Místa ztišení
Transkript
Němečtí biskupové Liturgická komise __________ 26 Místa ztišení Úvahy k zachování ohroženého bohatství v našich kostelech 11. února 2003 Vydal: Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonner Talweg 177, 53 129 Bonn OBSAH Předmluva ................................................................................................................................. 3 1. Základy.................................................................................................................................. 4 1. 1. Žijeme ve světě, který se stal hlučným ....................................................................... 4 1. 2. Přesto má i dnešní člověk zkušenost s mlčením a tichem ......................................... 4 1. 3. Kostely jako místa ztišení ........................................................................................... 5 1. 4. Tato místa ztišení jsou nyní ohrožena ........................................................................ 5 2. Ticho a mlčení jako náboženský / bohoslužebný výrazový prostředek........................... 7 2. 1. Biblické svědectví ......................................................................................................... 7 2. 2. Ticho a mlčení jako výraz náboženské úcty u pohanských národů ........................ 8 2. 3. Epikletické mlčení v křesťanské modlitbě ................................................................. 8 3. „Naplněné ticho“ a „naplněné mlčení“ předpokládají přítomnost ................................. 9 3. 1. Bez protějšku v nějaké osobě konfrontuje ticho člověka jen se sebou samým ....... 9 3. 2. „Naplněné mlčení“ v přítomnosti druhého.............................................................. 10 4. Správné chování v Boží přítomnosti aneb neodstranitelný zbytek kultu ..................... 10 4. 1. Úctyplné mlčení je kultickým chováním .................................................................. 11 4. 2. Kvůli člověku jsou kultické formy chování nutné................................................... 11 5. Co můžeme udělat, abychom se znovu naučili mlčení vycházejícího z boží přítomnosti a naopak: jak bychom v tichu mohli učinit zkušenost s uzdravující Boží přítomností? . 12 5. 1. Zkušenost Boží přítomnosti skrze obraz a symbol.................................................. 12 5. 1 . 1. Hlubší přístup k obrazu a symbolu je nutný...................................................... 12 5. 1. 2. Učit se od křesťanského Východu? .................................................................... 13 5. 1. 3. Co to znamená pro naše farní kostely?............................................................... 14 5. 2. Zážitek Boží přítomnosti skrze Eucharistii aneb nová citlivost pro přítomnost Krista v Eucharistii ............................................................................................................ 14 5. 2. 1. Eucharistie jako „vera icona Domini“ ............................................................... 14 5. 2. 2. I víra v Eucharistii určuje úctyplné chování...................................................... 15 5. 2. 3. Je třeba znovu získat možná ztracenou citlivost pro eucharistické tajemství... 15 5. 2. 4. Jaká je obrana? ................................................................................................... 16 5. 2. 4. 1. Převaha „eucharistické monokultury“....................................................... 16 5. 2. 4. 2. Vytvoření místa k uchovávání Eucharistie................................................. 16 5. 3. Zážitek Boží přítomnosti v prostoru kostela............................................................ 17 5. 3. 1. „Boží domy“?....................................................................................................... 17 5. 3. 2. O krizi stavby kostelů........................................................................................... 17 5. 3. 3. Prostor kostela slouží komunikaci – ale s kým?................................................. 18 5. 3. 4. „Dům milosti a spásy“ (ritus svěcení kostela).................................................... 18 5. 3. 5. I zprostředkování Boží přítomnosti prostorem se děje skrze lidské smysly ....... 19 5. 4. Jaké jsou další úkoly? ................................................................................................ 20 5. 4. 1. Mystagogie je nutná ........................................................................................... 20 5. 4. 2. Formy úctyplného chování by měly být nacvičovány hlavně s dětmi................ 20 5. 4. 3. Zvláště odpovědné osoby by měly „vycházet z ticha“. ........................................ 21 5. 4. 4. Právě sakristie by měla být „přechodovou místností mlčení“............................ 21 5. 4. 5. Hledání možných nových „ostrůvků“ modlitby ve vlastním kostele.................. 21 5. 4. 6. I v liturgické slavnosti by mělo být ticho a mlčení respektováno....................... 22 5. 4. 7. Zvláštní situace: hojně navštěvované katedrály a věhlasné kostely .................. 22 Literatura................................................................................................................................ 24 2 Předmluva Liturgická komise Německé biskupské konference se mnohokrát zabývala problémy okolo ztišení, úcty, uctívání a proto věnovala pozornost zvláště bohoslužebným prostorám a slavení liturgie. Výchozím bodem byly zkušenosti z kostelů, které platí za významné turistické cíle, a které vždy nemohou být místy ztišení a modliteb. Vedle toho bylo třeba také kriticky zhodnotit určité formy bohoslužeb, které nenabízejí prostor ke ztišení a modlitbám. Z množství zkušeností a diskuzí povstalo přání shromáždit k tomuto tématu několik bodů. Ty by měly být impulzem pro ty, kdo jsou odpovědni za liturgii v její současné podobě, aby díky hlubšímu porozumění bohoslužbě hledali cesty, jak by se naše kostely opět mohly stát místy ztišení a jak nabídnout při slavení liturgie prostor pro ztišení. Velmi bych uvítal, kdyby se faráři i jiní duchovní, zaměstnanci i dobrovolníci v duchovní službě, liturgických výborech a liturgické službě těmito radami zabývali, aby mohli přistoupit k příslušným a nutným krokům. Köln, 14. února 2003 svátek sv. Cyrila a Metoděje, patronů Evropy Předseda Německé biskupské konference Joachim Kard. Meisner Arcibiskup kolínský 3 1. Základy 1. 