Teorie interpretace

Mediální komunikace
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
11. 11. 2015
Omilostit nemožno popravit
Teorie interpretace
• analýza textu (rozbor): odhaluje systémové vztahy prvků textu
• odborná interpretace (výklad) staví na analýze díla, funkce kritiky
• interpretace čtenářská (v rámci recepční hry) vs. interpretace odborná
• rozklad struktury textu = segmentace textu na jeho komponenty a popis
vztahů mezi těmito komponenty po stránce obsahové, jazykové a funkční...
• významová struktura je výsledkem jazykového zpracování obsahu
• proces porozumění textu a interpretace (pochopení smyslu textu)
• interpretace jako finální fázi recepce, při níž recipient vyvozuje z komunikátu
jeho smysl (vnější cíl – pragmatická hodnota promluvy), tj. dění vně textu
• interpretační subjektivismus: individualita recipienta, hodnocení projevu
recipientem, individuální recepční situace, podmínky, manipulace, apod.
sémiotický objekt – umělecké dílo – artefakt
Teorie interpretace
1. Počátky literární interpretace
V 18. a 19. století se největší literární kritikové (Samuel Johnson, Matthew
Arnold) zabývali převážně problémem uměleckosti díla. Hledali, kdy má být dílo
čteno alegoricky, a kdy nikoliv. Významní literární kritikové přelomu 19. a 20.
století byli Britové George Saintbury a Herbert Grierson.
2. Nová kritika
Předchůdce nové kritiky Ivory Armstrong Richards vydal v roce 1929 dílo
Praktická literární věda. Vyžadoval, aby se každý formální a významový prvek
básně bral při interpretaci jako nutná součást.
Pojem nová kritika poprvé použil v roce 1941 John Crowe Ransom ve své knize
The New Criticism.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace
Teorie interpretace
Noví kritikové zakládali učení na tom, že forma a obsah básně jsou
neoddělitelné. Předními představiteli byli Američané Cleanth Brooks, William
Kurtz Wimsatt, Monroe Beardsley a Thomas Stearns Eliot.
Pozdější nová kritika odmítala všechny historické a autorské vlivy. Z toho plyne
jejich největší problém, totiž, že pokud tyto vlivy ignorujeme, nabízí se nám u
všech textů obrovské množství interpretací.
Kenneth Burke se oproti novým kritikům neomezoval na samostatný text, ale
snaží se rozšířit jeho význam nacházením vazeb s jevy psychologickými,
sociologickými a kulturními. Snažil se „použít všechno, co se použít dá,“ to však
podle jeho kritiků vede k nekonečné alegorizaci.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace
Teorie interpretace
3. Hermeneutika
Pojem hermeneutika zavádí Američan Eric Donald Hirsch v díle Platnost v
interpretaci. Hermeneutika je vlastně vědou o interpretaci.
Hirschovým oponentem byl Němec Hans-Georg Gadamer. Ten zavedl pojem
splývání horizontů – jakási identifikace čtenářské perspektivy v současnosti s
historickou perspektivou textu.
Friedrich Schleiermacher – zakladatel moderní hermeneutiky – interpretaci dělí
na dvě metody: divinatorní a srovnávací. Divinatorní metoda se snaží pochopit
autora jako jednotlivce, zatímco srovnávací ho zahrnuje pod obecný typ. Jeho
typické rysy se pak snaží najít ve srovnání s jinými téhož typu.
Dalším představitelem byl Wilhelm Dilthey.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace
Teorie interpretace
4. Poststrukturalismus
V USA se do poststrukturalismu řadí zejména derridovská dekonstrukce. Tu
uvedl Francouz Jacques Derrida svou přednáškou Struktura, znak a hra v
diskurzu věd o člověku (1966). Dekonstruktivisté popírají, že by měl text
jakýkoliv význam, neboť každá interpretace je falešná – hledají v textu druhotné
významy (traces – stopy) a dokazují, že protiřečí hlavnímu významu díla.
