UKAZKA.qxp:Sestava 1

Vážení kolegové,
Už za čtrnáct dnů vychází kniha Guru Jára – Metafyzické mříže, která je unikátní nejen svým obsahem, ale především místem, kde byla napsána a způsobem, jak vznikal rukopis.
Jedná se o výpověď mediálně proslulého Guru Járy přímo z vězení ve filipínské Manile,
kde je nucen trávit už druhý rok svůj čas na základě sporného obvinění ze rituálního znásilnění. Kniha je mimořádně působivou, autentickou reportáží z drsného asijského kriminálu, s pozoruhodnými úvahami a retrospektivními pasážemi vztahujícími se k Járovu
duchovnímu vývoji i praxi jeho náboženské skupiny. Publikace paralelně vychází v japonštině, ruštině, angličtině a němčině (vydává nakl. Bondy, s.r.o., v Praze 2016).
Jak to bylo a je s Guru Járou?
GURU JÁRA – původním jménem Jaroslav Dobeš – opustil Česko poté, co jej před
časem bývalé studentky jeho duchovní školy Poetrie obvinily, že je pod záminkou rituálu
tzv. odháčkování pohlavně zneužíval. Guru byl za to v nepřítomnosti okresním soudem
ve Zlíně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset let.
Dobeš má ovšem i početné příznivce a hlavně příznivkyně. Ti vedli a vedou intenzivní
vysvětlovací kampaň na jeho obranu s tím, že Guru jen provozoval formu sexuálně psychosomatické terapie. Podle Járových zastánců k tomu vždy docházelo se souhlasem klientek. Ať už to bylo jakkoli, loni vrchní soud v Olomouci původní rozsudek zrušil a celou
kauzu vrátil k novému projednání. Případ tedy stále není u konce.
Dobeš po své emigraci žil na malém filipínském ostrově. Postupně se stal mezinárodně uznávaným duchovním vůdcem, do jeho „ašramu“ přicházeli za jeho
učením nejen místní obyvatelé, ale i zámořské celebrity (údajně například
Angelina Jolie). Populární je zejména Járova specifická modifikace tantrické praxe zvaná surftantra.
V roce 2015 byl však Guru Jára i se svou spolupracovnicí Barborou Pláškovou
na podnět z Česka zatčen filipínskou policií. Od té doby je vězněn v Manile. Přestože zmíněný český soud nechal případ posoudit znovu a mělo by být tudíž na Járu
a Pláškovou nahlíženo jako na dosud neodsouzené, ani Guru ani Barbora vězení stále
opustit nemohou – se zdůvodněním, že jim české úřady zneplatnily pasy.
Text i ilustrace ke knize Metafyzické mříže proto vznikaly podobně třeba jako
Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Guru je psal rukou přímo ve vězení, poté
je příznivci Dobešova kultu přepsali na počítači a poslali nakladatelstvím. Knížka
bude zároveň publikována v řadě dalších zemí, Nakladatelství Bondy je však
jediné, které ji vydá v českém originále.
Vydání knihy Metafyzické mříže v češtině doplní i reportážní cesta spolupracovníka nakladatelství, známého novináře a spisovatele Luboše Y. Koláčka, který
se za oběma vězni do Manily vydal. Nakladatelství Bondy proto českým médiím
poskytne i přímé písemné, fotografické i videosvědectví o tom, jak to s originálním českým Guru a jeho kolegyní v současné době vypadá.
Médiím zároveň nabízíme možnost Luboše Y. Koláčka přímo kontaktovat a získat tak „on the spot“ informace bez našeho prostřednictví.
Mgr. Dušan Spáčil
šéfredaktor nakl. BONDY
Pro představu připojujeme i ukázku z knihy, která vyjde 26. února. Tři obsáhlejší úryvky
vyjdou exkluzívně v deníku Blesk.
Kapitola 15
JAK JSEM SE V BASE VZMOHL
Bum, prásk, hotovo. Kavalír z Waterloo leží a nehýbá se. Přivezli
ho včera. Tak jako většina byl v šoku, nemohl uvěřit, že metafyzické mříže udělaly
z jeho dosavadního života historii. Jen momenty jako smrt blízkého člověka, těžký rozchod, smrtelná nemoc, bankrot, nevěra dlouhodobé lásky, těžká drogová závislost
partnera se dají srovnat se šokem, se kterým se nyní vysoký pán s knírkem, který vypadá a mluví jako důstojník z války Severu proti Jihu, snaží vyrovnat.
