Příručka NATO - EU - NATO -OSN

Prírucka
ˇ ˇ
PŘÍRUČKA NATO
2001
Office of Information and Press
NATO - 1110 Brussels - Belgium
Bureau de l’information et de la presse
OTAN - 1110 Bruxelles - Belgique
ISBN 92-845-0173-3
HB0801CZE
© NATO 2001
ORGANIZACE SEVEROATLANTICKÉ
SMLOUVY
(NATO)
ČLENSKÉ STÁTY
Belgie, Kanada, Česká republika, Dánsko, Francie, Německo,
Řecko, Maďarsko, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko,
Polsko, Portugalsko, Španělsko, Turecko, Velká Británie, Spojené
státy americké.
Severoatlantická smlouva, podepsaná v dubnu 1949 ve Washingtonu,
vytvořila Alianci kolektivní obrany, v souladu s článkem 51 Charty Spojených
národů. Smlouva má neomezenou dobu platnosti. Dne 4.dubna 1999 jsme si
připomněli 50.výročí jejího vzniku.
V souladu s článkem 10 Severoatlantické smlouvy zůstává Aliance
otevřena dalším evropským státům připraveným hájit a podporovat její zásady
a přispívat k bezpečnosti severoatlantického prostoru. V roce 1952 se k
původním dvanácti členským státům Aliance připojily Řecko a Turecko, v roce
1955 je následovala Německá spolková republika, a v roce 1982 Španělsko.
Na vrcholném zasedání v červenci 1997 v Madridu vyzvaly hlavy států a
předsedové vlád další tři státy k zahájení rozhovorů o přistoupení k Alianci, a
dne 12. března 1999 se Česká republika, Maďarsko a Polsko staly formálně
členy NATO. Aliance spojuje v současnosti 17 evropských států se Spojenými
státy americkými a Kanadou.
Zároveň s vnitřní i vnější transformací Aliance, k níž dochází od konce
studené války, NATO vytvořilo Radu euroatlantického partnerství (EAPC) jako
fórum pro konzultace a spolupráci s partnerskými státy v celém
euroatlantickém prostoru. Aliance vypracovala rovněž intenzivní program
praktické spolupráce a pravidelných konzultací s 27 státy, které se zúčastňují
iniciativy programu Partnerství pro mír (PfP), který vznikl v roce 1994. NATO
rovněž vytvořilo nové struktury odrážející intenzivnější spolupráci s Ruskou
federací a partnerství s Ukrajinou, jakož i hlubší dialog se zainteresovanými
státy středomořské oblasti. Aliance provedla dalekosáhlou vnitřní i vnější
reformu a na prahu nového tisíciletí se přetvořila v přední nástroj míru a
stability v euroatlantickém prostoru.
V roce 1999 slavilo NATO 50. výročí svého založení. V dubnu téhož roku
1999 se ve Washingtonu konal summit Aliance, právě v době vyvrcholení
kosovského konfliktu, v době, kdy členské státy NATO vedly leteckou ofenzívu
za účelem ukončení etnických čístek a porušování lidských práv, kterých se
3
zde dopouštěla vláda Federativní republiky Jugoslávie. Boje se skončily v
červnu stejného roku, srbské ozbrojené síly se stáhly, a na území se rozvinuly
Kosovské mírové síly (KFOR) pod velením NATO, pověřené Radou
bezpečnosti OSN na základě Vojensko-technické dohody uzavřené 9.června.
Washingtonský summit byl zaměřen na tuto přetrvávající krizi v Kosovu a
projednával otázky týkající se budoucí stability v jihovýchodní Evropě. Další
jednání a usnesení ve Washingtonu zahrnovala schválení a zveřejnění
revidované Strategické koncepce Aliance, přijetí Akčního plánu členství (MAP),
schválení opatření pro zvýšení úrovně programu Partnerství pro mír (PfP), a
rovněž zahájení nových iniciativ orientovaných na přizpůsobení obranných
schopností členských států NATO měnícím se požadavkům, a dodat nový
impuls snahám o omezení proliferace zbraní hromadného ničení.
Následující vývoj uvnitř Aliance se orientoval především na posílení
programu Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) v rámci Aliance,
na rozvoj potřebných struktur pro spolupráci mezi NATO a Evropskou unií v
důsledku usnesení EU týkající se rozvoje své operační úlohy při řízení
krizových situací a mírových operací.
****
Emblém NATO jako symbol Atlantické aliance byl přijat Severoatlantickou
radou v říjnu roku 1953. Kruh znamená jednotu a spolupráci, větrná růžice
kompasu je znakem společné cesty k míru, na niž se vydaly členské státy
Aliance.
4
OBSAH
Poznámka vydavatele
Úvod generálního tajemníka
Jak používat Příručku
Předmluva
10
11
14
16
ČÁST I
KAPITOLA 1:
CO JE NATO?
Vznik a počátky Aliance
Základní bezpečnostní úkoly
KAPITOLA 2:
TRANSFORMACE ALIANCE
Nové bezpečnostní prostředí v Evropě
Nové instituce
Strategická koncepce Aliance
Úloha spojeneckých ozbrojených sil a transformace obranného
postoje Aliance
Iniciativa k obranné schopnosti NATO
Jaderné síly v novém bezpečnostním prostředí
KAPITOLA 3:
35
39
42
46
49
52
OTVÍRÁNÍ ALIANCE DALŠÍM STÁTŮM
Proces rozšiřování NATO
Partnerství pro mír
Spolupráce mezi NATO a Ruskou federací
Partnerství NATO s Ukrajinou
Středomořský dialog Aliance
Iniciativa NATO v jihovýchodní Evropě
KAPITOLA 4:
29
30
59
65
77
84
88
90
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ IDENTITA
Vývoj Evropské bezpečnostní a obranné identity
Spolupráce NATO – Zapadoevropská unie
Vztahy NATO – Evropská unie
95
98
100
5
KAPITOLA 5:
OPERAČNÍ ÚLOHA ALIANCE PŘI UDRŽOVÁNÍ MÍRU
Proces nastolení míru v bývalé Jugoslávii
Postup mírového procesu v Bosně a Hercegovině
Úloha NATO ve vztahu ke konfliktu v Kosovu
Porušování lidských práv v oblasti Kosovo a humanitární pomoc
Mírových sil KFOR
KAPITOLA 6:
105
118
122
129
ÚLOHA ALIANCE PŘI KONTROLE ZBROJENÍ
Vývoj v oblasti jaderných, biologických a chemických zbraní
Vývoj v oblasti kontroly konvenčního zbrojení a odzbrojení
Politická koncepce Aliance v otázce šíření zbraní hromadného ničení
137
140
142
ČÁST II
KAPITOLA 7:
POLITICKÉ KONCEPCE A ROZHODOVÁNÍ
Hlavní politické a rozhodovací instituce Aliance
Politický konsenzus a společné rozhodování
Řízení krizových situací
Rozsah obrany
Jaderná politika
Ekonomika
Veřejná informace
KAPITOLA 8:
PROGRAMY A ČINNOSTI
Spotřební logistika
Hlavní logistické funkce
Spotřební logistika a operace k zabezpečení míru
Organizace výroby a logistiky
Spolupráce, plánování a standardizace ve zbrojení
Komunikační a informační systémy
Civilní a vojenská koordinace řízení leteckého provozu
Protivzdušná obrana
Civilní nouzové plánování
Vědecká spolupráce
Životní prostředí a společnost
6
147
150
153
154
157
159
162
171
175
178
178
179
181
182
184
186
190
193
KAPITOLA 9:
SPOLEČNĚ FINANCOVANÉ ZDROJE: ROZPOČTY A FINANČNÍ MANAGEMENT
NATO
Zásady společného financování
Sdílení nákladů
Civilní rozpočet
Vojenský rozpočet
Program bezpečnostních investic NATO
Řízení zdrojů
Finanční řízení
Finanční revize
KAPITOLA 10:
CIVILNÍ ORGANIZACE A STRUKTURY
Ústřední sídlo NATO
Stálí zástupci a národní delegace
Generální tajemník
Mezinárodní sekretariát
Kabinet generálního tajemníka
Úřad generálního tajemníka
Výkonný sekretariát
Informační a tiskový úřad
Bezpečnostní úřad NATO
Divize politických záležitostí
Divize obranného plánování a operací
Divize zabezpečování obrany
Štáb ústředí NATO pro konzultace, velení a řízení (NHQC3S)
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního nouzového
plánování
Divize pro vědu a životní prostředí
Úřad managementu
Úřad finančního revizora
Úřad předsedy Hlavního výboru pro zdroje
Úřad předsedy rozpočtových výborů
Mezinárodní komise auditorů
Výrobní a logistické organizace NATO
KAPITOLA 11:
199
201
202
203
203
204
204
207
217
217
217
218
219
219
219
220
221
221
223
226
228
229
231
232
232
232
233
233
233
VOJENSKÁ ORGANIZACE A STRUKTURY
Vojenský výbor
Strategičtí velitelé
Mezinárodní vojenský štáb
Zastoupení partnerských států
237
239
239
244
7
KAPITOLA 12:
STRUKTURA VOJENSKÉHO VELENÍ
Úloha integrovaných vojenských sil
Vývoj nové vojenské struktury
Důsledek rozvoje Evropské bezpečnostní a obranné identity
Koncept Mnohonárodního vícevojskového seskupení sil (CJTF)
Interní přizpůsobování ozbrojených sil Aliance
Nové koncepty velení a řízení
Vojenská struktura
Rozšíření NATO a přistoupení nových států k Alianci
Činnost a iniciativy Partnerství pro mír
Rozšíření konzultací a spolupráce
KAPITOLA 13:
KLÍČ K HLAVNÍM VÝBORŮM NATO
PARTNERSTVÍ A DIALOGU
A
ORGÁNŮM SPOLUPRÁCE,
Klíč k hlavním výborům NATO
Klíč k orgánům spolupráce, partnerství a dialogu
KAPITOLA 14:
303
305
309
312
314
316
317
319
323
324
325
327
329
ŠIRŠÍ INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC BEZPEČNOSTI
Organizace spojených národů
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
Evropská unie
Západoevropská unie
Evropská rada
8
273
297
KLÍČ K ORGANIZACÍM, AGENTURÁM, ÚŘADŮM A OSTATNÍM
PODŘÍZENÝM ORGÁNŮM
Úvod
Spotřební logistika
Výrobní logistika a zařízení
Standardizace
Civilní nouzové plánování
Řízení letového provozu a protivzdušná obrana
Létající systém uvědomování a řízení protivzdušné obrany
Komunikační a informační systém
Elektronický boj
Meteorologie
Vojenská oceánografie
Věda a technika
Vzdělávání a výcvik
KAPITOLA 15:
247
249
250
251
252
254
255
267
268
269
339
342
352
359
368
KAPITOLA 16:
PARLAMENTNÍ A NEVLÁDNÍ ORGANIZACE
Parlamentní shromáždění NATO
Sdružení Severoatlantické smlouvy
Mezispojenecká konfederace důstojníků v záloze
Mezispojenecká konfederace důstojníků zdravotnických služeb
v záloze
373
376
382
383
Dodatek 1:
Běžně užívané zkratky
389
Dodatek 1:
Doplňující informace
417
Dodatek 1:
Chronologie
423
Ilustrace
•
•
•
•
•
•
•
•
•
Civilní a vojenská struktura NATO
Hlavní výbory NATO
Instituce partnerství, dialogu a spolupráce
Mezinárodní sekretariát NATO
Divize Mezinárodního sekretariátu
Vojenská struktura NATO
Vojenská struktura – Velitelství spojeneckých sil v Evropě
Vojenská struktura – Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku
Mezinárodní vojenský štáb
Severoatlantická smlouva
535
536
537
538
539
540
541
542
543
545
9
POZNÁMKA VYDAVATELE
Od vydání příručky NATO u příležitosti 50. výročí vstoupily do Aliance
další tři státy a událo se mnoho jiných důležitých událostí. Mezi ně patří
zahájení leteckých operací proti vojenským strukturám srbské vlády
zodpovědné za etnické čistky v Kosovu, rozmíštění Kosovských mírových sil
(KFOR) pod vedením NATO v červnu 1999 a nové iniciativy přijaté na
Washingtonském summitu v dubnu 1999, včetně zveřejnění nové strategické
koncepce Aliance.
V tomto vydání jsou zahrnuty tyto i jiné důležité události včetně změn
týkajících se struktury vojenského velení NATO, rozvoje Evropské
bezpečnostní a obranné identity (ESDI), zavádění programu Iniciativy
obranných schopností (DCI), zvyšování úrovně Partnerství pro mír (PfP) a
Rady euroatlantického partnerství (EAPC), realizace Akčního plánu členství
(MAP), vývoje vztahů NATO-Rusko a NATO-Ukrajina, rozšiřování dialogu
Aliance se státy v oblasti Středozemního moře, pokroku v souvislosti s
iniciativami v jihovýchodní Evropě, a rozvoje v ostatních sférách činnosti
Aliance jako je zavádění opatření nutných pro kontrolu zbrojení a nešíření
zbraní hromadného ničení.
Jedna z úvodních statí s názvem “Jak používat příručku” je průvodcem
náplně hlavních kapitol popisující nedávný vývoj politických orientací v
hlavních sférách činnosti Aliance (Část I), a synopsí následujících kapitol
popisujících organizaci a struktury NATO (Část II). Předmluva k tomuto vydání
nabízí souhrn hlavních událostí, které vytyčovaly politické tendence Aliance
během posledních deseti let.
Informace obsažené v tomto vydání zahrnují vývoj a fakta do konce
března roku 2001. Aktualizovaná verze on-line Příručky NATO a další
informace týkající se současné situace a rovněž oficiální prohlášení a
komuniké jsou k dispozici na webové stránce NATO (www.nato.int).
10
ÚVOD GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
Toto nové vydání Příručky NATO poskytuje celkový přehled o
Severoatlantické alianci na počátku nového tisíciletí. Představuje Alianci
hluboce ovlivněnou a přeměněnou bouřlivými změnami minulých deseti let,
připravenou plnit čtyři zásadní úkoly, se kterými je dnes konfrontována.
Za prvé, Aliance musí plnit svou základní a stálou povinnost vůči svým
členům, kterou je ručení za jejich bezpečnost a nezávislost. Za druhé, Aliance
musí prosazovat bezpečnost v partnerských státech celé Evropy
prostřednictvím bilaterálních partnerství a multilaterální kooperace. Za třetí,
současně, Aliance musí být připravena podporovat snahy mezinárodního
společenství bránit krizím a konfliktům, a v případě jejich vzniku zamezit jejich
dalšímu šíření, a pomáhat implikovaným stranám v řešení politickými
prostředky, a ne použitím ozbrojených akcí.
Za čtvrté, pro plnění těchto úkolů musí Aliance vytvořit spravedlivější
rovnováhu ve vztazích na úrovni transatlantického partnerství, jenž je jádrem
Severoatlantické aliance, a to cestou posilňování úlohy Evropy v řízení
krizových situací a mírových operací. Tento proces spočívá v upevňování
Aliance a v poskytování možností pro řízení krizových situací, které NATO
může podporovat bez toho, aby nutně převzalo vedoucí úlohu v každé krizové
situaci, která nastane v Evropě. Dále spočívá v zavedení větší pružnosti a
lepších možností pro odvrácení nebo ukončení konfliktu, ne však ve změně
podstaty kolektivní obrany, jejíž hlavním garantem je Aliance.
Aliance popsaná v této příručce není zajisté Aliancí, která se ocitla
zbavena svého poslání po skončení studené války, přes předpovědi některých
politických expertů, že Aliance ztratí svůj smysl existence. Přesněji vyjádřeno,
je to Aliance, která musela zvládnout proces vlastní podstatné modernizace a
změn, aniž by jakkoliv ztratila operační schopnosti plnit své úkoly, a bez
opožďování rozvoje prostředků nezbytných pro výkon nových funkcí, které
vyžadují její členské státy. Dilema nebylo jak identifikovat svoji novou úlohu,
ale spíše jak nejlépe se chopit příležitosti řízení bezpečnostního programu,
který stanovily členské státy při jejím vzniku, a kterým je především zachovávat
svobodu, společné kulturní dědictví a civilizaci jejich národů. Hlavní úkol
NATO, daleko vzdálený vytváření své vlastní role, spočíval v tom, aby bylo
zajištěno, že její existující úkoly nebudou kompromitovány příliš mnohými nebo
příliš širokými požadavky na její prostředky.
Aliance není světovým četníkem. V minulosti již prokázala, že je
úspěšným katalyzátorem pro vznik účinných mnohonárodních ozbrojenych sil,
jako například SFOR v Bosně a Hercegovině, nebo Mírové síly KFOR v
Kosovu, že je schopna zajistit plnění mírových dohod a vybudovat základy pro
11
budoucí stabilitu v místech konfliktů euroatlantické oblasti. Aliance není
klubem, ve kterém se členství získává na pouhou žádost, ale mezivládní
bezpečnostní aliancí, která pro členské státy znamená náročné závazky a
velkou odpovědnost, ale rovněž určité výhody. Aliance není monolitický,
sebeurčující útvar; je to úmluva mezi členskými státy, které mohou využít její
aplikace k účelům na kterých se společně dohodly, ale která je také limitována
ve svém rozsahu, prostředcích a způsobilosti této aplikace, které členské státy
sami stanoví. Aliance není rovněž nástrojem pro předvádění síly jednotlivých
členských států, ale soustavou umožňující každé členské zemi určit svůj
národní zájem v širším kontextu souladu mezi členy Aliance jako celku.
Členské státy demonstrovaly oddanost těmto hodnotám v postupných
usneseních určených pro přizpůsobení Aliance novým poměrům a moderním
potřebám. Jejich snahy byly podporovány úspěchem různých forem partnerství
s nečlenskými státy, na bilaterální úrovni praktickou spoluprácí v rámci
Partnerství pro mír, a politicky prostřednictvím konzultací na multilaterálním
fóru v Radě euroatlantického partnerství. Hodnota přikládaná tomuto
kooperačnímu úsilí se manifestuje v jasném úsilí o přistoupení k Alianci, kterou
projevily již četné angažované státy, což je rovněž zřejmé z konstruktivní účasti
zemí, které v současné době ještě neaspirují na členství v Alianci. Kromě toho,
dosažený stupeň spolupráce v bilaterálních vztazích mezi NATO a Ruskou
federací slouží ke zdůraznění obrovského přínosu, který mohou z tohoto
procesu získat všechny zainteresované strany, i přes nevyhnutelné související
těžkosti. Mezi NATO a Ukrajinou bylo rovněž dosaženo takového stupně
porozumění a spolupráce, který má pozitivní důsledky pro všechny
zainteresované strany.
Rozhodnutí Aliance, vycházející ze série zasedání v rámci summitů, které
poznamenaly její historii od konce studené války, položily základ pro šíření
kultury dialogu a spolupráce v oblasti problematiky bezpečnosti, která byla
zavedena mezi členskými státy NATO již před lety. Díky činnosti mírových sil
pod velením NATO, které podporují mírový vývoj v Bosně a Hercegovině a v
Kosovu, tato kultura rostoucí měrou ovlivňuje proces smiřování mezi různými
společenstvími, a pomáhá vybudovat základy pro budoucí spolupráci ve velmi
problémovém balkánském regionu. V jiných doménách, jako je Dialog se
středomořskou oblasti, byly položeny základy pro otevřená jednání a vzájemné
porozumění, které jsou nezbytné pro další budoucí spolupráci.
Hlavní směry vývoje v každé z této rozhodující oblasti činnosti Aliance
jsou popsány v této příručce. Jsou zde rovněž popsány adaptační procesy
umožňující hlavní postupy nezbytné pro opětné vyrovnání transatlantických
vztahů, které jsou jádrem spolupráce mezi státy Aliance. Jedná se o úkol s více
aspekty, který zahrnuje na jedné straně konzultace a spolupráci s institucemi
zapojenými do rozvoje úlohy Evropy na poli obrany a bezpečnosti, zejména se
12
Západoevropskou unii, a nyní stále více s Evropskou unii; na druhé straně,
zavedení praktických opatření pro zajištění operační způsobilosti nutné pro
zdokonalení evropské bezpečnosti a celkové posílení spolupráce v Alianci,
které patří mezi hlavní cíle. Vývoj Evropské bezpečnosti a obranné identity
(ESDI) a zavádění Iniciativy obranné schopnosti Aliance (DCI), které má vliv na
celou Alianci, ale bude rovněž oporou ESDI, jsou neoddělitelnou součástí
programu Aliance. Úspěšné zakončení těchto akcí je provořadým z úkolů,
které jsem si předsevzal pro období výkonu mé funkce generálního tajemníka.
Existuje pouze jedno kritérium pro měření úspěchů všech iniciativ a akcí:
do jaké míry slouží zájmům občanů euroatlantické oblasti jako celku. Své cíle
splní pouze za předpokladu, že zajišťují větší bezpečnost, vyšší stabilitu a lepší
systémy pro řešení krizových situací. Je tedy zapotřebí více než kdy jindy, aby
volba iniciativ a akcí a rozhodnutí byly dobře známy a pochopeny širokým
veřejným míněním v členských a partnerských zemích NATO. Bez toho mohou
jednotlivé vlády dosáhnout, dlouhodobě, jen málo. Mají proto odpovědnost se
ujistit, že sledované politické linie v souladu s národními zájmy jsou předloženy
veřejnému mínění, a že jsou podloženy odpovídajícími fakty, čísly a
odůvodněními.
Jsem proto velmi potěšen, že mohu tuto knihu opatřit předmluvou, a
rovněž ji doporučit všem zájemcům o tuto tématiku, a zároveň je vyzvat k
účasti, z titulu profesionálního nebo soukromého, na diskusi kterou si zasluhují
výše uvedené otázky. Není nic absolutního v procesu zabezpečování
nejlepšího a nejstabilnějšího prostředí pro budoucí politický, ekonomický a
sociální rozmach našich zemí; těžká je pouze volba iniciativ a akcí. Úlohou
vlád je uskutečnit tu správnou volbu; úlohou veřejného mínění je aktivní účast
na diskusním procesu, a je-li třeba, podrobit konvenční myšlení kritice.
Organizace jako NATO musí být připraveny zpřístupnit maximálně možné
množství informací. Bez těchto informací hrozí nebezpečí, že debata o
vážných a komplexních problémech se stane nevyvážená a zavádějící. Je mi
skutečně velkou ctí, že mohu uvést a podepsat tuto příručku a jsem
přesvědčen, že lepší chápání zde obsažených informací přispěje pozitivně k
veřejným diskusím, kterým otázky bezpečnosti musí být stále předkládány.
13
JAK POUŽÍVAT PŘÍRUČKU
První část příručky začíná přehledem o vzniku a počátcích Aliance a o
jejich základních bezpečnostních úlohách (Kapitola 1), následuje hodnocení
faktorů, které se podílely od konce studené války na vytváření nového
bezpečnostního prostředí a umožnily transformaci NATO (Kapitola 2).
Následující kapitoly prvé části popisují nejprve otevření Aliance novým
členům jednak prostřednictvím procesu rozšířování, jednak multilaterálními a
bilaterálními formami spolupráce v rámci Rady euroatlantického partnerství,
Partnerství pro mír, Středomořského dialogu Aliance, Zakládajícího aktu
NATO-Rusko, Zvláštního partnerství NATO-Ukrajina (Kapitola 3); dále vznik
programu Evropské bezpečnostní a obranné iniciativy uvnitř Aliance a
intenzifikace relevantních forem spolupráce na počátku se Zapadoevropskou
unií, a poté s Evropskou unii (Kapitola 4); následovně praktickou operační
činnost, které se NATO věnuje na úseku mírových operací a ve sféře kontroly
zbrojení a opatření týkající se omezení šíření zbraní hromadného ničení
(Kapitoly 5 a 6).
Druhá část příručky popisuje způsob, jakým se vypracovávají politické
postupy a jak se schvalují rozhodnutí v rámci Aliance a shrnují jednotlivé úkoly
hlavních rozhodujících orgánů NATO (Kapitola 7). Následující kapitoly se
zaobírají programy a aktivitami, které jsou hlavní oporou účinnosti Aliance v
mnoha různých oblastech plánování a spolupráce, jenž společně vytvářejí
dnešní postup bezpečnostní politiky. Jedná se o poskytování informací na
úseku logistiky, standardizace, komunikací, výzbroje, řízení leteckého provozu,
protivzdušné obrany, které umožňují ozbrojeným silám členských a
partnerských států NATO společnou operativnost. Jsou rovněž poskytovány
informace o činnosti v oblasti civilního nouzového plánování a odstraňování
následků neštěstí, vědecké spolupráce a kooperace na úseku ochrany
životního prostředí a sociální problematiky (Kapitola 8).
Tyto programy a aktivity jsou podporovány organizačními opatřeními a
strukturami nezbytnými pro usnadnění výměny informací, konzultací a
rozhodovacích procesů, a administrativními a rozpočtovými procesy různých
úseků působnosti. Kapitoly 7 až 14 proto poskytují údaje o postupech, které
umožňují procesy schválení rozhodnutí, o mechanizmech a systémech řídících
správu finančních zdrojů a vedení společně financovaných rozpočtů, o civilní a
vojenské organizaci, strukturách a úřadech založených Aliancí za účelem
zajištění její úlohy, v souladu s rozhodnutími kolektivně přijatými členskými
státy.
Význam práce vykonané jinými mezinárodními organizacemi na úseku
bezpečnosti, nezávisle, nebo ve spolupráci s Aliancí, stejně jako vzájemně
14
sílící charakter jejich úloh, jsou popsány v Kapitole 15, která se zabývá
všeobecným institucionálním rámcem bezpečnosti.
Na závěr jsou v Kapitole 16 popsány tři další autority ovlivňující vývoj
bezpečnostní politiky: Parlamentní shromáždění NATO, které zajišťuje
rozhraní na mezinárodní úrovni mezi legislativními a exekutivními koncepcemi
bezpečnostní politiky v jednotlivých členských a partnerských státech;
Sdružení atlantické smlouvy, které spojuje určitý počet nevládních organizací
angažovaných v informování veřejnosti o úlohách a politických koncepcích
NATO; a Mezispojenecká konfederace důstojníků v záloze, která na
mezinárodní úrovni organizuje různé aktivity za účasti civilistů jednotlivých
členských států, kteří jsou dnes důstojníky v záloze.
Běžně používané zkratky a zdroje dalších informací jsou uvedeny v
Dodatcích 1 a 2.
Příručku NATO vydal Informační a tiskový úřad NATO, pod vedením
generálního tajemníka, jako referenční publikace o Alianci a o jejich politických
zásadách. Její obsah vyjadřuje co možná nejvěrnějším způsobem konsensus
mezi jednotlivými členskými státy, který tvoří základ všech usnesení a
rozhodnutí Aliance. Tato příručka však není oficiálním textem NATO, a proto
nemůže obsahovat formální stanoviska nebo názory jednotlivých vlád
členských států ke každé uvedené problematice.
Doplňující informace a údaje o NATO a úřední texty komuniké a
prohlášení vydaných Severoatlantickou radou jsou k dispozici na webové
stránce NATO (www.nato.int).
15
PŘEDMLUVA
NATO DNES –
OD
ŘÍMA PO WASHINGTON
V určitých rozhodujících momentech své existence se NATO schází na
konferencích na nejvyšší úrovni za účasti předsedů vlád a nejvyšších státních
představitelů. Přítomnost premiérů a prezidentů a jejich přímá účast na
rozhodování vzájemnou dohodou upoutává zájem široké veřejnosti o tato
jednání a dodává jim zvýšený historický význam.
Do roku 1991, zásadní přeměna prostředí mezinárodní bezpečnosti, která
charakterizovala konec osmdesátých let, ovlivnila formu nové Aliance, jenž se
měla realizovat v několika následujících letech. První ze série čtyř konferencí
na nejvyšší úrovni, které měly vytýčit směry přizpůsobení Aliance během
příštího desetiletí, se konala v Římě v listopadu 1991. Následoval summit v
Bruselu v lednu 1994 a dvě další důležitá setkání na nejvyšší úrovni, v Madridu
v červenci 1997, a ve Washingtonu v dubnu 1999.
Rytmus změn vyvolaný těmito setkáními byl v mezidobích stimulován
častými zasedáními ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany. Schůzka
ministrů zahraničních věcí v portugalské Sintře v květnu 1997 dala především
podnět k rozšíření spolupráce s jinými státy v oblasti bezpečnosti a vytvořit
příslušné struktury pro řízení tohoto procesu.
SUMMIT V ŘÍMĚ – LISTOPAD 1991
Strategická koncepce přijatá nejvyššími státními a vládními představiteli
členských států NATO v listopadu 1991 stanovila široký přístup k bezpečnosti
na základě dialogu, kooperace a zachování schopnosti kolektivní obrany.
Spojila politické a vojenské komponenty bezpečnostní politiky do souvislého
celku, zakládajíce kooperaci s novými partnery ve střední a východní Evropě
jako neoddělitelnou součást strategie Aliance. Tato koncepce snížila závislost
Aliance na jaderných zbraních a schválila podstatné změny ve sjednocených
ozbrojených silách NATO, včetně významného snížení jejich velikosti a stavu
vojenské pohotovosti, zdokonalení mobility, pružnosti a schopnosti
přizpůsobení na různé nepředvídané situace, a rovněž širšího nasazení
mezinárodních jednotek. Byla učiněna opatření pro modernizaci struktur velení
NATO a přizpůsobení dispozic a postupů obranného plánování Aliance, zvláště
z hlediska přizpůsobení budoucím požadavkům řízení krizových situací a
akcím v rámci dozoru nad udržováním míru.
16
Na římském summitu vedoucí činitelé spojenců rovněž vydali Prohlášení
o míru a spolupráci, které definovalo budoucí poslání a orientace NATO jednak
ve vztahu k celkové institucionální soustavě v rámci budoucí bezpečnosti
Evropy, jednak ve vztahu k rozvíjejícímu se partnerství a spolupráci se státy
střední a východní Evropy. Prohlášení zdůraznilo podporu Aliance jednotlivým
opatřením podniknutým v zemích střední a východní Evropy v oblasti
transformace jejich politických systémů, byla jím nabídnuta praktická asistence
v zájmu úspěšného zvládnutí tohoto velmi obtížného procesu, byla jim
adresována pozvání k účasti na příslušných pracovních aktivitách Aliance, a
nabídnuty odborné zkušenosti a znalosti v oblasti politické, vojenské,
ekonomické a vědecké. Za tím účelem byla založena Rada severoatlantické
spolupráce (NACC), pověřená sledováním dalšího vývoje tohoto partnerství.
Po zveřejnění tohoto Prohlášení o míru a spolupráci byla na zasedáních
ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany a na stálých zasedáních
Severoatlantické rady přijata další opatření týkající se procesu adaptace a
transformace Aliance. Zvláště je třeba zdůraznit tři oblasti činnosti: především
institucionální, politický rámec vytvořený pro rozvoj vztahů mezi NATO a
spolupracujícími partnery ve střední a východní Evropě, dále rozvoj spolupráce
v obranné a vojenské sféře, a nakonec úloha NATO na úseku řízení krizových
situací a dozoru nad zachováváním míru.
V prvé oblasti, zabývající se institucionální problematikou, bylo první
důležitou událostí zahajovací setkání Rady severoatlantické spolupráce, které
se konalo dne 20.prosince 1991 za účasti ministrů zahraničních věcí nebo
zástupců členských států NATO, šesti států střední a východní Evropy a třech
baltských států. Úlohou NACC bylo ulehčit spolupráci na poli bezpečnosti a s
ní spojených otázek mezi zúčastněnými státy na všech úrovních, a rovněž
kontrolovat proces rozvoje užších institucionálních vazeb a informačních
spojení mezi těmito zeměmi. Jedenáct států na území bývalého Sovětského
svazu vytvořilo Společenství nezávislých států (CIS), a v březnu 1992 se k
připojilo k této akci. Gruzínsko a Albánie se připojily v dubnu a červnu 1992; v
roce 1997, kdy byla NACC nahrazena Radou euroatlantického partnerství
(EAPC), celkový počet spolupracujících partnerů v rámci NACC činil 22.
Spolupráce NACC byla založena na Pracovních plánech, které se původně
připravovaly každoročně, a od roku 1995 se již připravovaly na dvouletá
období. Rada euroatlantického partnerství na tomto úseku byla ještě
praktičtější a vypracovala Akční plán EAPC na léta 1998-2000 jako bázi pro
svoji činnost.
V druhé oblasti, týkající se obranné a vojenské koncepce, se ministři
obrany členských států NATO sešli poprvé se spolupracujícími partnery dne
1.dubna 1992 za účelem jednání o prohloubení dialogu a prosazování
spolupráce v rámci problematiky spadající do jejich kompetence. Vojenský
17
výbor se poprvé sešel na zasedání o spolupráci dne 10.dubna 1992. Dále se
konala se spolupracujícími partnery pravidelná setkání jednak na úrovni
ministrů obrany, jednak na úrovni Vojenského výboru. Paralelně s těmito
multilaterálními zasedáními se rozvíjely bilaterální styky a spolupráce mezi
ministerstvy obrany a na armádní úrovni.
Ve třetí oblasti, vztahující se na krizové situace na území bývalé
Jugoslávie a na jiných územích, se pozornost soustředila stále rostoucí měrou
na úlohu Aliance při řízení těchto krizových situací a dozoru nad zachováváním
míru, především však na podporu mírových operací jednotek OSN. Hlavní
iniciativy podniknuté Aliancí v této oblasti jsou popsány v Kapitole 5.
Konzultace a spolupráce v rámci NACC měly velmi rozmanitý charakter,
ale byly soustředěny zejména na politické a bezpečnostní problémy, dozor nad
zachováním míru, koncepční metody pro kontrolu zbrojení i procesu
odzbrojení, problematiku obranného plánování a vojenské záležitosti,
demokratické koncepce vztahů mezi civilními a armádními složkami, přechod
ze zbrojní výroby na civilní, mírovou výrobu, výdaje a rozpočet na zbrojení,
vědeckou spolupráci, problémy související s vojenskými aspekty ochrany
životního prostředí, šíření informací o NATO v zemích spolupracujících
partnerů, konzultace strategického plánování a civilní a vojenské řízení
leteckého provozu.
SUMMIT V BRUSELU – LEDEN 1994
Na bruselském zasedání Severoatlantické rady na nejvyšší úrovni v lednu
1994 zahájilo NATO novou velkou iniciativu v rámci posílení stability a
bezpečnosti v celé Evropě. Členové Rady severoatlantické spolupráce
(NACC) a ostatní státy byly vyzvány, aby se připojily k novému, dalekosáhlému
programu spolupráce s NATO, známému jako Partnerství pro mír (PfP).
Partnerství se od té doby stalo základním článkem bezpečnosti v
euroatlantickém prostoru a v NATO dnes sehrává jednu z hlavních rolí.
Pozvání k Partnerství bylo adresováno všem státům zúčastněným v Radě
severoatlantické spolupráce (NACC), a dalším státům, zúčastněným v
Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE), které jsou schopny a
ochotny se podílet na tomto programu. Aktivita jednotlivých partnerů je
založena na společně vypracovaných individuálních programech partnerství.
Rozsah a cíle Partnerství pro mír a jeho vývoj a následné rozšíření jsou
popsány v Kapitole 3.
Na zasedání v portugalské Sintře, v květnu 1995, Radu severoatlantické
spolupráce (NACC) nahradila Rada euroatlantického partnerství (EAPC),
jejímž posláním bylo zahájit nové údobí spolupráce. Základní principy EAPC
18
byly vypracovány za úzké spolupráce mezi Aliancí a partnerskými zeměmi, a
vyjádřeny v Základním aktu Rady euroatlantického partnerství (EAPC).
Přijetí Základního aktu EAPC bylo výrazem odhodlání 44 zúčastněných
států povýšit vzájemnou politickou a vojenskou spolupráci na kvalitativně
novou úroveň. Tento dokument znovu potvrdil společný závazek členských
států posilovat a šířit mír a stabilitu v euroatlantickém prostoru. Společné
hodnoty a zásady zakládající tento závazek jsou objasněny v Rámcovém aktu
Partnerství pro mír (PfP) [viz Příručka NATO – Dokumentace, zvláštní
publikace]. Rada euroatlantického partnerství (EAPC) poskytuje ve skutečnosti
globální strukturu pro politické a bezpečnostní konzultace a pro intenzivnější
spolupráci formace Partnerství pro mír.
V prosinci 1997 přijala EAPC Plán činnosti, který interpretuje přání členů
EAPC rozvíjet pevnější a aktivnější vzájemné partnerství. Jedním z hlavních
záměrů tohoto Plánu činnosti bylo upřesnění a prohloubení politických a
bezpečnostních konzultací a spolupráce v rámci EAPC, a zvýšení
transparentnosti mezi 44 členskými státy. Ministři zahraničních věcí států
EAPC rovněž schválili zásady vytvoření Euroatlantického koordinačního
střediska reakce na katastrofy a Euroatlantické jednotky reakce na katastrofy.
Rada euroatlantického partnerství nabízí příležitost pro zaměřené
multilaterální konzultace a intenzivní reálnou spolupráci v oblasti regionálních
otázek, a rovněž prostor pro větší transparentnost a důvěru mezi všemi jejími
členskými státy v oblasti bezpečnostní problematiky.
Dva důležité principy jsou zdrojem úspěchu spolupráce mezi členy Aliance
a jejími partnery v rámci Partnerství pro mír a Rady euroatlantického
partnerství: za prvé otevřenost, neboť příležitost k politickým konzultacím a
praktické spolupráci mají všechny členské a partnerské státy Aliance; za druhé
sebeodlišení, neboť každý partner může individuálně rozhodnout o úrovni a
sférách spolupráce s Aliancí. V souladu s těmito zásadami se EAPC může,
buď na plenárních zasedáních, nebo v omezeném složení zahrnující členské
země Aliance a různě formované skupiny partnerských států, soustředit na
projednání jednotlivých pracovních otázek, nebo, na schůzkách ad hoc, na
řešení regionálních problémů. Okruh předmětů spolupráce pod záštitou EAPC
měl rovněž stoupající tendenci. Byly uskutečněny další různé akce, založené
vždy na principech otevřenosti a sebeodlišení, týkající se zvláště
ekonomických problémů obrany, vědy, otázek vlivu obrany na životní prostředí,
a rovněž spolupráce při udržování míru a připravenosti na civilní nouzové
situace.
Partnerství pro mír ve své zdokonalené formě zůstává nepochybnou
součástí praktické spolupráce v obranné a vojenské oblasti ve flexibilním
systému Rady euroatlantického partnerství. Většina partnerských států zřídila
19
rovněž diplomatické mise při NATO, které významně přispívají ke vzájemné
komunikaci a kontaktům ve všech těchto sférách.
SUMMIT V MADRIDU – ČERVENEC 1997
Madridský summit v červenci 1997 byl mimořádně význačnou událostí,
neboť se stal mezníkem znamenajícím završení hlavních iniciativ
realizovaných Aliancí v posledních pěti až šesti letech. Summit současně
oznámil přechod do nového, náročného stádia dalšího rozvoje NATO, ve
kterém nové přijaté struktury a koncepce, přijaté jako reakce na novou situaci,
budou vyzkoušeny a ověřeny v praxi. Úlohou leaderů Aliance v Madridu bylo
sjednotit hlavní linie budoucí politiky Aliance a zajistit jejich integrální
nedotknutelnost a souvislost.
Závazek Aliance uskutečňovat vnitřní i vnější přeměny byl na tomto
zasedání jasně demonstrován dalšími konkrétními a rozsáhlými kroky ve
všech klíčových oblastech. Patří mezi ně zahájení jednání o vstupu do Aliance
s Českou republikou, Maďarskem a Polskem a schválení politiky “otevřených
dveří” pro budoucí zájemce o vstup do Aliance, podpora Partnerství pro mír,
vytvoření nového fóra v podobě EAPC za účelem intenzivnějšího rozvoje
spolupráce, začátek úplně nových vztahů NATO-Rusko, formální schválení
rostoucích vztahů s Ukrajinou, intenzifikace dialogu se státy středomořské
oblasti, úsilí o další rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné identity v rámci
NATO, vymezení radikálně reformované struktury vojenského velení Aliance.
Tato velmi ambiciózní náplň činnosti je svědectvím, že Aliance je schopna plnit
nové úkoly, aniž by zanedbávala své tradiční závazky, a že je rovněž schopna
založit svoje budoucí poslání na způsobilosti přizpůsobení vývoji nových
požadavků na bezpečnost.
SUMMIT VE WASHINGTONU – DUBEN 1999
Ve dnech 23.-25.dubna 1999, v roce 50.výročí založení NATO, se ve
Washingtonu konala 15. konference na nejvyšší úrovni. Tento summit se konal
v mimořádné době, uprostřed oslav tohoto významného výročí, ale v atmosféře
bezprecedentních, leteckých operací v Kosovu v rámci nastolení míru v této
bývalé jugoslávské republice. I když většina pozornosti byla v té době
věnována pochopitelně situaci v Kosovu, vedoucí představitelé NATO přesto
vyjádřili souhlas s velkým množstvím programů a splněných akcí, které budou
mít dlouhodobý význam pro Alianci.
Úspěšný průběh washingtonské konference splnil očekávání summitu v
Madridu, který se konal před dvěma lety. V Madridu vyzvala Aliance Českou
20
republiku, Maďarsko a Polsko k zahájení rozhovorů o vstupu, a zároveň
potvrdila, že dveře do NATO zůstanou otevřeny i pro ostatní státy. Ve
Washingtonu, vedoucí představitelé těchto třech států zaujali poprvé místa u
jednacího stolu NATO, a Aliance oznámila svůj záměr pomáhat ostatním
zainteresovaným státům v přípravách na případné budoucí členství. “Tři noví
členové nejsou posledními”, prohlásili zástupci vedení Aliance v komuniké z
tohoto summitu.
V Madridu se vedoucí představitelé NATO rozhodli zvýšit úroveň
programu Partnerství pro mír a celý rozsah partnerské činnosti Aliance; ve
Washingtonu vedoucí představitelé konstatovali pokrok dosažený v tomto
směru a oznámili nové iniciativy pro úspěšné pokračování této akce. V Madridu
vedoucí představitelé Aliance vyžadovali přehodnocení Strategické koncepce
(ve skutečnosti plán úkolů Aliance a prostředků k jejich splnění); ve
Washingtonu byla schválena nová Strategická koncepce, která odráží
změněnou euroatlantickou bezpečnostní situaci na konci 20.století. V Madridu
podepsaly NATO a Ukrajina Chartu o zvláštním partnerství; ve Washingtonu se
vedoucí představitelé NATO a ukrajinský prezident poprvé setkali na nejvyšší
úrovni a potvrdili význam Ukrajiny pro euroatlantickou bezpečnost a stabilitu.
Závěry z této konference na nejvyšší úrovni jsou srozumitelně vyjádřeny
v komuniké ze summitu ve Washingtonu a ve Strategické koncepci. Komuniké
popisuje hlavní témata summitu a Aliance v tomto klíčovém období její historie.
Strategická koncepce připravuje Alianci na bezpečnostní úkoly a perspektivy
21.století, a řídí její budoucí politický a vojenský rozvoj.
Konkrétní bilance summitu – ve formě usnesení a programů – vytváří
podmínky pro vstup Aliance do 21.století. Strategická koncepce přiznává, že
klima euroatlantické bezpečnosti se za posledních deset let radikálně změnilo
takto: “objevování nových složitých nebezpečí pro euroatlantický mír a
stabilitu, včetně útlaku, etnických konfliktů, ekonomických obtíží, zhroucení
politického pořádku a šíření zbraní hromadného ničení”. Vytyčuje cíle a úkoly
Aliance do budoucnosti a vyjadřuje odhodlání členských států zachovávat
nezbytné vojenské schopnosti pro plnění celé řady poslání Aliance.
Důležitým znakem transformace NATO je rozvoj Evropské bezpečnostní a
obranné iniciativy (ESDI) v rámci Aliance. Na tomto summitu vedoucí osobnosti
Aliance uvítali dosažený pokrok a vyzvali k pokračování v těchto snahách až k
vybudování dokonalé ESDI. Aliance připravila rovněž program s názvem
Iniciativa obranných schopností (DCI), který je určen na pomoc armádním
silám Aliance z důvodu zdokonalení jejich mobility, vzájemné operační
součinnosti, udržitelnosti bojové aktivity a celkové účinnosti. Podobně Aliance
zavedla změny do struktury spojeného vojenského velení, které jsou odrazem
transformovaného bezpečnostního prostředí. Tyto změny mají umožnit NATO
provádění svých operací účinnějším způsobem.
21
Komuniké z Washingtonu uvedlo další novou iniciativu Aliance týkající se
zbraní hromadného ničení (WMD). Základním cílem NATO v souvislosti s
těmito ničivými zbraněmi je “zabránit jejich rozšiřování nebo, v případě že
taková situace nastane, zamezit proliferaci diplomatickou cestou”. Aliance
založila Středisko pro zbraně hromadného ničení v rámci Mezinárodního
sekretariátu v ústředním sídle NATO za účelem efektivnější reakce na
problémy spojenými s těmito zbraněmi. Středisko koordinuje sjednocenou
politicko-vojenskou koncepci prosazováním diskuse a lepším chápáním
problematiky WMD v Alianci, podporou existujících programů za účelem
zvýšení vojenské připravenosti v prostředí WMD, a zintenzivněním výměny
informací mezi členskými státy o podpůrných programech týkajících se
destrukce WMD.
Při vítání nových členů do Aliance na jejich prvém společném summitu
vedoucí představitelé NATO zdůraznili, že dveře zůstávají nadále otevřeny
dokořán i pro ostatní. Na tomto summitu byl představen Akční plán členství
(MAP), který je “praktickým projevem politiky otevřených dveří”. Akční plán
členství je programem činnosti, ze kterých si zainteresované státy mohou
vybrat na základě národních rozhodnutí nebo vlastního volného výběru.
Program zahrnuje pět oblastí: politickou a vojenskou tématiku, obranné a
vojenské záležitosti, zdroje a prostředky, bezpečnost, a právní tématiku.
Aliance zdůraznila, že program nelze považovat za seznam kritérií pro členství;
aktivní účast v PfP a EAPC zůstává nadále rozhodujícím faktorem pro státy,
které se vážně zajímají o budoucí členství. Všechna rozhodování o členství
však budou prováděna jednotlivě, každý stát bude posuzován zvlášť, v
souladu s Prohlášením ze summitu v Madridu, a Prohlášením ze summitu ve
Washingtonu.
Po zasedání na nejvyšší úrovni Severoatlantické rady, vedoucí
představitelé a zástupci členských států Rady euroatlantického partnerství se
setkali rovněž ve Washingtonu. Projednávali situaci v Kosovu a vyslovili
podporu požadavkům mezinárodního veřejného mínění, a rovněž vyjádřili své
pobouření nad násilím, represí a etnickými čístkami, které jsou v Kosovu
prováděny vládními orgány Federativní republiky Jugoslávie. Vedoucí činitelé
vyjádřili svoji podporu vytvoření pevné báze bezpečnosti a rovněž podpořili
úsilí o obnovení ekonomiky a nastolení demokracie v jihovýchodním regionu
Evropy. Schválili rovněž zprávu s názvem: “K partnerství 21.století-Zesílený a
operativnější partenariát”, zaměřenou na zdokonalení kvality spolupráce
Aliance s partnerskými složkami v budoucnosti.
I když se Ruská federace odmítla zúčastnit setkání na nejvyšší úrovni v
důsledku událostí v Jugoslávii, vedoucí představitelé Aliance znovupotvrdili
svoji účast na partnerství s Ruskem ve shodě se Zakládajícím aktem NATORusko. Zdůraznili rovněž skutečnost, že úzké vztahy mezi NATO a Ruskem
22
jsou ve společném zájmu a velmi důležité pro zachování stability a bezpečnosti
v euroatlantickém prostoru.
Vedoucí představitelé NATO se rovněž poprvé sešli na nejvyšší úrovni s
prezidentem Ukrajiny. Obě strany uvítaly pokrok v jejich vztahu na základě aktu
o Zvláštním partnerství a projednaly různé otázky euroatlantické bezpečnosti.
Komuniké ze summitu ve Washingtonu opětovně zdůraznilo důležitost
významu Středomořského dialogu Aliance jako neoddělitelné součásti
koncepce spolupráce na poli bezpečnosti. Vedoucí představitelé NATO
rozhodli pokračovat v aplikaci všech ustanovení vztahujících se na intenzifikaci
politické i praktické spolupráce zahájené v rámci dialogu.
Úspěšné závěry summitu ve Washingtonu byly, jak po stránce praktické,
tak po stránce koncepční, ovocem několikaleté obětavé práce. Jsou výrazem
bezprostředních priorit členských států NATO, zejména naléhavosti ukončení
bojů a obnovení lidských práv v Kosovu.
UKONČENÍ BOJŮ V KOSOVU
Dne 9.června 1999 ve večerních hodinách bylo dosaženo Vojenskotechnické dohody mezi NATO a Federativní republikou Jugoslávie. Na základě
dohody z 3.června mezi jugoslávskou vládou a zvláštními vyslanci Evropské
unie a Ruské federace Vojensko-technická dohoda stanovila především
okamžité stažení jugoslávských bezpečnostních sil z Kosova.
Dne 10.června 1999, generální tajemník NATO, Javier Solana, mohl
prohlásit, že letecké operace proti Jugoslávii byly zastaveny. Ve stejný den
Rada bezpečnosti Organizace spojených národů přijala Rezoluci č.1244, ve
které uvítala přijetí zásad politického řešení ze strany Jugoslávie, okamžité
zastavení násilí a rychlé stáhnutí armádních a policejních útvarů i
polovojenských milic. Rezoluce rovněž oznámila založení “mezinárodních
civilních a bezpečnostních útvarů” pod záštitou OSN. V rámci plnění
bezpečnostního poslání tohoto usnesení vstoupily dne 12.června jednotky
Kosovských mírových sil (KFOR) pod velením NATO do Kosova, a dne
20.června ukončily svoje rozmístění. Podrobnosti o této operaci jsou uvedeny
v Kapitole 5.
Absolutně nejnaléhavějšími úkoly Aliance po odvrácení kritické situace se
stalo plnění dohody o ukončení bojů, obnovení míru, návrat uprchlíků a
ochrana obyvatelstva Kosova, bez ohledu na etnický původ. Spojení sil
členských států NATO, Ruska, Ukrajiny a mnohých jiných nečlenských států v
rámci realizace tohoto poslání bylo provedeno na základě zkušeností
získaných při rozmisťování Stabilizačních mírových sil (SFOR) v Bosně a
23
Hercegovině. Četné angažované státy byly rovněž aktivními členy Partnerství
pro mír, což významně přispělo k tomu, že mezinárodní síly zde hrály velmi
důležitou roli a položily základy k budoucí stabilitě v tomto regionu.
V následujícich měsících se situace v Kosovu odrazila na zavedení
dalších iniciativ ohlášených na summitu ve Washingtonu v roce 1999, a v
následujících usneseních Aliance. Konflikt v Kosovu zvláště posílil elán pro
prosazení silnější Evropské bezpečnostní a obranné iniciativy a vybudování
evropských schopností odpovídajících intervenčním úkolům v krizových
situacích a při dozoru nad zachováváním míru v případě budoucího konfliktu,
ve kterém Aliance jako celek nebude přímo angažována. Tento proces je
popsán v Kapitole 4.
NOVÝ GENERÁLNÍ TAJEMNÍK
V březnu 2000, rok po intervenci Aliance v Kosovu, nový generální
tajemník NATO, lord Robertson, vydal zprávu shrnující výsledky vojenské
operace a rozmístění jednotek KFOR v Kosovu, ve které rovněž zdůraznil
nastávající úkoly.
Lord Robertson, bývalý ministr obrany Velké Británie, byl jmenován
generálním tajemníkem dne 14.října 1999. Prvý den ve své funkci vytýčil lord
Robertson priority, které jsou důležité pro Alianci v nastávajících měsících, a
zvláště zdůraznil tři body bezodkladné důležitosti a dlouhodobého významu.
Za prvé, v důsledku vážné krize v Kosovu musí NATO dokonale plnit svoje
poslání při stabilizaci situace na Balkánu a zabezpečit dozor nad
zachováváním míru v Bosně a Hercegovině, a co možná nejrychleji vytvořit
podmínky pro soběstačný mír.
Za druhé, lord Robertson zdůraznil potřebu posílení úlohy Evropy v NATO,
upřesňujíce, že se jedná o naléhavou nutnost, má-li Aliance zůstat nadále
stejně silná jako v minulosti. Aliance musí rozvíjet vřelé, aktivní a účinné vztahy
s Evropskou unií, která rovněž vyvíjí významné kroky v této oblasti. Lord
Robertson uvedl doslova, že “více Evropy v NATO neznamená méně severní
Ameriky”, a zdůraznil skutečnost, že transatlantické vztahy zůstávají klíčem k
efektivnosti NATO a bez silného transatlantického pouta nemůže existovat
skutečná stabilita v Evropě a záštita jejich demokratických hodnot.
Za třetí, lord Robertson se zaměřil na bezprostřední prioritu, kterou je
vybudování užších vztahů mezi NATO a Ruskou federací, a opětovné zahájení
jednání Stále společné rady NATO-Rusko hodnotil jako vysoce pozitivní rozvoj
tohoto procesu.
24
Toto vydání Příručky NATO popisuje rozvoj Organizace severoatlantické
smlouvy v těchto a jiných oblastech činnosti. Pro usnadnění orientace je
publikace rozdělena na dvě části; v první části jsou detailně popsány jednotlivé
aktivity na úseku spolupráce ve specifických doménách v rámci stanovených
cílů Aliance a podán obraz vývoje politických souvislostí; druhá část se zabývá
jednotlivými významnými strukturálními koncepcemi, programy a systémy,
které byly zavedeny za účelem zjednodušení výměny informací, konzultací,
rozhodovacích procesů a operativních úloh, jež jsou zásadními faktory
existence Aliance.
25
ČÁST I
KAPITOLA 1
CO JE NATO?
Vznik a počátky Aliance
Základní bezpečnostní úkoly
CO JE NATO?
VZNIK A POČÁTKY ALIANCE
V letech 1945 až 1949, tváří v tvář naléhavé potřebě hospodářské obnovy,
západoevropské státy a jejich severoameričtí spojenci hleděly s obavami na
expanzionistickou politiku a metody SSSR. Západoevropské vlády splnily svůj
závazek, daný ještě za války, zredukovat svoji výzbroj a demobilizovat vojska,
a proto byly stále více znepokojeny jasnými signály, že sovětské vedení má v
úmyslu zachovat svoje vojenské síly v plném stavu. Navíc z vyhlašovaných
ideologických cílů Komunistické strany Sovětského svazu jasně vyplývalo, že
výzvy k respektování Charty Organizace spojených národů a mezinárodních
úmluv sjednaných na konci války nemohou zaručit státní svrchovanost a
nezávislost demokratických států, vystavených hrozbě agrese zvenčí nebo
rozvratu zevnitř. Tyto obavy ještě posílilo vnucení nedemokratických forem
vlády a potlačení skutečné opozice a základních lidských a občanských práv a
svobod v řadě zemí střední a východní Evropy i v jiných částech světa.
Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických
politických událostí. Byla mezi nimi přímá ohrožení svrchovanosti Norska,
Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí, únorový puč v
Československu v roce 1948 a protiprávní blokáda Berlína, jež začala v dubnu
téhož roku. Podpis Bruselské smlouvy v březnu 19481 byl projevem rozhodnutí
pěti západoevropských států – Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a
Velké Británie – vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy
takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a
vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti.
Následovala jednání se Spojenými státy americkými a Kanadou o
vytvoření jednotné Severoatlantické aliance, založené na bezpečnostních
zárukách a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou.
Signatáři Bruselské smlouvy vyzvaly Dánsko, Island, Itálii, Norsko a
Portugalsko, aby se staly účastníky tohoto procesu. Jednání vyvrcholila
podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949 a tím přivedla na svět
společný bezpečnostní systém, založený na partnerství těchto dvanácti států.
V roce 1952 přistoupily ke smlouvě Řecko a Turecko. V roce 1955 se k Alianci
1
Bruselská smlouva z roku 1948, revidovaná v roce 1984, představovala první krok v poválečné
přestavbě západoevropské bezpečnosti a přivedla na svět Západní unii a Organizaci Bruselské
smlouvy. Byl to také první krok v procesu, který vedl v roce 1949 k podpisu Severoatlantické
smlouvy a k vytvoření Severoatlantické aliance. Bruselská smlouva je zakládajícím dokumentem
dnešní Západoevropské unie (ZEU).
29
připojila Spolková republika Německo2 a v roce 1982 se členem NATO stalo
Španělsko. Česká republika, Maďarsko a Polsko vstoupily do svazku Aliance v
roce 1999.
Severoatlantická aliance byla založena na základě smlouvy mezi
členskými státy, svobodně uzavřené každým z nich po veřejné diskusi a
řádném projednání v parlamentu. Smlouva stvrzuje jejich individuální práva,
jakož i jejich mezinárodní povinnosti v souladu s Chartou Organizace
spojených národů. Ukládá všem členským státům sdílet nebezpečí a
povinnosti, jakož i výhody kolektivní bezpečnosti a vyžaduje od každého z nich
závazek nevstupovat do žádné jiné mezinárodní dohody, jež by mohla být v
rozporu se smlouvou Aliance.
Od vytvoření Aliance do dnešních dnů uplynulo půl století světových dějin.
Po většinu této doby se NATO soustřeďovalo především na zajišťování
bezprostřední obrany a bezpečnosti svých členských států. Tato povinnost
zůstává jeho základním úkolem i dnes, jeho bezprostřední zaměření se však
zásadně změnilo. Následující stránky příručky shrnují hlavní linie a atributy této
transformace.
ZÁKLADNÍ BEZPEČNOSTNÍ ÚKOLY
Základním účelem NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho
členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty
Organizace spojených národů. Od samého počátku své existence pracuje
Aliance na vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě,
založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního
státu. Tento ústřední cíl Aliance znovu nabyl na významu po skončení studené
války, neboť vyhlídka na jeho dosažení se poprvé v poválečných dějinách
Evropy stala reálnou.
Aliance představuje transatlantickou vazbu, kterou je bezpečnost Severní
Ameriky trvale spojená s bezpečností Evropy. Tato vazba je praktickým
vyjádřením účinného kolektivního úsilí členských států o podporu společných
zájmů v oblasti bezpečnosti.
Zásadním pilířem Aliance je společný závazek vzájemné spolupráce mezi
členskými státy, založený na nedělitelnosti jejich bezpečnosti. Solidarita a
soudržnost uvnitř Aliance zaručují, že žádný členský stát není nucen spoléhat
pouze na své vlastní národní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů.
Aliance umožňuje realizaci jejich hlavních bezpečnostních cílů cestou
2
30
Sjednocením Německa v roce 1990 přešla bývalá Německá demokratická republika jako nedílná
součást sjednoceného státu pod bezpečnostní ochranu Aliance.
kolektivního úsilí, aniž by zbavovala členské státy jejich práva a povinností
zhostit se svých základních národních závazků v oblasti obrany. Ve stručnosti,
Aliance je sdružením svobodných států, spojených ve svém odhodlání chránit
svou bezpečnost cestou vzájemných záruk a stabilních vztahů s jinými státy.
Severoatlantická smlouva z dubna roku 1949, která je právním a
smluvním podkladem Aliance, vznikla na základě článku 51 Charty Organizace
spojených národů, který stvrzuje přirozené právo nezávislého státu na
individuální nebo kolektivní obranu. Jak stanoví preambule smlouvy, cílem
spojenců je “podporovat mírové a přátelské vztahy v celé severoatlantické
oblasti”. V době podpisu této smlouvy však bezprostředním účelem NATO byla
obrana jeho členských států proti možnému ohrožení vyplývajícímu z politiky a
rostoucí vojenské síly tehdejšího Sovětského svazu.
Organizace Severoatlantické smlouvy disponuje strukturou, jež umožňuje
realizaci stanovených cílů Aliance. Je to mezivládní organizace, jejíž členské
státy si ponechávají svoji absolutní svrchovanost a nezávislost. Organizace jim
skýtá fórum, na němž mohou společně konzultovat všechny možné otázky v
rámci vlastních návrhů a přijímat rozhodnutí o politických a vojenských
záležitostech týkajících se jejich bezpečnosti. Aliance disponuje strukturami
umožňujícími vzájemné konzultace a spolupráci v politické, vojenské a
ekonomické oblasti, jakož i ve vědě, technice a jiných nevojenských oborech.
Vědomí stejné míry bezpečnosti všech členů Aliance, bez ohledu na jejich
rozdílné podmínky nebo vojenskou sílu, přispívá k celkové stabilitě v
euroatlantickém prostoru. Vytváří příznivé podmínky pro širší spolupráci nejen
mezi samotnými členskými státy Aliance, ale rovněž mezi členskými a
nečlenskými státy.
Prostředky Aliance při provádění bezpečnostní politiky zahrnují udržování
dostatečné vojenské síly pro zabránění válečné hrozbě a zabezpečení účinné
obrany, celkovou schopnost řízení krizových situací ohrožující bezpečnost
jejích členů, a aktivní prosazování dialogu s ostatními státy a kooperativní
přístup k evropské bezpečnosti, včetně opatření pro dosažení významného
pokroku v oblasti omezování zbrojení, a odzbrojení.
Pro dosažení svého hlavního cíle jako svazek národů sdružených
Washingtonskou úmluvou a Chartou Organizace spojených národů si Aliance
stanovila tyto základní bezpečnostní úkoly:
“Bezpečnost: Poskytovat nezbytný základ stabilního bezpečnostního
prostředí v euroatlantické oblasti, spočívajícího na rozvoji demokratických
institucí a na závazku mírového řešení sporů, v ovzduší ve kterém žádný stát
nebude schopen odrazovat nebo vydírat jiný stát hrozbou nebo použitím síly.
31
Konzultace: V souladu s ustanoveními článku 4 Severoatlantické smlouvy
sloužit jako hlavní transatlantické fórum pro konzultace spojenců v jakýchkoli
otázkách týkajících se vitálních zájmů členských států, včetně různých
tendencí, které by mohly ohrožovat jejich bezpečnost, a pro patřičnou
koordinaci jejich úsilí v oblastech společného zájmu.
Odrazování a obrana: V souladu s ustanoveními článků 5 a 6
Severoatlantické smlouvy odrazovat nebezpečí a bránit hrozbám agrese vůči
kterémukoliv členskému státu NATO.
Za účelem zvýšení bezpečnosti a stability v euroatlantické oblasti:
•
Řízení krizových situací: Aliance musí být připravena, se zřetelem na
okolnosti a na základě součinnosti, v souladu s ustanoveními článku
4 Severoatlantické smlouvy, se podílet na účinné prevenci před
konflikty, a aktivně se zapojit do systému řízení krizových situací,
včetně reakce na krizové situace.
•
Partnerství: Aliance musí podporovat široké partnerství, spolupráci a
dialog se všemi státy euroatlantické oblasti za účelem vzrůstající
transparentnosti a srozumitelnosti, vzájemné důvěry a aktivní
koordinace.”3
Struktury vytvořené v rámci NATO umožňují členským státům koordinovat
svoji politiku při plnění těchto vzájemně se doplňujících elementárních úkolů.
Umožňují průběžné konzultace a permanentní spolupráci v politických,
ekonomických a dalších nevojenských sférách, jakož i sestavování plánů
společné obrany, budování infrastruktury a základních systémů a zařízení
potřebných pro zajištění operačního potenciálu vojenských sil, a opatření pro
společné výcvikové programy a cvičení. Podporou těchto činností je komplexní
armádní a civilní struktura zahrnující administrativní, rozpočtové a plánovací
týmy, jakož i agentury, které zřídily členské státy Aliance pro koordinaci práce
ve specializovaných odvětvích – například komunikační systémy nezbytné pro
zjednodušení politických konzultací a velení a řízení ozbrojených sil, a jejich
logistické podpory nutné k zabezpečování a udržování vojska. Bližší
podrobnosti jsou uvedeny ve druhé části příručky.
3
32
Výňatek ze Strategické koncepce Aliance vydané na Washingtonském summitu v dubnu 1999.
KAPITOLA 2
TRANSFORMACE ALIANCE
Nové bezpečnostní prostředí v Evropě
Nové instituce
Strategická koncepce Aliance
Úloha spojeneckých ozbrojených sil a transformace obranného
postoje Aliance
Iniciativa k obranné schopnosti NATO
Jaderné síly v novém bezpečnostním prostředí
TRANSFORMACE ALIANCE
NOVÉ BEZPEČNOSTNÍ PROSTŘEDÍ V EVROPĚ
Dne 4. dubna 1989 oslavila Aliance čtyřicáté výročí podpisu
Severoatlantické smlouvy. Oslavy přišly do počátku období hlubokých změn ve
vývoji vztahů mezi Východem a Západem a dalekosáhlých proměn
bezpečnostního prostředí. Severoatlantická aliance sehrála zásadní roli při
vytváření podmínek pro změnu popsanou na těchto stránkách. Poskytnutím
základny pro kolektivní obranu a společnou bezpečnost svých členských zemí
a udržením strategické rovnováhy v Evropě po celou dobu studené války
zajistila Aliance jejich svobodu a nezávislost. V souladu se Severoatlantickou
smlouvou pokračuje v plnění těchto hlavních funkcí a navíc přijala nové úkoly.
Staví na základech, které vytvořila pro posilování stability založené na
společných demokratických hodnotách, respektování lidských práv a právních
norem v celé Evropě.
Následující stránky popisují počátky a průběh tohoto vývoje, výsledky
dosažené na cestě k uskutečnění řady dlouhodobých cílů Aliance a hlavní
problémy členských států a partnerů NATO při průběžném přizpůsobování
jejich politiky a dotváření jejich institucí, aby dostály novým úkolům.
Počátky změny bezpečnostního prostředí
Kořeny změn, které překreslily politickou mapu Evropy, lze sledovat až do
některých prvků vývoje v šedesátých a sedmdesátých letech, jež měly přinést
dalekosáhlé důsledky. Tento vývoj měl mnoho aspektů, tři z nich však zvlášť
vynikají: v prosinci 1967 byla přijata Harmelova doktrína, spočívající na politice
souběžného udržování přiměřené obrany, a úsilí o zmírnění napětí ve vztazích
mezi Východem a Západem; v roce 1969 vyhlásila vláda Spolkové republiky
Německa “Ostpolitik” kancléře Willy Brandta, zaměřenou na pozitivnější vztahy
se státy východní Evropy a Sovětským svazem v rámci omezení vynucených
vnitřní politikou jejich vlád a jejich postupem v zahraničí; a v srpnu 1975 byl v
Helsinkách podepsán Závěrečný akt CSCE1, který stanovil nové normy pro
diskusi o otázkách lidských práv a zavedl opatření ke zvýšení vzájemné důvěry
mezi východem a západem.
Řada podobně významných událostí poznamenala vývoj vztahů mezi
Východem a Západem také v osmdesátých letech. K nim patřilo rozmístění
1
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Conference on Security and Cooperation in
Europe-CSCE) byla v lednu 1995 přejmenována na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v
Evropě (Organisation on Security and Cooperation in Europe-OSCE).
35
jaderných střel středního dosahu v Evropě následované v prosinci 1979
dvousměrným rozhodnutím NATO o modernizaci jaderných sil a omezení
zbrojení, dále smlouva z Washingtonu podepsaná v prosinci 1987, která
rozhodla o odstranění amerických a sovětských střel středního dosahu v
globálním měřítku, první známky změn ve východní Evropě, spojené se
vznikem a uznáním, navzdory pozdějším zvratům, nezávislého odborového
hnutí Solidarita v Polsku v srpnu 1980, důsledky sovětské invaze do
Afghánistánu v prosinci 1979 a konečné stažení sovětských vojsk z
Afghánistánu v únoru 1989, a zvolení Michaila Gorbačova generálním
tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu v březnu 1985.
V březnu 1989 byla v rámci CSCE zahájena ve Vídni nová slibná jednání
mezi 23 státy NATO a Varšavské smlouvy o snížení stavu konvenčních sil v
Evropě (CFE). Zvlášť významný byl v této souvislosti bruselský summit NATO
koncem května 1989. Byla na něm zveřejněna dvě významná prohlášení –
prohlášení ke čtyřicátému výročí Aliance, určující cíle a politiku, jež měly
provést spojence pátým desetiletím jejich spolupráce v NATO, a Jednotnou
koncepci omezení zbrojení a odzbrojení.
Prohlášení nejvyšších představitelů z roku 1989 obsahovalo množství
nesmírně důležitých prvků. Prohlášení vzalo na vědomí změny probíhající v
Sovětském svazu a v dalších zemích východní Evropy, a nastínilo přístup
Aliance k překonání rozdělení Evropy a uskutečnění jejího dlouhodobého cíle,
zformování spravedlivého a mírového evropského řádu. Prohlášení znovu
připomnělo trvalou potřebu přesvědčivých a účinných sil odstrašování a
dostatečné obrany, a trojdílný program omezení zbrojení amerického
prezidenta G.H. Bushe, vyzývající a) k urychlení jednání o CFE ve Vídni, b) k
významnému snížení stavů dalších kategorií konvenčních ozbrojených sil, c) k
velkému snížení stavů amerického a sovětského vojenského personálu
rozmístěného mimo vlastní státní území. Prohlášení nejvyšších představitelů
zahájilo široký program zaměřený na širší spolupráci mezi Východem a
Západem v dalších oblastech, řešení velkých globálních problémů a opatření
k plnění dlouhodobých cílů Aliance.
Vývoj na konci osmdesátých let
Během roku pokračovaly události mimořádně velkého významu pro celý
evropský kontinent a mezinárodní vztahy vůbec. Do konce roku 1989 a v
prvních týdnech roku 1990 byl učiněn velký pokrok na cestě k reformě
politického a hospodářského systému v Polsku a Maďarsku; v Německé
demokratické republice, Bulharsku, Československu a v Rumunsku byly
učiněny rozhodující akce pro získání svobody a demokracie, které široce
předčily všechna očekávání.
36
Slib, který platil po více než 40 let, totiž překonání rozdělení Evropy a s
tím také konec rozdělení Německa, nabyl skutečného významu prolomením
berlínské zdi v listopadu 1989. Vedle hluboké symboliky spatřovaly členské
státy Aliance v této události část širšího procesu vedoucího ke skutečně
scelené a svobodné Evropě. Tento proces zatím zdaleka nebyl ukončen a stál
před řadou překážek a nejistot, nicméně bylo dosaženo rychlého a působivého
pokroku. Ve většině zemí střední a východní Evropy proběhly nebo byly
oznámeny svobodné volby, byla překonávána stará rozdělení, demontována
represivní zařízení ostrahy hranic, a necelý rok nato, dne 3.října 1990, došlo
ke sjednocení obou německých států s podporou mezinárodního společenství
a se souhlasem sovětské vlády, na základě mezinárodní smlouvy a
demokratické volby německého lidu jako celku.
Probíhající a očekávané reformy vnesly hluboké pozitivní změny do
vztahů zemí střední a východní Evropy s mezinárodním společenstvím a
záhajily nový, bohatší dialog zahrnující Východ i Západ, který nabídl reálnou
naději namísto obavy z konfrontace a praktické návrhy ke spolupráci namísto
sporů a stagnace.
Tyto změny se neobešly bez obtíží, a jak potvrdily události v bývalém
Sovětském svazu a v dalších částech střední a východní Evropy, mohly
vyvolat nové obavy o stabilitu a bezpečnost. Odvážný reformní kurs v
samotném Sovětském svazu stavěl nové úkoly a způsobil vážné vnitřní
problémy. Navíc nepříznivé hospodářské vyhlídky a velké obtíže pociťované v
mnoha zemích střední a východní Evropy při řízení přechodu od autoritativní
vlády a centrálně plánovaného hospodářství k pluralitní demokracii a volnému
trhu dohromady zatemňovaly politické prognózy a vynucovaly si jejich
soustavné revize.
V celém tomto období sehrávalo NATO nadále klíčovou roli, neboť skýtalo
rámec pro konzultace a koordinaci politiky mezi jeho členskými státy s cílem
minimalizovat riziko krizí, jež by mohly poškodit společné bezpečnostní zájmy.
Aliance pokračovala ve svých snahách o odstranění vojenské nerovnováhy, o
vnesení větší otevřenosti do vojenských záležitostí a o posilování důvěry
cestou radikálních, avšak vyvážených a ověřitelných dohod o omezení
zbrojení, ověřovacích dohod a širších kontaktů na všech úrovních.
Ruka přátelství a spolupráce
Na summitu v Londýně v červenci 1990 ohlásili nejvyšší představitelé států
a vlád, v nejvýznamnější deklaraci od založení NATO, důležité kroky k
transformaci Aliance do podoby odpovídající novému bezpečnostnímu prostředí
a k ukončení konfrontace mezi Východem a Západem. Nabídli vládám
Sovětského svazu a zemí střední a východní Evropy navázání řádných
37
diplomatických styků s NATO a budování nových vztahů založených na
spolupráci. Předzvěstí této deklarace byl výjimečný krok, který učinili o měsíc
dříve na své schůzce ve Skotsku ministři zahraničních věcí členských států
NATO vydáním tzv. “Poselství z Turnberry”, v němž nabídli přátelství a spolupráci
Sovětskému svazu a všem ostatním evropským státům. Sdělení prezidenta
Michaila Gorbačova z července 1990, v němž přijal účast sjednoceného
Německa v Severoatlantické alianci, výslovně navazovalo na toto poselství a na
věcné návrhy a závazky, které vlády Aliance vyslovily v Londýně.
Londýnské prohlášení obsahovalo návrhy na rozvoj spolupráce v mnoha
různých ohledech. Nejvyšší představitelé a zástupci států střední a východní
Evropy byli pozváni do ústředí NATO v Bruselu. Uskutečnila se řada
podobných návštěv a došlo rovněž ke sjednání pravidelných styků na
diplomatické úrovni. Generální tajemník NATO také ihned po londýnském
summitu navštívil Moskvu, aby sovětskému vedení předal návrhy obsažené v
prohlášení a ujistil o pevném rozhodnutí Aliance konstruktivně využívat nově
vzniklých politických příležitostí.
V listopadu 1990 bylo v Paříži podepsáno společné prohlášení se závazkem
o neútočení, zároveň se Smlouvou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a
se zveřejněním “Pařížské charty pro novou Evropu”, kterou přijaly všechny
členské státy CSCE. Společná deklarace formálně ukončila nepřátelství a
potvrdila úmysl signatářů zdržet se pohrůžek použití síly proti územní celistvosti
nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, v souladu s cíly a zásadami Charty
OSN a helsinského Závěrečného aktu (viz Kapitola 15). Všechny ostatní členské
státy CSCE byly vyzvány, aby se k tomuto závazku připojily.
Během krátké doby byly navázány nové vojenské kontakty včetně
intenzivních diskusí o vojenských silách a doktrínách. Pokračovaly přípravy
dohody o “otevřeném nebi” umožňující vzájemné přelety státních území s cílem
posílit důvěru a otevřenost ve vztahu k vojenským činnostem. V návaznosti na
Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách byly zahájeny další rozhovory o
snižování stavů těchto sil od Atlantiku až po Ural, včetně opatření k dalšímu
omezení stavů vojenského personálu v Evropě. Bylo dosaženo dohody o
intenzifikaci procesu CSCE a stanovení nových zásad pro budování a zachování
svobodné společnosti. Byla přijata opatření k institucionalizaci procesu CSCE,
který se osvědčil při posilování vzájemné důvěry, aby se stal fórem pro širší
politický dialog v jednotnější Evropě. Interně NATO zahájilo dalekosáhlé
přehodnocení své strategie za účelem přizpůsobení novým podmínkám.
Krize v Perském zálivu
Navzdory vesměs pozitivnímu kurzu tohoto vývoje mohou rychle a za
nepředvídatelných okolností vyvstat nové hrozby, jak ukázala irácká invaze do
38
Kuvajtu 2.srpna 1990 a následný vývoj v oblasti Perského zálivu. Koaliční síly
zformované pod vedením Spojených států amerických k zatlačení útočníka
nespadaly sice přímo pod NATO, avšak solidarita, jíž bylo v NATO ve vztahu k
tomuto konfliktu dosaženo, sehrála významnou roli. Členské státy NATO od
samého vypuknutí krize intenzivně využívaly fórum Aliance k politickým
konzultacím a výrazně podpořily snahy Organizace spojených národů o
dosažení diplomatického řešení. Když tyto snahy selhaly, opět sehrála svoji roli
přímá účast členských států NATO v koaličních silách a jejich zkušenost ze
sdílení prostředků a součinnosti v NATO. Navíc Aliance jako taková dostala za
úkol vyslat jednotky svých mobilních sil ACE do Turecka, aby tak
demonstrovala svůj závazek ke kolektivní obraně, v souladu s článkem 5
Severoatlantické smlouvy, pro případ vnějšího ohrožení bezpečnosti Turecka,
vyplývajícího ze situace v Perském zálivu.
Významné bylo, že jednota cílů a rozhodný nesouhlas mezinárodního
společenství s iráckými akcemi poskytly jasný důkaz přerodu, k němuž došlo
ve vztazích mezi Sovětským svazem a Západem. Prospěch plynoucí z
navázání lepších styků a ze zvýšené spolupráce mezi nimi byl zřejmý. Toto
první vzájemné uznání zájmů s ohledem na bezpečnost a stabilitu v celém
euroatlantickém prostoru přispělo k následnému příznivému vývoji vztahů mezi
NATO a Ruskem, jenž vyvrcholil v roce 1997 podpisem Zakládajícího aktu
NATO-Rusko.
Nebezpečí, jež se skrývala v krizi v Perském zálivu, posílila odhodlání
Aliance rozvinout a povýšit spolupráci se zeměmi střední a východní Evropy,
jakož i s dalšími zeměmi, v souladu s cíli, jež stanovili nejvyšší představitelé
států Aliance v Londýnské deklaraci. Toto odhodlání dále utvrdily události roku
1991, včetně represivních kroků sovětské vlády proti baltickým státům předtím,
než jim přiznala právo na nezávislou existenci, zhoršení situace a vypuknutí
nepřátelství v Jugoslávii vedoucí k rozpadu jugoslávské federace, a pokus o
převrat v samotném Sovětském svazu, k němuž došlo v srpnu 1991.
NOVÉ INSTITUCE
Rada severoatlantické spolupráce
Na pozadí těchto událostí se rok 1991 vyznačoval intenzifikací návštěv a
diplomatických kontaktů mezi NATO a státy střední a východní Evropy v
souladu s rozhodnutími, která v Londýně přijali nejvyšší představitelé
členských států NATO. Zveřejněním Římské deklarace v listopadu 1991 byl
položen základ pro vytvoření institucionalizovanějšího rámce těchto
rozvíjejících se vztahů. Založení Severoatlantické rady spolupráce (NACC) v
39
prosinci 1991, jež sdružila členské státy NATO a prvních devět států střední a
východní Evropy v novém konzultativním fóru, byla přímým důsledkem tohoto
rozhodnutí. V březnu 1992 byla účast v NACC rozšířena o všechny členy
Společenství nezávislých států, a do června 1992 přistoupily rovněž Albánie a
Gruzie.
Zahajovací zasedání NACC se konalo dne 20. prosince 1991, právě když
zanikal Sovětský svaz. Zároveň se jedenáct bývalých sovětských republik stalo
členy nového Společenství nezávislých států a vstoupilo tak do období
intenzivní politické a hospodářské transformace jak uvnitř, tak i v jejich
mezinárodních vztazích. Na tomto pozadí vystupovaly stále silněji regionální
problémy. V Nahorním Karabachu, Moldávii, Gruzii a jinde došlo k vypuknutí
násilných akcí a vzniklo vážné vnitrostátní i mezinárodní napětí.
Největší starosti však působilo zhoršování situace, nepřetržité násilí a
rostoucí ztráty na životech na území bývalé Jugoslávie, vývoj, který mařil
vyhlídky na mírový přechod k novému bezpečnostnímu prostředí v Evropě. Od
počátku krize Severoatlantická rada a Rada severoatlantické spolupráce
konzultovaly a podporovaly snahy jiných sdružení o obnovu míru.
Během téhož období diskuse o opatřeních k posílení úlohy CSCE v její
podpoře stability a demokracie v Evropě, včetně návrhů uvedených v Římské
deklaraci Aliance, vyvrcholily v červenci 1992 na summitu CSCE podpisem
helsinského dokumentu (“Výzva ke změně”). Tento dokument, mimo jiné,
popsal nové návrhy na vytvoření fóra CSCE pro bezpečnostní spolupráci a na
zapojení CSCE do procesu udržování míru. Jak Severoatlantická rada, tak
Rada severoatlantické spolupráce jim vyslovily plnou podporu.
Vývoj další činnosti Rady severoatlantické spolupráce (NACC) a úloha
Rady euroatlantického partnerství (EAPC), která NACC nahradila v roce 1997,
jsou popsány v dalších kapitolách.
Rada euroatlantického partnerství
Rada euroatlantického partnerství (EAPC) byla založena v roce 1997 jako
následník Rady severoatlantické spolupráce (NACC). Spojuje 19
spojeneckých a 27 partnerských států2 ve fóru, které umožňuje pravidelné
2
Albánie, Arménie, Azerbájdžán, Belgie, Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko,
Finsko, Francie, Gruzínsko, Chorvátsko, Irsko, Island, Itálie, Kanada, Kazachstán, Kyrgyzstán,
Litevsko, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie (FOREM), Moldávie, Německo,
Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Řecko,
Slovensko, Slovinsko, Spojené státy americké, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tadžikistán,
Turecko, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán, Velká Británie.
(a)
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
40
konzultace a spolupráci. Setkání jsou pravidelná na úrovni velvyslanců a
ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany.
Nejvyšší představitelé států a vlád všech 46 členských států se rovněž
scházejí, zpravidla však podle mezinárodní situace, jako například ve
Washingtonu v dubnu 1999. Tento summit EAPC byl velkou příležitostí pro
otevřenou diskusi o spolupráci na úseku bezpečnosti uvnitř tohoto partnerství
v 21.století. Vedoucí představitelé se zaměřili na nejdůležitější problémy
bezpečnosti v oblasti působení EAPC, a to zejména na situaci v Kosovu.
Nejvyšší zástupci států a vlád schválili dva dokumenty související s dalším
rozvojem Partnerství pro mír (PfP). První z nich se nazývá “Politicko-vojenský
rámec pro operace Partnerství pro mír pod velením NATO”, který se zabývá
angažováním partnerských států v politických konzultacích a procesech
rozhodování, v operačním plánování a ve struktuře velení budoucích operací
pod záštitou NATO, kterých se zúčastní. Druhý dokument nazvaný “K
partnerství 21. století – zesílenému a operativnějšímu partnerství” zdůrazňuje
hlavní úkoly vytýčené pro zajištění operativnějšího Partnerství pro mír.
Rada euroatlantického partnerství měla významnou úlohu jako fórum pro
konzultace během krize v Kosovu. V zájmu informování partnerských států o
stavu příprav NATO k případnému vojenskému řešení situace v Kosovu a
umožnění výměny názor mezi partnery byla organizována celá řada
mimořádných zasedání.
Činnost EAPC doplňují programy Partnerství pro mír (PfP). Tyto programy
jsou založeny na dvouročních akčních plánech a jsou zaměřeny na konzultace
a spolupráci v mnoha politických a bezpečnostních otázkách, zahrnují
regionální problémy, kontrolu zbrojení, mezinárodní terorismus, dozor nad
zachovávání míru, ekonomické otázky obrany, civilní nouzové plánování a
vědeckou a ekologickou problematiku.
Téměř všechny partnerské státy EAPC, nepožívající členský status
Aliance, akreditovaly diplomatické mise u NATO, čímž ještě více rozšířily své
vztahy s NATO, a rovněž zvýšily efektivnost a intenzitu spolupráce.
Významným krokem v činnosti Rady euroatlantického partnerství bylo
založení Euroatlantického koordinačního střediska reakce na katastrofy
(EADRCC) při Hlavním štábu NATO, na návrh Ruské federace. Středisko bylo
slavnostně otevřeno v červnu 1998, a bylo ihned pověřeno logistickou
podporou Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky Organizace spojených
národů v Albánii při zachraňování běženců z Kosova. Koncem března 1999 se
koordinovaná humanitární pomoc NATO a partnerských států urychlila v reakci
na vystupňování kritické situace běženců v tomto regionu. Středisko EADRCC
mělo rovněž velmi důležitou úlohu při koordinaci humanitární pomoci v
povodněmi postižených oblastech západní Ukrajiny.
41
Rada euroatlantického partnerství pomáhá rovněž podporovat praktickou
regionální spolupráci na úseku bezpečnosti prostřednictvím tématických
seminářů, které jsou součástí akčního plánu EAPC. První takový seminář na
téma regionální spolupráce se konal v říjnu 1998 v Gruzii. Od té doby proběhly
podobné semináře v Litevsku, na Slovensku, v Bulharsku a v Uzbekistánu.
V současné době jsou zkoumány další návrhy na praktické iniciativy
zahrnující metody, kterými by EAPC mohla podpořit globální humanitární akce
proti minám, a způsoby účinné kontroly pašování malých zbraní.
STRATEGICKÁ KONCEPCE ALIANCE
Během summitu ve Washingtonu v dubnu 1999 členské státy NATO
schválily strategickou koncepci týkající se přípravy Aliance na úkoly týkající se
jednak bezpečnosti, jednak možností v nastávajícím 21.století, a rovněž hlavní
linie budoucích politických a vojenských orientací.
Aktualizovaná Strategická koncepce určuje hlavní směrnice pro
vypracování podrobných politických a vojenských plánů. Tato koncepce
popisuje Záměry a úkoly Aliance, a zkoumá její strategické perspektivy z
hlediska vyvíjejícího se strategického prostředí, bezpečnostních úkolů a
hrozících nebezpečí. Strategická koncepce vytyčuje Přístup Aliance k
bezpečnosti v 21.století, opět zdůrazňuje důležitost transatlantických vztahů a
zachování vojenské způsobilosti Aliance. Zkoumá rovněž úlohu dalších
klíčových prvků v globálním přístupu Aliance ke stabilitě a bezpečnosti,
zejména na úseku Evropské bezpečnostní a obranné identity, předcházení
konfliktům a řízení krizových situací, partnerství, kooperace a dialogu,
rozšíření Aliance, kontroly zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní hromadného
ničení. Koncepce poskytuje také Směrnice pro ozbrojené síly Aliance, které
jsou založeny na zásadách strategie Aliance, a na charakteru situace
ozbrojených sil Aliance. Obsahuje části, které jsou věnovány poslání
ozbrojených sil a směrnicím pro jejich rozmístění, a rovněž údajům o
konvenčních a jaderných zbraních.
Strategická koncepce byla poprvé publikována v roce 1991. Její
novelizovaná verze z roku 1999, stejně jako původní text, je oficiálním
prohlášením cílů Aliance a vytyčuje, na nejvyšší úrovni, hlavní linie týkající se
politických a vojenských prostředků pro dosažení těchto cílů.
Původní definice strategie NATO byla známa pod názvem “Strategická
koncepce obrany v severoatlantické oblasti”. Byla vypracována mezi říjnem
1949 a dubnem 1950, a určila strategii pro rozsáhlé operace v rámci územní
obrany. V polovině 50.let byla vypracována strategie “masivní odvety”. Tato
strategie zdůrazňovala odstrašování hrozbou odplaty jako reakce na jakoukoliv
42
agresi proti každému členskému státu Aliance, a to všemi použitelnými
prostředky, včetně zvláště jaderných zbraní.
Diskuse o možných změnách ve strategickém pojetí začaly koncem 50.let
a pokračovaly až do roku 1967, kdy, následkem intenzívní debaty uvnitř
Aliance, strategie “masivní odvety” byla nahrazena strategií “pružné reakce”.
Tato nová strategie byla zaměřena na zajištění výhodného postavení pro
NATO díky pružností a vytvoření atmosféry nejistoty v myšlení potenciálního
agresora co se týká odvety NATO v případě ohrožení suverenity nebo
nezávislosti některé členské země. Koncepce byla připravena za účelem, aby
jakýkoliv druh agrese byl chápán jako nepřijatelné riziko.
Výše uvedené strategické koncepce byly schraňovány jako tajné doklady,
které poskytovaly instrukce národním vládám a orientační reference systémům
vojenského plánování. Tyto doklady nebyly určeny široké veřejnosti. I když
hlavní koncepce byly dobře známy, jen malá veřejná diskuse o jednotlivých
podrobnostech byla možná, neboť jejich účinnost závisela především na jejich
utajení. Byly odrazem studené války, politického rozdělení Evropy a
konfrontační ideologické a vojenské situace, která po dlouhá léta
charakterizovala vztahy Východ-Západ.
Nicméně, za studené války Aliance vyvíjela značné úsilí o snižování
hrozby konfrontace a o položení progresivních základů ve smyslu
pozitivnějšímu vztahu k Sovětskému svazu a dalším členským státům
Varšavské smlouvy. Harmelova zpráva, publikovaná v roce 1967, učinila z
obrany a dialogu, včetně kontroly zbrojení, dva pilíře koncepce bezpečnosti pro
Alianci.
S koncem epochy studené války se celková politická a vojenská situace v
Evropě změnila. Nová strategická koncepce se zformovala během dvou let po
pádu berlínské zdi. Její příprava byla projednána, diskutována a završena v
roce 1991. Na rozdíl od předcházejících koncepcí dávala důraz na spolupráci
s bývalými nepřáteli, a ne na konfrontaci. Udržovala nadále bezpečnost
členských států jako základní cíl Aliance, ale v kombinaci se specifickým
závazkem pracovat na zlepšení a rozšíření bezpečnosti Evropy jako celku.
Strategická koncepce z roku 1991 se podstatně lišila od předešlých koncepcí i
v mnoha jiných aspektech. Byla vydána jako veřejný dokument a tím
podstoupena diskusi a připomínkám poslanců parlamentárních složek,
specialistů v oblasti bezpečnosti, novinářů i široké veřejnosti.
V roce 1997 vedoucí představitelé NATO rozhodli, že tato Strategická
koncepce bude přehodnocena a aktualizována v zájmu adaptace na změny, ke
kterým v Evropě došlo od jejího přijetí, stvrzujíce závazek kolektivní obrany a
transatlantického spojenectví a rovněž přizpůsobení strategie Aliance
43
podmínkám 21.století. Všechny složky NATO vyvinuly velké úsilí, aby
revidovaná koncepce byla připravena k Washingtonskému summitu.
Stejně jako u ostatních záležitostí Aliance, přijetí koncepce vyžaduje
všeobecný konsenzus členských států co se týká obsahu i formy dokumentu.
V souvislosti s připravovaným vstupem třech nových států do Aliance se
jednání již od počátku účastnili rovněž zástupci České republiky, Maďarska a
Polska.
Strategická koncepce je oficiálním prohlášením cílů a úkolů NATO na
nejvyšší úrovni, které je formulací hlavní linie politických a vojenských
prostředků pro dosažení těchto cílů.
Koncepce z roku 1999 potvrzuje skutečnost, že základním a
nezměnitelným posláním Aliance je ochrana svobody a bezpečnosti svých
členů prostřednictvím politických a vojenských prostředků. Utvrzuje
demokratické hodnoty, zachovávání lidských práv, dodržování zákonů, a
rovněž povinnost Aliance se nejen společně bránit, ale také přispívat k
udržování míru a stability v celém euroatlantickém prostoru.
Strategie rovněž definuje nejen základní bezpečnostní úkoly Aliance na
úseku společné obrany, která byla středem existence Aliance od jejího
založení, ale rovněž nové okruhy působnosti na poli řízení krizových situací a
partnerství, které Aliance podnítila za účelem posílení bezpečnosti a stability v
euroatlantickém pásmu.
Koncepce popisuje strategická prostředí a hodnotí předvídatelné
bezpečnostní úkoly a rizika. Konstatuje, že v posledních letech bylo ovzduší ve
světě poznamenáno pokračujícími a všeobecně pozitivními změnami, a že
Aliance hrála zásadní roli v upevňování euroatlantické bezpečnosti od konce
studené války.
Co se týká nebezpečí, text Strategické koncepce znovupotvrzuje závěry
tohoto dokumentu z roku 1991 a uvádí, že hrozba války v Evropě virtuálně
zmizela, ale že existují jiná rizika a nejistoty, kterým členské země Aliance a
ostatní země euroatlantické oblasti musí čelit, jako například etnické konflikty,
porušování lidských práv, politická nestabilita, hospodářská nejistota, a v
neposlední řadě šíření jaderných, biologických a chemických zbraní, stejně
jako jejich nosičů.
Jedním z charakteristických rysů strategie Aliance z roku 1991 byla její
definice jasného přístupu k problémům bezpečnosti, jenž zahrnovala doplňující
politické a vojenské prostředky a zdůrazňovala spolupráci se státy, které sdílejí
cíle a záměry Aliance. Toto komplexní pojetí zůstává i nadále centrální linií
nové Strategické koncepce, a dále zahrnuje následující zásadní prvky:
44
Zachování transatlantických vazeb. Strategická koncepce zdůrazňuje
nedělitelnost evropské a severoamerické bezpečnosti, stejně jako význam
pevného a dynamického partnerství mezi Evropou a Severní Amerikou.
Udržování účinných vojenských schopností. Strategie si vyžaduje
vojenské schopnosti účinné v celé řadě různých předvídatelných situacích
počínaje odstrašováním nepřítele a kolektivní obrany, až po operace v rámci
reakce na krizové situace.
Rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné iniciativy uvnitř Aliance.
Strategická koncepce potvrzuje skutečnost, že Evropská bezpečnostní a
obranná iniciativa se bude nadále rozvíjet na úrovni Aliance, a to na základě
rozhodnutí ministrů zahraničních věcí členských států NATO během zasedání
v Berlíně v roce 1996, a na základě dalších následujících usnesení. Koncepce
stanoví, že tento proces bude vyžadovat úzkou spolupráci mezi NATO,
Západoevropskou unií (WEU), a, bude-li potřeba, rovněž Evropskou unií (EU)3.
Koncepce rovněž potvrzuje, že tento proces umožní všem evropským
spojencům pravidelně a efektivněji přispívat k poslání a činnosti Aliance,
posilní transatlantické partnerství, a pomůže evropským spojencům jednat
prostřednictvím pohotovosti Aliance na základě konsenzu a případ od případu,
dávajíce své prostředky a schopnosti k dispozici pro operace vedené
evropskými státy, ve kterých se NATO vojensky neangažuje, majíce na vědomí
plnou participaci evropských spojenců za předpokladu jejich účasti na podobné
operaci.
Předcházení konfliktům a řízení krizových situací. Koncepce stanoví
důležitou úlohu Aliance týkající se předcházení konfliktům a řízení krizových
situací, neboť operace v souvislosti s reakcí na krize, jako například v Bosně a
Hercegovině, a v Kosovu, zůstanou klíčovým aspektem přispívání NATO k
míru a bezpečnosti v euroatlantické oblasti.
Partnerství, spolupráce a dialog. Koncepce podtrhuje odhodlání Aliance
pokračovat v dlouhodobé politice partnerství, spolupráce a dialogu se všemi
euroatlantickými zeměmi v zájmu zachování míru, prosazování hodnot
demokracie a přispívání k prosperitě a pokroku. Dále koncepce uvádí, že toto
pojetí je zaměřeno na zvýšení bezpečnosti všech států bez vyjímky, a
napomáhá překonávání rozdílů vedoucích ke konfliktům. Rovněž popisuje
hlavní nástroje této politiky – Radu euroatlantického partnerství, Partnerství
pro mír, mimořádné vztahy s Ruskem a Ukrajinou, Středomořský dialog.
3
Vývoj politiky související s Evropskou bezpečnostní a obrannou identitiou a příslušné úlohy NATO,
Zapadoevropské unie a Evropské unie jsou popsány v Kapitolách 4 a 15.
45
Rozšíření. Koncepce potvrzuje otevření Aliance novým členům, v souladu
s článkem Washingtonské smlouvy, a znovuprohlašuje očekávání NATO, že
výzvy k rozšíření budou předloženy dalším státům v příštích letech.
Kontrola zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní hromadného ničení. Na
závěr, Strategická koncepce vysvětluje politiku Aliance v rámci kontroly
zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní hromadného ničení. Zdůrazňuje záměr
Aliance zachovat tento aspekt svého pojetí bezpečnosti v souladu s pojetím
obrany; dále rovněž potvrzuje, že bude hledat způsob posílení bezpečnosti a
stability za použití co nejmenšího počtu ozbrojených sil při udržení schopnosti
plnit všechny úkoly svého poslání.
Závěrečná část Strategické koncepce obsahuje instrukce pro ozbrojené
síly Aliance převedením výše uvedených cílů a úkolů na praktické – i když
všeobecně nezbytné – pokyny pro operační plánování ozbrojených sil NATO.
Strategie předpokládá neustálý rozvoj vojenské způsobilosti nezbytné pro
zabezpečení poslání Aliance po všech stránkách, od kolektivní obrany k
obraně míru přes různé operace v rámci reakce na řešení krizových situací.
Mezi schopnostmi označenými jako mimořádně důležité patří účinné
napadení nepřátelských ozbrojených sil, rozmístění a mobilita, přežití
vojenských útvarů a infrastruktur, vytrvalost a vzájemná operační součinnost –
včetně vzájemné operační součinnosti mezi partnerskými státy. Kromě toho,
strategická koncepce zdůrazňuje nepostradatelnou úlohu ozbrojenych sil
Aliance v oblasti nebezpečí spojených se šířením jaderných, biologických a
chemických zbraní a jejich nosných zařízení.
Strategická koncepce rovněž stanoví, že Aliance ponechá do budoucnosti
dostatečnou zásobu nukleárních a konvenčních zbraní v Evropě, v případě
nutnosti ve stavu připravenosti, na minimálně dostatečné úrovni.
ÚLOHA SPOJENECKÝCH OZBROJENÝCH SIL A
TRANSFORMACE OBRANNÉHO POSTOJE ALIANCE
Od založení NATO představovala spojenecká vojska základ účinného
odrazování a obrany proti hrozbě války, která přes čtyřicet let zůstávala
hlavním bezpečnostním problémem spojenců. Jejich prvořadou úlohou
zůstává nadále být zárukou bezpečnosti a územní celistvosti členských států.
Úkol zajišťovat bezpečnost pomocí odrazování a kolektivní obrany
zůstává nezměněn. Zcela odlišná bezpečnostní situace devadesátých let však
dovolila silám Aliance převzít navíc nové úkoly nad tento základní rámec.
Například prostřednictvím rozšířeného programu Partnerství pro mír a v rámci
EAPC, Stálé společné rady NATO-Rusko, Komise NATO-Ukrajina, a dalších
46
organizací zřízených pro posílení spolupráce, sehrávají vojenské síly Aliance
stále důležitější roli při zvyšování průhlednosti a posilování důvěry mezi NATO
a jeho partnery. Mají také klíčovou úlohu v ověřování dohod o omezení
zbrojení. Zejména jako aktivní síly udržování míru převzaly zásadní úkol
podpory platných dohod o zvládání krizí a prevenci konfliktů; nejvýrazněji se
projevily při realizaci Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině, a při zajišťování
mezinárodní bezpečnostní účasti v Kosovu z pověření OSN.
Úkoly sil NATO při udržování míru a řízení krizových situací nabývají na
důležitosti s celkovým růstem úlohy Aliance v této oblasti. Vskutku žádný z
úkolů, před kterými Aliance kdy stála, si nevyžádal tolik rozhodnosti a jednoty
cílů jako tehdy, když postavila své vojenské síly do středu mnohonárodního
úsilí za účelem ukončení konfliktu a vytvoření základny pro stabilní a mírovou
budoucnost na Balkánu.
První velká bojová akce, v níž NATO použilo ozbrojené síly jako nástroj
pro řízení krizové situace v zájmu podpory úsilí Organizace spojených národů
o ukončení jugoslávského konfliktu, proběhla v roce 1995. Tato akce, známá
jako “Operace rozvážné síly”, byla významným prvkem v procesu, který byl
završen Mírovou smlouvou o Bosně a Hercegovině. Následně bylo NATO
koncem roku 1995 pověřeno realizací vojenských aspektů dohody tím, že se
ujme vedení mnohonárodních Implementačních sil (IFOR), a v následujícím
roce Stabilizačních sil (SFOR), přičemž obě seskupení byla vytvořena na
základě mandátu Organizace spojených národů. Tím se NATO dostalo od
poměrně omezené role při podpoře mírových snah OSN k plnému řízení
složitých mírových operací s účastí ozbrojených sil mnoha partnerů NATO a
dalších nečlenských zemí. Tato praktická operační zkušenost z vojenské
spolupráce měla široké dozvuky, například ve vzniku intenzivnější politické
spolupráce nejen mezi NATO a jeho partnery, ale také s jinými státy. Tento
proces prospívá bezpečnosti a stabilitě v celé Evropě.
Vojenský zásah Aliance v Kosovu a její role při zmírňování humanitární
krize v sousedních státech posílila úlohu NATO na úseku řízení krizových
situací. NATO přispělo rozhodujícím způsobem, zvláště vedením leteckých
operací a následným rozmístěním jednotek Mírových sil v Kosovu (KFOR), k
cíli mezinárodního společenství položit základ pro trvalý mír a stabilitu v
Kosovu.
Letecké operace v Kosovu, které byly demonstrací soudržnosti a jednoty
Aliance a jejího odhodlání postavit se tváří v tvář pokračujícímu násilí a
potlačování lidských práv, posílily rovněž diplomatické úsilí mezinárodního
společenství a dosáhly hlavních cílů spojenců NATO a partnerů. Humanitární
katastrofa skončila: vrátilo se přibližně 840 000 uprchlíků, postupně se
uskutečnilo rozmístění Mírových sil v Kosovu (KFOR) pod velením NATO,
mezinárodní společenství převzalo odpovědnost za civilní správu a
47
administrativní úkoly prostřednictvím Kosovské mise Organizace spojených
národů (UNMIK).
Měnící se role spojeneckých ozbrojených sil také odráží odhodlání
Aliance rozvíjet Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu v rámci NATO.
Tento proces dále pokračuje v kontextu Evropské bezpečnostní a obranné
politiky, kterou prosazuje Evropská unie (viz Kapitola 4).
Ještě více vypovídá o způsobu, jakým jsou vojenské síly Aliance
přizpůsobovány novým podmínkám, uplatnění vojenské koncepce známé jako
Mnohonárodní vícevojskové seskupení sil (Combined Joint Task Force-CJTF).
Na summitu NATO v lednu 1994 přijali nejvyšší představitelé tuto koncepci jako
důležitý prvek přizpůsobení Aliance změnám v evropském bezpečnostním
prostředí. Koncepce má poskytnout NATO pružný prostředek reakce na nové
bezpečnostní problémy včetně operací za účasti států stojících mimo Alianci.
Jejím cílem je zlepšení schopnosti NATO rozmístit v krátké době vhodné
mnohonárodní a vícevojskové síly odpovídající konkrétním požadavkům dané
vojenské operace. Usnadní také účast sil nečlenských států v mírových
operacích pod vedením NATO. Mnohé charakteristiky koncepce CJTF již byly
prakticky uplatněny v kontextu operací pod vedením NATO na Balkánu.
Opatření pro vyčlenění národních sil pro CJTF se řídí běžnými postupy
plánování sil v NATO. Pružnost, která je zapracována do koncepce CJTF, však
klade značné nároky na způsob velení a řízení úkolových seskupení, jinými
slovy na štáby CJTF. Ústřední složky (jádra) malého počtu štábů CTJF jsou
proto zřizovány v rámci vybraných “mateřských” štábů velitelské struktury
NATO (viz Kapitola 11 a 12). Štáby CJTF spočívají především na předběžně
určených osobách – např. osobách, které plní jiné úkoly, nepůsobí-li právě v
rámci CJTF – v “mateřských” štábech, a na předběžně vyškolených osobách,
které poskytnou jiné hlavní štáby a členské státy NATO.
Ve stručnosti, pokračující transformace konvenční složky obranného
postoje Aliance je složitý a dalekosáhlý proces, který musí vzít ohled na
všechny výše uvedené faktory. V konečném případě krize, která by mohla vést
k vojenskému ohrožení bezpečnosti členů Aliance, musí být síly NATO
schopny doplnit a podpořit politické akce a přispět ke zvládnutí podobných
krizových situací a jejich mírovému řešení. Udržování dostatečné vojenské síly
a jasná připravenost jednat kolektivně zůstávají hlavními úkoly. Struktury a
mechanismy, které vznikaly po mnoho let, umožňují členským státům využívat
politických, vojenských a materiálních výhod kolektivní akce a kolektivní
obrany. Tyto mechanismy spočívají v integrované struktuře, k jejímž klíčovým
rysům patří kolektivní plánování sil, společné financování, společné operační
plánování, mnohonárodní útvary, uspořádání hlavních štábů a velení,
integrovaný systém protivzdušné obrany, vyváženost úkolů a odpovědnosti
mezi spojenci, je-li třeba rozestavení a rozmístění ozbrojených sil mimo jejich
48
domácí území, různá opatření včetně plánování a intenzifikace řízení krizových
situací, společné normy a procesy pro technická vybavení, výcvik a logistiku,
společné a kombinované zásady teorie a cvičení, infrastruktura, výzbroj a
logistická spolupráce. Zařazení partnerských států NATO do této organizace a
uspořádání, nebo rozvoj podobné soustavy u partnerských států, ve vhodnych
oblastech, napomáhá ke zdokonalování spolupráce a zvyšování společného
úsilí v problematice bezpečnosti euroatlantické oblasti.
Základními charakteristikami změn v ozbrojených silách NATO jsou jednak
snížení stavů a stupně pohotovosti, jednak zvýšení pružnosti, mobility a
mnohonárodnosti. V podtextu těchto změn a mimo rámec požadavků vynucených
novými úkoly Aliance zůstávají dva nezbytné posvátné principy: závazek
kolektivní obrany jako ústředního poslání, které je podstatou Aliance, a zachování
transatlantického spojení jako záruky věrohodnosti a účinnosti Aliance.
Hrozba války, před níž Evropa stála po více než čtyřicet let jako důsledek
ideologického konfliktu, politického nepřátelství a vojenského soupeření, se
podstatně snížila. V současné době se pozornost soustřeďuje podstatně méně
na odrazování před použitím síly, jak stanoví článek 5 Severoatlantické
smlouvy, a více na možné úkoly NATO v mírových operacích, prevenci před
konflikty a v řízení krizových situací.
Existují nicméně rizika plynoucí z nestability, jež je vlastní konfliktním
situacím vzniklým po skončení studené války. Případ bývalé Jugoslávie
dokládá nutnost zachovat solidaritu Aliance a udržovat účinnou vojenskou sílu,
schopnou reagovat na široké spektrum mimořádných situací.
Praktickým výsledkem změn provedených ve vlastních silách NATO je
transformace struktury těchto sil v podstatně zmenšenou, avšak mobilnější
strukturu. Stavy pozemních vojsk přidělených členskými státy k Alianci
prostřednictvím procesů integrované obrany a plánování sil NATO byly sníženy
o 35 procent. Počet velkých námořních plavidel byl snížen o více než 30 procent
a počet útvarů letectva zhruba o 40 procent. Došlo rovněž k velkému snížení
stavů jednotek udržovaných ve vysokém stavu pohotovosti. Všeobecně byla
vojska NATO reorganizována způsobem, který usnadní jejich flexibilní
regeneraci a opětné rozšíření v případě potřeby pro kolektivní obranu nebo
řízení krizových situací včetně operací v rámci dozoru nad zachováváním míru.
INICIATIVA K OBRANNÉ SCHOPNOSTI NATO
Na washingtonském summitu v dubnu 1999 byla představena Iniciativa k
obranné schopnosti NATO (DCI), která byla vypracována v zájmu plnění
bezpečnostních úkolů 21.století, a účinného řešení krizových situací jako v
Kosovu; měla však rovněž udržovat schopnost výkonu základních povinností
49
týkající se především obrany členských států. Podle slov generálního
tajemníka, lorda Robertsona: “Předmětem iniciativy k obranné schopnosti není
pouze zajištění vzájemné operační součinnosti mezi všemi spojenci, ale
rovněž zdokonalení a modernizace jejich schopností za účelem plnění nových
bezpečnostních úkolů”.
Iniciativa se vztahuje téměř na všechny sféry vojenských způsobilostí.
Především se týká mobility ozbrojených sil, logistické podpory, schopnosti
vlastní obrany a napadení protivníka, velících, řídících a informačních systémů
používaných pro rychlé a efektivní rozmístění v místech, které mohou být
důležité pro řízení krizových situací, v případech nutnosti i delší dobu.
Po dobu studené války se obranného plánování NATO týkalo především
udržování schopností nezbytných pro obranu proti možné agresi ze strany
Sovětského svazu a zemí Varšavské smlouvy. V současné době je evropské
bezpečnostní prostředí více složitější. Nejpravděpodobnější ohrožení
bezpečnosti pochází z periférních oblastí Evropy, jako například z bývalé
Jugoslávie, nebo ze šíření zbraní hromadného ničení. Z toho důvodu musí být
NATO dnes připraveno, v zájmu čelení krizovým situacím, rozmístit své síly i
za hranicemi Aliance a, kromě toho, být schopné se bránit proti záměrné
agresi.
Podobně jako tomu bylo v Bosně a Hercegovině, a v Kosovu, kde jsou v
současné době rozmístěny ozbrojené síly NATO, příští vojenské operace
Aliance budou patrně podstatně odlišné od operací, které byly plánovány
během studené války. Budou se pravděpodobně odehrávat mimo území
členských států Aliance, budou možná trvat i několik let a budou se na nich
podílet vojenské jednotky mnohých těsně spolupracujících států – zejména z
členských zemí, ale rovněž, v některých případech, i partnerských států.
Řízení krizových situací navíc vyžaduje různé jiné schopnosti, odlišné od těch,
které jsou potřebné pro vedení války.
V zájmu plnění těchto nových úkolů na poli bezpečnosti musí NATO
zajistit pro své ozbrojené síly vybavení, personál a výcvik, které jsou potřebné
pro úspěšný výkon jejich povinností. Poučení z Bosny a Hercegoviny, a z
Kosova, stejně jako zkušenosti z předcházejících mnohonárodních operací za
účasti útvarů členských států NATO například v Perském zálivu, Somálsku a
Haiti, ukázaly do jaké míry jsou změny nutné.
Iniciativa k obranné schopnosti NATO byla koncipována z důvodu
zabezpečení připravenosti Aliance na všechny eventuality. Pro dohled nad
plněním tohoto programu byla ustavena Řídící skupina na vysoké úrovni. Tato
skupina, která je složena z nejvyšších představitelů členských států a jejímž
předsedou je náměstek generálního tajemníka NATO, se schází na
50
zasedáních v intervalech několika týdnů za účelem řízení a hodnocení celého
procesu.
Iniciativa k obranné schopnosti (DCI) bude rovněž přispívat k rozvoji
Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) upevňováním evropských
obranných schopností, evropského pilíře NATO. Umožní to evropským
spojencům se více a aktivněji podílet na plnění úloh NATO (viz Kapitola 4).
Cílem Iniciativy k obranné schopnosti NATO je zlepšení schopností
Aliance v následujících, vzájemně se překrývajících, pěti oblastech:
•
“mobilita a rozmístění” – schopnost rychlého rozmístění ozbrojených
sil tam, kde je zapotřebí;
•
“udržitelnost bojové činnosti” – schopnost udržení a zásobování
ozbrojených sil daleko od jejich základen a zabezpečení dostatečného
počtu čerstvých útvarů v případě dlouhotrvajícich operací;
•
“účinné střetnutí s nepřítelem” – schopnost úspěšného boje s
nepřítelem ve všech typech operací, od nejprudších až po méně
intenzivní;
•
“způsobilost k přežití” – schopnost ochrany ozbrojených sil a
infrastruktur před současnými i budoucími hrozbami;
•
“vzájemná operační součinnost komunikací” – velitelské, řídící a
informační systémy, které jsou vzájemně kompatibilní za účelem
umožnění efektivní spolupráce a dokonalé součinnosti.
Za účelem zvýšení schopnosti NATO rozmisťovat ozbrojené síly ve
vzdálených oblastech postižených krizovým stavem zkoumají členské státy
možnosti zdokonalení opatření a procesů, které se týkají dopravy vojenských
útvarů a bojové techniky. Tato opatření zahrnují sdílení zdrojů a prostředků,
která umožní, v případě nutnosti, rekvizici obchodních civilních letadel a
plavidel. Použití obchodních civilních zdrojů a prostředků však vyžaduje
zavedení jednak určitých specifických provozních předpisů, jednak
jednoznačná právní ustanovení, a to v dostatečně dlouhé lhůtě předem.
Logistika je mimořádně důležitou součástí každé vojenské operace. Cílem
programu DCI je zvýšení počtu logistických jednotek Aliance a zdokonalení
jejich schopností. Rovněž se zkoumá možnost společného používání
logistických prostředků za účelem zvýšení efektivnosti. Realizace bude mít za
následek vytvoření mnohonárodních společných logistických středisek jako
součástí koncepce mnohonárodního vícevojskového seskupení sil (viz
Kapitola 12).
Moderní technologie mohou umožnit použití vojenských sil odlišným
způsobem, který sníží vedlejší škody a zkrátit konflikt tím, že demonstrují
51
zbytečnost jeho pokračování a nezdar. Podobné technologie zahrnují
především zbraňové systémy použitelné ve dne i v noci nebo za jakýchkoliv
povětrnostních podmínek, a rovněž přesně munici s vysoce přesným
navedením. Program DCI je zaměřen rovněž na tyto domény vojenské
technologie.
Aliance hledá také způsoby ke zdokonalení vojenských schopností na
úseku ochrany a přežití bojových jednotek přímo zapojených v jednotlivých
operacích. V současné době se vyvíjejí průzkumné a pozorovací systémy,
systémy protivzdušné obrany a systémy zaměřené na potlačení nebezpečí,
kterým jsou zbraně hromadného ničení.
Současně je třeba dbát, zvláště z důvodu stále těsnější spolupráce
ozbrojených sil různých států, aby jednotlivé vojenské útvary mohly, například
při akcích během řízení krizových situací, účinně komunikovat mezi sebou, a
to na každé úrovni. Záměrem programu Iniciativy k obranné schopnosti NATO
je jistota, že technologický pokrok nebude na překážku vzájemné součinnosti
komunikací. Tímto záměrem je rovněž skutečnost, že tento technologický
pokrok bude co možná nejlépe využit za účelem rozvoje komunikačních metod
pro vojenské účely.
JADERNÉ SÍLY V NOVÉM BEZPEČNOSTNÍM PROSTŘEDÍ
Aliance přijala od konce studené války již velké množství velmi důležitých
usnesení, aby přizpůsobila svoji celkovou politiku a obrannou strategii novému
bezpečnostnímu prostředí. Při realizaci svého nového jasného přístupu k
otázkám bezpečnosti, který uznává význam politických, ekonomických,
sociálních a ekologických faktorů spolu s nezbytnou mírou obranných
povinností, členské státy plně využily příležitostí poskytnutých zlepšením
bezpečnostního prostředí. Jaderná strategie a vojenský postoj NATO patřily
mezi první oblasti, které byly revidovány. Tyto oblasti byly také vystaveny
nejradikálnějším změnám. Nejpodstatnější změny jsou popsány zde níže.
V době studené války hrály jaderné síly jednu z hlavních úloh ve strategii
pružné reakce Aliance. V zájmu odrazování od rozpoutání války v Evropě byly
jaderné zbraně začleněny do struktur ozbrojených sil NATO, a Aliance měla k
dispozici různé cílové plány realizovatelné v krátkém čase. Tato úloha
jaderných zbraní si vyžadovala vysoký stupeň připravenosti a rychlou bojovou
pohotovost pro velkou část příslušných speciálních útvarů NATO.
V novém bezpečnostním prostředí došlo k radikálnímu snížení důležitosti
jaderných sil. Odvrácení hrozby války zůstává nadále strategií Aliance, ale už
jí nedominuje možnost jaderné eskalace. Její jaderné zbraně již nejsou
namířeny proti žádné konkrétní zemi, a okolnosti, za nichž by přicházelo v
52
úvahu jejich použití, jsou extrémně vzdáleny. Jaderné síly NATO pokračují
přispívat, významným způsobem, k odvrácení války. Role těchto zbraní je nyní
především politická a není již namířena proti konkrétní hrozbě. Tyto zbraně
jsou udržovány na minimálně postačující úrovni v zájmu zachování míru a
stability ve světě.
Paralelně se snížením úlohy nukleárních zbraní ve strategii Aliance byla
rovněž radikálně snížena dislokace těchto zbraní. Po ukončení studené války
podnikly jaderné velmoci NATO unilaterální opatření pro zastavení
plánovaných modernizačních programů svých jaderných systémů. Francie
oznámila předčasné ukončení výroby řízených střel Hadès. Spojené státy
americké a Velká Británie zrušily plány na výrobu strategických jaderných
řízených střel země-vzduch. Jako předchůdce pozdějších usnesení o eliminaci
nukleárních systémů pro odpalování řízených střel ze země, Spojené státy
americké rovněž anulovaly projekty nukleárních systémů, které měly
následovat řízené střely země-země LANCE, a také plány na výrobu jaderných
dělostřeleckých granátů 155 mm. Francie snížila od roku 1991 počet nosičů
jaderných systémů ze šesti na dva, v současné době jsou francouzské
nezávislé jaderné síly tvořeny pouze čtyřmi ponorkami vybavenými
strategickými řízenými střelami (SLBM), a stihačkami Mirage s řízenými
střelami středního doletu země-vzduch.
V roce 1992 se Velká Británie vzdala své účasti na nukleárním programu
řízených střel LANCE a dělostřeleckých hlavní, opustila program námořní
jaderné taktiky s operační základnou na speciálních člunech, a rovněž všechny
jaderné zbraně odpalované ze vzduchu, čímž vyloučila jadernou funkci z
dvojité bojové způsobilosti letadel. Dnes jsou ponorky Trident jediným britským
armádním nukleárním systémem.
V říjnu roku 1991, na základě iniciativy tehdejšího prezidenta G.H. Bushe,
se NATO rozhodlo zredukovat počet substrategických zbraní4 krátkého a
středního dolsahu v Evropě o více než 85%. Toto snížení bylo zakončeno v
červenci 1992. V rámci tohoto snížení byly všechny jaderné hlavice
odstřelované ze země substrategickými ozbrojenými silami NATO (včetně
jaderných dělostřeleckých granátů a řízených střel země-země) likvidovány, a
letecké gravitační pumy byly redukovány o více než 50%. Kromě toho, všechny
jaderné zbraně hladinových námořních sil byly staženy. Proces odstraňování
4
Termíny „strategický„ a „substrategický„ mají poněkud odlišný význam v různých zemích.
Strategické jaderné zbraně jsou obvykle definovány jako zbraně „mezikontinentálního„ dosahu (více
než 5 500 kilometrů), v některých kontextech však mohou zahrnovat i balistické střely středního
dosahu menšího než uvedená hodnota. Termín „substrategické„ jaderné zbraně se používá v
dokumentech NATO od roku 1989 v souvislosti s jadernými zbraněmi středního a kratšího dosahu
a dnes označuje zejména zbraně dopravované na cíl vzduchem pro letouny NATO s dvojím využitím
(ostatní substrategické jaderné zbraně byly již z Evropy staženy).
53
jaderných zbraní se rovněž vztahoval na 1 300 dělostřeleckých jaderných
zbraní a 850 jaderných hlavic řízených střel LANCE. Všechny tyto hlavice,
přidělené příslušným jednotkám, byly odstraněny z inventáře NATO. Většina z
nich již byla likvidována, zbývající budou zničeny v nejbližší budoucnosti.
Spojené státy americké úplně odstranily všechny námořní nestrategické a
substrategické systémy, s vyjímkou jaderných řízených střel s plochou dráhou
letu odstřelovaných z ponorek, které však již nejsou na moři rozmístěny v době
míru. Rovněž definitivně skončila nukleární úloha letadel s dvojitým využitím,
které tvořily součást mateřských letadlových lodí. V dnešní době jsou jedinými
nukleárními zbraněmi NATO na souši americké jaderné pumy, jejichž nosiči
jsou letouny s dvojím použitím některých spojenců.
Masivnímu snížení muničních zásob (přibližně o 80%) byly rovněž
podrobeny sklady nukleárních zbraní NATO, ze kterých byly odstraněny
jaderné systémy a celkově snížen počet zbraní. Současně byly instalovány
nové, bezpečnější a přežití schopné systémy skladování nukleárních zbraní.
S koncem studené války se další významnou změnou stala skutečnost, že
NATO přestalo uchovávat mimořádné a příležitostné operační plány týkající se
jaderného nebezpečí v době míru a potencionálních cílů pro své
substrategické jaderné síly. Ozbrojené síly Aliance již nemají za cíl žádnou
konkrétní zemi. Využívaje výhod ze zlepšeného bezpečnostního prostředí,
NATO podniklo určitá opatření v rámci snížení množství a úrovně přípravy
svých letounů s dvojím využitím.
Další unilaterální iniciativa se projevila v prosinci 1996, kdy ministři
zahraničních věcí a ministři obrany členských států NATO oznámili, že
rozšíření Aliance si nebude vyžadovat změny v podstatně sníženém stavu
jaderných zbraní, a že NATO “nemá úmysl, plán ani důvod rozmisťovat
nukleární zbraně na území nových členských států, ani potřebu měnit jakýkoliv
aspekt koncepce NATO týkající se nukleárních zbraní, nebo politiky v oblasti
nukleárních zbraních, a ani do budoucnosti nepředpokládá potřebu jakýchkoliv
změn”. Podstatně snížené substrategické síly NATO budou v blízké
budoucnosti pokračovat v úsilí o odvracení hrozeb míru.
Kontrola jaderného zbrojení
Spojenci NATO zachovávají dlouhodobý závazek kontroly jaderného
zbrojení, odzbrojení a nešíření jaderných zbraní jako nedílnou součást
bezpečnostní politiky pevně zakotvené v širším politickém kontextu, snažíce se
o posílení stability a bezpečnosti snížováním zbrojení a zvyšováním
transparentnosti a vzájemné důvěry. V roce 1983, v tzv. “Rozhodnutí z
Montebello” Aliance oznámila a následovně provedla stažení 1 400
54
nukleárních hlavic z Evropy. Smlouva o jaderných silách středního dosahu
(INF) mezi USA a Sovětským svazem z roku 1987 odstranila globálně pozemní
jaderné řízené střely středního dosahu, a konkretizovala aspekt kontroly
jaderného zbrojení v rámci “dvojitého rozhodnutí” NATO z 1979.
Spojené státy americké a Ruská federace jsou aktivně zapojeny do
procesu, který je zaměřen na radikální snížení stavů jejich nukleárních zbraní.
Smlouva o snížení strategických zbraní (START I), podepsaná v červenci 1991
a vstoupivši v platnost v roce 1994, snižuje počet rozmístěných strategických
zbraní na obou stranách z více než 10 000 na 6 000. Následující START II
(podepsaná v lednu 1993 a ratifikovaná USA v lednu 1996 a Ruskou federací
v dubnu 2000) dále snižuje na obou stranách strategické zbraně na počet mezi
3 000 až 3 500, a odstraní z mezikontinentálních strategických řízených střel
(ICBM) vícenásobné samostatně naváděné hlavice (MIRV); zároveň stanoví
velmi přísné kontroly. Po ratifikaci smlouvy START II Ruskou federací oznámily
obě strany, Spojené státy americké a Ruská federace, že jsou připraveny k
zahájení jednáni o smlouvě START III týkající se dalšího snížení strategických
zbraní, a to na 2 000 až 2 500, a k zavedení opatření na zajištění
transparentnosti ve vedení evidence strategických hlavic a jejich destrukce.
V ostatních souvisejících doménách jsou všechny členské státy NATO
aktivními účastníky Smlouvy o nešíření nukleárních zbraní (NPT), která byla
podepsána celkem 187 státy. Vyzvaly ostatní státy, které tak ještě neučinily,
aby tuto smlouvu podepsaly a důsledně plnily. U příležitosti Výroční pětileté
konference NPT v roce 2000 v New Yorku, pět nukleárních velmocí, jenž jsou
rovněž členy Rady bezpečnosti OSN – Čína, Francie, Ruská federace,
Spojené státy americké a Velká Británie – se v rámci konkrétních opatření a
procesů smlouvy rozhodly k “jednoznačnému závazku ... realizovat totální
odstranění svých skladů nukleárních zbraní vedoucí k totálnímu odzbrojení”.
Tento závazek znamená význačný pokrok v oblasti kontroly nukleárních zbraní
a může mít pozitivní vliv na budoucí program kontroly zbrojení
Aliance odhodlaně podporuje úsilí o rozvážné a postupné snížování stavů
nukleárních zbraní. Pozitivně přijala významný pokrok v plnění Smlouvy o
snížení stavů strategických zbraní (START) a zdůraznila nutnost vstupu v
platnost smlouvy START II, která může vést k dalším velkým snížením
strategických arzenálů, dále vytýčeným ve smlouvě START III.
Všechny tyto závazky a procesy jsou ve shodě s hlavním cílem NATO,
kterým je zajišťování bezpečnosti a stability ve světě, s pokud možno co
nejmenším stavem ozbrojených sil, který je odpovídající obranným
požadavkům.
55
Úloha zůstávajících jaderných sil NATO
Základní účel zůstávajících jaderných sil je politický: zachování míru a
ochrana před nátlakem. Existence jaderných sil způsobuje, že nebezpečí
agrese proti členským státům NATO je podstatně více nekalkulovatelné a
nepřijatelné než u konvenční vojenské techniky. Společně v kombinaci s
konvenčními zbraněmi vytvářejí skutečnou nejistotu pro každý stát, který by
měl v úmyslu získání politických nebo vojenských výhod prostřednictvím
hrozeb nebo použitím zbraní hromadného ničení proti Alianci. Ozbrojené síly
Aliance přispívají odrazováním od použití nukleárních, biologických a
chemických zbraní rovněž k úsilí zaměřené na prevenci před šířením těchto
zbraní a jejich nosných zařízení.
Kolektivní bezpečnost, garantovaná jaderným systémem NATO, je
sdílena všemi státy Aliance. Navíc přítomnost jaderných sil Spojených států
amerických v Evropě v rámci NATO posiluje politické a vojenské vazby mezi
evropskými a severoamerickými členy Aliance. Zároveň účast zemí, které
nedisponují jadernými zbraněmi, na uskutečňování jaderné politiky Aliance je
důkazem solidarity spojenců a společného závazku chránit bezpečnost, stejně
jako sdílení odpovědnosti a potenciálního nebezpečí.
Politická kontrola nad jadernou soustavou NATO je rovněž sdílena všemi
členskými státy. Skupina pro jaderné plánování NATO je orgánem, v jehož
středu se ministři obrany spojeneckých států, jaderných i nejaderných, (s
vyjímkou Francie) stejnou měrou podílejí na usneseních týkajících se
jaderného systému Aliance a na přípravách jaderné politiky Aliance. Tento
princip je založen na dohodě mezi členskými státy, kterou musí NATO
zachovávat – a musí ukázat, že zachovává – zdravé jádro vojenských
schopností s vhodnou kombinaci ozbrojených sil, které zajišťují základní
vojenskou sílu nezbytnou pro kolektivní sebeobranu. Nukleární síly NATO
zůstávají základní složkou tohoto zdravého jádra, přes pozoruhodné změny v
bezpečnostním prostředí, které umožnilo NATO uskutečnit významná omezení
své jaderné soustavy a rovněž snížení závislosti na jaderných zbraních.
56
KAPITOLA 3
OTVÍRÁNÍ ALIANCE DALŠÍM STÁTŮM
Proces rozšiřování NATO
Partnerství pro mír
Spolupráce mezi NATO a Ruskem
Partnerství NATO s Ukrajinou
Středomořský dialog Aliance
Iniciativa NATO v jihovýchodní Evropě
OTVÍRÁNÍ ALIANCE DALŠÍM STÁTŮM
PROCES ROZŠIŘOVÁNÍ NATO
“Smluvní strany mohou, na základě jednomyslného souhlasu vyzvat
kterýkoli další evropský stát, způsobilý podporovat rozvoj zásad této smlouvy
a přispívat k bezpečnosti severoatlantické oblasti, aby přistoupil k této
smlouvě. (...)”
Článek 10 Severoatlantické smlouvy, Washington DC, 4.dubna 1949
Od podpisu Severoatlantické smlouvy se k původním dvanácti signatářům
připojilo sedm států, takže celkový počet spojenců vzrostl na devatenáct.
Česká republika, Maďarsko a Polsko se k Alianci připojily v březnu roku 1999,
následujíce vyzvání ke vstupu schválené a vyjádřené na madridském summitu
v roce 1997. Tyto tři státy se zúčastnily svého prvého summitu, v roli řádných
členů, ve Washingtonu v dubnu roku 1999. Vedoucí představitelé NATO zde
zdůraznili, že Aliance je otevřena novým členům, a rovněž se zavázali přijmout
mezi sebe nové státy, které jsou způsobilé hájit a podporovat zásady
Severoatlantické smlouvy a přispívat k bezpečnosti v severoatlantické oblasti.
Aliance předpokládá udělit v budoucích letech další výzvy ke vstupu
státům, rozhodnutým a schopným přijmout odpovědnost a plnit závazky
vyplývající z členství, uzná-li, že přistoupení těchto zemí bude přispívat k
všeobecným politickým a strategickým zájmům Aliance, a k posílení celkové
evropské bezpečnosti a stability.
Vedoucí představitelé NATO uvedli v činnost Akční plán členství, zvlášť
připravený v zájmu poskytnutí rad a informací státům aspirujícím na členství v
Alianci.
Studie o rozšíření NATO z roku 1995
V lednu 1994 na bruselském summitu, vedoucí představitelé spojenců
znovu potvrdili, že Aliance je otevřena pro členství dalším evropským zemím,
které jsou způsobilé hájit a podporovat zásady Severoatlanické smlouvy a
přispívat k bezpečnosti v severoatlantickém prostoru.
Po usnesení ministrů zahraničních věcí členskych států Aliance v prosinci
1994 byla během roku 1995 prozkoumána všechna “proč a jak” týkající se
budoucích přijetí do Aliance. Výsledná “Studie o rozšíření NATO” byla v září
1995 předložena rovněž zainteresovaným partnerským státům, a poté
zveřejněna. Zásady nastíněné v této studii zůstávají základem otevřeného
přístupu NATO k přizvání dalších států do Aliance. Pokud jde o otázku, proč
59
rozšiřovat NATO, studie vyvozuje, že po skončení studené války a zániku
Varšavské smlouvy existuje potřeba a zároveň jedinečná příležitost vybudovat
lepší bezpečnost v celém euroatlantickém prostoru, aniž by došlo k obnovení
dělicích čar.
Rozšíření NATO je dalším krokem na cestě k principiálnímu cíli Aliance,
kterým je posílení bezpečnosti a rozšíření stability v celém euroatlantickém
prostoru, doplňující všeobecnější trendy směrem k integraci, zejména rozšíření
Evropské unie (EU) a posílení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v
Evropě (OSCE) (viz Kapitola 15). Rozšíření nikoho neohrožuje. NATO zůstane
obranným svazkem, jehož základním posláním je zachování míru v
euroatlantickém prostoru a zajištění bezpečnosti pro její členy.
Dalším závěrem studie bylo, že rozšíření Aliance přispěje mnoha způsoby
k posílení stability a bezpečnosti všech zemí v euroatlantickém prostoru.
Povzbudí a podpoří demokratické reformy včetně nastolení civilní a
demokratické kontroly nad ozbrojenými silami. Vyvolá schémata a návyky
spolupráce, konzultací a budování konsenzu, jež charakterizují vztahy mezi
současnými spojenci a bude prosazovat vztahy dobrého sousedství v celém
euroatlantickém prostoru. Zvýší průhlednost v obranném plánování a
vojenských rozpočtech a tím posílí důvěru mezi státy, a posílí tendenci
evropské integrace a spolupráce. Navíc zvýší schopnost Aliance přispět k
evropské a mezinárodní bezpečnosti a podpoří mírové operace OSN a OSCE;
posílí a rozšíří rovněž transatlantické partnerství.
Pokud jde o to, jak rozšířit NATO, studie potvrdila, že tak jako v minulosti,
každé budoucí rozšíření Aliance proběhne přistoupením nových členských
států k Severoatlantické smlouvě v souladu s jejím článkem 10. Okamžikem
přijetí nabývají nové členské státy veškerých práv a přijímají veškeré
povinnosti plynoucí z členství podle smlouvy. Budou muset akceptovat a
zachovávat zásady, politické programy a postupy přijaté v den přistoupení
každým jedním členem Aliance. Studie jasně uvádí, že vůle a schopnost dostát
těmto závazkům, nejen na papíře, ale i v praxi, bude základním prvkem při
rozhodování Aliance, zda vyzvat některou zemi k přistoupení.
Státy, které jsou účastníky etnických sporů nebo vnějších teritoriálních
neshod včetně iredentistických požadavků, nebo vnitřních juridikčních sporů,
musí vyřešit tyto konflikty mírovými prostředky v souladu se zásadami OSCE,
ještě než se budou moci stát členy Aliance.
Studie rovněž konstatovala, že schopnost uchazečských zemí vojensky
přispět ke kolektivní obraně, mírovým a dalším úkolům Aliance bude jedním z
kritérií pro rozhodování, zda mají být přizvány k přistoupení. Na závěr studie
uvádí, že spojenci rozhodnou na základě vzájemné dohody, zda přizvat
jednotlivé nové členy k přistoupení na základě úsudku, zda ve chvíli, kdy je toto
60
rozhodnutí činěno, přispěje členství dané země k bezpečnosti a stabilitě v
severoatlantickém prostoru či nikoli. Žádný stát, mimo Alianci, nemá právo veta
nebo právo dozoru nad procesem rozšíření nebo rozhodnutími s ním
souvisejícími.
Na madridském summitu v červenci 1997, na závěr přísného a
komplexního procesu zvažování a intenzivního individuálního dialogu s
uchazečskými partnerskými státy, přizvali nejvyšší představitelé spojeneckých
států a vlád Českou republiku, Maďarsko a Polsko k zahájení rozhovorů o
přistoupení k NATO. Na základě tohoto rozhodnutí proběhla na podzim 1997
jednání s jednotlivými přizvanými státy a v prosinci 1997 byl s každým z nich
podepsán Protokol o přistoupení. Protokoly o přistoupení byly ratifikovány
všemi šestnácti spojenci podle příslušných národních postupů a rovněž novými
členy. Tři jmenované státy se oficiálně staly členy Severoatlantické smlouvy v
březnu roku 1999.
Rozšíření NATO je otevřený, pokračující proces, a ne pouze jednorázová
událost.
Proces přistoupení
Hlavní etapy, které vedly ke vstupu třech nových členských států do
Aliance byly následující:
•
10.leden 1994. Během summitu NATO v Bruselu se 16 vedoucích
představitelů spojenců vyjádřilo v tom smyslu, že nejen očekávají, ale
rovněž uvítají rozšíření NATO o demokratické státy na Východě.
Potvrdili, že Aliance, v souladu s článkem 10 Severoatlantické
smlouvy, je otevřena pro členství dalším evropským zemím, které jsou
způsobilé hájit a podporovat zásady Severoatlanické smlouvy a
přispívat k bezpečnosti v severoatlantickém prostoru.
•
Září 1995. Aliance přijala Studii o rozšíření NATO, která vysvětlila
důležité faktory, jenž je třeba vzít na vědomí při procesu rozšiřování.
Je v ní rovněž uvedeno, že proces musí brát na zřetel také rozvoji
politické a bezpečnostní situace v Evropě. Tato studie se stala
základní koncepcí pro přístup NATO k vyslovení výzvy ke vstupu pro
nové členy.
•
1996. Tento rok je charakterizován intenzivním individuálním dialogem
s každým ze 12 zainteresovaných partnerských států. Tato jednání
dala možnost těmto státům lépe pochopit, jak Aliance funguje, a
Alianci dala příležitost lépe nahlédnout do interní situace a rozvoje
těchto zemí, a rovněž na urovnávání eventuálních sporů se
61
sousedními státy. Podle výše uvedené studie je tento faktor důležitou
předběžnou podmínkou pro vstup do Aliance.
•
10.prosinec 1996. Aliance začala s přípravou doporučení, který stát
nebo státy by měl(y) být přizván(y) k zahájení jednání o přijetí v rámci
přípravy rozhodnutí, které bude vyneseno na summitu v Madridu, v
červenci 1997.
•
Začátek 1997. Probíhají intenzivní rozhovory se zástupci 11
partnerských států, na jejich žádost. Vojenské orgány Aliance
připravují paralelně analýzy důležitých vojenských faktorů států, které
projevily zájem o přistoupení k Alianci.
•
8.červenec 1997. Vedoucí představitelé Aliance, na zasedání v
Madridu, vyzvali Českou republiku, Maďarsko a Polsko k zahájení
jednání o přijetí do NATO. Znovupotvrdili, že Aliance zůstává otevřena
pro další státy.
•
Září a listopad 1997. Jednání byla zahájena s každou ze tří
vyzvaných zemí. Na závěr tohoto procesu, tři kandidátské státy
zaslaly dopis s prohlášením záměru stvrzující odpovědnost a
podmínky, ke kterým se během jednání o přijetí zavázaly.
•
16.prosince 1997. Ministři zahraničních věcí členských států NATO
podepsali protokoly o přístupu k Organizaci severoatlantické smlouvy
těchto tří států.
•
1998. Členské státy Aliance ratifikují jednotlivě protokoly o přistoupení
v souladu s jejich národními legislativními procedurami.
•
12.březen 1999. Po splnění svých vlastních národních legislativních
procedur, ministři zahraničních věcí České republiky, Maďarska a
Polska předali jejich oficiální ratifikační listiny o přistoupení vedoucím
představitelům Organizace severoatlantické smlouvy při slavnostním
aktu v Independence, ve státě Missouri, ve Spojenych státech
amerických. Tímto aktem se staly řádnými členy Aliance.
•
16.březen 1999. Národní vlajky třech nových členských států jsou
slavnostně vztyčeny při slavnostním aktu v Hlavním štábu NATO v
Bruselu.
Kandidátské státy, v tomto období, přijaly s úspěchem celou řadu opatření
v zájmu zajištění efektivnosti jejich budoucího členství v Alianci. Tato opatření
zahrnují určité dispozice v oblasti bezpečnosti (např. ustanovení týkající se
příjmu, uchovávání a používání tajných informací), a dále protivzdušné obrany,
infrastruktur, plánování ozbrojených sil a komunikačních a informačních
systémů.
62
Akční plán členství (MAP)
Akční plán členství (Membership Action Plan-MAP) byl vypracován v
rámci pomoci státům hodlajícím přistoupit k Alianci v jejich přípravách na tento
proces, a to formou poskytování rad, konzultací, asistence a praktické podpory
na všech úsecích členství v NATO. Hlavními znaky tohoto akčního plánu jsou:
•
předložení kandidátskými zeměmi individuálních jednoročních
programů přípravy na možné členství obsahující politické,
ekonomické, obranné, organizační, bezpečnostní a právní otázky;
•
objektivní a cílený mechanismus zpětné informace týkající se pokroku
v plnění programů kandidátských zemí, který zahrnuje politické a
technické poradenství a rovněž výroční zasedání 19+1 na úrovni Rady
za účelem hodnocení pokroku;
•
středisko pro podporu koordinované asistence NATO a členských
států kandidátským zemím na úseku vojenské a obranné
problematiky;
•
pojetí obranného plánování pro kandidátské země, které zahrnuje
vypracování a hodnocení schválených cílů plánování.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO budou pozorně sledovat
a hodnotit proces rozšíření a uplatňování Akčního plánu členství. Vedoucí
představitelé NATO podrobí proces analýze během příštího summitu, který se
bude konat nejpozději v roce 2002.
Zavedení Akčního plánu členství v dubnu 1999 pomohlo kandidátským
zemím více zaměřit svoji přípravu na splnění cílů a priorit vytýčených plánem.
Navíc jeho realizace přestala být záležitostí pouze ministerstva zahraničních
věcí a ministerstva obrany. Organizace meziministerských zasedání na
národní úrovni zahrnuje do realizace cílů Akčního plánu, za koordinovaného a
systematického úsilí, stále více dalších vládních orgánů.
Následujících devět států oficiálně vyhlásilo svůj zájem o přistoupení k
NATO a podílí se na účasti v Akčním plánu: Albánie, Bulharsko, Estonsko,
Litva, Lotyšsko, Rumunsko, Slovenská republika, Slovinsko a bývalá
jugoslávská republika Makedonie1.
Akční plán naplňuje smysl závazku NATO nechat dveře otevřené. Účast v
MAP však není ještě zárukou budoucího členství, a tento plán není jen pouhým
seznamem kritérií, které má uchazečská země splnit. Rozhodnutí pozvat
kandidátské státy k zahajovacím jednáním bude učiněno uvnitř Aliance na
základě dohody členských států a jednotlivě, stát po státu.
1
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
63
Akční plán umožňuje uchazečům se seznámit, na základě zpětné
informace, s konkrétními reakcemi a stanovisky NATO na stav jejich přípravy k
budoucímu vstupu do Aliance. Předpokládá celou řadu aktivit za účelem
posílení kandidatury každé angažované země. MAP nenahrazuje program
Partnerství pro mír (PfP). Účast kandidátských zemí na PfP a Procesu
plánování a hodnocení (Planning and Review Process – PARP) je
přizpůsobena jejich potřebám. Plná účast na PfP a PARP je základní
povinností, neboť umožňuje kandidátům rozvíjet vzájemnou součinnost s
ozbrojenými silami NATO a připravit do budoucnosti jejich vlastní vojenské
struktury a kapacity pro případné členství.
Podobně jako PfP se Akční plán řídí zásadou samodiferenciace:
kandidátské státy si mohou svobodně vybrat určité složky MAP, které nejlépe
vyhovují vlastním národním prioritám a okolnostem. Všechny uchazečské
země předložily Roční národní program přípravy na případné členství, který
zahrnuje politické, ekonomické, obranné/vojenské, organizační a právní
aspekty procesu. Stanovily si vlastní cíle, orientace a pracovní plány.
Předpokládá se, že programy budou aktualizovány každý rok samotnými státy;
doplněny mohou být kdykoliv.
NATO sleduje pokrok realizovaný každou jednotlivou zemí a poskytuje
politické a technické poradenství. Společná zasedání Severoatlantické rady a
každého jednotlivého kandidáta jsou pořádána v rámci vzájemné konzultace o
celkové situaci v plnění plánu. Po celý rok jsou organizovány schůze a
semináře s civilními a vojenskými experty NATO z různých oblastí za účelem
diskuse celé řady problémů souvisejících s členstvím. Souhrnná výroční
zpráva, obsahující hodnocení pokroku v činnosti MAP, je předkládána
ministrům zahraničních věcí a ministrům obrany členských států NATO při
jejich každoročním jarním zasedání.
Od kandidátských zemí se očekává, že dosáhnou určitých výsledků v
oblasti politické a ekonomické. Zde se jedná především o urovnání, mírovými
prostředky, některé mezinárodní rozepře, etnického konfliktu nebo externího
teritoriálního sporu, projev dodržování zákonnosti a lidských práv, vybudování
demokratického řízení ozbrojených sil, prosazování stability a blahobytu
cestou ekonomické svobody, sociální spravedlnost a odpovědnost za životní
prostředí.
Obranné a vojenské otázky jsou zaměřeny na schopnosti státu přispívat
ke kolektivní obraně a podílet se na nových posláních Aliance. Základním
komponentem je plná účast na programu Partnerství pro mír. Prostřednictvím
individuálních plánů v rámci programu PfP se mohou kandidátské země
orientovat na nejdůležitější problémy související s členstvím v Alianci. Cíle
partnerství určené uchazečům zahrnují plánované úkoly pokrývající ty oblasti,
které se přímo vztahují na tyto uchazeče aspirující na členství v NATO.
64
Problematika materiálních prostředků je zaměřena na povinnost
každého uchazeče poskytnout dostačující materiální prostředky pro obranu v
zájmu umožnění plnění všech závazků, které budoucí členství ukládá v rámci
kolektivní obrany.
Bezpečnostní problémy uchazečských zemí jsou zaměřeny na nutnost
dokonalé ochrany postupů zajišťujících bezpečnost důležitých informací.
Právní aspekty se zabývají požadavkem na kandidáty, aby zákonná
ustanovení a dohody, které upravují spolupráci v rámci NATO, byly
kompatibilní s jejich národní legislativou.
PARTNERSTVÍ PRO MÍR
Zaměření a rozsah
Partnerství pro mír (Partnership for Peace – PfP) je hlavní iniciativa,
kterou NATO představilo při jednání Severoatlantické rady na bruselském
summitu v lednu 1994. Cílem této iniciativy je posílit stabilitu a bezpečnost v
Evropě. K účasti v Partnerství pro mír byly přizvány všechny státy zapojené v
Radě severoatlantické spolupráce (NACC)2 a další státy účastnící se
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE)3, které byly schopny
a ochotny k Partnerství přispívat. Pozvání přijalo 30 států. Vstup České
republiky, Maďarska a Polska, tří bývalých členských států PfP, do Aliance
snížil počet členů na současných 27. Aktivity jednotlivých partnerů jsou
založeny na společně vypracovaných individuálních programech Partnerství
(Individual Partnership Programme – IPP).
Program PfP se zaměřuje především na obrannou spolupráci. Svým
rozsahem však přesahuje tyto hranice, i hranice dialogu, a pokouší se mezi
jednotlivými zeměmi a NATO vybudovat skutečné partnerství. Stal se
významným a trvalým rysem architektury evropské bezpečnosti. Napomáhá
šířit a upevňovat politickou a vojenskou spolupráci v Evropě, snižuje hrozbu
válečných konfliktů, přispívá k růstu stability a k budování bezpečnostních
svazků založených na praktické spolupráci a dodržování demokratických
principů Aliance. V souladu s Rámcovým dokumentem PfP, který vydali
představitelé států a vlád v týž moment jako Zvací dokument PfP, se NATO
zavazuje jednat s každým aktivním partnerem, který pocítí ohrožení své
územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti.
2
NACC vystřídala v květnu 1997 Rada euroatlantického partnerství. EAPC má 46 členských států.
3
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE) se stala počátkem roku 1995 Organizací
(OSCE). Čítá 55 členských států, zahrnujících všechny státy Evropy a navíc Spojené státy a
Kanadu.
