Stín pochybností

Stín pochybností
Psycho-pass
5. listopad (Pondělí)
Temná místnost. Ohořelá zeď uprostřed mírně vybledlá od těla. Stopy černé spálené krve a
tělesných ostatků. Pronikavý smrad, který se člověku vryl až do nejhlubšího podvědomí, jenž nemizel,
ani když už všechny čichové buňky pozbyly svého života. Chlad, kosa až do morku kostí.
Zachvěl se, když ho chladný noční vzduch pošimral na odhaleném chodidle. Ale nestáhnul ji
pod teplou deku. Dál zíral na temný strop. Nemohl spát. Hlavou mu pořád vířil jeden případ za
druhým. Za posledních šest týdnů došlo už k šesti vraždám. Velmi podobným vraždám. Vedení je
označilo za identické, ale přesto měl pocit, že tomu tak ve skutečnosti nebylo. Nebylo pochyb, že šlo
o jednoho pachatele, modus operandi byl pokaždé stejný – den v týdnu i místa, na kterých své oběti
zabíjel, si byla vskutku podobná, ale přesto tam bylo něco, co mu nedalo spát. Co dělalo každý případ
jedinečným. Něco, co jim stále unikalo a právě to něco, co bude určitě rozhodujícím okamžikem
v tomto rozvleklém případu.
„Zase jsi nespal?“ Ani se nepohnul, když se za ním ozval nově příchozí. Podrážky tiše klapaly o
podlahu. Tím víc, čím byl dotyčný blíž. U pohovky se zastavily.
„Vypadáš příšerně.“
„Něco mi na tom pořád nesedí.“ Černovlasý muž ležící na pohovce se prudce posadil. Jeho
nakrátko střižené vlasy trčely neuspořádaně do všech stran. Druhý muž si s povzdechnutím sednul
naproti němu.
„Tohle už říkáš několik dní, Kougami. Zkus na to chvíli nemyslet a radši se vyspat. Takhle
budeš brzo úplně nepoužitelný.“ Ležérní tón, kterým to dotyčný pronesl, jen zakrýval jeho skutečné
starosti o svého bývalého parťáka. Série posledních vražd mu zřejmě živě připomínala onu vraždu
jejich bývalého naháněče, kterého zvlášť Kougami měl velmi v oblibě. Vrah tehdy nebyl nikdy
dopaden a Kougami při tom skoro přišel o rozum. Z vyšetřovatele se rázem stal naháněčem. A přesto
se vzpamatoval. I když jen kvůli touze toho parchanta dopadnout. Dalo se tušit, že se do toho teď
pustí rovnou po hlavě. Jako vždy, když hrozilo, že by se mohl dostat svému neznámému zase na
kobylku.
„Blbost!“ deka přistala na gauči, zatímco se jeho obyvatel rázně zvedl.
„Copak to nevidíš?“Zakřičel na něj vztekle a frustrovaně.
„Co bych měl vidět?“ Muž na pohovce k němu vzhlédl přes obroučky brýlí, které si klidně
popostrčil na nose.
„Vodítka!“
„…?“
„Není trochu divné, že se na místě činu kromě mrtvoly nenašlo nic, vyjma těch několika
předmětů? Žádné otisky, vlasy, zbytky DNA… nic. Jen těch šest věcí. A ještě tak okatě naaranžované.
Doslova jsme o ně zakopli! I blbému by muselo být jasné, že nám tím snaží něco říct!“
„Byly to věci, které patřili obětem, nic zvláštního.“
„S tím jdi do prdele, Ginozo!“ Stolek mezi nimi ve vteřině poznal sílu jeho frustrace a hněvu.
Co mu jen unikalo?
„Uklidni se.“ Zvednul se proti němu a propálil ho pohledem.
„Prověřili jsme všechny spojitosti mezi předměty a nenašli jsme nic. Žádná spojitost, žádný
odkaz na příští vraždu. Nic. Jen věci obětí vystavené vedle nich.“ Už viděl, jak se znovu nadechuje
k peprné odpovědi, proto rychle pokračoval.
