oblasti lidské sexuality, kdy většina těchto
základních informací bývá tematicky začleněna do předmětů
jako sociální patologie, práce s rodinou či etika. Navzdory
oprávněnému významu těchto informací lze předpokládat,
že nejsou pro specifickou praxi dostatečné. To potvrzují také
Levická a Truhlářová5, které konstatují, že v rámci pregraduální
a graduální přípravy sociálních pracovníků je lidské sexualitě
věnovaná nedostatečná pozornost. Můžeme se domnívat, podobně
5
28
Tomáš Drábek
jako Marková a Lukšík6, že sociální pracovníci si nebývají jisti
svými kompetencemi a možnostmi pomoci v oblasti sexuality.
Aby se pracovníci mohli cítit kompetentními například pro
vedení rozhovorů o sexualitě svých klientů, měli by mít dostatečné
teoretické znalosti a potřebné dovednosti pro praktické vedení
těchto rozhovorů. Toho lze docílit zařazením odpovídajících
předmětů do jejich studia, jako „základy lidské sexuality pro
sociální pracovníky“ nebo „zdravotní postižení a sexualita“7.
Zvyšování erudice formou dalšího vzdělávání by pak pro sociální
pracovníky bylo pochopitelně další možností. V současnosti jsou
však akreditované vzdělávací programy v oblasti sexuálního
a partnerského života zdravotně postižených spíše jedinou
možností přípravy vzhledem k popsaným nedostatkům
pregraduálního vzdělávání.
Další vzdělávání pracovníků v sociálních službách
Do jiné situace se dostaneme v oblasti profesní přípravy
pracovníků v sociálních službách. Vzhledem k tomu, že na
pracovníky je kladen požadavek nižších znalostí a standardizovaný
rozsah kvalifikačního kurzu pro pracovníky v sociálních službách
nemívá nijak rozsáhlou hodinovou dotaci, měly by být jejich znalosti
k dané problematice získávány standardně právě především dalším
vzděláváním. Podle Kozákové8 by pak bylo nejvhodnější, aby
základní kurz v oblasti sexuality osob se zdravotním postižením
absolvoval celý personál pracující s lidmi se zdravotním postižením.
Je důležité dostatečně informovat zaměstnance o tom, jakým
MARKOVÁ, D; LUKŠÍK, I., Aký by mal byť obsah sexuálnej výchovy pre študentov
a študentky sociálnej práce, s. 83.
7
8
In VOLFOVÁ, I. a kol., Prevence sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se
specifickými potřebami, s. 72.
6
29
způsobem reagovat na nejrůznější dotazy a potíže. Pro samotnou
kvalitu sociálních služeb při práci s cílovou skupinou zdravotně
postižených je nutné, aby všichni pomáhající pracovníci byli
v určitých oblastech poučeni a aby získali dostatečné informace.
Pracovníci by měli vědět, že jsou k dispozici tištěné informace,
audiovizuální zdroje nebo že existují organizace, na které se lze
obrátit9. McCarthy a Thompson10 zdůrazňují přínos těchto kurzů
pro pracovníka, je jím především poznání, že lidé se zdravotním
postižením jsou sexuální bytosti, že jejich sexualita se nikterak
neodlišuje. Pracovníci budou spíše podporovat sexuální edukaci
a nebudou se obávat případných důsledků a projevů sexuálního
života u zdravotně postižených. Budou mít možnost pochopit, že
zkušenost druhých lidí se sexualitou je odlišná od jejich vlastní
zkušenosti.
Další vzdělávání pracovníků podle zákona č. 108/2006 Sb., o
sociálních službách
V srpnu roku 2009 vystoupila v platnost novela zákona
č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v pozdějším znění, která
pracovníkům v sociálních službách a sociálním pracovníkům
stanovuje povinnost dalšího vzdělávání v rozsahu 24 hodin za
kalendářní rok. Z těchto 24 hodin je možné absolvovat osm hodin
v rámci odborné stáže v zařízení sociálních služeb a dalších osm
hodin v rámci školicí akce. Minimálně osm hodin musí být tedy
splněno formou akreditovaného kurzu u Ministerstva práce
a sociálních věcí ČR (dále jen MPSV ČR). V systému dalšího vzdělávání,
který je obvyklý u jiných pomáhajících profesí (zdravotní sestry,
ŠTĚRBOVÁ, D., Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením. Strategie
odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů, s. 39.
10
In TRÚCHLA, Z. a kol., Sexuálna výchova v Domove sociálnych služieb Nádej
Vidiná, s. 145.
9
30
Tomáš Drábek
lékaři apod.), je zaměstnavatel povinen zabezpečit pracovníkům
účast na těchto stážích, školicích akcích a kurzech, kde si obnovují,
upevňují a především doplňují kvalifikaci. Jak autor již zmínil, tyto
akreditované kurzy jsou do jisté míry věnované i problematice
sexuálního a partnerského života osob se zdravotním postižením.
Kurzy se v České republice zaměřují především na cílovou skupinu
lidí s mentálním postižením. Štěrbová11 konstatuje, že by měl být
při vzdělávání zaměstnanců zachován standardní postup, jak je
ověřený v organizacích v zahraničí. Dodává, že především v oblasti
sexuálního a partnerského života osob s mentálním postižením
je nezbytné, aby zaměstnanci byli pravidelně proškolováni a měli
k dispozici odborné zázemí, čímž má na mysli dostatek odborných
materiálů a možnost konzultací s odborníky. Ovšem i ve vztahu
k jiným typům zdravotního postižení by mělo být další vzdělání
v problematice zcela žádanou realitou. Aby mohli být pracovníci
proškoleni, je potřebné, aby byl vytvořen systém vzdělávacích
akcí a doškolovacích aktivit pro sociální pracovníky a pracovníky
v přímé péči, čímž by byl zaručen odborný přístup k sexualitě
uživatelů služeb. Další vzdělávání v této oblasti zárukou rozvoje
sebe sama a současně základem pro rozšíření a zdokonalení služeb
pro uživatele sociálních služeb.12
Přehled akreditovaných vzdělávacích programů
Autor provedl analýzu „Seznamu vzdělávacích programů
akreditovaných MPSV ČR v letech 2007 až 2011“, přičemž se
pokusil sestavit přehledný seznam dostupných vzdělávacích
programů zaměřených na problematiku partnerských a sexuálních
vztahů osob se zdravotním postižením. Z uskutečněné analýzy
lze konstatovat navíc jeden příjemný fakt, že v roce 2011 došlo
11
12
ŠTĚRBOVÁ, cit. 9, s. 9.
ŠTĚRBOVÁ, cit. 9, s. 14-16.
31
ke značnému navýšení nabídky těchto kurzů. V tabulce jsou
u jednotlivých kurzů uvedeny pouze základní informace, které
autor považuje za podstatné (název programu, číslo akreditace,
realizátor programu, místo a hodinová dotace). Pro přehlednost
významu akreditačního čísla je zde uvedeno vysvětlení písemných
zkratek: PC (akreditace pro pracovníky v sociálních službách), SP
(akreditace pro sociální pracovníky), VP (akreditace pro vedoucí
pracovníky zaměstnanců v sociálních službách), PP (podpora
fyzických osob, které poskytují pomoc příjemci příspěvku na péči).
Tabulka 1 – Seznam akreditovaných vzdělávacích programů v ČR
2007/135-SP
Sexualita lidí s mentálním postižením
QUIP – Společnost pro změnu
Praha
Sexuální pedagogika lidí s mentálním postižením
CARITAS – Vyšší odborná škola sociální
Olomouc
Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením
Společnost pro plánování rodiny a sexuální
výchovu
Praha
Praha
Sexualita a vztahy lidí s mentálním postižením II
Pohoda, o. s.
Praha
Praha
Úvod do problematiky sexuality a vztahů lidí s postižením 1
Arcidiecézní charita Olomouc
16 hodin
2008/333-SP
15 hodin
8 hodin
2009/534-SP
8 hodin
2009/556-PC
Sexualita lidí nejen s mentálním postižením
Asociace pomáhající lidem s autismem –
APLA
2008/138-SP
2009/533-SP
Sexualita a vztahy lidí s mentálním postižením I
Pohoda, o. s.
11 hodin
Olomouc
14 hodin
2010/0148PC/SP
8 hodin
32
Tomáš Drábek
2010/0828PC/SP/VP
Přístup k sexualitě lidí s mentálním postižením
Bc. Vítězslav Král
Plzeň
2010/1252PC/SP/PP
Sexualita osob s mentálním postižením
Hradec
Králové
Partnerské a sexuální soužití klientů s mentálním
postižením
Mgr. Jana Fišerová
Asociace pomáhající lidem s autismem –
APLA
Praha
Vsetín
24 hodin
2011/0285PC/SP
Krnov
Úvod do praxe sexuální výchovy a osvěty osob s mentálním
postižením I
výchovu
Praha
Úvod do praxe sexuální výchovy a osvěty osob s mentálním
postižením II
výchovu
Sexualita handicapovaných
12 hodin
8 hodin
2011/0804PC/SP/VP/
PP
Sexualita lidí s mentálním postižením
EDUCO CENTRUM, s. r. o.
2011/0786PC
Praha
Sexualita osob s mentálním postižením
Vzdělávací a komunitní centrum Integra
Vsetín
16 hodin
2011/0220PC
Přístup k sexualitě klientů v sociálních službách
PhDr. Martina Venglářová
5 hodin
Praha
8 hodin
2011/0212PC/SP/VP
8 hodin
2011/0213PC/SP/VP
8 hodin
2011/0856PC/SP/VP
33
Veverská
Bítýška
Hartmann Rico, a. s.
2011/0859PC/SP/VP
Sexualita třetího věku
Veverská
Bítýška
Hartmann Rico, a. s.
5 hodin
2011/0882PC/SP/VP
Sexualita a vztahy lidí s postižením
Uherské
Hradiště
Marlin, s. r. o.
Přístup k sexualitě lidí s psychózou v rámci poskytování
sociálních služeb
Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví
Praha
8 hodin
2011/1031-SP
8 hodin
2011/1089PC/SP/VP
Sexualita u mentálně postižených
PROFIMA EFFECTIVE, s. r. o.
Zlín
Víkend s českým znakovým jazykem – Sex a intimita
Pevnost
–
Institut
neslyšících
specializované vzdělávání
5 hodin
pro
Praha
Úvod do tématu agresivity a sexualita u dětí se zdravotním
postižením
Alfa Human Service
Praha
Úvod do problematiky sexuality lidí s mentálním
postižením
SENIOR CONSULT, s.r.o.
Uherské
Hradiště
Úvod do problematiky sexuality v zařízení poskytující
službu lidem s MP
Diakonie Českobratrské církve evangelické
Praha
Úvod do problematiky sexuality v zařízení poskytující
službu lidem s MP
Diakonická akademie, s.r.o.
