knihaStuka Ju87.qxd

Ju 87
STUKA
Robert Jackson
Obsah
Životní data Junkersu Ju 87
4
1. kapitola
Junkers Ju 87 Stuka:
Prototypy a vývoj
5
2. kapitola
Operační historie 1939–1940:
Blitzkrieg a bitva o Británii
21
3. kapitola
Operační historie 1941–1945:
Středomoří a východní fronta
37
4. kapitola
Lidé okolo Stuk:
Konstruktéři a esa
61
5. kapitola
Stuky ve službě:
Varianty, za letu a uživatelé
69
Dodatky
1. Základní údaje
2. Výzbroj a výstroj
3. Výroba Ju 87
4. Muzejní a přeživší letouny
5. Modely Stuk
6. Knihy o Stukách
89
Rejstřík
96
JUNKERS JU 87 STUKA
PROTOTYPY A VÝVOJ
Čtyřmotorový Junkers G.38 byl ve své době největším nákladním letadlem světa. Všimněte si dvoudílných hydraulicky
ovládaných štěrbinových vztlakových klapek, tzv. Junkersova dvojitého křídla, na který měla firma patent. Stejný systém byl
použit i u Stuky. (Lufthansa)
ru zajímavé, že se tento typ nakonec opravdu dostal
k roli střemhlavého bombardéru, byť značnou oklikou. Pro potřeby exportu totiž dostal označení He 66
a mezi zájemci, kteří si ho v roce 1933 pořídili, byli
Japonci. V Japonsku typ He 66 prošel dalším vývojem u firmy Zichu, která na jeho základě vyvinula
letoun D1A1. Tento typ se stal základem řady
původních japonských střemhlavých bombardérů,
která vyvrcholila ve verzi D3A Val, jež se proslavila
především coby neuvěřitelně účinná zbraň při
japonském útoku proti americké flotile v Pearl Harboru v prosinci 1941. Dva stroje He 50 se zkoušely
jako střemhlavé bombardéry v Rechlinu; pohon
obou zajišťovaly hvězdicové motory Pratt & Whitney Hornet.
V lednu 1935 se RLM obrátilo na německé letecké
firmy s výzvou, aby se zúčastnily výběrového řízení
na vývoj letounu kategorie Sturzkampfflugzeug
(střemhlavý bombardér), a to i přesto, že řada starších představitelů ministerstva nebyla o správnosti
této koncepce jednoznačně přesvědčena. Major Wolfram von Richthofen, stojící v čele vývojové sekce
technického odboru ministerstva, se například obával
toho, že letoun takové kategorie bude velmi zranitelný palbou ze země, zatímco Obst. Erhard Milch byl
přesvědčen, že osádky střemhlavých bombardérů
nebudou schopny se vypořádat s přetížením, jemuž
budou při střemhlavých útocích vystaveny.
8
Konkurenční letouny
Své projekty nabídly čtyři německé firmy. S jedním
z nich přispěchal dokonce zcela nový výrobce; pod
značkou Hamburger Flugzeugbau GmbH vytvořil
v červenci 1933 svou leteckou divizi známý hamburský loďařský koncern Blohm und Voss. Jím nabídnuté letadlo neslo označení Ha 137. Tradiční výrobce
Arado Flugzeugwerke GmbH přišel s typem Arado
Ar 81 a společnost Ernst Heinkel AG se ucházela
o přízeň s projektem He 118 vyvinutým v nově otevřeném závodu v Rostocku. Letoun, jímž přispěla
firma Junkers, byl vyvinut Dipl.-Ing. Hermannem
Pohlmannem, bývalým válečným pilotem, který byl
v roce 1917 sestřelen a zbytek války strávil v britském zajetí; v Junkerově koncernu působil od roku
1923. Dřevěnou maketu letounu, který nyní představil, měl dokončenou v Dessau již v roce 1934, teď
tedy přistoupil k vývoji létajícího prototypu označovaného Ju 87V-1. Pohon letounu zajišťoval dvanáctiválcový, kapalinou chlazený motor Rolls-Royce
Kestrel o výkonu 525 koní. Typickým znakem letounu byly dvojité svislé ocasní plochy. Již první zkoušky ale ukázaly, že motor se přehřívá, za což ovšem
nemohla pohonná jednotka, ale chladič, který byl
navržen jako příliš malý. Tuto dětskou chorobu snadno vyléčila instalace většího chladiče.