„I Akane souhlasila s teorií, že nás tím chtěl pachatel nejspíš jen zmást a odlákat naši
pozornost. Měli bychom se spíš zaměřit na to, co spojovalo naše oběti a pokusit se vraha najít tak.“
Oba na sebe chvíli hleděli. Jeden s ledově klidným pohledem, druhý se vztekem křičícím z obou jeho
očí.
„Tak se mýlí! Oba se mýlíte!“ Doposud klidný muž se zamračil.
„Posloucháš vůbec, co ti říkám?“
„A posloucháš ty mě?!“ Chvíli nastalo ticho, kdy se oba muži přeměřovali pohledy.
„Důrazně ti doporučuju, abys s tím přestal.“
„A když nepřestanu, protože nesouhlasím s vaším špatným postupem?!“ Zavrčel naháněč.
Ginoza si hluboce povzdechl.
„Tak seš mi naprosto k ničemu. Nemám zájem hlídat jednoho vzteklého psa, který se utrhl ze
řetězu. Tímto tě vylučuju z tohoto případu, a to až do jeho vyřešení. A navíc tě stavím na dva dny
mimo službu.“ Pronesl rozhodně svůj verdikt a pozoroval druhého muže, kterému se nevěřícně
rozšířily oči a stáhly panenky.
„To přece nemůžeš!“ Zakřičel na něj a sevřel ruce v pěst. Potlačovaným vztekem se mu obě
chvěly.
„Můžu a právě jsem to udělal.“ Zopakoval mu to jako by to byl rozsudek smrti, kterému se
obžalovaný zdráhá uvěřit. S ledovým chladem se díval Kougamimu do očí, načež se otočil k odchodu.
„Dej se dopořádku.“ Rozloučil se s ním ve dveřích.
„Jdi do háje.“ Dostalo se mu zdvořilé odpovědi.
7.listopad (středa)
„Už zase!“
„Šéfe, neměl byste se tolik rozčilovat, nebo se vám zvýší součinitel zločinnosti.“ Ozval se
vysoký stařík s nakrátko střiženými vlasy. Ginoza ho propálil pohledem, ale rychle se zase zklidnil.
„To už je sedmá oběť.“
„Naše každotýdenní dávka mrtvol.“ Uchechtnul se mladík se zrzavými vlasy a přidřepnul si
k mrtvole, před kterou všichni stáli. Všichni až na Kougamiho.
„Byl bych rád, kdyby ses zdržel svých sarkastických poznámek, Kagari.“
„Pardon šéfe.“ Odtušil ledabyle a prohlížel si ostatky ohořelého 32 let starého doktora, vedle
kterého ležely léky. Část byla vysypaná a část uložená v krabičce. Maličcí roboti už sbírali všechny
důkazy a pořizovaly fotky.
„Tady jsme skončili, vracíme se.“ Vyšetřovatel se zamračeně otočil a následován naháněči se
vracel zpět do kanceláře.
„A co jste našli tentokrát?!“ Kougami skoro vystřelil z gauče, když se jeho parťáci vrátili zpět.
Kagari s sebou plácnul na gauč a založil si ruce za hlavu. Hodil postranní pohled po Masaokovi, který
si ztěžka povzdechl.
„Uklidni se Kougami. Ničím si nepomůžeš, když se budeš takhle rozčilovat. K čemu ti to bude?
Akorát tě to bude víc dráždit. Už takhle tě z toho šéfík vyloučil. Tak do toho pro svoje dobro nestrkej
nos a užívej si volna.“ Stařík mu přátelsky poklepal po rameni.
„Vážně by sis měl vorazit. Vypadáš jako chodící mrtvola.“ S tím mu vrazil do ruky plechovku
piva a silnou paží zatlačil do sedačky.
„Nestarej se!“Setřásl podrážděně ze sebe jeho ruku.
„Radši mi pověz, coste našli.“ Pohled vrhnul i na Kagariho naproti. Ten si po chvíli povzdechl.
„Nic.“
„Nic?“ Kougami se zamračil.
