zde si můžete stáhnout oceněnou práci publikovanou

Veronika Janovská, Kristýna Klimešová
Gymnázium Voděradská, Praha 10
ODSUN NEBO VYHNÁNÍ?
Poválečný transport sudetských Němců z oblasti Krnova v letech 1945–1946 očima
zúčastněných
Studentky septimy pražského Gymnázia ve Voděradské ulici se zabývají poválečným odsunem
Němců z oblasti Krnova. Tento region si vybraly proto, že tam mají široké příbuzenstvo, které
jim pomohlo při utváření soutěžní práce, vytvořily si také vztah k tomuto regionu.
Práce obsahuje stručné dějiny Krnova, informaci o česko-německých vztazích obecně,
zachycuje život na Krnovsku za druhé světové války. Na základě dekretu prezidenta republiky
informuje o odsunu. Těžištěm práce jsou výpovědi paní Gerty Greipelové, Friedy
Macháčkové, vzpomínky někdejší rodačky Eleonory Schwelly a Kurta Schmidta, který je
zástupcem Němců vysídlených z Krnova a v současnosti spolupracuje se Slezským německým
svazem v Krnově. Studentky využily i možnosti seznámit se se vzpomínkami Anny Bauerové a
její neteře, které byly vysídleny z Krnova. Dokumenty jsou uloženy v Sudetoněmeckém archivu
v Mnichově. Autorky poukazují na to, že k dlouhodobějšímu a hlubšímu poznání by přispělo
studium materiálů vysídlených občanů Krnova, kteří žijí v Německu. Studentky mají přehled o
nejnovější literatuře k uvedenému tématu.
Studie je uveřejněna v plném znění, vypuštěn je pouze fotografický materiál.
Úvod
Naše práce je zaměřena na poválečný odsun Němců z oblasti Krnova. Toto téma jsme si
zvolily, protože pro nás bylo výzvou pokusit se vypátrat, jak na toto období minulosti pohlíží
česká i německá společnost s odstupem času, a chtěly jsme najít odpověď na otázku, zda se
jednalo o odsun nebo vyhnání. Jak jsme při shromažďování podkladových materiálů zjistily,
pro většinu české veřejnosti není již dnes problém odsunu tématem běžné diskuse. Oficiální
postoj německé vlády je nezabývat se dále touto otázkou a ponechat minulost minulostí.
S tímto postojem se ztotožňuje valná většina německé veřejnosti, také raději už nechce
vzpomínat na zlé okamžiky a otevírat staré rány. Samozřejmě ne všichni souhlasí, stále
existují skupiny německých občanů, které se nechtějí smířit a zapomenout...
Těžištěm naší práce je výpověď paní Gerty Greipelové a sepsané memoáry paní
Eleonory Schwelly, které jsme získaly během dvoudenního studijního pobytu v Krnově.
Navštívily jsme rovněž místní městský úřad, státní archiv a knihovnu, kde jsme nalezly
mnoho dalších cenných informací.
Jako studentky bohužel nemáme dostatek potřebných prostředků k dlouhodobějšímu a
mnohem hlubšímu bádání především v zahraničí. Přesto se nám podařilo prostřednictvím
elektronické pošty získat cenné vzpomínky Anny Bauerové a její neteře, které nám zaslal pan
E. Pscheidt ze Sudetoněmeckého archivu v Mnichově. Stejnou cestou jsme také navázaly
kontakt s panem Danem Šaronem, krnovským rodákem, jenž před druhou světovou válkou
62
utekl s rodinou do Palestiny. Z neznámých důvodů nám však bohužel jeho odpovědi na námi
zaslané otázky do termínu odevzdání práce nedorazily.
V práci jsme se orientovaly na oblast Krnova, jelikož nabízela poměrně široké
možnosti získání informací, co se týče místních institucí i obyvatel. Navíc obě máme k této
oblasti jisté citové vazby – žije tam naše široké příbuzenstvo, jež nám studijní pobyt výrazně
ulehčilo. Při získávání podkladů jsme se obávaly reakcí místních obyvatel, jelikož víme, že
toto téma nemusí být pro všechny příjemné. Setkaly jsme se však s mnoha sympatickými a
ochotnými lidmi, což nás velmi mile překvapilo.
1. Stručné dějiny města Krnova
Město Krnov leží v těsné blízkosti česko-polských hranic, v malebném podhůří Nízkého
Jeseníku na soutoku řek Opavy a Opavice. Dle archeologických výzkumů byla oblast osídlena
již ve starší době kamenné, tedy zhruba před 30 tisíci let. Původně bylo české obyvatelstvo
koncentrováno v nížinné, úrodnější části kraje. Výše položené oblasti kolonizovali Češi
následně a ve 13. století začalo přibývat také německé obyvatelstvo, které se usídlilo zejména
ve městech Krnov, Bruntál, Hlubčice a Osoblaha. Počátky města spadají právě do 13. století,
kdy bylo v listině českého krále Václava I. z roku 1240 potvrzeno darování újezdu Kyrnow
(původní název města) tišnovskému klášteru, a kdy následně roku 129 obdrželo sídlo svá
městská práva.
Krnovsko s knížecím sídlem na hradě Cvilín se stalo významnou oblastí ležící na
rozhraní Moravy a Slezska. Během různých sporů a válečných konfliktů bylo často objektem
zájmu válčících stran, jelikož přes něj přicházela do země cizí vojska (Švédové, Dánové,
Prusové ad.).
Markrabí Jiří Hohenzollern z Ansbachu, bratr Albrechta Hohenzollerna a zanícený
zastánce luteránství, koupil v roce 1523 celé knížectví a dal z něj vyhnat katolické řády
německých rytířů i tamní minority. V roce 1621 prohlásil císař markrabího Jana Jiřího
Hohenzollerna za vyhnance a následujícího roku udělil knížectví Karlu z Lichtenštejna.
Třicetiletá válka posílila německý živel – docházelo k častějšímu uzavírání smíšených
sňatků. Změna se dotkla také školství, zvýšil se počet německých škol. Vliv německého živlu
rostl a návrh zemského zřízení z roku 1673 ustanovil za úřední jazyk jen němčinu.
Daleko více než třicetiletá válka oslabil kraj spor Marie Terezie a pruského krále
Fridricha II., který skončil roku 1742 uzavřením míru ve Vratislavi. Fridrich II. se snažil
uplatnit nárok na Krnovsko, které bylo podle něj jeho hohenzollernským předkům neprávem
zkonfiskováno. Spor skončil pro knížectví neblaze, způsobil ztrátu Hlubčicka.
Na přelomu 18. a 19. století byl Krnov známý výrobou dobrého sukna. Jeho produkce
prudce vzrostla a Krnov se vyšplhal na jedno z předních míst v Rakousku-Uhersku. Značného
úspěchu dosáhla zejména továrna pana Bellaka,54 kterému byla ovšem po odsunu Němců po
druhé světové válce odebrána. Do relativně nedávné doby však ještě nadále fungovala.
Textilní podnik „W&J Bellak“, výrobce vlněných látek, založila v roce 1876 rodina Bellakových
(pravděpodobně bratři Wilhelm a Jakob). Továrna na výrobu sukna z ovčí vlny byla později přeměněna na závod
Karnola. Po záboru pohraničí uprchl Otto Bellak s rodinou a bratrem Emilem do Brna a později do Anglie, kde
žijí jejich potomci dodnes. Několik členů rodiny je pohřbeno v klasicistní hrobce na židovském hřbitově
v Krnově.
54
63
Podobný osud potkal i další krnovské textilní továrny, a dokonce i známou výrobnu likérů
Praděd (Altvater), kterou vlastnila rodina Gesslerových.55
Bezprostředně po vyhlášení Československa byla situace na Krnovsku celkem složitá.
Převážnou část obyvatelstva tvořili Němci. Ti se najednou ocitli za hranicemi nového
československého státu, odtrženi od Rakouska. Na konci prosince 1918 obsadilo
československé vojsko, vstupující do města za doprovodu hudby a zpěvu, radnici a oznámilo
starostovi J. Kienlovi, že zabírá město. Vše se však událo v naprostém klidu, přihlíželo pouze
několik zvědavců.