Praha
6 hodin
2011/1214PC
11 hodin
2011/1286PP
16 hodin
2011/1368PC/SP/VP
8 hodin
2011/1405PC/SP/VP/
PP
6 hodin
2011/1463PC/SP/VP
6 hodin
34
Tomáš Drábek
Další možnosti vzdělávání
Mimo výše uvedené akreditované programy existují ještě jiné
možnosti, jak získat tolik potřebné znalosti. Několik organizací
v České republice pravidelně pořádá osvětové akce, často v podobě
společných diskusí a besed (Asociace pomáhající lidem s autismem
– Apla, Centrum pro zdravotně postižené Středočeského kraje
Mladá Boleslav, Poradenské centrum Amorela aj.). Dalším zdrojem
informací jsou nepravidelně probíhající konference, které se věnují
problematice z mnoha různých úhlů (Orfeus, Pedagogická fakulta
UHK, VOŠ Olomouc). Také každoroční konference Společnosti pro
plánování rodiny a sexuální výchovu (dále jen SPRSV) nabízejí další
poznatky, kdy jsou otázky z rodinného, sexuálního a partnerského
života zdravotně postižených zahrnuty do přednášek na krajských
konferencích a celostátních kongresech (např. „O sexualitě, lidských
vztazích a sexuální výchově“). Zdravotně sociální pracovník má
možnost absolvovat distanční kurz „Handicap a sexualita“, který
je ohodnocen třemi kredity a nabízí ho virtuální škola SETRANS.
Také SPRSV pravidelně zajišťuje akreditaci svých kurzů i pro
nelékařské zdravotnické pracovníky, mezi které zdravotně sociální
pracovník patří. Škola SPMP Modrý klíč v Praze každoročně
nabízí neakreditovaný čtyřdenní kurz „Problematika sexuality
u lidí s mentálním postižením.“ Během kurzu se řeší mnoho témat,
od postojů k sexualitě mentálně postižených, tvorby protokolu
sexuality, rozsahu odpovědnosti pracovníků až po program
osvěty pro rodiče. Poradenské centrum Amorela nabízí vzdělávací
programy pro sociální pracovníky a pracovníky v sociálních
službách „Sexualita aneb život se vším všudy“, které jsou zaměřeny
na práci v oblasti sexuality lidí s mentálním postižením. Program
je realizován jako základní a nadstavbový seminář a pilotní kurzy
proběhli během roku 2011 v rámci projektu „Vzdělávání v oblasti
sexuality“. Tento projekt je určen k vývoji vzdělávacích modulů,
35
proto nejsou kurzy akreditovány. Účastnit se jich však mohou
pouze pracovníci z Plzeňského, Jihočeského a Karlovarského
kraje. Martina Venglářová nabízí mimo svého akreditovaného
kurzu také individuální semináře z oblasti sexuologie na různá
témata, jako sexualita nemocných, sexualita klienta s mentálním
postižením nebo sexualita seniorů.
Závěr
Autor se domnívá, že by smysluplně využívané celoživotní
vzdělávání mohlo být jednou z možností, jak získat dostatečné
informace vhodné pro podporu partnerského a sexuálního života
osob se zdravotním postižením. Tomu navíc přispívá skutečnost,
že se celý komplex sociálních služeb dostal do své další dekády,
když zákon o sociálních službách reflektoval i jejich dosavadní
vývoj a vnesl na pracovníky určité kvalifikační požadavky, včetně
požadavku na pravidelné prohlubování získané kvalifikace.
V rámci dalšího vzdělávání se zmíněné kurzy věnují a mohou
věnovat právě i problematice sexuálního a partnerského života
zdravotně postižených. Souhrn základních informací, které
pracovník účastí na takovém kurzu získá, je minimální investicí,
avšak mnohdy tím nejužitečnějším s předpokládaným užitkem
pro samotného klienta. Záměrem autora nemohlo být zachycení
všech možností dalšího vzdělávání, ale upozornit na vybrané
akreditované programy, jejichž absolvování přispívá k naplňování
přirozených lidských potřeb poskytovateli sociálních služeb
v České republice.
36
Tomáš Drábek
Užitá literatura:
DRÁBEK, T. Možnosti sociální práce v podpoře partnerského a
sexuálního života lidí se zdravotním postižením. Praha,
2011. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Husitská
teologická fakulta. Katedra psychosociálních věd a speciální
etiky.
LEVICKÁ, J.; TRUHLÁŘOVÁ, Z. Miesto a význam informácií
z oblasti l’udskej sexuality v praxi sociálneho pracovníka. In
Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů ze 17. celostátního kongresu
k sexuální výchově v České Republice 2009. Brno: SPRSV, 2009, s.
80–82. ISBN 978-80-7399-835-6.
MARKOVÁ, D.; LUKŠÍK, I. Aký by mal byť obsah sexuálnej
výchovy pre študentov a študentky sociálnej práce? In
Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 17. celostátního kongresu
83 – 90. ISBN 978-80-7399-835-6.
NOVOSAD, L. Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním
znevýhodněním: základy a předpoklady dobré poradenské praxe.
Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-509-7.
ŠTĚRBOVÁ, D. Sexuální výchova a osvěta u osob s mentálním postižením.
Strategie odborných služeb a modelový protokol sexuality a vztahů.
Praha: SPRSV, 2009. ISBN 978-80-7415-005-0.
TRUHLÁŘOVÁ, Z. Odraz sexuální výchovy v praxi sociální práce.
In Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 16. celostátního kongresu
k sexuální výchově v České Republice 2008. Praha: SPRSV, 2008.
ISBN 978-80-86559-99-5.
TRÚCHLA, Z; DEBNÁRIKOVÁ, M., ORAVCOVÁ, I. Sexuálna
výchova v Domove sociálnych služieb Nádej Vidiná. In
Mitlöhner, M. (Ed.) Sborník referátů z 17. celostátního kongresu
142 – 146. ISBN 978-80-7399-835-6.
37
VOLFOVÁ, I.; KOZÁKOVÁ, Z.; VELEMÍNSKÝ, M. Prevence
sexuálního zneužívání dětí a adolescentů se specifickými potřebami.
Praha: Triton, 2008. ISBN 978-80-7387-129-1.
Summary
In his paper the author considers further education of social
workers and workers in social services in the area of supporting
sexuality and partnership for people with disabilities. He
recognizes a paradox in the concept of social services which is
the fact that although these workers tend to have knowledge of
many disciplines, they are not educated in something so ordinary
and common, closely connected to life and its quality, like human
sexuality. According to the author the social workers’ attitudes
toward sexuality need to be shaped during their qualification
courses, and thereby a different behavior to persons with
disabilities, including their intimate experience of life, should be
implied. However, this is not common in practice, therefore the
aim of this work is mainly to provide clear information regarding
the training opportunities in relation to this issue in the reflection
of Act No. 108/2006 Coll. Social Services, as amended.
38
Eva Mašková
Hagioterapie: uvedení do problematiky
a praktický exkurz1
Eva Mašková
Úvod
V této práci by měla být nastíněna psychoterapeutická metoda
s názvem „hagioterapie“. Metoda, která vznikla ve stejné době
nezávisle na dvou různých místech. Metoda, která oslovuje věřící,
spirituálně založené i ateistické jedince. Metoda, která syntetizuje
teologii a psychologii. Můžeme mluvit o moudrosti věků, o hluboké
vnitřní spiritualitě každého z nás či o úctě k prastarému Písmu
v naší kultuře. A můžeme také mluvit o příbězích popisujících
dávné archetypy, které nepřestávají fascinovat.
Cílem této práce je stručně seznámit čtenáře s nejvýraznějšími
prvky této nepříliš známé formy psychoterapie a ukázat na
popisu sezení, jak tato teoretická východiska fungují v praxi.
Popsat, jak hlubinně-analytický výklad bible ve společenství
pacientů může motivovat k uvažování o sobě samém, o druhých,
o světě i o Bohu v novém světle. Práce by měla také osvětlit vznik
a filosofické základy, ze kterých hagioterapie vychází. A zároveň,
čerpajíc z autentických zkušeností, přiblížit zážitek samotného
terapeutického procesu. Protože právě zde, v pedagogice
a psychologii, více než kde jinde, nás zajímá teorie uvedená v život
s žáky, studenty, klienty a pacienty. Stěžejním bodem naší práce je
moment, kdy má teorie obstát tváří v tvář praxi.
Jedná se o příspěvek do studentské soutěže „Fórum nadaných“ Husitské
teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2010.
1
39
Dovolím si tedy hagioterapii představit jako směr, který je
starý jako Písmo samo. Jako směr, který se vyvíjí jen pár desítek let
na dvou odlišných místech světa, a také jako směr, který se teprve
rodí do pečujících rukou svých průvodců, jimiž je společenství
terapeutů a klientů.
Pojem hagioterapie
Hagioterapii bychom mohli dost dobře označit jako střet
světa psychologie a teologie. V takovém případě bychom se však
velmi mýlili, hagioterapie je souladem těchto dvou světů, které se
setkávají proto, aby pomohly pacientům v jejich léčbě a v ideálním
případě i v uzdravení. Etymologicky viděno je slovo hagioterapie
odvozeno od slova „hagios“ (svatý, usilující o dobro). Vyvinula
se z pastorační terapie a duchovního poradenství, které byly
před rokem 1989 praktikovány v dobách komunistického režimu
v podzemních strukturách katolické církve.2 Zajímavé je, že se
začala vyvíjet na dvou různých místech zároveň, a to nezávisle
na sobě. V Čechách se zasloužil o vývoj hagioterapie MUDr.
Prokop Remeš. V Chorvatsku pak vznikala metoda spirituální
léčby známá pod pojmem „hagioterapija“. Zde se vyvíjela
původně z katolického charismatického hnutí a duchovním otcem
hagioterapie v Chorvatsku byl prof. Tomislav Ivančić.3
V širokém prostoru mezi klasickou psychoterapií
a náboženstvím vystupují čtyři obory lidské činnosti: pastorace,
pastorační terapie, transpersonální psychologie a hagioterapie.
Každá z nich se formovala z jiného filosofického základu a každá
z nich přistupuje ke stejné problematice z odlišného úhlu. Pastorace
se obrací na lidi věřící, kteří budují svůj život na náboženském
vidění světa, či jsou takové vidění světa ochotni přijmout.
2
3
SMOLÍKOVÁ, P. Náboženství v terapiích Jana Czecha a Prokopa Remeše.
IVANČIĆ, T. Hagioterapija.
40
Eva Mašková
Pastorační terapie je pak další formou pastorační práce, kdy se
užívá prostředků duchovního vedení k terapeutickým účinkům.
V pastorační terapii však více než snahu o spásu duše nacházíme
snahu o duševní uzdravení.4 Transpersonální psychologie se zase
zajímá o jevy a schopnosti člověka, které nejsou vázány na fyzické
nositele. Nacházíme zde snahy, jako jsou oživení nitroděložního
života či vyvolání vzpomínek přesahující individuální existenci
člověka.5 Tento směr však odmítá, na rozdíl od tří předešlých,
věroučnou interpretaci těchto prožitků.