65
Všichni členové PfP jsou zároveň členy EAPC, což dotváří celkový rámec
spolupráce mezi NATO a partnerskými zeměmi. Partnerství pro mír si však v
rámci EAPC ponechává svou vlastní identitu a své základní prvky a postupy.
Je založeno na bilaterálním vztahu mezi NATO a jednotlivými členskými státy.
Cíle
Konkrétní závazky, které bude každý člen v rámci spolupráce s NATO a
obecných cílů programu plnit, jsou uvedeny v Rámcovém dokumentu. Jedná
se o:
•
zprůhlednění procesu národního obranného plánování a tvorby
rozpočtu;
•
zajištění demokratické kontroly obranných sil;
•
udržení způsobilosti a připravenosti zapojit se do operací pod záštitou
Organizace spojených národů, resp. z pověření OSCE;
•
vybudování vojenské spolupráce s NATO za účelem společného
plánování, výcviku a vzdělávání s cílem posílit způsobilost
partnerských zemí PfP podílet se na mírových misích, vyhledávacích
a záchranných akcích, humanitárních operacích a ostatních,
dodatečně dohodnutých, aktivitách;
•
v rámci dlouhodobého plánování vybudovat ozbrojené síly, které
budou schopny lépe operovat s ozbrojenými silami členských zemí
Severoatlantické aliance.
Rámcový dokument rovněž uvádí, že aktivní účast v Partnerství pro mír
sehraje důležitou úlohu v procesu přijímání nových členů do NATO.
Postupy a struktury
Každá země, která se chce připojit k Partnerství pro mír, je nejprve
vyzvána k podepsání Rámcového dokumentu. Jsou v něm uvedeny jak cíle
Partnerství, tak i základní principy, na nichž se PfP zakládá. Svým podpisem
stát opětovně potvrdí své politické odhodlání chránit demokratickou společnost
a řídit se principy mezinárodního práva. Znovu se zaváže plnit v dobré víře
povinnosti, které ukládá Charta OSN, a řídit se zásadami Všeobecné
deklarace lidských práv – zdržet se hrozby a použití síly proti územní celistvosti
a politické nezávislosti kteréhokoli státu, uznávat stávající hranice, řešit spory
mírovými prostředky. Rovněž potvrdí svoji vůli řídit se helsinským Závěrečným
aktem a všemi dodatečnými protokoly CSCE/OSCE, jakož i vůli plnit povinnosti
související s odzbrojením a kontrolou zbrojení.
66
Po podepsání Rámcového dokumentu předkládají jednotlivé země
Prezentační dokument (listiny). Tento dokument uvádí kroky potřebné k
dosažení politických cílů Partnerství, vyjmenovává vojenské i jiné prostředky,
které je partnerská země odhodlaná uvolnit pro potřeby Partnerství a uvádí
specifické oblasti spolupráce, které budou partneři spolu s NATO rozvíjet.
Na základě prohlášení obsažených v Prezentačním dokumentu a
doplňkových návrhů NATO a jednotlivých partnerských zemí je společně
vyhotoven a schválen Individuální program Partnerství (Individual Partnership
Programme – IPP). Připravuje se na dvouleté období a obsahuje prohlášení
politických cílů partnerů v PfP, vyjmenovává vojenské a jiné prostředky
uvolněné pro potřeby PfP, uvádí širší záměry spolupráce mezi partnerskou
zemí a Aliancí v různých oblastech a návrhy konkrétních aktivit pro každou
oblast spolupráce v rámci IPP.
Každý z partnerů si samostatně vybírá své aktivity ze seznamu
uvedeného v Pracovním programu Partnerství (Partnership Work Programme –
PWP). Činí tak na základě svých individuálních požadavků a priorit. Jedná se
o tzv. princip sebeurčení, který je důležitým aspektem PfP. Uznává, že každá
země má jiné potřeby a panuje v ní jiná situace. Díky němu je partnerům
umožněno zvolit si aktivity a typy spolupráce, které jejich potřebám nejlépe
vyhovují. Pracovní program obsahuje rozsáhlý popis možných oblastí
spolupráce a seznam aktivit pro každou z nich. PWP, podobně jako každý IPP,
je rovněž vypracován na dvouleté období a je každým rokem hodnocen.
Partneři se plně zapojují do jeho přípravy.
Oblasti spolupráce
Rozšířená spolupráce v rámci PfP zahrnuje široké spektrum možností jak
v oblasti vojenské, tak i v širší obranné. Oblasti spolupráce, jak je uvádí
současný Pracovní program Partnerství pro léta 2001 – 2002, jsou:
01.
problematika protivzdušné obrany;
02.
řízení a kontrola vzdušného prostoru;
03.
konzultace, velení a řízení včetně spojovacích a informačních
systémů, navigačních a identifikačních systémů, aspektů
vzájemné součinnosti, metod a terminologie;
04.
civilní nouzové plánování;
05.
řízení krizových situací;
06.
demokratická kontrola ozbrojených sil a obranných struktur;
07.
obranné plánování, tvorba rozpočtu a řízení zdrojů;
67
08.
plánování, organizace a řízení národních programů v resortu
obrany mezinárodní zbrojní spolupráce;
09.
obranná politika a strategie;
010.
plánování, organizace a řízení národní obranné nauky a techniky;
011.
vojenský zeměpis;
012.
humanitární akce ve světě proti minám;
013.
jazyková příprava;
014.
spotřební logistika;
015.
zdravotnické služby;
016.
meteorologické zabezpečení NATO a partnerských sil;
017.
vojenská infrastruktura;
018.
obrana a ochrana proti nukleárním, biologickým a chemickým
zbraním;
019.
koncepční, plánovací a operační aspekty mírových misí;
020.
ruční palné zbraně a lehké zbraně;
021.
operační, materiální a administrativní aspekty standardizace;
022.
vojenská cvičení a přidružené výcvikové aktivity;
023.
vojenské vzdělávání, příprava a teorie.
Politicko-vojenský řídící výbor Partnerství pro mír
Politicko-vojenský řídící výbor Partnerství pro mír (Political-Military
Steering Committee on Partnership for Peace – PMSC/PfP) je základní
pracovní orgán odpovídající za úkoly PfP. Schází se v různém složení, buď
pouze se spojenci, nebo i s partnery.
Mezi hlavní úkoly PMSC patří informovat Severoatlantickou radu o
otázkách PfP, odpovídat za souhrnnou koordinaci Pracovního programu
Partnerství, vytvářet politicko-vojenské směrnice pro vojenské zástupce NATO,
kteří je využijí při přípravě vojenských cvičení a aktivit v rámci PWP, pomáhat
při přípravě IPP a předkládat je Radě ke schválení a řídit aktivity související s
Procesem plánování a hodnocení Partnerství (viz níže).
Vojenské aspekty spolupráce v rámci PfP připravují vojenští zástupci
NATO na základě směrnic navržených PMSC a schválených Radou.
Pracovním fórem, které se zabývá vojenskými otázkami, je Pracovní skupina
68
vojenského výboru pro spolupráci (Military Committee Working Group on
Cooperation – MCWG(COOP)). MCWG(COOP) je poradním orgánem
Vojenského výboru a schází se buď se spojenci nebo se spojenci i s
partnerskými zeměmi. Vojenský výbor se také schází s partnery, aby
projednával vojenské prvky spolupráce v rámci PfP.
Koordinační buňka Partnerství
Koordinační buňka Partnerství (Partnership Coordination Cell – PCC) je
ojedinělá struktura PfP sídlící v belgickém městě Mons, kde se rovněž nachází
Vrchní velitelství ozbrojených sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied
Powers Europe – SHAPE). Byla založena Severoatlantickou radou a plní úkoly
přímo podřízené oběma strategickým velitelům NATO.
Úkolem PCC je koordinovat společné vojenské aktivity v rámci PfP a
provádět vojenské plánování potřebné pro realizaci vojenských aspektů
Pracovního programu Partnerství, zejména výcviku a přidružených aktivit, na
příklad mírových misí, humanitárních operací a pátracích a záchranných akcí.
PCC se také podílí na hodnocení těchto vojenských aktivit. Podrobné operační
plánování vojenského výcviku je úkolem vojenských velitelství, která je
pořádají.
V čele Buňky stojí ředitel. Její mezinárodní štáb se skládá z pracovníků
NATO a od počátku roku 1998 také z personálu partnerských států. Na PCC
jsou napojeni také štábní důstojníci partnerských misí.
Diplomatické mise partnerských států jsou formálně akreditovány při
velitelství NATO a jejich vyšší důstojníci zasedají ve vojenských výborech.
Příklady zvyšování úrovně PfP
Jedním z významných kroků, který navazuje na rozhodnutí o rozšíření PfP
z roku 1997, bylo ustavení štábních složek PfP (PfP Staff Elements – PSEs)
při různých velitelstvích NATO na strategické a oblastní úrovni. V současné
době se uvažuje o zavedení PSEs i na podoblastní úrovni. Každý PSE se
skládá z jádra tvořeného spojeneckými a partnerskými důstojníky s
mezinárodním statutem, kteří společně připravují cvičení a vykonávají další
úkoly na poli spolupráce. V osmi vytvořených PSEs pracuje 56 důstojníků z
partnerských zemí a stejný počet spojeneckých důstojníků. Patří mezi ně i
sedm partnerských důstojníků, kteří slouží v Koordinační buňce Partnerství v
Monsu spolu se svými kolegy z členských států NATO.
Vyšší důstojníci z misí partnerských zemí při NATO zastupují své země na
zasedáních Vojenského výboru ve složení EAPC/PfP.
69
Proces plánování a hodnocení Partnerství
Rámcový dokument Partnerství pro mír zavazuje NATO k rozvoji Procesu
plánování a hodnocení (The Partnership for Peace Planning and Review
Process-PARP), jehož úkolem je určovat a hodnotit síly vhodné pro
mnohonárodní přípravu, cvičení a operace v součinnosti se silami Aliance. PfP
byl původně omezen na udržování míru, pátrací a záchranné akce a
humanitární operace. Avšak od roku 1997 byly operace PfP rozšířeny, v rámci
požadavků plánování a hodnocení, o celou řadu nových misí Aliance včetně
operací na podporu míru.
Proces plánování a hodnocení je partnerům nabízen jako možnost, jak
využít rozsáhlé zkušenosti NATO s obranným plánováním. V podstatě se jedná
o dvouletý proces zahrnující bilaterální i multilaterální prvky. Pro každý
dvouletý plánovací cyklus se partneři, kteří se na něm chtějí podílet, zaváží
poskytnout informace o širokém spektru témat včetně obranné politiky, vývoje
demokratické kontroly ozbrojených sil, národní strategie související se
spoluprací v PfP a jiných odpovídajících finančních a ekonomických témat.
Informace jsou uveřejňovány v “Přehledu celkové vzájemné součinnosti PfP”,
který vydává NATO každý druhý rok na podzim. Zúčastněné země rovněž
podávají rozsáhlý přehled svých ozbrojených sil a podrobné informace o
složkách, které jsou připraveny uvolnit pro spolupráci v PfP.
Na základě informací získaných od partnerů je vypracován Posudek
plánování a hodnocení. Zároveň se připraví soubor Cílů Partnerství uvádějící
opatření, která musí každý partner učinit, aby zdokonalil své ozbrojené síly a
jejich způsobilost operovat se silami zemí Aliance. Posudek plánování a
hodnocení a Cíle vzájemné součinnosti jsou partnery a Aliancí společně
schváleny po bilaterálních a multilaterálních jednáních. Poté je Aliancí a
zástupci všech partnerských zemí zapojených v procesu schválena Souhrnná
zpráva, která shrnuje všechny odsouhlasené posudky a uvádí složky
ozbrojených sil, které jednotliví partneři nabízejí. Zpráva je následně
doporučena ministrům členských států EAPC.
První cyklus PARP byl zahájen v prosinci 1994 za účasti 15 partnerských
států. Souhrnná zpráva o jeho výsledcích byla předložena Alianci a ministrům
zahraničních věcí partnerských zemí na jaře 1995. Na základě úspěchů
prvního cyklu byla přijata některá opatření k prohloubení a rozšíření procesu
pro následující cyklus zahájený v říjnu 1996. Druhý cyklus, do něhož se
přihlásilo 18 partnerských států, byl dalším důkazem vnitřní síly procesu.
Značně se zlepšila a rozšířila výměna informací, čímž došlo k utvoření jasnější
představy o těch ozbrojených silách, které partneři nabízejí. Počet cílů
vzájemné součinnosti a jejich podstata rovněž vzrostly, a tím rozšířily opatření
posilující způsobilost partnerských zemí operovat se silami Aliance.
70
Proces přípravy a vypracování jednotlivých posudků a Souhrnné zprávy
na jaře 1997 předznamenal formulování dalších doporučení pro rozšíření
procesu, která se časově shodovala s přijetím opatření k rozšíření celkového
programu PfP a napomohla práci Skupiny na vysoké úrovni pro rozšíření PfP.
Účelem doporučení, která byla schválena ministry v průběhu jejich jednání na
jaře 1997, bylo přiblížení paralel mezi procesem PARP a procesem obranného
plánování, který probíhá uvnitř NATO. Příkladem mohou být politické směrnice,
které mají být vytvořeny pro každý cyklus a které mají zároveň se Souhrnnou
zprávou schvalovat ministři obrany zemí účastnících se PARP. Tyto politické
směrnice sehrají podobnou úlohu jako ministerské směrnice, které jsou již
dlouhou dobu klíčovou složkou aliančních plánovacích postupů. Zároveň byly
Cíle vzájemné součinnosti přejmenovány na Cíle Partnerství, aby zdůraznily
svůj budoucí přechod od tvorby vzájemné součinnosti k dalším oblastem
obranného plánování.
PARP významně přispěl k těsné spolupráci partnerských zemí v mírových
operacích pod velením NATO v bývalé Jugoslávii. Navíc pomáhá posílit prvek
politického jednání v PfP a zajistit větší podíl partnerů na rozhodování a
plánování. PARP je také stěžejním bodem přípravy budoucích členů na vstup
do NATO.
Zvýšení úrovně a operativnosti Partnerství
Partnerství se objevilo jako stěžejní téma washingtonského summitu v
roce 1999. Plány na zvýšení úrovně a operativnosti Partnerství byly schváleny
představiteli států a vlád, aby podpořily úlohu Aliance na poli euroatlantické
bezpečnosti. Rozhodnutí summitu pomohla k realizaci několika významných
kroků rozšíření PfP, které byly představeny již na madridském summitu v roce
1997. Jejich cílem bylo přispět k lepší operativnosti Partnerství a udělit
partnerským zemím větší pravomoci při plánování a rozhodování. Zároveň, ve
Washingtonu přijatý, novelizovaný Strategický koncept, označil řízení
krizových situací a Partnerství za stěžejní bezpečnostní úkoly Aliance.
Posílené Partnerství bude také účinně přispívat k dalším dvěma iniciativám,
které summit projednával, Iniciativě obranné způsobilosti (DCI) a Akčnímu
plánu členství (MAP). Očekává se, že PfP sehraje klíčovou úlohu při
zajišťování bezpečnosti a stability na Balkáně po krizi v Kosovu.
Z výše uvedených faktů vyplývá, že rozhodnutí z Washingtonu potvrzují
úlohu Partnerství jako trvalou a pevnou součást euroatlantické bezpečnosti pro
příští století.
71
Základní složky Partnerství
Politicko-vojenský rámec (Political Military Framework – PMF) operací PfP
řízených NATO umožňuje zapojení partnerů do konzultací a politického
rozhodování, stejně jako do operačního plánování a velitelských opatření
určených pro operace PfP řizené NATO. Tento dokument stanoví čtyři fáze: (1)
nekrizová fáze, (2) konzultační fáze před zahájením vojenského plánování, (3)
fáze plánování a konzultace mezi zahájením vojenského plánování a realizace
operace, a (4) fáze realizační.
Pokud jde o zapojení partnera je třeba činit rozdíl mezi “potenciálně
přispívajícími státy”, “státy uznanými jako potenciálně přispívající” a
“přispívajícími státy”. Od léta 1999 jsou zásady a direktivy PMF aplikovány,
například v rámci účasti partnerských států v jednotkách Mírových sil v Kosovu
(KFOR) založených v červnu 1999.
Politicko-vojenský rámec (PMF) doplňuje a podporuje koncepci
Mnohonárodního vícevojskového seskupení (Combined Joint Task Force –
CJTF) Aliance (viz Kapitola 12).
Rozšířený a přizpůsobený Proces plánování a hodnocení Partnerství (viz
výše) bude velmi silně připomínat proces plánování ozbrojených sil Aliance.
Program PARP zavádí Cíle partnerství za účelem definice ozbrojených sil a
schopností vyhlášených partnery v rámci činnosti PfP. Postupy stanovené
ministerskými směrnicemi rovněž pomohou na tomto úseku.
Partnerství pro mír (PfP) bude pokračovat nadále v rozvoji na základě
zvýšené úrovně obranné a vojenské spolupráce, která umožní významné
rozšíření angažovanosti členských států na úrovni působení PfP v různých
výborech NATO, zvýšení přítomnosti důstojníků z partnerských států ve
vojenských strukturách NATO a rovněž zvýšení rozsahu a komplexity cvičení
jednotek v rámci PfP NATO.
Posílení operačních schopností
Zkušenosti z Bosny a Hercegoviny ukázaly, do jaké míry je důležitý přínos
spolupráce v rámci PfP na podporu operací mnohonárodnich sil. Vzrůstající
operační rozsah PfP, zdůrazněný na summitu ve Washingtonu, může vzít v
úvahu poučení a praktické zkušenosti získané během operací IFOR/SFOR v
Bosně, a rovněž specifické problémy, které mnohonárodní operace představují
v oblasti armádní efektivnosti a vzájemné součinnosti.
Nový Koncept operačních schopností (Operational Capabilities Concept –
OCC) byl vypracován v rámci programu PfP za účelem zdokonalení
způsobilosti ozbrojených sil Aliance a Partnerství operovat společně v
72
budoucích operacích PfP pod vedením NATO. Koncepce poskytne rovněž
zvýšenou flexibilitu při sestavování souboru ozbrojených sil pro uvedení v
činnost a podporu budoucích operací PfP pod vedením NATO. Koncept
operačních schopností se zaměří na ozbrojené síly a způsobilosti potenciálně
dostupné pro podobné operace. Zvýšená úroveň pracovních vztahů v mírové
době, které se postupně rozvíjí mezi velitelstvími a štáby partnerů a Aliance, a
mezi útvary partnerů a Aliance ulehčí integraci těchto ozbrojených sil do
jednotek pod vedením NATO. Dalším důležitým rysem konceptu jsou databáze
a princip hodnocení a zpětné informace týkající se operační způsobilosti
ozbrojených sil Partnerů.
Koncept operačních schopností představuje nový, integrovanější přístup k
vojenské spolupráci, který spojuje různé prvky Partnerství pro mír. Úzké a více
orientované formy vojenské spolupráce vytvářené programem OCC zdokonalí
spoluprácí v mírově době, a vyústí v ozbrojené partnerské síly, které jsou
vojensky efektivnější a lépe připraveny ke společným operacím s jednotkami
Aliance. Tato skutečnost pomůže partnerským zemím přípravu následujících
jednotek pro střídání Stabilizačních ozbrojených sil v Bosně a Herzegovině
(SFOR) a Mírových sil v Kosovu (KFOR), která budou uskutečněna v blízké
budoucnosti.
Koncept operačních schopností zakládá rovněž vazbu mezi běžnou
spoluprácí v rámci Partnerství pro mír a procesem utváření ozbrojených sil
NATO v době krize. Tento aspekt pomůže vytvářet branné síly a způsobilosti
přizpůsobené potřebám operací během řízení krizových situací pod vedením
NATO, a rovněž zlepšení účinnosti v terénu. Zdokonalení způsobilosti bude mít
významný dopad na poměr náklady/zisk programu Partnerství pro mír, a zvýší
také jeho celkovou úroveň.
Koncept operačních schopností bude rovněž prospěšný pro ostatní
iniciaitivy Aliance, například zdokonalováním podílu PfP na koncepci
Mnohonárodních vícevojskových seskupení (CJTF) (viz Kapitola 12), a pro
uplatňování Akčního plánu členství (MAP). OCC rovněž zakládá, společně s
výše popsaným Procesem plánování a hodnocení PfP (PARP), systém
umožňující přijetí usnesení v souvislosti s Iniciativou obranných schopností
(DCI) (viz Kapitola 2) se zřetelem na budoucí rozvoj PfP.
Koncept operačních schopností a etapy jeho zavádění byly schváleny na
podzim roku 1999 během jednání na ministerské úrovni. Hlavní prvky
koncepce se uplatňovaly postupně, se zaměřením na zavedení databáze
společných ozbrojených sil a kapacit, které partnerské státy daly k dispozici pro
cvičení a operace PfP, a na mechanismy hodnocení a zpětné informace.
73
Lepší koordinace úsilí ve výcviku a vzdělávání
Operativnější Partnerství zahrnuje rovněž opatření pro zdokonalování
výcviku a vzdělávání prostřednictvím Programu pro zvýšení úrovně výcviku a
vzdělávání (Training and Education Enhancement Programme – TEEP), který
je určen pro plnění současných a budoucích požadavků Partnerství. I když
výcvik a vzdělávání zůstávají zpravidla v rámci národní odpovědnosti
příslušných zemí, tento program napomáhá ke zlepšení úrovně vzájemné
součinnosti a prosazuje větší kooperaci a dialog mezi širokými obrannými a
bezpečnostními složkami NATO a partnerských států, zajišťujíce nejlepší
využití lidských a jiných zdrojů.
Program TEEP se skládá ze šesti hlavních prvků:
•
propojení a spolupráce mezi výcvikovými a vzdělávacími institucemi
NATO a PfP;
•
zpětná informace a hodnocení činnosti PfP;
•
prostředky vzájemné operační součinnosti;
•
metody a prostředky pro plánování výcviku poskytované partnery;
•
poradenství NATO v oblasti národních strategií výcviku a vzdělávání;
•
zdokonalená rozvržená výuka a simulace.
Většina prvků programu již byla zavedena a jsou v prvém roce existence.
Dvě oblasti jsou však stále ve fázi zavádění:
Propojení a spolupráce. Do dneška NATO udělilo statut Výcvikového
střediska PfP sedmi institucím v Rakousku, Řecku, Slovinsku, Švédsku,
Švýcarsku, Turecku a na Ukrajině. Pravidelné konference výcvikových
středisek PfP a dalších výcvikových a vzdělávacích institucí PfP se stávají
fórem, na kterém všichni účastníci mohou hledat způsoby pro výměnu
informací, zkušeností a odborných vědomostí, zkoumat možnosti koordinace
pro zamezení překrývání, a podrobit analýzám nejlepší využití materiálních
prostředků a zdrojů.
Zdokonalená rozvržená výuka a simulace. Na tomto úseku je cílem
aplikace technologie dálkového vzdělávání (například kurzy prostřednictvím
internetu) a příprava rámce NATO pro dálkové vzdělávání a řízení simulací pro
použití ve vzdělávání a výcviku vojenského personálu pro operace PfP pod
vedením NATO a plnění příslušných úkolů. Cílem je vybudovat kombinovanou
síť víceúčelových výcvikových a vzdělávacích prostředků s jasným zaměřením
na operativní potřeby. V prvé fázi projektu začaly práce na vývoji prototypu a
dočasné globální politiky pro budoucí organizaci a řízení této sítě.
74
Potenciál Partnerství pro řízení krizových situací
Rozhodnutí přijatá ve Washingtonu vyznačují novou etapu ve vývoji
Partnerství a Rady euratlantického partnerství z hlediska využití potenciálu
EAPC pro řízení krizových situací. Rada již jasně dokázala svůj význam; stala
se důležitým a stále se rozvíjejícím fórem politických konzultací, od problémů
Bosny a Hercegoviny a Kosova, až po humanitární odminovací akce. V
kombinaci se zvýšením úrovně PfP pomáhá poskytovat NATO a jeho
partnerským státům potřebné prostředky pro zlepšení bezpečnosti a stability v
celé euroatlantické oblasti.
Od svého vzniku plnilo Partnerství hodnotnou úlohu v podpoře celkového
úsilí NATO ve strategii předcházení konfliktům a řízení krizových situací.
Praktická spolupráce PfP byla pomocným nástrojem při přípravě ozbrojených
sil NATO a Partnerství pro spojené operace. Vzájemná součinnost, dosažená
prostřednictvím programu PfP, přispěla k úspěšné integraci partnerských
ozbrojených sil do útvarů IFOR/SFOR a následně do jednotek KFOR.
Úloha PfP však není omezena pouze na přispívání k vojenským operacím.
Soustřeďuje se nejen na transparentnost, reformy, spolupráci a vzájemnou
operační součinnost, ale rovněž na konkrétní účast při všeobecném úsilí o
prevenci před konflikty a při řízení krizových situací. V dostatečně dlouhém
období před leteckými operacemi v Kosovu a následujícím rozmístěním
jednotek KFOR byly mechanismy PfP použity v Albánii a v bývalé jugoslavské
republice Makedonii4, aby tím byla dána na vědomí angažovanost NATO v této
oblasti a projev vůle zamezit dalšímu rozšíření této krize.
Speciálně připravené programy pro situaci v těchto zemích se staly
nedílnými součástmi přístupu Aliance ke kosovské krizi. NATO napomáhalo
úsilí vlády bývalé jugoslavské republiky Makedonie za účelem zdokonalení
řízení krizové situace, civilního nouzového plánování, logistických a jiných
způsobilostí umožňujících čelit působení krize v Kosovu. Asistenční programy
pro Albánii, zavedené poprvé po vnitřní krizi v roce 1997, pomohly přebudovat
albánské vojenské sily a vypořádat se s jinými následky této krize, zvláště s
problémy souvisejícími se zničením a vypleněním skladišť zbraní a munice.
Týmová buňka NATO v Tiraně je viditelným projevem zájmu a angažovanosti
Aliance v této oblasti.
Rada euroatlantického partnerství a Partnerství pro mír budou nadále
pokračovat v řešení problémů, které vznikají z měnícího se bezpečnostního
prostředí v euroatlantickém prostoru. Obě organizace nedosáhly ještě plného
potenciálu co se týká prevence, řízení a odstraňování krizových situací.
Dosažení absolutního potenciálu je jedním z hlavních úkolů PfP.
4
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
75
Zkušenosti PfP získané při upevňování stability prostřednictvím
uplatňování mechanismu předcházení konfliktům a řízení krizových situací
byly použity při vypracování Iniciativy v jihovýchodní Evropě (South East
Europe Initiative-SEEI). Partnerství pro mír podstatně přispívá k SEEI použitím
svého praktického přístupu k stimulaci a rozvoji kooperace v oblasti
jihovýchodní Evropy. Místní účastníci převzali vedení celé série různých aktivit,
které jsou upraveny podle PfP, ale dále rozšířeny na oblast, spíše než na určitý
stát. Aliance doplňuje toto úsilí aktivitami, které vede sama. Aplikace
prostředků PfP v jihovýchodní Evropě pomáhá vytvořit model pro spolupráci na
úrovni oblastní bezpečnosti, jejíž důležitost a užitečnost přesahují hranice
oblasti. V této souvislosti byl projednáván Dokument o společném hodnocení
oblastních bezpečnostních úkolů a možností v jihovýchodní Evropě (South
East Europe Common Assessment Paper on Regional Security Challenges
and Oportunities – SEECAP) mezi státy této oblasti za účelem stanovení
společného chápání bezpečnostních rizik s cílem podpory programu
kooperační činnosti pro řešení oblastních problémů. Byla rovněž založena
Řídící skupina pro bezpečnostní spolupráci v jihovýchodní Evropě (South East
Europe Security Cooperation Steering Group – SEEGROUP) z důvodu
posílení praktické spolupráce. Skupina tvoří další komponent rostoucí úlohy
Partnerství v prevenci před konflikty a při řízení krizových situací v
euroatlantickém prostoru, který je určen pro další rozvoj v budoucnosti.
Spolupráce při dozoru nad zachováváním míru
Politicko-vojenský řídící výbor/Skupina ad hoc pro spolupráci při dozoru
nad zachováváním míru (Political-Military Steering Committee/Ad Hoc Group
on Cooperation in Peacekeeping – PMSC/AHG) pracuje v rámci EAPC a slouží
jako hlavní fórum pro konzultace týkající se politických a koncepčních
problémů ve věci zachovávání míru, výměny zkušeností a diskuse o
praktických aspektech spolupráce. PMSC/AHG pravidelně předkládá zprávy o
činnosti na zasedáních ministrů zahraničních věcí a ministrů obrany členských
států. Všech setkání PMSC/AHG se zúčastňují partnerské státy. Představitel
úřadujícího předsedy OSCE se pravidelně účastní těchto schůzí a,
příležitostně, rovněž zástupce Organizace spojených národů.
Během své činnosti Skupina vypracovala dvě podrobné zprávy o
spolupráci při dozoru nad udržováním míru. První zpráva je z roku 1993,
známá jako “Aténská zpráva”, a zaobírá se koncepčním pojetím zachovávání
míru. Druhá zpráva z roku 1995, “Pokračování Aténské zprávy”, podrobila opět
analýze tuto problematiku na základě zkušeností z roku 1993.
V roce 1995, na základě rozsáhlých dostupných zkušeností na poli
zachovávání míru, včetně zkušeností z konfliktu v bývalé Jugoslávii, členové
76
Skupiny Ad hoc vypracovali “Poučení z operací při dozoru nad zachováváním
míru”. Tento dokument je souhrnem zkušeností spojeneckých a partnerských
statů z hlediska přípravných, realizačních a operativních aspektů v této
doméně. Výměnou vlastních zkušeností mezi členy Rady euroatlantického
partnerství se zdokonaluje praktické pojetí dozoru nad zachováváním míru.
V roce 1999, Skupina PMSC/AHG vypracovala “Stručný přehled názorů a
zkušeností v oblasti humanitárních aspektů dozoru nad zachováváním míru”,
který vyjadřuje vysokou úroveň společného chápání mezi zúčastněnými státy
a jinými mezinárodními i nevládními organizacemi, které jsou aktivní na poli
humanitární pomoci.
Skupina pokračovala ve výměně názorů ve studii “Zásady, metody a
zkušenosti v oblasti včasné výstrahy a předcházení konfliktům”. Pokračuje
nadále v rozšířování kontaktů, a rovněž v dialogu s OSN, OSCE a ostatními
důležitými organizacemi.
SPOLUPRÁCE MEZI NATO
A
RUSKOU FEDERACÍ
Přehled vztahů NATO – Ruská federace
Od konce studené války přičítá NATO mimořádnou důležitost rozvoji
konstruktivních a kooperačních vztahů s Ruskou federací. Během posledních
deseti let bylo docíleno významného pokroku v rozvoji skutečného partnerství
mezi NATO a Ruskem a překonání pozůstatků minulých konfrontací a rivality v
zájmu posílení vzájemné důvěry a spolupráce.
Od roku 1991 Aliance a Ruská federace společně pracují na různých
otázkách v oblasti obrany a bezpečnosti. V roce 1994 se Ruská federace
připojila k programu Partnerství pro mír, což ještě zvýšilo úroveň začínajícího
širokého dialogu mezi NATO a Ruskem. Účast Ruska při uplatňování mírových
dohod v Bosně a Hercegovině byla mimořádně důležitým krokem směřujícím
k novému vztahu na úseku spolupráce. Poprvé kontingenty Aliance a Ruska
pracovaly bok po boku v mnohonárodní vojenské operaci.
Podpisem Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a
bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací v květnu 1997 NATO a Rusko
institucionalizovaly a významně upevnily své partnerství. Zavázaly se nadále
rozvíjet vzájemné vztahy na bázi společných zájmů a vytvořily nové fórum pro
dosažení stanovených záměrů, Stálou společnou radu NATO-Rusko (NATORussia Permanent Joint Council – PJC). Od července 1997 byla PJC hlavním
místem konzultací mezi NATO a Ruskem. Jejím ústředním cílem je budování
zvýšené důvěry na základě pravidelných a otevřených diskusí. Od uzavření
Zakládajícího aktu bylo dosaženo velkého, povzbuzujícího pokroku v
77
intenzifikaci vzájemných konzultací a spolupráci. Stálá společná rada se stala
významnou instancí, uvnitř které probíhají důležité konzultace, je prosazována
transparentnost, budována důvěra a rozvíjena plodná spolupráce.
Počáteční konstruktivní jednání v PJC však byla zastíněna vzniklou krizí
v Kosovu. Tato situace způsobila, že Rusko pozastavilo dne 24.března 1999
svoji účast v PJC, a to v důsledku leteckých operací NATO s cílem ukončení
tohoto konfliktu. Po skončení těchto operací Rusko obnovilo svoji účast v PJC,
ale po dobu několika měsíců omezilo svoji činnost na situaci v Kosovu. Ruská
federace rovněž souhlasila, že se velkou měrou bude podilet na tvoření útvarů
Kosovských mírových sil (KFOR) pod velením NATO, jak stanoví Rezoluce č.
1244 Rady bezpečnosti OSN.
Po zhoršení situace v roce 1999 však navštěva generálního tajemníka
NATO, lorda Robertsona, v Moskvě, v únoru roku 2000, přispěla k obnovení
vztahů sahajících již za hranice Kosovského konfliktu. Výsledkem návštěvy
bylo, že NATO a Rusko se opět aktivně zapojily do plnění úkolů stanovených
Zakládajícím aktem. Dalším kladným aspektem úspěšné návštěvy generálního
tajemníka v Moskvě jsou pravidelná měsíční zasedání a setkání PJC na
ministerské úrovni, která se stávají stimulujícím faktorem pro další spolupráci
mezi NATO a Ruskem. Součástí tohoto úspěchu je rovněž slavnostní otevření
Informačního úřadu NATO v Moskvě generálním tajemníkem NATO v únoru
2001, a také zahájení konzultací o otevření Vojenské styčné mise NATO v
Moskvě.
Vývoj vztahů NATO – Ruská federace
Ruská federace se připojila k Partnerství pro mír (PfP) v roce 1994 na
základě spolupráce od roku 1991 v rámci Rady severoatlantické spolupráce
(NACC), a rozhodla se pokračovat v “širokém a rozvinutém dialogu a
spolupráci” s NATO nad hranice programu PfP.
Schůzky mezi členskými státy Aliance a Ruskem konané na úrovni
ministrů, velvyslanců a expertů, umožnily výměnu informací a konzultace o
nejrůznějších otázkách společného zájmu, jako je dozor nad zachováváním
míru, ekologická bezpečnost a vědecký výzkum. V oblasti veřejné
informovanosti obsahovaly nové iniciativy opatření pro zlepšení přístupu k
informacím o NATO v Rusku. Prvním krokem bylo v létě 1995 jmenování
informačního důstojníka NATO do funkce kontaktního orgánu při
zastupitelském úřadě v Moskvě, který byl později následován dalším
pracovníkem.
Těsná spolupráce mezi Ruskem a NATO při realizaci vojenských aspektů
Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině z roku 1995 dodala nový rozměr
78
vznikajícímu bezpečnostnímu partnerství. Bezprecedentní účast ruských
vojáků společně s kontingenty spojeneckých a partnerských zemí v silách
IFOR pod vedením NATO a později ve Stabilizačních silách (SFOR) odráží
společnou politickou odpovědnost za realizaci Mírové smlouvy. V současné
době Rusko zastupuje 1 200 mužů v jednotkách SFOR, z celkového počtu
20 000. Účast Ruské federace je konkrétní projevem skutečnosti, že NATO a
Rusko mohou účinně spolupracovat při budování kooperativní bezpečnosti v
Evropě. Společné úsilí ve SFOR a ve spolupráci v rámci Partnerství pro mír
pomohlo oběma stranám překonat vzájemné mylné představy.
Významné iniciativy byly přijaty také v dalších oblastech. V březnu 1996
bylo podepsáno Memorandum o civilním nouzovém plánování a připravenosti
na stav ohrožení mezi NATO a Ministerstvem pro civilní ochranu, nouzové
situace a odstraňování následků přírodních katastrof Ruské federace
(EMERCOM). Tato iniciativa přinesla následně své plody, v květnu 1998,
zvlaště ve formě ustavení Euroatlantického koordinačního střediska reakce na
katastrofy (Euro-Atlantic Disaster Response Coordination Center – EADRCC)
a Euroatlantické jednotky reakce na katastrofy (Euro-Atlantic Disaster
Response Unit – EADRU), především na návrh Ruské federace.
Zakládajíci akt NATO – Ruská federace
Ministři zahraničních věcí členských států NATO na svém zasedání dne
10. prosince 1996 požádali generálního tajemníka, aby prozkoumal s ruskou
stranou možnosti dohody, jež by prohloubila a rozšířila vztahy mezi NATO a
Ruskou federací a poskytla rámec pro jejich budoucí rozvoj. Výsledkem
čtyřměsíčních intenzivních jednání mezi tehdejším generálním tajemníkem
Aliance, J. Solanou, a ruským ministrem zahraničních věcí, Primakovem, byla
dohoda na dokumentu nazvaném “Zakládající akt o vzájemných vztazích,
spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací”. Akt byl podepsán
dne 20. května 1997 v Paříži nejvyššími představiteli států Severoatlantické
aliance, generálním tajemníkem NATO, a prezidentem Ruské federace.
Zakládající akt NATO – Rusko je výrazem pevného odhodlání,
vyjádřeného na nejvyšší politické úrovni, pracovat společně při budování
trvalého a všeobecného míru v euroatlantickém prostoru. Vytváří rámec pro
nové bezpečnostní partnerství jako jeden z mnoha kroků k vybudování stabilní,
mírové a nerozdělené Evropy. Umožňuje Alianci i Rusku vytvořit těsnější
vztahy nejen ve svém vlastním zájmu, nýbrž i v širším zájmu všech ostatních
států v euroatlantické oblasti.
V preambuli je vyložen historický a politický kontext vztahů NATO – Rusko
a je připomenuta hluboká transformace, kterou obě strany prošly od konce
79
studené války. Ve čtyřech článcích dokumentu jsou nastíněny zásady a
procesy zakládající partnerství mezi NATO a Ruskem.
Článek I. Zakládajícího aktu vysvětluje hlavní zásady, na nichž spočívá
partnerství NATO a Ruska. Článek II. vytváří nové fórum pro konzultace a
spolupráci v rámci Zakládajícího aktu: Stálou společnou radu NATO – Rusko
(PJC). Článek III. zdůrazňuje sféry konzultací a spolupráce. Článek IV. se
zabývá politicko-vojenskou problematikou včetně zdůraznění politické
angažovanosti členských statů NATO, které nemají “žádný záměr, žádný plán,
ani důvod” k rozmisťování nukleárních zbraní na území nových členských států
Aliance.
Stručně vyjádřeno, Zakládající akt je reciproční závazek vzájemného
přispívání k společnému budování stabilního, mírumilovného a jednotného
kontinentu na bázi partenariátu a vzájemného uznání.
Stálá společná rada NATO – Ruská federace
Stálá společná rada NATO – Ruská federace (PJC) se poprvé sešla dne
18. července 1997 a rychle se stala středem úsilí o získání důvěry, odstranění
dřívějšího vzájemného špatného chápání a rozvoje formy pravidelných
konzultací a spolupráce.
PJC se schází každý měsíc na urovni velvyslanců a vojenských
přidělenců, a dvakrát v roce na úrovni ministrů zahraničních věcí a ministrů
obrany, a rovněž na úrovni náčelníků štábů a náčelníků štábů obrany. Strany
se mohou setkávat i na úrovni nejvyšších představitelů států a vlád.
Dne 18. března 1998 Ruská federace oficiálně založila svoji misi při NATO
a jmenovala vysokého vojenského přidělence do funkce vedoucího této mise
za účelem usnadnění vojenské a obranné spolupráce.
Za prvé tři roky existence se PJC zabývalo celou sérií námětů zajímající
obě strany. Patří mezi ně:
80
•
situace v bývalé Jugoslávii;
•
zasedání vojenských přidělenců pod záštitou PJC;
•
opatření pro posílení spolupráce, transparentnosti a důvěry mezi
NATO a Ruskem;
•
přispívání NATO, Ruska a úlohy PJC k budování bezpečnosti v
euroatlantickém regionu;
•
politické a obranné úsilí proti šíření zbraní hromadného ničení;
•
problematika nukleárních zbraní;
•
strategie a doktriny NATO a Ruska;
•
dozor nad zachováváním míru;
•
odzbrojení a kontrola zbrojení;
•
pátrací a záchranné akce na moři;
•
rekvalifikace důstojníků;
•
boj s mezinárodním terorismem;
•
vědecká spolupráce v oblasti obrany;
•
problematika životního prostředí;
•
civilní nouzové plánování a odstraňování následků katastrof.
Pod záštitou PJC vznikla brzy hustá síť pracovních skupin, zasedání
odborníků, společných projektů a kontaktů na úrovni štábu v zájmu
pokračování a doplnění konzultací PJC.
Konflikt v Kosovu
Ve chvíli, kdy se v roce 1998 situace v Kosovu začala zhoršovat, NATO a
Rusko plně využily mechanismů PJC pro konzultace o průběhu této krize. V
červnu 1998 se PJC sešla na úrovni ministrů obrany a odsoudila masivní a
nepřiměřené použití síly Bělehradem, stejně jako násilné akce kosovských
extremistů. Ministři opětovně potvrdili jejich odhodlaní přispět k mezinárodnímu
úsilí o vyřešení krize.
Na podzim roku 1998 obě strany, NATO a Rusko, vyjádřily plnou podporu
diplomatickému úsilí v zájmu zabezpečení politického řešení a odvrácení
humanitární katastrofy a zdůraznily nezbytnost okamžitého, integrálního a
nezvratného podřízení příslušným rezolucím Rady bezpečnosti OSN.
Počátkem roku 1999, kdy se celková situace zhoršila, NATO informovalo
Rusko o usnesení vydat rozkaz pro přípravu operace týkající se limitované
letecké odezvy a rozčleněné letecké operace za účelem ukončení nepřijatelné
humanitární situace v Kosovu a podpory snahám o politické řešení konfliktu.
Dne 30. ledna 1999 Severoatlantická rada zaslala varování vládě Bělehradu v
tom smyslu, že nebude-li vyhověno požadavkům mezinárodního společenství,
NATO je rozhodnuto učinit veškerá opatření pro odvrácení humanitární
katastrofy.
Rusko nesdílelo názor Aliance co se týká možného použití vojenské síly
pro skončení konfliktu a pro vynucování požadavků mezinárodního
společenství, které jsou zohledněny v příslušných rezolucích Rady
bezpečnosti OSN. Nicméně, v únoru roku 1999, obě strany, NATO a Rusko,
81
zdůraznily svoji plnou podporu mírovým jednáním, která probíhala ve
francouzském Rambouillet. Dne 23. března mírová jednání skončila fiaskem,
neboť všechny diplomatické cesty pro ukončení konfliktu ztroskotaly. NATO
rozhodlo, že není jiné alternativy než použití ozbrojených sil.
Po zahájení leteckých operací NATO se Rusko rozhodlo dočasně přerušit
konzultace a spolupráci v rámci PJC. Bez oficiálního odstoupení od
Zahajovacího aktu se Rusko přestalo zúčastňovat zasedání v rámci Rady
euroatlantického partnerství a vypovědělo z Moskvy oba informační důstojníky
NATO. Vojenská spolupráce v Bosně a Hercegovině však pokračovala i
nadále.
Na základě Vojensko-technické dohody, podepsané veliteli NATO a
jugoslávskými veliteli dne 9. června 1999, a Rezoluce č.1244 Rady
bezpečnosti OSN z 12. června, byla vytvořena báze pro mezinárodní
bezpečnostní přítomnost v Kosovu (KFOR). Ruská účast v jednotkách KFOR
byla stvrzena podpisem separátní dohody v Helsinkách. Ozbrojené síly
spojenců se staly operativními ihned po stažení srbských jednotek z této
oblasti, a tím započalo úsilí o obnovení míru a stability.
Obnova a rozšíření spolupráce NATO – Ruská federace
Pravidelná měsíční zasedání Stále společné rady NATO – Rusko (PJC)
byla obnovena v červenci roku 1999; Rusko však omezilo program na sféry,
které se týkaly pouze Kosova. Aliance, které byla vázána celou řadou
kooperačních aktivit stanovených v Zakládajícím aktu NATO – Ruská federace,
vyzvala Rusko k obnově spolupráce, v souladu s Pracovním programem PJC
z roku 1999.
Proces obnovy měl být postupný. Během návštěvy generálního tajemníka
NATO, lorda Robertsona, dne 16. února 2000 v Moskvě na pozvání Ruské
federace, bylo vydáno společné prohlášení, ve kterém NATO a Rusko souhlasí
s postupným návratem k rozsáhlé spolupráci na bázi Zakládajícího aktu.
Zasedání PJC, která následovala po této návštěvě, měla opět velmi obsáhlé
programy. Zvláště upřímná a otevřená výměna vojenských strategií a doktrín
byla důkazem role, kterou PJC může hrát při rozptylování dřívější deformace
vzájemného chápání a zvyšování úrovně transparentnosti a důvěry.
V květnu roku 2000, ve Florencii, se ministři zahraničních věcí členských
států NATO a Ruska dohodli, že budou nadále zintenzivňovat dialog v PJC a
rovněž se snažit o zdokonalení spolupráce na úseku rozsáhlého okruhu
problémů. Schválili Pracovní program Stále společné rady (PJC) na zbývající
část roku 2000 a potvrdili dohodu o otevření Informačního úřadu NATO v
Moskvě, jak stanoví Zakládající akt. Ve Florencii také Rusko obnovilo svoji
82
účast v Radě euroatlantického partnerství. Na zasedání na úrovni ministrů
obrany, v červnu 2000, ruský ministr Sergejev reagujíce na názor zemí NATO
prohlásil, že neexistuje jiná alternativa než spolupráce NATO – Rusko.
Společná deklarace, vydaná na závěr zasedání, přiznává významnou úlohu
partnerství pro stabilitu a bezpečnost v euroatlantickém prostoru. Obsahuje
rovněž souhlas se zintenzívněním dialogu a spolupráce v obranné a vojenské
oblasti na podkladě společných zájmů, reciprocity a transparentnosti, v
souladu se Zakládajícím aktem.
Situace v Kosovu, a sdílené odhodlání NATO a Ruska zabezpečit plné
uplatňování Rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti OSN zůstává prioritou
programu Stálé společné rady. Rada vydala přísné varování co se týká
veškerých aktů provokace nebo jiných pokusů o podvracení mírového procesu
v této oblasti, a vzala na vědomí stále více konvergentních názorů na situaci
na Balkáně.
Během zasedání Stálé společné rady na úrovni ministrů obrany v prosinci
2000 NATO a Rusko znovupotvrdily svůj závazek budovat v rámci PJC silné,
stabilní a rovnocenné partnerství v zájmu bezpečnosti a stability v
euroatlantické oblasti. Ministři si vyměnili oficiální listiny týkající se otevření
Informačního úřadu v Moskvě. Schválili rovněž ambiciózní Pracovní program
na rok 2001, který zahrnuje nové slibné domény, jako je spolupráce při pátrání
a zachraňování na moři a reformu systému obrany. Ministři obrany rovněž
schválili zahájení konzultací o otevření Vojenské styčné mise NATO v Moskvě.
V atmosféře zvýšené úrovně dialogu a zdokonalené spolupráce navštívil
generální tajemník NATO, lord Robertson, opět Moskvu ve dnech 19. – 21.
února 2001. Generální tajemník NATO a představitelé Ruské federace
zhodnotili pozitivně výsledky spolupráce za minulý rok a prodiskutovali otázku,
jakým způsobem může být efektivněji využit potenciál Základajíciho aktu.
Během své návštěvy generální tajemník NATO inauguroval v Moskvě
Informační úřad NATO, který bude významnou měrou přispívat k seznamování
veřejnosti s rolí Aliance, a k rozvoji vztahů mezi NATO a Ruskem.
Perspektivy
Spolupráce v rámci útvarů SFOR a KFOR je zářným příkladem, jak NATO
a Ruská federace mohou vzájemně úspěšně působit při plnění společných
cílů. Obě strany oznámily, že budou pokračovat v úzké spolupráci v terénu, a
to jak v Bosně a Hercegovině, tak v Kosovu.
NATO a Ruská federace jsou konfrontovány rovněž s četnými společnými
bezpečnostními úkoly v jiných oblastech. Obě strany mají tedy velký zájem
83
pracovat společně, a přispívat k posílení zásady vzájemné důvěry, která je
neodmyslitelným pilířem míru a stability v euroatlantickém prostoru5.
PARTNERSTVÍ NATO
S
UKRAJINOU
Návštěva představitelů Rady euroatlantického partnerství na Ukrajině, v
březnu roku 2000, dala nový impuls Zvláštnímu partnerství mezi NATO a
Ukrajinou, které bylo založeno v Madridu v červenci 1997.
Zasedání Komise NATO – Ukrajina v Kyjevě, které se konalo poprvé na
Ukrajině, bylo příležitostí pro 19 členských států a Ukrajinu posoudit celý
rozsah spolupráce. Plodná spolupráce zde byla vítána jako mimořádně
důležitý krok pro sblížení Ukrajiny a států euroatlantického společenství
národů.
Podpis Charty Zvláštního partnerství v Madridu v roce 1997 převedl
spolupráci mezi NATO a Ukrajinou na jinou úroveň a uznal význam nezávislé,
stabilní a demokratické Ukrajiny v Evropě.
Charta je v souladu s oficiálně prohlášenou strategii Ukrajiny, zaměřenou
na její rostoucí integraci do evropských a transatlantických struktur. Charta je
bází, na které se NATO a Ukrajina dohodly vzájemně konzultovat v
záležitostech euroatlantické bezpečnosti a stability, a rovněž v oblastech jako
jsou prevence před konflikty, řizení krizových situací, podpora mírových a
humanitárních akcí.
Semináře, zasedání společných pracovních skupin a ostatní kooperativní
programy jsou zaměřeny na oblasti jako reforma obranného systému,
přebudování obranných institucí, civilně-vojenské vztahy, rozpočet a plánování
prostředků a zdrojů. Jsou organizováný také rekvalifikační školení pro
pracovníky propuštěné z ukrajinských ozbrojenych sil, a semináře na téma
snižování objemu a přizpůsobení vojenského potenciálu.
Společná činnost na úseku civilního nouzového plánování a připravenosti
na odstraňování následků katastrof a stavu ohrožení je také důležitou sférou
spolupráce s přímým praktickým prospěchem pro Ukrajinu. Memorandum o
dohodě o civilním nouzovém plánování bylo podepsáno v prosinci roku 1997 a
upravuje spolupráci v této sféře. Následně bylo připraveno cvičení v
odstraňování následků katastrof, na září roku 2000 v zakarpatské oblasti
5
84
V prosinci 2000, ministři zahraničních věcí států PJC přijali ambiciózní Pracovní program na rok
2001 zahrnující spolupráci na úseku pátrání a záchrany na moři, která je považována oběma
stranami jako jedna z nejslibnějších oblastí budoucí praktické vzájemné součinnosti mezi NATO a
Ruskem.
Ukrajiny, za účelem ověření postupů při humanitárních akcích v případě
dalších záplav6.
Jinou širokou doménou spolupráce je věda, ve které NATO podporuje
Ukrajinu subvencemi, ekonomické aspekty bezpečnosti a vzdělávání. V této
oblasti NATO zahájilo program výuky cizích jazyků pro 100 ukrajinských
důstojníků.
Informační a dokumentační středisko NATO, otevřené v Kyjevě
generálním tajemníkem Aliance v květnu roku 1997, se stalo centrem
informační kampaně s cílem vysvětlit prospěšnost Zvláštního partnerství s
NATO ukrajinské veřejnosti. Toto středisko je prvním orgánem tohoto druhu
otevřeným v partnerské zemi NATO. Má velmi důležitou roli zvláště při
vysvětlování politiky Aliance a odstraňování mylných představ o NATO.
V prosinci roku 1998 bylo podepsáno Memorandum o dohodě, které
umožnilo přítomnost dvou styčných důstojníků NATO v Kyjevě v rámci zajištění
plné účasti Ukrajiny na programu Partnerství pro mír. Styčný úřad NATO byl
otevřen v roce 1999 za účelem usnadnění vztahů mezi NATO a civilními a
vojenskými složkami zapojenými v účasti Ukrajiny programu Partnerství pro
mír a na realizaci Pracovního plánu Komise NATO – Ukrajina (NUC).
Jiným aspektem pozitivního rozvoje vztahů byla ratifikace ukrajinským
parlamentem, v rámci Partnerství pro mír, Dohody o mírovém statutu
ozbrojených sil (Status of Forces Agreement – SOFA) a jejího dodatečného
protokolu dne 1. března 2000. Tato dohoda zvýší úlohu Ukrajiny v programu
PfP. Parlament rovněž schválil přistoupení Ukrajiny ke Smlouvě o otevřeném
nebi, čímž učinil důležitý krok v oblasti kontroly zbrojení.
Vývoj vztahů mezi NATO a Ukrajinou
Vztahy NATO s Ukrajinou se začaly rozvíjet brzy poté, co tato země
získala v roce 1991 nezávislost. Ukrajina se ihned připojila k Radě
severoatlantické spolupráce a stala se aktivním účastníkem. V roce 1994 se
připojila k programu Partnerství pro mír a byla jedním ze zakládajících členů
Rady euroatlantického partnerství, která v květnu 1997 nahradila NACC.
6
Cvičení Zakarpatsko 2000 se konalo v rámci programu Partnerství pro mír od 20. do 28. září 2000.
Účastnily se jej speciální týmy reakce na katastrofy z Běloruska, Chorvátska, Maďarska, Moldávie,
Polska, Rumunska, Slovenska, Slovinska, Švédska, Švýcarska a Ukrajiny, a rovněž Úřad pro
koordinaci humanitárních záležitostí OSN. Scénaře cvičení reakce na katastrofy zahrnovaly pátrání
a záchranu, resuscitaci a lékařskou péči, úpravu pitné vody a dekontaminaci vodních toků,
železniční neštěstí s únikem toxických látek. Akceschopnost těchto týmů mohla být prověřena při
nových záplavách počátkem jara 2001, které si vyžádaly nutnost koordinované reakce.
85
Prezident Leonid Kučma navštívil dne1. června 1995 ústřední sídlo NATO,
kde oznámil přání své země povýšit vztahy mezi NATO a Ukrajinou na novou
úroveň. O tři měsíce později, 14. září 1995, navštívil ministr zahraničních věcí
Ukrajiny, Udovenko, ústředí NATO, aby formálně přijal ukrajinský individuální
program partnerství a zúčastnil se jednání s Severoatlantickou radou o
otázkách evropské bezpečnosti. NATO a Ukrajina vydaly společné prohlášení
pro tisk, uvádějící obecné zásady vztahů mezi NATO a Ukrajinou v rámci PfP
a v dalších oblastech.
Další setkání na různých úrovních se uskutečnila v letech 1996 a 1997.
Byla zřízena ukrajinská mise při NATO včetně vojenského zástupce a Ukrajina
je také zastoupena v Koordinační buňce Partnerství (PCC) v Hlavním štábu
NATO v Monsu (Belgie). V souladu s rozhodnutím, jež přijala Komise NATO –
Ukrajina na svém zasedání v Lucemburku v květnu 1998, byl do Kyjeva rovněž
vyslán styčný důstojník NATO, aby napomáhal plné ukrajinské účasti v PfP a
všeobecně podporoval spolupráci mezi NATO a ukrajinskými vojenskými
orgány. Ukrajina zůstává aktivním účastníkem činností PfP a na vlastním
území hostila několik cvičení PfP. Ratifikace Dohody o mírovém statutu
ozbrojených sil (SOFA) ukrajinským parlamentem umožnila využívání dalšího
potenciálu, zvláště výcvikového střediska v Javorovu na západní Ukrajině.
Ukrajina se významně podílela na mezinárodním dozoru nad
zachováváním míru. Do Implementačních mírových sil (IFOR) pod vedením
NATO v Bosně a Hercegovině zařadila pěchotní prapor o síle 550 mužů v
rámci plnění Mírové smlouvy z Daytonu. Podobně se rovněž podílela na
Stabilizačních silách (SFOR), jimž přispěla motostřeleckým praporem o síle
400 mužů, a letkou vrtulníků. Ačkoliv Ukrajina již neposkytuje vojenské síly pro
SFOR, podílí se aktivně na Mírových silách v Kosovu (KFOR) pod vedením
NATO, a rovněž se podílela na tvoření Mezinárodních policejních operačních
jednotek a ozbrojených útvarů OSN ve východní Slavonii.
Charta zvláštního přátelství
Během summitu NATO v červenci 1997 v Madridu podepsali nejvyšší
představitelé NATO a ukrajinský prezident L. Kučma “Chartu zvláštního
partnerství mezi NATO a Ukrajinou”, parafovanou několik týdnů předtím v
portugalské Sintře. V Chartě členské státy NATO znovu ujistily o své podpoře
ukrajinské svrchovanosti a nezávislosti, územní celistvosti, demokratického
rozvoje, hospodářské prosperity a statutu země bez jaderných zbraní, jakož i
zásady neporušitelnosti státních hranic. Aliancí jsou tyto principy posuzovány
jako klíčové faktory stability a bezpečnosti nejen ve střední a východní Evropě,
ale na celém kontinentu.
86
NATO rovněž vřele uvítalo rozhodnutí Ukrajiny podporovat neomezené
prodloužení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (Treaty on Non-Proliferation
of Nuclear Weapons – NPT) a její příspění ke stažení a demontáži jaderných
zbraní rozmístěných na jejím území. Jako významný úspěch byla hodnocena
důvěra, které se Ukrajině dostalo jako nejadernému státu NPT ze strany všech
pěti jaderných mocností – signatářů této smlouvy.
Mimo Memoranda o dohodě o civilním nouzovém plánování a
připravenosti na odstraňování následků katastrof, podepsaného mezi NATO a
Ukrajinou dne 16. prosince 1997, stanovující civilní nouzové plánování jako
hlavní oblast spolupráce, existují jiné kooperativní programy, které pokrývají
široké spektrum činností. Jsou to především konzultace a spolupráce zejména
formou společných seminářů a zasedání smíšených pracovních skupin v
různých oborech zahrnujících civilně-vojenské vztahy, demokratickou kontrolu
ozbrojených sil a reformu ukrajinského systému obrany, obranné plánování,
rozpočty, politiku, strategii a koncepci národní bezpečnosti, transformaci
zbrojní výroby, vojenskou spolupráci a interoperabilitu mezi NATO a Ukrajinou,
vojenskou přípravu a cvičení, hospodářské aspekty bezpečnosti, vědeckotechnické otázky, otázky ekologické bezpečnosti včetně jaderné, letecký a
kosmický výzkum a vývoj, civilně-vojenskou koordinaci řízení a kontroly
letového provozu. V oblasti reformy systému obrany byla nedávno ustavena
Společná pracovní skupina NATO-Ukrajina (NATO-Ukraine Joint Working
Group-JWG), která je pověřena prací na tomto úseku činnosti.
Komise NATO – Ukrajina
Severoatlantická rada se s ukrajinskými zástupci pravidelně schází,
zpravidla ne méně než dvakrát do roka, ve fóru zřízeném Chartou a
nazývaném Komise NATO – Ukrajina. Úlohou komise je posuzovat plnění
Charty a vést diskusi o způsobech, jak zlepšit a dále rozvíjet spolupráci.
V dubnu roku 1999 se ve Washingtonu konalo setkání na nejvyšší úrovni
mezi NATO a Ukrajinou, a v březnu roku 2000 se v Kyjevě poprvé sešla
Komise NATO-Ukrajina. Politický výbor NATO navštívil v letech 1997-2000
třikrát Ukrajinu a uskutečnil v Kyjevě a ostatních ukrajinských městech četná
konzultační setkání a výměny názorů a informací.
Perspektivy
Pozitivní rozvoj vztahů, zde výše popsaný, pomohl vytvořit pevný základ
pro nastávající spolupráci a rovněž poukazuje na oblasti, ve kterých již bylo
dosaženo určitého pokroku. Masivní účast na programu Partnerství pro mír,
zahrnující praktické obranné aktivity, kterých se může zúčastnit mnoho
87
členských států Aliance a partnerských států, poskytuje Ukrajině možnost
porovnání svých obranných struktur se strukturami svých evropských sousedů,
a přidělit si efektivnější roli na úseku evropské bezpečnosti. Účast Ukrajiny v
Radě euroatlantického partnerství (EAPC) rovněž přispívá k tomuto procesu.
STŘEDOMOŘSKÝ DIALOG ALIANCE
Středomořský dialog tvoří součást kooperativního přístupu Aliance k
bezpečnosti, neboť je založen na přesvědčení, že bezpečnost v Evropě úzce
souvisí s bezpečností a stabilitou ve Středomoří.
Tento dialog byl zahájen v roce 1994. Od začátku se k němu přihlásilo
šest států: Egypt, Izrael, Jordánsko, Maroko, Mauretánie a Tunisko. Alžírsko se
připojilo v únoru roku 2000. Dialog je zaměřen na vytvoření dobrých vztahů a
lepšího vzájemného chápání v oblasti Středozemního moře, a rovněž na
upevňování bezpečnosti a stability v těchto zemích. Předpokládá politickou
diskusi se zúčastněným zeměmi. Jeho činnost je organizována na základě
jednoročního pracovního programu, který je orientován na praktickou
spolupráci na úseku bezpečnosti a obrany, informace, civilního nouzového
plánování a vědy.
Středomořský dialog doplňuje ostatní související iniciativy, ale rozlišuje
mezi mezinárodními iniciativami pod záštitou Evropské unie, nebo Organizace
pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Činnost má rozlišné formy; zahrnuje například účast jednotlivců ze zemí
Dialogu na stážích ve škole NATO v Oberammergau v Německu, nebo ve
Vojenské akademii v Římě. Náplní stáží jsou problematika dozoru nad
zachováváním míru, kontrola zbrojení, ochrana životního prostředí, civilněvojenská spolupráce při civilním nouzovém plánování, a evropská spolupráce
na poli bezpečnosti. Četným vědeckým pracovníkům ze zemí Dialogu jsou
poskytována mezinárodní stipendia a granty.
V zásadě se činnost uvnitř Dialogu realizuje na základě samofinancování.
Aliance může rozhodnout, případ od případu, o přezkoumání žádosti o finanční
pomoc z titulu podpory účasti středomořských partnerů v Dialogu. Podíl na
účasti se liší podle jednotlivých zemí.
Na summitu ve Washingtonu, v dubnu roku 1999, se vedoucí představitelé
Aliance rozhodli pro zvýšení politické i praktické dimenze Dialogu. Tato
skutečnost, mezi jinými důsledky, vytvoří další příležitosti pro diskusi a posílení
kooperace v těch oblastech, kde NATO chce zvýšit úroveň. To se týká zejména
oblasti vojenské, ale rovněž oblastí jiných, o které země Dialogu vyjádřily
zájem.
88
Vývoj Středomořského dialogu
Středomořský dialog má své počátky v prohlášení z bruselského summitu
v lednu 1994. Hlavy států a předsedové vlád NATO konstatovaly pozitivní vývoj
mírového procesu na středním Východě, který “otvírá cestu k úvahám o
opatřeních k nastolení dialogu, porozumění a posilování důvěry mezi zeměmi
v této oblasti” a vyzvaly “k veškerým snahám vedoucím k posílení regionální
stability”. Na své schůzce v prosinci 1994 vyhlásili ministři zahraničních věcí
členských států NATO svoji připravenost “vytvářet jednotlivě kontakty mezi
Aliancí a nečlenskými státy ve Středomoří a napomoci tak k posílení regionální
stability”. V tomto smyslu uložili stálému zasedání Rady, aby “pokračovalo v
hodnocení situace, rozpracovávalo podrobnosti navrhovaného dialogu a
zahájilo náležité předběžné kontakty”. Výsledkem bylo v lednu 1995 přizvání
Egypta, Izraele, Maroka, Mauretánie a Tuniska k účasti na Dialogu s NATO. V
listopadu 1995 bylo přizváno také Jordánsko.
Cílem dialogu je přispět k bezpečnosti a stabilitě ve Středomoří,
dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a opravit mylný názor na NATO ve
státech Středomořského dialogu. Dialog je založen na uznání, že bezpečnost
v Evropě úzce souvisí s bezpečností a stabilitou ve Středomoří, a že význam
Středomoří je jednou ze součástí architektury evropské bezpečnosti.
Dialog je progresivní a v zásadě spočívá na bilaterálních vztazích mezi
jednotlivými zúčastněnými zeměmi a NATO. Případ od případu však dovoluje i
multilaterální zasedání. Všem středomořským partnerům skýtá stejný základ
pro diskusi a společné činnosti a směřuje k posílení jiných mezinárodních snah
s účastí zemí Středomořského dialogu, například těch, kterých se ujal
barcelonský proces, středovýchodní mírový proces a OSCE, aniž by
docházelo buď ke zdvojování těchto snah nebo pokusům o dělení aktivity.7
Středomořský dialog je kombinací politického dialogu a účasti na
konkrétní činnosti.
Politický dialog sestává z pravidelných bilaterálních politických diskusí. Ty
skýtají příležitost podrobně informovat o činnostech NATO, včetně jeho
působení navenek a programů partnerství, jeho vnitřní adaptace i jeho
obecného přístupu k budování struktur bezpečnostní spolupráce. Státy
7
V listopadu 1995 podepsalo 15 členských států EU a 12 nečlenských středomořských států
(Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Malta, Maroko, Syrie, Kypr, Tunisko, Turecko a
palestinská správa) Barcelonskou deklaraci, která vyhlásila rámec Euromediteránního partnerství
(rovněž známého jako barcelonský proces). Deklarace uvádí tři hlavní cíle: 1. Politické a
bezpečnostní partnerství s cílem vytvořit společnou zónu míru a stability; 2. Hospodářské a finanční
partnerství s cílem vytvořit společnou zónu prosperity; 3. Sociální, kulturní a lidské partnerství s
cílem rozvinout výměny mezi občanskými sdruženími zúčastněných zemí. Hnací silou tohoto
procesu je naděje na zónu zcela volného obchodu do roku 2010.
89
Středomořského dialogu jsou naopak zase zvány, aby se s NATO podělily o
názory na stabilitu a bezpečnost v oblasti Středomoří.
Středomořské státy byly přizvány k účasti na některých akcích, například
na úseku vědy, informatiky a plánování civilní ochrany, a také k účasti na
kursech ve vzdělávacích ústavech NATO na téma například dozor nad
zachovávání míru, kontrola zbrojení a jeho ověřování, povinnosti ozbrojených
sil při ochraně životního prostředí, civilní nouzové plánování a bezpečnostní
spolupráce s NATO. Účast na těchto kurzech si státy financují samy. V zájmu
zvýšení transparentnosti byly doplněny některé aktivity z vojenské sféry.
Středomořský dialog NATO se od svého zahájení v roce 1994 rozvíjí
pravidelným tempem. Madridský summit v roce 1997 mu dodal nový,
dynamičtější rozměr vytvořením Středomořské kooperační skupiny. Tím, že se
členské státy Aliance přímo zapojily do politických diskusí se státy Dialogu,
vzniklo fórum, na němž lze vyměňovat názory na řadu otázek souvisejících s
bezpečnostní situací ve Středomoří, jakož i na budoucí vývoj Dialogu.
INICIATIVA NATO V JIHOVÝCHODNÍ EVROPĚ
Inicitiva NATO v jihovýchodní Evropě (South East Europe Initiative –
SEEI) byla zahájena na summitu ve Washingtonu za účelem podpory
spolupráce a dlouhodobé bezpečnosti a stability v této oblasti.
Iniciativa je založena na čtyřech pilířích: konzultační fórum o otázkách
bezpečnosti v jihovýchodní Evropě, nedefinovaná Pracovní skupina ad-hoc
(AHWG) pro oblastní spolupráci v jihovýchodní Evropě pod záštitou Politického
výboru Rady euroatlantického partnerství, pracovní prostředky Partnerství pro
mír, a programy zaměřené na bezpečnostní spolupráci států této oblasti.
Konzultativní fórum zahrnuje členské státy NATO, šest partnerských států
jihovýchodní Evropy (Albánie, Bulharsko, Chorvátsko, Rumunsko, Slovinsko a
bývalá jugoslávská republika Makedonie8), a Bosna a Herzegovina. Účastněné
strany se poprvé sešly na okraji zasedání na nejvyšší úrovni, u příležitosti
summitu ve Washingtonu, v dubnu 1999, a následně jednaly na úrovni
velvyslanců v Hlavním štábu NATO v Bruselu.
Skupina AHWG Rady euroatlantického partnerství zpracovala podněty
pro další prohloubení iniciativ za účelem prosazování regionální spolupráce,
která byla začleněna do série aktivit přizpůsobených akcím v rámci programu
Partnerství pro mír.
8
90
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
Metodologie iniciativy PfP byla aplikována u určitého počtu otázek
důležitých pro jihovýchodní Evropu, včetně transparentnosti plánování obrany,
řízení krizových situací, řízení obrany. Různé akce, jako semináře na tato
témata, jsou organizovány z hlediska oblastních problémů. Některé z nich jsou
řízeny zainteresovanými státy oblasti, s podporou NATO, jiné přímo Aliancí.
Semináře jsou koncipovány takovým způsobem, aby se mohly vzájemně
doplňovat, a přispívat k upevňování stability prostřednictvím regionální
kooperace a integrace. Byla rovněž založena Koordinační skupina pro
bezpečnost v jihovýchodní Evropě za účelem koordinace regionálních
projektů.
Doplňující program zaměřený na spolupráci s Chorvátskem, založený na
systému Partnerství pro mír, byl zahájen na jaře roku 2000. Aliance má rovněž
speciální program bezpečnostní spolupráce s Bosnou a Hercegovinou, mimo
rámec PfP, který je doplňován jinými akcemi Iniciativy jihovýchodní Evropy.
Aliance rovněž poskytuje poradenství a odborné zkušenosti pro
rekvalifikaci důstojníků, kteří museli být propuštěni následkem strukturálních
reforem ozbrojených sil v Bulharsku a Rumunsku. Jedná se o projekt NATO,
realizovaný v rámci Paktu stability pro jihovýchodní Evropu9, ve spolupráci se
Světovou bankou, a s finančními prostředky Světové banky a zúčastněných
států. Tento projekt je odrazem vzájemně posilujícího charakteru
mezinárodních a institucionálních akcí uskutečněných v této oblasti
působnosti.
9
Pakt stability byl inicializován Evropskou unií v květnu 1999. Byl následně přijat na mezinárodní
konferenci v Kolíně nad Rýnem dne 10.června 1999 zařazen pod záštitu OSCE. Pakt je určen na
podporu zachování míru, prosperity a stability v jihovýchodní Evropě prostřednictvím koherentní a
koordinované činnosti, spojením států v regionu a ostatnich zainteresovaných států a organizací.
Pakt zavádí specifické systémy za účelem koordinace jejich společného úsilí.
91
KAPITOLA 4
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ
IDENTITA
Vývoj Evropské bezpečnostní a obranné identity
Spolupráce NATO – Zapadoevropská unie
Vztahy NATO – Evropská unie
EVROPSKÁ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÁ
IDENTITA
VÝVOJ EVROPSKÉ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANNÉ
IDENTITY
Aliance je odhodlána konsolidovat svoji evropskou platformu rozvojem
programu Evropské bezpečnostní a obranné identity (European Security and
Defence Identity – ESDI), který bude odpovídat evropským podmínkám a
potřebám a současně přispívat k celkové bezpečnosti Aliance. Přijetím větší
části odpovědnosti za svoji vlastní bezpečnost pomohou evropské členské
státy vybudovat silnější a vyrovnanější vztahy, které posilní Alianci jako celek.
V této souvislosti zahájili na svém zasedání ve Washingtonu v dubnu 1999
nejvyšší státní a vládní představitelé členských států NATO práci na rozvoji
programu Evropské bezpečnostní a obranné identity. Počáteční diskuse byly
zaměřeny na některé specifické aspekty:
•
prostředky k zabezpečení rozvoje účinných vzájemných konzultací,
spolupráce a transparentnosti mezi Evropskou unií a Aliancí na
základě existujících metod a postupů mezi NATO a Západoevropskou
unií;
•
účast evropských spojenců, nečlenských států Evropské unie;
•
praktická opatření pro přístup Evropské unie k plánovací způsobilosti
NATO a k prostředkům a kapacitám NATO.
Nejdůležítější součástí rozvoje ESDI je zdokonalení evropských
vojenských schopností. Program Iniciativy obranných schopností (DCI),
inaugurovaný na summitu ve Washingtonu, je určen k zajištění efektivnosti
budoucích mnohonárodních operací v rámci různých misí Aliance, a bude mít
rozhodující úlohu v tomto procesu. Cíle vycházející z DCI a úsilí Evropské unie
o zlepšení evropských schopností se vzájemně doplňují a upevňují.
Zásady, které tvoří bázi pro budoucí činnost ESDI, vymezené na summitu
ve Washingtonu a na následujících zásedáních, jsou následující:
•
Aliance bere na vědomí usnesení Evropské unie o oprávnění k
autonomnímu jednání týkající se možnosti rozhodování a schvalování
vojenských akcí, na kterých se Aliance nepodílí jako celek.
•
NATO a Evropská unie mají, úměrně s postupem tohoto procesu,
zajišťovat rozvoj vzájemných konzultací, spolupráce a transparentnosti
vybudovaný na existujících metodách a postupech mezi NATO a WEU.
95
•
Vedoucí představitelé Aliance schvalují odhodlání členských států EU
a ostatních evropských spojenců podniknout nezbytné kroky k
posílení jejich obranných schopností, zvláště v rámci nových misí, a
současně se vyvarovat zbytečných duplikací jednotlivých akcí.
•
Vedoucí představitelé Aliance přikládají velký význam co možná
největší účasti evropských spojenců z řad nečlenských států Evropské
unie na operacích v rámci reakce na krizové situace pod vedením EU,
na základě existujících konzultací a opatření uvnitř Západoevropské
unie, a rovněž zájmu Kanady o účast na podobných operacích za
odpovídajících podmínek.
•
Vedoucí představitelé Aliance jsou přesvědčeni, že usnesení z roku
1996 ze zasedání v Berlíně, zahrnující koncepci použití vyčleněných,
ale ne oddělených prostředků a kapacit NATO pro operace pod
vedením WEU, se musí nadále rozvíjet.
Příprava těchto opatření, která budou zachovávat požadavky pro operace
NATO a soudržnost velitelské struktury, se soustřeďuje zejmena na tyto oblasti:
•
zaručený přístup Evropské unie k plánovacím kapacitám NATO, které
jsou schopny přispět k vojenskému plánování operací řízených
Evropskou unií;
•
předpoklad dostupnosti předem určených schopností a společných
prostředků NATO pro EU za účelem jejich použití pro operace řízené
Evropskou unií;
•
zjištění rozsahu evropských velitelských variant pro operace řízené
Evropskou unií a úloha zástupce vrchního velitele spojeneckých sil v
Evropě v rámci umožnění plného a skutečného převzetí souvisejících
evropských povinností;
•
pokračování v přizpůsobování systému obranného plánování NATO
způsobem, který integruje jednotněji a uceleněji disponibilitu
ozbrojených sil pro operace řízené Evropskou unií.
Na počátku devadesátých let se mnozí pozorovatelé v Evropě a v Severní
Americe domnívali, že nastal čas k vyrovnání vztahů mezi oběma stranami
Atlantiku a ke konkrétním krokům pro převzetí většího podílu odpovědnosti za
společnou bezpečnost a obranu ze strany evropských států. Evropské státy se
angažovaly v procesu vytvoření skutečné evropské vojenské síly, bez
zbytečného zdvojování velitelských struktur, plánovacích specialistů a
vojenských prostředků a kapacit, které jsou již k dispozici v NATO, a zároveň
se podílely na misích a akcích Aliance. Tento přístup byl považován za
96
odpovídající jak evropskému přání vytvořit společnou zahraniční a
bezpečnostní politiku, tak i potřebě vyváženého partnerství mezi
severoamerickými a evropskými členskými státy Aliance.
Rozvoj programu Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) v
rámci NATO se stal integrální součástí adaptace politických a vojenských
struktur Aliance. Tento program je zároveň důležitým elementem dalšího
rozvoje Evropské unie. Oba tyto procesy probíhají na základě Maastrichtské
smlouvy z roku 1991 a Amsterdamské smlouvy z roku 1997 v rámci Evropské
unie, příslušných prohlášení Západoevropské unie a Evropské unie, a rovněž
usnesení Aliance ze zasedání na nejvyšší úrovni v Bruselu v roce 1994, v
Madridu v roce 1997 a ve Washingtonu v roce 1999, stejně jako usnesení ze
zasedání NATO na ministerských úrovních.
Ve Smlouvě o Evropské unii, která byla podepsána v prosinci 1991 v
Maastrichtu a vstoupila v platnost dne 1.listopadu 1993, se nejvyšší
představitelé evropského společenství dohodli na vytvoření programu
Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (Common Foreign and Security
Policy – CFSP) “zahrnující případný systém společné obranné politiky, který
může časem vyústit ve společnou obranu”. Tato dohoda obsahovala odkaz na
Západoevropskou unii (WEU) jako nedílnou součást rozvoje Evropské unie, a
žádost adresovanou WEU o rozpracování a realizaci usnesení a rozhodnutí
Evropské unie, které se týkají otázek obrany. Na zasedání WEU, které se
konalo v prosinci 1991 v Maastrichtu simultáně se zasedáním Evropské rady,
vydaly členské státy WEU prohlášení, v němž vyslovily souhlas s potřebou
vlastní evropské bezpečnostní a obranné identity a větší evropské
odpovědnosti za otázky obrany.
V lednu 1994 uvítali nejvyšší představitelé členských států NATO vstup
Maastrichtské smlouvy v platnost, a nový status Evropské unie plnící nyní roli
evropského pilíře Aliance, který umožní evropským členům NATO dokonaleji
přispívat k bezpečnosti všech spojenců. Opětovně ujistili, že Aliance je hlavním
poradním fórem pro její členy a místem pro politické dohody související s
bezpečnostními a obrannými závazky spojenců v souladu se Severoatlantickou
smlouvou. Uvítali také těsnou a rostoucí spolupráci mezi NATO a
Západoevropskou unií, realizovanou na základě dohodnutých zásad
vzájemného doplňování a transparentnosti. Nejvyšší představitelé členských
států rovněž oznámili, že jsou připraveni, na základě projednání v
Severoatlantické radě, poskytnout kolektivní prostředky Aliance pro operace
WEU podniknuté evropskými spojenci při uskutečňování jejich společné
zahraniční a bezpečnostní politiky.
Nejvyšší představitelé států a vlád NATO uložili Severoatlantické radě
prostudovat možnosti rozvoje a přizpůsobení politických a vojenských struktur
Aliance z hlediska účinnějšího a pružnějšího vedení misí Aliance, včetně misí
97
mírových, a zohlednění vznikající Evropské bezpečnostní a obranné identity.
Jako součást tohoto procesu byla vyvinuta koncepce Mnohonárodního
vícevojskového seskupení sil (Combined Joint Task Force – CJTF). Účelem
koncepce CJTF, popsané v kapitole 12, je poskytnout větší operační
flexibilnost a umožnit pružnější a mobilnější nasazení ozbrojených sil
potřebných pro odpověď na nové požadavky Aliance. Koncepce je, mimo jiné,
vedena snahou zřídit vyčlenitelná, ne však odděleně vyčleněná velitelství, jenž
může použít Západoevropská unie.
Na svých zasedáních v Berlíně a v Bruselu v červnu 1996 se ministři
zahraničních věcí a obrany usnesli, že by evropská bezpečnostní a obranná
identita měla být budována v rámci NATO jako jedna z hlavních částí vnitřní
adaptace Aliance. Tato orientace by všem evropským spojencům dovolila
souvisle a účinně přispívat k úkolům a činnostem Aliance. Umožnila by jim
samostatně jednat podle potřeby a posílit transatlantické partnerství. Při plném
využití koncepce kombinovaného společného bojového uskupení by posílená
evropská identita spočívala na zdravých vojenských zásadách, podpořených
náležitým plánováním a bylo by možno vytvořit vojensky soudržné a účinné
síly, schopné operovat pod politickým vedením a strategickým řízením WEU.
Během summitu v Madridu v červenci 1997 hlavy států a předsedové vlád
členských států NATO přivítali významné kroky směrem k vytvoření programu
ESDI v rámci Aliance. Stálé zasedání Severoatlantické rady bylo vyzváno, aby
svou práci v této sféře urychleně zakončilo ve spolupráci s WEU.
SPOLUPRÁCE NATO – ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE
Výsledkem rozhodnutí rozvíjet Evropskou bezpečnostní a obranné
identitu v rámci NATO byla opatření pro zajištění adaptace Aliance, která
obsahují všechny aspekty podpory NATO pro případnou operaci pod vedením
Západoevropské unie (WEU). Tato opatření zahrnují:
98
•
zohlednění požadavků WEU v nových plánovacích postupech NATO
při rozvoji ozbrojených sil a kapacit. WEU se začala podílet na
procesu obranného plánování Aliance poskytnutím informací pro
ministerskou směrnici v roce 1997 (viz Kapitola 7);
•
zavedení postupů identifikace prostředků a kapacit NATO, které by si
WEU mohla přát použít se souhlasem Severoatlantické rady;
•
vytvoření mnohonárodních evropských velitelských systémů v rámci
NATO, jež by mohly být využity k přípravě, zabezpečování, velení a
vedení operací pod politickým vedením a strategickým řízením WEU.
(Podle těchto systémů je zástupci vrchního velitele spojeneckých sil v
Evropě (zástupce SACEUR) udělována zřetelně odlišná úloha ve
vztahu k ozbrojeným silám poskytnutým WEU, a to jednak v normální
době, jednak v době operace pod vedením WEU);
•
zavedení systému konzultací a sdílení informací pro zajištění
nezbytné koordinace během celé operace pod vedením WEU,
realizované za podpory NATO;
•
příprava vojenského plánování a výcviku pro názorné operace WEU.
V praxi byla tato opatření určena pro případ vzniku krizové situace, ve
které by se WEU rozhodla intervenovat (a Aliance by zvolila nezasahovat), a
jenž by si vyžádala použití prostředků a kapacit Aliance, případně včetně
velitelství CJTF, pro provedení operace pod vlastním politickým vedením a
strategickým řízením.
Vyžádané prostředky by poté mohly být dány, případ od případu, k
dispozici WEU na základě rozhodnutí Severoatlantické rady. Podmínky jejich
předání WEU, jakož i monitorování jejich použití a konečného navrácení nebo
stažení by byly zakotveny ve zvláštní dohodě mezi oběma orgány. Během
operace by NATO monitorovalo použití svých prostředků a s WEU by
udržovalo pravidelné politické spojení. Evropští velitelé z velitelské struktury
NATO by byli jmenováni k výkonu funkce pod politickým vedením WEU.
Prostředky by byly navráceny NATO na konci operace anebo podle potřeby.
Během celé operace, včetně její přípravné fáze, by NATO a WEU byly
vzájemně v úzkém konzultačním kontaktu.
Během summitu Evropské unie v Kolíně nad Rýnem, v červnu 1999, byla
přijata usnesení poskytující EU prostředky a kapacity potřebné k realizaci
programu Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP). V souladu s
těmito usneseními převzala EU postupně úlohu WEU v oblasti rozvoje
uplatňování programu ESDP.
V uplynulém období pokračovalo NATO ve spolupráci s WEU v rámci
dokončení přípravy a realizace systémů pro zjednodušení kooperace mezi
těmito dvěma orgány v případě řízení krizových situací Západoevropskou unií
při použití prostředků a kapacit NATO. Byly zahájeny další práce v zájmu
dokonalého propracování těchto opatření a postupů v oblasti použití
prostředků a sdílení informací. Rovněž byla provedena společná testování a
hodnocení jednotlivých postupů, stejně jako cvičení společných ozbrojených sil
a velitelských složek. V únoru roku 2000 se uskutečnilo společné cvičení
NATO-WEU v řízení krizových situací. Během společného zasedání v
Marseille, v listopadu 2000, se ministři členských států WEU rozhodli přerušit
systém pravidelných konzultací NATO-WEU, s vyjímkou těch, které jsou
potřebné v přechodném období.
99
VZTAHY NATO – EVROPSKÁ UNIE
Rada Evropské unie, na svém zasedání v Helsinskách v prosinci 1999,
označila za “hlavní cíl” členských států EU vytvoření vojenské kapacity
nezbytné pro operace v rámci řízení krizových situací. Tímto hlavním cílem se
rozumí schopnost Evropské unie, do roku 2003, nasadit, rozmístit a udržovat
po dobu nejméně jednoho roku ozbrojené jednotky v počtu do 60 000 mužů,
které jsou schopny vykonávat celou řadu tzv. “Peterbergských” úkolů, jenž jsou
vytýčeny v Amsterdamské smlouvě z roku 1997. Jedná se o zejména o
humanitární a záchranné akce, dozor nad zachováváním míru, bojové akce v
rámci řízení krizových situací, včetně mírových operací. Tyto ozbrojené
jednotky budou mít za úkol vést vojenské operace pod vedením Evropské unie
v reakci na určitou mezinárodní krizi za předpokladu, že NATO jako celek
nebude vojensky implikován. Tento postup je součástí usnesení EU týkající se
rozvoje společné evropské politiky v oblasti bezpečnosti a obrany, na které je
založen vojenský aspekt programu Společné zahraniční a bezpečnostní
politiky (CFSP). Tímto způsobem se zabrání jednak zbytečné duplikaci struktur
NATO, a jednak to neznamená vytvoření evropského armádního sboru.
Kromě toho, Evropská unie rozhodla vytvořit stálé politické a vojenské
struktury, a to zvláště Politický a bezpečnostní výbor, Vojenský výbor a
Vojenský štáb, za účelem zabezpečení nezbytného politického vedení a
strategického řízení těchto operací. Evropská unie rovněž rozhodla vypracovat
příslušnou soustavu pro obšírné konzultace, plodnou spolupráci a dokonalou
transparentnost v poměru k NATO, a zajistit nezbytný dialog, konzultace a
spolupráci s evropskými členskými státy NATO, které nejsou členy EU, na
úseku problematiky týkající se evropské bezpečnostní a obranné politiky a
řízení krizových situací.
Dialog mezi Aliancí a Evropskou unií se soustavně zintenzivňuje v
souladu s usneseními ze summitu ve Washingtonu a následně se zřetelem na
vývoj situace uvnitř Evropské unie. Zasedání Evropské rady v Nice a
Severoatlantické rady v Bruselu v prosinci roku 2000 zaznamenaly významný
pokrok v tomto dialogu. Ministři zahraničních věcí členských zemí Aliance
prohlásili, že sdílejí stejný záměr schválený členskými státy EU týkající se
skutečného partenariátu na poli řízení krizových situací mezi NATO a EU. Oba
orgány se dohodly, že vzájemné konzultace a spolupráce se budou rozvíjet v
oblastech společného zájmu týkající se bezpečnosti, obrany a řízení krizových
situací v tom směru, aby mohly být aplikovány nejpřiměřenější vojenské reakce
a zajištěna účinná řízení krizových situací.
Na základě těchto zasedání z prosince 2000 se v lednu 2001 uskutečnila
výměna oficiálních dopisů mezi generálním tajemníkem Aliance a zástupci
švédského předsednictví Evropské unie o konání společných zasedání na
100
velvyslanecké a ministerské úrovni. Plán jednání předpokládá nejméně tři
setkání na velvyslanecké úrovni a jedno setkání na ministerské úrovni každých
šest měsíců (např. během každého období předsednictví EU). Oba orgány se
rovněž dohodly na častějších zasedáních v případě krizových situací.
Pravidelné schůze Politického a bezpečnostního výboru Evropské unie a
Severoatlantické rady již probíhají a obě strany rychle přecházejí z teoretické
fáze programů ESDI/ESDP na fázi konzultací a spolupráce na konkrétní a
aktuální náměty, jako je například situace v západní části Balkánu.
Od poloviny roku 2000 se konají zasedání společných skupin ad-hoc
NATO-EU, na kterých se projednávají bezpečnostní problémy (např. postupy
při výměně utajovaných informací, včetně zpravodajství), modality přístupu EU
k prostředkům a kapacitám Aliance, cíle vojenských kapacit (zahrnující otázky
související se systémem obranného plánování Aliance), a stálá organizace
konzultací se zřetelem na důležité faktory včetně těch týkajících se
součinnosti. Na jaře 2001 byl poprvé pozván generální tajemník NATO, aby
přednesl stručnou zprávu o politice NATO před Radou Evropské unie pro
všeobecné záležitosti.
V létě roku 2000, NATO a sekretariát Rady Evropské unie uzavřely
prozatímní dohodu stipulující výměnu utajených informací mezi těmito dvěma
organizacemi. Obě strany připravují uzavření vzájemné trvalé bezpečnostní
smlouvy.
Během druhé poloviny roku 2000 se experti Aliance podíleli svými
vojenskými a technickými radami na práci expertů Evropské unie při
vypracování seznamu útvarů ozbrojených sil a kapacit, které jsou k dispozici
pro hlavní záměry EU v rámci přípravy Konference o závazku ke schopnostem
Evropské unie v listopadu 2000. Na svém zasedání v prosinci 2000, ministři
zahraničních věcí členských států Aliance vyjádřili ochotu NATO poskytovat
další odborné konzultace ze strany expertů na žádost EU, v souladu s
příslušnými rozhodnutími.
Uvnitř Aliance, práce na hlavních úkolech souvisejících s dalším rozvojem
programu Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI) pokračuje,
zejména na úseku zjišťování alternativ evropského velení, pravděpodobností
disponibility předem identifikovaných prostředků a kapacit, zajištění přístupu k
operačnímu plánování NATO a přizpůsobení obrannému plánování Aliance.
101
KAPITOLA 5
OPERAČNÍ ÚLOHA ALIANCE PŘI
UDRŽOVÁNÍ MÍRU
Proces nastolení míru v bývalé Jugoslávii
Postup mírového procesu v Bosně a Hercegovině
Úloha NATO ve vztahu ke konfliktu v Kosovu
Porušování lidských práv v oblasti Kosovo a humanitární pomoc
Mírových sil KFOR
OPERAČNÍ ÚLOHA ALIANCE PŘI
UDRŽOVÁNÍ MÍRU
PROCES NASTOLENÍ MÍRU V BÝVALÉ JUGOSLÁVII
Politické základy pro úlohu Aliance v bývalé Jugoslávii byly položeny na
zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů zahraničních věcí v červnu
1992 v Oslo. Tehdy ministři členských států NATO ohlásili svoji odhodlanost
podporovat, případ od případu a v souladu s vlastními postupy činnosti,
udržování míru z pověření Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
(CSCE, přejmenované na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě –
OSCE). Toto rozhodnutí rovněž znamenalo dát zdroje a odborné schopnosti
Aliance k dispozici pro mírové operace.
V prosinci 1992 oznámili ministři zahraničních věcí členských států NATO,
že Aliance je připravena podpořit mírové operace rovněž z pověření Rady
bezpečnosti OSN, která má hlavní odpovědnost za mezinárodní mír a
bezpečnost. Ministři zhodnotili současné mírové operace, sankce a opatření k
vynucení embarga, jež státy NATO přijaly, jednotlivě nebo v rámci Aliance, na
podporu uplatnění rezolucí Rady bezpečnosti OSN týkající se konfliktu v
bývalé Jugoslávii. Dali najevo, že Aliance je připravena pozitivně reagovat na
nové iniciativy generálního tajemníka OSN, projeví-li v tomto ohledu zájem o
její pomoc.
Sledovací a vynucovací operace
V letech 1992 až 1995 přijala Aliance několik zásadních rozhodnutí, jež
vedla k operacím námořních sil NATO v součinnosti se Západoevropskou unií
s cílem sledovat a následně vynucovat dodržování embarga a sankcí OSN na
Jadranu, a operací leteckých sil NATO, nejprve ke sledování a posléze k
vynucování bezletové zóny OSN nad Bosnou a Hercegovinou. Aliance také
poskytla přímou leteckou podporu Ochranným silám OSN (United Nations
Protection Forces – UNPROFOR) v Bosně a Hercegovině a povolila letecké
údery k uvolnění blokády Sarajeva a dalších ohrožených míst, která OSN
označila jako bezpečná území. Rozhodná akce Aliance na podporu OSN spolu
s důsledným diplomatickým úsilím prolomila obležení Sarajeva, vedla ke
skutečnému zastavení palby, a na podzim 1995 umožnila řešit konflikt
jednáním.
105
Vývoj konfliktu
Podpis bosenské mírové smlouvy byl vyvrcholením dlouhého úsilí o
zastavení vleklého konfliktu. Následující přehled uvádí sled akcí Aliance na
podporu Organizace spojených národů v letech 1992 až 1995.
Po celou tuto dobu připravovalo NATO různé varianty operačních plánů na
podporu působení OSN v konfliktu. Rezervní operační plány pro OSN se týkaly
vynucování bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou, vytvoření
odlehčovacích zón a bezpečných úkrytů pro civilní bosenské obyvatelstvo, a
způsobů, jak zabránit rozšíření konfliktu do Kosova a bývalé jugoslávské
republiky Makedonie1. K dispozici byly také operační plány pro ochranu
humanitární pomoci, sledování těžkých zbraní a ochranu pozemních vojsk
OSN.
Červenec 1992
Lodě stálých námořních sil NATO ve Středomoří za podpory útvarů
námořních hlídkových letounů NATO (Maritime Patrol Aircraft – MPA) zahájily
pozorovací operace na Jadranu. Účelem těchto operací bylo dodržování
zbrojního embarga OSN vůči všem republikám bývalé Jugoslávie (Rezoluce
č.713 Rady bezpečnosti OSN) a sankcí proti Federativní republice Jugoslávie
(Srbskao a Černá Hora) (Rezoluce č.757 Rady bezpečnosti OSN).
Říjen 1992
Letouny vybavené Létajícím systémem uvědomování a řízení
protivzdušné obrany (Airborne Warning And Control System – AWACS)
zahájily pozorovací operace na podporu Rezoluce č.781 Rady bezpečnosti
OSN, která stanovila bezletové pásmo nad Bosnou a Hercegovinou. Údaje o
možných narušeních tohoto bezletového pásma byly pravidelně předávány
orgánům OSN.
Listopad 1992
V návaznosti na námořní pozorovací akce zahájily na Jadranu ozbrojené
síly NATO a WEU vynucovací operace k prosazení sankcí a embarga
uvalených OSN v rámci Rezoluce č.787 Rady bezpečnosti OSN. Operace se
nadále neomezovaly pouze na registraci eventuálních narušení, nýbrž
zahrnovaly, v případě podezření, i zastavení a prohlídky na širém moři nebo v
přistavu, a rovněž příkaz ke změně kurzu plavidla.
Březen 1993
Dne 31.března přijala Rada bezpečnosti OSN Rezoluci č. 816, kterou
schválila vynucování dodržování bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou
a rozšířila zákaz přeletů všech letounů s pevnými křídly a rotačními vrtulemi, s
výjimkou přeletů schválených vedením UNPROFOR.
1
106
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
Duben 1993
Vynucovací operace NATO (“Odmítnutý let”) byla zahájena dne 12.dubna.
Původně bylo nasazeno asi 50 bojových a průzkumných letounů různých států
Aliance (počet později stoupl na více než 200), startujících ze základen v Itálii
a z letadlových lodí na Jadranu. Do prosince 1995 bylo uskutečněno téměř
100 000 vzletů bojových a podpůrných letounů.
Červen 1993
Na společném zasedání Severoatlantické rady a Rady Západoevropské
unie dne 8.června byla schválena kombinovaná koncepce operací NATO/WEU
při vynucování zbrojního embarga OSN na Jadranu. Výsledná operace
(“Přísná hlídka”) zahrnovala ustavení jednotného velení a řízení z pověření rad
obou organizací. Operační řízení Kombinovaného společného bojového
uskupení NATO/WEU bylo prostřednictvím vrchního velitele spojeneckých sil v
Evropě (Supreme Allied Commander Europe – SACEUR) svěřeno veliteli
spojeneckých námořních sil v jižní Evropě (Commander Allied Naval Forces
Southern Europe – COMNAVSOUTH) v Neapoli.
Během vynucovací operace zastavily síly NATO a WEU přibližně 74 000
plavidel, téměř 6 000 podrobily kontrole na širém moři a přes 1 400 plavidel
přesměrovaly a podrobily kontrole v přístavu. Nebyly hlášeny žádné lodě,
které porušily embargo; šest se jich o to pokusilo, avšak jejich záměr byl
zmařen.
Po ukončení zbrojního embarga OSN dne 18.června 1996 byla operace
“Přísná hlídka” zastavena. Rady NATO a WEU prohlásily, že oba orgány jsou
připraveny ji obnovit, v souladu s Rezolucí č.1022 Rady bezpečnosti OSN,
pokud by došlo k opětnému uvalení sankcí ze strany OSN.
Srpen 1993
Severoatlantická rada přijala řadu rozhodnutí v návaznosti na přijetí
Rezoluce č.836 Rady bezpečnosti OSN o všeobecné ochraně bezpečných
oblastí. Vzhledem k neustávajícím agresím se dne 2.srpna Rada rozhodla
provést okamžité přípravy na použití účinnějších zákroků proti původcům
těchto agresí, včetně leteckých operací, pokud by blokáda Sarajeva a dalších
území nepolevila, stejně jako neustalé narušování humanitární pomoci v této
oblasti. Vojenským orgánům NATO bylo uloženo připravit, v úzké spolupráci s
UNPROFOR, operační varianty pro letecké operace.
Dne 9.srpna schválila Severoatlantická rada řadu “operačních variant pro
letecké zásahy v Bosně a Hercegovině”, doporučených Vojenským výborem
NATO. Tyto varianty se týkaly postupů při volbě cílů a systémů velení
NATO/OSN při řízení leteckých operací.
107
Leden 1994
Na bruselském summitu potvrdili nejvyšší představitelé NATO svoje
odhodlání uskutečnit letecké operace s cílem zabránit strangulaci Sarajeva,
dalších bezpečných území a rovněž ohrožených míst v Bosně a Hercegovině.
Únor 1994
Dne 9.února Severoatlantická rada, v odpovědi na žádost generálního
tajemníka OSN, pověřila vrchního velitele spojeneckých sil v jižní Evropě
(Commander in Chief Allied Forces Southern Europe – CINCSOUTH)
zahájením – na žádost OSN – leteckých operací proti dělostřeleckým a
minometným postavením v Sarajevu a okolí, jež UNPROFOR označily za
původce útoků na civilní obyvatelstvo města. Severoatlantická rada také
rozhodla, že veškeré těžké zbraně musí být staženy z dvacetikilometrového
ochranného pásma kolem Sarajeva nebo do deseti dnů předány pod kontrolu
UNPROFOR. Po vypršení této desetidenní lhůty budou veškeré těžké zbraně
kterékoli strany, odhalené v ochranném pásmu a nepodléhající kontrole ze
strany UNPROFOR, vystaveny leteckým úderům.
Dne 28.února, v prvním střetnutí Aliance s nepřítelem od svého vzniku,
letouny NATO sestřelily čtyři bojové letouny, které narušily bezletové pásmo
nad Bosnou a Hercegovinou.
Duben 1994
Na žádost OSN poskytly letouny NATO ve dnech 10. a 11.dubna přímou
leteckou podporu při ochraně pracovníků OSN v Goražde, označeném
složkami OSN jako bezpečné území.
Dne 22.dubna, v odpovědi na žádost generálního tajemníka OSN o
podporu úsilí OSN o ukončení obležení Goražde a o ochranu dalších
bezpečných území, oznámila Severoatlantická rada, že budou zahájeny
letecké operace v případě, že se okamžitě nezastaví útoky Bosenských Srbů.
Do 24.dubna se síly Bosenských Srbů stáhly do vzdálenosti 3 km od
centra Goražde a konvojům s humanitární pomocí a lékařským týmům bylo
dovoleno vstoupit do města. Severoatlantická rada prohlásila, že od 27.dubna
budou zahájeny letecké operace proti zbývajícím těžkým zbraním Bosenských
Srbů v okruhu 20 km ochranného pásma od středu města Goražde.
Byly rovněž povoleny letecké operace pro případy, kdyby další území
označená OSN jako bezpečná (Bihač, Srebrenica, Tuzla a Žepa) byla z
jakékoli vzdálenosti napadena těžkými zbraněmi. Tato území by také mohla být
vyhlášena ochrannými pásmy, pokud by podle úsudku vojenských velitelů
NATO a OSN došlo k soustředění nebo pohybu těžkých zbraní v okruhu 20
kilometrů od nich.
108
Červenec 1994
Vojenským orgánům NATO bylo uloženo připravit operační plány na
pomoc Mírovým silám OSN (United Nations Peace Forces – UNPF) při
stahování z Bosny a Hercegoviny, a/nebo z Chorvatska, pokud by to bylo
nevyhnutelné.
Srpen 1994
Dne 5.srpna, na žádost UNPROFOR, letouny NATO zaútočily na cíl uvnitř
ochranného pásma Sarajeva. Tato akce byla nařízena po dohodě mezi NATO
a UNPROFOR poté, kdy se milice Bosenskych Srbů zmocnily skladiště zbraní
v místě nedaleko Sarajeva.
Září 1994
Dne 22.září, po útoku Bosenských Srbů na vozidlo UNPROFOR poblíž
Sarajeva, zasadilo letectvo NATO na žádost UNPROFOR úder ze vzduchu
bosenskosrbskému tanku.
Listopad 1994
Dne 19.listopadu schválila Severoatlantická rada, v rámci plnění Rezoluce
č. 958 Rady bezpečnosti OSN, rozšíření přímé letecké podpory na Chorvatsko
za účelem ochrany Mírových sil OSN v této zemi.
Letouny NATO zaútočily dne 21.listopadu na letiště Udbina, v Srby
ovládané části Chorvatska, v odvetě za napadení území Bihače v Bosně a
Hercegovině, vedené z tohoto letiště.
Dne 23.listopadu, po útocích na dva letouny NATO, které byly vedeny ze
stanoviště řízených střel země-vzduch jižně od Otoky (severozápadní část
Bosny a Hercegoviny), byl proveden letecký úder proti radarům protivzdušné
obrany v této oblasti.
Květen 1995
V odpovědi na četná narušení ochranných pásem a odstřelování
bezpečných území vedly ozbrojené síly NATO ve dnech 25. a 26.května
leteckou ofenzívu proti muničním skladům Bosenských Srbů v Pale. Bylo
zajato přibližně 370 příslušníků Mírových sil OSN v Bosně a drženo jako
rukojmí. Tito vojáci byli posléze použiti jako živé štíty pro ochranu potenciálních
cílů, ve snaze zabránit dalším leteckým operacím.
Dne 30.května ministři zahraničních věcí členských států NATO na
schůzce v nizozemském Noordwijku odsoudili vystupňování násilí v Bosně a
nepřátelské zacházení s příslušníky jednotek OSN ze strany Bosenských
Srbů.
Červen 1995
Severoatlantická rada předběžně schválila plány operace pod vedením
NATO týkající se podpory částečného stahování Mírových sil OSN. Aliance
109
vyjádřila naději, že plány a příprava budou sloužit k zabezpečení pokračující
přítomnosti OSN v této oblasti.
Do 18.června byla propuštěna všechna rukojmí z řad příslušníků
mírového sboru OSN. Mírové síly OSN, které se nacházely izolovány na
shromaždištích zbraní, byly staženy.
Červenec 1995
Dne 11.července si OSN vyžádala přímou leteckou podporu NATO k
ochraně příslušníků svých Mírových sil, ohrožených silami Bosenských Srbů
postupujících na Srebrenicu, prohlášenou OSN za bezpečné území. Na cíle
identifikované OSN provedly letouny NATO útok, řízený rovněž ze strany OSN.
Navzdory letecké podpoře NATO padlo bezpečné území Srebrenica do rukou
ozbrojených sil Bosenských Srbů. Krátce poté bylo milicemi Bosenských Srbů
zdoláno rovněž blízké bezpečné území Žepa.
Dne 25.července Severoatlantická rada schválila vypracování vojenských
plánů na odražení od útoku proti bezpečnému území Goražde a na použití
leteckých sil NATO, bude-li toto bezpečné území ohroženo nebo napadeno.
Srpen 1995
Dne 1.srpna přijala Severoatlantická rada obdobná rozhodnutí k odrazení
útoků na bezpečná území Sarajevo, Bihač a Tuzla. Dne 4.srpna zasadily
letouny NATO údery radarům protivzdušné obrany Chorvatských Srbů poblíž
letiště Udbina a města Kninu v Chorvatsku.
Dne 30.srpna, po pokračujících útocích dělostřelectva Bosenských Srbů
na Sarajevo, zahájily letouny NATO celou řadu operací proti bosenskosrbským
vojenským cílům v Bosně, za podpory Síly rychlé reakce OSN (UN Rapid
Reaction Force) z hory Igman. Vzdušné operace byly zahájeny poté, co velitelé
OSN dospěli k závěru, že minometný útok na Sarajevo dva dny předtím byl
veden z postavení Bosenských Srbů.
O operacích rozhodli společně vrchní velitel spojeneckých sil v jižní
Evropě (CINCSOUTH) a velitel Mírových sil OSN (UNPF) v souladu s
pravomocemi, které jim skýtala Rezoluce č.836 RB OSN, a ve shodě s
usneseními Severoatlantické rady z 25.července a 1.srpna 1995, která byla
schválena generálním tajemníkem OSN.
Společnými cíli NATO a OSN bylo snížit ohrožení bezpečného území
Sarajeva a odrazení od dalších útoků na město nebo jiná bezpečná území,
vynucení odevzdání těžkých zbraní Bosenských Srbů z ochranného pásma
okolo Sarajeva, a zabezpečení naprosté volnosti pohybu ozbrojeným
příslušníkům a pracovníkům OSN a rovněž členům nevládních organizací,
jakož i neomezené užívání sarajevského letiště.
110
Září 1995
Dne 20.září dospěli velitelé mírových sil NATO a OSN k závěru, že
Bosenští Srbové splnili podmínky stanovené OSN a letecké operace byly
přerušeny. Velitelé však zdůraznili, že jakýkoliv útok na Sarajevo nebo jiné
bezpečné území, či jiný případ neplnění ustanovení o ochranném pásmu v
Sarajevu nebo zásah do svobody pohybu či do provozu sarajevského letiště
bude důvodem k vyšetřování a možnému obnovení leteckých operací.
Říjen 1995
Dne 4.října byly letounem NATO odpáleny tři řízené střely na radarová
stanoviště Bosenských Srbů na dvou různých místech poté, co se protiletecký
radar zaměřil na tento letoun Aliance.
Dne 9.října v odpovědi na žádost o leteckou podporu ze strany Mírových
sil OSN, které byly již dva dny vystaveny dělostřelecké palbě Bosenských
Srbů, zaútočily letouny NATO na velitelské stanoviště pozemních vojsk
Bosenských Srbů poblíž Tuzly.
Listopad 1995
Současně se zlepšením vyhlídek na mír v Bosně a Hercegovině, Aliance
opětně potvrdila své odhodlání napomáhat prosazování všech podmínek
mírové dohody. Byly zesíleny přípravy ozbrojených sil vedených NATO za
účelem realizace vojenských aspektů mírové dohody. Dne 21.listopadu byla v
Daytonu (stát Ohio, USA) parafována Mírová smlouva o Bosně a Hercegovině
mezi Republikou Bosna a Hercegovina, Chorvatskou republikou a Federativní
republikou Jugoslávie (Srbsko a Černá Hora).
Uzavření Mírové smlouvy umožnilo Radě bezpečnosti OSN odvolat
sankce uplatňované na základě Rezoluce č.1022, a za předpokladu splnění
jistých podmínek, postupně zrušit i zbrojní embargo v rámci Rezoluce č.1021.
NATO a WEU zastavily vynucování sankcí dne 22.listopadu 1995 s tím, že
jej mohou obnovit, nebudou-li splněny příslušné podmínky OSN.
Prosinec 1995
Dne 14.prosince byla v Paříži podepsána Mírová smlouva o Bosně a
Hercegovině.
Byla ukončena vynucovací operace NATO (“Odmítnutý let”) zahájená v
dubnu 1993. Dne 15.prosince přijala Rada bezpečnosti OSN Rezoluci č.1031,
která převedla pravomoc k těmto operacím z OSN na NATO s platností od
20.prosince, a pověřila NATO realizací vojenských aspektů Mírové smlouvy.
Vzdušný prostor nad Bosnou a Hercegovinou byl následně kontrolován
Implementačními silami (Implementation Forces – IFOR) v rámci jejich
mandátu (viz dále).
111
Severoatlantická rada také rozhodla, že v souladu s Rezolucí č.1037
Rady bezpečnosti OSN bude operace “Společné úsilí” zajišťovat přímou
leteckou podporu Dočasným silám OSN ve východní Slavonii (United Nations
Transition Assistance Forces in Eastern Slavonia – UNTAES).
Řízení vzdušného prostoru Bosny a Hercegoviny a poskytování přímé
letecké podpory pro UNTAES dále prováděly Stabilizační síly (Stabilization
Forces – SFOR), které dne 20.prosince 1996 vystřídaly IFOR. Poskytování
přímé letecké podpory pro UNTAES skončilo v lednu 1998, současně s
ukončením mandátu této složky.
Implementační síly (IFOR) pod vedením NATO
Struktura velení IFOR
Podle Dodatku 1A k Mírové smlouvě o Bosně a Hercegovině, operace
“Společné úsilí” byla operace pod vedením NATO za politického řízení
Severoatlantické rady. Implementační síly (IFOR) měly jednotnou strukturu
velení. Hlavní vojenská pravomoc spočívala v rukou vrchního velitele
spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR), v té době generála George
Joulwana. Generál Joulwan jmenoval admirála Leightona-Smithe
(CINCSOUTH) hlavním velitelem operačního prostoru IFOR (Commander in
Theatre of IFOR – COMIFOR). V listopadu 1996, kdy byl Hlavní štáb IFOR
přenesen ze štábu spojeneckých sil v jižní Evropě (Allied Forces Southern
Europe – AFSOUTH) do štábu spojeneckých pozemních sil ve střední Evropě
(LANDCENT), se velitelem operačního prostoru stal generál Crouch. V
červenci 1997 byl vystřídán generálem Shinsekim. Podrobné velitelské
struktury Implementačních sil (IFOR) a jeho nástupce, Stabilizačnich sil
(SFOR), jsou uvedeny na webové stránce SFOR (www.natp.int.sfor).
Hlavní mezníky IFOR
Dne 2.prosince 1995 se začaly v Bosně a Hercegovině, a v Chorvatsku
rozmísťovat předsunuté jednotky v počtu 2 600 příslušníků IFOR. Jejich
úkolem bylo vybudovat velitelství, spoje, logistiku, a vše nutné pro přijetí
ozbrojených sil v počtu zhruba 60 000 příslušníků IFOR k rozmístění po celém
území. Rozmístění hlavních sil bylo zahájeno dne 16.prosince, poté kdy
Severoatlantická rada schválila Operační plán (OPLAN) a Rezoluce č.1031
Rady bezpečnosti OSN z 15.prosince schválila mandát IFOR k této operaci.
dne
112
K převodu pravomoci z velitele Mírových sil OSN na velitele IFOR došlo
20.prosince, 96 hodin po schválení rozmístění hlavních sil
Severoatlantickou radou. Toho dne přešly všechny ozbrojené síly členských i
nečlenských států NATO pod velení a/nebo řízení velitele IFOR.
Do 19.ledna 1996, 30 dní po rozmístění útvarů IFOR (D+30), strany
zúčastněné na Mírové smlouvě stáhly svoje ozbrojené síly z oddělovací zóny
po obou stranách dohodnuté linie zastavení palby. K 3.únoru (D+45) byly
staženy veškeré síly z území určených k předání. Předání území mezi
bosenskými subjekty bylo ukončeno do 19.března (D+90) a podél hraniční čáry
mezi subjekty byla zřízena nová oddělovací zóna.
Podle podmínek Smlouvy o míru měly být veškeré těžké zbraně
konfiskovány a shromážděny a ozbrojené síly demobilizovány do 18.dubna
(D+120). Tento akt je poslední etapou vojenské přílohy k Mírové smlouvě.
Technické obtíže však zabránily smluvním stranám ukončit v uvedené lhůtě
shromážďování těžkých zbraní a demobilizaci. V novém termínu (27.června
1996), stanoveném vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě (SACEUR),
již shromáždění těžkých zbraní bylo ukončeno.
Realizace civilních aspektů Mírové smlouvy
Pro dosažení trvalého míru v Bosně a Hercegovině je rozhodující rovněž
plná realizace civilních aspektů Mírové smlouvy. Realizací vojenských aspektů
dohody přispěl IFOR k vytvoření bezpečného prostředí, příznivého pro civilní a
politickou obnovu. V mezích svého pověření a dostupných zdrojů IFOR také
výzamně podpořil plnění civilních úkolů. Implementační síly úzce
spolupracovaly s Úřadem vysokého představitele (Office of the High
Representative – OHR), Mezinárodní policejní operační skupinou
(International Police Task Force – IPTF), Mezinárodním výborem Červeného
kříže (International Committee of the Red Cross – ICRC), Vysokým komisařem
OSN pro uprchlíky (United Nations High Commissioner for Refugees –
UNHCR), Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE),
Mezinárodním trestním soudem pro bývalou Jugoslávii (International Criminal
Tribunal for the former Yugoslavia – ICTY) a mnoha jinými orgány včetně více
než 400 nevládních organizací, působících v této oblasti. IFOR nabídl těmto
orgánům a organizacím řadu různých forem asistence a podpory, například
nouzové ubytování, lékařské ošetření a evakuaci, opravu a údržbu vozidel,
jakož i pomoc při dopravě, bezpečnostní informace a poradenství a jinou
logistickou asistenci.
IFOR rovněž poskytl širokou podporu OSCE, jíž pomáhal při přípravě,
kontrole a monitorování voleb, které se konaly dne 14.září 1996. Po těchto
volbách IFOR poskytl podporu Úřadu vysokého představitele ve formě pomoci
mírovým stranám při budování nových společných institucí.
113
Ženisté IFOR dokázali opravit a otevřít více než 50% silnic a komunikací
v Bosně a Hercegovině a znovu vybudovat nebo opravit přes 60 mostů včetně
těch, jež tuto zemi spojují s Chorvatskem. Podíleli se také na odminování a
opravě železnic, otevření letišť pro civilní provoz, obnově dodávek plynu, vody
a elektřiny, stavebních opravách školních budov a nemocničních objektů a na
renovaci hlavních telekomunikačních systémů a zařízení.
Stabilizační síly (SFOR) pod vedením NATO
Od IFOR k SFOR
Po klidném průběhu voleb v Bosně a Hercegovině v září 1996 ukončil
IFOR úspěšně svoji misi. Bylo však zřejmé, že na civilní straně zbývá ještě
mnoho dokončit, a že celkové prostředí bude nadále potenciálně nestabilní a
nejisté. Týden po volbách dospěli ministři obrany členských států NATO na
neformální schůzce v norském Bergenu k závěru, že Aliance potřebuje znovu
zvážit, jakým způsobem může nadále přispívat k vytvoření bezpečného
prostředí, po skončení mandátu IFOR v prosinci 1996.
Měsíc poté schválila Severoatlantická rada podrobné politické směrnice
ke studii bezpečnostních alternativ po skončení mandátu jednotek IFOR,
která byla svěřena vojenským orgánům NATO. V listopadu a prosinci 1996 byl
na zasedání v Paříži stanoven dvouletý konsolidační plán, který byl
rozpracován v Londýně pod záštitou Rady pro nastolení míru (Peace
Implementation Council-PIC), ustavené v souladu s mírovou dohodou. Na
základě tohoto plánu a vlastní studie Aliance o bezpečnostních alternativách
usoudili ministři zahraničních věcí a ministři obrany členských států NATO, že
je třeba omezené vojenské přítomnosti k zajištění nezbytné stability pro
upevnění míru. Dohodli se, že NATO vytvoří Stabilizační síly (SFOR), které
byly uvedeny v činnost dne 20.prosince 1996, a vystřídaly IFOR po vypršení
jeho mandátu.
Úloha a mandát SFOR
Na základě Rezoluce č. 1088 Rady bezpečnosti OSN z 12.prosince 1996
byly Stabilizační síly pověřeny realizací vojenských aspektů Mírové smlouvy
jako právní nástupce IFOR, působící podle Hlavy VII Charty OSN (vynucování
míru). Pravidla nasazení přijatá pro SFOR byla stejná jako pro IFOR, neboť
opravňovala k rozsáhlému použití síly, v případě nutnosti, a za účelem plnění
úkolů SFOR a její vlastní obrany.
114
Hlavním úkolem SFOR bylo přispívat k bezpečnému prostředí,
nezbytnému pro upevnění míru. Specifické úkoly zahrnovaly:
•
odrazování a prevence před obnovením nepřátelství nebo nových
hrozeb míru;
•
konsolidace dosažených výsledků IFOR a udržování prostředí, ve
kterém bude mírový proces moci plynule pokračovat;
•
poskytování mimořádné podpory civilním organizacím v rámci
možností.
SFOR byl také připraven poskytnout pomoc v nouzi Mírovým silám OSN
ve východní Slavonii.
Početní stav SFOR, přibližně 31 000 příslušníků v Bosně a Hercegovině,
byl v porovnání s IFOR zhruba poloviční. Díky všeobecnému dodržování
podmínek daytonské dohody, které byly dodržovány již pro IFOR, byl i menší
kontingent schopen se soustředit na realizaci všech ustanovení Dodatku 1A
Mírové smlouvy, která obsahovala následující:
•
stabilizace dosaženého bezpečného prostředí, v němž mohou
pracovat místní a národní orgány a jiné mezinárodní organizace;
•
poskytování podpory ostatním institucím (selektivním a cíleným
způsobem z důvodu nižšího stavu kontingentu).
Aliance předpokládala nasazení SFOR v délce 18 měsíců, s
přehodnocením početního stavu ozbrojených sil po 6 – 12 měsících za účelem
přesunutí orientace ze stabilizace na odrazování, s výhledem na ukončení celé
mise v červnu 1998. Hodnocení situace po šesti měsících, v červnu 1997,
ukázalo, že s výjimkou přizpůsobení jednotek během komunálních voleb v září
tohoto roku, nedojde k žádným dalším významným změnám co do počtu
příslušníků a způsobilosti SFOR, dokud Severoatlantická rada, v rámci
konzultace s nečlenskými státy NATO zúčastněnými v SFOR, neprovede
důkladné zhodnocení bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině po
volbách.
Struktura velení SFOR
Stabilizační síly mají jednotné velení a jsou pod operačním vedením
NATO a pod politickým řízením Severoatlantické rady, jak stanoví Dodatek 1A
k Mírové smlouvě. Nejvyšší vojenská pravomoc je v rukou vrchního velitele
spojeneckých sil v Evropě (SACEUR).
115
Účast nečlenských států NATO
Všechny členské státy NATO, disponující vlastními brannými silami,
vyčlenily své příslušníky pro jednotky SFOR, jak tomu bylo i u IFOR. Pouze
Island, jediný stát NATO bez vlastní armády, poskytl jednotku zdravotní služby.
Všech 18 nečlenských států NATO působících v IFOR se rovněž začlenilo do
SFOR: Albánie, Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Finsko, Litva,
Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Švédsko
a Ukrajina – všechno státy Partnerství pro mír – a dále Egypt2, Jordánsko2,
Malajsie a Maroko2. K SFOR se připojily ještě čtyři další státy (Argentina, Irsko,
Slovensko a Slovinsko), čímž celkový počet zúčastněných nečlenských států
NATO vzrostl na 22.
Nečlenské státy NATO byly do SFOR zařazeny na stejném základě
ako členské státy NATO. Zvláštní ujednání platí pro ruské oddíly působící
v SFOR, obecně však všechny zúčastněné ozbrojené síly přijímají rozkazy od
velitele SFOR prostřednictvím mnohonárodních divizních velitelství. Hlavní
štáb SFOR v Sarajevu čítá příslušníky z 25 členských a nečlenských států
NATO.
Zúčastněné nečlenské státy NATO mají své styčné důstojníky v Hlavním
velitelství spojeneckých sil v Evropě (Supreme Headquarters Allied Powers
Europe – SHAPE) a při plánování operací a formování potřebných ozbrojených
sil byly zastoupeny prostřednictvím Mezinárodního koordinačního střediska. V
ústředí NATO jsou zúčastněné nečlenské státy konzultovány v klíčových
problémech a mají možnost vyjádřit svá stanoviska nebo se připojit k
rozhodnutím Severoatlantické rady. Hlavním mechanismem politických
konzultací mezi zúčastněnými zeměmi byl takzvaný formát “NAC+N” (nyní
označovaný jako “EAPC(SFOR)”) znamenající společná zasedání
Severoatlantické rady se zúčastněnými nečlenskými státy NATO. Ke
konzultacím s zúčastněnými nečlenskými státy NATO docházelo rovněž v
rámci zasedání EAPC a Politické koordinační skupiny (Policy Coordination
Group – PCG) v konfiguraci SFOR.
Účast nečlenských států NATO nejen přispívá k naplnění poslání SFOR,
ale má rovněž širší význam. Umožňuje totiž všem zúčastněným ozbrojeným
silám z partnerských států získat praktické zkušenosti ze součinnosti s
ozbrojenými silami NATO a dokazuje, že NATO a nečlenské státy mohou úzce
spolupracovat pro věc míru v operacích pod vedením NATO. Tato skutečnost
má široký dopad na celou oblast a přispívá k větší bezpečnosti v celé Evropě
i mimo ni.
2
116
Účastník Středomořského dialogu NATO.
Civilní aspekty
Realizace všech civilních aspektů Mírové smlouvy zůstává rozhodujícím
faktorem budování základů pro trvalý mír. Stejně jako Implementační síly,
Stabilizační síly jsou rovněž zaměřeny na plnění civilních úkolů, ale při
menších početních stavech jsou však nuceny vytýčit priority a postupovat
selektivně.
Podle pokynů Severoatlantické rady poskytl SFOR bezpečné prostředí
pro komunální volby, které proběhly v září 1997. Poskytl také další formy
podpory OSCE při organizaci, přípravě a uskutečnění těchto voleb. SFOR
nadále podporuje OSCE v její roli asistenta smluvních stran při realizaci
dosažených dohod týkajících se opatření k posilování důvěry a bezpečnosti a
kontroly zbrojení na subregionální úrovni. Posledně uvedená dohoda omezuje
stavy těžkých zbraní jednotlivých smluvních stran s cílem odstranit nebezpečí
subregionálních závodů ve zbrojení a dospět k celkovému snížení stavů
těžkých zbraní v této oblasti.
Úřadu vysokého představitele (OHR) je poskytována přímá podpora tím,
že má k dispozici technické odborníky a asistenci na úseku spojů, ženijní
techniky, letecké dopravy a prostředky pro použití informatiky. Podpora tohoto
druhu je poskytována zcela běžně.
SFOR také nadále podporuje práci Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
(UNHCR) při zajišťování návratů uprchlíků a vysídlenců. Pomáhá zvláště při
uplatňování procedur dohodnutých mezi příslušnými organizacemi a stranami
zúčastněnými na Mírové smlouvě, které jsou stanoveny pro usnadnění
návratů; v daném případě se jedná o kontrolu zbraní za účelem zamezení
jejich pašování přes oddělovací zónu. SFOR také pomáhá UNHCR
posuzováním infrastruktur, ubytování, hospodářských a sociálních faktorů ve
více než 80 městech. Informace jsou dále poskytovány Informačnímu středisku
pro repatriaci za účelem aktualizace jeho databáze související s dohodami o
návratu obyvatelstva.
Stejně jako jeho předchůdce IFOR, pokračuje SFOR v těsné spolupráci s
Mezinárodní policejní operační skupinou (IPTF) na úseku pozorování,
komunikace, dopravy a také bezpečnostním zajišťováním jeho činnosti.
Podpůrná pořádková jednotka SFOR průběžně poskytuje nejen technickou
asistenci, ale rovněž pomáhá při zavádění formalit na přechodech a
kontrolních stanovištích IPTF. SFOR se rovněž podílí na plnění Arbitrážní
dohody o Brčku z 15.února 1997 zajišťováním bezpečného prostředí v tomto
městě a jeho okolí, a podporou Dozorčího orgánu v Brčku, IPTF, UNHCR a
dalších organizací zúčastněných na této Arbitrážní dohodě.
SFOR pokračuje i nadále v podpoře, kterou Mezinárodnímu trestnímu
soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) poskytoval již IFOR. Tato činnost zahrnuje
117
například zajišťování bezpečnosti a logistické podpory pro týmy vyšetřovatelů,
palebné střežení i ostrahu údajných masových hrobů. Severoatlantická rada
oprávnila SFOR k zadržení a předání osob obviněných z válečných zločinů
uvedenému mezinárodnímu soudu, pokud s nimi příslušníci SFOR přijdou do
styku při plnění svých povinností. Určitý počet těchto osob byl již zadržen a
neprodleně předán do pravomoci ICTY v Haagu. Několik obviněných osob se
již vzdalo dobrovolně útvarům SFOR.
Podporu zajištění míru po civilní stránce poskytují místní síly a Civilněvojenské operační seskupení SFOR (Civil-Military Task Force – CMTF). Sídlo
CMTF se nachází v Sarajevu a útvar se skládá přibližně z 350 mužů. Útvar
původně tvořili z velké části američtí vojáci v záloze, postupem času se však
toto seskupení stalo mnohonárodním útvarem. Příslušníci CMTF mají
zpravidla střední a vyšší civilní vzdělání přibližně ve dvaceti různých profesních
oborech zahrnujících právo, ekonomiku a finance, zemědělství, průmysl,
obchod a podnikání, stavební inženýrství, dopravu, inženýrské sítě, bytovou
výstavbu, sociální sektory (vzdělání, zdravotnictví atd.), kulturu, státní správu,
řízení a politologii.
POSTUP MÍROVÉHO PROCESU V BOSNĚ A
HERCEGOVINĚ
Pokračování mnohonárodní vojenské přítomnosti
pod vedením NATO
V prosinci 1997 přijali ministři zahraničních věcí a ministři obrany států
NATO sérii doplňujících usnesení v souvislosti s realizací Mírové smlouvy v
Bosně a Hercegovině. Ministři, vědomi si křehkosti míru navzdory pozitivním
výsledkům v různých sférách, potvrdili záměr NATO týkající se vytvoření
jediného, demokratického a multietnického státu. Uvítali opatření, která přijal
Úřad vysokého zástupce v Bosně, k usnadnění realizace Smlouvy o míru v
rámci plného využití své pravomoci za účelem prosazení řešení obtíží
prostřednictvím závazných rozhodnutí v záležitostech předložených Radou pro
nastolení míru. Severoatlantická rada vzala rovněž na vědomí vyvíjející se
konzenzus v Radě pro nastolení míru a v jiných orgánech co se týká nutnosti
pokračující vojenské přítomnosti i po vypršení mandátu SFOR, a požádala
vojenské orgány NATO o předložení variant v tomto směru.
Dne 20.února 1998 vydala Severoatlantická rada prohlášení oznamující,
že v případě udělení mandátu ze strany OSN bude NATO připraveno vytvořit
a řídit mnohonárodní síly v Bosně a Hercegovině po skončení současného
mandátu SFOR v červnu 1998, a uložila vojenským orgánům zahájit nezbytná
plánování.
118
Nové síly si ponechají původní označení SFOR a budou operovat na
stejné bázi jako dříve, tedy s cílem odrazovat od obnovení nepřátelství mezi
etnickými skupinami a napomáhat vytváření podmínek nezbytných pro
realizaci civilních aspektů Smlouvy o míru. Zároveň Severoatlantická rada
nastínila strategii pro přechodné období, obsahující pravidelné revize výše
stavu ozbrojených sil a jejich postupné snižování s rostoucí možností přesunu
pravomocí na kompetentní společné instituce, civilní orgány a mezinárodní
organizace.
Vzhledem k celkově stabilní situaci v Bosně a Hercegovině, na podzim
roku 1999 nařídila Severoatlantická rada vojenským orgánům NATO
restrukturaci a redukci počtu příslušníků Stabilizačních sil. Výsledkem bylo
snížení stavu na přibližně 23 000 mužů. Příslušníci pocházejí ze 17 členských
států NATO a ze 17 nečlenských států NATO, mezi nimi je 12 partnerských
států, včetně 1 200 mužů z řad ruského kontingentu. V dohledné budoucnosti
bude zapotřebí přítomnosti jednotek SFOR, zvláště pro zachování
bezpečného prostředí a zajištění činnosti v zájmu pokračování procesu civilní
obnovy.
V každém případě již bylo možno konstatovat povzbuzující znaky pokroku
v tomto směru. Navracejí se uprchlíci a zvláště rytmus spontánních návratů,
který se urychlil v letech 1999 a 2000, je odrazem rostoucí důvěry v relativně
bezpečný návrat do jejich domovů a obcí. Kromě toho, výsledky komunálních
voleb v dubnu 2000 naznačily, že se jednak snížila podpora nacionalistických
politických stran, a jednak se rozšířil politický pluralismus. Mírová
demilitarizace Brčka je rovněž dalším faktorem stabilizace celkové situace.
Přes tento pozitivní vývoj, Rada pro nastolení míru, během svého
zasedání v Bruselu v květnu roku 2000, vyjádřila svoji nespokojenost s plněním
civilních aspektů Mírové smlouvy, a zvláště se skutečností, že za uplynulých
pět let nebylo dosaženo znatelného pokroku v nejdůležitějších sférách. Rada
pro nastolení míru vytýčila tři prioritní oblasti: prohloubení ekonomickych
reforem, urychlení návratu uprchlíků a vysídlenců, a podporu demokraticky
odpovědných společných institucí.
Severoatlantická rada pověřila SFOR, v rámci tohoto procesu,
poskytováním poradenství a konzultací Stálému výboru pro vojenské
záležitosti (Standing Committee on Military Matters – SCMM). Další reference
týkající se SCMM jsou uvedeny v následující kapitole.
Dne 11.listopadu 2000 se konaly volby v Bosně a Hercegovině. Vláda na
státní úrovni byla vytvořena dne 22.února 2001 seskupením umírněných stran,
které založily Alianci pro změnu. Byla to první vláda, která nezahrnovala hlavní
nacionalistické strany třech etnických skupin země.
119
Činnost v oblasti bezpečnostní spolupráce
V prosinci 1997 zahájila Severoatlantická rada, nezávisle na usnesení
týkající se SFOR, řadu dalších akcí označovaných jako činnost v oblasti
bezpečnostní spolupráce. Tyto akce se velmi liší od operací SFOR určených
pro zajištění dodržování vojenských aspektů Mírové smlouvy. Účelem této
činnosti je prosazovat důvěru a spolupráci mezi ozbrojenými silami Bosny a
Hercegoviny, a povzbuzovat rozvoj demokratických praktik a centralizovaných
obranných mechanismů, jako je například Stálý výbor pro vojenské záležitosti
(SCMM).
Úvodní soubor činnosti bezpečnostní spolupráce, schválený
Severoatlantickou radou, zahrnoval kurzy pro vojenské a civilní představitele
obranných složek Bosny a Hercegoviny ve škole NATO v německém
Oberammergau. Tyto kurzy byly zaměřeny na prosazování smíru, dialogu a
vzájemného porozumění mezi bývalými válčícími stranami uprostřed třech
subjektů tvořících zemi, a jejich ústavodárnými složkami. Program rovněž
obsahuje semináře a návštěvy určené k seznámení představitelů obrany
Bosny a Hercegoviny s NATO, a také k lepšímu chápání úlohy mezinárodního
společenství, kterou je položení základů pro budoucí mír a stabilitu. Mimoto se
program zabývá vypracováním analýz v rámci zjištění, jakým způsobem může
NATO pomoci bosenské vládě, aby její ústřední obranná instituce, t.j. Stálý
výbor pro vojenské záležitosti, byla plně efektivní.
SCMM je jednou ze společných institucí, ustavených na základě Mírové
smlouvy; odpovídá za koordinaci činnosti ozbrojených sil v Bosně a
Hercegovině. Skládá se z prezidentů všech tří etnických skupin v zemi,
jmenovitě Bosenských Chorvatů, Bosenských Muslimů a Bosenských Srbů,
dále z ministrů obrany a náčelníků vojsk Bosensko-chorvatské federace a
Srbské republiky, z národních a mezinárodních pozorovatelů a ze sekretariátu.
Tento výbor se těší plné podpoře NATO a svoji úlohu rozvijí zejména na úseku
obranné problematiky na státní úrovni.
Aktivity na úseku bezpečnostní spolupráce, pod záštitou NATO, jsou
koordinovány Stálým výborem pro vojenské záležitosti a zahrnují Bosenskochorvatskou federaci a Srbskou republiku, jakož i všechny tři etnické skupiny.
Kurzy jsou orientovány především na otázky týkající se bezpečnostní
spolupráce. Účastníci i pořadatelé hodnotí výsledky kurzů jako velmi pozitivní.
Program činnosti v oblasti bezpečnostní spolupráce je stále více zaměřen na
specifické účely, aniž by se však odchýlil od svých původních zásadních cílů.
Ve spolupráci s dalšími mezinárodními organizacemi bude NATO pomáhat
Bosně a Hercegovině, v rámci tohoto programu, plnit úkoly stanovené
Pracovním plánem z května 2000, který vypracovala Rada pro nastolení míru.
Tyto úkoly zahrnují restrukturaci ozbrojených sil subjektu, upevnění
120
společných obranných orgánů na státní úrovni a rozvoj společné bezpečnostní
politiky v zemi.
Snížení ozbrojených sil Bosny a Hercegoviny
Ozbrojené síly Bosny a Hercegoviny (Entity Armed Forces – EAF) po 15%
snížení aktivních sil v roce 1999 měly přistoupit ke druhém snížení o 15% před
koncem roku 2000. SFOR monitoruje situaci a spolupracuje rovněž s veliteli
EAF na přípravě společné bezpečnostní a obranné politiky určené pro
zabezpečení budoucí dokonalé struktury EAF.
Sběr zbraní (Operace “Sklizeň”)
V roce 1998 začal SFOR přebírat a ničit neregistrované zbraně a munici
nacházející se v soukromém vlastnictví za účelem zlepšení celkové
bezpečnosti občanů a upevnění důvěry v mírový proces. Od zahájení operace
bylo vybráno přibližně 11 000 zbraní, 10 000 min, 35 000 ručních granátů a
3 700 000 nábojů a kusů střeliva (v roce 1999 celkem 2 800 000 kusů, v roce
2000 celkem 900 000 kusů), čímž se podstatně snížilo nebezpečí ohrožení
místního obyvatelstva. Cílem operace “Sklizeň 2000” bylo navázat na úspěch
z roku 1999, ale za přesunu odpovědnosti za sběr zbraní a munice na národní
orgány a jejich ozbrojené síly. Operace pokračovala v roce 2001.
Válečné zločiny – Válečné zločinci
Zatýkání válečných zločinců spadá do kompetence národních orgánů.
Nicméně, jednotky SFOR poskytovaly bezpečnostní a logistickou asistenci
týmům vyšetřovatelů Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii
(ICTY), a rovněž zajišťovaly pozorování a dozor nad údajnými masovými
hroby. Od roku 1996 se ozbrojené síly NATO podílely na zadržení a přepravě
do sídla ICTY v Haagu celkem 37 osob obviněných z válečných zločinů.
Řízení leteckého provozu ve vyšším vzdušném prostoru
Ve shodě s daytonskou Mírovou smlouvou je SFOR pověřen normalizací
vzdušného prostoru nad Bosnou a Hercegovinou zajišťováním stability,
nerušenosti a bezpečnosti vzdušného prostředí, které se jednoho dne navrátí
do správy civilního sektoru. Určitého pokroku v tomto směru bylo dosaženo v
lednu roku 2000, kdy se řízení leteckého provozu ve vyšším vzdušném
prostoru navrátilo pod civilní správu. Byly vypracovány plány pro snížení
leteckých operací NATO vojenského charakteru v rámci normalizace řízení
121
leteckého provozu ve středně vysokém vzdušném prostoru s cílem úplné
normalizace koncem roku 2001.
Úřad vysokého komisaře OSN – Uprchlíci a vysídlenci
Od listopadu 1995 podmínky bezpečného návratu, zajišťovaného útvary
SFOR, měly za následek více než 723 000 návratů (368 000 uprchlíků a
355 000 vysídlených osob). Účinná aplikace příslušných zákonů byla
rozhodujícím činitelem tohoto procesu. V prosinci 2000 dosáhl celkový počet
znovunabytí domů a bytů 51 500 případů. Celý postup však zůstává nadále
velmi zdlouhavý a pouze 21% veškerých nároků předložených Komisi pro
uplatňování nároků na nemovitý majetek (Commission for Real Estate
Property Claims – CRPC) bylo vyřízeno.
ÚLOHA NATO
VE VZTAHU KE KONFLIKTU
V KOSOVU
Pozadí konfliktu
Oblast Kosovo leží v jižním Srbsku, jeho obyvatelstvo je etnicky
smíšené, ale z velké části je tvořeno Albánci. Do roku 1989, jako součást
bývalé Jugoslávie, měla tato oblast relativně velkou nezávislost. V tomto
roce však srbský politický vůdce Slobodan Miloševič rozhodl o změně statutu
Kosova odnětím jeho nezávislosti a celou oblast podřídil přímo srbskému
vedení v Bělehradě. Kosovští Albánci se proti těmto rozhodnutím energicky
ohradili.
Během roku 1998 vypukl otevřený konflikt mezi srbskými ozbrojenými a
policejními složkami a ozbrojenými silami Kosovských Albánců, který měl za
následek smrt více než 1 500 Kosovských Albánců a nucené vysídlení 400 000
osob ze svých domovů. Mezinárodní společenství se začalo vážně
znepokojovat eskalací konfliktu, humanitárními následky a nebezpečím jeho
rozšíření do ostatních zemí. Prezident Miloševič nereagoval na diplomatické
úsilí zaměřené na mírové řešení krize, a destabilizující role militantních sil
Kosovských Albánců byla rovněž zdrojem značných obav.
Severoatlantická rada, na závěr svého zasedání na úrovni ministrů
zahraničních věcí členských států NATO dne 28.května 1998, vytýčila dva
hlavní cíle NATO týkající se krize v Kosovu:
•
122
napomáhat dosažení mírového řešení krize účastí na akcích
mezinárodního společenství;
•
podporovat stabilitu a bezpečnost v sousedních zemích, se zvláštním
zřetelem na situaci v Albánii a v bývalé jugoslávské republice
Makedonie3.
Dne 12.června 1998, Severoatlantická rada, během svého zasedání na
úrovni ministrů obrany členských států NATO, požádala o zhodnocení nových
akcí a postupů přicházejících v úvahu pro NATO vzhledem k vyvíjející se krizi
v Kosovu. Při této příležitosti bylo posouzeno velké množství možných variant.
Dne 13.října 1998, v důsledku zhoršení celkové situace, Severoatlantická
rada vydala oprávnění k rozkazům pro přípravu hromadných leteckých
operací. Tento krok byl učiněn na podporu diplomatických snah o stažení
ozbrojených sil Miloševičova režimu z Kosova, zastavení násilí a usnadnění
návratu uprchlíků do jejich domovů. Na poslední chvíli, po úsilovných
diplomatických intervencích ze strany NATO a vládních představitelů USA, se
Miloševič podřídil, a letecké operace byly odvolány.
Rezoluce č.1199 Rady bezpečnosti OSN vyjadřovala, mimo jiné, hluboké
obavy z nadměrného násilí ze strany srbských bezpečnostních orgánů a
jugoslávské armády, a apelovala na znepřátelené strany v zájmu uzavření
příměří. V duchu této rezoluce byly stanoveny limity, jednak co se týká počtu
srbských ozbrojených sil, jednak co se týká rozsahu jejich operací, a to na
základě separátní dohody uzavřené se srbskou vládou.
Kromě toho bylo dohodnuto, že Organizace pro bezpečnost a spolupráci
v Evropě (OSCE) vytvoří Ověřovací (Verifikační) misi v Kosovu (Kosovo
Verification Mission – KVM) pověřenou dozorem nad zachováváním výše
uvedené smlouvy na zemi, a že NATO vytvoří misi pro podobný dozor ve
vzdušném prostoru. Vytvoření těchto dvou misí bylo schváleno Rezolucí
č.1203 Rady bezpečnosti OSN. Několik nečlenských statů NATO souhlasilo se
začleněním svých jednotek do těchto dozorčích misí.
Na podporu OSCE vytvořila Aliance vojenský útvar zvláštního určení,
která měla za úkol nouzovou evakuaci členů KVM v případě, že by obnovení
konfliktu ohrozilo jejich bezpečnost. Tento útvar byl rozmístěn na území bývalé
jugoslávské republiky Makedonie3 pod vrchním velením spojeneckých sil v
Evropě.
Přes veškerá opatření však počátkem roku 1999 etnická nenávist v
Kosovu opět vzplála v důsledku četných provokací na obou stranách a rovněž
vlivem nadměrného použití síly ze strany srbské armády a srbských
speciálních policejních oddílů. Některým těmto incidentům bylo včas
zabráněno díky snahám o mírová řešení příslušníků KVM, avšak v polovině
3
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
123
ledna tohoto roku se následkem eskalace srbské ofenzívy proti Kosovským
Albáncům celková situace podstatně zhoršila.
Neprodleně bylo vyvinuto nové mezinárodní úsilí, které mělo být
opakovaným politickým impulsem k hledání mírového řešení tohoto konfliktu.
Kontaktní skupina šesti států4, která byla založena na Konferenci o bývalé
Jugoslávii v Londýně v roce 1992, se sešla dne 29.ledna. Bylo dohodnuto
zahájit bezodkladně jednání mezi stranami zúčastněnými v konfliktu, za
mezinárodního prostřednictví.
NATO podpořilo snahy Kontaktní skupiny svým usnesením z 30.ledna
umožňujícím letecké operace v případě nezbytné nutnosti a po varování obou
válčících stran. Tato společná iniciativa vyvrcholila přípravným jednáním na
zámku v Rambouillet u Paříže ve dnech 6. až 23.února, hlavní jednání se
konala v Paříži od 15. do 18.března. Na závěr hlavního jednání delegace
Kosovských Albánců sice podepsala navrhovanou Mírovou smlouvu, ale
jednání byla nakonec přerušena bez podpisu ze strany srbské delegace.
Okamžitě po tomto incidentu srbské vojenské a policejní orgány ještě
zvýšily intenzitu nepřátelských akcí vůči Kosovským Albáncům přesunutím
dalších vojsk a těžkých zbraní do této oblasti, za flagrantního porušení říjnové
dohody. Tato systematická ofenzíva způsobila útěk desítek tisíců osob z jejich
domovů.
Ověřovací mise v Kosovu OSCE byla dne 20.března stažena z této
oblasti, neboť musela čelit rostoucím překážkám ze strany srbských
ozbrojenych sil, což absolutně znemožňovalo její práci. Posledním pokusem
byla cesta velvyslance USA Richarda Holbrooka do Bělehradu, kde se snažil
přimět Miloševiče k zastavení útoků na Kosovské Albánce. V opačném případě
se Srbsko vystavovalo okamžitým leteckým intervencím ze strany NATO.
Slobodan Miloševič odmítl kompromis a dne 23.března byl vydán rozkaz k
leteckým operacím (operace “Spojenecká síla”).
Cíle NATO
Cíle NATO ve vztahu ke konfliktu v Kosovu byly vytýčeny v prohlášení
vydaném na závěr mimořádného zasedání Severoatlantické rady, která se
konala v sídle Aliance dne 12.dubna 1999, a opětně potvrzeny nejvyššími
státními a vládními představiteli členských států NATO ve Washingtonu dne
23.dubna 1999:
4
124
Francie, Německo, Itálie, Ruská federace, Velká Británie a Spojené státy americké.
•
zastavení, ověřitelným způsobem, všech vojenských akcí a okamžité
ukončení násilí a represe;
•
stáhnutí vojenských, policejních a polovojenských sil z Kosova;
•
rozmístění mezinárodních dozorčích vojenských sil v Kosovu;
•
bezpodmínečný a bezpečný návrat všech utečenců a vysídlenců a
umožnění volného přístupu k nim pro humanitární organizace;
•
ustavení rámcové politické dohody pro Kosovo vypracované na
základě jednání v Rambouillet a ve shodě s mezinárodními právními
normami a Chartou Organizace spojených národů.
Po dobu celého konfliktu považovala Aliance dosažení uvedených cílů za
nezbytnou podmínku pro ukončení násilí a lidského utrpení v Kosovu. V zájmu
plného prosazení těchto cílů uplatnila současně i náležitá opatření.
Dne 10.června 1999, po ukončení leteckých operací trvajících 77 dní,
generální tajemník NATO, J. Solana, oznámil, že dal pokyn generálovi Wesley
Clarkovi, vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě, k dočasnému zastavení
leteckých operací. Javier Solana se k tomuto kroku rozhodl po konzultacích se
Severoatlantickou radou a na základě ujištění generálem Clarkem o
skutečnosti, že ústup jugoslávské armády z Kosova již započal.
Ústup byl proveden v souladu s Vojensko-technickou dohodou, uzavřenou
mezi NATO a Federální republikou Jugoslávie ve večerních hodinách dne
9.června. Dohoda byla podepsána v zastoupení NATO generálporučíkem
Sirem Michaelem Jacksonem, a v zastoupení vlády Federální republiky
Jugoslávie a Srbské republiky generálplukovníkem Svetozarem Marjanovičem
za jugoslávskou armádu, a generálporučíkem Obradem Stevanovičem za
Ministerstvo vnitra. Ústup byl proveden rovněž na základě dohody z 3.června
mezi Federativní republikou Jugoslávie a zvláštními vyslancem Evropské unie,
finským prezidentem Ahtisaarim, a zvláštními vyslancem Ruské federace,
bývalým ruským premiérem Viktorem Černomyrdinem.
Dne 10.června schválila Rada bezpečnosti OSN Rezoluci č.1244 vítající
přijetí zásad politického řešení kosovské krize ze strany Federativní republiky
Jugoslávie včetně okamžitého zastavení násilí a rychlého stažení jejích
vojenských, policejních a polovojenských jednotek. Rezoluce, která byla přijata
14 hlasy (proti nehlasoval nikdo, pouze Čína se zdržela hlasování), schválila
rozhodnutí Rady bezpečnosti zajistit mezinárodní civilní a bezpečnostní
přítomnost v Kosovu pod záštitou Organizace spojených národů.
Rada bezpečnosti OSN, jednajíce ve shodě s ustanoveními Hlavy VII.
