vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře.
Transkript
vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře.
XV. české církevní dějiny – vrchol a pád reformace, stavovské povstání, bitva na Bílé hoře. Česká konfese: Vypuštění kompaktát ze zemských svobod: Přes všechny počáteční úspěchy strany podjednou byla reformace aţ do let devadesátých stále na postupu. Mnozí pánové se povaţovali ve svých panstvích i za duchovní vrchnost a do záleţitostí náboţenství si nedali mluvit. Chtěli se také řídit zásadu „čí panství, toho náboţenství“ , uzákoněnou v Německu mírem augsburským r. 1555. Katoličtí faráři, kteří se nepodřídili protestantské vrchnosti, byli odepřením desátků a dokonce zničením farních budov prostě donuceni odejít. Také poddaní, kteří se ve věcech víry nechtěli podrobit pánovu přání, byli obsílkami a všelijakým šikanováním zvikláváni ve svém odporu. Ve skutečnosti ovšem protestanté stále neměli zákonné uznání, neboť kompaktáta zaručovala ochranu pouze příslušníkům strany podjednou a starověrným utrakvistům. Proto stoupenci reformace v třetím roce vlády Maxmiliána II /1567/ přistoupili k činu, který jasně vyjadřoval jejich zaměření: slavnostně se zřekli české tradice a ţádali panovníka, aby kompaktáta byla vypuštěna ze zemských desek, tj. aby přestala být zemským zákonem, k jehoţ šetření se dosud všichni králové příseţně zavazovali. Uváţíme-li, kolik krve a úsilí to stálo, neţ kompaktáta byla vybojována, a jaké roztrpčení vyvolal Pius II., kdyţ prohlásil kompaktáta za neplatná, vidíme, jak hluboká propast dělila zluteranizovanou českou stavovskou společnost od jejích husitských předků. To, v čem husité spatřovali paladium českého státu, bylo pro jejich poprotestanštělé předky překáţkou. Císař nejevil ke splnění tohoto přání stavů velkou ochotu. Konečně svolil, ale k souhlasu připojil klausuli, zeslabující zrušení kompaktát: „...však nejinak, aby v tomto království žádná jiná víra mimo stranu pod jednů a podobojí zpousobou přijímajících, tak jakž od starodávna v tomto království se zachovávalo, pod žádným vymyšleným obyčejem přijmána a trpěna nebyla“. Tak se stavové vlastně dostali do právně horšího postavení neţ dosud, poněvadţ nebylo kompaktát, za něţ by se mohli skrývat. Konzistoř dále zůstala v rukou starověrných utrakvistů. R. 1571 ji král ze své moci obnovil tak, ţe dosavadního administrátora a členy konzistoře propustil z jejich úřadu a ustanovil nového administrátora a nové členy konzistoře. Od té doby se jiţ stalo pravidlem, ţe král obsazoval církevní úřady podobojí sám bez účasti stavů. Administrátorem r. 1571 se stal Jindřich Dvorský, stařec konzervativního smýšlení. Jiţ předtím udrţoval styky s arcibiskupem Prusem a s jezuity a na jaře r. 1572 tajně odpřisáhl všechny bludy a smířil se s církví. Začal pak zavádět katolické zvyklosti, nahrazovat některé ţenaté kněze svobodnými a pečovat o to, aby podávání eucharistie malým dětem a svátek Husův byly pomalu odstraňovány. Nedal se od toho odstrašit, ani kdyţ lid projevoval nespokojenost. Za takových okolností zrálo u lutersky smýšlejících podobojí, nebo-li novoutrakvistů, jak je budeme dále podle obvykle uţívané terminologie nazývat, rozhodnutí vymoci na králi ústupky zvětšeným nátlakem a odepřením daní. Česká konfese: R 1575 se stavům naskytla příleţitost, aby si na císaři vymohli alespoň částečně splnění svých náboţenských poţadavků. V Praze zasedal sněm, na němţ Maxmilián ţádal stavy o značnější náklad na tureckou válku a o přijetí svého prvorozeného syna za krále. Stavové toho vyuţili a jako podmínku poloţili, aby císař zvláštním majestátem /jako dříve v obojích Rakousích/ dal i v Čechách stoupencům reformace svobodu a aby vydal stavům dolní konzistoř, která by soudila jejich manţelské pře a spravovala jejich duchovenstvo. Předloţení těchto poţadavků předcházely velké rozepře mezi nekatolickými stavy. Bratří chtěli zachovat úplnou samostatnost Jednoty . Luteráni pak pokládali za samozřejmé, ţe náboţenské svobody je třeba se domáhat na základě augsburské konfese. Ale tvrdý odpor císařův a katolické strany způsobil, ţe konečně došlo mezi oběma směry k dohodě. Osmnáctičlenná komise, sloţená ze zástupců obou stran, přepracovala augsburskou konfesi, v tzv. českou konfesi. K. Krofta o ní říká: „Celkem ovládá nejen slova, ale