zde. - Yoli

SEMPR E
Copyright © 2013 by Jessica Mae Darhower
All rights reserved
Translation © Kristýna Vítková, Hana Netušilová, 2015
ISBN 978-80-87543-78-8
Prolog
BL ACKBUR N, K ALIFOR NIE
Dům byl zašlý a oprýskaný, desítky let suchého pouštního ovzduší si na něm vybraly svou daň. Když tu ještě působily těžební společnosti, bývala to městská radnice, ale ty časy už dávno minuly.
Teď tu stál a osamoceně skomíral v temnotě noci – poslední
připomínka toho, že tahle krajina kdysi vzkvétala.
Co kdysi bývalo místem, kde se setkávali lidé, mělo nyní další, o stupeň zlověstnější účel a sedmiletá Haven se o tom měla
poprvé v životě poučit. Nohy se jí třásly, ale dělala, co mohla, aby
mu nešlápla na jeho nablýskané černé polobotky.
Procházeli tmavou, rovnou chodbou a cestou míjeli několik mužů. Haven držela pohled sklopený k podlaze, ale zvuk
hlasů, které vítaly jejího pána, jí způsoboval mrazení v zádech.
Tyhle neznala, byli to cizinci, lidé, o jejichž existenci neměla
ani tušení.
Na konci chodby vstoupili do dveří a to, co tam na ně čekalo,
ji doslova přikovalo na místě. Celou místnost naplňoval pach
potu a plísně, v nose ji štípal těžký dým z doutníků. Všude
kolem postávala spousta dalších mužů a hlasitě spolu debatovali. Náhle se mezi stěnami rozlehl zvuk pláče a otřásl jí tak silně,
jako by do ní narazil nákladní vlak. Haven zalapala po dechu
a srdce jí začalo v hrudi zběsile tlouct. Pohledem těkala kolem
sebe, hledala zdroj té bolesti, jenže přes obrovské množství lidí
nic neviděla.
4
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Pán ji popadl za loket a násilím ji popostrčil před sebe. Když
jí pevně sevřel ramena, trhla sebou, ale znovu vykročila. Dav se
před nimi rozestupoval, nechával jim volný průchod a Haven
poslušně kráčela vpřed. Cítila, jak na ni ti muži zírají, jejich
pohledy se jí propalovaly hluboko do těla a způsobily, že jí v žilách začala vřít krev a ona zrudla.
V přední části místnosti, na malém vyvýšeném pódiu, klečelo v řadě několik mladých dívek. Na potrhaném oblečení měly
připevněné jmenovky, čísla naškrábaná černým fi xem. Haven
zůstala stát tak klidně, jak jen v tuhle chvíli dokázala, a snažila
se ignorovat pánův dotek. Sledovala, jak dav kolem ní začíná
přihazovat peníze. Dívky byly jedna po druhé prodávány vždy
tomu, kdo nabídl nejvíc. A když je pak táhli pryč, po tvářích
jim stékaly slzy.
„Frankie!“
Haven se otočila za zvukem pánova jména a couvla před přicházejícím mužem. Jeho obličej připomínal popraskanou kůži,
jak byl znetvořen jizvami, a jeho oči měly barvu toho nejčernějšího uhlí. Ve své vyděšené mysli si ho spletla s netvorem.
Frankie zesílil svůj stisk a přidržel ji na místě, zatímco se
s cizincem zdravil. „Carlo.“
„Vidím, že jsi přivedl tu holku,“ pronesl Carlo. „Chceš se jí
zbavit? Protože jestli ano –“
Frankie ho přerušil dřív, než mohl větu dokončit. „Ne, jen
jsem myslel, že by pro ni bylo dobré, aby viděla lidi se stejným
postavením.“
Se stejným postavením. Ta slova Haven fascinovala. Znovu se
podívala směrem k pódiu, kam zrovna přiváděli novou, sotva
dospívající dívku, která vypadala, jako by svedla boj s nůžkami.
Oblečení měla celé roztrhané a blonďaté vlasy nedbale nakrátko ostříhané. V ústech měla roubík a na rukou i nohou pouta.
Tričko jí zdobilo číslo 33.
Haven se usilovně zamyslela – je jako ona? Jsou na tom snad
stejně?
Jeden z mužů popadl číslo 33 za paži. Vzpíralo se, vzdorovalo
S E M P R E – N AV Č K Y
5
víc než ostatní. Když vtom pouhá setina vteřiny všechno změnila. Dívka se mu vytrhla z pevného sevření, ale kovová pouta jí
útěk znesnadňovala. Seskočila z pódia dolů, podařilo se jí udržet
rovnováhu a okamžitě vyrazila směrem k davu.
Všude kolem vypukl nečekaný a bouřlivý chaos. Muži vykřikli, a když Frankie zareagoval plynulým pohybem ruky, Haven
zadržela dech. Sáhl do saka a vytáhl zbraň. Vedle hlavy se jí ozval
výstřel a ona z té nečekané rány nadskočila. Číslo 33 kleslo na
kolena, jak mu kulka prolétla čelem, a na Haveniny modré džíny
dopadla sprška čerstvé krve.
