Thomas Moore: Duchovní četba a spirituální psaní

Thomas Moore: DUCHOVNÍ ČETBA A SPIRITUÁLNÍ PSANÍ (Návrat k okouzlení)
Thomas Moore
DUCHOVNÍ ČETBA A SPIRITUÁLNÍ PSANÍ
Když jsem ještě žil v klášteře, můj druh mnich mi
dával lekce v krasopisu. Dlouho jsem se o toto
umění nijak vážně nezajímal, ale naučil jsem se
dost, abych získal cit pro dopisy, knihy, přednášky
a především umělecký proces psaní rukou.
Neočekávám ode všech, že se v zájmu navrácení
kouzla do svého života obrátí ke kaligrafii, ale
právě toto umění nabízí lekce, jejichž význam
dalece přesahuje hranice pouhé stránky.
V Číně a Japonsku, abych uvedl jen dva příklady,
je kaligrafie, což znamená „krásné písmo", víc než
jen výtvarným uměním; je spirituálním cvičením.
Alan Watts, vynikající autor píšící o náboženských
tradicích a především o spirituálních uměních
Číny a Japonska, zdůrazňuje dvě vlastnosti, jimž
se člověk může naučit od kaligrafie, umění, jemuž
se s nadšením věnoval. První je trpělivost a smysl
pro čas vyžadovaný k tomu, aby vytvořil krásnou
stránku. Když sedím u svého počítače, doufám, že
se mi podaří napsat jednu stránku zhruba za
hodinu, ale kaligrafovi to může trvat týdny
a měsíce, ne-li déle. Druhou vlastností je umění
oprostit se od všeobecně vžitého přístupu, že
umění je prostředkem pokoření přírody nebo
materiálu. Jak říká Watts, v duchu Východu:
„Když šplháš, je to hora, stejně jako tvoje nohy,
které tě vynášejí vzhůru, a když maluješ, je to
štětec, inkoust a papír, které rozhodují o výsledku
stejně jako tvoje ruka."
Umění psaní nám může být prostředkem, jímž lze
získat osvícení ve sféře duchovního života. Co se
mne týče, když se mne lidé ptají, jaké meditační
praktiky používám, jsem v koncích, protože vím,
že doufají, že jsem studoval s učitelem z Indie
nebo Tibetu a že k tomu používám hojně obřadů
a starých tradic. Skutečností je, že za svoje
prvořadé kontemplativní cvičení považuji psaní,
svoji každodenní práci, při níž řadím slova na
stránku a teším se z hravosti a grafických
schopností svého počítače. Hra, práce a spirituální praktiky pro mne splývají v jedno,
v činnost, kterou si vydělávám na svůj denní
chléb.
Pracuji osamoceně, třebaže děti si často hrají
hned před mými dveřmi, aniž se nějak snaží být
zticha. Vstupuji do kontemplativního stavu,
soustředěný, otevřený, přístupný všem vlivům,
Když píši, mám poblíž svého Buddhu, zvoneček,
obrázek a svíčku a klaviatura piana je na dosah v
/1/
okamžicích, kdy cítím potřebu proměnit svá slova
v hudbu.
Můj psací stůl je zřídkakdy uklizený – obklopují
mne knihy a papíry – třebaže celá léta si
představuji, že jednoho dne bude všechno kolem
v pořádku. Nicméně, v tomto stadiu psaní čas
mění charakter, a tak slova, která se objevují na
obrazovce, pocházejí z jiné časové zóny. Snažím
se uvádět v praxi další výrok Alana Wattse o
umění psát: „A tak je bezcílný život neutuchajícím
tématem zenového umění jakéhokoli druhu,
vyjadřujícího umělcův vnitřní stav neodcházení
nikam v nadčasovém okamžiku."
Čtení je podobným cvičením v „neodcházení
nikam v nadčasovém okamžiku". V klášteře jsem
se naučil praxi „spirituálního čtení". Po celá léta
bylo patnáct minut z nabitého denního rozvrhu
věnováno této činnosti – čtení, které nemá nic
společného se shromažďováním informací, ale
kdy čtete kvůli osvětě svého srdce a ducha.
Jestliže se věnujete „spirituálnímu čtení",
vyhledáváte knihy a články, o kterých lze rozjímat,
knihy, které si možná přejete číst pomalu a víc
než jednou. Zjistil jsem, že za tímto účelem je
rovněž vhodné číst knihy v cizích jazycích, které
nás při čtení zpomalují a nutí nás věnovat zvláštní
pozornost zabarvení slov.
Když píši tuto knihu, čtu si úryvky z mnoha jiných
knih ze své knihovny. Často odcházím do vedlejší
místnosti a vyberu si svazek z Jungových
sebraných spisů nebo z rozměrné encyklopedie
náboženství, kterou mi věnoval Mircea Eliade.