Charty OSN, rozhodla o politickém řešení krize, jež bude založeno na
všeobecných zásadách přijatých v dokumentu z 6.května ministry zahraničních
125
věcí skupiny sedmi nejprůmyslovějších zemí a Ruské federace – Skupinou 8 -,
a rovněž na zásadách obsažených v dokumentu předloženém finským
prezidentem Ahtisaarim, a zvláštním zástupcem Ruské federace, Viktorem
Černomyrdinem, který byl přijat vládou Federativní republiky Jugoslávie dne
3.června. Oba dokumenty byly zařazeny k Rezoluci jako dodatky.
Tyto zásady obsahovaly, mimo jiné, okamžité a kontrolovatelné ukončení
násilí a represe v Kosovu, stažení vojenských, policejních a polovojenských
oddílů Federativní republiky Jugoslávie, rozmístění mezinárodních civilních a
bezpečnostních složek za substanciální účasti NATO zvláště na úseku
bezpečnosti a za jednotného velení a řízení, vytvoření dočasné administrativní
správy, bezpečný a volný návrat všech uprchlíků, politický proces zajišťující
samosprávu Kosova, demilitarizaci Kosovské osvobozenecké armády, a
globální koncepci ekonomického rozvoje této krizové oblasti.
Rada bezpečnosti pověřila členské státy Aliance a relevantní mezinárodní
organizace přítomností v Kosovu, a rozhodla o tom, že jejich povinnosti budou
zahrnovat odrazování obou stran od vzniku nového konfliktu, demilitarizaci
Kosovské osvobozenecké armády a vytvoření bezpečného prostředí pro
návrat uprchlíků a rovněž pro činnost mezinárodních civilních organizací. Rada
bezpečnosti pověřila generálního tajemníka OSN rovněž vytvořením
mezinárodních civilních složek a jmenováním zvláštního zástupce pro řízení
implementace úkolů.
Na základě Rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti OSN, generál Jackson,
jmenovaný do funkce velitele ozbrojených sil v Kosovu a jednajíce podle
pokynů Severoatlantické rady, podnikl okamžité přípravy na rychlé rozmístění
bezpečnostních útvarů pověřených Radou bezpečnosti OSN.
Kosovské mírové síly (KFOR) pod vedením NATO
První jednotky KFOR vstoupily do Kosova dne 12.června 1999. V souladu
s Vojensko-technickou dohodou byl tento vstup synchronizován s ústupem a
stažením srbských ozbrojených sil z této oblasti. Dne 20.června bylo ukončeno
stažení Srbů, a KFOR mohl splnit svůj počáteční úkol, kterým bylo rozmístění.
Kosovské mírové síly čítaly v plném stavu 50 000 osob. Všech 19
členských států NATO a celkem 20 nečlenských států NATO bylo zastoupeno
v útvarech KFOR pod jednotným velením a řízením (mezi nimi 16 partnerských
států, včetně ruského kontingentu o síle 3 200 mužů).
Rovněž 20.června, na základě sdělení vrchního velitele ozbrojených sil v
Evropě (SACEUR) stvrzující odchod Srbů z Kosova, generální tajemník NATO,
v souladu s Vojensko-technickou dohodou, oficiálně ukončil letecké operace.
126
Po celou dobu trvání kosovské krize stály ozbrojené síly NATO v čele
humanitárního úsilí o zmírnění utrpení tisíců uprchlíků donucených k útěku z
domova v důsledku etnických čístek. V bývalé jugoslávské republice
Makedonie5 příslušníci mírových jednotek NATO stavěli uprchlické tábory,
střediska pro přijetí uprchlíků, nouzová stravovací stanoviště a přepravili
stovky a stovky tun různého materiálu v rámci humanitární pomoci určené
postiženým osobám. V Albánii NATO rozmístilo velký počet svých příslušníků,
v rámci poskytnutí podobných forem pomoci, kteří rovněž asistovali Vysokému
komisaři OSN pro uprchlíky (UNHCR) při koordinaci zejména leteckých mostů
s humanitární pomocí a také při zajišťování dodatečných letů za použití letounů
poskytnutých členskými zeměmi Aliance. Euroatlantické koordinační středisko
reakce na katastrofy (EADRCC), založené při NATO v červnu 1998, hrálo
rovněž významnou úlohu v koordinaci podpory činnosti UNHCR v rámci
humanitárních operací.
Středem mimořádných obav členských států NATO a mezinárodního
společenství byl od počátku této krize osud Kosovských Albánců, kteří zůstali
v Kosovu a jejichž dramatická situace byla popisována uprchlíky. Všechny
informace poukazovaly na organizované pronásledování: hromadné popravy,
používání civilních osob jako živých štítů, znásilňování, masové vysidlování,
vypalování a plenění domů i celých vesnic, ničení úrody a zabíjení
hospodářských zvířat, zneplatňování totožnosti a původu osob a vlastnictví
majetku konfiskací osobních úředních dokladů, hlad, fyzické a duševní
vyčerpání, a mnoho jiných těžkých porušování lidských práv a mezinárodních
norem civilizovaného chování.
Podpora sousedních zemí
Aliance plně uznala obrovské humanitární, politické a ekonomické
problémy, kterým jsou nuceny čelit sousední státy v důsledku kosovského
konfliktu. Úsilí Aliance se tedy soustředilo především na poskytnutí okamžité
praktické pomoci co se týká uprchlíků; jednotky NATO byly proto nasazeny
zvláště na úseku humanitární pomoci.
Na počátku dubna roku 1999 byl velitel ozbrojených sil NATO v bývalé
jugoslávské republice Makedonie5 pověřen koordinací asistence NATO v této
zemi, a zároveň vytvořením předsunutého velitelství v Albánii, ve spolupráci s
albánskými správními orgány a Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky
OSN, za účelem posouzení humanitární situace a poskytnutí nezbytné pomoci.
Severoatlantická rada pověřila vojenské složky NATO plánováním této pomoci.
Poskytnutá pomoc obsahovala nouzová ubytování a výstavbu uprchlických
5
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
127
táborů, asistenci humanitárním organizacím zajišťováním dopravy a jiné formy
pomoci, včetně distribuce potravin a první pomoci. Členské státy NATO
poskytly finanční a ostatní pomoc Albánii a bývalé jugoslávské republice
Makedonie6, a opětovně je ubezpečily, že budou ihned reagovat v případě, že
by Jugoslávie ohrožovala jejich bezpečnost z důvodu přítomnosti a působení
ozbrojených sil NATO na jejich území.
Nejvyšší představitelé států a vlád členských států NATO, během svého
zasedání ve Washingtonu, vyjádřili představu o dosažení trvalého míru a
stability a rovněž budoucí prosperity na základě jednak postupné rostoucí
integrace zemí tohoto krizového regionu do hlavního proudu evropské
pospolitosti, jednak spolupráce s ostatními mezinárodními institucemi.
Ustanovili proces individuálních konzultací a diskusí mezi 19 členskými státy
NATO a státy této oblasti, a zavázali se k prosazování regionální kooperace
uvnitř Rady euroatlantického partnerství (EAPC). Dohodli se rovněž na použití
zdrojů Partnerství pro mír (PfP) za účelem poskytování přímější a cílenější
pomoci v souvislosti s obavami těchto zemí o jejich vlastní bezpečnost. Aliance
uvítala příslušná opatření přijatá při jiných příležitostech, jako například návrh
Evropské unie svolat koncem roku 1999 Konferenci o paktu stability pro
jihovýchodní Evropě. Aliance rovněž zdůraznila, že Skupina G7 a významné
finanční instituce jako Světová banka a Mezinárodní měnový fond budou hrát,
po definitivním konci krize, vitální roli v procesu rekonstrukce Kosova.
Situace v Kosovu je pod bdělou kontrolou Severoatlantické rady. Během
zasedání na ministerské úrovni v květnu 2000, členské státy NATO opětovně
potvrdily jejich odhodlání zastávat důležitou úlohu při realizaci záměrů
mezinárodního společenství, jak uvádí Rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti
OSN vyzývající k budování mírového, multietnického, multikulturního a
demokratického Kosova, ve kterém všichni obyvatelé mohou požívat
veškerých lidských práv a svobod. Ministři zahraničních věcí členských statů
NATO vyjádřili pevnou podporu činnosti Mise Organizace spojených národů v
Kosovu (United Nations Mission in Kosovo – UNMIK), zvláštního zástupce
generálního tajemníka OSN a spolupráci mezi UNMIK a KFOR. Rovněž
opětovně potvrdili jejich odhodlání usilovat o zajišťování akční způsobilosti
jednotek KFOR na vysokém stupni připravenosti, který musí být úměrný
existujícím nebezpečím a úkolům. Mezi ně patří zejména udržování
bezpečného prostředí ve stále nestabilním Kosovu, odrazování od násilí a
prevence před etnickými rozpory, poskytování bezpečí a ochrany všem
národnostním menšinám, pomoc při návratu uprchlíků, ať jsou Albánci, Srbové
nebo příslušníci jiného etnického společenství, asistence složkám OSCE při
organizaci svobodných, spravedlivých a bezpečných voleb.
6
128
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
Na jaře roku 2001, v důsledku násilných střetnutí na hranicích Kosova,
které svedly proti sobě ozbrojené síly bývalé jugoslávské republiky Makedonie7
a extrémní skupiny Albánců sídlících v Kosovu, zahájily útvary Mírových sil
KFOR další akce zahrnující pozemní a vzdušná pozorování, operace proti
pašování, pátrací a konfiskační akce. Byla rovněž zvýšena frekvence
průzkumných a pozorovacích letů, a zesílena zpravodajská činnost a
shromažďování informací.
PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV V OBLASTI KOSOVO
A HUMANITÁRNÍ POMOC MÍROVÝCH SIL KFOR
Vytvoření podmínek pro řešení zásadních politických problémů Kosova je
mimořádně obtížný problém a mimořádně dlouhodobý proces. V porovnání s
hlubokou humanitární krizí, ve které se Kosovo nacházelo na jaře 1999, a ve
srovnání s kampaní záměrného ničení a násilí, kterou řídila Miloševičova vláda
v Bělehradě, se celková situace dnes podstatně zlepšila. Zbývá však ještě
stále vykonat velký kus cesty. Nicméně, níže uvedená fakta a číselné údaje
představují solidní výčet dosažených úspěchů, které dláždí cestu k budoucí
stabilitě a bezpečnosti celé oblasti.
Zprávy Ověřovací mise v Kosovu (KVM), která byla vyslána do Kosova v
březnu 1998, uvádějí organizovaná a systematická zvěrstva páchaná srbskými
a jugoslávskými oddíly na obyvatelstvu albánského původu. Nucená vysídlení,
neoprávněná a svévolná zatčení, vraždy a jiná vážná porušování lidských práv
stejně jako zastrašovací metody jsou ve zprávách uvedeny jako prokázané
činy. Zprávy rovněž uvádějí, že případy porušování lidských práv byly během
vzájemného konfliktu spáchány sice oběma národnostními skupinami, ale
oběti byli v naprosté většině Kosovští Albánci, následkem akcí jugoslávských
a srbských vojenských a bezpečnostních orgánů. Generální prokurátor
Mezinárodního trestního soudu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) oznámil, že bylo
odhaleno přibližně 526 masových hrobů v Kosovu a exhumováno přes 4 000 obětí.
Dalších 300 míst označených jako možné masové hroby se v této době zkoumá.
Uprchlíci
Rozsah problému návratu a usazení vysídlených a uprchlých osob patří
mezi největší obtíže při řešení krize v Kosovu. Počátkem dubna roku 1999,
Úřad Vysokého komisaře pro uprchlíky odhadoval jejich počet v rámci
etnických čístek na 226 000 osob v Albánii, 125 000 osob v bývalé jugoslávské
republice Makedonie7, a 33 000 osob v Černé Hoře. Ke konci května 1999 více
7
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
129
než 230 000 uprchlíků přibylo do bývalé jugoslávské republiky Makedonie8,
přes 430 000 uprchlíků do Albánie, a přibližně 64 000 uprchlíků do Černé Hory.
Okolo 21 500 uprchlíků odešlo do Bosny a Hercegoviny, a přes 61 000 osob
bylo evakuováno do jiných států. Podle odhadů bylo ze svých domovů vyhnáno
přibližně 1 500 000 osob, což je 90% všech obyvatel Kosova, a uvnitř
samotného Kosova se přibližně 580 000 osob stalo bezdomovci. Asi 225 000
obyvatel Kosova se pohřešuje a více než 5 000 osob bylo popraveno.
V rámci zlepšení těžké situace uprchlíků vybudovaly útvary Mírových sil
NATO tábory a dodaly zařízení pro ubytování 50 000 osob v Albánii, podílely
se na rozšiřování táborů v bývalé jugoslávské republice Makedonie8,
poskytovaly zdravotní a lékařskou péči, zvláště co se týká úrazové chirgurie,
zajišťovaly dopravu uprchlíků do bezpečných míst, a rovněž dopravu
humanitární pomoci.
Mírové síly NATO dopravily letecky do postižené oblasti tisíce tun potravin
a jiného nutného vybavení. Ke konci května 1999 zajistily dopravu celkem
4 666 tun potravin a pitné vody, 4 325 tun různých potřeb, 2 624 tun stanů a
přes 1 600 tun zdravotního materiálu.
Pozitivních výsledků bylo dosaženo u návratů. Přibližně 1 300 000 uprchlíků
a vysídlených osob, v rámci samotného Kosova a ze sousedních a jiných zemí,
bylo schopných návratu do svých domovů a obcí. Nicméně, stále ještě přibližně
200 000 Kosovských Srbů a přes 40 000 osob jiných národnostních menšin se
uvnitř Federální republiky Jugoslávie nachází bez domova.
V květnu roku 2000 byl založen Společný výbor pro návraty (Joint
Committee on Returns – JCR), který byl pověřen zkoumáním způsobů a
prostředků k bezpečnému a trvalému návratu, zvláště Srbů žijících v Kosovu.
Mírové síly KFOR, UNMIK a jiné mezinárodní organizace napomáhaly
koordinaci práce Výboru a podporovaly procesy návratů, v rámci svých možností
a kapacit, a rovněž se snažily snižovat nebezpečí potencionální etnické hrozby
násilí. Oddíly Mírových sil KFOR zvýšily svoji přítomnost v menšinových
enklávách v zájmu zajištění jejich větší bezpečnosti v důsledku zjištění násilných
akcí vůči Kosovským Srbům a ostatním národnostním menšinám.
Renovace
V červnu 1999 bylo v Kosovu přes 128 000 poškozených a zničených
domů. K 31.lednu 2001 bylo rekonstruováno celkem 18 000 domů, přes 8 000
domů je v současné době ve výstavbě. Práce byly soustředěny na renovace
elektrických instalací a rozvodů, obnovu silnic a železnic, opravy mostů a
jiných důležitých objektů.
8
130
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
Zdravotní pomoc
Zdravotní péče byla rovněž jednou z hlavních náplní práce Mírových sil
KFOR, které poskytly ročně lékařskou a zdravotní péči pro více než 50 000
civilních osob.
Bezpečnost
Kosovo dnes vůbec nepřipomíná Kosovo, které objevily jednotky KFOR
při vstupu do této oblasti v červnu 1999. Hlavní město Priština se stalo pestrým
obchodním centrem s živým dopravním ruchem, různými firmami, obchody,
prodejními stánky, prostě jako v jiných velkých městech. Většina občanů
Kosova se dnes těší normálnímu bezpečnému životu, který jim byl dlouhá léta
odepírán. Po všech stránkách je vyvíjeno skutečně velké úsilí o bezpečnost
všech občanů Kosova. Mírové síly KFOR zajišťují každodenně 800 běžných
hlídek, dozor nad 550 důležitými objekty a střeží téměř 250 kontrolních
stanovišť a přechodů pro motorová vozidla. Každý den jsou ve službě dva ze
tří příslušníků Mírových sil KFOR.
Jednou z nejdůležitějších priorit pro KFOR je neustálé zdokonalování
bezpečnostních podmínek jednotlivých národnostních menšin. Přes 50%
příslušníků Mírových sil KFOR se podílí na ochraně různých etnických skupin
(především Srbů). Tato ochrana zahrnuje střežení soukromých budov i celých
obcí, doprava dětí a mládeže do škol a obyvatelstva k nákupům, běžné hlídky,
kontrola na přechodech, ostraha průmyslových oblastí a pomoc soukromým
osobám. Útvary KFOR byly rovněž rozmíštěny v Mitrovici za účelem zajištění
bezpečnosti na obou březích řeky Ibar.
Bylo rovněž dosaženo významného poklesu co se týká nehod a úrazů
způsobených nevybuchlým výbušným materiálem, včetně min a tříštivých
pum, a to především díky záslužné práci civilních odminovacich společností
zúčastněných na těchto operacích na základě smluv s Koordinačním
střediskem pro odminování OSN a s KFOR.
Hraniční kontroly
Mírové síly KFOR pokračují ve střežení pohraničních oblastí za použití
pěších, motorových a vrtulníkových hlídek a zabezpečují osm kontrolních
stanovišť a přechodů; na čtyřech dalších kontrolních stanovištích a
přechodech pomáhají útvarům UNMIK, a ještě zajišťují vzdušný dozor nad
hraničním územím.
Mírové síly KFOR jsou trvale zapojeny do plnění bezpečnostních úkolů.
Všechna motorová vozidla a doklady jsou podrobeny kontrole; provádějí se rovněž
131
namátkové hloubkové kontroly. Na velké části hraničních přechodů i kontrolních
stanovišť existuje úzká spolupráce mezi příslušníky pohraničních sborů na obou
stranách hranice, stejně jako mezi příslušníky policie UNMIK a celníky.
V době vystupňování násilí na hranicích, na jaře roku 2001, se příslušným
orgánům NATO podařilo dne 12.března 2001 úspěšné dohodnout příměří. V
důsledku tohoto příměří se Severoatlantická rada rozhodla přistoupit k
postupnému a podmíněnému zmenšování Pozemní bezpečnostní zóny
(Ground Safety Zone – GSZ) okolo Kosova v souladu s Vojensko-technickou
dohodou, a na základě plánu předloženého novou jugoslávskou vládou a
prezidentem Kostunicou (Čovičův plán).
Implementace civilních struktur
V červnu roku 1999 neexistovaly v Kosovu žádné civilní struktury, ani
žádné administrativní orgány. V současné době jsou všechny výkonné,
zákonodárné a soudní struktury integrovány do Společných integrovaných
administrativních struktur (Joint Integrated Administrative Structures – JIAS). Z
plánovaných 19 správních orgánů již byly zřízeny první čtyři v únoru 2000,
zřízení dalších od té doby postupně následuje.
Dne 2.února 2000 leader Kosovských Albánců, Dr.Ibrahim Rugova,
oficiálně oznámil rozpuštění tzv.stínové vlády a souvisejících struktur.
Předseda parlamentu, Idriz Ajeti, potvrdil toto rozpuštění.
Rozšířená Přechodná rada Kosova (Kosovo Transitional Council – KTC)
zasedala podruhé dne 16.února 2000 za účasti 28 členů, včetně katolického
biskupa. Bylo jmenováno 29 administrátorů do všech městských
zastupitelských úřadů. Všechny základní funkce místních správních orgánů
byly zahrnuty do rozpočtu. V říjnu 2000, Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (OSCE) měla velmi důležitou úlohu při přípravě a
plánování voleb do městských zastupitelství, včetně registrace voličů za
bezpečnostních opatření zajišťovaných útvary KFOR, a v koordinaci s Misí
Organizace spojených národů v Kosovu v rámci ochrany volného pohybu v
celém regionu.
Volby proběhly bez vážných incidentů a skončily se vítězstvím umírněné
strany Demokratické ligy Kosova vedené Dr.Ibrahimem Rugova. Vzhledem k
výsledkům voleb v Srbsku, v prosinci roku 2000, ve kterých Demokratická
opozice Srbska, vedená Vojislavem Kostunicou, porazila režim bývalého
prezidenta Miloševiče, se očekává, že tento plebiscit bude mít významný
dopad na situaci v celé oblasti Kosova.
132
Právní řád a veřejný pořádek
V červnu 1999, v době kdy jednotky Mírových sil KFOR vstoupily do
Kosova, bylo každý týden konstatováno průměrně 50 vražd. Na jaře roku 2000
průměr klesl na 7 vražd týdně, což odpovídá průměrnému počtu vražd ve
velkém evropském městě, za stejné období. Násilí lze nyní přičíst z větší části
kriminalitě, zatímco dříve byla motivována ponejvíce etnickými spory.
Národnostní motivace k vraždám však nadále existuje. Nicméně, v rámci
procesu obnovy právního řadu a veřejného pořádku jsou přidělovány velké
prostředky a kapacity KFOR na hlídkování a střežení objektů, posilování
kontrolních stanovišť a přechodů, a rovněž na ochranu míst kulturního dědictví.
Kosovský policejní sbor, vytvořený na základě rozhodnutí OSCE, a
pověřený spravedlivým a nestranným používáním právních norem vůči
obyvatelstvu, čitá okolo 3 100 aktivních příslušníků a přispívá velkou měrou k
zavádění právního řadu a veřejného pořádku. Cílem roku 2001 je dosažení
počtu 4 000 aktivních příslušníků kosovské policie. Bude to významný krok k
soběstačnosti a ke snížení závislosti na policejním sboru UNMIK.
Mezinárodní pomoc rovněž pomáhá při vytváření soudního a trestního
systému, zvláště co se týká ustanovení velkého počtu mezinárodních soudců.
Střídání velení
Kosovské mírové síly (KFOR) podléhají hlavnímu velení spojeneckých sil
v Evropě (SACEUR).
Operační velení KFOR původně zastával Sbor rychlé reakce (ACE Rapid
Reaction Corps – ARRC) Velitelství spojeneckých sil v Evropě (Allied
Command Europe – ACE), který je pozemní složkou Síly rychlé reakce (ACE
Rapid Reaction Forces – ARRF). Později přešlo velení na Hlavní štáb
Spojeneckých pozemních sil ve střední Evropě (Allied Land Forces Central
Europe – LANDCENT), který byl hlavním podřízeným velitelstvím subalterní
bývalému podřízenému velitelství známému jako Spojenecké síly ve střední
Evropě (Allied Forces Central Europe – AFCENT).
V dubnu 2000 přešlo operační velení KFOR z Hlavního štábu LANDCENT
na 5-národní velení Evropského sboru (Eurocorps)9. Tato změna byla ve shodě
s dohodou mezi státy tvořící Eurocorps a NATO v rámci podpory operací pod
velením NATO. Počátkem roku 2001 přešlo operační velení na Spojenecké síly
v jižní Evropě (Allied Forces Southern Europe – AFSOUTH). V dubnu 2001
Hlavní štáb severní oblasti NATO (Oblastní velení Sever) převzal operační
velení Kosovských mírových sil.
9
Belgie, Francie, Lucembursko, Německo a Španělsko.
133
KAPITOLA 6
ÚLOHA ALIANCE PŘI KONTROLE ZBROJENÍ
Vývoj v oblasti jaderných, biologických a chemických zbraní
Vývoj v oblasti kontroly konvenčního zbrojení a odzbrojení
Politická koncepce Aliance v otázce šíření zbraní
hromadného ničení
ÚLOHA ALIANCE PŘI KONTROLE ZBROJENÍ
Politika NATO v otázce kontroly zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní
hraje stěžejní úlohu při dosahování bezpečnostních cílů Aliance. NATO se
dlouhodobě zavázalo věnovat se těmto oblastem a zajistit, aby všeobecné cíle
obrany, kontroly zbrojení, odzbrojení a nešíření zbraní zůstaly i nadále ve
vzájemném souladu.
Na svém summitu ve Washingtonu v dubnu 1999 učinili představitelé
Aliance rozhodnutí, že v boji proti šíření zbraní hromadného ničení a jejich
nosným prostředkům vynaloží ještě větší úsilí. Iniciativa týkající se zbraní
hromadného ničení (Weapons Mass Destruction – WMD) zahájila na toto téma
důkladnější a lépe strukturovanou debatu. Základním cílem Aliance a jejích
členů zůstává i nadále prevence před šířením těchto zbraní, nebo v případě,
že již k tomu došlo, paralyzování proliferace za použití diplomatických
prostředků.
Jak je uvedeno ve Strategickém konceptu z roku 1999, Aliance se
zavazuje aktivně přispívat k rozvoji kontroly zbrojení, odzbrojení a dohod o
nešíření zbraní, stejně jako k rozvoji Opatření pro posilování důvěry a
bezpečnosti (Confidence and Security Building Measures – CSBMs). Členské
země považují posilování důvěry, kontrolu zbrojení, odzbrojení a nešíření
zbraní za důležité prvky v prevenci konfliktů. Uvědomují si, že Aliance může
posilováním širšího mezinárodního procesu kontroly zbrojení a odzbrojení
sehrát na tomto poli významnou úlohu. Programy partnerství, spolupráce a
dialogu NATO nabízejí jedinečnou příležitost k podpoře těchto záměrů a
přispívají k všeobecnému cíli zvyšování důvěry a bezpečnosti a rozvoji
spolupráce na poli mezinárodní bezpečnosti.
Na summitu ve Washingtonu se spojenci, ve světle strategického vývoje a
sníženého důrazu na jaderné zbraně, dohodli, že zhodnotí možnosti pro
zavedení opatření v zájmu posilování důvěry a bezpečnosti, ověřování,
nešíření zbraní, kontroly zbrojení a odzbrojení. Od summitu již odpovědné
orgány NATO důkladně a obšírně zvážily všeobecný vývoj a provedly analýzu
několika budoucích variant.
Shrnutí hlavních vývojových tendencí v této oblasti je uvedeno níže.
VÝVOJ V OBLASTI JADERNÝCH, BIOLOGICKÝCH A
CHEMICKÝCH ZBRANÍ
Šíření jaderných, biologických a chemických zbraní a jejich nosných
prostředků je předmětem vážného zájmu Aliance. Navzdory vítanému pokroku
137
v posilování mezinárodních systémů nešíření zbraní však hlavní úkoly stále
přetrvávají. Aliance si je vědoma, že se zbraně mohou šířit i přes veškeré její
úsilí, a může tak dojít ke vzniku přímého nebezpečí pro obyvatelstvo, území a
ozbrojené síly spojenců.
Některé státy, včetně několika sousedících s členskými státy NATO, nebo
z jiných oblastí, prodávají, nabývají, nebo se snaží získat jaderné, biologické
nebo chemické zbraně a jejich nosiče. Existují rovněž nestátní, soukromé
právní subjekty, o kterých je známo, že disponují potenciálem nezbytným pro
výrobu nebo použití těchto zbraní.
NATO výrazně snížilo svoji závislost na nukleárních silách. V posledním
desetiletí zredukovaly počet těchto sil i tři členské státy NATO, které jimi stále
ještě disponují – Spojené státy americké, Francie a Velká Británie. Existence
jaderných zbraní mimo území Aliance je významným faktorem, na který je
nutné brát zřetel, pokud má být zachována bezpečnost v euroatlantickém
regionu. Rusko stále disponuje velkým množstvím jaderných zbraní všeho
druhu. Čína během posledního desetiletí pokračovala v modernizaci svých
jaderných sil. A navíc, v roce 1998 provedly Indie a Pákistán zkoušky jaderných
zbraní, čímž vážně narušily dohody o nešíření jaderných zbraní a zvýšily
nebezpečí konfliktu v této oblasti.
V červnu 1999 potvrdily Spojené státy americké a Ruská federace své
povinnosti a závazky vyplývající ze Smlouvy o strategických protiřízených
střelách (Anti-Ballistic Missile Treaty – ABM). Projednaly rovněž možné změny
ve strategické situaci v souvislosti s touto smlouvou a možné návrhy na další
posílení její aktuálnosti. USA následně navrhly určité změny ve smlouvě, aby
dosáhly povolení k rozmístění omezeného systému obrany proti strategickým
řízeným střelám. Bilaterální jednání a multilaterální porady o Smlouvě ABM a
o třetím kole rozhovorů mezi USA a Ruskou federací o snížení stavu
strategických zbraní (Strategic Arms Reduction Talks – START III), stále
probíhají.
V září roku 2000 se Spojené státy americké a Ruská federace dohodly na
iniciativě strategické stability a spolupráce, jako na konstruktivním základě pro
posilování vzájemné důvěry a pro rozvoj a posílení strategické stability a boje
proti šíření zbraní hromadného ničení, řízených střel a technologií řízených
střel po celém světě.
Smlouva o nešíření jaderných zbraní
Po mnoho let byla Smlouva o nešíření jaderných zbraní (The Nuclear
Non-Proliferation Treaty – NPT) základním kamenem mezinárodních dohod o
celosvětovém nešíření těchto zbraní a procesu jaderného odzbrojení. Smlouva
138
byla neomezeně rozšířena v roce 1995 na Konferenci o hodnocení a rozšíření
smlouvy. Bylo rovněž rozhodnuto o posílení procesu hodnocení a o přijetí řady
“Zásad a cílů nešíření jaderných zbraní a odzbrojení”, aby bylo umožněno
účinné zavádění NPT.
Během Hodnotící konference NPT, která se konala v New Yorku ve dnech
24.dubna až 19.května 2000, byl schválen a přijat všeobecný obsáhlý
závěrečný akt. Tato závěrečná zpráva je odrazem stálé podpory zachovávání
Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, všech jejích ustanovení, posilování úlohy
Mezinárodní agentury pro atomovou energii (International Atomic Energy
Agency – IAEA) a budoucích kroků k jadernému odzbrojení.
Jedním z velmi významných a praktických úspěchů Hodnotící konference
NPT byla dohoda o uvedení v platnost Smlouvy o všeobecném zákazu
nukleárních zkoušek (Comprehensive Nuclear Test-Ban Treaty – CTBT), a to
jakmile budou zakončeny všechny požadované ratifikační procedury. Členské
státy NATO se zavázaly zajistit nezbytné podpisy a ratifikace v zájmu uvedení
smlouvy v platnost co nejdříve. Konference rovněž zdůraznila význam
smlouvy, která by zakazovala výrobu štěpených látek pro jaderné zbraně, nebo
jiných jaderných výbušných složek. Vyzvala k jednání na toto téma v rámci
Konference o odzbrojení.
Biologické a chemické zbraně
Proliferace biologických a chemických zbraní je považována za rostoucí
problém mezinárodní bezpečnosti, jak v případě mezistátních konfliktů, tak v
případě potenciální teroristické hrozby.
Ženevský protokol z roku 1925 zakazuje používání chemických a
biologických zbraní. Smluvní strany Úmluvy o biologických a toxických
zbraních (Biological and Toxin Weapons Convention – BTWC), která vstoupila
v platnost roku 1975, dohodly, že nebudou vyvíjet, vyrábět, skladovat, ani
nabývat biologické prostředky a s nimi spojená zařízení pro nepřátelské účely.
V roce 1994 byla na Zvláštní konferenci BTWC ustavena Skupina Ad-hoc
smluvních států, jejímž úkolem bylo prozkoumat ověřovací opatření a návrhy,
které by posílily BTWC. Na 4. Hodnotící konferenci NPT v roce 1996 bylo
dohodnuto, že Ženevský protokol bude doplněn ještě před zahájením 5.
Hodnotící konference NPT v roce 2001. Ministři zahraničních věcí členských
států NATO, během svého zasedání ve Florencii dne 24.května 2000, potvrdili
svůj závazek vůči tomuto cíli.
Úmluva o chemických zbraních (Chemical Weapons Convention – CWC)
projednávaná na konferencích o odzbrojení v letech 1980 až 1992, vstoupila v
platnost roku 1997. Každá smluvní strana se v ní zavázala, že nebude vyvíjet,
139
vyrábět, nabývat, skladovat ani uchovávat chemické zbraně, a že nebude tyto
zbraně používat, ani je k užití připravovat, ani napomáhat ostatním jednat proti
opatřením CWC. Úmluva zároveň zavazuje smluvní státy zničit všechny své
chemické zbraně stejně jako výrobní zařízení těchto zbraní.
Řízené střely a nosné prostředky
Proliferace technologií řízených střel je dalším problémem velkého
významu. Režim kontroly technologie řízených střel (Missile Technology
Control Regime – MTCR) zavedený roku 1987 sdružil dodnes celkem 32 států
(včetně 19 členských států NATO), které se společně snaží o omezení šíření
řízených střel a technologií řízených střel. Členové MTCR podrobují kontrole
vývoz zbraní na základě společnými předpisy upraveného seznamu, v souladu
s běžnými postupy pro kontrolu exportu.
VÝVOJ V OBLASTI KONTROLY KONVENČNÍHO
ZBROJENÍ A ODZBROJENÍ
Během několika posledních let došlo k slibnému vývoji na úseku kontroly
konvenčního zbrojení a souvisejících opatření pro vytváření důvěry a
bezpečnosti:
Úprava Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v
Evropě
Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Conventional
Forces in Europe – CFE) z 19.listopadu 1990 nastolila právní omezení u pěti
kategorií smluvně omezené výzbroje, ustanovení týkající se výměny
mimořádně podrobných informací a úředních sdělení, a intruzivní vynucovací
inspekce na místě a ověřovací opatření. Bylo provedeno více než 3 000
inspekcí. Transparentnost v držení zbraní je unikátním rysem smlouvy o
kontrole zbrojení. Smlouva pomohla k dramatickému snížení smluvně
omezené výzbroje v Evropě. Více než 50 000 kusů výzbroje bylo zničeno nebo
odstraněno. Na Hodnotící konferenci NPT v roce 1996 se smluvní státy shodly,
že je nutné upravit Smlouvu CFE takovým způsobem, aby si i nadále udržela
svoji klíčovou úlohu v evropských bezpečnostních opatřeních.
Jednání o úpravě Smlouvy CFE byla zahájena v květnu 1996. Odrážela
celou řadu zásadních změn, které se od roku 1990 ve světě odehrály:
sjednocení Německa, rozpad Varšavské smlouvy a Sovětského svazu, vznik
140
nových států, čímž se zvýšil počet zúčastněných ve smlouvě z 22 na 30 států,
proces demokratizace ve střední a východní Evropě a konec studené války.
Proces adaptace Smlouvy CFE byl uzavřen podepsáním právně závazné
Dohody o úpravě Smlouvy CFE během istanbulského summitu Organizace pro
bezpečnost a spolupráci v Evropě, v listopadu 1999. V Istanbulu byl přijat
rovněž Závěrečný akt OSCE. Tento politicky závazný text obsahuje veškerá
opatření vztahující se k omezování a postupnému snížování přídělů výzbroje,
kterou smluvní státy dodatečně navrhly v souvislosti s úpravou smlouvy.
Dohoda vstoupí v platnost po ratifikaci smluvními státy. Úplná a plynulá
implementace Smlouvy CFE a souvisejících dokladů během dokončování
ratifikačního procesu zůstává velmi důležitým faktorem.
Vídeňský dokument
Na istanbulském summitu v listopadu 1999 přijaly členské státy
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE) Vídeňský dokument
rovněž z roku 1999, který zdůrazňuje Opatření pro posilování důvěry a
bezpečnosti (CSBMs) představená ve Vídeňských dokumentech z let 1990,
1992 a 1994. Vídeňský dokument z roku 1999 zlepšuje stávající CSBMs a
zdůrazňuje význam regionální spolupráce.
Otevřené nebe
Dalším významným prvkem v budování větší transparentnosti ve vojenské
oblasti je smlouva Otevřené nebe (Open skies) z března roku 1992, která
povoluje přelety přes státní území na základě reciprocity.
Záměrem této smlouvy je podpořit vytváření důvěry, usnadnit monitorování
zachovávání stávajících nebo budoucích dohod o kontrole zbrojení a povolením
recipročních přeletů přes státní území posílit způsobilost pro včasné rozeznání
případného nebezpečí a následné řízení krizových situací.
V této souvislosti již bylo uskutečněno několik pokusných letů, avšak
celkový systém pozorovacích letů, jak stanovuje smlouva, nebyl ještě uveden
v platnost. Státy Aliance stále podporují ratifikaci této smlouvy a již dokonce i
upomínaly zbývající signatáře, Rusko a Bělorusko, v zájmu této ratifikace, aby
smlouva mohla být co nejdříve uvedena v platnost.
Ruční palné zbraně a lehké zbraně
V posledním desetiletí se zvyšuje mezinárodní uvědomění týkající se
nutnosti zamezit destabilizující akumulaci a oběhu ručních palných zbraní a
141
lehkých zbraní, zvláště prostřednictvím nezákonných a nezodpovědných
transakcí. V tomto smyslu bylo zahájeno několik iniciativ na světové, regionální
i místní úrovni. Od ledna 1999 se touto problematikou zabývají členové Rady
euroatlantického partnerství (EAPC). Valné shromáždění OSN se usneslo na
organizaci, v roce 2001, mezinárodní konference o nezákonném obchodu se
zbraněmi a všech jeho aspektech.
Protipěchotní miny
Během posledního desetiletí mezinárodní společenství zvýšilo svoji
angažovanost na poli humanitárních problémů a lidského utrpení, které
způsobují protipěchotní miny. Členské státy NATO vyjádřili svoje odhodlání
vyrovnat se s tímto velkým zlem.
V roce 1998 byl podepsán nový protokol rozšiřující Dohodu o zákazu nebo
omezení používání určitých konvenčních zbraní. Byl nazván Protokol o zákazu
nebo omezení používání min, nastražené munice a jiných mechanismů a byl
podepsán v prosinci 1998. Dohoda o zákazu používání, skladování, výroby a
přepravy protipěchotních min a jejich destrukci byla podepsána v Ottawě dne
3.prosince 1997. Vešla v platnost dne 1.března 1999 a byla ratifikována více
než 100 státy.
POLITIKA ALIANCE V OTÁZCE ŠÍŘENÍ ZBRANÍ
HROMADNÉHO NIČENÍ
Nejvyšší představitelé členských států a vlád NATO uznali, že šíření
zbraní hromadného ničení představuje velkou hrozbu mezinárodní
bezpečnosti, a v této souvislosti uložily v roce 1994 Alianci, aby posílila a
rozšířila své úsilí v této oblasti. V červnu 1994 vydali ministři zahraničních věcí
členských států NATO deklaraci pod názvem “Rámec politiky Aliance v oblasti
šíření zbraní hromadného ničení”. Jedná se o veřejný dokument, který uvádí,
že hlavním cílem Aliance a jejích členů je prevence před šířením těchto zbraní,
nebo v případě, že již k tomu došlo, paralyzování proliferace za použití
diplomatických prostředků. Dokument dále uvádí, že může dojít k šíření těchto
zbraní i navzdory mezinárodním normám a dohodám o jejich nešíření, a že
zbraně hromadného ničení mohou znamenat vážnou hrozbu pro území
členských států NATO, obyvatelstvo i ozbrojené síly. Od roku 1994 se Aliance
stále více soustřeďuje na oblast těch obranných způsobilostí, které jsou
potřebné k zastavení proliferace zbraní hromadného ničení a jejich použití.
Pokračuje i úsilí o zdokonalení obranné koncepce NATO proti nebezpečím
spojeným s WMD takovým způsobem, aby se snížila operační zranitelnost
142
ozbrojených sil, a přitom se udržela jejich flexibilita a účinnost v situacích, které
je vystavují přímému nebezpečí použití nebo hrozbě použití nukleárních,
biologických nebo chemických zbraní.
Iniciativa Aliance v oblasti zbraní hromadného ničení
Aliance v roce 1999 uvedla v život, jako reakci na nebezpečí spojená s
ohrožením zbraněmi hromadného ničení (WMD), novou iniciativu vycházející z
dosavadní práce, s cílem zlepšit celkové politické a vojenské úsilí v této oblasti.
Tato iniciativa napomáhá hlubšímu chápání problematiky proliferace zbraní
hromadného ničení mezi členskými státy NATO, a zvyšuje úroveň jejich reakce
na toto téma. Výsledkem může být podstatné zlepšení kvality a kvantity údajů
v oblasti zpravodajství a výměny informací. V květnu 2000 bylo při NATO
založeno Středisko pro zbraně hromadného ničení, které je speciálně
zaměřeno na tuto oblast.
Existují rovněž tři vyšší skupiny NATO, které se zabývají politickými a
obrannými úkoly v otázkách šíření zbraní hromadného ničení. Jedná se o
Vyšší politicko-vojenskou skupinu pro otázky šíření zbraní hromadného ničení
(Senior Politico-Military Group on Proliferation – SGP) a Vyšší obrannou
skupinu pro otázky šíření zbraní hromadného ničení (Senior Defence Group on
Proliferation – DGP), které se zabývají politickým a obranným rozsahem
reakce NATO. Dále existuje Společný výbor pro otázky šíření zbraní
hromadného ničení (Joint Committee on Proliferation – JCP), který koordinuje
a spojuje poznatky v obou aspektech. SGP zvažuje faktory v politické,
bezpečnostní a ekonomické oblasti, které by mohly způsobit nebo ovlivnit
proliferaci WMD a projednává politické a ekonomické prostředky k zabránění
jejich šíření nebo případné odvety. DGP se věnuje vojenským kapacitám a
způsobilostem, které jsou potřebné k odrazování od proliferace a použití WMD,
odstranění hrozeb a rovněž k ochraně obyvatelstva, území a ozbrojených sil
NATO.
143
ČÁST II
KAPITOLA 7
POLITICKÉ KONCEPCE A ROZHODOVÁNÍ
Hlavní politické a rozhodovací instituce Aliance
Politický konsenzus a společné rozhodování
Řízení krizových situací
Rozsah obrany
Jaderná politika
Ekonomika
Veřejná informace
POLITICKÉ KONCEPCE A ROZHODOVÁNÍ
HLAVNÍ POLITICKÉ A ROZHODOVACÍ INSTITUCE
ALIANCE
Severoatlantická rada
Severoatlantická rada (North Atlantic Council – NAC) požívá výkonné
politické a rozhodovací pravomoci, je složena ze stálých zástupců všech
členských států Aliance, a schází se nejméně jednou v týdnu. Rada jedná
rovněž na nejvyšší úrovni s ministry zahraničních věcí, ministry obrany a
nejvyššími představiteli států a vlád členských států, a má vždy stejnou
pravomoc a oprávnění k rozhodnutí, které má stejný status a platnost na
jakékoliv úrovni zasedání. Rada má důležité veřejné postavení a vydává
prohlášení a komuniké vysvětlující politiku a usnesení Aliance široké veřejnosti
a rovněž vládám států, které nejsou členy NATO.
Severoatlantická rada je jediným orgánem Aliance, který čerpá svoji
pravomoc výlučně ze Severoatlantické smlouvy. Tato smlouva ji rovněž svěřila
odpovědnost za vytvoření podřízených složek. V rámci tohoto pověření bylo
vytvořeno mnoho výborů a plánovacích skupin na podporu činnosti NAC, nebo
k převzetí odpovědnosti za určité specifické oblasti jako jsou plánování obrany,
jaderné plánování a vojenské záležitosti.
Tímto způsobem Severoatlantické rada poskytuje jedinečné fórum pro
rozsáhlé konzultace mezi vládami členských statů týkající se jejich bezpečnosti
a je nejdůležitějším rozhodovacím orgánem v rámci NATO. Všechny členské
státy mají stejné právo vyjádřit svůj názor při jednání NAC. Konečné
rozhodnutí je vyjádřením kolektivní vůle členských vlád, které bylo dosaženo
na základě společné dohody. Všechny vlády členských států se podílejí na
vytváření politických orientací a na souladu, jenž je základem všech
rozhodnutí.
Vlády členských států jsou v Severoatlantické radě zastupovány stálými
zástupci na úrovni velvyslanců. Každý stálý zástupce má k dispozici politický a
vojenský tým nebo stálou delegaci při NATO, v rozlišné konfiguraci.
Zasedá-li Severoatlantické rada v uvedeném složení, zpravidla se uvádí,
že se jedná o “Stálou radu”. Na ministerské úrovni se schází dvakrát do roka,
někdy častěji, a každý stát je zastupován ministrem zahraničních věcí.
Zasedání se rovněž příležitostně organizují na úrovni ministrů obrany
členských statů. Summity, neboli zasedání na nejvyšší úrovni za účasti hlav
147
států nebo předsedů vlád se konají vždy, když je třeba projednat mimořádně
důležité otázky nebo v uzlových bodech vývoje bezpečnostní politiky Aliance.
Přestože se Severoatlantické rada schází obvykle alespoň jednou za
týden, je možno svolat kdykoli podle potřeby okamžité zasedání. Zasedáním
Rady předsedá generální tajemník NATO, nebo, v jeho nepřítomnosti, jeho
první náměstek. Nejdéle působící velvyslanec nebo stálý představitel v NAC
přebírá titul doyena Rady. Jedná se o víceméně formální, ceremoniální funkci,
doyen však může být také povolán ke konkrétnějším předsednickým funkcím,
například ke svolání zasedání a předsednictví v diskusích při výběru nového
generálního tajemníka. Při zasedáních ministrů zahraničních věcí se jeden z
ministrů ujme role čestného předsedy. Tato funkce podléhá každoročnímu
střídání podle anglického abecedního pořadí členských států. Ve stálé Radě je
stanoveno pořadí podle délky působení ve funkci, avšak při zasedáních Rady
na všech úrovních sedí stálí zástupci kolem stolu podle anglického abecedního
pořadí států. Stejný postup je uplatňován v celé struktuře výborů NATO.
Diskutovaná témata a rozhodnutí přijatá na zasedáních Severoatlantické
rady se vztahují ke všem aspektům činnosti organizace a často vycházejí ze
zpráv a doporučení připravených na žádost Rady v podřízených výborech.
Stejně tak může navrhovat témata kterýkoli z národních zástupců nebo
generální tajemník. Stálí zástupci jednají podle pokynů ze své vlasti: informují
své kolegy u kulatého stolu a vysvětlují názory a politická rozhodnutí svých
vlád. Zároveň v obráceném směru podávají úřadům svého státu zprávy o
názorech a stanoviscích jiných vlád, informují je o novém vývoji a průběžně jim
zprostředkovávají hledání konsenzu v důležitých otázkách nebo v bodech, kde
se národní stanoviska liší.
Rozhodnutí jsou činěna na základě jednomyslného a společného
souhlasu. V Severoatlantické radě se ani nehlasuje, ani se nerozhoduje
většinově. Každý stát zastoupený v Radě nebo v kterémkoli podřízeném
výboru si ponechává plnou svrchovanost a odpovědnost za vlastní rozhodnutí.
Práci Severoatlantické rady připravují podřízené výbory odpovědné za
jednotlivé oblasti politiky. Velká část této práce připadá Vyššímu politickému
výboru (Senior Political Committee – SPC), sestávajícímu z náměstků stálých
představitelů, někdy podle potřeby rozšířenému o národní odborníky na
příslušné téma. V takových případech je výbor označován jako (Senior Political
Committee Representatives – SPC(R)). Vyšší politický výbor má konkrétní
odpovědnost za přípravu většiny prohlášení a komuniké vydávaných Radou a
schází se před zasedáními ministrů, aby připravil tyto texty ke schválení
Radou. Další aspekty politické práce mohou být svěřeny pravidelnému
Politickému výboru (Political Committee – PC), jenž je složen z politických
poradců nebo poradců národních delegací.
148
Schází-li se Severoatlantické rada na úrovni ministrů obrany nebo
projednává-li záležitosti obrany či otázky související s obrannou strategií, je
možno angažovat jako hlavní poradní orgán některý z dalších výborů na vyšší
úrovni, jako například Výkonnou pracovní skupinu (Executive Working Group –
EWG). Má-li NAC na programu finanční otázky, bude za přípravu práce Rady
odpovídat, podle kompetence, buď Vyšší komise pro zdroje (Senior Ressource
Board – SRB), nebo Výbor pro civilní rozpočet (Civil Budget Committee –
CBC), nebo Výbor pro vojenský rozpočet (Military Budget Committee – MBC),
nebo Výbor pro infrastrukturu (Infrastructure Committee – IC). V závislosti na
náplni programu zasedání je příslušný výbor hlavním organizátorem zejména
obsahové přípravy zasedání Rady a sledování aplikace rozhodnutí.
Činnost sekretariátu Severoatlantické rady je zajišťována příslušnými
odděleními a sekcemi Mezinárodního sekretariátu NATO, zejména Výkonným
sekretariátem, který má funkci koordinačního orgánu, zajišťujícího plnění úkolů
uložených Radou, záznam a rozšiřování jejích rozhodnutí. Výkonný tajemník je
zároveň tajemníkem Severoatlantické rady.
Výbor pro obranné plánování
Výbor pro obranné plánování (Defence Planning Committee – DPC)
zpravidla sestává ze stálých zástupců, nejméně dvakrát do roka se však
schází na úrovni ministrů obrany a projednává většinu záležitostí obrany a
témat souvisejících s plánováním kolektivní obrany. Na tomto fóru jsou
zastoupeny všechny členské státy s výjimkou Francie. Výbor pro obranné
plánování usměrňuje vojenské orgány NATO a v rámci své odpovědnosti má
stejné funkce a atributy, i stejnou pravomoc, jako Severoatlantické rada v rámci
její kompetence.
Práci Výboru pro obranné plánování připravuje několik podřízených
výborů s konkrétními úkoly, zejména pak Výbor pro hodnocení otázek obrany
(Defence Review Committee – DRC), který v NATO dohlíží na proces
plánování ozbrojených sil a přezkoumává další věci související s integrovanou
vojenskou strukturou. Tak jako NAC, i Výbor pro obranné plánování zadává
přípravné a následné práce ke svým rozhodnutím vyššímu výboru s příslušnou
konkrétní odpovědností.
Skupina pro jaderné plánování
Ministři obrany členských států, které se účastní práce ve Výboru pro
obranné plánování, se pravidelně scházejí na zasedáních Skupiny pro jaderné
plánování (Nuclear Planning Group – NPG), kde projednávají konkrétní
politické otázky související s jadernými silami. Tyto diskuse zahrnují široký
149
okruh otázek jaderné politiky týkající se bezpečnosti, zajištění a životnosti
jaderných zbraní, komunikačních a informačních systémů, problematiky
rozmísťování jaderných zbraní, a dalších podrobnějších námětů společného
zájmu, jako jsou například kontrola a šíření jaderných zbraní. V nukleární
politice Aliance jsou, v souladu s vývojem světové situace, prováděny určité
změny nebo úpravy, jakož i aktualizace a adaptace procesů plánování a
konzultací.
Práci Skupiny pro jaderné plánování připravuje štábní skupina NPG,
sestávající z členů národních delegací států, které se účastní NPG. Štábní
skupina vykonává dílčí úkoly v zastoupení stálých zástupců v NPG. Schází se
pravidelně jednou týdně a v případě potřeby i mimo stanovené termíny.
Skupina pro jaderné plánování na vysoké úrovni (NPG High Level Group –
HLG) byla založena jako vrchní poradní sbor NPG pro jadernou politiku a
plánování. V letech 1998-1999, navíc k již svěřeným úkolům, HLG převzala
úkoly a povinnosti Hlavní skupiny pro ochranu zbraní (Senior Level Weapons
Protection Group – SLWPG), která byla pověřena dozorem nad záležitostmi
bezpečnosti, zajištění a životnosti jaderných zbraní. Předsedou HLG je
zástupce Spojených statů amerických a skupina je složena z politických
představitelů a expertů členských států NATO. Delegáti se scházejí několikrát
do roka za účelem diskuse o otázkách ve vztahu k nukleární politice, plánování
a stavu jaderných sil NATO, a rovněž o otázkách souvisejících se záležitostmi
bezpečnosti, zajištění a životnosti jaderných zbraní.
POLITICKÝ KONSENZUS A SPOLEČNÉ ROZHODOVÁNÍ
Tvorba a realizace politiky nezávislých suverénních států uvnitř Aliance
spočívá na plné vzájemné informovanosti všech členů o jejich celkové politice,
záměrech a o úvahách, které k nim vedou. To si žádá pravidelné politické
konzultace, kdykoli je to možné během koncepční fáze rokování před přijetím
národních rozhodnutí.
Politické konzultace v NATO začaly formou systematické praxe, když se v
září 1949 poprvé sešla Severoatlantická rada, krátce po vstupu
Severoatlantické smlouvy v platnost. Od té doby byly konzultace posíleny a
přizpůsobeny novému vývoji. Hlavním fórem pro politické konzultace zůstává
Rada. Její zasedání probíhají s minimem formalit a její diskuse jsou otevřené
a přímé. Generální tajemník z titulu svého předsednictví sehrává zásadní
úlohu při jejich jednáních a působí jako její hlavní představitel a mluvčí jak ve
styku s jednotlivými vládami, tak ve styku s veřejností.
Konzultace probíhají pravidelně také na ostatních fórech, jež všechna
odvozují svoji pravomoc od Rady: v Politickém výboru na vyšších a ostatních
150
úrovních, Plánovací koordinační skupině (Policy Coordination Group – PCG),
regionálních skupinách expertů, politických pracovních skupinách ad hoc (Ad
Hoc Political Working Group – AHPWG), Poradní skupině pro atlantickou
politiku (Atlantic Policy Advisory Group – APAG), a dalších specializovaných
výborech. Všechny složky sehrávají vlastní přímou roli zprostředkovatelů
politických konzultací mezi členskými vládami. Tak jako Radě, i jim pomáhá
Mezinárodní sekretariát odpovědný generálnímu tajemníkovi NATO a
Mezinárodní vojenský štáb (International Military Staff – IMS) odpovědný
svému řediteli a jeho prostřednictvím odpovědný za zabezpečení činností
Vojenského výboru (MC).
Politické konzultace mezi členy Aliance se neomezují na události, k nimž
dojde na smluvním území NATO. Ve stále větší míře události, k nimž dochází
mimo smluvní území, svými důsledky ovlivňují Alianci, a proto jsou na
programu Rady a výborů jí podřízených. Poradní mechanismus NATO je vždy
k dispozici a v takových situacích jej členské státy široce využívají, ačkoli se
události nemusí přímo týkat samotné Aliance. Společnými konzultacemi jsou
státy schopny včas identifikovat místa, kde bude případně třeba v zájmu
bezpečnosti a stability jednat.
Potřeba konzultací se také neomezuje pouze na politická témata.
Konzultace probíhají v širokém spektru i v mnoha jiných oblastech. Proces je
nepřetržitý a probíhá jak neformálně, tak i formálně, s minimálním zdržením či
nepohodlím díky vzájemné blízkosti všech národních delegací NATO na území
v Hlavního štábu. V případě nutnosti je takto možno se ihned dát do intenzivní
práce na věcech zvláštního významu nebo naléhavosti za plné účasti zástupců
zúčastněných vlád.
Konzultace v Alianci mají řadu forem. Na nejzákladnější úrovni jde o
prostou výměnu informací a názorů. Na další úrovni jde o sdělení akcí nebo
rozhodnutí, jež vlády již přijaly nebo případně vbrzku přijmou, a jež se přímo či
nepřímo dotýkají zájmů jejich spojenců. Může se také jednat o předběžné
upozornění na akce či rozhodnutí, jež vlády hodlají přijmout v budoucnosti, aby
tak ostatní měli možnost je schválit nebo se k nim vyjádřit. Může se také jednat
o diskusi s cílem dosáhnout konsenzu v politice, jež má být přijata nebo v
různých akcích, jež mají současně proběhnout. A konečně má za účel umožnit
členským státům dosáhnout vzájemně přijatelných dohod o kolektivních
rozhodnutích nebo akci Aliance jako celku.
Pravidelné konzultace o politických otázkách jsou rovněž vedeny s
partnerskými státy v kontextu Rady euroatlantického partnerství (EAPC), jakož
i s Ruskou federací, hlavně na půdě Stálé společné rady NATO-Rusko (PJC),
s Ukrajinou na půdě Komise NATO-Ukrajina (NUC) a s účastníky
Středomořského dialogu NATO na půdě Skupiny pro středomořskou
spolupráci (MCG). Zásady, jimiž se řídí konzultace na těchto fórech, jsou
151
modelovány podle těch, které už dlouho tvoří základ konzultací uvnitř vlastní
Aliance a jsou uplatňovány se stejnou otevřeností a ve stejném duchu
spolupráce. Úloha každé z těchto institucí je podrobněji popsána v jiných
kapitolách. Konečně existují také ustanovení o konzultacích NATO s kterýmkoli
aktivním účastníkem Partnerství pro mír, pokud tento partner pociťuje přímou
hrozbu své územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnosti.
Tím, že proces společného rozhodování závisí na konsenzu a společném
schválení, zaručují členové Aliance uplatnění individuální zkušenosti a postoje
každé země, a přitom mohou zároveň využívat mechanismus a postupy, jež jim
dovolují rychle a rozhodně jednat společně, pokud to od nich okolnosti
vyžadují. Praxe výměny informací a každodenních společných konzultací
zaručuje, že se vlády mohou v případě potřeby v krátké době sejít, často již se
vzájemnou znalostí svých problémů, aby se dohodly na společné politice.
Pokud je třeba, bude vyvinuta snaha smířit vzájemné rozdíly, aby společné
akce byly podpořeny plnou silou rozhodnutí, pod něž se podepsaly všechny
členské vlády. Po přijetí představují taková rozhodnutí společnou vůli všech
zúčastněných států je dokonale uskutečnit. Rozhodnutí, jež mohou být
politicky obtížná, nebo mohou narážet na soupeření o prostředky tak získávají
na síle a věrohodnosti.
Všechny členské státy NATO se na politické úrovni zúčastňují konzultací
uvnitř Aliance a stejnou měrou se hlásí k plnému znění Severoatlantické
smlouvy, což platí zvláště pro vzájemný závazek zakotvený v jejím článku 5,
který symbolizuje nedělitelnost jejich bezpečnosti především tím, že útok na
jednoho člena nebo několik členů Aliance bude považován za útok na všechny
členské státy.
Způsob vývoje Aliance nicméně umožňuje brát ohled na různost nároků a
zásad členských států v jejich postoji uvnitř Aliance. Tato pružnost se projevuje
několika různými způsoby. V některých případech mohou být rozdíly spíše
procedurální a potom je jim bez obtíží vyhověno. Island například nemá
armádu a je proto na vojenských fórech NATO, chce-li se jich zúčastnit,
zastupován civilistou. V jiných případech mohou být rozdíly spíše věcné.
Francie, zakládající člen Aliance z roku 1949, opustila v roce 1966
integrovanou vojenskou strukturu Aliance a přitom si ponechala plné členství v
jejích politických strukturách. Španělsko se připojilo k Alianci v roce 1982, v
souladu s národním referendem konaným v roce 1986 však zůstalo stranou
integrované vojenské struktury NATO.
Na madridském summitu v roce 1997 ohlásilo Španělsko svou
připravenost plně se zapojit do vznikající nové struktury velení Aliance, jakmile
bude dohodnuta. V prosinci 1997 bylo dosaženo dohody o nové struktuře
velení jako celku, zejména o typu, počtu a umístění vojenských štábů. Ve
svých výročních komuniké uvítali ministři zahraničí a obrany států NATO
152
prohlášení Španělska, že se zapojí do nové vojenské struktury i do nové
struktury velení, jež byla právě schválena.
Rozdíly mezi členskými státy NATO mohou také přetrvávat jako důsledek
jejich geografické, politické, vojenské či ústavní situace. Například účast
Norska a Dánska ve vojenských dislokacích NATO musí vyhovovat národní
legislativě, jež nedovoluje umístění jaderných zbraní nebo cizích vojsk na jejich
státním území v době míru. V jiném kontextu se vojenské úpravy organizované
regionálně mohou týkat pouze vojsk států přímo zúčastněných nebo
vybavených pro působení na konkrétním území, kde činnost proběhne. To se
například týká národních kontingentů vojsk v mobilních silách velitelství
spojeneckých sil v Evropě a stálých námořních silách NATO.
ŘÍZENÍ KRIZOVÝCH SITUACÍ
Důležitost přikládaná členskými státy NATO řízení krizových situací
(krizovému managementu) vychází ze Strategické koncepce, publikované v
roce 1999, která vytyčuje řízení krizových situací jako jeden z elementárních
bezpečnostních úkolů Aliance. Strategické koncepce dále uvádí, že NATO, v
zájmu posílení bezpečnosti a stability euroatlantického pásma, je připraven,
případ od případu a na základě souhlasu, v souladu s článkem 7
Severoatlantické smlouvy, přispívat k účinné prevenci před konflikty a aktivně
se angažovat v řízení krizových situací a operacích v rámci reakce na krizové
situace. Nedílnou součástí přístupu Aliance k problematice zachování míru a
posílení euroatlantické bezpečnosti a stability je udržování celkové
způsobilosti pro úspěšné řízení krizovych situací.
Strategie řízení krizových situací Aliance byla od konce studené války
přizpůsobena se zřetelem na radikálně rozdílnou povahu nebezpečí, kterým je
nyní vystavena. Tato strategie se zakládá na třech vzájemně se posilujících
faktorech: dialogu, spolupráci s ostatními státy a udržování schopností
kolektivní obrany NATO. Účelem všech těchto činitelů je zajistit, aby krize
ovlivňující euroatlantickou bezpečnost mohly být odvráceny nebo mírově
vyřešeny.
Konzultace mezi členskými státy NATO hraje ve zvládání krizí zásadní
úlohu a zvláštního významu nabývá v dobách napětí nebo krize. Za takových
okolností rychlé rozhodování, založené na konsenzu o potřebných politických,
vojenských a civilně-ochranných opatřeních závisí na okamžitých a
průběžných konzultacích mezi členskými státy. Hlavní fóra NATO pro intenzivní
konzultace, nezbytné v tomto kontextu, jsou Severoatlantická rada a Výbor pro
obranné plánování, podporované Plánovací koordinační skupina, Politický
153
výbor, Vojenský výbor a Vyšší výbor pro plánování civilní ochrany. Podle
potřeby lze využít i další výbory NATO.
Používané praktiky a postupy tvoří mechanismus Aliance pro řízení
krizových situací. Vybavení, včetně komunikační techniky, pro podporu tohoto
procesu poskytuje Situační středisko NATO, které je v provozu 24 hodin nonstop denně. V součinnosti s národními centry a strategickými veliteli NATO se
konají pravidelná cvičení v rámci testování a zdokonalování postupů v
krizovém managementu. Pokyny, metody, prostředky v oblasti krizového
managementu, jakož i přípravu, řízení a průběh cvičení koordinuje Výbor Rady
NATO pro operace a cvičení (Council Operations and Excercise Committee –
COEC), který rovněž koordinuje činnosti řízení krizových situací s partnerskými
státy.
Vzhledem k tomu, že v této oblasti mohou významně přispět i partnerské
státy, krizový management je rovněž jednou z dohodnutých oblastí v
pracovním plánu globálního programu Partnerství pro mír, a proto je zařazen
do individuálních programů Partnerství. Činnost zahrnuje stručné výměny
informací a konzultace, přednášky expertů, školení v řízení krizových situací,
účast partnerů na každoročním všespojeneckém cvičení NATO v krizovém
managementu a poskytování všeobecné dokumentace pro partnery. Řízení
krizových situací je rovněž považováno za jednu z oblastí pro konzultace a
spolupráci v rámci Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a
bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací a v rámci Charty zvláštního
partnerství mezi NATO a Ukrajinou (viz Kapitola 3). Krizový management tvoří
také součást debat v rámci Středomořského dialogu.
ROZSAH OBRANY
V současném politickém a strategickém prostředí v Evropě závisí úspěch
Aliance v její snaze ochránit mír a zabránit válce více než kdy předtím na
účinnosti preventivní diplomacie a na úspěšném řízení krizových situací
ohrožujících bezpečnost. Na významu samozřejmě nabývají politické,
hospodářské, sociální a ekologické faktory bezpečnosti a stability.
Rozsah obrany Aliance však nicméně zůstává nepostradatelný a přispívá
k udržení stability v Evropě i k řízení krizových situací. Reorganizace sil Aliance
po skončení studené války nyní umožňuje NATO reagovat na daleko širší
rejstřík možných alternativ. Udržování náležité vojenské způsobilosti a
kolektivní akceschopnosti však zůstávají hlavními úkoly bezpečnostní strategie
Aliance. Tato vojenská způsobilost, v kombinaci s politickou solidaritou, je
určena ke zmaření jakýchkoliv pokusů o nátlak nebo zastrašování Aliance, a k
ujištění, že každá vojenská agrese namířená proti Alianci je odsouzena
154
předem k nezdaru. Aliance tak zaručuje bezpečnost a teritoriální integritu
svých členských států, a chrání celou Evropu před následky jakékoliv hrozby.
Rámec procesu obranného plánování NATO spočívá na následujících
principech, které jsou základem kolektivní bezpečnosti: politická solidarita mezi
členskými zeměmi, rozvíjení spolupráce a pevných vzájemných svazků na
všech úsecích společných a národních zájmů, sdílení závazků a povinností,
uznání vzájemné odpovědnosti, a společná vůle udržovat adekvátní ozbrojené
síly pro podporu strategie a politiky Aliance.
Při stanovení velikosti a charakteru svého příspěvku ke kolektivní obraně
si členské státy NATO podržují plnou svrchovanost a volnost jednání. Povaha
obranné struktury NATO nicméně vyžaduje, aby členské státy při svém
individuálním rozhodování vzaly v úvahu celkové potřeby Aliance. Proto se řídí
dohodnutými postupy plánování obrany, jež skýtají metodiku a mechanismus
pro stanovení sil potřebných pro realizaci politiky Aliance, koordinaci plánů
národní obrany a stanovení cílů plánování sil, jež jsou v zájmu Aliance jako
celku1. Proces plánování bere do úvahy množství faktorů jako například změnu
politické situace, hodnocení poskytnutá vojenskými veliteli NATO, od nichž je
požadováno plnění určitých úkolů, technický vývoj, význam spravedlivého
rozdělení úloh, rizik a povinností v rámci Aliance, a také hospodářské a
finanční možnosti každé země. Celý proces tedy zaručuje společné zvážení
všech významných prvků, aby mohly být co nejlépe využity společné národní
prostředky vyčleněné na obranu.
Těsná koordinace mezi mezinárodním civilním a vojenským personálem,
vojenskými orgány NATO a vládami států NATO je udržována každoroční
výměnou informací o národních plánech. Tato výměna informací umožňuje
porovnání záměrů jednotlivých států s celkovými požadavky NATO a v případě
potřeby jejich přehodnocení ve světle nových ministerských politických
směrnic, požadavků na modernizaci a povinností samotných ozbrojených sil.
Všechny tyto aspekty jsou nepřetržitě kontrolovány a zhodnoceny v každé fázi
cyklu plánování obrany.
Jako součást přizpůsobení Aliance byla provedena revize jejího procesu
plánování obrany. Závěry revize potvrdili ministři zahraničních věcí v červnu
1997. Dnes je zaveden jednotný, soudržný a zjednodušený proces, který
zajistí, že NATO bude dále rozvíjet svoji sílu a schopnosti, potřebné ke splnění
celého spektra úkolů Aliance. Jedná se o podporu operací, jež případně
povede Evropská unie v rámci evropské bezpečnostní a obranné identity. V
tomtéž kontextu umožňuje proces v rámci Aliance poskytnout podporu všem
evropským spojencům při jejich plánování účasti v operacích pod vedením EU.
1
Francie se nepodílí na plánování ozbrojených sil.
155
Od roku 1991 byla výchozím bodem pro plánování obrany Strategická
koncepce Aliance, která obecně stanoví cíle Aliance a prostředky k jejich
dosažení. Původní Strategická koncepce byla nahrazena novou Strategickou
koncepcí, přijatou nejvyššími státními představiteli členských států NATO na
summitu ve Washingtonu v roce 1999. Ministři obrany členských států
vydávají každé dva roky podrobné instrukce o této Strategické koncepci pod
názvem “Ministerská směrnice”. Tato směrnice je vodítkem pro všeobecné
plánování obrany a zejména pro plánování ozbrojených sil. Zabývá se
politickými, hospodářskými, technickými a vojenskými faktory, jež by mohly
ovlivnit vývoj sil a schopností spojenců, a vytyčuje priority a problémové
oblasti, které by měly inspirovat nejdříve vojenské orgány NATO za účelem
stanovení cílů na úseku ozbrojených sil, a poté jednotlivé členské státy v
rámci vlastního armádního plánování. Směrnice se zabývá plánováním
ozbrojených sil a schopností potřebných pro kolektivní obranu i pro
mimořádné situace, mimo ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy2. V
případě potřeby směrnice skýtá rovněž vodítko pro spolupráci s jinými
organizacemi, a v důsledku přehodnocení procesu obranného plánování z
roku 1997 obsahuje také zvláštní oddíl politických směrnic vypracovaný
Západeoevropskou unií (WEU), kde je definován pravděpodobný rozsah
operací pod evropským vedením.
Na základě ministerské směrnice jsou zpracovávány specifické
plánované cíle ozbrojených sil všech členských států. Tyto cíle, známé
jako “cíle ozbrojených sil”, jsou obvykle stanoveny na šestileté období, v
některých případech však hledí ještě dále do budoucnosti. Stejně jako
směrnice vydávaná ministry obrany jsou tyto cíle každé dva roky
aktualizovány.
Obranné plánování Aliance je každý rok přehodnoceno a ministři obrany
vydávají směrnici “Roční hodnocení obrany”. V odpovědi na každoroční
Dotazník obranného plánování (Defence Planning Questionnaire – DPQ) vlády
členských států připraví a předloží své plány ozbrojených sil a obranných
výdajů na pětileté období, které hodnocení zahrnuje. Roční hodnocení obrany
má za úkol zhodnotit příspěvek členských států ke společné obranně podle
jejich individuálních možností a omezení, a v souvislosti s cíly, které byly
určeny jejich ozbrojeným silám. Hodnocení vyústí v sestavení společného
Plánu ozbrojených sil NATO, který je základem obranného plánování NATO na
pětileté období.
2
156
Ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy se týká především odrazování od použití síly proti
členům Aliance a stanovuje zásadu, že útok na jednoho z nich bude považován za útok na všechny
členské státy. Akce Aliance, které nejsou obsaženy v ustanovení článku 5 se souhrnně nazývají
“Operace mimo ustanovení článku 5”.
Národní odpovědi na Dotazník obranného plánování hodnotí zároveň
Mezinárodní sekretariát (International Staff – IS) a vojenské orgány NATO.
Mezinárodní sekretariát připravuje návrh tzv. “národních kapitol” pro jednotlivé
země. V nich jsou podrobně uvedeny všechny nevyřešené rozdíly mezi cíli
ozbrojených sil NATO a národními plány včetně rozsahu, v jakém národní
plány souhlasí s požadavky na operace pod vedením EU. Národní kapitoly
uvádějí, zda státy splnily nebo předpokládají splnění závazků v oblasti
ozbrojených sil přijatých na příslušný rok. Jsou zde předložena vysvětlení
veškerých nedostatků, a úsilí jednotlivých států je posuzováno v závislosti na
možnostech a omezeních daného státu. Návrh národních kapitol je doplněn o
hodnocení hlavních velitelů NATO, jež se zaměřují na způsobilost ozbrojených
sil ve vztahu k jejich operačním potřebám a úkolům.
Osnovy národních kapitol jsou posuzovány v “multilaterálních
průzkumech”. Obsahují posouzení rozsahu, v jakém státy splnily závazky v
oblasti ozbrojených sil přijaté pro daný rok. Jsou zaměřeny především na
porovnání možných rozdílů mezi národními plány a cíly ozbrojených sil nebo
plány NATO. Jejich záměrem je rovněž zhodnotit do jaké míry plány
jednotlivých spojenců mohou podpořit požadavky operací pod vedením EU a
přispět ke koordinaci obranného plánování každého spojence.
S ohledem na tyto “národní kapitoly” a na hodnocení Vojenského výboru
je tzv. Všeobecná zpráva předložena Výboru pro plánování obrany. Tento
Výbor doporučí ministrům obrany ke schválení pětiletý plán ozbrojených sil
NATO a podrobí rozboru celkovou bilanci, proveditelnost a přijatelnost tohoto
plánu. Plán obsahuje také oddíly týkající se plnění národních závazků na
úseku ozbrojených sil v daném roce a hodnocení plnění globálních cílů a
specifických direktiv uvedených v ministerské směrnici, včetně pokynů
týkajících se operací pod vedením EU. Jako součást konzultací v Alianci jsou
rovněž nezbytné zvláštní konzultace se spojenci, tzv. “konzultace mimo
cyklus”, za předpokladu, že určitý stát uvažuje o podstatných modifikacích
svých závazků a plánů schválených ministry členských států v rámci procesu
obranného hodnocení a cílů ozbrojených sil. Podobná situace může nastat v
případě, kdy časový rozvrh usnesení na národní úrovni zabrání posouzení
těchto změn v příštím hodnocení obrany.
JADERNÁ POLITIKA
Změny v jaderné strategii a ve vojenském postoji NATO jsou konkrétní
ilustrací mnoha pozitivních kroků, jež Aliance učinila za účelem adaptace na
nové bezpečnostní prostředí. Díky podstatnému zlepšení celkové situace od
konce studené války, Aliance mohla radikálně snížit svoji závislost na
157
jaderných zbraních. Její strategie nyní spočívá v zabránění válce, a není již
dominována možnou eskalací za použití jaderných zbraní.
Jaderné síly NATO přispívají k míru a stabilitě v Evropě tím, že zvýrazňují
iracionalitu velké války v euroatlantickém regionu. Činí rizika agrese proti
členským státům NATO nevypočitatelnými a nepřijatelnými takovým
způsobem, jakým by to samotné konvenční síly nedokázaly. Vytvářejí také
nejistotu pro kterýkoli stát, jenž by mohl uvažovat o získání politických nebo
vojenských výhod hrozbou nebo použitím nukleárních, biologických nebo
chemických zbraní (Nuclear, Biological and Chemical Weapons – NBC)3 proti
Alianci. Podporou evropské stability, napomáháním k odrazování od hrozeb
použití zbraní hromadného ničení a od jejich použití slouží jaderný postoj
NATO nejen zájmům spojenců, ale také partnerských zemí a Evropy jako
celku.
Menší míra závislosti na jaderné síle se projevila ve velkém snížení právě
těchto zbraní. V roce 1991 se NATO rozhodlo snížit počet zbraní, jež byly
udržovány pro jeho substrategické4 síly v Evropě, o 85 procent ve srovnání se
stavy během studené války. Navíc, k redukci substrategických sil byly rovněž
sníženy stavy strategických sil v rámci NATO.
Jediné pozemní jaderné zbraně, jež NATO v Evropě udržuje, jsou pumy
pro letouny-nosiče s dvojím použitím. Počty těchto zbraní byly rovněž drasticky
sníženy a navíc jsou uloženy na menším počtu míst ve vysoce bezpečných
podmínkách. Stupeň pohotovosti příslušných letounů s dvojím použitím je
postupně také snižován a větší důraz je kladen na jejich konvenční funkce.
Žádné jaderné zbraně NATO již nejsou namířeny na některou určitou zemi.
Spojenci usoudili, že požadavky Aliance je možno v dohledné budoucnosti
splnit tímto “substrategickým” vojenským postojem. NATO rovněž oznámilo, že
rozšíření Aliance nebude vyžadovat změnu současné jaderné koncepce. Země
NATO nemají žádný úmysl, plán nebo důvod rozmístit jaderné zbraně na
území nových členů, ani žádnou potřebu měnit některý aspekt jaderného
postoje nebo jaderné politiky Aliance, a nepředpokládají ani žádnou takovou
potřebu v budoucnosti.
3
Termíny jaderné, biologické a chemické zbraně (Nuclear, Biological and Chemical weapons - NBC)
a zbraně hromadného ničení (Weapons of Mass Destruction - WMD) mají stejný význam a jsou
vzájemně zaměnitelné.
4
Pojmy “strategický” a “substrategický” mají v různých zemích poněkud odlišný význam. Strategické
jaderné zbraně jsou obvykle definovány jako zbraně “mezikontinentálního” dosahu (přes 5 500 km),
v některých souvislostech však mohou zahrnovat také balistické střely nižšího středního doletu.
Termín “substrategické” jaderné zbraně se používá v písemnostech NATO od roku 1989 pro
označení jaderných zbraní středního a krátkého dosahu; dnes se používá pro označení především
řízených střel určených pro letouny-nosiče NATO s dvojím použitím, a malému počtu nukleárních
hlavic britských Tridentů používaných v nové substragické funkci (ostatní substrategické jaderné
zbraně byly z Evropy staženy).
158
Kolektivní bezpečnost, zajišťovaná nukleárním postojem NATO, je sdílena
všemi členy Aliance a dává jistotu každému členskému státu, který by se jinak
mohl cítit ohrožený a zranitelný. Přítomnost amerických nukleárních sil,
umístěných v Evropě a přidělených k NATO, skýtá zásadní politickou a
vojenskou vazbu mezi evropskými a severoamerickými členy Aliance. Účast
nejaderných států na nukleární koncepci Aliance zároveň prokazuje
spojeneckou solidaritu, společné odhodlání členských států udržovat
bezpečnost a vzájemné sdílení těžkostí a nebezpečí.
Členské státy se rovněž dělí o politický dohled nad nukleární koncepcí
NATO. Skupina pro jaderné plánování Aliance skýtá fórum, na němž se ministři
obrany jaderných i nejaderných členských států podílejí na rozvoji nukleární
strategie Aliance a na rozhodování týkající se nukleárního postoje NATO.
Další informace o úloze nukleárních sil NATO v novém bezpečnostním
prostředí a o snižování nukleárních zbraní jsou uvedeny v Kapitole 2.
EKONOMIKA
Základem ekonomické spolupráce uvnitř Aliance je ustanovení článku 2
Severoatlantické smlouvy stanovící, že členské státy Aliance “budou usilovat o
odstranění konfliktů v mezinárodní ekonomické politice a budou podporovat
ekonomickou spolupráci mezi všemi státy”. Ekonomický výbor NATO, jenž byl
ustaven na podporu spolupráce v této oblasti, je jediným fórem Aliance, jež se
výhradně zabývá konzultacemi o prvcích ekonomického vývoje s přímým
dopadem na bezpečnostní politiku. Analýzy a společná hodnocení
ekonomického vývoje s bezpečnostními souvislostmi jsou klíčovými prvky v
koordinaci obranného plánování Aliance. Obsahem jsou například srovnání
vojenských výdajů, vývoj zbrojního průmyslu, disponibilita prostředků pro
realizaci plánů obrany a zajištění rentability v resortu obrany národního
hospodářství.
Ekonomická spolupráce v Alianci je založena na předpokladu, že politická
spolupráce a ekonomický konflikt jsou neslučitelné. Všichni členové musí proto
být skutečně odhodláni spolupracovat v ekonomické, právě tak jako politické
oblasti, a být připraveni radit se o společných problémech na základě vědomí
společných zájmů.
Členské státy přiznávají, že v mnoha ohledech jsou cíle a principy
ustanovení článku 2 Severoatlantické smlouvy sledovány a realizovány také
jinými organizacemi a mezinárodními instancemi zaměřenými na ekonomickou
spolupráci. NATO se proto vyhýbá duplikaci činnosti v jiném místě, upevňuje
však spolupráci mezi svými členy, kdekoliv jde o ekonomické otázky zvláštního
významu pro Alianci. Především jde o otázky s bezpečnostními či obrannými
159
souvislostmi. Aliance proto působí jako fórum, na němž je možno zkoumat
různé, vzájemně svázané, aspekty politických, vojenských a ekonomických
otázek. Skýtá také prostředek pro zahájení konkrétních kroků v ekonomické
oblasti na ochranu společných zájmů Aliance.
V kontextu obecných bezpečnostních zájmů Aliance a v souladu s
vývojem jejich priorit je nutno se zabývat širokým rejstříkem ekonomických
otázek. Patří k nim studium obranných výdajů a rozpočtových trendů,
restrukturalizace zbrojního průmyslu, trendy zaměstnanosti ve zbrojním
průmyslu, předpoklady obranných výdajů, jejich únosnost a důsledky pro
velikost a strukturu ozbrojených sil.
V souladu s přijatými plány práce se činnosti spadající do ekonomické
sféry spolupráce NATO s partnerskými státy zaměřovaly na bezpečnostní
aspekty ekonomického vývoje, včetně obranných rozpočtů a obranných výdajů
a jejich vztahu k ekonomice a restrukturalizaci zbrojního průmyslu.
Ekonomické otázky obrany mají rovněž významné místo v akčním plánu Rady
euroatlantického partnerství na léta 2000-2002. Akční plán se konkrétně
zaměřuje na tato témata:
•
management zdrojů v nákladech na obranu;
•
transparentnost v obranném plánování a rozpočtu;
•
přechod z povinné vojenské služby na profesionální armádu;
•
management bývalých armádních objektů;
•
restrukturace zbrojního průmyslu včetně privatizace;
•
regionální záležitosti.
V otázkách obranného rozpočtu již proběhl plodný dialog mezi spojenci a
partnerskými státy na důležitá témata, jakými jsou např. složení obranného
rozpočtu, analýza nákladů a zisků při snižování objemu národní obrany,
plánování a řízení programů národní obrany, legislativní dohled nad obrannými
rozpočty, ekonomické aspekty volby mezi klasickou a profesionální armádou a
úloha soukromého sektoru v obraně.
Ekonomické aspekty obranného rozpočtu a obranných výdajů zůstanou
ústředními náměty spolupráce NATO s partnerskými státy. Tato skutečnost
bude pravděpodobně zvláště důležitá pro snahy v členských zemích NATO
uplatňovat v řízení obranných rozpočtů ekonomická kritéria. Několik příkladů
oblastí, v nichž se nabízí zkušenost členských statů NATO:
•
160
nové zásady řízení, vycházející ze zkušeností v podnikatelském
sektoru, směřující ke zřízení agentur pro obranné záležitosti pověřené
spolehlivým zajišťováním dodávek zboží a služeb v mezích daného
rozpočtu;
•
vstup konkurence do obranných služeb ve formě smluvních dodávek,
tržních testů a vnějšího financování;
•
zdokonalení metod omezování nákladů a přehodnocování priorit v
souvislosti se zmenšováním dostupných zdrojů.
Ekonomická spolupráce je rovněž důležitá v podmínkách restrukturalizace
zbrojního průmyslu. Zejména konverze zbrojního průmyslu představuje jednu
ze specifických oblastí společného zájmu pro konzultace a spolupráci mezi
NATO a Ruskem. Tato oblast je rovněž zajímavým námětem pro konzultace a
spolupráci mezi NATO a Ukrajinou.
Na rozdíl od specializovaných finančních institucí nemá NATO status
nebo prostředky na financování konkrétních programů hospodářské
spolupráce. Aliance se však angažovala na podporu dialogu a výměny
zkušeností s odborníky z partnerských zemí, podílejících se na řízení
restrukturalizace.
Při rozvíjení tohoto typu spolupráce je stále zřejmější, že neexistuje žádný
jednotný model restrukturalizace zbrojního průmyslu. I když existují společné
problémy a úkoly, je v zájmu každé země provádět vlastní specifickou politiku,
odrážející její politické, sociální a ekonomické prostředí. Pro lepší pochopení
tohoto dualismu a pro náležité poučení je kladen zvláštní důraz na analýzu
praktických zkušeností z restrukturalizace obrany. Tato část práce spočívá ve
studiích jednotlivých případů a staví na zkušenostech širokého okruhu
příslušných úřadů, státních správ, managementu soukromých i veřejných
podniků, místních a územních orgánů. Umožňuje také zvážit resortní a
regionální dimenze restrukturalizace obrany.
Spolupráce v této oblasti se bude nadále soustřeďovat na praktické
aspekty restrukturalizace a adaptace zbrojního průmyslu s přihlédnutím k
regionálním rozdílům. Z všebecného hlediska je třeba bedlivě sledovat vývoj
na straně poptávky zbrojního trhu, jakož i reakce na straně nabídky formou
restrukturalizace oboru, a ekonomické důsledky. Zbrojní průmysl navíc ztrácí
svoji jedinečnost a stále více se musí sklánět před tržními silami. Proto je
rovněž nezbytné analyzovat ekonomický dopad privatizace zbrojních podniků.
Bezpečnostní aspekty ekonomického vývoje jsou diskutovány na
každoročním Ekonomickém kolokviu NATO a na dalších seminářích a
pracovních setkáních. Ekonomické kolokvium, jehož se účastní odborníci z
podnikatelských kruhů, vysokých škol, státních správ a mezinárodních
organizací, skýtá rámec pro intenzivní výměnu myšlenek a zkušeností z
ekonomických sfér. Mezi tématy diskutovanými na posledních kolokviích byly
161
sociální a lidské dimenze hospodářského vývoje a reformy v partnerských
zemích, stav těchto reforem, jejich vliv na bezpečnost, jejich možnosti a
omezení, a privatizace v partnerských zemích.5
VEŘEJNÁ INFORMACE
Odpovědnost za vysvětlení národní obranné a bezpečnostní politiky a role
každé členské země v Alianci spočívá na jednotlivých členských vládách. Jaké
metody mají být přijaty a jaké prostředky vyčlenit k informování veřejnosti o
politice a cílech NATO závisí rovněž na rozhodnutí jednotlivých členských
států, a také se od jedné země ke druhé liší. Všechny vlády NATO uznávají jak
demokratické právo svého lidu na informovanost o mezinárodních strukturách,
které jsou základem jeho bezpečnosti, tak i nutnost udržovat ve veřejnosti
pochopení a podporu národní bezpečnostní politiky.
Úlohou Informačního a tiskového úřadu Aliance (NATO Office of
Information and Press) je doplňovat veřejné informační činnosti prováděné v
jednotlivých zemích a poskytovat veškerou požadovanou pomoc, řídit
každodenní styk organizace se sdělovacími prostředky a poskytovat informace
k uspokojení zájmu o Alianci v nečlenských státech. Tento zájem z velké části
vyplývá ze spolupráce a partnerství Aliance s členskými státy Rady
euroatlantického partnerství (EAPC), z dvoustranných vztahů s Ruskem (PJC)
a jejího zvláštního partnerství s Ukrajinou (NUC), jakož i z rozvíjejícího se
Středomořského dialogu.
Navíc zaměření pozornosti světové veřejnosti na situaci v Bosně a
Hercegovině, a v Kosovu vyvolalo odpovídající zvýšení informačních programů
vysvětlujících úlohu NATO při ukončení konfliktu v bývalé Jugoslávii a
vytváření podmínek pro budoucí stabilitu v tomto regionu. Rovněž ostatní
události v Alianci, například realizace programu Partnerství pro mír,
restrukturalizace ozbrojených sil NATO, vnitřní transformace Aliance, posílení
evropské identity v rámci Aliance, jakož i externí transformace NATO, podnítily
rostoucí zájem široké veřejnosti a vyvolaly potřebu reagovat předložením
adekvátních informací.
S otevřením Aliance novým členům a zejména s přistoupením tří nových
členských států získala informační práce další důležitý úkol. V České
republice, Maďarsku a Polsku stojí vlády před nutností neustále vysvětlovat
5
162
Ekonomické fórum v roce 2001 se konalo v Bukurešti a zabývalo se vztahy mezi regionální
ekonomickou kooperací, bezpečností a stabilitou. Obsah jednání celého kolokvia je publikován
každý rok ve formě brožury, kterou lze získat v Informační a tiskové kanceláři NATO (Office of
Information and Press - Distribution Unit). Brožura je rovněž publikována na Internetu
(http://www.nato.int).
své veřejnosti přínos členství v NATO. Ve všech těchto zemích je znalost
NATO, civilně-vojenských vztahů a rozhodovacích postupů v Alianci dosud
omezená a někdy i nepříznivě ovlivněná předcházejícím negativním obrazem,
zakořeněnými koncepcemi a nedostatkem spolehlivých informací. Informační
a tiskový úřad NATO má proto mimořádnou povinnost pomáhat těmto vládám
a reagovat na zájem veřejnosti v těchto zemích všemi svými prostředky. Navíc
ve všech devíti státech, které se účastní Akčního plánu členství (MAP),
schváleného na summitu ve Washingtonu v roce 1999 (viz Kapitola 3), existuje
zvýšená všeobecná pozornost týkající se celkové problematiky bezpečnosti a
Aliance. Informační činnost NATO byla proto přizpůsobena za účelem náležité
široké odpovědi na požadované údaje o Alianci ve všech těchto zemích.
Hlavním záměrem tiskové a informační politiky Aliance je přispívat k
veřejnému povědomí o skutečnostech týkajících se bezpečnosti a vybízet
veřejnost k účasti v zasvěcené a konstruktivní debatě o bezpečnostních
otázkách dne, jakož i o cílech budoucí politiky. Každý plán akcí a pracovní
program realizace cílů hlavních iniciativ zemí NATO v posledních letech
obsahoval také kapitoly zaměřené na informační požadavky při plnění těchto
cílů. To je případ plánu akcí EAPC, který přijali ministři zahraničních věcí států
EAPC, pracovních programů Stálé společné rady NATO-Rusko a Komise
NATO-Ukrajina, jakož i práce předpokládané v kontextu Středomořského
dialogu NATO.
Programy řízené z informačního rozpočtu ústředí Aliance sestávají z
činnosti probíhající v samotném ústředí NATO, akcí navenek pořádaných
Informačním a tiskovým úřadem NATO, činnosti probíhající pod hlavičkou
vládních a nevládních organizací mimo působnost ústředí Aliance, které však
může Informační a tiskový úřad podpořit koncepčně, prakticky nebo finančně,
a posléze z akcí pořádaných jinými organizacemi s přímou či nepřímou pomocí
NATO. Hlavní činnosti v každé z těchto kategorií jsou uvedeny dále.
Kromě samotného NATO sehrávají i některé další organizace a úřady
významnou úlohu při poskytování přístupu k informacím o tématech
souvisejících s Aliancí, rozšiřují písemné materiály, využívají výhod
elektronické komunikace a internet, a odpovídají na dotazy veřejnosti. Seznam
těchto dalších institucí je dlouhý a zahrnuje jak národní, tak mezinárodní
organizace. Z nich je třeba uvést především:
•
informační a tiskové úřady vlád členských států NATO, států EAPC a
partnerských zemí;
•
velvyslanectví členských států NATO, sloužící střídavě jako kontaktní
zastupitelské úřady v hlavních městech partnerských zemí;
•
národní parlamenty a Severoatlantické shromáždění (NATO
Parliamentary Assembly – NPA), mezinárodní parlamentní fórum,
163
jehož posláním je prosazovat na parlamentní úrovni cíle a politiku
Aliance, NAA má sídlo v Bruselu;
•
národní atlantické rady, atlantické výbory a atlantická sdružení v
členských nebo partnerských zemích, založené jako osvětové nadace
pro zlepšení znalostí a pochopení cílů a politiky Aliance;
•
ústavy a nadace vytvořené na národní úrovni v různých zemích
euroatlantického prostoru k prosazování politologického bádání a k
vědeckému obohacení diskusí o bezpečnostních otázkách;
•
informační kanceláře pro veřejnost při hlavních štábech Aliance,
sídlící v různých členských státech;
•
vzdělávací a školící zařízení Aliance, jako například Vojenská škola
NATO v Římě, Škola NATO (SHAPE) v Oberammergau, nezávislé
instituce jako Marshallovo středisko v Oberammergau, a národní
vojenské instituce a akademie;
•
mezinárodní struktury seskupující národní složky svých organizací,
například Sdružení Severoatlantické smlouvy (Atlantic Treaty
Association – ATA) spojující atlantické výbory, rady a sdružení
členských a partnerských zemí, a Mezispojenecká konfederace
záložních důstojníků (Confédération interalliée des officiers de réserve –
CIOR) sdružující organizace záložních důstojníků z celé Aliance. ATA
má malý sekretariát v Paříži a kontaktní adresu v Bruselu. Obdobně
má CIOR styčnou kancelář v ústředí NATO v Bruselu.
Další informace o těchto organizacích jsou uvedeny v Kapitole 16.
Informační a tiskový úřad Aliance je v přímém spojení s Úřadem poradce
pro veřejné informace Mezinárodního vojenského štábu pokud se jedná o
informace z činnosti Vojenského výboru.
Informační a tiskový úřad Aliance řídí malý regionální informační úřad v
Reykjaviku na Islandu. Až na tuto výjimku neexistují regionální informační
úřady NATO v žádném členském státě. Vojenská velitelství patřící k
integrované vojenské struktuře Aliance, dislokovaná na různých místech
Aliance, jakož i řada orgánů a organizací NATO umístěných mimo bruselské
sídlo, představují významnou součást identity Aliance a slouží jako další
kontaktní místa a zdroje informací.
V rámci rozsáhlého programu spolupráce s partnerskými zeměmi, a
zejména v rámci vztahů a spolupráce NATO s Ruskem a s Ukrajinou, podnikla
Severoatlantická rada kroky ke zlepšení přístupu k informacím o Alianci v
těchto zemích. V roce 1995 Aliance schválila jmenování informačního
164
důstojníka do Moskvy, jenž působil na francouzském velvyslanectví, které bylo
v té době kontaktním úřadem NATO v Rusku.
Tento malý informační úřad se v roce 1996 přestěhoval na německé
velvyslanectví, v době, kdy kontaktní úlohu NATO převzalo Německo.
Německo také pověřilo důstojníka z řad své armády plněním úkolů pro NATO
v oblasti informačních kontaktů s ruskými ozbrojenými silami.
V lednu 1998 bylo v prostorách ruského Ústavu pro vědecké informace
společenských věd (INION) otevřeno nezávislé Dokumentační středisko
NATO. S podporou NATO poskytuje středisko přístup k publikacím a
dokumentaci o bezpečnostních otázkách a rovněž vydává bulletin určený
akademickým a jiným zainetersovaným kruhům.
Činnost Informačního úřadu a Dokumentačního střediska byla omezena
během období, kdy Rusko přerušilo spolupráci s NATO v důsledku vojenských
akcí Aliance souvisejícich s konfliktem v Kosovu. Generální tajemník NATO,
lord Robertson, během své návštěvy v Moskvě v únoru roku 2000, dosáhl
dohody, která měla plně obnovit vzájemnou kooperaci v rámci Zakládajícího
aktu NATO – Rusko. V únoru 2001 lord Robertson přicestoval opět do Moskvy
a oficiálně inauguroval Informační úřad NATO situovaný ve středu města.
V roce 1996 bylo otevřeno Informační a dokumentační středisko NATO v
Kyjevě. Toto středisko, obsazované a financované Informačním a tiskovým
úřadem NATO, sídlí v Ukrajinském ústavu mezinárodních vztahů a skýtá
jednak přístup k dokumentaci, jednak propojení na další informační činnosti,
včetně návštěv v NATO a seminářů pod záštitou NATO.
Adresy různých kanceláří a informačních středisek, uvedených v této
kapitole, jsou otištěny na konci této příručky spolu s podrobnostmi o
Integrované datové službě NATO, která poskytuje, v celosvětovém měřítku,
elektronický přístup k informacím o NATO.
Komunikační prostředky používané Informačním a tiskovým úřadem
NATO jak přímo, tak k zabezpečení výše uvedených zastupitelství, staví na
konvenčních ústních a písemných formách poskytování informací a vedení
dialogu. Úřad řídí rozsáhlý program návštěv, který přivede ročně přes 20 000
“tvořitelů veřejného mínění” do politického ústředí Aliance k briefingům a
diskusím s experty z Mezinárodního sekretaritu NATO, Mezinárodního
vojenského štábu NATO a rovněž z jednotlivých národních delegací, o všech
aspektech činnosti a politiky Aliance.
Informační a tiskový úřad vydává řadu publikací, od kompilací oficiálních
textů a deklarací Aliance až po pravidelně vydávané publikace a neperiodické
výtisky, jež mají přispívat k informované a poučné veřejné diskusi o závažných
tématech bezpečnostní politiky.
165
Oficiální texty vydané Aliancí, obvykle ve formě komuniké nebo prohlášení
pro tisk, jsou formálně sjednané dokumenty vyjadřující dohodnutou politickou
orientaci členských států v konkrétních věcech nebo v souhrnu politických
témat, jež jsou v průběhu roku pravidelně přehodnocovány. Představují veřejný
archiv Aliance a umožňují rekonstruovat proces tvorby politických koncepcí a
vývoj rozhodování zpět až k politickým událostem či okolnostem, k nimž se
vztahují. Všechny takové texty jsou zveřejňovány v obou oficiálních jazycích
Aliance a často i v dalších jazycích.
Vedle těchto dokumentů napomáhá Informační a tiskový úřad NATO šířit
prohlášení vydaná generálním tajemníkem NATO, jenž je oficiálním mluvčím
Aliance, a rovněž jiné texty a projevy generálníhio tajemníka a dalších
vysokých představitelů NATO. Tyto dokumenty pomáhají vysvětlovat politické
postupy a metody, a poskytují rovněž náhled na jejich cíle a motivy.
Pod záštitou generálního tajemníka vydává Informační a tiskový úřad
NATO časopis nazvaný “NATO Review” a rovněž celou řadu příruček, brožur,
bulletinů a jiných informačních materiálů, které mohou přispět k veřejné osvětě
a správnému chápání Aliance. Tyto publikace jsou vydávány v obou oficiálních
jazycích, ve všech jazycích užívaných v členských státech NATO, a v mnoha
jazycích partnerských zemí.
Rozšiřování písemných materiálů spočívá stále více na elektronických
médiích. Většina informačních a dokumentačních materiálů NATO pro
veřejnost je rozšiřována integrovanou datovou službou NATO. Podrobnosti
jsou uvedeny ve Zdrojích dalších informací (Dodatek č.2).
NATO má oddělený vědecký program (viz Kapitola 8) se svým vlastním
tiskovým zpravodajem disponujícím vlastní řadou vědeckých publikací, které
vydávají externí specializovaní nakladatelé na základě obchodních smluv.
Mezi útvary Informačního a tiskového úřadu patří Sekce pro styk s
členskými státy NATO, která je složená z národních styčných pracovníků
odpovědných za správu informačních programů směřujících do jejich zemí.
Tyto programy spočívají v organizaci návštěv v NATO, pořádání konferencí a
seminářů na různých místech po celém území Aliance, a v pomoci poslancům,
vědcům, novinářům a jiným profesním skupinám v dané zemi při
zprostředkování získání veřejně přístupných informací. Sekce otevřených a
partnerských vztahů plní obdobnou funkci při šíření informací v mnoha
partnerských státech. Na této činnosti se podílejí rovněž národní styční
pracovníci pro členské státy NATO vystupujíce jako ředitelé programu pro
partnerské státy, ve kterých jejich vlády převzaly funkci styčného orgánu
prostřednictvím jejich velvyslanectví v různých partnerských státech.
Informační programy pro jednotlivé země mohou obsahovat také
udělování koncepční, praktické a omezené finanční podpory pro vhodné
166
publikační činnosti nevládních organizací v členských a partnerských zemích.
Podobná pomoc může být poskytována rovněž vládám partnerských zemí při
přípravě a vydávání publikací zaměřených na informování veřejnosti o
záležitostech souvisejících s NATO.
Na akademické půdě zahrnují informační aktivity NATO rovněž
každoroční udělování stipendia Manfreda Wörnera, pojmenovaného po
zesnulém generálním tajemníkovi NATO, a řady grantů NATO-EAPC pro
vědce z členských i partnerských zemí. Tyto granty, která pomáhají jejich
poživatelům hradit cestovní a studijní výlohy, jsou udíleny každoročně na
základě konkursů na doporučení nezávislé poroty a týkají se oborů a disciplin
obecně souvisejících se všemi oblastmi politických koncepcí NATO a se
současným politickým programem Aliance.
V rámci studijního programu je také periodicky poskytována subvence
mnohonárodním konferencím na významná témata z bezpečnostní
problematiky.
Zájem veřejnosti o politiku NATO a o přístup k příslušným informacím se
projevuje jak přímo, tak prostřednictvím zpravodajského krytí událostí
souvisejících s NATO ve všech sdělovacích prostředcích. Proto je jednou z
hlavních činností Informačního a tiskového úřadu práce s tiskem a asistence,
kterou Tisková služba NATO poskytuje akreditovaným a jiným zpravodajům.
Tiskové briefingy a rozhovory vysokých představitelů Aliance pro
sdělovací prostředky, tématické instruktáže, přístup k fotografickým
materiálům, zvukovým a obrazovým zařízením a služby elektronického
přenosu – to vše je součástí snahy vyhovět potřebám sdělovacích prostředků
celého světa. Velké události v Alianci, jako například zasedání na nejvyšší
úrovni, přilákají do ústředí i více než tisíc novinářů a o všechny je třeba se
postarat. Obdobné zdroje jsou mobilizovány také při velkých událostech mimo
ústředí, například při ministerských zasedáních konaných v zahraničí.
Asistenci novinářům poskytují obě složky Informačního a tiskového úřadu
NATO, přičemž tisková služba se zaměřuje na okamžité a krátkodobé
požadavky, zatímco informační služba zajišťuje přístup k širokému spektru
podkladových informací, z nichž mohou novináři čerpat v delším časovém
horizontu.
Tiskový mluvčí a Tisková služba NATO jsou v každodenním úzkém
kontaktu s Úřadem generálního tajemníka NATO a pomáhají mu v jeho
kontaktech se sdělovacími prostředky. Tisková služba také odpovídá za
zprostředkování kontaktů mezi ostatními vysokými pracovníky a sdělovacími
prostředky, a rovněž za akreditaci novinářů účastnících se tiskových
konferencí NATO. Tisková služba připravuje každodenně přehledy a analýzy
mezinárodního tisku a přehledy agenturního zpravodajství pro potřeby
167
Mezinárodního sekretariátu, diplomatických misí, národních delegací a
styčných pracovníků působících v ústředí. Informační styční pracovníci a
pracovníci Tiskové služby rovněž zpracovávají přehledy národního tisku z
členských a partnerských zemí pro potřeby generálního tajemníka a pomáhají
při přípravě jeho oficiálních návštěv v těchto státech.
Informační a tiskový úřad NATO řídí rovněž knihovnu ústředí NATO, která
slouží pracovníkům národních delegací a mezinárodních týmů ústředí.
168
KAPITOLA 8
PROGRAMY A ČINNOSTI
Spotřební logistika
Hlavní logistické funkce
Spotřební logistika a operace k zabezpečení míru
Organizace výroby a logistiky
Spolupráce, plánování a standardizace ve zbrojení
Komunikační a informační systémy
Civilní a vojenská koordinace řízení leteckého provozu
Protivzdušná obrana
Civilní nouzové plánování
Vědecká spolupráce
Životní prostředí a společnost
PROGRAMY A ČINNOSTI
SPOTŘEBNÍ LOGISTIKA1
Termín “logistika” je užíván k označení různých věcí v různých
souvislostech. I mezi členskými státy NATO jsou rozdíly v použití tohoto
termínu a v tom, které kategorie zabezpečení vojenských operací jsou
považovány za součásti logistiky. Podle definice NATO je logistika “nauka o
plánování a uskutečňování přesunů a udržování ozbrojených sil”. Ve svém
nejvšeobecnějším smyslu tento termín označuje aspekty vojenských operací,
které se týkají následujících oblastí:
•
Koncepce, příprava, nabývání, skladování, doprava, distribuce,
údržba, evakuace a likvidace materiálu;
•
Doprava osob;
•
Nabývání, výstavba, údržba, provoz a likvidace zařízení;
•
Nabývání nebo poskytování služeb;
•
Lékařské a zdravotnické zabezpečovací služby.
Výše uvedené oblasti se nevyhnutelně dotýkají velmi širokého okruhu
služeb a povinností. V NATO jsou proto dále děleny z hlediska rozhodování i z
hlediska organizačního na následující sektory:
1
•
Výrobní nebo nabývací aspekty logistiky, které zahrnují plánování,
koncepci a obstarávání zařízení. Tyto procesy jsou zásadně v národní
kompetenci a jsou tedy řízeny na národní úrovni. Spolupráce a
koordinace v rámci NATO nicméně existuje v celé řadě sfér, do
značné míry pod hlavičkou Konference národních ředitelů pro
vyzbrojování (Conference of National Armament Directors – CNAD) a
jejích podřízených orgánů. Organizačně jsou výrobní a pořizovací
aspekty logistiky v NATO především v kompetenci Divize
zabezpečování obrany Mezinárodního sekretariátu na straně civilní, a
zbrojního oddělení Divize logistiky, vyzbrojování a zdrojů
Mezinárodního vojenského štábu na straně vojenské;
•
Spotřební nebo operační aspekty logistiky, které jsou všeobecně
chápány jako zásobování a podpůrné funkce ozbrojených sil. Jsou
předmětem první části tohoto oddílu a spadají hlavně do kompetence
Četné programy a aktivity uvedené v této kapitole jsou realizovány organizacemi a úřady zřízenými
Severoatlantickou radou nebo Vojenským výborem NATO v rámci specifických úkolů. Podrobnosti
jsou uvedeny v kapitole 14.
171
Rady hlavních logistiků NATO (Senior NATO Logistician’s Conference –
SNLC) a Výboru NATO pro produktovody (NATO Pipeline Committee).
Výbor náčelníků vojenských zdravotnických služeb v NATO (Committee
of the Chiefs of Military Medical Services – COMEDS), který je vrchním
vojenským zdravotnickým konzultačním orgánem v NATO, je pověřen
poradenskou činností pro Vojenský výbor v lékařských otázkách. Z
organizačního hlediska spadá odpovědnost za spotřební či operační
aspekty logistiky v civilní části do kompetence Oddělení bezpečnostních
investic Divize logistiky a civilního nouzového plánování Mezinárodního
sekretariátu. Ve vojenské části za ně zodpovídá Oddělení logistiky
Divize logistiky, zbrojení a zdrojů Mezinárodního vojenského štábu.
Logistické zabezpečování strategické koncepce Aliance
Strategická koncepce Aliance, přijatá nejvyššími představiteli států a vlád
členských států NATO v listopadu 1991, klade důraz na mobilní a mnohonárodní
charakter ozbrojených sil NATO a na potřebu přizpůsobivé spojenecké logistiky k
jejich podpoře. Rada hlavních logistiků NATO zjistila, že zajištění logistické podpory,
ačkoliv se jedná zásadně o národní kompetenci, potřebuje rovněž i kolektivní
koncepci, zdokonalenou koordinaci, kooperaci a zvýšení úrovně mnohonárodnosti,
má-li být dosaženo této adaptace. Rada také reagovala na zavedení nové
strategické koncepce provedením analýzy vlivu na logistické zásady a koncepce.
Význam této problematiky je rovněž zdůrazněn v Iniciativě obranných způsobilostí,
která byla inaugurována na summitu ve Washingtonu v dubnu 1999 (viz Kapitola 2).
Politická linie spolupráce v logistice je v konečné fází přípravy a bude v krátké době
podrobena hodnocení Severoatlantické rady. V současné době je rovněž
připravován Koncept spolupráce na úseku logistiky NATO.
Logistické zásady a koncepce
Nové logistické zásady a koncepce byly schváleny Výborem pro obranné
plánování v roce 1992 v dokumentu známém jako MC 319. Byly plně
přehodnoceny ve světle praktických zkušeností získaných v mírových
operacích pod vedením NATO. Revidovanou verzi schválila Rada v roce 1997
(MC 319/1). Tyto zásady a koncepce se aplikují na mírové, krizové a konfliktní
situace a zahrnují i operace podle článku 5 Severoatlantické smlouvy, jakož i
operace “mimo článek 5”2. Vztahují se také na operace v rámci koncepce
2
172
Článek 5 Severoatlantické smlouvy se týká v první řadě odrazení od použití síly proti členům Aliance
a vyjadřuje princip, že útok na kteréhokoli z nich je považován za útok na všechny. Akce Aliance
nespadající pod článek 5 jsou souhrnně označovány jako „Operace mimo článek 5”.
Mnohonárodního vícevojskového seskupení sil a operací pod vedením NATO
za účasti nečlenských států Aliance.
Tyto hlavní principy sloužily jako báze pro dodatečné rozpracování více
specifických zásad a koncepcí týkající se funkčních resortů logistiky, jako jsou
například zdravotnické zabezpečení (MC 326/1), podpora ze strany
hostitelského státu (MC 334/1), a přesuny a doprava (MC 336/1).
Hlavní zásady
Odpovědnost
Členské státy a orgány NATO mají kolektivní odpovědnost za logistickou
podporu mnohonárodních operací NATO. Každý armádní velitel NATO určuje
logistické požadavky a koordinuje logistické plánování a zabezpečení v oblasti
své odpovědnosti.
Zásobování
Jednotlivé státy musí zajistit, individuálně nebo kolektivním způsobem,
zásobování logistickými zdroji nezbytné pro zabezpečování ozbrojených sil
vyčleněných pro NATO v době míru, krize nebo konfliktu.
Pravomoc
Vojenští velitelé NATO na příslušné úrovni potřebují disponovat
dostatečnou pravomocí nad logistickými prostředky nezbytnými k umožnění
nasazení a zabezpečení svých jednotek nejúčinnějším způsobem. Totéž platí i
pro velitele nečlenských států NATO, pokud velí mnohonárodním silám
zařazeným do operace pod vedením NATO.
Spolupráce a koordinace
Spolupráce a koordinace mezi státy a orgány NATO má zásadní význam.
Navíc musí logistická spolupráce mezi civilními a vojenskými sektory uvnitř
států a mezi nimi vést k co nejlepšímu využití omezených prostředků.
Mechanismy spolupráce a vzájemná pomoc mezi státy při pořizování a
využívání logistických prostředků mohou ulehčit individuální náklady
jednotlivých států.
Při zvažování rozsahu uplatňování jednotlivých forem spolupráce v oblasti
spotřební logistiky s cílem umocnit tyto výhody se zkoumají možnosti
integrované mnohonárodní logistické podpory, specializace úkolů, společného
financování prostředků a uplatňování principu role “vedoucího státu”. Zvažuje
se rovněž potenciální role agentur NATO, jako je například Agentura NATO pro
technické zabezpečování a zásobování (NATO Maintenance and Supply
Agency – NAMSA) za předpokladu, že nabídnou úsporná řešení.
173
Potřeba koordinace na úseku logistické podpory vyvstává na četných
úrovních a nemusí se omezovat na pouhé NATO. Při operacích “mimo článek
5” může vzniknout potřeba rozšířit spolupráci na nečlenské státy NATO a
případně na Organizaci spojených národů, Západoevropskou unii, Organizaci
pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Mezinárodní červený kříž a jiné
příslušné nevládní organizace.
Spolupráce v logistice
Cílem spolupráce na úseku logistiky je zvýšit úroveň celkové logistické
situace Aliance pomocí maximalizace efektivnosti logistické podpory NATO a
mnohonárodních operací pod vedením NATO, zdokonalením účinnosti a
snižováním nákladů prostřednictvím ekonomických kritérií a odstraněním
překrývání činností v době míru, krize a konfliktu.
Hlavní zásady řídící spolupráci v logistice NATO jsou nadřazenost
operačních potřeb, kolektivní odpovědnost, účinnost, dostupnost a
transparentnost.
Rozvoji systémů kooperativní logistiky v NATO napomáhá řada výrobních
a logistických agentur, jež byly k tomu účelu zřízeny. Nejdůležitější z nich je
výše uvedená NAMSA. Možnosti účinné kooperativní logistiky zvyšuje úroveň
využití moderních technik řízení a pořizování materiálu. Jedním příkladem je
koncepce, kterou vyvinula NAMSA, známá jako Burza zásob a investičních
požadavků (Stock Holding and Asset Requirements Exchange – SHARE). Jak
jméno napovídá, jde o systém sdílení nebo výměny zásob mezi uživateli
účinným propojením mezi jejich konkrétními potřebami na jedné straně a
disponibilitou odpovídajících prostředků na straně druhé.
Mnohonárodní logistika
Aliance bude konfrontována v budoucnosti s velkými problémy, kterými
budou, mimo jiné, postupná omezování vojenských zdrojů. Tato chmurná
perspektiva vyzvedá do popředí nutnost rostoucí spolupráce a
mnohonárodnosti v logistickém zabezpečování. Nutnost provedení operací
(např. mírových) v místech, kde logistické zabezpečení normálně zajišťované
národní infrastrukturou není k dispozici, ani možnost integrace ozbrojených sil
nečlenského státu NATO a jeho logistického zabezpečení, zdůrazňuje význam
společné mnohonárodní logistické struktury. Tato struktura musí zahrnovat
logistické potřeby v oblasti dopravy, ženijní techniky, zásobování a
zdravotnických kapacit.
174
Mnohonárodní logistika je významným multiplikátorem vojenské síly, který
optimalizuje jednotlivé akce logistického zabezpečení. Zahrnuje dvoustranné i
mnohostranné úmluvy, jež zvyšují efektivnost nákladů individuální logistické
podpory na národní úrovni a jejich účinnost. Tyto úmluvy mohou významně
přispět k úspěchu plánování i realizace logistických operací. Četné koncepce
a iniciativy jsou uváděny v činnost za účelem zvýšení mnohonárodnosti, jako
například specializace na různé úkoly, koncepce státu-leadera, mnohonárodní
integrované logistické jednotky a mnohonárodní integrované zdravotnické
jednotky, zabezpečování ze strany hostitelského státu a třetích stran, a rozvoj
mnohonárodních společných logistických center.
HLAVNÍ LOGISTICKÉ FUNKCE
Mobilita
Účelné a včasné přesuny vojsk jsou nezbytným předpokladem všech
vojenských operací. Zajištění strategické mobility vojsk a materiálu
poskytnutím dostatečných dopravních zařízení k přesunu, vybavení a
infrastruktury je běžně jedním z hlavních operačních požadavků. Zahrnuje také
možné využití civilních prostředků a může se týkat rozmístění, usazení nebo
přesunu velkého množství materiálu a výzbroje. Plánování a hodnocení
kapacit a schopností může být proto rozhodující pro zajištění splnitelnosti
měnících se politických a vojenských požadavků.
Ústředním místem pro otázky související se strategickou mobilitou v
NATO je Poradní skupina pro přesuny a dopravu (Movement and
Transportation Advisory Group – MAG), podskupina Rady hlavních logistiků
(SNLC). Tento orgán byl vytvořen v zájmu prosazování kooperativních přístupů
při řízení přesunů, dopravy a řešení mobilních problémů mezi vojenskými a
civilními úřady a mezi NATO a jeho členskými státy.
Zabezpečení hostitelskou zemí
Zabezpečení hostitelskou zemí znamená civilní a vojenskou pomoc,
kterou hostitelský stát poskytuje v mírových, krizových i konfliktních situacích
spojeneckým vojskům a organizacím nacházejícím se na jeho území nebo
projíždějícím přes toto území. Tato pomoc je založena na ujednáních mezi
příslušnými úřady hostitelských států a “vysílajících států”, a/nebo NATO.
Zabezpečení hostitelskou zemí má zásadní význam pro udržitelnost
bojové činnosti všech typů a kategorií vojsk. Ochranu ozbrojených sil, jakož i
poskytování požadované logistické podpory a infrastruktury pro jejich přijetí,
175
přesun a nasazení upravují dvoustranné a mnohostranné dohody, vycházející
z operačních požadavků NATO.
Přizpůsobivost, kterou potřebují mnohonárodní síly, vyžaduje, aby
vojenští velitelé NATO formulovali požadavky na podporu hostitelské země,
sjednávali jménem NATO memoranda o dorozumění a koordinovali přípravu
příslušných dohod o podpoře hostitelské země. Stále rozmanitější charakter
variant rozmístění navíc znamená, že plánování podpory hostitelské země
musí být dnes více než v minulosti založeno na generickém přístupu.
Zdravotnické zabezpečení
Zdravotnické služby mají velmi důležitý podíl na vojenských operacích. Jedná
se především o prevenci před různými nemocemi, rychlou evakuaci z operačních
prostorů, okamžitou lékařskou péči o lehce i těžce zraněné a jejich brzký návrat ke
služebním povinnostem. Zdravotnické kapacity v oblasti rozmístění vojsk musí
odpovídat jejich početnímu stavu a stupni vystavení nebezpečí onemocnění či
zranění. Zdravotnická zařízení musí být na místě a provozuschopná ještě před
začátkem vojenských operací. Výbor náčelníků vojenských zdravotnických služeb
v NATO (COMEDS) poskytuje konzultace Vojenskému výboru a je centrem
spolupráce na tomto úseku. Civilně-vojenská koordinace je zajišťována Smíšeným
zdravotnickým výborem (Joint Medical Committee – JMC)
Vzájemná operační součinnost a standardizace v
logistice
Vzájemná operační součinnost, neboli interoperabilita, přímo ovlivňuje
celkovou bojeschopnost vojsk NATO zejména v těch místech, kde jsou nasazeny
mnohonárodní útvary. Standardizace výzbroje, materiálů a postupů je tedy
obecným multiplikátorem vojenské síly, který je nutno vzít v úvahu při plánování
a přípravě systémů, vybavení a zařízení. Minimální požadavky, nezbytné pro
zajištění bojeschopnosti, jsou interoperabilita nejdůležitější výzbroje,
zaměnitelnost dodávané výzbroje a materiálu a společné postupy. Tyto nároky
mají přímý dopad na logistické zabezpečení ve smyslu standardizovaného
vybavení. Je třeba rovněž zajistit dostatečnou přizpůsobivost, aby se operací
pod vedením NATO mohly zúčastnit také nečlenské státy.
Spotřební logistika a Partnerství pro mír
Většina akcí spotřební logistiky v rámci pracovního programu Partnerství
pro mír a jeho individuálních programů, a rovněž dvoustranných programů
přijatých na národní úrovni, přísluší do těchto kategorií:
176
•
týmové návštěvy v partnerské zemi k posouzení rozsahu možností
spolupráce v logistice a pořádání logistických školení;
•
výměna informací, poradenství na úrovni expertů, technická
asistence, logistická školení, logistika při akcích na udržování míru,
logistická cvičení;
•
formální kontakty, např. týmová jednání, semináře a pracovní
konference;
•
harmonizace a standardizace koncepcí, politických zásad, výzbroje a
zařízení, postupů a jiných aspektů logistických struktur a systémů.
Výše uvedené aktivity jsou podporovány během zasedání hlavních
orgánů NATO pro oblast logistiky za účasti partnerských států. To se například
týká Rady hlavních logistiků NATO, Poradní skupiny pro přesuny a dopravu,
Výboru NATO pro produktovody a Výboru náčelníků vojenských
zdravotnických služeb v NATO, které se pravidelně scházejí s partnerskými
státy. Podrobnosti týkající se výše uvedených údajů naleznete v Kapitole 14.
Logistická školení pro partnerské státy
Logistická školení NATO se konají třikrát do roka a jsou organizována pro
účastníky z členských i partnerských států. Aliance i partnerské země však
pořádají jiná školení v oblasti logistiky Aliance, mírových operací OSN a NATO,
plánování zdravotnických služeb, účasti v mnohonárodních společných
logistických střediscích, a civilně-vojenské spolupráce při civilním nouzovém
plánování. Ve zdravotnictví se školení na téma plánování zdravotnických
služeb Partnerství pro mír stalo integrální součástí vzdělávacího programu
školy SHAPE při NATO. Celkem 34 studujících ze 17 států absolvovalo školení
v dubnu roku 2000; nyní se předpokládá zvýšení na 80 účastníků. Výuka je
průbežně upravována v závislosti na poučení z operací pod vedením NATO na
Balkáně.
Další akcí jsou semináře pro partnerské státy o zabezpečování logistiky
hostitelskými státy, které jsou určeny pro zasvěcení civilních pracovníků a
příslušníků partnerských armád do tzv. koncepce hostitelské země a
plánovacích postupů a opatření NATO. Tento seminář rovněž nabízí příležitost
účastníkům ke studiu regionálních problematik, zvláště týkajících se
logistického zabezpečování ze strany hostitelské země pro národní
kontingenty ostatních států během operací pod vedením NATO v Bosně a
Hercegovině, a v Kosovu.
177
Cvičení v rámci kooperativního zabezpečování
Cvičení se koná každý rok a jeho záměrem je uvést partnerské státy do
spojeneckého pojetí logistického zabezpečování mnohonárodních operací.
Původně bylo omezeno pouze na námořní operace, v současnosti zahrnuje
pozemní, vzdušné a námořní akce s cílem seznámit zučastněné státy s celým
širokým spektrem práce na poli logistického zabezpečování.
Technické zabezpečování států Partnerství pro mír
Úřad NATO pro technické zabezpečování a zásobování (NAMSA) je
oprávněn k poskytování technické asistence státům Partnerství pro mír, avšak
na bázi náhrady výdajů. Tato asistence měla původně charakter poradenství,
v budoucnosti bude dlouhodobě zahrnovat logistický management a logistické
operace.
Vedle těchto mnohonárodních aktivit existují rovněž bilaterální logistické
vztahy mezi NATO a jednotlivými partnerskými státy.
SPOTŘEBNÍ LOGISTIKA A OPERACE K ZABEZPEČENÍ
MÍRU
Pozorovací a vynucovací operace, které NATO podniklo v rámci mírové
iniciativy Organizace spojených národů v Bosně a Hercegovině, a v Kosovu,
zdůraznily význam spotřební logistiky v souvislosti s operacemi při řešení
krizových situací. Nutnost budoucích mnohonárodních operací Aliance, za
možné účasti členských států NATO, zdůrazňuje rovněž potřebu
mnohonárodního managementu logistického zabezpečení, založeného na
dohodnutých zásadách a koncepcích v oblasti logistiky. Tento postup by měl
umožnit snížení potenciálu logistického zabezpečení, které každý stát má
poskytnout, optimalizovat rentabilitu, zlepšit koordinaci a zvýšit interoperabilitu
a přizpůsobivost.
ORGANIZACE VÝROBY A LOGISTIKY
Severoatlantická rada zřídila celou řadu výrobních a logistických
organizací NATO (NATO Production and Logistics Organisations – NPLOs)
pověřených výkonem konkrétních úkolů (viz Kapitola 14). Mezi nimi se
spotřební logistikou zabývají Organizace NATO pro technické zabezpečení a
zásobování (NAMSO) a Organizace pro řízení středoevropské potrubní
soustavy (Central Europe Pipeline Management Organisation – CEPMO).
178
Další informace o spotřební logistice v rámci NATO lze nalézt v “Příručce
logistiky NATO”, kterou vydal sekretariát Rady hlavních logistiků NATO a je k
dispozici na adrese NATO HQ, SILCEP Division, Logistics (IS Element), 1110
Brusel. Příručka není oficiálně schváleným dokumentem, ale prokázala se jako
velmi užitečný průvodce náročnou a obšírnou problematikou na úseku
logistiky.
SPOLUPRÁCE, PLÁNOVÁNÍ A STANDARDIZACE
VE ZBROJENÍ
Spolupráce ve zbrojení
Spolupráce mezi členskými státy NATO na úseku vyzbrojování je v
kompetenci Konference národních ředitelů pro vyzbrojování (Committee of
National Armaments Directors – CNAD), která se pravidelně schází, aby
posoudila politické, ekonomické a vojenské aspekty vývoje a pořizování
výzbroje pro vojska Aliance. Práci Konference podporují výzbrojní skupiny
pozemního vojska, letectva a námořnictva, které za ni odpovídají ve svých
útvarech. Komise pro vědu a techniku, která je integrovaným orgánem NATO
pro obranný výzkum a technický rozvoj, poskytuje konzultace a asistenci
CNAD a Vojenskému výboru. Řídí program spolupráce v širokém spektru
otázek obranného výzkumu a techniky. Pomoc ve výrobních otázkách
poskytuje Poradní skupina NATO pro průmysl (NATO Industrial Advisory Group –
NIAG), jež umožňuje CNAD využívat poznatků průmyslu při podpoře
spolupráce mezi státem a průmyslem i mezi průmyslovými subjekty navzájem
a pomáhá Konferenci při zkoumání možností mezinárodní spolupráce. Další
skupiny při Konferenci, původně známé jako rámcové skupiny, později
přejmenované na “partnerské skupiny CNAD”, působí v doménách jako jsou
např. koncepce a praxe obstarávání a pořizování v resortu obrany, kodifikace,
zajištění jakosti, zkušební a bezpečnostní kritéria pro munici a standardizace
materiálu.
V rámci uvedené struktury byly vytvořeny pracovní skupiny a skupiny ad
hoc pro podporu spolupráce v různých oborech. Celková struktura umožňuje
členským zemím volit výrobky a výzkumné projekty, na nichž si přejí
spolupracovat. Zároveň umožňuje výměnu informací o národních výzbrojních
programech a o technických a logistických otázkách, kde spolupráce může být
k prospěchu jednotlivým státům i NATO jako celku.
V roce 1993 schválila Severoatlantická rada revidované koncepce,
struktury a postupy pro zbrojní spolupráci NATO. Jejich cílem bylo posílit
aktivní spolupráci ve výzbrojní oblasti, napřímit celkovou strukturu výborů
179
CNAD, aby byla výkonnější a účinnější, a zaměřit práci CNAD na tyto hlavní
oblasti:
•
harmonizace vojenských požadavků v rámci celé Aliance;
•
podpora základní bojové interoperability;
•
využívání možností spolupráce, jak je identifikovala CNAD, a snaha o
zlepšení transatlantické spolupráce;
•
vývoj nejdůležitějších zbrojních technologií včetně většího sdílení
techniky.
V roce 1994 se CNAD dohodla na řadě opatření k praktické spolupráci se
Západoevropskou skupinou pro vyzbrojování (Western European Armaments
Group – WEAG)3, která je prostředkem k rozšíření dialogu o transtlantických
výzbrojních otázkách mezi evropskými a severoamerickými spojenci.
Plánování výzbrojování
V roce 1989 schválila Severoatlantická rada vytvoření Systému pro
plánování konvenčního výzbrojování (Conventional Armaments Planning
System – CAPS). Smyslem tohoto systému je poskytnout směr CNAD a
orientaci jednotlivým státům, jak nejlépe individuálně i kolektivně vyhovět
vojenským požadavkům Aliance v národních výzbrojních programech, jak
sladit dlouhodobé výzbrojní plány; a jak vyhledávat budoucí možnosti zbrojní
spolupráce v rámci celé Aliance.
Výsledkem tohoto plánovacího procesu je řada doporučení, která vydává
každé dva roky Výbor NATO pro hodnocení konvenční výzbroje (NATO
Conventional Armaments Review Committee – NCARC) z pověření CNAD.
Doporučení mají za účel odstranit zbytečnou duplicitu snah o uspokojení
vojenských potřeb Aliance, poskytnout rámec pro výměnu informací a sladění
operačních požadavků v rámci výzbrojních skupin CNAD a zavést
racionálnější a úspornější metody zbrojní spolupráce a obranného pořizování.
V současné době probíhá revize postupů plánování výzbroje NATO se
zvláštním zřetelem na struktury a postupy v CNAD.
3
180
V letech 1976-1992 existovala Nezávislá evropská programová skupina (Independent European
Programme Group - IEPG), která byla fórem pro evropské členské státy NATO k diskusi a formování
politických linií zaměřených na větší spolupráci při pořizování výzbroje. IEPG byla rozpuštěna
koncem roku 1992, kdy byly její kompetence převedeny do Západoevropské unie (WEU). Od té
doby se těmito otázkami zabývá v rámci WEU Západoevropská skupina pro vyzbrojování (WEAG).
Standardizace
Standardizace v ozbrojených silách NATO je zásadním faktorem účinné
operační součinnosti vojenských sil Aliance a skýtá možnost lepšího využití
ekonomických zdrojů. V mnoha různých oborech je proto vyvíjeno značné úsilí
o zlepšení spolupráce a odstranění duplicity ve výzkumu, vývoji, výrobě,
pořizování a zabezpečování obranných systémů. Vojenská agentura pro
standardizaci NATO (Military Agency for Standardization – MAS) v součinnosti
s Konferencí národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD) a dalšími
zúčastněnými orgány připravuje a oficiálně oznamuje standardizační dohody
NATO pro postupy a systémy a pro komponenty zařízení, známé jako
Standardization Agreements (STANAGs)
Formulace, sjednávání, uplatňování a dodržování norem pro zařízení a
postupy používané v celém NATO jsou významným příspěvkem k soudržnosti
Aliance a k účinnosti její obranné struktury. Standardizace významně zasahuje
do mnoha různých oblastí a proto je hlavním fórem pro otázky standardizační
politiky Organizace pro standardizaci (NATO Standardization Organization –
NSO), která prosazuje zařazení standardizace jako nedílné součásti plánování v
Alianci a působí jako koordinátor mezi vyššími orgány NATO, které jsou
konfrontovány s požadavky na standardizaci. NSO byla založena v roce 1995,
aby dala nový impuls práci Aliance na zlepšení koordinace spojeneckých
standardizačních koncepcí a programů v materiální, technické a operační oblasti.
Podrobnosti o NSO a souvisejících institucích jsou uvedeny v Kapitole 14.
KOMUNIKAČNÍ A INFORMAČNÍ SYSTÉMY
Otázky konzultací, velení a řízení jsou v NATO známy pod souhrnným
označením “C3” (Consultations, Command and Control). Organizace NATO
pro konzultace, velení a řízení (NATO Consultations, Command and Control
Organisation – NC3O) odpovídá za nákladově úsporný, interoperabilní a
bezpečný systém zajištění politických konzultací na vysoké úrovni, a velení a
řízení vojsk v rámci NATO. Tuto možnost skýtají četné Komunikační a
informační systémy (Communications and Information Systems – CIS), které
koordinují celé území NATO a propojují hlavní sídlo NATO v Bruselu, všechna
velitelství integrované struktury vojenského velení, hlavní města států a
nejvyšší sféry vojenského velení. Vytvářejí rovněž zabezpečená spojení pro
politické konzultace se státy zúčastněnými v Radě euroatlantického partnerství
(EAPC).
NC3O sestává z Komise C3 NATO (NATO Consultation, Command and
Control Board – NC3B) jednajíce jako Rada ředitelů NC3O, Skupiny národních
zástupců (Group of National C3 Representatives – NC3REPS) jednajíce jako
181
NC3B během stálých zasedání, Agentury C3 NATO (NATO Consultation,
Command and Control Agency – NC3A), a Agentury NATO pro provoz a
zabezpečování spojovacích a informačních systémů (NATO CIS Operating
and Support Agency – NACOSA). Komise NC3B je vrchním mnohonárodním
orgánem jednajícím jménem Severoatlantické rady a Výboru pro obranné
plánování, kterým je povinna poradními službami ve všech záležitostech
týkajících konzultací, velení a řízení, včetně vzájemné operační součinnosti
NATO a systémů konzultací, velení a řízení, a rovněž CNAD co se týká
problematiky kooperačních problémů v rámci konzultací, velení a řízení.
Agentura C3 provádí centrální plánování, inženýrské a projektové práce,
přípravu, integraci, technické zabezpečení a konfiguraci systémů C3 NATO.
Nabízí rovněž vědecké a technické poradenství a asistenci strategickým
velícím složkám a ostatním orgánům v záležitostech souvisejících s operačním
průzkumem, pozorováním, vzdušným velením, řízením vzdušného prostoru, a
poskytováním technické pomoci během cvičení a operací a ostatních akcí.
Agentura NATO pro provoz a zabezpečování spojovacích a informačních
systémů (NACOSA) a její podřízené složky provozují, řídí a zajišťují jim
svěřené spojovací a informační systémy a věnují náležitou péči rovněž výcviku
s těmito systémy. Priority operačních zásad a směrnice pro operační postupy
byly stanoveny společně oběma strategickými velitelstvími. Neoperační
směrnice poskytuje Komise NC3B.
CIVILNÍ A VOJENSKÁ KOORDINACE ŘÍZENÍ
LETECKÉHO PROVOZU
V roce 1955 založila Severoatlantická rada Výbor pro koordinaci činnosti
v evropském vzdušném prostoru (Committee for European Airspace
Coordination – CEAC). V roce 1998 byl výbor reorganizován, a vznikl Výbor
NATO pro řízení letového provozu (NATO Air Traffic management Committee –
NATMC).
Úkolem výboru je zajištění plné koordinace všech civilních i vojenských
požadavků na vzdušný prostor nad územím 19 členských států Aliance. Spadá
sem realizace velkých leteckých cvičení, harmonizace systémů a postupů
řízení leteckého provozu a sdílení spojovacích frekvencí. Práce výboru se
účastní rovněž pozorovatelé z Mezinárodní organizace pro civilní letectví
(International Civil Aviation Organisation – ICAO), Mezinárodního sdružení
leteckých dopravců (International Air Transport Association – IATA) a Evropské
organizace pro bezpečnost leteckého provozu (European Organisation for the
Safety of Air Navigation – EUROCONTROL). V souvislosti s novými úkoly
Aliance, například v rámci akcí na udržování míru, skýtá výbor jedinečné
182
spojení mezi vojenskými orgány NATO odpovědnými za koordinaci rozsáhlých
pohybů vojenských letounů a civilními organizacemi řízení vzdušného
prostoru.
V posledních letech růst civilního leteckého provozu a zpoždění
způsobená nedostatečnými kapacitami v řízení leteckého provozu a ve
strukturách některých evropských letišť, zvláště co se týká provozu ve
špičkových hodinách, přesvědčily o nutnosti účinné koordinace mezi civilními
a vojenskými orgány, aby byla zajištěna možnost racionálního sdílení
vzdušného prostoru všemi jeho uživateli. Navíc existuje potřeba technicky
zajistit možnost vojenských operátorů udržet si požadovaný stupeň
kompatibility s různými prvky systému řízení leteckého provozu, který do
budoucna plánují zavést civilní operátoři. Na základě této skutečnosti, a
zvláště se zřetelem na současné snahy o zavedení celoevropské integrace
řízení leteckého provozu, je výbor zastoupen na různých mezinárodních
fórech. Výbor je účastníkem programu schváleného ministry dopravy Evropské
konference o civilním letectví.
Vzhledem k tomu, že výměna názorů na řízení vzdušného prostoru
představuje část rozvíjející se spolupráce mezi NATO a jeho partnery, výbor se
také aktivně podílí na spolupráci s nimi. Od roku 1991 se periodicky konají
schůzky o civilně-vojenské koordinaci leteckého provozu za účasti vysokých
zástupců členů Aliance, a jiných evropských států. V květnu 1992 se státy
střední a východní Evropy a střední Asie, zastoupené v Radě severoatlantické
spolupráce (později nahrazené Radou euroatlantického partnerství) zúčastnily
semináře na toto téma společně se zástupci členských států NATO,
vojenských orgánů NATO a pěti mezinárodních organizací působících v této
oblasti.
Od listopadu 1992 byli kooperační partneři zváni k účasti na plenárních
zasedáních výboru při projednávání civilně-vojenské dimenze integrace
střední a východní Evropy do západoevropských strategií řízení leteckého
provozu. Počátkem roku 1994 byly k práci výboru přizvány další evropské
neutrální země. Výbor se stal jedinečným fórem pro koordinaci mezi civilními a
vojenskými uživateli celého vzdušného prostoru nad kontinentální Evropou, jak
potvrdila Evropská konference o civilním letectví.
Program Partnerství pro mír vede konkrétní spolupráci v tomto oboru ještě
dále, zejména s ohledem na koordinaci leteckých cvičení. Pravidelná plenární
a pracovní zasedání jsou nyní součástí kooperačních činností ve vztahu k
řízení leteckého provozu, jak předpokládá pracovní program Partnerství. S
rozšířením Partnerství pro mír lze do příštích let očekávat také značné
rozšíření a prohloubení činnosti NATMC v této oblasti.
183
Řízení a kontrola vzdušného prostoru jsou součástí Akčního plánu EAPC
na léta 2000-2002, který shrnuje dohodnuté oblasti spolupráce v rámci
programu Partnerství pro mír. Spolupráce na úseku letové bezpečnosti a řízení
a kontroly vzdušného prostoru se rovněž předpokládá v rámci vztahů NATO s
Ruskou federací a partnerství NATO s Ukrajinou.
PROTIVZDUŠNÁ OBRANA
Výbor pro protivzdušnou obranu NATO (NATO Air Defence Committee –
NADC) má za úkol poskytovat konzultace Severoatlantické radě a Výboru pro
obranné plánování ve všech aspektech protivzdušné obrany, včetně obrany
proti taktickým řízeným střelám. Pomáhá členským státům slaďovat své
národní činnosti s mezinárodním plánováním v oblastech velení a řízení
vzdušného prostoru a zbraní protivzdušné obrany. Protivzdušná obrana
Kanady a Spojených států amerických je koordinována v rámci
Severoamerického systému protivzdušné obrany (North American Air Defence
System – NORAD).
V roce 1994 zahájil NADC dialog s kooperačními partnery pod záštitou
Rady severoatlantické spolupráce (NACC) s cílem podpořit vzájemné
porozumění a důvěru v otázkách společného zájmu v oblasti protivzdušné
obrany. Rozvoj programu Partnerství pro mír, který dále rozšiřuje spolupráci v
této oblasti, zahrnuje informativní schůzky odborníků na protivzdušnou obranu
a plnění programu kooperativní protivzdušné obrany. Dialog pokračuje v rámci
Rady euroatlantického partnerství (EAPC), která vystřídala NACC, a v
kontextu rozšířeného programu Partnerství pro mír.
Účinná protivzdušná obrana je pro bezpečnost Aliance zásadní. Zajišťuje
ji složitý systém, který umožňuje detekci, zaměření a zničení letounů a
taktických řízených střel zbraňovými systémy z moře nebo ze země nebo
stíhacími letouny. Velitelská a řídící struktura umožňující protivzdušnou obranu
zahrnuje Pozemní systém řízení a uvědomování protivzdušné obrany NATO
(NATO Air Defence Ground Environment – NADGE) se stanovišti rozloženými
od severního Norska až po východní Turecko, Zdokonalený pozemní systém
řízení a uvědomování protivzdušné obrany Velké Británie (Improved United
Kingdom Air Defence Ground Environment – IUKADGE) a Systém velení a
řízení vzdušného prostoru Portugalska (Portuguese Air Command and Control
System – POACCS). Tyto systémy začleňují různá stanoviště, která jsou
vybavena moderními radary a systémy zpracování dat a mezi sebou propojena
moderními digitálními spoji. Zbraňové systémy a systémy velení a řízení tvoří
společně takzvaný Integrovaný systém protivzdušné obrany NATO (NATO
Integrated Air Defence System – NATINADS).
184
Mnohonárodnost je klíčovou zásadou systému. Mnoho komponentů
současné struktury protivzdušné obrany bylo proto financováno ze společných
prostředků v rámci Investičního programu pro zajištění bezpečnosti NATO
(NATO Security Investment Programme – NSIP) (dříve zvaného Program
infrastruktur) a významná část následujícího systému, označovaného jako
Systém velení a řízení vzdušného prostoru (Air Command and Control System –
ACCS) je financována stejným způsobem. ACCS je sestaven za účelem
kombinace taktického plánování, vydávání rozkazů, provádění všech úkonů
protivzdušné obrany, vzdušných útočných a podpůrných operací. Jeho
působnost je tedy daleko širší než pouhá protivzdušná obrana. Systém je
zaváděn pod dohledem Organizace NATO pro řízení Systému velení a řízení
vzdušného prostoru (NATO ACCS Management Organisation – NACMO) a
první operační způsobilosti nabídne v příštích letech. Koncem osmdesátých let
byla zesílena schopnost včasného varování vytvořením útvaru letounů E-3A
vybavených Létajícím systémem uvědomování a řízení protivzdušné obrany
NATO (NATO Airborne Early Warning and Control System – NAEW&C).
Vybavení útvaru je v současné době zlepšováno podle modernizačních
programů řízených Organizací NATO pro řízení programu AEW&C. Tyto
letouny NATO, s letouny E-3D provozovanými Velkou Británii, tvoří společně
Vzdušné síly včasné výstrahy NATO. Letecké útvary Francie a Spojených států
amerických disponují rovněž letouny E-3, které jsou operačně součinné se
strukturou protivzdušné obrany NATO.
Příslušné orgány NATO rovněž studují zdokonalení rychlého šíření
včasné výstražné informace týkající se startů strategických řízených střel.
Výbor pro protivzdušnou obranu NATO (NADC) přehodnotil Program
protivzdušné obrany Aliance, který se nyní nazývá Rozšířený program
protivzdušné obrany Aliance. Zahrnuje opatření za účelem přizpůsobení
struktur protivzdušné obrany NATO proměněné bezpečnostní situaci a
odpovídajícím změnám v požadavcích Aliance na řízení krizových situací.
Obsahuje rovněž opatření pro zvážení mnohonárodního výcviku a posouzení
možného využití námořních prostředků v protivzdušné obraně, stejně jako
možnost jejího posílení rychle přepravitelnými prostředky protivzdušné obrany.
Vzhledem k tomu, že strategické řízené střely jsou dnes součástí výzbroje
mnoha zemí, Aliance rovněž zkoumá možnost zavedení příslušných
protiopatření vůči těmto systémům.
V Konferenci národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD) začíná práce na
přípravě a rozvoji pozemní pozorovací služby Aliance, která doplní Létající
systém a uvědomování a řízení protivzdušné obrany, a poskytne účinný
systém asistence vojenským operacím v souvislosti s rozšířené protivzdušné
obrany (např. konvenční nepřátelské operace), udržování míru a
managementu krizových situací. Kromě toho, na základě postupu schváleného
Radou zahájila Konference práci na odborných studiích o obranných
185
vrstvených řízených střel, které se budou zabývat aspektem aktivní obrany v
rámci Rozšířeného programu protivzdušné obrany Aliance.
CIVILNÍ NOUZOVÉ PLÁNOVÁNÍ
Účelem civilního nouzového plánování v NATO je koordinace národních
plánovacích činností členských států za účelem zajištění nejefektivnějšího
využití civilních zdrojů v rámci kolektivní podpory strategických cílů Aliance.
Civilní nouzové plánování spadá do národní kompetence a civilní prostředky
zůstávají v každé situaci pod národní kontrolou. Nicméně, národní intence a
kapacity jsou harmonizovány na úrovni NATO v zájmu zabezpečení řádného
provádění plánů a jednotlivých postupů, a použitelnosti nezbytných prostředků.
Prostředky zahrnují lodě, letadla, vlaky, lékařská zařízení, komunikace,
kapacity nezbytné k odstraňování následků katastrof a další civilní zdroje.
Hlavní úkoly civilního nouzového plánování v NATO jsou vyjádřením
základních bezpečnostních povinností Aliance a zahrnují civilní zabezpečení
vojenských operací a operací v rámci reakce na krizové situace, podporu
národních orgánů v civilních nouzových situacích a ochranu civilního
obyvatelstva. Civilní nouzové plánování musí v těchto oblastech působnosti
hrát důležitou roli v řízení použitelnosti civilních prostředků a zařízení a
udržování normálního života po dobu nouzových situací jako jsou války, krize,
katastrofy. V rostoucí míře je tato činnost zajišťována za úzké spolupráce s
partnerskými státy, které mají aktivní úlohu v civilním nouzovém plánování
NATO.
Všeobecná koordinace je zajišťována Hlavním výborem pro civilní
nouzové plánování (Senior Civil Emergency Planning Committee – SCEPC),
který podléhá přímo Severoatlantické radě. Vybor se schází nejméně dvakrát
do roka k plenárním zasedáním a osmkrát do roka ke stálým zasedáním.
Generální tajemník NATO zastává funkci předsedy plenárních zasedání, ale ve
skutečnosti jednáním předsedá náměstek generálního tajemníka pro
bezpečnostní investice, logistiku a civilní nouzové plánování; jednáním
trvalých zasedání předsedá ředitel civilního nouzového plánování. Na
plenárních schůzích jsou zúčastněné státy zastupovány řediteli národních
organizací civilního nouzového plánování; na trvalých zasedáních jsou
zastupovány členy národních delegací při NATO, které mohou být posíleny
odborníky z domova. SCEPC se v plénu schází rovněž dvakrát do roka v
konfiguraci EAPC, kde se mohou zůčastnit všechny partnerské země; rovněž
jsou organizována, nejméně čtyřikrát do roka, trvalá zasedání s partnery, což
je důkazem do jaké míry je civilní nouzové plánování úzce spojeno s činnosti
Partnerství pro mír.
186
Po záštitou SCEPC určitý počet technických plánovacích komisí a výborů
sdružuje experty vladních institucí a průmyslových společností a vojenské
zástupce v rámci koordinace plánování v několika civilních oblastech:
•
Evropská vnitrozemská pozemní doprava
•
Zaoceánská lodní doprava
•
Civilní letectví
•
Potravinářství a zemědělství
•
Průmyslová výroba a zásobování
•
Pošta a telekomunikace
•
Zdravotnictví
•
Civilní obrana
•
Zpracování ropy a zásobování (v současné době mimo provoz).
Tyto orgány se pravidelně scházejí a jsou vitálním spojem mezi
postupy NATO a uplatňováním prostředků. Ve své činnosti jsou podporovány
menšími flexibilními pracovními skupinami nebo specializovanými
technickými útvary.
Všeobecné řízení civilního nouzového plánování, jak na národní úrovni,
tak na úrovni NATO, zajišťují ministři zahraničních věcí, kteří rovněž stanovují
prioritní činnosti a působnosti. Velmi široký rozsah oblasti civilního nouzového
plánování vyžaduje precizní kooperaci ze strany příslušných ministerstev a
národních správních orgánů.
Činnost civilního nouzového plánování v rámci
Partnerství pro mír
Na zákládě plánů vypracovaných a schválených individuálně partnery ve
spolupráci s NATO pracují Aliance a partnerské státy společně na
prosazování sdílených ideálů demokratické kontroly národních institucí,
včetně ozbrojených sil, a zabývají se četnými nebezpečími, se kterými jsou
státy konfrontovány, a které jsou popsány ve Strategické koncepci Aliance.
Aliance a partneři provádějí nejen společná plánování, ale i společná cvičení
za účelem zdokonalení schopnosti pracovat společně v rámci podpory
celkového přístupu Aliance k otázkám bezpečnosti. Civilní nouzové plánování
je i nadále největší nevojenský program spolupráce a zahrnuje semináře,
pracovní konference, školení, kurzy, výměny informací. Všechny partnerské
státy byly začleněny do tohoto programu na úrovni různých místních,
187
regionálních či národních správních orgánů a složek a rovněž nevládních
organizací.
Program se přímo zabývá politickými cíly Partnerství pro mír a orientuje
se v současné době stále více na konkrétní spolupráci formou účasti partnerů
na činnosti plánovacích komisí a výborů. Tato praktická implikace v
problematice civilního nouzového plánování bude posilovat roli partnerů a
přispívat k rozvoji širšího a operativnějšího partnerství v souladu s usneseními
schválenými nejvyššími představiteli vlád a států.
Současně se činnosti v rámci civilního nouzového plánování účastní
rovněž velký počet jiných mezinárodních organizací. Jsou mezi nimi Rada
Evropy, Evropská unie, Mezinárodní agentura pro atomovou energii,
Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce,
Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí (UNOCHA), UNESCO a
Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky.