Hrudník se jí stáhl bolestí. Zírala na tělo ležící na podlaze
u svých bosých nohou a lapala po dechu. Z rány vytékala krev,
vsakovala se do ošoupané dřevěné podlahy a barvila dívčiny
krátké blonďaté vlasy na tmavě rudou. Její pronikavě modré oči
zůstávaly otevřené a zavrtávaly se do Haven, jako by jí skrz ni
viděly přímo do srdce.
Frankie vrátil zbraň do kapsy a sklonil se k Haven. Pokusila
se od čísla 33 odvrátit, ale popadl ji za zátylek a přinutil ji, aby
se na to krveprolití znovu podívala.
„Tohle se stane, když lidé zapomenou, kde je jejich místo,“
pronesl hlasem stejně ledovým jako smrt v očích, do nichž hleděla. „Pamatuj si to.“
Pak se narovnal a chytil ji za ramena. Aukce pokračovala, jako
by se nic nestalo – jako by tu právě nebyla přede všemi zabita
nevinná dívka. Číslo 33 leželo bezvládně na podlaze a nikdo
v místnosti mu nevěnoval sebemenší myšlenku.
Nikdo, až na Haven. Ten obrázek ji bude pronásledovat
navěky.
O DESET LET POZDµJI…
1
Horký, suchý vzduch spaloval Haven hruď. Zalapala po dechu
a ztěžka se nadechla, prach rozvířený jejím zběsilým útěkem způsobil, že neviděla na cestu. I kdyby tu nepoletoval, stejně by jí to
nepomohlo, všude kolem byla jen černočerná tma a ona neměla
ani ponětí, kde se právě nachází. Všechno se zdálo stejné, nic než
ohromná poušť, obklopující ji ze všech stran.
Nohy měla v jednom ohni a všechny svaly v těle na ni křičely,
aby zastavila. Každý krok byl těžší a těžší, síla ji s klesající hladinou
adrenalinu opouštěla. Najednou se ozvala rána a ona zaváhala,
otočila se za zvukem a v dálce spatřila slabou záři světel. Dům.
Vyrazila směrem k němu a pokoušela se volat o pomoc, ale
z hrdla jí nevyšla jediná hláska. Tělo se proti ní bouřilo, vzdávalo to, když ho nejvíc potřebovala. Čím byla blíž, tím usilovněji
běžela, dokud nebyla žlutá záře to jediné, co viděla. Oslepená
padla na kolena a zhroutila se na zem, tělem jí proudily vlny
bolesti a světlo, které ji obklopovalo, pohaslo.
—
Sklep byl tmavý a vlhký, jediným východem byly kovové dveře,
opatřené těžkými řetězy. Bez oken v něm bylo dusno, vzduch
páchl kanalizací a podlahu pokrývala zaschlá krev, jako stříkance
rudé barvy na groteskním plátně dlouhotrvajícího utrpení.
Haven ležela v koutě, slabé tělo, až na nepatrný pohyb hrudníku, naprosto nehybné. Dlouhé hnědé vlasy, obvykle vlnité, měla
tak zacuchané, že vypadaly o polovinu kratší. Podle normálních
10
J . M . DA R H O W E R OVÁ
měřítek by člověk řekl, že je nemocná. Vystouplé klíční kosti
a končetiny jako párátka, skrz kůži plnou modřin a špinavou od
krve by se jí dala spočítat žebra. Ale ona měla za to, že je zdravá.
Viděla lidi, kteří na tom byli mnohem hůř.
Ten den začal jako každý jiný. Vstala za svítání a většinu dopoledne pomáhala s úklidem. Odpoledne strávila chvíli se svou
matkou, obě seděly na holé zemi opřené o stěnu starého dřevěného domu. Žádná z nich nepromluvila a z otevřeného okna
nad jejich hlavami k nim doléhal zvuk televize. Ve zprávách se
mluvilo o hurikánu formujícím se na jihu a o hrozící válce v Iráku, význam obojího Haven unikal.
Máma tvrdila, že tohle odposlouchávání je jen naprostá ztráta
času, protože jejich střípek života je jen blikající tečka na obrovském radaru světa, ale Haven si nemohla pomoct. Zprávy v pět
byly zlatým hřebem jejího dne. Potřebovala mít pocit, že je skutečná, že něco – nebo někdo – koho tam ve vnějším světě zná,
stále ještě někde existuje.
Z domu se ozval řev a přehlušil vysílání, když se hádka přesunula do obývacího pokoje. Haven se vyškrábala na nohy, nechtěla, aby ji přistihli, jak tajně poslouchá, ale najednou jí k uším
dolehlo něco, co ji přimělo strnout uprostřed pohybu. „Chci,
aby ta holka zmizela!“
„Já vím, Katrino! Pracuju na tom!“
„Ne dost!“ Katrina byla paní domu, krutá žena s krátkými černými vlasy a zlomyslně ostrými rysy. „Už se jí konečně zbav!“
Už se jí konečně zbav. Haven se nad těmi slovy zajíkla. Křik se
poté přemístil do patra a hlasy nahradilo hrobové ticho.
