3/2003 316 kB

L i l i á ř – informativní zájmový zpravodaj specializované základní
organizace pěstitelů lilií ZO ČZS MARTAGON – č. 3/2003
Výbor ZO ČZS MARTAGON:
předseda:
místopředseda:
jednatel:
hospodář:
výstavy:
členové výboru:
redaktor Liliáře:
korespondenci zasílejte:
příspěvky do Liliáře, reklamace zpravodaje:
Ing. Stanislav Ševčík
Ing. Jaroslav Simandl
Ing. Petr Šrůtka
Milan Michal
Jiří Hloušek
Jiří Kovář,
Ing. Jiří Svoboda
Dr. Karel Vereš
Ing. Petr Šrůtka
Katedra ochrany lesů
Kamýcká 129
165 21 Praha 6
Dr. Karel Vereš
Mochovská 33
198 00 Praha 9
Obsah:
Úvodník (Karel Vereš)
Praktické rady k pěstování lilií in vitro v kuchyňských podmínkách (B. Kondrot)
Lilium henryi: Gordický uzel (Charles Kroell, Troy, Michigan)
Strohá fakta (Kathleen Mingl, Lafayette, Oregon)
Botanické lilie 38. – L. leichtlinii (Karel Vereš)
Hybridní lilie 38. – Lila Favorit VIb/a (Karel Vereš)
L. crystalense nebo Crystal Lily? (Karel Vereš)
42
43
50
57
59
60
60
Pozvánka
Podzimní členská schůze se koná v sobotu 18. října 2003 v 9.00 hod. na Katedře
botaniky PřF UK, Benátská 2, 2.patro
Doprava:
metro B, st. Karlovo náměstí, poté pěšky 5 min nebo tram 24 nebo 18 do stanice
Botanická zahrada
Program:
• zprávy o výstavách a předávání cen z výstav
• členské záležitosti
• podle časových možností promítání diapozitivů
• aukce liliových cibulí
• tombola a prodej výpěstků
Opakujeme podmínky účasti v aukci lilových cibulí:
Do aukce budou převzaty pouze cibule nových nebo vzácných druhů či odrůd,
případně novošlechtění. Cibule komerčně běžně dostupných odrůd budou převzaty jen
pokud budou mít mimořádnou kvalitu. V obou případech mohou být přihlášeny max.
tři kusy. Cibule musí být dobře označené a jejich seznam před aukcí předložen.
Srdečně zve výbor
Vážení přátelé!
Až na sklizeň semen a běžné podzimní práce máme letošní sezonu za sebou a
můžeme tedy udělat jakési hodnocení.
Vše začalo letošní zimou, která podle některých byla zlá, ale já si myslím, že
byla jaká má být a že jsme si už trochu odvykli nižším teplotám. Navíc nízké teploty
kolem –15°C mají i kladné efekty. Jako zahrádkáři mi nemohlo ujít, že na jabloních
není padlí, na broskvoních kadeřavost a na meruňkách hnědá rez. Rovněž byla
zastavena kalamita hnědých slimáků, kteří také škodí na liliích. Za podstatné též
považuji, že na liliích se vůbec nevyskytovala rhizoktomie, přičemž loni jsem musel
likvidovat nejméně třicet cibulí. Na druhé straně hmyzích škůdců neubylo, snad jen
mšic je méně, ale to je už důsledek pozdějšího suchého počasí.
Faktem ale je, že vymrzly některé citlivější nebo málo přikryté cibule, dokonce
i odrůdy tulipánů a narcisů. To lze ovšem už přičíst tomu, že je mírný leden předčasně
probudil a mrazy poškodily již narašené cibule. Vcelku ale mrazové škody nebyly tak
významné.
Jaro se opožďovalo natolik, že jsme začínali mít obavy, zda jsme výstavní
termíny stanovili správně. Nakonec všechno bylo jinak. Neobvykle vysoké teploty už
během června tyto obavy nejen rozptýlily, ale dokonce vegetaci natolik urychlily, že
např. čínské hybridy dominovaly už v Rakovníku a měli jsme co dělat, aby něco zbylo
ještě na Lysou.
42
Pokud jsme mohli zálivkou dohnat nedostatek srážek, lilie rostly dobře, ikdyž
nebyly takové jako v loňském srážkově bohatém roce. Vysoké teploty také působily
negativně na vývoj poupat tím, že urychlují jejich rozkvétání a v důsledku toho nejsou
květy dostatečně narostlé. Zato vysoké teploty přispívají ke zdaru opylování, a tak lze
doufat, že budeme mít semena i z nějakých dříve neúspěšných křížení.
Aniž bych chtěl předem vnucovat nějaký programový bod na některou zimní
schůzi, domnívám se, že bychom se mohli v rámci pěstitelské besedy k těmto otázkám
vrátit.
Zatím Vás jménem výboru srdečně zvu na říjnovou schůzi.
Karel Vereš
Praktické rady k pěstování lilií in vitro v kuchyňských podmínkách
Bronisław Kondrot, Rybnik, Polsko
Už čtvrtý rok amatérsky pěstuji embrya a rozmnožuji je in vitro. Chci se zde
podělit o své zkušenosti ze všech fází tohoto postupu. Některé moje rady se budou
možná jevit jako banální, ale mohou usnadnit práci začátečníkům a ušetřit je omylů.
My amatéři nemáme náležitě vybavené laboratoře a každý z nás se musí sám postarat
o technologii, materiál i vybavení. Proto mohou být i banální rady užitečné.
Technologie a náčiní, jež používám, mi zajišťují 99% sterilitu.
První etapou práce je příprava substrátu. Postupuji podle instrukcí Instytutu
Sadownictwa i Kwiaciarstwa. Nejmenší dávka, kterou nabízí trh, je na 1 litr, jež vydá
na 220-230 zkumavek po 4 ml. Toto množství je pro amatéra zbytečně velké, neboť je
málokdy spotřebujete celé. Potřebujeme tři druhy substrátu: pro vývoj embrya, pro
rozmnožování a pro dorůstání malých cibulí, jež nedosahují průměru 0,5 cm. Každý
z nich může obsahovat různé množství cukru podle toho zda jde o lilie asijské,
trubkovité či orienpety. U každého substrátu je různé také pH. Proto by bylo
rozumnější mít základní roztoky podle M & S. Většina amatérů nezvládá odvažování
chemikálií a přípravu v kuchyňských podmínkách. Opakovaně se mi už přihodilo, že
se mi nepodařilo uchovat základní roztok M & S v ledničce ani tři měsíce, protože už
po týdnu se srážela suspenze. S tímto problémem by se měli začínající amatéři počítat
hned od počátku, aby si ušetřili pozdější potíže.
K přípravě substrátu používám výlučně destilovanou vodu. Z jednoho litru
odleji 100 ml a ve zbylých 900 ml rozpouštím celou dávku média M & S pro 1litr,
obsahující mikro- i makroelementy. Některé substráty je nutno po přidání dalších
chemických sloučenin ohřát, aby se rozpustily. Potom přidám 8 g agaru nebo 1,7 g
Gelritu a zahřívám dokud se nerozpustí. Gelrit se rozpouští při nižší teplotě, zatímco
agar se musí zahřívat někdy až téměř na 100°C. Po rozpuštění přidám 30 g cukru a
ověřím si pH substrátu, jež nastavuji na 5,6 u lilií asijských a na 6 u lilií trubkových,
orienpetů a jiných meziskupinových kříženců. Každý čerstvě připravený substrát má
pH nižší než je třeba a pro jeho zvýšení přidávám 1n roztok KOH. Pokud to přeženu,
přidám pro snížení pH 1n roztok HCl. Indikátorové papíry pro zjišťování kyselosti
nesmí mít prošlou lhůtu. V tomto substrátu lze zdárně pěstovat embrya všech skupin
lilií. Srovnání s výsledky známých zahraničních pěstitelů však ukázalo, že u
43
trubkových lilií, orienpetů a meziskupinových hybridů byly lepší výsledky, bylo-li
množství cukru zvýšeno na 50 g/l.
Hotový tekutý substrát nalévám do zkumavek a uzavírám polotěsně čepičkou
z tvrdší hliníkové fólie. Uzavřeme-li zkumavky těsně, substrát při ohřívání vzkypí a
pronikne mezi zkumavku a čepičku. Po ochlazení substrát zhoustne a cukr ji spéká a
přilepí, pak se čepička těžko snímá a nasazuje. Zkumavky stavím do proděravělých
plechovek od konzerv, aby voda mohla dosáhnout do výše substrátu. Od chvíle
uvedení do varu a nastavení tlakového hrnce na 1. stupeň vařím 20 minut. Po vypnutí
hořáku hrnec zůstává ještě 15 minut zavřený. Poté vyjmu zkumavky z hrnce, zmáčknu
čepičky pevně a postavím je do stojanu. Pokud mají být embrya na povrchu substrátu,
podložím pod jednu stranu stojánku 1,5 cm podložku, aby byl substrát po vychladnutí
šikmo. Díky tomu zárodek není zaléván srážející se vlhkostí, což se v kuchyňských
podmínkách stává často - dokonce i při malém rozdílu teploty mezi přední a zadní
stěnou zkumavky. Embrya ve sražené vodě rostou hůře anebo dokonce nerostou
vůbec. Explantáty ze šupin a drobné cibulky se pohodlněji ukládají na rovném
substrátu a nevadí jim sražená vlhkost. Embrya a cibulky ukládám na povrch, nenořím
je do substrátu. Embrya ponořená do substrátu nerostla a většinou byla poškozená,
zvětšovala se, pak hnědla anebo voskovatěla či zesklovatěla.
Plné stojany se zkumavkami ještě před naplněním ukládám do skříněk ze silné
lepenky, které zajišťují na dlouhou dobu stálou teplotu a přitom se nesráží vlhkost.
Pokud z jedné dávky substrátu nevyužijete všechny nalité zkumavky, je dobré označit
je, jaký druh substrátu obsahují. Nepoužité zkumavky utěsňuji fólií na potraviny a
přechovávám ve tmě ve stálé teplotě od +5 do +15°C. Substrát byl použitelný ještě dva
měsíce a vydržel by pravděpodobně i déle. Většinou však část substrátu zůstává
naprosto nevyužita.