5. Marxismus, kulturní materialismus, nový historismus
Původní marxisté zastávali názor, že literatura odráží socioekonomickou situaci
(Christopher Caudwell, György Lukács – teorie odrazu). Toto však popíral
francouzský marxista Louis Althusser, který říkal, že literární díla nejsou
determinována socioekonomickým stavem, ale jsou výsledkem komplexní sítě
vztahů, které nelze tak snadno interpretovat.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace
Teorie interpretace
6. Recepční estetika a čtenářsky orientovaná teorie
V Německu, na univerzitě v Kostnici, vzniká jako protiváha západnímu
materialismu tzv. recepční teorie. Jejím představitelem je Hans Robert Jauss
(esej Literární dějiny jako výzva literární vědě). Tvrdí, že odesílatel sdělení je
stejně důležitý jako jeho recipient, literární dílo je bez významu, pokud se znovu
neobnoví ve čtenářově mysli. Zavádí pojem horizont očekávání, tzn. že čtenáři
čtou dílo s jistým očekáváním, které se odvíjí od jejich znalosti jiných děl
stejného žánru. Umělecké dílo očekávání naruší a čtenáře překvapí.
Wolfgang Iser klade důraz spíše na čtení, než na historickou recepci, a odmítá
interpretaci jako hledání objektivního významu či skrytého smyslu.
Norman Holland a Stanley Fish tvrdí, že čtenáři by měli interpretaci přijmout
jako interakci mezi svým jedinečným intelektem a textem.
Teorie interpretace
7. Feministická interpretace
Zástupkyně feministické interpretace: Kate Milletová (Sexuální politika),
Josephine Donovanová, Mary Ellmannová, Elaine Showalterová, Jane
Tompkinsová, Jacquelin Roseová (Hamlet – Mona Lisa literatury), Catherine
Belseyová.
8. Antiinterpretační postoj
Nejdále od interpretace má formalistická literární věda, která nehledí na obsah,
ale zabývá se pouze stylistickou kvalitou textu.
Nejznámější odpůrkyní vůbec byla Američanka Susan Sontagová. Vydala knihu
Proti interpretaci (1964). Proti zpochybněné nové kritice se staví i strukturalisté
v čele s Francouzem Rolandem Barthesem.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Literární_interpretace
Teorie interpretace
Filozofický slovník v hesle hermeneutika: „smysl textu je vždy společným dílem
toho, kdo jej zanechal, a toho, kdo s ním pracuje“
Kolektiv autorů, Filozofický slovník, Olomouc 1998, s. 168.
Hermeneutika je všeobecně považována za (filosofickou) nauku o metodách
správného chápání a výkladu textů. Kromě vlastní interpretace zahrnuje proces
tzv. exegézy – výkladu, vysvětlení, objasnění za pomoci veškerých dostupných
historických údajů.
Rozvoj hermeneutiky začíná od druhé poloviny 17. století. Od poloviny 18.
století vzniká moderní hermeneutika, která je spojena například s Wilhelmem
von Humboldtem (1767–1835) nebo Friedrichem Schleiermacherem (1768–
1834). Německý romantický filozof a protestantský teolog Friedrich Daniel Ernst
Schleiermacher například tvrdil, že textu lze porozumět pouze tehdy, když
porozumíme celku všech souvislostí, v nichž text vznikl.
Teorie interpretace
Dalším hermeneuticky orientovaným myslitelem byl také německý filozof,
psycholog a představitel filozofie života Wilhelm Dilthey (1833–1911), který ve
spise O vzniku hermeneutiky vyložil ideu tzv. hermeneutického kruhu. V tomto
díle se objevuje idea o tom, že hermeneutika má obsahovat obecná pravidla
výkladu, na nichž by se mohly zakládat všechny duchovní vědy, které dle
Diltheyho stojí na výkladovém vědění, co by posílilo jejich nezávislost na
metodách přírodních věd.
