Stáhnout PDF

Drobné články a zprávy.
O významu katolických dogmat. — Dogmata katolická jsou
pravdy, j e ž jsoa ve z je v e n i Božím obsaženy a od círk ve ja k o žto zje\ené se k věření předkládají. T y t o pravdy mohon b ý ti důkladněji v y ­
loženy, přesněji vym ěřen y. Siřeji rozvinuty, nikdy však nemohou b ýti
zm ěněny ani odstraněny ani jin ý m i nahrazeny. S n ě m v a t i k á n s k ý
p r o h l á s i l : „Bude-li někdo tvrditi, že j e možno, aby článkům v íry
círk ví prohlášeným se někdy podle pokroku vědy přikládal jin ý smysl
nežli ten, ja k jim roznměla a rozumí církev b. z c. v .* (sez. 3. can.
dc fide et rationo 3 ; I)en z. 1818).
'
1. N o v ě j 8 i p r o t e s t a n t i a m o d e r n i s t é pohlížejí na dogmata
zcela jin ak . J ežto v e zjevon i B oží vid i ponze vnitřní zkušenost a
v úkonu v ír y důvěrné přilnuti k Boha, je ž se o tato zkaŠenost opírá,
pokládají dogm a za projev, v ý ra z této vnitřní zkaženosti, č lo v ě k masí
to, co o svém vztahu vůči Boha zakasil, sobě i jin ý m slovy projevili.
J o to zcela přirozené, že se snažíme to, co nás v našem nitra mocně
dojalo, pojm y a slovy vyjá d řiti a jin ý m sdělili. Dogmata jsou tedy
náznaky, s y m b o l y božského, našich vztah A k Bohu a
vzbuzují v nás zkušenosti, dojm y. Dogm atem stávají se takové zkuše­
nosti toprve tehdy, k d yž j o nábožonská společnost v y já d ři určitými
formulemi a svým člonůra j e předloží jakožto směrnice. T y to formule
v ir y řídi se ovšem podle stupně vzdělání té neb oné doby, protože
názory, mluva a pojm y určité doby jsou látkou, ze kterých se ony
formulo tvoří. K a ž d ý je9 t dítkem své doby a proto m yslí a mluví i
o náboženských věcech ja k o jeh o doba. Jsou tedy i dogmata podro­
bena ustavičně změně, m yšleni, názorům a mluvě té neb onó d o b y ;
zkrátka pravda v dogmatech jest pou/.o r e l a t i v n í , protože jim i lidé
vyja d řu jí pouze to, co v určitém období o Bohu a o svém vztahu k němu
sm ýšleli. P ra v d y v ír y samy o sobě ja k o Bfth, náš vztah k němu jsou
nezm ěnitelný, ale dogmata, náznaky těchto pravd se ustavičně mění,
je žto se přizpůsobují podle pokračující vzdělanosti.
2, N e n í třeba dlouhých dfikazfi, aby tento názor oa dogm ata b yl
odmítnnt, je ž to přímo Písm a sv. a tradici odporuje a jest bludný.
Pod le P í s e m , kde jsou jed n o tlivá období zjeven í Božího zazna­
menána, j e zje v e n í B oží řada projevů a skutků Božích, jo to náplň
m yšlenek Božích, je ž jsou tak povzneseny nad m yšlenky nnžo jako
nobe nad zemi. T y t o jed n o tlivé v ě ty a události náboženské, je ž b y ly
později shrnuty v jednotný colok, n a zýva jí se víra, pravdu, vyznání,
nauka. Č lověk se stáno účastným evangelia, zákona, nauk)’ v íry nejen
vnitřním osvícením a povzbuzouím, n ýb rž masí tyto pravdy slyšeti,
musí se jim nančiti, musí j o vyznávati a od jin ých , od círk ve j o přijmouti.