i smysl České konfese augsburské vyznání z r. 1530, které je mírnější formulací luterského učení v poměru k bojovným projevům výlučného luterství. Ale vedle toho se v ní projevuje i silný vliv vyznání bratrského a vůbec domácí tradice husitské, zvlášť ve zdůrazňování křesťanského života a dobrých skutků ,v pomíjení subtilních teologických otázek, v prostém přidržování se slov Písma, v nedostatku nepřátelských projevů proti jinověrcům. Nešlo tu o přesnou, důslednou formulaci přísně vyhraněného náboženského směru, ale o konfesi, která by byla společným výrazem dvou rozdílných konfesí, která by vystihovala to, co bylo oběma těmto směrům společné. Z hlediska teologického to není jistě předností, ale z hlediska našeho národního života můžeme právě v této volnosti spatřovat její dějinný význam.“ To je jistě posouzení hodně shovívavé. Neboť Lutherova nauka o ospravedlnění pouhou vírou a bratrské zdůrazňování nutnosti řádného křesťanského ţivota se mají k sobě jako oheň a voda. Toho si byli Bratři vědomi a nevzdali se konfese vlastní. Zároveň s Českou konfesí předloţili stavové císaři i návrh nové církevní ústavy strany novoutrakvistické. Ţádali, aby sami mohli dosazovat administrátory a konzistoř, která by ustanovovala duchovní bez svěcení biskupem, a aby si mohli volit ze svého středu defenzory, ochránce, kteří by zakročovali proti jakémukoli útisku svých souvěrců. Splněním těchto poţadavků by byli dosáhli úplné samostatnosti. Místo majestátu dostali však stavové od císaře jenom ústní schválení své konfese. Před stavovskou deputací /ne před sněmem/ Maxmilián prohlásil, ţe písemní potvrzení jim dát nemůţe, protoţe mu papeţ hrozí exkomunikací, španělský král Filip by jeho synům nepostoupil slíbené země a duchovní kurfiřti by jim odepřeli některá slíbená biskupství. Stavové tedy museli přihlédnout k těmto škodlivým následkům. A spokojit se jeho čestným slovem, ţe ani on, ani jeho syn Rudolf nebude nikoho pro víru utačovat. Ať si volí defenzory, kteří by dohlédli na jejich duchovenstvo a jemu samému oznámili, kdyby se někomu dálo příkoří. Smysl tohoto slibu, i stejného slibu, který dal stavům jeho syn Rudolf objasnil Maxmilián ještě r. 1575 dvěma mandáty proti novotám v náboţenství. První z nich se dovolával protibratrského mandátu z r. 1508 a čelil proti jednotě, druhý byl poslán do královských měst, jimţ se zakazovaly novoty a změny v náboţenství. V zemi vznikl nepokoj a kdyţ zakročili defenzoři, král hleděl zmírnit ostří svých mandátů, ale dával najevo, ţe nemíní příliš chránit Jednotu a ţe v královských městech chce rozhodovat sám jako jejich vrchnost. Stará konzistoř podobojí však stavům vydána nebyla a zřídit si novou, samostatnou církevní organizaci jim dovoleno nebylo. Tak nastala v Čechách zvláštní situace, ţe přibliţně z 1600 far na konci 16. století podléhalo asi 200 arcibiskupovi, 200 staroutrakvistickému administrátorovi a zbývajících 1200 far , jeţ se přiznaly k české konfesi, bylo bez ústřední církevní organizace. Uspořádání církevních záleţitostí probíhalo podle území jednotlivých panství. Vrchnost vydávala pro svá panství vlastní církevní nařízení. Moravy se povolení České konfese netýkalo. Aby bylo postaráno o dohled nad evangelickými kazateli, utvořily vrchnost na svých panstvích farní spolky a inspektorem v čele. Správní evangelické okresy vznikly na Moravě čtyři se středisky v Olomouci, Hradišti, Brně a Znojmě. Od České konfese k Rudolfovu majestátu: Věroučné rozdíly v nekatolickém táboře: Ačkoliv čeští nekatolíci vystupovali jednotně, byly mezi jejich skupinami hluboké věroučné rozdíly. Novoutrakvisté neměli v zemi vhodného učiliště pro kněţský dorost, proto jejich kandidáti často odcházeli na luterské německé akademie. Ale tam uţ dávno nebylo jednoty. Byly rozepře mezi příkrými a mírnějšími luterány a kalvíny. Za normálních poměrů neměla roztříštěnost škodlivých následků, ale později se ukázalo, jak bylo neopatrné, ţe se stavové nezasadili o to, aby byla vybudována jednotná církevní správa a aby i ve věrouce bylo dosaţeno jednoty. Ani Bratří neunikli názorům zvenčí a pokud se nechtěli spokojit nedostatečným vzděláním duchovních, posílali je za hranice. Předností a oporou Jednoty byla pevná organizace. Proti dřívějšku se však v ní stále více uplatňovali laičtí členové šlechty. Jednota