Připravenost na katastrofy a ochrana obyvatelstva jsou společné prvky ve
většině aktivit civilního nouzového plánování PfP. Pozornost je soustředěna
zejména na laviny, chemické havárie, zemětřesení a sesuvy půdy, záplavy,
nukleární katastrofy a přepravu nebezpečných nákladů. Velká část těchto
aktivit probíhá ve spolupráci s programem UNOCHA, který se vztahuje na
využití prostředků vojenské a civilní obrany pro pomoc při katastrofách (Military
and Civil Defence Assets – MCDA).
V reakci na vzájemné přání konkrétnější spolupráce v oblasti
odstraňování následků katastrof připravil Hlavní výbor pro civilní nouzové
plánování (SCEPC), ve složení EAPC, plány na euroatlantickou schopnost
reakce na katastrofy, sestávající z Euroatlantického koordinačního střediska
reakce na katastrofy (Euro-Atlantic Disaster Response Coordination Center –
EADRCC) a Euroatlantické jednotky reakce na katastrofy (Euro-Atlantic
Disaster Response Unit – EADRU). Založení EADRCC bylo ministry
zahraničních věcí členských států EAPC schváleno v květnu roku 1998 a příští
měsíc již středisko zahájilo svoji činnost. Vykonalo velmi záslužnou práci při
koordinaci mezinárodní pomoci při záplavách na Ukrajině a zemětřesení v
Turecku a v Řecku. EADRCC rovněž účinně pomáhalo při humanitárních
operacích UNHCR v Albánii, v bývalé jugoslávské republice Makedonie4, a
bylo neocenitelným pomocníkem při koordinaci humanitárních akcí během
krize v Kosovu.
Struktura EADRU není permanentní, neboť je tvořena prostředky a zdroji
poskytnutými členskými státy jednorázově v odpovědi na žádost některého
4
188
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
státu postiženého určitou katastrofou. Akceschopnost této jednotky bude
velkou měrou přispívat ke zdokonalení odpovídající, rychlé a flexibilní pomoci
při katastrofách.
Spolupráce NATO – Ruská federace
Spolupráce NATO a Ruské federace v této oblasti začala v prosinci 1991,
kdy Severoatlantická rada uložila Hlavnímu výboru pro civilní nouzové
plánování (SCEPC) napomáhat při koordinaci dopravy humanitární pomoci do
tehdejšího Sovětského svazu. V následujících měsících poskytla humanitární
spolupráce NATO a Ruska v různých nástupnických státech bývalého
Sovětského svazu pevný základ pro následné činnosti mezi NATO a Ruskem.
Rozvinula se spolupráce mezi strukturami civilního nouzového plánování
Aliance a Ministerstvem pro civilní obranu, nouzové situace a odstraňování
následků přírodních katastrof Ruské federace (EMERCOM Ruské federace).
Obě strany významně podporují Úřad OSN pro koordinaci humanitární pomoci
a jeho program MCDA. Úvodní pracovní seminář se konal v prosinci 1992 v
ústředí NATO. Od té doby bylo vykonáno mnoho velmi užitečné práce ze
strany NATO i Ruské federace.
Dne 20.března 1996 EMERCOM Ruské federace a NATO podepsaly v
Moskvě Memorandum o porozumění v záležitostech civilního nouzového
plánování a připravenosti na katastrofy. Memorandum zavazuje obě strany
zvýšit svoje úsilí a podporu praktické spolupráce a vzájemné pomoci při
přípravě a reakci na odstraňování katastrof. Obě strany hodnotí v současné
době návrhy na spolupráci v rámci operací UNOCHA v případě živelných
katastrof.
Ve dnech 22.-23.dubna 1997 uspořádal EMERCOM v rámci Partnerství
pro mír (PfP) symposium na téma civilního nouzového plánování s názvem
“Humanitární problémy v příštím století”. Symposium proběhlo na vysoké
úrovni a konalo se v Moskvě u příležitosti plenárního zasedání SCEPC za
účasti partnerů ve dnech 24.-25.dubna 1997. Bylo to poprvé v historii Aliance,
kdy se symposium SCEPC konalo mimo členský stát NATO, a kdy hlavní výbor
NATO se sešel k oficiálnímu zasedání na území Ruské federace.
Po podpisu Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a
bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací dne 27.května 1997 v Paříži, a po
založení Stálé společné rady NATO-Rusko (PJC), byla vytvořena Skupina
expertů pro civilní nouzovou připravenost a odstraňování následků katastrof,
která si již vytýčila oblasti nastávající činnosti. Napřílad zahajovací akce PJC s
názvem “Použití satelitní techniky při řízení následků katastrof” patří do její
pracovní činnost. Skupina rovněž dohlíží na realizaci Memoranda o
porozumění NATO-Rusko.
189
Spolupráce NATO a Ukrajiny
Spolupráce NATO a Ukrajiny na úseku civilního nouzového plánování
začala v roce 1995 po silných deštích a rozvodnění řek Udaj a Doněc na
východní Ukrajině. Záplavy vyřadily a zčásti zničily čističku odpadních vod
města Charkova s následným vážným znečištěním rozvodů vody pro toto
téměř dvoumilionové město. Ředitelství pro civilní nouzové plánování Aliance
koordinovalo pomoc členských a partnerských států Aliance při překonávání
této velmi dramatické situace.
V roce 1996 byla Ukrajina prvním hostitelem zasedání Rady pro civilní
nouzové plánování mimo NATO. Při příležitosti cvičení “Karpatská bezpečnost
96” se ve Lvově sešel Výbor NATO pro ochranu obyvatelstva s kooperačními
partnery. Velmi úspěšná spolupráce mezi Ředitelstvím pro civilní nouzové
plánování NATO a Ministerstvem pro nouzové situace a ochranu obyvatelstva
před následky černobylské havárie byla u zrodu organizace semináře
“Evakuace za pomoci leteckého lékařství a záchranné operace v mimořádných
situacích” v Kyjevě v září 1997.
Spolupráce v civilním nouzovém plánování a na úseku připravenosti na
odstraňování katastrof je klíčovým komponentem Charty NATO-Ukrajina,
podepsané v Madridu v červenci 1997. Memorandum o porozumění v této
oblasti bylo s NATO podepsáno dne 16.prosince 1997.
Cíle Memoranda o porozumění se týkají zdokonalení způsobilostí na
úseku civilní nouzové připravenosti a řízení postupů při odstraňování katastrof,
ale rovněž dalšího soustavného zlepšování úrovně spolupráce mezi smluvními
stranami. Memorandum je rovněž zaměřeno na oblasti společného zájmu,
včetně připravenosti na odstraňování katastrof a managementu krizových
situací na regionální úrovni, civilně-vojenskou spolupráci, dopravu, evakuace
za pomoci leteckého lékařství a zvýšení úrovně celkové schopnosti reakce na
nukleární havárie.
VĒDECKÁ SPOLUPRÁCE
Činnost v rámci vědeckých programů
Vědecká spolupráce v NATO spadá do kompetence Výboru NATO pro
vědu. Výbor pro vědu je odpovědný za Vědecký program NATO, v jehož rámci
je podporována spolupráce v civilní vědě mezi vědci členských států Aliance a
vědci v partnerských zemích EAPC.
Vědecký program je rozdělen na čtyři tzv. podprogramy zahrnující různé
druhy kooperačních mechanismů v rámci realizace různých projektů:
190
Vědecká postgraduální stipendia. Cílem tohoto podprogramu je
dlouhodobá příprava mladých vědců. Stipendia jsou udělována
decentralizovaným způsobem a poskytují příležitost vědcům partnerských
statů pokračovat ve studiu nebo ve výzkumu po určitý čas v některé členské
zemi NATO. Stejně tak je poskytnuta možnost vědcům ze států NATO věnovat
se studiu nebo vědecké práci v některé partnerské zemi NATO.
Vědecká a technická spolupráce. Záměrem tohoto podprogramu je
iniciace vědecké a technické kooperace a vytváření osobních trvalých svazků
mezi vědeckými pracovníky členských států NATO a partnerských států nebo
států Středomořského dialogu. Udělují se kooperační sdružovací granty
(Collaborative Linkage Grants – CLG), subvence pro návštěvy expertů (Expert
Visits – EV) v rámci vědeckých projektů, poskytují se finanční prostředky pro
studium na vysoké úrovni v ústavech vyššího vzdělávání (Advanced Study
Institutes – ASI) a pro organizaci intenzivních vědeckých seminářů (Advanced
Research Workshop – ARW).
Všechny vědecké discipliny jsou zahrnuty do tohoto podprogramu a
jednotlivé žádosti vědeckých pracovníků jsou posuzovány poradními skupinami
z oblasti fyziky, strojního inženýrství a techniky, vědy o životě a techniky,
životního prostředí a vědy o Zemi, a vědy a techniky civilní bezpečnosti.
Podpora infrastruktury výzkumu. Účelem tohoto podprogram je
zabezpečení podpory partnerských zemí ve strukturalizaci organizace jejich
výzkumných programů a vytváření potřebných základních infrastruktur. Ve
srovnání s charakterem kooperace výše uvedených podprogramů je na tomto
úseku podpora řízena přímo ze strany NATO pro partnerské státy. Podpora se
týká různých aktivit ve dvou sférách – počítačové sítě a zásady a organizace
vědy a techniky.
Věda ve službách míru. Tento podprogram je určen ke zvýšení úrovně
výzkumu v rámci rozvoje určitých průmyslových procesů nebo ochrany
životního prostředí v partnerských státech. Cílem programu je sdružovat vědce
z výzkumných ústavů, průmyslových závodů a uživatelských služeb členských
a partnerských států NATO v rámci projektů ve výzkumu a vědeckém a
technickém rozvoji v délce tří až pěti let.
Původ vědecké spolupráce v rámci Aliance sahá až do roku 1956, k
tehdejším doporučením Výboru tří o nevojenské spolupráci v NATO. Tento
výbor “tří moudrých mužů” – ministři zahraničních věcí Lange (Norsko),
Martino (Itálie) a Pearson (Kanada) – konstatoval, že vědeckotechnický pokrok
má tak zásadní význam pro budoucnost atlantického společenství, že členové
NATO musí zajistit využití každé možnosti plodné spolupráce. Přijetím zprávy
Operační skupiny pro vědeckotechnickou spolupráci, která byla ustavena na
základě této zprávy, schválili předsedové vlád Aliance na své schůzce v
191
prosinci roku 1957 ustavení Výboru NATO pro vědu. Výbor se poprvé sešel k
jednání v březnu roku 1958.
Vědecký program se během třiceti let rozvíjel na dvou pilířích – vysoké
vědecké úrovni a spojenecké solidaritě – a od počátku byl určen k podpoře
spolupráce mezi jednotlivými vědci spíše než k financování výzkumu nebo
institucí. V posledních letech poskytuje program stále větší možnosti
spolupráce s partnery NATO v Radě euroatlantického partnerství. Na počátku
roku 1999 byl program úplně přepracován s cílem napomáhat spolupráci
pouze mezi vědci z členských zemí NATO a jejich kolegy z partnerských
zemích, a rovněž podporovat činnost podprogramu v oblasti vědeckotechnické spolupráce zemí Středomořskéhyo dialogu. Zabezpečování
spolupráce výhradně mezi vědci členských států NATO bylo opuštěno.
Dnes se každoročně účastní vědeckého programu NATO přibližně 10 000
vědců z členských i partnerských zemí, a to jako stipendisté a poživatelé
subvencí a grantů, účastníci seminářů, odborní znalci nebo členové poradních
týmů. Zde je několik titulů z realizovaných odborných studií: “Průmyslový
průzkum nerostů v ofiolitických seskupeních Albánie” (CLG, Životní prostředí,
Albánie, Velká Británie), “Vápník a uvolnění mediátoru v cévních nervech” (CLG,
Věda o životě, Rusko a Dánsko), “Magnetické zvětšování nových hvězd” (CLG,
Fyzika, Uzbekistán, Kazachstán, Armenie, Francie, USA a Německo), “Použití
zbraní a raketového střeliva u obchodních výbušnin” (ARW, Civilní bezpečnost,
Rusko, USA), “Vědecká problematika ekologicky přijatelné stížnosti a konečné
výsledky znečištění” (ASI, Životní prostředí, Ukrajina a USA)5.
Výbor pro vědu se schází třikrát do roka, a jednou do roka spolu s partnery
v rámci Rady euroatlantického partnerství. Výboru při hodnocení a výběru
žádostí o podporu pomáhají poradní skupiny, jejichž členové jsou jmenováni
Výborem z řad vědců členských a partnerských států NATO.
Spolupráce NATO – Ruská federace
Na základě ustanovení Zakládajícího aktu NATO-Rusko bylo během zasedání
Stálé společné rady NATO-Rusko (PJC) na ministerské úrovni v Lucembursku
podepsáno v květnu 1998 Memorandum o porozumění ve vědeckotechnické
spolupráci mezi NATO a Ministerstvem pro vědu a techniku Ruské federace.
Účelem memoranda bylo: a) stimulovat a podporovat vědeckou a technickou
spolupráci mezi NATO a Ruskou federací v oblastech společného zájmu; b)
prosazovat vědecký výzkum a rozvoj, který znamená pokrok vědy a techniky.
5
CLG = Kooperační sdružovací grant
ARW = Intenzivní vědecký seminář
ASI = Ústav aplikovaného výzkumu
192
Memorandum obsahuje protokol o založení Společného výboru NATO a
Ruské federace pro vědeckotechnickou spolupráci (Joint NATO-Russia
Scientific and Techological Cooperation Committee – JSTC), který bude
působit za řízení Stálé společné rady NATO-Rusko. Výbor se bude scházet
jednou do roka, střídavě v Rusku a v ústředí NATO.
První zasedání JSTC se konalo v listopadu roku 1998 a byly na něm
ustanoveny tři oblasti spolupráce v rámci Memoranda o dorozumění:
plazmatická fyzika, rostlinná biotechnologie a předvídání a prevence katastrof.
Spolupráce NATO – Ukrajina
Spolupráce s Ukrajinou v rámci Vědeckého programu NATO začala v roce
1991 a v současné době dochází k její intenzifikaci v souladu s ustanoveními
Charty NATO-Ukrajina. Na základě výměny protokolů mezi oficiálními zástupci
NATO a Ukrajiny byla ustavena zvláštní Pracovní skupina NATO-Ukrajina pro
vědeckou spolupráci. Tato Skupina podrobí hodnocení participaci ukrajinských
vědců na vědeckých programech NATO a stanoví prostředky na podporu
zvýšení úrovně kooperace.
Spolupráce v rámci Středomořského dialogu
Výbor pro vědu NATO vyvíjí rovněž speciální iniciativy se zeměmi
Středomořského dialogu. Vědci ze států Středomořského dialogu mohou nyní
společně se svými kolegy z členských států NATO podávat žádosti o subvence
v rámci kooperačních sdružovacích grantů, studijních pobytů expertů,
studijních stáží v ústavech vyššího v vzdělávání, a účastí na intenzivních
vědeckých seminářích. Mimořádná pozornost je věnována stanoveným
okruhům regionální politiky zemí Středomořského dialogu a stimulaci vědecké
spolupráce v této oblasti.
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A SPOLEČNOST
Výbor pro otázky moderní společnosti
Ekologické problémy, před nimiž stojí mezinárodní společenství, veřejně
uznala Aliance v roce 1969 ustavením Výboru pro otázky moderní společnosti
(Committee on the Challenges of Modern Society – CCMS), jehož úkolem bylo
reagovat na obavy o životní prostředí. Členské státy se prostřednictvím tohoto
výboru zúčastnily četných iniciativ, využívajíce potenciálu, který Aliance skýtá
pro spolupráci při řešení problémů ovlivňujících životní prostředí a kvalitu
života.
193
Pod záštitou CCMS byly realizovány projekty na téma jako jsou
znečišťování životního prostředí, nadměrný hluk, problémy urbanizace,
energetika, lidské zdraví, a zvláště životní prostředí ve vztahu k vojenské
obraně. Jako příklad lze uvést některé stěžejní odborné studie týkající se
například ekologických aspektů využití zrušených vojenských prostorů v rámci
pomoci partnerským státům transformovat a přizpůsobit bývalé vojenské
základny a objekty k civilnímu použití, ekologické bezpečnosti v kontextu
mezinárodní situace, ekologických řídících systémů ve vojenském sektoru,
neznečišťujících produktů a procesů, utváření ekologických systémů
pobřežních lagun za racionálního řízení, hodnocení vlivů na životní prostředí.
Výbor je jedinečným fórem pro sdílení znalostí a zkušeností z
technických, vědeckých a politických aspektů sociální a ekologické
problematiky, v civilním i vojenském sektoru členských statů NATO a EAPC.
Existence a činnost Výboru jsou založeny na decentralizované bázi a účast
států na hlavních studiích, projektech, seminářích a pracovních konferencích
je dobrovolná; státy si sami hradí veškeré náklady na projekty. Civilní rozpočet
NATO poskytuje určitou částku na udělení grantů a subvencí pro umožnění
účasti některých expertů na činnosti CCMS.
U každého z schválených projektů se jeden nebo více států ujímají jeho
řízení, což znamená převzetí odpovědnosti za plánování a financování úkolu,
koordinaci provedení, vypracování příslušných zpráv a zajištění návazných
akcí. Od roku 1993 se mohou i partnerské státy podílet na spoluřízení hlavních
studií společně s členskými státy Aliance. Projektu se musí zúčastnit ještě
nejméně dva další členské státy NATO.
Od roku 1996 zavedl Výbor nový druh koncepce spolupráce v rámci
Programu CCMS. Jedná se o 6-18 měsíční projekty, zaměřené na konkrétní
náměty, a pracovní semináře pro šíření informací v přesně definovaných
oborech. V tomto kontextu byly dokončeny dva projekty: “Vývoj programu
integrovaného managementu pobřežní zóny monitorováním a utvářením
pobřeží a pobřežního povrchu mořského dna Černého moře” a “Trvalé
budování vojenské infrastruktury”.
V souladu s plánem akcí EAPC na léta 2000-2002 rozšiřuje Výbor pro
otázky moderní společnosti svoji činnost a organizuje společná zasedání a
semináře s partnerskými zeměmi o ekologických otázkách se zřetelem na
obranné aspekty, jakož i nové odborné studie na téma s mimořádným
významem právě pro partnerské státy. Mezi náměty konferencí o životním
prostředí, sponzorovaných prostřednictvím CCMS, lze uvést dvě akce za rok
1999: první v rámci Akčního plánu EAPC s názvem “Bezpečnost životního
prostředí na trase ropovodu v Gruzii” (Tbilisi, Gruzie, říjen 1999), a druhá v
rámci Charty NATO-Ukrajina pod titulem “Ekologické problémy způsobené
194
obrannými systémy v Černém a Azovském moři” (Sevastopol, Ukrajina, říjen
1999).
Zasedání CCMS, v konfiguraci EAPC, se konají každý rok. Hlavní náměty
iniciovaných a probíhajících diskuzí zahrnují například různé odborné metody
dekontaminace bývalých vojenských prostorů, ekologický management ve
vojenských otázkách, bezpečnost životního prostředí, vzájemné vztahy na
úseku obranných aktivit, a ekologické a ekonomické aspekty ke stanovení
bezpečných koncepcí vojenských operací v členských a partnerských státech
Aliance.
Spolupráce NATO – Ruská federace
V současně době se přípravuje Memorandum o porozumění mezi NATO
a Ruskou federací týkající se ochrany životního prostředí.
Spolupráce NATO – Ukrajina
Spolupráce s Ukrajinou v rámci CCMS probíhá v souladu s ustanoveními
Charty NATO-Ukrajina a je zaměřena zvláště na problematiku životního
prostředí v souvislosti s vojenskou obranou.
Spolupráce v rámci Středomořského dialogu
Státy Středomořského dialogu jsou povzbuzovány k hojnější účasti
zvláště na programech Výboru pro otázky moderní společnosti (CCMS).
195
KAPITOLA 9
SPOLEČNĚ FINANCOVANÉ ZDROJE:
ROZPOČTY A FINANČNÍ MANAGEMENT
NATO
Zásady společného financování
Sdílení nákladů
Civilní rozpočet
Vojenský rozpočet
Program bezpečnostních investic NATO
Řízení zdrojů
Finanční řízení
Finanční revize
SPOLEČNĚ FINANCOVANÉ ZDROJE:
ROZPOČTY A FINANČNÍ MANAGEMENT
NATO
ZÁSADY SPOLEČNÉHO FINANCOVÁNÍ
NATO je mezivládní organizace, do níž členské státy přispívají finančními
zdroji nezbytnými k zajištění každodenní činnosti a k potřebné vybavenosti
nutné pro konzultace, jednání a následnou realizaci schválených koncepcí a
aktivit. Slouží jako politický svazek podporovaný základní vojenskou strukturou
zabezpečující společnou obranu členských států, spolupráci s partnerskými
státy a uplatňování zásad Aliance zejména v rámci zachovávání míru a dalších
četných poslání.
Ve vojenské oblasti, mimo malého počtu stálých velitelství a stálých
jednotek, zůstává naprostá většina vojenských sil a prostředků členských států
NATO pod národním velením a vedením až do okamžiku, kdy mohou být
případně, zčásti nebo v úplnosti, podle nabídky dotyčného státu, vyčleněny pro
NATO k plnění konkrétních vojenských úkolů. Ozbrojené síly členských států
NATO ve Stabilizačních silách v Bosně a Hercegovině (SFOR) a v Mírových
silách v Kosovu (KFOR) pod vedením NATO jsou přiděleny k Alianci dočasně
v rámci plnění mandátu, a jsou vycvičovány, vybavovány, udržovány a
financovány z obranných rozpočtů jednotlivých členských států.
Pro zajištění konzultací a společného rozhodování v rámci Aliance udržuje
každá členská země diplomatickou a vojenskou přítomnost v sídle NATO,
jakož i civilní, vojenské zastoupení v sídlech různých orgánů a vojenských
velitelství NATO. Náklady na provoz a personální obsazení národních delegací
a vojenských misí jsou rovněž k tíži jednotlivých států a jsou financovány v
souladu s různými účetními směrnicemi a postupy jednotlivých zemí.
Dva výše uvedené příklady – náklady na udržování ozbrojených sil a
náklady na civilní a vojenská zastoupení ve strukturách Aliance – ilustrují
výlohy, které je nutno vzít v úvahu při analýze celkových nákladů každého státu
na jeho členství v NATO. Tyto výlohy jsou však kompenzovány určitými
hospodářskými výhodami, které každému státu přináší jeho členství v Alianci.
Racionální motivace členství v NATO však sahá daleko za hranice pouhé
finanční bilance, neboť zahrnuje politické, hospodářské, vědecké, technické,
kulturní a jiné faktory, které se nesnadno vyjadřují finančními ukazateli. Kromě
toho, pro dosažení racionálního závěru by musel každý členský stát zařadit do
kalkulace rovněž náklady, které by mu časem vznikly individuálním
199
zajišťováním své bezpečnosti nebo alternativními formami mezinárodní
spolupráce.
Účelem této kapitoly není pokus o podobný teoretický výpočet, který si
každý stát musí provést sám podle vlastních postupů a zvyklostí. Cílem je
spíše popsat zásady společného financování a sdílení nákladů, jež platí v celé
Alianci, a hlavní rozpočty, s jejichž pomocí jsou řízeny finanční prostředky
Aliance. Celkem tvoří tyto výdaje méně než půl procenta veškerých obranných
výdajů států NATO (viz Tabulka 3).
Finanční prostředky NATO jsou v zásadě vyhrazeny na výdaje, které
odrážejí zájmy všech členských států. Struktura společného financování je
diverzifikovaná a decentralizovaná. Jisté činnosti mnohonárodní spolupráce v
oblastech výzkumu, vývoje, výroby a logistické podpory se netýkají všech, a v
některých případech se mohou týkat jen malého počtu členských zemí. Tyto
činnosti, z nichž většinu řídí výrobní a logistické organizace NATO, jsou
předmětem obecných finančních a revizních předpisů NATO; jinak však
probíhají v podstatě samostatně podle statutů udělených Severoatlantickou
radou. (Podrobnosti viz Finanční řízení).
S nemnoha výjimkami se tedy z prostředků NATO nefinancuje
zaopatřování vojsk nebo pořizování hmotných vojenských prostředků jako lodí,
ponorek, letounů, tanků, dělostřelectva nebo zbraňových systémů. Vojenský
personál a výzbroj vyčleňují pro Alianci členské státy, jenž finančně odpovídají
za jejich zajištění. Důležitou výjimkou je speciální letecký útvar vybavený
Létajícím systémem uvědomování a řízení protivzdušné obrany (AWACS),
který je ve společném majetku, údržbě a provozu členských států pod
operačním velením a řízením příslušného velitele spojeneckých sil
podřízeného strategickým velitelům NATO. Aliance rovněž financuje investice
ke krytí společných potřeb jako jsou systémy protivzdušné obrany, systémy
velení a řízení, nebo všespojenecké spojovací systémy, jejichž poskytnutí
nelze považovat za povinnost jednoho státu. Tyto systémy jsou předmětem
údržby, obnovy a posléze náhrady v souladu s měnícími se potřebami a
technickým rozvojem; podobné výdaje rovněž představují významný podíl
financování NATO.
Výchozím bodem procesu vyžádání a získání souhlasu ke společnému
financování určitého projektu je zjištění a uznání nutnosti nákladů, a
rozhodnutí, že odpovědnost za tyto náklady nelze přisuzovat jedné zemi, a že
projekt poslouží všem zúčastněným zemím. Požadavek musí být řádně
vypracován, specifikován a ověřen, což již samo vyvolává složitou interakci
národních a mezinárodních administrativních procesů. Po schválení projektu
musí členské státy vyhlásit požadavek jako způsobilý pro společné financování
v přesně stanoveném rozsahu. O způsobilosti požadavku ke společnému
200
financování je rozhodnuto shodou členských států, kteří se tím zavazují k jeho
podpoře.
Od dob založení Aliance vedlo uplatnění těchto zásad ke vzniku
komplexních předpisů týkajících se odstupňování celkové nebo částečné
finanční podpory a vyloučení různých nákladových položek, například
národních nebo místních daní. Další velkou, a rovněž překvapivou výjimkou
pocházející z časů vzniku Aliance, jsou mzdy vojenského personálu, sloužícího
v sídle NATO, nebo na kterémkoli mezinárodním velitelství v rámci vojenské
struktury Aliance. Mzdy jsou k tíži vysílajícího státu. Na mezinárodních
velitelstvích v současnosti působí přibližně 15 000 osob, jejichž mzdy jsou
hrazeny mateřskými státy. Mzdy mezinárodního sboru civilních pracovníků v
bruselském ústředí NATO a ve velitelstvích NATO jsou financovány ze
společných civilních a vojenských o rozpočtů. Specifické oblasti financování
NATO jsou podřízeny příslušným dohodám schváleným všemi členskými státy.
Kritéria společného financování jsou předmětem průběžného hodnocení a
případné změny mohou být následkem nových mimořádných situací, například
nutnost jasné definice částí nákladů NATO určených pro dozor nad
udržováním míru, které by měly být zařazeny do mezinárodních rozpočtů, a
částí nákladů, které by měly být hrazeny z národních rozpočtů. Další změny ve
stávajících dohodách o společném financování mohou vyplývat z
organizačního a technického rozvoje, nebo prostě jen z potřeby omezit náklady
z důvodu požadavku v rámci konkrétní limitace prostředků. Navzdory těmto
těžkostem však zůstává zásada společného financování na bázi konsenzu
pilířem existence Aliance. Nadále se k ní hlásí všechny členské státy a lze ji
považovat za výraz jejich politické oddanosti k NATO, a rovněž politické
solidarity, jež je charakteristickým znakem realizace schválených programů
NATO.
SDÍLENÍ NÁKLADŮ
Všeobecným pravidlem je, že všechny členské státy se podílí na výdajích,
které byly schváleny ke společnému financování. Všechny státy tudiž přispívají
k financování Mezinárodního sekretariátu, Mezinárodního vojenského štábu,
úřadoven Vojenského výboru a společně finacovaných složek podílejících se
na operacích na podporu míru a v rámci programu Partnerství pro mír. Náklady
v rámci Létajícího systému uvědomování a řízení protivzdušné obrany
(AWACS) jsou financovány 13 státy zúčastněnými v tomto leteckém útvaru.
Výdaje související s jinými součástmi nebo subjekty mezinárodní vojenské
struktury, a výdaje v rámci programu bezpečnostních investic NATO, jsou
sdíleny podle povahy účasti v integrovaném uspořádání velení NATO.
201
Podle obecného pravidla se dohodnuté vzorce pro výpočet sdílení
nákladů určující výše příspěvků jednotlivých států považují za vyjádření
“platební schopnosti” určité země. Nicméně, báze pro tyto vzorce je však
stejnou mírou politická jako ekonomická. Vzorce používané pro civilní a
vojenský rozpočet a pro program bezpečnostních investic NATO byly původně
dohodnuty na počátku padesátých let. Od té doby byly upraveny, z převážné
části proporcionálně, se zřetelem na nové členy a rozdílný stupeň účasti ve
složkách integrovaného velení. Poměr těchto vzorců k současným ukazatelům
relativní hospodářské situace, např. HDP nebo paritě kupní síly, je tudíž
nepřesný.
Civilní rozpočet je v současné době financován podle jednotného vzorce
pro 19 států. Větší část vojenského rozpočtu, z níž se hradí mezinárodní
vojenská struktura, je financován podle lehce odlišného vzorce pro 19 států a
dvou vzorců pro 18 států. Podobně i program bezpečnostních investic NATO
je financován podle dvou odlišných vzorců sdílení nákladů pro 19 a 18 států.
Část vojenského rozpočtu, která financuje náklady leteckých útvarů v rámci
systému AWACS se řídí podle vzorců pro 13 a 14 států, které odrážejí
průmyslovou a obchodní tendenci dohody o sdílení nákladů v rámci NAPMO
(viz Kapitola 14).
Tabulky č.1 a č.2 rekapitulují kvótu sdílených nákladů jednotlivých
členských států v rámci civilního a vojenského rozpočtu a programu
bezpečnostních investic NATO.
CIVILNÍ ROZPOČET
Civilní rozpočet je připraven a realizován pod dohledem Výboru pro civilní
rozpočet (CBC) a financován je především z vyhrazených fondů ministerstev
zahraničních věcí členských států. Pokrývá provozní náklady Mezinárodního
sekretariátu v ústředí NATO v Bruselu, realizaci schválených civilních
programů a činností, jakož i náklady na výstavbu, provoz a údržbu zařízení
včetně personálních nákladů spojených se zajišťováním konferenčních služeb
pro všechna zasedání výborů NATO a jim podřízených skupin, bezpečnostních
služeb atd. V posledních letech vzrůstá podíl rozpočtových zdrojů vyčleněných
na financování činností s partnerskými zeměmi. Celkový rozpočet schválený
na rok 2000 činil přibližně 133 milionů US1$. Personální náklady absorbují
přibližně 61% (80 milionů US$). Náklady na speciální programy, jako například
Vědecký program NATO, nebo na informační činnost spotřebují přibližně 26%
(35 milionů US$). Zůstatek (13% neboli přibližně 18 milionů US$) pokrývá
různé provozní a investiční náklady.
1
202
Porovnání číselných údajů v této kapitole se stejnými údaji v předešlých vydáních Příručky NATO je
třeba posuzovat s opatrností. Možné rozdily jsou zapříčiněny kolísáním kurzu dolaru.
VOJENSKÝ ROZPOČET
Vojenský rozpočet je připraven a realizován pod dohledem Výboru pro
vojenský rozpočet (MBC), je z velké části financován z rozpočtových fondů
ministerstev obrany členských států. Kryje náklady na provoz a údržbu a, s
výjimkou velkých investic do důležitých staveb a systémů financovaných z
programu bezpečnostních investic NATO, investiční náklady mezinárodní
vojenské struktury. Tato položka zahrnuje Vojenský výbor, Mezinárodní
vojenský štáb a přidružené agentury, dvě hlavní oblasti vojenského velení
(Velitelství spojeneckých sil v Evropě a Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku)
a příslušné systémy velení, řízení a zpracování informací, agentury pro
výzkum a vývoj, pořizovací a logistické agentury a letecké útvary NATO v rámci
systému AWACS.
V současné době rozpočet zabezpečuje rovněž provozní náklady
struktury velení NATO v rámci operací při dozoru nad zachováváním míru v
Bosně a Hercegovině. Celkový rozpočet schválený na rok 2000 činil přibližně
751,5 milionů US$. Zde je třeba uvést, že tato částka nezahrnuje relativně
vysoké náklady na vyčleněný vojenský personál, které nesou jednotlivé
vysílající země. Z celkových společně hrazených nákladů činí výdaje na
operace v rámci různých misí a zabezpečování vojsk přibližně 43% neboli 323
milionů US$, náklady na civilní personál přibližně 30% neboli 225 milionů US$,
všeobecné administrativní výdaje přibližně 22% neboli 166 milionů US$ a
investiční výstavba přibližně 5% neboli 37,5 milionů US$.
PROGRAM BEZPEČNOSTNÍCH INVESTIC NATO
Program bezpečnostních investic NATO (NATO Security Investment
Programme – NSIP), nazývaný rovněž Investiční program pro zajištění
bezpečnosti NATO, se uskutečňuje pod dohledem Výboru pro infrastrukturu
(IC) s ročními maximálními příspěvky schválenými Severoatlantickou radou.
Schválená maximální výše příspěvku na rok 2000 se rovnala výši 688 milionů
US$. Program financuje zajištění objektů a zařízení potřebných k plnění úkolů
strategických velitelství NATO uznaných jako zařízení přesahující rámec
potřeb národní obrany jednotlivých členských zemí. Jedná se o investice do
objektů a zařízení jako jsou komunikační a informační systémy, radary,
vojenské štáby, letiště, produktovody a sklady pohonných látek, přístavy,
navigační příslušenství. Stejně jako u vojenského rozpočtu, NSIP rovněž
zahrnuje příslušné potřebné investice v rámci operací na zachování míru
týkající se především SFOR a KFOR, obsahující komunikace, informační
systémy, místní velitelské instalace, energetické zdroje, obnovu a opravy letišť,
železnic a silnic. Program získal v roce 1994 novou kooperativní dimenzi
203
spolupráce v kontextu Partnerství pro mír. Iniciativa obranných schopností,
zahájená během sumitu ve Washingtonu v roce 1999, stanovila dodatečné
orientace pro budoucí rozvoj Programu bezpečnostních investic.
ŘÍZENÍ ZDROJŮ
Od poloviny devadesátých let, v důsledku nutnosti optimalizace určení
společně financovaných zdrojů, členské státy posílily řídící strukturu NATO
prosazováním Programů spolupráce pro koordinované řešení stanovených
úkolů (Capabilities Packages) a zřízením Hlavního výboru pro zdroje (Senior
Resource Board – SRB), v jehož kompetenci je celkový management vojenské
části zdrojů NATO (bez zdrojů pocházejících z civilního rozpočtu). Výše
uvedené Programy spolupráce pro koordinované řešení stanovených úkolů
specifikují prostředky, které mají k dispozici nebo potřebují vojenští velitelé
NATO k plnění stanovených úkolů. Jsou hlavním prostředkem hodnocení
společně financovaných doplňkových příspěvků (investiční výstavba,
periodické náklady na provoz a údržbu), a civilního a vojenského personálu
nezbytného k plnění úkolů. Tyto Programy hodnotí Hlavní výbor pro zdroje,
složený z národních zástupců, zástupců Vojenského výboru, strategických
velitelů NATO a předsedů Výboru pro vojenský rozpočet, Výboru pro
infrastrukturu a výborů NATO pro záležitosti lidských zdrojů. SRB akceptuje
Programy z hlediska jejich náročnosti na zdroje před jejich definitivním
schválením Severoatlantickou radou. Každý rok rovněž doporučuje
Severoatlantické radě ke schválení komplexní plán zdrojů na středně dlouhé
období, který stanovuje maxima finančních zdrojů pro nastávající rok a plánové
ukazatele na následující čtyři roky. V rámci těchto parametrů výbory pro
vojenský rozpočet, infrastrukturu a záležitosti lidských zdrojů dohlížejí na
vypracování a realizaci svých rozpočtů a programů. SRB rovněž připravuje
výroční zprávu, která umožňuje Severoatlantické radě kontrolovat adekvátnost
přidělování finančních zdrojů z hlediska potřeb, a podrobit analýze vojenské
důsledky společně financovaných zdrojů pro společně financované rozpočty
nových postupů Aliance.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ
Finanční řízení NATO je strukturováno takovým způsobem, aby konečnou
regulaci výdajů měly členské státy nesoucí náklady stanovené činnosti; je
předmětem jejich vzájemné shody. Regulace může být prováděna na všech
úrovních rozhodování, buď ve formě všeobecného omezování nebo
specifických limitů. Příklady všeobecného omezování jsou např. přidělování
pevně stanovených zdrojů nebo maximálních částek u provozních nákladů a
204
investiční výstavby (dohodnutých v Hlavním výboru pro zdroje), nebo
doplňování civilního a vojenského personálu; vedoucí pracovníci (generální
tajemník, strategičtí velitelé NATO a podřízení velitelé a ostatní oprávnění
vedoucí představitelé orgánů NATO) však mají relativní volnost připravovat a
realizovat své rozpočty. Specifické limitování může nabývat mnoha různých
forem, od uplatňování konkrétních ekonomických opatření až po přechodné
zmrazení úvěrů na určitý záměr, nebo restrikce převodů úvěrů. Podobná
omezení nebo regulace mohou být dohodnuty v podmínkách, za kterých
přispívající země souhlas s rozpočtem udělily nebo uplatnily prostřednictvím
mimořádných zásahů v průběhu realizace rozpočtu. Schvalování příslušných
rozpočtů lze považovat za konkretizaci koncepcí – politických, organizačních
nebo finančních – které přispívající členské státy hodlají uplatnit. Tyto
koncepce se časem mění v závislosti na měnícím se mezinárodním prostředí
a potřebě vhodné adaptace struktur a úkolů organizace.
Dynamický proces úprav během padesáti let existence Aliance do značné
míry vysvětluje rozmanitost a decentralizaci struktury řízení NATO. Žádný
samostatný orgán nevykonává plnou řídící pravomoc nad všemi čtyřmi
hlavními složkami finanční struktury organizace: Mezinárodním sekretariátem
(financovaným z civilního rozpočtu), mezinárodní vojenskou strukturou
(financovanou z vojenského rozpočtu), programem bezpečnostních investic, a
specializovanými výrobními a logistickými organizacemi. Posledně uvedená
složka se dělí do dvou skupin: organizace financované podle dohod
aplikovaných v mezinárodní vojenské struktuře, a organizace podléhající
oprávněním uděleným Severoatlantickou radou, s vlastními představenstvy,
finančními komisemi a významnými finančními prostředky v národních
rozpočtech.
Finanční řízení organizačních rozpočtů (civilního a vojenského rozpočtu)
se liší od řízení programu bezpečnostních investic. Rozmanitost a
decentralizace struktury finančního řízení rozpočtů organizace je potvrzena
finančními předpisy schválenými Severoatlantickou radou. Předpisy, doplněné
o směrnice a postupy, které je přizpůsobují konkrétním požadavkům různých
orgánů a programů NATO, poskytují základní sjednocující principy vymezující
celou finanční strukturu Aliance.
Předpisy ukládají, že každý orgán NATO musí mít vlastní rozpočet,
vyjádřený v měně hostitelské země, s devizovými protihodnotami stanovenými
prostřednictvím společné zúčtovací jednotky. Rozpočet je roční a odpovídá
kalendářnímu roku. Je připravován z pověření vedoucího příslušného orgánu
NATO, posouzen a doporučen k přijetí na základě konsenzu finančním
výborem složeným ze zástupců přispívajících členských států, a schválen
Severoatlantickou radou. Nedosažení konsenzu před začátkem finančního
roku znamená nepřijetí rozpočtu a financování činnosti pod dohledem
205
finančního výboru cestou provizorních finančních přídělů omezených výší
rozpočtu schváleného na předcházející rok. Tento režim může trvat šest
měsíců, po nichž musí Severoatlantická rada rozhodnout buď o schválení
rozpočtu, nebo o povolení pokračovat ve finančním provizoriu. Toto nouzové
opatření, i když je uplatněno jen zřídka, posiluje zásadu kolektivního
mezivládního rozhodování o výdajích, jež se skrývá v požadavku
jednomyslného schválení rozpočtu všemi přispívajícími státy.
Po schválení rozpočtu má vedoucí příslušného orgánu NATO volnost v
jeho realizaci plněním finančních závazků a výdajem finančních prostředků ke
schváleným účelům. Tato volnost je limitována různými stupni nařízení
stanovenými finančními předpisy, týkající se například povinnosti omezeného
nebo otevřeného mezinárodního nabídkového řízení ke smlouvám o
dodávkách zboží a služeb, nebo převodů úvěrů k rektifikaci nadhodnocených
nebo podhodnocených finančních požadavků. Volnost čerpání rozpočtu může
být dále omezena konkrétními povinnostmi jako žádat o schválení před
plněním finančních závazků a výdajem prostředků. Tyto povinnosti mohou
případně být uloženy finančním výborem v zájmu zajištění přísného uplatnění
nových koncepcí nebo monitorování realizace komplexních programů, jako
třeba organizační restrukturalizace.
Rozpočtové úvěry musí být k dispozici, v rozsahu odůvodněném
skutečnými potřebami, během finančního roku, na který jsou schválena;
čerpání těchto prostředků je však umožněno ještě během dvou následujících
finančních let.
Realizace programu investic do bezpečnosti NATO má jako výchozí bod
programy spolupráce pro koordinované řešení stanovených úkolů. Po přijetí
programu mohou být ve Výboru pro infrastrukturu zahájena schvalovací řízení
jednotlivých projektů. Hostitelský stát (zpravidla stát, na jehož území se projekt
má uskutečnit) připraví žádost o povolení, která obsahuje technickou koncepci,
náklady, specifikaci způsobilosti pro společné financování a předepsaný
nabídkový postup. Zvláštní ujednání platí pro mezinárodní soutěžní nabídková
řízení, jejichž cílem je umožnit maximální účast členských států. Přeje-li si
některý stát uplatnění jiného nabídkového postupu než mezinárodního
nabídkového řízení, musí požádat Výbor pro infrastrukturu o udělení výjimky.
V případě, že Výbor vysloví s projektem souhlas, může hostitelská země
přikročit k jeho realizaci.
Systém finančního řízení, uplatňovaný v programu bezpečnostních
investic, je založen na procesu mezinárodního finančního clearingu. Státy
oznámí předpokládané výdaje jejich povolených projektů. Ve většině případů
tyto výdaje přesahují nebo nedosahují jejich dohodnutý příspěvek do rozpočtu.
Mezinárodním finančním clearingem se tyto rozdíly vyrovnají převodem
finančních prostředků mezi státy. Po ukončení realizace podléhá projekt
206
závěrečnému společnému přijímacímu řízení, které posoudí, zda realizace
projektu odpovídá povolené koncepci projektu. Teprve po schválení závěrečné
zprávy Výborem pro infrastrukturu přebírá NATO formálně odpovědnost za
realizovaný projekt a za způsobilosti, které poskytuje.
V současné době existuje několik druhů finančních zpráv. Dvakrát do roka
připravuje Mezinárodní sekretariát, pro každou hostitelskou zemi, pololetní
finanční zprávu. Tato zpráva se týká projektu současně ve stádiu realizace.
Čtvrtletně jsou publikovány předběžné platební listiny a řádné platební listiny.
Tyto listiny se vztahují na převody finančních prostředků mezi hostitelskými
státy. Stručný popis výdajů NSIP je připravován každoročně na jaře, a zahrnuje
výdaje za posledních 10 let. Zpráva je zaměřena na přidělováni finančních
prostředků a slouží jako podklad pro vypracování střednědlouhého plánu
finančních prostředků Hlavním výborem pro zdroje. Finanční výkaz je
připravován rovněž každoročně na jaře; zobrazuje finanční situaci NSIP k
31.prosinci předešlého roku a provádí bilanci činnosti stejným způsobem jako
v soukromé obchodní společnosti. Výkaz je orientovám zejména na finanční
aspekty a je základním námětem diskusí ve Výboru pro infrastrukturu o
programu bezpečnostních investic.
FINANČNÍ REVIZE
Konečnou odpovědnost za náležitou přípravu a čerpání rozpočtu nese
vedoucí příslušného orgánu NATO; administrativní zabezpečení tohoto úkolu
je však do značné míry svěřeno finančnímu revizorovi. Jmenování revizora je
výsadou Severoatlantické rady, kterou může delegovat příslušnému
finančnímu výboru. V případě trvající neshody s vedoucím příslušného orgánu,
týkající se předpokládané transakce, se finanční revizor může obrátit na
náležitý finanční výbor jako na konečnou instanci.
Úkolem finančního revizora je zajistit, aby všechny aspekty realizace
čerpání rozpočtu odpovídaly oprávněným výdajům, případně mimořádným
omezením uloženým Finančním výborem, finančním předpisům a s nimi
souvisejícím prováděcím nařízením a postupům. Revizor může, na základě
vnitřní revize, zavést dodatečné kontrolní opatření a postupy, považuje-li je za
nutné pro zachování účetní disciplíny. Hlavním úkolem finančního revizora je
zajistit pravidelný příjem finančních fondů od členských států, v souladu se
dohodnutými podíly do rozpočtu, a v obnosech kalkulovaných takovým
způsobem, aby nedocházelo ke zbytečné akumulaci hotovosti v mezinárodní
pokladně. Závěr těchto aktivit je uveden ve výročních finančních výkazech, jež
jsou předkládány k ověření Mezinárodní komisi auditorů.
207
Mezinárodní komise auditorů se skládá ze zástupců národních revizních
institucí. Komise působí na základě statutu nezávislosti uděleného
Severoatlantickou radou, které přímo podléhá. Komise je oprávněna revidovat
účty všech orgánů NATO, včetně výrobních a logistických organizací a
Programu bezpečnostních investic NATO. Mandát jí opravňuje nejen k
finančním revizi, ale rovněž ke kontrole plnění závazků. Působnost komise se
tudiž neomezuje pouze na zabezpečení průkaznosti účetnictví, ale také na
inspekci všeobecné praxe na úseku řízení.
208
209
3,5
1,59
Španělsko
Turecko
Celkem
100,00
22,41
0,63
Portugalsko
17,25
2,48
Polsko
USA
1,11
Norsko
Velká Británie
0,08
2,75
Nizozemsko
Itálie
Lucembursko
0,05
5,75
Island
0,38
0,65
Maďarsko
15,54
Německo
Řecko
1,47
15,35
Česká republika
Francie
0,9
Kanada
Dánsko
2,76
5,35
Belgie
19”
Civilní
rozpočet
ÚČASTNICKÉ
STÁTY
Členské státy
NATO
Tabulka č. 1
100,00
23,15
16,09
1,59
3,5
0,63
2,48
1,16
2,84
0,08
5,91
0,04
0,65
0,38
15,54
15,25
1,68
0,9
5,33
2,8
“19”
100,00
27,49
19,12
1,9
4,19
0,75
2,97
1,36
3,28
0,1
7,08
0,05
0,78
0,46
18,2
0
1,94
1,08
5,95
3,3
“18”
Vojenský rozpočet
(velitelství, úřady, programy)
PROCENTUÁLNÍ PODÍLY ČLENSKÝCH STÁTŮ NATO
CIVILNÍ A VOJENSKÝ ROZPOČET
100,00
31,716
20,8558
1,2419
2,77
0,5323
0
1,1146
2,8625
0,0825
5,5485
0
0
0,4728
21,4886
0
1,5282
0
7,1994
2,5869
“14”
100,00
40,239
0
1,5757
3,1
0,6754
0
1,4142
3,6317
0,1045
7,0397
0
0
0,5999
27,2638
0
1,9389
0
9,1343
3,2821
“13”
Vojenský rozpočet
(Letecký útvar NATO AWACS)
NA NÁKLADECH
Tabulka č. 2
PROCENTUÁLNÍ PODÍLY ČLENSKÝCH STÁTŮ NATO
NA PROGRAMU BEZPEČNOSTNÍCH INVESTIC NATO
Čleské státy
NATO
Výdaje
sdílené 18 státy
Výdaje
sdílené 19 státy
Belgie
4,24
Kanada
4,025
3,22
Česká republika
1,0333
0,9
Dánsko
3,44
Francie
0
Německo
23,135
3,72
3
12,9044
20,254
Řecko
1,05
1
Maďarsko
0,7463
0,65
Island
0
0
Itálie
9,1
7,745
Lucembursko
0,2
0,1845
Nizozemsko
4,74
4,14
Norsko
2,895
2,6
Polsko
2,8474
2,48
Portugalsko
0,392
0,345
Španělsko
3,7793
3,2916
Turecko
1,13
1,04
Velká Británie
11,7156
10,1925
USA
25,5311
22,333
210
211
Belgie
(belgický frank)
Česká republika
(česká koruna)
Dánsko
(dánská koruna)
Francie
(francouzský frank)
Německo
(německá marka)
Řecko
(drachma)
Maďarsko
(forint)
Itálie
(italská lira - 1 000)
Lucembursko
(lucemburský frank)
Nizozemsko
(nizozemský gulden)
Norsko
(norská koruna)
Polsko
(zloty)
Portugalsko
(escudos)
Španělsko
(peseta)
Turecko
(turecká lira - 1 000)
Velká Británie
(anglická libra)
Celkem Evropa NATO
(US $)
Kanada
(CAN $)
USA
(US $)
Celkem
Severní Amerika
(US $)
Celkem NATO
(US $)
ČLENSKÉ STÁTY
NATO
Tabulka č. 3
321 981
96 975
111 375
674 883
1 235
18 301
92 218
10 332
258 165
265 731
357 949
350 423
203
11 593
111 981
5 788
138 191
143 141
255 122
//
15 446
8 242
43 440
//
2 265
12 901
1 534
10 476
17 767
7 643
//
58 650
48 518
//
13 344
186 715
9 117
//
110 514
144 183
115 754
1985
//
1980
503 906
317 717
306 170
13 473
186 189
22 287
13 866
922 808
267 299
//
21 251
13 513
3 233
28 007
//
612 344
68 376
231 911
16 399
//
155 205
1990
58 986
238 432
17 468
131 156
403 478
22 224
12 864
4 194
31 561
472 284
287 933
278 856
12 457
184 352
21 439
302 864
1 078 751
//
//
1 171 377
//
1995
58 671
237 375
17 896
131 334
401 165
22 813
13 199
4 380
36 170
466 681
279 860
271 417
11 511
186 821
22 330
611 521
1 091 432
//
//
1 343 276
//
1996
57 602
241 103
18 521
131 796
418 772
23 010
13 345
4 797
38 701
456 879
284 146
276 324
10 831
172 732
21 612
1 183 327
1 123 046
//
//
1 510 684
//
1997
58 327
236 226
19 079
133 007
420 654
25 087
13 561
5 197
40 763
457 112
281 806
274 278
11 168
175 306
22 551
2 289 430
1 124 054
//
//
1 724 621
//
1998
(na základě běžných cen a směnných kurzů, údaje v milionech)
VÝDAJE NA OBRANU ČLENSKÝCH STÁTŮ NATO (1980-2000)
468 960
289 288
280 969
12 360
179 671
22 548
4 167 636
1 180 075
452 843
12 599
25 809
14 534
5 330
43 062
187 672
1 853 189
59 854
239 488
19 428
41 167
136 252
1999
468 999
304 441
296 373
11 948
164 559
22 823
6 998 960
1 266 429
475 178
14 065
25 675
14 192
5 468
4 3002
218 023
1 981 984
59 617
243 936
19 349
44 022
140 256
2000
Údaje v tabulce č. 3 představují platby uskutečněné nebo ještě neuskutečněné
během fiskálního roku. Jsou založeny na definici obranných výdajů NATO.
Vzhledem k rozdílům mezi definicí NATO a národními definicemi se zde
publikované údaje mohou podstatně lišit od údajů publikovaných národními
úřady nebo obsaženými v národních rozpočtech. U států poskytujících
vojenskou pomoc jsou tyto náklady zahrnuty ve výdajích. U států přijímajících
vojenskou pomoc není zahrnuta hodnota těchto nákladů. Výdaje na výzkum a
rozvoj jsou zahrnuty v nákladech na zařízení, a výdaje na vyplácení důchodů
jsou zahrnuty v personálních nákladech.
Francie je členem Aliance bez příslušnosti v integrované vojenské struktuře a
nepodílí se na kolektivním plánování ozbrojených sil. Z toho důvodu jsou údaje
týkající se obranných výdajů Francie pouze indikativní.
Island nemá ozbrojené síly. Česká republika, Maďarsko a Polsko vstoupily do
Aliance v roce 1999.
212
213
Belgie
(belgický frank)
Česká republika
(česká koruna)
Dánsko
(dánská koruna)
Francie
(francouzský frank)
Německo
(německá marka)
Řecko
(drachma)
Maďarsko
(forint)
Itálie
(italská lira - 1 000)
Lucembursko
(lucemburský frank)
Nizozemsko
(nizozemský gulden)
Norsko
(norská koruna)
Polsko
(zloty)
Portugalsko
(escudos)
Španělsko
(peseta)
Turecko
(turecká lira - 1 000)
Velká Británie
(anglická libra)
Celkem Evropa NATO
(US $)
Kanada
(CAN $)
USA
(US $)
Celkem Severní Amerika
(US $)
Celkem NATO
(US $)
ČLENSKÉ STÁTY
NATO
2,3
2,8
2,9
//
2,7
2,1
3,3
4,5
3,2
2,1
6,0
5,6
4,5
3,0
2,7
//
2,9
2,3
4,0
5,2
3,5
2,0
5,6
5,3
4,5
//
//
1,0
5,1
5,3
2,1
3,0
3,3
1,0
2,0
3,8
2,4
//
4,0
2,8
//
19851989
3,2
19801984
3,5
4,4
4,7
1,9
2,6
3,8
3,8
1,6
2,6
//
2,8
2,3
0,9
2,1
//
4,4
2,1
3,4
1,9
//
2,0
19901994
2,7
3,2
3,3
1,4
2,2
2,8
4,4
1,4
2,3
//
2,2
1,8
0,8
1,9
//
4,6
1,6
2,9
1,7
//
1,5
19951999
2,8
3,3
3,5
1,4
2,2
3,0
4,1
1,4
2,4
//
2,2
1,9
0,8
1,9
//
4,5
1,6
3,0
1,7
//
1,6
1996
(na základě běžných cen) (průměr)
(1980-2000)
2,7
3,2
3,3
1,2
2,2
2,7
4,1
1,4
2,4
//
2,1
1,8
0,8
1,9
//
4,6
1,6
2,9
1,7
//
1,5
1997
2,6
3,0
3,1
1,3
2,1
2,7
4,4
1,3
2,2
//
2,3
1,7
0,8
2,0
//
4,8
1,5
2,8
1,6
//
1,5
1998
2,6
2,9
3,0
1,3
2,1
2,5
5,4
1,3
2,2
2,0
2,2
1,8
0,8
2,0
1,6
4,8
1,5
2,7
1,6
2,2
1,4
1999
2,5
2,9
3,0
1,2
2,1
2,4
6,0
1,3
2,2
2,0
1,9
1,6
0,7
1,9
1,7
4,9
1,5
2,7
1,5
2,3
1,4
2000
Tabulka č. 4
PODÍL OBRANNÝCH VÝDAJŮ ČLENSKÝCH STÁTŮ NATO NA JEJICH HRUBÉM DOMÁCÍM PRODUKTU
KAPITOLA 10
CIVILNÍ ORGANIZACE A STRUKTURY
Ústřední sídlo NATO
Stálí zástupci a národní delegace
Generální tajemník
Mezinárodní sekretariát
Kabinet generálního tajemníka
Úřad generálního tajemníka
Výkonný sekretariát
Informační a tiskový úřad
Bezpečnostní úřad NATO
Divize politických záležitostí
Divize obranného plánování a operací
Divize zabezpečování obrany
Štáb ústředí NATO pro konzultace, velení a řízení (NHQC3S)
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního nouzového
plánování
Divize pro vědu a životní prostředí
Úřad managementu
Úřad finančního kontrolora
Úřad předsedy Hlavního výboru pro zdroje
Úřad předsedy rozpočtových výborů
Mezinárodní komise auditorů
Výrobní a logistické organizace NATO
CIVILNÍ ORGANIZACE A STRUKTURY
ÚSTŘEDNÍ SÍDLO NATO
Ústřední sídlo NATO v Bruselu je politickým centrem Aliance a domovem
Severoatlantické rady. Sídlí zde stálí zástupci a národní delegace, generální
tajemník a Mezinárodní sekretariát, národní vojenští zástupci, předseda
Vojenského výboru a Mezinárodní vojenský štáb. Rovněž zde sídlí
diplomatické mise partnerských států, Štáb ústředí pro konzultace, velení a
řízení (C3), a četné úřady a agentury Aliance.
V ústředním sídle Aliance pracuje přibližně 3 150 osob na plný úvazek. Z
nich přibližně 1 400 jsou členy národních delegací a národních vojenských
zastupitelství při NATO. Mezinárodní sekretariát a agentury zaměstnávají asi
1 300 pracovníků; v Mezinárodním vojenském štábu působí 350 osob včetně
80 civilních pracovníků. Představitelé diplomatických zastoupení nebo
styčných misí partnerských států mají rovněž svá sídla v ústředí NATO.
STÁLÍ ZÁSTUPCI A NÁRODNÍ DELEGACE
Každý členský stát je v Severoatlantické radě zastoupen velvyslancem
nebo stálým zástupcem, v doprovodu národní delegace tvořené poradci a
funkcionáři zastupující svůj stát v různých výborech NATO. Delegace se v
mnoha ohledech podobají menším zastupitelským úřadům. Dislokace ústředí
umožňuje členům delegací udržovat snadné a bezodkladné formální i
neformální vzájemné styky, a rovněž kontakty s pracovníky mezinárodních
orgánů NATO a se zástupci partnerských zemí.
GENERÁLNÍ TAJEMNÍK
Generální tajemník NATO je renomovaný státník s mezinárodními
zkušenostmi, jmenovaný vládami členských států do funkce předsedy
Severoatlantické rady, Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro jaderné
plánování, do funkce titulárního předsedy dalších vyšších výborů NATO a do
funkce generálního tajemníka a nejvyššího představitele výkonné moci NATO.
Generální tajemník je rovněž předsedou Rady euroatlantického partnerství,
Skupiny pro středomořskou spolupráci a spolupředsedou (společně se
zástupcem Ruské federace a zástupcem státu NATO vykonávajícím čestné
předsednictví) Stálé společné rady NATO-Rusko. Společně s ukrajinským
zástupcem je také spolupředsedou Komise NATO-Ukrajina.
217
Generální tajemník je pověřen prosazováním a řízením procesu
konzultací a rozhodování v Alianci. Může předkládat různé záležitosti k
projednání a rozhodnutí a je oprávněn uplatňovat důležitost své funkce v
případech sporů mezi členskými státy. Odpovídá za řízení Mezinárodního
sekretariátu a je hlavním mluvčím Aliance, a to jak ve vnějších vztazích, tak při
komunikaci a stycích s členskými státy a se sdělovacími prostředky.
Generálnímu tajemníkovi pomáhá při výkonu funkcí a v nepřítomnosti ho
zastupuje náměstek generálního tajemníka. Náměstek generálního tajemníka
je předsedou Úkolové skupiny na vysoké úrovni pro kontrolu konvenčního
zbrojení, Výkonné pracovní skupiny, Výboru pro protivzdušnou obranu,
Společné poradní komise, Společného výboru pro otázky šíření zbraní
hromadného ničení a řady dalších skupin ad hoc a pracovních skupin.
Generální tajemník řídí celý Mezinárodní sekretariát a přímo mu jsou
podřízeny Kabinet generálního tajemníka a Úřad generálního tajemníka.
Mezinárodní sekretariát je sestaven z řad státních příslušníků členských zemí
Aliance a je k dispozici Severoatlantické radě a podřízeným výborům a
pracovním skupinám, jakož i Radě euroatlantického partnerství, Stálé
společné radě NATO-Rusko, Komisi NATO-Ukrajina a Skupině pro
středomořskou spolupráci. Sekretariát plní nejen své vlastní úkoly, ale je
rovněž poradním politickým a operačním týmem, který pracuje nepřetržitě na
velkém množství různých úkolů týkajících se Aliance a partnerských států.
MEZINÁRODNÍ SEKRETARIÁT
Činnost Severoatlantické rady a podřízených výborů zajišťuje
Mezinárodní sekretariát složený z pracovníků z řad členských států, kteří jsou
zaměstnáni buď přímo Aliancí, nebo vysláni svými vládami. Pracovníci
Mezinárodního sekretariátu podléhají pravomoci generálního tajemníka a jsou
vázáni loajálností vůči Alianci po celou dobu výkonu jejich pracovní činnosti.
Mezinárodní sekretariát se skládá z Úřadu generálního tajemníka, pěti
operačních divizí, Úřadu managementu a Úřadu finančního kontrolora. V čele
každé divize stojí náměstek generálního tajemníka, který zpravidla také
předsedá příslušnému hlavnímu výboru jeho oblasti působnosti. Struktura
divizí tvořená ředitelstvími, sekcemi a útvary zabezpečuje činnost výborů na
různých úsecích aktivity, které jsou popsány v jiných kapitolách.
Mezinárodní sekretariát zabezpečuje proces budování konsenzu a
rozhodování mezi členskými a partnerskými státy, a je pověřen přípravou a
sledováním plnění závěrů a usnesení ze zasedání výborů NATO, a rovněž
orgánů vytvořených pro řízení různých forem dvoustranných a
mnohostranných partnerství s nečlenskými státy Aliance, uzavřených od konce
218
studené války. Existuje také určité množství civilních agentur a organizací,
sídlících v jednotlivých členských státech, pověřených úkoly v oblastech jako
jsou komunikační a informační systémy a zabezpečování logistických služeb
(viz Kapitola 14).
KABINET GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
Kabinet generálního tajemníka asistuje generálnímu tajemníkovi a jeho
zástupci ve všech aspektech jejich práce. V tomto týmu je rovněž právní
poradce a zvláštní poradce pro záležitosti střední a východní Evropy.
ÚŘAD GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
Úřad generálního tajemníka se skládá z Kabinetu generálního tajemníka,
Výkonného sekretariátu, Informačního a tiskového úřadu a Bezpečnostního
úřadu NATO.
VÝKONNÝ SEKRETARIÁT
Výkonný sekretariát odpovídá za hladký průběh pracovní činnosti
Severoatlantické rady (NAC), Rady euroatlantického partnerství (EAPC), Stálé
společné rady NATO-Rusko (PJC), Komise NATO-Ukrajina (NUC), Skupiny
pro středomořskou spolupráci (MCG), Výboru pro obranné plánování (DPC) a
Skupiny pro nukleární plánování (NPG), jakož i celé struktury výborů a
pracovních skupin, zřízených na podporu těchto orgánů. Sekretariát odpovídá
rovněž za plánování a organizaci všech zasedání na ministerské a nejvyšší
úrovni, a to jak v ústředí NATO, tak i v zahraničí. Výkonný sekretariát rovněž
zodpovídá za administrativní opatření spojená se zasedáními EAPC a
ostatních orgánů ve složení EAPC nebo Partnerství pro mír, a za koordinaci
dohod o akreditaci diplomatických misí partnerských států při NATO.
Pracovníci Výkonného sekretariátu působí jako tajemníci výborů a
zapisovatelé, a poskytují tak Severoatlantické radě a jejím hlavním výborům
administrativní a sekretářské zázemí. Připravují programy, materiály k
rozhodování, souhrnné zápisy a dokumentaci procedurální povahy podle
požadavků těchto orgánů a působí jako poradci předsedů výborů nebo
kontaktní osoby pro samotné výbory.
Výkonný tajemník, z titulu své funkce tajemníka všech orgánů na
ministerské a velvyslanecké úrovni, odpovídá generálnímu tajemníkovi za
výkon pracovní činnosti jednotlivých odborů Mezinárodního sekretariátu v
219
souladu s příslušnými směrnicemi. Prostřednictvím oddělení informačních
systémů zabezpečuje jeho úřad provoz Mezinárodního sekretariátu a
Mezinárodního vojenského štábu a také administrativní komunikace pro celé
ústředí NATO. Dále je pověřen uplatňováním zásad řízení informací v NATO a
odtajňováním, zveřejňováním a archivací materiálů NATO v souladu s přijatými
procesy na základě schválení členských států Aliance.
INFORMAČNÍ A TISKOVÝ ÚŘAD
Informační a tiskový úřad se skládá z Tiskové a mediální služby a
Informační služby, rozdělené na Sekci plánování a produkce, Sekci pro vztahy
s členskými státy NATO a Sekci pro rozšíření a vztahy s partnerskými státy.
Úřad má Informační a dokumentační středisko v Kyjevě. Ředitel Informačního
a tiskového úřadu je předsedou Výboru pro informace a kulturní styky.
Tiskový mluvčí a Tisková a mediální služba vydávají oficiální prohlášení v
zastoupení Aliance a generálního tajemníka, a rovněž zajišťují tiskové
konference a briefingy pro novináře. Tisková a mediální služba vyřizuje
akreditace pro novináře, vydává tisková prohlášení, komuniké a projevy
generálního tajemníka, zpracovává denní přehledy tisku a zajišťuje
výstřižkovou službu pro pracovníky ústředí NATO v Bruselu. Organizuje
rozhovory generálního tajemníka a dalších představitelů NATO pro sdělovací
prostředky a poskytuje technickou asistenci a zařízení pro rozhlasové a
televizní přenosy.
Informační a tiskový úřad napomáhá členským i partnerským státům šířit
ve veřejnosti různými programy a akcemi lepší chápání úlohy NATO a jeho
politické linie. Patří mezi ně periodické i neperiodické publikace,
videoprogramy, fotografie, výstavy, skupinové návštěvy, konference, semináře,
vědecká stipendia, atd. Úřad disponuje rovněž knihovnickou a dokumentační
službou, mediatékou a distribuční službou.
Informační a tiskový úřad udržuje úzké kontakty s národními informačními
institucemi a nevládními organizacemi, a v členských státech se zabývá
veřejnou osvětou seznamující věrejnost s činností a úkoly Aliance. Organizuje
a sponzoruje také řadu mnohonárodních programů za účasti občanů různých
členských zemí, a za spolupráce s partnerskými zeměmi realizuje akce za
účelem šíření informací o Alianci mezi veřejností zemí zastoupených v Radě
euroatlantického partnerství a ve Skupině pro středomořský dialog.
220
BEZPEČNOSTNÍ ÚŘAD NATO
Bezpečnostní úřad NATO koordinuje, monitoruje a realizuje bezpečnostní
politiku NATO. Ředitel bezpečnostního úřadu je hlavním poradcem
generálního tajemníka a předsedou Bezpečnostního výboru Aliance. Řídí
Bezpečnostní službu ústředního sídla NATO a je pověřen celkovou koordinaci
bezpečnosti v rámci Aliance.
DIVIZE POLITICKÝCH ZÁLEŽITOSTÍ
Divize politických záležitostí podléhá náměstkovi generálního tajemníka
pro politické záležitosti, který předsedá Hlavnímu politickému výboru a je
úřadujícím předsedou několika dalších výborů (viz Kapitola 13). Divize má
politické ředitelství a ekonomické ředitelství. Ředitel politického ředitelství je
zástupcem náměstka generálního tajemníka pro politické záležitosti,
místopředsedou Hlavního politického výboru a výkonným předsedou
Politického výboru. Ředitel ekonomického ředitelství předsedá Ekonomickému
výboru.
Každodenní činnost Politického ředitelství vykonává sedm sekcí:
•
Sekce multilaterálních a regionálních záležitostí NATO se zaměřuje na
rozvoj vztahů NATO s jinými evropskými bezpečnostními institucemi,
jmenovitě s EU a WEU, na přípravu zasedání NATO na nejvyšší
úrovni a na úrovni ministrů zahraničních věcí, politický vývoj ve vztahu
k NATO v členských státech, rozvoj ve vztazích k NATO v některých
jiných státech, které nejsou členy Rady euroatlantického partnerství
nebo Partnerství pro mír (zvláště v Japonsku a některých evropských
státech), vývoj Středomořského dialogu NATO, a přípravu a
návaznost zasedání pracovních skupin expertů z jednotlivých států na
regionální témata;
•
Sekce plánování politiky a přípravy projevů odpovídá za redakci
důležitých projevů, článků a poznámek pro generálního tajemníka a
další vedoucí představitele Aliance, přípravu koncepčních písemností
a podávání informací o politickém programu NATO. Udržuje styky s
akademickými kruhy a odborníky a pečuje o přípravu a průběh práce
Poradní skupiny pro atlantickou politiku (Atlantic Policy Advisory
Group – APAG). Součástí práce této sekce je také příprava komuniké
a dalších textů a účast na redakční činnosti v kontextu zasedání
ministrů zahraničních věcí států NATO a jednání na nejvyšší úrovni;
•
Sekce pro východoevropské partnery se zabývá vztahy NATO s
Ruskou federací a Ukrajinou, realizací Zakládajícího aktu NATO221
Ruská federace a charty Komise NATO-Ukrajina, celkovou koordinací
jednoročních programů a přípravou a monitorováním summitů,
organizací zasedání ministrů zahraničních věcí a velvyslanců v rámci
Stálé společné rady NATO-Ruská federace a Komise NATO-Ukrajina.
•
Sekce Euroatlantického partnerství a spolupráce se specializuje na
bilaterální vztahy mezi NATO a všemi ostatními partnerskými státy, a
na otázky týkající se rozšíření Aliance, a implementace a celkového
řízení činnosti v rámci Akčního plánu členství. Sekce připravuje
summity, schůze ministrů zahraničních věcí a velvyslanců Rady
euroatlantického partnerství, věnuje se, společně s odborem pro
obranné plánování a operace, problematice programu Partnerství pro
mír, koordinuje iniciativu NATO v jihovýchodní Evropě a její podporu
Paktu stability v jihovýchodní Evropě, a politickým vztahům s bývalou
jugoslávskou republikou Makedonií1 se zřetelem na působení
Mírových sil KFOR.
•
Sekce kooperativní bezpečnosti a politického řízení krizových situací
je pověřena problematikou kooperativní bezpečnosti (včetně Skupiny
ad hoc pro dozor nad zachováváním míru EAPC a Pracovní skupiny
NATO-Ruská federace pro dozor nad zachováváním míru), vztahy
mezi NATO a OSCE, politickými aspekty plánování výcviku v rámci
managementu krizových situací, aspekty dozoru nad zachováváním
míru v rámci vztahů mezi NATO a OSN. Tato sekce je nejdůležitějším
centrem pro politický management krizových situací uvnitř tohoto
odboru a je rovněž pověřena běžnou reprezentací divize u Operační
skupiny Balkán2.
•
Sekce omezení konvenčního zbrojení a koordinace kontroly zbrojení
je pověřena postupy v oblasti omezení zbrojení a problematiky
vztahující se na Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě
(CFE), Vídeňský dokument, Mírovou smlouvu o Bosně a Hercegovině
z Daytonu, regionální omezení konvenčního zbrojení, Opatření pro
posilování důvěry a bezpečnosti (Confidence and Security Building
Measures – CSBMs), ruční palné a lehké zbraně (Small Arms and
Light Weapons – SALW), protipěchotní nášlapné miny (Anti-Personnel
Landmines – APLs), organizaci mnohonárodních týmů NATO pro
kontrolu dodržování CFE, řízení a zdokonalování verifikační databáze
NATO (Verification Database – VERITY), a řízení, v zastoupení
1
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
2
Operační skupina Balkán je koordinační orgán, tvořený zástupci Mezinárodního sekretariátu a
Mezinárodního vojenského štábu, který se každodenně zabývá záležitostmi souvisejícími s úlohou
NATO na Balkáně.
222
Výboru pro ověřování a koordinaci (Verification Coordinating
Committee – VCC), spolupráce se 14 státy střední a východní Evropy,
signatáři CFE.
•
Středisko pro zbraně hromadného ničení bylo inaugurováno v květnu
roku 2000 a je výsledkem Iniciativy pro zbraně hromadného ničení
(WMD), která byla schválena během summitu ve Washingtonu, v
dubnu 1999. Středisko patří do kompetence politického ředitelství a
pracuje zde určitý počet pracovníků Mezinárodního sekretariátu a
národních expertů. Ústřední povinností střediska je zvyšování úrovně
koordinace činnosti týkající se WMD a stimulace konzultací o
otázkách nešíření WMD, omezení zbrojení a odzbrojení. Středisko
rovněž podporuje snahy v oblasti zdokonalování obranných systémů
a připravenosti Aliance reagovat na nebezpečí zbraní hromadného
ničení a jejich nosičů.
Ekonomické ředitelství vyvíjí poradní činnost v záležitostech
hospodářského rozvoje, které mají pro NATO obranné a bezpečnostní
důsledky. Připravuje odborné studie o jednotlivých ekonomických trendech a
problémech vojenské obrany z ekonomického hlediska pro generálního
tajemníka, podrobuje analýzám ekonomicko-bezpečnostní otázky v
zastoupení Ekonomického výboru, vypracovává ekonomická hodnocení
členských států NATO pro Výbor pro hodnocení otázek obrany (DRC) v rámci
plánování obrany Aliance a udržuje styky s mezinárodními organizacemi s
ekonomickou orientací. Ekonomické ředitelství je rovněž pověřeno spoluprácí
s partnerskými státy v rámci Rady euroatlantického partnerství, Stálé společné
rady NATO-Ruská federace a Komise NATO-Ukrajina. Činnost je zaměřena
zejména na ekonomicko-bezpečnostní otázky, které zahrnují přípravu
obranného rozpočtu, restrukturalizaci obranných systémů a ekonomické
problémy v rámci obranné politiky.
DIVIZE OBRANNÉHO PLÁNOVÁNÍ A OPERACÍ
Divize obranného plánování a operací spadá do odpovědnosti náměstka
generálního tajemníka pro obranné plánování a operace, jenž předsedá
Výboru pro hodnocení otázek obrany (Defence Teview Committee – DRC,
vyšší orgán NATO pro plánování obrany, podřízený Výboru pro plánování
obrany) a je místopředsedou Výkonné pracovní skupiny (Executive Working
Group – EWG). Je rovněž předsedou Skupiny pro koordinaci politiky (Policy
Coordination Group – PCG). Odbor podporuje v činnosti rovněž Poltickovojenský řídící výbor Partnerství pro mír (Political-Military Steering Committee
on Partnership for Peace – PMSC). Skládá z Ředitelství obranné politiky a
plánování ozbrojených sil, Ředitelství obranného partnerství a spolupráce,
223
Ředitelství managementu krizových situací a operací a Ředitelství jaderné
politiky. Ředitelství poskytuje personální asistenci náměstkovi generálního
tajemníka v jeho funkci předsedy Řídící skupiny na vysoké úrovni (High Level
Steering Group – HLSG), která dohlíží nad realizací iniciativy obranných
schopností Aliance.
Ředitelství obranné politiky a plánování ozbrojených sil se skládá ze
Sekce obranné politiky a Sekce plánování ozbrojených sil. Tato složka je
pověřena otázkami obranné politiky a četnými záležitostmi politickovojenského charakteru hodnocenými Severoatlantickou radou, přípravou (ve
spolupráci s národními delegacemi) veškeré dokumentace a činností
souvisejících s hodnocením obrany včetně analýzy národních programů
obrany, ostatními otázkami politicko-vojenského charakteru, jimiž se zabývá
Výbor pro plánování obrany, přípravou odborných studií všeobecných nebo
užších aspektů obranného plánování a politiky NATO pro Výkonnou pracovní
skupinu a Výbor pro hodnocení otázek obrany, zabezpečováním programu PfP
a řízení Procesu plánování a hodnocení PfP (PARP), vypracováním koncepce
mnohonárodních úkolových seskupení sil (CTJF), údržbou databáze informací
o ozbrojených silách NATO a organizací a vedením statistických studií
potřebných k hodnocení obranných činností NATO. Vedoucí ředitelství
obranné politiky a plánování ozbrojených sil je zástupcem náměstka
generálního tajemníka a místopředsedou Výboru pro hodnocení otázek
obrany.
Ředitelství řízení krizových situací a operací se skládá ze Sekce řízení
krizových situací, Sekce operací Severoatlantické rady a Týmu pro dozor nad
zachováváním míru. Vedoucí ředitelství managementu krizových situací a
operací rovněž odpovídá v zastoupení generálního tajemníka za rozvoj a řízení
Střediska pro hodnocení situace NATO (Situation Centre – SITCEN).
Sekce řízení krizových situací poskytuje personální podporu generálnímu
tajemníkovi, Radě a Výboru pro obranné plánování a příslušným podřízeným
skupinám v hlavních politických a vojenských koncepčních otázkách řízení
krizových situací. Odpovídá za realizaci, kontrolu a informacích o rozhodnutích
Rady souvisejících s managementem krizových situací a s přípravou a
provedením operací NATO. Má rovněž styčnou a koordinační funkci ve styku s
členskými i nečlenskými státy NATO a s příslušnými mezinárodními
organizacemi, například s Organizací spojených národů, Organizací pro
bezpečnost a spolupráci v Evropě, Evropskou unií, Západoevropskou unií,
Úřadem vysokého představitele a Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky.
Sekce operací Severoatlantické rady zabezpečuje řízení krizových situací
rozvojem a zlepšováním postupů, organizace a prostředků pro potřeby Rady a
Výboru pro obranné plánování a pro zabezpečování konzultací v obdobích
napětí a krize. Tato činnost zahrnuje koordinaci a aktualizaci vydání dvou
224
příruček NATO o řízení krizových situací, přípravu každoročního cvičení řízení
krizových situací, hodnocení komunikačních aspektů řízení krizových situací,
společnou činnost s partnery v rámci PfP za účelem zvýšení jejich schopnosti
na úseku řízení krizových situací a zlepšení celkové spolupráce v oblasti řízení
krizových situací.
Štáb dozoru nad zachováváním míru podporuje proces řízení krizových
situací koncepčním a technickým poradenstvím v oblasti operací na podporu
míru. Tento tým rovněž zabezpečuje další aspekty činnosti NATO v rámci
dozoru nad zachováváním míru, zvláště rozvoje mírové politiky Aliance,
civilně-vojenské spolupráce (Civil-Military Cooperation – CIMIC), a podpory
Skupiny Ad hoc pro dozor nad zachováváním míru při PMSC.
Středisko pro hodnocení situace (SITCEN) má tři specifické úkoly:
asistovat Severoatlantické radě, Výboru pro plánování obrany a Vojenskému
výboru v plnění jejich konzultačních funkcí, sloužit jako ústřední bod Aliance
pro příjem, výměnu a šíření zpravodajských a jiných informací z politické,
vojenské i hospodářské oblasti, a udržovat spojení s obdobnými pracovišti
členských států a strategickými velitelstvími NATO. SITCEN je zabezpečován
komunikačním střediskem “COMCEN”.
Ředitelství obranného partnerství a spolupráce bylo zřízeno v roce 1997.
Tato složka je pověřena koncepcí PfP a její realizací. Obsazuje předsednictví
Politicko-vojenského řídícího výboru Partnerství pro mír (PMSC) a přispívá k
práci jiných orgánů NATO ve věcech souvisejících s EAPC, vojenskou
spoluprací v rámci PfP, vztahy NATO-Ruská federace a NATO-Ukrajina, a se
státy Středomořského dialogu. V rámci realizace PfP je ředitelství ve stálém
úzkém kontaktu se všemi partnerskými státy a předsedá zasedáním týmů
NATO, ustavených pro pomoc partnerským státům při vypracování jejich
individuálních programů partnerství (IPP).
Ředitelství jaderné politiky poskytuje personální podporu generálnímu
tajemníkovi, Skupině pro jaderné plánování a jeho vyššímu orgánu, Skupině
na vysoké úrovni, a rovněž Vyšší skupině pro otázky obrany a šíření zbraní
hromadného ničení. Hlavní pracovní náplní tohoto orgánu jsou záležitosti ve
vztahu k nukleární politice a strategii, zvláště rozvoj nukleárního plánování a
postupů, výcvik a vzdělávací činnost, a rovněž asistence při koordinaci
obranných činností NATO v reakci na nebezpečí plynoucí ze šíření zbraní
hromadného ničení a jejich nosičů. V budoucnosti bude posledně jmenovaná
činnost prováděna novým Střediskem pro zbraně hromadného ničení, které
bylo zřizeno při Divizi politických záležitostí. Ředitelství zodpovídá rovněž za
přípravu zasedání Skupiny pro jaderné plánování na úrovni ministrů, stálých
zástupců a výkonných skupin, a za zpracování informací pro veřejnost týkající
se nukleární koncepce politiky NATO a obranné reakce na nebezpečí šíření
zbraní hromadného ničení.
225
DIVIZE ZABEZPEČOVÁNÍ OBRANY
Divize zabezpečování obrany je v pravomoci náměstka generálního
tajemníka pro zabezpečování obrany a má následující úkoly:
•
poradenství pro generálního tajemníka, Severoatlantickou radu, Výbor
pro obranné plánování a ostatní orgány NATO ve všech záležitostech
týkajících se zbrojního výzkumu, vývoje, výroby a pořizování výzbroje,
a rozšířování protivzdušné obrany;
•
prosazování nejefektivnějšího využití zdrojů Aliance pro vybavení
ozbrojených sil.
Divize zajišťuje vztahy s logistickými a výrobními organizacemi NATO,
které jsou zapojeny do společných výzbrojních projektů, a s vojenskými
agenturami NATO z oblasti obranného výzkumu a souvisejících domén. Podílí
se na všech aspektech procesu obranného plánování NATO v okruhu svých
povinností a pravomocí. Náměstek generálního tajemníka pro zabezpečování
obrany působí jako stálý předseda Konference národních ředitelů pro
vyzbrojování (CNAD) a Komise C3 NATO, a také jako předseda Výboru NATO
pro standardizaci. Odbor se skládá ze dvou ředitelství:
Ředitelství plánování, programů a politiky vyzbrojování napomáhá
náměstkovi generálního tajemníka v řešení širších koncepčních a
programových otázek pořizování výzbroje a výzbrojní spolupráce Aliance.
Vedoucím je zástupce náměstka generálního tajemníka pro zabezpečování
obrany. Ředitelství má za úkol formulovat koncepční přístupy v oblasti
vyzbrojování a pomáhat v orientaci činností CNAD na plnění úkolů Aliance.
Zodpovídá rovněž za harmonizaci plánování výzbroje NATO s jinými aspekty
celkového procesu obranného plánování Aliance.
Ředitelství poskytuje podporu výzbrojním skupinám pozemního vojska,
námořnictva a letectva a jejich podřízeným složkám. Jejich úlohou je
umožňovat výměnu informací a slaďování materiálových koncepcí a
operačních požadavků budoucích spojeneckých pozemních, námořních a
vzdušných potenciálů, a tak prosazovat společná řešení, založená na
programových krocích a dílčích cílech systému postupných výzbrojních
programů, a dosáhnout vysokého stupně standardizace výzbroje uplatněním
Standardizačního programu NATO.
Ředitelství zodpovídá rovněž za realizaci rozšířeného programu
Partnerství pro mír v okruhu působnosti CNAD, včetně Procesu plánování a
hodnocení PfP, za management účasti CNAD na činnosti pod vedením Vyšší
skupiny pro otázky obrany a šíření zbraní hromadného ničení (DGP) týkající se
obranné dimenze politiky NATO na úseku šíření zbraní hromadného ničení, za
podporu činnosti CNAD na úseku rozšířené protivzdušné obrany a
226
protiraketové obrany bojového prostoru a jejich koordinace s paralelními
činnostmi vojenských orgánů NATO, Výboru pro protivzdušnou obranu NATO
a DGP, a také za dozor nad činností CNAD v rámci výzbrojních aspektů
operací na podporu míru. Ředitelství udržuje externí vztahy například se
Západoevropskou skupinou pro vyzbrojování (Western European Armaments
Group – WEAG) a s různými úřady a agenturami, jako například s Úřadem
NATO pro řízení vývoje, výroby a logistiky letounů Euroflighter 2000 a Tornado
(NATO Euroflighter 2000 and Tornado Development, Production and Logistics
Management Agency – NETMA), Úřadem NATO pro řízení konstrukce, vývoje,
výroby a logistiky vrtulníků (Helicopter Design, Development, Production and
Logistics Management Agency – NAHEMA) a Střediskem podmořského
výzkumu Vrchního velení spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT Undersea
Research Centre – SACLANTCEN).
Část pracovníků Agentury pro vědecký výzkum a technologii (NATO
Research and Technology Agency – RTA) působí v rámci Divize
zabezpečování obrany, při Ředitelství plánování, programů a politiky
vyzbrojování. Tento úřad sídlí v Paříži, a zabezpečuje činnost Komise pro
vědecký výzkum a technologii NATO (NATO Research and Technology Board –
RTB). RTA a RTB spolu tvoří Organizaci pro vědecký výzkum a technologii
NATO (NATO Research and Technology Organisation – RTO). Ředitel RTA je
podřízen náměstkovi generálního tajemníka Aliance pro zabezpečování
obrany a zároveň řediteli Mezinárodního vojenského štábu.
Ředitelství protivzdušné obrany a řízení vzdušného prostoru (dříve
Ředitelství systémů protivzdušné obrany) je pověřeno významným vztahem
mezi protivzdušnou obranou a vojenským a civilním využíváním vzdušného
prostoru a řízením leteckého provozu. Poskytuje podporu Výboru pro
protivzdušnou obranu NATO (NADC), jehož úlohou je poradenství pro Radu a
Výbor pro obranné plánování ve všech aspektech rozvoje programu
protivzdušné obrany. Ředitelství tak činí v úzké spolupráci s vojenskými orgány
NATO. NADC zodpovídá za podporu a koordinaci činnosti v zájmu zajištění
průběžné adekvátnosti, funkčnosti a účinnosti systémů protivzdušné obrany
NATO z politického hlediska, a za rozšíření aplikace systému za účelem
poskytnutí kapacit umožňujících Integrovanému systému protivzdušné obrany
NATO (NATO Integrated Air Defence System – NATINADS) plnit roli v nových
posláních Aliance. Rozšířený NATINADS a jeho koncepce odpovídají nutnosti
větší flexibility kolektivní obrany, funkční integraci námořních vzdušných
schopností, rozšířené protivzdušné obraně se začleněním protiraketové
obrany, rozšíření Aliance, a operacím na podporu míru a operacím v reakci na
krizové situace.
Jiná důležitá oblast činnosti Ředitelství je poskytování podpory Výboru
NATO pro řízení leteckého provozu (NATO Air Traffic Management Committee –
227
NATMC; dříve Výbor pro koordinaci evropského vzdušného prostoru – CEAC).
Úkolem NATMC je zajišťovat koordinaci civilních a vojenských požadavků na
vzdušný prostor. Výbor se významně podílí na společných snahách s
partnerskými zeměmi o zlepšení řízení leteckého provozu. Byl rovněž pověřen
zajišťováním, na technické úrovni, schopností vojenských operátorů udržovat
nezbytný stupeň kompatibility s jednotlivými komponenty systému řízení
leteckého provozu, které civilní organizace nyní zavádějí a budou ještě
zavádět. V souvislosti se současnými úsilím o budoucí celoevropskou integraci
řízení leteckého provozu Ředitelství zastupuje Výbor pro řízení leteckého
prostoru na různých mezinárodních fórech.
V rámci kooperativní činnosti NATO je Ředitelství rovněž pověřeno
poskytováním poradenskych služeb a pomocí na úseku protivzdušné obrany a
řízení leteckého provozu kandidátským státům zúčastněným na programu
Akčního plánu členství (MAP) a ostatním partnerským státům. Na úseku
analýz je tento úkol svěřen Útvaru analýz vzdušné obrany (NATO Analytical Air
Defence Cell – NAADC), který byl ustaven Ředitelstvím pro tyto účely.
Ředitelství rovněž zajišťuje spojení s úřady a agenturami pověřenými
zaváděním systémů vztahujících se na protivzdušnou obranu, jako jsou
Program létajícího systému včasného uvědomování a řízení protivzdušné
obrany NATO (NATO Airborne Early Warning System-NAEWS), Program
systému leteckého velení a řízení NATO (NATO Air Command and Control
System Programme – NACCSP), Zdokonalený systém řízených střel zeměvzduch HAWK (Improved HAWK Surface to Air Missile System), a Systém
středně rozšířené protivzdušné obrany (Medium Extended Air Defence System –
MEADS).
ŠTÁB ÚSTŘEDÍ NATO
ŘÍZENÍ
PRO KONZULTACE, VELENÍ A
(NHQC3S)
Štáb NHQC3S slučuje pracovníky bývalého útvaru C3 Mezinárodního
sekretariátu a Mezinárodního vojenského štábu do jednoho integrovaného
kolektivu. Hlavním úkolem NHQC3S je vypracování koncepcí a směrnic pro
plánování, realizaci, provoz a údržování Komunikačních a informačních
systémů NATO (Communication and Information Systems – CIS) a
monitorování jejich aplikace. Štáb poskytuje podporu Komisi NATO pro
konzultace, velení a řízení a podřízeným strukturám. Poskytuje rovněž
podporu Severoatlantické radě, Vojenskému výboru, Konferenci národních
ředitelů pro vyzbrojování, Vyšší komisi pro zdroje a dalším výborům, jejichž
pracovní náplň se týká problematiky C3. Štáb se skládá ze šesti oddělení:
Potřeby a koncepce (Requirements and Concepts Branch – RCB), Vzájemná
operační součinnost (Interoperability Branch – IOB), Řízení frekvence
228
(Frequency Management Branch – FMB), Bezpečnost informace (Information
Security Branch – ISB), Informační systémy a technologie (Information
Systems and Technology Branch – ISTB) a Systémy komunikace, navigace a
identifikace (Communication, Navigation and Identification Systems – CNISB).
Útvar pracuje pod koordinovaným vedením náměstka generálního tajemníka
pro zabezpečení obrany a ředitele Mezinárodního vojenského štábu. Ředitel
útvaru NHQC3S je rovněž spolumístopředsedou Komise NC3 a předsedou
Sboru národních zástupců C3 (NC3 Reps).
DIVIZE BEZPEČNOSTNÍCH INVESTIC, LOGISTIKY A
CIVILNÍHO NOUZOVÉHO PLÁNOVÁNÍ
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního nouzového plánování
spadá do pravomoci náměstka generálního tajemníka pro tyto záležitosti. Je
zároveň předsedou plenárního zasedání Hlavního výboru pro civilní nouzové
plánování (SCEPC), spolupředsedou Rady hlavních logistiků NATO (SNLC) a
předsedou Výboru pro infrastrukturu (IC). Divize se skládá z Ředitelství
bezpečnostních investic, Ředitelství civilního nouzového plánování, Logistiky
(jednotka Mezinárodního sekretariátu) a Jednotky koordinace řízení zdrojů.
Ředitelství bezpečnostních investic je řízeno vedoucím Programu
bezpečnostních investic, jenž je zástupcem náměstka generálního tajemníka a
stálým předsedou Výboru pro infrastrukturu. Ředitelství bezpečnostních
investic zabezpečuje činnost Hlavního výboru pro zdroje, Výbor pro
infrastrukturu a Výboru pro vojenský rozpočet v následujících sférách:
•
prověřování programů spolupráce pro koordinovaná řešení
stanovených úkolů z technického, finančního, ekonomického a
politického hlediska (tyto programy spolupráce specifikují požadavky
strategických velitelů NATO na investice, operační a zabezpečovací
náklady a na pracovníky);
•
péče o zabezpečování a technické a finanční monitorování Programu
bezpečnostních investic NATO;
•
technické a finanční hodnocení žádostí o schválení rozsahu a
financování projektů předložených Výboru pro infrastrukturu, které
mohou být vhodné pro společné financování;
•
zajišťování technického a finančního ověřování, podle potřeby,
společně financovaných vojenských prostředků, kterými se zabývá
Výbor pro vojenský rozpočet;
229
•
technická a finanční podpora ostatních výborů NATO (SPC(R), PCG,
PMSC), jež zasahují konkrétně do Programu bezpečnostních investic
a obecně do otázek zdrojů.
Logistika (jednotka Mezinárodního sekretariátu) má v čele ředitele
Logistiky, jenž je předsedou Výboru NATO pro produktovody a náměstkem
spolupředsedů Rady hlavních logistiků NATO. Logistka má na starosti:
•
přípravu a koordinaci plánů a koncepcí usilujících o koherentní přístup
k otázkám spotřební logistiky v rámci Aliance a Partnerství pro mír ve
snaze zvýšit účinnost ozbrojených sil zlepšením logistické
připravenosti a zdatnosti;
•
personální zabezpečení Rady hlavních logistiků NATO a podřízených
orgánů;
•
technické personální zabezpečení Výboru NATO pro produktovody
(NPC);
•
podporu, koordinaci a udržování styku s vojenskými orgány NATO a
civilními výbory a jinými složkami NATO, jež se zabývají plánováním a
realizací spotřební logistiky;
•
udržování styku v zastoupení generálního tajemníka s řídícími orgány
Systému produktovodú ve střední Evropě (Central Europe Pipeline
System – CEPS) a s Organizací NATO pro technické zabezpečení a
zásobování (NATO Maintenance and Support Organisation –
NAMSO).
Ředitelství civilního nouzového plánování pod vedením ředitele civilního
nouzového plánování, jenž je předsedou stálého zasedání Hlavního výboru
pro civilní nouzové plánování (SCEPC) odpovídá za:
230
•
koordinaci a řízení plánování pro případ rychlého přechodu mírových
ekonomických systémů států Aliance do výjímečného nouzového
stavu;
•
přípravu opatření na využití civilních zdrojů pro zabezpečování obrany
Aliance a ochranu civilního obyvatelstva;
•
personální zabezpečení SCEPC a devíti komisí a výborů civilního
nouzového plánování, odpovídajících za přípravu opatření pro řízení
krizových situací na úseku civilní námořní, pozemní a letecké dopravy,
energetiky, průmyslu, výživy a zemědělství, civilních spojů, lékařské
péče a civilní obrany.
•
monitorování Euroatlantického koordinačního střediska reakce na
katastrofy (EADRCC), které koordinuje mezinárodní odpovědi na
žádosti o pomoc států postižených katastrofou, nebo na žádosti v
jejich zastoupení.
Ředitel civilního nouzového plánování rovněž vykonává dozor na úseku
civilního nouzového plánování v rámci EAPC, Partnerství pro mír, Stálé
společné rady NATO-Rusko, Komise NATO-Ukrajina a Skupiny pro
středomořskou spolupráci.
Jednotka koordinace řízení zdrojů je pověřena:
•
ve spolupráci s příslušnými orgány připravami koncepcí a plánových
materiálů týkajících se problematiky prostředků a zdrojů, které spadají
do zájmů Aliance;
•
zajišťováním koordinace mezi všemi složkami útvaru;
•
podporou Hlavního výboru pro zdroje v oblasti přípravy materiálů
nezbytných pro koncepce a plánování prostředků a zdrojů.
DIVIZE PRO VĚDU A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Divize pro vědu a životní prostředí spadá do kompetence náměstka
generálního tajemníka pro vědecký výzkum a životní prostředí, který je
předsedou Výboru NATO pro vědecký výzkum, a úřadujícím předsedou Výboru
pro otázky moderní společnosti (Committee on the Challenges of Modern
Society – CCMS). Ve své práci je asistován zástupcem náměstka generálního
tajemníka. Divize plní tyto úkoly:
•
poradenství pro generálního tajemníka ve vědecko-technických
otázkách, které jsou v zájmu NATO;
•
realizace rozhodnutí Výboru pro vědecký výzkum, řízení činnosti
podvýborů a poradních týmů zřízených tímto výborem, zdokonalováni
způsobů prosazování vědecké a technické spolupráce mezi
vědeckými pracovníky Aliance, partnerských států a států
Středomořského dialogu, posilování vědeckých a technických
schopností těchto zemí;
•
dozor nad přípravou a realizací odborných zkušebních studií,
krátkodobých projektů a seminářů iniciovaných Výborem pro otázky
moderní společnosti;
•
zajišťování spojení ve vědecké oblasti s Mezinárodním sekretariátem
NATO, agenturami a úřady v členských státech NATO odpovědnými
za realizaci vědeckovýzkumné činnosti, a s mezinárodními
231
organizacemi působícími v oblastech vědeckého výzkumu, techniky a
životního prostředí;
•
dozor nad akcemi zaměřenými na zvýšení účasti vědců z
partnerských zemí ve vědeckých programech NATO a v projektech
Výboru pro otázky moderní společnosti.
ÚŘAD MANAGEMENTU
Úřad managementu má v čele ředitele, který odpovídá za veškeré
záležitosti související s organizací a strukturou Mezinárodního sekretariátu a je
poradcem generálního tajemníka v personálních a mzdových otázkách pro
celou organizaci. Úkolem ředitele je rovněž připravovat, předkládat a řídit
rozpočet Mezinárodního sekretariátu. Řídí Sekci koordinace a postupů (která
se zabývá otázkami řízení organizace jako celku), Sekci rozpočtu a finančních
rozborů a Jednotku poradenství v managementu, která je pověřena
poskytováním rad generálnímu tajemníkovi v otázkách organizace, pracovních
metod, postupů a lidských zdrojů.
Náměstek ředitele managementu je pověřen všeobecnou správou
Mezinárodního sekretariátu, která zahrnuje služby zaměstnancům, údržbu
ústředního sídla Aliance, zajišťování konferenčních, tlumočnických a
překladatelských zařízení a produkci a distribucí interních materiálů.
ÚŘAD FINANČNÍHO REVIZORA
Finanční revizor je jmenován Severoatlantickou radou a je pověřen
uvolňováním finančních fondů a kontrolou výdajů v rámci civilního a
vojenského rozpočtu v souladu s finančními předpisy NATO. Úřad se skládá z
útvaru Rozpočet a pokladna a útvaru Vnitřní kontroly.
ÚŘAD PŘEDSEDY HLAVNÍHO VÝBORU PRO ZDROJE
Hlavní výbor pro zdroje (Senior Resource Board – SRB) je hlavním
poradním sborem Severoatlantické rady v záležitostech týkajících se potřeb a
disponibility společně financovaných vojenských zdrojů. SRB je řízen
předsedou, kterého vybírají ze svého středu zástupci členských států Aliance.
Předseda má k dispozici malý pracovní tým, který poskytuje Mezinárodní
sekretariát.
232
ÚŘAD PŘEDSEDY ROZPOČTOVÝCH VÝBORŮ
Funkci předsedy rozpočtových výborů zajišťuje jedna z členských zemí
Aliance. Tento úřad je financován z národních zdrojů za účelem garance
nezávislosti rozpočtových výborů. Předseda má k dispozici rovněž jen malý
pracovní tým, který poskytuje také Mezinárodní sekretariát.
MEZINÁRODNÍ KOMISE AUDITORŮ
Účty různých orgánů NATO a účty v rámci společně financovaných
programů infrastruktury NATO jsou podrobeny kontrole ze strany Mezinárodní
komise auditorů. Komise se skládá ze státních úředníků revizních orgánů
členských států Aliance. Tito auditoři mají statut nezávislých pracovníků a jsou
vybíráni a placeni svými mateřskými státy. Do funkce jsou jmenováni
Severoatlantickou radou a jí jsou odpovědni za výkon své činnosti.
VÝROBNÍ A LOGISTICKÉ ORGANIZACE NATO
Existuje určitý počet výrobních a logistických organizací (NATO
Production and Logistics Organisations – NPLOs), zřízených Aliancí, které jsou
Severoatlantickou radou pověřeny plněním určitých specifických úkolů. Tyto
organizace mají sice rozdílné mandáty, ale financování, finanční oprávnění a
management podléhají Ředitelské radě nebo Řídícímu výboru, jenž monitorují
jejich činnost. Podrobnosti jsou uvedeny v Kapitole 14.
233
KAPITOLA 11
VOJENSKÁ ORGANIZACE A STRUKTURY
Vojenský výbor
Strategičtí velitelé
Mezinárodní vojenský štáb
Zastoupení partnerských států
VOJENSKÁ ORGANIZACE A STRUKTURY
VOJENSKÝ VÝBOR
V předcházející kapitole je popsáno ústřední sídlo NATO v Bruselu, což je
politické ústředí Aliance a místo, kde se stálí zástupci scházejí na úrovni
velvyslanců v Severoatlantické radě pod předsednictvím generálního
tajemníka, aby projednávali a schvalovali politické linie NATO.
Severoatlantická rada a ostatní výbory na vyšší úrovni (především Výbor pro
obranné plánování (DPC) a Skupina pro jaderné plánování (NPG)) se
pravidelně scházejí v Bruselu nebo v jiných hlavních městech Aliance na
vyšších úrovních za účasti ministrů zahraničních věcí nebo obrany a, čas od
času, když je svoláno zasedání na nejvyšší úrovni, za účasti hlav států a
předsedů vlád.
Rozhodnutí přijatá každým z těchto orgánů mají stejnou platnost a
představují dohodnutou politiku členských států bez ohledu na úroveň, na níž
byla přijata. Těmto vyšším orgánům jsou podřízeny specializované výbory,
které se rovněž skládají z funkcionářů zastupujících své státy. Toto členění do
výborů je základním mechanismem, jenž skýtá Alianci možnost konzultovat a
přijímat rozhodnutí, přičemž každá členská země může být zastoupena na
všech úrovních a na všech úsecích činnosti NATO.
Obdobným způsobem a s úkolem pomáhat a radit Severoatlantické radě,
DPC a NPG ve vojenských záležitostech slouží vyšší vojenští důstojníci jako
vojenští zástupci při NATO a jako členové stálého zasedání Vojenského výboru
pod předsednictvím zvoleného předsedy (Chairman of the Military Committeee –
CMC). Stejně jako politické rozhodovací orgány, také Vojenský výbor se schází
pravidelně na vyšší úrovni, zejména na úrovni náčelníků obrany (Chiefs of
Defence – CHODs). Island, který nemá armádu, je na těchto zasedáních
zastupován vyšším civilním úředníkem. Výbor je nejvyšším vojenským
orgánem v NATO, který působí pod nejvyšším politickým vedením Rady, DPC
a NPG.
Každodenní práci Vojenského výboru vykonávají vojenští zástupci, kteří
jednají jménem svých náčelníků obrany. Pracují jako národní představitelé
zastupujíce nejlepší zájmy svých států, přičemž zůstávají přístupni jednáním a
diskusím za účelem dosažení konsenzu. Tato skutečnost často znamená
dosažení dohody o přijatelném kompromisu, je-li to v zájmu Aliance jako celku
a v souladu s jejím obecným zaměřením a plněním politických cílů. Vojenští
zástupci jsou proto vybaveni náležitou pravomocí, aby mohli umožnit
Vojenskému výboru plnit své kolektivní úkoly a rychle dospívat k rozhodnutím.
237
Výbor má za úkol doporučovat politickým orgánům Aliance taková
opatření, která považuje za nezbytná pro společnou obranu území členských
států NATO. Jeho hlavní úlohou je usměrňovat a radit v otázkách vojenské
koncepce a strategie. Poskytuje konzultace ve vojenských věcech
strategickým velitelům NATO, jejichž představitelé se zúčastňují jeho
zasedání, a zodpovídá za celkové řízení vojenských záležitostí jménem
Severoatlantické rady, jakož i za efektivní činnost úřadů Vojenského výboru
(viz Kapitola 14).
Výbor pomáhá při vytváření obecných strategických koncepcí Aliance a
každoročně připravuje hodnocení sil a schopností států a oblastí
představujících nebezpečí pro zájmy NATO z dlouhodobého hlediska. K jeho
dalším úkolům v dobách krize, napětí nebo války patří informovat
Severoatlantickou radu a Výbor pro obranné plánování o vojenské situaci a
předkládat doporučení k použití vojenské síly, uplatňování plánů příležitostné
bojové činnosti, rozvoji vhodných pravidel nasazení vojenských sil a rovněž
pokyny ke střetnutí.
Vojenský výbor se rovněž schází každý čtvrtek po pravidelném
středečním zasedání Severoatlantické rady, aby mohl ihned navázat na její
rozhodnutí. V praxi jsou zasedání svolávána kdykoliv je třeba, a
Severoatlantická rada i Vojenský výbor se tak scházejí mnohem častěji.
Četnost zasedání všech rozhodovacích orgánů Aliance podstatně vzrostla v
důsledku úlohy Aliance v Bosně a Hercegovině a v Kosovu, dále z důvodů
vnitřní a vnější adaptace struktur Aliance, rozvoje partnerství a spolupráce s
dalšími státy a vzniku nových institucí, které sledují tento vývoj.
Vojenský výbor ve složení zasedání náčelníků obrany (Chiefs of Defence
Session – CHODS) se zpravidla schází třikrát do roka. Dvě z těchto zasedání
vojenského výboru se konají v Bruselu a jedno hostí postupně členské státy
NATO.
V rámci Rady euroatlantického partnerství (EAPC) a Partnerství pro mír
(PfP) se Vojenský výbor schází pravidelně s partnerskými státy EAPC/PfP na
úrovni národních vojenských zástupců (jednou v měsíci) a na úrovni CHODS
(dvakrát v roce) k projednání otázek vojenské spolupráce. Další podrobnosti
jsou uvedeny v Kapitole 12 spolu s podrobnostmi o zasedáních Vojenského
výboru s Ruskem a Ukrajinou.
Předseda Vojenského výboru
Předseda Vojenského výboru (CMC) je volen náčelníky obrany a
jmenován na tříleté funkční období. Jedná výlučně z titulu své mezinárodní
funkce a jeho pravomoc pochází od Vojenského výboru, jemuž se odpovídá
238
za výkon svých povinností. Obvykle předsedá všem zasedáním Vojenského
výboru. V jeho nepřítomnosti se ujímá předsednictví náměstek předsedy
Vojenského výboru (Deputy Chairman of the Military Committeee – DCMC).
Předseda Vojenského výboru je zároveň jeho mluvčím i představitelem.
Řídí jeho každodenní činnost a jedná jménem výboru při vydávání potřebných
nařízení a směrnic řediteli Mezinárodního vojenského štábu (viz dále).
Zastupuje Vojenský výbor na zasedáních na vysoké úrovni, například na
zasedáních Severoatlantické rady, Výboru pro obranné plánování a Skupiny
pro jaderné plánování, kde na požádání poskytuje poradenství ve vojenských
věcech.
Z titulu své funkce má předseda výboru rovněž významnou úlohu na
veřejnosti jako vysoký vojenský mluvčí Aliance ve styku se sdělovacími
prostředky. Jménem výboru vykonává oficiální návštěvy a reprezentační
povinnosti, a to jak v členských státech NATO, tak ve státech s nimiž NATO
rozvíjí užší styky v rámci programu Partnerství pro mír, Rady euroatlantického
partnerství, Stálé společné rady NATO-Rusko, Komise NATO-Ukrajina a
Skupiny středomořské spolupráce. Předseda Vojenského výboru je rovněž, z
úřední povinnosti, předsedou Poradní komise Vojenské akademie obranných
studií NATO. Úloha Vojenské akademie obranných studií je popsána v
Kapitole 14.
STRATEGIČTÍ VELITELÉ
Strategičtí velitelé (Strategic Commanders – SCs), jmenovitě Vrchní
velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) a Vrchní velitel spojeneckých sil v
Atlantiku (SACLANT) odpovídají Vojenskému výboru za celkové řízení a
vedení veškerých vojenských záležitostí na území jejich velitelských
působností. Vojenskému výboru poskytují rovněž poradenské a konzultační
služby. Oba mají své zástupce v NATO v hodnosti generála nebo vlajkového
důstojníka, kteří jim pomáhají udržovat úzké styky s politickými a vojenskými
divizemi na ústředí Aliance a zajišťují účinný proud informací a komunikací
oběma směry. Zástupci SCs se zúčastňují zasedání Vojenského výboru a
poskytují poradenství k projednávaným otázkám v záležitostech z oblasti jejich
velení.
MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ ŠTÁB
V čele Mezinárodního vojenského štábu (International Military Staff – IMS)
stojí generál nebo vlajkový důstojník jmenovaný Vojenským výborem z
kandidátů nominovaných členskými státy na funkci ředitele Mezinárodního
239
vojenského štábu (Director of the International Military Staff – DIMS). IMS je
pod jeho vedením pověřen plánováním, hodnocením a doporučováním
politických koncepcí ve vojenských záležitostech předkládaných Vojenskému
výboru, a realizací politických linií a usnesení Vojenského výboru.
IMS tvoří vojenští pracovníci, které vysílají členské státy do štábních
funkcí v ústředí NATO, k práci s mezinárodní způsobilostí, ve společném zájmu
Aliance spíše než v zastoupení svého státu. Některá místa v Mezinárodním
vojenském štábu obsazují civilní pracovníci, kteří působí v administrativních a
vedlejších funkcích. Mezinárodní vojenský štáb zabezpečuje práci Vojenského
výboru, připravuje a vykonává jeho rozhodnutí a také se aktivně podílí na
procesu spolupráce se zeměmi střední a východní Evropy v rámci programu
Partnerství pro mír (PfP).
Koordinace činnosti štábu a řízení informačních a komunikačních toků
uvnitř IMS a mezi IMS a ostatními divizemi ústředí NATO je úkolem výkonného
koordinátora, jehož pracoviště je v úřadu ředitele IMS. Výkonný koordinátor a
jeho podřízení rovněž působí jako sekretariát Vojenského výboru a radí mu v
procedurálních věcech. Řediteli Mezinárodního vojenského štábu asistuje pět
náměstků ředitele, z nichž každý stojí v čele jedné divize.
Plánovací a politická divize připravuje a koordinuje účast Vojenského
výboru na obranné politice a strategickém plánování NATO. Tato práce
zahrnuje zpracování politicko-vojenských koncepcí, odborných studií,
hodnocení a zpracování příslušných materiálů, plánování ozbrojených sil
NATO, proces stanovení cílů ozbrojených sil, výroční hodnocení obrany,
program Proces plánování a hodnocení PfP (PARP) a dlouhodobé koncepční
analýzy. Divize se rovněž podílí jménem Vojenského výboru na celkovém
procesu obranného plánování NATO a formuluje a reprezentuje stanoviska
Vojenského výboru a strategických velitelů NATO k otázkám vojenské politiky
v různých orgánech NATO.
Operační divize podporuje Vojenský výbor v přípravě aktuálních
operačních plánů a v řešení různých problémů souvisejících s koncepcí NATO
z hlediska síly a s vojenskými otázkami úlohy Aliance při řízení mezinárodních
krizových situací. Divize prosazuje a koordinuje mnohonárodní přípravu a
výcvik, včetně akcí za účasti států v rámci programu PfP, a rovněž koordinuje
činnost související s vývojem účinného potenciálu NATO pro elektronický boj s
příslušnou přípravou a výcvikem. Odpovídá ze sledování a hodnocení
programů a potřeb programů elektronického boje. Poskytuje podporu Výboru
NATO pro protivzdušnou obranu a odpovídá za otázky protivzdušné obrany v
Mezinárodním vojenském štábu. Divize, v případě potřeby, slouží jako
kontaktní místo styčného důstojníka NATO pro OSN, což je funkce
obsazovaná aktivním pracovníkem Mezinárodního vojenského štábu s
působností pro celou organizaci.
240
Zpravodajská divize poskytuje každodenní strategickou zpravodajskou
asistenci generálnímu tajemníkovi, Severoatlantické radě/Výboru plánování
obrany, Vojenskému výboru, a jiným složkám NATO jako např. IMS,
Politickému výboru a Středisku otázek šíření WMD. Divize se opírá o členské
státy NATO a velitelství Aliance co se týká základních zpravodajských údajů,
neboť nevykonává ani žádnou nezávislou funkci, ani není vybavena
pověřením v oblasti shromažďování údajů. Na základě takto získaných
informací plní úlohu centrálního koordinačního orgánu pro porovnávání,
vyhodnocování a šíření zpráv uvnitř struktur sídla NATO a velitelství, úřadů,
organizací a členskych států Aliance. Kromě své činnosti v rámci
zpravodajství, divize řídí a koordinuje přípravu a šíření hodnocení
strategických zpravodajských údajů NATO a materiálů týkajících se
zpravodajské politiky a základní zpravodajské činnosti, zpracování a
aktualizaci vybraných databází a numerických zpravodajských informací.
Divize se rovněž zabývá strategickými výstrahami, funkcemi v rámci řízení
krizových situací a organizuje spojení s ostatními složkami NATO a členských
států, které jsou specializovány ve zpravodajství a souvisejících činnostech.
Divize zpravodajství, podporovaná členskými státy a velitelstvími NATO,
průběžně informuje hlavní složky Aliance, pomáhá Vojenskému výboru při
zpracování vojenských stanovisek pro politické orgány, poskytuje
zpravodajské podklady pro koncepce složení, organizace a operace
ozbrojených sil NATO, a plní celou řadu náročných úkolů za podpory
obranných a politických sfér Aliance.
Divize spolupráce a regionální bezpečnosti je centrem vojenských
kontaktů a spolupráce s Radou euroatlantického partnerství, Partnerstvím pro
mír, s Ruskou federací v rámci Zakládajícího aktu NATO-Ruská federace, s
Ukrajinou v rámci Zvláštního partnerství NATO-Ukrajina. Odpovídá za přípravu
a koordinaci veškeré týmové práce IMS týkající se EAPC, PfP, PJC NATORuská federace, Komise NATO-Ukrajina a Středomořského dialogu. Sekce
politické spolupráce a kontroly zbrojení této divize připravuje a koordinuje
týmovou práci v rámci politické koncepce IMS pro PfP; Oddělení RuskoUkrajina plánuje, připravuje a implementuje politické linie Vojenského výboru s
těmito dvěma státy. Kromě toho, Sekce kontroly zbrojení Oddělení politické
spolupráce a kontroly zbrojení koordinuje a zdokonaluje úroveň vojenského
poradenství týkající se podílu NATO na různých aspektech odzbrojení, kontroly
zbrojení a kooperativní bezpečnosti; je rovněž kanálem pro orientaci
Vojenského výboru na problémy řešené Organizací pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (OSCE) v oblasti odzbrojení, kontroly zbrojení a
kooperativní bezpečnosti. Jedna sekce této divize je umístěna v Úřadu pro
západoevropské konzultace (Western Consultation Office – WCO) ve Vídni za
účelem racionalizace a zvyšování úrovně spolupráce s OSCE. Štábní jednotka
PfP IMS (IMS PfP Staff Element – PSE) tvoří součást divize jako zvláštní
241
oddělení, ve které důstojníci partnerských států působí, společně se svými
kolegy z členských států NATO, jako ústředí IMS pro všechny součásti
odborných schopností partnerských států v rámci vojenských aspektů PfP. Tato
jednotka je hlavním spojením IMS s vojenskými zástupci partnerských států a
jejich styčnými důstojníky v sídle NATO.
Divize logistiky, vyzbrojování a zdrojů je pověřena, ve spolupráci s
Divizí bezpečnostních investic, logistiky a civilního nouzového plánování
(SILCEP) Mezinárodního sekretariátu, přípravou logistických koncepcí a
postupů, včetně zdravotnického zabezpečování, dopravy a přesunů
ozbrojených sil. Poskytuje asistenci Radě hlavních logistiků NATO (SNLC),
Výboru náčelníků vojenských zdravotnických služeb v NATO (COMEDS),
náměstkovi vojenského spolupředsedy SNLC a vojenskému spolupředsedovi
nebo předsedovi jeho dvou podřízených orgánů. Divize má rovněž velkou
odpovědnost na úseku logistiky v oblasti řízení krizových situací,
humanitárních operací a odstraňování následků katastrof, a obsazuje
zástupce IMS do funkcí v Hlavním výboru pro civilní nouzové plánování
(SCEPC) a v COMEDS. Tato divize poskytuje vojenské poradenství
Vojenskému výboru v oblasti problematiky rozvoje vojenských koncepcí a
postupů na poli plánování vyzbrojování, včetně vědeckého výzkumu a
technologického rozvoje. Zastupuje Vojenský výbor v Konferenci národních
ředitelů pro vyzbrojování (CNAD), Hlavních zbrojních skupin (Major
Armament Groups – MAGs), ve vědeckých a technických institucích, v
Řídícím výboru Střežení vzduch/zem (Air/ground Surveillance – AGS), v
Západoevropské skupině pro vyzbrojování (Western European Armaments
Groups – WEAG) a ve skupinách EUROLONGTERM. V případě potřeby
rovněž podporuje Poradní skupinu NATO pro průmysl (NATO Industrial
Advisory Group – NIAG). Divize je také pověřena rozvojem vojenských
koncepcí a postupů v rámci řízení zdrojů, zvláště společných vojenských
rozpočtů NATO, infrastruktury a lidských zdrojů, ve spolupráci s
Mezinárodním sekretariátem a oběma strategickými veliteli. Zastupuje
Vojenský výbor ve Výboru NATO pro záležitosti lidských zdrojů (NDMC),
Hlavním výboru pro zdroje (SRB), Výboru pro infrastrukturu (IC) a ve Výboru
pro vojenský rozpočet (MBC). Jednotka poradenství v řízení/NDMC je
nezávislým subjektem uvnitř divize pracujícím přímo pro NDMC, a poskytuje
nejen své odborné schopnosti, ale i experty k řízení odborných studií, revizí,
ověřování a konzultací.
Středisko pro hodnocení situace NATO (Situation Centre-SITCEN)
pomáhá Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Vojenskému
výboru v plnění jejich příslušných funkcí v oblasti konzultací. Slouží jako
ústřední místo v rámci Aliance pro příjem, výměnu a rozšiřování politických,
vojenských a ekonomických informací. Po dobu 24 hodin denně sleduje
politické, vojenské a ekonomické události, které jsou předmětem zájmu NATO
242
a jeho členských států. Situační středisko NATO rovněž poskytuje prostředky
pro rychlé šíření konzultací v období napětí nebo krizí ve světě a v takových
situacích shromažďuje a aktualizuje příslušné podkladové materiály a
informace.
Poradce pro informování veřejnosti (Public Information Adviser – PIA),
nazýván rovněž poradce pro styk s veřejností, je pověřen poskytováním rad
předsedovi Vojenského výboru, náměstkovi předsedy Vojenského výboru a
ředitelovi IMS v záležitostech veřejné informace a vystupuje jako koordinátor
zkoumání informace a sdělovacích prostředků, a rovněž jako mluvčí
Vojenského výboru a IMS. Úřad PIA harmonizuje činnost v oblasti veřejné
informace s Informační a tiskovou kanceláří NATO, a s ekvivalentními
organizacemi pro informace veřejnosti v rámci strategických velitelů a
ministerstev obrany členských statů Aliance.
Finanční revizor IMS je pověřen poskytováním rad předsedovi
Vojenského výboru, náměstkovi předsedy Vojenského výboru a ředitelovi IMS
ve všech finančních a fiskálních záležitostech týkajících se rozpočtových
skupin řízených IMS. Finanční revizor je odpovědný Výboru pro vojenský
rozpočet (MBC) za finanční řízení rozpočtu IMS. V rámci své působnosti
odpovídá rovněž za přípravu, zdůvodnění, řízení a kontrolu všech
rozpočtových záležitostí, které předkládá Výboru pro vojenský rozpočet. Mezi
jeho další povinnosti patří finanční kontrola orgánů NATO, jejichž rozpočet je
spravován IMS, např. Agentury pro normalizaci NATO (NATO Standardisation
Agency – NSA), Vojenské akademie NATO (NATO Defense College –
NADEFCOL) a Úřadu pro výzkum a technologii (Research and Technology
Agency – RTA). Do jeho kompetence spadá rovněž provádění interních auditů
v účetnictví a ostatní revizní operace v rámci této funkce. Další podrobnosti o
řízení vojenského rozpočtu se nacházejí v Kapitole 9.
Štáb ústředí NATO pro konzultace, velení a řízení (NHQC3S) je
jednotná integrovaná organizace sestávající z pracovníků Mezinárodního
sekretariátu a Mezinárodního vojenského štábu. Ředitel NHQC3S je podřízen
přímo řediteli IMS, a rovněž náměstkovi generálního tajemníka pro
zabezpečování obrany co se týká požadavků stran IMS a IS. Z titulu své
funkce jednoho z místopředsedů Komise C3 NATO je ředitel rovněž
zástupcem Vojenského výboru. Členové Štábu C3 NATO zabezpečují NC3B
udržováním klíčových funkcí v osmi podvýborech Komise, a následně zajišťují
poradenskou činnost ze strany NC3B pro Vojenský výbor v oblasti programu
spolupráce pro koordinované řešení stanovených úkolů C3/CIS z hlediska
koncepce, plánů a architektury C3. Podrobnosti jsou uvedeny v Kapitole 10 a
v Kapitole 14.
243
ZASTOUPENÍ PARTNERSKÝCH STÁTŮ
Od roku 1994 řada partnerských států otevřela v ústředí NATO styčné
úřady, a od roku 1997 trvalé diplomatické mise. Vojenské svazky s
partnerskými státy jsou dále posilovány zřizováním “Štábních jednotek
Partnerství pro mír”. V současné době osm z těchto jednotek, které se skládají
z důstojníků členských a partnerských statů NATO, je umístěno v IMS v
ústředním sídle NATO, a to na první a druhé úrovni integrované vojenské
struktury Aliance. Nová štábní jednotka PfP byla nedávno zřízena ve škole
NATO v SHAPE jako potenciálně důležitý komponent pro zjednodušení
spolupráce s výcvikovým středisky PfP a ostatními zařízeními odborné
přípravy PfP. Důstojníci z partnerských států, pracující ve svých mezinárodních
funkcích spolu se svými kolegy z členských států, se podílí na přípravě
politických diskusí a na realizaci politických rozhodnutí týkajících se důležitých
vojenských záležitostí v rámci Partnerství pro mír. Od roku 1958 jsou důstojníci
států PfP rovněž členy Konference pro plánování součinnosti (Planning
Coordination Conference – PCC) a aktivně se zúčastňují její činnosti.
244
KAPITOLA 12
STRUKTURA VOJENSKÉHO VELENÍ
Úloha integrovaných vojenských sil
Vývoj nové vojenské struktury
Důsledek rozvoje Evropské bezpečnostní a obranné identity
Koncept Mnohonárodního vícevojskového seskupení sil (CJTF)
Interní přizpůsobování ozbrojených sil Aliance
Nové koncepty velení a řízení
Vojenská struktura
Rozšíření NATO a přistoupení nových států k Alianci
Činnost a iniciativy Partnerství pro mír
Rozšíření konzultací a spolupráce
STRUKTURA VOJENSKÉHO VELENÍ
ÚLOHA INTEGROVANÝCH VOJENSKÝCH SIL
Všechny státy, které se rozhodnou pro členství ve vojenské části NATO,
poskytují ozbrojené síly, které společně tvoří integrovanou vojenskou strukturu
Aliance. V souladu se základními principy, jimiž se řídí vztahy mezi politickými
a vojenskými institucemi v demokratických státech, zůstává integrovaná
vojenská struktura na nejvyšší úrovni v každé době pod politickou kontrolou a
vedením.
Úlohou integrované vojenské struktury je poskytovat organizační rámec
pro obranu území členských států proti ohrožení jejich bezpečnosti a stability
v souladu s článkem 5 Severoatlantické smlouvy1. Uvnitř této integrované
vojenské struktury Aliance zachovává nezbytné vojenské schopnosti pro
plnění celé řady poslání NATO. Se zřetelem na článek 5 Severoatlantické
smlouvy o kolektivní obraně musí být spojenecké síly schopny zabránit
jakékoliv potenciální agresi, zastavit co možná nejdříve postup agresora v
případě útoku, a zajistit politickou nezávislost a teritoriální integritu svých
členských statů. Spojenecké síly musí být rovněž připraveny se podílet na
prevenci před konflikty a vést operace v reakci na krizové situace, které
nespadají pod výše uvedený článek 5. Ozbrojené síly Aliance mají zásadní roli
v prosazování spolupráce a vzájemného pochopení nejen s partnerskými státy
NATO, ale i se všemi ostatními státy, zvláště pomáhat partnerům při přípravě
na eventuální účast při operacích pod vedením Partnerství pro mír. Přispívají
k zachovávání míru, zabezpečování zájmů společné bezpečnosti členských
statů, a k udržování celkové bezpečnosti a stability v euroatlantické oblasti.
Prvním významným příkladem této nové rozšířené úlohy bylo bezprecedentní
nasazení vojenských sil NATO, společně s ozbrojenými silami jiných států, v
Bosně a Hercegovině, kde NATO bylo pověřeno koncem roku 1995 Organizací
spojených národů plněním vojenských aspektů daytonské Mírové smlouvy.
Na konci roku 1996 byly Implementační síly (IFOR), útvary zvlášť
vytvořené k provedení tohoto úkolu, nahrazeny mnohonárodními
Stabilizačními silami (SFOR) pod vedením NATO. Tyto útvary se rovněž
skládají z ozbrojených sil poskytnutých členskými státy NATO, které jsou
nasazeny spolu s útvary jiných států, za účelem vytvoření mírových podmínek
v bývalé Jugoslávii. Koncem roku 1997 oznámily vlády členských států, že od
poloviny roku 1998 NATO vytvoří a povede na základě nového pověření Radou
1
Viz Poznámka pod čarou č.2 na str.158.
247
bezpečnosti OSN další mnohonárodní síly pod stejným označením SFOR s
cílem upevnit současnou příznivou situaci.
V roce 1999, po skončení leteckých operací vedených Aliancí proti
srbskému vedení za účelem ukončení represe a etnických čístek vůči
Kosovským Albáncům, byly v souladu s usnesením Rady bezpečnosti OSN
vytvořeny Mírové síly (KFOR), jejichž jádro tvoří NATO, za účelem plnění
Vojensko-technické dohody uzavřené 10.června velitelem KFOR a
jugoslávskými představiteli státní moci. První útvary KFOR vstoupily do
Kosova dne 12.června. Ve shodě s Vojensko-technickou dohodou bylo
rozmíštění KFOR synchronizováno se stažením srbských bezpečnostních sil z
této provincie. Dne 20.června poslední srbské jednotky opustily Kosovo a
útvary KFOR dokončily rozmístění.
Mírové síly KFOR čítají v plném nasazení 50 000 příslušníků. KFOR je
mnohonárodní ozbrojená síla pod sjednoceným velením a řízením za
substanciální účasti NATO, a za smluvní účasti ozbrojených sil Ruské
federace. Více než 12 nečlenských států NATO se podílelo na prvních
vyčleněných útvarech pro KFOR.
Tato rozhodnutí a politický proces, který k nim vedl, jsou popsány v jiných
kapitolách spolu s dalšími aspekty nových úkolů a povinností Aliance, včetně
plnění programu Partnerství pro mír a rozvoje Evropské bezpečnostní a
obranné identity v rámci Aliance (ESDI). Oba programy uložily rozsáhlé
požadavky pro stávající strukturu velení NATO a značně ovlivnily její další
adaptaci a zavádění nové struktury velení, které bylo zahájeno dne 1.září
1999.
Reorganizace sil Aliance změnila její celkový obranný postoj.
Přizpůsobení disponibility a pohotovosti sil NATO vyjadřuje nadále striktně
obrannou povahu Aliance. Dřívější koncepce předsunuté obrany však v
kontinentální Evropě již neplatí, ačkoliv přetrvávají regionální problémy, se
kterými vojska Aliance mohou být konfrontovány s nutností předsunutého
nasazení. Ozbrojené síly Spojených států amerických v Evropě byly sníženy
zhruba o dvě třetiny a většina spojeneckých vojsk dříve rozmístěných v
Německu odešla. Tyto projevy transformace obranného postoje jsou
podrobněji popsány v Kapitole 2.
V transformaci sehrávají významnou úlohu také další aspekty. Například
pružnost a mobilita současného celkového obranného postoje zahrnuje
opatření zajišťující prostředky NATO k reakci na problémy a nebezpečí, jež
představují zbraně hromadného ničení (jaderné, biologické a chemické) a
jejich nosné systémy. Zvýšená pozornost je věnována prosazování odezvy
těchto problémů v obranném potenciálu Aliance.
248
Významným faktorem ve vývoji nové obranné koncepce je rovněž
zvýšená “mnohonárodnost”. S ní vzrostly možnosti mnohonárodního sdílení
úkolů mezi spojenci, což umožňuje udržovat nebo posilovat vojenský
potenciál, kterým Aliance disponuje, a zajišťuje nejúčinnější využití zdrojů
vyčleněných pro obranné účely. Zásada “mnohonárodnosti” je uplatňována ve
všech strukturách Aliance a má podstatný význam pro solidaritu a soudržnost
NATO a pro plnění poslání Aliance; je rovněž prevencí před opětným
znárodněním obranné strategie.
Zásada kolektivního úsilí v rámci obrany Aliance je vyjádřena v
praktických opatřeních, která umožňují spojencům požívat velmi významné
politické, vojenské a materiální výhody kolektivní obrany, a zabraňují
znárodnění obranné strategie, aniž by byla dotčena svrchovanost spojenců.
Tato opatření rovněž umožňují ozbrojeným silám NATO výkon operací v reakci
na krizové situace, mimo ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy, a
zakládají nezbytný předpoklad pro koherentní reakci Aliance na všechny
možné nepředvídané situace. Opatření jsou založena na konzultačních
postupech, integrované vojenské struktuře a dohodách o spolupráci. Klíčovými
prvky jsou plánování kolektivních ozbrojených sil, společné financování,
společné operační plánování, složení mnohonárodních ozbrojených sil,
uspořádání štábů a velitelství, integrovaný systém protivzdušné obrany,
vyrovnanost úkolů a povinností mezi spojenci, umístění a nasazení
ozbrojených sil mimo domácí území v případě potřeby, různá ujednání, včetně
plánování týkající se řízení krizových situací a posilování kapacit, společné
normy a postupy pro výzbroj, výcvik a logistiku, společné a mnohonárodní
doktriny a cvičení dle potřeby, infrastruktura, vyzbrojování a logistická
spolupráce. Zahrnutí partnerů NATO do těchto opatření nebo příprava
podobných opatření pro program PfP, v příslušných oblastech, je nástrojem
zdokonalení spolupráce a společného úsilí na úseku zajišťování euroatlantické
bezpečnosti.
VÝVOJ NOVÉ VOJENSKÉ STRUKTURY
Vývoj směrem k nové struktuře vojenského velení byl ovlivněn mnoha
faktory, z nichž nejvýznamnějšími jsou rozvoj programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity v rámci Aliance, realizace konceptu
Mnohonárodního vícevojskového seskupení sil (Combined Joint Task Force –
CJTF), snižování a restrukturalizace spojeneckých vojenských sil jako celku
umožněné změnou bezpečnostního prostředí po skončení studené války, a
rovněž nové úkoly a závazky přijaté Aliancí, zejména v oblasti operací na
podporu míru a řízení krizových situací. Vliv každého z těchto faktorů na
vojenskou strukturu Aliance je popsán níže.
249
DŮSLEDEK ROZVOJE EVROPSKÉ BEZPEČNOSTNÍ A
OBRANNÉ IDENTITY
Základní důvody pro rozhodnutí vlád členských států NATO posílit
Evropskou bezpečnostní a obrannou identitu (European Security and Defence
Identity – ESDI) v rámci Aliance jsou popsány v Kapitole 4, spolu s důsledky
tohoto rozhodnutí a vyplývajícími vzájemnými působnostmi mezi NATO a
Západoevropskou unií (WEU) a Evropskou unií (EU).
Postupný vývoj zřejmější a silnější evropské role v NATO má politický i
vojenský význam a sehrál zásadní úlohu při definici kritérií pro vnitřní i vnější
transformace Aliance. Jedná se o nepřetržitý proces, který byl v různých
obdobích posledního desetiletí ovlivňován rozhodnutími Evropské unie,
Západoevropské unie i samotné Aliance. Tato rozhodnutí spolu navzájem
souvisejí a jsou součástí adaptace evropských a euroatlantických institucí na
změnu bezpečnostního prostředí, vyvolanou skončením studené války;
klíčovou roli však sehrávají rovněž další faktory. Tři z nich zasluhují zvláštní
zmínku.
Prvním z nich je zintenzivnění bezpečnostní spolupráce mezi evropskými
a severoamerickými demokraciemi zastoupenými v NATO, a nově nezávislými
státy bývalého Sovětského svazu, střední a východní Evropy, jakož i
evropskými státy, které v období studené války zaujaly neutrální nebo
nezúčastněný politický postoj. S koncem rozdělení Evropy ztratilo smysl
soupeření mezi Východem a Západem a vznikla možnost rozvoje širšího,
vstřícného pojetí bezpečnosti v zájmu celého euroatlantického prostoru.
Druhým principiálním faktorem v této souvislosti je rostoucí význam řízení
krizových situací, dozoru nad zachováváním míru a operací na podporu míru,
akcí, které se zvláště ilustrovaly na pozadí konfliktu v bývalé Jugoslávii.
Třetím zásadním faktorem je řada změn po skončení studené války, které
začaly přáním velkého počtu států střední a východní Evropy stát se členy
Aliance. Následovalo rozhodnutí členských států NATO otevřít Alianci novým
členům v souladu s článkem 10 Seveoatlantické smlouvy, a posléze historické
rozhodnutí z července 1997 vyzvat tři státy, aby zahájily jednání o přistoupení.
Vojenské důsledky tohoto vývoje jsou popsány níže v této kapitole.
Tento celkový vývoj se stal kontextem, v němž se konala uvnitř Aliance
diskuse o Evropské bezpečnostní a obranné identitě.
V politické oblasti směřuje rozvoj ESDI ke konsolidaci evropského pilíře
Aliance při současném upevňování transatlantického spojení. Tato iniciativa je
orientována tak, aby umožnila evropským spojencům převzít větší díl
odpovědnosti za jejich společnou bezpečnost a obranu, a aby mohli
komplexněji přispívat k bezpečnosti Aliance jako celku.
250
Ve vojenské oblasti program ESDI vyžaduje, aby prostředky Aliance byly,
za dohodnutých okolností, spolu se silami nečlenských států NATO převedeny
pod pravomoc Západoevropské unie k operacím, do nichž sama Aliance
nemusí být přímo zapojena.
Jedním z ústředních požadavků ESDI jsou proto opatření umožňující
použití potřebných prvků struktury velení NATO ve prospěch operací vedených
Západoevropskou unií2. Tyto prvky byly proto označeny jako “oddělitelné, ne
však oddělené”, neboť mohou být převedeny do pravomoci Západoevropské
unie a přitom zůstat nedílnou součástí vlastní vojenské struktury Aliance.
Dalším ústředním aspektem budování Evropské bezpečnostní a obranné
identity je koncept Mnohonárodního vícevojskového seskupení sil. Tento
koncept a jeho význam pro přizpůsobení vojenské struktury NATO jsou
popsány v dalším článku.
KONCEPT MNOHONÁRODNÍHO VÍCEVOJSKOVÉHO
SESKUPENÍ SIL
Mnohonárodní vícevojskové seskupení sil (Combined Joint Task Force –
CJTF), zvané rovněž Společné smíšené úkolové seskupení, je mnohonárodní
(kombinované) a meziarmádní (smíšené) operační seskupení ozbrojených sil,
organizovaných a sestavených pro plnění celé řady vojenských poslání
Aliance, která vyžadují mnohonárodní a meziarmádní velení a řizení vlastním
velitelstvím. Tento útvar může zahrnovat vojenské jednotky nečlenských statů
NATO.
Práce na konceptu CJTF byly zahájeny koncem roku 1993 a celý projekt
byl schválen na summitu Severoatlantické rady v Bruselu v lednu 1994. Při této
příležitosti nejvyšší představitelé států a vlád členských států dali pokyn k
tomu, aby další rozvoj konceptu vyjadřoval rovněž jejich připravenost
poskytnout příslušné prostředky NATO, na základě rozhodnutí
Severoatlantické rady, systémem případ od případu, pro operace vedené
Západoevropskou unií, a tím podporovat zajišťování programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity. Kromě toho spojili rozvoj konceptu CJTF s
praktickou politicko-vojenskou spoluprácí v rámci programu PfP.
2
Úloha Západoevropské unie (WEU) v oblasti rozvoje Evropské bezpečnostní a obranné identity byla
postupně převzata Evropskou unií na základě rozhodnutí Rady Evropské unie, přijatých v prosinci
1999 v Helsinkách a v červnu 2000 v portugalské Feiře. Příslušná rozhodnutí byla schválena Radou
ministrů WEU v listopadu 2000 v Marseille: výkonná role WEU byla formálně převedena na EU, a
byla schválena opatření týkající se zbývajícich úkolů a struktur WEU. Dále viz Kapitola 4 a Kapitola
15.
251
Potřeba, pro jejíž uspokojení byla koncepce vytvořena, vyvstala z měnící
se bezpečnostní situace v Evropě, a ze vzniku menších, avšak mnohotvárných
a nepředvídatelných stavů ohrožení míru a stability. Severoatlantická rada
zejména rozhodla, že budoucí bezpečnostní uspořádání si bude žádat snadno
rozmístitelné mnohonárodní meziarmádní vojenské formace, přizpůsobené na
specifické typy vojenských úkolů. Tyto úkoly zahrnují nejen humanitární
pomoc, ale rovněž udržování a vynucování míru a kolektivní obranu. Potřebné
síly se budou rozlišovat podle okolností a situace, musí být rychle
formovatelné, a v krátké době nasaditelné.
Jádrem koncepce CJTF, která byla vypracována pro uspokojení těchto
potřeb, jsou systémy velení a řízení umožňující účinnou operativnost těchto
jednotek. Široká rozmanitost okolností a situací, za kterých CJTF bude
operovat, klade náročné požadavky na tyto systémy velení a řízení v rámci
jednotlivých operací. Úloha velitelství je proto nejdůležitějším aspektem CJTF.
Velitelství bude zřízeno kolem základních prvků (“jader”) z “mateřských” štábů
velitelské struktury. Podle potřeby bude doplněno z dalších velitelství NATO
členskými a partnerskými státy, za použití modulární koncepce, aby bylo
vyhověno požadavkům na specifická poslání.
Koncepce CJTF byla několikrát testována, například v rámci cvičení
“Spojenecké úsilí” v listopadu 1997, jehož se zúčastnily některé partnerské
země jako pozorovatelé; a rovněž v rámci cvičení “Pevné rozhodnutí” v březnu
1998, ve kterém již byly zúčastněné partnerské země integrovány do celé
struktury CJTF. Cílem testů bylo zhodnotit další rozvoj koncepce velitelství
CJTF.
V roce 1999, na základě těchto testů a ostatních souvisejících velitelských
analýz, zahájila Aliance realizaci projektu CJTF. Tento proces, zahrnující
získání velitelského stanoviště a rovněž prostředků a zařízení pro velení, řízení
a komunikace, má být podle plánu završen koncem roku 2004. Realizační
proces se zvláště poučil z operací pod vedením NATO v bývalé Jugoslávii. V
současné době pokračuje výcvik příslušníků a zařizování velitelství v rámci
CJTF. Závěrečná fáze tohoto projektu zrodí nový velmi důležitý prostředek
Aliance pro management krizových situaci 21.století.
INTERNÍ PŘIZPŮSOBOVÁNÍ OZBROJENÝCH SIL
ALIANCE
Interní přizpůsobování ozbrojených sil Aliance znamená pokračující
snižování stavů a restrukturalizaci probíhající v posledních letech za účelem
umožnění efektivnější konfrontace NATO s novými podmínkami změněného
bezpečnostního prostředí.
252
Celý proces má původ v prohlášení z Londýna z července 1990, ve
kterém nejvyšší představitelé členských států NATO vyzvali k procesu
přizpůsobení odpovídajícím změnám, které daly novou tvář Evropě.
Londýnský summit znamenal rozhodující obrat v historii Aliance, a v listopadu
1991 vedl k přijetí nové strategické koncepce, která oproti dosavadní odrážela
daleko širší pojetí bezpečnosti. Tato koncepce se dále projevila ve vývoji
evropské bezpečnostní situace v letech 1992 a 1993, a v lednu 1994 nejvyšší
představitelé členských států NATO vyzvali k pokračujícímu hledání možností
dalšího rozvoje a adaptace politické a vojenské struktury Aliance v rámci
účinnějšího a pružnějšího plnění svých poslání, včetně mírových operací.
V září 1994 zahájil Vojenský výbor Dlouhodobou odbornou studii NATO
(Long Term Study – LTS), která měla podrobit analýze integrované vojenské
struktury Aliance a vypracovat “návrhy na změny struktur ozbrojených sil,
struktur velení a společné infrastruktury Aliance”. V průběhu prací na této
studii, ministři zahraničních věcí členských států, na svém zasedání v červnu
1996 v Berlíně, vydali velmi důležitou směrnici definující rámec misí NATO, pro
který je třeba novou strukturu velení připravit.
Na tomto berlínském zasedání ministři zahraničních věcí rovněž potvrdili,
že podstatnou součástí adaptace Aliance je realizace programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity v rámci NATO za účelem umožnění
evropským spojencům souvislejšího a účinnějšího podílu na posláních a
činnosti Aliance jako výraz společné odpovědnosti, samostatného vystupování
v případě potřeby a posílení transatlantického partnerství. Vyzvali také k
dalšímu rozvíjení schopnosti Aliance plnit nové úkoly a poslání při prevenci
konfliktů, řízení krizových situací a úsilí zabránit šíření zbraní hromadného
ničení a jejich nosičů, a přitom udržovat schopnost kolektivní obrany. Tato
výzva je doplněna zvýšením úrovně a podílu Aliance na bezpečnosti a stabilitě
v celém euroatlantickém prostoru cestou širší a hlubší spolupráce s
partnerskými státy NATO.
Tento zásadní impuls k práci Vojenského výboru na interní adaptaci byl
výsledkem rozhodnutí, přijatých kolektivně všemi šestnácti členskými státy. V
prosinci 1997 ohlásilo Španělsko svůj záměr zapojit se do nové vojenské
struktury. Francie, která se účastní práce Vojenského výboru na vnitřní
adaptaci, naznačila, že není připravena plně spolupracovat v integrovaných
strukturách NATO; vyjádřila však pozitivní postoj k nepřetržitému procesu
interního přizpůsobování a k selektivní účasti na operacích pod vedením
NATO.
Úsilí Aliance za účelem zdokonalení schopnosti plnění všech svých úkolů
a poslání vyžadovalo dosažení třech hlavních cílů: zajištění vojenské účinnosti,
zachování transatlantických vazeb a rozvoj Evropské bezpečnostní a obranné
identity uvnitř Aliance.
253
Prvořádým imperativem pro budování jakékoli nové struktury byla
skuyečnost, že musí být “orientována na poslání”. Bylo zapotřebí vybavit
NATO schopnostmi zvládnout celou řadu úkolů a poslání Aliance, počínaje
jejím tradičním úkolem zabezpečovat kolektivní obranu a konče plněním
nových úloh v měnících se podmínkách, včetně úkolů “mimo rámec ustanovení
článku 5 Severoatlantické smlovy”, například mírových operací. Navíc bylo
nutno vzít v úvahu všechny související faktory jako flexibilitu, účinnost
ozbrojených sil, soudržnost Aliance, zásadu mnohonárodnosti, finanční
přijatelnost, a začlenění potřeb ESDI a CJTF.
Nová struktura měla mít rovněž potenciál růst a pružnost pro zapojení
nových členských států bez nutnosti velké reorganizace. V této souvislosti bylo
rozhodnuto, že přistoupení České republiky, Maďarska a Polska nebude
vyžadovat žádné další velitelství ve struktuře NATO. Tato struktura musí
poskytovat adekvátní možnosti pro účast partnerských zemí.
NOVÉ KONCEPTY VELENÍ A ŘIZENÍ
V rámci interního přizpůsobování byly v NATO vypracovány nové
koncepty vzájemných vztahů velení s cílem zajistit efektivní koordinaci mezi
různými úrovněmi velení vytvořenými v nové vojenské struktuře. Tyto nové
koncepty odrážejí pružnější přístup k posláním Aliance a k plnění jednotlivých
požadavků těchto poslání. Jsou založeny na zjednodušeném, funkčním
přístupu k veškeré struktuře velení. Obsahují tyto charakteristiky:
254
•
Velitelské vztahy založené na vzájemné podpoře. Je to jeden z pilířů
konceptu vzájemných vztahů, který dal tvar vývoji nové struktury.
Účelem je dát Severoatlantické radě, Vojenskému výboru a
vojenským velitelům na všech úrovních větší pružnost v pravomoci ke
změnám priorit v závislosti na potřebách
•
Větší důraz na výkon činnosti a operací Aliance na regionální úrovni.
Tento úsek zahrnuje rostoucí vzájemnou závislost mezi regiony.
Příprava nové struktury velení zdůraznila potřebu regionálně
rozmístěných velitelství, schopných přijímat ozbrojené síly, a rovněž
zabezpečovat meziregionální i vnitroregionální posily.
•
Pružný přístup k velitelským a řídícím opatřením (C2), jako jsou
například vyhrazení akčních pásem, koordinační a regulační čáry
velmi usnadní cvičení i operace. Například ve spojeneckém velení v
Evropě bude třeba trvale stanovit a užívat pouze velitelská a řídící
opatření, která jsou nezbytná pro každodenní výkon mírových operací
na strategické a regionální úrovni. Požadavek trvale stanovených
akčních pásem na nižší než regionální úrovni v rámci spojeneckého
velení v Evropě je tím odstraněn, a v nové struktuře neexistují žádná
společná operační území Společného subregionálního velitelství
(Joint Sub-Regional Command – JSRC) trvale v činnosti.
•
Větší zaměření na zásadu “mnohonárodnosti” při obsazování nových
vojenských velitelství. Tento přístup uvolní prostor pro zastoupení
všech členských států na úrovni strategického velení. V celé struktuře
velení se tím rovněž usnadní zastoupení států, jejichž území sousedí
s územím jiných regionálních velitelství, což zvýší schopnost
počátečního posílení, a výsledkem bude širší účast na úrovni
společných subregionálních velitelství, jež umožní spravedlivé
zastoupení státům sousedícím se sídelní zemí společeného
subregionálního velitelství.
Toto přizpůsobení uspěšně pokročilo v rámci pověření z titulu Dlouhodobé
odborné studie zahajené v roce 1994. Druh, množství a umístění velitelství
tvořících velitelskou strukturu byly schváleny ministry obrany členských statů
NATO v roce 1997. Na základě tohoto rozhodnutí Severoatlantická rada
schválila žádosti o aktivaci velitelství v březnu 1999, a otevřela tím cestu k plné
implementaci vojenské velitelské struktury NATO, která začala v září 1999.
VOJENSKÁ STRUKTURA
Integrovaná vojenská struktura sestává z ozbrojených sil poskytnutých
členskými státy NATO zúčastněnými v jeho struktuře, v souladu se
stanovenými podmínkami. Tyto ozbrojené síly jsou současně rozděleny do tří
hlavních kategorií: Síly okamžité a rychlé reakce, Hlavní obranné síly a
Záložní síly.