1. Žijeme ve světě, který se stal hlučným Bezpochyby žijeme v hlučném světě. Všudypřítomná hladina hluku se stala natolik samozřejmou, že opravdové ticho na naše současníky působí již překvapivě. V naší západní civilizaci existuje sotva místo, které by bylo prosté hluku - zvláště toho, který vytváří doprava. Úplné ticho zmizelo z našeho světa ovládaného technikou stejně, jako opravdová tma; obojí nahání dnešnímu člověku takřka strach. Proto my, současní lidé, utíkáme před tichem a tmou jež se pro nás staly hrozivými. Zatímco na jedné straně zná jazyk úsloví „pekelný hluk“, naráží na druhé straně mlčení a ticho u moderního člověka na určitou dvojznačnost. Mnozí současníci sice hledají něco, co nazývají pokojem, aby utekli před stresem, ale ani oni většinou nedokáží vydržet v tichu. Navzdory „zónám klidu“ ve veřejných dopravních prostředcích a nepřehlédnutelným protihlukovým stěnám je ticho a mlčení pro mnoho lidí vážným problémem. Všudypřítomný a psychologicky podmíněný nárůst hluku tu není ani tak proto, že mnozí naši současníci to tak chtějí nebo vůbec ani neumějí jinak, než být trvale nějakou formou akusticky „oslovován“. To bude také ještě promýšleno z hlediska náboženství a teologie. 1. 2. Přesto má i dnešní člověk zkušenost s mlčením a tichem Ačkoli se náš svět stal tolik hlučným, přece jen existují situace, v nichž i dnešní člověk zažívá ticho a mlčení: to může být vyjádřením pro bezradnost, rozpaky a děs. Tváří v tvář hrozným katastrofám, zločinům a krutostem – vzpomeňme si například na reakce na události 11. září 2001 – lidé umlkají a zůstávají v překvapeném a bezradném tichu. Každé vysvětlující, komentující nebo výkladové slovo k tomu by bylo, přinejmenším v prvním okamžiku, pociťováno jako nevhodné. Jako výraz bezradnosti umlká dnešní člověk též při zážitcích a setkáních, kterým nerozumí. Před některým současným uměním umlká i člověk, který má jinak dobrou vůli alespoň zahlédnout v něm smysl a platnou výpověď, i když mu nerozumí. Ticho a mlčení, kterým se projevuje nejistota lidí otřesených, a které jsou také výrazem určité úcty, kterou člověka v jeho duši oslovuje náboženská dimenze, je třeba vyzdvihnout v protikladu k chytře inscenované reprezentaci (politické a hospodářské) moci. Na ředitelských poschodích velkých koncernů, stejně jako v bankách a pojišťovnách také 4 panuje atmosféra ticha. Toto ticho slouží k prezentaci moci, která si má v respektu a úctě podmanit návštěvníka, který sem přichází se svými žádostmi. Příklady z dějin architektury ukazují, že architekti a interiéroví architekti vědomě tyto prostory projektují s účelem umlčet toho, kdo sem vstupuje a přednastavit jeho jednání do polohy uctivosti a bázně. Toto uspořádání spočívá v odkaze na náboženskou stránku, a tím podněcuje k uznání vyšší moci, před kterou člověk „umlká“. 1. 3. Kostely jako místa ztišení Takovými prostorami zaměřenými na setkávání v tichu a úctyplném chování byly vždy i naše kostely. Lidé zažívali, jak se mohou v mlčení a tiché modlitbě setkat s Bohem. Katolické kostely bývaly zásadně otevřené a zvaly k tomu, aby člověk i mimo bohoslužby zažil setkání s Bohem v tiché modlitbě a mohl prožít jeho uzdravující přítomnost. Je mimo pochybnost, že toto stále tvoří platný ideál: „Dobrý kostelní prostor je ´sakrálním prostorem´, tj. dokáže člověka s jeho narušeným vztahem k okolí pozvat k úctě. Přivádí k transcendentální zkušenosti. Pomáhá lidem shromáždit se a uctívat toho, který je přítomen ve shromážděné obci, zvěstovaném slově a svátostech (srv. SC 7). Vrcholem této přítomnosti a současně hlubokým zdůvodněním posvátnosti prostoru kostela je Eucharistie, v níž je Kristus jedinečným způsobem ... bytostně a trvale přítomen jako Bůh a člověk (srv. KE 6)“. (Směrnice 1. 5.) 1 1. 4. Tato místa ztišení jsou nyní ohrožena Nejen z důvodů bezpečnosti jsou mnohé kostely dnes přes den uzavřeny. Už proto nenabízejí prostor pro ztišení, které je v dnešní době čím dál důležitější. Mnohem vážnější je však s tím spojená ztráta forem zbožnosti, dříve tak praktikovaných – zajít si do kostela i mimo bohoslužby na chvíli tiché modlitby. I když kostely jsou otevřené, ticho z nich často zmizelo. Zvláště umělecky a historicky významné a turisty hojně navštěvované katedrály a kostely již nenabízejí možnost ztišení a mlčenlivé úcty. Navštěvují je především lidé se zájmem o dějiny umění, kteří se v nich chovají stejně jako v jiných odpovídajících objektech všeobecného zájmu. Kdyby nebylo 1 Němečtí biskupové – liturgická komise – č. 9: Směrnice pro stavbu a vybavení bohoslužebných prostor, Bonn, 25. října 1988, 2000. 5 (více či méně ve zbývajících církevních budovách) vyhrazených prostor pro modlící (zpravidla jsou to kaple, v nichž je uctívána Eucharistie), bylo by téměř nemožné v těchto kostelech prodlévat ve chvíli ztišení k modlitbě a rozjímání. Ale i naše farní kostely jsou coby místa ztišení ohroženy. Lidé jiných dob zakoušeli jinak a chovali se jinak než dnešní lidé: v kostele mlčeli jak jen to šlo a ústa otvírali příležitostně ke společné modlitbě nebo zpěvu. Toto mlčení dříve sloužilo jako výraz úcty. Se zmizením úctyplného chování se nezřídka ztratilo i mlčení. Mnoho lidí se v kostele nechová jinak, než jako kdyby se potkali na ulici – minimálně do začátku bohoslužby. Můžeme se ptát, zda toto zmizení úctyplného mlčení nesouvisí se zmizením úcty všeobecně a eucharistické zbožnosti zvláště. Kdysi pevná víra v přítomnost Krista v Eucharistii uchovávané ve svatostánku trvale charakterizovala tento způsob uctivého chování. Se zmizením tohoto kdysi samozřejmého eucharistického povědomí víry se zdá, že pro mnoho současníků se kostely staly „prázdnějšími“. Mnozí mohou získat dojem, že naše kostely mohou být někdy dokonce bez Boha. Je to možná tato obtížně snesitelná prázdnota, která nutí k tomu, aby byla naplněna. A co je k tomu lépe uzpůsobeno, než vzájemný přátelský rozhovor? Také naše bohoslužby trpí nezřídka nápadnou zátěží slov. Mnohý celebrant adresuje své obci hned několik proslovů. Liturgickému slavení nepřiměřená upovídanost činí velké a svaté malým a všedním a propůjčuje celé slavnosti základní tón nezávazně radostného snažení, v němž mlčení nesmí nacházet. V takových slavnostech se může vyskytovat nedostatek ticha a mlčení, protože přece ticho a mlčení poukazují na tajemství – to však bohužel v mnoha bohoslužbách nemá už své místo. Za to jsou odpovědni nezřídka značné liturgicko-teologické a spirituální deficity u celebrantů a liturgických spolupracovníků, kteří tímto způsobem negativně působí na bohoslužebnou slavnost. Mlčení a ticho v kostelech a jako prostředek utvářející liturgii nejsou samoúčelné. Zmizení ticha a mlčení z našich kostelů může být také považováno za symptom vývoje, za nímž se skrývají problémy liturgické obnovy, které nelze prozkoumat, aniž se člověk hned vystaví výčitkám, že kritický pohled na náš dnešní bohoslužebný život, jako i na naši celou současnou kulturu, se staví konfrontačně k liturgické obnově a jejím výdobytkům. 6 2. Ticho a mlčení jako náboženský / bohoslužebný výrazový prostředek Mlčení a ticho mají vysokou náboženskou výpovědní hodnotu; obé náleží k základům náboženské zkušenosti člověka. Přesto je jeho významová mnohotvárnost opravdu veliká, takže vedle mnoha jiných hledisek musí být na prvním místě jednoznačně ohled na setkání s Bohem a jeho úcta. 2. 