se tak dostala z dosavadního osamocení, ale stále více byla strhávána na kolbiště politické, které jí nikdy příliš nesvědčilo. Od přelomu 16. a 17. stol. byli vedoucími činiteli v Jednotě Václav Budovec z Budova a moravský magnát Karel starší ze Ţerotína, pak i jeho bratranec Velen ze Ţerotína. Úpadek staroutrakvismu: Ačkoli konzistoř zůstala nadále v rukou starověrných utrakvistů, úpadek strany nezadrţitelně pokračoval. Papeţští nunciové při císařském dvoře nepřestali usilovat, aby se administrátor a konzistoř zřekli všech zvláštností a úplně splynuli s církví obecnou. Nuncius Jacopo Puteo r. 1587 skutečně dosáhl toho, ţe administrátor Václav Benešovský a jeho druhové se v přítomnosti teologů, jezuitů a jiných řeholníků tajnou přísahou zřekli husitství s výjimkou přijímání z kalicha a slíbili, ţe konzistoř nebude bránit obsazování far katolickými duchovnímu a ţe bude hledět, aby kandidáti kněţství byli vychováváni u jezuitů. Nástupce Benešův, Fabián Rezek se r. 1591 s některými členy konzistoře husitství zřekl úplně. Zavázali se k naprosté poslušnosti papeţi a praţskému arcibiskupovi, o Janu Husovi budou smýšlet tak, jak rozhodl Kostnický koncil, ţe budou hledět, aby dospělí dávali přednost přijímání pod jednou způsobou. Toto odvolání opakoval Rezek jménem svým i ostatních kněţí v Římě r. 1593 načeţ se jim dostal absoluce. Po návratu do vlasti se stal Rezek kanovníkem v Olomouci. Na jeho místo v konzistoři přišel kněz Václav Dačický, který byl ţenatý a měl dvě dcery. Byl ve všem poslušný arcibiskupa, ale kdyţ se počátkem 17. stol.česká dvorská kancelář dostala do rukou katolíků, musel do vězení. Protoţe se uţ ţádný vhodný kandidát nenašel, arcibiskup Zbyněk Berka se prohlásil sám administrátorem a z Karolina spravoval trosky staré kališnické církve viceadministrátor. Zesílení politické pozice katolíků: Katolická strana se ponenáhlu vzpamatovávala ze svého úpadku. Nekatolíci měli sice značnou početní převahu ve šlechtě i lidu – v Čechách se ke katolickému náboţenství hlásila jen asi sedmina všeho obyvatelstva – ale mladá a nadšená katolická generace, vychovaná v katolické cizině nebo doma u jezuitů, se nehodlala s tímto stavem smířit a pomýšlela na znovudobytí někdejších pozic. Značnou oporu jí skýtali papeţští nunciové. K významné změně došlo r. 1599 přičiněním nuncia Filipa Spinelliho. Spinellimu byl velmi nepohodlný místokancléř Kryštof Ţelinský, rozhodný evangelík, který měl velký vliv na věci církevní a spolu se sekretářem Janem Mullnerem kříţil plány nunciovy a jezuitů. Spinelli dosáhl toho, ţe Rudolf II. nejdříve vyňal věci církevní a náboţenské z kompetence kanceláře a svěřil je katolíku Kryštofovi z Lobkovic a potom Ţelinského sesadil a vrchním kancléřem jmenoval mladého Zdeňka z Lobkovic. Ten byl hlavní představitel rozhodné generace a za jeho správy se česká kancelář, hlavní orgán zemské vlády v Čechách, stala ohniskem katolických restauračních snah. Úsilí o obsazení důleţitých míst katolíky pokračovalo i na počátku 17. století. Spinellimu se podařilo vyhodit ze sedla také prezidenta dvorské komory Ferdinanda Hofmana, jehoţ místo zaujal katolík Breuner a dostal na význačná místa i jiné dva katolíky, Viléma Slavatu a Jaroslava Bořitu z Martinic. Slavata byl vychován ve víře bratrské, později přestoupil ke katolictví a sňatkem se sestrou pána z Hradce se stal dědicem velkých statků v jiţních Čechách a v sousední Moravě. Stal se dvorským maršálkem. Bořita byl pánem na Smečně a na svém panství provedl ráznou protireformaci. Za Martinicovým vzorem šli i jiní příslušníci katolické šlechty a císař na naléhání nunciovo obnovil protibratrský mandát z r. 1508. Byl uzavřen sbor v Mladé Boleslavi a potom i v jiných městech. Protestu nekatolických stran na sněmu r. 1603 nebylo dbáno. Majestát a porovnání: Nejistoty o svém právním postavení byli příslušníci reformačních směrů zbaveni r. 1609. Protibratrský mandát vyvolal sice mezi nimi a císařem napětí, které hrozilo kaţdou chvíli výbuchem, ale nedošlo k němu, ani kdyţ r. 1608 proti Rudolfovi II. povstali stavové rakouští, uherští a moravští a v jejich čelo se postavil císařův bratr Matyáš. Čeští nekatoličtí stavové setrvali při Rudolfovi, zachránili mu tak aspoň Čechy se Slezskem a Luţicemi, ale jako odměnu za to si od něho vyţádali závazný slib, ţe se