Síly reakce jsou všestranné, vysoce pohyblivé pozemní, vzdušné a
námořní síly, udržované na vysokém stupni pohotovosti a schopné nasazení v
krátké době pro včasnou vojenskou reakci. Síly okamžité reakce se skládají
z pozemní, námořní a vzdušné složky jako jsou stálé námořní síly Aliance v
Atlantiku a ve Středozemním moři, a velitelství mobilních pozemních
spojeneckých sil (Allied Command Europe Mobile Force Land – AMFL). Síly
rychlé reakce se skládají z dalších pozemních, vzdušných a námořních složek
jako jsou velitelství Sboru rychlé reakce ACE a velitelství Mnohonárodní divize
(ústřední) (Multinational Division (Central) – MND(C)).
Hlavní obranné síly zahrnují aktivní a mobilizovatelné pozemní, vzdušné
a námořní síly schopné odrazování a obrany proti nátlaku nebo agresi. Tyto
síly se skládají z mnohonárodních a národních formací na různém stupni
pohotovosti. Existují čtyři mnohonárodní hlavní obranné sbory: jeden dánskoněmecký, jeden nizozemsko-německý a dva německo-americké. Některý z
255
těchto sborů je také možno využít k podpoře operací “mimo rámec ustanovení
článku 5 Severoatlantické smlouvy”.
Navíc byla uzavřena dohoda týkající se Evropského sboru (Eurocorps),
sestávající z jednotek z Belgie, Francie, Lucemburska, Německa a Španělska,
který může být dán k dispozici NATO v krizových situacích v rámci Hlavních
obranných sil a Sil reakce. V dubnu roku 2000 podobná opatření vedla k
převedení operačního velení Mírových sil KFOR na Evropský sbor v rámci
systému střídavého velení, pod hlavním velením NATO.
Záložní síly sestávají z dalších ozbrojených sil na různém stupni
pohotovosti a použitelnosti, které lze použít jako posilu kteréhokoliv území
nebo mořského pásma NATO pro odrazování, krizový management nebo
obranu.
Tyto ozbrojené síly se dále dělí na síly, které podléhají operačnímu
velení nebo operačnímu řízení strategického velitele NATO v případě
potřeby, v souladu se specifikovanými postupy nebo ve stanovených situacích,
a na síly, které se členské státy rozhodly vyčlenit pod operační velení
některého strategického velitele NATO v budoucnosti, pro případ potřeby.
Některé z uvedených termínů mají přesné vojenské definice. Výrazy
“velení” a “řízení” se například vztahují k povaze pravomoci vykonávané
vojenskými veliteli nad jim svěřenými silami. V mezinárodním použití nemusí
mít tyto výrazy stejný význam jako při jejich použití v čistě národním kontextu.
Při vyčleňování sil pro NATO členské státy rozlišují operační velení nebo
operační řízení od plného velení nad všemi aspekty operací a řízení těchto
ozbrojených sil. Posledně jmenované aspekty jsou nadále v národní
kompetenci a zůstávají pod národním řízením.
Většina ozbrojených sil NATO zůstává zpravidla pod plným národním
velením až do jejich vyčlenění k Alianci ke specifickým operacím, o níž bylo
rozhodnuto na politické úrovni. Výjimkami z tohoto pravidla jsou integrované
štáby na různých vojenských velitelstvích NATO, části integrované struktury
protivzdušné obrany, včetně útvarů Létajícího systému uvědomování a řízení
protivzdušné obrany (AWACS), některé spojovací jednotky a stálé námořní
síly, jakož i další složky pohotovostních sil Aliance, popsané dále v této
kapitole.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR)
Prvořadým úkolem Vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (Supreme
Allied Commander Europe – SACEUR) je přispívat k zachovávání míru,
bezpečnosti a územní celistvosti členských států Aliance. V případě agrese
nebo nebezpečí agrese, z titulu funkce vrchního velitele vojsk je pověřen
256
provedením všech vojenských opatření v rámci prostředků a pravomocí
Velitelství spojeneckých sil v Evropě, prokázáním solidarity Aliance a její
připravenosti zachovat celistvost spojeneckého území, zabezpečením volné
mořeplavby a hospodářsky důležitých komunikací, a zachováním nebo
obnovou bezpečnosti celé své zóny odpovědnosti (Area of Responsibility –
AOR).
SACEUR řídí vojenské plánování, včetně výběru, určování a uplatňování
nároků na ozbrojené síly nutných pro plnění četných poslání Aliance, která
zahrnují zvláště upevňování stability, účast na řízení krizových situací a
zajišťování účinné obrany. Předkládá doporučení politickým a vojenským
orgánům NATO ve všech vojenských záležitostech, které mohou ovlivnit jeho
schopnost plnit svoje povinnosti. Vrchní velitel má přímý přístup k náčelníkům
národních generálních štábů a v případě potřeby může komunikovat s
příslušnými národními orgány v zájmu usnadnění realizace jeho závazků.
Stejně jako předseda Vojenského výboru, vrchní velitel spojeneckých sil v
Evropě má rovněž významné postavení na veřejnosti a je hlavním vojenským
mluvčím Vrchního velitelství spojeneckých vojsk v Evropě (SHAPE). Osobně i
prostřednictvím svého týmu informačních pracovníků udržuje pravidelné styky
se všemi druhy sdělovacích prostředků a vykonává oficiální návštěvy v
členských státech NATO a ve státech, s nimiž NATO sdílí dialog, spolupráci a
partnerství. Ve své funkci je rovněž pověřen rozvojem vojenských kontaktů s
partnery NATO v rámci Partnerství pro mír.
Velitelství spojeneckých sil v Evropě (ACE)
SACEUR je vrchním vojenským velitelem strategického velení NATO v
Evropě. Je admirálem nebo generálem armády Spojených statů amerických.
Svoji funkci vykonává z Hlavního velitelství spojeneckých sil v Evropě
(Supreme Headquarters Allied Powers Europe – SHAPE), které se nachází v
Casteau u Monsu v Belgii.
Úkolem spojeneckého velení v Evropě je zabezpečovat území od
severního cípu Norska po jižní Evropu, celého Středomoří, od atlantického
pobřeží po východní hranici Turecka, a oblasti okolo Kanárských ostrovů,
včetně příslušného vzdušného prostoru. Tato plocha představuje téměř dva
milióny čtverečních kilometrů souše, přes tři milióny čtverečních kilometrů
moře a zhruba 320 milionů obyvatel. V případě krize se vrchní velitel
spojeneckých sil v Evropě stává, v rámci pravomoci svěřené politickými orgány
Aliance, odpovědným za provádění vojenských opatření za účelem obrany,
zachování bezpečnosti nebo obnovy celistvosti spojeneckého území Evropy.
257
V rámci velitelství spojeneckých sil v Evropě existují tři oblastní velitelství
podřízená vrchnímu veliteli spojeneckých sil v Evropě:
Spojenecké síly v severní Evropě (Allied Forces North Europe –
AFNORTH) v Brunssum, Nizozemsko
Spojenecké síly v jižní Evropě (Allied Forces North Europe – AFSOUTH)
Neapol, Itálie
Spojenecké síly v severní Evropě (Allied Forces North Europe –
AFNORTH)
Brunssum, Nizozemsko
Působnost AFNORTHu zahrnuje Belgii, Českou republiku, Dánsko,
Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko a Velkou Británii.
Zahrnuje rovněž Severní moře, Irské moře, Kanál La Manche, Skagerrak a
Kattegat, Sound a Belts, a Baltické moře. Velitelem je německý nebo britský
čtyřhvězdičkový admirál nebo důstojník v hodnosti generála. Podřízená
velitelství:
•
Dvě velitelské složky:
- Spojenecké vzdušné síly Sever, Ramstein, Německo;
- Spojenecké námořní síly Sever, Northwood, Velká Británie.
•
Tři společná subregionální velitelství:
- Spojené velitelské středisko Střed, Heidelberg, Německo;
- Spojené velitelské středisko Severovýchod, Karup, Dánsko;
- Spojené velitelské středisko Sever, Stavanger, Norsko.
Spojenecké síly v jižní Evropě (Allied Forces South Europe –
AFSOUTH)
Neapol (Itálie)
Působnost AFSOUTHu pokrývá oblast o více než čtyřech milionech
čtverečních kilometrů zahrnující Řecko, Maďarsko, Itálii, Španělsko a Turecko.
Patří do ní rovněž Černé moře, Azovské moře, celé Středozemní moře, a
atlantický přístup do Gibraltarské úžiny 7° 23’ 48” východní délky, a oblast
Kanárskych ostrovů a samozřejmě příslušný vzdušný prostor. Území je fyzicky
odděleno od území AFNORTH nečlenskými státy NATO (Švýcarskem a
Rakouskem). Velitelem AFSOUTH je americký čtyřhvězdičkový admirál nebo
důstojník v hodnosti generála. Podřízená velitelství:
258
•
Dvě velitelské složky:
- Spojenecké vzdušné síly Jih, Neapol, Itálie;
- Spojenecké námořní síly Jih, Neapol, Itálie.
•
Čtyři společná subregionální velitelství:
- Spojené velitelské středisko Jih, Verona, Itálie;
- Spojené velitelské středisko Jih-Střed, Larissa, Řecko;
- Spojené velitelské středisko Jihovýchod, Smyrna, Turecko;
- Spojené velitelské středisko Jihozápad, Madrid, Španělsko.
Ostatní štáby a velitelství podřízené SACEUR
Štáby nebo velitelství podléhající Vrchnímu velení spojeneckých sil v
Evropě, které se především soustřeďují na Síly reakce:
•
Štáb sil vzdušné reakce (Reaction Forces Air Staff – RF(A)S),
Kalkar, Německo;
•
Síly létajícího systému řízení a uvědomování NATO (NATO Airborne
Early Warning Force – NAEWF), Geilenkirchen, Německo;
•
Sbor rychlé reakce ACE (ACE Rapid Reaction Corps – ARRC),
Rheindahlen, Německo;
•
Mnohonárodní divize (Střed) (Multinational Division (Centre) –
MND(C)), Rheindahlen, Německo;
•
Mnohonárodní divize (Jih) (Multinational Division (South) – MND(S)),
není ještě akceschopná, umístění bude určeno později;
•
Stálé námořní síly ve Středozemním moři (Standing Naval Force
Mediterranean – STANAVFORMED);
•
Mobilní síly ACE, pozemní vojsko (ACE Mobil Force, Land –
AMF(L)), Heidelberg, Německo;
•
Odminovací síly Sever (Mine Counter Measures Force North –
MCMFORNORTH);
•
Odminovací síly Středozemí (Mine Counter Measures Force
Mediterranean – MCMFORMED).
259
Vzdušná složka Štábu sil reakce (RF(A)S)
Vzdušná složka Štábu sil reakce (Reaction Force (Air) Staff – RF(A)S)
byla vytvořena za účelem zjednodušení podrobného plánování vzdušných sil
reakce. Štáb je složen přibližně z 80 osob a je umístěn v Kalkaru (Německo) a
vede jej německý tříhvězdičkový generál letectva.
Síly Létajícího systému uvědomování protivzdušné obrany NATO
(NAEWF)
Síly Létajícího systému uvědomování protivzdušné obrany NATO (NATO
Airborne Early Warning System – NAEWF) byly zřízeny na základě rozhodnutí
Výboru pro obranné plánování NATO z prosince 1978 za účelem nabytí
schopnosti řízení a uvědomování protivzdušné obrany pro pozorování
vzdušného prostoru, velení a řízení všemi velitelstvími NATO. Letouny NAEWF
jsou největším společně financovaným pořizovacím projektem v dějinách
Aliance.
NAEWF jsou plně funkční mnohonárodní síly sestávající ze dvou složek:
složky E-3A, která se skládá z 18 letounů NATO E-3A a operuje z hlavní
základny v Geilenkirchenu (Německo), a složky E-3D, která se skládá ze
sedmi letounů E-3D, které vlastní a řídí Velká Británie ze své základny ve
Waddingtonu. NAEWF provádí vzdušná pozorování a poskytuje včasná
uvědomování, která velmi napomáhají efektivnímu velení a řízení ozbrojených
sil NATO. Umožňuje přímý přenos dat z letounu vybaveného systémem
AWACS do pozemních, námořních nebo vzdušných středisek velení a řízení.
Každý letoun je vybaven složitými radarovými systémy, které jsou schopny
odhalit a identifikovat letouny na velké vzdálenosti a tím kontrolovat velmi
rozsáhlá území.
Síly rychlé reakce ACE (ARRC)
ARRC je pozemní složka Sil rychlé reakce ACE (ACE Rapid Reaction
Corps – ARRC). Její úlohou je rychlé nasazení na celém území velitelství
spojeneckých sil v Evropě (ACE) za účelem doplnění nebo posílení místních
ozbrojených sil v členské zemi NATO, v případě nutnosti. Mírová struktura
zahrnuje 10 vyčleněných divizí plus jednotky sborů 14 členských států a
umožňuje rychlou reakci na celou řadu různých situací. Široký rejstřík
schopností těchto jednotek umožňuje náležité přizpůsobení mnohotvárným a
nepředvídatelným nebezpečím.
Operační organizace, složení a velikost ARRC závisí na typu krizové
situace, místu, politickém významu a schopnostech a použitelnosti
260
regionálních a místních ozbrojených sil. Významnou, určující roli hraje
zejména přepravitelnost útvarů, dostupnost dopravních prostředků,
vzdálenosti a kapacity infrastruktur přijímající členské země. Velitelství ARRC
může nasadit až čtyři divize a sbory. Hlavní jednotky, jimiž ARRC disponuje,
jsou:
•
národní divize Německa, Řecka, Turecka a Spojených států
amerických; na základě zvláštních dohod o koordinaci může být k
dispozici ještě španělská divize rychlé reakce;
•
kombinované divize pod vedením jednoho státu: jedna britská s
italským útvarem, jedna britská s dánským útvarem a jedna italská s
portugalským útvarem;
•
Mnohonárodní divize Střed (MND(C)) sestávající z belgických,
nizozemských, německých a britských jednotek;
•
Mnohonárodní divize Jih (MND(S)) není ještě akceschopná, umístění
bude určeno později;
•
útvary ozbrojených sil – převážně britských, avšak s hojnou účastí
dalších spojenců.
Velitelství ARRC je mnohonárodní. Sídlí v Rheindahlenu v Německu.
Velitelství ARRC a obě mnohonárodní divize jsou v době míru pod velením a
řízením vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR), velitelství
MND(S) pod operačním velením ARRC. Ostatní divize a jednotky spadají pod
operační řízení SACEUR, ale pouze od momentu nasazení. Velitelem ARRC je
britský tříhvězdičkový generál.
Velitelství ARRC převzalo poprvé velitelské povinnosti pozemních složek
pod vedením NATO dne 20.prosince 1995 pověřením k velení
Implementačních mírových sil IFOR v Bosně a Hercegovině.
Síly okamžité reakce -námořní (IRF)
V rámci ACE operují tři námořní složky Sil okamžité reakce (Immediate
Reaction Force – IRF). Stálé námořní síly ve Středomoří (STANAVFORMED)
se skládají z torpédoborců nebo fregat a představují jádro mnohonárodní
námořní síly SACEUR v obdobích napětí nebo krize. Dvě stálé námořní síly
pro odminování, MCMFORNORTH a MCMFORMED, zajišťují nepřetržitou
odminovací službu NATO především pro regionální účely v zónách
odpovědnosti AFNORTH a AFSOUTH. Obě složky jsou pod operačním
velením SACEUR a podle potřeby mohou být rozmístěny kdekoli v prostoru
NATO.
261
Tyto síly zajišťují trvalou námořní přítomnost NATO a jsou stálou a
viditelnou připomínkou solidarity a soudržnosti Aliance. Jsou okamžitě
použitelnou odrazovací silou a významně přispívají k operačním schopnostem
Aliance.
Stálé námořní síly ve Středozemním moři (STANAVFORMED) byly
zřízeny v dubnu 1992, kdy nahradily dřívější Středomořské pohotovostní
námořní síly (Naval On-Call Force for the Mediterranean – NAVOCFORMED)
vytvořené v roce 1949. Skládají se z torpédoborců a fregat států zúčastněných
v námořních silách v rámci Velitelství spojeneckých sil v Evropě. Nepravidelně
se akcí zúčastňují rovněž plavidla dalších členských států NATO.
Odminovací síly Sever (MCMFORNORTH) nahradily Stálé námořní síly v
průlivu La Manche (STANAVFORCHAN) v roce 1998. Jsou složeny výhradně
ze zemí severní evropské oblasti. Nepravidelně se akcí zúčastňují rovněž
námořní síly jiných států.
Mobilní síly ACE (AMF)
Mobilní síly ACE (AMF) (ACE Mobile Force – AMF) byly vytvořeny v roce
1960 jako malý mnohonárodní vojenský útvar, jež by mohl být pohotově vyslán
do kteréhokoliv ohroženého místa v rámci ACE. Velitelství AMF je v německém
Heidelbergu. Jeho úlohou je demonstrovat solidaritu Aliance, její schopnost a
odhodlání čelit všem formám agrese proti kterémukoliv členu Aliance. AMF
byly poprvé nasazeny v krizové situaci v lednu 1991: část její letecké složky
byla vyslána během války v Perském zálivu do jihovýchodního Turecka jako
viditelná demonstrace kolektivní solidarity Aliance tváří v tvář potenciálnímu
ohrožení spojeneckého území. Pozemní složka těchto sil, kterou tvoří útvar v
konfiguraci brigády o síle přibližně 5 000 mužů, se skládá z jednotek
vyčleněných 14 členskými státy NATO.
Složení AMF bylo přizpůsobeno jejich novému poslání jako součásti Sil
okamžité reakce NATO (IRF). Skládají se z letecké a pozemní složky (IRF(A)
a IRF(L)), na nichž se podílí většina členských států NATO.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT)
Základním posláním vrchního velitele spojeneckých sil v Atlantiku, na
základě všeobecné politické pravomoci Severoatlantické rady a/nebo Výboru
pro obranné plánování, je přispívat k zachovávání míru, bezpečnosti a územní
celistvosti členských států Aliance. V případě agrese nebo nebezpečí agrese,
z titulu vrchního velitele vojsk je pověřen provedením všech vojenských
opatření v rámci jeho schopnosti a pravomoci Velitelství spojeneckých sil v
262
Evropě, prokázáním solidarity Aliance a její připravenosti zachovat celistvost
spojeneckého území, zajištěním bezpečnosti mořeplavby a hospodářsky
důležitých komunikací, a zachováním nebo obnovou bezpečnosti své zóny
odpovědnosti. Jako strategický velitel sídlící v Severní Americe má SACLANT
významnou úlohu v udržování transatlantických vztahů mezi Evropou a
Severní Amerikou. Vrchní velitel v Atlantiku, stejně jako SACEUR, konzultuje
politické a vojenské orgány NATO ve vojenských záležitostech, a má rovněž, v
případě potřeby, přímý přístup k náčelníkům národních generálních štábů,
ministrům obrany a šéfům vlád členských států Aliance.
Hlavní štáb vrchního velitele spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT HQ)
se nachází v Norfolku, ve státě Virginia, USA.
Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (ACLANT)
Zóna odpovědnosti ACLANTu sahá od Severního pólu k obratníku Raka
a od východního pobřeží Severní Ameriky k západnímu pobřeží Evropy a Afriky
(včetně Portugalska, avšak bez Kanálu La Manche a britských a Kanárských
ostrovů).
NATO je atlantický svazek spoléhající na vitální spojení nezbytné pro
ekonomickou prosperitu v době míru, a pro přežití v době války. Základním
úkolem ACLANTu je proto přispívat k bezpečnosti v atlantickém prostoru
zajišťováním spojeneckých systémů komunikace, zabezpečováním
pozemních, námořních i obojživelných operací, a ochranou nasazování
prostředků jaderného odrazování na moři.
Strategický koncept Aliance, schválený nejvyššími státními a vládními
představiteli členských států NATO během summitu ve Washingtonu v dubnu
1999, je výrazem globálního přístupu k bezpečnosti, který klade zvýšený důraz
na prevenci před konflikty a řízením krizových situací. V zájmu tohoto přístupu
byla struktura námořních sil NATO přizpůsobena potřebám současného
bezpečnostního prostředí za účelem zajištění série alternativ nezbytných k
reakci na situace v době míru, krize nebo konfliktu.
Nová vojenská struktura Aliance vylučuje potřebu trvale zavedených
hranic mezi velitelstvími bez strategického významu. Existuje pět hlavních
podřízených velitelství, včetně tří oblastních velitelství podléhajících přímo
SACLANTu. Každé oblastní velitelství je odpovědno SACLANTu za plánování
a provádění vojenské činnosti a aplikaci opatření Aliance, v době míru, krize
nebo konfliktu, včetně úkolů, které jim mohou být, v případě nutnosti, svěřeny
v rámci zóny odpovědnosti, nebo mimo ni.
263
Hlavní podřízená velitelství:
Oblastní velitelství východní Atlantik
Northwood, Velká Británie
Primárním posláním Oblastního velitelství východní Atlantik (Regional
Headquarters Eastern Atlantic – RHQ EASTLANT) je přispívat k zachovávání
míru, bezpečnosti a teritoriální integritě členských států Aliance v zóně
odpovědnosti ACLANTu. Vrchním velitelem spojeneckých sil ve východním
Atlantiku (Commander-in-Chief Eastern Atlantic – CINCEASTLANT) je britský
čtyřhvězdičkový admirál.
Tento velitel má dvě funkce. Je oblastním velitelem ve struktuře ACE z
titulu funkce CINCEASTLANT, a rovněž velitelem složky podléhající
CINCNORTH z titulu funkce velitele spojeneckého námořnictva Sever
(Commander Allied Naval Forces North – COMNAVNORTH). Operační činnost
v řetězci velení obou strategických velitelů umožňuje velitelstvím se zaměřit na
vojenské přesuny a bezproblémový průběh námořních operací obou
strategických velitelství.
CINCEASTLANT je rovněž pověřen administrativní správou a provozem
Stálé námořní síly v Atlantiku (Standing Naval Force Atlantic –
STANAVFORLANT), v zastoupení vrchního velitele spojeneckých sil v
Atlantiku.
Stálá námořní síla v Atlantiku
Stálá námořní síla v Atlantiku (Standing Naval Force Atlantic –
STANAVFORLANT) je v mírové době stálá mnohonárodní flotila, která je
složena z torpédoborců, křižníků a fregat námořních sil různých členských
statů NATO. Tato námořní síla operuje, připravuje se, a pracuje jako složka
zajišťující každodenní ověřování probíhajících námořních operací a
strategických koncepcí, a rovněž bojové účinnosti.
Tato námořní síla byla vytvořena v roce 1967, a od té doby jí sloužilo přes
500 plavidel a více než 150 000 mužů a žen v aktivní službě. Každoročně se
zúčastňuje celé řady plánovaných národních a spojeneckých cvičení v rámci
udržování připravenosti a zdokonalování vzájemné operační součinnosti.
STANAVFORLANT je zřetelným, praktickým příkladem solidarity Aliance a
transatlantické spolupráce. Nedávná cvičení rovněž demonstrovala její
schopnosti na úseku mírových a humanitárních operací mimo tradiční oblast
působnosti Aliance, v souladu s politickou linií NATO v oblasti prohlubování
bezpečnosti v euroatlantickém prostoru.
264
Oblastní velitelství západní Atlantik
Norfolk, Virginia, USA
Primárním posláním Oblastního velitelství západní Atlantik (Regional
Headquarters Western Atlantic – RHQ WESTLANT) je přispívat k zachovávání
míru, bezpečnosti a teritoriální integritě členských států Aliance v zóně
odpovědnosti ACLANTu. Vrchním velitelem spojeneckých sil ve východním
Atlantiku (Commander-in-Chief Western Atlantic – CINCWESTLANT) je
americký čtyřhvězdičkový admirál.
Nejdůležitějším úkolem WESTLANTu v krizové situaci nebo ve válce je
zajišťování bezpečné přepravy důležitých posil a doplňování zásob ze Severní
Ameriky do Evropy, za podpory jednotlivých složek NATO operujících kdekoliv,
uvnitř nebo mimo zóny odpovědnosti NATO.
V mírových dobách CINCWESTLANT sponzoruje společná
mnohonárodní cvičení a činnost v rámci Partnerství pro mír, zabezpečuje
rovněž operační řízení a podporu ozbrojených sil NATO přidělených k
velitelství.
Oblastní velitelství jižní Atlantik
Lisabon, Portugalsko
Primárním posláním Oblastního velitelství západní Atlantik (Regional
Headquarters Western Atlantic – RHQ SOUTHLANT) je přispívat k
zachovávání míru, bezpečnosti a teritoriální integritě členských států Aliance v
zóně odpovědnosti ACLANTu. Vrchním velitelem spojeneckých sil ve
východním Atlantiku (Commander-in-Chief Southern Atlantic –
CINCSOUTHLANT) je portugalský tříhvězdičkový admirál.
CINCSOUTHLANT, z titulu funkce velitele ACLANTu hraničící s jižní částí
území Velitelství spojeneckých sil v Evropě, je pověřen odpovědností za
vojenské přesuny a bezproblémový průběh námořních operací na větší části
rozmezí mezi evropským a oblastním atlantickým velením.
Úderná flotila v Atlantiku
Norfolk, Virginia, USA
Úderná flotila v Atlantiku (Striking Fleet Atlantic – STRIKFLTLANT) je pod
velením velitele (COMSTRIKFLTLANT), který je vysokým důstojníkem
námořních sil, a je podřízený vrchnímu veliteli spojeneckych sil v Atlantiku.
Hlavním posláním tohoto útvaru je odrazování od agrese udržováním námořní
265
převahy v Atlantiku a zabezpečování celistvosti a neporušenosti mořských
spojovacich komunikací. Velitelem je americký tříhvězdičkový admirál.
Složení této úderné flotily může být přizpůsobeno managementu krizové
situace v závislosti na jejím vývoji; flotila poskytuje podporu leteckým,
námořním a obojživelným silám a přímou podporu pozemním a vzdušným
operacím Velitelství spojeneckých vojsk v Evropě. Ozbrojené síly Belgie,
Dánska, Kanady, Německa, Nizozemska, Norska, Portugalska, Velké Británie
a USA se podílejí na této flotile. STRIKFLTLANT disponuje potenciálním
bojovým stavem tří až čtyř úderných skupin na jedné mateřské letadlové lodi,
jednou nebo dvěma protiponorkovými operačními skupinami, jednou
obojživelníkovou operační skupinou. Flotila čítá přibližně 22 000
nizozemských, britských a amerických přislušníků námořní pěchoty.
Pravidelně jsou organizována cvičení NATO, za reálných okolních
podmínek, v rámci zabezpečování vzájemné operační součinnosti ozbrojených
sil přidělených k Úderné flotile, a za účelem posílení velících a řídících metod
a postupů.
Ponorkové loďstvo Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku
Norfolk, Virginia, USA
Ponorkové loďstvo Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (Submarine
Allied Command Atlantic – SUBACLANT) je pod velením velitele ponorkového
loďstva spojeneckých sil v Atlantiku (Commander Submarine Allied Command
Atlantic – COMSUBACLANT), který je hlavním poradcem vrchního velitele
spojeneckých sil v Atlantiku v záležitostech ponorkového loďstva a
podmořského boje. Tímto velitelem je americký tříhvězdičkový admirál.
SUBACLANT zajišťuje koordinaci ponorkového loďstva pro velení
spojeneckých sil v Atlantiku a přímé spojení s velením spojeneckých sil v
Evropě v rámci řízení strategie a principů ponorkového loďstva. Je především
koordinačním orgánem a hlavním zdrojem operační a taktické nauky a teorie
podmořského boje pro obě velitelství.
Středisko podmořského výzkumu
La Spezia, Itálie
Role a struktura Střediska podmořského výzkumu (SACLANT Undersea
Research Centre – SACLANTCEN), které je součástí hlavní struktury
podřízeného velení ACLANTu, jsou popsány v Kapitole 14.
266
Oblastní kanadsko-americká plánovací skupina
Oblastní kanadsko-americká plánovací skupina (Canada-United States
Regional Planning Group – CUSRPG) je složena z vojenských zástupců Kanady
a Spojených statů amerických. Jejím úkolem je koordinovat činnost NATO na
úseku obrany v oblasti Kanady – USA (CANUS). Funkce hlavního velitele NATO
pro tuto oblast neexistuje. Systémy velení proto závisí na existující struktuře
kanadských a amerických vojenských útvarů a Severoamerickém systému
protivzdušné obrany (North American Aerospace Defence Command –
NORAD), pokud příslušné vojenské a národní orgány nestanoví zřízení jiného
kombinovaného velitelství za účelem výkonu tohoto velení.
Úkolem CUSRPG je příprava vojenského plánování v zájmu zachování
míru, bezpečnosti a územní celistvosti oblasti CANUS. Toto poslání zahrnuje
rozmisťování a ochranu strategických jaderných sil v této oblasti, systémy
včasné výstrahy a vzdušné obrany, ochranu průmyslových rezerv a
vojenského potenciálu, ochranu před vojenskými agresemi ohrožující
bezpečnost této oblasti.
Oblastní kanadsko-americká plánovací skupina je složena z Výboru
náčelníků štábu (Chiefs of Staff Committee – COSC), Výboru pro oblastní
plánování (Regional Planning Committee – RPC), Pracovního týmu Výboru pro
oblastní plánování (Regional Planning Committee Working Group – RPC WT),
a sekretariátu situovaného ve Washingtonu. K účasti na zasedání RPC mohou
být přizváni jako pozorovatelé členové Mezinárodního vojenského štábu NATO
a strategičtí velitelé NATO.
Náčelník štábu obrany Kanady a předseda Výboru náčelníků štábů USA
jsou zodpovědni Vojenskému výboru NATO za koordinaci záležitostí NATO v
oblasti CANUS. Do této koordinace spadá příprava a schvalování plánů obrany
oblasti CANUS pro předsedu Vojenského výboru NATO, udržování styků s
předsedou Vojenského výboru, strategickými veliteli a ostatními úřady NATO
dle potřeby, a rovněž kontrola výcviku a cvičení jednotek NATO a Partnerství
pro mír v oblasti CANUS.
ROZŠÍŘENÍ NATO A PŘISTOUPENÍ NOVÝCH STÁTŮ K
ALIANCI
Zásadním cílem otevření Aliance novým členům je zvýšení stability v celé
Evropě, nikoli expanze vojenského vlivu nebo prostředků NATO nebo změna
jeho základní obranné koncepce. Záruky kolektivní bezpečnosti a závislost
NATO na mnohonárodní struktuře jeho sil skýtají nejlepší prostředek k
dosažení uvedeného cíle na základě sdílení nebezpečí, odpovědnosti a
267
nákladů. Otevření Aliance a přistoupení tří nových členských států v roce 1999,
spolu s vlivem partnerství a spolupráce v rámci programu Partnerství pro mír,
umožňují armádám se zaměřit na současné a budoucí potřeby. Tyto potřeby
znamenají více mobilních a flexibilních prostředků umožňujících rychlou
reakci, zajišťování posil a jiné nutnosti na úseku řízení krizových situací. Nové
členské státy se již plně zúčastňují celé řady poslání a úkolů v rámci NATO.
Jsou aktivně zapojeny, spolu s ostatními státy zúčastněnými v integrované
velitelské struktuře, do plánování, rozvoje a personálního obsazování struktur
ozbrojených sil NATO.
Na madridském summitu v červenci 1997 byly Česká republika, Maďarsko
a Polsko vyzvány k zahájení jednání o přistoupení do Aliance. Ještě před
koncem onoho roku byly tyto rozhovory ukončeny a podepsány Protokoly o
přistoupení. Tyto tři státy vstoupily oficiálně do Aliance v březnu 1999. V
mezidobí, paralelně s politickým procesem, probíhaly v těchto státech i v NATO
intenzivní práce za účelem, aby se české, maďarské a polské ozbrojené síly
přizpůsobily jejich budoucím úlohám v zájmu účinného řízení procesu připojení
k vojenským strukturám Aliance. V každé z těchto zemí se konaly předvstupní
konference a diskuse v rámci přípravy na budoucí plnění nových povinností,
které každá země na sebe při svém vstupu do Aliance přebírá, a rovněž v
rámci seznámení s platnými postupy a praxí. Tyto přípravy pomáhají definovat
účast každého nového členského státu ve strukturách NATO, stanovit metody
integrace, a umožňují rychlejší zapojení do činnosti Aliance již v období
přístupových jednání.
ČINNOST A INICIATIVY PARTNERSTVÍ PRO MÍR
Ve všeobecném rámci programu iniciativy Partnerství pro mír, a zejména
v souvislosti s Procesem plánování a hodnocení PfP (Partnership Planning and
Review Process – PARP), byla připravena široká škála vojenských aktivit
a činností za účelem dalšího posílení vazeb mezi NATO a jeho partnerskými státy.
Tyto akce se neomezují na pouhou účast na vojenských cvičeních, nýbrž zahrnují
například i možnost studia na Vojenské akademii NATO v Římě nebo ve Škole
NATO (SHAPE) v Oberammergau. Státy PfP byly rovněž vyzvány k předložení
seznamů kandidátů do funkcí, v rámci dispozic popsaných na jiném místě,
ve štábních složkách Partnerství pro mír při různých vojenských velitelstvích
NATO, kde se v plné míře podílejí na plánování a realizaci činností PfP.
Důstojníci ze států PfP se také ujali mezinárodních funkcí v Koordinační
buňce PfP (Partnership Coordination Cell – PCC) při Mezinárodním vojenském
štábu NATO (viz Kapitola 3). Rozsah účasti pracovníků z partnerských zemí na
plánování cvičení, zpracovávání koncepcí a doktrín, operacích v rámci CJTF a
jejich působení přímo ve štábech CJTF jsou ve stádiu zvažování.
268
Realizace mnoha těchto opatření postupovala rychlým tempem. Zhruba
dvacet partnerských států se zúčastnilo cvičení NATO v řízení krizových
situací, které se konalo ve dnech 12.-18.února 1998. Záměrem tohoto
velitelského cvičení (t.zn. bez skutečného nasazení vojska) bylo testovat v
praxi akce NATO, společně se svými partnery, týkající se mírové operace z
pověření OSN, v hypotetické krizové situaci. Druhá část cvičení byla zaměřena
na spolupráci NATO a jedné partnerské země při reakci na materiální
katastrofy.
Prostřednictvím těchto operací, ale i spolupráce na jiných úsecích činnosti
v oblasti programu PfP, je kladen důraz na zvyšování transparentnosti ve
vojenských záležitostech a zdokonalování úrovně konzultací a všeobecné
spolupráce.
Důraz je také kladen na zvyšování schopností a připravenosti
partnerských států, například při pátracích a záchranných akcích nebo
humanitárních a mírových operací, během cvičení NATO/PfP. Současně je tím
rozšiřováno vzájemné chápání různých vojenských systémů a postupů
Existuje rovněž silná orientace na mnohonárodnost v obsazování
velitelství a ve složení ozbrojených sil, které se cvičení zúčastňují. Tento
aspekt umožnil přechod na složitější formy cvičení NATO/PfP, za účasti
vojenských jednotek na vyšší úrovni. Proces znamenal vzájemný přínos pro
NATO i pro partnerské země, a vedl k získání cenných zkušeností a poznatků
z plnění úkolů při společných cvičeních.
ROZŠÍŘENÍ KONZULTACÍ A SPOLUPRÁCE
Po madridském summitu v červenci 1997 bylo, jako součást procesu
rozšiřování konzultací, spolupráce, a opatření v rámci zvýšení transparentnosti,
ustaveno několik nových institucí v politických i vojenských sférách.
Vedle Rady euroatlantického partnerství (EAPC), Stálé společné rady
NATO-Ruská federace (PJC) a Komise NATO-Ukrajina (NUC), které působí na
civilní a politické úrovni a jsou popsány v předcházejících a následujících
kapitolách, jsou organizována zasedání v různých složeních za účelem řízení
vojenské stránky těchto mnohostranných a dvoustranných kooperativních
orgánů. Diskusi a výměnu názorů na vojenské otázky mezi všemi členskými
státy EAPC řídí Vojenský výbor euroatlantického partnerství (EAPMC). Stejně
tak, z potřeby těsnějších vztahů při rozvoji zvláštního partnerství mezi NATO a
Ruskou federací jsou organizována zasedání vojenských zástupců a náčelníků
štábů PJC (PJC Military Representatives/Chiefs of Staff – PJC-MR/CS). K
podobným zasedáním dochází rovněž mezi NATO a Ukrajinou, na úrovni
vojenských zástupců v rámci trvalého zasedání Vojenského výboru s Ukrajinou
269
(Military Committee/ Permanent Session with Ukraine – MC/PS with Ukraine),
a na úrovni náčelníků štábů v rámci zasedání Vojenského výboru náčelníků
štábu s Ukrajinou (Military Committee/ Chiefs of Staff with Ukraine – MC/CS
with Ukraine).
Zasedání Vojenského výboru euroatlantického partnerství (EAPMC)
probíhají buď ve formě plenárního zasedání za účasti všech partnerských
zemí, nebo v užší formě, kdy jsou jednání zaměřena na funkční nebo
regionální záležitosti, například na společnou účast v operacích na podporu
míru. Mohou se rovněž konat individuální setkání s jedinou partnerskou zemí.
Zasedání probíhají buď na úrovni náčelníků obrany (Chiefs of Defence –
CHODs), které se konají zpravidla dvakrát do roka u příležitosti jiných zasedání
CHOD v Bruselu, nebo každý měsíc na úrovni stálých vojenských zástupců.
Tento systém snižuje frekvenci a náklady služebních cest jednotlivých
náčelníků obrany do Bruselu. Všechna zasedání řidí předseda Vojenského
výboru NATO.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace ve složení náčelníků
štábů/náčelníků obrany (PJC-CS) se schází zpravidla nejméně dvakrát do roka
při příležitosti jarního a podzimního zasedání náčelníků štábů Vojenského
výboru.
Všech zasedání se zúčastňují náčelníci obrany zemí NATO, strategičtí
velitelé NATO a vojenští zástupci Ruské federace. Schůze PJC-MR v rámci
trvalého zasedání za účasti vojenských zástupců se sídlem v Bruselu se konají
častěji.
Zasedáním náčelníků obrany a stálým zasedáním spolupředsedají tři
zástupci: předseda Vojenského výboru, náčelník štábu obrany NATO nebo
vojenský zástupce členské země NATO se sídlem v ústředí Aliance v Bruselu,
a vojenský zástupce Ruské federace. Na těchto zasedáních se členské státy
NATO zastupující Alianci střídají každé tři měsíce.
Během zasedání na úrovni náčelníků obrany i na úrovni stálých zástupců
se tři spolupředsedové dělí rovněž o projednávání každého bodu programu.
Program každého zasedání je připravován na základě bilaterální dohody mezi
Mezinárodním vojenským štábem NATO a zastoupením Ruské federace při
Alianci, a je dodatečně schválen každým ze tří spolupředsedů.
Vojenský výbor se schází s Ukrajinou ve složení náčelníků obrany
nejméně dvakrát v roce, a je rovněž svoláván při příležitosti jiných zasedání na
stejné úrovni. Zasedání se zúčastňují náčelníci obrany NATO, strategičtí
velitelé NATO a zástupce Ukrajiny, a řídí jej předseda Vojenského výboru.
Zasedání Vojenského výboru s Ukrajinou na úrovni vojenských zástupců se
konají rovněž dvakrát do roka.
270
KAPITOLA 13
KLÍČ K HLAVNÍM VÝBORŮM NATO
A ORGÁNŮM SPOLUPRÁCE,
PARTNERSTVÍ A DIALOGU
KLÍČ K HLAVNÍM VÝBORŮM NATO
A ORGÁNŮM SPOLUPRÁCE,
PARTNERSTVÍ A DIALOGU
KLÍČ K HLAVNÍM VÝBORŮM NATO
Hlavní konzultační a rozhodovací instance Aliance se opírají o
organizační strukturu výborů, která je zárukou, že každý členský stát je
reprezentován na všech úrovních a ve všech oblastech působnosti NATO,
kterých se zúčastňuje. Některé výbory byly založeny hned při zrodu NATO a již
po dlouhá léta se podílí na rozhodovacích procesech. Některé výbory byly
založeny teprve nedávno, v souvislosti s interní a externí adaptací Aliance
vlivem ukončení studené války a změn bezpečnostního prostředí v Evropě.
Tato kapitola je uceleným přehledem struktury všech hlavních výborů
NATO, uvádí jejich členy, předsednictví, roli, úroveň, hlavní podřízené složky a
podporu ze strany Mezinárodního štábu/sekretariátu. V tomto místě je třeba
zdůraznit, že generální tajemník Aliance je titulární předseda určitého množství
politických výborů, které jsou řízeny nebo spoluřízeny, na společné bázi,
vrchními vedoucími pracovníky příslušné oblasti působnosti. Výbory jsou
rozděleny na skupiny podle jejich běžného stálého předsednictví. Seznam
proto nemá žádnou hierarchickou nebo strukturální podobu nebo řád.
Hlavní zdroj podpory vyznačený v tabulce je divize nebo ředitelství
Mezinárodního sekretariátu s hlavní odpovědností za oblast činnosti výboru.
Převážná většina výborů požívá administrativní, procedurální a praktickou
zabezpečení ze strany Výkonného sekretariátu. Velká část výborů je rovněž
podporována Mezinárodním vojenským štábem.
Následující přehled nesmí být zaměňován s pravomocemi výborů, které
byly schváleny mateřským orgánem v den jejich zřízení.
Všechny výbory NATO rozhodují a vyslovují svá doporučení ve prospěch
vyšších instancí na základě výměny informací a konzultací vedoucích ke
konsenzu. Systém většinového hlasování či rozhodování neexistuje.
Poznámka: Vojenský výbor NATO je sice podřízen Severoatlantické radě
a Výboru pro obranné plánování, ale požívá speciální statut vrchní vojenské
instance v Alianci. Role Vojenského výboru je popsána v Kapitole 11.
Vojenský výbor a většina níže uvedených výborů a ostatních složek se
pravidelně schází se zástupci partnerských států, a rovněž v Radě
273
euroatlantického partnerství (EAPC) a Partnerství pro mír (PfP), kde jsou
projednávány záležitosti týkající se těchto orgánů.
1. Severoatlantická rada (NAC)
2. Výbor pro obranné plánování (DPC)
3. Skupina pro jaderné plánování (NPG)
4. Vojenský výbor (MC)
5. Výkonná pracovní skupina (EWG)
6. Pracovní skupina na vysoké úrovni pro kontrolu zbrojení (HLTF)
7. Společný výbor pro otázky šíření zbraní hromadného ničení (JCP)
8. Vojensko-politický řídící výbor Partnerství pro mír (PMSC/PfP)
9. Výbor pro protivzdušnou obranu NATO (NADC)
10. Komise pro konzultace, velení a řízení NATO (C3) (NC3B)
11. Systém velení a řízení letectva NATO (ACCS)
12. Politický výbor na vysoké úrovni (SPC)
13. Poradní skupina pro atlantickou politiku (APAG)
14. Politický výbor (PC)
15. Skupina pro středomořskou spolupráci (MCG)
16. Vyšší politicko-vojenská skupina pro otázky šíření zbraní hromadného
ničení (SGP)
17. Výbor pro verifikaci a koordinaci (VCC)
18. Skupina pro koordinaci politiky (PCG)
19. Výbor pro hodnocení otázek obrany (DRC)
20. Konference národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD)
21. Výbor NATO pro standardizaci (NCS)
22. Výbor pro infrastrukturu (IC)
23. Hlavní výbor NATO pro civilní nouzové plánování (SCEPC)
24. Rada hlavních logistiků (SNLC)
25. Výbor pro vědu (SCOM)
274
26. Výbor pro otázky moderní společnosti (CCMS)
27. Výbor pro civilní rozpočet (CBC), Výbor pro vojenský rozpočet (MBC)
28. Hlavní výbor pro zdroje (SRB)
29. Vyšší obranná skupina pro otázky šíření zbraní hromadného ničení
(DGP)
30. Skupina na vysoké úrovni (NPG/HLG)
31. Ekonomický výbor (EC)
32. Výbor pro informace a kulturní styky (CICR)
33. Výbor Severoatlantické rady pro operace a cvičení (COEC)
34. Výbor NATO pro řízení letového provozu (NATMC)
35. Správní komise Organizace pro řízení středoevropské potrubní
soustavy (CEPMO BOD)
36. Výbor NATO pro produktovody (NPC)
37. Bezpečnostní výbor NATO (NSC)
38. Zvláštní výbor (SC)
39. Výbor pro archivy (AC)
275
1. Severoatlantická rada (NAC)
Členové
Předseda
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Hlavní rozhodující instituce Aliance. Jediný orgán
oficiálně zřízený Severoatlantickou smlouvou pověřený
zřizováním “přidružených orgánů, které mohou být
nezbytné” za účelem plnění smlouvy.
Stálá (stálí zástupci/velvyslanci),
Ministerská (ministři zahraničních věcí a ministři obrany),
Summit (hlavy států a předsedové vlád).
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Severoatlantická rada je podporována velkým množstvím
výborů pokrývající všechny oblasti působnosti Aliance.
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny divize a nezáviské úřady Mezinárodního
sekretariátu zabezpečují, přímo nebo nepřímo, práci
Rady. Role Rady, jako orgánu odpovědného za plnění
cílů Severoatlantické smlouvy, zahrnuje zřizování
určitého počtu úřadů a organizací, které rovněž podporují
její činnost ve specializovaných odvětvích.
2. Výbor pro obranné plánování (DPC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
276
Členské státy zúčastněné v integrované vojenské
struktuře NATO (všechny členské státy s vyjímkou
Francie).
Generální tajemník.
Hlavní rozhodující instituce v záležitostech integrované
vojenské struktury NATO.
Stálá (stálí zástupci/velvyslanci),
Ministerská (ministři obrany).
Výbor pro hodnocení otázek obrany.
Divize plánování obrany a operací, Výkonný sekretariát.
3. Skupina pro jaderné plánování (NPG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy s vyjímkou Francie.
Generální tajemník.
Hlavní rozhodující instituce v záležitostech jaderné
politiky Aliance.
Ministři obrany, stálí zástupci.
Skupina na vysoké úrovni (HLG), Štábní skupina NPG.
Divize plánování obrany a operací, Výkonný sekretariát.
4. Vojenský výbor (MC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Předseda Vojenského výboru.
Vrchní vojenský orgán NATO podřízený Severoatlantické
radě a Výboru pro obranné plánování.
Náčelníci štábu/náčelníci obrany, národní vojenští
zástupci.
Pracovní skupiny Vojenského výboru. Určitý počet
smíšených civilních a vojenských orgánů je podřízen
Vojenskému výboru, Severoatlantické radě a Výboru pro
obranné plánování.
Mezinárodní vojenský štáb.
277
5. Výkonná pracovní skupina (EWG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Zástupce generálního tajemníka. Stálý předseda:
náměstek generálního tajemníka pro obranné plánování
a operace.
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady v
záležitostech obrany týkající se 19 členských států a
vztahů s jinými organizacemi, např. se Západoevropskou
unií (WEU).
Obranní poradci národních delegací.
---
Divize plánování obrany a operací, Výkonný sekretariát.
6. Pracovní skupina na vysoké úrovni pro kontrolu zbrojení
(HLTF)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
278
Všechny členské státy.
Zástupce generálního tajemníka.
Konzultativní a poradní orgán ministerstev zahraničních
věcí a ministerstev obrany v záležitostech kontroly
konvenčního zbrojení.
Experti ministerstev zahraničních věcí a ministerstev
obrany na úrovni ředitelů politických divizí, političtí
poradci stálých delegací členských států Aliance.
Zastupující složky HLTF
Divize politických záležitostí (Sekce pro kontrolu a
koordinaci konvenčního zbrojení), Výkonný sekretariát.
7. Společný výbor pro otázky šíření zbraní hromadného
ničení (JCP)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Zástupce generálního tajemníka.
Vrchní poradní orgán připravující koordinované zprávy o
politicko-vojenských a obranných aspektech šíření zbraní
hromadného ničení určené Severoatlantické radě.
Členové Vyšší politicko-vojenské skupiny pro otázky
šíření zbraní (SGP) a Vyšší obranné skupiny pro otázky
šíření zbraní hromadného ničení (DGP) na společném
zasedání.
---
Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát.
8. Vojensko-politický řídící výbor Partnerství pro mír
(PMSC/PfP)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Zástupce generálního tajemníka. Stálý předseda:
náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti,
náměstek generálního tajemníka pro obranné plánování
a operace, vedoucí ředitelství obranného partnerství a
spolupráce (DPAO).
Hlavní rozhodující a poradní orgán Severoatlantické rady
pro všechny aspekty programu Partnerství pro mír,
včetně Procesu plánování a hodnocení PfP (PARP).
Zástupci národních delegací (dva členové každé
delegace), složení se často mění v závislosti na
projednávaných otázkách.
--Divize politických záležitostí, Divize plánování obrany a
operací, Výkonný sekretariát.
279
9. Výbor pro protivzdušnou obranu NATO (NADC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
280
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Poradní orgán Severoatlantické rady a EAPC pro
všechny aspekty protivzdušné obrany, včetně taktických
obranných řízených střel. Prosazuje národní úsilí o
harmonizaci systémů mezinárodního plánování velení a
řízení leteckého provozu a protivzdušných zbraní.
Vysocí národní důstojníci nebo civilní úředníci aktivní na
úseku řízení a koncepce vzdušné obrany nebo systémů
velení a řízení leteckého provozu.
Zástupci protivzdušné obrany (ADREPS), Skupina pro
prostředky protivzdušné obrany (PADW), Skupina pro
zaměření protivzdušné obrany (PADP), Mezištábní
skupina včasného varování (EWISG), Zástupci
partnerské protivzdušné obrany (PADREPS).
Divize zabezpečování obrany (Ředitelství protivzdušné
obrany a řízení vzdušného prostoru), Výkonný
sekretariát.
10. Komise pro konzultace, velení a řízení NATO (NC3B)
Členové
Předseda
Stálý
předseda
Spolumístopředseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Zástupce generálního tajemníka.
Náměstek generálního tajemníka pro zabezpečování
obrany.
Ředitel sekretariátu C3 ústředí NATO a jeden volený
spolumístopředseda.
Vrchní mnohonárodní orgán působící v zastoupení
Severoatlantické rady a Výboru pro obranné plánování,
kterým podléhá, v záležitostech vztahujících se na
konzultace, velení a řízení (C3) celé organizace.
Komise C3 sdružuje 2 vysoké zástupce každého
členského státu podílející se na řízení a politické koncepci
Spojovacích a informačních systémů (CIS) pro C3,
schopné brát v úvahu celou řadu funkčních odpovědností,
1 zástupce Vojenského výboru, 1 zástupce z každého
strategického velitelství, 1 zástupce následujících výborů
NATO: CNAD, SCEPC/CCPC, COEC, NADC, NACMO
BOD, NAPMO BOD, NSC, SRB, PMSC, NCS a RTB,
generálního ředitele NC3A, a revizora NACOSA.
Skupina národních zástupců C3 zastávající funkci trvale
zasedající komise, pracovní skupiny a podvýbory + 8
podvýborů s podstrukturou pracovních skupin, pracovní
skupiny ad hoc, podskupiny a skupiny ad hoc (Smíšené
požadavky a koncepty C3 (JRCSC-SC/1), Interoperabilita
(ISC-SC/2), Řízení frekvencí (FMSC-SC/3), INFOSEC
(INFOSECSC-SC/4), Informační systémy (ISSC-SC/5),
Komunikační síť (CNSC-SC/6), Identifikace (IDENTSCSC/7) a Navigace (NAVSC-SC/8).
Sekretariát C3 ústředí NATO (NHQC3S), Výkonný
sekretariát
281
11. Systém velení a řízení letectva NATO (ACCS)
Řídící komise Organizace pro velení a řízení letectva NATO
(NACMO)
17 členských států NATO (bez účasti Islandu a
Lucemburska).
Zástupce generálního tajemníka.
Národní předseda (Místopředseda Výboru pro
protivzdušnou obranu NATO – (NADC)).
Zajišťuje plánování a implementaci programu systému
velení a řízení letectva NATO.
Vysocí národní důstojníci nebo civilní úředníci aktivní na
úseku řízení protivzdušné obrany nebo systému velení a
řízení letectva.
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Poradní výbor ACCS
Divize zabezpečování obrany (Ředitelství protivzdušné
obrany a řízení vzdušného prostoru), Výkonný
sekretariát.
12. Politický výbor na vysoké úrovni (SPC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
282
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady pro politické
a specifické politicko-vojenské záležitosti. Účast expertů
při řešení určitých problémů.
Náměstkové stálých zástupců.
--Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát a
ostatní úřady/ divize Mezinárodního sekretariátu dle
potřeby.
13. Poradní skupina pro atlantickou politiku (APAG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Poradní orgán Severoatlantické rady pověřený
posuzováním významných dlouhodobých projektů
bezpečnostní politiky.
Národní zástupci na úrovni politických ředitelů z titulu
individuálních expertů. APAG zasedá každoročně za
účasti partnerských států.
---
Divize politických záležitostí.
14. Politický výbor (PC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Poradní orgán Severoatlantické rady pro politické
záležitosti.
Političtí poradci národních delegací, posíleni experty v
případě potřeby.
---
Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát.
283
15. Skupina pro středomořskou spolupráci (MCG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Zastupující předseda: zástupce náměstka generálního
tajemníka a vedoucí politického ředitelství.
Poradní orgán Severoatlantické rady pro otázky
Středomořského dialogu.
Političtí poradci národních delegací NATO. Rovněž se
scházejí se zástupci států Středomořského dialogu.
---
Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát.
16. Vyšší politicko-vojenská skupina pro otázky šíření zbraní
hromadného ničení (SGP)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
284
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Vrchní poradní orgán pro politicko-vojenské aspekty
šíření zbraní hromadného ničení.
Vysocí národní úředníci pověření politickými a
bezpečnostními otázkami v oblasti šíření zbraní
hromadného ničení.
Schází se s Vyšší obrannou skupinou pro otázky šíření
zbraní hromadného ničení (DGP) a stává se Společným
výborem pro otázky šíření zbraní hromadného ničení
(JCP).
Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát.
17. Výbor pro verifikaci a koordinaci (VCC)
Členové
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Zastupující předseda: vedoucí Sekce pro koordinaci
verifikace a implementace.
Hlavní rozhodující orgán v záležitostech zavádění
kontroly konvenčních zbraní a koordinace verifikace.
Plenární zasedání, pracovní skupiny, skupiny expertů,
semináře/pracovní konference za účasti odborníků z
ministerstev zahraničních věcí a obrany, verifikačních
útvarů, sekretariátů delegací.
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
--Divize politických záležitostí (Sekce pro koordinaci
kontroly konvenčních zbraní), Výkonný sekretariát.
18. Skupina pro koordinaci politiky (PCG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro obranné plánování
a operací.
Hlavní konzultační a poradní orgán Severoatlantické rady
v politicko-vojenských záležitostech (včetně mírových
operací, rozvoje konceptu Mnohonárodní vícevojskového
seskupení sil (CJTF) a revize Strategického konceptu
NATO).
Náměstkové stálých zástupců a národní vojenští
zástupci.
---
Divize plánování obrany a operací, Výkonný sekretariát.
285
19. Výbor pro hodnocení otázek obrany (DRC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy s výjimkou Francie.
Náměstek generálního tajemníka pro obranné plánování
a operace.
Vrchní poradní výbor Vojenského výboru pro obranné
plánování v záležitostech plánování ozbrojených sil a v
otázkách týkajících se integrované vojenské struktury.
Obranní poradci národních delegací.
Pracovní skupina DRC.
Divize plánování obrany a operací, Výkonný sekretariát.
20. Konference národních ředitelů pro vyzbrojování
(CNAD)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
286
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Stálý předseda: Náměstek generálního tajemníka pro
zabezpečování obrany.
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady pro otázky
výrobní logistiky. Prosazuje kooperaci na úseku
vyzbrojování uvnitř NATO a zabývá se politickými,
ekonomickými a technickými aspekty zdokonalování a
opatřování výzbroje a výstroje pro ozbrojené síly NATO.
Národní ředitelé pro vyzbrojování.
Představitelé národních ředitelů pro vyzbrojování
(NADREPS), Skupina pro vyzbrojování pozemního
vojska NATO (NAAG), Skupina pro vyzbrojování letectva
NATO (NAFAG), Skupina NATO pro vyzbrojování
vojenského námořnictva (NNAG), Poradní skupina NATO
pro průmysl (NIAG).
Divize zabezpečování obrany (Ředitelství pro plánování,
programy a politické koncepce vyzbrojování), Výkonný
sekretariát.
21. Výbor NATO pro standardizaci (NCS)
Členové
Předseda
Stálý
spolupředseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Náměstek generálního tajemníka pro zabezpečování
obrany a ředitel Mezinárodniho vojenského štábu.
Vysoká autorita Aliance pověřená zajišťováním
koordinovaného poradenství Severoatlantické radě v
otázkách standardizace.
Vysocí úředníci členských států Aliance zastupující
koordinovaná národní stanoviska v oblasti standardizace.
Skupina zástupců NCS (NCSREPs), Skupina NATO pro
standardizaci (NSSG).
Výkonný sekretariát,
Agentura NATO pro standardizaci (NSA).
22. Výbor pro infrastrukturu (IC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro bezpečnostní
investice, logistiku a civilní nouzové plánování. Stálý
předseda: revizor programu bezpečnostních investic.
Výbor je zodpovědný za implementaci programu
bezpečnostních investic NATO ověřených a přijatých
Hlavním výborem pro zdroje (SRB), a schválených
Severoatlantickou radou nebo Výborem pro obranné
plánování.
Poradci pro otázky infrastruktury národních delegací,
zástupci Vojenského výboru, strategičtí velitelé NATO, a
agentury NATO.
--Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního
nouzového plánování.
287
23. Hlavní výbor NATO pro civilní nouzové plánování (SCEPC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
288
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Stálý předseda: náměstek generálního tajemníka pro
bezpečnostní investice, logistiku a civilní nouzové
plánování/vedoucí ředitelství pro civilní nouzové
plánování a odstraňování následků katastrof.
Vrchní politický a poradní orgán Severoatlantické rady v
záležitostech civilního nouzového plánování. Pověřen
řízením a koordinací orientací plánovacích komisí a
výborů.
Vysocí úředníci členských států Aliance pověření
koordinací civilních nouzových akcí/zástupci národních
delegací.
Plánovací komise a výbory (zaoceánská doprava, vnitřní
pozemní doprava v Evropě, civilní letectví, výživa a
zemědělství, průmyslová připravenost, plánování
ropných zdrojů (zatím v nečinnosti), plánování civilních
komunikací, civilní ochrana, plánování zdravotních
služeb.
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního
nouzového plánování, (Ředitelství pro civilní nouzové
plánování), Výkonný sekretariát.
24. Rada hlavních logistiků (SNLC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Generální tajemník.
Stálý předseda: náměstek generálního tajemníka pro
bezpečnostní investice, logistiku a civilní nouzové
plánování, a zástupce předsedy Vojenského výboru.
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady, Výboru pro
obranné plánování a Vojenského výboru v záležitostech
konzumní logistiky. Společný civilní/vojenský orgán
pověřený hodnocením konzumních logistických potřeb
NATO a zajišťováním adekvátního logistického
zabezpečení ozbrojených sil NATO. Primární odpovědností
SNCL je, v zastoupení Severoatlantické rady, koordinace
všech otázek týkajících se logistiky s ostatními příslušnými
orgány NATO.
Vysocí národní civilní a vojenští úředníci pověření úkoly
na úseku spotřební logistiky v členských státech Aliance.
Pracovní zasedání SNCL, Poradní skupina pro přesuny a
dopravu.
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního
nouzového plánování, (Logistika (složka Mez.sekr.)),
Divize logistiky, vyzbrojování a zdrojů (IMS).
25. Výbor pro vědu (SCOM)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro vědecký výzkum a
životní prostředí.
Hlavní rozhodující autorita pro Vědecký program NATO.
Národní experti v oblasti vědecké politiky jmenovaní
státními nebo nezávislými orgány členský států Aliance.
Politický výbor zřizuje různé podvýbory, poradní týmy a
řídící skupiny v rámci plnění různých specifických úkolů.
Divize vědeckého výzkumu a životního prostředí.
289
26. Výbor pro otázky moderní společnosti
(CCMS)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Náměstek generálního tajemníka pro vědecký výzkum a
životní prostředí.
Hlavní rozhodující autorita pro program NATO týkající se
otázek moderní společnosti.
Národní zástupci se zkušenostmi a/nebo činní v oblasti
programů životní prostředí v členských státech NATO.
Členské státy jmenují zástupce do podvýboru pověřené
udělováním stipendií CCMS.
Divize vědeckého výzkumu a životního prostředí.
27. Výbor pro civilní rozpočet (CBC), Výbor pro vojenský
rozpočet (MBC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
290
Všechny členské státy.
Národní předseda jmenovaný Severoatlantickou radou
na rotační bázi.
Odpovědnost Severoatlantické radě za hodnocení a
doporučování
ročních
rozpočtů
Mezinárodního
sekretariátu, Mezinárodního vojenského štábu, velitelství
NATO, velitelství NAEW&C, a rovněž za revizi čerpání
rozpočtu.
Finanční poradci národních delegací.
Výbory pro rozpočty zřizují pracovní skupiny, dle potřeby.
Úřad předsedy výborů pro rozpočty, Úřad finančního
revizora, Úřad managementu.
28. Hlavní výbor pro zdroje (SRB)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Národní předseda vybraný na rotační bázi.
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady v
záležitostech řízení vojenských, společně financovaných
zdrojů.
Národní zástupci, zástupci Vojenského výboru, strategičtí
velitelé NATO, předsedové Výboru pro vojenský
rozpočet, Výbor pro infrastrukturu a Výbor NATO pro
záležitosti lidských zdrojů.
--Úřad předsedy SRB, Divize bezpečnostních investic,
logistiky a civilního nouzového plánování, Výkonný
sekretariát.
29. Vyšší obranná skupina pro otázky šíření zbraní
hromadného ničení (DGP)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Společné předsednictví: jeden zástupce Severní Ameriky
a jeden zástupce Evropy
Vrchní poradní orgán Severoatlantické rady pro otázky
šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosných
systémů.
Vedoucí pracovníci NATO z oblasti obrany.
Řídící výbor DPG (složený z aktivních expertů), jiné
dočasné orgány ad hoc. Zasedá rovněž s Vyšší politickovojenskou skupinou pro otázky šíření zbraní hromadného
ničení (SGP), stává se tak Společným výborem pro
otázky šíření zbraní hromadného ničení (JCP).
Divize politických záležitostí, Výkonný sekretariát.
291
30. Skupina na vysoké úrovni (NPG/HLG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy s výjimkou Francie.
Národní předseda (USA)
Poradní orgán Skupiny pro jaderné plánování (NPG).
Schází se několikrát v roce za účelem projednání
aspektů jaderné politiky NATO, otázek plánování a
záležitostí vztahujících se na spolehlivost, bezpečnost a
odolnost jaderných zbraní.
Poznámka: HLG převzala funkce bývalé Hlavní skupiny
pro ochranu zbraní (SLWPG), zmíněné v Kapitole 7.
Národní experti členských statů NATO.
--Divize obranného plánování a operací (Ředitelství
jaderné politiky).
31. Ekonomický výbor (EC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
292
Všechny členské státy.
Vedoucí Ředitelství ekonomických záležitostí.
Poradní orgán Severoatlantické rady pro ekonomické
otázky.
Zástupci národních delegací při NATO (ekonomičtí
poradci). Zasedání se příležitostně zúčastňují rovněž
externí odborníci z těchto států.
--Divize politických záležitostí, Ředitelství ekonomických
záležitostí, Výkonný sekretariát.
32. Výbor pro informace a kulturní styky (CICR)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Ředitel Informační a tiskové kanceláře.
Poradní orgán Severoatlantické rady pro záležitosti
informací a tisku.
Zástupci národních delegací při NATO. Zasedání se
příležitostně zúčastňují rovněž externí odborníci z těchto
zemí.
---
Informační a tiskový úřad, Výkonný sekretariát.
33. Výbor Severoatlantické rady pro operace a cvičení
COEC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Vedoucí Ředitelství řízení krizových situací a operací,
Divize plánování obrany a operací.
Hlavní konzultační a koordinační fórum organizace,
postupů, koncepcí v oblasti managementu krizových
situací, včetně otázek komunikací, Střediska pro
hodnocení situace NATO (SITCEN), a rovněž přípravy a
realizace cvičení v řízení krizových situací.
Političtí a vojenští zástupci národních delegací
specializovaní v oblasti řízení krizových situací a cvičení.
--Divize plánování obrany a operací (Sekce pro operační
poradenství), Výkonný sekretariát.
293
34. Výbor NATO pro řízení letového provozu (NATMC)
(dříve Výbor pro koordinaci činnosti v evropském vzdušném
prostoru – CEAC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Zvolený (v současné době vedoucí Ředitelství vzdušné
obrany a řizení vzdušného prostoru Mezinárodního
sekretariátu NATO).
Vrchní poradní orgán v záležitostech civilní/vojenské
koordinace řízení leteckého provozu.
Civilní a vojenští vedoucí pracovníci členských statů
Aliance z oblasti řízení leteckého provozu.
Skupina pro komunikace a navigaci, Skupina pro
pozorování a identifikaci, Skupina pro řízení leteckého
provozu.
Divize zabezpečování obrany (Ředitelství vzdušné
obrany a řízení vzdušného prostoru), Výkonný
sekretariát.
35. Správní komise Organizace pro řízení středoevropské
potrubní soustavy (CEPMO BOD)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
294
Sedm členských států (Belgie, Francie, Kanada,
Německo, Nizozemsko, USA, Velká Británie).
Národní zástupci.
Vrchní řídící orgán pro Systém produktovodů ve střední
Evropě (CEPS).
Zástupci zúčastněných států a zástupci CEPMA.
--Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního
nouzového plánování, (Logistics (Složka Mez.sekr.)),
Výkonný sekretariát, vojenské složky NATO (CINCNORTH,
AFNORTH).
36. Výbor NATO pro produktovody (NPC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Ředitel Logistiky (Složka Mez.sekr.)
Vrchní poradní orgán v záležitostech spotřební logistiky
týkající se zásobování vojenskými ropnými produkty.
Vládní experti v oblasti vojenských ropných produktů.
Pracovní skupina speciálních úkolů, Pracovní skupina
pro pohonné látky a mazadla, Pracovní skupina pro
manipulační ropná zařizení.
Divize bezpečnostních investic, logistiky a civilního
nouzového plánování, (Logistics (složka Mez.sekr.)),
Výkonný sekretariát, vojenské složky NATO (SHAPE,
SACLANT).
37. Bezpečnostní výbor NATO (NSC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Ředitel Bezpečnostního úřadu NATO (NOS).
Poradní orgán Severoatlantické rady v záležitostech
bezpečnostní politiky NATO.
Národní zástupci a bezpečnostni důstojníci členských
statů Aliance.
Pracovní skupina pro bezpečnost ADP.
Bezpečnostní úřad NATO.
295
38. Zvláštní výbor (SC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy.
Jednoroční předsednictví členských států na rotační bázi.
Poradní orgán Severoatlantické rady v záležitostech
špionáže, terorismu a nebezpečí, kterým může být
Aliance vystavena.
Vedoucí bezpečnostnich služeb členských statů Aliance.
---
Bezpečnostní úřad NATO.
39. Výbor pro archívy (AC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
296
Všechny členské státy.
Zástupce výkonného tajemníka.
V zájmu přizpůsobování Aliance novému mezinárodnímu
bezpečnostnímu prostředí, které vládne od skončení
studené války, a v duchu prosazování větší
transparentnosti, Aliance vypracovala koncepci odtajnění
a zpřístupnění dokumentů NATO historické důležitosti
pro širokou veřejnost.. Úlohou Výboru pro archívy je
zdokonalovat a rozšiřovat archívní programy (zvláště
usnadnění přistupu veřejnosti) a řídit a zachovávat
archívy vedené civilními a vojenskými orgány Aliance.
Zástupci stálých zástupců za asistence národních
archivistů.
--Výkonný sekretariát, Úřad pro management (Sekce pro
archívy).
KLÍČ K ORGÁNŮM SPOLUPRÁCE, PARTNERSTVÍ
A DIALOGU
Následující část je přehledem orgánů spolupráce a partnerství Aliance,
uvádí jejich členy, předsednictví, roli, úroveň, hlavní podřízené složky a
podporu ze strany mezinárodního štábu/sekretariátu.
Podrobnosti k těmto orgánům naleznete v Kapitole 3.
•
Rada Euroatlantického partnerství (EAPC)
•
Stálá společná rada NATO – Ruská federace (PJC)
•
Komise NATO-Ukrajina (NUC)
•
Skupina pro středomořskou spolupráci (MCG)
Rada Euroatlantického partnerství (EAPC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Čtyřicet šest států (19 členských států NATO + 27
partnerských států).
Generální tajemník.
Rada byla založena v souladu se Zakládajícím
dokumentem z května 1997, který tvoří základní rámec
pro politické a bezpečnostní konzultace a pro zvýšení
úrovně programu Partnerství pro mír.
Velvyslanecká (stálí zástupci členských států NATO a
velvyslanci partnerských států).
Ministerská (ministři zahraničních věcí a ministři obrany).
Summit (hlavy států a předsedové vlád).
Hlavní
podřízené
výbory
Podřízené výbory Severoatlantické rady zasedající s
partnerskými státy zúčastněnými v EAPC/PfP.
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Podpora ze strany diplomatických misí a styčných úřadů
členských států EAPC a štábů NATO. Velká část divizí a
úřadů Mezinárodního sekretariátu a Mezinárodního
vojenského štábu NATO zabezpečuje, přímo nebo
nepřímo, činnost EAPC.
297
Stálá společná rada NATO – Ruská federace (PJC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
298
Všechny členské státy NATO a Ruská federace.
Generální tajemník, zástupce Ruské federace a zástupce
jednoho členského státu NATO, na tříměsíční rotační
bázi.
Rada byla založena v souladu se Zakládajícím aktem z
27.května 1997, který je fórem pro konzultace, spolupráci
a budování konsenzu mezi NATO a Ruskou federací.
Velvyslanecká.
Ministerská (ministři zahraničních věcí a ministři obrany).
Summit (hlavy států a předsedové vlád).
Formální struktura neexistuje. Náčelníci štábů a náčelníci
obrany se scházejí pod záštitou PJC nejméně dvakrát v
roce. Vojenští zástupci se scházejí každý měsíc. PJC je
rovněž podporována četnými experty pracovních skupin.
Podpora ze strany složek NATO a Ruské federace. Velká
část divizí a úřadů Mezinárodního sekretariátu a
Mezinárodního vojenského štábu Aliance zabezpečuje,
přímo nebo nepřímo, činnost PJC.
Komise NATO-Ukrajina (NUC)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Hlavní
podřízené
výbory
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Všechny členské státy NATO a Ukrajina.
Generální tajemník.
V souladu s Chartou NATO-Ukrajina z července 1997 se
Severoatlantická rada pravidelně schází s Ukrajinou ve
formě Komise NATO-Ukrajina nejméně dvakrát v roce za
účelem hodnocení vzájemných vztahů a posouzení další
koncepce činnosti.
Velvyslanecká.
Ministerská (ministři zahraničních věcí a ministři obrany).
Summit (hlavy států a předsedové vlád).
Určitý počet vyšších výborů NATO pravidelně zasedá s
Ukrajinou, zvláště Vojenský výbor ve stálém zasedáním
nebo zasedání náčelníků štábů. NUC je rovněž
podporován ze strany různých pracovních skupin jako
například Společnou pracovní skupinou pro reformy
obranných systémů.
Podpora ze strany složek NATO a Ukrajiny. Velká část
divizí a úřadů Mezinárodního sekretariátu a
Mezinárodního vojenského štábu Aliance zabezpečuje,
přímo nebo nepřímo, činnost NUC.
Skupina pro středomořskou spolupráci (MCG)
Členové
Předseda
Role
Úroveň
Všechny členské státy NATO a Alžírsko, Egypt, Israel,
Jordánsko, Mauretánie, Maroko, Tunisko.
Náměstek generálního tajemníka pro politické záležitosti.
Zastupující předseda: zásupce náměstka generálního
tajemníka a vedoucí Ředitelství pro politické záležitosti.
Konzultativní orgán pro otázky Středomoří.
Zasedání se konají na úrovni politických poradců se
zástupci států Středomořského dialogu.
Hlavní
podřízené
výbory
---
Podpora
Mezinárodního
sekretariátu
Podpora ze strany složek zůčastněných států a NATO.
Velká část divizí a úřadů Mezinárodního sekretariátu a
Mezinárodního vojenského štábu Aliance zabezpečuje,
přímo nebo nepřímo, činnost MCG.
299
KAPITOLA 14
KLÍČ K ORGANIZACÍM, AGENTURÁM,
ÚŘADŮM A OSTATNÍM PODŘÍZENÝM
ORGÁNŮM
Úvod
Spotřební logistika
Výrobní logistika a zařízení
Standardizace
Civilní nouzové plánování
Řízení letového provozu a protivzdušná obrana
Létající systém uvědomování a řízení protivzdušné obrany
Komunikační a informační systémy
Elektronický boj
Meteorologie
Vojenská oceánografie
Věda a technika
Vzdělávání a výcvik
KLÍČ K ORGANIZACÍM, AGENTURÁM,
ÚŘADŮM A OSTATNÍM PODŘÍZENÝM
ORGÁNŮM
ÚVOD
Podřízené orgány zřízené Severoatlantickou radou, Výborem pro obranné
plánování, Skupinou pro jaderné plánování nebo Vojenským výborem NATO
mají podle všeobecných zásad poradní statut a ujímají se studia konkrétních
témat na základě pověření uděleného jejich mateřským orgánem. Jejich role
spočívá v první řadě ve formulaci koncepčních doporučení, která mohou
posloužit jako základ pro rozhodování.
V různých dobách však byl založen určitý počet organizací, úřadoven a
agentur k práci na specifických úkolech. Jejich sídla se nachází v ústředí NATO
v Bruselu nebo v různých členských zemích Aliance a tvoří nedílnou součást
celkové struktury NATO. Zajišťují konvergenci v oblasti speciálního výzkumu a
poradenství, implementace rozhodnutí Aliance, řízení a plnění společných
programů a systémů, a vzdělávání a výcviku.
Některé výše uvedené složky podléhají přímo jednomu mateřskému
orgánu, například Severoatlantické radě nebo Vojenskému výboru. Jiné jsou
podřízeny oběma nebo mají širší povinnosti, v jejichž rámci jsou případně
zapojeny do řízení nebo kontroly systémů nebo služeb, které uspokojují
potřeby Aliance jako celku. V takových případech mohou k jejich “zadávajícím
orgánům” patřit rovněž strategičtí velitelé ozbrojených sil NATO nebo jiné částí
struktury Aliance.
Mnoho organizací uvedených v této kapitole náleží do kategorie výrobních
a logistických organizací známých jako organizace NATO pro výrobu a
logistiku (NATO Production and Logistics Organisations – NPLOs). Jsou to
přidružené složky, zřízené v rámci Severoatlantické smlouvy. Severoatlantická
rada udělila všem NPLOs organizační, správní a finanční samostatnost. Jejich
úkolem je zajišťovat kolektivní požadavky zúčastněných států v příslušných
oblastech koncepce a rozvoje, výroby, operační a logistické podpory a řízení,
a to vždy v souladu s jejich individuálními stanovami.
Členství v NPLO je otevřeno všem zemím NATO na základě uzavření
Memoranda o dorozumění (Memorandum of Understanding – MOU)
podepsaného každým zúčastněným státem.
NPLO se zpravidla skládá z vyššího politického výboru, komise nebo
ředitelské rady (někdy zvané řídící výbor), které působí jako vedení organizace
303
a odpovídá za prosazování kolektivních zájmů členských států, z podřízených
výborů nebo pracovních skupin zřízených správní radou, které odpovídají za
určité aspekty daného úkolu, a z výkonné úřadovny, která je řídící složkou
NPLO a obvykle má v čele generálního ředitele.
Název užívaný k označení celkové organizační struktury jednotlivé NPLO
zpravidla končí v angličtině slovem “organizace”, a název řídící složky slovem
“úřad” nebo “agentura”. Tento systém se odráží v příslušných zkratkách jako je
třeba NAMSO, což znamená Organizace NATO pro technické zabezpečení a
zásobování jako celek, a NAMSA, což znamená Agentura/Úřad NATO pro
technické zabezpečení a zásobování.
K tomu ještě existuje řada řídících výborů projektů NATO (NATO Project
Steering Committees – NPSCs) a projektových úřadů. “Projekt NATO” je oficiální
statut, udělovaný Konferencí národních ředitelů pro vyzbrojování (Conference of
National Armaments Directors – CNAD) kooperačnímu projektu v oblasti
výzbroje nebo výstroje za účasti dvou nebo více členských států NATO. CNAD
je vyšším orgánem NATO, odpovědným za spolupráci v oboru výrobní logistiky.
Každý řídící výbor projektu je předmětem mezivládní dohody mezi
zúčastněnými státy týkající se koordinace, realizace a kontroly programu
pořízení výzbrojního materiálu. NPSCs jsou zřizovány v souladu s
dohodnutými postupy NATO pro spolupráci ve výzkumu, vývoji a výrobě
vojenské výzbroje a podléhají CNAD, která kontroluje práce a rozhoduje o
pokračování, úpravě nebo zastavení projektu, případně podle potřeby o zřízení
projektového úřadu.
V současnosti existuje zhruba dvacet řídících výborů projektů NATO a
projektových úřadů. Jejich úplný výčet je na konci této kapitoly1.
Následující podkapitoly skýtají podrobnější informace o výše popsaných
koncepčních výborech, organizacích a úřadech/agenturách podle jejich
specializací, seskupených do těchto kategorií:
1
304
•
Spotřební logistika
•
Výrobní logistika a zařízení
•
Standardizace
•
Civilní nouzové plánování
•
Řízení letového provozu a protivzdušná obrana
•
Letající systém uvědomování a řízení protivzdušné obrany
Tato kapitola popisuje, kromě výrobních a logistických organizaci NATO, řídících výborů pro
projekty, úřadoven a ostatních organizací, úlohu určitého počtu politických výborů ve vztahu k
technickým záležitostem.
•
Spojovací a informační systémy
•
Elektronický boj
•
Meteorologie
•
Vojenská oceánografie
•
Věda a technika
•
Vzdělávání a výcvik
SPOTŘEBNÍ LOGISTIKA
Rada hlavních logistiků NATO (SNLC)
Hlavní výbor zabývající se spotřební logistikou, Rada hlavních logistiků
NATO (Senior NATO Logisticians’ Conference – SNLC), se schází pod
předsednictvím generálního tajemníka NATO dvakrát do roka na společném
civilním a vojenském zasedání. Má dva stálé spolupředsedy, náměstka
generálního tajemníka pro bezpečnostní investice, logistiku a civilní nouzové
plánování a místopředsedu Vojenského výboru. Rada hlavních logistiků
podléhá zároveň Severoatlantické radě a Vojenskému výboru, což odráží
závislost spotřební logistiky jak na civilních, tak na vojenských faktorech.
Členy SNLC jsou vyšší národní civilní a vojenští zástupci ministerstev
obrany nebo jim rovnocenných orgánů odpovídajících za spotřební aspekty
logistiky v členských zemích Aliance. Práce SNLC se účastní také zástupci
strategických velitelů sil NATO, Úřadu NATO pro technické zabezpečení a
zásobování (NAMSA), Úřadu NATO pro standardizaci (NSA), Výboru
náčelníků vojenských zdravotnických služeb v NATO (COMEDS) a dalších
sektorů ústředí NATO. Hlavním posláním SNLC je zabývat se otázkami
spotřební logistiky ve snaze o zvýšení výkonnosti, účinnosti, vytrvalosti a
bojeschopnosti sil Aliance, a vykonávat, v zastoupení Severoatlantické rady,
všeobecnou koordinační pravomoc nad všemi výbory a orgány Aliance v
sektoru logistiky, a to ve všech jejích aspektech.
Organizace NATO pro technické zabezpečování a
zásobování (NAMSO)
Organizace NATO pro technické zabezpečování a zásobování (NATO
Maintenance and Supply Organisation – NAMSO) poskytuje strukturu pro
logistickou podporu vybraných zbraňových systémů v národních zásobách
zbrojního materiálu dvou nebo více členských států NATO prostřednictvím
305
společného obstarávání a zajišťování náhradních dílů a poskytování
údržbových a opravárenských zařízení.
Agentura NATO pro technické zabezpečování a
zásobování (NAMSA)
Agentura pro technické zabezpečování a zásobování (NATO Maintenance
and Supply Agency – NAMSA) je výkonnou složkou NAMSO. Jejím úkolem je
poskytovat logistické služby pro zabezpečení zbraňových systémů a zařízení
ve společném držení členských států NATO s cílem zlepšovat materiální
připravenost, zvyšovat účinnost logistických operací a dosahovat úspor cestou
hromadného pořizování v oblastech zásobování, údržby, kalibrace, nákupu,
dopravy, technického zabezpečování, inženýrských služeb, správy,
uspořádání a dislokace. Moderní způsoby řízení a techniky obstarávání
zbrojního materiálu, které NAMSA prosazuje, zahrnují koncepci tzv. Burzy
potřeb a výměny materiálu (Stock Holding and Assets Requirements Exchange –
SHARE, viz Kapitola 8) a Správy společného materiálu (Common Item Materiel
Management – COMMIT). NAMSA rovněž poskytuje podporu skupině
národních ředitelů pro kodifikaci, která řídí Kodifikační systém NATO (NATO
Codification System – NCS) v zastoupení Konference národních ředitelů pro
vyzbrojování (CNAD), a logistickou podporu mírovým sborům NATO v Bosně
a Hercegovině (SFOR) a v Kosovu (KFOR).
Podrobné informace lze získat na adrese:
NATO Maintenance and Supply Agency (NAMSA)
8302 Capellen
Luxembourg
Tel: 352 30 631
Fax: 352 30 87 21
Potrubní soustava NATO (NPS)
Potrubní soustava NATO (NATO Pipeline System – NPS) se skládá z
devíti oddělených vojenských skladových a distribučních systémů pro pohonné
látky a maziva, a jejím úkolem je zajistit v kteroukoli dobu plnění požadavků
NATO na ropné produkty a jejich distribuci. Soustava se skládá z několika
potrubních systémů jednotlivých států pokrývajících Itálii, Norsko, Portugalsko,
Řecko, Turecko (dva oddělené systémy, východní a západní) a Velkou Británii,
a ze dvou mnohonárodních systémů: Severoevropské potrubní soustavy
(Dánsko a Německo) a Středoevropské potrubní soustavy zahrnující Belgii,
Francii, Lucembursko, Německo a Nizozemsko. NPS prochází dvanácti státy v
celkové délce přibližně 11 500 km potrubí, propojujících skladiště, letecké
základny, civilní letiště, čerpací stanice, rafinerie a vstupní zařízení.
306
Systém produktovodů ve střední Evropě (CEPS)
Systém produktovodů ve střední Evropě (Central Europe Pipeline System –
CEPS) je největší z potrubních soustav NATO, která slouží osmi hostitelským
nebo uživatelským zemím (Belgie, Francie, Kanada, Lucembursko, Německo,
Nizozemsko, USA a Velká Británie).
Výbor NATO pro produktovody (NPC)
Výbor NATO pro produktovody (NATO Pipeline Committee – NPC) řídí
předseda, který je ředitelem útvaru Logistiky (Složka Mezinárodního
sekretariátu) a je hlavním poradním orgánem pro spotřební logistiku týkající
se ropných výrobků. Jedná jménem Severoatlantické rady na základě
konzultací s vojenskými orgány NATO a dalšími významnými orgány ve všech
záležitostech obecného zájmu NATO týkajících se pohonných látek, maziv a
souvisejících produktů a zařízení; NPC rovněž dohlíží na Potrubní soustavu
NATO.
Organizace pro řízení Středoevropské potrubní
soustavy (CEPMO)
CEPMO se skládá z řídícího orgánu, ředitelské rady, v níž jsou
zastoupeny všechny členské země zúčastněné v soustavě, a z vlastního
Systému produktovodů ve střední Evropě (CEPS). Členy správní rady jsou
rovněž zástupci vojenských orgánů NATO a generální ředitel CEPMA.
Úřad pro řízení Středoevropské potrubní soustavy
(CEPMA)
CEPMA odpovídá za non-stop 24 hodinový provoz Středoevropské
potrubní soustavy a jejích skladových a distribučních zařízení.
Další informace o organizaci a struktuře řízení Středoevropské potrubní
soustavy lze získat na adrese:
Central European Pipeline Management Agency (CEPMA)
BP 552
78005 Versailles
France
Tel.: 33 1 3924 4900
Fax: 33 1 3955 6539
307
Výbor náčelníků vojenských zdravotnických služeb v
NATO (COMEDS)
Výbor náčelníků vojenských zdravotnických služeb v NATO (Committee of
the Chiefs of Military Medical Services in NATO – COMEDS) se skládá z
vyšších vojenských představitelů členských států Aliance. Slouží jako ústředí
pro vývoj a koordinaci v záležitostech vojenského lékařství a jako poradní
orgán Vojenského výboru NATO.
Otázky zdravotnictví byly v NATO historicky považovány výlučně za národní
záležitost. V převážné části existence Aliance proto nebylo vyžadováno zřízování
vojenského zdravotnického orgánu NATO na vysoké úrovni.
Nové úkoly a operační koncepce NATO kladou větší důraz na společné
vojenské operace a s tím roste význam koordinace zdravotnického
zabezpečování při mírových operacích, odstraňování následků katastrof a
humanitárních operacích. K tomuto účelu byl v roce 1994 ustaven Výbor
náčelníků vojenských zdravotnických služeb v NATO. Předsedu a tajemníka
COMEDS jmenuje Belgie a sekretariát se nachází v Úřadu náčelníka belgické
zdravotnické služby v Bruselu.
COMEDS tvoří náčelníci zdravotnických služeb členských států Aliance,
zdravotničtí poradci strategických velitelství NATO (SHAPE a ACLANT),
zástupce Úřadu NATO pro standardizaci (NSA), předseda Smíšeného
lékařského výboru (JMC), zástupci Vojenského výboru (MC) a zástupce
Mezinárodního vojenského štábu (IMS); Výbor se schází k plenárnímu
zasedání dvakrát v roce a Vojenskému výboru předkládá výroční zprávu. Od
roku 2001 jsou náčelníci zdravotnických služeb partnerských států Aliance
zváni k účasti na plenárních zasedáních ve složení Rady euroatlantického
partnerství (EAPC).
Cíle COMEDS zahrnují zlepšování a rozšiřování ujednání mezi členskými
státy na úseku koordinace, standardizace a interoperability v lékařské oblasti
a zlepšení výměny informací týkající se organizačních, operačních a
procedurálních aspektů vojenských zdravotnických služeb v členských a
partnerských zemích Aliance. Od roku 1997 jsou země PfP zvány k plné účasti
na práci většiny pracovních skupin COMEDS, a od roku 1996 je organizován
výroční seminář COMEDS/PfP. Seminář je v současné době zařazen do rámce
plenárního zasedání COMEDS.
Činnost COMEDS je koordinována s ostatními orgány NATO působícími v
oblasti zdravotnictví, zvláště s Vojenskou agenturou pro standardizaci (MAS) a
Smíšeným lékařským výborem (JMC), zdravotnickými poradci strategických
velitelství NATO, Skupinou pro lidské faktory a lékařství Organizace pro vědu a
techniku (Human Factors and Medicine Panel of the Research and Technology
308
Organisation – HFM/RTO), Střediskem pro zbraně hromadného ničení (WMD
Centre) a důstojníkem zdravotnické služby Mezinárodního vojenského štábu
(IMS). Plenárních zasedání COMEDS se jako pozorovatelé zúčastňují
předseda JMC a předseda Pracovní skupiny všeobecného lékařství MAS.
Při plnění úkolů COMEDS asistuje celkem devět podřízených pracovních
skupin, které se scházejí nejméně jednou v roce, a vztahují se na následující
oblasti:
Vojenské zdravotnické struktury, operace a postupy;
Vojenské preventivní lékařství;
Lékařství první pomoci;
Vojenská psychiatrie;
Zubní lékařství;
Zdravotnický materiál a vojenská farmakologie;
Spolupráce a koordinace ve vojenském lékařském výzkumu;
Hygiena výživy, potravinářská technologie a veterinární lékařství;
Zdravotnický výcvik, první pomoc.
Podrobné informace lze získat na adrese:
COMEDS
c/o Medical Staff Officer
Logistics, Armaments
and Resource Division
International Military Staff
NATO
1110 Brussels – Belgium
Tel: 32 2 707 5551
Fax: 32 2 707 4117
COMEDS
Etat-major du Service Médical
Quartier Reine Elisabeth
Rue d’Evere
1140 Brussels
Belgium
Fax: 32 2 701 3071
VÝROBNÍ LOGISTIKA A ZAŘÍZENÍ
Konference národních ředitelů pro vyzbrojování (CNAD)
Hlavní část společné práce v rámci NATO při zjišťování možností
spolupráce ve výzkumu, vývoji a výrobě vojenského zařízení a zbraňových
systémů pro ozbrojené síly probíhá pod hlavičkou CNAD. Konference se
schází v plenárním zasedání dvakrát v roce pod předsednictvím generálního
tajemníka Aliance. Stálým předsedou je náměstek generálního tajemníka pro
zabezpečování obrany. CNAD soustřeďuje vysoké státní úředníky odpovídající
v členských státech Aliance za pořizování zbrojního materiálu pro obranu,
zástupce Vojenského výboru a strategických velitelství NATO, předsedy
hlavních skupin CNAD a jiné civilní i vojenské představitele odpovídající za
různé aspekty výrobní logistiky.
309
Organizace CNAD
Běžné úkoly CNAD zajišťují a práci jejich skupin řídí zástupci národních
ředitelů pro vyzbrojování (National Armaments Directors’ Representatives –
NADREPS) v rámci národních delegací členských států Aliance.
Podřízenou sktrukturu CNAD tvoří:
•
skupiny, podskupiny a pracovní skupiny podléhající třem hlavním
výzbrojním skupinám CNAD: Skupině NATO pro vyzbrojování
vojenského námořnictva (NNAG), Skupině pro vyzbrojování letectva
NATO (NAFAG) a Skupině pro vyzbrojování pozemního vojska NATO
(NAAG), a Skupině NATO pro pořizovací praxi;
•
Poradní skupina NATO pro průmysl (NIAG);
•
skupiny CNAD ad hoc, odpovědné za speciální výzbrojní projekty
(např. Řídící výbor Aliance pro pozemní pozorování);
•
partnerské skupiny CNAD (Skupina národních ředitelů pro kodifikaci,
Skupina národních ředitelů pro zajištění kvality, Skupina expertů pro
otázky bezpečnosti dopravy a skladování munice a výbušnin, Skupina
pro standardizaci materiálové a technické praxe, Skupina pro
bezpečnost a přiměřenost manipulace s municí a výbušninami);
•
Výbor NATO pro hodnocení konvenční výzbroje (NCARC), sestávající
ze zástupců úřadů a agentur národních ředitelů pro vyzbrojování a
náčelníků obrany, jakož i zástupců vojenských orgánů NATO. Výbor
rovněž opovídá CNAD za řízení Systému pro plánování konvenční
výzbroje (CAPS).
Agentura NATO pro řízení konceptu, rozvoje, výroby a
logistiky Středně rozptýleného systému protivzdušné
obrany (NATO Medium Extended Air Defence System
Design and Development, Production and Logistics
Management Agency – NAMEADSMA)
Podrobné informace lze získat na adrese:
NAMEADSMA
Building 1
620 Discovery Drive
Suite 300
Huntsville, AC 35806, USA
Tel.: 1 205 922 3972
Fax: 1 205 922 3900
310
Agentura NATO pro řízení vývoje, výroby a logistiky
letounů Euroflighter 2000 a Tornado (NETMA)
Agentura NATO pro řízení vývoje, výroby a logistiky letounů Euroflighter
2000 a Tornado (NATO Euroflighter 2000 and Tornado Development,
Production and Logistics Management Agency – NETMA) nahrazuje bývalou
Agenturu NATO pro řízení, vývoj a výrobu víceúčelového bojového letounu
(NATO Multirole Combat Aircraft Development and Production Management
Agency – NAMMA) a Agenturu NATO pro řízení vývoje, výroby a logistiky
evropského bojového letounu (NATO European Flighter Aircraft Development
Production and Logistics Management Agency – NEFMA). NETMA odpovídá
za společný vývoj a výrobu Evropského bojového letounu NATO (European
Flighter Aircraft – EFA) a víceúčelového bojového letounu NATO Tornado
(Multi-Role Combat Aircraft – MRCA).
Podrobné informace lze získat na adrese:
NETMA
Insel Kammerstr. 12 + 14
Postfach 1302
82008 Unterhaching
Deutschland
Tel.: 49 89 666 800
Fax.: 49 89 666 80555/6
Agentura NATO pro řízení konceptu, rozvoje, výroby
a logistiky vrtulníků (NATO Helicopter Design and
Development, Production and Logistics Management
Agency – NAHEMA)
Podrobné informace lze získat na adrese:
NAHEMA
Le Quatuor
Bâtiment A
42 Route de Galice
13082 Aix-en-Provence – Cedex 2
France
Tel: 33 42 95 92 00
Fax: 33 42 64 30 50
311
Úřad NATO pro řízení systému Hawk (NHMO)
Úřad NATO pro řízení systému Hawk (NATO HAWK Management Office –
NHMO) odpovídá za zlepšovací programy systému řízených střel zeměvzduch HAWK.
Podrobné informace lze získat na adrese:
NHMO
26 rue Galliéni
92500 Rueil-Malmaison
France
Tel: 33 147 08 75 00
Fax: 33 147 52 10 99
STANDARDIZACE
Organizace NATO pro standardizaci (NSO)
Organizace NATO pro standardizaci (NATO Standardisation Organisation –
NSO) se skládá z Výboru NATO pro standardizaci, Skupiny NATO pro
standardizaci a Agentury NATO pro standardizaci.
Úlohou Organizace je zvyšovat úroveň vzájemné operační součinnosti a
napomáhat schopnostem ozbrojených sil Aliance v oblasti účinné společné
přípravy, výcviku a operovatelnosti, případně s ozbrojenými silami
partnerských a jiných zemí, při plnění svěřených úkolů. Harmonizuje a
koordinuje standardizaci uvnitř celé Aliance a zabezpečuje různé
standardizační akce.
Příslušné orgány členských států a NATO jsou, v souladu s politickou linií
Aliance, povzbuzovány k přípravě, schvalování a aplikaci konceptů, doktrín,
postupů a projektů, které jim umožní zajistit a udržovat interoperabilitu. Zde je
však zapotřebí vybudovat nezbytnou úroveň kompatibility, zaměnitelnosti nebo
komonality v operační, procedurální, materiální, technické a administrativní
oblasti.
NSO byla založena Severoatlantickou radou v lednu 1995, v roce 2000
byla podrobena restrukturalizaci v důsledku přehodnocení standardizace v
souladu se závěry washingtonského summitu v roce 1999, a s úkoly v rámci
Iniciativy obranných schopností, vyhlášené na tomto vrcholném zasedání
Aliance.
312
Výbor NATO pro standardizaci (NCS)
Výbor NATO pro standardizaci (NATO Committee for Standardisation –
NCS) je vysokou autoritou Aliance pro všechny otázky v oblasti standardizace
a podléhá Severoatlantické radě.
Výbor je sekundován Skupinou zástupců NCS (Group of NCS
Representatives – NCSREPs), která zajišťuje harmonizaci a orientaci na
zastupitelské úrovni, za řízení a kontroly NCS. Terčem činnosti NCSREPs je
slaďování standardizace mezi NATO a orgány členských států Aliance, a
prosazování vzájemné součinnosti mezi nimi na úseku standardizace.
Výboru pro standardizaci NATO předsedá generální tajemník Aliance
zpravidla zastupovaný dvěma stálými spolupředsedy, náměstkem generálního
tajemníka pro zabezpečování obrany a ředitelem Mezinárodního vojenského
štábu. Od září 2000 jsou do aktivit NCS začleněny rovněž partnerské státy
Aliance.
Skupina NATO pro standardizaci (NSSG)
Skupina NATO pro standardizaci (NATO Standardisation Staff Group –
NSSG) je podřízena Výboru NATO pro standardizaci. Hlavním úkolem je
harmonizace standardních zásad a postupů a koordinace standardizační
činnosti. Skupina je pověřena kontakty, přípravou příslušných písemností a
zvláště účastí na vypracování vojenských standardizačních požadavků
strategickými velitelstvími a vyhotovením záměrů standardizace pro příslušné
programy NATO. NSSG se skládá z představitelů strategických velitelství,
Mezinárodního vojenského štábu a Mezinárodního sekretariátu a podporuje
příslušné pracovní orgány na úseku standardizace. Jsou to orgány NATO na
vyšší úrovni, v jejichž kompetenci je pověření podřízených složek
vypracováním standardizačních dohod (Standardisation Agreements –
STANAGs) a publikací pro spojence (Allied Publications – Aps), kterými jsou
především Vojenský výbor (MC), Konference národních ředitelů pro
vyzbrojování (CNAD), Rada hlavních logistiků (SNLC) a Výbor pro konzultace,
velení a řízení (NC3B). Na práci NSSG se podílejí ještě představitelé jiných
složek a organizací.
Agentura NATO pro standardizaci (NSA)
Agentura NATO pro standardizaci (NATO Standardisation Agency – NSA)
je jediný integrovaný orgán zřízený Severoatlantickou radou a složený z
vojenských a civilních pracovníků. Úřad je zodpovědný Výboru NATO pro
standardizaci za koordinaci problémů na všech úsecích standardizace.
313
Připravuje postupy, plánování a náplně funkcí vztahující se na standardizaci v
rámci celé Aliance. Úřad je pověřen přípravou materiálů pro zasedání NCS,
NCSREPs a NSSG, a všeobecnou administrativou týkající se plnění všech
standardizačních dohod a publikací pro spojence.
NSA rovněž podporuje společné i samostatné pracovní komise, které
jednají z titulu úkolového orgánu zodpovědného za operační standardizaci,
včetně doktríny, v rámci pověření Vojenským výborem. Pracovní komise jsou
odpovědné za rozvoj operačních a procedurálních standardizací mezi
členskými státy Aliance. Stejně jako jiné úkolové orgány, plní tuto funkci
vypracováváním standardizačních dohod a publikací pro spojence v jejich
oblasti působnosti, ve spolupráci s členskými státy a vojenskými velitelstvími
NATO.
Ředitel NSA je zodpovědný za běžnou denní pracovní agendu pěti
oddělení – Koncepce a potřeby standardizace, Společné úkoly standardizace,
Námořní standardizace, Pozemní standardizace, a Vzdušná standardizace.
Oddělení zajišťují pracovníky pro své komise a jsou pověřeny monitorováním
a harmonizací standardizace na svých úsecích činnosti.
Pracovní komise složené s jednoho členského státu jsou ve stálém
zasedání a setkávají se oficiálně jednou za měsíc. Usnesení jsou přijímána na
základě jednohlasnosti. Vzhledem k tomu, že standardizace je dobrovolným
procesem, usnesení může být přijato na základě většinového hlasování států,
které se podílejí na standardizační dohodě. Strategická velitelství mají své
zástupce v každé pracovní komisi.
Podrobné informace lze získat na adrese:
NATO Standardisation Agency
NATO
1110 Brussels
Belgium
Tel: 32 2 707 5576
Fax: 32 2 707 5718
E-mail: [email protected]
CIVILNÍ NOUZOVÉ PLÁNOVÁNÍ
Hlavní výbor pro civilní nouzové plánování (SCEPC)
Hlavní výbor pro civilní nouzové plánování (Senior Civil Emergency
Planning Committee – SCEPC) se schází dvakrát do roka na plenárním
zasedání se zástupci z členských států, a každý měsíc na stálém zasedání se
314
zástupci národních delegací při NATO. Výboru předsedá náměstek
generálního tajemníka pro bezpečnostní investice, plánování, logistiku a civilní
nouzové plánování.
Komise a výbory civilního nouzového plánování
SCEPC koordinuje a usměrňuje činnost devíti podřízených plánovacích
komisí a výborů: Komise pro plánování oceánské námořní dopravy (Planning
Board for Ocean Shipping – PBOS), Komise pro plánování evropské
vnitrozemské povrchové dopravy (Planning Board for European Inland
Surface Transport – PBEIST), Výbor pro plánování civilního letectví (Civil
Aviation Planning Committee – CAPC), Výbor pro plánování v potravinářství
a zemědělství (Food and Agriculture Planning Committee – FAPC), Výbor pro
plánování průmyslu (Industrial Planning Committee – IPC), Výbor pro
plánování ropných produktů (Petroleum Planning Committee – PPC),
Společný zdravotnický výbor (Joint Medical Committee – JMC), Výbor pro
plánování civilních spojů (Civil Communication Planning Committee – CCPC)
a Výbor pro ochranu civilního obyvatelstva (Civil Protection Committee –
CPC).
Euroatlantické koordinační středisko reakce na
katastrofy (EADRCC)
Dne 29.května 1998 bylo v ústředí NATO zřízeno Euroatlantické
koordinační středisko reakce na katastrofy (EuroAtlantic Disaster Response
Coordination Centre – EADRCC), řízené vedoucím Ředitelství pro civilní
nouzové plánování, a obsazené z části vlastními pracovníky, z části pracovníky
členských a partnerských států NATO. EADRCC disponuje rovněž styčným
důstojníkem OSN, který je pověřen, za úzké spolupráce s Úřadem OSN pro
koordinaci humanitární pomoci (United Nations Office for the Coordination of
Humanitarian Affairs – UNOCHA), koordinací reakcí členských států Rady
euroatlantického partnerství (EAPC) na katastrofy v této oblasti.
V rámci konzultace s členskými státy zřídilo EADRCC Euroatlantickou
jednotku reakce na katastrofy (EuroAtlantic Disaster Response Unit –
EADRU). Jedná se o nestálou strukturu, složenou jednorázově z příslušníků,
výzbroje a zařízení vyčleněných členskými státy jako potenciálně disponibilní v
rámci reakce na žádost o pomoc zemí postižených vážnou katastrofou.
315
ŘÍZENÍ LETOVÉHO PROVOZU A PROTIVZDUŠNÁ
OBRANA
Výbor NATO pro řízení letového provozu (NATMC)
Výbor NATO pro řízení letového provozu (NATO Air Traffic Management
Committee – NATMC) se nazýval dříve Výbor pro koordinaci evropského
vzdušného prostoru (Committee on European Airspace Coordination –
CEAC).
Viz Kapitola 8.
Výbor NATO pro protivzdušnou obranu (NADC)
Výbor NATO pro protivzdušnou obranu (NATO Air Defence Committee –
NADC) je poradní orgán Severoatlantické rady a Výboru pro obranné
plánování ve všech aspektech rozvoje programu protivzdušné obrany. Schází
se dvakrát do roka pod předsednictvím zástupce generálního tajemníka NATO.
(Viz Kapitola 8).
Pracovní skupina Vojenského výboru pro výzkum
protivzdušné obrany (MC-ADSWG)
Pracovní skupina Vojenského výboru pro výzkum protivzdušné obrany
(Military Committee Air Defence Study Working Group – MC-ADSWG) je
mnohonárodní podpůrný orgán Vojenského výboru. Má za úkol hodnotit,
konzultovat a doporučovat v záležitostech protivzdušné obrany, které se týkají
integrovaného systému protivzdušné obrany NATO.
Řídící organizace (NACMO) Systému velení a řízení
letectva NATO (ACCS)
Řídící organizace NACMO (Management Organisation NACMO) Systému
velení a řízení letectva NATO (NATO Air Command and Control System –
ACCS) zajišťuje strukturu pro plánování a realizaci systému velení a řízení,
zabezpečujícího vzdušné operace NATO. Nahrazuje starší Pozemní systém
řízení a uvědomování protivzdušné obrany NATO (NATO Air Defence Ground
Environment System – NADGE). Hlavní sídlo organizace se nachází v Bruselu.
(Viz Kapitola 8).
316
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Air Command Control System (ACCS)
Management Agency NACMA
8 rue de Genève
1140 Brussels, Belgium
Tel: 32 2 707 4111
Fax: 32 2 707 8777
LÉTAJÍCÍ SYSTÉM UVĚDOMOVÁNÍ A ŘÍZENÍ
PROTIVZDUŠNÉ OBRANY
Původní program Létajícího systému včasného uvědomování (Airborne
Early Warning – AEW) vyžadoval zřízení vlastního, kolektivně provozovaného
a udržovaného leteckého útvaru NATO, jakož i úpravu a rozšíření stávajících
40 základen Pozemního systému řízení a uvědomění protivzdušné obrany
NATO (NATO Air Defence Ground Environment System – NADGE) za účelem
dosažení vzájemné operační součinnosti. Tyto základny jsou rozmístěny v
devíti různých státech, od severního Norska až po východní Turecko.
Hlavní součástí programu bylo nabytí 18 letounů E-3A NATO, v letech
1982-1985. Letouny E-3A byly vybaveny Létajícím systémem včasného
uvědomování a řízení protivzdušné obrany (Airborne Warning and Control
System – AWACS) letectva USA, v provozu od roku 1977. Tento typ letounu je
upravený Boeing 707-320B, a lze jej rozeznat zvláště podle rotodómu o šíři
přes 9 m upevněného na trupu, v němž jsou uloženy kontrolní a přehledové
radiolokátory a radary IFF.
Následovně byl vypracovány krátkodobé a střednědobé modernizační
programy. Střednědobý program zahrnuje požadavky AEW NATO v letech
1998-2004.
Řídící organizace programu Létajícího systému
včasného uvědomování a řízení protivzdušné obrany
NATO (NAPMO)
Řídící organizace programu Létajíciho systému včasného uvědomování a
řízení protivzdušné obrany NATO (NATO Airborne Early Warning and Control
System Programme Management Organisation – NAPMO) odpovídá za
všechny aspekty řízení a implementace tohoto programu NATO a podléhá
přímo Severoatlantické radě. Organizace se skládá z ředitelské rady (Board of
317
Directors – BOD), která je podporována Řídící agenturou Létajícího systému
včasného uvědomování a řízení protivzdušné obrany NATO (NATO Airborne
Early Warning and Control System Programme Management Agency –
NAPMA) se sídlem v Brunssumu, v Nizozemsku, a Výborem pro právní,
smluvní a finanční záležitosti (Legal, Contracts and Finances Committee –
LCFC), Výborem pro provozní, technické a zabezpečovací záležitosti
(Operations, Technical and Support Committee – OTSC) a Řídící skupinou
dílenské údržby (Depot Level Maintenance Steering Group – DLMSG).
Ve ředitelské radě a ve výborech je zastoupen každý zúčastněný stát.
Zasedání ředitelské rady a výborů se účastní rovněž zástupci generálního
tajemníka Aliance, strategických velitelů NATO, velitele ozbrojených sil AEW
NATO a dalších orgánů NATO. Ředitelská rada se zpravidla schází dvakrát do
roka.
Běžné řízení programu je úkolem generálního ředitele NAPMA. Velitelství
ozbrojených sil AEW NATO sdílí sídlo s vrchním velitelstvím spojeneckých sil
v Evropě (SHAPE) v belgickém Monsu. NAPMA a velitelství AEW jsou
personálně obsazeny zúčastněnými státy.
Hlavní operační základna je v Geilenkirchenu, v Německu, a je rovněž
obsazena pracovníky ze států zúčastněných na programu NAPMO. Na
leteckých základnách v Itálii, Norsku, Řecku a Turecku byly provedeny
rozsáhlé úpravy za účelem předsunutého zajištění operací letounů NATO E3A.
Současných dvanáct členských států NAPMO tvoří Belgie, Dánsko, Itálie,
Kanada, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Řecko,
Turecko a USA. Česká republika, Maďarsko a Polsko mají statut pozorovatelů.
Velká Británie poskytuje ozbrojeným silám AEW NATO sedm letounů E-3D.
Francie se zúčastňuje zasedání NAPMO jako pozorovatel, neboť její armáda
disponuje čtyřmi letouny E-3F.
Od srpna 1990 do března 1991 byly letouny útvaru NATO E-3A, z důvodu
irácké invaze do Kuvajtu, přesunuty do východního Turecka v rámci posílení
jižního křídla Aliance za účelem pozorování vzdušného a námořního prostoru
ve východním Středomoří a zajištění nepřetržitého leteckého hlídkování podél
turecko-irácké hranice.
Ozbrojené síly NAEW, složené z útvaru E-3A a útvaru UK E-3D, byly od
července 1992 nasazovány ve velké míře v prostoru bývalé Jugoslávie v rámci
zabezpečování operací NATO při kontrole a realizaci rezolucí Rady
bezpečnosti OSN, a později v rámci zabezpečování operací Implementačních
sil (IFOR) a Stabilizačních sil (SFOR). Na těchto operacích se podílely rovněž
letouny francouzských ozbrojených sil E-3F.
318
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Airborne Early Warning and Control Programme
Management Agency (NAPMA)
Akerstraat 7
6445 CL Brunssum
The Netherlands
Fax: 31 45 526 + linka
Tel.: 31 45 525 4373
KOMUNIKAČNÍ A INFORMAČNÍ SYSTÉMY
Organizace C 3 NATO (NC3O)
Organizace C3 NATO (NATO C3 Organisation – NC3O) byla založena v
roce 1996 za účelem zajištění široce efektivní, interoperabilní a bezpečné
schopnosti C3 odpovídající potřebám uživatelů NATO použitím
mnohonárodních a národních společně finacovaných prostředků. NC3O
zajišťuje rovněž poskytování služeb a zabezpečení pro uživatele NATO v
oblasti C3. Komise C3 NATO (NC3B) kontroluje činnost NC30.
Komise je vyšší mnohonárodní strategický orgán udělující poradenství
Severoatlantické radě a Výboru pro obranné plánování na úseku kolektivních zájmů
všech členských států Aliance, vystupujíce jako ředitelská rada NC3O. Komise
je složena z vyšších zástupců členských států, představitelů Vojenského výboru
a strategických velitelů, zástupců výborů NATO v rámci C3, generálního ředitele
Agentury C3 NATO (NC3A) a revizora Agentury NATO pro provoz a zabezpečení
spojovacích a informačních systémů (NACOSA). Komise je řízena zástupcem
generálního tajemníka Aliance a má stálého předsedu (náměstek generálního
tajemníka pro zabezpečování obrany) a dva spolumístopředsedy (ředitel NHQC3S
a spolumístopředseda volený z řad kandidátů členských statů NATO). Ve své
funkci je podporován Skupinou národních zástupců C3 (NC3REPs), která je činná
jako NC3B ve stálém zasedání. Tito národní zástupci C3 jsou zpravidla členové
národních delegací nebo vojenských zastoupení při NATO.
NC3B je podporována podřízenou strukturou mnohonárodních orgánů C3
NATO složenou z osmi podvýborů (Smíšené požadavky a koncepty C3,
Interoperabilita, Řízení frekvencí, Informační systémy, Informační bezpečnostní
systémy, Komunikační síť, Identifikace a Navigace). Každý z nich má svoji vlastní
podstrukturu. Podstruktury NC3B, NC3REPs a NC3A jsou podporovány ústředím
NATO pro konzultace, velení a řízení (NHQC3S), jediným integrovaným civilním
a vojenským štábem řízeným náměstkem generálního tajemníka pro
zabezpečování obrany, Mezinárodním sekretariátem a ředitelem Mezinárodního
319
vojenského štábu. NHQC3S poskytuje asistenci Severoatlantické radě a
Vojenskému výboru, CNAD, SRB, a ostatním výborům NATO v záležitostech C3.
Komise dohlíží na práci dvou agentur NC3O – NC3A a NACOSA. NC3A
se zabývá centrálním plánováním, systémovou integrací projektů, systémovým
inženýrstvím, technickým rozvojem a řízením konfigurace. Poskytuje rovněž
vědecké a technické poradenství a asistenci v oblasti senzorových systémů C3
a operačního výzkumu, a realizuje svěřené projekty. Agentury NC3A se
nacházejí v Bruselu a v Haagu. NACOSA provádí operační kontrolu a zajišťuje
provoz komunikačních a informačních systémů NATO, které jsou ji svěřeny.
Ústřední sídlo NACOSA se nachází v belgickém Monsu.
Agentura NATO pro konzultace, velení a řízení (NC3A)
V červenci roku 1996 byla založena Agentura NATO C3 pro konzultace,
velení a řízení (NATO Consultation, Command and Control Agency – NC3A)
jako součást strategie NATO v souvislosti s restrukturalizací činnosti Aliance na
úseku C3. Činnost spojuje plánování, vědecký výzkum a funkce
komunikačních a informačních systémů a některých funkcí C3, čímž jsou
zdokonaleny schopnosti Aliance v oblasti plnění úkolů v rámci řízení krizových
situací při současném zachování kolektivních obranných schopností. Agentura
NATO C3 zajišťuje centrální plánování, systémovou integraci projektů,
systémové inženýrství, technický rozvoj a řízení konfigurace systémů a
zařízení C3 NATO. Zajišťuje a realizuje svěřené projekty, poskytuje vědecké a
technické poradenství a asistenci, a podporuje strategická velitelství a jiné
složky v záležitostech týkajících se operačního výzkumu, pozorování, velení a
řízení leteckého provozu (včetně obrany před řízenými střelami na bojišti,
elektronického boje a létajícího systému uvědomování a řízení protivzdušné
obrany) a komunikačních a informačních systémů.
NC3A má své velitelství v Bruselu, agentura působí na dvou místech; v
Bruselu (plánování a akvizice) a v Haagu (vědecká asistence). V agentuře
pracuje přibližně 450 civilních a vojenských zaměstnanců.
Podrobné informace lze získat na adresách:
NATO HQ C3 Staff
NATO Headquarters
1110 Brussels
Belgium
Tel: 32 2 707 4358
Fax: 32 2 707 5709
320
NC3A Brussels
(HQ, Planning &
Acquisition)
8 rue de Genève
1140 Brussels
Belgium
Tel: 32 2 707 8267
Fax: 32 2 708 8770
NC3A The Hague
(Scientific &
technical matters)
P.O. Box 174
Oude Waalsdorperweg 61
2501 CD The Hague
The Netherlands
Tel: 31 70 3142329
Fax: 31 70 3142111
Sekretariát ústředí NATO pro konzultace, velení a
řízení (NHQC3S)
Sekretariát ústředí NATO pro konzultace, velení a řízení (NATO
Headquarters Consultation, Command and Control Staff – NHQC3S) asistuje
a pomáhá v záležitostech C3 Severoatlantické radě, Vojenskému výboru,
Komisi NC3, Konferenci národních ředitelů pro vyzbrojování, Vyšší komisi pro
zdroje, a jiným výborům pověřeným úkoly v oblasti C3, a rovněž divizím a
ředitelstvím Mezinárodního sekretariátu a Mezinárodního vojenského štábu.
Podvýbor pro řízení frekvencí (FMSC)
Podvýbor pro řízení frekvencí (NATO Frequency Management
SubCommittee – FMSC) je specializovaný orgán NATO v této oblasti. FMSC je
oficiální autoritou Aliance na úseku frekvencí, a je nástupcem bývalého
Spojeneckého úřadu pro přidělování rádiových frekvencí (Allied Radio
Frequency Agency – ARFA).
Spolupráce v řízení frekvencí v rámci NATO
Prostřednictvím Podvýboru pro řízení frekvencí spolupracují četné
členské státy Aliance v mnoha oblastech na řízení frekvencí. Spolupráce
spočívá zejména v přípravě všeobecné koncepce pro všechny součásti
spektra rádiových frekvencí používaných vojenskými složkami, a specifické
koncepce pro vojenská řízení pásma 225 – 400 MHz používaného pro letecké,
námořní a satelitní komunikace, které proto patří zvlášť do kompetence FMSC
NATO. Existují rovněž úzké kontakty s civilními leteckými orgány
prostřednictvím Výboru NATO pro řízení leteckého provozu (NATO Air Traffic
Management Committee – NATMC), který nahradil Výbor pro koordinaci
činnosti v evropském vzdušném prostoru (Committee for European Airspace
Coordination – CEAC). Zástupci FMSC NATO se scházejí pravidelně se
zástupci složek civilní správy členských států Aliance za účelem zajištění
adekvátního přístupu armádních složek do společných a vyhrazených částí
spektra rádiových frekvencí. V této souvislosti byla v roce 1995 uzavřena
dohoda o smíšených civilních a vojenských rádiových frekvencích NATO.
Na velitelské úrovni, dvě strategická velitelství NATO, Velitelství
spojeneckých sil v Evropě (ACE) a Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku
(ACLANT) jsou pověřeny podrobnými bilaterálními otázkami v záležitosti
vojenských rádiových frekvencí ve vztahu k hostitelským státům, a přípravou
plánů založených na schválených rádiových frekvencích.
Od roku 1994 je spolupráce na úseku rádiových frekvencí rozšířena na
partnerské státy Aliance v rámci programu Partnerství pro mír (PfP).
321
FMSC NATO pracuje s partnerskými státy intenzivně v zájmu dosažení
nezbytné harmonizace rádiových frekvencích. Dohoda o smíšených civilních a
vojenských rádiových frekvencích NATO slouží jako základ pro práci na
harmonizaci, a to nejen v FMSC NATO, ale rovněž v Konferenci evropských
poštovních a telekomunikačních správ, které se partnerské státy také
zúčastňují.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Frequency Management Sub-Committee
NATO Headquarters C3 Staff
1110 Brussels
Belgium
Fax: 32 2 707 5528
Služba informačních systémů ústředí NATO
(ISS)
Služba informačních systémů ústředí NATO (NATO Headquarters
Informations Systems Service – ISS) je součástí Ředitelství informačních
systémů v rámci Výkonného sekretariátu. Tento sekretariát je podřízen Úřadu
generálního tajemníka Aliance. I když organizačně se jedná o složku
Mezinárodního sekretariátu, ISS je obsazena pracovníky z Mezinárodního
sekretariátu a z Mezinárodního vojenského štábu. Zabezpečuje informační
systémy pro Severoatlantickou radu, Výbor pro plánování obrany a Vojenský
výbor, a pro jim podřízené výbory a podpůrný personál. Kromě toho, ISS
předkládá koncepce, plány vývoje a zabezpečování informačních systémů
Mezinárodnímu sekretariátu a Vojenské agentuře pro standardizaci.
Zabezpečuje plnění úkolů například v oblasti řízení krizových situací,
registrace a kontroly dokumentace a písemností, informatizace finančního a
personálního řízení a plánování ozbrojených sil. ISS je pověřena řízením
provozu centrálního výpočetního systému v ústředí NATO, přípravou a
údržbou programového vybavení pro konkrétní uživatelské aplikace,
zajišťováním školení a asistencí uživatelům, údržováním informačních
systémů v ústředí NATO, a poradenskými službami pro pracovníky ústředí ve
věcech informačních systémů.
Agentura NATO pro provoz a zabezpečování
komunikačních a informačních systémů (NACOSA)
Agentura NATO pro provoz a zabezpečování komunikačních a
informačních systémů (NATO Communication and Information Systems
Operating and Support Agency – NACOSA) a její podřízené složky řídí,
322
provozují a spravují, v zastoupení uživatelů, komunikační a informační
systémy (Communication and Information Systems – CIS) a zařízení jí svěřené
orgánem NC3B. NACOSA a její podřízené složky dále poskytují operační
zabezpečení, zvláště údržbu technického zařízení (hardware) a programového
vybavení (software), školení pracovníků, instalaci a přidružené služby
zahrnující bezpečnost svěřených komunikačních a informačních systémů a
oprávněných uživatelů. NACOSA a její podřízené složky, ve spolupráci s jinými
orgány NATO, obchodními společnostmi a národními úřady a agenturami,
monitorují kvalitu služeb oprávněným uživatelům. Veškerá činnost agentury
NACOSA a jejich podřízených složek zahrnující řízení, kontrolu, provoz a
asistenci v rámci zajišťování politických konzultací, velení a řízení veškerých
operací NATO se vztahuje rovněž na stálá velitelství a štáby a mobilní
ozbrojené síly Aliance.
NACOSA je tvořena ústředním štábem, který se nachází v belgickém
Monsu, a je zabezpečován ze strany Vzdělávacího ústavu pro komunikační a
informační systémy NATO v italské Latině, Podpůrného střediska
integrovaného programového vybavení, Telekomunikační bezpečnostní služby
ACE, a Organizace pro operace a řízení. Agentura je vedena řídícím
kontrolorem, který je rovněž pověřen vedoucími funkcemi v rámci řízení
komunikačních a informačních systémů Hlavního velitelství spojeneckých sil v
Evropě (SHAPE). V otázkách operačních priorit a procedurálních záležitosti je
rozhodováno společně se strategickými veliteli. Neoperační řízení zajišťuje
NC3B.
ELEKTRONICKÝ BOJ
Poradní výbor NATO pro elektronický boj (NEWAC)
Poradní výbor NATO pro elektronický boj (NATO Electronic Warfare
Advisory Committee – NEWAC) byl založen v roce 1966 na pomoc
Vojenskému výboru, strategickým velitelům NATO a členským státům jako
společný mnohonárodní orgán pro rozvoj účinné schopnosti NATO vést
elektronický boj (Electronic Warfare – EW). Výbor sleduje pokrok dosažený při
zavádění opatření EW v jednotlivých zemích a v rámci integrované struktury
vojenského velení. Odpovídá za tvorbu politiky elektronického boje NATO,
doktrínu, operační a vzdělávací potřeby a příspívá k tvorbě koncepcí velení a
řízení. Elektronická bojeschopnost je zásadním faktorem ochrany ozbrojených
sil a kontroly dodržování mezinárodních dohod a je nezbytností pro udržování
míru a další úkoly Aliance. NEWAC pomáhá rovněž zavádět koncepce EW v
partnerských zemích v rámci programu Partnerství pro mír.
323
NEWAC tvoří zástupci jednotlivých členských států Aliance a strategických
velitelů NATO. Jeho členové jsou vyšší vojenští činitelé v organizacích
elektronického boje. Předseda a tajemník výboru jsou trvale přiděleni k operační
divizi Mezinárodního vojenského štábu. Existuje několik podřízených skupin,
které se zabývají péčí o databází, výcvikem, a zásadami elektronického boje.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Electronic Warfare Advisory Committee (NEWAC)
Operations Division
International Military Staff
1110 Brussels
Belgium
Tel.: 32 2 707 5627
METEOROLOGIE
Meteorologická skupina Vojenského výboru (MCMG)
Meteorologická skupina Vojenského výboru (Military Committee
Meteorology Group – MCMG) je fórum specialistů, sestávající z národních
zástupců a zástupců strategických velitelů NATO, jež poskytuje
meteorologickou koncepční orientaci Vojenskému výboru, strategickým
velitelům NATO a členským státům Aliance. Odpovídá za zajištění
nejúčinnějšího a nejvýkonnějšího využití národních prostředků a prostředků
NATO při poskytování přesných a včasných meteorologických zpráv a
informací, a asistence ozbrojeným silám NATO. MCMG asistují dvě stálé
pracovní skupiny, Pracovní skupina pro operace, plánování a komunikace a
Pracovní skupina pro meteorologické systémy a podporu v bojovém
prostoru.
Pracovní skupina pro operace, plánování a komunikace se zabývá
plánovými a operačními otázkami v rámci meteorologické asistence během
cvičení a operací NATO. Snaží se rovněž o zdokonalování meteorologických
komunikačnch schopností a standardních postupů v rámci přenosů a výměny
meteorologických údajů.
Pracovní skupina pro meteorologické systémy a podporu v bojovém
prostoru podporuje snahy o spolupráci ve výzkumu, rozvoji a modifikacích
operačních schopností při použití nových meteorologických zařízení, technik a
programového zařízení. Poskytuje technické poradenství o meteorologických
otázkách jiným skupinám NATO a zpracovává studie na různá témata,
například co se týká předpovědí záplav nebo metod umělého rozptylování
324
mlhových výparů. Základní předpovědi počasí často nestačí pro podporu
taktického plánování a plnění bojových úkolů. Z toho důvodu Skupina vede
seznam meteorologických poznatků pod názvem Podpory taktických
rozhodnutí (Tactical Decision Aids – TDAs), na kterém spolupracují jednotlivé
členské státy Aliance. V zájmu standardizace TDAs a zvýšení operativnosti
skupina zřizuje knihovnu schválených TDAs, které budou k dispozici všem
členským státům NATO.
MCMG pořádá každoročně zasedání spolu s partnerskými státy v rámci
programu Partnerství pro mír, a zpracovala Příručku meteorologické podpory
pro partnerské státy. Pracovní skupina pro meteorologické systémy a podporu
v bojovém prostoru rovněž vítá účast partnerských států PfP na své činnosti.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
MCMG Operations Division (IMS)
International Military Staff
NATO – 1110 Brussels
Belgium
Tel.: 32 2 707 5538
Fax: 32 2 707 5988
E-mail: [email protected]
VOJENSKÁ OCEÁNOGRAFIE
Skupina pro vojenskou océanografii (MILOC)
Vojenská oceánografie je studium různých oceánografických faktorů, jako
například teplota, slanost, příliv a odliv, přímořské charakteristiky, tvárnost
pobřeží, atd., které souvisí s námořními operacemi. Toto odvětví se týká celé
řady aspektů námořních operací a zvláště akcí v rámci protiponorkového boje
(Anti-Submarine Warfare – ASW), minování (Mine Warfare – MW) a
vyloďovacích a obojživelných operací (Amphibious Warfare – AW). Činnost
Skupiny pro vojenskou océanografii (Military Oceanography Group – MILOC)
je orientována na získání maximálního množství vojenských výhod pro
ozbrojené síly NATO na základě oceánografických poznatků.
Skupina MILOC je složena z národních představitelů delegací, zástupců
jejich velitelů v Alianci zaměřených zvláště na námořní problematiku, a
zástupců Střediska podmořského výzkumu Vrchního velitelství spojeneckých
sil v Atlantiku (ACLANT). Skupina poskytuje poradenství Vrchnímu veliteli
spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT), který je celkově odpovědný za
vojenské oceánografické záležitosti pro celou strukturu Aliance. Skupině je
podřizena stálá Podskupina MILOC (MILOC Sub Group).
325
Skupina MILOC dbá nato, aby vojenská oceánografická činnost byla v
souladu se strategii NATO. Běžnou náplní její každodenní práce je
zabezpečování operací a cvičení NATO, příprava plánů a koncepcí
aplikovaných ve vojenské oceánografii, oceánografický výzkum a rozvoj, styky
s ostatními národními skupinami a orgány NATO, zvláště na úseku
meteorologie a geografie.
Skupina pro vojenskou océanografii aktivně podporuje nové koncepce na
poli ochrany životního prostředí a je pověřena vypracováním konceptu NATO
pro Rychlé hodnocení životního prostředí (Rapid Enviromental Assesement –
REA) v moři. Jedná se o novou metodu, která spočívá v nových technických
postupech, jako jsou například počítačové modelování, nejmodernější
snímače, seznam meteorologických poznatků Podpory taktických rozhodnutí
(TDAs) a moderní systémy sítí, to vše za účelem včasné pomoci přizpůsobené
potřebám vojenských uživatelů.
Činnost MILOC se rovněž zabývá požadavky v rámci rozvoje programu
Evropské bezpečnostní a obranné identity (ESDI), zvýšováním úrovně
programu Partnerství pro mír, procesem rozšiřování Aliance, a také napomáhá
upevňovat transatlantickou kooperaci.
Podskupina MILOC se zabývá studiem určitých problémů na základě
pokynů Skupiny, a dle potřeb zpracovává výsledky a vydává příslušné zprávy
a doporučení.
Skupina MILOC se schází jednou v roce k výročnímu zasedání.
Partnerské státy Aliance jsou pobízeny k účasti na aktivitách v rámci programu
Partnerství pro mír (PfP).
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
MILOC Group
Strategy Division
HQ SACLANT
7857 Blandy Road, Suite 1000
Norfolk, Virginia 23551-2490, USA
Tel.: 1 757 445 3431
Fax: 1 757 445 3271
Website: http://www.saclant.nato.int
326
VĚDA A TECHNIKA
Organizace pro vědu a techniku (RTO)
Organizace pro vědu a techniku (Research and Technology Organisation –
RTO) odpovídá za integraci usměrňování a koordinaci obranného výzkumu a
techniky v NATO, řízení a propagaci výzkumné spolupráce, výměnu
technických informací mezi národními obrannými výzkumy, rozvíjení
dlouhodobé vědeckotechnické strategie NATO a poradenství ve
vědeckotechnických otázkách.
RTO staví na dřívější spolupráci v obranném výzkumu a technologii pod
hlavičkou bývalé Poradní skupiny pro letecký a kosmický výzkum a vývoj
(Advisory Group for Aerospace Research and Development – AGARD) a
Skupiny pro obranný výzkum (Defence Research Group – DRG), které byly
sloučeny do této nové organizace. Úkolem RTO je řídit a prosazovat
výzkumnou spolupráci a výměnu informací, podporovat rozvoj a efektivní
využití národního obranného výzkumu a technologie způsobem uspokojujícím
vojenské potřeby Aliance, udržovat vysokou technickou úroveň a poskytovat
poradenství NATO a rozhodujícím orgánům na národní úrovni. Organizace je
podporována rozsáhlou sítí národních expertů a svojí činnost koordinuje s
jinými orgány NATO, jejichž pracovní náplň zahrnuje oblast vědy a techniky.
Organizace pro vědu a techniku je podřízena jednak Vojenskému výboru,
jednak Konferenci národních ředitelů pro vyzbrojování. Skládá se z Komise pro
vědu a techniku (Research and Technology Board – RTB) a z Agentury pro
vědu a techniku (Research and Technology Agency – RTA) se sídlem v Neuilly
ve Francii. Celý rozsah vědeckotechnické činnosti je rozdělen mezi šest skupin
odborníků, zaměřených na tyto oblasti:
•
Odborné studie, analýzy a simulace (Studies, Analysis and Simulation –
SAS)
•
Koncepty a integrace systémů (Systems Concepts and Integration –
SCI)
•
Snímače a elektronické technologie (Sensors and Electronics
Technology – SET)
•
Technologie informačních systémů (Information Systems Technology –
IST)
•
Aplikovaná technologie motorových vozidel (Applied Vehicle
Technology – AVT)
•
Lidské faktory a lékařství (Human Factors and Medicine – HFM)
327
Každá z těchto skupin se skládá z národních představitelů, mezi nimiž
jsou vysoce kvalifikovaní vědečtí experti. Skupiny udržují kontakty s
vojenskými uživateli a ostatními orgány NATO. Vědeckou a technickou práci
RTO vykonávají technické týmy, vytvořené pro určité specifické druhy činnosti
a na určitou dobu. Technické týmy pořádají semináře a vědecká sympozia,
zkoušky a testy v terénu, přednáškové cykly a školení a zajišťují kontinuitu sítí
expertů. Mají rovněž významnou roli při sestavování dlouhodobých pracovních
plánů a programů.
Z důvodů usnadnění kontaktů s vojenskými uživateli a jinými odděleními
NATO se část pracovníků RTO nachází v Úřadu pro technické studie a
koordinaci v ústředí NATO v Bruselu. Tito pracovníci zajišťují styk s
Mezinárodním vojenským štábem a s Divizí zabezpečování obrany
Mezinárodního sekretariátu. Z Bruselu je rovněž koordinována činnost
zaměřená na partnerské země.
Koordinaci vědeckotechnické činnosti s ostatními součástmi struktury
NATO zajišťuje účast zástupců RTO v příslušných komisích a na zasedáních
řídících orgánů jako je například Komise C3 Výboru NATO pro vědu. Jiným
příkladem jsou generální ředitel Agentury C3 NATO a ředitel Střediska
podmořského výzkumu SACLANT, kteří jsou z titulu svých funkcí členy Komise
pro vědu a techniku. Koordinaci vědeckotechnické činnosti s členskými státy
Aliance zajišťují národní koordinátoři, kteří rovněž asistují při pořádání akcí
jako jsou vědecká sympozia, zasedání různých komisí a výborů, přednáškové
cykly a mise konzultantů.
V rámci programu Partnerství pro mír jsou rozšiřovány styky s
partnerskými státy, které byly navázany v rámci původního programu s názvem
“AGARD Outreach”, a to se zvláštním zaměřením na státy, jež jsou vážnými
kandidáty přistoupení k NATO.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
Research and Technology Agency (RTA)
BP 25
92201 Neuilly-sur-Seine
France
Tel.: 33 1 5561 22 00
Fax: 33 1 5561 22 99
33 1 5561 22 98
E-mail: [email protected]
Website: http://www. rta.nato.int
328
VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCVIK
Vojenská akademie NATO (NDC)
Vojenská akademie NATO (NATO Defence College – NDC) se sídlem v
Římě je řízena Vojenským výborem. Nezávislá Poradní komise je poradním
orgánem velitele akademie a předkládá doporučení Vojenskému výboru v
oblasti studijních programů a učebních osnov a plánů. Akademie poskytuje
vzdělání na strategické úrovni v politicko-vojenských oborech jako přípravu
vybraných osob pro funkce v NATO nebo funkce z pověření NATO, a rovněž
realizuje další programy a činnosti v rámci Aliance. Vyučovacího programu
Akademie se zúčastňují rovněž důstojníci a státní zaměstnanci z partnerských
zemí. Velitelem NDC je důstojník v hodnosti nejméně generálporučíka nebo
vyšší, který je jmenovaný Vojenským výborem na období tří let. Jeho náměstky
jsou civilní zástupce velitele a vojenský zástupce velitele, které jmenuje
hostitelská země, Itálie. Akademickou poradní komisi řídí předseda
Vojenského výboru. Přednášejícími jsou důstojníci a civilní pracovníci,
zpravidla z ministerstev zahraničních věcí a obrany členských států Aliance.
Vojenská akademie byla založena v roce 1951 původně v Paříži, ale v
roce 1968 byla přemíštěna do Říma. Každoročně pořádá devět až deset
různých kurzů a seminářů na bezpečnostní témata související s
euroatlantickou bezpečnostní situací pro široký okruh vyšších důstojníků
ozbrojených sil, vysokých státních úředníků, vysokoškolských pracovníků a
poslanců národních parlamentů. Prakticky všechny programy Akademie jsou
přístupny posluchačům jak z členských států NATO, tak z členských států
Partnerství pro mír. Posluchače vybírají a financují jejich příslušné národní
instituce. Některé programy byly nedávno zpřístupněny rovněž posluchačům
ze zemí zúčastněných ve Středomořském dialogu NATO.
Základním učebním programem Akademie je tzv. Vyšší kurz (Senior
Course), který je pořádán dvakrát do roka a trvá pět a půl měsíce. Kurz
navštěvuje maximálně 84 posluchačů, vybraných svými vládními orgány na
základě národních kvót. Posluchači jsou buď vojáci v hodnostech
podplukovníka nebo plukovníka, nebo vysocí státní úředníci adekvátních
postavení z ministerstev zahraničních věcí nebo obrany, ale i z jiných
ministerstev či národních institucí. Většina absolventů kurzů nastupuje do
štábních funkcí na velitelstvích NATO nebo do národních funkcí souvisejících
s NATO ve svých zemích. Účební osnovy obsahují mezinárodní politický vývoj
a politicko-vojenské otázky bezpečnosti a stability ovlivňující členské a
partnerské státy. Na začátku každého kurzu jsou posluchači rozděleni do
mnohonárodních meziarmádních výborů pod vedením jednoho člena
učitelského sboru Akademie. Přednášející jsou externí vysokoškolští asistenti
329
a profesoři, politikové, vysocí důstojníci a státní úředníci. Cílem výuky a
diskuze na určité téma je vždy zavěrečné dosažení konsenzu.
V roce 1991 zavedla Akademie dvoutýdenní kurz pro vyšší důstojníky a
civilní pracovníky ze zemí CSCE. Následujícího roku byl kurz začleněn do
pravidelného Vyššího kurzu jako Integrovaný kurz PfP/OSCE. Jeho cílem je
analýzovat poslání, politiku a bezpečnostní funkce NATO a jeho struktur a
organizace, a diskutovat o aktuálních bezpečnostních otázkách v kontextu
měnící se euroatlantické bezpečnostní situace.
Každoročně jsou pořádány dva všeobecné kurzy pro vlajkové důstojníky.
Jejich cílem je rozšířit znalosti aktuálních politicko-vojenských otázek Aliance.
První probíhá paralelně v NDC a v Bruselu po dobu dvou týdnů v měsíci říjnu,
a je otevřen důstojníkům a úředníkům z členských a partnerských zemí
Aliance. Druhý, všeobecný kurz pro vlajkové důstojníky byl zahájen v dubnu
1998 pro účastníky z členských zemí NATO a představitele zemí zúčastněných
ve Středomořském dialogu NATO. Tento kurz byl připraven za účelem
posilování regionální stability podporou dialogu, porozuměním a zvyšováním
důvěry.
Každý rok se koná Konference velitelů vojenských akademií členských a
partnerských zemí s cílem široké vyměny názorů na akademické koncepce a
vzdělávací metody. Konferenci předsedá velitel Vojenské akademie NATO.
Vojenská akademie je řádným členem Konsorcia vojenských akademií a
institutů bezpečnostních studií, kooperativní vzdělávací instituce, která není
součástí NATO. Akademie je styčným kontaktem mezi NATO a Konsorciem.
Každý druhý rok probíhá také Kurz záložních důstojníků NATO. Cílem je
seznámit záložní důstojníky členských a partnerských států s nejnovějšími
organizačními, strukturálními a procedurálními tendencemi významnými pro
Alianci, a zvýšit úroveň jejich znalostí politicko-vojenského prostředí NATO.
Vojenská akademie pořádá každý rok, ve spolupráci s některou
akademickou institucí jedné z partnerských zemí, Mezinárodní vědecký
seminář o euroatlantické bezpečnosti. Jeho cílem je shromáždit bezpečnostní
odborníky z členských a partnerských států Aliance k diskuzi o důležitých
otázkách v rámci euroatlantické bezpečnostní situace.
Každoročně je rovněž pořádán Mezinárodní vědecký seminář se všemi
státy Středomořského dialogu.
Dvakrát do roka poskytuje NDC stipendia ke studiu v oboru bezpečnostní
problematiky pro občany států sdružených v programu Partnerství pro mír.
Stipendia jsou udělována v rámci podpory individuálního odborného
výzkumu v oblastech specifického zájmu členských států PfP, především ve
330
vztahu k otázkám euroatlantické a euroasjiské bezpečnosti. Referáty a studijní
zprávy připravené a diskutované v rámci programu mezinárodních vědeckých
seminářů, a dizertační práce stipendistů jsou často publikovány v sérii
monografií Vojenské akademie NATO.
Akademie vytváří mezi svými absolventy silný pocit sounáležitosti a
každoročně pro ně pořádá zvláštní seminář. V roce 1999 se Vojenská
akademie NATO přestěhovala do nových, specificky zařízených prostor v
Římě, které pojmou větší množství účastníků a lépe vyhovují neustále
rostoucím potřebám výuky.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Defence College
Viale Giorgia Pelosi 1
00143 Roma
Italia
Tel.: 39 06 505 259 (linka)
Fax: 39 06 505 25799
Škola NATO (SHAPE)
Škola NATO (SHAPE) v německém Oberammergau (NATO (SHAPE)
School) je školící a výcvikové středisko pro vojenské a civilní pracovníky nejen
Aliance, ale i partnerských států. Studijní plány a osnovy jsou průběžně
revidovány a aktualizovány, aby odrážely aktuální vývoj v oblasti spojeneckých
velení v Evropě a v Atlantiku. Každý rok je předmětem výuky široké spektrum
námětů, například používání zbraní, jaderná, biologická a chemická obrana,
elektronický boj, velení a řízení, mobilizovatelné síly, mnohonárodní síly, dozor
nad udržováním míru, ochrana životního prostředí, management krizových
situací a základní koncepce NATO. Škola je sice pod operačním řízením
vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR), ale činnost vykonává
jako společné účelové zařízení pro obě strategická velitelství NATO. Poradní
komise, složená z příslušníků SHAPE a zaměstnanců školy, zajišťuje vedení a
provoz školy. Německo a Spojené státy americké poskytují školská zařízení a
logistickou podporu; škola však hradí svoje vlastní provozní náklady ze
studijních poplatků účastníků a je tedy v zásadě autonomní.
Škola NATO (SHAPE) má svůj počátek již v prvních letech existence
Aliance, svůj současný statut a jméno však dostala až v roce 1975. Po mnoho
let se zaměřovala především na otázky související s kolektivní obranou NATO.
Později, po zavedení nové strategické koncepce NATO v roce 1991, se poslání
školy zásadně změnilo v důsledku zařazení kurzů, školení a seminářů v rámci
současné a perspektivní strategie a politiky NATO, včetně spolupráce a
dialogu s příslušníky armád a s civilisty nečlenských zemí Aliance. Navíc,
331
podporou operací mírových sil IFOR a SFOR v Bosně a Hercegovině poskytuje
škola nepřímou podporu vojenským akcím Aliance.
V roce 1998 bylo ve studijním plánu školy připraveno 47 kurzů pro více
než 5 500 posluchačů z více než 50 států. Kurzy jsou uspořádány do pěti
základních operačních oblastí Aliance: technické postupy, orientace štábních
důstojníků NATO, operační postupy NATO, mnohonárodní operační postupy
pod vedením NATO, a instance současné operační koncepce. Učiteli jsou
pracovníci členských států Aliance, doplnění o hostující lektory z velitelství a
štábů NATO, členských a partnerských států a světových humanitárních a
obchodních organizací. Cílem všech kurzů je příprava štábních důstojníků k
efektivnější spolupráci při společných meziarmádních operacích členských i
nečlenských zemí Aliance.
V posledních letech významně vzrostla nevojenská účast na kurzech a
rovněž kontakty školy s mezinárodními organizacemi, například s
Mezinárodním výborem Červeného kříže (ICRC), Úřadem Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky (UNHCR), Světovou bankou, a s novináři a tiskovými
agenturami celého světa.
V roce 1994 zavedla škola kurzy týkající se záložních ozbrojených sil a
procesů mobilizace, který navštěvují záložní důstojníci členských států NATO
a PfP.
K největšímu nárůstu činnosti školy došlo v oblasti podpory programu
Partnerství pro mír. První kurz o evropské bezpečnostní spolupráci byl
oznámen v roce 1991. V letech 1993-1994 jej doplnily kurzy zaměřené na
náplň práce inspektorů a ochranného doprovodu při kontrole zbrojení v rámci
ověřování plnění Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE),
na povinnosti důstojníků při ochraně životního prostředí, na záložní síly a
mobilizaci, a na dozor nad udržováním míru.
V letech 1995-1996 byly zahájeny další kurzy za účelem přípravy důstojníků
ze států NATO a PfP na společnou práci v kombinovaných mnohonárodních
štábech. Jejich náplň tvoří management zdrojů, orientace NATO, civilní nouzové
plánování, civilně-vojenská spolupráce a mnohonárodní řízení krizových situací.
V roce 1997 byl uveden první technický kurz přístupný účastníkům ze
států PfP pod názvem Postupy hlásného a výstražného systému obrany před
jadernými, biologickými a chemickými zbraněmi. Ve stejném roce zahájila
škola dva nové kurzy sponzorované NATO pro vojenské a občanské
představitele signatářských států Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině
(daytonské smlouvy). Kurzy byly zaměřeny na poslání důstojníků z povolání v
demokratickém zřízení, a na operační problémy a postupy související s
plněním uvedené smlouvy. V roce 1998 byl rovněž zahájen kurz pro důstojníky
operačních štábů členských a partnerských zemí. Účelem byla výuka doktríny,
332
teorie a postupů NATO pro tyto důstojníky v rámci přípravy pro jejich zařazení
do mnohonárodních meziarmádních štábů pod vedením NATO pro operace při
dozoru nad dodržováním míru. Pozornost je rovněž věnována základním
posláním NATO otevřením například nového kurzu o plánování leteckých
operací v roce 1998.
Do studijního plánu školy jsou zaváděny nové náměty inspirované
poučením z operací Stabilizačních sil pod vedením NATO v Bosně a
Hercegovině, a z jiných praktických zkušeností uvnitř Aliance. Státy
zúčastněné ve Středomořském dialogu NATO vysílají rovněž své posluchače
pravidelně do těchto mnohonárodních kurzů.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO School (SHAPE)
Am Rainenbichl 54
82487 Oberammergau
Germany
Tel.: 49 8822 4477 (Student administration)
Fax: 49 8822 1035
E-mail: [email protected]
Škola NATO pro spojovací a informační systémy
(NCISS)
Škola NATO pro spojovací a informační systémy (NATO Communications
and Informations Systems School – NCISS) poskytuje pokračovací výcvik
civilnímu i vojenskému personálu Aliance v oboru provozu a údržby
spojovacích a informačních systémů (CIS) NATO. Škola poskytuje rovněž
orientační kurzy a výcvik v managementu spojovacích a informačních systémů
NATO a organizuje orientační kurzy CIS pro partnerské země.
Od svého založení v roce 1959 prodělala škola řadu změn a současný
název má od roku 1989. V roce 1994 byly zahájeny nové druhy kurzů v rámci
Partnerství pro mír. Od roku 1995 škola zajišťuje rovněž kurzy pro příslušníky
mírových sil NATO působících v bývalé Jugoslávii (IFOR/SFOR).
V současnosti škola pořádá celkem přes 50 kurzů v trvání od jednoho do
deseti týdnů a každoročně přijímá přibližně 1 650 studentů.
Škola má dva směry – vzdělávací a zabezpečovací. Vzdělávací směr se
dělí na sekci síťových systémů zahrnující kurzy o přenosových systémech,
komutovaných spojeních a řízení sítí, sekci uživatelské oblasti zahrnující kurzy
o informačních systémech velení a řízení, řízení projektů softwarového
inženýrství a programování, a sekci informační a bezpečnostní oblasti
333
zahrnující kurzy o provozu, údržbě a opravách kryptografického zařízení.
Vzdělávací směr pořádá rovněž kurzy pro důstojníky CIS, orientační kurzy,
kurzy řízení frekvencí a CIS pro partnerské státy.
Zabezpečovací směr má na starosti logistické a administrativní
zabezpečení vzdělávacího směru.
