2. číslo

30. 9. 2013
2. číslo
Farní časopis
Farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov
Slovo úvodem, aneb o patronovi našeho časopisu
Milí přátelé,
dostává se Vám do rukou druhé číslo
našeho farního časopisu. Tentokrát již se
jménem „Nebojte se“. Na jiném místě se
dočtete, jak tento název vznikal. Možná
víte nebo nevíte, že patronem tisku a spisovatelů je svatý František Saleský. Proto
bychom chtěli vložit vydávání tohoto našeho farního časopisu i všechny, kdo do něho budou přispívat nebo ho číst, do jeho
ochrany. Bylo by tedy dobré se s životem
tohoto světce blíže seznámit.
František Saleský
František se narodil 21. srpna 1567 na
zámku rodiny de Sales v Savojsku. Když
šel na studia, řekla mu jeho maminka,
podle vzoru sv. Blanky: „Raději bych tě
viděla mrtvého, než abych slyšela, že jsi
upadl do smrtelného hříchu.“ Studoval
teologii a filosofii v Paříži a v Padově. Nejoblíbenější jeho knihou byl „Duchovní boj“
od Skupoliho.
V té době prodělal František velikou
zkoušku vnitřního života: ztratil veškerou
chuť k modlitbě a k práci. V jeho duši bylo
temno. Stále ho trápila myšlenka, že je od
Boha zavržen. Nepovolil těmto citům a
modlil se: „Bože, obětuji ti celé své srdce.
A kdyby mne stihl hrozný osud, že bych
tě nesměl věčně milovat v nebi, chci tě
milovat, alespoň pokud žiji.“ Touto jeho
vytrvalou láskou a důvěrou se uzdravila
jeho duše.
V té době František onemocněl. Příznačná pro jeho smýšlení jsou slova,
která tehdy řekl přátelům: „Až umřu,
dejte mé tělo lékařům k pitvě, abych
alespoň takto byl prospěšný světu.“
Uzdravil se, dokončil svá studia a stal
se doktorem práv. Rodiče z toho měli
velikou radost a vyhledali mu bohatou
STRANA 2
nevěstu. Jaké však bylo jejich zklamání,
když syn prohlásil, že chce být knězem.
Otec po dlouhém zdráhání svolil, protože očekával, že jeho syn bude postupovat v církevní kariéře a stane se alespoň
prelátem. František se však po kněžském svěcení v roce 1593 hlásil za misionáře v kraji Chablais, na jižním břehu
Ženevského jezera, kde kalvinci na smrt
nenáviděli všechno katolické. Sám František předtím prodělával po léta
Bože, obětuji ti
těžké vnitřní bocelé své srdce. A
je, neboť Kalvíkdyby mne
novo učení mělo
vskutku stihl
na mladého kahrozný osud, že
tolíka silný vliv.
bych tě nesměl
Otec
podruhé
věčně milovat
zklamaný
se
v nebi, chci tě
rozhněval a nemilovat, alespoň
chtěl ho pustit.
pokud žiji.
František tedy
odchází bez rozloučení a bez
otcova požehnání. Jedná podle svého
svědomí.
Sám
Sámuprostřed
uprostřednepřátel
nepřátel
Čtyři léta působil v tomto kraji. Sám
uprostřed nepřátel. Přátelé ho zbaběle
opustili. Spolubratři utekli nebo byli vyhnáni. Savojský kníže mu nedal povinný
plat. František by umřel hladem, kdyby
mu maminka občas potají neposlala
nějaké peníze. Jako misionář putoval
pěšky, bez zavazadel, v průvodu služebníka, jenž byl hluchoněmý. Prožíval
nebezpečná léta, v kterých byly na něho dokonce podniknuty atentáty. Nejednou se musel v nebezpečí života
skrýt ve stodole, nebo v peci na chléb.
To všechno by podstoupil rád, kdyby
měl alespoň trochu úspěch. Ale zdálo
se, že všechno je zbytečné, nadarmo.
Kázal, disputoval, navštěvoval jednotlivé rodiny, všechno marně. Kde ho při
první návštěvě přijali vlídně a vyslechli,
tam po druhé nalezl zavřené dveře,
neboť moc protikatolického teroru byla
veliká. Byla mu nabídnuta vojenská
stráž na ochranu. On však odmítal:
„Raději se chci vzdát svého úřadu, než
bych dopustil, aby kalvínci roztrušovali,
že chci vynutit jejich obrácení násilím.
Nikoliv. Půjdeme k nim jako apoštolové, nemáme jiné zbraně než Boží Slovo.
Čím větší překážky se mu stavěly do
cesty, tím větší byla jeho důvěra
v Pána Boha. Kázal prostě, srdečně,
všímal si dětí, uděloval chudým almužnu, a tak zlomil odpor lidí a získal si
jejich srdce. Za čtyři léta misionářské
činnosti obrátil ke katolictví na 72 000
kalvínců. S neotřesitelnou trpělivostí a
s velikou láskou k svěřené obci se mu
nakonec podařila rekatolizace kraje.
STRANA 3
SStrpělivostí
trpělivostíaaláskou
láskou
Stařičký biskup Granier si přál, aby
se František stal jeho pomocníkem a
později jeho nástupcem. Tak se stal
František v roce 1602 ženevským biskupem.
František byl povahy bouřlivé a
vznětlivé, nakloněný k prchlivosti a ke
hněvu, ale vytrvalým přemáháním
těchto vášní stal se vzorem tichosti,
trpělivosti a laskavosti. Jeho vlídnost
nebyla slabostí. Kde bylo třeba, dovedl
i rázně zakročit. V jeho biskupském
sídle byla žena, která svým životem
působila mnoho pohoršení. Když ji
František marně napomínal, vnímal,
že to musí udělat veřejně z kazatelny.
Tato se mu ďábelsky pomstila. Navedla jednoho šlechtice, který dovedl napodobit Františkovo písmo, aby jí napsal milostný dopis, podepsaný jménem biskupovým. Postarala se, aby
tento dopis se stal veřejně známým.
Pohoršení bylo veliké. I Františkovi
přátelé věřili, že dopis je pravý. Lidé
přestali chodit na jeho kázání. Jenom
František zůstal klidný. Když mu ukázali padělaný dopis, řekl klidně:
„Písmo je jako mé, ale způsob vyjadřování není můj.“ Potom však mlčel a
spoléhal se na Boha. Po třech létech
onemocněl padělatel dopisu na smrt,
vyznal se ze svého zločinu a prosil
svatého biskupa za odpuštění. Franti-
šek za něho obětoval mši svatou.
SSvatá
vatá Jana
JanaFrantiška
Františka
Spolu se
svatou Janou Františkou
de
Chantal,
s kterou ho
pojilo vřelé
duchovní
přátelství,
z a l o ž i l
v roce 1610
řád sester
Navštívení Panny Marie saleziánek. Když
papež jmenoval Františka Saleského kuriálním kardinálem, z věrnosti ke své
diecézi odmítl.
Na jedné cestě do Lyonu zemřel František Saleský 28. prosince 1622 raněn
mrtvicí a byl pochovaný v kostele Navštívení v Annecy, jižně od Ženevského jezera. Jana Františka de Chantal, která během svého řeholního života založila
téměř 80 klášterů a zemřela v roce 1641,
byla zde rovněž pochována. František
Saleský získal zvláštní vážnost svým dialogem s kalvinstvím, který vedl i prostřednictvím letáků, které k tomu účelu nechal
tisknout a roznášet do domů. Už v roce
1665 byl prohlášen za svatého a 16. listopadu 1877 jej papež Pius IX. povýšil na
učitele církve.
otec Pavel
Prázdninové putování
V tomto čísle se ohlédneme za prázdninovým putováním po krásách naší
země, zavítáme do Itálie nebo vylezeme na Triglav. Že nevíte, co to je? Tak
čtěte dál a jistě se to dozvíte. V letošním roce jsme také oslavili kulatá výročí hasičských sborů a v tomto čísle se
ohlédneme za dvěma oslavami těchto
STRANA 4
výročí. V následujícím zimním čísle pak
najdete ohlédnutí další. Za celou redakci a
všechny přispěvatele Vám přeji příjemný
čtenářský zážitek a věřím, že si každý najde něco zajímavého, protože článků se
nám tentokrát sešla celá hromada.
Lucka
Našli jsme název pro farní časopis
Milí přátelé, tak tu máme název pro
náš farní časopis. Jak nebo proč jsme
se dopracovali právě k výzvě „Nebojte
se“? Vašich návrhů se sešlo asi kolem
dvaceti a nebylo jednoduché vybírat.
Vedle názvů obsahujících jména patronů radostínského nebo pavlovského
kostela včetně jejich různých zkratek,
se objevily i latinské názvy, názvy propojující jména obou vesnic a další. Děkujeme za všechny. Po prvním hlasování prošly do dalšího kola tři favoriti,
z nichž právě název „Nebojte se“ získal
největší počet hlasů.
do
tradičních
skupin věřící a
nevěřící.
Vede
Nebojte se“ je
potom ke zbytečv Bibli 365krát.
ným tendencím
Jakoby nás Bůh
vytváření kasty
každý den znovu
věřících, která
povzbuzoval.
stojí nad ostatními. Přitom nejde
tolik o to, co říkáme, důležité jsou spíš motivy našeho jednání, empatie, vzájemná
úcta…
Ještě když jsem chodila do školy a před
písemkou nebo před zkouškou mi někdo
řekl „Neboj se, to zvládneš“, hodně mi poNeboj se, to zvládneš
Mně samotné se líbil z několika důvo- mohl. Ujištění o tom, že se nemáme bát,
dů. Tím prvním bylo, že výzva „Nebojte najdeme i v Písmu Svatém.
se“ není žádným násilným agitačním Ujištění na každý den
termínem, ale naopak v něm cítím jistý Někteří si prý dali práci a spočítali, že
niterný sjednocující prvek. Může tak „Nebojte se“ je v Bibli 365krát. Je to hezky
být přijatelným názvem pro všechny. symbolické. Jakoby nás Bůh každý den
Dle mého názoru je zbytečné dělení lidí
STRANA 5
znovu povzbuzoval „Neboj se, neboj
se.“
„Nebojte se“ byla také první slova
Pána Ježíše, když se po ukřižování a
zmrtvýchvstání objevil ve večeřadle
mezi apoštoly. Jakým byla tehdy asi
balzámem pro srdce mužů, kteří nechali všechen svůj majetek, rodiny a šli
za Ježíšem. Možná prožívali velkou
rozervanost, zbytečnost, marnost a
strach z toho, co bude po ukřižování.