1. Biblické svědectví Mlčení a ticho jsou i z náboženského hlediska zpočátku jednou tak dvojznačné než v normálním lidském životě. Mlčení a ticho mohou být tísnivé, dokonce strach nahánějící; panuje pak „tísnivé ticho“ a „mrazivé mlčení“. Mlčení a ticho pak působí jako znak narušených vztahů a vzájemná ztráta řeči. Mlčení a ticho jsou dokonce znakem smrti; mrtví bydlí „v říši ticha“ (Ž 94, 17). Živost nebes je proti tomu naplněna „hlukem“, pomyslíme-li na věčnou chválu zpívanou anděly, ke které se připojuje na zemi slavící obec křesťanů, jak to stojí na konci každé preface. Zcela jiného druhu je mlčení pozorně naslouchajícího žáka a učedníka, který drží jazyk za zuby i proto, aby svého bližního nepoškodil pomluvou. Opět jiné je mlčení jako výraz naděje, protože nářek a výkřiky bolesti umlkají (srv. Neh 8, 11). Především jsou však ticho a mlčení znakem důvěřivého očekávání Boží zachraňující moci: „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina“ (Pláč 3, 26). Když Bůh přichází, je to vždycky situace soudu; jemu se stvoření musí zodpovídat za své činy, a proto plno strachu umlká: „země žila hned v bázni a míru, když Bůh povstal k soudu“ (Ž 76, 9-10). S poukazem na nadcházející pomstu Boží přikazuje Sofonjáš: „Ztiš se před Panovníkem Hospodinem, vždyť den Hospodinův je blízko!“ (Sf 1, 7). Tváří v tvář všerozhodující bitvě mezi Bohem a mocnostmi temna na konci časů nechává tajemství Zjevení při otevření sedmé pečeti dokonce umlknout i samotná nebesa: „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.“ (Zj 8, 1).Boží jméno musí být zamlčováno nejen z úcty, ale i ze strachu, neboť ten, který by takto byl osloven, by mohl vzhledem k hříchům lidí uvolnit svůj hněv. “Tiše! Jen nepřipomínat jméno Hospodinovo!“ (Am 6, 10). Mlčení je ale také postojem naslouchání a přijetí Božího slova a příkazů. Když mluví Bůh, člověk mlčí, je připraven plnit příkazy a slyší: „Ztiš se a slyš, Izraeli, stal ses dnešního 7 dne lidem Hospodina, svého Boha. Budeš poslouchat Hospodina, svého Boha, a plnit jeho příkazy a jeho nařízení, které ti dnes přikazuji.“ (Dt 27, 9-10). Všechny tyto aspekty se spojují v obecném příkazu, že celé stvoření mám v přítomnosti Boží mlčet: „Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku.“ (Za 2, 17). Výslovně to platí také pro přítomnost Boží v jeho chrámu: „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Ab 2, 20). 2. 2. Ticho a mlčení jako výraz náboženské úcty u pohanských národů Podobně to platí pro náboženskou zkušenost mimo starozákonní kmeny. Velký význam měly mlčení a ticho v pohanských kultech mystérií, která v době Ježíšově přitahovala mnoho lidí. Již ve slově „mystérium“ je obsaženo mlčení a ticho, protože řecké slovo mysterion v sobě obsahuje sloveso myein, což znamená „mít zavřená ústa“. I k starořímskému obětnímu rituálu patřilo mlčení jako neoddělitelný rituální stavební prvek. „Tak měl být znemožněn každý rušivý zvuk a každé nevhodné slovo, které by mohlo připravit o účinek svaté jednání božstev“ (A. Heinz). To, jak těsně bylo mlčení a ticho svázáno s obětním děním ukazují ještě odpovídající stopy v křesťanské bohoslužbě: až do nejmladší liturgické reformy zavedené II. vatikánským koncilem byla „secreta“, dnešní modlitba nad dary pronášena tiše – odtud také dřívější německé označení „tichá modlitba“. 2. 3. Epikletické mlčení v křesťanské modlitbě Právem k prvotním formám mlčení náleží mlčenlivé naslouchání Božímu slovu, které je od nejstarších dob základní součástí křesťanské bohoslužby. Ve východních ritech dosud existuje výzva jáhna obci, aby pozorně naslouchali zvěsti Božího slova. Toto přijímající ticho je více než předpokladem k naslouchání a porozumění, neboť při osvojení si Božího slova jde vždycky také o přijetí samotného Boha ,který mluví k člověku v jeho srdci. Toto přijímající naslouchání již od dob pouštních otců určuje zvláštní křesťanský pojem meditace: zde vstupuje člověk spolu se světem obsaženým v jeho osobě do vztahu s osobním Bohem, který ho oslovil a stále oslovuje ve zvěsti svého slova. Proto se takovéto mlčení přibližuje k druhé formě mlčení, kterou můžeme označit jako „epikletické mlčení“: kněz svolává Ducha svatého (epikalein = svolávat) k proměně chleba a 8 vína při mši, ale i pro působení ostatních svátostí. Obě formy mlčení, i to naslouchající při epiklezi, mají co do činění s Božím příchodem mezi lidi, aby mohla spása působit. Od dob staré církve až do přítomnosti je toto mlčení svázáno s různým ústředním jednáním liturgických slavností. „Apoštolská tradice“, starokřesťanský církevní řád, ho od počátku 3. stol. zmiňuje v souvislosti s biskupským svěcením. Od těch dob až dodnes se dodržuje toto: při vkládání rukou panuje úplné ticho; všichni se potichu modlí v souvislosti se sestoupením Ducha sv. „Kanonické ticho“ zrušené liturgickou obnovou může být také stejného druhu jako „epikletické mlčení“: od Sanctus až ke konci Eucharistické modlitby panovalo posvátné ticho, které bylo přerušeno jen zvoněním oltářních zvonků nebo zvonu během Proměňování. Ačkoli dřívější ticho během Eucharistické modlitby při mši bylo mnoha věřícími zažíváno a ceněno jako čas intenzivní modlitby, ustanovení týkajícím se činné účasti liturgické slavnosti se k němu nevrací. Vnitřní spojení s knězem, který ve jménu církve pronáší modlitbu je výše hodnoceno než dřívější ticho, i když podporovalo osobní modlitbu. 3. „Naplněné ticho“ a „naplněné mlčení“ předpokládají přítomnost Ze svědectví svatého Písma, liturgie, křesťanské i mimokřesťanské zbožnosti je zřetelné, že ticho a mlčení jsou jako výrazové formy náboženské zkušenosti bytostně vztaženy k Bohu: ten je přítomen; mluví k lidem, vyučuje je svou radou a příkazem, předpovídá mu záchranu a vykoupení. Mlčení panuje mezi lidmi, když Bůh přichází; člověk nachází Boží přítomnost a jeho spásné působení v tichu. 3. 1. Bez protějšku v nějaké osobě konfrontuje ticho člověka jen se sebou samým To, že dnešní člověk zažívá mlčení a ticho dvojznačně souvisí mimo jiné i s tím, že konfrontují lidi se sebou samými. Čím více někdo hledá své vlastní bytí, tím nepříjemnější může toto ticho být. Kdo se proto této konfrontace se sebou samým obává, bude mlčení pociťovat jako bolestivé a neúnosné.; bude před ním utíkat a hledat rozptýlení pomocí nějakých akustických prostředků. Platí to ale i naopak: ve stále hlasitějším světě vyvstává potřeba ticha a mlčení, dokonce stažení se do ústraní a samoty, které jsou alespoň přechodně vnímány jako blahodárné. Meditační cvičení mají lidem pomoci v tichu najít sebe; v mlčení si lidé kladou otázku po sobě samých a hledají vnější i vnitřní ticho, které je v ideálním případě nechá v sobě spočinout. 9 Při veškeré vnější podobnosti - ten, kdo se tiše modlí v kostele, se sotva chová jinak než člověk hluboce ponořený do meditace po východním způsobu – musí být rozdíl mezi meditativním tichem za účelem ponoření do sebe a zbožným tichem v přítomnosti Boží. To platí i tehdy, když ten, kdo se modlí rezignuje na ústní modlitbu a v dvojím smyslu se ponoří do modlitby beze slov v přítomnosti Boží. 3. 