Velitelem školy je aktivní důstojník některé členské země NATO v
hodnosti na úrovni plukovníka. Technickým poradcem je hlavní inženýr pro
telekomunikace. Úřad managementu výuky je pověřen aspekty řízení
pedagogické činnosti jako jsou například příprava plánů a programů kurzů a
příslušné vyučovací dokumentace, nebo monitorování statistických
ukazatelů.
Tato škola je vzdělávacím zařízením pro obě strategická velitelství NATO
a administrativně ji podporuje AFSOUTH. NCISS podléhá Agentuře NATO pro
provoz a podporu komunikačních a informačních systémů (NACOSA).
NCISS je rovněž podporována italským ministerstvem obrany
prostřednictvím výcvikové brigády italského vojenského letectva umístěné ve
stejném městě, Latině.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO CIS School
04010 Borgo Piave
Latina
Italy
Tel.: 39 0773 6771
Fax: 39 0773 662467
Výcviková skupina NATO (NTG)
Výcviková skupina NATO (NATO Training Group) je pověřena konsolidací
individuálního výcviku. Jejím cílem je zdokonalovat a rozšiřovat existující
výcviková ujednání mezi členskými státy Aliance a navrhovat nové výcvikové
metody. NTG podléhá Vojenskému výboru a udržuje těsné styky s Vojenskou
agenturou pro standardizaci (NSA).
Skupina napomáhá výměně informací mezi členskými státy a
vojenskými orgány NATO o národních výcvikových kapacitách a představuje
fórum pro debatu a výměnu názorů o jednotlivých otázkách vojenské
přípravy. Vymezováním a prosazováním výcvikových plánů a programů,
které se nabízejí k dvoustranné nebo mnohostranné spolupráci, podporuje
NTG zvýšení úrovně připravenosti, úspory na nákladech a lidských zdrojích,
standardizaci a vzájemnou operační součinnost. Jednotlivé členské státy
334
Aliance se zúčastňují společných výcvikových programů podle zásady
“případ od případu”, které však nikterak nezdvojují ani nenahrazují národní
výcvikové programy. Skupina vybízí jednotlivé členské státy k řízení
specifických výcvikových programů v zastoupení NATO, nebo členských
států Aliance se společnými přípravnými záměry a požadavky. Činnost
skupiny byla rozšířena o společné výcvikové programy pro partnerské země
Aliance.
Podrobné informace lze obdržet na adrese:
NATO Training Group Staff Element
IMS Operation Division
NATO
1110 Brussels, Belgium
Tel.: 32 2 707 5750
Řídící výbory projektů a programů – Projektové úřady
Obrana prostoru
Polní systémy pro sběr a využívání informací na bojišti (Battlefield
Information Collection and Exploitation System – BICES);
Vzájemná operační součinnost sítí komunikačních systémů;
Syntéza dat a údajů;
Bitevní letoun F-16;
Pozemní pozorování (prozatímní projektový úřad);
Inerciální navigační systémy pro plavidla;
Protitankový zbraňový systém MILAN;
Vícefunkční distribuce informací (nízkoobjemový terminál);
Víceúčelový salvový raketomet;
Průběžné pořizování a zabezpečování životního cyklu systémů NATO
(NATO Continuous Acquisition and Life-Cycle Support – CALS) (Řídící
komise);
Zlepšování spojů II NATO;
Informační středisko o munici s necitlivými účinky NATO (NATO
Insensitive Munitions Informations Centre – NIMIC);
Hlídkový letoun vojenského námořnictva NATO;
Zkušebna přesnosti snímačů a zbraní námořních sil NATO (NATO Naval
Forces Sensor and Weapons Accuracy Check – FORACS);
Obranná řízená střela NATO AT SEA SPARROW;
Systém NATO SEA GNAT;
Kompaktní dělo OTO MELARA 76/62;
Systémy protivzdušné obrany velmi krátkého a krátkého dosahu.
335
Podrobné informace o uvedených projektech lze obdržet na adrese:
Defence Support Division, NATO, 1110 Brussels,
nebo na adresách těchto projektových úřadů:
Alliance Ground Surveillance Capability
Provisional Project Office (AGS/PPO)
NATO, 1110 Brussels
Tel.: 32 2 707 + linka
Fax: 32 2 707 7962
Battlefield Information Collection and Exploitation System (BICES)
8, rue de Genève
1140 Brussels
Tel.: 32 2 707 + linka
Fax: 32 2 707 8811
NATO Continuous Acquisition and Life-Cycle Support Office (CALS)
NATO
1110 Brussels
Tel.: 32 2 707 + linka
Fax: 32 2 707 4190
NATO FORACS Office
NATO
1110 Brussels
Tel.: 32 2 707 4244
Fax: 32 2 707 4103
E-mail: [email protected]
NATO Insensitive Munitions Information Centre (NIMIC)
NATO
1110 Brussels
Tel.: 32 2 707 + linka
Fax: 32 2 707 5363
E-mail: [email protected]
336
KAPITOLA 15
ŠIRŠÍ INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC
BEZPEČNOSTI
Organizace spojených národů
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
Evropská unie
Západoevropská unie
Evropská rada
ŠIRŠÍ INSTITUCIONÁLNÍ RÁMEC
BEZPEČNOSTI
ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ
Charta Organizace spojených národů byla podepsána představiteli 50
států dne 26.června 1945 v San Francisku. Dne 24.října 1945 vznikla oficiálně
Organizace spojených národů.
Článek 51 Charty Organizace spojených národů zakládá nezadatelné
právo všech členských států na individuální nebo kolektivní obranu. Schvaluje
opatření, která mohou přijmout při výkonu tohoto práva až do chvíle, kdy Rada
bezpečnosti OSN přijme potřebné kroky k udržení mezinárodního míru a
bezpečnosti. Charta kromě toho stanoví, že opatření přijatá členskými státy ve
shodě s tímto článkem musí být ihned oznámena Radě bezpečnosti, a žádným
způsobem nezasahují do práv a povinností Rady bezpečnosti podniknout
veškerá opatření, které uzná za nezbytná pro obnovu mezinárodního míru a
bezpečnosti.
Význam Charty OSN je tedy pro Severoatlatlantickou alianci dvojnásobný.
Za prvé vytváří právní základ pro založení Aliance, za druhé stanoví
všeobecnou odpovědnost Rady bezpečnosti OSN za mezinárodní mír a
bezpečnost. Tyto dva základní principy jsou zakotveny v Severoatlantické
smlouvě podepsané dne 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Již preambule
smlouvy jasně stanoví, že Charta OSN je osou činnosti Aliance. V úvodních
větách členové Aliance stvrzují svoji věrnost cílům a zásadám Charty. V článku
1 se zavazují jednak řešit mezinárodní spory mírovými prostředky v souladu s
cíli Charty, jednak se zříci hrozby nebo použití násilí jakýmkoli způsobem, jenž
je v rozporu s cíli OSN. Článek 5 Smlouvy činí výslovný odkaz na článek 51
Charty OSN stvrzením práva signatářů podniknout, jednotlivě nebo kolektivně,
opatření, které uznají za nezbytné pro svoji sebeobranu, včetně použití
ozbrojené síly; a zavazuje členské státy ukončit použití ozbrojené síly při
obnově a udržování bezpečnosti severoatlantického prostoru ve chvíli, kdy
Rada bezpečnosti OSN schválí opatření nezbytná pro obnovu a udržení
mezinárodního míru a bezpečnosti.
Další odkazy na Chartu Organizace spojených národů lze nalézt v článku
7 Severoatlantické smlouvy, který připomíná signatářům jejich práva a
povinnosti podle Charty a potvrzuje hlavní odpovědnost Rady bezpečnosti
OSN za udržení míru a bezpečnosti. A konečně článek 12 Severoatlantické
smlouvy obsahuje ustanovení stipulující, že Smlouva bude po deseti letech
přehodnocena za předpokladu, že o to požádá některá smluvní strana. Tento
článek stanoví, že přehodnocení se uskuteční se zřetelem na nové faktory
339
ovlivňující mír a bezpečnost v severoatlantickém prostoru, včetně vývoje
celosvětových a regionálních smluv v rámci Charty Organizace spojených
národů.
Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost dne 24. srpna 1949. Žádná
ze smluvních stran nepožádala o její přehodnocení, v souladu s článkem 12,
ačkoliv Aliance ve všech fázích svého vývoje podrobovala plnění smlouvy
průběžnému hodnocení z hlediska realizace jejích cílů. Přímý vztah mezi
Severoatlantickou smlouvou a Chartou Organizace spojených národů je a
zůstane základním principem Aliance.
Od roku 1949 dodnes je formální pouto mezi Organizací spojených
národů a Severoatlantickou aliancí konstantní a projevuje se především v
právním vztahu mezi oběma zakládajícími akty. Styky mezi institucemi
Organizace spojených národů a Aliance byly po většinu této doby extrémně
limitovány, a to v rámci rozsahu i obsahu. Situace se změnila až v roce 1992 v
souvislosti s konfliktem v bývalé Jugoslávii.
V červenci 1992, v situaci narůstajícího konfliktu, zahájila plavidla Stálých
námořních sil NATO ve Středomoří, za pomoci námořních hlídkových letounů
NATO, pozorovací operace na Jadranu, v rámci zbrojního embarga
Organizace spojených národů uvaleného na všechny republiky bývalé
Jugoslávie. V listopadu 1992 zahájily NATO a Západoevropská unie (WEU)
vynucovací operace na podporu rezolucí Rady bezpečnosti OSN, jejichž cílem
bylo zabránit eskalaci konfliktu v důsledku dovozu dalších zbraní do této
oblasti.
V prosinci 1992 ministři zahraničních věcí členských států NATO oficiálně
prohlásili připravenost Aliance podporovat mírové operace na základě
pravomoci Rady bezpečnosti OSN. Opatření přijatá členskými státy NATO,
jednotlivě i kolektivně v rámci Aliance, byla přehodnocena a Aliance dala
najevo, že je připravena kladně odpovědět na další případné iniciativy
generálního tajemníka OSN, pokud by chtěl v této věci požádat Alianci o
pomoc.
Následně byla přijata řada opatření zahrnujících společné námořní
operace pod vedením rad NATO a WEU, vzdušné operace NATO, přímou
leteckou podporu Ochranných sil OSN (United Nations Protection Forces –
UNPROFOR), letecké operace na ochranu tzv. “bezpečných území” OSN a
rezervní operační plány pro případné další potřeby OSN. Tato opatření a
motivace k jejich přijetí jsou popsány v Kapitole 5.
V prosinci 1995, po podpisu Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině dne
14. prosince v Paříži, obdrželo NATO mandát OSN na základě Rezoluce č.
1031 Rady bezpečnosti OSN k implementaci vojenských aspektů této smlouvy.
Implementační síly (IFOR) pod vedením NATO zahájily dne 16. prosince
340
operace v rámci plnění tohoto mandátu. Podrobnosti o práci IFOR a o jejich
pozdějším nahrazení Stabilizačními silami (SFOR) pod vedením NATO jsou
rovněž popsány v Kapitole 5. Po celou dobu trvání obou mandátů
mnohonárodní síly úzce spolupracovaly v terénu na území Bosny a
Hercegoviny s dalšími mezinárodními a humanitárními organizacemi, včetně
úřadů OSN, jako je například Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky (UNHCR)
a Mezinárodní policejní operační útvar OSN (IPTF).
V únoru 1998, po jednáních se zástupci států zúčastněných v jednotkách
SFOR, ale nečlenů NATO, oznámila Severoatlantická rada, že za předpokladu
dalšího mandátu Rady bezpečnosti OSN je Aliance připravena sestavit a vést
mnohonárodní ozbrojené síly, jež by pokračovaly v Bosně a Hercegovině po
skončení mandátu SFOR v červnu 1998. Nové síly si ponechaly označení
SFOR jako výraz pokračující potřeby stabilizace situace v Bosně a
Hercegovině, a položení základů trvalého míru v této oblasti.
Od začátku konfliktu v Kosovu v roce 1998, a po celou dobu této krize,
byly udržovány úzké kontakty mezi generálním tajemníkem OSN a generálním
tajemníkem Aliance. Operace vedené Aliancí v rámci plnění rezolucí Rady
bezpečnosti OSN během konfliktu i po něm, a role mírových sil KFOR
ustavených na základě Rezoluce č.1244 Rady bezpečnosti OSN z 12.června
1999, jsou popsány v Kapitole 5.
Mimo kontext bývalé Jugoslávie, tváří v tvář jiným hrozbám pro světový
mír, poskytly členské státy NATO, i když nebyly jako Aliance přímo implikovány,
svoji podporu a své hlasy ve prospěch úsilí Rady bezpečnosti a generálního
tajemníka OSN o odvrácení jiných konfliktů a opětné nastolení mezinárodního
práva. Na počátku roku 1998, v souvislosti s plněním rezoluce Rady
bezpečnosti OSN týkající se Iráku a mezinárodních inspekcí za účelem zjištění
a odstranění zbraní hromadného ničení a jejich výrobních kapacit, vyzvala
Aliance Irák k plnému dodržování této rezoluce.
Dne 25. února 1998 vydal generální tajemník NATO prohlášení, v němž
uvítal dohodu mezi generálním tajemníkem OSN a Irákem o diplomatickém
řešení irácké krize. Vyjádřil uznání diplomatickým snahám a rozhodnému
postoji mezinárodního společenství, včetně členských států NATO, a trval na
potřebě plného dodržování všech příslušných rezolucí Rady bezpečnosti.
Severoatlantická rada projednávala znovu situaci v Iráku dne 4. března 1998,
a uvítala jednomyslné přijetí Rezoluce č. 1154 Rady bezpečnosti OSN o plnění
dohody mezi generálním tajemníkem OSN a Irákem. Severoatlantická rada
vyjádřila podporu příslušným rozhodnutím OSN a zdůraznila význam stability v
oblasti Perského zálivu pro bezpečnost celého euroatlantického prostoru.
Mezi Chartou OSN a Severoatlantickou smlouvou existují pevné právní a
praktické vazby na jedné straně, a mezi institucemi OSN a Aliance na straně
341
druhé. Oba tyto faktory přispívají k tvorbě širšího institucionálního rámce, v
němž Aliance působí. Další institucionální vztahy přispívající k tomuto rámci
jsou uvedeny níže.
ORGANIZACE PRO BEZPEČNOST A SPOLUPRÁCI V
EVROPĚ (OSCE)1
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (Organisation for
Security and Cooperation in Europe – OSCE), dříve známá jako Konference o
bezpečnosti a spolupráci v Evropě (Conference on Security and Cooperation
in Europe – CSCE), představovala původně proces politických konzultací
soustřeďující zúčastněné státy Evropy, Střední Asie a Severní Ameriky. V
lednu 1995 se stala Organizací.
Proces vytvoření CSCE byl zahájen v roce 1972, a v roce 1975 vyústil v
přijetí Helsinského závěrečného aktu. Tento doklad zahrnoval široké spektrum
norem mezinárodního vystupování a závazků upravujících vztahy mezi
zúčastněnými státy, opatření k budování vzájemné důvěry, zejména v politickovojenské oblasti, respektování lidských práv a základních svobod, a spolupráci
v ekonomických, kulturních, technických a vědeckých odvětvích.
Institucionalizace OSCE
Dne 21.listopadu 1990 přijali nejvyšší představitelé států a vlád 34
členských států tvořících CSCE tzv. Pařížskou chartu pro novou Evropu.
Charta ustavila Radu ministrů zahraničních věcí CSCE jako hlavní fórum
pravidelných politických konzultací. Ustavila rovněž Výbor vyšších státních
úředníků (Committee of Senior Officials – CSP) pověřený hodnocením
aktuálních problémů, přípravou jednání Rady a prováděním jejích rozhodnutí,
a rovněž tři stálé složky CSCE: sekretariát v Praze (později začleněný do
generálního sekretariátu ve Vídni), Středisko pro předcházení konfliktům
1
Seznam členských států: Albánie, Andora, Arménie, Ázerbajdžán, Belgie, Bělorusko, Bosna a
Hercegovina, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Chorvatsko,
Irsko, Island, Itálie, Jugoslávie (Federativní republika)**, Kanada, Kazachstán, Kypr, Kyrgyzstán,
Lichtenštejnsko, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie (bývalá jugoslávská
republika)*, Malta, Moldavsko, Monako, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko,
Rakousko, Rumunsko, Ruská federace, Řecko, San Marino, Slovensko, Slovinsko, Spojené státy
americké, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tádžikistán, Turecko, Turkmenistán, Ukrajina, Vatikán,
Velká Británie.
*
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
**
Členství Jugoslávie v OSCE bylo pozastaveno dne 8.července 1992 z důvodu své účasti na
konfliktu v Bosně a Hercegovině. Po zvolení Vojislava Kosturici prezidentem v září 2000 byla
Federativní republika Jugoslávie přijata dne 10.listopadu 200 do OSCE jako 55.členský stát
342
(Conflict Prevention Centre – CPC) ve Vídni, a Úřad pro svobodné volby ve
Varšavě (později přejmenovaný na Úřad pro demokratické instituce a lidská
práva (Office for Democratic Institutions and Human Rights – ODIHR).
Dne 19. června 1991 se konalo v Berlíně první zasedání Rady ministrů
zahraničních věcí. Rada přijala systém konzultací a spolupráce pro krizové
situace na veškerém územím tvořeným CSCE. Mechanismy tohoto systému
byly využity v případech bývalé Jugoslávie a Náhorního Karabachu.
Na závěr následné helsinské konference dne 9.července 1992 přijaly
hlavy států a vlád členských států CSCE prohlášení summitu nazvané
“Provolání ke změnám”. Prohlášení vyjadřuje dohodu o dalším posílení
institucí CSCE, ustavení funkce Vysokého komisaře pro národnostní menšiny
a vytvoření struktury včasného uvědomování, prevence konfliktů a řízení
krizových situací, včetně kontrolních a zpravodajských poslání.
Na zasedání Rady ministrů zahraničních věcí ve Stockholmu dne 14.
prosince 1992 byla přijata Úmluva o smírčím a rozhodčím řízení v rámci
CSCE. Bylo rovněž rozhodnuto zřídit funkci generálního tajemníka CSCE.
Na svém zasedání v Římě dne 1. prosince 1993 schválila Rada ministrů
zahraničních věcí nové organizační změny, zvláště ustavení Stálého výboru –
prvního stálého orgánu CSCE pro politické konzultace a rozhodování – a
vytvoření generálního sekretariátu; obě instituce se sídlem ve Vídni. Ministři
zahraničních věcí rovněž vyjádřili své znepokojení nad počtem a rozsahem
regionálních konfliktů a znovu potvrdili své odhodlání tyto konflikty řešit, zejména
vážné problémy v bývalé Jugoslávii. Ministři zahraničních věcí podnikli náležité
kroky ke zdokonalení kapacit a úrovně schopností CSCE co se týká
managementu krizových situací a prevence před konflikty, a rovněž se dohodli
na rozvoji styků s dalšími “evropskými a transatlantickými organizacemi”.
Několik institucionálních rozhodnutí o posílení CSCE bylo přijato na
budapešťském summitu v roce 1994. Patří mezi ně přejmenování CSCE, která
měla do budoucnosti nést název Organizace pro bezpečnost a spolupráci v
Evropě (OSCE); vypracování programu příštího zasedání OSCE na úrovni hlav
států a vlád v Lisabonu v roce 1996; nahrazení Výboru vyšších státních úředníků
Vyšší radou, která se bude scházet nejméně dvakrát v roce a před zasedáními
Rady ministrů zahraničních věcí, a rovněž jako ekonomické fórum; zřízení Stálé
rady (dříve Stálý výbor), řádného orgánu pro politické konzultace a rozhodování,
zasedající ve Vídni; a organizace a plán hodnocení realizace všech závazků
CSCE na zasedání stanoveném do Vídně před každým summitem.
Na budapešťském summitu vyhlásily státy OSCE svoji politickou vůli
zajistit vyslání mnohonárodních mírových sil OSCE do Náhorního Karabachu,
na základě vzájemné dohody bojujících stran o zastavení ozbrojeného
konfliktu.
343
V listopadu 1999 se konal v Istanbulu další summit OSCE. Zde bylo
rozhodnuto o zintenzívnění procesu politických konzultací uvnitř OSCE, a v
rámci Stálé rady vytvořit Přípravný výbor a Operační středisko za účelem
plánování a řízení bojových operací OSCE.
Bezpečnostní dialog, kontrola zbrojení, odzbrojení a
Opatření pro posilování důvěry a bezpečnosti
(CSBMs)
Významným mezníkem ve vývoji práce CSCE na programu Opatření pro
posilování důvěry a bezpečnosti (Confidence and Security Building Measures –
CSBMs) byl Stockholmský dokument z roku 1986, který byl rozšířen a
zdokonalen ve Vídeňských dokumentech z let 1990 a 1992. Na pokračujícím
zasedání v Helsinkách v červenci 1992 rozhodly zúčastněné státy ustavit ve
Vídni Fórum bezpečnostní spolupráce CSCE (Forum for Security Cooperation –
FSC), pod jehož záštitou je rozvíjen bezpečnostní dialog a probíhají jednání o
omezení zbrojení, odzbrojení a posilování důvěry a bezpečnosti.
Fórum bylo inaugurováno dne 22. září 1992 a následující dva roky zde
byla projednávána, na základě rozhodnutí z Helsink, řada důležitých záležitostí
s názvem “Program okamžité akce” (Programme for Immediate Action) týkající
se problematiky kontroly zbrojení, odzbrojení, opatření pro posilování důvěry a
bezpečnosti, zvýšení úrovně bezpečnosti a spolupráce, a prevence před
konflikty.
V prosinci 1994 byly dohodnuty dva další elementy Programu okamžité
akce v rámci prologu budapešťského summitu CSCE: nová verze Vídeňského
dokumentu (Vienna Document 1994) shrnující předcházející stockholmský a
vídeňské dokumenty a obsahující také texty o obranném plánování a o
vojenských stycích a spolupráci z roku 1993, a dokument o globální výměně
vojenských informací. Vlastní dokument ze summitu obsahoval nové principy
řídící nešíření zbraní a učinil závažný krok schválením souboru etických zásad
jednání v politicko-vojenských aspektech bezpečnosti, jež obsahoval nové
významné závazky vztahující se na demokratickou kontrolu a použití
ozbrojených sil.
U příležitosti zahájení summitu CSCE dne 19. listopadu 1990 v Paříži
podepsalo 16 členských států NATO a 6 členských států tenkrát ještě existující
Varšavské smlouvy rozsáhlou Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v
Evropě (Conventional Forces in Europe Treaty – CFE), která omezuje
konvenční síly v Evropě od Atlantického oceánu až po Ural. Smlouva vstoupila
v platnost dne 9. listopadu 1992. Po jejím podpisu následovala jednání o
Závěrečném aktu CFE-1A, který stanovil omezení vojenského personálu a
344
zavedl doplňující stabilizační opatření. Tento akt byl podepsán dne 10.
července 1992 v rámci helsinského summitu CSCE.
Mírová smlouva z Daytonu, uzavřená v roce 1995, ukládala jednání o
CSBMs mezi subjekty Bosny a Hercegoviny a rovněž o způsobu kontroly
zbrojení mezi samotnými smluvními stranami. Jednání proběhla v roce 1996
pod záštitou CSCE. Zasedání předsedali osobní vyslanci úřadujícího předsedy
CSCE, kteří také asistovali při jejich implementaci. V sekretariátu CSCE ve
Vídni působí oddělení pověřené organizací nezbytných inspekcí, jichž se
účastní různé členské státy CSCE.
V listopadu 1999 se konal v Istanbulu další summit OSCE, který byl
svědkem podpisu novelizované Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v
Evropě ze strany 30 signatářů, a revidovaného Vídeňského dokumentu
(Vienna Document 1999).
V roce 1999, Fórum bezpečnostní spolupráce CSCE rovněž rozhodlo
podrobit analýze metody umožňující kontrolu obchodu s ručními palnými a
lehkými zbraněmi.
Předcházení konfliktům a řízení krizových situací
V souladu s prohlášením helsinského summitu v roce 1992 vyvinula
CSCE řadu postupů pro vysílání oficiálních misí a osobních vyslanců svého
úřadujícího předsedy do oblastí potencionálních regionálních napětí nebo
konfliktů za účelem shromažďování faktů, hodnocení situace, monitorování a
tzv. “laskavých služeb” v rámci mandátu k řízení krizových situací a
předcházení konfliktům.
Příkladem je Úřad komisaře OSCE pro národní menšiny, který je pověřen
misemi přímo v terénu a preventivním diplomatickým jednání již při prvních
náznacích případného etnického napětí. Úlohou tohoto Úřadu, založeného v
roce 1992, je hledat rychlá řešení u etnických svárů, které by mohly uvést v
nebezpečí mír, stabilitu a přátelské vztahy mezi členskými státy OSCE.
Během posledních několika let OSCE vykonávala tuto činnost v Kosovu,
Sandžaku, Vojvodině, Skopje, Gruzii, Estonsku, Tádžikistánu, Moldavsku,
Lotyšsku, Náhorním Karabachu a Čečensku. Od září 1992 vysílala OSCE mise
k Operacím na podporu sankcí (Sanctions Assistance Missions – SAM) do
Albánie, Bulharska, Chorvatska, bývalé jugoslávské republiky Makedonie2,
Maďarska a Rumunska za účelem pomoci při sledování realizace sankcí OSN
proti Federativní republice Jugoslávii (Srbsku a Černé Hoře).
2
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
345
V roce 1996 uspořádala OSCE, v návaznosti na daytonskou Mírovou
smlouvu, parlamentní volby v Bosně a Hercegovině, a poté v září 1997 i místní
obecní volby. V roce 1997 se rovněž osobní vyslanec úřadujícího předsedy
OSCE zúčastnil úsilovného hledání politického řešení vážné krize v Albánii.
Následující volby byly monitorovány pozorovateli OSCE.
Kosovský konflikt a mezinárodní intervence vedená v zájmu ukončení a
obnovení míru a stability v této provincii znamenaly jeden z největších úkolů,
které OSCE muselo splnit během své existence. Tamní situace představuje pro
OSCE stále velké zátížení co se týká zdrojů, personálu a času. Rozvoj vztahů
mezi OSCE a Aliancí byl jedním z velmi důležitých pozitivních aspektů této
krize, jehož důsledky zanechají ještě dlouhá léta příznivé stopy na
mezinárodním fóru.
V době od ledna do března roku 1998 založila OSCE Verifikační misi pro
Kosovo za účelem kontroly respektování dohod o příměří v terénu, které byly
uzavřeny na základě intervence jednotek NATO a v souladu s Rezolucí č.1199
Rady bezpečnosti OSN. Aliance vedla paralelně misi v rámci vzdušné kontroly
území Kosova. Obě tyto mise byly schváleny Rezolucí č.1203 Rady
bezpečnosti OSN.
Aliance zřídila speciální operační jednotku za účelem pomoci při evakuaci
Verifikační mise pro Kosovo OSCE v případě obnovení konfliktu a jejího
ohrožení.
Verifikační mise pro Kosovo sledovala situaci v oblasti porušování
lidských práv na obou stranách etnické hranice, a došla k závěru, že existují
evidentní důkazy o utrpení Kosovských Albánců ze strany jugoslávských a
srbských vojenských a bezpečnostních orgánů.
Počátkem roku 1999 nepokoje v Kosovu opět vzplály následkem
provokačních akcí na obou stranách. Některým incidentům bylo zabráněno
díky úsilí členů mise OSCE, ale celkově se situace zhoršila v polovině ledna
1999 z důvodu srbské ofenzívy vůči Kosovským Albáncům. Dne 20. března
1999 byla Verifikační mise pro Kosovo nucena se stáhnout z této oblasti, neboť
srbské ozbrojené síly všemožně mařily její práci a plnění jejího poslání.
Mise OSCE v Kosovu (OSCE Mission in Kosovo – OMIK) byla založena
Stálou radou OSCE dne 1. července 1999 v zájmu převzetí vedoucí úlohy ve
struktuře Kosovské mise Organizace spojených národů (United Nations
Mission to Kosovo – UNMIK) v oblasti záležitostí týkajících se posílení institucí,
demokracie a respektování lidských práv. Od té doby OMIK zřídila určitý počet
prozatímních místních úřadů a regionálních středisek, a s ostatními
mezinárodními a nevládními organizacemi spolupracuje na výstavbě
demokratické a stabilní budoucnosti Kosova. Práce OMIK zahrnuje zejména
prosazování rozvoje vzdělávací a osvětové činnosti demokratických politických
346
stran, posilování vztahů s nevládními a civilními strukturami, problematiku
zachovávání lidských práv a asistenci při integraci vědomí a ochrany lidských
práv do sociálních struktur, účast na budování soudních institucí, vzdělávání a
přípravu policejních orgánů, asistenci při řešení problémů obecní správy,
matrik a přípravy voleb, pomoc při rozvoji nových struktur hromadných
sdělovacích prostředků podporujících svobodu tisku, slova a informace v
Kosovu.
Bezpečnostní model OSCE
Na budapešťském summitu ve dnech 5.-6. prosince 1994 zahájili nejvyšší
představitelé států a vlád OSCE širokou a komplexní diskusi o všech
aspektech bezpečnosti s cílem nalézt koncept bezpečnosti pro 21. století,
přičemž vzali v úvahu rovněž diskuse probíhající na toto téma v jednotlivých
zúčastněných státech.
Prohlášení lisabonského summitu o společném a komplexním modelu
konceptu bezpečnosti pro Evropu 21.století potvrdilo, že evropská bezpečnost
vyžaduje nejširší spolupráci a koordinaci mezi zúčastněnými státy a
evropskými i transatlantickými organizacemi, a označilo OSCE jako fórum
zvlášť způsobilé k posilování spolupráce a vzájemného doplňování mezi těmito
organizacemi a institucemi. Summit zahájil práci na přípravě Charty evropské
bezpečnosti zaměřené na posílení bezpečnosti a stability v regionu a
zdokonalení operačních schopností OSCE. Prohlášení vyjádřilo rovněž záměr
OSCE posílit spolupráci s jinými bezpečnostními organizacemi, jejichž cíle jsou
transparentní a předvídatelné, jejichž jednotliví členové se hlásí k zásadám a
povinnostem OSCE, a jejichž členství se zakládá na otevřených a
dobrovolných závazcích.
Následujícím krokem v rozvoji bezpečnostního modelu bylo zasedání
OSCE na ministerské úrovni, v prosinci 1997 v Kodani, a vydání směrnic k
vypracování dokumentu – Charty OSCE o evropské bezpečnosti. Na tomto
zasedání byl přijat společný koncept pro rozvoj spolupráce mezi vzájemně se
podporujícími institucemi3.
3
Koncept “vzájemně se podporující instituce” v bezpečnostní oblasti, původně označovaný jako
“vzájemně zajištěné instituce”, lze vysledovat zpět až v Prohlášení z Říma o míru a spolupráci
vydaném na závěr summitu NATO v listopadu 1991. Obsah Prohlášení přiznává, že problémy
kterým bude v nové Evropě nutno čelit nemohou být komplexně zvládnuty jedinou institucí, nýbrž
pouze v rámci vzájemně zajištěných institucí, poutajících k sobě státy Evropy a Severní Ameriky.
Členské státy NATO mají proto budovat novou evropskou bezpečnostní architekturu, v níž se budou
NATO, CSCE (později OSCE), Evropské společenství (později Evropská unie), WEU a Rada Evropy
vzájemně doplňovat, a v níž budou hrát významnou úlohu také další regionální formy spolupráce.
347
Charta evropské bezpečnosti byla přijata na summitu OSCE v Istanbulu v
listopadu 1999. Charta je projevem několika politických iniciativ zahrnujících
vývoj úlohy OSCE při operacích na udržování míru, přijetí programu Platformy
kooperativní bezpečnosti, založení týmů rychlé odborné asistence a
spolupráce (Rapid Expert Assistance and Cooperation Teams – REACT) v
zájmu rychlé odpovědi OSCE na žádosti o civilní asistenci a rozsáhlé civilní
operace v terénu, posílení a zvýšení schopnosti OSCE v oblasti výkonu
činnosti policejních orgánů, zřízení operačního střediska v rámci plánování a
zajištění operací OSCE v terénu, a zvýšení úrovně procesu politických
konzultací uvnitř OSCE zřízením Přípravného výboru podléhajícího Stálé radě
OSCE.
Cílem programu Platformy kooperativní bezpečnosti je další posilování a
rozvoj vzájemné spolupráce s kompetentními organizacemi. Během summitu v
Istanbulu hlavy států a předsedové vlád vyjádřili svoji připravenost rozvíjet
zdroje svých členských mezinárodních organizací a institucí na podporu
činnosti OSCE.
Vzájemná součinnost Aliance s OSCE
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jako jediné fórum
shromažďující všechny státy Evropy a Kanadu a Spojené státy americké,
představuje klíčový komponent evropské bezpečnostní architektury. Zajišťuje
komplexní rámec spolupráce na poli lidských práv, základních svobod,
demokracie, právních norem, bezpečnosti a hospodářské spolupráce.
Aliance podporuje aktivně OSCE již od založení CSCE, a byla rovněž
jedním z navrhovatelů institucionalizace procesu CSCE, na níž se dohodli
nejvyšší státní představitelé členských států na summitu v Paříži v roce 1990.
Na římském summitu v listopadu 1991 potvrdila Aliance svoji angažovanost v
procesu CSCE a definovala role CSCE a Aliance v rozvoji dialogu a spolupráce
v Evropě jako vzájemně se doplňující úlohy. Aliance uznává, že bezpečnost
spojenců je neoddělitelně spjata s bezpečností ostatních evropských států a
považuje dialog a spolupráci mezi různými institucemi působícími v
bezpečnostní oblasti za důležitý faktor napomáhající řešit krizové situace a
zabraňovat konfliktům.
Význam CSCE pro NATO byl poté zdůrazněn zvláště v červnu 1992 v
Oslo. Ministři zahraničních věcí Aliance konstatovali svoji připravenost podpořit
mírové aktivity pod záštitou CSCE, včetně poskytnutí spojeneckých prostředků
a odborných schopností. Toto významné rozhodnutí otevřelo cestu zvýšené
vzájemné součinnosti mezi NATO a OSCE, zejména v souvislosti s novými
úkoly Aliance, například na úseku mírových operací.
348
Od prosince 1991 vedlo NATO dialog a spolupráci s partnerskými státy ve
střední a východní Evropě a v bývalém Sovětském svazu, a to v rámci Rady
severoatlantické spolupráce (NACC). NACC získala hmatatelné výsledky v
řadě důležitých oblastí, včetně prosazování dobrých sousedských vztahů,
odzbrojení a omezení zbrojení, a také ve spolupráci při udržování míru. Tento
proces podstatně přispěl k posílení spolupráce mezi spojenci NATO a
partnerskými zeměmi, a tím také podpořil úlohu CSCE/OSCE v těchto
oblastech.
Silnější, operativnější partnerství mezi NATO a státy NACC se začalo
vytvářet v roce 1997; NACC vystřídal nový orgán, Rada euroatlantického
partnerství (EAPC). EAPC skýtá celkový rámec spolupráce mezi NATO a jeho
partnerskými zeměmi včetně Partnerství pro mír (PfP), a povyšuje ji na
kvalitativně novou úroveň. Důležitou institucionální vazbu s OSCE představuje
orgán známý jako Vojensko-politický řídící výbor/Skupina ad hoc pro
spolupráci při udržování míru, působící v rámci EAPC. Jeho zasedání se
pravidelně zúčastňuje zástupce úřadujícího předsedy OSCE, aby informoval o
současných tématech OSCE, která mají vztah k práci skupiny. Oficiální
uspořádání je zvlášť významné v oblasti udržování míru, neboť poskytuje
důkaz vzájemné komplementárnosti a transparentnosti, které charakterizují
rozvoj spolupráce při dozoru nad zachovávání míru v rámci EAPC a PfP.
Od budapešťského summitu v prosinci 1994 se OSCE zúčastňuje široké
a neustávající diskuze o všech aspektech bezpečnosti, jejímž cílem je
definovat koncepci bezpečnosti pro 21. století.
V prosinci 1996, nejvyšší představitelé členských států OSCE ve svém
prohlášení na summitu v Lisabonu o společném a jednotném evropském
modelu bezpečnosti 21. století znovu potvrdili, že evropská bezpečnost
vyžaduje nejširší spolupráci a koordinaci mezi zúčatněnými státy a mezi
evropskými a transatlantickými organizacemi. Oznámili rovněž svůj záměr
posílit spolupráci s ostatními bezpečnostními organizacemi. V této souvislosti
přispěla Aliance do diskuze OSCE o bezpečnostním modelu.
Nejvyšší představitelé států NATO ve své madridské deklaraci o
euroatlantické bezpečnosti a spolupráci uznali OSCE za nejvšeobsažnější
celoevropskou bezpečnostní organizaci. Zdůraznili její zásadní úlohu při
zajišťování míru, stability a bezpečnosti v Evropě, a rovněž zvýraznili význam
principů a závazků přijatých OSCE jako báze pro budování jednotných a
kooperativních evropských bezpečnostních struktur.
V Madridu vyjádřilo NATO svoji trvající podporu nejen práci OSCE na
společném a uceleném bezpečnostním modelu pro Evropu 21. století, ale
rovněž úvahám o vypracování Charty evropské bezpečnosti v souladu s
usneseními přijatými na lisabonském summitu OSCE v roce 1996.
349
Společný koncept rozvoje spolupráce mezi vzájemně se podporujícími
institucemi, schválený zasedáním OSCE na ministerské úrovni v prosinci 1997
v Kodani, je výčtem zásad a povinností pro rozvoj spolupráce mezi vzájemně
se podporujícími organizacemi a institucemi v rámci Platformy bezpečnostní
spolupráce. V příslušných organizacích a institucích se zúčastněné státy
zavazují pracovat pro zajištění účasti těchto organizací a institucí na programu
platformy. Společný koncept ukládá, jako první soubor praktických opatření k
rozvoji spolupráce mezi OSCE a těmito organizacemi a institucemi, pravidelné
kontakty včetně společných zasedání, v rámci trvalého dialogu, zvýšené
transparentnosti a praktické spolupráce. Znamená to jmenování styčných
zástupců nebo určení kontaktních míst, reciproční zastoupení na řádných
schůzích a další kontakty zaměřené na lepší poznávání nástrojů prevence
konfliktů, jimiž jednotlivé organizace disponují. Aliance a OSCE rozvíjejí svoje
vztahy na základě společného konceptu.
Závazek Aliance prosazovat bezpečnost, prosperitu a demokracii napříč
euroatlantickou oblastí byl zdůrazněn v revidovaném strategickém konceptu a
ostatních dokumentech vydaných hlavami států a předsedy vlád během
summitu ve Washingtonu, v dubnu 1999. Členské státy Aliance plně podporují
základní principy OSCE a její globální a kooperativní koncepci bezpečnosti.
Tato podpora se projevila v prohlášeních Aliance o její připravenosti k podpoře
úsilí OSCE v zájmu posílení evropské bezpečnosti a stability, zvláště k
podpoře operací v rámci dozoru nad zachováváním míru vedených OSCE. V
její Chartě evropské bezpečnosti lze zaznamenat pokrok v definici podílu
OSCE na mírových operacích.
Aliance rovněž uvítala důraz kladený Chartou evropské bezpečnosti na
úzkou spolupráci mezi mezinárodními organizacemi. Rozvoj spolupráce mezi
NATO a OSCE během posledních let na úseku prevence konfliktů, dozoru nad
zachováváním míru, managementu krizových situací a pokonfliktní obnovy
plně odpovídá duchu Platformy bezpečnostní spolupráce, která je stipulována
Chartou.
Úzká praktická spolupráce mezi dvěma organizacemi se rozšiřuje v
kontextu mezinárodního úsilí o obnovení míru v bývalé Jugoslávie, zvlaště ve
vztazích mezi OSCE a Stabilizačními sílami (SFOR) pod vedením NATO v
Bosně a Hercegovině, a mezi OSCE a Mírovými sílami v Kosovu (KFOR) (viz
níže).
Mezi přijatými iniciativami během summitu v Istanbulu figuruje založení
týmů rychlé odborné asistence a spolupráce (REACT). Tato rychle nasaditelná
kapacita zahrnuje celou řadu civilních odborných schopností pro intervence při
akcích v rámci prevence konfliktů, managementu krizových situací a
pokonfliktní obnovy. Upevňování schopnosti OSCE rychle rozvinout civilní
komponenty operací v rámci dozoru nad zachováváním míru usnadňuje
350
spolupráci s dozorčími mírovými sbory pod vedením NATO nasazených
společně s civilními týmy.
Na Fóru OSCE pro bezpečnostní spolupráci (Forum for Security
Cooperation – FSC) předložily členské státy NATO ve spojení s dalšími
zúčastněnými státy řadu významných návrhů například k otázkám výměny
informací o obranném plánování, nešíření zbraní a jejich přesunů, vojenské
spolupráce a styků, globální výměny vojenských informací a stabilizačních
opatření v lokálních krizových situacích. V letech 1993 až 1995 přispěly
všechny tyto návrhy k přípravě několika dokumentů. Aliance rovněž připravila
návrhy na aktualizaci opatření k posilování důvěry a bezpečnosti (CSBMs)
obsažených ve Vídeňském dokumentu OSCE, což přispělo k dokončení
upraveného a zdokonaleného znění dokumentu přijatého v prosinci 1994
(Vídeňský dokument 1994). Verze roku 1994 byla mezitím nahrazena verzí
novou, Vídeňským dokumentem 1999.
Oblasti praktické spolupráce
Úlohy Aliance, OSCE a ostatních mezivládních organizací přispívajích k
širšímu rámci euroatlantické bezpečnosti jsou rozdílné, avšak vzájemná
praktická spolupráce a podpora se stávají stále více nezbytnými.
V Bosně a Hercegovině Implementační síly (IFOR), a jejich nástupce,
Stabilizační síly (SFOR), pod vedením NATO, úzce spolupracovaly s OSCE při
realizaci daytonské Mírové smlouvy. Útvary IFOR podporovaly OSCE při
přípravách zářijových voleb v roce 1996 a poskytovaly zabezpečení a
logistickou podporu i během voleb samotných, které proběhly bez většího
incidentu. Útvary SFOR poskytly OSCE obdobnou asistenci při přípravě a
konání obecních voleb v roce 1997.
Mírové síly IFOR i SFOR podporovaly OSCE i dalšími praktickými
způsoby v rámci plnění ustanovení článku II (opatření k posílení důvěry a
bezpečnosti) a článku IV (subregionální dohody o omezení zbraní) daytonské
Mírové smlouvy. Obě formace, IFOR i SFOR, pomohly OSCE poskytnutím
údajů o soustředění zbraní. SFOR rovněž poskytly logistickou podporu při
uplatňování kontroly vyzbrojování, například přepravou těžkých zbraní ze
shromaždišť na místa jejich likvidace.
Kosovská krize pozvedla spolupráci OSCE – NATO na novou úroveň.
Jedinečný charakter kooperace mezi NATO a Verifikační misí OSCE v Kosovu
v roce 1999 umožnil těmto dvou organizacím společnou kreativní činnost v
mimořádně těžkých podmínkách. Jednotky KFOR pokračovaly v podpůrné
asistenci OSCE – a ostatních složek patřících k misi OSN v Kosovu –
351
především na úseku zajišťování bezpečného prostředí nezbytného pro výkon
poslání všech mírových institucí.
Další informace o OSCE lze obdržet na adrese: OSCE Secretariat,
Kärntner Ring 5-7, 1010 Vienna, Austria, tel. 43 1 514 360, fax 43 1 514 3696,
(http://www.osce. org). Sekretariát má rovněž úřad v Praze, který se nachází
na adrese: Sekretariát OSCE, Rytířská 31, 110 00 Praha 1, Czech Republic
(http://www.osceprag.cz.; E-mail: [email protected]).
EVROPSKÁ UNIE (EU)
Evropská unie vznikla na základě Římské smlouvy, kterou dne 25. března
1957 podepsaly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko.
V roce 1973 se k nim připojilo Dánsko, Irsko a Velká Británie, v roce 1981
Řecko, v roce 1986 Portugalsko a Španělsko, a v roce 1995 Finsko, Rakousko,
Švédsko. Jednání o přistoupení úspěšně dokončilo také Norsko, avšak v
referendu konaném ve dnech 27. a 28. listopadu 1994 se 52,5% norských
voličů vyjádřilo proti členství v Evropské unii. Přihlášky k členství v Evropské
unii podaly Kypr, Malta a Turecko, a deset přidružených států střední a
východní Evropy (Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva,
Lotyšsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko).
Na zasedání Evropské rady v Maastrichtu 9.-10. prosince 1991 přijali
nejvyšší představitelé států a vlád členských států EU Smlouvu o politické unii
a Smlouvu o ekonomické a měnové unii, jež spolu tvoří Smlouvu o Evropské
unii. Tato smlouva vstoupila v platnost po ratifikaci všemi smluvními stranami
dne 1. listopadu 1993.
Ve dnech 16.-17. června 1997 se v Amsterdamu hlavy států a předsedové
vlád členských států EU dohodli na několika změnách Maastrichtské smlouvy,
které ovlivní budoucí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU. Bylo
dohodnuto následující:
352
•
generální tajemník Evropské rady zaujme funkce vysokého
představitele společné zahraniční a bezpečnostní politiky;
•
v rámci jeho odpovědnosti bude zřízena Jednotka koncepčního
plánování a včasného varování;
•
Evropská unie vypracuje, společně s WEU, opatření ke zdokonalení
úrovně jejich vzájemné spolupráce, v období jednoho roku od vstupu
smlouvy z Amsterdamu v platnost;
•
humanitární a záchranné akce, operace v rámci dozoru nad
zachováváním míru a úkoly bojových útvarů při řízení krizových
situací, včetně vytváření mírových podmínek (tzv. “petersbergské
mise” WEU – viz Kapitola 4) budou zařazeny do revidované smlouvy
(ustanovení článku J.7).
V kontextu společné zahraniční a bezpečnostní politiky byly dále
rozpracovány podmínky hlasování kvalifikovanou většinou hlasů. Podle nové
struktury smlouvy bude Evropská rada rozhodovat o společných strategických
liniích Evropské unie v oblastech, v nichž mají členské státy důležité společné
zájmy. Evropská rada bude tyto linie realizovat, a to zejména vedením
společných akcí a přijímáním společných stanovisek. Rozhodnutí budou
přijímána kvalifikovanou většinou, smlouva však nabízí ustanovení umožňující
členským státům “konstruktivní zdržení se hlasování”, což znamená, že určitý
členský stát se rozhodl nezúčastnit se rozhodování, ale nebrání však činnosti
ostatních členských států. Pokud však jsou v sázce důležité otázky národní
politiky, členský stát se může rozhodnout blokovat hlasování kvalifikovanou
většinou a ponechat možnost odvolání jiných členských států k Evropské radě.
Úloha Evropské unie v mezinárodních vztazích sahá daleko za rámec
postojů a opatření přijímaných v rámci společné zahraniční a bezpečnostní
politiky. EU je největší právní subjekt v oblasti světového obchodu. EU je
rovněž jedním z největších poskytovatelů finanční pomoci rozvojovým zemím,
jedním z největších finančních zdrojů zemí Středního východu a největším
finančním přispěvatelem v rámci mezinárodního úsilí o vytvoření pevných
základů pro trvalý mír v bývalé Jugoslávii. Mnohé další zavedené programy
EU, například společná zemědělská politika nebo rybolov, mají rovněž
významné externí dimenze. Úloha EU ve vnějších vztazích bude dále posílena
po vytvoření Evropské ekonomické a měnové unie a zavedení společné měny.
Velký význam je proto přikládán zajištění společné zahraniční a
bezpečnostní politiky EU a jejího souladu se všemi ostatními externími
politickými liniemi Unie. Rada ministrů a Evropská komise jsou pověřeny,
každý orgán ve svém rámci působnosti, zajišťováním shody externí činnost EU
jako celku s politickými liniemi externích vztahů, bezpečnosti, ekonomiky a
rozvoje.
Tento přístup charakterizoval rozvoj politiky týkající se rozšířování EU,
předvstupní strategie EU ve vztahu ke středoevropským kandidátům, vztahů
mezi EU a Ruskou federací a vztahů EU se středomořskými státy. Základy
budoucího eurostředomořského partnerství v oblasti politických i
ekonomických vztahů byly položeny na konferenci v Barceloně v listopadu
1995 (viz Kapitola 3).
Rovněž tak byly přítomny politické i ekonomické aspekty při zahájení
dialogu mezi Evropskou unií a Asií na zasedání nejvyšších státních a vládních
představitelů 15 evropských a 10 asijských států v březnu 1996 v Bangkoku.
353
Při posledním průběžném hodnocení Úmluvy z Lomé mezi Evropskou unií a
africkými, karibskými a tichomořskými státy byly rovněž posíleny především její
politické součásti. Evropská unie udržuje také úzkou spolupráci s
latinskoamerickými státy. Navíc EU udržuje nepřetržitý dialog o politických a
ekonomických otázkách společného zájmu a vede přímá jednání o obchodu a
investicích se Spojenými státy americkými v rámci Všeobecné dohody clech o
obchodu (General Agreement on Tariffs and Trade – GATT) a v rámci Akčního
plánu EU-USA.
Od vypuknutí konfliktu v bývalé Jugoslávii a rozpadu této federace se
Evropská unie zapojuje do úsilí o nastolení míru v této oblasti a o zajištění
humanitární pomoci válkou postiženému obyvatelstvu. Londýnská konference
o Jugoslávii, konaná v srpnu 1992 pod společným předsednictvím generálního
tajemníka OSN a předsedy vlády Velké Británie (v té době zároveň předsedy
Evropské rady), znamenala nový směr pro EU na poli zahraniční politiky. Byla
to první společná mezinárodní akce EU a OSN. Nový evropský vyslanec v
Bosně a Hercegovině, Carlos Westendorp (Španělsko), byl jmenován v květnu
1997 po rezignaci svého předchůdce Carla Bildta, bývalého předsedy vlády
Švédska. Carlos Westendorp byl vystřídán v létě roku 1999 Wolfgangem
Petrischem, bývalým velvyslancem Rakouska a vyslancem Evropské unie v
Bělehradě.
Struktura Evropské unie
Evropská unie spočívá na třech “pilířích”:
•
Evropské společenství je právní rámec komunitární politiky
jednotného trhu, mezinárodnímu obchodu, rozvojové pomoci, měnové
politiky, zemědělství, rybolovu, životního prostředí, regionálního
rozvoje, energetiky, atd.;
•
Společná zahraniční a bezpečnostní politika (Common Foreign and
Security Policy – CFSP);
•
Spravedlnost a vnitřní záležitosti zahrnující spolupráci uvnitř Evropské
unie ve věcech občanského a trestního práva, imigrace a práva na
politický asyl, hraniční kontroly, pronásledování obchodu s drogami,
policejní spolupráce a výměny informací.
Všechny tyto tři hlavní komponenty Evropské unie se řídí zčásti souborem
základních cílů a základních principů, a zčásti jednotným institucionálním
rámcem.
Hlavním prvořadým interním posláním Evropské unie je prosazování
ekonomického a sociálního pokroku, zejména vytvářením bezcelních zón,
354
podporou ekonomické a sociální soudržnosti a zaváděním ekonomické a
měnové unie včetně jednotné měny. Hlavním posláním Unie na externí úrovni
je prosazovat svoji identity na mezinárodní scéně, zejména společnou
zahraniční a bezpečnostní politikou včetně rozvoje společné obranné politické
koncepce. Základní principy řídící EU jsou respektování národních identit,
demokracie a základních lidských práv.
Jednotný institucionální rámec EU představují její následující hlavní
instituce:
•
Evropský parlament zastupuje přibližně 370 milionů obyvatel
Evropské unie. Jeho úkolem je schvalovat zákony a provádět dohled
a kontrolu nad exekutivní mocí institucí Evropské unie. Do roku 1979
poslance Evropského parlamentu jmenovaly ze svého středu národní
zákonodárné sbory. Přímé volby do Evropského parlamentu se konaly
poprvé v červnu 1979. Nejdůležitější pravomoci Evropského
parlamentu se řadí do tří kategorií: 1. zákonodárná moc, v níž byl vliv
parlamentu rozšířen na novelizaci a schvalování legislativy
navrhované Evropskou komisí. Parlament se nyní dělí s Radou EU o
rozhodovací pravomoc v mnoha oblastech; 2. pravomoc nad
rozpočtem, neboť Evropský parlament každoročně schvaluje rozpočet
EU; 3. dohled nad exekutivou EU jmenováním předsedy a členů
Komise. Evropský parlament může inperpelovat jednotlivé komisaře a
může dokonce odvolat celou Komisi. Evropští občané mají právo
předkládat Evropskému parlamentu petice, individuálně nebo
skupinově. K vyšetřování stížností občanů na orgány veřejné správy
je jmenován zvláštní státní úředník (ombudsman).
•
Rada Evropské unie, známá rovněž jako Rada ministrů, jedná na
základě návrhů Komise a je hlavním rozhodovacím orgánem EU.
Úlohou Rady je stanovit politické cíle, koordinovat národní politické
koncepce a řešit případné problémy mezi členskými státy nebo s
jinými institucemi. Pravomoc Rady se vztahuje na všechny tři pilíře
EU. Rada se skládá z ministrů vlád členských států. Ministerská
zasedání připravují stálí zástupci členských států.
•
Evropská komise je pověřena ochranou smluv EU, přípravou a
navrhováním legislativy a politické koncepce Evropského
společenství, a rovněž dohledem nad implementací legislativy. Navíc
Komise působí jako strážce právního řádu Evropského společenství a
může předkládat návrhy Soudnímu dvoru Evropské unie. Komise je ve
skutečnosti správním a výkonným orgánem politické linie a
mezinárodních obchodních vztahů EU. Komise je složena z 20
komisařů nominovaných členskými státy a jmenovaných na pětileté
funkční období.
355
•
Evropský soudní dvůr je konečným arbitrem evropského
komunitárního práva. Jeho soudci (jeden z každého členského státu z
nichž jeden je jmenován předsedou) řeší spory týkající se výkladu a
aplikace právních norem Evropského společenství a mají pravomoc
prohlásit za neplatné soudní rozhodnutí domněle porušující smlouvy
tvořící základ Evropského společenství. Jejich rozhodnutí jsou
závazná pro Komisi, národni vlády, obchodní společnosti i jednotlivce.
Soudní dvůr je právní zárukou nezbytnou pro zachovávání zákonnosti
ve výkladu a implementaci jednotlivých dohod a smluv a rovněž v
činnosti EU.
•
Evropský účetní dvůr uzavírá seznam hlavních institucí Evropské
unie. Jeho úkolem je dohlížet nad finančními aspekty Evropského
společenství, zabraňovat nepotřebnému a zbytečnému vynakládání
finančních prostředků a upozorňovat na případy podvodů. Účetní dvůr
zastupuje zájmy daňových poplatníků.
•
Evropská investiční banka je finanční institucí Evropské unie, která
poskytuje úvěry pro kapitálové investice v rámci ekonomického
rozvoje EU.
•
Evropský ekonomický a sociální výbor je poradním orgánem
Evropského parlamentu, Rady Evropské unie a Evropské komise v
oblasti ekonomické a sociální činnosti EU, z vlastní iniciativy, nebo na
žádost některé instituce.
•
Evropský výbor regionů byl založen na ochranu regionálních a
místních identit uvnitř Evropské unie, a k zachování jejich specifických
charakterů v rámci politické koncepce EU.
•
Evropský ombudsman je orgán umožňující občanům se odvolat proti
jakémukoliv nesprávnému administrativnímu postupu některé
instituce EU.
V roce 1999, rozhodnutí Evropské rady ze zasedání v Helsinkách vyústilo
ve zřízení určitého počtu prozatímních a stálých struktur v rámci rozvoje
programu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Tyto struktury jsou
popsány v Kapitole 4, společně s vývojem programu Evropské bezpečnostní a
obranné identity (ESDI), rozvojem vztahů mezi Evropskou unií a
Západoevropskou unií (WEU) a vytvářením styků mezi Evropskou unií a
NATO. Další informace o úloze WEU v těchto strukturách jsou uvedeny zde
dále v této kapitole.
356
Společná zahraniční a bezpečnostní politika
Evropské unie (CFSP)
Rámec politického vývoje EU v sedmdesátých a osmdesátých letech byl
formálně označován jako Evropská politická spolupráce (European Political
Cooperation – EPC). Zahájení společné zahraniční a bezpečnostní politiky
(Common Foreign and Security Policy – CFSP) v rámci Smlouvy o Evropské
unii, která vstoupila v platnost v roce 1993, znamenalo velký a kvalitativní
posun vpřed. Hlavní cíle CFSP vytýčené ve Smlouvě o Evropské unii jsou
následující:
•
chránit společné hodnoty, základní zájmy a nezávislost EU;
•
upevňovat všemi prostředky bezpečnost EU a jejích členských států;
•
chránit mír a posilovat mezinárodní bezpečnost;
•
podporovat mezinárodní spolupráci;
•
rozvíjet a konsolidovat demokracii, právní normy a dodržování
lidských práv a základních svobod.
Rozhodovací postupy EU v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky jsou
v zásadě mezivládní. Evropská rada určuje všeobecné linie CFSP, a s
výjimkou určitých rozhodnutí o realizaci společných úkolů popsaných výše,
jsou všechna následující rozhodnutí přijímána Radou ministrů jednomyslně.
Jako součást nepřetržitého procesu tvorby účinné CFSP zavedla EU
postup jmenování zvláštních vyslanců k výkonu specifických úkolů pro Unii.
Tento postup byl využit například při jmenování zvláštních vyslanců EU v
Bosně a Hercegovině, v oblasti Velkých jezer v Africe a v zemích Středního
východu.
Na závěr Mezivládní konference Evropské unie, která se konala v letech
1996 a 1997, uzavřeli nejvyšší představitelé členských států Amsterdamskou
smlouvu. Důsledky Amsterdamské smlouvy pro budoucí program Společné
zahraniční a bezpečnostní politiky Unie a pro vztahy mezi EU a WEU jsou
popsány v následující kapitole.
Další postupy v zavádění CFSP a Společné evropské bezpečnostní a
obranné politiky (Common European Security and Defence Policy – CESDP)
byly zahájeny u příležitosti následujících zasedání Evropské rady, a to zejména
v červnu 1999 v Kolíně nad Rýnem, v prosinci 1999 v Helsinkách, a v březnu
2000 v Lisabonu.
Cílem CFSP je jednotný a komplexní program zahrnující všechny oblasti
zahraniční a bezpečnostní politiky. Ve Smlouvě o Evropské unii, stejně jako v
souvisejícím prohlášení členských států Západoevropské unie (WEU), je
357
stanoveno, že WEU se stává nedílnou součástí vývoje Unie, a že EU bude
vyžadovat od WEU vypracování a implementaci usnesení a opatření CFSP
obranného charakteru. V zájmu soudržnosti mezi EU, WEU a NATO byly
členské státy Evropské unie vyzvány k přistoupení k WEU nebo získání statutů
pozorovatelů, a ostatní evropské členské státy NATO byly vyzvány k
přidruženému členství v WEU.
Schválením těchto opatření představitelé Evropské unie zdůraznili
skutečnost, že NATO zůstává nadále základem kolektivní obrany členských
států EU a bude mít stále významnou úlohu v řízení krizových situací. Kromě
toho, rozvoj programu CESDP nebude mít žadný negativní vliv na závazky
členských států v rámci ustanovení článku 5 Severoatlantické smlouvy
(NATO), ani na závazky v rámci ustanovení článku V. Bruselské smlouvy
(WEU).
V Helsinkách, v prosinci 1999, mimo nové stálé orgány a prozatímní
opatření popsané výše, Evropská rada stanovila hlavní evropský společný cíl
pro rychle nasaditelné vojenské kapacity a schválila rozvoj kolektivních cílů
schopností na poli velení a řízení, zpravodajství a strategické dopravy za
účelem umožnění EU splnění celé řady tzv. “petersbergských” úkolů. Těchto
cílů bude dosaženo díky dobrovolnému, koordinovanému národnímu i
mezinárodnímu úsilí.
Hlavním cílem rozvoje evropských vojenských schopností a kapacit je
způsobilost rychlého nasazení, ve lhůtě 60 dní, a udržení operační
připravenosti ozbrojených sil v počtu 60 000 příslušníků, mimimálně po dobu
jednoho roku. Byly rovněž stanoveny cíle pro menší útvary rychlého nasazení
na velmi vysoké úrovni připravenosti.
V Lisabonu, o tři měsíce později, Evropská rada uvítala skutečnost, že
prozatímní orgány plánované v Helsinkách byly již zřízeny, a že byla
připravena procedura pro realizaci hlavního cíle a schválení národních
příspěvků potřebných k dosažení výše uvedených vojenských záměrů.
Konference o závazcích ke schopnostem byla naplánována na podzim roku
20004.
Na zasedání Evropské rady na úrovni ministrů, která se konala v červnu
2000 v portugalském městě Santa Maria de Feira, nejvyšší zástupci Evropské
unie pokročili v procesu rozvoje programu CESDP v určitých oblastech, zvláště
co se týká opatření stojících před rozhodnutím Rady vztahujících se na podíl
třetích stran na vojenském managementu krizových situací Evropskou unií.
4
358
Na Konferenci o závazcích ke schopnostem, která se konala v Bruselu v listopadu roku 2000, se
ministři obrany členskych států EU a partnerských států zavázali k vyčlenění ozbrojených sil pro
budoucí Evropské síly rychlé reakce.
Tato opatření se zabývají konzultačními modalitami a/nebo účastí
neevropských členských států NATO a ostatních států, které jsou kandidáty
vstupu do EU. Evropská rada rovněž schválila, aby Ruská federace, Ukrajina
a ostatní evropské státy angažované v politickém dialogu s EU, a rovněž jiné
zainteresované státy mohly být přizvány k účasti na operacích pod vedením
EU. Evropská rada uvítala v tomto směru zájem Kanady.
Evropská rada navíc definovala principy, na základě kterých je třeba
rozvíjet konzultace a spolupráci s NATO. Navrhla zřízení čtyřech pracovních
skupin ad hoc zabývajících se bezpečnostními otázkami, cíly schopností,
modalitami umožňujícími přistup k prostředkům a schopnostem NATO, a
definicí stálého uspořádání konzultací EU-NATO5.
Další informace lze získat v kancelářích různých výše uvedených institucí
Evropské unie, v regionálních informačních kanceláří Evropské unie, a v
Evropské komisi na adrese:
The European Commission
73 rue Archimède
1040 Brussels
Belgium
Tel.: 32 2 295 3844
Fax: 32 2 295 0166
Web site: http://www.europa.eu.int
ZÁPADOEVROPSKÁ UNIE (WEU)6
Západoevropská unie (West European Union – WEU) existuje od roku
1954 a dnes ji tvoří deset evropských států: Belgie, Francie, Itálie,
Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Řecko, Španělsko a Velká
Británie. Skládá se z Rady WEU a sekretariátu, původně se sídlem v Londýně,
od ledna 1993 v Bruselu, a parlamentního shromáždění v Paříži. Základem
WEU je Bruselská smlouva o ekonomické, sociální a kulturní spolupráci a
kolektivní sebeobraně z roku 1948, kterou podepsaly Belgie, Francie,
Lucembursko, Nizozemsko a Velká Británie.
5
Pracovní skupiny ad hoc zahájily zasedání v létě. V prosinci 2000 ministři členských států NATO
zhodnotili kladně dosažený pokrok v práci, uvítali zintenzivnění dialogu NATO-EU a jeho přínos k
rostoucímu vzájemnému chápání obou organizací a k jejich efektivní kooperaci.
6
V listopadu 2000 na zasedání v Marseille, Rada ministrů členských států WEU uvítala pokrok
dosažený Evropskou unií na úseku programu evropské bezpečnostní a obranné politiky a rovněž
podporu Aliance tomuto procesu. Rada učinila několik rozhodnutí týkající se převedení své operační
působnosti na Evropskou unii a opatření vztahující se na zbývajíci funkce a struktury WEU.
359
Podpisem Severoatlantické smlouvy v roce 1949 byl výkon vojenských
závazků tzv. Organizace Bruselské smlouvy neboli Západní unie převeden na
Severoatlantickou alianci. Na základě pařížských dohod z roku 1954
přistoupily k Bruselské smlouvě Spolková republika Německo a Itálie, a
Organizace Bruselské smlouvy byla přejmenována na Západoveropskou unii.
Její další existence souvisela s plněním povinností a úkolů uložených
pařížskými dohodami.
Západoevropská unie byla oživena v roce 1984 se záměrem vytvořit
“společnou evropskou obrannou identitu” cestou spolupráce jejích členů v
bezpečnostní oblasti a posilováním evropského pilíře Severoatlantické aliance.
V srpnu 1987, v době íránsko-irácké války, se na zasedání v Haagu setkali
političtí experti členských států Západoevropské unie za účelem zhodnocení
společné operace v Perském zálivu k zajištění svobodné plavby po ropných
trasách této oblasti; v říjnu 1987 se zástupci členských států WEU sešly opět,
tentokrát v zájmu koordinace své vojenské přítomnosti v zálivu, po útocích na
plavidla v této oblasti.
Na schůzce v Haagu v říjnu 1987 přijala Rada ministrů Západoevropské
unie, složená z ministrů zahraničních věcí a obrany členských států, “Platformu
evropských bezpečnostních zájmů”, v níž potvrdila svoje odhodlání posílit
evropský pilíř NATO a poskytnout integrované Evropě bezpečnostní a obranné
dimenze. Platforma definovala vztahy WEU s NATO a dalším organizacemi a
rovněž rozšíření WEU a podmínky pro další rozvoj její úlohy jako fóra pro
pravidelnou diskuzi o obranných a bezpečnostních otázkách evropského
významu.
Na základě rozhodnutí z roku 1987 o usnadnění rozšíření WEU, po
ratifikaci Smlouvy o přistoupení podepsané v listopadu 1988, se v roce 1990
staly členy Západoevropské unie Portugalsko a Španělsko. Další krok byl
učiněn v listopadu 1989, kdy Rada rozhodla založit Ústav bezpečnostních
studií se sídlem v Paříži, jehož úkolem je pomáhat při rozvoji evropské
bezpečnostní identity a realizaci haagské “Platformy evropských
bezpečnostních zájmů”.
Na zasedání v Maastrichtu ve dnech 9. a 10. prosince 1991 přijala
Evropská rada celou řadu usnesení o společné zahraniční a bezpečnostní
politice Evropské unie, a členské státy Západoevropské unie přijaly usnesení
o úloze WEU a jejích vztazích s Evropskou unií a Atlantickou aliancí
(maastrichtská prohlášení). Tato rozhodnutí uvítala Severoatlantická rada na
svém ministerském zasedání dne 19. prosince 1991. Rozhodnutí obsahovala
výzvu členům Evropské unie k přistoupení k WEU nebo k přijetí statutu
pozorovatelů, a rovněž vyzvání evropským členským státům NATO k
přidruženému členství, dohodu o poslání WEU budovat organizaci postupně
360
jako obrannou složku Evropské unie a zpracovávat a realizovat usnesení a
opatření Evropské unie obranného charakteru, potvrzení záměru WEU jednat
v souladu s postoji zaujatými v Alianci, posílení operační role WEU a
přemístění Rady a sekretariátu WEU z Londýna do Bruselu. Byla zhodnocena
rovněž řada dalších návrhů, včetně nové úlohy WEU ve výzbrojní spolupráci.
Dne 19. června 1992 se poblíž Bonnu sešli ministři zahraničních věcí a
obrany členských států WEU za účelem upevnění postavení a role WEU, a
vydali Petersbergské prohlášení. Na základě rozhodnutí přijatých v
Maastrichtu vytýčilo toto prohlášení směr budoucího vývoje. Členské státy
WEU prohlásily svoji připravenost poskytnout vojenské útvary všech druhů
konvenčních ozbrojených sil pro úkoly pod vedením WEU. Tyto tzv.
“petersbergské mise” představují humanitární a záchranné operace, dozor nad
udržováním míru a úkoly bojových jednotek v krizových situacích včetně
vynucování míru. V Petersbergském prohlášení se členové WEU zavázali k
podpoře prevence konfliktů a mírových operací ve spolupráci s CSCE a s
Radou bezpečnosti OSN.
K první aplikaci Maastrichtské smlouvy ve vztahu k WEU (ustanovení
článku J.4.2 Smlouvy o Evropské unii) došlo v listopadu 1996. Rada Evropské
unie tehdy přijala rozhodnutí požádat WEU, aby naléhavě posoudila možnosti
přispět k humanitárnímu úsilí EU o pomoc uprchlíkům a vyhnancům v okolí
Velkých jezer v Africe. WEU a EU spolupracovaly rovněž při plánování
evakuačních operací, podpoře afrických mírových operací a při odminování.
Ustanovení přijatá podle Maastrichtské smlouvy byla posléze
přehodnocena na Mezivládní konferenci (Inter-Governmental Conference –
IGC) v letech 1996-97. Na ministerském zasedání v Madridu v roce 1995 se
WEU dohodla na konkrétním “Příspěvku WEU pro Mezivládní konferenci EU
1996”. Tento dokument podrobuje analýze vývoj organizace od uzavření
smlouvy v Maastrichtu, předkládá několik alternativ budoucích vztahů EU –
WEU a uvádí řadu dohodnutých zásad a směrnic pro pomoc IGC v evropských
obranných otázkách. WEU jej formálně předložila Radě Evropské unie.
Výsledkem Mezivládní konference ve dnech 16. a 17. června 1997 v
Amsterdamu byla smlouva nejvyšších představitelů členskych států a vlád EU
o revizi Maastrichtské smlouvy s důsledky pro budoucí společnou zahraniční a
bezpečnostní politiku Unie, a pro vztahy mezi EU a WEU. Do smlouvy z
Amsterdamu byly speciálně začleněny “petersbergské mise”, jak je definovala
WEU na svém ministerském zasedání v červnu 1992.
Amsterdamská smlouva stipuluje, že WEU tvoří nedílnou součást rozvoje
Evropské unie, které skýtá přístup k operačním schopnostem, zejména v
souvislosti s Petersbergskými misemi. WEU podporuje EU při definici
obranných aspektů společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a EU
361
podporuje užší institucionální vztahy s WEU “s výhledem na možnost integrace
WEU do EU, rozhodne-li tak Evropská rada”.
Amsterdamská smlouva rovněž stanoví, že “Unie využije WEU k
vypracování a implementaci rozhodnutí a opatření Unie mající obranný
charakter” udělujíce Evropské radě pravomoc stanovit hlavní politické linie pro
WEU týkající se záležitostí, pro něž EU chce WEU použít. V takových
případech jsou všechny členské státy EU, včetně nečlenských států WEU,
oprávněny plně se podílet na těchto úkolech. Stejně tak Evropská rada, po
dohodě s orgány WEU, přijme nezbytná praktická opatření, aby umožnila všem
přispívajícím členským státům EU se plně a rovnoprávně zúčastnit plánování
a rozhodování v WEU.
Ustanovení článku 17 Amsterdamské smlouvy stanoví, že EU společně s
WEU připraví opatření pro zvýšení úrovně vzájemné spolupráce, během jednoho
roku od vstupu smlouvy v platnost. WEU ve svém “Prohlášení o úloze
Západeoevropské unie a jejích vztazích s Evropskou unií a Atlantickou aliancí”,
přijatém ministry WEU dne 22. července 1997, vzala na vědomí části
Amsterdamské smlouvy, jež se týkají WEU. Prohlášení vysvětluje chápání své role
ze strany WEU, a rovněž svých vztahů s Evropskou unií a s Atlantickou aliancí,
popisujíce WEU jako integrální součást vývoje Evropské unie zajišťující přístup k
operačním schopnostem, zejména v souvislosti s peterbergskými misemi, a jako
základní element rozvoje programu Evropské bezpečnostní a obranné identity
(ESDI) uvnitř Aliance, v souladu s Prohlášením z Paříže, a s rozhodnutím ministrů
členských států NATO v červnu 1996 v Berlíně.
V důsledku Amsterdamské smlouvy a prohlášení WEU z 22. července
1997 byly v oblasti rozvoje vztahů mezi WEU a EU učiněny další kroky. V září
1997 zavedla Rada WEU opatření v zájmu maximální harmonizace
šestiměsíčního předsednictví, kdy se jednotlivé členské státy WEU a EU
střídají, a to na rotační bázi. Na svém zasedání v listopadu 1997 v německém
Erfurtu přijali ministři členských států rozhodnutí posílit operační úlohu státůpozorovatelů WEU v souladu s ustanoveními článku 17.3 Amsterdamské
smlouvy. Ministři členských států v Erfurtu rovněž přijali rozhodnutí týkající se
modalit pro účast přidružených členů a pozorovatelů na všech operacích WEU.
Po roce 1991 vytvořila WEU rámec, v němž se k jejím akcím přidružil
rostoucí počet evropských zemí. V druhém maastrichtském prohlášení WEU z
roku 1991 vyzvala WEU členské státy EU k přistoupení k WEU, za podmínek
sjednaných v souladu s ustanoveními článku XI. novelizované Bruselské
smlouvy, nebo k přijetí statutu pozorovatele. Simultáně byly jiné evropské
členské státy NATO vyzvány, aby se staly přidruženými členy WEU “způsobem,
který poskytne možnost plné účasti na činnosti WEU”. Petersbergské prohlášení
definovalo práva a povinnosti států jsoucí členy Evropské unie i NATO, jako
budoucích členů, pozorovatelů nebo přidružených členů. Na ministerské
362
schůzce v Římě dne 20. listopadu 1992 se zástupci členských států WEU
dohodli na rozšíření organizace a přizvali Řecko k členství, které se na základě
parlamentní ratifikace stalo desátým členem WEU.
Dne 9. května 1994 vydala Rada ministrů WEU na svém zasedání v
Lucemburku “Kirchsbergské prohlášení”, v niž udělila devíti státům střední a
východní Evropy, které podepsaly “Evropské dohody” s EU, statut
“přidružených partnerů”7 (na rozdíl od přidruženého členství Islandu, Norska a
Turecka). Desátým přidruženým partnerem se v roce 1996 stalo Slovinsko.
Řecko přistoupilo oficiálně v roce 1995. Islandu, Norsku a Turecku, jako
členským státům NATO, bylo uděleno přidružené členství, a Dánsko a Irsko, z
titulu členství v Evropské unii, obdržely pozorovatelský statut. Po přistoupení k
Evropské unii dne 1. ledna 1995, a po ukončení parlamentních procedur
obdržely pozorovatelský statut WEU rovněž Rakousko, Finsko a Švédsko. Dne
23. března 1999, po přistoupení k NATO, se Česká republika, Maďarsko a
Polsko staly rovněž přidruženými členy WEU.
Tato rozhodnutí vytvořila systém variabilní geometrie s třemi různými
úrovněmi členství a přidružení, plus statutem pozorovatele:
•
členové (členské státy NATO a EU);
•
přidružení členové (členské státy NATO, ale ne EU);
•
přidružení partneři (nečlenské státy ani NATO, ani EU);
•
pozorovatelé (členské státy EU, ale ne NATO. Dánsko si zvolilo tento
statut).
Implementace Petersbergských misí
Během devadesátých let WEU rozvíjela vztahy s některými ostatními státy
a regiony. Byl to především dialog s Ruskou federací ve formě politických
konzultací a praktické kooperace v záležitostech společného zájmu. Dialog
zahrnoval například přenos ruského obrazového signálu do satelitního střediska
WEU. WEU rozvíjela rovněž dialog s Ukrajinou na základě společného komuniké
WEU/Ukrajina ze září 1996; a dialog se šesti nečlenskými státy WEU
středomořské oblasti (Alžírsko, Egypt, Izrael, Mauretánie, Maroko a Tunisko).
Dialogy poskytly možnost informovat tyto státy o činnosti WEU a výměnu názorů
na otázky společného zájmu, například zkušenosti z operací v rámci dozoru nad
zachováváním míru. V souvislosti s úsilím ze strany mezinárodního společenství,
WEU rovněž asistovala některým africkým státům při přípravě kapacit a
schopností na úseku řízení mírových operací.
7
Bulharsko, Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšško, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Slovensko.
363
Na základě rozhodnutí přijatých v Maastrichtu a v Petersbergu byly
učiněny kroky k rozvoji operačních schopností WEU s cílem poskytnout
organizaci nezbytné nástroje k plnění petersbergských misí. V této souvislosti
byla zřízena Plánovací skupina WEU, podléhající Radě WEU, pro plánování
možných operací WEU a pro vytvoření a průběžnou aktualizaci seznamu
Ozbrojených sil zodpovědných WEU (Forces Answerable to WEU – FAWEU).
WEU nemá žádné vlastní stálé ozbrojené síly nebo struktury velení. K plnění
jednotlivých úkolů jí však mohou členské a přidružené státy WEU přidělit
vojenské jednotky a velitelské struktury. V tomto kontingentu jsou zahrnuty jak
národní jednotky, tak několik mnohonárodních sborů jako např. Eurocorps,
Mnohonárodní divize Střed, Obojživelný útvar Velké Británie a Nizozemska,
Eurofor a Euromarfor, Hlavní štáb Prvního německo-nizozemského sboru a
Obojživelný útvar Španělska a Itálie8.
K dalším opatřením zaměřeným na rozvoj operačních schopností WEU
patří zřízení satelitního střediska v Torrejónu (Španělsko), inaugurovaného v
dubnu 1993, pro interpretace a analýzy satelitních údajů nezbytných pro
ověřování dohody o kontrole zbrojení, monitorování a managementu krizových
situací v rámci operací WEU, zřízení Situačního střediska (v provozu od června
1996) ke sledování krizových oblastí označených Radou WEU a postupu
operací WEU, a vytvoření Výboru vojenských zástupců a reorganizace
vojenské struktury štábu WEU v roce 1998 v souladu s rozhodnutími, která
přijali ministři členských států WEU na zasedáních v Paříži a Erfurtu v květnu
a listopadu 1997.
Spolupráce mezi Západoveropskou unií a NATO podporovala proces
reaktivace WEU a stala se postupně stále intenzivnější a častější. Dne 21. května
1992 pořádala Rada Západoevropské unie svoje první společné oficiální zasedání
se Severoatlantickou radou v sídle NATO. Generální tajemník WEU se nyní
pravidelně zúčastuje ministerských zasedání Severoatlantické rady a generální
tajemník NATO je zván na ministerská zasedání WEU. Severoatlantická rada a
Rada WEU zasedají čtyřikrát v roce s možností dalších schůzí dle potřeby. Mezi
NATO a WEU byla uzavřena bezpečnostní dohoda umožňující výměnu utajovaných
informací. K dalším příkladům zesílené spolupráce patří přístup WEU k
integrovanému spojovacímu systému NATO na základě Memoranda o dorozumění
NATO-WEU, rovněž a pravidelné konzultace mezi sekretariáty a vojenskými štáby
obou organizací.
Další důležitý krok vpřed k užší spolupráci mezi NATO a WEU byl učiněn
během summitu NATO v Bruselu, v lednu 1994. Šestnáct členských států
8
364
Eurocorps: Belgie, Francie, Lucembursko, Německo, Španělsko. Mnohonárodní divize Střed
(MND(C)) tvoří součást Ozbrojených sil reakce k dispozici vrchnímu veliteli spojeneckých sil v
Evropě, uvnitř integrované vojenské struktury NATO. Eurofor (rychle nasaditelné síly) a Euromafor
(námořní síly) zahrnují útvary Francie, Itálie, Portugalska a Španělska.
Aliance vyjádřilo plnou podporu rozvoji evropské bezpečnostní a obranné
identity, jež posílí evropský pilíř Aliance a zároveň upevní transatlantické
spojení a umožní evropským spojencům převzít větší odpovědnost za svoji
společnou bezpečnost a obranu. Členské státy Aliance vyjádřily rovněž plnou
podporu
upevňování
tohoto
evropského
pilíře
prostřednictvím
Západoevropské unie, která je budována jako obranná složka Evropské unie.
V zájmu vyvarování se zdvojování schopností, NATO souhlasilo s poskytnutím
kolektivních prostředků k dispozici, na základě konzultací v Severoatlantické
radě, “pro operace WEU podniknuté evropskými spojenci v zájmu prosazování
společné zahraniční a bezpečnostní politiky”. Kromě toho, nejvyšší
představitelé států a vlád schválili koncepci Mnohonárodního vícevojskového
seskupení sil (CJTFs – viz Kapitola 12) jako prostředku umožňujícího
mimořádné operace. Koncepce má být realizována způsobem, který vytvoří
oddělitelné, ne však oddělené vojenské kapacity, použitelné pro NATO i pro
WEU, odpovídající evropským potřebám a přispívající k bezpečnosti Aliance.
Hlavy států a vlád zároveň opět potvrdili, že Aliance zůstává základním fórem
vzájemných konzultací jejích členů a místo pro politický konsenzus ve věcech,
které se týkají bezpečnostních a obranných závazků spojenců v rámci
Severoatlantické smlouvy.
Na svých zasedáních v červnu 1996 rozhodli ministři zahraničních věcí a
obrany členských států NATO, že evropská bezpečnostní a obranná identita má
být budována v rámci NATO jako jedna ze základních součástí vnitřní adaptace
NATO. Toto rozhodnutí umožní evropským spojencům podílet se soudržnějším a
účinnějším způsobem na posláních a činnosti Aliance jako výraz svého podílu na
odpovědnosti, jednat v souladu s vlastními potřebami a upevňovat
transatlantické partnerství. Při plném využití koncepce CJTF bude tato identita
založena na zdravých vojenských zásadách, bude mít oporu v náležitém
vojenském plánování a umožní vytvoření vojensky koherentní a účinné síly
schopné operací pod politickým a strategickým vedením WEU, se zřetelem na
plnou účast všech evropskych spojenců, budou-li si přát. Na summitu v Madridu
v červenci 1997 uvítali nejvyšší představitelé členských států NATO významný
pokrok učiněný při plnění programu Evropské bezpečnostní a obranné identity v
rámci Aliance realizujíce důležitá politická usnesení ministrů zahraničních věcí a
obrany členských států NATO z června 1996, a uložili stálému zasedání
Severoatlantické rady urychleně dokončit svůj úkol ve spolupráci s WEU.
Společné cvičení WEU/NATO v řízení krizových situací se konalo poprvé v
únoru roku 2000 za účelem ověření konceptů a opatření ESDI pro osvojení
operací pod vedením WEU za použití prostředků a schopností NATO; společná
výcviková studie NATO-WEU (JES-01) byla naplánována na rok 2001.
V zorném úhlu rozhodnutí Evropské rady, v Helsinkách v roce 1999,
ministři zahraničních věcí a obrany členských států WEU přiznali, že plnění
365
nových závazků ze strany EU na úseku bezpečnosti bude mít hluboký dopad
na WEU jako organizaci. Na zasedání v portugalském Portu, v květnu 2000,
pověřili ministři zahraničních věcí Stálý výbor WEU prostudováním opatření,
které budou v určitém čase zapotřebí. Byla rovněž předložena objasnění
týkající se důsledku programu Společné evropské bezpečnostní a obranné
politiky pro Bruselskou smlouvu a WEU. Na základě usnesení ministerského
zasedání z listopadu 2000 v Marseille, nastupující francouzské předsednictví
WEU zdůraznilo, že ustanovení článku V. Bruselské smlouvy pokračuje
vyjadřovat vzájemný závazek členských států týkající se kolektivní obrany.
Byla zavedena opatření pro plnění zbývajících funkcí WEU, jakmile se
Evropská unie stane operativní.
Operační úkoly podniknuté WEU
Západoevropská unie se podílela na úsilí vyvinutém mezinárodním
společenstvím v souvislosti s konfliktem, který vypukl v roce 1992 v Bosně a
Hercegovině, a s krizovou situací vzniklou v roce 1997 v Albánii, jednak
prostřednictvím vlastních operací, jednak prostřednictvím společné operace s
NATO v rámci zabezpečování akcí OSN k ukončení konfliktu v bývalé
Jugoslávii.
V červenci 1992 se členské státy WEU rozhodly uvolnit své námořní síly
pro kontrolu dodržování rezolucí Rady bezpečnosti OSN vůči Federativní
republice Jugoslávii (Srbsku a Černé Hoře) v Jadranské oblasti. Podobná
opatření přijalo rovněž zasedání ministrů zahraničních věcí členských států
Severoatlantické rady, konané v koordinaci s WEU, u příležitosti summitu
OSCE dne 10. července 1992 v Helsinkách.
Na společeném zasedání 8. června 1993 schválily Severoatlantická rada
a Rada Západoevropské unie koncepci kombinovaných operací NATO a WEU
k vynucování embarga pod záštitou obou organizací. Do čela kombinovaných
operačních sil NATO a WEU na Jadranu byl jmenován jediný velitel. Provedení
této operace je popsáno podrobněji v Kapitole 5.
Dne 5. dubna 1993 rozhodla Rada ministrů WEU o poskytnutí asistence
Bulharsku, Maďarsku a Rumunsku v jejich snahách o vynucení embarga OSN
na Dunaji. Asistence měla formu civilní policejní a celní operace, koordinované
s dalšími orgány, zejména s EU a CSCE. Po odvolání sankcí OSN byly rovněž
jadranská i dunajská operace ukončeny.
Na žádost o poskytnutí podpory zřizovanému dočasnému správnímu
útvaru v rámci mandátu EU v Mostaru, počátkem července roku 1994,
odpověděla WEU vysláním kontingentu příslušníků policejního sboru. Úkolem
policejního kontingentu WEU byla pomoc muslimské a chorvatské správě při
366
vytváření jednotné městské policie v Mostaru. Po ukončení dočasného
správního mandátu EU v červenci 1996 byl na období do konce roku jmenován
zvláštní vyslanec EU. Policejní kontingent WEU poskytoval nadále pomoc
místním orgánům, a to až do 15. října, do dne kdy zvláštní vyslanec EU předal
výkonné pravomoci místním orgánům.
V roce 1997 rozhodla WEU v souvislosti s albánskou krizí o nasazení
Mnohonárodního poradního policejního útvaru (Multinational Advisory Police
Element – MAPE) k doplnění Mnohonárodních ochranných sil, zřízených a
nasazených několika evropskými státy na základě pověření Rady bezpečnosti
OSN (Rezoluce č. 1101). Mise MAPE, první operace WEU řízená Radou WEU
za podpory sekretariátu a Plánovací skupiny WEU, měla za úkol poskytovat
albánským policejním orgánům potřebné informace a poradenství o vhodných
formách policejní ochrany a obnovení pořádku, jakož i o povinnostech ve
volebním procesu. Nasazení započalo v květnu 1997 za účasti členů,
přidružených členů, pozorovatelů i přidružených partnerů WEU. V odpovědi na
žádost albánské vlády byl mandát MAPE následovně prodloužen.
V květnu roku 1999, na žádost Evropské unie, zahájila WEU misi na
pomoc při odminování území Chorvatské republiky. Rozhodnutí bylo přijato na
zasedání Rady ministrů členských států WEU v Marseille v listopadu 2000;
mise měla proběhnout v době trvání mandátu WEU, který vypršel v květnu
roku 2001.
Další informace o Západoevropské unii a o rozhodnutích týkajících se
transféru operační role WEU na EU, a opatření pro plnění zbývajících funkcí a
struktur WEU lze získat na těchto adresách:
Western European Union
Secretariat-General
4 rue de la Régence
Brussels, Belgium
Tel: 32 2 500 4455
Fax: 32 2 511 3519
E-mail: [email protected]
Website: http://www.weu.int
Western European Union Assembly
43 avenue du Président Wilson
75775 Paris Cedex 16,
France
Tel: 33 1 53 67 22 00
Fax: 33 1 47 20 45 43
E-mail: [email protected]
Website: http://www.weu.int/assembly
WEU Institute for Security Studies
43 avenue du Président Wilson
75775 Paris Cedex 16,
France
Tel 33 1 53 67 22 00
Fax: 33 1 47 20 81 78
E-mail: [email protected]
Website: http://www.weu.int/institut
367
EVROPSKÁ RADA
Evropská rada byla založena dne 5. května 1949 “pro dosažení větší
jednoty mezi jejími členy k zabezpečení a uskutečnění ideálů a zásad, které
jsou jejich společným dědictvím, a k usnadnění hospodářského a politického
pokroku”. Hlavním posláním Evropské rady je dbát nad dodržováním
základních principů lidských práv, pluralistické demokracie a právních norem a
rovněž zvyšování úrovně kvality života občanů Evropy9.
Evropská rada se skládá ze 43 členských států. Nejnovějšími členy jsou
Maďarsko (1990), Polsko (1991), Bulharsko (1992), Estonsko, Litva, Slovinsko,
Česká republika, Slovensko a Rumunsko (1993), Andorra (1994), Lotyšsko,
Moldávie, bývalá jugoslávská republika Makedonie10 a Ukrajina (1995), Rusko a
Chorvatsko (1996), Gruzie (1999), Armenie a Ázerbajdžán (2001).
Evropská rada se dále skládá z Výboru ministrů, v němž státy přijímají
rozhodnutí o společných opatřeních, a 291 členného parlamentu, jež
předkládá návrhy na nové činnosti a v obecnějším smyslu slouží jako
parlamentní fórum. Některé činnosti Evropské rady jsou otevřeny i nečlenským
státům. Bosna a Hercegovina (od 28. ledna 1994) a Federativní republika
Jugoslávie (od 22. ledna 2001) mají zvláštní statuty hostů Parlamentu. V roce
1997 byl status hosta parlamentu pozastaven Bělorusku a vstupní proces této
země do Evropské rady byl zablokován. Izrael, Kanada a Mexiko mají statut
pozorovatelů v Parlamentu; Japonsko, Kanada, Mexiko, USA a Vatikán mají
statut pozorovatelů ve Výboru ministrů.
Evropská rada uzavřela přibližně 165 mezivládních úmluv a dohod; k
nejdůležitějším z nich patří Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,
Evropská kulturní úmluva a Evropská sociální charta. Na svém summitu ve Vídni
v roce 1993 Evropská rada zdůraznila svůj podíl na demokratické bezpečnosti v
Evropě. Koncept demokratické bezpečnosti má dva aspekty: první, nesmiřitelné
trvání na pluralitní a parlamentní demokracii, na nedělitelnosti a univerzálnosti
lidských práv, právních normách a společném kulturním dědictví obohaceného
svojí rozmanitostí, které jsou základními předpoklady pro bezpečnost; druhý, silný
důraz na evropskou spolupráci na základě uvedených hodnot jako postup pro
vytváření sítí důvěry na celém kontinentu, které mohou simultáně zabraňovat
konfliktům a zároveň pomáhají hledat řešení společných problémů. Prosazování
demokratické bezpečnosti přispívá k obraně před rozsáhlým spektrem různých
nebezpečí hrozících Evropě. Vedle snižování nebezpečí návratu totalitních
režimů, akce na prosazování demokratické bezpečnosti reagují na problémy
plynoucí z vážného, masového porušování základních občanských svobod a
lidských práv, zvláště diskriminace určité části obyvatelstva, z závažných
9
Statut Rady Evropy, Hlava 1, Odstavec 1
10
Turecko uznává bývalou jugoslávskou republiku Makedonii pod jejím ústavním jménem.
368
nedostatků ve strukturách právního státu, agresivního nacionalismu, rasismu a
nesnášenlivosti, etnických napětí a konfliktů, terorismu a organizovaného zločinu,
a rovněž ze sociálního rozkladu, nerovností a napětí na místní i regionální úrovni.
Evropská rada se sešla ve dnech 10. a 11. října 1997 na svém druhém
summitu ve Štrasburku, kde přijala Akční plán týkající se hlavních úkolů Rady
na období do jejího 50.výročí v květnu 1999 a dále. Akční plán se zabýval
otázkami demokracie a lidských práv, sociální soudržnosti, bezpečnosti
občanů, demokratických hodnot a kulturní různosti. Dne 1. února 1998
vstoupila v platnost Rámcová úmluva Evropské rady týkající se ochrany
národnostních menšin. Rada navíc schválila, s platností od 1. listopadu 1998,
ustavení nového stálého Soudu pro lidská práva, ve shodě s příslušnými
ustanoveními Protokolu o Evropské úmluvě o lidských právech.
Akční plán obsahuje rovněž opatření vztahující se na jmenování komisaře
Evropské rady pro lidská práva; první nominace proběhla v roce 1999. Byl
rovněž vypracován proces kontroly v rámci ověřování, zda členské státy
skutečně plní své závazky. Důvěrný, konstruktivní a nediskriminační dialog
probíhá na vládní úrovni ve Výboru ministrů, i na poslanecké úrovni v
parlamentním shromáždění.
Významné rozšíření členské základny Evropské rady od konce studené
války a rostoucí počet sjednaných úmluv představují odhodlání členských států
vytvořit struktury spolupráce, s nimiž bude možno se vyvarovat nových roztržek a
budovat společnou vyspělou evropskou civilizaci demokratických států. Snahy
Evropské rady v těchto sférách doplňují snahy Severoatlantické aliance. Rada
usiluje o realizaci svého Akčního plánu ve spolupráci s evropskými a dalšími
mezinárodními organizacemi, zejména s Evropskou unií a s OSCE.
Evropská rada – členské státy
Albánie
Andora
Arménie
Ázerbajdžán
Belgie
Bulharsko
Česká republika
Dánsko
Estonsko
Finsko
Francie
11
Gruzínsko
Chorvatsko
Irsko
Island
Itálie
Kypr
Lichtenštejnsko
Litva
Lotyšsko
Lucembursko
Maďarsko
Makedonie11
Malta
Moldavsko
Německo
Nizozemsko
Norsko
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rumunsko
Rusko
Řecko
San Marino
Slovensko
Slovinsko
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
Turecko
Ukrajina
Velká Británie
Turecko uznává bývalou jugoslávskou republiku Makedonii pod jejím ústavním jménem.
369
Kandidátské státy
Bosna a Hercegovina
Zvláštní statut hosta v Parlamentu
Bosna a Hercegovina
Federativní
republika
Jugoslávie
Statut pozorovatele ve Výboru ministrů
Japonsko
Kanada
Mexiko
USA
Statut pozorovatele v Parlamentu
Izrael
Kanada
Mexiko
Další informace lze obdržet na adrese:
Council of Europe
67075 Strasbourg
France
Tel.: 33 3 88 41 20 00
Fax: 33 3 88 41 27 81/82/83
Webová stránka: http://www.coe.fr
370
Vatikán
KAPITOLA 16
PARLAMENTNÍ A NEVLÁDNÍ
ORGANIZACE
Parlamentní shromáždění NATO
Sdružení Severoatlantické smlouvy
Mezispojenecká konfederace důstojníků v záloze
Mezispojenecká konfederace důstojníků zdravotnických služeb v záloze
PARLAMENTNÍ A NEVLÁDNÍ
ORGANIZACE
PARLAMENTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ NATO
Soudržnost Aliance je významně upevňována podporou svobodně
volených parlamentních zástupců.
Parlamentní shromáždění NATO (NATO Parliamentary Assembly – NATO
PA) (dříve Severoatlantické shromáždění) je meziparlamentní organizace,
která je od roku 1955 fórem poslanců severoamerických a západoevropských
členských států Aliance v rámci hodnocení a projednávání různých otázek
společného zájmu. V nedávné minulosti, následkem velkých politických změn
v bývalém Sovětském svazu a ve střední a východní Evropě, Parlamentní
shromáždění podstatně rozšířilo jak svoji členskou základnu, tak rozsah svého
mandátu.
Sedmnáct partnerských států Aliance požívá v Parlamentním
shromáždění NATO status přidružené delegace. Toto postavení jim umožňuje
zúčastnit se parlamentní práce a diskusí. Jednání se stále více zaměřují na
bezpečnost Evropy jako celku a rovněž na konkrétní hospodářské, politické,
ekologické a kulturní problémy střední a východní Evropy.
V Parlamentním shromáždění NATO mají status přidružené delegace tyto
státy:
Albánie, Bulharsko, Estonsko, Finsko, Gruzínsko, Chorvátsko, Litva,
Lotyšsko, Makedonie1 bývalá jugoslávská republika, Moldavsko, Rakousko,
Rumunsko, Ruská federace, Slovensko, Slovinsko, Švýcarsko, Ukrajina.
Parlamentní shromáždění je zcela nezávislé na NATO; představuje však
svazek mezi národními parlamenty a Aliancí, jenž podněcuje členské státy k
respektování zájmů Aliance při přípravě národních legislativ. Působí rovněž
jako stálé memento v tom smyslu, aby mezivládní rozhodnutí dosažená v
rámci NATO závisela s konečnou platností na politickém schválení v souladu s
řádným ústavním procesem demokraticky zvolených parlamentů.
Shromáždění se přímo týkal rovněž proces ratifikace protokolů o přistoupení
podepsaných koncem roku 1997, který vyústil v přistoupení České republiky,
Maďarska a Polska k Alianci v březnu roku 1999.
Poslanci Parlamentního shromáždění NATO jsou jmenováni svými
parlamenty ve smyslu platných národních procedur, na základě zastoupení
1
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
373
stran v národních parlamentech. Parlamentní shromáždění proto zastupuje
široké spektrum politických názorů.
Parlamentní shromáždění NATO se schází dvakrát do roka k plenárnímu
zasedání. Zasedání se konají, střídavě na rotační bázi, v jednotlivých
členských nebo přidružených státech na pozvání národních parlamentů.
Činnost shromáždění je tvořena šesti výbory: Výbor pro politické záležitosti,
Výbor pro obranu a bezpečnost, Výbor pro ekonomiku a bezpečnost, Výbor pro
vědu a techniku, Výbor pro občanské bezpečnostní záležitosti, a Speciální
středomořská skupina. Výbory působí jednak jako studijní skupiny, jednak jako
široká diskusní fóra. Podrobují analýzám a hodnocení všechny významné
aktuální otázky a problémy spadající do jejich příslušného okruhu působnosti.
Výbory a skupiny se scházejí pravidelně po celý rok a předkládají zprávy
plenárnímu zasedání. Sekretariát Parlamentního shromáždění NATO je v
Bruselu a čítá 30 zaměstnanců.
Základním posláním Parlamentního shromáždění NATO je výchova a
vzdělání a vytváření konsenzu mezi členskými státy. Shromáždění umožňuje
poslancům Aliance tlumočit národní problémy a zájmy svým vládám a
rozhodovacím orgánům Aliance, a informovat se navzájem o všech podstatně
rozdílných národních a regionálních názorech na mnohé zásadní otázky
společného zájmu. Obdobně mohou poslanci využít zkušeností a informací
získaných při účasti na činnosti NATO PA při plnění úkolů ve svých národních
parlamentech. Tato praxe pomáhá zajistit maximální zviditelnění zájmů a
myšlenek Aliance v národních diskusích. Shromáždění představuje rovněž
důležitý prubířský kámen pro hodnocení stanovisek poslanců a mínění
veřejnosti co se týká záležitostí Aliance, a svými debatami poskytuje jasnou
informaci o zájmu veřejnosti a poslanců na politické orientaci Aliance. V tomto
smyslu sehrává shromáždění nepřímou, avšak důležitou úlohu v přípravě
politických koncepcí. Doporučení a usnesení shromáždění jsou předávány
národním vládám, parlamentům a jiným příslušným orgánům, a rovněž
generálnímu tajemníkovi NATO, jenž reaguje na základě diskusí v
Severoatlantické radě.
Vztahy se státy střední a východní Evropy byly koordinovány v rámci
takzvané Rose-Rothovy iniciativy, kterou v roce 1990 uvedli do praxe poslanec
amerického kongresu Charlie Rose, tehdejší předseda Parlamentního
shromáždění, a poslanec amerického senátu Bill Roth. Tato iniciativa má tři
aspekty :
374
•
aktivní účast poslanců ze střední a východní Evropy na pravidelných
zasedáních Parlamentního shromáždění NATO dvakrát v roce;
•
pořádání speciálních Rose-Rothových seminářů v pravidelných
intervalech na náměty, jež jsou předmětem mimořádného zájmu
poslanců parlamentů ze států ze střední a východní Evropy. Semináře
jsou pořádány ve spolupráci s parlamenty členských států NATO nebo
parlamenty států střední a východní Evropy a představují pravidelný
dialog poslanců o otázkách společného zájmu. Od počátku této
iniciativy se konalo více než 30 podobných seminářů;
•
program rovněž zabezpečuje odborné vzdělávání zaměstnanců
parlamentu prostřednictvím dvoutýdenních školení nebo krátkých
stáží v sekretariátu Parlamentního shromáždění NATO v Bruselu.
Tento program je určen pro pracovníky výborů v zahraniční a
bezpečnostní oblasti, nebo osobám působícím v jiných úsecích
mezinárodních vztahů.
Cíle Rose-Rothovy iniciativy :
•
integrovat a zapojit poslance parlamentů ze států střední a východní
Evropy do činnosti Parlamentního shromáždění NATO;
•
podporovat smysl pro partnerství a spolupráci na legislativní úrovni;
•
zdokonalovat vzájemné chápání různých problémů a názorů mezi
poslanci;
•
poskytovat poslancům ze států střední a východní Evropy informace o
různých aktuálních problémech;
•
prosazovat rozvoj náležitých civilně-vojenských vztahů ve státech
střední a východní Evropy umožněním prohloubení znalostí poslanců
na úseku bezpečnostní problematiky, a seznámením se vztahy
existujícími mezi poslanci, státními civilními zaměstnanci a státními
vojenskými zaměstnanci v členských státech Aliance;
•
umožnit poslancům ze států střední a východní Evropy přístup k
získání praktických schopností a zkušeností v parlamentní praxi a
jednotlivých procedurách;
•
napomáhat rozvoji struktury pracovníků parlamentů ve státech střední
a východní Evropy takovým způsobem, aby se jejich poslancům
dostalo stejně kvalitních služeb, jakých se dostává jejich západním
kolegům.
Úloze Parlamentního shromáždění NATO při rozvoji vztahů se
středoevropskými a východoevropskými parlamenty se dostalo uznání v
Zakládajícím aktu NATO-Ruská federace a v Chartě NATO-Ukrajina,
dokumentech podepsaných v roce 1997. Tyto dokumenty vyzvaly k rozšíření
dialogu a spolupráce mezi Parlamentním shromážděním NATO a Federálním
shromážděním Ruské federace, a Parlamentním shromážděním NATO a
Vrchní radou Ukrajiny.
375
Vstřícný program Parlamentního shromáždění není spojen s činností
Rady euroatlantického partnerství (EAPC) a programem Aliance Partnerství
pro mír; spíše je posiluje. Zvláštní důraz je kladen na pomoc při dosažení
hlavního cíle PfP, kterým je zajištění demokratického řízení a velení
ozbrojených sil. Smyslem činnosti shromáždění je poskytovat odborné
schopnosti, zkušenosti a informace, které pomohou poslancům ze států
střední a východní Evropy účinněji působit na vývoj národní obranné politiky a
plně demokratického řízení a velení ozbrojených sil.
Další informace o Parlamentním shromáždění NATO lze obdržet na
adrese jeho mezinárodního sekretariátu:
Place du Petit Sablon 3
1000 Brussels
Tel: 32 2 513 2865
Fax: 32 2 514 1847
E-mail: [email protected]
Webová stránka: http://www. naa.be
SDRUŽENÍ SEVEROATLANTICKÉ SMLOUVY
Sdružení Severoatlantické smlouvy (The Atlantic Treaty Association –
ATA) bylo založeno dne 18. června 1954. Soustřeďuje národní dobrovolné
zájmové a nevládní organizace ze všech 19 členských států Aliance za účelem
podpory činnosti NATO a prosazování cílů Severoatlantické smlouvy.
Od počátku devadesátých let ATA pravidelně přijímá, jako přidružené
členy, národní dobrovolné zájmové a nevládní organizace z partnerských států
NATO. V současné době existuje celkem 18 sdružení, které jsou přidruženými
členy. V souladu se stanovami ATA se přidružený člen může stát plnoprávným
členem ve chvíli, kdy se jeho země stane oficiálně členem NATO, a kdy jeho
nový status uzná Shromáždění ATA na návrh Rady ATA.
Od roku 1999, na základě novelizace stanov, může Shromáždění ATA, na
návrh Rady ATA, udělit status člena-pozorovatele nevládním organizacím
založeným ve státech zúčastněných ve Středomořském dialogu NATO, nebo
ve státech přímo nebo geograficky dotčených problémy euroatlantické
bezpečnosti, nebo dokonce i ve státech, které nepodepsaly dohodu o
Partnerství pro mír2.
2
376
Během zasedání Shromáždění ATA konaném v říjnu-listopadu roku 2000 v Budapešti byla přijata
Aliance pro bezpečnost Bosny a Hercegoviny jako první člen-pozorovatel ATA.
Cíle ATA a členských národních organizací:
•
informovat veřejnost o úkolech a povinnostech Organizace
Severoatlantické smlouvy;
•
uskutečňovat průzkumy jednotlivých poslání a aktivit NATO a jejich
prosazování ve státech střední a východní Evropy, rozvoj
Středomořského dialogu NATO;
•
upevňovat solidaritu mezi obyvateli severoatlantické oblasti a států
podílejících se na programu NATO Partnerství pro mír;
•
prosazovat hodnoty demokracie;
•
rozvíjet úroveň spolupráce mezi všemi členskými organizacemi za
účelem plňení výše uvedených cílů.
ČLENOVÉ SDRUŽENÍ SEVEROATLANTICKÉ
BELGIE
Association Atlantique Belge
Quartier Reine Astrid
12 rue Bruyn
1120 Brussels
Tel.: 32 2 264 40 17
Fax: 32 2 268 52 77
E-Mail: [email protected]
DÁNSKO
Danish Atlantic Association
Ryvangs Allé 1 – Postboks 2521
2100 Copenhagen 0
Tel.: 45 39 27 19 44
Fax: 45 39 27 56 26
E-Mail: [email protected]
ISLAND
Association of Western
Cooperation
PO Box 28
121 Reykjavik
Tel.: 354 561 0015
Fax: 354 551 0015
E-Mail: [email protected]
SMLOUVY
ČESKÁ REPUBLIKA
Česká atlantická komise
Rytířská 31
110 00 Praha 1
E-Mail: [email protected]
FRANCIE
French Association for
the Atlantic Community
10 rue Crevaux
75116 Paris
Tel.: 33 1 45 53 15 08
Fax: 33 1 47 55 49 63
E-Mail: [email protected]
ITÁLIE
Italian Atlantic Committee
Piazza di Firenze 27
00186 Rome
Tel.: 39 0 6 687 37 86
Fax: 39 0 6 687 33 76
E-Mail: [email protected]
377
KANADA
The Atlantic Council of Canada
6 Hoskin Avenue (Trinity College)
Toronto
Ontario M5S 1H8
Tel.: 1 416 979 1875
Fax: 1 416 979 0825
E-Mail: [email protected]
LUCEMBURSKO
Luxembourg Atlantic Committee
BP 805
2018 Luxembourg
Tel.: 352 463 563
Fax: 352 462 932
E-mail:
[email protected]
MAĎARSKO
Hungarian Atlantic Council
Margit Krt. 43-45
1024 Budapest
Tel.: 36 1 326 8791
Fax: 36 1 326 8793
E-Mail:
[email protected]
NĚMECKO
The German Atlantic
Association
Am Burgweiher 12
53123 Bonn
Tel.: 49 228 62 50 31
Fax: 49 228 61 66 04
E-Mail: [email protected]
NIZOZEMSKO
Netherlands Atlantic Committee
Bezuidenhoutseweg 237-239
2594 AM Den Haag
Tel: 31 70 363 9495
Fax: 31 70 364 6309
E-Mail: [email protected]
NORSKO
Norwegian Atlantic Committee
Fridtjof Nanssens Plass 6
0160 Oslo 1
Tel: 47 22 40 36 00
Fax: 47 22 40 36 10
E-Mail:
[email protected]
POLSKO
Polish Atlantic Club
Al. 3 Maja 5/51
00-401 Warszawa
Tel/Fax: 48 22 625 47 49
PORTUGALSKO
Portuguese Atlantic Committee
Av. Infante Santo 42, 6e
1350-174 Lisbon
Tel: 351 21 390 59 57, 397 59 06
Fax: 351 21 397 84 93
E-Mail: [email protected]
Euro-Atlantic Association
Ul. Sienkiewicza 12/14
00-944 Warszawa
Tel: 48 22 828 11 45
Fax: 48 22 828 11 46
ŘECKO
Greek Association for Atlantic
and European Cooperation
160 A Ioannou Drossopoulou Str.
112 56 Athens
Tel: 30 1 865 5979
Fax: 30 1 865 4742
E-Mail: [email protected]
378
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
The Atlantic Council of the
United States
Suite 1000 – 910, 17th Street, N.W.
Washington DC 20006
Tel: 1 202 463 7226
Fax: 1 202 463 7241
E-Mail: [email protected]
ŠPANĚLSKO
Spanish Atlantic Association
C/Montesa, 34, 1°
28006 Madrid
Tel/Fax: 34 91 309 3975, 401 2617
Fax: 34 91 349 5392
E-mail: [email protected]
TURECKO
Turkish Atlantic Committee
G.O.Pasa Kuleli Sokak 44/1
06700 Ankara
Tel: 90 312 446 34 23
Fax: 90 312 446 50 11
VELKÁ BRITÁNIE
The Atlantic Council of
the United Kingdom
185 Tower Bridge Road
London SEI 2UF
Tel: 44 20 7403 0640/0740
Fax: 44 20 7403 0901
E-Mail:
[email protected]
PŘIDRUŽENÍ ČLENOVÉ SDRUŽENÍ
SEVEROATLANTICKÉ SMLOUVY
ALBÁNIE
Albanian Atlantic Association
Bul. Deshmoret e Kombit
Pallati I Kongresseve, Kati I Dyte
Tirana
Tel/Fax: 355 4 364 659
E-Mail:
[email protected]
ÁZERBAJDŽÁN
Azerbaijan Atlantic Cooperation
Association
Azerbaijan prospekti 37
Baku 370000
Tel: 994 12 983 176
Fax: 994 12 675 353
E-Mail: [email protected]
BULHARSKO
The Atlantic Club of Bulgaria
29 Slavyanska Street
Sofia 1000
Tel: 359 2 981 0699
Fax: 359 2 981 5782
FINSKO
The Atlantic Council of Finland
c/o Karollina Honkanen
The Finnish Institute of
International Affairs
Mannerhelmintle 15A
00260 Helsinki
Tel: 358 9 434 207 25
Fax: 358 9 434 207 69
E-Mail:
[email protected]
379
3
380
GRUZIE
Euro- Atlantic Club of Georgia
23a Khoshtaria str.
Tbilisi 380008
Tel: 995 32 98 6956
Fax: 995 32 93 1476
E-Mail:
[email protected]
CHORVATSKO
The Atlantic Council of Croatia
2 Lepusiceva 6
10000 Zagreb
Tel: 385 1 4558 022
Fax: 385 1 4647 545
E-mail:
[email protected]
LITVA
Lithuanian Atlantic Treaty
Association
P.O.Box 2911
2000 Vilnius
Tel: 370 2 362 423
Fax: 370 2 362 519
E-Mail: [email protected]
LOTYŠSKO
The Latvian Transatlantic
Organisation
Academic Library
Rupniecibas street 10 3rd fl.
Riga 1235
Tel: 371 7 322883
Fax: 371 7 106202
E-Mail: [email protected]
MAKEDONIE3
BÝVALÁ JUGOSLÁVSKÁ
REPUBLIKA
Euro-Atlantic Club
Marshal Tito 22/1/15
1000 Skopje
Tel/Fax: 389 2 16 2221
E-mail:
[email protected]
MOLDAVSKO
Euro-Atlantic Association
of Moldova
8, N.Iorga str.
2009 Chisinau
Tel: 373 2 238 633
Fax: 373 2 238 666
E-Mail: [email protected]
RAKOUSKO
Euro-Atlantic Association
of Austria
Erlaufstrasse 7/1
2346 Maria Enzersdorf-Südstadt
Tel: 43 22236 41196
Fax: 43 2236 41196/9
E-Mail: [email protected]
RUMUNSKO
Euro-Atlantic Council of
Romania
Kiseleff Av., 47
71268 Bucharest
Tel/Fax: 40 1 222 71 62
E-Mail: [email protected]
RUSKÁ FEDERACE
Association for Euro-Atlantic
Cooperation
3 Prechistenka St.
119034 Moscow
Tel: 7 095 203 62 71
Fax: 7 095 230 22 29
E-mail: [email protected]
SLOVENSKÁ REPUBLIKA
Slovak Atlantic Council
c/o Euro Atlantic Centre
Kuzmanyho 3
974 01 Banská Bystrica
Tel/Fax: 421 88 415 1689
E-Mail: [email protected]
Turecko uznává Republiku Makedonii pod jejím ústavním názvem.
SLOVINSKO
The Atlantic Council of Slovenia
Kardeljeva pl. 16
1000 Ljubljana
Tel: 386 1 589 2327
Fax: 386 1 589 2290
E-mail: [email protected]
ŠVÉDSKO
Atlantic Council of Sweden
Box 5434
114 84 Stockholm
Tel/Fax: 46 8 87 15 78
E-Mail:
[email protected]
UKRAJINA
The Atlantic Council of Ukraine
Dep 1, 10 Vorovsky Str.
01052 Kyiv
Tel/Fax: 380 44 212 5837
Tel. 380 44 243 6207
E-Mail: [email protected]
ČLENOVÉ-POZOROVATELÉ SDRUŽENÍ
SEVEROATLANTICKÉ SMLOUVY
BOSNA A HERCEGOVINA
Aliance for Security B&H
Obala Kulina bana 4
Sarajevo
Tel/Fax: 387 33 212 026/667 737
E-Mail: amv/[email protected]
FEDERÁLNÍ REPUBLIKA JUGOSLÁVIE
8 Kosovska Str.
11000 Belgrade
Tel/Fax: 381 11 322 0343
E-Mail: [email protected]
Organizace Výbor atlantické výchovy (Atlantic Education Committee – AEC)
a Atlantické sdružení mladých politických leaderů (Atlantic Association of
Young Political Leaders – AAYPL) jsou aktivní ve svých specifických oblastech
působnosti. V rámci ATA bylo v roce 1996 založeno Sdružení mládeže
Severoatlantické smlouvy (Youth Atlantic Treaty Association – YATA).
Další informace o Sdružení Severoatlantické smlouvy lze získat na
adrese:
ATA
10 rue Crevaux
75116 Paris
France
Tel: 33 145 53 28 80
Fax: 33 145 55 49 63
E-Mail: [email protected]
381
MEZISPOJENECKÁ KONFEDERACE DŮSTOJNÍKŮ V
ZÁLOZE (CIOR)
Mezispojenecká konfederace důstojníků v záloze byla založena v roce
1948 Sdružením důstojníků v záloze Belgie, Francie a Nizozemska. V
současné době CIOR spojuje všechna existující sdružení důstojníků v záloze
v členských státech NATO – celkem 18.
Členové těchto sdružení jsou aktivní civilisté, občané pracující v obchodě,
průmyslu, školství a vědě, politice a jiných odvětvích profesionálního života, a
vedle toho plní úkoly důstojníků v záloze.
Tito lidé mohou proto přispívat k lepšímu chápání bezpečnostní a
obranné problematiky mezi širokou veřejností, a rovněž poskytovat
svoje občanské schopnosti a zkušenosti pro plnění úkolů záložních sil
NATO.
CIOR je zkratkou francouzského názvu organizace: “Confédération
Interalliée des Officiers de Réserve”. Konfederace je nepolitická, nevládní a
nezisková organizace, která se věnuje spolupráci mezi národními sdruženími
důstojníků v záloze členských států NATO a solidaritě uvnitř Aliance.
Hlavní poslání CIOR spočívá v podpoře politiky NATO a pomoci
při uskutečňování cílů Aliance, udržování styků s vojenskými orgány
a jednotlivými velitelstvími a štáby NATO a v rozvíjení mezinárodních
vztahů mezi důstojníky v záloze v zájmu lepšího vzájemného poznání a
pochopení.
Delegáti CIOR jsou voleni svými národními sdruženími důstojníků v
záloze. V čele každé delegace je jeden místopředseda CIOR. Předsedu a
generálního tajemníka CIOR volí Výkonný výbor. Oba jsou voleni na dvouleté
období a jsou z téže národní organizace.
Vedle předsedy a generálního tajemníka se Výkonný výbor skládá ze
všech 18 místopředsedů a nejvýše čtyř dalších delegátů z každého národního
sdružení. Hlasování se zúčastňuje pouze místopředseda, který odevzdá jeden
hlas jménem své delegace. Výkonný výbor je politickým orgánem CIOR a
rozhoduje o tom, který stát bude vykonávat předsednictví, kde se budou konat
sjezdy, které projekty budou svěřeny jednotlivým komisím, a jaká závěrečná
opatření budou uskutečněna v souvislosti s ukončením projektů.
Financování CIOR je zajišťováno z ročních příspěvků národních
členských organizací, jejichž výše je stanovena podle počtu členů, a ze
subvencí, darů a dědických odkazů.
382
Pod vedením předsedy a jménem výkonného výboru působí čtyři stálé
komise:
•
Komise 1 – Obranné koncepce a bezpečnostní otázky;
•
Komise 2 – Civilně-vojenská spolupráce;
•
Komise 3 – Komunikace;
•
Komise 4 – Soutěžení.
Výkonný výbor může čas od času jmenovat podvýbor nebo subkomisi za
účelem hodnocení specifických záležitostí, které jsou mimo náplň činnosti
stálých komisí nebo výborů.
CIOR se schází každý rok, střídavě v jednotlivých členských státech, k
hodnocení plnění svých cílů. Každoročně, uprostřed zimy, zpravidla v první
polovině měsíce února, se v bruselském ústředí NATO koná konference
Výkonného výboru a všech komisí CIOR.
MEZISPOJENECKÁ KONFEDERACE DůSTOJNÍKŮ
ZDRAVOTNICKÝCH SLUŽEB V ZÁLOZE (CIOMR)
Mezispojenecká konfederace důstojníků zdravotnických služeb v záloze
(Confédération Interalliée des Officiers Médicaux de Réserve – CIOMR) byla
založena v roce 1947 v Bruselu jako oficiální organizace důstojníků
zdravotnických služeb v záložních silách NATO. Původně ji založily Belgie,
Francie a Nizozemsko; dnes však sdružuje všechny členské státy CIOR. Jejím
posláním je vytvářet úzké profesionální vztahy s lékaři a zdravotnickými
službami záložních sil členských států NATO, zabývat se problémy důležitými
pro důstojníky zdravotnických služeb v záloze, včetně vojensko-zdravotnické
přípravy a podpory funkční spolupráce s aktivními ozbrojenými silami Aliance.
CIOMR je přidruženým členem CIOR. Zasedání CIOMR se konají ve
stejnou dobu a na stejném místě jako letní sjezd a zimní konference CIOR;
mají však vlastní program co se týká diskuse o otázkách a problémech v
oblasti zdravotnictví.
Bližší informace o CIOR a CIOMR lze získat na následujících adresách:
CIOR Liaison Office
in NATO
NATO/IMS/P1P/CIOR
NATO HQ
1110 Brussels
Belgium
Tel: 32 2 707 5295
Reserve Affairs
Advisor
Public Information Office
SHAPE
7010 Mons
Belgium
Tel: 32 65 44 33 89
The Secretary General
CIOMR
6 Boterdorpse
Verlaat
3054 XL Rotterdam
The Netherlands
Fax: 31 10 4635307
383
Bližší informace o národních organizacích důstojníků v záloze lze získat
na následujících adresách:
BELGIE
L’Union Royale Nationale des Officiers de Réserve de Belgique
(URNOR-KNVRO)
24 rue des Petits Carmes
1000 Bruxelles
Tel: 32 2 701 3815
ČESKÁ REPUBLIKA
Svaz důstojníků a praporčíků armády České republiky
Vítězné náměstí 4
160 00 Praha 6
Tel: 420 2 20215393
DÁNSKO
Reserveofficersforeningen I Danmark (ROID)
GI Hovedvagt
Kastellet 1
2100 Copenhagen – O
Tel: 45 33 14 16 01
FRANCIE
L’Union Nationale des Officiers de Réserve de France (UNOR)
12 rue Marie Laurencin
75012 Paris
Tel: 33 1 43 47 40 16
ITÁLIE
Unione Nazionale Ufficiali in Congedo d’Italia (UNUCI)
Via Nomentana 313
00162 Roma
Tel: 39 068 414108
KANADA
The Conference of Defence Associations of Canada (CDA)
Suite 502
359 Kent Street
Ottawa, Ontario K2P OR7
Tel: 1 603 236 1552
LUCEMBURSKO
Amicale des Anciens Officiers de Réserve Luxembourgeois (ANORL)
124 A. Kiem
8030 Strassen
384
MAĎARSKO
National Association of Reserve Soldiers (HUNGARY)
HUVOSH – Volgyi int 21/23
1026 Budapest
NĚMECKO
Verband der Reservisten der Deutschen Bundeswehr V. (VdRBw)
P.O. Box 14361
Bonn 1
Tel: 49 228 2590920
NIZOZEMSKO
Koninklijke Vereniging ven Nederlandse Reserve Officieren (KVNRO)
Postbus 95395
2509 CJ’s-Gravenhage
Tel: 31 70 316 29 40
NORSKO
Norway Norske Reserveoffiseres Forbund (NROF)
Oslo Mil. Akershus
0015 Oslo 1
Tel: 47 224 78260
POLSKO
Federation of Reservists and Veterans Association
of the Polish Armed Forces
Ul. Nowowiejksa 26
00-911 Warszawa
Tel: 48 22 682 5147/6937
Tel: 48 22 682 6937
E-mail: [email protected]
PORTUGALSKO
Uniao Portuguesa de Officiais de Reserva
Estato Maior General das Forcas Armados
Av.Ilha da Madeira
1400-204 Lisbon
Tel: 351 21 301 00 01
ŘECKO
The Supreme Pan-Hellenic Federation of Reserve Officers (SPFRO)
100 Solonos Street
10680 Athens
Tel: 30 1 362 50 21
385
SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
The Reserve Officers Association of the United States (ROA)
1 Constitution Avenue, N.E.
Washington, D.C. 20002
Tel: 1 202 479 22 00
ŠPANĚLSKO
Federacion de Organizaciones de la Reserva de Espana (FORE)
Mayor, 16
28013 Madrid
Tel: 34 91 661 6041
TURECKO
Turkiye Emekli
Subaylar Dernegi
Selanik Caddesi 34/6
Tel: 90 312 418 77 61
VELKÁ BRITÁNIE
The Reserve Forces Association of the United Kingdom
Centre Block
Duke of York’s Headquarters
Chelsea
London SW3 4SG
Tel: 44 207 4145588
386
DODATEK
1
BĚŽNĚ UŽÍVANÉ ZKRATKY
DODATEK 1
BĚŽNĚ UŽÍVANÉ ZKRATKY1
AAP
Allied Administrative Publication
Spojenecká administrativní publikace
AAYPL
Atlantic Association of Young
Political Leaders
Atlantické sdružení mladých
politických leaderů
ABM
AntiBallistic Missile (Treaty 1972)
Smlouva o protistrategických
řízených střelách
AC
Alliance Committee
Výbor Aliance (Poradní výbor)
ACCHAN
Allied Command Channel
Velitelství spojeneckých sil v průlivu
La Manche
ACCIS
Automated Command and Control
Information System
Automatizovaný informační systém
velení a řízení
ACLANT
Allied Command Atlantic
Velitelství spojeneckých sil v
Atlantiku
ADP
Automated Data Processing
Automatizované zpracování dat
ADREPS
Air Defence Representatives
Zástupci protivzdušné obrany
AEC
Atlantic Education Committee
Výbor pro atlantické vzdělání
AEW
Airborne Early Warning
Létající systém včasného
uvědomování
AFCENT
Allied Forces Central Europe
Spojenecké síly ve střední Evropě
AFNORTH
Allied Forces Northern Europe
Spojenecké síly v severní Evropě
ACCS
Air Command and Control System
Systém velení a řízení letectva
AFNORTHWEST
Allied Forces Northwestern Europe
Spojenecké síly v severozápadní
Evropě
ACE
Allied Command Europe
Velitelství spojeneckých sil v Evropě
AFSOUTH
Allied Forces Southern Europe
Spojenecké síly v jižní Evropě
1
Tento seznam obsahuje zkratky uvedené v této Příručce NATO a jiné, běžně užívané, akronymy.
Nejedná se však o úplný seznam všech zkratek užívaných v NATO.
389
AGARD
Advisory Group for Aerospace
Research and Development
(reorganised under the NATO
Research and Technology
Organisation (RTO) as the
Research&Technology Agency)
AMF
ACE Mobile Force
Mobilní síly ACE
Poradní skupina pro letecký a
kosmický výzkum a vývoj
(reorganizovaná v rámci Organizace
NATO pro vědecký výzkum a
techniku (RTO) jako Úřad pro
vědecký výzkum a techniku)
AOR
Area of Responsibility
Zóna odpovědnosti
AGS
Air/Ground Surveillance
Pozorování vzduch/země
AHWG
Ad Hoc Working Group
Pracovní skupina ad hoc (účelová)
AIRCENT
Allied Air Forces Central Europe
Spojenecké letectvo ve střední
Evropě
AIRNORTHWEST
Allied Air Forces Northwestern
Europe
Spojenecké letectvo v
severozápadní Evropě
AJP
Allied Joint Publication
Společná spojenecká publikace
ALMC
Air-Launched Cruise Missile
Řízená střela s plochou dráhou letu
odpálená ve vzuchu
ALP
Allied Logistic Publication
Spojenecká logistická publikace
390
AMF(L)
ACE Mobile Force (LAND)
Mobilní síly ACE – Pozemní vojsko
AP
Allied Publication
Spojenecká publikace
APAG
Atlantic Policy Advisory Group
Poradní skupina pro atlantickou
politiku
AQAP
Allied Quality Assurance Publication
Spojenecká publikace z oboru
zajišťování kvality
ARRC
ACE Rapid Reaction Corps
Sbor rychlé reakce ACE
ARW
Advanced Research Workshop
(NATO Science Programme)
Seminář pokročilého vědeckého
výzkumu (Vědecký program NATO)
ASG
Assistant Secretary General
Náměstek generálního tajemníka
ASI
Advanced Study Institute (NATO
Science Programme)
Institut vyššího vzdělávání (Vědecký
program NATO)
ASR
Alliance Standardisation
Requirements
Standardizační požadavky Aliance
ASW
Anti-Submarine Warfare
Protiponorkový boj
ATA
Atlantic Treaty Association
Sdužení Severoatlantické smlouvy
AWACS
Airborne Warning and Control
System
Létající systém uvědomování a
řízení protivzdušné obrany
CALS
Continuous Acquisition and Life
Cycle Support
Průběžné pořizování a
zabezpečování životnosti
CANUS
Canada-United-States
Kanada-Spojené státy americké
CAPC
Civil Aviation Planning Committee
Výbor pro plánování civilního letectví
CAPS
Conventional Armaments Planning
System
Systém plánování konvenčního
vyzbrojování
BALTAP
Allied Forces Baltic Approaches
Spojenecké síly v baltských
přístupech
CAS
Close Air Support
Přímá letecká podpora (Letecký
doprovod)
BICES
Battlefield Information Collection and
Exploitation System
Systém sběru a využívání informací
na bojišti
CBC
Civil Budget Committee
Výbor pro civilní rozpočet
BMEWS
Ballistic Missile Early Warning
System
Systém včasného uvědomování před
strategickými řízenými střelami
BOD
Board of Directors
Ředitelská rada (komise)
BTWC
Biological and Toxin Weapons
Convention (1972)
Úmluva o biologických a toxických
zbraních (1972)
CBMs
Confidence Building Measures
Opatření k posílení důvěry
CCC
Capabilities Coordination Cell
Skupina pro koordinaci schopností
CCMS
Committee on the Challenges of
Modern Society
Výbor pro otázky moderní společnosti
CCPC
Civil Communications Planning
Committee
Výbor pro plánování civilních
komunikací
391
CDE
Conference on Security and
Confidence Building Measures and
Disarmament in Europe
Konference o bezpečnosti,
opatřeních k posílení důvěry a
odzbrojení v Evropě
CEAC
Committee for European Airspace
Coordination
Výbor pro koordinaci činnosti v
evropském vzdušném prostoru
CEE
Central and Eastern Europe
Střední a východní Evropa
CENTAG
Central Army Group, Central Europe
Střední skupina pozemního vojska
ve střední Evropě
CEOA
Central Europe Operating Agency
Úřad pro operační činnost ve střední
Evropě
CEP
Civil Emergency Planning
Civilní nouzové plánování
CEPMO(A)
Central Europe Pipeline
Management Organisation (Agency)
Organizace (Agentura) pro řízení
produktovodů ve střední Evropě
CEPS
Central Europe Pipeline System
Systém produktovodů ve střední
Evropě
392
CESDP
Common European Security and
Defence Policy
Společná evropská bezpečnostní a
obranná politika
CFE
Conventional Armed Forces in
Europe (CFE of Treaty 1990)
Smlouva o konvenčních ozbrojených
silách v Evropě (Smlouva z roku
1990)
CFE-IA
Concluding Act of the Negotiations
on Personnel Strength of the
Conventional Armed Forces in
Europe Treaty (1992)
Závěrečný akt jednání o početních
stavech Smlouvy o konvenčních
ozbrojených silách v Evropě (1992)
CFSP
Common Foreign and Security
Policy
Společná zahraniční a bezpečnostní
politika
CHANCOM
Channel Committee
Výbor pro průliv La Manche
CICR
Committee on Information and
Cultural Relations
Výbor pro informace a kulturní styky
CIMIC
Civil/Military Cooperation
Civilní/Vojenská spolupráce
CINCEASTLANT
Commander-in-Chief Eastern Atlantic
Area
Vrchní velitel spojeneckých sil v
oblasti východního Atlantiku
CINCENT
Commander-in-Chief Allied Forces
Central Europe
Vrchní velitel spojeneckých sil ve
střední Evropě
CINCHAN
Allied Commander-in-Chief Channel
(position dissolved 1994)
Vrchní velitel spojeneckých sil v
průlivu La Manche (funkce zrušena
1994)
CINCIBERLANT
Commander-in-Chief Iberian Atlantic
Area
Vrchní velitel spojeneckých sil v
Pyrenejské oblasti Atlantiku
CINCNORTH
Commander-in-Chief Allied Forces
Northern Europe
Vrchní velitel spojeneckých sil v
severní Evropě
CINCSOUTH
Commander-in-Chief Allied Forces
Southern Europe
Vrchní velitel spojeneckých sil v jižní
Evropě
CINCUKAIR
Commander-in-Chief United
Kingdom Airforces
Vrchní velitel britských královských
leteckých sil
CINCWESTLANT
Commander-in-Chief Western
Atlantic Area
Vrchní velitel spojeneckých sil v
oblasti západního Atlantiku
CIO
Chairman-in-Office (OSCE)
Úřadující předseda (Organizace pro
bezpečnost a spolupráci v Evropě)
CIOMR
Confédération Interalliée des
Officiers Médicaux de Réserve
Mezispojenecká konfederace
důstojníků zdravotnických služeb v
záloze
CIOR
Confédération Interalliée des
Officiers de Réserve
Mezispojenecká konfederace
důstojníků v záloze
CIS
Commonwealth of Independent
States
Společenství nezávislých států
CIS
Communications and Information
Systems
Komunikační a informační systémy
CJTF
Combined Joint Task Force
Mnohonárodní vícevojskové
seskupení sil
CLG
Collaborative Linkage Grants
Sdružovací granty v rámci
spolupráce
C-M
Council Memorandum
Memorandum (Prohlášení)
Severoatlantické rady
CMTF
Civil-Military Task Force
Civilně-vojenská operační skupina
393
CMX
Crisis Management Exercise
Cvičení v řízení krizových situací
CNAD
Conference of National Armaments
Directors
Konference národních ředitelů pro
vyzbrojování
CNISB
Communication, Navigation and
Identification Systems Branch
Oddělení komunikačních,
navigačních a identifikačních
systémů
COMIFOR
Commander in Theatre of IFOR
Velitel operačního prostoru
ozbrojených sil IFOR
COMNAVSOUTH
Commander Allied Naval Forces
Southern Europe
Velitel spojeneckého námořnictva v
jižní Evropě
COEC
Council Operations and Exercise
Committee
Výbor Severoatlantické rady pro
operace a cvičení
COMCEN
Communication Centre
Komunikační středisko
COMEDS
Committee of the Chiefs of Military
Medical Services in NATO
Výbor náčelníků vojenských
zdravotnických služeb v NATO
394
COMNAVNORTH
Commander Allied Naval Forces
North
Velitel spojeneckého námořnictva v
severní Evropě
COMSTRIKFLTLANT
Commander Striking Fleet Atlantic
Velitel úderného loďstva v Atlantiku
COMSUBACLANT
Commander Submarine Allied
Command Atlantic
Velitel ponorkového loďstva
spojeneckého velitelství v Atlantiku
CONMAROPS
Concept of Maritime Operations
Koncept námořních operací
COSC
Chiefs of Staff Committees
Náčelníci štábních výborů
CP
Capability Package
Program spolupráce pro
koordinované řešení stanovených
úkolů (Soubor schopností)
CPC
Conflict Prevention Centre
Středisko pro předcházení konfliktům
CPC
Civil Protection Committee
Výbor pro ochranu civilního
obyvatelstva
CPSU
Communist Party of the Soviet Union
Komunistická strana Sovětského
svazu
CPX
Command Post Exercise
Velitelsko-štábní cvičení
CRG
Collaborative Research Grant (NATO
Science Programme)
Granty pro vědecký výzkum v rámci
spolupráce (Vědecký program
NATO)
CRPC
Commission for Real Property
Claims
Komise pro uplatňování nároků na
nemovitý majetek
CSBM
Confidence and Security Building
Measure
Opatření pro posilování důvěry a
bezpečnosti
CUSRPG
Canada-US Regional Planning
Group
Regionální kanadsko-americká
plánovací skupina
CWC
Chemical Weapons Convention
(1993)
Úmluva o chemických zbraních
(1993)
DCA
Dual-Capable Aircraft
Letoun dvojího použití
DCI
Defence Capabilities Initiative
Iniciativa obranných schopností
CSCE
Conference on Security and
Cooperation in Europe (from
January 1995, Organisation on
Security and Cooperation in Europe
or OSCE)
Konference o bezpečnosti a
spolupráci v Evropě (od ledna 1995
přejmenována na Organizaci pro
bezpečnost a spolupráci v Evropě –
OSCE)
DGP
Senior Defence Group on
Proliferation
Skupina pro otázky šíření zbraní
hromadného ničení
CST
Conventional Stability Talks
Rozhovory o stabilitě konvenčních sil
DCMC
Deputy Chairman of the Military
Committee
Místopředseda Vojenského výboru
CTBT
Comprehensive Nuclear Test-Ban
Treatyv
Smlouva o úplném zákazu zkoušek
s jadernými zbraněmi
DOS
Democratic Opposition of Serbia
Demokratická opozice Srbska
C3
Consultation, Command and Control
Konzultace, velení a řízení
DIMS
Director International Military Staff
(IMS)
Ředitel Mezinárodního vojenského
štábu
DPAO
Division of Defence, Planning and
Operations
Divize obrany, plánování a operací
395
DPC
Defence Planning Committee
Výbor pro obranné plánování
DPQ
Defence Planning Questionnaire
Dotazník obranného plánování
DRC
Defence Review Committee
Výbor pro hodnocení otázek obrany
DRG
Defence Research Group (absorbed
into the NATO Research and
Technology Organisation (RTO))
Skupina pro obranný výzkum
(začleněna do Organizace pro vědu
a techniku (RTO))
DS
Division of Defence Support
Divize zabezpečování obrany
EADRCC
Euro-Atlantic Disaster Response
Coordination Centre
Euroatlantické koordinační středisko
reakce na katastrofy
EADRU
Euro-Atlantic Disaster Response
Unit
Euroatlantická jednotka reakce na
katastrofy
EAF
Entity Armed Forces
Ozbrojené síly subjektu
EAPC
Euro-Atlantic Partnership Council
Rada euroatlantického partnerství
396
EAPMC
Euro-Atlantic Partnership Military
Committee
Vojenský výbor euroatlantického
partnerství
EPC
European Political Cooperation
Evropská politická spolupráce
ESA
European Space Agency
Evropský úřad pro kosmický výzkum
ESDI
European Security and Defence
Identity
Evropská bezpečnostní a obranná
identita
ESDP
European Security and Defence
Policy
Evropská bezpečnostní a obranná
politika
EST
Advisory Panels on Environmental
and Earth Science and Technology
Poradní skupiny pro ochranu
životního prostředí, vědu o Zemi a
techniku
EU
European Union
Evropská unie
EUROGROUP
Informal Group of NATO European
Defence Ministers (dissolved 1993)
Neoficiální skupina ministrů obrany
evropských členských států NATO
(rozpuštěna 1993)
EV
Expert Visit (NATO Science
Programme)
Návštěva odborníka (Vědecký
program NATO)
EW
Electronic Warfare
Elekronický boj
EWISG
Early Warning Inter-Staff Groupv
Mezištábní skupina včasného
uvědomování
EWG
Executive Working Group
Výkonná pracovní skupina
FAWEU
Forces Answerable to the Western
European Union (WEU)
Ozbrojené síly odpovědné
Západoevropské unii (WEU)
FMB
Frequency Management Branch
Oblast řízení frekvence
FORACS
NATO Naval Forces Sensors and
Weapons Accuracy Check Sites
Zkušebny přesnosti snímačů a
zbraní námořních sil NATO
FRP
Financial Rules and Procedures
Finanční předpisy a postupy
FSC
Forum for Security Cooperation
(OSCE)
Fórum pro bezpečnostní spolupráci
FSU
Former Soviet Union
Bývalý Sovětský svaz
GLCM
Ground-Launched Cruise Missile
Řízená střela s plochou dráhou letu
odstřelená ze země
GNW
Group on Nuclear Weapons
Skupina pro jaderné zbraně
GSZ
Ground Safety Zone
Pozemní bezpečnostní zóna
HCNM
OSCE High Commission on National
Minorities
Vysoká komise OSCE pro
národnostní menšiny
HLG
High Level Group
Skupina na vysoké úrovni
HLTF
High Level Task Force
Operační (Úkolová) skupina na
vysoké úrovni
HNS
Host Nation Support
Zabezpečení ozbrojených sil
hostitelským státem
HLSG
High Level Steering Group
Řídící skupina na vysoké úrovni
IATA
International Air Transport
Association
Mezinárodní sdružení letecké dopravy
ICAO
International Civil Aviation
Organisation
Mezinárodní organizace pro civilní
letectví
397
ICB
International Competitive Bidding
Mezinárodní nabídkové řízení
IMS
International Military Staff
Mezinárodní vojenský štáb
ICBM
Intercontinental Ballistic Missile
Mezikontinentální strategická řízená
střela
INCOM
Development of an Integrated
Coastal Zone Management
Programme
Rozvoj programu správy integrované
pobřežní zóny
ICRC
International Committee for the Red
Cross
Mezinárodní výbor Červeného kříže
ICTY
International Criminal Tribunal for the
former Yugoslavia
Mezinárodní trestní soud pro
bývalou Jugoslávii
IEPG
Independent European Programme
Group
Nezávislá evropská programová
skupina
IFOR
Implementation Force (in Bosnia and
Herzegovina)
Implementační mírové síly (v Bosně
a Hercegovině)
IFRC
International Federation of the Red
Cross and Red Crescent Societies
Mezinárodní federace Červeného
kříže a společnosti Červeného
půlměsíce
INF
Intermediate-Range Nuclear Forces
(Treaty, 1987)
Smlouva o jaderných zbraních
středního dosahu (Smlouva z roku
1987)
IO
Interoperability Objective
Cíl vzájemné operační součinnosti
IOB
Interoperability Branch
Oblast vzájemné operační
součinnosti
IPP
Individual Partnership Programme
(PfP)
Individuální program Partnerství pro
mír
IGC
Inter-Governmental Conference
Mezivládní konference
IPTF
United Nations International Police
Task Force
Mezinárodní policejní operační
skupina Organizace spojených
národů
IISS
International Institute for Strategic
Studies
Mezinárodní ústav strategických studií
IRBM
Intermediate-Range Ballistic Missile
Strategická řízená střela středního
dosahu
398
IRF
Immediate Reaction Forces
Síly okamžité reakce
IRF(A)
Immediate Reaction Forces Air
Síly okamžité vzdušné reakce
IRF(L)
Immediate Reaction Forces Land
Síly okamžité pozemní reakce
IS
International Staff
Mezinárodní sekretariát
ISB
Information Security Branch
Oblast bezpečnosti informací
ISTB
Information Systems and Technology
Branch
Odblast informačních systémů a
techniky
IUKADGE
Improved United Kingdom Air
Defence Ground Environment
Zdokonalený pozemní systém
protivzdušné obrany Velké Británie
JCP
Joint Committee on Proliferation
Společný výbor pro otázky šíření
zbraní hromadného ničení
JCR
Joint Committee on Returns
Společný výbor pro návraty
(uprchlíků a vyhnanců)
JIAS
Joint Integrated Administrative
Structures
Společné integrované administrativní
struktury
JMC
Joint Medical Committee
Společný zdravotnický výbor
JSB
Joint Service Board (MAS)
Mezivojsková komise (MAS)
JSRC
Joint Sub-Regional Command
Společné subregionální velení
JSTC
Joint NATO-Russia Scientific and
Technological Cooperation
Committee
Společný výbor pro vědeckou a
technickou spolupráci NATO-Ruská
federace
JWG
Joint Working Group (NATO-Ukraine
Joint Working Group on Defence
Reform)
Společná pracovní skupina
(Společná pracovní skupina NATOUkrajina pro reformu národní obrany)
KFOR
Kosovo Force
Mírové síly v Kosovu
KLA
Kosovo Liberation Army
Kosovská osvobozenecká armáda
KPS
Kosovo Police Service
Policejní sbor Kosova
KVM
Kosovo Verification Mission
Kosovská verifikační mise
399
LANDCENT
Allied Land Forces Central Europe
Spojenecké pozemní síly ve střední
Evropě
LANDSOUTH
Allied Land Forces Southern Europe
Spojenecké pozemní síly v jižní
Evropě
LANDSOUTHCENT
Allied Land Forces South Central
Europe
Spojenecké pozemní síly v jižní a
střední Evropě
LANDSOUTHEAST
Allied Land Forces South Eastern
Europe
Spojenecké pozemní síly v
jihovýchodní Evropě
LA&R
Logistics, Armaments and
Resources Division
Divize logistiky, vyzbrojování a
zdrojů
LCC
Logistics Coordination Centre
Koordinační středisko pro logistiku
LDK
Democratic League of Kosovo
Demokratická liga Kosova
LG
Linkage Grant (NATO Science
Programme)
Sdružený grant (Vědecký program
NATO)
LST
Advisory Panels on Life, Science
and Technology
Poradní skupina pro život, vědu a
techniku
400
LTS
Long Term Study
Dlouhodobá odborná studie
LTDP
Long-Term Defence Programme
Dlouhodobý program obranné
strategie
MAG
Movement and Transportation
Advisory Group
Poradní skupina pro přesuny a
dopravu
MAP
Membership Action Plan
Akční plán členství
MAPE
Multinational Advisory Police
Element
Mnohonárodní poradní policejní
složka
MARAIRMED
Maritime Air Forces Mediterranean
Středomořské námořní letectvo
MAREQ
Military Assistance Requirement
Požadavek vojenské pomoci
MAS
Military Agency for Standardisation
Vojenská agentura pro standardizaci
MBC
Military Budget Committee
Výbor pro vojenský rozpočet
MBFR
Mutual and Balanced Force
Reductions
Oboustranná a vyvážená snížení
ozbrojených sil
MC
Military Committee
Vojenský výbor
MCDA
Military and Civil Defence Assets
Prostředky vojenské a civilní obrany
MCG
Mediterranean Cooperation Group
Skupina pro středomořskou spolupráci
MCM
Mine Countermeasures
Odminování
MCMFORMED
Mine Counter Measures Force
Mediterranean
Středomořský odminovací útvar
MCMFORNORTH
Mine Counter Measures Force North
Odminovací útvar Sever
MCWG
Military Committee Working Group
Pracovní skupina Vojenského výboru
MDF
Main Defence Forces
Hlavní obranné síly
MEADS
Medium Extended Air Defence
System
Středně rozšířený systém
protivzdušné obrany
MEPs
Members of the European
Parliament
Členové Evropského parlamentu
MILREP
Military Representative (to the MC)
Vojenský představitel (ve Vojenském
výboru)
MLM
Military Liaison Mission
Vojenská styčná mise
MLRS
Multiple Launch Rocket System
Raketomet
MNC
Major NATO Command/Commander
(renamed NATO Strategic
Command/Commander)
Hlavní velitelství/velitel NATO (nyní
Strategické velitelství/Strategický
velitel NATO)
MND(C)
Multinational Division Central
Mnohonárodní divize Střed
MOB
Main Operating Base
Hlavní operační základna
MOD
Ministry of Defence
Ministerstvo obrany
MOU
Memorandum of Understanding
Memorandum o vzájemném
porozumění
MPA
Maritime Patrol Aircraft
Hlídkový letoun vojenského
námořnictva
MRCA
Multi-Role Combat Aircraft
(TORNADO)
Víceúčelový bojový letoun
(TORNADO)
401
MSC
Major Subordinate Command/
Commander
Hlavní podřízené velitelství/velitel
MSU
Multinational Security Unit
Mnohonárodní bezpečnostní
jednotka
MTCR
Missile Technology Control Regime
Ovládací systém techniky
strategických řízených střel
MTRP
Medium Term Resources Plan
Střednědobý plán zdrojů
NAA
North Atlantic Assembly
Severoatlantické shromáždění
NAADC
NATO Analytical Air Defence Cell
Analytická skupina protivzdušné
obrany NATO
NAAG
NATO Army Armaments Group
Skupina pro vyzbrojování pozemních
vojsk
NAC
North Atlantic Council
Severoatlantická rada
NACC
North Atlantic Cooperation Council
Rada severoatlantické spolupráce
NACMA
NATO Air Command and Control
System (ACCS) Management
Agency
Agentura NATO pro řízení Systému
velení a řízení vzdušného prostoru
402
NACMO
NATO Air Command and Control
System (ACCS) Management
Organisation
Organizace NATO pro řízení
Systému velení a řízení vzdušného
prostoru
NACOSA
NATO CIS Operating and Support
Agency
Agentura NATO pro provoz a
zabezpečování spojovacích a
informačních systémů
NADC
NATO Air Defence Committee
Výbor pro protivzdušnou obranu
NATO
NADEFCOL
NATO Defense College
Vojenská akademie NATO
NADGE
NATO Air Defence Ground
Environment System
Pozemní systém řízení a
uvědomování protivzdušné obrany
NATO
NADREPS
National Armaments Director’s
Representatives
Představitelé národních ředitelů pro
vyzbrojování
NAEW&C
NATO Airborne Early Warning and
Control System
Létající systém včasného
uvědomování a řízení protivzdušné
obrany NATO
NAEWF
NATO Airborne Early Warning
Forces
Letecké síly systému včasného
uvědomování protivzdušné obrany
NATO
NAMMO
NATO Multi-Role Combat Aircraft
Development and Production
Management Organisation
Organizace NATO pro řízení vývoje
a výroby víceúčelového bojového
letounu
NAFAG
NATO Airforce Armaments Group
Skupina pro vyzbrojování letectva
NATO
NAMP
NATO Annual Manpower Plan
Roční plán lidských zdrojů NATO
NAHEMA
NATO Helicopter (NH90) Design,
Development, Production and
Logistics Management Agency
Agentura NATO pro řízení technické
koncepce, vývoje, výroby a
logistického zabezpečení vrtulníků
(NH90)
NAMSA
NATO Maintenance and Supply
Agency
Úřad NATO pro technické
zabezpečování a zásobování
NAMSO
NATO Maintenance and Supply
Organisation
Organizace NATO pro technické
zabezpečování a zásobování
NAMEADSMA
NATO Medium Extended Air
Defence System Management
Agency
Agentura NATO pro řízení středně
rozšířeného systému protivzdušné
obrany
NAPMA
NATO Airborne Early Warning and
Control (AEW&C) Programme
Management Agency
Agentura NATO pro řízení programu
létajícího systému včasného
uvědomování a řízení protivzdušné
obrany
NAMFI
NATO Missile Firing Installation
Odpalovací zařízení strategických
řízených střel NATO
NAPMO
NATO Airborne Early Warning and
Control Programme Management
Organisation
Organizace NATO pro řízení
programu létajícího systému
včasného uvědomování a řízení
protivzdušné obrany
NAMMA
NATO Multi-Role Combat Aircraft
Development and Production
Management Agency
Agentura NATO pro řízení vývoje a
výroby víceúčelového bojového
letounu
NAPR
NATO Armaments Periodic Review
Periodické hodnocení vyzbrojování
NATO
403
NATINADS
NATO Integrated Air Defence
System
Integrovaný systém protivzdušné
obrany NATO
NATMC
NATO Air Traffic Management
Committee
Výbor NATO pro řízení leteckého
provozu
NATO
North Atlantic Treaty Organisation
Organizace severoatlantické
smlouvy
NATO PA
NATO Parliamentary Assembly
Parlamentní shromáždění NATO
NAU
NATO Accounting Unit
Oddělení účetní evidence NATO
NAVNORTHWEST
Allied Naval Forces North Western
Europe
Spojenecké námořní síly v
severozápadní Evropě
NAVOCFORMED
Naval On-Call Force, Mediterranean
Středomořské pohotovostní námořní
síly
NAVSOUTH
Allied Naval Forces Southern
Europe
Spojenecké námořní síly v jižní
Evropě
NBC
Nuclear, Biological and Chemical
Weapons
Jaderné, biologické a chemické
zbraně
404
NCARC
NATO Conventional Armaments
Review Committee
Výbor NATO pro hodnocení
konvenční výzbroje
NCCIS
NATO Command, Control and
Information System
Velitelský, řídící a informační systém
NATO
NCISS
NATO Communications and
Information Systems School
Škola komunikačních a informačních
systémů NATO
NC3Av
NATO Consultation, Command and
Control Agency
Agentura NATO pro konzultace,
velení a řízení
NC3B
NATO Consultation, Command and
Control Board
Komise NATO pro konzultace, velení
a řízení
NC3O
NATO Consultation, Command and
Control Organisation
Organizace NATO pro konzultace,
velení a řízení
NC3REPS
Group of National C3
Representatives
Skupina národních zástupců C3
NCS
NATO Committee of Standardisation
Výbor NATO pro standardizaci
NDC
NATO Defence College
Vojenská akademie obranných studií
NATO
NDMC
NATO Defence Manpower
Committee
Výbor NATO pro obranný lidský
potenciál
NDMP
NATO Defence Manpower Plan
Plán NATO obranného lidského
potenciálu
NEFMA
NATO European Fighter Aircraft
Development, Production and
Logistics Management Agency
Agentura NATO pro řízení vývoje,
výroby a logistického zabezpečení
evropského bojového letounu
NEFMO
NATO European Fighter Aircraft
(EFA) Development, Production and
Logistics Management Organisation
Organizace NATO pro řízení vývoje,
výroby a logistického zabezpečení
evropského bojového letounu
NEPS
North European Pipeline System
Systém produktovodů v severní
Evropě
NETMO(A)
NATO Eurofighter 2000 and
TORNADO Development, Production
and Logistics Management
Organisation (Agency)
Organizace (Agentura) NATO pro
řízení vývoje, výroby a logistického
zabezpečení letounů Eurofighter
2000 a TORNADO
NFR
NATO Financial Regulations
Finanční směrnice NATO
NGO
Non-Governmental Organisation
Nevládní organizace
NHMO
NATO HAWK Management Office
Úřad NATO pro řízení programu
HAWK
NHPLO
NATO HAWK Production and
Logistics Organisation
Organizace NATO pro výrobu a
logistické zabezpečení programu
HAWK
NHQC3S
NATO Headquarters Consultation,
Command and Control Staff
Tým ústředí NATO pro konzultace,
velení a řízení
NIAG
NATO Industrial Advisory Group
Poradní skupina NATO pro průmysl
NICS
NATO Integrated Communications
System
Integrovaný komunikační systém
NATO
NIDS
NATO Integrated Data Service
Integrovaná datová služba NATO
NIG
Networking Infrastructure Grant
(NATO Science Programme)
Grant síťové infrastruktury (Vědecký
program NATO)
405
NIMIC
NATO Insensitive Munitions
Information Centre
Informační středisko NATO pro
necitlivé střelivo
NMA
NATO Military Authority
Vojenský orgán NATO
NMR
National Military Representative (to
SHAPE)
Národní vojenský zástupce (v SHAPE)
NNAG
NATO Naval Armaments Group
Skupina NATO pro vyzbrojování
vojenského námořnictva
NORAD
North American Air Defence System
Severoamerický systém
protivzdušné obrany
NORTHAG
Northern Army Group, Central Europe
Severní skupina pozemního vojska
ve střední Evropě
NOS
NATO Office of Security
Úřad NATO pro bezpečnost
NPC
NATO Pipeline Committee
Výbor NATO pro produktovody
NPG
Nuclear Planning Group
Skupina pro jaderné plánování
NPLO
NATO Production and Logistics
Organisation
Organizace NATO pro výrobu a
logistické zabezpečování
406
NPS
NATO Pipeline System
Soustava produktovodů NATO
NPSC
NATO Project Steering Committee
Řídící výbor projektů NATO
NPT
Treaty on the Non-Proliferation of
Nuclear Weapons (1968)
Smlouva o nešíření jaderných zbraní
(1968)
NSA
NATO Standardisation Agency
Agentura pro standardizaci v NATO
NSC
NATO Supply Centre
Zásobovací středisko NATO
NSIP
NATO Security Investment
Programme
Program bezpečnostních investic
NATO
NSLB
NATO Standardisation Liaison Board
Styčná komise pro standardizaci v
NATO
NSN
NATO Stock Number
Inventární (Skladové) číslo NATO
NSO
NATO Standardisation Organisation
Organizace pro standardizaci v NATO
NTG
NATO Training Group
Výcviková skupina NATO
NUC
NATO-Ukraine Commission
Komise NATO-Ukrajina
OCC
Operational Capabilities Concept
Koncept operačních schopností
ODIHR
Office for Democratic Institutions and
Human Rights
Úřad pro demokratické instituce a
lidská práva
OECD
Organisation for Economic
Cooperation and Development
Organizace pro ekonomickou
spolupráci a rozvoj
OHR
Office of the High Representative
(for Bosnia and Herzegovine)
Úřad Vysokého představitele (pro
Bosnu a Hercegovinu)
OMIK
OSCE Mission in Kosovo
Mise OSCE v Kosovu
ONS
Office for NATO Standardisation
Úřad pro standardizaci v NATO
OPEC
Organisation of Petroleum Exporting
Countries
Organizace států vyvážejících ropu
OPLAN
Operational Plan
Operační plán
OSCE
Organisation for Security and
Cooperation in Europe (formerly
CSCE)
Organizace po bezpečnost a
spolupráci v Evropě (dříve CSCE)
OTAN
Organisation du Traité de l’Atlantique
Nord
Organizace Severoatlantické
smlouvy
PA
Division of Political Affairs
Divize politických záležitostí
PADREPS
Partner Air Defence Representatives
Zástupci protivzdušné obrany
partnerských států
PADW
Panel on Air Defence Weapons
Skupina pro zbraně protivzdušné
obrany
PAPS
Periodic Armaments Planning
System
Systém periodického plánování
vyzbrojování
PARP
(PfP) Planning and Review Process
Proces plánování a hodnocení
programu Partnerství pro mír
PBEIST
Planning Board for European Inland
Surface Transport
Plánovací komise pro evropskou
vnitrozemskou povrchovou dopravu
PBOS
Planning Board for Ocean Shipping
Plánovací komise pro zaoceánskou
námořní plavbu
PC
Political Committee
Politický výbor
407
PMF
Political Military Framework
Politicko-vojenský rámec
PCC
Partnership Coordination Cell
Koordinační skupina Partnerství pro
mír
PCG
Policy Coordination Group
Skupina pro koordinacii politických
koncepcí
PERM REP
Permanent Representative (to the
NAC)
Stálý zástupce (v NAC)
PIA
Public Information Adviser
Poradce pro veřejné informace
PfP
Partnership for Peace
Partnerství pro mír
PIC
Peace Implementation Council
Rada pro nastolení míru
PJC
Permanent Joint Council (NATORussia)
Stálá společná rada (NATO-Ruská
federace)
POACCS
Portuguese Air Command and
Control System
Portugalský systém velení a řízení
letectva
PMF
Political Military Framework
Politicko-vojenský rámec
408
PMSC
Political-Military Steering Committee
on Partnership for Peace
Řídící výbor pro politicko-vojenské
záležitosti programu Partnerství pro
mír
PMSC/AHG
Political-Military Steering
Committee/AdHoc Group on
Cooperation in Peacekeeping
Řídící výbor pro politicko-vojenské
záležitosti/Pracovní skupina ad hoc
pro spolupráci při dozoru nad
zachováváním míru
PNET
Peaceful Nuclear Explosion Treaty
(1976)
Smlouva o využívání jaderných
výbuchů pro mírové účely (1976)
PO
Private Office
Osobní kabinet (generálního
tajemníka Aliance)
PPCG
Provisional Policy Coordination
Group
Prozatímní skupina pro koordinaci
politických koncepcí
PSC
Principal Subordinate
Command/Commander
Hlavní podřízené velení/Hlavní
podřízený velitel
PSE
Partnership for Peace Staff Element
Týmová složka programu Partnerství
pro mír
PST
Advisory Panels on Physical and
Engineering Sciences and
Technology
Poradní skupiny pro fyzikální a
inženýrské vědy a techniku
PSO
Peace Support Operations
Operace pro zabezpečení míru
PTBT
Partial Test Ban Treaty
Smouva o částečném zákazu
zkoušek s jadernými zbraněmi
PWP
Partnership Work Programme (PfP)
Pracovní program Partnerství pro
mír
RCB
Requirements and Concepts Branch
Oblast požadavků a koncepcí
R&D
Research and Development
Vědecký výzkum a vývoj
REACT
Rapid Expert Assistance and
Cooperation Teams
Rychlé týmy odborné asistence a
spolupráce
RHQ EASTLAND
Regional Headquarters Eastern
Atlantic
Regionální velitelství Východní
Atlantik
RHQ SOUTHLAND
Regional Heaedquarters Southern
Atlantic
Regionální velitelství Jižní Atlantik
RHQ WESTLANDv
Regional Headquarters Western
Atlantic
Regionální velitelství Západní
Atlantik
RPC
Regional Planning Committee
Regionální plánovací výbor
RPC WT
Regional Planning Committee
Working Team
Pracovní tým Regionálního
plánovacího výboru
RRF
Rapid Reaction Force
Síly rychlé reakce
R&T
Research and Technology
Vědecký výzkum a technika
RTA
Research and Technology Agency
Agentura pro vědecký výzkum a
techniku
RTB
Research and Technology Board
Komise pro vědecký výzkum a
techniku
RTO
Research and Technology
Organisation
Organizace pro vědecký výzkum a
techniku
SAC
Strategic Air Command
Velení strategického letectva
SACEUR
Supreme Allied Commander Europe
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě
409
SACLANT
Supreme Allied Commander Atlantic
Vrchní velitel spojeneckých sil v
Atlantiku
SACLANTCEN
SACLANT Undersea Research
Centre
Výzkumné středisko SACLANT pro
protiponorkové zbraně
SALT
Strategic Arms Limitation Talks
Rozhovory o omezení strategických
zbraní
SALW
Small Arms and Light Weapons
Ruční palné a lehké zbraně
SAM
Sanctions Assistance Missions
Mise na podporu sankcí
SAM
Surface-to-Air Missile
Strategické řízené střely zeměvzduch
SATCOM
Satellite Communications
Satelitní komunikace
SC
Strategic Commander
Strategický velitel
SCEPC
Senior Civil Emergency Planning
Committee
Hlavní výbor pro civilní nouzové
plánování
SCG
Special Consultative Group
Zvláštní konzultační skupina
410
SCOM
Science Committee
Vědecký výbor
SCMM
Standing Committee on Military
Matters (Bosnian Peace Agreement)
Stálý výbor pro vojenské záležitosti
(Mírová smlouva o Bosně a
Hercegovině)
SCP
Security Cooperation Programme
Program o bezpečnostní spolupráci
SDI
Strategic Defence Initiative
Iniciativa strategické obrany
SEECAP
South East Europe Common
Assessment Paper on Regional
Security Challenges and
Opportunities
Dokument o společném hodnocení
států jihovýchodní Evropy ve věci
regionálních bezpečnostních úkolů a
příležitostí
SEEGROUP
South East Europe Security
Cooperation Steering Group
Řídící skupina pro bezpečnostní
spolupráci států jihovýchodní Evropy
SEEI
South East Europe Initiative
Iniciativa států jihovýchodní Evropy
SILCEP
Security investment, Logistics & Civil
Emergency Planning Division
Divize bezpečnostních investic,
logistického zabezpečování a
civilního nouzového plánování
SFOR
Stabilisation Force
Stabilizační síly
SfP
Science for Peace
Věda pro mír
SG
Secretary General
Generální tajemník
SGP
Senior Political-Military Group on
Proliferation
Vyšší politicko-vojenská skupina pro
otázky šíření zbraní hromadného
ničení
SG PLE
Standing Group of Partner Logistic
Experts
Stálá skupina logistických odborníků
partnerských států
SHAPE
Supreme Headquarters Allied
Powers Europe
Hlavní velitelství spojeneckých sil v
Evropě
SHARE
Stock Holding and Asset
Requirements Exchange
Burza potřebných zásob a
požadavků
SLBM
Submarine-Launched Ballistic
Missile
Strategická řízená střela odstřelená
z ponorky
SLCM
Sea-Launched Cruise Missile
Strategická řízená střela s plochou
dráhou letu odstřelená ze širého moře
SLWPG
Senior Level Weapons Protection
Group
Skupina na vyšší úrovni pro ochranu
zbraní
SNF
Short-Range Nuclear Forces
Jaderné zbraně krátkého dosahu
SNLC
Senior NATO Logisticians’
Conference
Rada hlavních logistiků NATO
SO
Standardisation Objective
Cíl standardizace
SOFA
Status of Forces Agreements
Dohody o statutu ozbrojených sil (na
území jiného státu)
SPC
Senior Political Committee
Vyšší politický výbor
SPC(R)
Senior Political Committee
(Reinforced)
Vyšší politický výbor (rozšířený)
SRB
Senior Resource Board
Hlavní komise pro zdroje
SST
Advisory Panels on Security-Related
Civil Science and Technology
Poradní výbory pro bezpečnost v
oblasti společenských věd a techniky
STANAG
Standardisation Agreement
Standardizační dohoda
411
STANAVFORCHAN
Standing Naval Force Channel
Stálé námořní síly v průlivu La
Manche
STANAVFORLANT
Standing Naval Force Atlantic
Stálé námořní síly v Atlantiku
STANAVFORMED
Standing Naval Force Mediterranean
Stálé námořní síly ve Středozemním
moři
START
Strategic Arms Reduction Talks
Smlouva o snížení stavu
strategických zbraní
STC
SHAPE Technical Centre
Technické středisko SHAPE
STRIKFLTLANT
Striking Fleet Atlantic
Úderná flotila v Atlantiku
STRIKFORSOUTH
Naval Striking and Support Forces
Southern Europe
Námořní úderné a zabezpečovací
síly v jižní Evropě
UNHCR
United Nations High Commissioner
for Refugees
Vysoký komisař Organizace
spojených národů pro uprchlíky
UNMIK
United Nations Mission in Kosovo
Mise Organizace spojených národů
v Kosovu
UNOCHA
United Nations Office for the
Coordination of Humanitarian Affairs
Úřad Organizace spojených národů
pro koordinaci humanitárních akcí
UNPROFOR
United Nations Protection Force
Ochranné síly Organizace spojených
národů (v bývalé Jugoslávii)
UNSC
United Nations Security Council
Rada bezpečnosti Organizace
spojených národů
VCC
Verification Coordinating Committee
Výbor pro verifikaci a koordinaci
VERITY
NATO Verification Database
Verifikační databáze NATO
SUBACLANT
Submarine Allied Command Atlantic
Ponorkové loďstvo Velitelství
spojeneckých sil v Atlantiku
WCO
Western Consultation Office
Úřad pro západoevropské
konzulatce
TEEP
Training and Education
Enhancement Programme
Program zvýšené úrovně výcviku a
vzdělání
WEAG
Western European Armaments
Group
Západoevropská skupina pro
vyzbrojování
412
WEU
Western European Union
Západoevropská unie
WP
Working Party
Pracovní tým
WG
Working Group
Pracovní skupina
YATA
Youth Atlantic Treaty Association
Sdružení mládeže Severoatlantické
smlouvy
WHO
World Health Organisation
Světová zdravotnická organizace
WMD
Weapons of Mass Destruction
Zbraně hromadného ničení
413
DODATEK 2
DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE
DODATEK 2
DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE
Ústřední sídlo NATO:
NATO Headquarters
NATO Office of Information and Press
NATO
1110 Brussels - Belgium
Tel: 32 2 707 4111
Fax: 32 2 707 1252
E-mail: [email protected]
Webová stránka: http://www.nato.int
Doplňující informace o vědeckých programech NATO a o činnosti v oblasti
ochrany životního prostředí lze konzultovat na následujících webových
stránkách:
http://www.nato.int/science
http://www.nato.int/ccms
Regionální informační kanceláře
NATO Information Office
Box 28
121 Reykjavik
Iceland
Tel: 354 561 00 15
Fax: 354 551 00 15
E-mail: [email protected]
NATO Information and
Documentation Centre
36/1 Melnikov St.
