Homo trilinguis - Společnost křesťanů a Židů

Transkript

SPOLEČNOST
KŘESŤANŮ
A ŽIDŮ
Mikuláš Vymětal, Robert Řehák
Zápis z valné hromady SKŽ
Prof. ThDr. Milan Balabán
HUMOR VE STARÉM ZÁKONĚ
Petr Fryš
Nebrat se moc vážně – rozhovor
s Arnoštem Goldflamem
Prof. ThDr. Juraj Bándy
Humor v Knihe Jonáša
Prof. ThDr. Jan Heller
Jména synů Izraele — Izachar
Jiří Beneš
Jan Heller: Výkladový slovník
biblických jmen
Lukáš Klíma
Leonid Stolovič: Židé žertují
– recenze
Lukáš Klíma
Ghetto v Łódži
Ota Halama
„HOMO TRILINGUIS“ — MATTHAEUS
AUROGALLUS (P. 1490–1543)
53
ZPRAVODAJ SKŽ ČÍSLO
ROKU
2005/5765
Z
P
R
A
V
O
D
A
J
EDITORIAL
OBSAH
Editorial
Editorial
2
Petr Fryš
Aktualita — Internet
3
Zápis SKŽ z valné hromady
4
Mikuláš Vymětal, Robert Řehák
6
Milan Balabán
Nebrat se moc vážně – rozhovor s Arnoštem
Goldflamem
10
Petr Fryš
Tichý hlas pro Svatou zemi 2005 –
Libčice nad Vltavou
12
Jakou roli má/může mít humor
v mezináboženských vztazích? – anketa
13
Humor v Knihe Jonáša
14
Juraj Bándy
Jména synů Izraele — Izachar
17
Jan Heller
Jan Heller: Výkladový slovník biblických jmen 18
Jiří Beneš
Leonid Stolovič: Židé žertují – recenze
19
Lukáš Klíma
Ghetto v Łódži
20
Lukáš Klíma
„HOMO TRILINGUIS“ — MATTHAEUS
AUROGALLUS (P. 1490–1543)
22
Ota Halama
See English summary of this issue on our web site:
www.krestane.zide.info
Vydává: Společnost křesťanů a Židů
Čajkovského 22
130 00 Praha 3
Šéfredaktor: Ladislav Puršl
Redakce: Lukáš Klíma, Marie Rút
Křížková, Robert Řehák, Stanislav
Tumis, Mikuláš Vymětal, Petr Fryš
Sazba: Jan Orsák
FotograÞe: redakce
Obrazová příloha: Petr Kien (Památník
Terezín)
Bankovní spojení:
ČSOB, Na Poříčí 24, 115 20 Praha 1
číslo účtu: 579709683/0300
Internetové stránky a e-mail:
http://www.krestane.zide.info
(webmaster: Kateřina Bubeníčková)
e-mail: [email protected]
Objednávky Zpravodaje na:
[email protected], 608 075 956
Evidence periodického tisku: MK ČR
E 11333
2
Milé čtenářky, milí čtenáři,
dovolte mi, abych se Vám představil jako nový předseda Společnosti křesťanů
a Židů a zároveň touto cestou znovu poděkoval dosavadnímu předsedovi Robertu
Řehákovi za jeho dlouholetou energickou činnost pro SKŽ. Z toho všeho, čemu se věnoval a k čemu dal podnět, bych rád vyjmenoval alespoň několik hlavních úspěchů:
SKŽ získala opětovně podporu několika nadaci a institucí (tajemník Stanislav
Tumis). Díky této podpoře bylo možné mj. zlepšit grafickou podobu Zpravodaje
SKŽ (šéfredaktor Ladislav Puršl) i počet jeho výtisků (jubilejní 50. číslo vyšlo
v úctyhodném nákladu 1 000 ks). Byla založena tradice koncertu Tichý hlas pro
Svatou zemi (P. Petr Bubeníček). SKŽ organizovala či se podílela na desítkách dalších přednášek a kulturních akcí (Lukáš Klíma), vznikly internetové stránky SKŽ
(Kateřina Bubeníčková), vznikla moravská pobočka SKŽ v Olomouci (Dagmar
Pojslová), bylo založeno „abrahamovské fórum“ pro dialog s islámem (Mikuláš
Vymětal), naše společnost vybrala již čtvrtého studenta pro studium v Centru
studií židovsko-křesťanských vztahů v Cambridge atp. Robertu Řehákovi za jeho dosavadní příspěvek k židovsko-křesťanskému dialogu děkujeme, jeho vazeb
k SKŽ jej nezprošťujeme a přejeme mu v jeho novém působišti jen to dobré.
Chtěl bych Vás ujistit, že kromě aktivit, kterým se SKŽ za jeho předsedování
věnovala, bych chtěl udržet kontinuitu i s tím hlavním, co naši Společnost charakterizuje, a to je důraz na vyvážený dialog rovnocenných partnerů, tedy dialog,
pokud možno, bez skrytých teologických či jiných agend. Hlavním posláním naší
společnosti by tak podle mého soudu měla i nadále být především podpora dialogu křesťanů, kteří chtějí zůstat křesťany a Židů, kteří chtějí zůstat Židy. Neznamená
to sice, že různé meziformy a dvojí identity nejsou možné a nemohou byt řešením
individuální situace některých jednotlivců, avšak hlavním posláním SKŽ je vytvořit prostor pro důvěryhodné setkání lidí různých pojetí víry, kteří spolu přesto, či
právě proto, chtějí mluvit.
Pro 53. číslo Zpravodaje SKŽ, které právě držíte v ruce, vybrala redakční rada
téma „humor“. Toto zdánlivě odlehčené téma se může stát tématem velmi kontroverzním, uvědomíme-li si, že toto číslo publikujeme v roce šedesátých výročí konce druhé světové války, období, které drtivé většině evropského židovstva přineslo
smrt či nesmírné utrpení, a které vystavilo mimořádným historickým zkouškám
i mnoho křesťanů.
Přestože jsme si vědomi určitých úskalí, rozhodli jsme se tuto zprvu neplánovanou a problematickou souvislost nakonec nezamlčet. Domníváme se totiž, že
humor se může stát důstojnou lidskou odpovědí na utrpení, především na utrpení
vlastní. Hlavním úskalím totiž je, zraňuje-li takový humor i nadále druhé a stává-li
se tak vlastně příčinou nového trápení. Záleží tak do značné míry na individuálních zkušenostech i taktu, nakolik a zda vůbec se odvážíme k věcem tragickým
přistupovat mj. také s humorem.
Ať už jsou však naše životní zkušenosti jakékoliv, taktní přístup bude vždy
směřovat osten svého žertovaní spíše proti své vlastní zaviněné i zcela nezaviněné
situaci a nebude humor používat k upevnění vlastní pozice zesměšněním druhých.
Jen tak se může žertování o utrpení a v utrpení stát věrohodným.Ba co více, tato
základní schopnost sebeironie, snáze dosažitelná při žertování, nás může naučit
něčemu, co je potřebné i pro „vážný“ dialog. Humor si totiž často dokáže lépe poradit se základní překážkou každého skutečného dialogu, kterou je to, že diskutující partnery nakonec vždy něco rozděluje. Dokáže tak někdy intuitivně překlenout
i ty rozdíly, o kterých vážně a bez vzájemně zraňujících předsudků zatím mluvit
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
AKTUALITY
nedokážeme. Právě humor, který odráží sebeironii, může pomoci vytvářet atmosféru vzájemné
důvěry a umožňuje tak získat pozitivní společnou zkušenost, která je pro porozumění v dialogu
nezbytná. Domnívám se proto, že humor a dialog se navzájem potřebují.
Arnošt Goldflam, který nám laskavě poskytl rozhovor o těžkostech vztahu humoru a utrpení,
náš rozhovor nakonec doporučil pojmenovat heslem „Nebrat se moc vážně“. Přeji Vám i sobě,
abychom toho v židovsko-křesťanském dialogu i vlastním životě byli schopni a přispívali tak trochu k hlubšímu vzájemnému porozumění nejen mezi konfesemi, ale i mezi lidmi vůbec.
Petr Fryš, předseda SKŽ
Petr Fryš (28)
Je absolventem studia na Centru pro studium židovsko-křesťanských vztahů
v Cambridge, absolventem Evangelické teologické fakulty a doktorandem na katedře Nového zákona UK ETF. V současné době pracuje jako mediální analytik.
V březnu 2005 byl na návrh Roberta Řeháka zvolen předsedou SKŽ.
Nové internetové stránky SKŽ
Upozorňujeme naše internetové návštěvníky, že jsme spustili zkušební provoz nových stránek na nové adrese: www.krestane.zide.info. Psát nám již můžete na novou emailovou adresu
[email protected]. Obě staré adresy jsou přesměrovány na nové. Děkujeme Evangelické teologické fakultě za dosavadní webhosting.
Nově postavené stránky, které vznikají díky úsilí a šikovnosti Kateřiny Bubeníčkové, by měly
lépe odpovídat našim potřebám i potřebám našich čtenářů. Především umožňují snadnější redakci většímu počtu administrátorů, což by mělo přispět k častějším aktualizacím. Umožňují
též registraci a přihlášení skupinám uživatelů, takže budou moci sloužit výboru, členům spolku,
dobrovolným spolupracovníkům či jednotlivým pobočkám k výměně informací, či např. práci
na společných dokumentech, aniž by se těmito specifickými příspěvky musel probíjet náhodný
uživatel. Registrovaní uživatelé budou moci diskutovat v nejrůznějších diskusních skupinách.
Jednotlivé diskuse a rubriky budou moci moderovat, připravovat a aktualizovat různí lidé, což
sníží nároky na jediného správce a umožní zapojení více dobrovolníků a specialistů.
Vytváříme rovněž databázi užších spolupracovníků, na které je možné se obracet s žádostmi
o drobnou pomoc nejrůznějšího typu. Pokud do ni chcete být zařazeni a nepoužíváte email, ozvěte se nám s upřesněním toho, s čím přesně jste ochotni pomáhat.
Za nový webhosting děkujeme společnosti NEWTON I.T.
[email protected]
Emailová informační adresa Společnosti křesťanů a Židů.
www.krestane.zide.info
Informační portál Společnosti křesťanů a Židů.
Individuální dárci od
1. 1. do 20. 8 .2005
(bez titulů)
Boritzková Lenka, Ciencialová
Halina, Ctibor Karel, Dohnalová
Mája, Doležalová Jana, Duka
Dominik, Fabián Josef, Fried
Zdeněk, Friesová Jana, Gosmanová Jana, Groulíková Olga,
Hallerova Ludmila, Heller Jan,
Herman Daniel, Hrstková Jana,
Chalupa Petr, Janáčková Alena,
Janáčková Hana, Jandíková
Hana, Jarský Libor, Kadlecová
Jana, Káňová Stanislava, Kimler
Petr, Klíma Lukáš, Křížková
Marie Rút, Kubíčková Zdeňka,
Kučerová Monika, Laube Jiří,
Lukešová Slávka, Malíková Jitka,
Mazůrková Julie, Michal Pavel,
Myslivec Vladimír, Nesvadbíková
Jiřina, Oldřich Petrlík, Olejníček
Milan, Palečková Františka, Pekárek František, Petrlík Oldřich,
Plháková Kristýna, Pojsl Miloslav, Polanecká Jiřina, Pospíšil
Stanislav, Prejda Pavel, Rajnošek
Vlastimil, Rejchrt Pavel, Roskovec Vladimír, Rubáčková Božena,
Rücklová Dana, Schwarzenberk
Karel, Soušková Jaroslava, Stejskal
Vladislav, Strupková Elena, Šimek
Cyril, Šlechta Miroslav, Tichý
Lubomír, Tretera Jiří Rajmund,
Tydlitátová Michaela, Tydlitátová
Olga, Tydlitátová Věra, Václavek
Jaroslav, Vávra Ivan, Židovské
muzeum v Praze
Některé dárce se nám z výpisů
České pošty již tradičně nepodařilo identifikovat:
7. 1. - 300,- ** JIRI
12. 1. - 500,- JITKA 1
13.1. - 100,- Rikali
14. 1. - 300,- LI*B U*E 1
23. 2. - 200,- **IC*LIH1 K 17 S 11
Í KJ*** *7
2. 5. - 300,- 1 L 11 ÁAR
Tak jako ve skutečném, i ve virtuálním internetovém světě se zde křesťané
přiznávají ke svým kořenům v doméně židovské a Židé to vítají.
Děkujeme Vám.
SKŽ
Poděkování
53. číslo Zpravodaje SKŽ vychází za podpory
• Nadačního fondu obětem holocaustu,
• Našich čtenářů
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ČÍSLO
2005/5764
Děkujeme!
3
AKTUALITY
ZÁPIS
Z VALNÉ HROMADY
KŘESŤANŮ A
SPOLEČNOSTI
ŽIDŮ
Zapsal: Mikuláš Vymětal, schválil a doplnil: Robert Řehák
Místo konání: Malá posluchárna Evangelické teologické fakulty UK, Černá 9,
Praha 1
Datum konání: 6. března 2005 od 17.00
do 19.00 hod.
Účastníci (dle prezenční listiny): Řehák
Robert, Gosmanová Jana, Kofránek Jan,
Schneider Jan, Balabán Milan, Vymětal
Mikuláš, Hánečková Gabriela, Herman
Daniel, Klíma Lukáš, Tumis Stanislav,
Fryš Petr, Visingerová Libuše, Horoja?
Ondřej, Mazúrková Julie, Nesvadbíková
Jiřina, Doleželová Jana, Gregor Karel,
Jarský Libor, Schmidová Karolina, Strupková Elena, Puršl Ladislav.
Poznámka: V průběhu zasedání někteří s omluvou
odešli (Valná hromada se konala bezprostředně po
celoodpolední akci SKŽ), takže na konci čítala valná
hromada 15 účastníků; nečlenové SKŽ nehlasovali.
Na úvod vystoupil Robert Řehák,
předseda Společnosti křesťanů a Židů
(dále SKŽ) a oznámil, že nebude již
kandidovat na další volební období na
funkci předsedy. Jako důvod uvedl, že
by rád, aby v SKŽ proudila nová krev
a objevily se nové nápady. Dále uvedl, že byl
předsedou již 5 let (od roku 2000) a že se
pracovně chystá na dlouhodobý pobyt v zahraničí. Přednesl proto hodnotící zprávu
o stavu Společnosti za celé toto období.
Začal s těmi věcmi, které se, podle
jeho názoru, podařily:
+ Za nejvýznamnější dosavadní počin
SKŽ považuje tvorbu Zpravodaje,
jehož posledních 11 čísel (č. 42–52)
vyšlo v podstatně jiné podobě, než
byla dosavadní, a to ve velkém formátu, s rubrikami, s výraznou grafickou úpravou. Poděkoval redakční
radě (Ladislavu Puršlovi, Stanislavu
Tumisovi, Lukáši Klímovi, Mikuláši
Vymětalovi, Marii Rút-Křížkové,
Miladě Divišové, sazeči Filipovi
Podsedníkovi) i autorům, kteří bezplatně píší kvalitní příspěvky.
4
+ Roku 2003 vznikla hlavně díky
doc. Petru Chalupovi a paní Dagmar Pojslové velmi aktivní moravská pobočka SKŽ v Olomouci.
+ Podařilo se rozšířit členskou základnu na cca 300 registrovaných
členů. Zpravodaj SKŽ má více než
320 stálých odběratelů, pozvánky
na akce se zasílají na 2500 internetových adres, internetové stránky
SKŽ (za něž poděkoval Kateřině Bubeníčkové) mají dosavadní jubilejní
návštěvnost 9000.
+ Také finanční situace SKŽ se zlepšila, což bylo doloženo přednesenou
finanční zprávou. Podařilo se získat
granty: Nadační fond obětem holocaustu, grant Ministerstva kultury
ČR a příspěvek nadačního fondu
Věry Třebické-Řivnáčové.
+ Díky Lucii Faltin nabízí SKŽ každoročně jednomu studentu možnost
ročního studia v Centru pro židovsko-křesťanské vztahy v Cambridge.
+ Povedlo se mnoho přednášek
a kulturních akcí (bylo poděkováno Lukáši Klímovi za organizaci
řady z nich), povedlo se zavést ve
spolupráci s Petrem Bubeníčkem
každoroční festival „Tichý hlas pro
Svatou zemi“, který má návštěvnost
kolem 400 lidí.
– Jako nedařící se byla hodnocena
spolupráce s naší kmenovou organizací – Mezinárodní radou křesťanů
a Židů (ICCJ). Od nich nám dochází
převážně jen upomínky za nezaplacené členské příspěvky, který jsme
skutečně po snížení zaplatili teprve
loni (100 Euro). Stanislav Tumis
ke vztahům s ICCJ připomněl, že
naopak se v loňském roce podařilo
navázat kontakty se sesterskými
místními organizacemi ve Střední
Evropě – v Rakousku, Polsku, Německu, na Slovensku.
