Kaple Božího těla - Královský rytířský řád točenice

Kaple Božího těla - Královský rytířský řád točenice

2/06
Ledňáček
Duchovní okénko
Milí řádoví bratři a sestry !
Chtěl bych Vám dnes popovídat něco málo o karmelitánském způsobu modlitby, něco, co mne
jako budhistu vrátilo zpět do Církve. Tento způsob modlitby je velmi prostý a mně velmi přiblížil
Bohu. Nejedná se v něm o slova, o hlasový či myšlenkový projev, jedná se o "nastaveni srdce" o
cosi, co je jistě blízké každému jednomu z nás.
Jde spíše o "zažívání Boží Lásky a Přítomnosti", čemuž se v Karmelu říká contemplacio kontemplace. Snažíte se jednoduše milovat Boha a myslet na Něj v Lásce. Pak může dle
svatých přijít více inspirace pro Vás každodenní život, ... když se na chvílí sklidníte a věnujete
jej Jemu, Tomu, který nás stvořil! Někteří svatí to dělali hned zrána, hodinu si ukrojili ze
spánku, někteří více přes den, třeba před Svátostí Oltářní, ale někteří v tom dokázali zůstat celý
den, týdny, měsíce a roky. Začali žít Boží Přítomnost, která je všudypřítomná a Boha, který tvoří
"střed duše" (Sv. Jan od Kříže: Plamen Živé Lásky), toho dokázali přijímat denně v každé
situaci. Nejde o to, modlit se slovami, karmelitánští mystici toto považují za přímější cestu k
Bohu. Jednoduše "cítít" Jeho Přítomnost všude kde jsem a žít pak na vlnách Jeho Ducha, který
nás zmocňuje ke všemu. Jestli stikate listky v tramvaji, nebo pracujete z rotujícími tiskacími
přístroji, nebo jste králem či královnou, každý z nás může denně být s Bohem a beze slov jej
milovat! Dle Karmelitánských mystiků je tato modlitba vzešněnejší a lepší než slovní, i když i
slovní modlitba je pro mnoho lidí důležitá! (i pro mne :-) ). Je to takové sdílení všeho co děláte s
Bohem ... takový superfacebook, který vše co děláte hned vidí Bůh, i to co chcete udelat. A Bůh
mnoha věcem dává laik i když často nekomentuje, protože nám dává svobodu. Je na cítěni
svědomí každého jedného z nás, zda děláme dobře, nebo zle... svědomí, pokud ještě není uplně
znechucené z nás a neodešlo někam na dovolenou, nám řekne lip než kdo jiný, co je správné.
My jako rytíři a dámy máme svůj kodex. Měli bychom se takto chovat i sami pro sebe. Milovat
druhé, chránit ty, kteří jsou bezmocní, bez přístřeší, chudáky, bezdomovce. Kdoví, zda my sami
jednou nebudeme potřebovat pomoc a jak nám druzí pomohou.
Ale zpět ke kontemplaci. Je to "dýchání jednim dechem" v Bohu s Bohem a pro Boha! Už Ježíš
řekl: " V ten den poznáte, že Já jsem ve Svém Otci, vy ve Mne a Já ve Vás". (Evangelium dle
Jana 14:20; tamtéž rozrirene 17:21) Když je Bůh v nás tak co ješte chceme? Jenom Ho zažívat a
mít s Ním plné společenství by byla nejhezčí odpověď! Kdo z nás chce to co mu svět dává... ale
svět pomíjí i jeho chtivost. V nebi budeme věčně patřit na Boha, co mu dame? Jenom naše dobré
skutky. Jako řádoví členové musíme dodržovat aspoň ty nejzákladnější rytířské cnosti... nejsme
hejno medvědů. Dnes se cení síla, úžasnost, exkluzivita... ne tak u nás, v království Božím,
kterého jednou budeme snad všichni členy. ... U nás se cení a je ve vztahu k Bohu životně
důležitá Pokora, Dobro, Pokoj, Láska, Odpuštění, Milost ... toto co dnes svět nenosí... .