Na vznik Československa si krnovští obyvatelé postupně zvykli. Začal pro ně
obyčejný život s každodenními starostmi. Počet českých obyvatel v převážně německém
městě rostl. Jednalo se zejména o železniční a státní zaměstnance, učitele, vojáky či policisty.
Hned v roce 1919 byla v Hlubčické ulici otevřena první česká škola a zanedlouho začaly
fungovat i další. Ve školním roce 1937–38 bylo otevřeno i české reálné gymnázium. 56 Jak
vypovídá krnovská rodačka Gerta Greipelová, „byly v Krnově i české školy – obecná,
měšťanka a myslím, že i školka – ale byly v tzv. České čtvrti, kam za první republiky
přicházeli Češi, kteří obsadili různé úřady a měli tam své domky. Ti se snažili zajistit svým
dětem vzdělání v českých školách. Ostatní byly výhradně německé, protože tady bylo z 25
tisíc obyvatel57 tehdy asi jen tisíc Čechů.“58
V současnosti je Krnov s 26 tisíci obyvateli významným kulturním, historickým a
průmyslovým městem v českém Slezsku.
2. Počátky česko-německého „stýkání a potýkání“
Češi a Němci žijí vedle sebe již několik století. Po celé období společného soužití se
navzájem ovlivňovali. Němci byli většinou na vyspělejší civilizační úrovni, měli lepší nářadí,
uměli lépe obhospodařovat půdu a znali dobře řemesla a obchod. Disponovali také většími
znalostmi a zkušenostmi se zakládáním, výstavbou a organizací měst.
Přicházeli na české území už od přelomu 12. a 13. století. Hlavní pobídkou pro ně byla
volná zemědělská půda, rozvíjející se obchod a řemesla v nově zakládaných městech a
zejména daňové úlevy od českých králů. Vzhledem k malé četnosti českého obyvatelstva se
německý živel udržel na některých místech déle než 700 let.
V 19. století prošli Češi a Němci mnoha proměnami. Tou nejvýraznější byla bezesporu
oboustranná nacionalizace. V průběhu 40. let vznikaly první politické programy a začala se
formovat první politická elita v čele s Františkem Palackým a Františkem Ladislavem
Riegrem. Česká inteligence toužila po autonomii českých zemí v rámci habsburské
monarchie. Němci razili svou ideu sjednoceného Německa. Právě v této době, kdy se na obou
stranách rozhořely nacionální boje, lze najít počátky česko-německého konfliktního
společenství na území českých zemí.
Siegfried Gessler byl majitel největší krnovské likérky, výrobce bylinného likéru „Altvater“ (Praděd). Od
svého založení na konci 19. století až do druhé světové války patřila firma rodině, po válce ovšem přešla do
rukou státu. Až do 90. let pak v budově likérky působily závody na výrobu nealkoholických nápojů – odštěpný
závod Nealko Olomouc, později Santa Krnov.
56
Budova gymnázia byla postavena již v letech 1875–76 na místě bývalého zemského sněmu krnovského
knížectví. České reálné gymnázium v ní začalo fungovat teprve na přelomu let 1937–38.
57
Ke konci roku 1936 žilo v Krnově celkem 25 tisíc obyvatel a město se tak zařadilo do kategorie B.
58
Rozhovor s paní Gertou Greipelovou dne 24. ledna 2007.
55
64
V průběhu první světové války se začaly vyvíjet ideje nezávislého československého
státu, které se splnily roku 1918. Tehdy vzniklo samostatné Československo. V tomto názvu
se však poněkud pozapomnělo na Němce, kteří byli druhým nejpočetnějším národem nového
státu. Nyní se dostali do pozice „utlačovaného“ národa. Několik měsíců po vzniku republiky
Němci stávkovali, protože chtěli být připojeni k Německu či Rakousku. I později se
objevovaly snahy alespoň o nabytí autonomie v rámci Československa.
Na začátku třicátých let dopadly na střední i západní Evropu důsledky světové
hospodářské krize, což ovlivnilo politickou situaci v mnoha zemích. V Německu v této době
zvítězila strana národního socialismu (NSDAP) a do čela státu se dostal A. Hitler.
„Špatná sociální situace mnoha lidí spolu s vykonávaným ‘národním útlakem’ a
‘čechizací’ [...] byly zdrojem nacionálního smýšlení [...].“59 Sudetští Němci, jak se jim říkalo
podle oblasti,60 kterou obývali, vytvořili pod vlivem říšského vzoru svou vlastní stranu (SdP),
již vedli K. Henlein a K. H. Frank a kterou při volbách do čs. parlamentu volilo přes 15 %
všech voličů. Do července 1938 vstoupilo do SdP kolem 1,3 milionu lidí. Jejím programem
bylo získání co možná největší míry autonomie pro německé obyvatelstvo, většího podílu na
řízení státu a pozdější připojení území Sudet k německé říši. Odtud pochází známé
Henleinovo heslo „Chceme domů do říše!“ („Wir wollen heim ins Reich!“)
3. Před odsunem
3.1 Mnichovská dohoda a Protektorát Čechy a Morava
Politika SdP a propaganda německé říše vedly k radikalizace německého obyvatelstva, což
postupně na konci třicátých let vyvrcholilo v obsazení a připojení českého pohraničí
k Německé říši.
Všeobecně známým aktem byla konference v Mnichově 29. září 1938, na níž se sešli
zástupci Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Francie (Ed. Daladier) a Velké Británie
(N. Chamberlain) a schválili text mnichovské dohody. Ta určovala postoupení pohraničních
území s převážně německým obyvatelstvem Německu, vysídlení českého obyvatelstva a
úpravu státních hranic. Československý stát nebyl k jednání vůbec připuštěn, pouze mu
oznámili výsledek, který prezident ani vláda již nemohli změnit.
V roce 1938 tvořili Němci naprostou většinu obyvatelstva v celém okresu Krnov, tedy
téměř 91,5 %. Není tedy divu, že obsazení okresu i města v důsledku mnichovské konference
a následný projev vůdce Adolfa Hitlera z balkonu krnovské radnice, pronesený 7. října 1938,
vyvolaly ve městě všeobecné uspokojení. Vůdce navštívil v doprovodu vysoce postavených
důstojníků armády a SS také Cvilín, jenž po válce sloužil jako internační tábor.
V ostatních příhraničních oblastech probíhaly první dny po obsazení pohraničí stejně
jako v moravskoslezském kraji. Německé obyvatelstvo s nadšením vítalo přijíždějící jednotky
wehrmachtu i návštěvu vůdce; všude visely vlastnoručně vyrobené vlajky s hákovým křížem.
Před připojením se Hitlerův mýtus dostával do sudetoněmeckých oblastí zejména
prostřednictvím říšskoněmecké rozhlasové propagandy. Po vstupu wehrmachtu do ČSR se
však jeho kult rozšiřoval na další území téměř bez problémů. „Henleinovým cílem bylo
ZIMMERMANN, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě, s. 59.
Označení sudetští Němci se odvozuje od názvu horského pásma Sudety (Sudetská soustava, též Krkonošskojesenická soustava) táhnoucího se v délce asi 330 km podél seveřeních hranic Čech, Moravy a Slezska, které
zahrnuje Jizerské hory, Krkonoše a pokračuje přes Orlické hory až po Jeseníky.
59
60
65
vsugerovat sudetským Němcům v souvislosti s Hitlerovou osobou pocit nehynoucí vděčnosti
a trvalého závazku. Jemu lze děkovat za osvobození, jemu je proto třeba zachovat věrnost.“61
Říší proběhla vlna rasové nesnášenlivosti vůči židovskému obyvatelstvu, šířící se
v rámci rozsáhlého pogromu známého pod názvem „křišťálová noc“, jež v listopadu 1938
zasáhla dokonce i území Sudetské župy. Oddíly SA zapalovaly židovské synagogy
v Teplicích, Liberci, Opavě i Olomouci. Krnovská synagoga, jež přestala sloužit bohoslužbám
již na podzim roku 1938, byla před zničením jako zázrakem uchráněna.
