První kapitola zdarma ke stažení

VÁ Š E Ň
L. J. Smith
Pro Pata McDonalda, mimořádného redaktora,
jehož bystré postřehy pomáhaly utvářet mé představy
a jehož bezmezná trpělivost mi dovolila
je zdokonalit
kapitola 1
V
nočním tichu se ozval štěkot psa. Gabriel
letmo zvedl oči a zpozorněl. Pak se vrátil ke
své práci.
Během chvilky zámek pod jeho paklíčem povolil.
Dveře se otevřely.
Gabriel se usmál. V domě byli vzhůru čtyři lidé. Jedním z nich byla Kaitlyn. Překrásná Kaitlyn s rudými vlasy. Škoda, že ji možná bude muset zničit – ale odteď je
i jejím nepřítelem. Nemůže si dovolit slabost.
Teď pracuje pro pana Zetese. A pan Zetes něco potřebuje – úlomek posledního dokonalého krystalu na světě.
Kaitlyn ho má… a Gabriel si ho vezme.
Je to tak prosté.
Pokud se mu v tom někdo pokusí zabránit, bude mu
muset ublížit. I kdyby to měla být Kaitlyn.
3
L. J. SMITH
Na zlomek vteřiny ucítil tíseň na hrudi. Pak jeho tvář
ztvrdla a pokradmu se vplížil do domu.
„Vzdej to, Kaitlyn.“
Kaitlyn pohlédla Gabrielovi do tmavě šedých očí.
„Jak ses dostal dovnitř?“ zeptala se.
Gabriel se sladce usmál. „Vloupat se do domu patří
k mým novým dovednostem.“
„Tohle je Marisolin dům,“ ozval se mu za zády Rob.
„Nemůžeš jen tak –“
„Už se stalo. Nečekejte, že vám někdo pomůže; všechny ostatní v domě jsem uspal. Jsem tady a myslím, že
víte proč.“
Všichni na něj upřeně hleděli: Kaitlyn, Rob, Lewis
a Anna. Uprchli ze Zetesova Institutu pro výzkum paranormálních jevů a rodina Marisol je vzala k sobě.
Samotná Marisol tu nebyla; kdysi bývala asistentkou
v Institutu, ale věděla příliš mnoho, a proto skončila v kómatu. Ovšem její rodina byla milá – a teď jim Kaitlyn
přivodila další problémy.
Bylo po půlnoci. Všichni čtyři seděli v pokoji, který
Marisolin bratr přidělil dívkám, diskutovali a snažili se
přijít na to, co udělat dál. A pak se otevřely dveře a v nich
se objevil Gabriel.
Kaitlyn, která stála přímo před pěkným mahagonovým stolem vedle Marisoliny postele, nasadila nečitelný
4
VÁŠEŇ
výraz. A snažila se, aby se nedaly odhalit ani její myšlenky.
Anna s Lewisem, kteří seděli na posteli, vypadali právě tak bezvýrazně, a Robova mysl vyzařovala jen jednotvárné zlaté světlo. Gabriel se neměl čeho chytit.
Ale to bylo jedno. Koukl za Kaitlyn na stůl a na tváři
se mu rozprostřel okouzlující a nebezpečný úsměv.
„Vzdej se,“ zopakoval. „Chci to a dostanu to.“
„Nevíme, o čem to mluvíš,“ prohlásil Rob neústupně
a o krok se přiblížil.
Gabriel odpověděl, aniž by Robovi věnoval jediný pohled. Stále se usmíval, ale oči měl potemnělé. „Úlomek
posledního dokonalého krystalu,“ řekl. „Budete mi říkat
,přihořívá‘– nebo si ho mám prostě vzít?“ Znovu pohlédl
ke stolu.
„Pokud bychom ho měli, nedali bychom ti ho,“ opáčil
Rob. „Použili bychom ho ke zničení tvého šéfa – sloužíš
mu teď, nebo ne?“
Gabrielovi ztuhl úsměv na rtech. Trochu přimhouřil
oči a Kaitlyn viděla, jak tmavnou. Ale jeho hlas zněl
klidně a dobrácky. „Jistě, je mým šéfem. A vy byste se
mu raději neměli plést do cesty, jinak vám ublíží.“
Kaitlyn se chtělo plakat. Nedokázala uvěřit, že se to
skutečně děje, prostě nemohla. Gabriel tu stál jako úplně
cizí člověk a varoval je před Zetesem. Před panem Zetesem, mužem, který se z nich pokusil udělat psychické
5
L. J. SMITH
zbraně, jež by prodával těm, co zaplatí nejvíc; který se je
pokusil zabít, když se proti němu vzbouřili. Který je
na jejich útěku pronásledoval až do Kanady a který
po nich zjevně šel i teď, když se vrátili, aby s ním bojovali. Doufali, že Marisolin dům jim poskytne bezpečné útočiště, kde by se před ním ukryli – ale to se zmýlili.
