Stropnicko a Rožmberkové

Legendy a historie: „ Stropnicko a Rožmberkové“
Opat Norbert Herrman, kronikář rodu Rožmberků, vypravuje takto: „ Když Vitko Orsini se svou
ženou, dětmi, služebnictvem a lidem válečným k půlnoci se bral a k Dunaji přišel, vytáhl proti němu kníže
Vojen z rodu Přemyslova a porazil ho u Vitoraze. Vitko uzavřel s knížetem mír a uznal Vojena svým
pánem. Avšak za svoje podrobení nechal si odstoupit část země jednak v rovině, jednak v horách. Vojen
vystavil pak hrad, Nové Hrady zvaný, dal ho Vitkovi a jeho rodu do ochrany. Místo, kde Vitko byl
poražen, nazváno Vito-raz (porážka Vitova).“ Tolik legenda z XV. století o příchodu rodu Vítkovců a
založení hradu.
Roku 1185 je českým přemyslovským knížetem Bedřichem propůjčeno
ministeriálskému rodu pánů z Kuenringu v léno podkrají Vitorazské s přilehlými lesy mezi
řekami Lužnicí a Stropnicí - „fluvius Stropniz“. Horní Stropnice, pojmenovaná dle této řeky,
se v písemných historických pramenech poprvé připomíná v listině pražského biskupa Jana II.
z Dražic, datované 1. 6. 1259, kterou cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě potvrzuje
fundace a donace učiněné jeho zakladatelem Vokem z Rožmberka (Stropnice je zde uvedena
jako Strobnich).
Tehdy sliboval Jindřich z Kuenringu budoucímu manželi Hedviky ze Schaumburgu –
panu Vokovi z Rožmberku – jako součást věna polovinu Stropnice, ležící na vitorazském
pravém břehu, zatímco druhou část osady již ženich měl. V té době patřila Stropnice nejen
Vokovi z Rožmberka, ale také Albertovi z Boršova, který se také psal ze Stropnice. Ve své
závěti z roku 1262 odkázal Vok z Rožmberka své manželce Hedvice statek Stropnici (již obě
části spojené) a ta jej užívala až do své smrti v roce 1315.
V roce 1359 prodal Vítek, seděním na Příběnicích, svým příbuzným – bratrům
Petru, Joštu, Oldřichu a Janu z Rožmberka zboží stropnické spolu s panstvím Nové
Hrady. V té době pravděpodobně vznikl městský znak Stropnice, které byla již před rokem
1323 povýšena na městys. Městský znak se vyvinul z obrazu pečeti užívané samosprávou se
znakem vrchnosti –„pánů z Růže“ – Rožmberků, v jejichž erbovním znaku byla červená
růže v bílém poli.
Středověká erbovní pověst vypráví o tom, jak ctihodný kmet Vítek na sklonku svého života rozdělil
majetek mezi pět synů. Každému z nich při té příležitosti určil znak, v němž se objevilo společné znamení
růže. Nejstarší Jindřich dostal zlatou růži na modrém štítě a s ní panství hradecké, druhorozený Vilém
získal růži stříbrnou na červeném poli spolu s Landštejnem a Třeboní. Třetího syna - Smila - obdaroval otec
panstvím strážským a bystřickým a jemu také určil modrou růži ve zlatém štítě. Čtvrtý - Vok – si směl
ponechat otcův erb s červenou růží na stříbrném poli a stal se pánem na Rožmberku a Krumlově. A konečně
pátý, nemanželský syn Sezima, dostal růži černou a panství ústecké.
Nejmocnější rodové větvi – pánům z Rožmberka – posléze nestačila domácí legenda a v XV. století
začali hledat své prapředky až v cizině, daleko na jihu v Itálii u rodu Orsini či Ursini (na základě toho se
v erbovním znamení Rožmberků objevuje v XVI. století medvěd – latinsky „ursus“).
V roce 1400 osvobozuje Jindřich z Rožmberka město od práva odúmrtí, což v roce
1419 potvrzuje i jeho syn Oldřich. Trhovým místem a posléze i městečkem byla Stropnice po
řadu dalších století. Vrchnost i panovník potvrzovali městečku konání trhů – např. roku 1596
Petr Vok z Rožmberka a v roce 1607 povolil výroční a týdenní trh císař Rudolf II.
Páni z Růže, jmenovitě Vilém z Rožmberka, mají také zásluhu na tom, že prostor
v místě nynější osady Hojná Voda v Novohradských horách roku 1553 ožívá pod názvem
Vilémova hora a rožmberský Vladař zde pro potřebu sklárny ve Staré Huti usazuje 26
dřevorubců. Podle pověsti si tu jeden z dřevorubců vyléčil ránu na noze koupáním ve
studánce, kde se později „našel obraz božské pany a s oním dobrodiním nebes – jak se věří –
souvisejí případy vyléčení“ píše Bohuslav Balbín v Miscellanea historica regni Bohemiae.
Kronikář posledních Rožmberků Václav Březan pak píše: „Toho roku 1564 na panství
novohradském nad Stropnicí k pomezí rakouskému voda zdravá, jenž podnes slove Dobrá
Voda, se zjevila, kterouž se mnoho lidí zhojilo. Kdež domové stavěti se počali a slove ta hora
Vilémova Hora. Jaků moc táž voda jmá, obzvláště tištěný patent o ní vydán“. Podnětem pro
založení Hojné Vody se tedy stal objev léčivého pramene, přičemž pověst o jeho zázračných
účincích se tak rychle šířila, že již o tři roky později zde byly stavěny domy pro lázeňské
hosty.
Místo si oblíbil i pan Vilém z Rožmberka a brzy po založení osady si zde zbudoval
dřevěný lovecký zámeček. Kromě léčby svých neduhů se věnoval i lovu ve zdejších lesích,
bohatých na zvěř. Bývali tu vlci, rysi, medvědi. „Dobrá Voda na Vilémově hoře“ se stala
věhlasným místem, žijícím dosti rušným životem. Pobývala zde řada význačných osobností,
například v letech 1570 Ladis von Kuenring, 1573 Laurentius, opat ve Zwettlu, 1577 a 1597
Petr Vok z Rožmberka, 1585 Vilém z Rožmberka, 1591 španělský generál Octavian
Spinola, 1610 a 1611 maďarský šlechtic János hrabě Zrinyi de Seryn, 1611 Kateřina
z Montfortu s dcerou Lucií Otýlií z Hradce a později i někteří Buquoyové.
Hosty sem lákala i zpráva o kvalitním vzduchu, který vane přes dunajské údolí přímo
z Alp – tzv. alpský fén. Dobrá Voda byla doporučována jako výborné místo pro léčbu
dýchacích obtíží. Na výstavbě místních domů se podíleli i řemeslníci ze Sedmihradska, které
roku 1590 povolal tehdejší vladař Petr Vok z Rožmberka, zřejmě i v souvislosti se
založením sklárny a brusírny skla.
A tak se Dobrá Voda (později Heilbrunn am Wilhemsberg) stává renesančními
lázněmi se zázračnou pověstí, které rožmberský vladař pan Vilém z Rožmberka a později i
jeho bratr Petr Vok z Rožmberka osobně a často navštěvuje. Dnešní český název Hojná
Voda dal lázním František Palacký. Slovo „hojná“ užil ve významu „ zdravá, hojivá“ a
poprvé se objevuje v roce 1854.
Zpracoval: Vít Golombek