a)
K r i s t u s P á n n a zývá sebe Mistrem a dokládá, že je d in é on
zná Otce výstižně a jej zjeva je, komu chce (Mat. 11, 27). H lásal pravdy
o Bohu O tci, o Bohu Stvořiteli, o božské prozřetelnosti, o království
Božím, o odpuštění hříchů, prohlašoval, žo jo božský Mosiáš a pravý
■Syn Boži a tuto pravda potvrdil svou smrtí, kázni budoucí vzkříšení
395
■z mrtvých a poslední sond. B y ly to tody vesměs pravdy, j e ž m ěli lid é
věrou, souhlasem uz nati a zachovati. Bohatší dogm atickým obsahem jo s t
evangelium sv. Jana, ktoré b ylo napsáno, aby lidé poznali a o v ě řili,
že Kristus je s t Syn Boži (Jan 20, 31). Krístns Pán zdůrazňuje ja k
při přislíbení svátosti oltářní, tak vůči nevěřícím a Tom ášovi, že dlužno
věrou uznávati pravdy, kterých nechápeme a jo ž od věrohodných svědků
přijímáme. Kristus Pán výslovn ě děl : „M o je učení noní mé, nýbrž
toho, je n ž mne poslal“ (Jan 7, 16). Sebe n azýval učitelem, Mistrem
a apoštoly učedníky. Zjeven í, je ž Kristus P án hlásal, nebylo vnitřním
dojmem nebo zkušeností v m yslích posluchačů, n ýb rž b y ly to pravdy
posluchačům podávané. A tyto pravdy m ěli apoštolově a je jic h nástupci
všem lidem hlásati, takže učení, je ž Kristus P án sám hlásal, až dosud
se nám podává v círk vi od učitelů k tomu oprávněných.
b)
O t c o v é apoštolští, ja k H a r n a c k doznává, vid ě li u víře
„uznávání souhrnu svátých podání" a » p o l o g e t i drahého století po­
kládali viru „za nznáni, Že Kristus S yn B oží b y l od Boha postán a
za přesvědčoní, žo joh o učení je s t pravda.“ (D ogm engcschichto I.® 151
a násl.) C írk ev nebyla by so mohla tak rychle rozšířili ani své jed n o ty
proti blndařftm uchránili, k d yb y nobyln m ěla od počátku p r a v i d l o
v í r y t. j . učitelský úřad, k terý p ravd y v iry hlásal, chránil a neomylně
vykládal. V souvislosti s pravidlem v ir y vzn ik la již v dobách apoštol­
ských v y z n á n í v í r y .
3. Námitka, že Kristus Pán svým kázáním nechtěl leč dáti lidem
p r a k t i c k ý n á v o d k d o s a ž e n í v ě č n é s p á s y , že však thooretických nějakých v ě t nepodával, jost naprosto neoprávněna. N e lz e přece
pochybovati, žo v ý ro k K ristů v: „V šech n o je s t mi dáno od O tce mého,
a nikdo nožná Syna je d in é O tec a nikdo nezná Otco, leč S yn * (M at.
11, 2 4) je s t pončkou thuorotickou. T ak ovou poučku obsahují i slova
K ristova: „S y n B oží p ř i š e l , ____ aby dal svůj živo t na vykoupení za
m nohé“ (Mor. 10, 45).
Thcorotickou poučku proslovil Kristus Pán řka, že přijde v oblacích
nebeských a rozešle své anděly, aby shrom áždili národy před soudnou
stolici (M ar. 13, 26). N e lze přece pochybovat), Že Kristus P á n tyto
pravdy tbeorotické a mnoho jin ý c h přednesl, aby si j e posluchači
věrou osvojili.
