Misijní příběhy 3Q2007 - Církev adventistů sedmého dne
Transkript
Misijní PŘÍBĚHY 3. ČTVRTLETÍ 2007 Misijní 1. Konečně volný! PŘÍBĚHY MARADONA MAGUBA Jako voják Demokratické republiky Kongo jsem byl poslán chránit obyvatele v oblasti těžkých bojů. Místní zrovna pořádali evangelizační setkání, a tak jsem je strážil a zároveň poslouchal. Má jednotka byla převelena do jiné oblasti ještě před skončením těchto setkání. Po měsíci těžkých bojů jsem už toužil jen zemřít. Chtěl jsem jít do kostela předtím než zemřu, ale nevěděl jsem o žádném poblíž. Pak jsem uslyšel nějaké rozhlasové vysílání. Šel jsem po zvuku a našel Církev adventistů sedmého dne. Opět jsem slyšel zprávu o milosti a zákonu. Když byla má jednotka znovu převelena, našel jsem si zde adventistickou modlitebnu, kam jsem mohl chodit na bohoslužby. Ale můj velitel mě nechtěl pouštět v sobotu do sboru. Když jsem se pokoušel tajně vyplížit, chytili mě a zbili. Neviděl jsem žádnou možnost, jak svobodně vyznávat svou víru, tak jsem uprchl z armády. Věděl jsem, že půjdu do vězení, když mě najdou, a tak jsem se ukrýval mezi Pygmeji. Myslel jsem si, že tam mě hledat nebudou. Ale chytili mě a odvedli zpátky do tábora, kde mě vojáci hodili do hluboké jámy, odkud jsem nemohl vyšplhat. Jednoho dne mě vytáhli ven, abych jim spravil auto, jsem totiž automechanik. Opravil jsem auto a znovu utekl. Tentokrát jsem šel do města, kde jsem chodil do sboru. Našel jsem kazatele, který mi řekl, že vojáci se tu už po mně sháněli, ale on že mi chce pomoci. Dva dny jsem u něj zůstal, pak mě vzal k mému bývalému veliteli a zařídil mé propuštění z armády, abych mohl pracovat pro církev. Chvála Bohu, velitel mě opravdu propustil. Byl jsem svobodný muž! Řídil jsem nákladní auto pro církev a studoval Bibli. O rok později jsem byl pokřtěn do Boží církve. Dnes jsem skutečně svobodný – od armády, svobodný k službě Bohu. MARADONA MAGUBA žije a sdílí se o svou víru ve městě Goma, v Demokratické republice Kongo. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 2. Vše se v dobré obrátí PŘÍBĚHY Maria Medina vyrůstala v Chile v rodině s otcem alkoholikem. V patnácti musela odejít ze školy kvůli práci. Rok na to spolu s matkou utekly z domu. Když Maria ve svých osmnácti otěhotněla, chtěla své dítě vychovávat raději sama pro případ, že by otec jejího dítěte byl stejného ražení jako otec její. Společně se svou matkou, bratrem a dítětem sdílela malý byt. Snažili se vyjít, jak jen to šlo. Když Marii bylo 21, dostala od sousedky-adventistky nějaké knížky o Bohu a nabídku na společné studium Bible. Maria milovala čtení Bible. Tehdy si poprvé ve svém životě uvědomila, že ji Bůh miluje. Začala navštěvovat Církev adventistů sedmého dne a těšila se ze svého nového vztahu s Bohem. Když se dozvěděla o síle odpouštění, uvědomila si, že musí odpustit svému otci to, co udělal jejich rodině. Jeho alkoholismus zničil vše, pro co celá rodina tvrdě pracovala. Měsíce se modlila za sílu, která by jí pomohla vrátit se. Až pak se mohla octnout tváří v tvář svému otci. „Otče,“ řekla, „odpouštím ti to, cos udělal mně i mé rodině. Nechci žít s nenávistí v srdci, a tak ti odpouštím.“ „Jak mi to můžeš odpustit?“ vzlykal. Pak jí vyprávěl, jak se pokoušel přestat s pitím, a třebaže se zatím zcela nezbavil tohoto návyku, pije mnohem míň než v době, kdy spolu žili jako rodina. Mariina matka i bratr jsou neslyšící. Sdílela s nimi svou víru, ale bylo pro ně obtížné nalézt v církvi přátele. Časem však také přijali adventistickou víru a vstoupili do církve. Maria má radost, že Bůh přinesl tolik dobrého do jejího života, který začal tak špatně. Velice ráda sdílí svou víru s ostatními. Misijní dary umožňují vytvoření materiálů a podporu evangelizačních programů, které pomáhají přivádět lidí jako Maria ke Kristu. Děkujeme. MARIA MEDINA žije v jižním Chile, kde se o svou víru dělí s každým, kdo je ochotný jí naslouchat. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní PŘÍBĚHY 3. Věrná přítelkyně HANS OLSON Setsuko a Meiko se přátelí už 15 let od chvíle, kdy Setsuko, knižní evangelistka, zaklepala na dveře Meiko a nabídla jí předplatné časopisu Znamení doby. Meiko se časopis líbil, a tak si ho předplatila a koupila si i některé knihy. Dcera Meiko začala chodit do sobotní školy. I když se Meiko s rodinou přestěhovala blíže k rodičům jejího manžela, zůstala ve styku se Setsuko. Meiko pokračovala ve čtení časopisů a knih. Jako žena nejstaršího syna v japonské kultuře byla Meiko nucena respektovat šintoistickou víru své tchýně. Meiko ji doprovázela do svatyní, ale sma chtěla nalézt nový smysl života. PřI jejím hledání jí byla Setsuko věrnou přítelkyní. Meiko se v té době nemohla zabývat křesťanstvím, ale dál četla Znamení doby a vyhledávala další knihy, které by jí mohly pomoci vyřešit spory v jejím životě a přinést jí mír. Časem tak nalezla Boha, kterého hledala. Rodina Meiko se nakonec vrátila do Yokohamy a obě přítelkyně se mohly opět vídat. Setsuko pozvala Meiko na návštěvu do svého sboru. Daleko od své tchýně Meiko konečně cítila, že může začít navštěvovat křesťanskou církev. Když Meiko seděla ve shromáždění, pošeptala přítelkyni: “Konečně jsem doma.”15 let Meiko bojovala přI hledání smyslu života a nakonec našla to, co hledala. Meiko chválila Boha, že její manžel neodporoval její touze stát se křesťankou. Ale teď čelila jinému problému: jako věrná snacha nemohla skrývat svou víru v Boha před matkou svého muže. Ale jak jí to měla říci a přitom ji nezranit? Meiko nakonec své tchýni jemně vysvětlila svou novou náboženskou zkušenost, a ta pozorně naslouchala. Meiko se omlouvala, že ji takto zklamala. Trápilo ji, že by její příbuzní mohli odmítnout uznat její vyznání víry v Krista. Ale tchýně přála Meiko jen to dobré. Jejich vztah se stal bližším, než byl kdy dříve. Respektovali navzájem své víry. Když byla Meiko pokřtěna, požádala svou přítelkyni Setsuko, aby pro ni byla i nadále průvodcem v jejím duchovním životě. Misijní dary pomáhají přinášet víru v Ježíše i k srdcím svázaným kulturou a pověrami. Děkujeme vám za ně. SETSUKO IWAI a SEINO (MEIKO) KATSUMATA žijí v Yokohamě, kde se dále chtějí dělit O svou víru s druhými. HANS OLSON je redaktorem časopisu Mission. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 4. Boží vedení (1. část) PŘÍBĚHY Zlom komunismu ve východní Evropě zanechal mnoho lidí neschopných vydělat si dost peněz na živobytí. Maria jako mnoho dalších hledala práci v jiné zemi. I když měla pedagogické vzdělání, pracovala pro jednu rodinu na Středním východě – uklízela, vařila a starala se o dítě. Třebaže jsou takoví pracovníci velice málo placeni na místní standardy, pro Marii to byl dobrý výdělek. Maria i další adventistky zjistily, že jejich nová zaměstnání, I přesto, že jsou podřadná a zřídka ceněná, jim nabízí výjimečné příležitosti ke sdílení jejich víry. „My – mé sestry v Kristu a já – žasneme, když přemýšlíme nad tím, jak nás Bůh vede. Vcházíme do domovů bohatých a vlivných lidí této země, staráme se o jejich domy a děti. A i když neovládáme tak dobře jejich jazyk, svými životy můžeme ovlivnit ty, kteří by jinak neotevřeli své dveře a nenechali nás sdílet naši víru a povědět jim o Boží lásce.“ „Lidé v této zemi nechtějí nic vědět o křesťanech ani o jejich Bohu, takže jim nemůžeme kázat. Ale vidí Boha v našich životech a Bůh činí zázraky a otevírá jejich srdce našemu poselství. Jaksi cítí, že nejsme jako jiní křesťané. Často nám říkají: „Jste jako muslimové, jste nám velice blízcí.