„Starosta města informoval radní o chystaném zničení krnovské synagogy. Celé
sudetoněmecké zastupitelstvo jednohlasně schválilo návrh stavitele F. Irblicha, že nacisty
podvedou. Z pravé synagogy odstranili symboly židovské víry, přeměnili ji na městskou
tržnici a místo ní vypálili obřadní síň židovského hřbitova,“ vypráví příběh šťastné záchrany
této památky Pavel Kuča z občanského sdružení Krnovská synagoga.
Záhy po odtržení pohraničí bylo Němci obsazeno i zbylé české území. Vznikl
Slovenský stát a Protektorát Čechy a Morava. „Dle výnosu říšského kancléře A. Hitlera z 16.
března 1939 znamenal na mezinárodně právní úrovni útvar, který se lišil od všech dosud
známých protektorátů. Na jedné straně zde bylo deklarováno, že české země se stávají
součástí území Velkoněmecké říše a vstupují pod její ochranu. Na druhé straně bylo výnosem
zdůrazněno, že protektorát ‘jest autonomní a spravuje se sám’“.62 Tyto dvě definice se de facto
vzájemně vylučují – protektorátní prezident a vláda byli pod přísným dohledem říšské
okupační správy.
Na sklonku roku 1938 přestaly v Krnově fungovat české školy i nově otevřené reálné
gymnázium. České spolky a organizace byly rozpuštěny a Češi byli nuceni město opustit. Za
války v Krnově žila jen hrstka Čechů.63
Na stupňující se útlak ze strany Německa a neustále se prohlubující sociální a
ekonomické problémy a strádání v důsledku druhé světové války reagovala česká společnost,
jak se dalo očekávat. Někteří se začali aktivně podílet na domácím i zahraničním odboji. Proti
těmto snahám však Němci zasahovali většinou velmi tvrdě. Nejvýraznější akcí českého
odboje byl bezesporu atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha, vykonaný 27.
května 1942. Heydrich na následky svých zranění 4. června zemřel. Heydrichiáda byla
bezesporu jednou z přelomových událostí, jež ovlivnily život mnoha Čechů.
Nejhorší odplatou za smrt říšského protektora bezpochyby bylo vypálení vesnic Lidice
a Ležáky, jež mělo sloužit k zastrašení českého národa. Vyhlazení se stalo mementem zásahu
proti českému odboji i české inteligenci. Jelikož Heydrich byl nejvyšším představitelem
nacistického okupačního režimu zavražděným v Evropě při atentátu připraveném odbojem,
připoutaly na sebe atentát i následné odvetné akce pozornost celého demokratického světa.
3.2. Zahraniční politika a dekrety prezidenta
„Teprve když hrůznost konfliktu narůstala, když počet českých obětí protektorátního teroru
šel do tisíců a když nato Angličané sami strádali pod dennodenními údery německých náletů,
ZIMMERMANN, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě, s. 71.
DEJMEK, J. – KUKLÍK, J. – NĚMEČEK, J.: Kauza: tzv. Benešovy dekrety; Historické kořeny a souvislosti, s.
21.
63
Před začleněním pohraničních oblastí do Německé říše žilo v Krnově celkem 26 124 obyvatel, z nichž tvořili
Češi pouze 10 %.
61
62
66
když byl svět plný zpráv o německých zvěrstvech, teprve tehdy bylo možno přijmout
rozhodnutí o úplném vyhnání všech Němců.“64 V roce 1944 se k této myšlence připojily
rovněž spojenecké země ČSR.
Edvard Beneš se v průběhu války snažil v londýnském exilu zrušit výsledek
mnichovské dohody a obnovit původní hranice československého státu. Vyznával princip
„kolektivní viny“ čs. Němců a zasazoval se o jejich poválečné vysídlení. „Prezident [...]
s tímto faktem ‘viny Mnichovem’ argumentoval nejen Rusům, aby jim odůvodnil nátlak ve
věci transferu na západní mocnosti, ale připomínal to v různých souvislostech i
představitelům Anglie a USA.“65 Jak sám ve svých pamětech vzpomíná: „Bude třeba
přesvědčit Angličany, Francouze, Američany i Rusy – a možno-li i Němce samé –, že při
zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně
počet jeho menšin.“66 To se týkalo především sudetoněmecké otázky, která byla jedním
z důležitých bodů činnosti zahraničního odboje. V této souvislosti jednal E. Beneš
s Wenzelem Jakschem, předsedou německé strany sociálně demokratické v ČSR, který i přes
svůj antifašistický přístup odmítal snahy o obnovu předmnichovských hranic.
Beneš líčí průběh jednoho setkání u čaje s W. Jakschem a dalšími zástupci českých
Němců, které se událo 7. ledna 1942, následovně: „Vykládal jsem jim tehdy, že bych
definitivní porážku německa očekával asi roku 1943 – byl jsem tehdy [...] příliš optimistický –
a že je třeba se na to připravit. Musíme ovšem očekávat veliké revoluční změny sociální, a to
znamená zároveň veliké změny i v našich věcech národnostních. [...] Upozornil jsem je, že
nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror
v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých
desetitisících. Vůbec protektorát je jedna jediná mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit.
U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká
revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím všech našich Němců
z Čech a Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich
transfer do říše, prostě – konec! Já nevěřím, že k těmto krvavým extrémům dojde; znám náš
lid a vím, že tak krvežíznivý není.“67 Po tzv. divokém odsunu se však jeho optimistická slova
ukázala jako mylná – v Krnově se měsíce bezprostředně po skončení války sice
nevyznačovaly tak prudkou vlnou agrese a násilí, jako např. v Pohořelicích či Ústí n. Labem,
ale příliš lidské zacházení se určitě nepraktikovalo. O tom však až později (kapitola 5.1.)
V londýnském exilu dosáhl Beneš několika úspěchů. V roce 1940 bylo exilové vedení
uznáno za prozatímní vládu, definitivního uznání, především Velkou Británií a SSSR, se pak
dočkalo v následujícím roce. Anulování mnichovské dohody a obnovu předválečných
československých hranic potvrdila Velká Británie v roce 1942. S tím souvisel i souhlas
západních mocností a SSSR s odsunem sudetských Němců z ČSR, jenž měl být jakousi
kombinací úpravy hranic, vysídlení obyvatel a výměny území za jiná.
Se vznikem a fungováním prozatímního státního zřízení a obnovou Československa
jsou úzce spojeny již delší dobu diskutované dekrety prezidenta republiky E. Beneše, jež byly
ovšem vydávány jen v nejnutnějších případech, a to až po návrzích vlády. Snažili se jimi co
SEIBT, F.: Německo a Češi, s. 323.
MLYNÁRIK, J.: Teze o vysídlení československých Němců, Svědectví 89/90, s. 126.
66
BENEŠ, E.: Odsun Němců z Československa, s. 19.
67
Tamtéž, s. 23.
64
65
67
nejméně zasahovat do ústavy. Po skončení války byly dekrety dodatečně schváleny
zákonodárným shromážděním.
Výnosy se týkaly téměř všech sfér politického i běžného života; naše téma ovšem
ovlivňovaly zejména dekrety prezidenta čs. republiky z roku 1945 č. 5, 12, 33 a 108. Týkaly
se zejména konfiskace a přerozdělení majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů,
upravovaly československé státní občanství osob jiné národnosti než československé.
Za osoby národnosti německé či maďarské se považovali lidé, kteří se při sčítání lidu
od roku 1929 přihlásili k německé nebo maďarské národnosti, což platilo rovněž pro přeživší
židovské obyvatelstvo, jež ve většině případů uvedlo právě německou národnost. Svého
občanství pozbývali také Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se
ucházeli o udělení německé či maďarské národnosti, aniž by k tomu byli nějakým způsobem
či okolnostmi donuceni.
Tato nařízení postihla dokonce i německé či židovské občany, kteří ve válce bojovali
v naší armádě na západě. Nasazovali své životy, aby získali svobodu. Přesto jim po válce
jejich majetek navrácen nebyl. Mnohých z nich neobnovili ani československé občanství,
přestože byli nakonec z nařízení vyjmuti. Docházelo k mnoha osobním tragédiím.