stoupencům české konfese dostane plné náboţenské svobody. Kdyţ se však následujícího roku o věci jednalo na sněmu, císař, ovlivněn Lobkovicem, Slavatou, Bořitou, jezuity, španělským vyslancem a nunciem, nehodlal slib splnit, a odvolával se na to, ţe by jednal proti korunovační přísaze a proti zvykům země. Teprve kdyţ stavové dali rázně najevo, ţe si hodlají poţadavky vynutit i násilím, Rudolf II., podepsal 9. července r. 1609 zákon, vypracovaný stavy, tzv. Majestát na náboţenskou svobodu. Majestát dovoloval stavům i jejich poddaným svobodně vyznávat českou konfesi z r. 1575, dával stavům právo obsazovat dolní konzistoř, která měla převzít správu i ordinaci kněţí české evangelické církve, vydat jim správu univerzity a dovolil jim volit ze svého středu defenzory. Defenzorům dal sněm právo svolávat poradní sjezdy evangelíků a vybírat daně. Významné ustanovení Majestátu, ţe gruntovní vrchnost nemá právo své poddané jakýmkoliv způsobem od jejich náboţenství odtiskovat, zamezovalo v Čechách jus reformandi, v říši obvyklé a dotvrzovalo liberální duch nového zákona. Zároveň s Majestátem se usnesli evangeličtí stavové a někteří katoličtí šlechtici na tz. „Porovnání“, nejasně stylizovaném zákonu, jenţ připouštěl výklad, ţe proti znění Majestátu můţe král a katolické vrchnosti na své farnosti, které se hlásí k České konfesi, dosazovat staroutrakvistické kněze, svěcené arcibiskupem, čímţ byla otevřena cesta k různému obcházení majestátu. Porovnání stanovilo výslovně, ţe na královských statcích si mohou nekatolíci stavět kostely, ale neřeklo se výslovně, zda se to týká i statků církevních, jeţ bývaly pokládány také za příslušenství královské komory. Majestát i porovnání byly vloţeny do zemských desek a tak se staly zemským zákonem a právním základem církevních poměrů v tehdejších Čechách. Nejvyšší kancléř Lobkovic, jehoţ jméno nechybělo na ţádném státním aktu, odmítl připojit svůj podpis na Rudolfův Majestát, a rovněţ tak odmítl se svou skupinou Porovnání. Majestát podepsal místo něho nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, Lobkovic, Slavata a Bořita rovněţ odmítli účast při zapsání Majestátu do zemských desek. Evangeličtí stavové jim to velmi zazlívali a ústy Václava Budovce je prohlásili za nepřátele evangelíků a učinili je odpovědnými za jakékoliv porušení Majestátu v budoucnosti. Stavovské povstání: Pokračování třenic mezi náboţenskými stranami: Kdyţ stavové dosáhli splnění svých poţadavků, napětí se poněkud uvolnilo. Stavové ihned převzali do svých rukou dolní konzistoř. O jejím obsazení se dohodli s Bratry tak, ţe ve dvanáctičlenném sboru zasedali administátor s pěti přísedícími ze strany novoutrakvistické, senior a dva členové Jednoty a tři zástupci univerzity. V Praze se všechny kostely podřídily České konfesi a také na venkově byl leckde utrakvistický kněz nahrazen novoutrakvistou. Bratří konali veřejné bohosluţby a v Praze si dokonce postavili kostel. Hodně se v Praze rozmohli i němečtí luteráni. Na Starém městě si vystavěli kostel u Salvátora a na Malé straně kostel nejsv. Trojice. Organizoval je saský dvorní kazatel Matyáš Hoe z Hoeneggu a jejich oporou byl lékař Jan Jesenský – Jessenius, zvolený r. 1617 rektorem univerzity, kterou stavové téţ převzali a snaţili se i pozvednout, ale s nevelkým úspěchem. Katolická fronta byla však povolením náboţenské svobody zaraţena jen na krátkou chvíli. Rudolf II. musel r. 1611 odstoupit ve prospěch svého bratra Matyáše, kdyţ selhal jeho pokus s pomocí arcikníţete Leopolda, napravit poráţku z r. 1608, a Matyáš se expanzívní politice katolické strany stavěl nejen shovívavě, nýbrţ ji účinně podporoval. Lobkovice a jeho druhy nechal ve vysokých řadech, potvrdil privilegia jezuitské koleje, aby mohla úspěšně soutěţit s univerzitou, ovládanou evangelíky, a energickému arcibiskupovi Lohelovi svěřil církevní správu na královských statcích. Lohel tam všude uváděl katolické kněze a ještě důsledněji prováděl rekatolizaci na arcibiskupských statcích. Toto počínání nekatolíky velmi dráţdilo a vyústilo v násilné střetnutí obou stran. Příčiny povstání: Brzy po vydání Rudolfova Majestátu si vystavěli evangeličtí poddaní německé národnosti v Broumově a v Hrobech na statcích broumovského opata a praţského arcibiskupa kostely, opíraje se o Porovnání, podle kterého