Vypreparovaná embrya, vložená do zkumavek uchovávám nejprve dva týdny ve
tmě. Embrya z obtížných a meziskupinových kříženců nedorůstají vždy průměru 5
mm, což je dolní hranice zajištující dobrý další růst už mimo substrát. Když cibulky
nedosáhnou do tří měsíců této velikosti, přenesu je na nový substrát ve složení:
základní M & S + 100 mg inozitolu + 50 g sacharózy, pH upravím jako u základního
substrátu podle skupiny lilií. Pokud se mi nepodařilo z jakýchkoliv důvodů přenést
cibulky na nový substrát ani do půl roku, nezpůsobilo to žádné viditelné škody. Při
přenesení malých cibulek je nutno jim před vložením do zkumavky uříznout všechny
listy a kořeny.
Mnohé zárodky z neznámých důvodů nevytvoří cibulky, pouze kalus. Stávalo
se mi, že jsem embryo při preparování poškodil. V takových případech rostl kalus.
Pokud je embryo vzácné a hodně mi na něm záleží, postavím zkumavku po dvou
týdnech ve tmě na 3 – 4 týdny na světlo, abych ho podnítil k vytvoření cibulek.
Nenastane-li po té době žádné zlepšení, vložím celou zkumavku do chladničky, kde ji
nechám 3 – 4 týdny a pak přenesu na světlo. Když ani pak nevzniknou cibulky, použiji
živnou půdu M & S + 0,1 mg/l NAA + 0,1 mg BA + 50 g/l sacharózy. Celý cyklus
však trvá půl roku. Takto se mi podařilo zachránit mnoho embryí. Zjistit nějakou
zákonitost, podle níž vzniká místo cibulky kalus, se mi nepodařilo. Každý zárodek
z kříženců OTxT, TxO, OTxO, OT2n, 3n, 4nxOT a obráceně, reaguje individuálně
způsobem, který lze v kuchyňských podmínkách jen těžko předvídat. Ve tmě dorůstá
více cibulek, které nevyženou listy, jiné zas mají obrovské listy. Některé kalusy mají
tvar květáku a smetanově žlutou anebo tmavohnědočervenou barvu. Pokud byly
44
zelené, ponechané na témže substrátu i pět měsíců, vyháněly nitkovité listy na
kulatých hrudkách, které po oddělení, přeložené na novou výživu s inozitolem a 50 g
sacharózy dosáhly po dvanácti týdnech průměru 0,3 cm. Na hnědočervených začala i
po pěti měsících na stejném substrátu, ale až po chlazení, vyrůstat smetanově žlutá
zesílená místa, která vyháněla nitkovité listy. Dále jsem s nimi nakládal jak je uvedeno
výše. Mezi embryi z mých křížení se vyskytovaly i takové případy, že tvořily kalusy
s kořeny a bez listů. Nepovedlo se mi dosáhnout toho, aby vytvořily cibulky či listy.
Některá embrya rostou a mění se v široké a silné zelené proužky. Když se do tří
měsíců nevytvořila cibulka anebo dolní část nezbělala, nakrájel jsem jej na 0,5 cm
velké dílky a uložil na nový substrát stejného složení dolní částí vzhůru (jako explantát
šupiny). Pokud byla koncovka zbělalá, pak se teprve tehdy vytvořila cibulka, a pokud
byl celý díl proužku zelený, teprve tehdy začala bělat nahoře a nakonec rovněž
vytvořila cibulku nebo kalus. Celý cyklus však trval půl roku.
Abych nepřišel o cibulku z meziskupinového křížení, což se může v dalších
stádiích stát, tak poté, co dosáhla nejvyššího možného průměru, ji rozmnožuji z jejích
šupinek až na dvacet kusů. Tetraploidní cibulky z některých meziskupinových křížení
rostou nesmírně rychle a zaplní zkumavku natolik, že když je chceme vyjmout,
musíme zkumavku rozbít. Takovou cibulku už nelze hned rozmnožovat ze šupin,
musíme ji nejdříve dezinfikovat. Pro rozmnožování ze šupin potřebujeme nový
substrát ve složení: základní výživa M & S + 100 mg/l inozitolu + 0,1 mg/l NAA + 30
g/l sacharózy u lilií asijských a 50 g/l sacharózy u trubkových a orienpetů. Pokud to
všechno probíhá v boxu, šupinky cibulek vyjmutých ze zkumavky není nutno
dezinfikovat.
Pokud jsem rozmnožoval ze šupin cibulí vyjmutých ze země, nejdřív jsem je
umyl pod tekoucí vodou kartáčkem navlhčeným saponátem na mytí nádobí a důkladně
je opláchl. Pak jsem je ponořil na pár vteřin do 70%-ního lihu a opláchl v sterilní vodě
ve sterilním kelímku. Šupiny jsem pak vložil na dvacet minut do 10%-ního roztoku
bělidla Ace. Další trojí oplachování slupek po deseti minutách probíhalo rovněž mimo
box ve sterilní vodě a kelímcích. Třetí kelímek se šupinami jsem před uložením do
sterilního boxu opláchl 2-propanolem. Šupiny jsem z kelímku vyjímal po jedné a
krájel je na kousky 0,5 cm x 1 cm. Pokud jsou šupiny velké a explantátů je více, je
dobré krájet je šikmo jako na obr. 1b. Explantáty je totiž nutno pokládat na substrát
„hlavou dolů“ a nižší část šupiny se tudíž musí nacházet nad substrátem, část s patkou
vždy nahoře. Šikmý řez usnadňuje orientaci, kde je hořejšek a kde dolejšek.
Explantáty ze šupin noříme do substrátu do 1/3 jejich výšky, obr. 1a. Menší explantáty
a ty z horní části šupin dávají méně cibulek a jejich tvorba trvá déle.
Vzhledem k nedostatku místa nerozmnožuji in vitro žádné odrůdy ze šupin.
První dvouleté pokusy končily obvykle totální infekcí, protože maje k dispozici pouze
jednu vzácnou a drahou cibuli odrůdy, používal jsem šupiny vnější, které jsou nejvíce
infikované, a infekce zasahuje až do hloubky, kam už dezinfekční prostředek
nepronikne. Zkoušel jsem je rozmnožovat také ze šupin větších cibulí hned po
oddělení od dezinfikovaných cibulí, ale výsledek nebyl o moc lepší. Nemůžeme-li pro
rozmnožování in vitro věnovat vnitřní šupiny, je lepší je rozmnožovat normálním
šupinováním.
Lépe se mi osvědčilo rozmnožování z poupat. I zde ale musíme mít jistotu, že
rostliny nejsou napadeny virem. Experimentoval jsem na vlastních odrůdách LA a na
asijských. Poupata byla ve třech stádiích vývoje: malé, asi velikosti 1 cm, dále pak
45
přesahující 5 cm a zelené, částečně zbarvené. Nejvíce cibulek dala poupata částečně
zbarvená (až 52 z jednoho), ale poupata v tomto stádiu už mohou být napadena virem,
viz obr. 1c. Nejspolehlivější z hlediska čistoty jsou poupata co nejmenší, ale ty dávají
jen málo cibulek. K rozmnožování z poupat jsem z nezbytnosti použil základní výživu
M & S, přestože znalci doporučují použít poloviční množství makroelementů. Do
substrátu je nutno přidat 100 mg/l inozitolu + 1,0 mg/l NAA + 30 g/l sacharózy.
Zkumavky jsem po celé tři měsíce uchovával ve tmě. Mnoho cibulek LA vyhánělo ve
tmě listy a bylo je nutno přemístit na světlo. Získat explantáty ze samotné lodyhy jsem
se nepokoušel.
Obr. č.1
Dobrých výsledků jsem dosáhl také v pěstování embrya vypreparovaného ze
suchých zralých semen. Často, zejména u kříženců polyploidních, nacházíme v plném
zralém semeníku sotva několik plně vyvinutých semen, která ovšem nejsou již
povrchově sterilní. Taková semena vysetá normálním způsobem by nevyklíčila.
Embrya téměř ze všech takových semen je ovšem možné vypěstovat. Semena máčím
ve vodě dva dny, přičemž vodu několikrát vyměním. Pak je dezinfikuji pár vteřin v
70%-ním lihu, 10 minut oplachuji ve sterilní destilované vodě, poté tři minuty v 0,8%ním dusičnanu stříbrném, dalších 10 minut je oplachuji v sterilní destilované vodě a
uložím do sterilizovaného kelímku Twist (s twist-off víčkem, jako u sterilovaných
kompotů a zelenin) na vodou navlhčenou vatu. Každá várka semen musí být
oplachována ve zvláštních sterilizovaných Twistech. Poslední kelímek (po
oplachování) se semeny ve vodě postříkám zvenčí lihem a uložím do
vydezinfikovaného boxu, z něhož potom jednotlivě vyjímám semena pro preparaci
embrya. Když embryo nabobtná, silně zesvětlí. Trvá to 6 – 10 dní u kříženců asijských
a 15 – 20 dní u meziskupinových a trubkových; u kříženců hypogeických to trvá ještě
déle. Zůstane-li celý obsah kelímku po tu dobu sterilní, semena vyjmu a další cyklus
preparace embrya a pěstování je týž jako u preparace embrya ze zelených semen.
Pokud se na některém semenu v kelímku objeví podhoubí nebo plíseň, musíme ho
okamžitě odstranit. Ostatní semena z tohoto kelímku musí pak projít stejným cyklem
dezinfekce jako při vkládání do kelímku. Z takových namočených semen po odřezání
dolní části se snáze získávají embrya než ze zeleného semena. Semena ze semeníků,
které byly napadeny šedou plísní, mají velmi vysoké procento infekce. Pokusy použít
k dezinfekci semen z napadených semeníků prostředek Ace (10% / 3 min) nebyly
úspěšné. Další pokusy snížit koncentraci a prodloužit dobu dezinfekce jsem nepodnikl.
46
Pokud byla namočená semena sterilní a embrya vyrostla až do 1 cm, po uložení na
substrát nebyla infikována.
