Jean Jacques Rousseau a jeho pojetí společnosti a výchovy
Transkript
Jean Jacques Rousseau a jeho pojetí společnosti a výchovy
Gymnázium bratří Čapků a PČSSOU s.r.o. ROČNÍKOVÁ PRÁCE Z POLITOLOGIE Jehličková Kristýna 1.G Praha 2015 Název práce: JEAN JACQUES ROUSSEAU A JEHO POJETÍ SPOLEČNOSTI A VÝCHOVY 2 OBSAH ÚVOD……………………………………………………………………..4 1. Život a dílo J. J. Rousseaua……………………………………...5 2. Rousseauovy názory…………………………………………....12 2.1 O nerovnosti mezi lidmi a ve společnosti…………………...12 2.2 Filosofické názory…………………………………………...15 2.2.1 Psychologie a noetika…………………………………15 2.2.2 Náboženství a etika…………………………………...16 2.2.3 Politika a sociologie…………………………………..17 2.2.4 Pedagogika……………………………………………18 3. Jean Jacques jako člověk……………………………………….19 4. Emil čili o vychování…………………………………………...21 4.1 Obsah………………………………………………………...21 4.2 Rousseauovy názory na výchovu……………………………25 4.3 Rousseauovy názory na výchovu ženy……………………...25 ZÁVĚR……………………………………………………………………27 Použité zdroje……………………………………………………………..28 Přílohy…………………………………………………………………….29 3 ÚVOD Jean Jacques Rousseau byl neobyčejná, odvážná a nesmírně složitá osobnost 18. století – tedy století, které je známé především jako období osvícenství. Ačkoli Rousseau žil a tvořil v této době, často se s názory osvícenských filosofů neztotožňoval. Za hlavní prioritu nepovažoval starost o rozum a rozvoj vědy, ale naopak hlásal úplný návrat k přirozenému způsobu života, tedy k přírodě. Jeho život nebyl zrovna šťastný, často mu ho znepříjemňovala vláda a církev, se kterou byl Rousseau v rozporu téměř pořád. Podle všeho moc spokojený nebyl – možná to bylo dáno jeho zvláštní, téměř rozpolcenou povahou, jež mu také na úspěchu moc nepřidala. Dá se říci, že téměř celý život hledal štěstí a obdiv ve společnosti. Možná bych tu měla napsat, proč jsem si toto téma vybrala ke zpracování – na to nemám úplně jednoznačnou odpověď, ale možná mě to k němu táhlo z toho důvodu, že jsme Rousseaua v literatuře probírali, a opravdu moc jsem se o něm chtěla dozvědět ještě víc, jelikož mě svými myšlenkami velmi zaujal. V této práci se zaměřím nejen na jeho ne zrovna lehký život, ale také především na jeho osobnost a názory - jak na výchovu člověka, tak i na filosofické názory. Doufám, že se mi podaří vystihnout jeho pravou povahu a osobnost, a že se s některými jeho názory i ztotožním. 4 1. Život a dílo J. J. Rousseaua Jean Jacques Rousseau se narodil 28. června 1712 ve švýcarské Ženevě. Jeho rodina byla protestantského ladění, ale byla francouzského původu. Jeho otec se jmenoval Isák Rousseau a byl vyučeným hodinářem. Jeho matkou byla mladá Suzanne Bernardová, kterou si Izák vzal ve svých 24 letech, ovšem nebyli stejného společenského postavení, což rodina Bernardových viděla jako problém a sňatek nechtěla povolit. Nakonec se však karty obrátily díky Gabrielu, – bratru Suzanne – který se zamiloval do sestry Isáka, jež nabídla ultimátum spočívající v tom, že si vezme Gabriela jen pod podmínkou, že Bernardovi povolí oba dva sňatky. Nakonec ke sňatku svolili a Isáku se Suzanne se narodil první syn. Byl to starší bratr Rousseaua, ale nikdy si k sobě v pozdějších letech nenašli cestu. Avšak s narozením jeho samotného se pojí tragická událost. Jeho matka zemřela při porodu a sám Rousseau toto označuje jako nešťastnou událost. Dokonce ji označuje takto: „Stál jsem svoji matku život, a moje narození bylo mým prvním neštěstím.“1 Od té chvíle v malém Jeanu Jacquovi viděl svou milovanou zesnulou manželku a zbožňoval ho tak, jako zbožňoval ji. Svým způsobem si vyčítal její smrt, a proto se snažil co nejlépe vychovávat svého syna. Už v útlém dětství si Jean Jacques vytvořil fantastický svět plný snů a fantazií, bylo to mnohem dříve, než stačil poznat cokoli ze světa skutečného.2 Jeho otec se ho snažil vést k četbě, proto si už jako velmi malý knihy oblíbil a velice rád z nich s pomocí otce po večerech četl. Dalo by se říct, že už se v něm v tak nízkém dětském věku probudila jeho celoživotní vášeň, a to vášeň pro četbu. Nejprve společně četli knihy z matčiny knihovny, ale kolem Rousseauova sedmého roku nastoupily svazky z knihovny jeho sečtělého otce, jako například dějepisné knihy, Ovid, La Bruyere, Molier a pak zvláště Slavní mužové od Plutarcha nebo Životy slavných Řeků. Všechny tyto knihy ho v pozdějších letech velmi ovlivnily.3 Avšak výchova u jeho otce netrvala věčně – otec byl neprávem obviněn a nechtěl se podvolit trestu. Chtěl si raději zachovat svou hrdost a důstojnost, a proto se rozhodl odjet zpět do Ženevy. Do té doby byl Rousseau doslova miláčkem všech, které potkal – dobře s každým vycházel a dostávalo se mu té nejpečlivější výchovy. Nikdo se s ním však 1 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 14 2 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 14-15 3 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 15 5 nikdy nemazlil, měl mnoho zákazů, protože se ostatní báli, že se zkazí, když bude například chodit za hochy na ulici. To však byl jeho raný věk. Když jeho otec odjel, byl svěřen do péče svého strýce Bernarda. Ten svého syna a Jeana Jacqua poslal na venkov k pastoru Lambercierovi, aby se oba dva naučili latinsky a aby zkrátka dostali nějaké to základní vzdělání. Rousseau nikdy nechodil do školy, byl celý život jakýsi samouk – přecházel od profesora k profesoru, učil se všeho z různých oblastí. I přes to, že nikdy nechodil do školy, byl v pozdějších letech velmi vzdělaný, sečtělý a inteligentní. Velkou část svého úsilí musel vynaložit právě do samostudia, když jeho výuka byla tak nevyrovnaná. Tyto dva roky, které strávil u Lamberciera popisuje jako nejšťastnější roky ve svém životě. Poznal zde dokonalou přírodu, ke které si vytvořil silné pouto, jenž si uchoval celý svůj život. Avšak se mu zde dostalo vůbec první křivdy – něčeho, co doposud nikdy nezažil. Byl křivě obviněn ze zlámání hřebene a tento okamžik sám popisuje jako chvíli, kdy skončilo jeho šťastné dětství.4 Jean Jacques měl obrovský záběr zájmů – miloval hudbu (psal dokonce i opery), psal divadelní hry, ale byl i okouzlen například i logickými obory – mezi jeho zájmy patřila i geometrie, chemie, matematika, astronomie a fyzika. Měl v oblibě dokonce botaniku a zdravovědu. Jak už jsem zmiňovala, Rousseau neměl vůbec systematické studium, proto je velmi obdivuhodné, že se sám tolik naučil. V pozdějších letech rád rozvíjel všechny tyto zájmy. Když odešel od pastora, byl dán konečně do učení k městskému písaři Masseronovi. Ten ho ale brzy uznal příliš hloupým na to, aby dělal písaře, a tak byl propuštěn. Krátce na to se dostal do učení k rytci Ducommunovi, jenž se k mladému Rousseauovi choval velmi zle a krutě – za každou malou hru nebo prohřešek býval krutě trestán. Právě v této době se velmi změnil. Naučil se ze strachu lhát, tajit a skrývat se. Zároveň si ale našel novou zálibu spočívající v tom, že se toulal v přírodě a okolí města, kde pracoval. Když se tedy jednou opozdil, věděl, že by přišel trest od mistra, tak se rozhodl, že se už nevrátí vůbec. Nějakou dobu se toulal po venkově ve Švýcarsku, kde narazil v Confignonu na katolického faráře de Pontverre, který jej odkázal k jakési vdově. Myslel si, že paní de Warens bude stará „pánbíčkářka“. Když však ale spatřil krásnou mladou vdovu, jež měla laskavou a milou povahu už od