si evangelíci směli stavět kostely na královských statcích. Oba preláti udali věc české kanceláři a vláda, jeţ si vykládala Porovnání tak, ţe královskými statky se nerozumí statky církevní, rozhodla, ţe kostely mají být zavřeny. Arcibiskup se osobně pokoušel kostel v Hrobech zapečetit, ale rozezlení poddaní se na něj obořili kamením, ţe sotva vyvázl ţivotem. Kdyţ se však dověděli, ţe arcibiskup proti nim začal kriminální proces, prosili ho za odpuštění a nabídli se, ţe sami kostel zboří, kdyţ ţalobu odvolá. Arcibiskup tak učinil a Hrobští svůj kostel zbořili. Měšťané broumovští se zapečetění kostela rovněţ vzepřeli, a kdyţ v odporu vytrvali, byli jejich předáci v Praze v únoru 1618 uvězněni. Za nálady méně podráţděné by bylo podařilo spor časem urovnat, neboť vzhledem k tomu, ţe církevní půda zabírala tehdy jen nepatrnou část království /něco přes 4%/, sporná otázka neměla velkého významu. Ale vzájemná nedůvěra obou stran byla příliš veliká a evangelíci se obávali zhoršení situace, aţ se ujme vlády dědic zemí Matyášových Ferdinand Štýrský, odchovanec jezuitů, který se projevil v rakouských zemích jako rozhodný odpůrce protestantismu. Ferdinad byl přijat za českého krále r. 1617 i od stavů nekatolických a od té doby katolická menšina zvýšila svou výbojnost. To vše přispělo k tomu, ţe radikálové v obou táborech nabyli vrchu. Náboţenské rozpory se přiostřily i v německé říši a vše nasvědčovalo tomu, ţe dojde k válečnému měření sil. Katolická liga, zaloţená bavorským vévodou Maxmiliánem r. 1609 byla odpovědí na protestantskou unii, která vznikla o rok dříve pod vedením kalvínského kurfiřta Fridricha falckého. Důvěrné styky mezi kníţaty unie a některými českými předáky byly navázány jiţ dávno předtím. Mezi vůdci domácích stavů nabyli v poslední době váhy někteří páni německého původu, u nich je pochybnost, zda tlumočili pravé odhodlání země /Hrabě Thurn, který přišel do Čech teprve r. 1606 a nikdy se česky pořádně nenaučil, Kolona z Felsu a hrabě Jáchym Ondřej Schlick/. Účast německého ţivlu, domácího i zahraničního je v přípravě revoluce vůbec veliká. Ale stejného smýšlení byl vlastní mluvčí a předák evangelických stavů, neústupný pan Václav Budovec z Budova, a s ním jiní náčelníci Jednoty. Na jaře r. 1618, kdyţ král dal opětovně zamítavou odpověď ve sporu o kostely v Broumově a v Hrobech, rozhodli se jmenovaní pánové sáhnout k násilí. Nešlo jim jiţ o to, aby vláda povolila jejich stíţnostem, nýbrţ byli odhodláni dát zemi jiného krále. Bylo jen třeba vytvořit situaci, která by stavy přinutila k rozhodnému a jednotnému postupu proti habsburskému dvoru. Průběh povstání: 23. května 1618 se odebralo přes sto ozbrojených pánů a rytířů do české kanceláře na praţský hrad, aby ukojili svůj hněv na dvou králových místodrţících /Matyáš dlel od r. 1612 se svým dvorem trvale ve Vídni/, kterým byla především dávána vina za chování vlády v posledních sporech. Byli to Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. Oba byli svrţeni z oken do Jeleního příkopu a za nimi i jejich písař Fabricius, ale mimo očekávání si moc neublíţili. Shromáţdění stavové pak zvolili vládu 30 direktorů, vypsali daně a sbírali vojsko, jehoţ vrchním velitelem se stal hrabě Thurn. Jezuité byli ze země vypovězeni, jejich statky zkonfiskovány. Teprve potom začali stavové vyjednávat o pomoc vedlejších zemí. Prozatím s ní mohli počítat jen v německém Slezsku. Česká Morava, vlivem Karla ze Ţerotína, příslušníka Jednoty bratrské, jakoukoli pomoc odmítla, ale byla ochotna zprostředkovat smírné vyrovnání. Chování Moravy zadrţelo i pomoc obojích Rakous. V okolí císařově mnozí radili ke smíru, mezi nimi císařův důvěrník kardinál Khlesl. Ale rozhodná strana, k níţ patřil v Čechách nejvyšší kancléř Zdeněk z Lobkovic, ve Vídni Španělský vyslanec a stoupenci krále Ferdinanda, ţádala příkladné potrestání rebelů. Ferdinand vyuţil toho, ţe císař byl nemocen, Khlesla internoval na zámku Ambras v Tyrolích a odstranil tak moţnost dorozumění. Brzy potom vtrhl císařský velitel Dampierre a po něm Buquoy do Čech. Vedlo se mu tak špatně, ţe se musel uchýlit do pevných Budějovic. Oba tábory jednaly zatím o pomoc za hranicemi. Španělsko nabídlo císaři pomoc i vojsko, také pomoc polská se zdála být jistá. /Král Zikmund byl švagrem Ferdinandovým/. Čechům sliboval