– SKŽ se sice podílela na další vydavatelské činnosti – např. podpora
hebrejsko-českého zpěvníčku vydaného Rosou, ale tato vydavatelská
podpora je R. Ř. hodnocena jako
nedostatečná. (V této souvislosti
Robert Řehák zmínil, že již možná
pomalu dozrává čas k vydání dalšího sborníku, obsahujícího články,
dosud vyšlé ve Zpravodaji SKŽ
– „Dialog křesťanů a Židů II.“) Tedy:
SKŽ by se měla více podílet na publikační činnosti.
– SKŽ také pořádala poměrně málo
dalších akcí, o které je však stále
zájem – např. „Odpoledne s SKŽ“
(6. 3. 2005) se zúčastnilo celkem
přes 50 členů i sympatizantů. V této souvislosti bylo konstatováno, že
zájemci o akce se sjíždí často i z daleka (Morava), a proto je vhodné
tyto akce pořádat jako polodenní,
zkoncentrováním nabídky několika na sebe navazujících dílčích
akcí.
Následoval seznam „nezdařených“
věcí:
– I přes velkou snahu pí. Gabriely
Hánečkové a pátera Daniela Hermana se dosud nepodařilo získat
kancelář pro SKŽ, která by sloužila
zároveň jako místo pro setkávání
redakčních rad, archiv a centrum
informací.
Následně byla přečtena velmi hezká
a potěšující Zpráva moravské pobočky
Společnosti křesťanů a Židů v Olomouci.
– SKŽ je málo vidět v médiích, což,
žel, odpovídá významu, který hraje
v české společnosti.
Následovaly návrhy odstupujícího
předsedy Roberta Řeháka na změny ve
stanovách Společnosti křesťanů a Židů.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
AKTUALITY
Byly spojeny s poměrně obsáhlou diskuzí, a proto zde uvádíme jen výslednou
podobu odhlasovaných pravidel a změn
(jež bude ještě třeba zkonzultovat s právníkem, což přislíbil Petr Fryš):
– Hlasovalo se o tom, že po dohodě
s právníkem se vytvoří a do Stanov
začlení pravidla, umožňující samostatnou právní subjektivitu jednotlivých poboček (Olomouc). Všichni
byli pro (20 hlasů).
– V bodě 2.1 Stanov byla změněna
následující věta: „Jejich povinností
(členů SKŽ) je účast na práci SKŽ
a placení každoročních příspěvků.“
Nahradí ji věty: „Jejich povinností
je podpora poslání SKŽ.“ (15 hlasů
pro, 1 se zdržel) a „Placení členských
příspěvků je dobrovolné.“ (11 hlasů
pro, 3 se zdrželi, 6 proti)
– Bod 2.3.3 (Valné shromáždění)
„volí každé 2 roky předsedu a výbor, jakož i dvoučlennou revizní
komisi. Může jmenovat i čestné
členy.“ byl rozšířen o věty „Předseda je volen na jedno volební
období (tj. 2 roky) s maximálním
rozšířením o další dvě volební
období (tj. celkem 6 let).“ (pro
14 hlasů) „Předseda a tajemník
mají nárok na odměnu, o jejíž výši
rozhoduje výbor. Členství ve výboru ostatních jeho členů je čestná
fukce.“ (Pro 11 hlasů, zdržel se 1,
proti 1) „Každá místní odbočka
SKŽ má právo delegovat jednoho
člena výboru.“ (pro 12 hlasů)
– Bod 2.3.6 „Valné shromáždění je
svoláváno nejméně 1x ročně“ byl
rozšířen o slova „předsedou nebo
výborem“. (12 pro)
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
– Bod 2.5 Byl pozměněn, protože
se přes velkou snahu dosud nepodařilo získat pokladníka. Ve větě:
„Dispoziční právo k bankovnímu
účtu má předseda a pokladník“
bylo slovo „pokladník“ nahrazeno
„tajemník“.
– Bod 3.1 „Finanční prostředky pro
svou práci čerpá SKŽ z členských
příspěvků, z darů a event. z vydavatelské činnosti“ byl rozšířen o vložená slova: „z grantů“. (13 pro)
Následně došlo k volbám:
Zvolen byl nový předseda SKŽ:
Petr Fryš (12 hlasů pro, 1 se zdržel);
tři místopředsedové: Milan Balabán
(10 pro, 1 se zdržel), Daniel Herman
(10 pro, 1 se zdržel), Leo Pavlát (11
pro, zvolen in absencia); tajemník
Stanislav Tumis (10 pro, 1 se zdržel)
i ostatní členové výboru: za Prahu
Mikuláš Vymětal (9 pro, 2 se zdrželi), jako šéfredaktor Zpravodaje SKŽ
Ladislav Puršl (10 pro, 1 se zdržel),
člen výboru za Olomouc bude zvolen
v Olomouci.
Po volbách zaznělo poděkování paní Svobodové za pravidelné vybírání
schránky Společnosti.
Poté se ujal slova nově zvolený předseda SKŽ Petr Fryš, poděkoval dosavadnímu předsedovi SKŽ Robertu Řehákovi
i ostatním členům výboru za vykonanou
práci a valnému shromáždění za důvěru
a navrhl příští členskou schůzi na neděli
5. března 2006.
Obrazovou přílohu tohoto čísla
Zpravodaje SKŽ tvoří kresby varnsdorfského rodáka Petra Kiena, který
zahynul ve věku 25 let, poté co se dobrovolně přihlásil do jednoho z posledních transportů do Osvětimi, neboť
chtěl zůstat se svými blízkými. Tohoto
mladého židovského umělce pro sebe
i pro mnohé další objevili v rámci projektu Zmizelí sousedé žákyně a žáci
Biskupského gymnázia ve Varnsdorfu
a pozvali Společnost křesťanů a Židů
na slavnostní odhalení pamětní desky
na jeho rodném domě, po které následovalo otevření výstavy jeho obrazů
ve vstupní hale místní pobočky ČSOB.
V současné době připravují o Petru
Kienovi webové stránky. Za pozvání
na milou a velmi dobře a důstojně připravenou akci s kvalitním hudebním
programem a prostorem pro zajímavé
rozhovory děkujeme.
Děkujeme též Památníku Terezín za svolení
použít Kienovy obrazy
jako ilustrace tohoto
čísla Zpravodaje SKŽ.
Odkazy:
http://bg.varnsdorf.cz
http://www.memrum.cz/bg
http://www.zmizeli-sousede.cz/
http://www.pamatnik-terezin.cz/
Několik nejstatečnějších členů poté
(v 19.10) společně odešlo na kávu do
kavárny „14“ k neformálnímu rozhovoru
o SKŽ.
2005/5765
5
NÁBOŽENSKÉ STUDIE
Jsem přesvědčen, že Bible je kniha nejen vážná, to zajisté je,
nýbrž i veselá, humorná, třpytící se vtipností. Když se o někom
řekne, že je, nebo to bere, „tierisch ernst“ – zvířecky vážně, myslí
se, že takovému člověku schází odstup a nadhled, že tu postrádáme něco lidského. Člověk se musí umět zesměšnit, aby se
mohl zahlédnout v zrcadle skutečné vážnosti. Starý zákon nenabízí jen kázání proroků (ovšem ani ona nepostrádají humornou
intonaci), ale i vyprávění, někdy prapodivná a historky, někdy
košilaté, někdy bizarní. Humor je „dobrá duševní nálada se
sklonem k žertování, veselý rozmar, radostný vztah k životu“, ale
též „schopnost překonat životní potíže radostnou životní pohodou“, je to i „žertování, vyvolávání dobré nálady u druhých lidí“;
a ovšem může to být i „tělní tekutina, mok“; humorální je to, co se
týká ´tělesných šťáv´“/1/. Člověk bez humoru je prostě „suchar“,
schází mu ono zvlhčení, jež činí jeho jednání (ale už i jeho životní
přístupy) elastickým, chápavým a v jistém smyslu hřejivým.
Totéž platí o vtipu. To není jen slovní
obratnost a schopnost narážky, nýbrž
odkrytí jiné, skryté, možná bizarní či nepřiměřené, ale přitom chytré, ba moudré
roviny problému, záležitosti, situace.
Humor a vtip vyrůstají – horribile auditu
– z utrpení, z trpké zkušenosti prožitku
zlého, z něhož však může vysvobodit
Hospodin, Bůh Izraele, sama Pravda,
samo milosrdné Bytí Boží. Proto je vtip
tak charakteristický pro Židy. Zvláště
Němci mají celé soubory židovských
vtipů – například o „moudrém vlkovi
a prorokovi Mojžíšovi“ nebo o „sršních
a králi Davidovi“ atd. /2/ Moje žačka
(fakulta humanistických studií) Livia
Vrzalová uvádí i jiné soubory židoských
vtipů./3/ Svým způsobem unikátní je Jidiš pro radost./4/ L.Vrzalová je autorkou
bakalářské práce „Základní specifika
židovského humoru“ (FHS UK 2002).
Humorem, vtipem a ironií jsem se
sám zabýval v jednom ze svých spisů./5/
K humoru a vtipu patří ironie; tento
výraz pochází z řečtiny (eiróneia), přešlo
do latiny (ironia) a znamená zdánlivý
opak toho, co se míní, přetvářku v kladném smyslu, čtveráctví, šibalství,/6/ ve
filosofickém smyslu zotazníkování nějaké hodnoty, byť pozitivní. Zde by bylo
možno celou řadu proslulých myslitelů,
především Sókrata (v podání Platónově),
Friedricha Nietzscheho/7/ a ovšem Sorena
Kierkegaarda, který „mučil ironií svou
úzkostlivou a přesnou duši“./8/
Patrně hlavním pramenem (nebo
jedním z nejdůležitějších pramenů) humoru, vtipu a ironie je hebrejská Bible,
v níž je obsažena „veselá teologie o více
dílech“./9/ Dokonce zdánlivě pochmurná
6
biblická kniha, jakou je Kazatel (Kohelet)
může být chápána jako „škola teologického vtipu“, i když zde „humor skoro
pláče“./10/ V dalších úvahách se budu snažit ukázat na některé roviny hebrejského
vtipu ve Starém zákoně.
I. HOSPODINŮV
HUMOR A IRONIE
HOSPODIN SE SMĚJE
Ten, jenž trůní v nebesích, se směje,
Panovníkovi jsou k smíchu (Ž 2,4)
Tento Žalm patří mezi tzv. královské
žalmy předváděné patrně „při nástupu
nového krále nebo při slavnostech k výročím jeho nastolení“./11/ V textu tohoto
verše je užito dvou hebrejských sloves:
1. s-ch-q smát se, vysmát se někomu, ale
též: mít kratochvíli, v kauzativním tvaru: dovádět, laškovat, zápasit – zvláště
pro zábavu, 2. l-´- g (laag) krčit nos,
ohrnovat nos, šklebit se, činit si posměšky, v kauzativu: opičit se. /12/
„Králové země“ se srocují proti Hospodinovi a jeho pomazanému – králi.
Žádný z králů okolních zemí není
Hospodinův pomazaný, nikdo z nich
není Boží Syn, jedině davidovský král
dosazený v intronizačním aktu. Vzoura božanských králů je Hospodinovi
k smíchu. „Vize smějícího se a posmívajícího se Pána je poselstvím neslýchané prorocké zuřivosti (Wucht).“/13/ „Na
bručení celého světa odpovídá Jahve
posměchem“ – v napodobení slavného
výroku Ramsesa II v bitvě u Kádeše
na Orontu r. 1285: „Co jsou tito Asiati
proti tobě, Amone“./14/ Pro Hospodina, antropopaticky vykresleného jako
zuřícího vládce, jsou boží nepřátelé
k smíchu, pro toho, který sídlí v nebi,
je to potěr. Nad dějinami vzpoury proti
Boží pravdě v lidských dějinách se nese
Boží smích. A proto i ty, človíčku, se
můžeš smát, můžeš se chechtat a nezareptat, abychom připomněli Wericha.
Bůh Izraele se směje i v životním údělu
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
Jiccháka. Jicchák, česky Izák, je jméno,
které je zkráceninou delšího Jicchák
El, El se směje, podobně jako se přátelsky smál šéf ugaritského panteonu
El./15/ Ač ke konci života přisleplý (Gn
27), vyznačuje se Izák vyrovnaností
a úsměvností; ač obětovaný poslušným
Abrahamem (Gn 22), přesto stoicky zápasí o potřebný počet studní s Pelištejci
(Gn 26,15nn). Cosi z olympského nebo
homérského smíchu proznívá Izákův
životaběh: Bůh se směje a proto mají
všechna zla a všechny strasti přikázáno
Noli tangere. Boží smích odhalí někdy
naši duchovní (nejen náboženskou)
nedostatečnost; nahlédnouce do zrcadla Božího smíchu (výsměchu) vidíme, jak jsme směšní. To se může týkat
i proroků, např. Jonáše. Hebrejská
podoba tohoto jména je Jóná – Holubice. Holubice byla vyřizovatelkou
vzkazů a poselství. Ale prorok nechtěl
do krvavě proslulého Ninive, nakonec
přivolil, námořníci ho hodili do tlamy
mořskému netvoru; Ninive bylo pod
tlakem prorokova varování zachráněno, prorok to však nepochopil, prodléval pod skočcem, ten uschl „prací
červa“, prorok lál – a tu ho Hospodin
napomenul:
Tobě je líto skočce,…jemuž jsi nedal
vzrůst…
A mně by nemělo být líto Ninive,…v němž
je víc než sto dvacet lidí,
kteří nedovedou rozeznat pravici od levice… (Jon 4,10n)
Pro Hospodina se stal prorok divadelní figurou, zahrál si s ní, zasmál
se při tom, abychom i my, jeho děti, se
v podobných případech zasmáli a nebáli
se zesměšnit sebe nebo druhé, objevímeli, jak málo je v nás milosrdenství. H. W.
Wolff říká: „Pro toto poselství se svědek
stává satirickým: toto poslání neplníte.
Pohané chápou lépe než vy, jaká hodina
udeřila.“/16/
Do zóny Božího smíchu patří i příběh o Davidovi a Nátanovi (2S 1-13).
Esej o tom napsal Jan Heller./17/ Nátan
znamená Dal – totiž Hospodin; Bůh Izraele poskytne i dar ostrého výsměchu,
králi – i nám: „Pohoršujeme se nejen
nad světem a bližním, ale i nad biblí, nad
starozákonní krutostí, nad farizejskou
spravedlností, a zatím nejednou svým
nepřátelům přejeme věci, jaké se v celém
Starém zákoně nenajdou… A tak potře-
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
bujeme nejprve slyšet totéž, co David:
Slovo soudu.“/18/
2. IRONICKÝ HUMOR
PROROKŮ
Izraelští a judští proroci nebyli muži
v bílých rukavičkách, lidé zařízení a zabydlení, stáli nebo se klátili ve „větru událostí“. Kromě proroků, kteří byli „duchovními zaměstnanci“ královského dvora,
tedy úředními „proroky králů“ (například
zmíněný již Nátan nebo takzvaný První
Izajáš) tu byli lidé bez „teologického
školení“, „civilové“ povolaní Hospodinem
k určitému úkolu; tady byli nezastupitelní. Připomeňme Ámosa, z vesnice Tékoa
na okraji judské pouště, dobytkáře a pěstitele, tedy schopného podnikatele, který
byl Hospodinem vyslán, aby oznámil
Boží soudy a úsudky v královské svatyni
v Bét-elu./19/ Všimneme si teď aspoň jednoho momentu svědčícího o velmi ostré
prorocké ironii. Prorok z Jihu hlásá, či
spíše hlásí a jakoby troubí:
Slyšte toto slovo, bášánské krávy,
které… utiskujete nuzné a křivdíte ubožákům (Am 4,1)
Potupné a výsměšné je označení „bášánské krávy“ (hebrejsky párót ha-bášán).
Tak jsou „osloveny“ „ctitelky Baalovy“
(tak v poznámce v ČEP), vždyť Bášan
byl „posvátnou oblastí v kultu Baalově
a Anatině“ (poznámka v ČEP). Bogner
říká ve svých poznámkách k vlastnímu
překladu,/20/ že bášanské krávy byly proslulé „svou tučností a bujností“ a právě
k takovému vypasenému dobytku přirovnává prorok samařské ženy. Podle některých badatelů, říká Bogner, je to „nadávka
proroků pro celou severní říši odpadlou
ke kultu plodnosti“. Nelze souhlasit s názorem ekumenických překladatelů, že
tady nejde o nadávku, že to je spíše technické označení narážející na Anát jako na
jalovici./21/ A. Weiser vidí jakousi prorockou potměšilost v tom, že oslovení „vy krávy z Bášanu“ je vlastně šmajchlující, šlo
přece o nejlepší chov a druh, o „nejčistší
rasu“, ale přece jen: jste holt krávy. Rozmařilost samařských žen, jejich luxusní
a obézně bezstarostný život se odvíjel na
účet lidí nemajetných a vykořisťovaných.