pohledu, okamžitě byl jejím. Absolutně si ho získala. Choval k ní něžné city, které mu chyběly právě 4 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 15-16 6 z dětství.5 Nazýval ji dokonce i „maminkou“, ona mu zas říkala je její „maličký“. Tento idylický rodinný vztah však nezůstal jen tohoto charakteru – Rousseau se později stal i jejím milencem. Po krátkém pobytu v Turínském klášteře přijal katolickou víru, a tak se z protestanta stal katolíkem na přání paní de Warens. Chtěl se jím stát samozřejmě i sám, ale tím, že paní de Warens velmi obdivoval, tak na tomto konvertu měla také své zásluhy. Při svém pobytu v klášteře však začal zjišťovat, že jeho vychovatelé, misionáři i přátelé nejsou na své mravní úrovni zrovna vysoko, a tak po dvou měsících odešel a začal se živit všelijakými drobnými pracemi, když mu peníze docházely. Pak ale našel práci lokaje hraběnky de Vercellis. Vůči ní zůstal citově uzavřený, neboť ona od něj jen vyzvídala, o sobě mu však neřekla ani slovo a nikdy neprojevila žádný cit. Tak mu připadalo ponižující se snažit, a tak se uzavřel do sebe. Hraběnka za nějakou dobu zemřela a Rousseau ji ve zmatku sebral drahou stuhu, protože chtěl, aby mu něco zanechala v závěti, což se nestalo. Stuhu našli u něj a on ve spěchu nařkl mladičkou kuchařku Marion z krádeže. Zarputile tvrdil, že ona ji odcizila a dala ji jemu, neboť se mu svými způsoby a zevnějškem velmi líbila. Zůstala tedy vina na této dívce, a to, co Rousseau udělal, si do konce života neodpustil. Po smrti hraběnky se opět vrátil k paní de Warens, kde měl jakési jisté útočiště i v pozdějších letech. Láskyplně se o něj starala, i když byl v tu chvíli svým způsobem chudák bez peněz. Mohl si doplnit vzdělání a ona ho zaštítila. Paní de Warens si přála, aby se stal knězem, proto na základě jejího přání vstoupil do církevního semináře. Prvotní nadšení ale brzy vystřídala hořkost, jelikož tento striktní způsob života Rousseauovi nevyhovoval ani v nejmenším. V té době začal znovu a ve větší míře prahnout po hudbě. Paní de Warens si tohoto vzplanutí všimla a seznámila Rousseaua s francouzským hudebníkem le Maitrem, a krátce na to se začal učit hře na flétnu a zpěvu.6 Byl rád ve společnosti povznesených hudebníků, naplňovalo jej to. Pan le Maitre však nebyl zdejší šlechtou v Annency moc oblíben, a tak se rozhodl, že odejde. Paní de Warens si přála, aby ho Rousseau doprovodil, ale při cestě le Maitre dostal epileptický záchvat a Rousseau ze strachu utekl. Tuto skutečnost opět zazlíval sám sobě do konce života. Chtěl se vrátit opět k paní de Warens do Annency, ale zjistil, že se v tu dobu nachází v Paříži. Při cestě tam však zažil mnoho dobrodružství a událostí – například se 5 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 20 6 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 26 7 znovu setkal se svým otcem, jenž se mezitím podruhé oženil, nebo se seznámil s velvyslancem de Bonac který mu sehnal práci vychovatele. Později se dozvěděl přesné místo, kde se paní de Warens nachází a hned se za ní vydal. V té době se usídlili v Charmettes. Rousseauovy v té době bylo okolo jednadvaceti let, když se začal živit jako písař. Po několika letech dospěl k závěru, že tato práce je pro někoho takového, jak je on, přespříliš rutinní a rozhodl se dokončit si své vzdělání a naplno se věnovat milované hudbě. Vyučoval především dívky a ženy s bohatších kruhů. Měl velký šarm, to se mu upřít nedalo, proto měl u zdejších dam velký úspěch, což se paní de Warens moc nezamlouvalo a probouzelo to v ní žárlivost.7 Když mu bylo dvacet devět let, odešel do Paříže s vyhlídkou toho, že se zde prosadí. Měl v té době napsanou divadelní hru Narcis a vymyslel dokonce i nový systém značení not, u kterého doufal v úspěch. To se mu zčásti vyplnilo, ale jeho systém byl Francouzskou akademií uznán jako příliš složitý, tak do běžné praxe uveden nebyl – byl však uznán jako velmi chytrý.8 Při těchto příležitostech, kdy byl mezi vyšší vrstvou, se seznámil s různými literáty a hudebníky, mezi jinými také s Diderotem nebo d’Alembertem. Do Encyklopedie dokonce přispěl svými články o hudbě.9 Jean Jacques vlastně nikdy nebyl tak dobrým hudebníkem a dramatikem, jak si myslel. Jeho osobité umění spočívalo v tom, že oslovoval široké masy lidí svými pojmenováváními skutečností velmi vášnivou, plamennou a citově zabarvenou cestou. Často měl přehnaná tvrzení a podával je vždy horečnatým způsobem. V společnosti byl oblíben hlavně díky svým kritikám, které psal a jež se ani zdaleka neblížily filosofickým rozpravám, na které byla společnost v té době zvyklá. Co se týče přízně žen, o tu neměl nouzi i přes to, že byl velice plachý a ve společnosti nejistý. Pro ženy byla jeho povaha velmi přitažlivá, už měly dost těch uhlazených karikatur šlechticů. Ženy mu dopomohly k pracovním místům a k jiným výhodám. Když se v Paříži začal živit opisováním not, seznámil se při společných obědech s Terezou Levasseurovou, jež byla později jeho družka ve jeho strastiplném 7 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 29 8 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 34 9 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 34-35 8 životě.10 Tereza nebyla šlechtického původu, byla jen pradlena. Podle jeho slov ho zaujala hlavně zvláštním, měkkým pohledem a svým skromným vystupováním. Byla stydlivá, což Rousseauovi mile oponovalo. Tereza byla negramotná, neuměla číst ani psát, dokonce ani neuměla hodiny, ale Rousseau v ní poznal to pravé, co potřeboval.11 Věděl, že potřebuje ženu, která při něm bude stát v dobrém i ve zlém, a byl si jist, že ji poznal právě v ní. Později, kdy měl kvůli svým názorům problémy, nebo když měl problémy zdravotní způsobené jeho chorobou, se mu jeho očekávání vyplnilo – skutečně mu byla velkou oporou a dobře o něj pečovala jak po zdravotní stránce, tak po stránce jeho družky. Nikdy se však nevzali, ačkoli spolu měli pět dětí. Ty však ale dali do nalezence, což je trochu paradox, jelikož Rousseau tudíž nemohl své pedagogické a výchovné metody popsané v Emilovi vyzkoušet v praxi. Toto popisuje jako nejhorší čin, co kdy udělal, a tvrdí, že za něj dosti pykal svým svědomím.12 Obhajuje se však tvrzením, že by jeho výchovu matka Terezy zkazila, nebo že by na děti neměl moc času. Zlomovým pro Rousseaua byl rok 1753, kdy byla vypsána Dijonskou Akademií cena na spis „O povstání a příčinách nerovnosti mezi lidmi“. Rozhodl se, že napíše rozpravu, ale hovořil o tomto tématu s Diderotem a – ač nevědomky – na něj měl Diderot značný vliv. Podle jeho slov: „Zneužíval mé důvěřivosti, aby dal mým spisům onen tvrdý tón a ono ponuré vzezření, kterých již neměly, když přestal míti na mne vliv.