Ekonomie a řízení

SZZ 2012 - EKO
Pozn.
Šedivé písmo či šedivé podbarvení je jen pro info.
OBSAH:
1. Informační základna pro ekonomické analýzy (ea) – zdroje informací (finanční a manažerské účetnictví,
controllingové systémy), jejich přednosti a nedostatky pro účely analýzy, metody používané v analýze
hospodářské činnosti (elementární a vyšší).
2
2. Finanční analýza jako metoda hodnocení výkonnost firmy (metodický postup, obsahové zaměření –
ukazatele rentability, finanční stability, hospodářské aktivity, resp. Kapitálového trhu, jejich výhodnost a
použitelnost).
10
3. Metody pro souhrnné hodnocení firmy – bonitní (diagnostické) a bankrotní (predikční) modely, jejich
podstata, vypovídací schopnost, použitelnost. Reporting a jeho postavení v hodnocení podnikatelské činnosti. 15
4. Ekonomická přidaná hodnota jako metoda ocenění firmy (podstata, kategorie nopat, noa, wacc, absolutní a
relativní ukazatele eva, využitelnost eva v praxi.
18
5. Obsah a konstrukce ekonometrického modelu. Jejich typologie a využití.
20
6. Ekonometrické modelování produkce a nákladů. Jeho využití v ekonomickém rozhodování.
24
7. Poptávkové a nabídkové modely. Odvození pružností nabídkově poptávkových vztahů. Jejich aplikace v
charakteristice zemědělskopotravinářského trhu a jeho fungování.
32
8. Klasická teorie mezinárodního obchodu, liberalismus a protekcionismus. Ricardiánský model mezinárodní
směny, absolutní a komparativní výhoda. Charakteristika ricardiánské teorie.
36
9. Neoklasická teorie mezinárodního obchodu. Rozšiřující modely a moderní teorie mezinárodního obchodu,
nedokonalá konkurence, výnosy z rozsahu a jejich úloha v mezinárodní směně, standardní model mezinárodní
směny, relativní poptávka rd, relativní nabídka rs.
39
10. Formy mezinárodních ekonomických vztahů, mezinárodní pohyb statků, kapitálu a know-how. Obchodní
politika a analýza jejích nástrojů (clo, vývozní přirážka atd.).
43
11. Vývojové tendence managementu.
47
12. Manažerské role a funkce, manažer a vůdce.
51
13. Rozhodování v manažerské činnosti.
56
14. Podstata organizování, projektování organizačních systémů, organizační a řídicí struktury.
64
15. Řízení lidských zdrojů.
69
16. Poslání podniku, vize, podnikové cíle, proces strategického řízení a jeho složky.
72
17. Základ podnikové strategie – konkurenční výhoda, poziční a zdrojový přístup
76
k dosahování konkurenční výhody.
76
18. Strategická analýza vnějšího prostředí podniku – důvod a cíle, metodické postupy při provádění dílčích
analýz a vyhodnocování výsledků.
77
19. Strategická analýza vnitřního prostředí podniku – metodické postupy při provádění a vyhodnocování
analýz podnikových zdrojů, výrobního zaměření a výrobního programu.
82
20. Formulace strategie podniku, typy strategií, výběr a implementace strategie podniku.
90
Grafy OEIII - 99
1
SZZ 2012 - EKO
Ekonomie a řízení
1. Informační základna pro ekonomické analýzy (EA) – zdroje informací (finanční a manažerské
účetnictví, controllingové systémy), jejich přednosti a nedostatky pro účely analýzy, metody používané
v analýze hospodářské činnosti (elementární a vyšší).
Informační základna: cílem EA není rozsáhlý soubor ukazatelů, čísel a tabulek, ale cílem jsou relevantní ukazatele
Finanční účetnictví (standardní účetní výkazy)- dobré, když chceme vnější komparaci, ptze data vznikla stejnou
metodikou, problém: standardní účetní výkazy jsou netransparentní a neposkytují informace takové, jaké ve
skutečnosti jsou
Manažerské účetnictví, controlling
Další zdroje (výroční zprávy, audity)- vychází z finančního účetnictví
Finanční účetnictví
- čím jsou informace analytičtější – tak jsou více využitelné
- čím jsou informace syntetičtější – data jsou méně využitelná pro pravdivý obraz o firmě
- problém je v pravdivosti dat
Účetní výkazy (rozvaha, výkaz zisků a ztrát, výkaz cash flow)
→ Rozvaha
- A – majetek a jeho členění podle druhu
- P – struktura vlastnická – vlastní a cizí kapitál (krytí majetku na
straně A)
- A = P (tento přístup je překonaný – v reálu to nefunguje)
- smysl rozvahy: vyjádřit hodnotu majetku a jeho zdroje
- problém pro analýzu: ceny, chápání kapitálu:
a) majetkově
b) zdrojově
c) podle vlastnictví
Problém dat rozvahy v ekonomické analýze – jednotlivé položky
- ocenění hmotných aktiv – účetní cena, reprodukční cena, cena pořizovací, cena pořízení
(cena pořizovací – odpisy = účetní cena), (historická cena – metodologická cena = účetní cena)
- hodnota majetku je součástí celkového kapitálu – z něj používám ROA, ROE – tím pádem hodnota není reálná
- za účetní cenu se prodávalo při privatizaci
- tržní cena je o něčem jiném
- dle mezinárodních standardů – mají se vést v historických cenách upravených o určitou částku ve smyslu
znehodnocení ale i zhodnocení, nakonec se to upravuje každým rokem tržními koeficienty pro určitou skupinu
majetku
- pozemky – oceňují se úřední cenou, pozemky se neodepisují
- zůstatková cena se může dostat nad tržní cenu nebo může být menší než tržní cen
- nehmotné výsledky výzkumu – farmacie, kosmetika – dělají si svůj vlastní výzkum
o reálná hodnota výzkumu a nákladové ocenění jsou z 99,9% odlišné
- zřizovací výdaje – ocenění náklady
- finanční – CP a účasti – mají svoji tržní hodnotu
- dlouhodobá aktiva:
- hmotná – nejsou reálně oceněná
- nehmotná – ocenit neumíme
- finanční – mají svoji tržní hodnotu
- krátkodobá aktiva:
- problém s oceněním
- zásoby
- materiál – pořizovací cena, problém: teď koupím cihlu za 50 Kč, leží na skladě š roky, pořád má hodnotu 50 Kč,
ale stejnou cihlu po těch 3 letech koupím už za 100 Kč
- výrobky – v nákladech – to, co jsem do toho vložila, prodávám za tržní ceny, které se liší od nákladových směrem
nahoru i dolu
2
-
SZZ 2012 - EKO
nedokončená výroba – dvojí ocenění (přímé náklady, rozvržená režie)
zboží – nakoupila jsem, když jsou na skladě – cena může stoupnout
- pohledávky
- krátkodobé
- dlouhodobé – realita kulhá vzhledem k inflaci
- náš systém je postaven z hlediska pohledávek na principu vlastnictví – komu ty peníze patří – mně, že mi je někdo
nezaplatil, to nikoho nezajímá, stejně je eviduji, že je mám
- v Německu chápány buď výnosově (zaplatili mi) nebo nákladově (někdo mi nezaplatil)
- finanční majetek
peníze jsou peníze, krátkodobé ceniny jsou ceniny
- skutečnou hodnotu majetku nikdy z rozvahy nezjistíme, protože tam kombinujeme 3 typy ocenění
- účetní hodnota firmy
- přístup x hodnota firmy
- účetní hodnota x reálná hodnota – potřebujeme vybilancovat
- metodika stanovení vlastního kapitálu:
- kapitálové fondy – není rozdíl mezi tržní a účetní hodnotou (např. při změně systému)
- HV nepředstavuje reálnou hodnotu, je v našem účetním mechanismu vedle odpisů, tak ho dáváme na stranu
vlastního kapitálu, jako kdyby ten HV představoval reálnou částku nejen běžného roku, ale i kumulovaný
- při využívání A nebo P se dopustíme hrubého zkreslení
- smyslem není bilance – smyslem je zjistit skutečnou hodnotu vlastních zdrojů firmy
→ Výkaz zisků a ztrát (VZZ)
- vznikl z toho důvodu, že byl zájem firem na nákupu jiných firem
- měli bychom sledovat HV
- smysl: sledování HV:
a) z hlediska času – roční výkaz, stavová momentální veličina, členění dle oblastí, ve které to vzniká
(provozní, finanční, mimořádný)
b) z hlediska účelu
ČR – sleduje se „stupňovitý typ HV“
1) provozní HV – reciproké i jednostranné transakce
2) finanční HV – reciproké i jednostranné transakce
3) mimořádný HV
Ve vyspělých tržních ekonomikách se můžeme setkat se 4 typy VZZ:
1) liší se podle třídění nákladových a výnosových položek: podle druhu a podle účelu (podle obsahu položek)
2) liší se podle uspořádání: vertikální, bilanční
Konstrukce respektuje metodiku výpočtu HV = V – N
-
současný prospěch – jakmile pošlu fakturu, tak mám tržbu, i když mi peníze nepřijdou, nebo přijdou déle
budoucí prospěch – je přijatelný, fakturuji, výnos dám do budoucnosti
snížení závazků – firmě odepsal někdo pohledávku nebo pokutu, penále
-
u nákladu se nemluví o současném a budoucím
náklad – neznamená vždy peněžní tok směrem ode mě (př. odpisy)
V ČR trojbilanční systém – VZZ, R, CF
- to, co je tam napsáno nepředstavuje reálné peníze
- CF má zachytit peněžní tok – máme nejhorší variantu (CF přizpůsobujeme R a VZZ) – CF sleduje změny položky
rozvahy, N a V položek
- nejlepší je sledovat CF jako v USA – peníze ke mně, peníze ode mě
3
SZZ 2012 - EKO
Controlling
- patří do řízení, ale je to informační zdroj
- podstatou je shromažďování a zpracování informací, není to žádná kontrola
- jde o informační systém – obrana proti tomu, že finanční účetnictví nedává ta potřebná data
- nepracuje jen s prvotními daty – zpracuje je
- součást řídícího systému se specifickým posláním v podniku
- IS (nikoliv metoda řízení a rozhodování) – výstupem controllingu jsou informace
Postavení controllingu v systému řízení
-
vztah controllingu k plánování
vztah controllingu ke kontrole
vztah controllingu k informačnímu systému
- ve firmách „kolují“ 2 typy informací:
1) prvotní – nezpracované
2) zpracované informace – controlling dodává
informace zpracované zásadně účelově
Controlling : integrovaný informační systém, poskytuje komplexní informace, zjišťuje odchylky, poskytuje návrhy na
variantní řešení
Zdroje informací: objektivní (nezkreslovat skutečnost) → jak komu, jak pro koho
- včasné (význam pro rozhodování) → aktuálnost; opřené o kvalitní data a metody → bolest, záleží na
kvalitě vstupních dat a kvalitě metody; založené na bázi relevantních ukazatelů s jasnou vypovídací
schopností → nezahlcovat se ukazateli (důležité, podstatné, relevantní)
Úkoly MÚ
- poskytnout info o struktuře nákladů (známe více druhové
členění)
- -„- o výkonech (počty hodin, počty výrobků, počty hodin
poskytovaných služeb)
- -„- o útvarech (jaké máme útvary-hlavní výroby, správy, odbytu,
oprav, dopravy apod.)
- kalkulace a kalkulační systém (sledují se N vynaložené na
tvorbu jednotlivých druhů výkonů)
- rozpočty (jiný pohled na dělení N, týkají se celého podniku,
případně středisek)
- útvarově-odpovědnostní řízení (místo vzniku N, ale dané
středisko nemusí odpovídat za některý N, kt. vznikl u něj, protože
rozhodnutí tam nevzniklo)
- běžná kontrola nákladů (viz. fáze informačního zajištění řízení)
- krátkodobé a dlouhodobé rozhodovací úlohy (krátkodobé např.
CVP = cost, value, price, vyznačují se tím, že využívají stávající
kapacitu; dlouhodobé = investiční rozhodování)
Výsledovka
- druhová – podle sumarizovaných druhů
- účelová – podle činností (na co byly N vynaloženy)
- liší se pouze v provozní oblasti (u druhové výsledovky
počítáme se změnou stavu jako přírůstek k výnosům x u účelové
výsledovky se neberou v úvahu N vynaložené na neprodané
zásoby na skladě – berou se v úvahu pouze N na prodané zboží a
výrobky (výrobní N. ano x správa a odbyt se započítávají celkově)
- fin. a mimořádná činnost zůstávají stejné
4
SZZ 2012 - EKO
Přednosti a nedostatky zdrojů informací pro účely analýz (dle HPČ Boháčkové)
finanční účetnictví - omezená vypovídací schopnost VZZ – hlavní nedostatky:
- přehled o V a N (-HV) neodpovídá pohybu příjmů a výdajů (to je velký problém - proč?:
- VZZ preferuje sledování nákladových a výnosových položek podle druhového členění, přitom od 1.1.1993 je
možné sledovat tyto položky i v účelovém členění (oba způsoby jsou si rovny)
3 nevýhody výnosů: a) výnosy nejsou příjmem, b) časový nesoulad mezi zaúčtováním výnosů a příjmem peněz, c)
nedostatečná struktura výnosů ve VZZ (např. změna stavu zásob je uváděna ve výnosech, přitom vůbec není jisté, že
výrobky prodáme)
Pozn. Ve VZZ dle účelového členění chybí ODPISY!!!
Stále se preferuje druhové členění a ignoruje účelové členění. V západních zemích se při analýzách ignorují
mimořádný HV a některé finanční náklady (např. pokuty a penále)
Metodika ČR je výnosy – náklady
- tržby z prodeje zboží, výrobků a služeb – tam je problém, protože to je kontroverzní (tržby vznikají, když vystavíme
fakturu, proto je určitá proluka mezi vystavení faktury a příjmem peněz, proto někdy daníme peníze, které přijdou
až příští rok)
- změna stavu zásob – tržba v nákladové ceně a problém je ve tvorbě nákladové ceny (přímé náklady či vlastní N, tj.
přímé N + režijní N),(podobně i u aktivace investic)
Výkaz zisku a ztráty je stejný jako za komunismu. V ČR je prioritou vztah ke státu
Fakturované tržby – v ČR se zdaňují, přitom není vůbec jisté, že budou uhrazeny. V Germánských zemích (myšleno
Německo, Rakousko apod.) je to vyřešeno tak, že pohledávky se účtují do N, tudíž se tržby zdaní až po uhrazení
pohledávky. V Anglosaských zemích tržby nezdaňují, pouze příjem peněz.
Změna stavu zásob – v ČR se růst zásob zdaňuje – problematika oceňování zásob
Tržby z prodeje dl. majetku příp. materiálu – mělo by patřit do mimořádné činnosti (ne k provozní, jak k tomu ve
skutečnosti dochází)
Ostatní provozní výnosy – nahodilé, každý podnik je má jiné, proto nejdou porovnávat
Odpisy by měli být zdrojem reprodukce, ale tuto fci splní pouze za předpoklady, že prodám všechny výrobky (odpisy
by měli být zahrnuty v tržní ceně výrobků), jinak v reálu nám vždy zůstanou některé výrobky na skladě, jinak
reprodukční funkce není, pouze fce ve snížení HV
Účelové členění je transparentním pohledem, kde se ty peníze ztrácejí (proto asi firmy mají radši druhové členění
kvůli utajení)
tyto nedostatky měl odstranit výkaz Cash flow1 – jeho cíl = srovnat tvorbu peněžních prostředků (zdroje) s jejich
užitím a dát tak přehled skutečné finanční situace
1
Výkaz Cash flow vznikl v 70. letech v USA, k nám přišel v roce 1993 ve formě příjmů a výdajů a udával úplně jiné výsledky
než rozvaha či výsledovka, proto u nás úprava, aby výkaz zapadl do naší soustavy výkaznictví musel splnit určitá kritéria (buď se
CF používá ve formě přímé (místo příjmů výnosy a místo výdajů N) nebo nepřímé metody (HV a změna položek rozvahy a
konečný stav)). Z toho důvodu CF přehled o toku peněz moc neposkytuje. (V některé knížce vzoreček CF = zisk + odpisy, což je
naprostá blbost, protože zisk nejsou peníze a odpisy se mohou použít za předpokladu, že jsou všechny výrobky stroje prodány a
přijaty za ně peníze)
5
SZZ 2012 - EKO
1) přímá metoda (založená na sledování nákladů a výnosů)
2) nepřímá metoda (založená na transformaci zisku do pohybu peněz)
Transakce probíhající mezi výkazy:
1) finančně účinné-ziskově neúčinné (V CF-R) – ovlivňují CZK, neovlivňují zisk např. přijetí úvěru, zaplacení
pohledávky
2) ziskově účinné- finančně neúčinné (V R-VZZ) – ovlivňují zisk, neovlivňují CZK např. spotřeba mat., tvorba
rezerv
3) ziskově i finančně účinné (R – VZZ – CF) – tržby z prodeje zboží v hotovosti
4) ziskově a finančně neúčinné (R) – nákup majetku na úvěr, kapitalizace pohledávek
Metody používané v analýze hospodářské činnosti (elementární a vyšší)
Při HPČ záleží na kvalitě dat a použité metodě.