První ze tří nakonec dokončených prototypů
letounu Arado Ar 81, verze Ar 81V-1, poprvé vzlétl
Nejslavnějším Junkerovým civilním letadelm se stal typ Ju 52/3m, který se jako transportní stroj používal skutečně po celém
světě. V řadě případů se dočkal i bojového nasazení. (Lufthansa)
v roce 1935 s civilní registrací D-UJOX. Jak Ar 81V-1,
tak i následující Ar 81V-2 (D-UPAR) se vyznačovaly
hladkým, trám připomínajícím trupem a oválnými
dvojitými svislými ocasními plochami. Třetí prototyp, Ar 81V-3 (D-UDEX), zalétaný v roce 1936, měl už
jednoduchou ocasní plochu a hlubší zadní část trupu
oproti svým předchůdcům. Ar 81 se sice vyznačoval
celokovovou konstrukcí, ale jako jediný ze čtyř konkurenčních typů byl navržen jako dvojplošník, což
sehrálo rozhodující úlohu v tom, že byl nakonec jednoznačně zamítnut.
Lepší než Junkers?
Konstrukční tým společnosti Hamburger Flugzeugbau začal na svém jednomístném střemhlavém bombardéru pracovat koncem roku 1933; první dokončený projekt nesl označení P.6. Pohon měl zajišťovat
motor BMW 15, ale protože v době dokončení letoun
ještě nebyl k dispozici, konstruktéři přepracovali drak
pro pohonnou jednotku Pratt & Whitney Hornet
(později vyráběnou v Německu v licenci pod označením BMW 132). V nové podobě letoun nesl označení
P.6a. Označení bylo sice nakonec změněno na již zmíněné Ha 137, práce ale začaly se dvěma prototypy
s motorem Hornet – Ha 137V-1 (D-IXAX) a Ha 137V-2
(D-IBGI) – k nimž přibyl ještě i Ha 137V-3 (D-IZIQ),
známý též jako P.6b, s motorem Rolls-Royce Kestrel V. Všechny tři prototypy byly dokončeny v letech 1934–1935; nejprve absolvovaly základní letové
zkoušky v Hamburku, následovaly zkoušky zaměřené na střemhlavé bombardování v Travemünde. V té
době začalo být všem jasné, že poněkud „přerostlý“
hvězdicový motor Hornet je pro jednomístný střemhlavý bombardér zcela nevhodný, protože nepřijatelným způsobem omezuje výhled pilota dopředu.
Když se navíc v roce 1936 objevily nové, kapalinou
chlazené řadové motory Jumo 210, bylo rozhodnuto
o tom, že vzniknou dva další prototypy, které budou
používat tyto pohonné jednotky.