“13 Když se tedy rozhodl spis napsat, vypravil se s Terezou a přáteli do Saint Germain blízko Paříže, aby si mohl všechno v přírodě promyslet. Když se vraceli zpět do Ženevy, zastavili se v u paní de Warens. Ukázalo se, že za tu dobu, co se s Rousseauem neviděla, jí nezbylo skoro žádné jmění, tak se Jean Jacques rozhodl jí z největší nouze pomoci a finančně jí vypomohl. V Ženevě byl přijat s velkými poctami, jeho dílo bylo oceněno první cenou. Aby se opět mohl stát občanem, rozhodl se vrátit zpět k protestantismu. Avšak Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi měla rozporuplné ohlasy. V Ženevě ji přijali s poctami, ale například Voltaire nevynechal žádnou příležitost, aby Rousseaua nějakým způsobem nezesměšnil. Totiž Rousseau byl v tu chvíli na stejné úrovni jako Voltaire, lidé ho brali jako stejně známého filosofa, jako byl právě on. A to se Voltairovi samozřejmě nelíbilo. Voltaire 10 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 35 11 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 36-37 12 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 37 13 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 43 9 prohlašoval, že příčinou bídy lidstva je nevědomost a pověra, kdežto Rousseau tvrdil, že s tím má co dělat věda a umění, jelikož hlásal návrat k životu v přírodě.14 Rousseauovu názoru o původu nerovnosti mezi lidmi se budu zabývat ještě v příští kapitole. Rousseauovi často kritici vytýkali, že nežije podle zásad, které tak svědomitě hlásá. Svým zevnějškem se ani nelišil o pařížské smetánky, což samozřejmě bylo v rozporu s jeho názory. Proto se rozhodl udělat radikální krok a pokusit se o zásadní změnu. Začal se vyhýbat společenským akcím a zábavám, začal se opět živit opisem not a nosit obyčejné oblečení. V jeho úmyslu mu pomohla paní d’Epinay, která jej a jeho družce poskytla soukromí v domu ve svém panství v Montmorency. Původně to tedy soukromí bylo, ale paní d’Epinay začala čím dál více vyhledávat společnost Jeana Jacqua. Právě na tomto panství se Rousseau, muž již středního věku, zamiloval do mladé a krásné paní d’Houdetot. Ta mu ovšem jeho city neopětovala a na základě této bolestné zkušenosti napsal román Nová Heloisa vyprávějící o velice trýznivé, nešťastné lásce mladého muže. Toto dílo vyšlo v roce 1761 a sklidilo nevídaný, obrovský úspěch především u dam z Paříže. Ovšem stala se nepříjemná událost – provalilo se, že se Rousseau zamiloval do mladé ženy a že je láska neopětovaná, což zapříčinilo velkou vlnu všemožných posměšků, a tak se musel od paní d’Epinay odstěhovat a najít si útočiště u maršála de Luxembourg v Montmorency. Tam měl na pár let konečně trochu klidu. V posledních letech toho měl opravdu hodně, především ho zatěžoval velký nápor společnosti, pomluvy či nepříznivé ohlasy, tak proto se chtěl na pár let odchýlit do ústraní. Během těchto několika let napsal svůj slavný výchovný, pedagogický román Emil čili o vychování nebo dílo s názvem Společenská smlouva.15 Společenská smlouva vyšla roku 1762 stejně jako Emil. Jelikož obě díla byla velmi kontroverzní, byla přijata s nevolí. Vlastně se vysoce postavení lidé snažili, aby ani jedno z těchto děl nebylo přijato. Například u Společenské smlouvy – zlým znamením už bylo to, že v Rouenu, kam dorazila lodí zásilka, byl balík zadržen a měl být konfiskován. Ale díky vysoce postaveným osvícenským lidem se tento krok neprovedl a Společenská smlouva nebyla souzena. Když vyšel Emil, Rousseau dostával všelijaké znepokojující zprávy a celkově vydání díla vyvolalo velký skandál vzhledem k jeho obsahu. Rousseau v tomto díle kritizoval – do té doby absolutně běžnou a uznávanou – jezuitskou výchovu, a tak si proti sobě poštval duchovní. Však u tohoto 14 DOSTÁL, A., Kdo je J. J. Rousseau, Praha 1947, str. 17 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 52 15 10 stadia nevole nezůstala, na Rousseaua byl vydán 8. 6. 1762 zatykač.16 11. 6. 1762 Nejvyšší soud dokonce rozhodl, že se tento výchovný, pedagogický román spálí, aby nebyly dále šířeny „černé myšlenky“. Tato událost rozpoutala zlé časy v Rousseauově životě. Stíhání francouzskými a švýcarskými úřady ho poznamenalo tím, že začal pociťovat blud pronásledování – neboli stihomam. Vyústilo to až do takové míry a značně mu to přitížilo o zdravotní stránce. A co víc – kvůli těmto bludům začal podezírat ze zrady všechny své přátele. Tím si mnoho lidí od sebe odehnal, čímž si příliš nepomohl. Rousseau byl v té době na tom psychicky i zdravotně poměrně špatně, proto se nesměl zdržovat v blízkosti Francie a Ženevy, neboť by ho to zbytečně rozrušovalo. Proto si našel bezpečné útočiště pod ochranou pruského krále Bedřicha II.17 Usídlil se ve vesničce Motier, kde mu paní Boy de la Tour nabídla svůj dům k obývání. Konečně si mohl Rousseau oddechnout a načerpat opět síly. Zanedlouho byl jeho stav lepší a mohla za ním přijet Tereza. V jeho životě se objevil maršálek Keith, původem Skot, a stal se v těchto těžkých časem jeho největší oporou. Na chvíli to vypadalo, že všechno bude zas tak, jak má být, s Terezou si opět žili v klidu a míru. Když však musel lord Keith odjet do Anglie, znovu nastalo zlé období, neboť ho jeho odpůrci opět dostali. Tentokrát mu vytýkali skutečnost, že není s Terezou oddán a co víc, nevíce jim vadily jeho náboženské názory. Snažil se proti těmto útokům ze všech sil bojovat, na svou obhajobu dokonce napsal Listy psané z roviny (z venkova) a Listy psané z hor. S těmi však moc úspěšně nepochodil. Útoky sílily a Rousseau se rozhodl na nějakou dobu odejít. Z ostrova svatého Petra byl vykázán, proto se vydal do Štrasburku, kde se setkal s filosofem a aristokratem se svéráznými názory Davidem Humem.18 Byl jím pozván roku 1766 do Anglie, kde byl překvapivě přijat lidem velmi nadšeně. Zdejší lidé ho vnímali jako bojovníka za svobodu a jako nového průkopníka. Rousseau měl však problém s jazykovou bariérou a navíc začala sílit jeho psychická nemoc, stihomam. Po nějaké době už pro společnost nebyl tak zajímavý a Rousseau začal vinit ze spiknutí na základě svého stihomamu právě Huma. Došlo k rozporu a oba filosofové se rozešli. Roku 1767 se Rousseau vrátil do Francie. 16 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 71 17 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 71-72 18 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 81 11 Po tomto incidentu Rousseaua naplno pohltila jeho paranoia. Odháněl od sebe lidi čím dál víc a byl to vlastně jen začátek jeho konce. Prožíval trýznivé stavy své duše, což se projevilo i na jeho tělesné stránce. V té době už nebyl schopen odlišit klam od skutečného života, od reality. Ve Francii se krátce ubytoval u prince Contiho nedaleko Paříže, kde měl alespoň na chvíli zase klid a mohl psát. Během tohoto pobytu napsal svou autobiografii – autobiografickou zpověď, román – Vyznání. Když se přestěhoval po nějaké době přímo do Paříže, pracoval na svém zcela posledním díla Snění procházejícího se samotáře (Dumy samotářského chodce).19 Toto dílo však zůstalo nedokončené, neboť sama Tereza onemocněla a nemohla se o Jeana Jacqua starat. Najednou ale došly peníze, Rousseau se octl ve finanční tísni, a tak nabídl veškerý svůj majetek a zbytek jmění tomu, kdo se o něj postará a zajistí mu bydlení. To se také stalo – ujal se ho Girardin, jeho přítel, který mu poskytl pobyt na statku v Ermenonville nedaleko Paříže. Krátce potom, co se s Terezou nastěhovali, Rousseau 2. 7. 