Vánoční Vídeň

Návštěva vánoční Vídně
Už několik let mě lákaly Vánoční trhy ve Vídni. Doma mi slibovali asi tři roky, že se tam pojedeme příští rok
podívat. Bylo zajímavé, že jak přešel rok, termín „příští rok“ pořád zůstával. V roce 2009 se konečně máma odhodlala a
šla koupit lístky do cestovní kanceláře. Samozřejmě, že jsem měl radost a moc jsem se těšil. Lístky prodávají s
předstihem, a tak zbýval celý měsíc do odjezdu.
Nevýhodou cestování autobusem do daleka je to, že jezdí brzy ráno. My jsme z Olomouce vyjížděli asi v 6
hodin. Jak jsme čekali na náš autobus a jak všichni okolo nás už někam nastupovali, začínali jsme se bát. Z ničeho nic k
nám přišel pán a zeptal se, jestli jedeme s jejich cestovkou. My souhlasili a začínali se bát ještě víc. Dovedl nás k malé
dodávce, do které jsme si měli nastoupit.
Souhlasili jsme, i když se nám moc nechtělo. Po
cestě nám vysvětlil, že z Olomouce nás jede jen
8 a to by nemělo cenu pro nás posílat celý
dvoupatrový autobus, tak na nás čeká v Brně...
Mimochodem, cesta autobusem je
pořádně nepohodlná, sedačky jsou na sebe
nalepené jako cihly ve zdi a není možné si
nějak pohodlně sednout nebo lehnout, pokud
se pokoušíte o spánek.
Po pár hodinách cesty jsme dorazili do
Vídně. Všichni se najednou probudili. Cesta
byla doprovázena výkladem z historie, ale
myslím si, že to stejně nikdo neposlouchal.
Výstup z autobusu byl
chaotický, asi 5 minut, než jsme měli
vystupovat, nám oznámili, že se máme
nachystat, že jak autobus zastaví, musíme všichni co nejrychleji opustit autobus. Protože za dlouhé stání se ve Vídni v
období Vánoc platí nemalé pokuty. Tak jsme je všichni poslechli, protože nikdo nechtěl platit za cestu víc, než musí.
Jako první jsme navštívili menší trh před palácem Schloss Schönbrunn. Většinu stánků tvořilo občerstvení
nebo punč, stejně jako v Olomouci. Za palácem byla velká zahrada, kterou bylo také možné navštívit. Čím dál jsme šli,
tím víc jsme stoupali do malého kopce, z jehož vrchu byl nádherný pohled na téměř celou Vídeň. Druhá a hlavní
zastávka našeho autobusu byla u Kunsthistorisches Museum. Vtipný byl komentář průvodců, že kdo přijde zpátky
pozdě, tak jede třeba vlakem nebo čím bude chtít (nebo na co bude mít dost peněz), a to ze stejného důvodu, kvůli
kterému jsme museli předtím tak rychle vystupovat.
U muzea nebylo jen jedno místo, kde by byly stánky, bylo jich tam hned několik, i na vzdálených místech od
sebe, kde bylo jen trochu víc místa. Množství stánků odpovídalo i to množství lidí, kteří v nich nakupovalo.
Průvodci chtěli, abychom ze začátku chodili s nimi a poslouchali jejich výklad, ale bylo možné se od nich hned
na začátku odtrhnout a vyrazit na nákupy. My jako nezkušení cestovatelé jsme zůstali s nimi, nechali se provést po okolí
a ukázat nejbližší trhy.
Zde se již trochu lišilo to, co se ve stáncích prodávalo. Sice se stále prodával punč a občerstvení, ale přibyly
obrazy, keramika, malé lahvičky s alkoholem (podobné, jako se podávají v letadle), různé cukrovinky, co se rozhodně v
Olomouci koupit nedají (marcipán v čokoládě, jablka v karamelu…) a další věci.
Bylo nám řečeno, že Brňák se ve Vídni neztratí, protože Vídeň v podstatě navrhovali stejní architekti jako Brno.
Ale co my, Olomoučáci, to nám nikdo neřekl.
Jak nás vystrašili tím, že autobus nebude čekat, tak jsme došli na místo nástupu asi s desetiminutovým
předstihem, ale autobus měl jaksi několik málo minut přes hodinu zpoždění. Ale ten důvod byl vcelku vtipný. Autobus
parkoval asi 150 metrů od toho místa, kde jsme měli nastupovat, ale ten nával Čechů, Slováků, Maďarů, Poláků a já
nevím čeho všeho ještě, ucpal všechny cesty, a tak se autobus pohyboval téměř nulovou rychlostí.
Ale zážitek to byl určitě skvělý, jak jsem se na něj tak dlouho těšil, tak se budu těšit, až se do Vídně zase
podívám.
Vojta Měchura