Právě ženy, jakožto ženy, by v tom mohly
něco udělat a zatočit v záchvatu soucitu se
svými manžely./22/
2005/5765
Ještě ironičtější, sarkasticky laskavější je prorok Ozeáš, jehož jméno je
„teoforické“, znamená Jahve (Hospodin)
zachraňuje, a kterého někteří dřívější badatelé pokládali za psychopata./23/ Tomuto prorokovi Hospodin přikázal, aby se
oženil s nevěstkou a měl s ní „ze smilstva
děti“ (Oz 1,2). Není příliš důležité, zda
šlo o prostitutku kultickou nebo profánní
(v těch starých dobách byla hranice mezi
obojím typem spíše plynulá), podstatné
je, že Ozeáš tím označil celé izraelské
společenství za „prostituční“: nejde o legální manželku, nýbrž o opak řádné ženy: Izrael není Hospodinovou nevěstou,
nýbrž pouhou politování hodnou, deklasovanou nevěstkou. Hospodin, pravý
manžel „kolektivní nevěsty“ (můj výraz
– mb) odhalí ohanbí nevěsty kleslé na
úroveň nevěstky před zraky všech jejích
amantů (Oz 2,12). Musí dojít k novým
zásnubám:
Zasnoubím si tě věrností
a poznáš Hospodina (Oz 2,22).
Prorocký happening Ozeášův má
v sobě ostrý vtip, vyplivuje do tváře znevěrnělých Izraelců hořkou ironii. Přesto
však je prorokův humor laskavý a vstřícný. Prorok si z vlastního lidu jakoby zle
vystřelil, nechtěl ho však (z pověření
Hospodinova) zastřelit, nýbrž vrátit zpět,
na cesty věrnosti./24/ Ironií, jíž sám hořce
trpěl, oplýval prorok Jeremjáš. Ten se
s hranatým humorem obrací v jakémsi
vnitřním vzteku či latentním, i když
pozitivním „zoufalství srdce“ proti
7
samému Hospodinu, který jej drasticky
donutil k prorokování:
Přemlouvals mě, Hospodine,
a dal jsem se přemluvit.
Zdolal jsi mě a přemohl.
Po celé dny jsem jen pro smích,
Každý se mi vysmívá…
Jsem vyčerpán tím, co musím snášet…
Z mnoha stran pomluvy slyším…
„Udejte ho!“ „Udáme ho!“…
Proklet buď den,
V němž jsem se narodil…
Proč jsem vyšel z matčina lůna?
Aby v hanbě skončily mé dny? (Jr 22,7nn)
Zabýval jsem se postavou tohoto proroka v dosti rozsáhlé studii./25/ Zatímco
ČEP překládá „přemlouvals mne“, užívají
Kraličtí slovesa „namlouvat“, což se mi
zdá případnější. Expresivně tlumočí Jeruzalémská Bible: Du hast mich verlockt,
ano motiv lákání měl prorok na mysli,
M. Buber tu vidí oblouzení, A. Weiser
svedení. Jeremjáš říká: Tak dlouho a lstivě jsi do mě mluvil, až jsem se dal ošálit
a napálit. Tak to jsem od tebe, právě od
tebe, nečekal. Vystřelil sis ze mě, vsadil jsi
na to, že jsem hlupák a že nemám všech
pět pohromadě. A teď se do mě trefují
jiní. Proč jsi byl, Bože můj, tak zlomyslný
a nechal jsi mě vzklíčit v děloze mé matky, která se možná z narození synáčka tak
radovala!
Ale i prorok dovedl mluvit s lidem,
kterého právě smetala zlá vlna osudové
dějinné události. Nebylo přece tak divné, že se lid (národ) opíral o hodnoty,
které se zdály nepochybné, mimo jiné
o chrám. Ale právě spoléhání na chrám
zahrnul prorok sžíravou ironií:
Nespoléhejte na klamná slova:
„Je to chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův“ (Jr 7,4).
V hebrejštině to zní jako brumlavé
hloupé zaklínadlo:
Héchal adonaj-héchal adonaj-héchal
adonaj
Prorok tu s téměř „absolutní jízlivostí“ striptýzuje zakořeněnou a jakoby
zbožnou iluzi, že Hospodin bydlí sice
v nebi, prakticky však v chrámě, a že
bohoslužba v tomto Superbydlišti má
magický charakter: není možné, aby Pán
nebes uctívaný v chrámě na Sijónu vydal
svůj lid krutým a hnusným nepřátelům.
„Jméno JHVH je tu poníženo na magické
manipulandum.“ Je však potřebí změnit
životní orientaci./26/
3. OSTRÝ HUMOR BIBLICKÝCH VYPRÁVĚNÍ
Starozákonní Bible hýří naracemi
plnými vtipu. Některým situacím, které
vypadají hrozivě, nebo dokonce tragicky,
se máme od srdce zasmát, plácat se smíchem do kolen nebo popadat za břicho.
Komický je široko daleko proslulý mág
Bileam, kterého si objednal móabský
král Balák, aby proklel Izrael „ante portas“. Nakonec tu sehraje hlavní roli jeho
patrně kouzelná oslice, která čaroděje
a věštce přinutí svým věštebným hýkáním k tomu, aby zcela změnil svůj plán
a proti své vůli (i finančním choutkám)
Izraeli dobrořečil (Nu 22-24).
Důsledky tohoto podivného, v jistém
smyslu směšného vyprávění domýšlí
Daňkův žák Miroslav Růžička: „Dosáhnouti cti a bohatství před očima světa,
v očích Balaků, to je lehká věc: přizpůsob se, pluj po proudu, slev, kdekoliv
jsi o to žádán, vyhni se pokaždé, máš-li
se zastati spravedlnosti, obejdi pravdu!
…Bojíme se, aby se někdo nerozpálil
hněvem, netleskl rukama (24,10) a neměl
námitek proti naší práci…“ Naštěstí Bůh
sám „kdekoliv a v příhodný čas zbavuje
církev nebezpečné lidské cti, staví ji i pod
kříž…“/27/ Růžička ovšem plně nepostihl
komičnost bileámovsko-balákovské situace, v níž hraje svůj skvělý part i oslice,
ač si toho „němého“ vzpurného tvora,
„Bileámovy oslice“, všímá i Nový zákon
(2 P 2,16).
Jinou komickou zvěstnou bajkou je
vyprávění z doby Soudců. Jedním z těchto soudců-vysvoboditelů byl i Ehúd (Sd
3). Jsme zpravováni o tom, že „Ehúd
vysvobozuje Izraele z moci moábského
krále Eglóna“./28/ Moáb byl nepřítel „jaksepatří“, nábožensky velmi nebezpečný./29/
Izraelci otročili moábskému králi osmnáct let. Hospodin odpověděl na jejich
úpění tím, že jim seslal „vysvoboditele“
Ehúda. Humor začíná tu už konstatováním, že Ehúd „nevládl pravou rukou“ (Sd
3,15), ale měl politicky pod čepicí. Vlísal
se k Eglónovi prostřednictvím daru obětního charakteru (v. 17). Ehúd, vyzbrojený
8
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
jakousi dýkou, se pod záminkou „tajného
sdělení“ (v. 19) dostavil do chladného
vrchního pokoje, kde král nejvlastněji
sídlil. Moábský král byl zvědavý na
Ehúdem zprostředkovaný „výrok Boží“
(hebrejsky debar elohím). Král povstal,
izraelský soudce „vytrhl levicí od pravého
boku dýku a vrazil mu ji do břicha“ (v.
21). Eglón, druhý komický moment, byl
„velice tlustý“ (hebrejsky íš bárí meod).
Proti levoručkovi stojí tlusťoch. Slyšíme,
že po Ehúdově atentátnické ráně (bodnutí) „se tuk za čepelí zavřel, protože mu
dýku z břicha nevytáhl“ (v. 22). Potom
opustil soudce místo svého sakrálně-politického zločinu: „vyšel ven záchodem“.
Královi služebníci se potom sháněli po
svém pánovi, ale řekli si: „Jistě vykonává
v chladném pokoji svou potřebu“ (v. 24).
Když dlouho nikdo neotvíral, použili klíče, otevřeli, a konstatovali, že „jejich pán
leží na zemi mrtev“ (v. 25).
Tak zachází Hospodin s protivníky
Izraele. I levorukého si použije. A nepodobá se moábský král nakonec tlustému
zvířeti? Tady by mohl nastoupil pečlivý
exegetický výklad. Jméno Eglón znamená
česky Býček. Profesora Daňka napadlo,
že izraelský soudce neměl co dělat s člověkem ve funkci krále, nýbrž s kultickým zvířetem, bohoslužebně a rituálně
reprezentujícím moábské náboženské
a kultické společenství./30/ Jakoby autor
tohoto burleskního vyprávění řekl: Vždyť
ten král byl ve skutečnosti jen takovým
tlustým zvířetem, ač „bůh“, musel chodit na záchod jako každý člověk a jeho
domnělé setrvávání při vyrábění stolice
(královského lejna) zpozdilo jeho gorily
v pronásledování zuřivého Levoručky.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
Tak končí králové před Hospodinem.
Čeští ekumeničtí překladatelé upozorňují ve svém výkladu na to, že v tomto
příběhu nejde jen o zesměšnění tyranie
a pohanského vladaře, nýbrž i o zesměšnění pohanských božstev. „Ehúd vysvobozuje svůj lid nejen z hospodářského
a politického otroctví, ale navíc i ze spárů
modloslužby, strachu a beznaděje.“/31/
Jde o upravený záznam přednášky ze sympozia Humor v životě věřícího člověka, Bratislava
6.–7. května 2003.
Poznámky
1/ Citováno z L. Rejman, Slovník cizích slov, SPN
Praha, 2. vyd. 1971, ad voc. + lat. humor – vlhkost,
vláha, tekutina, např. Massicus humor – masické víno,
in: Latinsko-český slovník (Kábrt a spol.), Praha SPN,
2. vyd. 1957.
2/ Viz např. Der Born Judas, Wiesbaden 1959 (Micha
Josef bin Gorion + Emanuel bin Gorion). Nebo: Leo
Prijs, Lachen und Ueberleben, Herder Freiburg-BaselWien 1984.
3/ E. Světlík, Velká kniha židovských anekdot, Praha
(Academia) 2001. K. Poláček, Židovské anekdoty,
in: Spisy Karla Poláčka, sv. 17, Nakladatelství Franze
Kafky 1999. Jiří Langer: Vtip a humor v židovství,
Praha (Sefer) 1995.
4/ Autorem je Leo Rosten, vyšlo v Praze (Academia)
1998.
5/ Milan Balabán, Hebrejské člověkosloví, Praha (Herrmann a synové) 1996.
6/ Latinsko-český slovník, viz pozn. 1., a H. Menge,
Griechisch-deutsches Schulwörterbuch, Berlin 1906
a samozřejmě celá řada podobných slovníků.
7/ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, Olomouc (Votobia) 1992.
8/ Tak M. Balabán, Hebrejské člověkosloví (viz pozn.
5), str.178.
9/ Balabán, Hebrejské člověkosloví, str. 169.
10/ Balabán, Hebrejské člověkosloví, str.176.
11/ Starý zákon 9 – Žalmy, Praha (Kalich) 1982, str. 36.
12/ Jmenné deriváty: laag škodolibost, úšklebek; láég
barbarská nebo žvatlavá řeč.
13/ Tak H.-J. Kraus, Psalmen 1, 2. vyd. Neukirchener
Verlag 1961, str. 16n; Kraus tu odkazuje na Kalvína
(In librum Psalmorum Commentarius).
2005/5765
14/ Viz Hermann Gunkel, Die Psalmen, 5. vyd. Götingen
1968, str. 6. O okolnostech kádešské řeže píše M. Bič,
V zemi sÞng a pyramid, Praha (Oikúmené) 1993, str.
49 et passim.
15/ Viz např. W. Zimmerli, in: Biblisch-historisches Handwörterbuch II, Göttingen 1964, sl. 775n, heslo Isaak.
16/ Hans Walter Wolff, Zvěst knihy o Jonášovi, KR
1959, č. 5, str. 150-153. Srv. též krásnou báseň Dietricha Bonhoeffera Jonáš (překl. D. Pokorná), KR 1955,
č. 4, str.113.
17/ Jan Heller, Příběh o Davidovi a Nátanovi, KR 1955,
č. 8, str. 264nn.
18/ J. Heller, cit. čl., str. 265.
19/ Velmi stručný úvod do této prorocké knihy lze najít
jako „předslovo“ před českým ekumenickým překladem (ČEP) Ámosova proroctví z r. 1985. Výklad
knihy in: Starý zákon 14 – Dvanáct proroků, Praha
(Kalich) 1968, str. 91nn. Standardní uvedení a výklad
nabízí Arthur Weiser in: Das Buch der Zwölf Kleinen
Propheten I, Göttingen, 4. vyd. 1963, str. 127nn. Úvod
ke knize a obsažné poznámky pod čarou podává
katolický exeget Václav Bogner, in: Knihy prorocké
IV – Malí proroci, Praha (Česká katolická Charita)
1985, str. 61nn.
20/ Bogner, viz pozn. 19, str. 70n.
21/ Náboženské pozadí takových prorockých výroků
může objasnit znalost ugaritských textů, viz: František
Kotalík, Ras Šamra – Ugarit, Praha (Česká katolická
charita) 1955.
22/ A.Weiser, viz pozn. 19, str. l50.
23/ Viz Rudolf Col, Symbolické úkony proroka Oseáše,
Přerov 1936.
24/ Výklad knihy nalezne laskavý čtenář ve výkladech
ČEP (Starý zákon 14 – Dvanáct proroků, Praha
(Kalich) 1968, str. 17nn. V německé řadě ATD podal
výklad A. Weiser, op. cit (viz pozn. 19), str. 11nn.
Nově odkryté podrobnosti jsou u: Vladislav Amos
Žák, Pozvání k lásce, Praha (Evangelická církev
metodistická) 1999.
25/ Milan Balabán, Duchovní proÞl proroka Jeremjáše,
in: Teologická reßexe 1995, č. 2, str. 105nn.
26/ M. Balabán, Duchovní proÞl proroka Jeremjáše, cit.
stať, viz pozn. 25, str.111.
27/ Miroslav Růžička, Tři kázání občanská, v řadě biblických úvah Dnem i nocí, Praha 1935, str. 49-52.
28/ Tak nadpisek překladatelů ČEP k Sd 3,12nn.
29/ Viz heslo MOAB in: Biblisch-historisches Handwörterbuch II, Göttingen 1964, str. 1229-1232 (zpracoval
G. Molin). Jinak též heslo MOÁB in: Biblický slovník
(A.Novotný), Praha (Kalich) 1956, str. 436n.
30/ S. Daněk uvedl ve své velkorysé inaugurační přednášce, že „Eglonem neskonal moabský král…, nýbrž
kultický objekt“, in: Verbum a fakta Starého zákona
– znovu vydáno M. Bičem, Vybrané studie, Praha
(Kalich) 1977, str. 34. Daněk zde odkazuje na to, že
tato téze byla zveřejněna ve Sborníku Husovy fakulty
1919-1929.
31/ Starý zákon 4: Jozue – Soudců – Rút, Praha (Kalich)
1969, str. 128.
9
ROZHOVORY
NEBRAT SE MOC VÁŽNĚ
Rozhovor s Arnoštem Goldflamem
AG se narodil 22. září 1946 židovským rodičům. Studia medicíny zanechal a stal se pomocným
dělníkem, poté úředníkem a rozpočtářem. Později vystudoval obor činoherní režie na Janáčkově
akademii múzických umění. Během studia hrál drobné role v Divadle Na provázku, režíroval a hrál
v amatérském Divadle X. V roce 1978 zakotvil v Hanáckém divadle v Prostějově (dnešní HaDivadlo v Brně), autorském divadle experimentálního typu. Od roku 1993 je na volné noze a působí
v několika divadlech v České republice. AG je autorem a režisérem více než pěti desítek divadelních her a dramatizací, scénáristou, hercem, pedagogem JAMU, spisovatelem…
O víře křesťanské
a židovské
Modlíte se?
…ne, … nemodlím.
…a víra v osobního Boha?
Jednou jsem dělal rozhovor pro katolické noviny, a tam jsem řekl, že Bůh
(to jméno Židé, jak známo, nevyslovují) vstupuje do mého života proti mé
vůli, nebo nezávisle na mé vůli. A to
musím říct, že je pravda, že v určitých
kritických situacích se ta přítomnost
vyjeví. To se mi stalo párkrát a já jsem
toho názoru, že se to děje jen mimořádně a náhodně. ON tady není od
toho, aby reguloval každodenní život,
ale aby se zformulovala určitá pravidla na počátku – a na konci se bude
účtovat. My jaksi žijeme při vědomí
těchto „vyšších zákonů mravních“,
nebo jak bychom to nazvali, a nejsme
denně zkoumáni – ta zodpovědnost
je prostě na nás. Napsal jsem o tom
i hru, jmenuje se Smlouva a hrála se
v Národním divadle v Praze a hraje se
doposud i v HaDivadle.
Vidíte na takto viděném Bohu něco
specificky židovského? Je v této věci
židovství nějak jiné něž křesťanství.