„Absolutně nic, žádné stopy jako v předchozích případech. Až na jeho vzkaz.“ Ušklíbnul se
Kagari a předklonil se. Černovlasému mladíkovi vystoupila na čele vráska.
„Neměli bychom ti o tom vůbec říkat.“
„Staříku, nebuď tak upjatej, šéfík nám přece nezakázal s ním o tom mluvit.“ Udělal na něj
škleb.
„Jaký vzkaz?“ Vrátil ho netrpělivě Kougami zpátky.
„Léky na depresi.“
9. listopadu(Pátek)
„Tak poslouchej mě sakra!“
„Ne, ty poslouchej m-“
„Ty stopy jsou vzkazy!“ Zakřičel na něj z několikacentimetrové blízkosti, když ho pevně sevřel
za paži a otočil čelem k sobě.
„Okamžitě mě pusť!“
„Jsou to vzkazy, kterýma se nás snaží navést na jednu konkrétné věc!“
„Okamžitě!“ prudce trhnul s rukou a vymanil se mu.
„Tys zešílel!“ Tentokrát zakřičel Ginoza a třeštil na Kougamiho vyjevený pohled. Ihned ho ale
zaplašil a nasadil zase svůj ledový.
„Okamžitě se vrať zpátky!“ Jeho příkaz se minul účinkem.
„Kondom, psí chlupy, zbraň, brýle, roztržená fotka, psychrometr a teď léky. Je to vzkaz.
Indicie, které nás k němu dovedou! To seš tak slepej, že to nevidíš?“ Mračil se na něj.
„Kdo mu o tom řekl?!“ Vyšetřovatel se zamračil a pohlédnul na dva naháněče stojící u dveří
s lehce pobaveným pohledem, jak přihlíží jejich roztržce.
„Ani ty Akane?“ otočil se naháněč tentokrát na mladou vyšetřovatelku, která nervózně seděla
na židli a bezděčně tikala pohledem z jednoho na druhého.
„Uhm… já…“ Než ale dostala příležitost cokoliv říct, ozval se její nadřízený.
„Ven! Odveďte ho odtud!“ houknul na ty dva šklebily. Ti protočili očima a pomalu došli ke
dvojici.
„Kougami, buď rozumný a nedělej hlouposti.“ Položil mu nejstarší muž dobrácky ruku na
rameno a zatáhnul zpátky.
„Já jsem tady snad jedinej rozumnej člověk.“ Vytrhnul se mu a zuřivým pohledem pohlédnul
na Ginozu.
„Takže nehodláš odejít po dobrém?“ Ginoza sáhnul za svůj opasek a pomalu vytahoval
dominátor. Všichni až na ty dva vytřeštili oči.
„Šéfe?“
„Vyšetřovateli! To přece-“ zvedla se naprosto konsternovaná Akane a nevěřícně hleděla na
Ginozu.
„Je nezvladatelný, odmítá uposlechnout přímý rozkaz a nehodlá přistoupit na domluvu.“
Napřáhnul před sebe dominátor. Ten se ihned aktivoval. Před ním se objevila malá modrá tabulka,
kde ho vítal systém Sybila a zároveň ho kontroloval. Zamířil s ním na Kougamiho. Díky směrovému
signálu nikdo kromě jeho samotného nemohl slyšet hlas dominátoru, jak odříkává známou frázi:
„Součinitel zločinnosti je vyšší než 120, registrovaný naháněč, zasáhněte dle vlastního
uvážení. Stačí stisknout spoušť.“
„Kougami! Buďte rozumný a vrať- ah!“ Vytřeštila oči, když zářivý paprsek zasáhnul
naháněčovo tělo a to se bezvládně sesunulo. Od pádu na tvrdou zem ho uchránili jeho dva kolegové.
„To snad nebylo nutné!“ Obořila se na svého vedoucího.
„Máte se ještě co učit.“ Odseknul jí na to prostě, zatímco ti dva už Kougamiho nesli na
ošetřovnu.