FUNDA – kvalitativní a., nemá algoritmizované postupy, využívá měkká data, výsledek = verbální hodnocení,
založena na znalostech a zkušenostech odborníků analytiků – subjektivní přístupy (odhad a cit pro situaci).
Východiskem je identifikace firemního prostředí (vnější, vnitřní, právě probíhající fáze ŽC fy, podnikové cíle. Př.
SWOT, Argentiniho model (nedostatky, příznaky, chyby), metody sledující úspěšnost fy na základě tržních aktivit (m.
kritických fa úspěšnosti – tabulka kritických fa tj. ty, kt. ovlivňují tržní postavení fy, slouží k hodnocení vl. fy i ke
srovnání s konkurencí; analýza portfolia 2 dimenzí – atraktivnost trhu, konkurenceschopnost).
Technická a. – tvrdá kvantitativní data, matematické, statistické a další metody
6
SZZ 2012 - EKO
A. individuálních uk. – poskytuje mn. info s omezenou vypovídací schopností, charakterizuje určitý jev/proces bez
dalších souvislostí.
uk. – absolutní, rozdílové, poměrové nebo extenzivní (rozsah, objem uk.) – stavové, rozdílové, tokové a
intenzivní (míra vlivu, intenzita působení) – stejnorodé (%, vztahové), různorodé (vyjádřeny v různých
jednotkách).
A. absolutních veličin:
1) horizontální a. (a. trendů) – po řádcích, problém délky časové řady, k hodnocení trendů časových řad –
indexní analýza, bazické a řetězové indexy, srovnávat srovnatelné, lze ji provést v absolutních hodnotách i
relativních (bazický uk. ΔX =X1-X0/X0).
2) Vertikální a. (% a.) – po sloupcích dolů v 1né časové řadě, posouzení struktury sledovaného
agregovaného jevu (struktura majetku, struktura nákladů, struktura výnosů).
A. poměrových uk. – poměrové uk. (podíl absolutních uk), podílové (část x celek) nebo vztahové (vztah dvou
ukazatelů), komparace mezi fymi v čase
A. soustav uk. – komplexní vyjádření včetně vztahů mezi uk.,
Soustavy ukazatelů (analytické systémy nebo analytické modely):
1) hierarchické - pyramidální – ukazatele jsou řazeny sestupně podle významu – tvar pyramidy – „pyramidální
soustavy“
a) všechny ukazatele nemohou být předem účelově vybírány, ale některé vyplynou z existujících vztahů
a závislostí,
b) význam ukazatele je dán místem ukazatele (postavením ukazatele) v pyramidě
2) ploché – mají tvar rovnice (většinou) – příkladem:
bonitní (tj. diagnostické)
bankrotní modely (tj. predikční)
a) ukazatele jsou účelově vybírány
b) význam ukazatele je dán jejich vahou
Pyramidální soustavy
Výběr ukazatele: TOP (0tý řád) je dán, zbytek vybírám sama, Čím ↑, tím je váha ukazatele větší!, Čím ↓, tím menší
význam.
- postavení ukazatelů v pyramidě – na špičce pyramidy jsou ukazatele 0 - tého řádu- tzv. vrcholové ukazatele,
sestupně pak jsou na jednotl. úrovních ukazatele nižšího řádu tj. 1. řádu, 2. řádu atd.
- vrcholové ukazatele jsou syntetičtější, ukazatele, na které je vrcholový ukazatel rozkládán jsou analytičtější.
- Vazby mezi ukazateli - aditivní (součtové + , rozdílové - ) , multiplikativní (součinové *, podílové : )
- soustavy umožňují kvantifikovat intenzitu jednotlivých ukazatelů na ukazatele vyšších řádů, umožňuje
odhalit slabé stránky ve finančním hospodaření podniku
Řešení pyramidálních soustav
1. volba syntetického (vrcholového) ukazatele
2. rozklad na ukazatele nižších řádů – analytické ukazatele - je nutné zvolit ekonomicky smysluplné uk., kt.mají
matematickou vazbu,zabývám se v dalším rozkladu pouze významnými uk., k nevýznamným se už nevracím
3. kvantifikace vlivů dílčích ukazatelů na ukazatel vrcholový - sledují se Δny vrcholového ukazatele v závislosti na
Δách dílčích ukazatelů – tj. změna syntetického uk. je vyjádřena fcí… X = f (a,b,…) změna dílčího ukazatele
vyvolá změnu ukazatele vrcholového!!!
1. vliv silný, vyvolá Δ dílčího ukazatele výraznou Δ ukazatele vrcholového, vliv slabý –Δ není relevantní.
(intenzita vlivu – jak Δ dílčího ukazatele ovlivňuje ukazatel vrcholový)
2. použití konkrétní metody (matemat. aparátu) podle vazby, která mezi ukazateli je.
4. interpretace výsledků (ukazatel XY se projevil z XY %)
vliv dílčích ukazatelů na vrcholový ukazatel při aditivních vazbách:
a) vliv absolutních změn (vliv rozsahu)
absolutní změny: vliv dílčích ukazatelů na vrcholový ukazatel je dán:
a) u součtových vazeb součtem jejich absolutních změn
b) u rozdílových vazeb rozdílem jejich absolutních změn
b) vliv relativních změn (vliv intenzity)
vliv relativních změn je dán:
a) podílem dílčího ukazatele na vrcholovém (čím je vyšší, tím významnější je vliv
7
SZZ 2012 - EKO
b) indexem změny dílčího ukazatele (čím je změna výraznější, tím je vliv vyšší)
vliv dílčích ukazatelů na vrcholový ukazatel při multiplikativních vazbách
Záleží, zda ukazatel má + nebo – hodnotu; + lze využít všechny modely, - pouze metodu funkcionální
4 metody:
1. metoda postupných změn (MPZ)
2. metoda rozkladu se zbytkem
3. metoda logaritmická
4. metoda funkcionální
1.Metoda postupných změn (MPZ, “Postupná metoda“, metoda řetězového dosazování)
princip: pouze tam, kde je syntetický uk. výsledkem součinu analytických ukazatelů
postup – mění se vždy jeden z uk. a ostatní zůstávají nezměněny podle zásady ceteris paribus, vliv jednotl. analyt. uk.
je závislý na jejich pořadí ve výpočtu (v praxi to nelze, přednosti: jednoduchost, nedostatky: není reálné, aby se
jeden faktor měnil a ostatní zůstaly nezměněny, nepřesnost, protože výsledek závisí na pořadí, ve kterém faktory
měníme
2.Metoda rozkladu se zbytkem -neměníme vstupní hodnoty, ale vždy základní hodnotu faktoru doplníme změnou
druhého,roli diference přebírá zbytek,každý uk. posuzujeme izolovaně
princip: pouze tam, kde je syntetický uk. výsledkem součinu analytických ukazatelů
postup: mění se každý uk. individuálně, při konstantní hodnotě ostatních ukazatelů (shoda s metodou postupných
změn) a přidává se vliv změny všech ukazatelů najednou (tzn. nejdříve každý zvlášť a pak všichni dohromady)
přednosti: jednoduchost, snaha vyjádřit i souhrnný vliv ukazatelů, nedostatky: nepřesnost, špatná interpretace
„zbytku“ – souhrnný uk. zbytkový
3.Metoda logaritmická (metoda logaritmu indexu hodnot) – pouze při + hodnotách
princip: vychází z indexu změn analytických uk., použití je tam, kde uk. nemají zápornou nebo nulovou hodnotu
přednosti: přesnost, není citlivá na pořadí uk. (zaokrouhlovat na 7 des.čísel), nedostatky: náročnost na výpočet,
problémy při aplikaci podílových vazeb (tam se musí stanovit reciproký ukaz. a nahradit vazbu podílovou vazbou
součinovou) : → *
4.Funkcionální metoda
princip: může se používat všeobecně tj. i záporná hodnota uk., přiřazuje změnu syntetického uk. k jednotl.
analytickým uk. dělením (výchozí hodnotou), preferuje podílové vazby, založené na relaci na podílové hodnotě,vliv
každého uk.se zjišťuje zvlášť, přednosti: použitelnost při záporných hodnotách indexů, není citlivá na pořadí uk.,
nedostatky: relativní přesnost
KOMPARACE - řada metod založených na srovnání (komparaci), problémy (volba srovnávací základny – velmi
důležité, má hlavní vypovídací hodnotu, problém srovnatelnosti (vyvarovat se srovnání s doporučenými hodnotami,
musíme srovnávat srovnatelné =>stejné dimenze, období a jednotky)
Členění komparace: a) externí komparace; b) interní komparace
Externí komparace - využívá jednoduchý mat-statistický aparát, východiskem je matice firemních ukazatelů.
srovnání fy ze stejného resortu (nejlépe se stejným předmětem podnikání),srovnávat ukazatele vzniklé na stejné
metodice.
Postup konstrukce matice firemních ukazatelů:
1. vyberou se vhodné firmy ke komparaci (srovnání srovnatelného)
2. vyberou se vhodné ukazatele pro komparaci (platí výběr relevantních, podstatných ukazatelů s vypovídací
hodnotou !!!)
3. stanoví se váhy významnosti jednotlivých vybraných ukazatelů (mohou se všem přiřadit stejné váhy; váhy se
volí tak, aby jejich součet dal 1, případně 100 %)
4. ukazatelům se přiřadí hodnota
+1 tam, kde je žádoucí růst ukazatele
-1 tam, kde je žádoucí pokles ukazatele (např. nákladovost, zadluženost)
cíl = srovnat firmu pomocí jednoho – tzv. „integrálního ukazatele“, který by komplexně vyjadřoval pozici
jednotlivých firem v rámci sledovaného souboru firem.
Použité metody:
1) metoda bodovací
2) metoda jednoduchého/váženého součtu pořadí
3) metoda jednoduchého/váženého podílu
8
SZZ 2012 - EKO
4) metoda normované proměnné
5) metoda vzdálenosti od fiktivního bodu
1) BODOVACÍ METODA (čím více bodů, tím lépe)
Princip: fy hodnotíme podle počtu dosažených bodů v rámci vzestupné nebo sestupné bodové stupnice (hledáme
v rámci bodové stupnice pozici firmy)
Postup:
1) firmě, která má nejlepší hodnotu jednotlivého ukazatele, přidělíme 100 bodů (100 bodů získá nejvyšší zisk
nebo nejnižší náklady apod.)
2) ostatním firmám stanovíme body podle pravidla růstová tendence uk. (+1), klesající tendence (-1)
3) výpočet integrálního uk. di
4) vyhodnocení
Pozitiva: jednoduchá metoda, je schopná postihnout diference mezi firmami, řekne nám, která je nejlepší
Negativa: pracuje s body a ne skutečnými ukazateli
2) METODA JEDNODUCHÉHO/VÁŽENÉHO SOUČTU POŘADÍ váženého = hodnota ukazatele je dána
váhou ukazatelů, Princip: řadíme podle žebříčku, ale ne podle bodů, ale podle ukazatelů; úspěšnost jednotl. fy
posuzujeme podle jejich umístění (pořadí) ve sledovaném souboru fy ,fě nejlepší nepřiřazujeme hodnotu sto, ale např.
M10 , jednoduše to má být: 1 = nejlepší, 2, 3, …, i = nejhorší – jako známky ve škole.
Postup:
1) seřadíme fy v souboru podle každého uk. zvlášť - postup při jednotkových vahách (+1) a (-1);
b) postup při diferencovaných vahách ukazatelů
2) firma s nejlepší hodnotou ukazatele dostane pořadí „n“ a každá další pořadí o jednotku nižší
3) výpočet integrálního ukazatele di: a) při jednotkových vahách (stejné váhy pro všechny uk. - váhy tam tedy
vůbec být nemusí – nehrají roli) tzn. sčítáme čísla pořadí; b) při diferencovaných vahách (dij = ∑ sij * pj)
4) vyhodnocení: nejlepší firma má nejmenší di
pozitiva: jednoduchost, možnost práce s diferencemi mezi fy, negativa: nepracuje s uk. ani s body, jenom s pořadím
3) METODA JEDNODUCHÉHO/VÁŽENÉHO PODÍLU
Princip: každá hodnota uk. se vztahuje k průměrné hodnotě tohoto uk. v souboru firem – smyslem je vyhodnocení
firem podle vzdálenosti od průměrných hodnot souboru (použití i oborových hodnot), zpochybnění objektivity –
průměr vyjadřuje netransparentní a velmi vnitřně diferencovaný soubor jednotl. uk.,- fu hodnotíme podle toho, jak
daleko nebo blízko je k danému průměru,- možnost použít u vnitropodnikových jednotek – u externí komparace je to
problém nejlepší firma má největší di, pozitiva: jednoduchost, umožňuje zjistit, jak se vzdaluje nebo přibližuje daná
firma k průměru. Otázkou je, jestli lze s průměrem srovnávat, ptze průměry jsou zavádějící z pohledu extrémních
hodnot, negativa: použití průměru nemusí vždy vypovídat o skutečnosti
4) METODA NORMOVANÉ PROMĚNNÉ
Princip: skutečné hodnoty ukazatelů nahrazujeme tzv. normovanými proměnnými a postavení firmy v souboru
posuzujeme podle vztahu skutečných ukazatelů k těmto normativním. Můžu si tam dát jakoukoliv normu – průměr,
odvětvová hodnota, hodnota plánovaná, hodnota optimální – můžu pracovat s jakoukoliv charakteristikou, se kterou
chci provádět komparaci. nejlepší firma má největší di; pozitiva: průměr tam není sám o sobě, ale s odchylkou,
negativa: je diskutabilní používat normované hodnoty
5) METODA VZDÁLENOSTI OD FIKTIVNÍHO BODU
Princip : (podobná metodě normované proměnné), fikce znamená, že z hodnot u firmy vyberu vždy tu nejlepší hodnotu
ukazatele a vytvářím tak fiktivní firmu. Postup: vypočítáme průměr a směrodatné odchylky každého ukazatele,
normujeme ukazatele (nelepší a nejhorší), stanovení integrálního uk. di, nejlepší firma má nejmenší di, pozitiva:
odstraňuje citlivost rozptylu, určuje pořadí k základně, negativa: velmi složitý, tvorba fiktivní firmy
Každá z metod má různou vypovídací schopnost vzhledem k výslednému pořadí firem. Často se mohou výsledky –
pořadí firmy- při jednotlivých metodách lišit. Výsledné pořadí se dá zkoumat pomocí „míry shody pořadí“ (postupně
po dvojicích, za použití SPERMANOVA koeficientu pořadové korelace: Rs
Pozn.
Benchmarking - komparační metoda – není však prostou komparací
- má přidanou hodnotu ne v ekonomickém slova smyslu, ale v obecném – inspirace
- nemá žádnou definici
- 4 základní definice:
1) kontinuální a systematické porovnávání vlastní výkonnosti se špičkovými podniky
2) kontinuální a systematické porovnávání s cílem zajistit konkurenceschopnost
9
SZZ 2012 - EKO
3) používání systematických metod na porovnávání s jinými subjekty
4) sledování jiných subjektů s cílem se od nich učit
- souhrn: kontinuální systematický proces - pochopit, proč je někdo tak dobrý
2. Finanční analýza jako metoda hodnocení výkonnost firmy (metodický postup, obsahové zaměření –
ukazatele rentability, finanční stability, hospodářské aktivity, resp. kapitálového trhu, jejich
výhodnost a použitelnost).