Avšak i p r a k t i c k é , p ř í k a z y m ravní předpokládají a opírají
se o pravdy, o nichž musí b ýti člověk přesvědčen a jo uznávati. P ř í­
kazy K r is to v y : „M ilo v s ti bude/. Pána B o h a . . . , nopečujte o to, co
budeme jis ti, co budeme p i t i . . ., noboi ví váš Otec nebeský, žc toho
všeho potřebujete“ , m ají pouze tehdy význam a podklad, k d yž jsou
posluchači přesvědčeni, žo jc Bůh miluje, o ně ja k o starostlivý Otec
pečuje, B ez tohoto přesvědčení plynoucího z v ír y nolzo očekávati, že
by někdo plnil řečené příkazy. Z je v e n í K rista Pána obsahuje tedy
poučky víry, jo ž on sám zaručuje svou božskou autoritou.
4. Svaté povinnosti uznávati s noochvějnou jistotou pravdy v íry
od Boha zjuvcné nelze so vyhnooti vytáčkou, že Kristus Pán svým učením
nechtěl naše věděni rozšiřovat), n ýb rž že chtěl nám dáti návod k do­
saženi věčného·*života. — O tom, že K ristus Pán přišel lidstvo spasit,
390
Drobné články a zprávy.
nelze ovSem pochybovat!. A le m áme-li tohoto d le dojiti, potřebujemenezbytné přim ěřených prostředků. A takovým prostředkem je s t správnépoznání našeho vztahu k Bohu a k našim bližním . K poslednímu cíli
spějomo ja k o rozumni tvorové, ktoři poznali cil, za kterým jdou n /nají
prostředky, k terým i lzo tohoto cíle dosici. Kristus Pán Dám proto zjevil,
2 « Bůh cUco naši spásu vččnou, bychom je j nu věčnosti tváří v tvář
vid ě li a nevýslovně blaženi byli, a ukázal nám cestu,
po které lze
k Bohu p řijíti, totiž cestu přikázání Božích.
Spasitel poučil nás o Bohu, o duši, o věčné spáse a o ceňte, je ž
k ní vodo, nlo zároveň nám dal prostředky a pohnutky, aby naši vůli
povzbudil a posilnil. T en to cil — naše věčná spása — je s t zajisté mravně
dobrý, ale náležejí k jeh o dosažení i prostředky, především abychom
znali a uznali ja k theoretické pravdy víry, tak praktická příkazy K r i­
stovy. Zajisté clitěl nás Kristus Pán v prvé řadě posvětiti, ale naše
posvěcení záleží ve spojení s Bohem. P rv ý m krokom k tomuto spojení
jest, abychom poznali Boha a k němu celou duší přilnuli. K d o tedy
pravdy od Boha zjeven é přijím á naprosto pevným souhlasem pro auto­
ritu Boha zjevujícího, rozšiřuje své náboženské vědomosti, ale především
se stává mravně lepším. N aše avatosvatá povinnost, abychom všechny
p ravd y ssjovené uznávali neochvějným souhlasem, zťistavá vžd y v plné
platnosti.
5.
U liberálních protestantů m ají náboženské hodnoty pouze po­
m íje jíc í cenu a význ am subjektivní, ju k to S p i t t a v y s lo v il: , N ábo­
ženství, jem u ž náložím, nemám proto, Že je pravé, ja k by sě někdo
mohl domnívati, nýbrž j e pravé proto, že já jo mám a mám je, protože
vyh ovu je m ým vnitřním potřebám ; tak a ne jin a k j e tomu ve sku­
tečnosti“ (M cin lic c h t au f Leben, 108).
.