Kyiv 254 119
Ukraine
Tel: 380 44 246 86 16
Fax: 380 44 246 86 22
NATO Information Office
Mytnaya Street 3
117049 Moscow
Russian Federation
Tel: 7 095 937 3640
7 095 937 3641
7 095 937 3676
Fax: 7 502 937 3809 (satelit)
7 502 937 3809
E-mail: [email protected]
417
Veřejné vojenské informační kanceláře
Public Information Advisor
International Military Staff
NATO HQ
1110 Brussels
Belgium
Tel: 32 2 707 5422
Fax: 32 2 707 5713
E-mail: [email protected]
[email protected]
SHAPE
7010 Mons
Belgium
Tel: 32 65 44 71 11
Fax: 32 65 44 35 44/74 42
E-Mail: [email protected]
Web: http://www.shape.nato.int
SACLANT
7857 Blandy Road - Suite 100
Norfolk VA 23551-2490, USA
Russian Federation
Tel: 1 757 445 3400
Fax: 1 757 445 3234
E-mail: [email protected]
Web: http://www.saclant.nato.int
Adresy a kontaktní místa na níže uvedené orgány a organizace jsou uvedeny v Kapitole 16:
Parlamentní shromáždění NATO (NATO PA);
Sdružení Severotlantické smlouvy (ATA) a národní členská sdružení,
severoatlantické rady a výbory;
Mezispojenecká konfederace důstojníků v záloze (CIOR).
Integrovaná datová služba NATO (NIDS)
Integrovaná datová služba (NATO Integrated Data Service - NIDS)
umožňuje počítačový přístup k článkům, komuniké, oficiálním prohlášením,
projevům, příručkám a jiné dokumentaci Aliance. Náměty publikací zahrnují
zejména politickou, vojenskou, ekonomickou a vědeckou problematiku, a
rovněž aktuální informace o úloze NATO při uplatňování Mírové dohody o
Bosně a Hercegovině v rámci Stabilizačních sil (SFOR) a Mírových sil v
Kosovu (KFOR). Prostřednictvím NIDS je rovněž vydáván časopis "NATO
Review" a ostatní publikace, které poskytují zajímavé informace, analýzy a
úvahy z různých oblastí činnosti Aliance.
NIDS umožňuje také přístup k informacím a dokumentaci vydávaným civilními a vojenskými orgány NATO a jinými orgány a organizacemi, například
418
Parlamentním shromážděním, severoatlantickými
začleněnými do Sdružení Severoatlantické smlouvy.
radami
a
výbory
Postupně se rozšiřuje a zdokonaluje síť elektronických kontaktů NIDS s
jednotlivými ministerstvy zahraničních věcí a obrany, parlamenty a různými
vědeckými a vzdělávacími institucemi členských států NATO a EAPC, a elektronická výměna informací s jinými mezinárodními organizacemi.
Informace získané prostřednictvím NIDS jsou k dispozici na webové
stránce NATO a jsou rovněž rozesílány elektronickou poštou.
Přihlášky k registraci odběru elektronické korespondence zasílejte na
adresu: [email protected], s uvedením jednoho z těchto
odkazů:
•
SUB NATODATA (nejnovější informace z NATO, jeho agentur, úřadů a
vojenských velitelství, a jiných spolupracujících mezinárodních
organizací);
•
SUB NATOPRES (komunikace určené především novinářům včetně
projevů, ministerských komuniké a tiskového poradenství);
•
SUB NATOSCI (údaje o vědeckém a ekologickém programu NATO).
K registraci odběru elektronické korespondence musí žadatel uvést své
jméno a příjmení.
419
DODATEK 3
CHRONOLOGIE
CHRONOLOGIE
Chronologie Aliance jde po stopách důležitých mezníků v historii NATO na
pozadí významných světových událostí. Vyjadřuje intenzitu diplomatických
styků a výměn v prvních letech po skončení studené války, a vysokou úroveň
nepřetržitých konzultací na vysoké úrovni o klíčových otázkách politické
koncepce Aliance. Další četné události a aktivity, ke kterým došlo v rámci
programu Partnerství pro mír a Rady euroatlantického partnerství, včetně
seminářů, pracovních konferencí, školení, kurzů, vojenských cvičení, výcviku v
řízení krizových situací, návštěv, výměn a ostatních akcí, nebylo možno uvést
z důvodu nedostatku místa. Informace o těchto událostech lze nalézt v
oficiálních komuniké a tiskových zprávách uvedených na webových stránkách
Internetu (http://www.nato.int) Integrované datové služby NATO.
Reference uvedené v této chronologii, týkající se bývalé jugoslávské
republiky Makedonie, jsou označeny hvězdičkou (*) znamenající následující
připomínku:
Turecko uznává Republiku Makedonie pod jejím ústavním názvem.
1945
26.červen
6.srpen
Charta Organizace spojených národů je podepsána v San
Franciscu.
Svržení atomové bomby na Hirošimu.
1946
5.březen
Projev Winstona Churchilla o “Železné oponě” v
americkém městě Fultonu (stát Missouri).
1947
19.leden
12.březen
Sovětským svazem podporovaný komunistický “Lublinský
výbor” monopolizuje státní moc v Polsku.
Americký prezident Harry S. Truman vyzývá Spojené
státy, aby “podporovaly svobodné národy odolávající
pokusům o jejich podmanění ze strany ozbrojených
menšin nebo prostřednictvím nátlaku zvenčí” (Trumanova
doktrína).
423
5.červen
22.-27.září
Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických,
George C. Marshall, vyhlašuje soustavu plánů
hospodářské obnovy Evropy (Marshallův plán).
Založení Informbyra, organizace pro ideologické
sjednocení sovětského bloku následkem odmítnutí
Marshallova plánu Sovětským svazem a jeho spojenci.
1948
22.leden
22.-25.únor
17.březen
11.červen
24.červen
28.červen
6.červenec
25.-26.říjen
10.prosinec
Ministr zahraničních věcí Velké Británie, Ernest Bevin,
vystoupil v Dolní sněmovně s návrhem vytvořit Západní
unii. Následovně, ve dnech 27.-28.září 1948 zakládají
ministři obrany signatářských států Bruselské smlouvy
obrannou organizaci Západní unie.
Komunistická strana Československa se státním
převratem zmocňuje vlády v Praze.
Ministři zahraničních věcí Belgie, Francie, Lucemburska,
Nizozemska a Velké Británie podepisují v Bruselu
Smlouvu o hospodářské, sociální a kulturní spolupráci a
kolektivní sebeobraně (Bruselská smlouva).
Senát
Spojených
států
amerických
přijímá
“Vandenbergovu rezoluci” a vytváří tím právní bázi pro
budoucí přistupování USA k regionálním a jiným
kolektivním bezpečnostním smlouvám.
Sovětský svaz zahajuje blokádu Berlína.
Jugoslávie formálně vyloučena z Informbyra.
Ve Washingtonu zahájeny rozhovory o severoatlantické
obraně mezi Spojenými státy americkými, Kanadou a
signatáři Bruselské smlouvy.
Konzultativní rada členských států Bruselské smlouvy
oznamuje “naprostý souhlas se zásadami obranného
paktu v severním Atlantiku”.
Ve Washingtonu zahájena jednání o Severoatlantické
smlouvě mezi zástupci členských států Bruselské
smlouvy, Kanady a Spojených států amerických.
1949
15.březen
2.duben
4.duben
424
Státy jednající o Severoatlantické smlouvě vyzývají
Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko k připojení.
Zúčastněné vlády odmítají sovětská tvrzení, že
Severoatlantická smlouva je v rozporu s Chartou OSN.
Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Kanada,
Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené
8.duben
4.květen
9.květen
24.srpen
17.září
6.říjen
státy americké a Velká Británie podepisují ve Washingtonu
Severoatlantickou smlouvu.
Členské státy Bruselské smlouvy, Dánsko, Itálie a Norsko
žádají Spojené státy americké o vojenskou a finanční
pomoc.
Založení Rady Evropy na základě dohody deseti států
podepsané v Londýně. Zahajovací zasedání se koná dne
10.srpna ve Štrasburku.
Zrušení blokády Berlína.
Severoatlantická smlouva vstupuje v platnost.
První zasedání Severoatlantické rady ve Washingtonu.
Prezident USA Truman podepisuje Zákon o vzájemné
obranné pomoci.
1950
27.leden
9.květen
25.červen
25.červenec
24.říjen
19.prosinec
20.prosinec
Prezident Truman schvaluje plán integrované obrany
severoatlantické oblasti a uvolňuje 900 000 000 dolarů na
vojenskou pomoc.
Francouzská vláda navrhuje vytvoření společné instituce
pro řízení produkce oceli a uhlí ve Francii a v Německu,
otevřené i dalším státům (Schumanův plán).
Severokorejské ozbrojené síly zaútočily na Jižní Koreu.
První zasedání zástupců v Radě NATO v Londýně.
Velvyslanec Charles M. Spofford, zástupce Spojených
států amerických, je zvolen stálým předsedou.
Předseda francouzské vlády, René Pleven, předkládá
koncept plánu jednotné evropské armády v rámci NATO,
včetně německých kontingentů.
Severoatlantická rada jmenuje generála Dwighta D.
Eisenhowera prvním vrchním velitelem spojeneckých sil v
Evropě (SACEUR).
Členské státy Bruselské smlouvy se rozhodly zapojit
vojenskou organizaci Západní unie do Organizace
Severoatlantické smlouvy.
1951
15.únor
2.duben
V Paříži začíná konference o vytvoření evropské armády,
svolaná francouzskou vládou.
Spojenecké velení v Evropě zahajuje činnost jako Hlavní
velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) se sídlem v
Rocquencourt nedaleko Paříže.
425
18.duben
3.květen
19.červen
20.září
9.-11.říjen
17.-22.říjen
19.listopad
Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a
Spolková republika Německo zakládají Evropské
společenství uhlí a oceli.
Integrace Výboru pro obranu a Výboru pro finanční a
ekonomickou obranu do Severoatlantické rady.
Členské státy Severoatlantické smlouvy podepisují
dohodu o statutu svých ozbrojených sil.
Členské státy podepisují v Ottawě dohodu o statutu
NATO, národních zástupců a Mezinárodního sekretariátu
(Úmluva o civilním statutu).
V Paříži poprvé zasedá Prozatímní výbor Rady (TCC),
ustavený Severoatlantickou radou, za účelem
harmonizace požadavků kolektivní bezpečnosti a
politických a hospodářských možností členských států.
V Londýně je podepsán doplňující protokol k
Severoatlantické smlouvě o přistoupení Řecka a Turecka.
Slavnostní otevření Vojenské akademie NATO v Paříži
(10.října 1966 přemístěna do Říma).
1952
30.leden
18.únor
20.-25.únor
21.únor
12.březen
10.duben
16.duben
28.duben
426
Jmenování prvního vrchního velitele spojeneckých sil v
Atlantiku (SACLANT), viceadmirála Lynde D. McCormicka
(USA).
Řecko a Turecko přistupují oficiálně k Severoatlantické
smlouvě.
Zasedání Severoatlantické rady v Lisabonu reorganizuje
strukturu Aliance a NATO se stává stálou organizací se
sídlem v Paříži.
Severoatlantická rada ustavuje velení pro průliv La
Manche a jmenuje admirála, Sira Arthura Johna Powera,
prvním vrchním velitelem v průlivu La Manche
(CINCHAN).
Lord Ismay (Velká Británie) je jmenován místopředsedou
Severoatlantické rady a generálním tajemníkem
Organizace Severoatlantické smlouvy.
Spojenecké velení v Atlantiku (ACLANT) zahajuje činnost
se sídlem velitelství v Norfolku (stát Virginie, USA).
NATO otevírá prozatímní ústředí v Palais de Chaillot v
Paříži.
První schůze stálého zasedání Severoatlantické rady v
Paříži.
27.květen
28.srpen
Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a
Spolková republika Německo podepisují v Paříži
zakládající akt smlouvy o Evropském obranném
společenství. (V důsledku zamítnutí Národního
shromáždění Francie z 29.srpna 1954 nevstoupila
smlouva v platnost.)
Členské státy Aliance podepisují v Paříži Protokol o
statutu Mezinárodního vojenského štábu.
1953
5.březen
27.červenec
20.srpen
4.-8.prosinec
Zemřel Josef Vissarionovič Stalin.
V Pa-Mun-Jom je podepsáno příměří v Koreji.
Sovětský svaz vydává tiskové komuniké oznamující, že
vlastní vodíkovou bombu.
Bermudská konference nejvyšších vládních představitelů
Francie, Velké Británie a Spojených států amerických za
účasti Lorda Ismaye v roli pozorovatele NATO.
1954
25.leden/18.únor
7.květen
17.-18.červen
29.srpen
6.září
28.září-3.říjen
23.říjen
1
Nezdařená konference čtyř velmocí v Berlíně o sjednocení
Německa.
Velká Británie a Spojené státy americké zamítají žádost
SSSR o vstup do Organizace Severoatlantické smlouvy.
V Haagu se pod záštitou Mezinárodního atlantického
výboru schází ustavující konference Sdružení
severoatlantické smlouvy.
Francouzské Národní shromáždění zamítá ratifikaci
Smlouvy o založení Evropského obranného společenství
(EDC).
Zahájení konference v Manile, která vrcholí podpisem
smluv zakládajících SEATO (Organizace Smlouvy
jihovýchodní Asie)1.
V Londýně se schází Konference Devíti států za účelem
diskuse o alternativě EDC. (Belgie, Francie, Itálie,
Kanada, Lucembursko, Nizozemsko, Spojené státy
americké, Spolková republika Německo a Velká Británie).
Podepsány Pařížské dohody. Spolková republika
Německo je přizvána ke vstupu do NATO. Itálie a
Spolková republika Německo přistupují k Západoevropské
unii (WEU).
Členské státy: Austrálie, Filipíny, Francie, Nový Zéland, Pákistán, Spojené státy americké, Thajsko
a Velká Británie.
427
1955
6.květen
14.květen
18.-23.červenec
30.prosinec
Spolková republika Německo se stává členem NATO.
SSSR uzavírá s Albánií, Bulharskem, Československem,
Maďarskem, NDR, Polskem a Rumunskem Varšavskou
smlouvu.
První zasedání poslanců Parlamentu NATO (od listopadu
1966 Severoatlantické shromáždění) v Paříži.
SSSR podepisuje smlouvu s Německou demokratickou
republikou a uznává její státní pravomoci.
1956
24.únor
18.duben
28.červen
26.červenec
4.listopad
13.prosinec
První tajemník UV KSSS N.S. Chruščov odhaluje, v
“tajném” projevu na závěr 20. sjezdu Komunistické strany
Sovětského svazu, pravou tvář vlády J.V. Stalina.
Rozpuštění Informbyra.
V polské Poznani propukají protivládní nepokoje.
Egypt znárodňuje Suezský průplav.
Sovětský svaz potlačuje lidové povstání v Maďarsku.
Severoatlantická rada schvaluje doporučení obsažená ve
zprávě Výboru trojky o nevojenské spolupráci v rámci
NATO.
1957
25.březen
2.-3.květen
16.květen
29.červenec
14.září
4.říjen
31.říjen
428
Podpis Římských smluv zakládajících Euratom a
Evropské hospodářské společenství.
Zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů v
Bonnu. Rada rozhoduje intenzivněji podporovat snahy o
sjednocení Německa cestou svobodných voleb.
Paul-Henri Spaak (Belgie) střídá Lorda Ismaye ve funkci
generálního tajemníka NATO.
Vlády Francie, Spojených států amerických, Spolkové
republiky Německa a Velké Británie podepisují v
Berlíně prohlášení, v němž potvrzují jednotu své politiky
ve vztahu k sjednocení Německa a k evropské
bezpečnosti.
Valné shromáždění OSN odsuzuje sovětskou intervenci v
Maďarsku.
Vypuštěn první sovětský sputnik do kosmického prostoru.
Francouzsko-britská intervence v zóně Suezského
průplavu.
16.-19.prosinec
Na zasedání Severoatlantické rady v Paříži potvrzují
nejvyšší představitelé členských států zásady a cíle
Aliance.
1958
1.leden
Vstupuje v platnost Římská smlouva zakládající Evropské
hospodářské společenství.
26.-29.březen
První zasedání Výboru NATO pro vědu.
15.-17.duben
Ministři obrany členských států NATO potvrzují na
zasedání v Paříži obranný charakter strategie Aliance.
10.listopad
N.S. Chruščov oznamuje, že Sovětský svaz si přeje
vypovědět dohodu čtyř velmocí o statutu Berlína. (Západní
velmoci zamítly plán statutu 31.prosince.)
16.-18.prosinec
Zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů
zahraničních věcí. Rada se připojuje ke stanovisku vlád
Francie, Spojených států amerických a Velké Británie ve
věci statutu Berlína a práva západních velmocí setrvat v
tomto městě.
1959
1.leden
Fidel Castro svrhl Batistův režim na Kubě.
11.červen
V Ženevě zahájeno zasedání ministrů zahraničních věcí
čtyř velmocí (Francie, SSSR, USA a Velké Británie) o
německé otázce.
19.srpen
Bagdádský pakt, podepsaný 24.února 1955, se stává
Organizací centrální smlouvy (CENTO). Řádní členové:
Irák, Irán, Pákistán, Turecko a Velká Británie. Přidružený
člen: Spojené státy americké. Ústřední štáb v Ankaře.
(Rozpuštěn 26.září 1979.)
20.listopad
Dánsko, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Švédsko,
Švýcarsko a Velká Británie parafují Stockholmskou
úmluvu, která zakládá Evropské sdružení volného
obchodu (ESVO)2.
15.-22.prosinec
Otevření nového ústředního sídla NATO v Porte Dauphine
v Paříži.
2
V roce 1961 se stalo přidruženým členem EFTA Finsko, v roce 1970 přistoupil Island. Dánsko a
Velká Británie vystoupily z EFTA po vstupu do EHS 1.ledna 1973. Portugalsko vystoupilo 1.ledna
1986.
429
1960
15.březen
1.květen
19.květen
27.květen
23.září
10.listopad
14.prosinec
V Ženevě zahájeno zasedání desetičlenného Výboru OSN
pro odzbrojení. Komunistické státy opouštějí jednání
27.června.
Americký letoun U2 sestřelen nad sovětským územím.
Ministři zahraničních věcí Francie, Spojených států
amerických a Velké Británie informují Severoatlantickou
radu o nezdaru pařížského summitu 16.května za účasti
SSSR.
Vojenský převrat v Turecku.
N.S. Chruščov se účastní Valného shromáždění OSN v
New Yorku.
Schůzka nejvyšších představitelů komunistických stran 81
států v Moskvě. Schválena Chruščovova koncepce
mírového soužití.
Úmluva o založení Organizace pro ekonomickou
spolupráci a rozvoj (OECD), nahrazující Organizaci pro
evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), je
podepsána 18 evropskými státy, Spojenými státy
americkými a Kanadou. Později přistoupily Austrálie,
Japonsko a Nový Zéland.
1961
12.duben
21.duben
13.srpen
13.-15.prosinec
Sovětský major Jurij Gagarin se stává prvním člověkem
kroužícím ve vesmíru.
Dirk U. Stikker (Nizozemsko) střídá Paul-Henri Spaaka ve
funkci generálního tajemníka NATO.
Začátek stavby berlínské zdi.
Na zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů
zahraničních věcí členských států v Paříži potvrzuje
Aliance svůj postoj k Berlínu, ostře odsuzuje vystavění zdi
a schvaluje obnovení diplomatických styků se Sovětským
svazem za účelem zjištění, zda může být vytvořena báze
pro zahájení vzajemných jednání. Severoatlantická rada
rovněž oznamuje zřízení mobilní operační skupiny.
1962
8.-20.leden
18.březen
430
Schází se Dohoda Aliance občanů členských států NATO
a schvaluje “Pařížské prohlášení” na podporu posílení
Aliance a atlantického společenství.
Evianské dohody dávají vznik nezávislému Alžírsku.
29.březen
Založena Evropská organizace pro vývoj kosmických
nosných zařízení (ELDO). Členské státy: Austrálie, Belgie,
Francie, Itálie, Nizozemsko, Spolková republika Německo
a Velká Británie.
10.duben
Britský premiér H. Macmillan a americký prezident J.F.
Kennedy vyzývají Chruščova k uzavření dohody o zákazu
jaderných zkoušek.
4.-6.květen
Ministři zahraničních věcí a obrany členských států
Severoatlantické aliance posuzují okolnosti, za jakých by
Aliance mohla být nucena se uchýlit k použití jaderných
zbraní (Aténské direktivy).
14.červen
Založena Evropská organizace pro kosmický výzkum
(ESRO). Členské státy: Belgie, Dánsko, Francie, Itálie,
Nizozemsko, Spolková republika Německo, Španělsko,
Švédsko, Švýcarsko a Velká Británie. (ELDO a ESRO se
31.května 1975 spojily a staly se Evropskou kosmickou
agenturou (ESA.)
22.říjen-20.listopad Částečná americká blokáda Kuby po odhalení sovětské
výstavby základen pro strategické řízené střely; odvolána
po sovětském souhlasu s demontáží základen.
18.-20.prosinec
J.F. Kennedy a H. Macmillan jednají v Nassau na
Bahamách. Dohodli, že část svých strategických
jaderných sil poskytnou NATO.
1963
16.leden
20.červen
15.-25.červenec
10.říjen
22.-23.říjen
Severoatlantická rada konstatuje, na základě prohlášení
zástupce Francie, že pro bývalé alžírské departementy
Francie přestala, s platností od 3.července 1962, platit
příslušná ustanovení Severoatlantické smlouvy.
Dohoda o “horké lince” mezi Washingtonem a Moskvou
podepsána v Ženevě zástupci Spojených států
amerických a Sovětského svazu.
Sovětský svaz, Spojené státy americké a Velká Británie
parafují Dohodu o zákazu jaderných zkoušek v ovzduší,
kosmickém prostoru a pod vodou.
Vstupuje v platnost Smlouva o částečném zákazu
jaderných zkoušek podepsaná 5.srpna v Moskvě.
Při vojenském cvičení (operace “Velký přesun”) je 14 500
amerických vojáků letecky přepraveno z USA do Německa
jako ukázka schopností Spojených států amerických
rychle posílit, v mimořádné situaci, ozbrojené síly NATO v
Evropě.
431
22.listopad
Prezident John Fitzerald Kennedy zavražděn v Dallasu,
Texas.
1964
1.srpen
Manlio Brosio (Itálie) střídá Dirka Stikkera ve funkci
generálního tajemníka NATO.
14.říjen
N.S. Chruščov zbaven funkcí. Nahrazen Leonidem I.
Brežněvem ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS a
Alexejem N. Kosyginem ve funkci předsedy rady ministrů
SSSR.
16.říjen
Čína uskutečnila svůj první pokusný výbuch atomové
bomby.
1965
6.duben
První komerční družice na světě, “Ranní ptáče”,
vypuštěna ve Spojených státech amerických. Úspěšný
test pro první globální telefonní, televizní a telegrafní
komunikační systém.
7.duben
Sovětské a východoněmecké úřady uzavírají, v
přerušovaných intervalech po dobu jednoho týdne,
pozemní přístup do západního Berlína v době, kdy se v
Kongresové hale koná plenární zasedání parlamentu
Spolkové republiky Německa.
23.duben
Sovětský svaz vypouští svoji první telekomunikační
družici.
31.květen-1.červen Zasedání ministrů obrany NATO v Paříži věnuje zvláštní
pozornost obranným problémům Řecka a Turecka, a
usnáší se zvážit návrh na zlepšení konzultací a rozšíření
účasti v plánování jaderných sil.
9.září
Prezident Charles de Gaulle oznamuje na tiskové
konferenci, že francouzská vojenská integrace v NATO
skončí nejpozději v roce 1969.
20.říjen
Severoatlantická rada schvaluje úpravy úkolů hlavních
velitelů NATO a Kanadsko-americké regionální plánovací
skupiny.
14.-16.prosinec
Zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů
zahraničních věcí členských států v Paříži přijímá nové
postupy, které mají zdokonalit každoroční proces
hodnocení obranného úsilí členských států a schvalování
vojenských příspěvků do Aliance.
432
1966
10.březen
14.prosinec
Prezident de Gaulle oficiálně oznamuje záměr Francie
vystoupit z integrované vojenské struktury Aliance.
Výbor pro obranné plánování zakládá Výbor pro záležitosti
jaderné obrany a Skupinu pro jaderné plánování.
1967
18.leden
31.březen
6.-7.duben
21.duben
14.červen
16.říjen
12.prosinec
13.-14.prosinec
Otevření Vojenské akademie NATO v Římě.
Slavnostní otevření SHAPE v Casteau u Monsu v Belgii.
První zasedání Skupiny pro jaderné plánování ve
Washingtonu.
Vojenský puč v Řecku, nastolení vojenského režimu.
Severoatlantická rada na zasedání v Lucemburku hodnotí
situaci na Středním východě po šestidenní válce mezi
Izraelem a sousedními arabskými státy.
Oficiální otevření nového ústředního sídla NATO v
Bruselu.
V Bruselu zasedá Výbor pro záležitosti jaderné obrany za
účelem projednání zprávy Skupiny pro jaderné plánování
o strategických jaderných silách, protistrategických
řízených střelách, taktickém použití jaderných zbraní a
národní účasti na jaderném plánování.
Severoatlantická rada schvaluje Harmelovu zprávu o
budoucích úkolech Aliance. Výbor pro obranné plánování
přijímá novou strategickou koncepci pružné reakce a
schvaluje vytvoření Stálých námořních sil v Atlantiku
(STANAVFORLANT).
1968
19.leden
24.-25.červen
20.-21.srpen
12.září
Na ženevské konferenci o odzbrojení předkládají Spojené
státy americké a Sovětský svaz návrh smlouvy o nešíření
jaderných zbraní.
Zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů v
Reykjaviku hodnotí současná opatření týkající se
přístupových tras do Berlína a vydává Prohlášení o
oboustranném a vyváženém snižování stavů ozbrojených
sil.
Sovětská, polská, východoněmecká, bulharská a
maďarská vojska obsazují Československo.
Albánie vystupuje z Varšavské smlouvy.
433
13.-14.listopad
15.-16.listopad
Založena Skupina ministrů obrany evropských států
NATO, Eurogroup.
Členové Severoatlantické rady odsuzují sovětskou
intervenci v Československu jako zásah odporující
základním principům Charty Organizace spojených
národů, a vydává oficiální varování SSSR.
1969
28.květen
8.-10.prosinec
Zřízení Středomořských pohotovostních námořních sil
(NAVOCFORMED).
První zasedání Výboru pro otázky moderní společnosti
(CCMS), založeného Severoatlantickou radou dne
6.listopadu, na návrh nedávno zvoleného prezidenta USA
R.M. Nixona.
1970
5.březen
20.březen
16.duben
11.červen
2.-4.prosinec
Vstupuje v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní,
podepsaná dne 1.července 1968.
Z Kennedyho mysu vypuštěn první komunikační satelit
NATO.
Ve Vídni zahájena jednání USA a SSSR o omezení
strategických zbraní (SALT).
Výbor pro obranné plánování na úrovni ministrů
zahraničních věcí projednává pokračující rozšiřování
sovětské přítomnosti ve Středomoří a vítá aktivaci
Středomořských pohotovostních námořních sil.
Na zasedáních ministrů zahraničních věcí členských států
Severoatlantické rady a Výboru pro obranné plánování
(DPC) v Bruselu oznamují Spojené státy americké, že
sníží stavy svých ozbrojených sil v Evropě pouze za
předpokladu rámce oboustranných opatření Východu i
Západu. DPC schvaluje odbornou studii “Obrana Aliance v
sedmdesátých letech”. Deset evropských států přijímá
speciální Program zdokonalení evropské obrany.
1971
2.únor
1.říjen
5.-6.říjen
434
Z Kennedyho mysu vypuštěn druhý komunikační satelit
NATO.
Joseph Luns (Nizozemsko) je jmenován za Manlia Brosia
do funkce generálního tajemníka NATO.
Dosavadní generální tajemník NATO Manlio Brosio je
pověřen vedením předběžných rozhovorů se SSSR a
dalšími zainteresovanými vládami o oboustranném a
vyváženém snížení stavů ozbrojených sil.
1972
26.květen
30.-31.květen
3.červen
21.listopad
22.listopad
21.prosinec
V Moskvě podepsána prozatímní dohoda o omezení
strategických
zbraní
(SALT)
a
systémech
protistrategických řízených střel (ABM).
Na zasedání ministrů zahraničních věcí v Bonnu souhlasí
Severoatlantická rada se zahájením mnohonárodních
přípravných rozhovorů ke Konferenci o bezpečnosti a
spolupráci v Evropě (CSCE). Státy zúčastněné v
integrované vojenské struktuře NATO navrhují
mnohostranné posouzení vzájemného a vyváženého
snížení stavů ozbrojených sil (MBFR).
Ministři zahraničních věcí Francie, Sovětského svazu,
Spojených států amerických a Velké Británie podepisují
čtyřstrannou dohodu o Berlíně.
Zahájení rozhovorů SALT II v Ženevě.
Zahájení mnohostranných přípravných rozhovorů o CSCE
v Helsinkách.
Ve východním Berlíně podepsána “Výchozí smlouva” mezi
Spolkovou
republikou
Německo
a
Německou
demokratickou republikou.
1973
1.leden
Dánsko, Irsko a Velká Británie vstupují do Evropského
hospodářského společenství (EHS).
31.leden-29.červen Mnohostranné přípravné rozhovory o oboustranném a
vyrovnaném snížení stavů ozbrojených sil (MBFR) ve
Vídni.
11.květen
Inaugurace Stálých námořních sil v průlivu La Manche
(STANAVFORCHAN).
3.-7.červenec
V Helsinkách zahájena Konference o bezpečnosti a
spolupráci v Evropě (CSCE)
6.-26.říjen
Arabsko-izraelská “kippurová” válka.
30.říjen
Ve Vídni zahájena jednání o MBFR.
1974
25.duben
26.červen
Vojenský převrat v Portugalsku.
Na schůzce v Bruselu podepisují nejvyšší představitelé
členských států NATO Prohlášení o atlantických vztazích,
435
23.červenec
14.srpen
23.-24.listopad
schválené a zveřejněné Severoatlantickou radou dne
19.června v Ottawě.
Konstantinos Karamanlis se stává po demisi vojenské
vlády ministerským předsedou Řecka.
Řecko stahuje své ozbrojené síly z integrované vojenské
struktury NATO.
Na schůzce ve Vladivostoku se prezident G.R. Ford a
generální tajemník ÚV KSSS L.I. Brežněv dohodli na
americko-sovětských postupech k omezení strategických
jaderných zbraní.
1975
31.květen
31.červenec1.srpen
ELDO a ESRO se slučují a stávají se Evropskou
kosmickou agenturou (ESA). Členské státy: Belgie,
Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Nizozemsko, Spolková
republika Německo, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a
Velká Británie.
Nejvyšší představitelé 35 zúčastněných států podepisují v
Helsinskách Závěrečný akt CSCE.
1976
21.-22.leden
2.únor
20.-21.květen
9.-10.prosinec
436
Na schůzce Skupiny pro jaderné plánování (NPG) v
Hamburku jednají ministři obrany členských států NATO o
pokračujícím růstu sovětského strategického jaderného
potenciálu a posuzují vyhlídky na stabilizaci díky smlouvě
SALT.
Založena Skupina pro nezávislý evropský program s
účastí všech evropských členských států NATO na
podporu spolupráce při výzkumu, vývoji a výrobě
zbrojního materiálu a zařízení.
Na zasedání Severoatlantické rady v Oslo hodnotí ministři
zahraničních věcí vztahy mezi Východem a Západem a
pokrok v plnění Závěrečného aktu CSCE; diskutují rovněž
o vyhlídkách MBFR.
Severoatlantická rada odmítá návrhy států Varšavské
smlouvy vzdát se použití jaderných zbraní jako první a
omezit členství v Alianci; současně Rada vyzývá všechny
signatáře CSCE k zřeknutí se jakýchkoliv hrozeb násilí
nebo použití násilí, a to s platností pro všechny typy
zbraní, v souladu s Chartou OSN a Závěrečným aktem
CSCE.
1977
10.-11.květen
4.říjen
12.říjen
V Londýně zasedá Severoatlantická rada za účasti nově
zvoleného prezidenta USA J.E. Cartera a dalších
nejvyšších představitelů členských států NATO. Zahájení
dlouhodobého obranného programu.
Následné zasedání CSCE v Bělehradě (4.říjen 19779.březen 1978).
Založena Skupina NPG na vysoké úrovni pro modernizaci
jaderných zbraní v operačních prostorech.
1978
30.-31.květen
Ve Washingtonu zasedá Severoatlantická rada za účasti
nejvyšších státních a vládních představitelů členských
zemí.
31.říjen-11.prosinec Zasedání expertů CSCE ve švýcarském Montreux jedná o
mírovém řešení mezinárodních sporů.
18.listopad
Z mysu Canaveral na Floridě je vypuštěn třetí
komunikační satelit NATO.
5.-6.prosinec
Schválen Létající systém uvědomování a řízení
protivzdušné obrany (AWACS).
1979
13.únor-26.březen Zasedání expertů CSCE v La Valettě na Maltě jedná o
středomořské spolupráci.
11.duben
Založena Zvláštní skupina pro studium aspektů kontroly
zbrojení u jaderných systémů v operačních prostorech.
(Zvláštní skupina ukončila svoji práci 11.prosince 1979.)
18.červen
Prezident J.E. Carter a generální tajemník ÚV KSSS L.I.
Brežněv podepisují ve Vídni dohodu SALT II. (USA
dohodu neratifikovaly.)
4.listopad
Iránští islámisté obsazují velvyslanectví Spojených států
amerických v Teheránu, kde zadržují 53 zaměstnanců jako
rukojmí.
12.prosinec
Mimořádné zasedání ministrů zahraničních věcí a obrany
členských států Aliance v Bruselu. “Dvojsmyslné”
rozhodnutí o modernizaci jaderných sil v operačních
prostorech, včetně rozmístění amerických pozemních
systémů strategických řízených střel s plochou dráhou letu
Cruise a Pershing II v Evropě, a o paralelním a
doplňujícím úsilí o omezení zbrojení, jež by nutnost tohoto
rozmístění odvrátilo.
437
25.-26.prosinec
29.prosinec
Sovětská invaze do Afghánistánu.
Mimořádné zasedání Severoatlantické rady v důsledku
sovětské invaze do Afghánistánu.
1980
24.leden
18.únor-3.březen
4.květen
31.srpen
12.září
22.září
20.říjen
11.listopad
9.-12.prosinec
Členské státy Aliance, které se zúčastnily mimořádného
zasedání 12.prosince 1979 zakládají Zvláštní poradní
skupinu pro kontrolu zbrojení v rámci jaderných sil v
operačních prostorech.
Fórum CSCE o vědecké spolupráci v Hamburku.
Zemřel jugoslávský prezident Josip Broz Tito.
Gdaňské dohody, vedoucí k založení a oficiálnímu uznání
nezávislého polského odborového svazu Solidarita.
Vojenský převrat v Turecku, velení ozbrojených sil přebírá
vládu v zemi.
Začátek války mezi Irákem a Iránem.
Řecké ozbrojené síly se vracejí do integrované vojenské
struktury Aliance.
Zahájení následného zasedání CSCE v Madridu.
Zasedání Severoatlantické rady a Výboru pro obranné
plánování na úrovni ministrů zahraničních věcí členských
států vyjadřuje znepokojení nad situací v Polsku, a
pokračující sovětskou okupací Afghánistánu.
1981
1.leden
23.únor
6.říjen
27.říjen
18.listopad
30.listopad
10.-11.prosinec
13.prosinec
438
Řecko se stává desátým členem Evropského
hospodářského společenství.
Neúspěšný pokus vzbouřených policistů o svržení
prozatímní vlády ve Španělsku.
Zavražděn egyptský prezident Anvar Sadát.
Sovětská ponorka uvízla ve švédských výsostných
vodách.
Americký prezident Ronald Wilson Reagan ohlašuje nové
iniciativy pro omezení zbrojení – jednání o jaderných
silách středního dosahu (INF) a rozhovory o snížení stavů
strategických zbraní (START).
Spojené státy americké a Sovětský svaz zahajují v
Ženevě jednání o jaderných silách středního dosahu
(INF).
Podepsán protokol o přistoupení Španělska k
Severoatlantické smlouvě.
Vyhlášení výjimečného stavu v Polsku.
1982
11.leden
Mimořádné zasedání Severoatlantické rady na úrovni
ministrů zahraničních věcí vydává prohlášení k událostem
v Polsku.
2.duben-14.červen Falklandský konflikt mezi Argentinou a Velkou Británií.
30.květen
Španělsko se stává šestnáctým členem Organizace
Severoatlantické smlouvy.
10.červen
Vrcholné zasedání Severoatlantické rady v Bonnu.
Nejvyšší představitelé členských států vydávají Bonnskou
deklaraci vyhlašující Program míru ve svobodném světě.
30.červen
V Ženevě zahájeny rozhovory
strategických zbraní (START).
o
snížení
stavů
1983
23.březen
Prezident Reagan ohlašuje komplexní výzkumný program
s cílem odstranit hrozbu, kterou představují strategické
jaderné střely (Iniciativa strategické obrany – SDI).
22.červenec
Ukončení výjimečného stavu v Polsku. Nové zákony
posilují státní moc.
1.září
Letadlo jihokorejských aerolinií s 269 osobami na palubě
sestřeleno sovětskou protivzdušnou obranou u pobřeží
ostrova Sachalin.
9.září
Závěr následného zasedání CSCE v Madridu.
25.říjen
Intervence ozbrojených sil Spojených států amerických a
států východního Karibiku v Grenadě.
25.říjen-11.listopad Přípravné zasedání v Helsinkách ke stockholmské
Konferenci o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti a
o odzbrojení v Evropě (CDE).
27.říjen
Montebellské rozhodnutí. Zasedání Skupiny pro jaderné
plánování NATO na úrovni ministrů obrany v Montebello
(Kanada). Ministři oznamují své rozhodnutí stáhnout z
Evropy dalších 1 400 bojových hlavic a tím celkový počet
hlavic stažených od roku 1979 upravit na 2 400 kusů.
23.listopad
Dodávky součástí strategických řízených střel s plochou
dráhou letu Cruise, odstřelovaných ze země, do Velké
Británie znamená začátek rozmisťování jaderných sil
NATO středního dosahu (INF). Sovětský svaz se rozhodl
přerušit svoji účast na probíhajících ženevských jednáních
o jaderných silách středního dosahu (INF).
439
8.prosinec
8.-9.prosinec
13.prosinec
Ženevská jednání mezi USA a SSSR o snížení stavů
strategických zbraní (START) ukončena; sovětská strana
neoznámila datum svého návratu k rozhovorům.
Na závěr zasedání Severoatlantické rady vydávají ministři
zahraničních věcí členských států tzv. Bruselské
prohlášení, vyjadřující jejich odhodlání hledat vyvážený a
konstruktivní vztah s Východem, a vyzývají Sovětský svaz
a ostatní členské státy Varšavské smlouvy k odpovědi.
V Turecku, na základě parlamentních voleb byla
sestavena civilní vláda v souladu s novou ústavou.
1984
17.leden
21.březen30.duben
31.květen
7.-9.červen
12.červen
25.červen
16.-26.říjen
26.-27.říjen
7.prosinec
Zahájena stockholmská Konference o opatřeních k
posílení důvěry a bezpečnosti a o odzbrojení v Evropě
(CDE).
Zasedání expertů CSCE jedná v Aténách o mírovém
řešení sporů.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO vydávají
Washingtonské prohlášení o vztazích mezi Východem a
Západem.
Summit v Londýně. Nejvyšší představitelé sedmi
nejvyspělejších států vydávají prohlášení o vztazích mezi
Východem a Západem a o omezení zbrojení.
Na zasedání v Paříži rozhodují ministři zahraničních věcí
sedmi států Západoevropské unie obnovit činnost WEU.
Lord Carrington (Velká Británie) střídá Josepha Lunse ve
funkci generálního tajemníka NATO.
V Benátkách probíhá seminář CSCE o ekonomické,
vědecké a kulturní spolupráci ve Středomoří.
Ministři zahraničních věcí a obrany členských států
Západoevropské unie zveřejňují Římskou deklaraci, v níž
oznamují rozhodnutí posílit spolupráci v rámci WEU.
Generální tajemník NATO uděluje Peru Markussenovi
(Dánsko) první Atlantickou cenu za jeho dlouholetý podíl
na úspěšném plnění poslání Atlantické aliance.
1985
11.březen
12.březen
440
Michail Sergejevič Gorbačov se stává generálním
tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu po
smrti Konstantina O. Černěnka.
Spojené státy americké a SSSR zahajují v Ženevě nová
jednání o omezení zbrojení v oblasti obranných a
kosmických systémů, strategických jaderných sil a
jaderných sil středního dosahu.
26.duben
Zakládající smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné
pomoci Varšavské smlouvy z roku 1955 je nejvyššími
představiteli sedmi členských států prodloužena o 20 let.
7.květen-17.červen Zasedání expertů CSCE v Ottawě o lidských právech.
15.říjen-25.listopad Kulturní fórum CSCE v Budapešti.
12.listopad
Profesor van der Beugel (Nizozemsko) se stává druhým
laureátem Atlantické ceny NATO za vynikající služby
prokázané Organizaci severoatlantické smlouvy.
19.-21.listopad
Na ženevském summitu prezident Spojených států
amerických Ronald Reagan a předseda prezidia
Nejvyššího sovětu SSSR Michail Gorbačov dospěli k
rámcové smlouvě o snížení stavů strategických jaderných
sil o 50 procent, a k prozatímní dohodě o INF.
21.listopad
Prezident R. Reagan podává zprávu o svých jednáních s
M. Gorbačovem mimořádnému zasedání Severoatlantické
rady za účasti nejvyšších státních představitelů, předsedů
vlád a ministrů zahraničních věcí členských států.
1986
1.leden
Portugalsko a Španělsko se stávají členy Evropského
hospodářského společenství (EHS).
12.březen
V referendu, které bylo organizováno na podnět předsedy
vlády Felipe Gonzáleze, hlasují španělští voliči pro
pokračující členství Španělska v Alianci, avšak bez účasti
v integrované vojenské struktuře NATO.
15.duben
V odpovědi na teroristické útoky přičítané Libyi zaútočí
ozbrojené síly Spojených států amerických na cíle v
Tripolisu a Benghází.
15.duben-26.květen Zasedání expertů CSCE jedná v Bernu o lidských
kontaktech.
26.duben
Havárie v jaderné elektrárně v ukrajinském městě
Černobylu.
29.-30.květen
Na zasedání Severoatlantické rady v Halifaxu (Kanada)
vydávají ministři zahraničních věcí prohlášení vyzývající
Sovětský svaz, aby spolu s nimi učinil “nové smělé kroky
vpřed” v zájmu zajištění míru, bezpečnosti a produktivního
dialogu mezi Východem a Západem. Ministři zakládají
Pracovní skupinu na vysoké úrovni pro omezení
konvenčních ozbrojených sil.
441
22.září
13.říjen
21.-22.říjen
4.listopad
24.listopad
11.prosinec
Ve Stockholmu zakončena Konference o opatřeních k
posílení důvěry a bezpečnosti a o odzbrojení v Evropě
(CDE). Závěrečný akt (dokument z 19.září) obsahuje
povinná opatření pro oznamování, sledování a terénní
inspekce vojenských cvičení zúčastněných států.
Na mimořádném zasedání Severoatlantické rady v
Bruselu, za účasti ministrů zahraničních věcí a obrany
členských států, informuje americký ministr D. Schultz o
negativním výsledku summitu v Reykjaviku 11.-13.října.
Ministerské zasedání Skupiny pro jaderné plánování
NATO v Gleneagles ve Skotsku. Ministři obrany vyslovují
podporu programu omezení zbrojení prezidenta Reagana.
Třetí následná schůzka CSCE zahájena ve Vídni.
Profesor Karl Kaiser (Spolková republika Německo)
laureátem třetí Atlantické ceny za služby prokázané
Alianci.
Ministři zahraničních věcí NATO vydávají v Bruselu
Prohlášení o omezení konvenčních ozbrojených sil.
Vyzývají v něm k jednáním o stabilizaci konvenčních
ozbrojených sil s cílem jednak odstranit stávající rozdíly od
Atlantiku po Ural, jednak nastolit stabilitu konvenčních
ozbrojených sil na nižších úrovních; vyzývají rovněž k
dalším opatřením v zájmu posílení všeobecné důvěry a
bezpečnosti.
1987
26.leden
17.únor
27.březen
4.červen
5.červen
442
Španělsko obnovuje jednání se svými partnery v NATO o
budoucí roli španělských ozbrojených sil v Alianci.
Ve Vídni zahájeny rozhovory mezi členskými státy NATO
a Varšavské smlouvy o zmocnění k jednáním o
konvenčních ozbrojených silách v Evropě, od Atlantiku k
Uralu.
Generální tajemník NATO, Lord Carrington, po naléhavě
svolaném mimořádném zasedání Severoatlantické rady,
se osobně nabízí jako zprostředkovatel při řešení sporu
mezi Řeckem a Tureckem v Egejském moři.
Západoněmecký parlament schvaluje oficiálně návrh
vyzývající k odstranění strategických řízených střel
středního (INF) a kratšího (SRINF) dosahu v Evropě.
Kanadská vláda oznamuje své rozhodnutí přeorientovat
své povinnosti v rámci posílení Evropy ze severní do
střední oblasti.
19.červen
Spolkový kancléř Helmut Kohl navrhuje vytvoření
společného francouzsko-německého vojenského útvaru
jako první krok ke společným evropským ozbrojeným
silám.
22.červenec
Sovětský leader Michail Gorbačov oznamuje připravenost
Sovětského svazu odstranit všechny jaderné zbraně
středního dosahu, včetně řízených střel rozmístěných v
jeho asijské části, v souladu s americko-sovětskou
smlouvou o INF.
23.červenec
Sovětští zvláštní zmocněnci předkládají na americkosovětských jednáních o omezení zbrojení v Ženevě návrh
akceptující princip “dvojité nulové varianty”: odstranění
sovětských a amerických pozemních strategických
řízených střel středního dosahu (LRINF a SRINF) v
globálním měřítku.
20.srpen
Na zasedání v Haagu jednají experti Západoevropské
unie o společné akci v Perském zálivu za účelem zajištění
svobodné plavby po námořních trasách cisternových lodí
v této oblasti.
28.-30.srpen
Američtí inspektoři se účastní vojenského cvičení u
sovětského města Minsk; jde o první podobnou inspekci
ve shodě s ustanoveními Stockholmského dokumentu ze
září 1986.
5.-7.říjen
Sovětští inspektoři se účastní cvičení NATO v Turecku; jde
rovněž o první podobnou inspekci v členském státě
Aliance, rovněž ve shodě s ustanoveními Stockholmského
dokumentu ze září 1986.
27.říjen
Ministři zahraničních věcí a obrany sedmi států
Západoevropské unie přijímají “Haagskou platformu
evropských bezpečnostních zájmů”.
25.listopad
Výroční Atlantická cena NATO udělena Pierrovi Harmelovi
(Belgie), za vypracování tzv. “Harmelovy zprávy” v roce
1967.
8.prosinec
Na úvod třídenních jednání podepisují Ronald Reagan a
Michail Gorbačov ve Washingtonu Smlouvu o jaderných
silách středního dosahu (INF), která v globálním měřítku
odstraňuje jaderné střely středního dosahu, odstřelované
ze země.
9.prosinec
Spojené státy americké a Sovětský svaz dosahují dohody
o opatřeních umožňujících vzájemné sledování jaderných
výbuchů na zkušebních základnách.
443
10.prosinec
11.prosinec
Na konci třídenního summitu ve Washingtonu se Ronald
Reagan a Michail Gorbačov zavazují k významnému
snížení stavů strategických zbraní a pověřují zvláštní
zmocněnce vypracováním a přípravou dohody v souladu
se smlouvou o ABM z roku 1972.
Severoatlantická rada si připomíná 20.výročí Harmelovy
zprávy. Ministři zahraničních věcí Belgie, Itálie,
Nizozemska, Spojených států amerických, Spolkové
republiky Německa a Velké Británie podepisují
dvoustranné dohody o plnění Smlouvy o INF a o
postupech při její přímé kontrole a verifikaci.
1988
22.leden
2.-3.březen
15.květen
26.-27.květen
31.květen
9.-10.červen
444
Vlády Spolkové republiky Německa a Francie zakládají
Společnou bezpečnostní radu. Obě vlády podepisují také
dohodu o vytvoření společné francouzsko-německé
pozemní brigády.
Bruselské zasedání Severoatlantické rady na nejvyšší
úrovni zdůrazňuje jednotu spojenců a potvrzuje společné
cíle a zásady a nezměněnou platnost politické linie
Aliance. Na závěr je vydáno Prohlášení o omezení
konvenčních zbraní, které vyzývá k významným
opatřením přinášejícím pokrok v odstraňování rozdílů
mezi konvenčními silami cestou jednání o konvenční
stabilitě.
Začíná odchod sovětských vojsk z Afghánistánu.
Ministři obrany členských států NATO pověřují Výkonnou
pracovní skupinu vypracováním hodnocení úkolů,
nebezpečí a povinností, o něž se dělí členské státy
Aliance v rámci svých snah o zachování spolehlivosti a
účinnosti kolektivní bezpečnosti a obrany.
Během pětidenního summitu v Moskvě si prezident
Reagan a generální tajemník Gorbačov vyměňují
prováděcí listiny nedávno ratifikované Smlouvy o INF z
prosince 1987, a rovněž podepisují bilaterální dohody
týkající se jaderných zkoušek a jiných domén.
Na prvním zasedání Severoatlantické rady na ministerské
úrovni konaném v Madridu hodnotí ministři zahraničních
věcí členských států pozitivní vývoj ve vztazích mezi
Východem a Západem, zaznamenaný na moskevském
summitu, a vítají rostoucí podíl Španělska na společné
obraně.
24.červen
28.červen1.červenec
1.červenec
20.srpen
5.prosinec
7.prosinec
8.prosinec
Oznámeno vytvoření Smíšených ozbrojených sil NATO z
důvodu posílení oblastí severního Norska v obdobích
napětí nebo nepřátelství, a vystřídání kanadské brigády
CAST, která bude přeložena do oblasti Střed v souladu s
plány kanadské vlády.
V Moskvě se koná 19.sjezd KSSS, který uvádí v činnost
program politických, ústavních a právních reforem.
Manfred Wörner, bývalý ministr obrany Spolkové republiky
Německa, střídá Lorda Carringtona ve funkci generálního
tajemníka NATO.
Vstupuje v platnost zastavení palby mezi Íránem a Irákem
v souladu s ustanoveními Rezoluce č. 598 Rady
bezpečnosti OSN.
Paul Nitze, zvláštní poradce prezidenta R. Reagana v
otázkách omezení zbrojení, získává Atlantickou cenu za
rok 1988.
Prezident Michail Gorbačov oznamuje v obsáhlém projevu
k Valnému shromáždění OSN jednostranné snižování
stavů konvenčních ozbrojených sil ze strany SSSR. Silné
zemetřesení v Arménii ničí několik měst a způsobuje
obrovské ztráty na životech.
Ministři zahraničních věcí členských států Aliance vítají
sovětské snižování stavů konvenčních ozbrojených sil a
zveřejňují prohlášení, které nastiňuje návrhy Aliance pro
nadcházející jednání o konvenční stabilitě a dalších
opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti.
1989
7.-11.leden
18.leden
19.leden
Celkem 149 států se účastní Mezinárodní konference o
chemických zbraních v Paříži.
Prezident M. Gorbačov sděluje další podrobnosti
navrhovaného snižování stavů sovětských ozbrojených
sil, o němž hovořil ve svém projevu k Valnému
shromáždění OSN dne 7.prosince 1988; ohlašuje snížení
sovětských výdajů na obranu o 14,2 %, a snížení výroby
zbraní a vojenského zařízení o 19,5 %.
Vídeňské následné zasedání CSCE je zakončeno přijetím
Závěrečného aktu obsahujícího pověření k novým
jednáním o konvenčních ozbrojených silách v Evropě
(CFE) a k novým jednáním o opatřeních k posílení důvěry
a bezpečnosti (CSBMs).
445
23.-27.leden
Bulharsko, Československo, Maďarsko, Německá
demokratická republika a Polsko ohlašují budoucí snížení
stavů konvenčních ozbrojených sil a vojenských rozpočtů.
Členské státy Aliance uvítaly snížení jako příspěvek k
redukci nevyrovnanosti konvenčních ozbrojených sil v
Evropě.
2.únor
Závěrečné zasedání vídeňských jednání o oboustranném
a vyváženém snižování stavů ozbrojených sil.
11.únor
Ústřední výbor Maďarské socialistické dělnické strany
schvaluje “postupný a plynulý” přechod k systému více
politických stran.
15.únor
Sovětský svaz ukončil definitivní odchod svých vojsk z
Afghánistánu v souladu s časovým rozvrhem, který ohlásil
prezident Gorbačov.
6.březen
Ministři zahraničních věcí členských států CSCE se
scházejí ve Vídni k zahájení nových jednání o
konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE), kterých
se účastní 16 členských států NATO a 7 členských států
Varšavské smlouvy; jednání o opatřeních k posílení
důvěry a bezpečnosti se účastní 35 států.
26.březen
První pluralitní volby do nového Nejvyššího sovětu
přinášejí v četných volebních obvodech trpkou porážku
oficiálním kandidátům z řad KS SSSR.
4.duben
U příležitosti čtyřicátého výročí podpisu Severoatlantické
smlouvy
je
pořádáno
mimořádné
zasedání
Severoatlantické rady a další oslavy v NATO a hlavních
městech členských států.
5.duben
Polská vláda a zástupci opozice podepisují ve Varšavě
dohody o opatřeních vedoucích k politickým reformám,
včetně svobodných voleb a oficiální registrace
zakázaného odborového hnutí Solidarita.
18.duben-23.květen Informační fórum CSCE v Londýně.
12.květen
Americký prezident George H.W. Bush navrhuje režim
“otevřeného nebe” pro zvýšení důvěry a transparentnosti
ve vztahu k vojenským operacím. Návrh předpokládá
vzájemné otevření vzdušného prostoru a souhlas s přelety
výsostného území zúčastněnými státy.
29.-30.květen
Vrcholné zasedání Severoatlantické rady v Bruselu.
Prezident Bush oznamuje nové důležité iniciativy v rámci
snižování stavů ozbrojených konvenčních sil v Evropě.
Přijata Globální koncepce omezení zbrojení a odzbrojení;
zveřejnění závěrečné deklarace summitu.
446
30.květen23.červen
31.květen
3.-4.červen
4. a 18.červen
8.-9.červen
16.červen
19.červen
2.červenec
9.srpen
24.srpen
10.září
3.říjen
První zasedání Konference CSCE na téma lidské dimenze
(CDH) v Paříži.
Prezident Bush, během své návštěvy ve Spolkové
republice Německo, předkládá návrhy na prosazení
svobodných voleb a pluralismu ve východní Evropě, a
rovněž na likvidaci berlínské zdi.
Čínští státní představitelé se v Pekingu uchylují k
nasazení ozbrojených sil za účelem potlačení pacifických
demonstrací za svobodu a demokracii pod vedením
studentů. Výsledkem jsou rozsáhlé ztráty na životech,
nepokoje v dalších městech, čistky a porušování
základních občanských práv.
Svobodné volby do polského senátu a částečné volby do
35 procent křesel v Sejmu se stávají velkým volebním
úspěchem Solidarity.
Zasedání Výboru pro obranné plánování na úrovni
ministrů členských států. Ministři obrany posuzují důsledky
západních návrhů na snížení stavů konvenčních sil v
Evropě pro obranné plánování.
Imre Nagy, vůdce maďarského povstání v roce 1956,
popravený v roce 1958, je v Budapešti pohřben se všemi
státními poctami.
Obnovení rozhovorů o snížení stavů strategických zbraní
(START) v Ženevě.
Umírá dlouholetý sovětský ministr zahraničních věcí a
pozdější prezident, Andrej Gromyko.
Generální tajemník NATO vydává jménem spojenců
prohlášení o situaci občanů turecké národnosti v
Bulharsku, a vyzývá bulharskou vládu ke kladné reakci na
výzvy k plnění svých povinností v souladu se závazky
vyplývajícími z CSCE.
Tadeusz Mazowiecki se stává po 40 letech prvním
předsedou první nekomunisticky orientované vlády.
Polská sjednocená dělnická strana (prokomunisticka) si
udržela čtyři ministerstva.
Maďarsko otvírá svoji západní hranici a umožňuje tak
velkému počtu východoněmeckých uprchlíků opustit zemi
západním směrem.
Po exodu 6 390 občanů NDR dne 1.října ze západních
velvyslanectví v Praze na základě opatření
východoněmecké vlády se shromažďuje přibližně 20 000
východoněmeckých emigrujících občanů na pražském a
varšavském velvyslanectví Spolkové republiky Německa.
447
6.-7.říjen
16.říjen
18.říjen
23.říjen
7.listopad
9.-10.listopad
10.listopad
14.listopad
17.listopad
20.listopad
24.listopad
448
Michail Gorbačov na oslavách 40.výročí ve východním
Berlíně naléhá na reformy v NDR.
Zasedání CSCE v Sofii jedná o ochraně životního
prostředí.
Erich Honecker, generální tajemník Jednotné socialistické
strany Německa (prokomunistické), je v čele Německé
demokratické republiky nahrazen Egonem Krenzem,
zatímco východoněmečtí občané demonstrují za
politickou svobodu a velké množství uprchlíků dále
opoušťí zemi přes Prahu a Budapešť.
Nová ústava, přijatá maďarským parlamentem 18.října,
charakterizuje Maďarskou republiku jako “svobodný,
demokratický, nezávislý právní stát” a otevírá cestu k
pluralitním volbám v roce 1990.
Východoněmecká vláda podává demisi následkem
manifestací za svobodné volby a za zrušení mocenského
monopolu komunistů, které se konají v mnoha městech, a
rovněž v důsledku výzev k zásadních změnách na
nejvyšších místech uvnitř vládnoucí strany. Demisi vlády
následuje příštího dne kolektivní demise předsednictva
Jednotné socialistické strany NDR.
Otevření berlínské zdi. V atmosféře politické nejistoty a
mocenské krize ve východním Berlíně strhávají západní i
východní Berlíňané zeď a oslavují počátek procesu
sjednocení. Po rozsáhlých demonstracích a volání po
politické reformě oznamuje vláda Německé demokratické
republiky zrušení cestovních omezení na Západ a otevírá
nové hraniční přechody.
Odvolán Todor Živkov, nejvyšší představitel Bulharské
komunistické strany od roku 1954; následují další
převratné změny ve vedení strany.
Východoněmecký parlament volí Hanse Modrowa
předsedou vlády NDR.
Portugalsko a Španělsko podepisují smlouvu o
přistoupení k Západoevrospké unii.
Násilné potlačení studentské demonstrace v Praze
rozpoutává protivládní lidové hnutí. Vzniká Občanské
fórum v čele s Václavem Havlem.
Při masových demonstracích v Lipsku zní lidové volání po
sjednocení Německa.
Rezignuje vedení KSČ. Generálním tajemníkem je zvolen
Karel Urbánek, který vyzývá Občanské fórum k dialogu.
3.prosinec
4.prosinec
7.prosinec
11.prosinec
14.-15.prosinec
19.prosinec
20.prosinec
22.prosinec
29.prosinec
Rezignace nového východoněmeckého předsednictva
ústředního výboru po odhalení nepravostí a korupce
komunistického vedení.
Summit NATO v Bruselu. Prezident USA, George Bush,
informuje nejvyšší představitele členských států NATO o
svých jednáních se sovětským leaderem M. Gorbačovem
během americko-sovětského summitu na Maltě 2.3.prosince. Vrcholné zasedání Varšavské smlouvy v
Moskvě zveřejňuje společné prohlášení odsuzující invazi
vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968
a zavrhuje Brežněvovu doktrínu omezené suverenity.
Prezident Gustáv Husák podává demisi a v ČSSR se tvoří
koaliční vláda. Atlantická cena NATO za rok 1989 je
udělena
Michaelu
Howardovi,
prezidentovi
a
spoluzakladateli Mezinárodního ústavu strategických
studií (IISS).
Lidové demonstrace v Bulharsku vedou k příslibu
svobodných voleb, a ke zrušení vedoucí úlohy
komunistické strany ve státě.
Zasedání Severoatlantické rady na ministerské úrovni v
Bruselu. Ministři zahraničních věcí členských států hodnotí
stále rychlejší politické změny ve střední a východní Evropě.
Sovětský ministr zahraničních věcí, Eduard Ševardnadze,
navštívil ústřední sídlo NATO v rámci rozhovorů s
generálním tajemníkem NATO, Manfredem Wörnerem, a
se stálými zástupci členských států NATO. Je to v historii
Aliance první návštěva ministra ze státu střední a
východní Evropy.
Vojsko a policie zahajují palbu do tisíců protivládních
demonstrantů v rumunském městě Timisoara.
Pád Ceausescova režimu. Nicolae Ceausescu je zadržen
rumunskými vojáky a popraven 25.prosince. Vlády se
ujímá Fronta národní spásy v čele s Ionem Iliescem a
slibuje svobodné volby.
Polský parlament ruší vedoucí úlohu Polske sjednocené
dělnické strany a obnovuje název státu Polská republika.
Václav Havel je zvolen prezidentem Československé
republiky.
1990
15.leden
Bulharská vláda ruší po 44 letech monopol Bulharské
komunistické strany na politickou moc.
449
16.leden-5.únor
6.únor
12.-14.únor
13.únor
3.březen
8.březen
11.březen
17.březen
18.březen
19.březen11.duben
21.březen
450
Ve Vídni se v rámci CSCE koná seminář o vojenských
doktrínách za účasti zástupců 35 států.
Ve svém bezprecendentním projevu na plenárním
zasedání ústředního výboru Komunistické strany
Sovětského svazu hovoří Michail Gorbačov o hlavních
aspektech svého reformního programu, včetně opuštění
vedoucí úlohy Komunistické strany a zavedení politického
pluralismu.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO a
Varšavské smlouvy se společně s pozorovateli z dalších
států CSCE scházejí v Ottawě na zahájení konference o
“otevřeném nebi”.
Při příležitosti konference o “otevřeném nebi” v Ottawě
dosáhli ministři zahraničních věcí zainteresovaných států
dohody o konání rozhovorů o externích aspektech
německého sjednocení v rámci “dva plus čtyři”. Ministři
zahraničních věcí členských států NATO a Varšavské
smlouvy se také dohodli na postupech vedoucích k
uzavření smlouvy o CFE ještě v roce 1990.
Ministr zahraničních věcí České a Slovenské federativní
republiky, Jiří Dienstbier, navštěvuje ústředí NATO v rámci
rozhovorů s generálním tajemníkem NATO Manfredem
Wörnerem.
Za účasti kancléře Helmuta Kohla probíhají v
Severoatlantické radě konzultace o postoji spolkové vlády
k vývoji v Německu a o souvisejících bezpečnostních
otázkách.
Litevský parlament hlasuje pro odloučení od Sovětského
svazu a obnovení státní nezávislosti.
Na schůzce v Praze se ministři zahraničních věcí
členských států Varšavské smlouvy vyslovují pro
pokračující existenci NATO i Varšavské smlouvy.
V prvních svobodných volbách po 40 letech dávají občané
Německé demokratické republiky drtivou většinu hlasů
konzervativní straně “Spojení Německa” a činí tak další
krok na cestě ke sjednocení Německa.
V Bonnu probíhá konference CSCE o ekonomické
spolupráci v Evropě.
Ministr zahraničních věcí Polska, Krzystof Skubiszewski,
navštěvuje ústřední sídlo NATO v rámci rozhovorů s
generálním tajemníkem Aliance, Manfredem Wörnerem, a
stálými zástupci členských států NATO.
26.březen
Československá vláda nařizuje likvidaci zařízení na
ostrahu hranic s Rakouskem a Spolkovou republikou
Německem.
27.březen
Po ukončení ratifikačního procesu vstupují Portugalsko a
Španělsko formálně do WEU.
7.duben
Volby v Maďarsku přinášejí rozhodné vítězství
Maďarskému demokratickému fóru (strana pravého
středu).
12.duben
Koaliční vláda Německé demokratické republiky se
vyslovuje ve prospěch sjednocení se Spolkovou
republikou Německa na základě článku 23 Výchozího
zákona, a pro členství sjednoceného státu v Alianci.
3.květen
Prezident Bush oznamuje zrušení programu modernizace
jaderné dělostřelecké munice rozmístěné v Evropě a
programu “následné modernizace” jaderných střel
krátkého dosahu LANCE. Vyzývá k jednáním o
amerických a sovětských jaderných střelách krátkého
dosahu, jež by měla začít krátce po podpisu smlouvy o
CFE.
4.květen
Lotyšský parlament vyhlašuje nezávislost této baltské
republiky.
8.květen
Estonský parlament upravuje název a ústavu republiky a
obnovuje předválečnou vlajku a státní hymnu.
9.-10.květen
Na zasedání Skupiny pro jaderné plánování v Kananaskis
v Kanadě jednají ministři obrany členských států NATO o
důsledcích současných politických změn v Evropě pro
bezpečnostní politiku NATO.
20.květen
Na základě voleb v Rumunsku je bývalý komunistický
představitel Ion Iliescu zvolen prezidentem, navzdory
stížnostem z řad opozice týkajících se údajných volebních
machinací a podvodů. Strana “Fronta národní spásy”
získává většinu v parlamentu.
22.-23.květen
Na zasedání Výboru pro obranné plánování posuzují
ministři obrany členských států NATO důsledky
současných politických změn v Evropě pro bezpečnostní
politiku NATO a zahajují revizi vojenské strategie Aliance.
Nový maďarský premiér József Antall oznamuje úmysl své
vlády vystoupit, po příslušných jednáních, ze svazku
Varšavské smlouvy.
30.květen
Ve třetím kole voleb je Boris Jelcin zvolen prezidentem
Ruské federace.
30.květen-2.červen Americko-sovětský summit ve Washingtonu.
451
5.červen
Ministři zahraničních věcí 35 států zúčastněných na druhé
Konferenci CSCE na téma lidské dimenze (CHD2) v
Kodani se rozhodují udělit Albánii statut pozorovatele.
7.-8.červen
Na ministerském zasedání Severoatlantické rady v
Turnberry ve Skotsku zveřejňují ministři zahraničních věcí
členských států “Poselství z Turnberry”, v němž vyjadřují
odhodlání k využití příležitostí, jež přinesly změny v
Evropě, a nabídnout Sovětskému svazu a všem ostatním
evropským státům ruku přátelství a spolupráce.
8.červen
Parlamentní volby v České a Slovenské federativní
republice. Občanské fórum a jemu blízké strany získávají
většinu ve Federálním shromáždění.
10. a 17.červen
Volby v Bulharsku přinášejí parlamentní většinu Bulharské
socialistické straně.
18.červen
Aliance oznamuje udělení 70 stipendií na léta 1990-1991,
včetně 55 stipendií v oblasti průzkumu činnosti
demokratických institucí, poprvé udělených společně
občanům členských států NATO a států střední a východní
Evropy.
28.červen
Na kodaňské Konferenci CSCE o lidské dimenzi se
východoevropské státy (s výjimkou Albánie, jež se k
procesu přistoupení k CSCE připojila teprve v červnu
1991) zavazují k pluralitní parlamentní demokracii a k
právnímu státu.
29.červen
Ministr zahraničních věcí Maďarska, Géza Jeszenszky, je
přijat v ústředním sídle NATO generálním tajemníkem,
Manfredem Wörnerem.
2.červenec
Vzniká měnová unie mezi Spolkovou republikou Německa
a Německou demokratickou republikou.
Japonský ministr zahraničních věcí, Taro Nakajama, je
přijat v ústředním sídle NATO generálním tajemníkem,
Manfredem Wörnerem.
6.červenec
Na zasedání v Londýně zveřejňují nejvyšší představitelé
členských států a vlád Aliance “Londýnské prohlášení” o
transformaci Severoatlantické aliance. Deklarace
obsahuje návrhy na rozvoj spolupráce se státy střední a
východní Evropy v širokém spektru politických a
vojenských
aktivit,
včetně
navázání
řádných
diplomatických styků mezi těmito státy a NATO.
10.červenec
Ministr zahraničních věcí Německé demokratické
republiky, Markus Meckel, navštěvuje NATO.
452
13.-17.červenec
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Moskvu na pozvání ministra zahraničních věcí SSSR, E.
Ševardnadzeho, k rozhovorům se sovětským vedením v
souvislosti se zveřejněním Londýnské deklarace.
16.červenec
Německý kancléř, H. Kohl, a prezident SSSR, M.
Gorbačov, se dohodli na opatřeních, jež umožní
spojenému Německu nabýt svoji plnou suverenitu a
uplatnit
právo
zůstat
plnoprávným
členem
Severoatlantické aliance.
17.červenec
Ukončení pařížské konference “Dva plus čtyři” o
sjednocení Německa.
18.červenec
Předseda vlády Maďarska, József Antall, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
2.srpen
V důsledku sporu mezi oběma státy o právech na těžbu
ropy v určitých oblastech Perského zálivu irácká armáda
obsazuje Kuvajt.
6.srpen
Rada bezpečnosti OSN se jednomyslně usnáší na
rozsáhlých sankcích proti Iráku, a vyžaduje okamžitý
odchod irácké armády z obsazeného území Kuvajtu.
8.srpen
Rada bezpečnosti OSN prohlašuje irácké oznámení
faktické anexe Kuvajtu za neplatné.
10.srpen
Zvláštní zasedání Severoatlantické rady na úrovní
ministrů zahraničních věcí se schází ke konzultacím a
výměně informací o vývoji situace v Perském zálivu.
22.srpen
Poslanci parlamentu Německé demokratické republiky
hlasují pro sjednocení se Spolkovou republikou Německa
v den 3.října; souhlasí s konáním voleb ve sjednocené
zemi dne 2.prosince 1990.
4.září
Devět členských států Západoevropské unie se dohodlo
na orientaci koordinace svých námořních operací v oblasti
Perského zálivu k posílení mezinárodního embarga proti
Iráku. Některé členské i nečlenské státy WEU vysílají do
oblasti své ozbrojené síly.
5.-8.září
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Českou a Slovenskou federativní republiku k rozhovorům
s prezidentem, předsedou vlády a předsedou parlamentu.
7.září
V Severoatlantické radě pokračují konzultace o politickém,
vojenském a ekonomickém vývoji v Perském zálivu v
rámci harmonizace spojenecké politiky a závazku
spojenců při uplatňování rezolucí Organizace spojených
národů týkající se krize v Perském zálivu.
453
10.září
12.září
13.-15.září
14.září
24.září-19.říjen
1.-2.říjen
3.říjen
15.říjen
23.říjen
25.-26.říjen
26.říjen
15.listopad
17.listopad
454
Ministr zahraničních věcí Spojených států amerických,
James
Baker,
informuje
zvláštní
zasedání
Severoatlantické rady na úrovni ministrů zahraničních věcí
členských států o výsledku sovětsko-amerického summitu
na téma krize v Perském zálivu.
V prohlášení vydaném při příležitosti podpisu smlouvy
“Dva plus čtyři” v Moskvě vítá Aliance tuto historickou
dohodu, která otevírá cestu ke sjednocení Německa a
obnově jeho plné svrchovanosti.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, při své první
návštěvě Polska hovoří v Sejmu o historické příležitosti k
nastolení dlouhodobého mírového pořádku a prosperity v
Evropě na základě spolupráce a přátelství.
Zahájeny spojenecké konzultace ve Zvláštní poradní
skupině NATO týkající se nadcházejících jednání o
jaderných silách krátkého dosahu, k nimž vyzvala
Londýnské prohlášení. V prohlášení odsuzujícím násilný
vstup iráckých vojáků do rezidencí velvyslanectví
členských států NATO v Kuvajtu vyzývá Aliance Irák, aby
propustil zadržované osoby a zdržel se dalších aktů násilí.
Na zasedání v Palma de Mallorca jedná CSCE o
Středomoří.
Konference ministrů zahraničních věcí členských států
CSCE přijímá rezoluci odsuzující iráckou agresi proti
Kuvajtu.
Severoatlantická rada pořádá v den sjednocení Německa
zvláštní zasedání a vítá sjednocenou zemi jako
plnoprávného člena Aliance.
Michailu Gorbačovovi je udělena Nobelova cena míru za
rok 1990.
Předsedu vlády Rumunska, Petre Romana, přijímá v
ústředním sídle NATO generální tajemník, Manfred
Wörner.
První náměstek ministra obrany a náčelník sovětského
generálního štábu, generál M.A. Mojsejev, navštěvuje
NATO.
NATO navštěvuje ministr obrany Maďarska, dr. Lájos Fur.
Ministra zahraničních věcí Bulharska, Lubena Goceva,
přijímá v ústředí NATO generální tajemník, Manfred
Wörner.
Zvláštní zmocněnci CSCE přijímají “Vídeňský dokument”
o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti (CSBMs).
19.listopad
21.listopad
22.-25.listopad
26.-28.listopad
6.-7.prosinec
9.prosinec
11.prosinec
13.prosinec
15.prosinec
17.-18.prosinec
20.prosinec
V rámci vrcholné schůzky CSCE v Paříži podepisuje 22
členských států NATO a Varšavské smlouvy významnou
Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě a je
zveřejněno Společné prohlášení o neútočení.
Nejvyšší představitelé států CSCE podepisují Pařížskou
chartu pro novou Evropu a schvalují přijetí Vídeňského
dokumentu o opatřeních k posílení důvěry a bezpečnosti.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Maďarsko.
Na svém zasedání v Londýně uděluje Severoatlantické
shromáždění statut přidružených delegátů představitelům
parlamentů Bulharska, Československa, Maďarska,
Polska a Sovětského svazu.
Zasedání Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro
jaderné plánování na úrovni ministrů v Bruselu. Ministři
obrany členských států schvalují rezoluci OSN č. 678
požadující stažení iráckých vojsk z Kuvajtu do ledna 1991.
Hodnotí postup přípravy nové strategické koncepce
NATO, a rovněž další současné kroky k přizpůsobení
ozbrojených sil NATO novému strategickému prostředí v
Evropě.
Lech Walesa je zvolen prezidentem Polské republiky.
Po 45 letech diktatury jediné strany oznamuje Albánská
strana práce legalizaci opozičních politických stran.
Rumunský státní tajemník pro obranu, generál Vasile
Ionel, navštěvuje NATO.
Nejvyšší představitelé Evropského společenství zahajují u
příležitosti summitu v Římě mezivládní konference o
ekonomické a měnové unii a o politické unii.
Zasedání Severoatlantické rady na úrovni ministrů v
Bruselu. Ministři zahraničních věcí členských států hodnotí
pokrok v plnění cílů Londýnské deklarace učiněný od
červencového summitu a vydávají prohlášení ke krizi v
Perském zálivu.
Sovětský ministr zahraničních věcí, E. Ševardnadze,
podává demisi a varuje před nebezpečím obnovení
diktatury v Sovětském svazu.
1991
2.leden
NATO rozmisťuje letouny Mobilních sil ACE (AMF) k
operačním nasazením ze základen v jihovýchodním
Turecku.
455
8.leden
9.leden
11.leden
15.leden-8.únor
17.leden
9.únor
18.únor
19.únor
24.únor
25.únor
27.únor
28.únor
3.březen
456
Sovětské vojenské útvary jsou rozmístěny okolo
litevského hlavního města za účelem vynucení povinných
odvodů k vojenské službě.
Ženevské setkání ministrů zahraničních věcí USA a Iráku
se končí odmítnutím Iráku stáhnout svá vojska z Kuvajtu.
NATO vydává prohlášení, v němž naléhá na sovětské
státní orgány, aby se zdržely použití síly a odrazování v
pobaltských republikách.
Zasedání expertů CSCE v La Valettě týkající se mírových
řešení konfliktů navrhuje vytvořit stálý Systém urovnávání
sporů.
Začátek války v Perském zálivu. Ozbrojené síly koalice
zahajují vzdušné útoky proti Iráku v důsledku odmítnutí
stáhnout svá vojska z Kuvajtu, jak stanoví příslušné
rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Osmdesát pět procent hlasů odevzdaných v litevském
referendu je pro nezávislost.
Generální tajemník WEU, Wim van Eekelen, navštěvuje
NATO k rozhovorům s generálním tajemníkem,
Manfredem Wörnerem, v rámci probíhajících konzultací
týkajících se budování programu Evropské bezpečnostní
a obranné identity (ESDI), a spolupráce mezi NATO a
WEU.
Sovětský mírový plán “za pět minut dvanáct” k odvrácení
války v Perském zálivu nesplňuje požadavky spojenců na
bezpodmínečné stažení iráckých vojsk.
Ozbrojené síly koalice zahajují pozemní ofenzívu v
Kuvajtu.
Představitelé šesti členských států Varšavské smlouvy se
scházejí v Budapešti za účelem oficiálního oznámení
rozpuštění její vojenské struktury. Výbor ministrů obrany
Varšavské smlouvy, společné velení a vojenská, vědecká
a technická rada jsou zrušeny.
Ministr zahraničních věcí České a Slovenské federativní
republiky, Jiří Dienstbier, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Ozbrojené síly koalice osvobozují Kuvajt. Prezident USA
George Bush zastavuje bojové operace spojenecké
koalice. Irák bezpodmínečně přijímá všech dvanáct
rezolucí Rady bezpečnosti OSN vztahujících se na
odchod vojsk z Kuvajtu.
V referendech konaných v Estonsku a v Lotyšsku se pro
nezávislost vyjádřilo 77 % a 73 % hlasujících občanů.
4.březen
5.březen
13. a 26.březen
21.březen
31.březen
5.duben
23.-24.duben
25.-26.duben
29.duben
30.duben
7.květen
12.květen
21.květen
23.květen
28.-29.květen
Sovětské zákonodárné orgány ratifikují smlouvu
umožňující sjednocení Německa, čímž oficiálně pozbývají
platnost všechny čtyřstranné dohody o Německu
uzavřené po druhé světové válce.
Po skončení války v Perském zálivu jsou z Turecka
staženy Spojenecké mobilní síly NATO.
Odstraňování amerických strategických řízených střel z
Evropy je u konce, v souladu se Smlouvou o INF.
Prezident České a Slovenské federativní republiky, Václav
Havel, navštěvuje sídlo Aliance a pronáší historický projev
ke členům Severoatlantické rady.
Formální rozpuštění vojenských struktur Varšavské
smlouvy.
V Londýně otevřena Evropská banka pro obnovu a rozvoj
(EBRD), jejímž úkolem je pomáhat východoevropským
státům a Sovětskému svazu při rozvoji demokracie a tržní
ekonomiky.
Předseda Vojenského výboru NATO, generál Vigleik Eide,
navštěvuje Českou a Slovenskou federativní republiku.
Konference o budoucnosti evropské bezpečnosti v Praze,
pořádaná společně ministrem zahraničních věcí České a
Slovenské federativní republiky a generálním tajemníkem
NATO.
Výroční cena NATO udělena in memoriam senátoru
Giovanni Malagodimu z Itálie.
Ústředí NATO navštěvuje předseda vlády Bulharska,
Dimitar Popov, a ministr obrany, generálplukovník
Mutafčiev.
Jugoslávský ministr obrany prohlašuje, že jeho země se
nachází v občanské válce.
Sovětský svaz likviduje, v souladu se Smlouvou o INF,
poslední strategické řízené střely SS20.
Sněmovna reprezentantů USA vyzývá ke snížení stavů
amerických vojsk v Evropě z 250 000 na 100 000 do roku
1995.
Nejvyšší sovět SSSR schvaluje návrh zákona o volném
cestování do zahraničí a vystěhování.
NATO navštěvuje ministr obrany Polska, Piotr
Kolodziejczyk.
Zasedání Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro
jaderné plánování NATO na úrovni ministrů zahraničních
věcí členských států. Ministři se, mimo jiné, dohodnou na
nové bázi budoucí struktury ozbrojených sil NATO.
457
28.květen-7.červen V Krakově se koná sympozium CSCE o kulturním
dědictví.
1.červen
Američtí a sovětští zvláštní zmocněnci oznamují vyřešení
zbývajících růzností týkajících se Smlouvy o CFE.
6.-7.červen
Na zasedání v Kodani vydávají ministři zahraničních věcí
členských států NATO prohlášení o partnerství se státy
střední a východní Evropy, o základních bezpečnostních
funkcích NATO v nové Evropě a o vyřešení problémů
souvisejících se Smlouvou o CFE.
12.-14.červen
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, na oficiální
návštěvě Bulharska.
19.červen
Albánie se stává 35. členským státem CSCE.
19.-20.červen
Zasedání Rady CSCE v Berlíně. Ministři zahraničních věcí
členských států zřizují Pohotovostní systém CSCE
umožňující svolat, v krátké lhůtě a na základě
předběžného souhlasu 13 členských států, zasedání
vyšších představitelů; schvalují rovněž zprávu z La Valetty
o mírovém řešení konfliktů.
20.červen
Němečtí poslanci hlasují pro obnovení statutu Berlína jako
hlavního města sjednoceného státu.
25.červen
Parlamenty Slovinska a Chorvatska vyhlašují nezávislost
svých států.
28.červen
Rozpuštěna Rada vzájemné hospodářské pomoci
(RVHP).
1.červenec
Organizace Varšavské smlouvy je oficiálně rozpuštěna v
souladu s protokolem vyzývajícím k “přechodu do
celoevropské struktury”.
1.-19.červenec
Zasedání expertů CSCE v Ženevě jedná o národnostních
menšinách.
3.červenec
Polský prezident, Lech Walesa, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
4.-5.červenec
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Rumunsko.
30.červenec
Ruský prezident, Boris Jelcin, podepisuje smlouvu s Litvou
o její nezávislosti.
30.-31.červenec
Prezidenti USA a SSSR prohlašují, že jejich dvoudenní
summit zahajuje novou éru v dvoustranných vztazích a
podepisují smlouvu START o snížení stavů strategických
jaderných zbraní.
19.srpen
Sovětský prezident, M. Gorbačov, je převratem zbaven
funkce a nahrazen tzv. “Zvláštním výborem”. Na
mimořádném zasedání varuje Severoatlantická rada
Sovětský svaz před “vážnými následky” v případě, že
458
21.srpen
25.srpen
26.srpen
28.srpen
29.srpen
5.září
10.září-4.říjen
17.září
27.září
opustí zahájené reformy. Západní programy hospodářské
pomoci jsou přerušeny. Ruský prezident, Boris Jelcin,
vyzývá ke generální stávce, zatímco tanky vojenských
útvarů věrných vládě se pod ruskými vlajkami rozmísťují v
okolí budovy ruského parlamentu.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady. Ministři
zahraničních věcí jednají o politické situaci v Sovětském
svazu a zveřejňují prohlášení odsuzující protiústavní
sesazení prezidenta M. Gorbačova a vyzývající k
pokračování demokratických reforem. Prezident Gorbačov
se po selhání puče 19.srpna a zatčení jeho iniciátorů vrací
do Moskvy. Západní státníci ocenili roli a postoj prezidenta
Jelcina k puči a ruší zmrazení ekonomické pomoci
Sovětskému svazu. Rumunský ministr zahraničních věcí,
Adrian Nastase, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Sovětský svaz oznamuje rozsáhlou čistku v nejvyšším
vojenském velení. Prezident Gorbačov navrhuje
rozpuštění komunistické strany a rezignuje na funkci
generálního tajemníka ÚV KSSS.
Michail Gorbačov prohlašuje, že požadavkům nezávislosti
ze strany secesionistických republik již nelze dále
vzdorovat. Státy Evropského společenství souhlasí s
navázáním diplomatických styků s třemi pobaltskými státy.
Prezident Gorbačov jmenuje dosavadního velvyslance v
České a Slovenské federativní republice, Borise Pankina,
ministrem zahraničních věcí, odnímá KGB jeho vojenské
oddíly a nařizuje vyšetřování jeho činnosti.
Sovětští zákonodárci hlasují ve prospěch zastavení
veškeré činnosti komunistické strany.
Sjezd lidových zástupců SSSR schvaluje před svým
rozpuštěním předání základních pravomocí republikám.
Třetí Konference CSCE o lidské dimenzi zasedá v
Moskvě. Estonsko, Litva a Lotyšsko se stávají členskými
státy CSCE.
Estonsko, Litva a Lotyšsko jsou přijaty do OSN.
Prezident USA G.H. Bush oznamuje podstatná snížení
stavů amerických jaderných zbraní, a vyzývá Sovětský
svaz ke stejnému kroku. Americká snížení stavů zahrnují
likvidaci všech strategických jaderných řízených střel
odstřelovaných ze země a odstranění strategických
jaderných řízených střel s plochou dráhou letu z ponorek
a válečných lodí.
459
6.říjen
17.říjen
21.říjen
24.-25.říjen
28.říjen
30.říjen
4.-15.listopad
7.-8.listopad
11.listopad
12.listopad
14.listopad
25.listopad
1.prosinec
8.prosinec
460
Na zasedání v Krakově vyjadřují ministři zahraničních věcí
České a Slovenské federativní republiky, Maďarska a
Polska přání být začleněni do činnosti NATO. Prezident
Gorbačov oznamuje likvidaci sovětských jaderných zbraní
krátkého dosahu a odstranění všech strategických
jaderných zbraní z lodí, ponorek a na souši umístěných
letounů námořnictva.
Na schůzce v Taormině (Itálie) oznamují ministři obrany
členských států NATO snížení zásob substrategického
jaderného potenciálu v Evropě přibližně o 80 %.
Náměstek ministra zahraničních věcí Sovětského svazu,
Děrjabin, navštěvuje NATO.
Seminář v NATO o civilně-vojenské koordinaci řízení
leteckého provozu za účasti členských států NATO a států
střední a východní Evropy.
Maďarský předseda vlády, József Antall, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
První mírová konference o Středním východě zahájena v
Madridu za spolupředsednictví Spojených států
amerických a Sovětského svazu.
V Oslo se koná seminář expertů CSCE o demokratických
institucích.
Summit Severoatlantické rady v Římě. Nejvyšší
představitelé zveřejňují novou strategickou koncepci
Aliance a vydávají Římské prohlášení o míru a spolupráci.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, přijímá v
ústředí NATO ministra zahraničních věcí Polska, Krzystofa
Skubiszewského.
Ministr zahraničních věcí Estonska, Lennart Meri, je přijat
v ústředním sídle NATO.
Ministr zahraničních věcí Bulharska, Stojan Ganev,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Prezident Bulharska, Želju Želev, navštěvuje ústřední
sídlo NATO.
Ministr národní obrany Rumunska, generálporučík Nicolae
Spiroiu, je přijat v ústředním sídle NATO.
Celkem 90 % ukrajinských voličů se v referendu vyslovuje
pro státní nezávislost Ukrajiny.
Představitelé tří bývalých sovětských republik, Ruska,
Běloruska a Ukrajiny se na zasedání v Minsku dohodli na
vytvoření Společenství nezávislých států, jež nahradí
Sovětský svaz.
9.-10.prosinec
12.-13.prosinec
13.prosinec
17.prosinec
19.prosinec
20.prosinec
21.prosinec
25.prosinec
Na zasedání Evropské rady v Maastrichtu schvalují nejvyšší
státní a vládní představitelé členských států Evropského
společenství Smlouvu o ekonomické a měnové unii a
Smlouvu o politické unii (podléhající ratifikacím). Členské
státy WEU, zasedající rovněž v Maastrichtu, vyzývají
členské státy Evropské unie k přistoupení k WEU, nebo k
přijetí statutu pozorovatelů; ostatní evropské členské státy
NATO jsou vyzvány k přidruženému členství v WEU.
Ministerské zasedání Výboru pro obranné plánování v
Bruselu. Ministři obrany členských států Aliance posuzují
velké změny ve strukturách ozbrojených sil, jež si žádá
nová strategická koncepce Aliance, včetně snížení
celkových stavů vojsk a výzbroje.
První náměstek předsedy vlády Ruské federace, Gennadij
Burbulis, navštěvuje NATO k rozhovorům s generálním
tajemníkem, Manfredem Wörnerem, o situaci v
Sovětském svazu po založení Společenství nezávislých
států Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem.
Při rozhovorech v Moskvě se prezidenti Jelcin a Gorbačov
dohodli na přechodu do Společenství nezávislých států
koncem prosince 1991.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady v Bruselu.
Ministři zahraničních věcí členských států odsuzují násilí v
Jugoslávii a navazují na iniciativy přijaté v listopadu na
římském summitu, mimo jiné, na účast NATO při
poskytování humanitární pomoci Sovětskému svazu.
Inaugurační zasedání Rady severoatlantické spolupráce
(NACC) za účasti ministrů zahraničních věcí a zástupců
16 členských států NATO a 9 států střední a východní
Evropy. Ve stejný den události v Moskvě ohlašují faktický
konec Sovětského svazu jako státu.
V Alma-Atě se scházejí zástupci jedenácti republik
bývalého Sovětského svazu a podepisují dohody o
založení nového Společenství nezávislých států.
Prezident Michail Gorbačov oznamuje svoji rezignaci na
funkci sovětského prezidenta a podepisuje dekret, jímž se
vzdává funkce vrchního velitele sovětských ozbrojených sil.
1992
1.leden
Generálním tajemníkem OSN se stává Boutros BoutrosGhali z Egypta, který střídá peruánského diplomata
Javiera Péreze de Cuellar.
461
7.-8.leden
NATO se podílí na organizaci leteckého mostu s
humanitární pomocí Evropského společenství do Moskvy
a Petrohradu letadly, která poskytla kanadská a německá
vláda.
8.-10.leden
Zasedání vyšších představitelů CSCE v Praze.
10.leden
Na prvním zasedání neformální Pracovní skupiny na
vysoké úrovni, ustavené při Radě severoatlantické
spolupráce v rámci rozhovorů o ratifikaci a realizaci
Smlouvy o CFE, je dosaženo dohody o postupném
uvádění smlouvy v platnost.
22.-23.leden
Ve Washingtonu se koná mezinárodní koordinační
konference 47 států o pomoci bývalému Sovětskému
svazu, uspořádaná Spojenými státy americkými, jíž se
účastní generální tajemník NATO, Manfred Wörner, a
zástupci dalších mezinárodních organizací.
28.leden
Ve svém Poselství o stavu unie navrhuje prezident G.H.
Bush nové důležité programy v oblasti omezení zbrojení a
odzbrojení.
30.leden
Prvního summitu 15 členských států Rady bezpečnosti
OSN se účastní Boris Jelcin, prezident Ruské federace.
30.-31.leden
Zasedání Rady ministrů zahraničních věcí CSCE v Praze
uznává Ruskou federaci jako nástupce právního subjektu
bývalého Sovětského svazu, a přijímá deset bývalých
sovětských republik za členské státy CSCE.
19.únor
Předseda vlády Ázerbajdžánu, Gasanov, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
21.únor
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Rumunsko a otevírá nové Euroatlantické středisko v
Bukurešti.
22.-23.únor
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Ukrajinu.
24.-25.únor
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Ruskou federaci.
26.únor
Kanadská vláda informuje Alianci o svém rozhodnutí
odvolat plán na udržování 1 100 kanadských vojáků v
Evropě po roce 1994, potvrzuje však svůj úmysl plnit
ostatní závazky vůči Alianci a její integrované vojenské
struktuře. V prohlášení k Jugoslávii Severoatlantická rada
apeluje na všechny strany zúčastněné v konfliktu
vyzývajíce k dodržování úmluvy o zastavení palby a
umožnění rozmístění mírových sil OSN.
462
5.-6.březen
10.březen
11.březen
11.-12.březen
13.-16.březen
24.březen
1.duben
8.-10.duben
10.duben
30.duben
4.květen
7.květen
Ministři zahraničních věcí Dánska, Estonska, Finska, Litvy,
Lotyšska, Německa, Norska, Polska, Ruské federace a
Švédska oznamují na zasedání v Kodani vznik Rady
pobaltských států.
Mimořádné zasedání Rady severoatlantické spolupráce
(NACC). Ministři zahraničních věcí a představitelé
členských států NACC zveřejňují Pracovní plán dialogu,
partnerství a spolupráce.
Italský prezident, Francesco Cossiga, navštěvuje ústředí
NATO.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Polsko a zahajuje seminář Bezpečnost ve střední Evropě.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
pobaltské státy na pozvání vlád Estonska, Litvy a
Lotyšska.
Zahájeno čtvrtého následného zasedání CSCE v
Helsinkách. Členskými státy CSCE se stávají Gruzie,
Chorvatsko a Slovinsko. Zástupci členských států
podpisují Smlouvu o otevřeném nebi, povolující vzájemné
přelety výsostného území.
Mise expertů financovaná Lékařskou pracovní skupinou
washingtonské koordinační konference na pomoc
Společenství nezávislých států odlétá na palubě letadla
Boeing 707 NATO k návštěvě deseti měst bývalého
Sovětského svazu s úkolem posouzení potřeb zdravotní a
lékařské péče.
Ministři obrany členských států NATO se setkávají s
kooperačními partnery za účelem vymezení dalších
oblastí spolupráce na úseku obrany.
Ekonomické kolokvium NATO o vnějších ekonomických
vztazích států střední a východní Evropy.
První zasedání Vojenského výboru NATO v rámci
kooperačního setkání s ministry obrany a náčelníky
generálních štábů států střední a východní Evropy.
Středomořské pohotovostní námořní síly NATO
(NAVOCFORMED) jsou nahrazeny Stálými námořními
silami NATO ve Středozemním moři (STANAVFORMED).
Ministr obrany Japonska, Sohei Mijašita, navštěvuje
ústředí NATO.
Státní tajemník Ruské federace, Gennadij Burbulis, se v
ústředí NATO setkává se zastupujícím generálním
tajemníkem NATO Amadeem de Franchisem.
463
11.květen
11.-12.květen
15.květen
20.-22.květen
21.květen
26.-27.květen
4.červen
5.červen
11.-12.červen
16.červen
19.červen
464
Ústřední sídlo NATO navštěvují ministři zahraničních věcí
Estonska, Litvy a Lotyšska.
V ústředním sídle NATO se koná seminář CEAC za účasti
kooperačních partnerů o civilně-vojenské koordinaci řízení
leteckého provozu.
Na pátém zasedání nejvyšších státních představitelů
Společenství nezávislých států v Taškentu jsou
podepsány dohody o rozdělení práv a povinností mezi
osm bývalých sovětských republik, jichž se týká Smlouva
o CFE.
Seminář NATO a partnerských států o konverzi zbrojní
výroby.
První formální společné zasedání Severoatlantické rady a
Rady Západoevropské unie v ústředí NATO.
Ministerská zasedání Výboru pro obranné plánování a
Skupiny pro jaderné plánování NATO. Ministři obrany
jednají o podpoře NATO mírovým aktivitám CSCE.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO oznamují
na zasedání v Oslo svoji odhodlanost poskytnout, případ
od případu, podmíněnou podporu mírovým aktivitám pod
hlavičkou CSCE. Ministři rovněž vydávají prohlášení o
krizi na území bývalé Jugoslávie a o krizi v Náhorním
Karabachu.
Ministři zahraničních věcí a zástupci členských států
NACC se na zasedání v Oslo radí o regionálních
konfliktech a dalších důležitých bezpečnostních otázkách.
Gruzie a Albánie jsou přivítány jako noví členové NACC.
Finsko se účastní jako pozorovatel. Závěrečný dokument
vydaný na závěr mimořádné konference, jež se konala
paralelně s uvedeným zasedáním, formálně stanoví, v
rámci Smlouvy o CFE, povinnosti osmi států bývalého
Sovětského svazu, jejichž území se týká aplikace Smlouvy
o CFE.
Seminář o plnění Smlouvy o CFE za účasti kooperačních
partnerů, uspořádaný Výborem NATO pro koordinaci
ověřování.
Prezident USA, G.H. Bush, a prezident Ruské federace,
Boris Jelcin, dosahují dohody o snížení počtu jaderných
bojových hlavic na strategických střelách hluboko pod limit
stanovený smlouvou START.
Ministři zahraničních věcí a obrany členských států
Západoevropské unie se scházejí v Petersbergu u Bonnu
1.-3.červenec
2.červenec
8.červenec
10.červenec
16.červenec
16.-18.červenec
17.červenec
26.-28.srpen
28.červenec
2.září
a vydávají deklaraci, která určuje směr budoucího vývoje
organizace.
V ústředí NATO se koná Seminář na vysoké úrovni o
obranné politice a řízení obrany za účasti představitelů z
30 členských a partnerských států.
Spojené státy americké oznamují svým spojencům
ukončení stahování pozemní jaderné dělostřelecké
munice, bojových hlavic střel LANCE a hlubinných
jaderných pum z Evropy, v souladu s programem
oznámeným 27.září 1991, jakož i odstranění všech
strategických jaderných zbraní z amerických hladinových
plavidel a útočných ponorek. Kazašský parlament
schvaluje ratifikaci START.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Ukrajiny,
Leonid Kravčuk.
Na závěr následné konference CSCE na nejvyšší úrovni v
Helsinkách schvalují představitelé 51 zúčastněných států
závěrečný dokument (“Výzva ke změnám”), jenž se mimo
jiné zabývá podporou mírových aktivit CSCE ze strany
NATO a dalších mezinárodních organizací. Zde je
podepsán Závěrečný akt o personálních stavech
konvenčních ozbrojených sil v Evropě (CFE 1A).
Ministerské zasedání Severoatlantické rady v Helsinkách
souhlasí s námořní operací NATO na Jadranu, v
koordinaci a spolupráci s operací WEU, s cílem sledovat
dodržování sankcí OSN, uvalených na Srbsko a Černou
Horu rezolucemi Rady bezpečnosti OSN č. 713 a 757.
Členské státy Západoevropské unie se scházejí v Římě se
zástupci Dánska, Irska, Islandu, Norska, Řecka a Turecka
k rozhovorům o opatřeních k rozšíření WEU.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, na oficiální
návštěvě Maďarska.
Smlouva o CFE, podepsaná 19.listopadu 1990, vstupuje
prozatímně v platnost před dokončením ratifikačních
procedur.
Konference o Jugoslávii v Londýně.
Podepsána dohoda o koordinaci protivzdušné obrany
mezi NATO a Španělskem.
Severoatlantická rada přijímá opatření k tomu, aby
prostředky Aliance byly k dispozici na podporu úsilí OSN,
CSCE a ES o nastolení míru v bývalé Jugoslávii, včetně
poskytnutí prostředků na ochranu humanitární pomoci a
465
3.září
8.září
12.-13.září
22.září
23.září
29.září
1.říjen
2.říjen
7.říjen
14.říjen
20.-21.říjen
466
zabezpečení monitorování těžkých zbraní ze strany
Organizace spojených národů.
Italský letoun s humanitární pomocí sestřelen západně od
Sarajeva v Bosně a Hercegovině.
Ministr zahraničních věcí České a Slovenské federativní
republiky, Jozef Moravčík, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
OSN začíná sledovat těžké zbraně v Bosně a
Hercegovině. Členské státy NATO vyjadřují připravenost
podpořit OSN v této práci.
Ve Vídni je zahájeno Fórum CSCE o bezpečnostní
spolupráci (FSC), založené na helsinském summitu v roce
1992. Valné shromáždění OSN odhlasovalo vyloučení
Srbska a Černé Hory ze svého středu, a rozhodlo, že pro
opětné přijetí musí Bělehrad předložit oficiální žádost.
Prezident Litvy, Vytautas Landsbergis, navštívil ústřední
sídlo NATO.
Švédskou ministryni zahraničních věcí, baronku
Margarethu af Ugglasovou, přijímá v NATO generální
tajemník, Manfred Wörner. Ministr zahraničních věcí
Argentiny, Guido di Tella, navštěvuje sídlo NATO k
rozhovorům s generálním tajemníkem, Manfredem
Wörnerem.
Senát USA ratifikuje smlouvu START, která snižuje o jednu
třetinu stavy amerických a ruských jaderných sil.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR),
generál John Shalikashvili, inauguruje v německém
Bielefeldu nový Sbor rychlé reakce spojeneckého velení v
Evropě (ARRC).
Ústředí NATO navštěvuje předsedkyně polské vlády,
Hanna Suchocka.
Stálá rada WEU se schází na úrovni velvyslanců se
zástupci osmi států střední a východní Evropy.
Severoatlantická rada povoluje použití Létajícího systému
včasného uvědomování a řízení protivzdušné obrany
NATO (AWACS) ke sledování bepřezletové zóny,
vyhlášené nad Bosnou a Hercegovinou na základě
mandátu OSN.
Ministři obrany členských států NATO, kteří se sešli jako
Skupina jaderného plánování v Gleneagles ve Skotsku, se
zaměřují na dopad role Aliance při dozoru nad
zachováváním míru na plánování kolektivní obrany NATO.
28.říjen
30.říjen
1.-5.listopad
3.listopad
6.listopad
9.listopad
16.listopad
20.listopad
22.listopad
25.listopad
27.listopad
4.prosinec
11.prosinec
14.prosinec
Přijímají rovněž nové politické směrnice vedoucí k menší
závislosti na jaderných zbraních.
Finský prezident, Mauno Koivisto, se v Bruselu setkává s
generálním tajemníkem NATO, Manfredem Wörnerem.
Bulharský Atlantický klub se stává první organizací
partnerské
země,
přidruženou
ke
Sdružení
Severoatlantické smlouvy (ATA) se statutem pozorovatele.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
Bělorusko, Kazachstán a Kyrgyzstán.
V amerických prezidentských volbách vítězí demokratický
kandidát, guvernér státu Arkansas, William Jefferson
Clinton.
NATO vybavuje Ochranné síly OSN v Bosně a
Hercegovině operačním štábem se stočlenným
personálem, zařízením, zásobami a finančními prostředky
pro zahájení činnosti.
Smlouva o CFE vstupuje formálně v platnost na základě
ratifikace všemi 29 signatářskými státy.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, generál John
Shalikashvili, se při návštěvě Ukrajiny setkává s
prezidentem Leonidem Kravčukem.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, je poprvé
pozván k účasti na ministerském zasedání WEU v Římě.
Řecko je vyzváno stát se desátým členským státem WEU,
Dánsko a Irsko získávají statut pozorovatelů, Turecko,
Norsko a Island získávají statut přidružených států WEU.
Zahájeny vynucovací operace námořních sil NATO a WEU
v Jaderském moři na podporu sankcí OSN v rámci
rozšíření pozorovacích operací, zahájených v červenci
1992.
Estonský prezident, Lennart Meri, navštěvuje ústředí
NATO.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, navštěvuje
ruská vojska rozmístěná v bývalé NDR.
Ministři obrany evropských členských států NATO
rozhodují zrušit Skupinu pro nezávislý evropský program a
přenést její kompetence na WEU.
Na zasedání Výboru pro obranné plánování konstatují
zúčastnění ministři obrany, že podporu mírových operací
OSN a CSCE je nutno zařadit mezi úkoly vojsk a velitelství
NATO.
Aliance si připomíná 25.výročí Harmelovy zprávy NATO.
467
15.prosinec
Generální tajemník OSN Boutros Boutros-Ghali žádá o
přístup k alternativním plánům NATO pro možné vojenské
operace v bývalé Jugoslávii, včetně vynucování
bezpřeletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou, vytvoření
bezpečných úkrytů pro civilní obyvatelstvo Bosny a
Hercegoviny, a způsobů pro zabránění rozšíření konfliktu
do Kosova a bývalé jugoslávské republiky Makedonie*.
16.prosinec
Albánský prezident, Sali Berisha, se v ústředí NATO
setkává s generálním tajemníkem, Manfredem Wörnerem.
17.prosinec
Na zasedání Severoatlantické rady ministři zahraničních
věcí členských států vyjádřili svoji odhodlanost podpořit
další akce OSN v bývalé Jugoslávii, rozhodli posílit
koordinaci Aliance při dozoru nad zachováváním míru, a
rovněž připravit praktická opatření ke zvýšení úrovně
podílu Aliance na tomto úseku.
18.prosinec
Ministři zahraničních věcí a představitelé členských států v
NACC se dohodli na výměně zkušeností a odborných
poznatků v oblasti dozoru nad zachováváním míru,
mírových operací a souvisejících aktivit; vydávají Pracovní
plán NACC na rok 1993.
1993
1.leden
Česká republika a Slovenská republika se rozcházejí a
stávají se dvěma samostatnými nezávislými státy.
3.leden
Prezidenti Bush a Jelcin podepisují v Moskvě smlouvu
START II, která dále snižuje stavy amerických a ruských
strategických útočných zbraní vyřazením všech jejich
mezikontinentálních strategických řízených střel (ICBMs)
s vícenásobnými bojovými hlavicemi a snížením zásob
strategického jaderného potenciálu o dvě třetiny.
13.leden
Dohoda o chemických zbraních (CWC) týkající se úplného
zákazu chemických zbraní je předložena v Paříži k
podpisu, a na závěr je podepsána 127 státy.
14.leden
Spojenci přijímají plány vynucování bezpřeletové zóny
nad Bosnou a Hercegovinou, v případě žádosti ze strany
OSN.
21.leden
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě a náčelníci
generálních štábů Francie a Německa podepisují dohodu
o podmínkách nasazení Evropského sboru v rámci
Aliance.
468
26.-27.leden
27.leden
1.únor
4.únor
17.únor
23.únor
24.únor
25.únor-4.březen
26.únor
1.-3.březen
4.březen
8.březen
8.-9.březen
9.březen
Výbor NATO pro koordinaci ověřování pořádá seminář
spolu s partnerskými státy o spolupráci při realizaci
Smlouvy o CFE.
Poprvé ode dne přenesení sídla WEU do Bruselu, dne 18.
ledna, se její generální tajemník, Willem van Eekelen,
setkává v ústředním sídle NATO s generálním
tajemníkem, Manfredem Wörnerem, za účelem jednání o
praktické spolupráci mezi oběma organizacemi.
V ústředí NATO se setkává prezident Kazachstánu,
Nursultan Nazarbajev, s generálním tajemníkem NATO,
Manfredem Wörnerem.
Bělorusko ratifikuje smlouvu START I.
V ústředí NATO se setkává rumunský prezident, Ion
Iliescu, s generálním tajemníkem NATO, Manfredem
Wörnerem.
Předseda slovenské vlády, Vladimír Mečiar, na oficiální
návštěvě v ústředním sídle NATO. Výbor NATO pro otázky
moderní společnosti diskutuje mimo jiné o přeshraničním
znečišťování životního prostředí.
Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu
rozhodnutí USA provádět letecké výsadky humanitární
pomoci nad východní částí Bosny a Hercegoviny.
NATO provádí vojenské cvičení zaměřené na postupy v
řízení krizových situací (“NATO CMX 93”).
Zvláštní ministerské zasedání Severoatlantické rady v
ústředí NATO za účasti nového ministra zahraničních věcí
USA, Warrena Christophera.
Během návštěvy USA se generální tajemník NATO
Manfred Wörner setkává s prezidentem Clintonem,
ministrem zahraničních věcí Christopherem, ministrem
obrany Aspinem a hlavními představiteli Kongresu.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje italský prezident, Oscar
Luigi Scalfaro.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda řecké vlády,
Konstantin Mitsotakis.
Předseda Vojenského výboru NATO, polní maršál Sir
Richard Vincent, uskutečňuje oficiální návštěvu Albánie.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda bulharské
vlády, Ljuben Berov.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje ministr zahraničních věcí
České republiky, Josef Zieleniec.
469
10.březen
15.březen
16.březen
18.-20.březen
26.březen
29.březen
2.duben
3.-4.duben
12.duben
19.duben
22.duben
470
Ústřední sídlo NATO navštěvuje polský ministr
zahraničních věcí, Krzysztof Skubiszewski.
Severoatlantická rada pověřuje vojenské orgány NATO
vypracováním alternativních koncepcí mírového plánu
OSN, který by bylo možné zavést v Bosně a Hercegovině.
Korejská lidově demokratická republika vyhošťuje
inspektory Mezinárodní agentury pro jadernou energii
(IAEA) a oznamuje svůj úmysl vystoupit ze Smlouvy o
nešíření jaderných zbraní.
Itálie vykonává první společnou mnohonárodní inspekci
CFE pod vedením členského státu NATO za účasti
partnerských států (Ázerbajdžánu, Maďarska a Polska) k
ověření stanoveného místa v Rumunsku.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, je na oficiální
návštěvě Albánie.
Ministr obrany České republiky, Antonín Baudyš, se v
ústředním sídle NATO setkává s generálním tajemníkem
NATO a s předsedou Vojenského výboru.
Zasedání ministrů obrany členských států NATO a
partnerských států za účelem posouzení pokroku v
obranné spolupráci a k výměně názorů na širší
bezpečnostní problematiku.
Severoatlantická rada ukládá vrchnímu veliteli
spojeneckých sil v Evropě podniknout přípravná opatření k
uplatnění Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 816, jež
povoluje vynucování bezpřeletové zóny nad Bosnou a
Hercegovinou.
Ve Vancouveru probíhá první americko-ruský summit za
účasti prezidentů Clintona a Jelcina.
Začíná operace NATO k vynucení bezpřeletové zóny nad
Bosnou a Hercegovinou na základě Rezoluce Rady
bezpečnosti OSN č. 816, a v souladu s rozhodnutím
Severoatlantické rady z 8.dubna. Operace se účastní
bojové a pozorovací letouny několika členských států a
rovněž speciální letoun vybavený systémem včasného
uvědomování NATO (NAEWF).
Americké pátrací a záchranné jednotky se účastní na
Sibiři, společně s ruskými oddíly, prvního společného
cvičení od druhé světové války na ruské půdě.
Generální tajemník OSN, Boutros Boutros-Ghali, se v
Bruselu setkává s generálním tajemníkem NATO,
Manfredem Wörnerem, k rozhovorům o situaci v bývalé
Jugoslávii, úloze NATO při udržování míru, a o
všeobecných vztazích mezi NATO a OSN.
28.duben
V ústředí NATO se schází Vojenský výbor na úrovni
náčelníků obrany a náčelníků generálních štábů se
zástupci kooperujících partnerů.
6.květen
Ministr zahraničních věcí USA, W. Christopher, navštěvuje
ústřední sídlo NATO k jednání o bosensko-hercegovinské
krizi.
17.květen
Ústředí NATO navštěvuje maďarský ministr zahraničních
věcí, Dr. Geza Jeszensky.
Bosenští Srbové odmítají Vanceův a Owenův mírový plán.
22.květen
Členové Rady bezpečnosti OSN (Francie, Rusko,
Španělsko, USA, Velká Británie) ohlašují Společný akční
program pro Bosnu a Hercegovinu za účelem zastavení
bojů v této zemi, včetně vytvoření tzv. “bezpečných
oblastí”.
24.květen
Ministři zahraničních věcí členských států skupiny
Eurogroup převádějí výcvikovou a zdravotnickou činnost
této skupiny do NATO, a propagační a komunikační
činnosti do WEU.
25.-26.květen
Ministerské zasedání Výboru pro obranné plánování a
Skupiny pro jaderné plánování v ústředí NATO jedná,
mimo jiné, o důsledcích zabezpečování dozoru nad
zachováváním míru ze strany OSN a CSCE pro obranné
plánování, a o obranných aspektech šíření zbraní
hromadného ničení.
8.červen
Na společném zasedání Severoatlantické rady a Rady
Západoevropské unie v ústředí NATO schvalují obě
organizace jednotné velení a řízení kombinovaných
námořních operací NATO/WEU v Jaderském moři k
vynucení embarga OSN vůči Srbsku a Černé Hoře.
10.červen
Na ministerském zasedání Severoatlantické rady v
Aténách nabízejí ministři zahraničních věcí členských
států NATO zajištění ochrany leteckými silami pro případ
útoku na UNPROFOR během výkonu jeho mandátu, v
případě požadavku ze strany OSN.
11.červen
Na zasedání v Aténách vyhlašují ministři zahraničních
věcí členských států NACC program spolupráce pro
přípravy společných operací týkajících se udržování míru
za podpory OSN a CSCE, a rovněž zveřejňují zprávu
Skupiny ad hoc NACC o spolupráci při udržování míru.
471
18.červen
23.červen
28.-30.červen
30.červen.2.červenec
30.červen.2.červenec
22.červenec
2.srpen
9.srpen
16.-18.srpen
31.srpen
1.září
472
Rada bezpečnosti OSN schvaluje nasazení 300
příslušníků americké armády v bývalé jugoslávské
republice Makedonie za účelem doplnění prozatímního
stavu 700 příslušníků jednotek OSN, jako preventivní
opatření proti rozšíření bosenského konfliktu.
Předseda parlamentu a hlava státu Gruzie, Eduard
Ševardnadze, na oficiální návštěvě v ústředí NATO.
Předseda Vojenského výboru NATO polní maršál Sir
Richard Vincent navštěvuje Českou republiku.
V Praze se koná seminář NACC na vysoké úrovni o
udržování míru navazující na práci skupiny ad hoc NACC
pro spolupráci při udržování míru.
V ústředí NATO se koná Ekonomické kolokvium 1993 na
téma “Ekonomický vývoj ve státech partnerské kooperace
z dílčího hlediska”.
Bělorusko formálně přistupuje ke Smlouvě o nešíření
jaderných zbraní jako nejaderný stát v souladu s
Lisabonským protokolem ke smlouvě START I z roku
1992.
Na zvláštním zasedání o situaci v Bosně a Hercegovině
ohlašuje Severoatlantická rada okamžité přípravy k
účinnějším opatřením, zvláště k vzdušným operacím za
předpokladu, že bude nadále pokračovat blokáda
Sarajeva a dalších území a rozsáhlé narušování
humanitární pomoci.
Severoatlantická rada schválila operační varianty pro
vzdušné operace v Bosně a Hercegovině, ke kterým
vyzvala Severoatlantická rada dne 2.srpna a jejichž
uplatnění podléhá schválení ze strany generálního
tajemníka OSN.
Po smrti krále Baudouina I. dne 31.července nastupuje v
Belgii na trůn jeho bratr, Albert II.
Předseda Vojenského výboru, polní maršál Sir Richard
Vincent, je na oficiální návštěvě Rumunska a Moldavské
republiky.
Rusko dokončuje stažení svých vojsk z Litvy.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, se v Ženevě
setkává s generálním tajemníkem OSN Boutrosem
Boutrosem-Ghalim k rozhovorům o perspektivách
mírového urovnání konfliktu v Bosně a Hercegovině, o
úloze NATO při podpoře mírové mise OSN v bývalé
Jugoslávii, a rovněž o budování těsnějších vztahů mezi
NATO a OSN.
18.září
20.září
21.září
22.září
29.září
4.říjen
6.-7.říjen
18.říjen
20.-21.říjen
Ústředí NATO navštěvuje ukrajinský ministr zahraničních
věcí, Anatolij Zlenko.
Na zasedání v ústředním sídle NATO vydávají
představitelé NACC prohlášení vyzývající k ukončení bojů
v Gruzii, a odsuzující porušování příměří abchazskými
ozbrojenými silami.
Náčelník
generálního
štábu
České
republiky,
generálmajor Jiří Nekvasil, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
Ruský prezident Boris Jelcin rozpouští parlament a
vyhlašuje nové volby na 11.-12.prosinec. Viceprezident
Alexandr Ruckoj a předseda parlamentu Ruslan
Chasbulatov vyzývají ozbrojené síly k zabránění
rozpuštění parlamentu. Spolu s dalšími zastánci tvrdé linie
obsazují ruský Bílý dům.
Spolupředsedové Mezinárodní konference o bývalé
Jugoslávii Thorvald Stoltenberg a Lord Owen navštěvují
ústředí NATO k rozhovorům s generálním tajemníkem a
předsedou Vojenského výboru o realizaci případného
mírového plánu pro Bosnu a Hercegovinu.
Prezident Turkmenistánu, Saparmurad Nijazov, na
oficiální návštěvě v ústředním sídle NATO.
Vojenské útvary věrné prezidentu Jelcinovi ostřelují z
tanků a kulometů Bílý dům, sídlo ruského parlamentu,
obsazení budovy parlamentními zastánci tvrdé linie
opozice proti reformnímu programu prezidenta Jelcina se
končí. Rada bezpečnosti OSN prodlužuje mandát
mírových sil v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině o šest
měsíců. Opravňuje mírové síly v Chorvatsku “přijmout
potřebná opatření včetně použití síly k zajištění své
bezpečnosti a volnosti pohybu”.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, se při své
návštěvě USA setkává ve Washingtonu s prezidentem W.
Clintonem a v New Yorku s generálním tajemníkem OSN,
Boutrosem Boutrosem-Ghalim.
Ústředí NATO navštěvuje předseda estonské vlády, Mart
Laar.
Ministři obrany členských států NATO se scházejí v
německém Travemünde k neformální diskusi o řadě
témat včetně návrhu programu Partnerství pro mír,
koncepce CJTF a problému šíření zbraní hromadného
ničení.
473
2.-3.listopad
4.listopad
15.-17.listopad
30.listopad
2.prosinec
3.prosinec
7.prosinec
8.-9.prosinec
9.prosinec
12.prosinec
14.prosinec
Předseda Vojenského výboru, polní maršál Sir Richard
Vincent, je na oficiální návštěvě Bulharska a setkává se s
prezidentem Želju Želevem.
Prezident Slovenské republiky, Michal Kováč, je na
oficiální návštěvě v ústředním sídle NATO.
Výbor NATO pro koordinaci ověřování pořádá v ústředí
NATO seminář o spolupráci při ověřování a realizaci
ustanovení o omezení konvenčních zbraní,včetně
Smlouvy o CFE, za účasti partnerských států NACC.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, hovoří k Radě
ministrů zahraničních věcí CSCE na jejím zasedání v
Římě.
Na ministerském zasedání Severoatlantické rady jednají
ministři zahraničních věcí členských států NATO o
koncepci programu Partnerství pro mír a souvisejících
návrzích v rámci příprav lednového summitu 1994.
Na ministerském zasedání NACC schvalují ministři
zahraničních věcí členských států NATO a NACC druhou
zprávu Skupiny ad hoc NACC pro spolupráci při udržování
míru a Pracovní plán NACC na rok 1994.
Ministři členských států EUROGROUP oznamují, že
několik podskupin bude začleněno do NATO nebo
převedeno do WEU, a že EUROGROUP přestane
existovat k 1.lednu 1994.
Ministři obrany členských států NATO na zasedání Výboru
pro obranné plánování a Skupiny pro jaderné plánování
jednají v Bruselu o nových obranných úkolech Aliance,
včetně podpory mírových misí OSN a CSCE a koncepce
mnohonárodních úkolových seskupení sil. Ministři vyjadřují
svoji rozhodnou podporu programu Partnerství pro mír.
Generální tajemník NATO, Manfred Wörner, se v Bruselu
setkává s ruským prezidentem, Borisem Jelcinem.
První pluralitní parlamentní volby v Rusku od roku 1917.
Nová ústava, udělující vyšší pravomoci prezidentovi, je
schválena 58,4 % hlasujících občanů.
Společné zasedání Severoatlantické rady a Západoevropské
rady na úrovni velvyslanců v bruselském sídle WEU.
1994
10.-11.leden
474
Nejvyšší představitelé členských států Aliance inaugurují
během bruselského summitu program Partnerství pro mír
(PfP) a vyzývají k členství všechny partnerské státy NACC
14.leden
18.leden
20.leden
24.-27.leden
26.leden
27.leden
1.únor
2.únor
3.únor
a CSCE, schopné a ochotné spolupracovat. Při této
příležitosti je zveřejněn Rámcový dokument PfP. Summit
schvaluje koncepci mnohonárodních operačních skupin a
další opatření na podporu rozvoje programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity. Nejvyšší představitelé
členských států a vlád NATO potvrzují připravenost
Aliance přikročit ke vzdušným operacím, a zabránit
blokádě Sarajeva a dalších míst v Bosně a Hercegovině,
která OSN vyhlásila bezpečnými oblastmi.
Prezidenti USA, Ruské federace a Ukrajiny podepisují v
Moskvě třístrannou dohodu podrobně definující postupy
při transféru ukrajinských jaderných bojových hlavic do
Ruska, s tím spojenou kompenzaci a bezpečnostní
záruky. Prezident USA, W. Clinton, a ruský prezident,
Boris Jelcin, podepisují rovněž dohodu, která ukončuje
vzájemné zaměření cílů jaderných řízených střel dalekého
dosahu, a to s platností od 30.května 1994.
Výsledky voleb do ruského národního parlamentu, Dumy,
znamenají významné posílení opozice prezidenta Jelcina.
Prezident Bosny a Hercegoviny, Alija Izetbegovič, je na
oficiální návštěvě v ústředí NATO.
Druhá Mezinárodní konference NATO/CCMS o úloze
příslušníků armády při ochraně ozonosféry. Účastníci se
zavazují k dodržení lhůt stanovených Montrealským
protokolem o látkách poškozujících ozonovou vrstvu.
Rumunský ministr zahraničních věcí, Teodor Melescanu,
přijíždí do ústředí NATO k podpisu Rámcového
dokumentu Partnerství pro mír.
Litevský prezident, Algirdas Brazauskas, navštěvuje
ústřední sídlo NATO za účelem podpisu Rámcového
dokumentu PfP.
Program vojenské spolupráce mezi Ruskou federací a
NATO, podepsaný v Moskvě, umožňuje výměnné
návštěvy vyšších velitelů a vojenských odborníků, a
rovněž společná cvičení a přípravu.
Sergio Silvio Balanzino (Itálie) střídá velvyslance Amadea
de Franchis ve funkci prvního náměstka generálního
tajemníka NATO.
Polský předseda vlády, Waldemar Pawlak, podepisuje v
ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
Estonský ministr zahraničních věcí, Juri Luik, podepisuje v
ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
475
Ukrajinský parlament anuluje podmínky připojené k
ratifikaci smlouvy START I dne 18.listopadu 1993, a
schvaluje výměnu ratifikačních listin.
6.únor
Generální tajemník OSN, Boutros Boutros-Ghali vyzývá
NATO k přípravě na eventuální vzdušné operace proti
dělostřeleckým postavením v okolí Sarajeva po
minometném útoku na zaplněné městské tržiště, který si
vyžádal těžké ztráty na životech.
8.únor
Maďarský ministr zahraničních věcí, Geza Jeszensky,
navštěvuje ústředí NATO k podpisu Rámcového
dokumentu Partnerství pro mír.
Anatolij Zlenko, ministr zahraničních věcí Ukrajiny,
podepisuje v ústředním sídle NATO Rámcový dokument
Partnerství pro mír.
9.únor
Severoatlantická rada odsuzuje pokračující blokádu
Sarajeva a oznamuje, že těžké zbraně kterékoliv
zúčastněné strany zůstavající po 20.únoru v okruhu 20 km
od středu města budou cílem vzdušných operací NATO,
vedených za úzké spolupráce s generálním tajemníkem
OSN ve smyslu rozhodnutí Severoatlantické rady z 2. a
9.srpna 1993. Slovenský předseda vlády, Vladimír Mečiar,
podepisuje v ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
14.únor
Bulharský prezident, Želju Želev, navštěvuje ústřední sídlo
NATO a podepisuje Rámcový dokument PfP.
Lotyšský předseda vlády, Vladis Birkavs, podepisuje v
ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
Kazachstán formálně přistupuje ke Smlouvě o nešíření
jaderných zbraní jako nejaderný stát v souladu s
Lisabonským protokolem ke smlouvě START I z roku
1992.
14.-15.únor
Předseda Vojenského výboru NATO, polní maršál Sir
Richard Vincent, je v rámci programu NACC na oficiální
návštěvě v Polsku.
15.únor
Velká Británie a Rusko se dohodly na přeprogramování
svých jaderných střel, aby po 30.květnu 1994 již nebyly
vzájemně zaměřeny.
21.únor
Po vypršení ultimáta z 9.února ke stažení těžkých zbraní
z okolí Sarajeva oznamuje generální tajemník NATO, že v
odpovědi na plnění podmínek ze strany obléhatelů
vedoucí představitelé NATO a OSN doporučili prozatím
nepoužít vzdušné ozbrojené síly.
476
23.únor
28.únor
4.březen
10.březen
14.-17.březen
16.březen
23.březen
30.březen
10.duben
16.duben
22.duben
Albánský prezident, Sali Berisha, přijíždí do ústředí NATO
k podpisu Rámcového dokumentu PfP.
Čtyři bojové letouny, které narušily bezpřeletovou zónu
nad Bosnou a Hercegovinou vyhlášenou OSN, jsou
sestřeleny stíhačkami Aliance.
První náklad 60 jaderných bojových hlavic je převezen z
Ukrajiny na území Ruské federace podle podmínek
trojstranného prohlášení Ukrajiny, Ruské federace a USA
ze 14.ledna 1993.
Předseda vlády České republiky, Václav Klaus,
podepisuje v ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
Předseda Vojenského výboru NATO, polní maršál Sir
Richard Vincent, je na oficiální návštěvě v Estonsku, Litvě
a Lotyšsku za účelem jednání o programu vojenské
spolupráce s NATO a bezpečnostních zájmech těchto
států.
Moldavský prezident, Mircea Snegur, navštěvuje ústřední
sídlo NATO, kde podepisuje Rámcový dokument PfP své
země.
Gruzínský ministr zahraničních věcí, Alexandr Čikvaidze,
podepisuje v ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
Slovinský předseda vlády, Janez Drnovšek, přijíždí do
ústředního sídla NATO k podpisu Rámcového dokumentu
PfP své země.
Na žádost vrchního velení ozbrojených sil OSN poskytují
letouny NATO, za řízení leteckého operátora OSN, přímou
leteckou podporu pracovníkům OSN v Goražde, městě v
Bosně a Hercegovině, prohlášeném OSN za bezpečnou
oblast.
Britský stihací letoun Sea Harrier je sestřelen při plnění
úkolů NATO v rámci přímé letecké podpory vojskům
UNPROFOR v Bosně a Hercegovině.
V odpovědi na žádost generálního tajemníka OSN z
18.dubna přijímá Severoatlantická rada další usnesení o
nasazení leteckých sil pro ochranu pracovníků OSN v celé
Bosně a Hercegovině a v oblastech prohlášených za
bezpečné OSN. Severoatlantická rada rovněž schvaluje
vzdušné operace v případě, že nebudou všechny těžké
zbraně Bosenských Srbů staženy do 27.dubna z okruhu
20 km od Goražde. Toto ultimatum platí také pro všechny
ostatní bezpečné obasti za předpokladu, že budou
napadeny těžkými zbraněmi.
477
25.duben
27.duben
27.-29.duben
28.duben
4.květen
9.květen
10.květen
11.-14.květen
17.květen
24.květen
478
Polský ministr zahraničních věcí, Piotr Kolodziejczyk,
navštěvuje ústřední sídlo NATO, aby předložil Prezentační
listiny PfP své země.
Při hodnocení realizace svých usnesení z 22.dubna
týkajících se situace v Goražde a okolí a v dalších
bezpečných
oblastech
Bosny
a
Hercegoviny,
Severoatlantická rada konstatuje všeobecná dodržování
ultimat. Vojenský výbor NATO se schází v ústředí NATO
na kooperačním zasedání na úrovni náčelníků obrany a
náčelníků generálních štábů.
V Budapešti se koná seminář NACC o plánování a řízení
národních programů obrany.
Slavnostní otevření prostor Koordinační skupiny
partnerství v SHAPE v belgickém Monsu.