1778 zemřel v klidu ve své lenošce obklopen přírodou, kterou celý svůj život tak miloval.20 2. Rousseauovy názory 2.1 O nerovnosti mezi lidmi a ve společnosti Ve své Rozpravě o nerovnosti mezi lidmi hovoří Rousseau především o myšlence, jak se nerovnost zčistajasna zrodila. Podle jeho názoru vše začalo již na úplném počátku. Rozvíjí zde hlavně názor, jak být svobodný, šťastný a hlavně bezstarostný byl člověk ve stavu „přírodním“ – tedy ve stavu, kdy byl v souladu s přírodou. Člověk nevnímal nějakou nerovnost ve společnosti, neboť žádná v té dávné době ještě nebyla tak rozvinutá jako v pozdějších letech. V té době existovala pouze přirozená nerovnost, nerovnost, kterou – jak už jsem řekla – si lidé jinak zvlášť neuvědomovali a brali ji tak, jak byla, a nepokoušeli se něco měnit. Byl to jen on – člověk - jako individuum, žil podle svých zásad a společnost měla jakýsi svůj vnitřní, naprosto přirozený systém. Vzhledem k tomu, že lidé této „primitivnější formy“ (divoši) neměli zapotřebí se stýkat, vzájemně se ani neměli šanci ovlivňovat, jelikož spolu 19 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 90 20 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 91 12 nekomunikovali. Tito lidé se nedělili na vrstvy, na nějaké více schopné a méně schopné či váženější a podřadné. Rousseau zastává názor, že se takoví lidé nemohli a hlavně nebyli schopni se utlačovat tak, jako to vidíme dnes, rozhodně zde neplatilo pravidlo, že silnější bude sloužit slabšímu, neboť toto ti lidé neznali. Lidé v tomto stavu byli šťastní a dobří, nebylo příčiny, aby byli zlí. Vedle principu sebezachování byl druhý princip, že člověk nemohl vidět trpět druhého člověka.21 Tato doba však musela jednou skončit, a podle Rousseaua to bylo s příchodem zrádného soukromého vlastnictví, které přineslo morální (politickou) nerovnost. Občanská společnost, společnost jako taková, vznikla podle Rousseaua tak, že člověk si najednou našel kus jakéhosi pozemku a o něm prohlásil, že je jen jeho. Pak tu ale bylo několik prostoduchých, důvěřivých lidí, kteří tomu uvěřili, a tak podle něj vznikla občanská společnost, jak ji známe dnes. Toto stadium bylo první, poté se samozřejmě společnost vyvíjela – prošla za tu dobu tolika změnami, ale základ zůstal vždy stejný. Důsledky vzniku občanské společnost pak ale nebyly zrovna příznivé – lidé si časem začali uvědomovat, že jim jiní lidé mohou sloužit, aby uspokojili jejich potřeby a postarali se o jejich pohodlí. V tomto stadiu vývoje si lidé začali uvědomovat určité vztahy mezi lidmi a v důsledku této skutečnosti zde vznikala jak rovnost, tak soupeření. Rovnost vznikala, když se stanovily určité společné zájmy, mohlo se tedy počítat s pomocí druhých, ale naopak soupeření se čím dál víc vyvíjelo, když se chtěl člověk zbavit druhého člověka ze svých vlastních důvodů.22 Lidé si vůbec neuvědomovali, jaký by to mohlo mít následek, zajímali se jen o uspokojení svých momentálních potřeb. Poté přišla další velká událost – lidé si zabírali svá obydlí. Samozřejmě, že zde taktéž hrála velkou roli nerovnost, někdo měl víc, někdo zase méně. Postupným vývojem lidské rasy se začala vytvářet společnost, která svým způsobem stála jen na nerovnostech – lidé se začali posuzovat podle kritérií, například kdo má větší moc, majetek, postavení, ale i třeba inteligenci nebo krásu. Lidé už věděli, že jestli chtějí mít ve společnosti nějaké postavení, musí mít alespoň něco z toho, co by je udrželo na výši. Proto když nic takového neměli, začali předstírat, protože to byla nejjednodušší a bezbolestná cesta. Rousseau teorie opět praví, že se v této době začaly 21 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 46 22 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 46-47 13 pojmy být a jevit se rozdělovat.23 I tento lidský rys – předstírat – zůstal v naší společnosti dodnes. Se vznikem soukromého vlastnictví jdou taktéž ruku v ruce války. Rousseau navrhoval přerozdělení majetku, aby vyřešil tuto majetkovou nerovnost. To podle jeho teorie spočívalo v tom, že člověk nebude mít žádný nadbytek ani přebytek a že se tímto setřou všechny majetkové rozdíly, společenské nerovnosti a všichni budou žít podle spravedlivých podmínek, které budou platit pro všechny. Tato teorie však nerovnost nevyřešila, a ta pokračovala dále. Mezitím vznikly úřady, ustanovila se vlastnická práva a zákony a souvisela s tímto obdobím i změna moci ze zákonodárné na libovolnou – toto všechno vedlo nakonec k rozdělení nerovnosti na majetkovou (díky soukromému vlastnictví), politickou (vznikl stát) a jako poslední na despotickou – despotismus byl založen prakticky jen na síle a moci, která musí být použita třeba i na svržení despoty. Rousseau se k tomuto tématu staví názorem, že povstání lidu proti jeho utlačovateli je spravedlivé jednání a že lidé se musí chránit před někým takovým, který má na společnost nepříznivé účinky díky svému utlačování. Rousseau schvaluje myšlenku pravomoci lidu vzbouřit se a svrhnout svou vládu, svého trýznitele. Inspiroval revoluční demokratické myšlení a zastává svými názory hlavně práva lidu. Jeho Rozprava se setkala samozřejmě i s nelibostí vyšší vrstvy. Jak by taky ne, takhle odvážné dílo v té době moc lidí nemělo odvahu napsat. Abych to shrnula – v Rozpravě tedy Rousseau hlavně hledá a nachází příčiny sociální bídy v kultuře a civilizaci, které podle jeho názoru činí člověka nešťastným. Zastává názor, že soukromé vlastnictví je hlavní příčinou společenské nerovnosti a dalších nepříjemností doby, ve které on žil. Říká, že jedinou možností, jakýmsi nejuspokojenějším řešením, by byl především návrat k přírodnímu stavu lidstva, kdy lidé žili bez vymožeností podle přírodního řádu, podle přírodní morálky, dále navrhuje úplně zničení všech kulturních a civilizačních systémů, ale sám moc dobře ví, že se to provést nedá. Tvrdí, že teď už člověk nemůže být doopravdy šťastný a bezstarostný, jako byl dávno, kdy lidé žili podle onoho přírodního řádu, a prohlašuje, že dokud člověk nic neměl a nic nechtěl, byl šťastný. 23 ROUSSEAU, J. J., O původu nerovnosti mezi lidmi, Praha 1949, str. 125 14 2.2 Filosofické názory Dalo by se říci, že Rousseau své názory a přesvědčení staví na jednom heslu: rozpor či boj. Hlavním rysem Rousseauovy filosofie je rozlišování mezi tím, co je původní – svobodné a jednoduché, a tím, co je odvislé – odvozené, neucelené a složité.24 Žádá hlavně svobodu náboženského přesvědčení a jediným pravým náboženstvím je pro něj citové spojení s Bohem, tudíž žádná přetvářka. Na rozdíl od encyklopedistů zastává názor, v němž neuznává rozum za to nejdůležitější, ale osobní cit a intuici. Všechny své filosofické názory staví hlavně na svobodě – jak v náboženství, politice, výchově, tak i v důstojnosti člověka. Celou dobu osvícenství považuje za jeden velký klam a lež, proto se snaží prosazovat hlavně upřímnost a pravdivost. Na základě tohoto si vytvořil hlavní, velice známou myšlenku – navrácení se k přírodě. 