A le lze touto cestou dojiti křesťanské v ír y ? Křesťanství přece
objevilo se na světě ja k o historická událost a d ějin y jeh o vzniku a
je jíh o zakladatele nejsou ani praktickým požadavkem rozumu, ani pouhou
vn itřn í zkušenosti. Ž této nesnáze pomáhají si I í i t s e h l o v c i tuk, že
dějinné poznatky a spekulativní pravdy prostě z v íry v y řaduj í. Podle
je jic h výkladu nomá víra ničeho společného s událostmi minulými,
protože víra j e přítomná vn itřn í zkušenost. Předm ětem v ír y není život
Ježíšův, nejsou zp rávy Písma, n ýb rž pouzo je jic h obsuh, když u čtenáře
nebo u posluchačo způsobí náboženský dojem. K d y ž se předčítá bible
nebo káže evangelium, tu se cítí člověk nábožensky dojat a toto dojetí
je s t působení Boží, k d y Bůh k němu mluv/, jemu so zjevuje, jako se
jin ý m zjevil. K a žd á věta bible stáno se čtenáři pravdivou, k d yž j i sám
v sobě zakusí, pocítí. Ovšem jo dojem té neb oné pravdy u různých
lid í vůzný, nebo dotyčná pravda vůbec nedojímá. Nesm í so tedy nikomu
vnucovati a dlužno pofckati, až mu v novém světlo ja k o pravda B oži
zasvitne.
N e lz e tedy ani obsahu v ír y určiti. Jedni p o ža d u jí: víru v Boha,
v božství K ristovo a v nesmrtelnost duše ; jin í spokojují se, ja k o na př.
J f a r n a c k , so dvěm a pravdam i: Bůh a duše. Křesťanská j e tato víra,
protože jsou to m yšlenky, které Kristus kázal u ktoré dosud vo světě
působí. Jako j e jistota v ír y pouze subjektivní, tak jest i obsah v ír y
Drobné články a zprávy.
397
j i n ý u tohoto a jin ý u onoho, protože podle různých povah a stavů
tato pravda jednoho dojímá, ale druhého odráží nobo nechává lhostejným .
G. Pravda, o niž u katolických dogm at jd e , není pouzo o b jek tivn í
pravda Boží, ja k m o d e r n i s t i vyk lá d a jí, nýbrž p ra v d iv ý jsou vý ro k y
o Bohu a o božských věcech, p ra v d iv ý je s t smysl dogmat, na němž
dlužno neochvějně trvatt, ja k v a t i k á n s k ý sněm prohlásil. K d y ž
církev některý článek v ír y prohlásí, pak to činí pouzo proto, žo tento
článek jest od Boha zjeven ý. Oním prohlášením círk ev ničeho jiného
nemíní, leč, že dotýčná pravda b yla v určitém směru od Boha zjevena.
Proto též důsledně církov žádá, abychom tuto pravdu i'znali a j í své
poznání podřídili pro autoritu Boha zjevujícího. N a článcích v íry ne­
může církev ničeho měniti, právě ja k o Bůh nemůže n ik d y ničeho ze
svého »jovon í odvolati. Nomůžo círk ev na dogmatech ničeho měniti,
nemůže jejich smysl přetvořili, i k d y ž snad věda jí upírá, ž© články
v íry nem ají objektivní, neom ylné pravdy. K o lik názorů a systémů ne­
obyčejně vychvalovaných vědou círk ev j i ž přečkala a budo státi ne­
ochvějně i tehdy, k d yž i nynější nepřátelské proudy pominou.
7. N ež, dují se nezměnitelné pravdy božské v y já d řiti lid sk ým i
formulemi, jim iž božské p ravdy lze v y s lo v iti pouze neúplně, a je ž po­
stupem času je s t nutno zdokonalovat! a op ravovati?
C írk ev po colá staletí nsilovala o to, a b y obsah na př. nauky
o Boží trojici přesněji v ym ezila a v dokonalejších formulích předložila.
A vša k proto n ikdy ničoho ze svých prohlášení neodvolala, nýbrž na
nich neochvějně trvala, snažíc so přesněji a určitěji v y já d řiti to, co
b ylo dříve vc zje v e n í zahrnuto ja k o část v celku.
