„Indukce je mýtus“, tvrdí Popper provokativně od samých začátků

Úvod
„Indukce je mýtus“, tvrdí Popper provokativně od samých začátků své filosofické
kariéry. Zatímco v práci Logika vědeckého bádání má na mysli především neplatnost indukce
jako logické operace, která v empirických vědách používá kriterium verifikace
nejzákladnějších zkušenostních dat, v pozdějších pracích Conjectures and Refutations a
Objective Knowledge zdůrazňuje spíše argument, že indukce neexistuje ani jako
epistemologický fakt, tedy jako způsob, jak nabýváme vědění.1 Hume sice správně odhalil
logický paradox indukce, ale - jak Popper tvrdí - neodpoutal se od názoru, že poznání je
procesem zobecňování zkušenosti a tím „utopil logické drahokamy v psychologickém
bahně“.2
Svým tvrzením o neexistenci indukce se mladý Popper vymezuje proti logickému
positivismu, který byl v době jeho předválečných začátků ve Vídni dominantním
filosofickým směrem. Pod vedením Moritze Schlicka sdružoval tzv. Vídeňský kruh přední
filosofy, sociology, vědce, matematiky a logiky, kteří se scházeli k pravidelným diskusím, a
své názory prezentovali ve slavném časopise Erkenntnis. Popper jako začínající neznámý
filosof se nekompromisně postavil doslova ´proti všem´. Snad i proto měl s představiteli
Vídeňského kruhu napjaté vztahy: nebyl nikdy přijat za člena tohoto společenství, ale
především ho členové kruhu nebrali jako plnohodnotného vyzyvatele, který by mohl vyvrátit
jejich základní filosofické principy, tedy indukci a verifikaci.
O Popperově kritice logického positivismu (především Schlicka a Carnapa) se sice
v rámci kruhu diskutovalo, ale zvláště díky Carnapově recenzi na Popperovu Logiku
vědeckého bádání, ve které Poppera označil za představitele logického positivismu,3 se
poměrně silně zakořenil názor, že Popper představuje opozici uvnitř filosofického
paradigmatu positivismu. Jistě, zastánci této interpretace by uznali, že Popper odmítá téměř
všechny klíčové principy logického positivismu: indukci nahrazuje dedukcí, verifikaci
falzifikací, konfirmaci koroborací, psychologismus logikou, teorii pravděpodobnosti teorií
blízkosti pravdě. Ale jedním dechem by dodali, že Popper i logický positivismus řeší
podobné problémy a používají podobných filosofických nástrojů, především logiku. Oběma
jde o demarkaci vědy od ne-vědy a o stanovení universálních logických pravidel pro
vědeckou metodu, pravidel, která by garantovala racionální statut vědy. Proto prý Popperova
opozice neznamená zásadní přesah k jinému typu filosofie, nýbrž je jen jakýmsi
´renegátstvím´ v rámci vnitřně různorodého positivistického proudu.4
Hlavním cílem této publikace je dokázat opak. Chceme představit Poppera jako
filosofa, který způsobil paradigmatickou revoluci v metodologii, epistemologii a obecněji i
v pojetí rozumu a jejíž jádro tkví v tzv. falzifikačním imperativu. Falzifikace, resp. kritičnost,
neustálé hledání chyb a nelítostné vyvracení omylů - to jsou pro Poppera jediné atributy
rozumu. Popper vypracoval unikátní koncepci racionality, ve které mají rozumové akty čistě
likvidační povahu a nepodílejí se nijak na konsolidaci či legitimaci vědění. Popperovo
vykročení ze stínu logického positivismu nespatřujeme tedy primárně v tom, že Popper
nesouhlasí s rozpouštěním filosofických problémů v problémech jazyka (linguistic turn), jak
1
Viz Logika vědeckého bádání. Přel. J. Fiala. Praha, OIKOYMENH 1997, s. 19. Conjectures and
Refutations. The Growth of Scientific Knowledge. London and Henley, Routledge & Kegan Paul 1963,
s. 53. Objective Knowledge. An Evolutionary Approach. Oxford, Clarendon Press 1972, s. 23.
2
Popper, K., Objective Knowledge, c.d., s. 89.
3
Carnap, R., Besprechung: Logik der Forschung, Erkenntnis 5, 1935, s. 293.
4
Popper s touto „positivistickou legendou“ bojoval i za svého působení v Anglii a se střídavými
úspěchy. Viz např. kapitola 17 v jeho autobiografii.
to propagoval Wittgenstein a přejímali logičtí positivisté, ani v tom, že Popper na rozdíl od
logického positivismu trvá na smysluplnosti metafyziky. To je podle nás jen ta ´nejokatější´
rovina neshod.