2.2.1 Psychologie a noetika Rousseauovy názory se opírají o již zmiňované rozlišování mezi tím, co je pravdivé, ucelené a jednoduché a tím, co je odvozené, neucelené a složité – toto označuje Rousseau jako rozpor přírody a kultury.25 Velký důraz také klade na kladnou sebelásku a na to, že má být člověk sám se sebou spokojený – jedině tak podle Rousseaua bude skutečně svobodný. Také tvrdí, že neštěstí pro lidstvo je fantazie. Člověk si vysní jakousi nereálnou věc, oddává se touhám, které nemá šanci sám uskutečnit, začíná se upínat na druhé, a tudíž se stává opět nesvobodným. I ve společnosti se vlivem všech těchto faktorů vytváří samoláska, kterou Rousseau chápe jako touhu být doceněn a uznán, když se srovnává s jinými a prahne po jejich uznání. Člověk poté dokonce žádá, aby si ho ostatní cenili více, než sama sebe. Důsledkem tohoto počínání jsou spory a boje, které jsou podle Rousseaua počátkem všeho zlého. Dále považuje za důležitou věc skutečnost, že původní, přirozený člověk nemyslí, jen žije a cítí. Neštěstím podle něj je, když člověk začne myslet. Rousseau tímto názorem povstává proti racionalismu své doby, kdy jen ve vědění a rozumu lidé viděli ideál 24 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 96 25 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 96 15 lidského štěstí. Rousseau tvrdí, že vědy a umění zkazily svět, protože uvedly člověka do společnosti, učinili jej závislým na jiných lidech a zničily tak pro lidstvo to nejblaženější vnitřní štěstí, které může dál jedině čistý cit. Tvrdí také, že člověk je šťasten jen tak dlouho, dokud je ve shodě s přírodou a jejími zákonitostmi. Rousseau také používá slovo „příroda“ ve třech smyslech – v teologickém, přírodovědeckém a psychologickém. V teologickém smyslu to myslí tak, že všechno dobré vychází z rukou původce všech věcí – Boha. Ten stvořil vše prosté, jednoduché, čisté a teprve lidé svým umem a rozumováním vše zkazili. Přírodovědný význam chápe přírodu jako souhrn primitivních, věčně působících sil a opět vylučuje veškeré kultury a lidský rozum stejně jako teologický význam. Poslední – psychologický význam považuje Rousseau za nejdůležitější. Tvrdí, že základní pudy jako je sebeláska, pud sebezáchovy a svědomí jsou člověku vrozené (z nich se pak vyvíjí ostatní schopnosti). Rousseau je dualista – uznává hmotu i vůli a v člověku tělo i duši. Proti materialismu své doby obhajuje existenci duše a její trvání po smrti, proti církvi se s úspěchem ujímá hříšného těla. Tímto tvrzením se stal průkopníkem dnešního psychologického paralelismu. Smysly jsou podle Rousseaua branami všeho poznání a prohlašuje, že ideálem lidské dokonalosti není vědění, nýbrž vnitřní celková harmonie a ušlechtilost duše.26 2.2.2 Náboženství a etika Celkově se Rousseau svými názory o náboženství a etice příčí s názory církve a osvícenců tehdejší doby. Odvozuje mravní vztahy ze sebelásky a spravedlnosti, říká, že sebeláska je vrozená. Na světě se podle něj daří často dobře zlému člověku, kdežto dobrý člověk trpí – toto je důkazem, že po smrti dojde k vyrovnání a že zlého přepadnou v silné míře nejen výčitky svědomí.27 Náboženský cit Rousseau taky odvozuje ze sebelásky. Podle jeho teorie se běh přírody řídí svými zákony, svým vnitřním systémem, a že se cit a rozum snaží tyto názory pochopit a najít jejich příčinu. Rousseau říká: „Věřím, že nějaká vůle hýbe vesmírem a oživuje přírodu.“.28 Náboženství celkově považuje za citovou věc, která nám ale také vysvětluje původ a stvoření světa. Na rozdíl od encyklopedistů úplně 26 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 97-100 27 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 102 28 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 103 16 nezavrhuje církevní náboženství. Říká ale, že každá církev zneužívá Boha ke svým vlastním účelům a velmi ji kritizuje z toho, že má z něj prospěch, i když si ho ani zdaleka nezaslouží. Sám Rousseau byl křesťanem a věřil v něj i bez zázraků, navíc každý večer četl v Bibli a měl v oblibě i Písmo svaté a evangelia. Jak už jsem říkala – svými názory narazil na jednoznačný odpor katolické i protestantské církve. Spousta jeho náboženských přesvědčení a myšlenek byla také promítnuta v Emilovi, proto se dílo setkalo s odporem a díky němu byl Rousseau později vypovězen z Francie i Švýcarska a pronásledován. Další bod jeho náboženského učení je ten, že když člověk koná dobro nebo zlo, jde to na jeho účet. Tvrdí také, že nevidí důvod, proč by po smrti měla zemřít i duše, na rozdíl od hmotné schránky člověka – říká, že duše přežije tělo a je zároveň jakýmsi dokladem nejvyšší spravedlnosti, aby nastalo vyrovnání dobrých a špatných skutků, které na zemi není úplně možné.29 Rousseau také prohlašuje, že nejvyšším štěstím člověka zde na zemi je splynutí svého citu s Bohem a vidět ho všude kolem sebe v přírodě a cítit se díky tomu v bezpečí. 2.2.3 Politika a sociologie Na základě svých tezí Rousseau sepsal dílo s názvem Společenská smlouva, kde ukazuje zřízení států a jejich vnitřní život. Rousseau odmítá učení Grotiova a Hobbesova, neboť nesouhlasí s tím, že člověk se narodil „předurčen“ k tomu, aby byl vladařem nebo poddaným. Zastává názor, že všichni lidé si jsou rovni a uznává pouze nerovnost tělesných nebo duševních sil. Neuznává ani práva silnějšího – slabší člověk poslouchá silnějšího z donucení, ale když najde sílu, může se takové nadvlády zbavit.30 Rousseau zastává aristokratickou vládu, vládu volenou. Monarchii vytýká, že potřebuje příliš mnoho úřednických článků mezi monarchou a poddanými, což oslabuje suverenitu lidu. Tvrdí, že čím je říše větší, tím je menší svoboda. Jestliže tato situace nastane, tím silnější musí být vláda, která drží stát pohromadě. Ale tím snadněji přijdou ti, kteří vládnou, v pokušení vzít si pro sebe veškerou moc.31 Říká také, že vladař není pánem národa, jen jeho „úředníkem“. Rousseau poukazuje na právo revoluce proti 29 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 107 30 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 118 31 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 121 17 aristokracii či králi, kteří vládnou proti zákonům. Ve Společenské smlouvě ukázal, že veškerá moc pochází z národa, který si má této velké moci považovat a nemá ji svěřovat nikomu jinému. 2.2.4 Pedagogika Školství v Rousseauově době (kolem roku 1750) bylo vedeno ještě v úplně jiném duchu – ve středověkém, scholastickém nebo naopak jednostranně humanitním, a hlavním cílem bylo, aby se žáci naučili perfektně latinsky – jak psát, tak i mluvit. Ve školách se mluvilo jen latinsky a ten, kdo mluvil svým mateřským jazykem, byl trestán. I sám Komenský se snažil o jakousi reformu – napsal knihu Orbis Pictus, která měla usnadnit učení jazyků a měla celkově zpříjemnit studium. Ovšem ve Francii nemělo učení Komenského takový vliv, jako mělo ve střední a severní Evropě, a zřejmě to tak bylo kvůli tomu, že jesuité měli školství pevně v rukou a drželi se především vlastních zásad.32 Velký přínos Rousseaua byl především v pedagogice – svými myšlenkami a přesvědčeními se zasloužil o nový pohled na výchovu dítěte a jeho názory se řídily nejen francouzské rodiny, ale i rodiny v ostatních zemích Evropy. Ovlivnily mnoho význačných osobností, ale hlavně vychovatele, filosofy, spisovatele i umělce. Ve svých tezích a názorem vyzdvihoval hlavně sílu citu a lidského srdce. Soustředil se hlavně na nitro jedince a jedním z hlavních úkolů jeho pedagogické filosofie se stal soulad mezi přírodou a výchovou a poté myšlenka lidskosti. Příroda v jeho výchovných metodách hrála dosti zásadní roli. Podle Rousseaua se dítě rodí téměř bez sil a potřebuje něčí pomoc – neboli výchovu. Tato výchova má být naprosto přirozená a má respektovat vnitřní vývoj dítěte v jednotlivých stupních. Je tedy třeba začít už v útlém dětství. Rousseau věřil, že každý člověk je od přírody dobrý, ale pod vlivem nepříznivých společenských poměrů a různých okolností se může začít vyvíjet negativně – tyto faktory mohou mít na dítě špatný dopad. Chtěl, aby bylo dítě vychováno mimo společnost. Rousseau také říká, že je nesmírně důležitý i vztah mezi žákem a učitelem. Ten by se měl zakládat hlavně na důvěře, úctě a sympatii, jinak by 32 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 126 18 učitel neměl úplnou autoritu. Učitel jako vychovatel může být úspěšný jen tehdy, pokud bude mít u svého žáka naprostou, stoprocentní autoritu. O estetické výchově a dalších tématech spjatých s pedagogickým a výchovným učením Rousseaua se budu zabývat podrobněji v podkapitole „Rousseauovy názory na výchovu“. 