Vztah EA a FA:
EA – širší, průběžná, důležitější
EA → obsahové zaměření - podrobná analýza oblastí: nákladů, výnosů, HV, aktiv a pasiv, trhu, sortimentu,
produktivity práce atd.
FA – nepravidelná, je součástí EA
FA → obsahové zaměření - oblast: rentability, finanční stability, hospodářské aktivity
Obecný postup
1. vytvoření datové základny (FÚ vs. MÚ a controllingový systém) – zásada „zobrazení skutečnosti“ - nejobtížnější
2. zpracování relevantních (vybraných) dat formou ukazatelů- nejsnadnější – A) volba ukazatelů, B) výpočet
ukazatelů
3. vyhodnocení - obtížné
Metody finanční analýzy
- analýza poměrová
- analýza komparační
- analýza trendová
- analýza pyramidální
- vybrat si takové ukazatele, které pro mě budou mít užitnou hodnotu, vypovídací schopnost
- pro rentabilitu firmy – rentabilita VK, CK (ne tržby atd. – to je zbytečné)
- pro rentabilitu odvětví – divizí – rentabilita VK, CK (pokud má odpovědnost za kapitálové vybavení, když ne, tak
je to zbytečné)
- rentabilita výkonu – rentabilita nákladová, klasická, cenová, tržeb – prostě analytičtějšího typu
Ukazatele finanční analýzy: problematika výběru ukazatelů, ukazatele standardního typu
Interpretace výsledků: - pro externí uživatele; - pro vnitropodnikové řízení (interní uživatelé). Pro interpretaci je
důležité, komu výsledky slouží (směrem ven můžeme něco nalhat, ale směrem dovnitř bychom lhát neměli).
Finanční analýza - použitelná spíše pro externí uživatele (srovnatelnost metodiky šetření dat)
- neměla by spočívat jen ve výpočtu standardně používaných ukazatelů – následně ekonomická analýza vybraných
oblastí
- opírá se o data finančního účetnictví (netransparentnost, ale komparativnost)
Oblasti finanční analýzy:
1. analýza rentability
2. analýza finanční stability
2.1. analýza likvidity
2.2. analýza zadluženosti
3. analýza hospodářské aktivity
4. analýza ukazatelů kapitálového trhu (u a.s.)
Analýza rentability (výnosnosti, efektivnosti, výkonnosti, ziskovosti, PROFITABILITY RATIOS)
Definice pojmu rentability obecně - účinnost (efektivnost) transformace vstupů na výstupy
Princip (podmínky, zásady) účinnosti: (musí být splněny obě zásady)
1) transformace musí být účelná (znamená to, že firemní aktivity musí být akceptovány trhem)
2) transformace musí být hospodárná (úsporná), (musí probíhat za přijatelné výše nákladů)
10
SZZ 2012 - EKO
Problematika hospodářského výsledku - hospodářský výsledek (zisk nebo ztráta)
- měřítko úspěšnosti firmy (měl by odrážet účelnost i hospodárnost)
- je faktorem ovlivňujícím hodnotu firmy
- je nástrojem ekonomické stimulace vlastníků (protože ovlivňuje hodnotu firmy) a manažerů (součást systému
jejich hmotné zainteresovanosti)
- definice ∏ je obtížná, většinou charakterizován verbálně (∏ = důsledek nejistoty, ∏ = výsledek předvídání
budoucnosti)
- výpočty ∏ se liší v závislosti na metodice výpočtu (metodika je V-N) a ∏≠peníze
EBDIT (EBDITA2) před odpisy, zdaněním a úroky
EBIT3
EBT
EAT
EBIT≠ prov. HV v ČR …..EBIT/K = PR HV, ale říkáme EBIT
alternativní formy zisku -efektivnost předmětu podnikání (jen provozní aktivity)
- jsou kombinací účetního přístupu a preference peněz
- vycházejí z toho, jak je úspěšný předmět podnikání (bez ostatních činností)
- výnosy sleduje v penězích jako současné
- náklady sleduje v penězích jako současné – snaha o jejich odstupňování podle věcného vlivu na
ekonomiku firmy
- zisk je sledován „stupňovitě“
Alternativní formy zisku:
1) zisk z realizace (přijaté tržby za realizované výkony4 - náklady na realizované výkony)
2) Z 1 = zisk před úroky a zdaněním (ČZ1 = HZ - [∑N-(Nr+u+d)])
3) Z 2 = zisk po úrocích a před zdaněním (ČZ2=ČZ1-u)
4) Z 3 = zisk po úrocích a po zdanění (ČZ3=ČZ2-d)
Zisk na základě metodiky „příspěvku na úhradu“
- dvoustupňový efekt – a) příspěvek na úhradu (krycí příspěvek5)
b) zisk
HV→PÚ= T-Nv
HN = PÚ - Nfix
PÚ/T(Nv)
HV/∑N
Ukazatele rentability
- obecná konstrukce ukazatelů rentability poměrové ukazatele (oblíbené, často používané)
- doplňují se obvykle o horizontální analýzu VZZ
efekt
efekt
ukazatel =
,
ukazatel =
vstup
výstup
-
problém volby čitatele
problém volby jmenovatele
musí platit, že kombinace musí být smysluplná
Kategorizace ukazatelů rentability:
1. ukazatele rentability vstupů (K, VLK,N)
2. ukazatele rentability výstupů(výnosy, T)
3. ukazatele „ziskovosti“ a nákladovosti
2
Preferují ho zahraniční firmy, v ČR to neumíme spočítat, kde se umí spočítat amortizace, použije se EBDITA, kde neumíme,
použijeme EBIT. Vše vychází z pojetí odpisů, kdy odpis (účet.) ≠ amortizace (fyz. opotřebení).
3
v ČR ztotožněn s „provozním ziskem“ = provozní výnosy- provozní náklady
problematika netransparentnosti provozních výnosů; co je to „výnos“ (skutečné peníze versus účetní chápání výnosů)
výnos = peníze (anglosaské země) – čili skutečné současné příjmy
výnos = účetní kategorie (Evropa, ČR) – výnosy současné, ale i budoucí (potencionální – není jistota, že vzniknou)
4
Čistě přijaté NE fakturované
5
GROSS MARGINE
11
SZZ 2012 - EKO
4. ukazatele kapitálové rentability
Pákový efekt (Leverage faktor) - do jaké míry se změní rentabilita vlastního kapitálu, změní-li se struktura kapitálu
leverage faktor: mezi ROA a ROE existuje jakýsi efekt páky
a) pozitiv leverage efekt (pozitivní pákový efekt ROE > ROA)
je-li ROE > cena cizího kapitálu (úroková míra); pak při přílivu cizího kapitálu ROE roste
b) negativ leverage efekt (negativní pákový efekt ROA > ROE)
je-li ROE <cena cizího kapitálu (úroková míra); pak při přílivu cizího kapitálu ROE klesá
EBITDA – koreluje s provozním ziskem, tzn. odpovídá části provozního zisku přeměněného na cash (daně a úroky
představují redistribuci státu – nejsou přímým odrazem úspěšnosti fy)
Analýza vývoje zisku (EBIT) - používá se bod zvratu-BEP (Break-even point), - tam, kde dochází k obratu
z provozní ztráty do provozního zisku. Náklady přitom zásadně dělíme na variabilní a fixní.
Provozní páka (Operating leverage) - změna provozního zisku je dána změnou struktury nákladů (= čím je dána)
a) firmy s nízkými Nfix a vysokými Nv
b) firmy s vysokými Nfix a relativně nízkými Nv
c) lineární závislost není v praxi příliš reálná
Působení provozní páky lze vyjádřit matematicky jako „Stupeň provozní páky“ Vyjadřuje, jak se změní EBIT (%)
při změně objemu tržeb „citlivost“ reakce EBIT na změnu T. sleduji provozní zisk na změnu tržeb (celkových,
realizačních)
Finanční páka (Financial leverage)
- funguje obdobně jako provozní páka, ale hlavními vlivnými náklady jsou fixní finanční náklady
- finanční páka je výsledkem vlivu fixních finančních nákladů na změny EBIT a změny zisku/akcii
- finanční páka může sloužit také ke srovnání společností
12
-
-
SZZ 2012 - EKO
Indiferenční bod - je to tedy takový EBIT, kde Z/akcii je u obou firem stejný (EPS A = EPS B)
vztah mezi změnou provozního zisku a změnou Z/akcii = Stupeň finanční páky
Analýza finanční stability
1) analýzu platební schopnosti firmy (likviditu)
2) analýzu zadluženosti firmy (analýza dluhů)
Zadluženost nemusí být vždy negativní, může se třeba nastartovat své podnikání
zahrnuje oblasti:
Zdroje pro analýzu finanční stability – především rozvaha (2 pohledy na kapitál – věcný (Aktiva), zdrojový (Pasiva).
Analýza platební schopnosti firmy
likvidnost = schopnost přeměnit na peníze jednotlivé složky majetku
likvidita - schopnost plnit - v daném okamžiku- krátkodobé finanční závazky
- souhrn všech potenciálně likvidních prostředků, které má firma k dispozici k úhradě krátkodobých závazků
- vizitka pro obchodní partnery
- „likvidní infarkt“ – signálem je prodej materiálu, prodej fixních aktiv je už průšvih
- vztah likvidity a „solventnosti“ – likvidita je podmínkou solventnosti
- likvidita se na rozdíl od likvidnosti měří ukazateli, roli hraje i časová dimenze
- přístup: retrospektivní, perspektivní
- kategorizovat se může i na krátkodobou, střednědobou, dlouhodobou
- vztah likvidity a rentability: růst likvidity snižuje rentabilitu dát je do rovnováhy je velice těžké
- co vše můžeme na peníze přeměnit, abychom krátkodobé závazky pokryli
o finanční majetek - lze rychle přeměnit na peníze
o pohledávky -na pohledávky se lze dívat ze 2 pohledů:
- vlastnický přístup - moje – jsou prostě vyfakturované
- okamžité držení v čase - moje, i když je teď drží někdo jiný
o zásoby - výrobky, materiál (nikde není psáno, že všechny zásoby prodáme, a že prodáme za tu cenu, za
kterou jsme koupili)
o fixní majetek - to už podnik končí
L3 má vztah ke kategorii čistý
pracovní kapitál (Net working
capital)
ČPK = dlouhodobý kapitál
(dlouhodobá pasiva) – fixní
aktiva
ČPK = oběžná aktiva –
krátkodobé závazky
ČPK
představuje
prostředky- relativně volné (kdy
kryje
OA
z dlouhodobých
zdrojů).Finanční
management
chápe ČPK jako „fond“ finančních
prostředků, „finanční polštář“,
který firmě umožní brát si peníze
z účelově jiných zdrojů.
Problémy L3 – nepřihlíží ke
struktuře
OA
z hl.
jejich
likvidnosti,
nebere
v úvahu
strukturu KZ z hl. doby splatnosti, lze ji ovlivnit odložením některých nákupů
Analýza zadluženosti - zadluženost nelze vždy chápat jako negativní jev
- cizí kapitál zvyšuje (může zvýšit) rentabilitu
- cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní
- využití cizího kapitálu má své přednosti (včasnost, neovlivnění samostatnosti rozhodování, nikdo nám do jeho
použití nemluví)
13
SZZ 2012 - EKO
ukazatele zadluženosti: a) uk. struktury kapitálu; b) uk. krytí cizích zdrojů
Ukazatele struktury kapitálu :
struktura kapitálu = je dána poměrem mezi vlastními a cizími zdroji
závisí na: zaměření podnikatelské činnosti, struktuře investic, postoje podnikatele k riziku, úrokové míře bank,
rentabilitě a stabilitě tržeb
Ukazatele krytí cizího kapitálu:
zisk x 100
úroky
zisk + úroky x 100
úroky
zisk + odpisy x 100
úroky
reciproká hodnota ukazatelů (výše uvedené
obráceně čitatel a jmenovatel) = uk.
úrokového zatížení
zisk většinou EBIT
Optimální struktura kapitálu (∑K = VK + ciK)
- existují 2 „tvrzení, věty“,autory jsou Modiglianni a Miller
Abychom dosáhli optimální struktury kapitálu, vycházíme z následujících podmínek:
- 1. východisko: u‘ < v‘ (výnosová míra) = cena ciK je nižší než cena VK (způsobeno rizikem R, protože se
k výnosové míře připočítá riziková prémie (riziko podnikatele je vždy větší než toho, kdo mu půjčí cizí kapitál)
- 2. východisko: se stoupající zadlužeností N na ciK rostou úroky (někdo nám půjčí, ale za vysoké úroky)
- ↑ zadluženost => ↑ u‘
- 3. východisko: čím vyšší podíl ciK ve firmě, tím musí být VK výkonnější, aby pokryl ciK a ještě zbylo =>
optimální struktura kapitálu je taková, kdy: a) (NVK + NciK), tj. průměrné N na celkový kapitál jsou v minimu,
b) tržní hodnota je v maximu
- firmy dělíme na:
a) nezadlužené – náklady na kapitál = náklady vlastního kapitálu
b) zadlužené – náklady na kapitál = náklady vlastního kapitálu + náklady cizího kapitálu
- vychází z toho, že průměrný náklad se nemění zastoupením ciK, měl by být stejný, ale není to tak
- průměrný náklad se vzrůstajícím podílem ciK se mění, velkou roli hraje daňový štít (když dám úroky do N,
sníží se základna pro daně, a sníží odvod daně)
- cena kapitálu jsou ovlivněna výnosností vlK a podílem vlK z celkového a cenou ciK a podílem ciK
z celkového, daňový štít působí u vlK, tam kde je vlK, tam se musí přičíst daň. štít a jelikož vlK je část
celkového, proto se daň. štít objeví i u celkového kapitálu
- riziková prémie, o to navyšuji výnosovou míru vlK, jen to v závorce
Analýza hospodářské aktivity - soubor
podpůrných (doplňujících) ukazatelů
- největší důraz je kladen na obratovost
zásob, pohledávek, kapitálu atd. kolikrát se
něco obrátí
- kolikrát se zásoby, pohledávky obrátí
v tržbách
- čas je prioritou, doba obratu, za jak
dlouho
14
SZZ 2012 - EKO
Ukazatele kapitálového trhu
- týkají se jen a.s., kt. jsou kótovány na burze
- nejsou všeobecně použitelné
- mají vztah k burzovním obchodům
U akciových společností:
- zisk/akcie
- dividenda / akcie
- dividenda / zisk apod.
3. Metody pro souhrnné hodnocení firmy – bonitní (diagnostické) a bankrotní (predikční) modely,
jejich podstata, vypovídací schopnost, použitelnost. Reporting a jeho postavení v hodnocení
podnikatelské činnosti.
HODNOTA FIRMY - zájem vlastníků vs zájmy MNGMtu, vlastníka zajímá jakou jeho fa má hodnotu, za kolik by
ji prodal, firma pro něj představuje pojistku, po prodání získá peníze, mají racionální přístup
- rozlišuje se:
a) brutto hodnota - hodnota veškerého kapitálu firmy tj. hodnota, kt. může být zajímavá pro vlastníky i externí
uživatele (věřitele, kupce, banky atd.), jestliže vstupuje do hry nejen vlastník ale i externí uživatel – účetní hodnota
b) netto hodnota - reálná hodnota vlastního kapitálu – údaj, kt. by měli nezkresleně znát pouze vlastníci fy, sám sobě
by si vlastník neměl lhát
- objektivní zjištění hodnoty fy nelze – jak se k hodnotě nejvíce přiblížit ano
- hodnota je pro každého jiná – srdeční, kupní, prodejní atd.
- veškeré uvedené metody vycházejí z toho, že hodnota záleží na budoucím užitku pro současného či budoucího
vlastníka
hodnota fy: je dána očekávanými budoucími příjmy (buď na úrovni vlastníků či investorů) diskontovanými na jejich
současnou hodnotu a je to určitá víra v budoucnost firmy, která je vyjádřená v penězích
4 základní přístupy ke stanovení hodnoty fy:
1) tržní hodnota (střet S a D, tržní hodnota je dána spíše použitelností než jejím skutečným stavem)
2) subjektivní hodnota (je jiná pro prodávajícího, kupujícího atd.)