11.listopad (neděle)
Kroužil kolem něj. Černý muž s bílým otazníkem místo hlavy. Mířil na něj zbraní. Když se po ní
v nejvhodnějším okamžiku vrhnul, rozplynula se jako pára nad hrncem. V ruce sevřel chomáč psích
chlupů a kolem něj se rozezněl mužský posměvný smích. Pustil chlupy na zem. Než tam dopadly,
změnily se na tabletky a rozsypaly se všude kolem. Sevřel ruku v pěst a otočil se tím směrem, odkud
ho slyšel. Rozmáchl se, ale místo do neznámého udeřil pěstí do stěny a ta se rozbila. Na zem ale
dopadly úlomky rozbitého psychrometru. Smích zněl všude kolem. Divoce se rozhlížel.
„Slepý… slepý…slepý…“ Slyšel všude kolem sebe. Otočil se jako na obrtlíku, když za sebou uslyšel
kroky. Tentokrát se otazník změnil na mužskou hlavu s brýlemi na nose.
„Slepý!“ se smíchem si dotyčný sundal brýle a hodil je po něm. Automaticky si dal před obličej ruku.
Ale to, co do ní uhodilo, nebyly brýle. K zemi se snášely útržky rodinné fotografie. Znovu se rozhlédnul.
„Slepý… panic!“ Ozvalo se za ním. Otočil se tak prudce, že ten průhledný balon podlouhlého tvaru se
špičkou na konci nejprve nepoznal. Ale nebylo pochyb. Kondom. A postava se ho za příšerného
chechtotu chystala prásknout.
„Ne!“ Ruce prudce prorazili tenký latex.
„Ne!“ Kougami se prudce posadil na nemocniční posteli zalitý potem. Hned toho zalitoval,
když mu tělem projela bolest, která ho poslala zpátky do matrace pod ním.
„Jen klidně lež.“ Ozvala se doktorka, která přispěchala do jeho pokoje, jakmile ho uslyšela
křičet.
„Musíš ještě odpočívat. Tvůj nervový systém se z toho přímého zásahu ještě nevzpamatoval.“
Došla k jeho posteli, vedle níž viselo mnoho sáčků s infúzí. Kougami se na ní snažil soustředit pohled.
Skoro se mu to podařilo.
„Člověk… je to člověk… vzkaz… člověk…“ snažil se jí vysvětlit svůj objev dřív, než ho vpíchnutá
droga přiměla usnout bezesným spánkem.
„Já vím, že je. Vyřídím mu to.“ Odpověděla.
„Ne…“ zašeptal, než usnul. Nepochopila ho.
16. listopad (pátek)
„Je to osoba!“ Přešlapoval sem tam po místnosti.
„Uklidni se Kougami. Vážně seš v pohodě? Od toho propuštění se chováš divně.“ Kagari si
založil ruce za hlavu a pozoroval svého kolegu, který jeho poznámku ignoroval.
„Dobře, popiš nám ji teda.“ Vyzval ho nejstarší z mužů.
„Pokud vycházíme z toho, že každá z věcí je indicie, která ho má charakterizovat, pak
s největší pravděpodobností nosí brýle, miluje psy, nosí zbraň nebo dělá někde, kde se něco
podobného pro práci využívá. Jeho osobní život je naprosto v troskách, to samé se dá říct i o jeho
vztazích v rodině. Je to nevyrovnaný člověk…
„Prrr… jak jsi na to všechno přišel?“ Mladík se posadil do tureckého sedu a ruce si opřel o
kotníky. Vypadal zaujatě.
„Vždyť je to očividné…“ Protočil očima a nervózně přešel tam a zpátky.
„Psí chlupy naznačují, že miluje nebo dokonce chová psy.“
„Zrovna tak je může nenávidět.
„To by nám naznačil. Jako v případě té roztrhané fotky. Z toho usuzuji, že má mizerné vztahy
v rodině.
„A co ten osobní vztah?“ Zasmál se Kagari.