Ale pravě proto jsme dnes tady, abychom to změnili. Kdybychom ovpyvnili jenom jednoho
člověka uděláme veliký počin v Božích Očích! On nás jako náš Král a Panovník, jako náš Otec
pak odmění Jeho Věčnou Přítomností v nás. Už ne skrytou jako teď, ale viditelnou ... a Sláva
Pane nad námi bude zůstavat, protože nás bude milovat Ten, který je Mocný a Svaté je Jeho
Jméno !
Přeji řádu točenice, jako ten kdo dnes napsal toto duchovni okenko, ať se Vám všem daří
jakkoliv Boha milujete, nebo znáte. A těm, kteří ještě Boha nenalezli nebo nalezt nechteji bych
chtěl říct : " Nebojte se ! Bůh je to nejkrásnější Dobro které Vás může v životě potkat !!! "
Historie řádu
královský rytířský řád Točenice
Řád točenice byl nejstarší český světský rytířský řád, založený již králem Václavem
IV. po roce 1390 a udělovaný ještě králem Albrechtem II. roku 1439.Později řád po
obměně a reorganizaci přechází na panovníky z domu Habsburků. Symbolem řádu
byla točenice, čili pruh látky, spirálovitě přetočený a natvarovaný do kruhu s uzlem a
volnými cípy. Tento symbol přijal král Václav IV. jako své osobní znamení,
pravděpodobně se jednalo o roušku sv. Veroniky s obrazem Kristovy tváře, jejíž část
získal Karel IV. do své sbírky ostatků. Řád byl udělován králem Zikmundem a jeho zetěm
Albrechtem II., ale poté již jeho stopy mizí. Šlo o poměrně volné rytířské bratrstvo, zřejmě
inspirovanéPodvazkovým řádem, jehož insignie byla udělována významným osobám a za
odměnu, například Mikuláš Garaj jej získal za pomoc při osvobození krále Zikmunda.
Řád českého krále zv. Točenice
U příležitosti svého druhého zasnoubení v předvečer druhého sňatku založil tento zajímavý
panovník řád českého krále zv. Točenice k poctě zesnulé první královské manželky a též z úctou
ke své druhé nastávající choti. Stalo se tak v Chebu v Sobotu dne 1. 5. roku 1389. Viz.
polopostavu sv. Jeremiáše (svátek 1. 5.), jehož hlava je obtočena bílou točenicí na rámu deskového
obrazu Madona Ara Coeli. Obdobně postupoval později mladší Václavův bratr, uherský král
Zikmund, při založení řádu Draka!
Dne 11. 5. roku 1395 byl královskou kanceláří v Praze vyhotoven jmenovací dekret pro
milánského vladaře Gian Galeazza Viscontiho. Tento jmenovací dekret udělující titul vévody byl
slavnostně předán panem Benešem z Choustníka v Miláně v neděli dne 5. 9. téhož roku o svátku
sv. Viktorina mučedníka.
Zlatá točenice přirozeně symbolizuje pomyslnou dráhu slunečního ko-touče po nebeské klenbě
mezi krajními body zimního a letního slunovratu, točenicový uzel (modus amorosus) představuje
společný bod jarní (Velikonoce) a podzimní (Povýšení sv. Kříže) rovnodennosti na této pomysl-né
dráze. Kromě předpokládaného náboženského výjevu Ukřižování Páně (Velký pátek) si pozornosti
zaslouží i světecká postava sv. Máří Magdalény, svědkyně Zmrtvýchvstání Páně o Božím hodu
velikonočním. V tomto smyslu je možné hovořit o velikonočním třídenní. Zde je třeba upozornit na
nástěnnou malbu kaple sv. Václava v pražské katedrále (západní stěna). Zde pod znaky kurfiřtů
vidíme skupinu osob z nichž dvě jsou oblečeny v červeném oděvu a mají na pravé noze, těsně pod
kolenem uvázánu točenici – stejně jako v Anglii nosí rytíři podvazek, symbol svého členství v řádu
– zde však na noze levé. Ačkoliv pod takto označenými postavami jsou vlevo vidět erby Matouše
Děpolta z Lobkowicz, českého velkopřevora řádu sv. Jana Jeruzalémského a jeho rodičů (vládl
1591 až 1621) a vpravo je vidět erb čtvrcený červeno-stříbrně, se zachovanými johanitskými kříži v
1. a 4. poli Druhé a třetí pole jsou již nečitelná, jde tedy o znak asi předcházejícího velkopřevora
(Kryštofa z Vartenberka 1578-1590 ). U erbu vel-kopřevora Lobkowicze je vidět, že jeho erb,
nápisová páska a erby jeho rodičů jsou přimalovány později, tedy při restaurování a obnově v
letech 1612 až 1614.