A všechny osoby, k nimž se vztahovaly národnostní i majetkové výnosy, byly
v prvních měsících po skončení války vystaveny všeobecnému útlaku, posměchu a rabování.
4. Odsun
4.1 Konec války a divoký odsun
Válka se pomalu chýlila ke konci. 18. března 1945 dosáhly sovětské tanky nejsevernější části
okresu Krnov, obce Německé Pavlovice. Bojová linie u Krnova probíhala až do 5. května.
Následujícího dne obsadila sovětská armáda bez potyček město a na post starosty dosadila
německého komunistu Niessnera. Začalo všeobecné drancování, s ženami a dívkami se
zacházelo jako se štvanou zvěří. Někteří však i nadále (marně) doufali, že po převzetí správy
českými úřady běsnění a plenění skončí.
„Rudá armáda měla tak špatnou pověst, že se před jejími vojáky skrývaly i židovské
ženy osvobozené z koncentračních táborů. V největší míře však byly poníženy Němky,“68
popisuje složitou situace Pavel Kuča. „Nejhrůznější bylo neustálé znásilňování našich žen a
dívek ruskými vojáky. A když v 16 letech vidíte, že se taková věc přihodí vaší spolužačce, je
to opravdu strašné,“69 souhlasí krnovský rodák Kurt Schmidt, který zažil závěrečné boje u
Krnova a první odsuny.
Své zážitky bezprostředně po osvobození ČSR sovětskými vojáky popisuje paní Frída
Macháčková následovně: „Byli jsme evakuováni u Šumperku. 8. května tam přišli Rusové a
10. jsme se pustili domů. Šli jsme pěšky až do Ratiboře; měli jsme sice kola a na nich všechno
pověšené – i sestru jsem na něm vezla –, ale u Červeného Dvora ho Rusové mamince vzali.
Na Opavské ulici u kříže ho pak vzali i mně. Všechno, co jsem na něm měla, sebrali. Nic jsem
si nesměla vzít. Domů jsme přišli za týden. Stáli jsme před domem a nemohli dovnitř, protože
byl obsazený Poláky. Neměli jsme nic. Zůstaly mi jen ty doklady na prsou. Jídlo nebylo.
KUČA, P.: Projev při oslavách osvobození 5.5.2006 u pomníku obětem válek a násilí před gymnáziem
v Krnově.
69
VOCELKA, T.: Ruští vojáci znásilňovali krnovské ženy a dívky, Region č. 43/1994.
68
68
Myslela jsem tenkrát, že se naše máma zblázní – začala hrozně křičet. Utěšovala jsem ji, ale
bylo to strašné. Divím se, jak jsme to mohli vůbec přežít.“70
Do města se po osvobození vrátili Češi, kteří odešli po roce 1938, ale objevili se i nově
příchozí – tzv. zlatokopové –, jejichž kufry naplněné získanou kořistí „praskaly ve švech“ a
zanedlouho poničené město i s nimi opět opustili. „Našlo se i pár takových, kteří za války
kolaborovali s nacisty a nyní potřebovali ‘očistit své jméno spravedlivou pomstou na
Němcích’.“71
Na Hlubčické a Opavské ulici a také na svahu Cvilína byly zřízeny tři internační
tábory. I v nich však velmi často docházelo k surovému zacházení se ženami a dívkami, prý
dokonce i se souhlasem českých dozorců, přezdívaných „partyzáni“, jejichž mládí a
nešikovnost při zacházení se zbraněmi poukazovaly na zjevnou vojenskou nezkušenost.
Němečtí občané byli dokonce nápadně odlišováni od českých, stejně jako za války Židé.
„Nosilo se velké N. Trvalo to tak do roku 1947. V tomhle roce jsem jednou byla u pana
doktora a on mi povídal: ‘Proč nosíte to N?’ A já jsem mu odpověděla: ‘Mně to nevadí, nebolí
mě to. Ale je to dáno, tak to budu nosit.’ A on mi na to řekl: ‘Pokud přijdete ke mně, schováte
to, protože já to nechci vidět,’“ líčí svůj zážitek paní G. Greipelová.
Nejmírnější tábor byl bezesporu v činžovních domech na konci Hlubčické ulice, zvaný
„Tirmitzer Lager“, v němž byli drženi němečtí antifašisté. Jak uvádí v krnovských novinách
Bartoloměj Říha,72 „mohli (antifašisté) sice zůstat a také chtěli, ale s postupujícím odchodem
krajanů většina z nich prosila o rychlý odsun, aby do Německa přišli před vyčerpáním
pracovních příležitostí.“73
Internační tábor na Opavské byl místními často nazýván spíše koncentračním táborem.
Zde žily zejména ženy s dětmi. „Společně s jinými ženami a dětmi nám vykázali jeden
z baráků. Kromě jedné ženy se dvěma dcerami, která s námi sdílela již hlubčický tábor, jsme
nikoho jiného neznali. Vybavení se skládalo asi z deseti poschoďových postelí pokrytých
slamníky, jednoho stolu a několika židlí. [...] Na čelní straně pokoje bylo okno,“ 74 líčí svůj
přechodný „domov“ paní Eleonora Schwella, jež se svou rodinou prošla všemi tábory
v Krnově. Děti zůstávaly přes den v areálu střediska, ženy a muže – ti byli ubytováni ve
vyhrazeném boku domů na opačném konci tábora – odvedli zástupci místních podniků každé
ráno do práce a večer pak zcela vysílené zpět.
Jídla bylo v táboře opravdu málo. „Kromě slabé kávy ráno a krajíce chleba na den a
osobu už nic dalšího nebylo. Kvůli krajíci chleba jsme se museli už brzy ráno postavit do
řady. Kdo měl štěstí, dostal velký krajíc, měl-li smůlu, dostal poslední skrojek. Často chléb
nevystačil pro všechno osazenstvo tábora,“75 vzpomíná E. Schwella. V táborech sdružených
pod nějakým podnikem se situace poněkud zlepšila, jak uvádí paní Gerta Greipelová: „My
Rozhovor s paní Frídou Macháčkovou ze dne 24. ledna 2007.
Z úvahy Petra Aharona Tesaře (nar. 1972), který pracuje v charitativní organizaci. Vystudoval teologii a zabývá
se rovněž historií Slezska.
72
Bartoloměj Říha přišel do Krnova v červnu 1945 za prací. Byl zaměstnán u Městských průmyslových podniků.
Jeho úkolem bylo mimo jiné vodit do práce skupinku žen z tábora na Opavské. Na svoji žádost vystupuje
v novinách pod pseudonymem.
73
VOCELKA, T.: Krnovské lágry zažily krutosti i snahu pomoci, Region, 18/1996.
74
SCHWELLA, E.: 50 let po vyhnání, s. 24.
75
Tamtéž, s. 27.
70
71
69
jsme měli ráno kus chleba a černou kávu, v poledne dokonce polévku a černou kávu a večer
opět kus chleba. V těch městských táborech to bylo už podstatně horší.“76
Dalo by se tedy v tomto případě použít přísloví „jaký pán, takový krám“. Nejlepším
příkladem je právě sběrné středisko na Opavské, kde dlouhou dobu „panoval“ dozorce Hudec,
jenž nebral ohledy na nikoho, co se týče stravy nebo dokonce zdravotních problémů, a
kolovaly o něm i zvěsti, že své svěřence v táboře okrádá. Stav se změnil k lepšímu, když
„partyzány“ vystřídalo ve vedení četnictvo v čele s mladým kapitánem, jenž zavedl v táboře
pořádek a učinil přítrž násilí a surovostem. V Krnově však zřejmě z těchto důvodů příliš
dlouho nesetrval a na jeho místo byl brzy dosazen „kapitán“ Beck, muž podobného, ne-li
stejného ražení jako již zmiňovaný dozorce Hudec. Nový nástupce však působil u převážně na
Cvilíně.
Poslední velký tábor, cvilínský, získal později smutnou pověst vysídlovacího tábora
okresu Krnov. Byl zřízen v budově nynějšího penzionu Koliba a prošel jím každý odsunutý
Němec. Krutosti se nevyhnuly ani jemu. „Říkalo se, že tam docházelo k znásilňování a
vraždám mladých Němek. Pak je prý házeli do žump v okolí,“77 vzpomíná B. Říha, jenž
ovšem již s cvilínským táborem nespolupracoval, a tak zná tyto hrůzy pouze z doslechu.