2. „Naplněné mlčení“ v přítomnosti druhého. Zdá se, že se tu potvrzuje, co je i mezilidskou zkušeností: „Naplněné mlčení“ je možné jen v přítomnosti druhé osoby; jenom tehdy takové „naplněné mlčení“ vlastně není vůbec mlčením. Je to sice tichý, avšak velmi intenzivní vztah k „Ty“, které je přítomno a se svým protějškem komunikuje beze slov, kompaktně a intenzivně, tak jak by to pomocí slov možná vůbec nebylo možné. Toto naplněné ticho stojí v protikladu k „ledovému mlčení“ a „hrobovému tichu“ jako výrazům chybějícího vztahu a člověka, který se ve své samotě koncentruje jen na sebe. „Naplněné mlčení“ před Bohem předpokládá jeho přítomnost tato přítomnost se člověku zprostředkuje v lidském smyslu. Tedy předpokladem úctyplného ticha a naplněného mlčení je to, že přítomnost Boží se lidem zprostředkovává skrze smysly. Zbožné mlčení v Boží přítomnosti se tedy stává odpovědí na epifanii, na to, že Boží milost zazářila uprostřed viditelného světa, že člověka obklopuje, i když ji nevnímá. Člověk proto nemůže jinak, než pojmout zmizení mlčení a ticha z našich kostelů jako zmizení zkušenosti osobní Boží přítomnosti. Prostory kostela již nejsou vnímány jako místa Boží přítomnosti, která vyžaduje odpovídající jednání a chování lidí. Když i při bohoslužbě stojí v centru hlučný a hektický člověk, pak je třeba se obávat, že zkušenost Boží přítomnosti při liturgické slavnosti už nebude možná a z bohoslužby se stane výlučně lidské konání. 4. Správné chování v Boží přítomnosti aneb neodstranitelný zbytek kultu Mlčení a ticho v přítomnosti Boží svědčí o úctě. S úctyplným chováním obecně to ale dnes nevypadá nejlépe. Se ztrátou kultivovaného způsobu chování se často ztratila i úcta. Můžeme tento fenomén ovšem interpretovat ještě do větší hloubky. 10 4. 1. Úctyplné mlčení je kultickým chováním Mlčení a ticho v přítomnosti Boží jsou formy kultického chování a jako takové kdysi hrály významnou úlohu: uctivé ticho na svatých místech a posvátné mlčení při posvátném jednání tváří v tvář Všemohoucímu chtělo zmírnit jeho hněv nad hříšným lidstvem a zvýšit jeho ochotu udělit odpuštění, milost a požehnání. „Kult“ je nepřehledný termín. Může sloužit jako obecný pojem pro „stanovené a uspořádané formy zacházení s božským“, „kult“ je ale také uznání někoho vyššího, boha nebo člověka, který si pro sebe může nárokovat kultický status. Hvězdy a známé osobnosti ze sportu, politiky a zábavy mají „kultický status“ s pevnými rituály uctívání. A dokonce nepřekonatelný vrchol nadšení nad nějakou osobou nebo jejím dílem se označuje slovem „kult“: kultovní hvězda, kultovní film, kultovní píseň atd. Ve své řeči říkají mladí, že něco je „kultovní“, a je jasné, že tím v žádném případě nemyslí na Boha nebo bohoslužbu. V průběhu liturgické reformy vznikla při pohledu na termíny „kult“ a „kultické“ způsoby chování nechuť. Vždyť obojí se může octnout nebezpečně blízko magickým představám. Mnozí lidé sotva vědí, co si s kultickými způsoby chování počnout; mnozí jejich smysl nikdy nepoznali; jiným připadá nepřijatelnou myšlenka, že by slabý člověk svým vnějším jednáním – i jen uctivým mlčením a tichem na svatém místě - mohl u Boha něco ovlivnit. Každopádně přetrvávající potíže, které moderní člověk má s kultem a kultickými způsoby jednání vedly k tomu, že formy tradiční úcty, kdysi získané značným úsilím, hodil přes palubu – možná i z protestu proti nesprávně pochopeným formám zbožnosti, které zakoušel jako „přehnané“. Na druhou stranu patří kultické formy jednání k „abecedě a gramatice náboženství“, které liturgie křesťanství může a musí používat (R. Schaeffler). 4. 2. Kvůli člověku jsou kultické formy chování nutné O kultu i tichu a mlčení jako kultických formách chování je nutno mluvit „antropologickým způsobem“, tzn. kult odvozovat od člověka. Kultické formy chování jsou „uspořádané formy jednání s posvátným“. Jsou nutné, protože v člověku existuje dědičným hříchem založené pokušení posvátno a neobvyklé věci banalizovat a stáhnout na úroveň všednosti běžného života. To posvátné, velké, absolutní a 11 tím i vyzývající se zdá být trvale nepřijatelné. Následkem je tendence stáhnout celé posvátné a božské na úroveň všedního lidství: Bůh už pak není absolutní a svatý, ale scvrkne se do lidské velikosti, a může být coby postava z pohádek nebo výhružná postava obsazován do různých situací. Proto je kvůli člověku třeba kultického jednání; musí sám sobě stanovit hranice, za nimiž je svatý Bůh chráněn před veškerou banalizací a zlehčujícími zásahy, kde působí on sám a jeho uzdravující spásná přítomnost může být působit. K tomu jistě patří i mlčení a ticho jako výrazy úcty. To, že obojí v hrozivé míře zmizelo, má co dočinění se zmizením kultických forem jednání, které byly dříve, coby úctyplné chování, v církvi samozřejmostí. Vedle zásadní ztráty dřívějších samozřejmých způsobů chování můžeme toto zmizení ukázat i na nedůvěře vůči kultickým formám jednání v křesťanské bohoslužbě. Přijetí, porozumění a odpovídající vykonávání „kultu“ a „kultického jednání“ musí být ale znovu získány, aby úctyplné způsoby jednání mohly být přijímány ve svém smyslu. „Antropologicky pojaté“ kultické formy jsou nezbytné kvůli člověku, aby se vztah mezi Bohem a člověkem ze strany člověka mohl podařit; k tomu patří i ticho a mlčení jako formy vyjádření úcty. 5. Co můžeme udělat, abychom se znovu naučili mlčení vycházejícího z boží přítomnosti a naopak: jak bychom v tichu mohli učinit zkušenost s uzdravující Boží přítomností? To první ve vztahu člověka k Bohu je vlastní milostiplné jednání Boha. Přesto člověk může přispět k tomu, že se tento vztah dobře popř. vůbec podaří. I tady platí zásada, že veškerá zkušenost osobní přítomnosti se zprostředkovává skrze lidské smysly. 5. 1. Zkušenost Boží přítomnosti skrze obraz a symbol 5. 1 . 1. Hlubší přístup k obrazu a symbolu je nutný Čím intenzivně se někdo zabývá teologií východní církve – a v této oblasti zvláště teologií ikony – tím více pociťuje deficit Západu ohledně teologického porozumění svatým obrazům a symbolům. Tento deficit se týká „obsahu skutečnosti“ v obrazech a symbolech a 12 odvozuje se od jinak probíhajícího filozofického a teologického vývoje. Bude dokonce sílit natolik, nakolik se naše západní kultura upsala technicko-přírodovědnému pokroku. U nás obrazy upomínají na minulost a dokumentaristicky představují osoby nebo události; symboly slouží pouze jako zkratky a technicky nezbytné signály; stále méně jim rozumíme jako něčemu, co má co dočinění s přítomností osob. Právě to však je centrem východní teologie obrazů, která sama sebe chápe jako teologii přítomnosti. Zpřítomnění toho, který je neviditelně přítomen našim smyslům „je základem kultu svatých obrazů, které neviditelnou skutečnost vyjadřují viditelně a reálně ji zpřítomňují, zviditelňují a pojednávají. Ikona / kříž není prostě jen figurativní ztvárnění, které by vedlo naši představivost během modlitby; obojí je materiálním centrem, v němž spočívá energie, božská síla, která se sjednocuje s lidským uměním.