Romana Belešová

Romana Belešová, 7. ročník I. stupně
Výtvarný obor
Mgr. Jana Holcová
Do výtvarky jsem začala chodit ve 3. třídě, kdy mě nalákala kamarádka. Dodnes si pamatuji
své „přijímačky“. Byla jsem z toho dost vyjevená. Dříve jsem „sotva držela tužku v ruce“ a
hned jsem měla kreslit autoportrét. Začínala jsem u paní učitelky Jany Holcové. V době její
mateřské dovolené, naši třídu vedl pan Marek Borsányi. Po návratu Jany Holcové do ZUŠ
jsem se opět vrátila k ní.
Objevila jsem, co všechno se dá tvořit a naučila jsem se toho opravdu hodně. Hned od
začátku mě výtvarka v ZUŠ zaujala a dospěla jsem k názoru, že výtvarka není jenom rýpání
do lina (jako malá jsem byla fascinovaná z konečného výsledku), plácání hlíny anebo barev
jednu přes druhou.
Hlavním důvodem, proč chodím na výtvarku, je, že je naprosto jiná než ve škole. Ať již
tím, že se celoročně věnujeme určitému tématu a každá naše práce z toho nějakým způsobem
vychází, nebo vstřícným přístupem učitelů a jejich následným vnímáním věci z jiného
pohledu. V ZUŠ je mnohem více možností a to ve všech směrech.
Také jsem ve výtvarce poznala spoustu bezvadných a pohodových lidí. Hlavní, kdo ve
mně vzbudil zájem o výtvarku, byla vnímavá a kreativní Jana Holcová. A navíc ji také
obdivuji pro její schopnost nezasahovat do tvůrčí práce (jak je toho schopno plno učitelů) a
pro její umění vést všechny správným směrem.
Postupem času u mne přišel, (jak to správně nazvat) asi „pubertální útlum zájmu“ a já na
půl roku přestala do výtvarky chodit. Neviděla jsem žádnou svou budoucnost v tomto oboru.
Dnes jsem však neskutečně ráda, že jsem se před rokem do ZUŠ vrátila. Protože jinak bych
asi nezvládla talentové zkoušky na pražskou SUPŠ. Ale taky díky mé pauze jsem zjistila, že
mi výtvarka chybí a zároveň jsem pochopila, že bych se ráda v tomto oboru profesně
pohybovala.
Vždy budu s radostí vzpomínat na lítající kusy hlíny přes celou modelovnu, zápach
terpentýnu, vyskládané zavařovačky s mušlemi, na čtvrteční výklad k úklidu paní Šiponové a
především na ty přínosné a úsměvné chvíle.
V závěru bych chtěla poděkovat všem těm, kteří se podíleli na mém rozvoji ve výtvarném
oboru a to hlavně paní Janě Holcové. Prostě díky za všechno. A nejen jí, ale také Markovi
Borsányimu, se kterým jsem úplně poprvé kašírovala masku a
základy kresby.
mimo jiné mě také naučil
Michal Pudelka
Je 21 letý talentovaný fotograf, který pochází ze Slovenska a svou
tvorbou mě velmi zaujal (samouk, který nafotil kampaň pro
exkluzivní módní dům Valentino). Obdivuji ho za jeho cílevědomost
a obrovské zaujetí. Kreslil a maloval totiž deset let až osm hodin
denně při individuálním studiu na gymnáziu, aby ho přijali na
vysněné studium módního návrhářství v Paříži. Při studiu byl
přinucen si koupit digitální fotoaparát. Shodou náhod začal fotit své
autoportréty a přišel na to, že mu fotografie vyhovuje více k vyjádření své osobnosti. A tak se
dostal k fotografování a postupem času místo digitálního aparátu začal fotit na analogový
fotoaparát.
Líbí se mi jeho výjimečný smysl pro estetiku a využití prostoru. S každou fotografií přináší
něco nového, neokoukaného do novodobého umění. Projekt od projektu je zajímavější,
silnější, vychází ze všedního života, má vždy co říct a dokáže skvěle podat své osobní názory.
Michal Pudelka zachycuje okamžik kreativním přístupem a zvládne ho posunout do jiných
rozměrů. A to, že nepoužívá photoshop, je neuvěřitelné při těch barvách, které se na fotografii
objevují. Hravost, tajemno, ironii, svůdnost, poetičnost, preciznost dokáže zakomponovat
najednou ve svých fotografiích a za to ho obdivuji.