“ V místě, kde pracuje Maria, se širší rodina často shromažďuje u večeře. Po jídle sedí, baví se o politice a k tomu popíjí. Jednoho večera, když se muži bavili, si Mariin zaměstnavatel poručil od Marie donést nějaký alkohol. Maria mu na to jemně odpověděla, že to neudělá. Najednou celá místnost ztichla a 25 tváří se dívalo jen na ni. Její zaměstnavatel byl překvapen takovým odmítnutím a i Maria se cítila trapně. Pak ale v sobě ucítila sílu a vysvětlila mu to: „Nepodávám alkohol, protože ho nepiji. Alláh ho zakazuje. A věci, kterých se neúčastním, nenabízím druhým.“ Její zaměstnavatel přikývl. Maria odešla z místnosti přemýšlejíc jestli bude pokárána nebo hůře – propuštěna. (Pokračování příští týden...) MARIA žije a sdílí se o svou víru na Středním východě. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 5. Boží vedení (2. část) PŘÍBĚHY Maria odešla z místnosti přemýšlejíc, jestli odmítnutí podávat mužům alkohol by mohlo znamenat konec v jejím zaměstnání. Modlila se a výsledek nechala na Bohu. O chvíli později si ji bratr jejího zaměstnavatele přivolal zpátky do místnosti, kde byla shromážděna celá rodina. „Myslel jsem, že jste nějaká náboženská fanatička,” řekl, „ale díval jsem se na internet a našel jsem, že Církev adventistů sedmého dne je dobře známá organizace. Vaše webové stránky vysvětlují, proč dodržujete sobotu namísto neděle i proč nepijete alkohol a nekouříte.” Usmál se a dodal: „Zahanbila jste nás, protože my jsme muslimové a měli bychom tyto principy následovat, ale nečiníme tak. Jste tak odlišná od ostatních křesťanů, které jsme potkali. Rád bych se dozvěděl víc o vaší víře.” Maria se usmála. Bůh požehnal její snahu sdílet svou víru a oslavil tak své jméno, i když ona sama jim to nebyla schopna vysvětlit pro jazykovou bariéru. „Bůh nám umožnil být v této zemi v takovéto době, ” říká Maria. „Jednoho dne třeba nebude možné svědčit těmto důležitým lidem, ale to, co s nimi sdílíme teď, v nich zůstane.” Stovky rodin v této zemi se právě teď ve svých domovech dozvídají o víře adventistů. Jednoho dne zaměstnavatel donesl Marii kousek masa, aby ho pro něj upravila. Maria si uvědomila, že to je vepřové a slušně odpověděla, že to je nečisté maso a že se ho nebude dotýkat. Překvapilo ho to, a tak se zeptal: „Jak víte, že to maso není dobré jíst?” Mariiny jazykové znalosti nebyly dostatečné, aby mohla vše vysvětlit, a tak vytáhla z tašky Bibli, nalistovala 3. Mojžíšovu, 11. kapitolu a požádala ho, aby si ji přečetl. Během toho, jak četl, mu Maria vysvětlila, že tato kniha je část Tóry, kterou muslimové uznávají jako jeden ze svatých spisů. Šéf i jeho žena si vše četli spolu a nalezli i jiné věci, které je zaujaly. Debatovali nad tím a později je Maria slyšela, jak říkají: „Ti adventisté jsou větší muslimové než my sami.” Maria ví, že má víc než jen práci; má misi sdílet Boží lásku a Jeho zaslíbení s lidmi, které potká, s lidmi, kteří říkají, že věří, ale neví nic o své víře. „Každý čin, každý krok, který uděláme, jim ukazuje, v koho věříme, ” vysvětluje. „Každý den je svědectví Boží lásky.” Misijní dary pomáhají obstarávat materiály, které umožňují sdílet Boží lásku se všemi lidmi. MARIA žije a sdílí se o svou víru v jednom z velkoměst na Středním východě. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná 6. Cesta víry Misijní PŘÍBĚHY CARMELO GONZALES Jako člen jiné denominace jsem rád chodil do kostela a do nedělní školy. Učil jsem v mládežnické třídě a moje žena Doris učila děti. Byli jsme šťastná křesťanská rodina. Miloval jsem Boha a chtěl jsem mu sloužit. Pak se ale do mé mysli začaly vkrádat pochybnosti. Přemýšlel jsem, jestli je má víra opravdu založena na Bibli. Jak jsem přemýšlel o tom, v co věřím, nacházel jsem víc a víc věcí, které se nezdály, že by následovaly učení Bible. Ptal jsem se na něco z toho svého pastora, ale jeho odpovědi mě neuspokojily. O týden později mi volala sestra, že začala navštěvovat nějaké náboženské semináře a že byla nadšená z jejich kázání. Zaujalo mě to a požádal jsem ji, aby mi poslala kazetu s nahrávkou toho semináře. Když mi přišla, nedočkavě jsem si ji poslechl. Řečník mluvil o