Tábory se začaly zaplňovat až 14. června, kdy byly osoby německé či židovské
národnosti za pomoci vojáků a „partyzánů“ často surově vyhnány ze svých domovů.
V počátečních fázích odsunu, jež probíhaly zhruba od konce války až do prohlášení
postupimské konference (červenec–srpen 1945), však mnoho obyvatel do sběrných středisek
ani nedorazilo. Byli často zadrženi i během procházky po městě.
K prvním tzv. divokým odsunům z Krnova došlo na konci června 1945. Ženy, děti a
staří lidé – muži byli drženi někde v zajetí – byli nuceni vydat se na pochod z Krnova do
Králíků (22. června – 4. července). Na ulicích je Češi bili, ponižovali a plivali na ně.
V Králíkách konečně nastoupili do vlaku – do otevřených „dobytčáků“, v nichž se dříve
připravovalo dřevo či uhlí. Uvnitř byli tak natěsnáni, že se na špinavou dřevěnou podlahu
mohli posadit jen někteří. Do vagonů zatékalo, takže na mokré podlaze se ani dlouho sedět
nedalo.
„Po dvou dnech jízdy (5. července) dorazil vlak s třemi tisíci lidí do Teplic. Odtud je
velitelé transportu hnali asi 10 km do kopce na hřebeny Krušných hor na Cínovec a přes
česko-německé hranice do ruské okupační zóny.“78
Jak kruté byly první transporty přes hranice si můžeme představit z následujícího
úryvku z dopisu neteře Anny Bayerové, která byla odsunuta v červenci 1945. „Celé dva dny
jsme nedostali nic k jídlu ani k pití. Hodiny nás nechali stát na prudkém slunci. V Ohmitzu
jsme dostali kroupovou polévku. Byla už zkyslá, lidé, kteří ji snědli, onemocněli a po cestě
zemřeli. Já jsem s ní trochu housky, protože děti je sotva mohly sníst, byly už ze sluníčku
úplně vysušené. Druhého dne jsme pak někde dostali trochu vody. Od jedné ženy jsem dostala
trochu čaje a kakaa. Rozpustili jsme to ve vodě a postavili na slunce a pak jsme to pomalu
sáli, aby děti neumřely. Nemohly už plakat, dokonce ani naříkat. [...] Ty mě pochopíš, když ti
řeknu, že jsem někdy ztrácela i chuť žít.“79
Rozhovor s paní Gertou Greipelovou ze dne 24. ledna 2007.
VOCELKA, T.: Krnovské lágry..., c.d.
78
IRBLICH, H.: Drama der Volksdeportationen aus Jägerndorf (Auszug).
79
Dopis neteře ze 16. července 1946 přiložený k dopisu Anny Bayerové.
76
77
70
Paní Greipelová se odsunu osobně nezúčastnila, ale jak vypráví její teta, „tedy
nejstarší sestra od mé maminky byla u toho i s jednou dcerou. Ty pak v tom východním
Německu mohli zůstat v každém místě, kam došli, jen jeden den. Šli z jednoho místa na
druhé; lidé skákali i do řeky, protože už nemohli prostě dál. Byla to strašná doba. Vzpomínám
si, že malé děti a staří to často nepřežili. Nechali je během pochodů ležet jen tak v příkopech
podél cesty.“80
Tyto hrůzy se však netýkaly pouze krnovské oblasti. Nejznámějším „pochodem smrti“
byla bezesporu cesta asi 25 tisíc Němců z Brna do Pohořelic a přes hranice do Rakouska, při
níž na následky nemocí, úrazů či vyčerpání zemřelo celkem 408 jmenovitě doložených osob.
K tomu je však nutné připočíst ty, kteří zemřeli po cestě či v místech různých úkratů, jejichž
jména se již nikdy nezjistí.81 Kruté zacházení se nevyhnulo ani obyvatelům severočeského
města Ústí n. Labem, kteří byli po explozích na několika místech města vystaveni krutému
bití, někteří dokonce postřeleni a shozeni do Labe. Objevila se i nepodložená svědectví o
svržení německé maminky s kočárkem do Labe, což prý nebyl jediný případ.
Rozdělené Německo však nebylo na příliv tolika vysídlenců vůbec připraveno, jak se
můžeme opět dočíst v dopise neteře Anny Bayerové. „Potom jsem musela ještě několik týdnů
obcházet u Eisenachu hranici mezi ruskou a americkou zónou, protože tehdy nenechali projít
ani živáčka. Šla jsem až do Pilatus. Potom se začalo proslýchat, že hranice byla otevřena, a
tak jsem se tam znovu vydala. Poté, co jsme asi deset dní čekali a byly tu už asi dva tisíce lidí,
začali nás Rusové a hlídky hnát zase zpátky do Eisenachu. Bylo to 15 kilometrů, a to vše
pěšky, protože na hranici se nesmělo jezdit vlakem. V Eisenachu jsme přišli do baráků plných
štěnic a hrozně zavšivených. Ještě s jednou rodinou jsem se vydala zpátky k hranici. Šli jsme
velice hlučnými klikatými ulicemi, chtěla jsem odtud pryč, neboť jsem se pořád ještě musela
starat o Klause. Potom jsme putovali několik dní od vesnice k vesnici, až jsem řekla jednomu
vojákovi, že už nepůjdu zpátky. Když nás nenechá projít, ať nás zastřelí. A tak nás pustil a
příštího dne jsem byla ve Frankfurtu.“82
Násilnosti páchané na Němcích a jejich utrpení, k nimž během divokých odsunů
docházelo, vyvolaly zejména v Anglii vlnu nevole a pobouření. Situaci měla pomoci změnit
postupimská mírová konference, jež ovšem k odsunům uspořádaným pouze českými orgány
přistupovala již jako k hotové věci.
4.2. Postupimská konference
Na přelomu července a srpna (17. července – 2. srpna) 1945 se v Postupimi u Berlína sešli
zástupci nejvyšších představitelů vítězných mocností USA (H. S. Truman), Velké Británie (W.
Churchill; v průběhu nahrazen C. Attleem) a SSSR (J. V. Stalin) v doprovodu ministrů
zahraničních věcí. Projednávali zde politiku spojenců vůči poraženému Německu.
Výsledkem jejich jednání byla především strategie tzv. 4D, neboli demokratizace,
demilitarizace, denacifikace a dekartelizace rozděleného státu. Na konferenci se ovšem řešily
také otázky poválečných hranic, válečných reparací, potrestání zločinců a záležitosti spojené i
s OSN. Mimo jiné se zabývali také problémem transferu Němců z Polska, ČSR a Maďarska.
Rozhovor s paní Gertou Greipelovou ze dne 24. ledna 2007.
Číselné údaje z GLOTZ, P.: Vyhnání, s. 148.
82
Dopis neteře ze 16. července 1946, přiložený k dopisu Anny Bayerové.
80
81
71
„Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé
obyvatelstvo či jeho složky, které zůstávají v Polsku, ČSR a Maďarsku, bude třeba odsunout
do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky.“ 83
O rozdělení odsouvaných osob do různých okupačních zón měla rozhodovat spojenecká
kontrolní rada na základě oznámení o jejich počtu.
4.3 Organizovaný odsun
Po skončení mírové konference v Postupimi započala druhá, „lidštější“ část odsunu. Tu
organizoval stát pod dozorem mezinárodních organizací a probíhala celý rok 1946. Během
tohoto roku překročilo československé hranice na 1 223 059 sudetských Němců do americké
okupační zóny a 636 482 do sovětského pásma.84
Z Krnova odjel první transport 26. ledna ve 12.50, odsun byl proveden ze sběrného
střediska Krnov-Cvilín a ocitlo se v něm celkem 1200 Němců. Poslední odsun se uskutečnil
27. listopadu 1946. Z okresu Krnov bylo celkem transportováno 37 21385 českých Němců v
34 transportech. V každém odjelo průměrně 1200 osob, které s sebou vezly zavazadla pouze o
hmotnoti 30–50 kg. Tyto transporty směřovaly do Bavorska, Württemberska, Bádenska,
Hesenska a Memmingenu, kam byli odsunuti němečtí antifašisté, kteří si s sebou směli vzít
větší část majetku, proto v těchto transportech cestovalo pouze 300–600 lidí. Odsunutí se
převážně usadili v cílových místech. Celkový počet Němců odsunutých z Krnovska se
přibližně (a stěží) odhaduje kolem 60 tisíc.