Jsem vždy hotov probírat se díly Jamese Hillmana,
a když potřebuji inspiraci, obvykle sáhnu po
Rainerovi Mariu Rilkem, Wallaci Stevensovi,
Nicholasi z Cusy, Emily Dickinsonové nebo
některé z tajuplných křesťanských mystiček,
Julianě z Norwiche, Terese z Avily, nebo
Hildegardě z Bingenu. Přitahují mne súfijské
příběhy a básně a miluji písně a poezii africkou a
indiánskou.
Tuto četbu kratičkých úryvků, zaměřenou na
téma, o němž právě píši, shledávám hluboce
uspokojivou a meditativní. Obvykle jedna kniha
nebo pasáž vede k jiné, a tak je můj den
prostoupen okamžiky duchovní četby, ve kterých
mně knihy, stejně jako zmíněná hora, pomáhají
šplhat. Všichni bychom se měli učit od mistrů
slova a čtení, jak tato umění přivádět do svého
každodenního života a umožnit jim odhalit nám
své kouzlo. Pro většinu lidí je tato klášterní praxe
patnáctí minut denně věnovaných spirituální
četbě snadno dostupná - ve vlaku nebo v letadle,
v posteli před spaním, nebo dokonce z kazety
v automobilu.
Thomas Moore: DUCHOVNÍ ČETBA A SPIRITUÁLNÍ PSANÍ (Návrat k okouzlení)
Také bychom se mohli procvičovat ve
„spirituálním psaní", ať už to budou deníky,
básně, knihy, pamflety nebo dopisy. Psaní dává
tělo našim slovům, a ta k nám pak promlouvají
okouzlujícím způsobem. Jeden čínský kněz
prohlásil o buddhistických spisech: „Pokud
nerozumíte, napište sútru. Pak pochopíte její
vnitřní význam.“ Psaní dopisů a deníkových
zápisků není jen způsobem, jak komunikovat
nebo zaznamenávat události; v první radě je
formou rozjímání, zatímco akt psaní obdařuje
tělem, citem a krásou naše myšlenky. Dopisy
kdysi byly psány jednak jako způsob komunikace
s ostatními, jednak pro možné publikování.
Podobným způsobem bychom mohli chápat
veškeré své psaní: má svůj bezprostřední účel, ale
také existuje jako „tělo" myšlenek pro jiné
generace, nebo možná jenom pro svou vlastní
inkarnovanou, nesmrtelnou existenci v podobě
dopisů, slov a knih.
Jednou ze základních chyb moderní doby je plést
si mentální život s životem vnitřním. Vše, co je
vnitřní, není mentální, není racionální. Při čtení
knih a psaní dopisů a deníků bychom si mohli
uvědomit, že třebaže se zaobíráme slovy, nejsme
nevyhnutelně účastni v mentálním procesu.
Rozum může být k danému úkolu irelevantní.
Účelem nemusí být snaha o informovanost,
vzdělaní, osvícení nebo ponaučení. Kouzlo knih
a slov může zcela obejít mysl a ovlivnit duši, jejíž
zájmy se soustředí spíš na eros a tajemství.
Styl moderního psaní často ignoruje příležitost
k okouzlení, jako například když se snaží být příliš
objasňující, sebevýrazové a autoritativní. Dokonce ani obchodní a vědecká díla nemusí mít
strnulou, strohou formu. Někdy mám dojem, že
autoři technické literatury se tak soustředí na
informace, že sotvakdy myslí na to, aby jejich
knihy měly nějaký styl, a tak díla, která produkují,
těžko lze zvát skutečnými knihami, protože jsou
spis sbírkami údajů zamaskovaných do podoby
knih. Výsledkem je skutečnost, že naše knihy
o vědě a technologii mají zesláblou duši; způsob,
jímž jsou tyto obory prezentovány, nám přináší
svět zhuštěných faktů a mechaniky, skrývá
bohatou imaginaci, kterou tyto knihy kdysi
oplývaly a která v nich stále je a čeká, až ji znovu
objevíme.
Jakmile se oprostíme od myšlenky, že účelem
čtení a psaní je výměna informací, pak možná
objevíme okouzlující moc písma a knih a pak také
snad začneme zcela odlišně přistupovat ke
všemu, co se knih a psaní týče - ke knihovnám,
knihkupectvím, perům, počítačům, papíru,
ilustracím,
typografii,
kaligrafii,
vazačství
/2/
a rukopisům. Možná se staneme kouzelníky
stránky, učícími se jednak, jak očarovat druhé,
jednak, jak sami poznat okouzlení skrze magično
slov.