Hagioterapii tedy můžeme zařadit do tohoto rozvětveného
trsu teorií, které vznikají na místě setkání psychoterapie
a náboženství. Je jistou formou bibliografie, což je metoda využívající
léčebného účinku četby. Právě četba je schopna odpoutat pacienta
od myšlenek na nemoc a posílit jeho chuť a vůli k uzdravení.6
V případě hagioterapie je Bible právě tou knihou, ze které terapeut
a pacienti čerpají.
V této kapitole byla hagioterapie popsána a představena
z hlediska, jakým prospívá pacientům a jak je provozována
v psychiatrické léčebně. Ovšem pro úplnost nesmíme opomenout
ani druhé možné nazírání na hagioterapii. Tento pojem se též
užívá ve smyslu léčby nemocných zaklínáním, modlitbou, či
uctíváním ostatků. Zejména v německy mluvících zemích se ve
středověku používaly relikvie sv. Valentýna k léčbě epilepsie. Ta
nebyla chápána jako záchvatové onemocnění, ale spíše jako trest
od Boha. Metoda této „léčby“ byla ve své době poměrně rozšířená
a oblíbená.7
REMEŠ, P. Hagioterapie - nový směr psychoterapie.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník.
6
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník.
7
VERHAGEN, P. Religion and Psychiatry.
4
5
41
Východiska hagioterapie v ČR
Hagioterapie je jednou z metod, kterou jsou léčeni pacienti
v Psychiatrické léčebně Bohnice v Praze. Této léčbě a pravidelným
sezením se věnuje MUDr. Prokop Remeš, který metodu v České
republice založil, jak bylo popsáno výše. Jeho cesta k terapii
nebyla úplně jednoznačná. Přes profesi gynekologa v PL Bohnice
a studium KTF UK dostal nabídku zastřešení oblasti, kde se protíná
lékařská věda s náboženstvím. Po dokončení atestace z psychiatrie
se od roku 1991 věnuje pravidelným setkáním s pacienty léčenými
se závislostí v PL Bohnice.8 Dr. Remeš spatřuje v hagioterapii dva
podstatné cíle. Bezprostředním cílem terapeutického působení je
utužení dospělých složek osobnosti, za které považuje existenciální
a hodnotové struktury. Vzdáleným cílem je pak působení na změnu
životního charakteru neseného negativní emocí z neuspokojené
touhy po tom, co člověk nemá, v životní charakter nesený emocí
radostné vděčnosti z toho, co člověk má.9
Účastníky
hagioterapeutických
skupin
jsou
lidé
hospitalizovaní v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Jedná se o
klienty z oddělení věnujícímu se závislostem: alkoholici, drogově
závislí, gambleři apod. Dále mohou hagioterapeutická sezení
navštěvovat osoby s neurotickou diagnózou, klienti se ztrátou
smyslu života a dalšími poruchami osobnosti.
Formou se hagioterapeutická sezení blíží otevřeným
skupinovým psychoterapiím. To znamená, že složení účastníků
se může hodinu od hodiny měnit a skupina nemá rigidní složení.
Výhodou je velká nízkoprahovost a otevřenost pro nové zájemce,
nevýhodu můžeme spatřovat v tom, že se prakticky neformuje
dynamika skupiny z dlouhodobého hlediska (právě kvůli
proměnlivosti složení účastníků).
8
9
FRIEDLOVÁ, A. Hagioterapie.
REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše.
42
Eva Mašková
Hagioterapie v praxi
Následující nástin průběhu hagioterapeutického sezení
pramení z aktivní účasti na skupinových terapiích v PL Bohnice
vedených dr. Remešem, se kterými jsme se blíže seznámili výše.
Jako první probíhá vzájemné představení jednotlivých účastníků
křestním jménem a rozdání biblí. Sedí se v úzkém kruhu a ve
středu tohoto kruhu je stolek se svící, mističkou a „perlami“
(perleťové korálky). Jako první se uzavře téma z minulé hodiny –
zopakuje se téma čteného textu a všichni účastníci se k němu ještě
vyjádří. Dr. Remeš celou diskusi zúčastněných moderuje, často
i poměrně direktivně, pokud se účastník ostýchá před ostatními
vyjádřit. Po této části přichází vysvětlení funkce perel, které leží na
stolku mezi účastníky. Tak jako lovci perel odhazují své oblečení,
i my odložíme vše, co by nás mohlo tížit, a potopíme se hluboko
za pokladem, za poznáním. Lovcům sloužil k hlubokému ponoru
těžký kámen, se kterým se vrhali do neznámých vod, pro tento
účel my použijeme bibli.
Dr. Remeš pak uvede vybraný příběh, který se toho dne bude
číst, a zasadí jej do dějinného rámce. Nutno přiznat, velmi působivě
a se schopností zaujmout posluchače. Následuje první čtení jedním
z účastníků sezení, kterého vybírá terapeut, stejným způsobem
i čtení druhé. Zde je prostor pro poslední objasnění reálií z příběhů.
Napotřetí je text čten terapeutem – dr. Remeš čte text sám a klienti
na sebe nechávají tato slova působit. Namísto přemýšlení, o čem
text je, na což byl prostor v předešlých dvou čteních, je v tuto chvíli
Písmo prožíváno. Pracují zde emoce a prožívání klientů.
Po třetím přečtení každý dostane prostor pět minut, aby
si o příběhu popřemýšlel. Aby v soukromí našel subjektivně
nejdůležitější téma, které se ho nejvíce dotýká. Těchto pět minut je
pro vytvoření vlastního obrazu o příběhu, který je pak formován
43
už jen se skupinou. Po uběhnutí tohoto času má každý za úkol
říci jednu základní emoci, kterou v něm příběh vyvolává. Často
to byl právě vztek, radost, ale i překvapení nebo úleva. Každému
jednotlivci je věnováno opět slovo a v kruhu každý řekne, co ho
v příběhu naštvalo. Vztek jako jedna z nejsilnějších emocí – kde
jsme jej při čtení a promýšlení příběhu zacítili. Ten, kdo se v tuto
chvíli projeví nejsilněji, u koho je projev například nejvíce nabitý
emocemi či začne spatřovat sebe samého, dostává do ruky meč
a s ním i slovo. Začíná mluvit o tom, co jej v příběhu nejvíce
zaujalo, ostatní mají možnost reagovat, ne mu však do řeči násilně
vstupovat. K tomu slouží právě meč, aby určil, kdo je v danou chvíli
rétorem. Symbol meče je také zajímavým prvkem této terapie.
Můžeme pozorovat nesmělé držení při vyjadřování vlastních
postřehů, ale i nervózní ťukání o zem, či rázné přitakávání silnými
ranami, pokud se mluvčí rozhorlí.
Zde probíhá jádro skupinové terapie. Právě v tomto je stěžejní
kus práce, který každý na této terapii odvede. Terapeut projevuje
svoji kreativitu, dává slovo různým klientům, zapojuje pasivnější,
usměrňuje ty příliš aktivní, moderuje rychlá kolečka (např. „Udělal
to Pavel správně?“ a každý z účastníků musí odpovědět – striktně,
jasně, rychle a rozhodně; pokud váhá, je terapeutem k rozhodnutí
doprovozen vhodně pokládanými otázkami). Sledujeme vývoj
jedné postavy v celém příběhu, která skýtá klientům prostor se
s ní identifikovat, či s ní identifikovat nějakou jinou osobu. Nejprve
se řeší problém postavy v příběhu, brzy však začne vyplouvat na
povrch, jak tento příběh rezonuje v nás samých. Např. v příběhu
o Pavlu a Silasovi, kdy se žalářník kaje z toho, že je držel ve vězení,
chce se probodnout mečem, ale příběh končí jeho obrácením (Sk
16,27). Jeden z klientů se vyjadřoval ke scéně následovně:
44
Eva Mašková
„To přece nejde, aby uvěřil a všechno mu bylo odpuštěno,
on se tady raduje s rodinou. Takhle to prostě nefunguje. Nejde
to tak, že pijete a pak se lusknutím prstu obrátíte a už nikdy
na flašku nesáhnete. Ta změna je dlouhodobá, nejde se zbavit
zodpovědnosti tím, že prostě uvěřim.“
Takovýchto osobních výpovědí pramenících z vyhrocených
okamžiků v příběhu nalézáme na každém sezení desítky.
Po této bouřlivé a emočně nabité fázi následuje další část.
Každý má jedním slovem říci, o čem pro něj tento příběh byl (např.
o obrácení, lásce, hlouposti), zde už se nesleduje konkrétní emoce,
ale ústřední téma. Poslední částí sezení je, že si každý vezme jednu
perlu ze stolku uprostřed a řekne, co si z dnešního sezení odnáší.
Co je pro něj tím pokladem, který objevil, ať již v sobě, v bibli,
či z vyprávění druhých. Poté perlu vrací zpět do „společného
pokladu“.
Úskalí a kritická místa hagioterapie
V předešlých kapitolách jsme se zabývali zejména pozitivním
vlivem, který může hagioterapie na pacienty mít. Avšak jako u každé
jiné terapeutické techniky můžeme i zde nalézt stinné stránky. Tou
nejvýraznější je právě kontroverze, se kterou vstupuje do dnešního,
více než kdy dříve ateistického světa. Je možné setkat se s názory
„Proč právě bible“ či „Zase nás bude někdo evangelizovat“. Snad
právě tyto otázky a pochyby byly zodpovězeny výše. Po překonání
těchto obav a strachů je však možné na klientech pozorovat zvýšený
nárůst zájmu a touhy po konfrontaci s hodnotovými, morálními či
náboženskými podněty.10
Další úskalí, která bychom mohli najít na této metodě, jsou
10
REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše.
45
například úzký okruh zájemců, který může tato metoda zaujmout.11
Můžeme pochopitelně předpokládat, že biblická témata neosloví
tak široký okruh zájemců, jaký bychom si přáli. Dále hraje roli a má
význam pečlivě vyškolený terapeut, který za sebou bude mít četné
zkušenosti právě s touto metodou. V současné době neexistuje
v České republice žádný akreditovaný výcvik v hagioterapii.
Případné další nevýhody a citlivá místa hagioterapie mohou
pramenit z toho, že vychází z konceptu skupinové terapie. Terapeut
musí vynaložit zvýšené úsilí ve spolupráci se skupinou, na rozdíl
od spolupráce s jedním klientem. Na terapeuta jsou kladeny větší
požadavky také v pohotovosti a obratnosti. Ovšem i klienti mohou
mít například problém s dostatečným otevřením se, spontánním
mluvením o svých problémech, projekcích vlastních nezdarů
do biblických příběhů před ostatními. Jednotlivcům je také ve
skupině věnováno méně času, než kdyby byli přítomni na terapii
individuální.
Závěr
Tato práce ve stručnosti shrnuje základní informace o ne příliš
rozšířené metodě psychoterapie, jež je založena na biblioterapii
a skupinové terapii. O terapii, která vyrůstá ze společné půdy
teologie a psychologie. Popisuje vznik a krátký vývoj v moderní
době, zejména v naší zemi. Ukazuje na popisu struktury sezení
svůj průběh a stěžejní momenty ve svém aktivním působení na
klienty.