Ministr obrany Rumunska, Gheorghe Tinca, předkládá v
ústředí NATO Prezentační listiny PfP své země.
Ázerbajdžánský prezident, Gejdar Alijev, podepisuje v
ústředí NATO Rámcový dokument PfP.
Ministryně zahraničních věcí Švédska, baronka
Margaretha af Ugglasová, a finský ministr zahraničních
věcí, Heikki Haavisto, navštěvují ústřední sídlo NATO k
podpisu Rámcových dokumentů PfP svých států.
Zasedání Rady ministrů WEU v Kirchbergu
(Lucembursko) za účasti ministrů zahraničních věcí a
obrany Bulharska, České republiky, Estonska, Litvy,
Lotyšska, Maďarska, Polska, Rumunska a Slovenska. Je
schválen nový statut, podle kterého se tyto státy stávají
přidruženými partnery WEU.
Zástupci Finska a Švédska předkládají v NATO
prezentační listiny PfP svých zemí.
Předseda Vojenského výboru NATO, polní maršál Sir
Richard Vincent, navštěvuje Slovensko a Ruskou federaci
za účelem jednání s vysokými vojenskými a civilními
představiteli těchto států v souvislosti s otázkami NACC.
Zástupci České republiky předkládají v NATO Prezentační
listiny PfP své země.
Na zasedání Výboru pro obranné plánování a Skupiny pro
jaderné plánování hodnotí ministři obrany členských států
vývoj obranných souvislostí PfP, koncepci CJTF, reakci na
šíření zbraní a udržování míru.
Ruský ministr zahraničních věcí, Pavel Gračev, se v
ústředí NATO setkává s ministry obrany členských států
25.květen
26.-27.květen
27.květen
1.červen
3.červen
6.červen
9.červen
10.červen
22.červen
NATO za účelem jejich seznámení s novou ruskou
obrannou doktrinou.
Ministři obrany členských států NATO se scházejí pod
záštitou PfP s ministry obrany a zástupci partnerských
států, poprvé včetně Finska, Švédska a Slovinska, aby
jednali o obranné spolupráci včetně otázek z oblasti
dozoru nad udržováním míru.
Zástupci Slovenska a Ukrajiny předkládají v NATO
prezentační listiny PfP svých zemí.
V Paříži se koná zahajovací konference Paktu stability v
Evropě. Evropští ministři zahraničních věcí jednají o nové
iniciativě, která má odvrátit pohraniční konflikty, a o
právech menšin, podpoře dobrých sousedských vztahů ve
střední a východní Evropě, a o posilování regionální
spolupráce a demokratických institucí.
Ministr zahraničních věcí Kazachstánu, Kanet
Saudabajev, navštěvuje ústředí NATO k podpisu
Rámcového dokumentu PfP své země.
Prezident Kyrgyzstánu, Askar Akajev, podepisuje v
ústředním sídle NATO Rámcový dokument PfP své země.
První náměstek generálního tajemníka NATO, Sergio
Balanzino, formálně otevírá kanceláře pro delegace
partnerských států v Křídle Manfreda Wörnera v jedné
budově ústředního sídla NATO.
Zástupci Bulharska a Maďarska předkládají v NATO
prezentační listiny PfP svých zemí.
Na zasedání v Istanbulu hodnotí ministři zahraničních věcí
NATO postup plnění rozhodnutí bruselského summitu a
konstatují, že se k PfP připojilo již 20 států. Ministři přijímají
všeobecnou rámcovou politickou koncepci Aliance v
otázce problematiky šíření zbraní hromadného ničení.
Ministerské zasedání NACC v Istanbulu. Ministři
zahraničních věcí vydávají třetí zprávu o dozoru nad
udržováním míru a o mírových operacích Skupiny ad hoc
pro spolupráci při dozoru nad udržováním míru. Zasedání
se účastní rovněž ministři zahraničních věcí Finska,
Švédska a Slovinska.
Zástupci Litvy předkládají Prezentační listiny PfP své
země.
Ústředí NATO navštěvuje ruský ministr zahraničních věcí,
Andrej Kozyrev, za účelem podpisu Rámcového
dokumentu PfP své země, a jednání se Severoatlantickou
radou. Na závěr je vydáno souhrnné komuniké z diskusí.
479
26.-28.červen
29.červen
29.červen.1.červenec
5.červenec
8.červenec
11.červenec
12.červenec
13.červenec
18.červenec
20.červenec
5.srpen
13.srpen
480
Generál George Joulwan (SACEUR) navštěvuje Moskvu k
rozhovorům o ruské účasti v PfP a o konkrétním programu
spolupráce s Ruskem.
Zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN, Jasuši
Akaši, doprovázen velitelem Ochranných sil OSN v bývalé
Jugoslávii (UNPROFOR), generálporučíkem Bertrandem
de Lapreslem, a velitelem UNPROFOR v Bosně a
Hercegovině, generálporučíkem Michaelem Rosem,
navštěvuje ústředí NATO k setkání s prvním náměstkem
generálního tajemníka Sergiem Balanzinem.
Probíhá výroční Ekonomické kolokvium NATO, zaměřené
na privatizaci zbrojního průmyslu.
Polský individuální program Partnerství pro mír je
formálně přijat.
Zástupci Ruské federace předkládají Prezentační listiny
PfP své země.
Zástupci Estonska předkládají Prezentační listiny PfP své
země.
Severoatlantická rada vydává opakované prohlášení o
ochotě Aliance podílet se na přípravě mírové dohody v
Bosně a Hercegovině, a souhlasí s předpokládanými
opatřeními v rámci plánu, předloženého ministry
zahraničních věcí dne 5.července v Ženevě, vedoucího k
přijetí nových úkolů v bývalé Jugoslávii ze strany Aliance
na žádost OSN.
Ústavní spolkový soud Německa objasňuje ústavní princip
pro nasazení německých vojáků v zahraničí, a odstraňuje
právní námitky týkající se německé účasti na mírových
misích OSN, NATO nebo WEU.
Uzbecký ministr zahraničních věcí, Saidmuchtar
Saidkasimov, a ministr obrany, Rustam Achmedov,
navštěvují ústředí NATO za účelem podpisu Rámcového
dokumentu PfP své země.
Zástupci Lotyšska předkládají Prezentační listiny PfP své
země.
Zástupci Slovinska předkládají Prezentační listiny PfP své
země.
Na žádost UNPROFOR bojové letouny NATO útočí na cíle
v ochranném pásmu Sarajeva poté, co se Bosenští
Srbové zmocnili zbraní ze skladu OSN poblíž Sarajeva.
V Bruselu zemřel generální tajemník NATO, Manfred
Wörner. První náměstek generálního tajemníka, Sergio
18.srpen
22.srpen
31.srpen
1.září
2.-10.září
6.září
8.září
12.-16.září
13.září
14.září
22.září
28.září-7.říjen
29.září
29.-30.září
Balanzino, se ujímá funkce úřadujícího generálního
tajemníka.
Shromáždění Severoatlantické rady k uctění památky
svého zesnulého generálního tajemníka, Manfreda
Wörnera.
Švédský Individuální program PfP je formálně přijat.
Poslední příslušníci ruské armády opouštějí Estonsko a
ukončují tím odchod ze všech tří pobaltských států.
Poslední útvary ruské armády odcházejí z Berlína a tím
končí ruský odchod z německého území.
První společné americko-ruské cvičení konané na ruském
území se zaměřuje na výcvik v rámci dozoru nad
zachováváním míru a mírových operací.
Zástupci Moldavska předkládají v NATO Prezentační
listiny PfP své země.
Francie, USA a Velká Británie stahují zbývající příslušníky
spojeneckých vojsk z Berlína.
V okolí polské Poznaně se koná první společné cvičení v
rámci programu PfP (“Most spolupráce”) za účasti
příslušníků armád třinácti členských a partnerských států
NATO.
Generálporučík John Sheehan je jmenován vrchním
velitelem spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT).
Rumunský individuální program partnerství s NATO je
formálně přijat.
Po útoku na vozidlo UNPROFOR poblíž Sarajeva
provedou letouny NATO, na žádost UNPROFOR, vzdušný
útok na bosensko-srbský tank.
V oblasti Skagerracké úžiny v Severním moři se koná
námořní cvičení v rámci programu PfP (“Společná
plavba”) námořních sil členských států NATO a
partnerských států, při němž jsou prováděny mírové,
humanitární, pátrací a záchranné operace.
Na zasedání ministrů zahraničních věcí členských států v
New Yorku nabízí Severoatlantická rada belgickému
ministrovi zahraničních věcí, Willy Claesovi, funkci
generálního tajemníka NATO.
Ministři obrany a představitelé 16 států Aliance se scházejí
ve španělské Seville k neformální diskusi o řadě otázek
společného zájmu včetně situace v bývalé Jugoslávii,
udržování míru a koncepce monohonárodních operačních
skupin a útvarů, obranné spolupráce se střední a východní
481
Evropou, včetně programu Partnerství pro mír a
bezpečnosti ve Středomořské oblasti.
5.říjen
Ministr zahraničních věcí Arménie, Vahan Papazian,
podepisuje v ústředním sídle NATO Rámcový dokument
PfP své země.
5.-7.říjen
V ústředním sídle NATO se koná seminář o udržování
míru a řízení krizových situací za účasti zástupců 38 států
a jiných mezinárodních organizací.
10.říjen-2.prosinec Konference CSCE v Budapešti zaměřená na hodnocení
činnosti.
12.říjen
Finský Individuální program partnerství s NATO je
formálně přijat.
17.říjen
Bývalý místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí
Belgie, Willy Claes, nastupuje do funkce generálního
tajemníka NATO namísto zesnulého Manfreda Wörnera.
17.říjen-8.listopad Síly rychlé reakce Aliance (ARRC) pořádají cvičení v
Dánsku.
21.-28.říjen
V Nizozemsku se koná první společné cvičení na
spojeneckém území v dozoru nad zachováváním míru v
rámci programu PfP “Duch spolupráce” za účasti 12
členských a partnerských států NATO.
28.říjen
NATO a OSN vydávají společné prohlášení o použití
leteckých sil NATO v Bosně a Hercegovině na podporu
příslušných rezolucí OSN. Generální tajemník NATO,
Willy Claes, hovoří k účastníkům 40. Valného
shromáždění Sdružení Severoatlantické smlouvy v
Haagu.
4.listopad
Ústřední sídlo NATO navštěvuje rumunský prezident, Ion
Iliescu.
7.listopad
Zvláštní společné zasedání národních ředitelů pro
vyzbrojování jedná o zbrojních potřebách mírových
operací.
11.listopad
Generální tajemník NATO, Willy Claes, vydává prohlášení
k oznámení limitované účasti Spojených států amerických
v operaci Sharp Guard.
14.listopad
Zasedání Rady ministrů WEU za účasti ministrů
zahraničních věcí a obrany devíti přidružených
partnerských států. Zveřejněna Noordwijkská deklarace
schvalující, mimo jiné, předběžné politické závěry k
formulaci společné evropské obranné politiky.
15.listopad
NATO navštěvují maďarský ministr zahraničních věcí,
Lászlo Kovács, a ministr obrany, György Keleti. Maďarský
482
21.listopad
23.listopad
24.listopad
25.listopad
30.listopad
1.prosinec
5.prosinec
5.-6.prosinec
Individuální program partnerství s NATO je formálně
schválen.
Letouny NATO útočí, na žádost a v úzké součinnosti s
UNPROFOR, na letiště Udbina v srbské části Chorvatska
v odpověď na útoky vedené z Udbiny v okolí Bihače v
Bosně a Hercegovině.
Po vzdušných útocích na letouny NATO vedou ozbrojené
síly NATO leteckou operaci proti stanovišti střel zeměvzduch jižně od Otoky v souladu s dříve ohlášenými
sebeobrannými opatřeními.
Slovenský Individuální program partnerství s NATO je
formálně schválen.
Severoatlantická rada vydává prohlášení odsuzující
nedávné útoky Bosenských a Krajinských Srbů na
bezpečné oblasti OSN v Bihači, a oznamující opatření na
podporu snah OSN o vyjednávání.
Ústředí NATO navštěvuje náměstek ministra zahraničních
věcí České republiky, Alexandr Vondra, a náměstek
ministra obrany, Jiří Pospíšil. Český Individuální program
partnerství s NATO je formálně přijat. Bulharský náměstek
ministra zahraničních věcí, Todor Čurov, navštěvuje
NATO. Bulharský Individuální program partnerství s NATO
je rovněž formálně přijat.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje litevský ministr
zahraničních věcí, Albinas Januska. Litevský Individuální
program partnerství s NATO je formálně přijat.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady v Bruselu za
účasti ministra zahraničních věcí Ruské federace, Andreje
Kozyreva.
Na summitu CSCE v Budapešti podepisuje prezident
Ukrajiny, Leonid Kučma, Smlouvu o nešíření jaderných
zbraní (NPT).
Summit CSCE v Budapešti za účasti generálního
tajemníka NATO, Willy Claese.
CSCE je přejmenována na Organizaci pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (OSCE).
Publikace závěrečného dokumentu z Budapešti “Nová
doba, opravdové partnerství”.
1995
1.leden
Zahájení čtyřměsíčního příměří v Bosně a Hercegovině.
Finsko, Rakousko a Švédsko vstupují do Evropské unie.
483
Světová obchodní organizace (WTO) je ustavena jako
nástupce GATT.
11.leden
Ministr zahraničních věcí Běloruska, Uladzmir Sjanko,
navštěvuje ústřední sídlo NATO a podepisuje Rámcový
dokument Partnerství pro mír.
13.leden
Dohoda OSN o chemických zbraních z roku 1993
nenabývá platnosti: ratifikovalo ji pouhých 20 států. K
realizaci je třeba ratifikace 65 státy.
18.leden
Rada NATO se dohodla na standardizačním programu
NATO ke zlepšení koordinace spojenecké politiky a
programů
materiálové,
technické
a
operační
standardizace.
23.leden
Albánský náměstek ministra zahraničních věcí, Arjan
Starova, a náměstek ministra obrany Albánie, Alfred
Moisieu, navštěvují ústředí NATO a oznamují přijetí
albánského Individuálního programu partnerství.
24.leden
Rada NATO schvaluje založení nové Organizace pro
standardizaci NATO.
31.leden
USA oznamují prodloužení svého moratoria na jaderné
zkoušky o jeden rok.
8.únor
Lotyšský ministr obrany, Janis Trapans, navštěvuje NATO
a oznamuje přijetí lotyšského individuálního programu
partnerství.
NATO schvaluje plány přímého dialogu s Egyptem,
Izraelem, Marokem, Mauretánií a Tuniskem s cílem čelit
hrozbě islámského fundamentalismu.
9.únor
NATO navštěvuje maďarský předseda vlády, Gyula Horn.
10.únor
Rakouský ministr zahraničních věcí, Alois Mock,
navštěvuje NATO za účelem podpisu Rámcového
dokumentu PfP své země.
14.-21.únor
Ukrajinský ministr obrany, Valerij Šmarov, se schází s
předsedou Vojenského výboru NATO a podepisuje
protokol o vzájemné spolupráci mezi Ukrajinou a NATO.
16.únor
Místopředseda Federace Chorvatských Muslimů
schvaluje mezinárodní plán zastavení ekonomických
sankcí proti Srbsku výměnou za uznání Bosny a
Hercegoviny a Chorvatska pod podmínkou zcela uzavřené
bosensko/hercegovinské-srbské hranice.
23.únor
Bělorusko přerušuje program destrukce určených zbraní a
tím porušuje Smlouvu o CFE.
484
24.únor
Zástupci NATO zahajují v Bruselu rozhovory s Egyptem,
Izraelem, Marokem, Mauretánií a Tuniskem o bezpečnosti
v severní Africe.
27.únor
Ministři obrany Estonska, Litvy a Lotyšska podepisují
dohodu o vojenské spolupráci v oblastech mezinárodní
politiky a logistiky.
1.březen
Představitelé Francie, Německo, Itálie a USA se dohodli, v
rámci spojenecké výzbrojní spolupráce, na vybudování
Středně rozšířeného systému protivzdušné obrany
(MEADS).
Zástupci Estonska podepisují Individuální program
vojenské spolupráce s NATO na základě jeho členství v
PfP od roku 1994.
6.březen
Zástupci Chorvatska vytvářejí vojenskou alianci s
bosensko-hercegovinskou
Federací
Chorvatských
Muslimů. Útvary UNPROFOR zůstávají v Chorvatsku.
8.březen
Ve Washingtonu se setkávají generální tajemník NATO,
W. Claes, a prezident USA, W. Clinton, k rozhovorům o
možném stažení mírových sil OSN z Chorvatska a z
Bosny a Hercegoviny.
16.březen
Dohoda mezi Slovenskou republikou a Maďarskem o
smlouvě týkající se uznání práv národnostních menšin.
18.-20.březen
V Paříži se za účasti 50 států schází Celoevropská
konference o bezpečnosti, přijímá pakt stability pro
odstranění nebezpečí krize v Evropě a usnáší se na řadě
opatření o hranicích a právech národnostních menšin.
30.-31.březen
Zasedání Vyšší rady OSCE projednává společný a
globální bezpečnostní model pro 21.století – souhrnnou,
otevřenou koncepci bezpečnosti určenou ve prospěch
všech zúčastněných států.
11.duben
Přijetí Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 984 zaručující
pomoc nejaderným státům, signatářům Smlouvy o
nešíření jaderných zbraní z roku 1970 (NPT), v případě
vystavení jaderné hrozbě nebo útoku.
26.duben
Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Malty,
prof. Guido de Marco, podepisuje Rámcový dokument
Partnerství pro mír (Malta později od PfP odstoupila).
7.květen
Vzpomínkové akce k 50. výročí konce druhé světové
války.
11.květen
Smlouva o nešíření jaderných zbraní je na základě
všeobecného konsenzu prodloužena na neurčitou dobu.
485
15.květen
V Lisabonu se scházejí ministři zahraničních věcí a obrany
WEU a jednají o budoucím vztahu mezi WEU a NATO.
25.květen
V odpovědi na žádost OSN zaútočí letouny NATO na
muniční sklad Bosenských Srbů poblíž Pale. Příštího dne
následuje druhý útok.
27.květen
Severoatlantická rada na svém zasedání požaduje
zastavení útoků ze strany Bosenských Srbů na bezpečné
oblasti OSN a podřízení ultimátu UNPROFOR ke stažení
všech těžkých zbraní z ochranného pásma Sarajeva,
nebo jejich předání pod kontrolu OSN. Odsuzuje případy
zabití a zadržení příslušníků mírových sil OSN.
30.-31.květen
V Noordwijku (Nizozemsko) se scházejí ministři
zahraničních věcí NATO a Rady severoatlantické
spolupráce. Na zvláštním zasedání s ruským ministrem
Kozyrevem přijímá Ruská federace formálně ruský
Individuální program PfP a dokument “Oblasti k vedení
širokého, hodnotnějšího dialogu a spolupráce mezi NATO
a Ruskou federací”.
V prohlášení o situaci v bývalé Jugoslávii odsuzuje
Severoatlantická rada eskalaci násilí mezi stranami, a akty
nepřátelství vůči pracovníkům OSN.
1.červen
Ústřední sídlo NATO navštěvuje ukrajinský prezident,
Leonid Kučma.
28.-30.červen
Ekonomické kolokvium NATO za účasti členských a
partnerských států NATO jedná o ekonomických
reformách v partnerských zemích.
2.červenec
Srebrenica je vystavena nejtěžší dělostřelecké palbě od
vyhlášení bezpečnou oblastí OSN. Mezinárodní trestní
soud pro bývalou Jugoslávii obviňuje R. Karadžiče a
generála R. Mladiče z genocidy a zločinů proti lidskosti.
11.červenec
Letouny NATO napadají nepřátelské cíle v oblasti
Srebrenice v Bosně a Hercegovině.
12.červenec
Severoatlantická rada ostře odsuzuje útoky Bosenských
Srbů v bezpečném oblasti Srebrenice.
1.srpen
Sněmovna reprezentantů USA hlasuje pro zrušení
zbrojního embarga vůči Bosně a Hercegovině.
NATO zahajuje operaci “Rozvážná síla” a zasazuje
dělostřelecké a vzdušné údery srbským postavením v
odpovědi na ostřelování Sarajeva.
30.srpen
486
Letoun NATO útočí na postavení Bosenských Srbů poblíž
Sarajeva.
1.září
2.září
5.září
12.září
14.září
20.září
21.září
25.září
26.září
28.září
Letouny NATO obnovují bombardování pozic Bosenských
Srbů, kteří odpovídají ostřelováním Sarajeva.
Letouny NATO útočí na bosenskosrbské cíle poblíž Pale.
NATO zastavuje operaci “Rozvážná síla” ve chvíli kdy
Bosenští Srbové souhlasí se stažením těžkých zbraní z
dvacetikilometrového ochranného pásma okolo Sarajeva.
V New Yorku je podepsána dohoda o rámci ústavního
uspořádání Bosny a Hercegoviny.
Rada NATO povoluje operujícím velitelům NATO kdykoliv
obnovit vzdušné operace proti pozicím Bosenských Srbů v
případě další agrese proti bezpečným oblastem OSN.
Letouny NATO obnovují útoky na bosensko/
hercegovinské-srbské vojenské cíle.
V Haagu je dosaženo rámcové Wassenaarské dohody,
nahrazující COCOM, která ustanovuje vývozní omezení
pro určité konvenční zbraně a technologie s dvojím
využitím.
Řecko a bývalá jugoslávská republika Makedonie*
podepisují dohodu o navázání diplomatických a
ekonomických styků.
Na zvláštním zasedání jednají zástupci Severoatlantické
rady s ukrajinským ministrem zahraničních věcí,
Gennadijem Udovenkem, o posílení vztahů mezi NATO a
Ukrajinou.
Vojenští a političtí představitelé Bosenských Srbů
podepisují dohodu o stažení svých těžkých zbraní z
dvacetikilometrového ochranného pásma kolem Sarajeva.
Představitelé Severoatlantické rady se scházejí se
zástupci Ruské federace k jednání o realizaci Smlouvy o
CFE.
Velvyslanci členských států NATO schvalují “Odbornou
studii o rozšíření NATO”, která vytyčuje požadavky na
členství pro státy hodlající přistoupit k Alianci.
Ve Vídni začíná Konference OSN k hodnocení smlouvy o
konvenčních zbraních.
Představitelé NATO předkládají ruskému velvyslanci
Čurkinovi předběžný návrh “Politického rámce vztahů
NATO-Ruská federace”.
Představitelé NATO předkládají zástupcům NACC a
partnerům v PfP závěry “Odborné studie o rozšíření
NATO”.
487
2.říjen
5.-6.říjen
12.říjen
13.říjen
19.říjen
21.říjen
27.říjen
1.listopad
8.listopad
13.listopad
14.listopad
15.listopad
22.listopad
Chorvati a Srbové uzavírají dohodu o východní Slavonii,
jež bude po přechodném období odevzdána pod
chorvatskou státní správu.
Letouny NATO útočí na tři srbské základny strategických
řízených střel země-vzduch SAM.
Příměří v Bosně a Hercegovině vstupuje v platnost.
Ministři obrany členských států NATO zasedají ve
Williamsburgu (USA).
NATO navštěvuje prezident Albánie, Sali Berisha.
Konference OSN o konvenčních zbraních končí bez
dohody o celosvětovém zákazu pozemních min.
Rada NATO se setkává s ruským zástupcem k
rozhovorům o plánech pro nastolení míru v Bosně a
Hercegovině.
Willy Claes rezignuje na funkci generálního tajemníka
NATO.
Podepsáno memorandum o porozumění mezi NATO a
WEU umožňující přímou a volnou komunikaci mezi oběma
organizacemi.
V Daytonu (stát Ohio) začínají mírové rozhovory o Bosně
a Hercegovině. Rovněž v Daytonu je podepsána dohoda
o navrácení východní Slavonie Chorvatsku.
Rada bezpečnosti OSN zastavuje sankce proti bývalé
Jugoslávii.
Americký a ruský ministr obrany, William Perry a generál
Pavel Gračov, navštěvují ústředí NATO k rozhovorům o
ruské účasti v IFOR.
Zahraniční výbor a Branný výbor Senátu USA blokují
ratifikaci Dohody o chemických zbraních.
V Madridu se scházejí ministři zahraničních věcí a obrany
členských států WEU a potvrzují účel rozvoje WEU jako
prostředku pro posílení evropského pilíře v NATO.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády bývalé
jugoslávské republiky Makedonie*, Branko Crvenkovski.
Jeho země se připojuje k PfP.
Ústřední sídlo NATO navštěvují prezident Finska, Martti
Aktisaari, a předseda OSCE, Lászlo Kovács.
27.listopad
Slavnostní předání vyznamenání za prokázané služby v
bývalé Jugoslávií osobnostem čtrnácti států Aliance.
28.listopad
Zástupci Evropské unie a 12 středomořských států
podepisují v Barceloně dohodu o budoucí politické a
hospodářské spolupráci.
488
1.prosinec
5.prosinec
7.-8.prosinec
14.prosinec
15.prosinec
16.prosinec
19.prosinec
20.prosinec
Generálním tajemníkem NATO je jmenován Javier Solana
Madariaga.
Severoatlantická rada zasedá na ministerské úrovni.
Ministři zahraničních věcí a obrany všech 16 potvrzují
svoje odhodlání pokračovat v úsilí Aliance o nastolení míru
v Bosně a Hercegovině.
NATO formálně schvaluje rozmístění 60 000 příslušníků v
Bosně a Hercegovině. Německý parlament hlasuje ve
prospěch vyčlenění kontingentu o síle 4 000 příslušníků.
V Paříži podepisují prezidenti Bosny a Hercegoviny,
Chorvatska a Srbska Všeobecnou rámcovou smlouvu o
míru v Bosně a Hercegovině.
Američtí vojáci přijíždějí do Tuzly a OSN předává
představitelům NATO velení nad vojenskými operacemi v
Bosně.
Velitel NATO, admirál Leighton Smith, zamítá žádost
předsedy bosenskohercegovinského-srbského parlamentu,
Momčila Krajišnika, o minimálně devítiměsíční odklad
předání bosenskohercegovinských-srbských částí Sarajeva
pod muslimskou správu.
Představitelé Francie oznamují, že Francie znovu zaujme
své místo ve vojenském výboru NATO. Francouzský
ministr obrany se bude pravidelně zúčastňovat rovněž
zasedání Výboru pro obranné plánování a dalších schůzí.
Rada ministrů OSCE zasedá v Budapešti a vydává
základní směrnice pro model bezpečnosti; potvrzuje
rovněž svoji úlohu v Bosně a Hercegovině.
Prezident Srbska, Slobodan Miloševič, Bosny a
Hercegoviny, Alija Izetbegovič, a Chorvatska, Franjo
Tudjman, podepisují v Paříži Mírovou smlouvu o Bosně a
Hercegovině.
Rada bezpečnosti OSN přijímá Rezoluci č. 1031 o
vytvoření mnohonárodních vojenských Implementačních
sil (IFOR).
V Bosně a Hercegovině začíná rozmísťování
Implementačních sil (IFOR) pod vedením NATO.
Celkem 28 států podepisuje Wassenaarskou dohodu o
kontrole vývozu výzbroje a technologie.
Zástupci Mírových sil OSN (UNPROFOR) předávají velení
nad vojenskými operacemi v Bosně a Hercegovině
představitelům Implementačních sil (IFOR) pod vedením
NATO.
489
1996
3.leden
4.leden
5.leden
11.leden
13.leden
15.leden
17.leden
19.leden
23.leden
24.leden
26.leden
29.leden
12.únor
490
Ministr obrany USA, William Perry, odlétá do Sarajeva k
rozhovorům s důstojníky NATO a bosenskohercegovinskými
představiteli o dozoru nad zachováváním míru.
Ve Vídni začínají pod záštitou OSCE jednání o posilování
důvěry a opatřeních k omezení zbrojení v Bosně a
Hercegovině. Strany Mírové smlouvy podepisují dohody o
opatřeních k posílení vzájemné důvěry, snížení nebezpečí
konfliktů, omezení vojenské moci a zlepšení politické
spolupráce.
Ruský parlament hlasuje pro vyslání ruských ozbrojených
sil do Bosny a Hercegoviny k dozoru nad zachováváním
míru pod vedením NATO. Pro velení a řízení ruských vojsk
v rámci IFOR platí zvláštní ujednání.
Jordánský princ Al Hasan bin Talál se v rámci
Středomořského dialogu NATO setkává s generálním
tajemníkem NATO, J. Solanou.
V Bosně a Hercegovině začíná rozmísťování příslušníků
ruské armády na podporu jednotek IFOR.
Rada bezpečnosti OSN schvaluje kontingent 5 000
příslušníků podporovaných leteckými silami NATO pro
východní Slavonii.
Prezident Polské republiky, Aleksander Kwasniewski, a
Hans Koschnik, administrátor Evropské unie pro Mostar,
navštěvují ústřední sídlo NATO.
Ústředí NATO navštěvuje prokurátor Mezinárodního
trestního soudu OSN pro válečné zločiny, Richard
Goldstone.
Generál George Joulwan (SACEUR) navštěvuje Ruskou
federaci k rozhovorům s ministrem obrany a náčelníkem
generálního štábu.
Ústředí NATO navštěvuje předseda vlády Estonska, Tiit
Vähi.
Ruská federace vstupuje do Rady Evropy.
Americký Senát ratifikuje smlouvu START II snižující počty
amerických a ruských strategických jaderných řízených
střel.
Generální tajemník OSCE zahajuje dvoudenní návštěvu
bývalé Jugoslávie, aby připravil podmínky pro dozor
OSCE nad poválečnými svobodnými volbami.
Generální tajemník NATO navštěvuje Mostar.
Bosenskohercegovinské orgány vyslovují souhlas s
vydáním
dvou
bosensko-srbských
důstojníků
Mezinárodnímu trestnímu soudu pro bývalou Jugoslávii.
26.únor
Ústřední sídlo NATO navštěvuje rakouský vicekancléř
Wolfgang Schüssel.
Zástupci Rakouska podepisují Individuální program
partnerství s NATO.
8.březen
Stálí zástupci v Severoatlantické radě navštěvují
Sarajevo.
13.březen
Ruská federace podepisuje Dohodu o financování a účasti
v IFOR.
15.březen
Ministr zahraničních věcí USA, Warren Christopher,
navštěvuje SHAPE k setkání s vrchním velitelem
spojeneckých sil v Evropě, generálem Georgem
Joulwanem, za účelem jednání o zajištění dodržování
daytonské Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině, a o
rozšíření NATO.
20.-21.březen
Generální tajemník NATO navštěvuje Moskvu k jednáním
o vztazích mezi NATO a Ruskou federací. Schází se s
prezidentem Jelcinem, předsedou Dumy, Gennadijem
Selezňovem, a dalšími vysokými státními představiteli.
20.březen
V Moskvě je podepsáno Memorandum o dorozumění o
spolupráci v civilní ochraně mezi NATO a Ruskou
federací.
23.březen
V Moskvě se scházejí ministři zahraničních věcí Kontaktní
skupiny pro bývalou Jugoslávii.
25.březen
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Bulharska,
Želev.
26.březen
Ústřední sídlo NATO navštěvují předseda vlády
Běloruska, Michail Čygir, prezident Lotyšska, Guntis
Ulmanis, a prezident Estonska, Lennart Meri.
23.duben
Ústřední sídlo NATO navštěvují prezident Arménie, Levon
Ter Petrossjan, prezident Ázerbajdžánu, Gejdar Alijev, a
prezident Gruzie, Eduard Ševardnadze. Prezident Alijev
předává představitelům NATO Prezentační dokument své
země pro PfP.
24.duben
Ústředí NATO navštěvuje ministr zahraničních věcí a
místopředseda vlády Malty, prof.Guido de Marco.
26.duben
Ústřední sídlo NATO navštěvuje španělský král, Juan
Carlos.
491
29.duben
2.květen
7.květen
8.květen
9.květen
15.-31.květen
16.květen
19.-21.květen
21.květen
3.červen
12.červen
13.červen
14.-15.červen
18.červen
492
Severoatlantická rada konstatuje, že IFOR během prvních
čtyř měsíců svého působení vytvořil v Bosně a
Hercegovině bezpečné prostředí.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, a generální
tajemník WEU, José Cutileiro, podepisují bezpečnostní
dohodu. Dohoda stanovuje postupy ochrany a
zabezpečení utajených informací a materiálu mezi oběma
organizacemi.
V Birminghamu se scházejí ministři zahraničních věcí a
obrany členských států WEU.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje Carl Bildt, vysoký
zástupce pověřený koordinací civilních součástí mírové
dohody pro bývalou Jugoslávii.
SHAPE a Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugoslávii
uzavírají Memorandum o porozumění, které kodifikuje
praktická opatření vztahující se na zadržení a transfér
osob obviněných z válečných zločinů.
Ve Vídni se koná první zasedání v rámci hodnocení
Smlouvy o CFE. Jednání dospívají k řešení tzv.”Křídelní
dohody” a k dohodě o dalších zasedáních navazujících na
smlouvu.
Generální tajemník NATO, J. Solana, spolu s generálem
Georgem Joulwanem, vrchním velitelem spojeneckých sil
v Evropě, navštěvují Banja Luku a Bělehrad.
Zástupci členských a partnerských států NATO se
scházejí poblíž Bonnu ke zhodnocení celosvětových snah
o zničení a demontáž chemických, jaderných a
konvenčních zbraní.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády
Slovinska, Janez Drnovšek.
V Berlíně se sešli ministři zahraničních věcí členských
států NATO a dohodli se na budování programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity (ESDI) v rámci NATO
jako součásti vnitřní adaptace Aliance.
Bývalá jugoslávská republika Makedonie* podepisuje
Individuální program Partnerství pro mír.
Zasedá Severoatlantická rada na úrovni ministrů obrany
členských států.
Generální tajemník NATO J. Solana navštěvuje Záhřeb a
Sarajevo.
V důsledku ukončení zbrojního embarga OSN na bývalou
Jugoslávii je zastavena operace “Přísný dohled”.
26.-28.červen
1.červenec
3.červenec
17.červenec
19.červenec
13.srpen
27.srpen
14.září
16.září
20.září
24.září
25.-26.září
2.říjen
7.říjen
16.říjen
17.říjen
19.říjen
Kolokvium NATO o ekonomickém vývoji a reformách v
partnerských státech Aliance.
Založena Agentura NATO pro konzultace, velení a řízení
(C3).
Boris Jelcin je opět zvolen prezidentem Ruské federace.
Admirál Leighton Smith je poctěn vyznamenáním NATO
za zásluhy ve funkci velitele Implementačních sil, a ve
funkci vrchního velitele ozbrojených sil Jižní oblasti.
Severoatlantická rada schvaluje celkový standardizační
program NATO obsahující 50 harmonizovaných cílů
standardizace.
V Bruselu se scházejí generální tajemník NATO, J.
Solana, a ministr zahraničních věcí USA, Warren
Christopher, k jednání o bosensko-hercegovinských
volbách, rozšíření Aliance a vztazích s Ruskou federací.
Podpis dohody o ukončení konfliktu v Čečensku, trvajícího
od konce roku 1995, díky zvláštnímu zmocněnci Ruské
federace, Alexandru Lebedovi.
Příslušníci útvarů IFOR zajišťují bezpečnost při volbách v
Bosně a Hercegovině, pod dohledem OSCE.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Maďarska,
Arpád Göncz.
Generální tajemník NATO, J. Solana, se schází ve Vídni s
ruským ministrem zahraničních věcí, J. Primakovem.
Čína, Francie, Ruská federace, Spojené státy americké a
Velká Británie podepisují Smlouvu o úplném zákazu
jaderných zkoušek.
Neformální schůzka ministrů obrany členských států
NATO v Bergenu (Norsko) v rámci diskuse o mírových
operacích v Bosně a Hercegovině.
Rada WEU rozhoduje o ukončení Dunajské operace k
vynucení embarga proti Federativní republice Jugoslávii.
Ústředí NATO navštěvuje tajemník Bezpečnostní rady
Ruské federace, generál Alexandr Lebed.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Litvy, Algirdas
Brazauskas.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Slovenské republiky,
Michal Kováč.
Prezident Ruské federace, Boris Jelcin, nahrazuje
nedávno jmenovaného tajemníka Bezpečnostní rady,
generála Alexandra Lebeda, předsedou parlamentu,
Ivanem Rybkinem.
493
29.říjen
5.listopad
13.listopad
14.listopad
27.listopad
2.-3.prosinec
9.prosinec
10.prosinec
11.prosinec
17.prosinec
18.prosinec
20.prosinec
Představitelé Malty oznamují úmysl vystoupit z programu
Partnerství pro mír.
William J. Clinton zvolen podruhé prezidentem USA.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Uzbekistánu, Islam
Karimov.
Španělský parlament schvaluje účast svých ozbrojených
sil v nové vojenské struktuře NATO.
NATO navštěvuje předseda vlády Finska, Paavo
Lipponen.
Summit OSCE v Lisabonu přijímá Prohlášení o společném
a globálním bezpečnostním modelu pro Evropu 21.století.
Německý kancléř Helmut Kohl a francouzský prezident
Jacques Chirac podepisují dokument o vzájemné
bezpečnosti a obraně.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady v ústředním
sídle NATO v Bruselu potvrzuje připravenost NATO
vytvořit, připravit a vést Stabilizační síly (SFOR) v Bosně a
Hercegovině z pověření Rady bezpečnosti OSN. Ministři
zahraničních věcí rovněž oznamují další opatření ve
vnitřní i vnější transformaci Aliance v rámci příprav
madridského summitu v červenci 1997. NATO vydává
prohlášení o rozmístění jaderných sil.
Při zasedání zástupců Severoatlantické rady a Švýcarska
je podepsán Rámcový dokument Partnerství pro mír.
Generálním tajemníkem OSN se stává Kofi Annan.
Vládce sultanátu Brunei navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Implementační síly NATO v Bosně a Hercegovině (IFOR)
jsou nahrazeny Stabilizačními silami (SFOR).
1997
16.-17.leden
17.leden
19.-21.leden
21.leden
494
Generální tajemník NATO, Javier Solana, navštěvuje
Rakousko k setkání se spolkovým kancléřem, Franzem
Vranitzkym, a dalšími politickými představiteli.
Vyznamenání Manfreda Wörnera je poprvé uděleno
Richardu Holbrookovi za zásluhy o mír v bývalé
Jugoslávii.
V Moskvě se koná první kolo rozhovorů mezi generálním
tajemníkem NATO, Javierem Solanou, a ruským
ministrem zahraničních věcí, Jevgenijem Primakovem, o
protokolu NATO-Ruská federace.
Ve Vídni jsou zahájena jednání o revizi Smlouvy o CFE z
roku 1990.
22.leden
28.leden
29.leden
30.leden
4.únor
5.-6.únor
10.-14.únor
12.únor
18.únor
19.únor
21.únor
20.únor
Ústředí NATO navštěvuje předseda vlády Norska,
Thorbjörn Jagland.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, navštěvuje
Paříž, k setkání s francouzským prezidentem, Jacquesem
Chiracem.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Bulharska, Petar
Stojanov.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, hovoří k
Parlamentnímu shromáždění Rady Evropy.
Ve svém Poselství o stavu unie se americký prezident
W.J. Clinton zavazuje ke snaze o rozšíření NATO do roku
1999, a k vytvoření “stabilního partnerství” s Ruskou
federací.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Rumunska, Emil
Constantinescu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, se v Ankaře
schází s prezidentem Turecka, Suleymanem Demirelem, a
předsedou vlády Turecka, Necmettinem Erbakanem, k
rozhovorům o rozšíření Aliance a o postavení Turecka v
Evropě.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, navštěvuje
Moldávii, Gruzii, Arménii a Ázerbajdžán v rámci setkání s
nejvyššími představiteli států a vlád a s dalšími předními
politickými leadery.
Bývalý partyzánský velitel, Aslam Maschadov, skládá
přísahu jako nový čečenský prezident.
Nově jmenovaná ministryně zahraničních věcí USA,
Madeleine Albrightová, se účastní svého prvního zasedání
ministrů zahraničních věcí členských států NATO v
Bruselu, a navrhuje sestavení stálého vojenského útvaru
Ruská federace-NATO.
Vysoký představitel Evropské unie v Bosně a
Hercegovině, Carl Bildt, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Ústředí NATO navštěvuje předseda vlády Polska,
Wlodzimierz Cimoczewicz.
Členské státy NATO navrhují významné změny ve znění
Smlouvy o CFE, která omezuje konvenční ozbrojené síly v
Evropě. Aliance nyní souhlasí s principem snižování
zbrojních skladů jednotlivých států, v protikladu k
regionům. Aliance rovněž přijímá přání Ruské federace
vytýčit spíše územní než národní hranice pro rozmístění
vojsk, což fakticky vylučuje shromáždění vojsk NATO na
jednom určitém území v blízkosti hranic Ruské federace.
495
23.únor
7.březen
9.-10.březen
10.-15.březen
11.březen
16.březen
20.-21.březen
21.březen
24.-25.březen
2.duben
9.-11.duben
15.duben
496
Generální tajemník NATO, Javier Solana, se v Moskvě
setkává s ruským ministrem zahraničních věcí,
Jevgenijem Primakovem, ke druhému kolu rozhovorů o
protokolu NATO-Ruská federace.
Ministr obrany USA, William Cohen, navštěvuje poprvé
ústřední sídlo NATO v Bruselu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, se v Moskvě
setkává s ruským ministrem zahraničních věcí,
Jevgenijem Primakovem, ke třetímu kolu jednání o
protokolu, který má položit základy vztahů mezi NATO a
Ruskou federací.
Generální tajemník Aliance, Javier Solana, navštěvuje
členské státy Partnerství pro mír ve střední Asii:
Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Turkmenistán.
Konference WEU v Aténách jedná o bezpečnostních
problémech v souvislosti s rozšířením NATO a EU.
V nizozemském Apeldoornu se scházejí ministři
zahraničních věcí Evropské unie a jednají, mimo jiné, o
rozšíření EU.
Prezident USA, W.J. Clinton, a jeho ruský protějšek, Boris
Jelcin, se setkávají v Helsinkách za účelem jednání o
budoucích vztazích mezi NATO a Ruskou federací. Oba
prezidenti nevydávají společné komuniké o plánech
NATO, podepisují však všeobecné prohlášení o evropské
bezpečnosti.
Ústředí NATO navštěvuje belgický král, Albert II.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, a generál
George A. Joulwan, SACEUR, navštěvují bývalou
jugoslávskou republiku Makedonii* a Republiku Bosna a
Hercegovina.
Ministři obrany pobaltských států se scházejí ve Vilniusu
za účelem jednání o sestavení společného mírového
praporu (BALTBAT) a společné námořní eskadry
(BALTRON).
Generální tajemník NATO, Javier Solana, jedná s
ministryní
zahraničních
věcí
USA,
Madeleine
Albrightovou, o vztazích mezi NATO a Ruskou federací, a
navštěvuje Kanadu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, se v Moskvě
setkává s ruským ministrem zahraničních věcí,
Jevgenijem Primakovem, ke čtvrtému kolu rozhovorů o
protokolu NATO-Ruská federace.
17.duben
24.duben
6.květen
7.květen
12.-13.květen
13.-14.květen
14.květen
22.květen
27.květen
29.květen
Na letišti v Tiraně přistává první část šestitisícového
mnohonárodního výsadkového kontingentu pod vedením
Itálie. Cílem operace pod názvem “Alba” je ochrana
humanitární pomoci pro Albánii.
Členské státy WEU rozhodly, že nečlenské státy Turecko
a Norsko budou mít možnost plně se zapojit do všech
operací WEU vedených s výzbrojí NATO.
Představitelé Polska oznamují snížení stavu svých
ozbrojených sil, během následujících sedmi let, z 220 000
na 180 000 příslušníků, v zájmu vyrovnání standardu
NATO.
Senát USA schvaluje Dohodu o chemických zbraních,
celosvětovou smlouvu zakazující chemické zbraně.
(Dohoda vstupuje v platnost dne 29.dubna.)
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vede v
Lucemburku páté kolo jednání s ruským ministrem
zahraničních věcí, J. Primakovem, o protokolu NATORuská federace.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, navštěvuje
Ukrajinu k setkání s prezidentem Leonidem Kučmou; v
Kyjevě slavnostně otvírá Informační a dokumentační
středisko NATO.
V Paříži se pod záštitou WEU scházejí ministři
zahraničních věcí a obrany 28 evropských států k diskusi
o bezpečnostních otázkách.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, se v Moskvě
setkává s ruským ministrem zahraničních věcí,
Jevgenijem Primakovem, k šestému kolu rozhovorů o
protokolu NATO-Ruská federace.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, a ruský ministr
zahraničních věcí, Jevgenij Primakov, dosahují dohody o
protokolu pod názvem Zakládající akt o vzájemných
vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou
federací.
Prezident Ruské federace, Boris Jelcin, nahrazuje ministra
obrany Igora Rodionova Viktorem Samsonovem.
Summit NATO a Ruské federace v Paříži. Podepsán
Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a
bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací.
Na okraj zasedání ministrů zahraničních věcí členských
států NATO v Sintře (Portugalsko) parafují generální
tajemník NATO, Javier Solana, a ukrajinský ministr
497
30.květen
2.červen
12.-13.červen
16.-17.červen
16.-27.červen
20.-22.červen
25.-27.červen
26.červen
8.červenec
498
zahraničních věcí, Udovenko, “Chartu zvláštního
partnerství mezi NATO a Ukrajinou”.
Závěrečné zasedání Rady severoatlantické spolupráce
(NACC) a inaugurační zasedání Rady euroatlantického
partnerství (EAPC) v portugalské Sintře. Ministři
zahraničních věcí členských a partnerských států NATO
schvalují Základní dokument EAPC.
Podepsána Smlouva o přátelství a spolupráci mezi
Rumunskem a Ukrajinou.
Ministři obrany členských států NATO se scházejí v
Bruselu ke svým každoročním jarním zasedáním.
Summit Rady Evropy v Amsterdamu přijal novou smlouvu
o Evropské unii, neučiní však žádný významný krok k
převzetí odpovědnosti za vlastní obranu. WEU zůstává
nezávislým sub-orgánem pro plnění humanitárních,
mírových a krizových misí jménem EU.
V Polsku a Německu se koná námořní cvičení PfP
“Baltické operace 1997” (BALTOPS), zaměřené na
námořní pátrací a záchranné operace, pobřežní
pozorování a celní ostrahu, za účasti armád Dánska,
Estonska, Finska, Litvy, Lotyšska, Německa, Nizozemska,
Norska, Polska, Ruské federace, Švédska, USA a Velké
Británie.
Ruská federace se připojuje k summitu “G7” (nadále
“G8”).
Kolokvium NATO o ekonomickém vývoji v partnerských
státech.
Ženevská Konference o odzbrojení (CD) se usnesla
překonat mrtvý bod a zahájit celosvětová jednání o
postupném odstranění pozemních min. Celkem 61
zúčastněných států jmenovalo australského velvyslance,
Johna Campbella, zvláštním koordinátorem. Zároveň
pokračují v Bruselu separátní jednání z podnětu Kanady o
celosvětovém zákazu pozemních min.
Madridský summit Severoatlantické rady. Nejvyšší
představitelé členských států NATO se usnesli vyzvat
Českou republiku, Maďarsko a Polsko k zahájení
rozhovorů o přistoupení k Alianci s výhledem na řádné
členství po ukončení ratifikačního procesu v dubnu 1999.
Účastníci summitu znovupotvrdili, že členství v NATO
zůstává otevřeno novým kandidátům ve smyslu článku 10
Severoatlantické smlouvy, a dohodli se na přehodnocení
tohoto procesu během příštího zasedání v roce 1999.
9.červenec
11.červenec
16.červenec
18.červenec
22.červenec
10.září
15.září
16.září
22.září
23.září
24.září
26.září
Formální podpis Charty zvláštního partnerství mezi NATO
a Ukrajinou.
Nejvyšší představitelé členských států NATO vydávají
zvláštní prohlášení k situaci v Bosně a Hercegovině, v
němž vyjadřují odhodlání k plnému uplatňování Mírové
smlouvy a k ustavení Bosny a Hercegoviny jako jediného,
demokratického a multietnického státu.
Zasedání nejvyšších představitelů členských a
partnerských států pod záštitou Rady euroatlantického
partnerství (EAPC). Zasedání je zaměřeno na nejúčinnější
využítí EAPC pro zajištění bezpečnosti a stability.
Generál pozemního vojska USA, Wesley Clark, střídá
generála G. Joulwana ve funkci vrchního velitele
spojeneckých sil v Evropě.
Na žádost polské vlády je pomoc při záplavách v Polsku
koordinována v rámci koncepce pro odstraňování
následků katastrof NATO.
První zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská
federace (PJC) na úrovni velvyslanců v Bruselu rozhoduje
o organizačním a procedurálním uspořádání.
Představitelé WEU vydávají prohlášení o úloze
Západoevropské unie a jejích vztazích k Evropské unii a
Alianci.
Zástupci Maďarska zahajují rozhovory o přistoupení k
NATO.
Na Ukrajině začíná operace “Kozackij step 97” v rámci
Partnerství pro mír za účasti příslušníků armád členských
států NATO, Polska a Ukrajiny. Cvičení má za cíl simulaci
etnického konfliktu.
Zástupci Polska zahajují rozhovory o přistoupení k NATO.
Ústředí NATO navštěvuje švédský předseda vlády, Göran
Persson.
Zástupci České republiky zahajují rozhovory o přistoupení
k NATO.
Ústředí NATO navštěvuje lotyšský předseda vlády,
Guntars Krasts.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO a Ruské
federace se poprvé scházejí jako Stálá společná rada
NATO-Ruská
federace.
Schvalují
plán
práce
předpokládající konzultace o opatřeních k posílení důvěry
při kontrole zbrojení, spolupráci při dozoru nad
zachováváním míru v Bosně a Hercegovině a umístění
ruských vojenských zástupců při NATO.
499
30.září
1.říjen
2.-8.říjen
8.říjen
9.říjen
13.říjen
24.říjen
16.listopad
18.listopad
25.listopad
27.listopad
2.-3.prosinec
500
Ministři obrany členských států NATO vedou po dva dny
neformální zasedání v Maastrichtu. Námětem diskusí jsou
plánovnané otevření NATO novým členům, pokračování
mandátu NATO v Bosně a Hercegovině, a adaptace
struktury velení NATO.
Ruský ministr obrany, Igor Sergejev, během zasedání s
ministry obrany členských států NATO oznamuje, že
Ruská federace v blízké budoucnosti vyšle styčného
důstojníka do ústředí Aliance v Bruselu.
Na žádost Vysokého představitele v Bosně a Hercegovině
zasahuje SFOR proti srbským rozhlasovým a televizním
stanicím z důvodu porušení dohod a zneužití informací.
Valné shromáždění Sdružení Severoatlantické smlouvy
zasedá v Sofii, hostitelem je bulharský Severoatlantický
klub.
Ústřední sídlo NATO navštěvují vysoký představitel v
Bosně a Hercegovině, Carlos Westendorp, a velvyslanec
Robert H. Frowick.
Ukrajina a Maďarsko se stávají prvními nečlenskými státy,
které zřídily při Alianci diplomatické mise.
V Bukurešti se koná 43. výroční zasedání
Severoatlantického shromáždění.
Po návštěvě náčelníka ruského generálního štábu,
generála Kvašnina, dne 23.října v sídle Aliance, vydávají
účastníci třetího zasedání Stálé společné rady NATORuská federace prohlášení, v němž vítají jmenování
generálporučíka Zavarzina ruským vojenským zástupcem
při NATO.
Maďarští voliči se drtivou většinou (85%) vyslovili v
referendu pro vstup do NATO.
Ministři zahraničních věcí a obrany členských států WEU
se scházejí v Erfurtu (Německo) a rozhodují o harmonizaci
předsednictví EU a WEU.
Ruský vojenský zástupce při NATO, generálporučík Viktor
Zavarzin, se poprvé oficiálně setkává s předsedou
Vojenského výboru NATO, Klausem Naumannem.
Ústředí NATO navštěvuje polský předseda vlády, Jerzy
Buzek.
První zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská
federace na úrovni ministrů obrany. Zároveň se v rámci
Rady euroatlantického partnerství scházejí náčelníci
vojenských štábů 44 států. Ministři obrany 15 členských
států NATO se scházejí v rámci Skupiny pro jaderné
4.prosinec
16.prosinec
16.-17.prosinec
18.-19.prosinec
plánování a Výboru pro obranné plánování. Krátce poté se
schází všech 16 členů Aliance v Severoatlantické radě.
Zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace na
úrovni náčelníků štábů.
NATO a Ukrajina podepisují Memorandum o dorozumění
v civilním nouzovém plánování a připravenosti na
katastrofy.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO
podepisují protokoly o přistoupení České republiky,
Maďarska a Polska za přítomnosti ministrů zahraničních
věcí těchto států.
Zasedání Valného shromáždění OSCE je zakončeno
dohodou o hlavních liniích pro přípravu Charty evropské
bezpečnosti.
1998
14.leden
26.leden
4.únor
11.únor
12.-18.únor
20.únor
23.únor
25.únor
Rada euroatlantického partnerství (EAPC) zveřejňuje
Akční plán na léta 1998-2000.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje Vysoká komisařka OSN
pro uprchlíky, Sadako Ogatová.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Molávské
republiky, Petru Lučinši.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády bývalé
jugoslávské republiky Makedonie*, Branko Crevenkovski.
V moskevském Ústavu vědeckých informací společenských
věd (INION) je otevřeno Dokumentační středisko NATO pro
otázky evropské bezpečnosti.
Každoroční cvičení NATO v řízení krizových situací se
koná poprvé za aktivní účastí partnerských států.
Představitelé NATO oznamují připravenost k organizaci a
vedení mnohonárodních ozbrojených sil v Bosně a
Hercegovině po vypršení mandátu SFOR v červnu 1998,
v případě udělení mandátu Radou bezpečnosti OSN.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Turkmenistánu,
Saparmurat Nijazov.
Generální tajemník NATO vítá dohodu mezi generálním
tajemníkem OSN a Irákem o diplomatickém řešení irácké
krize. Zdůrazňuje význam okamžitého poskytnutí
bezpodmínečného a neomezeného přístupu zbrojních
inspektorů UNSCOM, v souladu s příslušnými rezolucemi
Rady bezpečnosti OSN.
501
4.březen
5.březen
11.březen
7.duben
20.duben
23.duben
27.-28.duben
28.duben
20.květen
28.květen
29.květen
502
Severoatlantická rada vítá Rezoluci Rady bezpečnosti
OSN č. 1154 o Iráku, a vyslovuje plnou podporu
neústupnosti OSN co se týká plnění obsahu Rezoluce
Irákem.
Ve svém prohlášení vyjadřuje Severoatlantická rada
znepokojení nad nedávnými projevy násilí v Kosovu a
vyzývá všechny zúčastněné strany k okamžitým
opatřením v zájmu zmírnění napětí.
Severoatlantická rada vydává prohlášení na podporu úsilí
Mise OSCE v Chorvatsku o opětné usídlení uprchlíků a
vyhnanců, a připomíná Chorvatsku jeho povinnosti ve
smyslu Mírové smlouvy o Bosně a Hercegovině.
Velvyslanci a zástupci členských států EAPC jednají o
vážném vývoji v Kosovu a předkládají podmínky nutné pro
mírové uspořádání.
Oficiálně otevřena Budova Manfreda Wörnera, sousedící
s ústředím NATO v Bruselu, v níž budou sídlit diplomatické
mise partnerských států při NATO.
Stálí zástupci v Severoatlantické radě, doprovázeni
generálním tajemníkem NATO, Javierem Solanou, a
předsedou Vojenského výboru,generálem Naumannem,
navštěvují Bosnu a Hercegovinu.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Litvy, Valdas
Adamkus.
Seminář EAPC o demokratické kontrole nad vojenskými
výdaji v Bratislavě.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády České
republiky, Josef Tošovský.
Severoatlantická rada odsuzuje rozhodnutí Indie provést
jaderné zkoušky.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
odsuzují NATO i Rusko jaderné zkoušky Indie a
Pákistánu. Během zasedání je podepsáno Memorandum
o porozumění ve vědecké a technické spolupráci ze strany
NATO a Ministerstva pro vědu a techniku Ruské federace.
Na zasedání Severoatlantické rady vydávají ministři
zahraničních věcí členských států prohlášení, v němž
vyslovují znepokojení nad situací v Kosovu a zdůrazňují
opatření k zastavení krize a k hledání mírového řešení.
V ústředním sídle NATO je pod hlavičkou EAPC založeno
Euroatlantické koordinační středisko reakce na katastrofy
(EADRCC).
30.květen
12.červen
15.červen
18.červen
17.-19.červen
2.-3.červenec
10.červenec
24.červenec
12.srpen
14.září
18.září
24.září
24.-25.září
3
Generální tajemník NATO odsuzuje další jaderné zkoušky
Pákistánu a vyzývá Indii a Pákistán, aby zastavily jaderné
a raketové zkoušky, dodržovaly smlouvy NPT a CTBT, a
zahájily dialog vedoucí ke zmírnění napětí.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace ve složení
ministrů obrany souhlasí s pokračováním spolupráce
NATO a Ruska v SFOR, a odsuzuje Bělehrad za použití
síly v Kosovu, stejně jako útoky kosovských extrémistů.
V Albánii a bývalé jugoslávské republice Makedonii* se
koná, na základě dohody s oběma vládami, letecké
cvičení NATO pod názvem “Odhodlaný sokol”.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
potvrzují obě strany svoje odhodlání přispět k
mezinárodním snahám o nalezení mírového řešení krize v
Kosovu.
V Lublani se koná Kolokvium NATO o ekonomickém vývoji
a reformách v partnerských zemích.
V Sarajevu se koná Informační seminář NATO s cílem
povzbudit rozvoj demokratických praktik v Bosně a
Hercegovině.
Sídlo NATO navštěvuje bulharský prezident, Petar
Stojanov.
Ústředí NATO navštěvuje maďarský předseda vlády,
Viktor Orbán.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vyslovuje
hluboké znepokojení nad pokračujícím násilím v Kosovu a
oznamuje, že Severoatlantická rada zhodnotila vojenské
plány k jednotlivým variantám pro ukončení násilí a
vytvoření podmínek pro jednání.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vyzývá všechny
na konfliktu zúčastněné strany, aby projevily zdrženlivost a
vytvořily podmínky pro návrat k mírovému a stabilnímu
prostředí v celé Albánii.
Předsedou Severoatlantické rady3 se stává francouzský
ministr zahraničních věcí, Hubert Védrine.
Severoatlantická rada schválila varování o přípravě
operace (ACTWARN) pro omezenou vzdušnou variantu i
pro postupnou vzdušnou operaci v Kosovu.
Neformální schůzka ministrů obrany členských států
NATO ve Vilamoura (Portugalsko).
Honorární funkce vykonávaná, na rotační bázi, ministrem zahraničních věcí jednoho členského
státu.
503
30.září
5.říjen
7.říjen
9.říjen
13.říjen
13.-15.říjen
15.říjen
16.říjen
20.říjen
504
Na zasedání Stálé společné rady diskutují zástupci NATO
a Ruské federace o pokračování jejich spolupráce v SFOR
a znovu vyslovují znepokojení nad humanitární situací v
Kosovu.
Ústředí NATO navštěvuje slovinský prezident, Milan
Kučan.
Ústřední sídlo NATO navštěvují předseda vlády České
republiky, Miloš Zeman, a předseda vlády Bulharska, Ivan
Kostov.
Zástupci NATO a Ruské federace vyjadřují plnou podporu
diplomatickému úsilí o politické řešení krize v Kosovu a
zdůrazňují potřebu okamžitého plného a nezvratného
dodržení rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1160 a 1199.
V reakci na nedodržení rezoluce Rady bezpečnosti č.
1199 ze strany Federativní republiky Jugoslávie zvažuje
Severoatlantická rada situaci v Kosovu, a vydává rozkazy
pro přípravu operace (ACTORDs) k limitovaným
vzdušným úderům, i k postupné letecké operaci v
Jugoslávii, přibližně po 96 hodinách.
Pod záštitou Výboru pro protivzdušnou obranu NATO se
na letecké zákadně Kayseri v Turecku koná první
společné cvičení, včetně strategické nakládky mobilního
radaru protivzdušné obrany NATO do těžkého dopravního
letounu Iljušin 76. Cvičení je součástí přípravy na možnou
spolupráci v kombinovaných mírových operacích.
Ústřední sídlo NATO navštěvují lotyšský prezident, Guntis
Ulmanis, a polský předseda vlády, Jerzy Buzek.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, v doprovodu
předsedy Vojenského výboru generála Naumanna a
vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě (SACEUR),
generála Clarka, navštěvují Bělehrad a naléhají na
prezidenta Miloševiče, aby se okamžitě a úplně podřídil
Rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1199 o Kosovu. Je
podepsána dohoda o letecké verifikaci vzdušného
prostoru nad Kosovem.
Představitelé Severoatlantické rady oznamují rozhodnutí
udržovat pohotovost k zahájení vzdušných operací proti
Jugoslávii, a prodlužuje lhůtu před uskutečněním
vzdušných úderů do 27.října.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě (SACEUR)
generál Clark jedná v Bělehradě se srbským vedením o
krizi v Kosovu.
21.říjen
20.říjen
22.říjen
24.-25.říjen
27.říjen
4.listopad
5.listopad
11.listopad
16.listopad
18.-20.listopadu
Vysoký zástupce odpovědný za koordinaci civilních
organizací a úřadů v Bosně a Hercegovině, Carlos
Westendorp, navštěvuje ústřední sídlo NATO k jednání s
generálním tajemníkem, a rovněž k projevu ke členům
Severoatlantické rady.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
jednají velvyslanci o situaci v Bosně a Hercegovině a v
Kosovu. NATO a Ruská federace podporují politické
řešení krize v Kosovu, založené na striktním dodržování
rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1160 a 1199.
Ústředí NATO navštěvuje rumunský předseda vlády, Radu
Vasile.
Sídlo NATO navštěvuje předseda vlády bývalé
jugoslávské republiky Makedonie*, Branko Crvenkovski.
Předseda Vojenského výboru NATO, generál Naumann, a
generál Clark, SACEUR, se vracejí do Bělehradu k
jednáním se srbským vedením o krizi v Kosovu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává
prohlášení, v němž konstatuje zlepšení bezpečnostní a
humanitární situace v Kosovu po usneseních přijatých
Severoatlantickou radou dne 13.října, potvrzuje
nezbytnost důsledného dodržování rezolucí Rady
bezpečnosti OSN č. 1199 a 1203, oznamuje pokračující
platnost rozkazů k přípravě operací NATO pro omezené
vzdušné operace ve smyslu rozhodnutí Severoatlantické
rady a pro postupnou vzdušnou operaci, a vyzývá k
dodržování rezolucí Rady bezpečnosti OSN ze strany
Kosovských Albánců.
Ústředí NATO navštěvuje prezident Estonska, Lennart
Meri.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády
Slovenské republiky, Mikuláš Dzurinda.
Zasedání Komise NATO-Ukrajina. Účastníci vítají
informaci o ukrajinském státním programu spolupráce s
NATO, nedávno schválený prezidentem Leonidem
Kučmou; jednají o dalších otázkách, včetně vyslání dvou
styčných důstojníků NATO do Kyjeva pro usnadnění
oboustranné činnosti v rámci PfP.
Generální tajemník NATO se účastní ministerského
zasedání WEU v Římě.
Generální tajemník NATO se v New Yorku a ve
Washingtonu sešel s generálním tajemníkem OSN Kofi
505
Annanem a s několika americkými vysokými státními
úředníky a senátory.
19.listopad
25.listopad
26.listopad
26.-27.listopad
27.listopad
30.listopad
2.prosinec
3.prosinec
7.prosinec
8.prosinec
506
V Moskvě se koná první zasedání Společného výboru pro
spolupráci ve vědě a technice Stálé společné rady NATORuská federace. Zástupci Severoatlantické rady vyjádřili
znepokojení nad zhoršující se situací v Kosovu a
zdůraznili povinnost všech zúčastněných stran podřídit se
rezolucím Rady bezpečnosti OSN.
Prezident Rumunska, Dr.Emil Constantinescu, navštívil
ústřední sídlo NATO.
Generální tajemník NATO a vrchní velitel spojeneckých sil
v Evropě navštěvují bývalou jugoslávskou republiku
Makedonie* za účelem jednání s prezidentem Kiro
Gligorovem a vysokými státními úředníky o situaci v
Kosovu.
Zástupci Státní meziministerské komise Ukrajiny navštívili
ústřední sídlo NATO za účelem předložení Ukrajinského
programu spolupráce s NATO (1999-2001).
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády
Slovenské republiky, Mikuláš Dzurinda.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace projednává
spolupráci v rámci SFOR v Bosně a Hercegovině, a
rovněž způsoby spolupráce v oblasti zabezpečování
Mezinárodní verifikační mise v Kosovu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává zprávu o
zatčení generála Radislava Krstiče jednotkami SFOR,
obviněného z válečných zločinů.
Bývalá jugoslávská republika Makedonie* vydává souhlas
za účelem umožnění pobytu ozbrojených sil NATO na
svém území z důvodu případné evakuace mezinárodního
zaměstnaneckého štábu verifikačních misí ze sousedního
Kosova.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády Albánie,
Pandeli Majko.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje předseda vlády bývalé
jugoslávské republika Makedonie*, Ljubco Georgievski.
Severoatlantická rada se schází na ministerské úrovni za
účasti států přizvaných k členství v Alianci – České
republiky, Maďarska a Polska. Ministři zahraničních věcí
projednávají přípravy na summit ve Washingtonu v dubnu
1999, situaci v Bosně a Hercegovině, budoucnost útvarů
SFOR, a konzultují situaci v Kosovu. Podrobují rovněž
analýze pokrok učiněný v interní adaptaci struktury NATO
a aktualizují Strategický koncept Aliance. Oddělené
prohlášení o úpravách Smlouvy CFE je vydáno v
zastoupení 19 vlád.
Rada euroatlantického partnerství se schází na úrovni
ministrů zahraničních věcí. Ministři projednávají budoucí
problémy bezpečnosti a spolupráci mezi členskými a
partnerskými státy NATO v souvislosti s EAPC a PfP, a
zaměřují se na situaci v Bosně a Hercegovině a v Kosovu.
Podrobují hodnocení implementaci Základního aktu EAPC
a zvyšování úrovně programu Partnerství pro mír,
schvalují aktualizovaný Akční plán EAPC pro léta 19982000.
Ministr zahraničních věcí Rakouska, Wolfgang Schüssel,
se z titulu své funkce předsedy Rady Evropské unie
setkává s generálním tajemníkem NATO k neformální
výměně názorů na otázky společného zájmu, zvláště co
se týká situace v Kosovu a v Bosně a Hercegovině.
9.prosinec
Stálá společná rada NATO-Ruská federace se schází na
úrovni ministrů zahraničních věcí. Ministři hodnotí plnění
Pracovního programu PJC v roce 1998, vítají pokrok v
rozvoji pevného, stabilního partnerství a zdůrazňují
užitečnost PJC co se týká zajišťování konzultací,
koordinace a společných akcí.
Komise NATO-Ukrajina se schází rovněž na úrovni
ministrů zahraničních věcí. Ministři hodnotí plnění
programu Charty NATO-Ukrajina a schvalují pracovní
program na rok 1999. Při této příležitosti je podepsáno
Memorandum o porozumění týkající se vyslání dvou
styčných důstojníků NATO do Kyjeva. Ministři vítají
oznámení Státního programu spolupráce Ukrajiny s NATO
na rok 2001.
10.prosinec
Generální tajemník NATO a vrchní velitel spojeneckých sil
v Evropě, generál Wesley K.Clark navštěvují Bosnu a
Hercegovinu.
17.prosinec
Severoatlantická rada se schází na úrovni ministrů obrany
států přizvaných k členství v Alianci – České republiky,
Maďarska a Polska. Ministři hodnotí pokrok dosažený v
implementaci závěrů summitu v Madridu na úseku obrany,
projednávají obranné schopnosti NATO a přípravy na
summit ve Washingtonu. Rovněž podrobují rozboru situaci
v Kosovu a v Bosně a Hercegovině.
507
18.prosinec
Zasedání na ministerské úrovni Výboru pro obranné
plánování a Skupiny pro jaderné plánování. Ministři
schvalují hlavní ministerské linie roku 1998 poskytující
orientační politický rámec vojenským složkám NATO do
roku 2006 a dále.
Generální tajemník NATO vydává prohlášení vyzývající
prezidenta Saddama Hussejna k plnému dodržování
závazků Iráku, a k obnovení spolupráce se Zvláštní komisí
pro odzbrojení OSN (UNSCOM).
Rada euroatlantického partnerství se schází na úrovni
ministrů obrany členských států za účelem diskuse o
budoucích otázkách bezpečnosti a spolupráci členských a
partnerských států NATO v rámci EAPC a PfP v kontextu
obranných perspektiv. Ministři si rovněž vyměňují názory
na situaci v Bosně a Hercegovině, a zdůrazňují nutnost
rychlého mírového řešení krize v Kosovu. Oceňují také
odhodlání a vůli partnerských zemí podílet se na činnosti
verifikační mise v Kosovu pod vedením NATO.
Komise NATO-Ukrajina se schází na úrovni ministrů
obrany za účelem hodnocení činnosti obranné a vojenské
spolupráce mezi NATO a Ukrajinou.
1999
1.leden
7.leden
9.leden
17.leden
508
Vědecký
program
NATO
je
přehodnocen
a
restrukturalizován za účelem orientace na spolupráci mezi
vědeckými pracovníky členských a partnerských států
NATO.
Evropská jednotná měna – Euro – je přijata 11 členskými
státy Evropské unie.
Generální tajemník NATO navštěvuje bývalou
jugoslávskou republiku Makedonie* za účelem jednání s
ministrem zahraničních věcí, Alexandrem Dimitrovem, a
ministrem obrany, Nikolou Kljusevem. Generální tajemník
navštěvuje rovněž Koordinační verifikační skupinu Kosovo
(KVCC) v Kumanovu a Vyprošťovací útvar NATO.
Generální tajemník NATO vydává prohlášení týkající se
operace francouzských jednotek SFOR, při které je
zastřelen Dragan Gagovič, obviněný z válečných zločinů,
který se snažil uniknout zatčení.
Generální tajemník NATO, jménem Severoatlantické rady,
odsoudil masakr způsobený srbskými ozbrojenými silami
na Kosovarských Albáncích v Račaku, a vyzval
jugoslávské orgány k úzké spolupráci s Mezinárodním
trestním soudem pro bývalou Jugoslávii ve smyslu
rezolucí rady bezpečnosti OSN, a vydaly zodpovědné
osoby spravedlnosti.
18.leden
Generál Wesley Clark, vrchní velitel spojeneckých vojsk v
Evropě, a generál Klaus Naumann, předseda Vojenského
výboru NATO, odjíždějí do Bělehradu uvědomit
jugoslávského prezidenta Miloševiče o vážnosti situace v
Kosovu.
20.leden
Stálá společná rada NATO-Ruská federace se zabývá
stále se zhoršující situací v Kosovu a vyjadřuje plnou
podporu Verifikační misi OSCE. NATO a Rusko vyzývají
všechny v konfliktu zúčastněné strany k zastavení násilí a
k nastoupení cesty mírového urovnání.
28.leden
Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu
návrhů Kontaktní skupiny týkajících se zprostředkování
dohody prozatímního politického řešení v Kosovu ve
stanovené lhůtě. Aliance rozhoduje zesílit svoji vojenskou
připravenost za účelem garance splnění požadavků
mezinárodního společenství.
Generální tajemník OSN, Kofi Annan, na návštěvě v
ústředním sídle NATO hovoří k členům Severoatlantické
rady. Diskuse je zaměřena na situaci v Kosovu a v Bosně
a Hercegovině.
Kontaktní skupina šesti států pro bývalou Jugoslávii
vyzývá vládu Federativní republiky Jugoslávie a zástupce
Kosovských Albánců k zahájení jednání v Rambouillet, ve
Francii.
30.leden
Severoatlantická rada povoluje letecké operace na území
Federativní republiky Jugoslávie a uděluje pravomoc k
plnění rozhodnutí generálnímu tajemníkovi NATO, v
případě nepodřízení požadavkům mezinárodního
společenství. Severoatlantická rada rovněž oznamuje, že
nebudou-li tyto požadavky přijaty ze strany Kosovských
Albánců, budou uplatněna příslušná opatření.
Ministr zahraničních věcí Velké Británie, Robin Cook,
odlétá do Bělehradu varovat prezidenta Miloševiče před
pokračujícím vražděním. V případě neuposlechnutí této
výzvy se vystavuje nebezpečí vzdušných operací NATO
proti srbským ozbrojeným silám odpovědným za represi v
Kosovu.
509
3.únor
7.únor
9.únor
10.-12.únor
12.únor
17.únor
18.-19.únor
23.únor
24.-26.únor
1.březen
3.březen
5.březen
510
V ústředním sídle NATO se koná společný seminář NATOWEU o řízení krizových situací v rámci Evropské
bezpečnostní a obranné identity (ESDI).
Ve francouzském Rambouillet začínají mírové rozhovory o
Kosovu mezi zástupci Srbů a Kosovských Albánců.
Maďarský parlament hlasuje naprostou většinou pro
přistoupení země k NATO.
Zástupci Politického výboru NATO navštěvují Ukrajinu za
účelem diskuse s vysokými státními úředníky v souvislosti
s realizací Charty NATO-Ukrajina.
S blížícím se zakončením mírových rozhovorů o Kosovu v
Rambouillet opakuje Severoatlantická rada své předešlé
výzvy a požadavky, a zdůrazňuje, že ozbrojené síly NATO
jsou připraveny podniknout jakákoliv nezbytná opatření v
zájmu zamezení humanitární katastrofy a dosažení
politického řešení konfliktu.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace podrobuje
diskusi situaci v Bosně a Hercegovině a v Kosovu,
zdůrazňuje důležitost mírových rozhovorů v Rambouillet, a
vyzývá strany k odpovědnému a intenzivnímu jednání v
zájmu dosažení politické dohody.
Obě komory polského parlamentu hlasují drtivou většinou
ve prospěch přistoupení země k NATO.
Generální tajemník NATO, J. Solana, a vrchní velitel
spojeneckých sil v Evropě, generál Wesley K.Clark,
navštěvují bývalou jugoslávskou republiku Makedonie* a
Bosnu a Hercegovinu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává
prohlášení vyzývající strany zúčastněné na mírových
rozhovorech k přijetí mírového plánu, navrženého
Kontaktní skupinou, ve svém celkovém znění.
Velvyslanci členských států NATO a zástupci států
Středomořského dialogu se poprvé schazejí na konferenci
ve španělské Valencii k diskusi o nastávající činnosti této
organizace.
Severoatlantická rada schvaluje žádost o aktivaci hlavního
štábu nové vojenské velitelské struktury NATO.
Zvláštní zmocněnci USA a Evropské unie v Kosovu,
velvyslanci Christopher Hill a Wolfgang Peritsch, podávají
zprávu Severoatlantické radě.
Generální tajemník NATO vítá oznámení nezávislého
arbitra, Roberta Owena, týkající se budoucího neutrálního
statutu města Brčko, a vyzývá všechny strany k
12.březen
15.březen
16.březen
17.březen
19.březen
22.březen
respektování tohoto rozhodnutí zaručujícího svobodný
pohyb všech občanů Bosny a Hercegoviny po celém
okresu Brčko.
Generální tajemník NATO vyjadřuje svoji podporu
rozhodnutí Vysokého zástupce, Carlose Westendorpa, v
souladu s pravomocmi jemu svěřenými Všeobecnou
rámcovou dohodou o Bosně a Hercegovině, odvolat z
funkce prezidenta Srbské republiky, Nikolu Poplasena.
V Trumanově knihovně, v americkém městě Independence
(Missouri), ministři zahraničních věcí České republiky,
Maďarska a Polska předávají, podle článku 14
Severoatlantické smlouvy, pověřovací listiny o přistoupení k
Severoatlantické smlouvě vysokým představitelům NATO.
Česká republika, Maďarska a Polsko se stávají oficiálními
členy Aliance.
V Paříži jsou obnoveny rozhovory o Prozatímní mírové
smlouvě pro Kosovu.
V ústředním sídle NATO se koná slavnost vztyčení
státních vlajek České republiky, Maďarska a Polska, a
zvláštní zasedání Severoatlantické rady u příležitosti
přistoupení těchto tří států k Alianci.
Během zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská
federace pokračují velvyslanci jednat o krizové situaci v
Kosovu, a zdůrazňují rovněž důležitost mírových
rozhovorů v Paříži.
Mírové rozhovory v Paříži o Prozatímní mírové smlouvě o
Kosovu jsou přerušeny, neboť delegace Federativní
republiky Jugoslávie odmítá dohodu podepsat.
V důsledku přerušení mírových rozhovorů v Paříži dne
19.března, a v reakci na nekompromisnost Bělehradu,
Severoatlantická rada zmocňuje generálního tajemníka
NATO k rozhodnutí, s výhradou dalších konzultací, o
širším rozsahu dalších operací pro ukončení represe v
Kosovu.
Během zasedání Komise NATO-Ukrajina jednají
velvyslanci o zhoršení situace v Kosovu, a důsledně
vyzývají delegaci Federativní republiky Jugoslávie k přijetí
Prozatímní mírové smlouvy o Kosovu, podepsanou
delegací Kosovských Albánců. Spojenci vyjadřují uznání
Ukrajině za její nabídku účasti na Misi leteckých verifikací
v Kosovu, a v případných implementačních silách
vedených Aliancí.
511
23.březen
24.březen
27.březen
3.duben
4.duben
5.-7.duben
6.duben
512
Generální tajemník NATO, Javier Solana, pověřil vrchního
velitele spojeneckých sil v Evropě, generála Wesleye
Clarka, zahájením leteckých operací ve Federativní
republice Jugoslávie za účelem skoncovat s násilím a
humanitární krizí v Kosovu, v zájmu prevence před
rozšířením konfliktu a nestability po celé oblasti, a
dosažení politického kompromisu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, oznamuje
záměr NATO pokračovat ve vojenskych akcích proti
Federativní republice Jugoslávie v důsledku přerušení
jednání s cílem mírového řešení situace v Kosovu. J.
Solana zdůraznil, že cílem operací Aliance je učinit konec
lidskému utrpení a násilí, a zabránit případnému rozšíření
nestability v této oblasti, a že tyto operace jsou namířeny
proti represivní politice srbského vedení. Zahájení
leteckých operací NATO proti vojenským cílům.
Generální tajemník NATO dává pokyn vrchnímu veliteli
spojeneckých sil v Evropě k rozšíření leteckých operací ve
Federativní republice Jugoslávie, a k zesílení akcí proti
jugoslávským ozbrojeným silám.
Severoatlantická rada zmocňuje velitele Sboru rychlé
reakce Velitelství spojeneckých sil v Evropě, generála Sira
Michaela Jacksona, ke koordinaci spojeneckého úsilí v
bývalé jugoslávské republice Makedonie* za použití
veškerých ozbrojených sil NATO, které jsou k dispozici v
této oblasti.
V ústředním sídle NATO zástupci Severoatlantické rady
jednají s členskými státy Evropské unie, zastupujícím
předsedou OSCE, Vysokým komisařem OSN pro
uprchlíky, a zástupci Rady Evropy a Západoevropské unie
o koordinaci úsilí při překonávání vážné humanitární krize
způsobené srbskými ozbrojenými silami v Kosovu.
Zástupce generálního tajemníka NATO, velvyslanec
Sergio Balanzino, navštěvuje Rumunsko, Bulharsko,
bývalou juigoslávskou republiku Makedonii* a Albánii k
jednání s představiteli správních orgánů těchto států.
Navštěvuje rovněž příslušníky útvarů NATO rozmíštěné v
bývalé juigoslávské republice Makedonie*, a na vlastní oči
se přesvědčuje o situaci uprchnlíků a vyhnanců v této
oblasti.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává
prohlášení odmítající nabízené příměří ze strany
Federativní republiky Jugoslávie jako nedostačující, a
9.duben
12.duben
14.duben
21.duben
23.duben
23.-25.duben
zdůrazňuje, že musí být nejdříve splněny požadavky
mezinárodního společenství, než bude brán zřetel na
příměří.
Ministr zahraničních věcí bývalé jugoslávské republiky
Makedonie*, Alexandr Dimitrov, a jeho kolega, ministr
obrany Nikola Kljusev, se v ústředním sídle NATO scházejí
se zástupci Severoatlantické rady. Spojenci znovu oceňují
důležitou a vítální roli této země v uprchlické krizi a chápou
vážné důsledky, se kterými je konfrontována.
Mimořádné ministerské zasedání Severoatlantické rady.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO vydávají
oficiální prohlášení o situaci v Kosovu a v okolních
regionech, opětovně potvrzují solidaritu Aliance v akci
vedené jménem celého mezinárodního společenství s
cílem ukončení konfliktu, a uvádějí pět podmínek, které
musí být splněny jugoslávským vedením (definitivní
ukončení vojenských akcí a represe, stažení všech
srbských ozbrojených sil, přijetí mezinárodní vojenské
přítomnosti, návrat uprchlíků a vyhnanců, vůle k zahájení
jednání za účelem politického řešení založeného na
dohodách z Rambouillet).
Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, Sadako Ogata,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Předseda vlády Bulharska, Ivan Kostov, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
Slavnostní otevření Styčného úřadu NATO v Kyjevě.
Summit Severoatlantické rady ve Washingtonu.
Představitelé Aliance oslavují 50.výročí založení
Organizace Severoatlantické smlouvy. Při této příležitosti
zdůrazňují odhodlání dfefinitivně skončit s represivní
politikou jugoslávského režimu v Kosovu, a pokračovat v
leteckých operacích tak dlouho, dokud nebude splněno
všech pět podmínek mezinárodního společenství.
Během summitu je zahájena série programů iniciativ, která
má za úkol připravit NATO na úkoly 21.století. Některé
iniciativy jsou splněny a zakončeny. Představitelé NATO
vydávají Prohlášení z Washingtonu, a oznamují přijetí
aktualizovaného Strategického konceptu a iniciativ
určených ke zdokonalení obranných schopností; k
odvrácení nebezpečí představující zbraně hromadného
ničení; k prosazování rozvoje programu Evropské
bezpečnostní a obranné identity uvnitř Aliance; k posílení
operačních dimenzí programu Partnerství pro mír, ke
513
zvýšení úrovně konzultací a spolupráce v rámci Rady
euroatlantického partnerství a pokračování ve
Středomořském dialogu NATO, a rovněž ve prospěch
pomoci státům-kandidátům na členství v Alianci, v rámci
Akčního plánu členství.
U příležitosti summitu se koná zasedání představitelů
států sousedících s Federativní republikou Jugoslávie za
účelem diskuse o dopadu pokračující krize na Kosovo a
okolní regiony. Představitelé Aliance navrhují opatření ke
zvýšení úrovně regionální bezpečnosti a prosazují také
regionální kooperaci států jihovýchodní Evropy.
Nejvyšší představitelé 19 členských států a vlád NATO a
představitelé Ukrajiny se poprvé scházejí na úrovni
summitu a projednávají realizaci Charty zvláštního
partnerství, situaci v Kosovu, otázky euroatlantické
bezpečnosti, adaptaci Aliance, a ukrajinský podíl na
stabilitě v Evropě.
Ve Washingtonu zasedá Rada euroatlantického
partnerství, rovněž na úrovni summitu. Představitelé
EAPC schvalují zprávu Řídícího politicko-vojenského
výboru o Partnerství pro mír (“Vstříc partnerství 21.století –
pevnějšímu a operativnějšímu partnerství”).
28.duben
Severoatlantická rada prodlužuje do konce roku 1999 misi
týmu expertů členských a partnerských států NATO, která
je pověřena výcvikem albánské armády v odstraňování
nevybuchlé munice.
3.květen
Po návštěvách v Římě, Bonnu a Bělehradu přijíždí
zvláštní zmocněnec Ruské federace pro Balkán, Viktor
Černomyrdin, do Washingtonu k jednání s prezidentem
W.J. Clintonem, a generálním tajemníkem OSN, Koffi
Annanem, o iniciativách týkajících se diplomatického
řešení krizové situace v Kosovu.
4.květen
Prezident W.J. Clinton přijíždí k návštěvě ústředního sídla
NATO za účelem jednání o kosovské krizi.
10.květen
Evropští ministři zahraničních věcí a obrany souhlasí s
budováním společné obranné schopnosti za účelem
zvládání podobných krizí jako je konflikt v Kosovu.
14.květen
Vysoká komisařka OSN pro lidská práva,
Robinsonová, odsuzuje etnické čistky v Kosovu.
18.květen
Ustřední sídlo NATO navštěvuje leader Demokratické ligy
Kosova, Dr.Ibrahim Rugova.
514
Mary
20.květen
Ustředí NATO navštívil předseda vlády Italské republiky,
Massimo d’Alema. Vydává prohlášení, ve kterém navrhuje
zastavení bombardování v Jugoslávii na tři dny, dobu
potřebnou k dohodě mezi členskými státy NATO a Ruskou
federací na návrhu rezoluce pro Radu bezpečnosti OSN.
25.květen
Ustřední sídlo NATO navštěvuje předseda
Španělského království, José María Aznar.
vlády
Ustředí NATO navštěvuje prezident Albánské republiky,
Pandeli Majko.
1.červen
Organizátoři programu postgraduálních stipendií NATO v
oblasti vědeckého výzkumu 1999-2001 oznamují laureáty.
Ustřední sídlo NATO navštěvuje
Slovinska, Janez Drnovsek.
předseda
vlády
4.červen
Generální tajemník NATO, Javier Solana, je jmenován do
funkce Vysokého zástupce Evropské unie pro zahraniční a
bezpečnostní politiku.
10.červen
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává
prohlášení o přerušení leteckých operací na základě
souhlasu jugoslávského prezidenta S. Miloševiče stáhnout
svá vojska z Kosova do 78 dnů a nocí po skončení
leteckých operací. Rada bezpečnosti OSN uděluje
oprávnění k rozmístění Mezinárodních mírových sil
(KFOR) v Kosovu, jejichž jádro tvoří ozbrojené sily NATO
ve smyslu Vojensko-technické dohody podepsané
velitelem KFOR, generálporučíkem Sirem Michaelem
Jacksonem, a zástupci Jugoslávie.
11.červen
Ruské útvary vstupují do Prištiny před jednotkami KFOR.
18.červen
Na mimořádném zasedání ministrů zahraničních věcí a
obrany členských států Severoatlantické smlouvy v
ústředním sídle NATO je vydáno další prohlášení “Situace
v Kosovu a jeho okolí”.
20.červen
Generální tajemník NATO oznamuje, že všechny
jugoslávské armádní a policejní ozbrojené síly opustily
Kosovo ve shodě s Vojensko-technickou dohodou.
23.červen
Generální tajemník NATO, Javier Solana, přijíždí k
návštěvě Kosova.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Arménie,
Robert Kocharian.
29.červen
V hlavním městě Turecka, Ankaře, je otevřeno první
výcvikové středisko v rámci programu Partnerství pro mír.
515
12.červenec
13.červenec
23.červenec
30.červenec
2.srpen
4.srpen
19.srpen
6.září
8.září
9.září
9.-11.září
10.září
10.-11.září
13.září
516
Bývalý náměstek předsedy vlády Bosenských Srbů,
Radislav Brdjanin, vypovídá před Mezinárodním trestním
soudem pro bývalou Jugoslávii.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje zvláštní zástupce OSN
pro Kosovo, Bernard Kouchner.
Ústřední sídlo NATO navštěvuje prezident Slovenské
republiky, Rudolf Schuster.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace vydává
prohlášení k bezpečnostní situaci v Kosovu, ve kterém
zdůrazňuje povinnost bezpodmíněné realizace ustanovení
a cílů Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244.
Rada ministrů Evropské unie přijímá v Kolíně nad Rýnem
Úmluvu o stabilitě jihovýchodní Evropy.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vydává
prohlášení o zásahu příslušníků SFOR proti Radomicovi
Kovačovi, obžalovaného z válečných zločinů.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, oznamuje, že
Lord George Robertson, ministr obrany Velké Británie, se
stává novým generálním tajemníkem NATO.
Spojené státy americké a Ruská federace potvrzují, že
Smlouva o zákazu obranných systémů strategických
řízených střel z roku 1972 je základním kamenem
strategické stability mezi oběma státy.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, navštěvuje
Kosovo.
Vysoký zástupce pověřený koordinací činnosti civilních
organizací v Bosně a Hercegovině, Wolfgang Petrisch,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Komise NATO-Ukrajina vyjadřuje uspokojení nad
úspěšným plněním úkolů mírových sil KFOR, a schvaluje
účast Ukrajiny v budoucích mezinárodních bezpečnostních
útvarech v Kosovu.
Inaugurace nové budovy Vojenské akademie NATO v
Římě za přítomnosti stálých zástupců Severoatlantické
rady.
Generál německé armády, Dr.Klaus Reinhardt, střídá ve
funkci velitele KFOR, generálporučíka Sira Michaela
Jacksona.
Vysocí představitelé 20 černomořských a baltických států
se schazejí na Jaltě k jednání o evropské integraci.
Vojenské útvary Dánska, Litvy, Německa, Polska a
Rumunska se účastní cvičení na území střední Litvy.
15.září
21.září
21.-22.září
23.září
24.září
6.říjen
11.říjen
13.říjen
14.říjen
15.říjen
19.říjen
21.říjen
26.říjen
Stálá společná rada NATO-Ruská federace jedná o situaci
v Kosovu a jeho okolí, a o spolupráci mezi Aliancí a
Ruskem v rámci mezinárodních bezpečnostních útvarů v
Kosovu.
Generální tajemník NATO, Javier Solana, vítá prohlášení
KFOR o souhlasu Osvobozenecké armády Kosova s
demilitarizací svých jednotek.
Neoficiální zasedání ministrů obrany členských států
NATO v Torontu.
Představitelé Evropská unie vyjadřují uspokojení s
ukončením procesu odzbrojení Osvobozenecké armády
Kosova, a vytvořením multietnického Sboru ochrany
Kosova.
Eskalace konfliktu v Čečensku. Ruské bojové letouny
zahajují bombardování oblastí v okolí města Groznyj.
Prezident Spolkové republiky Německa, Johannes Rau,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Představitelé NATO a Ukrajiny podepisují dohodu o
poskytování civilního vzdělání propuštěným důstojníkům
ulrajinské armády.
Představitelé NATO vydávají prohlášení o výzkumu, vývoji
a získávání programů týkajících se neletálních zbraní.
Lord George Robertson nastupuje do funkce generálního
tajemníka NATO, a střídá Javiera Solanu, jehož mandát se
skončil dne 6.října.
Prezident Černé Hory, Milo Djukanovič, přijíždí k jednání s
generálním tajemníkem, lordem Robertsonem, o situaci v
Černé Hoře a na Balkánu. Generální tajemník zdůrazňuje
nutnost úsilí o stabilitu a demokratizaci Balkánu ze strany
všech tamnějších politických vůdců.
V ústředí NATO se koná páté zasedání Konference o
bezpečnosti NATO-Japonsko.
Generální tajemník NATO a stálí zástupci členských států
v Severoatlantické radě navštěvují Bosnu a Hercegovinu,
Kosovo a bývalou jugoslávskou republiku Makedonie*.
Do ústředí NATO přijíždí k návštěvě předseda vlády
Maďarska, Viktor Orban.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, oznamuije
snížení stavů jednotek SFOR.
Do ústředního sídla NATO přijíždí prezident Lotyšska,
Vaira Vike-Freiberga.
517
27.říjen
3.listopad
4.listopad
17.listopad
18.-19.listopad
29.listopad
1.prosinec
3.prosinec
6.prosinec
8.prosinec
518
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
na velvyslanecké úrovni se jedná o situaci v Kosovu a jeho
okolí, a o kooperaci mezi Aliancí a Ruskem v rámci
mezinárodních bezpečnostních útvarů v Kosovu.
Představitelé NATO oznamují jmenování generála
americké armády, Josepha W. Ralstona, do funkce
vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě, střídajícího
generála Wesleye K. Clarka.
Členské státy Rady Evropy se scházejí k mimořádnému
zasedání k jednání o ruské ofenzivě v Čečensku.
Stálá společná rada NATO-Ruská federace, během
zasedání na velvyslanecké úrovni, zdůrazňuje nutnost
důsledného uplatňování Rezoluce Rady bezpečnosti OSN
č. 1244, a znovu potvrzuje odhodlání Aliance a Ruska k
úzké spolupráci v zájmu zabezpečení ochrany
národnostních menšin v Kosovu, a založení multietnické a
demokratické společnosti.
Summit OSCE v Istanbulu za účasti 54 států, které
podepisují novou Chartu evropské bezpečnosti, a
aktualizovanou Smlouvu o kontrole zbrojení v rámci
konvenčních ozbrojených sil v Evropě.
Zasedání komise NATO-Ukrajina na velvyslanecké úrovni.
Do ústředí NATO přijíždí k návštěvě Vysoký zástupce
pověřený koordinací činnosti civilních organizací a úřadů v
Bosně a Hercegovině, Wolfgang Petrisch.
Ministr zahraničních věcí Irska, David Andrews,
navštěvuje ústřední sídlo NATO a podepisuje Rámcový
dokument Partnerství pro mír. Irsko se stává 25. členským
státem programu PfP.
Zasedání komise NATO-Ukrajina na úrovni ministrů
obrany.
Zasedání Rady euroatlantického partnerství na úrovni
ministrů obrany.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení ke Zprávě OSCE o Kosovu ve kterém
potvrzuje, že srbské bezpečnostní síly prováděly předem
plánované systematické pronásledování obyvatelstva
albánského původu.
Zástupci Organizace spojených národů, Organizace pro
bezpečnost a spolupráci v Evropě a Rada Evropy vydávají
společné prohlášení vyzývající Ruskou fgederaci k
dodržování lidských práv v Čečensku.
10.prosinec
13.prosinec
15.-16.prosinec
16.prosinec
31.prosinec
Turecko se stává oficiálním kandidátem na členství v
Evropské unii.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, přijímá s
uspokojením závěry zasedání Rady Evropy v Helsinkách
týkající se posílení role Evropy na úseku bezpečnosti a
obrany.
Setkání ministrů zahraničních věcí členských států NATO
v Bruselu projednává výsledky zasedání Rady Evropy v
Helsinkách, zprávy z vojenských operací pod vedením
NATO v Bosně a Hercegovině a v Kosovu, vztahy s
Ruskou federací a situaci v Čečensku.
Rada euroatlantického partnerství (EAPC) schvaluje svůj
Akční plán na léta 2000-2002.
Boris Jelcin podává demisi z funkce prezidenta Ruské
federace, a předává prezidentský úřad, prozatímně, do
rukou předsedy vlády, Vladimira Putina, v očekávání voleb
v roce 2000.
2000
19.leden
25.leden
14.únor
15.únor
16.únor
1.březen
Prokurátorka Mezinárodního trestního soudu pro bývalou
Jugoslávii (ICTY), Carla Del Ponte, navštěvuje ústřední
sídlo NATO.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
je zdůrazněno pevné odhodlání úzké spolupráce Aliance s
Ruskem v rámci zajištění ochrany národnostních menšin v
Kosovu.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení o zatčení Mitara Vasiljeviče, obžalovaného z
válečných zločinů v Bosně a Hercegovině.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení o útoku na mírové síly KFOR v Kosovské
Mitrovici.
Předseda vlády Chorvatska, Ivica Račan, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
Publikace společného prohlášení u příležitosti návštěvy
generálního tajemníka NATO, lorda Robertsona, v
Moskvě, ve kterém je potvrzen záměr NATO a Ruské
federace vést další intenzivní dialog a vzájemnou
spolupráci.
Publikace společného prohlášení na závěr zasedání
Komise NATO-Ukrajina.
519
5.březen
8.březen
14.březen
15.březen
21.březen
22.březen
26.březen
28.březen
28.březen
31.březen
3.duben
12.duben
13.duben
14.duben
520
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení o zatčení Dragoljuba Prcače, obžalovaného z
válečných zločinů v Bosně a Hercegovině.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává na
závěr zasedání Severoatlantické rady, prohlášení
odsuzující pokračující násilí v Kosovské Mitrovici.
Alžířsko se stává účastníkem programu Středomořského
dialogu.
Zástupci Stálé společné rady NATO-Ruská federace
zdůrazňují pokračující pevné odhodlání k zesílení
vzájemného dialogu a spolupráce.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, publikuje svoji
osobní zprávu v Severoatlantické radě týkající se výročí
vojenské intervence Aliance v Kosovu (“Kosovo po roce:
Dosažené a budoucí úkoly”).
Předseda vlády Estonska, Maart Laar, navštěvuje ústřední
sídlo NATO.
Vladimír Putin je zvolen prezidentem Ruské federace.
Zástupci šesti států Kontaktní skupiny pro bývalou
Jugoslávii se scházejí za účelem projednání způsobu
postupu v mírovém procesu v Kosovu
Generální tajemník NATO, lord Robertson, blahopřeje
Vladimírovi Putinovi ke zvolení prezidentem Ruské
federace, a zdůrazňuje připravenost NATO k posílení
kooperace s Ruskem.
Dárci z různých zemí se zavazují věnovat 2, 4 miliony euro
na Pakt stability na Balkánu.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení o zatčení Momčila Krajisnika, pobočníka
bývalého srbského politického leadera, Radovana
Karadžiče.
Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, generál Wesley
K. Clark, přebírá z rukou generálního tajemníka NATO,
lorda Robertsona, vyznamenání NATO za vzorné plnění
úkolů v bývalé Jugoslávii a v Kosovu.
Mezinárodní trestní soud pro bývalou Jugosláviii (ICTY) v
Haagu navštěvuje generální tajemník NATO, lord
Robertson.
Státní duma (Dolní sněmovna ruského parlamentu)
ratifikuje rusko-americkou Smlouvu o snížení stavu
strategických zbraní (START II).
19.duben
2.květen
4.květen
5.květen
9.květen
22.květen
24.květen
25.květen
Federální rada (Horní sněmovna ruského parlamentu)
ratifikuje rusko-americkou Smlouvu o snížení stavu
strategických zbraní (START II).
Generál americké armády, Joseph W. Ralston, střídá ve
funkci vrchního velitele spojeneckých sil v Evropě,
generála Wesleye K. Clarka.
Vysoký zástupce pověřený koordinací činnosti civilních
organizací v Bosně a Hercegovině, velvyslanec Wolfgang
Petrisch, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Ustředí NATO navštěvuje prezident Italské republiky,
Carlo Azeglio Ciampi.
Předseda vlády Chorvatska, Ivica Račan, přijíždí k
navštěvě ústředí NATO.
Předseda vlády Ukrajiny, Viktor Juščenko, přijíždí k
navštěvě ústředí NATO.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady ve Florencii.
Ministři zahraničních věcí členských států NATO jednají o
činnosti SFOR a KFOR, a o všeobecném vývoji situace v
bývalé Jugoslávii, o zavádění programu Iniciativy
obranných schopností (DCI) a nastávajícím dialogu s
Evropskou unií, a rovněž o ostatních aspektech politické
orientace Aliance.
Ve Florencii se rovněž koná zasedání Stálé společné rady
NATO-Ruská federace (PJC). Během diskuse je
zhodnocena spolupráce mezi Aliancí a Ruskem, a situace
v bývalé Jugoslávii; je rovněž schválen Pracovní program
PJC pro zbývající část roku 2000.
Zasedání Rady euroatlantického partnerství (EAPC),
rovněž ve Florencii, na úrovni ministrů zahraničních věcí
členských států. Ministři projednávají celou řadu otázek z
oblasti bezpečnosti, včetně programu Iniciativy v
jihovýchodí Evropě, a vývoji situace v Bosně a
Hercegovině a v Kosovu.
Chorvatsko sestává 46.členským státem EAPC a
přistupuje rovněž k Partnerství pro mír (PfP).
Ve Florencii se koná také zasedání Komise NATOUkrajina, která projednává pokrok ve vztazích a
partnerství mezi Aliancí a Ukrajinou, a rovněž situaci v
Kosovu a ostatních balkánských oblastech.
Dr. Alexandr Juščenko, vědecký pracovník Ukrajinské
vysoké školy polytechnické v Charkově, je odměněn
Stipendiem Manfreda Wörnera pro rok 2000.
521
7.červen
8.červen
9.červen
13.červen
19.-20.červen
25.červen
27.červen
28.červen
17.červenec
17.-19.červenec
522
NATO odsuzuje nedávné útoky na příslušníky ostrahy
hranic bývalé jugoslávské republiky Makedonie*.
V Bruselu se scházejí ministři obrany členských států
Severoatlantické rady. Vydávají prohlášení o Iniciativě
obranných schopností NATO, a o situaci na Balkánu.
Na zasedání Výboru pro obranné plánování a Výboru pro
jaderné plánování ministři obrany členských států NATO
přijímají soubor cílů ozbrojených sil NATO pro období do
roku 2006.
Zasedání ministrů obrany Komise NATO-Ukrajina jedná o
spolupráci Aliance a Ukrajiny v rámci KFOR, ukrajinské
účasti v programu PfP, ukrajinských plánech na
restrukturalizaci svých ozbrojených sil, a ostatních
aspektech partnerství.
Zasedání Rady euroatlantického partnerství (EAPC) na
úrovni ministrů obrany členských států. Zástupci vítají
splnění prvého kompletního souboru záměrů PfP a
dostávají Souhrnnou zprávu o procesu plánování a
hodnocení Partnerství pro mír (PARP).
Zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
(PJC) rovněž vítá kroky k posílení konzultací a
spolupráce, a během diskuse je hodnocena situace v
bývalé Jugoslávii, a rovněž analýzovány otázky obranných
priorit v dialogu mezi Aliancí a Ruskem.
NATO oznamuje udělení 54 stipendií v rámci programu
postgraduálních vědeckých stipendií NATO-EAPC pro
občany z členských států EAPC.
Na zasedání Rady Evropské unie v portugalském městě
Feira jsou přijaty návrhy pro zřízení čtryřech pracovních
skupin ad hoc za účelem rozboru spolupráce NATO-EU.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení o zatčení Duška Sikirici, obviněného z
válečných zlločinů Mezinárodním trestním soudem pro
bývalou Jugoslávii (ICTY).
Prezident Kazachstánu, Nursultan Nazarbajev, přijíždí k
navštěvě do ústředí NATO.
Generálporučík americké armády, admirál Kernan, střídá
ve funkci vrchního velitele spojeneckých sil v Atlantiku
(SACLANT), admirála Gehmana, s platností od září roku
2000.
Prezident Chorvatska, Stipe Mesič, přijíždí k navštěvě
ústředního sídla NATO.
Informační mise Severoatlantické rady na Balkánu.
24.červenec
24.-29.červenec
27.červenec
10.srpen
22.srpen
1.září
8.září
13.září
18.září
19.září
První zástupce náčelníka generálního štábu ruské
armády, generál Valerij Manilov, informuje Stálou
společnou radu NATO-Ruská federace o ruské vojenské
doktríně a o ruské interpretaci Strategického konceptu
Aliance.
V norském mezinárodním středisku pro obranu
Sessvollmoen se koná Seminář v rámci programu
spolupráce na úseku bezpečnosti mezi NATO a Bosnou a
Hercegovinou.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
komuniké vítající manifest předních činitelů Kosovských
Albánců a Srbů pod názvem Prohlášení “Airlie House”
jako důležitý krok ke smíření všech etnických skupin v
Kosovu.
Jmenování genrálporučíka norské armády, Trhorsteina
Skiakera, velitelem mírových sil KFOR, s platností od jara
2001.
Zástupci NATO vyjadřují soustrast představitelům Ruské
federace v souvislosti s tragickou nehodou posádky
ponorky Kursk.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení k rozhodnutí vlády USA pokračovat ve
zkouškách a vývoji omezeného národního systému
obrany proti strategickým řízeným střelám, a zdůrazňuje
důležitost pokračujících konzultací s ostatními spojenci.
Generál armády USA, L. Dodson, nahrazuje generála
armády USA, Ronalda E. Adamse, ve funkci velitele
SFOR.
Předseda vlády Slovinska, Andrej Bajuk, přijíždí k
navštěvě ústředního sídla NATO.
Zvláštní vyslanec OSN na Balkánu, Carl Bildt, se v
ústředním sídle NATO setkává s členy Severoatlantické
rady.
Georges Papandreu, ministr zahraničních věcí Řecka, se
stává čestným předsedou Severoatlantické rady, a
následuje Joschku Fischera, ministra zahraničních věcí
Německa.
První zasedání Severoatlantické rady a prozatímního
Politického a bezpečnostního výboru Evropské unie
hodnotí pokrok v činnosti pracovních skupin EU-NATO ad
hoc vytvořených za účelem definice opatření k přistupu
členských států EU ke kolektivním prostředkům NATO, a
systém stálých konzultací mezi NATO a EU.
523
20.-29.září
27.září
4.-6.říjen
5.říjen
6.říjen
10. říjen
13. říjen
13.-14.ř říjen
16. říjen
18.říjen
524
Cvičení v odstraňování následků katastrof “Transkarpatia
2000”, zaměřené na živelné záplavy, se koná v západní
Ukrajině v rámci programu Partnerství pro mír a
Pracovního plánu NATO-Ukrajina. Cvičení se účastní sto
padesát specialistů z různých záchranných útvarů pro
odstraňování následků katastrof jedenácti členských států
Rady euroatlantického partnerství.
Předseda vlády bývalé jugoslávské republiky Makedonie*,
Kjubco Georgijevski, navštěvuje ústředí NATO za účelem
setkání s generálním tajemníkem NATO, lordem
Robertsonem.
Členové Politického výboru NATO navštěvují Ukrajinu.
Generální tajemník OSN, Koffi Annan, přijíždí k návštěvě
v ústředním sídle NATO v rámci rozhovorů o
bezpečnostních otázkách na Balkáně, a podílu NATO na
mírových operacích a při dozoru nad zachováváním míru.
V důsledku sporných voleb 24.září probíhají v Bělehradě
manifestace a dochází k okupaci federálního parlamentu.
Vojislav Kostunica, leader demokratické opozice v Srbsku,
je uznán mezinárodní komunitou jako nový prezident
Jugoslávie. Bývalý prezident, Slobodan Miloševič, je
donucen opustit úřad.
V Birminghamu se koná neoficiální setkání ministrů
obrany členských států NATO. Generální tajemník, lord
Robertson, konstatuje s uspokojením demokratický vývoj
ve Federativní republice Jugoslávie. Nabízí tamnějšímu
lidu přátelskou pomoc.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení k operaci SFOR za účelem zatčení Janka
Janjiče obžalovaného z válečných zločinů.
V Lublani se koná seminář o politicko-vojenských
prostředcích pro prevenci před konflikty v rámci Rady
euroatlantického partnerství (EAPC).
Generál italské armády, Carlo Calsigiosu, nahrazuje
generála španělské armády, Juana Ortuňo, ve funkci
velitele mírových sil KFOR.
V ústředním sídle NATO se koná zasedání Pracovní
skupiny NATO-Ukrajina na téma vědecké a ekologické
spolupráce.
Prokurátorka Mezinárodního trestního soudu pro bývalou
Jugoslávii (ICTY) zasedajícího v Haagu, Carla Del Ponte,
navštěvuje ústřední sídlo NATO, a hovoří k členům Rady
euroatlantického partnerství (EAPC).
30. říjen
31.říjen-3.listopad
1.-10.listopad
2.-3.listopad
9.listopad
10.listopad
11.listopad
13.listopad
15.-17.listopad
16.listopad
20.listopad
21.listopad
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení k úspěšnému průběhu komunálních voleb v
Kosovu dne 28.října.
Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE)
prohlašuje Dr. Ibrahima Rugova, leadera Demokratické
ligy Kosova, vítězem komunálních voleb.
V Budapešti zasedá Valné shromáždění Organizace
Severoatlantické smlouvy.
Ve švýcarském Luzernu se koná cvičení “Kooperativní
rozhodnutí” za účasti 9 členských a 11 partnerských států
NATO, a rovněž mezinárodních organizací jako
Mezinárodní výbor Červeného kříže a Vysoký komisariát
OSN pro uprchlíky. Záměrem cvičení je seznámení s
postupy a metodami v rámci mírových operací a operací
při dozoru nad zachováváním míru.
Zástupci ukrajinského parlamentu (Verchovnaja rada) se
setkávají v ústředním sídle Aliance s poslaci
Parlamentního shromáždění NATO k debatě o spolupráci
Aliance s Ukrajinou.
Zasedání Severoatlantické rady a prozatímního
Politického a bezpečnostního výboru Evropské unie.
V ústředním sídle NATO se setkává George Soros s
generálním tajemníkem NATO, lordem Robertsonem, k
jednání o možnosti spolupráce při posilování vývoje
demokracie ve státech jihovýchodní Evropy a střední Asie.
Jugoslávie je přijata do Organizace pro bezpečnost a
spolupráci v Evropě (OSCE) jako 55.členský stát.
Všeobecné volby v Bosně a Hercegovině se končí
signifikantním úspěchem politických stran třech hlavních
etnických skupin.
Rada ministrů Západoevropské unie (WEU) zasedá v
Marseille, kde rozhoduje o transféru operačních funkcí
WEU na Evropskou unii, a o zůstávajících funkcích a
strukturách.
Zástupci Vojenského výboru NATO navštěvují Bosnu a
Hercegovinu, a Kosovo.
Poslanci ukrajinského parlamentu (Verchovnaja rada)
ratifikují Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek.
Předseda vlády Bulharska, Ivan Kostov, navštěvuje
ústředí NATO.
U příležitosti Konference o závazku ke způsobilostem v
Bruselu se ministři obrany členských států Evropské unie
a partnerských států NATO zavazují poskytnout základní
525
22.listopad
24.listopad
28.listopad
29.listopad
5.prosinec
6.prosinec
7.prosinec
14.prosinec
526
ozbrojené síly za účelem zajištění nezbytných vojenských
kapacit v rámci realizace hlavního cíle Evropské unie,
schváleného v Helsinkách v prosinci 1999, kterým je
schopnost nasazení ozbrojených sil, do roku 2003, o síle
60 000 mužů pro operace na úseku řízení krizových
situací.
Kancléř Spolkové republiky Německa, Gerhard Schröder,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Předseda vlády Slovenské republiky, Mikuláš Dzurinda,
přijíždí k navštěvě ústředí NATO.
Prezident Lotyšska, Vaira Vike-Freiberga, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
Prezident Polské republiky, Alexander Kwasniewski,
navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení k náhlému vzplanutí násilí v jižním Srbsku, v
blízkosti hranic s Kosovem.
Během zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská
federace (PJC) na úrovni ministrů obrany je zdůrazněn
závazek pevného a stabilního partnerství Aliance-Rusko
orientovaného na zvýšení úrovně euroatlantické stability a
bezpečnosti. PJC projednává situaci v bývalé Jugoslávii,
pokrok ve spolupráci mezi důstojníky NATO a Ruské
federace v SHAPE, kooperace mezi ozbrojenými silami
NATO a Ruské federace v mírových sborech SFOR a
KFOR, možnosti rozšíření další spolupráce a otevření
Vojenského styčného úřadu NATO v Moskvě.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, oznamuje, že
rozhovory mezi Řeckem a Tureckem o opatřeních k
vytváření důvěry dospěly k dohodě o předběžném
vzájemném oznamování vojenských cvičení.
Summit Evropské unie v Nice. Nejvyšší představitelé
Evropské unie přijali další opatření k posílení evropské
politiky na úseku bezpečnosti a obrany, a k zavedení
systému konzultací a spolupráce mezi NATO a EU.
Prezident bývalé jugoslávské republiky Makedonie*, Boris
Trajkovski, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Zasedání ministrů obrany členských států NATO
podrobuje rozboru jednotlivé národní plány obrany a
schvaluje pětiletý plán ozbrojených sil Aliance odpovídající
požadavkům budoucího bezpečnostního prostředí.
Schvalují rovněž novou ministerskou směrnici, která se
15.prosinec
stává rámcem pro vypracování plánů obrany členských
států a Aliance do roku 2008.
George W. Bush, kandidát republikánské strany, je
jmenován americkým prezidentem na základě rozhodnutí
Nejvyššího soudu Spojených států amerických.
Ministerské zasedání Komise NATO-Ukrajina v Bruselu.
Ministři zahraničních věcí vítají pozitivní vývoj jednotlivých
oblastí spolupráce mezi členskými státy Aliance a Ukrajinou,
a schvalují ambiciózní Pracovní plán na rok 2001. Ministři
zahraničních věcí posuzují spolupráci na Balkáně, plnění
programu Partnerství pro mír, vzájemné vztahy na úrovni
parlamentů, otázky civilního nouzového plánování, obranné
reformy, a opatření proti šíření zbraní hromadného ničení.
Ministři vyjadřují uspokojení s rozhodnutím definitivně
uzavřít jadernou elektrárnu v Černobylu.
Zasedání ministrů zahraničních věcí členských států Rady
euroatlantického partnerství (EAPC). Ministři hodnotí
situaci v bývalé Jugoslávii, a zabývají se různými aspekty
spolupráce, zvláště budoucími úkoly EAPC a podílem na
iniciativách v rámci regionální kooperace. Rada publikuje
Akční plán na léta 2000-2002.
Ministerské zasedání Severoatlantické rady. Ministři
zahraničních věcí analýzují pokrok dosažený v jednotlivých
sférách činnosti, včetně dialogu mezi NATO a Evropskou
unií, a proces zavádění systému spolupráce NATO-EU v
kontextu Evropské bezpečnostní a obranné iniciativy (ESDI).
NATO vydává zprávu o Opatření pro posilování důvěry a
bezpečnosti (CSBMs), verifikaci, nerozšiřování zbraní
hromadného ničení, kontrole zbrojení a odzbrojení.
Ministerské zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská
federace. Ministři zahraničních věcí hodnotí situaci v
bývalé Jugoslávii a s uspokojením konstatují mírový a
demokratický vývoj v této bývalé federativní republice.
Ministři rovněž oceňují pokrok ve vztazích Aliance-Rusko,
zvláště v oblasti vzájemných rozhovorů o jednotlivých
strategiích a principech, kontrole zbrojení, šíření zbraní
hromadného ničení, vojenských infrastrukturách,
jaderných zbraních, rekvalifikaci propuštěných příslušníků
armády, a pátracích a záchranných operacích na moři.
Ministři zahraničních věcí si vyměnili protokoly o zřízení
Informačního úřadu NATO v Moskvě, jehož cílem bude
zvyšování zájmu široké veřejnosti o vztahy mezi NATO a
Ruskou federací.
527
2001
10.leden
12.leden
18.leden
24.leden
25.leden
30.leden
31.leden
5.únor
6.únor
14.-16.únor
15.únor
528
Ministr zahraničních věcí Federativní republiky Jugoslávie,
Goran Svilanovič, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Prohlášení generálního tajemníka NATO k používání
munice s ochuzeným uraniem na Balkáně.
Založení Výboru ad hoc NATO pro ochuzené uranium,
který se stává střediskem výměny informací a koordinace
v této doméně.
Velitelství ozbrojených sil řízených NATO v Kosovu
(KFOR) je přeloženo z Vrchního velitelství spojeneckých
sil v Evropě (SHAPE) do Velitelství spojeneckých sil v jižní
Evropě (AFSOUTH) v Neapoli.
Předseda vlády Rumunska, Adrian Nastase, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
Zahájení mezinárodního architektonického konkurzu na
výstavbu nového ústředního sídla NATO.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
velvyslanci souhlasí s postupy pro realizaci Pracovního
programu PJC na rok 2001.
Plán humanitární asistence NATO a partnerských států,
pod vedením Úřadu NATO pro technické zabezpečování a
zásobování (NAMSA), je zahájen v rámci pomoci Albánii
likvidovat zásoby protipěchotních min.
Bývalý zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN v
Kosovu, Bernard Kouchner, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
Předseda vlády Litvy, Rolandas Paksas, navštěvuje
ústřední sídlo NATO.
První zasedání Severoatlantické rady a Politického a
bezpečnostního výboru Evropské unie na úrovni
velvyslanců v nové stálé konzultační formě NATO-EU.
Rozhovory jsou orientovány na vztahy NATO-EU a na
podíl obou organizací na řízení krizových situací na
západním Balkáně.
Nově jmenovaný Vysoký komisař OSN pro uprchlíky,
Ruud Lubbers, navštěvuje ústřední sídlo NATO.
Výroční seminář o realizaci aspektů Smlouvy o
konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE),
organizovaný Výborem pro koordinaci verifikace, proběhl
za účasti zástupců 30 signatářských států.
Náměstek předsedy vlády, Nebojsa Čovič, a ministr
zahraničních věcí Federativní republiky Jugoslávie,
15.-21.únor
16.únor
18.únor
18.-22.únor
20.únor
23.únor
26.únor
27.únor
28.únor
Svilanovič, informují zástupce Severoatlantické rady o
iniciativě k mírovému řešení konfliktů v jižním Srbsku.
NATO pořádá a řídí výroční cvičení Řízení krizových
situací (“CMX 2001”), které se koná poprvé za účasti 14
států sdružených v Partnerství pro mír.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení odsuzující útok na autobus v blízkosti
Podujeva v Kosovu, při kterém byli zabiti nebo zraněni
četní srbští civilisté.
Prohlášení generálního tajemníka NATO odsuzující
eskalaci násilí v jižním Srbsku.
Stále námořní síly NATO v Atlantiku pořádají cvičení
humanitární pomoci v Karibiku, jehož cílem je prověření
schopností na úseku humanitárních operací v důsledku
tropických vichřic, cyklonů a záplav.
Inaugurace Informačního úřadu NATO v Moskvě
generálním tajemníkem NATO, lordem Robertsonem.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení vítající vytvoření nové vlády v Bosně a
Hercegovině umírněnými stranami.
NATO a Ukrajina podepisují Dohodu o rekvalifikaci
propuštěných příslušníků armády v rámci praktické
implementace programu NATO-Ukrajina v roce 2001.
Zasedání ministrů zahraničních věcí členských států
Severoatlantické rady za účasti nového ministra
zahraničních věcí USA, Colina Powella.
Zástupci OSN, EU, OSCE, UNHCR a NATO se scházejí v
ústředním síle NATO v Bruselu za účelem jednání ve věci
rostoucího napětí v údolí Presevo, v zájmu koordinace
úsilí se zaměřením na snížení počtu ozbrojených
incidentů a prevence před rozšířením násilí v tomto
regionu.
Severoatlantická rada vyjadřuje opět znepokojení nad
situaci v jižním Srbsku a odsuzuje pokračující násilné
akce.
NATO publikuje, v rámci programu Partnerství pro mír,
podrobnosti plánu asistence a přípravy specialistů v
Moldavské republice za účelem destrukce protipěchotních
min a jiné munice, který vypracoval Úřad NATO pro
technické zabezpečování a zásobování (NAMSA).
Zvláštní zmocněnec generálního tajemníka OSN pro
Kosovo, Hans Haekkerup, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
529
2.březen
4.březen
5.březen
8.březen
9.březen
13.březen
19.březen
20.-29.březen
21.březen
530
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
je projednáván vývoj situace ve Federální republice
Jugoslávie a spolupráce NATO a Ruska v Kosovu
(KFOR).
Generální tajemník NATO, lord Robertson, oznamuje
odhodlanost NATO k postupné a podmíněné redukci
základního ochranného pásma na hranici Kosova, a
jmenuje osobního zástupce pro tuto oblast k zabezpečení
mírového vývoje při řešení tohoto konfliktu.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení odsuzující násilné incidenty v hraniční oblasti
bývalé jugoslávské republiky Makedonie*.
Na základě dohody mezi NATO a jugoslávskou vládou
vstupují, poprvé od svého odchodu z Kosova v roce 1999,
příslušníci jugoslavské armády do základního ochranného
pásma o šířce pěti kilometrů na jižním srbsko-kosovském
pomezí.
Prezident Bulharska, Petar Stojanov, navštěvuje ústřední
sídlo NATO.
Severoatlantická rada oznamuje opatření ve vztahu k
jižnímu Srbsku a bývalé jugoslávské republice
Makedonie*, včetně postupné redukce základního
ochranného pásma.
Ministr zahraničních věcí bývalé jugoslávské republiky
Makedonie*, Srgjan Kerim, navštěvuje ústřední sídlo
NATO.
NATO vítá publikaci zprávy o Programu životního
prostředí Organizace spojených národů (UNEP) týkající
se potenciálního nebezpečí spojeného s používáním
munice s ochuzeným uraniem.
Vysoký zástupce pro Bosnu a Hercegovinu, Wolfgang
Petritsch, přijíždí k návštěvě v ústředním sídle NATO.
Institut vyšších studii v Budapešti, financovaný z
prostředků NATO, organizuje setkání expertů za účelem
rozboru vědeckých a technických otázek souvisejících s
aplikací Úmluvy o biologických a toxických zbraních (
BTWC).
Severoatlantická rada schvaluje další opatření pro zvýšení
stability na jižním Balkánu a na celkovou podporu vlády ve
Skopje, včetně jmenování Vrchního civilního zástupce
NATO ve Skopje, velvyslance Hanse-Joerga Eiffa.
Zasedání Rady euroatlantického partnerství (EAPC).
Velvyslanci členských států při Alianci vyjadřují podporu
26.březen
28.březen
29.březen
vládě bývalé jugoslávské republiky Makedonie*, odsuzují
extrémní násilí a konstatují s uspokojením opatření ke
zvýšení bezpečnosti na hranicích.
Předseda Mezinárodního výboru Červeného kříže
návštěvuje ústředí NATO.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, a Vysoký
zástupce Evropské unie, Javier Solana, navštěvují Skopje
v zájmu ujištění vlády bývalé jugoslávské republiky
Makedonie* o jejich podpoře ze strany Aliance a EU, a
vyzvání ke snížení napětí v probíhajícím konfliktu.
Na zasedání Stálé společné rady NATO-Ruská federace
velvyslanci projednávají situaci na Balkáně, spolupráci
Aliance a Ruska v rámci KFOR, a vítají mezinárodní úsilí
o zamezení eskalace násilí a etnického napětí v této
oblasti.
Generální tajemník NATO, lord Robertson, vydává
prohlášení k výbuchu miny poblíž obce Krivenik v Kosovu,
který usmrtil a zranil četné civilní osoby.
531
ILUSTRACE
Civilní a vojenská struktura NATO
Hlavní výbory NATO
Instituce partnerství, dialogu a spolupráce
Mezinárodní sekretariát NATO
Divize Mezinárodního sekretariátu
Vojenská struktura NATO
Vojenská struktura – Velitelství spojeneckých sil v Evropě
Vojenská struktura – Velitelství spojeneckých sil v Atlantiku
Mezinárodní vojenský štáb
535
VÝBORY PODŘÍZENÉ
SEVEROATLANTICKÉ RADĚ,
DPC a NPG
VÝBOR PRO
OBRANNÉ PLÁNOVÁNÍ
(DPC)
VELITELSTVÍ
SPOJENECKÝCH
SIL V EVROPĚ
Mezinárodní sekretariát
Mezinárodní vojenský štáb
VOJENSKÝ
VÝBOR (MC)
Vojenští představitelé u NATO
VELITELSTVÍ
SPOJENECKÝCH
SIL V ATLANTIKU
Strategičtí velitelé
SKUPINA PRO
JADERNÉ PLÁNOVÁNÍ
(NPG)
GENERÁLNÍ
TAJEMNÍK
SEVEROATLANTICKÁ
RADA (NAC)
Národní orgány
Civilní a vojenská struktura NATO
REGIONÁLNÍ SKUPINA
PRO PLÁNOVÁNÍ
KANADA-USA
536
ORGANIZACE PRO ŘÍZENÍ
STŘEDOEVROPSKÉHO
SYSTÉMU PRODUKTOVODŮ
(RADA ŘEDITELŮ)
BEZPEČNOSTNÍ
VÝBOR NATO
ZVLÁŠTNÍ VÝBOR
VÝBOR
PRO ARCHIVY
(1) Převážná část výše uvedených výborů je podřízena Severoatlantické radě. Některé podléhají Výboru pro plánování obrany nebo Výboru pro jaderné plánování. Některé výbory jsou
smíšené, civilní a vojenské, a podléhají současně Severoatlantické radě, Výboru pro plánování obrany nebo Výboru pro jaderné plánování, a Vojenskému výboru.
(2) Vojenský výbor je podřizen Severoatlantické radě a Výboru pro plánování obrany, ale má zvláštní statut vyššího vojenského orgánu v NATO. Úloha Vojenského výboru je popsána v
Kapitole 11.
(3) Vyšši politicko-vojenská skupina pro otázky šíření zbraní a Vyšši skupina pro otázky šíření zbraní.
(4) Komise C3 NATO (Konzultace, velení a řizení).
(5) Rozšířená o příslušné experty.
VÝBOR NATO PRO
ŘÍZENÍ LETOVÉHO PROVOZU
VÝBOR RADY NATO PRO
OPERACE A CVIČENÍ
VYBOR PRO INFORMACE
A KULTURNÍ STYKY
EKONOMICKÝ
VÝBOR
VÝBOR NATO PRO
PRODUKTOVODY
SKUPINA NA
VYSOKÉ ÚROVNI
VYŠŠÍ SKUPINA PRO
OTÁZKY ŠÍŘENÍ ZBRANÍ
VYŠŠÍ KOMISE
PRO ZDROJE
VÝBORY PRO CIVILNÍ A
VOJENSKÝ ROZPOČET
VÝBOR PRO OTÁZKY
MODERNÍ SPOLEČNOSTI
VÝBOR PRO VĚDU
RADA HLAVNÍCH
LOGISTIKŮ NATO
VYŠÍ VÝBOR PRO CIVILNÍ
NOUZOVÉ PLÁNOVÁNÍ
VÝBOR PRO
INFRASTRUKTURU
VÝBOR NATO PRO
STANDARDIZACI V NATO
KONFERENCE NÁRODNÍCH
ŘEDITELŮ VYZBROJOVÁNÍ
VYBOR PRO HODNOCENÍ
OBRANY
SKUPINA PRO KOORDINACI
POLITIKY
VÝBOR PRO
VERIFIKACI A KOORDINACI
VYŠŠÍ POLITICKO-VOJENSKÁ
SKUPINA PRO OTÁZKY
ŠÍŘENÍ ZBRANÍ
POLITICKÝ
VÝBOR
SKUPINA PRO
STŘEDOMOŘSKOU
SPOLUPRÁCI
PORADNÍ SKUPINA PRO
ATLANTICKOU POLITIKU
POLITICKÝ VÝBOR NA
VYŠŠÍ ÚROVNI 5
ORGANIZACE NATO PRO
ŘÍZENÍ ACCS
(RADA ŘEDITELŮ)
VOJENSKÝ VÝBOR2
KOMISE C 3
NATO4
POLITICKO-VOJENSKÝ
ŘÍDÍCÍ VÝBOR PARTNERSTVÍ
PRO MÍR (PMSC/PfP)
SKUPINA PRO JADERNÉ
PLÁNOVÁNÍ
VÝBOR PRO
PROTIVZDUŠNOU
OBRANU NATO
SPOLEČNÝ VÝBOR
PRO OTÁZKY
ŠÍŘENÍ ZBRANÍ 3
PRACOVNÍ SKUPINA NA
VYSOKÉ ÚROVNI PRO
KONTROLU KONVENČNÍCH
ZBRANÍ
SEVEROATLANTICKÁ
RADA1
VÝKONNÁ PRACOVNÍ
SKUPINA
VÝBOR PRO OBRANNÉ
PLÁNOVÁNÍ
Hlavní výbory NATO
537
STÁLÁ
SPOLEČNÁ RADA
NATO-RUSKÁ
FEDERACE
(PJC)
KOMISE
NATO-UKRAJINA
(NUC)
SKUPINA
PRO STŘEDOMOŘSKOU
SPOLUPRÁCI
(MCG)2
(2) Kromě zasedání v rámci spojenců, Skupina pro středomořskou spolupráci zasedá rovněž se zástupci států podílejících se na Středomořském dialogu Aliance.
(1) Četné výbory NATO se pravidelně scházejí ve složení EAPC nebo Partnerství pro mír (viz schéma Hlavní výbory NATO)
RADA
EUROATLANTICKÉHO
PARTNERSTVÍ
(EAPC)1
Hlavní orgány partnerské spolupráce a dialogu
538
ZÁSTUPCE GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
VÝKONNÝ
TAJEMNÍK
ŘEDITEL ÚŘADU NATO PRO
BEZPEČNOST
NÁMĚSTEK
GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA PRO
BEZPEČNOSTNÍ INVESTICE,
LOGISTIKU A CIVILNÍ
NOUZOVÉ PLÁNOVÁNÍ
PŘEDSEDA MEZINÁRODNÍ
KOMISE AUDITORŮ1
(1) Tyto funkce nejsou zastávány členy Mezinárodního sekretariátu, ale předsedy z řad členských států jmenovanými Severoatlantickou radou.
FINANČNÍ
REVIZOR
ŘEDITEL INFORMAČNÍHO
A TISKOVÉHO
ÚŘADU
NÁMĚSTEK GENERÁLNÍHO
TAJEMNÍKA PRO POLITICKÉ
ZÁLEŽITOSTI
ŘEDITEL KABINETU GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
NÁMĚSTEK GENERÁLNÍHO
TAJEMNÍKA PRO OBRANNÉ
PLÁNOVÁNÍ A OPERACE
PŘEDSEDA VÝBORŮ PRO
CIVILNÍ A VOJENSKÝ
ROZPOČET1
NÁMĚSTEK GENERÁLNÍHO
TAJEMNÍKA PRO OBRANNÉ
ZABEZPEČOVÁNÍ
PŘEDSEDA
VYŠŠ KOMISE
PRO ZDROJE1
GENERÁLNÍ TAJEMNÍK
Mezinárodní sekretariát NATO
ŘEDITEL ÚŘADU
MANAGEMENTU
NÁMĚSTEK
GENERÁLNÍHO TAJEMNÍKA
PRO VĚDECKÉ A EKOLOGICKÉ
ZÁLEŽITOSTI
539
ŘEDITELSTVÍ JADERNÉ
POLITIKY
ŘEDITELSTVÍ
OBRANNÉHO PARTNERSTVÍ
A SPOLUPRÁCE
• Řízení krizových situací
• Dozor nad zachováváním míru
• Operace Severoatlantické rady
ŘEDITELSTVÍ ŘÍZENÍ
KRIZOVÝCH SITUACÍ A
OPERACÍ
Sekce Mnohostranných a regionálních záležitostí NATO
Sekce Plánování politických koncepcí a přípravy projevů
Sekce Partnerství se státy východní Evropy
Sekce Euroatlantického partnerství a spolupráce
Sekce Bezpečnostní spolupráce a řízení politických krizových
situací
(6) Sekce Kontroly konvenčního zbrojení a koordinace verifikace
(7) Středisko pro zbraně hromadného ničení
(1)
(2)
(3)
(4)
(5)
• Ekonomika obrany
EKONOMICKÉ ANALÝZY A
SPOLUPRÁCE
EKONOMICKÉ
ŘEDITELSTVÍ ZACHOVÁVÁNÍM
NARA1
POPS2
EEPS3
EPAC4
CSCM5
CARC6
WMDC7
ŘEDITELSTVÍ OBRANNÉ
POLITIKY A PLÁNOVÁNÍ
OZBROJENÝCH SIL
ŘEDITELSTVÍ POLITICKÝCH
ZÁLEŽITOSTÍ
• Politické koncepce obrany
• Plánování ozbrojených sil
DIVIZE OBRANNÉHO
PLÁNOVÁNÍ A OPERACÍ
DIVIZE POLITICKÝCH
ZÁLEŽITOSTÍ
ÚŘAD PRO TECHNICKÉ
STUDIE A KOORDINACI
AGENTURY PRO VĚDU
A TECHNIKU (RTA)
ÚŘAD PRO STANDARDIZACI
V NATO
TÝM C 3 ÚSTŘEDÍ NATO8
• Řízení vzdušného provozu
• Protivzdušná obrana
ŘEDITELSTVÍ PROTIVZDUŠNÉ
OBRANY A ŘÍZENÍ VZDUŠNÉHO
PROVOZU
• Plánování a politické koncepce
• Vyzbrojování letectva
• Vyzbrojování pozemních sil
• Vyzbrojování námořnictva
ŘEDITELSTVÍ PLÁNOVÁNÍ,
PROGRAMŮ A POLITIKY
VYZBROJOVÁNÍ
DIVIZE ZABEZPEČOVÁNÍ
OBRANY
• Zabezpečování projektů
aplikovaného vědeckého
výzkumu a rozvoje
VĚDA PRO MÍR
• Granty pro infrastruktury
vědeckých sítí
• Vědecký výzkum
a technika
• Koncepce přípravy ve
vědeckém výzkumu
a technice
ZABEZPEČOVÁNÍ
VĚDECKÉ
INFRASTRUKTURY
• Ústavy vyšších studií
• Semináře pokročilého
výzkumu
• Kooperační sdružovací
granty
• Návštěvy expertů,
studijní cesty
VĚDECKÁ A TECHNICKÁ
SPOLUPRÁCE
VĚDECKÁ STIPENDIA
VĚDECKÝ PROGRAM
• Problematika obrany
• Kontrola znečišťování
životního prostředí
• Zdravotní a materiální
nebezpečí
• Kvalita života
Odborné studie na téma:
ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
A SPOLEČNOST
OTÁZKY MODERNÍ
SPOLEČNOSTI
DIVIZE VĚDY A ŽIVOTNÍHO
PROSTŘEDÍ
(8) Řízení týmu Konzultace, velení a řízení ústředí NATO (C3) podléhá
koordinováným způsobem civilním a vojenským složkám – náměstkovi
generálního tajemníka pro zabezpečování obrany a řediteli
Mezinárodního vojenského štábu.
KOORDINAČNÍ ÚTVAR
POLITIKY ZDROJŮ
LOGISTIKA
ŘEDITELSTVÍ CIVILNÍHO
NOUZOVÉHO PLÁNOVÁNÍ
• Řízení programu
• Logistické zabezpečování
• Komunikace
• Mobilita
ŘEDITELSTVÍ
BEZPEČNOSTNÍCH INVESTIC
DIVIZE BEZPEČNOSTNÍCH
INVESTIC, LOGISTIKY A
CIVILNÍHO NOUZOVÉHO
PLÁNOVÁNÍ
Rozdělení Mezinárodního sekretariátu
540
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V EVROPĚ
(SACEUR)
SHAPE, CASTEAU
BELGIE
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V ATLANTIKU
(SACLANT)
NORFOLK, VIRGINIA
USA
VOJENSKÝ VÝBOR
(MC)
MEZINÁRODNÍ VOJENSKÝ ŠTÁB
(IMS)
BRUSEL
BELGIE
REGIONÁLNÍ PLÁNOVACÍ SKUPINA
KANADA - USA
(CUSRPG)
ARLINGTON
USA
Vojenská struktura NATO
541
(1) Strategický velitel
(2) Regionální velitel
BRUNSSUM
NIZOZEMSKO
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V SEVERNÍ EVROPĚ
(CINCNORTH)2
CASTEAU
BELGIE
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V EVROPĚ
(SACEUR)1
SPOJENECKÉ VELENÍ V EVROPĚ
Vojenská struktura
NEAPOL
ITÁLIE
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V JIŽNÍ EVROPĚ
(CINCSOUTH)2
542
NORTHWOOD VELKÁ BRITÁNIE
REGIONÁLNÍ VELITELSTVÍ
VÝCHODOATLANTICKÉ OBLASTI
(RHQ EASLANT)
OEIRAS
PORTUGALSKO
REGIONÁLNÍ VELITELSTVÍ
JIHOATLANTICKÉ OBLASTI
(RHQ SOUTHLANT)
LA SPEZIA
ITALIE
STŘEDISKO SACLANT PRO
PODMOŘSKÝ VĚDECKÝ VÝZKUM
(SACLANCEN)
NORFOLK, VIRGINIA
USA
REGIONÁLNÍ VELITELSTVÍ
ZÁPADOATLANTICKÉ OBLASTI
(RHQ WESTLANT)
NORFOLK, VIRGINIA
USA
VRCHNÍ VELITEL SPOJENECKÝCH
SIL V ATLANTIKU
(SACLANT)
NORFOLK, VIRGINIA
ÚDERNÁ FLOTILA
V ATLANTIKU
(STRIKFLTLANT)
SPOJENECKÉ VELENÍ V ATLANTIKU
Vojenská struktura
USA
NORFOLK,VIRGINIA
USA
PONORKOVÉ LOĎSTVO
VELITELSTVÍ SPOJENECKÝCH
SIL V ATLANTIKU (SUBACLANT)
543
ODDĚLENÍ PLÁNOVÁNÍ
OBRANY A OZBROJENÝCH
SIL
KONTROLA ZBROJENÍ
WCO VÍDEŇ5
TÝM PARTNERSKÉ
SLOŽKY (PSE)
MAU/NDMAA6
ODDĚLENÍ PRO ZDROJE
ODDĚLENÍ KOMUNIKAČNÍCH,
NAVIGAČNÍCH A
IDENTIFIKAČNÍCH SYSTÉMŮ
ODDĚLENÍ INFORMAČNÍCH
SYSTÉMŮ A TECHNIKY2
ODDĚLENÍ ŘÍZENÍ
FREKVENCE
ODDĚLENÍ VZÁJEMNÉ
OPERAČNÍ SOUČINNOSTI
ODDĚLENÍ POŽADAVKŮ A
KONCEPTŮ
NHQC3S3
(1) Středisko pro hodnocení situace NATO (SITCEN) je podřízeno náměstkovi generálního tajemníka pro obranné plánování a operace, ale běžná činnost je řízena ředitelem Mezinárodního
vojenského štábu.
(2) Oddělení informačních systémů a techniky je k dispozici Mezinárodnímu sekretariátu i Mezinárodnímu vojenskému štábu.
(3) Štáb ústředí NATO pro konzultace, velení a řízení (C3) je veden společně ředitelem IMS a náměstkem generálního tajemníka pro zabezpečování obrany.
(4) MLO: Vojenský styčný úřad
(5) WCO: Úřad pro západoevropské konzultace
(6) Konzultační jednotka pro otázky managementu (Management Advisory Unit)/Výbor NATO pro obranný lidský potenciál (NATO Defence Manpower Advisory Authority).
ODDĚLENÍ VÝCVIKU A
ODBORNÉ PŘÍPRAVY
ODDĚLENÍ INFORMAČNÍCH
OPERACÍ A PROTIVZDUŠNÉ
OBRANY
ODDĚLENÍ VYZBROJOVÁNÍ
RUSKÁ
FEDERACE/UKRAJINA - MLO
v KYJEVĚ4
ODDĚLENÍ JADERNÉ,
BIOLOGICKÉ A CHEMICKÉ
POLITIKY
ODDĚLENÍ BĚŽNÝCH
OPERACÍ
ODDĚLENÍ AKTUÁLNÍHO
ZPRAVODAJSTVÍ
A VÝSTRAH
ODDĚLENÍ PUBLIKACÍ
DOKUMENTACE
A ZPRAVODAJSKÉ
STRUKTURY
ODDĚLENÍ LOGISTIKY
ODDĚLENÍ KOOPERAČNÍ
POLITIKY
ODDĚLENÍ STRATEGICKÝCH
METOD A KONCEPCÍ
ODDĚLENÍ OPERAČNÍCH
PLÁNŮ
HODNOCENÍ
DIVIZE PRO LOGISTIKU,
VYZBROJOVÁNÍ
A ZDROJE
PLÁNOVACÍ
A POLITICKÁ DIVIZE
DIVIZE PRO SPOLUPRÁCI
A REGIONÁLNÍ
BEZPEČNOST
LIDSKÉ ZDROJE
PORADCE PRO INFORMOVÁNÍ
VEŘEJNOSTI
OPERAČNÍ
DIVIZE
STŘEDISKO PRO
HODNOCENÍ
SITUACE (SITCEN)1
VÝKONNÝ KOORDINÁTOR
ŘEDITEL (DIMS)
ZPRAVODAJSKÁ
DIVIZE
ZABEZPEČOVACÍ ČINNOST
PRÁVNÍ PORADCE
FINANČNÍ REVIZOR (FC)
Mezinárodní vojenský štáb
SEVEROATLANTICKÁ SMLOUVA
Washington DC, dne 4.dubna 1949
Smluvní strany této smlouvy znovupotvrzují svoji víru v cíle a zásady
Charty Spojených národů a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi
vládami.
Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů,
založené na zásadách demokracie, osobní svobody a právního řádu.
Snaží se podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantické oblasti.
Jsou rozhodnuty spojit svá úsilí ke kolektivní obraně a k zachování míru a
bezpečnosti.
Z těchto důvodů se dohodly na této Severoatlantické smlouvě:
ČLÁNEK 1
Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů,
urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být implikovány, mírovými
prostředky takovým způsobem, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost
a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozeb síly nebo
použití síly, které je v jakékoliv míře neslučitelné s posláním Spojených národů.
ČLÁNEK 2
Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských
mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o
lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením
podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení konfliktu ze své
mezinárodní ekonomické politiky a budou podporovat hospodářskou
spolupráci mezi všemi smluvními stranami, jednotlivě nebo společně.
ČLÁNEK 3
Vzhledem k tomu, že stanovených cílů této smlouvy bylo dosaženo
efektivnějším způsobem, smluvní strany, jednajíce individuálně i společně,
budou plynule a účinně, zdokonalováním svých vlastních prostředků za
vzájemné asistence, udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost
odolávat ozbrojenému útoku.
ČLÁNEK 4
Smluvní strany se budou společně konzultovat v případě, že podle názoru
kterékoliv ze smluvních stran bude ohrožena územní celistvost, politická
nezávislost nebo bezpečnost kterékoliv smluvní strany.
545
ČLÁNEK 5
Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich
v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem stranám,
a z toho důvodu se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá
ze smluvních stran uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, ve
smyslu ustanovení článku 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní
straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v
souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou,
včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost
severoatlantické oblasti.
Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou
neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena,
jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování
mezinárodního míru a bezpečnosti.
ČLÁNEK 61
Pro kvalifikaci ustanovení článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo
více smluvních stran pokládá ozbrojený útok:
•
na území kterékoliv smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe,
na alžírské departementy Francie2, na území Turecka nebo na ostrovy
pod pravomocí kterékoliv smluvní strany v severoatlantické oblasti
severně od obratníku Raka;
•
na ozbrojené síly, plavidla či letadla kterékoliv ze smluvních stran, jež
se nacházejí na nebo nad jejich územím nebo na jakoukoliv oblast v
Evropě, kde byla rozmístěna vojska kterékoliv smluvní strany po datu,
kdy Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost, nebo ve
Středozemním moři nebo v severoatlantické oblasti severně od
obratníku Raka.
ČLÁNEK 7
Tato smlouva se netýká a nebude žádným způsobem interpretována jako
týkající se práv a povinností vyplývajících z Charty pro smluvní strany z titulu
členství ve Spojených národech, nebo základní odpovědnosti Rady
bezpečnosti za zachování světového míru a bezpečnosti.
1
Definice území, které se týká článek 5, byla novelizována ustanoveními článku 2 Protokolu o
přistoupení Řecka a Turecka k Severoatlantické smlouvě, podepsaného dne 22.října 1951.
2
Dne 16.ledna 1963 Severoatlantická rada konstatovala, že všechna příslušná ustanovení této
smlouvy týkající se bývalých departementů francouzského Alžírska jsou od 3.července 1962
neplatné.
546
ČLÁNEK 8
Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současně platné
mezinárodní závazky vůči kterékoliv jiné smluvní straně nebo kterémukoliv
třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že
nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.
ČLÁNEK 9
Smluvní strany tímto zřizují Radu, v níž bude každá z nich zastoupena za
účelem projednávání záležitostí týkajících se plnění této smlouvy. Rada bude
organizována takovým způsobem, aby byla schopna se kdykoliv pohotově
sejít. Rada zřídí vedlejší orgány, které mohou být potřebné; zejména zřídí
ihned Výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření k plnění ustanovení
článků 3 a 5.
ČLÁNEK 10
Smluvní strany mohou, na základě jednomyslného souhlasu, vyzvat
kterýkoliv jiný evropský stát, schopný rozvíjet principy této smlouvy a přispívat
k bezpečnosti severoatlantické oblasti, k přistoupení k této smlouvě. Každý
vyzvaný stát se může stát smluvní stranou za předpokladu, že uloží u vlády
Spojených států amerických svoji listinu o přistoupení. Vláda Spojených států
amerických vyrozumí každou ze smluvních stran o uložení každé listiny o
přistoupení.
ČLÁNEK 11
Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou smluvními
stranami plněna v souladu s jejich ústavními postupy. Ratifikační listiny budou
uloženy, co možná nejdříve, vládou Spojených států amerických, která
oficiálně uvědomí všechny ostatní signatáře o každém uložení. Smlouva
vstoupí v platnost mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy
ratifikační listiny většiny signatářů, sestávající z ratifikačních listin Belgie,
Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Velké Británie a Spojených států;
pro další státy smlouva nabude účinnosti dnem uložení jejich ratifikačních
listin.3
ČLÁNEK 12
Po uplynutí deseti let platnosti smlouvy, nebo kdykoliv později na žádost
některé ze smluvních stran, se tyto smluvní strany budou vzájemně
konzultovat za účelem přehodnocení smlouvy, přičemž vezmou v úvahu
faktory ovlivňující mír a bezpečnost v severoatlantické oblasti, včetně evoluce
3
Smlouva vstoupila v platnost dne 24.srpna 1949 po uložení ratifikačních listin všech signatářských
států.
547
světových i regionálních dohod uzavřených v rámci Charty Spojených národů
v zájmu zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.
ČLÁNEK 13
Po uplynutí dvaceti let platnosti smlouvy, kterákoliv smluvní strana může
od smlouvy odstoupit, a to jeden rok po odevzdání předběžné výpovědi
smlouvy vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních
smluvních stran o každé výpovědi smlouvy.
ČLÁNEK 14
Tato smlouva, jejíž anglické i francouzské znění je stejně hodnověrné,
bude uložena v archivu vlády Spojených států amerických. Řádně ověřené
kopie budou touto vládou předány vládám ostatních signatářských států.
548
POZNÁMKY
POZNÁMKY
POZNÁMKY
POZNÁMKY
NATO Office of Information and Press /
Bureau de l’information et de la presse de l’OTAN
1110 Brussels / Bruxelles
Belgium / Belgique
Web site: www.nato.int
Site web: www.otan.nato.int
E-mail: [email protected]