“ Odtud má všechno v liturgii – přírodní prvky, předměty jako liturgické náčiní, kadidlo, svíce, ale i zpěv a slovo ikonografický charakter a je proto stejně jako obraz v silném smyslu určen kategorií přítomnosti: „všechno toto jsou symboly v realistickém smyslu toho slova, materielní znamení přítomnosti duchovního světa“ (P. Evdovkimov). Kristus je přítomný; on, který všechno naplňuje svou přítomností se nám zviditelňuje na obrazech namalovaných lidskou rukou. Proto každý východní křesťan ví, že úcta prokazovaná ikoně nenáleží samotnému obrazu, ale přítomnému Pánu a jeho svatým, jejichž přítomnost obraz odkrývá očím. 5. 1. 2. Učit se od křesťanského Východu? K takovému hlubokému porozumění svatým obrazům neměla západní teologie opravdový přístup; přisuzovala svatým obrazům a symbolům primárně pedagogickou hodnotu.: negramotní laici se měli z obrazů poučit a být posíleni ve víře; opravdové uctívání obrazů ve východním smyslu, uctívání přítomnosti toho, kdo je zobrazován, na Západě prakticky neexistovala. Pouze při rozličných poutích s jejich „milostnými obrazy“ nalezla lidová zbožnost srovnatelnou úctu k Pánu, Boží Rodičce a svatým skrze obrazy. V jejich přítomnosti panuje až do dnešních dnů beze sporu posvátné mlčení a uctivé ticho, protože zkušenost přítomnosti těch, kdo jsou na obraze je jasná. Zde jsou zjevně ještě rezervy a je třeba změnit mentalitu v zacházení s obrazy. 13 5. 1. 3. Co to znamená pro naše farní kostely? To, co je zcela obvyklé pro poutní kostely můžeme nezřídka pozorovat i ve farních kostelech. I zde jsou různé obrazy Pána, křížové cesty, zobrazení Marie a svatých, které jsou věřícími ceněny. Mnoho votivních svíček svědčí o intenzivní modlitbě před takovými obrazy; tolik modliteb by se na těch místech sotva konalo, kdyby zde věřící neučinili zkušenost přítomnosti vyobrazených osob. V jejich přítomnosti se samozřejmě chovají tak, jak to přítomnost vyobrazených vyžaduje: lidé zachovávají ticho a mlčení jako samozřejmost. Proto mají obrazy a bohoslužebné symboly všeho druhu – i liturgické náčiní, roucha a předměty – velký význam, neboť „ukazují“ přítomnost Boha mezi lidmi. Všechno, co člověk při bohoslužbě používá „není formalita, ale vyjádření“; v tom „se vyjadřuje skrytá boží skutečnost a umožňuje tak člověku, aby se prostřednictvím svých smyslů na tuto skutečnost „rozpomněl“. (R. Berger). Proto se doporučuje kritický pohled na vlastní farní kostel. O významná místa modlitby by mělo být pečováno a měla by být uspořádána tak, aby lidi přitahovala. Mnohá vyobrazení ztracená v pokoncilovém „obrazoborectví“ mohou být znovu uctívána. Nezávisle na tom bychom se měli ptát, zda v kostele je viditelné ztvárnění Pána, krucifix, vyobrazení Boží Matky a svatých, jejichž ztvárnění – nezávisle na stylu a uměleckohistorické hodnotě – umožňuje a zve k zážitku přítomnosti svatých v uctivém mlčení, které je nutné pro modlitbu. 5. 2. Zážitek Boží přítomnosti skrze Eucharistii aneb nová citlivost pro přítomnost Krista v Eucharistii 5. 2. 1. Eucharistie jako „vera icona Domini“ Přísně vzato zná západ jen jediný „opravdový“ obraz našeho Pána: je to konsekrovaná hostie, která se zcela stala „vera icona Domini“, pravým obrazem Pána. Zprostředkovává již staletí západním křesťanům onu přítomnost Krista na materiálním základě, jakou východní křesťan v první řadě spojuje s ikonou Páně. Tento zážitek přítomnosti vytváří úctu k eucharistického chleba, tolik charakteristickou pro dějiny západní liturgie a zbožnosti. Hodnota a oprávnění eucharistické úcty byly během liturgické obnovy někdy kriticky doptávány. Právem bylo při liturgické reformě těžiště přesunuto z dosud převládající adorační zbožnosti ke spiritualitě, v jejímž centru je společné slavení mše a časté svaté přijímání. Přesto se nedá popřít, že úcta k Eucharistii s sebou přinesla mnohý cenný historický vývoj 14 zbožnosti a velké spirituální poklady, protože zprostředkovává přítomnost Boží způsobem odpovídajícím smyslům člověka. 5. 2. 2. I víra v Eucharistii určuje úctyplné chování Tomuto zážitku přítomnosti v Eucharistii odpovídalo i osobní chování: před svatostánkem prodlévali katoličtí křesťané uctivě, klečeli na kolenou a byli ponořeni do tiché modlitby. Protože mlčení a ticho jsou možné pouze jako „naplněné mlčení“ v přítomnosti druhé osoby, klademe si otázku po eucharistické dimenzi obého. Na tomto základě uvádějí „Směrnice“ jako konečné zdůvodnění charakteristiky kostela coby „místa úcty“ eucharistickou přítomnost Páně: „Vrcholem této přítomnosti a současně hluboké zdůvodnění posvátnosti prostoru kostela je Eucharistie, ve které Kristus ... je bytostně a trvale přítomný“ (Směrnice 1. 5). Rovněž na společné slavení Eucharistie samotné působí úcta k Eucharistii plodně: věřící si mohou uvědomit, jak cenný je to dar, který přijímají ve svatém přijímání. Živé společné slavení mše svaté a důstojné přijímání je vrcholem každé eucharistické zbožnosti, ale právě úcta k Eucharistii slouží k prohlubování eucharistického tajemství a chrání před tím, aby člověk přijímal nehodně a vnitřně nepřipraven. Mimo liturgickou slavnost zvou uchovávané eucharistické dary – jejichž účelem je bezpochyby přijímání nemocných a umírajících – k adoraci a rozjímání. Věřící zažívají přítomnost Páně v eucharistickém chlebu. Odtud pak v nich roste touha se s ním setkat společně s bratry a sestrami při slavení Eucharistie a přijímat ho ve svatém přijímání. 5. 2. 3. Je třeba znovu získat možná ztracenou citlivost pro eucharistické tajemství V pohnutých letech po koncilu byla i eucharistická víra církve zkoumána a dokonce zpochybňována. Papež Pavel VI. považoval v roce 1965 za nutné ve své encyklice Misterium fidei znovu jasně připomenout eucharistické poznání církve vůči nedorozumění a chybným interpretacím, a znovu zdůraznil skutečnou přítomnost Krista ve svátosti. Je zřejmé, že tam kde je víra církve v přítomnost Krista v Eucharistii zatemněna, zážitek Jeho přítomnosti je jen stěží možný a formy úctyplného jednání ztrácejí svůj význam. Eucharistie pak už není chápána jako medium osobní přítomnosti Pána – se všemi důsledky, které to přináší pro lidské chování. 15 Proto je třeba se ptát, zda ústup kdysi pevných a oblíbených forem eucharistické úcty úctyplné chování v přítomnosti Krista v Eucharistii, k nimž patří i mlčení a tichá modlitba spíše než o nové vážnosti mše a svatého přijímání nesvědčí o ústupu nebo dokonce krizi eucharistické víry. 5. 2. 4. Jaká je obrana? 5. 2. 4. 1. Převaha „eucharistické monokultury“ Nejprve možná k převládající a na mnoha místech zakořeněné pochybné „eucharistické monokultuře“: slaví se mše a zanedbávají se jiné bohoslužebné formy, které jsou rovněž důležité pro povědomí o přítomnosti Krista v Eucharistii mimo mši. Oživit by se měly formy pobožností, právě i takové, které mohou přispět k prohloubení víry v trvalou přítomnost Krista. 5. 2. 4. 