soše ve snu krále Nebúkadnesara a o tom, co to znamená. Ten řečník byl opravdu dobrý, ale spousta z toho, co říkal, bylo podivné. Zaznamenal jsem si texty z Bible tak, abych si je mohl později vyhledat. Dohledal jsem si každou biblickou referenci a jen těžko jsem tomu mohl uvěřit. Každý text z Bible jakoby dokazoval řečníkova slova. Zavolal jsem sestře a poprosil ji o zaslání dalších kazet. Brzo jsem obdržel bednu, která obsahovala 30 dalších nahrávek. Jak jsem je poslouchal, vrtalo mi hlavou – jsou tyto nahrávky Boží odpovědí na mé modlitby za pravdu? Věděl jsem, že ten řečník byl adventista a o adventistech jsem věděl velice málo. Ani osobně jsem žádného neznal. Zavolal jsem telefonnímu operátorovi a vyžádal jsem si číslo na adventistický sbor v mém okolí. Zavolal jsem tam a nechal jsem jim zprávu. Další den mi volal mladý pastor a pozval mě na středeční modlitební shromáždění do blízké modlitebny. Přišel jsem a místní členové mi hned vytvořili příjemnou atmosféru. O den později mi pastor volal znova a pověděl mi o sboru, který se nachází ještě blíže našemu domu a navrhl mi, abych se tam podíval. V této malé skupince jsem se cítil velice dobře. Začali jsme s rodinou navštěvovat tento malý adventistický sbor. Rychle jsme se spřátelili s ostatními členy shromáždění a rozhodli jsme se, že Bůh nás dovedl do této církve. Jsem křesťan už mnoho let, ale teď jsem ten nejšťastnější křesťan, protože jsem nalezl pravdu v Bohu a novou milující rodinu. CARMELO GONZALES žije se svou rodinou v portorickém městě Ponce. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 7. Ať se stane cokoliv,... PŘÍBĚHY Co pro vás znamená víra? Pro Jamese Cherogonyho z Keni znamená vše. A i když je mu teprve 20 let, stála ho už tři roky života. James byl premiant na jedné keňské střední škole, když mu jeden z jeho spolužáků představil víru Adventistů sedmého dne. James s ním navštívil bohoslužbu a brzy odevzdal svůj život Kristu. Jak se blížila maturita, studenti se připravovali na celostátní zkoušky. Získat dobré bodové ohodnocení znamená možnost studovat na kvalitní univerzitě a připravit se do budoucna. James si nebyl jistý tím, co půjde studovat. Byl výborný v mnoha oblastech. Když byly vyvěšeny termíny zkoušek, dvě z nich připadaly na sobotu. James šel za ředitelem a vysvětlil mu, že z důvodů své víry nemůže zkoušky skládat v sobotu. Ale namísto pomoci se dočkal vyloučení ze školy. Když se Jamesovi rodiče dozvěděli, co se stalo, rozzlobilo je to. Odmítli jakkoli zasahovat do rozhodnutí školy. James dokončil všechny požadavky na maturitu kromě těchto dvou zkoušek, a teď by musel opakovat přinejmenším jeden rok střední školy a znova všechny zkoušky, aby mohl odmaturovat. Ale jeho rodiče odmítli zaplatit školné na další rok. Dva roky zůstal James doma, pracoval, pomáhal rodině a psal dopisy a snažil se nalézt školu, která by nevyžadovala sobotní vyučování nebo zkoušky v sobotu. Pak se James dozvěděl o adventistické střední škole připojené k adventistické Východoafrické univerzitě v keňském Baratonu. Tam by mohl dokončit svá studia a složit zkoušky. Rozechvělý James si zažádal o přijetí a byl přijat. Vládní nařízení donutila Jamese opakovat více než jen poslední rok střední školy, ale James se nenechal odstrašit. Přes všechny zkoušky James zůstal věrným adventistou, jehož víra osvěcuje rodinu i přátele. Jeho rodiče pochopili, co pro něj znamená víra a už je více netrápí ztracené zkoušky a roky. James je odhodlaný nevzdat se za žádných okolností své víry v Boha. Vaše misijní dary pomáhají mladým lidem jako je James dosáhnout svého vzdělání v prostředí, které potvrdí a posílí jejich víru. JAMES CHEROGONY žije v Keni. Dokončuje střední školu a chce studovat dál, aby mohl lépe sloužit svému Bohu. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 8. Jen se modlete! PŘÍBĚHY CLYDE VILLAN „Pomoc! Pomoc!” Zoufalé volání mě probudilo uprostřed noci. Přicházelo z lesa nedaleko horské chaty, kde jsem spolu s rodiči vyučoval na misijní škole. Probudil jsem svého kolegu, popadl baterku a běžel za hlasem. „Učiteli, pomozte!” ozvalo se znova. Našli jsme oběť, Datu (náčelníka) Campilana, jak leží v kaluži krve příliš slabý na to, aby se mohl plazit dál. Jeho levá noha byla probodnuta ostrým bambusovým klackem, který se používá k lovu divočáků a jelenů. Křičel jsem o pomoc a vesničané přiběhli. Ale když viděli svého vůdce, odmítali se ho dotýkat nebo i přijít blíž. „Co se děje?” ptal jsem se. „Proč se mu bojíte pomoci?” Ale nikdo neodpověděl. S kolegou jsme se nachystali, že přeneseme Datu do naší chaty, ale on řekl: „Jen se modlete, mistře. Věřím, že váš Bůh je mocný.” Řekl jsem mu, aby zavřel oči a kývnul na kolegu, aby mu podržel nohu. Bez varovaní jsem vytáhl bambusový klacek z jeho nohy. Křičel v bolestech, ale kolík byl pryč. Zavázal jsem ránu čistou látkou, abych zastavil krvácení a odnesli jsme ho do naší chaty. Umyli jsme mu zranění a obvázali obkladem s dřevěným uhlím. Řekl jsem mu, že ho musíme vzít do nemocnice, protože nemáme léky na jeho ošetření. On ale odmítl. „Pokud mám zemřít, zemřu ve své vlastní vesnici, ” řekl. Pak jsem si připomněl jednu lekci z našeho misionářského výcviku. Tito lidé věří, že když někdo zemře v jejich péči, duše mrtvého bude vyžadovat doprovod na své cestě na onen svět. Jinými slovy, když náčelník zemře, budeme zabiti. Není divu, že se ho nikdo nechtěl dotknout. Ale Datuova víra byla silná. „Jen se modlete, mistře a váš Bůh mě uzdraví.” Modlili jsme se celou noc. Další ráno jsem běžel do města koupit antibiotika. Pokračovali jsme v léčbě a modlili se za Boží ozdravnou moc. Bůh vyléčil Datu Campilana. Ukazuje svoji jizvu a vykládá vesničanům, že Bůh misionářských učitelů je mocný a uzdravuje. CLYDE VILLAN byl v době sepsání tohoto příběhu studentským misonářem na misijní škole v Sil-angon. Dnes studuje ve jihofilipínské škole Mountain View College. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 9. Magií k úžasnému Spasiteli PŘÍBĚHY ANTONIO SINABARE Vyrostl jsem v Mozambiku, v rodině, která uctívala tradiční bohy a praktikovala magii. Jednou jsem onemocněl a ztratil jsem vědomí na několik hodin. Moji rodiče i s celou svou magií mi nebyli schopni pomoci. Má sestra navštěvovala jednu křesťanskou církev. Všiml jsem si, že když zpívají křesťanské písně, cítím se lépe. Tak jsem tu církev začal také navštěvovat, abych v ní našel uzdravení. Jejich pastor si mě vzal k sobě domů, aby mi pomohl. Když uviděl ďábelské provázky, které jsem nosil, řekl mi, abych je sundal. Poslechl jsem a od toho dne mě přestaly mdloby. Pastor mi řekl, že mám ducha proroctví a uzdravování, dar od Boha, který mám používat k požehnání ostatních. Prorokoval jsem a pokládal jsem ruce na lidi, kteří pak byli uzdraveni. Byl jsem naplněn pýchou, že plním Boží úkol. Brzy jsem se ale měl dozvědět nové věci. Spory rozdělily náš sbor a můj pastor a já jsme vytvořili novou skupinu. Pastor k nám pozval učitele, aby nás učil o Bibli, a doufal tak v posílení našeho nového sboru. Ten nás učil takové věci, které jsem nikdy předtím neslyšel. Ukázal nám, že když lidé zemřou, nejdou hned do nebe, ale spí dokud Ježíš nepřijde. Když nám pověděl Boží pravdu o sobotě, naše skupinka se rozdělila. Osm členů včetně mě a mé ženy začalo navštěvovat adventistický sbor v sobotu, a v neděli pak naši církev. Když jsme se ženou vstoupili do CASD, dozvěděl jsem se, jak pořádat evangelizační setkání a jak dávat biblické hodiny. Navštěvoval jsem sousedy a členy církve a nabízel jsem jim společné studium Bible. Uspořádal jsem malou sérii evangelizačních shromáždění a šest lidí pak následovalo Ježíše a vstoupilo do CASD. Někteří vůdci z jiných církví nám vyhrožovali, ale já jsem nemohl přestat sdílet Boží pravdu