Po uložení explantátů na substrát zkumavku a odložený kryt vyjmu z boxu,
opálím horní část zkumavky a krytu a nasadím ho těsně na zkumavku v blízkosti
plamene hořáku. Po skončení celé procedury zkumavky utěsním páskou potravinářské
folie a označím ho tence píšícím vodovzdorným fixem. Nezapomeňme na datum,
protože při diferencovaném růstu a s tím spojenými dalšími kroky je to vždy ta
nejdůležitější informace. Stojany se zkumavkami ukládám do utěsněné dřevěné bedny
s otvíracím víkem, na jejíž jedné boční stěně je namontovaná lampa se dvěmi 40 W
zářivkami. Během dne svítím 16 hodin při teplotě 25 – 26 °C za dne a po vypnutí
světla na noc klesá teplota v zimě na 18 °C.
Jako sterilní box používám lepené skleněné akvárium o obsahu 80 l, jež jsem
zvnějška olepil průhlednou páskou, obr. 2. Kdyby se lepidlo vlivem dezinfekčních
prostředků rozpustilo, akvárium se nerozpadne. Větší a vyšší box je vhodnější, protože
se uvnitř neohřívá tak rychle od opalované preparační plochy a od křemíkové lampy.
Box stavím na 10 cm vysoké podstavce a kladu pod něj 15 W žárovku. Z pravé strany
ve vzdálenosti 10 cm od kraje otvoru postavím lihový hořák a na 20 cm vzdálenost od
něj 20 cm zkumavku s 2-propanolem pro namáčení před opalováním. Vlevo ukládám
rozprašovač, nádobu na odpadky z rostlin, plochou nádobu na vodu a nádobu
s tampónky. Část tampónků je smočena stopovým množstvím saponátu na umývání
preparační tabulky. Místem v boxu, kde manipuluji s explantáty, je pracovní tabulka
10 x 25 cm o síle 2 mm jednostranně matovaná. Takový povrch umožňuje rozložit
zárodky k selekci semen z jedné komory semeníku, nakrájet explantáty do proužků z 5
– 10 zkumavek a uložit víčka zkumavek vždy na dezinfikovaném místě.
Obr. č. 2
Jelikož pinzety s dlouhými a úzkými rameny, které lze vsunout do zkumavky,
uložit zde explantát na substrát a ramena ještě rozevřít, jsou na trhu vzácné, vyrobil
jsem si je sám z pružného drátu o průměru 2,5 mm. Ze stejného drátu jsem vyrobil
také preparační jehly, jimiž se s embryi snáze manipuluje.
Když si připravím vše potřebné, nasadím si na ústa roušku, navleču si lékařské
rukavice, do nichž jsem nasypal trochu škrobu, a pustím se do dezinfekce boxu.
K dezinfekci používám 2-propanol. Tento alkohol hoří o něco déle než denaturovaný
líh a zanechává tudíž spolehlivěji dezinfikovaný povrch. Zajišťuje také stoprocentní
sterilitu poupat po opálení a dezinfekci zelených semeníků před preparací embryí ze
semen.
47
Dezinfekce boxu: postříkám celý vnitřek a nakonec přední vnější stěnu. Pak si
postříkám ruce, vezmu do jedné ruky všechny pinzety, jehly, skalpely a stojany a
rovněž je postříkám. Mokré nářadí uložím na stojany do boxu. Dále pak otřu
tampónkem namočeným v 2-propanolu dolní matný povrch preparační tabulky,
nechám ji uschnout a vložím do boxu hladkým povrchem vzhůru. Když uschnou
všechny stěny boxu a nástroje, otřu tampónkem také křemíkovou lampu a vložím ji do
boxu. Než se po odpaření a uschnutí 2-propanolu páry zředí (vyvětrají), nesmí se
v blízkosti nacházet žádný zapálený zdroj ohně – páry v boxu by se mohly vznítit. Pak
zapnu křemíkovou lampu na 3 – 4 minuty. Teprve po jejím vypnutí zapálím lihový
hořák a namáčím do 3/4 výše skalpely, jehly a pinzety ve zkumavce, opaluji je
plamenem a ještě hořící je ukládám do stojanů v boxu. Postříkám povrch preparační
tabulky a zapálím jej zápalkou. Od tohoto momentu je vnitřek boxu i nástroje sterilní.
Všechny nástroje, pomůcky, substráty a zkumavky s explantáty si nechávám po
ruce, abych zbytečnými pohyby nevířil vzduch. V bytě nesmí být průvan. Máme-li
rýmu, kašel či střevní potíže, vyhýbejme se těmto pracím. Roušku na ústa ozařuji před
každým použitím křemíkovou lampou.
Když preparuji embrya, preparační tabulka nesmí být příliš horká. Zelená
semena na ní potom vadnou a embryo, než jej vložíme do zkumavky, rychle osychá a
je citlivé na teplo. Embrya také nesmí přijít do styku s lihem. Teplota tabulky nemá
překročit 25 °C. Malým cibulkám a explantátům ze šupin teplejší tabulky nevadí. Po
každé preparaci embrya z jednoho semeníku nebo 3 – 4 šupin zapínám na tři minuty
křemíkovou lampu a zdržuji se mimo dosah záření. Žádný preparát nemá být nikdy
uložen na to místo na preparační tabulce, kde už ležel jiný. Když jsem už využil celý
sterilní povrch tabulky, vyjmu ji, očistím tampónkem namočeným stopovým
množstvím saponátu a vodou. Když tabulka uschne, postříkám ji 2-propanolem a
opálím. Při opalování je nutno odstoupit od otvoru boxu a zachovat opatrnost při
pracích s lihem a ohněm. Zbude-li při překládání cibulek na tabulce substrát, je nutno
ji čistit častěji. Zkumavky, i ty se sterilním substrátem i s rostlinami, otvírám vždy
uvnitř boxu. Kryty ze zkumavek, z nichž byly vyňaty rostliny, odkládám mimo box,
kdežto kryty ze zkumavek se sterilním substrátem (do kterých budu vkládat embrya
nebo explantáty) pokládám na sterilní místo na preparační tabulce. Po každém
jednorázovém kontaktu nástrojů s právě zpracovávanými explantáty je nořím do 3/4
výše do 2-propanolu, opálím je a hořící přenáším do stojanu v boxu. Po uchopení 3 – 4
zkumavek si postříkám ruce 2-propanolem.
Všechny cibulky mají být před vysazením chlazeny, aby jejich roční cyklus
růstu začal jako v přírodě. V kuchyňských podmínkách bývá přirozený cyklus růstu
narušen např. vyšší teplotou a v důsledku toho cibule přecházejí dříve do stavu
odpočinku a nerostou. Ztrácíme tak čas a prodlužuje se termín do období květu.
Literatura uvádí, že odpočinek cibule vyvolává také koncentrace sacharózy vyšší než
30 g/l. Kuchyňské podmínky neumožňují vždy takový cyklus růstu a chlazení, aby
vysazování cibulek nastalo vždy na jaře. Doporučené období chlazení je 8 – 12 týdnů a
podle německých pěstitelů je to 8 týdnů pro lilie asijské, 10 týdnů pro trubkové a 12
týdnů pro orienpety. Prodlužování tohoto období cibulkám nesvědčí. Cibulky jsem
prochlazoval jednak na substrátu ve zkumavkách, jednak už bez substrátu umyté a
zabezpečené fungicidy a zasazené do substrátu. Nejlepších výsledků jsem dosáhl u
cibulek zasazených v dezinfikovaném substrátu ze 40% hrubozrnného písku. Mnoho
cibulek pustilo nové kořeny a prorostlo celý objem substrátu. Tento způsob chlazení je
48
však omezen prostorem v lednici. Nejhorší výsledky přineslo chlazení v substrátu,
neboť zelené listy rychle uschly, kořenový systém se nerozrůstal a cibulky zahynuly.
Cibulky zalité fungicidem Captan a posypané rašelinou dezinfikovanou po vysazení do
nádob (chlazeny byly 16 týdnů) vyrostly na jaře všechny, ale brzy růst přestaly a na
podzim ztráty činily 60 %.
Pokud by období vysazování cibulek ze substrátu připadalo na dobu, kdy by
chlazení posunulo termín vysazování na podzim, sázím cibulky bez chlazení, aby
rostliny měly přirozené sluneční světlo a podmínky k růstu nejméně 3 měsíce. Několik
rostlin přešlo do stavu odpočinku už po vyrašení jednoho lístku, většina – zejména
asijské a trubkové – rostla až do mrazíků. Zdá se mi, že při vysazování bez chlazení v
menší míře dochází k tomu, že by cibulky ukončovaly růst a přecházely do stavu
odpočinku nežli u jiných způsobů. Okamžité vysazování bez chlazení po vyjmutí ze
substrátu pokládám za nejlepší způsob v amatérských podmínkách. Máme-li v jedné
zkumavce celou skupinu cibulek, což se stává ve všech fázích rozmnožování, pak je
nevhodné ji v poslední fázi před vysazováním rozdělovat a každou cibulku odděleně
vysazovat. Poškození kořenů a cibulí přináší značné ztráty. Pokud po vytvoření
cibulky s listy je substrát po delším období v důsledku netěsnosti zkumavky infikován,
cibulku okamžitě vyjmeme ze substrátu, namočíme ve fungicidu a vysadíme ji. Dobře
chrání BIOSEPT – výtažek ze slupky grapefruitu. Cibulky potom rostly zdravě.
Jedinou sporadicky se vyskytující závadou na takovýchto explantátech je zhnědnutí na
povrchu substrátu při cibuli, způsobené patrně kvasinkami.
Období od vyjmutí cibulek z umělého prostředí substrátu do chlazení a vysazení
do přirozených podmínek je tím nejcitlivějším a pro pěstitele nejtěžším. Každá
přirozená živná půda musí být tak vydezinfikována, že se zničí všechny zárodky
živých organismů. Nejlepší je sterilizace v kelímcích. Po sterilizaci musí půda nebo
substrát dva týdny odpočívat, aby se navrátila biologická rovnováha.
Všechny cibulky musí projít obdobím po přesazení z umělého substrátu do
přirozené živné půdy povlovně, aby postupně přivykly novým podmínkám. Truhlíky
s vysazenými cibulkami s listy jsem ukládal do polyetylenových pytlů, jež jsem na
deset dní pevně zavázal, abych mohl udržet vysokou vlhkost vzduchu. Pak jsem pytle
postupně otvíral až do plného otevření. Nelze je najednou vystavovat plnému slunci.