„Jak můžeš, Gabrieli?“ ozvala se Anna svým hlubokým, jasným hlasem a Kaitlyn věděla, že cítí to samé, co
ona. Tvář Anny Evy Whiteravenové, lemovaná tmavými
copy a obvykle vyrovnaná, se teď zamračila. „Jak ses
k němu mohl přidat? Po tom všem, co udělal – “
„– a navzdory všemu, co hodlá udělat,“ vložil se do toho Lewis. Lewis Chao byl obvykle stejně veselý jako
Anna klidná, ale teď se v jeho mandlových očích zračil
zármutek.
„On je zlý, Gabrieli; je zlý a ty to víš,“ přidal se Rob,
který se k němu blížil zezadu. Ani Rob Kessler neměl
ve zvyku vyhrožovat, ale právě teď vypadal s rozcuchanými blond vlasy a planoucíma zlatýma očima jako
anděl pomsty.
„A nakonec se obrátí proti tobě,“ pronesla Kaitlyn,
která si přisadila proti Gabrielovi. Smýšlela stejně jako
ostatní: Kaitlyn Fairchildová nebyla tak mírumilovná
jako Anna a Lewis ani tak dobrotivá jako Rob, měla rudé vlasy a vznětlivou povahu. A kouřově modré oči, které lidem připadaly jako oči čarodějnice kvůli tmavším
6
VÁŠEŇ
modrým kroužkům uvnitř. Právě teď Kait tyhle oči nelítostně upírala na Gabriela.
Gabriel Wolf zaklonil hlavu a zasmál se.
Jako vždy to Kaitlyn skoro vyrazilo dech. Gabriel byl
tak hezký, až ji to děsilo. Oproti bledé pleti vypadaly jeho tmavé vlasy ještě tmavší, jako sametová srst nějakého
zvířete – jeho jmenovce. Vlka, dravce do morku kostí,
který se rád plíží a pohrává si se svou kořistí.
Jistě, že je zlý, souhlasil Gabriel. Kaitlyn ta slova
slyšela spíš ve své hlavě než v uších. Zněla pobaveně
a posměšně. Já jsem také zlý – nebo toho jste si ještě
nevšimli?
Kaitlyn ucítila ve spáncích drobounké jehličky bolesti.
Dokázala se ovládnout a ani nepípla, ale cítila, jak to
Annu, Lewise i Roba vylekalo.
Gabriel zesílil.
Kaitlyn to cítila skrz telepatickou síť, která je všechny
spojovala, přes síť, kterou stvořil Gabriel. Přes síť, která
je bude spojovat, dokud jeden z nich nezemře. Všichni
měli paranormální schopnosti: Rob byl léčitel a Kaitlyn viděla do budoucnosti, Lewis ovládal psychokinezi
a Anna uměla komunikovat se zvířaty – ale Gabriel byl
telepat. Spojoval mysli. A náhodou propojil mysli jich
pěti a teď byli jako ramena hvězdice: oddělení, ale stále
součástí jedné bytosti.
7
L. J. SMITH
Gabriel byl vždy nejmocnější z nich, ale teď Kaitlyn
jeho síla otřásla. Ano, jeho duševní hlas zněl pobaveně –
ale také byl jako rozžhavený pohrabáč, který vypaloval
slova přímo do jejího mozku.
Vedle něj zněla Lewisova myšlenka slabě a vzdáleně.
Já se bojím.
Kaitlyn na něj rychle pohlédla a poznala, že to neměl
nikdo slyšet. To byl problém telepatické sítě, která je propojovala a udržovala nablízku. Udržovala je příliš blízko
sebe a někdy odkrývala jejich soukromé myšlenky ostatním. Byli v ní naprosto nechránění, obnažení před ostatními. Neschopni cokoli skrýt.
Vtom si něco uvědomila a pohlédla zpátky na Gabriela.