Rytíř oděný v červený šat zlatě lemovaný má pod pravým kolenem přivázanou snad tmavě
zelenou točenici.
Legenda
Je velmi pravděpodobné, že v době nástupu Habsburků na český trůn (Ashmole píše o arcivévodech
rakouských) došlo k obnovení resp. k reorganizaci řádu, jehož funkce byla snad nově definována jako řád bránící
křesťanskou víru, bránící expanzi Turků do Evropy a bojující proti tzv. heretikům i mimo državy Habsburků.
Symbolem řádu (viz obrázek) se stal jednoduchý plochý zelený kříž, řádový oděv byl rudý. Řídící se řeholí sv.
Basilia.
Předchůdce řádu Točenice
Bratrstvo obruče a kladiva – předchůdce řádu točenice
V roce 1381 vzniká v Praze ryze česká tajná společnost,která si říká bratrstvo
obruče a kladiva. Ve znaku má obruč,v níž visí kladivo. Bratrstvo sdružuje tehdejší
elitu dvora krále Václava IV. (1361 – 1419) který stojí v jeho čele achrání jej.
Jako sídlo si nechávají postavit kapli Božího těla na Dobytčím trhu (dnešním
Karlově náměstí). Dochovala se zakládací listina kaple, datovaná 1.dubna 1381.
Stavěla se 11 let a v roce 1791 byla do základu zbořena. Kaple byla chrámem pro
příslušníky nižší šlechty – rytíře, zemany, vladyky, jimiž se Václav IV. na svém
dvoře obklopoval.
Bratrstvo zaniklo v 15. století po smrti Václava IV. během husitských bouří. Od
18. století se k němu jako ke svému předchůdci hlásí čeští svobodní zednáři.
Citace: Kromě toho už jen víme, že ji založilo Bratrstvo s podivným názvem „se znakem obruče a kladiva ve
znaku“. Byl to jakýsi společensko-esoterický spolek kamarádů krále Václava.
Kaple Božího těla
Kaple Božího Těla (Nejsvětějšího Těla a Krve Páně, Panny Marie a sv. Adauctaa Felixe) postavena Karlem IV.
jako centrální stavba s hvězdicovým půdorysem podle kostela Panny Marie v Trevíru. Původně dřevěná s vysokou
věží. Zakládající listina kamenné kaple má datum 1. 4.1382. Kaple sloužila k příležitostnému vystavování
říšských klenotů a ostatků svatých. Svátek sv. Ostatků (původně svátek sv. Kopí a Hřebů Páně) byl 1. pátek po
Velikonocích.
V roce 1403 ji předalo Bratrstvo Božího Těla (původně Bratrstvo Obruče a kladiva, které mělo ve znaku
– Bratrstvo Božího těla, v jehož popředí stojí 8 vyšších duchovních) Univerzitě Karlově. Rok po smrti mistra Jana
Husa, v roce 1416 bylo na příkaz krále Václava IV. v kapli podáváno přijímání podobojí. Roku 1437 byl svátek sv.
Ostatků určen na 1. neděli po Velikonocích, kdy bylyopět vystaveny spolu s Říšskými klenoty.
Na zdi kostela byly umístěny kamenné desky s latinským a českým
textemBasilejských kompaktát:
„Leta MCCCCXXXVII z rozkazanie Cziesarze Zigmuta a
legatuow Basileyskych w tomto kostele hlasano Czesky
Latinie uhersky a niemeczky, že Czechowe a Morawane
Tielo Bozie a krew pod dwogi zpusobu przigimagic gsu
wierni krzestiane a prawí synové cierkwe„.