Před samotným odsunem byli lidé shromažďováni v již zmíněných internačních
táborech. Když měl nastat den jejich odjezdu, shromáždili se ve vystěhovaleckém táboře.
„Ten byl na Cvilíně, tedy na polovičním Cvilíně, ale říkalo se mu cvilínský tábor. Do toho se
sbírali i z okolních vesnic a dávali je dohromady, vždycky jednou za týden. Zpravidla to bylo
ke konci týdne. Vodili je přes město až na nádraží. Doprovázela je policie, a když jsme stáli
blízko plotu, kde jsme byli internováni, tak na nás ještě pokřikovali, poněvadž jsme chtěli jště
někomu třeba zamávat. Někdy se to povedlo, ale víte, jak to bývalo. Mladý člověk si z toho
moc nedělal. Otřepali jsme se a stejně se to zase povedlo, že jsme někomu zavávali. Byli jsme
rádi, že jsme někoho ještě viděli.“86
Ale toto jsou jen čísla a statistiky, za nimi se schovávají jména a konkrétní osoby,
kterým tato jména patří. Jako např. paní Eleonora Schwella, která byla odsunuta i se svojí
rodinou jako jedenáctiletá. Její otec za války bojoval, a když se vrátil, celá rodina si myslela,
že nastalo období klidu. Ale v tom se mýlili. Jednoho dne k nim do bytu na Hlubčické ulici
přišli Češi a oznámili jim, že musí ihned opustit byt. Směli si vzít jenom deku. Prý se za
několik dní vrátí, ale už se nikdy nevrátili. Když si vzali to nejpotřebnější, připojili se ke
koloně, která se shromáždila v ulici, a došli do tábora, kde byli ubytováni v dvou- až
NĚMEČEK, J.: Cesta k dekretům a odsunu Němců, s. 92, s. 127.
KUČERA, J.: Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva, s. 36.
85
Číselné údaje se v různých pramenech liší. V. Blucha ve své studii Společný život Čechů a Němců v Krnově
do roku 1947 (Češi a Němci dříve a dnes) uvádí počet 33 702 odsunutých Němců na rozdíl od K. Schmidta,
který ve své studii Česko-německé vzahy očima německého rodáka z Krnova (Češi a Němci dříve a dnes) počítá
s 37 210 odsunutými Němci. Číslo uvedené v textu pochází z práce dipl. ing. H. Irblicha Drama der
Volksdeportationen aus Jägerndorf (Auszug).
86
Rozhovor s paní Bertou Greipelovou ze dne 24. ledna 2007.
83
84
72
třípokojových prostorách spolu s dalšími patnácti až dvaceti osobami. Zde prožili nějaký čas
v nejistotě a strachu, co bude druhý den.
Až jednou byli vybídnuti, aby si vzali své věci a odešli. Přemístili se na Opavskou
ulici, kde vyzvali její rodiče, aby začali pracovat, což mělo pozitivní výsledek. Jejího otce
zaměstnali v elektru. Majitel byl velmi hodný a zasloužil se o propuštění celé rodiny z tábora.
Nastěhovali se do bytu, který byl plně zařízen a který dřív patřil nějakým Němcům. Ale ani
tady nezůstali dlouho, protože její rodiče se rozhodli odejít do Německa. Nechtěli se stát
Čechy a věděli, že Němce nečeká ve staré vlasti žádná budoucnost. Tak se přemístili zpět do
tábora, tentokrát na Cvilín, odkud se transporty za hranice prováděly.
„Také tento tábor, položený pod cvilínským kostelem, byl oplocen a hlídán. Opět jsme
se ocitli v dřevěných barácích, jejichž jediným zařízením byly poschoďové postele se
slamníky. Oproti jiným táborů jsme zde byli ještě více stísněni, neboť každý z přítomných
měl s sebou 20 kg ve formě svázaných ranců a kufrů. Vládla zde stísněná nálada. Nejen
skutečnost, že musíme opustit své rodně město a svou vlast, nýbrž také nejistá budoucnost
dělala lidem starosti. Nikdo nevěděl, kam naše cesta povede. Také nebylo známo, jakým
způsobem se transport uskuteční.“87
Když nastal čas jejich odsunu, shromáždili se s dalšími sty lidmi brzy ráno u brány. Za
dozoru je hnali přes město k nádraží. Kolemjdoucí Češi si neodpustili pošklebky, plivance a
nadávky, ale na to si už zvykli. Stále je však nemohli pochopit. Po příchodu na nádraží jim
velitelé transportu poručili, aby nastoupili do připravených „dobytčích“ vagonů. „Usmálo se
na ně štěstí.“ Ten jejich měl dveře, takže se mohli zavřít a nemuseli sedět v průvanu a sazích.
16. září 1946 přejeli hranice, kde jim bylo vystaveno potvrzení o povolení k pobytu.
Když přijeli do svého nového domova, byli ubytováni na vesnici ve statku. Lidé
museli poskytovat volné prostory uprchlíkům. Začala pro ně nová, další etapa života. Nikdy
se však té předchozí nezbavili.
Někteří Němci tu mohli zůstat jako tzv. specialisté. Češi by se bez nich neobešli,
muselo se obnovit pohraničí. A tak tu zůstávali jako pomocníci a dělníci v zemědělství a
továrnách. To byl případ i paní G. Greipelové: „Některé vyhodili ven, některé prostě nepustili.
K těm jsem patřila já. Nebyli jsme nijak zvlášť rádi, ale co se dalo dělat.“88
Po osvobození republiky z nacistické okupace se vývoj počtu obyvatel výrazně
změnil. V Krnově zůstala jen nepatrná část původního obyvatelstva. Většina Němců byla
odsunuta a nově příchozí Češi osidlovali území často pouze z vidiny vlastního úspěchu.
Nejednou se po nějaké době odstěhovali zpátky.
5. Po odsunu
5.1 Tam a tady
Po příjezdu do Německa to uprchlíci neměli jednoduché. Ti, co se vystěhovali, často říkali:
„Dostali jsme se vlastně z deště pod okap.“89 Každý člověk měl své problémy, které se snažil
nějakým způsobem vyřešit. Problémy se lišily podle věku, zaměstnání a životních zkušeností
lidí. V nejtěžší situaci se ocitli staří lidé, kteří byli odkázáni jen na nízkou státní podporu.
Rolníci neměli šanci získat zemědělskou usedlost. Přijímali jakoukoliv práci, jen aby přežili.
SCHWELLA, E.: 50 let po vyhnání, s. 39.
Rozhovor s paní Gertou Greipelovou ze dne 24. ledna 2007.
89
Tamtéž.
87
88
73
Dělníci a úředníci se mohli uplatnit trochu lépe. Byli schopni se přizpůsobit. Mladým lidem
často nebylo umožněno pokračovat v přerušeném vzdělání nebo nemohli dosáhnout cílů, které
si vysnili.
To byl problém i paní E. Schwella, jež se toužila dál vzdělávat, ale během odsunu
nechodila do školy. Zameškala dva roky. Její rodiče neměli dostatek peněz, a tak se
vysněného vyššího vzdělání nedočkala. „Nakonec bylo přece jen třeba vyřešit můj problém se
školou. Jak jsem se už zmínila, byl můj tatínek nezaměstnaný. Návštěvu vyšší školy, která se
nacházela v Rothenburgu nebo v Ansbachu, by mi nemohli umožnit. Jen cestovní výdaje by
překročily naše možnosti. Dále bylo třeba vzít v úvahu moje dosavadní vzdělání a věk.