V rámci poměrně limitovaného rozsahu této práce nebylo
o hagioterapii řečeno zdaleka vše, co shledávám podstatným.
Zejména o jejích hlubokých historických kořenech a možných
dlouhodobých výsledcích, které lze na pacientech a klientech
11
SCHOVÁNKOVÁ, L. Hagioterapie pro ženy v krizových situacích.
46
Eva Mašková
pozorovat. V dalším bádání by bylo také zajímavé postihnout
vliv hagioterapie na osobní spiritualitu, náboženské vyznání či
dokonce církevní příslušnost. K praktické stránce věci považuji
za podnětné zabývat se těmi biblickými místy, která vzbuzují
v pacientech nejvíce emocí a nejlépe se s nimi identifikují. Popsat
jejich působení na rozdílné účastníky terapie, jak tomu bylo v této
práci například s klientem a jeho rozhořčením vůči biblickému
žalářníkovi.
Snažila jsem se představit hagioterapii jako směr s nesmírným
potenciálem, který by si zasluhoval být dále rozvíjen a pěstován.
Ať už tímto rozvojem budeme mít na mysli založení vlastní školy,
profesionální vzdělávání terapeutů či praktická provozování ve
více než jedné léčebně, více než jedním terapeutem. Důležitým
poselstvím stále zůstává, že teologie, potažmo biblistika, by se
měla dále otevírat i jiným oborům. Stejně tak otevřená by měla
zůstávat i psychologie a aplikovaná psychoterapie. Podněcovat
dialog i s dalšími vědami, protože obě toho mají v dnešní době
mnoho co nabídnout.
Podstatné je, ať už k lidem hagioterapie promlouvá díky
věkovité moudrosti lidstva, či Bohem samým, že svým pacientům
pomáhá. Otevírá jim jejich vlastní hodnotové systémy a ukotvuje
etická přesvědčení, která každý nosí v sobě.
47
Užitá literatura
FRIEDLOVÁ, A. Hagioterapie. České Budějovice: Jihočeská
univerzita v Českých Budějovicích, Teologická fakulta,
Katedra teologické etiky, sociální etiky a etického vzdělávání
2007. 82 s., 2 s. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Jindřich
Šrajer, Dr. theol.
HARTL, P., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha: Portál,
2004. 776 s. ISBN 80-7178-303-X.
IVANČIĆ, T. Hagioterapija, 2008. /www.hagioterapija-split.hr/.
Vytištěno 18. 9. 2010; http://www.hagioterapija-split.hr/
hagioterapija.htm.
REMEŠ, P. Hagioterapie - nový směr psychoterapie, 2009. /www.
hagioterapie.cz/. Vytištěno 18. 9. 2010; http://www.
hagioterapie.cz/?p=75.
REMEŠ, P., HALAMOVÁ, A. Nahá žena na střeše: psychoterapeutické
aspekty biblických příběhů. Praha: Portál, 2004. 197 s. ISBN
8071789216.
SMOLÍKOVÁ, P. Náboženství v terapiích Jana Czecha a Prokopa Remeše.
Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2009. 67
s. 19 s. příloh. Vedoucí diplomové práce Mgr. Vít Machálek,
Dr.
SCHOVÁNKOVÁ, L. Hagioterapie pro ženy v krizových situacích (se
zaměřením na léčbu alkoholové závislosti v Psychiatrické léčebně
Bohnice). Brno: Masarykova univerzita, Filozofická faktulta,
Ústav české literatury a knihovnictví, 2006. 107 s., 6 s. příloh.
Vedoucí diplomové práce MUDr. Mgr. Prokop Remeš.
VERHAGEN, P. Religion and Psychiatry: Beyond Boundaries. John
Wiley and Sons, 2010. 667 s. ISBN 9780470694718.
48
Eva Mašková
Summary
This article presents view on the new psychotherapeutic
method called „Hagiotherapy“, which connects theology and
psychology. The aim of this paper is to briefly familiarize the reader
with the most distinctive elements of this not very well known
form of psychotherapy. In the first part we explain the terminology
and background of this method. In the second part we visit the
psychiatric hospital in Bohnice, where therapists work with this
method with addicted patients. Finally, we present difficulties and
obstacles related to this method. This critical review points out
these areas for further consideration.
49
Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim
– Autor a jeho pojetí dějin1
Antonín Šedivý
Úvod
Ve svém článku bych chtěl pojednat o životě, díle a přínosu
židovského učence 16. století, kterým je Azarja dei Rossi2. Vzhledem
k omezenému prostoru však půjde pouze o jakýsi rychlý náčrt.
Příspěvek je rozdělen do čtyř částí – úvodu (zasazení autora
do rámce dějin), oddílům o autorovi a struktuře Me‘or ejnajim3
a na závěr dei Rossiho přínosu a přístupu k dějinám a židovské
historiografii.
Azarju dei Rossiho lze vnímat ve dvou kontextech – ve světě
renesanční Itálie a v rámci židovské historiografie.
Židé žili v Itálii již od 1. st. př. o. l.4 a měli zde, oproti ostatním
evropským zemím, relativně velkou svobodu. Nevztahovalo
se tu na ně tolik omezení, mohli si tedy zachovat věrnost svým
náboženským tradicím a zároveň se zapojit do kulturního života
Jedná se o upravený příspěvek studentské soutěže „Studentská vědecká konference“
Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2011.
2
V příspěvku je použit systém přepisu z hebrejštiny, jehož autorem je doc.
PhDr. Bedřich Nosek, CSc. a který je uveden např. v NEWMAN, J. – SIVAN,
G. Judaismus od A do Z: slovník pojmů a termínů. Dotisk prvního vydání. Praha:
Sefer, 2009. Hebrejský originál: ‫עזריה מן האדומים‬. (Veškeré hebrejské názvy v
příspěvku viz ‫עזריה מן האדומים‬. ‫ספר מאור עינים‬. ‫ווילנא‬, 1866).
3
Možný překlad: “Světlo očí”. Hebrejský originál: ‫מאור עינים‬.
4
KATZ, Bernard. A Brief Journey through Italian Jewish History. Jewish Affairs,
ROSH HASHANAH 2009, vol. 64, no. 2, s. 38. Šlo o otroky dovezené do Itálie
Pompeiem po dobytí Judska v r. 63 př. o. l.
1
50
Antonín Šedivý
země.5 Tato atmosféra poskytla potřebný substrát k jedinečné
tvorbě, jejímž dokladem je i Me‘or ejnajim. V období renesance, kdy
Azarja dei Rossi žil, zaznamenaly židovské obce na severu Itálie
jedno z největších období svého rozkvětu, který trval ve větší míře
až do poloviny 16. století.6
Nyní několik slov o vývoji židovské historiografie.7 Ve
středověku vzniklo pouze několik spisů zachycujících židovské
dějiny. Většina děl z této doby nemá, i přes přítomnost historických
údajů, primárně historiografickou (dějepisnou) funkci (šlo např.
o cestopisy, literaturu šalšelet ha-kabala nebo tzv. Memorbücher).8
Nejde tedy o historickou literaturu v pravém slova smyslu. Mezi
takovou se ve středověku dá zařadit snad pouze spis Josipon, jehož
vznik se datuje do 10. století.9 Situace se změnila až s příchodem 15.
a zejména 16. století, kdy (v poměrně krátkém časovém horizontu
MILANO, Attilio. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 9. Jerusalem:
Keter Publishing House, 1996. ITALY, s. 1115.
6
KATZ: A Brief Journey, op. cit., s. 39-40. Jedním z důvodů konce rozkvětu
a počátku úpadku židovských komunit jistě byla i tzv. protireformace, tedy
reakce katolické církve na reformaci. Církev v čele s papežem se začala bránit
všem cizím vlivům a toto mělo velký dopad i na italské Židy, kterých žilo
nemálo na území papežského státu.
7
Srov. YERUSHALMI, Yosef Hayim. Zakhor: Jewish History and Jewish Memory.
1st paperback edition. Seattle: University of Washington Press, 1996. Stručný
náčrt lze nalézt také v ROTH, Cecil. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition.
Vol. 8. Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. HISTORIOGRAPHY, s. 551569. Pro zájemce o problematiku vývoje židovské historiografie doporučuji
zejména práci Yosefa H. Yerushalmiho, který přináší velice podnětný pohled
na židovské dějepisectví.
8
YERUSHALMI: Zakhor, op. cit., s. 31-52; MANSOOR, Menahem. Jewish History
and Thought: an Introduction. 1st edition. Hoboken: Ktav, 1991. Chapter XXIII,
Medieval Jewish Travelogues and Chronicles, s. 209-221.
9
MANSOOR: Medieval Jewish, op. cit., s. 210-211. Za jeho autora byl dlouhou
dobu považován Flavius Josephus, velice důležitý autor pro starověkou
židovskou historiografii. Jedním z učenců, kteří se zasloužili o odstranění
nesprávného určení autorství a datace Josiponu, byl i Azarja dei Rossi.
5
51
v porovnání s předchozím obdobím) vzniklo hned několik
historických děl, převážně kronik.10 Mezi tyto bývá řazeno i Me‘or
ejnajim.
Azarja dei Rossi
Azarja dei Rossi se narodil mezi lety 1511 a 151411
v severoitalské Mantově12 jako potomek významné rodiny13 min
ha-Adomim14. Získal tradiční židovské, ale také sekulární vzdělání,
studoval texty v hebrejštině, aramejštině, latině a italštině.15
Z klasických jazyků neovládal dobře pouze řečtinu.16 Většinu
svého života strávil dei Rossi v několika různých italských městech
(např. v Bologni nebo Anconě), na konci svého života se však vrátil
do Mantovy.17 Me‘or ejnajim není jeho jediným dílem, po sepsání
tohoto monumentálního spisu napsal ještě několik dalších prací.
Jde především o odpovědi na kritiku odpůrců Me‘or ejnajim, které
Srov. YERUSHALMI: Zakhor, op. cit., s. 57-58. Mezi nejpravděpodobnější
důvody tohoto náhlého zlomu v historiografické tvorbě je považováno vyhnání
Židů ze Španělska a Portugalska v letech 1492, resp. 1497.
11
BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. 1st edition.
Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. Chapter 7, Azariah
de‘ Rossi: A Biographical Sketch, s. 167. Datace autorova narození je nejistá,
datum bývá odvozováno podle vzniku Me‘or ejnajim, kde dei Rossi sám sebe
označuje za šedesátiletého.
12
Srov. SIMONSOHN, Shlomo. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 11.
Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. MANTUA, s. 895-899.
13
ROSSI, Azariah de’. The Light of the Eyes. New Haven: Yale University Press,
2001, s. 718. Mělo jít o jednu z rodin přivedenou do Říma císařem Titem po
dobytí Jeruzaléma v 1. st. o. l.
14
Ibid., s. 80. V italském překladu „dei Rossi“. Hebrejský originál: ‫מן האדומים‬.