N o vé prohlášeni článku v ír y není tedy leč přesnější vym ezen í a
dokonalejší vyjádřem pravdy od Boha zjevené, která ovšem se zm ěnili
nemůže. — K a to ličtí hohoslovci j i ž od nojstarších dob upozorňovali na
.to, žo naše v ý p o věd i o Bohu právě ja k o poznání Boha nejsou plné,
výstižné, nýbrž pouze neúplné a částečné. Poznávati něco z části, ne­
úplně, neznamená totéž, jako m íti o tom m yluý, falešný názor. I ten,
kdo viděl jcu část tnuřo, má o moři b yť neúplnou, přece je n správnou
ji pravdivou představu.
K d y ž někdo prohlíží si velikou budovu a na­
před jen zhruba, potom po částech, po vnějšku a ve vnitřních míst­
nostech, tu jeho představy první o budově b y ly sice neúplné, ale za­
jis té n eb yly nesprávné. T a k je s t to i s našim poznáním Boha. K d y ž
se sehe více v taje a hloubi božské bytosti ponoříme, n ik d y nepoznáme
Boha na tolik, na kolik j o poznatelný. T o však, co poznánáme o Bohu,
není falešné a mylné, n ýbrž nedokonalé.
8. P od le této zásady o našem poznání Boha lze též posouditi,
zda jest správným tvrzení, žo naše poznatky a úsudky o Bohu m ají
platnost pouze rolativní a Žc tudíž podléhají změnám. M ám c-li na zře­
teli, žo dogmat n evym yslili lidé, nýbrž, Že Bůh nám jim i sdělil pravd y
o své bytosti, o svém životě a dílech, pak jo patrno, žo jo jic h p l a t n o s t
j e s t n a p r o s t á . V e větách, jim iž so tyto články v ir y vyslovuji, není
ovšoin o Bohu všechno výstižn ě podáno, aby nemohlo b ý ti řečono
přesněji a dokonaleji, ja k to z dějin sněmů a dogmat jo patrno.
398
Drobné články a zprávy.
V e příčině daru neomylnosti, k terý přísluší učitelskému úřadu
církve, dlužno mi ti na paměti, že neomylná pravda ve věroučných
prohláSeních nezávisí na studia a bohovědných vědomostech biskup®,
nýbrž na přispění Duchs svátého, jež Kristus své círk vi přislíbil.
Studium, badání v pramenech zjeven i je s t ovšom svátou povinnosti
biskupů, protože se jim nedostává nových zjeveu í. Jest tedy na bisku­
pech, aby o pravdě, o niž béží, zjistili, zda je s t od Boha zjevená.
I k d yb y ten neb onen biskup svou povinnost snad zanedbal, nemůže
věroučné prohlášeni učitelského úřadu býti nesprávné, je žto nezávisí
na studiu a vědomostech biskupů, nýbrž na pomoci Ducha sv., který
přeS nějaká lidská nedopatření zpňsobí, aby řečená prohlášení obsaho­
vala pravda od Boha zjevenou.
K tomu, aby nauka K risto va b yla zachována neporušená a za
článek v ir y b ylo prohlášeno jed in é to, co bylo od Boha zjeveno, stačí
pravidelné milosti, jim iž Bůh rozum lidský osvěcuje a vůli povzbuzuje.
I v tom případě. žo b y sněm věroučné prohlášeni opřol o důvody,
které b y n e b y ly bezvadný, zůstalo by věroučné prohlášeni v platnosti,
je žto neomylnost pouze vztahuje se je d in é na toto a nikoli na důvody
pro ně uvedené. T a k o v ý případ není ani snadno možný, poněvadž
Duch sv. z a j i B t é biskupy bude tak svou pomoci říditi, aby ja k o roz­
vá žn í m užové teprve na základě přesných důvodů přikročili ko pro­
hlášení věroučnému. Naše vira nemá hlavniho a posledního důvodu ve
vědeckých důkazech, nýbrž v autoritě vševědoucího Boha, který nám
dotyčnou pravdu z je v il.'D o g m a tic k é prohlášeni církve není tody pouhým
projevem o vnitřních pochodech duševních, ktorý odpovídá požadavkům
doby a b y l pořízen čiře lidsk ým i prostředky, nýbrž jest t o p r a v d a
od B o h a z j e v e n á a od c í r k v e j a k o t a k o v á
k věření
předložená.