Najednou se objeví mezi nimi a pevným hlasem je povzbuzuje: „Nebojte
se.“
PPoselství
oselství světu
světu
16. října roku 1948 byl zvolen nový
papež, pro nás známý Jan Pavel II.
Podle vyprávění pamětníků tehdy dav,
který zaplňoval celé Svatopetrské ná-
městí ve Vatikánu, s napětím čekal na
papežův pozdrav. Jan Pavel vystoupil na
balkonek Svatopetrské baziliky se svou
první větou: „Nebojte se,“ která zazněla
do celého světa. Vedle naděje zaplavila
srdce mnohých pokojem a jistotou, kterou jim nikdo nemohl vzít.
Jakou máte vy zkušenost s báním se
nebo nebáním se? Určitě se budeme
ptát v některém, z dalších čísel. Strach je
jedna ze základních emocí, která prvotně chrání náš život. Když je něco nebezpečné, bojím se toho a raději rychle uteču. V pocitu bezpečí a jistoty nám je ale
asi každému lépe. Stránky tohoto časopisu mohou být také naší společnou snahou a sdílením se o tom, jak se učit nebát.
Anna
Z dopisů čtenářů
Blahopřeji Vám k úspěšnému počinu
a velmi zdařilému prvnímu číslu Farního časopisu. Dovolila jsem si přijít se
svou troškou do mlýna.
PPilíře
ilíře zbožnosti
zbožnostina
naVysočině
Vysočině
Před pěti lety vydal Obecní úřad
v Radostíně n. O. velmi zdařilou publikaci o minulosti a přítomnosti obce.
Z jedné její pasáže jsem si vypůjčila
název Pilíře. Je věnována křížům
v okolí Radostína. Byly pořízeny jako
poděkování za Boží pomoc a ochranu.
K jednomu z osmnácti zde uvedených
křížů bych ráda napsala něco bližšího,
protože jsem jedna z mála ještě žijících
pamětníků.
Kříž se nachází na severním okraji Radostína, odbočíme-li u misijního kříže
z ostrovské silnice na polní cestu, která
nás zavede do „Žleba“. Po dvaceti minutách chůze se octneme uprostřed luk.
Zdálky nám bude bělostí svítit tento kříž.
STRANA 6
V hlavní části kříže čitelný nápis hlásá:
Postaveno ku cti a chvále Boží. Za Boží
ochranu a menším písmem věnování:
K upomínce zemřelých majitelů usedlosti Jebavých v Radostíně č. 57.
Tatínek tímto věnoval kříž rodu, ze kterého pocházela jeho manželka Marie –
moje maminka a už tehdy jejich rod vymřel po mužské linii.
Dal jej v roce 1940 postavit můj tatínek
hospodář František Němec, na poděkování Bohu za ochranu. Při svážení úrody
koňským potahem se na něho totiž
v těchto místech převrátila korba plná
brambor. Bylo to pěkných pár metrických centů. Tatínek zázrakem vyvázl bez
újmy na zdraví.
Poutníče, budeš-li míjet některý
z těchto památníků, na ty kteří nás předešli na věčnost, věnuj za ně alespoň
kratičkou modlitbu. Jejich odkaz bychom měli zachovat pro příští generace.
I oni budou zpívat: „Dědictví otců zachovej nám, pane.“
Rodačka Anna, 80 let
I my tímto děkujeme za pozitivní ohlas
a zároveň bychom článek rádi použili
jako první vlaštovku chystané rubriky
Toulky
Toulky děkanátem,
děkanátem, ve které se seznámíme se zajímavými místy z blízkého okolí.
Když se prázdniny nevyvedou
Na prázdniny se všechny děti těší. To
bývá teplé počasí. Já jsem chodil na vycházky do lesa. Tam byl chládek. Po
cestě do lesa bylo horko.
Po několika takových horkých dnech
nastalo náhlé ochlazení. Šel jsem si odpočinout do altánu, jenže jsem tvrdě
usnul a prochladl jsem. Taky foukal stu-
dený vítr. Ráno jsem měl oteklou tvář a
neviděl na oko. Pan doktor mě poslal do
nemocnice, že mám obrnu lícního nervu. Týden mi dávali v nemocnici injekce
a cvičili pohyby tváře. Pět týdnů jsem
jezdil na rehabilitace do Žďáru. Uzdravil
jsem se poměrně brzy. Udělala to náhlá
změna počasí.
Ludvík J.
STRANA 7
Vzpomínky na prázdniny - Radosti z mládí
Naše radosti byly jiné, než mají dnešní
děti. My jsme měli naplánováno, co si
koupíme za peníze, když nasbíráme
hodně borůvek.
Ráno, když troubili v Bohdalově Hajmrich, to bylo 6:45 hodin, my jsme už byli
na polovině cesty do Zálom, nebo k Novému rybníku do Rovných hájů. Chodili
jsme ve skupinkách. Našli si místo, nesmělo se přebíhat a cupat v borůvčí, ale
sbírat pěkně od kraje. Na svačinu suchý
chleba a kafe z praženého žita a cigorky. Koš jsme měli se sestrou asi na 10 l
a sbíráčky. Nesmělo se ochutnávat, protože to by se už potom jedlo a do
sběráčku by nepřibývalo. Až bylo nasbíráno, tak jsme už jedli a pusy jsme si
namazali borůvkami. Někdy za námi
přišla maminka, donesla nám oběd, pak
nám pomohla nést borůvky domů. Když
donesla rýžovou kaši posypanou skořicí,
to byla pochoutka. Tenkrát byla rýže
vzácná. Za peníze vydělané za borůvky
jsme si koupili šaty do školy a sešity a
knížky. Já si myslím, že tenkrát klíšťata,
my jim říkáme pijáci, nebyla škodlivá.
Taky se na nás chytala, no, to se poškrábalo a poslinilo a už to bylo dobré.
Horší, když jsme chodili na maliny.
Kopřivky v malenčí a to se člověk popálil
všude a v noci nemohl spát. A ještě když
nás z lesa hnala bouřka. To nebyla
legrace. Taky jsme natrhali maliny, třeba jsem měla 2 litry a najednou přišel
hajný a sebral nám to, že sbírá pro hraběnku. Měl na to škopek a sebral nám
to všem. To jsme brečeli. Na borůvky,
kde jsme sbírali, jsme si koupili palety
za 5 Kč od hajného a měli jsme klid.
(Palety byly něco jako vstupenky. Když
jsme je měli, mohli jsme sbírat borůvky.)
Po cestě domů jsme zpívali u dědiny
„Hou, hou, borůvkáři jdou“ a byli jsme
šťastní. O moři jsme ani ve snách nesnili. Teď vnuci řeknou: „Nó, to byla jiná
doba!“ Ano, to bylo asi před sto lety. Teď
říkají jen: „To je nuda“ a vymýšlí, co čert
káže.
Nečasová
STRANA 8
Odkaz Sedmipočetníků
O prázdninách se někteří z nás vydali
na Balkán po stopách žáků Cyrila a Metoděje. Než se podíváme, jak cesta proběhla, zamysleme se společně nad jejich odkazem.
Cesta na Balkán měla své opodstatnění – slavíme Rok víry a mimořádným
způsobem si tak neustále snažíme především v modlitbě vyprošovat od svatého Cyrila a Metoděje dar hlásání evangelia, proto byla pouť uskutečněna po
stopách jejich žáků, zvaných též jako
Sedmipočetníci. Kdo by náhodou nevěděl, o kom je řeč, tak jen pro připomenutí to jsou: sv. Konstantin, sv. Metoděj,
sv. Gorazd, sv. Kliment, sv. Naum,
sv.Angelár, sv. Sáva.
Jistě řada z Vás zná životopis svatých
Cyrila a Metoděje a ví, jací to byli výjimeční křesťané pro náš národ, kteří se
především nebáli svoji víru
žít naplno a odhodlaně podstupovali i mnohá rizika, jen
proto, aby vyhověli Božím
záměrům. Jako jim nebyli
lhostejní lidé, s kterými se
stýkali, tak ani nám, by nemělo být jedno, že spousta
lidí na světě ještě nepoznalo Krista. Je to v podstatě i
náš životní úkol – šířit dílo
Krista do všech končin svě-
ta, nemám pravdu? Do jaké míry se o to
snažíme? Je to otázka pro každého z nás
na každý den, pokud děláme pravidelně
zpytování svědomí. K tomuto bych ráda
poznamenala ještě jednu věc. Jak už bylo
řečeno v úvodu, prožíváme v tomto roce
jubileum od příchodu svatých Cyrila a Metoděje, a při této příležitosti je i možnost
si na internetu stáhnout dokument
s názvem: CYRIL A METODĚJ - APOŠTOLOVÉ SLOVANŮ.
Domnívám se, že právě i díky zhlédnutí
onoho dokumentu, který je skutečně velmi krásně a dobře propracovaný, vřele
všem doporučuji, budeme k našim postojům ve víře zodpovědnější a bude nás to
vést k hlubšímu zamyšlení, do jaké míry
je poselství těchto našich předků určeno
konkrétně pro nás samotné.
Lucie
STRANA 9
Pouť na Balkán
Letošní zahraniční pouť
pod vedením o. Pavla
Habrovce zamířila směrem na Balkán. Jelikož
bylo naplánováno strávit
v zahraničí celkem 14
dní, rozhodli jsme se, že
zavítáme hned do několika zemí, ve kterých většina z naší skupiny ještě
neměla možnost být.
Pouť jsme zahájili
v půlce července,
v neděli. Sešli jsme se
v Radostíně a po usilovném nabalení zavazadel do aut a požehnání od otce jsme mohli
úspěšně vyrazit na cestu. Naše první zastávka byla v Rumunsku v jedné z českých vesniček Gernik, kde jsme navštívili naše známé. U
nich jsme se zdrželi do dalšího dne, měli společně mši svatou, prohlídku okolí a i zasloužený relax a pohodu po namáhavé noční cestě.
Po závěrečné fotce a vzájemném rozloučení
se strýčkem a tetičkou jsme odjížděli směrem
do Srbska, kde jsme ještě tentýž den večer
navštívili hlavní město Bělehrad. Měli jsme
namířeno přímo k bazilice, která byla zasvěcená jednomu z prvních žáků od svatého Cyrila a Metoděje, a tím byl sv. Sáva.
Následující den byla v plánu celodenní cesta do Makedonie, zejména k Ochridskému
jezeru, což je překrásné místo, které se stává, pokud to je možné, pravidelnou zastávkou
při každé výpravě do zahraničí. Člověk tu může plavat, kam mu to síly dovolí. J A protože
nám sluníčko svítilo, jak jen mohlo, byli jsme
za tuto možnost nesmírně rádi.