3. Jean Jacques jako člověk Osobnost Jeana Jacqua Rousseaua se nedá definovat jen několika slovy. Byl totiž naprosto rozpolcený – prakticky celý život. Jelikož byl už jako malý vytržen ze svého rodného kraje a z rodiny, štván světem a nucen se živit jakýmkoliv řemeslem, jinak by na tom byl hodně špatně, na jeho duši to nemělo zrovna pozitivní dopad. Když přijel do Paříže, byl velmi ostýchavý. Ve společnosti se vlastně celý život necítil dobře, ale jako mladý to měl horší, než v pozdějších letech – byl neobratný, nespolečenský a vůbec netušil, o jakých tématech má ve společnosti mluvit. Byl velmi úzkostlivý a navíc se bál, že bude zesměšněn. Prakticky celý svůj život se bál směšnosti.33 Zkrátka a dobře – byl to samotář tělem i duší. Ale přitom byl velice ctižádostivý, takže potřeboval společnost, aby mohl alespoň trochu vyniknout. Napohled vypadal velice nejistě, ale v hlavě to měl celkem srovnané – věděl, že má dobrého ducha, že je inteligentní a že na jeho názorech něco je. Celý život toužil. Toužil jak po slávě, tak po uznání. Rousseau věřil v lidstvo – věřil, že se člověk dokáže osvobodit od předsudků. Věděl, že jakmile lidstvo pochopí, v čem dělá chybu, je schopné se napravit. Snažil se prosazovat přirozený cit – tím chtěl reformovat společnost, a věřil, že jediná záchrana lidstva spočívá v návratu k přirozenému stavu, což se příčil s názory ostatních encyklopedistů. Jak už jsem řekla – Rousseau byl velice komplikovaný a rozporuplný člověk. Kdybychom se zaměřili i na jeho názory, poznáme, že měl v sobě více méně zmatek. Často se svými názory a přesvědčeními neřídil ve svém osobním, soukromém životě, ale ovlivnil jimi spoustu lidí. Co se týče jeho nadání a talentu, měl jich hned několik – měl výborný hudební sluch, měl také podle všeho i velmi vysoké IQ, takže byl na vysoké mentální úrovni, 33 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 57 19 hrál výborně šachy, uměl na několik hudebních nástrojů, zpíval, zajímala ho dokonce i medicína, ale co hlavní – samozřejmě měl literární talent, což se můžeme přesvědčit v jeho dílech. Není předobrazem klasického filosofa, je to „muž z lidu“, který se na nějaký čas dostal do vysoké společnosti. Mimo to rád vybočoval z řady. Považoval sám sebe za výjimečného člověka, jenž poznal to, co v té době nikdo nepoznal, ba ani netušil. Často bývá označován jako „narcistní pisálek“, který chtěl promlouvat k lidem především přes emoce a city. Jak už jsem řekla – cit je podle něj původnější podstatou člověka než rozum, a právě tímto názorem se odlučuje od názorů ostatních osvícenských filosofů. Jean Jacques byl ale na rozdíl od mnoha jiných vážených lidí naprosto upřímný. A to doopravdy ve všem. Vždy si stál za svým názorem a věděl, že jiná cesta, než ta poctivá, není. Ze svých chyb z mládí, kdy lhal a mlžil, se poučil. Nikdy si nehrál na to, co není, přetvářku považoval za něco podřadného. Co si ale budeme povídat – Rousseau byl exhibicionista a podivín. Sám o sobě často mluvil velmi kriticky, ale naopak byly chvíle, kdy se tak trochu „naparoval“. Ale zároveň v něm nebylo nic falešného, byl opravdový. Věděl o sobě, že je výjimečný, a tak to chtěl ukázat světu, který ho ne vždy pochopil. Ovšem jeho boj se společností a s církví nedopadl zrovna nejlépe. Kvůli pronásledování jeho osoby začal trpět duševní chorobou, které se už nikdy nezbavil. Jak smutný osud pro tak citlivého člověka, který téměř celý svůj život obětoval právě společnosti, v níž se ani necítil dobře a v níž si ani zdaleka nebyl jistý a svůj. Toužil po lásce, pochopení, obdivu a slávě, avšak se mu toto všechno příliš nedostávalo. Nebyl žárlivý. V lásce měl pro každého pochopení. Dá se říci, že prakticky celý život byla jeho duše, ta pravá a upřímná, duše tuláka milujícího procházky přírodou. Miloval přírodu opravdu hodně, hodilo se to i k jeho povaze. Jelikož byl spíše plachý, v přírodě se cítil nejlépe – nic ho netížilo, mohl si v klidu přemýšlet a snít. Abych to shrnula – Rousseau byl celoživotním hledačem štěstí, klidu a pochopení, kterému se mu moc nedostávalo. Jeho srdce a úmysly byly naprosto čisté, nebyla v nich žádná faleš nebo přetvářka. V mnoha věcech a názorech s ním já sama sympatizuji. Byl silná osobnost, to se nedá popřít, ale možná to, že byl až příliš kontroverzní a odvážný ve svých názorech, ho stálo újmy na psychice i zdraví. Podle mého názoru si toto všechno vzalo svou daň. Ačkoli zůstal Rousseau jako osobnost nepochopený, nikdo mu nemůže upřít jeho hloubku. 20 4. Emil čili o vychování 4.1 Obsah Abych toto dílo zde nějak uvedla, nemůžeme pochybovat, že by nebylo na tu dobu úplně nové svým obsahem a hlavními myšlenkami, jež se od dosavadních velice lišily. Je velmi totiž velmi ojedinělé, a proto vyvolalo velký rozruch a hlavně odpor ze strany církve a vlády. Toto dílo je považováno především za pedagogický román. Nemůžeme však říci, že je v něm obsažen jakýsi dokonalý recept na to, jak vychovat dokonalého člověka snadno a rychle, - jde hlavně o soubor nápadů a návrhů, jak z dítěte udělat dobrého člověka vážícího si přírody, rodiny a Boha. Rousseau nás zde seznamuje se svou teorií výchovy, která není zrovna jednotná, ale co je hlavní – toto dílo obsahuje hlavně jeho hluboké myšlenky jak o výchově, tak i o podstatě bytí. Emil je malý chlapec, který je původně ze šlechtické rodiny, ale je dán do opatrování a hlavní moc nad ním teď má vychovatel – tedy autor. Ten má za něj zodpovědnost a chce z něj vychovat skvělého člověka. Emil je vychováván mimo společnost, netuší, že existuje nějaká civilizace. Žije uprostřed přírody se svým vychovatelem. Dílo je rozděleno do čtyř knih – neboli částí, a každá z nich odpovídá jiné etapě Emilova života. Pátá kniha – část je věnována výchově Emilovy budoucí manželky Žofie. Emil je tedy vychováván podle vzoru přirozenosti a soudržnosti s přírodou a s Žofií mají společnost přirozených stavů a s přirozenými, na nic si nehrajícími lidmi. Rousseau zde opět jako hlavní myšlenku prosazuje život v přírodě. V následující části popíšu stručně obsah jednotlivých knih (částí) a hlavní Rousseauovy myšlenky. Kniha první se zabývá výchovou člověka v tom nejnižším, útlém věku – do dvou let. Jak už jsem tu psala – Rousseau říká, že dítě se narodí slabé a potřebuje tedy pomoc ve formě správné výchovy a schopnosti vytvořit si dobrý úsudek. To samozřejmě nastane až v pozdějších letech člověka, v této části se zaměřuje Rousseau hlavně na správný tělesný vývoj malého Emila a na dodržování zásad hygieny. Provází ho jeho prvními měsíci – je svědkem jeho prvních krůčků, dává cenné rady z oblasti krmení a dalších základních věcí a hlavně zde učí malého Emila jeho prvním slovům. Tvrdí, že na této počáteční výchově záleží nejvíce, ale přísluší spíše ženám než mužům, jelikož je 21 jim přece jenom péče o malé dítě bližší. Říká také, že mateřská péče se nedá ničím nahradit. Rousseau chce především naučit svého svěřence žít. V Emilovi píše: „Ten z nás, kdo dovede nejlépe snášeti slasti a strasti tohoto života, jest nejlépe vychován: z toho následuje, že pravá výchova nezáleží ani tak v předpisech, jako spíše ve cvičeních.