Jeho „vyrovnávací technika“ byla mluvení. Nejdřív mluvil na zvědavce zajímající se
o něj, že je nový. Až jim strhal uši, mluvil na kohokoliv, kdo nemohl utéct. Pak si
stoupnul do dveří koupelny a hodinu mluvil ke kabinkám, ke všem mužům, kteří
v nich právě vykonávali malé i velké potřeby. Po dlouhé době se na záchodech nedělala fronta. Nikdo si nezkoušel u kadění číst noviny nebo kouřit cigáro, aby nemusel
poslouchat další: „... No a pak jsem v osmdesátém čtvrtém musel odjet do ciziny. Můj
pes mě miloval a já miloval ho, ale vzít ho s sebou jsem nemohl, a tak jsem ho na zahradě zastřelil. Chudák by se stejně steskem utrápil. A v devadesátém druhém jsem
si koupil boty za dva tisíce, a pak jsme se opili a házeli jsme sešněrované boty na
elektrické dráty a já je tam nechal viset. Ale kámoš se pro ně v noci vrátil, vylezl na
stožár, něco probilo a byl z něj škvarek.“ A z Waterloo důstojníka, Belgičana, je teď
placka. Tři chlapi ho nesou na ošetřovnu. Mám déja vu, není to dávno, co takhle nesli
mě.
Waterloo dorazila noc na zemi pod schodama, tam kde umřel Novozélanďan z minulé kapitoly. Místo, dlouho obsazené Andrejem, který se včera totálně psychicky
zhroutil, a tak pro něj bachaři v narvaných barácích našli postel, se uvolnilo, a v té
chvíli přivezli Waterloo...
Je to tam děsné, obzvlášť bez „fénu“. Tropické vlhko, vedro, dusno, plíseň, prach
a statné krysy honící popelnicové kočky. Švábů celá armáda. Jestli byl Waterloo navyklý na klimatizaci, pak to nemohlo skončit jinak.
100
101
Jak jsem psal, první dva měsíce jsem si zdejších podmínek ani moc nevšímal. Na
vlhko, vedro, hmyz, hady (zrovna dneska jsme s TMR vytahovali z okapové roury hroznýše, kterého by chtěli v každé zoo, přes dva metry dlouhého a měl sílu za dva chlapy)
jsem byl zvyklý z „pralesních“ meditací pod našim stromem Bódhi*. A samozřejmě
mi pomáhala kombinace „védantového“ nelpění na těle a také filozofie horolezecké
líhně, v níž jsem vyrůstal, s hesly jako: Bolest je výmluva, Nemůžu znamená rozcvička...
Védantové pojetí duchovna jsem vždycky doporučoval na krizové situace. Jestliže
je všechno kolem iluze, tedy jestliže náš hmotný svět je jen přelud (Mája), tak čím je
vám v něm hůř, tím snáze si to přiznáte. To je princip asketismu, to je podstata Ježíšova:
„Snáze projde velbloud uchem jehly, než boháč branou království nebeského.“
Kdykoliv se ocitnete v krizi, bolesti, beznaději, zkuste si na chvíli říkat:
Toto tělo není podstata mého já.
To, co se děje tomuto tělu, nemá s mou podstatou nic společného. A pak se Átmavičárou** zeptáte: Kdo jsem já?
Radíval jsem to lidem a poradil bych to i Waterloo, ale on jen mluvil, mluvil, a pak
se rozplácnul na schodech.
* Strom Bódhi – také Strom osvícení či Strom probuzení, pod kterym podle buddhistické tradice dosáhl osvícení
Buddha Gautáma.
** Átmavičára – filozofické sebedotazování je meditační technika zaměřená na rychlé dosažení duchovní realizace.
102
Mě z tvrdé, prašné země po dvou měsících pozvedl Amro, mladík se vzhledem boxera těžké váhy, který právě dokončil poslední pilotní zkoušky. Trochu se po nich opil
a když podbroušen za bílého dne přijel domů, jeho láska začala házet talíře a hrnce
plné jídla na jeho hlavu.