Z Diltheyho pojetí hermeneutického kruhu vyšel německý filozof a fenomenolog
Hans-Georg Gadamer (1900–2002). Tvrdil, že tento kruh má počátek v určitém
předporozumění textu, se kterým čtenář přistupuje ke konzumaci textu
samotného. Dalším významným bodem hermeneutického přístupu je nalezení
spolehlivého, pokud možno původního textu daného literárního díla, a srovnání
původního textu a jeho dalších vydání, resp. v historickém kontextu.
Teorie interpretace
Hans-Georg Gadamer určil ve svém spise Pravda a metoda mimo jiné další
složku správné interpretace textu. Touto složkou je tradice, kterou definoval
jako živý proud zkušenosti předávaný z generace na generaci, jež se předává
pomocí řeči, a stává se tak součástí našeho jazykového světa.
Při interpretaci textu tak přistupujeme vybaveni stejnou či podobnou výbavou
tradice, jakou byl vybaven autor v době psaní textu. Při výkladu textu je ovšem
nutné snažit se od tradice distancovat; je to nutné k tomu, abychom k ní mohli
zaujmout pozici pozorovatele a umožnit její kritiku.
Martin Heidegger (1889–1976) tvrdil, že porozumění se nevztahuje primárně
na něco mimo nás, např. na text, ale že se vztahuje přímo na naše vlastní bytí,
tj. na faktický život. K našemu vlastnímu bytí se dle Heideggera vztahujeme tak,
že mu nějak rozumíme, a jsme takoví, jak mu rozumíme.
Teorie interpretace Umberta Eca
dichotomie empirický – modelový autor, empirický – modelový čtenář
Empirický autor = reálná postava autora
Modelový autor = "anonymní hlas", o němž víme jen to, co nám sdělí mezi
prvním a posledním slovem románu – Eco ho pojmenovává Nerval
Empirický čtenář = každý, kdo čte
Modelový čtenář = ideální typ; čtenář, kterého si pro svůj text přeje autor
čtení dvěma způsoby: prvoplánové, účelové, nebo hlubší, s požitkem
Modelový čtenář druhého stupně čte text několikrát a nakonec odhaluje
modelového autora a pochopí, co od něj žádá.
Fabule (story) je příběh, souhrn událostí a příběhů časově a příčinně spojených.
Syžet (plot) je schéma díla, konkrétní naplnění fabule.
čas příběhu, čas diskursu a čas čtení
1.
a)
b)
c)
Statut textu:
kompletní (jak na to?)
nekompletní (kdy? jak?)
chybějící (proč?)
2. V čem je problém? Co potřebujeme vědět? Jaké zdroje
používáme/plánujeme použít?
Primární: analýza, rešerše, dotazník, odkazy, citace
Sekundární: googlování
3. Výzkum – průzkum
a) hypotézy – předpoklady
b) respondenti – vzorek
c) výzkumný problém (koncepce, teorie)
d) metoda, metodologie
e) uskutečnění – výsledky (data)
4. Kontrola, opravy, úpravy, revize...
Základní metódy výzkumu médií:
a) Obsahová analýza
- výzkumník vymezí reprezentativní vzorek nějakého typu mediálních
obsahů (např. tisku, násilných scén...), pojmenuje jeho jednotlivé části a
prvky a pak sečte, kolik položek našel pod jednotlivými kategoriemi
b) Obrazová analýza
- rozbor jednotlivých prvků zkoumaného obrazu a zjišťuje se ní, jak jsou do
obrazu vloženy významy, z kterých je konstruovaný.
• analýa zájmů (agenda setting)
• vizuální obrazová analýza
• sémiotická obsahová analýza
DVOŘÁKOVÁ, Ilona. Obsahová analýza, formální obsahová analýza, kvantitativní
obsahová analýza. In: Antropo Webzin. Plzeň: AntropoWeb při Katedře antropologie
FF ZČU v Plzni, 2005-, roč. 2010, č. 2. Dostupné z:
http://antropologie.zcu.cz/media/webzin/webzin_2_2010/Dvorakova__I-2-2010.pdf
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál,
2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4.