Byla v pořádném průšvihu.
„Tenhle svět je děsivé místo,“ zašeptala její máma. „Lidé se ti
budou snažit ublížit. Budou ti dělat věci, ošklivé věci… takové, které doufám, že nikdy nepoznáš. A budou se tě pokoušet
obelstít. Budou ti lhát. Musíš být za všech okolností ve střehu,
holčičko.“
Haven se nelíbilo, jakým směrem se tahle konverzace ubírá.
„Proč mi tohle říkáš?“
S E M P R E – N AV Č K Y
11
„Protože to musíš vědět,“ odpověděla. „Musíš utéct.“
Haven na ni zůstala nevěřícně zírat. „Utéct?“
„Ano, dnes v noci. Venku je toho mnohem víc, pro co žít, a já
mám strach, co se stane, pokud tady zůstaneš.“
„Ale já nemůžu utéct, mami. Nevím, co mě tam čeká!“
„Lidé tam ti mohou pomoct.“
Haven vhrkly do očí slzy. „Nemůžu tě opustit.“
„Je to jediná možnost,“ řekla. „Musíš se odsud dostat, někoho
najít a říct mu, kdo jsi. Oni –“
„Tě zachrání?“ zeptala se Haven, a dokončila tím její větu.
„Přijdou sem?“
„Možná.“ Cosi jí problesklo v očích. Naděje?
„Dobře, udělám to,“ pronesla. „Pro tebe.“
Po setmění, když už si myslela, že se po ní až do rána nebude
nikdo shánět, Haven potichu vyklouzla ven. Běžela do náruče
světa, který ležel za hranicemi ranče, odhodlaná najít pomoc,
aby se sem už nikdy nemusela vrátit.
A pak se probudila v zatuchlém sklepě a uvědomila si, že
selhala.
Ze spánku ji vytrhlo řinčení řetězů a hned vzápětí na ni náhle
zaútočilo ostré světlo. S přimhouřenýma očima zjistila, že kdosi
otevřel dveře a stojí jen pár kroků od ní. Po chvíli k ní přistoupil
muž s olivovou pletí a tmavými vlasy hladce sčesanými dozadu. Byl oblečený v tmavých kalhotách a bílé košili, rukávy měl
vyhrnuté na předloktí. Haven zalapala po dechu, když spatřila
stříbrnou zbraň, zasunutou za jeho opaskem.
„Jste od policie?“ zeptala se ochraptělým hlasem.
Muž před ní poklekl a odložil si na podlahu malou černou
tašku. Neodpověděl, ale věnoval jí pobavený úsměv, zatímco jí
tiskl na čelo svou velkou dlaň.
Haven zavřela unavené oči a ponořila se do ticha, dokud muž
konečně nepromluvil. Zvedla víčka, překvapená jeho mírným
tónem, ale okamžitě se zhrozila, když si všimla toho nepřátelského pohledu.
Za cizincem totiž spatřila někoho, koho velmi dobře znala.
12
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Michaela, nebo také pána, jak se raději nechával oslovovat. Stál
tam a mračil se na ni tmavýma očima, jejichž bělmo nemělo
daleko ke žluté. Koutek se mu zvlnil v posměšném úšklebku
a kolem uší mu splývaly nepoddajné šednoucí vlasy.
„Uklidni se, dítě,“ pronesl cizinec. „Všechno bude v pořádku.“
Podívala se na něj a přemýšlela, jestli mu má věřit. Vtom z černé tašky vytáhl injekční stříkačku a ona zpanikařila. Zasténala
a pokusila se odtáhnout, ale popadl ji za ruku a zapíchl jí injekci
do ramene.
„Nechystám se ti ublížit,“ řekl, pustil ji a podal tu ošklivou
malou věc Michaelovi. „Snažím se ti jen pomoct.“
„Pomoct?“ Matka mluvila o lidech tam venku, kteří jí mohou
pomoct, ale také ji varovala, že někteří z nich budou lhát. Haven
si nebyla jistá, do které skupiny spadá tento muž, ale přiklonila
se k té druhé.
„Ano, pomoct,“ odpověděl a postavil se. „Potřebuješ odpočívat. Nabrat energii.“
Pak se obrátil k odchodu a její pán ho bez jediného slova následoval. Haven tam zůstala ležet, příliš vyčerpaná, než aby jí to dávalo smysl. Oči se jí zavíraly, když vtom znovu zaslechla jejich hlasy.