„Ožralo! Ochlasto! Zlité prase!“ křičela před každou další střelou.
Amro přecitlivělý na své napomádované vlasy, z nich vytřepal špagety a rajčata,
a aby v záchvatu zuřivosti neknokautoval svou lásku, praštil dveřma a odjel do baru
pokračovat v oslavě piloťáku a zapít hádku. Tam se dorazil rychlou střelbou vodek
prokládaných tequilou. A pak, stále ještě za bílého dne, ožrala za volantem přehlédl
červenou. Kdyby jel dál, zřejmě by se nic nestalo, ale Amro byl zodpovědný pilot,
a tak když mu jeho opilé reflexy nahlásily, že přejel červenou, zastavil uprostřed křižovatky a zkoušel zacouvat zpátky mezi stojící auta.
Když drobný policista viděl, že řidič nenásleduje jeho pokyny a nevystupuje, otevřel
dveře u spolujezdce a naklonil se dovnitř. Když boxer těžké váhy Amro uviděl „zloděje“
uvnitř svého auta, sevřel jeho krk a vykopnul ho z auta tak, že policista přistál na
kapotě vedle stojícího auta.
Soud nakonec Amrovi uznal, že se nejednalo o úmyslné napadení policisty, nýbrž
o zoufalý opilcův obranný akt před pouličními zloději. A když k tomu, co si mezi námi
odseděl, zaplatil tučnou pokutu, mohl odletět domů, a já tak přistál na jeho posteli.
Postel byla na konci temné chodby, těsně pod stropem, přesně v místě, kde se shlukuje horko, vydýchaný vzduch a prdy ze všech pokojů v našem „kombu“.
Zprvu skutečnost, že mi Amro přenechá postel se vším zařízením, působila báječně. Dal jsem si na ni svá dvě trička, náhradní kraťasy a kartáček a šel jsem na
dvůr. Vrátil jsem se brzy, ale pozdě. Nenechavé ruce spoluvězňů mi z Amrova dědictví nenechaly nic, kromě železné konstrukce a překližky. Sbohem „závěsy“ zajišťující
soukromí, sbohem polštáři zajišťující hezké sny, sbohem deko i povlečení, sbohem
matrace!
Větrák, který do zatuchlého vzduchu chodby vnášel aspoň trochu kyslíku, byl rovněž ten tam.
Když jsem žil v Himálajích, často jsem se v době mimo monzun přesouval z místa
na místo. Aklimatizaci na nadmořskou výšku jsem každé ráno kontroloval barvou pod
nehty na rukou. Je-li barva pod nehty růžová, je vše OK. Je-li bílá, začíná problém.
Když jsem se po první noci na posteli po Amrovi vzbudil, u čištění zubů jsem si všimnul, že barvy pod nehty jsou půl napůl.
Hurá, tak přece jen je v řídkém zatuchlém vzduchu dostatek kyslíku na přežití, pochvaloval jsem si optimisticky, překračujíc těla spáčů na zemi, kteří zdědili místo
po mně.
103
Waterloo se vrací z ošetřovny. Vleče se a vypadá jak leklá ryba, ale drží se „na svých“
sám. Tak to zvládl. Za soumraku oslaví 24 hodin od konce svého „předchozího“ života.
Po svých se ale rozhodně nevydává na ošetřovnu obrovský majitel bordeláku, který
si před chvílí sedl na cigaretku k vyprázdněnému stolu v korejském sektoru dvora. To
bylo OK, je tady už dost dlouho na to, aby si to mohl dovolit. Několik let. Pak si ale
opřel lokty o stůl. Whoops! Na to tady dost dlouho není, a navíc není Korejec.
„Na tom stole jíme, prase!“ zařval na něj kluk, kterému říkáme Nůžkař, protože
z jedné slavné místní rvačky odešel sice vítězně, ale zkrvavený a s obříma nůžkama
na BBQ v hlavě....
Obří bordel papá je pohodář, ale rozhodně si nenechá poroučet, a tak se ani nehne,
dělá, že neslyší. Nůžkař přistoupí až k němu a zařve:
„Pracky pryč, ty bílá špíno!“
Pak už to jde rychle. Kravata pod krk, kterou se bordel papá marně snaží rozvázat.
