docBezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR
download 
Stížnost Transkript
Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR
Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. s. r. o. Lindnerova 575/1 180 00 Praha 8 – Libeň Libeň *********************************************************** Sborník z mezinárodní konference Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR Praha 20. května 2005 Redakční rada: doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc. doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc. Ing. Mgr. Miloslav Marek doc. Ing. Michal Kavan, CSc. plk. doc. JUDr. Jan Chmelík, Ph.D. Ing. Milan Hála Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR sborník z mezinárodní konference Uspořádali: recenzovali: Vydavatel: Schváleno: Vydání: Počet stran: doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc. Ing. Milan Hála prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc. dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc. Soukromá vysoká škole ekonomických studií, s. r. o. Lindnerova 575/1, Praha 8 rozhodnutím rektora čj. OS 233/2005 jako učební pomůcka dne 8. června 2005 první 208 Tato publikace neprošla jazykovou úpravou ISBN 80-86744-49-3 2 Obsah BLOK I - Bezpečnostní hrozby a rizika Bezpečnostní management nebo management bezpečnosti? prof. Ing. Zbyněk Pitra, DrSc. ...............................................................................................5 Bezpečnostní hrozby - součást společenského vývoje? JUDr. Petr Ibl .....................................................................................................................11 Bezpečnostní hrozby a rizika spojená s vývojem kriminality na Slovensku prof. PhDr. Květoň Holcr, DrSc., doc. RNDr. Jaroslav Holomek, CSc. .............................17 Bezpečnost, bezpečnostní hrozby a rizika prof. PhDr. Hana Vykopalová, CSc. ....................................................................................21 Pohled na bezpečnostní hrozby v informatice a telekomunikacích na přelomu roku 2004/2005 doc. Ing. Roman Rak, Ph.D., dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc. ......................25 Některé trendy informační války, počítačové kriminality a kyberterorismu RNDr. Josef Požár, CSc. .....................................................................................................29 Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR Martin Jurko.........................................................................................................................39 Evropský integrační vývoj a jeho vliv na potírání trestné činnosti pplk. JUDr. Zdeněk Dvořáček..............................................................................................42 Bezpečnost dopravy a její environmentální aspekty doc. Ing. Jan Eisler, CSc. .....................................................................................................46 Možnosti výzkumu Bezpečnostního managementu na SVŠES doc. Ing. Michal Kavan, CSc. ..............................................................................................50 Bezpečnostní balance – hodnocení vyváženosti rizikových zábran Ing. Tomáš Macák ................................................................................................................55 BLOK II - Právní aspekty bezpečnosti Mezinárodní smlouvy proti terorismu prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. .........................................................................................61 Postmoderní problémy globální bezpečnosti doc. JUDr. Vladimír Zoubek, CSc. ......................................................................................71 Bezpečnostní audit v organizaci JUDr. Milan Seiler ..............................................................................................................91 Spisová služba - důležitý aspekt právní a ekonomické ochrany organizace Mgr. Jan Schwaller ..............................................................................................................98 Letadlové nebo pyramidové podnikání Jiří Bednář..........................................................................................................................101 Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech plk. doc. JUDr. Jan Chmelík, Ph.D. ..................................................................................106 Některé právní aspekty péče organizace o vlastní bezpečnost doc. JUDr. Vladimír Mikule...............................................................................................117 3 Hrozby mezinárodní bezpečnosti, zejména nebezpečí šíření jaderných zbraní doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc. ............................................................................................122 BLOK III - Technické aspekty zajišťování ochrany osob a majetku Kriminalistický a biomechanický aspekt identifikace osoby pplk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. ..................................................................................133 Protivýbuchová prevence Ing. Ondřej Teplý ...............................................................................................................135 Efektivnost tržní ekonomiky závisí i na její soukromě - bezpečnostní ochraně JUDr. František Brabec ....................................................................................................138 Preventivní program Ministerstva vnitra a Policie ČR Bezpečná lokalita JUDr. Pavel Kocábek, JUDr. Tomáš Koníček...................................................................146 Využití elektronického podpisu v praxi VŠ Ing. Milan Hála ..................................................................................................................150 Počítačové pirátství Ing. Vladimír Vacek............................................................................................................155 BLOK IV - Lidský faktor a bezpečnost organizace Zkušenosti s posuzováním osobnostní způsobilosti v bezpečnostních sborech ČR PhDr. Stanislav Hájek........................................................................................................159 Zvládání zátěží v krizových situacích Mgr. Věra Hudečková ........................................................................................................164 Pocit bezpečí ve veřejném mínění Mgr. Josef Dubský..............................................................................................................173 Možnosti využití poznatků psychiatrie, psychologie a sexuologie v činnosti bezpečnostních manažerů doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc. . ....................................................................................177 Význam pozice a umístění bezpečnostního manažera v instituci Dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc., doc. Ing. Roman Rak, Ph.D., Mgr. Ingrid Matoušková .....................................................192 Riziková společnost aneb strach a nejistota jako syndrom doby Mgr. Lukáš Urban ..............................................................................................................201 Účastníci konference ................................................................................... 205 4 Bezpečnostní management nebo management bezpečnosti? Zbyněk Pitra – SVŠES, s. r. o. v Praze Otázka představovaná názvem příspěvku není jen slovní hříčkou, i když tak na první pohled vypadá. Má hlubší smysl; vztahuje se ke správné volbě koncepce přístupu k zajištění vysoké efektivity podnikání dnešních organizací, působících v nejistém okolí, které je plné také bezpečnostních hrozeb. Po zániku bipolárního rozdělení světa v roce 1989 se situace na celém světě zásadně změnila. Uvolnil se prostor pro projevy rozporů, které předtím zůstávaly ve stínu rivality dvou ideologicky soupeřících supervelmocí nebo dokonce byly jejich soupeřením přímo či skrytě vyvolávány. Je smutné, že společnost bere tento výrazný kvalitativní zvrat, ke kterému ve stavu dnešního světa poměrně rapidně dochází od posledního desetiletí minulého století, na vědomí jen pomalu a proto také neochotně mění své dlouhodobé tradiční modely chování. Zánik bipolárního světa otevřel dveře jevu, který se nazývá globalizace. Díky výsledkům vědeckotechnického rozvoje je dnešní svět stále těsněji komunikačně, dopravně, ekonomicky i kulturně propojen. Jakákoliv událost, ke které dojde v jedné části světa, už nezůstává geograficky izolovanou a projeví se určitými dopady i na všechny ostatní oblasti globálního světa. Výraz „globální vesnice“, kterým je stav dnešního světa s nadsázkou označován, zdaleka není jen sarkastickou licencí. Globalizace je historicky nevyhnutelný proces, kterému je zbytečné se bránit, především v souvislosti s tím, že tento proces je v moha směrech žádoucí a má blahodárné účinky na většinu lidstva. Ale jako každý společenský jev má i globalizace své stinné stránky, svou odvrácenou tvář. Jednou z nich je to, že otevírá dveře do epochy, ve které zcela reálně může převládnout násilí a chaos. Tomuto nebezpečí však společnost zabránit může, dokonce musí. Obrana proti globálním hrozbám musí být také globální - musí se do ní zapojit celá společnost. Lidé nemohou ponechat - v souladu s tradičními modely chování - péči o svou bezpečnost pouze na bedrech státu, jehož jsou občany. Naopak, političtí představitelé jednotlivých států musí, i když se toho z různých důvodů obávají, přiznat realitu dnešního globálního světa. Sebesilnější a dobře organizovaný stát nemůže sám zajistit bezpečnost všech subjektů, působících na jeho území, jejich úplnou ochranu proti globálním hrozbám. Ochrana proti globálním hrozbám se dnes musí stát součástí společenské zodpovědnosti za vlastní činnost všech institucí (národních i nadnárodních), které působí v dnešním globálním světě. Výjimku z této zásady samozřejmě nemohou mít ani podnikatelské subjekty, organizace zabývající se prováděním různých podnikatelských činností. Má-li jakýkoliv podnikatelský subjekt nebo instituce dostát svým závazkům, vyplývající z jeho společenské zodpovědnosti, musí mj. garantovat také to, že pořízení jím nabízených produktů nebo služeb nevystaví jejich zákazníky - potenciální uživatele těchto produktů anebo služeb - žádnému ohrožení Všechny podnikatelské subjekty proto dnes musí zajistit bezpečnost proti globálním hrozbám především svými vlastními silami. Pochopitelně musí se přitom spoléhat také na odbornou podporu vnějších specialistů. Musí přitom ve svém úsilí o zajištění bezpečnosti svých podnikatelských aktivit respektovat tři základní skutečnosti: • mezi vlastní bezpečností a ohrožením zvenčí existuje přímá kauzální vazba; • požadavky zajistit vlastní bezpečnost a dosáhnout vysoké efektivity podnikání jsou často v přímém rozporu; • zdroje ohrožení - nebezpečné entity světového chaosu - jsou málo viditelné a jen obtížně se proti nim zasahuje. 5 V dnešním globálním světě má významnou úlohu zpracování informací na prostředcích informační a komunikační technologie. Právě tyto prostředky jsou často předmětem globálních bezpečnostních hrozeb. Přístupy, používané k zajištění bezpečnosti informačních systémů organizace, jsou proto vhodným ilustrativním příkladem úsilí, které musí organizace věnovat na splnění závazků své společenské zodpovědnosti. Ilustrativní příklad: Informační systémy organizace, provozované na počátku 21.století na prostředcích informační a komunikační technologie (ICT), mohou ohrozit její zákazníky chybným zpracováním informací a tím i nesprávným vyřízením objednávky anebo reklamace zboží či špatně provedeným inkasem platby za dodané produkty a služby. Mezi vlastní bezpečností informačních systémů organizace a jejich vnějším ohrožením existuje zřejmá kauzální vazba: příčiny nesprávného fungování informačních systémů a s tím spojeného ohrožení zákazníka je možné rozčlenit do tří hlavních kategorií: - fyzické ohrožení - přírodní katastrofy, požáry, poruchy dodávek energie, technické závady; - programové ohrožení - chybná funkčnost, viry, trojské koně či monitorovací programy; - lidské ohrožení - zloději, průnikáři (hackeři), nepoučení uživatelé. Zdroje těchto hrozeb jsou mimo dosah vlivu pracovníků organizace a většinou jsou jen obtížně identifikovatelné. Např. odhalit zkušeného hackera je za dnešních podmínek prakticky nemožné. Proto musí organizace při zajištění bezpečnosti svých informačních systémů uplatnit dva vzájemně se doplňující přístupy: vnější ochranu (metodami bezpečnostního managementu) z okolí informačního systému a vnitřní ochranu (metodami managementu bezpečnosti) prostřednictvím procesů, probíhajících uvnitř vlastního informačního systému. Uplatnění metod bezpečnostního managementu, založené na ochraně technických prostředků ICT proti poškození a odcizení, komunikačních cest proti neoprávněným vstupům nebo monitorování, programových prostředků a datových základen proti neautorizovaným vstupům a cílenému poškození je realizováno z okolí informačního systému. Využití metod managementu bezpečnosti spočívá v rozšíření funkcí systému, vyvolaného jeho doplněním o další prvky, změnou struktury vnitřní organizace systému a zejména jinými přístupy k managementu procesů zpracování informací. Metody managementu bezpečnosti provozu informačního systému organizace se uplatňují jako integrální součást jeho účelového fungování: zajištění jednotlivých podnikatelských procesů potřebným informačním servisem. Příkladem takového rozšíření funkčnosti systému je: - Prvky: zdvojení paměťových záznamů, stínění kabelů, záložní procesory, … - Struktura: záložní zpracování výstupů, autentizace vstupů, programové kontroly transakcí, křížový audit, … - Řízení: monitoring stavu transakcí, kontroly mezivýsledků, start záložních zdrojů, restarty transakcí, ... Uplatnění nástrojů bezpečnostního managementu, stejně jako rozšíření funkcí informačního systému o metody managementu bezpečnosti si vyžádá dodatečné náklady: - zvýšené pořizovací náklady (kvalitní prostředky ICT, zdvojování prvků systému, ...); - zvýšené provozní náklady (prodloužení doby zpracování, speciální služby, dodatečné kontrolní funkce, ...); a také omezení pohodlí uživatelů informačního systému (složitější přihlašování se do systému, omezení svobody pohybu obsluhy, náročnější kontroly informačních transakcí, ....). Za bezpečnost fungování svých informačních systémů musí organizace vždy zaplatit. To je v přímém rozporu s dnešním imperativem podnikání: trvale snižovat vlastní náklady. Úroveň zabezpečení provozu informačních systému organizace proti vnějším hrozbám je proto výsledkem kompromisu mezi náklady na bezpečnostní management i na procesy managementu bezpečnosti a akceptovatelnou mírou rizika ohrožení funkčnosti systému. Při řešení rozporu mezi náklady na zajištění bezpečnosti informačních systémů a požadavky na jejich komplexní ochranu proti bezpečnostním hrozbám je nutno respektovat skutečnost,že nikdy nelze zajistit 100% bezpečnost funkcí informačního systému v organizaci. V ilustračním příkladu se objevují dva pojmy, které se vyskytují také v názvu příspěvku. V zájmu přehlednosti dalších úvah v tomto příspěvku je účelné prezentovat na tomto místě koncepční sémantické východisko definic obou pojmů, které je uvedeno dále v rámečku: 6 BEZPEČNOSTNÍ MANAGEMENT - je souborem samostatných (nezávislých) činností, jejichž účelem je předejít bezpečnostní hrozbě nebo minimalizovat její následky, pokud se hrozba naplní, - pracuje s vlastními nástroji a využívá speciální metodologii, - zaměřuje se spíše na objekty a zdroje než na procesy, - je zabezpečován autonomně - v nezávislých organizačních strukturách. --------------------------------------------------------------------------------------------MANAGEMENT BEZPEČNOSTI - je (či by měl být) integrální součástí managementu podnikání jakéhokoliv subjektu, - je primárně orientován na procesy, - je realizován ve stejných organizačních strukturách jako je zabezpečován management jednotlivých podnikatelských aktivit organizace. Podnikatelský subjekt nikdy nepůsobí izolovaně od vývoje společnosti, probíhajícího v jeho okolí. Je proto při hledání výhodných podnikatelských příležitostí zcela zákonitě vystaven také vnějším rizikům či (mnohdy dokonce úmyslně nepřátelským) ohrožením. Podnikatelský subjekt se v této situaci musí vyrovnat nejenom s podnikatelskými riziky a hrozbami (jako je nespolehlivost dodavatelů, výkyvy na finančních trzích, fluktuace zákaznických potřeb a přání apod.), ale také s dalšími kategoriemi politických, sociálních, přírodních a technologických rizik a hrozeb, vznikajícími v jeho okolí (jako je terorismus, pandemie chorob typu SARS, AIDS, ptačí chřipka, globální oteplování, ….). Jeho vedoucí představitelé jsou tudíž každodenně postaveni před hledání správných odpovědí na zásadní otázku: Jak se vyrovnat s významnými hrozbami, jejichž vznik prakticky nelze ovlivnit a za které v podstatě nikdo nemá přímou zodpovědnost? Při hledání odpovědí na tuto otázku si představitelé jednotlivých organizací musí být vždy vědomi toho, že žádná hrozba není nezávislou entitou! Vznik vnějších hrozeb je důsledkem změn, probíhajících v okolí organizace. Tyto změny jsou vyvolávány příčinami, souvislosti jejichž vzniku lze (s větší či menší přesností) identifikovat a tím také anticipovat možnost jejich vzniku. Přitom hrozby, způsobené nebo vyvolané člověkem, vždy vznikají v určitém společenském kontextu. Stejně jako reakce vedení podnikatelských subjektů na ně. Rozhodnutí o tom, jak hrozbu vnímat a jak na ni reagovat ovlivňuje sociální klima a interní kultura organizace; soubor jejími pracovníky uznávaných hodnot a většinový názor na jejich úspěšné prosazování. Při volbě reakci na vnější hrozby organizace nevystačí s tradičními postupy managementu rizika Významné světové hrozby zatěžují podnikání každé organizace mnohem větší zodpovědností než si to její vedení mnohdy dokáže připustit. Pro ilustraci jsou uvedeny tyto dva příklady: - Efekt „ mávnutí motýlího křídla“: Teroristický útok z 11. září 2001 vyvolal ekonomickou a finanční řetězovou reakci, která výrazně vystupňovala jeho primární ničivý účinek. - V éře informační technologie využili dnešní teroristé moderní technologii k provedení svým pojetím archaických teroristických akcí. Podcenění hrozby, které je mnohdy vyvoláno neochotou vedení organizace vynaložit na její odvrácení potřebné náklady, je častým projevem neochoty podnikatelských subjektů přiznat si vlastní bezbrannost vůči hrozbám dnešního globálního světa. Je proto velmi aktuální otázka: 7 CO S TÍM AKTUÁLNĚ DĚLAT? Ještě před tím, než se pokusím navrhnout možné odpovědi na tuto poměrně složitou a nepochybně zcela závažnou otázku, je nutné zodpovědět dvě koncepční otázky. První z nich zní: Může subjekt podnikat, aniž by uplatňoval bezpečnostní management? Teoreticky může, ale pouze v ideálním světě. Avšak žádná organizace neprovádí své podnikatelské aktivity v ideálním světě. Proto společnost většinou trvá na dodržování bezpečnostních předpisů a norem, kterými je reflektováno to, že realita se od ideálu (často velmi zásadně) liší. A metodologie bezpečnostního managementu - ve své podstatě - vychází z respektování a prosazování těchto předpisů a norem při provádění podnikatelských aktivit. Druhá otázka je podobná: Může subjekt podnikat, aniž by uplatňoval management bezpečnosti? Zde je odpověď zcela jednoznačná; nemůže, ani teoreticky. Je proto s podivem, kolik představitelů dnešních firem se domnívá, že se jimi vedené organizace bez uceleného konceptu komplexního managementu bezpečnosti obejdou. Role procesů managementu bezpečnosti přitom není - až na výjimky - legislativně vymezena. Jeho provádění a realizační potřeby jsou vymezeny požadavky plnění závazků společenské zodpovědnosti každé jednotlivé organizace individuálně. Hrozba z okolí není pouhou sociální konstrukcí, vytvářenou představiteli managementu organizace pro účely jednodušší specifikace strategických scénářů postupu ke zvoleným podnikatelským příležitostem. Je (sociální) realitou, jejíž zvládnutí vyžaduje poměrně značné úsilí a náklady. Aby tyto náklady a úsilí byly pro vedení organizace akceptovatelné, musí představitelé organizace vnímat jak se náklady a úsilí věnované realizaci procesů managementu bezpečnosti zhodnotí ve zvyšování konkurenceschopnosti organizací nabízených produktů a služeb. Je proto nutné neustále zdůrazňovat skutečnost, že management bezpečnosti má v podnikání strategickou roli - zvyšuje konkurenceschopnost nabízených produktů a služeb, jak je zřejmé z následujícího schématu. Na čem je založena jeho konkurenceschopnost? TQM - management kvality Management rentability provozního kapitálu PRODUKT SLUŽBA Zákazník chce, aby pro něj vykonal určitou „práci“ či vyřešil jeho problém v odpovídající kvalitě, za přijatelnou cenu, při snadné dostupnosti a bez jakýchkoliv problémů (hrozeb). Management distribuční cesty MANAGEMENT BEZPEČNOSTI Ke třem klasickým faktorům, vymezujícím úroveň konkurenceschopnosti organizací nabízených produktů či služeb, představovaných kvalitou, dostupností a cenou, přistupuje čtvrtý rovnocenný faktor: bezpečnost jeho každodenního užívání. Proto je nutné procesy 8 managementu podnikatelských operací doplnit - v zájmu zvýšení výdělečné síly organizace (tomu vedoucí představitelé firmy dobře rozumí!) - i o procesy managementu bezpečnosti. To však stále není uspokojující odpovědí na principiální otázku: Co dělat s nevyhovujícím současným stavem managementu bezpečnosti ve všech moderních organizacích? Je nutné si uvědomit skutečnost, že odvracení bezpečnostní hrozby není jednorázovou akcí, ale musí být součástí trvalého, koncepčního a koordinovaného úsilí všech pracovníků organizace. Tato skutečnost musí být pravidelně komunikována do vnitřního prostředí organizace. Všem jejím pracovníkům se musí dostat příležitosti ke zvýšení svých odborných způsobilostí v aplikaci procesů managementu bezpečnosti při plnění každodenních podnikatelských úkolů. Zní to možná překvapivě, ale budování těchto způsobilostí musí začít od maličkostí. Ukazují to přesvědčivě praktické výsledky těchto postupů. Bývalý starosta New Yorku R. Giuliani zahájil svou kampaň za zvýšení bezpečnosti a snižování zločinnosti ve městě zdánlivými maličkostmi: postihem sprayerů, vyhnáním bezdomovců z ulic a kontrolami dodržování zavírací doby v restauracích a barech. Byl mnohými označován jako fašista, který šikanuje obyvatele namísto toho, aby se věnoval boji se závažným zločinem. Po čase se ukázal jeho přístup jako velmi účinný; zločinnost v New Yorku poklesla o 50%. Právě kvůli této změně sociálního klimatu ve městě se jeho obyvatelé mohli relativně účinně a úspěšně vyrovnat s katastrofou, kterou vyvolaly útoky teroristů 11. září 2001. Po zavedení pořádku v organizaci je nutné nad touto základnou rozvinout náročnější procesy managementu bezpečnosti. Mají-li být účinně zaváděny ve vnitřním prostředí jednotlivých podnikatelských subjektů, bude vhodné formálně upravit postupy managementu bezpečnosti příslušnou normou - analogicky tomu jak jsou postupy managementu kvality upraveny normou ISO 9000, v pojetí které ilustruje obsah následující tabulky. ISO xxxx ISO 9000 POLITIKA JAKOSTI 1. úroveň: POLITIKA BEZPEČNOSTI Rozhodnutí vedení o cílech kvality a o postupech k jejich dosažení strategie Rozhodnutí vedení o cílech bezpečnosti a o postupech k nim PŘÍRUČKA KVALITY 2. úroveň: „PŘÍRUČKA BEZPEČNOSTI“ Popis vazeb a rozhraní mezi prvky systému SPECIFIKACE PROCESŮ systém Popis vazeb a rozhraní mezi prvky systému 3. úroveň: SPECIFIKACE OCHRAN Podrobný popis vlastností jednotlivých prvků systému prvky Podrobný popis vlastností jednotlivých prvků systému ZÁZNAMY O NESHODÁCH A JEJICH ODSTRANĚNÍ 4. úroveň: ZÁZNAMY O PORUCHÁCH A JEJICH ODSTRANĚNÍ Výkazy o každodenním fungování systému a jeho výsledcích evidence Výkazy o každodenním fungování systému a jeho výsledcích Do sestavení této normy by se měly aktivně zapojit skupiny specialistů zaměřených na bezpečnostní ochranu, ale také specialisté z oblastí podnikání, financí, technického rozvoje a také specialisté z oblastí sociálních věd i zdravotnictví. Jen tak může nově zpracovaná norma získat charakter systémově vyváženého dokumentu a být účinně aplikována. 9 Literatura [1] Bauer, A. - Raufer, X.: Válka teprve začíná. Scénáře pro 21.století. Praha : Themis, 2004 [2] Caruso, D.: No Risk Is an Island. Harvard Business Review 2005/2, str.40-41 Summary in English: The paper deals with the interactions that must be developed between business activities management and management of these activities security assurance. The security risks that exist within the today global economy environment must be handled by specific and complex approach similarly to the way the total quality management is in the majority of modern companies performed. The security assurance processes that support company competitiveness must form an integral part of everyday management influence on regular business operations. Klíčová slova: Bezpečnostní management, konkurenceschopnost organizace, management bezpečnosti, podnikatelská procesy, řízení kvality, společenská odpovědnost firmy, systém řízení operací prof. Ing. Zbyněk Pitra, DrSc., SVŠES, s. r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 10 Bezpečnostní hrozby - součást společenského vývoje ? Petr Ibl – Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR Současný svět, jednotlivé státy, společnosti a další významné i méně významné společenské subjekty, jakož i všechny sféry života lidí provází dynamický vývoj. Neustálé změny, které vývoj ve všech oblastech společenského života provázejí, jsou ovlivňovány jednak vlivem globalizačních a integračních procesů, ale také nežádoucími a společenskému vývoji neprospěšnými jevy – různými hrozbami a z nich vyplývajícími riziky. Při všech takových změnách - na lidské činnosti nezávislých i změnách vyvolaných záměrně (úmyslně), vždy dochází k určitému ohrožení stability a jistot, a rovněž k omezování (např. omezování suverenity států, a to ve prospěch ochrany práv a svobod občanů a v důsledku posilování postavení nestátních subjektů). Výsledky procesů vývoje a společenských změn mohou, a také často bývají zneužívány. Z historie i doby nedávné známe příklady, kdy teroristické organizace, extremistické skupiny, náboženské sekty, organizovaný zločin – se dopustily násilí a zastrašovacích akcí. Lze konstatovat, že tyto subjekty znamenají v současnosti primární hrozbu pro státy, společnosti, instituce i občany. Jsou tyto primární hrozby nutnou součástí společenského vývoje, či se jedná pouze o nahodilé jevy na společenském vývoji nezávislé ? Mezinárodní stabilita, stabilita kontinentální, národní, ale i sociální, ekonomická a další stability jsou patrně jedním z nejčastějších společenských témat. V souvislosti s tímto společenským fenoménem stále více vystupuje do popředí i další významné téma – téma bezpečnosti, jejích hrozeb a rizik. Právě nedávné události ve světě a změny v zemích Evropy i okolním světě přispěly k tomu, že se bezpečnostní problematika dostala do popředí politické agendy v Evropě i v celosvětovém měřítku. Útoky z 11. září ve Spojených státech a teroristické útoky v Madridu z nedávné doby, i současné téměř každodenní teroristické útoky v Iráku, prokázaly zranitelnost současného bezpečnostního prostředí. Současný svět je stále více a rostoucí měrou vystaven rizikům a hrozbám, které jsou obtížně rozeznatelné. Jak se uvádí v Evropské bezpečnostní strategii přijaté Evropskou radou v prosinci 2003, bezpečnost Evropy čelí řadě závažných problémů – mezinárodnímu terorismu, šíření zbraní hromadného ničení, regionální nestabilitě, oslabenému postavení států a organizovanému zločinu. Všechny tyto hrozby získaly nový rozměr i v kontextu rozšiřující se Evropy. Co to však jsou ony hrozby a rizika, které ovlivňují stabilitu a společenský vývoj ? Jsou to jevy záměrné, či nahodilé ? Jsou bezpečnostní hrozby a z nich vyplývající rizika nutnou a nezbytnou součástí společenského vývoje ? Pokud budeme hledat odpověď na otázku nahodilosti či nezbytné součásti přítomnosti hrozeb či rizik ve společenském vývoji, je nutné si nejprve ujasnit co chápeme bezpečným (stabilním) prostředím a co hrozbou. Stav bezpečného a stabilního prostředí je vnímán jako zásadní a určující prvek při hledání postupů, které je nutné uskutečnit, aby byla zabezpečena suverenita států, stabilní společenské a podnikatelské prostředí a vytvořeny podmínky pro bezpečnost občanů. 1/ 1 Zeman,P.a kol.: „Česká bezpečnostní terminologie“ , Ústav strategie studií Vojenské akademie v Brně, ÚSS/2002-S-1-031, Brno 2002, str. 13 11 Pro vysvětlení pojmu hrozba jsem použil definici „ Hrozba je primární, mimo nás nezávisle existující, neodvozená. Je to vnější fenomén (činitel), který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu „. 2/ V Bezpečnostní strategii ČR se např. pod pojmem hrozba rozumí jakýkoli fenomén, který má potenciální schopnost poškodit zájmy ČR. Hrozba může být přírodním, tedy na lidské činnosti přímo nezávislým jevem (živelní katastrofa), nebo může být způsobena subjektem nadaným vůlí a úmyslem – zamýšlí ji, připravuje, spouští či realizuje lidský jedinec, skupina, organizace, stát. Pokud bychom chtěli klasifikovat či kvantifikovat závažnost hrozby, můžeme konstatovat že je vždy úměrná významu hodnoty objektu, který chceme chránit a tomu, jak si danou hodnotu ceníme. Hledání a stanovení nezbytných postupů k vytvoření bezpečného prostředí, znamená stanovit určitou objektivní a kvalitní prognózu dalšího možného vývoje a dalšího postupu, a tím i přijetí odpovídajících opatření. To znamená stanovit bezpečnostní politiku – státu, společností, institucí a podniků. Správně vytvořené bezpečnostní politice musí vždy předcházet důkladná analýza analýza aktiv – co vlastně chceme chránit (ekonomické prostředí, data, technické a programové prostředky, integritu,…), analýza hrozeb – proti čemu se chceme chránit (vojenská agrese, zneužívání technologií, znepřístupnění informací, podvržení nebo modifikace informací, kriminalita v oblasti duševního vlastnictví, kriminalita v oblasti informačních technologií,…), analýza rizik – jaká rizika nám hrozí a jak chceme chránit svá aktiva; kolik prostředků chceme investovat do eliminace rizik. Výsledkem a cílem vyhodnocení těchto analýz by měl být návrh odpovídajících opatření, která stanoví ochranu hodnot a zájmů daného subjektu, jež mohou být poškozeny či narušeny nežádoucími aktivitami, událostmi či incidenty, a které mají za následek negativní dopady na vnější či vnitřní bezpečnost, bezpečnost suverenity státu, ale i ekonomických, obchodních a jiných aktivit. Teroristické útoky a protiteroristické úsilí potvrzují, že vnitřní a vnější bezpečnost je v dnešním otevřeném a vzájemně provázaném světě nutné komplexně zajišťovat a bránit. Prognostici předpokládají různé scénáře jako možnosti budoucího vývoje světa, jako určité jevy a události, které výrazně promění dnešní poměry. Hodnocení informací a z nich vyplývajících východisek pro přípravu a realizaci bezpečnostní politiky, je ale nutné uskutečňovat se stále vyšší akceptací dostupných a poskytovaných informací, a se zvýšením vážnosti a důležitosti procesů při tvorbě bezpečnostních strategií. V bezpečnostní praxi existují různé druhy bezpečnosti, které mají stejný základ, liší se však dle obsahu a prostředí ve kterém jsou aplikovány. Hovoříme tak např. o bezpečnosti z pohledu „ místa „ objektu, jehož bezpečnost má být chráněna. Z tohoto pohledu rozlišujeme bezpečnost vnitřní (hrozby, které pochází zevnitř chráněného objektu – podniku, instituce, státu,…) a bezpečnost vnější (hrozby, které mají svůj původ mimo chráněný objekt – teroristické či vojenské útoky,…). Uvedl-li jsem, že existují hrozby, které mohou ohrozit objekt a jeho bezpečnost vnitřní respektive vnější, a to z pohledu „ místa vzniku „ hrozby, doplním i další možné hledisko, a to hrozby ohrožující objekt z pohledu jeho „ místa působení „ , např. bezpečnost vojenskou, ekonomickou, sociální - tudíž hrozby, které ohrožují společenský vývoj. 2 Robejšek, P.: „Bezpečnost. K morfologii klasického pojmu.“ Mezinárodní politika, roč.22, 1998, č. 12, str.21— 23 12 Z hodnocení dostupných informací vyplývá, že naší zemi v nejbližší budoucnosti nehrozí vojenská hrozba (útok). Co však zřejmé je, že hrozby, jejichž původci jsou stále častěji nestátní subjekty (teroristické organizace, radikální náboženská, sektářská a extremistická hnutí a skupiny), které vytvářejí účelová spojenectví mezi sebou či s totalitními a ideologicky nesnášenlivými režimy a cíleně ohrožují náš způsob života a demokratický systém chránící základní lidská práva a svobody, v posledním období bezpečnostní situaci na globální úrovni významně zhoršilo, což má následky i pro bezpečnost v euroatlantické oblasti. Nyní bych se chtěl stručně věnovat určitému vymezení hrozeb, a to z pohledu „místa působení“ chráněného objektu, mám tím na mysli obecné rozdělení hrozeb na vojenské a nevojenské. Mezi nejzávažnější vojenské hrozby, které mohou a v mnoha případech také ovlivnili společenský vývoj, řadíme především ozbrojené agrese, proliferaci zbraní hromadného ničení, regionální konflikty.3 Všechny tyto hrozby mají většinou společný objekt, kterým jsou státy nebo konkrétní bezpečnostní společenství (např. NATO). Většinou se jedná o ty objekty, které určují bezpečnostní politiku (nejčastěji vlády nebo rozhodovací orgány bezpečnostních společenství). Za nejzávažnější z těchto hrozeb je považována ozbrojená agrese. V případě ozbrojené agrese, jde o záměrnou (úmyslnou) hrozbu, jejímž aktérem je nepřátelský stát či koalice. Současný vývoj ale ukazuje, že např. agrese proti členskému státu NATO představuje neúnosné riziko pro případného agresora. Z tohoto pohledu vyplývá poměrně pozitivní závěr, že hrozba agrese vůči členským státům NATO je dnes téměř zanedbatelná. V posledních letech se ale objevuje a narůstá vážnost jiné záměrné hrozby, jejímž aktérem se stávají zejména teroristické skupiny. Ty útočí bez předchozího vyhlášení „války“, připravují se skrytě, za podmínek přísného utajení. Útok bývá nenadálý, zasažené státy a jejich veřejné mínění jsou zaskočeny, na určitou dobu i ochromeny. Teroristické skupiny se vyhýbají přímému střetu, napadají zákeřně a nečekaně. Zasahují společnost v těch nejcitlivějších a nejzranitelnějších místech. Při velmi nízkých početních stavech a relativně nízkých nákladech dosahují velkých ničivých účinků se silnými psychologickými dopady. Další významnou hrozbu vojenského charakteru představuje proliferace zbraní hromadného ničení. Ta působí ve dvou hlavních směrech. Prvním je vývoz a rozšiřování zařízení, technologií a know-how k výrobě jaderných, chemických, biologických a bakteriologických zbraní nebo řízených střel. Druhým směrem pak je utajované úsilí některých států dosáhnout schopnosti vyrábět tyto zbraně. Zvlášť obávanou hrozbou je šíření nosičů, zejména pak balistických řízených střel, které zbraním hromadného ničení dávají maximální vojenské, strategické a psychologické účinky. Mám-li použít příklad, z tohoto pohledu největší znepokojení vyvolávají ambice a programy Iráku, Íránu a Severní Koreje, které jsou považovány za hlavní aktéry této hrozby. Vážným zdrojem obav je i nedostatečná kontrola potenciálu na území bývalého SSSR, kde hrozí nejen nelegální vývoz již vyrobených materiálů či jejich nosičů, ale také možný přechod zkušených odborníků právě do zemí, které mají ambice vybudovat vlastní jaderný potenciál. Situace v této oblasti, je usnadněna také stále větší dostupností informací o technologiích spojených s výrobou těchto zbraní (internet). Další významnou vojenskou hrozbu představují regionální konflikty. Tyto hrozby vyvolávají nejčastěji diktátorské nebo nacionalistické režimy, které mohou mít různé pohnutky. První z nich představují např. ozbrojené výpady proti sousedním státům s cílem ovládnout jejich území a zmocnit se jejich bohatství (vpád iráckých vojsk do Kuvajtu v roce 3 Zeman,P.a kol.: „Česká bezpečnostní terminologie“ , Ústav strategie studií Vojenské akademie v Brně, ÚSS/2002-S-1-031, Brno 2002, str. 107 13 1991). Dalším motivem může být snaha využít vnitropolitické destabilizace sousedního státu (irácká agrese proti Íránu po pádu jeho monarchistického režimu). Z pohledu evropského prostoru si můžeme připomenout regionální konflikty mezi nástupnickými státy bývalého mnohonárodního státu Jugoslávie. Společným jmenovatelem regionálních konfliktů je to, že nedemokratické režimy vyvolávají procesy nejistot (hrozeb) v době, kdy slábne jejich postavení i vliv. Ve válečném stavu pak spatřují cestu ke svému vlastnímu přežití. Konflikty vyprovokované diktátorskými režimy se tak stávají výzvou pro mezinárodní bezpečnostní společenství (RB OSN, NATO) a světové velmoci, které hledají způsoby řešení. Ve snaze eliminovat vznikající hrozby regionálních konfliktů pak jsou nuceny zvažovat rizika vlastního postupu. Jejich rozhodování je náročné, s ohledem na postup i výsledek řešení. Na jedné straně jsou limitovány a podřízeny mezinárodnímu právu, a zároveň se dostávají do rozporu s tímto právem, pokud se jednostranně zastanou obětí. Nečinnost však přináší výsledky mnohem horší. Z hrozeb „nevojenských“ bych zmínil především hrozby politického, ekonomického, sociálního charakteru a jejich vzájemné propojení. 4/ Hrozby v politické oblasti – primárním objektem je zde především ohrožení stability společenských systémů. V této oblasti označujeme za nejzávažnější hrozby, útoky které jsou směrovány proti suverenitě jednotlivých států. Ty směřují buď proti vnitřním politickým subjektům, nebo proti vnějšímu uznání suverenity státu. Ve stabilních státech (státy NATO, Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Austrálie, Japonsko a další) jsou vlády vystaveny silné vnitřní kontrole a znepokojují se především vnějšími hrozbami. Hrozby v ekonomické oblasti - jejich objektem jsou především ekonomické zájmy států a mezinárodních ekonomických a obchodních uskupení. Na úrovní národní pak ekonomické zájmy podniků, institucí i jednotlivých podnikatelských subjektů. Ekonomické hrozby jsou ve většině případů nezáměrné, u kterých ne vždy lze předem stanovit, kdy, kde a v jakém rozsahu se projeví. Výjimku tvoři např. hospodářská embarga či sankce, o kterých rozhodují vlády nebo mezivládní ekonomické organizace. Základní problém ekonomických sankcí a embarg spočívá v tom, že jsou namířeny proti negativně hodnoceným státům (ekonomická i bezpečnostní hlediska), ale mnohem více postihují jejich objekty, zejména pak nejchudší vrstvy obyvatelstva. Jako příklad lze uvést Irák, kde v důsledku sankcí vzrostla nemocnost a zejména pak dětská úmrtnost, ale Saddámovu režimu to nikterak neublížilo. Na nižších úrovních (podnikatelské subjekty) existují hrozby spíše záměrné. Tuto tezi mohou potvrdit přijímaná protiopatření jako např. boj proti kriminalitě v oblasti duševního vlastnictví, boj proti kriminalitě v oblasti informačních technologií, atd. Hrozby v sociálních oblastech spatřujeme ve dvou základních polohách. První jsou tzv. měkké hrozby, které nebývají záměrné. Např. migrace obyvatelstva, která není spojována se záměrem někoho poškodit. Její nejčastější podobou bývá útěk z chudých zemí s nesnesitelnými životními podmínkami, které se odvíjejí zejména od ekonomických, ekologických a politických příčin. Migrace s sebou často nese šíření nemocí či epidemií, změny na trhu práce nebo dokonce postupnou změnu identity cílových zemí migračních pohybů. Strůjci záměrných hrozeb sociálního charakteru nejčastěji bývají nacionalističtí politikové. Ti zveličují a dramatizují ohrožení své identity a svých zájmů. Často tak nakonec mohou vyprovokovat i ozbrojené konflikty. (např. S. Miloševič, R. Karadžiče, F. Tudjmana a další aktéři válek spojených s rozpadem SFRJ). 4 Zeman,P.a kol.: „Česká bezpečnostní terminologie“ , Ústav strategie studií Vojenské akademie v Brně, ÚSS/2002-S-1-031, Brno 2002, str. 109 14 Hrozby všech výše uváděných oblastí se mnohdy vzájemně propojují. Množství lidí volí útěk ze zemí s diktátorskými režimy, které pro ně jsou hrozbou politického charakteru. Takto vyvolaná migrace se ale pro jiné státy stává hrozbou sociálního charakteru. Mezi hlavní příčiny těchto hrozeb lze jmenovat - morálně zdevastované a chudé společnosti, neefektivní a málo transparentní, příp. chybějící vládní a politické instituce, slabá vláda zákona, slabé bezpečnostní složky a nevýkonné soudy, korupci, organizovaný zločin. Bohužel zatím však chybí dostatek vůle preventivně poskytovat účinnou pomoc, tedy ještě před vyhrocením konfliktu. Tyto hrozby bývají podceňovány, a často nabývají velkých a nesnadno řešitelných problémů. Hlavní důvody lze hledat v tom, že těmito problémy se zabývají bezpečnostní „ experti “ národního, nanejvýš regionálního charakteru. Ti řeší pouze nejbližší nebo krátkodobé zájmy a cíle. Nedostatečná pozornost je věnována cílům dlouhodobým, jejichž dosažení je zájmem lidstva jako celku. Závěrem zbývá odpovědět na položenou otázku – nutnosti či nahodilosti hrozeb ve společenském vývoji. Vzhledem k tomu co bylo uvedeno, ale i s přihlédnutím k mnohým příkladům z historie i přítomnosti, jsem přesvědčený o tom, že hrozby a rizika jsou neodmyslitelně propojené s procesy společenského vývoje, který v globalizujícím a integrujícím se světě probíhá. Při každém vývoji a pokroku ve vědě, výzkumu, ekonomice, ale i politice, sociálních oblastech atd., vždy jako průvodní jev budou existovat hrozby a rizika, která určitým způsobem budou ohrožovat ony pozitivní vývojové trendy či společenské „úspěchy“. Kvalitní prognózy bezpečnostních hrozeb, z nich vyplývajících rizik a nalézání odpovídajících odpovědí na ně budou hrát čím dál tím důležitější úlohu. Naší snahou by mělo být, aby ony hrozby a rizika byly co možná nejefektivněji eliminovány a přijímaná bezpečnostní a další protiopatření poskytovala státům, bezpečnostním světovým společenstvím, ekonomickým společenstvím, organizacím, ale i drobným a středním podnikatelům a všem občanům dostatek prostoru a optimismu k budování stabilního a bezpečného prostředí. Literatura [1] Zeman, P.a kol.: Česká bezpečnostní terminologie. Brno : Ústav strategie studií Vojenské akademie v Brně, ÚSS/2002-S-1-031, 2002. [2] Robejšek, P.: Bezpečnost. K morfologii klasického pojmu. Mezinárodní politika, roč.22, 1998, č. 12. Name in English Security Threats as a part of society’s evolution? Summary in English The contemporary world, particular states, societies and other more or less important social actors as well as all the spheres of peoples’ lives are effected by a dynamic development. Incessant changes following development in the society’s life are influenced not only by the globalizing and integrating tendencies, but also by the unwanted and harmful factors such as various threats and potential risks they create. All such changes – no matter to what extent caused by people’s action (consciously or not) – always bring about disturbance of stability and safety and also derogating of e.g. state’s sovereignty in favor of protecting rights and freedoms of individuals resulting from reinforced position of non-state subjects. The outcome of the process of evolution and the changes in society can be and often are abused. History and also recent times have learnt us examples of violence and threats performed by various terrorist organizations, extremist and fundamentalist groups, and also organized crime actors. 15 We can only say that these subjects represent the major danger for states, societies, institutions and citizens in the present world. My question is: are these threats an inevitable part of the social evolution, or should we consider them as a random phenomenon, independent of the evolution? Key words in English Security, threat, risks, security environment, safety/security policy, safety analysis, actors of safety threats, security interior/exterior, threats by armed forces/ civilian threats. Klíčová slova Bezpečnost, hrozba, riziko, bezpečnostní prostředí, bezpečnostní politika, bezpečnostní analýza, aktéři bezpečnostních hrozeb, bezpečnost vnitřní a vnější, stabilita, hrozby vojenské a nevojenské. JUDr. Petr Ibl, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Sněmovní 4, 118 26 Praha 1, E-mail: [email protected] 16 Bezpečnostní hrozby a rizika spojená s vývojem kriminality na Slovensku Květoň Holcr - Bratislavská vysoká škola práva Jaroslav Holomek - Akadémia Policajného zboru Bratislava Kriminalita se v posledních letech změnila na kvalitativně nový fenomén, který svým rozsahem a stupněm nebezpečnosti daleko překročil hranici možností jeho řešení tradičními (i když průběžně inovovanými) nástroji a postupy. Stala se jedním z nejrizikovějších faktorů, který začíná reálně a bezprostředně ohrožovat demokratické základy mnohých zemí světa a při jejím nekontrolovaném vývoji není možné vyloučit ani ohrožení samotné lidské civilizace. Přičemž obavy z budoucího vývoje kriminality nevyvolává ani tak její kvantitativní růst, jako spíš pokračující zhoršování jejích kvalitativních ukazovatelů. Vývoj kriminality v současnosti charakterizuje její organizovanost, intelektualizace, sofistikace a internacionalizace s tendencí ke globalizaci. Kriminalita proniká v masovém měřítku přes hranice států a zločinecká seskupení operují na rozsáhlých teritoriích bez ohledu na jejich administrativní členění. Právě sofistikace a globalizace jsou v současnosti mimořádně důležitými determinantami kriminality, které budou charakterizovat kriminalitu nejbližších několik desetiletí a budou též zřejmě zdrojem mnohých rizik v této oblasti. Zmíníme se tu o třech: organizovaná trestná činnost, korupce a nové druhy a formy kriminality. Organizovaná trestná činnost je reakcí na slabou společnost a slabý stát. Jestliže společenské a státní instituce stále více ztrácejí autoritu, jejich výkonnost slábne a je nedostatečná, potom je tato situace příležitostí pro kriminální organizace, aby zaplnily uvolněný prostor a začaly zneužívat takto vzniknutou poptávku. Kriminální podsvětí si osvojuje organizační struktury podnikatelských subjektů, využívá vysoce kvalifikované pracovníky a sofistikované mechanizmy vytváření a utajování zisků. Je schopné rychle se přizpůsobit změnám na trhu a průběžně si osvojuje a využívá moderní technologie. Kriminální organizace mají mnoho znaků shodných s podnikatelskou činností, avšak pohybují se za hranicemi legality, což je značně zvýhodňuje proti legálním organizacím. Z věcného hlediska bude trestná činnost zločineckých organizací zaměřená nejen do tradičných oblastí (drogy, prostituce, hazardní hry, „výpalnictví“) ale i do oblastí, které se v současnosti vyskytují zřídka (obchod se ženami a dětmi, s lidskými orgány, se zbraněmi, s výbušninami, únosy, terorizmus a pod.). Přitom kriminální organizace budou využívat stále více globalizující se informační, finanční a dopravní sítě a budou účelově vytvářet volné aliance mezi sebou a rovněž s různými teroristickými organizacemi. Na realizaci svých cílů budou kriminální organizace využívat všechny legální i ilegální prostředky, od ekonomického pronikání do oslabených bank a podniků až po korupci politických představitelů a státních úředníků. Právě situace, kdy vznikají pochybnosti o nezávislosti soudů a klesá jejich autorita, kdy kvete korupce a kdy efektivnost práce policie je poměrně nízká (ne podle objasněnosti, ale podle pocitu bezpečnosti občanů), je živnou půdou pro organizovanou trestnou činnost. Korupce je další fenomén, který významně ohrožuje společenský, ekonomický a politický vývoj, oslabuje demokracii a devastuje morálku občanů. Před jejím zhoubným účinkem není uchráněná žádná oblast společenského života. Přičemž latence korupce je v porovnaní s jinými trestnými činy bezprecedentně vysoká a těžko odhadnutelná. Rizikovými faktory jsou především selhání trhu a regulačních zásahů veřejné správy, existence monopolu spojeného se subjektivním rozhodováním, převaha poptávky nad nabídkou, příliš vysoká míra zasahování státu do ekonomiky, zpoždění, neuskutečnění, resp. nedokončení reforem atd. 17 Dramatický nárůst korupce je spojený s transformací rozhodujících sfér společnosti, která probíhá od začátku devadesátých let. Přestože v zahraničí existovali a existují poměrně bohaté zkušenosti s tímto krajně nežádoucím protispolečenským fenoménem, byla její kontrola hrubě zanedbaná. Nacházíme se tak v situaci, kdy už samotný počátek cesty k stabilní a prosperující tržní ekonomice je zatížený téměř nekontrolovatelnou a téměř všudypřítomnou korupcí.5 Korupční skandály jednak oslabují loajálnost občanů vůči zákonům (působí jako kriminogenní faktor) a současně i znehodnocují kredit Slovenské republiky v bližším i vzdálenějším zahraničí. Kromě klasických druhů a forem kriminality, ze kterých většina nezmizí v nejbližších 15-20 letech, se zřejmě budeme setkávat i s novými druhy a formami kriminality. S klasickými druhy a formami kriminality se současná policie a orgány činné v trestním řízení umí (aspoň v principu) vypořádat, resp. udržet je pod kontrolou. K dispozici jsou připravení kvalifikovaní odborníci s menšími či většími praktickými zkušenostmi z odhalování a objasňování této trestné činnosti, jsou vybudované i odpovídající organizační struktury s dostupným materiálno-technickým zabezpečením (často zastaralým nebo ne zcela dostatečným) a využívají se ověřené metody a postupy, které však stále častěji selhávají. Neporovnatelně závažnější problémy však vznikají s nástupem nových druhů a forem kriminality. Především organizovaná trestná činnost velmi rychle proniká do všech rozhodujících sfér (ekonomika, politika, justice, policie, veřejná správa aj.) a všech rovin (od místní až po parlament) společenského života. Objevují se úplně nové druhy trestných činů, resp. tradičné jsou páchané novými formami. Patří k nim zejména zneužívání výpočtové techniky a počítačových sítí, moderní reprodukční techniky, telekomunikační techniky, poměrně snadno dostupných farmakologických preparátů atd. Nové druhy a formy kriminality se na Slovensku etablují s poměrně velkým úspěchem, protože tu nacházejí příhodné prostředí. Šíření nových druhů a forem kriminality dynamizuje zejména (na její sofistikovanou podobu) neuspokojivá připravenost a nedostatečná technická vybavenost policie, nepostačující výkonnost orgánů činných v trestním řízení, nedobudovaná legislativa a v neposlední řadě i poměrně vysoká tolerance společnosti ke stále méně srozumitelným formám jejich páchání. K typickým novým druhům a formám kriminality (s kterými se už ve Slovenské republice setkáváme) patří například z oblasti hospodářské kriminality podvody během masivní privatizace („tunelování“), podvodné bankroty, úvěrové podvody, bankové podvody, kriminalita spojená s fiktivními firmami nebo též kriminalita spojená s elektronickým obchodováním. Internet vygeneroval velké množství dalších doposud neexistujících forem kriminality, např. šíření pornografie včetně dětské, sledování osob („cyberstalking“), internetové hazardní hry a pod. V drogové kriminalitě je možné očekávat nárůst podílu výroby a distribuce tzv. syntetických drog. Novým druhem kriminality v SR s tendencí nárůstu v budoucích letech je nelegální obchod se škodlivými, jedovatými nebo jinak nebezpečnými odpady. Je potřebné očekávat též zcela nové druhy kriminality charakterizované neobyčejně vysokou profesionalitou, latencí a těsným propojením s nejdynamičtěji se rozvíjejícími vědními obory (biologií, farmakologií, genetikou, elektronikou a dalšími) a s oblastmi jejich praktické aplikace. Objevy a vynálezy budou vyvolávat oprávněné obavy z jejich zneužití (genové manipulace, klonování, psychotropní látky atd.) a proto bude jejich využívání regulované (omezované) právními normami. Tato skutečnost vygeneruje další kategorie kriminality, které ovlivní strukturu kriminality ne svojí početností, ale svojí bezprecedentní nebezpečností. Zvláštní hrozbu může představovat jejich propojení s individuálním, především ale skupinovým (nebo mezinárodním) terorizmem. 5 Podrobněji např. Bango, D. – Lisoň, M.: Korupcia a osobitosti jej odhaľovania. APZ, Bratislava 2001. 18 Uvedená rizika jsou vyvažovaná určitými příležitostmi, které při jejich využívaní mohou tlumit negativní vývoj kriminality. Jednu z významných příležitostí představuje využití zkušeností a poznatků mezinárodního společenství a zapojení se do mezinárodních struktur a programů zaměřených na kontrolu kriminality. Tato příležitost se podstatně rozšířila se vstupem Slovenské republiky do NATO a EÚ. Získali jsme tím plnoprávné členství, resp. přístup do takových institucí jako jsou např. EUROPOL, Schengen Information System, European Judical Network, EUROJUST a pod. To podstatně zvyšuje možnosti kooperace a koordinace při kontrole kriminality. Je si však potřebné uvědomit, že volný pohyb osob a zboží v rámci EÚ poskytuje obrovské možnosti i pro zločin (především organizovaný), proto je nutné dále prohloubit spolupráci policie a justice zejména s partnerskými institucemi v sousedních zemích (např. územní svrchovanost je i v rámci EÚ ve větší nebo menší míře překážkou pro policii a justici na rozdíl od pachatelů trestných činů, kteří ji naopak často využívají ve svůj prospěch). Další významnou příležitostí je docenění významu kontroly kriminality pro vývoj Slovenské republiky. Kontrola kriminality musí nutně patřit mezi priority vládní politiky, protože od ní konec konců závisí i úspěšný rozvoj všech dalších oblastí společenského života. To si vyžaduje materiální, technickou, informační a především politickou podporu. Nevyhnutelnou podmínkou efektivnosti vynakládání těchto prostředků je využívaní současné vědy a techniky. Je potřebné si uvědomit, že v prostředí kvetoucí korupce a kriminality je ekonomický a sociální rozvoj společnosti fikcí. Podcenění této skutečnosti může mít katastrofální důsledky, naopak včasná, cílevědomá a systematická reakce zaměřená na obrácení negativních tendencí může spoluvytvářet příznivé podmínky pro pozitivní vývoj celé společnosti. Name in English Security Threats and Risks related to crime development in the Slovak republic Summary in English: Crime is today increasingly serious security risk for development of the democratic society in the Slovak republic. It becomes more globalized and more sophisticated. Following points are paramount importance: organized crime, corruption and new kinds and forms of crime. The control of crime directed primarily on resolving these problems should be one of the most important priorities of the Slovak government. Key words in English: crime, crime development, organized crime, corruption, new kinds and forms of crime, control of crime. Abstrakt: Kriminalita představuje v současnosti stále závažnější bezpečnostní riziko pro rozvoj demokratické společnosti na Slovensku. Mezi její základní charakteristiky patří globalizace a sofistikace. Za klíčové považujeme následující problémy: organizovanou trestnou činnost, korupci a nové druhy a formy kriminality. Kontrola kriminality zaměřená především na řešení těchto problémů by se měla stát jednou z nejvýznamnějších priorit vlády Slovenské republiky. Klíčová slova: kriminalita, vývoj kriminality, organizovaná trestná činnost, korupce, nové druhy a formy kriminality, kontrola kriminality. 19 Literatura [1] Holcr, K. – Holomek, J.: Kriminalita. – In: Gál, F. – Mesežnikov, G. – Kollár, M.: Vízia vývoja Slovenskej republiky do roku 2020. Bratislava, IVO 2003, s.213-222. [2] Holcr, K. – Holomek, J.: Kriminalita. – In: Gál, F. – Gonda, P. – Kolár, P. – Mesežnikov, G. – Timoracký, M. – Zajac, P.: Slovensko na cestě do neznáma. Bratislava, IVO 2003, s.230240. [3] Holcr, K. – Chalka, R.: Prognóza a kontrola vývoja kriminality v Slovenskej republike. Trnava, Policajný inštitút AFG 2001. [4] Chalka, R. – Holcr, K. – Holomek, J.: Prognóza vývoja kriminality v Slovenskej republike. Bratislava, APZ 2000. [5] Murdza, K.: Bezpečnost a bezpečnostná orientácia v globálnej rizikovej spoločnosti. Bratislava, APZ 2005. [6] Chmelík, J. - Hájek, P. - Nečas, S.: Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. [7] Nečas,S. - Seiler, M.: Loupežná přepadení pracovišť s peněžním provozem a jejich bezpečnost (policejní, kriminalistické a technické aspekty teorie a praxe osob a majetku. Praha : PA ČR, 2004. prof. PhDr. Květoň Holcr, DrSc., Bratislavská vysoká škola práva, E-mail: [email protected] doc. RNDr. Jaroslav Holomek, CSc., Akadémia Policajného zboru Bratislava E-mail: [email protected] 20 Bezpečnost, bezpečnostní hrozby a rizika Hana Vykopalová – VŠB TU v Ostravě Lidstvo na prahu 21. století disponuje širokými možnostmi vědy a techniky, která svou dokonalostí na jedné straně dokáže lidskou existenci ulehčit, na straně druhé však může působit destruktivně. Člověk je bytost společenská a k tomu, aby dokázal i nadále tvořit, žít a existovat, potřebuje mít pocit jistoty, stability, pořádku a sounáležitosti. V nejširším slova smyslu toto pojetí bezpečnosti vychází ze základních paradigmat sociálních jevů a procesů vlastní člověku a celému lidstvu. Tak jak se vyvíjí lidská společnost, tak se však vyvíjí i pojetí bezpečnosti, vycházející z tradičních pohledů spatřující bezpečnost jako otázku ohrožující subjektivní bezpečnost celku ve smyslu vzniku hrozeb, ozbrojených konfliktů a válek a vzniku dalších rizik, ztrát a destrukcí, nebo z nového, širšího pojetí bezpečnosti chápající bezpečnost jako proces rozvoje, přípravy, kooperace, vytváření a zajišťování podmínek pro předpoklad pozitivní existence. Pojem bezpečnost je však charakterizován z různých pohledů oblastí: mezinárodních vztahů a mezinárodní politiky, z aspektů vojenských, politických, ekonomických, sociálních, enviromentálních, vnějších, vnitřních aj. Otázka bezpečnosti v nejširším slova smyslu provází permanentně každý subjekt, stát i z pohledu stále se rozvíjející kultury, nově vznikajících požadavků na rozvoj sociální sféry v návaznosti na ekonomiku a další oblasti, které na sebe navazují a vzájemně se podmiňují. Systém zákonitě vznikajících krizí a konfliktů vytváří současně podmínky pro kooperaci a otevřenost posouvající lidstvo a každý systém kupředu. Ale ani tehdy nelze podceňovat otázku security, která se dotýká nejen státu jako celku, ale i každého jednotlivce. Tzv. human security, lidská bezpečnost vychází z paradigma bezpečnosti lidského individua daná historicky, chápaná jako bezpečnost jedince a bezpečnost státu, z čehož vychází i koncept lidské bezpečnosti Organizace spojených národů: bezpečnost (jistota) jedince je možno dosáhnout bez zbrojení, podporou rozvoje prostředí. Bezpečnost jedince byla vždy chápána v souvislosti s bezpečností státu a se schopností státu zajistit jedinci dostatečnou ochranu. Tento pohled se však v souvislosti se změnami na poli mezinárodní politiky mění. Počátkem 70. let minulého století vlivem řady průmyslových změn doprovázených ekonomickými dopady a v 80. letech minulého století vznikající existenční hrozby sociálního a enviromentálního charakteru oslabily vliv politickovojenských hrozeb a poukázalo na fakt, že nejen stát, ale i vnitrostátní vlivy, mohou citelně ohrožovat integritu lidského jedince: lidský jedinec je součástí sociálního systému daného státu, který jej ovlivňuje normotvorbou a jejím vynucováním, správními a politickými kroky, které jsou opět zpětným dopadem na každého jedince, jako součást sociálního systému státu apod. Většina koncepcí lidské bezpečnosti vychází ze základních principů zachování a udržování lidských práv včetně práv na život, seberealizaci a lidskou důstojnost. Takto chápaná lidská bezpečnost obecně se stává středem pozornosti Rozvojového programu OSN. Jiné koncepce lidské bezpečnosti, zřejmě ovlivněné situací na poli ekonomicko-politickém, zdůrazňují otázku blahobytu (dostatku) a absence strachu. Takto by však bylo možno pokračovat v závislosti na hierarchii hodnot, které si klade každé teritorium. V rámci OSN byla proto v r. 2001 vytvořena Komise pro lidskou bezpečnost za účelem vytvoření jednotného konceptu lidské bezpečnosti, spojující aspekty lidské bezpečnosti, lidského rozvoje a lidských práv aplikovatelného v humanitárním systému OSN. Otázky lidské bezpečnosti jsou a byly stále diskutovaným tématem, pokračujícím v 90. letech minulého století i v oblasti mezinárodní politiky, které iniciovaly růst humanitárních a peacekeepingových akcí a řadu diskusí o nutnosti implementace 21 mezinárodního humanitárního práva, o globálním systému lidských práv, o úloze státnosti apod. V současné době je věnována největší pozornost otázkám mezinárodních vztahů, otázkám vojenské bezpečnosti a problematice sociální patologie na individuální a skupinové úrovni. Velmi diskutovanými se stávají otázky stanovení a diferenciace rizik bezpečnosti, která sehrávají důležitou roli při interpretaci bezpečnostních problémů. To jsou důvody, které naznačují nový trend přispívající k adresnému pojetí bezpečnosti v každém určitém subjektu, státu, instituci. Toto pojetí národní bezpečnosti vychází je specifik sociálního fenoménu dané země a poukazuje na systémový charakter bezpečnosti, proporcionalitu a disproporcionalitu bezpečnosti na dané úrovni, na dynamiku a organizační schémata apod. Nedělitelnou součástí bezpečnosti sociálního systému je mezinárodní bezpečnost, která má rovněž interdisciplinární charakter a jejíž význam je dán historicky. Z hlediska teoretického byly v minulosti preferovány především problémy spojené s násilím, válkami a válečnými konflikty a mocenskými aspiracemi, a tedy v souvislosti s vojenskou bezpečností. Nová moderní koncepce bezpečnosti preferuje problematiku globální bezpečnosti a bezpečnosti v globalizovaném světě věnuje pozornost uspořádání mezinárodních vztahů prostřednictvím kooperace. Tím dochází k růstu významu bezpečnosti a k detailnějšímu poznání nových problémů bezpečnosti nevojenskými prostředky, označovaná jako měkká bezpečnost. V nové moderní společnosti se mění význam a postavení ozbrojených sil ve společnosti se všemi technologickými, profesionálními, sociálními kriterii a ekonomickými kriterii a mění se jejich vliv, který přechází z ryze vojenské oblasti do sféry politické a policejní. Nové uspořádání mezinárodních vztahů nastoluje otázku bezpečného prostředí, které se stává součástí celosvětového trendu. Pojetí bezpečnosti je velmi obecné a široké, zahrnující škálu nejrůznějších vlivů a faktorů, jejichž přesné vymezení je velmi složité a problematické. Jako příklad lze uvést terorismus. Mezinárodní terorismus dnes představuje jednu z největších hrozeb v oblasti nevojenské bezpečnosti. Při specifikaci tohoto problému se jako nejdůležitější jeví sociální fenomén, společenský a osobnostní, ve kterých dochází k prolínání aspektů vojenských, politických, mezinárodních a kriminálních. Obecně je terorismus z mezinárodního pohledu vnímán jako faktor vzniku politického napětí využívající ozbrojeného násilí nekonvenčním charakterem, je spojován s porušováním vojenských konvencí a jejich pravidel. Z hlediska patologie skupiny má terorismus odmítavý vztah ke společnosti, ze které se teroristické skupiny izolují, což je důvodem pro vysvětlení a použití násilí. Vnitřní organizace skupiny má charakter spolčující, pracující uzavřeně, utajeně a pod velkým tlakem, pracuje promyšleně a navozuje strach. Pachatelé těchto extremistických forem projevů se obvykle vyznačují odmítáním platných společenských nebo právních norem, značným stupněm egoismu a nesnášenlivostí vedoucí k dosažení určeného cíle. Vyznačují se i manipulovatelností, která je dána určitou mírou vnímavosti, věkem a jejich sociálně psychologickým vývojem. Významnou úlohu sehrávají i osobnostní rysy, jako je silná sugestibilita, selektivní způsob uvažování, myšlení a vidění světa, průbojnost, silný vliv emocí a fantazie, sklon ke zjednodušování, nekompromisnost a striktnost apod. Určitá narušenost emocionálních vztahů a odlišnost ve způsobu zpracování vnitřních psychických prožitků je příčinou hyperkompenzace pocitů méněcennosti a v důsledku odlišného způsobu myšlení a vidění světa vede u těchto jedinců i k sebeobětování. V důsledku nepřesných nebo neurčitých informací o teroristických útocích ke kterým se nikdo nepřihlásí nebo se přihlásí více skupin najednou, dochází k podceňování tohoto nebezpečí a ke vzniku opačného efektu a tím ke zvýšení rizik. Tak jak se mění společnost a její vyspělost, mění se i terorismus a jeho projevy v podobě odlišných strategií a prostředků. Současná podoba terorismu je často nazývána novým terorismem, neboť obsahuje řadu prvků sociálního charakteru, které jsou zpravidla spojené s náboženskými nebo nacionálními vlivy, s prvky sociálně-ekonomického charakteru, 22 a s prvky technologickými a technicko-organizačními, což zvyšuje jeho nebezpečnost, ale i promyšlenost a připravenost. Z důvodu eliminace nebezpečí vyplývajícího z terorismu, je třeba k terorismu přistupovat symptomaticky a preventivně. Všechny tyto přístupy jsou však velmi náročné a dlouhodobé, vyžadující analytické přístupy z pohledů sociálních, ekonomických, kulturních a společenských. Terorismus a jeho projevy pravděpodobně nebude možno nikdy odstranit, bude však v lidských silách jej potlačit, omezit a znesnadnit. Další nebezpečí představující obdobnou hrozbu je organizovaný zločin. Po roce 1990 působí v mnoha rozvinutých formách i v ČR. Jeho mezinárodní charakter je dán propojením zahraničních zločineckých skupin s domácími, jeho aktivity mají dopady na ekonomiku, ale i na společnost, která musí na jeho eliminaci vynakládat nemalé finanční prostředky, ale rovněž má za následek vznik i nestabilního a nedůvěryhodného prostředí ve vztahu k zahraničním partnerům, nehledě na další rizika vedoucí k ohrožení nebo ochromení společnosti a institucí, které musí čelit aktivitám organizovaných skupin. Ohrožení organizovaným zločinem existuje ve všech zemích a nadnárodní organizovaný zločin ohrožuje veškeré lidstvo, což zvyšuje zisky organizovaných skupin a současně snižuje jeho rizika. Svým geografickým umístěním je ČR z hlediska aktivit skupin organizovaného zločinu zemí strategickou i tranzitní, čímž je zvyšováno riziko ohrožení v národním i mezinárodním měřítku. Zkušenosti mnoha zemí s organizovaným zločinem včetně volba vhodných výzkumných metod včetně prognózování jsou jednou z cest, jak působit v boji s organizovaným zločinem preventivně i represivně. Za poslední desetiletí byla v ČR problematika organizovaného zločinu analyzována ve specifických oblastech působení zločineckých skupin, např. v oblasti finanční a v bankovnictví, v obchodování s lidmi, v oblasti násilné kriminality, prostituce, nebo výrobě, pašování a distribuci drog, ale i v širších společenských souvislostech. Poznatky o působení řady kriminogenních faktorů, které mohou být organizovaným zločinem zneužity, shrnutí a analýza dosavadních trendů výskytu forem a aktivit organizovaného zločinu i v zahraničí včetně možnosti užití právních prostředků proti organizovanému zločinu u nás i na poli mezinárodního společenství jsou jedněmi z aktivních přístupů v boji s touto hrozbou na národní, ale i mezinárodní úrovni. V zájmu růstu a rozvoje společnosti jsou otázky bezpečnosti prvořadou záležitostí vyžadující interdisciplinární přístup z pohledu mnoha vědních oborů směřující k formování bezpečnostního myšlení a ke vzniku bezpečné společnosti. Bezpečnostní myšlení jako trend moderní společnosti vyžadující koncipování myšlenek, názorů, postojů, včetně zkušeností a úvah vzniklých na základě studia historických, ale i současných pramenů a situací, je nezbytnou součástí vzdělanostní úrovně současné generace. Literatura: [1] Buzan, B.: People, States and Faear an Agenda for International Security Studies in PostCold War Era, Lynne Rienner, Boulder, 1991 [2] Human development report 1994, UNDP, www.undp.org. Downloaded, 2003 [3] Kim, S. S.: Global Violence and Just World Order, In: Journal of Peace Research 21, Special Issue on Alternatrive Defence, s. 181-192 [4] Šefčík, V.: Ekonomika a obrana státu. MO ČR, 1999 [5] Hnízdo, B.: Mezinárodní perspektivy politických regionů. Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1995 [6] Balabán, M., Rašek, A.: Česká republika mezi mlýnskými kameny. Vojenské rozhledy, 2003, s. 24-33 [7] Khol, R.: Trendy ve vývoji mezinárodních bezpečnostních institucí a jejich vliv na bezpečnostní prostředí ČR. Brno, ÚSS VA, 2001, s. 31 [8] Lebeda, P.: Globální pluralita, integrace a rozvoj jako prevence. Mezinárodní politika, vol. 26, N.2, 2002, s. 15 23 [9] Leczykiewicz, T., Zagórski,Z. (ed): Socjologiczne aspekty bezpieczeństva narodowego. Wroclaw : WSO im T. Košciuszki, 1999 [10] Vykopalová, H.: Terorismus, jeho kořeny a projevy. Vojenské rozhledy, ročník 13, č. 4, 2004, Avis, Praha, s. 127-132 [11] Wendt, A.: Social Theory of International Politics. Cambridge : Cambridge University Press, 1999 [12] Petrusek, M., Miltová, A., Vodáková, A. (ed.): Sociologické školy, směry a paradigmata. Praha : Slon, 2000 [13] Beck, U.: World Risk Society. Blackwell Publishers, London 1999 [14] Gray, C. S.: Modern Strategy. Oxford University Press, 1999 [15] Cejp, M.: Organizovaný zločin v České republice III. Praha : IKSP, 2004 [16] Pikna, B.: Evropská unie – vnitřní a vnější bezpečnost a ochrana základních lidských práv. Praha : Linde 2002 [17] Karabec, Z.: Účinnost právních prostředků proti organizovanému zločinu. Praha : IKSP 1999 [18] Eichler, J.: Bezpečnostní strategie USA a EU – shoda i rozdíly. Vojenské rozhledy, ročník 13, č. 4, 2004, AVIS, Praha, s. 3-13 prof. PhDr. Hana Vykopalová, CSc., Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostava, Fakulta bezpečnostního inženýrství, Lumírova 13/630, Ostrava Výškovice, E-mail: [email protected] 24 Pohled na bezpečnostní hrozby v informatice a telekomunikacích na přelomu roku 2004/2005 Roman Rak - Policejní akademie ČR v Praze Viktor Porada - Policejní akademie ČR v Praze Magické gartnerovské kvadranty vyjadřující dokonalost či perspektivy nejrůznějších výrobků zná ve světě ICT snad každý, kdo stál před rozhodnutím vybrat či doporučit pro svou instituci nový, perspektivní SW či jiný produkt, srovnat mezi sebou různé výrobce apod. Koncem roku 2004 jsou v odborné literatuře publikovány různé kybernetické hrozby, které lze nejlépe dokumentovat novým, zatím ne na veřejnosti příliš známým typem grafu – pomocí tzv. Hype Cycle diagramu, který Gartner nyní velmi hojně využívá pro dynamické srovnání specifických trendů. Tento příspěvek si klade proto za cíl dva úkoly. Prvním úkolem je seznámit čtenáře s časovým vývojem základních trendů bezpečnostních hrozeb v oblasti ICT na přelomu roku. Druhým cílem je tento vývoj prezentovat pomocí HypeCycle diagramu a na základě zcela konkrétních a aktuálních bezpečnostních hrozeb vysvětlit jeho universální podstatu. Na svislé ose (y) diagramu (viz Obr. 1) je vyjádřena míra výskytu dané hrozby (její „viditelnost“, publicita, věnovaná odborná pozornost), na ose horizontální (x) pak vyspělost hrozby (u produktů vyspělost technologie, řešení). Jinými slovy – v levé části osy x nalezneme zcela nové hrozby (obecně produkty), které se teprve začínají objevovat v praxi (na trhu) nebo se o nich začíná diskutovat. V pravé části se nachází „ustálené“, velmi vyspělé hrozby, hrozby „stálice“, které se již staly součástí Obr. 1 Kybernetické hrozby ke konci roku 2004 znázorněné pomocí každodenního života. Jestliže Hype Cycle diagramu společnosti Gartner. bychom srovnávali SW produkty např. ERP systémy, na pravé části diagramu bychom našli řešení mySAP. Každá hrozba (či produkt) zpravidla ve svém historickém vývoji prochází postupně grafem zleva doprava. Nejprve se objevuje s nějakou novou technologií, aby se nakonec za nějakou dobu „ustálila“ a stala se stálou, vyspělou hrozbou, které je nezbytně nutné věnovat neutuchající pozornost. Některé hrozby ale nemusejí projít všemi oblastmi, mohou se „ztratit“, přestat existovat a v druhé polovině pravé části grafu se nemusejí pak již dále objevovat. 25 Křivka grafu je pak rozdělena do pěti základních, logických oblastí, které mají svá specifika: Oblast první - Technology Triger („technologičtí spouštěči“) – oblast zcela nových hrozeb, které se objevují s novými, perspektivními technologiemi, které se teprve začínají objevovat na trhu. Obecně novinky na trhu nebo ve sledované oblasti. Patří sem hrozby typu: a. „Zero-Day“ – cílené útoky na technologické chyby výrobců SW nebo HW produktů ještě před tím, než výrobce distribuje opravné nástroje (např. SW patche). V okamžiku, kdy někdo zjistí slabinu technologie nebo zařízení, začne ji masově a cíleně napadat. b. XENO (eXtended Enterprise Networks Overseas) hrozby se začínají objevovat v důsledku outsourcingů v oblasti IT, kdy není dostatečně zajištěna ICT bezpečnost, nejsou vyjasněny vztahy a odpovědnosti mezi outsourcovaným a outsourcujícím subjektem. c. Útoky na mobilní zařízení a bezdrátové (WiFi) produkty. V těchto zařízeních se vyskytují viry podobně jako v klasické výpočetní technice. Oblast druhá - Peak of Inflated Hyperbole („vrchol zvýšeného zájmu“ nebo též překládáno jako „vrchol očekávání“). Sem zařazujeme hrozby (produkty), o kterých se nejvíce hovoří, je jim věnována maximální odborná pozornost, směřováno maximální úsilí na ochranu. Oblast usilovných „marketingových“ aktivit výrobců ochranných prvků. Je to často i záležitost určitých módních trendů, jejichž oprávněnost se časem může zcela rozplynout. a. Spyware (špionážní programy), monitorující chování uživatele, jeho činnost v počítači bez jeho vědomí a souhlasu. Krádeže znalostí nebo vlastnictví a jejich přenos k útočníkovi – soubory, technologická-know, průmyslová špionáž apod. b. „Phishing“ („rybaření“) – zcizování digitální identity uživatele, jeho loginů, hesel, čísel bankovních karet a účtů apod. za účelem jejich následného zneužití – výběr hotovosti z konta, neoprávněný přístup k funkcionalitám programů, datům atd. c. Spam (zahlcování) – omezování prostoru, výkonnosti technologických zařízení, ztráta času uživatele (nebo jiné negativní dopady) rozesíláním nevyžádaných informací, datových souborů. d. Peer-to-peer Exploits – zneužívání slabin komunikace typu peer-to-peer („rovný s rovným“). Oblast třetí - Trough of Irrelevance někdy též Trough of Disillusionment („dno irelevantnosti či rozčarování“). Hrozby (či produkty ve světě komerčním), o kterých se již přestává mluvit, mají svůj vrchol pozornosti již za sebou. Oblast nenaplněných nadějí, očekávání, tj. původní předpoklady se nestaly skutečností. Hrozba není již v módě. Tlak na opuštění iniciativ, spojených s touto hrozbou. Může se zdát, že hrozba je v této etapě nereálná. a. Kybernetický terorismus – po útocích na světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001 se předpokládalo, že kybernetický terorismus se stane novou hroznou zbraní útočníků. Nebyly ale zaznamenány žádné významné aktivity v této oblasti, takže se o dané problematice (dočasně?) přestává hovořit. Ostražitost bezpečnostních specialistů v tomto případě ale neklesá. 