Další den jsme prožili celý v Ochridu. Nejprve při návštěvě kláštera sv. Klimenta a
později také i sv. Nauma. Obě místa byla
opravdu překrásná, zvláště o něco více,
když se tu člověk mohl v duchu a společné
modlitbě spojit se všemi křesťany a prosit za
obrácení našeho národa k Bohu. Byli jsme
rádi, že jsme také poblíž kláštera od sv.
Nauma našli místa na přespání a mohli nabrat síly do dalšího dne, kdy nás čekalo
hned zrána milé překvapení. A to v podobě
tří pánů, kteří se ochotně nabídli, že nám
udělají kratičkou projížďku po jezeře. Bylo to
se všemi moc příjemné setkání, protože
každý z nich byl opravdu laskavý a nesmírně
srdečný. Po tom všem jsme si sbalili věci, a
protože jsme byli už kousek od hranic
s Albánií, měli jsme namířeno přímo tam.
Zastavili jsme na místě, kam se mnozí
z naší výpravy vrátili po několika letech. Pro-
STRANA 10
jížděli jsme krásnými serpentýnami, potkali
vzácná zvířátka, jako třeba osla, či hovnivály
a večerní příjezd do města Vlore nám pak
poskytnul příjemný odpočinek v jednom
z barů, kde jsme se
společně potěšili objednávkou třílitrového
piva.
Následující
den
v neděli jsme započali
mší svatou poblíž města Berat, které jsme
pak navštívili. Čekala
nás krásná prohlídka
hradu s nečekaně
milým průvodcem, se
kterým jsme si hezky
rozuměli. Nejen kvůli
jeho angličtině, ale
zejména proto, že díky
své laskavosti a vstřícnosti s námi strávil
krásné chvíle a byl
moc ochotný nám o všem hezky povyprávět.
Zavedl nás do chrámu, v němž se údajně
nacházeli ostatky svatého Angelára a Gorazda.
Další den jsme dorazili do Chorvatska, do
města Dubrovník, jež se vyznačuje svou krásnou kulturou, historií a je tu mnoho k vidění.
Po dni stráveném koupáním v jadranském
moři jsme zamířili směrem na Slovinsko, kde
nás čekal výstup na jeho nejvyšší vrchol: Triglav - necelých 3000 m. Stoupání bylo místy
opravdu náročné a těžké, pro některé to bylo
opravdu traumatizující, ale myslím, že teď
budu mluvit za všechny, když řeknu, že i přes
nepříznivé počasí každý z nás ocenil teplo
chaty, ve které jsme přespávali těsně pod
vrcholem. Proto následoval zasloužený odpočinek, občerstvení a sloužení společné
mše svaté v kapličce, jež
byla součástí chaty. Bylo
nám velkou ctí, že jsme ji
neprožívali jenom v naší
skupině, ale přidali se
k nám i tři mladí, kteří
pocházeli též z Česka.
Následující den jsme
časně vyrazili přímo na
vrchol Triglav, kde jsme
si užili pěkné momenty,
ale poté jsme byli nuceni
opět hezky šlapat zase
dolů, nabrat velké krosny
a pomalu sestupovat až
do údolí k autům.
Myslím, že celý pobyt pro
nás všechny byl po všech
stránkách jak duchovně
obohacující, tak i okouzlující, už jen proto,
že jsme měli možnost navštívit spoustu zemí, vidět mnoho krásného, setkat se
s příjemnými lidmi. Každému z nás cesta
přinesla nejen hodně nezapomenutelných
zážitků, ale možná i díky tomu, že naše skupina byla věkově různorodá, tak jsme se
učili být k sobě tolerantní, ohleduplní a laskaví, což nám všem též hodně dalo.
Za veškerou organizaci patří dík nejen otci
Pavlovi, ale i Aničce Janů a všem, bez kterých by tato cesta nemohla být uskutečněna. Pán Bůh zaplať!
účastnice Lucie (redakčně kráceno)
STRANA 11
Buon giorno
Dráty poseté netrpělivými
Svatopetrské náměstí
vlaštovkami ve smutečních fracích ve mně vždy vzbudí nostalgii a podivný smutek. Léto končí a to příští je nám stejně vzdálené, jako budou za chvíli ty
vlaštovky pomalu se ztrácející
za obzorem. To jsou panečku
poutníci! Bez cestovního pojištění, zásob jídla, mapy či GPS
navigace doletí k cíli a zase se
tat se nesluší! Pro ně je to obřad, rodinné
vrátí. A než se tak stane, my můžeme v
setkání, které trvá zhruba od 8 hodin do
teple u kamen třídit fotky a vzpomínat
půlnoci. Kvůli horku totiž obědvají spíše
na naše letní putování.
lehce a rodiny se schází až k večeři. Když
Letos jsme se vydali do Itálie. Byla
už se nemůžete ani pohnout, servíruje se
jsem tam už několikrát, někdy jsme jekáva a po kávě, mimochodem nejlepší,
nom projížděli a jindy se slunili u moře,
jakou jsem kdy ochutnala, se pijí speciálale musím říct, že pravou tvář této země
ní likéry pro dobré trávení. Základem jsou
jsem poznala až nyní. Hotely, pláže
směsi různých bylin, například kořenu
i dálnice jsou v podstatě všude dost
hořce apod. A opravdu fungují, protože
podobné, avšak pokud chcete opravdu
druhý den ráno nám po těch opulentních
poznat nějakou zemi, jeďte do vnitrozehodech nic nebylo. Ale abyste si nemyslemí. Pozorujte domorodce, poslouchejte
li, že jsme tam jen jedli.
melodiku jejich dorozumívání, obdivujte
Nezapomenutelných zážitků je tolik, že
architekturu, zvyky, ochutnejte místní
nevím, který z nich mám vybrat! Ze všech
speciality. Úplně nejlepší ale je sednout
míst na vás doslova dýchá historie. Malá
si s nimi ke společnému stolu, nahlédměstečka rozesetá na kopcích jsou ponout do jejich domovů. Nám se to postavená z domečků z hnědých cihel s červedlo díky Anně, která má v Rieti mnoho
venými střechami a oprýskanými okenipřátel, a tak jsme mohli navštívit Soňu a
cemi. Když procházíte těmi uzounkými
Angela. Italové jsou velmi vřelí a bezprouličkami, kdy se balkony protilehlých dostřední, výborní hostitelé. Musíte se přimů s květinami skoro dotýkají, máte popravit na menu o sedmi chodech, odmí-
STRANA 12
město Bagnioregio
cit, že jste se ocitli ve středověku. Ten
pocit zmizí, když kolem vás rychle profrčí
Ital na skútru nebo vás doslova přimáčkne ke zdi projíždějící auto. Na každém
kroku narazíte na útulné zahrádky malých restaurací, pizzerií, kde vždy někdo
sedí.
Kouzelným místem je Bagnioregio,
městečko na kopci, který vypadá jako
ohryzané jablko. Nevede tam žádná
silnice, dostanete se tam jen po
mostě. Je to místo, kde se skutečně
zastavil čas, v uličkách se toulají kočky, žádné známky civilizace neruší
poklidnou atmosféru místa, kde se
narodil sv. Bonaventura. Jeho rodný
dům stihl stejný osud jako mnohé
další – zřítil se do propasti, protože
eroze horniny tufu, na kterém městečko stojí, neúprosně pokračuje. Příroda je zkrátka mocnější než člověk!
To si uvědomíte i v Aquile, městě,
které bylo zasaženo ničivým zemětře-
sením. Popraskané vylidněné domy,
okna bez skel, v centru staveniště. Nejsilnější emoce vás zasáhnou při návštěvě baziliky, jejíž vstupní část se zachovala, ale vejdete-li dovnitř, uvidíte
zkázu. Strop kolem oltáře se zřítil, části
zdí okolo také, masivní sloupy, které
držely klenbu a zůstaly, jsou staženy
žlutými popruhy. Chybějící části kolem
oltáře byly provizorně nahrazeny průhledným polykarbonátem, oltář poslepovali, všude je lešení. Přesto se zde konají bohoslužby. Jen možná návštěvníci
častěji hledí nad hlavu a přemýšlí, jestli
se to celé nezřítí.
Viděli a zažili jsme toho ještě mnohem
více, navštívili jsme Řím, Orvieto, Bolsenu, Benátky, ale to je na dlouhé povídání…
VO
Katedrála v Orvietu
STRANA 13
Naše putování na Velehrad
Naše putování na Velehrad
Tiskařský šotek zasáhl a článek se
nám vytratil na cestě mezi připraveným prvním vydáním a poslední verzí
prvního vydání. Tímto se autorce článku omlouváme a děkujeme za upomenutí. Takto krásný článek zde nesmí
chybět.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a
sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě je
součástí velehradského kláštera a je
nejvýznamnějším poutním kostelem
České republiky. Z podnětu olomouckého biskupa Roberta založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v
blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), Velehradský klášter, jehož součástí byl i
klášterní kostel Nanebevzetí Panny
Marie (dnes je plné jméno „Bazilika
Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a
Metoděje“). Tento kostel byl posvěcen
biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228. Současnou
podobu získal na přelomu 17. a 18.
století, po požáru v roce 1681. Ale i po
přestavbách si kostel uchovává charakter románsko-gotické stavby. Přestavba byla dokončena druhým svěcením 2. října 1735. V roce 1927 byl na
základě rozhodnutí papeže Pia XI. kostelu udělen titul papežské baziliky
minor - menší a v roce 1985 papež Jan
Pavel II. udělil Velehradu zvláštní vyznamenání - Zlatou růži.
Velehrad jsem poprvé navštívila
s rodiči již jako malá holka a okamžitě
jsem si toto místo zamilovala. Vznešenost
chrámu zdobeného Bohem nadanými řezbáři, malíři, sochaři, štukatéry, staviteli,
architekty,… místo prostoupené modlitbami a přítomností Ježíše Krista, si okamžitě
získalo mé srdce. A to jsem zdaleka ještě
neměla tušení, jak moc mi zasáhne do
života.
Po několika letech, již jako devatenáctiletá dívka, jsem měla možnost se na Velehrad vrátit. V roce 1993 se zde konalo 1.
celostátní setkání křesťanské mládeže.
Musela jsem přerušit prima brigádu, abych
se této akce mohla se svými přáteli zúčastnit. Bůh mi však vše stonásob vynahradil.
Setkání
Stejně jako my – Křižanováci a spousta
dalších mladých z celé republiky, se na
Velehrad vypravili i Radostínští. Brzy jsme
se na Velehradě seznámili a navázali krásná přátelství. Já jsem zde navíc poznala
svého budoucího manžela a přesně za dva
roky na to, se nám narodil první syn.
