Program

s ea n o’ ca s e y • j iř í krej č í k
penzion pro svobodné pány
TĚŠÍNSKÉ DIVADLO • ČESKÁ SCÉNA • ČESKÝ TĚŠÍN
těšínské divadlo český těšín, příspěvková organizace • ředitel karol suszka
šéf české scény miloslav čížek • dramaturg české scény ivan misař
sean o’casey • jiří krejčík
penzion pro svobodné pány
překlad jana werichová
scéna a kostýmy marie jirásková j.h.
hudba mario buzzi
pohybová spolupráce igor dostálek j.h.
dramaturgie ivan misař
režie igor stránský j.h.
OSOBY A OBSAZENÍ
premiéra 20. září 2014 v 17.30 hod. v těšínském divadle
sezóna 2014/2015
inscenace vznikla za finanční podpory ministerstva kultury české republiky
a města český těšín
pan mulligam, nájemník penzionu ondřej frydrych
slečna anděla, jeho dívka lucie bergerová
pan halibut, nájemník penzionu petr sutorý
slečna mossieová, majitelka penzionu šárka hrabalová
pan o’brien, nájemník penzionu miroslav liška
slečna jana hollá j.h.
pán miloslav čížek
strážník jaroslav palatý j.h.
řádová sestra šárka olšavská*
1. ošetřovatel jiří ponča*
2. ošetřovatel jindřich tesarczyk*
inspice a nápověda jaroslav palatý
* pracovníci TD
sean o’casey
*30. 3. 1880 v Dublinu
†18. 9.1964 v Torquay
N
arodil se v protestantské rodině, kterou poznamenala smrt otce, když bylo
Seanovi šest let. Po otcově smrti žila
rodina ve velké chudobě. Do školy chodil pouze tři roky a záhy začal pracovat jako námezdní
dělník. Později pracoval na železnici a zúčastnil se i železniční stávky roku 1911, po níž byl
dlouho nezaměstnaný. Do té doby se datuje
i jeho zvýšený zájem o divadlo, který vyústil
ve spolupráci s divadlem Abbey Theatre.
Roku 1906 vstoupil do nacionalistické organizace Keltská liga, která usilovala o vzkříšení národního jazyka a sjednocovala katolické
i protestantské obyvatelstvo. Začal používat pokelštělou podobu svého jména – Sean
O’Cathasaig. Aktivně se účastnil společenského
i politického života. Byl výrazně levicově orientovaný a pracoval v irských odborech. Ovlivnil
ho irský labouristický vůdce Jim Larkin.
Nacionalistické a socialistické hnutí bylo
ve svých počátcích poměrně jednotné. Roku
1914 v něm však začaly převažovat nacionalisté
a to O’Caseye velmi zklamalo a z hnutí odstoupil. Nezúčastnil se ani Velikonočního povstání
roku 1916.
Poté, co se stáhl z politiky se začal věnovat
divadlu. Jeho hry však narážely, v lepším případě na nepochopení a v tom horším vedly
k rozporům s nacionalisty. Konflikt na sebe
nenechal dlouho čekat a vyvrcholil roku 1926
kdy divadlo Abbey Theatre odmítlo jeho tragikomedii Pluh a hvězdy, pojednávající o Velikonočním povstání a označilo ji jako urážku
irských národních hrdinů. Toto a sílící tlak nacionalistů donutil O’Caseye k odchodu z Irska.
Svůj pobyt v Anglii nebral jako definitivní, ale
poté, co Abbey Theatre odmítlo jeho protiválečnou hru Stříbrný pohár se rozhodl, že v Anglii zůstane natrvalo.
Z DÍLA SEANA O’CASEYE:
Stín střelce (1923) hra byla původně napsaná
pro dělnickou slavnost, později se v upravené
podobě hrála na scéně irského národního
divadla. Byla první z trojice hořce komických
realistických dramat. Hra čerpala látku z anglo-irských bojů v roce 1920 v dublinských
chudinských čtvrtích.
Juno a páv (1924) hra se dotýká s groteskním
humorem osobních tragédií Irů za občanské
války v roce 1922.
