Cesta na sever - Gymnázium Písnická

Cesta na sever
Vilnius, Riga, Tallin, Helsinky, Stockholm. Ne, toto opravdu není seznam zastávek
turné severské rockové skupiny. Není to ani úryvek z učebnice zeměpisu.
Tato města jsou pouhým zlomkem míst, která jsme navštívili během naší vědeckotechnické cesty okolo Baltského zálivu. Uspořádalo ji Gymnázium Písnická ve spolupráci s
Klubem AMAVET při gymnáziu. Cesta trvala 10 dní, které jsme prožili opravdu naplno!
Vyrazili jsme v pátek 22. května v poledních hodinách od budovy gymnázia, postupně
se k nám přidali studenti Gymnázia Ch. Dopplera a studenti z teplické větve AMAVETu.
Krajina za okny se měnila překvapivě rychle a stejně tak uběhla noc. Za necelých 20
hodin jsme dorazili do Trakai, litevského městečka s opevněným hradem postaveným na
ostrově. Dlouho jsme se nezdrželi, protože nás už čekal Vilnius. Na Vilnius, hlavní město
Litvy, dlouho nezapomeneme. Strávili jsme zde celkem devět hodin.
Další den jsme po procházce na Křížový vrch (Kryžių kalnas) již s kratšími
zastávkami projeli Rigu a Tallin, kde jsme po dvou dnech v autobuse našli náš první nocleh.
Pondělí! To pro nás znamená první trajekt a Helsinky! Helsinky mají jen jednu linku
metra, která se jako rozeklaný hadí jazyk dělí do dvou slepých ramen, ale zato tu najdeme
moře a nedaleko na moři pevnost Suomenlinna. Překrásné ostrovy s opevněním a dělovými
kanóny jsou volně přístupnou památkou UNESCO a skvěle se zde tráví čas. Večer jsme odjeli
z Helsinek do nedalekého chatičkového kempu, kde jsme se poprvé mohli přesvědčit, co jsou
to bílé noci.
Následující den byl ve znamení vědy, neboť nás čekalo vědeckotechnické centrum
Heuréka. Na začátku jsme se převlékli do slušivých bílých plášťů a plně se ponořily do
„Dobrodružství buněk“, které obnášelo „zviditelnění“ a pozorování buněk cibule pod
mikroskopem. Následovala poutavá přednáška „To je plyn!“ ve vědeckém divadle Minerva a
promítání filmu o vesmírných kolizích v planetáriu. Taktéž oběd v místní restauraci neměl
chybu! O odpolední program se postaraly exponáty muzea zimních sportů na cestě do Oulu,
kde jsme již byli očekáváni.
Do Oulu jsme dorazili pozdě v noci, ale i tak jsme měli světla dost, poněvadž jsme se
dostali nad 65. rovnoběžku. Čas strávený zde považuji za velmi příjemný, protože se nám
dostalo vřelého uvítání od našich partnerů, kteří nás ubytovali, pohostili a ukázali nám krásy
svého města. Nevím, jestli lze, už jen z principu, za krásnou považovat místní školu, ale
mládežnické centrum, místní kavárna a vědeckotechnické centrum Tietomaa určitě! Zvláště
poslední jmenované místo velmi doporučuji. Naše partnery jsme pozvali na podzim do Prahy
a věříme, že přijedou. Po dojemném loučení jsme si dopřáli luxusu druhé noci strávené na
témže místě a po vydatné snídani pokračovali do nejsevernějšího bodu naší cesty.
Napapiiri je místo, kde sídlí Santa Klaus, který se s Vámi za 15 € rád vyfotí a vezme si Vás
na kolena. Místo kde naivní rádoby turisté překračují severní polární kruh, který je ve
skutečnosti asi kilometr severněji. Vše se zde prodává TAX-FREE, ale zato se stoprocentní
přirážkou. Za zmínku v dobrém slova smyslu však stojí dvě poštovní schránky na místní
poště. Dopisy z první dojdou do týdne, ale dopisy z té druhé až na Vánoce. Už se na ně
těšíme!
Následovala další zajímavá prohlídka Arktika - muzea Laponska.
Posledním hlavním městem na naší cestě byl Stockholm. Stockholmská radnice a
výhled z její věže, střídání stráží v královském paláci, dlážděné uličky a rozeseté kavárničky
všude kolem nás dojaly. Naštěstí jsme měli opět devítihodinovou pauzu, tak jsme si všeho
náležitě užili. Třešničkou na dortu byla dvouhodinová návštěva muzea slavné lodi Vasa, která
ležela 333 let na dně stockholmského zálivu.
Po posledním noclehu nedaleko Stockholmu jsme odjeli na jih do Gränny, kde se
tradičním způsobem vyrábějí lízátka Polkagris (tančící prasátko), kterými jsme na zpáteční
cestě naplnili zavazadlový prostor autobusu. Protože si řidiči opět potřebovali odpočinout,
měli jsme dost času na procházku po velkém jezerním ostrově Visingsö, který je spjat s osudy
rodiny de Brahe, a na nezapomenutelnou vyhlídku na krvavý obzor nad švédskými lesy.
Poslední den někteří z nás využili i ke koupeli v jezeře, které bylo překvapivě teplé.
Cesta trajektem a následně autobusem po německých dálnicích nebyla nijak veselá. Se
skvělou atmosférou, která v naší partě vládla, jsme se loučili neradi a rozhodně bychom byli
pro otočení autobusu do protisměru. Ale Česko již volalo a nám nezbývalo, než jeho volání
uposlechnout a nechat protočit poslední, šestou tisícovku na počítadle kilometrů na
tachometru.
Rádi bychom v závěru poděkovali všem, kdo pro nás cestu připravili a kdo se o nás po
celou dobu starali: profesorům Juliu Kolínovi, Nině Novákové (oba Písnická) a také Evě
Mojžíšové (Teplice). Velký dík si zaslouží i doppleráci a tepličáci, kteří se ukázali být
skvělými společníky a přáteli. Snad se ještě někdy potkáme.
Jan Homolka a Ondřej Cuchý, Sexta 09