pomoc Fridrich Falcký a unie, ale vskutku a brzy ji poskytl katolický savojský vévoda Karel Emanuel, velký nepřítel Habasburků. Poslal do Čech několik tisíc muţů pod Mansfeldem. Mansfeld se konce listopadu 1618 zmocnil katolické Plzně. V březnu r. 1619 zemřel Matyáš. V srpnu potom byl zvolen císařem král Ferdinand. Ten ohlásil stavům, ţe je ochoten potvrdit všechny svobody země, ale jeho list nebyl vůbec přijat. Stavové, kteří dosud tajili své konečné cíle, byli nyní odhodláni vystoupit otevřeně. Na jaře1619 vtrhl Thurn na Moravu která jej uvítala přátelsky, přidala se přes odpor Karla ze Ţerotína pod vlivem jeho příbuzného Ladislava Velena k odboji a rovněţ zvolila vládu 30 direktorů. Thurn potom táhl na Vídeň, ale nedobyl jí a musel spěchat do jiţních Čech, kde zatím Buquoy nabýval stále více půdy a Mansfeldovi, který přitáhl od Plzně, připravil zdrcující poráţku na Záblatí. Direktorům se nedostávalo energie a zvláště peněz na vydrţování vojsk. Pomoc měla přinést volba nového krále. Při jednání o osobu nového krále propukl opět starý spor mezi luterány a kalvinisty. Luteránští stavové si přáli za českého krále nejmocnějšího souseda, saského kurfiřta Jana Jiřího. Ale kurfiřt povstání stavů příliš nedůvěřoval, zvlášť od bitvy u Záblatí a kromě toho měl velký odpor vůči silné kalvínské straně v zemi. Odpuzeni tímto váhavým a opatrnickým postojem sjednotili se luteráni s kalvíny na volbě kalvínského kurfiřta Fridricha Falckého, rovněţ souseda Čech, vedoucího činitele protestantských kníţat. Na generálním sněmu všech zemí české koruny 19.8. 1619 byl potom Ferdinand II. s českého trůnu sesazen a na jeho místo byl zvolen Fridrich. Naděje, jeţ v něj stavové skládaly, se však nesplnily. Jediný pozoruhodný čin, jím se zapsal do českých dějin, byla „úprava“ svatovítské katedrály pro kalvínské bohosluţby, provedená dvorním kazatelem Skultétem před vánocemi r. 1619. I luteráni byli pohoršeni vandalským počínáním tohoto muţe a jeho pomocníků, jeţ neušetřilo drahocenných uměleckých předmětů, oltářů, obrazů a soch, v katedrále od doby Karla IV. nahromaděných a nejctihodnější svatyni v zemi hanebně znesvětilo. Kdyţ obrazoborci začali ničit i mramorový náhrobek českých králů, dílo Alexandra Colina, vystoupil proti nim luterán Vilém starší z Lobkovic a z katedrály je vyhnal.Vydatnou oporu v cizině však Fridrich stavům nezískal. Jeho tchán Jakub I. anglický král, tvrdý absolutista neschvaloval, ţe přijal českou korunu po sesazení legitimního krále, a byl ochoten jen k malé pomoci. /Pádný argument pro svůj postoj získal v okamţiku, kdy se dověděl, ţe praţský dvůr jedná o vojenské spolupráci s osmanskou říší. Nejvíce se zasazoval o vyslání Fridrichových vyslanců do Istanbulu kdysi přesvědčený odpůrce islámu Václav Budovec z Budova/. Zdrţenlivost Anglie přivodila i neochotu států nizozemských. Také odřekl pomoc vévoda savojský, rozhodný nepřítel kalvínských Wittelsbachů. Nakonec ani evangelická unie nepovolila Fridrichovi proti císaři ani vojáka ani krejcaru. Přičinila se o to Francie, kde tentokrát nabyl vrchu směr protireformační. Král byl tedy odkázán jen na prostředky vlastních zemí a na pomoc uherskou, kterou umoţnilo povstání sedmihradského vévody Gabriela Bethlena. Císaři Ferdinandovi naproti tomu se podařilo vedle peněz a vojsk španělských a papeţských si opatřit brannou moc od všech hlavních českých sousedů. Získal především vévodu Maxmiliána bavorského. Získal dokonce náčelníka německých luteránů saského kurfiřta Jana Jiřího, kterému slíbil za pokoření Slezska obojí Luţici. Ze spojenců císařských byl daleko nejdůleţitější Maxmilián Bavorský. Byl energický i opatrný, svou zemi moudrou správou a dobrým hospodářství neobyčejně povznesl. V jeho sluţbách byl zkušený válečník Tilly. Ten v červenci vtrhl s 30 000 muţi do Horních Rakous, podrobil si zemi, potom se v rakousích spojil s Buquoyem, zanechal tam část vojsk proti Uhrům a s ostatkem vtrhl 20.září do Čech Stavovské vojsko, vedné kníţetem z Anhaltu, o něco slabší, před ním ustupovalo a teprve 8. listopadu se mu postavilo na Bílé hoře u Prahy k bitvě.V ní císařští zvítězili. Praha se mohla ještě bránit, ale královi vůdcové ztratili důvěru ve zdemoralizované vojsko. /Stavovskému vojsku také narozdíl od císařských – které povzbuzovali katoličtí kněţí - chyběla