Srovnávací recenze na Vyhlídku na věčnost a Visio in extremis A to

Srovnávací recenze na Vyhlídku na věčnost a Visio in extremis
A to se tak jednou sešel Jiří Kulhánek a Miroslav Žamboch a ukuli bojový plán: Napíší, každý
zvlášť, příběh o upírech, který se bude odehrávat v Praze i jinde v ČR, budou v něm souboje na meče,
rychlé motorky a pěkné ženy, budou v nich obyčejní lidé skřípnutí mezi mocnosti pekelné, k tomu
hodně výbuchů a, ach ano, to hlavní – náckové! Bez hákenkrojcu ani ránu. Musí to samozřejmě
skončit dobře, hlavní hrdina se stane supermocným frajerem a ačkoliv na pozadí bude probíhat válka
mocných, pro hrdinu to už nebude žádný problém. Jo, a tyto dvě knihy vyjdou současně a obálku jim
udělá tentýž člověk, takže se konečně rozhodne, na základě prodejnosti, kdo je větší frajer. Pak se dali
oba spisovatelé do práce. Kulhánek napsal příběh za měsíc. Žamboch také. Jenže Kulhánek jej napsal
za měsíc na podzim roku 2007 a pak čtyři roky vychytával chyby a piloval jazyk, zatímco Žamboch
se zapomněl, a až po mnohých urgencích něco sepsal ve spěchu měsíc před redakční uzávěrkou, takže
ani nestihl vychytat chyby a smazat torza vět, která nakonec použít nechtěl. Obálku nakreslil Hunter,
jenž má zrovna temné období a všechny obálky, které kreslí, jsou stejné: Záběr na postavu z
podhledu, něco v pozadí, převládající barvy jsou odstíny šedé a oranžovočervená. Obě obálky jsou
vyloženě ošklivé a vzájemně zaměnitelné.
Bylo to tak? Bylo to jinak? Těžko říct, to ví asi jen ti dva. Ale výsledek této tezi odpovídá. Ty dvě
knihy totiž mají více společného, než je ve slušné společnosti běžné. A ze souboje vychází vítězně
dílko Jiřího Kulhánka. Proč?
Oba autoři nešetří svými fetišy a směle se jimi ukájejí. Kromě klasické výbavy těmi zahnutými
japonskými meči si čtenář užije také haldu dalších cool zbraní: Fällkniven A1, P-90, Five-seveN za
Kulhánka, Žamboch se zaměřil hlavně na motorky a oblečení. Jenže zatímco Žambochův hrdina
zavání metrosexualismem, Kulhánek to umí obrátit ve vtip: „Ty seš ze Stargate? Podle tý flintičky?“
Takže to člověk může vzít s rezervou.
Také vystavení děje je velmi podobné. Čtenář je zprvu vržen do akce, aniž by věděl, co, proč a jak.
Hrdinové také tak úplně neví, která bije, i když Kulhánkův je na tom samozřejmě o dost lépe, neboť je
to on, kdo celou cituaci způsobil. Oba hrdinové se následně musí probrat vlastní minulostí, zatímco
kolem nastává peklo (u Žambocha obrazně, u Kulhánka doslova), spočítat své hříchy a hříšky a pak jít
a někoho zabít (Adolf Hitler, respektive Václav Klaus; skon pana prezidenta je bod pro Žambocha).
Schopnosti, kterými hrdinové vládnou, se v průběhu času zlepšují, přičemž mechanismus tohoto
zlepšování je v obou případech zásadně důležitý pro pochopení děje. Je to vlastně nápověda čtenáři,
která umožní uhodnout zápletku dříve, než ji vyzradí autor. U Kulhánka jsem začal něco tušit docela
brzy, ale stejně mě pak odhalení překvapilo. U Žambocha jsem zápletku uhodl velmi brzy, takže
následné odhalení o tři čtvrtiny knihy dále mne již opravdu ze židle nezvedlo. Navíc mi přišlo takové
trochu jalové, mimo jiné i proto, že zatímco Kulhánek se drží fantastického příběhu, v němž si
vypomáhá hypermoderní technikou, okultismem a mystikou, Žamboch se snad snaží o jakési sci-fi
vysvětlující existenci upírů na rádoby vědecké bázi. Řekněme si na rovinu: sir Clark to skutečně není.
V případě, že bych hledal srovnání s Žambochovým pohledem na biologické vědy, podíval bych se
spíše někam směrem k Prvouce.