Originální filosofický přínos Poppera a skutečný přesah positivismu vidíme v jeho
imperativu falsifikace, který v Popperově radikální formulaci vede k filosoficky podnětné
koncepci rozumu vymezeného pouze schopností vyvracet. Rozum je u Poppera agentem
destrukce teoretických návrhů a nemůže poskytnout pozitivní důkaz jejich pravdivosti,
pravděpodobnosti či platnosti ani zdůvodnění jejich přijetí. Touto koncepcí negativního
rozumu se Popper staví proti celé linii tradičního racionalismu, který podle jeho slov
očekával od rozumu příliš mnoho, a proto se dostával do slepých uliček apriorismu,
dogmatismu či metafyziky. Vymezení rozumu negativním způsobem Popper považuje za
optimistické poselství, neboť nejenže řeší logické rozpory indukce, ale akcentuje kritičnost
jako jádro dynamického rozvoje vědění. Popperova cesta od odmítnutí indukce k této
filosofické koncepci je tématem následujících zkoumání.
Širšími filosofickými aspekty Popperova řešení logického problému indukce se
zabývá první kapitola. Kromě expozice základních Popperových tezí a jejich kritiky ve
filosofii vědy v posledních desetiletích zdůrazňujeme, že Popper zformuloval myšlenku
racionální nejistoty, která přisuzuje poznání statut pouhých hypotetických provizorií bez
možnosti pozitivního důkazu. Popper provokativně trvá na tom, že zpochybňování, či přímo
destrukce všech teoretických daností je pravou půdou rozumu, které se nesmíme zaleknout,
ale naopak využít její kreativní potenciál pro rozvoj poznání. Podstata rozumu tkví tedy v
procesu znejišťování samotném bez toho, aby tento proces někdy skončil a opřel se o
znovunabyté noetické jistoty. Poznání má statut „hádání“ - domněnek, dohadů a provizorií,
které podléhají permanentní kritické revizi. Tímto krokem chce Popper obnovit sókratovskou
tradici intelektuální skromností a neustálého sebezpochybňování - a naopak odstranit tradiční
autoritářské, ustavující (justifikační) a fundační ambice rozumu.
Je ale věda bez indukce vůbec možná? Neodporuje eliminace indukce realitě
vědeckého výzkumu a neohrožuje prediktivní a praktickou funkci vědy? Těmito a dalšími
otázkami se zabývá druhá kapitola. Důležitým aspektem této kapitoly je vliv Popperova
myšlení na následné diskuse o perspektivách vědecké racionality, především s ohledem na
Lakatosovu a Kuhnovu kritiku Poppera a na novou orientaci bádání na historii a sociologii
vědy. Hlavní téma diskusí se tedy přesunulo od logických aspektů indukce – přičemž ani zde
nepanuje shoda o úspěšnosti Popperova řešení – k aplikovatelnosti falsifikačního imperativu
ve vědecké praxi. Především Lakatos zahájil nový trend svou snahou o kompromisní
alternativu k Popperovu deduktivně-falsifikačnímu modelu vědecké metody, která by
obsahovala syntetický induktivní princip. Tím se ale podle nás z Popperova originálního
falsifikacionismu stává jen slabý odvar – vlažná výzva ke kritickému postoji, která neurazí
ani nezaujme. V polemikách mezi přívrženci Poppera a Kuhna se dále objevuje zásadní
otázka, zdali je vůbec normativní filosofie vědy – a potažmo i normativní racionalita –
možná nebo zda se má rozpustit v profesionálně zasvěcené reflexi vědeckých praktik. I zde
hájíme Popperovo normativní stanovisko. Jako ilustraci těchto metodologických sporů jsme
zařadili případovou studii (case study) z historie vědy, kde rozdílnost Popperovy a Kuhnovy
metodologie vynikne v posouzení revoluční lékařské teorie I. Semmelweise.
Třetí kapitola je věnována Popperovu řešení psychologického problému indukce, ve
kterém Popper odmítá stanovisko, že poznání vzniká akumulací pozorování. Ve své koncepci
evoluční epistemologie předkládá Popper neodarwinistický model vývoje vědění, který se
uskutečňuje podle vzoru „pokus-omyl“, tedy eliminací chyb v navrhovaných řešeních
teoretických i praktických problémů. Falsifikační imperativ formulovaný v jeho
metodologických principech se transformuje do ideálu kritičnosti jako hnacího motoru
pokroku v poznání. Tento dynamický prvek v jeho epistemologii je ale poněkud zeslaben
složitými spekulacemi o autonomní říši objektivního vědění bez subjektu (svět 3), ve kterých
se Popper – podle nás neobratně – snaží zachytit problém transcendence subjektivního
myšlení v uskutečněném díle. Ani jeho pokus o založení noetických postojů v geneticky
apriorních instinktech nepovažujeme za úspěšný. Popper se tímto řešením Humova
psychologického problému indukce dostává do rozporu se svým vlastním odmítnutím
apriorismu, jak to vyjádřil v kritice Kanta. Hlavně ale vytváří nový zásadní rozpor: na jedné
straně sice potvrzuje deduktivně-falsifikační vzorec růstu objektivního vědění, neboť poznání
nevychází ze zobecňování zkušenosti ale z vrozených očekávání určujících naši noetickou
perspektivu. Na druhé straně přiznává, že tato očekávání nás nutí promítat minulou zkušenost
do budoucnosti a interpretovat empirická data jako potvrzení nebo posílení hypotéz, a
uznává, že tyto postoje mají induktivní a dogmatický charakter. Jestliže jsou ale vrozené
noetické instinkty zatíženy dogmatismem, stojí proti objektivní logice růstu poznání, která
závisí na kritickém myšlení. Jinými slovy, psychologické (resp. biologické) inklinace
sabotují pokrok ve vědění. Humův rozpor se tak u Poppera vynořuje v jiné rovině.