Zbývala jediná možnost, chodit společně se zdejšími dětmi do obecní školy vzdálené asi 3 km
ve Steinachu nad Enží. Styděla jsem se, že musím sedět ve stejné třídě s desetiletými.“90
„Odsunutí byli internováni i v Německu,“ jak se dověděla paní G. Greipelová z dopisů
od svých blízkých. „Ale ne, že by nesměli ven. Jen je neměli kde ubytovat. Německo bylo ze
70 % rozbité. Bydleli tam v nějakých táborech dlouho. Ale přece jenom to bylo lidštější.
Mohli mluvit německy – to my jsme tu nesměli s nikým. Vím, že v těch prvních dopisech, co
jsme dostali od svých příbuzných – pokud jsme je tedy dostali – říkali, že jim chyběly
tkaničky do bot a vůbec všechno.
Po r. 1948 se to tam pak výrazně zlepšilo. U nás to však šlo poněkud pomaleji. Taky se
to dalo vydržet, ale byli jsme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Ty první byty, co jsme
dostali, byly vlastně třeba jen kuchyň a pokoj, nebo pouze pokoj. Neměli jsme co do toho dát.
Bedny, které byly nachystané k vystěhování, byly v podstatě náš první nábytek. Hodili jsme
přes ně deku – uvnitř byly věci –, na to jsme si sedli a stůl jsme si odněkud půjčili. A šatstvo?
Co jsme měli na sobě a trochu snad ještě v tašce. Někomu se podařilo zachránit víc, někomu
však ještě méně. Ti pak zůstali jen v tom, co měli na sobě. To se bohužel také stávalo. Časem
se to ale začalo srovnávat, občas jsme dokonce něco dostali i na lístky. Bylo toho sice málo,
ale měli jsme radost ze všeho,“ popisuje G. Greipelová obrat k lepšímu a dodává: „Byly to
dva roky, co jsme tu žili v ne zrovna příjemných poměrech. Pak už jsme dostali i potravinové
lístky – ty, co jsme dostali přidělené, zůstaly v táboře. Hospodařilo se i s Poláky. Vzpomínám
si, že třeba na Vánoce přišli a nabízeli špek. Takovou raritu. Nabízeli uzený špek a chtěl za to
něco. Ale my holt neměli co na výměnu.“
Až přišel rok 1953, kdy zemřel prezident K. Gottwald a jeho nástupcem se stal Ant.
Zápotocký, a Němci, kteří tady ještě zůstali, získali automaticky občanství. „Nechtěli jsme ho
ani přijmout, ale nic nám to nepomohlo. Předtím jsme byli bez občanství. Německé občanství
nám neuznali, české jsme neměli, čili byli jsme v podstatě bez státního občanství. Měli jsme
takový šedý papír, občas jsme museli nastoupit a jít do tábora na Opavské ulici, aby nám dali
zase nějaké razítko, a šli jsme domů.“91
Rodina paní Greipelové po skončení odsunu žádala o individuální odsun, ale „oni
z naší rodiny vždycky někoho vynechali. Nepustili třeba manžela, ale nás všechny ostatní ano.
Nebo nepustili našeho syna, měl tři čtyři roky, a tím pádem věděli, že nás mají v hrsti. Nebyli
bychom úplní podle toho seznamu na povolení z Německa, takže by nás ani nemohli pustit
přes hranice. Ani by nás nevzali, kdybychom nebyli kompletní na druhé straně.
90
91
SCHWELLA, E.: 5 let po vyhnání, s. 51.
Rozhovor s paní Gertou greipelovou ze dne 24. ledna 2007.
74
Z Německa jsme samozřejmě potřebovali povolení, tzv. permit, že nás přijmou. To
trvalo nějakou dobu, než jsme ho dostali, a teprve potom jsme si mohli o odsun zažádat. Ale
to se nepovedlo a tím pádem jsme zůstali tady. Byla to těžká doba. Někdo to prožil o moc hůř
než já. Naučila jsem se jakž takž česky poměrně rychle a dobře. Mí rodiče, tedy otce už jsem
neměla, ale matka a otec mého manžela, ti se nenaučili už vůbec. Řekli tak akorát s bídou
„dobrý den“ a „nashledanou“. Jedna naše sousedka vždycky říkala „nashledaných“. Nemohla
si to za boha zapamatovat. Pro ty už to bylo horší.
Celá další rodina od maminky – její sourozenci – ti všichni byli vystěhovaní. My jsme
tu zůstali sami. Připadali jsme si tady opravdu jako cizinci. Víte, domov není jenom dům nebo
ulice; ani byt, i kdyby byl sebelepší, a ten jsme ani neměli. To jsou také lidé kolem vás. A tady
byli cizí lidé, se kterými jsme nemohli mluvit, kteří na nás nebyli ani nijak zvlášť zdvořilí.
Byly ovšem od samého počátku i výjimky.
V některých obchodech, kam jsme šli třeba prosit o chleba, jsme ho do lidí, kterým
zůstalo, opravdu dostali. Bez lístků samozřejmě, poněvadž jsme je neměli. Lístky na
stravování zůstaly v táboře. Ale přeci jenom nějaké to zlepšení se projevilo. Někteří lidé se
chovali docela slušně a my už jsme věděli, kam můžeme a nemůžeme jít. Když si představím,
jak to bylo trapné, když jsme v sobotu odpoledne – pokud jsme dostali propustku – mohli jít
ven a šli jsme se od obchodu k obchodu podívat, kde by bylo něco bez lístků, co by nám
mohli prodat. Ale nedalo se nic jiného dělat. Hlad byl horší.
Někdo se k nám choval opravdu docela slušně, když už jsme s nimi mohli alespoň
trošku mluvit. Ale někteří nebyli nijak zvlášť milí. Těm jsme se snažili vyhýbat. Ale nemůžu
říct, že by nás někdo přímo tělesně napadl.“92
Zhruba takto vypadala první léta těch, kteří zde po odsunu museli zůstat. Radostné
roky to nepochybně nebyly, ale člověk se z nich dostal a žil dál svým životem.
5.2 Německé organizace a současné projekty
V Německu se vyhnaní obyvatelé začali organizovat v různých krajanských spolcích a jiných
sdruženích, které měly různé cíle. Především se však snažily pomoci uprchlíkům. Jako např.
„Ackermann-Gemeinde“, která si vzala za vzor literární dílo Oráč z Čech. Jejím „úkolem bylo
spojovat roztroušené rodiny, zprostředkovávat pracovní kontakty, ze všeho nejvíc však
utěšovat a vlévat naději.“93
Další významnou organizací byla Seliger-Gemeinde, jež se přikláněla k odkazu
německé sociálně demokratické strany v Československu. Nezískala však velkou podporu
uprchlíků.
Wittiko-Bund se hlásil k nadnárodnímu společenství, jehož cílem bylo spoluutvářet
osudy sudetoněmeckých vyhnanců. „Vesměs všechny tyto názorové skupiny se podle svých
proklamací přihlašují k právu sebeurčení, ale v obměnách.“94
I Krnované se začali sdružovat a navazovat kontakty se svými rodáky v celém jižním
Německu. Vydávali časopisy a noviny, organizovali slavnostní setkání.
V roce 1949 vznikl Sudetendeutsche Landsmannschaft. Od roku 1989 jeho význam na
našem území roste. Orgány, které ho zastupují, pořádají pravidelná setkání, jako jsou dnes
Tamtéž.
SEIBT, F.: Německo a Češi, s. 339.
94
Tamtéž, s. 344.
92
93
75
Sudetoněmecké dny, které Krnované hojně navštěvují. Tyto dny pořádá Krnovský spolek, jenž
sídlí v Domě česko-německého porozumění – Domě Evropy na Hlavním náměstí.
Tento dům byl opraven za podpory Němců odsunutých z Krnova. Hlavním
pronajímatelem je Slezsko-německý svaz Krnov, který pomáhá organizovat pravidelné
zářijové česko-německé týdny. Návštěvníci domu mohou využít bohatě zásobené knihovny či
německých jazykových kurzů, jež nabízejí kvalitní studium německého jazyka za velmi
výhodnou cenu.
V současnosti vzniká mnoho projektů vzájemného sblížení Čechů a Němců a zlepšení
jejich dosavadních vztahů (např. Česko-německý fond budoucnosti).
