Můj bože, to už je tolik let

20. VÝROČÍ KLUBU VE VZPOMÍNCE JEDNOHO Z ÚČASTNÍKŮ…
Proboha, to už je tolik let?!“ bylo prvním, co mi blesklo hlavou po otevření pozvánky
1. Jihočeského golfového klubu Bechyně na turnaj k 20. výročí založení. Divže mi to dech
nevyrazilo. To fakt utekla celá dvě desetiletí od léta, kdy jsem se coby notorický sportoholik
vydal ze své sudoměřické chaloupky podívat, co mi to budují za lesem v zámecké oboře za
neobvyklé lákadlo? „Vidím, že vás to zaujalo, pojďte si to zkusit“ pronesl tehdy, když spatřil
můj užaslý výraz, trenér skupinky lidí, provádějících na posekané louce (teď už vím:
drivingu) jakési kejkle s malými hokejkami a bílými míčky. Vrazil mi do ruky sedmičku, já
do toho nějak břinkl a ono to letělo. A drápek byl zaťat.
Netušil jsem ještě tenkrát, že navždy. Zřejmě ani moje paní, která první golfík
v úchvatných jižních Čechách, kde jsme trávili léto každoročně, zjistila při procházce s pejsky
a hned zvídala informace, aby mi je mohla začerstva naprášit…
Tím osudovým trenérem byl Pavel Hepnar, nejen duchovní otec a stavitel
bechyňského hřiště, golfový nadšenec a propagátor, ale pro naši vznikající malou golfovou
jihočeskou enklávu cosi jako guru, učitel, rádce a hlavně přítel. Když viděl mé zapálení a
elán, půjčil mi a po roce prodal svou sadu holí, s kterými jsem jako jeden z prvním členů
vznikajícího klubu udělal zelenou kartu a posléze i uhrál soutěžní hendikep, Krásné kované
mistrovské žiletky John Letters, které jsem se tehdy ani nenaučil zvládat, takže se k nim
postupně vracím až nyní.
Blik, přeskočil film mých vzpomínek k další asociaci… Sedíme ve starém zelení
obrostlém altánku. Alenka Hepnarová, dobrá víla, která vždy uměla pofoukat naše nesčetné
začátečnické bolístky, nám vaří kávu a my si povídáme o golfu i o životě. Je u toho sranda a
vzájemně sdílíme pocit krásné sounáležitosti a pohody.
Tu kávu nám vařila na vařiči vedle hromady uhlí v prádelně bývalé hájenky přesně
v duchu, v jakém se hřiště rodilo. V dnešní době nepředstavitelné. Jeden bagr typu bělorus,
staré zemědělské brány, traktor a ruční sekačka na greeny. A lidé. Typická česká ruční práce,
dělaná s láskou. Potvrdila se Pavlova slova, že na toto budeme jednou vzpomínat nejvíc.
Snažím se připomenout si, a nevím, zda přesně, i na známé tváře a jména z té doby.
Z třeboňské strany Hesovi, Seifertovi, Potužníkovi, Hlavatí, od Tábora Zídkovi, z Bechyně
Benešovi, Pejšovi, místní Hruškovi, později Zdeněk Luňáček z Týna nad Vltavou,
Syrovátkovi, Kája Babánek, bože vždyť já už si je ani všechny nevybavím. Promiňte, vy
ostatní.
Proto jsem věděl, že takové pozvání nemohu a nechci odmítnout. Později se to tak
nějak zkomercionalizovalo, trochu pokazilo, vítr života nás rozfoukal do různých stran.
Poznám své tehdejší přátele? Jaká bude atmosféra v klubu, kde nyní odehraji s bídou dvě tři
kola ročně, přičemž sotva kdy potkám někoho z časů začátku.
Musel jsem si sice odložit jinou
významnou akci, ale nelituji. Přijel jsem, viděl
jsem a…jsem nesmírně šťastný. Ačkoliv
předpověď počasí předvídala velmi správně
peklo na zemi, i v tropickém vedru se u stolků
na místě původního altánu a současném
chipping greenu ve stínu už vzrostlých stromů
rozprostřela úžasná atmosféra, přátelská a
pohodová. Jakoby těch dvacet let někdo smázl
kouzelným proutkem a my v hovoru prostě
navázali tam, kde jsme před lety přestali. Při
country hudbě a grilování kolovalo album se
starými fotkami z budování hřiště a dvacetileté vzpomínky a historky. Jak se budovaly lesní
jamky. Jak jsem na starém drivingu sejmul obzvláště (ne)vydařeným hookem projíždějící
auto. Jak první greenkeeper Rosťa Ernekr chytal na chleba v rumu pávy, když mu ulétli. Jak
jsme si před hraním samozřejmě a plni humoru šli kolektivně uhrabat bunkry. Na první turnaj,
první úspěchy, legendární mrcky a datly a také na známé, kteří se bohužel setkání nedožili.
Jak řekl při vyhlášení
výsledků první prezident
klubu a majitel Josef Šťáva:
my stárneme, ale hřiště je
mladé. A dodám: také krásné.
Krásné nejen kondicí, na níž
jsem viděl poctivou a pilnou
práce greenkeeperů. Nejen
filosofií, která umožní užít si hru a přitom nedá nic zadarmo. Krásné především duchem,
prostředím, geniem loci, které se pořadatelům i zúčastněných podařilo oživit.
Děkuji z golfového srdce přízni Štěstěny, že mi umožnila symbolicky právě při
kulatém klubovém jubileu dlouhým potleskem ve stoje poděkovat Pavlu Hepnarovi za to, kam
a jak mě na zbytek života nasměroval. Alence za její podporu, důvěru v náš úspěch a hladivou
lidskou přívětivost. Majitelům za odvahu a vytrvalost, ne vždy se dařilo, a samozřejmě za
pozvání. A všem společně za poznání, že golf je především o pokoře, vytrvalosti, psychické
odolnosti, vnitřním klidu i řádu a pohodové komunikaci.
Za dalších dvacet let mi bude teprve osmdesát. Přátelé, co říkáte, dáme si zase rundu
na svůdné zámecké louce se vzrostlými kaštany?
Petr Kubíček
Jihlava
Foto: Marta Kopečková