Když se objevil nový list, zahájil jsem hnojení. Dobrým hnojivem v koncentraci 0,15
je Mikrovit 2 obsahující chelátové mikroelementy.
Postavíme-li truhlíky s vysazenými cibulkami na okno, dbejme na to, aby v bytě
nebyly rostliny zamořené smutnicemi (Sciaridae) vyskytujícími se v rašelinových a
kůrových substrátech. Larvy těchto škůdců jsou s to zničit všechny vysazené malé
cibulky. Larvy jsou skelně bílé s černou hlavou a hnědě prosvítajícím zažívacím
traktem. Vývojový cyklus jedné generace této mušky o velikosti 3 – 3,5 mm trvá
v teplotě 22°C až 25 dní. Ze zhruba 40 larev, jež klade samice, se po 4 – 6 dnech
vylíhnou larvy, které poškozují kořeny a hlízy kolem patky. Měkké cibulky se živnou
půdou jsou takovou pochoutkou, že list ani nestačí zvadnout a cibulka už neexistuje.
Larvy se zakuklují a asi po 3 týdnech vylétávají dospělí jedinci. Za příznivých
podmínek se za rok vyvine několik generací. Na cibulkách o průměru 1 cm už
nepůsobí takové škody, protože cibulky jsou už silnější. Během jednoho měsíce mi tito
škůdci zničili téměř 60 vzácných cibulek z meziskupinových křížení. Nepoškozeny
zůstaly cibulky z kříženců tetraploidních OT, jež měly velmi tvrdé a tlusté listy. Buňky
takovýchto cibulí mají zřejmě tvrdší buněčné blány a to je možná více chrání. Před
49
pronikáním smutnic do substrátu nebo do půdy účinně uchrání těsné umístění truhlíků
vedle sebe v sáčcích z netkané textilie.
Použité zkratky:
M & S … Murashige a Skoog, autoři složení velmi používaného substrátu
NAA … Naphtylacetic acid, kyselina naftyloctová
BA … Benzyladenin
Obě látky jsou stimulátory růstu a tvorby kořenů.
Bělidlo Ace může být nahrazeno Savem.
Literatura:
Instrukcja Inst. Sad. i Kwiaciarstwa: Dr. Eleonora Gabryszewska: Rozmnažanie lilii in
vitro.
Lilium henryi: gordický uzel
Charles Kroell, Troy, Michigan
Přestože je každému liliáři známou skutečností, že Lilium henryi se již sto let
pěstuje v zahradách po celém světě a stále dobře roste, zůstává přesto do značné míry
zahalena pláštěm tajemství. Teprve odnedávna ve mně sílí dojem, že tato sympatická
planá lilie z drsného čínského vnitrozemí je něco jako takový „Rodney Dangerfield“
mezi ostatními členy rodu Lilium. Můžete namítnout, že Rodney je poněkud komický,
ne u všech oblíbený a poněkud hřmotný chlapík (i když sympatický) s široce
otevřenýma očima, ale také stále opakuje: „Nikdo mě neuznává!“
Skutečně, Lilium henryi je v rámci rodu druhem jak svérázným, tak i záhadným.
Comber (1949) ve svém zásadním přehodnocení rodu Lilium, přestože ji zařadil do
sekce 5, SINOMARTAGON Comber, mezi asijské lilie, připojil čtyřikrát při popisu této
sekce dovětek „s výjimkou L. henryi“ a pokračuje v jejím popisu slovy: “L. henryi,
druh poněkud se vymykající…“ a „je druhem stojícím mezi sekcemi 4 a 5, ale lépe
zapadne do té druhé.“ Comberova sekce 4, ARCHELIRION Baker, je ta, ve které jsou
orientální lilie. Teprve nedávno, na základě podobnosti C-pruhu na chromosomech,
navrhli Smyth (1991) a Smyth, Kosuwan & Wisudharomn (1991) její přeřazení do
sekce 6, LEUCOLIRION Wilson, to znamená mezi trubky. Ronald a Ascher (2001) s tím
souhlasí, ale vytvořili v sekci LEUCOLIRION podsekci 6a.
D. Fox (1985) tvrdí, že přirozený výskyt L. henryi je omezen na určitý region
v provincii Hubei, kde byla objevena A. Henrym v roce 19888 a sbírána E. H.
Wilsonem v roce 1890. Na druhé straně Haw (1986) ji umísťuje také do provincií
Jangxi a Guišou, ale bez dalších detailů. Dosud jsem si neověřil lokality, kde je tato
lilie sbírána nyní pro distribuci prostřednictvím firmy Kaichen Nursery z Beijingu.
V každém případě tento druh osaměle stojící mezi liliemi roste celkem bez péče
v zahradách po celém světě už desítky let. Je opovrhována pro svou ohebnou
(flexibilní) lodyhu a vybledavou oranžovou barvu květu s matným odstínem, která je
v rámci rodu navíc jednou z nejběžnějších. Sám musím připustit, že jsem se tím také
provinil v počátečních letech mého dlouhého vztahu s liliemi, jelikož jsem sám
nerozpoznal mnoho dobrých vlastností a neocenitelný význam této výjimečné lilie pro
šlechtění. Nyní uznávám, že L. henryi je pravděpodobně nejdůležitějším a
50
nejvlivnějším druhem v rámci rodu, takže se dnes těší nejen obecnému uznání, ale také
zasloužené úctě. O tom svědčí stále se zvětšující počet lidí, kteří jsou o tom také
přesvědčeni. Články které napsali Soboczenski (1998), Summers (1998) a McKeney
(2000) vydávají výmluvné svědectví o poctě, které se dostalo tomuto druhu. V těchto
článcích označují L. henryi jako „lilii dvacátého století“. Došli až k takovým poklonám
jako: L. henryi je neohlášený dar světa lilií – lilie skutečně výjimečná a tajemná“.
Konečně shledávají, že L. henryi je „lilie, která jako zlaté vlákno spojuje…ony dávno
již v minulosti zapadlé události s nejlepšími liliemi dneška“.
Pravděpodobně nejobdivuhodnější lodyhou lilie, kterou jsem kdy viděl byla L.
henryi, exponát, který vystavil Calvin Helsley, a který vyhrál cenu Isabely Prestonové
na výstavě NALS ve Springfieldu, v Montaně (viz obal záříjového a prosincového
čtvrtletního bulletinu NALS z roku 1992 a obrázek na začátku zpravodaje Skupiny pro
ochranu botanických druhů lilií z podzimu 1998). Již jednoho roku předtím, vyhrál
Calvin Comberovu cenu s majestátní lodyhou klonu L. henryi var. citrinum
„Ypsilanti“, (viz záříjový čtvrtletní bulletin NALS z roku 1990, str.29). Více k „žluté
henryi“ uvádím níže.
Vynikající rod aureliánů vzniknul díky úsilí E. Debrase v druhé polovině
dvacátých let minulého století a expanzívně se rozrostl díky práci Barryho, Yerexe,
Oregon Bulb Farms, legendárního Leslie Woodriffa a dalších. V nedávné době
pochopení, zápal a práce Y. Asana, W. Ronalda a nositele řádu E.H. Wilsona,
Roberta Griesbacha, otevřelo další obzory a umožnilo překročit práh do oslňujícího
světa nádherných lilií – takzvaných orienpetů. Zde nemohu pokračovat bez toho,
abych nezmínil svou námitku k následující terminologii. Přestože je skutečností, že L.
henryi byla jedním ze semenných rodičů prvního takového křížence („Black Beauty“)
a obecně vzato byla předkem těchto nových nádherných hybridů, které se každým
rokem objevují ve větším množství, neobjevuje se v názvu „orienpet“ ani stopa po
tom, že zde byla také zastoupena. Za předpokladu, že bych se chtěl stát hnidopichem,
mohl bych vznést argument, který by navazoval na Smythovo přeřazení L. henryi do
Comberovy sekce VI, potom ještě snížit její individuální status jejím dalším sloučením
s Asanovou „rodinou trubek“ (Asano,1982). Pokud by bylo argumentováno tímto
způsobem, nemohu s tím souhlasit. Zde by se mělo oprávněně více respektovat a
rozlišovat. Není to sice nijak zvlášť lahodící uchu, ale takový výraz jako „henoripet“
nebo nějaké jiné akronymické označení by bylo, přinejmenším podle mého názoru,
daleko lépe padnoucí a správnější.
Dosti již! Konec s řečněním a zpět k vytčenému tématu tohoto pojednání.
Začátkem sedmdesátých let, zhruba během pěti let hybridizační práce, jsem učinil
zkušenost, kdy jsem se seznámil s dvěma velmi neobvyklými liliemi příbuznými L.
henryi, jedním druhem a jedním hybridem, což po určité době latence změnilo a
formovalo budoucí zaměření mojí práce na jiné šlechtitelské cíle, a také pomohlo
znovu definovat, co pro mě znamená „oblíbená lilie“. První z nich jsem dostal darem
jako cibuli a bylo mi řečeno, že to je ta L. henryi var. citrinum, čistě žlutá odchylka
v rámci druhu. Druhá byla vystavována jako unikátní a exotický jediný květ klonu
Leslieho Woodriffa (tehdy ještě neregistrovaného) „Black Heart White“. Fotografie té
první si můžete prohlédnout v mých článcích (Krolell 1991 str. 112) a (Kroell 1992 str
66). Také si prohlédněte další fotografie na barevných stranách této ročenky.
Pokud je mi známo, původ žluté L. henryi zůstává dosud zahalen
v nejasnostech. Mohu dokumentovat svůj neslavný pokus o odhalení jejího původu,
51
její historie v kultivaci a pravosti jejího nehybridního původu (Kroell 1991).