26 b. War Chalking. Skupina hrozeb průniku do bezdrátového WiFi počítačového spojení. Původně hackeři v městech označovali křídou (angl. chalk) na chodníku místa, kde byl dobře zachytitelný WiFi signál, ke kterému měli bezproblémový přístup. V širším slova smyslu se pod tímto názvem dnes skrývá řada hackerských technik, pomocí kterých lze proniknout do nechráněné WiFi sítě. Nástup WiFi technologií byl provázen obrovskou fascinací uživatelů. Technologie WiFi byla z hlediska možných odposlechů silně zranitelná a více jak 90% komunikace bylo otevřené. V současnosti se zabezpečení WiFi technologií věnuje značná pozornost, takže War Chalking ustupuje z „módní vlny“. Oblast čtvrtá - Slope of Enlightenment („svah znovurození, renesance“). Hrozba, nebo technologie (produkt) se postupně, nenápadně stává běžnou realitou, začíná se denně vyskytovat ve velké míře. Ztrácí se módnost, nastupuje tvrdá realita. a. Hybridní červi – specifické, těžko odhalitelné formy virů, které se dokáží skrývat, modifikovat sami sebe. b. Krádeže identity – krádeže identity uživatele v digitálním prostředí. Pachatel pak vystupuje pod ochranou zcizené identity a minimalizuje odhalení své skutečné identity, která pak nemůže být spojována s jeho nelegální činností. c. Útoky DNS (Domain Name System). Útoky na distribuovanou datovou službu s replikací, zajišťující decentralizovaným způsobem překlad jména hostitele (počítače) na jeho IP adresu a naopak. d. Denial of Service (odmítnutí služby) – Typ útoku proti počítačovému systému. Útok zabrání autorizovanému přístupu ke zdrojům, nebo způsobí zpoždění časově kritických operací. Útočník zatíží server tolika požadavky, že dojde k vyčerpání všech volných zdrojů a následně k havárii služby nebo dokonce ke zhroucení celého serveru. Oblast pátá, poslední - Plateau of Permanent Annoyance („rovina neustálých zlobičů“- u technologických produktů hovoříme o vyzkoušených, stabilních a jistých řešeních) – hrozba se reálně projevuje v běžné praxi, je masově rozšířena a způsobuje závažné problémy (extremně vysoké škody) svou vysokou technologickou nebo sociologickou vyspělostí. a. Viry – díky Internetu se dnes šíří obrovskou rychlostí, za několik hodin dokáží zamořit celý svět. Způsobují obrovské ekonomické ztráty napadených institucím i jednotlivcům. b. Sociální inženýrství - je ovlivňování a přesvědčování lidí s cílem oklamat je tak, aby uvěřili, že sociotechnik je osoba s totožností, kterou předstírá a kterou si vytvořil pro potřeby manipulace. Díky tomu je sociotechnik schopný využít lidí, se kterými hovoří, případně dodatečné technologické prostředky, aby získal hledané informace. Technologická úroveň zabezpečení výpočetní a komunikační techniky neustále roste a stává se poměrně vyspělou. Proto pozornost útočníků je věnována na nejslabší článek řetězce a tím je člověk – uživatel, který nechtěně vyzrazením určitých informací degraduje celou technologicky orientovanou ochranu informačních systémů. 27 Závěr HypeCycle diagram je intuitivním grafickým nástrojem pro zobrazení vývojových trendů jakéhokoliv lidského produktu či stavu a zcela jistě se s ním budeme v praxi stále více setkávat. Můžeme jej použít pro výstižnou charakteristiku SW produktů, stejně jako určitých typů bezpečnostních hrozeb či stavů našeho zájmu. Literatura [1] Matoušková, I.: Psychologie a taktika prosazování investic do informační bezpečnosti ve firemní sféře. Security Magazín, č.4/2004, str. 48-49 [2] Porada,V., Nečas, S.: Bankovní bezpečnost jako součást bezpečnostní politiky organizace. Bezpečnostní teorie a praxe, zvl. číslo. Praha : PA ČR, 2001 s. 437-448 [3] Spurný, J.: O psychologickém přístupu k ochraně informací. In. Psychologie v ekonomické praxi, 1999, roč. XXXIV. Č.3-4. s 199-203 Doc. Ing. Roman Rak, Ph.D., externí spolupracovník katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] Dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc, Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] 28 Některé trendy informační války, počítačové kriminality a kyberterorismu Josef Požár – Policejní akademie ČR v Praze Úvod Již po delší dobu jsme svědky bouřlivého rozvoje informačních a komunikačních technologií (ICT). Je zřejmé, že ještě bouřlivější období máme teprve před sebou. Snaha maximálního využití ICT má však i své negativní stránky a důsledky. Se vznikem nového technického fenoménu se najdou lidé, kteří jej využijí k páchání trestné činnosti. Nejinak je tomu s ICT. Tak se objevila i počítačová kriminalita, představující nový druh trestné činnosti. V souvislosti s teroristickými útoky využívají teroristé nových metod, forem a technik ICT a tak vznikl kybernetický terorismus čili kyberterorismus. Kyberterorismus (angl. cyberterrorism) pak volně chápeme jako aplikaci a využívání informačních a komunikačních technologií pro teroristické cíle různých skupin. Tento kriminální fenomén má mezinárodní charakter. Dnes je možné během několika milisekund napadnout rozsáhlé komunikační sítě a narušit jejich funkci a tak ve své podstatě působit na vlády zemí a jejich obyvatelstvo panikou, hrozbami a jiným nebezpečím. Cílem tohoto příspěvku poukázat na kybernetický terorismus jako jednu z forem terorismu a jeho souvislosti s počítačovou kriminalitou. Uvádí vztah informační války a kyberterorismu s možnými trendy kyberterorismu. Informační válka Z dostupné literatury je zjevné, že pojem informační válka (information war, infowar, information warfare) není dosud ustálen, neboť neexistuje jeho všeobecně přijatá definice. Práce [3], která velmi důkladně shrnuje terminologii vyskytující se v literatuře o informační válce, uvádí 2 definice pojmu information war a 29 definic pojmu information warfare. K předběžnému orientačnímu vymezení pojmu informační války lze použít skutečnosti, že další specifikací pojmu válka je nejčastěji prostředí, kde se válka odehrává. Pak je to válka pozemní, námořní, vzdušná, kosmická, světová, lokální apod. Druhým faktorem jsou prostředky vedení války. Jsou to např. zbraně konvenční, jaderné letecké, chemické, bakteriologické a také informační apod. Analogicky informační válka je válka, která je vedena v oblasti informací nebo válka, v níž se bojuje informacemi. Je třeba si však uvědomit, že „oblast informací“ neexistuje stejným způsobem jako země, moře, vzduch a vesmír. Podobně není informace zbraní ve stejném smyslu jako zbraň konvenční, jaderná, chemická, bakteriologická apod. Z analogie by se mohla informační válka také chápat jako válka o informace, tedy válka, kterou vedou lidé pracující s informacemi, případně jako válka, kterou charakterizují informace. Význam informace zde budeme chápat v co nejširším smyslu jako synonymum pro poznání nebo vědění. Jen tak si totiž můžeme být jisti, že v našem zkoumání informační války nic důležitého nechybí. Informační válka by se v žádném případě neměla chápat jako něco nového výlučně spojeného s počítači, počítačovými sítěmi nebo dalšími moderními technologiemi. Informační válka je stará jako válka sama. Geniální stratég vedení informační války může být i počítačově negramotný člověk. Pokud by si to vyspělé země neuvědomovaly, mohly by být někdy navzdory své vyspělé technologii velmi nepříjemně překvapeny. 29 Protože každá válka, a tedy i informační, je zvláštním případem konfliktu, konfliktní situace, budeme při výkladu vycházet z obecné teorie produkce a řešení konfliktních situací. Tuto problematiku velmi podrobně popisuje Hník6. Optimální řešení informační války, nehledě na technická omezení, je nemožné bez optimálního jednání všech účastníků situace, pro něž hledáme řešení. To však možné není, neboť ve státech nebo velkých skupinách, které mohou vést informační válku, je vždy naprostá většina těch, kteří nežijí a tedy ani nejednají optimálně. V praxi bude důležité znát optimální řešení dané situace, avšak realizovat bude možno jen řešení relativně nejlepší, totiž to, které dovolí skutečné cíle, znalosti a dovednosti účastníků nehledě na jejich technické, ekonomické a organizační možnosti. Informační válka je nadto z principiálních důvodů chudá na informace, účastníci se většinou musí rozhodovat na základě neustálého nedostatku informací, přičemž o důležitých skutečnostech nemohou mít poznání jisté, nýbrž jen pravděpodobné. Snaha o přesnost v teorii by také neměla zakrýt skutečnost, že jednotlivé správné rozhodnutí se z teorie odvodit nedá. Každé rozhodnutí v dané situaci by se mělo uskutečnit jako syntéza všech dostupných obecných i konkrétních poznatků; v základu je to úkon svobodné vůle a jako takový podléhá kriteriím etickým. Touto problematikou je proto nutné se zabývat také, jinak řešení problematiky informační války nemůže být úplné. Zde je možné a vhodné na tuto skutečnost jenom upozornit. Situace, účastník situace, a cíl účastníka situace jsou základní a vzájemně provázané pojmy. K tomu, aby bylo možno o předmětu přesně uvažovat, jsou však naprosto nezbytné. Bez nich nelze zavést pojem konflikt, konfliktní situace, a bez pojmu konflikt je velmi obtížné přesně uvažovat i o informační válce. V každém konfliktu tedy i k kriminalistice a kyberterorismu existují zjednodušeně řečeno dvě strany: útočník a obránce. Oba mají své cíle, které jsou protichůdné, konfliktní. Cíl, který souvisí s informací, může představovat získání informace, znemožnění získání informace, udržení získané informace, ztracení či zničení získané informace, šíření informace nebo znemožnění šíření informace. Obránce se 1. může snažit získat informaci nebo 2. se může snažit získanou informaci udržet. V prvním případě se útočník snaží znemožnit obránci informací získat, ve druhém případě se útočník snaží, aby obránce získanou informaci ztratil. Další dvě možnosti jsou analogické předchozím dvěma, pouze jsou zaměněni obránce a útočník: 3. útočník chce získat informaci, obránce tomu chce zabránit, 4. útočník chce udržet získanou informaci, obránce chce, aby útočník získanou informaci ztratil. Pátá možnost vzniká, když se obránce snaží, aby útočník získal nějakou informaci, útočník se tomu snaží zabránit, čili se snaží sám sobě znemožnit získat informaci. Šestá možnost vzniká, když se obránce snaží, aby útočník získanou informaci udržel, útočník se tomu snaží zabránit. Další dvě logické možnosti jsou analogické případům č. 5 a 6 se záměnou obránce a útočníka: 7. útočník chce, aby obránce nějakou informaci získal, obránce se tomu snaží zabránit, 8. útočník chce, aby obránce získanou informaci udržel, obránce se ji snaží ztratit. Devátá možnost vzniká, když se obránce snaží šířit informaci a útočník se tomu snaží zabránit, desátá možnost je opačná: informaci se snaží šířit útočník, obránce se tomu snaží zabránit. 6 HNÍK , V. Hrozby informační války. In 2. ročník konference Informační bezpečnost – teorie a praxe : Sborník materiálů z konference konané ve dnech 7. a 8.10.2002. Brno : AFOI, AFCEA, 2002. 30 U obránce, podobně i u útočníka mohou nastat následující stavy, které vyjadřuje tabulka 1: Obránce Útočník 1 Chce získat informaci Chce znemožnit obránci získat informaci 2 Chce udržet získanou informaci Chce, aby obránce získanou informaci ztratil 3 Chce znemožnit útočníkovi získat Chce získat informaci informaci 4 Chce, aby útočník získanou informaci Chce udržet získanou informaci ztratil 5 Chce, aby útočník získal informaci Chce, aby nemohl získat informaci 6 Chce, aby útočník udržel získanou Chce ztratit získanou informaci informaci 7 Chce, aby nemohl získat informaci Chce, aby obránce získal informaci 8 Chce ztratit získanou informaci Chce, aby obránce udržel získanou informaci 9 Chce šířit informaci Chce zabránit šíření informace 10 Chce zabránit šíření informace Chce šířit informaci Tab. 1. Typy informačního boje Uvedených deset možností představuje deset základních typů informačního boje a informační války. Účastníci boje nebo války vstupují do konfliktu právě kvůli sporu o informaci. Bez dotyčné informace a neslučitelného názoru na ni od obou stran by boj nebo válka nemohly vzniknout nebo se udržet. Nejde při tom prvotně o to, jak důležitá tato informace je, čeho se týká, a dokonce nejde ani o to, zda je pravdivá nebo nepravdivá. Podstatné je to, aby se cíle obou protivníků týkaly té informace, byly vzájemně v rozporu a aby byl obránce k prosazení svých cílů z důvodu dostatečně závažného oprávněn použít násilí. Podstata počítačové kriminality Počítačová kriminalita je jistě výrazným jevem dnešní doby. Zájem o informace, byť byly zpracovávány, přenášeny a uchovávány jiným způsobem, je mnohem staršího data. Jen jsme byli zvyklí a stále tak to i chápeme, tyto jevy nazývat jinými pojmy jako vyzvídání, vyzrazování atd., zejména podle způsobu uplatnění informací. Z toho vyplývá, že bychom spíše měli hovořit o informační kriminalitě, která je chápána jako širší pojem než kriminalita počítačová. Termínem počítačová kriminalita se obvykle označují trestné činy zaměřené proti počítačům stejně tak i trestné činy páchané pomocí počítače. Počítačovou kriminalitu definujeme velmi obecně jako trestný čin namířený proti integritě, dostupnosti nebo utajení počítačových systémů nebo trestný čin, při kterém je použito informačních či telekomunikačních technologií. Jiní autoři chápou počítačovou kriminalitu jako veškeré aktivity, které vedou k neautorizovanému čtení, manipulaci, vymazání nebo zneužití dat. Je to tzv. počítačová defraudace jako jedna z metod počítačové kriminality založená na změně nebo jiné interpretaci dat s cílem získat výhodu, peníze pro vlastní neoprávněnou potřebu.7 Státy Evropské Unie a Evropského parlamentu se dohodly na následující definici počítačové kriminality: je to nemorální a neoprávněné jednání, které zahrnují zneužití údajů získaných prostřednictvím ICT nebo jejich zněnu. Počítače v podstatě neumožňují páchat 7 ZELENKA, J., ČECH, P., NAIMAN,K. Ochrana dat. Informační bezpečnost – výkladový slovník. Hradec Králové : Gaudeamus. 2002, s.106. 31 novou neetickou a trestnou činnost, poskytují jen novou technologii a nové způsoby na páchání již známých trestných činů jako sabotáž, krádež, neoprávněné užívání cizí věci, vydírání anebo špionáž. Počítačová kriminalita má řadu výrazných charakteristik, které ji odlišují od kriminality klasické. Ve většině případů počítačové kriminality se neobjevují takové prvky, jako je násilí, použití zbraně, újma na zdraví osob apod. Zatímco však u klasické kriminality se měří doba spáchání trestného činu na minuty, hodiny, dny, trestný čin v oblasti počítačové kriminality může být spáchán v několika tisícinách sekundy a pachatel ani nemusí být přímo přítomný na místě činu. Další významnou charakteristikou pro počítačovou kriminalitu jsou v důsledku značné ztráty, ať již přímo v podobě finančních částek, nebo v podobě zneužití získaných údajů. Počítačovou kriminalitu také provází určitá diskrétnost trestné činnosti. Z uvedeného vyplývá, proč počítačová kriminalita bývá, pro svou povahu, označována jako kriminalita "bílých límečků". S počítačovou kriminalitou souvisí jistě i ochrana informací a dat v informačních systémech. Aby bylo možno hovořit o počítačové kriminalitě, musí pachatel ke svému jednání užít nejen výpočetní techniku, ale jeho jednání musí také naplňovat znaky skutkové podstaty některého trestného činu uvedeného v trestním zákoně a nebezpečnost takového jednání musí dosahovat požadovaného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Za počítačovou kriminalitu budeme považovat trestné činy, jejichž objektem, eventuálně objektivní stránkou bude informační technologie v plném slova smyslu. Jedno z možných členění počítačové kriminality přijala Rada Evropy. Jejím smyslem je mimo jiné sjednotit legislativu evropských zemí, nejen proto, že se jedná o problematiku počítačové kriminality, ale také z toho důvodu, že tato trestná činnost má mezinárodní charakter. Členění podle Rady Evropy je následující: Do Minimálního seznamu trestných činů jsou zahrnovány: • počítačové podvody, • počítačové falzifikace, • poškozování počítačových dat a programů, • počítačová sabotáž, • neoprávněný přístup, • neoprávněný průnik, • neoprávněné kopírování autorsky chráněného programu, • neoprávněné kopírování fotografie. Do Volitelného seznamu trestných činů je zahrnuto: • změna v datech nebo počítačových programech, • počítačová špionáž, • neoprávněné užívání počítače, • neoprávněné užívání autorsky chráněného programu. Tím, že byla vymezena jednání do těchto dvou seznamů, došlo v podstatě k vymezení trestných činů, které je žádoucí stíhat v evropských zemích. Minimální seznam obsahuje taková jednání, která by měla být jako skutkové podstaty trestných činů zapracována do právních řádů jednotlivých zemí, aby bylo možné vést účinný boj proti počítačové kriminalitě. Ve Volitelném seznamu jsou uvedena jednání, která by bylo vhodné kvalifikovat jako trestné činy, avšak není to nezbytné. Tímto způsobem byla klasifikována počítačová kriminalita tak, že by mělo být jasné, co vše lze pod tento pojem zahrnout. S počítačovou 32 kriminalitou vyššího stadia je kyberterorismus, který je druhem počítačové kriminality na rozsáhlém prostoru vyvoláním strachu širokých vrstev obyvatel. Trendy počítačové kriminality Kromě běžných uživatelů ICT se bohužel řadí také mnoho zločinců. Počítačovou kriminalitu v současné době rozvíjejí ti, kteří v ní hledají zdroj obživy, což vede k narůstajícími zapojení organizovaného zločinu. Metody profesionálních zločinců jsou stále rafinovanější, a proto aktivní ochrana se stává absolutní nezbytností. Dnešní firmy, organizace a státní instituce jsou na počítačích, počítačových sítích a obzvláště na internetu silné závislé. Vzniká nové odvětví hospodářské kriminality8. Počet evropských uživatelů internetu v prosinci 2004 prolomil hranici 100 milionů. Bohužel základní předností internetu jsou zároveň klíčovými složkami internetu, které potřebuje ke svému úspěšnému fundování také pachatelé počítačové kriminality. Dnes lze počítačovou kriminalitu charakterizovat následujícími trendy: 1) Nové delikty lze spáchat pouze on-line. Jedná se o trestné činy či pouze přestupky proti integritě, důvěrnosti a dostupnosti počítačových dat a informací. Nejlépe dokumentovanou formou tohoto typu deliktu je hacking. 2) Tradiční útoky na okolní počítače, sítě a informační systémy jsou provádění prostředky ICT také on-line. Pachatelé používají k útoku na systémy chránění trestním právem i prostřednictvím vydírání, podvodů a sociálního inženýrství. Před dvěma roky bylo zaznamenáno každý měsíc přibližně 300 škodlivých kódů a dnes je evidováno až 1500 ohrožení. Je to proto, že vzrostl počet síťových robotů (netvorů). Počítačová kriminalita zároveň odráží vývoj tradičních off-line kriminálních aktivit. Odhaduje se, že přibližně 70% veškerých škodlivých kódů vzniká za účelem zisku. Počítačová kriminalita je v Evropě trestně právní kategorií s nejvyšším nárůstem trestných činů. 3) Vzrůstající ohrožení mobilních komunikačních systémů. Loňský virus Cabir a jeho následné varianty ukázaly, že ani mobilní zařízení nejsou před útoky zvenčí bezpečná. Podle odhadů vzroste počet útoků na mobilní zařízení v průběhu roku pěti až desetinásobně. 4) Zneužívání sítí Wi-Fi. Síťoví červi představují nebezpečí pro mobilní telefony a další přenosná zařízení. Bezpečnost sítí Wi-Fi však byla v roce 2004 rovněž předmětem velkých obav. Viry napadající sítě Wi-Fi přecházet mezi jednotlivými sítěmi a spouštět lokalizované útoky typu Denial-of-Service. 5) Masové rozšíření spammingu pomocí trojských koní a botů. Velký nárůst počtu emailových červů (mass mailers) upozornil na jejich existenci. Masový spamming, který následně umožňuje stažení trojských virů, nakazí nechráněné počítače, aniž by to jeho uživatel zpozoroval. Takový způsob tajného infikování počítačů umožňuje útočníkům ovládat pomocí „botů“ – automatických programů, které z jiného počítače ovládají napadený počítač na dálku. Odborníci odhadují, že počet botů narůstá až o 30 každý den. Jedná se o nesmírně populární způsob napadení, protože infikování se neustále vyvíjí a je velice obtížné je vystopovat. V důsledku toho lze předpokládat, že poroste počet závažných „nárazových“ útoků. Jak se tisíce nakažených počítačů začnou spojovat do jedné obrovské sítě (bot network – botnet), umožní provádět rozsáhlé útoky typu Distributed Denial of Service, kde bude kritické úrovně dosaženo během několika minut a dokonce sekund a tak nastane zhroucení napadených serverů a stane se tak nedostupný , bude odmítat poskytovat služby. 8 CHMELÍK, J., HÁJEK, S.,NEČAS, S. Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 9. 33 6) Nárůst phishingu. Podle Anti.Phishing Working Group bylo v listopadu 2004 zaznamenáno 1518 nových jedinečných phishingových útoků proti 176 útoky v lednu téhož roku. Phishing znamená rozesílání falešných e-mailových zpráv ze zdánlivě oficiálních zdrojů. Tyto zprávy obsahují zpětné adresy nebo odkazy a požadují, aby adresát aktualizoval určité osobní informace, např. hesla, čísla bankovních účtů nebo dokonce PIN. To je však oblast sociálního inženýrství, které se v posledním období velice rozšiřuje. Vzhledem k tomu, že internetoví zločinci jsou stále motivováni finančním ziskem, se předpokládá, že počet případů phishingu se každý měsíc zdvojnásobí. 7) Rozšiřování spywaru. Internetoví zločinci se stále častěji zaměřují na finanční zisk. Spyware se tak bude stále častěji využívat např. k ukradení identity (identity theft), či monitorování klávesnice za účelem zachycení osobních údajů apod. Pojem a podstata kyberterorismu Novým rysem kyberterorismu v budoucnu bude plošnost a brutalita. Politický terorismus se až na výjimky zaměřoval na vybrané individuální cíle – představitelé státní a hospodářské moci. Tradiční terorista chtěl, aby hodně lidí přihlíželo, ale málo umíralo. Účelem útoku nového teroru je naopak zabít co nejvíc lidí, způsobit rozsáhlé materiální škody a hospodářské ztráty. Imperativem je vyvolat celospolečenskou paniku, hrůzu a strach, otřást psychikou společnosti, zviklat víru lidí ve schopnost vlády chránit své občany. Možnost využití počítačů i k páchání kriminální činnosti si odborníci uvědomili velmi rychle. Proto vznikl pojem cybercrime, který se u nás ujal pod názvem kyberterorismus.9 Kyberterorismus je možné definovat jako zneužití počítačových technologií proti osobám či majetku, za účelem vyvolání strachu nebo vydírání a vymáhání ústupků, zaměřené proti vládním institucím nebo civilní populaci, případně proti jejich segmentům, pro podporu politických, sociálních, ekonomických, případně jiných cílů, zaměřené na informační systémy používané cílovým objektem.10 Obecně jsou známy dvě metody teroristických útoků 1) Cílem útoku je zničení protivníkova informačního systému a systémů závislých na ICT. 2) Informační technologie jsou využívány jako nástroj útoku pro manipulaci a zneužití cizích informačních systémů, ke krádeži nebo změně dat, případně k přetížení a zahlcení informačních systémů. Značné možnosti k uplatnění kyberterorismu poskytuje prostředí internetu. Umožňuje teroristickým skupinám i jednotlivcům rychlou a utajenou výměnu informací, poskytuje prostor pro šíření jejich ideologií a názorů, umožňuje získávání nových aktivistů i sympatizantů. V jiných případech se internet stává bránou k průniku do počítačových sítí a poskytuje tak příležitosti k vedení kyberteroristických operací. Je však faktem, že teroristické skupiny využívají zatím internet více k propagandě a ke vzájemné komunikaci než ke kybernetickým útokům. Uvádíme některé formy kyberterorismu, které shrneme do několika charakteristických bodů. Může se jednat o • Kriminální akce s cílem získání peněz z cizích bankovních kont. Všechny banky nepoužívají dokonalé bezpečnostní systémy a toho v mnoha případech využívají právě kyberteroristé, nezřídka i přímí zaměstnanci finančního ústavu. 9 SKOPAL, P. Kyberterorismus jako reálná hrozba současnosti?. Dostupné na Internetu: <http://www.pauza.cz/r-art.asp/id=166>. 10 BRZYBOHATÝ, M. Současný terorismus. Dostupné na Internetu: <http://www.army.cz/avis/vojenské_rozhledy/2002_2/46.htm>. 34 • Snahy o získání výhody v oblasti konkurenčního zpravodajství (competitive inteligence). V praxi lze přece zveřejnit negativní informace o představitelích společností, očernit je, napadnout nebo pomluvit. Obrana je zpravidla nemožná, což platí zvláště v případech anonymního útoku na Internetu. • Možnost napadení či dokonce likvidace počítačového systému. Kyberterorista pak provede útok na slabá místa informačního systému nebo zaměstnanci zaútočí na organizaci zevnitř. Z výzkumů vyplývá, že velká většina organizací nedostatečně chrání svá data a techniku. • Zájmy hackerských sdružení jsou další velkou oblastí kyberterorismu. Zpravidla bývá jejich záměrem dokázat světu, že mohou napadnou či zničit počítačový systém z Internetu a dokázat si svou výjimečnost a nepostižitelnost. Finanční, ale i morální ztráty postižených organizací bývají vysoké, mnohdy na úrovni mnoha desítek milionů USD. • Snahy vlád některých zemí, které se intenzivně připravují na vedení kybernetické války určitými opatřeními již nyní. Tyto státy organizují operace, které mají v praxi potvrdit úspěšnost jejich boje proti kyberterorismu, ale přitom svou skutečnou utajují a maskují. • Další závažný problém při využití Internetu k šíření extremistických názorů, pornografie, návodů na výrobu jaderných zbraní, omamných prostředků, výbušnin apod. Kyberterorismus se stává vážnou hrozbou pro demokratické státy. V době, kdy vývoj výpočetní techniky má dynamiku v jiném odvětví nevídanou, lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude tento nebezpečný jev stále více aktuální. Aktivní obrana je záležitostí mezinárodní spolupráce. Zpravodajská činnost v oblasti kybeterorismu je první linií aktivní obrany. Její součástí by mělo být posilování mezinárodních režimu kontroly a omezování šíření terorismu a prevenci kyberterorismu. Měla by též obsahovat prvek věrohodného zastrašení vůči státům prokazatelně podporujícím terorismus jako negativní sankci včetně vojenského úderu, stejně jako pobídky pro státy, které se rozhodnou s touto praxí skoncovat jako pozitivní sankce včetně hospodářské pomoci a bezpečnostních garancí. Neměla by opomíjet rozvojovou pomoc jako jeden z nástrojů dlouhodobé prevence a oslabování základny podpory a motivace terorismu v rozvojových zemích. Boj proti kyberterorismu se v poslední době stává prioritou demokratických států i mezinárodního společenství. Vzhledem k tomu, že teroristické organizace působí stále častěji na mezinárodní nebo dokonce globální úrovni. Tomu odpovídají typy používaných prostředků, účinnost útoku i volené cíle, a proto je nutné hledat adekvátní řešení tamtéž, tj. přistoupit na internacionalizaci, popřípadě globalizaci protiteroristických akcí. Důležitou složkou mezinárodního systému zaměřeného na boj proti kyberterorismu, jehož dotvoření by měly státy ve vlastním zájmu podporovat, musí nadále zůstat mezinárodní právo. Pokud by jej státy opomíjely, snadno by se mohly dostat do stejné pozice jako ti, proti nimž vystupují. Tím by ohrozily nejen vlastní prestiž, ale zdiskreditovaly by v očích světové veřejnosti celou protiteroristickou kampaň. V období, kdy jsou kyberteroristé schopni během jediné akce usmrtit tisíce osob, by takový stav rozhodne nebyl žádoucí. Pro názornost uvádíme tabulku 2 v literatuře [7], která vyjadřuje souvislosti hrozeb a prostředků teroristického násilí. 35 Hrozby (threats) Prostředky (means) Cíle (targets) konečné cíle (ends) Teroristické organizace Vraždy Státní organizace Asymetrický konflikt anonymní teroristické kybernetický organizace útok bankovnictví a finance bezpečnostní výhoda kritická infrastruktura pracovníci informační informační války operace obchod ekonomická výhoda Státní terorismus infowar Obyvatelstvo, vlády politická změna počítačoví hackeři Logické bomby kritická infrastruktura politický vliv a zisk počítačoví hackeři Kybernetický firmy, finance útok státem sponzorovaný přímá akce terorismus kritická infrastruktura finanční zisk politická změna Tab. 2. Vztahy hrozeb prostředků a cílů terorismu Trendy kyberterorismu Výzkum a vývoj technologií přináší stále nové elektronické prostředky, výpočetní techniku, komunikační prostředky a možnosti kódování a šifrování přenosu dat, ale i nové zbraňové systémy. To vše je předmětem zájmu teroristických skupin. Nelze opomenout vzrůstající vliv organizovaného zločinu na evropské úrovni. Sofistikovanost jeho činností, rozdělení sfér působnosti, ale i jeho vzrůstající brutalita Organizovaný zločin umožňuje teroristickým organizacím zisk peněz z obchodu s drogami, jejich legalizaci, ale i provádění přímých podpůrných akcí. Výzkum a vývoj technologií přináší stále nové elektronické prostředky, výpočetní techniku, komunikační prostředky a možnosti kódování a šifrování přenosu dat, ale i nové zbraňové systémy. To vše je předmětem zájmu teroristických skupin. Pokusíme se stručně nastínit předpovědi, predikce vývoje a trendy kyberterorismu. Předpověď 1: Počet trestných činů hlášených policií, které se týkají ICT a ukládání dat v elektronických mediích podstatně zvýší požadavky na změnu priorit pro přidělování zdrojů. Proto bude nutné organizovat kvalitativně nový obsah školení a vzdělávání policistů a vyšetřovatelů. Bude nutný vznik a použití nových policejních specializací. Stejně tak státní zástupci a soudci musí získat a osvojit si nové znalosti v této kategorii trestných činů. Předpověď 2: Rozsáhlá problematika počítačové kriminality bude ovlivňovat zákonnost, kdy se bude zvyšovat počet obětí trestných činů a finančních ztrát v souvislosti s internetovými podvody, včetně krádeží pomocí změněné identity pachatele. To znamená, že problematika počítačové kriminality bude ovlivňovat státní zaměstnance, kteří se stanou předmětem této trestné činnosti s finančními ztrátami. Současně budou narůstat podvody na Internetu, včetně podvodů související se změnou identity. Předpověď 3: K virtuálním útokům a kriminalitě kyberteroristů bude docházet se zvýšenou frekvencí. Tyto závažné trestné činy mají charakter hrozby psychologické informační války. Příkladem může být počítačové chatování a přenos zpráv, hrozby, etnické zastrašování. Bude proto nutné přijmout nové zákony v oblasti informační bezpečnosti. Současně také všechny orgány budou aplikovat nové metody a prostředky pro vyšetřování, prevence a vzdělávání a výcviku. 36 Předpověď 5: Charakter špionáže se bude rozšiřovat do oblasti informační války, ekonomické špionáže a krádeží duševního vlastnictví. Vzniknou tak nové vzorce, procesy, komponenty, struktury a aplikace nových technologií spojené s marketingem, výrobou a prodejem zboží nebo služeb. Předpověď 6: Skupiny organizovaného zločinu a teroristé budou stále více používat počítač jako nástroj kriminální činnosti k zajišťování komunikace. Předpověď 7: Teroristické skupiny budou stále více používat globální sítě jako nástroj pro dosažení svých cílů. Zahrnuje to používání Internetu pro utajenou komunikaci a koordinaci cílů včetně jak šifrování tak i steganografii11, stejně jako snahu využít přístup do sítě systému kritických infrastruktur v zájmu vytvoření chaosu, desinformací a zničení souborů. Předpověď 8. Zločinci, teroristé a anarchisté budou ve zvýšené míře využívat informační a komunikační technologie jako základní nástroje a metody kdy mohou získat nebo narušit data/informace nebo zničit komunikační prostředky, informační procesy a nebo datové sklady. Příkladem mohou být elektromagnetickými pulsy, vysoké radiové frekvence, maligní software jako viry, červi, trojští koně a spyware12. Tyto předpovědi se mohou v některých nuancích poněkud lišit. Domníváme se však, že v globálu tato prognóza je zaměřena hlavně na stát a jeho organizace. Kyberteroristické útoky budou charakterizovány svou utajeností IP adres, maskováním identity a použitím kryptografických nástrojů, včetně steganografie aj. Závěr Informační technologie umožňují teroristům vytváření globální organizační sítě nového typu. Jejich struktury jsou, na rozdíl od tradičních skupin, volnější a méně hierarchické. Oslabuje se jejich závislost na státech, jednotlivé skupiny jsou funkčně autonomní, nicméně připravené ke společné akci. Teroristé se organizují do globálně propojených sítí a semiautonomních buněk, které se sdružují a přeskupují podle potřeb konkrétního úkolu. Boj proti kyberterorismu bude nadále s rostoucí složitostí informačních a komunikačních technologií velmi složitý. Kyberteroristé budou vždy o krůček před teorií i praxí manažerů a specialistů informační bezpečnosti. Domníváme se, že kyberteroristé budou stále více útočit na důležité informační systémy státní infrastruktury. Tak regulace rozvodů elektrické energie, užitkové a pitné vody, dopravní systémy, zdravotnictví, telekomunikace jsou cíle, které mohou být zasaženy. Ovšem cíle nejsou omezeny jen na fyzická zařízení. Kvalitativní obsahová analýza odhaduje, že mezi tyto zbraně jsou řazeny také tzv. „genové zbraně“ (gene weapons). Tak genetické zbraně mohou působit za živé organizmy, obilí, dobytek i lidskou populaci. Proto je nezbytné se neustále vzdělávat v takových oblastech jako je ochrana dat, informační bezpečnost, kryptografie a další obory. Toto vzdělávání by mělo být směrováno nejen na informační specialisty, ale zejména na politiky, manažery všech stupňů a zaměstnance firem a státních organizací. Literatura [1] Brzybohatý, M.: Současný terorismus. Dostupné na Internetu: <http://www.army.cz/avis/vojenské_rozhledy/2002_2/46.htm>. [2] Doseděl, T.: Počítačová bezpečnost a ochrana dat. Praha : Computer Press, 2004. 11 též tajnopis, jedná se o ukrytí tajné zprávy do běžné zprávy, skrytí přenášené zprávy. Používají se tajné inkousty, mikrotečky apod. 12 Program, který odesílá z počítače po síti určitý typ informací. Je to speciální typ trojského koně, který umožňuje vzdálenou správu napadeného počítače. Musí být uživatelem nainstalován spolu s nějakým programem a pak v podstatě prohlíží počítač uživatele a odesílá informace o akcích, aniž o tom uživatel ví. 37 [3] Hník, V.: Hrozby informační války. Brno: Sborník z konference Inf. bezpečnost, 2002. [4] Chmelík, J., Hájek, S., Nečas, S.: Úvod do hospodářské kriminality. Plzeň : vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. s. 9. [5] Matějka, M.: Počítačová bezpečnost a ochrana dat. Praha : Computer Press, 2004. [6] Whitaker, R.: The Convoluted Terminology of Information Warfare. Dostupné na Internetu: <http:/www.informatik.umu.se/~rwhit/IWGlossary.html>. [7] Skopal, P. Kyberterorismus jako reálná hrozba současnosti?. Dostupné na Internetu: <http://www.pauza.cz/r-art.asp/id=166>. [8] Kol. Hrozby a ohrožení. Dostupné na Internetu: <http:://www.army.cz/avis/vojenske_rozhledy/2001_1/161.htm>. [9] Zelenka, J., Čech, P., Naiman, K.: Ochrana dat. Informační bezpečnost – výkladový slovník. Hradec Králové : Gaudeamus. 2002, s.106. Anotace Článek se zabývá některými aspekty počítačové kriminality a kyberterorismu poukazuje na různý pojetí tohoto fenoménu. Poukazuje na úzké souvislosti informační války a kyberterorismu. Uvádí možné hrozby a trendy vývoje kyberterorismu, které by mohly mít vliv na mezinárodní společenství a jednotlivé státy. Boj s kyberterorismem bude s rozvojem informačních a komunikačních technologií velmi složitý, a proto bude nezbytné se neustále vzdělávat v takových oblastech jako je ochrana dat, informační bezpečnost, kryptografie a další obory informačních a komunikačních technologií. V informační válce jsou pojmy situace, účastník situace, a cíl účastníka situace základní a vzájemně provázané. Teoreticky existuje 10 různých stavů a typů informační války. Bez nich nelze zavést pojem konflikt, konfliktní situace a bez pojmu konflikt je velmi obtížné přesně uvažovat i o informační válce. Výzkum a vývoj technologií přináší stále nové elektronické prostředky, informační a komunikační techniku, prostředky kódování a šifrování přenosu dat, ale i nové zbraňové systémy. To vše je předmětem zájmu teroristických skupin. Boj proti kyberterorismu bude nadále s rostoucí složitostí informačních a komunikačních technologií velmi složitý. Kyberteroristé budou vždy o krůček před teorií i praxí manažerů a specialistů informační bezpečnosti. Kyberteroristé proto budou stále více útočit na důležité informační systémy státní infrastruktury. Regulace rozvodů elektrické energie, užitkové a pitné vody, dopravní systémy, zdravotnictví, telekomunikace jsou cíle, které mohou být zasaženy. Ovšem cíle nejsou omezeny jen na fyzická zařízení. Kvalitativní obsahová analýza odhaduje, že mezi tyto zbraně jsou řazeny také tzv. „genové zbraně“ (gene weapons). Tak genetické zbraně mohou působit za živé organizmy, obilí, dobytek i lidskou populaci. Je proto nezbytné se neustále vzdělávat v takových oblastech jako je ochrana dat, informační bezpečnost, kryptografie a další obory. Toto vzdělávání by mělo být směrováno nejen na informační specialisty, ale zejména na politiky, manažery všech stupňů a zaměstnance firem a státních organizací. Klíčová slova Kyberterorismus, počítačová kriminalita, informační válka, informační a komunikační technologie, rizika a hrozby, predikce kyberterorismu. RNDr. Josef Požár, CSc., Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, E-mail: [email protected] 38 Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí ČR Martin Jurko – Ministerstvo spravedlnosti ČR, SVŠES, s. r. o. Bezpečnostní hrozby a rizika – v rámci MS ČR Pojem riziko pochází z italštiny (risiko) a znamenal nebezpečí, vysokou míru pravděpodobnosti nezdaru, škody nebo ztráty. Tento pojem byl užíván i v dalších (např. ve francouzštině, germánských jazycích apod.). Bezpečnostní rizika jsou tedy jevy a procesy, které mohou přímo nebo nepřímo negativně působit na společnost, funkce státu nebo jeho občany. Bezpečnostní riziko je definované jako vznikající nebezpečí za předpokladu, že nebezpečné jevy mohou a nemusí nastat. V praxi se nesetkáme s tzv. čistými riziky, zpravidla jich současně působí více. Bezpečnostní rizika jsou zdroje potencionálního ohrožení bezpečnosti státu, které nelze jednoznačně vyloučit. Zahrnují možnosti do jisté míry pravděpodobného vzniku krizové-konfliktní situace (stavu ohrožení, válečného stavu) s těžko předvídatelným vývojem. Bezpečnostní rizika mohou v některých případech přerůst v bezpečnostní hrozby. Bezpečnostní hrozbou se rozumí situace, která ohrožuje stát a je způsobilá jej poškodit. Při zajištění bezpečnosti vychází každá republika z průběžného identifikování bezpečnostních rizik a hrozeb pro společnost, pro občany a stát a z jejich klasifikace z hlediska aktuálnosti, negativního potenciálu ohrožení jeho zájmů a míry pravděpodobnosti jejich uskutečnění, a to průběžným získáváním a vyhodnocováním relevantních informací a vytvářením bezpečnostního prostředí. Ministerstva a jiné správní úřady k zajištění připravenosti na řešení krizových situací v oboru své působnosti zpracovávají plán, který obsahuje souhrn krizových opatření a postupů k řešení krizových situací, aby se tak předešlo velkým ztrátám na životech a majetku. Ministerstvo vnitra koordinuje přípravu na krizové stavy a jejich řešení, dále odpovídá za přípravu a řešení krizových situací souvisejících s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem. Taktéž řeší rozpory v oblasti krizového řízení. Na základě ustanovení § 9 odst. 1 písm. b) zákona 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zpracovává Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán státní správy České republiky ,,krizový plán“. Krizový plán je souhrnem opatření a postupů k řešení krizových situací. Jeho součástí jsou plánovací, metodické a informační dokumenty, využívané pro rozhodovací, řídící a koordinační činnosti za krizových situací. Krizový plán Ministerstva spravedlnosti je zpracován pro krizové situace, které vyplývají z provedené analýzy se zaměřením na krizovou situaci ,,Narušení zákonnosti velkého rozsahu“. Ministerstvo spravedlnosti bylo usnesením BRS č. 295 ze dne 14. května 2002 stanoveno spolugestorem řešení této krizové situace, neboť lze předpokládat, že s případným vznikem a řešením krizové situace ,,Narušení zákonnosti velkého rozsahu“ vyplyne řada úkolů, jejichž plnění je v působnosti resortu Ministerstva spravedlnosti. Pro účely řešení výše uvedené krizové situace byl zpracován ,,typový plán“, který obsahuje konkrétní úkoly pro resort Ministerstva spravedlnosti, a to jak část justiční, tak i vězeňství. V souvislosti se zajištěním připravenosti Ministerstva spravedlnosti na řešení krizových situací zřizuje Ministerstvo spravedlnosti ,,pracoviště krizového řízení“dle § 9 odst. 1 písm. a) krizového zákona a dle § 9 odst. 1 písm. c) krizového zákona zřizuje ,,krizový štáb“. Krizový štáb je pracovní a poradní orgán ministerstva spravedlnosti při zajišťování připravenosti ministerstva na řešení krizových situací. Jednotliví členové krizového štábu jsou jmenováni ministrem. Členství v krizovém štábu je vždy vázáno na funkční zařazení v rámci organizační struktury ministerstva. Aktivace krizového štábu se provádí na pokyn předsedy krizového štábu, který současně stanoví čas a místo zasedání způsobem zohledňujícím místní 39 podmínky, možnosti a složení krizového štábu. Pro účely aktivace krizového štábu je zpracován plán vyrozumění a svozu členů krizového štábu. Úkolem ministerstva při řešení krizových situací je především: zabezpečit činnosti vlastního úřadu, zabezpečení činnosti všech soudů a státních zastupitelství (subjekty kritické infrastruktury dle usnesení VCNP č. 179/2003). Ministerstvo, Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, Nejvyšší soud, vrchní soudy a státní zastupitelství patří mezi subjekty kritické infrastruktury celostátního významu. Nezbytnou částí krizového plánu je zpracování analýzy rizik, jejíž cílem je získání výčtu a hodnocení těch zdrojů rizika (vnitřní a vnější), které mohou mít negativní dopad na činnost ministerstva v rámci jeho působnosti. Na základě získaného výčtu (přehledu) zdrojů rizika a jejich vyhodnocení budou ministerstvem přijata vhodná opatření k omezení nebo eliminaci jejich možných projevů a následků (ztrát). Informace získané na základě takto provedené analýzy rizik budou následně využity, např. při zpracování tzv. operačních plánů, které jsou součástí přílohové části krizového plánu. Pro účely provedení analýzy rizik byla využita jednoduchá polokvantitativní metoda. Cílem provedené analýzy rizik bylo: identifikování zdrojů rizika, odhad následků (ztrát). Základními podklady pro provedení analýzy rizik byly informace získané od Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy a Magistrátu hlavního města Prahy. Z provedené analýzy rizik je zřejmé, že kromě mimořádných událostí antropogenního typu z kategorie sociogenních (teroristický útok, narušení zákonnosti velkého rozsahu, migrační vlny, demonstrace a veřejné nepokoje), jsou předmětné objekty ministerstva ohroženy dalšími zdroji jak vnitřního, tak vnějšího prostředí z kategorie technogenních mimořádných událostí (havárie s únikem nebezpečné chemické látky, výbuch plynu, požár apod.). Metodiku použitou pro zpracování analýzy rizik lze charakterizovat jako jednoduchý nástroj pro hodnocení hladiny (úrovně) rizika. Z pohledu hodnocení úrovně rizika lze použitou metodu považovat za polokvantitativní13. Princip celé metody spočívá na externím odhadu (ocenění) jednotlivých složek14 popisujících riziko. • • Základními cíli prováděné analýzy rizik jsou: identifikování zdrojů rizik, které mohou způsobit negativní následky, odhad následků pro ministerstvo, tyto ztráty mohou představovat především: poškození zdraví, úmrtí osob, škody na majetku, narušení činností ministerstva v rámci jeho působnosti apod. 13 Úroveň rizika je hodnocena jak kvantitativním způsobem (číselnou hodnotou), tak kvalitativním (slovním) vyjádřením. 14 V oboru bezpečnostního inženýrství je riziko jako funkce (kombinace) pravděpodobnosti projevení se nebezpečných vlastností zdrojů rizika a velikosti ztrát (následků). 40 Dalšími, neméně důležitými cíli analýzy rizik jsou: • odhad úrovně rizika, které jednotlivé zdroje rizika představují, • priorizace zdrojů rizika: určení přijatelnosti rizika jednotlivých zdrojů rizika, selekce nepřijatelných zdrojů rizika. Na základě dosažených cílů budou za účelem řešení krizových situací přijaty vhodná bezpečnostní opatření, která budou nedílnou součástí zpracovaného krizového plánu ministerstva. Cílem identifikace zdrojů rizika je především identifikovat ty zdroje rizika, které mohou ovlivnit činnost ministerstva. Při identifikaci bylo nutné vzít v úvahu informace o stávajících ochranných pásmech, ohrožujících vodních tocích, zásobnících nebezpečných chemických látek apod. Sběr nezbytných informací byl prováděn ve dvou krocích (etepách). V první řadě byla provedena identifikace možných vnitřních zdrojů rizika15 vlastními silami - ,,interní sběr“, např. požár, výbuch plynu, unik plynu, narušení dodávek elektrické energie atd. a následně byla zpracována jejich charakteristika. Dále resp. průběžně bylo nutné získat informace o možných vnějších zdrojích rizika16 - ,,externí sběr“ např. přívalové deště, extremní a dlouhodobé vysoké teploty, sněhové kalamity, únik nebezpečných chemických látek atd.. Za tímto účelem bylo využito získaných informací od Magistrátu hlavního města Prahy a místně příslušného HZS hl. m. Prahy. Pro účely hodnocení identifikace zdrojů rizika z pohledu pravděpodobnosti je využito způsobu jejich hodnocení. K tomuto hodnocení se využívá bodovací tabulky, v níž jsou jednotlivé pravděpodobnosti projevení se nebezpečných vlastností zdrojů rizik bodově ohodnoceny. Hodnocení (odhad) závažnosti následků (ztrát) je provedeno na základě jejich bodového ohodnocení. Je zřejmé, že závažnost ztrát způsobených jednotlivými zdroji rizika bude rozdílná, proto musíme rozlišit ztráty, které budou v přímé souvislosti s poškozením zdraví a života osob od ztrát materiálních. Ztráty lze tedy rozdělit na tyto základní typy: • ztráty – poškození zdraví a života osob, • ztráty – materiální škody. Na základě vyhodnocení modifikované míry rizika, lze jednotlivé zdroje rizika priorizovat. Tento krok je nezbytný z pohledu nutnosti přijímání vhodných opatření právě k eliminaci nebo snižování míry rizika těch zdrojů rizika, které mají pro ministerstvo nepřijatelnou úroveň rizika. Zdroje rizika, u nichž míra rizika přesahuje předem stanovenou mez, jsou hodnocena jako nepřijatelná. Pro tato rizika jsou přijímaná vhodná opatření k jejich řízení. Cílem priorizace zdrojů rizika je tedy získání přehledu zdrojů rizika s nepřijatelnou mírou rizika, které je nutno eliminovat nebo snížit jejich míru rizika na přijatelnou úroveň. Literatura [1] Krizový plán Ministerstva spravedlnosti Martin Jurko, SVŠES, s. r. o, Ministerstvo spravedlnosti ČR 15 Představují zdroje rizika, jejichž existenci lze očekávat v souvislosti s činností ministerstva resp. předmětných objektů. 16 Představují zdroje rizika, jejichž existenci lze očekávat z pohledu povahy okolního prostředí. 41 Evropský integrační vývoj a jeho vliv na potírání trestné činnosti Zdeněk Dvořáček - Policejní akademie ČR v Praze Páchání zvlášť závažné, organizované a zakrývané trestné činnosti nabývá od počátku 90. let i u nás na významu. V České republice se začínají vyskytovat nové formy této kriminality, které znepokojují jak širokou veřejnost, tak i orgány, kterým přísluší rozhodující úloha při potírání tohoto negativního jevu, kterými jsou policejní a justiční orgány. Uvedená kriminalita není jevem typickým jen pro Českou republiku, ale z větší či menší míry se dotýká nejenom evropského území, ale nachází se v celosvětovém měřítku. Umístění naší republiky v samotném centru Evropy předurčuje toto území, aby tady organizovaný zločin zakotvil, přičemž jeho aktivity nabývají stále větších rozměrů. Trestná činnost v důsledku uvolnění pohybu osob v evropském, ale i světovém měřítku se stává celosvětovým problémem. Nelegální aktivity nadnárodních kriminálních skupin, jejich úzká specializace a propojování nesou známky globalizace uvedeného fenoménu. Pachatelé se nezaměřují na trestnou činnost jenom ve své zemi, ale páchají ji i za hranicemi v různých zemích. Tato kriminální mobilita má i do určité míry spojitost s mobilitou kapitálu, zboží, lidí a informací. Policie se snaží potírat různé formy organizovaného zločinu jak na celosvětové úrovni, proto byla ustavena mezinárodní organizace kriminální policie Interpol, tak na regionální úrovni, kdy v současné době nabývá na významu spolupráce především v rámci Europolu. Pro příslušníky Policie České republiky a služby kriminální policie a vyšetřování zvlášť, se tímto dosti výrazně rozšířila jejich místní (územní) působnost. Na toto již pamatuje zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení § 1 odst. 4 je uvedeno, že policie působí na území České republiky, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva jinak. Jejím působení na území jiného státu se zabývá i hlava sedmá tohoto zákona. Možnost policisty působit v zahraničí upravují i další právní předpisy. Česká republika uložila dne 28.5.2004 v Haagu listiny o přístupu k Úmluvě o zřízení evropského policejního úřadu (dále jen „Úmluva“) a ke čtyřem protokolům: 1. o praní špinavých peněz, 2. o společných vyšetřovacích týmech, 3. o výsadách a imunitách, 4. o výkladu Úmluvy o řízení Europolu. Pro Českou republiku vstoupily v platnost Úmluva a 3. a 4. protokol ke dni 1.9.2004 a stává se tímto datem členem Europolu. Na základě Úmluvy musí být v každé členské zemi zřízena Národní jednotka Europolu. U nás tento úkol plní Národní jednotka Europolu odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia České republiky. Jednotlivá pracoviště Europolu jsou zejména zaměřena: 1. na koordinaci úkolů a provádění strategických analýz, 2. realizaci operativních činností, a 3. kriminálního zpravodajství. Jednotlivé země jsou zastoupeny v Europolu styčnými důstojníky, kteří jsou skutečnými reprezentanty země, protože jejich práce nespočívá pouze v ryze policejní činnosti. Služba u Europolu (zastoupení policejních sborů členských zemí stálými příslušníky), jakož i činnost ve společných vyšetřovacích týmech vyžaduje po jednotlivých zemích připravit až desítky jazykově a odborně schopných policistů. Požadavky jsou skutečně 42 náročně, musí např. velmi dobře ovládat anglický jazyk (slovem i písmem), výpočetní techniku a její užívání v tomto jazyce, splňovat požadavky na vzdělání – vysokoškolské minimálně magisterský stupeň, mít mezinárodní certifikát Národního bezpečnostního úřadu na příslušný stupeň utajení „Důvěrné“ či „Tajné“, být psychicky na výši, mít znalosti z činnosti služby kriminální policie a vyšetřování, atd. Hlavním úkolem Europolu je výměna kriminálně zpravodajských (operativních) a dalších relevantních policejních informací o závažné trestné činnosti v rámci členských států Europolu (shromažďování, analýza, předávání). Jedním z hlavních úkolů styčných důstojníků je zabezpečit rychlou výměnu těchto informací, včetně zpracování následné kriminální analýzy. Členské země náležící k Europolu jsou oprávněny uskutečňovat spolupráci na úseku kriminálně zpravodajských informací, týkajících se např.: • vražd, • únosů a braní rukojmí, • racketeeringu a vydírání, • organizovaných loupeží, • terorismu, • pašování drog, • pašování motorových vozidel, • padělání měny, • nelegální migrace, • počítačové kriminality atd. Za dobu dosavadního působení našeho styčného důstojníka u Europolu byl zaznamenán největší zájem o operativní informace týkající se organizované trestné činnosti související s drogami, paděláním měny a nelegální migrací. Spolupráci mezi policejními orgány lze uskutečňovat i na úrovni bilaterálních vztahů. Na jejím základě lze např. rychle, kvalitně a efektivně reagovat na kriminalitu v příhraničních oblastech. Rychlý integrační vývoj na evropském poli vede ke stále užším vztahům v oblasti práva. V právním řádu dochází k postupné integraci na právo Evropské unie, které je závazné v rámci těchto členských států. Naše zákonodárství se postupně vcelku úspěšně adaptovalo na právní předpisy dané Evropskou unií. Česká republika tak plní závazek k postupné slučitelnosti našich právních předpisů s právními předpisy Evropské unie. Dne 29.5.2000 byla přijata Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie, která byla schválena Radou Evropy dne 30.11.2000. Řada ustanovení tohoto dokumentu by významně přispěla a určitě přispěje k zefektivnění činnosti jak justičních, tak i policejních orgánů. Např. v hlavě II., týkající se žádostí o některé zvláštní formy vzájemné pomoci, čl. 10 - ustanovení zaměřené na výslech prostřednictvím videokonference. Na základě tohoto postupu a jehož používáním lze pomocí videa dosáhnout výslech obviněných, znalců a svědků soudními orgány. Takto lze dosáhnout toho, že osoba v jedné zemi komunikuje s osobou v jiné zemi přímým spojením. Další ustanovení, např. čl. 13 se týká společných vyšetřovacích týmů. K účinnějšímu odhalování organizovaného zločinu, který přesahuje území jedné země, může k vyšetřování případu přispět účast příslušníků policie a dalších specialistů z jiného státu, kam se trestná činnost rovněž vztahuje (má souvislost). Na řadu ustanovení tohoto a dalších dokumentů Evropské unie reaguje novelizace zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, provedena zákonem č. 539/2004 Sb. V hlavě dvacáté páté, která upravuje právní styk s cizinou, je řada ustanovení, která reagují na právní předpisy 43 Evropské unie. Např. § 435 vymezuje podmínky přeshraničního pronásledování, kdy příslušníci policejních orgánů mohou v souladu s podmínkami vyhlášené mezinárodní smlouvy vstoupit při pronásledování na území cizího státu a pokračovat v pronásledování osoby i na území tohoto státu. Stejně tak mohou učinit orgány cizího státu při pronásledování pachatele, kdy mají možnost vstoupit na území našeho státu a pokračovat ve své činnosti. Tento postup bude typický zejména při odhalování trestné činnosti a zjišťování jejich pachatelů v příhraničních oblastech. Další institut trestního řízení ve smyslu § 436 se týká přeshraničního sledování. V souladu s mezinárodní smlouvou mohou příslušníci policejních orgánů při sledování vstoupit na území cizího státu a naopak orgány cizího státu mohou při sledování vstoupit na území České republiky a pokračovat zde ve sledování osob a věcí. Ke škodě věci nutno připomenout, že tento způsob sledování je možný pouze se Spolkovou republikou Německo, se kterou má Česká republika uzavřenou mezinárodní smlouvu, která se ve svém obsahu zabývá m.j. i touto problematikou. Na území České republiky může dále v souladu s podmínkami mezinárodní smlouvy, na žádost příslušných orgánu cizího státu nebo na žádost orgánu činného v trestním řízení působit jako agent ve smyslu § 158e nebo provést předstíraný převod podle § 158c též policista cizího státu (srov. § 437 tr. ř. skryté vyšetřování). Z dalších významných ustanovení je nutno připomenout i § 442 až 443 týkajících se společného vyšetřovacího týmu. Příslušné orgány dvou nebo více států mohou na základě mezinárodní smlouvy uzavřít dohodu o zřízení společného vyšetřovacího týmu, který bude plnit úkoly v trestním řízení. Především se bude zřizovat v těchto případech: • trestná činnost má zvlášť závažný charakter, půjde-li o zvlášť závažný úmyslný trestný čin, trestný čin spáchaný ve prospěch zločinného spolčení či trestný čin k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, • odhalování trestných činů je obtížné, vyžaduje značné úsilí a nelze je náležitě odhalit a objasnit běžnými postupy a prostředky a jejich vyšetřování přesahuje hranice jednoho státu, • orgány několika států je prováděno vyšetřování trestných činů, které spolu úzce souvisejí a proto je třeba k jejich odhalení zvolit koordinovaný postup. O tom, zda novelizace trestního řádu provedená zákonem č. 539/2004 Sb. se úspěšně odrazí na práci orgánů činných v trestním řízení prověří až následná praxe. Není však nejmenších pochybností, aby tomu tak nebylo. V budoucnu je třeba volit pružnější postup při reakci na právo Evropské unie. Na některá ustanovení trestního řádu již reagovala praxe. Např. lze připomenout využití videokonference, tzv. výslechu na dálku občana České republiky obviněného z trestného činu, v současné době trvale žijícího v USA, který byl uskutečněn v měsíci lednu 2005. Využívání těchto některých nových ustanovení trestního řádu se jeví jako velice efektivní; nejen co se týče stránky finanční. O nutnosti stále užšího sepětí policejních a justičních orgánů svědčí uzavřená Dohoda mezi Eurojustem a Europolem dne 9.6.2004. Poslání této dohody spočívá v těsném propojení spolupráce obou subjektů, které se vzájemně doplňují při řešení věcí trestních. Účelem Dohody je zefektivnění potírání závažné mezinárodní kriminality, zejména výměnou relevantních informací, jakož i koordinací činností. Závěr Ve svém článku jsem se snažil poukázat na některé možnosti zefektivnění zejména policejní spolupráce v rámci evropského prostoru. Příslušníci Policie České republiky a v rámci jednotlivých služeb, především služby kriminální policie a vyšetřování, při potírání organizovaného zločinu budou muset ve stále větším měřítku spolupracovat se svými kolegy z Evropské unie. Dosavadní systém spolupráce se stále jeví jako málo efektivní. Policejní 44 orgány, jakož i další instituce prosazující právo, musí hledat nové cesty a nové přístupy k tomuto problému. Je třeba říci, že Policie České republiky, je ne zcela připravena na tento náročný úkol. Absentuje velmi dobrá jazyková vybavenost, nejsou větší zkušenosti s potíráním organizovaného zločinu, stejně tak tomu je při využívání znalosti postupů, které používají policisté států Evropské unie, kteří se s tímto negativním jevem setkali v dřívější době, atd. Při všech těchto nedostatcích je možno konstatovat, že zapojením České republiky do policejních struktur Evropské unie je pro ní velkým přínosem. Zejména služba kriminální policie a vyšetřování, která je garantem boje s organizovaným zločinem bude moci využívat poznatkových fondů jak členských zemí Evropské unie či samotného Europolu, získá zkušenosti s využíváním forem, postupů a prostředků, které používají jiné členské země Evropské unie, sama poskytne naše zkušenosti a znalosti, protože je považována jako významný partner. Tyto faktory se v budoucnu určitě pozitivně odrazí v boji proti nejzávažnější trestné činnosti. Literatura [1] Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. [2] Činčár, P.: Příprava Policie České republiky na přistoupení k Úmluvě o Europolu. In: Kriminalistický sborník, 2003, roč. 47, č. 5, s. 47-50. [3] Pikna, B.: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2004 pplk. JUDr. Zdeněk Dvořáček, Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] 45 Bezpečnost dopravy a její environmentální aspekty Jan Eisler – SVŠES, s. r. o. v Praze 1 Úvod Z hlediska prostoru se doprava uskutečňuje buď uvnitř podniků (vnitropodniková či vnitrozávodová doprava) či jiných organizací nebo vně těchto objektů: a) vnitropodniková doprava je součástí technologických procesů a organizace práce při výrobě hmotných statků či poskytování služeb a není tedy předmětem našeho zájmu, b) doprava v intravilánu (na území měst a velkých obcí), kde hraje dominantní úlohu silniční doprava, popř. městská hromadná doprava v dopravě osobní, c) doprava v extravilánu, která je v podmínkách ČR zajišťována především dopravou železniční, silniční. Doprava letecká a vodní hraje v ČR okrajovou roli. Zákazník veřejné dopravy při volbě druhu dopravy bere v úvahu různé okolnosti. Např. v přepravě nákladů jde nejen o cenu za přepravu a další náklady, které s přemístěním souvisejí. Jde o náklady na: • balení zboží, • nakládku, vykládku či překládku zboží, tzv. ložné operace, • ztráty a poškození během přepravy. Kromě toho tu jde i o požadavky na rychlost, spolehlivost a bezpečnost dodání zásilky v požadovaném (dohodnutém) čase, tj. o kvalitu přepravy. 2 Kvalita dopravy Kvalita přemístění je dána těmito ukazateli: a) rychlostí, resp. časem potřebným k přemístění (osob či zboží) v prostoru, která je dána technickými a technologickými parametry jednotlivých dopravních prostředků a dopravních cest (podle druhů doprav či dopravních systémů možností spojení). V nákladní dopravě jde výjimečně o výrazný požadavek na rychlost přemístění. Rychlost naopak obvykle požaduje cestující, u něhož jde o úsporu času porovnatelnou s použitím vlastního automobilu, popř. i s jinými kritérii (ztrátou výdělku, příležitosti uzavřít obchod apod.). b) pravidelností a přesností (včasností) služeb. O úsporu času jde samozřejmě jak přepravcům, tak cestujícím. V přepravě zboží však jde o to, že kvalita takové služby může nahradit u zákazníka (odesílatele i příjemce) skladování. Z toho pak plyne menší potřeba zásob materiálu (potřebného k výrobě) i hotových výrobků na skladě. To znamená, že tím lze uspořit kapitál vázaný v podnikání. c) bezpečností přemístění, která dnes neznamená jen snížení rizika nehod, ale především snížení rizika neporušenosti zásilek, což samozřejmě ovlivňuje výběr vhodného dopravce při volbě přemístění. d) dostupností (operabilnost, pohotovost), která v osobní dopravě znamená dobu potřebnou k překonání vzdálenosti nutné k nástupu do dopravního prostředku či umístění výstupního místa vzhledem ke konečnému cíli cesty (vzdálenost zastávky autobusu, nádraží, či garáž vlastního automobilu), v nákladní dopravě 46 dobu od objednávky dopravního prostředku k jeho přistavení k nakládce, obtížnost vykládky. e) pohodlností, která je v dopravě osobní zřejmá. V dopravě nákladní je pohodlností možno nazvat úvahu o použití vlastní dopravy či outsourcingu (v kontextu předcházejících znaků kvality). 3 Externí účinky a bezpečnost dopravy Účinky dopravy na životní prostředí jsou mnohonásobné. K nejdůležitějším patří provozní faktory zatěžování životního prostředí, zábor půdy, přetížení dopravou a rizika při přepravě nebezpečného zboží. Zatěžování životního prostředí závislé na provozu dopravy závisí na použitém dopravním prostředku, které se liší znečišťováním vzduchu, vody, půdy, hlukem a otřesy. Účinky jsou mnohonásobné, dlouhodobé a kumulativní, jen v případě hluku a otřesů jsou přímé a přechodné povahy. Znečištění ovzduší vzniká odvodem chemických substancí do atmosféry. Tím je vyvolávána změna v jejím složení, přičemž účinky některých škodlivin (např. olova) jsou lokální, jiné přesahují okolí zdrojů (např. emise SO2, které jsou vinny za "kyselý déšť") a globální, které ovlivňují atmosféru a klima na celé planetě (např. CO2 a jiné plyny způsobující "skleníkový efekt"). Doprava se tedy nepodílí na tzv. "ozónových dírách", které jsou způsobeny freony. Znečištění vody vyplývá z přímých či nepřímých vypouštění chemických substancí a nebezpečných biologických látek a geneticky změněných či měněných organismů, které svým charakterem mění kvalitu podzemních i povrchových vod a působí na lidské zdraví i na ostatní svět fauny a flóry. Doprava přispívá emisemi motorových vozidel, plavidel a letadel při startu a přistání ke znečištění podzemních vod. V případě nehod při přepravě z tohoto hlediska nebezpečného zboží má přímé účinky na vodní ekosystém. Znečištění půdy znamená změnu kvality nebo povahy půdy či její poškození, které je způsobeno chemickými nebo fyzikálními účinky. Úzké vzájemné vazby mezi ekosystémy půda, ovzduší a voda zvyšují spektrum potencionálních škodlivých účinků na životní prostředí. Hluk působí na člověka negativně ve smyslu únavy, bolestí a poruch, které se mohou stát nesnesitelnými. Podle intenzity a druhu hluku se negativní účinky mohou od pouhé nepříjemnosti stát nesnesitelnými tak, že působí patologické reakce. Osoby vystavené nějakému hluku nereagují vždy stejně, škodlivé účinky jsou individuální. Otřesy mají na člověka a zvířata podobné negativní vlivy jako hluk, dále působí škodlivě i na půdu, budovy, vlastní dopravní cestu. Dosud nejsou stanoveny pro žádný druh dopravy akceptovatelné mezní hodnoty otřesů, takže lze jejich škodlivost jen těžko odhadnout. K omezení zatížení životního prostředí dopravním provozem jsou přijímána pro všechny dopravní prostředky i pro dopravní cestu používána tato technická normativní opatření: • přísnější normy pro výfukové plyny, • náročnější hlukové normy, • zvýšeny kvalitativní požadavky na pohonné hmoty všech typů, • stanoveny vyšší nároky na využití energie v pohonných agregátech, • novelizovány protihlukové předpisy pro stavbu dopravních cest. Zábor půdy a rozkouskování krajiny je další negativní faktor, tentokráte v působení nikoli provozu dopravy, ale její infrastruktury na životní prostředí. Tyto účinky se liší podle 47 konkrétního prostoru, jinak působí dopravní cesty v městském prostředí, jak v málo osídlené krajině. V městech (viz případ severojižní magistrály v Praze) mohou nová dopravní zařízení vést k podstatnému zvýšení mobility chodců, mohou odříznout celé čtvrti od jiných částí města, vytvořit bariéry ve výhledu, narušit dosavadní místa bydlení a zaměstnání. Dopravní cesty zasahují do vzhledu krajiny, mohou přirozené životní prostředí zhoršit nebo zničit, cenným částem země způsobit nenapravitelné škody a ovlivnit ekologickou rovnováhu, zejména ve světě zvířat. K omezení záboru a rozkouskování půdy dopravní infrastrukturou mohou sloužit tato opatření: • efektivní a optimální využití disponibilních kapacit infrastruktury, • v řízení dopravy, které by působilo na rovnoměrnější rozdělení dopravních toků především v silniční a letecké dopravě, • koordinovaný rozvoj dopravní infrastruktury, • striktním hodnocením únosnosti nových projektů vyvolávajících poptávku po přemístění, • rekonstrukce stávající infrastruktury podporující ekologicky vhodné dopravy. Přetížení (kongesce) je stav, kterým ekologové označují disproporce mezi nutnými a disponibilními kapacitami. Přetížení je typické pro dopravu ve městech a v letecké dopravě. Důsledky přetížení spočívají ve snížení propustné kapacity a mobility, což se projevuje především růstem spotřeby energie a zhoršením ukazatelů časového využití a extrémním zhoršením na dopravě závislých škodlivých vlivů, tzn. zhoršování zdravotního stavu lidí, ztráty příjmů a produktivity, zvýšení nákladů a zkracování volného času. Protože k přetížení jsou zvláště náchylné silniční (díky individuálnímu motorismu) a letecká doprava v denních špičkách lze přetížení snížit především: • dostatečnou nabídkou na straně veřejné dopravy, • vysokým stupněm využití kapacity a zvýšením účinnosti řízení provozu, • zpoplatněním silniční infrastruktury ve městech včetně zpoplatnění dopravy v klidu (parkování), • omezením vstupu osobních automobilů do přetížených oblastí. Zvládnutí problémů přetížení především silniční automobilové dopravy nemusí jít cestou zvyšování kapacity investičně náročně, tj. výstavbou dalších komunikací, protože to samo o sobě vede ke zvýšení nabídky zatímco za jinak nezměněných podmínek je poptávka neuspokojena. Řešením je koordinace různých doprav a celé sítě infrastruktury v souhrnu sice především tržních, ale také direktivních (legislativních) opatření. Posledním závažným činitelem ohrožujícím životní prostředí je přeprava nebezpečného zboží. Tady především vyniká problém dopravních nehod, resp. bezpečnosti v dopravě. Také jde v případě nehod o to, aby byl možný rychlý a účinný zásah. Mezi vhodná opatření, jež sníží či udrží v přijatelných mezích potencionální nebezpečí těchto přeprav, lze považovat: • minimalizaci požadavků na rychlou přepravu nebezpečného zboží, • dokonalejší přepisy a školení pro bezpečnější zacházení s tímto substrátem, např. včetně jednotného označení ve všech dopravách a způsobech přemístění, • elektronická kontrola při přepravě včetně rychlostních omezení pomocí rychlostních omezovačů. 48 Literatura [1] Eisler, J.: Úvod do ekonomiky dopravy. Praha : Codex Bohemia, 1998. ISBN 80-8596354-X. [2] Eisler, J.: Podniky a podnikání v dopravě. Praha : VŠE, 2000. ISBN 80-245-0111-2 [3] Synek, M. a kol.: Podniková ekonomika. Praha : C. H. Beck, 2003, ISBN 80-7179-228-4 Name in English Transport safety and environment Summary in English Detrimental effects of a transport to the envirnment are multiple. The main effects are damane to the environment of the traffic factors,land confiscateing, kongestion and risks by the dangerous goods tranasportation. Key words in English Transport, safety, envirnment, dangerous goods, accident, noise Abstrakt Účinky dopravy na životní prostředí jsou mnohonásobné. K nejdůležitějším patří provozní faktory zatěžování životního prostředí, zábor půdy, přetížení dopravou a rizika při přepravě nebezpečného zboží. doc. Ing. Jan Eisler, CSc., SVŠES, s. r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 49 Možnosti výzkumu Bezpečnostního managementu na SVŠES Michal Kavan Strategie rozvoje výzkumných aktivit Soukromé vysoké školy ekonomických studií (SVŠES) vychází ze zákona 147Sb. (zákona o vysokých školách) tak, aby odpovídala rozvojovým strategiím: Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Magistrátu hlavního města Prahy, strategiím Hospodářských komor i strategiím vládních institucí. Soukromá vysoká škola ekonomických studií se usiluje stát vrcholným centrem vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti. Dle svého typu školy SVŠES systematicky krok za krokem buduje svou vědeckou činnost. Také různé druhy tvůrčích aktivit jak studentů, tak učitelů, na domácích i mezinárodních polích. Přestože škola sama nevládne doktorským studijním programem, zaměřeným na základní vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje, na poli aplikovaného výzkumu se rozvíjí v mnoha směrech. Jedním z nich je i oblast bezpečnostního managementu, reprezentovaného především panem docentem Nečasem. Za vědu v pojetí uvedeného zákona považuje škola ucelenou soustavou poznatků, která vysvětluje jevy reálného světa v jejich kauzální souvislosti prostřednictvím pozorování, experimentu a deduktivní metody. Věda SVŠES je tedy i systém výpovědí o jevech a procesech, který se mění časem a v závislosti na podmínkách a dočasnosti tvrzení. Pod pojmem formování vědecké teorie škola představuje průzkum, tvorbu a využívání různých forem abstraktního myšlení, jakými jsou: formulované pojmy, kategorie, úsudky apod. Získané poznatky SVŠES jsou poplatné úrovni použitých prostředků poznání magisterského studia, o které škola usiluje. Věda SVŠES si pro svůj výzkum předmětných oblastí projektového managementu inovací a projektů zvyšování efektivnosti provozních systémů vytváří své metody i na poli bezpečnostního managementu (nebo je přejímá z jiných věd). K osvědčeným nástrojům vědecké metodiky SVŠES zejména patří: • Definice předpokladů (axiomů), • Vytváření hypotéz a teorií, • Konstatování stupně jistoty (zákon, pravidlo, teorie). Vzhledem k tomu, že SVŠES je soukromou vysokou školou, která si na všechny své aktivity musí vydělat ze školného studentů, tvůrčí pracovníci SVŠES musejí absolvovat ve své vědecké činnosti následující čtyři fáze: • Vysokoškolský učitel hledá finanční zdroje pro realizaci svého výzkumného programu. Vypracovává projekt svého vědeckého úsilí, ve kterém jasně formuluje hypotézy, plánované experimenty, očekávané výsledky a kupříkladu i dopad na jiné obory. • Vysokoškolský učitel kromě výuky realizuje svůj vědecký projekt dle podepsané smlouvy s poskytovatelem finanční podpory. • Napíše zprávu o výsledcích a tu písemně publikuje (většinou ve vědeckém časopise). Zpráva o výsledcích je před publikováním na SVŠES oponována. • Předmětnou vědeckou práci posuzuje celá široká vědecká obec. Předmětem výzkumu SVŠES musí být poznatelný a identifikovaný objekt a to jak řešiteli, tak i ostatními. Vědecká práce se soustřeďuje na dosud neřešený problém, nebo jej alespoň nahlíží novým pohledem. SVŠES by ráda dosáhla stavu, kdy její výzkum přináší praktický užitek. Proto vědecké práce školy musí obsahovat podklady pro svá tvrzení, nebo naopak vyvrácení předpokladů a hypotéz, z nichž vědecká práce vycházela. 