„Vypadá strašně!“ zařval cizinec. Veškerá jeho vlídnost byla
najednou pryč. „Jak jsi to mohl dopustit, Antonelli?“
„Neměl jsem to v úmyslu,“ odpověděl Michael. „Nevěděl
jsem, že se pokusí utéct!“
„Nejde o včerejšek a ty to víš! Měl ses o ni starat!“
„Já vím. Je mi to líto.“
„To by mělo.“ Haven začala usínat, ale ještě než ji spánek pohltil naplno, promluvil muž znovu. „Zaplatím, kolik za ni chceš,
ale radost z toho nemám. Ani trochu.“
—
Když se Haven o něco později probrala, stále ležela na betonové
podlaze sklepa. Bolela ji každá část těla. Pokusila se posadit a tvář
se jí zkřivila bolestí. Někdo vedle ní si odkašlal. Opět tam stál
ten cizinec. „Jak se cítíš?“
S E M P R E – N AV Č K Y
13
Jakmile vykročil jejím směrem, skrčila se a ochranitelsky se
objala. „Dobře.“
„Pravdu,“ řekl klidným, ale důrazným hlasem.
„Rozbolavěle,“ připustila váhavě. „Bolí mě hlava.“
„To mě nepřekvapuje.“ Poklekl a natáhl k ní ruku, ale ten
pohyb ji přiměl ucuknout. „Nechystám se tě uhodit, dítě.“
Sáhl jí na čelo a sevřel v dlaních její tváře, aby si mohl prohlédnout obličej. „Víš, kdo jsem?“ Zavrtěla hlavou, ačkoliv se jí
na něm zdálo cosi povědomého. Měla pocit, jako by ho kdysi
z dálky zahlédla. Jeden z návštěvníků, před kterými ji po celé
roky schovávali. „Jsem doktor Vincent DeMarco.“
„Doktor?“ Nikdy dřív jim lékařskou péči neposkytovali, a to
ani v případě těch nejzávažnějších zranění.
„Ano, jsem lékař,“ řekl. „Ale také spolupracuji s Antonelliovými. Přijel jsem, když ses ztratila. Utrpěla jsi lehčí otřes mozku
a jsi dehydrovaná, ale žádné trvalé následky nevidím. Máš štěstí,
že tě našli. Mohla jsi tam venku zemřít.“
Haven se usadil v žaludku skličující pocit, ve skrytu duše si
přála, aby se to skutečně stalo. Určitě by to bylo lepší než být
zabita rukou netvora.
Doktor DeMarco se podíval na hodinky. „Myslíš, že dokážeš
jít? Měli bychom brzy vyrazit.“
„My?“
„Ano, odteď budeš bydlet u mě.“
Zavrtěla hlavou a trhla sebou, když bolest ještě zesílila.
„Nemůžu opustit svoji mámu. Potřebuje mě!“
„To sis měla rozmyslet dřív, než jsi utekla.“
Pokusila se to vysvětlit, ale slova z ní lezla jen s velkou obtíží.
„Chystali se mě zabít. Neměla jsem na výběr.“
„Vždycky máš na výběr, dítě,“ pronesl. „Ve skutečnosti si
můžeš vybrat i teď.“
„Vy mi dáváte možnost volby?“
„Samozřejmě. Můžeš jít se mnou.“
„Nebo?“
Pokrčil rameny. „Nebo můžeš zůstat tady a já odejdu bez tebe.
14
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Ale než se rozhodneš, něco mi pověz. Utekla jsi, protože sis myslela, že se tě chystají zabít. Co si myslíš, že s tebou udělají teď?“
Zůstala zírat na svoje špinavé nohy. „Takže buď půjdu s vámi,
nebo zemřu. Co je to za volbu?“
„Taková, kterou se ti, předpokládám, nebude chtít učinit,“
odpověděl. „Nicméně volba to je.“
Začalo mezi nimi narůstat tíživé ticho. Haven se ten manipulativní muž vůbec nelíbil. „Na co mě chcete?“
Byla zvyklá, že ji trestali, když mluvila bez dovolení, ale teď
už neměla co ztratit. Co by jí mohl udělat, zabít ji?
„Nikdy jsem neřekl, že tě chci, ale jsem zaneprázdněný člověk.
Potřeboval bych někoho, kdo umí vařit a uklízet.“
„Nemůžete si někoho zaplatit?“ Okamžitě té otázky litovala,
a tak rychle dodala: „Alespoň by to bylo legální. Tedy tohle asi
legální není, nebo ano?“
Popravdě, nebyla si jistá.
„Předpokládám, že technicky vzato ne, ale –“
Než stihl větu dokončit, ozvaly se z horního patra domu
výkřiky. Něco hlasitě zadunělo a Haven sebou trhla. V očích
ji zaštípaly slzy, uvědomila si, že Michael ubližuje její mámě.
Začala brečet.
Doktor DeMarco si povzdechl. „Podívej, nebudu tady na tebe
čekat celou noc. Pokud moji pomoc nechceš, v pořádku. Zůstaň
si tu a umři.“
A s tím se zvedl k odchodu. Haven se vyškrábala na nohy
a zamumlala: „Proč já?“ Chtěla věřit, že má tohle celé nějaký
smysl, ale už si tím nebyla tak jistá.