Z několika odlišných klonů „žluté henryi“, které jsem osobně prozkoumal, pouze ten,
který jsem nazval „Ypsilanti“ má jak se zdá všechna oprávnění nést epiteton odchylky
„var. citrinum“. Už jsem slyšel i četl zprávu, že žlutá varieta L. henryi byla nalezena
také v přírodě. Když Oregon Bulbs Farm v roce 1930 začala svůj široce založený
hybridizační program v aureliánech, „Jeden čas zde kvetlo na tisíc mohutných rostlin
L. henryi proto, aby z nejlepších z nich mohl být sbírán pyl.“ (de Graaff a Hyams
1968). Není zde ale ani zmínka o tom, že by některá z nich byla žlutá. Až nedávno mě
Haw (1986) omráčil popisem L. rosthornii, podle popisu Dielse, který píše: okvětní
plátky stočené, žluté nebo oranžové s purpurově červenými tečkami…“. Naproti tomu
Wilson cituje Dielsův popis slovy: „květy krásné, pravděpodobně žluté purpurově
tečkované…“ a dále pokračuje s komentářem:
Je to záhadný druh. Je mi znám pouze z Dielsova popisu, a z fotografie
typového exempláře uloženého v berlínském herbariu, kterou mi laskavě zaslal Dr.
Diels, který také připojil náčrtek okvětního lístku. Fotografie ukazuje lodyhu a stolon
s kořeny, ale nikoli cibuli anebo květ, který je uložen zvlášť v obálce. Exemplář
vzhledem připomíná vysoké a úzkolisté formy L. ochraceum Franch.; zkrácené horní
listy, podobné palistům, zase připomínají L. henryi Baker, a stejně tak i popis květu.
Pokud lodyha a květ skutečně patří k sobě, potom L. rosthorni Diels je velmi odlišný
druh. Popis je založen na materiálu sbíraném na lokalitách, udaných A. von
Rosthornem v srpnu 1891. Diels ji shledává vzdáleně příbuznou L. callosum Siebold a
Zuccarini, a L. tenuifolium Fisch., ale odlišuje ji od L. fargesi Franch.. S výjimkou
toho, že všechny náležejí do sekce MARTAGON mají tyto zmíněné málo společného s L.
rosthornii Diels.“
Woodcock a Coutts (1935), ohledně L. rosthornii, citují Wilsona:
„Je to čínský druh ze západního Sečuanu. Je vzácný a téměř neznámý a dosud
jej nikdo nepěstuje. Pro popis z druhé ruky se můžete podívat do Wilsonovy knihy
Lilies of Eastern Asia, str.94. Je pojmenována podle A. von Rosthorna, který byl v té
době rakouským vyslancem v Pekingu.“
Zmíněné odkazy mohou souviset s následujícími poznámkami o L. rosthornii:
Nejprve o závěrečných slovech týkajících se žluté barvy. V nedávné době nabízela L.
henryi var. citrinum v katalogu firma B & D Lilies z Port Townsendu ve Washingtonu.
Z tohoto zdroje získala svoje rostliny Barbara Smallová ze Sacramenta v Kalifornii,
která na výstavě NALS v roce 1996 v Eau Claire ve Wisconsinu vystavila jednu
lodyhu. Pro moje oči ale na ní nebyl žádný patrný rozdíl od klonu „Ypsilanti“. Odnesl
jsem si z ní pyl a ten jsem doma při chráněném opylení vyzkoušel jak na klon
„Ypsilanti“ tak i na „Beaverton“ (Kroell, 1991). První zmíněné opylení bylo zcela
neúspěšné, vytvořilo pouze scvrklý semeník, zatímco druhé dalo tlustý semeník plný
životaschopných semen. Podle mých vědomostí by měly cibule firmy B & D pocházet
z materiálu používaného před mnoha lety v Oregon Bulb Farms, ale ještě jsem si to
neověřil.
Woodriffova „Black Heart White“ je popsána v Mezinárodním registru lilií
RHS, jako semenáč vzniklý před rokem 1960 z křížení „T.A. Havemeyer“ x „White
Henryi“, to znamená (L. sulphureum x L. henryi) x (L. henryi x L. leucanthum var.
centifolium), takže L. henryi byla přítomna v rodičích na obou stranách. Sám tento fakt
již naznačuje, že černá nektaria (a ona jsou skutečně černá) mohou docela dobře
pocházet z genomu L. henryi. Říká se, že černá barva na nektariích vzniká tím, že
52
červený pigment překrývá normální zelená nektaria (podle osobního sdělení Judith
Freemanové). Ze zmíněných tří druhů L. henryi má typicky červené zbarvení na
skvrnách na lodyze a papilách. A skutečně, „Black Heart White“ je silně zbarvena i na
jiných částech rostliny. Například cibule je tmavá, nejvíce ze všech cibulí, jaké jsem
kdy viděl, a rašící lodyha je tmavě kaštanově hnědá. Květ je podle mých očí velmi
pozoruhodný v pozitivním smyslu. Nektaria jsou dlouhá a široká a ohraničena sytě
oranžovým lemem. Naproti tomu okvětní lístky, které jsou střední šířky, jsou čistě
bílé. Roste mi dobře a ukázalo se, že je to odolná lilie, prospívající jak v květináči, tak
i v zahradě na záhoně. Nikdy neměla příliš mnoho květů, nejvíc jich bylo jedenáct.
Nikdy se mi cibule přirozeně nerozdělila, ale šupinování bylo celkem úspěšné. Na
druhé straně John Lykegaard z Haslev v Dánsku, který pěstuje „Black Heart White“
pouze v květináči, měl lodyhu, která nesla třináct květů a cibule se mu jednou
rozdělila.U každého z nás ona nejsilnější lodyha nesla také jednu sadu terciérních
poupat. Jak asi mohla vypadat a jak robustně asi rostla, dokud byla mladá? Je to totiž
klon, který je množen, i když ne často, již přes padesát let. Neviděl jsem však na něm
žádné příznaky nakažení viry, ale domnívám se, že přesto může být nakažen. Bylo by
velice zajímavé otestovat několik cibulí tohoto klonu z různých lokalit na přítomnost
virů.
Další informace, ačkoli poněkud rázu anekdotického, které se objevily teprve
nedávno, dále přispěly k hypotéze získání „černosrdcatých genů“ z L. henryi. Nepříliš
dávno mě upozornil David Sims z Bonners Ferry v Idahu na článek „Lily Note“, který
napsal Darby (1962), který dále nezkrácený uvádím:
„V roce 1959 mi kvetl semenáč aurelian hybridu, který měl místo normálně
zelené hvězdy nektarií uprostřed květu hvězdu téměř černou. Tato hvězda byla
ohraničena čistě zelenou zónou, která přecházela do sírově žlutých petalů.
Tuto rostlinu jsem použil jak jako pylodárnou, tak i jako matku. Výsledné
semenáče začínají nyní kvést, a u některých se opět objevuje černá hvězda, nikoli ale u
všech. Navíc dva z těchto semenáčů mají hvězdu, která je tmavě čokoládově zbarvena
a mnohem větší nežli bývá obvyklá zelená. Zdá se mi, že tato čokoládová hvězda je
výsledkem zapojení jak genů pro normální zelená nektaria, tak i genů pro jejich černou
barvu, překrytím obou, což dává výslednou hnědou barvu. V jiných případech je
hvězda nektarií zpola zelená a zpola černá, ovšem černá je ve všech takových
případech ta nejvnitřnější část nektarií. Nektaria na několika semenáčích jsou ovšem
zcela zelená. Zdá se, že gen ovládající vznik černých nektarií je obyčejně dominantní
nad zelenou. To je poněkud neobvyklé, jelikož mutace bývají většinou recesivní.
Další vlastností čokoládově zbarvených nektarií je to, že nektar, který z nich
vytéká, je zbarven sytě růžově. Z této skutečnosti soudím, že zapojený gen je schopen
ovlivnit tvorbu rozpustného barviva – cyanidinu, místo obvyklého chlorofylu.
Jiné semenáče, které měly za rodiče lilii s černou hvězdou, ukázaly další
variaci. Tato se projevuje jako žlutý nebo zlatý lem na okrajích bílých nebo krémově
zbarvených petalů. Zelená zóna okolo nektarií se u některých semenáčů objevila také,
což dodalo květům velmi atraktivní vzhled.“
Fascinující je už sám fakt, že téměř současně, ale na různých kontinentech tisíce
mil od sebe objevili černá nektaria u svých lilií Darby v roce 1959 a nezávisle na něm
Woodriff v době „před rokem 1960“ .
Dr. Robert Griesbach z Delavanu ve Wisconsinu, poznamenal při naší
soukromé komunikaci, že v jeho vlastních kříženích s tetraploidními formami „Black
53
Beauty“ a „White Henryi“ (jeden z rodičů „Black Heart White“) měly některé
výsledné semenáče extrémně tmavě červené, nebo až černé papily a že by bylo velmi
zajímavé prozkoumat tato pletiva a srovnat je s pletivy z černých nektarií, jak
mikroskopicky tak i biochemicky a zaměřit se na takové věci jako koncentrace
pigmentu ve vztahu k velikosti buněk a vakuol a podobně. Dr. Griesbach také
poznamenal, že v případě křížení botanických druhů zde nemusí být speciální gen
zodpovědný za spontánně se objevivší nový znak (jako jsou např. černá nektaria,
brašmarky, husté tečkování, apod.)… pouze rozdílné metabolické pochody
kombinovaných rodičovských druhů mohou vést ke kvantitativním změnám vlastním
jen hybridnímu potomstvu, ačkoli žádný z rodičovských druhů takovou vlastnost
nemá, takže nemusí být překvapením, že se nepodaří vystopovat původ nových znaků
hybridů u jejich rodičovských druhů.
Pan T. Ross Martin z Binbrooku v Ontariu mi sdělil, že začátkem šedesátých let
dostal jako náhradu několik cibulí trubkovitých hybridů z Rex Bulb Farms u kterých
se během kvetení objevila také černá nektaria a později, během osmdesátých let, se
tento znak vyskytnul u semenáčů, které vypěstoval Gordon Brown z Harley v Ontariu
(podle jeho osobního sdělení).
A nakonec, během výstavy NALS v Eau Claire ve Visconsinu v roce 1996
zmínil při náhodné konverzaci John Moe z Auburnu ve Washingtonu, že kdysi
pěstoval formu L. henryi s černým „srdcem“, kterou dostal od Raye Elderse
z Kelowny v Britské Kolumbii. Telefonický hovor s Rayem Eldersem mi však
posloužil jen k prohloubení tohoto tajemství. Dostal totiž lilii od přítele, se kterým se
před lety setkal během svého výletu na Nový Zéland, kterým byl pan Stan Foster z Mt.