Nevím… nejsem zase tak hluboce,
každodenně praktikující. Myslím si, že
je lepší pro člověka čekání na Spasitele
a Vykupitele, než, jako v křesťanském
náboženství, když už vlastně tady ten
Syn Boží je. Myslím si, že tento křesťanský postoj člověku v mnohém tu
existenci ulehčuje a já nejsem přesvědčen, že se to ulehčovat má. V tomhle
vidím jakousi pomyslnou, byť těžkou,
„výhodu“ pro židovství, že tam není
ten příchod Syna Božího nebo existence
Vykupitele předem, že tu není garance
spásy, toho beránka obětního, který sejme naše hříchy.
Pokud jde o tuto „těžkost“, mnoho
křesťanů má o židovství představu,
že je to těžké a vážné náboženství a že
Židé musí být buď neupřímní, nebo
musí pod tíhou a náročností zákona
vlastně trpět. To křesťanům umožňuje interpretovat odmítnutí židovství
a židovsky chápaného Zákona jako
něco osvobozujícího. Vnímáte nad
sebou nějaký Damoklův meč, který
vás drtí?
Upřímně… nevím jak na to odpovědět. Určitý meč Damoklův, jak to nazýváte, nad sebou cítím. Možná, že je to
způsobeno tradicí, způsobem existence
za staletí, že člověk je v určitém napětí
a cítí jakousi permanentní odpovědnost
či permanentní ohrožení. Cítím to. Ale
nevím, je-li to něco, co by se mělo vnímat
negativně.
10
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
ROZHOVORY
Přečetl jsem si, že jste se přihlásil
k analýze divadelního kritika Zdeňka
Hořínka, který o Vás napsal, že Vaše
hry často vystihují „prolomení nějakého strnulého řádu v rodině, společnosti
či sobě samém“. Je strach ze strnulosti
motorem, který vás vede ke psaní?
Částečně. Hlavním motorem je spíš
to, jak si vůbec v životě vést, jak se s životem vypořádat, jak ho „přežít“. Přežít
svůj život. A tady se samozřejmě navršují
stereotypy, schémata, zvyklosti a postupně zatěžují původní smysl a zastírají ho.
To zbavování a osvobozování i to opětné
zanášení je permanentní proces. O tom
píšu, aspoň snažím se.
Ještě zpět k tomu pocitu ohrožení.
Myslíte, že jej cítí i ostatní, vaši blízcí?
Je na tomto utrpení, něco typicky židovského?
Já myslím, že Žid – zvláště evropský
Žid (v Izraeli to už asi v tomto smyslu tak
nebude, bude to zas jinak) – má sklony
k určité malomyslnosti a trudnomyslnosti, protože jeho historická zkušenost
je nedobrá. Když se ptáte, do jaké míry
to moje rodina vnímá či je tím zasažena
– protože moje žena není Židovka – myslím, že to může občas cítit jako určitou
zátěž malomyslnosti a defétismu a že návaly toho pocitu jsou asi někdy otravné.
Myslím, že umím být někdy nesnesitelný,
ale snažím se tím nikoho neobtěžovat
příliš často.
Není tato domnělá „tíha zákona“ spíše
křesťanskou interpretací a židovství
je tak trochu podsouvána? Mnoho
židovských autorů naopak zdůrazňuje
určitou lehkost a vtip v teologických
disputacích a těžkopádnost vidí naopak
v křesťanské dogmatice. I o velmi důležitých věcech se totiž často v židovství
jakoby žertovalo. Talmudické disputace
mají často pointu podobnou vtipu...
dé ve svých pocitech chytají. To vidíme ve
veškeré literatuře od Kafky přes Poláčka,
nemluvě o zahraničních autorech. Já
myslím, že je to problém obecný. Vlastně
musím říct – nevím, jestli je to správně,
ale prostě to tak je – že se držím trošku
stranou té institucionalizace víry. Ono se
často říká, že něco jiného je víra a něco
jiného jsou církve a církevnictví, takže já
bych to už potom nerozlišoval na křesťany a Židy.
O humoru
Co zmůže humor proti zlu?
Řekněme si to tak: nezmůže nic. Jedině snad, že trošku usnadňuje život, nebo
činí život méně strastiplným, ale nezmůže nic, samozřejmě.
Smí se to, vysmívat se zlu?
U Židů to asi není tak kategoricky
vnímáno. Talmud a ty různé spisy jsou
určité východisko či základ pro další interpretaci. Ten pocit ohrožení, účtování,
je vždycky velkou zátěží a člověk se zachraňuje určitou sebeironií, humorem,
zlehčováním. Protože po každém štěstí
přijde vzápětí katastrofa, po každém
úspěchu neúspěch, po každé radosti
smutek, a to proměňování je záchranným
kolem, kterého se asi zvláště evropští Ži-
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
To jsou tak naostří položené otázky,
že na ně těžko někdy odpovídat. Smí se
všechno, pokud to nikomu neubližuje,
všechno se může.
A co zlehčování zla? Je možné koukat
se na zlo často jako na něco banálního?
Měl jste na mysli toto napětí, když jste
jednu svou hru nazval – zjevně provokativně – „Sladký Theresienstadt“?
2005/5765
Mnozí mi vytýkali, že je to protimluv.
Šlo tam o to, že hlavní hrdina žil v iluzi.
V iluzi, že i v těchto komplikovaných
a nedůstojných podmínkách lze sebe
sama obalamutit a žít normální život.
On se o to pokoušel dlouho a namlouval
si to dosti dlouho, ale nakonec se mu to
nepodařilo, protože stejně na něho ten
osud dopadl a šel do transportu. Název
pramení v tom, že dokud tomu člověk
věří, že žije jakýsi život, život, který je, byť
zdánlivě, smysluplný, tak tam lze nalézt
i sladké momenty. Problém je v tom, že
když člověk žije tady ten strastiplný život,
jako byl v Terezíně, tak to nemá možnost
to konfrontovat s jiným životem. Ono je
to všechno relativní. Když si člověk zvykne, že dostane na den krajíček nebo dva
krajíčky chleba, a dostane třetí, tak se mu
zdá, že si žije výborně, ale neporovnává
to s tím, kdo má k tomu ještě husu, protože tento život už vlastně nezná, protože
s tím nepřijde do styku. Hodnotí svůj
život bez paralel. Zlo bývá často banální,
je-li naším každodenním druhem.
Je toto balancování na hraně mezi sladkostí a strastiplností, smutkem a radostí, žánrem tragédie a komedie, vážností
a rozpustilostí něčím specifickým pro
Váš humor a Vaši povahu?
Já sám se s tím setkávám denně, skoro
bych řekl, že čistou linii veselosti nebo
radosti neznám, nepoznal jsem. Zákonitě, ba neúprosně, se to v mém životě,
11
ROZHOVORY
i v životě, který vidím kolem sebe střídá,
existuje ve směsi, v protikladu vedle sebe.
Povahu mám špatnou. Já jsem katastrofista. Proto hledám vyvážení v tom, že
některé momenty zlehčuji, jsem-li toho
zrovna schopen. Takže toto balancování,
ta ambivalence, to je pro mě skutečně
specifické, to je mi vlastní.
Není toto balancování vlastně něčím, co
spojuje „český“ a „židovský“ humor?
Nebo si tohle o svém humoru myslí
každý národ?
Já na ty národy moc nedám. Zároveň
znám řadu Čechů i Židů bez humoru
i s humorem. Pro mě je to věc individuální, vlastnictví určitého okruhu. – Ovšem
je pravda, že v důsledku obdobných
životních dějů, podobných zkušeností,
trápení, zážitků se může zrodit podobný
způsob vnímání světa, chcete-li, humoru,
který po trpkých letech může být i nedůvěřivý, krutý, absurdní, sebezraňující
a přece lidský. Nebrat se vážně, to je de-
víza, která z toho plyne a myslím, že je to
velmi důležité. Jen se nebrat moc vážně!
schémata, „zlidovělost“ převedenou na
společného jmenovatele.
Jací autoři Vám jsou blízcí?
Co humor, který ubližuje? Bolel Vás
někdy něčí „upřímný“ smích?
Různí. Pohádky, Jules Verne, Karel
May, Alexander Dumas, Karel Poláček,
Doderer, Torberg, Broch, Kafka, Musil,
Brod, Wernisch, Roth J. i P., Malamud,
Potok, červené knihovny, sci-fi, literatura faktu, memoáry a životopisné knihy,
všecko možné…
Humor neubližuje, když ano, tak
to není humor. A zrovna tak upřímný
smích mi nemůže přece vadit! Mně může vadit hloupý, ne-li blbý smích, totiž
smích blbce.
Co humor a dialog? Humor a smíření?
Co Jan Werich a ideál „moudrého
klauna“? Krasosmutnění Bohumila
Hrabala? Vlídná ironie Divadla Járy
Cimrmana?
To je mi protivné, ta takzvaná moudrost, lyričnost, vlídnost. Ono je to ovšem
něco umělého, taková nálepka. Hrabal
byl i bolestný a krutý, Cimrmani dovedou
být pěkně kousaví a Werich se tak trochu
stylizoval, ale ne tolik, jako to udělali lidi
potom. Já nemám rád zjednodušování,
Humor je kořením dialogu. Dialog
bez humoru nemůže být, protože dialog
je rozhovor a rozhovor už je komunikace
– bez osobního vkladu, bez určité emocionality je velmi těžká. Proto je humor jedním z průvodních jevů dialogu. A dialog
je počátkem, startem ke smíření. Záleží
ovšem na tom, o jaké smíření se jedná…,
kdo jsou ty strany, partneři, v dialogu.
S Arnoštem Goldflamem hovořil
Petr Fryš.
TICHÝ HLAS PRO SVATOU ZEMI 2005 –
LIBČICE NAD VLTAVOU
Festival, který chce podpořit mírové řešení situace v Izraeli i tím,
že na chvíli přehluší palbu agenturních zpráv ne až tak úplně
tichým hlasem naděje, že v Izraeli může být mír.
5. června se uskutečnil již IV. ročník
úspěšného festivalu Tichý hlas pro Svatou zemi v Libčicích nad Vltavou (cca.
20 km z Prahy s výborným vlakovým
spojením). Festival již tradičně pořádala
místní římskokatolická farnost v čele s P.
Petrem Bubeníčkem společně s místní
evangelickou farností a Společností křesťanů
a Židů. Odpoledního festivalu se dvěma
paralelními scénami se zúčastnilo asi
300 lidí nejrůznějších vyznání.
Festival začal společným ekumenickým
setkáním v místním katolickém kostele. Jeho základem byl text „Slyš Izraeli“,
Dn 6,4-9, který zazpíval hebrejsky rabín
Michael Dushinsky. Následovaly tři krátké promluvy: katolického duchovního
(P. Petr Bubeníček), evangelického duchovního
(farář Mikuláš Vymětal) a rabína (R. Ronald
12
Hoffberg). Jednotlivé promluvy, požehnání
(R. Hoffberg a M. Vymětal) a modlitby (P. P.
Slavík) prokládal zpěvem sbor byzantinského
obřadu sv. Vladimíra.
Poté následoval vlastní rozmanitý hudební
program. Ve farní zahradě katolického kostela a v evangelickém kostele se až do pozdního večera vystřídali: Vladimír Merta, Jana
Lewitová, Dagmar Andrtová-Voňková, Marie
Kubátová, Slávek Klecandr, Karel Diepold, Jiří
Smrž, Petr M. Lutka, rabín Michael Dushinsky, a dále skupiny Chesed, Ruach, Marion,
Marcipán a Korach, dále Sbor sv. Vladimíra
a divadelní kroužek s irskou Hudební pohádkou (Carmina Planentiae). Převážně hudební
program doprovodila ještě výstava fotografií
P. Petra Bubeníčka z letošní cesty do Izraele
a představení aktivit Společnosti křesťanů a
Židů (Petr Fryš).
Pokud se i Vy chcete k tomuto „tichému
hlasu“ známých i neznámých osobností připojit, nezapomeňte příští rok také přijet! Na
fotografie z koncertu se můžete podívat na
našich internetových stránkách.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
ANKETA
JAKOU ROLI MÁ/MŮŽE MÍT HUMOR
V MEZINÁBOŽENSKÝCH VZTAZÍCH?
Kdysi se o někom říkalo, že má „dobrý
humor“, a mínilo se, že jeho tělesné šťávy
jsou ve správném poměru, a proto se cítí
dobře. Humorné jednání mělo takový
dobrý pocit vyvolat. To se ovšem může
dít různě.
Kolik hloupých a krutých žertů na
učet lidí jiného vyznání už jsem slyšel!
Ba sám jsem jednou studentům citoval
bonmot o starokatolících, podle něhož
nejsou ani staří, ani katoličtí. Vysvětlil
jsem sice hned, proč pokládám tuto
malou církev za katolickou nejen podle
jména a ukázal jsem její hluboké historické kořeny, ale nic nepomohlo, pražská
starokatolická vrchnost si mne předvolala a byl jsem napomenut. Zase jim jeden
zlý ''říman'' ublížil.
Nevhodné žertování nekalí vodu jen
mezi křesťanskými vyznáními, ale i mezi
Židy a křesťany a vůbec mezi náboženstvími. Je v těsném sousedství hloupých
žertů s nacionalním a rasovým podtextem. Je docela možné, že to přispívá
k humorální rovnováze, ale obvykle jen
na jedné straně.
V některých oblastech, mimo jiné
i u nás ve střední Evropě, vznikl zvláštní
druh humoru, kterému jinde nerozumějí. Nejde v něm především o správné
namíchání tělesných šťáv. Pokud se při
tomto humoru člověk směje, je to smích,
při kterém ho trochu zamrazí. Příběhy
s paradoxním vyústěním osvětlí skutečnost z nového překvapivého úhlu. Tento
''aha efekt'' není nepodobný náboženské
zkušenosti.
Že některé židovské anekdoty připomínají příběhy chasidských cadíků (jak
je u nás známe v Langerově nebo Buberově přetlumočení), to nás asi nepřekvapí.
Podobně to cítíme i z apoftegmat otců,
čili příběhů a výroků raně křesťanských
mnichů a třeba i ze zenových historek. Je
možno říci, že s takovým humorem jsme
blízko toho, co je v hloubce náboženstvím
společné. Když jsou náboženství unavená
a smutná, jsou osamělá, stačí si sama.
Nemám na mysli banální klerikální
humor, který v rámci tak zvané ekume-
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
nické zdvořilosti usnadňuje kontakty,
ale někdy přerůstá v ironizování nepřítomných. My, lidičkové pobíhající po
povrchu této planety, asi nedokážeme
nic lepšího, než že se náš humor bude
pohybovat kdesi mezi ďábelským řehotem a božskou laskavou pobaveností nad
lidským hemžením.
Ivan O. Štampach
Schopnost humoru a sebeironie je pro
mne jedním z hlavních kritérií, podle
něhož poznám opravdovost jednotlivých
duchovních směrů a duchovní a duševní
zdraví jejich zastánců.
Tomáš Halík
V jedné židovské anekdotě se praví: „Humor není žádná legrace, je to
zajisté velmi vážná věc“. Myslím, že
jsou to moudrá slova. Humorem lidé
odpradávna bojují proti absurditě a nespravedlnosti. Humorem vždy znovu
přitakávají životu, i když se zrovna topí
ve výkalech, jak říká klasik. Ne náhodou
je právě židovský národ, trápený, poko-
2005/5765
řovaný a pronásledovaný, znám svým
nezdolným smyslem pro humor, svou
chytrou a statečnou sebeironií. Humor
je jednou z nejúčinnějších zbraní proti
lidské pýše a sebestřednosti, říká mistr
humoru a hebrejského myšlení Milan
Balabán. Smysl pro humor nám totiž
dává možnost poodstoupit od sebe sama,
ano, transcendovat situaci, zasmát se své
paličatosti, své groteskní veledůležitosti,
svému směšnému modlářství. Ne, opravdu nejsme středem vesmíru, a víme to
díky osvobozujícímu smíchu tváří v tvář
vlastní upjatosti, díky průlomu neodolatelné komičnosti, když „vypadneme
z role“.
Jsou to často právě sektáři a fanatici
všeho druhu, kdo nemá smysl pro humor. Jednou z definic fundamentalismu
je nedostatek sebeironie, říká Luboš
Kropáček. Humor vlévá do našich všedních dní hravost a vrací nás do dětství,
abychom mohli „spatřit království nebeské“.
Ano, humor je rozhodně vážná věc,
stojí velmi vysoko na seznamu ctností,
v sousedství pokory a milosrdenství.
Laskavý humor je projevem osobní, ba
duchovní zralosti. Co mají tyto úvahy
společného s mezináboženským dialogem? Úplně všechno. Humor je podle
mého názoru jedním z nepostradatelných
rozměrů dialogu. Osvobozuje od strachu
a nedůvěry, od zanícených obranných
postojů a hašteřivosti. Je to kouzlo, díky
kterému tají lidská srdce a otevírají se sobě navzájem. Společný smích je vrcholem
spirituálního dialogu, řekl Eduard Tomáš
po svém setkání s dalajlámou, při kterém
„moc nemluvili, prostě se spolu řehtali
jak malí kluci“. Díky humoru smíme
v dialogu odpočinout od pečlivě udržovaných fasád, od křečovitého lpění na
vlastních definicích. I díky humoru může
být mezináboženský dialog autentickým
setkáním tváří v tvář. Právě společný
smích může být tím kouzlem, kterým
se v jiném začne zrcadlit Jiný, kterým se
lidské Ty stává oknem do Nekonečna.