„V tom to je, co?“ řekla. „Proto jsi odešel. Nedokázal
jsi unést takovou blízkost s druhými lidmi. Bylo to příliš
důvěrné –“
„Ne.“
„Gabrieli, my se všichni cítíme úplně stejně,“ navázala
Anna na Kaitino téma. „Všichni bychom chtěli trochu
soukromí. Ale jsme tvoji přátelé –“
Gabriel se divoce usmál. „Nepotřebuju přátele.“
„Ale máš je, chlape,“ poznamenal Rob tiše. Přiblížil
se o další krok a chytil Gabriela za rameno. Bez znatelné
námahy otočil Gabriela k sobě.
Kaitlyn v síti ucítila Gabrielův vylekaný vztek. Rob si
toho nevšímal a mluvil tiše a vážně a díval se Gabrielovi
8
VÁŠEŇ
zpříma do tváře. Jeho hněv se vytratil a stejně tak i obvyklá soupeřivost, která vládla mezi ním a Gabrielem,
přetlačování se o postavení. Rob bojoval se svou pýchou
a jeho vnitřní poctivost ji přemohla. Snažil se do Gabriela vcítit.
„Jsme víc než přátelé,“ řekl. „Jsme součástí jeden druhého, my všichni. To jsi z nás udělal ty. Propojil jsi nás,
abys nám zachránil život – a teď nám říkáš, že jsi přeběhl na stranu těch zlých? Že jsi náš nepřítel?“ Zakroutil
hlavou. „Tomu nevěřím.“
„Proto jsi taky naivní hlupák,“ zasyčel Gabriel stejně
tak tichým, ale krutým a hrozivým hlasem. Nepokusil
se vymanit z Robova sevření. „Věř tomu, venkovane –
protože když si se mnou budeš zahrávat, budeš litovat.“
Rob zakroutil hlavou. V očích měl výraz, který Kaitlyn dobře znala, a čelist měl tvrdohlavě zatnutou. „Mě
neoklameš, Gabrieli. Chováš se jako hloupý neurvalec,
ale takový nejsi, jsi chytrý. Jsi jedním z nejchytřejších
lidí, které jsem poznal. Mohlo by z tebe něco být –“
„Já jsem –,“ začal Gabriel, ale Rob pokračoval, laskavě a neústupně.
„Chováš se, jako by ti nezáleželo na druhých, ale to
také není pravda. Všechny jsi nás zachránil před krystalem, když se nás jím Joyce a Zetes pokoušeli zabít. Znovu
jsi nám pomohl, když nás chytili v Institutu. Ty a Kaitlyn
jste nás zachránili během psychického útoku v dodávce.“
9
L. J. SMITH
A pak Rob udělal něco, co Kaitlyn ohromilo. Skutečně Gabrielem zatřásl. Znovu se telepatickou sítí prohnala vlna vylekané zlosti, ale než stačil Gabriel cokoli říct,
Rob už zase vytrvale a neodbytně mluvil.
„Nevím, co se snažíš dokázat, ale je to k ničemu.
K ničemu. Tobě na nás záleží; to nemůžeš změnit. Proč
to nevzdáš a nepřiznáš, Gabrieli? Proč hned teď nepřestaneš s těmi nesmysly?“
Kaitlyn měla zatajený dech. Neodvážila se dýchat ani
pohnout. Rob se procházel po visutém laně nad břitvami
a noži. Byl jako vyšinutý – ale fungovalo to.
Gabrielovo tělo se nepatrně uvolnilo a vytratila se z něj
trocha dravé ostražitosti. A i když mu Kaitlyn neviděla
do očí, hádala, že se rozjasňují a mizí z nich ledový chlad.
Jeho přítomnost v síti byla také vřelejší; Kaitlyn už neviděla obrázky stalaktitů a ledovců. Pod planoucím žárem Robových zlatých očí začaly Gabrielovy ledovce tát.
„Všem nám na tobě záleží,“ nepřestával ve svém úsilí
Rob. „A tvoje místo je právě tady. Vrať se k nám a pomoz
nám zbavit se pana Z., ano? Ano, Gabrieli?“
A pak udělal tu chybu.
Mluvil zaujatě, vrhal svá slova Gabrielovi do tváře
a Gabriel poslouchal, jako by ani nemohl jinak. Skoro
jako by byl zhypnotizovaný. Ovšem Rob teď přešel k neverbální komunikaci, aby své sdělení vtiskl Gabrielovi
přímo do mysli. Kaitlyn věděla, proč to udělal – telepatie
10
VÁŠEŇ
je mocná a důvěrná. Příliš důvěrná. Její varovný výkřik
zanikl v Gabrielově zlostném výbuchu.
Vrať se, řekl Rob. Vrať se, Gabrieli – ano?