Pluh a hvězdy (1926) děj se odehrává v době
protianglického Velikonočního povstání
v roce 1916
Stříbrný pohár (1929) ostře protiválečná hra
napsaná po odchodu z Irska. Jde o tragédii
mladého fotbalisty vracejícího se z první
světové války jako mrzák.
Další hry reagují na různé aktuální podněty.
Za branou (1933 )výrazně protiklerikální drama
Hvězda rudne (1940) o srážce dělníků s fašisty
Purpurový prach (1940) rozmarná burleska
o Angličanech v Irsku
Rudé růže pro mne (1942) autor se vrací do
doby dublinské stávky za první světové války
Dubové listí a levandule (1946) děj se odehrává
za bitvy o Anglii
Z prozaických děl velmi zaujme jeho autobiografická kniha Tluču na dveře.
tvůrčí zaujetí, aneb kdo z koho. (režisér igor stránský debatuje s autorem jiřím krejčíkem)
povídání s igorem stránským,
ředitelem slováckého divadla a režisérem
Známe se už hezkou řádku let, a proto jsem
si dovolil otázky poněkud osobnější. Igore, jsi
nejdéle působícím divadelním ředitelem. Jaké
to na tobě zanechalo stopy?
Pominu-li infarkt, velmi dobré. Musím říct,
že to je práce radostná. Je to možná skoro
úchylka, ale já jsem se každý den těšil do práce, protože ta práce byla vždycky něčím nová,
i když samozřejmě daleko raději mám práci
uměleckou, kdy sedím v hledišti a režíruju,
než když musím dělat úředníka.
Ještě v návaznosti na první otázku. Vyskytla se
chvíle, kdy jsi toho chtěl nechat, lidově řečeno,
praštit s tím?
Byly to chvíle, kdy jsem musel řešit problémy s lidmi, kteří spíše sledovali osobní zájmy
než zájmy divadla. Někdy to byla dost nepříjemná střetnutí, ale řekl jsem si, že z toho ne-
vycouvám, a že to musím dotáhnout do konce. Tak to byly moje určité krize, ale „praštit“
jsem s tím nechtěl.
To je dobře, protože se ti podařilo z regionálního divadla vytvořit umělecký soubor, který
je v povědomí českého divadelnictví značně
vysoko. A mám tu další otázku. Jaké výhody
má ředitelování v kraji vína?
Já si myslím, že nikdy nepřipouštím, aby kraj
vína měl vliv na naší práci. Když se vyskytly u některých lidí problémy s nadměrným
používáním nejenom vína, pak se ti lidé
dobrovolně léčili, nebo dobrovolně odešli
z divadla. A tak se přirozenou cestou nastolil
řád, jehož výsledkem je dobrovolná pracovní
kázeň. Když je po premiéře, nebo po představení, tak si na tu „decku“ rádi zajdem, to
je přirozené, ale při práci v divadle alkohol
téměř neexistuje.
Ve Slováckém divadle jsi začínal jako herec.
Kdy tě poprvé napadla myšlenka na režírování?
Bylo to už na JAMU v Brně, kde jsem studoval herectví, protože dva ročníky nade mnou
byla skupina žáků Evžena Sokolovského,
Petr Scheuharfer, Eva Tálská, Pavel Hradil
a Zdeněk Pospíšil. Já jsem se s nimi často
stýkal a už mě ta režie trochu jakoby lákala.
Když jsem nastoupil do divadla, hrál jsem,
dostával jsem pěkné role a nemohl jsem
si stěžovat. Do divadla přišel docent Hynšt, kterého „vyklidili“ z Brna (jak jinak, než
z politických důvodů) a já jsem mu začal dělat asistenta a tam jsem si znovu uvědomil,
že tu režii chci dělat. Tak jsem vystudoval
postgraduál a od roku 1983 pravidelně ve
Slováckém divadle režíruju.
Zahraješ si ještě divadlo?
Občas si zahraju u jiných režisérů, ale minimálně. Daleko více si zahraju ve svých hrách,
když někdo onemocní a je třeba udělat záskok. Samozřejmě musí to být role přiměřeně mému věku.