Doktor lehce zavrtěl hlavou. „Kéž bych to věděl.“
—
Haven pálila chodidla bolestí, když ji doktor DeMarco vyváděl
ze sklepa. „Nebudu tě pronásledovat, pokud utečeš,“ prohodil
a hořce se zasmál, když střelila pohledem k jeho zbrani. „Nehodlám tě ani zastřelit.“
„Ne?“
S E M P R E – N AV Č K Y
15
„Ne,“ potvrdil. „Místo toho zastřelím tvoji matku.“
Pustil její paži a ona zalapala po dechu. „Prosím, neubližujte jí!“
„Zůstaň, kde jsi, a já nebudu muset,“ řekl.
Pak vykročil pryč a zmizel v domě, a přestože Haven sotva
stála na nohou a motala se jí hlava, odmítla se pohnout byť jen
o milimetr. Obloha se postupně měnila na sytě oranžovou, jak
slunce zapadalo za horizont, a vytvářelo tak na zemi kolem ní
pokroucené stíny. Netušila, co je za den. Neměla ani ponětí,
kolik času uplynulo. Očima zkoumala pozemek kolem a hledala
jakoukoliv známku přítomnosti své matky. Chtěla na ni zavolat,
najít ji. Chtěla se jí zeptat, co má dělat.
Jenže máma se neobjevila. Slunce nakonec zašlo a z temnoty se znovu vynořil doktor DeMarco. Otevřel jí dveře černého
automobilu a ani se na ni nepodíval. „Čas vyrazit.“
Haven váhavě vklouzla na tvrdé sedadlo spolujezdce a rozhlížela se kolem, zatímco doktor DeMarco přecházel na druhou
stranu vozu. Těžký pach kůže jí v uzavřeném prostoru doslova
svíral hruď. Špatně se jí dýchalo, ale snažila se zůstat v klidu,
zatímco se doktor DeMarco usazoval vedle ní. Po chvíli se na
ni zamračil a sáhl na zadní sedadlo pro svou tašku. Vytáhl z ní
další injekční stříkačku a beze slova ji do ní zabodl.
Znovu ji pohltila temnota.
—
Hustý les protínala úzká silnice, jízdní pruhy byly tak vybledlé,
že se zdálo, jako by ji postavili jen na šířku jednoho vozu. Většinu dopravy odvedla dálnice, takže po ní jezdili jedině místní
a ti, kdo se ztratili. Haven seděla zkroucená v sedadle a malátně
pozorovala stromy míhající se ve tmě. Bojovala s nevolností, až
se nakonec musela od okna odvrátit. Očima vyhledala hodiny
na přístrojové desce, číslice ukazovaly čtvrt na jednu.
Byla mimo celé hodiny.
„Neměl jsem v úmyslu uspat tě na tak dlouho,“ řekl doktor
DeMarco, který si jejího pohledu všiml. „Prospala jsi celý let.“
„V letadle?“ Přikývl. Bylo to vůbec poprvé, co se v blízkosti
16
J . M . DA R H O W E R OVÁ
nějakého letadla vyskytla. Nebyla si jistá, jestli má být ráda, že už
je po všem, nebo se cítit zklamaná, že o to přišla. „Kde to jsme?“
„Téměř doma.“
Doma. Haven neměla ponětí, co to znamená.
„Než tam dojedeme, chci si s tebou něco ujasnit,“ pronesl doktor DeMarco. „Budeš u nás mít téměř normální život, ale nepleť
si mou laskavost se slabostí. Očekávám tvou loajalitu, a pokud
moji důvěru zradíš, bude to mít následky. Dokud si tohle budeš
pamatovat, nebudeme mít žádné problémy.“ Odmlčel se. „Ale
chci, aby ses s námi cítila příjemně, takže můžeš mluvit naprosto
svobodně, pokud zůstaneš uctivá.“
„Nikdy bych k vám nebyla neuctivá, pane.“
„Nikdy neříkej nikdy. Občas se toho dopustíme, aniž bychom
si toho byli vědomi.“ Haven přemýšlela, co tím myslel, ale on už
to dál nerozváděl. „Máš nějaké otázky?“
„Řekl jste ‚s námi‘. Máte rodinu?“
„Ano. Mám dva syny, sedmnáct a osmnáct let.“
„Ach.“ Ocitla se na pokraji paniky. V průběhu svého dosavadního života nepotkala mnoho lidí svého věku a nikdy nepřišla
do kontaktu s dospívajícím chlapcem. Když si doktora DeMarca
prohlížela, všimla si jednoduchého zlatého kroužku lesknoucího
se v měsíčním světle na jeho levé ruce. Ženatý. „A vaše žena,
pane? Jejich matka?“
Ve chvíli, kdy jí ta otázka splynula ze rtů, se chování doktora
DeMarca změnilo. Napjal se a zatnul čelist, zíral přímo před sebe
a čím dál víc drtil nohou plynový pedál. Držel se volantu tak
pevně, až mu zbělaly klouby a veškerá konverzace ustala.
Tolik ke svobodě slova.