Albert v Aucklandu, a že si myslí, že to byl jeden z jeho hybridů. Napsal jsem tedy na
Nový Zéland, čímž vzniklo vřelé dosud trvající přátelství, ale tento „lov“ skončil
nakonec ve slepé uličce. Stan podědil tuto lilii při koupi jeho domu před nějakými
dvacetipěti lety a předchozím majitelem mu bylo řečeno, že lilie s černými nektarii se
prostě objevila mezi semenáči typické L. henryi. Podle jeho popisu mají semeníky
této lilie stejný tvar jako na typické L. henryi, jsou krátké a silné, ale je zajímavé, že
listy jsou poněkud užší než mívá L. henryi a kvete asi o dva týdny později. Takže to
všechno vnáší do předchozích záležitostí jakýsi zmatek. Naneštěstí není známo, kdy se
vůbec v zahradě u nynějšího Stanova domu tato lilie objevila.
Ještě něco k L. rosthornii. Během několika posledních let bylo možné koupit
cibule, označené pouze katalogovým číslem, od Kaichen Nursery z Beijingu v Číně.
Některé z nich potom Kühne a Martschinková identifikovali jako L. rosthornii.na
základě popisu Hawa (1986). Později na větším množství těchto lilií bylo možné
demonstrovat značnou proměnlivost v charakteristikách květu, včetně barvy nektarií,
která kolísala od zelené až k černé (s přechodnými tóny). L. rosthornii se odlišuje od
L. henryi především následujícími znaky: (1) užšími primárními (to znamená od
střední části lodyhy dolů) listy, (2) delším, užším semeníkem (více podobným
semeníku trubek). E. Fox (2000) poznamenal, že někteří současní taxonomové spojují
L. rosthornii s L. henryi, buď jako varietu nebo jen formu. A skutečně, Haw vyjmul L.
henryi z Comberovy sekce SINOMARTAGON a navrhl novou sekci,
DIMORPHOPHYLLUM, která zahrnuje pouze L. henryi a L. rosthornii. Rowe (1991)
naopak dále diskutuje o vnitrodruhové proměnlivosti L. henryi.
Další palčivou otázkou pro mě je možnost existence L. henryi s čistě bílým
květem. Josephine Henryová předvedla v ročence NALS z roku 1988 na barevné
54
fotografii nález takového skvostu mezi semenáčky, které vypěstovala ze semen z
burzy NALS v roce 1982, z položky označené jako semena pocházející z L. henryi var.
citrinum. Neustále musím na její nález myslet. Již v jednom z předchozích článků jsem
identifikoval ona semena jako položku hlavní nabídky semen na seznamu, označenou
942A-69 pod popisem „Lilium henryi citrinum O.P.“ a dodanou R. W. Hoffmanem
z Fort Laramie ve Wyomingu. Fotografie hovoří sama za sebe. Bohužel, jak jsem se
dozvěděl, tato krásná lilie nepřežila.
Během konce osmdesátých let jsem zažil vzrůst ocenění L. henryi pro její
potenciální estetické vlastnosti, které můžeme sklízet z nynějšího šlechtění v sekci VI trubkovitých hybridů. „Black Heart White“ a L. henryi var. citrinum, reprezentovaná
především klonem „Ypsilanti“, se staly nárožními kameny programu, který zahrnuje
šlechtění lilií s „černým srdcem“, které jsem popsal ve svém článku (Kroell 1992).
Tyto semenáče a různé jiné odrůdy, o kterých se soudí že mají různé vynikající
vlastnosti, zahrnují některé nádherné lilie od mého blízkého, bohužel již nežijícího
přítele Billa Craiga z Battle Creek v Michiganu. Tato práce stále pokračuje a každý
rok vybírám nové partnery pro křížení. Každá sezóna přináší nové semenáče při
pohledu na některé z nich mi začíná srdce bušit a vyplavovat se adrenalin, ačkoli
většinu z nich lze označit za pouze hezké, ale z velké části nic zvláštního. Takové
výsledky jsou ale typické pro každou šlechtitelskou práci.
Moje dva hlavní cíle v hybridizaci jsou stále nové odrůdy s černým srdcem a to
co nazývám „Svatý Grál“ – čistě bílý květ klasické formy L. henryi (bílý s výjimkou
barvy nektarií – zelené, černé, čokoládové nebo jakékoli, s možností barevných
skvrnek). Papily a vůně jsou další dvě vlastnosti, na které kladu přednostní důraz.
Během let jsem vypěstoval řadu květů s tmavými nektariemi, v základní barvě
bílé,oranžové a žluté. U bílých květů jsou nektaria lemována buď oranžovou, nebo
žlutou barvou; a intenzita barvy nektarií se pohybuje od tmavých čárek na zeleném
podkladu přes mahagonovou až k prakticky černé. Bílé s krémové semenáče jsou
někdy ozdobeny úzkým meruňkovým nebo žlutým lemováním okvětních lístků a
skvrnkou v té samé barvě na jejich špici (viz „Suzan Elizabeth“ – dole nalevo na zadní
straně čtvrtletního bulletinu NALS z března 1998) a také mívají růžový nektar.
Všechny tyto znaky zmínil již Darby (1962). Variabilní je také tvar květu od
klasického tvaru L. henryi, což je turban se stočeným okvětními plátky k plošším až
trubkovitým tvarům. Papily jsou buď mohutné, nebo jen nízké, nebo chybí.
Nejvíce jsem se přiblížil k mému cíli s lilií „Betty Sturley“ (která je v této
ročence na barevné fotografii), která je potomkem buď klonu „Ypsilanti“ nebo
„Nikki“. „Nikki“ je dnes již registrovaný semenáč vyšlechtěný Davidem Brownem
z Portlandu v Oregonu, o kterém se dříve domníval, že jde o klon L. henryi citrinum.
„Betty“ má klasický květ tvaru henryi a při pohledu shora je čistě bílý. Se strany je
možné vidět jen lehké zbarvení, avšak při pohledu do květu vidíte zelená nektaria,
měkce žluté hrdlo, silné kokosové papily a purpurové tečkování. „Nikki“ je značně
podobná ale má jasně oranžové hrdlo a méně klasický tvar. Tyto dva hybridy mám ve
velké oblibě, ale přesto nemohu zapomenout na perlu, kterou ztratila Josephine Henry.
A co leží před námi? To samozřejmě nemůže nikdo vědět, ale jedna věc je přece jen
jasná. Celková krása a mnohé další vlastnosti mé staré a nevyzpytatelné přítelkyně, L.
henryi, budou určovat ráz budoucích semenáčů a její vliv bude převládat po celé
zahradě.
55
Literatura:
Asano, Y., 1982: „Orienpet hybrids“: A Hybrid Group between the Oriental and Trumpet
Families. The Lily Yearbook,NALS, p.63
Comber, H. F., 1949: A New Classification of the Genus Lilium. Lily Yearbook, The Royal
Horticultural Society, p. 86 – 105 (viz str. 101)
Darby, G. W., 1962: A Mutation in Aurelian Hybrids. The Lily Yearbook, The Royal
Horticultural Society, London.
deGraaff, J., Hyams, E., 1968: Lilies. Funk and Wagnalls p. 97 – 98
Fox, D., 1985: Growing Lilies. Croom Helm, London, p. 125
Fox, E., 2000: Editors Note to H. Kühne, and N. Martschinke. p. 23
Haw, S., 1986: The Lilies of China. Timber Press, Portland, Oregon. pp. 107, 159-160
Henry, J., 1988: A Trully Stunning New Lily. The Lily Yearbook, NALS, p. 25
Kroell, C. K., 1991: The Yellow henryi. The Lily Yearbook, NALS, p. 90
Kroell, C. K., 1992: Division VI Hybridizing in Michigan. The Lily Yearbook, NALS, p. 60
Kühne H., Martschinke, N., 2000: Lilium rosthornii: Variation of Charakteristics. The Lily
Yearbook, NALS, p. 22 fotografie p. XVIII
McKenny, J., 2000: Presidents Message. Newsletter of the Potomac Lily Society,
únorové číslo.
Ronald W. G. , Ascher, P. D., 2001: Pollen Tube Growth Studies in Lilium. Soukromě
rozšiřovaná monografie, W. G. Ronald, p. 17
Rowe, J., 1991: L. henryi var. unicolor. The Lily Yearbook, NALS, p. 95
Soboczenski, E. J., 1998: In Praise of L. henryi. The Species Lily, časopis společnosti
Species Lily Preservation Group, podzimní číslo, p. 15
Summers, W., 1998: L. henryi: The Species „Animal“. The Species Lily, časopis společnosti
Species Lily Preservation Group, podzimní číslo, p. 15
Smyth, D., 1991: Chromosome Bands in Lilium. The Lily Yearbook, NALS, p. 103
Smyth D., Kongsuwan K., Wisudharomn S., 1991: A Surwey of the C-band Patterns in
Chromosomes of Lilium (Liliaceae). The Lily Yearbook, NALS, p. 107
The International Lily Register, 1982. The Royal Horticultural Society, p. 34;
Third Supplement to The International Lily Register p. 7
Wilson, E. H., 1925: The Lilie of Eastern Asia, A Monograph. Dulau, London
Woodcock, H. W., Coutts, J., 1935: Lilies. Their Culture and Management. Charles Scribners
Sons, New York, p. 185
Z ročenky NALS 2001 přeložil P. Šrůtka
Poznámka překladatele:
„Díky“ květnatému slohu autora se článek velmi obtížně překládal. Některé
obraty jsou těžko pochopitelné. Např. Rodney Dangerfield (roz. Jacob Cohen) je
americká „celebrita“, herec, spiovatel, režisér, komik, „bavič“. Jeho anekdoty často
začínají slovy „Mně nikdo neuznává …“ (podobně jako by to „mohla říci“ L. henryi o
liliářích).
Ještě k tmavým nektariím: Tmavá nektaria mají ještě některé orientální hybridy.
Jde možná o vlastnost přenesenou z Lilium speciosum, protože prvním orientálem,
který tmavá nektaria měl, byl původní klon „Journeys End“. Podědil je po L.
speciosum „Darkie“, která je měla také. Z nyní rozšiřovaných orientálů má tmavá
nektaria „Dizzy“. Některé novější asijské hybridy, hlavně ty s nějakým podílem L.
longiflorum, mají také tmavá nektaria. Prvně jsem si toho všiml na klonu „Für Elise“.