2. Vytvoření místa k uchovávání Eucharistie Po vzoru toho, co již bylo řečeno o svatých obrazech, můžeme nyní dále uvažovat o místě uchovávání eucharistických darů a jeho uspořádání. Oltář je jako střed eucharistické slavnosti i středem celého kostela; k němu se má upírat pozornost shromážděných (srv. Všeobecný úvod do římského misálu 262, IGMR 299). Na něm se při slavení mše svaté koná proměňování. Proto svatostánek jako místo stálé přítomnosti Pána už nemůže být umístěn na oltáři. V ideálním případě slouží k uchovávání eucharistických darů vlastní kaple, která se i dobře hodí k uctívání Eucharistie mimo mši a k osobní modlitbě (Směrnice 5. 4.). Tam, kde toto není možné, by měl mít svatostánek v kostele důstojné místo. „Místo uchovávání Eucharistie by mělo být umělecky ztvárněné a pro návštěvníky kostela dobře rozeznatelné. Věčné světlo před svatostánkem poukazuje na přítomnost Krista v eucharistickém chlebě a je znamením úcty.“ (Směrnice 5. 4.). Právě pro případ, že kvůli architektonickému uspořádání nemůže být svatostánek tolik na očích, mělo by věřící na přítomnost Páně upozorňovat dobře umístěné věčné světlo. Mělo by být kriticky přezkoumáno, zda daná skutečnost v místním kostele odpovídá jeho poměrům nebo zda nevhodné umístění a nedbalé uspořádání místa pro uchovávání 16 Eucharistie spíše přítomnost Páně nezakrývá. Ani za daností nové liturgie nesmí svatostánek a s ním konfrontace s eucharistickou vírou farnosti, zážitek osobní přítomnosti Krista a modlitba v uctivém tichu zmizet ze zřetele věřících. 5. 3. Zážitek Boží přítomnosti v prostoru kostela 5. 3. 1. „Boží domy“? Dokud prostor kostela nebude jednoznačně vnímán jako „Boží dům“, budou se lidé také tak chovat. Pokud ale kostel je v prvé řadě „domem lidí“, místem shromáždění farnosti, pak zde panují způsoby, které se příliš neliší od obyčejného života. Jistě platí: Bůh biblického zjevení nebydlí v domech zbudovaných lidskou rukou (Sk 7, 48). Plnost božství ale přebývá v lidské přirozenosti Syna, který nikdy není oddělen od Otce ani Ducha (Kol 2, 9). V těle přebývá mezi lidmi Syn Boží, jeho slávu plnou milosti a pravdy mohou vidět (Jan 1,14). „To nové a rozhodující, co se v Ježíši završilo, nahradilo tedy všechny formy přítomnosti Boží v jeho lidu a učinilo je bezpředmětnými“ (Y. Congar). Proto je v liturgické slavnosti pro přítomnost Boží „zásadním znamením samotné posvátné shromáždění farnosti. To je výrazem, obrazem církve“ (E. J. Lengeling). Proto je prostor, ve kterém se církev shromažďuje ve velmi reálném smyslu „domem Božím“, ačkoli ho ani nebesa nebes obsáhnout nemohla. V různých epochách svých dějin vytvářela církev své bohoslužebné prostory velmi různým způsobem a tím také sdělovala porozumění sobě samé a svému liturgickému slavení. Pro naše dnešní prožívání liturgického prostoru a v něm probíhajícího liturgického slavení je určující obnovená liturgie 2. vatikánského koncilu. To platí i pro vytváření liturgického prostoru, který intenzivně působí na počínání věřících. Zprostředkovávají naše kostely zkušenost přítomnosti Páně v jeho obci i po skončení liturgické slavnosti nebo ne? 5. 3. 2. O krizi stavby kostelů V pohnutých časem po zakončení II. vatikánského koncilu byly mnohé zděděné představy a tradice zpochybněny. Tak i stavba kostelů obecně. V roce 1971 byl dokonce proklamován konec výstavby kostelů (C. M. Werner). Už neměla vznikat místa pro posvátné konání, ale nejlépe víceúčelové prostory, které měly sloužit především k setkávání farnosti. 17 K těmto setkáváním patří i modlitba a liturgické slavení. V popředí nestojí liturgický prostor se svou vlastní atmosférou a symbolikou, která má i mimo liturgii vést k modlitbě a rozjímání, ale společenství mnoha lidí, kteří toho mnoho dělají, mezi jiným se i modlí a slaví bohoslužbu. Proto jsou multifunkční prostory „církevních center“ považovány za ideální. Mezitím již uplynulo mnoho let a mnohé kdysi horlivě diskutované myšlenky se dávno ukázaly být časově podmíněné a slepé uličky. Mnohé farnosti s velkým nasazením, energií a finančními prostředky vybudovaly ve svých centrech výlučně bohoslužebné prostory. 5. 3. 3. Prostor kostela slouží komunikaci – ale s kým? „Směrnice pro stavbu a vybavení bohoslužebných prostor“ z roku 1988 mluví o „dvojím setkání“, které by se v kostele mělo uskutečňovat: „setkání mezi sebou navzájem a s Bohem. ... Bohoslužebný prostor by měl lidem toto dvojí setkání umožňovat a ulehčovat. Prostor kostela koncipovaný podle dnešního chápání liturgie bude také zaměřen na komunikaci; bude spojovat lidi ve společenství a směrovat je k Bohu. Společnému slavení lidí při sváteční liturgii odpovídá nejlépe i sváteční prostor, který je na jednu stranu charakterizován lidským měřítkem, který však také lidský rozměr otvírá Boží slávě a velikosti převyšující svět“ (Směrnice 1. 4.). Dvojí setkání, o kterém zde mluvíme nebylo vždy v celé své mnohosti a napětí vnímáno, takže dosud mohl vznikat dojem, že setkání s Bohem je důsledkem společného sejití bratří a sester. 5. 3. 4. „Dům milosti a spásy“ (ritus svěcení kostela) Jistě se Bůh setkává s člověkem především tehdy, když se věřící shromáždí k liturgické slavnosti. Ale toto shromáždění se v první řadě uskutečňuje proto, aby se bylo možno se setkat s živým Bohem, a musí se proto lišit od všech ostatních lidských setkání. Možnost zažít spásné působení a uzdravující přítomnost Boží v jeho službě na světě (boho služba) musí stát v centru, v liturgické slavnosti samé, ale i mimo ni v tiché modlitbě věřících v prostoru kostela. Rovněž mimo liturgii patří zprostředkování této zkušenosti Boží přítomnosti k vlastnímu určení bohoslužebného prostoru, který by proto měl být nezávisle na tom, co v něm probíhá a kdo se u toho nachází „domem milosti a spásy“. 18 5. 3. 5. I zprostředkování Boží přítomnosti prostorem se děje skrze lidské smysly Liturgický prostor by měl být „krásný“, protože Bůh sám je krásný.Krása je především záležitostí osobního vkusu a nezávisle na různých uměleckých ideálech je to hluboká radost bytí osoby nebo věci. Opravdové a pravdivé umění vyjadřuje toto přitakání k bytí. Proto i skrze krásný kostel může být vnímán Bůh, který poslal svého Syna, abychom my měli život v plnosti (J 10, 10). Proto krása překračuje všechny pouhé estetické nebo pedagogické kvality; skrze vydávají svědectví o této přítomnosti Boží, kterou zakoušíme skrze smysly; kostel se stává doslova „nebeskou branou“, při liturgickém slavení i mimo ně. Podle přiléhavého vyjádření Romana Guardiniho musejí lidé své prostory „probydlet“; to ve zvláštní míře platí pro liturgický prostor. Probydlený prostor vyjadřuje osobnost, která v něm bydlí; jen on poskytuje domov, přesně jak to vyjadřuje francouzština, když chce říci, že je někdo doma: „je u sebe“ – il est chez lui. Jen když je někdo u sebe, má vnitřní klid šanci, člověk se může cvičit v mlčení a ve vnějším klidu se cítit dobře – obojí je předpokladem naplněného mlčení, vnitřního rozhovoru se živým Bohem. Pokud se toto děje, pak se živá, v kostele slavená liturgie tak „umocní“, že zůstane „polapena“ v prostoru a i mimo liturgii svědčí o setkání s Bohem. Proto by se mělo dbát na podařený prostor kostela, jako