50 Výzkumné aktivity SVŠES na poli Bezpečnostního managementu vzhledem ke specializaci školy zakládáme také na programu „Bezpečný podnik“, který vyhlásil ministr práce a sociálních věcí ČR už v roce 1996, ale který dodnes nepozbyl svou aktuálnost. Tento program stále má za cíl zvýšit úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, včetně ochrany životního prostředí. U právnických a podnikajících fyzických osob (dále jen organizací). SVŠES i tomuto programu jde o to, vytvořit podmínky pro naplnění české legislativy a o přizpůsobení se novým požadavkům směrnic EU. Vzhledem k faktu, že garantem programu „Bezpečný podnik“ je Český úřad bezpečnosti práce, je důraz programu kladen především na prevenci. Program „Bezpečný podnik“ je návodem k zavedení systému řízení BOZP, který vychází z principů a zásad stanovených pro systémy řízení BOZP (zvyšování úrovně bezpečnosti práce a celkové pracovní pohody) a dobře se hodí pro základnu rozvoje výzkumných aktivit školy na poli bezpečnostního managementu. Při sestavování výzkumných aktivit SVŠES na poli Bezpečnostního managementu lze dobře vyjít z dokumentu OHSAS 18001, příručky ILO – OSH 2001 (vydané MOP) tak, aby výzkumné aktivity byly v souladu s principy a zásadami uplatňovanými systémovými normami - ČSN EN ISO 14001 a ČSN EN ISO 9001. Směřujme své výzkumné aktivity a kritéria jejich interního hodnocení tak, aby byly kompatibilní s požadavky těchto dokumentů. Tato kompatibilita nám umožní sladit náš výzkumný záměr v této oblasti se systém řízení jakosti a systémem environmentálního řízení v organizacích. Ve svých výzkumných aktivitách SVŠES na poli Bezpečnostního managementu, implementovaných do celkového systému řízení organizace, usilujme o vytvoření integrovaného systému bezpečnostního řízení, kam zahrňme i oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a jakosti i ochrany životního prostředí. Pokud organizace nemá v rámci systému řízení odpovídajícím způsobem pokryty i tyto oblasti, které s bezpečností práce úzce souvisejí, nelze ji z našeho hlediska považovat za bezpečnou - potřebuje pomoc našeho aplikovaného výzkumu. Při prověrce organizací jak plní požadavky stanovené programem „Bezpečný podnik“, by organizace měly vycházet především z výsledků kontrol, provedených v organizaci k tomu kompetentními orgány (ČIŽP, orgány vykonávajícími státní požární dozor atd.) a z dokumentace organizace. Svým aplikovaným výzkumem jsme schopni poskytnout návod, jak do systému řízení BOZP zabudovat i systémové prvky týkající se prevence krizových situací s tím, že náš přístup k řízení organizace by měl omezit možnost vzniku, případně zajistit i bezpečnou likvidaci havárie, pokud k ní eventuálně dojde. Výzkumné aktivity SVŠES na poli Bezpečnostního managementu jsou schopny poskytnout poradenské, inspekční a školící služby v oblasti pracovního zdraví a bezpečnosti, a to i v mezinárodním měřítku. Hlavními druhy služeb našeho aplikovaného výzkumu jsou: Formulace, zavádění a následný dohled nad systémy řízení pracovního zdraví a bezpečnosti v malých a středních organizacích a to na základě buď mezinárodně uznávané specifikace OHSAS 18001, anebo na základě nově pojatého programu Bezpečný podnik tak, že systém řízení BOZP se stává slučitelný se systémy řízení kvality podle norem řady ISO 9001 nebo životního prostředí podle norem řady ISO 14001 a navazující integrace těchto systémů. John L. Henshaw, sekretář “Labor for Occupational Safety and Health (LOSH)” říká: „Žádná práce není tak záslužná jako ochrana lidských životů“. Chránit zdraví a životy zaměstnanců i zajistit jim vyhovující pracovní prostředí patří sice patří k zákonným povinnostem každého zaměstnavatele, ale v praxi některých našich podniků zdaleka není naplňována. Prosazení této povinnosti lze dosáhnout společným úsilím teorie a praxe, vysoké 51 školy a podniku. Dobře zavedený a funkční systém potom přináší nejen výrazné snížení pracovních rizik, omezení výskytu nemocí z povolání a pracovních úrazů, minimalizaci nákladů spojených s nehodami na pracovišti a snížení pravděpodobnosti postihu za porušení právních předpisů, ale též zvýšení prestiže a lepší uplatnění podniku ve stále neúprosnějším konkurenčním prostředí v rámci EU. Výzkumný záměr bezpečnostního managementu se opírá o principy managementu systému BOZP, které jsou obsaženy v mezinárodně uznávaných standardech OHSAS 18001:1999 a 18002:2000, ale též souvisejících ČSN EN ISO řady 9000 a 14000 a jsou návodem pro: zavedení, udržení, racionalizaci, interní i externí audit efektivního systému managementu BOZP v praxi podniků a to bez ohledu na jejich velikost a předmět činnosti. Návrhy konkrétních úkolů aplikovaného výzkumu: • Zavedení systému managementu BOZP (SMS), včetně jeho integrace se systémy QMS a EMS. • Racionalizace zavedeného systému SMS, včetně interního auditu funkčnosti. • Aplikace legislativních požadavků v environmentálním managementu a na úseku požární ochrany. • Analýza podmínek pro zavedení SM BOZP, tvorba ideálního harmonogram postupů zavádění SM BOZP, tvorba praktických cvičení k jednotlivým zásadám a prvkům SM BOZP. Podmínkou úspěšnosti realizace uvedených výzkumných úkolů jsou spolupracující podniky, které si skutečně přejí zavést efektivní systém managementu BOZP (SMS), připravit se na externí audit pro účely certifikace dle používaných zahraničních standardů (OHSAS 18001 + 18002, BS8800, Internal Control, Safety Certificate) a připravit se na ověření výsledků interního auditu IBP v rámci programu MPSV/ČÚBP "Bezpečný podnik". Obr.1: Prvky systému řízení BOZP uplatňované programem „Bezpečný podnik“: STRATEGIE BOZP NORMUJ PLÁNUJ RACIONALIZUJ ZAVEDENÍ A PROVOZ KONTROLUJ, MĚŘ A HODNOŤ 52 Výzkumné projekty Bezpečnostního managementu podnikům umožní: • Dosáhnout stavu, kdy bezpečnost a ochrana zdraví při práci a ochrana životního prostředí bude v rámci provozu organizace zajištěna v souladu s předpisy, • Zavést skutečně moderní a efektivní systém řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci včetně ochrany životního prostředí, • Začlenit oblast řízení bezpečnosti práce, ochrany zdraví a ochrany životního prostředí, do stávajícího systému řízení organizace, • Minimalizovat rizika poškození zdraví zaměstnanců (ztrát na životech), • Zvýšit celkovou bezpečnost organizace včetně jejího okolí a tím zlepšit její image v očích veřejnosti i obchodních partnerů • Minimalizovat ztráty organizace v důsledku omezení možností vzniku mimořádných událostí, • Dosáhnout úrovně bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a ochrany životního prostředí, srovnatelné s úrovní dosahovanou v podnicích zemí Evropské unie, • Dosáhnout vyšší úrovně BOZP v rámci celé organizace, zapojením všech zaměstnanců do plnění závazků stanovených v politice BOZP a cílech a tím docílit i větší ochrany jejich zdraví, • Zlepšit podmínky pracovní a sociální pohody na pracovišti, • Zvýšit úroveň kultury práce, • Zvýšit prestiž organizace a tím i její úspěšnost při obchodních jednáních (snazší získání zakázek, výhodnější podmínky pro jednání se zahraničními partnery), • atd. Výzkumné úkoly bezpečnostního managementu by měly být charakteristická svou: Funkčností – bezpečnostní management je rychle se vyvíjející systém, reagující na změny praktických požadavků a legislativních předpisů, ale i změn uvnitř podniku (inovací technologií, vlastnických vztahů apod.). Funkčností rozumíme realizaci vysoké bezpečnosti všech prováděných podnikových aktivit. Transparentností - průběžné informace o existujících rizicích, hlavních přijatých bezpečnostních záměrech by měly být dostupné každému. Transparentnost bezpečnostního managementu je vhodná především pro motivaci zúčastněných. Informace nemohou být určeny pouze pro orgány státního odborného dozoru. Bezpečnost podniku je nakonec důležitou informací i pro finanční trhy a zákazníky. Transparentnost je zvláště vhodná pro ty organizace, které se ucházejí o subdodávky velkým společnostem, které principy uváděné v BM, ČSN EN ISO řady 9000 a ČSN EN ISO řady 14000 ve svých řídících procesech již uplatňují. Účinností - bezpečnostní management se opírá o komplexní pojetí řízení jakosti, kdy součástí kvality je i bezpečnost, tj. ochrana zdraví, životního prostředí a majetku (také ochrana před negativně prováděnými podnikatelskými aktivitami). Systémový přístup umožňuje optimalizaci bezpečnostních opatření vzhledem k probíhajícím změnám. Bezpečnostní management nevytváří zvláštní samostatný systém řízení, ale je integrovanou, nedílnou součástí celkového podnikového řízení. 53 Literatura: [1] Nečas, S.: Personální činnosti v přípravě managementu. Sborník z konference Teoretická reflexe a identifikace společenských potřeb ve vazbě na aktuální problémy policejní praxe, Praha : PA ČR 2003. [2] Nečas, S.: Společenská a ekonomická nutnost přípravy bezpečnostního managementu, Sborník z konference Teoretická reflexe a identifikace společenských potřeb ve vazbě na aktuální problémy policejní praxe, Praha : PA ČR 2003. [3] Hadraba, J.: Marketing. Produktový mix – tvorba inovací produktů. Plzeň:Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004. [4] Kavan, M.: Výrobní a provozní management. Praha: Grada Publishing, 2002 [5] Pitra, Z.: Inovační strategie. Praha: Grada Publishing, 1997 [6] Macák, T.: Controllingové nástroje strategického managementu. In. Sborník výzkumné a tvůrčí činnosti učitelů a studentů. Praha : SVŠES, 2004. [7] Hála, M.: Využití elektronického podpisu. In. Sborník výzkumné a tvůrčí činnosti učitelů a studentů. Praha : SVŠES, 2004. [8] Jůzková, R.: Perfektní simulace s dominantní CFTP a její aplikace. In. Sborník výzkumné a tvůrčí činnosti učitelů a studentů. Praha :SVŠES, 2004. [9] Fulínová, L.: Možnosti finanční analýzy při hledání silných a slabých stránek podniku. In. Sborník výzkumné a tvůrčí činnosti učitelů a studentů. Praha : SVŠES, 2004 doc. Ing. Michal Kavan, CSc., SVŠES, s. r. o. , Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 54 Bezpečnostní balance – hodnocení vyváženosti rizikových zábran Tomáš Macák – SVŠES, s. r. o. v Praze Kvalitativní bezpečnostní determinace Bezpečnost je všeobecný pojem, který není vymezen v českém právním řádu a který se používá pro agregovaný popis determinantů, které je potřeba udržovat v přijatelných mezí klidového stavu. Z hlediska dopadu na újmu životní úrovně referenční skupiny subjektů při porušení tohoto ustálení klidového stavu, je nejvýstižnější následující definice bezpečnosti: „ Bezpečnost je stav, při kterém vznik újmy u životů a zdraví lidí, majetku, životního prostředí, lidské společnosti a v poslední době i u kritické infrastruktury má přijatelnou pravděpodobnost“.1 Bezpečnost je ve své podstatě možno chápat jako žádoucí úroveň nastalé skutečnosti, která je ovlivňována především náhodnými negativními jevy, které mají fatální dopad na existenci sledovaného objektu. V současné době odborná veřejnost pracuje s pojmem „bezpečnost“ způsobem protikladného dualismu v ohledu na možnosti řízení bezpečnostních rizik. Technologický optimismus • představuje aplikaci konstruktivistického přístupu k řízení systému do oblasti bezpečnostního managementu. Tvrdí, že zárukou udržení žádoucího stavu bezpečnosti je technologicko-technický rozvoj společnosti založený na poznatcích základního výzkumu. Bezpečnost lze tímto způsobem regulovat v systému, jehož sledovaná veličina (agregovaná úroveň bezpečnosti) má lineární průběh v závislosti na čase. Technologický skepticismus • - představuje aplikaci systémově - evolučního přístupu k řízení systému do oblasti bezpečnostního managementu. Tvrdí, že technologický pokrok má své produkční možnosti, která jsou časově determinované. Čím je systém objektu, u kterého se požaduje zajištění bezpečnosti sofistikovaněji zkonstruován, tím je u něj vyšší šance na vznik bezpečnostního rizika (vyšší zranitelnosti náhodným vlivem) a tím více se bezpečnostní veličina odklání od svého lineárního průběhu v čase. Konkrétní regulace předmětu bezpečnosti je založena na nástrojích převzetích z oblasti řízení. V České republice existuje na úrovni státní odpovědnosti za bezpečnost společnosti procedura označovaná IDNDR (International Decade on Natural Disaster Reduction), mezinárodní desetiletá směrnice na eliminaci dopadů přírodních pohrom. Dále je předmětem státní odpovědnosti oblast jaderné technologie a stejné tendence se prosazují i u chemické technologie. Na úrovni podnikatelského subjektu jsou předmětem bezpečnostní odpovědnosti obecně jiné veličiny. Jedná se především o jevy, které je možné podnikatelským úsilím eliminovat a které je možné z pohledu statistické četnosti považovat za rizika s vysokou hustotou výskytů. Konkrétní příklady těchto hrozeb jsou obsaženy v následujícím modelu balance bezpečnosti. 55 Model bezpečnostního balance Tento model vychází z předpokladu, že všechny vnější jevy, které mají dopad na výslednici subjektové (podnikové) bezpečnosti jsou v zásadě zjistitelné v potřebný čas. V případě, že v potřebném čase nejsou zjistitelné přímým změřením nebo hodnotovým přiřazením, pořád se ještě mohou vypočítat nebo předurčit – z minulé zkušenosti, resp. ze statistických údajů o výskytech jednotlivých bezpečnostních rizicí. Obrázek 1 Modelové řešení bezpečnostní rovnováhy Bezpečnostní balance Oblast zdrojově naddimenzovaná 4 +BS Úroveň zabe zpe čení [Kč/rok] ZB 3 +BO - UZ 2 IB +1,96 SE IB – 1,96 SE 1 Šířka 95 %-ního inter val u bezpečnos tní spol ehlivosti 0 Oblast zdrojově poddimenzovaná 1 2 3 4 Bezpe čnostní stav = 4 – riziko (rok) Obrázek představuje situaci, ve které došlo k předimenzování bezpečnostního zabezpečení organizace (poloha zabezpečení v reakci na bezpečnostní stav je reprezentována bodem ZB). Úroveň zabezpečení je kvantifikována ve formě roční finanční investice do komplexního zabezpečovacího systému, dále investice do oblasti preventivní eliminace vzniku bezpečnostního rizika a nakonec investice do procedur minimalizace vzniklých škod při porušení bezpečnosti. Bezpečnostní stav je souhrnné ohodnocení jednotlivých oblastí, v kterých se bezpečnostní porucha může vyskytnout. Předmětem hodnocení bezpečnostního stavu jsou pouze existenčně relevantní oblasti podnikového chodu. Ideální je situace, kdy se poloha podnikové situace nachází na hlavní diagonále grafu, tzn. kdy je úroveň zabezpečení organizace v souladu (balanci) s jejím bezpečnostním stavem. Určitá míra nesouladu mezi těmito dvěma veličinami je tolerována. Představa tolerance je na obrázku zachycena v podobě šířky bezpečnostního intervalu spolehlivosti. To znamená, že v případě polohy organizace reprezentované bodem ZB v pásmu 95% intervalu bezpečnostní spolehlivosti můžeme předpokládat, že ve dvaceti případech při výskytu bezpečnostního rizika bude pouze při jednom výskytu poruchy neadekvátní odezva ze strany bezpečnostního zabezpečení. Pro Studentovo t0,025 rozdělení pravděpodobnosti výskytu bezpečnostních poruch platí pro směrodatnou odchylku hlavní diagonály grafu (bezpečnostní balance) SE vztah: Bezpečnostní stav 56 SE = t 0,025 Kde: s n s n (1) je výběrová směrodatná odchylka je rozsah zaznamenaných bezpečnostních poruch za minulé období Podle stupňů volnosti – minimum nezbytných informací (tj. n-1) můžeme určit ze Studentova rozdělení pravděpodobnosti hodnotu kompenzačního koeficientu t0,025 a ten dosadit do vztahu pro určení šířky pásma bezpečnostní spolehlivosti. V případě překročení pásma spolehlivosti, tj. bezpečnostní stav (BS) > BS + t0,025 SE, potom se subjekt nachází v situaci naddimenzování bezpečnostního zabezpečení. Tato přehnaná opatrnost při extrémní averzi k riziku vede k plýtvání finančních a lidských zdrojů, bez možnosti ospravedlnění těchto marginálních výdajů potřebou větší jistoty. Bezpečnost se tak stává cílem organizace a ne její existenční potřebou. V případě nedosažení pásma spolehlivosti, tj. bezpečnostní stav (BS) < BS - t0,025 SE, potom se subjekt nachází v situaci bezpečnostní poddimenzace. Toto podcenění hrozeb v dlouhodobém horizontu vede k bezpečnostní nefunkčnosti organizace a v nejhorším případě k její nedobrovolné likvidaci. Aplikace bezpečnostního balance Na ilustrativním příkladu je ukázána aplikace bezpečnostní rovnováhy. Úroveň zabezpečení i bezpečností stav jsou desagregovány na své složky. V případě úrovně zabezpečení se pro názornost hodnotí vliv roční komplexního zabezpečovacího systému, vliv preventivní eliminace vzniku bezpečnostního rizika a vliv minimalizace vzniklých škod při porušení bezpečnosti. Všechny vlivy je možné kardinálním způsobem ohodnotit pomocí spotřebovaných zdrojů, které svou úrovní vyvolávají. Bezpečnostní stav je charakterizován třemi zásadními vlivy, těmi jsou při ilustrativní situaci: bezpečnost v oblasti havárie technologického provozu, bezpečnost v oblasti utajení strategických informací organizace, bezpečnost v relaci živelné pohromy. Abychom mohli srovnávat jednotlivá kritéria hlavních veličin i samotné bezpečnostní veličiny, musíme jejich ať absolutně, tak nominálně změřené hodnoty převést na společnou bázi. Zde je tato báze tvořena intervalem hodnot od 0 do 4. Vyšší hodnoty ukazují na závažnější vliv bezpečnostního atributu, resp. na potřebu vyšší zdrojové (finanční) investice do dané kategorie zabezpečení. Po přiřazení hodnot jednotlivým kategoriím bezpečnosti a zabezpečení je potřeba ještě stanovit hodnoty relativních intenzit faktorů. Tyto intenzity představují jakési „váhy“ významnosti jednotlivých faktorů. Jejich hodnotové určení je u faktorů zabezpečení provedeno v poměrech relativních hodnot spotřebovaných zdrojů, resp. v poměrech nákladovosti jednotlivých druhů zabezpečení. Hodnotové určení intenzit faktorů charakterizující bezpečnost jsou získány v poměrech statisticky určených pravděpodobností vzniků jednotlivých druhů bezpečnostních poruch, viz. tabulka 1. 57 Tabulka 1 Hodnoty bezpečnostních veličin a jejich intenzity Úroveň zabezpečení (UZ) oblast hodnota intenzita zabezpečo- prevence vací náhodných systém poruch (I) (C) 3 1 0,3 = v1 Bezpečnostní stav (BS) minimalizace škod havárie technologie utajení informací bezpečnost živelné pohromy (S) 3 4 3 4 0,3= v3 0,4= va 0,3= vb 0,3= vc 0,4= v2 Bezpečnostní stav a úroveň zabezpečení se určí váženým součtem jejich dílčích hodnost s příslušnými intenzitami: UZ = Σvi·hi = 0,4 · 4 + 0,3 · 3 + 0,3 ·4 = 3,7 BS = Σvj·hj = 0,3 ·3 + 0,4 · 1 + 0,3 ·3 = 2,0 Absolutní odchylka: AO = BS – UZ = 2 – 3,7 = -1,7 Bezpečnostní odchylka polohy BO: BO : BS − UZ = AO = 2 BO ⇒o= BS − UZ AO = = 1,202 2 2 (2) Nyní je potřeba určit nové nastavení dílčích faktorů úrovně zabezpečení UZ. Existují dva možné způsoby postupu k nalezení řešení: 1. Vytvoření soustavy rovnic a při substitučním dosazení za dvě neznámé se převede soustava na rovnici o jedné neznámé. 2. Analytické vyjádření jednotlivých parametrů konkurenční síly v závislosti na atraktivitě trhu a vahách faktorů: UZ = f (BS, v1, v2, v3,) (3) Při druhém způsobu napíšeme soustavu rovnic tří rovnic a z nich pak explicitně vyjádříme výrazy pro hodnoty jednotlivých faktorů UZ v souladu s bezpečnostní balance: 1) I : C : S = v1 : v2 : v3´ 2) UZ = - BS + 4 = - 2 + 4 = 2 3) UZ = v1 I + v2 C + v3 S 58 Z prvé rovnice po úpravě dostaneme vyjádření C a S jako funkce I: C= v v2 I, S = 3 I v1 v1 (4) Substitucí za C a S do rovnice (3) dostaneme explicitní vyjádření nové hodnoty zabezpečovacího systému I: 2 2 v v v v v1 I + v2 2 I + v3 3 I = v1 I + 2 I + 3 I = UZ v1 v1 v1 v1 I = I2 = UZ = 2,35294 2 2 v3 v2 v1 + + v1 v1 ⇒ I2 (5) (6) Obdobným způsobem zjistíme nové hodnoty u prevence náhodných poruch C a u minimalizace škod S: C = C2 = UZ = 1,765 2 2 v1 v3 v2 + + v2 v2 S = S2 = UZ = 1,765 2 2 v1 v2 v3 + + v 3 v3 (7) (8) Zhodnocení možností bezpečnostního balance Naléhavost změny organizační bezpečnosti reaguje nepřímo úměrně s pozitivním trendem úspěšnosti zvládání bezpečnostních hrozeb. Proto si je možné všimnout, že nejpříznivější okolnosti pro „odzkoušení“ nově vzniklého bezpečnostního opatření v podnikovém dění jsou v situaci, kdy má subjekt viditelné slabiny ve svých strategických oblastech bezpečnostní politiky. Paradoxně je procesu zavádění nebo nastavování nové úrovně zabezpečení nejvíce fanděno ve firmě, která zjistila svůj nepříznivý vývoj ve svém snažení eliminovat systémové poruchy bezpečnosti. Bohužel tento subjekt má mnohem menší potenciál pro tvorbu úspěšných zabezpečovacích inovací, díky existenci nevhodných předpokladů. Tato absence vhodných podmínek pro vytvoření konceptu pozitivní změny ale není daná neochotou odpovědných pracovníků. Na druhou stranu se nejlepší nápady neočekávaně často objevují v situaci zvýšených bezpečnostních hrozeb, které přerostly ve firemní krizi. Pracovníci zde pracují pod stresem a často ze sebe vydají to nejlepší. Z rozboru, co je překážkou vytvoření a implementace komplexního zabezpečení subjektu, vyplývá, že odpor proti přepokládané kladné změně v úrovni agregované bezpečnosti vzniká jak u úspěšných podniků, tak i u firem v situaci neúspěchu. U podniku, který má výhodný trend výsledků svého podnikatelského snažení, je brzdou bezpečnostní změny její implementace, kdežto ve firmě, která má výsledný podnikatelský trend složený z prohlubujících neúspěchů, je nevětší překážka ve vytvoření konceptu globální bezpečnosti.. 59 Literatura [1] Procházková, D.: Krizové řízení. Praha : MV ČR- GŘ HZS, 2004. [2] Nečas, S., Seiler, M.,: Loupežná přepadení pracovišť s peněžním provozem a jejich bezpečnost (policejní, kriminalistické a teoretické aspekty teorie a praxe ochrany osob a majetku). Praha : Policejní akademie ČR, 2004 [3] Pitra, Z.: Příprava a provádění organizačních změn. Praha : Grada, 1998. Ing. Tomáš Macák, SVŠES, s. r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 60 Mezinárodní smlouvy proti terorismu Pavel Šturma- Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 1. Úvod Po útocích na New York a Washington z 11.9.2001 se do popředí pozornosti dostala problematika terorismu a nástrojů boje proti němu, a to včetně mezinárodněprávních instrumentů. Není snad sporu o tom, že terorismus ohrožuje hodnoty, které jsou v centru zájmu celého mezinárodního společenství i Charty OSN: ochrana lidských práv, vláda práva či právní stát (rule of law), pravidla mezinárodního válečného práva, která chrání civilisty, tolerance mezi státy a národy a mírové řešení sporů.17 V průběhu uplynulých čtyř let tak akcelerovalo úsilí mezinárodního společenství o revizi stávajících a vypracování nových smluv proti terorismu, popř. přijímání jiných, mimosmluvních instrumentů. Tento trend je zřejmý na univerzální i regionální úrovni.18 Ukázalo se totiž, že dosavadní mezinárodněprávní úpravy potlačování terorismu nejsou dokonalé či vykazují určité mezery. Paradoxně se jako jeden z hlavních problémů jeví samotná definice terorismu, popř. mezinárodního terorismu, obsažená v těchto instrumentech.19 V mnohých, zvláště starších smlouvách ani žádná obecná definice terorismu není obsažena, ale rozsah použití úmluvy je dán vymezením určitého typu teroristických činů podle chráněného objektu (např. činy proti bezpečnosti civilního letectví a námořní plavby, braní rukojmí, útoky na mezinárodně chráněné osoby, atd.). Teprve některé novější úmluvy sledují postih obecnějších, transverzálních aspektů terorismu, a proto se snaží o obecné definice teroristického činu. 2. Přehled smluvních instrumentů proti terorismu na univerzální úrovni Na univerzální úrovni bylo dosud uzavřeno celkem 13 mnohostranných úmluv upravujících různé aspekty terorismu a opatření k jeho předcházení a potlačování. Jedná se o základní mezinárodněprávní rámec pro spolupráci států v boji proti terorismu. Jednotlivé smluvní instrumenty se ovšem dosti liší, pokud jde o dobu jejich vzniku, rozsah a obsah právní úpravy. Pro účely tohoto stručného rozboru je můžeme rozdělit do pěti skupin: (a) smlouvy zajišťující bezpečnost civilního letectví a námořní plavby; (b) smlouvy zaměřené na ochranu specifické, mezinárodně chráněné kategorie osob; (c) smlouvy postihující konkrétní projev terorismu spočívající v braní rukojmí; (d) smlouvy usilující o kontrolu a eliminaci prostředků (vysoce nebezpečných látek) zneužívaných při teroristických činech; (e) obecněji koncipované protiteroristické smlouvy zaměřené zvláště na finanční zázemí terorismu. Uvedené pořadí skupin zároveň do značné míry koreluje i s časovou posloupností přijímání jednotlivých instrumentů. 17 Viz A more secure world: our shared responsibility. Report of the High-level Panel on Threats, Challenges and Change, UN doc. A/59/565 (2.12.2004), § 145. 18 Podrobněji viz Šturma, P., Nováková, J. Bílková, V. Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu, C.H. Beck, Praha, 2003. 19 Srov. Sorel, J.-M. Existe-t-il une définition universelle du terrorisme ?, in: Le droit international face au terrorisme, CEDIN-Paris I, Pedone, Paris, 2002, s. 35 n. 61 2.1. Smlouvy zajišťující bezpečnost civilního letectví a námořní plavby První skupinu tvoří smlouvy určené především k zajištění bezpečnosti mezinárodní dopravy ve vzduchu a na moři, dále pak k potlačování určitého typu terorismu, který se projevuje zejména protiprávním zmocnění se letadel nebo lodí. Jde o celkem šest úmluv, z nichž první byla přijata před téměř 40 lety, zatímco nejmladší pocházejí z roku 1988. Tak velké rozpětí se pochopitelně projevuje i v rozdílných právních přístupech uplatněných v jednotlivých úmluvách, takže zejména nejstarší z nich se v mnohém liší od modernějších protiteroristických instrumentů. Úmluva o trestných a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel (Tokijská úmluva, 1963)20 je historicky nejstarší ze všech uvedených úmluv. Jako protiteroristická smlouva má omezený význam, protože jejím smyslem není trestní postih pachatelů, ale spíše odstranění nepříznivých následků jejich činů a obnovení nerušeného provozu letecké dopravy.21 Tato úmluva se vztahuje na činy ohrožující bezpečnost civilních letadel za letu. Stanoví, že má-li velitel letadla závažné důvody se domnívat, že některá osoba spáchala nebo se chystá spáchat trestný nebo jiný čin uvedený v článku 1 Úmluvy, může vůči této osobě učinit přiměřená opatření včetně omezení, která jsou nezbytná k ochraně bezpečnosti letadla nebo osob či majetku v letadle, nebo k zachování pořádku a kázně na palubě, nebo k tomu, aby mohl takovou osobu předat příslušným orgánům nebo ji vysadit na nejbližším letišti, kde může přistát. Úmluva ukládá smluvním státům, aby takto vysazenou osobou, která je podezřelá ze spáchání trestného činu na palubě letadla, vzaly do vazby a aby vrátily kontrolu nad letadlem oprávněnému veliteli letadla. Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (Haagská úmluva, 1970)22 je první klasickou smlouvou k trestnímu postihu tzv. leteckého pirátství jako jedné z forem terorismu. Tato smlouva především obsahuje závazek ke kriminalizaci, tj. stanovení za trestný čin jednání kterékoliv osoby, která na palubě letadla během letu „protiprávně, za použití násilí nebo hrozby násilím nebo jakékoliv jiné formy zastrašování, se zmocní tohoto letadla nebo vykonává nad ním kontrolu nebo se pokusí o jakýkoliv takový čin“ (čl. 1). Úmluva dále ukládá smluvním stranám, aby uložily za tyto trestné činy „přísné tresty“ (čl. 2). Dalším klíčovým ustanovením je úprava jurisdikce států (čl. 4). Smlouva tak vymezuje okruh států, které mají primární jurisdikci ve vztahu k těmto činům, na základě principu teritoriality (stát, na jehož území přistane letadlo s údajným pachatelem) a registrace letadla, na jehož palubě byl spáchán trestný čin. Haagská úmluva jako první z řady protiteroristických úmluv založených na principu aut dedere aut judicare pak stanoví povinnost státu vydat pachatele, kterého má na svém území, státu s primární jurisdikcí, anebo případ předložit svým příslušným orgánům ke stíhání (podle subsidiárního principu univerzality). Kromě toho si smluvní státy navzájem poskytnou v co největší míře pomoc v souvislosti s trestním řízením zahájeným pro trestný čin zmocnění se letadla a jiné činy spáchané proti cestujícím nebo posádce (čl. 10). Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (Montrealská úmluva, 1971)23 je další z protiteroristických instrumentů, který rozšířil trestní postih i na další útoky proti letadlům (včetně bombových) nebo jejich bezpečnému provozu. Úmluva především obsahuje závazek adaptace (harmonizace) trestního zákonodárství tak, aby jako trestné činy byly postižitelné akty osob, které spáchají násilný čin proti osobě na palubě letadla za letu, jestliže tento čin může ohrozit bezpečnost tohoto letadla; nebo zničí letadlo v provozu nebo způsobí škodu takovému letadlu, která ho učiní neschopným letu, nebo která 20 Vyhl. FMZV č. 102/1984 Sb. Úmluva vstoupila v platnost pro ČSSR na základě přístupu dne 23.5.1984. Srov. V. David - J. Malenovský, op. cit., s. 65. 22 Vyhl. FMZV č. 96/1974 Sb. Úmluva vstoupila v platnost pro ČSSR dne 6.5.1972. 23 Vyhl. FMZV č. 16/1974 Sb. Úmluva vstoupila v platnost pro ČSSR dne 9.9.1973. 21 62 může ohrozit jeho bezpečnost za letu; nebo umístí nebo dá umístit v letadle v provozu, jakýmkoliv způsobem, zařízení nebo předmět, který může zničit toto letadlo nebo způsobit na něm škodu, která je učiní neschopným letu nebo způsobí na něm škodu, jež může ohrozit jeho bezpečnost za letu; nebo zničí nebo poškodí zařízení sloužící řízení leteckého provozu nebo zasahuje do jejich provozu, jestliže kterýkoli takový čin může ohrozit bezpečnost letadel za letu; nebo sdělí informaci, o které ví, že není pravdivá, čímž ohrozí bezpečnost letadla za letu. Je dále stanovena trestnost pokusu a spolupachatelství některého z uvedených činů. (čl. 1) Podobně jako v Haagské úmluvě se i v Montrealské úmluvě určuje tzv. mezinárodní prvek, tedy, že podle ní vymezené trestné činy se uplatní tehdy, když místo startu nebo přistání letadla, ať skutečné či zamýšlené, je mimo území státu registrace, nebo trestný čin byl spáchán na území jiného státu než státu registrace letadla (čl. 4). Stejná formulace upravuje i povinnost států stanovit přísné tresty (čl. 3). Každý smluvní stát učiní nezbytná opatření k uplatnění své pravomoci (primární jurisdikce) nad trestnými činy v případech, když trestný čin byl spáchán na území tohoto státu, nebo proti letadlu nebo na palubě letadla registrovaného v tomto státu, když letadlo, na jehož palubě byl spáchán trestný čin, přistane na jeho území s údajným pachatelem, který je ještě na palubě, anebo když trestný čin byl spáchán proti letadlu nebo na palubě letadla pronajatého bez posádky nájemci, který má v tomto státu hlavní místo obchodního provozu, a jestliže nájemce nemá takové obchodní místo, má-li v něm své trvalé bydliště. Kromě toho stejně jako Haagská úmluva i tato smlouva předvídá subsidiární uplatnění univerzální jurisdikce jako alternativy k extradici pachatele24 a vzájemnou právní pomoc v souvislosti s trestním řízením ve věci předmětných činů (čl. 11). Protokol o potlačování protiprávních činů násilí na letištích sloužících mezinárodnímu civilnímu letectví (1988).25 Jde o smluvní instrument doplňující Montrealskou úmluvu (1971) tak, že rozšiřuje působnost jejích ustanovení i na další teroristické činy spáchané na letištích sloužících mezinárodnímu civilnímu leteckému provozu. Týká se násilných činů proti osobám na těchto letištích i proti letištním zařízením nebo letadlům na zemi. Poslední dvě smlouvy se týkají problematiky, která má pro Českou republiku - jakožto vnitrozemský stát bez přístupu k moři - menší význam. Úmluva o potlačení protiprávních činů proti bezpečnosti námořní plavby (Řím, 1988) se vztahuje na teroristické aktivity na lodích.26 Protokol o potlačení nezákonných činů proti bezpečnosti pevně ukotvených plošin v pevninské mělčině (Řím, 1988)27 je smluvní instrument doplňující výše uvedenou Úmluvu, který se vztahuje na teroristické činy spáchané na plošinách umístěných na kontinentálním šelfu. 2.2. Smlouvy zaměřené na ochranu specificky chráněné kategorie osob Do této kategorie protiteroristických instrumentů dnes patří zejména Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců (Newyorská úmluva, 1973).28 Úmluva nejprve definuje mezinárodně chráněné osoby, jimiž jsou hlava státu, předseda vlády a ministr zahraničních věcí, kdykoli 24 Jde znovu o pravidlo aut dedere aut judicare. Alternativní povaha závazku vyplývajícího z čl. 5 odst. 2 a čl. 7 Montrealské úmluvy se stala právní otázkou ve sporu řešeném Mezinárodním soudním dvorem. Viz Case concerning Questions of Interpretation and Application of the 1971 Montreal Convention arising from the Aerial Incident at Lockerbie (Libyan Arab Jamahiriya v. UK). Srov. G. Guillaume, L’interférence illicite dans l’aviation civile internationale, in: H. Ascensio, E. Decaux et A. Pellet (dir.), Droit international pénal, Pedone, Paris, 2000, s. 534-535. Blíže srov. níže sub 2.5.1. 25 Protokol vstoupil v platnost pro ČR dne 18.4.1990. 26 ČR tuto úmluvu dosud nepodepsala. 27 ČR tento Protokol dosud nepodepsala. 28 Vyhl. FMZV č. 131/1978 Sb. Úmluva vstoupila v platnost pro ČSSR 20.2.1977. 63 jsou v cizím státě, a dále i „zástupce nebo úřední osoba státu nebo úřední osoba či jiný zástupce mezinárodní organizace mezivládní povahy, který v době a na místě spáchání trestného činu proti němu, jeho úředním místnostem, jeho soukromému obydlí nebo jeho dopravním prostředkům, je oprávněn požívat v souladu s mezinárodním právem zvláštní ochrany proti jakémukoli útoku proti jeho osobnosti, svobodě nebo důstojnosti, jakož i členové jeho rodiny žijící s ním v jeho domácnosti“ (čl. 1). Newyorská úmluva pak stanoví povinnost kriminalizovat a trestat „přiměřenými tresty s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru“ trestné činy vraždy, únosu nebo jiného útoku proti osobnosti nebo svobodě osoby požívající mezinárodní ochrany; násilného útoku proti úředním místnostem, soukromému obydlí nebo dopravním prostředkům osoby požívající mezinárodní ochrany, který může ohrozit její osobnost nebo svobodu; hrozby jakéhokoliv takového útoku; pokusu o jakýkoli takový útok; účastenství na jakémkoliv takovém útoku (čl. 2). Jurisdikce smluvního státu pro některý z uvedených trestných činů je dána, jestliže byl čin spáchán na území tohoto státu nebo na palubě lodi nebo letadla registrovaného v tomto státě (princip teritoriality); jestliže domnělý pachatel je státním příslušníkem tohoto státu (princip personality); nebo jestliže trestný čin je spáchán proti osobě požívající mezinárodní ochrany, která má takové postavení v souvislosti s funkcemi, které vykonává jménem tohoto státu (princip ochrany). Jurisdikce státu je podpůrně určena i v případě, že pachatel je na jeho území a nebude vydán jinému státu příslušnému podle výše uvedených kritérií. (čl. 3) Úmluva dále obsahuje závazky k extradici (v souladu se zásadou aut dedere aut judicare) a vzájemné právní pomoci v rámci trestního řízení. 2.3. Smlouvy postihující braní rukojmí Braní rukojmí patří mezi poměrně rozšířenou metodu terorismu. Přesto po dlouhou dobu nebyl postih těchto činů mezinárodně upraven, takže mohly být postiženy jen nepřímo, pokud se na ně vztahovaly definice teroristických činů obsažené v jiných instrumentech (např. úmluvách proti leteckému pirátství, popř. činy proti mezinárodně chráněným osobám ve smyslu Newyorské úmluvy z r. 1973 - viz výše).29 Nicméně potřeba reagovat i na teroristické činy, které nebyly postižitelné podle starších smluv, vedla k tomu, že na půdě OSN byla přijata Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (New York, 1979).30 Trestného činu braní rukojmí ve smyslu této Úmluvy se dopouští kterákoli osoba, která se zmocní jiné osoby („rukojmí”) nebo ji zadrží a hrozí jejím usmrcením, zraněním nebo dalším zadržováním s cílem donutit třetí stranu, ať již stát, mezinárodní mezivládní organizaci, fyzickou nebo právnickou osobu nebo skupinu osob, aby učinili jakýkoli čin, nebo aby se jakéhokoli činu zdrželi jako výslovnou nebo nepříjemnou podmínku propuštění rukojmí (čl. 1). Úmluva ukládá smluvním stranám kromě prevence i závazky k trestnímu postihu. Vedle povinnosti kriminalizace braní rukojmí jde o založení trestní jurisdikce, pokud byl některý z činů spáchán na jeho území nebo na palubě lodi nebo letadla registrovaných v tomto státě, kterýmkoli jeho státním občanem nebo, považuje-li to tento stát za příslušné, těmi osobami bez státní příslušnosti, které mají své obvyklé bydliště na jeho území, k tomu, aby tento stát donutil k jakémukoli činu nebo aby se jakéhokoli činu zdržel, nebo vůči rukojmí, které je státním občanem tohoto státu, jestliže tento stát považuje přijetí opatření za vhodné. Podle čl. 5 odst. 1 je tak rozšířena jurisdikce státu (oproti jinak běžnému principu teritoriálnímu a personálnímu) o obligatorní uplatnění principu ochrany a fakultativní princip pasivní personality, avšak není stanovena žádná priorita pro řešení případného kompetenčního konfliktu. 29 Srov. E. Delaplace, La prise d’otage, in: H. Ascensio, E. Decaux et A. Pellet (dir.), Droit international pénal, op. cit., s. 387-389. 30 Vyhl. FMZV č. 36/1988 Sb. Úmluva vstoupila v platnost pro ČSSR na základě přístupu dne 26.2.1988. 64 Kromě toho Úmluva (1979) po vzoru ostatních protiteroristických smluv předvídá i subsidiární uplatnění univerzální jurisdikce podle zásady aut dedere aut judicare. Extradice však není automatická, jelikož čl. 9 odst. 1 obsahuje tzv. francouzskou klauzuli (podobně jako Evropská úmluva o potlačování terorismu - viz níže), podle které může dožádaný stát odmítnout vydání, pokud „má vážné důvody k tomu, aby se domníval, že žádost o vydání pro trestný čin uvedený v článku 1 byla učiněna za účelem stíhání nebo trestání osoby pro její rasu, náboženství, národnost, etnický původ nebo politické přesvědčení“. 2.4. Smlouvy o kontrole a eliminaci prostředků zneužívaných při teroristických činech Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů (Vídeň, 1979)31 je první ze smluv, která patří do této skupiny, i když často bývá uváděna spíše v kontextu mezinárodněprávní úpravy mírového využívání jaderné energie nebo mezinárodního práva životního prostředí.32 Úmluva se vztahuje pouze na jaderný materiál určený k mírovým účelům, a to zejména při jeho mezinárodní přepravě, ale také při jeho vnitrostátním používání, skladování a přepravě (čl. 1). Klíčový závazek je obsažen v čl. 3, podle kterého každá smluvní strana přijme preventivní opaření, aby byl jaderný materiál na jejím území chráněn na úrovni popsané v Příloze 1. Státy se dále zavazují v případě krádeže či jiného protiprávního zmocnění se jaderného materiálu spolupracovat s kterýmkoli státem, který o to požádá, a pomoci mu k znovunabytí takového materiálu (čl. 5). Úmluva dále obsahuje i trestněprávní ustanovení, především závazek kriminalizovat následující úmyslné činy: (a) protiprávní přijetí, držbu, používání, přepravu, úpravu, likvidaci nebo rozptyl jaderného materiálu, jež způsobí smrt nebo vážné zranění kterékoli osobě nebo značnou škodu na majetku; (b) krádež nebo loupež jaderného materiálu; (c) zpronevěru nebo podvodné získání takového materiálu; (d) vymáhání jaderného materiálu hrozbou použití síly nebo jakoukoliv jinou formou zastrašování. (čl. 7) Smluvní státy se zavazují stanovit na uvedené trestné činy přiměřené tresty. Podle čl. 8 každá smluvní strana přijme opatření nezbytná k založení své jurisdikce na uvedenými trestnými činy v případech, kdy byly spáchány na území tohoto státu nebo palubě lodi či letadla registrovaných v tomto státě, anebo kdy domnělý pachatel je jeho občanem. Nadto Úmluva (1979) státům ukládá založit univerzální jurisdikci za předpokladu, že se domnělý pachatel nachází na jejich území a není vydán do státu s primární jurisdikcí. V takovém případě se uplatní zásada aut dedere aut judicare (čl. 10). Dalším instrumentem, tentokrát čistě preventivní povahy, je Úmluva o označování plastických trhavin pro účely jejich identifikace (1991).33 Sestává ze dvou částí, tj. samotné Úmluvy a Technické přílohy, která tvoří integrální součást Úmluvy. Tato smlouva, která byla sjednána po teroristickém výbuchu v letadle na lince Pan Am 103 nad Lockerbie, se snaží o kontrolu a omezení používání neoznačených a neodhalitelných plastických trhavin. Smluvní strany se zavázaly zajistit na svých územích účinnou kontrolu plastických trhavin, které neobsahují jednu z detekčních látek popsaných v Technické příloze. Ačkoliv jsou smluvní státy povinny zajistit dodržování těchto ustanovení na svých územích, Úmluva sama nezakládá nové skutkové podstaty trestných činů, které by podléhaly režimu stíhání nebo extradice. Tím se odlišuje od ostatních protiteroristických smluv. 31 Dle sdělení MZV č. 114/1996 Sb. Úmluva vstoupila v platnost i pro ČSSR dne 8.2.1987. Srov. M. Gueuyou, La protection physique des matičres nucléaires, in: H. Ascensio, E. Decaux et A. Pellet (dir.), op. cit., s. 555 an.; P. Šturma, Mezinárodněprávní úprava mírového využívání jaderné energie (vybrané problémy), Časopis pro právní vědu a praxi (PF MU, Brno) č. 4/1994, s. 99-101. 33 Úmluva byla podepsána 1.3.1991, schválena vládou ČSFR 18.12.1991 a vstoupila v platnost pro ČR dne 21.6.1998. 32 65 Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu je zatím poslední z řady specializovaných (sektorových) úmluv proti terorismu, která byla přijata na 59. zasedání Valného shromáždění OSN.34 Tato úmluva bude otevřena k podpisu všem státům v sídle OSN v New Yorku od 14.9.2005 do 31.12.2006. Státy se v ní dohodly na posílení mezinárodní spolupráce při prevenci činů jaderného terorismu i stíhání a trestání jejich pachatelů. Úmluva po definici pojmů (čl. 1) vymezuje v čl. 2 skutkové podstaty jaderného terorismu. Toho trestného činu se dopustí každá osoba, pokud protiprávně a úmyslně: (a) drží radioaktivní materiál nebo vyrobí či drží jaderné výbušné zařízení, a to (i) s úmyslem způsobit smrt nebo vážnou tělesnou újmu, nebo (ii) s úmyslem způsobit závažné škody na majetku nebo na životním prostředí; (b) používá jakýmkoli způsobem radioaktivní materiál nebo jaderné výbušné zařízení, nebo používá či poškodí jaderné zařízení způsobem, který vede nebo hrozí vést k uvolnění radioaktivního materiálu, (i) s úmyslem způsobit smrt nebo vážnou tělesnou újmu, nebo (ii) s úmyslem způsobit závažné škody na majetku nebo na životním prostředí, anebo (iii) s úmyslem přinutit fyzickou či právnickou osobu, mezinárodní organizaci nebo stát k určitému konání nebo zdržení se určitého konání. Za trestný čin se považuje rovněž hrozba některým z výše uvedených činů, protiprávní a úmyslné získávání radioaktivního materiálu, radioaktivního výbušného zařízení nebo jaderného zařízení s využitím výhrůžky, pokus, spoluúčast, organizace a jakákoli jiná forma součinnosti na spáchání činu popsaného v předchozích odstavcích (čl. 2 odst. 2, 3 a 4). Podle čl. 3 se však Úmluva neuplatní, pokud chybí mezinárodní prvek, tj. čin byl spáchán v rámci jednoho státu, domnělý pachatel a oběti jsou občané tohoto státu, pachatel je zadržen na jeho území a žádný jiný stát nemá titul pro výkon jurisdikce podle čl. 9 odst. 1 a 2. Vzhledem k citlivému tématu boje proti jadernému terorismu obsahuje Úmluva v čl. 4 ochranou a výkladovou klauzuli, podle níž se nic v této úmluvě nedotýká jiných práv, závazků a povinností států a jednotlivců podle mezinárodního práva, zejm. cílů a principů Charty OSN a mezinárodního humanitárního práva (odst. 1). Aktivity ozbrojených sil během ozbrojeného konfliktu, jak jsou tyto pojmy chápány v mezinárodním humanitárním právu, se řídí tímto právem a neřídí se touto úmluvou, a aktivity ozbrojených sil státu při výkonu úředních povinností v té míře, v jaké se řídí jinými pravidly mezinárodního práva, nejsou upraveny touto úmluvou (odst. 2). Úmluva se také nijak nezabývá otázkou legality použití jaderných zbraní státy (odst. 4). Jde o mimořádně důležité ustanovení, neboť jasně vymezuje, že se instrument mezinárodního trestního práva, kterým Úmluva je, nemá aplikovat ve sféře, kde se uplatňují jiná pravidla mezinárodního práva, zejm. mezinárodní humanitární právo. Kromě toho čelí pokusům o směšování terorismu s mezinárodním prvkem s tzv. státním terorismem. V článku 5 Úmluvy jsou obsaženy klíčové závazky smluvních stran, a to kriminalizovat podle vnitrostátního práva činy uvedené v čl. 2 a stanovit pro ně přiměřené tresty, které vezmou v úvahu závažnou povahu těchto trestných činů. Kromě toho musí smluvní strany podle čl. 6 přijmout nezbytná opatření, včetně legislativních, k tomu, aby zajistily, že trestné činy v rozsahu této Úmluvy nejsou za žádných okolností ospravedlnitelné úvahami politické, filozofické, ideologické, rasové, etnické, náboženské nebo jiné podobné povahy a budou trestány tresty slučitelnými s jejich závažnou povahou. Články 13 a 14 se zabývají vydáváním a právní pomocí mezi smluvními stranami. Podle čl. 15 žádný z trestných činů stanovených v čl. 2 nesmí být považován pro účely extradice nebo vzájemné právní pomoci za politický trestný čin nebo za trestný čin spojený s politickým činem nebo za trestný čin inspirovaný politickými motivy. Proto nesmí být u 34 Viz rez. VS OSN A/RES/59/290 (15.4.2005). 66 těchto trestných činů odmítnuta žádost o extradici či vzájemnou právní pomoc pouze na základě důvodu, že se týká politického trestného činu. 2.5. Obecněji koncipované smlouvy proti terorismu Poslední skupinu protiteroristických instrumentů tvoří nejmladší smlouvy, které na rozdíl od starších, sektorových úmluv usilují o postižení obecnějších znaků soudobého terorismu, resp. nejčastějších způsobů a prostředků používaných teroristickými organizacemi. První z nich je Mezinárodní úmluva o potlačování teroristických bombových útoků (1997),35 která rozšířila právní rámec pro mezinárodní spolupráci při vyšetřování, stíhání a extradici osob, jež se podílejí na teroristických bombových útocích. Trestného činu ve smyslu této úmluvy se dopustí kterákoli osoba, jestliže protiprávně a úmyslně sestrojí, umístí, vypustí nebo odpálí výbušninu nebo jiné nebezpečné zařízení ve veřejných prostorách, do veřejných prostor nebo proti veřejným prostorám, na území státu nebo vládního zařízení, do systému veřejné dopravy nebo zařízení infrastruktury: (a) s úmyslem způsobit smrt nebo vážné zranění, nebo (b) s úmyslem způsobit rozsáhlé škody na příslušném místě, zařízení nebo systému, kde takové škody mají za následek či je pravděpodobné, že by měly za následek značné ekonomické ztráty. Podobně jako starší protiteroristické smlouvy i tato Úmluva ukládá, že každá smluvní strana přijme nezbytná opatření k přijetí právní úpravy, kterými se činy vyjmenované v článku 2 stanou trestnými činy podle jejího vnitrostátního práva, a ke stanovení přiměřených trestů za tyto trestné činy s přihlédnutím k jejich závažnému charakteru. Tato smlouva však obsahuje podstatně širší úpravu trestní jurisdikce (čl. 6). Každá smluvní strana přijme nezbytná opatření pro stanovení své obligatorní jurisdikce nad uvedenými činy, pokud trestný čin je spáchán na území tohoto státu (princip teritoriality), nebo trestný čin je spáchán na palubě plavidla plujícího pod vlajkou tohoto státu nebo na palubě letadla, které je evidováno podle zákonů tohoto státu v době, kdy byl spáchán příslušný trestný čin (princip registrace), trestný čin je spáchán státním příslušníkem tohoto státu (princip personality). Smluvní strana je oprávněna rovněž stanovit svou jurisdikci nad jakýmkoli takovým trestným činem, pokud trestný čin je spáchán proti státnímu příslušníkovi tohoto státu (pasivní personalita), nebo trestný čin je spáchán proti státu nebo vládnímu zařízení tohoto státu v zahraničí, včetně velvyslanectví nebo jiných diplomatických či konzulárních prostor tohoto státu, nebo trestný čin je spáchán bezdomovcem, který se na území tohoto státu obvykle zdržuje, nebo trestný čin je spáchán v pokusu přinutit stát nebo mu zabránit vykonat nějaký čin, nebo trestný čin je spáchán na palubě letadla, které je provozováno vládou tohoto státu (princip ochrany). Úmluva rovněž předvídá subsidiární postih jako alternativu k extradici (aut dedere aut judicare), jakož i dosti podrobnou úpravu vydávání a dalších forem poskytování vzájemné právní pomoci. Tato úmluva se však nepoužije, pokud trestný čin byl spáchán v jednom státě, domnělý pachatel a oběti jsou občany tohoto státu, domnělý pachatel je nalezen na území tohoto státu a žádný jiný stát není oprávněn vykonat jurisdikci (čl. 3). Rovněž se nepoužije v případě činnosti ozbrojených sil během ozbrojeného konfliktu, jak jsou tyto pojmy chápány v mezinárodním humanitárním právu (čl. 19). Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu (1999)36 byla - stejně jako předchozí Úmluva (1997) - vypracována v Ad hoc výboru OSN, poté přijata rezolucí Valného shromáždění 54/109 (9.12.1999) a následně otevřena k podpisu všem státům v sídle OSN v New Yorku od 10.1.2000. Jde o první skutečně obecně pojatou protiteroristickou smlouvu, 35 Sdělení MZV č. 80/2001 Sb.m.s. Úmluva vstoupila v platnost pro ČR dne 23.5.2001. Text viz UN Doc. A/RES/54/109 (1999). Úmluvu dosud ratifikovalo 36 států; vstoupila v platnost dne 10.4. 2002. ČR byla podepsána 6.9.2001, ale dosud pro ní nevstoupila v platnost. 36 67 která se nezabývá pouze určitým typem či prostředkem teroristických aktivit, nýbrž postihuje to, co je společné terorismu vůbec a zároveň nebylo upraveno v již existujících mnohostranných právních instrumentech, tj. financování mezinárodního terorismu. Úmluva především zavádí nový trestný čin financování terorismu, kterého se dopustí jakákoliv osoba, jestliže „jakýmikoliv prostředky, přímo či nepřímo, protiprávně a úmyslně poskytne nebo shromažďuje finanční prostředky s úmyslem, aby byly použity, nebo s vědomím, že mají být použity, ať už plně nebo zčásti, za účelem uskutečnění“: (a) nějakého z trestných činů definovaných v jedné ze smluv uvedených v příloze (Příloha k Úmluvě obsahuje 9 z výše uvedených 11 mnohostranných smluv.) Druhou alternativu trestného činu představuje financování za účelem uskutečnění „(b) jakéhokoliv jiného činu zamýšleného k tomu, aby způsobil smrt nebo vážné tělesné zranění občana nebo jakékoliv jiné osoby nehrající aktivní úlohu v nepřátelských akcích za situace ozbrojeného konfliktu, je-li účelem takového činu, ať už v důsledku jeho povahy nebo kontextu, zastrašit obyvatelstvo nebo přinutit vládu nebo mezinárodní organizaci, aby uskutečnila nebo se zdržela uskutečnění jakéhokoliv činu.“ Jde o mimořádně významné ustanovení, které nepřímo podává první moderní a široce akceptovanou definici terorismu. Úmluva nejen vymezuje nové skutkové podstaty, ale současně zavazuje smluvní státy, aby zajistily kriminalizaci těchto činů podle vnitrostátního práva a jejich trestání přiměřenými sankcemi, které berou v úvahu závažnou povahu těchto trestných činů (čl. 4). Kromě toho každý smluvní stát musí přijmout v souladu se svými vnitrostátními právními principy nezbytná opatření k uplatnění odpovědnosti právnické osoby (sídlící na jeho území nebo vytvořené podle jeho zákonů), jestliže se fyzická osoba odpovědná za řízení nebo kontrolu této právnické osoby dopustila některého z výše uvedených trestných činů. Odpovědnost právnických osob může být trestněprávní, civilněprávní nebo správní a musí být provázena účinnými, úměrnými a odrazujícími sankcemi, jež mohou zahrnovat peněžní sankce (čl. 5). Jde o instrument k usnadnění spolupráce států při potírání financování mezinárodního terorismu, který však současně respektuje suverenitu každého státu projevující se výkonem teritoriální jurisdikce (čl. 3). Proto se Úmluva nepoužije, pokud je trestný čin spáchán v jednom státě, údajný pachatel je občanem tohoto státu a je přítomen na jeho území a žádný jiný stát není oprávněn uplatňovat jurisdikci podle čl. 7 odst. 1 nebo 2. Z těchto ustanovení vyplývá, že primární a obligatorní jurisdikci má smluvní stát nad vymezenými trestnými činy, pokud jsou spáchány na jeho území, nebo na palubě lodi nebo letadla pod vlajkou (registrací) tohoto státu, nebo spáchány občanem tohoto státu. Vedle teritoriální a personální jurisdikce Úmluva dovoluje státu založit ještě jurisdikci (fakultativní) pro případ jednání směřujícího k uskuteční trestného činu na území tohoto státu nebo proti jeho občanovi (teorie účinků a pasivní personality), proti některému vládnímu zařízení tohoto státu v zahraničí nebo jako pokus k přinucení tohoto státu k nějakému jednání (princip ochrany), nebo v případě trestného činu spáchaného bezdomovcem s obvyklým bydlištěm na území tohoto státu, anebo spáchaného na palubě letadla provozovaného vládou tohoto státu. Úmluva dále stanoví závazek smluvního státu vydat pachatele, který je přítomen na jeho území, státu kompetentnímu podle čl. 7, anebo předat případ svým orgánům za účelem stíhání (čl. 10). Pokud vnitrostátní právo státu dovoluje vydat vlastního občana pouze za podmínky, že tato osoba bude vrácena k výkonu trestu uloženého v řízení, kvůli němuž byla extradice požadována, bude taková podmíněná extradice postačující pro splnění povinnosti aut dedere aut judicare. Každý smluvní stát přijme nezbytná opatření pro zajištění toho, aby trestné činy spadající pod tuto Úmluvu nebyly za žádných okolností ospravedlnitelné důvody politického, filozofického, ideologického, rasového, etnického, náboženského nebo jiného podobného charakteru (čl. 6). Žádný z těchto nebude pro účely extradice nebo vzájemné právní pomoci považován za finanční trestný čin (čl. 13) nebo za politický trestný čin (čl. 14). Na druhé straně čl. 15 stanoví výjimku z povinnosti extradice nebo vzájemné právní pomoci, 68 jestliže má dožádaný stát podstatné důvody, aby se domníval, že žádost byla podána za účelem stíhání nebo potrestání nějaké osoby kvůli rase, náboženství, národnosti, etnickému původu nebo politickým názorům této osoby. Škála závazků vyplývajících z Úmluvy (1999) se neomezuje jen na trestněprávní opatření, ale zahrnuje i preventivní opatření v boji proti přípravám na financování terorismu, jakož i vhodná opatření pro identifikaci, odhalování a zmrazení nebo zabavení jakýchkoliv finančních prostředků, použitých nebo vyčleněných za účelem spáchání výše uvedených trestných činů, a rovněž tak výnosů pocházejících z takových činů, jakož i pro jejich konfiskaci. Tato ustanovení Úmluvy (1999) se velmi podobají pravidlům z mezinárodních instrumentů k boji proti organizovanému zločinu a praní špinavých peněz. Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu tak představuje zatím nejdokonalejší mezinárodní instrument k boji proti terorismu. 3. Obecná definice terorismu V současné době v rámci OSN vrcholí práce na návrhu komplexní úmluvy proti terorismu. Přitom je dosažení shody na obecné definici terorismu považováno za prioritu, jak o tom svědčí i výše citovaná zpráva Panelu OSN k hrozbám, výzvám a změně. V této zprávě je obsažen i návrh prvků definice, které však také vyvolávají určité problémy. To proto, že má jít o kombinaci několika ne zcela homogenních částí: (a) uznání v preambuli, že použití síly proti civilistům je upraveno Ženevskými úmluvami o ochraně obětí války (1949) a dosáhne-li určitého rozsahu, tvoří válečný zločin nebo zločin proti lidskosti; (b) zopakování, že činy podle 12 dosavadních mezinárodních úmluv proti terorismu představují terorismus, a jejich prohlášení za zločiny podle mezinárodního práva, přičemž terorismus v době ozbrojeného konfliktu je zakázán Ženevskými úmluvami a Protokoly k nim; (c) odkaz na definice obsažené v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu (1999) a rezoluci Rady bezpečnosti 1566 (2004); (d) vymezení terorismu jako „každého chování, nad rámec chování již specifikovaného existujícími úmluvami o aspektech terorismu, Ženevskými úmluvami rezolucí Rady bezpečnosti 1566 (2004), které má za cíl způsobit smrt nebo vážnou tělesnou újmu civilistům či nekombatantům, pokud účelem tohoto konání, vzhledem k jeho povaze či kontextu, je zastrašit obyvatelstvo, nebo donutit vládu nebo mezinárodní organizaci něco učinit nebo se zdržet nějakého chování“.37 Je zřejmé, že opakované použití metody odkazu není pro definici příliš vhodné. Problémem je i to, že (a) akty teroru v době ozbrojeného konfliktu jsou upraveny instrumenty (zejména, ale nikoli výlučně Ženevskými úmluvami), které mají odlišnou působnost ratione personae i ratione temporis oproti úmluvám proti terorismu; (b) pojmy válečné zločiny, popř. zločiny proti lidskosti, které se souhrnně označují za zločiny podle mezinárodního práva, jsou spojeny s nejzávažnějšími porušeními obecně platných (obyčejových) pravidel mezinárodního humanitárního práva a lidských práv, kam jen zřídka spadnou některé, ale rozhodně ne všechny teroristické činy popsané ve zmiňovaných 12 protiteroristických úmluvách; (c) definice obsažené v Mezinárodní úmluvě o potlačování financování terorismu (1999) a rezoluci Rady bezpečnosti 1566 (2004) se navzájem liší; a (d) vlastní navržená definice se jeví jako příliš úzká, protože nezahrnuje mezi teroristické akty činy, které mají za cíl vážnou škodu na majetku, infrastruktuře nebo životním prostředí. 37 Viz Report, op. cit. 1, s. 49, § 164. 69 Jako lepší se proto jeví rozpracování definice z Mezinárodní úmluvy o potlačování financování terorismu, které je obsahem návrhu čl. 2 komplexní úmluvy. Operativní definice terorismu byla obsažena již v článku 2 indického návrhu, který explicitně vymezuje „trestný čin ve smyslu této Úmluvy“.38 Zdá se, že po vyřešení dvou zbývajících otázek (vztah k činům spáchaným v rámci ozbrojeného konfliktu a vztah ke speciálním protiteroristickým úmluvám) již nebude nic bránit přijetí skutečně komplexní úmluvy proti terorismu. 4. Závěr Provedený přehled mezinárodních smluv proti terorismu ukazuje, že na univerzální úrovni existuje již dnes poměrně propracovaný soubor závazků k zajištění spolupráce státu při předcházení a potlačování mezinárodního terorismu. Vedle nich ještě působí regionální a bilaterální smluvní úpravy, jejichž rozbor by však přesahoval rámec tohoto příspěvku. Navíc některé regionální smlouvy (zejm. v rámci Rady Evropy) v podstatě odkazují na univerzální smlouvy proti terorismu. Pouze dvě z 12 již platných úmluv mají pouze preventivní ustanovení, ostatní obsahují též závazky trestněprávní povahy. Nejnověji se podařilo v rámci OSN přijmout text Mezinárodní úmluvy o potlačování činů jaderného terorismu (2005) a je reálná naděje na přijetí komplexní úmluvy proti terorismu. prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc., právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, nám. Curieových 7, Praha 1, E-mail: [email protected] 38 Srov. návrh čl. 2; in: UN Doc. A/C.6/55/1 (28.8.2000), s. 3. Upravená verze viz UN Doc. A/57/37 (11.2. 2002), s. 6: „1. Každá osoba spáchá trestný čin ve smyslu této Úmluvy, jestliže se tato osoba, jakýmikoliv prostředky, protiprávně a úmyslně dopustí konání s cílem způsobit: (a) smrt nebo vážnou tělesnou újmu kterékoliv osobě; nebo (b) vážnou škodu na veřejném nebo soukromém majetku, včetně veřejně užívaných míst, státnímu nebo vládnímu zařízení, systému veřejné dopravy, součásti infrastruktury nebo na životním prostředí; nebo (c) škodu na majetku, místech, zařízeních nebo systémech uvedených v odst. 1 (b) tohoto článku, jež povede nebo pravděpodobně povede k velké hospodářské ztrátě; pokud účelem tohoto konání, vzhledem k jeho povaze či kontextu, je zastrašit obyvatelstvo, nebo donutit vládu nebo mezinárodní organizaci něco učinit nebo se zdržet nějakého chování.“ 70 Postmoderní problémy Globální bezpečnosti Vladimír Zoubek – Policejní akademie ČR v Praze § 1. Globalizace: vstup do problému Pojem ”globalizace” pojmenovává skutečnost, že jsme svědky vzniku celosvětové úrovně nezadržitelného a postupného procesu zcela nové kvality. Jedná se o procesy, které směřují k rigidní celosvětové integraci a organizaci výroby (výrobních procesů), obchodu (tržních procesů), bankovních a finančních operací, technologií a informací spjatých s fenoménem světové nadvlády nadnárodních korporací, které stále více ovlivňují a determinují globální politické procesy mezi aktéry světové politiky, zvláště pak bezpečnostní krize a rizika, světovou migraci (ovlivněnou nejen populační explozí a prohlubující se nerovnováhou mezi Severem a Jihem), novou kvalitu průmyslu organizovaného zločinu, řešení globální ekologické krize, akcelerují civilizační střety, úpadek dodržování lidských práv, kultury, morálky a náboženských systémů a dalších ne zcela subsidiárních problémů národních (státních), regionálních či místních systémů. Hnacím motorem tohoto procesu je globalizace ekonomických aktivit, které zejména v posledních třiceti letech propojuje výrobu a trhy různých zemí. Pro současnou fázi globalizace je příznačná nerovnováha mezi ekonomickou mocí nadnárodních korporací (ta se již silně koncentrovala a působí na celosvětové úrovni) a jednotlivých společností: jak postmoderní ”občanské” společnosti jádru globalizace (na Severu), tak v podstatě postkoloniální společnosti v semiperiferii a periferii globalizace (na Jihu); tyto společnosti jsou ovšem nyní organizovány ve 196, resp. 197 suverénních ”národních” a mnohonárodních státech. Státy obecně jsou velmi zdrženlivé, když mají rozhodovací pravomoci předávat nadnárodním institucím. Stejně tak odpor a nechuť k negativním aspektům globalizace roste. Řada teoretiků, kteří se problematikou globalizačních procesů v Evropě a ve světě zabývají, si uvědomuje vedle jejich pozitiv, i možné negativní stránky a jistá úskalí. Například Václav Bělohradský s odvoláním na sociologa J. Kellera píše: ”…příšera planetární globalizace tu zůstává, je stále dravější, nesrozumitelnější a krutější …. Globalizace pokračuje stále rychleji, neslouží žádné lidské potřebě, jen zhoubně roste. Lze tu příšeru udržet v nějakých hranicích?39” Ve zjednodušeném zvulgarizovaném pojetí pak globalizace znamená ”amerikanizaci” kulturního života, je synonymem pro nadvládu nadnárodních koncernů a ”normalizaci” spotřební společnosti. Společnost prý spěje k vytváření jednodimenziálních lidí, ”které překonává nejhorší představy Orwella a Marcuseho”40. 39 BĚLOHRADSKÝ, V. Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje. Salon, literární příloha Práva, 12. března 1998. 40 Srov. PICK, O. Globalizace a střední Evropa. Sborník z konference na ÚMV. Praha : b.r., s. 1 – 4. Pick tyto názory kritizuje. Říká, že tento problém není tak jednoduchý a je třeba jej důkladně analyzovat. Globalizace podle něho znamená velikou výzvu pro svět. Globalizace sice svět obohatila tím, že mnohonásobně zvýšila výměnu zboží a investic a přispěla k rozšíření moderních technologií, zároveň však je to ”křehký proces, který volá po objektivním analytickém přístupu bez emocí a populistických hesel”. 71 Pozitiva a negativa globalizace Co je na globalizaci Pozitivní Co je na globalizaci Negativní Roste nabídka a kvalita Světová ekonomika je zboží daleko náchylnější k náhlým kolapsům (kasínová ekonomika) Klesají výrobní i prodejní Rozdíly mezi chudým Jihem ceny a bohatým Severem jsou největší v historii a stále rostou Vznikají nové pracovní V chudých zemích bují hlad, příležitosti války a nemoci více než dříve Zvyšuje se životní úroveň Roste ekonomická a v rámci ”konzumního politická migrace a způsobu života” xenofobie Je daleko širší a svobodnější V zemích Severu se k informacím prohlubují rozdíly mezi přístup (informační demokracie) nejvyššími a průměrnými příjmy (mizí ”střední” třída) Navrhovaná řešení negativních dopadů globalizace41 Přísně regulovat činnost nadnárodních společností a bránit jejich dalšímu propojování Omezit spekulativní toky kapitálu Vybírat daně z kapitálových převodů a peníze rozdělit chudým zemím Zrušit mezinárodní finanční instituce (MMF a SB) a nahradit je novým uspořádáním v podobě světového finančního parlamentu Zpřísnit pravidla pro ochranu životního prostředí a ekonomický růst podřídit pravidlům trvalé udržitelnosti Rozpoutat revoluci za svržení světového kapitálu Rozšiřují se možnosti Zvyšuje se ekonomický a komunikace (informační a politický vliv nadnárodních společností (nedostatek vzdělanostní společnost) legitimity globálních autorit) Tlak na globální Zhoršuje se životní Atd. spravedlnost a univerzalitu prostředí, rozšiřují pouště lidských práv ? Akcelerují se civilizační střety (clash of civilisations) Krize náboženských systémů Umocňuje se globální zločin, roste terorismus, extremismus Atd. Ze skutečně extenzivní problematiky a bezbřehé šíře pozitiv a negativ postupného procesu globalizace, který (velmi zjednodušeně) je příznačný především tím, že přesahuje 41 Některá typická hesla ”odpůrců globalizace” při demonstracích v Praze 26. – 28. září 2000 proti Výročnímu zasedání Mezinárodního měnového fondu (International Monetary Fund) a Skupiny Světové banky (World Bank Group). 72 státní hranice jakéhokoliv státu (končí romantický provincionalismus), uvádím jen demonstrativní a skutečně typickou a signifikantní kazuistiku nejzávažnějších aspektů. Problém globalizace nutí k multidimenzionálnímu, multikulturnímu (multicivilizačnímu) a univerzalistickému myšlení a pohledu na svět. § 2. Globální sociální polarizace Rozevírání nůžek globálního bohatství a globální bídy: Sever akcelerovaně bohatne, Jih stále více chudne. Ekonomická globalizace má negativní dopady i jinde - především v sociální oblasti. Z nebývalého ekonomického růstu, který svět zažívá v posledních dvaceti letech, totiž nemají užitek úplně všichni. Sladké plody růstu sklízejí především bohaté země, které se těm chudým vzdalují ještě více než kdykoliv předtím. Ne, to není věta z prognostického letáku odpůrců globalizace. Podobnými slovy hodnotí proces distribuce bohatství ve svých oficiálních dokumentech i Mezinárodní měnový fond. Do oficiální řeči fondu a dalších mezinárodních organizací se už dávno dostaly věty o bohatém Severu a chudém, nemoci zachváceném Jihu a o zvětšující se propastí mezi oběma póly42. Rozmanité studie upozorňují, že propast mezi Severem a Jihem je čím dál větší. Podíl nejchudší pětiny lidstva na celosvětovém příjmu činí dnes 1,1 % oproti 1,4 % v roce 1991 a 2,3% v roce 1960. Poměr rozdílu příjmů nejbohatší a nejchudší pětiny vzrostl z 30:1 v roce 1960 na 61:1 v roce 1991, na 78:1 v roce 1994 a v současné době je odhadován na 86:143. Mizí střední třída (vrstva) Ekonomická propast neroste jen ve vztahu bohatých a chudých zemí. Stejný trend sociologové a ekonomové sledují i uvnitř jednotlivých zemí. Například v USA je průměrný příjem dělníka v průmyslu až třistakrát nižší než příjem špičkového manažera. Před dvaceti lety byl tento poměr o polovinu menší. To mimo jiné potvrzuje skutečnost, k níž dospěla řada zahraničních výzkumů: globalizace přeje vzdělaným, velmi pružným a přizpůsobivým lidem, kteří bleskově vyhodnocují informace a dokážou s nimi účelně naložit. Naopak lidé, kteří jsou odsouzeni k více či méně kvalifikované manuální práci, z globalizace nemají prakticky nic. Jsou totiž téměř okamžitě nahraditelní levnější pracovní sílou v zemích Jihu. Sociální polarizaci lze stručně charakterizovat jako nárůst bohatých i chudých a úbytek střední vrstvy obyvatel. Za jednu z hlavních příčin sociální polarizace jsou považovány dopady ekonomické restrukturalizace na trh práce. V důsledku ekonomických změn roste podíl vedoucích a odborných pracovníků, snižuje se zastoupení pracovních míst s průměrnými mzdami a roste počet málo placených zaměstnání, občasných zaměstnání s nestálými příjmy a počet nezaměstnaných. Trh práce se z hlediska mzdového ohodnocení zaměstnanců polarizuje. Sociální polarizace však nelze spojovat pouze se změnami na trhu práce, ale i se snižující se rolí sociálního státu, což vede k polarizaci příjmů domácností. Sociální 42 Zpravodaj o přípravách zasedání Mezinárodního měnového fondu a Skupiny Světové banky. Praha : Ministerstvo financí ČR, Organizační centrum pro uspořádání Výročního zasedání MMF/SSB, 2000, č. 2, s. 7. Viz též www.amp2000.cz 43 Ibid., s. 5 73 polarizace přináší územní koncentraci dvou krajních sociálních skupin žijících v těsném sousedství uvnitř městského prostoru a to jednak chudých, nezaměstnaných a mnohdy etnicky a kulturně vyčleněných ze společnosti, jednak skupiny manažerů a profesionálů s vysokými příjmy44. Sociální polarizace se projevuje narůstající segregací chudých (a dalších, především etnických menšin)45 a separací bohatých a utvářením tzv. duálního a rozděleného města. Nepřátelé střední třídy nahoře i dole Sotva začala vznikat střední třída46 objevili se její nepřátelé. Nahoře vyrostla neproduktivní ”zahálčivá třída”. Thorsten Veblen, který ji objevil a popsal47, ji definuje jako vrstvu, jejíž vzestup se nezakládá na produktivních činnostech, nýbrž na finančních operacích. Česká cesta privatizace dovolila právě takovým ”peněžním činnostem” rozvinout se v naprosto výjimečné míře a napomoci k rychlému etablování horní třídy. Na druhé straně ovšem obnovený český kapitalismus připustil dolní třídu chtěných i nechtěných obětí sociálního systému. Těch bylo jistě mnoho již v socialistické ekonomice, v rané transformaci však pokračovala tzv. sociální zaměstnanost díky tou, že polostátní banky zaštítily velké podniky. Poměrně velkorysá sociální síť navíc stále zachytává ty, kteří by jinak byli okolnostmi donuceni pracovat. Lidé vytlačovaní z trhu práce sice deklarují ochotu přizpůsobit se (rekvalifikovat se či přestěhovat), ta však rychle vymizí, když si spočítají mizivý ekonomický přínos takové změny oproti životu na podpoře. V jiných původně sociálně štědrých zemích (Dánsko, Nizozemsko) tomu bylo podobně, tam však stát zakročil a zavedl povinné práce a rekvalifikace pro ty, kteří by se chtěli nechat zlákat pastí nezaměstnanosti. Rozšiřování ”zahálčivé” i dolní třídy působí neblaze v ekonomických procesech i při utváření hodnotového prostředí. První vysílá svůdný signál, že bohatství nevzniká vytvářením nového, nýbrž přerozdělením starého. Druhá zase vysílá podobně lákavý signál, že pracovat se nevyplácí. V prvním případě je podnikání z kreativní a dobyvatelské činnosti degenerováno na přesuny majetku bez jeho vytváření. V druhém případě zase degeneruje lidský kapitál namísto rozvíjení a uplatňování lidských znalostí a schopností. 44 Podle Management News (viz: KLÍMOVÁ, J. Plat českého šéfa je téměř 75 tisíc korun. Ve velkých firmách však manažeři vydělávají daleko více. MF Dnes, 16.8.2001, s. A/1 a C/1) převyšuje plat šéfa společnosti plat dělníka: USA = 32x, Velká Británie = 25x, Německo = 12x, Japonsko = 11x, Česká republika = 6x. 45 Včetně jevu tzv. ”skryté chudoby”. 46 Jan KELLER řadí do střední třídy a do středních vrstev ty, kteří sice musejí pracovat, aby si na své živobytí vydělali, jejich příjmy jim však umožňují šetřit. Klasická představa příslušníka středních tříd považuje za samozřejmost mít vlastní domek, kvalitní, zpravidla vysokoškolské vzdělání pro děti a původně také schopnost muže uživit z jediného platu celou rodinu. Druh ”kapitálu” kterým tyto vrstvy disponují – ať již se jedná o drobný rodinný majetek, anebo o odborné vědění – vyžaduje, aby byl individuálním úsilím ustavičně obnovován. To předpokládá u příslušníků středních vrstev velkou houževnatost a sebedisciplínu. Snad nejvýraznější tradiční vlastností ambiciózních středních vrstev, vlastností, jež je zdůrazňována při jejich vymezování směrem k těm, kdo stojí pod nimi, ale i nad nimi, je jejich schopnost nežít pouze přítomným okamžikem, schopnost odkládat odměnu, a tím ji do budoucna zvyšovat. Spolu se vzrůstem konzumních šancí nové střední vrstvy tuto zásadu postupně opouštějí a zvykají si žít na leasing. Viz KELLER, J. Střední vrstvy – je po sezóně. Právo, příloha Salon, 24.8.2000, s. 3 - 4 47 Blíže viz Večerník, J. Měšťácký protiútok v minovém poli. Posilování ”střední třídy” prospívá celé společnosti, v Česku se však rozmohla ”zahálčivá třída” a klienti sociální sítě. Lidové noviny – Příloha Orientace pro civilizaci a myšlení, 16.12.2000, s. 19 74 Je tu ovšem ještě třetí sociální kategorie, která rovněž stojí proti střední třídě a popírá její hodnoty, totiž byrokracie. Zde je však velmi obtížné vést hranici mezi státní administrativou jako službou společnosti a rozpínavou byrokracií parazitující na občanovi. Jisté je, že její velikost a moc roste a rozsahem státního přerozdělování: čím větší a složitější je struktura institucí, tím hůře fungují, tím hojněji se vytvářejí klientelistické sítě a bují korupce, která zase zpětně posiluje panství byrokracie nad občanem. Namísto průhledného prostředí s jasnými pravidly chování, motivujícími prospěšnou činnost, se lidé cítí obestřeni sítěmi neosobní moci, které se musí pasivně přizpůsobovat. Přes svůj nesporný přínos je střední třída ohroženým druhem, a to od samého počátku. K zániku ji předurčil již před 150 lety Karel Marx, před 50 lety předvídal sociální propad ”bílých límečků” jeden z nejbystřejších sociologů moderní doby Ch. Wright Mills. Dnes jsou prognózy jejího zániku spojovány s válcem globalizace, který za sebou nezanechá nic nezávislého na moci nadnárodních korporací. § 3. Propast mezi Západním sekulárním světem (”civil religion”) a světem tredičních náboženství, zvláště kulturou islámu Mezi světem tradičních náboženství a sekulárním světem Západu roste propas: nejzřetelněji si ji patrně uvědomujeme tam, kde západní civilizace naráží na kulturu islámu. Jiným příkladem je debata o tom zda Charta lidských práv vyjadřuje univerzálně závazné pojetí lidské důstojnosti, či zda je projevem ”kulturního imperialismu” Západu. Jedním z paradoxů globalizace je skutečnost, že snaha o to, aby společnému světu nedominoval vliv žádného náboženství a náboženského společenství a ”veřejný prostor” zůstal přísně sekulární, vede ve svých důsledcích k tomu, že se tato sekularita sama stává něčím posvátným. Vzniká jakési světové ”civil religion”, které může být zastánci tradičních náboženství chápáno jako náhražkové náboženství či proti-náboženství. Nebude-li jak na straně architektů globální společnosti (představitelů velkých nadnárodních ekonomických a politických korporací), tak na straně představitelů velkých světových náboženství dost vůle k dialogu, může zde dojít k mnoha konfliktům a nedorozuměním. Pluralizace náboženství v informační společnosti Nyní je náboženská situace v některých postkomunistických společnostech v mnohém ohledu podobná situaci náboženských organizací v sekulárních společnostech západní Evropy – s tím rozdílem, že jak zastánci sekulárního liberalismu, tak církve nemají zkušenost desetiletí společného života a neumějí spolu ještě příliš komunikovat. Druhý vatikánský koncil umožnil katolíkům uzavřít gentlemen agreement se sekulárním humanismem a civilizací, vyrostlou na ideách osvícenství. Mnohé impulsy tohoto koncilu však nebyly v církvích postkomunistických zemí dosud dostatečně vstřebávány. Druhý vatikánský koncil ale nepřipravil katolíky na boom zájmu o náboženství a spiritualitu na konci 20. století. Mnozí duchovně hledající – zejména mladí – lidé se pak vydali hledat odpovědí ke skupinám a náboženským vůdcům hlásícím se k tradicím Dálného východu48. Pluralizace náboženství povede k znejistění a relativismu. ”Ekonomická teorie náboženství” však tvrdí, že pluralita a konkurence nutí církve k větší aktivitě a diferenciaci nabídek, a tím přispívá k vitalitě náboženství. Státní podpora a příliš oficiální postavení vede církve k tomu, že se chovají jako ”líné firmy” a postupně ztrácejí vliv. Autoři této teorie poukazují na rozdíly v religiozitě ve Spojených státech a ve Skandinávii. 48 Jako ilustraci odkazuji na Přílohu č. A/I/60. (”Spící Buddha”). 