„Kondom – je to panic. Nebo aspoň velmi nezkušený člověk, stydlivý či nejistý v těchto
krocích.“
„Jak …?“
„Podvědomí. Když jsem byl mimo, zdál se mi sen, kde jsem tu osobu skoro viděl. A celou
dobu na mě křičela – slepý panic.“ Na chvíli bylo ticho. Přítomní se po sobě pochybně podívali.
„A… dál?“ ozval se nejstarší, když to začínalo být trapné.
„Léky a rozbitý psychrometr – nevyrovnaný člověk, potíže s psychikou… o tom vypovídá i
součinitel zločinnosti, který se blížil 100. Myslím, že i to je vodítko.“
„Ale to pořád sedí na příliš mnoho osob.“
„Vím, začal jsem uvažovat dál a pořádně se podíval na ty mrtvé. Jejich věk se pohybuje okolo
30 let. Plus mínus 5 let. Mají podobnou výšku, všichni jsou černovlasí a nosí uniformy nebo služební
obleky. A jsou to muži.“
„A ty myslíš, že ten náš neznámý tohle s nimi má také společné?“
„Je to příliš mnoho shod, aby to byla náhoda.“ Na to tazatel přikývnul.
„A jak do profilu zapadá diář?“ Ozval se ženský hlas ode dveří. Všichni se otočili.
„Diář?“ Kougami se podíval po obou svých kolezích a potom i po štíhlé černovlasé naháněčce.
„Ten, co se našel u toho úředníka včera.“ Kougami zpražil své kolegy. Kagari se nevinně
usmál.
„Chtěli jsme ti to říct…“
„Musím ho vidět!“
„To nepůjde.“
„Proč?“
„Mají ho vyšetřovatelé. A ti přijdou až v pondělí.“ Kougami tiše zaklel. Do té doby nemůže
udělat nic.
19.listopad (pondělí)
„Akane, nech mě do něj jen nahlédnout! Je to důležité!“
„Víš, že nemohu, Ginoza to-“
„Tohle si schovej pro něj. Já se to snažím vyřešit. Musím ho vidět! No tak Akane. Vím, že jsi
chytrá a že vidíš stejné spojitosti jako já.“ Podíval se jí hluboko do očí a hrál na její citlivou strunu.
Nevydržela ten pohled dlouho.
„Tak dobrá. Ale budu u toho přítomná!“ Rozhodla s povzdechem.
Za chvíli už seděl s důkazním materiálem ve své židli a procházel ho list po listu. Zkoumal,
jestli neobjeví něco zajímavého. Ale stihnul ho jen zběžně prolistovat, než přišel Ginoza a diář za
velkého poprasku zabavil. Všechny seřval a Kougamiho vyhodil.
20.listopad (úterý)
„Prošli jsme už všechno, co se byť jen vzdáleně dotýká 21. listopadu. Kougami, vzdej to.
Určitě to není nic jiného, než jen datum označení další vraždy.“ Masaoka si nad ním povzdechnul. Od
včera ho dostal na starost. Prej aby nevyváděl hlouposti.
„Ne. Bylo to tam zakroužkované z úplně jiného důvodu. Je to další vodítko. Další vodítko,
které nás má přivést k dotyčnému blíž. Něco důležitého. Něco podle čeho ho poznáme. Čím dál jsme,
tím jsou stopy a vodítka osobnější… Tohle bude něco velmi osobního.“ Kougami přecházel nervózně
sem a tam.
„No tak přemýšlej se mnou! Co by sis zakroužkoval do diáře?“
„Nějaký zápas? Důležitou událost?“
„Ne, chce to něco osobnějšího.“
„Hm… já nevím… promoci? Zkoušku?“
„Je ti kolem třiceti. Tohle už máš za sebou.“
„Schůzku?“
„Něco co máš jen jednou za rok!“ Náhle se rozhostilo ticho. Oba se po sobě podívali.
„Narozeniny!“ Vykřikli ve stejnou chvíli.