“34 Rousseau prohlašuje, že důležité jsou také schopnosti vychovatele – nesmí se nechat zaprodat a musí být vznešenou duší, ke které bude dítě vzhlížet. Dítě by se podle něj nemělo zabalovat do zavinovaček, mělo by mít volnost pohybu, jedině tak bude podle něj růst a sílit. Co se týče prvních prožitků dítěte, jsou především citové. Vnímá bolest a radost, ale jelikož ještě neumí chodit ani hmatat, trvá mu docela dlouho, než si vytvoří nějaký obraz ve své představivosti. Rousseau říká, že si dítě nemá na nic zvykat a že důležité je otužování, které dítě posiluje. Má si zvyknout, že může být samo ve dne či v noci. Dítě se má vést k tomu, aby si vážilo své svobody, a dokázalo ovládat a upevňovat svou vůli. První zásada Rousseauovy výchovy tkví v tom, že se musí dítěti dovolit použití veškeré jeho síly, co mu dává příroda, ale aby ji nezneužilo. Další zásady tkví v tom, že dítěti máme pomáhat, ale veškerá poskytovaná pomoc se má omezit jen na to, co je opravdu prospěšné. Máme hlavně pozorovat jeho gesta a řeč, abychom rozpoznali, které přání vyplývá z jeho přirozenosti a které z jakéhosi nápadu. Zkrátka a dobře máme dítěti poskytnout určitě více volnosti s méně nařizování, tím se naučí samostatnosti. Rousseau také říká, že je mnohem lepší výchova na venkově, než ve městě.35 Druhá kniha se zabývá výchovou Emila od dvou do dvanácti let. Dítě pocítí omezování věcmi a důležité je, aby se je naučilo snášet. Rousseau je zastáncem toho názoru, že by se měly poznávat věci, ne slova – neříká Emilovi žádná cizí slova nebo slova, která nezná, za to důležité považuje důkladnou znalost toho, co dítě vnímá. Nemá se učit nějakým složitým vědám, ale tomu, co doopravdy potřebuje k životu. Podle Rousseaua má pracovat rukama a vše si vynalézat sám, což mu rozvijí zručnost a bystří mysl. Také pozná, proč se nesmí lhát a že to může mít špatné následky. Vychovatel ho učí především poslušnosti a to vždy tak, že pocítí zlé následky neuposlechnutí. Dítě se v takovém věku má učit plavat a jiné, další zručnosti, které se mu v životě budou hodit. Rousseau prohlašuje, že velice důležité je stále cvičit smysly, aby mohly správně 34 35 ROUSSEAU, J. J., Emil čili o vychování, Praha 1910, str. 12 ROUSSEAU, J. J., Emil čili o vychování, Praha 1910, str. 60 22 pojímat vnější svět.36 Opět je také velmi důležitá svoboda, která by se měla dítěti ponechat. V přírodě by se měl cvičit hlavně hmat, protože takhle dítě pozná nejvíc věcí. Také by se dítě rozhodně nemělo omezovat v tělesném pohybu, stále platí pravidlo, že dítě má mít hlavně volnost a musí si ji uvědomovat. Co se týče Emila, ten žil v této etapě svůj život dítěte v přírodě – poznával, učil se s vychovatelem a užíval si hlavně volnosti. Ve třetí knize prožívá Emil další etapu života ve věku dvanáctého až patnáctého roku. Vychovatel se zde zaměřuje spíše na rozumovou výchovu. Emil má dost přebytečné tělesné síly – proto se cvičí hlavně v řemesle, učí se truhlářem. Ale neučí se jen své řemeslo, vychovatel mu dává hodiny astronomie, fyziky, zeměpisu a všeobecných znalostí o Zemi. Ale dokáže například i pěstovat a vytvářet si sám potřebné přístroje. Nejvíce však stále studuje v přírodě samotné. Ale jako novou věc začíná poznávat i okolí – za dozoru vychovatele se stýká trochu s lidmi. Žádá vychovatele, aby ho naučil číst, protože touží po tom, aby si mohl přečíst Robinsona. Sám ho poté napodobuje, učí se přemýšlet o postavách a získává správné pojmy a úsudky s pomocí vychovatele. Celá tato etapa se nese v duchu rozumu, takže vychovatel klade pozornost hlavně na to, aby Emil uměl přemýšlet a vytvořit si svůj vlastní názor i úsudek. Vychovatel v této etapě dosáhl svého – Emil spoléhá sám na sebe a myslí si, že nemá k nikomu žádnou povinnost. Je zdravý, svobodný a hlavně šťastný. Čtvrtá kniha se zabývá vývojem Emila od patnáctého roku až po sňatek se svou budoucí ženou Žofií. Rousseau se zde zabývá hlavně složitými problémy mravního vývoje Emila, který je už vychováván v městském prostředí. V této části jsou obsaženy i úvahy týkající se výchovy srdce a citové výchovy, dobrého úsudku i vůle. Emil poznává své vztahy k lidem, nejprve však z historie, hlavně z Plutarcha. Vychovatel mu vysvětluje pojem Boha, mluví o nesmrtelnosti duše a o životě věčném.37 V tomto věkovém období se mění nejen Emilova povaha, ale i vzhled a hlas. Je nervózní v přítomnosti ženy a vychovatel mu vysvětluje, jak se věci mají – že jedno pohlaví k sobě přirozeně přitahuje druhé. Vychovatel si je vědom toho, že musí pro Emila pečlivě vybírat společnost, zaměstnání i zábavy, protože se mu v této etapě života snaží vštípit lásku k lidem a snaží se, aby měl Emil o těch, kteří s ním žijí, dobré mínění. Má 36 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 67 37 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 68 23 mít pochopení pro lidi a trpělivost. Vychovatel mu vysvětluje, že člověk je od přírody dobrý, ale že často společnost lidi kazí. Do této čtvrté knihy je vsunuto oddělené dílo Vyznání víry vikáře Savojského. Je v něm obsažen výklad náboženství a spousta názorů Rousseaua. Mluví zde o tom, že duše je nesmrtelná a že svědomí je spolehlivý vůdce pro jednání.38 Mluví také o odporu k encyklopedistům, také že neuznával jejich některé názory, zkrátka zde mluví o všem, co si myslí, a co doopravdy myslí vážně a od srdce. Toto dílo o nějakých šedesáti stranách pobouřilo katolíky a protestanty, také zčásti kvůli němu byl Rousseau pronásledován. Dále v této čtvrté části píše, že v osmnácti letech si Emil začíná uvědomovat své mužství a vychovatel usoudí, že je načase, aby mu pečlivě vybral družku pro život. Spolu o tom mluví a ve své mysli si tvoří ideál, jaká by jeho nastávající měla být. Přijíždí do Paříže, ale zdejší ženy se jim hnusí – ani trochu se nepodobají jejich ideálu.39 Pátá kniha je hlavně o výchově Žofie a o Emilově sňatku s ní. Její výchova je soustřeďována hlavně na to, že jednou bude matkou a že svému muži musí být poddána. Výchova ženy má být praktická, žádné filosofické věci. O výchově ženy se budu věnovat ještě v pozdější podkapitole. Emil a Žofie se setkávají a brzy najdou společnou řeč – zamilují se do sebe a chtějí se vzít. Vychovatel nechává volný průběh Emilovým citům a lásku mu dopřává. Emil se snaží naučit Žofii všemu, co sám umí – ona si něco z toho zapamatuje a Emil je díky tomu šťastný. V tomto okamžiku (po sňatku) vychovatel Emila opouští. Pokračování tohoto příběhu (Rousseau napsal pouze dvě kapitoly: Emil a Žofie neboli samotáři)vypadá takto – Emil a Žofie mají syna a po smrti jejích rodičů se vypráví z venkova do Paříže. Tam ale Žofie podlehne svůdci a má holčičku. Emil se zoufalý a uteče. Blízko Paříže si najde práci jako truhlář a prací si vylévá svůj vztek. Postupem času se mu Žofie už nezdá ohavná, konečně jí odpouští, ale chce si vzít k sobě svého syna, aby nedostal jiného otce. K Žofii už nic necítí. Vidí, že spojení s Žofií by bylo slabostí a Žofie zase, že je příliš hrdá na to, aby přijala jakoukoli milost. Emil opouští 38 