Pavel Hošek
13
BIBLICKÉ STUDIE
HUMOR V KNIHE JONÁŠA
Bádatelia Starej zmluvy sa vzácne zhodujú v tom, že Jonášova
kniha sa literárne diametrálne líši od ostatných kníh Dvanástich
prorokov. Nie je to zbierka Jonášových výrokov, ale príbeh o Jonášovi.
Jonáš hovorí s ľuďmi resp. na adresu ľudí – na rozdiel od ostatných prorokov – veľmi málo. Na lodi sa najprv predstaví cestujúcim (1,9) a potom im radí, aby ho hodili do mora (1,12). Jeho
kázanie v Ninive je zhrnuté do jedinej vety: „Ešte štyridsať dní
a Ninive bude vyvrátené!“ (3,3). Inak Jonáš hovorí už len s Hospodinom. Najprv sa k nemu modlí (2. kapitola; to, že poetická
modlitba je neskorším dodatkom, nie je z nášho hľadiska rozhodujúce) a potom s ním namosúrene diskutuje (4. kapitola). Jonášova modlitba resp. diskusia s Hospodinom nie je porovnateľná
s Jeremiášovými vyznaniami, lebo je zasadená do neobvyklého
dejového rámca. Práve kvôli neobvyklým dobrodružstvám Jonáša je táto kniha najznámejšia spomedzi dvanástich prorokov.
Už ten samotný fakt, že prorok hovorí podstatne viac s Hospodinom ako s ľuďmi, a že Hospodin má oveľa viac čo povedať
Jonášovi ako jeho poslucháčom, ukazuje, že tu nejde o prorockú
knihu v obvyklom zmysle slova. Od ostatných prorockých kníh
sa líši toto dielo v tom, že hlavný hrdina nie je pozitívna postava,
ale skôr karikatúra. Počas deja chce až trikrát zomrieť (1,12; 4,3;
4,8-9).
Problém určenia literárneho druhu
V najnovších komentároch sa autori,
ktorí sa zhodujú v tom, že Jonášova kniha je iná než ostatné prorocké knihy, sa
veľmi líšia v určení jej literárneho druhu.
Ako príklady možno uviesť tieto názory:
„rozšírená prorocká legenda“ (Koch),
„didaktické dielo“ (Brzegowy), „prirovnávajúce rozprávanie“ (R. Smend),
„šokujúci príbeh“ (Lange) a „apokryfná
biblická novela“ (Brandstaetter)./1/ Anton
Tyrol sa prikláňa k názoru Golku, podľa
ktorého ide o „multidimenzionálne
rozprávanie zostavené na dobre premyslenom didaktickom a psychologickom
základe.“/2/ James D. Smart pokladá knihu za podobenstvo./3/
Hans Walter Wolff berie do úvahy
aj ďalšie literárne druhy. Podľa neho by
mohlo ísť aj o midraš. Ak 2Kron 13,22
14
pokladáme za definíciu midraša (činy, životné cesty a reči), potom Kniha Jonáš je
midrašom k 2Kráľ 14,25 alebo k Jer 18,8,
prípadne k 2M 34,6. Označením midraš
však podľa tohto autora nevystihuje povahu Knihy Jonáš./4/
Ten istý autor uvažuje aj o možnosti,
že ide o novelu, ktorú v Starej zmluve
možno prirovnať k rámcovému príbehu
v Knihe Jób a ku knihám Ester a Rút. Ak
je to novela, potom so silným didaktickým zámerom.
Literárny útvar, v ktorom je náš príbeh podaný, by sme mohli označiť za satirickú novelu. Okrem vyššie uvedených
názorov, ktoré všetky sú pravdivé, treba
brať do úvahy aj to, že v knihe je mnoho
komických, groteskných, humorných,
ironických a satirických čŕt. Možno teda
hovoriť aj o satirickej novele s veľmi vážnym kritickým zámerom, ktorej hlavným
hrdinom je karikatúra proroka.
Wolff poukazuje na to, že ostrosť satiry sa postupne zmierňuje, lebo pisateľ
knihy postupne spoznáva, „ako veľmi sa
podobá tomu, ktorého zosmiešňuje.“/5/
Ak pokladáme Knihu Jonáša za satirickú novelu, potom s veľkou rybou
nemáme problém, ktorého veľkosť by
sa prinajmenšom rovnala veľkosti ryby.
Nemusíme zvažovať, či „veľká ryba“ je
veľryba (ktorá je mimochodom cicavec)
alebo nejaký druh žraloka. Nemusíme
zvažovať, či je možné prežiť „vo vnútri
ryby tri dni a tri noci“ (2,1). Ak je kniha
satirickou novelou, potom v nej môžeme
uzrieť „Boží láskyplný úsmev nad úzkoprsým zbožným človekom.“/6/ Golka
veľmi správne spresňuje, že satira a irónia
„nie je polemikou proti židovstvu, ale
skôr vlastnou internou korekciou.“/7/
Kniha Jonáš ako satirická novela
Tézu, že Kniha Jonáša je resp. môže
byť satirická novela, je potrebné dokázať
rozborom niektorých jej pasáží.
1. Prvá groteskná scéna sa nachádza
hneď v úvode knihy. Jonáš po zaznení
Hospodinovho rozkazu, aby šiel do
Ninive, s chvatom a bez slov sa vydá
opačným smerom – do Taršíša. Jonášovo
počínanie je vyjadrené piatimi naratívnymi slovesami (q-v-m; j-r-d; m-c-´; n-t-n;
j-r-d) a jeho úmysel vyjadrujú dva inf.
cstr. (liberóach; lábó´). Wolff upozorňuje
na to, že Jonášova „príliš horlivá aktivita
je až smiešna, lebo podľa jeho vlastných
poznatkov (1,9!) je zbytočná.“/8/ Jonášovo
náhlivé konanie pripomína zrýchlený nemý film. Grotesknosť je tu zrejmá.
Jonášovo konanie je v príkrom rozpore s Hospodinovou vôľou nielen v tom,
že sa chce vybrať opačným smerom, ale aj
v tom, že koná bez slov, hoci dostal úlohu
hovoriť (q-r-´ - v. 2).
2. Druhú humornú črtu si môžeme
všimnúť, keď sa kvôli Jonášovi dostane
loď do búrky. Všetci cestujúci sa modlia
k svojim bohom a aj pracujú. Robia to,
čo je najrozumnejšie: vyhadzujú všetko
postrádateľné, aby odľahčili loď.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
BIBLICKÉ STUDIE
Jonáš si počína úplne inak: ani sa nemodlí ani nepracuje, ale spí spánkom
nespravodlivých. Možno tento jeho
bezstarostný spánok je prvým náznakom
toho, že chce umrieť (pozri 1,12; 4,3.9).
V kontraste spiaceho Jonáša a až zúfalo
aktívnych námorníkov je britká satira.
3. Ďalší satirický moment sa nachádza v kapitánových slovách na adresu
Jonáša. Kapitán najprv Jonášovi vynadá
do spachtošov (nirdám) a potom mu
prikazuje, aby sa modlil aj on. V kapitánovom príkaze qúm qerá´ je ozvena Hospodinovho príkazu z v. 2. Opäť tu máme
satirický motív: pohanský kapitán musí
prikazovať Hospodinovmu prorokovi,
aby sa modlil.
4. Ironický podtón máme aj v modlitbe námorníkov (1,14), aby neboli braní
na zodpovednosť za zabitie nevinného
človeka (dám náqí´). Zmienka o nevinnej krvi by mohla znamenať, že cestujúci
počítajú aj s tým, že Jonáš nemusí hovoriť
pravdu. Priliehavejšie je však vysvetlenie, že tu ide o zaužívajú právnickú
terminológiu (pozri 5M 21,8 a Jer 26,15)
a tak nejde o nevinnosť Jonáša, lebo jeho
vina je známa už od losovania, ale ide
o počínanie si cestujúcich pri usmrtení
Jonáša. Podľa Wolffa „kladie rozprávač
do úst námorníkov vety z izraelskej
tradície preto, aby ukázal, ako korektne
jahvisticky si počínajú. Ironický podtón
pochopíme vtedy, keď máme pred sebou
opačný obraz Jeremiáša so slovami Jer
26,15 v ušiach.“/9/ Jeremiáš na uvedenom
mieste hovorí: „Len vezmite na vedomie,
že ak ma usmrtíte, uvalíte nevinnú krv na
seba...“
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
5. Nemožno prehliadnuť ani ten
ironický moment, že Jonáš je po troch
dňoch a troch nociach v bruchu ryby vypľutý „ako niečo nestráviteľné na suchú
zem.“/10/
6. Ak berieme do úvahy údaj z 2,1,
potom ryba za tri dni a tri noci urobila
tú istú cestu ako loď za Jafy na šíre more.
Nie je povedané, kde sa dostal Jonáš na
breh. Z rozprávačského hľadiska to nie je
podstatné. Za túto cestu Jonáš – na rozdiel od cestovania loďou – nemusel platiť.
Za cestu do Taršíša musel platiť veľmi
veľa. Podľa 1,3 celú cenu lode! Pán Boh
dopravil Jonáša na súš zadarmo. Opäť tu
máme satirický motív.
7. Opis pokánia v Ninive a najmä
počínanie si kráľa, ktorý dáva príklad
svojim poddaným (3,6-9) ironizuje počínanie si kráľa Jójákíma Jeruzalemčanov,
ktoré je opísané v Jer 36.
8. Ninivčania po prijatí Jonášovej
zvesti vierou a po pokání unikli Božiemu
hnevu (3,10). Okrem tohto miesta jedine
v Jer 18,7nn je vyjadrená myšlienka,
že aj pohania majú možnosť po prijatí
zvesti súdu a pokání uniknúť Božiemu
hnevu. Tento teologický trojuholník či
trojtakt, t. j. akceptovanie súdu – pokánie
– odvolanie súdu, o ktorom Jeremiáš hovoril len všeobecne, sa v tomto prípade
naplňuje. Podľa Wolffa „to muselo znieť
v mnohých izraelských ušiach ako trpký
výsmech, že aj posledná výhoda Izraela je
zrušená.“/11/
9. Potom, čo sa Hospodin zmiloval
nad Ninive, Jonáš sa v hneve modlí. Jonáš
aj v tejto modlitbe cituje Písmo. Hospodinove vlastnosti menuje podľa 2M
2005/5765
34,6-7 a Jóel 2,13: milostivý (channún),
ľútostivý (rachúm). bohatý v dobrote
(rab-chesed) a oľutujúci zlo (nichám álhárá´á). Hospodinove vlastnosti, ktoré
boli v bohoslužbe neraz vymenované
na Hospodinovu oslavu (napr. Ž 86,15;
103,8), teraz sa menia na výčitku a obžalobu. Jonáš odôvodňuje svoj hnev tým, že
Hospodin má také vlastnosti, ktoré práve
vymenoval. Toto je ďalší ironický prvok.
10. Po veľkej zlobe (4,1) nad záchranou Ninive sa Jonáša zmocňuje veľká radosť, keď zázračne vyrástla rastlina, ktorá
mu dávala tieň. Je v tom veľký kus irónie,
že zúrivec sa raduje, keď sa jemu samému
vodí trochu lepšie. Jonáš sa raduje, keď je
„Pán Boh dobrý k nemu. Dobrota, ktorú
Pán Boh preukázal Ninivčanom, ho len
rozhnevala.“/12/ Opäť tu máme ironický
motív: radikálna zmena Jonášovej nálady
je spôsobená troškou väčšieho pohodlia.
11. Ako dôvod Hospodinovho zľutovania sa nad Ninive je uvedená v 4,11
aj neschopnosť Ninivčanov morálneho
úsudku: nevedia rozlišovať medzi pravicou a ľavicou. Keďže vedľajšia veta, v ktorej sa o tom hovorí, sa viaže na ´ádám,
nie je správny výklad, že tí, ktorí nevedia
rozlišovať medzi pravicou a ľavicou, sú
malé deti. Sú to dospelí ľudia, ktorí nie sú
schopní správneho morálneho úsudku.
Podľa Wolffa je to ďalší ironický moment,
že „to, čo bolo pre Jonáša dôvodom na
pohŕdanie, je pre Hospodina ďalším
dôvodom pre súcit.“/13/
Ak neschopnosť rozlišovať medzi
pravicou a ľavicou chce označiť mravnú
nespôsobilosť Ninivčanov, potom je tu
povedané, že Boh má „menšie ťažkosti
s nevedomým veľkomestom, ale pritom
pokorným, ako s jediným človekom, ktorý pozná Boha, a je pritom tvrdohlavý.“/14/
12. Na poslednú Hospodinovu otázku – mne zasa nemá byť ľúto Ninive...?
– Jonáš neodpovedá. Nech by odpovedal
akokoľvek, musel by dať Hospodinovi za
pravdu.
Ak by povedal: „Áno, Bože treba sa ti
zľutovať nad Ninive, lebo aj mne je ľúto
ricinovníka.“, potom Božia odpoveď by
znela: „Čo sa potom hneváš a prečo si
žiadaš smrť?“
Ak by Jonáš odpovedal: „Nie, nezľutuj
sa, Hospodine, ale potrestaj Ninive, lebo
bolo hriešne.“, potom by Božia odpoveď
znela: „Dobre, ale potrestám aj teba, lebo
si bol neposlušný.“
Nech by Jonáš odpovedal akokoľvek,
Hospodin ho chytí za slovo. Šachovou
15
BIBLICKÉ STUDIE
terminológiou povedané: Jonáš je na
ťahu a na akýkoľvek ťah dostáva od Hospodina mat.
Záverečná otázka už nie je adresovaná iba Jonášovi, ale je „adresovaná
celému národu, ktorý má vyjadriť svoj
postoj k Božiemu milosrdenstvu voči
pohanom.“/15/
Adresáti knihy
Aké kruhy resp. aký druh zbožnosti
chce pisateľ tejto knihy prostredníctvom
britkej satiry zmeniť k lepšiemu? Len ak
si najprv zodpovieme túto otázku, nájdeme kľúč k zámeru svätopisca.
Oslovené sú kruhy, ktorým nejde do
hlavy, ako môže byť Hospodin naraz aj
prísnym sudcom nad nepriateľmi Izraela, aj milostivým a ľútostivým Bohom,
ktorého milosrdenstvo prekračuje všetky hranice. Oslovené sú kruhy, ktorým
nejde do hlavy, prečo Hospodin už
dávno nepotrestal Ninive, hlavné mesto
úhlavného nepriateľa (ak je Ninive šifra,
potom hlavné mesto práve aktuálneho
nepriateľa). Oslovené sú kruhy, ktoré sú
skeptické voči skazozvesti staršej prorockej tradície. S takýmito názormi sa stretávame aj v Iz 5,19; Ez 12, 22; Sof 1,12c
a Mal 2,17. Oslovené sú kruhy, ktoré sa
domnievajú, že za takýchto okolností
slúžiť Hospodinovi je nezmysel (Jonáš si
žiada trikrát smrť), lebo Hospodin nerobí
rozdiel medzi Izraelom a pohanmi. Oslovené sú kruhy, ktoré nechcú pripustiť,
že aj pohania sú Božie dietky (len zatiaľ
o tom nevedia), a ktoré nikomu inému
okrem seba nedoprajú Božie milosrdenstvo.
So zbožnosťou, ktorá bola takto deformovaná, a ktorá potrebovala práve takú
„studenú sprchu“, akou je Kniha Jonáš, sa
stretávame v 3. stor. pred Kristom.
Zhrnutie zvesti
Čo zvestuje Kniha Jonáša ľuďom, ktorých zmýšľanie sme vyššie načrtli? Ironizuje nacionalisticky, partikularisticky
a xenofóbne deformovanú mrzutú vieru
poexilného zboru.
Jonášove slová a činy sú predstavené
v príkrom rozpore. Prorok síce vyznáva
Hospodina ako „Boha nebies, ktorý učinil more i suchú zem“ (1,9), na druhej
strane však „uteká pred Hospodinom“
16
(v. 10). Jonáš ospravedlňuje svoju neposlušnosť tým, že vedel skôr, než sám
Hospodin, že z trestu nebude nič (4,2nn).
Jonášovi sa nepáči Hospodinovo zmilovanie sa nad pohanským veľkomestom
(4,1), nechce veriť v Hospodinovu milosť
a za mestom čaká, či predsa nepríde súd
(4,5). Ide o karikatúru partikularizmu,
ktorý nechce pripustiť, že Hospodin je
aj Bohom pohanov (pozri aj R 3,29).
S radosťou v nebi nad obrátením sa
Ninivčanov (3,10) ostro kontrastuje Jonášova namosúrenosť nad tým, že súd sa
odkladá (4,1nn).