75 Nový typ náboženských techo-kultů vůbec neusiluje vytvářet skupiny s pevným členstvím a nabízí služby na bázi terapeut-klient či ovlivňuje veřejnost prostřednictvím médií, zvláště televize a internetu. Jeden z katolických biskupů, který byl Vatikánem zbaven úřadu, si vytvořil dynamickou ”virtuální diecézi” na internetu49. Tomáš Halík např. uvádí: ”Technika a globalizace překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Církve, i když se naoko zdají oslabené, a jsou jakoby cítit naftalínem, mají stále obrovský mocenský a politický potenciál. Být viděn je možná důležitější než vidět. Proto mnohé dalajlámovy cesty od střechy světa až po díry světa, proto ty nekonečné světové mise papežovy, při kterých obdivuhodně, svou a snad i Boží vůli překonává slabost danou věkem. Jedenadvacáté století bude proti minulému duchovnější a zde církve nemohou chybět a jejich vliv poroste. Např. římskokatolická církev je bohatší než všechny politické strany dohromady, ovládá vladařské finesy cvičené po staletí a území, na kterém má vliv, je obrovské. Dnešní lidé, zahlcení stále přibývající technikou, prožívají stresy a neurózy a budou hledat otázky na své odpovědi. Kde jinde než u Boha. Ať už si ho přivlastňuje kdokoliv a ať vypadá jakkoliv. Kromě známých náboženských systémů se lidé vrací ke starým náboženství a vznikají nové kulty i sekty. Nejpřirozenější je hledat Boha v sobě. Chcete-li vědět, jak vypadá Bůh, jděte a podívejte se do zrcadla a budete mu hledět rovnou do tváře. Právě v tomto techno údobí jsou církve připraveny rozevřít svou léčebnou náruč komukoliv50. Vznik nových sekt a náboženských směrů Mezi nové náboženské směry působící na Západě lze počítat zejména51 Sdružení svatého Ducha pro sjednocení světového křesťanství (The Holy Spirit Association for the Unification od World Christianity)52, Hnutí Hare Krišna53,Rodina (Rodina lásky, Boží děti)54, Církev satanovu55, Křesťanskou vědu (Christian Science Curch), Společnost pro transcendentální meditaci, vědu a kreativní inteligenci (v čele se Maharashi Mahesh Yogim), Church of Scientology (Scientologie; dianetika, moderní věda o duševním zdraví)56, New Age (Nový Věk), Svědky Jehovovy57, Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormony)58, atd. 49 Na nové problémy informační společnosti musí reagovat i islámské právo. Islámská náboženská rada v Singapuru rozhodla o tom, že krátká textová zpráva (SMS) poslaná z mobilního telefonu není přijatelným médiem pro rozvod muslimského páru. Spory, které rozhodnutí předcházely, vyvolalo usnesení soudu ve Spojených arabských emirátech, 2.6.2001, který platnost této formy rozvodu potvrdil. Singapurští muslimové se budou nadále rozvádět podle islámského práva: muž musí třikrát své ženě deklarativně prohlásit ”rozvádíme se s tebou” a do týdne se dostavit před islámský soud, kde své stanovisko potvrdí. 50 HALÍK, T. Náboženství a globalizace. Právo – Salon, 7.6.2001, s. 1 – 2. 51 REJCHRT, L. Pavučiny. Náboženství-Nová náboženství hnutí-Sekty. Informace a fakta. Praha : Alternativa, 1995, 122 s., ISBN 80-85942-13-5; 52 Čili Církev sjednocení, kterou založili Sun Myung Moon. V roce 2000 se k ní hlásilo přes 3 miliony členů. Viz též ŠTURMA, O. Kauza: Zambijský arcibiskup Emmanuel Milingo, který se oženil s mooniskou Marií Sungovou. Lidové noviny, 18.8.2001, s. 19, dále např. Občanská společnost a kultura míru. Sborník z konference 24. – 26.11.2000, pořádané Mezináboženskou a mezinárodní federací za mír ve světě a Světovou asociací nevládních organizací. Praha, 2000, 55 s.; 53 Lze odkázat např. na ŠRÍ ŠRÍMAD A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda: Vědecké poznání duše. Provozování jogy v tomto věku. Praha : The Bhaktivédanta Book Trust, 1985, (angl.), ISBN 80-900098-0-8; ŠRÍ ŠRÍMAD A.Č. Bhaktivédanta Swami Prabhupáda: Bhagavadgítra. Taková jaká je. Praha : The Bhaktivédanta Book Trust, 1991, 811 s., ISBN 80-900098-1-6. 54 Zakladatel : David Brandt Berg. 55 Zakladatel : Anton Szandor LaVey. 56 Zakladatel : Lafayete Ronald Hubbard. 57 Zakladatel : Charles Taze Russel. 58 Zakladatel : Joseph Smith. 76 Klíčovým problémem katolické církve nebude sekularizace a ateismus, ale schopnost se modernizovat Problém postupující sekularizace, ateismu a vzniku konkurenčních náboženských hnutí a sekt je problémem především římskokatolické církve, která postupně ztratila počátkem novověku pozici první ”globální” mocnosti. Zásluhy posledního papeže59 Jana Pavla II.. o modernizaci a přiblížení katolické církve měnícími se světu jsou nezměrné: rozbití různých církevních tabu, omluva pravoslavné církvi, v Izraeli za holocaust, za Jana Husa, čarodějnické procesy, za Bartolomějskou noc. Omluva bylo donedávna slovo, které římskokatolickému slovníku téměř chybělo. Papež mnohokrát prohlásil, že je pouze pro globalizaci, která by ”nebyla novou formou kolonialismu”. Požaduje, aby se lidstvo ”angažované v procesu globalizace vybavilo etickým kodexem”. Zároveň slíbil, že ”církev bude i nadále pracovat se všemi lidmi dobré vůle, aby v procesu globalizace získalo celé lidstvo, a nejen privilegovaná elita, která kontroluje vědu, techniku, komunikace a zdroje planety ke škodě převážné většiny lidí”60. Navíc Kardinál Silvano Piovanelli napsal ve svém dopise mocným: ”Jestliže G8 chce budovat svět o jediném rozměru, v němž vládne jediná ideologie peněz… pak, věrni Evangeliu, se stavíme na stranu protestujících a říkáme ”ne” G8. Říkáme ”ne” bez násilí, bez nesmiřitelných protikladů, bez integralismů. Říkáme ”ne”, aniž bychom navrhovali modely politické organizace, naznačujeme jen obzory hodnot”61. Vztah katolické církve k modernizaci má své meze, které jsou dány 2. vatikánským koncilem62. ”Vztah církve k hebrejskému lidu. Církev, Boží lid Nové úmluvy, při zkoumání svého vlastního tajemství, odhaluje své pouto s Židy63, kteří ”jsou první, kteří poznali jméno Hospodina, našeho Boha”64. Na rozdíl od jiných nekřesťanských náboženství židovská víra je již odpovědí na zjevení Boha ve Staré úmluvě. Právě Izraelité ”byli přijati za syny. Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus” (Řím 9,4 – 5), protože ”když Bůh někomu něco daruje nebo když někoho povolá, je to neodvolatelné” (Řím 11,29). Ostatně, když se uvažuje o budoucnosti, Boží lid Staré úmluvy a nový Boží lid, směřují k obdobným cílům: očekávání příchodu (nebo návratu) Mesiáše. Avšak toto očekávání je na jedné straně zaměřeno na návrat Mesiáše, který zemřel, vstal z mrtvých a byl uznán za Pána a Božího Syna, na druhé straně je zaměřeno na příchod Mesiáše, jehož rysy zůstávají matné, na konci časů: je to očekávání doprovázené dramatem neznalosti anebo zneuznání Ježíše Krista. Vztahy církve k muslimům. ”Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit”65. 59 Oficiální titul zní: ”Jeho svatost papež, biskup římský, zástupce Ježíše Krista, nástupce knížete apoštolů, nejvyšší velekněz katolické církve, patriarcha západu, primas Itálie, arcibiskup a metropolita římské provincie, suverén Vatikánského městského státu a služebník služebníků Božích”. 60 Vatikán se smiřuje s globalizací. Podle papeže je největší překážkou ”humánní globalizace” americký prezident Bush. Lidové noviny, 16.7.2001, s. 8. 61 Corriere della Sera. 21.6.2001, s. 2 62 Citace jsou uvedeny podle: Katechismus Katolické církve, Praha : Zvon, 1995, s. 224 – 225. 63 Srov. 2. vatikánský koncil, NAe 4. 64 Římský misál, Velký pátek, 6. přímluvná modlitba. 65 2. vatikánský koncil, LG 16; srov. také NAe 3. 77 Pouto církve s nekřesťanskými náboženstvími je především společný původ a společný cíl lidského pokolení: ”Všechny národy tvoří přece jedno společenství, mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země. Mají také jeden poslední cíl, Boha. Jeho prozřetelnost, projevy jeho dobroty a spasitelné úmysly se vztahují na všechny lidi, dokud vyvolení nebudou sjednoceni ve Svatém městě”66. Vztah církve k nevěřícím, kteří znetvořují Boží obraz: ”Často ovšem lidé, oklamaní Zlým, upadli do pošetilých myšlenek, zaměnili Boží pravdu za lež a sloužili raději mamonu než Stvořiteli, anebo žijí a umírají na tomto světě bez Boha a jsou vydáni napospas krajnímu zoufalství”67. § 4. Kultura yuppies, ”mezinárodního univerzitního klubu” a Mc World Sociolog Peter L. Berger rozlišil několik výrazných fenoménů globální kultury68. První označil ironicky podle švýcarského letoviska jako ”kulturu Davosu” či ”mezinárodních yuppies”. Jde o představitele privilegovaných vrstev z politické, ekonomické a finanční sféry, kteří vytvářejí rozsáhlou síť směny symbolických artefaktů. Druhou globální kulturu reprezentuje podle Bergera ”mezinárodní univerzitní klub”, celosvětové společnosti vzdělanců sdílejících obdobnou levicově liberální rétoriku a ”politicky korektní” ideologii, které prostoupilo různé státní i soukromé rozvojové a vzdělávací agentury a nadace, expertní skupiny. Jeho slovník do značné míry ovládl média. Třetí globální kulturní směr pojmenoval Benjamin Barber příznačně kulturou McWorld; zahrnuje představitele ”celosvětové střední třídy”, jejímž společným jmenovatelem je konzumní životní styl. David Martin popsal již v roce 1990 v knize Tongues of Fire69 novou vlnu expanze severoamerického evangelického protestantismu v zemích Latinské Ameriky, jihovýchodní Asie, jižního Pacifiku a subsaharské Afriky. Tato náboženská renesance, která vytváří protiváhu vzestupu islámu, sjednocuje nově vznikající střední třídy rozvojového světa, vyznávající wberovskou kapitalistickou etiku a ideje zastupitelské demokracie a tržního hospodářství. Odraz kulturní diskuse v Česku Kulturním univerzalismem a postmoderním skepticismem je zasažena i provinciální česká, resp. středoevropská kulturně-filozofická sociologizující inteligence, která oslovuje spíše elitní okruh politického a občanského posluchačstva.70 66 2. vatikánský koncil, NAe 1. 2. vatikánský koncil, LG 16. 68 Viz BUDIL, I., T. Globalizace: sbratření nebo konflikt? MF Dnes, 28.7.2001, s. B/4. 69 MARTIN, D. Tongues of Fire. Los Angeles –New York – London: 1990. 70 Odkazuji zejména na: Co dělá inteligence? Pss! Pracuje. LN-Orientace, 23.12.200, s. 19-22, zejména: HAHNOVÁ, E. Smiřovací kýč v česko-německých vztazích (Diskuse o odsunu Němců a smíření probíhaly pod bedlivým státním dozorem); Zídek, P. Nejde o pravdu, ale o antikonformnost (Václav Bělohradský a polemika o pravdě a úloze intelektuálů); Baťa, B. Katedrála patří lidu! (Zdeněk Mahler a boj o svatovítskou katedrálu); Dubský V. Kdo je tady zvrhlík? (Petice spisovatelů, publicistů a umělců proti násilí na televizní obrazovce); Iwashita, D. Akademický incest v morálních ruinách (”Vysoké školy – pevnost neschopných?”, článek Aviezera Tuckera. Co z něj vzešlo a co ne); JONSSONOVÁ, P. Feministický nářez aneb Nechme se uštvat (Mstivá kantiléna Caroly Biedermannové a zrození českého feminismu). Wichterichtová, Ch. Globalizovaná žena: zpráva o budoucí nerovnosti. Praha : ProFem, 2000, 226 s. (k tomu recenze: LINKOVÁ, M. Ženy jsou stále tak báječně levné. Lidové noviny, 28.4.2001, s. 21); dále Pirie, M. Ekonomika kopíruje odlišnosti pohlaví. Anglo-americký a kontinentální způsob podnikání mají své přednosti i zápory. LN-Horizont, 38.7.2000, s. 11 (článek vyšel i v britském měsíčníku The Prospect, 2000, č. 5). Dále typicky např. STRÁNSKÝ, M.,J. Češi nechtějí demokracii. Kam jsem se 67 78 § 5. Absence efektivní instituce globálního řízení Neexistuje funkční a všeobecně přijímaná instituce globálního řízení Globalizace je proces se značnými riziky pro rozvoj demokracie (a koncept demokracie je hodnotovým zázemím civilizačního okruhu jehož jsme součástí). Konec-konců je taky konceptuálním zázemím ekonomického liberalizmu, a liberalizmu vůbec, který je motorem procesů globalizace. Tlak na posilování (a zpochybňování) legitimity globálních autorit vede k masivnímu diskurzu o povaze demokracie v globalizovaném světě, o pravidlech (legislativě) jeho spravování, k polarizaci politických stran, hnutí a jiných uskupení (od globálních a nadnárodních až po místní a regionální) s patřičnými dopady na legislativu, veřejnou zprávu a občanský sektor. Nedostatek legitimity globálních autorit současně vyvolává nové typy právního nihilizmu (korupce globálních elit) a může vést až k destabilizaci celých regionů (například při řešení lokálních konfliktů globálními autoritami). Hlavními aktéry jsou dnes státy, které podmiňují efektivitu fungování jediného současného kandidáta globálního řízení, Organizaci spojených národů. Ty upřednostňují především vlastní krátkodobé zájmy, navíc postavení států není rovnoprávné (např. pět stálých členů Rady bezpečnosti s právem veta versus ostatní členské státy OSN). Ekonomicky silné nadnárodní společnosti nemají na globální úrovni rovnocenného protihráče, který by prosadil pravidla fungování těchto společností na mezinárodní scéně. Prosazení efektivního institucionálního zajištění globálního řízení je podmíněno procesy globalizace, zahraniční politikou států i některých nadnárodních uskupení (EU, G7, …) a nadnárodních korporací, ale také rozvojem a aktivitou nevládních organizací s mezinárodní působností. Tento problém má těsnou vazbu na vnější bezpečnostní rizika. Existující mezinárodní instituce se pokoušely různými způsoby odpovědět na měnící se situaci. Například Světová banka pod vedením Jamese Wolfensohna revidovala své priority. Organizace spojených národů, zvláště během mandátu Kofiho Annana, se navzdory své svízelné ekonomické situaci snaží hrát stále větší roli. Zapotřebí je ovšem více změn. Rozhodně by měla být ve světle nové politické reality, se kterou růst globalizovaných protestů souvisí jen velmi volně, znovu prověřena mocenská struktura, ze které institucionální architektura vyrůstá. Přehodnocena by měla být i rovnováha sil, která odrážela status quo ve čtyřicátých letech. Ekonomická propast mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi se zvětšuje, neúměrně především stoupá zadlužení rozvojových zemí. Navíc se vyhrocují ekonomické rozdíly i uvnitř chudých rozvojových států. Tato situace vede k velkým tenzím uvnitř rozvojových států a mezi státy navzájem, což se projevuje nestabilitou, občanskými nepokoji až válkami, zejména však rychle narůstajícím počtem ilegálních migrantů (nejen politických, náboženských či ekonomických, ale také environmentálních – tj. lidí, které jejich země již neuživí z důvodů degradace životního prostředí). Sporná legitimita globálních autorit generuje možnost vzniku vysoce centralizovaných a obtížně kontrolovaných center moci. Tato globální redistribuce moci vede k utváření nových (netransparentních) mocenských a ekonomických center a nových (transparentních) enkláv bezmoci a chudoby. Tyto tenze jsou současně místy vzniku potenciálních konfliktů, jež můžou mít globální charakter. dostali a kudy dál? LN-Orientace, 2.9.2001, s. 19 – 20; Erazim, Kohák Lidé se honí za extrabuřty a hodinkami s vodotryskem. MF Dnes, 30.4.1999, s. 4; Rozhovor s Egonem Bondym (Zbyňkem Fišerem). Magazín MF. Dnes, 52. týden, s. 20 – 23; Zídek, P. Recenze na proslulou knihu Raymonda Arona Opium intelektuálů, které v polovině 50. let demaskovala marxismus (Aron, R. Opium intelektuálů. Praha : Nakladatelství Mladá Fronta, 2001, 360 s.), LN-Orientace, 23.6.2001, s. 21 – 22, atd. 79 Proces globalizace je realitou, neexistují však mechanismy efektivního globálního řízení. To se projevuje, mimo jiné, i demonstracemi, které doprovází pravidelná zasedání Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, skupiny G7/8 a dalších institucí, které v současnosti dílčím způsobem globální řízení suplují. Bagatelizování problémů by mohlo vyústit až ve ”střet civilizací”, který např. Samuel Huntington chápe jako potenciálně klíčový problém lidstva. Boj o vládu nad světem: vlády ztrácejí legitimitu a nevládní organizace nikdy žádnou neměly Obecně rozšířené mínění, že nějaká vláda je ”legitimní” – a má tedy právo dělat to, co dělá -, jí zjednodušuje vládnutí. Naopak ztráta legitimity vede přinejmenším k pasivitě a přinejhorším k veřejnému odporu nebo násilné opozici. Vlády uplatňovaly doposud svůj nárok na legitimitu na základě božského práva, dědictví, potřeby ochrany státu, papežského souhlasu, uznání druhými vládami (podle jejich předpokladů legitimními) nebo – v případě demokracie – volbami. Dnes ale lídr ”svobodného světa” – prezident George W. Bush – získal úřad po volbách, které mnoho Američanů považuje za zfalšované. A nastoupil po prezidentovi, jehož legitimita byla zpochybněna v procesu impeachmentu. Krize vládní legitimity v současném světě se však netýká jen Američanů a voleb. Přestože vyšly z voleb, jsou dnešní vlády často tak nečinné, nereprezentativní, zkorumpované nebo zastaralé – a tím tak odcizené voličům -, že nedůvěra a veřejný cynismus rostou dokonce i v mnoha bohatých zemích. V zemích G7/8, kde mají občané volební právo, vyjadřuje snižující se volební účast pohrdání, s nímž veřejnost pohlíží na vlády, politiky a politickou třídu obecně. Jestliže vlády a volební představitelé ztrácejí širokou legitimitu, nevládní organizace nikdy žádnou neměly. Kdo kromě vlastních členů pověřil Greenpeace k celosvětovým oprávněným či neoprávněným intervencím proti francouzským jaderním pokusům, ropným plošinám firmy Shell či projektům čínských přehrad? A měla by podobná otázka být položena Červenému kříži, Mezinárodní konfederaci svobodných odborů nebo náboženských organizací jako Opus Dei či Falung Kung? Dnes se uznává, že nacionalismus a růst moderního národního státu byly produkty průmyslové revoluce. Byly bezpochyby jejími důležitými, ale nikoli nejdůležitějšími produkty. Stejně taje globalizace ”skutečným problémem” jen tehdy, když je viděna jako součást širšího procesu. Globalizace je pouze jedním aspektem nové civilizace, která nahrazuje v mnoha částech světa industriální civilizaci, stejně jako industriální civilizace předtím vystřídala zemědělský způsob života. Ve vyspělých zemích jsme svědky revolučních změn od tvorby bohatství pomocí fyzické síly k tvorbě bohatství pomocí duševní síly. Od technologií hrubé síly přecházíme k technologii založené na inteligenci a biologii. Tím se mění všechno od povahy práce až k povaze kapitálu, peněz, platebních systémů a korporativních struktur. Z masové produkce a masových trhů se stává produkce šitá na míru zákazníkům na mikrotrzích. Stále těsněji se přibližujeme produkci a transakci v reálném čase. Mění se vztahy mezi malým a velkým byznysem, mezi rozvinutými státy a těmi ponechanými stranou. Globalizace je nerozlučně, ale druhořadě spojená s touto třetí vlnou71 změn a jejich rozdělením po celé světě. Není to nutně jejich příčina. Pojem ”nová civilizace” je pro popis vynořující se společnosti zítřka 71 Blíže viz Alvin a Heidi TOFFLEROVI Šok z budoucnosti. Praha : Práce, 1992 (překlad originálu z roku 1970 Future Shock); Dále jejich kniha Creating a New Civilization: The Politics of the Third Wawe (1994), která vyšla slovensky (Utváření nové civilizace: politika třetí vlny. Bratislava Open Windows, 1996). 80 oprávněný, protože to, co dnes probíhá, není jen věc technologie či ekonomiky nebo otázka státních hranic. Podobně jako průmyslová revoluce je dnešní dominantní vlna změn také sociální, kulturní, náboženská a epistemologická. Činí zastaralými naše školy, naše systémy zdravotní péče, náš právní systém. Má vliv na rodinnou strukturu, délku života, vztahy mezi pohlavími. Problematizuje celé dědictví osvícenství s jeho definicí pravdy, jeho postojem k vědě, sekularizaci, pokroku, logice a příčinnosti. Současné vysokorychlostní změny ve všech těchto dimenzích působí v ohromujících komplexních obrazcích pozitivních a negativních zpětných vazeb, nejistot, nezbytnosti a náhody. Tak jak se tato nová civilizace formuje, země s rozvinutým hospodářstvím se stávají vnitřně různorodějšími, komplikovanějšími a obtížně politicky spravovatelnými72. Nevládní organizace v celé své ohromující různorodosti jsou rychlé v označení nedostatků odcházejícího sociálního a politického řádu a občas je záhadným způsobem přičítají tomu novému. Někdy také předznamenávají a identifikují problémy dříve než političtí vůdci a veřejnost si je toho vědoma. Ve stále lítější bitvě mezi vládami které rychle ztrácejí svou legitimitu, a nevládními organizacemi, které legitimizují pouze samy sebe, není globalizace to nejpodstatnější, co je v sázce. Tím je totiž role, kterou budou všichni hrát v souvislosti s nástupem dalších významných herců: globálních korporací, globálního náboženství – nehledě na globální kriminální organizace. To, co můžeme pozorovat dnes, za rozbřesku nové civilizace, je pouze předehra nadcházejícího dramatického boje o světovou moc. Tyto úvahy lze ukončit odkazem na dva komparační prameny, které dokreslují předcházející úvahy a jejichž výčty se již do práce nevejdou73. § 6. Univerzalizace západní liberální demokracie nebo Clasf of Civilizations? Jak bude demonstrováno dále, mnozí autoři se podle hodnocení dopadu globalizace na místní společenství dělí do dvou táborů. Harald Müller pokládá globalizaci za nejvyšší fázi celosvětové modernizace, jejímuž tlaku nemohou tradiční kultury odolat. Budou vytrženy ze své pomalé evoluce a donuceny prodělat radikální transformaci. Francis Fukuyama hovoří o globálním liberálně kapitalistickém modelu jehož trumf ve světovém měřítku přinese i nové pojetí dějinnosti. Americký antropolog Marshal Sahlins oproti tomu zdůraznil rezistenci lokálních kultur, které vzdorují změně a snaží se vnější civilizační podněty asimilovat, případně využít pro reprodukci vlastních tradičních zvyků, norem a hodnot. 72 73 Globalizovaná společnost je stále komplexnější a to znamená, že musíme volit mezi stále větším množstvím alternativ na základě nedokonalých informací a podle kritérií, která neumíme definitivně zdůvodnit. Kde roste počet alternativ, roste i počet rizik. Globalizace si proto vymezuje nový styl vládnutí, které zachycujeme slovem governance (celé jedno číslo International Social Science Journal. Unesco 1998, je mu věnováno).Označuje racionální řízení společenství tak složité a propojené, že v ní žádný aktér nemůže být svrchovaný, nemůže mít dostatečné informace, ani být dostatečně kompetentní a jeho rozhodnutí nemůže být dostatečně legitimní; v takové společnosti nelze nastolit pořádek centralizací, hierarchizací, byrokratizací, státní regulací či tržní deregulací. Blíže viz BĚLOHRADSKÝ, V. Poučení z krizového vývoje (ať už dopadne jakkoli). Salon – příloha Práva, 8.2.2001, s. 2 Jedná se především o nadčasové úvahy In HART, M.H. 100 nejvlivnějších osobností dějin. Praha : Knižní klub, 1994, 375 s., ISBN 80-7176-083-8 a žebříček 50-ti nejmocnějších vládců světa, sestavený francouzským týdeníkem na kulturní a politické témata Le Nouvel Observateur (opublikováno též Padesát vládců světa. Magazín Dnes, 13.3.1997, s. 10 – 12) 81 Samuel Huntington, autor knihy Střet civilizací, vyzdvihl svébytnost velkých civilizačních okruhů, kterých rozlišil celkem osm. Koncepce globalizace vytváří podle Huntingtona zdání všelidské jednoty, zakrývající nepřekonatelné civilizační rozdíly. Globalizace je tak simulacrum, mediální falešný obraz reality, z něhož se záhy jako ze severské mlhy vynoří přízraky válek mezi jednotlivými civilizacemi. První, převažující složitou a mnohovrstevnou tendenci reprezentují zejména koncepce: ”konce ideologií”, resp. ”konce dějin” (např. F. Fukuyama): dominance globálního liberalismu a globálního kapitalismu, s tím souběžně vize USA jako jediné globální supervelmoci světa (globální amerikanizace), resp. hegemonismus amerikanismu ve světě; westernalistická (eurocentristická, resp. euroatlantická) koncepce ”nového světového pořádku”, univerzality základních lidských práv a svobod v globálním měřítku, např. i formou ”humanitárních” intervencí (NATO: nová strategická doktrína ”Strategická koncepce NATO”, schválená Radou NATO 24.4.1999) či globální spravedlnosti (idea trestání válečných zločinů či trestného činu genocidia v bývalé Jugoslávii74, Rwandě, Kambodži, Čečensku či Tibetu); pokusy a vize poslání náboženského univerzalismu s globálním pojetí jako reakce na morální krizi sekulární západní postmoderny (scientistické ”morálky bez etiky”): např. úvahy J.S. Dalajlámy o globální etice, modernistické postoje římskokatolické církve a některá ”usmiřující gesta” papeže, hledání ”New Age” v novodobé epoše, vznik nových náboženských proudů, atd. atd. Druhá, souběžná tendence je především charakterizována: předpovědí civilizačních střetů (Clash of Civilizations); nárůstem nacionalistických75 a xenofobních tendencí a hrozbou ”globální balkanizace”. Pokusím se nyní některé jevy podrobněji postihnout a popsat. Westernalistický (eurocentristický, resp. euroatlantický) přístup k univerzalitě lidských práv: globální naděje lidstva v postevropském (postmoderním) multikulturalismu? Za prvé přijetí Všeobecné deklarace lidských práv znamenalo vskutku epochální událost. Navazujíc na Chartu OSN, která se v reakci na děsivé zkušenosti druhé světové války pokusila založit celosvětový mezinárodní systém usilující vyloučit, či aspoň radikálně omezit použití síly jako prostředku mezinárodních sporů, tato deklarace odstartovala proces, jehož cílem se stalo vytvořit efektivní mezinárodní mechanismy k ochraně jednotlivých lidí před možnou zvůlí ze strany suverénních států. 74 Viz např. činnost Mezinárodního soudního dvora (tribunálu) pro bývalou Jugoslávii (ICTY), činnost belgických soudů, apod. 75 Např. poslední výzkum názorů rakouské veřejnosti o rozšíření EU směrem na východ uskutečněný lineckým ústavem Spectra (viz Rakušané proti rozšíření, Právo, 9.8.2001, s. 8) dokumentuje, že relativní většina Rakušanů, konkrétně 42 procent, je proti rozšíření Evropské unie a jen 30 procent takovou možnost připouští. Ještě v loňském roce bylo při obdobném průzkumu 45 procent proti a 32 procent pro; to znamená, že vzrůstá počet nerozhodných, zatímco počet lidí se stanoviskem se snižuje. Při konkrétním dotazu, zda by přijetí sousedů jako Maďarsko, Česko a Slovinsko, případně i Polsko mělo být urychleno nebo spíše zpomaleno, se pouze sedm procent vyslovilo pro urychlené přijetí, 37 procent je pro variantu ”nespěchat” a největší část (38 procent) zastává názor, že by neměla být přijata žádná ze jmenovaných zemí. 82 S příznivci realistického přístupu k oblasti mezinárodních vztahů lze souhlasit, že základním východiskem jakékoli racionální mezinárodněpolitické aktivity jsou mocensky definované ”národní zájmy” jednotlivých států či jejich alianci. Dvacáté století však přineslo více než přesvědčivé důkazy, že politická ”idea”, která za tímto typem racionalismu stojí, patří v nejlepším případě k těm ”dobrým úmyslům, jimiž je dlážděna cesta do pekla”76. Proto, že nebylo možné nereagovat na hrůzné zločiny spáchané ve jménu států v průběhu druhé světové války, jednotlivec se od konce čtyřicátých let stal subjektem nejen ústavního, ale i mezinárodního práva a tato internacionalizace lidských práv vnesla do vývoje mezinárodního systému novou dynamiku. Nejen na úrovni celosvětové, reprezentované systémem OSN, v jehož rámci dnes existuje tzv. ”International Bill of Rights”77, rozšířený o celý ”balík” specializovaných mezinárodních konvencí78, ale také na úrovni regionální (v našem případě evropské79 byly vytvořeny mechanismy, které jsou jednotlivému člověku k dispozici a které může po vyčerpání vnitrostátních opravných prostředků použít v případě porušení svých ”nezcizitelných” práv na svoji obranu. Evropská úmluva a okolo ní vybudovaný institucionální systém (Evropská komise a Evropský soud pro lidská práva, od loňského roku spojené v novou jednotnou evropskou soudní instituci pro tuto oblast) dávají vzniknout jednotnému evropskému právu z hlediska lidskoprávní ochrany a představují jeden z fundamentálních předpokladů evropského sjednocování. O mezinárodní pojetí lidských práv se opíral i tzv. helsinský proces, díky němuž se podařilo na konci osmdesátých let překonat rozdělení kontinentu do dvou antagonistických bloků a umožnit tak národům našeho regionu zbavit se totalitní formy vlády, obnovit demokratické základy své vlastní státnosti a začít s ”návratem do Evropy”. Druhá poznámka s týká dalšího podstatného prvku, který souvisí se současným mezinárodním pojetím lidských práv: se skutečností, že Evropa ve dvacátém století ztratila své dosavadní hegemonistické postavení ve světových záležitostech; že evropská civilizace se dnes nachází v novém postavení v poevropském, postmoderním světě, kde již nelze poevropšťovat ty ostatní, ale kde se klade otázka po evropském dědictví. To, co se v této souvislosti především dostává do otázky, je evropský univerzalizmus. Může být evropské ”univerzalistické” pojetí lidských práv doporučeno pod pláštíkem jejich ”internacionalizace” i všem dalším kulturám a civilizacím, které se dnes na naší planetě probouzejí k novému životu, které, promlouvají ”z předevropské hloubky” a hlásí se spolu s Evropany k podílu jak na světové moci, tak na světové, tj. planetární odpovědnosti? Je evropská křesťanská civilizace, z jejíhož duchovního podloží (v němž jsou kromě vlastních křesťanských zdrojů a inspirací zabudovány i prvky židovské, řecké a římské) téma lidských práv vzešlo, oprávněna zuniverzalizovat svou vlastní ”pravdu” a upírat právo na vlastní názor 76 Tibetské přísloví. Celosvětová úprava je obsažena v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (oba z roku 1966, vstoupily v platnosti v roce 1976 – publikováno pod č. 120/1976 Sb.). 78 Zejména: Opční protokol o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (sdělení č. 169/1991 Sb.); Úmluva o právech dítěte (sdělení č. 104/1991 Sb.); Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (vyhláška č. 32/1995 Sb.); Úmluva o politických právech žen (vyhláška č. 46/1955 Sb.); Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace (vyhláška č. 95/1974 Sb.); Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti (vyhláška č. 53/1974 Sb.); Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu (vyhláška č. 116/1976 Sb.); Úmluva o potlačení všech forem diskriminace žen (vyhláška č. 62/1987 Sb.); Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.); Úmluva č. 111 mezinárodní organizace práce o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (vyhláška č. 465/1990 Sb.). 79 Např. v rámci Rady Evropy byla v roce 1950 přijata Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.). Pro Českou republiku je závazná od 1.1.1993. 77 83 všem ostatním náboženstvím a všem jiným, Evropě více či méně vzdáleným duchovném tradicím? Být dnes postmoderní a tudíž kritický vůči všem europocentrickým tradicím je dnes velmi módní. Nejsem si však vůbec jist, zda jsme si vědomi všech důsledků, jestliže evropský universalismu s pod tlakem okolností postmoderního světa opustíme. Umíme se vyhnout, jak si jasně uvědomoval zakladatel fenomenologické filosofie Edmund Husserl, Skylle objektivismu a nestát se obětí Charybdy relativismu? Není zde nebezpečí, že vzdát se evropského univerzalismu ve věci lidských práv znamená vzdát se vyhlídky univerzálního míru, o kterém uvažoval již na konci 18. století Imanuel Kant a propadnout se ve chvíli nového tisíciletí do permanentního válečného stavu Huntingtonova ”střetu civilizací”? Minimálně je pravdou, že ”multikulturalismus” vstoupil na mezinárodní scénu daleko dříve než se mu dostalo tohoto módního označení. Proces dekolonizace, který kulminoval v šedesátých letech, nejen způsobil vznik nových států, které se počaly formovat jako ”třetí síla” světového dění mezi Východem a Západem, ale také, a možná především, vrátil do prostoru světové politiky staré civilizace. Jejich přítomnost od samého počátku (Indie získala nezávislost v roce 1947) vnášela do procesu internacionalizace lidských práv nové specifické prvky, patrné například v procesu ratifikace jednotlivých mezinárodních konvencí a úmluv, k nimiž tyto státy byly nuceny – vedeny nejen svou sociální situací, ale ohledy kulturními a náboženskými – vznášet své výhrady, připomínky a deklarace. V plné síle se ale přechod z věku Evropy do období poevropského projevuje až nyní. Pádem komunismu sice prožíváme novou fázi evropského sjednocení, ale jsme, kvůli hluboké destabilizaci do té doby stabilního bipolárního světa, vystaveni vlně fundamentalismů, nacionalismů a sociokulturně motivovaných konfliktů. Dnešní mezinárodní společenství se sice působením převážně ekonomických faktorů také stále více a více ”sjednocuje”:globalizuje se a homogenizuje způsobem, jenž vskutku nemá historických precedentů, současně však je vlivem téhož a v rovněž nepoznané míře neurotizováno a destabilizováno pokud jde o kulturní, náboženský či civilizační substrát, z něhož povstávají jeho jednotlivé komponenty, Má za těchto okolností idea univerzálních lidských práv vůbec ještě šanci? Není to nakonec jenom jedna z oněch fikcí, které nyní odcházejí spolu s dvacátým stoletím, posledním stoletím, kdy Evropa světu ještě vládla či se o něco takového stále více a více neúspěšně pokoušela? A nebo řečeno pozitivněji: patří či nepatří idea lidských práv, Evropou zrozená, k onomu evropskému dědictvím které může usnadnit a zlidštit náš přechod do světa poevropského, k oné ”vnitřní” cestě otevření země jakožto odemčení světa, proměny přirozeného práva vůbec, kterou je zřejmě třeba po všech vnějších katastrofách, vnitřních zmatcích a pochybeních opět nalézt a dojít po ní až nakonec? Obrana lidských práva s sebou na prvním místě nese povinnost zastat se každého, kdo utrpěl bezpráví. Implikuje požadavek, aby státní moc vedla o lidských právech se svými občany alespoň minimální dialog”. Upevňuje vědomí, že i současná (v Evropě sekularizovaná) společnost potřebuje respekt vůči něčemu, co je absolutní, nedotknutelné a posvátné a že jak jednotlivci ve svém praktickém každodenním konání, tak státy ve všech svých domácích i zahraničních aktivitách mají dnes závazek sloužit tomuto cíli. Dnešním problémem ve sféře lidských práv je neschopnost účinného dialogu a efektivní komunikace mezi křesťanskými a islámskou civilizací, Státem Izrael a Araby, Amerikou a ostatním světem, zvláště Čínou, Evropou a Ruskem (Balkánem), atd. Není právě tato oblast místem, na kterou instrumentální rozum nestačí a kde se ukazuje, že i tam, kde všechna zásvětí padla, lidská společnost potřebuje jakýsi metafyzický, nepodmíněný úběžník pro své veškeré vnitrosvětské snažení? Není možné si představit, že 84 oním útvarem, který zlidští naše globální usilování a pomůže uhájit svobodu v dnešní spletité situaci planetárního lidstva, bude jakési členité, různorodé mezinárodní společenství, vedoucí dialog s držiteli moci a mající povahu jakési ”paralelní kosmopolis”? Není oním jediným kompasem, který je s to dát nám naději, že lidstvo nakonec propluje mezi Skyllou80 a Charybdou81, ale i dalšími nástrahami, na jeho dnešní pouti? § 7. Nereálnost ”konce historie” Ukončení činnosti Varšavské smlouvy v létě roku 1991 a rozpad SSSR, Československa a Jugoslávie82 definitivně potvrdily konec více než čtyřicetiletého období studené války. Tyto hluboké změny mají vliv na vznik zcela nové strategické situace. Přestal fungovat mechanismus ”antagonistické kooperace” supervelmocí, jenž se vyznačoval dvěma základními charakteristikami. Na jedné straně existovalo stálé nebezpečí globálního, bipolárního konfliktu, které trvale narůstalo v důsledku nepřetržitě se zvyšujícího množství vojenských nástrojů bezpečnosti, a to zejména jaderných zbraní s odstrašovacím určením. Na druhé straně však tento systém udržoval relativně vysoký stupeň stability uvnitř bloků a rovnováhy mezi nimi. Tyto převratné proměny vedly k náhlé systémové změně v řadě oblastí a především pak v oblasti mezinárodních vztahů. Téměř ze dne na den přestal fungovat heterogenní bipolární systém mezinárodních vztahů a objevila se otázka, čím bude nahrazen.Přitom zánik heterogenního bipolárního systému byl natolik rychlý a nenadálý, že jím byly zaskočeny všechny státy a mezinárodní organizace, včetně NATO a jejich nejvýznamnějších členů. Starý systém mezinárodních vztahů byl překonán, nový však ještě nebyl připraven. Vznikla přechodná situace, která vytvořila možnost uplatnění prvků jiných typů systému mezinárodních vztahů, zejména pak systému hierarchizovaného, systému rovnováhy sil, systému multipolárního, univerzálního či systému veta. U všech zmiňovaných systémů mezinárodních vztahů se vždy jedná o pomocné, modelové typy, na nichž se shoduje řada odborníků v oblasti klasického pojetí mezinárodních vztahů, zejména pak M. Kaplan, K. Deutsch, R. Rosenkranz, R. Aron, J. Hunzinger a další. Uvedené varianty možného uspořádání mezinárodních vztahů plní metodickou funkci. Lze je chápat jako analyticky pomocné typy, které se nikdy nevyskytují v čisté podobě. Jejich uplatnění na každou etapu vývoje mezinárodních vztahů vyžaduje jistý stupeň zobecnění a zjednodušení. Konec historie? Bezprostřední reakcí na konec studené války a komunismu byla vlna idealismu, optimistických očekávání a nadějí. Úvahy o dalším vývoji se nesly ve znamení euforie, vyvolané ukončením konfrontace dvou protikladných společenských systémů. Hovořilo se o nadějích, že po překonání nepřirozeného rozdělení se Evropa sjednotí na základě všeobecně uznávaných liberálnědemokratických hodnot a že se bude moci na tomto základě vyvarovat válek a krizí. Očekával se harmonický vývoj evropského společenství hodnot. Hovořilo se o novém mezinárodním řádu, opírajícím se o dodržování mezinárodního práva a morálky. V prvních měsících po pádu berlínské zdi se v České republice, ale i v Polsku, v Maďarsku a Slovensku hovořilo dokonce o perspektivě souběžného rozpuštění NATO i 80 Tj. globalizovaným liberalismem (demokratickým kapitalismem). Válečnými střety ”civilizací” (náboženskými válkami). 82 A v dalším období začlenění Hong-Kongu a Macaa do Čínské lidové republiky. 81 85 Varšavské smlouvy. Širokou diskusi vzbudila například teze o ”konci historie”83, ve smyslu definitivního převládnutí liberální demokracie jako jediné legitimní ideologie. Podle ní konec studené války urychlil další šíření idejí liberální demokracie a prosperující tržní ekonomiky, existujících v tradičních demokraciích. Svět bude rozdělen nikoli podél ideologické linie Západ-Východ, nýbrž hranicí mezi částí ”posthistorickou” (která se bude řídit liberálními ekonomickými zákony) a ”historickou” (v níž budou nadále dominovat tradiční nástroje vojenské moci). Tyto dva světy se budou srážet pouze periferně, a to ve třech problémových bodech: ropa, terorismus, uprchlíci. Tato teorie postmoderny je v podstatě již akademickou diskusí nemožného. Po skončení studené války, což je jeden z největších mezníků novodobé historie (”triumf Západu nad Východem”) faktem zhroucení reálného marxismu-leninismu v euroasijské oblasti (rozpad SSSR a ústup komunismu v jeho satelitech [rozpuštění Varšavské smlouvy],atd.) nikoliv antagonistické kapitalisticko-komunistické ideologie ale především vnitrostátní demokratický režim určuje zahraniční politiku. Ve známé stati Konec historie? americký olitolog F. Fukuyama (otištěné v konzervativním časopise National Interest roku 1989) tvrdí, že ideologické spory byly ve XX. století hybnou silou konfliktů hlavních mocností. Války byly vedeny ve jménu velkých ”ismů”. Avšak to, čeho dnes ”můžeme být svědky, není pouze konec studené války či vznik nové periody v poválečných dějinách, ale konec historie jako takové: tedy konečný bod ideologické evoluce lidstva a univerzalizace západní liberální demokracie jako konečné formy lidské vlády”84. I když historie je zatím nekompletní a řada zemí – zvláště rozvojových – zatím nepřijala západní ekonomický a politický liberalismus či jej nepřijala v jeho plné podobě, vývoj nevyhnutelně spěje k této proměně. Vlastně se jedná pouze o dvě odlišné úrovně vyznávání liberálních ideálů. Nedemokratické státy, které stále vězí v historii, prožívají ještě etnické a mezistátní konflikty, ale pro demokratické ”posthistorické” státy je příznačná kooperace a stabilita. Obecně řečeno, postkonfrontační optimismus ”konce dějin” byl odvozován především z přesvědčení, že orientací na evropské společenství liberálních a demokratických hodnot se v krátké době vytvoří spolehlivé předpoklady nejen k odstranění válek a krizí ze starého kontinentu, ale i jejich předcházení v širším měřítku85. Z optimistického přístupu vycházela i čs. zahraniční politika v období od konce roku 1989 až přibližně do poloviny roku 1991. Důraz byl kladen na inkluzivní (protiblokovou) koncepci kolektivní bezpečnosti v celoevropském měřítku. Té mělo být dosaženo posilováním bezpečnostních seskupení, která i během studené války přesahovala rozměry antagonistických bloků (OSN, KBSE), či organizací s humanitárním zaměřením (Rada Evropy). Jako příklad nadměrného optimismu té doby lze uvést úvahy Václava Havla, podle nichž měly být již koncem roku 1991 ”položeny základy nového a jednotného ”helsinského”bezpečnostního systému, který by dával všem evropským státům jistotu, že se už nemusí jeden druhého bát, protože jsou všechny součástí téhož systému záruk, založeného na principu rovnoprávnosti všech účastníků a povinností všech chránit nezávislost kteréhokoli z nich”86. 83 Srov. FUKUYAMA, F. The End of History? The National Interest, No 16/Summer 1989, s. 13 – 18. Viz též FUKUYAMA, F. Zapomeňte na Irák – historie je mrtvá. Mezinárodní politika, 4/1990, s. 21 – 23. 84 FUKUYAMA, F. The End of History? The National Interest, No 16/Summer 1989, s. 4. 85 Odkazuji zejména na: FRIEDMAN, M. Kapitalismus a svoboda. Praha : Liberální institut, 1993, 184 s., ISBN 80-85787-33-4; HAYEK, F.A., Právo, zákonodárství a svoboda. Praha : Academia, 1994, 415 s., ISBN 80200-0241-3, atd. 86 HAVEL, H. Projevy, Praha, 1990, s. 120. Dále viz např. ZOUBEK, V. Česká republika v evrops-kém bezpečnostním prostoru. Evropský bezpečnostní a celní prostor a koncepce bezpečnostní doktríny ČR. Mezinárodní politika, 1993, roč. XVII., č. 7, s. 4 – 7, atd. 86 Vývoj po roce 1990, poznamenaný zejména válkou v perském zálivu a v bývalé Jugoslávii, destabilizujícími důsledky rozpadu SSSR a růstem aktivit militantního islámu, však naděje idealistů nepotvrdil. Rozpad mnohonárodních států (SSSR a SFRJ) se nepodařilo vyřešit pouze politickými prostředky a vypukly ozbrojené konflikty, které ukázaly, že se ještě nepodařilo vyloučit vojenskou sílu jako nástroj řešení politických problémů. Zvláště válka proti Iráku připomněla přetrvávající důležitost vojenské síly pro řešení mezinárodních krizí. Tato skutečnost se ostatně odrazila i v závěru tehdejšího generálního tajemníka NATO, že ”v případě nutnosti účinného řešení krizí a konfliktů je k neúspěchu odsouzena každá diplomacie, která se nemůže opírat o účinný politicko-vojenský nástroj”87. § 8. ”Střet civilizací” umocněný globalizací Clash of Civilizations Vedle F. Fukuyamy (End of History) je dnes na Západě stále diskutovaný a probíraný S. Huntington (The Clash of Civilizations). Nejpozoruhodnější předpovědí ”civilizačních” (náboženských) střetů a válek v podmínkách globalizace je stať S. Huntingtona Střet civilizací? Zveřejněná v časopise Foreign Affaires roku 1993. Podle S. Huntingtona sice zmizely staré bloky, ale zůstaly a nově se zhodnotily odlišné civilizace. Civilizacemi pak rozumí velké kulturní skupiny, které se vzájemně odlišují náboženstvím, jazykem, zvyky a institucemi; civilizace je sourodá skupina sjednocená určitým cílem. Platí tedy, že liberalismus zvítězil nad marxismem a že ideologie přestala být zdrojem konfliktů mezi západními státy- avšak to neznamená, že skončily dějiny. Právě civilizační rozdíly nahradily ideologické protiklady jako nejdůležitější zdroj konfliktů mezi lidmi a státy. Mezi těmito civilizačními skupinami může snadno vypuknout konflikt, neboť kulturní otázky, jako náboženství či sociální tradice, jsou důležité a obtížně řešitelné prostřednictvím vyjednávání a kompromisů. Konflikty nejpravděpodobněji vznikají kolem ”linií kulturních zlomů”, v místě dotyku odlišných civilizací. Tyto linie mohou mít podobu hranice mezi státy, ale mohou také procházet uvnitř státu – a právě tyto linie mezi civilizacemi představují ”zápalné body krizí a krveprolití”88. Huntington předvídá, že střety se budou odehrávat jednak na ”mikroúrovni” (v místech teritoriálního kontaktu mezi civilizacemi, a to formou boje o území), jednak na ”makroúrovni” (mezi ”národními státy”, resp. vůdčími státy jednotlivých civilizací), formou zvyšování vojenské a hospodářské moci a boje o kontrolu mezinárodních institucí (např. OSN) a interpretace mezinárodního práva a pořádku. Dominantní Huntingtonovou tezí je, že hlavním typem konfliktu v příštím století bude konflikt mezi civilizacemi, a specificky konflikt mezi Západem a tzv. muslimskokonfuciánskou civilizací. Zatímco v několika minulých stoletích byla typickým světovým konfliktem srážka mezi národními státy západní civilizace (a ještě předtím srážky mezi jednotlivými monarchy), dnešní západní civilizace je již poměrně homogenní a tudíž, zejména s koncem studené války, již nehrozí další vážná střetnutí uvnitř naší civilizace. Na druhé straně se však bývalé koloniální oblasti třetího světa osamostatnily, některé z nich dosáhly poměrně vysokého stupně hospodářského vývoje a jejich vojenský potenciál stále roste. Výsledkem tohoto trendu je, že řada států patřících k nezápadním civilizacím začíná vytvářet a uplatňovat samostatnou globální politiku, která se stala hrozbou Západu. 87 WORMER, M. Le role de l´OTAN dans une Europe en mutation. Relations internationales et stratégiques. N. 12 (Hiver 1993), s. 22. 88 HUNTINGTON, S. The Clash of Civilizations? In Foreign Affairs, Summer 1993, s. 29 87 Huntington rozlišuje osm hlavních civilizací v dnešním světě: západní89, konfuciánskou (tj. čínskou)90, japonskou91, muslimskou92, hinduistickou93, slovanskopravoslavnou (do které ovšem nezahrnuje západoslovanské ”katolické” státy)94, latinskoamerickou95 a africkou96. Civilizaci Huntington definuje jako hierarchicky ”nejvyšší kulturní společenství lidí”, a civilizační vědomí jako ”nejvyšší stupeň kultury identity”, který lidé znají. Příslušnost ke stejnému jazyku, společná historie, náboženství, právní instituce97 a sdílná tradice jsou těmi prvky, které přispívají rozhodujícím způsobem k definici civilizace v Huntingtonově pojetí. V místech, kde probíhají dělící čáry mezi civilizacemi bude docházet (a již dochází) k nejtěžším a nejkrvavějším konfliktům, které by mohly přerůstat v mezicivilizační války. Současné boje na Balkáně, v Indii, v Izraeli, na Kavkaze či v Africe jsou podle Huntingtona prvními symptomy nastávající globální srážky mezi civilizacemi a jejich integrativní homogenizace. Huntington uvádí šest důvodů, pro které dochází k mezicivilizačnímu konfliktu. Za prvé, rozdíly mezi civilizacemi jsou podle něho mnohem zásadnější než rozdíly v politické ideologii nebo praxi. Společné dějiny, jazyk, kultura, právní tradice a hlavně náboženství vytvářejí civilizační vědomí, které je v ostrém protikladu k hodnotám ostatních civilizací. Specifické pojetí náboženských, státoprávních, společenských, rodinný nebo sexuálních vztahů je v každé civilizaci hluboce zakořeněno, protože je organickým výsledkem dlouhodobého historického procesu. Rozdílnost těchto postojů je zdrojem konfliktu tam, kde civilizace přicházejí do tělesného styku. Za druhé, díky moderní technologii telekomunikací se svět globalizuje a přivádí tak civilizace do daleko častějšího a intimnějšího styku než v minulosti. Vzájemný kontakt však vyvolává obrannou reakci u civilizace, která cítí, že její identita je ohrožena. Za třetí, ekonomický proces globalizace oslabuje etnickou identitu jednotlivých národních států; ta je pak často nahrazována náboženskou identitou (tak vznikají různá fundamentalistická hnutí), což opět přispívá k růstu civilizačního vědomí98. Za čtvrté, politická, hospodářská a vojenská moc Západu vyvolává v ostatních civilizací přirozenou antipatii, která vede k formování a posilování lokální civilizační identity. Za páté, kulturní rozdíly mezi civilizacemi jsou zakotveny daleko organičtěji a hlouběji než rozdíly politické, ideologické nebo hospodářské a nelze je tedy snadno řešit nebo potlačovat. 89 Tj. Euroatlantická”, vzešlá historicky ze Západořímské říše, tvořící státy NATO (v čele s USA), EU, plus Švýcarsko, Slovinsko, Slovensko, pobaltské státy, Chorvatsko; Austrálie a Nový Zéland atd. 90 Čína (vč. okupovaného Tibetu, Sing-tingu, Vnitřního Mongolska) a včetně Hong-Kongu a .Thajwanu. 91 Japonské císařství, event. Korea atd. 92 Arabské a islámské státy v severní Africe, Středního východu, Pákistán, Maljsie, Indonésie, Brunei (dominantní státy: Egypt, Saudská Arábie, Irán) atd. 93 Indie, Nepál, Bhútán atd. 94 Rusko, Ukrajina, Bělorusko, ale též Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko, Kypr, Makedonie atd. 95 Americké státy na jih od Rio Grande del Norte. 96 Např. Nigérie, Zimbabwe, Kenya atd. 97 K tomu zejména KLABOUCH, J. Transformace právních systémů a ekonomik ve věku regionální a globální interdependence. XVIII, světový kongres International Association for Philosophy of Law and Social Philosophy (IVR) v La Plata –Buenos Aires 1997. A XIX. v New Yorku 1999. Právník, 1999, s. 377 an., dále zejména: KNAPP. V. Velké právní systémy. Úvod do srovnávací právní vědy. Praha : C.H.Beck, 1996, 248 s., ISBN 80-7179-089-3 98 Blíže viz: POSPÍŠIL, L. Etnologie práva. Teze ke studiu práva z mezikulturní perspektivy. Praha : Set Out, 1997, 144 s., ISBN 80-902058-4-4 88 Za šesté, hospodářská globální liberalizace má za následek vznik a růst regionálních hospodářských center, která se pak stávají oporou lokálního civilizačního vědomí. Kumulativním efektem těchto tendencí je nakonec podle Huntingtona konfrontace mezi danými civilizacemi, vedoucí za jistých okolností až k lokálnímu ozbrojenému konfliktu, který se může stát ohniskem globální války99. Některé země, dodává Huntington, však nejsou dostatečně definované vzhledem k jejich civilizační příslušnosti a probíhá v nich zápas o připojení k jedné či druhé civilizaci. Jako příklady uvádí Rusko, Mexiko a Turecko. Technokratické vrstvy jsou v těchto zemích obvykle nakloněny k připojení do západního civilizačního okruhu, avšak široké masy obyvatelstva mají spíše tendenci zachovávat svou původní civilizační identitu určenou hlavně nábožensky. Huntington věnuje poměrně velkou pozornost konfliktům vznikajícími na hranici mezi západní a muslimskou civilizací. Zdůrazňuje, že jejich původ lze najít již v osmém století, kdy arabská invazní vlna byla zastavena teprve v bitvě u Tours roku 732. Neustálý zápas mezi křesťany a muslimy během posledních třinácti století dokládá křížovými výpravami, tureckou ofenzívou na Balkáně, evropským kolonialismem s severní Africe a na Blízkém východě a konečně v tomto století konflikty Západu s Libyí, Irákem, Alžírskem, Egyptem a Íránem. Z této obecné analýzy geopolitické situace vyplývá pro Huntingtona jeden hlavní závěr. Ačkoliv Západ je dnes v relaci k ostatním civilizacím na vrcholu moci a je schopen ”prosazovat své ekonomické zájmy a vnucovat ostatním zemím hospodářskou politiku, která mu vyhovuje”, v blízké budoucnosti bude tato převaha ohrožena vojenským a hospodářským vzestupem ostatních civilizací, zvláště muslimské a konfuciánské. Toto tvrzení dokládá údajnou spolupráci mezi Čínou a muslimskými státy na poli hospodářském, politickém a vojenském. Dochází tak k novému závodu ve zbrojení, ve kterém obzvláště Čína neustále získává. Huntington proto tvrdí, že ”ústředním ohniskem konfliktu v nejbližší budoucnosti bude vztah mezi Západem a několika muslimsko-konfuciánskými státy”. Pokud je tato analýza správná, Huntington doporučuje Západu několik krátkodobých opatření: Spolupráce mezi státy západní civilizace by měla být prohloubena, zvláště mezi její severoamerickou a evropskou větví; Východoevropské a latinskoamerické státy by měly být přizvány k užší spolupráci se Západem; Rusko a Japonsko by se měly stát spolehlivými spojenci Západu; Měly by se učinit kroky k omezení vojenské expanze muslimskokonfuciánských států a redukce západního vojenského potenciálu by měla být zpomalena; Měly by být posíleny mezinárodní instituce jako např. Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO), Světová banka a Mezinárodní měnový fond, které hájí západní hodnoty a zájmy; Vojenská převaha ve Středomoří, ve východní a jihozápadní Asii by měla být udržována na alespoň současné úrovni. Z dlouhodobého hlediska by se měl Západ chystat na udržení své celkové politické, hospodářské a vojenské převahy ve světě, ale zároveň by se měl snažit o pochopení 99 Potvrzením rostoucí civilizační soudržnosti jsou okolnosti, které provázejí právě probíhající války na Balkáně, na Kavkaze a jinde. Západ se například postavil na stranu Chorvatů a Slovinců v bývalé Jugoslávii, ale Rusové podporují Srby a muslimský svět pomáhá svým souvěrcům v Bosně. Ve sporu o Karabach stojí Turci při Azerbajdžáncích, ale Rusové přejí Arménům. Na druhé straně konflikty uvnitř civilizací nemají tak výbušný charakter a lze je urovnat snáze (např. spor Ruska s Ukrajinu). 89 filozofických a náboženských předpokladů ostatních civilizací, aby byl schopen jim dostatečně čelit. Literaura [1] Zoubek, V.: Postmoderní problémy lidských práv a globální bezpečnosti. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, 463 s., ISBN 80-86473-75-9 doc. JUDr. Vladimír Zoubek, CSc., Policejní akademie ČR, Lhotecká 559/7, Praha 4 E-mail: [email protected] 90 Bezpečnostní audit v organizaci Milan Seiler – FN Motol Ve svém příspěvku na téma „Bezpečnostní audit v organizaci“ bych se chtěl věnovat 2 problémům: 1) zdůraznit účel a podstatu bezpečnostního auditu (BA) v systému řízení bezpečnosti v organizaci, a 2) demonstrovat jeho podstatu na praktickém příkladu jeho provedení, samozřejmě ve velmi zjednodušené podobě. 1. Místo auditu v řízení bezpečnostního systému Pokud chceme charakterizovat BA, musíme se stručně zmínit o: a) obsahu pojmu BEZPEČNOST BEZPEČNOST = stav, kdy je velikost všech rizik v organizaci na přijatelné úrovni (rizika jsou optimalizována) b) a o nástroji k zajištění bezpečnosti v organizaci (tj. k optimalizaci rizik v organizaci), kterým je BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM Bezpečnostní systém se vyznačuje zejména • dynamikou, a • trvalým vlivem řady proměnlivých faktorů na procesy, které v něm probíhají. Nestálými podmínkami jsou jak vnitřní tak i vnější okolnosti, které jsou velmi různorodé a působí v závislosti na povaze bezpečnostního systému. Společným faktorem změn pro většinu bezpečnostních systémů je zejména právní rámec, ve kterém působí, protože způsob ochrany bezpečnostních zájmů organizace musí být vždy v souladu s pravidly danými právním řádem. Např. v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jde v současné době v souvislosti s implementací právního řádu Evropské unie o zásadní faktor změn, které se postupně promítají do obecně závazných právních předpisů ČR, upravujících bezpečnostní problematiku v podniku. V této souvislosti stojí za zmínku jeden z posledních, nově přijatých právních předpisů, tj. nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí, účinné od 1.3.2005, které vymezuje zaměstnavateli povinnosti i v oblasti klasické, míněno fyzické bezpečnosti pracovišť, když v § 3, odst. 3 ukládá zaměstnavateli povinnost, aby před uvedením pracoviště do provozu a používání zajistil opatření pro zdolávání mimořádných událostí a zabezpečil pracoviště proti vstupu nepovolaných osob, a to i v mimopracovní době. V určitém smyslu dochází tímto nařízením k prolomení dosud poměrně výrazně vymezených hranic mezi BOZP a ostatními bezpečnostními obory v organizaci. Ale vraťme se zpět k tématu. Ze zmíněné, velmi zjednodušené charakteristiky bezpečnostního systému vyplývá, že k zajištění jeho optimální funkce je nezbytné, aby v jeho životních cyklech byla udržována rovnováha mezi: a) dynamikou systému ovlivňovaného nestálými podmínkami, na straně jedné a b) potřebou zachování jeho účinnosti, resp. efektivnosti na straně druhé. Řízení bezpečnostního systému proto vyžaduje dohled nad procesy, které v něm probíhají. 91 Jedním z velmi účinných nástrojů k trvalému udržování efektivnosti a účinnosti bezpečnostního systému je jeho systematické prověřování, na základě něhož by měly být prováděny potřebné kvalifikované a systémově orientované korektury. Prověřování proto musí být součásti životního cyklu bezpečnostního systému. Životní cyklus bezpečnostního systému, který se řídí obecnými principy řídícího cyklu, má tedy dvě základní fáze – VYTVÁŘENÍ a PROVĚŘOVÁNÍ. VYTVÁŘENÍ bezpečnostního systému PROVĚŘOVÁNÍ bezpečnostního systému Návrh Realizace Provoz Způsobů prověřování bezpečnostního systému existuje, a v praxi se i používá, celá řada – např. dozor, revize, prověrka, posouzení, inspekce, kontrola atd., a v míře již ne tak časté i bezpečnostní audit. BEZPEČNOSTNÍ AUDIT je jedním z nejúčinnějších způsobů prověřování bezpečnostního systému. Na rozdíl od většiny ostatních způsobů prověřování bezpečnostní audit ověřuje : 1) nejen funkčnost systému (tj. stejně jako ostatní způsoby), ale i 2) správnost jeho nastavení v organizaci, tj. soulad s obecně závaznými předpisy a dosažení optimalizace rizik (= účinnost). Z uvedeného vyplývá, že bezpečnostní audit lze provádět pouze tam, kde již nějaký bezpečnostní systém existuje. To je základní podmínka, jinak by se jednalo o vytváření nového systému. Nejlépe lze podstatu BA vystihnout na příkladu jejího srovnání s kontrolou, kde si rozdíly můžeme ukázat na 4 základních aspektech: • zařazení v řídící struktuře organizace, • na podstatě obou způsobů, • na subjektu, který je provádí, • na cíli. Zařazení Spočívá Provádí Cíl Vnitřní kontrola součást všech úrovní řízení Interní audit nástroj vrcholového vedení organizace v nezávislém ověřování všech činností ve zjišťování odchylek stavu probíhajících v organizaci, jehož skutečného od stavu žádoucího podstatou je zjišťování rizik a jejich následné řízení všichni řídící pracovníci pracoviště interního auditu zvyšování efektivnosti a účinnosti odstranění zjištěných nedostatků bezpečnostního systému 92 Audit hodnotí současný stav systému z hlediska budoucí perspektivy. Jeho účelem je především předcházet chybám a teprve v druhé řadě napravovat chyby, které již nastaly. Zaměřuje se tedy především na prevenci systémových nedostatků a na jejich vyhledávání ve stávajícím systému bezpečnosti podniku. Ještě jeden důležitý rys BA – mezi jeho hlavní cíle nepatří postih odpovědných pracovníků organizace sankcemi za zjištěné nedostatky. V zásadě platí, že BA by měl provádět subjekt, který není za auditovanou oblasti odpovědný. Průběh bezpečnostního auditu Průběh BA se fakticky řídí principy organizačního cyklu v obecném smyslu PROVĚŘENÍ ANALÝZA DOPORUČENÍ PROVĚŘENÍ – shromáždění všech dostupných údajů známými metodami (rozhovor, seznámení s dokumentací, pozorování, srovnávání, modelování …. atd.) ANALÝZA – vyhodnocení stavu z hlediska rizik, tvoří stěžejní fázi celého procesu, kvalita analýzy rizik určuje platnost závěrů a doporučení DOPORUČENÍ – navržení opatření k optimalizaci rizik Druhy bezpečnostního auditu Audit můžeme rozlišovat podle řady hledisek, jako např. dle: a) časového kritéria • plánovaný audit – ověřování stavu ochrany by mělo probíhat v předem nastavených periodických cyklech, • mimořádný audit – provádí se v případě významných změn v organizaci nebo podmínek, ve kterých působí, nebo pokud se vyskytnou závažné problémy (mimořádné události, havárie apod.), • následný audit – provádí se na doporučení auditora, pokud plánovaný nebo mimořádný audit inicializovaly zásadní změny bezpečnostního systému organizace, b) věcného kritéria • dle zaměření (audit systému fyzické bezpečnosti, systému personální, informační bezpečnosti atd.), • nebo rozsahu (komplexní, dílčí). 2. Audit po mimořádné události Výskyt mimořádných událostí v organizaci (krizových stavů, incidentů, selhání, výpadků v provozu, havárií apod.) je jedním z velmi objektivních indikátorů účinnosti bezpečnostního systému v organizaci. Provádění BA lze z hlediska praktických zkušeností doporučit zejména u závažných mimořádných událostí nebo v případě často se vyskytujících mimořádných událostí. Součástí opatření k mimořádné události – tj. kromě odstranění bezprostředních následků, musí být zejména přijetí opatření ke snížení pravděpodobnosti jejího vzniku. Proto by každá mimořádná událost měla být analyzována jak z hlediska okolností, které její vznik a průběh umožnily, tak i okolností, které byly překážkou v jejím vzniku nebo průběhu (pro potřeby prevence). Účelem analýzy musí být • vyhodnocení funkčnosti všech prvků systému, 93 • analýza rizik, • návrh a realizace opatření, • viditelná reakce na událost. Při analýze si musíme dát pozor na to, aby posouzení rizik bylo komplexní, a abychom eliminací jednoho, nepřesunuli riziko do jiné oblasti. V závěru bych se chtěl pokusit demonstrovat podstatu BA na jeho provedení po konkrétní mimořádní události – loupeženém přepadení pobočky banky. S ohledem na časovou dimenzi mého vystoupení půjde jen o velmi zjednodušený příklad. Popis místa Toto je reálné orientační schéma pobočky (viz obr. č. 1), která byla skutečna přepadena. Nachází se zhruba v centru malé obce na Severní Moravě v 1. patře budovy, v jejímž přízemním podlaží je obchod. Samostatný vstup do pobočky je situován z boční, velmi přehledné ulice. Je vybavena kamerovým systémem osazeným 4 kamerami, dále systémem elektrické zabezpečovací signalizace s tísňovými tlačítky na přepážkách a dálkovým ovládáním vnějšího vstupu, které slouží k tomu, aby zaměstnanci při zahajování a ukončení provozní doby nemuseli opouštět zázemí, a při manipulaci s klíči u vstupu se vystavovat nebezpečí napadení. Průběh události Dne 3.března 2003 v 10.24 hod. – obě pracovnice jsou na přepážkách. Jedna z nich právě telefonuje se svým ústředím, když zaslechne vrznutí spodních vstupních dveří, mechanicky pohlédne na monitor a spatří postavu maskovanou kuklou, vybíhající po schodech do pobočky. Stačí ještě do telefonu oznámit, že jsou přepadení a pachatel již vniká do prostoru pro veřejnost. Další průběh je již obvyklý – pod pohrůžkou použití zbraně je mu vydána část hotovosti na přepážkách a pak spěšně opouští místo. Výsledek kontroly Následně po této události byla na pobočce provedena kontrola, která nezjistila žádné závady či porušení vnitřních pravidel, snad kromě překročení limitu pokladního zůstatku, které však nemělo na průběh události žádný dopad. Analýza rizik Pomiňme nyní výsledek kontroly a podívejme se na bezpečnostní systém pobočky z pohledu bezpečnostního auditu, zaměřeného na snížení rizika loupežného přepadení 1. Základní informace o stavu ochrany máme 2. Pokusme se definovat rizika, a to nezávisle na způsobu provedení uvedeného loupežného přepadení: • z pravidelných analýz v dané bance víme, že tato pobočka svým parametry patří mezi pobočky se zvýšenými rizikem (tj. počtem personálu, lokalitou, dispozičním řešením vstupních prostor), • u takto dispozičně řešených poboček může být personál napaden 5 základními způsoby – viz Obr. č.1 při příchodu před vstupem do budovy, při odchodu ve vnitřních prostorách budovy tvořících přístupovou cestu, při odemykání vstupních dveří v době zahájení a uzamykání při ukončení provozu, klasicky přes přepážku a při opuštění zázemí u dveří nebo dveřmi vstupu do zázemí, velikost těchto rizik lze odvodit ze statistických údajů platných pro banku (klasický způsob převažuje cca 70%, zbytek ostatní, druhý nejčastější při příchodu nebo u vstupu). 94 Obr. č. 1 Opatření Naše opatření by měla směřovat především ke snížení rizika přepadení přes přepážku, protože je toto riziko nejvyšší. Jak? Změnou filosofie zabezpečení pobočky. Z analýzy loupežných přepadení banky vyplývá důležitý poznatek, útok lze překazit nebo snížit jeho následky, jestliže je potenciálně nebezpečná situace včas zpozorována personálem (čím dříve tím lépe), a tento má vytvořené podmínky pro odpovídající reakci, • z popisu průběhu události víme, že zaměstnanci jsou schopni registrovat přicházející osoby ještě před vstupem do pobočky, • proto dálkově ovládaný zámek přesuneme na vstupní dveře do prostoru pobočky a doplníme jej • komunikačním zařízením, které bude sloužit pro komunikaci s příchozími, které personál nevpustí dovnitř, • změníme směr otevírání vstupních dveří do pobočky - protože ze zkušeností víme, že vstupující klient do banky by měl být z pohledu personálu dveřním křídlem odkrývám nikoliv zakrýván, otočíme smysl zavírání dveří, • zajistíme signalizaci otevření venkovních dveří - aby zaměstnanci byli včas informováni o osobách vstupujících do budovy, osadíme vstupní dveře optickou a akustickou signalizací vyvedenou na přepážkách, na kterou mohou včas reagovat – zámek uzamknout v případe vzniku ohrožující situace, nebo jej mít trvale uzamčený (vycházejme z důležité skutečnosti - personál s ohledem na velikost lokality a délku praxe v pobočce drtivou většinu svých klientů vizuálně pozná), příp. může být zámek uzamčený jen v kritických časech v průběhu dne (zahájení provozu a cca 30 min. po něm, polední doba, ukončení provozu a cca 60 min. před ním), 95 • • • • úprava kamer – současně s tím je potřebné přesunout kameru před vstup do prostoru pobočky, důvody jsou dva – abychom umožnili personálu kontrolu osob před uzamčenými dveřmi, a současně prodloužili čas mezi vstupem osoby do budovy (signalizací vstupu) a možností její kontroly na monitoru, pokud se personálu v tu chvíli nenachází na svých pracovních místech, skryté kamery - v zájmu snížení předvídatelnosti prostředí pachatelem, by bylo vhodné provést obě kamery umístěné mimo vnitřní prostory pobočky jako skryté, také vstupní dveře do zázemí by měly být provedeny tak, aby lépe odolávaly možnému pokusu o násilné překonání z veřejného prostoru pobočky – tzn. změnit směr jejich otevírání tak, aby se opíraly o zárubeň ve směru z haly pobočky, vymezit únikové prostory – neměli bychom zapomenout stanovit tzv. únikové prostory, tj. prostory, ve kterých je možnost ohrožení zaměstnanců banky střelnou zbraní při loupeži značně ztížena (nejsou pod vizuální kontrolou pachatelů) nebo zcela vyloučena (nejsou pod vizuální kontrolou a současně chráněni před účinkem zbraně), z povahy těchto míst vyplývá, že jsou určeny k umístění všech prvků důležitých pro bezpečnost provozu pobočky (klíče od vstupů, úschovných objektů, řídící jednotky zabezpečovacích systémů apod.). Výsledný způsob zabezpečení pobočky na základě doporučení bezpečnostního auditu je patrný z Obr. č. 2. Obr. č. 2 • Kromě těchto opatření bylo v tomto konkrétním případě potřebné změnit nastavení zobrazení kamer na monitoru umístěném na přepážce tak, aby byly zobrazeny pouze záběry kamer v prostoru, který není pod přímou vizuální kontrolou personálu, 96 • vyřešit světelné podmínky v pobočce, kde v důsledku venkovního světla za zády personálu tomuto brání odlesky na prosklených bezpečnostních nástavbách v nerušeném výhledu do prostoru pro veřejnost, • upravit dveřní kukátko na vstupních dveřích do budovy, které bylo umístěno ve výšce, která neodpovídala výšce zaměstnanců, bylo tedy mimo jejich dosah, • vybavit zaměstnance mobilními tísňovými hlásiči pro případ napadení při příchodu či odchodu nebo v situaci mimo dosah pevných tísňových hlásičů, • provést kvalifikované poučení zaměstnanců o smyslu a filosofii daného způsobu zabezpečení a doporučených způsobech chování, včetně postupu při řešení předpokládaných situací, • seznámení s únikovými prostory, jejich účelem a postupu při jejich využití v ohrožující situaci. Závěrem je potřebné dodat, že uvedená opatření neodstraňují riziko loupežného přepadení zcela, ale podstatným způsobem zvyšují pravděpodobnost jeho překažení. Tento příklad neměl být návodem na způsob řešení ochrany bankovních poboček, ale demonstrací způsobu provedení bezpečnostního auditu v konkrétních podmínkách. Literatura Nečas, S., Seiler, M., Porada, V., Chmelík, J., Straus, J.: Loupežná přepadení pracovišť s peněžním provozem a jejich bezpečnost (policejní, kriminalistické a technické aspekty teorie a praxe ochrany osob a majetku). Praha : PA ČR, 2004 JUDr. Milan Seiler, FN Motol, V Úvalu 84, Praha 5, E-mail:[email protected] 97 Spisová služba – důležitý aspekt právní a ekonomické ochrany organizace Jan Schwaller – Archiv hl. m. Prahy I. Úvod Dámy a pánové. Dovolte mi, abych vám ve svém příspěvku představil jednu z podstatných činností každého právního subjektu, které vedou, či v konečném důsledku by měly nesporně vést k ochraně jejích ekonomických i právních zájmů. Mezi archiváři i ostatními specialisty, kteří se zabývají spisovou službou jak teoreticky, tak prakticky, koluje takové rčení o tom, že nejlépe vykonávají spisovou službu ty organizace, u kterých není o spisové službě vůbec vědět a přesto není organizace plná zmateně pobíhajících pracovníků, kteří co chvíli hledají nějaký dokument apod. anebo u nichž se s dokumenty nakládá takto Spisovou službou tedy rozumíme soubor pracovních činností spojených s manipulací s dokumenty. Je to specifická oblast správní činnosti, jejímž úkolem je úplná péče o dokumenty v oblasti jejich příjmu a doručování, roztřiďování, označování, řádného zapisování (evidenci), oběhu, vyřizování (včetně podepisování), odesílání, účelné a bezpečné ukládání a řádné vyřazování během skartačního řízení. Možná máte pocit, že to co jsem v předchozích větách zmínil, je záležitost tak samozřejmá, že není důvodu se o ní zmiňovat. Zkušenost z mé vlastní praxe je ovšem velmi rozdílná. Před každým skartačním řízením, které se děje u původce, si jen lakonicky představuji, půjdu-li opět na půdu či do sklepa. Obecné povědomí o tzv. „starých papírech“ a jejich právní, ekonomické či historické ceně je bohužel u organizací, bez ohledu na jejich právní subjektivitu, velmi často tristní. Důvodů, které vedou k tomuto stavu, může být několik. Pokud pomineme záměrné snahy o neexistenci a zcela systematickou likvidaci některých dokumentů, které jsou ovšem záležitostí zcela speciální, může to být i léty zafixovaná negativní představa o zbytečnosti administrativy, škodlivosti papírů i úředníků apod. Dále si myslím, že i přestože v současné době existuje plná legislativní opora pro výkon a dohled nad spisovou službou, že jsou k dispozici elektronické systémy, které usnadňují nakládání s dokumenty v rámci organizace, nemají odpovědní pracovníci vůbec představu či znalosti o tom, jak se starat a zabezpečovat bezpečnost dokumentů organizace. Pojmy jako podací deník, číslo jednací či spis, jsou leckdy pro úředníka doslova nic neříkajícími označeními, které je třeba zpětně a náročně legislativní cestou opět dostávat do jeho povědomí. Že je takové opětovné poučení o zcela běžných věcech velmi náročné je nasnadě. Mým cílem v rámci studia o bezpečnostním managementu bude upozornit posluchače na to, že péče o dokumenty není jen legislativní povinností, ale především vlastní nutností. Ve svém příspěvku bych Vám proto chtěl představit, alespoň v bodech, své pojetí toho, jak tímto leckdy velmi nezajímavým, ale na druhou stranu velmi potřebným a důležitým tématem zaujmout. Mým cílem není nalézt jedinou možnou a správnou polohu pro přednesení tohoto tématu, ale snažit se posluchačům předat své znalosti a zkušenosti tak, aby pochopili, že správná a řádná manipulace s dokumenty je potřebná a nutná. Dále aby si uvědomili a zasadili do souvislostí náležitou péči o dokumenty z více hledisek. 1. Hledisko historické, tj. vývoj a pojem tzv. byrokratizace; 2. Legislativní hledisko, to znamená včlenění spisové služby do platné legislativní úpravy; 3. Praktické hledisko, které, doufám, ještě více zlidští body předcházející a hlavně posluchače přesvědčí. 98 II. Historické hledisko Rozvinutí písemného úřadování mělo za následek ohromný nárůst dokumentů a s ním spojený problém jejich umístění. To se zprvu řešilo zvětšováním ukládacích prostor. Z truhly se listiny a úřední knihy přestěhovaly do skříně a většinou nezůstalo u jedné. Pak jim byla věnována jedna či více místností. Začalo též první vyřazování písemností. V 18. a první polovině 19. století byl již nárůst písemností takový, že dochází k masovým skartacím. A tu bylo zjištěno, že pokud toto třídění prováděli neodborníci, většinou byly důležité věci vyhozeny o zbytečný balast bylo pečlivě pečováno. Třídící většinou ponechal to, co ho subjektivně zaujalo, bez ohledu na význam písemnosti a souvislosti. Z toho vyplynulo poznání, že jak uložení a zpracování písemností, tak hlavně jejich třídění při vyřazování musí být svěřeno zvlášť školeným odborníkům, což byly zpočátku hlavně právníci a historici. III. Legislativní hledisko Efektivní byrokracie, v tom nejlepším slova smyslu, je jedním z pilířů fungování moderního státu. V současné době ale panuje určitý despekt vůči tzv. papírování a různému úřadování vůbec. Výsledkem je potom zmatek v písemnostech a v digitálních informacích. Pokud tento stav trvá delší dobu dochází k hromadění neutříděných dokumentů, ve kterých se velmi obtížně orientuje. Obraz archiváře jako podivína zavaleného hromadami zaprášeného papíru, již dávno není pravdou. Archivy jsou, podle platné legislativy, součástí státní správy i samosprávy. Jejich povinností je shromažďovat, uchovávat a zpřístupňovat dokumenty, o které pečují. Z tohoto důvodu archivy jsou, mimo jiné, i významnou složkou budovaných informačních systémů veřejné správy. Na spisovou službu je tedy třeba se podívat ze širšího pohledu využívání nejnovějších postupů v informačních systémech, a to jak v samotném systému spisové služby, tak i v práci s dokumenty vzniklými různými technologiemi. Dále je třeba vidět spisovou službu i jako základní integrační prvek správy dokumentů jednotlivých subjektů, vymezit její vztah k informačnímu systému účetnictví a posoudit ji v kontextu platných právních předpisů. Není do jisté míry náhodu, že proces oběhu a životnosti dokumentu v rámci organizace mají právě na starosti archivy, tedy organizace, které stojí až na pomyslném konci existence každého dokumentu. Tzv. předarchivní péče je hlavní náplní činnosti oddělení městských podniků, institucí, právnických a fyzických osob v jehož čele mám tu čest být. 1. ledna 2005 vstoupil v platnost zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů a vyhláška č. 646/2004 Sb. o podrobnostech výkonu spisové služby. Poprvé je spisová služba řešena zákonnými normami a ne pouze oborovými směrnicemi. Ač má uvedená legislativa plno nedostatků mají konečně na jedné straně archiváři a na druhé straně i subjekty, které mají zájem na tom řádně a splatnou legislativou se starat o své dokumenty, právní nástroj k jejímu výkonu. K nejdůležitějším vnitřním předpisům závazným pro všechny zaměstnance patří spisové a skartační řády, které přihlížejí ke konkrétním podmínkám a požadavkům organizace. Spisový řád upravuje příjem, oběh, vyřizování, podpisování, odesílání a ukládání písemností organizace. Jeho součástí může být spisový plán. Skartační řád upravuje průběh skartačního řízení a jeho součástí bývá obvykle skartační plán (rejstřík). Aby byla spisová služba schopna plnit tyto úkoly, musí být vedena jednotně a racionálně a dále musí přesně evidovat veškeré písemnosti potřebné k činnosti organizace a vzešlé z její činnosti být schopna poskytovat souhrnné a úplné informace v rámci působnosti organizace, včetně jejího právního a ekonomického krytí a prokazování skutečností. 