6. Medailonky pamětníků
Gerta Greipelová se narodila v Krnově v roce 1922. V roce 1945 jí bylo 23 let. Byla ještě
svobodná, žila jen se svojí matkou v domě v Kostelci, části Krnova. Na konci války, když
fronta postupovala směrem na západ, odešla se svou matkou před Rudou armádou až do
Rýmařova. Po skončení války se vrátily zpět do Krnova, kde byly následně internovány.
Protože pracovala v továrně, mohla zde i bydlet, možná právě proto byla prohlášena za
specialistu a nikdy nebyla odsunuta, i když později žádala o individuální odsun. Stále žije
v Krnově, prožila tu celý svůj život a říká: „Já bych byla tehdy strašně ráda, já bych šla pěšky
(do Německa). Ale teď už ne. Teď už to nemá význam v mém věku. Rodina se tam sice
zabydlela, už jsou tam doma, ale já jsem samozřejmě doma tady.“ V současnosti pomáhá jako
knihovnice v Domě česko-německého porozumění.
Frida Macháčková žila v Ratiboři, což dnes patří k polskému území. Stejně jako paní Gerta,
i ona odešla se svojí rodinou před frontou na západ, poté chtěli, jak sama říká, utéct do
Německa, ale její otec nechtěl? „My jsme s maminkou tatínka prosili na kolenou, abysme šli.
Můj otec byl od r. 1928 německý komunista. A to si dovedete představit, co to za Hitlera asi
bylo být komunistou. Čili my jsme byli tam deptaní, potom deptaní, prostě pořád. A on říkal:
‘Ne, ne, ne, já jsem za to bojoval, já nejdu.’ Jeden voják chtěl mě a jednu známou na motorce
odvézt a můj otec na to přišel, tak jsem dostala pár facek a zůstala jsem. Tedy ještě v Polsku.“
Když válka skončila, vrátili se do Ratiboře, ale jejich dům obsadili Poláci. A tak je jejich cesty
dovedly až do Krnova, kde zůstali. Dodnes zde žije a aktivně se zapojuje do činnosti
krnovského Domu česko-německého porozumění.
Eleonora Schwella žila v Krnově, odkud byla jako jedenáctiletá odsunuta se svojí rodinou.
Po padesáti letech se vrací zpět a vzpomíná na svůj rodný kraj. Tato návštěva ji podnítila
k napsání knihy 50 let po vyhnání, „Mami, jsou Němci horší než ostatní lidé?“, kde popisuje
svůj život v Krnově, odsun a začátky života v Německu. Tato kniha je plná emocí, hlavně
smutku.
Kurt Schmidt se narodil v roce 1928 v Heřmanovicích u Krnova. Jeho rodiče vlastnili
restauraci na Cvilíně. V roce 1945 byl vyhnán z domova a nasazen na nucené práce ve
Vítkovicích, kde zůstal až do léta 1946. Poté byl transportován do Bavorska, dokončil školu
v Augspurku a v roce 1955 začal ve Wilhelmshavenu pracovat na gymnáziu jako učitel. Od
76
roku 1993 je v penzi a již několikrát byl zvolen zástupcem Němců vyhnaných z Krnova.
V současnosti spolupracuje se Slezským německým svazem v Krnově.
Závěr
V současnosti se znovu ozývají hlasy o přehodnocení výsledků postupimské konference a o
platnosti tzv. Benešových dekretů. Vyvstává otázka, zda bylo správné zbavit skoro 3 miliony
obyvatel jejich domovů, majetku a vlasti. Češi v tom nevidí nic špatného, vždyť Němcům dali
jen to, co si zasloužili a co chtěli – jejich vlast.
Ale záleží na tom jakou vlast. Tu, kterou znali, kde žili po několik generací, kde měli
majetek a domov. Tuto vlast jim vzali a dali jim jinou, kde se sice mluvilo německy, ale kde
nikoho neznali, neměli přátele a místo k životu. Byli cizinci ve vlastní zemi, v domově.
Z hlediska dnešního pohledu na spravedlnost a zásady ochrany lidských práv
bezesporu nešlo o zúčtování s nepřítelem, ale o přiřknutí kolektivní viny celé národnostní
skupině. Odsun by tedy bylo možné v některých případech přirovnat dokonce ke genocidě.
Demokracie a lidská práva vzaly během druhé světové války za své. Národnostní
rozdíly mezi obyvatelstvem rozdmýchávaly třenice na mnoha místech ČSR a Polska a dalo se
předpokládat, že se situace neuklidní ani po osvobození republiky, a hrozilo nebezpečí
opakování roku 1938. Z tohoto hlediska byl odsun Němců nutný.
V novodobé společnosti převládají dva názory – jedni odsun považují za příliš krutý,
druzí za nevyhnutelné řešení mnohaletých národnostních konfliktů. Mínění lidí se natolik
různí, že my samy nevíme s určitostí, na jakou stranu se přiklonit. Výpovědi pamětníků nám
umožnily nahlédnout blíže do průběhu tzv. divokých a následných organizovaných odsunů.
Několikakilometrové pochody nebo přepravu v dobytčích vagonech za nelidských podmínek
však nelze považovat za humánní a slušné zacházení s lidmi. Pokud se ovšem na
problematiku celého odsunu podíváme v širším, dobovém kontextu, zjistíme, že jiná možnost
pro čs. vládu a její spojence neexistovala. Je tedy velmi těžké rozhodnout, zda se jednalo o
odsun nebo vyhnání.
V budoucnu bychom se měli pokusit zlepšovat vztahy s Němci, ale také bychom
neměli zapomínat na minulost
Ten, kdo nezná minulost, nepochopí budoucnost.
Seznam pramenů
GLOTZ, P.: Vyhnání. Praha, Paseka 2006.
BRANDES, D.: Cesta k vyhnání 1938–1945. Praha, Prostor 2002.
HAHNOVÁ, E. – HAHN, H. H.: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha, Votobia
2002.
BENEŠ, E.: Odsun Němců z Československa. Praha, Dita 2002.
NĚMEČEK, J.: Cesta k dekretům a odsunu Němců. Praha, Littera Bohemica, s.r.o. 2002.
STANĚK, T.: Německá menšina v českých zemích v letech 1948–89. Praha, Institut pro
středoevropskou kulturu a politiku 1993.
KURAL, V. a kolektiv: Studie o sudetoněmecké otázce. Praha, Ústav mezinárodních vztahů
1996.
77
TIGRID, P. a kolektiv: Svědectví 1989/90. Praha, Melantrich 1990.
BLUCHA, V.: Historie města Krnova. Krnov, Městský národní výbor v Krnově 1968.
KOLEKTIV: Češi a Němci dříve a dnes. Opava, Open Education & Sciences 2000.
SEIBT, F.: Německo a Češi. Praha, Academia 1996.
BAUER, F. a kolektiv: Tisíc let česko-německých vztahů. Praha, Institut pro středoevropskou
kulturu a politiku 1991.
KLENING, G. – WEIKERT, J: Sudetští Němci – etnická čistka – vyhnání. Opava, Open
Education & Science 1999.
KURAL, V. a kolektiv: Rozumět dějinám. Praha, Gallery, s.r.o. 2002.
SMUTNÝ, J.: Svědectví prezidentova kancléře. Praha, Mladá fronta 1996.
DEJMEK, J. Ş KUKLÍK, J. – NĚMEČEK, J.: Kauza: tzv. Benešovy dekrety; Historické
kořeny a souvislosti. Praha, Historický ústav AV ČR 1999.
SCHWELLA, E.: 50 let po vyhnání. Karlsruhe 1996.
KUČERA, J.: Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Praha, Federální ministerstvo
zahraničních věcí 1992.
ZIMMERMANN, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha, Prostor 2001.
Nepublikované materiály
BLUCHA, V.: Město mezi dvěma řekami – Krnov. Krnov 2007.
Archiválie Státního archivu v Bruntále s pobočkou v Krnově – šanony č. 217, 231.
Archiválie Sudetoněmeckého archivu v Mnichově.
Internetové odkazy
www.krnov.cz
http://muzeum.krnov.cz
www.mujweb.cz/www/synagoga/
78