Táto kniha ukazuje, koľko námahy
musí vynaložiť Hospodin, aby naprával
deformovanú vieru každého jednotlivca
v Izraeli. Hospodin musí spôsobiť vietor
a búrku (1,4) a použiť veľkú rybu (prorok musí absolvovať namiesto vysokej
školy hlbokú školu), teda musí pohnúť
celým oceánom, aby Jonáš poslúchol jeho opätovný rozkaz (porovnaj 1,2 a 3,2).
Hospodin si musí poslúžiť ricinovníkom,
červom, východným vetrom a páľavou
slnka (4,6-8), aby prorok pochopil príčinu jeho milosrdenstva.
Hospodin je v tejto knihe predstavený
ako Stvoriteľ, ako milostivý Boh a ako
Boh nad všetkými národmi. Milostivý
je preto, lebo to, čo by mal potrestať, je
jeho stvorenie. On je milosrdný k svojmu
stvoriteľskému dielu (4,10-11). Ak je
Jonášova ľútosť nad jednou vyschnutou
rastlinou, ktorá nie je jeho, opodstatnená,
potom je Hospodinova milosť nad jeho
jedným veľkým mestom oveľa opodstatnenejšia. Opodstatnenosť Hospodinovho
milosrdenstva je vyjadrená na konci
knihy pomocou otázky formulovanej
tak, že na ňu musí odpovedať kladne aj
najzarytejší partikularista. Kniha sa teda
končí tým, že prorok, ktorý rebeluje proti
Hospodinovmu milosrdenstvu voči pohanom, musí kapitulovať.
Na pozadí veľkej námahy s deformovanou vierou v Izraeli sa vyníma minimálna námaha, ktorú musí Hospodin
vynaložiť k tomu, aby Ho pohania prijali.
Pohania prijímajú Hospodina, len čo sa
stretnú s jeho poslom.
Námorníkom stačí prežiť búrku a uvedomiť si, akým veľkým hnevom vzplanie
Hospodin proti tomu, kto sa mu vzprieči,
aby ich zachvátil nesmierny strach pred
Hospodinom, aby Mu priniesli obeť
a zaviazali sa sľubom (1,15). Ninivčanom
stačí jednovetná Jonášova kázeň (3,4),
aby sa obrátili (3,5nn). Ich otázka „Kto
vie?...“ (3,9) pripomína otázku v Joel
2,14 a je vyjadrením Božej suverenity
a slobody.
Pohanom, ktorých v tejto knihe reprezentujú námorníci a Ninivčania, sú dané
rôzne cesty a spôsoby k poznaniu Hospodina. Môžu ho spoznať ako mocného
Stvoriteľa i ako Toho, ktorý hrozí trestom
a volá k pokániu.
Deformovaná viera poexilného Izraela je prekážkou prijatia Hospodina
pohanmi. Bez poslov sa zvesť o Hospodinovi nedostane k pohanom. Poslovia sú
však neposlušní a nemajú správnu predstavu o tom, že Hospodin je stvoriteľom
všetkých ľudí, a preto chce byť milostivý
k celému svojmu stvorenstvu.
Deformácia viery je nezávislá od
miesta, času a konfesie. Z tohto dôvodu
je pre nás všetkých Kniha Jonáša zrkadlom, ktorému musíme položiť otázku:
„Zrkadielko, povedz mi, nie je moja viera
úzkoprsá a znetvorená?“
/1/ Názory týchto autorov uvádza Anton Tyrol: Prorok
Jonáš, KBD Svit 2001 (ďalej: Tyrol) str. 61-65.
/2/ Tyrol, str. 133.
/3/ Jeho dôvody pozri v James D. Smart: The Book
of Jonah, in: The Interpreter´s bible, Volume 6,
Abingdon Press Nashville, Tennessee 1956 (ďalej:
Smart), str. 872.
/4/ Hans Walter Wolff: Obadja, Jona, BKAT XIV/3
Neukirchener verlag 1977 (ďalej: Wolff: Jona) str. 60.
/5/ Wolff: Jona, str. 63.
/6/ Tamtiež, str. 8.
/7/ Jeho názor uvádza Tyrol, str. 116.
/9/ Wolff. Jona, str. 96.
/12/ Per-Olof Malk: Neporovnateľná láska, Vydavateľstvo Polárka 2002 (ďalej: Malk), str. 113.
/14/ Tyrol, str. 114.
/15/ Tyrol, str. 113.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
BIBLICKÉ STUDIE
JMÉNA SYNŮ IZRAELE — IZACHAR
Prof. ThDr. Jan Heller
Nežli se narodí Jákobovi další syn, vypráví se v Gn 30,14-17 divná příhoda. Ruben, zřejmě už poodrostlý, našel na poli „jablíčka
lásky“ čili mandragoru, rostlinu, které se odedávna přisuzovala
kouzelná moc. O ní se vykládá v Písni 7,14: „Voní jablíčka lásky
a všechny výtečné plody nad našimi dveřmi, nové i staré. Schovala jsem je pro tebe, můj milý.“
Ráchel, nešťastná ze své neplodnosti,
naléhá na Leu: „Dej mi, prosím, několik
těch jablíček lásky od svého syna!“ V pozadí je jemná ironie: nešťastné Ráchel, která
se spolehla na kouzelnou moc mandragory, to nepomohlo. Zato Lea, která se jich
vzdala, či přesně, která si za mandragoru
koupila noc s Jákobem, začala znovu rodit:
„A Bůh Leu vyslyšel; otěhotněla a porodila
Jákobovi pátého syna“ – ze svého klína (v.
17). Na to Lea, podle verše 18, řekla: „Bůh
mi dal mzdu za to, že jsem svému muži dala
svou služku.“ Zde je problém. Není ovšem
ani ve jménu novorozence, to se vykládá
dostatečně zřetelně, ani v příběhu s mandragorou, který není vůbec zmíněn a který
asi obě ženy zamlčely. Problém je v Leině
tvrzení, že jí Bůh dal mzdu za to, že dala
svému muži svou služku. Podle právního
řádu staré Mezopotamie žena, která se zcela
oddala chválení Boha (viz Gn 29,35), tj. stala se kněžkou, se sice mohla právně vdát, ale
nesměla mít vlastní děti. Mohla si je však
opatřit od svého manžela přes otrokyni
(srov. Josef Klíma, Nejstarší zákony lidstva,
Praha 1979, str. 194). Stejně tak to udělala
nerjdříve bezdětná Ráchel a potom i Lea.
Ovšem, na rozdíl od mezopotamských
pravidel, z nouze.Verš 9 nás ujišťuje, že Lea
viděla, že přestává rodit. A zde je háček:
Kdyby toto předání otrokyně Zilpy Jákobovi bylo opravdu jen a jen z nouze, sotva by
bylo na místě, aby se jím Lea chlubila jako
zvláštní zásluhou. Ale co když se takový
čin bez ohledu na okolnosti považoval za
obecně záslužný podle mezopotamských
měřítek? Jako by tím Lea chtěla zastřít to,
že si Jákoba pronajala na jednu noc, jako by
takové pronajímání manžela bylo horší než
předání otrokyně. Nemůžeme se nezeptat:
Kdo byl vlastně „najatý za mzdu“? Jákob,
Lea nebo Zilpa? Novodobé komentáře to
samozřejmě řeší snadno a rychle teorií pramenů, podle které má oddíl 14-16 jiného
autora než v. 17. A redaktor prý pracoval
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
nůžkami, nikoli hlavou. Nenašel jsem komentář, který by si rozpor v textu uvědomil
a řešil jej jinak než pomocí teorie pramenů.
Jak je tedy možné rozpor v textu vyložit?
Lea zamlžuje nábožensky delikátní příhodu
s mandragorou i s manželem na prodej tím,
o čem věděli všichni kolem a co bylo tehdy
považováno za zcela obvyklé, ba skoro záslužné. Lea prostě dělá z nouze ctnost. To
je velice lidské a občas to děláme všichni,
zvlášť když se nám něco povede. Že je to
dar shůry napříč všemu v nás i z nás, to
už nevidíme nebo nechceme vidět. Tak si
přičítáme zásluhy, až to občas neladí se skutečností a jsou z toho problémy v kontextu
Bible i života. Vidíte ten lehce ironický
úsměv na rtech vypravěče?
Ale Bůh je milosrdný natolik, že tento
malý podvod matce pátého syna odpouští.
Nejen to, dává jí možnost nápravy. A tu Lea
nepromešká a při narození šestého syna
vyznává: „Jak pěkným darem obdaroval
Bůh právě mne!“Ale k tomu se vrátíme
v další stati.
V hebrejském znění se jméno Izachar
píše dvojím způsobem. V úpravě hebrejského znění, která pochází od Ben Ašera,
jde o 3. osobu imperfekta Nifalu, přesně
tedy „Je najímán“, zřejmě manžel Jákob za
jablíčka lásky. Na rozdíl od toho hebrejská
úprava textu, jejímž autorem je podle staré
tradice Ben Neftalí, zachovává vedle sebe
psaní dvou „š“, pak je možno jménu rozumět jako dvěma slovům: „Muž odměny“, tj.
hebr. „iš sakar“, nebo „jišša sakar“, tj. „Nese
odměnu“.
Křesťanská tradice je jednotná, překládá
jméno do řečtiny jako „misthos“ a do latiny
jako „merces“, obojí znamená odměnu nebo
zisk. Rabínská tradice, jak ji zaznamenává
starý midraš Genesis Rabba k tomuto místu, má však jiné pojetí a píše: „ješ sakar“, tj.
„Zde je odměna“. K tomu doplňuje výklad
o tom, že Izachar byl učený v zákoně (viz
1Pa 12,33): „Z Izacharovců (přišli) znalci
2005/5765
časů, kteří poučovali Izraele, co má dělat…“
Midraš pokračuje: „Odkud má Izachar tuto
přednost? Z toho, že Zabulon obchodoval
(srov. Dt 33,18) a podporoval Izachara z výnosu, takže ten se mohl zabývat Zákonem
(srov. Gn 49,13 a Dt 33,18).
Jak vyhlíží Izachar z pohledu novodobých vykladačů? Klasická kniha Martina
Notha (Geschichte Israels, s. 56) vykládá,
že kmen „vznikl“ při usazení Izraele v Kenaanu a že jméno je vlastně posměšek ze
strany ostatních kmenů Izraele, a to proto,
že se podle Gn 49,15 pokořil Kenaancům,
že sehnul hřbet a břemena nosil, tedy konal
otrocké práce.
Slovník Koehler-Baumgartner upozorňuje, že „iš sakar“ znamená doslova „Muž
nájmu“, tedy nádeník. Nejstarší zmínka
o tomto kmeni je prý Sd 1,35, kde se mluví
o Emorejcích, podrobených členy josefovských kmenů (srov. M. Noth, Geschichte
Israels, s. 56, Encyclopaedia Judaica 8,662).
Byl-li však Izachar přízviskem těch, kdo se
dali najmout a tak ztratili svobodu, bylo
zapotřebí to později zakrýt, a to se prý stalo
spojením jména s příběhem o jablíčkách
lásky.
Svérázný pohled má na události popisované v Gn 30 badatel z počátku 20. století
Hermann Gunkel. Ve svém obsáhlém komentáři ke Genezi (str. 335) tvrdí, že Lea
a Rachel otěhotněly ve stejném čase, Rachel
vlivem mandragory a Lea „za mzdu“. To
však prý pozdější vypravěč (podle teorie
pramenů jahvista) „zamlžil“. Ale je možné
to vidět právě i opačně: Lea nedoufá v magickou sílu mandragory, proto se jí vzdává,
aby si vykoupila „své právo“, viz Ex 21,10:
„Jestliže si muž vezme jinou ženu, nesmí
tu prvou zkrátit na stravě a na manželském
právu, jinak smí poškozená žena odejít bez
odškodného.“ Kdežto Rachel i s mandragorou zůstává neplodná až do doby, než
se smiluje Bůh, tak to říká nynější podoba
biblického znění. Je ovšem dobře možné,
že starší tvar jména byl opravdu „iš sakar“,
tj. „Muž nájmu“, a tato podoba jména byla
při přechodu z ústní tradice do písemné
upravena do takové podoby, jaká zapadala
do kontextu Gn 30,14-18. O problémech
tohoto kontextu v původním znění jsme
hovořili na začátku. Závěrem lez říci, že
i „nájemník“ či „nádeník“ patří do Izraele,
jde-li mu o Hospodina a ne o výnos.
17
RECENZE
JAN HELLER: VÝKLADOVÝ SLOVNÍK
BIBLICKÝCH JMEN
ThDr. Jiří Beneš
Vydalo nakladatelství Advent-Orion a Vyšehrad pro Centrum biblických studií AV ČR a UK Praha 2003.
Vpravdě monumentální dílo českého
starozákoníka, religionisty a lingvisty,
prof. ThDr. Jana Hellera, potvrzuje renomé české starozákonní vědy, budované Hellerovými předchůdci prof. Slavomilem C. Daňkem a nedávno zesnulým
prof. Milošem Bičem. Slovník vznikl jako vědecká práce podporovaná grantem
AV ČR. Je vázaný a má rozsah 630 stran.
Předmluvou jej doprovodil hebraista,
prof. Jaroslav Oliverius. Obsahuje úvod;
návod k užívání; vlastní stať – výkladový slovník jmen o třech částech: jména
hebrejská, aramejská a řecká (527 stran);
rejstřík českých biblických jmen jak
z bible kralické, tak z českého ekumenického překladu (51 stran); seznam
zkratek a soupis použité i doporučené
literatury. Heslo pak je tvořeno číslem,
hebrejským, aramejským či řeckým tvarem jména, frekvencí v Bibli, přepisem
do češtiny, číselnou hodnotou jména,
překladem a výkladem. Ten obvykle
obsahuje základní slovníkový údaj,
etymologie, výklady v průběhu tradice,
asociativní hledání možnosti výkladu
a autorské dodatky. V případě řeckých
jmen je uváděn ještě odkaz na hebrejskou či aramejskou podobu jména.
V úvodu prof. Heller vysvětluje
čtenáři, jaký význam jména v Tenaku
(Starém zákoně) mají, proč je nutné jim
rozumět a jimi se zabývat. Poté čtenáře
uvádí do dějin biblické onomatologie
(nauky o jménech), popisuje způsob
vznikání slovníku a připojuje poděkování svým četným spolupracovníkům,
mezi nimiž Mgr. R. Řehákovi na čelném
místě. Při popisu dějin biblické onomatologie odlišuje dva základní přístupy ke
zkoumání jmen v minulosti. Starší nazývá „alegoricko-dogmatický“ a mladší
„historicko-kritický“. Badatelé zastávající „historicko-kritický“ přístup označují
„alegoricko-dogmatickou“ metodu za
18
naivní, lidovou etymologii. Prof. Heller
se ovšem nepřiklání bezvýhradně ani
k jednomu z těchto přístupů. Brání
mu v tom jeho zřetel na kérygmatické
hledisko starozákonního textu, tedy
pokorný a u kriticky pracujícího vědcelingvisty neobvyklý ohled na souvislost
mezi jménem, jeho nositelem a pozdější
vyznavačskou reflexí jména v kontextu
Tenaku. Nejen při výzkumu významu
jmen, ale zejména při jejich následné
interpretaci bere autor slovníku vážně
předně synchronní hledisko (zkoumá
roli jména v kontextu příběhu, v němž
jméno stojí), aniž by ovšem pomíjel hledisko diachronní („zřetel na historický
vývoj slova“, s. 13). Orientuje se v tomto
ohledu na strukturální lingvistice, na
funkci proprií v textu a na zkoumání
pojmenovávacího procesu. Jak sám
uvádí, není v tomto směru svého bádání
osamocen.
Vzhledem k tomu, že jde o dílo mimořádné a natolik závažné, budu se ve
své recenzi spíše soustředit na podtržení
Hellerova objevu rozměrů biblických
jmen. Prof. Heller ve slovníku posbíral,
utřídil a publikoval plody své dlouhodobé, pilné a soustředěné práce. Ta započala již před rokem 1947, kdy publikoval
svůj záměr věnovat se onomatologii.
Vedle své další vědecké a pedagogické práce se tomuto tématu soustavně
a v podstatě sám věnuje neuvěřitelných
56 let. Za tu dobu nashromáždil nepřeberný materiál, jehož podstatnou část
postupně uveřejňoval časopisecky, buď
česky, nebo německy, a na evangelické
fakultě UK s tím seznamoval studenty
při svých přednáškách, kursorických
četbách hebrejského textu Tenaku
a v seminářích. Svou intuicí vytušil,
jaké obrovské bohatství se pro exegezi
biblického textu skrývá ve významu
jmen (a slov vůbec). Tzv. mluvící jmé-
na mu při interpretaci starozákonních
příběhů sloužila jako klíč, jímž do příběhu, resp. do jeho zasutých vrstev bylo
možno vstoupit, protože sama jména
nesou výraznou zvěst, ba mohou být
„šifrou určitého postoje či vlastností“
(s. 22). Soustavným studiem se nakonec
prof. Hellerovi podařilo vytvořit „pravidla jednak pro obecnou analýzu jevu
reetymologizace, ...jednak i východisko
pro metodiku synchronní onomatologie“ (s. 14).