Mrskají se, až se zápas přenese ke zdi baráku. Oba velcí siláci skoro nazí, jen v kraťasech se zapírají, vymršťují, otloukají jak zápasníci ve starověké Olympii. Nakonec
se úvodní kravata ukazuje jako nepřekonatelná výhoda. Naštěstí Nůžkaře zastavují
ostatní kluci z Koreje, kteří taky mají právě dost jeho arogantní agresivity. Pro bordel papá je však lehce pozdě. Něco uvnitř jeho kolena ze všeho toho zápasení ruplo,
a teď bude chodit pěkně dlouho o berlích.
Zažil jsem to během lezení nějakého 8c ve Španělsku. V koleni ruplo a nenaděláte
nic. Trvá to týdny, někdy měsíce, než se to uklidní, pokud to vůbec bez operace jde.
Dívám se na bordel papá a doufám, že se mu to podaří „rozchodit“, jako kdysi mně.
Hned, jak to prasklo, odlítal jsem domů, do Himálají a tři týdny jsem „trekoval“ skákáním po jedné noze. Ha, nakonec poblíž Everest Base Campu, asi z horského vzdu104
chu, se koleno úplně zahojilo! Horský vzduch tu bohužel nemáme, když vidím jeho
zbídačený výzor, doufám, že se dá bordel papá brzo dohromady, jinak ho zdejší
„vzduch“ dorazí a bude z něj troska. (Ne nadarmo tu německé zákony počítají jeden
den jako tři dny v německém vězení). Bordel papá prostě nemá dar čtení lidí a situací.
Jednou v opilosti machroval před hostama, že v jeho bordeláku můžou potkat i čtrnáctileté krasavice, někdo to nahrál, a než stačil vystřízlivět, obletělo to média po celých
Státech a on dodnes marně vysvětluje, že to byl jen opilecký žvást, že u něj pracují jen
dospělé dámy – tanečnice. A tak je tady, a zase narazil.
Jak tak ležím na překližce, co zbyla po pilotu Amrovi, mám dost času na studium
jeho umění. Popsal a pokreslil celou zeď od postele až po strop. Jsem první divák,
protože až doposud jeho zběsilé graffiti zakrýval závěs na jeho posteli, (který teď
vlaje, jak vidím, na posteli tzv. Slona).
Z jeho děl lze vysledovat nejen umělcův talent impresionisty a surrealisty, ale také
jeho psychický stav. Psychologové k takové diagnostice mají hafo testů, když třeba dítě
dává přednost černé barvě, vědí, že prožilo nějaké trauma, když nakreslí jednoho z rodičů o polovinu menšího než toho druhého, vědí vše o rodinné situaci. Kdyby takový
psycholog viděl Amrovu zeď, asi by mu vzal řidičák i piloťák. Citáty z Koránu střídají
105
egomasturbační proklamace jako „Jsem fakt jednička“, agresivitu střídá odevzdaná
deprese, aby další kresba ukazovala na mánii. A to vše překrývají nesmyslné čmáranice.
Já jsem s Amrem, stejně jako s Nůžkařem, vycházel dobře, ale všeobecně tu patřil
k nevyzpytatelným a nejobávanějším šílencům.
Amrova oblíbená činnost, lítání uprostřed noci z pokoje do pokoje, kdy se dožadoval cigaret, drog a debat o džihádu, stresovala opravdu všechny. Nejagresivnější byl,
když došly drogy, když šlo o detox, neznal bratra a napadal kohokoliv. Pak tento pilot
– boxer z Mekky chodil po zábradlí a bombardoval New York, Paříž, Koreu, prostě
všechno, co mu nepřišlo dost dobré a šaría.*
Po zábradlí chodil celé hodiny, vyřvával, vyhrožoval, pak se zbortil a seděl na schodech s hlavou v klíně dva dny, aby pak byl zase milý, společenský kluk, který se na
svém odchodu loučil se svými kámoši Američany větou:
„Brácho, budeš mi chybět. Tak já jedu, jednou se u vás doma stavím i s letadlem.
Hahá!“
A oni mu při chlapském objímání odpovídali:
„Tak vidíš, vole, máš to za sebou, napiš. A sorry, jestli ti v budoucnu vybombarduju
barák.“
„Life is life, brothers.“ řval na ně Amro, ještě z vězeňské brány.
„Tak si to pořádně užij, teroristo!“ odpovídali mu už do dáli.