Nová naděje
Roky plynuly, dětí přibývalo, ale na Velehrad jsme nezapomněli. Několikrát jsme
ho i s dětmi znovu navštívili při příležitostech zdejších poutí, na poděkování za udě-
STRANA 14
dříve než obvykle, tudíž zbývalo i dost času na přípravy pouti
Bartolomějské. V uskutečnění
snu mi pomohla i Maruška,
která se přes všechny obtíže
rozhodla pouť vykonat též. A
tak jsme se 17. 8. s trochou
obav, jak to všechno zvládneme, vydali na cesty.
Pomoz bližnímu svému
lené milosti. A pak jsme se dověděli o
konání pěších poutí na toto milostiplné
místo. Touha podniknout tuto pouť se
ozývala stále silněji. Bolavé klouby, malé děti a nevědomost, jak se k pouti přihlásit, nedávaly příliš naděje na splnění
snu. Navíc pouť se koná většinou týden
před Bartolomějskou poutí zde
v Radostíně a to je pro hospodyňky nejvíce spěchu. Napéct, navařit, naklidit,
abychom mohli uvítat poutníky se vším,
co k pouti patří.
Ale Bůh upřímnou touhu vidí a pomáhá naplnit sny, které nejsou v rozporu
s Jeho vůlí. V r. 2009 k nám přišel do
farnosti o. Pavel a s ním i nová naděje
na uskutečnění mého snu, protože o.
Pavel se pěší poutě na Velehrad každoročně zúčastňuje.
Následující rok – rok 2010 se konala
10. výroční pěší pouť na Velehrad.
S manželem jsme oslavili 15té výročí
svatby a navíc se pouť konala o týden
Když opominu nedělní předetapu, z Radešínské Svratky na Vítochov,
tak pěší pouť počíná vždy v pondělí,
v kostelíčku sv. Michaela na Vítochově.
Tento půvabný kostelík je postaven
v románsko-gotickém slohu někdy
v polovině 13. století, v nadmořské výšce
STRANA 15
626 m, čímž se kostelík stává dominantou celého okolí. Celá pouť je zahájena
v pravé poledne modlitbou Anděl Páně.
Po ní dostávají „prvopoutníci“ svůj poutní křížek a všichni poutníci požehnání. A
může se „vyrazit“! V doprovodu tří kněží
a jáhna Kince, se po povinném sčítání
(tenkrát nás bylo kolem 90) odchází na
Karasínskou rozhlednu. (Batožiny se
nám vezou v doprovodném vozidle.)
Cesta z kopce do kopce je sice trošku
zátěží na naše dýchací cesty, ale odměnou je nám nádherný rozhled po okolí.
Ti větší nadšenci (většinou mladí) zde
stihnou vyjít i na rozhlednu a pokochat
se výhledem ještě rozsáhlejším. Ale
nám stačí, že si chvilku můžeme oddechnout a jde se dál.
Další zastávkou je Vírská přehrada,
kde nás čeká i občerstvení od starostlivých Vítochovských obyvatel, kteří každoročně připravují pro poutníky spoustu
jídla, které pak s námi putuje dál. Další
zastávka následuje v Rovečném, kde je
opět občerstvení od místních obyvatel.
Jak brzy zjišťujeme, jídlo si na pouť
opravdu brát nemusíme. Všude je
spousta dobrých lidí, kteří se o nás
s láskou starají.
A cesta pokračuje. Jde se nádhernou
krajinou naší rodné Vysočiny. Obdělaná
pole a louky plné květin střídají voňavé
lesy a malebné vesničky. Chvílemi se
držíme podél potoka, jindy šplháme do
kopců. Všude nás obklopuje krajina pozdního léta plná barev a vůní dozrávající
úrody. V lesích se ozývá zpěv ptáčků a
v dolinách slyšíme bublání potůčků, řek i
šplouchání ryb v rybnících. Chvíle ticha či
povídání s poutníky střídají modlitby růženců a korunky. Chůzi střídají odpočinky
na občerstvení jak tělesné tak duchovní,
které se děje především v kostelích, které cestou navštěvujeme. Cesta ubíhá tak
rychle, že si sotva všimneme, že těch prvních 20 km je již za námi. Večer v kostele
v Olešnici na nás čekají místní obyvatelé,
aby si nás rozebrali do svých domovů a
poskytli nám sprchu, večeři, nocleh, ale
hlavně svá přátelství. Dlouho do noci si
pak povídáme a poznáváme, že dobrých
lidí je na světě stále hodně.
Naplň naši duši pokojem
Takto běží den za dnem. Okolní příroda
poskytuje každý den nové překrásné scenérie, čímž se mohou kochat především
oči. Společně si i od srdce zazpíváme.
Tím a zpěvem přírody se pokochají uši.
Dobrým jídlem od místních lidí zase chuťové buňky. O vůni lesa také nemusím
zdlouhavě psát, tu má rád asi každý. Ale
nejvíce se sytí naše duše. Modlitby, svátost smíření, kterou konáme za chůze
v lůně Božího stvoření, myšlenky na cestu, které přednáší obětaví kněží, mše
svaté a tiché rozjímání, i hluboké rozho-
STRANA 16
vory s účastníky poutě nebo jen tak
veselé popovídání, naplňují duši
zvláštním klidem a radostí, která vydrží ještě dlouho po návratu domů.
I když jsem měla někdy pocit, že
těch 30 km další den již nezvládnu,
přesto jsme šli stále dál a věřte – nevěřte, po pouti mě klouby přestaly
úplně bolet. Každý den pouti připravuje něco nového krásného a ta drobná
nepohodlí, která se na cestě mohou
vyskytnout např. ve formě bolavých nohou, puchýřů a kuřích ok, trochy deště či
žhnoucího sluníčka, lze s láskou obětovat na smír za hříchy naše i celého světa.
Přes Letovice, Boskovice, Němčice,
krásný kostel Panny Bolestné ve Sloupě, údolí Moravského krasu, Rostěnice,
Milotice,… se dostáváme až na Klimentek, posvátné poutní místo, kde našli
před více než 1000 roky útočiště i naši
věrozvěstové sv. Cyril a Sv. Metoděj. Ale
tito dva věrozvěstové nás provází vlastně celou poutí. Asi v každém kostelíku,
kde se zastavujeme, jsou jejich sochy či
obrazy a tak jdou tito dva Bohem obdaření bratři stále s námi. Loni jsme si navíc cestou předčítali z nádherné knihy
Petra Piťhy: Slyšte slovo, zpívejte píseň
a tak jsme mohli i více proniknout do
jejich života a nesnadného poslání, které bezezbytku naplnili.
Na Klimentku se setkáváme a modlíme společně se všemi poutníky, kteří na
Velehrad míří ze všech čtyř světových
stran. Po závěrečném požehnání se pak
dělíme, abychom se zase setkali v sobotu
na Velehradě na závěrečné mši svaté,
které se účastní i otcové biskupové a
spousta kněží z celé republiky.
Závěrečná mše svatá na Velehradě má
jen jedinou chybu, a to tu, že touto mší
celé putování na Velehrad končí. I přes
všechny bolístky, které pouť přinesla,
všichni litujeme, že se již musíme rozloučit a vrátit se domů. Ale duchovní bohatství, které jsme si uložili hluboko do srdce, v nás zůstává dodnes. Snad příští
rok…?
Dvojí radost
Ale Bůh to chtěl jinak. Do roka a do
dne, přesně na počátek Velehradské
poutě se nám narodil Pavlík. A v den, kdy
naše starší děti odjížděli na Vítochov, aby
se zúčastnili další poutě na Velehrad,
jsme se s Pavlíčkem vrátili z porodnice.
Děti si Pavlíčka stačili jen trochu pochovat a už odjížděli vstříc novému putování.
Následující rok se ale touha pěší pou-
STRANA 17
tě opět ozvala velmi intenzivně a tak po
poradě s „odborníky“, jsme se loni opět
mohli poutě zúčastnit - i s ročním Pavlíčkem. A tentokrát už nás nohy nebolely
vůbec. I když jsme nesli na zádech o
deset kilogramů více, šlo se nám velmi
lehce a celou cestu jsme děkovali za
obdařené milosti a prosili o pomoc do
budoucnosti.
Pouť za poutí
I když druhý den po návratu z pěší Velehradské poutě, se konala pouť Bartolomějská, všechno jsme stihli nachystat.
Naklidili jsme již před pěší poutí, trochu
cukroví objednali v obchodě. Kluci hned
po návratu posekali trávník a my jsme
do večera stihli nachystat bramborový
salát a ještě upéci dva moučníky jako
prémii. Řízky se smažili až v neděli, aby
byly čerstvé a hosté ani nepoznali, že
jsme celý týden před poutí byli mimo
domov. A se stejným úspěchem jsme
tuto pouť absolvovali i letos, ale o tom
snad příště.
Dá-li Bůh, chtěli bychom pěší poutě na
Velehrad zařadit mezi každoroční chvíle
odpočinku a načerpání sil do všedních
dní. Vždyť to, co nám přináší, zvysoka
předčí to, co musíme obětovat. Sv. Cyril a
sv. Metoděj byli na cestách téměř celý
život a Panna Maria s Ježíškem se také
něco nachodili, o sv. Pavlu ani nemluvě.
Myslím si, že pěší poutě k víře patří a že
by stálo za to, se k nim více vracet. Putovat pro načerpání sil k boji proti svodům
dnešního světa a jako oběť na smír za
hříchy vlastní i ty, které jsou páchány
v dnešním světě mimo nás (i když pro
nás je to vždy spíše odměna než oběť).
Díky, Pane Bože, za Tvé nesmírné milosrdenství, za to jak nás zahrnuješ dennodenně svou Láskou! A prosím, dej, ať
udělené milosti citlivěji vnímáme a ať
dokážeme být za ně více vděčni.