99 IV. Praktické hledisko Dámy a pánové, jak jste si jistě všimli, jsou otázky spisové služby z velké části postavené na legislativě. Jistě se mnou budete souhlasit, že i nejlepší výklad legislativy musí být v každém okamžiku podepřen praktickými příklady i ukázkami. Nejinak tomu je i v tomto případě. i když má praxe je relativně krátká, domnívám se, že jsem schopen poskytnout v tomto ohledu kvalitní informace. Konkrétní příklady chci poskytnout na obrazu fungování jednotlivých složek spisové služby. Mám tím na mysli Archiv hlavního města Prahy, který je podle platné legislativy nadřízeným orgánem v záležitostech spisové služby pro Magistrát hlavního města Prahy, jednotlivé městské části a složky zřizované hlavním městem či městskými částmi. Snahou Magistrátu hlavního města Prahy je zefektivnění a zpřehlednění spisové služby v rámci své vlastní působnosti i s ohledem na státní informační politiku. I když není, doposud možné, ať už legislativně či prostě technicky, elektronizovat a digitalizovat celou úřední agendu, je již možné plně elektronicky sledovat správu a oběh dokumentů v návaznosti na hlídání termínů vyřízení a v konečném důsledku i zrychlení úřední agendy. Každý, kdo aktivně používá počítač, narazí dříve či později na problémy s ukládáním a organizací rozmanitých informací, se kterými přichází denně do styku. Drtivá většina dokumentů dnes vzniká v elektronické podobě, ale nejen v ní. Týká se to prakticky všech druhů dokumentů; jak textových, tak grafických. Neexistuje-li systém jejich správy, zůstávají tyto dokumenty rozptýleny na různých počítačích v organizaci. Základním cílem každého systému správy dokumentů je zajistit pořádek v dokumentech, jejich logickou organizaci a systém ukládání, umožnit uživatelům sdílet je v počítačové síti, rychle a pohodlně je kdykoli vyhledat, zobrazit a přitom je chránit před neautorizovaným přístupem a modifikací. V. Závěr Můj příspěvek byl především o tom, co by měl každý úředník, který přijde do styku s dokumenty, vědět. V bodech a pouze náznakově jsem vám snažil nastínit. Literatura [1] zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů [2] vyhláška č. 646/2004 Sb. o podrobnostech výkonu spisové služby. Mgr. Jan Schwaller, Archiv hlavního města Prahy, Archivní 6, Praha 4, E-mail: [email protected] 100 Letadlové a pyramidové podnikání Jiří Bednář, SVŠES, s. r. o. Každá firma má určitou strukturu. Každá firma má své vedoucí, nadřízené a podřízené. Nadřízení mají zpravidla určité zkušenosti, vzdělání a v kombinaci s těmito aspekty jsou způsobilí zastávat jejich funkci. Jednoduše řečeno: každému subjektu záleží na výběru těch nejkvalitnějších nebo pro určitý úkol nejschopnějších jedinců. Ovšem existují firmy jejíchž účelem není vybrat nejlepší, ale získat doslova všechny! Následující text se bude zabývat některými vybranými aspekty těchto společností. V České Republice se společnosti založené na pyramidovém nebo letadlovém podnikání rozvíjely už na začátku devadesátých let. Díky nedostatečné právní úpravě, vychytralosti pachatelů a naivitě obyčejných lidí přišla spousta občanů o nemalé peníze. Dnes asi není lepší, jelikož zmapování těchto společností je velmi složité. Strategie některých společností je tajná a spojena i s výhrůžkami sankcí za pomluvy nebo lživou interpretaci jejich podnikání. Navíc obchodní zákoník funkci těchto společností výslovně neupravuje a tím složitější bývá jejich posouzení. Nejdříve si ovšem ujasníme definice a skutečnosti: Sytém pyramidového, či letadlového podnikání je znám pod pojmem Multi-levelmarketing, což v doslovném překladu znamená více-úrovňové podnikání. V České Republice je známější spíše pojem tzv. přímý prodej. Principem přímého prodeje je pohyb zboží a služeb z osoby na osobu v rámci určité hierarchie. Podle společností s podnikáním založeném na této struktuře se tak obejde nákladná reklama a různé distribuční kroky, díky čemuž se ušetří spousta peněz. Prodejci pak mají vyšší zisk z prodaného zboží, či služeb a pokud se jim podaří k tomu ještě získat další hlavu, respektive člověka k vykonávání funkce dalšího dealera, jsou za to znovu odměněni body. Tyto body se sčítají a podle jejich počtu se vyplácí peněžní odměny. Je nutné podotknout, že nejvyšší odměny jdou účastníkům, kteří byli u zrodu dané společnosti, respektive těm na vrcholu pyramidy. Obecně je známo, že nejvíce vydělává zpravidla horních pět až deset procent účastníků. Nejhůře jsou na tom nově získaní. Ve světě existuje též sdružení přímých prodejců, kteří tvrdí, že se řídí určitými pravidly, jakými jsou např.: zkušební lhůta pro nového dealera, možnost navrácení peněz při vrácení produktu, žádný členský vklad, nízké náklady, žádné zatajování a účast není v žádném případě podmíněna koupí produktu, či služby. Mezi celkem devět členů tohoto sdružení v ČR patří např. Amway, Just, Vorwekr atd. Herbalife účinkuje samostatně. Avšak mimo tyto firmy působí na území ČR i jiné, které mají poněkud dravější strategii. V některých případech je účast podmíněna koupí produktu či služby. Příkladem toho je počáteční smlouva o spolupráci, v níž se nový účastník zavazuje v určitém časovém období uzavřít buď nějaký druh pojištění nebo koupit produkt. V případě, že podepíše smlouvu a z jakéhokoli důvodu nesplní tuto podmínku, bude mu hrozit smluvní pokuta. Výše smluvních pokut se mohou lišit a dosahují i statisíců korun. Pak je nutné zvážit, zda-li je tak vysoká pokuta úměrná ušlému zisku. Jiné firmy smluvní pokuty neuvádějí, ovšem účast je podmíněna vkladem až několika desítek tisíc korun českých. Příkladem toho je 30 000 Kč vklad za „zlaté členství“ v nejmenované společnosti. Na základě tohoto vkladu je pak jedinci údajně umožněno nakupovat levnější produkty, kterékoli od pneumatik na auto až po kosmetiku, či bankovní služby. V případě nesplacení vkladu smlouva zaniká. Dříve také existovaly firmy (ovšem dnes pravděpodobně také), které slibovaly vysoké výnosy (dvacet i třicet procent) ze svěřených vkladů. V těchto případech nešlo o produkty, nýbrž o jakousi makléřskou službu zhodnocení vkladu na kapitálovém trhu. Takto společnosti 101 BMG Invest a Horizont Slovakia vylákaly milióny od důvěřivých lidí a peníze zmizely neznámo kde. Společnost Skyline podobným způsobem vylákala přes 111 000 000 Kč. Organizátoři těchto pyramidových her již byli odsouzeni. Ujasnili jsme si některé základní skutečnost. Nyní se zamyslíme nad samotným stylem přesvědčování a získávání nových hlav. Jelikož účelem těchto firem je chytit co nejvíce lidí, je nutné vymyslet dobrou přesvědčovací strategii. Nyní uvedu příklad: Představte si, že vás osloví kolega v práci, rodinný příslušník nebo přítel. Řekne vám, že vám zítra ukáže něco skvělého, co vy nebudete schopni odmítnout. Vše ostatní zatajuje a vy nevíte, jaké překvapení chystá. Druhý den se dostavíte do kanceláře ve velmi působivé lokalitě, kde vám další člověk, tentokráte údajný asistent pogratuluje k výběru této společnosti ovšem nic vám neřekne. Více vám totiž řekne až někdo jiný pozítří. Stále zvědav se dostavíte pozítří na seminář, kde bude sedět několik desítek zvědavců a pár úspěšných podnikatelů v drahých oblecích s úsměvy na tváři. O vás se bude starat jeden z tzv. manažerů (prostředník mezi organizátory a vámi) a bude odpovídat na všechny otázky. Seminář začíná: Jeden z hlavních účastníků všem sdělí, jak tato společnost funguje, co má za produkty nebo služby, popřípadě čí služby nebo produkty nabízí. Člověk pak má pocit, že se jedná o seriózní firmu v začátcích, kterou je třeba rozvíjet. Dále vám bude vysvětlen princip bodování, odměn a sytém finančních toků na základě kterých tato firma vůbec funguje. Používá přitom odbornou rétoriku a mluví spisovně. Ohledně bodového systému se naskytuje celá škála verzí. Existuje několik bodových tříd, do kterých se každý jen tak dostat nemůže. Pakliže se mu to povede, tak podle slibů dostane materiální dary, které mohou mít hodnotu i přes milión korun. K tomu bude dostávat i prémie, které se mohou vyšplhat až na statisíce korun. Nakonec další z úspěšných a skvělých podnikatelů s vámi bude soucítit, vytvoří dojem, že jste všichni na stejné lodi, postěžuje si jak ho ve škole nebo v práci nemají rádi a jak nás vnější svět omezuje po duševní i materiální stránce. A proto přicházíte do styku s jedinečnou firmou, která vám umožní dosáhnout vysokých cílů, finančních odměn a přitom jediné, co musíte udělat je, založit si pojištění u některého s bankovních ústavů se kterým firma údajně spolupracuje a získávat další lidi. Může se též jednat o koupi produktu nebo splacení vkladu. Po semináři na vás okamžitě nastupuje další člen, který po vás chce podpis smlouvy a občas přitom vyvíjí i určitý nátlak. Hra začíná. Faktem je, že společnosti, které jsou členy sdružení přímých prodejců, se distancují od jakýchkoli pochybných aktivit. Zato jsou jiné, které používají strategii zatajování informací, „haló“ efektu a „brainwashingu“ k získání lidí na několikahodinových seminářích, kteří se pak druhého dne probudí a zjistí, „co to proboha podepsali?!“ Zde je nutné si uvědomit, že podobné strategie používají sekty při získávání nových duší. Hraje se na city, emoce, je zpochybňován okolní svět a je vyvíjen tlak na účast, či podpis smlouvy. Přejdeme-li k právním aspektům, je nutné si vytýčit, jaké aspekty budeme posuzovat. V případě pyramidové hry Skyline byl použit zákon o loteriích. Dle mého názoru to není zrovna nejlepší způsob jak definovat případné nezákonné praktiky podnikatelských subjektů založených na letadlovém nebo pyramidovém podnikání. Spíše by se dalo vybrat následující: Obchodní zákoník, § 44 Nekalá soutěž- zda-li podnikání příslušného subjektu neodporuje dobrým mravům a zvyklostem, a zda-li nemůže být tímto podnikáním způsobena újma, v tomto případě spíše spotřebitelům. Obchodní zákoník, § 45 Klamavá reklama- zda-li informace zveřejněné o daném podniku (přestože sou samy pravdivé) nemohou vytvořit mylnou představu o podnikání daného subjektu. Např. služby a zboží, které slouží jen jako zástěrka skutečného účelu podnikání, čímž může být získávání nových klientů k podpisu smlouvy a následným bonusem z této aktivity. Nebo k zastínění skutečnosti, že firma vyžaduje vysoký vklad, ze kterého se 102 např. pokrývají náklady na provoz. Tyto informace zpravidla nebývají zveřejněny a člověk se je dozví až na semináři, ze kterého je občas těžké uniknout. Obchodní zákoník, § 46 Klamavé označování zboží a služeb- zda-li jsou informace o produktech, či službách pravdivé. Zvlášť co se týče jejich původu, jakosti a kvality. V neposlední řadě informace o samotných finančních službách např. zhodnocování vkladů na kapitálovém trhu musí být zcela pravdivé. Obchodní zákoník, § 48 Parazitování na pověsti- zda-li daný subjekt nevyužívá pověsti jiného subjektu např. bankovního, či pojišťovacího ústavu nebo prodejce k získání důvěry klientů a posléze získání klientů samotných, přitom za jiných okolností by toto nebylo možné. Zde musíme brát v potaz např. smlouvy o spolupráci , kterými dávají bankovní ústavy nebo prodejci vysloveně najevo, že dané firmě poskytují možnost prezentovat se jejich výrobky/službami a zprostředkovávat prodej těchto služeb/výrobků. Tyto smlouvy jsou však předmětem obchodního tajemství. Občanský zákoník, § 850 Veřejný příslib- zda-li daný subjekt, zavázaný k výplatě určité odměny za odvedenou práci tuto odměnu skutečně zaplatí. Zde je situace nejsložitější. Pokud firma účelově před výplatami odměn nezkrachuje, je sama chráněna svým vlastním bodovým systémem. Tento systém rozděluje účastníkům body tak, aby nedošlo k zahlcení, lépe řečeno aby se do nejvyšších odměrových sfér a úrovní dostalo co nejméně lidí. Tím pádem zůstane dost peněz k rozdělení mezi špičky a na samotný chod firmy. Trestní zákoník, § 250 Podvod- obecné posouzení. Od právních aspektů se dostáváme k otázkám k zamyšlení: Je toto podnikání v rámci etických norem? Některé subjekty rozhodně balancují na hraně zákona a není divu, že se tento fenomén nejvíce rozvíjí zpravidla v postkomunistických zemích, ve kterých chybí nebo chyběla zásadní specifikace pravidel tržního hospodářství. Tam, kde jsou nedokonalé zákony je možno tyto zákony o to více obcházet. Můžeme podobnému podniku důvěřovat? Pakliže jsou pravidla jasná a neexistují žádné tajnosti, respektive veškeré informace o všech aspektech daných subjektů jsou veřejně kdykoli přístupné, jedná se o individuální rozhodnutí jedince, zda-li se pustí do spolupráce nebo ne. V tomto kontextu je třeba zvážit, zda-li se nemohou naskytnout nepříjemné problémy spojené s nebezpečím bankrotu společnosti, odlivu kapitálu na off-shorové společnosti (dát si pozor na společníky a společníky společníků těchto firem), dodatečných nákladů jako např. poplatky při vedení živnostenského oprávnění na zprostředkovatelské služby (sociální, zdravotní pojištění) a jiných zvláštností (např. věk generálního ředitele, možnost nastrčení osob s čistým trestním rejstříkem atd.). Dále s musíme zamyslet nad tím, co můžeme očekávat od účastníků těchto subjektů v reálném životě, vzdělávací instituci nebo na profesionální půdě. Jejich dosavadní působiště se totiž stane půdou pro získávání nových hlav. Pokud se bude jednat o odbytiště produktů, je poměrně jednoduché produkt odmítnout pokud ho vysloveně nepotřebuji. V tom složitějším případě zatajování a postupného vtahování do firmy pomocí různých neetických taktik si musíme být vědomi ztráty důvěryhodnosti osob, a hrozby případných konfliktů. 103 V jakém časovém horizontu fungují tyto společnosti? Znovu podotýkám, že členové sdružení přímých prodejců existují řadu let a vykazují značné zisky. Ovšem jiné subjekty po krátké době krachují buď z důvodů nedostatku peněz na vysoké odměny nebo existuje také možnost převedení peněz/majetku do neznáma. Někdy i samotní účastníci, či organizátoři napoví, že se vlastně jedná o krátkodobou záležitost např. smlouvou o spolupráci stanovenou na dobu určitou (jeden rok). Nebo vám sami řeknou, že toto vlastně nechtějí dělat, že je to „jen na chvíli“. V poslední řadě zvažme, zda je stávající legislativní úprava dostačují. Dle mého názoru spíše není. Proto musíme být sami obezřetní při konfrontaci s těmito podniky a připraveni na různé formy lákadel a zavádějících informací. Name in English Entrepreneurial activities based on aeroplane and pyramidal structure Summary in English The text brings a long term problem into light. It is the establishment of enterprises with aggressive and strongly persuasive methods of gaining customers, clients respectively, that sometimes create negative ambience not only within the society of consumers. This work concentrates on basic principles that these enterprises follow, including persuasion methods such as “brainwashing“,“ halo-effect” and the deliberate use of misleading information. Differences between regular Multi-level marketing structures (employed by known members of the Personal sales association such as Amway, Just etc.) and suspicious “flying” structures will also be evaluated. Legal aspects with reference to current legislation follow and finally, questions and ethical considerations conclude this piece of information. My work doesn’t label any enterprise as an evil business, but strictly speaking questions some of them. It is the consumer’s responsibility not to be fooled by short-term businesses that balance “near the knuckle”. Key words in English Psychological aspects o persuasion, Brainwashing, Halo effect, Legal questions, Unfair competition, False advertising, Deceitful description of goods and services, General aspects, Bogus company, Unethical procedures Anotace Text se zabývá dlouhodobou otázkou zrodu společností, jejichž podnikání je založeno na agresivních a silně ovlivňujících metodách získávání zákazníků, respektive klientů. Tyto společnosti občas vytvářejí negativní náladu nejen ve společnosti spotřebitelů. Tato práce pojednává o základních principech, na kterých jsou tyto společnosti založeny. Mezi nimi jsou také metody přesvědčování, např. „brainwashing“,“haló efekt“ a úmyslné prezentování zavádějících informací. Také jsou zde porovnány rozdíly mezi běžnými více-úrovňovými strukturami užívané v přímém prodeji (např. členy asociace osobního prodeje, jakými jsou Amway, Just atd.) a pochybnými „létajícími“ strukturami. Následují právní aspekty s odkazy na současný právní systém a na závěr jsou zde etické otázky k zamyšlení. Má práce nikoho neobviňuje, jen se zabývá otázkami podnikání některých subjektů. Každý spotřebitel musí zodpovědně posoudit situaci a nenechat se zmanipulovat krátkodobým podnikáním, které balancuje na hranici slušnosti. 104 Klíčová slova (Psychologické aspekty přesvědčování), Brainwashing, Haló efekt, (Právní aspekty), Nekalá soutěž, Klamavá reklama, Klamavé označování zboží a služeb, (Obecné aspekty), Podvodná společnost, Neetické postupy Literatura [1] Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I.: Podnikání a ekonomická kriminality v ČR. [2] Praha : C. H. Beck, 2001 [3] Zákon č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník v platném znění [4] Zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník v platném znění [5] Zákon č. 40/1961 Sb. Trestní zákon v platném znění [URL1] http://www.zakony-online.cz [URL2] http://www.peníze.cz [URL3] http://www.novinky.cz [URL4] http://www.čnspp.cz [URL5] http://www.amway.nazory.cz [URL 6] http://www.amway.cz Jiří Bednář, student SVŠES, s. r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8, [email protected] 105 Současný stav a trendy páchání loupeží v peněžních ústavech Jan Chmelík – Policejní prezidium ČR 1. Stručná obecná charakteristika loupežných přepadení. Charakter loupežných přepadení se v posledních letech prakticky nemění. Neustále převládají pouliční, příležitostné loupeže, které dlouhodobě činí cca 67% nápadu loupežných přepadení. V roce 2002 byl zaznamenán pokles podílu cizinců na cca 2O% pachatelů loupeží. I nadále přetrvává trend, že z více jak 60% až 70% se na těchto loupežích podílejí osoby z "ruskojazyčných zemí", zejména pak z Ukrajiny, kterých bylo v loňském roce stíháno celkem 38. Následují občané" Slovenska (33 stíhaných osob) a občané Rumunska, kterých bylo v roce 2004 stíháno celkem 14 (to je nejvýraznější počet za poslední roky). I nadále pak cizinci páchají prakticky všechny druhy loupeží, v současné době se nejvíce podílejí na páchání pouličních loupeží, dále obchodech všeho druhu, loupeže v hernách, na taxikářích apod. Nutno zdůraznit, že typické pro tuto skupinu pachatelů je typický vysoká brutalita, se kterou páchají loupeže. K zásadní změně v nápadu loupeží dochází v posledních letech v Praze, které se také budu nejvíce věnovat. Od roku 1990 dochází v Praze každoročně k poměrně značnému nárůstu této trestné činnosti. Zatímco v roce 1989 bylo na území hl.m.Prahy spácháno celkem 189 loupežných přepadení, v roce 2004 to je již 1822 skutků, což je doposud nejvyšší nápad od roku 1990. Jaký bude vývojový trend na úseku této trestné činnosti lze těžko předvídat. Pravděpodobné bude na stejné úrovni, nebo i nadále mírně stoupat. V roce 2002 se výrazně rozšířil jako motiv pouličních loupeží mobilní telefon. Tento trend pokračoval v r. 2003 i loňský rok, kdy byl mobil jako motiv loupežných přepadení asi v 592 případech, tj. v cca 48-50% uličních loupeží. Nejvíce těchto loupeží bylo spácháno v sídlištní zástavbě, a to na Praze 4 (94 skutků), v Praha 5 (84 skutků) a v Praze 9 (73 skutků). Omezit počet uličních loupeží pro tento motiv lze prostřednictvím jednotlivých operátorů, kteří by u odcizených mobilů prováděli okamžitou blokaci a tím zabránili jejich opětovnému uvedení do provozu. Ani po přijetí zákonné normy, která majitelům bazarů a zastaváren nařizuje při výkupu a zástavě jakéhokoliv zboží, ověřování totožnosti prodávajícího dle dokladu totožnosti a vystavení řádné faktury se jménem prodávající osoby snížení tohoto trendu doposud nepomohla, naopak mobilů jako motivu loupežného přepadení opět přibylo, a to o cca, 6-5%. Pro rok 2002 je naopak i typické, že došlo, a to podle našich potvrzených předpokladů na přechodnou dobu, k poklesu loupežných přepadení spáchaných v bankovních ústavech (2 LP spáchaná v bankách za celý rok). V roce 2003 však již došlo k opětovnému výraznému nárůstu těchto loupežných přepadení, kdy bylo spácháno 17 loupeží na bankovních domech a 3 loupežná přepadení poštovních úřadů. Celková způsobená škoda činila cca 11.634,600,-Kč. Tento trend výrazně pokračoval i v roce 2004, kdy bylo spácháno 49 loupežných přepadení bankovních domů s celkovou škodou cca 22.938.062,- Kč a 11 loupežných přepadení poštovních úřadů s celkovou škodou cca 207.416,- Kč. Další výrazný nárůst loupežných přepadení byl zaznamenán při přepadeních sazkových kanceláří, nejvíce pak sázkových kanceláří společností CHANCE a.s. Frýdek Místek. V hodnoceném období bylo přepadeno celkem 36 provozoven. V samotné firmě Chance a.s. bylo přepadeno celkem 29 provozoven, z toho některé opakovaně. Jako klad lze hodnotit, že celkem bylo objasněno 14 případů, objasněnost tedy činí 38,89%. Pro srovnání uvádím počet loupeží na těchto objektech od roku 2000: 106 28 skutků 16 skutků 21 skutků 6 skutků 36 skutků 2000 2001 2002 2003 2004 Loupežné přepadení patří mezi nejtypičtější kriminální útoky hrozící v místech, kde se manipuluje s hotovými penězi. Tento druh ohrožení je z hlediska závažnosti následků obtížně srovnatelný s jinými majetkovými riziky, protože zahrnuje prvek násilí, resp. pohrůžku bezprostředního násilí vůči zaměstnancům nebo i dalším osobám. Uvedená okolnost podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost této trestné činnosti a je proto v zájmu každé ohrožené organizace, aby na svých pracovištích s peněžním provozem uplatňovala systém opatření způsobilých zajistit odpovídající ochranu před tímto rizikem. Chráněné hodnoty a zájmy organizací jsou ohrožovány událostmi, které mají nepříznivý dopad na žádoucí stavy a procesy v jejich provozu. Tyto události, resp. hrozby se projevují jako trvalá rizika, která nelze odstranit, ale jen ve větší či menší míře snížit. Převládající povaha těchto rizik je dána charakterem činností a orientací podnikání. Při posuzování závažnosti jednotlivých druhů rizik je nutné vycházet z možných následků. Z tohoto pohledu musí být výstavba bezpečnostního systému založena na principu priority ochrany života a zdraví osob před jinými hodnotami. Riziky, která bezprostředně ohrožují životy a zdraví zaměstnanců i klientů organizace, jsou zejména: • loupežné přepadení, • ostatní násilná kriminalita (trestné činy spojené s držením rukojmí, únosem, vydíráním, bombovými útoky apod.), • požár, technická porucha, živelní pohroma. Použití násilí jako způsob získávání cizího majetku nepochybně provází lidské společenství od samotných počátků jeho historie. Ať již byly projevy tohoto jevu v jednotlivých etapách vývoje společnosti jakékoliv, jeho podstata zůstává dodnes nezměněna – člověk, jedinec či v různé míře organizovaná skupina užívá násilí vůči jinému člověku či lidem, aby si přivlastnili věc, která jim nepatří. Ačkoliv tento způsob chování byl zřejmě vždy pro větší část společnosti nepřijatelný a postupem času byl kvalifikován jako loupež, postaven mimo zákon a sankcionován, přesto ze života společnosti nezmizel. Naopak, za jistých podmínek nabývá na intenzitě. Příkladem může být situace v České republice zaznamenaná od roku 2000. Z povahy loupeže je zřejmé, že jejími hlavními aktéry jsou lidé, na jedné straně pachatelé do určité míry s promyšleným záměrem, a na straně druhé jejich oběti - více či méně připravené, ale také mnohdy si riziko vůbec neuvědomující, jimž hrozí nebezpečí fyzické a psychické újmy. Potenciální obětí může být kdokoliv z nás, ať již jako soukromá osoba či organizace. 107 STATISTICKÉ ÚDAJE - Vývoj celkové kriminality loupeží v letech 2000 – 2004 Rok 2000 2001 2002 2003 2004 Celkem loupeží 4699 4372 5468 5508 5931 Podíl loupeží v % na celkové kriminalitě 1,20 1,21 1,47 1,54 1,69 Objasněno loupeží 1828 1813 2464 2334 2537 Neobjasněno loupeží 2871 2559 3004 3174 3394 Objasněno loupeží v % 38,90 41,47 45,06 42,37 42,78 PENĚŽNÍ ÚSTAVY, LOUPEŽE NA FINANČNÍCH INSTITUCÍCH 2000 – 2004 Rok Celkem loupeží 2000 2001 2002 2003 2004 55 51 34 65 176 podíl v % na loupežích celkem 1,17 1,17 0,62 1,18 2,97 Objasněno loupeží Neobjasněno loupeží Objasněno loupeží v % 17 18 14 31 61 38 33 20 34 115 30,91 35,29 41,18 47,69 34,66 2. Nejčastější způsoby páchání loupeží Každý trestný čin je realizován určitým jednáním. Zvláštnosti jednání, kterými se konkrétní skutek trestného činu nebo určitá skupina trestných činů odlišuje od jiných trestných činů, jsou podrobněji charakterizovány pojmem ”způsob páchání trestného činu”, nebo také tzv. modem operandi. Způsob páchání trestného činu je definován jako „specifikovaný systém operacionálních elementů trestné činnosti a činnosti s ní úzce spjaté.”100 Pojem loupež bývá obvykle spojován s představou standardní scény typické zejména pro bankovní prostředí, např. do haly vtrhne několik maskovaných, ozbrojených mužů, donutí přítomné klienty ulehnout na zem, personál jim vydá peníze a pachatelé se v krátké chvíli vzdalují z místa činu, jak je předkládáno divákům v četných krimi filmech. Skutečné scénáře loupeží jsou však daleko pestřejší a zahrnují poměrně širokou škálu situací, taktiky a postupů pachatelů. Jejich průběh se de facto shoduje pouze v tom, že jednání útočníků vykazuje obecné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže, tj. jistou formu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí s cílem zmocnit se peněz. Způsob naplnění těchto znaků je vždy individuální a přestože můžeme postupy pachatelů zobecnit a zařadit do několika typů podle použité taktiky, v detailech je každá loupež jako událost vždy jedinečná. Platí to i v případech páchání této trestné činnosti v sériích stejnou skupinou pachatelů, i když zde se vyskytuje nápadně více shodných prvků 100) MUSIL, J. a kol., Kriminalistika. Praha : Naše vojsko, 1996, s. 27. 108 (v popisu pachatelů, jejich chování, v taktice postupu na místě, napadání stavebně technicky obdobně řešených a dislokovaných pracovišť atd.). Z analýzy případů loupeží vyplývá, že postupy pachatelů a jejich vybavení zpravidla odpovídá konkrétním podmínkám vybraného místa. Nejvíce se ve způsobu provedení loupeže projevuje stavební dispozice, členění vnitřních prostor, jejich zabezpečení viditelnými prvky, provedení interiéru a provozní režim pracoviště. Zvoleným postupem se pachatelé snaží překonat, eliminovat nebo obejít viditelné překážky a bezpečnostní opatření technického i organizačního charakteru. Ve způsobu provedení můžeme nalézt řadu dílčích komponent, které jej charakterizují. Např.: • výchozí situace – okamžik zahájení útoku, • forma vynucení spolupráce (použité prostředky), • způsob dosažení hotovosti, • opatření před útěkem, • doba trvání. Nejvýrazněji se způsob provedení liší úvodní fází loupeže, tj. výchozí situací – okamžikem zahájení útoku. Použijeme-li tohoto kritéria, můžeme loupeže rozdělit na: 1. TYPICKÉ Za typická můžeme pokládat všechna loupežná přepadení míst s peněžním provozem, při kterých je útok zahájen ohrožováním personálu na pokladních místech přes přepážku. Pachateli může být použito několik taktických prvků, jejichž kombinace vytvářejí řadu variant průběhu loupeže. 2. ATYPICKÉ Při atypickém provedení volí pachatelé zahájení útoku v okamžiku, kdy se zaměstnanec nachází mimo chráněný prostor (zázemí) pracoviště. Takové situace nastávají při: a) příchodu nebo odchodu personálu, první přicházející nebo odcházející zaměstnanec je zadržen a po něm postupně ostatní, b) odmykání a uzamykání vstupu pro veřejnost v souvislosti se zahájením a ukončením provozní doby, c) nebo i nepravidelně v průběhu dne při odchodu z úřadovny nebo přerušení provozu, d) při pohybu zaměstnanců na trase mezi pracovištěm a bydlištěm. 3. LOUPEŽE POD LEGENDOU V tomto případě je jednání pachatele založeno na aktivním působení na prostředí ve snaze vytvořit podmínky příznivé pro zahájení útoku. Až do okamžiku přepadení kryje svůj záměr vystupováním pod předem připravenou legendou s cílem vylákat zaměstnance mimo chráněný prostor nebo do něho proniknout. Situace musí být natolik věrohodná, aby vyvolala ochotné a vstřícné jednání personálu. Takovými situacemi může být např.: • činnost pracovníků údržbářských, servisních či jiných dodavatelských firem, • různé žádosti občanů nebo klientů o poskytnutí pomoci v ”naléhavém” případě (použití telefonu úřadovny, osobní účast zaměstnance při řešení následků dopravní nehody, úraz, zdravotní potíže, požár apod.), • provádění činnosti pracovníků státních orgánů a dalších institucí (Policie ČR, obecní policie, státní požární dozor, hygienická služba apod.). 109 4. S RUKOJMÍM Varianta přepadení s rukojmím vykazuje obdobné taktické prvky jako u typického způsobu provedení s tím rozdílem, že nátlak na vydání hotovosti je vyvíjen prostřednictvím ohrožování třetí osoby, obvykle klienta zdržujícího se ve veřejném prostoru provozní jednotky banky. Vzetí rukojmího může být: • součástí připravené taktiky, • nebo neplánované. 5. TICHÉ - SKRYTÉ Tichý způsob provedení je určitou variantou přepadení přes přepážku, od něhož se liší především tím, že pachatel svůj postup zcela podřizuje snaze o to, aby jeho jednání nebylo zpozorováno ani nejbližším okolím, tj. ostatním personálem pracoviště nebo klienty. Fakticky jde o kontakt a následnou interakci mezi jedním pachatelem a zaměstnancem na přepážce, který probíhá bez vnějších příznaků loupeže: pachatel není maskovaný nebo jenom částečně, častěji namísto slovní výzvy používá výhrůžku v písemné podobě, držení zbraně naznačuje rukou v oděvu nebo zbraň pouze na krátkou chvíli ukáže a pak ji schová, příp. ji částečně zakrývá zavazadlem, oděvem apod. 6. TELEFONICKÉ Zvláštní skupinu kriminálních útoků na místa s peněžním provozem, které z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vykazují znaky trestného činu loupeže, případně vydírání, tvoří telefonické výhrůžky s požadavkem na vydání peněz. 7. OSTATNÍ a) vniknutí do zázemí bez ohrožování personálu Útok na pokladní místa může být proveden i bez přímého ohrožování personálu či klientů. Pachatelé, kteří nejsou viditelně ozbrojeni, vniknou do zázemí překonáním bezpečnostních prvků (např. nástaveb) na přepážkách (jejich přeskočením, přelezením nebo rozbitím) a hotovosti z peněžních zásobníků se zmocní sami. Zaměstnanci zpravidla instinktivně odstoupí od přepážek, takže nedochází k jejich fyzickému ani slovnímu kontaktu s pachateli a v průběhu útoku sehrávají spíše pasivní roli. Pachateli přitom nemusí být použita slovní ani jiná forma pohrůžky a jsou natolik soustředěni na rychlé dosažení cíle, že činnost personálu většinou ignorují. Typickými znaky tohoto způsobu provedení jsou velká překvapivost pro zaměstnance, extrémně krátká doba trvání činu (do cca 1 minuty) a výskyt v sériích (omezených na určité území nebo období). b) přepadení přepravy peněžních hotovostí Do výčtu způsobů provedení loupežných přepadení je nutné zahrnout také ozbrojený útok na přepravu hotovostí, pokud jsou prováděny vlastními zaměstnanci. V případě bank mohou být součástí přepravy i dotace bankomatů umístěných mimo vlastní objekty banky. Bankomaty lze fakticky pokládat za pokladní místa, u kterých je zajištění ochrany při plnění penězi značně ztížené. Proto jsou operace spojené s obsluhou bankomatů jednou z nejvíce zranitelných činností přepravních skupin. 110 c) výběr peněz pod nátlakem Klient banky je pod pohrůžkou fyzické (nebo jiné) újmy nucen k výběru peněz ze svého účtu. Pachatel nebo skupina pachatelů vstoupí se zadrženým klientem do bankovní haly, kterou po provedení výběru zase společně opustí. Událost probíhá bez vnějších příznaků v chování zúčastněných a pokud nedojde k pachatelem neočekávané reakci nebo neobvyklému chování klienta, nemusí být personálem banky vůbec zpozorována. d) přepadení klienta po odchodu z místa Pachatelé se zmocní peněžní hotovosti klientů odcházejících s vybraným peněžním obnosem z daného místa. K odcizení může dojít loupežným přepadením nebo krádeží. V obou případech je součástí činu tipovací činnost pachatelů, která může probíhat ve vnitřních, veřejně přístupných prostorách objektu, nebo z vnějšího prostředí, jehož dispozice dovoluje vizuální přehled o klientech provádějících výběr. Protože tipování na místě vyžaduje déletrvající aktivity pachatele v hale nebo okolí objektu, dochází k této trestné činnosti pouze u některých pracovišť, jejichž vnitřní nebo vnější prostory jsou členěny způsobem, umožňujícím provádět tuto činnost skrytě. A jaký je reálný stav oproštěný od teoreticko praktických úvah? Nejčastějším typem loupeží jsou stále loupeže spáchané se zbraní v ruce. Tento způsob spáchání je modifikován výhružkou ať již reálnou nebo předstíranou, že v případě nesplnění požadavku pachatele bude použito nástražného výbušného systému, který pachatel pokládá před napadenou osobu nebo jej má u sebe. Např. pachatel vstoupil v pracovní době do pobočky banky GE Cupital Bank se slovy: „Tak si jdu pro tu půjčku, dejte mi všecky peníze a máte na to 20 vteřin. Žádné hlouposti má to dosah 100m“, a položil na pult u pokladní krabičku, kterou označil za nástražný výbušný systém. Druhou ruku přitom držel na batohu, kde měl nějaké neznámé zařízení s anténou, podle jeho slov jde o odpalovací zařízení. Pokladní mu předala částku 130 000.-Kč mezi které umístila rozbušku ke znehodnocení bankovek. Pachatel si toho ovšem všimnul a přinutil bankovní rozbušku vyjmout. Poté odešel i s penězi ven. Ohledáním zjištěno, že se jednalo o atrapu, o výbušný systém nešlo. Pachatel vstoupil do pobočky České spořitelny a.s, kde již nebyli žádní zákazníci, přistoupil k přepážce č. 1 se slovy přepadení, peníze, děngi. Pracovnice přepážky mu vydala hotovost, kterou na přepážce měla, pachatel přistoupil k dalšímu okýnku, kde mu další pracovnice přepážky vydala i svou finanční hotovost. Takto celkem získal 102 350.-Kč. Ovšem na mnohem kurioznější způsoby loupeží lze považovat tzv. „papírové loupežníky“. Ti přijdou jako „běžní“ zákazníci k bankovní přepážce, velmi často do GE Capital Bank, kde pracovnici přepážky dají lísteček – papír s nápisem upozorňujícím, že jde o loupežné přepadení a požadavkem na vydání hotovosti přepážky. Jak se ukazuje systém je pro pachatele velmi účinný, protože zpravidla odcházejí s finanční hotovostí, aniž by si další přítomní zákazníci pobočky čehokoli všimli. Např. V říjnu 2004 vstoupil v 9.00 hod neznámý pachatel do pobočky banky GE Capital Bank, kde předložil pracovnici na přepážce papír s nápisem: „ Žádné blbosti, držím dálkový odpalovač bomby. Dejte mě velké bankovky jinak to tu vyhodím do vzduchu a nic na mě nezkoušejte“. Takto získal 50 000.-Kč v 500 korunových bankovkách. Snad nejkurioznějším případem tohoto způsobu páchání (lístečkový způsob) se stal pachatel, který rovněž bez maskování přistoupil k peněžní přepážce jednoho peněžního ústavu, kde pracovnici přepážky předložil papír s upozorněním, že jde o přepadení a by mu vydala hotovost přepážky. Ta byla natolik duchapřítomná, že mu stroze odvětila, že mu žádné peníze nedá. Pachatel tedy bez jakékoli rekce odešel bez peněz a to vše za přítomnosti dalších zákazníků, čekajících na odbavení. 111 Loupežná přepadení peněžních ústavů a pošt v Praze od 1.1.2004 31.12.2004 a některé objasněné případy. 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 4 skutky 5 skutků 4 skutky 23 skutků 9 skutku 8 skutků 2 skutky 20 skutků 60 skutků Podle objektu napadení došlo v: Kom.banka ČSOB Česká spor. Česká posta GE Capital Živnostenská banka Raíffeisen Bank ABN SMROBftNK celkem 12 skutků 7 skutky 21 skutků 11 skutků 5 skutky 2 skutky l skutek l skutek 60 skutků Celková škoda způsobená pachateli pří loupežných přepadení bankovních domů a poštovních úřadů od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 činí 23 145 478.-Kč. Některé realizované případy: Dne 20. srpna 2004 byla realizována skupina pachatelů pod názvem SKOKANI, kteří prováděli loupežná přepadení. Jednalo se o skupinu výhradně Cechů, což je dnes spíše vzácností. Prováděli loupežná přepadení se zbraněmi, kdy používali jak pistole tak zbraně hromadně účinné - samopaly. Vždy byli pečlivě maskováni, a to oblečením, které si pořizovali výhradně k jednomu konkrétnímu přepadení. K maskování obličejů používali kapuci, č epic, kukel, brýle č i v poslední dob ě mě li p ř es ústa respirátory. Do prostoru banky vnikali ve dvou či ve třech, kdy vždy jeden z nich v několika vteřinách přelezl sklo oddělující přepážky od prostoru pro zákazníky, přesto, že výška skla se pohybovala cca okolo 2,5 až 3 metrů. Další jistili zbraněmi ostrahu, pracovníky banky a zákazníky. Další čekal poblíž banky ve vozidle, které opatřovali kradenými spz. Spz odcizovali těsně před provedením .přepadení. K přepadení využívali převážně vozidel, které si půjčovali v půjčovnách či od svých známých. V ojedinělých případech použili i své vlastní vozidlo opatřené kradenou spz či jako doprovodné vozidlo. To se jim stalo osudným, protože při jednom z přepadení anonym telefonicky oznámil pravou spz, kdy videi doprovodné vozidlo pachatelů. Podle spz byl zjištěn majitel a uživatel vozidla s kriminální minulostí, kdy již v minulosti se společně s dalšími pachateli dopouštěl loupežných přepadení, která byla páchána obdobným způsobem. Podle způsobu provedení, kdy i akce dostala podle toho název „Skokani", bylo vytipováno 5 shodných případů. Vzhledem k tomu, že na místě činu nezanechávali žádné stopy, ani analýzou kamerových systémů se nepodařilo identifikovat pachatele s ohledem na maskování a oznámení anonyma spz, která se měla vyskytovat poblíž jednoho přepadení 112 nemohlo být vzato jako postačující důkaz k zahájení trestního stíhání konkrétních osob, byl případ rozpracován, kdy byly nasazeny odposlechy telefonů, prostorové odposlechy a sledování vozidel pomocí GPS. Bohužel v průběhu tohoto rozpracování bylo zjištěno, že skupina se natolik kontroluje, že do telefonu mluvili v náznacích či pomocí jim známého domluveného slangu. Při nasazení sledování osob tak často měnili styl a směr jízdy, že bez prozrazení nemohlo být ve sledování pokračováno. Z odposlechu telefonu bylo zjištěno, že jimi bylo sledování odhaleno. Proto bylo rozhodnuto, že sledování osob bude prováděno až po jejich příjezdu do Prahy, kdy jinak se osoby zdržovali až na jednoho v Chomutově, Jirkově a Vejprtech. Tento zvolený způsob však přinesl další potíže, kdy bylo zjištěno, že skupina v této době provedla další dvě přepadení mimo území hl.m. Prahy. Jednalo se o banky v Plzni Třemošná a Kláštěrci nad Ohří. K přepadení použili vozidla, která ještě v té době neměla instalována systém GPS. Protože při předání si vždy vypínali telefony, tedy ani tímto nebylo možno pohyb monitorovat, nebyly zajištěny žádné důkazy, které by jejich účast na uvedených přepadeních potvrzovaly. Utvrzoval nás v tom jen způsob provedení a náznaky při hovorech v telefonech. Dva týdny před posledním přepadením začala skupina nepravidelně vyjíždět do Prahy, kdy jsme vždy při každém jejich výjezdu shromažďovali potřebné síly k jejich případnému zadržení, kdy původní zámysl zněl je zdržet v době těsně před přepadením, tedy aby již byli vybaveni zbraněmi a neprůstřelnými vestami, které rovněž používali. Skupina však z různých důvodů opouštěla Prahu aniž by se o cokoli pokusila. Až 20. srpna 2004, kdy si dali opět sraz v Praze se podař ilo je zadržet. Od po č átku se však vyskytovaly r ů zné problémy. K přepadení použili vozidlo, které si půjčili v ranních hodinách dne přepadení od známého, tedy nemělo GPS. Při jízdě po Praze se neustále kontrolovali a proto skupina sledování je vlastně stále ztrácela a jen díky našim pracovníkům, kteří dopř edu vytipovali n ě kolik bank, které by mohli př icházet v úvahu se je podařilo opět kontaktovat. Skupina' v uvedený den začala obhlížet banku na Praze 4, kterou již p ř epadli v dubnu letošního roku. Proto se za č ali soustřeďovat síly k této bance. Po nějaké době se pachatelé ztratili skupině sledování a byli op ě t zjišt ě ni až u banky v Praze 10, která byla rovn ě ž vytipována. Našim pracovníkem zde byli vystaveni skupině sledování a síly se přesunuly k této bance. I zde se však pachatelé skupině sledování ztratili a byli našim pracovníkem zjištěni až opět u banky na Praze 4. Protože se nepodařilo p ř esunout síly tak rychle jak bylo pot ř eba, došlo ze strany pachatel ů k přepadení banky. V době kdy banku opouštěli již k bance dorazila zásahová skupina a ihned provedla zadržení, kdy jeden z pachatelů po výzvě policistů začal do zásahového vozidla střílet. Střelba byla opětována a pachatel byl zneškodněn. Další dva pachatelé byli zneškodněni bez použití střelné zbraně. Poslední pachatel, který byl v době zásahu ve vozidle, kterým pachatelé na místo přijeli, začal ujíždět a až po divoké honičce byl zadržen, kdy s vozidlem havaroval. Po zadržení začaly domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, při kterých byla zajištěna spousta důkazního materiálu. Jednalo se o zbraně různých typů, neprůstřelné vesty, kombinézy Policie, část značkovací barvou, znehodnocených peněz z jednoho přepadení, které se pachatelé pokoušeli vyčistit, mapy s označením různých mísí v republice i mimo republiku a poznámkami k různým bankám a hodnocení k jejich přepadení. Dva z pachatel ů se k p ř epadení bank z kterých byli obvin ě ni pln ě doznali, další dva přiznali jen banku při které byli zajištěni, V současné době probíhá vyhodnocování stop a získávání d ů kaz ů k prokázání dalších provedených přepadení. V současné době jim bylo prokázáno 8 přepadení se škodou kolem 3 mil. Jedná se o : 1) 19.2.2004 - Komerční banka Plzeň, Třemošná 2) 8.4.2004 - Komerční banka Praha 4, Severozápadní 22 3) 24.5.2004 - Komerční banka Plzeň, Třemošná 4) 20.7.2004 - GE Capital Bank Kíášterec nad Ohří 113 5) 6) 7) 8) 20.8.2004 - Komerční banka Praha 4, Severozápadní 22 24.10.2003 - Česká spořitelna Praha 5, Plzeňská č. 76 14.11.2003 - Komerční banka Praha 10, Na kovárně 10 22.12.2004 - Komerční banka Praha 8, Sokolovská 87 FINGOVANÉ LOUPEŽNÉ PŘEPADENÍ VOZIDLA FY. SECURITAS ČR Dne 16. 9. 2004 byly na základě oznámení Jana Kozlovksého, policejním orgánem SKPV SSmk Ostrava podle § 158 odst. 3 tr. řádu zahájeny úkony tr. řízení ve věci ze spáchání tr. Činu loupeže podle § 234 odst. l, 3 tr. zákona, jehož se měl dopustit neznámý pachatel tím, že dne 16. 9. 2004 v době kolem 08,00 hod. ve Frenštátě pod Radhoštěm, na úl. Nádražní, poblíž potravin Hruška, vnikl do dodávkového automobilu fa SECURITAS ČR a. s., zn. Citoren Berlingo, RZ ALC 22-38, odzbrojil řidiče Pavla DOŠU a pod pohrůžkou použití střelné zbraně jej donutil odjet do prostoru bývalé skládky posypového materiálu poblíže potoka Lomná, kde mu pak vstříkl do obličeje slzotvorný prostředek, vytáhl jej z vozidla a připoutal za ruce ke stromu, načež z firemního vozidla odcizil transportní plastové kontejnery s finanční hotovosti ve výši 27.060.000,- Kč a z místa uprchl. Na zakládá dalšího šetření pracovníků Policie vyvstalo podezření, že k loupežnému přepadení vozidla bezpečnostní agentury SECURITAS ČR a. s. ve skutečnosti nedošlo, nýbrž, že se jedná o plánovanou akci zaměstnanců SECURITAS ČR a. s. Pavla DOŠI a Tomáše Hrbáče. Dne 5.1.2005 bylo podle úst,. § 160 odst. l tr. řádu zahájeno tr. stíhání pro t.r. čin zpronevěry podle § 248 odst. 1,3 písm. a), odst. 4 tr. zákona obv. Pavel DOŠA, nar. 17.11.2004 a Tomáš HRBÁČ, nar. 8.8. 1972 pro pomoc k tr. činu zpronevěry podle § 10 odst. l písm. c) k § 248 odst. 1,3 písm. a), odst l tr. řádu Jmenovaní byli dne 5. 1. 2005 zadrženi podle § 76 odst. l tr. řádu. Tomáš Hrbáč se k t. č. v plném rozsahu doznal a dobrovolně vydal částku ve výši 26.125.000,- Kč, zbraní a věci zakoupené z odcizených peněz. Tomáš Hrbáč byl umístěn do CPZ na OOP Nový Bohumín a obv. Pavel Doša do CPZ MŘ Ostrava, úl. Masná s návrhem na vazbu. Poznámka: §248 odst. l, 3písm a), odst. 4 TZ LOUPEŽNÉ PŘEPADENI VOZIDLA FY. SECURITAS ČR - Cash Handling Service s.r.o. Ostrava. Závažný doposud neobjasněný případ tr. činu loupeže dle § 234/1,3 tr. zákona, kdy tři neznámí pachatelé dne 28.1.2005 v 07.15 hod. ve Frýdku Místku, úl. Na poříčí před vchodem domu č. 599, přední části vozidla zn. Skoda-Octavia , modré barvy opatřeného RZ 1Z7 2826, úmyslně narazili do přední části projíždějícího vozidla zn. CITROEN- BERLINGO, RZ RZ 2AO 7762, společnosti Securitas ČR- Cash Handling Service s.r.o. Ostrava, do kterého krátce před spácháním činu byly v Oblastní pobočce České spořitelny ve Frýdku Místku, úl. Na Poříčí č. 596, vloženy bankovní kazety s finanční hotovostí ve výši 16. 200. 000,- Kč. Peníze byly odcizeny. ROK-2005 - OBJASNĚNÍ PŘÍPADŮ LOUPEŽNÝCH PŘEPADENÍ DO 4 BANK ČSOB. Dne 30.3.2005 v 08.15 hod. byl na základě předběžného souhlasu se zadržením, vydaným MSZ v Praze, pracovníky SKPV Správy hl.m. Prahy, 2. odd. OOK zadržen Jiří Volný, který se dopustil tr. činu loupeže dle § 234/1,2b tr. zák., a to tím způsobem, že: 114 1) dne 5.3.2004 v 15.55 hod. v Praze 1, Perlová č. 5 v prostorách pobočky ČSOB a.s. přistoupil k pokladně č . 3, kde př edal pokladníkovi Leoši Vokř ínkovi na bílém papí ře formátu A4 tišt ě ný text, ve kterém mu oznamoval, že se jedná o přepadení, že má k dispozici bombu, kterou za 4 min. odpálí, pokud mu nebudou vydány peníze s tím, že vedle svého zavazadla měl položený balíček vypadající jako bomba, ze kterého trčely 2 dráty. Pod pohrůžkou tohoto násilí byla následně pracovníkem pokladny vydána pachateli finanční částka ve výši 963.000,- Kč, čímž vznikla uvedené bance ČSOB a.s. Praha 1, Perlová č. 5 škoda v uvedené výši. Spis původně veden na SKPV Správy hl.m. Prahy pod ČTS:PSP54/OOK2-2004. 2) dne 1.9.2004 v době od 12.30 hod. do 12.35 hod. v Praze 4, Na Pankráci č. 60 v prostorách pobočky ČSOB a.s. přistoupil k pokladní přepážce č. 9, kde předal pokladní Boženě Samkové list papíru formátu A4, na kterém byl napsán výhružný text, aby mu vydala velké bankovky, neboť v ruce drží odpalovací zařízení, které v případě, že mu nebude vydána finanční hotovost, jeho společník, který stojí před bankou, bombu odpálí. V jedné ruce držel předmět tvaru vajíčka tmavé barvy a v druhé velkou koženou kabelu. Pokladní mu po přečtení výhružného dopisu vydala 578.000,- Kč na hotovosti, čímž vznikla škoda ČSOB a.s. Praha, Na Pankráci č. 60 v uvedené výši. Ke zranění osob nedošlo. Následně po převzetí peněz pachatel z banky odešel. Spis původně veden na SKPV Správy hl.m. Prahy pod ČTS:PSP-191/OOK2-2004. 3)dne 8.11.2004 kol. 13.30 hod. v Praze 1 Na Poříčí č. 40 vstoupil do pobočky banky ČSOB a.s., vystál frontu na přepážce č. 4 a když na něj přišla řada, předložil pracovnici přepážky J. Volejníkové dopis, ve kterém vyhrožuje umístěním bomby a pokud se nebude řídit pokyny, odpálí bomby a zabije nebo zraní mnoho lidí v budově, pokud nezačne ihned s vydáváním hotovosti. Pokladní jednáním pachatele byla natolik zaskočena, že k vydání fin. hotovosti nedošlo, načež útočník z místa odešel, aniž by vznikla finanční škoda, či újma na zdraví. Spis původně veden na SKPV Praha l pod ČTS:ORI4103/SKPV-2004. 4)dne 23.12.2004 v době od 14.30 do 14.35 hod. v Praze 1, Senovážné nám. č. 32 vešel do pobočky banky ČSOB a.s., přistoupil k přepážce č. 10 a předložil pracovnici přepážky Dagmar Maškové list papíru s textem, ve kterém vyhrožuje umístěním bomby a pokud se nebude řídit pokyny, odpálí bombu a zabije nebo zraní mnoho lidí v budově, pokud nezačne ihned s vydáváním hotovosti. Na toto pokladní odešla z kóje do zázemí pobočky a zavřela dveře. Následně po tomto pachatel z banky odešel, aniž by došlo k vydání fin. hotovosti a k újmě na zdraví. Spis původně veden na SKPV Praha 1, ČTS:ORI4508/SKPV-2004. Policejním komisařem Správy hl.m. Prahy bylo proti jmenovanému Jiřímu Volnému dnešního dne usnesením zahájeno trestní stíhání pro tr. čin loupeže dle úst. § 234/1,2b tr. zák. Volný byl umístěn v policejní cele s návrhem na vazbu. Pochopitelně naši pachatelé loupežných přepadení útočí i na přepravní vozy převážející tržby a finanční prostředky do určených bank. Jde o klasický způsob páchání loupeží, při kterém ovšem jednou z verzí, která je vždy vytyčována je možná spolupráce s posádkou přepravního vozu s pachateli. Dokazování této trestné činnosti je velmi náročné a náročné. Pachatelé zpravidla mají přes obličej kukly a jejich popis je velmi problematický. Ani v případech tzv. lístečkových loupežníků, kteří splývají s „davem“ dalších zákazníků v peněžním ústavu není situace o nic lepší, i když by se dalo předpokládat, že pachatele s odkrytým obličejem si každý všimne a bude schopen podat jeho popis. Opak je pravdou. Nezbývá tedy policejním orgánům nic, než poctivá mravenčí práce. V poslední době se situace poněkud zlepšila v odhalování pachatelů díky kamerovým systémům, které jsou postupně instalovány v peněžních ústavech, a jejichž provoz je 115 zaznamenáván. Vyhodnocování těchto záznamů významně zvyšuje šanci pachatele odhalit a usvědčit z trestné činnosti. Literatura [1] Nečas, S., Seiler, M., Porada, V., Chmelík, J., Straus, J.: Loupežná přepadení pracovišť s peněžním provozem a jejich bezpečnost (policejní, kriminalistické a technické aspekty teorie a praxe ochrany osob a majetku). Praha : PA ČR, 2004 plk. doc. JUDr. Jan Chmelík, Ph.D., Policejní prezidium ČR, Strojnická 27, Praha 7, E-mail: [email protected] 116 Některé právní aspekty péče organizace o vlastní bezpečnost Vladimír Mikule - Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze I. Každá osoba (fyzická i právnická) se musí v prvé řadě sama starat o ochranu svých práv a tak se soustavně vyhýbat vzniku zejména majetkové újmy, která by ji mohla postihnout, kdyby uplatňování svých práv zanedbávala (aktivní ochrana před škodlivými zásahy ze strany jiných osob, sledování závazků jiných osob, aby se práva vůči nim nepromlčela nebo nezanikla, atd.). Současně se však musí účinně snažit, aby neporušovala své právní povinnosti vůči jiným osobám ani zákony chráněné veřejné zájmy, ať už se týkají obecního, krajského či celostátního společenství, protože porušením právní povinnosti vzniká soukromoprávní či veřejnoprávní odpovědnost s nevítanými důsledky (např. povinnost nahradit škodu, povinnost odstranit protiprávní stav, povinnost podrobit se trestům za veřejnoprávní delikty – za trestné činy, přestupky a jiné správní delikty). Platí sice ústavní princip, že každý (fyzická osoba, tedy člověk, i osoba právnická) může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), současně je však uznávána i obecná zásada, že řádně vyhlášené zákony a jiné právní předpisy (ať již zakazující nebo přikazující) jsou závazné pro každého, jehož chování se týkají, bez ohledu na to, zda těmto osobám jsou nebo nejsou známy, tedy že „neznalost zákona neomlouvá“. Z toho plyne nezbytnost zajistit si rozsahem dostatečnou a soustavnou informovanost o právním řádu, a to nejen o právních předpisech, které již jsou účinné (a tedy zavazují), ale i o právních předpisech, které sice byly vyhlášeny a nabyly proto platnosti, dosud však účinné nejsou (období mezi vznikem platnosti a vznikem účinnosti, tzv. prázdniny zákona, totiž umožňuje připravit se náležitě na okamžik, kdy právní předpis začne zavazovat). Nejde přitom jen o vnitrostátní právní předpisy, jako jsou zákony, nařízení vlády a celostátně platné podzákonné předpisy ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy (vyhlašované ve Sbírce zákonů) nebo právní předpisy jednotlivých obcí a krajů vyhlašované jako obecně závazné vyhlášky nebo nařízení způsoby stanovenými obecním zřízením a krajským zřízením. Součástí právního řádu jsou totiž podle čl. 10 Ústavy i mezinárodní smlouvy, které splňují zejména podmínku, že k jejich ratifikaci dal souhlas Parlament (vyhlašované jsou ve Sbírce mezinárodních smluv). Kromě toho jsou od 1. 5. 2004 na území České republiky bezprostředně závazné také mnohé právní akty Evropské unie (tzv. komunitární právo), které jsou vyhlašovány v Úředním věstníku Evropské unie. Vnitrostátní předpisy z poslední doby se o tyto akty často výslovně opírají a pro Českou republiku je provádějí (např. úprava dozoru nad jejich uplatňováním, veřejnoprávní delikty spočívající v jejich porušení). Složité právní poměry vyžadují nezbytnou právní službu, kterou si organizace může zajistit např. pomocí vlastních pracovníků nebo pomocí advokátů101. Užitečnou pomůckou jsou v tomto směru také různé elektronické informační systémy, které umožňují získávat průběžné informace o stavu právního řádu. 101 Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisu. 117 II. Podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1988 Sb., o bezpečnosti České republiky, je „základní povinností státu“ nejen zajištění svrchovanosti a územní celistvosti ČR a ochrana jejích demokratických základů, nýbrž také „ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot“. Například Policii České republiky je jako prvořadý úkol uloženo chránit bezpečnost osob a majetku. Každý má právo obrátit se na policistu (příslušníka Policie ČR) a policejní útvary se žádostí o pomoc, policista a policejní útvary jsou povinni v rozsahu své působnosti tuto pomoc poskytnout102. Podobně strážníci obecní (městské) policie mají povinnost přispívat k ochraně bezpečnosti osob a majetku, každý má právo obracet se na strážníky (zaměstnance obce zařazené do obecní policie) se žádostí o pomoc a strážníci jsou povinni v rozsahu svých úkolů požadovanou pomoc poskytnout103. V roce 2000 byl vytvořen integrovaný záchranný systém104 , jehož základními složkami jsou Hasičský záchranný sbor ČR, příslušné jednotky požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie ČR, který umožňuje kooperovaný postup při ohrožení živelní událostí, havárií apod. i v případě potřeby provádět současně záchranné a likvidační práce dvěma nebo více složkami integrovaného systému. III. Bezpečnosti uvnitř provozního objektu (areálu) se týká celá řada právních předpisů, na které lze upozornit pouze příkladmo (záleží přirozeně především na povaze provozu). Stavby lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu a jen k účelu určenému tímto rozhodnutím, Vlastník stavby je povinen udržovat stavbu v dobrém stavebním stavu tak, aby nevznikalo nebezpečí požárních a hygienických závad, aby nedocházelo k jejímu znehodnocení nebo ohrožení jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost (neprovádí-li vlastník řádně údržbu stavby, může mu stavební úřad nařídit zjednání nápravy. Ohrožuje-li stavba svým stavem např. život nebo zdraví osob, může stavební úřad nařídit zabezpečovací práce, popř. i odstranění stavby).105 Speciálnímu státnímu dozoru jsou podrobena např. vyhrazená tlaková zařízení, vyhrazená zdvihací zařízení (např. výtahy) a vyhrazená plynová zařízení.106 Užívání vodovodů a kanalizací je upraveno zvláštním zákonem.107 Odběratelem se zpravidla rozumí vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, který obvykle sám zřizuje vodovodní přípojku a kanalizační přípojku a je povinen zajistit, aby nemohlo dojít ke znečištění vody ve vodovodu, resp. ke zmenšení průtočného profilu stoky, do které je kanalizační přípojka zaústěna. Neoprávněný odběr vody a neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace jsou zakázány. Také odběr elektřiny, plynu a tepelné energie je upraven zvláštním zákonem.108 Vztahy mezi dodavatelem a odběratelem (konečným zákazníkem) se upravují smlouvou. Odběratel je mj. povinen udržovat svá odběrná zařízení ve stavu, který odpovídá právním předpisům a technickým normám. Hospodaření s elektrickou a tepelnou energií, jakož i s plynem a dalšími 102 Zákon ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (§ 2 odst. 1, § 43). 103 Zákon ČNR č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (§ 1 a 2). 104 Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů. 105 Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (§ 76, 82, 86, 91, 94). 106 Zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, v znění pozdějších předpisů. Prováděcí předpisy, např. vyhlášky č. 18, 19 a 21/1979 Sb., ve znění pozdějších předpisů 107 Zákon o vodovodech a kanalizacích č. 274/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 108 Energetický zákon č. 458/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 118 palivy, reguluje jiný zákon109: vlastníku budovy jsou uloženy různé povinnosti, mj. též podrobit se za jistých okolností energetickému auditu. Pokud jde o elektronické komunikace, třeba upozornit, že provozovatelé strojů, přístrojů a zařízení, jejichž provozováním vzniká vysokofrekvenční energie, jsou povinni zajistit, aby nebylo způsobováno rušení provozu elektronických komunikačních zařízení a sítí, popř. rušení poskytování služeb elektronických komunikací nebo provozování radiokomunikačních služeb.110 Každý je povinen počínat si tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku požáru, neohrozil život a zdraví osob, zvířata a majetek. Plnění povinností vyplývajících z předpisů o požární ochraně jsou právnické osoby a podnikající fyzické osoby povinny zajišťovat jako nedílnou součást své řídící, hospodářské nebo jiné základní činnosti a neodkladně odstraňovat zjištěné nedostatky. Za plnění těchto povinností ve všech prostorách, které tyto osoby užívají k provozování činnosti, odpovídá u právnických osob statutární orgán a u podnikajících fyzických osob tyto osoby nebo jejich odpovědný zástupce.111 Zvláštní zákon112 upravuje ochranu veřejného zdraví tak, že zejména stanoví hygienické podmínky pro vykonávání určitých činností, upravuje ochranu před hlukem, vibracemi a neionizujícím zářením, ochranu zdraví při práci. Dále stanoví opatření k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Náklady spojené se zajišťováním ochrany zdraví při práci hradí zpravidla zaměstnavatel. Obecnou povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci (s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, které se týkají výkonu práce) stanoví zákoník práce. Za plnění úkolů zaměstnavatele v péči o bezpečnost a ochranu zdraví při práci odpovídají vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele na všech stupních řízení v rozsahu svých funkcí. Tyto úkoly jsou rovnocennou a neoddělitelnou součástí jejich pracovních povinností.113 Za zmínku stojí, že vlastník nemovitostí, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku,která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, popř. zmírnit. Jedním z druhů podzemních komunikací je účelová komunikace: nachází-li se v uzavřeném prostoru nebo objektu a slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu, není přístupná veřejně, nýbrž jen v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel, kdežto slouží-li účelová komunikace např. ke spojení určitých nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, může silniční správní úřad na návrh vlastníka veřejný přístup na účelovou komunikaci upravit nebo omezit.114 Je-li stavba prohlášena za kulturní památku, musí její vlastník respektovat pravidla ochrany stanovená zákonem nebo na základě zákona.115 Ochranu před neoprávněným vstupem cizích osob do objektu (areálu) může organizace zajistit především prostřednictvím svých pracovníků. Může však také využít služeb osob provozujících koncesovanou živnost poskytováním technických služeb k ochraně majetku a osob nebo podniku zajišťujícího ostrahu majetku a osob, popř. služeb soukromých 109 Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření s energií Zákon č. 127/2005 Sb., o elektrických komunikacích (§ 100). 111 Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů.Zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru, ve znění pozdějších předpisů. 112 Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů 113 Zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 132, podrobnosti v následujících ustanoveních). 114 Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (§ 27 odst. 4, § 7). 115 Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. 110 119 detektivů.116 Tyto osoby přirozeně nepožívají výsady, které zákon přiznává policistům nebo strážníkům. Pokud se v organizaci pracuje se skutečnostmi, které jsou ve veřejném zájmu utajovány, musí být právní předpisy o ochraně utajovaných skutečností důsledně dodržovány (jinak hrozí i stíhání pro trestný čin).117 Podobnou péči vyžaduje i ochrana osobních údajů, zaručená zvláštním zákonem, podle něhož je osobním údajem jakákoli informace týkající se určené nebo určitelné fyzické osoby, k níž se tyto informace vztahují.118 III. Organizace se musí nejen v zájmu jiných osob a v zájmu veřejném, ale i ve vlastním zájmu zdržet také protiprávního jednání mířícího navenek. V oboru soukromého práva je důležité ustanovení § 127 občanského zákoníku119, podle něhož se vlastník věci (pozemku, stavby aj.) musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv (např. obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, světlem, stíněním atd.). • - Každý je povinen, především opatřeními přímo u zdroje, předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí.120 • Každý je povinen omezovat a předcházet znečišťování ovzduší a snižovat množství jím vypouštěných znečišťujících látek.121 • Každý, kdo nakládá s povrchovými s povrchovými nebo podzemními vodami, je povinen dbát o jejich ochranu a zabezpečovat jejich hospodárné a účelné užívání. Zákon podrobně upravuje nakládání s odpadními vodami, zvláště jejich vypouštění do vod povrchových nebo pozemních.122 • Zákon podrobně upravuje ochranu přírody a krajiny (péči státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péči o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péči o vzhled a přístupnost krajiny).123 • Zákon upravuje nakládání s chemickými látkami a chemickými přípravky, jímž rozumí každou činnost, jejímž předmětem je taková látka nebo přípravek, jejich výroba, dovoz vývoz, distribuce, používání, skladování, balení, označování a vnitropodniková přeprava.124 Jiným zákonem je upravena prevence závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami a chemickými přípravky (zejména jím jsou stanoveny povinnosti právnických osob a fyzických osob, které vlastní nebo užívají objekt nebo zařízení, v němž je umístěna vybraná nebezpečná chemická látka nebo chemický přípravek).125 116 Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí předpisy k němu 118 Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů. 119 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 120 Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů 121 Zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů 122 Vodní zákon č, 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů 123 Zákon ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů 124 Zákon č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, ve znění pozdějších předpisů 125 Zákon o prevenci závažných havárií č. 353/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 117 120 • • Zákon stanoví, jaký výrobek se považuje za bezpečný a jak má být postupováno, aby se zamezilo dovozu, vývozu a uvádění na trh výrobků, které nejsou bezpečné, nebo aby se zabránilo jejich dalšímu oběhu na trhu.126 Zákon stanoví pravidla nakládání s odpady všeho druhu.127 Energetická a telekomunikační zařízení, vodovody a kanalizace jsou chráněny prostřednictvím vymezených ochranných pásem, v nichž lze např. výkopy provádět jen při splnění zákonem stanovených podmínek. Tak by bylo možno ve výčtu ještě dlouho pokračovat. Závěrem a pro zajímavost upozornění na veřejnoprávní povinnost, která je málo známa: právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě může obec uložit vysokou pokutu, jestliže neudržuje čistotu a pořádek na pozemku, který užívá nebo vlastní, tak, že naruší vzhled obce, anebo jestliže znečistí veřejné prostranství, naruší životní prostředí v obci nebo odloží věc mimo vyhrazené místo.128 doc. JUDr. Vladimír Mikule, právnická fakulta UK v Praze, nám. Curieových 7, Praha 1 E-mail: [email protected] 126 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků č. 102/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů 128 § 58 obecního zřízení (zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) 127 121 Hrozby mezinárodní bezpečnosti, zejména nebezpečí šíření jaderných zbraní Jan Ondřej – SVŠES, s. r. o. v Praze Zánikem bipolárního světa na počátku 90. let 20. století dochází ke změně bezpečnostních hrozeb. Největší hrozbou od konce 40. let do konce 80. let 20. století bylo nebezpečí vypuknutí světového konfliktu mezi státy Východu a Západu. Použití jaderných zbraní, ale i jiných zbraní hromadného ničení by bezpochyby vedlo k nedozírným důsledkům pro celé lidstvo. Konec soupeření mezi Východem a Západem na jedné straně vede k tomu, že nebezpečí ozbrojeného mezistátního konfliktu ve světovém měřítku přestává být aktuální. Na druhé straně se však začínají výrazně projevovat nové bezpečnostní hrozby a rizika. Za nejnaléhavější hrozby na globální úrovni jsou v současnosti považovány terorismus, šíření zbraní hromadného ničení nebo nacionalismus. Zvláště se zvýšila možnost útoků ze strany teroristických organizací u kterých nelze vyloučit použití konvenčních, ale i nekonvenčních zbraní. Z hlediska sektorového můžeme hrozby dělit na hrozby vojenské, politické, ekonomické, ekologické, sociální a kulturní. Politickou hrozby představují diktátorské a nacionalistické režimy opírající se o ozbrojené síly. Tyto režimy často vyvolávají regionální konflikty, které mohou mít vliv na rovnováhu v celé oblasti. Mezi závažné sociální hrozby patří zvláště šíření nebezpečných nemocí a zvláště chudoba v některých částech světa. Mezinárodní společenství je postaveno před naléhavými úkoly tyto hrozby zmírňovat, případně je zcela eliminovat. Důležitou úlohu v této oblasti sehrává celosvětová organizace, kterou je Organizace spojených národů, která v současnosti sdružuje 191 států celého světa. Generální tajemník OSN vyjádřil v roce 2003 úmysl svolat panel expertů, kteří by se měli zabývat celosvětovými hrozbami a případně navrhnout možná řešení jejich zmírnění. Panel expertů předložil svou zprávu129 o hrozbách, výzvách a změnách (threats, challenges and change) generálnímu tajemníkovi OSN dne 1. prosince 2004. Ve zprávě je konstatováno, že současné hrozby nevyznávají národní hranice a je třeba na ně reagovat na globální, regionální, stejně jako národní úrovni. Žádný stát, bez ohledu na to jak je silný nemůže vlastními silami vzdorovat dnešním hrozbám. Nelze ani předpokládat, že každý stát bude schopen nebo ochoten chránit vlastní obyvatelstvo a zároveň nepůsobit škody svým sousedům. Pro zajištění vlastní bezpečnosti státu je nezbytná spolupráce s jinými státy. Je tudíž v zájmu každého státu spolupracovat s jinými státy při řešení nejzávažnějších hrozeb130. Eliminace, nebo alespoň snížení nebezpečí nejnaléhavějších hrozeb současnosti posiluje mezinárodní bezpečnost. Cílem mezinárodní bezpečnosti je zajistit mírovou a nerušenou existenci států, která není ohrožena hrozbami vnějšími, ale ani vnitřními. Zpráva expertů vymezuje šest131 kupících se hrozeb pro mezinárodní bezpečnost. Mezi tyto hrozby lze zařadit a) ekonomické a sociální hrozby včetně chudoby, infekčních nemocí a enviromentální degradaci, b) mezistátní konflikty , c) vnitřní konflikty včetně občanské války, genocidy, d) jaderné, radiologické, chemické a biologické zbraně, e) terorismus, f) transnacionální organizovaný zločin. Každá hrozba mezinárodní bezpečnosti dnes zvyšuje riziko jiných hrozeb132. Mezi jednotlivými hrozbami jsou úzké souvislosti. Šíření jaderných zbraní státy zvyšuje dostupnost 129 Srov. Report of the High –level Panel on Threats, Challenges and Change, A/59/565 z 2. prosince 2004 Srov. op.cit. 129, s. 21 131 Srov. op.cit. 129, s.25 132 Srov. op.cit. 129, s.19 130 122 jaderného materiálu a technologie nezbytného pro získání jaderné zbraně teroristy. Schopnost nestátních aktérů obchodovat s jaderným materiálem a technologií je podporován neefektivní státní kontrolou na hranicích a tranzitem přes území určitých států. Mezinárodní teroristické skupiny hledají útočiště ve slabých státech. Globální ekonomická integrace způsobuje, že teroristické útoky kdekoli ve vyspělém světě mají devastující důsledky pro životní úroveň milionů lidí v rozvojovém světě. Světová Banka odhaduje, že samotné útoky z 11. září 2001 zvýšily počet lidí žijících v chudobě o 10 miliónů. Celkový účet pro světovou ekonomiku dosáhne pravděpodobně výše 80 miliard dolarů. Rovněž transnacionální organizovaný zločin napomáhá mnohým z nejvážnějších hrozeb pro mezinárodní mír a bezpečnost. Korupce, nelegální obchod, praní špinavých peněz jsou překážkou ekonomického růstu a podkopávají demokracii. Hrozba šíření jaderných zbraní Zánikem bipolárního světa zaniká hrozba použití zbraní hromadného ničení mezi hlavními jadernými mocnostmi, tj. mezi USA a SSSR/Ruskem. Ze zbraní hromadného ničení jsou nejdůležitější zbraně jaderné, které se stále považují za prostředky jaderného odstrašení. Vedle dvou výše zmíněných států, je oficiálním vlastníkem jaderných zbraní také Francie, Velká Británie a Čína. Dalšími vlastníky jaderných zbraní jsou Indie, Pákistán a Izrael. Nejsou to však pouze státy, které vlastní nebo usilují o získání jaderných zbraní, tato tendence je zřejmá také u nestátních aktérů. V této souvislosti jsou zvláště nebezpečné snahy teroristických skupin. Nahromadění velkého množství jaderných, ale i jiných zbraní vede k nebezpečí jejich použití. Je zřejmé, že jakékoli použití jaderných zbraní ať již v důsledku nehody nebo záměru bude mít značné důsledky pro lidstvo jako takové. Naléhavým požadavkem je tudíž zastavení šíření jaderných zbraní a jejich potenciálního použití státy, ale i nestátními aktéry. „Šíření je obecně chápáno jako proces, ve kterém je zaváděn nový typ výzbroje v oblasti, kde dříve nebyl k dispozici. Tento termín je vyhrazen pro vysoce sofistikované zbraňové systémy nebo výzbroj považovanou za nekonvenční, tedy takovou, jako jsou jaderné, chemické a biologické zbraně a systémy pro jejich použití, především řízené střely133“. Základní překážku pro šíření jaderných zbraní představuje v současnosti Smlouva o nešíření jaderných zbraní134 z roku 1968. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších smluv v oblasti omezení zbrojení. Omezení zbrojení135 je označováno jako mezinárodně dohodnuté, nebo jednostranné opatření kvantitativně a kvalitativně omezující zbrojení, ozbrojené síly a jinou podpůrnou činnost. V případě omezení zbrojení jde o to, aby se např. nezvyšovaly počty zbraní, ozbrojených sil, nedocházelo k umísťování zbraní v určitých oblastech, nebyly prováděny pokusy se zbraněmi apod. Pojem omezení zbrojení je přímo obsažen v názvu smluv mezi USA a SSSR SALT I z roku 1972 a SALT II z roku 1979. Zákaz šíření jaderných zbraní je tudíž zahrnut do pojmu omezení zbrojení. Na rozdíl od šíření (proliferace) zbraní hromadného ničení se pojem omezení zbrojení používá obecně v případě různých druhů zbraní. 133 Srov. Středa, L. : Šíření zbraní hromadného ničení – vážná hrozba 21. století, Praha : Ministerstvo vnitra, 2003, s. 89-90 134 Srov. text Smlouvy in : Ondřej,J., Potočný,M. : Obecné mezinárodní právo v dokumentech, 2. vydání, Praha : C.H.Beck, 2004, s. 254 a násl. 135 Srov. Ondřej,J.: Mezinárodněprávní úprava kontroly odzbrojení, Praha : Karolinum, 1999, s. 15 123 Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 Smlouva o nešíření jaderných zbraní136 je specifická tím, že rozděluje smluvní strany na dvě skupiny. První tvoří státy vlastnící jaderné zbraně, druhou představují státy, které nevlastní jaderné zbraně. Tyto dvě skupiny států mají rozdílná práva a povinnosti. Jedná se o Smlouvu, která zakládá právní nerovnost. Státy vlastnící jaderné zbraně jsou ve smyslu čl. 9 odst. 3 Smlouvy státy, které provedly výbuch vlastní jaderné zbraně nebo jiného jaderného výbušného zařízení před 1.1. 1967. jedná se o pět jaderných mocností : USA, SSSR/Rusko, Francii, Velkou Británii a Čínu. Pokud by se jiný stát, který vlastní jaderné zbraně chtěl stát stranou smlouvy, mohl by se jím stát jako smluvní strana nevlastnící jaderné zbraně. Své jaderné zbraně by musel zlikvidovat nebo předat jinému státu. Takovými státy jsou Bělorusko, Ukrajina a Kazachstán, které se na základě Lisabonského protokolu z roku 1992 ke smlouvě START I z roku 1991 zavázaly přistoupit ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní v nejkratší možné době. Bělorusko se stalo stranou smlouvy v roce 1993, Kazachstán a Ukrajina v roce 1994137. Celkový počet smluvních států k 1. březnu 2005 je 189 států, z toho je pět států vlastnících jaderné zbraně. Pokud jde o závazky jednotlivých skupin států, státy vlastnící jaderné zbraně se podle čl. I zavazují nepředávat nikomu jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi nebo jadernými výbušnými zařízeními, a to ani přímo, ani nepřímo. Závazek nepředávat jaderné zbraně komukoli znamená ani státům, ani mezinárodním organizacím, ani vojensko-politickým blokům nebo jiným subjektům138. Důležitým závazkem je rovněž nepředávání jaderných zbraní a zařízení pod kontrolu přímo nebo nepřímo. Kontrolou se má na mysli schopnost ovládat, mít v moci, v dispozici. Kdyby tento závazek nebyl obsažen ve Smlouvě, bylo by možné, aby stát rozmístil své jaderné zbraně na území cizích států, přičemž kontrola by mohla být svěřena těmto státům. Státy vlastnící jaderné zbraně mají dále ve smyslu čl. I závazek žádným způsobem nepodporovat nepodněcovat a nepovzbuzovat jakýkoliv stát nevlastnící jaderné zbraně k výrobě nebo k získání jadrných výbušných zařízení jakýmkoliv jiným způsobem nebo k získání kontroly nad těmito zbraněmi nebo výbušnými zařízeními. Zákaz šíření jaderných se týká států nevlastnících tyto zbraně. Na druhé straně , jak vyplývá ze záměru států, které smlouvu uzavíraly, si mohou jaderné státy ponechat jaderné zbraně a bez jakéhokoli omezení nadále zdokonalovat, zvyšovat počet a jakýmkoli způsobem rozvíjet vlastní jaderný potenciál139. Jaderné státy také mohou šířit jaderné zbraně mezi sebou, mohou si pomáhat zdokonalovat jaderný potenciál nebo si mohou jaderné zbraně předávat. Nerovnost spočívá i v tom, že Smlouva nezakazuje eventuální šíření jaderných zbraní mezi stávajícími jadernými státy. Státy nevlastnící jaderné zbraně se v čl. II zavazují nepřijímat přímo nebo nepřímo od kohokoliv jaderné zbraně nebo jaderná výbušná zařízení ani kontrolu nad těmito zbraněmi. Rovněž se zavazují nevyrábět jaderné zbraně nebo jiná jaderná výbušná zařízení, ani je nezískávat jakýmkoli jiným způsobem. Vedle toho, že nesmí jakýmkoli způsobem nabývat jaderné zbraně mají státy nevlastnící tyto zbraně závazek podle čl. III uzavřít dohody o zárukách s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) . Dohody o zárukách zahrnují zejména inspekce, 136 Srov. text Smlouvy č. 61/1974 Sb. Srov. Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, zvláštní část, 4. vydání, Praha : C. H. Beck 2003 138 Srov. Potočný, M., Ondřej, J., op.cit. 137 139 Srov. Potočný, M., Ondřej, J. : op.cit 137 137 124 které provádějí inspektoři Agentury v jaderných zařízeních jednotlivých států. Takovouto povinnost nemají státy, které vlastní jaderné zbraně ve smyslu smlouvy. Jedním z problémů Smlouvy je ta skutečnost, že všechny státy vlastnící jaderné zbraně nejsou její stranou . Stranou Smlouvy stojí Indie, Pákistán a Izrael, které odůvodňují jejich držení, zejména potřebou zachování vlastní bezpečnosti. Na tyto státy se závazky vyplývající ze Smlouvy tudíž nevztahují. K roku 2004 se tak uvádí osm států140, které mají jaderný arzenál. Počet států vlastnících jaderné zbraně není zdaleka tak vysoký jak se např. ještě v 60. letech 20. století předpokládalo. Vláda USA předpokládala, že v 70. letech stoupne počet států s jadernými zbraněmi na 15-25, podle jiných odhadů se vycházelo z počtu až 50 států. Nenaplnění těchto prognóz je přičítáno zejména striktním režimem obsaženým ve Smlouvě samotné a také v činnosti Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která provádí inspekce na území jednotlivých států. Přes určité úspěchy v zabránění šíření jaderných zbraní do většího počtu států, jsou zde i určité neúspěchy, zejména v tom směru, že se nepodařilo zatím získat všechny jaderné státy pod režim Smlouvy. Tyto státy mohou představovat potenciální hrozbu pro mezinárodní bezpečnost. Za hrozbu jsou považovány také státy, které jsou nebo byly stranou Smlouvy, jsou ale podezřívány, že mají skryté tendence opatřovat si jaderný materiál. V případě odstoupení od Smlouvy jim posléze již nic nebrání v tom, aby vyvíjely jaderné zbraně. Takovým státem je zejména KLDR, která byla stranou Smlouvy,dne 10. ledna 2003 však oznámila odstoupení od ní. Dne 10. února 2005 dokonce prohlásila, že má jaderné zbraně. Jedním z problémů této Smlouvy, podobně tomu však je i u jiných smluv o omezení zbrojení a o odzbrojení, je poměrně snadný způsob odstoupení nebo výpovědi těchto smluv. Podle čl. X odst. 1 Smlouvy má každá smluvní strana při výkonu své státní svrchovanosti právo odstoupit od Smlouvy. Důvodem je, že rozhodne o tom, že mimořádné okolnosti související s obsahem Smlouvy ohrozily svrchované zájmy této země. O svém odstoupení uvědomí tři měsíce předem všechny ostatní smluvní strany a Radu bezpečnosti OSN. Takové sdělení musí obsahovat prohlášení o mimořádných okolnostech, o kterých tento stát soudí, že ohrozily jeho svrchované zájmy. Dané ustanovení ukládá státu, který chce odstoupit pouze povinnost oznámit tuto skutečnost. Z tohoto důvodu předložilo několik států na hodnotící konferenci Smlouvy o nešíření jaderných v roce 2005 návrhy zpřísňující možnost odstoupení. Smyslem těchto opatření je zabránit, aby stát, který chce odstoupit se vyhnul odpovědnosti za porušení své povinnosti vyplývající ze Smlouvy v době , kdy byl smluvní stranou. Podle pracovního dokumentu předloženého Austrálií a Novým Zélandem141 by neměly mít strany Smlouvy možnost vyhýbat se splnění svých závazků podle Smlouvy odstoupením od ní. Podle tohoto pracovního dokumentu mezinárodní právo aplikované na odstoupení od smlouvy by mělo být potvrzeno i v kontextu Smlouvy. Obzvláště čl. 70 Vídeňské úmluvy o smluvním právu stanoví, že odstoupení od smlouvy nezprošťuje stranu od pnění závazků vzniklých před výkonem práva na odstoupení. Strany Smlouvy by měly potvrdit, že jaderný materiál , vybavení a technologie nabytá státem pro mírové využití by měl i nadále podléhat závazku o jeho mírovém využití, dokonce i poté, kdy stát odstoupil od Smlouvy. Rovněž např. pracovní návrh USA142 o posílení provádění čl. X Smlouvy obsahuje zachování právní odpovědnosti státu, který odstoupil od Smlouvy před tím, než došlo k uplatnění porušení 140 Srov. op.cit. 129, s. 39 Srov. Working paper on artikle X submitted by Australia and New Zealand, NPT/CONF.2005/WP.16 z 28.dubna 2005 142 Srov. Working paper submitted by the USA, Strengtening the implementation of article X of the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, NPT/CONF/WP.59 z 24. května 2005 141 125 Smlouvy tímto státem. V návrhu se rovněž uvažuje o možnosti pokračování záruk prováděných MAAE pokud jde o jaderné vybavení a materiál importovaný státem před jeho odstoupením od Smlouvy. Pracovní dokument o odstoupení od Smlouvy předložilo v roce 2005 Hodnotící konferenci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní jménem Evropské Unie také Lucembursko143. Ztížení možnosti odstoupit od Smlouvy a možná odpovědnost za její porušení se týká rovněž států, které sice jednají podle litery,ale pravděpodobně ne podle ducha zákona, jak je i konstatováno v Zprávě Panelu expertů144. Takovým podezřívaným státem, který je stranou Smlouvy může být Írán, který oznámil svůj úmysl obnovit obohacování uranu ve svém středisku v Isfahánu. Írán tvrdí, že ho má pro mírové účely v zahraničí, ale roste podezření, že jde o zástěrku pro zbrojení145. Rovněž další státy jsou podezřelé z vývoje jaderných zbraní Alžírsko, Sýrie (jsou stranou Smlouvy) a dále Tchaj-wan146. Značným nebezpečím pro šíření jaderných zbraní je vedle otázky provádění Smlouvy zejména dlouho trvající nebezpečí erose a možného zhroucení celého systému režimu Smlouvy147. Téměř 60 států v současnosti provozuje nebo buduje jaderné elektrárny či výzkumné reaktory. Přinejmenším 40 vlastní průmyslovou a vědeckou infrastrukturu, která by jim umožnila, kdyby se tak rozhodly vyvinout jaderné zbraně v relativně krátké době, kdyby právní omezení Smlouvy nebyly nadále aplikovány148. Hrozba šíření jaderných zbraní státy by se tak mohla naplnit. Kroky ke zmírnění hrozby šíření jaderných zbraní Nejlepším řešením jak zmírnit případně odstranit hrozbu šíření jaderných zbraní je jejich úplné odstranění a likvidace, tj. kroky spočívající v odzbrojení. Jaderné státy by se měly snažit v dobré víře naplnit závazek obsažený v čl. VI Smlouvy a snažit se dosáhnout jaderného odzbrojení. Měly by rovněž znovu potvrdit své předchozí závazky nepoužít jaderné zbraně proti nejaderným státům. Jak je však konstatováno ve Zprávě149 Panelu expertů tyto státy nejsou v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti č. 984/1995 ochotny zavázat se k ujištění o nepoužití jaderných zbraní. Uplatňují zejména právo odpovědět jadernými zbraněmi na chemický nebo biologický útok. Praktická opatření pro snížení rizika náhodné jaderné války by měly učinit USA a Ruská federace jako státy disponující s většinou jaderných zbraní. Za vhodné je rovněž považováno, aby se Rada bezpečnosti explicitně zavázala ke kolektivní akci jako odpovědi na jaderný útok nebo hrozbu takového útoku na stát nevlastnící jaderné zbraně. Státy, které nejsou stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní by se měly zavázat k nešíření jaderných zbraní a k odzbrojení. Svou dobrou vůli by mohly demonstrovat ratifikováním Smlouvy o úplném zákazu jaderných zkoušek z roku 1996. Pokud jde o Smlouvu o úplném zákazu jaderných zkoušek, problém však spočívá v tom, že samotné jaderné státy nejdou příkladem a nejsou doposud její stranou. USA odmítly se stát stranou této Smlouvy, čímž je znemožněn její vstup v platnost. Ve vztahu k smluvním státům nevlastnícím jaderné zbraně podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní je třeba zpřísnit kontrolní systém, který má zabránit neoprávněnému převodu 143 Srov. Working paper submitted by Luxembourg on behalf of the European Union, NPT/CONF.2005/WP.32 z 10. května 2005 144 Srov. op.cit. 129, s. 38 145 Srov. Írán obnoví obohacování, Právo z 13. května 2005 146 Srov. Severní Korea prohlásila, že má jaderné zbraně, Právo z 11. února 2005 147 Srov. op.cit. 129, s.38 148 Srov. op.cit. 129, s.38 149 Srov. op.cit. 129, s. 41 126 jaderné energie z mírového využití na jaderné zbraně nebo jaderná výbušná zařízení. Nejjednodušším řešením jak zabránit zneužívání jaderné energie by se mohl zdát její zákaz, což však není v současnosti reálné, právě naopak. Jaderná energie je důležitým zdrojem energie pro civilní využití a může se stát rozhodující150 v kontextu celosvětového úsilí omezit závislost na fosilních palivech a snížit emise skleníkových plynů. Sama Smlouva v čl. IV přímo obsahuje nezadatelné právo všech smluvních stran rozvíjet bez diskriminace a v souladu s čl. I a II výzkum, výrobu a využití jaderné energie pro mírové účely. Jedinou možnou cestou je tudíž zpřísnění kontroly a zabránění možného využití jaderné energie pro nemírové účely. Jak již bylo uvedeno výše kontrolu v podobě záruk provádí MAAE a státy nevlastnící jaderné zbraně mají povinnost uzavřít, ve smyslu čl. III Smlouvy dohody o zárukách s touto organizací. Pro zpřísnění inspekcí,které provádí MAAE připravila tato organizace v roce 1997 Vzorový dodatkový protokol. Do současné doby však pouze jedna třetina151 smluvních států Smlouvy ratifikovala tento Protokol. Rada Guvernérů MAAE by tudíž měla uznat Vzorový dodatkový protokol jako dnešní standard152 pro záruky (inspekce) a rovněž Rada bezpečnosti OSN by měla být připravena jednat v případech závažného porušení závazku nešířit zbraně a porušení těchto standardů. Překážkou hrozbě šíření jaderných zbraní by mohla být i připravovaná Smlouva o zákazu výroby štěpných materiálů pro jaderné zbraně a jiná jaderná výbušná zařízení. „Smlouva by se měla vztahovat na štěpné materiály používané pro vojenské účely, tj. plutonium 239 a vysoce obohacený uran s obsahem nejméně 20% izotopu 235, jejichž výroba by se podle ní stala zakázanou. Spory vyvolává otázka, zda se dokument-jak prosazují rozvojové jaderné země (Indie, Pákistán)-bude aplikovat rovněž na již existující zásoby štěpných materiálů a určení vhodného verifikačního režimu.. nedořešení daných bodů vede k tomu, že text smlouvy, na němž se pracovalo již od poloviny devadesátých let, nebyl stále ještě finalizován a ani v nejbližší době se tak zřejmě nestane153“. Hrozba šíření jaderných zbraní, pokud jde o některé státy je poměrně vysoká. Státy, které jsou stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní mají závazek tyto zbraně nikomu nepředávat (státy jaderné) nebo je nevyrábět či si je jinak neopatřovat (státy nejaderné). Vyplývá z toho i závazek učinit opatření, aby fyzické nebo právnické osoby, které podléhají jurisdikci daného smluvního státu se takové činnosti nedopouštěly a nezpůsobily tak porušení jeho závazku nešířit jaderné zbraně. Stát by odpovídal za porušení svého závazku bdělosti, který spočívá v tom, že neučinil opatření, k tomu, aby fyzické a právnické osoby dodržovaly povinnosti vyplývající z mezinárodních závazků. Přímo z čl. III odst.1 Smlouvy lze dospět k tomuto závazku státu, protože záruky prováděné MAAE budou uplatněny na veškerý výchozí nebo speciální štěpný materiál ve veškeré mírové jaderné činnosti na území takového státu, pod jeho jurisdikcí nebo v činnosti kdekoliv prováděné pod jeho kontrolou. V České republice byl přijat zákon č. 18/1997 Sb. o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Ve smyslu § 4 zákona smí být jaderná energie využívána v souladu s mezinárodními závazky České republiky pouze pro mírové účely. Podle § 5 odst.1 tohoto zákona mezinárodní převody jaderných položek do států nevlastnících jaderné zbraně, jež by byly v rozporu se závazky České republiky plynoucími z mezinárodních smluv jsou zakázány. Mezi tyto smlouvy patří Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. 150 Srov. op.cit. 129, s.42 Srov. op.cit. 129, s.42 152 Srov. op.cit. 129, s.42 153 Srov. Tůma, M. a kol.: Nešíření zbraní hromadného ničení v kontextu aktuálních otázek mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, Brno : Ústav strategických studií, Univerzita obrany, 2004, s. 81 151 127 Státy, které nejsou stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní budou stěží činit podobná opatření. Další státy nemají dostatečné legislativní, administrativní a další nástroje pro naplnění těchto cílů. To může být způsobeno nejen neochotou státu, ale také jeho neschopností splnit dané závazky z důvodu nedostatečnosti finančních a technických prostředků a celkovou slabostí daného státu. Hrozba šíření jaderných zbraní z hlediska nestátních aktérů Bez ohledu na to zda více států získává jaderné zbraně, existuje rovněž závažné riziko způsobené existencí velkých zásob jaderného nebo radiologického materiálu. Uvádí se, že dnes je 1.300 kg vysoce obohaceného uranu ve výzkumných reaktorech v 27 státech154. Celkový objem zásob uranu je však mnohem vyšší. Mnohá sklady , kde je vysoce obohacený uran skladován jsou neadekvátně zabezpečeny. V posledních deseti letech státy veřejně potvrdily 20 případů diverze týkající se jaderného materiálu a bylo zdokumentováno více než 200 incidentů zahrnující nelegální obchod s jaderným materiálem. Vědci opakovaně varují, že je snadné pro teroristy sestrojit z částí dostupných na volném trhu jednoduché jaderné zařízení. Odborníci uvádějí, že výbuch jednoduchého jaderného zařízení ve větším městě může způsobit ztráty na životech od desítek tisíc do více než miliónu. Podle expertů 50 kg vysoce obohaceného uranu, které se vejde do šesti litrových kartónů od mléka stačí k vytvoření improvizovaného jaderného zařízení. Kontroly na hranicích nejsou dostatečně adekvátní pro obranu proti těmto hrozbám. Hrozbou šíření zbraní hromadného ničení nestátními aktéry se zabývá také rada bezpečnost OSN. V roce 2004 přijala rezoluci č. 1540 ve které konstatovala hrozbu terorismu a riziko, že nestátní aktéři, vymezení mimo jiné v rezoluci Rady bezpečnosti č. 1373/2001 ,mohou nabývat, rozvíjet, dopravovat nebo používat jaderné, chemické a biologické zbraně a prostředky pro jejich přenos. Rovněž zdůraznila hrozbu nelegálního obchodu s jadernými, chemickými nebo biologickými zbraněmi, které dávají nový rozměr šíření těchto zbraní a také představují hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Rada bezpečnosti dále konstatovala, že většina států má právní závazky na základě příslušných smluv nebo má další závazky pokud jde o zabránění (preventing) v šíření jaderných, chemických nebo biologických zbraní. Tyto státy mají rovněž činit účinná opatření pro zajištění fyzické ochrany citlivých materiálů jak je požadováno v Úmluvě o fyzické ochraně jaderných materiálů z roku 1980. Také zdůraznila Kodex chování MAAE pokud jde o bezpečnost ve smyslu vnitřní i vnější (safety and security) radioaktivních zdrojů. Rezoluce Rady bezpečnosti je významná tím, že je založena na kapitole VII Charty OSN. Patří podobně jako rezoluce č. 1373/2001 k těm, které nejsou aplikací Charty OSN na konkrétní případ, nýbrž má obecnou povahu, ukládá státům závazky do budoucnosti. Rezoluce ukládá všem státům, aby se zdržely podporování nestátních aktérů při jejich snaze vyvíjet, nabývat, vyrábět, držet, dopravovat, převádět nebo používat jaderné, chemické nebo biologické zbraně (odst.1). Dále rezoluce stanoví závazek všem státům, aby v souladu se svými vnitrostátními procedurami přijaly příslušné účinné zákony, které zakazují jakýmkoli nestátním aktérům zmíněnou činnost (výrobu, nabývání, držení, vývoj,doprava, převádění nebo použití), týkající se jaderných, chemických a biologických zbraní a to zejména pro teroristické účely, stejně jako účast na těchto činnostech, jejich napomáhání nebo financování (odst.2). Rovněž je státům ukládáno, aby přijaly a vymáhaly účinná opatření pro domácí kontroly při zabránění šíření (to prevent the proliferation) jaderných , chemických nebo biologických zbraní, včetně příslušných kontrol nad nimi (odst.3). 154 Srov. op.cit. 129, s. 39 128 Závazky obsažené v rezoluci se však nedotýkají práv a závazků smluvních stran podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, Úmluvy o úplném zákazu chemických zbraní z roku 1993 a Úmluvy o zákazu biologických zbraní z roku 1972 nebo jejich odpovědnosti k MAAE či Organizaci pro zákaz chemických zbraní. Mezi nejzávažnější hrozby pro mezinárodní bezpečnost patří v současnosti mezinárodní terorismus. Zvláště nebezpečný může být jaderný terorismus. Z toho důvodu byla v dubnu 2005 přijata Valným shromážděním OSN Mezinárodní úmluva pro potlačování činů jaderného terorismu155. Úmluva bude otevřena k podpisu v sídle OSN dne 14. září 2005. Podle čl. 2 Úmluvy, jakákoli osoba spáchá trestný čin ve smyslu Úmluvy, jestliže protiprávně a úmyslně : a) drží radioaktivní materiály, vyrábí nebo drží zařízení, a to v úmyslu způsobit smrt nebo vážnou tělesnou újmu nebo v úmyslu způsobit závažné škody na majetku nebo na životním prostředí, b) používá jakýmkoli způsobem radioaktivní materiály nebo zařízení, nebo používá či poškozuje jaderné zařízení způsobem, který vede nebo hrozí vést k uvolnění radioaktivního materiálu a to v úmyslu způsobit smrt nebo vážnou tělesnou újmu, nebo v úmyslu způsobit závažné škody na majetku nebo životním prostředí nebo v úmyslu přinutit fyzickou či právnickou osobu, mezinárodní organizaci nebo stát k určitému jednání nebo zdržení se určitého jednání. Za jaderný terorismus se považuje také hrozba některým z těchto činů. Úmluva se vztahuje na činy mezinárodního terorismu, což je vymezeno v čl. 3 podle kterého se nebude aplikovat na činy , kde pachatel a oběť jsou příslušníky téhož státu, podezřelý pachatel je nalezen na území tohoto státu a není dán základ pro výkon jurisdikce jiného státu. Úmluva se ve smyslu čl. 4 odst.2 rovněž nevztahuje na činnosti ozbrojených sil během ozbrojeného konfliktu, jak je chápán podle mezinárodního humanitárního práva. Nevztahuje se rovněž na činnost vojenských sil při výkonu jejich oficiálních povinností, pokud se na ně vztahují jiná pravidla mezinárodního práva. Dané ustanovení patří k nejspornějším a nejkritizovanějším, protože státy nedospěly156 ke shodě v otázkách, do jaké míry se má Úmluva vztahovat na akty státní moci, zda by bylo vhodné vyjádřit se k legálnosti použití jaderných zbraní apod. Článek 5 Úmluvy ukládá každé smluvní straně Úmluvy přijmout taková opatření, jež jsou nezbytná k tomu, aby trestné činy obsažené v čl. 2 Úmluvy byly trestné podle národního práva daného státu. Smluvní státy mají rovněž závazek stanovit za tyto činy odpovídající tresty, které vezmou v úvahu jejich závažnou povahu. K ochraně před hrozbou zneužití jaderných materiálů nestátními aktéry je aplikovatelná rovněž Úmluva o fyzické ochraně jaderných materiálů157 z roku 1980. Úmluva má svůj význam v oblasti mezinárodněprávní úpravy mírového využívání jaderné energie. Dodržování státy povinností založených toto Úmluvou je zdůrazněno i v rezoluci Rady bezpečnosti č. 1540/2004 (viz výše). Úmluva se podle čl. 1 vztahuje pouze na jaderný materiál učený k mírovým účelům, a to zejména při jeho mezinárodní přepravě , ale také při jeho vnitrostátním používání, skladování a přepravě. Skutečnost, že se Úmluva nevztahuje na materiál určený k jiným než mírovým účelům, tj. nevztahuje se na veškerý materiál využívaný ve vojenské sféře je považováno158 za podstatný nedostatek. Za nedostatek je rovněž považována skutečnost, že Úmluva nedostatečně upravuje nakládání s jaderným 155 Srov. text Úmluvy in : A/RES/59/290 , annex International Convention for the Suppression of Acts of Nuclear terrorism z 15. dubna 2005 156 Srov. Tůma, M. a kol. op.cit. 153, s.86 157 Srov. text Úmluvy in : Šturma ,P. a kol.: Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu, Praha : C.H.Beck, 2003, s. 173 a násl. 158 Srov. Tůma, M. a kol. op.cit. 153, s. 82 129 materiálem na území jednotlivých států, protože se soustřeďuje hlavně na jejich mezinárodní přepravu. Klíčový159 závazek je obsažen v čl. 3 podle kterého každá smluvní strana přijme preventivní opatření , aby jaderný materiál na jejím území byl chráněn na úrovni popsané v Příloze 1. Úmluva obsahuje rovněž trestněprávní ustanovení na základě kterých se smluvní státy zavazují stíhat činy uvedené v čl. 7 jako trestné a stanovit odpovídající tresty s ohledem na závažnost jejich povahy. Tím se Úmluva blíží ke klasickým protiteroristickým smlouvám160. Jedná se o úmyslné trestné činy, které spočívají v protiprávním přijetí, držbě, užívání, předání, změně, ukládání či rozptylování jaderných materiálů, které jsou nebo mohou být příčinou smrti nebo těžké újmy na zdraví jakékoli osoby nebo značné škody na majetku. Dále se jedná o případy krádeže nebo loupeže jaderných materiálů, jejich zpronevěry nebo získání jaderných materiálů podvodem. Jde rovněž o činy při kterých by žádost o jaderný materiál byla provázena pohrůžkou nebo použitím sály nebo jakoukoli jinou formou zastrašování. V českém právu je trestněprávní postih za výše zmíněnou činnost obsažen v § 186 trestního zákona č. 140/1961 Sb., který obsahuje skutkovou podstatu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky. Za uvedený trestný čin může být uložen trest odnětí svobody až na 15 let. Závěrem lze konstatovat, že pro zabránění hrozby šíření jaderných zbraní je hlavním problémem aplikace příslušných norem. Určitou hrozbu představují státy, které stojí mimo Smlouvu o nešíření jaderných zbraní z roku 1968. Větším rizikem může být snaha některých států odstoupit od této Smlouvy a začít vyvíjet jaderné zbraně. Na druhé straně samotné jaderné státy nepřispívají vždy k tomu, aby systém Smlouvy o nešíření jaderných zbraní byl náležitě dodržován a případně posílen. Bývalý americký prezident Jimmy Carter161 ve svém článku z 2. května 2005 prohlásil, že USA jsou hlavními viníky (major culprit) pokud jde o erozi Smlouvy o nešíření. Spojené státy plánují testovat a vyvíjet nové zbraně včetně antibalistických střel, zbraně proti bunkrům, a nové malé bomby. Rovněž opustily své minulé závazky a hrozí prvním použitím jaderných zbraní proti nejaderným státům. Stanovisko USA neratifikovat Smlouvu o úplném zákazu jaderných pokusů z roku 1996 má negativní vliv na státy vlastnící jaderné zbraně, které stojí mimo Smlouvu o nešíření, ale i na další státy jež mají tendence opatřovat si jaderné zbraně. Vyvstává zde tak potenciální možnost obnovení jaderných zkoušek a s tím spjatý vývoj nových zbraní. Hrozbu představují i snahy nestátních aktérů získávat jaderné materiály. V této souvislosti je nezbytné důsledné dodržování závazků státy. Mezinárodní úmluva pro potlačování jaderného terorismu by mohla přispět ke snížení této hrozby za předpokladu, že bude striktně dodržována. Nezbytná je rovněž revize Úmluvy o fyzické ochraně jaderných materiálů, která by měla vést k odstranění některých nedostatků tohoto dokumentu. Pro snížení hrozby šíření jaderných zbraní nestátními aktéry, zvláště pokud jde o úspěch při boji s jaderným terorismem, je nezbytné prohloubení spolupráce mezi státy vyspělými i méně vyspělými při manipulaci s vysoce obohaceným uranem, lepší ochraně při jejich přepravě při kontrolách podezřelé činnosti zvláště na hranicích, ale i při stíhání pachatelů. Nezbytná je rovněž dohoda162 o nových pravidlech upravujících obohacování uranu. 159 Srov. Šturma, P. a kol. op.cit. 157, s. 22 Srov. Tůma, M. a kol. op.cit. 153, s.82 161 Srov. Carter, J.: Erosion of the Nonproliferation Treaty, New York Times z 2. května 2005 162 Srov. op.cit. 129, s.21 160 130 Literatura [1] Carter, J.: Erosion of the Nonproliferation Treaty, New York Times, 2. května 2005 [2] Chmelík, J., Hájek, P., Nečas, S. : Úvod do hospodářské kriminality , Praha : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2005 [3] Ondřej, J. : Mezinárodněprávní úprava kontroly odzbrojení, Praha : Karolinum, 1999 [4] Ondřej, J., Potočný, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech, 2. vydání, Praha : C.H.Beck, 2004 [5] Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, zvláštní část, 4. vydání, Praha : C.H.Beck, 2003 [7] Středa, L.: Šíření zbraní hromadného ničení – vážná hrozba 21. století, Praha : Ministerstvo vnitra, 2003 [8] Šturma, P. a kol. : Mezinárodní a evropské instrumenty proti terorismu a organizovanému zločinu, Praha : C.H. Beck, 2003 [9] Tůma, M. a kol.: Nešíření zbraní hromadného ničení v kontextu aktuálních otázek mezinárodní bezpečnosti a boje proti terorismu, Brno : Ústav strategických studií, Univerzita obrany, 2004 doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc., SVŠES, s . r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8 E-mail: [email protected] 131 Kriminalistický a biomnechanický aspekt identifikace osoby Jiří Straus -Policejní akademie ČR v Praze Značným problémem kriminalistické identifikace je identifikace osoby podle stop odrážejících funkční a dynamické stopy člověka. Kriminalistické stopy odrážející funkční a dynamické vlastnosti a návyky působícího objektu vznikají pří kontaktu osoby s vnějším okolí a ve velké většině lze v těchto stopách zachytit a dekódovat biomechanický obsah stop. Teoreticky může přicházet v úvahu i zkoumání pohybu zvířete, ovšem v kriminalistice nejsou tyto stopy zatím zkoumány a využívány. Nejčastější skupinou kriminalistických stop, odrážejících funkční a pohybové vlastnosti objektu jsou stopy lokomoce. Individuální pohybový projev lokomoce člověka je v kriminalistické identifikaci dosud využíván při provedení rekognice podle pohybových znaků. Jiné možnosti identifikace osoby podle pohybového projevu zatím nejsou v kriminalistice známy. Podstatu kriminalistických stop, které odrážejí funkční a pohybové vlastnosti a návyky tvoří fyziologický základ spočívající v dynamickém stereotypu. Veškeré hybné děje jsou reflexní povahy, opakování jednotlivých pohybů podmíní vypracování podmíněných spojů, jež pak umožní provádění pohybu ekonomičtěji, rychleji a s menší únavou. Mluvíme o tzv. fixaci, vypracování dynamického stereotypu. Každý člověk provádí jednotlivé úkony na podkladě takto vypracovaného stereotypu, i když schopnost dobře vypracovat takový stereotyp je individuální. Vypracování stereotypu není v zásadě trvalé, ale není-li posilováno, slábne a zaniká. Vypracování těchto podmíněných spojů je jednou z podstat vzniku a výcviku jednoduchých i složitých pohybových návyků163. Dynamický stereotyp164 představuje dočasně neměnnou soustavu podmíněných a nepodmíněných reflexů, jež vzniká na základě stereotypně se opakujících podnětů, resp. pohybových situací. Dynamický stereotyp je nervová struktura získaná vnějším stereotypem, tj, opakovaným působením podnětů v určitém sledu. Tento vnější podnětový stereotyp vede ke vzniku vnitřního stereotypu v mozkové kůře. Vnitřní i vnější prostředí se neustále mění, čemuž se musí organismus neustále přizpůsobovat, to se označuje jako přizpůsobování, adaptace, plastičnost mozkové kůry. Tato plastičnost umožňuje tvorbu a fixaci stále nových pohybových variant, aniž ovšem dříve vytvořené varianty vymizejí. Jestliže platí, že dynamický stereotyp bipedální lokomoce je stabilizován ve věku kolem 7 let, pak každý člověk chodí svým jedinečným stylem chůze, lokomoce je značně individuální s relativně stálá. Tím jsou splněny dvě základní podmínky pro možnost identifikace osoby podle stylu chůze, tedy individuálnost a relativní stálost bipedální lokomoce. Na tomto základě jsme provedli vlastní výzkum (zatím se jedná o pilotní výzkum, na který budeme navazovat širším výzkumem) který má odpovědět na otázku: • lze vyjádřit individualitu chůze nějakou křivkou, která by byla pro každého jedince individuální a relativně stálá? • lze zachytit bipedální lokomoci člověka grafickým záznamem? • které body jsou významné pro identifikační zkoumání, tj. které znaky bipedální lokomoce mají charakter identifikačních znaků, markantů? • lze zkoumat a měřit znaky bipedální lokomoce v průběhu času, v definovaných časových intervalech? 163 164 Straus, J. Kriminalistické stopy s biomechanickým obsahem. Praha: PA ČR, 2001, s. 41 Janda, V-Poláková, Z.-Véle, F. Funkce hybného systému. Praha: SZN, 1966, 273 s. 132 Samozřejmě, že jsme měli více otázek k řešení, ale pro první pilotní výzkum jsem brali v úvahu pouze výše uvedené otázky. Provedli jsme měření bipedální lokomoce u jedné vybrané osoby, která svým somatotypem odpovídala průměrných standardům české populace – muž, tělesná výška 176 cm, hmotnost 76 kg. Výsledky jsou na obr. 1, 2. Obr. 1 - Porovnání křivek (matematická aproximace pro stejný časový interval) průběhu těžiště těla pohybu jedné osoby pro interval 20.4..2004 a 9.3. 2005 Obr. 2 - Porovnání křivek (matematická aproximace pro stejný časový interval) průběhu středu hlavy pohybu jedné osoby pro interval 20.4..2004 a 9.3. 2005 Biomechanickou analýzou se skutečně prokázala individualita a stálost vybraných identifikačních znaků bipedální lokomoce. I když se jedná o pilotní výzkum, dosud realizovaný na jedné osobě, lze přesto vyslovit následující závěry: 1) Zkoumání kriminalistických stop lokomoce je významné pro identifikaci osoby podle například videozáznamu osoby, z videozáznamu lze analyzovat 133 2) 3) 4) 5) specifické identifikační křivky, které mohou sloužit k přesnému popisu individuálnosti lokomoce a následné identifikace osoby. Doporučená metodika měření a záznamu pohybového projevu bipedální lokomoce se ukazuje jako zcela dostačující pro záznam a tvorbu identifikačních křivek. Dosavadní měření prokázala, že je možné velmi dobře zachytit a graficky zadokumentovat individuální zvláštnosti lokomoce osoby. Pro vznik identifikačních křivek je postačující záznam těžiště a středu hlavy. Pro další přesnější analýzu bude výhodnější zachytit další antropometrické body těla a definované úhly a jejich změnu v závislosti na čase. Jako výhodné se jeví snímat změnu úhlu v kolenním kloubu při chůzi a případně i změny v úhlech horní končetiny. Provedené výzkumy ukazují, že bude možné identifikovat osobu podle jeho pohybového projevu, identifikačními křivkami bude možné zachytit a přesně definovat zvláštnosti dynamického stereotypu lokomoce a po obsáhlejším výzkumu bude možné zavést popsané postupy do kriminalistické znalecké činnosti. V provedených pilotních výzkumech chceme dále pokračovat, uvažovat více identifikačních křivek a zjistit tak možnost identifikace osoby podle pohybového projevu člověka při lokomoci. Literatura [1] Jonák, J.: Hodnota obrazových informací v kriminalistickotechnické dokumentaci. (Doktorandská dizertační práce) Bratislava: A PZ, 2003. 161 s. [2] Klimeš, L.: Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981, 790 s. [3] Kolektiv: Kriminalistika socialistických zemí. Praha: UK, 1987, 365 s. [4] Kučera, M.: Kvalitativní a kvantitativní změny bipedální lokomoce v průběhu vývoje. Praha: UK, 1985, 143 s. [5] Pješčak, J. a kol.: Kriminalistika. Praha: Naše vojsko, 1986, 297 s. [6] Porada, V.: Teorie kriminalistických stop a identifikace. Praha: Academia, 1987, 328 s. [7] Porada, V.: Aktuální problémy měření v kriminalistice. Praha: VŠ SNB, 1979. [8] Porada, V.: Kriminalistická biomechanika. In: Valenta,J. a kol.: Biomechanika. Praha: Academia, 1983. [9] Porada, V., Straus, J.: Kriminalistická stopa. Kriminalistika, 3, 1999, s. 186-197. [10] Porada, V., Straus, J.: Nové aspekty zkoumání kriminalistické stopy a identifikace. Soudní inženýrství. 1, 1999, s.12 - 18. [11] Protivínský, M.: Kriminalistická stopa. Acta Universitatis Carolinea Iuridica Monographia XXIII, Praha: UK, 1976, 94 s. [12] Samojlov, G., A.: Osnovy kriminalističeskogo učenija o navykach. Moskva: VŠ MVD, 1968, 118 s. [13] Seliger, V., Vinařiský, R., Trefný, Z.: Fysiologie tělesných cvičení. Praha: Avicenum, 1980, 345 s. [14] Straus, J.: Forenzní biomechanika. Praha: PA ČR, 1999, 256 s. [15] Straus, J.: Kriminalistické stopy s biomechanickým obsahem. Praha: PA ČR, 2001, 117 s. [16] Vaněk, M., Hošek, V., Rychetský, A., Slepička, P.: Psychologie sportu. Praha: SPN, 1980, 180 s. pplk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc., katedra kriminalistiky Policejní akademie ČR, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] 134 Protivýbuchová prevence Ondřej Teplý - Buildingcentrum – HSV Nařízení vlády č. 406/2004 Sb. • • • • O bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu Datum účinnosti – 1. září 2004 NV vychází z § 134a odst. 2 a §134e odst.2 zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Požadavky na pracoviště s nebezpečím výbuchu stanovené tímto NV musí být splněny nejpozději do 30. 6. 2006. Pořadí zásad prevence rizik • Zabránění vzniku výbušné atmosféry • Zabránění iniciace výbušné atmosféry • Snížení účinku výbuchu Výbušná látka • Plyny a páry HK – o dolní a horní mez výbušnosti o bezpečnostní koeficient kb = 0,5 • Prachy o výbušná koncentrace o nebezpečná tloušťka vrstvy Iniciační zdroje • Norma ČSN EN 1127- 1 popisuje třináct typů zdrojů iniciace: o horké povrchy o plameny a horké plyny o mechanicky vznikající jiskry o elektrická zařízení o bludné proudy, katodická ochrana proti korozi o statická elektřina o blesky o elektromagnetické pole a záření o ionizační záření o ultrazvuk o adiabatická komprese, rázové vlny, tok plynů o chemická reakce 135 Snížení účinku výbuchu Mezi tyto opatření patří: • konstrukce odolné výbuchovému tlaku • odlehčení výbuchu • potlačení výbuchu • zabránění přenosu plamene a výbuchu Výbušná atmosféra Splnění podmínky přítomnosti 3 složek • výbušná látka (plyny, páry a prachy) • oxidovadlo (vzdušný kyslík) • iniciační zdroj (horký povrch, jiskra atd.) Dokumentace o ochraně před výbuchem • • • • • Identifikace nebezpečí a specifikace ohrožení a posouzení rizika výbuchu Preventivní a ochranná opatření Klasifikace prostorů Prostory a zařízení s uplatněním speciálních požadavků Organizační pravidla pro provoz Zóny • • • • • Definice v příloze č. 1 NV č. 406 Plyny, mlhy a páry Zóna 0, 1 a 2 Prachy Zóna 20, 21 a 22 Související předpisy • • • • Nařízení vlády č. 23/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zařízení a ochranné systémy určené pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu •Zatřiďuje zařízení do skupin a kategorií Skupina I se dělí na kategorie M1 a M2 určeno pro doly Skupina II se dělí na kategorie 1, 2 a 3 Tabulka zařízení dle NV č. 23 povolený typ zařízení 1 1a2 1,2 a 3 zóna 0 a 20 1 a 21 2 a 22 136 Literatura [1] Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů [2] Nařízení vlády č. 23/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na zařízení a ochranné systémy určené pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu [3] Nařízení vlády č. 406/2004 Sb. o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu Name in English PREVENTION AGAINST EXPLOSION Summary in English Paper describe new regulation about prevention against explosion. It is government decree 406/2004. Paper describe document about evaluation risks of explosion a precaution against explosion. Key words in English explosion, prevention, risks Abstrakt Příspěvek popisuje nový předpis v oblasti protivýbuchové prevence. Jedná se o nařízení vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu.Příspěvek popisuje dokumentaci o zhodnocení rizik výbuchu a přijímání patřičných opatření. Klíčová slova exploze, prevence, rizika Ing. Ondřej Teplý, BUILDINGcentrum – HSV, s. r .o., Karlov 169/88, 594 01 Velké Meziříčí E-mail: [email protected] 137 Efektivnost tržní ekonomiky závisí i na její soukromě-bezpečnostní ochraně František Brabec - Česká komora detektivních služeb Aktuálním tématem současnosti je efektivita a konkurenceschopnost české ekonomiky v podmínkách Evropské unie a celkové globalizace. Je samozřejmé, že hlavní příčiny efektivní či neefektivní, konkurence-schopné či konkurence-neschopné, exportně-schopné či exportně-neschopné ekonomiky tkví v samotném procesu řízení ekonomiky a jejích ekonomických vztahů. Velmi často se ale zapomíná na soukromě-bezpečnostní ochranu ekonomických zájmů podnikatelských subjektů. „… Konkurenční boj je ekonomickou válkou vedenou podnikateli, ale i národními ekonomikami, o zákazníky, o nové trhy a o vyšší zisky. Nezbytnou podmínkou úspěchu v konkurenčním boji vždy byla znalost o konkurenci a o trhu. Nicméně v době, kdy se konkurence odehrávala na více méně vymezených teritoriích, kde se konkurenti navzájem znali a kde platila neměnná pravidla, nebylo tak obtížné tyto informace získávat a využívat…165 „…V důsledku globalizace je však dnes pro kohokoliv dosažitelný jakýkoliv trh, segment zákazníků či obor podnikání. Roste množství příležitosti a hrozeb, složitost vztahů mezi aktéry na trhu a rychlost, s jakou se dění na trhu odehrává. Bez systematického vyhodnocování informací dnes již nikdo není schopen využitelné příležitosti, reálné hrozby a důležité změny ani identifikovat, ani na ně adekvátně a včas reagovat. Do arzenálu zbraní pro konkurenční boj tak podnikatelé nezbytně musí zařadit to, čemu se říká „konkurenční zpravodajství“ (KZ), resp. „Competitive Intelligence“ (CI)….“166 Právě masivní a plošné přehlížení a zanedbávání těchto skutečností se velmi negativně odráží v celkových ekonomických (konkurenčních, exportních,apod. …) výsledcích podnikatelských subjektů a v efektivitě jejich podnikatelských aktivit. Pokud není podnikatelskými subjekty a jejich managementem zajištěna komplexní soukroměbezpečnostní ochrana a komplexní informační podpora, nemohou se podnikatelský subjekty divit neúspěchu či malé efektivitě svých podnikatelských aktivit. Podnikatelský subjekt se musí chránit proti úniku informací, ekonomické (hospodářské) kriminalitě uvnitř svého podniku (společnosti, firmě, organizaci apod. …). Nejrizikovějším faktorem v podniku je lidský faktor. Proto je nezbytné zajištění personální bezpečnosti. Podnikatelský subjekt, chce-li být úspěšný, musí si vytvořit obranné bariéry v podobě systému komplexní bezpečnosti. Pro podnikatelský subjekt má neblahý vliv nedostatek informací, stejně jako nadbytek informací. Potřebuje kvalitní a relevantní informace přeměněné ve znalost. Pro svou činnost a své podnikatelské aktivity potřebuje management znalostní či znalostní management. Jen tak může být úspěšný. Podnikatelská činnost a její aktivity mají vedle ekonomických, právních, organizačních a dalších aspektů i své aspekty bezpečnostní. 165 166 Ing.Tomáš VEJLUPEK –koordinátor SCIP pro ČR, prezentační materiály. Ing.Tomáš VEJLUPEK – koordinátor SCIP pro ČR, prezentační materiály. 138 Je velkou chybou přehlížet význam,vliv a úlohu soukromě-bezpečnostní ochrany ekonomických zájmů podnikatelskými subjekty. Polistopadový vývoj, kdy docházelo k přechodu od „plánovité ekonomiky“ k ekonomice tržní, byl charakterizován řadou skutečností: Zahraniční kapitál a zahraniční firmy vstupovaly, a žel nadále vstupují, na český trh a do ekonomických vztahů : • se zázemím fungujících bank; • se zázemím soukromě-bezpečnostní ochrany ekonomických zájmů; • se zázemím informací podporujících podnikatelské aktivity; Competitive Inteligence & KNOWLEDGE • s podporou MANAGEMENTEM = Konkurenčního zpravodajství a managementu znalostí; Čeští podnikatelé – české podnikatelské subjekty : • Postrádali, a do jisté míry stále postrádají, zázemí fungujících bank; • podceňují soukromě-bezpečnostní ochranu ekonomických zájmů; • neuvědomují si dosud význam informací pro podnikání a význam jejich ochrany; • podceňují a tím i nevyužívají, nebo využívají jen omezeně konkurenční zpravodajství jako nástroj k dosažení managementu znalostí. 139 Soukromě bezpečnostní ochrana ekonomických zájmů k tomu, aby byla účinná a efektivní musí být komplexní a musí zahrnovat: REŽIMOVÁ OPATŘENÍ A ORGANIZAČNÍ OPATŘENÍ; FYZICKOU OCHRANU - OCHRANA MAJETKU A OSOB; BEZPEČNOSTNĚ TECHNICKOU OCHRANU: • zabezpečovací technika; • technika k ochraně informací, dat , komunikačních a počítačových systémů; • softwarové bezpečnostní technologie apod. ….; VNITŘNÍ OCHRANU = detektivní a zpravodajská ochrana a činnost (komplexní podobu představuje Konkurenční zpravodajství). Velmi významná je detektivní či zpravodajská ochrana a podpora ekonomických zájmů podnikatelských subjektů a jejich podnikatelských aktivit. Žel podnikatelské subjekty a jejich management se mylně domnívají, že bezpečnost svého podniku (firmy, společnosti, organizace apod. ..) mají zajištěnu tím, když nechají namontovat elektronická zabezpečovací zařízení a zajistí své objekty hlídací službou – fyzickou ochranou. To je ale pouze jedna stránky věci. Daleko významnější je právě vnitřní ochrana – detektivní či zpravodajská. Fyzická ochrana spolu s bezpečnostní technickou ochranou (zabezpečovacími systémy) můžou zabezpečit podnik (firmu, společnost, organizaci apod. …) proti útokům zvenčí. Nemůžou však zabránit úniku informací přes lidský faktor, 140 nemůžou zabránit nekalým praktikám zaměstnanců a manažérů apod. … To je úkolem právě tzv. vnitřní ochrany -i detektivní či zpravodajské ochrany a podpory ekonomických zájmů. VNITŘNÍ OCHRANA – DETEKTIVNÍ A ZPRAVODAJSKÁ ČINNOST NA OCHRANU A NA PODPORU EKONOMICKÝCH ZÁJMŮ PODNIKATELSKÝCH SUBJEKTŮ JE UPLATŇOVÁNÍ V ROVINÁCH: PREVENTIVNÍCH OPATŘENÍ: • Zpracování interních normativních aktů k zajištění organizačních a režimových bezpečnostních opatření, jejich realizaci (naplňování) a kontrole uplatňování; • detektivní prověrky pro personální bezpečnost; • detektivní a zpravodajská opatření k zajištění informační bezpečnosti; • detektivní a zpravodajská opatření k ochraně KNOW HOW, technologické bezpečnosti, provozní bezpečnosti a obchodní bezpečnosti apod. V rámci detektivní či zpravodajské ochrany ekonomických zájmů podnikatelských subjektů zaujímá velmi významné, a dá se říci, že prioritní, místo detektivní a zpravodajská prevence. Je vždy výhodnější negativním vlivům směřujícím proti podnikatelským subjektům a jejich podnikatelským aktivitám předcházet, než následně odstraňovat vzniklé škody. Je např. velmi obtížné vymáhat pohledávky od dlužníků, kteří nechtějí zaplatit a nebo nemají z čeho zaplatit. Naopak je velice výhodné takovýmto situacím předcházet právě prováděnou prevencí, v daném případě např. detektivní či zpravodajskou prověrkou potencionálních odběratelů apod. … 141 DETEKTIVNÍHO ROZKRÝVÁNÍ LATENTNÍ EKONOMICKÉ (HOSPODÁŘSKÉ) KRIMINALITY (panuje stále mylná domněnka, že toto zajišťuje stát prostřednictvím hospodářské kriminálky, což není pravda. Stát má povinnost zabývat se tzv. registrovanou kriminalitou a vyhledáváním a vyšetřováním té latentní kriminality, která směřuje vůči zájmům státu jako je např. korupce apod.) SHROMAŽĎOVÁNÍ, TŘÍDĚNÍ, ANALÝZA, SYNTÉZA INFORMACÍ: • potřebných pro podnikání; • o důkazech a důkazů pro soudní a správní kauzy. Pokud při rozhodování, o státních zakázkách, dalších výběrových řízení, rozdělování dotací a strukturálních zdrojů, licenčních řízeních, zavádění nové výroby, obchodních operacích apod. , nedokáže podnikatelský subjekt (společnost, firma, organizace, družstvo, podnik apod.) dostatečně kvalitně ošetřit subjektivní stránku tohoto procesu, musí počítat s tím, že s vysokým stupněm pravděpodobnosti, bude předběhnut a vyřazen konkurencí. To je zákonitost globálního světa s globalizovanou tržní ekonomikou. Přitom platí, že zajišťování si informací potřebných na ochranu a podporu podnikání nelze označovat jako špionáž a profesionální - kvalifikované lobování není možno zaměňovat s korupcí. KONKURENČNÍ ZPRAVODAJSTVÍ (COMPETITIVE či BUSINESS INTELLIGENCE) představuje komplexní zajištění ochrany a podpory ekonomických zájmů podnikatelských subjektů a jejich podnikatelských aktivit. KONKURENČNÍ ZPRAVODAJSTVÍ JE TŘEBA CHÁPAT: V ŠIRŠÍM SLOVA SMYSLU: Jako veškerou informační činnost směřující k naplnění MANAGEMENTU ZNALOSTÍ (KNOWEDGE MANAGEMENTU). Zpravodajství jako nástroj prosazování mocenských a bezpečnostních zájmů se bez prostředků špionáže 142 samozřejmě asi nikdy úplně neobejde. Jako legitimní nástroj managementu firem se však musí od špionáže distancovat tak jasně, jako se musí distancovat účetnictví firem od daňových podvodů. Pro odlišení tradičního zpravodajství od zpravodajství prováděného za účelem získání konkurenčních výhod v legitimním konkurenčním boji firem se celkem přirozeně zavedl přívlastek konkurenční, čemuž odpovídá anglické „Competitive Intelligence“. Konkurenční zpravodajství- zpravodajství obecně (v širším slova smyslu): “… je definováno jako soubor aktivit zahrnujících vyhledávání, analýzu a distribuci informací využitelných pro rozhodování ekonomických subjektů…“ 167 Základem dosažení jakéhokoliv cíle je umění získat, zpracovat a využít informace – znalost. Hovoříme – li o zpravodajství máme na mysli proces směřující k dosažení znalosti. Zpravodajství musí dávat odpovědi – znalosti jak pro rozhodnutí operativního, taktického tak i strategického rázu. Zpravodajství je třeba chápat jako nástroj řízení. Jde o schopnost vyhledat, filtrovat a interpretovat informace ve smysluplných souvislostech. Jde o to analyzovat a interpretovat všechny dostupné informace 167 Ing.Tomáš VEJLUPEK – koordinátor SCIP pro ČR,prezentační materiály. 143 V UŽŠÍM SLOVA SMYSLU : Jako bezpečnostní – zpravodajská a detektivní opatření. KONKURENČNÍ ZPRAVODAJSTVÍ, v užším slova smyslu – jako bezpečnostní součást - jako zpravodajská a bezpečnostní ochrana a podpora ekonomických zájmů podnikatelských subjektů a jejich podnikatelských aktivit, představuje: OBRANNÉ ZPRAVODAJSTVÍ: • zajištění personální bezpečnosti; • zajištění informační bezpečnosti; • zajištění bezpečnosti KNOW HOW, technologické a provozní bezpečnosti; • zajištění bezpečnosti obchodních vztahů apod. … • ochrana před ofenzivním a vlivovým zpravodajstvím konkurence; OFENZIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ: • zajištění informací potřebných pro podnikání; • zajištění informací marketingového charakteru; • získávání informací o konkurenci; OFENZIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ představuje systém získávání informací z dat a to informací potřebných pro podnikání – podnikatelské aktivity, tak informací sloužících k ochraně vlastního podnikání před nežádoucím vlivem konkurence. Tyto informace pak mohou být , jak z oblasti ochrany vlastního podnikatelského subjektu před nežádoucími vlivy, tak z tzv. aktivní oblasti, tj. ve prospěch a k podpoře vlastních podnikatelských aktivit. K tomu aby jak ochrana vlastního podnikatelského subjektu před nežádoucími vlivy, tak aktivní informační podpora vlastních podnikatelských aktivit měly smysl musí projít procesem rozhodnutí a rozhodnutí musí být pomocí vlivových (lobbyistických) opatření uvedeno v život. 144 Zpravodajství se odehrává v nepřetržitých cyklech: ZPRAVODAJSKÝ CYKLUS VLIVOVÉ ZPRAVODAJSTVÍ (opatření Lobby): • detektivní a zpravodajská podpora rozhodnutí přijatých a realizovaných managementem znalostí. Profesionální lobování se musí opírat o cílené umístnění informací a vyvolání spolupráce založené na důvěře podložené praktickou zkušeností, oboustrannou výhodností a zainteresovaností. To však také vyžaduje velký objem kvalitních a relevantních informací a jejich profesionální a kvalifikované zpracování. Cílem lobování je na jedné straně zabezpečit takové rozhodování ekonomických, správních i politických subjektů a obchodních partnerů, ale i konkurenčních subjektů (firem a společností), které je v zájmu toho, v jehož prospěch se lobuje. Nedílnou součástí lobování je i ovlivňování veřejného mínění. ZÁVĚR: V podmínkách tržní ekonomiky uskutečňované v globálním světem s globálními ekonomickými a dalšími vlivy jsou pro podnikatelské subjekty a jejich management pouze dvě možnosti: buď akceptovat zásady soukromě bezpečnostních ochrany ekonomických ochrany ekonomických zájmů podnikatelských subjektů a být úspěšní; nebo tuto záležitost neakceptovat, podcenit a nerealizovat a pak na to dříve nebo později doplatit; Je třeba, aby si podnikatelská veřejnost i v České republice uvědomila, že prostředky vynaložené na soukromě bezpečnostní ochranu ekonomických a dalších oprávněných zájmů podnikatelských subjektů uvědomila, že nejde ho vyhozené prostředky, ale o lukrativní investici. JUDr. František Brabec, čestný prezident Česká komora detektivních služeb, Červenkova 526/4, 182 00 Praha 8, E-mail: [email protected]; 145 Preventivní program Ministerstva vnitra a Policie České republiky Bezpečná lokalita Pavel Kocábek, Tomáš Koníček – OPK MV ČR Úvod Žít v příjemném a bezpečném prostředí si přeje většina občanů. Pro pocit bezpečí podnikají celou řadu kroků k zabezpečení majetku a zdraví. Využívají nejrůznější technické prostředky osobní ochrany (například spreje, osobní alarmy) a snaží se respektovat pravidla bezpečného chování. Ukazuje se, že to ale nestačí, že je třeba dělat víc. A to přímo v konkrétním bytě, domě, rodinném domku, rekreačním objektu a v jejich okolí. Dále v obci, na sídlišti, ve městě zkrátka v celé lokalitě za aktivní pomoci a účasti samosprávy, policie, občanských sdružení, pojišťoven, zabezpečovacích firem, sponzorů a státu. Po negativních zkušenostech s kriminalitou dnes velká část občanů postrádá pocit bezpečí. Statistika podílu druhů trestných činů v % na celkové zjištěné kriminalitě v roce 2004 (zdroj Policejní prezidium ČR) jednoznačně ukazuje, že našim největším problémem je majetková kriminalita. Majetková 70,8 % Hospodářská 8,8 % Násilná 6,3 % Mravnostní 0,5 % Ostatní 13,6 % Závěr je tedy jasný: občané musí věnovat větší pozornost zabezpečení svého obydlí, chránit si svůj majetek a zdraví a důsledněji dodržovat pravidla bezpečného chování. Ministerstvo vnitra (MV) a Policie České republiky (P ČR) reaguje na tento trend majetkové kriminality tím programem Bezpečná lokalita. Program byl projednán a jednomyslně přijat na zasedání Poradního sboru pro situační prevenci kriminality MV , jehož členy jsou kromě představitelů MV a P ČR i zástupci Městské policie Praha, Asociace technických bezpečnostních služeb Grémium Alarm (AGA), České asociace pojišťoven (ČAP), Asociace soukromých bezpečnostních služeb, Bankovní asociace, Bílého kruhu bezpečí a certifikačních orgánů a zkušeben. Co nabízí program občanům? • Základní informace o bezpečném chování, ochraně osob, zabezpečení majetku, obydlí, automobilů atd. • Kontakty na policejní preventivní pracoviště a poradenská místa. • Zprostředkování informací o certifikované technice a službách zabezpečovacích a bezpečnostních firem, které se řídí etickým kodexem a evropskými normami. • Optimální pojistné produkty pojišťoven. Jak se program uskutečňuje v praxi: • Program je občanům předkládán formou celostátní, dlouhodobé, preventivněosvětové akce cílené k ochraně majetku a osob. Jsou to především informace v denním tisku, v televizi, na výstavách (Pragoalarm, Iset), seminářích, na dnech s P ČR, u policejních preventivních skupin (PIS). 146 • • • Zájemci o program obdrží od PIS nebo od odboru prevence kriminality MV přihlášku. Vyplněnou přihlášku posílají občané na odbor prevence kriminality MV, který kontaktuje Asociace zabezpečovacích firem a pojišťoven. Následně členské firmy a pojišťovny těchto asociací oslovují zájemce o program s konkrétní nabídkou na zabezpečení a pojištění obydlí. Společnou platformou MV, AGA a ČAP jsou etický kodex, evropské normy, certifikace výrobků, montáží, služeb a produktů. Co připravujeme nového? Odbor prevence kriminalitu MV zamýšlí udělovat kvalitním firmám a pojišťovnám certifikát Bezpečná lokalita a ve spolupráci s našimi partnery připravujeme dotazník tzn. CHECK LIST k posouzení ochrany majetku. Vyplněním dotazníku si budou moci občané ohodnotit úroveň bezpečnosti svých domů, bytů, rodinných domků, rekreačních objektů, provozoven nebo jiných objektů, jak z hlediska vloupání či možnosti vzniku požáru. Naším společným záměrem je, aby byl dotazník pro zájemce běžně k dispozici na přepážkách pojišťoven, na pracovištích preventivně informačních skupin P ČR, obecních policií a Hasičského záchranného sboru ČR. Součástí CHECK LISTu bude i přihláška do programu Bezpečná lokalita. Místo programu Bezpečná lokalita v systému prevence kriminality Spolu s JUDr. Tomášem Koníčkem jsme si velice dobře vědomi, že bezpečná lokalita se nedá vytvořit pouze zabezpečením objektů fyzických a právnických osob, odstraněním nepřehledných zákoutí, alarmovým osvětlením před vchody do domů apod. Úsilí samotných občanů musí mít pochopitelně návaznost na bezpečnostní opatření a finančně nákladnější projekty prevence kriminality, které realizují volení představitelé měst a obcí. Jde zejména o: • Zřizování městských kamerových dohlížecích, geografických, informačních a vyhledávacích systémů. • Zabezpečení objektů a jejich připojení na pulty centralizované ochrany (PCO) policie nebo bezpečnostních agentur. • Optimální využití PCO v práci obou policií, hasičů a záchranné služby. • Rozšiřování a zkvalitňování veřejného osvětlení. • Zřizování hlídaných parkovišť. • Vytváření bezpečných nákupních zón a center zábavy. • Technické vybavení obou policií. • Zřizování, provoz a údržbu zájmových klubů, dětských hřišť, plácků a sportovišť pro nejrůznější volno časové aktivity dětí a mládeže. • Sociální projekty. • Protidrogovou prevenci. • Dopravní preventivní opatření. • Projekty pro zlepšení životního prostředí. • Technické vybavení obou policií. • Další projekty, které operativně vyplynou podle situace a potřeb té které lokality. Shrnutí informací a závěr • Program je nabízen fyzickým a právnickým osobám formou dlouhodobé, celostátní, preventivně-osvětové akce k ochraně majetku a osob. 147 • • • • • • • • • • • • • Program je odborně garantován Ministerstvem vnitra – odborem prevence kriminality MV, Policií ČR – pracovníky preventivně informačních skupin, Asociací technických bezpečnostních služeb Grémium Alarm a Českou asociací pojišťoven. Tyto subjekty spolupracují na základě partnerství. Společnou platformou MV, AGA a ČAP jsou evropské normy, certifikace výrobků, montáží, služeb a produktů a etický kodex. Cílem programu není vytváření nedobytných pevností a izolovaných lokalit, ale bydlení, které vytváří přirozené podmínky pro život, tak jak přichází, pro vzájemný dohled a spolupráci lidí. Program předpokládá zájem a iniciativu samotných občanů začít „něco“ dělat pro zlepšení bezpečnostní situace v místě svého bydliště. Ostatní subjekty – Policie ČR a obecní policie, nestátní organizace, nadace a instituce, státní orgány a volení zástupci obcí, měst a krajů jsou následně „nuceni“ jít občanům naproti, vytvářet občanům odpovídající prostor, poskytovat účinnou podporu a předkládat nákladnější preventivní projekty. Odbor prevence kriminality MV a PIS PČR poskytují fyzickým a právnickým osob přihlášky do programu. Kopie přihlášek posílá odbor prevence kriminality MV na AGA a ČAP, které informují své členské firmy a pojišťovny. Zájemci z firem a pojišťoven následně kontaktují přímo žadatele. Firmy musí splňovat standardy kvality AGA zejména stanovy, kodex etiky a zásady řádného distributora zabezpečovacích systémů. Používat certifikovanou techniku a prokázat kvalitu své práce Certifikátem Inspekčního orgánu AGA deklarujícím shodu provedení bezpečnostního posouzení, projekce, montáže a servisu dle akreditovaných inspekčních postupů. Pojišťovny z ČAP nabízejí klientům nejrůznější pojistné produkty, které jim v případě „pojistné události“ sníží jejich ztráty. Zjednodušeně řečeno, program nabízí odbornou pomoc při výběru typu a rozsahu zabezpečení a jistotu, že přijímaná opatření dosahují standardů kvality. Program Bezpečná lokalita má všechny předpoklady jak přispět k postupné pozitivní změně v chování obyvatel k vlastnímu i společnému majetku a jeho následné ochraně. Program vhodně doplňuje ostatní programy prevence kriminality na místní úrovni především zájmem a iniciativou konkrétních občanů řešit bezpečnostní otázky a situace ze zdola. Program Bezpečná lokalita je praktickou ukázkou partnerství veřejného a soukromého sektoru - viz. usnesení Vlády České republiky č. 7 ze dne 7. ledna 2004. Ministr vnitra vyhodnotil Bezpečnou lokalitu mezi třemi nejlepšími projekty praxe ve veřejné správě. Program byl představen v Haagu 2002 na 3. Konferenci kvality veřejných správ Evropské unie v Rotterdamu v 2004. Literatura [1] Graham, J., Bennett, T.: Strategie prevence kriminality v Evropě a Severní Americe. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci 1996. [2] Toms, L., Koníček, T., Kocábek, P.: Zabezpečení dveří a oken – rizikových míst objektů. Praha : Themis, 1997. [3] Kocábek, P., Červená, R., Koníček, T: Klíč k bezpečí. Praha : Themis 2000. [4] Koníček, T., Křeček, S., Kocábek, P.: Městské kamerové dohlížecí systémy. Praha : Themis 2002. 148 [5] Kocábek, P., Koníček, T.: Preventivní program Ministerstva vnitra a Policie České republiky Bezpečná lokalita. Praha : Časopis POLICISTA č.9/2003. [6] Usnesení Vlády České republiky ze dne 7. ledna 2004 č.7 o Partnerství veřejného a soukromého sektoru v České republice. [7] Usnesení Vlády České republiky ze dne 28. dubna 2004 č. 393 o Strategii prevence kriminality na léta 2004-2007. JUDr. Tomáš Koníček, JUDr. Pavel Kocábek, Odbor prevence kriminality MV ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, e-mail: [email protected] 149 Využití elektronického podpisu v praxi VŠ Milan Hála – SVŠES, s. r. o. Zprávy přenášené komunikačními prostředky, především Internetem, mohou být relativně snadno zneužity (odposlechnuty, modifikovány). Proti odposlechu ochrání zpráby šifrování. Představte si ale situaci, kdy tajnou zprávu zašifrujete odešlete. Útočník zprávu zachytí, smaže a nahradí jinou. A adresát nemusí záměnu zjistit. Šifrování zprávu ochrání před přečtením, vůbec nechrání například před změnou atd. K těmto účelům slouží elektronický (digitální) podpis [2]. Připomeňme si princip elektronického podpisu. Základní požadavky na něj jsou dva: • zajistit integritu (zpráva nemůže být nepozorovaně změněna) • zajistit neodmítnutelnost (autor nemůže popřít svůj podpis) Tyto dva základní požadavky lze zajistit využitím asymetrické kryptografie odesílatel zprávu zašifruje svým soukromým klíčem a obě zprávy (otevřený text i šifrovaný) odešle adresátovi. Ten dešifruje šifrovaný text veřejným klíčem odesílatele a výsledek (na obrázku označený otevřený text2) porovná s otevřeným textem, který obdržel. Budou-li oba texty stejné ví, že 1. text nebyl po cestě změněn 2. text byl podepsán vlastníkem klíče, jehož veřejnou část sám má Nevýhodou popsaného způsobu je zbytečná velikost odesílané zásilky (zprávu vlastně posíláme dvakrát) a také to, že zároveň odesíláme otevřený text i text zašifrovaný, což by případnému útočníkovi mohlo usnadnit zjištění klíče. Navíc by šifrování (dešifrování) dlouhé zprávy mohlo trvat příliš dlouho. Proto se při elektronickém podepisování využívá skutečnosti, že existují tzv. jednosměrné funkce (umožňují snadno vypočítat hodnotu ze zadaných vstupů, ale prakticky není možné z výsledné hodnoty určit vstupní). Vstupem této jednosměrné funkce je otevřený text, výstupem digitální otisk (mnohem kratší než vstupní otevřený text – např. jen 160 bitů). Je ale velmi malá pravděpodobnost, že by dvě zprávy měly stejný otisk (počet všech možných otisků je 2160). Digitálnímu otisk označujeme jako hash, funkci hashovací. 1. odesílatel nejprve vytvoří pomocí hashovací funkce digitální otisk otevřeného textu 2. digitální otisk (hash) soukromým klíčem zašifruje svým 3. připojí šifrovaný otisk k otevřenému textu a odešle adresátovi 4. adresát vytvoří pomocí stejné hashovací funkce jako odesílatel digitální otisk 150 5. adresát dešifruje pomocí veřejného klíče odesílatele zašifrovaný otisk 6. adresát porovná oba digitální otisky Použití veřejných a soukromých klíčů pro podepisování zpráv skutečně funguje. Pokud program, ověřující platnost podpisu zprávy sdělí, že je vše v pořádku, stále není vyhráno - ani teď nelze říci, že je vše v pořádku. Ve skutečnosti víme jen následující: • zprávu v době přenosu nikdo nezměnil • k šifrování byl použit váš veřejný klíč • klíč použitý k podpisu odpovídá známému veřejnému klíči Bohužel není zaručeno, že zpráva je podepsána konkrétní osobou. A jediné, co to může dokázat je, že veřejný klíč byl od této osoby získán osobně. Veřejný klíč získaný na Internetu žádnou zárukou není. Informaci, že klíč patří konkrétní osobě –dá certifikát, který vystaví třetí osoba (ani odesílatel, ani příjemce) – certifikační autorita. Je to podobné situaci, kdy matrika ověří podpis dokumentu. Certifikační autorita musí být důvěryhodná. Důvěryhodnost může získat dohodou obou stran (odesílatel, příjemce) nebo „státním souhlasem“ – tedy oprávněním, které po splnění podmínek daných zákonem certifikační autorita získá od kompetentního státního orgánu. CA pak musí zaručit, že jí ověřené (certifikované) klíče skutečně patří osobě, která je používá. Musí zveřejnit svůj veřejný klíč (např. na Internetu), aby si mohl jí vydaný certifikát kdokoliv ověřit. Svůj soukromý klíč musí chránit snad lépe než oko v hlavě – prozrazení soukromého klíče CA by pravděpodobně vedlo k její likvidaci. Tatáž autorita také musí evidovat jí vydané certifikáty ale musí také evidovat certifikáty neplatné. Vždyť i certifikát může být zneužit, ztracen či ukraden. A protože doba jeho platnosti ještě nevypršela, musí být všem řečeno, že certifikát již neplatí. Proto certifikační autority zveřejňují tzv. CRL (Certificate Revocation List – seznam neplatných certifikátů). A v něm uvede všechny zneužitelné certifikáty. Typy certifikátů Protože nic není jednoduché, existují různé typy certifikátů – a to hned čtyři označované class 1 až class 4. Class 1: certifikační autorita ověří pouze skutečnost, zda již neexistuje klíč pro stejné jméno, takže si kdokoliv může certifikovat klíč na libovolné „volné“ jméno. Class 2: identitu osoby musí ověřit třetí strana, třeba formou notářského zápisu Class 3: žadatel musí osobně navštívit certifikační autoritu, která ověří jeho identitu. Způsob tohoto ověření je věcí certifikační autority. Class 4: i zde se musí osoba dostavit k certifikační autoritě, ale musí splnit i další podmínky, například oprávnění k určité činnosti. Pak může svůj podpis používat např. pro ověřování výkresů jako autorizovaný projektant. Sami usoudíte, k čemu jsou certifikáty použitelné – class 1 na hraní, class 2 prakticky taky a od třídy tři i pro seriozní práci. Zákon 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu V českém právním řádu je elektronický podpis zakotven v zákoně č. 227/2000 Sb. ze dne 29. června 2000 o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), který byl (jak je u nás zvykem) již několikrát novelizován (226/2002 Sb., Změna: 517/2002 Sb., Změna: 440/2004 Sb., Změna: 635/2004 Sb., Změna: 501/2004 Sb.) Zákon definuje tři typy certifikačních autorit (poskytovatelů certifikačních služeb): 151 a) poskytovatele certifikačních služeb (fyzická osoba, právnická osoba nebo organizační složka státu, která vydává certifikáty a vede jejich evidenci, případně poskytuje další služby spojené s elektronickými podpisy) b) kvalifikovaného poskytovatele certifikačních služeb (poskytovatel certifikačních služeb, který vydává kvalifikované certifikáty nebo kvalifikované systémové certifikáty nebo kvalifikovaná časová razítka nebo prostředky pro bezpečné vytváření elektronických podpisů (dále jen "kvalifikované certifikační služby") a splnil ohlašovací povinnost podle § 6 zákona) c) akreditovaného poskytovatele certifikačních služeb (poskytovatel certifikačních služeb, jemuž byla udělena akreditace podle tohoto zákona) Certifikáty, vydané autoritou typu a) jsou použitelné při osobní korespondenci, uvnitř firmy – nemají právní platnost. Poskytovatel typu b) vydává tzv. kvalifikované certifikáty, pomocí nichž lze vytvářet zaručené elektronické podpisy. Ty jsou na úrovni obyčejného podpisu a jsou použitelné pro podepisování občanskoprávních nebo obchodních smluv. Poskytovatel typu c) musí splňovat náročné požadavky dané zákonem, ale jím vystavené certifikáty jsou použitelné i pro podepisování úředních listin, tedy i ke komunikaci se státní správou. Certifikáty tohoto typu jsou samozřejmě také nejdražší. Využití ve školní praxi Pro elektronickou komunikaci mezi studentem a školou je zapotřebí, aby studentem zaslaný e-mail byl řádně autorizován a aby byl neodmínutelný. Navíc je nutné najít co nejlevnější řešení alespoň na úrovni certifikátu Class 3. Bylo by možno využít zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Takový podpis by škola pro běžnou komunikaci akceptovala [3], ale jeho vystavení není levná záležitost a pro účely, o které se zde jedná, je zbytečný. Lze využít freewareových nástrojů typu PGP, ale vystavení velkého množství podpisů pro studenty a výměna klíčů by byla organizačně velmi náročná (a prakticky nemožná). Zůstala tedy pouze možnost vytvoření vlastní certifikační autority razící certifikáty pro potřeby výše zmiňované komunikace. Tato certifikační autorita musí umožňovat ražení certifikátů pokud možno hromadně pro všechny studenty a musí být propojena s informačním systémem obsahujícím informace o všech studentech, aby si studenti mohli certifikáty exportovat sami. Protože SVŠES využívá OS NOVELL, padla volba na Novell certificate server 2.0. NCS2 (podle [URL1]) je NLM modul typu Public Key Infrastructure (PKI NLM). Pro správu je dodáván Snap-in pro ConsoleOne a klientská aplikace Novell Certificate Console. NCS2 vytváří certifikáty vyhovující standardu X.509v3 obsahující mimo jiné jméno majitele certifikátu a veřejný klíč. Oba klíče – jak veřejný, tak i soukromý jsou uloženy v zašifrované podobě v NDS. Při instalaci NCS2 je třeba vytvořit „Organizational CA“ (certifikační autoritu pro organizaci). Je pochopitelné, že optimální využití této technologie je ve spojení s ostatními produkty NOVELL (Novell LDAP Services for NDS, NetWare Enterprise Web Server a NetWare Management Portal, NOVELL Groupwise). Tyto produkty ale škola nevyužívá a ani to neplánuje. V průběhu instalace je vygenerován pár klíčů pro interní certifikační autoritu. Protože vůči již nejsou České republice stanovena omezení pro export šifrovacích technologií, bude vygenerován klíč o délce 2048 bitů. Soukromý klíč certifikační autority bude zašifrován a uložen jako skrytý atribut objektu Organizational CA v NDS. Veřejný klíč je přístupný pro export v NDS. 152 Vytvoření certifikátu Výhodou použití NCS2 je možnost snadného generování párů klíčů a certifikátlů v libovolném počtu pro každého uživatele. Generovat klíče lze buď jednotlivě pro konkrétního uživatele (objekt USER v NDS) nebo hromadně. Při hromadném vytváření certifikátů je nutné pouze předchozí explicitní definování e-mailové adresy jako vlastnosti objektu USER (při individuálním vytváření je tvůrce vyzván k zadání). Pro tvorbu se používá administrativní rozhraní Console One, které je standardní součástí OS NOVELL. Jde o JAVA aplikaci (pracuje tedy stejně prakticky na libovolné platformě, ale je poněkud pomalejší), kde označíme uživatele, pro které chceme razit certifikáty. Certifikát je třeba pojmenovat, zvolit jeho typ a vygenerovat. Po generování se uloží do NDS. Při ražení certifikátu jsou vygenerování i oba klíče (soukromý i veřejný) a v zašifrované podobě uloženy v NDS. Přístup k nim je také přes ConsoleOne. Současně je zpřístupněna volba „Export“ K exportu certifikátů jsou určeny dvě aplikace. Výše zmíněná Console One nebo Novell Certificita Console, což je jednoúčelová aplikace sloužící jen k exportu. Exportovat je umožněn vlastníkovi certifikátu, ale i kterýkoliv jinému uživateli. Chování systému záleží na osobě přihlášené do NDS. Pokud certifikát exportuje jeho vlastník má možnost exportu veřejného i soukromého klíče. Ostatní mohou exportovat pouze klíč veřejný. Certifikační autorita a její certifikát S výjimkou instalace všechny činnosti provádí uživatel (v našem případě student) sám. A všechny činnosti splňují požadavky zadání – jsou pro průměrně IT zdatného uživatele jednoduché a přehledné (předpokládáme-li alespoň průměrnou znalost anglického jazyka). Pro účely využití podepsaného e-mailu školou – tedy jednoznačného určení odesílatele a vyloučení možnosti jeho zpochybnění – musíme zabezpečit, že příjemce (v našem případě učitel) může pohodlně ověřit důvěryhodnost podepsané zprávy. Protože ve škole využívají i učitelé MS Outlook či Outlook Expres, je situace ulehčena. Outlook umožňuje definovat důvěryhodnost certifikátu ve třech úrovních absolutní důvěra absolutní nedůvěra důvěra odvozená od důvěry v certifikační autoritu Protože je využívána certifikační autorita vlastní – dokonale důvěryhodná – nevzniká žádný problém. Každý uživatel (učitel) si musí do svého klienta importovat certifikát certifikační autority. Ten může získat opět každý uživatel pomocí administrativního rozhraní ConsoleOne. Certifikát je třeba importovat mezi důvěryhodné kořenové certifikáty. V operačním systému MS Windows je k tomuto účelu využíván internetový prohlížeč MS Internet 153 Explorer. Od importu certifikátu můžeme všechny certifikáty, vydané naší certifikační autoritou považovat za důvěryhodné Příjem e-mailu Pokud uživatel odešle podepsaný e-mail, oznámí to MS Outlook při jeho načtení . Ta sděluje pouze informaci, že zpráva je podepsaná z POP3 serveru ikonou elektronickým podpisem. Neříká nic o jeho důvěryhodnosti ani o tom, která certifikační autorita (a pokud vůbec nějaká) vystavila certifikát. Pokud certifikační autorita nepatří mezi důvěryhodné, sdělí to Outlook při pokusu zprávu otevřít. Podpis je prohlášen za neplatný a je pouze na nás, jak se zachováme. Můžeme zprávu bez ohledu na kvalitu podpisu zobrazit, zobrazit podrobnosti o podpisu nebo upravit důvěryhodnost podle pokynů popsaných výše. Pokud je certifikát certifikační autority naimportován do úložiště důvěryhodných kořenových certifikačních úřadů, není zobrazeno žádné hlášení (podpis je považován za platný) a zpráva je zobrazena. Logo v pravém rohu zobrazené zprávy indikuje platný podpis. Při klepnutí na něj jsou zobrazeny údaje o certifikátu. Zde můžeme individualizovat náš vztah k tomuto certifikátu – například prohlásit ho za nedůvěryhodný. Zpráva s nedůvěryhodným podpisem je v pravé části označeno logem . Závěr Použití Novell Certificate serveru splňuje naše požadavky - vytvořit systém, ve kterém s minimálními náklady (pokud možno žádnými) bude možno ověřit, že autorem (odesílatelem) e-mailu je konkrétní student. Ověření, zda je autorem e-mailu student školy je možno dodržet, protože export soukromého klíče je umožněn pouze konkrétnímu studentovi. Rizikem je prozrazení přístupového jména a hesla do systému Novell ve škole, ale zde je jen na studentovi, zda dodrží podmínky stanovené v bezpečnostní politice SVŠES. Literatura [URL1] www.novell. cz [2] Rak, R., Janíček, P., Porada, V.: Identifikace v policejní praxi podporovaná výpočetní technikou. In: Sborník Bezpečnostní teorie a praxe. Praha : PA ČR, 2001 [3] Brechlerová, D.: Elektronická dokumentace v univerzitním informačním systému – lze opravdu použít? In. Pedagogický software 2004, sborník z odborné konference. České Budějovice – Jihočeská univerzita, 2004 [4] Doseděl, T.: Počítačová bezpečnost a ochrana dat. Brno : Computer Press, 2004 [5] Látal, I. a kol. Ochrana informací, dat a počítačových systémů. Praha : Eurounion, s. r. o. , 1996 [6] Přibyl, J., Kodl J.: Ochrana dat v informatice. Praha : vydavatelství ČVUT, 1997 Ing. Milan Hála, SVŠES, s. r. o., Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 154 Počítačové pirátství Vladimír Vacek – SVŠES, s. r .o. v Praze Úvod Duševní vlastnictví je motorem veškeré inovace. Porušováním autorských práv se ohrožuje potenciál mnoha technologů vynálezců a podnikatelů. Proto musí státní i soukromé subjekty bojovat společně proti duševnímu pirátství a po celém světě propagovat práva spojená s duševním vlastnictvím. Zavazují nás k tomu schopnosti našich dětí učit se, tvořit a vynalézat. Autorská práva musí být chráněna bezprostředně nyní a rovněž s výhledem do dalších desetiletí. Softwarové pirátství přímo podrývá ekonomiku jako celek a v celkovém měřítku způsobuje ztrátu milionů pracovních míst a mnoha milionů dolarů neuskutečněného ekonomického růstu. proto se každoročně slaví 26. duben jako den „duševního vlastnictví“. Míra softwarového pirátství a jeho trendy Podle studie BSA (Business software alliance) byla míra softwarového pirátství v roce 2004 35% což je mírné snížení oproti předchozímu roku. To představuje, že celá jedna třetina softwaru je nainstalována a používána nelegálně. Ve finančních prostředcích to představuje ztrátu téměř 30 miliard amerických dolarů (celkově je na světe legálního softwaru za 59 miliard, ale nainstalovaného softwaru za 90 miliard). Tyto prostředky mohli být vynaloženy na další zkvalitňovaní a vývoj softwaru na jeho zlevňování a na celkový rozvoj společnosti. Mezi nejhorší země, kde se téměř legální software nekupuje (s mírou nelegálních programů nad 90%) patří Vietnam, Čína a Ukrajina. Nejmenší míra pirátství postihuje Spojená Státy a celý Severoamerický kontinent kde dosahuje „pouhých“ 21%, ale vzhledem k velikosti trhu napáchají piráti škodu za 7,5 miliard dolarů. V České republice dosahuje míra softwarového pirátství 41% to představuje mírné zhoršení o (jeden procentní bod) oproti předchozímu roku. A pro Českou republiku to znamenalo odsun z první dvacítky zemí světa. Stále však zaostáváme za průměrem Evropské Unie který činí 35%. A i přesto, že do EU vstoupila desítka nových členských zemí (kde u některých dosahuje míra pirátství více něž 50%) se míra pirátství snížila. hodnota nelegálního softw aru v roce 2004 v mil. USD hodnota nelegálního softwaru v roce 2004 v mil. USD region Evropská unie ostatní Evropské státy střední východ a Afrika Asie a Tichomoří Latinská Amerika severní Amerika severní Amerika Evropská unie 12151 2313 1239 7879 1546 7549 Latinská Amerika Asie a Tichomoří ostatní Evropské státy střední východ a Afrika Druhy počítačového pirátství 155 Počítačové pirátství můžeme rozdělit do několika druhů z nichž se některé vzájemně prolínají anebo jsou si podobné. • Pirátství koncových uživatelů (End User Piracy) • Domácí pirátství (Home Piracy) • Pirátství prodejců (Reseller Piracy) • Pirátství probíhající na Internetu (Internet Piracy) • Pirátství podniků (Corporate Piracy) • Průmyslové pirátství (Industrial Piracy) Pirátství koncových uživatelů které se vyznačuje používáním mnohonásobné kopie jednoho programového balíku na několika počítačích nebo rozšiřování kopií předmětného softwaru třetím osobám. Tomuto je velice podobné domácí pirátství, které obsahuje všechny činnosti od nevinného vyměňování CD a DVD s přáteli až po provozování nevýdělečné internetové stránky za účelem ilegální distribuce programů. Domácí pirátství je ze zcela pochopitelných důvodů nejhůře zjistitelnou a regulovatelnou kategorií pirátství. Pirátství prodejců se dopouštějí ty společnosti, které prodávají hardware počítače s již nainstalovanými nelegálními kopiemi počítačových programů, nebo případně nahrají software do systémů bez poskytnutí originálních CD a manuálů. Sem spadají i případy, kdy je nic netušícím zákazníkům prodán zastaralý software, který je již stažen z distribuce. Mezi typické znaky tohoto druhu pirátství patří velké množství uživatelů, kteří mají nainstalován program se stejným sériovým číslem a zcela chybějící či nekompletní dokumentace k programu nebo dokumentace, která neodpovídá nainstalované verzi programu. Bohužel se počet těchto případů se zabydlováním osobních počítačů v domácnostech a kancelářích po celém světě zatím jenom zvyšuje. Pirátství podniků. "zdrojem zla" jsou v tomto případě lokální sítě (LAN) společností, kde má k jedné legálně instalované kopii určitého programu nelicencovaný přístup i několik set zaměstnanců. Bezpečnosti přístupu k jednotlivým částem sítě se většinou nevěnuje příliš pozornosti a bezpečnostní opatření v tomto směru jsou považována v podstatě za plýtvání finančními prostředky i lidskými zdroji. Není se pak co divit, že myšlenka získat snadno a bez rizika zdarma přístup k určitému programu či jeho kopii je pro zaměstnance tak lákavá. Další odlišnou větví počítačového pirátství je poškození obchodního jména či obchodní známky. Dochází k němu hlavně tehdy, když jednotlivec nebo firma v rozporu se skutečností prohlásí, že provozuje autorizovaný servis nebo poskytuje autorizovanou podporu určitého systému či programu. Stejného prohřešku se dopouští i ten prodejce, který neoprávněně používá cizí obchodní značku nebo cizí obchodní jméno. Tradičním typem krádeže duševního vlastnictví jsou porušení patentových a autorských práv, kdy jeden výrobce okopíruje za účelem dosažení zisku materiál nebo proces od jiného výrobce a v nezměněné podobě ho zakomponuje do vlastního produktu. Průmyslové pirátství je v případech, že jednotlivec nebo skupina za důvodem získání značného majetkového prospěchu ve velkém měřítku kopíruje a distribuuje programové vybavení. Mezi tímto druhem počítačového pirátství a cenami kopírovacích zařízení a záznamových médií existuje nepřímá úměra - se zlevněním kopírovacích zařízení a záznamových médií se výrazným způsobem zvýší aktivita subjektů na tomto poli. Největším mírou průmyslového pirátství se pravidelně vyznačují rozvojové země, kde se do výroby pirátských kopií zapojují i státem vlastněné firmy vyrábějící mnohdy tisíce CD nosičů denně. 