Auto odbočilo ze silnice a zamířilo po hrbolaté cestě skrz další hustý les. Dojeli na mýtinu a Haven zalapala po dechu nad
stavením, které tam spatřila. Byl to starý dvoupatrový dům koloniálního stylu, se sloupy klenoucími se od základů až po střechu.
Bílý nátěr byl vybledlý a dodával zevnějšku jednotvárný šedý
nádech. Kolem celého přízemí se táhla široká veranda a v prvním
i druhém patře byla terasa.
S E M P R E – N AV Č K Y
17
Doktor DeMarco zaparkoval mezi malým černým a stříbrným
vozem a Haven opatrně vystoupila a rozhlížela se po okolí. Jediné, co kromě tmy viděla, byly stromy a štěrk pod jejíma nohama,
který matně ozařovalo světlo z verandy. Doktor DeMarco popadl
svá zavazadla a zamířil k předním dveřím. Ona za ním pokulhávala bosá s prázdnýma rukama, protože neměla nic, co by nesla.
Nikdy toho moc nevlastnila, všechno její oblečení bylo potrhané
a z druhé ruky, takže ho bez váhání nechala tam, kde bylo.
Doktor DeMarco vyšel těch několik schodů na verandu a přitiskl prst na malou plochu pod čtvercovým panelem s tlačítky.
Ozvalo se pípnutí a on otevřel dveře. Haven vešla do domu,
počkala, až zase zavře a namačká něco na stejné klávesnici, jako
byla ta venku.
Vtom cvakl zámek a rozblikalo se zelené světlo, dveře se automaticky zamkly. „Je to připojené na počítačovou síť,“ vysvětlil
doktor DeMarco. „Dům je nedobytný, okna jsou z neprůstřelného skla a nedají se otvírat. Potřebuješ kód nebo otisk prstu, aby
ses dostala dovnitř nebo ven.“
„Co se stane, pokud vypadne proud, pane?“
„Je tu záložní generátor.“
„A pokud ani ten nebude fungovat?“
„Pak předpokládám, že tu zůstaneš zamčená uvnitř, dokud
proud zase neobnoví.“
„Dostanu kód?“
„Možná časem, až budu mít pocit, že ti můžu věřit,“ odpověděl. „Jsem si jistý, že po tom, co jsi předvedla v Blackburnu, to
chápeš. Tady jsme civilizaci mnohem blíž, než jsou oni.“
Nerozuměla jeho postoji, ale odmítla se o to pokoušet. „Co se
stane, když vypukne nějaké nebezpečí?“
„Existují kličky, kterými se dá systém obejít, ale nesnaž se
předvídat nějakou situaci, která by vyžadovala, abys je znala.“
„Ale co když tu začne hořet a já se budu potřebovat dostat
ven?“
Doktor DeMarco na ni zůstal zírat. „Ty jsi docela vynalézavá,
že?“ Než mohla odpovědět, odvrátil se od ní. „Provedu tě kolem.“
18
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Přímo naproti nim byl obývací pokoj s několika pohovkami a televizí pověšenou na jedné ze stěn. Vzadu vedle krbu stál
klavír, pod nímž se ve svitu měsíce dopadajícího sem vysokými
okny leskla dřevěná podlaha. Vlevo se nacházela kuchyň, vybavená nerezovými přístroji a s ostrůvkem uprostřed, nad nímž
visely hrnce a pánve. Jídelna s tím největším stolem, jaký kdy
viděla a kam se muselo vejít nejméně čtrnáct lidí, byla hned za
ní. Uvažovala, jak často jsou všechna místa obsazená, protože
si nedokázala představit, jaké to je vařit pro tolik lidí. Na pravé
straně byla koupelna, prádelna a pod schody se krčil vchod do
pracovny.
První patro patřilo doktoru DeMarcovi – ložnice s koupelnou,
další pracovna a pokoj pro hosty. U některých dveří byly opět
panely s tlačítky, neklamné znamení, že do těchto pokojů nebude
mít Haven přístup.
Pokračovali do druhého patra, schodiště končilo v obrovském
otevřeném prostoru. Celou zadní stěnu lemovala okna a před
nimi stál stolek a dvě šedivá křesla. Zbylé tři stěny odhalovaly dveře do dalších pokojů, ale místnost samotná byla doslova
nacpána knihovnami. A v nich byly narovnány stovky zaprášených knih. Haven na ně v šoku zírala, nikdy se jí ani nesnilo, že
by jich kdy viděla pohromadě tolik.
„Naše knihovna,“ pronesl doktor DeMarco. „Není moc
používaná a domnívám se, že to tak i nadále zůstane, vzhledem
k tomu, co mi Antonelli říkal. O tom, že neumíš číst.“
Haven na sobě ucítila jeho pohled, ale zůstala zticha a nepodívala se na něj.
Vtom se vedle nich náhle otevřely dveře a z jednoho z pokojů
vyšel mladý kluk. Byl vysoký a hubený s rozcuchanými hnědými
vlasy. Doktor DeMarco se k němu otočil. „Dominiku, tohle je,
ech… Zůstane tu s námi.“
Dominik si ji zvědavě prohlížel. „Ahoj.“
„Dobrý den, pane,“ odpověděla roztřeseným hlasem.