Hellerův precizní výzkum je metodicky založen na studiu vykladačské tradice
a kritické práci se slovníky obsahujícími
výklad jmen. Svůj přínos ovšem sám
formuluje velmi pokorně jen jako možnost rozumět zvěsti jména z jiného úhlu
rozboru. Neodmítá proto netradiční
(např. rabínské) způsoby výkladu jmen,
ani to, co sám označuje za „názvuky“,
což jsou druhotné asociativní výklady.
Spolu s kritickou jazykovědnou prací
na etymologii slova mohou všechny tyto
prostředky sloužit ke vstupu do dalšího
(skrytého) rozměru několikavrstvé zvěsti, kterou jméno nese. To vše je pak nutné interpretovat v kontextu a s ohledem
na souvislosti, v nichž se jméno vyskytuje. Tak se vnímavému posluchači, resp.
ukázněnému vykladači ukazuje cesta,
po níž lze jít dál, za rámec naznačeného,
např. do rozboru apelativ, nebo jiných
hebrejských slov. Mám za to, že právě
v tom, co přesahuje rámec exaktních
vědeckých postupů, tedy v „hledání
možností výkladu jména“ (s. 20) je
mimořádný a stěží docenitelný přínos
Hellerova monumentálního díla.
Jak je již z výše popsaného patrné,
věnuje se autor slovníku velmi citlivě
způsobu zacházení se jmény v Tenaku.
Souhrně řečeno, rozpoznává ve jménu
dvě složky: jazykovou a dějinnou, tedy
prvotní význam jména (etymon) a ráz
nositele jména. S předpokladem, že šlo
o kérygmatický záměr tvůrců, resp. tradentů textu, kteří učinili jména součástí
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
RECENZE
zvěsti úsporně psaného hebrejského
textu Tenaku, tedy jakousi zkratkou,
nebo někdy až nástrojem zápasu s náboženskými představami (s nimiž se
Izraelité vyrovnávali, používajíce náboženský materiál k formulování své
zvěsti), usuzuje prof. Heller na to, že obě
složky jména na sebe působily: události
význam i tvar jména někdy překreslovaly, nebo ke jménu přitahovaly ty události, které se jménem „souzněly, i když
s ním původně přímo nesouvisely“ (s.
22). Pro tento proces zavádí prof. Heller
výraz etymologizace, resp. reetymologizace. Pojmenovává tak „přeznačující ...
druhotný a jazykově nesprávný výklad
jména předložený v Bibli“ (s. 14), nebo
„soubor dalších, nejazykových, nýbrž
převážně dějinných představ, které
jméno vybavovalo“ (s. 21). Termínem
„etymologizace“ se prof. Heller pokouší
nahradit poněkud zlehčující výraz Volksetymologie, užívaný jazykovědci pro
předkritický (tedy podle jejich mínění
naivní) způsob výkladu jmen v Tenaku.
Autor slovníku tak činí proto, aby způsob, jímž je v Tenaku se jmény zacházeno, oprostil od podceňování, přezírání,
pohrdání, resp. podezírání z naivity.
V tomto ohledu varuje čtenáře v závěru
kapitoly „Návod na užívání slovníku“
před přeceňováním etymologie (s. 21).
Hellerova etymologizace je tedy přejná
interpretace způsobů, jak tvůrci Tenaku
zacházejí se jmény, jak je užívají, případně upravují v závislosti na obsahu sdělení, struktuře textu a kulturně historickém, či náboženském kontextu, v němž
jméno stojí. Z tohoto hledání a nalézání
přiměřeného přístupu ke zvěsti Tenaku
je patrné celoživotní a v celé Hellerově
vědecké vykladačské práci doložitelné
úsilí upozornit na vážnost a solidnost
zpráv, které se nám v Tenaku dochovaly.
Kdo se někdy pokusil o rozbor biblického jména, bude se mnou jistě souhlasit, že Výkladový slovník biblických
jmen je nejen úctyhodná, ale také cenná
pomůcka nejen pro rozbor hebrejských
jmen, ale i jako učebnice pro čtení nesnadných hebrejských tvarů, či náznak
možnosti vstupu do jiných, překladem
a slovníky nezachytitelných vrstev hebrejského textu Starého zákona. Nebude
ovšem užitečně sloužit jen starozákoníkům, exegetům, písmákům a čtenářům
Bible, nýbrž i jazykovědcům např. pro
výzkum biblických proprií v češtině.
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
LEONID STOLOVIČ:
ŽIDÉ ŽERTUJÍ Doplněk, Brno 2001
Celá kniha je uvedena mottem „Židé
žertují, tudíž jsou. Židé jsou, tudíž žertují.“, které vystihuje roli humoru pro přežití
tohoto národa. O možnosti, že k houževnatosti přežívání židovského národa bez
existence vlastního státu přispěla právě
ironická nadsázka a reflexe vlastního údělu přemýšlí také autor v předmluvě k této
sbírce. Anekdoty, přísloví a pořekadla v ní
zahrnuté podávají pestrý obraz o svérázu
židovského humoru, převážně východoevropského. Jedná se o „živé anekdoty“,
které autor osobně zaslechl a uvádí je ve
vlastním podání:
Ve vlaku se mluví o slavných lidech.
Žid v kupé všude vidí „své“. „Einstein…“
„Žid.“ „Spinoza…“ „Žid.“ „Levitan…“
„Žid.“ „Heine…“ „Žid.“ „Ježišmarjájózef,“ ohradí se soused, „dejte už s tím
pokoj!“ „Taky Židi.“
Za urputných bojů během šestidenní
války prosí voják důstojníka: „Pane důstojníků, v srpnu budu potřebovat dovolenou.“ „Ty ses zbláznil! Copak nevidíš,
jaká je situace?“ „Ale já tu dovolenou
moc potřebuju.“ „Dobrá. Dostaneš dovolenou, když uděláš nějaký hrdinský čin.“
Na druhý den přijede voják v arabském
tanku. Dostane dovolenou. Důstojník
se zajímá: „Poslyš, Chaime, a jak jsi to
dokázal?“ „Docela jednoduše. Vzal jsem
náš tank, přijel jsem k Arabům a křiknu:
‚Hej, kluci arabský! Nepotřebujete někdo
v srpnu dovolenou?‘“
V lágru se přišlo na to, že někdo ze
Židů udává. Spoluvězni se pohoršují:
„Žid – a práskač?!“ Na to se ohradí jeden
z nich: „To je diskriminace! Když můžou
mít své svině i ostatní národy, proč ne
my, Židi?“
Rabín: „Chodit s nepokrytou hlavou
je stejný hřích jako cizoložství.“ „To ne,
rebbe, zkusil jsem obojí, a nedá se to
srovnat.“
Rabín: „Pořádný Žid nesmí pít vodku
a nesmí chodit do veřejných domů.“ „Oj-
2005/5765
vej!“ „Řekl jste ‚ojvej‘ Rabinoviči? Řekl
jste ‚ojvej‘?“ „Já si jen vzpomněl, že jsem
někde nechal svůj nový deštník!“
„Co to Židi s tím Einsteinem pořád
mají? Co vlastně vymyslel?“ „Spojil prostor a čas.“ „To je toho! Staršina Sidorov
to dokázal taky. ‚Hněte sebou,‘ řvával na
nás, ‚ten zákop bude vykopanej do oběda
až ke zdi!‘“
Židovský dohazovač přemlouvá Žida,
aby provdal dceru za Alexandra III. „Ty
ses zbláznil! Vždyť je to car.“ „A ty bys
nechtěl, aby tvá dcera byla carevnou?“
„Když on je pravoslavný!“ „A ty bys kvůli
něčemu takovému dceři nedovolil, aby se
dala pokřtít?“ „Tak dobře. Budiž.“ „Výborně,“ mne si ruce šadchem, „teď ještě
přemluvit Alexandra III.“
„Co mám dělat, rebbe? Moje slepice
mají nějakou nemoc.“ „A čím je krmíš?“
„Zrním.“ „Dávej jim rýži.“ Na druhý den.
„Rebbe, ty slepice jsou pořád nemocné.“
„A co jim dáváš k pití?“ „Vodu.“ „Dávej
jim mlíko.“ Na třetí den. „Rebbe, co mám
dělat? Ty slepice jsou pořád nemocné.“
„Víš, co ti poradím? Namaž jim nohy husím sádlem.“ Na čtvrtý den. „Tak co tvé
slípky?“ „Do jedné pochcípaly, rebbe!“
„Škoda, já měl ještě dvě tři rady.“
„Proč vypravuješ jen samé židovské
anekdoty?“ „Tak dobře. Jdou dva Číňani.
Cha-Jim a Moj-Še…“
Z knihy Leonida Stoloviče
vybral Lukáš Klíma.
19
STÍNY ŠOA
GHETTO V ŁÓDŽI
Lukáš Klíma
Obrazem zrůdnosti holocaustu, lépe šoa, jsou vedle koncentračních táborů také nacistická ghetta. Nejhorší z nich bylo patrně
v polském městě Łódž, německy Litzmannstadt.
Spisovatel Arnošt Lustig v úvodu ke
knize Richarda Seemanna „Ghetto Litzmannstadt 1941-1944“ píše: „Sám název
Łódž, Litzmannstadt, vyvolával hrůzu
i v lágrech tak strašných jako AuschwitzBirkenau. Lidé tu nemuseli čekat na svůj
příděl cyklonu B. Umírali vyčerpáním
otrockou prací. Až ti nejodolnější skončili v plynu.“
V únoru vystavovala Langhansova
Galerie v Praze výběr z fotografií Henryka Rosse. Ross pracoval jako oficiální
fotograf zaměstnaný Židovskou radou
v łódžském ghettu. Jeho úkolem bylo
vytvářet propagandistické obrázky
a podobenky obyvatel do průkazů totožnosti pro statistický odbor správy
ghetta.
Oprávnění nosit fotoaparát však
využil i k tajnému fotografování života
v ghettu. Tak bylo možno zahlédnout
20
otrhané děti hledající zbytky jídla v odpadcích, zubožené lidi, kteří se snaží
směnit své poslední nuzné majetečky,
které nikdo nepotřebuje, a nahrbené
postavy vlekoucí káru s výkaly. Patrně
poslední fotky těch, kteří zanedlouho
podlehli tyfu, vyčerpání, hladu, nebo
byly odvezeni na likvidaci.
Vedle momentky z veřejné popravy
provazem, hromady mrtvých těl čekajících na zahrabání a tváří zračících
mučivou tíseň během transportu do
tábora smrti, bylo možno vidět i obrázky
ukazující pěkně oblečené hrající si děti,
nebo soukromou oslavu, na které děti
sedí nad plnými talíři jídla, či jiné záběry
z relativně poklidného života privilegované vrstvy ghetta. Ovšem i tito lidé,
kteří měli posty v Židovské radě, a jejich
rodiny, nakonec skončili ve vyhlazovacích táborech.
Druhou světovou válku nepřežilo 95
procent obyvatel łódžského ghetta včetně
téměř pěti tisíc českých Židů. Z Prahy
sem bylo na podzim roku 1941 vypraveno celkem pět transportů. Potom už následovaly deportace do Terezína. V České republice dosud žije čtrnáct lidí, kteří
pobyt v Łódźi přežili. S některými z nich
byla v rámci programů, které výstavu doprovázely, beseda. Další informace jsou
sestavené z výpovědí těchto pamětníků.
Věra Poláková: „Část, v níž bylo ghetto v Łódži zřízeno, se jmenovala Baluty
a tam žil před válkou lumpenproletariát,
ti nejbídnější. Chápala jsem, že nás tam
přivezli, když nás chtěli zničit, ale nechápu, jak tam mohli žít před tím. Nebyla
tam kanalizace ani vodovod. To bylo pro
nás zcela nepochopitelné.“
Věra Arnsteinová: „Fekálie tekly podél
chodníku. Po příjezdu jsme našli dvorky
plné neodvezeného odpadu. Až když hrozila epidemie a Němci začali mít strach
z nákazy, nechali odpadky odvážet. V létě
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
STÍNY ŠOA
hmyz, vedle suché záchody: boudička,
kolem níž se vršilo hnojiště lidských výkalů. Hrozila cholera, žloutenka, skvrnitý
a břišní tyfus. Za šaty maminky jsme vyměňovali lavóry a kýbly, abychom mohli
existovat. Spousta lidí zemřela hlady a na
epidemie. Stěhovali jsme se do uvolněných bytů. Naše čtyřčlenná rodina žila
v jednom pokojíčku na dvou palandách
s tisíci štěnic, které nešlo zlikvidovat.“
Mája Dohnalová: „Štěnice, blechy,
šatní vši. Na příděl jídla se stály dlouhé
fronty a bylo vidět, jak se vši stěhují
z jednoho na druhého. Vši přenášely
skvrnitý tyfus. Pro hladové a vyčerpané
lidi bylo strašně těžké se v zimě denně
udržovat v čistotě. V noci jsme se zbavovali štěnic. Když jsme přijeli, dostali
jsme příděl tuřínové polévky. Nemohli
jsme ji jíst, ale místní o ni žebrali. Brzy
jsme ji hltali jako ostatní. Hlad v ghettu
byl po celá léta strašný. Hlady umírali
mladí i staří.“
V září 1942 Němci rozhodli, že se bude
muset snížit počet obyvatel přelidněného
ghetta o dvacet tisíc lidí. Chtěli se zbavit
neproduktivních: starých, dětí, slabých,
nemocných. Na týden uzavřeli ghetto,
vyhlásili zákaz vycházení – tak zvanou
„šperu“ (z německého Gehsperre). Šéf
ghetta Rumkowski přišel s prohlášením,
v němž apeloval na matky, aby dobrovolně odevzdaly svoje děti. Domníval se, že
je potřeba některé obětovat, aby jiní byli
zachráněni. Věděl, že pokud by nacisté
z ghetta neměli zisky, proměnili by je
ve vyhlazovací tábor, jak si to původně
představoval Adolf Eichmann.
V Chelmnu byly poprvé použity plynové komory. K vraždění se ještě nepoužíval cyklon B, ale zplodiny z výfukových
plynů nákladních automobilů. Plynové
komory byly pojízdné a snadno se po
nich zahlazovaly stopy. Drtivá většina
Židů z Łódže později směřovala do plynových komor v Osvětimi-Birkenau.
Mario Petrovský: „Když se ve čtyřicátém čtvrtém blížila fronta, začali
ghetto v Łodži likvidovat. Po příjezdu
do Birkenau nás rozdělili, takže otec
byl jinde než já a matka se sestrou také.
Bylo mi dvanáct. Věděl jsem, že musím
říct, že je mi šestnáct, protože všichni
mladší šli rovnou do plynu. Jelikož jsem
byl vyspělý a ne úplně zesláblý, tak mi to
v první selekci vyšlo a šel jsem místo do
plynu do koncentráku. Kdo byl zdravý
a měl například jenom odřené koleno,
šel v první selekci do plynu, protože
nemohl běžet. Bylo to vždycky několik
metrů k Mengelemu a k němu se muselo utíkat. On jenom říkal: „Links!“ nebo
„Rechts!“. V první selekci se tak mohl
někdo s tuberou dostat do tábora, ale
tam pak byly další selekce. Nakonec nás
osvobodili Rusové. Byl jsem šťastný. Bylo mi třináct a to mě možná zachránilo,
protože jsem si nedělal hlavu z toho, co
bude zítra…“
Loni poprvé po šedesáti letech Łódž
veřejně uctila památku židovských obyvatel ghetta. Památník připodobněný
komínu čnícímu nad spalovnou byl odhalen na vlakové stanici Radegast, odkud
byly vypravovány transporty do vyhlazovacích táborů. Lze si na něm přečíst pouze tento nápis: Nezabiješ. V hebrejštině,
polštině a angličtině.
Na šperu vzpomíná Věra Arnsteinová: „Nesměli jsme vycházet na ulici ani
do práce, nedostávali jsme příděly jídla.
Od domu k domu chodila německá kriminální policie, my jsme byli donuceni
seřadit se venku, a kdo byl vybrán, musel
na náklaďák a byl odvezen neznámo kam.
Až po válce jsme se dozvěděli, že byli
odvezeni do Chelmna. To byla první selekce, řadu dalších jsme zažili v Osvětimi.
Maminkám brali děti z náručí… bylo nám
jasné, že nepřežijí. V noci pak rodiče tajně
některé děti schovávali tam, kde už prohlídka skončila. Byly případy, že několik
dětí rodiče zazdili, aby je uchránili, jenže
pak byli sami odvlečeni a děti zahynuly.
Trnuly jsme nevýslovnou hrůzou, že nás
odvedou, ale měly jsme štěstí.“
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
21
HISTORICKÉ STUDIE
„HOMO TRILINGUIS“ —
MATTHAEUS AUROGALLUS (P. 1490–1543)
Ota Halama, ThD
Qui triplici citharam plectro pulsare sciebat,
Et triplices una fundere voce sonos,
Aureus hoc tristi gallus sepelitur in antro,
Inque solum cristas deiicit ille suas.