„Léta 1437 z rozkázání císaře Zikmunda a legátů
basilejských v tomto kostele hlásáno česky, latinsky,
uhersky a německy, že Čechové a Moravané Tělo Boží a
krev pod dvojí způsobou přijímající jsou věrní křesťané a
praví synové církve„.
Současnost
Dne 5.6 2016 byl řád opět obnoven monarchisty a nadšenci do historie a české státnosti.
V roce 2015 proběhl zápis řádu jako spolku.Stalo se tak 27.října 2015.
Rytířský řád je mezinarodní – podporuje a hájí českou státnost v Evropě. Zvýšenou potřebu spolupráce se zeměmi
střední a jihovýchodní Evropy. Řád je společenství mužů a žen vyznávajících zásady křesťanské morálky, kteří svým
dosavadním životem, činností a postoji přesvědčili a slibem potvrdili, že budou upevňovat, rozvíjet a chránit tradice
českého národa, zejména na poli kulturním, uměleckém, vědeckém, duchovním, politickém a hospodářském.
Naším cílem je ochrana památek,kulturního dědictví a boj za návrat monarchie do střední Evropy.Obrana,tradic a
zásad křesťanské rytířskosti.
Rytířský kodex ve středověku
Rytíř (ze staroněm. Ritter - jezdec) je označení středověkého bojovníka - obrněného
jezdce. Byl elitou a jádrem středověkého vojska. Do boje si oblékal zbroj, kterou tvořilo
brnění, přílba a štít. Jako zbraně používal meč, kopí, případně sekeru, kladivo či palcát. Musel
mít také kvalitního koně, protože i ten byl v boji částečně krytý brněním a spolu s rytířem
mnohdy nesl více než 100 kg. Svůj rozhodující význam v boji ztratili rytíři až během stoleté
války (1337 – 1453), kdy proti francouzským rytířům vystoupili angličtí lučištníci, kteří
dokázali svými šípy prorazit jejich brnění, další těžký úder jim zasadili husité.
První zmínky o rytířích se objevují kolem roku 1000 – v latinských textech se označují
výrazem miles peditesque, ten je členem elitní společenské vrstvy ordo equestris, ve Francii
pro něj mají slovo chevalerie a na území Svaté říše římské mu říkají Ritterstand.
Zpočátku byl rytíř elitní bojovník neurozeného původu - nebyl důležitý jeho
rodokmen, ale odvaha a zběhlost v boji. Většinou však pocházel z bohaté rodiny, nebo musel
mít alespoň bohatého přítele. Kvalitní zbroj a kůň, na kterých závisel jeho život, totiž stáli
spoustu peněz. Rytířem se mohl stát mladý muž, který prokázal v boji svou odvahu (mnohdy
už v 15 letech). Byl pak pasován na rytíře, tzn. přijat do služeb významného pána (krále),
kterému měl věrně sloužit. Pokud porušil rytířský kodex, který byl s postupující dobou stále
složitější, byl svého rytířství zbaven.
Označení rytíř jako šlechtický titul se začalo používat až ve 12. století. V této době
také stoupal věk mužů přijatých do rytířského stavu a podmínkou se stala urozenost (tedy
rodokmen), i když také existovaly výjimky a za mimořádné služby se mohl stát rytířem
i neurozený. Šlechtičtí synci byli na rytířství připravováni už od dětství, kdy sloužili rytířům
jako pážata a panoši, aby od nich mohli odkoukat jejich chování a dovednosti.
Mravní kodex rytíře – rytířské zásady:
Statečnost – tedy odvaha v boji
Loajalita – věrnost pánovi, dodržování vazalského slibu, pomoc v boji
Štědrost – rytíř nehromadí bohatství, opovrhuje jím
Zdvořilost – galantnost a ohleduplnost, zejména k ženám
Čest – plní své závazky (vůči pánovi, poddaným, ženám i církvi)
Víra – hájí a šíří křesťanství (od 12. století – křížová tažení proti pohanům)
Ochraňuje slabé – vdovy, sirotky apod.