15
Ibid., s. XIV.
16
DAN, Joseph. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 14. Jerusalem:
Keter Publishing House, 1996. ROSSI, AZARIAH (Bonaiuto) BEN MOSES DEI,
s. 316. Zde můžeme vidět důvod, proč nepřekládá Aristeův dopis z originální
řečtiny, ale z jeho latinského překladu.
17
Ibid., s. 315.
10
52
Antonín Šedivý
dei Rossi shrnul do spisů pojmenovaných Macref le-chesef a Cedek
olamim.18 Azarja dei Rossi zemřel mezi lety 1577 a 1578.19
Me‘or ejnajim
Roku 1570 došlo ve Ferraře, kde v té době Azarja dei Rossi žil,
k ničivému zemětřesení.20 Tato katastrofa představuje hlavní důvod
vzniku Me‘or ejnajim. Azarja dei Rossi, který se do té doby nevěnoval
soustavné literární činnosti, se rozhodl sepsat své vzpomínky na
zemětřesení21 a tak vznikl spis nazvaný Kol Elohim22. Ihned poté
oslovil jakýsi křesťanský učenec dei Rossiho s dotazem na znění
Aristeova dopisu v hebrejštině. Tento pseudoepigrafní spis však
neexistoval v hebrejském znění, jeho originálním jazykem byla
řečtina a přeložen také nikdy nebyl. Azarja dei Rossi se ho tedy
rozhodl přeložit do hebrejštiny23 a nazvat ho Hadrat zekenim24.
Tyto dva spisy (Kol Elohim a Hadrat zekenim) tvoří první kapitoly
Me‘or ejnajim. Třetí a zdaleka nejrozsáhlejší část celého díla se
jmenuje Imrej bina25. Tento oddíl je rozdělen na čtyři pododdíly26 a
BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 169.
Informace se zde rozchází. Baron udává rok 1577 (BARON: A Biographical
Sketch, op. cit., s. 170.), Encyclopaedia Judaica 1578 (DAN: ROSSI, op. cit., s. 318.).
20
ROSSI: The Light, op. cit., s. XVI.
21
Ibid., s. 7-9.
22
Možný překlad: “Hlas Boží”. Autor odkazuje na Pythagora a jeho pojmenování
zemětřesení (Viz ROSSI: The Light, op. cit., s. 22.). Hebrejský originál: ‫קול אלהים‬.
23
ROSSI: The Light, op. cit., s. 31.
24
Možný překlad: “Vznešenost starších”. Název je odvozen od legendy o
sedmdesáti mudrcích, kteří přeložili Tanach do řečtiny (Viz ROSSI: The Light,
op. cit., s. 6.). Hebrejský originál: ‫הדרת זקנים‬.
25
Možný překlad: “Slova moudrosti” nebo “Slova porozumění”. Název je
vysvětlen autorem, který poznamenává, že bude citovat výroky mnoha
moudrých mužů (Viz ROSSI: The Light, op. cit., s. 81.). Hebrejský originál: ‫אמרי‬
‫בינה‬.
26
Třetí část Imrej bina nese název Jemej olam a zabývá se pouze chronologií.
Možný překlad: „Dny světa“. Hebrejský originál: ‫ימי עולם‬.
18
19
53
celkem 60 kapitol. Imrej bina pojednává o různých tématech (např.
o kritice Filóna Alexandrijského,27 chronologii, kněžských oděvech
a dalších). Tyto tři části tvoří dohromady Me‘or ejnajim.28 Tvorba
celého díla a jeho vydání proběhly mezi lety 1570 a 1574 ve Ferraře
a Mantově.29
Me‘or ejnajim se ihned po svém vydání stalo terčem kritiky.30
Na dílo byl v mnoha italských obcích uvalen cherem (klatba)
a jeho studium se stalo bez zvláštního povolení zakázaným.31
Tento cherem se však vztahoval pouze na samotné Me‘or ejnajim,
nikoli na osobu autora.32 Mezi dalšími oponenty můžeme nalézt
např. safedské rabíny v čele s halachistou Josefem Karo (1488-1575),
pražského Maharala (c. 1520-1609) nebo rabína Jakoba Emdena
(1697-1776).33 Me‘or ejnajim však nevzbudilo pouze odpor, některými
učenci bylo přivítáno s nadšením, nicméně šlo ještě dlouhou dobu
o menšinovou skupinu.34 Více kladného přijetí se spis dočkal až
na konci 18. století s příchodem haskaly, tj. židovského osvícenství.
Azarja dei Rossi a jeho koncept historiografie
Nejprve několik slov o literárním žánru a formě Me‘or ejnajim.
Azarja dei Rossi přinesl do židovského prostředí inovace jednak
Byl to právě Azarja dei Rossi, který objevil Filóna pro židovský svět poté, co
tento starověký učenec upadl do dlouhého zapomnění. Viz DAN: ROSSI, op.
cit., s. 316.
28
Název je odvozen od dei Rossiho citátu: “Nyní celá tato kniha je světlem
mých očí a radostí mého srdce.” (ROSSI: The Light, op. cit., s. 6.).
29
BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 168; DAN: ROSSI, op. cit., s. 317.
30
ROSSI: The Light, op. cit., s. XIX-XXII.
31
BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 171-172; DAN: ROSSI, op. cit., s.
317-318.
32
DAN: ROSSI, op. cit., s. 318. To mimo jiné dokazuje, že Azarja dei Rossi byl
váženým a ortodoxním Židem.
33
BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 172.
34
Šlo např. o Davida Ganse a Jom Tov Lippmanna Hellera působící určitou
dobu v Praze (Viz BARON: A Biographical Sketch, op. cit., s. 172.).
27
54
Antonín Šedivý
ve struktuře a dále také v obsahu práce.35 Co se týká struktury,
Me‘or ejnajim bývá řazeno mezi kroniky, tato klasifikace však zcela
neodpovídá skutečnosti. Salo W. Baron označil dei Rossiho spis
za eseje,36 podle Joanny Weinberg je to však nepřesné označení
a jde spíše o miscelanea, tedy o kapitoly různého obsahu obsažené v
jedné knize.37 Inovace v obsahu budou zmíněny později.
Autorův přístup k literárním zdrojům je v mnohém jedinečný
a do té doby v židovském prostředí téměř bezprecedentní, ať již jde
o počet a původ pramenů nebo způsob zacházení s nimi.38 Azarja
dei Rossi čerpá ve svém díle z Tanachu, Talmudu a dalších židovských
spisů, ale zároveň pracuje také s nežidovskými zdroji, ať již jde
o díla antických autorů nebo středověkých učenců.39 Cituje také
z Nového zákona, spisů apoštolských a církevních otců a mnoha
dalších autorů.40 Nyní by bylo nasnadě zmínit, jak Azarja dei
Rossi vnímal autoritu jednotlivých textů. Pro něj jako ortodoxního
Žida je Tanach naprosto nedotknutelný,41 z ústní tradice jsou pro
něj závazné a neměnné pouze halachické pasáže, zatímco agadické
látky mohou vyjadřovat názory konkrétních rabínů a proto také
obsahovat chyby.42 K dalším textům je více či méně kritický.
Komparativní použití židovské a nežidovské literatury a přiznání
pravdivostní hodnoty oběma z nich představovalo v té době
ROSSI: The Light, op. cit., s. XXIII.
BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses. 1st edition.
Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1964. Chapter 9, Azariah
de‘ Rossi‘s Historical Method, s. 210. Baron používá též termín „disconnected
essays“ (BARON: Historical Method, op. cit., s. 211.).
37
ROSSI: The Light, op. cit., s. XXIII.
38
Ibid., s. XXXII-XLII.
39
Ibid., s. XXXII. J. Weinberg uvádí více než 150 citovaných děl.
40
Ibid., s. XXXII. Jde o více než 100 pramenů.
41
BARON: Historical Method, op. cit., s. 219-220.
42
Ibid., s. 221-222. Dále též ROSSI: The Light, op. cit., s. XXXIII-XXXIV.
35
36
55
bezesporu jedinečný přístup.43 Dei Rossiho kritické zacházení
s prameny vykazuje velký pokrok vzhledem k minulosti, existují
v něm však jisté mezery.44
Za zcela jedinečné by se daly označit výběr a množství témat,
které autor pojednal. Jde o širokou paletu námětů, které byly na svou
dobu velmi odvážné. Mezi témata Me‘or ejnajim patří mj. autorův
kritický přístup k vyprávěcím látkám Talmudu, u kterých posuzuje
jejich historickou pravdivost a věrohodnost za pomoci nežidovské
literatury, což bylo v židovském prostředí až do konce 18. století
zcela nemyslitelné.45 Přestože se ve většině témat zabývá dějinami,
není jim zdaleka věnována celá kniha, která obsahuje odpovědi i na
řadu otázek z jiných okruhů (mnohdy však nahlížených z hlediska
dějin a historických zdrojů). Me‘or ejnajim tak stojí v kontrastu
s předchozí, převážně monotematickou literaturou (např. kroniky,
cestopisy, a další).
Azarja dei Rossi si byl zcela vědom, jakou reakci přinese
jeho kritický přístup.46 V Me‘or ejnajim se proto objevují časté
omluvy a zjemňování závěrů autorovy kritiky, zejména pokud
jde o otázku historické věrnosti některého z agadických příběhů.
Vzhledem ke svému očekávání dei Rossi také předem odpovídá na
některé argumenty svých oponentů a snaží se je vyvrátit. Na závěr
tohoto odstavce je pro dokreslení profilu Azarji dei Rossiho nutno
poznamenat, že šlo o ortodoxně věřícího Žida, jak to dokazuje jeho
úcta k židovské tradici a jeho důrazná apologie judaismu všude,
Srov. BARON: Historical Method, op. cit., s. 226.
Ibid., s. 216-225. Baron zde vyzvedává dei Rossiho textovou a filozofickou
kritiku, naopak kritika pramenů podle něj pokulhává.
45
Ibid., s. 212. Na konci 18. století jsou to právě dei Rossiho zastánci (a první
vydavatelé od 16. století), příznivci židovského osvícenství, tzv. maskilim, kteří
začínají s kritikou některých do té doby neotřesitelných hodnot.
46
Ibid., s. 210.
43
44
56
Antonín Šedivý
kde je třeba.47
Azarja dei Rossi se ve svém díle snažil o co nejvíce pravdivé
zhodnocení dějin. Tento „quest for truth“48 představuje jeho
motivaci a nutí ho ke kritice dříve nekritizovaných věcí i přes
vědomí toho, že získá řadu odpůrců. S tímto cílem se úzce pojí
dei Rossiho přístup ke studiu – prozkoumával samotné prameny,
aby tím zaručil co největší věrohodnost své kritiky, a vyhledával
různé verze spisů, které poté kriticky srovnával, aby si pro své
bádání vybral nejlepší verzi.49 V tomto je zcela jasně renesančním
autorem. Aby bylo mé zhodnocení vyvážené, je třeba podotknout,
že se Azarja dei Rossi dopustil i mnoha chyb (např. nepřesné citace
v Me‘or ejnajim a další).50 Na svou dobu však jde o velmi inovativního
učence, který přinesl mnoho nového nejen židovské historiografii.