Další kluk, kterého sem tam počastovali přezdívkou „terorista“, byl sympatický
mladý podnikatel ze Sýrie, který se každou noc modlil, aby Rusové nehodili bombu na
barák, respektive trosky baráku, ve kterém přežívala jeho manželka a dvě malé dcery.
Nenáviděl chalífát, ale nechtěl bojovat ani za prezidenta diktátora, tak se pokusil
dostat do Německa, kam chtěl následně vytáhnout svou rodinu.
Už mu chybělo poslední mezipřistání, ale paní na letištní přepážce mu říká:
„Pane, dnes jste osmý člověk, který letí na pas s tímto jménem.“
A bylo. Falešný pas odhalen. Rok v base. Když odlítal, aby svůj sen o Německu dokončil, nechal mi svou matraci. Polštář jsem zdědil po Donovi, Afroameričanovi, pastorovi, zřejmě největším gentlemanovi, který tu kdy pobýval. Mříže na něj dolehly
plnou vahou, ale držel se a nepřestával pečovat o psychickou pohodu druhých, a když
někdo požádal, přidal biblické moudro.
Každé ráno po východu slunce organizoval sedánky u stolu, na kterém se v té době
odrážel sluneční svit, jež na nás v jiných částech dne, přes všechny ty dráty a střechy,
nedosvitne.
* Šaría – přísný muslimský zákoník.
106
„Já vím, proč to děláme, proč chodíme sem a pečeme se tady,“ říká mu jednou
starší lovec krokodýlů, „potřebujeme ze slunka načerpat vitamín C, abysme to líp
zvládli, tady.“
Don pak trpělivě vysvětloval, bez povyšování, jaký je rozdíl mezi vitamíny D, C
a taky B... Dnes ráno jsem si byl také nasbírat trochu vitamínu „C“ a s úsměvem
vzpomínal na Donův hlas á la Morgan Freeman.
Prostěradla a povlečení mi daroval kapitán Mořský vlk, Australan. Brázdil Tichý
a Indický oceán po celý život a od píky vytvořil firmu, která zásobovala nejlepšími rybami Japonsko, USA, samozřejmě Austrálii, ale i EU. Ale když za ekonomické krize
ceny ropy vystoupaly ke sto dolarům za barel, spočítal, že pokud barel stovky dosáhne,
firma zkrachuje. Tak firmu včas prodal, všechny lodě a kontrakty vynesly milióny dolarů, a tak se rozhodl odpočívat a dělat věci, na které předtím neměl čas a pevninu.
První, co udělal, vyrazil za vdovou sem do naší Lemurie. Její manžel zemřel na jedné
z jeho lodí, a pojišťovna vdově odmítala vyplatit pojistku. Tak přijel zjednat pořádek.
Najal drahé právníky a darebáckou pojišťovnu skrze soudy přinutil zaplatit. Mezitím se zamiloval do sestry jednoho z právníků a prožil s ní nejkrásnější rok svého života. Pak jednou na nějaké párty zobli pilulku a úžasné pocity doplňoval nejlepší sex,
jaký kdy zažili.
Super úlet, řekl o zážitku Mořský vlk. Ale ona z tohoto úletu udělala nový životní styl
a zobala pilulky, kdykoliv to šlo. Mořský vlk pak zažil nejhorší rok svého života, když
se ji snažil zachránit z ničivé závislosti na droze. Nakonec přišla o všechno, peníze,
majetek, domov, rodinu, která od ní dala ruce pryč, a pak i o Mořského vlka, po němž
gang vymáhal peníze, které jim jeho holka dlužila za drogy, skoro ho zabili.
„Naštěstí mám tvrdou hlavu. Déšť mě probudil. Ležel jsem v příkopu, kam moje
„mrtvé“ tělo pohodili. Ještě, že byli líní a nezakopali mě,“ dodal.
107
Když si v plně ustlané posteli dál prohlížím Amrovy zběsilé výtvory, všimnu si, že
na sebe navazují. Možná tomu pomohla diskuze chlapů o tom, jestli je lepší mít každý
den jednu lacinou prostitutku za 20 dolarů a nebo jednou za dva měsíce si pozvat
drahou kurtizánu za majlant dolarů. Tuto diskuzi ukončil obří bordel papá shrnutím,
že nejlepší je být majitel vykřičeného domu:
„Po deset let jsem každý den přijal jednu novou „tanečnici“ a všechny jsem je
osobně zaškolil.“
„To je 3 650 milenek“, ozve se do pokorného ticha nejrychlejší počtář Holič, razící
strategii ‚levně a každý den‘.