V souvislosti s tímto mravním kodexem vzniká také kultura vázaná k rytířství,
tzv. kurtoazie (z franc. courtoisie – zdvořilost). Ta zábavnou a uměleckou formou šíří obraz
ideálního rytíře. Vznikají písně, milostné nebo hrdinské, které na dvorech velmožů zpívají
potulní pěvci – minesengři, trubadúři či truvéři.
Obsahují soubor zásad pro jednání se ženami, které rytíř obdivuje spíš jen platonicky,
i s rytíři, ke kterým se chová čestně – pokud se např. v boji vzdají, musí je ušetřit; musí
dodržet daný slib, i když ho to poškodí apod.
Ideál takového rytíře - bojovníka najdeme v hrdinských eposech, které vyprávějí
o skutečných rytířích, i když ty starší jsou ještě plné kouzel (Merlin, nápoj lásky…) a bájných
tvorů (draci, jednorožci…) a také chování hlavních postav se dost liší od reality. Protože ale
středověká šlechta neuměla latinsky, všechny tyto skladby byly tradovány v národních
jazycích. Tím tyto texty postupně překonávaly výsadní postavení latiny a také vliv duchovních
(církve), kteří jako jediní tento jazyk ovládali.
Mezi nejznámější hrdinské eposy patří anglický o Beowulfovi (675 – 850), francouzská
Píseň o Rolandovi (konec 11. stol.), německá Píseň o Nibelunzích (počátek 13. stol.),
španělská Píseň o Cidovi, ruské Slovo o pluku Igorově a česká Alexandreis, která na pozadí
příběhu o Alexandru Velikém líčí zidealizovaně situaci v Přemyslovských Čechách. Tristan
a Isolda je pak příběh, který zachycuje konflikt mezi láskou k ženě a slibem věrnosti
panovníkovi.
V následujícím období – renesanci – se pak autoři „rytířských“ románů vysmívali
tomuto kodexu a zejména jeho idealizaci, viz například román Důmyslný rytíř don Quijote
de la Mancha (1605) od Miguela de Cervantese y Saavedry.
6 KLÍČOVÝCH TRUMFŮ KARLA IV.
Uctívaný Lucemburk spoléhal na meč, podvody i úplatky
Venku pomalu svítá. První sluneční paprsky pátku
14.května 1316 si nacházejí cestu i do oken jednoho z
měšťanských domů na Starém Městě pražském, jehož
zdmi se rozléhá pláč novorozeněte. "Chlapec,"
vydechne trochu s úlevou šťastná rodička.
Královna Eliška Přemyslovna po dvou dcerách dala
svému muži Janu Lucemburskému dědice.
Dítě nepřichází na svět do šťastných časů. Mezi jeho královskými
rodiči vládne napětí a ještě větší tenze panuje mezi Janem
Lucemburským (1296-1346) a českou šlechtou. Situace hrozí
přerůst ve válku. Snad i proto panovníkův rádce, mohučský
arcibiskup Petr z Aspeltu (asi 1250-1320), takticky volí pro
novorozence jméno Václav - jméno patrona českých zemí, aby
zklidnil rozbouřené vody. 30.května 1316 se společně s Janovým
strýcem Balduinem Lucemburským (asi 1285-1354) při křtu
sklánějí nad maličkým princem. Chlapci nejsou ani tři měsíce a
jeho otec již chvátá za dalším rytířským dobrodružstvím do ciziny.
Spěchá na pomoc svému tehdejšímu spojenci, římskému králi
Ludvíku Bavorovi (1282/1287-1347). Právě on se později osobně
přijíždí na Janova syna podívat na západočeský hrad Loket, kde
tehdy kralevic pobývá se svou matkou. Když poodhalí kožešinu,
mocného Wittelsbacha zřejmě právě hledí do tváře svého budoucího
soka...