156 Vlivy ovlivňující počítačové pirátství v ČR Nelegální pirátské užívání softwaru patří v naší zemi k nejrozšířenějším druhům trestné činnosti. Mezi nejdůležitější příčiny a faktory, které působí a negativně ovlivňují tento druh kriminality patří. • • • • • • • • • Rychlý rozvoj trhu s produkty, které jsou chráněny autorským právem, a růst počtu podnikatelských subjektů působících v dané oblasti. Nedostatečná kontrola jak státních orgánů tak i soukromých organizací, které se problematikou počítačového pirátství zabývají např. BSA. Dosti vysoké ceny originálních výrobků umožňující cenové podbízení např. pirátskou verzi OFFICE 2003 lze získat za cca několik set Kč, originální verzi MICROSOFTU až za 13 tisíc Kč, v souladu s poměrně nízkou kupní sílou případných zájemců o určitý předmět duševního vlastnictví. Nízká úroveň právního podvědomí (hlavně ve smyslu neznalosti stávající platné právní úpravy jednotlivých oblastí práv k duševnímu vlastnictví) jak u pachatelů trestné činnosti, tak i u zákazníků a koncových uživatelů. Malá úroveň znalostí právní úpravy práv k duševnímu vlastnictví a nedostatek zkušeností s realizací této trestné činnosti u orgánů činných v trestním řízení, Organizovanost pronikání a profesionalita zločineckých struktur zajišťujících páchání této kriminální činnosti. Složitost prokazování skutkových podstat trestných činů a přestupků podle platné právní úpravy a z toho plynoucí nepružnost a malá efektivnost soudnictví. Dlouhé trestně právní řízení a relativně velmi mírné ukládané tresty. Velká liberálnost právních předpisů upravujících podmínky podnikání v dané oblasti. Problematičnost právní úpravy zajištění a znehodnocení pirátských výrobků při neprokázání všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Velké tolerance společnosti k tomuto druhu trestné činnosti. Tyto činitelé mají velmi negativní vliv na stav a vývoj kriminality v dané oblasti a na efektivitu procesu odhalování a dokumentování této trestné činnosti. Nejednotnost právního výkladu skutkové podstaty pak vede zcela zákonitě k protichůdným odlišnostem požadavků jednotlivých orgánů činných v trestním řízení na zmapování trestné činnosti. Vzhledem k intenzívní práci policie a orgánů činných v trestním řízení a mezinárodnímu tlaku zejména ze strany Evropské Unie a Spojených Států byl především v posledních letech zaznamenán výrazný úspěch v objasňování tohoto druhu trestné činnosti. Nejčastějšími případy softwarové kriminality je tzv. „nadužívání softwaru“. To znamená případy kdy legální software je instalován a používán na více počítačích v rozporu s licenční smlouvou. Mnoho podniků užívá softwarové produkty v rozporu s autorským právem aniž by si toho byla vědoma. Policejní statistiky Statistika policie ČR za trestní čin porušování autorských práv. období - rok 1.1.2005 - 31.3.2005 2004 2003 2002 zjištěno případů Objasněno 179 462 485 975 173 437 459 879 157 škody v tis. Kč Celkem Zajištěno 6 418 23 110 15 951 23 930 736 923 167 233 Autorský zákon Softwarové pirátství je v České republice řešeno autorským zákonem. Trestní postih pro porušování autorského práva riskuje ten, kdo programy pirátsky šíří, ale i ten, kdo takové programy užívá. Programům jako autorským dílům poskytuje jednak ochranu autorský zákon jako takový, s případnou aplikací ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, příp. právo na vydání předmětu bezdůvodného obohacení, a také trestní zákon ve svém ustanovení § 152 - Porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi. Závěr Počítačové pirátství celosvětovým problémem, kterého se jen tak nepodaří vymítit. Ať už jde o zkopírování vaší nové hry a její výměna s kamarádem za jinou, nebo prodej takto nelegálně pořízených kopií přes internet až pro průmyslovou výrobu nelegálních CD a DVD a jejich následný prodej zájemcům na celém světě. Celosvětoví podíl pirátského softwaru vůči bude postupně klesat, hlavně ve vyspělých ekonomikách. Velmi důležitým aspektem je a bude veřejné mínění a jeho vztah k duševnímu vlastnictví. S rostoucí vyspělostí společnosti roste i veřejné podvědomí o autorských právech a o duševním vlastnictví. Pro Američana není "hrdinství" si pořídit nelegální kopii, jak tomu bohužel ještě v mnoha státech včetně české republiky je. Každý z nás by si měl proto uvědomit, že když si někde na internetu "stáhneme" nelegální kopii nějakého softwaru, že tím sice ušetříme nějakou tu korunu, ale že zároveň porušujeme zákon a vystavujeme se riziku trestního stíhání. Na druhou stranu si musí výrobci a policie uvědomit proč je pořád pro 40% Čechů lepší si pořídit nelegální kopii než si software koupit. Jednak je to asi cenou a také asi benevolentními zákony v ČR. Literatura [1] Porada V., Konrád Z.: Metodika vyšetřování softwarového pirátství. Praha : Policejní Akademie ČR, 1999 [URL2] http://www.bsa.cz/downloads/2005/05May14-sumary%20Czech.pdf [URL3] http://piratstvi.wz.cz/index.html [URL4] http://www.mvcr.cz/dusevni/poc_krim.html Ing. Vladimír Vacek, SVŠES, s. r .o., Lindnerova 575/1, Praha 8 E-mail: [email protected] 158 Zkušenosti s posuzováním osobnostní způsobilosti v bezpečnostních sborech168 ČR Stanislav Hájek - Generální ředitelství cel Tradičním úkolem psychologa v bezpečnostním sboru je posuzování způsobilosti uchazečů, která je předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru nebo k výkonu určité profese v této organizaci. Jde vždy o vyvození velmi složitého a nejednoznačného vztahu mezi požadavkem konkrétní profese a předpoklady konkrétního člověka, který je podrobován procesu, jenž se nejčastěji označuje jako posuzování psychické nebo duševní způsobilosti. Psychologie tedy jednoznačně vstoupila a vstupuje do procesu forenzní personalistiky. Cílem takto aplikované psychologie je dosažení souladu mezi profesiografickými (nebo „nově“ řečeno – analýzou pracovního místa stanovenými) nároky povolání a osobními pracovními a psychickými předpoklady uchazečů. Není to pochopitelně jen cílem forenzně personalistické psychologie, avšak právě ve forenzně personalistické psychologii jsou některá specifika, která jinde nejsou – snad na prvním místě lze jmenovat způsobilost k nošení a držení zbraně (obsahující potřebu zjišťování emoční stability posuzovaného, jeho psychosociální zralost, odolnost vůči psychické zátěži, žádoucí motivaci, postoje a hodnoty, míru jeho autoregulace atd.). To vše zjišťujeme na „pozadí“ obecné hladiny přijímání či zamítání rizikových aktivit daného jedince. Tedy toho, za jakých okolností tíhne daný jedinec k riskantnějším, či naopak obezřetnějším systémům aktivit. Pronikání do konkrétní struktury rysů, jimiž je u daného jedince tato dimenze sycena, umožňuje pochopit, zda jde o jedince se schopností vyrovnávat se s rizikovými situacemi, nebo zda jde o „riskéra“ v obecném smyslu tohoto pojmu. Ve forenzně personalistické psychologii také vybíráme lidi, jejichž úkolem je v krajních případech zabíjet jiné, nebo žít a přežít v extrémních klimatických nebo sociálních podmínkách (příslušníky zásahových jednotek, jednotek speciálního určení, příslušníky do misí ozbrojených sil apod.). Jiným příkladem je výběr lidí pro exponované pracovní pozice ve zpravodajských službách a ve službách, které zajišťují provoz operativně pátrací techniky a prostředků. Ve většině popsaných psychologických (psychodiagnostických) činnostech jde rovněž o současné posuzování osobnostní způsobilosti pro utajování skutečností, tak jak to vyžaduje § 22 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ještě dávno před tím, než se začaly používat moderní metody psychologického screeningu, obsahovaly standardní výběrové systémy nejrůznější kombinace rozhovorů, testů intelektu, šetření o pověsti uchazeče až po zkoušení na detektoru lži. Chandler (Chandler,J.T.: Modern Police Psychology. For Law Enforcement and Human Behavior Professionals, Charles C. Tomas Publ., Springfield,1990) uvádí, že poprvé metodu psychologického vyšetření při výběru policistů zavedl Terman v r. 1917, který použil známého Binet – Simonova testu. Avšak již v r. 1916 použila Pensilvánská státní policie k orientačnímu vyšetření rekrutů test Army Alfa. I u nás jsou známy aktivity v této oblasti z období tzv. první republiky, kdy se každý žadatel o službu u policie a četnictva musel ze zákona podrobit psychologickému vyšetření. Odbornému psychologickému vyšetření se musel podrobit i každý uchazeč o licenci detektiva. Psychologie práce a řízení, která měla vždy nejblíže k problematice výběru pracovníků, vztahuje otázku optimalizace výběru k psychickým předpokladům úspěšného výkonu v dané profesi nebo pozici. Za posledních několik let došlo, 168 Termín bezpečnostní sbor je použit ve Vyhlášce 487/2004 Sb. a bude rovněž termínem v zák. č. 361/ ? Sb.. Ministerstvo vnitra po dohodě s Ministerstvem financí, Ministerstvem spravedlnosti, Bezpečnostní informační službou a Úřadem pro zahraniční styky a informace stanoví podle připravovaného zákona č.361 již zmíněné osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostních sborech. 159 dle mého názoru, ke strukturování výběrové, posuzovací strategie ve forenzně personalistické psychologii. Přičemž za zdůraznění stojí fakt, že forenzní psychologové jsou v základním výběru (tedy výběru uchazečů o přijetí do základních funkčních pozic) vedeni ke strategii „eliminace nejhorších uchazečů“ (nikoliv tedy výběru „nejlepších z nejlepších“) a jen v případech výběru lidí do „vyšších“ funkčních pozic nebo výběru do funkcí s naprosto specifickými nebo až výjimečnými požadavky se provádí posuzování podle strategie výběru „ nejlepší z uchazečů“. V tomto druhém případě pak jde zpravidla o takové uchazeče, kteří již prošli základním posouzením a byli hodnoceni jako způsobilí pro základní úroveň a v této úrovni nějakou dobu úspěšně pracují. Ve většině ozbrojených sborů se tato strategie postupně stává samozřejmostí. Někde ji však nelze uplatnit vůbec, neboť struktura organizace neobsahuje zmiňované „základní“ pozice nebo funkce, ale má (z hlediska požadavků) jen specializace vyšších úrovní, např. již zmíněné zpravodajské služby nebo operativně pátrací služby. Někteří odborníci z oblasti psychologie práce a řízení již v minulosti (např. Dr. Šlédr J.: Funkce psychodiagnostických metod při vyšetření pracovní způsobilosti a její metodické důsledky, PEP č. 4/1972) upozorňovali na nutnost získávání souborných syntetických podkladů o vzájemné podmíněnosti fungování schopností a vlastností osobnosti pro predikci fungování psychického potenciálu v náročných situacích různého druhu, které v pracovní praxi skutečně nastávají. Proto se v některých případech přímo nabízí užití principu modelování podstatných psychologických nároků konkrétní pracovní (služební) činnosti, případně simulovaných náročných podmínek, které v reálné praxi té které funkce reálně nastávají. Za ideální způsob považuji kombinování obou postupů. To umožňuje posoudit nejen potenciál, ale i fungování psychických předpokladů pracovní úspěšnosti za různě se měnících podmínek. Jsem přesvědčen, že právě to může znamenat vzestup psychologických i ekonomických hodnot odborného příspěvku psychologie pro forenzní personalistiku.. Díky právním úpravám je už samozřejmostí, že psychodiagnostické vyšetření s následným posouzením způsobilosti provádí vždy k tomu určený, tedy rezortní psycholog a vyšetření se provádí tak, že se zaměřujeme na posouzení schopností a vlastností osobnosti. Jsem si velice dobře vědom toho, že v životě fungují schopnosti ve vzájemném spojení s vlastnostmi osobnosti, přesto však považuji vyšetření těchto dvou skupin psychických komponent způsobilosti za oprávněné a ryze praktické. Zda je tato strategie účinná, zda zvolené instrumentarium poskytuje validní informace – to většinou ukáže až čas. Například v podobě úspěšnosti nebo neúspěšnosti těch, které jsme označili jako způsobilé (pokud má psycholog možnost sledovat další vývoj daného jedince nebo jedinců). Nevíme pochopitelně nic o těch, které jsme označili jako nezpůsobilé. Respektive - zpravidla to nevíme. Ale ojediněle to víme velmi dobře a někdy i dost citelně, neboť občas se stává, že takový „odmítnutý“ uchazeč se zviditelní stížností nebo protestem proti posudku psychologa a dožaduje se různými cestami a formami toho, aby přijat byl.V některých ojedinělých případech proběhlo i řízení před soudem. Podle mé zkušenosti šlo z psychologického hlediska většinou o sebepotvrzení toho, co bylo hlavní příčinou pro posouzení psychické nezpůsobilosti uchazeče. Jedná se téměř vždy o osoby, které mají poruchy osobnosti a chování, pro které se užívalo adjektivum psychopatické. Takové osoby jsou nositeli rysů osobnosti, které mají za následek chybné prožívání a hodnocení situací, osob a především osoby vlastní. Při podávání vysvětlení o důvodech nepřijetí, resp. při zdůvodňování závěru o nezpůsobilosti, se velmi často stává, že dotčeného nezajímá to, v čem on sám má nebo by mohl mít problém, ale spíše se dotazuje na to, jak psycholog mohl k takovému závěru dojít, když on sám sebe vnímá zcela odlišně. Jeho úsilí se například zaměří na destruktivní kritiku jednotlivých metod (zpravidla aniž by měl jakékoliv odborné psychologické znalosti), případně na celou proceduru zjišťování způsobilosti a v poslední řadě na samotnou osobu psychologa. Časté pak jsou pokusy o relativizaci závěrů, zpochybňování všeho, co bylo dosud v proceduře posuzování a výběru provedeno. Pomalu si na tuto realitu zvykáme, ale jen 160 pasivní vyčkávání asi už nestačí. V závěru roku 2003 psychologové ozbrojených sborů zpracovali návrh vyhlášky Ministerstva vnitra ČR, kterou se stanoví osobnostní charakteristiky, které jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru. Vyhláška (č. 484/2004 Sb.) pak byla v září 2004 přijata. Ve vyhlášce jsou vymezeny předpoklady pro výkon služby v bezpečnostním sboru a postup při zjišťování osobnostní způsobilosti jakož i náležitosti závěru psychologa a postup při přezkumném řízení a jeho náležitosti. Osobně považuji tento návrh za průlom do psychologické praxe v bezpečnostních sborech a vítám jej jako účinný a efektivní nástroj pro naši práci. Jako nástroj, který pomůže objektivizovat procesní stránku psychodiagnostické posuzovací činnosti psychologa a svým způsobem jej v oprávněných případech může ochránit od nekompetentních zásahů. Na druhou stranu se stane nástrojem, který bude nutit psychology k naprosto odpovědnému a odborně nezpochybnitelnému výkonu své praxe. I když účinnost této normy byla (v souvislosti s odsunutím účinnosti zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů) odsunuta na datum 1. 1. 2006, lze připravené normy považovat již v této fázi za pozitivní krok. Za konkrétní přínos považuji taxativní vymezení osobnostních charakteristik, jež jsou předpokladem pro výkon služby v bezpečnostním sboru, stejně tak jako možnost zahájení přezkumného řízení na návrh občana nebo již stávajícího příslušníka, který se domnívá, že zjišťování osobnostní způsobilosti nebylo provedeno v souladu se stanoveným postupem, nebo že závěr tohoto zjišťování neodpovídá jeho osobnostním předpokladům pro výkon služby v bezpečnostním sboru. I když psychologie a psychologové resortu ve forenzní oblasti zaujímají stabilně pozici, která jim náleží především z hlediska jejich uplatnění, pociťuji, že stále ještě není zcela završena fáze utváření naší profesionální identity, vyjasňování profesionálních kompetencí a rozsahu využití možností psychologie a psychologů v tomto tématicky rozsáhlém a velmi různorodém terénu. Je zřejmé, že úspěšné, vědecky zdůvodněné a společensky akceptovatelné dokončení této fáze nemůže být zvládnuto v krátké době. Nicméně za důležitý a možná i prvořadý krok v tomto procesu považuji definování etického rámce pro psychologickou činnost v naší oblasti a v jednotlivých resortech, které do ní patří. Pro jakoukoliv další činnost je nezbytné vymezit hranice, ve kterých se budeme pohybovat, a to ať už chceme, nebo někdy i musíme. Vymezit to, co lze považovat za profesionálně možné a únosné a co již nikoliv. Teoretické prameny, které se zabývají problematikou profesionální etiky, ji definují obecně jako soubor standardů, které řídí chování příslušníků nějaké profese. Dokonce hovoří o tom, že se jedná o praktiky a normy dané profese. Často se také etika definuje jako standard konzistentní s účelem profese a s její funkcí ve společnosti. Standard, všeobecně považovaný za nejlepší způsob nebo způsoby aplikování profesionálních vědomostí a dovedností. Psychologická forenzní praxe vyžaduje zohlednění více rovin etiky, respektive více „etik“. Například vězeňský psycholog už při přípravě své činnosti (převzetí úkolu, formulování problému, zvolení postupu atd.) akceptuje běžnou právní etiku, ale může se stát, že bude nucen akceptovat i etiku jinou, např. náboženskou. Je nucen uvažovat o všech aspektech a neměl by dovolit, aby jeden pohled převážil nad druhým. Bohužel, akceptování jen právní etiky může často psychologa svádět na scestí. Skutečně profesionální psycholog nesmí ustupovat před jinými standardy na úkor standardů vlastního oboru. Pak ale musí být tyto standardy jasně vymezeny a psycholog je musí především znát. Potom také můžeme vyslovit požadavek, že jakmile se staneme forenzními psychology, zavazujeme se tím, že budeme respektovat soubor etických a právních norem. To samozřejmě při zachování respektu ke skutečnosti, že každá profese a dokonce i každý jednotlivec má mít možnost vytvářet a zlepšovat svůj vlastní etický systém, pokud nezačne zasahovat do práv a standardů druhých. Každá profese má tendenci kodifikovat soubor svých etických pravidel. Specifikum naší činnosti je i ve vymezení 161 objektu této činnosti – například z hlediska ochrany zájmů státní organizace pro kterou pracujeme, a tím i státu pro který pracujeme. Odtud vyplývá i pojem „státní zaměstnanec“, kterým v tomto případě psycholog nepochybně je. Jinak řečeno, musíme mít jasno v tom, kdy, kdo a za jakých okolností je naším klientem. Jednou to může být jednotlivec v roli uchazeče o přijetí do služebního nebo pracovního poměru, jindy je to již stávající příslušník nebo zaměstnanec. Ale nejčastěji je to právě státní organizace, státní orgán, který nás zaměstnává, za naši práci platí a využívá naše služby. Bylo by velmi snadné nadřadit v některých případech jednoduše práva jedince právům skupiny nebo organizace, ale v profesi forenzního psychologa to není žádoucí cesta, i když ji někteří psychologové aplikují a obhajují. Stejně tak výlučné uplatňování opačného extrému je z hlediska etiky sporné. Z tohoto problému je patrné, že vždy budou existovat sporné body, na které nebude možno dát jednoznačný recept řešení. Lze jen říci, že správná aplikace standardů a norem předpokládá i rozumnou míru lpění na etice. Etický cit, přiměřenost a funkčnost vzájemné komunikace. Je třeba vycházet z premisy, že v oblasti morálky a etiky neexistují žádné absolutní pravdy. A o to je celý problém složitější. Závěrem mi dovolte zdůraznit ještě i to, že při výběru pracovníků a posuzování pracovní a psychické způsobilosti pro výkon nějaké funkce, usuzujeme na pracovní a sociální chování člověka v životních a pracovních situacích, regulovaných cílem jeho psychiky. Usuzujeme z údajů získaných více méně o jejich izolovaných složkách a to ještě ve zjednodušené (testové) situaci. Myslím, že v bezpečnostních složkách to platí ještě více než v organizacích civilních. Upozorňuji tedy na nutnost umožnit posuzovateli, psychologovi (ale nemusí to vždy být jen psycholog) přístup k souborným, syntetickým materiálům a podkladům vypovídajícím o míře vzájemné podmíněnosti schopností a vlastností osobnosti pro predikci fungování psychického potenciálu v náročných pracovních a životních podmínkách, které reálně v praxi nastávají nebo s velkou pravděpodobností nastat mohou. Posuzovatel by také vždy měl mít k dispozici „profil“ dané profese nebo funkční pozice pro kterou má být posouzení provedeno. Za nezbytnost v tomto profilu považuji vymezení jak pozitivní (tedy to co musí posuzovaný splňovat), tak i to co „nesmí mít“ – tedy jasně vymezené kontraindikace pro úspěšný výkon dané profese nebo pracovní pozice. Psychologové bezpečnostních sborů se shodují v tom, že k posuzovanému je vždy nutno znát: • anamnézu posuzovaného (osobní, rodinnou,profesní) • dosažené vzdělání a schopnost učit se novým informacím • míru spolehlivosti • míru profesní stability • fyzickou způsobilost (nejen zdraví, ale i vzhled) Informace je nutno získávat: • prostudováním všech dostupných personálních materiálů • pohovorem (řízeným) • pozorováním posuzovaného v průběhu celé psychodiagnostické procedury • relevantními psychodiagnostickými metodami; Za osobnostní předpoklady pro výkon služby v bezpečnostním sboru pak považujeme: • intelektovou kapacitu v pásmu průměru nebo vyšším (dle klasifikace WHO) • emoční stabilitu psychosociální vyzrálost • odolnost vůči psychické zátěži • žádoucí motivace, postoje a hodnoty • bez nedostačivosti v oblasti volních procesů 162 • • • bez nedostačivosti v oblasti autoregulace bez znaků nežádoucí agresivity bez psychopatologické symptomatiky V tomto členění jsou uvedené předpoklady (osobnostní charakteristiky) kodifikovány v již zmíněné Vyhlášce č. 487/2004 Sb. Nebylo vůbec jednoduché zformulovat odborně výstižný a pro daný předpis i rozsahem únosný výčet osobnostních předpokladů a současně si zachovat i odbornou představu o konkrétních kontraindikacích pro úspěšný výkon služby v bezpečnostním sboru v obecném pojetí. Doporučuji proto zaměřit se i na další oblasti, které ve vyhlášce uvedeny nejsou. Mohou jimi být: • míra stability ve sféře vztahů • problémy ve vztahu k autoritám • odpovědnost • míra zdrženlivosti ve vztahu k legálním i nelegálním návykovým látkám a činnostem (alkohol, drogy, promiskuita, gambling) • sklon k dodržování či překračování norem • míra sebevědomí • míra úzkostnosti • výkonnost • komunikativnost • adekvátnost motivace k výkonu dané profese nebo funkce Nabízené oblasti nelze považovat za konečný výčet. Pochopitelně lze jej zužovat nebo rozšiřovat podle konkrétních požadavků, konkrétních parametrů profilu daného funkčního zařazení. Jen pro ilustraci uvádím, že ve všech bezpečnostních sborech v ČR je za kalendářní rok posouzeno řádově kolem 10 tisíc uchazečů o přijetí do služebního poměru. Z tohoto počtu je posouzeno jako způsobilých cca 55 až 60 procent (odpovědný odhad autora vychází ze statistik jednotlivých bezpečnostních sborů za poslední tři roky). Literatura [1] Hájek, S. - Netík, K. - Netíková, D.: Psychologie v právu. Praha, C. H. Beck, 1997. [1] Netík, K. – Netíková, D.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha, UK 1994. PhDr. Stanislav Hájek, Generální ředitelství cel, Budějovická 7, Praha 4, E-mail: [email protected] 163 Zvládání zátěží v krizových situacích Věra Hudečková – SVŠES, s. r. o. v Praze S pojmy náročná situace, krize, stres se setkáváme denně. Jistě má každý z nás konkrétní představu spojenou s těmito termíny. Zabýváme se bezpečností, ochranou majetku, ochranou dat a informací, bezpečnými technologiemi a technikou. Používáme nejrůznější prostředky k zabezpečení majetku, prostřednictvím zákonů se snažíme chránit práva společnosti i jednotlivců. Účinná ochrana firem, organizací, zaměstnanců a celé společnosti klade vysoké nároky na naši všestrannou připravenost. Vyžaduje vysoký stupeň znalostí právních, ekonomických, technických, znalostí výrobních postupů a dalších Vyžaduje vysokou úroveň schopností a dovedností, klade nároky na rychlé a bezchybné rozhodování. To vše je velmi náročné a jistě by to těžko zvládal jeden jediný člověk. Aby to vše fungovalo, je neustále školena a připravována řada specialistů zabývajících se jednotlivými oblastmi bezpečnosti. Jediné chybné rozhodnutí, nedostatečně rychlá reakce, zanedbání z neznalosti nebo nedostatečných schopností pak může zmařit nejen práci mnoha lidí, ale může vést v konečném důsledku i k ohrožení a zmaření životů. Abychom minimalizovali chybovost, zvýšili výkonnost, přesnost a koncentraci, maximálně urychlili rozhodovací procesy v jednotlivých situacích, musíme takzvaně „optimálně fungovat“. Musíme chránit také sami sebe, své zdraví fyzické i psychické, a to nejen prostřednictvím alarmů, speciálních zámků, bezpečnostních dveří a oken, bezpečných vozů, dodržováním předpisů, či se zbraní v ruce. Umíme však o sebe dostatečně pečovat tak, abychom mohli podávat optimální výkony? Děláme skutečně vše pro to, abychom byli zdraví, odpočatí a neohrožovali chybnými úkony druhé? Umíme sladit odpočinek s pracovním zatížením tak, abychom podávali skutečně maximální výkony? Všichni víme, že jen snaha nikdy nestačí. Zamysleme se nad následujícími otázkami: • • • Jdete do práce, i když se necítíte dobře, protože na vás „něco leze“? Zůstáváte v práci déle tzv. „přesčas“, protože musíte ještě něco dořešit? Stalo se vám někdy, že jste si při jízdě všimli na poslední chvíli nebezpečné situace, protože jste přemýšleli o práci a problémech s ní spojených? • Zapomněli jste někdy na schůzku, která nebyla pracovní, či na plánovanou akci rodiny, protože jste měli hlavu plnou pracovních problémů? • Zapomněli jste někdy při odchodu z bytu, zda jste zamkli, vypli plyn, sporák či kulmu? • Nemohli jste si někdy vzpomenout, zda jste již udělali nějaký pracovní úkol, či nikoliv? • Neustále něco hledáte? • Stává se vám, že uprostřed řeči, činnosti zapomenete, co jste chtěli říct či udělat a proč? Podobných otázek by mohlo následovat ještě mnoho. Pokud byla vaše odpověď ano alespoň na tři z nich, zřejmě není něco v pořádku. Znamená to, že jste pod tlakem, tzv. „ve stresu“ a je potřeba s tím něco udělat. Čím více bylo kladných odpovědí, tím je situace závažnější. Je sice hezké, že se snažíte, aby za vás nemuseli dělat druzí. či aby práce nestála, je pěkné, že se snažíte být užiteční, plnit veškeré pracovní úkoly včas, neodvolávat zbytečně pracovní schůzky, dodělat započatou práci za každou cenu atd. Je to však vždy k užitku? Podívejme se na některé otázky znovu a zamysleme se, zda v některých situacích svým 164 jednáním neohrožujeme i ostatní. Jít nemocný do práce se může jevit jako „hrdinské“, nejspíše však nakazíme mnohé, s nimiž přijdeme do styku a spustíme lavinu. Pokud je nás na jednom pracovišti takových více, začínáme tak hrát s kolegy ping pong s chřipkou, angínou apod. Rozhodně to nepřispěje ani k pracovní výkonnosti, schopnost koncentrace je nízká, chybovost vysoká. A jízda autem s hlavou plnou pracovních problémů, které nejsme schopni po dobu jízdy vypnout? To není třeba komentovat. Ani čtvrtou otázku bychom neměli podceňovat. Dříve či později přetane zbytek rodiny či naši přátelé naši „zapomnětlivost“ tolerovat a dojde ke konfliktům. Tyto střety pak vyvolají napětí, které si na pracoviště přeneseme. A zapomínání? To je přeci příznakem stresu. Co je to stres? Všichni ho známe z vlastní zkušenosti. Mluvíme o něm, prožíváme jej, marně se jej snažíme vytěsnit ze svého života, aniž bychom si uvědomovali, že to vlastně nejde. Stres je strašákem dnešní doby. Nejprve je třeba odlišit faktor, který stres vyvolává, tzv. stresor (stresogenní faktor) a specifickou reakci organismu na něj – stres. V širokém slova smyslu může být stresorem jakákoliv zátěž na organismus kladená, a to ať už se jedná o zátěž fyzickou, psychickou či o kombinaci obou. Stresorem tedy může být horko, nadměrný chlad, nedostatek kyslíku, zápach, dlouhý pochod, těžká taška, hlad, žízeň, stesk, touha, nedostatek lásky, strach, tréma, bolest břicha po těžkém jídle, rýma, zánět … Stres je fyziologická reakce organismu na stresor. Je to reakce prastará, úzce související s pudem sebezáchovy. Je to doslova boj našeho organismu o přežití. Při setkání se stresorem reaguje naše tělo naprosto stejně, jako bychom potkali nebezpečné zvíře, které se na nás chystá zaútočit. Naše tělo okamžitě mobilizuje veškeré síly k útoku či útěku. Zrychlí se tep, zrychlí se dech, začínáme se potit, (pot má omezit pronikání choroboplodných zárodků do organismu v případě poranění), omezuje se prokrvení ve vlásečnicích v okrajových částech těla (abychom v případě poranění příliš nekrváceli), vyplavováním adrenalinu a noradrenalinu se veškerá energie přesouvá do svalstva, napřímením ochlupení zvětšujeme objem svého těla, abychom zastrašili nepřítele (tady měl náš chlupatý prapředek oproti nám značnou výhodu). Následuje útok, či útěk. Dnes sice běžně nepotkáváme na ulicích dravou zvěř, dostáváme se však do situací, kdy se cítíme ohroženi, a to nejen fyzicky. Někdy stačí jen málo – fronta na rohlíky, utržený knoflík v momentě, kdy spěcháme, právě oblečené dítko se polilo kakaem, po ránu jsme hned přede dveřmi potkali sousedku, kterou nemáme právě v lásce… Reakce našeho organismu je stejná, jako bychom stáli tváří v tvář tygrovi. Tato reakce nemusí být pro nás sama o sobě nebezpečná, dojde-li k okamžitému odreagování, tzn. vybití energie a následnému uvolnění. Společenský bonton nám však brání skočit na každého, kdo nás naštve, naopak jsme vychováváni k sebeovládání se, a tak nahromaděná energie v těle zůstává i s nahromaděným adrenalinem a dalšími stresovými hormony. Než dojde k náhradnímu odreagování, uplyne nějaká doba, pokud k němu vůbec dojde. A to je to, co je pro nás tak nebezpečné, co ohrožuje naše srdce, cévy a nervy, zdraví fyzické i psychické. Každá situace, do níž se dostáváme, každý úkol, který musíme (či chceme) řešit, sebou přináší řadu stresorů – zátěží. Rozumná míra stresorů nás pak vede k výkonu, k sebezdokonalování, ke zlepšování dovedností, rozvoji schopností. Dá se tedy říci, že díky „rozumné“ dávce stresorů se vyvíjíme. To pak vede nutně k závěru, že stresory jsou pro nás užitečné – proč se jim tedy máme vyhýbat? 165 Problém je v „rozumné dávce“ . „Rozumná dávka“ zátěže je u každého jedince jiná. Závisí na biologické vybavenosti organismu, psychické odolnosti jedince, jeho zkušenostech a řadě dalších faktorů, které mohou zátěž pomoci zvládnout nebo naopak ještě ztížit. Je to taková míra zátěže, kterou je v našich silách s určitým úsilím za daných okolností zvládnout. Odměnou nám pak je obvykle radost, což je pocit velmi pozitivní, kompenzující nám předcházející nepříjemné prožitky. V takovém případě hovoříme o tzv. eustresu, při němž organismus produkuje látku podobnou euforinu. Zvládnutí zátěže pro nás pak je motivačním činitelem, dodává nám energii, životní sílu a chuť překonávat další překážky. Jestliže je zátěž nad naše síly, je tak vysoká, že ji v daném okamžiku zvládnout nemůžeme (což neznamená, že se nám to příště nepodaří, budeme-li lépe připraveni), pak je dávka stresorů „nerozumná“, tj. nepřiměřená našemu stavu a schopnostem. Neúspěch, který nutně následuje, je provázen pocity zklamání, úzkostí, smutkem či vztekem. Jestliže se takové situace hromadí a neúměrná zátěž pak přetrvává příliš dlouho, hovoříme o tzv. distresu, který nás demotivuje, oslabuje a především nám škodí. „Rozumné“ dávkování zátěže by mohlo být receptem a lékem proti škodlivému vlivu stresu. Život je ale „pes“ a my se velmi často dostáváme do situací, na něž nejsme připraveni a nemáme na vybranou. Nejsme-li připraveni, často tyto situace nezvládáme a my si opakovaně odnášíme zklamání, smutek, úzkost, do každého dne vstupujeme s obavami, co nás zase potká a čím častěji jsme neúspěšní, tím jsou obavy větší a větší … Stresogenním faktorům se vyhnout nelze. Je ale možné v určitých situacích zmírnit jejich rizikovost pro organismus, nebo alespoň naši reakci na ně. Účinnou může být důkladná příprava na stresory, které můžeme v konkrétních situacích předpokládat či je dokonce vyloučit. Tzn. trénovat, studovat, trénovat a studovat… Ani to však není všelék. Dobrá připravenost na určité situace je velmi důležitá, přesto i tady mohou nastat situace „nepředvídatelné“. Během života se každý z nás dostává do řady náročných životních situací, které vnímáme jako zátěžové. Patří sem frustrace, deprivace, konflikty a stres. Frustrace je stav, kdy uspokojení potřeb člověka je z nejrůznějších příčin mařeno nebo není možné. Můžeme rozlišit dva základní typy frustrace – tzv. oddálení a zmaření. Oddálení je situace, kdy je nutné odložit uspokojení potřeb na pozdější, vhodnější dobu, např. kuřák, který nesmí na pracovišti kouřit, bude moct uspokojit svou potřebu až během přestávky; obchodník, který dostane během pracovní schůzky hlad, musí odložit uspokojení této potřeby až po ukončení jednání apod. Tento typ frustrace je vnímán jako nepříjemný, jde však zpravidla o zátěž mírnou, neboť jedinec ví (či se domnívá), že bude moct potřebu později uspokojit. Zmaření je pak vnímáno mnohem intenzivněji, neboť jde o situace, kdy uspokojování potřeby je zmařeno a jedinec má pocit, že ji už nikdy nebude moct uspokojit. Např. sportovec si před důležitým závodem zlomí nohu a nemůže se ho zůčastnit; někdo vám ukradne auto a při současném stavu vašich financí máte pocit, že už na nové nikdy nenašetříte. Deprivace je v podstatě zvláštní formou frustrace, kdy potřeby jedince jsou sice uspokojovány, ne však dostatečně. Např. máte hlad, ale omezené množství jídla, během jehož konzumace nedojde k pocitu sytosti a napětí vyvolané potřebou jídla přetrvává. Řešíte pracovní problém, který se vám nepodaří vyřešit beze zbytku tak, abyste byli zcela spokojeni s výsledkem. Student dosáhne u písemného testu 80% úspěšnosti – výsledek je velmi dobrý, ne však takový, jaký by si byl přál. Hovoříme-li o deprivaci, hovoříme vlastně o nedouspokojení potřeby jedince. Konflikt je situace, v níž dochází ke střetu názorů, zájmů, postojů, potřeb, schopností, cílů apod. Ke konfliktům může docházet vně jedince (konflikty vnější), např. dva hádající se lidé na pracovišti, do jejichž hádky se jedinec sice nezapojí, nicméně mu může být 166 nepříjemná, mohou probíhat uvnitř jedince (konflikty vnitřní), např. přání jedince může být v rozporu s jeho vlastními postoji, či může docházet ke konfliktům smíšeným, např. student, který chce „mít“ vysokou školu (vnější cíl), nemá však dostatek schopností na její zvládnutí. Nejčastěji se setkáváme s konflikty smíšenými a s tzv. konflikty volby, kdy se jedinec rozhoduje mezi několika cíli, metodami vedoucími k jejich dosažení apod. Všechny výše uvedené situace vyvolávají napětí, čímž dochází k porušení psychické i emocionální rovnováhy jedince, který se pak snaží o její opětovné dosažení. Tyto situace jsou pro jedince zátěžové, jsou stresogenními faktory vyvolávajícími stresovou reakci organismu. Jejich hromaděním a dlouhodobým působením pak může dojít k vyvrcholení stresu v akutní krizi. Jde o stav nebo situaci, kdy naše prostředky a možnosti nedostačují nastoleným požadavkům, kdy se věci obracejí nepředpokládaným směrem a náš plánovaný postup se dostává do vážného ohrožení. Předcházející příznaky, jakými byly například menší zdravotní potíže, konflikty či podvědomá tušení, si většinou uvědomujeme až zpětně. Podívejme se, co se děje v našem těle, jsme-li ve stresu: Stresová reakce organismu prochází několika fázemi, během nichž se snažíme se stresem vyrovnat. Naše tělo reaguje specifickým způsobem, hromadí veškerou energii, soustředí ji do svalstva, abychom ve stavu ohrožení mohli zaútočit a nebo co nejrychleji utéci. Ve fázi aktivační dochází k: • vylučování adrenalinu a noradrenalinu (jde o tzv. poplachovou reakci) • zvýšení krevního tlaku a zrychlení srdeční činnosti • zúžení cév • sílí zásobení kosterního svalstva krví • vyplavování zásob cukru • utlumení činnosti žaludku a střev • zvýšení krevní srážlivosti a cholesterolu v krvi Pokud následuje uvolnění energie, tedy k odreagování stresu tak, že je nahromaděná energie spotřebována a následuje zklidnění, je vše v pořádku. Pokud ovšem k odreagování nedojde a stresová situace přetrvává či dokonce sílí, tzn. stresory působí i nadále a přidávají se další, pak nastává druhá fáze – tzv. fáze rezistence, při níž se snažíme odolávat narůstající zátěži tak, že mobilizujeme rezervy. Ve fázi rezistence dochází k: • aktivaci dalších hormonů, např.: o kortizonu – umožňuje mobilizaci energie o endorfinů – působí proti bolesti Trvá-li stresová situace, nebyla-li předcházející fáze dostatečně zvládnuta, může dojít k naprostému vyčerpání organismu. Ve fázi vyčerpání dochází k: • Psychickému selhání • Fyzickému selhání Příznaky stresu Jsme-li ve stresu, často nevnímáme potíže, které jej doprovází, nebo jim nepřičítáme význam. Často si neuvědomujeme, že nejrůznější „drobné“ potíže, které se občas přihlásí a na jejichž řešení „nemáme čas“, souvisejí právě se stresem. Mnohdy je přičítáme nachlazení, virózám a snažíme se je „po domácku“ řešit běžně i méně běžně dostupnými léky. Potíže doprovázející stres se projevují v oblasti fyzické, psychické a jsou zpravidla provázeny změnami chování. Mnohdy si jich všimne okolí dříve než my sami. 167 Fyziologické potíže • bušení srdce • srdeční arytmie • zrychlení srdeční činnosti • bolesti či tlak v hrudi • zvýšení krevního tlaku • poruchy zažívání - špatné trávení, problémy s vylučováním • pocení • poruchy prokrvení • bolesti v kříži, v zádechtřes • škubání víček • plačtivost a častý pláč • ztuhlé svaly • stažení v krku • sucho v ústech • časté močení • sexuální potíže nejen fyziologického rázu, ale i v oblasti sexuální apetence • bolesti svalů … Psychické potíže • pocit vyčerpání • nespavost nebo naopak nadměrná ospalost a spavost, poruchy spánku • podivné až děsivé sny • ranní únava i po něklikahodinovém spánku, kdy má jedinec i často pocit, že „celou noc nespal“, přestože tomu tak není • úzkostnost, nevysvětlitelný strach • pocity napětí • pocit ohrožení • hostilita, nepřátelské chování k druhým • agresivita, výbušnost, útočnost • pocit samoty • poruchy soustředění • zhoršená paměť • předrážděnost • netrpělivost • přecitlivělost • lítost • bolesti hlavy • větší potřeba spánku • ztráta radosti z práce … 168 Změny v chování • přejídání • nechutenství • vyhýbání se povinnosti • nápadné nonverbální chování – zvýšená gestikulace • útočné postoje • strnulost • rychlá chůze • okusování nehtů • zvyšování hlasu • přecházení z místa na místo • rychlé přijímání potravy • skákání do řeči • zvýšené pití alkoholu • nadměrné kouření … Okolí jedince zpravidla zaregistruje jeho změny v chování. V závislosti na tom, nakolik jsou na něj ostatní citově či jinak vázáni, jej pak buď opouštějí ve snaze vyhnout se dalším konfliktům, po určitou dobu jeho chování snášejí či se jej snaží upozornit na změny, k nimž v jeho chování došlo. Stresovaný jedinec však má tendenci upozornění typu „co se to s tebou děje, takový jsi nikdy nebyl“ brát jako invektivu, jako útok vůči vlastní osobě, jeho reakcí bývá zvýšená agrese či uzavírání se do sebe, což vede k dalšímu prohlubování zátěže, narůstání konfliktů, a to již takřka „na všech frontách“, tedy v pracovním i soukromém životě. Jedinec je přetížen, jeho neschopnost vidět danou situaci objektivně a včas a účinně zasáhnout vede k neustálému prodlužování a prohlubování přetížení. Jaké mohou být důsledky? Důsledky dlouhodobého přetížení • psychosomatická onemocnění • zhoršení aktuálních onemocnění • snížení obranyschopnosti organismu • stavy bezmocnosti a beznaděje • neschopnost rozhodování • deprese, pasivita způsobená neschopností organizmu produkovat a vyplavovat některé stresové hormony Zvládání krizových situací Krize je vyvrcholením nahromaděného stresu. Může se do ní dostat každý a je hloupost domnívat se, že nás se to netýká. Předpokládáme-li, že nás může někdo vykrást, přepadnout, že můžeme havarovat či že s námi může spadnout letadlo, měli bychom také předpokládat, že i my (každý z nás) se může nervově zhroutit. Na předpokládanou krizi je možné se do určité míry připravit, nejlépe je zabránit jí již ve fázi varovných příznaků, pokud jsme schopni je zaregistrovat a správně vyhodnotit. Stejně samozřejmě jako zabezpečíme svůj byt proti nezvaným hostům, snažíme se jezdit opatrně, nelétáme letadlem, máme-li strach, že se zřítí, bychom se měli také preventivně starat o své fyzické i psychické zdraví, abychom byli připraveni zátěžové situace lépe zvládat a ke krizi tak nemuselo vůbec dojít. Je pravdou, že ne všechny situace jsme schopni předvídat, vždy nás může překvapit něco naprosto neočekávaného, na co nejsme připraveni (náhlé úmrtí partnera na agresivní virus, vážné onemocnění dítěte apod.). 169 Při již vzniklé krizi je důležité najít nejdůležitější stresor – hlavní moment krize – a ten řešit s ohledem na cíl. Méně důležité jde přitom stranou, tzn. že se vzdáváme (ať už dočasně či natrvalo) různých aktivit, které nás mohou ohrožovat nebo v dané situaci ztrácejí s ohledem na cíl na významu. Pokud nám na situaci nezáleží, je pro nás škodlivá a další aktivita by nás ohrožovala, je nejjednodušší se škodlivému stresu vyhnout. Např. nepolezu na Mont Everest, nejsem-li trénovaná, nejsem-li na to připravena fyzicky ani psychicky a v podstatě o dosažení tohoto cíle vůbec nestojím. Zdánlivě jde o jednoduché rozhodování, někdy nás však tlak situace, naléhání skupiny či apelování na plnění povinností může tlačit k dosahování právě takovýchto cílů. Pak se dostáváme do situací, které jsou pro nás velmi náročné a kdy můžeme být na cestě k cíli doslova ohrožováni na životech. V závislosti na fyziologii, temperamentu, věku, zkušenostech a dalších faktorech máme v zátěžových situacích tendenci jednat určitým způsobem. Naše reakce jsou obvykle odvozeny od tendence spíše útočit či unikat. Každý z nás pak používá převážně takové techniky, s nimiž byl v minulosti opakovaně úspěšný. Pro ilustraci uvádím některé z nich. Reakce odvozené od úniku • Útěk • Regrese - jedinec reaguje jakoby na vývojově nižší úrovni; např. mladý dospívající člověk se začne chovat jakoby byl v pubertě, malé dítě začne šišlat poté, co je jeho mladší sourozenec za tento řečový projev chválen apod. • Potlačení - potlačujeme i pouhou myšlenku na problém, až přesvědčíme sami sebe, že žádný problém vlastně není • • Popření - popíráme existenci problému, děláme, že jej nevidíme Opačné reagování - zcela „opačná“ reakce v situaci, v níž se nehodí; např. smích při sdělení tragické zprávy apod. Negativismus - ke všemu se stavíme negativně, odmítáme problém řešit Technika kyselých hroznů a sladkého citronu - po tom, co jsme „nedosáhli“ na určitý cíl se jej snažíme sami sobě zošklivit (já jsem tohle auto stejně nikdy nechtěl, protože je nesmyslně drahé a kde bych tady taky mohl tak rychle jezdit...) a spokojit s s dosaženým mezicílem (se Škodovkou je to mnohem jednodušší - lacinější servis, levnější pojištění ...) Únik do nemoci, do spánku, do fantazie Pokus o sebevraždu a vyhrožování sebevraždo • • • • Reakce odvozené od agrese • Útok - Fyzický či slovní (vyhrožování, nadávky ironie...) • Upoutávání pozornosti a egocentrické chování - někdy se jedinec snaží upoutat pozornost i za cenu, že bude potrestán (dítě, které již umí chodit na toaletu, se úmyslně počůrá, jen aby si ho maminka všimla; školák vám začne nosit domů výrazně horší známky než dříve, jen abyste se mu věnovali; 12 letá dcera vám sdělí, že je v jiném stavu, jen aby upoutala pozornost rodičů...) • Identifikace - jde o ztotožnění se s jinou, silnější, schopnější, mocnější ... ososbou či skupinou, kterou používáme na svou obranu, schováváme se za její (jejich) jméno, pověst ... (Pane, víte kdo já jsem? Já jsem švagr ....) 170 • • • • • Kompenzace a sublimace - jde o vyrovnání neúspěchu v oblasti jedné úspěchem v oblasti druhé (nejde mi matematika, ale skvěle recituji; jsem nešikovná ve sportu, ale výborná v jazycích;...), pokud nedochází k nahrazování prostřednictvím společensky nepřijatelným způsobem (jsem skvělý zloděj), je vše v pořádku. U sublimace dochází k vyrovnávání nerovnováhy prostřednictvím speciálních technik, např. relaxační hudbou, uvolňovacími cviky apod. Projekce - jde o techniku, při níž jedinec promítá své nedostatky do někoho jiného, kterého pak zpravidla viní z vlastního neúspěchu Racionalizace - hledání „objektivních“ příčin, které zabránily dosažení cíle, aniž by byla připuštěna vlastní vina Humor může být obrácen vůči vlastní osobě, pak je zpravidla okolím dobře snášen; je-li však namířen proti druhým (zesměšňování, ironie), může prohlubovat napětí; napětí pomáhá snížit, je-li použit ve vhodnou dobu pro odlehčení situace a nikoliv s cílem někomu ublížit. ... Některé techniky ovládání stresu Je řada technik, které nám mohou pomoci zvládat stres, tj. zmírnit negativní zdravotní dopad zátěže. Měli bychom je začít používat ještě dříve, než začneme pociťovat negativní důsledky dlouhodobého přetížení. Pokud je již pociťujeme, je nejvyšší čas začít. • • • • • Dechová cvičení Relaxace Meditace Vizualizace Autogenní trénink … Nejúčinnější je, samozřejmě prevence, tzn. snaha eliminovat zbytečné stresory, které zátěžovou situaci zbytečně komplikují. Prevence • Pozitivní myšlení - na všem se snažme najít něco pozitivního, poučme se z neúspěchu, hledejme, v čem nás situace obohatila, na co si máme dát příště pozor apod. Hledejme, v čem pro nás nepříjemná situace, která nás čeká, může být přínosem a budeme ji lépe snášet... • Hospodaření s časem - je důležité vědět a pokud možno se i postarat o to, abychom nebyli nezastupitelní (alespoň pokud jde o oblast pracovní). Některé úkoly můžeme delegovat (nemusíme dělat všechno sami). Důležité je ujasnit si co chci, stanovit priority, odhalit a eliminovat tzv. požírače času. Udělat si časový plán a snažit se jej dodržet. • Úprava pracovního prostředí - zahrnuje vše, co pracovní prostředí vytváří, tedy prostředí fyzické (osvětlení, teplota na pracovišti, hlučnost, velikost, zařízení, práce s barvami ...) a sociální (styl řízení, pracovní zařazení, vztahy v pracovním kolektivu, jeho velikost a složení ...). Důležité je, aby pracovní prostředí, v němž trávíme třetinu svého života, bylo nejen příjemné a hezké, ale především bezpečné. 171 • • Úprava životosprávy - zahrnuje dostatek spánku, dostatečný odpočinek a relaxaci i úpravu jídelníčku, neboť to, co jíme, velmi ovlivňuje to, jak se cítíme a reagujeme. Posílení fyzické kondice - pohyb je důležitý, obzvlášť u sedavých zaměstnání. Jsou však jedinci, kteří jsou nemotorní a pohyb je nečiní nikterak šťastnými, naopak, každé sportování je pro ně stresující. Je však řada pohybových aktivit, kterým se mohou věnovat skutečně všichni - pravidelné procházky, rychlejší chůze (třebas i jen cestou na metro), plavání, jóga ... Věřím, že si každý z nás může najít takovou pohybovou aktivitu, která nám bude vyhovovat. Literatura [1] Klementová, R., Nečas, S.: Manažer a stres. Brno : ČS, a. s., 2000 [2] Irmiš, F.: Nauč se zvládat stres. Praha : Alternativa, 1996 Mgr. Věra Hudečková, SVŠES, s. r. o. , Lindnerova 575/1, Praha 8, E-mail: [email protected] 172 Pocit bezpečí ve veřejném mínění Josef Dubský - Policejní akademie ČR Pocit ohrožení a obavy z trestných činů není jistě pro toto fórum nový fenomén. Každý z nás se tak či onak s tímto jevem setkal, ať již ve své pracovní roli nebo jako občan. V současné kriminologii patří strach z kriminality k frekventovaným zkoumaným tématům. Problematice strachu ze zločinu se věnují rozsáhlé národní i mezinárodní empirické výzkumy. V České republice to byly zejména výzkumy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci v Praze uskutečněné v mezinárodním kontextu (1992 a 1996, J. Válková). Další rozsáhlý výzkum zahrnující zmíněnou problematiku byl realizován na katedře sociologie Filozofické fakulty v Praze (1995, J. Buriánek a P. Kuchař). Od roku 1991 se tématika pocitu bezpečí objevuje i v průzkumech Institutu pro výzkum veřejného mínění a dalších firem, které se zabývají průzkumem veřejného mínění (STEM, STEM/MARK). Ve svém vystoupení se zaměřím na prezentaci dílčích výsledků výzkumů veřejného mínění, které se problematikou pociťovaných obav z trestné činnosti zabývaly. V roce 2003 se STEM169 již po páté zaměřil na hodnocení problémů podle toho, jak je jejich řešení důležité pro naši společnost. Dotázaní občané hodnotili závažnost deseti předložených problémů. K nejzávažnějším problémům lidé řadí problémy právního prostředí v naší zemi. Zhruba 70% veřejnosti považuje za velmi závažný problém dodržování zákonnosti, ochranu občanů před kriminalitou a problém korupce. Zatímco první dvě jmenované oblasti jsou stabilně označované za hodné pozornosti již od roku 1997 (kdy STEM takto formulovanou otázku poprvé zařadil do výzkumu), závažnost problému korupce se ve vědomí veřejnosti posiluje. V roce 1997 korupci označila za velmi závažný problém polovina populace, nyní to jsou již dvě třetiny. Druhou skupinu problémů s mírně nižší mírou závažnosti tvoří zajišťování sociálních jistot spolu s problematickou situací ve zdravotnictví. K relativně méně závažným problémům patří otázky ekonomické: nízký export našich výrobků a kontrola svobody trhu a podnikání; dále rovněž problém stavu životního prostředí. U stavu životního prostředí a nedostatečného exportu našich výrobků se míra závažnosti ještě dále oslabuje. Podle názoru veřejnosti vyžaduje řešení v nejnižší míře situace v české armádě. Do skupiny méně závažných problémů patří také vstup naší země do Evropské unie. Je však třeba zdůraznit, že míra závažnosti evropské integrace se od výzkumu v roce 2001 výrazně zvýšila. Tehdy dokonce 44% lidí považovalo vstup do EU za okrajovou záležitost nebo jej vůbec neoznačovalo za problém. Nyní je to „pouze“ 24%. Stále však platí, že vstup do EU pro českou veřejnost nepředstavuje akutní 169 Citovaný reprezentativní průzkum STEM byl proveden ve dnech 3.-12. května 2003. Odpovědělo 1283 respondentů starších 18 let, vybraných metodou kvótního výběru na území celé České republiky. 173 "Co je pro dnešní Českou republiku skutečně závažný problém, kterým je třeba se zabývat?" ( bez odpovědí "nevím") dodržování zákonnosti u nás 72 ochrana občanů před zločinností 70 korupce, podplácení úředníků 23 5 24 66 6 26 8 zajišťování sociálních jistot 58 33 9 situace ve zdravotnictví 57 35 8 nízký export našich výrobků 40 stav životního prostředí 38 vstup do EU 44 43 36 kontrola svobody trhu a podnikání velmi vážný problém 24 44 16 0 19 40 34 situace v armádě 16 22 47 25 částečně vážný problém 37 50 75 100 % problém okrajový + není to problém Pramen: STEM, Trendy 2003/5 Velice zajímavé informace poskytuje výzkum veřejného mínění zaměřený na zjištění spokojenosti občanů s prací Policie ČR, který realizovala v roce 2004 společnost STEM/MARK, a.s.170 Cílem výzkumného projektu bylo: • Zmapovat pocit bezpečí občanů a obavy z trestné činnosti • Zjistit zkušenosti občanů s trestnou činností • Zjistit zkušenosti občanů s prací Policie ČR • Zmapovat důvěru občanů v Policii ČR a hodnocení její práce • Zjistit přístup občanů k prevenci kriminality a jejich názory na preventivní činnost Policie ČR • Podchytit zdroje informací o Policii ČR a jejich hodnocení • Odkrýt vnímání závažnosti problémů v rámci Policie ČR očima občanů (s důrazem na problematiku korupce)… Výzkum byl realizován na základě reprezentativního výběru populace ve věku 15 a více let, a to v každém z 8 regiónů České republiky.. Celkem bylo realizováno 6 423 rozhovorů. Takto velký reprezentativní vzorek umožnil analýzu jak na úrovni celorepublikové, tak na úrovni krajů 170 Tisková informace z výzkumného projektu PHARE, Výzkum veřejného mínění, Spokojenost občanů s prací Policie ČR, STEM/MARK, a.s. 174 Hlavní zjištění Názory občanů na práci Policie ČR a postoje k úloze Policie ČR obecně lze považovat za poměrně ustálené, dlouhodobě platné, bez tendence ke krátkodobým výkyvům. Potvrzuje to srovnání výsledků ze tří časově odlišných etap výzkumu /probíhaly zhruba ve dvouměsíčních intervalech). Klíčové ukazatele spokojenosti s prací policie ČR jako celku i na místní úrovni, míra obav a pocitu bezpečí, informovanost o práci Policie ČR, vykázaly ve všech třech etapách takřka shodné výsledky a nevýznamné odchylky se pohybovaly v toleranci dané statistickou chybou. Pocit bezpečí a úroveň veřejného pořádku • Pocit ohrožení a obavy z trestných činů pociťují s různou intenzitou více než 2/3 občanů. Za silné lze tyto obavy označit u 1/4 obyvatelstva, u dalších 46% občanů se jedná spíše o slabý pocit nebezpečí. Celkový pocit nebezpečí ZÁKLAD: Všichni respondenti, n=6423 Silný pocit nebezpečí 22% Žádný pocit nebezpečí 32% Slabý pocit nebezpečí 46% ZDROJ: STEM/MARK, Výzkum spokojenosti veřejnosti s Policií ČR, 2003/2004 • • Pocity ohrožení a nebezpečí jsou významně spojeny s velikostí místa bydliště a nejvyšších hodnot dosahují ve velkoměstech. Pocit nebezpečí je nejsilněji vnímán Pražany.. Větší obavy registrujeme ještě mezi obyvateli středních a severních Čech. Naopak jako lokality s nižší mírou nebezpečí lze označit oba moravské kraje, jižní a východní Čechy. Za nejvíce problémová místa z hlediska pocitu bezpečí označují občané okolí hospod, nočních klubů a diskoték, ve kterých se cítí ohroženo 38% obyvatel. Na druhém místě jsou z tohoto hlediska neosvětlená a málo frekventovaná místa (36%). Výskyt nebezpečných míst je nejvíce znepokojující pro obyvatele Prahy (málo frekventovaná a neosvětlená místa, podchody, místa výskytu bezdomovců) a severních Čech (např. místa výskytu narkomanů, prostituce a problémové mládeže. 175 • • Všeobecně přítomný je strach z dopravních nehod cizím zaviněním, kterých se obávají 4/5 občanů. Mezi znepokojivé trestné činy u kterých jsou obavy vyšší patří vandalství, kapesní krádeže, vloupání do bytu, domu, chalupy a vloupání do auta (obávají se jich zhruba 2/3 občanů) Nejvíce obav z konkrétních trestných činů mají Pražané a obyvatelé středních Čech. Obavy z konkrétních trestných činů ZÁKLAD: Všichni respondenti, n=6423 POZNÁMKA: Frekvence odpovědí, aritmetický průměr 1-4, 1="určitě se neobává" Určitě ano Spíše ano Spíše ne Dopravní nehoda cizím zaviněním Vandalství, poškozování cizí věci Určitě ne 43 36 36 Vloupání do bytu (domu/chaty/chalupy) 1 3 2 36 23 10 25 10 3,0 2,9 2,8 Vloupání do auta 33 Krádež jízdního kola 32 25 14 29 2,6 Krádež auta 29 27 18 25 2,6 Krádeže za použití násilí Fyzické napadení, ublížení na zdraví 29 17 16 29 25 20% 24 40 60% 2,5 18 2,4 1,7 66 40% 2,7 14 41 Krádež motocyklu 11 10 13 0% 15 80% 4 3,1 19 11 34 28 určitě se obává 14 7 34 33 Kapesní krádeže určitě se neobává průměrné hodnocení 100% ZDROJ: STEM/MARK, Výzkum spokojenosti veřejnosti s Policií ČR, 2003/2004 Výzkum jako celek poukázal na srozumitelnou pozici policie, a to se všemi viditelnými přednostmi i nedostatky. Ve vztahu k Policii ČR nejsou občané nekritičtí, uvědomují si slabá místa v práci Policie ČR, zároveň dokáží ocenit její přínos pro řadového občana. Pocit ohrožení a obavy z trestných činů jako předmět výzkumu veřejného mínění je nejednoduchý a empiricky obtížně uchopitelný fenomén, který je multikauzálně ovlivněn. I přes tyto skutečnosti, jsou informace získané prostřednictvím výzkumů veřejného mínění cenné a inspirativní. Mgr. Josef Dubský, Policejní akademie ČR, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail:[email protected] 176 Možnosti využití poznatků psychiatrie, psychologie a sexuologie v činnosti bezpečnostních manažerů Stanislav Nečas – SVŠES, s. r. o. v Praze Při vyšetřování trestné činnosti jsou často za účelem poskytnutí odborných konzultací a expertiz přibíráni znalci z oborů psychiatrie, psychologie a sexuologie. Mohou vystupovat jako soudní znalci ve výše uvedených vědních oborech. Obdobně lze využívat těchto poznatků při šetření mimořádných událostí, které se stanou v organizacích a institucích. Proto se bezpečnostní manažeři v organizacích a institucích neobejdou bez základních poznatků z psychiatrie, psychologie a sexuologie. Psychiatrie Psychiatrie neboli lékařství duše bývá považována za odvětví klinické medicíny, zabývající se diagnostikou, léčením a prevencí psychických poruch. Zabývá se celou škálou poruch duševního zdraví, odchylek od normálu, deviací jakými jsou somatogenní psychické poruchy, neurózy, psychózy, poruchy osobnosti, patické reakce a změněná úroveň a poškození mentálních schopností. Praxe vedla k tomu, že se na jejím základě vytvořil samostatný obor soudní psychiatrie, jenž pátrá po obsahu důležitých pojmů jakými jsou např. příčetnost, svéprávnost aj. V tom má psychiatrie blízko k jevům přírodním, společenským i psychologickým. Rozlišujeme psychiatrii obecnou, která studuje základní chorobné příznaky a speciální, jež popisuje jednotlivé poruchy. Součástí psychiatrie je samostatný vědní obor – psychiatrie soudní, jenž zkoumá duševní stav osob ve vztahu k trestnímu a občansko-právnímu řízení. Hodnotí psychické poruchy z pohledu průběhu soudního řízení, eventuálně navrhuje opatření léčebná či preventivní. Zkoumání, tedy vyšetření duševního stavu se realizuje formou ambulantní. Existují však případy, kdy je nutná forma ústavního pozorování. Od tohoto případu se odlišuje znalecké vyšetření ve věznicích. Obecná psychiatrie se zabývá symptomy - příznaky - duševních chorob, popisuje jednotlivé duševní funkce a jejich poruchy. Pozornost je proto třeba věnovat vědomí, jež lze popsat jako stav subjektivně pociťovaný, který umožňuje duševní dění a zajišťuje kontinuitu duševního života. Vědomí zahrnuje celou duševní činnost. Sem patří pochopitelně pozornost jako svým způsobem zostřený stav vědomí, jenž má charakter selektivní a dále je charakterizován tenacitou (schopností pozornosti setrvat na určitém vybraném obsahu), vigilitou (schopností zaměřit se na nové obsahy), labilitou (pozorností přelétavou) a iritabilitou (snadností, jíž je pozornost vzbuzena). S tímto souvisí poměrně úzce roztržitost. K poruchám pozornosti patří zastřené vědomí - po únavě, hladovění, při těžkých tělesných chorobách či emocionálním oslabení, somnolence - spavost, sopor s minimálními reakcemi na okolí, koma, což je stav bezvědomí, nereagující na stimuly. Psychiatrie se zabývá rovněž fenomény jako jsou obluzené vědomí, kdy skutečnost splývá s vjemy neskutečnými, při nichž je porušena soudnost úsudku splývající s výpadkem paměti, deliriem představujícím blouznění doprovázeným zkresleným vnímáním děsivých obsahů a divokými reakcemi, amencí, tj. zmateností s mírnějšími projevy. Obnubilace dostavující se v podobě mrákotných stavů. U amence, deliria a obnubilace je evidentní amnézie. V soudně znaleckém posouzení duševního stavu v případě zjištění kvalitativní poruchy vědomí je jednoznačným důvodem k přiznání příčetnosti. Nelze opomenout spánek, fyziologickou změnu vědomí, při níž může docházet k disociaci spánkové změny motoriky a 177 vědomí. Lze sem přiřadit patickou rozespalost, narkolepsii či záchvatové usínání v jakékoliv situaci. Samotná duševní choroba není trestným činem. Psychiatrie představuje pouze jeden z vědních oborů, jenž má přispět při využívání svých výsledků při působení v oblasti orgánů činných v trestním řízení. Nová klasifikace nemocí, kterou vydala Světová zdravotnická organizace (WHO), platí v ČR od 1.1.1993 jako 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, angl. zkratka ICD - 10). Podle ní veškeré psychické odchylky od normy jsou nazývány duševními poruchami. Nová klasifikace přinesla řadu změn. Z odborné psychiatrické terminologie byly vypuštěny některé do té doby užívané pojmy, jako např. hysterie (nyní histrionská porucha osobnosti), paranoia (trvalá porucha s bludy) nebo oligofrenie (mentální retardace). Pro kriminalistiku je podstatné znát odpověď na otázky o motivech jednání, jeho psychofyziologických procesech, jež jsou v pozadí, jak se mohly promítnout somatické nemoci do chování apod. Neměli bychom zapomenout ani na skutečnost, že lidskou osobnost nelze poznat nikdy dokonale na 100%. V kriminalistice si pod poznáním osobnosti zpravidla představujeme posouzení jejích podstatných, nejdůležitějších a v předmětném zkoumaném ději rozhodujících psychických charakteristik a projevů chování. Na odpovězení tohoto druhu otázek se soustřeďuje právě soudní psychiatrie, která studuje rovněž psychické poruchy a jejich vztah k protiprávnímu jednání, k otázkám odhalování, vyšetřování a předcházení trestné činnosti. Nese interdisciplinární charakter, má vazby na kriminalistickou nauku, trestní a občanské právo k vědě trestního a občanského procesu, penologii, kriminologii, viktimologii aj. Bohužel u nás absentuje právní úprava umožňující včasné nebo alespoň rychlejší prohlášení právních úkonů provedených v tomto stavu za neplatné. Důvody k přiznání snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti neshledáváme u osob s poruchou osobnosti, pokud tato není doprovázena např. mentální retardací, zneužíváním chemických látek a organickou poruchou. Složitější bývá posouzení mentální retardace, může v této souvislosti hrát roli navedení. Proto je nutno popsat hloubku mentálního defektu. Neurotické poruchy, zejména spojené se stresem, dále somatoformní a behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory nebývají předmětem zájmu soudní psychiatrie. Vyšetřovací metody psychiatrické se člení na všeobecné a speciální klinické vyšetření. Všeobecné metody sestávají zejména z pozorování chování, rozhovoru, vždy je potřebná konfrontace údajů objektivních se subjektivními. Speciální klinická vyšetření poskytují psychiatrický nález. Opírají se o zjištění dalších oborů např. neurologie, neurofyziologie, endokrinologie, genetiky, sexuologie. Znalecký posudek psychiatrický Jakou roli má soudní znalec v oboru psychiatrie? Vystupuje před soudem jako osoba, jež má takové odborné znalosti, aby odpověděla otázky z daného oboru lidské činnosti a které jsou podstatné pro správné rozhodnutí ve věci. Znalcem v oboru zdravotnictví (kam všechny pojednávané vědní obory - psychologie, psychiatrie a sexuologie patří) se stává občan ČR po splnění stanovených občanských a odborných předpokladů a složení znaleckého slibu u jeho trvalému bydlišti příslušného krajského soudu. Znalce přibírá v trestné právních věcech kterýkoliv orgán činný v trestním řízení (vyšetřovatel, státní zástupce, soud). 178 V expertíze jde především o otázky typu: Trpí posuzovaný duševní poruchou? Trpěl jí v době spáchání trestného činu? Mohl v době spáchání trestného činu rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání? Je schopen účasti při soudním líčení? Je třeba uvažovat o ochranné léčbě? (podle § 116/1 trestního řádu se v trestně právních věcech přibírají obligatorně dva znalci). Příčetnost je pojem právní. Náš trestní zákon v § 12 stanoví příčetnost jako stav, kdy pachatel pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, a určuje, že nepříčetný pachatel není za spáchaný čin trestně odpovědný. Právní normy u nás znají stav zmenšené příčetnosti, která je přiznávána, jestliže schopnost rozpoznat nebezpečnost vlastního jednání je u pachatele v době spáchání trestného činu podstatně snížena (§ 32 tr. zákona). Snížení nebo vymizení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti, pokud má být důvodem k přiznání zmenšené příčetnosti, eventuálně nepříčetnosti, musí být důsledkem duševní poruchy. Nelze tak uplatnit např. příslušnost pachatele k minoritní odlišné kulturální skupině. Soudně znalecký posudek psychiatrický zahrnuje z věcného hlediska příslušné vyšetření a z něj vyplývající závěry. V úvodu posudku se zmiňuje kromě základních personálních a institucionálních údajů přehled kladených a odpovídaných otázek a materiál, z něhož znalec při zpracovávání posudku vycházel. I. část posudku obsahuje přehled materiálu, který znalec používá, tedy výpis ze spisového materiálu, zachycující fakta nutná k vyhodnocení duševního stavu posuzovaného, tj. skutkovou podstatu trestného činu, výpověď stíhaného, výpovědi svědků, výsledky vyšetření krve na alkohol, důvody, proč bylo zahájeno řízení o úpravě způsobilosti k právním úkonům atp., dále jsou zde obsažena důležitá fakta ze zdravotnické dokumentace, vyšetření posuzovaného a konečně výsledky pomocných a konziliárních vyšetření, což často bývá představováno vyšetřením elektroencefalografickým (EEG) a falopletysmografickým (PPIG). II. část podává zprávu o psychickém stavu a chování posuzované osoby, je hodnocen její vývoj a sociální adaptace a dospívá k závěru - k diagnóze. Ta bývá dle potřeby rozšířena o motivační analýzu. III. část seznamuje s odpověďmi na položené otázky. Znalecký posudek je pro soud jedním z důkazů. Každá společnost se před nebezpečným duševně nemocným abnormním jedincem chrání zvláště, jde-li o pachatele trestných činů. Přednost má v této souvislosti detence před léčbou. Ochranné léčení se nařizuje: a) pachatelům nepříčetným místo trestu, je-li jejich pobyt na svobodě nebezpečný b) pachatelům zmenšeně příčetným, a to buď v kombinaci s trestem nebo místo trestu Ve smyslu stávající právní úpravy je možno uložit též ochranné léčení ve formě ambulantní. Ústavní ochranné léčení nařizuje soud. Trvá takovou dobu, dokud nedojde léčebné zařízení k názoru, že terapie splnila svůj účel. V takovém případě podá návrh na jeho ukončení nebo změnu na léčbu ve formě ambulantní. Rozhodnutí v těchto záležitostech přísluší opět soudu. Ukončit léčbu lze i u pachatelů, kteří spáchali trestný čin pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, tehdy, zjistí-li se při jeho výkonu, že nelze jeho účelu dosáhnout. Při ambulantní formě je léčený povinen docházet do ambulance ke kontrolním vyšetřením. Nedodržování uvedené povinnosti nebo nespolupráce mohou být ohodnoceny stíháním pro maření výkonu úředního rozhodnutí nebo může být změněno na ústavní. 