„Rychleji bych to sám nespočítal,“ pochválí ho bordel papá a sešlost magickým číslem pokořených chlapů se rozchází za postesku jednoho z nich:
„No, tak takovou práci mi na pracáku teda nanabízeli...“
A nebo nový rozměr chápání Amrova díla zapříčinil pohled z dálky. Najednou ze šílených čmáranic přes celou zeď vyčnívaly penisy, vagíny, samostatné i napojené,
stejně tak penetrované zadnice. Nejpodivnější na tom všem byla umývadla a žebřík,
jež orgány těla překrývaly tak, aby na první pohled nikdo nepoznal, co obrazem umělec chtěl říct.
Požádal jsem Brita indicko-malajského původu, který v dětství přišel o rodiče
a o kterém vím, že dělal v ropném byznyse a že umí i arabsky, aby mi nápisy na zdi
přeložil.
Ukázalo se, že narozdíl od drobných „knih“ nesourodě rozesetých po celé zdi, se
nejedná o citáty z Koránu. Amro, ve svém rozporuplném vztahu k víře, jíž byl sice
vášnivě oddán, ale na straně druhé měl slabost pro alkohol a tanec... se z duchovního důvodu nehodlal dotýkat svého přirození a do žebříku si zapisoval data nočních
polucí a sny, u kterých vyvrcholil.
„Svedla mě Nina, ale než gejzír vytrysknul, stihnul jsem vniknout do
tebe, lásko. 8. srpna“
„Milovali jsme se na stole, milovaná. 29. srpna“...
Zápisy na zdi ukazovaly, že Amro byl schopen své sny vědomě ovládat, když v takovémto lucidním snění na poslední chvíli dokázal přenést své vyvrcholení z nesprávné
ženy do ženy vyvolené. A také dokazovaly, že Amrova kundalini funguje perfektně,
protože tantrická četnost poluce muže, jenž se nemiluje a nemasturbuje, by měla být
ve stejném rytmu jako ženská menstruace.
Tantra je výjimečná v tom, že narozdíl od védánty nebo buddhismu, které náš svět,
včetně těla, považují za iluzi, máju, pak tantra považuje totéž za projevy Matky
108
Bohyně; Šakti oplodněné reflexí Šivy, těhotná a porodivší, se nazývá Mája – Šakti
a samsárické jevy materiálního světa jsou pak více Božskou hrou – Lílou – než úhlavním nepřítelem.
Zatímco v krásném filmu Samsára tibetský mnich, kterého na cestách svedla krásná
vesničanka, a který po návratu do kláštera má noční poluci, kterou objeví jiný mnich
na prostěradle, z kláštera odchází, pak v tantře tatáž sexuální síla, a její projevy jsou
vnímány jako nástroj, motor a palivo, které při správném použití dovedou tantrika do
metafyzického kosmu, daleko od vlivů gravitace Samsáry*.
Poté, co jsem si v 11 letech vynutil prožitek božské reality, mě personál nemocnice
zachraňoval a vracel z božské reality zpět do hmoty. Procházel jsem skrze kondenzace
až k uvědomění si pěti živlů. Po probuzení jsem tedy opět vstoupil do pentagramu, vybavilo se mi mé jméno, pomalu jsem si uvědomoval místo, kde jsem... Pak mi trvalo
téměř 7 let, než jsem pentagram plně propojil opět s tímto tělem.
V roce 1991 jsem tutéž cestu realizoval pozpátku, pomocí stejného žebříku. Měl jsem
výhodu, že už jsem ho znal, a také výhodu toho, že jsem po emigraci žil v horách a na
cestách, ve společenském vzduchoprázdnu. Právě tato kombinace mi umožnila výstup žebříkem nahoru.
Pak jsem šel pozpátku druhým pentagramem. Bylo mi 21 let. Mohl jsem si v prožitku
* Samsára – hmotný svět naší dočasné existence a stále se proměňující reality, také termín označující znovuzrozování...
109