3) objektivizovaná hodnota
4) „Kolínská škola“ - hodnota firem, které si rozdělí do 2 skupin:
a) a.s. – kótovány na burze - hodnotu fy určí burza, kapitálový trh
b) nejsou kotovány na burze - používá se rozhodčí hodnota tzn. že to je jakási hodnota, kt. je mezi
hodnotou tržní, subjektivní a objektivizující
Metody zjišťování hodnoty firmy:
1. Ocenění na základě analýzy výnosů (výnosové metody)
a. Metoda diskontovaných peněžních toků (DCF) – m. entitiy6 (FCF, korig. HV, kalk. úrok. míra na
úrovni prům. vážených N kapitálu, CF pro vlastníky i věřitele, diskontování CF na brutto hodnotu, odečte
se hodnota ciK = netto hodnota), m. eguity (FCFE, korig. HV, úrok. míra na úrovni N vlK), m. APV7
b. Metoda kapitalizovaných čistých výnosů - týká se výnosů pouze vlastníků (není to CF, ale HV), 2
varianty:
a) teoretická (základem jsou peněžní toky = příjmy – výdaje), b) praktická (základem jsou výsledky
hospodaření = V-nN); nejdříve je upraven HV, podstatou V jsou v budoucnosti udržitelné výnosy, jejich
prognóza - V z investic, plán odpisů, plán potřeby fin. zdrojů, plán potřeby ciK, odhad kalk. úrok míry
(při objektivizovaném/subjektivním ocenění), výpočet výnosové hodnoty (analytická nebo paušální m.)
c. Metoda ekonomické přidané hodnoty (EVA)
d. Kombinované-korigované výnosové metody
2. Ocenění na základě analýzy trhu (tržní metody)
a. Ocenění na základě tržní kapitalizace
b. Ocenění na základě srovnatelných podniků
c. Ocenění na základě srovnatelných transakcí
6
7
m. entity se od m. equity liší zp. výpočtu CF a použitou diskontní mírou.
Adjusted present value
15
SZZ 2012 - EKO
d. Ocenění na základě informací pro vstup na burzu
3. Ocenění na základě analýzy majetku8
a. Účetní hodnota firmy
b. Likvidační hodnota firmy
c. Substanční metoda na principu reprodukčních cen
d. Substanční metoda na základě úspory nákladů
BONITNÍ A BANKROTNÍ MODELY (rozdíl je v čase – bonita mě zajímá teď, bankrot do budoucna)
Pro souhrnné hodnocení firem se používají:
1) bonitní (diagnostické) modely - hodnotí současnost, snaha o stanovení bonity fy, teoretický přístup9 a
praktický přístup
2) bankrotní (predikční) modely
-
snaží se ze současnosti a minulosti předpovídat budoucnosti
jestli firma je odkázána k záhubě nebo ne
vypovídací schopnost v našich podmínkách je nulová
aplikujme aplikovatelné
BONITNÍ M.
Nejznámější metody:
a) zahraniční: Kralicekův „Rychlý test“, Tamariho model
b) ČR: Soustava bilančních rovnic podle Rudolfa Douchy, Index bonity „IB“ index
Princip:výběr ukazatelů,ohodnocení ukazatelů pomocí bodů (buď přímo nebo na základě intervalu hodnot),stanovení
celkového- souhrnného počtu bodů (většinou založeno na průměru),zařazení do skupiny úspěšnosti podle dosažených
bodů.
Králicekův „Rychlý test“ (Quick test)
Přednosti: rychlost a poměrně dobrá vypovídací schopnost
Ukazatele: omezený počet, nesmí podléhat rušivým vlivům, musí být reprezentativní pro konkrétní oblast
Uk: 1 uk. rentability, 2 uk. likvidity, 1 uk. stability (R1 = vl K / K; R2 = (ci K – kr.fin.majetek)/ prov.CF; R3(ROA) =
EBIT/ K; R4 = provozní CF/výkony)
Hodnocení: nad 3 body = dobrá situace, 1 – 3 body = šedá zóna, pod 1 bod špatná situace.
Tamariho model („Tamariho rizikový index“) - vychází z bankovní praxe,
Podstata: hodnocení na zákl. bodového součtu ukazatelů, pro každý uk. stanoven interval hodnot, pro každý interval
stanoven počet bodů – „T bodová stupnice“, max ∑ bodů = 100
Uk: T1 = vl K/ci K; T2 = EAT/ A; T3 = OA / kr.závazky ; T4 = výrobní spotřeba/průměrný stav nedokončené výroby;
T5= T/ prům.stav pohledávek T6= výrobní spotřeba/ČPK
Celkové hodnocení – čím více bodů, tím lépe
Soustava bilančních rovnic podle Rudolfa Douchy
Bilanční analýza je vypracována na třech úrovních (BA1 – BA3), Nedostatky: přehlcení ukazateli, netransparentní
váhy, využívání váženého průměru ukazatelů, zbytečně komplikované a těžko interpretovatelné. Uk:stabilita, likvidita,
aktivita, rentabilita (EAT jako HV)
Index bonity – „IB index“(Grünwaldův IB,GIB) - Je mezi bankrotním a bonitním modelem
Přednosti: šitý na české prostředí,vybrané uk. testují 3 aspekty fin. zdraví (rentabilitu, likviditu a zadluženost)- je jich
malý počet (6), vymezuje interval hodnot přijatelných z hlediska finanční důvěryhodnosti a spolehlivosti
8
Účetní hodnota vlastního kapitálu na principu historických cen - VK, princip historických cen nám vadí, mluvíme o
aktivech a jejich historických cenách, hodnota fy je hodnotou jakou měla fa, když ten majetek byl pořizován
Substanční hodnota na principu reprodukčních cen (brutto, netto)- dvojí podoba – brutto, netto
- jakou hodnotu by měl ten majetek, když bych si ho pořizovala teď – nezohledňuje odpisy
- brutto = hodnota majetku firmy teď, kdyby byl pořizován
- netto = brutto – dluhy (závazky) – čisté obchodní jmění
Substanční hodnota na principu úspory nákladů
- investiční aktivity, výpočty složité
9
komparativně-analytické metody (m.fundamentální analýzy) a matematicko statistické metody (m. komparační)
16
SZZ 2012 - EKO
Uk. J (ROE) = EAT/ vlastní jmění; K (ROA) = EBIT / aktiva; L2 = (finanční majetek + krátkodobé pohledávky)/
krátk.závazky; P = (OA – krátkodobé závazky)/zásoby; S (doba splácení dluhu) = (cizí kapitál- rezervy)/zisk po
zdanění + odpisy; U = (zisk před úroky a zdaněním)/úroky
Hodnocení: IB > 1 …. Uspokojivé finanční zdraví; IB < 1 …. Signalizuje potíže
Proč je zahrnován i do bonitních a bankrotních modelů – do bankrotních modelů je zařazován protože používá rovnici, má
stanoveny intervaly (<>1) ale vzhledem k tomu, že jsou hodnoty ukazatelů porovnávány s mezními hodnotami, které hodnotí
výbornou situaci je zahrnován spíše do bonitních modelů.
-
problém bonitních modelů spočívá v tom, že by měly hodnotit současnost a ne vždy výběr ukazatelů koresponduje
s tím, co ekonomika potřebuje
je důležité, aby v rámci výběru ukazatelů aby byla větší proporcionalita mezi ukazateli výnosnosti (rentability) a
finanční stabilitou – zatím ve výše uvedených jsme viděli preferenci finanční stability
BANKROTNÍ MODELY- Úkolem je zjistit, zda je firma v blízké či vzdálené budoucnosti ohrožena bankrotem
Autoři: W.H.BEAVERE (1954-1964), BEERMANOVA diskriminační funkce, ALTMANOVO Z-skóre (1968,1983),
GRÜNWALDUV INDEX BONITY (2001), INDEX CELKOVÉ VÝKONNOSTI FIRMY (IN index,95,99,01,05)
Postup:
1. výběr ukazatelů
2. stanovení vah vybraných uk. a) dle preference autora modelů; b) dle technické analýzy (statistického
vyhodnocení dlouhodobých pozorování)
3. stanovení funkce vlivu ukazatelů na zvolený (většinou syntetický) ukazatel
4. stanovení intervalu hodnot, ve kterých firma: a) není ohrožena bankrotem, b) je ohrožena bankrotem, c)šedé
pásmo
Altmanovo Z-skóre (Altmanova formule bankrotu, Altmanův model, Altmanův index fyzického zdraví
- sledoval firmy více než 20 let,
- 2 skupiny firem:
a) firmy s volně obchodovatelnými akciemi – A
b) ostatní firmy – B
c) Pro rozvojové trhy se používá modifikace základního A indexu:„Z-skóre“ – využívá
klasické účetní výkazy
- výběr ukazatelů - ze začátku mnoho ukazatelů – asi přes 50 (zbytečné zahlcení), postupné snižování, až
bylo výsledkem 5 ukazatelů
- vyváženost ukazatelů finanční stability, rentability (ROA) a hospodářské aktivity (obrat kapitálu)
-
-
2 varianty: altmanovo z-skóre a Zeta altman (pro průmyslové podniky),
aktualizace modelu: „Z“ pro nevýrobní podniky, „Z“ (EM) pro rozvíjející trhy, altman – lavalle (obchodovatelné CP), altman
- izan (austrálie)
V ČR je Z-skóre neuplatnitelné, neznáme tržní hodnoty, leda použít ZETA altman nebo by se v ČR dal použít ukazatel pro
rozvojové trhy nevýrobní podniky, jelikož vychází z účetních výkazů.
Beermanova diskriminační funkce - použití u výrobních a řemeslných firem
- odpisy, tržby, celkový kapitál a pomocí nich sestavuje nejrůznější kombinace ukazatelů 10
Beaverův bankrotní model (W.H.Beavre) - zkoumal 10 let (1954-1964) 158 firem pomocí 30ti ukazatelů.
Firmy rozdělil do 2 skupin: 1) problémové; 2) bezproblémové.
a to podle statisticky významných odchylek jednotlivých ukazatelů u obou skupin firem od průměru (ale otázka
důvěryhodnosti průměru, proto by bylo třeba dodat i variabilitu) Postup nazval „profilová analýza. Je znám i jako tzv.
„dichotomický test“. Z těchto 30ti ukazatelů nakonec vybral 6. Zvláštní je postup (každý ukazatel se hodnotí
samostatně)
INDEX „IN“ (index důvěryhodnosti, bankrotní index) (ČR)
- IN 95 – pohled věřitelský
- IN 99 – pohled vlastnický
- IN 01 – pohled vlastnický i věřitelský
10
u některých si můžeme udělat otazníky - Odpisy - reálná a účetní hodnota odpisů není stejná; Hrubý zisk na cizí kapitál otázka, jestli z hrubého zisku lze ten cizí kapitál uhradit…
17
SZZ 2012 - EKO
- IN 05 – pohled vlastnický i věřitelský
název je odvozen od toho, v kterém roce ty indexy vznikly
GRÜNWALDUV MODEL BONITY (GIB) – založen na vztazích k „přijatelným hodnotám“
Hodnocení: GIB <0,5…….velký problém; 0,5 < GIB< 0,9 …problém; 1,0< GIB < 1,9….uspokojivá situace; 2<
GIB….velmi uspokojivá situace
RATING a SCORING
RATING - posuzuje státy, banky, města, podnikatelské subjekty, = komplexní hodnocení – současnost i budoucnost
Základ- fundamentální analýza (měkká data), orientace na splácení závazků
Členění: (časové-krátkodobý a dlouhodobý, podle dluhového nástroje –typ cenných papírů,podle subjektu, podle
účelu-externí,interní)
SCORING - posuzuje pouze klasické podnikatelské subjekty, je produktem ratingu, základ = kvalitní fin. analýzy na
základě dat minulých období, hl. váha se přisuzuje HV, méně náročný než R, vychází se z tvrdých dat (čísel) –
technická analýza
REPORTING
- zákl. fcí controllingu, moderní metoda hodnocení výkonnosti uvnitř firmy, info jsou poskytovány ve
formě reportů
- členění na interní a externí
o externí – zejména reporting vůči jiným nadřízeným orgánům (vztah mateřské a dceřiné fy); externí
reporty jsou velmi ojedinělé, ačkoliv vyplňování formulářů pro ČSÚ je také možno zařadit do
externího reportingu
o interní – orientuje se na vnitřního uživatele ve firmě (majitele, management, jednotlivá oddělení)
proces reportingu:sběr relevantních dat (zjištění informačních potřeb), transformace do vhodných databází,
analýza dat, vytváření reportů dle informačních potřeb uživatelů, distribuce reportů – ústní prezentace
všechny procesy jsou velmi důležité a ani jeden z nich nelze vypustit
u velkých firem, kde jsou vybudována celá controllingová oddělení, optimalizace počtu reportů
přesná schémata reportů nejsou, pro přehlednost se používají data seřazená do tabulek či databází;
existují také softwary, které mají předefinované určité skupiny reportů
- reporty by měly sloužit ke sledování odchylek aktuálních dat oproti plánu či jinému časovému úseku
- reporty nemusí zaznamenávat jen účetní data, ale mohou zaznamenávat např. četnost činností
Reporting by měl jako součást controllingu za pomoci analýzy dat a srovnáváním aktuálních skutečností
s historickými hodnotami odhalit odchylky hodnot a procesů a jejich správnou interpretací přispět k lepší
informovanosti osob majících zodpovědnost a pravomoc; měl by napomoci k včasnému odhalení
případných problémů, identifikaci jejích příčin a tím k rychlejšímu postupu při jejich odstranění.
-
4. Ekonomická přidaná hodnota jako metoda ocenění firmy (podstata, kategorie NOPAT, NOA,
WACC, absolutní a relativní ukazatele EVA, využitelnost EVA v praxi.
Ekonomická přidaná hodnota (economic value added – EVA)
měří ekonomický zisk (nadzisk), nerozhoduje to, jestli fa vytvoří účetní zisk, ale rozhoduje to, jestli je skutečný zisk
natolik vysokým, aby kompenzoval rizika vlastníků
EVA = NOPAT – C. WACC
NOPAT11 (net operating profit after taxes) = zisk z operativní činnosti po zdanění
C (capital) = kapitál vázaný v čistých operativních (operačních) aktivech, C (NOA12) - kapitál dělíme: operativní
aktiva13 a neoperativní aktiva.
11
NOPAT - zisk z operativní činnosti podniku (tj. z hlavního provozu podniku) po zdanění, nelze ztotožňovat s „českým“
provozním HV (operativní neznamená provozní), zisk dosažený skutečně z činnosti, pro kt. ten podnik existuje (předmět
podnikání – ten hlavní)
12
NOA = nově zařazená + operativní aktiva
18
SZZ 2012 - EKO
WACC14 (weighled average cost of capital) = průměrné vážené náklady kapitálu
WACC 
E
D
 re   rd 1  t 
C
C
Náklad na kapitál určuje v podstatě sazbu, která má dvě funkce:
a) určuje minimální rentabilitu
b) je základem pro diskontování
NOPAT = operativní výnosy – operativní náklady – upravená daň15
Při určování nákladů na kapitál rozeznáváme:
1) EVA- entity = základní případ, kdy náklad na kapitál je tvořen nákladem na vlastní i cizí kapitál
2) EVA – equity = náklad na kapitál zahrnuje náklady na vlastní kapitál snížené o úroky
3) EVA-APV = kdy náklad na kapitál zahrnuje jen náklady vlastního kapitálu
Náklady na cizí kapitál: Složky – úrok, disažio, ostatní16 → vážený průměr úrokových sazeb, kt. fa platí
z nejrůznějších forem cizího kapitálu
- vychází se z váženého průměru efektivních úrokových sazeb
- každý cizí kapitál má jinou efektivní úrokovou sazbu
- efektivní úroková sazba – slouží pro 2 účely:
a) supluje míru rentability – firma nepočítá klasickou rentabilitu
b) slouží k diskontování
Náklady na vlastní kapitál: = výnosové očekávání
→ Odhad nákladů na vlastní kapitál
A) Základní metody
a) tržní hodnota
- CAPM (capital assed princing model)
- využívá očekávanou výnosnost v souvislosti s tržními hodnotami
- levou stranu počítáme – neznáme ji
- hranatá závorka – riziková přirážka – se týká rizikovosti kapitálového trhu - riziková prémie
- faktor beta – beta koeficient, beta faktor – je tam kvůli komparaci, sleduje se v rámci burzovních obchodů
E(R) = [ E (RM) – rf ] . β
E(R) = očekávaná výnosnost konkrétního CP
rf = bezriziková výnosnost
E(RM) = očekávaná výnosnost kapitálového trhu
β= beta faktor, vyjadřuje vztah mezi jednotkovým rizikem a rizikovostí kapitálového trhu

výnosnost CP
výnosnost kapitálového trhu
β = 1 – výnosnost CP = výnosnost kap. trhu (neobvyklé)
β >1 – výnosnost CP > výnosnost kap. trhu
β <1 – výnosnost CP < výnosnost kap. trhu
rr – výnosový míra bezrizikových státních papírů (státní dluhopisy)
rm – výnosnost kapitálového trhu
rf – bezriziková výnosnost
(rm – rf) = riziková prémie (o co převyšuje výnosnost kap. trhu bezrizikovou investici do stát. CP)
Přímka CP = vyjadřuje lineární závislost mezi výnosností CP a jejich rizikem
ERA – výnosnost našeho cenného papíru (CP firmy)
ERM – výnosnost kapitálového trhu
13
slouží k provozování operativní (hlavní) činnosti podniku
C = celkový kapitál, E = vlK, D=ciK, re= N na vlK, rd= N na ciK, t=daň
15
Upravená daň = snížená o ty předměty činnosti, které nejsou hlavní, Upravená daň = NOPAT * sazba daně
16
administrativa spojená s CK, bankovní provize apod.