179 Psychologie Psychologie hledá zákonitosti lidského poznávání, prožívání, shromažďuje poznatky o tom, jak psychické jevy vznikají, jak se formují lidské vlastnosti a jak se uplatňují v rozličných aktivitách člověka. Z označení starořímského tržiště - fórum, kde se konala shromáždění občanů a veřejná soudní přelíčení - pochází význam používaný pro forenzní psychologii. Forenzní psychologie Forenzní psychologie představuje využití psychologických poznatků v právních vědách. Jak psychologie, tak i právo se zabývá chováním člověka. Zatímco psychologie se zabývá poznáváním chování a jeho příčin, právo reguluje vztahy mezi lidmi vymezením norem chování a současně stanovuje sankce za jejich překročení. Nosnými problémovými okruhy forenzní psychologie jsou osobnost účastníků procesních stran - osobnost jedince právo prosazující (policista, vyšetřovatel, soudce, státní zástupce aj.) osobnost právu podléhající (podezřelý, obviněný, obžalovaný, odsouzený, svědek) a jejich vzájemná interakce. Psychologie forenzní se opírá o poznatky dalších psychologických odvětví klinické, vývojové, pedagogické, sociální, psychologie osobnosti, patopsychologie atd. Z pohledu uplatňování práva lze rozlišit následující odvětví psychologie: a) psychologie kriminalistická - fáze přípravná - zaměřená na policisty, vyšetřovatele, obviněného, svědka a jejich interakci v podmínkách výslechu, realizace výpovědi, psychologické expertízy v trestních věcech, profilování pachatele b) psychologie soudní - fáze rozhodovací - je zacílena na osobnost soudce, státního zástupce, obhájce, obžalovaného a jejich vzájemného kontaktu c) psychologie penitenciární - fáze vykonávací - je orientována na výkon trestu a vazby a v jejich obsahu zejména na otázky klasifikace odsouzených, penitenciární diagnostiku, aplikaci psychologických metod v procesu zacházení s pachateli, psychologickou expertizu pro účely podmíněného propuštění, osobnost odsouzeného, jakož i příslušníka vězeňského personálu. Psychologie hraje určitou roli rovněž v organizaci a posuzování efektivnosti výkonu trestů nespojených s odnětím svobody d) psychologie postpenitenciární - fáze reintegrační - zkoumá osobnost propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody, posuzuje mj. proces adaptace po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody e) psychologie kriminologická se zabývá psychologickými aspekty kriminálního chování, prevence a viktimologie, jakož i psychologickými aspekty sociálně patologických jevů, jež souvisejí s kriminalitou. Psychologické aspekty kriminálního chování Přímými determinantami chování jsou motivy, jejich hierarchická organizace ve směru vnějších pobídek a vnitřních pohnutek. Složitější formy kriminálního chování jsou regulovány systémem osobnosti, který zahrnuje sebekoncepci, svědomí, systém motivačních subhodnot, kognitivní procesy, emocionalitu, jakož i vyladění člověka k činnosti. Každé kriminální chování je souhrnem vzájemného působení vnějších - situačních - a vnitřních - s osobností souvisejících faktorů. Obecně lze konstatovat, že kriminální chování vykazuje následující znaky: 180 • • • bezprostřední snaha po uspokojení potřeb, nezdrženlivost impulsivnost deliktů, bez předchozí rozhodovací fáze egocentrická orientace osobnosti upřednostní subjektivní morální a právní normy Pokud se však jedná o chování kriminálních recidivistů, u nich se stává toto chování automatismem a součástí životního stylu. Od psychologa se očekává předně vyjasnění motivace delikventního chování. Každý trestný čin má svou motivaci, třebaže někdy zůstane utajena či nejasná. V motivační struktuře se sleduje motivy vnitřní i vnější, přitom se opírá o poznatky z psychologického vyšetření a analýzy motivační struktury kriminálního chování. Vnější motivační determinanty představují okolnosti předcházející inkriminovanému delikventnímu chování. Vnitřní motivační determinanty (osobnost pachatele) , mezi něž patří mj. charakteristické vzorce chování a motivace, typické projevy v zátěžových situacích, emocionální charakteristiky aj. Stranou pozornosti psychologa nesmějí zůstat ani projevy intoxikace alkoholem či drogami. Problém perspektiv resocializace Orgány činné v trestním řízení velmi často kladou psychologovi - znalci otázku směřující k tomu, aby se vyjádřil k možnostem nápravy, resocializace a k možnostem a perspektivám procesu korektivní socializace. Vystavují jej značnému riziku omylu, neboť predikce lidského chování, tím spíše u delikventního člověka je nesmírně složité. Optimistický výhled na resocializaci snižují především: • • • • • • anetická psychopatická osobnost (bez přítomnosti vyšších citů) rozsáhlá kriminální kariéra, recidiva akceptace ideologie kriminální subkultury omezení sociálních vztahů s okolím přivyknutí si životu ve věznici apod. a rezistence vůči resocializačnímu působení psychopatie, mentální defekt, poruchy afektivity, poruchy vůle, deviace zvláště v asexuální oblasti. Důležité je posuzovat možnosti resocializace individuálně a komplexně. Z teorie i z praxe víme, že neexistují na světě dva psychicky identičtí lidé. Stejně dobře víme, že lze zobecnit určité vzorce chování příbuzné určitým skupinám jednotlivců. Lze odvodit následující typy osobností, s nimiž se psycholog ve své soudně psychologické praxi setkává nejčastěji: • • • typ socializovaný, nejevící znaky zřetelné poruchovosti v chování a jednání, u něj dojde-li k asociálnímu chování, se jedná v zásadě pouze o jednotlivou epizodu typ nesocializovaný, charakterizovaný absentujícími inhibičními mechanismy, jež by zastavily sociálně nežádoucí chování, bývá označován též jako typ psychopatický nebo typ s asociální poruchou osobnosti mentálně insuficientní typ, k němuž se řadí osobnosti se sníženou mentální úrovní, jejich trestná činnost nebývá promyšlená, vyskytují se spíše násilné ataky vůči inadekvátním objektům (děti, zvířata), modus operandi bývá primitivní 181 • • • typ neurotický, řešící svým kriminálním jednáním zpravidla určitý psychický konflikt zejména vnitřní povahy, do popředí vystupují znaky anxiozity, neurotická symptomatologie se zvýrazňuje typ s masivními psychickými poruchami, jedná se o psychózy, jeho chování bývá zdánlivě prosto motivace, nebo s motivací těžko pochopitelnou, delikty bývají namířeny proti emočně blízkým osobám a mívají povahu násilných jednání, v praxi orgánů činných v trestním řízení se vyskytuje málo typ deviantně socializovaný, který má jisté sociální normy chování, ty však vykazují znaky chování deviantního, pro společnost nepřijatelného, vyskytují se u něj symptomy spojené s masivní lhavostí, oploštělou emocionalitou či agresivitou. Psycholog musí počítat s určitými formami hraní rolí v posuzovaném chování a jednání posuzovaných osobností. Objevují se příznaky zvýšené nervozity, nejistoty, působení vnitřních obranných mechanismů vědomých i nevědomých, včetně racionalizace, neboli omlouvání, falešného ospravedlňování své trestné činnosti. Může nastat izolace, kdy se odděluje reálné chování od odpovídajících, někdy neúnosných emocí (vrah popisuje své chování, jež je zcela prosto jakýchkoliv projevů emocí). Traumatizující zážitky pachatele se mohou dostávat mimo rámec výpovědi, jsou vytěsněny. Je možno konstatovat, že čím výraznější je osobnostní svéráz pachatele, tím je pravděpodobnější, že se určitým způsobem “otiskne” v modu operandi. Psycholog musí tyto stopy (otisky) posoudit a přiřadit jim příslušný význam v hlediska chování a jednání pachatele. Jejich kategorizace nás přivádí k typologii pachatelů, k jejich profilaci. Psychologický profil obsahuje dostupné údaje o pachateli. Psychologická analýza představuje základ odhadu zejména sociálně demografických charakteristik pachatele a jeho osobnostních zvláštností. V literatuře bývá poukazováno, nikoliv neprávem, na sepjatost některých osobnostních charakteristik a jejich souvztažnost s markantami trestné činnosti, např. projekce temperamentových vlastností a intelektové úrovně do způsobu spáchání závažných násilných trestných činů, důležitý je rovněž faktor věku a jeho souvislost se způsobem provedení deliktu. Psychologie se může uplatnit i při řešení některých krizových situací mimo vlastní vyšetřování, např. v průběhu vzpoury vězňů lze využít psychologického profilování i k ovlivnění jejího průběhu, kdy psycholog může dávat cenné podněty či přímo je uplatňovat při řešení krizové situace. Během vyšetřování a posuzování osobnosti pachatele by měla být nastolena pozitivní emocionální atmosféra. Technika psychologického profilování je rozvíjena od 2. světové války hlavně v USA Jednotkou behaviorálních věd Akademie FBI. Hypnóza, detektor lži a psychofarmaka v policejní praxi Teorie i forenzní praxe přináší poměrně často otázky spojené s problematikou možného využití hypnózy, detektoru lži a psychofarmak. Někdy tato oblast bývá zahalena jakousi rouškou tajemství. Ale o žádné tajemství se nejedná. Hypnóza bývá označována za stav zvýšené sugestibility nebo za parciální spánek, teorie jsou četné a rozličné. Lehkou a střední hypnózou rozumíme stav charakterizovaný sníženou až vymizelou spontaneitou, změnami svalového tonu, uzavřením očí a nesnadností až nemožností jejich otevření za současně se projevujícího zvláštního vztahu mezi hypnotizérem a hypnotizovaným. Podněty vycházející od hypnotizéra mají základní význam a reakce na okolí se snižují. Po ukončení není žádní amnézie nebo jen parciální. Mezi hypnózou tohoto stupně a 182 bděním je plynulý přechod. Pro klinické účely většinou se středním nebo s lehčím stupněm vystačíme. Hlubokou hypnózou je stav organismu člověka charakterizovaný raportem a změnou vědomí, při němž lze příslušnými cílenými sugescemi dosáhnout relevantního ovlivnění chování, vnitřního prožívání a fyziologických procesů. Lze vyvolat pozitivní či negativní halucinace, věkovou regresi, dát účinné posthypnotické sugesce. Na tento stav může být úplná amnézie. V lehkých stadiích hypnózy spánkového typu můžeme mluvit o snížení vědomí, zúžení vědomí či lehce zastřeném vědomí. Motorika zpomaluje, rychlost reakcí na podněty a vnímání se zpomalují. Snižuje se reakční pohotovost a schopnost vytváření nových spořádaných reakcí, dochází ke změně vědomí ve smyslu změny lucidity. Vezmeme-li vědomí jako subjektivní kvalitu psychických procesů, jen ztěží by se dalo prohlásit jednání a prožívání v období somnambulní hypnózy za nevědomé. Subjekt si uvědomuje, co dělá a i když mu např. sugerujeme automatické pohyby, jež dělá bez vlastní vůle, je schopen podat informaci, že si je uvědomuje jako automatické. Jednání je ovšem nevědomé z hlediska stavu po skončení hypnózy, při návratu do normálního bdělého stavu. Subjekt o tom, co se s ním dělo a co si v hypnóze uvědomoval, nic neví. Hypnotizovaní obvykle postrádají sklon uvažovat o svých psychických procesech, hodnotit a plánovat své jednání, uvědomovat si samy sebe jako nositele psychických procesů. Zajímavá je analýza tzv. Kodaňského případu, v němž došlo ke zneužití hypnózy ke kriminálním účelům psychopatickým hypnotizérem. Ve vězení vytvořil v hypnabilním spoluvězni uměle pomocí sugescí bludný systém, jenž mu dovoloval spoluvězňovo chování ovládat i po skončení výkonu trestu odnětí svobody a přimět jej k závažným loupežím. Zločinec svou oběť vlastně nikdy nedehypnotizoval od prvního zhypnotizování, takže oběť vlastně zůstávala v transu. Lze usuzovat, že u hypnotizovaného se stal uměle vytvořený bludný systém součástí jeho osobnosti, možná že vznikla sekundární psychotická osobnost, koexistující vedle jeho normální osobnosti. Pojem hypnóza zahrnuje vysokou sugestibilitu a to i tehdy, jde-li o stav postrádající znaky spánku, tedy o stav bdělosti. Na druhé straně hypnóza zahrnuje stavy sugestivně navozené ospalosti (jako je somnolence) a to i tehdy, když sugestibilita zvýšena mírně. Pojem hluboká hypnóza by se týkal vysoké sugestibility, pojem hlubokého spánku však znamená zrušení sugestibility ztrátou raportu. Hypnabilitou rozumíme schopnost člověka, aby u něj byla sugestibilita vystupňována. Hypnabilita není totéž co základní sugestibilita. U někoho může být základní bdělá sugestibilita velmi malá a vhodnou technikou lze jej uvést do hluboké hypnózy, naopak u někoho s vysokým stupněm sugestibility hluboké hypnózy nedocílíme. Hypnóza se objevila ve forenzních vědách před asi 100 lety a její forenzní užití je provázeno trvalými spory. Může mít příznivý vliv na paměť oběti či svědků. Nemá důkazní hodnotu pro jednání soudu, v policejní ani penitenciární praxi není u nás normativně nijak vymezeno. Zdá se však, že větší pravděpodobnost a opodstatněnost využití může mít hypnóza spíše hlediska viktimologického - když oběť trestného činu je traumatizována. Pak může v hypnotickém stavu dojít k prolomení obranných mechanismů např. Vytěsnění či odmítání, k úpravě amnézie apod. Zde nachází hypnóza své místo jako klinická technika užívaná efektivně k léčení, psychoterapii některých psychických poruch, především neurotických symptomů, některých návykových chování, k navození analgézie. V praxi se konkrétním využitím hypnózy pro uvedené účely, tedy zvláště pro oběti trestných činů násilné povahy (znásilnění, loupežné přepadení aj.) setká spíše psycholog psychoterapeut v klinické či poradenské praxi. 183 Polygraf čili detektor lži umožňuje postihovat nevědomé a vůlí neovlivnitelné projevy emocí v průběhu výslechu. Spolehlivost je větší než pouhé pozorování neverbálního chování. Obdobně jako falopletysmograf je založen na principu asociačního experimentu. Vychází z premisy, že vhodně aktivovaná emoce bývá doprovázena určitými fyziologickými reakcemi - změnou krevního tlaku, elektrické vodivosti kůže - kožně galvanický reflex, rychlost tepu srdce aj. Polygraf je možno využít nejen jako detektoru lži, nýbrž i jako pomůcky k rozpomínání svědka nebo pro orientaci dalšího směru vyšetřování. Důkazní hodnotu učiněnou pod polygrafem naše právo neuznává, ovšem tím se nestává bezcenným. Může být dobrým pomocníkem soudnímu znalci. Použití psychofarmak v policejní, především výslechové praxi je sporné, neboť nepřináší zpravidla téměř žádný efekt. Znalecký posudek psychologický Psycholog se zaměřuje na zjištění dat týkajících informací o dosavadním vývoji osoby (anamnéza), dále na vylíčení inkriminovaného případu s důrazem na detailní deskripci motivace a věrohodnosti, popis chování posuzovaného při exploraci se zřetelem na specifické patologické projevy chování, charakteristiky emocionálních reakcí a styl jednání osoby. Zásadou je použít takovou testovou psychodiagnostickou baterii, která přinese jasné a objektivní odpovědi na otázky položené soudem. Její volba vychází především z povahy případu a otázek zadaných znalci. Orgány činné v trestním řízení od psychologů - znalců požadují především: 1) posuzování osobnosti obviněného a motivace jeho kriminálního chování 2) posouzení interpersonálních vazeb osobnosti nebo sociální skupiny, jde-li o skupinovou trestnou činnost 3) vyjádření se k předpokladům resocializace obviněného po odsouzení, vč. prognózování kriminální budoucnosti 4) posuzování věrohodnosti výpovědi. Psychologický znalecký posudek má následující části: • zadání úkolu • stručný výpis ze spisové dokumentace • psychologické vyšetření • vlastní posudek SEXUOLOGIE Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje sexuální zdraví jako souhrn tělesných, citových, rozumových a společenských stránek člověka jako sexuální bytosti. Uvedený souhrn obohacuje osobnost, zlepšuje vztahy k lidem a pozitivně rozvíjí jeho schopnost lásky. Sexuální norma a abnormity nelze jednoznačně a pregnantně diferencovat. Za sexuálně normální se obvykle považuje vztah mezi mužem a ženou přiměřeného věku, při oboustranném souhlasu a erotickém vyladění. Jeden člověk může být nositelem několika sexuálních abnormit. 184 Po tělesné stránce je pohlaví určováno ve 4 rovinách: • geneticky je podstatná konstelace pohlavních chromozomů XX u ženy a XY u muže • v rovině gonadální to jsou mužské pohlavní žlázy u mužů - varlata a ženské pohlavní žlázy u žen – vaječníky • fenotypicky jsou důležité vývodné pohlavní cesty - u mužů šourek, penis, nadvarlata, prostata, mužská distribuce ochlupení a podkožního tuku, silná kostra a svalovina, mužsky charakteristická hranice kštice, úzká pánev aj., u žen vejcovody, děloha, pochva, stydké pysky, klitoris, prsy, žensky charakteristická distribuce ochlupení, hranice ženské kštice, stavby ženské kostry a svaloviny, široká pánev • úroveň neuroendokrinní je zaznamenána odlišností v sexuálních centrech mozkových, jež se projevuje spíše v oblasti psychosexuální U vadně somatosexuálně vyvinutých jedinců může při jejich narození vzniknout pochybnost, jaké pohlaví zapsat. Má-li správně probíhat proces identifikace s pohlavím a následné vytváření sociosexuální role, je zapotřebí, aby bal jedinec včas “zařazen”. Na druhé straně nelze pomíjet časové hledisko vývoje. Sexuální deviace Sexuální deviace (se označuje rovněž jako perverze, parafilie, aberace) znamená nežádoucí odchylku v chování. Syndrom sexuální deviace bývá chápán jako relativně trvalá charakteristika jedince. Některé predeviantní příznaky můžeme u takových osob nalézt už v dětství a do úplného obrazu osobnosti se deviace rozvine během puberty nebo až po ní a obvykle svého nositele neopustí až do vyhasnutí pohlavního pudu. Sexuální deviaci lze pojímat jako hrubou odchylku od sexuální normy. Sexuální normou je stav, kdy je člověk vzrušován a přitahován dospělou osobou opačného pohlaví a touží s ní dospět nenásilnou cestou k nenásilně uskutečněnému koitu (souloži). Bývá přitom nutně přítomna tendence k vytváření partnerství. Deviace se manifestuje trvalou tendencí k sexuálně deviantnímu prožívání i prožívání navenek - odchylné obsahy polučních snů, představy při onanii, pohlavní styk s dítětem, s osobou téhož pohlaví, ukájení fetišem, násilná manipulace s objektem až po sexuálně motivovanou vraždu. Etiopatogeneze sexuálních deviací není dosud přesně vyjasněna obdobně jako role dědičnosti. Diagnóza sexuální deviace je založena na údajích psychiatrické a sexuologické anamnézy, jež sestávají z autoanamnézy sdělované pacientem a z “objektivní” anamnézy od lidí z pacientova okolí doplněné psychologickým vyšetřením včetně projektivních a laboratorních technik. Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišovat sexuální deviaci jako trvalou charakteristiku sexuální sféry od sexuálně deviantního chování osob sexuálně normálních. Může se jednat pochopitelně o osobu nejen sexuálně normální, ale i duševně zdravou. Z rozličných důvodů, jakými mohou být nemocná manželka, nemožnost získat partnera pro svůj neatraktivní vzhled, pro duševní insuficienci aj. může jít o náhražkové sexuální ukájení za takových situací, v nichž se naměstná sexuální tenze. V takových případech jde převážně o jedince duševně zdravé, ale s nekvalitně strukturovanou osobností (psychopaté) či sekundárně depravovanou (alkoholici, toxikomani, kriminální živly). Tyto druhy jednání jsou potencovány alkoholovým opojením a také hypersexualitou. 185 Deviantní chování může být podloženo duševní chorobou u osob do té doby naprosto sexuálně normálních (psychotické stavy, organická porucha způsobená nádorem aterosklerózou mozkových cév, senilní demencí apod. Nesnáze pro diagnostiku jsou zvláště u mladších jedinců ve formě syndromu psychosexuálního infantilismu. Tu lze označit za přechodnou duševní poruchu, kdy v procesu dozrávání může dojít k různým deviantním způsobům chování. Přehled sexuálních deviací deviace v objektu deviace v aktivitě (in modo) narušená identifikace s pohlavím: transsexualismus transvesttismus kandaulismus exhibicionismu sadomasochismus patologická sexuální aktivita voyerství, frotérství bez narušené identifikace s pohlavím: pedofilie gerontofilie fetišismus zoofilie nekrofilie narcismus • • • • Transsexualismus je inverzní identifikace než by odpovídalo tělesnému utváření a tomu odpovídající matriční pohlavní příslušnosti. Osoba tělesně (i úředně) mužská se naprosto identifikuje s pohlavím ženským. Tzn., že touží žít ženskou roli, své prožívání považuje za normální, avšak své pohlavní orgány a druhotné pohlavní znaky za nepatřičné, nežádoucí. Psychicky tuto roli prožívá jako svízelnou, usiluje o změnu. Jedinec se zpravidla již od dětských let chová tak, jak to odpovídá dětem opačného pohlaví, v dospělosti přistupuje zmíněná touha po změnění pohlaví. Transvestitismus bývá většinou charakteristický pro heterosexuálně orientovaného muže, zpravidla ženatého, jenž vede vcelku spokojený manželský život. Bývá vzrušován tím, že se sám oblékne do ženského prádla nebo celého ženského oděvu a v něm buď v skrytu onanuje, nebo se dožaduje pohlavního styku s manželkou. Někdy má tendenci takto oděn vyjít na veřejnost. Transvestita se obvykle nestává předmětem trestního stíhání, ale jeho odchylka může být důvodem k rozvodu. Kandaulismus je deviace, jejíž nositel se pohlavně ukájí pohledem na jiného muže, jenž má bezprostředně před jeho zraky pohlavní styk s jeho partnerkou, kterou mu deviant poskytl bez jakékoliv sexuální motivace. Pedofilie je sexuální orientace na děti, tedy na osoby bez známek dospívání. Lze pozorovat pedofilii heterosexuální a homosexuální, někdy bez rozlišení. Řada takto zaměřených jedinců s vysokou morální úrovní se nedokáže po celý život svého jednání zdržet a jejich zaměření může přinášet i kladný efekt v tom, že umějí lépe pochopit dětskou duši, a tak dokáží např. psát velmi dobré dětské knížky. Nenásilnou formu pedofilního jednání z hlediska společenské nebezpečnosti nelze přeceňovat ani podceňovat. Zvláštním případem trestné činnosti, která má pedofilní aspekt, je incest. Bývá zaměřen i proti nevlastním 186 • • • • • • • dětem, tedy potomkům manželek či družek, častější je incestní chování vůči dospívajícím dcerám. V řadě takových případů nepramení delikt z deviace, nýbrž z méně kvalitní struktury osobnosti a rovněž z narušených interpersonálních vztahů v rodině. Podstatou činu bývají rozvíjející druhotné pohlavní znaky dcery, jež představuje v očích muže skutečnou ženu. Gerontofilie se vyznačuje tím, že jedinec už v mladém věku je vzrušován starými lidmi. Fetišismus se projevuje tím, že osoba je pohlavně vzrušována předměty, většinou těmi, jež mají symbolický vztah k jinému člověku, nebo částmi těla druhého člověka. Bývá to nejčastěji dámské prádlo cizí ženy, jehož se zmocňuje i krádeží (podprsenky, kalhotky). Fetišem bývají i kožené oděvní součástky, kabelky aj. Zoofilie (sodomie) představuje pohlavní ukájení se zvířaty, často nastupuje jako náhražka v nouzi. Nekrofilie je pohlavní ukájení na mrtvých lidských tělech, častý je výskyt jako náhražkové chování u psychopatických osobností. Nekrofilní jednání bývá obvykle mezi lidmi, kteří přicházejí při výkonu svého povolání do styku s mrtvolami. Narcismus znamená erotické vzrušování vlastním tělem. Exhibicionismus se projevuje puzením obnažit se před erotickým objektem. Tímto objektem bývá nejčastěji cizí žena. Vynechává sbližovací fázi, a proto preferuje objekty neznámé, anonymní, jež překvapuje v parcích, odlehlých uličkách, na schodištích činžáku, v kabině výtahu, v automobilu apod. Pravý exhibicionista není nebezpečný, může však ženu i příp. dítě pořádně a nebezpečně vyděsit. Puzení k obnažování mívá silný, naléhavý charakter. Zatímco pravý exhibicionista jen usiluje o vzrušení objektu bez sbližovací fáze, vyskytuje se i atypický expozér - agresor - buď usiluje ženu svým jednáním urazit a ponížit, nebo ji za chůze sleduje a přitom onanuje s představou sexuálně agresivního jednání. Takovýto expozér - agresor, na rozdíl od typického exhibicionisty se může po několika výtržnických deliktech s obnažením dopustit jednání skutečně společensky nebezpečného. Sadomasochismus v sobě může zahrnovat projevy jak sadistické, tak i masochistické u téže osoby současně. Sadista je pohlavně vzrušován fyzickým i psychickým utrpením oběti, pohlavně se ukájí ponižováním oběti a působením hrůzy, nejčastěji za použití mučících nástrojů, zraňováním a znehybňováním oběti. Jsou zaznamenány i případy rafinovaného trýznění s následkem smrti, na těle jsou četné stopy po sadistickém zacházení, někdy je s mrtvolou manipulováno, části genitálu a dalších sekundárních pohlavních znaků pachatel odřezává, odnáší z místa činu, eventuálně je tepelně zpracovává a konzumuje. Není rozhodující, zda ke koitu dochází či nikoliv, někdy s obětí souloží až po jejím usmrcení. Na atraktivitě oběti zpravidla nezáleží, vztah k věku bývá rovněž ambivalentní. Sadistických deliktů se dopouštějí obvykle jedinci, kteří kromě toho, že jsou deviantní, mají mimosexuální sféru osobnosti poměrně hrubě narušenou. Bývají to anetičtí psychopaté, simplexní osobnosti s četnými projevy asociálními, z čehož rezultuje nikoli vzácná nesexuální kriminalita před spácháním sadistického deliktu. Masochista vykazuje opačné znaky jednání, je tedy vzrušován vlastním prožíváním utrpení, ponížení, pocitem bezmoci, jež mu způsobuje druhá osoba, jindy se trýzní a svazuje sám. 187 Sadomasochisté s osobností mimo sexuální sféru kvalitativně strukturovanou a orientovanou, kultivovaní lidé s dobrou schopností fantazijního prožívání dokáží své deviantní potřeby ukojit např. literární či výtvarnou tvorbou deviantně pornografického charakteru a spáchání deliktu se zdrží. Zvláštní formou této deviace je partnerský sadomasochismus. Sadistický partner není vzrušován strachem oběti, neboť “oběť” se nebojí, je vzrušován kladnou erotickou odezvou masochistického partnera. V takovém případě sadomasochistické praktiky mají charakter spíše symbolické hry než skutečného mučení. • Patologická sexuální agresivita představuje typickou deviaci v aktivitě deviant vyžaduje, aby oběť byla anonymní, agresor se ukojí náhlým napadením cizí ženy, kterou potkal na ulici nebo na odlehlém místě. Ženu srazí na zem, což mu někdy stačí k ukojení, jindy následuje znásilnění. Do sexuální agrese verbálního charakteru patří obscénní hovory po telefonu, jindy dochází k zdánlivě neškodnému náhlému a hrubému osahávání cizí ženy na prsou nebo v rozkroku při letmém míjení na ulici. Nebývá záruka, že se později deviant nedopustí závažnějšího činu. Trestný čin znásilnění bývá páchán častěji osobami nedeviantními, bývá to náhražkové jednání v sexuální tenzi, mající nesnáze s realizací normálního pohlavního života. Jde často o psychopaty, intelektově nedostačivé, osobnosti depravované či tělesně handicapované. • • • • Voyerství je společensky nezávažnou deviací, osoba se pohlavně ukájí pohledem na eroticky se chovající dvojice, za nimiž slídí. Jiný se ukájí pohledem na nahé nebo svlékající se ženy v jejich soukromí, ženských šatnách apod. Slídění pubescenta za svlékající se ženou nemusí být deviací, nýbrž projevem zvědavosti. O deviaci jde, jestliže osoba voyerskou aktivitu upřednostňuje. Frotérství je obdobně nezávažnou deviací. její nositel se vzrušuje třením o neznámou osobu, nejčastěji atraktivní ženu v přeplněném dopravním prostředku, obchodním domě apod. Pyromanie se řadí mezi vzácné projevy, je to fetišistická fixace na oheň. Pyroman může založit požár, ale většina zakladatelů požárů jsou lidé sexuálně normální. Homosexualita se podle 10. mezinárodní klasifikace nemocí nepovažuje za poruchu a není uváděna jako nosologická jednotka. V praxi se setkáváme s kumulací několika deviantních zaměření současně, kterou označujeme za polymorfně deviantní. Právní význam sexuálních deviací Sexuální deviace nijak neomezuje svého nositele v mimosexuální oblasti. Může být však jinou poruchou, např. psychopatií komplikována. Schopnosti rozpoznávací nejsou významně porušeny, v oblasti schopností ovládacích není jednotný postoj. 188 Znalecký posudek sexuologický Trestné činy sexuálně motivované posuzují tři znalci (na rozdíl od psychiatrických posudků), a to sexuolog, psychiatr a klinický psycholog. Sexuolog posuzuje otázky mužské plodnosti, vrozené a získané poruchy pohlavní funkce, anomálie sexuálních potřeb mužů a žen, nedostatek párového soužití, netypické pohlavní chování a další delikty, jež jsou motivovány sexuálně. Psychiatr se vyslovuje k otázkám psychopatologickým, zatímco psycholog vysvětluje motivační strukturu delikventního chování a vyslovuje se k možnostem resocializace osoby. Ve velmi obtížných případech vyžadujících vysokou vědeckou odbornost zadávají orgány činné v trestním řízení zpracování posudku ústavu. Existuje možnost nařízení pozorování obviněného v uzavřeném psychiatrickém zařízení. Sexuologický posudek sestává ze tří částí: 1) z nálezu (popis zkoumaného jevu, souhrn důkazního materiálu a zjištěných skutečností) 2) z vlastního posudku (odpovědi na zadané otázky, s odůvodněním, jak a proč ke svým závěrům znalec dospěl) 3) ze znalecké doložky (údaj o seznamu, do něhož byl znalec zapsán apod.) Sexuolog má za úkol řešit tyto úkoly: 1) sexodiagnostiku - odhalení odlišností v sexuálně motivačním systému 2) psychodiagnostiku - zjištění přidružených duševních poruch a charakteristika osobnosti 3) analýzu ovládacích a rozpoznávacích schopností delikventa 4) návrh zdravotnických opatření a způsobu ochranné léčby Kvalita znalecké činnosti ovlivňuje podstatně další přístup k pachateli a penitenciární zacházení s ním , obdobně jako ve fázi ochranné léčby. V soudní expertize se sexuologové podílejí na určování otcovství, neplodnosti, diagnostikování pohlavních úchylek a jejich léčbou Přitom používají např. andrografie (měření aktivity pohlavních žláz a genitálního aparátu), spermiografie (vyšetření kvality spermatu a jejich životnosti), falopletysmografie (preference sexuálního objektu). Soudní význam sexuálních deviací Zákon netrestá pohlavní deviaci, nýbrž protispolečenské jednání. Soud staví otázku směřující ke konkrétnímu činu, nikoli k celoživotnímu sexuálnímu zaměření devianta. Do popředí při sexuologické expertize vystupují faktory, jež participují na stavu ovládacích schopností: a) intenzita pohlavní aktivity a pohlavního pudu b) rozsah a síla jeho psychických zábran c) schopnost adaptace na společensky nezávadné formy sexuálního chování 189 Viktimologické poznatky Poznatky o obětech násilných sexuálních činů nás přesvědčují, že odpor poškozené osoby může v některých případech zvyšovat agresivitu a brutalitu pachatele. Nelze se přidat na stranu často ve společnosti zaznamenávaných tvrzení, že každá žena se může při dostatečném odporu útočníkovi ubránit. K napadání dochází ve veřejně přístupných místnostech, v dopravních prostředcích, na ulicích, na nádraží, v bytech, autech, restauracích apod. Jsou určité profese, jež bývají častěji předmětem napadení. Pohlavní zneužívání je zaměřeno na nezletilce v širším slova smyslu, nejedná se jen o výchovou zanedbané děti. Incestní delikvencí bývá nejčastěji napadána dcera otcem. Čím déle takový stav trvá, tím významnější bývají dopady na poškozenou osobnost. Ochrana před nebezpečnými násilníky, u nichž jsou zřetelné projevy sexuální delikvence nevykazuje dosud v naší společnosti dostatečnou úroveň. Jak naznačuje historie, v každém společenství musí být v určité míře pohlavní chování regulováno. Nevyhne se tomu ani naše demokratická společnost. Celá řada projevů lidského chování a jednání bývá spojena s výše popsanými projevy lidské osobnosti navenek. Je proto důležité, aby bezpečnostní manažer byll orientován v dané oblasti a dovedl adekvátně posoudit formy projevu jedince či skupin lidí v kontextu bezpečnostní situace. Bezpečnostní manažer není a nemusí být psychiatrem, psychologem či sexuologem, ale jeho poznatky mohou výrazně přispět k efektivnímu řešení vyvstalé bezpečnostní situace v organizaci či instituci. LITERATURA: [1] Ault, R.- Reese, J.T.: A Psychological Assessment of Crime Profiling. FBI Law Enforcement Bull., vol.3, 1980. [2] Baštecký, J.: Psychiatrie, právo a společnost. Praha : Galén, 1997. [3] Baštecký, J.- Šavlík, J. - Šimek, J.: Psychosomatická medicina. Praha : Grada Avicenum, 1993. [4] Brichcín, S. - Kalvach, Z.: Soudní psychiatrie a soudní sexuologie pro policisty a vyšetřovatele. Praha : Policejní akademie ČR, 1997. [5] Brichcín, S.- Weiss, P.: Psychoterapie v sexuologii. Praha : Institut psychoterapie PK, Psychoterapeutické sešity, 1990/39. [6] Brzek, A.: Sexuologie pro právníky. Praha : UK, 1991. [7] Čírtková, L. - Červinka, F.: Forenzní psychologie. Praha : Support, 1994. [8] Čírtková, L.: Policejní psychologie. Praha : Support, 1995. [9] Čírtková, L.: Základy psychologie pro policisty. Praha : Policejní akademie, 1994. [10] Dufek, M.: Soudní psychiatrie. Praha : Orbis, 1976. [11] Gillernová, I. – Malotínová, M.: Psychologie. Praha : SPN, 1992. [12] Kosek, J.: Sociální psychologie pro právníky. Praha : Všehrd, 1992. [13] Holoubková, J. – Kožoušek, J. – Podešvová, Z. – Pokora, J. – Smutná, D. –Zapletalová, B.: Základy soudní psychiatrie a psychologie. Brno : Masarykova univerzita, 1999. [14] Klementová, R. - Nečas, S.: Manažer a stres. Brno : Spořitelní akademie, 2000. [15] Kratochvíl, S.: Hypnóza. Praha : Academia, 1986. [16] Kratochvíl, S.: Podstata hypnózy a spánek. Praha : Academia, 1972. [17] Kratochvíl, S.: Terapie funkčních sexuálních poruch. Praha : Avicenum, 1982. 190 [18] Kratochvíl, S.:Psychoterapie. Praha : Avicenum, 1970. [19] Křivohlavý, J.: Jak zvládat stres. Praha : Grada, 1994. [20] Mečíř, J.: Základy soudní psychiatrie pro právníky. Praha : UK 1996. [21] Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize, Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Praha, 1993. [22] Nečas, S. – Klementová, R.: Osobnost vedoucího pracovníka. Brno : Spořitelní akademie, 1996. [23] Nečas, S.: Úskalí adjustace toxikomanů ve vězení. In Sborník z konference PF UK a S ZNV SR, Lučenec, 1992. [24] Nečas, S.:Psychologie. In: Skarka, O. et col.: Učebnice pro profesionální přípravu strážníků obecní a městské policie. Příbram : POLIS, 1994. [25] Nečas, S.,: Psychiatrie, psychologie a sexuologie. In: Porada,V. a kol.: Kriminalistika. Brno : CERM, 2001, s. 478-503. [26] Netík, K. – Netíková, D.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky. Praha : UK 1994. [27] Netík, K. - Netíková, D, - Hájek, S.: Psychologie v právu. Praha : C.H.Beck, 1997. [28] Neumann, J. – Netík, K.: K některým aktuálním problémům soudně psychologické expertízy, Č. kriminalistika 1989/3, s. 251-256. [29] Pavlovský, P.: Soudní psychiatrie pro právníky. Praha : UK, 1998. [30] Požár, J. - Porada, V.: Bezpečnostní situace v ČR. In: Seminář o podnikové bezpečnosti a zaměstnávání cizinců na území ČR ke vstupu do EU. Sborník ze semináře. Praha : ABL, 2004. [31] Porada, V, - Rak, R. - Matoušková, I.: Význam pozice a umístění bezpečnostního manažera v instituci. Konference Bezpečnost v podmínkách organizací a institucí v ČR. Sborník Soukromé vysoké školy ekonomických studií, Praha, 2005. [32] Potočný, M., Ondřej, J.: Mezinárodní právo veřejné, zvláštní část, 4. vydání, Praha : C.H.Beck, 2003 [33] Raboch, J. et col.: Speciální sexuologie. Praha : SPN, 1988. [34] Schreiber, V.: Lidský stres. Praha : Academia, 1992. [35] Suchý, O.: et col.: Osobnost pachatele, I. II., Praha : VÚK, 1986. [36] Študent, J.: Soudní psychiatrie a trestní právo. Praha : SPN, 1989. [37] Šturma, P., Ondřej, J.: Mezinárodní organizace pro policejní spolupráci ( Interpol, Europol ), Správní právo č.3/2000 [38] Urbanová, M. – Netík, K.: Faktory charakterizující zkoumanou kriminální populaci. In: [39] Vencovský, E. – Dobiáš, J.: Psychiatrie. Praha : Avicenum 1984 [40] Zdrůbek, L. – Brzek, A.: Soudní psychiatrie a sexuologie pro právníky. Praha : UK 1985 [41] Zvěřina, J.: Lékařská sexuologie. Praha : Schering Pharma, 1994 [42] Zvolský, P. et col: Obecná a speciální psychiatrie. Praha : UK, 1994. doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc., SVŠES, s. r. o. , Lindnerova 575/1, Praha 8 E-mail: [email protected] 191 Význam pozice a umístění bezpečnostního manažera v instituci Viktor Porada – Policejní akademie ČR, Praha Roman Rak – Policejní akademie ČR, Praha Ingrid Matoušková – Bankovní institut Vysoká škola a. s., Praha Kontinuální úspěšné prosazování bezpečnosti v instituci (malé či velké firmě, ve státní nebo neziskové organizaci) není zpravidla nikterak triviální záležitostí. Začínáme-li s bezpečností, dříve či později se zcela zákonitě dostaneme k bezpečnostní politice a bezpečnostnímu manažerovi. V okamžiku, kdy se tuto pozici (popř. celý útvar) rozhodneme vytvořit, vzniká nerudovská otázka „Kam s ním?“. Jedním z důležitých faktorů úspěšnosti prosazovaní bezpečnosti je právě začlenění bezpečnostního manažera v hierarchické organizační struktuře konkrétní instituce. K začlenění pochopitelně patří i pravomoci, vazby atd. Následující text pomůže managementu různých institucí nalézt orientaci v dané problematice. Není ani tak podstatné, zda se teprve rozhodujeme bezpečnost vytvářet, nebo již se touto problematikou dále zabýváme. Tak jak se rozvíjí instituce vnitřně a zároveň se neustále mění i vnější bezpečnostní situace, dochází i ke změnám pohledu na práci bezpečnostního manažera, na úkoly, které jsou na něj ve stále větší míře nově kladeny. V praxi existuje řada modelů, které objektivně závisejí na velikosti instituce, jejím předmětu podnikání (core business) a (někdy subjektivně) na vnímání významu bezpečnosti vrcholovým managementem nebo majiteli (akcionáři) instituce. Podívejme se proto na základní modely začlenění bezpečnostního manažera, na typické „plusy“ a „mínusy“, které jsou pro ně charakteristické. Kromě typických situací při řešení nejrůznějších úkolů existují i typické situace v mezilidských vztazích, které musí bezpečnostní manažer poměrně často řešit a které kladou velmi náročné požadavky na jeho osobnost. Pro názornost a zjednodušení úvah o začlenění bezpečnostního manažera do instituce uvažujeme jen tři základní úrovně řízení, pozici „šéfa“ informatiky (CIO – Chief Information Officer) zařazujeme záměrně o úroveň (level) níže než je vrcholový management (což nemusí být vždy pravda), nespecifikujeme různé detailní organizační uspořádání vrcholového managementu ani velikosti a struktury složení jednotlivých organizačních struktur I(C)T apod. Při začlenění CIO do úrovně 0 se všechny vazby a úvahy ve vztahu k bezpečnostním manažerovi IT (CSOIT – Chief Security IT) přesouvají taktéž o jednu úroveň výše analogicky našemu výkladu. Neuvažujeme ani rozdíl mezi klasickým, podnikovým IT a komunikačními službami (telefony, faxy, IP telefonie atd.) nebo výrobně-řídícími, technologickými systémy, které jsou v různých (především výrobně orientovaných) institucích různě organizačně členěny a tedy i řízeny. Reálnou skutečností je ale fakt, že tyto technologie se na úrovni HW a SW s přihlédnutím k moderním technologickým trendům neustále sbližují a tedy vyžadují jednotné bezpečnostní řízení a kontrolu. U větších organizací kromě klasického bezpečnostního manažera I(C)T naopak předpokládáme existenci obecné pozice bezpečnostního manažera (Chief Security Officer - CSO), který je zodpovědný za komplexní ochranu objektu, zaměstnanců i zákazníků, celkovou informační bezpečnost (např. Desk Policy atd.). Základní organizační umístění bezpečnostního manažera v instituci rozebereme na následujících osmi typových modelech. Musíme si ale uvědomit, že neexistuje žádný universální, jediný a správný model, který bychom si mohli jen jednoduše vybrat a formálně aplikovat na řešení bezpečnosti v té či jiné instituci. Protože každá instituce se liší jiným předmětem základních činností, kulturou zaměstnanců a managementu atd., existují jen určité 192 „best practises“, ze kterých si můžeme brát inspirativní příklad, ale musíme si je vždy s citem „dopilovat“ pro své vlastní potřeby. A u bezpečnosti to platí obzvlášť. Model ignorativní bezpečnosti V instituci nejsou žádné pozice, které by se zabývaly bezpečností informačních systémů. O bezpečnost se nikdo nezajímá nebo ji (zatím) vůbec nerealizuje. Aplikace jsou malé, nemají žádný rozhodující vliv na základní procesy v instituci nebo je bezpečnost managementem nebo zástupci IT ignorována. V některých případech se může tvrdit, že protože se dosud nic nestalo, nemá smysl do bezpečnosti vůbec investovat. Tato situace může být typická i pro nové malé firmy ve stavu zrodu, krátce po něm. Veškeré úsilí je zaměřeno na realizaci základního podnikatelského plánu, získání prvních zákazníků a na bezpečnost není v této chvíli vůbec čas a prostor. Pro takovéto firmy jsou často typické dodávky Obr. 3 Model minimální technologické bezpečnosti. malých aplikací na klíč, vytvořených Přerušované čáry formálně zobrazují komunikaci s okolím. levnými pracovními silami studentů nebo rodinných příslušníků či příbuzných. „IT“ bývá často i jednomužné, v některých případech na částečný pracovní úvazek. Tento stav trvá zpravidla do prvního bezpečnostního incidentu nebo dalšího kvalitativního růstu instituce. Model minimální technologické bezpečnosti Organizační složka IT technologií instituce má již oproti předchozímu modelu více zaměstnanců na trvalý pracovní úvazek a dobře si uvědomuje nutnost určité úrovně bezpečnosti. IT bezpečnost je ale většinou vnímána jako pouze technologická záležitost, řízená pouze uvnitř útvaru IT s minimální komunikací a součinností s ostatními organizačními prvky instituce, se zaměstnanci. Instituce neprovádí pravděpodobně finanční audity u velké auditorské čtyřky. Tito auditoři při vyhodnocování způsobů zpracování finančních operací vyhodnocují i bezpečnost technologie jejich zpracování a bývají poměrně často silným prvopočátečním impulsem pro přechod na vyšší model bezpečnosti. Chybí navíc obvykle bezpečnostní politika a z ní vyplývající závazné řídící dokumenty bezpečnosti. Řízením Obr. 2 Model ignorativní bezpečnosti. 193 bezpečnosti není v IT obvykle pověřena žádná osoba na plný pracovní úvazek. Jedná se spíše o administrátory sítě, databází, aplikací, kteří na sebe přebírají určitou odpovědnost za bezpečnost, která není ale jasně koncepčně vymezena. Realizace bezpečnosti je uplatňována spíše intuitivně v interní součinnosti IT specialistů na neformální úrovni ve které se odrážejí bezpečnostní znalosti a povědomí některé z neformálních „guru“ osobností IT. CIO praktikuje minimální komunikaci na téma IT bezpečnosti s okolím na stejné nebo vyšší organizační úrovni. Při takto pojaté bezpečnosti obvykle absentuje i rozpočtová kapitola na bezpečnost v budgetu IT. I přesto však technologická úroveň bezpečnosti může být poměrně vysoká a navíc schopná agilních změn proti bezpečnostním incidentům vycházejícím ze slabin používaných technologií. Instituce je ale velice slabě zabezpečena proti selhání nebo pokušení vlastních zaměstnanců, sociotechnické útoky proti takto chápané bezpečnosti jsou vysoce účinné a instituce je z tohoto pohledu obnažená. Absolutně chybí intenzivní personální práce se zaměstnanci v oblasti bezpečnosti stejně jako obecně pojatá informační bezpečnost. V institucích, vycházejících z tohoto modelu není často realizována ani rozsáhlejší objektová ochrana fyzického charakteru. Model formální bezpečnosti Tento model se zásadně neliší od předchozího. Instituce může i nemusí být větší; totéž platí i o velikosti IT a rozsahu spravovaných aplikací. Zásadní rozdíl spočívá však v tom, že v instituci došlo již k uvědomění si faktu pověřit někoho bezpečností IT. Vedoucí (CIO) organizačního celku informačních technologií se stává (dobrovolně nebo naopak a zásadně proti své vůli) oficiálně osobou zodpovědnou za bezpečnost IT. „Z ekonomických důvodů“ nevzniká ale ještě plnohodnotný bezpečnostní manažer IT, který by se zabýval svěřenou problematikou „full time“. Tento model může být modifikován pomocí předchozího modelu, tj. pro praktickou realizaci bezpečnosti IT jsou využíváni, a šéfem IT koordinováni nebo úkolováni jednotliví specialisté nebo Obr. 4 Model formální bezpečnosti. vedoucí organizačních celků IT. Neexistuje ale zatím žádná stálá skupina specialistů, kteří by se zabývali jen a jen bezpečností. S ustanovením zodpovědnosti za bezpečnost s poměrně velkou pravděpodobností vznikají i předpoklady a účinné nástroje pro možnost plnit svěřené úkoly. Při takto pojaté bezpečnosti lze tedy očekávat už samostatnou rozpočtovou kapitolu v IT rozpočtu (investičním i nákladovém). Jinak zůstávají všechna další omezení a nedostatky, popsaná v modelu minimální technologické bezpečnosti. Klíčem k prosazování bezpečnosti je v tomto případě osobnost CIO, která může sehrát jak velice pozitivní nebo i zásadně negativní roli. Můžeme zde nalézt opravdu osvíceného IT manažera, který plně chápe a prosazuje bezpečnost IT, stejně tak odpůrce, který v bezpečnosti vidí nechtěné dítě a snaží se jen formálně naplnit zodpovědnost směrem k nadřízeným a svému okolí. Pravdou zůstává, že čistých manažérů IT majících plné pochopení pro bezpečnost, ve které nevidí jen nejrůznější provozní omezení, je pořád jak šafránu. Další 194 skutečností ale je i fakt, že IT bezpečnost (vezmeme-li v úvahu problematiku bezpečnosti sítí, databází, aplikací, autentizace, šifrování atd.) je velice sama nesmírně odborná a rozsáhlá, je jen minimální pravděpodobnost, že CIO při svých základních povinnostech je schopen vědomostně obsáhnout i tuto oblast a dokázat zabezpečit její praktické naplnění, kontrolu a další koncepční rozvoj. Jen tvorba a aktualizace příslušné bezpečnostní dokumentace, nejrůznější komplexní bezpečnostní analýzy, osvěta zaměstnanců instituce pohltí nesmírné množství nejen času a energie, ale i elánu. Základním nedostatkem takto chápaného modelu bezpečnosti vždy zůstává střet zájmů: ten, kdo zodpovídá za rozvoj IT a provoz aplikací nemůže nikdy plnit i roli gestora za bezpečnost, protože jsou zde potřeny základní zodpovědnostní a kontrolní mechanismy. CIO nemá navíc nikdy dostatek prostoru ani času pro bezpečnostní osvětu a výchovu zaměstnanců instituce. Model odtržené bezpečnosti V historii vnímání bezpečnosti v instituci (ve firmě) dochází k zásadnímu zlomu. Vedení instituce nebo vlastníci dospívají k rozhodnutí, že je nezbytně nutné vytvořit samostatnou tabulkovou pozici bezpečnostního manažera IT. Pozice je organizačně začleněna podle učebnicových doporučení mimo útvar IT. Bezpečnostní manažer IT je na stejné nebo vyšší organizační úrovni než osoba zodpovědná za IT. Role vedení IT a bezpečnosti jsou teoreticky správně mezi sebou odděleny aby nevznikal střet zájmů. V organizaci existuje bezpečnostní politika, na bezpečnost jsou vyčleňovány finanční prostředky. Na pozici bezpečnostního manažera má zásadní vliv hned několik faktorů. K největším patří skutečnost, zda má pod sebou nějaký vlastní útvar či nikoliv. Jen velmi silné instituce mají vlastní bezpečnostní útvary IT. V ekonomické sféře to jsou zejména finanční, přepravní instituce, velké výrobní Obr. 5 Model odtržené bezpečnosti. podniky apod. U malých a středních podniků bývá bezpečnostní manažer IT zcela osamocen. Často je jeho funkce kumulována se zodpovědností za fyzickou, personální aj. bezpečnost a situace je analogická kumulace pozice CIO s CSO. Ve skutečnosti, při profesionálním přístupu k řešení bezpečnosti, se ale jedná o dvě zcela odlišné profese, které mají jen určité společné rozhraní (informační bezpečnost, která má část technologickou a část lidskou, týkající se všech zaměstnanců). Již na úrovni středních podniků nelze bezpečnostní problematiku obsáhnout jediným manažerem a to jak rozsahem činností, tak i profesionální připraveností. Osobnost bezpečnostního manažera je ve velice nepříjemné situaci, ve „dvojím ohni“. V tomto modelu jsou na bezpečnostního manažera kladeny největší psychologické a odborné nároky. Z hlediska požadavku na vysoké životní zkušenosti, autoritu, schopnost vytvářet nebo aktualizovat metodiky (předpisy, směrnice atd.) je pozice obsazována osobami minimálně středního věku. Technologie se vyvíjejí ale neustále mimořádně bouřlivě. I když v okamžiku nástupu do pozice může být bezpečnostní manažer na vysoké odborné úrovni, časem je zcela odtržen od IT světa. Tento fakt je navíc ovlivněn mezilidskými vztahy mezi zaměstnanci IT a bezpečnostním manažerem. Pokud CSO prosazuje bezpečnost necitlivě, direktivně vůči 195 útvaru IT, informatici časem zcela odříznou („vyštípou“) bezpečnostního manažera od reálných technologií v instituci. Bezpečnostní manažer zůstává teoretikem. Musí se případně neustále školit v IT technologií u externích subjektů a jeho personální náklady narůstají. Velice může záležet i na vztazích CIO a CSO. Pro jednání kontrolních orgánů (např. auditů) bývá někdy typické, že nectí organizační hierarchii a svým způsobem při získávání informací obcházejí určité řídící úrovně (v našem případě CIO) a vzniká dvojkolejnost informačních toků, v horším případě i řízení či vedení. Mezilidské vztahy se pak silně narušují. Pokud ale naopak je postupováno zcela formálně, mohou i zde nastat patové situace. Stačí, aby CIO odborně zpochybnil požadavky nebo návrhy CSO, které mohou pramenit nejen z nedostatků technologických znalostí CSO, ale především z nedostatečných interních informací z útvarů IT, které nejsou tímto útvarem záměrně poskytovány a máme na světě těžko řešitelnou situaci. Problematickým se může stát i sestavování a hospodaření s IT rozpočtem. Stěží lze předpokládat, že ojediněle začleněný bezpečnostní manažer IT má svůj rozpočet, který by byl schopen nějak zásadně ovlivňovat úroveň bezpečnosti ve firmě. Pokud nejsou vyčleněny finanční prostředky na bezpečnost, a bezpečnost je jen řízena direktivně na základě administrativních aktů, výsledná bezpečnost bývá formální a nepružná. Skřípou-li vztahy mezi bezpečnostním manažerem a útvarem IT, a to i v případě, že existují finanční prostředky na bezpečnost, nemusí být rozumně vynakládány. Naopak pozitivem tohoto modelu je blízkost CSO managementu společnosti a tedy větší úspěšnost při prosazování bezpečnostní politiky. Pozice bezpečnostního manažera byla zřízena vedením společnosti s určitým cílem a je nelogické zároveň s tím popírat základní úkoly bezpečnostního manažera. Bezpečnost bývá v instituci metodicky, teoreticky dobře rozpracována. Jsou rovněž předpoklady, že bezpečnostní osvěta a školení uživatelů a následné bezpečnostní povědomí je na vysoké úrovni. Formální bezpečnost převažuje nad bezpečností technologickou, výsledkem může být bezpečnost, která není dostatečně agilní, tj. schopna adekvátními způsoby reagovat na reálné bezpečnostní hrozby. Bezpečnostní manažer instituce se může stát pouze jejím „bezpečnostním maskotem“. Model utopené bezpečnosti Tento model je v praxi českých útvarů IT nejběžnější. Podle statistik z Průzkumu stavu informační bezpečnosti v ČR z roku 2003 celých 78% institucí je informační bezpečnost řízena útvarem IT. Ve středně velkých firmách se bezpečností zabývají 1 až 3 specialisté, většinou to je ale pouze bezpečnostní manažér IT, který vykonává svou profesi na plný pracovní úvazek. CSO je vzat pod křídla CIO. Mezi oběma manažery se předpokládají podobné názory na bezpečnost. Tento model odstraňuje nedostatky modelu předchozího, ale přináší zase jiné nevýhody. Bezpečnostní manažer je velice blízko informačním technologiím a lidem z IT, úzce spolupracuje s vedoucími jednotlivých IT týmů. Pokud jsou dobře nastaveny mezilidské vazby, technologická bezpečnost bývá na velmi vysoké úrovni. Nejsou zpravidla problémy ani s rozpočtem a financováním IT projektů, u kterých je bezpečnost dnes integrální součástí. Technologická bezpečnost je velice agilní a schopná včas reagovat na technologicky vedené útoky. 196 Externí auditoři často tomuto modulu vytýkají závislost CSO na CIO, případný střet zájmů. Pokud totiž neexistuje základní názorová shoda mezi CSO a CIO, manager IT teoreticky může brzdit rozvoj bezpečnosti. Nutno si však uvědomit proti argument, že pokud CIO nepřeje bezpečnosti, takovýto model nemůže v praxi vůbec vzniknout (pokud ovšem není vychytralou taktikou CIO). Důležitým aspektem je i začátek budování bezpečnosti v instituci. Pokud útvar IT existuje a neexistuje bezpečnost jako taková, model utopené (pod vedoucím IT) bezpečnosti dává podstatně vyšší šance na budování bezpečnosti než model odtržené bezpečnosti. Bezpečnostní manažer IT v modelu odtržené bezpečnosti zůstává Obr. 6 Model utopené bezpečnosti. „kůlem v plotě“ a bez přímé podpory IT jsou jeho šance na nastartování bezpečnosti v instituci velmi malé. Model utopené bezpečnosti může vzniknout přirozenou evolucí z modelu minimální technologické bezpečnosti. Neformální zaměstnanec IT, guru, který při výkonu jiných IT profesí koordinoval bezpečnost uvnitř útvaru IT se může stát za předpokladu splnění manažerských požadavků dobrým bezpečnostním manažerem. Nedostatkem tohoto modelu je často špatná komunikace a personální práce směrem vně útvaru IT, protože CIO je zbytečným mezičlánkem. Zrovna tak se můžou těžkou prosazovat bezpečnostní opatření (v tomto modelu obvykle vycházející ze způsobů myšlení technologicky orientovaných specialistů IT). Problematická bývá i integrace IT bezpečnosti s obecnou bezpečnostní politikou instituce. Komunikace mezi bezpečnostním manažerem a managementem v tomto modelu bývá složitější než v ostatních modelech a tiše se předpokládá pomoc CIO pro výměnu názorů v obou směrech. Má-li instituce pouze jediného bezpečnostního manažera IT (a žádné další specialisty), pak z praktického pohledu bývá model utopené bezpečnosti úspěšnější než model odtržené bezpečnosti, což je v rozporu s teoretickým přístupem, upřednostňujícím nezávislost realizace bezpečnosti v instituci. Model agilní bezpečnosti Model agilní bezpečnosti vychází z pozitiv předchozích modelů a odstraňuje negativa, typické pro jednotlivé modely. Model je charakteristcký pro středně velké instituce, které nemají žádné vlastní rozsáhlé bezpečnostní útvary s početným personálním obsazením, zajišťující bezpečnost. V instituci kromě osoby zodpovědné za bezpečnost informačních technologií může existovat navíc další manažer, odpovídající za fyzickou, personální, ekologickou bezpečnost apod. V instituci je vytvořena tzv. bezpečnostní rada, která má podobu virtuální struktury napříč vrcholovým a středním managementem, jmenovaná vedením instituce (např. generálním ředitelem). Členové bezpečnostní rady jsou nominováni dle konkrétních potřeb instituce. Bezpečnostní rada může mít stále členy i externí, přizvané specialisty (z instituce nebo mimo ní). Členy mohou být jednotliví odborní ředitelé, personalisté, technici atd. a pochopitelně oba bezpečnostní manažeři. 197 Při takto pojatém modelu odpadají komunikační problémy mezi managementem a odbornými specialisty, koordinace mezi jednotlivými organizačními složkami nebo jednotlivci, kteří mají určitý vztah k bezpečnosti bývá na vysoké úrovni. Nebývá ani problém při prosazování bezpečnostních projektů, jejich financování. Bezpečnostní rada je kolektivním orgánem, který má trojí základní funkci: funkci „legislativní“, tj. tvorba a schvalování bezpečnostní politiky a s ní souvisejících dokumentů. Pak je tu funkce kontrolní, která zjišťuje stav implementovaných opatření a jejich funkcionalitu a pak funkci řídící v době ohrožení instituce, mimořádných bezpečnostních incidentech apod. Obr. 7 Model agilní bezpečnosti. Bezpečnost bývá vysoce agilní. Spokojeni bývají i auditoři, protože CSO není řízen jen CIO. CSO využívá všech výhod vyplývajících z blízkosti k útvaru IT v instituci. Na vysoké úrovni bývá i komunikace se zaměstnanci, jejich seznamováním s nezbytnými opatřeními a doporučeními. V bezpečnostní radě je dobré mít představitele personální složky instituce. Jednak je dobře otevřena cesta ke školením, jednak se dobře realizuje i personální bezpečnost. Model rozsáhlé institucionální bezpečnosti Uvedený model je typický pro velké instituce (jako jsou např. banky, velké průmyslové podniky, silové resorty státu) apod. V těchto institucích již existují profesionální bezpečnostní útvary čítající více zaměstnanců, kteří se dále profesně specializují. Řeší se jak technologická bezpečnost, tak i bezpečnost informační a obecná (fyzická ostraha objektů atd.). Tento model má řadu variant. Může se jednat o dva samostatné organizační celky, které mají své manažery pro technologickou (ICT) bezpečnost a obecnou bezpečnost, nebo o jediný organizační útvar ve vedení s jediným bezpečnostním manažerem, který se dále vnitřně člení podle jednotlivých oblastí a specializací. Bezpečnost je již plně procesně formalizována a instituce buduje bezpečnost podle definovaných (mezi)národních standardů a doporučení, které byly pro instituci vybrány jako závazné. Veškeré IT projekty jsou důsledně řízeny i z pohledu bezpečnosti. Státní nebo polostátní organizace se obvykle navíc řídí závaznou národní (mezinárodní) legislativou na ochranu Obr. 8 Model rozsáhlé institucionální bezpečnosti. utajovaných skutečností, které kladou na instituci další požadavky a zároveň i omezení. 198 Pravidla financování bezpečnostních projektů jsou jasně determinována, potíže bývají obvykle v nedostatku finančních zdrojů na rozsáhlé projekty. V těchto institucích bývá na výši nejenom technologická bezpečnost, ale i bezpečnost personální. Zaměstnanci jsou pravidelně školeni a připraveni čelit i sociotechnickým útokům vedeným z venku. Bezpečnost ve velkých institucích se silně formalizovanými metodami a postupy nemusí být však dostatečně agilní na některé typy hrozeb. Hlavním problémem bývá jak velikost organizace, tak i někdy zkostnatělý nebo vžitý způsob myšlení ve „vyjetých kolejích“, nebo dokonce alibismus. V myšlení lidí, zaměstnanců může převládat názor: „Máme rozsáhlé bezpečnostní struktury, tak ať se starají!“ Model outsorcované bezpečnosti O outsourcingu se poměrně často hovoří jako o cestě rozvoje a provozování ICT v instituci. Řada institucí využívá řady služeb svých dodavatelů pro řešení určitých okruhů činností (tedy lze hovořit o částečném outsourcingu). Plného outsourcingu ICT využívá zatím minimum institucí. Jsou proto malé praktické zkušenosti z pohledu bezpečnostního. Je zřejmé, že v instituci musí vždy ale zůstat osoba zodpovědná za koordinování informačních potřeb společnosti a řízení dodavatelské organizace. Komplexní řešení bezpečnosti se rozpadá do dvou okruhů. Všeobecná bezpečnostní politika zůstává vždy na straně instituce. Ta definuje své základní požadavky v souladu se strategickými plány svého Obr. 9 Model outsourcované bezpečnosti. rozvoje. Technologická bezpečnost vychází z bezpečnostní politiky a je na straně dodavatele. Outsourcovat lze leccos. Jedině co není možné outsourcovat, je vlastní strategické rozhodování a zodpovědnost za něj. Za bezpečnost organizace musí proto celkově zodpovídat vždy její zaměstnanec, bezpečnostní manažer, který musí zajistit definovanou úroveň dodavatelských služeb a koordinovat je se všemi procesy v instituci. Z tohoto pohledu jsou na bezpečnostního manažéra kladeny extremní nároky na jeho odbornost a manažerské znalosti a dovednosti, psychickou odolnost. Ve své pozici zůstává stejně osamocen jako v modelu odtržené bezpečnosti, bez možnosti blízkého přístupu k technologiím, které jsou dodavatelsky provozovány. Základní otázkou vždy ale je, zda lze veškerou bezpečnost zajistit externími službami nebo zda to je ekonomicky nebo politicky přijatelné. Faktem zůstává skutečnost, že outsourcing podstatně zvyšuje nároky na přesné zadání požadovaných služeb a obslužných procesů a je komunikačně náročný ve vztahu k dodavateli. V případě bezpečnosti se může jednat o kritický moment při rozhodování, protože složitá a zdlouhavá komunikace v případě ohrožení je sama o sobě nebezpečná. Musí být i vyjasněny otázky, jakým způsobem kontrolovat úroveň bezpečnosti, když v zadavatelské organizaci je minimum (nebo žádní) specialisté na ICT nebo bezpečnost. Objektivní cestou v tomto případě je nezávislá kontrola, audit jiné instituce, specializující se na danou problematiku. To představuje další náklady, se kterými je nutno počítat. 199 Závěr Žádný z výše uvedených modulů nemusí být universálně použitelný pro jakoukoliv instituci. Záleží na mnoha specifických podmínkách, které determinují praktický výsledek. Konečný, pro nás vhodný model může být i kombinací typických modelů, které jsme právě představili. Při výkladu jsme se zaměřili především na instituce, jejichž organizační struktura je silně hierarchická a převažuje vertikální členění. Pro tyto instituce je typická štábní kultura a bezpečnost bývá organizována vojenským způsobem. Pro moderní instituce je typická efektivní plochá struktura organizovaná maticovým způsobem. Při tomto uspořádání je kladen primární důraz na procesy. Takto je vnímána i bezpečnost. Bezpečnostní manažer pak zodpovídá za definované procesy v instituci a jejich bezpečnost. Literatura: [1] Matoušková, I., Rak, R.: The role of the safety manager when enforcing comprehensive information security, 5th International Conference Information Security Summit, 2004, s.8598, Tate International, ISBN 80-86813-00-2 [2] Matoušková, I.: Psychologie a taktika prosazování investic do informační bezpečnosti ve firemní sféře. Security Magazín, č.4/2004, str. 48-49 [3] Nečas, S., Porada,V.: Teoretická východiska a principy bankovní bezpečnosti. Brno : VŠKE, 2002 [4] Nečas, S., Porada, V., Seiler, M.: Bezpečnost banky ve vztahu k bezpečnostnímu managementu. Sborník II. vědecké konference s mezinárodní účastí, Košice : ŽU - FŠI pracovisko Košice, 2002, s. 250 - 262. ISBN 80-88922-78-X, EAN 9788088922780. [5] Porada,V., Nečas, S.: Bankovní bezpečnost jako součást bezpečnostní politiky organizace. Bezpečnostní teorie a praxe, zvl. číslo. Praha : PA ČR, 2001 s. 437-448 [6] Rak, R.: Homo sapiens jako nejsilnější i nejslabší článek v získávání a ochraně informací, Data Security Management, 2004, č. 4, str. 10-13 [7] Rak, R., Matoušková, I.: Tvůrčí bariéry, část I. – Bezpečnost, lidský intelekt a vliv sociálního prostředí, DSM č.3/2004, str. 26-28, Tate International, Praha [8] Rak, R., Matoušková, I.: Tvůrčí bariéry, část II. – Bezpečnost, emoce a interpersonální komunikace, DSM č.4/2004, str. 28-30, Tate International, Praha [9] Spurný, J.: O psychologickém přístupu k ochraně informací. In. Psychologie v ekonomické praxi, 1999, roč. XXXIV. Č.3-4. s 199-203 Dr.h.c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc, Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] Doc. Ing. Roman Rak, Ph.D., externí spolupracovník katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail: [email protected] Mgr. Ingrid Matoušková, Bankovní institut Vysoká škola a.s., Ovenecká 9/380, Praha 7, E-mail: [email protected] 200 Riziková společnost aneb strach a nejistota jako syndrom doby Lukáš Urban –- Policejní akademie ČR v Praze Podtitul: V jaké společnosti vlastně žijeme? Vážené dámy, vážení panové, co lze od následujícího textu očekávat? Vstupní axiomy příspěvku bych shrnul do těchto tří bodů: • každé pojmenované nebezpečí ztrácí podstatnou část své démoničnosti (Konrad Lorenz), • pojmenovaný problém je z poloviny vyřešený problém (Albert Einstein), • být připraven znamená nebýt překvapen, • společnost je živý systém, ve kterém jedno souvisí s druhým, důsledek něčeho je zároveň příčinou jiného. Cílem příspěvku je: • stručně pojmenovat status quo dnešní západní společnosti (chcete-li euroamerické civilizace), do které můžeme zařadit díky globalizačním vlivům i Českou republiku a učinit tak zejména z pohledu sociologie a globalistiky, • identifikovat rizika a generální příčiny popsané situace, • popsat vliv strachu a nejistoty na demokracii, • učinit stručnou prognózu dalšího vývoje společnosti. Teoretické ukotvení příspěvku a myšlenková inspirace leží v díle: • německého sociologa Ulricha Becka (kniha Riziková společnost. Na cestě k jiné moderně. Praha : Slon, 2004.), • anglického sociologa Anthony Giddense (kniha Unikající svět. Praha : Slon, 2000.), • německého filozof a psychologa Ericha Fromma (kniha Mít nebo být? Praha : Aurora, 2001.), • českého sociálního filozofa Milana Machovce (kniha Smysl lidské existence. Praha : Akropolis, 2002.), • českého sociálního filozofa Erazima Kohák • a českého sociologa Jana Kellera. Charakter příspěvku: • nikoliv návodně praktický, ale obecně teoretický, jehož smyslem je najít si společně se čtenářem volný čas a zamyslet se nad charakterem této doby, dnešní společnosti a své role v ní, • nabídka kontroverzních a provokujících úhlů pohledu na dnešní dobu. Jedna z mnoha pouček společenských věd říká: „Chceš-li poznat společnost, podívej se na její kulturu, zejména tu masovou a mediální, a analyzuj její vězeňský systém.“ Souhlasím s ním. A proto bych se rád u tohoto rčení pozastavil a naplnil ho alespoň v jeho první části. Tedy, jak na tom je česká společnost se svojí téměř mýtickou kulturností a vzdělaností na začátku třetího tisíciletí? 201 Nechme mluvit statistiku, konkrétně peoplemetrová měření firmy Mediaresearch.171 Posledních pár měsíců pravidelně v neděli večer vítězí v žebříčku sledovanosti televizních pořadů druhá série reality show SuperStar, jejíž sledovanost se v průměru pohybuje kolem 2,3 milionu diváků. Porazil ji jedině přímý přenos z mistrovství světa v ledním hokeji ve Vídni, který sledovalo téměř 2,8 miliony diváků. Nejčtenějším celostátním deníkem je Blesk, kterého se denně prodá kolem 530 tisíc (cca 23% podíl na trhu). V případě pátečního vydání, které je doplněno o víkendový Blesk magazín, se prodejnost zvedá o dalších 100 tisíc. Nejsledovanějším televizním zpravodajstvím jsou Televizní noviny na Nově, které v průměru přitahují kolem 3,6 milionu diváků denně (cca 43 % dospělé populace), tedy o 1,5 milionu diváků více než jejich veřejnoprávní konkurent ČT1 s hlavní zpravodajskou relací Události (u nich činí sledovanost cca 24 % dospělé populace). U Zpravodajského deníku televize Prima je rozdíl ještě větší (cca 18 % dospělé populace) a pravidelně se ve sledovanosti umisťuje až za rodinným seriálem Rodinná pouta, jehož sledovanost se pohybuje kolem 20 % dospělé populace ČR. A jaký má takové publikum - veřejnost vztah k politice? Při nedávném sociologickém výzkumu, který se konal v období jarní vládní krize 2005, uvedlo zhruba 70 % respondentů, že nerozumí dění na české politické scéně. Tento skeptický postoj má logickou kopii i v praktickém chování občanů – voličů. Volební neúčast v parlamentních i komunálních volbách se pohybuje od nelichotivých ⅔ k ½ oprávněných voličů a je jasným důkazem „blbé nálady“ a rezignace občanů na angažovanost v jisté části veřejného prostoru. Lze z této rádoby nesourodé sumy postřehů a orientačních ukazatelů něco vygenerovat? Troufám si tvrdit, že ano. Mám totiž pocit, že si na jejich základě lze úspěšně zodpovědět otázku, jací lidé tvoří dnešní společnost? Jsou to lidé egoisticky pragmatičtí, jejichž hlavním cílem je mít se zítra lépe než dnes (interpretováno zejména v rovině materiálního bohatství). Cena a způsobené škody za takovou netrpělivost a chamtivost jsou vedlejší. „Vše“ je při putování za individuálním pohodlím a sebeprosazením povoleno. V tomto případě neskrývaně vítězí síla vášní a tužeb. Lidé uspěchaní, fixovaní na pracovní výkon, kteří pracují pro to, aby měli volný čas a dostatek finančních prostředků na jeho následné „zabití“. To, že díky narůstajícímu vytížení psycho-sociálně strádá jejich blízcí a nakonec i oni samotní, je akceptovatelná daň za úspěch. Lidé defenzivně militantní, kteří neustále proti něčemu nebo někomu bojují, kteří neustále s někým nebo něčím soupeří, kteří utíkají nebo staví hráze. Stačí se podívat do volebních programů, analyzovat mediální jazyk a zjistíme, že mezi nejčastěji frekventovaná slova patří například boj s, boj proti, potírání, eliminace, riziko nebo problémy. Lidé, kteří se rádi baví. Zábava (zejména ta jednoduchá, lascivní, snadno přístupná a nenáročná) je pro ně „smyslem“ života. Be happy, be cool, keep smailing. Být v pohodě! To jsou hesla dnešní doby. Není nad to se netrápit, nepřemýšlet, pasivně konzumovat a ubavit se k smrti. A s tím vším souvisí celková degenerace jazyka, izolace intelektuálních elit a sklon většinové společnosti k recyklaci již vyřčených myšlenek. A jaká je společnost, kterou tvoří právě tito lidé? Erich Fromm by řekl - neproduktivní a žijící v modu vlastnění. A já s ním souhlasím. Dle mého názoru se jedná o společnost orientovanou na okamžik, na prožitek, na emoce. 171 Údaje se vztahují k 1.týdnu roku 2005 a postřehy o SuperStar jsou z druhé poloviny května 2005 202 Popsat by se dala také jako společnost, která pozvolna umírá na sebe samotnou, která sama sobě a ještě k tomu s úsměvem a stále rychleji kope vlastní hrob. Jedná se o společnost praktikující krátkodobou demokracii, jenž je orientovaná na jedno volební období (někdy ani to ne). V důsledku toho se pohybuje spíše v rovině ad hoc kompromisních a líbivých opatření než v systémových koncepcích útočících na podstatu věci. Jde o společnost bez jasných cílů – hodnotové orientace (Ralf Dahrendorf), která se setrvačně pohybuje po myšlenkových kolejích 19. století (Jan Keller). Mnoho se toho v hlavách lidí od průmyslové revoluce nezměnilo … akorát možná tažná drezína společnosti změnila design a v jídelním voze zvítězila fast foodová forma stravování. Je si těchto skutečností společnost vědoma? Ano. Naše společnost je reflexivní, ale moc se jí podobné myšlenky nezamlouvají. A jejím politickým reprezentantům už vůbec ne. Naneštěstí. Upřímné strašení lidí odpovídající stavu věcí totiž nepřináší vytoužené volební zisky. Proto je lepší občany všemožně chlácholit, odvádět jejich pozornost k zázračně řešitelným pseudoproblémům nebo jim ordinovat růžová sedativa typu „to je daleko, to se nás netýká“. Přesto … kdy a proč se tzv. západní společnost dostala ke kritické sebereflexi? Osobně bych hlavní důvody spatřoval v: • docenění rizik nekontrolované populační exploze, • docenění energetické zranitelnosti národních ekonomik (tzv. ropné šoky), • eskalaci globálních ekologických problémů, • mezinárodním terorismu • a tvrdých sociálních dopadech neoliberální podoby ekonomické globalizace. Shrnutí doposud napsaného. Hon na vnějšího nepřítele je snadno čitelný, dobře prodejný, z celé řady důvodů také pohodlnější, ale zda se tím skutečně řeší problémy, je více než sporné? Neměli bychom své úsilí zaměřit spíše na vnitřního nepřítele?! Není on společným jmenovatelem všeho, co nás trápí a z čeho máme strach?! Zajímavou odpověď na tuto otázku nabízí německý sociolog Ulrich Beck, autor stále populárnější kritické koncepce současné sociální situace, kterou nazval riziková společnost. Ta je založená na následujících tvrzeních: • průmyslová moderní společnost - naše společnost - permanentně naráží na výsledky svého vlastního fungování, • civilizační rizika mají původ v antropogenní činnosti, • ekologické problémy mají svůj socio-kulturní rozměr. Koncepce se stala mediálně známou v okamžiku, kdy ji Ulrich Beck publikoval jako monografii pod názvem „Riziková společnost. Na cestě do „druhé moderny“ (1986). Hlavním podnětem (důkazem) k tomu byla exploze jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu. Předkládané závěry se někomu mohou zdát banální, přesto přesně vystihují charakter dnešní doby. Nikoliv nadarmo se říká, že v jednoduchosti je síla. Samotné moderní technologie nejsou nebezpečné, ale to, co je činí rizikovými, je selhání lidského faktoru a lidská netrpělivost. Katastrofické událostí provází úspěchy technické revoluce od nepaměti, ale jejich nebezpečí vzhledem k vědecko-technickému pokroku a jeho distribuci neustále narůstá a nedaří se jej z dlouhodobého hlediska eliminovat. Společnost k tomu není slepá, ale popsanou skutečnost reflektuje velmi osobitým způsobem. Její „protiopatření“ sklouzávají k byrokratické legitimizaci status quo (převedení 203 rizik do řeči paragrafů, čísel a všemožných limitů) nebo přímému finančnímu profitování z jejich produkce a následné „eliminace“. Kromě morálního pokrytectví se tím vytváří nebezpečné zdání normality a citové otupění. Hlavní negativní důsledky takového životního stylu a hodnotové orientace jsou deziluze, oslabení víry v sílu vědeckého poznání a vědeckotechnický pokrok, ztráta smyslu dalšího společenského vývoje a zesílená orientace na přítomnost. Dále to jsou: • permanentní a masový strach a nejistota z budoucnosti, které se nikoliv náhodou stávají nosnou politickou silou, • vytvoření všeobecného nebezpečí, které nerespektuje míru zavinění, sociální, ekonomické, kulturní nebo náboženské rozdíly, tedy • všeobecná rovnost ve strachu a nejistotě. Co dál? Má vůbec cenu činit nějakou prognózu, když se ve společenských vědách tolikrát potvrdilo pravidlo, že prognózování bývá buď špatné nebo ještě horší? Rezignace na vlastní osud by ale byla to nejhorší, co by společnost mohlo potkat. Takže se o jistý pohled do budoucnosti a návod na její „uspořádání“ pokusím. Změna chodu společnosti je možná a pro zachování její další existence je hlavně nutná. Zatím je ovšem krize zastřená jakousi rouškou tajemna (režisér ságy Star Wars George Lucas by řekl, že se jedná o skrytou a sílící Hrozbu, která všechno skrývá), proto se jejího řešení lze dočkat pouze za souběžného splnění následujících podmínek. Objektivní situace. Na co si apatický masový člověk nesáhne, tomu neuvěří. Jedná se o poněkud dětinskou a hlavně nebezpečnou (o to více však rozšířenou) metodu poznání. Až narůstající počet konkrétních událostí, které se nebudou odehrávat „jenom někde daleko“ v tzv. Třetím světě, případně v bezpečí domova na televizní obrazovce, učiní z krize a rizik skutečně masové téma. Studií a čísel je už v této chvíli dostatek. Éra jejich bagatelizace a zesměšňování je pryč, jenomže se jim vážně naslouchá jen v zasvěcených kruzích a ostatní je berou jako reklamní nebo „onošené“ téma. Bohužel. Subjektivní situace. Krize se dotkne i toho posledního masového člověka. Zasáhne do jeho každodenního života. A hlavně, ohrozí mu to nejcennější, co zná: materiální blahobyt, materiální životní úroveň, rutinní pohodlí, život a zdraví. Lidově řečeno: začne mu jít skutečně o krk a on si toho bude vědom. A v neposlední řadě se ve společnosti najde subjekt schopný pojmenovat problém, vysvětlit nutnost změny, subjekt schopný ji prosadit, nabídnout ucelenou alternativu, schopný učinit nepopulární (ale nezbytná) opatření směřující k jistému sebeomezení, přeorientování společnosti na duchovní hodnoty, úctu k člověku, na trpělivost a odpovědnost k životnímu prostředí, sobě samému a dosud nenarozeným generacím. Pokud se to nepodaří, bude nás zřejmě skutečně čekat století autoritativních režimů (Ralf Dahrendorf), které budou dovedně vy(zne)užívat pocity nejistoty a bez větší diskuse pasivně hasit problémy, na jejichž vzniku se sami podílely. Ustrašení lidé nebudou nikdy trvat na demokratických hodnotách a navíc budou v atmosféře strachu ze společensko-ekonomického poklesu a životního ohrožení úpadku svobody a smrti demokracie ještě aplaudovat. Mgr. Lukáš Urban, Policejní akademie ČR, Lhotecká 559/7, Praha 4, E-mail:[email protected] 204 Účastníci konference Rudolf Bayer - GROUP BBS, s.r.o. [email protected] Jiří Bednář - student SVŠES [email protected] por. Mgr. Jiří Beneš - Národní protidrogová centrála PČR [email protected] PhDr. Ladislav Blažek - Agentura Support [email protected] JUDr. František Brabec - Česká komora detektivních služeb [email protected] prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc. - Právnická fakulta UK [email protected] doc. PhDr. Felix Černoch, CSc. - SVŠES, s. r. o. [email protected] PhDr. František Červinka - Agentura Support [email protected] Mgr. Josef Dubský - Policejní akademie ČR [email protected] pplk. JUDr. Zdeněk Dvořáček - Policejní akademie ČR [email protected] doc. Ing. Jan Eisler, CSc. - SVŠES, s. r. o. [email protected] Ing. Fredegar Former - TRIVIS, a.s. [email protected] Ing. Lenka Fulínová - SVŠES, s. r. o [email protected] JUDr. Stanislav Gluč - Pojištovací burza [email protected] Ing. Jaroslav Hadraba, CSc. - SVŠES, s. r. o [email protected] PhDr. Stanislav Hájek - Generální ředitelství cel [email protected] Ing. Milan Hála - SVŠES, s. r. o [email protected] PhDr. Karel Helman - SVŠES, s. r. o [email protected] prof. PhDr. Květoň Holcr, DrSc. - Bratislavská vysoká škola práva [email protected] Ing. František Holčapek - ČD – telematika [email protected] doc. RNDr. Jaroslav Holomek, CSc. - Akadémia Policajného zboru SR [email protected] Jiří Hoša - Právní a bezpečnostní služba Orion [email protected] Ing. Josef Hrnčíř - Vojenská zdravotní pojišťovna [email protected] 205 Mgr. Věra Hudečková - SVŠES, s. r. o [email protected] Petr Hulík - H-elektronic univerzal [email protected] plk. doc. JUDr. Jan Chmelík, Ph.D. - Policejní prezidium ČR [email protected] JUDr. Petr Ibl - Poslanecká sněmovna PČR [email protected] Ing. Jiří Jechoutek, CSc. - Burza cenných papírů Praha [email protected] Martin Jurko - Ministerstvo spravedlnosti ČR, student SVŠES, s. r .o. [email protected] doc. Ing. Michal Kavan, CSc. - SVŠES, s. r. o [email protected] Antonín Kavka - ČD – telematika [email protected] JUDr. Karel Klvaňa - TRIVIS, a.s. [email protected] JUDr. Pavel Kocábek - odbor prevence kriminality MV [email protected] pplk. Ing. Petr Kočí - Národní protidrogová centrála PČR [email protected] JUDr. Tomáš Koníček - odbor prevence kriminality MV [email protected] Miroslav Kovaříček - ISS Facility Service, s. r. o. [email protected] PhDr. Milan Kožiak - Národná banka Slovenska [email protected] Vít Kraus - TNT Express Worldwide [email protected] Ing. Karol Lintner - Národná Banka Slovenska [email protected] Bc. Gabriel Lukáč - NeXA, s. r. o. [email protected] Ing. Tomáš Macák - SVŠES, s. r. o [email protected] Milan Marek - SBP CESES UK [email protected] Ing. Mgr. Miloslav Marek - SVŠES, s. r. o [email protected] PhDr. Alena Marešová - Institut pro kriminologii a sociální prevenci [email protected] Mgr. Ingrid Matoušková - Bankovní institut Vysoká škola a. s. [email protected] JUDr. Erich Mazur - Právní a bezpečnostní služba Orion [email protected] doc. JUDr. Vladimír Mikule – Právnická fakulta UK v Praze [email protected] Ing. Dana Mlejnková - TRADE FIDES, a. s. [email protected] 206 JUDr. Zdeněk Náchodský - TRIVIS a.s. [email protected] doc. PhDr. Stanislav Nečas, CSc. - SVŠES, s. r. o [email protected] JUDr. Ladislav Pávek - VIP-IPA [email protected] doc. JUDr. Jan Ondřej, CSc. - SVŠES, s. r. o [email protected] prof. Ing. Zbyněk Pitra, DrSc. - SVŠES, s. r. o. [email protected] dr. h. c. prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc. - Policejní akademie ČR [email protected] doc. Ing. Marie Pospíšilová, CSc. - SVŠES, s. r. o [email protected] RNDr. Josef Požár, CSc. - Policejní akademie ČR [email protected] RNDr. Vladimír Přech - SVŠES, s. r. o [email protected] doc. Ing. Roman Rak, Ph.D. - Policejní akademie ČR [email protected] Milan Rybka - ISS Facility Service, s. r. o. [email protected] JUDr. Milan Seiler - FN Motol [email protected] Mgr. Jan Schwaller - Magistrát hlavního města Prahy [email protected] JUDr. Petr Slunečko - SVŠES, s. r. o [email protected] Petra Sobotová - Interagent s.r.o. [email protected] pplk. prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. - Policejní akademie ČR [email protected] Ing. Stanislav Suchomel - Telespol, s.r.o. [email protected] Patrik Šebesta, DiS. - bezpečnostní konzultant [email protected] PhDr. Jan Šnitr Bc. Michal Štantejský - Československá obchodní banka [email protected] Ing. Vladimír Štarman - Technikom, s. r. o. [email protected] prof. JUDr. Pavel Šturma, DrSc. - Právnická fakulta UK [email protected] Marek Šusta, Ph.D., MBA - Proverbs, a. s. [email protected] Ing. Ondřej Teplý - Buildingcentrum – HSV [email protected] Ing. Zdeněk Tesák - Česká konsolidační agentura [email protected] 207 Mgr. Lukáš Urban - Policejní akademie ČR [email protected] Ing. Vladimír Vacek - SVŠES, s. r .o. [email protected] JUDr. Bohumila Veselá - Gepard, s. r. o. [email protected] JUDr. Bohumil Vintrich - Česká komora detektivních služeb [email protected] prof. PhDr. Hana Vykopalová, CSc. – FBI VŠB - TU Ostrava [email protected] Ing. Pavel Weiter - SKS, s. r. o. [email protected] Mgr. Miroslav Zahálka - ABL, a. s. [email protected] doc. JUDr. Vladimír Zoubek, CSc. - Policejní akademie ČR [email protected] studenti SVŠES 208