Základní metódy výzkumu médií:
Obsahová analýza - sečtení slov v textu:
hypertrofie (příliš moc)
autotrofie (příliš málo)
Zvolíte tento text: Jako zdroj? Jako přílohu? Ke srovnání s dalšími?
Relační – kvalitativní – analýza: srovnání vybraných slov se sousedními slovy
- pojmy, synonyma, kontext použití
- objasnění kontextu vs. zavádějící použití
Trampota a Vojtěchovská definují výzkum nastolování agendy jako kombinující
analýzu dvou oblastí komunikace:
1. analýzu mediálních obsahů, kterým jsou příjemci vystavováni
2. analýzu mediálních příjemců
Koncepci nastolování témat (agendy) vysvětlují tak, že „média vybírají do svých
obsahů určitá témata, kterým věnují různě velký prostor v různých časových
bodech, a míra, do jaké se tématům věnují, následně ovlivňuje vnímání
důležitosti těchto témat konečnými příjemci.“
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s.
ISBN 80-7367-683-4. s. 242.
K historii výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská uvádí,
že počáteční výzkumy prováděné v roce 1972 autory konceptu
McCombsem a Shawem „používaly kvantitativní metodiku a srovnávaly,
do jaké míry koreluje mediální zájem o určitá témata – vyjádřený
postavením témat v rámci mediální agendy zkoumaných médií za určité
časové období s hodnocením důležitosti těchto témat, jak je vnímána
příjemci médií... Jednoduchou matematickou korelací bylo poté
poměřeno, který typ média má jak silnou schopnost ovlivňovat vnímání
důležitosti témat veřejností.“
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál,
2010, 296 s. ISBN 80-7367-683-4. s. 242.
K aplikaci metody výzkumu nastolování agendy Trampota a Vojtěchovská
uvádí, že „...v zásadě ani nedisponuje svou vlastní specifickou metodou, ale
spíše vhodnou kombinací ustavených nástrojů výzkumu médií a jejich
příjemců.“
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296
s. ISBN 80-7367-683-4. s. 244.
Tato metoda výzkumu tedy od začátku využívala kvantitativní měření
obsahovou analýzou – sečtením sledovaných prvků v analyzovaném obsahu.
Trampota a Vojtěchovská ale uvádí, že postupně se rozvinula také analýza
takzvané agenda setting druhého stupně, tedy „nastolování agendy
atributů“.
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296
s. ISBN 80-7367-683-4. s. 243.
Výzkum druhého stupně nastolování agendy znamená „...výběr a zdůraznění
konkrétních atributů v mediální agendě,“ tedy nejen sledování výběru a šíření
témat či agendy, ale také sledování způsobu prezentace témat s ohledem na
postoje a názory.
Rámcování komunikátu např. výběrem určitých prvků podporujících důležitost
agendy, konkrétního vysvětlení či řešení se nazývá framing a zdůraznění
určitých témat či agendy tzv. vypíchnutím se nazývá priming.
TRAMPOTA, Tomáš – VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010, 296 s.
ISBN 80-7367-683-4. s. 243-245.
Literatura
Červenka, Miroslav et al. Kapitoly z teorie literárního díla. 1. vyd. Praha:
Karolinum, 1993. 179 s. ISBN 80-7066-758-3.
Eco, Umberto. Lector in fabula: role čtenáře, aneb, Interpretační kooperace v
narativních textech. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010. 290 s. Možné světy; sv. 3.
ISBN 978-80-200-1828-1.
Haman, Aleš. Úvod do studia literatury a interpretace díla. Vyd. 1. Jinočany: H &
H, 1999. 179 s. ISBN 80-86022-57-9.