14
19
SZZ 2012 - EKO
ERF – výnosnost bezrizikových cenných papírů
β – představuje riziko
β A – rizikovost našeho CP
β T – rizikovost kapitálového trhu
β A <β T – zvyšuje se bonita naší firmy
βA > β T – investoři nebudou do naší firmy investovat, jelikož je příliš velká rizikovost
b) investiční hodnota
- stavebnicová hodnota
 podoba stavebnice – stanoví se empiricky (odhadem, na základě vývoje) očekávaná výnosnost – k ní se vždy
přidává určitá míra rizika (2 zákl.sk.: technické; finanční)
- v očekávané míře výnosnosti se přidávají jednotlivé rizikové přirážky, podle toho, kt. rizika můžeme očekávat
v oblasti technologie a poté přirážky rizikové z fin. rizika (musím očekávat tak vysokou výnosnost, kt. ta
rizika může eliminovat)
B) Pomocné metody
a) dividendový model - při odhadu ceny vl. kapitálu
 Gordonův dividendový model – 3 varianty - při konstantních dividendách, při rostoucích dividendách, při
klesajících dividendách
- založené na diskontovaném finančním toku, které se dostávají formou dividend
b) průměrná rentabilita
- náklad na vlastní kapitál se ztotožní s dosaženou výnosovou míru
o míra efektivnosti = výnos = rentabilita (dosahována v podniku za určitou časovou řadu)
- nikdo nepočítá očekávanou rentabilitu, ale vypočítá průměrnou rentabilitu ze zatím dosažených
c) odvozením z ceny cizího kapitálu
- kvalifikovaný odhad
použití EVA:
1) jako nástroj finanční analýzy
– v absolutním vyjádření → objem EVA (nezohledňuje velikost fy) - EVA 0
– v relativním vyjádření →
a) hodnotové rozpětí =
EVA
 r  WACC 
NOA
r = rentabilita čistých operativních aktiv = NOPAT / NOA
b) relativní EVA17 =
EVA
NOPAT  C  WACC

osobní N  WACC  NOA osobní N  C  WACC
c) EVA-ROS = EVA/T
2) k ocenění podniku
3) k systémům hmotné zainteresovanosti managementu
5. Obsah a konstrukce ekonometrického modelu. Jejich typologie a využití.
MODEL - jakékoliv zobrazení skutečného jevu, který je reálným systém nebo procesem (zjednodušení reality)
Typologie modelů podle historického vývoje:
1. věcně-logické modely (např. filozofický výrok) např. neviditelná ruka trhu – pro kterou je nezbytný právní
rámec fungování
2. fyzikální modely (např. Archimedův zákon)
3. geometrické modely – vysvětlení vztahů mezi proměnnými (např. model nabídky a poptávky – tržní
rovnováha)
17
vychází z největšího bohatství fy – lidi – je třeba hodnotu pracovního potenciálu ocenit, jde o individuální ocenění v dané fě
20
-
SZZ 2012 - EKO
4. algebraické modely – zobrazují reálnou eko strukturu soustavou rovnic, je to specifická forma zahrnující
alespoň jednu nebo více náhodných proměnných – základní nástroj ekonometrického zkoumání (matematické
modely)
ekonometrické modely jsou specifickou formou algebraických modelů (jsou to algebraické modely, které obsahují
alespoň jednu stochastickou proměnnou)
EKONOMETRICKÝ MODEL (EKM)
- specifická forma algebraického modelu zahrnující alespoň jednu či více náhodných proměnných
- základním nástrojem ekonometrického zkoumání
- vysvětluje chování EKO proměnných na základě kvantifikace vztahů mezi těmito veličinami
- zkoumají se příčinné souvislosti mezi proměnnými (jak se navzájem ovlivňují)
- popisuje jevy, kt. jsou eko, kvantifikovatelné, je možné je analyzovat, existuje dostatek relevantních dat.
ekonomický  ekonometrický model
EKO → má tvar fce (Y = f (L, K)), deterministický (nenáhodný, daný), nemá vyjádřené koeficienty
EKM → má tvar rce, obsahuje náhodnou proměnnou u, stochastický, algebraický, vychází k EKO modelu, má
vyjádřené koeficienty př. Y = K + L - konkrétní funkční vztah (rozšíření ekonomického modelu)
Fáze konstrukce EKM:
1. formulace ekonomického modelu zkoumané reality
a) vymezení předmětu zájmu (zkoumání)
b) výběr a klasifikace proměnných
c) volba funkčního vztahu (analytický tvar fcí pro jednotlivé rovnice)
- nejdříve je EKO model popsán slovně, jsou-li vztahy kvantifikovatelné, je model převeden do matematického
jazyka
- ekonomický model v matematickém vyjádření tvořen ze 3 částí:
1) ekonomickým subjektem, ve kt. se uskutečňuje zkoumaný eko jev
2) příslušnými proměnným včetně náhodné složky
3) formou vztahu mezi zkoumanými proměnnými
- počet zvolených proměnných musí být v souladu s identifikovatelností
- fce – vyplívá ze znalosti EKO vztahů mezi proměnnými a matematických možností jejich vyjádření – zpravidla se
využívají fce lineární
- Věcně-logická správnost modelu vyžaduje podrobnou znalost zkoumaných eko závislostí
- Vhodná datová základna
2. formulace matematických rovnic charakterizujících danou ekonomickou strukturu a statistický odhad
parametrů
a) zajištění datové základny (shromažďování dat, úprava primární podkladových údajů - agregace, desagregace,
očišťování)
- údaje jsou agregovány a ověřovány, zda mají požadované vlastnosti pro odhad strukturálních a náhodných
parametrů modelu – když se ukáže, že nesplňují, je nutné přeformulovat rovnice a jejich proměnné nebo se
původní proměnné různými postupy upravují
b) odhady strukturálních parametrů na základě zvolené metody – řada metod, její volba závisí na cíli
zkoumání, specifikaci rovnic, četnosti podkladových údajů a vztazích mezi endogenními proměnnými
c) vektor strukturálních parametrů aplikujeme do modelu
3. analýza, prognóza ekonomického jevu a zpětná kontrola
- rozdíly vyžadují zkoumání, zda jsou nesprávně teoretické předpoklady nebo je model chybně odvozen
- model ověřován z hlediska EKO a statistického
- musí se vždy provést verifikace:
- věcně logická – výsledek musí odpovídat teoretickým předpokladům modelu, nesouhlasí-li znaménka
parametrů vysvětlujících s ekonomickými předpoklady, nelze model považovat za ověřený
- matematická – klasická zkouška dosazením výsledků do zadání
- statistická – v modelu pracujeme pouze s výběrovým souborem, proto se musí testovat obecná platnost
výsledků (zobecnitelnost) – testuje se každý parametr, rovnice, zjišťujeme přesnost, s jakou model vysvětluje
změny endogenních proměnných
4. využití modelu v praxi – nejdůležitější etapa, uplatňují se info získané z analýzy kvantitativních vztahů v období
i z formulovaných prognóz budoucího vývoje endogenních proměnných
21
SZZ 2012 - EKO
Obsah EKM:
- rovnice – 2 typy: stochastické – obsahují stochastickou proměnnou a náhodnou proměnnou
identitní (definiční) – neobsahují stochastickou proměnnou, zvyšují vnitřní závislost
jednotlivých rovnic zprostředkovanou endogenní proměnnými v rámci modelové struktury, což je nežádoucí jev
- proměnné – 3 typy – každá reprezentuje jednotlivou charakteristiku nebo jev
- strukturální parametry – vyjadřují směr a intenzitu působení predeterm proměnných na endo proměnné
Typy proměnných:
 endogenní (závislé) Yi, t, dílčí proměnné yi, t
- předmět zkoumání modelu, hodnoty jsou generovány modelem, mají charakter vysvětlovaných proměnných a
představují výsledek působení vysvětlujících a náhodných proměnných, mohou být zahrnuty i mezi exogenní
prom, model v němž je g proměnných musí mít g rovnic
- podmínka identifikovatelsnosti18 v každé z nich může být pouze přípustný počet vysvětlujících proměnných
- stojí nalevo od znaménka =
 endogenní zpožděné – působení endogenních proměnných z období t-z
- může být zahrnuta v rovnici vysvětlující jinou endogenní prom, nebo je vysvětlující prom. k téže samé rovnici
v období t ) např. y1t=f(y2t-3, y2t-2, y2t-1, x1t) y1t – spotřeba v období t, y2t-z – míra investic před třemi lety, dvě
a minulý rok a x1t – HPP v období
- aby toto platilo, musí být součástí vícerovnicového modelu
- může být i exogenní, pokud ji další rovnice nevysvětluje
- jejich hodnoty jsou určeny jako výsledek minulého vývoje
- mají blízko k exogenním proměnným, protože jejich hodnoty nejsou určeny modelem, ale jsou stanoveny jako
výsledek minulého vývoje dané ekonomické proměnné
 exogenní (nezávislé) – pomocí nich se vysvětlují hodnoty endogenních proměnných a jejich změny
- značí se Xi, t ,dílčí xi, t (i … pořadové číslo proměnné, t … poloha v čase)
- mají vždy charakter vysvětlujících proměnných, jejich hodnoty jsou generovány mimo stávající modelové
struktury; jsou určeny eko prostředím
 predeterminované proměnné – endogenní zpožděné + exogenní proměnné bez časového rozlišení
 náhodné (stochastické) – je tvořena třemi složkami (3 chyby), jež nelze kvantitativně oddělit, působí ve svém
souhrnu (je to vektor), každá je součástí stochastické rovnice
- vyjadřuje celkový účinek působení všech činitelů na endogenní proměnou, které nebyly explicitně zahrnuty mezi
vysvětlujícími proměnnými
1. opomenutí důležitých proměnných (zjednodušení modelové struktury)
2. chyby vzniklé při měření
3. zjednodušení analytického tvaru funkce
- kvantitativně se rovná odchylce skutečné hodnoty vysvětlované endogenní proměnné od její teoretické
hodnoty
- značí se ui, t (i … pořadové číslo rovnice, t … poloha v čase – pouze v současnosti)
- v každé rovnici je jedna nebo žádná (maximálně 1)
Parametry:
 strukturální – jejich odvození je jedním z cílů ekonometrického modelování
 stochastické
STRUKTURÁLNÍ PARAMETRY EKM
- vyjadřují směr a intenzitu působení predeterminovaných proměnných na endogenní proměnné směr – je dán
znaménkem (+ … přímá příčinná závislost,  … nepřímá příčinná závislost) intenzita – absolutní hodnota
parametru (síla závislosti)
- představují kvantitativní obraz popisované ekonomické struktury
- jsou analogické regresním koeficientům
Typy strukturálních parametrů:
 i, j … parametr pro endogenní proměnné
 i, j … představuje parametr pro predeterminované (exo) proměnné
- stochastické proměnné u nemají strukturální parametry
podmínka identifikovatelnosti: kn + gv  g  1
kn  gv -1
Počet predeterminovaných proměnných nezahrnutých je větší nebo roven počtu endogenních proměnných zahrnutých sníženému
o 1. Prosté a rekurzivní modely jsou jednoznačně identifikovány (ident. musíme simultánní modely)
18
22
SZZ 2012 - EKO
STOCHASTICKÉ PARAMETRY EKM
- vyjadřují základní charakteristiky hustoty pravděpodobnosti, tj, rozložení náhodných proměnných
- patří sem: rozptyl náhodné proměnné D2(u) - ukazatel přesnosti modelu
- čím je bližší nule, tím lépe popisuje skutečnost
- rovná-li se 0, model je deterministický
střední hodnota náhodné proměnné E(u) – rovná se 0, jsou odchylky teoretických i skutečných
hodnot náhodné
KLASIFIKACE A TYPY EKM
podle fáze reprodukčního procesu:
- modely dílčí (např. model poptávky) – popisují určitou část reprodukčního procesu, nebo jeho stránku
- modely komplexní – souhrnně vyjadřují fungování celé ekonomiky
podle poznávacích schopností:
- kauzální modely - vysvětlující proměnné vystupují jako příčiny změn endogenních proměnných (nejhodnotnější
typ modelu – podává nejvíce informací)
o podmínka – vysoká míra těsnosti a přesná formulace modelu, přesná formulace modelu dle požadavků
kvalitativní analýzy
- symptomatické modely - obsahují vysvětlující proměnné, kt. nejsou nutně interpretovány jako příčinné faktory
(patří sem většina modelů, podávají méně informací než kauzální modely)
o endogenní a predeterminované prom jsou silně zkorelovány
o návazná kvalitativní analýza může potvrdit příčinný charakter těchto vztahů
o vysoká těsnost závislosti může vznikat ze souběžného časového vývoje endogenní a predeterminované
prom
- růstové modely - charakterizují vlastní vývoj endogenních proměnných v čase – jediná vysvětlující proměnná,
hodnoty endogenních proměnných jsou vysvětlovány historickými hodnotami dané proměnné (nejméně
informací)
podle formy závislosti mezi endogenními proměnnými, tj. dle tvaru matice B:
matice B = vznikne převedením strukturálních parametrů βis u nezpožděných endogenních proměnných na jednu
stranu jednotlivých rovnic
členění dle typu matice B se promítá i do volby vhodné metody pro odhad strukturálních parametrů
B=
-
-
1 (1,1)
  2,1
0 (1,2)
1 (2,2)
-
B má vždy čtvercový tvar, pod diagonálou jsou dopředné vazby
nad diagonálou jsou zpětné vazby
dimenze je dána počtem rovnic, (počtem endogenních proměnných tzn gxg)
na hlavní diagonále jsou vždy jedničky
prosté modely - matice B je jednotková, neobsahuje žádné vazby mezi endogenními proměnnými,
o endogenní proměnné jsou závislé na predeterminovaných proměnných
o na pravé straně není žádné y
o patří sem jednoduché modely s maticí B, která je tvořena skalárem 1
rekurzivní (rekurentní) modely – matice B je trojúhelníková (existuje alespoň jeden nenulový prvek pod
diagonálou) – vyjadřují dopředné vztahy mezi proměnnými
o obsahují zpětnou (do předcházející rovnice) nebo dopřednou (do následující rovnice) vazbu
simultánní modely – existuje alespoň jeden nenulový prvek nad diagonálou (v případě, že se jedná od horní
trojúhelník, vyjadřuje model zpětné vazby mezi proměnnými)
o vyskytuje se nejčastěji, nejlépe odpovídá vzájemné závislosti ekonomických procesů, obsahuje oba typy
vazeb
podle stupně agregace proměnných:
agregátní modely – vztahy mezi souhrnnými makroeko veličinami souhrnné modely makroagregátů
(využívají se v makroekonomii)
strukturní modely - desagregované – členění podle odvětví, území atd. (mikro úroveň)
dle ekonomického subjektu
- Modely makroekonomické – ekonomické procesy na úrovni národního hospodářství
- Modely mikroekonomické procesy na úrovni podniků, jednotlivců
23
SZZ 2012 - EKO
podle faktoru času:
- statické modely – neobsahují prvek času – zpožděné endogenní nebo časovou proměnnou xt
- dynamické modely – prvek času je obsažen – dynamizace modelu = zavedení času do modelu, možnosti:
 zahrnutí časové proměnné (další predeterminovaná proměnná)
 data ve formě postupných diferencí (krátí se tím rozsah časové řady)
 použití časově zpožděných proměnných
- rozlišujeme dynamizaci na úrovni modelové struktury (první nebo třetí způsob) a na úrovni dat (druhý způsob)
podle závislosti endogenních proměnných na vysvětlujících proměnných:
modely ve strukturální formě – vyjadřují strukturu vztahů mezi proměnnými bez ohledu na to, zda se jedná
o endogenní nebo exogenní proměnné
- maticový zápis: Byt + Γxt = ut
B- matice parametrů β o rozměru gxg
matice parametrů gama o rozměru gxk
modely v redukovaném tvaru - strukturální forma se upraví tak, aby každá endogenní proměnná byla závislá
jen na exogenních (obecně predeterminovaných) proměnných a náhodné proměnné
- s-tý řádek matice M vyjadřuje komplexní vlivy jako přímé, tak zprostředkované – všech exogenních
proměnných modelu na s-tou endogenní proměnou
- yt = Mxt + vt
- obecný tvar: M = -B-1 Γ
vt = B-1ut
M = matice multiplikátorů – vyjadřuje komplexní závislosti endogenní proměnných na exogenní proměnné- rozměr
má (g.k)
Využití: EKO regulace S a D, prognózy EKO vývoje, určování prod. fcí, EKM m. zobrazuje MAKRO a MIKRO
EKO jevy, vztahy mezi MAKRO agregáty, analýzy EKO struktury, hodnocení hospodářských programů na MAKRO,
MIKRO a podnikové úrovni…
6. Ekonometrické modelování produkce a nákladů. Jeho využití v ekonomickém rozhodování.
VÝROBNÍ PROCES
- přeměna výr. činitelů (faktorů X) ve výsledky výroby (produkty Y)
- mezi jednotlivými výr. faktory, mezi výrobními faktory a výsledky výroby a mezi výsledky výroby navzájem platí
určité závislosti projevující se za stejných podmínek stejným způsobem
- ekonometrické analýzy produkce a nákladů je zkoumání vztahů
A.