s jinými. Přestěhovali jsme se do oblasti, kde nebyla žádná adventistická kongregace, a založili jsme zde sbor. Čím víc jsem učil jiné, tím silnější byla má vlastní víra. Bylo to jako oheň v mých kostech; musel jsem sdílet svou víru s ostatními. Během šesti let mi Bůh pomohl založit dva sbory. Jejich členové jsou věrní a kongregace stále roste. Jeden sbor má teď 40 členů. Už nejsem pyšný na schopnosti, které jsem myslel, že mi dal Bůh. Mám radost z pokorného vyučování o Boží pravdě a výchovy nových věřících jak přivést své přátele k Ježíši a vyučovat je. ANTONIO SINABARE provozuje svůj obchod v mozambickém městě Tete. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 10. Zachraňující bolest PŘÍBĚHY DASS KUMAR Ganesan vyrostl v rodině, která uctívala místní bůžky v jejich rodném městě v Indii. Strávili mnoho času modlením se k nim a utráceli peníze za jejich zdobení. Ganesan pokračoval v této oddanosti až do dospělosti. Jednoho dne byl při práci zasažen silnou bolestí ve tváři, která byla tak prudká, až upadl. Bolest ustoupila, ale často se vracela a narušovala tak jeho práci, spánek, celý život. Doktoři mu nebyli schopní od ní ulevit, a tak po několik měsíců Ganesan chodil do chrámu nabízet své dary a modlit se o pomoc. Ale bolest se vracela každý den. Někdy dokonce tak zesílila, až si Ganesan myslel, že jen smrt bude vysvobozením. Jednoho dne se o Ganesanových problémech dozvěděla jeho sestřenice a pozvala ho na návštěvu do její církve, aby se za něj její členové modlili. Ganesan přišel a lidé se modlili, ale bolest neustávala. Chtěl se toho dozvědět víc o Ježíši, kterého křesťané uctívali, ale kazatelova slova se mu zdála příliš složitá. Pak jeden den, když si četl svou Bibli, někdo zaklepal na dveře. Uviděli jeho Nový zákon a zeptali se na jeho víru. Ganesan odpověděl, že hledá Boha a uzdravení ze své bolesti, která ničí jeho život. Tito návštěvníci mu nabídli společné studium Bible a Ganesan souhlasil. Jak Ganesan a jeho sestra Mohana studovali Bibli, uvědomili si, kolik času a peněz promrhali uctíváním bůžků, kteří je neslyší ani nevidí a nemohou vyslyšet jejich modlitby. Odstranili tyto modly ze svého domova a odevzdali se uctívání jediného pravého Boha. Mohana a Ganesan navštěvovali evangelizační shromáždění a byli jedni z prvních, kteří se nachali pokřtít v Kristu Ježíši. Když byl Ganesan křtěn, ucítil na sobě něčí dotek. Brzy si uvědomil, že bolest ve tváři, která ho po měsíce sužovala, je pryč. Ganesan si změnil jméno na Jákoba, toho, který zápasil s Bohem. On i jeho sestra nyní sdílí svou víru a svědectví se svými sousedy a zvou je, aby přišli a viděli, že Ježíš je živý, všemocný Bůh. JACOB GANESAN je kazatelem v indickém městě Chennai (Madras) © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná Misijní 11. On-line setkání s Bohem PŘÍBĚHY DAVID PRICE Iris Chan milovala surfování po internetu. Často se jen tak vloudila do chatové místnosti, aby věděla, co se kde děje. Však to poslední, co čekala, že najde na internetu, byl Bůh. Iris vyrosla v čínské rodině, kde nevěřili v Boha ani se nezajímali o jiné náboženství. „Na více než 25 let jsem vyloučila Boha ze svého života,“ říká. V roce 2001 Iris emocionálně zasáhl traumatický rozchod. Jednou, když surfovala na internetu, vešla do chatové místnosti a potkala zde člověka, který žil nedaleko od ní – v Sydney v Austrálii. Překvapil ji svým prohlášením, že je křesťan - adventista sedmého dne a vegetarián. Iris byla překvapená, ale nijak ji to neodrazovalo. Odpověděla mu, a tak vzniklo on-line přátelství, které časem vedlo k Irisině návštěvě jednoho adventního sboru. S touto zkušeností se vrhla do období intenzivního dotazování se na Boha a Bibli. Kazatel trpělivě zodpovídal její otázky a pomáhal jí nalézt odpovědi, které hledala. Iris přiznává, že byla ohledně křesťanství stále skeptická, když přijala pozvání