Místností se rozlehl jeho smích. „Ne, tohle nepůjde. Prostě
mi říkej Dome.“
S E M P R E – N AV Č K Y
19
Dom zamířil dolů a doktor DeMarco ji vedl napříč knihovnou, beze slova prošel kolem prostředních dveří a zastavil se
před těmi posledními. „Tady budeš spát ty. Běž dovnitř. Hned
se vrátím.“
Haven zdráhavě vstoupila. Dřevěný nábytek, závěsy i koberec,
to všechno bylo v jednotvárné bílé barvě. Většina domu působila
stejně, holé stěny a dokonale uspořádané pokoje. Nebyly tu žádné obrazy ani upomínkové předměty, nic, co by mělo nějakou
sentimentální hodnotu. Nic, co by jí prozradilo, s jakým typem
lidí se tu bude potkávat.
Stála na prahu, ještě když se doktor DeMarco vrátil s hromadou oblečení. „Bude ti to velké, ale přinejmenším je to čisté.“
Vzala si ji od něj. „Děkuji, pane.“
„Nemáš zač,“ odpověděl. „Umyj se a trochu se tu rozkoukej.
Tohle je teď také tvůj domov.“
Řekl to znovu. Domov. Žila s Antonelliovými celý svůj život
a nikdy neslyšela, že by pronesli slovo domov.
Doktor DeMarco se obrátil k odchodu, ale po pár krocích se
zastavil. „Ach, a posluž si v kuchyni čímkoliv, pokud máš hlad,
jen se mi nepokoušej podpálit dům. Ani to by ti nezajistilo přístupový kód rychleji. Radši bych tě nechal uhořet, než abys mě
přechytračila.“
—
Haven přejela rukou po nadýchaném přehozu na posteli. Nikdy
předtím postel neměla, tím méně svoji vlastní ložnici. Noci
v Blackburnu trávila ve stáji v posledním stání a na matraci, ze
které trčela péra. Po setmění tam bývalo příjemné teplo, takže
deku nepotřebovala, a když byla náhodou zima, jedna ze starých
koňských houní bohatě stačila. Ale stejně ji raději nepoužívala,
protože kousala, ani vzdáleně se nepodobala materiálu, kterého
se teď dotýkala prsty.
Poté, co se svlékla, vešla Haven do přilehlé koupelny. V rohu
stála obrovská vana a naproti ní dlouhý umyvadlový pult, nad
nímž viselo obdélníkové zrcadlo.
20
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Haven v něm váhavě pozorovala svůj odraz, propadlé tváře a řezné rány pokrývající její obličej. Modřinu na pravé čelisti
a zaschlou krev z rány na čele podél splývajících vlasů.
Vypadalo to, jako by její tělo pokrývala vrstva špíny, která
mu propůjčuje tmavší odstín, ale není jí dost, aby zakryla jizvy.
Viděla jich na svém odrazu tucty a ještě mnohem víc jich bylo na
zádech, neustálá připomínka toho, čím si prošla. Modřiny zmizí
a s nimi časem i vzpomínky, ale jizvy… jizvy zůstanou.
Napustila si vanu, vklouzla do ní a zasykla, když se horká
voda dostala do kontaktu s její pokožkou. Vydrhla si každý centimetr odřeného těla a do očí jí vhrkly slzy, byla přemožená pocity
a nejistá, co s ní bude. Doktor DeMarco se sice choval civilizovaně, ale ona se nenechala jeho klidným hlasem a malými střípky
nezávislosti zmást. Nic není zadarmo. I když doktor DeMarco
nevypadal jako netvor, nebyla tak naivní, aby věřila, že v něm
jeden nežije a nečíhá kdesi pod povrchem.
Zkušenost jí říkala, že tam vždycky nějaký je.
Poté, co voda vychladla, vylezla ven a v malé skříňce našla
osušku. Voněla po květinách a byla tak příjemně měkká, že se
do ní celá zabalila. Zamířila zpět do pokoje, popadla oblečení
a natáhla si na sebe černé flanelové kalhoty. Visely jí z kostnatých
boků a musela si je několikrát založit, aby držely na místě. Pak
rozložila bílé tričko a všimla si, že má vpředu znak fotbalového
klubu. Otočila ho zády k sobě a trhla sebou, když na něm spatřila
velkou černou číslici 3.
—
Haven nemohla spát, a tak jí čas ubíhal jen velmi pomalu. Schoulila se pod dekou a snažila se najít pohodlnou polohu, ale to ticho
ji znepokojovalo. Všechno bylo tak nové, tak neznámé. Po těle se
jí rozlil pichlavý pocit, jak ji začaly svírat zdi jejího pokoje, hlad
a úzkost k tomu přidaly své.