B.
C.
D.
faktor – produkt (F-P) - mezi činiteli výroby a výsledky výrob (produkční fce) → Xfa (hnojivo); Yprod (žito)
faktor – faktor (F-F) - mezi činiteli výroby navzájem (izokvanata)→ X1 práce, X2 hnojivo
produkt – produkt (P-P) - mezi odvětvími nebo výrobky navzájem (izofaktorová fce)→Y1 pšenice, Y2 žito
produkt – faktor (P-F) - mezi výsledky výroby a náklady (nákladová fce)→ X práce, Y žito
A. faktor – produkt (F-P) - mezi činiteli výroby a výsledky výrob (produkční fce) → Xfa (hnojivo); Yprod (žito)
-
funkční závislost mezi výsledky výr.činnosti a produkčními fa = produkční funkce
Využití produkční funkce:
1) určení výrobních faktorů vedoucích k požadované produkci
2) stanovení optimálního rozsahu a struktury produkce
3) pro objektivní klasifikaci mezipodnikových výsledků
4) k marketingovým účelům
- spočívá v optimalizaci podnikatelského rozhodování o rozsahu a struktuře produkce a výrobních faktorech
alokovaných k jejímu zabezpečení
- znalost produkčních fcí umožňuje vymezení efektivní nabídky a minimalizaci N na její zajištění
y = f(x1, x2, …, xm / xm+1, …, xn) + u
→ produkce je fcí měnících se fa (x1, …., xm) za podmínky, že další fase nemění (xm+1, …, xn) = ceteris paribus
Produkční fce:
a) jednoproduktové/jednofaktorové (tzv. individuální)
b) víceproduktové/vícefaktorové (tzv. agregátní) produkční modely
dle času:
a) statické
24
SZZ 2012 - EKO
b) dynamické
dle stupně agregace:
a) mikroekonomické – model výr. procesu jedné
výr.jednotky
b) makroekonomické – model na úrovni odvětví/ celého
NH
a) výroba s jedním proměnným faktorem (1faktorová)
1fa produkční fce = krátkodobá produkční funkce, statické podmínky výroby: y = f (x) + u
1. konstantní vztah
neměnná produktivnost faktoru
- každá další přidaná jednotka fa přinese stejné mn produkce
- lineární funkce: y = a + bx
a … aditivní konstanta udává úsek na ose y
(počáteční bod, kdy faktor x byl roven 0)
b … směrnice přímky (tg α)
- v zemědělství výjimečný typ (spotřeba práce při neměnné technologii)
2. progresivní vztah
- stoupající produktivnost fa - každá další jednotka fa
přinese zvýšení přírůstku produkce
nelineární funkce: exponenciální
y = kax
logaritmická
log y = ax + k
mocninná
y = axb pro b > 1
kvadratická
y = a + bx + cx2 (progresivní)
- fce s rostoucí mezní produkcí
- výjimečný typ – pouze v souvislosti se zvyšováním
intenzity zpočátku nízké úrovně (např. účinek hnojiv)
3. degresivní vztah
- klesající produktivnost fa - při každé další jednotce
faktoru se přírůstek snižuje
nelineární funkce:
kvadratická
y = a + bx - cx2
odmocninná y = a - bx - cx
inverzní exponenciální log y = k / ax + b
mocninná
y = axb pro 0<b<1
- funkce s klesající mezní produkcí
degresivita I. stupně - produkce roste stále pomaleji
degresivita II. stupně - produkce klesá
např. u vysoké intenzity výroby
4. obecná produkční funkce - kombinace progresivní a degresivní fce
- progresivně-degresivní produkční fce, neoklasická produkční fce
- rychlejší růst v počátečním období a později snižování
při vysoké koncentraci faktoru
nejčastější tvary:
polynom 3. stupně
y = a + bx + cx2 - dx3
transcendentní funkce
y = cxa * ebx
BMNČ při logaritmické transformaci: ln y = ln c + a*lnx + bx
Pozn. degresivně-progresivní y = a + bx - cx2 + dx3
Charakteristiky produkční funkce:
a) jednotková produkce – AP19 = množství produkce připadající v průměru na jednotku faktoru (nákladů)
19
yjp = APP =
=
25
SZZ 2012 - EKO
- jednotková produkce bude pozitivní, když TPP > 0; nemůže být záporná
- při lineární produkční funkci je jednotková produkce konstantní
- při progresivní produkční funkci se jednotková produkce zvyšuje stále rychleji
- při degresivní produkční funkci jednotková produkce klesá stále rychleji
- při progresivně-degresivní produkční funkci jednotková produkce nejprve stoupá a později klesá
b) mezní produkce – MP20 = přírůstek hrubé produkce na jednotku přírůstku fa (nákladu) - ukazuje jak je jednotka
faktoru produktivní, mezní produkce bude stoupat, pokud se bude celková produkce zvyšovat
- inflexní bod, když progresivní typ fce přechází v typ degresivní, po dosažení tohoto bodu bude MP klesat
c) produkční pružnost = poměr změny přírůstku produkce ke změně rozsahu aplikovaných faktorů
- o kolik se Δ produkce, když se změní fa o 1%
- v každém bodě produkční fce je jiná
Pp(b) =
=
P >1 … výroba je elastická (na 1% změnu faktoru připadá více než jednoprocentní změna v produkci), progresivní typ,
mezní produkce stoupá, jednotková produkce stoupá
0 < P > 1 … výroba (produkce) neelastická na 1% změnu v produkci připadá více než jednoprocentní změna ve
faktoru, degresivní typ, mezní a jednotková produkce klesají
P=1 … v bodě maxima jednotkové produkce, tj. v bodě rovnosti jednotkové a mezní produkce
- produkční pružnost pomocí obloukové pružnosti - Δ v produkci a ve faktoru jsou vyjádřeny ke středním hodnotám
nové a původní úrovně faktoru a produkce
- rozdílový koeficient pružnosti
Stádia produkční funkce
1. stádium - neracionální - od počátku až do úrovně max. jP
→ elasticita výroby Pp > 1
- nedochází k optimálnímu využití výr. kapacity a nedává
možnost maximal. výr. do krajní hranice efektivnosti
- na jednotku přírůstku výnosů přichází vysoký podíl stálých
nákladů a výroba je nákladná, třeba omezit objem fixního faktoru
2. stádium - racionální - od max. jP (jP = mP) do bodu nulové mP
20
mP =
=
=
26
SZZ 2012 - EKO
→ elasticita výroby 0 < Pp < 1
- zde je uplatněn princip maximalizace zisku
3. stádium - neracionální - negativní (záporná) mezní produkce
→ elasticita výroby Pp < 0
- plné využití stálých fa, pro vyšší efektivnost je potřeba omezit objem variabilního faktoru
Aplikace produkčních 1faktorových fcí v zemědělství
- Nejčastěji se jedná o vztahy stupňovaných dávek hnojiv a výnosem plodin
- Těmito vztahy se zabýval Liebig – formuloval známý Zákon minima
o Produkční fci znázorňoval jako lineární vzestup výnosů v závislosti na množství dodávaných živin do
doby, než další růst výnosu ovlivní jiný faktor, který se nachází v minimu
o Tento zákon rozšířil Mayer na všechny vzrůstové faktory
- Zákon optima: Wollny - předpokládal lineární závislost mezi faktory a výnosy
- Schopnost efektivního využití fa v rostlinné výrobě bude záviset na produkční pružnosti
- Jestliže koef produkční pružnosti bude zpočátku vysoký ale postupně se bude velmi rychle snižovat bude
efektivnost nákladů rychle klesat a použití výrobních činitelů bude velmi omezené.
Alokace výrobních zdrojů dle produkční funkce
- volíme takové použití faktorů, kdy efektivnost je největší – maxima produkce je dosaženo, kdy přírůstek produkce na
jednotku faktoru (mezní produkce) bude stejný
- pro stanovení výše optimálního proměnného faktoru platí zásada rovnosti poměru cen a mezní produkce
dy/dx = Cx/Cy
… maximalizace zisku lze dosáhnout, když hodnota přírůstku faktoru bude rovna hodnotě přírůstku produktu
Cxx = Cyy, ziskový interval se z velké části ztotožňuje s 2. stádiem produkční fce.
- princip alokace zdrojů lze uplatnit v MIKRU, tj. při rozhodování o použití zdrojů v zemědělských fy, v MAKRU např.
při rozdělování dotačních zdrojů do výrobních oblastí a sledování jejich efektivnosti.
b) výroba s více proměnnými faktory - vícefaktorové produkční fce, př.: 2faktorová produkční fce
- znázorňujeme jako produkční povrch y = f (x1, x2 / / x3 … xn) + u, zkráceně: y = f (x1, x2) + u
Nejpoužívanější typy dvoufaktorových funkcí:
lineární
y = a + b1x1 + b2x2
kvadratická
y = a + b1x1 + b2x2 - b3x12 - b4x22 + b5x1x2
odmocninná
y = a - b1x1 - b2x2 + b3x1 - b4x2 + b5x1x2
transcendentní y = cx1a1eb1x1x2a2eb2x2
Spillman-Mitscherlichova
y = a(1 - rxx)(1 - rzz)
Charakteristiky dvoufaktorových funkcí:
Jednotková produkce - dvě fce, každá je funkcí dvou proměnných jPx1 = y / x1 ;
Mezní produkce - parciální derivace příslušné proměnné mPx1 = dy / dx1
- při hledání kombinace faktorů vedoucí k max. hrubé produkci musí platit:
dy / dx1 = 0 a dy / dx2 = 0 za podmínky, že parciální derivace jsou záporné
d2y /dx12 < 0 a d2y /dx22
jPx2 = y / x2
mPx2 = dy / dx2
Produkční pružnost - pro každý bod produkčního povrchu nabývá dvou hodnot (Pp faktoru x1 a Pp faktoru x2)
Ppx1 = dy / dx1  x1 / y
Ppx2 = dy / dx2  x2 / y
Kritérium optimality u 2faktorových fcí: dy / dx1 = Cx1 / Cy
;
dy / dx2 = Cx2 / Cy
Průběh 2faktorových prod. fcí lze charakterizovat pomocí izokvant (taková vzájemná kombinace fa, při níž je úroveň
produkce stejná).
Tvorba produkčních funkcí
27
SZZ 2012 - EKO
- shromáždění podkladových údajů
- volba proměnných, vliv nejvýznamnějších faktorů, přihlíží se k informacím o produkčním procesu a ke statistickým
požadavkům
- podkladové údaje mohou být založeny na experimentu či z účetní evidence a jsou buď ve formě časových řad nebo
z průřezových šetření
Vyčíslení odhadovaných funkcí
- volba nejvhodnějšího typu funkce – shoda mezi modelovým a skutečným výrobním procesem, dává se přednost logice
- proces může být vyjádřen jednorovnicovým systémem nebo systémem simultánních rovnic, nejpoužívanější metodou
odhadu parametrů produkční funkce je MNČ
Rozbor odvozených závislostí - jedná se o posouzení:
a) statistických charakteristik produkční funkce
- míra těsnosti závislosti – (koef. korelace u lin. fcí, index korelace u nelin. fcí)
- testy významnosti regresního odhadu – regresních koeficientů bi ověřujeme F-testem
b) ekonomických charakteristik produkční funkce
- jedná se o zjištění průběhu produkční funkce a srovnání s modelovými předpoklady, dále je třeba posoudit a odvodit:
tabelované hodnoty produkce, funkci jP, mP, funkci elasticity, extrémy funkcí, rozdělení produkční funkce na racionální
a neracionální stádia, optimalizační propočty, izokvantovou funkci a izokliny, normativy využití faktorů v produkčním
modelu
B. faktor – faktor (F-F) - mezi činiteli výroby navzájem (izokvanata)→ X1 práce, X2 hnojivo
Izokvanta = izoprodukční křivka, izonákladová křivka
- průmět spojnice bodů stejné úrovně produkce odpovídající různým kombinacím faktorů
- u 2faktorové fce má izokvanta tvar x2 = g (x1 / / y konst.) → model symptotický
Odvození izokvantových funkcí:
Mezní míra záměny faktorů (MMZF ) = množství faktorů x2, kt. bylo nahrazeno zvýšením druhého faktoru o
jednotku, aniž by nastala Δ v produkci MMZF = x2 / x1 = dx2 / dx1
- MMZF vyjadřuje poměr mezní produkce faktoru x1 a mezní produkce faktoru x2
Pružnost substituce = % změna ve faktoru x2 v důsledku 1 % změny ve faktoru x1
Ps = (dx2 / dx1)  (x1 / x2)
izoklina = spojnice bodů stejné mezní záměny, tečny v průsečíku izokvant a izoklin jsou rovnoběžné
hřebenové články - vymezují racionální prostor kombinací výrobních faktorů na izokvantách
Typy kombinace faktorů:
kombinace neměnná (fixní, konstantní, s nulovou mírou záměny) MMZ = 0
- jestliže se zvýší faktor x1 libovolně a x2 bude stále na úrovni jedné jednotky, vyrobí se vždy stejné množství
produkce
- tzv. Leontěvova produkční funkce, strukturální analýza
- výrobu lze uskutečnit pouze v jedné kombinaci faktorů, nelze měnit poměr
např. v zemědělství poměr traktorů (x1) a traktoristů (x2), nebo poměr traktorů a paliva
kombinace měnlivá s konstantní zápornou mírou záměny (substituce)
- množství jednoho faktoru se zvyšuje a množství druhého se snižuje
- izokvanta má tvar přímky, neboť míra záměny je konstantní
- jedna jednotka faktoru x2 nahrazuje 2 jednotky x1 faktoru → míra záměny je nemměná a činní 2
např. v zemědělství při krmení zvířat lze používat jadrných krmiv, kt. se zastupují v podstatě v neměnném poměru
kombinace měnlivá s různou, avšak zápornou mírou záměny
- jestliže jednoho faktoru ubývá rychleji než přibývá druhého a naopak
- konvexní nebo konkávní funkce
a) kombinace s rostoucí mírou záměny - konkávní tvar - jednotková Δ ve faktoru x1 vyvolá stále větší úsporu
a snížení celkového množství faktoru x2 (výjimečná - téměř se nevyskytuje)
28
SZZ 2012 - EKO
b) kombinace s klesající mírou záměny - konvexní tvar - - snížení úbytku faktoru x2 při jednotkové Δ ve faktoru x1 při určité úrovni faktor x2 není nahrazován vůbec (v zemědělství nejčastěji)
kombinace měnlivá s kladnou mírou záměny
- s růstem jednoho faktoru se zvyšuje i množství druhého, k substituci faktorů nedochází
- tato kombinace se vyskytuje, má-li jeden z faktorů zápornou mezní produkci
Racionální záměna faktorů = úsek s negativní MMZ (↑ jednoho fa dochází k úspoře druhého faktoru) = 2. stádium
produkční křivky
Neracionální záměna faktorů = úsek s pozitivní MMZ (nedochází k záměně faktorů, ale k jejich doplňování)
Minimalizace nákladů = pokud cena úbytku faktoru nahrazovaného se rovná ceně přírůstku faktoru, kt.je jiný faktor
nahrazován → Cx2 x2 = Cx1 x1
- při jakémkoliv počtu proměnných faktorů bude optimální kombinace faktorů dosažena při rovnosti součinu ceny a
změny množství každého použitého faktoru
- zvýšené použití faktorů za účelem zvýšení objemu produkce bude žádoucí do té doby, pokud cena přírůstku produkce
Cyy bude větší, než cena přírůstku obou nákladů
Efekt substituce = jev, kdy v důsledku Δ ceny výrobku dochází ke ↑ úrovně výroby pomocí zvýšeného použití
výrobních faktorů ve změněné proporci (křivka expanze, kt. je izoklina)
Efekt expanze = pokud v důsledku ↓ ceny faktoru dojde po úpravě kombinace faktorů ke ↓ nákladů – vzniklou úsporu
lze využít na přesun z nižší izokvantové fce na vyšší produkční úroveň v důsledku důchodového efektu.