duchovní podpora – jejich vůdcové je opustili/. Následujícího dne dvůr spolu s Anhaltem a Thurnem uprchl ze země do Slezska, Praha a s ní celá země se poddaly Maxmiliánovi. Reversem z 13. listopadu osvědčilo 201 pánů a rytířů, mezi nimi Budovec a Vilém z Roupova, předseda direktorů, srdečnou lítost, ţe se pozdvihli proti svému pravému králi, a přísahali mu věrnost. Potrestání odboje: Správa dobyté země byla svěřena mimořádnému místodrţícímu, Karlu z Lichtenštejna. V únoru 1621 byli zatčeni náčelníci odboje, pokud se nespasili útěkem, a byli postaveni před mimořádný soud. Všichni byli zbaveni statků, někteří uvězněni a na 27 byl vykonán 21. června1621 rozsudek smrti. Z popravených byli tři z panského rodu /Schlick, Budovec a Harant z Polţic/, sedm rytířů a ostatní měšťané. Co se týká náboţenství, byli mezi nimi luteráni, kalvíni, Bratři a jeden katolík /Diviš Černín z Chudenic/. Německé národnosti byli Schlick, Bedřich z Bílé, Ruppel, Hauenschild a Kober. Bylo by jich zjištěno asi více, ale všechny protokoly se nezachovaly. Německy před soudem vypovídali také Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Ota z Losu a Bohuslav z Michalovic. Jesenský se narodil ze slovenské rodiny ve Vratislavi, byl vychován v Němcích, česky neuměl. Schlick pocházel z rodiny, která poněmčila značnou část západních Čech. Na Moravě, kde královým místodrţícím byl kardinál Ditrichštejn, odsouzenci k smrti dostali milost, ale byli pokutováni na statcích a vězením. V únoru 1622 vydal král Ferdinand tzv. Generální pardon, jímţ daroval čest i ţivot všem, kdo ještě nebyli pokutováni a kdo se jakkoliv proti němu provinili, ale s podmínkou, ţe kaţdý vyzná své provinění a vyjeví své jmění. Provinění bylo i v tom, kdyţ někdo odváděl daň, nařízenou direktory.Tím bylo pokutování rozšířeno na většinu šlechty. Plného odpuštění se dostalo jen katolíkům, nebo těm, kdo se jimi stali, ostatní byli pokutováni ztrátou všech statků nebo proměněním svobodných statků v manství, ztrátou dílu statku. Ale i v tomto případě byl zkonfiskován celý statek a teprve díl, v pokutě neobsaţený měl být viníkům vyplacen. Takovým způsobem byla veškerá česká protestantská šlechta najednou vyvlastněna. Kdyţ vyjmeme statky královské a církevní, konfiskaci propadly přes tři čtvrtiny země. Z takto získané kořisti císař štědře obdarovával své věrné, ale velkou většinu přece jen skoupila česká šlechta. Albrecht z Valdštejna skupoval promyšleně statky v severních Čechách, aby si vytvořil jednotné panství se střediskem v Jičíně. Karel z Lichtenštejna konfiskacemi zbohatl tak, ţe se stal největším velkostatkářem ve všech habsburských státech, sekretář české kanceláře Pavel Michna z Vacínova, který byl při vzniku povstání téměř nemajetný, se domohl jmění v ceně přes dva miliony zlatých. Katoličtí mučedníci doby bělohorské: Jako v době husitské vyskytl se v Čechách a na Moravě i době předbělohorské větší počet muţů, kteří věrnost katolické víře zaplatili ţivotem Čechy: Vpád pasovských - Císař Rudolf II. těţce nesl poníţení, které mu připravil jeho bratr a nevěrní stavové a pomýšlel na pomstu. K jejímu provedení si vyhlédl ctiţádostivého arcivévodu Leopolda, který drţel bohaté statky biskupství pasovského a štrasburského, ale ţádné svěcení neměl. Leopold měl vojensky vtrhnout do Čech a donutit sněm, aby se zřekl Matyáše a jej samého přijal za čekatele českého trůnu. Plán byl uskutečněn počátkem r. 1611. Divoká soldateska vnikla do Jiţních Čecha vraţdíc a loupíc postupovala ku Praze. V únoru se lstí zmocnila Malé Strany a pak i hradu. Staré a Nové Město se ubránily, ale kdyţ se tam roznesla zpráva, ţe katolíci se chtějí zmocnit i těchto částí Prahy, vzniklo tam pobouření a chátra se vrhla na kostely a kláštery.Vyloupili vyšehradské děkanství, v Emauzích zabili dva mnichy a zničil celé zařízení včetně knihovny s památkami hlaholského písemnictví, na Karlově usmrtili tři kanovníky, opata Kašpara Čepla nejdříve krutě mučili a pak mu rozpoltili hlavu a usmrtili kaţdého kněze, který se ukázal na ulici. Největší dav se shlukl u P. Marie Sněţné, kam byli před pěti lety uvedeni františkáni. Z osazenstva kláštera v počtu 15 bratří jich bylo 14 různým způsobem mučeno a povraţděno. Jedná se o jejich blahořečení. Minority u sv. Jakuba zachránili jako kdysi za husitských válek staroměstští