Takže Romea ne…
Romea už ne, ale musel jsem zaskočit a dohrávat Lízala v Maryše a to už je velký záskok.
Jak se změnilo Slovácké divadlo od doby, kdy
jsi tam začínal jako herec?
Změnilo se podstatně v tom, že i tenkrát se
hrálo dvě stě padesát až dvě stě sedmdesát
představení za rok, ale dvě stě představení
se hrálo na zájezdech a jenom zbytek doma.
Nyní je to obráceně, máme dvě stě šedesát
představení a z toho je asi jen dvacet pět až
třicet zájezdů. Dnes tedy jezdí diváci z široka
daleka do Uherského Hradiště, protože technické podmínky ve většině kulturních domů
nejsou takové, abychom tam mohli zahrát
plnohodnotné představení.
Je něco, po čem bytostně toužíš a zatím se ti to
nesplnilo?
Ale no, tak…samozřejmě, je ještě spousta
krásných her, které bych chtěl režírovat,
ale to bych musel dělat tak čtyři režie ročně,
příštích dvacet pět let, aby se mi to splnilo.
Tak co pro to děláš?
Snažím se žít zdravě. (srdečný smích) Ale ne
vždycky se mi to daří.
Protože režíruješ na české scéně Těšínského
divadla Penzion pro svobodné pány, bylo by
neodpustitelným hříchem nezeptat se tě na
spolupráci s fenoménem českého filmu a divadla, Jiřím Krejčíkem.
Tak to bylo…abych to řekl publikovatelně…
to jsou zážitky zvláštní. Pan režisér měl jakýsi paušál na to, jak se to má dělat a dozoroval
všechny režiséry od Aše až po Uherské Hradiště. Ale byla to práce i přínosná, protože
on měl svoje vidění této inscenace a v některých věcech mi velmi pomohl, ale v některých věcech jsem měl svou hlavu, tak jsem si
to prosadil, byť jsme na sebe i křičeli, ale byla
to práce zajímavá a já vůbec nelituju, že mě
pan režisér Krejčík jezdil do divadla, jak to
říct slušně – otravovat, protože i to bylo pro
mě přínosem.
Co bys řekl o průběhu zkoušení na české scéně?
Když jsem začínal zkoušet byl jsem velmi
opatrný, protože jsem soubor české scény
příliš neznal. Úvod té spolupráce byl takové
vzájemné oťukávání, ale teď mám z té spolupráce velmi příjemný pocit, protože herci,
kteří se mnou spolupracují postupně přicházejí na to, že tahle komedie se nedá odehrát
v zaběhaných, osvědčených hereckých polohách. Někdy to dá hodně práce, ale důležitá
je vzájemná důvěra a ta začala fungovat.
A ještě obligátní otázka na závěr. Co bys vzkázal divákům Těšínského divadla?
Mějte své divadlo rádi, protože divadlo je fenomén, který musí být, neboť živé umění je
stále to nejsilnější a nelze se jenom dívat na
televizní potoky krve.
Děkuji za rozhovor a Zlom vaz!
redakce programu ivan misař
foto karin dziadková
design marian siedlaczek
tisk proprint, s.r.o. český těšín
program vydalo těšínské divadlo
český těšín,
příspěvková organizace
zřizovatel – moravskoslezský kraj
ostravská 67 737 35 český těšín
tel. 558 746 022-23
[email protected]
www.tdivadlo.cz
práva k provozování tohoto díla zastupuje
agentura dilia praha
vedoucí obchodního oddělení
dagmar pavlíková
vedoucí dekorační dílny
kristina libosková
vedoucí krejčovny helena prokopová
vedoucí vlásenkárny
jaroslava držíková
jevištní mistr roman sekula
vedoucí zvuku a osvětlení
vladimír rybář
vedoucí úseku rekvizit josef kurek
rekvizity milada zbončáková
garderoba pavla cwiertková,
pavla brijová
světla czesław czakoj,
martin valenta
zvuk richard damek,
michal maliniak
jevištní technika jiří ponča,
alfréd benek, jindřich tesarczyk,
rostislav mišura, jiří gebhart