56
Nevím, odkud se na nich vzala, možná jde skutečně o výsledek šlechtění. Také mi
připadá (podle fotografií), že tmavá nektaria mohou mít i někteří jedinci jiných
botanických druhů, např. z okruhu L. taliense.
Tmavá nektaria u L. henryi se objevují i v přírodě, není to tedy „mutace“, ale
jeden ze souboru znaků a vlastností z jejího genomu (souhrnu dědičných vlastností).
Strohá fakta
Kathleen Mingl, Lafayette, Oregon
Rádi byste viděli nějaký kouzelný trik? Vezměte tedy jeden pytel obyčejné
suché rašeliny (ta se dříve používala na přepravu asijských cibulek lilií, vysazených na
jaře a přidávalo se do ní pár šupinek). Ten potom utáhněte provázkem a nechejte jen
tak ležet celé léto v šuplíku. Na podzim protřepejte obsah. To budete koukat! V
hromadě úplně vyschlé rašeliny se shledáte s půltuctem zbrusu nových, dokonalých
maličkých liliových cibulek, z nichž každá bude mít dlouhé kořeny i se zbytky
seschlých, vyčerpaných šupin! Dovede snad tohle nějaká jiná rostlina? Tohle patří k
příčinám, proč mám lilie tolik ráda.
Obecně lze konstatovat, že jsou lilie určeny pro suché prostředí. Šupiny jsou
vlastně něco jako listy, uzpůsobené pro skladování živin a vody. Něco jako hrb u
velblouda. Lilie potřebují spoustu vlhka, když opravdu rostou, ale jde o přesun
vlhkosti, nikoli o samotné vlhko, jehož působení bývají lilie vystaveny v
podmáčených, špatně odvodněných půdách. Lilie mají rády volnější, písčité prostředí,
jímž může volně proudit voda různými směry, do kterého by se měl přidávat hrubší
písek, štěrk, perlit někde na vyvýšeném záhonu či na svahu – vlastně se takto
pokoušejí navracet do hor.
V květináčích nebo sklenících lilie nejčastěji zabíjí přehnaná péče (jak jsem k
svému žalu sama zjistila!). Většina zeminy pro květináče je určena na zadržování
vláhy pro žíznivé, malé kořenové rostliny, některé substráty dokonce obsahují i
krystalické polymery, aby se zadržela vlhkost u kořenů, takže se nemusí často zalévat.
Takovéto myšlení je vlastní dodavatelům do školek a většině zahrádkářů, prostě
kořeny potřebují vodu. Ale měli byste si pozorně prohlédnout ty silné kořeny, jež
vyrůstají dolů ze zdravé liliové cibulky. Když jsou suché, vypadají silně a jako by
„chlupatě“, přičemž se všemi směry rozrůstají maličké bílé vlásečnice. Kořeny
cibulky, která se nacházela v nadměrném vlhku, bývají povadlé, mazlavé nebo se
vůbec neobjeví, dokonce i tehdy když to vypadá, že cibulka je dosud netknutá.
Letos na jaře jsem přesadila květináčů několik dvouletých cibulek. Některé byly
řádně uchovávány v umělohmotných sáčcích, v nádobách s náležitě suchou zeminou a
v zimě zůstaly v chladu. Jiné byly ponechány volně na vzduchu, takže příliš seschly a
některé se nacházely na špatném místě, když začalo do místnosti zatékat. Ty vlhké
měly sotva pár kořínků a jasně ukazovaly známky tlení, obzvláště u šupin, které dole
zhnědly. Ty, jež bývaly v suchu, měly dlouhé, silné kořeny, některé i přes třicet
centimetrů, které obrůstaly květináč a byly naprosto čisté a zdravé. Je zajímavé, že ty,
které přeschly, takže zemina vytvořila zaprášenou, drolivou „cihlu“, měly také zdravé,
dlouhé a silné hlavní kořeny. Cibulky byly čisté, ale některé měly ochablé, seschlé
vnější šupiny.
57
Těžko vůbec uvěřit, kolik sucha může i maličká cibulka vůbec snést. Lilie
pěstuji přes dvacet let, a přesto nevycházím z úžasu. Všechno naše uvažování o tom,
jak se mají rostliny správně pěstovat, je s tím v rozporu. Když jsem experimentovala
ve snaze získat hypogeické semenáče, jež měly rašit bez jarovizace, vybyla mi jedna
cibulka, která zůstala mimo substrát ve skleníku. Na jaře se objevil malý zelený list,
jenž vyrůstal z naprosto suchého média z perlitu a vermikulitu, a přitom v důsledku mé
nedbalosti vůbec neutrpěl újmu. Jakmile byl přesazen do půdy a zalit, pokračoval v
růstu.
Před několika lety jsem na jaře zcela bez nějakého tušení objednala několik lilií
od firmy, jež se zaměřuje na dodávání semen, tulipánových cibulek a dalších věcí
poštou. Liliové cibulky dorazily v papírových sáčcích bez jakéhokoli zabalení jako
seschlé malé „gumové“ hnědé věci s několika málo svěžími houževnatými kořeny.
Žalostný zbytek jsem náležitě zasadila, spíš z lítosti než v naději, ale k mému úžasu
vyrašil. Firmě jsem poslala jejich jménem stížnost, a dokonce jsem je informovala o
nepatřičném zacházení. Omluvili se mi a poslali ještě ubožejší, seschlé cibulky, snad
abych měla čeho litovat. Ale i ty přežily, takže byly patrně uchovávány někde v
chladu. Ve srovnání s tím musím uvést, že výstavní cibulky, skladované v
umělohmotných sáčcích, jež zadržují vlhkost a jsou v obchodech v teplém prostředí,
zpravidla mívají smutný konec jako mazlavý kompost.
Dokonce i v lednici je nejlepší způsob skladovat cibule na sucho. V minulosti
jsem přišla o hypogeické semenáče a šupinové cibulky v mokré rašelině. Přišla jsem
na to, že u rašeliny nejvíc platí pravidlo „sypké půdy“. Na skladování a přepravu
cibulek se hodí i suchý vermikulit; dostala jsem ho velice kvalitní množství od
známých. V něm malé cibulky rostou a dobře se jim daří. Problémem je barva: v
tmavohnědé rašelině lze zpozorovat i maličké cibulky, kdežto ve vernikulitu vypadají
jako zrnka tohoto materiálu. Pokud máte v ledničce příliš nízkou teplotu a
jarovizované cibulky mrznou, těm suchým se daří mnohem lépe a při normální teplotě
v lednici roztávají mnohem méně než ty, jež jsou v mokrém prostředí (ledové
krystalky narušují buněčné stěny).
Na zahrádkách vyžadují lilie značnou závlahu, když mají žízeň (vstrčte prst
několik centimetrů do půdy, pokud se vám zdá, že je suchá), třebaže jsou s to přežít i
překvapivé množství sucha. Jeden pěstitel uvedl, že pole asijských odrůd, které v zimě
nebylo vůbec zavlažováno, mělo na podzim plno naprosto zdravých cibulek, jenom
trošku menších než obvykle. Skutečný problém nastává, pokud se suchá půda ještě
zahřeje, takže ztrácejí turgor: listy ochabují a stonek se láme. Dá-li se cibulkám voda,
mohou přežít, pokud ovšem nebyly předtím dočista uvařeny, ale toho roku již z nich
nevzejde stonek. Pokud se rostlinám odepře jejich přirozený růstový cyklus, vytvářejí
spoustu maličkých cibulek hned pod povrchem půdy. Bohužel toto jsou všechno mé
zkušenosti z minulého roku, kdy jsme měli mimořádně horké období a spousta lilií v
mém starém skleníku se „usmažila“. Celé dva dny jsem strávila horečnou námahou,
abych zachránila, co se dá, a kdy jsem postavila úkryt z verandy, jež vede na
severovýchod. Poučení zní takto: nestavte si skleník na jižní straně domu nebo venku,
kde lze očekávat přímý sluneční svit. Lilie uchovávejte v květináčcích v chladu, ve
stínu a dobře zavlažované, pokud je nezbytné, i každý den. Na zahrádce používejte
mulč a solidní izolační vrstvu bohatého organického kompostu, pokrytého
světlobarevnou vrstvou sena či suché trávy nebo borovicových pilin. Obzvláště citlivé
jsou na horko orientální druhy a samozřejmě i mělce zasazené cibulky.
58
Horko a mokro jsou horší. Jsou to podmínky přející vzniku kompostu a
organismů v bohaté, organické půdě, které rozkládají rostlinný materiál, včetně
liliových cibulek. Chladno a vlhko nejsou o moc lepší, což představuje potíž v oblasti
8 v Oregonu, kde se tento stav velice často vyskytuje na podzim, v létě a na jaře. V
létě zpravidla neprší, takže při celkovém omezení vláhy není těžké udržovat sucho.
Dávám volný průchod přírodě a přestávám zalévat, jakmile začínají listy lilie žloutnout
a hnědnout – samozřejmě o něco dřív s asijskými odrůdami – a nasbírám spoustu
uschlých listů, než začnou podzimní deště. Seříznu mrtvé stonky lilií, jakmile déšť
rovnoměrně zavlaží povrch nádob, a potom je na zimu přikryji listy nebo uschlou
rašelinou a plastikovými sáčky, které zatížím ocelovými mřížkami a rámy, což udržuje
kočky na jaře v uctivé vzdálenosti. Nečekám až orientální odrůdy a orienpety úplně
zatáhnou; zdá se, že jim vlhko nevadí pokud dobře funguje drenáž, a navíc mají
několik živoucích listů, aby se ho zbavily vypařováním. Touto metodou jsem za
poslední tři roky nepřišla o jedinou lilii, třebaže mi v minulosti každou zimu několik
uhynulo.
Sama příroda disponuje přímo zázračně účinným prostředkem, jak udržovat
rostliny v suchu a chladu a to sněhem. My si myslíme, že je vlhký a nepříjemný,
protože máme takový pocit, když se nám dostane na kůži, jenže ve skutečnosti
představuje dobrá, spolehlivá sněhová pokrývka znamenitou izolační vrstvou, která
chrání „spící“ kořeny a listy před teplotními extrémy a neblahými účinky stavu, kdy
vlhká půda zmrzne a potom taje. Běžně se má za to u mulčování, že se má na podzim
počkat na tuhé mrazy a potom se vytvořit silná vrstva suchého izolačního materiálu.