Lenka
Vzpomínky na Velehrad
Našla jsem si místečko ve stínu a ponořila se do myšlenek. Času bylo dost,
nebylo kam spěchat. Tyto chvíle mám
ráda, asi proto, že jich je tak málo. Nechala jsme se unášet rytmem hudby,
která zněla, a popustila uzdu vzpomínkám. Pravděpodobně v souvislosti
s předáváním víry z generace na generaci jsem si vybavila, jak jsme jako děti
chodily s rodiči na mši svatou. Vidím
jako dnes, jak jsem seděla vedle babičky,
která byla tehdy v 80. letech minulého
století zabalená ve vlněném šátku. V létě
jsme si na ten šátek spolu sedaly, nosila
ho neustále. Nevím přesně kolik let mně
bylo, když jsem s tatínkem stála vzadu
vedle lavice, jen vím, že měl svoje ruce
sepjaté pod mojí bradou. Promítly se mi i
chvíle, kdy jsme se v neděli musely zvednout od televize právě ve chvíli, kdy
STRANA 18
v televizi bylo Studio kamarád,
v dřívějších dobách jeden z mála pořadů
pro děti. A vánoční pohádka na Štědrý
večer? Ty chvíle, kdy jsme jako děti přemáhaly vlastní lenost a pohodlí, mám
v živé paměti.
vila vlna štěstí, radosti a především vděčnosti svým rodičům, že se jim podařilo
předat „Dědictví otců“. Kéž by i moje děti,
někdy v budoucnu v přítomnosti svých
dětí, měly možnost si toto uvědomit.
Jana (redakčně kráceno)
A právě v tento den, v tuto chvíli, kdy
zde se mnou byly i moje děti, mě zapla-
Příběh z Velehradu
Nejdřív musím poděkovat Panně Marii,
že vyslyšela mé prosby, abych zdravotně
zvládla pouť na posvátném Velehradě a
zažila tam nezapomenutelné setkání.
Díky tomu, že jsme jeli brzy, přijeli jsme
na prostranství před bazilikou, když tam
ještě nebylo moc lidí. Chvíli jsme s kamarádkou Maruškou byly v bazilice úplně vzadu, protože byla úplně plná a pak
šly najít stinné místo. Odtud jsme krásně viděly na pódium, kde se sloužila
mše svatá, a mohly jsme ji prožívat a
obdivovat to obrovské nadšení mnohotisícového davu. Všichni se podivili, že
záhřebský arcibiskup měl celou mši svatou i s kázáním v českém jazyce.
Chci ale vyprávět něco jiného. Zabývám se již několik let bylinkami a snažím se jimi léčit sebe a své blízké, když
mě o to požádají. Hlavním zdrojem informací o tom, které bylinky pomáhají při
některých nemocech, je bylinkářská poradna otce J. A. Pleskače, která se vysílá
na Českém rozhlase Brno každé první
pondělí v měsíci.
Tam kněz a léčitel
otec
Pleskač Zdálo se mně ale
nejdříve poutavě nemožné se tam
vypravuje o době, s ním setkat,
kterou právě pro- zvlášť když jsem
žíváme, a potom ho nikdy
tam
posluchači neviděla.
volají s dotazy na
využití rostlin při
léčbě některých nemocí. V pondělí 1. července jsem chtěla poslouchat vysílání a
sama se zeptat na některé informace.
Rádio mě ale zklamalo a já jsem nic
neslyšela. Jak jsem na to myslela, tak
jsem si řekla, že otec Pleskač bude určitě
na Velehradě. Zdálo se mně ale nemožné
se tam s ním setkat, zvlášť když jsem ho
nikdy neviděla. Po mši svaté jsme se s
Maruškou vydaly podívat do kaple Cyrilky,
kde jsou na fotografiích zachyceny naše
významné osobnosti z řad řeholnic a církevních zastupitelů a u každého naspáno, jak byli perzekvováni totalitním reži-
STRANA 19
mem. A zpět na určené stanoviště kolem nově vybudované galerie svatých.
Je to zeď z cihel, oddělující poutní areál
od silnice. Je několik metrů vysoká s
deseti polokruhovými výklenky s lavičkami, které sloužily jako zpovědnice. Před
každým výklenkem je sloup se sochou
svatého. Na úplném konci jsme si sedly,
abychom se najedly. Při jídle jsem si
všimla kněze, sedícího na lavičce, který
si povídá s manželi. Díky popisu, který
jsem dostala od otce Pavla, mě na-
padlo, že by to mohl být otec Pleskač.
Když již zmínění manželé procházeli kolem nás, zeptala jsem se jich, jak se ten
kněz jmenuje a oni mi moji domněnku
potvrdili. Šla jsem tedy za ním a on mi
ochotně zodpověděl mé dotazy.
A tak stále myslím na to, jestli to byla
jen pouhá náhoda, že jsem ve stotisícovém davu potkala člověka, na kterého
jsem myslela, nebo jestli to setkání zařídil
Pán Bůh, abych mohla pomoci svým bližním.
Stále živý odkaz sv. Cyrila a Metoděje
Misie na Velké Moravě skončila tragicky. Ne ovšem dílo Cyrila a Metoděje.
Metoděj sám si vychoval své následovníky nejen morálně. Ti na místech vyhnanství pohotově vybudovali duchovní
centra, která se v mnoha případech dochovala do současnosti. Nejlepším svědectvím je první generace světců: Po
svatých Cyrilovi a Metodějovi jsou to
jejich žáci, neboť i jim Bůh řekl: „Buďte
svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv. 11, 14).
A tato výzva by měla platit také nám
všem. Tato skutečnost je ve shodě s II.
Vatikánským koncilem, který připomíná
všeobecné povolání ke svatosti.
Zánikem staroslověnské liturgie na
Moravě nenastal její konec. Jsou spolehlivé historické důkazy, že se tato liturgie rozšířila v knížectvích nejen kolem Velké Moravy. Zvlášť významným
místem byla Kyjevská Rus, kde vznikla
klášterní centra, která se postarala o
uchování staroslověnských písemných
památek a jejich rozšiřování.
S celou církví si připomínáme 50 let od
zahájení II. Vatikánského koncilu. Tehdy
vyšlo najevo, že námitky proti národním
jazykům v liturgii se po více než tisíci letech nezměnily. Ovšem po vystoupení
kardinála Tisseranta, který poukázal, mimo jiné na dílo svatých Cyrila a Metoděje,
nastal zásadní průlom, který vyústil
v rozhodnutí obdarovat všechny národy
možností slavit liturgii v jejich mateřských
jazycích. Je významné, že inspirátory této
jazykové revoluce byli opět svatí Cyril
a Metoděj. A my můžeme říct, že se nestali jen patrony Velké Moravy, ani Evropy. Tímto aktem se stali ve skutečnosti
patrony národů celého světa.
Ludvík
STRANA 20
Pěšky na Velehrad
Vešla jsem před pár lety do jednoho
kostela v Brně. Měla jsem před těžkou
zkouškou a srdce a ústa plná připravených proseb. Kázání kněze ale posléze
úplně změnilo můj styl uvažování. Řekl
zhruba toto: „Děkujte a chvalte Pána,
svého Boha, to úplně stačí, nic jiného
není třeba.“ Tenkrát se mi to zdálo nepravděpodobné a také nedostačující,
ale poslechla jsem. Zkouška dopadla
dobře (jen pro úplnost). Přesto stále
hodně prosím a málo děkuji tomu, který
to s námi myslí opravdu nejlépe, neskonale nás miluje, zná nás od věčnosti a
volá nás naším jménem. Chtěla bych to
tímto trošku napravit. Bylo by asi zdlouhavé vyjmenovávat vše, za co děkuji na
naší pouti na Velehrad. Tak alespoň toto: Nebyla náhoda, že bylo nádherné
počasí, že se nikomu nic vážnějšího nestalo, že bylo mezi námi spoustu krásných mladých lidí, takže jsme si opravdu
nepřipadali jako hrstka posledních věřících důchodců, že jsme dostali na své
pouti od různých dobrodinců tolik jídla,
že se to dalo sotva sníst, že nás večer
znavené s laskavým úsměvem přijímali
do rodin, že šlo s námi několik obětavých kněží, ochotných kdykoli vyslechnout, vyzpovídat,…
Když řeknu „děkuji“, a to chci, protože
bylo za co na mé první pěší pouti na Velehrad děkovat, vzpomenu si na pár lidí,
kteří uměli opravdu skvěle děkovat, mnohem lépe než já a určitě k nim patří například i zpěvák a textař totalitní doby,
Karel Kryl (1944-1994). Jeho píseň
„Děkuji“ dost přesně vyjadřuje i naše pocity díků za vše, co jsme na pouti mohli
obdržet a prožít a to vskutku nemám na
mysli jen dobra hmotná.
Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mne učí,
pokoře, pokoře pro radost,
pokoře bez područí,
za slzy, za slzy děkuji:
ty naučí mne citu,
k živým, jež, k živým, jež žalují
a křičí po soucitu,
děkuji, děkuji, děkuji.,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu,
děkuji za ohně vzplanutí
i za šumění splavu,
děkuji, děkuji, děkuji,
Děkuji, děkuji za žízeň,
jež slabost prozradila,
děkuji, děkuji za trýzeň,
jež zdokonalí díla,
za to, že, za to, že miluji,
byť strach mi srdce svíral,
beránku, děkuji,
marně jsi neumíral,
děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji…
učitelka Eliška
STRANA 21
Farní den v Radostíně
farníci ze Cvikova.
Po mši svaté měl krásný koncert
dětský pěvecký sbor pod vedením paní učitelky Mgr. Věry
Ochranové. Potom nám zahráli a
zazpívali místní mladí hudebníci,
v čele se skvělým Štěpánem Poulem. Nutno dodat, že někteří
mladí tanečníci při jejich produkci „nevydrželi“ a šli si zatančit. V
podvečer pak k tanci a poslechu
zahrála hudební skupina DRING.
Letošní farní den proběhl v neděli 30.
června na místním hasičském cvičišti.
Měli jsme velikou radost, že nám Pán
Bůh dopřál hezké počasí a nebylo tedy
zapotřebí využívat azylu kulturního domu.
Veškeré potřebné zázemí
skvěle připravili obětaví farníci,
a tak jsme odpoledne od 14
hodin mohli zahájit slavnou mši
svatou. Hlavním celebrantem
byl P. Mgr. Petr Dujka, farář z
Prostřední Bečvy z okresu
Vsetín. Spolu s ním mši sv.
sloužili náš duchovní správce P.
Mgr. Pavel Habrovec a P. Mgr.
Rudolf Repka, duchovní správce ze Severočeského Cvikova.
Farního dne se zúčastnilo kolem 300 místních a přespolních, mezi nimi i vzácní hosté,
Přijde mi velice dobré, že se lidé takto
sejdou a mohou se potěšit duchovně i
tělesně při dobrém občerstvení a zábavě.
Třeba na Farní den v příštím roce najdou
cestu i další občané. Já už se těším dnes.
Josef Fabík
Druhá hasičská pouť sv. Floriána v Kněževsi
Svatý Florián je první rakouský svatý.