Nové letouny dostaly označení Ha 137V-4
(D-IFOE) a Ha 137V-5 (D-IUXU); pohon zajišťovaly
motory Jumo 210Aa o výkonu 610 koní. Dodatečně
došlo ještě k přeznačení letadel, když prototypy
s hvězdicovým motorem dostaly oficiální „pojmenování“ Ha 137A, zatímco prototypy s řadovým motorem, které se měly stát základem pro budoucí sériovou výrobu, se měly jmenovat Ha 137B. Základem
konstrukce Ha 137 byl jednoduchý a pevný trubkový nosník křídla, který současně sloužil i jako palivová nádrž. Výsledný letoun se vyznačoval mimořádnou pevností a současně i obratností, takže
mnohé nezasvěcené překvapilo, když se vítězem
konkurzu nestal tento typ, ale Ju 87. Toto rozhodnutí ale bylo motivováno politicky, bez ohledu na technické parametry. Koncern Blohm und Voss totiž
původně patřil židovským majitelům…
Ha 137 s motorem Hornet však zaujal i německé
námořnictvo, Kriegsmarine, které mělo zájem o dva
9
JUNKERS JU 87 STUKA
OPERAČNÍ HISTORIE 1941–1945: STŘEDOMOŘÍ A VÝCHODNÍ FRONTA
Junkers Ju 87R-1 vybavený přídavnými nádržemi pro lety na velmi dlouhé vzdálenosti vyfotografovaný nad Řeckem. Letouny
byly známé pod přezdívkou Richard a díky svému doletu dokázaly ze základen v Řecku napadat cíle na Krétě. (via Phil Jarrett)
Torpédoborcům se s vypětím všech sil podařilo
vyzvednout okolo 4000 mužů, poté však už přišlo
svítání, které vystavilo dalším snahám o pokračování záchranné operace rázné stop. Torpédoborce poté
zamířily do Alexandrie, odkud jim byly naproti
vyslány křižníky HMS Calcutta a HMS Coventry. Obě
tato válečná plavidla se ale podařilo v prostoru
severně od Alexandrie zachytit dvojici Ju 88, které
zaútočily střemhlav. Křižník HMS Calcutta klesl ke
dnu; 255 přeživších z jeho paluby se zachránilo na
druhém křižníku.
Královskému námořnictvu se z Kréty podařilo
evakuovat okolo 17 000 vojáků, dalších 15 743 mužů
však bylo zabito nebo padlo do zajetí. Kromě toho
samo námořnictvo přišlo o 2011 mužů. Malé ale
nebyly ani německé ztráty, jež dosáhly 6580 zabitých, zraněných a nezvěstných vojáků. V průběhu
války se Němci už nikdy nepokusili o masivní
vzdušně-výsadkovou operaci.
K lidským ztrátám je nutné připočítat i ztráty
materiální. Za bitvu o Krétu Královské námořnictvo
zaplatilo třemi křižníky a šesti torpédoborci, různým
stupněm poškození pak byla postižena následující
plavidla – dvě bitevní lodě, jedna letadlová loď, šest
křižníků a sedm torpédoborců. Nic nemohlo být jasnějším důkazem toho, že se rozhodujícím faktorem
stává vzdušná převaha nad převahou námořní.
A jedním z nejvýraznějších aktérů této německé
vzdušné převahy byl právě letoun Ju 87 Stuka.
44
Operace Barbarossa
Dne 22. června 1941 – se zajištěným jižním křídlem
a s Erwinem Rommelem zdánlivě nezastavitelně
postupujícím k Suezskému průplavu v Egyptě –
Němci spustili operaci Barbarossa, dlouho plánovaný
přepad Sovětského svazu. Invazi podporovaly čtyři
letecké armády, přičemž 4. letecká armáda sloužila
pro přímou podporu skupiny armád Süd (Jih).
V rámci II. a VIII. leteckého sboru zde sloužilo
sedm skupin střemhlavých bombardérů Ju 87 – II.
a III./StG 1 se sedmdesáti letouny, I. a III./StG 2
s 83 stroji a celá StG 77 se 122 Stukami. V severním
Norsku kromě toho působila IV./LG 1 se 42 letouny
Ju 87B. Hned první den války, která zastihla nejvyšší sovětské velení zcela nepřipravené, se sovětská
letiště a další podobná zařízení stala terčem útoku
800 bombardérů a střemhlavých bombardérů, jimž
zajišťovalo doprovod 440 Messerschmittů Bf 109
a Bf 110. Sovětské ztráty dosáhly 1489 zničených
letadel na zemi a 322 sestřelených strojů ve vzduchu.
Luftwaffe naproti tomu přišla o pětatřicet letadel,
z toho o tři Ju 87. Zřejmě již navždy to zůstane největším vítězstvím, jakého se může podařit dosáhnout letectvu jedné strany nad letectvem protivníka
za první den bojů.