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 67 39 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 68 24 vše a vydává se do světa. V životě je potká ještě mnoho dobrodružství a nástrah, ale nakonec skončí opět spolu, což bylo zřejmě osudem.40 4.2 Rousseauovy názory na výchovu Rousseau vývoj člověka rozděluje do tří kategorií. V té první, od narození až do dvanácti let se dítě řídí především smysly a svým přirozeným chováním. Ve druhé, což je období od dvanáctého do patnáctého roku, je vývoj založen především na praktickém rozumu a usuzování, neboť se učí hlavně základním vědomostem a faktům, které by měl každý člověk znát. Utváří si svůj názor a učí se správně usuzovat na základě skutečností. Třetí kategorie je od patnácti let výš. Ta je postavena hlavně na schopnostech teoretického přemýšlení, mravní výchovy a náboženství.41 Jak už jsem tu uváděla, Rousseau zastává výchovu v nejpřirozenějším prostředí člověka – v přírodě. Jedině tam se může plně rozvinout neporušené nitro jedince a jedině tam může člověk žít v úplném, čistém a naprosto přirozeném souladu s přírodou. Dále chce Rousseau vychovat člověka, který nebude výchovou nijak omezen ve směru svého žití. Chce vytvořit přirozeného člověka. Nezáleží na jeho budoucím povolání, které určí rodiče – hlavní je podle Rousseaua žití, to je to, co se člověk musí naučit.42 Tyto odstavce jsou jen krátké doplnění k názorům, jež jsem tu popisovala už v podkapitole Pedagogika a v obsahu Emila čili o vychování. Shrnula bych to asi takto – Rousseau se hlásí jedině k přirozené výchově, podle něj žádná metoda není tak efektivní, jako tato. Člověk by si podle něj měl vážit v první řadě sám sebe, poté přírody, Boha a druhých, jinak nemůže nikdy dojít opravdové spokojenosti a štěstí. 4.3 Rousseauovy názory na výchovu ženy Rousseauovi se často vytýká, že jeho názor na ženy je příliš zastaralý. Nebyl pro emancipaci žen a nemyslel si, že žena a muž mají být na stejné úrovni – být si tedy rovni. Muž a žena se mají podle něj navzájem doplňovat – dále myšlenku rozvíjí tak, že 40 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 69-70 41 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 100 42 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 129 25 muž je v tomto spojení tou silnou, aktivní částí a žena je částí pasivní a slabou. Říká, že žena se má muži líbit a být mu podřízena, což je podle Rousseaua zásada, podle které by se měl řídit celý její život i její výchova. Tvrdí, že žena má plnit roli takového „domácího skřítka“, jenž se stará o rodinný krb, líbí se jim, má jejich úctu, radí jim, zpříjemňuje a oslazuje jim život. To jsou podle Rousseaua povinnosti žen, kterým by se měly učit už od mládí. Podle jeho názoru by měla být žena vychovávána doma pod matčiným dozorem, má mít náboženství matky a později, když má manžela, tak náboženství svého muže. Má mít ale volnost a jako mladá si užívat radostí života. Nemá být někde zavřená, být jen v kostele nebo v kuchyni – má být veselá, tančit, zpívat do sytosti a má jako mladá především poznat všechny nevinné radosti svého věku. Její povinnosti se jí mají stát potěšením, aby je konala ráda a byla v životě spokojená. Má mít šťastné dětství v úzkém rodinném kruhu, má prožít veselé mládí a později má najít čistou lásku – manžel ji má zabezpečit, být jí oporou a milencem a ona má být laskavou matkou jeho dětí, jemu družkou a pomocnicí, zkrátka uplatnit veškeré své ženské vlohy.43 Podle Rousseauova názoru je duch ženy především praktický – žena je mnohem lepší v pozorování, duchapřítomnosti, obratnosti a ve smyslu pro detaily, a naopak duch muže je spíše pro teoretické bádání a vědy. To znamená, že ženy by se podle něj neměly zabývat abstraktními, teoretickými a náboženskými vědami, ale být hlavně po boku svého muže jako jeho manželka a matka jeho dětí. To však neznamená, že nemá být nevzdělaná. Nemá být svému muži služkou, ale družkou.44 Zkrátka výchova ženy podle Rousseaua spočívá v tom, že žena má být hlavně doma, být zručná v praktických, každodenních činnostech, starat se o jeho děti a být mu vždy usměvavou, příjemnou manželkou a milenkou. Vzhledem k tomu, že neprosazuje emancipaci, tak se ani tolik nedivím, že je jeho pohled na svět v tomto tématu tak rozporuplný a většina lidí by i v dnešní době s ním nesouhlasila. 43 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 147 44 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910, str. 148 26 ZÁVĚR Jean Jacques Rousseau podle mého názoru opravdu neodmyslitelně patří do historie neuvěřitelně odvážných a silných osobností. Není to úplně dáno jeho povahou, ale hlavně jeho činy, za které ho velmi obdivuji a vážím si ho jak jako spisovatele, tak jako filosofa. Díky této práci, kterou jsem napsala, jsem se o Jeanu Jacquovi dozvěděla mnoho nových informací. Některé mě překvapily, s některými jeho jednáními jsem moc nesouhlasila, ale naopak s mnoha jeho myšlenkami jsem často sympatizovala. Uvědomila jsem si, že na tu těžkou dobu, ve které žil, musel mít tolik vnitřní síly, aby se prosadil, že je to až neuvěřitelné. Moje očekávání se vyplnilo – s mnoha jeho kontroverzními názory jsem souhlasila a až na několik názorů jsem si o něm udělala pěkný obrázek. Myslím si, že lidé by si takovou osobnost, jako byl Jean Jacques Rousseau, měli připomínat, jelikož se takhle můžeme poučit z chyb, co děláme stejně a ani si to neuvědomujeme. Jeho teorie a názory mají určitě něco do sebe a neměly by zůstat opomíjeny. Já osobně jsem moc ráda, že jsem se o něm dozvěděla více a seznámila se s jeho myšlenkami. Závěrem bych chtěla říci, že jsem si díky této práci začala uvědomovat mnoho skutečností, jež jsem si před napsáním této práce neuvědomovala, a jsem nesmírně ráda, že jsem si toto téma vybrala. Jean Jacques Rousseau za to rozhodně stál. 27 POUŽITÉ ZDROJE Literatura ROUSSEAU, J. J., Emil čili o vychování, Praha 1910 ROUSSEAU, J. J., O původu nerovnosti mezi lidmi, Praha 1949 NOVÁK, J., Prof. Dr.: J. J. Rousseau, Jeho doba, život a dílo (Úvod k: Emil čili o vychování), Praha 1910 DOSTÁL, A., Kdo je J. J. Rousseau, Praha 1947 Internet http://citaty.net/autori/jean-jacques-rousseau/ 28 PŘÍLOHY Rousseauovy citáty „Nikdy jsem nemyslel, že by svoboda člověka záležela na tom, aby dělal, co chce, nýbrž spíš v tom, aby nikdy nedělal, co nechce.“ „Lidé říkají, že život je krátký, a já vidím, že dělají všechno pro to, aby krátký byl.“ „Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy.“ „Mnoho žen má dost rozumu mluvit v pravý čas, málokteré však dokáží v pravý čas mlčet.“ „Výchova dětí je činnost, při níž musíme obětovat čas, abychom ho získali.“ „Je třeba být si trochu podobni, abychom si rozuměli, ale trochu rozdílní, abychom se milovali.“ „Stát by na tom byl dokonce někdy lépe, kdyby se nesnažil být bohatý.“ „Bez upřímnosti je jakákoli diskuse pouhý žvást.“ „Tisíce cest vede k bludu. K pravdě jen jedna.“ „Lidské myšlení se nerodí lehce. Když se ale myšlenka zrodí, nezastaví ji nic.“ „Každý chce být šťastný. Aby toho dosáhl, musí především vědět, co vlastně štěstí je.“ 29
Podobné dokumenty
jean jacques rousseau
donucovací prostředek ve kterém diktují bohatí. Jakési východisko viděl Rousseau právě ve
společenské smlouvě. Ta měla např. obsahovat myšlenku, že společnost by měla vypadat jako
rodina, kde otec ...