navštěvovat seminář o Danielovi a Zjevení. Ale tam poznala, že Bible je pravdivá a hodnověrná. Po několika měsících dalších otázek a odpovědí Iris odevzdala svůj život Kristu a byla pokřtěna. Iris teď používá své počítačové dovednosti k službě Bohu. Pracuje jako webmaster svého sboru a vytvořila on-line kurzy biblických proroctví jako součást iniciativy Sydneyského sdružení. V současné době se věnuje více než jedné stovce on-line studentů. Irisin příběh ukazuje, jak Bůh může použít jakékoli médium, aby dosáhl i těch, co ho nehledají a přitáhl je k sobě. „Neexistuje médium, které by Bůh nemohl použít k dosažení lidí, kteří něco hledají, i když je to něco, co neumí pojmenovat,“ říká Iris. Advetistické Discovery Center v Sydney neustále hledá nové cesty k zasažení lidí evangeliem. Iris ví, že to funguje, protože Bůh použil internet, jedinou věc, kterou byla nadšená, aby získal její srdce. DAVID PRICE je zástupcem ředitele Adventist Discovery Center v Sidney, v Austrálii. © General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná INSIDE 12. Jeden muž pro Boha Story JOHN T. NOEL Žiji na vesnici v jižním Súdánu. Většina místních obyvatel navštěvuje protestanstskou církev, která zde působí už 100 let. Jednoho dne přišel do naší vesnice John Charles. Navštívil nás jednou v neděli a já jsem ho pozval na naši bohoslužbu. Překvapilo mě, když řekl, že měl bohoslužbu už včera. „Kam chodíváš v sobotu?“ zeptal jsem se. Pověděl mi, že byl ve své chatrči, četl Bibli, zpíval a oslavoval Boha o samotě. „Jak to, že oslavuješ Boha v sobotu?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi: „Nejdřív ti povím o Ježíši.“ Řekl jsem mu, že znám Ježíše, ale on mi vysvětlil, že kdybych opravdu znal Ježíše, následoval bych Jeho přikázání. Po dlouhém rozhovoru pozval mě a mého bratra k sobě domů, abychom se dozvěděli víc. John Charles nám četl z Bible o Boží lásce. Vysvětlil nám, že Bůh navrhl principy, podle kterých by chtěl, abychom žili. Nalistoval Desatero přikázání a přečetl je. Když četl to čtvrté, uvědomil jsem si, že to je důvod, proč John světí sobotu. Já i můj bratr jsme uvěřili. Naši přátelé nás varovali, že John Charles je falešný učitel, ale já jsem s nimi sdílel to, co nás naučil včetně Desatera. Nakonec nás deset začalo studovat s Johnem Charlesem. Všichni jsme uvěřili, ale naše rodiny nás nechtěly nechat odejít bez boje z naší protestantské církve. Můj otec si dokonce přinesl své kopí, aby mě donutil si to ještě rozmyslet. Odmítl jsem. Ale měl jsem jiný problém. Jako mnoho místních mužů jsem měl dvě manželky. Tázal jsem se Boha, co mám dělat a On mi odpověděl, abych si vybral tu, která bude se mnou sdílet mou víru. Tak jsem vzal obě své ženy s sebou na studium Bible. Má první manželka neměla o mé vyznání zájem. Vrátil jsem jí její věno a ona odešla k rodičům. Má druhá žena však uvěřila a oba jsme byli pokřtěni. Někteří z nových věřících začali evangelizovat v ostatních vesnicích. Já jsem zůstal v té naší, kde studuji s lidmi, kteří toho chtějí vědět víc o Bohu. Do dnešního dne se 28 místních stalo adventisty a více než 100 dalších v celé oblasti díky smělé službě Johna Charlese. Dokonce mé rodiče zajímá dovídat se Boží pravdu z Bible. Vaše misijní dary pomáhají měnit životy mnohých v Súdánu i jinde po celém světě. JOHN T. NOEL žije a sdílí se o svou víru ve své vesnici na jihu Súdánu. INSIDE Story 13. Rybářova modlitba A. B. ARLOO V africkém státě Ghana má Církev adventistů sedmého dne silné zastoupení. I přesto zde zůstávají nedotčená místa jako je například oblast Afram na východě Ghany. Do této oblasti s nehostinným terénem a nepříznivým klimatem je velice těžké se dostat. Až do nedávna většina z 1,6 miliónů obyvatel žijících v této oblasti nikdy neslyšela adventní poselství. V roce 2002 tým z Globální misie vstoupil do oblasti Afram, aby zasel semínka evangelia. Jednoho dne se evangelisté dozvěděli, že Bůh už dávno před nimi připravil úrodnou půdu. Maxwell Vitashi je starý rybář žijící v této oblasti. Jednou pádloval na svém člunu proti proudu několik mil, aby našel dobré místo pro výlov. Když však zatáhl za sítě, člun se náhle převrhl a on se octl v prudkém proudu řeky. Maxwell plaval směrem k nejbližšímu břehu, ale řeka byla široká a jemu ubývalo sil. Bál se, že zemře. I když nebyl křesťan, modlil se: „Bože, zachraň mě.