V těchto počátečních operacích války na východě
přešly II. a III./StG 1 pod velení VIII. leteckého
sboru, kde podporovaly skupinu armád Mitte
(Střed); v září byla III. skupina převelena na sever
Nahoře: Stuky ze StG 2 vyfotografované v říjnu 1941 nad
severním Ruskem. Podle toho, že již nenesou pumy, se
vracejí z akce. (via Phil Jarrett)
Dole: Ju 87B s vysunutými aerodynamickými brzdami
střemhlavého letu se řítí k zemi. Snímek byl pořízen v SSSR.
(via Phil Jarrett)
Ruska, kde operovala v rámci působnosti I. leteckého sboru. Nesmíme zapomenout na I. skupinu –
I./StG 1 – která zůstala ve Středomoří. Na středomořském bojišti působila v tomto období i II./StG 2,
která se pouze přemístila ze Sicílie do severní Afriky,
I. a III./StG 2 působily pod VIII. leteckým sborem až
do konce srpna na východní frontě, kde podporovaly skupinu armád Mitte. Jejich dalším působištěm se
stala leningradská fronta, kde byly Stuky intenzivně
používány proti komunikacím mezi Moskvou
a Leningradem. Obě skupiny tam působily pod velením 1. letecké armády. Další střemhlavá bombardovací eskadra – StG 77 – operovala pod velením
II. leteckého sboru a až do září podporovala skupinu
armád Mitte. Poté byla celá přemístěna na jih, kde
působila jako součást 4. letecké armády při bojích na
Krymu. Ve dnech 21.–22. září se StG 77 silně angažovala v bojích proti sovětskému námořnictvu, které
podporovalo námořní invazní síly, jež se pokoušely
vyřadit z činnosti rumunské pobřežní baterie poblíž
Grigorjevky. Stukám se podařilo potopit sovětský torpédoborec Frunze a dělový člun Krasnaja Armenija.
Následujícího dne střemhlavé bombardéry těžce
poškodily torpédoborec Bezpoščadnyj, který byl
zrovna zádí kupředu vlečen do přístavu, a výbuchy
45
JUNKERS JU 87 STUKA
LIDÉ OKOLO STUK: KONSTRUKTÉŘI A ESA
1943, po absolvování pěti set operačních letů,
k němu dostal Dubové ratolesti. Prvního dubna 1943
převzal od Waltera Hagena velení StG 1, která v té
době již používala letouny Focke-Wulf Fw 190.
V listopadu 1944, po krátké službě na německé
vojenské misi v Sofii, se stal velitelem SG 104, u níž
působil až do konce války.
V roce 1956 vstoupil do Bundeswehru. Do výslužby odešel roku 1965.
Generalfeldmarschall
Wolfram von Richthofen
Bratranec nejzářivějšího německého stíhacího esa
z let první světové války Manfreda von Richthofena
Wolfram von Richthofen se narodil 11. října 1895
v Barzdorfu ve Slezsku (dnes Bernartice u Javorníka). Za první světové války sloužil nejprve u husarského pluku, s nímž bojoval na východní i západní
frontě, později ale přešel k císařskému letectvu.
Čtvrtého dubna 1918 se stal příslušníkem jednotky
Jasta 11, což byl slavný „stíhací cirkus“ jeho známého bratrance. Krátce nato ale Manfred padl. Wolfram
skončil válku s osmi sestřely a s vyznamenáním
Železného kříže 1. a 2. třídy. Po válce studoval až do
roku 1925 techniku. Po ukončení studia vstoupil do
Reichswehru. Od roku 1929 do roku 1933 působil jako
vojenský přidělenec v Římě, poté se stal příslušníkem Luftwaffe. Za španělské občanské války velel
v hodnosti generálmajora (Generalmajor) známé Legii
Condor a v roce 1939, po povýšení do hodnosti generálporučíka (Generalleutnant), mu bylo až do července 1942 svěřeno velení VIII. leteckému sboru, pod
nějž spadaly všechny jednotky Stuk. Jeho dalším
postem se stalo velení celé 4. letecké armádě. O rok
později byl povýšen do hodnosti generála polního
maršála (Generalfeldmarschall) a pověřen velením
2. letecké armádě ve Středomoří. V listopadu 1944
mu byl diagnostikován nádor na mozku, takže Wolfram von Richthofen odešel do zálohy. Zemřel
12. června 1945 v zajetí v americkém zajateckém
táboře v rakouském Bad Ischlu.