ODTRŽENÝ OD MATKY
Křik, pláč a sténání mučených služebníků se rozléhají hradem Loket. Jan Lucemburský v polovině února 1319
uvěřil našeptávačům, že Eliška Přemyslovna (1292-1330) za jeho zády kuje pikle, jak jej sesadit z trůnu a novým
vládcem prohlásit jeho syna. Největší obětí této intriky není nikdo jiný než malý Václav (1316-1378). "... na Lokti
vsazen po dva měsíce do hrozného vězení do sklepa, takže viděl světlo toliko oknem," líčí strasti ani né tříletého
děcka, násilím odtrženého od matky, kronikář Beneš Krabice z Weitmile. Pak se sice situace malého prince
zlepší, ale stále zůstává zajatcem. Loket jen později vystřídá za pevný Křivoklát. O jeho výchovu a vzdělání, natož
pocity, se v té době zřejmě nikdo valně nestará. Vysoká politika je však nevyzpitatelná. Jako mávnutím
kouzelného proutku dítě schované před světem opouští po čtyřech letech vězení a začíná hrát důležitou roli na
evropské scéně. Za obrat k lepšímu přitom nejspíš vděčí diplomacii svého obratného prastrýce Balduina, který
umně tahá za nitky, aby pozvedl svůj rod do nebeských výšin, i tetě Marii (1304-1324), provdané za
francouzkého krále.
Po
událostech
na Lokti k
sobě už syn
s otcem
nenašli
cestu.
ZA SYNA NEPLATÍ
Právě Francie se na následující léta stane novým
domovem českého prince. Den po svých sedmých
narozeninách se zde žení se stejně starou Blankou
(1316-1348) z rodu Valois, pobočné větve vládnoucích
Kapetovců. Vzápětí přihlíží korunovaci své tety
francouzkou královnou. Na jejím dvoře se brzy cítí jako
doma. Bystrého a nadaného hocha si bedlivě všímá i její
choť, král Karel IV. (1294-1328). Osud mu nedopřál
mužského potomka a tak se ve Václavovi vidí. Jeho
jméno pak český princ přejímá při biřmování a napříště
už ho bude výhradně používat. Jméno Václav se
Francouzům špatně vyslovuje... "Král mě velice miloval
a přikázal mému kaplanovi, aby mne poněkud vycvičil v
písmě, ačkoli král sám nebyl písma znalý," vzpomíná
Karel IV. na šťastná léta. Kromě francouzštiny si
osvojuje latinu a italštinu, domluví se taky německy.
Pod dohledem vzdělaného opata Pierra de Rosieres
(1291-1352), který působí u francouzského dvora jako
rádce a diplomat, se seznamuje s praktickými
stránkami politiky. "Zahrnoval mě velikou láskou a
otcovskou přízní," líčí později Karel. Všechny výdaje na
jeho studium plynou z francouzské pokladnice. Český
král jenž má stále hluboko do kapsy, za syna neutratí
ani zlaťák.
Lucemburského, že ho syn jednoho dne připraví o trůn.
Uspějí. Napětí mezi otcem a synem by se dalo krájet.
Jan šlape po všech Karlových dosavadních úspěších,
ale ten si to nenechá líbit.
SLEPOTA ROZHODNE
Roztržka v lucemburské rodině dosahuje vrcholu,
když král v roce 1337 zbavuje syna markraběcího
titulu. Nakonec ale budou přece jen muset nalézt
společnou řeč. Jana k tomu nutí choroba. Od roku
1340 je zcela slepý a tak Karla na zemském sněmu v
následujícím roce oficiálně označí za svého dědice.
Neznamená to ovšem, že by za svou rivalitou učinili
definivní tečku. Jana stále častěji pronásledují
představy, jak ho syn zbavuje trůnu a Karel se
podobným záměrem ani příliš netají. Nedostatek
oboustranné lásky nelze přehlédnout. O to větší radost
snad má moravský markrabě, když se opět setká se
svým dřívějším učitelem Pierrem de Rosieres. "Ty budeš
jednou římským králem," prorokuje mu tehdy přítel.