Ten den pozdě odpoledne
„Najdi všechny muže narozené 21.11, kterým je v současnosti mezi 25 a 35 lety, mají černé
vlasy, nosí brýle s odpovídajícím typem práce.“ Skoro jí dýchal na zátylek, když sledoval spolu
s ostatními naháněči její hbité prsty, jak se míhaly po klávesnici. Několik následujících minut ticha
bylo skoro ohlušujících. Na obrazovce před nimi postupně mizela jedna fotka za druhou. Až zbyla
jediná. Všichni na ni zírali s nevěřícným pohledem. I Yayoi, kterou obvykle nechávaly věci chladnou.
„To není možné!“ Vydechla tiše Akane za jejich zády.
„Ihned mu zavolejte!“ Kougami byl první, kdo se vzpamatoval.
„Zavolejte Ginozovi, že jde po něm!“
„Nezvedá mi to! Co budeme dělat?“ Vyšetřovatelce přeskočil hlas.
„Psychometr. Vystopujeme ho přes něj. Yayoi!“ Dřív, než stačil cokoliv říct, naháněčka už
dávno pracovala.
„Mám ho!“ Ozvalo se za pár minut. A na obrazovce se zobrazil malý blikající bod.
„Jdeme!“ Zavelel Kougami. Všichni až na Yayoi se ihned dali do pohybu.
Město bylo ponořeno do tmy, když se policejní auta proháněla ulicemi. Hnána jen tím malým
blikajícím bodem. Jakmile se bod zastavil, nikoho nepřekvapilo, že je dovedl ke staré policejní
budově. Nastavili si obrazovky na malé displeje v holografických hodinkách. Yayoi jim z centrály
posílala plány budovy. Najít ho tam ale museli sami. Signál tak přesně lokalizovat nedokázala.
Kougami vystřelil do budovy ihned poté, co dostal do ruky dominátor. Ani nepočkal na
rozkazy. Nedokázalo ho zastavit ani Akanino volání nebo jeho parťáci, kteří se za ním vydali.
Nechtěně se tam rozdělili.
Kougamiho hnala intuice i strach o svého přítele. Probíhal budovou obezřetně, ale rychle.
Nebyl času nazbyt. Přitom přemýšlel. Srovnával předchozí případy. Rozhodoval se mezi sklepem
vrchním patrem. Sklep nakonec přece jen vyhrál. Rychle, ale neslyšně sbíhal schody dolů, dokud
neucítil štiplavý zápach. Kouř!
V tu chvíli kašlal na bezpečnost a schody dolů bral po třech. Dveře do místnosti vyrazil. Oheň
bych zatím ještě v zárodku, ale rychle se šířil. Rozhlédl se. Uviděl ho spoutaného s hlavou bezvládně
ležící na hrudi. Oheň mu už olizoval nohy. Doběhnul k němu, aniž by si předem pořádně prohlédnul
místnost.
Byl plně zaujat odvazováním Ginozy, takže si muže s nožem v ruce, který na něj skočil,
nevšiml. Běžící kroky zaslechl pozdě, ale dost včas, aby se čepel zakousla jen do jeho paže a ne hrudi.
Strhl ho k zemi, kde spolu chvíli zápasili. Kougamimu vypadnul dominátor z ruky a odkutálel se
stranou. Z rány na rameni mu unikala krev a ten kouř ho pomalu začínal dusit. Zvlášť když ho pachatel
držel při zemi.
Podíval se po Ginozovi, kterému už začínala ohořívat nohavice. Pachatel si toho všimnul a
začal se šíleně smát. Tohoto odvedení pozornosti Kougami ihned využil a prudce proti němu vykopl.
Muž přepadl nazad a dal mu dost času se natáhnout pro dominátor a po zacílení stisknout spoušť.
Pachatel byl vyhodnocen jako nežádoucí a ihned usmrcen.
Dlouho se tím nezabýval. Zastrčil dominátor a vrátil se ke Ginozovi. Pomocí plamenů ho
odvázal a pak s vypětím sil na zádech vynesl o patro výš, kde se konečně ohlásil. O patro výš je oba
našli jejich kolegové a vytáhli na povrch.
Po zjištění totožnosti pachatele se ukázalo, že před lety Ginoza zatknul jeho bratra, který
později zemřel. Případ byl uzavřen jako osobní msta.