Krč, Eduard a Zbudilová, Helena. Úvod do teorie literatury: literární
terminologie a analýza literárního díla. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v
Olomouci, 2012. 161 s. ISBN 978-80-244-2903-8.
Newton, Kenneth. Jak interpretovat text: kritický úvod do teorie a praxe
literární interpretace. Olomouc: Periplum, 2009. 257 s. ISBN 978-80-86624-471.
Urbanová, Svatava. Pohyby = Movimientos. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská
univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2010. 143 s. Spis OU; č. 209/2010. ISBN
978-80-7368-753-3.
Literatura
Gejgušová, Ivana. Interpretace uměleckého textu v literární výchově na základní
škole. Vyd. 1. Ostrava: Pedagogická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě, 2009.
117 s. ISBN 978-80-7368-729-8.
Höflerová, Eva, ed. a Doupalová, Eva, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi:
problematika tvorby pro děti a mládež a její recepce na konci 20. století: sborník
příspěvků z odborného semináře pořádaného katedrou českého jazyka a
literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mádež, literární a
jazykové komunikace KČJL PdF OU v prosinci 1999. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská
univerzita, Pedagogická fakulta, 2000. 93 s. ISBN 80-7042-168-1.
Novák, Radomil, ed. Slovo a obraz v komunikaci s dětmi: svoboda jazyka - jazyk
svobody: sborník příspěvků z odborné konference pořádané katedrou českého
jazyka a literatury s didaktikou PdF OU a Kabinetem literatury pro mládež,
jazykové a literární komunikace PdF OU 21. a 22. června 2012. Vyd. 1. Ostrava:
Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, 2012. 275 s. ISBN 978-80-7464-173-2.
Aktuální otázky literatury pro děti a mládež a její reflexe. 1. vyd. Slavkov u
Brna: BM Typo, 2007. 82 s. Ladění. ISBN 978-80-903707-3-9.
Literatura
M. Čechová, K procesu přijímání textu, AUC-SlavPrag XXXII, 1988.
F. Daneš, Předpoklady a meze interpretace textu, Slavica Pragensia XXXII,
Univerzita Karlova, Praha 1988.
K. Hausenblas, Interpretace textu a její druhy v současné komunikaci, AUCSlavPrag XXXII, 1988.
K. Hausenblas, Výstavba jazykových projevů a styl, Universita Karlova, Praha
1972.
J. Hoffmannová, Interpretace literárního textu, in: Stylistika a…, Trizonia,
Praha 1997.
J. Holý, Možnosti interpretace, Perineum, Olomouc 2002.
K. Horálek, Sémantika textu z hlediska překladatelského, SaS 28,1967.
J. Hrbáček. Recepce textu, jeho analýza a interpretace. In Naše řeč, ročník
88 (2005), číslo 1. Dostupné elektronicky: http://naserec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=7813
Z. Hrbata, Smysl a význam. Poznámky k jejich použití a vymezení, Česká
literatura 40, 1992.
R. Ingarden, O poznávání literárního díla, Československý spisovatel, Praha
1967.
Literatura
J. Kraus, K typologii situací porozumění, AUC-SlavPrag XXXII, Praha 1988.
M. Kubínová, Kritéria (ne)adekvátnosti interpretace literárního díla, sb.
Realismus ve vědě a filosofii, Praha 1995.
J. Mukařovský, Místo estetické funkce mezi ostatními. Studie z
estetiky,Odeon, Praha 1966.
J. Mukařovský, Problémy estetické hodnoty. Cestami poetiky a estetiky, Čs.
spisovatel, Praha 1971.
K. Stierle, Co je recepce u fikcionálních textů, sb. Čtenář jako výzva,
Strukturalistická knihovna, sv. 8, Brno 2001.
L. Tondl, Mezi epistemologií a sémiotikou, Deset kapitol o vztazích poznání a
porozumění významu, Filosofia, Praha 1996.
Děkuji za pozornost!
PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD.
V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]