Zcela jistě představuje jednoho z největších židovských učenců
ovlivněných renesancí.
Ibid., s. 216; s. 222.
Ibid., s. 212. Doslova „pátrání po pravdě“.
49
Ibid., s. 216-218; s. 230.
50
Ibid., s. 232; s. 235; s. 238.
47
48
57
Užitá literatura:
BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses.
Compiled with a Foreword by Arthur Hertzberg and Leon
A. Feldman. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication
Society of America, 1964. XVIII, 504 s. ISBN chybí. Chapter 7,
Azariah de‘ Rossi: A Biographical Sketch, s. 167-173.
BARON, S. W. History and Jewish Historians: Essays and Addresses.
Compiled with a Foreword by Arthur Hertzberg and Leon
A. Feldman. 1st edition. Philadelphia: Jewish Publication
Society of America, 1964. XVIII, 504 s. ISBN chybí. Chapter 9,
Azariah de‘ Rossi‘s Historical Method, s. 205-239.
DAN, Joseph. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 14.
Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder. Jerusalem:
Keter Publishing House, 1996. 1684 s. ISBN 965-07-0242-3.
ROSSI, AZARIAH (Bonaiuto) BEN MOSES DEI, s. 315-318.
KATZ, Bernard. A Brief Journey through Italian Jewish History.
Jewish Affairs, ROSH HASHANAH 2009, vol. 64, no. 2, s. 3844. ISSN 0021-6313.
MANSOOR, Menahem. Jewish History and Thought: an Introduction.
1st edition. Hoboken: Ktav, 1991. XII, 571 s. ISBN 0-88125404-5. Chapter XXIII, Medieval Jewish Travelogues and
Chronicles, s. 209-221.
MILANO, Attilio. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 9.
Keter Publishing House, 1996. 1594 s. ISBN 965-07-0202-4.
ITALY, s. 1115-1147.
NEWMAN, J. – SIVAN, G. Judaismus od A do Z: slovník pojmů a
termínů. Dotisk prvního vydání. Praha: Sefer, 2009. 285 s.
ISBN 80-900895-3-4.
‫עזריה מן האדומים‬. ‫ספר מאור עינים‬. ‫ווילנא‬, 1866. 520 s. ISBN chybí. –
Azarja min ha-Adomim. Sefer Me’or ejnajim. Vilna, 1866. 520
58
Antonín Šedivý
s. ISBN chybí.
ROSSI, Azariah de’. The Light of the Eyes. Translated from the
Hebrew with an introduction and annotations by Joanna
Weinberg. New Haven: Yale University Press, 2001. XLIX, 802
s. Yale Judaica series; v. 31. ISBN 0-300-07906-0.
ROTH, Cecil. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition. Vol. 8.
Keter Publishing House, 1996. 1472 s. ISBN 965-07-0194-X.
HISTORIOGRAPHY, s. 551-569.
SIMONSOHN, Shlomo. Encyclopaedia Judaica. Corrected edition.
Vol. 11. Editors in Chief Cecil Roth and Geoffrey Wigoder.
Jerusalem: Keter Publishing House, 1996. 1590 s. ISBN 965-070218-0. MANTUA, s. 895-899.
YERUSHALMI, Yosef Hayim. Zakhor: Jewish History and Jewish
Memory. 1st paperback edition. Seattle: University of
Washington Press, 1996. XXXVI, 154 s. ISBN 0-295-97519-9.
Summary:
The article “Azarja dei Rossi: Me’or ejnajim – Autor a jeho
pojetí dějin = Azariah de’ Rossi: Me’or ‘einayim – Author and his
conception of history” is dedicated to a short treatise on a medieval
Jewish scholar Azariah de’ Rossi and his main work Me’or ‘einayim.
I have worked especially with an English translation of Me’or
‘einayim which contains an extensive introduction written by the
translator Dr. Joanna Weinberg. Further should I mention articles
written by Salo W. Baron which were very helpful to me.
59
Qulasta: mandejská kniha rituálních
scénářů1
Marek Vinklát
Úvod
Qulasta2 je jednou ze sbírek mandejských posvátných textů,
konkrétně modliteb a rituálních hymnů. S Ginzou a s Knihou
Janovou vytváří Qulasta základ mandejské literatury, k níž patří
ještě různé komentáře a magické spisy.3
Jazyk mandejské literatury patří k východoaramejskému
dialektu a je podobný aramejštině babylónského Talmudu. Jako
veškerá mandejská literatura je i Qulasta psána speciálním
mandejském písmem, jež můžeme datovat již do 2. stol. občanského
letopočtu.4
Tato krátká studie se zaměřuje na strukturu Qulasty. Zároveň
je nastíněn i obsah kolofonů ve sbírce, jelikož jsou důležitým
zdrojem informací. Mnohdy byly badateli z důvodu chybějících
překladů přehlíženy.
Jedná se o upravený příspěvek do studentské soutěže „Fórum nadaných“
Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v roce 2009. Mandejštinu
namísto aramejského fontu přepisuji dle transliterace Macúcha a Drowerové
(DROWER, E. S.; MACUCH, R., A Mandaic Dictionary, s. xii). ‘ajin však přepisuji
jako „e“.
2
Dosl. chvály, chvalořečení (od kořene ‫ – סלק‬chválit).
3
GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 40-41.
4
GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 38-39.
1
60
Marek Vinklát
Qulasta v rukou badatelů
V roce 1867 Julius Euting přepsal některé části Qulasty
z pařížských a londýnských rukopisů.5 Z tohoto přepisu vycházel
roku 1920 Mark Lidzbarski při překladu Qulasty do němčiny,
k němuž byl přiložen i přepis.6 Lidzbarskiho překlad však není
překladem úplným – obsahuje pouze sto tři modliteb pařížského
rukopisu a dvacet modliteb rukopisu londýnského.
Roku 1959 vyšel anglický překlad Ethel Stefany Drowerové
„The Canonical Prayerbook of the Mandaeans“ (dále jen CP) spolu
s faksimilií rukopisů. Jedná se o korpus textů D.C.53 (získaný roku
1954) doplněných o text D.C.3, který Drowerová získala po první
světové válce.7 Překlad čítá celkem čtyři sta čtrnáct modliteb, z nichž
některé jsou duplicitní. V nedávné době se sbírkou Drowerové
zabývala podrobněji Jorunn Jacobsen Buckleyová, a to především
kolofony obsaženými ve sbírce.8 Rovněž v této práci bude kladen
důraz především na D.C.53, jelikož se jedná o nejucelenější text
Qulasty, dnešním badatelům dostupný.
Problematika kolofonů
V celé Qulastě se nachází osm kolofonů, jež obsahují vždy
jméno posledního kněze, který text opsal, a opsaná jména všech
ostatních kněží, kteří opisovali text před ním. Každý opisovatel
rovněž opsal i poznámky obsažené v kolofonech.9
Kolofony nám tedy mohou prozradit, v jakém období již
EUTING, Julius. Qolasta oder Gesänge und Lehren von der Taufe und dem Ausgang
der Seele. Pařížský rukopis vyšel rovněž v de MORGAN, Jacques; HUART,
Clément. Mission scientifique en Perse.
6
LIDZBARSKI, M., Mandäische Liturgien.
7
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. vii.
8
BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans.
a BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 185-208.
9
BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 2.
5
61
text, u něhož se nacházejí, existoval a s jakými problémy se písaři
potýkali. Můžeme také rekonstruovat jakési rodokmeny písařů,
mezi nimiž pravděpodobně byly i ženy zastávající kněžský úřad,
o čemž svědčí některá jména uvedená v kolofonech. Jména uváděná
ve spisech nejsou jména civilní (laqab), ale jména tajná (maluaša),
která slouží náboženským a magickým účelům, a jsou jednotlivým
mandejcům určena podle měsíce a hodiny narození.10
Kolofony dokládají, že text byl tradován svědomitě,
jelikož zapsáním svého jména přebírá kněz nad textem plnou
odpovědnost. Kdokoli by vynechal část textu nebo kolofonu,
je považován za hříšníka. Dokonce ani chyby nesmí být zpětně
z textu odstraněny a musí se pro čtenáře označit tečkami.11
Struktura sbírky
Qulastu můžeme díky kolofonům rozdělit na devět celků.
Na počátku prvního celku je uvedena vstupní formule „Můj pán
budiž požehnán“, dále označení pro tento první celek „Kniha duší“
a požehnání určené mandejské obci „Pravda vás vyléčí“. Následuje
prosba opisovatele:
„Ve jménu Života Velkého a Prvního, vzdáleného od
světů světla, hojného a vyvýšeného nad veškerým počínáním.
Uzdravení, očištění, sílu, moc, řeč a vyslyšení, udatnost srdce
a hříchy odpouštějícího, nechť jsou pro mne, Adama Iuhanu,
syna Mahnušy, v moci Iauara Ziuy a Simaty Hiia.“ 12
Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 81-82.
BUCKLEY, J. J., The Great Stem of Souls, s. 3.
12
Faksimile, s. 1, řádky 1-12: bšumaihun d-hiia rbia qadmaiia nukraiia mn almia
d-nhura iatiria d-elauia ukulhun eubadia asuta uzakuta uhaila ušrara uemra ušima
uhaduat liba ušabiq hataiia nihuilia ldilia adam iuhana br mahnuš bhaila d-iauar ziua
u simathiia.
10
11
62
Marek Vinklát
Právě zde se poprvé objevuje tradent, jehož maluaša jméno
bylo Adam Iuhana. Tento muž vytvořil D.C.53 přepsáním v roce
180213, a nalezneme jej proto na počátku všech kolofonů této
sbírky i v místech (v mandejštině označených jako zhara), kde je
čtena maluaša osoby, jíž se modlitba týká. Po této prosbě následují
již samotné modlitby pro rituál masbuta14 (modlitby 1-31), rituál
masiqta15 (modlitby 32-72) a dvě modlitby (73 a 74) pro rituál ingirta16.
První kolofon jmenuje na posledním místě Zazaie d-Gauazta,
jehož písařskou činnost (a tedy i rituály, jichž se týká) lze datovat
až k roku 270.17
„A Šganda, syn Iasminy, opsal ze svitku Zazaie
d-Gauazta, syna Evy. A Zazai d-Gauazta, syn Hauy, opsal
ze svitku Života Prvního.“18
Z úryvku vyplývá, že řetězec kopií začíná buď u reálného
svitku, jenž se opravdu nazýval Diuan d-Hiia Qadmaiia, nebo
čerpal Zazai přímo ze zjevení, čímž by celá Kniha duší získala
nezpochybnitelnou kvalitu. Dále následují poznámky jednotlivých
písařů z kolofonu, mezi nimiž nacházíme varování před změnami
textu a ujištění, že kopie textu koresponduje s ostatními kopiemi
téže doby.19
BUCKLEY, J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans,
s. 33.