"Ty však dřív budeš papežem!" reaguje pohotově Karel.
Oba se v tom okamžiku nepletou...
ŽIVOT NA VLÁSKU
Když to však Lucemburkovi příjde vhod, klidně syna
hodí do jámy lvové. Tu připomíná situace v severní
Itálii, do níž se král Jan zaplétá na sklonku roku 1330.
O jak nebezpečné dobrodružství jde, se 15ti letý Karel
přesvědčí v červnu 1331. Během pobytu v Pavii
znenadání záhadně onemocní několik velmožů z jeho
doprovodu. Téměř se stoprocentní jistotou se jedná o
otravu. Karel smrti uniká jen díky tomu, že se v osudný
den rozhodl hladovět před mší a svatým přijímáním. Jed
nejspíš podali vlivní Viscontiové, jimž vadily moocenské
ambice Lucemburků v regionu, na který si sami brousili
zuby.
Karel brzy poznává, jak bláhové jsou sny jeho otce
na ovládnutí severní Itálie, a prozíravě vyklízí pole. V
Meranu, na dvoře Jindřicha Korutanského (asi
1265-1335), se pak potká se zástupci české šlechty.
Snad za to mohou jejich nadšená slova, snad jeho
vlastní touha vést politiku po svém. Karel se rozjede do
Čech. Těžko říct, zda má o tom Jan Lucemburský vůbec
ponětí. Syna každopádně opatří patřičnými privilégii a
titulem moravského markraběte až dodatečně...
KRÁLOVA PARANOIA
"Když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani
otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž koho
známého. Také českou řeč jsme úplně zapoměli...,"
vypráví Karel o pohnutých chvílích. Svou autoritu se
rozhodne opřít o kancléře Jana Volka (asi 1290-1351),
který je zároveň jeho nevlastním strýcem. Energicky se
pouští do díla. Splácí dluhy a vykupuje ze zástavy
královské statky. Intenzivně se učí česky, cestuje po
zemi a získává si srdce poddaných. "Pane! Mějte se na
pozoru: váš syn má v království mnoho vašich hradů i
mnoho přívrženců; proto budete-li takto dlouho
nadužívati své moci, vyžene vás, kdykoli bude chtít,"
strefují se brzy zlý jazykové do dávné paranoie Jana
Převzato z HISTORY REVUE, květen 2016
,
TO
TU JEŠTĚ NEBYLO ! KDYŽ SE V
ROCE
1198 ČESKÝ VLADAŘ
PŘEMYSL O TAKAR I. ROZHODNE
ZAPUDIT SVOU PRVNÍ CHOŤ A DLÉTU
MÍŠEŇSKOU,
ROZPOUTÁ
TO
SKANDÁL . R ÁZNÝM ŘEŠENÍM KRÁL
NEZASÁHNE JEN DO OSUDU JEDNÉ
ZOUFALÉ ŽENY, ALE I DĚTÍ, KTERÉ S
NÍ ZPLODIL . ZVLÁŠŤ TĚŽCE SVŮJ
ÚDĚL ZAVRŽENÉHO DÍTĚTE PONESE
HEDVIKA , NEJMLADŠÍ Z DCER
PŘEMYSLA A A DLÉTY.
"Žena je vězněm muže svého", hlásá jedna
dobová právní píručka ze Saska. Nejdříve o
ženině osudu rozhoduje
otec, případně bratr nebo
jiný mužský poručník,
posléze manžel. Mladá
dívka není ničím víc než
zbožím, jež se musí
výhodně prodat, tedy
provdat... Pokud se pro ni
včas nenajde ženich,
pravděpodobně skončí v
klášteře.
Za zdi konventu ji ale
také může rodina poslat
jako vlastní oběť Bohu.
A to je nejspíš i případ
Hedviky, která se ocitá
v klášteře benediktinek
v saském Gernrode.
Nemusí si stěžovat,
zdejší osazenstvo je
možné považovat za
V.I.P. Všem chovankám
proudí v žilách vznešená krev. Problém
nastává ve chvíli, kdy Přemysl Otakar I.