Tutéž zásadu je nutno uplatnit i pokud se počasí náležitě nevydaří, takže se takto lze
pojistit pro každý případ. Když jsem žila v Illinois, což je oblast 5, nepřikládala jsem
sněhu větší cenu, ale teď když mám zahrádku v oblasti 8, musím se všelijak snažit,
abych si nějak vynahradila jeho nedostatek – použitím suchého listí a umělohmotných
plachet přes ochrannou vrstvu při pěstování v nádobách až po skladování rostlin v
chladném skleníku na dlouhou, vlhkou zimu.
Každé podnebí má svá pro i proti, ale zásada zůstává stejná: lilie mají rády, co
je jim vrozené, a to rozhodně není vlhko!
Botanické lilie 38.
Karel Vereš
L. leichtlinii, Hooker 1867
Původní rozšíření: Dálný východ od regionu Přímoří, severní Čína, Korea po Japonsko
až do nadmořské výšky 2 000 m
Květy: turbánkovité, petaly se silně stáčejí. Barva oranžově červená, tečkování
kaštanově hnědé. Průměr květů 70 – 90 mm, počet 12 – 15, prašníky a pyl
rudohnědé.
Lodyha: je bloudivá, až 15 i více cm pod zemí podle prostředí, výška 150 – 200 cm
Listy: kopinaté s ostrými špičkami, rozměry 100 – 120 mm x 15 – 20 mm
Cibule: oválovitý tvar, barva bělavá, průměr 400 mm
Klíčení: epigeické, rychlé
Doba květení: od dubna až do srpna podle stanoviště
59
Variety: shora uvedený popis platí pro varietu maximoviczi, typická L. leichtlinii je
poněkud slabšího růstu se žlutými květy
Poznámka: pěstování se považuje v zahradní kultuře za poněkud obtížné, přesto byla
použita ke křížení s několika hybridy L.x hollandicum a L.x maculatum.
Známý je také hybrid I. Prestonové „Tigrimax“ (L. leichtlinii var. max. x
L.tigrinum)
Literatura: Derek Fox: Growing lilies, str. 140-41, Croom Helm, 1988.
Carl Feldmaier: Die neuen Lilien, str. 154-5, Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart,
1967.
Hybridní lilie 38.
Karel Vereš
Lila Favorit VIb/a
Rodičovství: (Mabel Violet Group x Damson) F3. Křížil a vypěstoval Jiří Hloušek
(1990), registroval r. 1993
Lodyha: světle zelená, silná, výška 150 cm
Listy: rozložené střídavě, zelené, velikost 100 x 6 mm
Květy: vně hnědofialové, vnitřek tmavě fialový, hrdlo zelenožluté. Velikost květů 100
x 130 mm tvaru otevřené trubky. Květy jsou mírně povislé na 150 mm
dlouhých stopkách. Blizna je šedavá, pyl hnědý.
Doba květení: začátek července
Poznámka: Lila Favorit je jedním z mála fialových čínských hybridů se značně stálou
barvou i na prudkém slunci. Na výstavách se pravidelně umisťuje mezi
vítězi a těší se velké oblibě.
Literatura: ILR, str. 172.
L. crystalense nebo Crystal Lily?
Karel Vereš
Počet přírodních, botanických druhů lilií je už řadu let v podstatě ustálený a
pokud k nějakým drobnějším změnám dochází, pak jenom proto, že při přesnějším
morfologickém popisu je nějaká varieta prohlášena za nový druh, nebo obráceně druh
za varietu. Avšak v poslední ročence Severoamerické Liliářské společnosti uveřejnila
paní Barbara M. Small dva články o nalezení nové botanické lilie. Početné kolonie této
lilie se nacházejí v centrální části pohoří Sierra Nevada, v tomto pohoří ale rostou také
L. parvum i L. pardalinum, a to její malokvětá forma. Navrhované názvy L.
crystalense, resp. Crystal Lily byly voleny podle názvů místních lokalit Crystal Peak a
Crystal Burn.
V prvním, rozsáhlejším článku popisuje autorka několikaletou anabazi při
hledání této lilie v přírodě, přičemž impulzem byly dvě barevné dopisnice, pořízené
60
fotografem Státní Lesní Správy. Na jedné byla L. washingtonianum, kdežto na druhé
obrázek neznámé lilie. Mám zato, že podrobný popis několika expedic českého čtenáře
natolik nezaujme, proto se budu zabývat podrobným popisem nové lilie, který je
obsahem druhého článku autorky.
Lilie je vysoká přes dva metry, má rhizomovou, poměrně malou cibuli o
průměru 3,3 cm, složenou z bílých špičatých šupin, které jsou složeny ze dvou až čtyř
segmentů. Na barevné fotografii jsou tyto segmenty dobře patrné, šupiny na
rhizomové části rostou volně. Lodyha je ojíněná a má světle zelenou barvu. Listy
z lodyhy vyrůstají horizontálně a jsou uspořádány do tří až šesti přeslenů, jsou 7 – 16
cm dlouhé, kopinaté, okraje nejsou zvlněné.
Květenství je hroznovité a může mít až 43 květů. Na fotografii pořízené
v přírodě je možno vidět, jak dospělý člověk se vztyčenou paží sotva dosáhne na
špičku lodyhy. To je zásadní rozdíl proti L. parvum, která je menší a mívá jen 25
květů. Špičky tepalů se stáčejí zpět, vnější více. Květy nevoní. Na barevných
fotografiích několika exemplářů jsou uvedeny čtyři barevné formy od svítivě žluté,
matněji žluté až po paprikově červené. Žluté formy mají nápadně červené až kaštanově
hnědé tečkování do dvou třetin tepalů, červené formy mají žlutou barvu do dvou třetin
tepalů s červenými tečkami ve žluté. Většina květů je dvoubarevná, rub květů má
světlejší barvu. Nitky jsou dlouhé 2 – 3 cm, rozložené volně, prašníky 1 – 2 cm, světlé
až tmavěžluté barvy, ovarium 0,8 – 1,6 cm, semeník 2 – 3,5 cm. Doba květení červen
až srpen podle nadmořské výšky lokality.
V čem je tedy dilema naznačené v titulu tohoto sdělení? Kolonie této dosud
nepopsané lilie nacházela paní Small zprvu osamocené, ne v blízkosti
předpokládaných rodičů L. parvum a L. pardalinum. Posléze ale našla lokalitu, kde se
nedaleko vyskytovala aspoň L. parvum, ale teprve na konci svého pátrání našla i L.
pardalinum. Přesto konečný soud, zda se jedná o nový druh či přírodní hybrid, dá až
genetická analýza. Zatím se můžeme jen dohadovat, že L.x testaceum může mít svou
obdobu i na jiném kontinentu.
V Ročence jsou uveřejněny také barevné fotografie těchto hybridů nového typu.
Mají docela poutavé pastelové barvy: L.martagon var. album x L.cernuum, resp. x Ic
White jsou růžové, x pumilum je mdle broskvová, x davidii má poněkud nepravidelný
květ bílé barvy se žlutooranžovým hrdlem, mírně tečkovaným. Nejatraktivnější se zdá
být L. mart. var. album x „George Slate“ se širokými okvětními plátky, na nichž
základní bělavě žlutá barva ke středu pozvolna přechází ve světle červenou s tmavšími
tečkami a čárkami.
Výtah z článků paní Barbary M. Small:
The Lily Case, The Lily Yearbook of NALS, 2002, str. 3 – 5.
The Crystal Lily, The Lily Yearbook of NALS, 2002, str. 6 – 7.
61
Různé zprávy:
Severoamerická Liliářská Společnost (NALS) každoročně uděluje cenu
E.H.Wilsona „za mimořádné zásluhy o rod Lilium“. Takto vyznamenaní byli v roce
2002 tři světoznámí vynikající liliáři, shodou okolností všichni z Evropy.
Paní Norgart Martschinke z NSR se celý život věnuje šlechtění
martagonovitých lilií. Pro její práci bylo jistě významné, že mohla pracovat s velmi
vzrůstným klonem L. cattaniae a k tomu i s vynikajícím klonem L. tsingtauense, který
má až jedenáct květů místo obvyklých pěti. Paní Martschinke se zabývá také
interspecifickým křížením martagonů se západními americkými druhy. Za svoji práci
obdržela již r. 1995 prestižní „Lyttel Cup“ od Anglické Královské Botanické
Společnosti.
Pan Otto Beutnagel je krajanem paní Martschinke, léta spolupracují a jak bylo
uvedeno „vyměňují si myšlenky, pyl, cibule i techniky“. Pěstoval Ll. martagon,
hansoni, distichum, medeloides, michelianum a tsingtauense v lokalitě, kde jejich
květy často namrzly, až na tsingtauense, která raší i květe později. Křížil tedy tuto lilii
s jinými martagonovitými a získal tak řadu později květoucích hybridů. Podobně jako
paní Martschinke zahájil interspecifické křížení martagonů mezi skupinou II a IV.
Pan Derek Fox žije v anglickém Essexu. Je znám především svou vynikající
knihou z roku 1985 „Growing Lilies“, která vedle knihy C. Feldmaiera je
neocenitelným zdrojem liliářských informací. Jeho doménou jsou západoamerické
botanické lilie, za kterými neváhal cestovat, aby je poznal v jejich domovině. Zabývá
se především křížením suchomilných a vlhkomilných lilií skupiny IV za účelem
získání odolnějších hybridů.
The Lily Yearbook of NALS. 2002, str. 50 – 54
Hybridizátoři či křížitelé (z těch dvou názvů vyberte ten méně ošklivý) neustále
hledají nové kombinace. David Sims, Idaho, USA, uveřejnil výsledky křížení L.
martagon x L. cernuum, concolor, amabile, davidii a dvou asijských hybridů. Pracuje
pochopitelně i s embryonálními kulturami, novou skupinu nazval „Martasiany“.
The Lily Yearbook of NALS. 2002, str. 28 – 31.
62
63