Ve čtvrté kapitole je naším cílem aktualizovat význam Popperovy koncepce ratio
negativa a zamyslet se nad tím, zda není zajímavou alternativou k postmoderním tendencím
zpochybňujícím legitimitu universálních nároků rozumu. Předkládáme k diskusi určitou
analogii mezi Popperem a Derridou v tom, že oba odmítají fundační (foundationist) model
rozumu, typický pro západní myšlení od dob starého Řecka. Popperovo odmítnutí všech
filosofií, které uznávají možnost manifestace pravdy, srovnáme s Derridovým odmítnutím
evropské filosofické tradice přítomnosti bytí. Jejich řešení problému logocentrismu je však
zcela odlišné. Popper vystupuje na obranu rozumu, který nově definuje ne-fundačním, antijustifikačním způsobem, zatímco Derrida spojuje rozum (logos) nutně s ´centrismem´ - se
strukturací komplexity jazyka a s hledáním nehybného centra se struktuře diferencí a odkladů
významů. Pro Derridu, na rozdíl od Poppera, je rozum vždy hledačem ´fundamentu´ pravýznamu jako zřídla pravdy.
I Popperova koncepce otevřené společnosti je v mnohém aplikací principů vědecké
metodologie. Jedná se opět o princip falzifikace, který se v otevřené společnosti transformuje
do podoby kritické politické kultury. Tak jako na poli vědy je falzifikace jediným
racionálním způsobem hodnocení, tak i na poli společenského života je kritika zavedených
praktik a schémat jediným racionálním postojem. Otevřená společnost institucionalizuje
kritiku a poskytuje právní záruky možnosti svobodné a ničím neomezované diskuse. Vybízí
tak k názorové pluralitě, ke kritické konfrontaci myšlenek a k nenásilnému řešení konfliktů.
Popperovi společenskovědní krédo je apelem k opuštění holistických vizí a k prosazování
ideálu liberálně demokratické společnosti, která integruje kritiku do institucí veřejného
života. V této knížce se sice samostatně nevěnujeme této oblasti Popperova zkoumání, ale
upozorňujeme na několik motivů, ve kterých se metodologická jednota jeho politické
filosofie s jeho filosofií vědy ukazuje nejvýrazněji. Kromě toho chceme naznačit několik
souvislostí, v nichž je Popperova politická filosofie aktuální i v dnešním světě, ve kterém se
ohrožení transparentních demokratických mechanismů může projevit novými způsoby;
odmítáme tedy názory, že Popper filosoficky zpracovává problémy nastolené pouze světovou
a studenou válkou.
V neposlední řadě musíme u Poppera ocenit i to, že jako jeden z mála filosofů vědy
inspiroval řadu slavných vědců, např. nositele Nobelovy ceny Medawara, Monoda či
Ecclese, biologa Campbella či třeba matematika Bondiho, který říká, že „ve vědě není nic
důležitějšího než metoda a není důležitější metody než ta, kterou předkládá Popper“.5 Na
Popperovi se jim líbí hlavně jeho důraz na to, že poznání je dobrodružství, ve kterém vědci
5
Bondi, H. a Kilmister C.W., The Impact of Logik der Forschung. The British Journal for the
Philosophy of Science, ročník X, číslo 37, 1959, s. 55 – 57.
neustále a nevybíravě zpochybňují dané ´pravdy´ s jediným cílem - odkrývat nové problémy
a posunout vědění do nových dimenzí. Ve svém důsledku je Popperova metodologie i
výzvou k nové formulaci vědní politiky, protože navrhuje přehodnocení kriterií úspěšnosti
vědecké práce. Omyl totiž není prohrou či porážkou ale přínosem, jestliže stimuluje růst
vědění. Uznání vědecké komunity ilustruje i fakt, Popperovi byl v roce 1994 udělen čestný
doktorát od Lékařské fakulty Karlovy University.
Na poli filosofické reflexe však Popperovi dosti dlužíme. Snad tato knížka, která
sleduje ústřední téma Popperovy koncepce negativního rozumu a představuje ho jako
filosofickou inspiraci pro nové století, pomůže tento dluh splatit.