14
Více viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 100-123 nebo GEBELT,
J., Mandejské náboženství, s. 47-48.
15
J., Mandejské náboženství, s. 48-49.
16
J., Mandejské náboženství, s. 49.
17
s. 33. a GEBELT, J., Mandejské náboženství, s. 39.
18
Faksimile, s. 98, řádek 39 až s. 99, řádek 2: ušganda br iasmin ansa mn diuan
d-zazai d-gauazta br haua u zazai d-gauazta br haua ansa mn diuan d-hiia qadmaiia.
19
Drowerová nepřekládá celý kolofon. Překládá však Buckleyová v BUCKLEY,
13
63
Druhý celek je složen ze tří dlouhých chvalozpěvů (75, 76,
77) a obsahuje kolofon, který ovšem nesahá až k Zazaiovi, ale
k Haiuně, dceři Iahia.20 Třetí část Qulasty je uvedena modlitbou
78, která plní funkci úvodu. V ní písař označuje modlitby číslo
79-103 jako odpovědi (eniania) a chvalozpěvy (drašia) pro rituály
masbuta a masiqta.21 Modlitby jsou různě dlouhé – od třířádkových
po dvoustránkové. Kolofon, jenž sbírku odpovědí a chvalozpěvů
uzavírá, končí u písaře jménem Eqaiam, syna Zindany, jehož
působení Buckleyová klade do doby mladší než v případě výše
zmíněné Haiuny.22
Jako čtvrtý díl následuje soubor denních modliteb23, z nichž
první (104 – rušuma) je dokonce pronášena laiky.24 Další uvedenou
modlitbou je Asut Malkia (Léčení králů), jež je recitována před
každým rituálem. Navazuje série denních modliteb (106-169),
střídajících se s poznámkami o jejich správném užívání. Každý den
v týdnu je čas modlitby za úsvitu, v poledne a při západu slunce.
V těchto chvílích je podle pokynů v poznámkách recitováno
modliteb hned několik. Kolofon zavírající čtvrtou část Qulasty
sleduje linii písařů opět až k Zazaiovi a k jeho Diuan d-Hiia Qadmaiia.
Rovněž se tedy může jednat o nejstarší mandejské texty.
Modlitby 170-199 se nacházejí v sekci páté. Důležitá modlitba
Qulasty, Tabahatan (170), obsahuje žehnání nadpřirozeným
bytostem, prvním lidem, předkům, písaři a jeho okolí, mandejským
J. J., The Colophons in the Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 45-50.
20
s. 34. Kolofon je Drowerovou přeložen opět jen z části.
21
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 88. Faksimile, s.
122.
22
s. 35. Kolofon není Drowerovou přeložen vůbec.
23
Modlitby 104 a 105 Drowerová doplnila z D.C.3.
24
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 102, pozn. 3.
64
Marek Vinklát
etnarchům a všem mandejcům. Za zmínku stojí i alfabetický zpěv
(179), jehož rýmy začínají vždy patřičným písmenem mandejské
abagady.25 Dále následují modlitby pro kněžskou iniciaci a pro
svatební obřady (180-199). Do šesté části (200-284) patří modlitby
užívané při kněžské iniciaci. Mezi nimi se nalézají dva alfabetické
hymny (206 je shodný se 179) a svatební zpěvy26 (215-232), za nimiž
následuje písařova prosba o požehnání pro něj a jeho rodinu.27
Mnohé modlitby tohoto oddílu jsou duplicitní. Kolofon končí
u „staršiny, ganzibry, velkého Adama Abulparaze“28 a u jeho dvou
pomocníků.
Sedmý díl Qulasty (285-304) obsahuje pouze duplicitní
modlitby (285-292 jsou shodné se 180-187 a 293-304 se 188-109) a je
zakončen nepřeloženým kolofonem, zakončeným rovněž Adamem
Abulaparzem. Modlitby číslo 305-329 tvoří osmou část a též se
užívají při iniciaci nového kněze. Jako modelový příklad v těchto
modlitbách vystupuje postava Šišlama Velikého.29 Z kolofonu se
dozvídáme, že první opis pořídil Zazai d-Gauazta.30
Po tomto kolofonu následují další modlitby, které však nejsou
zakončeny žádným kolofonem. Modlitby 330-347 jsou recitovány
pro praporec drabša, jenž je jednou z insignií kněží31. Modlitby 348385 pro rituální hostinu (zidqa brika – dosl. posvěcená almužna32)
jsou oproti ostatním velmi dlouhé a v D.C.3 jsou zakončeny
Faksimile, s. 200-202.
Jejich překlad Drowerová do publikace nezařadila pro jejich lidovou formu.
Překlad je k dispozici v DROWER, E. S., Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38).
27
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 185.
28
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 219, faksimile s.
330, řádek 4. Viz DROWER, E. S., The Mandeans of Iraq and Iran, s. 292-300.
29
Více viz DROWER, E. S., Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38).
30
Faksimile, s. 354, řádek 9-10.
31
Mandejští kněží jsou v obci považováni za krále (GEBELT, J., Mandejské
náboženství, s. 50), čemuž odpovídají i jejich znaky.
32
Více viz GEBELT, Jiří, Mandejské rituální hostiny, s. 97-106.
25
26
65
kolofonem.33 Qulasta pokračuje duplicitními modlitbami (386
koresponduje s 329, 387-409 s 305-328), modlitbou Jana Křtitele
(410), modlitbou pro uctění památky předků a dalšími dvěma
duplicitními chvalozpěvy. Překlad Qulasty uzavírá modlitba, jež
v D.C.3 předchází modlitbu 386 a jež se v D.C.53 nevyskytuje. Podle
poznámky pisatele se jedná o modlitbu, kterou pronese ženich při
vstupu do příbytku ještě před tím, než se s nevěstou pozdraví.
Závěrem
Studium Qulasty a mandejské literatury obecně je velice
důležité, jelikož napomáhá lépe ozřejmit dějiny orientální gnóze
i křesťanství. Z obsahu sbírky je možno získat základní přehled
o mandejském kultu a z jejího textu i mnohé o mytologii a teologii.
Neprobádanými místy v Qulastě jsou její kolofony, které nebyly
nikdy kompletně přeloženy a které obsahují cenné historické
informace, díky nimž můžeme určit stáří některých mandejských
modliteb, a tedy i dobu, kdy již mohla být rozvinuta mandejská
praxe.
Užitá literatura
BUCKLEY, Jorunn Jacobsen. The Colophons in the Canonical
Prayerbook of the Mandaeans. Journal of Near Eastern Studies.
1992, vol. 35, no. 1, s. 33-50.
BUCKLEY, Jorunn Jacobsen. The Great Stem of Souls. Gorgias Press,
2006. ISBN 1-59333-338-2.
DROWER, Ethel Stefana. Šarh d-Qabin d-Šišlam Rba (D.C: 38).
33
DROWER, E. S., The Canonical Prayerbook of the Mandaeans, s. 310.
66
Marek Vinklát
Explanatory Commentary on the Marriage-Ceremony of the Great
Šišlam. Rome : Pontificio istituto Biblico, 1950.
DROWER, Ethel Stefana. The Canonical Prayerbook of the Mandaeans.
Leiden : Brill, 1959.
DROWER, Ethel Stefana. The Mandeans of Iraq and Iran, Their Cults,
Customs, Magic Legends, and Folklore. Oxford, 1937.
DROWER, Ethel Stefana; MACUCH, Rudolf. A Mandaic Dictionary.
Oxford : Clarendon Press. 1963
EUTING, Julius. Qolasta oder Gesänge und Lehren von der Taufe und
dem Ausgang der Seele. Stuttgart 1867.
GEBELT, Jiří. Mandejské náboženství. Religio. Revue pro religionistiku.
1996, roč. 4, č. 1, s. 37-66. ISSN 1210-3640.
GEBELT, Jiří. Mandejské rituální hostiny. In PECHA, L. (ed.)
Orientalia Antiqua Nova VIII. Plzeň : Adela, 2008, s. 97-106.
ISBN 978-80-87094-13-6.
JASTROW, Marcus. Dictionary of Targumim, Talmud and Midrashic
Literature. Leipzig : 1903.
KEHLER, L.; BAUMGARTNER, W. , The Hebrew and Aramaic
Lexicon of the Old Testament, Leiden : Brill 1994-2000. ISBN 9004-12278-8.
LIDZBARSKI, Mark. Mandäische Liturgien. Berlín, 1920.
de MORGAN, Jacques; HUART, Clément. Mission scientifique en
Perse. Tome cinquième, études linguistiques. Deuxième partie, textes
mandaïtes, une notice sur les Mandéens, Paris : Ernest Leroux,
1904.
NÖLDEKE, Theodor. Mandäische Gramatik. Halle 1875.
67
Summary
The article deals with Mandaic book of prayers known as
Qulasta. In the beggining of the work the reader is introduced
to the general characteristics of Qulasta and with the goal of the
study. Further author sumarises the history of research on this
collection of prayers and explains the role of kolophones in the
text. Most of the study deals with the structure of Qulasta and
its contents. Author used the English translation of Qulasta, its
original Mandaic text and relevant secondary literature.
68
Recenze a zprávy
Recenze a zprávy
Tweed, Thomas A. Crossing and Dwelling: A Theory of
Religion. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 2006.
288 s.
Thomas A. Tweed, se zaměřuje především na výzkum
transnacionálních náboženství a diasporních komunit.
Neschopnost dosavadních teorií náboženství vystihnout hlavní
rysy těchto hybridních celků, jimiž je pohyb, vztah a posice, jej vedla
k pokusu vytvořit teorii náboženství, která tyto prvky zohlední
nejen při studiu diasporních náboženství, ale náboženství obecně.
Využívá při tom poznatků z kognitivní religionistiky, feministické
kritiky, filozofie, geografie a antropologie.
Kniha je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola je věnována
pozici badatele. Tweed se připojuje k požadavku sebereflexe
badatele, jak jej stanovila kulturní antropologie. Přirovnání
badatele k cestovateli umožňuje Tweedovi poukázat na neustálou
proměnlivost podmínek, za niž badatel vytváří své interpretace.
Tak jako cestovatel přechází z jednoho místa do druhého, tak
i badatel se dívá na objekt svého výzkumu z mnoha různých pozic,
což Tweed sympaticky ilustruje na vlastním příkladě.
Druhá kapitola se zabývá otázkou možnosti použití termínu
náboženství a problémům při jeho definování. Kritici jako W. C.
Smith či Timothy Fitzegarld upozorňují na kulturní a ideologickou
podmíněnost pojmu náboženství a místo něj navrhují jiné termíny
jako politika, rituál či soteriologie. Tyto termíny, upozorňuje
autor, však problém řeší jen zdánlivě. Stejně jako náboženství to
69
jsou termíny, které se vyskytují v partikulárních souvislostech
pro partikulární účely. Autor argumentuje, že podobně jako
muzika pro muzikologii, umění pro historii umění, kultura pro
antropologii je i náboženství termín konstituující religionistiku
jako obor a sloužící k vymezení badatelova pole a jako takový
je užitečný.