0. C írk ov o v íc id používá při tom l i d s k ý c h p r o s t ř e d k ů ,
pojmů, m luvy, filosofie, ale i to činí za přispěni Božího. N eb ylo to
pouze náhodou, že církev vy k lá d a jíc a předkládajíc články v iry po­
užívala k tomu f i l o s o f i e a r i s t o t e 1 o v s k o - s c h o ! as t i c k é . Neu
to přece lhostejno, zda k řečenému účelu berou so filosofické pojm y
nesprávné nebo správné. K d y ž církov během časů byla nucona něktcré
filosofické soustavy odsouditi a naopak, k d y ž si pojm y a nauky filo­
sofické osvojila, pak to učinila řízena jsouc Duchem sv., k terý svým.
přispěním nedopustí, aby zjeven á pravda byla předložena nesprávně.
Ř ecké filosofie n epřijala círk ev do svých služeb bez výhrad a
bez výběru, n ýbrž teprvo tehdy, až j i zbavila mylných názorů a zásad
víře křesťanské odporujících, j í použila, aby pravdy v ír y vyslovila
a p ředložila srozumitelným způsobem ja k současnému pokolení tak
i budoucím pokolením. V ý r a z y přirozenost a osoba v tajemství T ro jice
a Vtělení, látka a forma v nauce o svátostech, přepodstatnění v nauce
o eucharistii jsou s dotyčným i dogm aty tak těsně spojeny, žo nelze
ani m ysliti na to, aby b y ly od těchto dogmat někdy odděleny.
Z toho, že církov použila filosofických pojmů a výrazů k tomu
účelu, aby p ra vd y v ír y podala věřícím srozumitelně, neplyne, že b y
každý katolick ý křesťan musol napřed celou filosofickou soustuvu znáti
Drobné články a zprávy.
399
a pak teprve b y se mohl státi katolíkem. — K a ž d ý rozumný člověk
může dosti lehce pochopiti, co církev snČmi v ý ra z y vyrozum ívá.
O tento význam, který církev s oněmi v ý r a z y spojuje, běží, a nikoli
0 smysl, k terý podobným výrazům přikládají filosofové.
Term in i technici, vědecké názvosloví musí b ý ti i v bohovědě a
přísluší církvi, aby dbala jednotných a ustálených výrazů, kterých jest
používat! bohoslovcům, aby novotami o nepřesností n evzn ik ly zmatky.
Bohoslovec ovšem so neobejde bez znalosti scholastické filosofie, ze
které jsou vybrán y ony v ý ra z y a pojm y při dogmatech použité. Pro
věřící i vzdělané stačí, znají-li dobře katechismus.
Články v ír y vy slo vu jí pravdu naprostou, takže nemohou býti
falešný. Věroučné v ý ra zy lze v y lo ž iti a určiti. M y ovšem poznáváme
1 pravdy o Boliu po lidsku. T o , že Bůh je s t naprosto dokonalý, po­
znáváme, ale m íry a stupně této dokonalosti nedovedeme poznati leč
po lidsku, žc totiž stvořenou dokonalost zbavím e všeho nedokonalého
a pak ji v nej vyšší míře přikládáme Bohu. I když předm ět v íry pře­
vyšuje naše poznání, nejsou naSc pojm y nesprávný. V ž d y ť i k d yž
věřím e tajem ství, musíme míti o nich pojem a zároveň důvod, proč
jim věříme. (S rv. Ch r. P e s c h , Z eitfragen IV . S. 15G a násl. —
M a n a b a c i t , R eligion , Christentnm K irch e I. 81 a násl. — (J d e , Der
Unglaubc 28 a násl. —
ď H e r b i g n y , ' L a theologie du révélé, 37
a násl.)
"
Dr. Ji. Špaček.