Byl to původně plukovník římské armády, ale když se dozvěděl, že jsou mučeni
a popravováni křesťané, tak se jim vydal
na pomoc. Byl však zajat, a když se nechtěl zříct Krista, tak mu 4. května 304
uvázali mlýnský kámen na krk a hodili
jej do řeky Emže blízko Lince. Zemřel
mučednickou smrti ve vodě, a proto se
později stal patronem hasičů, i když původní smysl jeho hasičství byl v hašení
lidské zloby a nenávisti. Proto je zobrazován s nádobou vody života, která má
hasit lidskou vyprahlost a zlo.
Kaplička v Kněževsi je zasvěcena svatému Floriánu a byla postavena v 18.
století. Střecha kapličky má tvar přilbice
římského vojáka.
STRANA 22
rána bylo zamračeno a vypadalo to na
déšť, ale jak začala mše svatá, tak se
svatý Florián přimluvil a i sluníčko vykouklo.
Na této pouti se sešlo mnoho lidí z okolí
a bývalých rodáků z Kněževsi, vždyť to
byla teprve druhá mše svatá po víc jak
60 letech. Modré uniformy hasičů z okolí
krásně ladily s okolní přírodou a dávaly
mši svaté důstojný řád. Otec Pavel při
kázání vyzvedl potřebu hasičů v běžném
životě a požehnal jim. Prožili jsme krásné
nedělní dopoledne a po skončení mše
svaté mnoho lidí zůstalo si popovídat a
posedět. Doufáme, že nám bude dopřáno
v této tradici pokračovat a že se vždycky
najdou ruce ochotné pomoct s přípravou.
Prokop Karel
Loňského roku byla v Kněževsi z popudu otce Pavla první hasičská pouť na
návsi. Letošního roku jsme se na této
poutí sešli na hřišti v Kněževsi. Bylo nejisté počasí, a tak se nám asfaltová plocha zdála pro mši svatou vhodnější. Od
Jáhenské svěcení
13. července jsem byla s rodiči v Brně
na jáhenském svěcení. Bylo tam také
hodně našich známých, protože jeden z
jáhnů je náš příbuzný. Pozorně jsem
sledovala mši svatou s obřady jáhenského svěcení. Bohoslovců, kteří přijali
svěcení, bylo celkem šest. Bylo přítom-
no i velké množství kněží a bohoslovců.
Po skončení obřadu jsme se spolu se
zájezdem obyčtovských farníků vedených
otcem Františkem Koukalem s „naším"
jáhnem vyfotografovali. Pak jsme jeli domů. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek.
O farní pouti ve Znětínku
V sobotu 3. 8. 2013 se ve Znětínku
uskutečnilo historicky druhé setkání
rodáků a přátel obce Znětínek, tentokrát při příležitosti žehnání obecních
symbolů – znaku a vlajky obce. Akce
byla zahájena prezentací účastníků, o
hodinu později proběhla na místním
hřišti mše svatá s požehnáním znaku a
vlajky. Během mše svaté starosta obce
představil obecní symboly a jejich význam. Na závěr pronesl občanům přání,
cituji: „Važme si prosím těchto obecních
symbolů, které jsou symbolem svébytnosti obce, ať tato symbolika ve Vás
probudí pocit sounáležitosti s rodným
Znětínkem a hrdostí nad touto obcí, ať
chrání naše domovy a naši obec a ať se
nám v jejich znamení všem dobře daří.“
STRANA 23
dovalo položení věnce k
pomníku padlých a sázení památné lípy.
Odpoledne již následoval zábavný program – útok místních mladých hasičů,
pohádka pro děti, vystoupení kynologického kroužku Záborná, malování na obličej, skákací hrad pro děti apod. Od sedmnácti hodin hrála k tanci a poslechu Bystřická kapela. Pro návštěvníky byla připravena po celý den v obecním domě výstava panenek a historických fotografií, zachycující vzácné okamžiky z dění v obci.
Návštěvníci si mohli na místě zakoupit
upomínkové předměty. Nálada byla skvělá, stejně jako počasí.
Vratislav Novotný
Po společném obědě starosta připomenul něco z historie obce a významné
investiční akce z posledních let, násle-
O farní pouti v Radostíně
Již tradičně tečku za prázdninami píše
pouť ke sv. Bartoloměji, jemuž je náš
kostel v Radostíně zasvěcen. Nejinak
tomu bylo i letos. Každý rok se naše farní společenství snaží na tuto slavnost
připravit, jak nejlépe umí. Ať už se jedná
o přípravu kostela, chystání všech možných dobrot nebo o úklid v našem srdci
– tedy přijetí svátosti smíření. Aby bylo
vše nachystáno a připraveno pro naše
příbuzné a známé je zapotřebí mnoha
sil a úsilí. Každá i ta nejnepatrnější po-
moc se počítá, a když se všechny síly spojí, vznikne vskutku něco krásného. Hodnotu společného díla jsme mohli pocítit
při hlavní slavnostní bohoslužbě v neděli,
kdy sváteční atmosféru umocnil hudební
doprovod scholy. Po jistě chutném obědě
jsme při adoraci a svátostném požehnání
poděkovali za obdržené milosti, které
jsme získali během této pouti.
CHALOUPKY, aneb jak jsme je prožili (nebo přežili?)
Jako každý rok, i letos jsme se začali s
vedoucími scházet už
dávno před samotnými
chaloupkami k chystání programu. Nyní jsme
byli ale v menší časové
tísni, protože několik z
nás čekala maturita. I
přesto se nám díky
velmi dobré spolupráci
podařilo připravit celotáborovou hru, ve které děti měly každý den
zachránit některou z
pohádek, které čaroděj Rumburak začaroval tak, aby měly špatný konec. Například v pohádce O kůzlátkách vlk podstoupil plastickou operaci, nebo v pohádce O dvanácti měsíčkách měl měsíc
září zácpu, proto Maruška nedonesla
jablka. Celý náš pobyt nás provázeli Cyril
a Metoděj skrze o. Pavla při každé mši a
STRANA 24
také během témátek, a radili nám, jak se
po jejich vzoru stát lepšími lidmi.
Po všech přípravách, které předcházely,
nastal dlouho očekávaný den D - přesněji
5. srpen - a my mohli vyrazit. Ráno jsme
se všichni nejdříve setkali na společné
mši svaté v Radostíně a hned po ní začalo nakládání věcí do autobusu pana
Havlíčka. Po příjezdu do Sněžného nejednomu dítěti zklamaně vyklouzlo z úst: „Tady
budem bydlet?!“ Zvenku se
fara zdála stará a neudržovaná. My vedoucí ale už věděli,
že interiér fary je nově opraven, a pro naše účely byla budova také dostatečně prostorná.
Po vybalení věcí a rozdělení
dětí do skupinek nám už ne-
STRANA 25
zbývalo nic jiného, než se vrhnout na
všechny ty hry, které jsme pro děti nachystali. A nejen to. Ve středu jsme se
vydali na celodenní výlet na Milovy, kde
jsme se po asi šestikilometrovém pochodu vyřádili v milovském rybníku. Jeden den jsme také navštívili klaunovo
vystoupení s písničkami pro děti, nechyběl táborák, stezka odvahy, batikování
triček, několik her v lese a mnoho dalšího.
Také víme, že bez obtížných situací by
to nebylo ono. Letos nás doprovázelo
velmi vydařené počasí. Chvílemi bylo až
natolik vydařené, že některým dětem
kvůli teplu tekla poměrně často krev z
nosu. Proto nás už nepřekvapovalo,
když některé přišlo se zakrváceným kapesníkem u nosu. Studené obklady byly
vždy jako první pomoc nachystány k použití. Naštěstí toto počasí vystřídal vítaný déšť a o něco chladnější počasí.
A tak jsme
přežili Chaloupky bez
větších zranění,
se
spoustou
nových zážitků a nových
kamarádů.
Budeme se
na vás, milé
děti,
dá-li
Pán,
moc
těšit i příští rok.
Míša Vokounová (vedoucí)
Když jsme viděli ty batohy před farou,
tak jsme si říkali: „Konečně je to tady,
začínají nové chaloupky“. Když jsme přijeli před krásnou oranžovou faru a vyndávali věci z autobusu, byli jsme plni očekávání. Ty hry noční i denní všeho druhu.
Byl tam taky krásný kostel sv. Kříže, do
kterého jsme mohli chodit na mši svatou.
Potom vedoucí zjistili, že to s námi nebude moc jednoduché. Běhali jsme nahoru,
tam jsme chvíli byli a prohlíželi si svůj
desetidenní domov, ale jakmile nás zavolali na první hru, tak to byl zase proud.
Hráli jsme seznamovací hru s dekou. Odpoledne jsme šli do lesa, a tak to bylo po
většinu času. Ale abyste si nemysleli, že
tam byla nuda. A víte, že vůbec? Bylo to
tam totiž supeeeeeeeeeer!
Jára
STRANA 26
120 let hasičů v Radostíně
V letošním roce společně oslavujeme
120. výročí založení sboru dobrovolných
hasičů v naší obci. Sbor tedy již existuje
5 generací a vznikl necelých 30 let po
založení prvního českého dobrovolného
hasičského sboru ve Velvarech. Hasičské sbory od svých počátků měly za
úkol chránit občany zejména před požáry, ale postupně i před jinými typy mimořádných událostí. Vzpomenout můžeme
třeba samaritány, kteří se velmi brzy
stali součástí hasičů. Dnes požáry tvoří
necelou jednu čtvrtinu všech událostí, u
kterých hasiči zasahují.
Po celou dobu svého působení se
hasiči vždy řídili motem „Bohu ku cti a
bližnímu ku pomoci“. O tom, že tato
myšlenka byla vždy velmi ušlechtilá,
svědčí i to, že prvním a na dlouhé roky i
posledním prezidentem, který se prohlásil za protektora - ochránce hasičů, byl
náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho dcera byla starostkou sdružení samaritánů, kteří se následně spojili s dobrovolnými hasiči. Ušlechtilost
poslání hasičů jen potvrzuje fakt, že i
prvním starostou našeho sboru byl farář
– páter Josef Načeradský.
Mohlo by se zdát, že povolání, nebo
spíše poslání, faráře je od práce hasičů
na hony vzdálené. Opak je ale pravdou.
Protože Bůh je přeci láska a slovo boží
nás zve k tomu, abychom milovali, a
také abychom věřili a doufali. A právě
snaha pomáhat druhým v nouzi, když je
jim nejhůře, když je potká
nějaké neštěstí, je tím největším projevem lásky, lásky k bližnímu, ke svým spoluobčanům.
V poslední době vidíme kolem sebe a
zejména ve sdělovacích prostředcích jen
samé zlo, podvody, krádeže apod. Jako
by ani dobro neexistovalo. Ptám se: „Je
tomu opravdu tak? Opravdu nás obklopuje jen to špatné?“ Vždyť jen v loňském
roce hasiči pomáhali u 103.985 zásahů
a zachránili 14.432 osob. V letošním roce postihly Českou republiku povodně.