i na správné slavení liturgie, kterému má sloužit. Oltář „má být postaven tak, aby opravdu tvořil střed prostoru, k němuž se obrací pozornost celé obce“ (Všeobecný úvod do římského misálu 262). V ideálním případě je oltář prázdný, takřka vyčkává jako trůn připravený pro Kristův příchod v liturgické slavnosti. Stejně tak ostatní „funkční místa“ nebo „funkční centra“ jako je ambon coby místo zvěstování, sedes jako místo předsednictví liturgii nebo jiná centra liturgického slavení (křtitelnice, zpovědní místnost) vyžadují umístění a péči, které odpovídají jejich důstojnosti. I prostor pro věřící by měl být uspořádán tak, „aby se celý člověk tělem i duší mohl podílet na liturgické slavnosti“ (Všeobecný úvod k římskému misálu 273). Péče a pečlivost, které svědčí o lásce k bohoslužbě a živému Bohu určují to, jak se kostel jeví. Upravená a čistá oltářní plátna by měla být samozřejmostí; prvky, které určují změny liturgických barev (antependium, pokrývka ambonu atd.) by měly „vypovídat“ o liturgické době a jí náležející „náladě“. Liturgický prostor musí vyzařovat příjemnou atmosféru a tím klást předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a skrze něj vnějšího mlčení a tiché modlitby. Konečně jsou důležité i samotné osoby: s jakou vnitřní usebraností nebo neklidem vykonávají zúčastnění svou službu: ruší pobíháním v prostoru chóru, opožděnými příchody a nepořádkem u oltáře a ambonu, hektickým chováním nebo sami vyzařují 19 atmosféru vnitřního klidu? To vše rozhodně přispívá k takové atmosféře vnitřního usebrání, která teprve umožňuje opravdový klid. Jaký je člověk v nitru, to vyzařuje navenek. Pokud je někdo neklidný a neschopný mlčení, tak také zabydlí prostor a vtiskne mu svědectví o vlastním neklidu. Je-li někdo otevřený nebo uzavřený setkání se živým Bohem, takový bude i prostor, který „probydlí“. 5. 4. Jaké jsou další úkoly? Aniž bychom chtěli vznést požadavek na úplnost, mohou být po dosavadním výkladu jmenována další zadání. Týkají se sice rozdílných kompetencí a odpovědnosti, mohly by však být tématem pro zúčastněné při pastorální konferenci, setkání pastorační rady nebo školení pracovníků v děkanátu nebo farnosti. 5. 4. 1. Mystagogie je nutná Ticho a modlitba musí být chápány jako formy uctivého chování v přítomnosti Boží, aby mohly být jako takové smysluplně prožity. Proto je nezbytné věřící opakovaně uvádět do mysterií bohoslužby a liturgických symbolů. Je nezbytné se, jako v časech staré církve, zabývat mystagogií, tj. uvedením do svatých tajemství víry jejího liturgického slavení. Liturgie a jeji výrazové formy by měly být lidem zprostředkovány tak, aby se jim mohly stát živými formami vyjádření jejich víry. V kázání, diskuzních kroužcích a vzdělávání by vedle liturgického slavení měly být odkrývány, objasňovány a nacvičovány i další formy úcty jako ticho a mlčení. Mystagogické prohlubování znalosti liturgie a záměrné obnovení forem úcty ve farnosti by mělo být hlavním úkolem kněží, jáhnů i laiků zaměstnaných v pastoraci. Dalším důležitým tématem pro mystagogické uvedení by mohlo být duchovní odkrývání vlastního prostoru kostela a jeho zařízení. Velký význam oltáře, ambonu a ostatních míst liturgie by měl být věřícím odkrýváno tak, aby mohli pochopit jejich vlastní výpovědní hodnotu a tím duchovní charakter prostoru. 5. 4. 2. Formy úctyplného chování by měly být nacvičovány hlavně s dětmi Zvláště s dětmi (možná při přípravě na první svaté přijímání a při schůzkách ministrantů) by měly být vědomě nacvičovány formy uctivého chování v kostele. Mělo by každému přijít samozřejmé, jak se má člověk chovat v kostele a zvláště v přítomnosti 20 Nejsvětější svátosti – k tomu by kromě forem úcty jako je pokleknutí mělo patřit i uctivé mlčení. Oproti mystagogickému odkrývání pro dospělé by tyto formy měly být sdělovány přiměřeně dětskému věku; budou potom přijaty jako výrazové formy víry a takříkajíc samy neseny vírou. A naopak: posilují a nesou víru tím, že jsou vykonávány. 5. 4. 3. Zvláště odpovědné osoby by měly „vycházet z ticha“. Člověk může předávat jen zkušenosti, které sám učinil. Proto musí především kněží a další lidé, kteří zodpovídají za bohoslužbu, sami vycházet z ticha, být schopni úctyplného mlčení, které vyrůstá ze zkušenosti Boží přítomnosti. Jako všechny formy úcty, kterými jsou sami charakterizováni a které vyjadřují ve své vlastní víře, bude i ztišení při modlitbě a úctyplné mlčení ostatními lidmi vnímáno a uznáváno jako svědectví o víře a přijímáno jako příklad. To vyžaduje od kněží i ostatních, kteří se na přípravě bohoslužby podílejí, aby měli dostatečný čas k tiché přípravě slavnosti. Pro celebranty i pro ostatní platí, že před liturgií by měl být vyhrazen čas a v něm panovat ticho, jinak hektičnost vnějšího světa pohltí samotnou slavnost. I tady je třeba objasnit, nacvičit a upevnit odpovídající formy chování. 5. 4. 4. Právě sakristie by měla být „přechodovou místností mlčení“ V sakristii musí samozřejmě panovat atmosféra přirozené a nenucené srdečnosti. Sestry a bratři Páně přicházejí, aby v liturgickém shromáždění převzali zvláštní službu. Tato srdečnost by se měla s přibližující slavností proměňovat ve společné mlčení a ponechávat prostor tichu. Neklid, upovídanost a hektičnost panující až do začátku bohoslužby působí skrze služebníky i na shromážděnou obec již od počátku liturgie a charakterizuje její průběh. Když se ze sakristie ozývá hluk, jaký panuje i na ulici, co brání lidem v lavicích, aby se také tak chovali? Toto tiché chování by mělo být nacvičováno zvláště s ministranty a ministrantkami. Možná by čas věnovaný všeobecně respektovanému tichu před začátkem bohoslužby mohl začít společnou modlitbou. 5. 4. 5. Hledání možných nových „ostrůvků“ modlitby ve vlastním kostele Možná pomůže kritický pohled na vlastní kostel – zda nabízí prostor k tiché modlitbě či spíše nikoli. Farnost se může a má ptát, nakolik je její kostel, který převzala jako dědictví 21 jedné epochy, výrazovým prostředkem Boží přítomnosti a „bránou nebes“. Snad je možné provést korektury. Umělecké vybavení kostela i rozmístění různých prostorových prvků by mělo být kriticky zkoumáno. Je možné uvnitř možná hodně velkého prostoru vytvořit „ostrůvky modlitby“, znovu využít postranních apsid, zřídit pomocí obětních svíček a naaranžovaných květin chráněné zóny tiché modlitby? Proto by bylo dobré celý kostel, především ale ta místa, k nimž se obrací pozornost shromáždění, tímto způsobem kriticky zhodnotit – zda tam není něco ošklivého, kýčovitého, nejednotného, zanedbaného, špinavého, co by Boží přítomnost kazilo, protože by to prostě rušilo. V určitém smyslu „nasloucháme“ i očima, zvláště tehdy, když něco ošklivého „řve“, když křiklavé barvy a vzhled ruší vnitřní pokoj. „Promlouvá“ prostor i mimo liturgii kostela o tajemstvích, která se tu slaví? Svědčí oltářní prostor a ostatní liturgické prostory svou milou výzdobou o živé víře těch, kteří za něj nesou zodpovědnost? 5. 4. 