C. produkt – produkt (P-P) - mezi odvětvími nebo výrobky navzájem (izofaktorová fce)→Y1 pšenice, Y2 žito
- základem je alokace výrobních zdrojů na principu rovnosti mezní produkce
- izofaktorová funkce je křivka, kt. znázorňuje různou kombinaci výrob při stejné úrovni omezeného množství faktoru
- pokud je množství produkce y libovolně stanoveno, je zapotřebí určité množství faktoru x, které lze odvodit
z produkční funkce x(1) = m-1 (y1) … kolik faktoru do 1.odvětví … pro zbývající, 2. Odvětví zbývá x(2) = Qx – m-1 (y1)
Mezní míra záměny produkce (MMZP21) = označuje, o kolik musí být zmenšen rozsah jednoho odvětví, aby mohla
být dodatečně vyrobena jednotka produkce v jiném odvětví
Klasifikace vztahů mezi výrobky (odvětvími)
1) vztahy konstantní - výroba sdružených výrobků v jednom odvětví
2) vztahy soutěživé (konkurenční)
3) vztahy podpůrné (komplementární)
4) vztahy doplňkové (suplementární)
KONSTANTNÍ VZTAHY:
Jednotková (konstantní) MMZP
- dochází k záměně produktu za produkt vždy ve stejném poměru
- při výrobě sdružených výrobků např. vztah zrna a slámy u obilnin, vztah bulev a chrástu u cukrovky, vztah semene
a vlákna u lnu, vztah masa a vlny u ovcí
- vedlejší výrobky jsou přidruženy k hlavnímu výrobku
- při výrobě hlavního výrobku je vždy vyráběno určité, vcelku neměnné množství vedlejšího výrobku
- mezní míru záměny nelze vyčíslit
21
MMZP =
= MMZP =
29
SZZ 2012 - EKO
VZTAHY SOUTĚŽIVÉ:
-
v zemědělství nejčastější, v ekonomice odvětví mají nejdůležitější význam
dvě anebo více odvětví používá stjený výr. zdroj (půda, hnojivo, krmiva,stroje, budovy, práce apod.)
bude vždy záležet na poměru, v jakém se odvětrví výroby podílí na využívání výrobního zdroje
Δ poměru výrob znamená ↓ podílu jednoho odvětví a ↑ podílu jiného odvětví
-
a) vzestupná MMZP
produkční fce pro každý nezávislý výrobek má degresivní průběh (mezní produkt je klesající)
stále větší část výroby jednoho odvětví musí být zmenšována, aby se druhé odvětví mohlo rozšířit o jednotku
křivka produkčních možností je konkávní
-
b) klesající MMZP
postupné snižování množství úbytků jednoho výrobku ve prospěch rozšíření jiného výrobku o jednotku
vzniká při kombinaci odvětví s progresivními produkčními funkcemi
křivka produkčních možností je konvexní
VZTAHY PODPŮRNÉ (komplementární) - MMZP je pozitivní
- přesun faktoru k jednomu výrobku a vzestup jeho výroby vede zároveň ke zvýšení produkce druhého výrobku
- nejde o záměnu jednoho produktu druhým, ale o jejich vzájemnou kompletaci
podpůrných vztahů by mělo být při organizaci výroby využito ke zvýšení produkce na úroveň racionální výroby
- např. zařazení luskovin a víceletých porostů do osevních postupů
- následné plodiny mohou využívat zlepšení půdní struktury a výšivných látek, které byly před plodinou
nashromážděny
- při nadměrném zvyšování výměry osevní plochy těchto plodin se začnou projevovat soutěživé vztahy s ostatními
plodinami
VZTAHY DOPLŇKOVÉ (suplementární) MMZP = 0
-
produkce jednoho odvětví může být zvýšena bez zvýšení anebo snížení produkce druhého odvětví
Optimální kombinace výrobků (odvětví) odvozená z izofaktorových fcí:
- indikátor volby vhodné kombinace s cílem maximalizace zisku je cenová relace výrobků
- max. zisk bude dosažen při takové kombinace odvětví (výrobků), kdy mezní míra záměny produktů je rovna
zápornému obrácenému poměru jednotkových cen těchto výrobků
-
cena mezní produkce jednotky příslušného faktoru musí být stejná u všech výrob, které tento fa používají
optimální rozvržení faktorů je dosaženo tehdy, jestliže je ve všech odvětvích stejná cena mezní produkce
Izotržby
- přímky všech možných kombinací dvou výrobků (odvětví), jež povedou ke stejné úrovni tržeb
- fce izotržeb lze odvodit z rovnice:
TR = Cy1y1 + Cy2y2
y2 = -
y1 +
D. produkt – faktor (P-F) - mezi výsledky výroby a náklady (nákladová fce)→ X práce, Y žito
P-F → inverzním vztahem produkční fce, vyjadřuje průběh nákladové funkce
celkové náklady: cN = cNs + cNp; stálé (fixní) náklady: cNs; variabilní (proměnné) náklady: cNp; jednotkové
náklady: jN = AC = N / y; jednotkové náklady celkové: jNc = jNs + jNp; mezní náklady: mN =  N /  y
Celkové náklady stoupají úměrně produkci a dle vztahu růstu nákladů a produkce se odlišují modely:
1. intenzivní model růstu
- vyznačuje se rychlejším růstem výroby než nákladů
- náklady na jednotku produkce klesají, roste produktivita společenské práce
- model je charakteristický pro dynamický vývoj nákladů a produkce
30
SZZ 2012 - EKO
- zdrojem zvýšené efektivnosti růstu zemědělské výroby je technický pokrok, který vede k účinnějšímu používání
faktorů
2. extenzivní model růstu
- znamená rostoucí nákladovost zemědělské výroby a pokles efektivnosti vynaložených faktorů
- nákladově náročný typ výroby je také zpravidla kapitálově náročným typem výroby, protože přírůstek vázaného
kapitálu stoupá rychleji než přírůstek produkce
- příčiny porušení směru vývoje vztahu faktor – produkt v dynamickém vývoji spočívají v nedodržení
vzájemných proporcí mezi faktory, resp. jejich cenami
- poměrně drahé výrobní faktory dodávané do zemědělství, jejich nižší technická úroveň, kvalita a vybavení,
disproporce v rozvoji neoběžných a oběžných aktiv i v jednotlivých druzích výrobních faktorů, vedou k nižší
celkové efektivnosti vkladů vložených do zemědělské výroby
Typy nákladových funkcí:
1) lineární nákladová funkce = shoduje se s lineární produkční fcí, nemění se mezní náklad (nemění se mezní
produkce)
2) konkávní nákladová funkce = degresivní typ, klesající průběh mezních nákladů (progresivní-konvexní produkční
funkce)
3) konvexní nákladová funkce = progresivní typ, mezní náklady stoupají (degresivní produkční funkce)
Obecná degresivně progresivní nákladová fce odpovídá obecné produkční funkci s progresivní i degresivní fází
Charakteristika nákladových funkcí
Celkové náklady - veškerý objem nákladů vynaložený na výrobu
- jednotlivé nákladové druhy jsou různě závislé na rozsahu produkce
Stálé (fixní) náklady (cNs)
- ve svém objemu se se změnou rozsahu produkce nemění
- fixní náklady musíme vynaložit bez ohledu na to, zda vyrábíme či nikoliv
- např. náklady na amortizaci, opravy a pojištění neoběžných aktiv, nájemné, pachtovné, úroky, základní odměny
manažerů a odměny, které nejsou vázány na vyrobenou produkci, záchovné dávky krmiv, výrobní a celopodniková
režie
- v grafickém zobrazení nákladová funkce fixních nákladů je přímka rovnoběžná s osou y
Proměnné (variabilní) náklady (cNp)
- ve svém objemu se mění změnou rozsahu produkce
- představují výdaje na proměnlivé faktory
- např. krmiva, hnojiva, osiva, PHM, energie, pracovní náklady v případě, že odměna je závislá na množství produkce
- zjednodušeně můžeme mezi proměnnými náklady a produkcí uvažovat lineární závislost
- ve skutečnosti je pouze část proměnných nákladů v lineární závislosti na množství produkce (palivo, energie)
- většina proměnných nákladů má progresivní závislost na produkci (hnojiva, krmiva, závlahy), nebo závislost
degresivní (pracovní náklady, osiva, sadba)
JEDNOTKOVÉ NÁKLADY - náklady připadající na jednotku množství produkce v průměru
1. jednotkové náklady celkové (jNc)
- křivka jednotkových nákladů celkových bude odpovídat poměru a průběhu jednotlivých druhů nákladů
- průběh funkce je degresivně-progresivní
 sféra degrese - náklady na jednotku produkce se, především vlivem jednotkových stálých nákladů, snižují
 sféra progrese – náklady na jednotku se začínají zvyšovat – pokles jednotkových stálých nákladů je
pomalý a proměnné náklady se vlivem nižší efektivnosti dodatečných přírůstků zvyšují stále rychleji
2. jednotkové náklady stálé (jNs)
- s rozsahem výroby jednotkové stálé náklady klesají – obzvláště zpočátku klesají velmi podstatně
- čím vyšší objem výroby, tím vyšší úspora stálých nákladů na jednotku produkce
- funkce jednotkových nákladů stálých je hyperbolická funkce – s rostoucí produkcí se asymptoticky blíží k ose y
31
SZZ 2012 - EKO
3. jednotkové náklady proměnné (jNp)
- rovnají se ceně nákladů dělené jednotkovou produkcí
- mezi jednotkovou produkcí a jednotkovými náklady existuje vztah nepřímé úměrnosti
- rovnice jednotkových nákladů představuje hyperbolickou funkci s konstantou Cx
- jestliže jP stoupá, jup klesají a opačně
- tam, kde je jP v maximu, jsou jNp v minimu
MEZNÍ NÁKLADY
- přestavují přírůstek celkových nákladů při zvýšení produkce o jednotku
- mezní náklady se rovnají ceně nákladu dělené mezní produkcí
- když mP bude v maximu, budou mN v minimu
- pokud je křivka mN pod úrovní křivky jN, budou jN klesat
- pokud je křivka mN nad úrovní křivky jN, budou jN stoupat
- mezní náklady se rovnají jednotkovým nákladům v bodě minima jN – to platí jak pro jednotkové náklady proměnné,
tak i pro jednotkové náklady celkové
NÁKLADOVÁ PRUŽNOST
- vyjadřuje procentní změnu v nákladech v důsledku jednoprocentní změny v produkci
- je-li produkční pružnost větší než jedna (Pp > 1), nákladová pružnost je menší než jedna (Np < 1)
- je-li produkční pružnost menší než jedna (Pp < 1), nákladová pružnost je větší než jedna (Np > 1)
7. Poptávkové a nabídkové modely. Odvození pružností nabídkově poptávkových vztahů. Jejich
aplikace v charakteristice zemědělskopotravinářského trhu a jeho fungování.
1) Poptávka a její členění
Poptávková fce - vztah mezi tržní cenou zboží a množstvím, kt. jsou kupující ochotni si koupit; každé úrovni ceny
odpovídá určité množství poptávky; poptávané množství závisí na mnoha faktorech, z nichž rozhodující je cena →
poptávané množství je tedy funkcí ceny
Poptávková křivka - grafické znázornění poptávkové fce; - zákon klesající poptávky
Podle stupně agregace:
a) agregátní poptávka
- vzniká součtem tržních poptávek na všech dílčích trzích různých statků a služeb
- představuje celkový objem finálních statků a služeb, který ekonomické subjekty zamýšlejí nakoupit při určité cenové
hladině
- AD = měří celkové výdaje všech subjektů v ekonomice - spotřebitelé (C), firmy (I), vláda (G) a čisté vývozy
nakupované ostatními zeměmi (NX = Export - Import). AD = C + I + G + NX
b) poptávka jednotlivých spotřebitelů (individuální)
- desagregovaná forma poptávky - lze vyjádřit také výdaji, zejména jedná-li se o souhrn výrobků obdobných užitných
vlastností
- v případě jednotlivých výrobků lze poptávku sledovat i v naturálním vyjádření
- metodickým nástrojem zkoumání úrovně realizované poptávky jsou spotřební funkce - endogenní (závislou)
proměnnou vyjadřující poptávku je spotřeba
2) Hlediska dělení poptávkových modelů
a) stupeň agregace poptávky
- poptávkové modely mikro ( = výrobkové poptávkové modely) - popisují spotřebu individuálních spotřebitelů;
proměnná vysvětlovaná je poptávka po jednotlivých výrobcích (skupin výrobků)
- poptávkové modely makro - popisují vztahy, kterými se řídí poptávka v rámci celé společnosti
b) druh poptávaného předmětu
- modely poptávky po předmětech krátkodobé spotřeby (př. potraviny) - růstový model (tj.model charakterizující
vývoj endogenních proměnných v čase, který je jedinou vysvětlující proměnnou) může být vyjádřen lineární funkcí
32
SZZ 2012 - EKO
- modely poptávky po předmětech dlouhodobé spotřeby - růstový model je vhodné vyjádřit pomocí tzv. S-funkce,
která vyjadřuje bod nasycení
- modely poptávky po výrobních faktorech - teoreticky představuje poptávka po výrobních faktorech klesající větev
funkce mezní produkce.