Co se týče existencionálních problémů, vypadá to, jako by si oba spisovatelé vyměnili hrdiny:
Kulhánkův je takový celkem pohodový Koniáš, který si umí vždy a všude poradit a jemuž pomáhají
početní známí, Žambochův zase do jisté míry připomíná Patejla („Já jsem pan Hodný!“) ztraceného v
dávno zapomenutém a všeobecně divném století. Tuto fázi Visio in extremis považuji za nejlepší,
nejzajímavější. Pět set let starý upír má prostě určité problémy s dynamicky se vyvíjející lidskou
civilizací, která navíc pořád provádí nějaké revoluce a měnové reformy a zvyšuje kadenci svých
zbraní. Z druhé strany je zase sevřen starými upíry, jejichž životy se táhnou velmi, ale opravdu velmi
hluboko do minulosti. Bohužel, ani tento pohled na upíří problémy není tak úplně zvládnut, připadá
mi, že Žamboch narazil na výživnou myšlenku, ale neukočíroval ji zcela, takže část příběhu
připomíná sbírku anekdot na téma „Trampoty pana Alzheimra behěm Dukelské operace“. Problémy
Kulhánkova hrdiny se z velké části točí kolem faktu, že mu bylo velmi názorně předvedeno, co se
stane s hříšníky, a od té doby kráčí po ostré hraně mezi dobrem a zlem. Ke všemu se zamiloval a
dovolil jednomu děvčátku, aby se k němu upnulo coby k adoptivnímu tátovi (a opět: Když už to
začíná vypadat příliš sladce, Kulhánek přeřadí na vyšší rychlost, a čtenář se dozví, že pan Mluvčí je
děvčátku již několikerý adoptivní otec – má holka prostě v životě ale zatracenou smůlu! Není hezké se
tomu smát, leč v Kulhánkově podání nelze jinak. )
Co dělá zamilovaný hrdina, když zrovna nezabíjí zlé lidi? Těžká otázka, a ani Kulhánek si s ní neví
příliš rady. Postelové scény jsou, řekněme, velmi kostrbaté. Ovšem i v nich je ukryta určitá logika a
projevené náznaky se později rozvinou v dějové zvraty, takže by čtenář měl zatnout zuby a přetrpět
tyto „Vzpomínky věčného panice na první noc se ženou opačného pohlaví (ona byla mrtvá a já měl
rýmu)“, aby mu pak něco neuniklo.
Žambochův hrdina se souložením živí, a když se pak zamiluje, je to nenápadné, nesmělé a
zmatené, jako by mu ani nebylo pět set let, nýbrž jen pantáct. Nicméně, nevadí – je to pěkné a milé.
Škoda jen, že závěr celou romantiku obrátí. U Kulhánka naopak samotný závěr romantickou notu
tvrdí a vykresluje v barvách trochu kýčovitých. Vývoj ženských hrdinek je opačný – Žambochova
naivně zamilovaná dívka se změní v brutální vražedkyni, Kulhánkova brutální vražedkyně se změní v
zamilovanou dív... ehm, vražedkyni.
Velká část dějů se odehrává v Praze, přičemž Kulhánek s tím nijak zvlášť nepracuje a děj se klidně
mohl odehrávat někde v Kotěhůlkách; jinak se pan Mluvčí courá po všech peklech. Žamboch pracuje
v Praze skoro pořád, výjezdy na východ (do Beskyd a do Ruska) jsou jen krátkodobé, a vůbec zůstává
nohama víc na zemi.
V obou knihách je také řešen aspekt vniknutí do tak dobře střeženého objektu, že se tam nenápadně
prostě vniknout nedá. Žamboch zkusí trik „zamilovaný pár si spletl cestu“, a pak se prostřílí, zatímco
Kulhánek dá do držky Smrti... a pak se taky prostřílí. Bod pro Kulhánka.
Co ještě porovnat? Třeba dialogy. Žamboch dialogy moc nemusí a v jeho podání slouží opravdu
jen k předání informací. Kulhánek umí postavit na dialozích vtipné a napínavé scény, zvláště v závěru
knihy, kdy hrdina cestuje s nesmrtelnou hlavou v ruce, takže se možnost výstavby dialogů rovnou
sama nabízí. A je využita skvěle! Když už jsem si myslel, že mne kniha začne nudit (kupení mrtvol na
sebe moc zábavné není), přišla fáze rozhovorů a zase to chytlo švung.
Co se stravy týče, Žambochův hrdina do sebe cpe tatarské bifteky a vodku, kdežto Kulhánkův
suchou rýži a zelený čaj, ale to nepovažuji za příliš vypovídající.
Takže shrnutí: Dva akční příběhy o upírech bojujících gaynými zbraněmi a k tomu nějací ti
esesáci. Vyhrává Kulhánek, jehož příběh je propracovaný, takřka prost jakýchkoliv chyb, je narvaný
esesákama až po strop a když si člověk odmyslí těch asi tucet fetišů, uvidí pěkný dobrodružný a akční
romantický příběh, který opláče. Žamboch, jehož příběh je prvoplánový, děj sem tam skřípe a jeho
dynamika je nevyvážená, text obsahuje gramatické i faktické chyby a esesáci jsou tam nacpaní
opravdu jen proto, aby tam nějací byli, prohrává.
Jako extra zdůvodnění, proč se misky vah nachýlily takto, dodávám, SPOILER!!!! že Kulhánkův
hrdina je člověk, který uřízl hlavu Luciferovi, silou své lásky k ženě zničil Hitlera, jeho adoptivní
dcera má růžovou mašli, a v příběhu vystupuje kočka, kdežto Žambochův upíří playboy s intelektem
vesničana 17. století se akorát vyspal s nadrženou holkou, která ho infikovala upířím virem, a
náhodou ta holka byla upíří velmistryně, takže mu vzájemným genetickým transferem dodala
neplánovaný boost. Ujel sice na motorce bitevnímu vrtulníku a poklábosil s posledním neandrtálcem,
ale jinak je to jen nýmand a nepomáhá mu žádná kočka.
No a taky jsme v knihkupectví za ty dva měsíce od vydání obou knih prodali asi patnáct Kulhánků,
a horko těžko dva Žambochy.