Hasiči (mimochodem bylo jich více jak
23.000) spolu s dalšími složkami integrovaného záchranného systému a dalšími
dobrovolníky pomohli zachránit přes 500
lidí z ohrožení života velkou vodou. Zkusme se zamyslet a odpovězme si každý
sám na předchozí otázku.
Je spousta cest a příležitostí, jak pomáhat druhým. Jak projevovat svoji lásku ke
všem bez rozdílu národnosti, rasy nebo
povolání. Hasiči si již na začátku svého
působení zvolili tuto cestu. Cestu pomoci
druhým.
Každý by si měl zvolit svou vlastní cestu, svůj vlastní styl a způsob, jak pomáhat, jak a čím naplnit svůj život. Možná,
že při tom mnohdy šlápneme vedle. I to
se často stává. Důležité je ale jít, ne stát
jen na místě a láteřit, jak je všechno
špatné. Jen tak může být svět lepší.
S přáním pokoje
Drahoslav Ryba
Sbor dobrovolných hasičů v Krásněvsi.
Založen 11. listopadu 1893. Přípravná schůze k založení se konala 16. července 1893. O založení sboru se velkou
měrou přičinili Josef Skalka, majitel
Škrobárny a domu č. 3 a starosta obce Antonín Kadlec, č. p. 23. Při založení
měl sbor 24 členů.
První ruční čtyřkolová stříkačka byla
zakoupena za peníze ze sbírek a darů a
byla posvěcena dne 11. listopadu 1893
místním farářem P. Josefem Načeradským, který se dne 7. května 1894 stal
společně s Titusem Krškou z Velkého
Meziříčí – starostou ústřední jednoty
hasičské Moravy a Slezka a Martinem
Milostným – řídícím školy v Radostíně,
čestným členem sboru dobrovolných
hasičů v Krásněvsi.
V květnu 1924 byla ustavena
„Samaritánská stráž“, která několik desítek let ošetřovala lehká i těžká zranění
členů sboru při cvičeních a požárech a
své služby poskytovali i ostatním občanům.
V roce 1932 byla zakoupena automobilová stříkačka LAURIN & KLEMENT, na
kterou čerpací techniku dodala firma
Josef Raus z Velkého Meziříčí. Dne 5.
června 1933 byla automobilová stříkačka slavnostně posvěcena panem farářem Jakubem Vokounem.
V roce 1962 byla sboru přidělena motorová stříkačka DS 16. O tuto stříkačku
měli zájem mladí členové, kteří utvořili
soutěžní družstvo a v následujících le-
STRANA 27
tech vítězí v okrskových i
okresních soutěžích. Velkého úspěchu
dosáhli v roce 1964, když se umístili na
2. místě v krajské soutěži v Brně – Líšni.
V roce 1974 byla založena dvě družstva
žáků. Na okresní soutěži ve Žďáře nad
Sázavou se žáci 8. – 12. let umístili na l.
místě a žáci l3. – l5. let na l0. místě.
V roce 1995 slaví sbor další úspěchy a
po vítězství v okrskové soutěži vítězí také
v okresní soutěži v Novém Městě na Moravě. V tomto roce byla také sboru přidělena motorová stříkačká PPS 12.
V roce 2002 obec zakoupila pro potřeby
sboru automobil AVIA A21.1 Furgon, kterou si členové sboru přestavěli na hasičské zásahové vozidlo.
S příchodem roku 2010 sbor za přispění obce zakoupil cisternovou automobilovou stříkačku TATRA 148 CAS 32, jež je
využívána jako zásahové vozidlo. V tomtéž roce byly pořízeny radiostanice
(vozidlová a ruční) a dále motorová pila.
O rok později byla technika sboru doplněna o plovoucí čerpadlo a tři kusy dýchacích přístrojů Saturn S 71/20 - 5.
Na podzim roku 2006 se skupinka hasičů rozhodla opravit elektroinstalaci historického automobilu Laurin & Klement. Po
začátku prací a následném dalším průzkumu byl zjištěn celkový špatný technický stav automobilu a tím začala kompletní renovace historického hasičského vozidla Laurin & Klement Mh. Renovace byla
dokončena v dubnu roku 2011. Tato re-
STRANA 28
novace si vyžádala celkové finanční náklady ve výši cca 200 000 Kč. Většinu
finančních výdajů hradil sbor ze svého
rozpočtu, ale také získal i řadu sponzorů, kterým tímto chceme poděkovat za
vloženou důvěru. Přibližně 95% prací při
renovaci automobilu dělali sami členové
SDH Krásněves. Zhotovení čalounění, či
nástřik karoserie, byl ale v režii odborných pracovníků. Na renovaci se aktivně
podílelo 5 členů SDH.
Sboru se dochovala „PAMÁTNÍ KNIHA
hasičského sboru“, která vydává svědectví o založení, obětavosti, odhodlání, hrdosti, zdokonalování, vyzbrojování, šlechetných milodárcích, úspěších, ale také o těžkostech, nesouhlasu
a lidské zlobě.
120 let SDH Krásněves
V neděli 23. 6. 2013 náš sbor oslavil
120. výročí svého založení. Oslava začala ráno srazem u hasičské zbrojnice.
Odtud se členové sborů přesunuli k
místní kapli zasvěcené Jménu Panny
Marie, aby se zúčastnili mše svaté obětované za hasiče. Mše, která se díky
pěknému počasí mohla uskutečnit venku u pomníku padlých válečných hrdinů,
se kromě desítek hasičů z celého okrsku ve stejnokrojích, zúčastnili i věřící z
okolních obcí. Po mši svaté proběhlo
žehnání historického hasičského praporu, zásahového vozidla Tatra 148 CAS
32 a historického vozu Laurin & Klement. Po mši svaté proběhlo položení
věnce u památníků obětí,
kde byla vzdána pocta padlým válečným
hrdinům. Po státní hymně následoval
průvod obcí, kterého se účastnilo i mnoho dalších sborů. V čele průvodu šla vlajková četa se slavnostním praporem, k
pochodu hrála dechová hudba z Nového
Veselí, za kterou v průvodu kráčeli všichni hasiči. Následoval oběd členů a hostů
v kulturním domě. Hasiče pozdravil ředitel územního odboru HZS kraje Vysočina
Žďár nad Sázavou plk. Ing. Vladimír Sobotka, který poděkoval za dlouholetou
úspěšnou činnost. Sbor jako kolektiv obdržel medaili „Za příkladnou práci“ a
„Pamětní list“.
V odpoledních hodinách po uvítání sborů proběhl nástup, při němž starosta SDH
Krásněves přednesl zprávu o historii sboru.
Slavnostní odpolední nástup se nesl v
duchu udělování ocenění členům sboru
za aktivní činnost a za zásluhy o rozvoj
požární ochrany. Udělovaly se medaile i
věrnostní stužky. Pro návštěvníky byl připraven bohatý program. Mezi jednotlivými požárními útoky netradiční soutěže
žen a mužů v hasičském sportu, následovaly ukázky historického hašení. První
ukázku hašení v dýchacích přístrojích
předvedla místní jednotka s CAS 32 Tatra
148. Byl proveden zásah koňskou stříkačkou SDH Lavičky na hořící papírovou
udírnu v dobových mundurech. Na řadu
přišla i moderní technika. O slovo se při-
STRANA 29
hlásili členové SDH Velká Bíteš, kteří
předvedli ukázku vyprošťování zraněných osob z havarovaného vozidla pomocí vyprošťovacího zařízení. Členové
SDH Krásněves se vřítili za zvuku hasičské trumpety v dobových uniformách s
veteránem Laurin & Klement, aby všem
připomněli, jak se dříve hasívalo. Jejich
ukázka byla po zásluze (ostatně jako
všechny ostatní) odměněna potleskem
přihlížejících. Nabízené bohaté občer-
stvení a dechová hudba k
poslechu dotvářely slavnostní atmosféru
dne. Celý průběh slavnostního odpoledne
sledoval velký počet místních i přespolních občanů.
Slavnostní nedělní den doprovázelo příjemné letní počasí. Díky patří všem zúčastněným jednotkám, hostům, veřejnosti a členům sboru, kteří se podíleli na
hladkém průběhu oslav.
Josef Weinhöfer
Oprava kostela v Pavlově
Milí přátelé,
jak jistě víte, v tomto roce probíhá obnova kostela sv. Jakuba a Filipa
v Pavlově – stavební a udržovací práce.
Nedílnou součástí je sanace vlhkosti
spodní stavby – interiér, obnova a doplnění dlažby, oprava zásypu obvodové
zdi kostela, oprava ohradní zdi, výměna
oken, výměna lavic, osazení mříže do
závěru kostela u vstupu, vytápění, STL
plynová přípojka, odběrné plynové zařízení. Dále předmětem této obnovy je
restaurování hlavního oltáře a stavebně
historický průzkum. Bylo nutné také provést záchranný archeologický průzkum.
Stavební práce provádí firma LS MONT
s.r.o., restaurátorské práce ak. mal. Kolmanová Eva, kteří ve výběrovém řízení
podali nejnižší cenovou nabídku na provedení díla. Dále bylo vhodné současně
s touto celkovou obnovou interiéru kostela také provést obnovu elektroinstalace kostela a celkovou výmalbu. Kdo jste
mohli v posledních dnech nahlédnout
do kostela, víte, že stavební práce, včetně obnovy a doplnění podlahy jsou hotové. Podobně elektroinstalace, zbývá
pouze nainstalovat svítidla. Jsou zabudována nová okna včetně nových parapetů. Dokončuje se výmalba kostela.
V podstatné části je nainstalována mříž
u vstupu. V nejbližších dnech se započne s instalací lavic a topení. Bude
nutné ještě vyrobit lavičky pro ministranty do presbytáře a za lavice. S montáží
STRANA 30
původního opraveného oltáře se počítá v konci měsíci října a na začátku listopadu. Byli bychom rádi, kdyby
všechny práce mohly být dokončeny do
konce listopadu, abychom mohli obnovený kostel slavnostně otevřít na druhou
neděli adventní.
Co se týká financování této obnovy kostela. Podstatná část je hrazena dotací
z Programu obnovy venkova ČR, SZIF.
Celkové náklady činí 4.511.520 Kč. Celkové způsobilé výdaje 3.773.306 Kč; jde
o výdaje bez DPH. Na DPH není poskytována dotace. Celková výše dotace
3.282.776,- Kč je poskytována v hodnotě
87% z celkových způsobilých výdajů a
vyplacena bude až po skončení akce.