V časných ranních hodinách už toho na ni bylo moc, proto se
rozhodla, že potichu sejde dolů. Hala tonula ve tmě, ale všimla
si, že z kuchyně vychází nepatrná záře. Po špičkách došla ke
S E M P R E – N AV Č K Y
21
dveřím, nakoukla dovnitř a spatřila mladíka, stojícího před lednicí. Byl o pár centimetrů vyšší než ona a jeho kůže měla barvu
kávy s velkou porcí extra smetany. Několikadenní strniště jen
zvýraznilo jeho ostře řezané rysy a husté tmavé vlasy měl po stranách kratší než nahoře. Hruď mu obepínalo šedé tričko s rukávy
vyhrnutými na ramena. Na pravé paži měl tetování, které ve tmě
nedokázala rozeznat, a byl oblečený do stejných kalhot, jaké na
sobě měla i ona.
Popíjel džus ze sklenice, aniž by ji vzal na vědomí, a Haven
udělala krok zpět, aby odtamtud mohla zmizet. Pohyb však
upoutal jeho pozornost a on se otočil jejím směrem. Jakmile si jí
všiml, pití mu vyklouzlo z ruky. Sklenice dopadla na podlahu,
rozbila se na tisíc kusů a kalhoty mu zmáčela sprška džusu.
Odskočil a sklopil pohled ke svým nohám. „Do prdele!“
Nadávka způsobila, že Haven zpanikařila a spěchala ten nepořádek uklidit. Sehnul se ve stejnou chvíli, kdy si Haven sedala
na paty, a oba se srazili hlavami. Síla nárazu ho odmrštila a on
skončil na podlaze. Řízl se o jeden ze střepů. Když mu začala téct
krev, znovu zaklel a strčil si palec do pusy. Zatímco ho pozorovala, všimla si, že má uprostřed pravého obočí jizvu.
Zvedl k ní pohled a Haven přivítal pár jasně zelených očí, v té
barvě vířila tak intenzivní vášeň, až jí to vzalo dech. Sevřela se jí
hruď a ona musela uhnout očima. Rychle shrábla z kuchyňského pultu utěrku, aby mohla utřít rozlitý džus. Během toho, co
sbírala střepy na jednu hromadu, jí po tvářích stékaly slzy. Vtom
ji popadl za zápěstí, a zabránil jí tak v dalším úklidu. Vyjekla,
jako by dostala ránu od statické elektřiny, a on prudce zamrkal,
stejně zaskočený jako ona.
„Co to s tebou je?“ zeptal se a sevřel ji pevněji.
„Omlouvám se,“ vyhrkla. „Prosím, netrestejte mě.“
Než mohl kdokoliv z nich pronést další slovo, nad hlavami
se jim rozsvítilo světlo a místností se rozlehl přísný hlas doktora
DeMarca. „Pusť ji!“
Mladík pustil její zápěstí takovou rychlostí, jako by ho pálilo.
„Promiň,“ řekl sotva slyšitelně a začal se zvedat na nohy.
22
J . M . DA R H O W E R OVÁ
Haven lapala po dechu a doktor DeMarco jí natočil sklenici
vody z kohoutku. „Pij,“ přikázal. Vypila ji až do dna a zalkla se,
žaludek se proti novému obsahu bouřil. „Co se tady stalo?“
Oba odpověděli najednou. „Byla to nehoda.“
„Už se to nestane, pane,“ pokračovala Haven. „Přísahám.“
Doktor DeMarco několikrát zamrkal. „Nestává se často, aby
dva lidé v tomto domě vzali vinu na sebe.“
A v tu chvíli mladík znovu promluvil. „Jo, no, vlastně to nebyla moje vina. Vyděsila mě. Je jako zkurvenej nindža nebo tak
něco.“
Doktor DeMarco si sevřel špičkami prstů kořen nosu. „Dávej
si pozor na pusu, synu. A běž se připravit do školy.“
Začal se hádat, ale zvednutá ruka doktora DeMarca ho umlčela. Náhlý pohyb Haven vylekal. Couvla a připravila se na úder.
Mladík se na ni udiveně podíval. „Co to s tebou k čertu –?“
„Řekl jsem, jdi!“ přikázal doktor DeMarco. „Nemám na tebe
čas.“
„Fajn, jak kurva chceš.“
Když se vyřítil ven, doktor DeMarco se k Haven otočil znovu.
„Obvykle není… no, zapomeň na to, je to lež. Obvykle je přesně
takový jako teď. Je věčně nespokojený, vybíravý a vzteklý, ale to
sem teď nepatří. Dělá si, co chce, ať se stavím třeba na hlavu.
Carmine je takový, jaký je.“
Carmine. Zvláštní jméno pro zvláštního kluka.
„Proč jsi vlastně vzhůru?“ zeptal se. „Myslel jsem, že většinu
dne prospíš, aby ses zotavila.“
„Nevěděla jsem, kdy bych měla vstávat.“
„Vstaneš, až vstaneš,“ řekl. „Teď můžeš jít zpátky do postele.“
„Ale co ten –?“
Nenechal ji domluvit. „Já se o to postarám. Dneska si s ničím
starosti nedělej. Jen odpočívej.“