Illo defuncto sacram mysteria linguam,
Obliviscetur Saxonis ora loqui./1/
Tímto příznačným epitafem oslavil český humanista Matouš Collinus
z Chotěřiny smrt svého přítele Matouše
Golthana, jenž vešel do dějin se svým
polatinštěným jménem jako Matthaeus
Aurogallus. /2/ Stejně jako na mnoho
významných českých rodáků se na něj
ve vlasti téměř zapomnělo. Jeho památku však za vše uchoval Lutherův překlad
Starého zákona, na němž se Aurogallus
spolu s Filipem Melanchtonem svého
času podílel a který vlastně dodnes
slouží tisícům evangelických křesťanů.
Proto si Aurogallus jistě zaslouží, abychom si jej zde krátce připomněli, nejen
jako prvního českého křesťanského
hebraistu, ale především jako prototyp
humanistického vzdělance a znalce
všech svatých jazyků: hebrejštiny, řečtiny a latiny.
Matouš se narodil v Chomutově
na úpatí Krušných hor někdy po roce
1490. Němečtí Golthanové, jak se nazývali jeho katoličtí předci, se přistěhovali
do severočeského města nejspíše roku
1476 a brzy se spříznili s českým obyvatelstvem města natolik, že se v Matoušově rodině dokonce objevilo i jméno
Václav. Snad právě proto měl pozdější
Aurogallus blízko k rodné zemi, když
pražské univerzitě nabízel své služby,
když veršem i prozaicky zpracovával
své pojetí českých dějin, nebo když veršem oslavil neporaženého husitského
vojevůdce Jana Žižku. Za Čecha ostatně
považoval Aurogalla i jeho důvěrný
přítel, humanista Matouš Collinus
22
z Chotěřiny, Prokop Lupáč z Hlavačova
a další, což jen prohlubuje naše znalosti
o ne nutně problematickém soužití
Čechů a Němců v minulosti českého
pohraničí.
Roku 1491, krátce po Matoušově
narození, zahájila na chomutovsku svou
činnost humanistická škola, založená
Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, jehož v letech 1502-1503 na postu
učitele zastupoval šmalkaldský rodák
Jan Sturnus. V prvním desetiletí 16.
století žil v této malé elitní škole také
mladý Aurogallus, u něhož již dříve
chomutovští páni z Veitmile rozpoznali
jazykové nadání a dali jej proto vzdělat
v hebrejském jazyce v údlické židovské
obci. Proč právě do Údlic, když tato
obec s někdejší hasištejnskou tvrzí se po
vypovězení chomutovských Židů v roce
1517 stala jejich předním útočištěm, ale
v době Matoušova dětství a mládí byla
v Chomutově početně silná židovská
obec se dvěma školami? Stěží budeme
na tuto otázku znát jednou odpověď.
Každopádně, do humanistické školy
na hradě Hasištejně vstupoval mladičký Aurogallus nadprůměrně jazykově
vybaven a svou znalostí hebrejštiny převyšoval jak zakladatele školy Bohuslava
Hasištejnského, tak i jeho kolegu Jana
Sturna. Jistě se zde však Matouš zdokonalil v latině, jejíž základy pokládalo
městské školství, a právě zde se seznámil i s řečtinou, kterou bude Aurogallus
nadále jako „homo trilinguis“ rovněž
skvěle ovládat.
Roku 1510 se po smrti Hasištejnského škola rozpadla a o Aurogallovi
nemáme zpráv krom těch, že do jeho
vlastnictví přešla část knih z Bohuslavovy pozůstalosti. Dohadem zůstává
i jeho tehdejší pobyt na univerzitě v Annaberku a Aurogallus se nám objevuje
teprve roku 1512, kdy se dal zapsat na
lipské univerzitě, kam mířili i mnozí
další hasištejnští odchovanci a kde od
roku 1510 několik let působil také Bohuslavův kolega Jan Sturnus. V Lipsku
dosáhl 30. května 1515 Aurogallus na
artistické fakultě bakalaureátu a jeho
oči se začínaly upírat ku Praze.
Pro pražskou kališnickou univerzitu
v letech 1516-1518, kdy se na ní Aurogallus nejspíše ucházel o místo učitele
hebrejštiny, platila výstižná slova týnského faráře Jakuba, jenž ji nazval „rezavým klenotem“ Českého království.
Právem! Roku 1512 totiž konzervativní
mistři odmítli svěžího ducha humanistických studií a univerzitu proto opustili
právě ti, kteří byli novému proudu nakloněni, ať už Václav Písecký či Řehoř
Hrubý z Jelení. Z pochopitelných důvodů proto Aurogallova kandidatura vzala
za své ke škodě univerzity i Českého
království a Aurogallus se po krátkém
pobytu v Lipsku roku 1519 trvale usazuje ve Vitenberku.
Roku 1521 se asi třicetiletý Aurogallus konečně dočkal splnění svého snu;
byl jmenován profesorem hebrejského
jazyka na vitenberské univerzitě, a ta
se mu až do konce života jeho stala
druhým domovem. I zde, přes špatné
zkušenosti s Prahou, pěstoval styky
se svými krajany, pečoval o české studenty, kteří v stále hojnějším počtu
přicházeli na luterskou alma mater,
a navázal i cenná přátelství, např. s již
zmíněným Matoušem Collinem z Chotěřiny. Především však zůstával pedagogem, kdy Aurogallova díla užívaly
generace studentů hebrejštiny a Starého
zákona a jehož služeb užil při překladu
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
HISTORICKÉ STUDIE
Starého zákona i Martin Luther, jak
sám vzpomíná ve svém otevřeném listě
o biblickém překladu./3/
Rok před smrtí byl asi padesátiletý
Matouš Aurogallus oceněn nejvýznamnějším univerzitním postem, úřadem
rektora. Toto ocenění završilo jeho více
než dvacetileté působení ve Vitenberku a byla to současně odměna, jíž se
Aurogallovi dostalo na poslední chvíli.
V listopadu 1543 Matthaeus Aurogallus, chomutovský rodák, vitenberský
profesor a rektor i jeden z největších
hebraistů 16. století, umírá.
Literární pozůstalost Matouše Aurogalla vcelku skvěle odráží jeho pedagogickou dráhu učitele hebrejštiny,
který jen dva roky po svém nástupu
na místo profesora sestavil své latinské
„Compendium Hebreae grammatices“.
Rozšířené vydání tohoto spisu, obohacené o aramejštinu, vyšlo krátce nato
roku 1525 pod titulem „Compendium
Hebreae Chaldeae quae grammatices“.
Oblibu „kompendia“ dokládá zejména
to, že vycházelo až do roku 1539 jak
samostatně, tak spolu se spisem Filipa
Melanchtona „Institutio puerilis literarum graecarum“, a ovšem i to, že z ní
bylo později také čerpáno. Aurogallus
se však podílel i na formování disci-
plíny, kterou dnes nazýváme dobovým
pozadím Starého zákona. Učinil tak
zejména spisem „De Hebraeis urbium,
locorum, populorumque nominibus“
z roku 1526, jímž revidoval středověkou tradici jeronýmskou, a který
také neunikl dalšímu vydání roku 1539.
Pracemi o hebrejštině však Aurogallova
literární činnost nekončí. Jeho přičiněním vyšlo roku 1524 v Basileji známé
dílo Diogena Laertského „De vita et
moribus philosophorum“ v latinském
překladu Ambrosia Traversaria, na
němž se podepsala Aurogallova zastiňovaná znalost řečtiny. Konečně, stranou nemohou zůstat ani práce, které
Aurogallus věnoval českým dějinám.
Na prvním místě je zde třeba jmenovat
prozaickou práci „Commentarii rerum
Bohemicarum sive Chronica“ a veršovanou skladbu „Rhapsodiae“, obě příznivé
k českému národu, byť dochované jen
ve zlomcích. A ovšem i Aurogallův
epitaf Jana Žižky, v němž vyjádřil svůj
humanistický obdiv k neporaženému
vojevůdci husitských vojsk.
i rektor, přítel obou sloupů reformace
a někdejší žák údlických rabínů – Matthaeus Aurogallus: 1490-1543.
/1/ In: PROKOP LUPÁČ Z HLAVAČOVA, Rerum
Boemicarum Ephemeris, Kalendarium Historicum,
Praha 1584, l4a-l4b. Zde k 12. listopadu Lupáč
píše: „A. D. 1543. Vitebergae vitam Þnivit, ipso die
S. Martini, Matthaeus Aurogallus Commutoviensis,
Bohemus, Hebrae Graecae et Latine lingg. peritis.
posteaquam illic egisset Professorem et Acad. Rectorem.“ a připojuje Collinovo epitaphium.
/2/ Základní dostupné údaje o životě a díle Matouše
Aurogalla shrnují: Jan MARTÍNEK, De Aurogalli
Chronicae fragmentis, LF 6(81)/1958/1-2 – EUNOMIA 2/1-2, s. 28-31, 78-83; TÝŽ, De Matthei
Aurogalli origine, LF 8(83)/1960/1 – EUNOMIA
4/1, s. 56-69; TÝŽ, heslo: Aurogallus in: Rukověť
humanistického básnictví – 1 A-C, Praha 1966,
s. 116-117; TÝŽ, Humanistická škola na Hasištejně,
AUC-HUCP 1981/21/2, s. 23-47; Hans Hermann
HOLFELDER, Matthäus Aurogallus (ca. 14901543), Zeitschrift für Kirchengeschichte 87/1974/
4/23, s. 383-388.
/3/ Srov. Martin LUTHER, Ein sendbrief D. M.
Zlatý kohout, v jehož kokrhání se
snoubil zvuk tří louten a s jehož osobou se pojilo tajemství tří posvátných
jazyků, to byl Matouš Golthan – český
Němec, chomutovský rodák, humanista
par excellence, vitenberský profesor
Luthers Vom Dolmetzschen und Fürbit der heiligenn, WA 30/2, s. 632-646. Zde Luther roku 1530
vzpomíná, jak se s Melanchtonem a Aurogallem
dlouho pokoušeli najít německé ekvivalenty hebrejských slov v knize Job, takže přeložili jen „tři řádky
ve čtyřech dnech“.
See English summary of this issue on our web site: www.krestane.zide.info
ZPRAVODAJ SKŽ
ČÍSLO
53
ROKU
2005/5765
23
Academia,
nakladatelství AV ČR Vám nabízí:
Alexandr Solženicyn
AutobiograÞe: Trkalo se tele s dubem
Životopisné dílo jednoho z nejznámějších autorů a disidentů
bývalého Sovětského svazu. Tato kniha je kronikou dvaceti
let oÞciálního i ilegálního literárního života v SSSR
post-stalinistického období, lze ji však číst i jako strhující
autobiograÞcký román spisovatele, který každou další
stránkou svého svědectví riskoval další vězení a vyhnanství.
Kniha končí autorovým zatčením a vyhoštěním v roce 1974
a zveřejněním prvního dílu Souostroví Gulag v Paříži.
440 str., váz., 56 str. čb. příl., cena 295,-
Dvě stě let pospolu
/Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916/
Alexandr Solženicyn se ve své knize soustřeďuje na ruskožidovské vztahy, a to jen v rozmezí oněch dvou století, kdy
Rusové a Židé žili v jednom společném státě. Největší důraz
klade na jejich soužití ve dvacátém století, tak významném
a katastroÞckém pro život obou národů. Solženicyn zkoumá
látku z hlediska historických, politických, praktických
a kulturních vztahů a snaží se rozptýlit mylná nepochopení
a falešná obvinění. Židovská otázka byla podle jeho slov
interpretována vždy zaujatě a v paměti obou národů je
bohužel plno vzájemných křivd. Je tedy třeba porozumět
oběma stranám, a proto se snaží události spíš pochopit, než
aby se pouštěl do polemiky. Okruh zkoumaných problémů
I. dílu je velmi rozsáhlý - od 18. století přes Alexandra
I. a Mikuláše I. až po události 1. světové války. 114 str.,
váz. s přebalem, cena 255,-
Valtr Komárek
Kronika zoufalství a naděje
PŘIPRAVUJEME
PŘIPRAVUJEME
Jsou životy, o nichž se říká, že by vydaly na román. Příběh jedné
moravské rodiny, která prošla neuvěřitelnými zvraty osudu, zmítána
vírem doby, patří mezi ně. Před očima se nám odvíjí obraz dvacátého
století, epochy nelítostného střetu mezi civilizovaností a krutostí, mezi
společenským pokrokem a divokým primitivismem, mezi snahou žít
pokojně a lépe a bezohlednou touhou po moci. Silně autobiograÞcký
román zachycuje období od třicátých do padesátých let minulého
století. Ač vychází z pravdivého životního příběhu, neztrácí ze
zřetele široký rámec historických souvislostí. Jejich interpretace však
postrádá obvyklý chladný odstup a nabízí čtenářům strhující drama,
kde vedle zoufalství a slz je dost místa i pro humor a přesvědčivou
naději. 528 str., váz. s přebalem, cena 195,-
Zdeněk Műller
Svaté války a civilizační tolerance
Kniha přibližuje širší čtenářské veřejnosti aktuální téma soudobého
světa - mezinárodní terorismus a jeho náboženské, společenské a lidské
souvislosti. Název publikace byl zvolen záměrně jako výzva k dialogu
o tom, zda kulturní, civilizační a náboženská nedorozumění byla
a jsou osudová, anebo zda je lidstvu bližší civilizační a náboženský
mír. Autor nabízí čtenáři přehled soudobých představ, projektů a akcí,
kterými se projevuje interakce náboženství a ideologie, náboženské
kultury a náboženské víry, náboženského přesvědčení a extremismu.
Knihu doplňuje chronologická tabulka a řada barevných ilustrací.
cca 180 str., bar. obr. v textu, grafy, váz.
AutobiograÞe 2: Zrno mezi žernovy
Po vyhoštění do Německa v r. 1974 se Solženicyn ocitá
v džungli neznámé západní společnosti. V pěti črtách se
vyrovnává s novou situací: se svou konfrontací s bulvárním
tiskem a s agenty z Východu, s problémy kolem překladů
svých děl, se stěhováním do Kanady, s rozchodem se
dvěma nejbližšími přáteli z ruského disentu. V poslední
črtě usvědčuje mj. českého publicistu Tomáše Řezáče, který
sepsal a vydal ve spolupráci s KGB 250 stran smyšlených
rozhovorů s autorem, aniž se s ním jedinkrát setkal. Z ruštiny
přeložila Ludmila Dušková. 279 str., váz. s přebalem,
cena 239,-
Dvě stě let pospolu 2. díl
/Dějiny rusko-židovských vztahů v období 1917-1995/
Alexandr Solženicyn během padesáti let při práci na dějinách
ruské revoluce nashromáždil obrovské množství materiálu,
jehož část se rozhodl použít pro historickou studii o ruskožidovských vztazích v letech 1795-1995. V prvním díle
(V předrevolučním Rusku), který vydala Academia v roce
2004, se zabývá časovým úsekem vymezeným lety 1795 až
1916. Díl druhý (V sovětském období) navazuje rokem 1917
a končí 1995. 440 str., váz. s přebalem, cena 355,-
Jan Mlynárik
Dějiny Židů na Slovensku
Výklad dějin Židů žijících na Slovensku od jejich příchodu na
úsvitu dějin až po genocidu v letech 1939-1945 a poválečné
pogromy a poslední exodus. „Stav existence latentního
a přežívajícího antisemitismu na Slovensku bude zřejmě delší
než samotné slovenské a židovské dějiny,“ - těmito nepříliš
optimistickými slovy končí Jan Mlynárik svou obsáhlou
knihu doprovozenou černobílou fotograÞckou přílohou
z archivů Židovského muzea v Praze. 360 str., 16 str. čb.
fotograÞcké přílohy, cena 360,-
Xavier Léon-Dufour
Slovník biblické teologie
Xavier Léon-Dufour, jeden z nejvýznamnějších moderních
biblistů, vytvořil ve spolupráci s dalšími francouzskými vědci
promyšleně koncipované encyklopedické dílo, které dosáhlo
velmi příznivého ohlasu a opakovaně vychází ve francouzštině
i v dalších jazycích. Českým čtenářům se dostává do rukou
prakticky až nyní, protože první vydání českého překladu
(Velehrad Křesťanská akademie, Řím 1981) je dávno nedostupné.
Slovník biblické teologie je nepostradatelnou pomůckou pro
odborníky i laické čtenáře s hlubším zájmem o historické
a lingvistické kořeny Bible. 660 str., váz., cena 295,-
PŘIPRAVUJEME
Knihy zakoupíte v knihkupectvích Academia nebo objednávejte na adrese:
[email protected], tel.: 296 780 510
Knihkupectví Academia: Václavské nám. 34, Praha 1, 224 223 511; Národní třída 7, Praha 1, 224 240 547;
Na Florenci 3, Praha 1, 224 814 621; nám. Svobody 13, Brno, 542 217 954; Zámecká 2, Ostrava, 596 114 580
www.academia.cz

Homo trilinguis - Společnost křesťanů a Židů

Transkript

Podobné dokumenty

zde - UP

Uložte - Online Bible

Misijni_adorace

VUPS skripta - Teologická fakulta

nformáto - BJB Viera

katalog 2007 - Ateliér scénografie JAMU

Bezpečnostní list