(1155/1167-1230) trvá na anulaci
svého prvního manželství. Z české
princezny by se rázem stal levoboček a
podle všech pravidel by pro své setrvání za
zdmi kláštera musela žádat o papežský
dispens. Zatímco Hedvika je obětí vyšších
cílů svého otce, jiné Přemyslovny, které se
ocitli v klášterních celách, tak učinili
dobrovolně a vydobyly si výsadní
postavení...
Anežka Přemyslovna
Nad Prahou je v roce 1216 vyhlášena klatba.
Věc je o to pikantnější, že ji má na svědomí
sám pražský biskup Ondřej (+1224). V té
chvíli už se ovšem nachází mimo hranice
Českého království, aby unikl hněvu
Přemysla Otakara I. Z
bývalých
přátel
jsou
nesmiřitelní
rivalové.
Ondřejovi nápadně stouplo
sebevědomí
po
jeho
návštěvě 4. lateránského
koncilu a rozhodl se o
nápravu
církevních
poměrů v Čechách, kde
ještě v první polovině 13.
století stále bylo na
denním pořádku obcování
kněží se ženami. To by
bylo ještě ušlechtilé. Ve
svých snahách se však
Ondřej brzy střetl s
královskou
autoritou.
Přemysl Otakar I. byl totiž
zvyklý zasahovat do věcí
církve. "Je to neznaboh,"
stěžuje si v Římě u
papežské kurie Ondřej na
svého
vladaře.
Spor
graduje a na stranu krále se postupně staví
další významní čeští církevní představitelé.
Mezi nimi podporu Přemyslu Otakarovi
vyjadřuje i Anežka, abatyše starobylého
kláštera sv. Jiří a králova nevlastní sestra.
Bez špetky skromnosti
Byť má každý ze sourozenců jinou matku,
jejich vzájemné vztahy jsou vřelé. Přemysl
se může o sestru, jež zastává prestižní post
svatojiřské abatyše v letech 1220-1228,
opřít při svých rozhodnutích. Ona si zase
může být jistá jeho náklonností a hlavně
štědrostí. Ve středních Čechách je nejspíš
majitelkou rozsáhlých pozemků, s nimiž smí
nakládat jako každá jiná středověká
šlechtična. S dostatečnou bratrovou
podporou se Anežka Přemyslovna, velká
ctitelka kultu sv. Ludmily, směle pouští i do
náročné
přestavby
svého
kláštera.
Skromností
rozhodně
netrpí.
Vedle
zakladatelky
konventu,
přemyslovské
princezny Mlady (930/935-994), a abatyše
Berty (+1151), která klášter nechala
obnovit po ničivém požáru v roce 1142, se
na jednom z kamenných reliéfů nechává
sama zvěčnit společně se svým milovaným
bratrem.
Ilona Kučerová, časopis HISTORY 5/2016
Světice ze Slezska
Během svého pobytu v klášteře ve slezské Třebnici
měla malá Anežka Přemyslovna, budoucí světice,
možnost setkat se s jeho zakladatelkou, kněžnou
Hedvikou (1174-1243). Její úsilí ji v mnohém
inspirovalo. Kromě kláštera Hedvika zakládá špitály ve
Vratislavi a ve Středě. Navzdory nepřízni osudu, který
ji stíhá smrtí jednoho milovaného člověka za druhým,
se nevzdává a pečuje o potřebné. Nezlomí ji ani šílená
smrt jejího syna Jindřicha II. Pobožného (1196/12071241) z rukou Mongolů. 24 let po své smrti je
svatořečen.
1 - Anežka Přemyslovna, nevlastní sestra Přemysla Otakara I. , klášter benediktínek u sv. Jiří na
Pražském hradě
dále výjde:
2 - sv. Anežka, dcera Přemysla Otakara I. a jeho druhé ženy Konstancie, klášter klarisek v Praze
Na Františku
3 - Kunhuta, dcera Přemysla Otakara II. a jeho ženy Kunhuty, klášter Na Františku, sv. Jiří na
Pražském hradě.
Pražský hrad
Praha