6. I v liturgické slavnosti by mělo být ticho a mlčení respektováno Ticho a mlčení budou vnímány jako příjemné tehdy, když bude jejich hodnota i během bohoslužby přijata jako samozřejmý prvek slavnosti. Misál sám jmenuje místa vhodná pro mlčení a ticho během slavení eucharistie: „Ticho jako prvek slavnosti je třeba v daném čase zachovávat. Jeho smysl se liší podle místa, ve kterém se bohoslužba nachází. Dává příležitost k úvaze během vyznání vin a po výzvách k modlitbě, dále ke krátké meditaci po čtení a po homilii, k vnitřní modlitbě chval po přijímáni“ (Všeobecný úvod k římskému misálu 23). Podobně to platí i o jiných formách bohoslužeb. 5. 4. 7. Zvláštní situace: hojně navštěvované katedrály a věhlasné kostely Zcela jiná je situace ve známých katedrálách a v turisticky zajímavých kostelech, kde je mnoho návštěvníků. Takové množství turistů a zájemců o umění a historii samozřejmě ruší tak, že je sotva možno se v tichu modlit. Na druhou stranu by ale neměla být zmařena šance skrze kostelní prostor a jeho zařízení (znovu) konfrontovat s radostnou zvěstí lidi od církve vzdálené nebo nevěřící. V mnohých katedrálních kostelech v naší zemi poskytují připravení a angažovaní studenti z tuzemska i z ciziny výtečnou službu jako průvodci ohledně umění i co se týče duchovních pravd, které jsou jeho základem. Možná by se tento úkol přispět k duchovnímu charakteru prostoru lépe podařil, kdyby den jako červená nit v pevně daném rytmu protkávaly krátké bohoslužby. Třeba by bylo 22 možno pro tento úkol „modlitební hlídky“ získat skupiny (příslušně vyškolených) seniorů dobrovolníků. Tak by mohly v pevně stanovené době (možná v každou celou hodinu) probíhat krátké pobožnosti; lektor nebo lektorka přistupuje k ambonu, přečte krátkou modlitbu a/nebo krátký text, následuje stejně krátký varhanní vstup. Alespoň na těchto pět až deset minut by byla katedrála nebo turisticky zajímavý poutní kostel tím, pro co byly původně určeny a postaveny: kostely, v nichž se člověk v tichosti může setkat s Bohem. V kaplích s Nejsvětější svátostí by mohly tyto bohoslužby být ještě intenzivnější; mohlo by tu být místo pro desátek růžence, vhodná církevní píseň nebo jiné formy lidové zbožnosti a tím by se naplnila celá atmosféra kostela. Objevuje se tu mnoho možností pro liturgické zapojení laiků. Ani kdyby toto vše nebylo možné, již jen hořící svíčky na významných svatých místech (oltáře, hroby svatých atd.), podle okolností také tichá reprodukovaná hudba by mohly přispět k tomu, aby byla vytvořena atmosféra lišící se od profánních míst a umožňující modlitbu. K tomu se hodí především sborový zpěv, který upomíná na vlastní účel Božího domu, kde je možno setkat se s Bohem a který zve k modlitbě. 23 Literatura ADAM, Adolf: Wo sich Gottes Volk versammelt. Gestalt und Symbolik des Kirchenbaus. Freiburg-Basel-Wien 1984. BERGER, Rupert: Naturelemente und technische Mittel. R. Berger u.a. (Hgg.): Gottesdienst der Kirche. Handbuch der Liturgiewissenschaft III: Gestalt des Gottesdienstes. Regensburg ²1990. BRAUN, Joseph: Der christliche Altar in seiner geschichtlichen Entwicklung, 2 Bde. München 1924, II, 585-597. CASEL, Odo: Castigatio vocis. In: JLw 7 (1927) 139-141. CASEL, Odo: Das mystische Schweigen. In: Ders.: Die Liturgie als Mysterienfeier. Freiburg i.Br. 51923 (Ecclesia Orans 9), 135-157. CLÉMENT, Olivier: La beauté comme révélation. In: La Vie Spirituelle 637 (1980) 251-270. CONGAR, Yves: Das Mysterium des Tempels. Die Geschichte der Gegenwart Gottes von der Genesis bis zur Apokalypse. Salzburg 1960. EMMINGHAUS, Johannes H.: Der gottesdienstliche Raum und seine Gestaltung. R. Berger / K. H. Bieritz u.a.: GdK 3: Gestalt des Gottesdienstes. Regensburg ²1990, 347-416. 385. EVDOKIMOV, Paul: L’Orthodoxie, Paris 1979. GERHARDS, Albert: Die “Leitlinien für den Bau und die Ausgestaltung von Gottesdienstlichen Räumen”. In: LJ 40 (1990) 120-126, hier 121f. HEINZ, Andreas: Schweigen – Stille. In: R. Berger u.a. (Hgg.): Gottesdienst der Kirche. Handbuch der Liturgiewissenschaft III: Gestalt des Gottesdienstes. Regensburg 21990, 240-248. HEINZ, Andreas: Schwerpunktverlagerung in der Meßfrömmigkeit: Von der Elevations- zur Kommunionfrömmigkeit: In: HlD 36 (1982) 69-79, hier 77. JUNGMANN, Josef Andreas: Gebet vor dem Tabernakel. In: GuL 40 (1967) 339-347. LENGELING, Emil Josef: Wort, Bild, Symbol in der Liturgie. In: LJ 30 (1980) 230-242. LUKKEN, Gerard: Die architektonischen Dimensionen des Rituals. In: LJ 39 (1989) 19-36. MEYER, Hans Bernhard: Was Kirchenbau bedeutet. Ein Führer zu Sinn, Geschichte und Gegenwart. Freiburg-Basel-Wien 1984. MÜHLEN, Heribert: Entsakralisierung. Ein epochales Schlagwort in seiner Bedeutung für die Zukunft der christlichen Kirchen. Paderborn ²1970. NUSSBAUM, Otto: Der Aufbewahrungsort der Eucharistie. In: Pastoralblatt für die Diözesen Aachen, Berlin, Essen, Köln, Osnabrück 20 (1968) 135-145. NUSSBAUM, Otto: Die Aufbewahrung der Eucharistie (Theophaneia 29). Bonn 1979. RAHNER, Karl: Die Gegenwart des Herrn in der christlichen Kultgemeinde. In: Schriften zur Theologie VIII, Einsiedeln-Zürich-Köln 1967, 395-408. SCHAEFFLER, Richard: Die Stellung des Kultus im Leben des Menschen und der Gesellschaft. Eine anthropologische Grundlegung. In: K. Baumgartner u.a.: Unfähig zum Gottesdienst? Liturgie als Aufgabe aller Christen. Regensburg 1991, 9-34. SCHÜRMANN, Heinz: Neutestamentliche Marginalien zur Frage der “Entsakralisierung”. In: Seels. 38 (1968) 38-48, 89-104. WERNER, Christof Martin: Das Ende des “Kirchen”-Baus. Rückblick auf moderne Kirchenbaudiskussion. Zürich 1971. 24
Podobné dokumenty
Farni_knihovna_seznam_3Duben2016
O významu jednoho z podstatných prvků mnišského života pro naši dobu.
O nezbytnosti postu pro správny duchovní růst.
O křesťanské meditaci podle benediktinské tradice, v níž se neutíká ze světa,
al...
ČÍST - Jimramovská Žárovka
Žárovky byla velká a bez výmluv. Nikoho nebylo třeba
přesvědčovat; ať už to byli redaktoři stávající, ale také mnoho
přispěvatelů nových. A díky tomu držíme v rukou toto doposud
nejobsáhlejší číslo...
liturgická reforma, nebo revoluce?
liturgického hnutí, Dom Cabrol OSB, zdůrazňoval podstatný aspekt věrnosti liturgické tradici: Mešní
liturgie se svými změnami, jež jsou výsledkem letitého vývoje (...) je důkazem, že se Církev nezř...
Výroční zpráva KaM za rok 2013
V akademickém roce 2013/2014 byly přijaty 6 794 žádosti o ubytování na kolejích (z toho 2 599
žádostí budoucích studentů prvních ročníků, 3 794 žádosti studentů vyšších ročníků ve všech
stupních st...
MLÁDEŽ VE FOTOGRAFIÍCH V MLADÉM SVĚTĚ 1960–19901
aby popisoval „ideologii západních, kapitalistických, svobodných, demokratických společností“ (Reifová in Foret, Lapčík a Orság 2008:134). Co se ideologie poválečných společností autoritativně říze...
Geneticky vyklad mse - Christ
chyběla buď zcela, nebo se prosba obracela jen na pozemskou církev a v ní na kněze: orate
pro me.
Kající úkon se v Ordo Missae neváže bezpodmínečně na tuto formu. První
náhradní forma v dodatku nah...