Autor uvádí definici ve vztahu k dalším dvěma prvkům,
teorii a tropu, mezi nimiž je reciproční vztah. Analýzou množství
definic náboženství dochází k závěru, že nejpoužívanějším
tropem při definování náboženství je metafora. Tweed považuje
použití metafory v definici za nevyhnutelný fakt a sám tak činí,
ovšem s vědomím, že metafora dokáže některé významné prvky
náboženství vystihnout, jiné však potlačuje.
V třetí kapitole přichází autor s vlastní definicí náboženství.
Jelikož ale interpret přichází do kontaktu pouze s jednotlivým
náboženstvím a ne s náboženstvím obecně, používá Tweed plurálu
a hovoří tedy o náboženství, které „jsou soutoky organickokulturních proudů , které posilují radost a čelí utrpení tím, že čerpají
z lidských a nadlidských sil, aby utvářeli domovy a přecházeli
hranice.“ (s. 54) Každý z pojmů dále rozvádí a objasňuje, co jím
rozumí a jak je vyčleňuje. Tok používá k upozornění na dynamickou
a komplexní povahu náboženství. Výrazem organicko-kulturní
se Tweed pokouší vyhnout nebezpečí redukce. Ačkoliv každý
náboženský aktér je člověk a podléhá tedy určitým biologickým
potencím (fyziologickým, kognitivním a emočním), zároveň
podléhá i obecnějším, sdíleným formám. Tweed přímo hovoří
o organických omezeních a kulturních zprostředkování. Člověk
tedy jedná s biologicky danými emocemi, které vyjadřuje skrze
určité kulturní praktiky. Náboženství poskytuje aktérům prostor
pro vyjádření různého druhu emocí. Důrazem na intenzivní
prožití pozitivních emocí jako je např. radost při narození dítěte,
70
Recenze a zprávy
se Tweed vymezuje vůči těm definicím, které vidí náboženství
jako snahu o překonání zla, přičemž tuto interpretaci ale taktéž
přijímá. Tweed se též připojuje k tezi, že specifičnost náboženství
od jiných kulturních forem se projevuje v náboženském důrazu na
nadlidské síly. Tyto síly ovšem nelze vnímat čistě theisticky, spíše
jako vzory správného života, jako jsou bódhisattvové či svatí.
Dvě další kapitoly rozvíjejí poslední dva výrazy v definici.
První z nich, přebývání, charakterizuje autor jako dynamický
proces zahrnující další procesy jako plánování, budování,
obývání. Přebývání umožňuje aktérovi nalézt vlastní místo. Jinak
řečeno, poskytuje mu orientaci a to v čase i prostoru. Tuto funkci
přirovnává autor k hodinkám a kompasu. Oboje se projevuje
na kulturní a organické rovině. Vědomí minulosti, přítomnosti
a budoucnosti poskytuje aktérovi referenční rámec pro emoce,
aktivitu, pochopení světa. Prostorový referenční rámec v souladu
s kognitivními vědci dělí na autocentrický (orientující se na sebe)
a allocentrický (orientující se na objekt). Toto rozlišení využívá
k poukázání na dvojí způsob budování prostoru, přičemž kultura
tento způsob dále rozvíjí, reinterpretuje, inovuje. Proces přebývání
se dále děje na čtyřech rovinách. Těmi jsou tělo, dům, vlast a kosmos.
Takovéto rozlišení umožňuje se zabývat jak technikami těla,
tak vztahem náboženství a nacionalismu, tak i kosmologickými
a kosmogonickými mýty.
Náboženství není jen o nalezení a vytvoření prostoru,
ale též o vyjití ze stávajícího prostoru, o překročení hranic. Tweed
rozlišuje mezi třemi způsoby přesunu z jednoho místa do druhého
– pozemní, tělesný a kosmický přechod. Vykonání pouti, misie,
exil a návrat, úsilí o změnu sociálního postavení, to vše jsou
příklady pozemního přechodu. Tělesný přechod se týká snahy
překročit limity lidského těla jako je utrpení či smrt a rituálů
životního cyklu vůbec. V případě kosmického přechodu rozlišuje
71
Tweed mezi transportujícími a transformující přechody, pro něž
je důležité jejich vztah ke konečnému horizontu lidského života.
Pro první typ horizont představuje hranici mezi tímto a jiným
světem, zatímco pro druhý typ je tímto horizontem osobní nebo
sociální limit. Každý z typů proto vyžaduje i jiný typ přechodu.
Pro transportující je typický přechod jako změna lokace, pro
transformující přechod jako změna stavu.
V závěru knihy autor aplikuje krok po kroku svoji definici na
rituál, na nějž mu aplikace předchozích teorií přišla nedostatečná.
Dále reflexivně zmiňuje slepá místa své teorie. Uvědomuje si,
že metaforický termín tok je příliš vágní a vzbuzuje řadu otázek
jako např. zda je tento tok stejný jako jiné toky, jaké druhy vůbec
existují a podobně. Jestliže Tweed tento tok charakterizuje jako
organicky-kulturní, jaký je mezi těmito dvěma pojmy vztah?
Kdy začíná jeden a končí druhý? Existuje mezi nimi silné napětí
nebo jsou v křehké rovnováze? A poslední otázka se týká role
významných duchovních osobností, jejichž přínos Tweedova
teorie příliš nezohledňuje.
K těmto sebereflexním výhradám lze připojit ještě další
námitky. Např. zda při přílišném důrazu na dynamičnost,
pohyblivost neztrácí Tweed se zřetele užitečnost statičnosti jako
popisné kategorie. V tweedově přístupu nejsou zřetelné rozdíly
mezi různými náboženskými postavami jako je kněz či mág, jejichž
charakterizace se dá vytvořit na základě statičnosti a mobility.
Kněz je více statický než mág, který se vyznačuje vysokou a nutnou
dávkou mobility. Jestliže samo náboženství definujeme jako vysoce
pohyblivé, jak potom definovat magii? Ostatně magie je v mnoha
směrech Tweedově definici blíží. Magie též zintenzivňuje radost
a chrání proti utrpení. I ona je podmíněna organicky-kulturně.
Jaký je pak rozdíl mezi náboženstvím a magií?
Další významná otázka je, jak náboženství ovlivňuje
72
Recenze a zprávy
kulturu. Je náboženství nějakým způsobem reciproční kultuře,
která dle Tweedovy teorie náboženství významným způsobem
vytváří? Politika, ekonomika se dá v Tweedových intencích taktéž
charakterizovat jako organicko-kulturní tok. Jaký je vztah těchto
jiných toků k náboženství? Co pak přesně tvoří kulturu? Nebylo by
možná lepší mluvit o kultuře jako soutoku organicko-politických,
ekonomických a náboženských toků?
Tweedova kniha však přes uvedené výtky zůstává
inspirativním čtením, prokazujícím autorovu hlubokou znalost
moderních teorií nejenom z oblasti religionsitiky, ale i jí relevantních
oborů. Tweedova kniha si rozhodně zaslouží pozornost.
Publikace sice obsahuje množství obrázků, což je vzhledem
k převážně teoretickému charakteru knihy překvapivé. Takováto
forma by se dala očekávat spíže od publikací více praktických. Co
zamrzí, je chybějící bibliografie.
Jan Hron
Prague Jewish Studies
http://praguejewishstudies.ff.cuni.cz/
Do prvního října roku 2011 se mohli čeští i zahraniční
zájemci zapsat do programu Prague Jewish Studies, jenž vznikl
na půdě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Koordinátorkou
projektu je Marcela Zoufalá, Ph.D., dlouhodobě zabývající
problematikou institucionalizovaného náboženství a genderu.
Do týmu zajišťujícím výuku patří režisér Lukáš Přibyl, M.A.
(Holocaust on Film), hebraista Pavel Sládek, Ph.D. (Essential Trends
in Jewish Studies: Middle Ages and Early-Modern Period), historik umění
73
Josef Záruba-Pfeffermann, Ph.D. (Jewish Prague - Architecture, Fine
Art and Music), doktorand religionistiky Mgr. Aleš Weiss (Modern
Hebrew a The Jews and the “Others”) a lektorka češtiny Mgr. Zuzana
Lejčarová (Czech Intensive: Language and Culture).
Jarní semestr začne 20. února 2012 po dvoutýdenním
kurzu češtiny a skončí 18. května. Letní semestr je výrazně kratší
a pokrývá období mezi 2. červencem a 12. srpnem. Na předměty
obou semestrů (uvedených kurzívou v závorkách výše) mohou
studenti Karlovy Univerzity chodit zdarma, zatímco ti zahraniční
musí zaplatit za jarní semestr v přepočtu 89 000 Kč a za letní
69 000 Kč.
Program pořádá rovněž zahraniční návštěvy předních
odborníků. Dne 12. 11. 2011 tak na půdu FF UK zavítal prof. Boaz
Huss z Univerzity Ben-Guriona v Negevu se svou přednáškou
Contemporary Kaballah. Následujícím hostem byla také prof. Rachel
L. Greenblatt z Harvardské Univerzity, jež dne 30.11.2011 přednesla
přednášku “Established the Day”: History, Memory and Local Tradition
in the Jewish Community of Early Modern Prague. Návštěvy dalších
hostovských přednášek v rámci Prague Jewish Studies rozhodně
doporučuji, jelikož je tak možné se osobně setkat se světově
uznávanými odborníky na judaistiku.
Marek Vinklát
Přednáška Annette Merz, PhD. na ETF UK
Dne 18. října proběhla na půdě Evangelické teologické
fakulty konvokační přednáška Annette Merz, PhD. z University
Utrecht na téma “The Battle for the Canonical Paul: A Fresh Look at the
Role of the Acts of Paul in Early Christianity”. Přednášející zastává na
univerzitě v Utrechtu pozici profesorky literatury a kultury raného
74
Recenze a zprávy
křesťanství na katedře teologie. Ve své odborné činnosti se věnuje
především teologii apoštola Pavla a postavě historického Ježíše. Je
také autorkou knihy Historical Jesus: A Comprehensive Guide.
Ve své přednášce představila apokryfní materiály,
které označujeme jako Skutky Pavlovy. Mimo jiné se věnovala
asketickému životu, který apoštol vedl a úspěchúm či nezdarům
Pavlových skutků, které závisely na Pavlově obrazu. Zmíněny byly
i Skutky Pavla a Thekly a v jejich souvislosti i určitá úvaha nad
(ne)schopností žen následovat Ježíše Krista. Tématikou apokryfních
skutků a jejich rétorickou analýzou se na HTF UK zabývá i Jiří
Lukeš, ThD. ve své publikaci Raně křesťanská rétorika.
Eva Mašková

ACTA IUDAICA THEOLOGICA

Transkript

Podobné dokumenty

Mircea Eliade - Mýtus o věčném návratu

Měsíc v nás otevřený dialog o menstruaci

ÚVOD - Skálův institut

MI 3-2012 - Středoevropské centrum misijních studií os