“ Najednou ucítíl, jak ho jakási síla postrčila do místa mezi dva pařezy. Zachytil se jich a nepouštěl, lapajíc po dechu. Rozhlédl se kolem sebe. Byl naprosto sám. Ruce už měl zkřehlé od studené vody a říkal si, jestli přece jen v řece nezahyne. Opět se modlil. Zničehonic se na řece objevil člun. Dva muži pádlovali směrem k Maxwellovi, vytáhli ho z vody a posadili do člunu. Dopádlovali ke břehu, kde ho jemně položili na zem. Maxwell si vydechl úlevou. Pak se rychle posadil, aby poděkoval mužů, kteří ho zachránili. Ale nikdo tam nebyl. Prohlédnul pobřeží i řeku, ale nikde nenašel jedinou známku po svých zachráncích. Maxwell doklopýtal do vesnice, kde všem pověděl, co se mu stalo. „Kdo byli ti muži?“ ptali se ho. Ale Maxwell nevěděl. Celý život žil v této oblasti a nikdy předtím je neviděl. Maxwell sice ztratil svůj člun, ale radoval se, že Bůh celého vesmíru sestoupil dolů, aby zachránil jeho život a zjevil svou přítomnost pokornému rybáři, který až doposud ani neznal Boží jméno. Když tým z Globální misie dorazil do vesnice krátce po Maxwellově zkušenosti, rybář je uvítal a pozval své přátele a rodinu, aby si poslechli a dozvěděli se o Bohu, který vyslýchá zoufalé modlitby. A. B. ARLOO je vedoucím Gloální misie a oddělení Sobotní školy ve východoghanském sdružení. Nové modlitebny ve středozápadní Africe Vystupujeme z kánoe a začínáme se proplétat mezi malými rákosovými chatrčemi na kůlech. Děti si hrají v blátě a prasata a kozy čmuchají mezi odpadky. Pomalu se blížíme k domku, z nějž zaznívá zpěv. Vyšplháme se po žebříku nahoru, kde nás uvítají zářivé úsměvy. Polovina přítomných je mladší 12 let, ale všichni jsou naši bratři a sestry adventisté sedmého dne. Tato část afrického Beninu je stále ještě ovládána čarodějnictvím. Stát se křesťanem-adventistou často znamená odloučení od rodiny a komunity. Přátelé jim často radí, aby požádali šamana o “juju”, tajemný prostředek k vyřešení jejich problémů. V takové situaci je často velmi těžké věrně stát na straně Boha, kterého nelze vidět. Ale tito úžasní křesťané dál slouží Bohu a jsou “světlem uprostřed temnoty”. Touží po tom, aby mohli mít své vlastní modlitebny - nejen z rákosí a větví, ale z materiálu, který je stejně pevný jako jejich víra. Když vidím jejich důvěru a odhodlání, chtěl bych jim pomoci... Dary 13. soboty v tomto čtvrtletí pomohou při výstavbě deseti nových modliteben nebo evangelizačních středisek ve středozápadní Africe.
Podobné dokumenty
Yasujiro Ozu: What did the lady forget analytický esej Úvod Struktura
a ulice ubíhá na okraji v pozadí. Narace je v tomto moment¥ na rozdíl od zbytku
lmu výjime£n¥ subjektivní a omezená. Zárove¬ je velmi nekomunikativní, nemáme tu²ení, kdo, kam a pro£ jede, nevíme a...
Misijní - Církev adventistů sedmého dne
nás doma za celý svůj život.
Během modlitebního týdne jsem odevzdal svůj život Ježíši. Chodil jsem do
kostela celý život, ale nikdo mi nikdy nanabídl, abych přijal Ježíše jako svého
Pána. Za nějaký...
Červen - Skaut.cz
veškerou naší myslí, všemi našimi projevy a konáním. Bude s námi všude, kde se
budeme pohybovat, v soukromí, v zaměstnání, ve skautském oddíle i na veřejnosti. Ne proto, abychom demonstrovali svoje...
Frolicha Čučuna
o velké balvany a po dvou kilometrech nás dovezl do mírnějších vod.
Naše první přistání pak spíše než eleganci připomínalo drtivý dopad. Přídí
jsme najeli na kamenitý ostrůvek
s několika stromy. Vy...