Kette (trojčlenná formace) letounů Ju 87B-1 vyfotografovaná v roce 1940 nad Francií. (via Phil Jarrett)
zení v Polsku, Belgii, Nizozemsku a Francii na svém
osobním stroji s kódovým označením T6+HH. Dne
8. června při útoku na cíl v Anglii byl ale zraněn a až
do konce srpna hospitalizován. Později se Friedrich
Lang zúčastnil bojů v Řecku, na Krétě a pochopitelně na východní frontě. V listopadu 1941 byl vyznamenán Rytířským křížem.
V srpnu 1942 absolvoval svůj šestistý bojový let,
to byl zrovna u Stalingradu, a v listopadu získal ke
svému Rytířskému kříži Dubové ratolesti. V té době
již působil na velitelství 4. letecké armády jako spojovací důstojník. K bojovému létání se vrátil v březnu 1943, kdy se stal velitelem III./StG 1, s níž v září
zažil i přezbrojení na Fw 190.
Dne 7. března 1944 Friedrich Lang absolvoval
svůj tisící operační let – hlídkování v oblasti Vitebsku. V červnu odešel na odpočinek do týlu, protože
se stal velitelem 101. letecké bitevní školy (Schlacht-
66
fliegerschule 101) ve Vyškově (Wischau) u Brna. V červenci byl vyznamenán ke svému Rytířskému kříži
Meči. V únoru 1945 převzal od zraněného Hanse-Ulricha Rudla velení SG 2.
Po válce Lang pracoval jako učitel a technik.
V roce 1956 vstoupil do Bundeswehru. V armádě
zůstal až do roku 1967, kdy odešel do výslužby
v hodnosti plukovníka (Oberst).
Obstlt. Gustav Pressler
Gustav Pressler sloužil na začátku druhé světové
války s hodností nadporučíka (Oberleutnant)
u IV./StG 77, kde velel jedné letce, s níž absolvoval
boje v Polsku a ve Francii. V říjnu 1941, to už měl
hodnost kapitána (Hauptmann), převzal velení
II./StG 2, s níž získal za bojů na východní frontě
značné zkušenosti. Čtvrtého února 1941 byl Gustav
Pressler vyznamenán Rytířským křížem a v lednu
Letouny Ju 87D ze 7./StG 1 a jejich osádky s vyhrnutými rukávy připravené k akci. Snímek byl pořízen na polním letišti blízko
Dněpru v létě 1942. (via Phil Jarrett)
67
Junkers Ju 87B-2/Trop Berta
III/StG 1
Severní Afrika 1941
Tento letoun ukořistili v listopadu 1941 Britové, tedy ještě
krátce před tím, než Němci přestali definitivně používat
v označení konkrétních letadel individuální znaky. Všimněte
si nekompletního písmene H na boku trupu hned za křížem.
Junkers Ju 87R-2 Richard
II./StG 3
Sicílie 1941
Junkers Ju 87D-1/Trop Dora
Obstlt. Walter Sigel
velitel StG 3
Severní Afrika 1942
Junkers Ju 87D-3 Dora
4./StG 2
Stalingrad
Září 1942–únor 1943
Letoun byl používán proti britským
konvojům ve Středomoří.
Junkers Ju 87D-1/Trop Dora
8./StG 3
Severní Afrika 1942
Dne 1. listopadu 1942 byl tento letoun sestřelen spojeneckou
stíhačkou. Jeho osádka ve složení Uffz. Otto Eckhardt (pilot)
a Uffz. Herbert Wagner (střelec) se zraněním přežila.
Junkers Ju 87D-3 Dora
Grupul 6 Bombardement Picaj
Královské rumunské letectvo
Východní fronta
1943