řezníci. Přepadení jezuitské koleje odvrátil její bývalý ţák, luterán Vratislav z Mitrovic, který u mostecké brány velel jízdnímu oddílu. Morava: Kdyţ se r. 1619 přidala ke stavovskému povstání Morava, nastaly i tam katolíků těţké chvíle. Jezuité byli vyhnáni, kardinál Ditrichštejn navţdy ze země vypovězen, olomoučtí kanovníci oloupeni, vyhnáni nebo uvězněni, dóm vypleněn, dominikáni, františkáni a minorité vyhnáni, kapucíni uvězněni, statky hradišťského a zábrdovického kláštera zabrány a mniši rozehnáni a rozehnána byla také brněnská kolegiátní kapitula. Nejkrutější muka podstoupil holešovický farář Jan Sarkander. Polský král Zikmund III. Vasa svému švagrovi Ferdinandovi II. pomoc několik tisíc lehké kozácké jízdy. /Proti očekávání Ferdinanda mu jeho švagr král Zikmund III. nemohl poslat ţádné vojsko – polský král byl volen sněmem, měl omezené pravomoci- pouze dovolil generálu Althanovi, ţe se můţe pokusit naverbovat na polském území omezený počet vojska. Althan, tísněný časem a okolnostmi-odpor polské šlechty, poukazující na překročení kompetencí – naverboval v Miechowie-východně od Krakova- pouze tzv. Lisovčíky, lehkou kozáckou jízdu problematické kvality v počtu asi 4000 jezdců/. Vojáci, zvaní po polském válečníku Lisowském lisovčíci, po cestě přepadávali hrady a městečka a bezuzdně loupili. Sarkander chtěl svou osadu těchto hrůz ušetřit, proto vyšel kozákům, kdyţ se 5.února 1620 blíţili k Holešovu, vstříc v čele eucharistického průvodu. Divocí vojáci, kdyţ viděli katolického kněze nesoucího oltářní svátost, seskočili s koní, poklonili se a Holešovu se vyhnuli. Moravští stavové pojali z toho proti Sarkandrovi podezření, ţe předcházejícího roku v Polsku vyjednával o vypravení kozáků. Ve skutečnosti tuto záleţitost vyřídil generál Michal Althan, kdeţto Sarkander byl v Čenstochové na pouti. Sarkander byl zatčen a 13. a 14. a 18. února1620 byl v Olomouci vyslýchán, při druhém a třetím výslechu s uţitím práva útrpného. Městský soudce Jan Scintilla, jediný katolík z desetičlenné vyšetřující komise o tom později učinil podrobný zápis. Na Sarkandrovi byly vymáhány výpovědi o sesazeném moravském hejtmanovi Ladislavovi z Lobkovic, bratrovi nejvyššího kancléře Zdeňka z Lobkovic a patronu holešovského kostela. Sarkander byl Ladislavovým zpovědníkem a člen vyšetřující komise mu poloţil otázku: „Ty že nevíš, jaké pikle se kuly? Co ti nepověděl tvůj pán ve zpovědi?“ Na to Sarkander prohlásil, ţe mu ve zpovědi nebylo nic svěřeno, ale ţe je stejně vázán zpovědním tajemstvím a nic prozradit nemůţe. Následkem nelidského mučení Sarkander 17. března 1620 v ţaláři zemřel. Do posledního dne se modlil breviář a protoţe měl ruce vymknuté z kloubů, obracel listy v knize jazykem. Skočovský rodák /nar. 20.12.1576/ Jan Sarkander navštěvoval niţší školu v Příboře a filozofii v Olomouci a pak v Praze, kde se stal mistrem svobodných umění. R. 1604 vstoupil do kněţského semináře ve Štýrském Hradci, ale po dvou letech odešel a oţenil se. Po brzké smrti manţelky pokračoval ve studiích bohosloví. R. 1609 byl vysvěcen na kněze a působil na různých místech olomoucké diecéze, od r. 1615 v Holešově. S několika jezuity tam úspěšně pracoval na obnově katolického ţivota. Kdyţ vypuklo povstání, byl Sarkandrův patron uvězněn a on sám, ohroţován na ţivotě holešovskými nekatolíky se nějaký čas skrýval a pak Holešov opustil. Navštívil Čenstochovou a pak se uchýlil na severomoravské statky svého patrona. Kdyţ viděl, ţe by v Holešově nebyl mnoho platný, nabízel Lobkovicovi rezignaci a doporučoval za svého nástupce zámeckého kaplan Samuela Tučka, který za jeho nepřítomnosti vedl duchovní správu. Lobkovic však rezignaci nepřijal, proto se Sarkander vrátil, ale brzy potom byl zatčen a umučen. R. 1859 byl blahořečen, r. svatořečen.
Podobné dokumenty
XIII. Dovršení náboženského rozvratu příchodem reformace
papeţova odporu, ze svého středu arcibiskupa, jehoţ by posvětil některý ze sousedních
biskupů, aby se Čechům povolilo přijímat podobojí, ale tak, aby nový arcibiskup učil, ţe
přijímat podjednou nen...
Stáhnout zde - Svobodné noviny na internetu
majitele miliard už takový prodohodám. Aby tak nemohla vzniknout
oveček
národa
a
bude
za
to
příslušně
ale
Jiří
Paroubek.
Jeho
blokování
blém.
Zejména i proto, že většina
vláda, kterou by on nevedl....