Výdaje, na které nebude poskytnuta dotace a musí být kryty naší farností, činí
1.288.744,- Kč plus DPH. K tomu přistupují náklady na provedení záchranného
archeologického průzkumu, elektroinstalaci kostela a výmalbu kostela. Někteří se
ptáte, jak je to s restaurováním kazatelny. Ta v této akci není zahrnuta, a jestliže
nedostaneme na ni další dotaci, bude
nainstalována nazpět s tím, že se provedlo její ošetření proti červotoči.
Na zajištění celé akce jsme si otevřely
úvěr u České spořitelny.
o. Pavel
Mše v kulturním domě - z dopisů čtenářů
Není to ono, že? Něco tomu chybí.
Podle mého názoru je to ta jedinečná
atmosféra, která přichází ve chvíli,
jakmile vstoupíme do kostela. Tam na
nás dýchá něco zvláštního, tam si uvědomujeme, kolik generací před námi
sem vstupovalo stejným způsobem,
možná ale s větší pokorou a vděčností.
Pomalu se můžeme začít těšit, až práce skončí a vše bude, jak se říká, zase
ve starých kolejích. Než ale do tohoto
vlaku na starých kolejích nastoupíme,
měli bychom si uvědomit, díky komu se
vše, co se nyní realizuje, rozpohybovalo
a dovede se do zdárného a v tomto případě i krásného konce.
Je to samozřejmě náš pan farář o. Pavel, jemu patří díky. Vzdávám hold jeho
energii, se kterou se do akcí tohoto rozměru pouští. On uskutečňuje to, co dokáže málokdo, a to hlavně z důvodu, že
naráží na neustálé překážky a neporozumění.
Když zhodnotím, kolik energie a času
stála rekonstrukce pavlovského kostela
ostatní farníky, tak s výjimkou několika
jedinců bych řekla, že jsme to málem
nepostřehli.
Já osobně budu děkovat, stejně jako
při každé návštěvě kostela, za zdraví
své i celé své rodiny, za práci, kterou
mám a díky níž mohu pořídit vše potřebné pro svoji rodinu. Řeknete otřepaná
fráze. Jak pro koho. Stačí si uvědomit,
kolik lidí by chtělo pracovat a nemůže,
STRANA 31
kolik lidí nemůže pracovat
z důvodu nemoci. Prací získáme prostředky k životu. Součástí života je i příprava na život věčný.
Uvědomujeme si někdy, kolik peněz se
někdy utratí za zbytečnosti? Kolik musíme každý rok vynaložit na to, abychom si
střechu nad hlavou udrželi v dobrém stavu? Spočítala jsem si, že to, co při měsíční sbírce dávám na opravu kostela, je
z tohoto pohledu směšný pakatel.
Otec Pavel do tohoto projektu dává svoji energii, někdy určitě i spoustu nervů.
Neměli bychom dopustit, aby se tyto starosti podepsali i na jeho zdraví. Na nás
nyní záleží, abychom se postarali o finanční stránku a přehodnotili, jestli není
v našich možnostech, podílet se na splácení úvěru větším podílem. Dokážeme si
něco odepřít a přispět na dobrou věc,
která v tomto případě bude vidět po další
generace?
Měli bychom myslet na to, že naše práce, nemusí být stálá, to, co nyní považujeme za samozřejmost, může kdykoliv
skončit a my potřebujeme mít svoje místo, kam se můžeme vydat, když nám je
dobře, kam se můžeme uchýlit, až nám
bude nejhůře.
A tak snad před Adventem „D
DO DOMU
HOSPODINOVA PŮJDEME S RADOSTÍ“.
Jana (redakčně zkráceno)
Pro děti
Pro děti
STRANA 32
STRANA 33
Pouť na Velehrad
Farní den v Radostíně
Setkání rodáků ve
Znětínku
Berme to s humorem - dnes z kostelních vývěsek
STRANA 34
Celonárodní shromáždění pro modlitbu
a půst … Poplatek zahrnuje stravování
Nedovol starostem, aby tě ubíjely. Církev
ráda pomůže.
Sestry, nezapomeňte, že se můžete na
našem bleším trhu výhodně zbavit toho,
co vám doma překáží. Nezapomeňte vzít
s sebou manžela.
Irving a Jessie byli oddáni 24. října v našem kostele. Tak skončilo jejich přátelství
od školních lavic.
Kvůli nastalé konfliktní situaci se dnes
nekoná původně ohlášené shromáždění
za klid a mír.
Barbara je stále v nemocnici a potřebuje dárce krve. Má také problémy s usínáním a prosí, zda by jí někdo nemohl zapůjčit nahraná kázání pastora Jacka.
Tématem večerního kázání bude „Co je
peklo?“ Přijďte a poslechněte si zkoušku
našeho sboru.
Potřebujeme osm nových obleků pro náš
sbor. Důvodem je přijetí několika nových
členů a zchátralost některých starých.
Věřícím, kteří mají děti a nevědí to, oznamujeme, že v přízemí máme dětský útulek.
Na zasmání i zamyšlení
Řidič bezvěrec jede kolem řeky, když tu
si všimne, že na břehu chytají ryby katolický kněz a rabín, přičemž opodál stojí
cedule s nápisem "Pozor, blíží se konec
vaší cesty!" Řidič zpomalí, vytočí okénko
a zahuláká: "Starejte se o sebe, pámbíčkáři mizerní!" Načež dupne na plyn a uhání dál. Po chvíli se ozve mohutné žbluňknutí. Rabín se otočí na kněze a praví: "Já
jsem vám říkal, velebný pane, že tam bude lepší napsat 'most v rekonstrukci'!"
"Tak jaká byla zkouška?" "Velice nábožná." "Jak to, nábožná?" "No, profesor v
černém, já v černém, profesor položil
otázku, já se pokřižoval, za chvíli jsem
odpověděl a on se pokřižoval."
Jak se dělá byznys:
Otec: Chci, aby sis vzal za ženu dívku,
kterou ti vyberu!
Syn: Ne.
Otec: Je to dcera Billa Gatese.
Syn: V tom případě ano!
Otec přijde za Billem Gatesem:
Otec: Chci, aby si vaše dcera vzala mého
syna!
Bill: Ne.
Otec: Syn je viceprezident světové banky!
Bill: V tom případě ano!
Otec přijde za prezidentem světové banky.
Otec: Chci, abyste zaměstnal mého syna
jako viceprezidenta!
Prezident: Ne!
Otec: Je to zeť Billa Gatese!
Prezident: V tom případě, ano!
STRANA 35
FOBOFOBIE - Strach ze strachu?
Každý z nás se něčeho bojí. Kromě
profláklých pavouků, výšek nebo tmy
existují i úsměvné fobie, pokud jimi tedy
zrovna netrpíte.
Anatidaefobie - strach z toho, že na
vás někde nějak kouká kachna
Hexakosioihexekontahexafobie
strach z čísla 666
-
Hipopotomonstroseskvipedaliofobie strach z dlouhých slov
Lykantrofobie - strach z přeměny ve
vlkodlaka
Tabofobie - strach z vysychání míchy
Něco, co nám v Česku nehrozí - Zytofobie - strach z piva
Mageirocofobie - strach z vaření
Nomofobie - strach ze ztráty mobilního
signálu
Rabdofobie – strach z kouzelnických
hůlek
Paraskevidekatriafobie – strach z pátku
13.
Maniofobie – strach ze zbláznění se
Macrofobie – strach z dlouhého čekání
Levofobie – strach z věcí nalézajících se
na levé straně těla
Koumpounofobie – strach z knoflíků
Chrematofobie – strach z peněz
Metrofobie - strach
(pravidelného rytmu)
z
básní
Bendofobie – strach z práce ve fastfoodu
A pro všechny apeirofobiky (strach z
nekonečna) - nebojte se, tohle už je vážně poslední stránka!
Lucka
Redakce závěrem
„Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší
než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl
a musel mít strach. Nebojte se toho, co
jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho,
co člověk vyrobil a čím je den ode dne
více ohrožován! A konečně, nebojte se
sami sebe. (Jan Pavel II.)
Druhé číslo časopisu Nebojte se je za
námi.
Chci poděkovat všem těm, kdo se nebáli a podělili se s námi o své zážitky,
postřehy, myšlenky a znalosti. I Vy, kteří
máte chuť psát nebo dokonce máte
básnické střevo, nebojte se. Pošlete svůj
pohled na místo, které znáte jen Vy či
k němu cítíte silné pouto. Pošlete nám
svůj zážitek, o který se chcete podělit.
Pošlete nám životní zkušenost, radu. Pošlete nám klidně i svoji básničku.
Nebojte se není jen časopis pro Vás.
Nebojte se je časopis o Vaší farnosti. Je o
Vás. A má tolik listů, kolik příběhů nám
poskytnete.
A Nebojte se. Za 3 měsíce se setkáme
znovu.
Jarda
Slyšeli jsme od Svatého otce
„Kolikrát pozvedáme hlas, abychom bránili naše práva. Kolikrát jsme však
zároveň lhostejní k právům ostatních:“
10. 9. 2013
lhostejní
„Solidarita je slovo, které rozvinutějšímu světu nahání strach. Zkouší ho nepoužívat. Je to pro něj téměř neslušné slovo. Ale je to naše slovo!“
10. 9. 2013
naše slovo
„Pokud je někdo gay, hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho
soudil?"
7. 2013
kdo jsem já,29.
abych
ho
soudil?"
„Když se člověk uzavírá do svého sobectví, když se nechá okouzlit mocí, když
se staví na místo Boha, otevírá tím bránu konfliktům.“
7. 9. 2013
otevírá tím bránu konfliktům
„N
Nemějte strach!“ Jdeme--li hlásat Krista, On sám nás předchází a vede. Když
posílal své učedníky na misii, slíbil: „ Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt
28,20).
A tostrach!“
platí také
pro nás!
JežíšKrista
nás nenechává samotné, nikdy nenechá
Nemějte
Jdeme-li
hlásat
nikoho samotného! Vždycky nás provází.
28. 7. 2013, , Světové dny mládeže, Brazílie
Vždycky nás provází
Citát vydání
„Vše, co děláme, je jen kapka v moři, ale když bychom to nedělali, ta
kapka by tam chyběla.“
Matka Tereza
Kontakt na redakci
Jaroslav Černý - tel.: 721 093 857
E-mail: [email protected]
8. 12. 2013příštího čísla
Uzávěrka
8. 12. 2013
Poznámka redakce:
Články, které nebyly použity v tomto
čísle jsou uschovány pro čísla další.