Kaitlyn cítila, jak se hněv v Gabrielovi sbírá jako vlna
tsunami. Robe, pomyslela si. Robe, ne –
NECH MĚ NA POKOJI!
Jeho duševní výkřik měl stejný účinek jako fyzický
úder. Doslova. Odhodil Roba dozadu a tělo se mu stáhlo
v křeči, když se mu signály z jeho vlastního mozku pomíchaly. Dopadl na zem, všechny svaly měl stažené, tvář
zkřivenou, prsty zaťaté v pěst. Kaitlyn z něj cítila čirou
hrůzu. Chtěla se k němu rozběhnout, ale nemohla. Gabriel
stál mezi nimi a její nohy se nedokázaly pohnout. Anna
a Lewis také stáli jako přikovaní.
Nepotřebuju nikoho z vás, prohlásil Gabriel stále
s dost velkou silou na to, aby ochromil Kaitlynu mysl.
Mýlíte se ve mně. Nejsem jedním z vás. Nedokážete si ani
představit, kým jsem a co se ze mě stalo.
„Já ano,“ zasípala Kaitlyn. Měla na mysli to, co mu
způsobil Zetesův krystal, co z něj udělal. Energetického
upíra, který potřeboval vysávat životní energii z druhých,
aby sám přežil. Ona už pocítila jeho zuby na své šíji za
krkem. Jako by jí tam kůži propíchl jediný ostrý zub.
Ta vzpomínka v ní vyvolala jistý strach, ale ne odpor.
A i když se moc chtěla dostat k Robovi a pomoct mu,
chtěla pomoci i Gabrielovi.
11
L. J. SMITH
„Není to tvoje chyba, Gabrieli,“ zašeptala. „Považuješ
sám sebe za špatného kvůli tomu, co dokážeš dělat svou
myslí. Ale to z tebe udělal krystal, není to tvoje chyba.
Nechtěl jsi to tak. A nejsi zlý.“
„A právě v tom se mýlíte.“ Gabriel se k ní otočil čelem
a ona uviděla, že se zklidnil. Ovšem v jeho očích už byl
zase chlad, mrazivé šílenství, které bylo děsivější než jakákoli zuřivost. Když se usmál, Kait na pažích naskočila
husí kůže.
„Dávno jsem věděl, co jsem,“ pronesl konverzačním tónem. „Krystal mě nezměnil, jenom zesílil mé schopnosti.
A donutil mě přijmout sám sebe.“ Zeširoka se usmál a Kaitlyn pocítila primitivní nutkání utéct. „Když máš temnou
povahu, můžeš si ji také užívat. Můžeš jít tam, kam patříš.“
„K Zetesovi,“ zašeptala Anna, jejíž hezká tvář s vysokými lícními kostmi se zhnuseně ušklíbla.
Gabriel pokrčil rameny. „On má vizi. Myslí si, že jedinci s paranormálními schopnostmi jako já mají ve světě své místo – na vrcholku společnosti. Jsem nadřazený
zbytku téhle všivé rasy, jsem chytřejší, silnější, lepší.
Zasloužím si vládnout. A nedovolím, aby mi v tom kdokoli z vás bránil.“
Kaitlyn potřásla hlavou, neměla slov. „Gabrieli – tomu
nevěřím. Ty nejsi –“
„Jsem. A když mi nevydáte ten úlomek dobrovolně,
dokážu ti to.“
12
VÁŠEŇ
Znovu pohlédl na stůl. Kaitlyn se trochu napřímila.
Rob stále bezmocně ležel na podlaze, Lewis a Anna vypadali ochromeně. Kromě ní nezbyl nikdo, kdo by ho
mohl zastavit.
„Nedostaneš ho.“
„Jdi mi z cesty.“
„Řekla jsem, že ho nedostaneš.“ Samotnou ji překvapilo, že její hlas zní tak vyrovnaně.
Přiblížil se k ní. Viděla a vnímala jenom jeho šedé oči.
Nenuť mě to udělat, Kaitlyn. Už nejsem tvůj přítel. Jsem
lovec. Vrať se domů a drž se dál od pana Z. a nic se ti
nestane.
Kaitlyn pohlédla do jeho pohledné bledé tváře. Jestli
chceš ten úlomek, budeš si ho muset vzít násilím.
„Jak si přeješ,“ zašeptal Gabriel. Jeho oči měly barvu
pavoučí sítě. Kaitlyn ucítila dotek jeho mysli jako nemilosrdné pohlazení a pak svět vybuchl v nesmírné bolesti.
13