Posuzování poptávky a faktory ji ovlivňující - z hledisek:
a) objem - rozsah spotřeby a zahrnuje všechny produkty a sl. pořizované z důchodu; ten je současně hlavním
limitujícím faktorem.
b) obsah - představuje strukturu spotřeby, tedy podíl spotřeby jednotlivých spotřebních statků a služeb
Faktory působící na poptávku
1. ekonomické (př. cena statku, ceny ostatních statků, výše disponibilního příjmu, úroková míra)+MAKRO
2. demografické (př. hustota obyvatelstva, počet dětí v domácnosti)
3. sociální (př. výše dávek v nezaměstnanosti, mateřství, výše důchodového zabezpečení)
4. ostatní (politické, klimatické, psychologické a náhodné)
KOEFICIENTY PRUŽNOSTI POPTÁVKY
- využití koeficientů pružnosti spočívá zejména v krátkodobé predikci změny poptávky na základě předpokládaných a
prognózovaných změn zkoumaných ekonomických faktorů
Pružnost (elasticita) poptávky
- intenzita působení exogenních proměnných na endogenní (závislé) proměnné lze vyjádřit kromě hodnot strukturálních
parametrů také pomocí koeficientů pružnosti - umožňuje srovnávat intenzitu působení různých proměnných na
endogenní proměnnou bez ohledu na použité jednotky, v nichž jsou dané proměnné vyjádřeny
- použití koeficientů pružnost spočívá zejména v krátkodobé predikci změn poptávky na základě předpokládaných a
prognózovaných změn zkoumaných ekonomických faktorů
- pružnost představuje vždy procentní změnu v endogenní proměnné připadající na jednoprocentní změnu ve
vysvětlující (predeterminované) proměnné
Pružnosti – známe-li analytický tvar funkce
a) příjmová pružnost
- procentní změna v poptávce v důsledku jednoprocentní změny v příjmu; výsledek je obvykle číslo kladné
- Ei > 1 důchodově pružná poptávka - poptávané množství roste rychleji než disponibilní důchod
- Ei < 1 roste poptávka pomaleji než důchod; důchodově nepružnoá poptávka
- Ei = 1 jde o jednotkovou důchodovou pružnost poptávky
- z dlouhodobého hlediska může dojít i k záporné příjmové pružnosti poptávky - dochází k nahrazení jednotlivých
výrobků výrobky jinými; poptávané množství klesá s rostoucím důchodem
b) přímá cenová pružnost
- o kolik procent se změní poptávané množství, změní-li se cena tohoto výrobku o 1 %; výsledek je obvykle záporný;
rovněž lze analogicky rozlišovat cenově pružnou, cenově nepružnou a jednotkovou cenovou pružnost
c) křížová cenová pružnost
- udává procentní změnu ve spotřebě i-tého výrobku v důsledku 1 %ní změny ceny j-tého výrobku
- eij > 0 - je i-tý a j-tý výrobek v substitučním vztahu - s růstem spotřeby jednoho klesá spotřeba druhého
- eij < 0, jedná se o výrobky komplementární, neboli doplňkové
- indiferentní (lhostejnost) zboží se jedná v případě, že se koeficient pružnosti blíží nebo rovná nule
Pružnosti – neznáme-li analytický tvar funkce – přibližné výpočty
a) bodová pružnost (příjmová)
b) oblouková pružnost (příjmová)
c) rozdílový koeficient
Podkladové údaje pro odvození poptávkových funkcí
panelová data = průřezová data ze stejného výběrového souboru shromážděná za několik let
a) statistika rodinných účtů ( šetření se provádí 2 způsoby)
33
SZZ 2012 - EKO
- metoda pravidelného zápisu - vybrané domácnosti zapisují do formulářů veškeré příjmy a výdaje všech členů.
- metoda jednorázového dotazu - kdy jsou u náhodně vybraných domácností během krátkého období sledovány příjmy
a výdaje
- obsahem jsou ukazatele o příjmech, vydáních, osobní spotřebě a složení a vybavení domácností
b) časové řady
- posloupnost v čase seřazených údajů ve směru minulost - přítomnost, z nichž každý se vztahuje buď k určitému
časovému úseku, nebo k časovému bodu
- musí splňovat 3 hlediska srovnatelnosti: věcné, prostorové a časové.
- časová řada může obsahovat kromě periodické a náhodné složky i trend, který nepříznivě ovlivňuje přesnost
statistického sledování těsnosti závislosti mezi proměnnými – multikolinearita - zvyšuje míru těsnosti závislosti - trend
proto musíme z časové řady vyloučit chceme-li znát skutečnou těsnost závislosti - problém multikolinearity je možno
např. řešit tím, že proměnné neuvažuje v jejich skutečných hodnotách ale v jejich odchykách od průměru
JEDNOROVNICOVÉ POPTÁVKOVÉ MODELY
a) výrobkové poptávkové funkce yi(t) = f(x1(t), x2(t), … , xr(t), xk(t)) + ui(t) ; yi(t) = 1 + 2x2(t) + 3x3(t) + ui(t)
- má-li fce lineární tvar - výhoda: snadné odvození na základě BMNČ
- nevýhoda: nevýstižné vyjádření závislosti spotřeby na příjmu - např. pro D po
potravinách nevhodná
-
nelineární funkce - mocninné
- má konstantní koeficienty pružnosti (= hodnoty exponentů funkce, tedy vyčíslených strukturálních parametrů)
- pro tuto funkci převedenou do logaritmického vyjádření lze využít také BMNČ
- nevýhodou této funkce je, že neumožňuje vyjádřit nasycenost spotřeby
- dalšími alternativami z nelineárních fcí může být fce semilogaritmická či hyperbolická
Engelovy funkce - zabývají se mapováním poptávkové funkce po potravinách ve vztahu k příjmu
volba analytického tvaru funkce f musí splňovat tyto požadavky:
1. vyjádření tzv. počáteční úrovně, tj. takové výše příjmu, pod kterou se poptávka po určitém výrobku vůbec
nevyskytuje - tomuto požadavku vyhovují lineární, semilogaritmické a lomené funkce
2. musí sledovat tendenci směřující k nasycenosti spotřeby při dosažení určité výše příjmu, přičemž přibližování k
hladině nasycenosti se může projevit poklesem poptávky po daném výrobku při dalším růstu příjmů; tento
požadavek splňují např. hyperbolické funkce
3. při libovolné výši příjmu nesmí vyjadřovat záporné výdaje (max. nulové) - tento požadavek splňují všechny
výše uvedené funkce
Tornquistovy funkce - využívají se pro zkoumání spotřeby různých typů výrobků v závislosti na příjmech
1. Tornquistova funkce - splňuje druhý požadavek Engelovy funkce
yi = 1  xk + ui
- vychází z počátku (bod 0 → nulová spotřeba)
xk +  2
- blíží se k hladině nasycenosti 2 asymptoticky
- základní potraviny (nezbytné statky); E < 1 a s rostoucím příjmem klesá
- neumožňuje vyjádřit případný pokles ve spotřebě při růstu příjmu
2. Tornquistova funkce - splňuje první a druhý požadavek
yi = 1  xk - 3 + ui
- relativně nezbytné statky, funkce nevychází z počátku (závisí na přijmu)
xk + 2
- pružnost blízká 1, s růstem příjmu nejdříve roste, pak klesá
3. Tornquistova funkce - splňuje druhý požadavek Engelovy funkce
yi = 1 xk  xk - 3 + ui
- luxusní statky (funkce nevychází z počátku, závisí na příjmu, nedosahujeme nasycenosti)
xk + 2
- pružnost >1 a roste s růstem příjmu
z hlediska zkoumání spotřeby potravin má největší význam 1. Tornquistova funkce, její parametry je možné
odhadnout na základě BMNČ
- u výrobkových poptávkových fcí je možné také uvažovat otázku dynamizace (použití časové proměnné) nebo případně
využití techniky nula-jedničkových proměnných; spotřební zvyklosti se totiž u většiny výrobků nemění okamžitě a
spotřeba v daném období je závislá i na spotřebě a příjmu v předcházejícím období
-
34
SZZ 2012 - EKO
b) Výrobkové poptávkové modely simultánní
- vyjádřený existencí zpětných vazeb mezi endogenními proměnnými při vyjádření vzájemné závislosti spotřeby
jednotlivých výrobků, ale také při modelování změn poptávky v důsledku působení dalších vysvětlujících proměnných,
tj. nabídky.
Poptávkové modely makroekonomické
a) Jednorovnicové modely agregátní poptávky a finální spotřeby obyvatelstva
Činitelé ovlivňující tvorbu hrubého národního (domácího) produktu:
- proměnné vyjadřující stupeň vědeckotechnického rozvoje
- proměnné vymezené v rámci fiskální a monetární politiky (diskontní a daň. sazby, úrokové míry)
- proměnné, které jsou součástí GNP (C, I, G, Ex)
- fce agregované spotřeby (zahrnující výše uvedené proměnné): y1t = f(x1t, x2t, … , xrt, xr+1, t, xr+2, t, xr+3,t-z) + u1t
- v EKM představuje většinou vysvětlovanou finální spotřebu obyvatelstva agregovaná poptávka obvatelstva (C); při
stejných G a NX je přímo úměrná velikosti HDP a nepřímo úměrná velikosti I; úroveň I se krátkodobě může projevit ve
snížení spotřeby, avšak vytváří potenciální možnost jejího růstu.
- vysvětlující proměnnou může být pak objem I současného i min. období; stejně tak na spotřebu nepůsobí jen HDP
daného období, ale i HDP min. období; vysvětlující proměnnou může být i C min. období. Již realizovaná spotřeba
v min. období totiž výstižněji popíše spotřebitelské zvyky obyvatelstva.
- značnou nevýhodou tohoto typu modelu je velká multikolinearita mezi vysvětlujícími proměnnými.
b) Modely finální spotřeby simultánní
- simultánní modely finální spotřeby se formulují jako součást komplexních ekonometrických modelů
- rovnice celkové spotřeby je důležitým a často se vyskytujícím prvkem; predeterminované proměnné, kt. ji vysvětlují,
jsou současně v takovémto modelu endogenními proměnnými.
EKONOMICKÉ MODELOVÁNÍ NABÍDKY
- nabídková funkce - je závislost rostoucí s kladnou pružností; za podmínek, že se výrobci snaží dosahovat
maximálního objemu zisku, potom při ceně dané trhem, jsou ochotni vyrábět pouze takové množství produkce, při které
náklady na poslední jednotku produkce budou stejné s příjmy z poslední jednotky produkce, tedy MC = MR (zlaté
pravidlo maximalizace zisku)
- vstupem nových výrobců do odvětví mohou být producenti s množstvím nabízené produkce stlačeni až k bodu
minimálních jednotkových nákladů ACmin, tzn. že konkurence snižuje objem zisku - naopak při růstu ceny mohou
výrobci nabízet i produkci s vyššími mezními náklady MC a proto zvyšují množství produkce (kladná elasticita); za
uvedených předpokladů nabídkovou funkci lze nahradit rostoucí částí funkce MC z bodu, kde se MC a AC protínají nabídka slouží především k modelování poptávky; nejjednodušší simultánní model poptávky je tvořen 2 rovnicemi:
S = d1*V+d2*P
V = d3*S+d4*P
(S = spotřeba čili poptávka, V= výroba čili nabídka, P = příjem)
- poptávka je vysvětlována nejen příjmem, ale i úrovní nabídky; nabídka není ale nezávisle proměnnou a je
vysvětlována 2. rovnicí, ve které je zahrnuta rovněž proměnná poptávka; mezi D a S je vzájemný vztah, který se
projevuje v tržních transakcích
- v souhrnu model obsahuje dvě endogenní proměnné, které jsou v každé z uvedených rovnic; mimo každou rovnici je
jedna predeterminovaná proměnná; každá z rovnic je tedy přesně identifikovaná (kn = gv – 1).
- rovnice lze pak převést do redukovaného tvaru, kdy jsou endogenní proměnné v závislosti pouze na
predeterminovaných proměnných.
MODELOVÁNÍ ZEMĚDĚLSKOPOTRAVINÁŘSKÉHO TRHU
Fungování zemědělskopotravinářského trhu modifikují tyto faktory:
- časové zpoždění a u většiny výrobků nízká nabídková pružnost, nízká cenová a důchodová poptávková pružnost
- v čase více méně stabilní poptávka po potravinách, zatímco nabídka zemědělské produkce se vyznačuje cykličností,
periodicitou a sezónností
- omezená a nákladově náročná skladovatelnost většiny zemědělských a potravinářských výrobků
- klimatické podmínky
35
SZZ 2012 - EKO
PODMÍNKY ROVNOVÁHY - PAVUČINOVÝ TEORÉM - na našem trhu je endogenní proměnnou množství
a) b1 > |a1|  křivka S strmější než D, b1 pozitivně skloněná - explozivní oscilace – divergující vztah od rovnovážné
úrovně
b) b1 = |a1|  křivka D i S mají stejný sklon - rovnoměrné oscilace (kolem středu)
b1 < |a1|  křivka D strmější než S - tlumené oscilace (směřují k rovnováze) konvergující k tržní rovnováze– čím je
křivak D strmější ve srovnání s křivkou S tím více se tlumí oscilace a tím rychleji směřuje cen aPt k P – čím je P0
vzdálenější od P, tím jsou výkyvy větší, a tím déle trvá útlum.
8. Klasická teorie mezinárodního obchodu, liberalismus a protekcionismus. Ricardiánský model
mezinárodní směny, absolutní a komparativní výhoda. Charakteristika ricardiánské teorie.
Klasická teorie mezinárodního obchodu
- začíná s nástupem průmyslové revoluce a s rozmachem mezinárodních trhů (18. stol. – 30. léta 20. stol.)
 makroekonomie (= předmět), liberalismus (= přístup)
 Hlavní příčina vzniku nového způsobu ekonomického myšlení spočívala v tom,
že merkantilismus přestal vyhovovat soudobým společenským a hospodářským změnám:
Klasická teorie
- měla podobu nákladové teorie (tzn. cena výrobku byla určena jeho náklady)
- někteří klasikové uznávali jako jediný hodnototvorný faktor práci
- moderní ekonomie opustila poněkud zavádějící pojem hodnota a důsledně používá termín cena.
Hlavní rysy:
- Konstantní výnosy, konstantní mezní produkt
- Jediný výrobní faktor (práce)
- Konstantní křivka hranice výrobních možností
- Nákladová efektivnost jako hlavní příčina mezinárodní směny
- Eko liberalismus
Teorie rozdělování
- vysvětluje důchody tří hlavních společenských tříd – mzdy, zisky a pozemkové renty
- moderní ekonomie chápe tyto důchody jako ceny výrobních faktorů, které se utvářejí opět jako výsledek střetu
nabídky a poptávky na trzích výrobních faktorů
- ale klasikové oddělili teorii rozdělování od teorie hodnoty (pojetí mzdy jako existenčního minima, pojetí
kapitálu jako mzdového fondu).
Klasická politická ekonomie
- rozvíjela se převážně v Anglii a ve Francii
- ekonomické myšlení z období rozvinuté manufakturní výroby a přechodu k strojové velkovýrobě
(konec 18. a poč. 19. stol.)
- důraz položen na akumulaci kapitálu, rozšiřování trhů a dělby práce
- velký důraz kladen na problematiku hospodářského růstu a rozvoje
- existuje mezinárodní směna – při ní jsou nižší náklady ve srovnání s jinými zeměmi - nákladová efektivnost
- říká, že směna je výhodná vždy
- vyznavačem volného obchodu
- Adam Smith, David Ricardo a John Stuart Mill.
Dílčí teorie
- Teorie absolutní výhody (A. Smith)
- Teorie komparativní výhody (D. Ricardo)
- Teorie automatického vyrovnávání obchodní bilance (D. Hume)
- Teorie reciproční poptávky (J.S.Mill)
- Teorie mezinárodní hodnoty (D. Marx)
36
SZZ 2012 - EKO
a) teorie automatického vyrovnávání platební bilance - D.Hume
- nemá smysl snažit se dosahovat aktivní plateb. bilance a hromadit stále větší množství drahých kovů
- aktivní obchodní bilance znamená - v zemi přebytek zlata – to způsobuje růst cen a pokles exportu
b) teorie reciproční poptávky - J. S. Mill
- vysvětlení směnné relace - mezinárodní ceny - tam, kde se S vyrovná s D, tam se ustálí cenová relace
- vysvětluje směnné relace, mezinárodní obchodní ceny v mezinárodním obchodě, jedna země vyváží, kolik
druhá potřebuje D=S na mezinárodním trhu, elastická D se mění vlivem produktivity práce, D a S závisí na elasticitě
c) teorie absolutní výhody a teorie komparativní výhody - Smith, Ricardo
- vidí teorii mezinárodní směny v nižších pracovních nákladech ve srovnání s jinými zeměmi = nákladová efektivnost
d) teorie mezinárodní hodnoty - Marx
- cena zboží na světovém trhu je určena množstvím práce nutné v mezinárodním měřítku, to vede k ekvivalentní směně
zboží, ale neekvivalentní směně práce
Adam Smith (1723-1790)
- východiskem jeho ekonomických názorů je hospodářský liberalismus, kt. žádá, aby stát se zdržel zasahování do
ekonomiky a ponechal vývoj na působení neosobních tržních sil, které se prosazují prostřednictvím hospodářských
aktivit jednotlivých tržních subjektů
→ koncepce „neviditelné ruky trhu“ - dílo: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů
- představa, že tržní ekonomika ponechána sama sobě řeší optimálním způsobem otázky: co vyrábět, jak vyrábět
a pro koho vyrábět
- zásahy státu do hospodářství považuje za škodlivé, zdůrazňuje klíčový význam dělby práce;
- Smith proti merkantilistické doktríně obchodní bilance postavil doktrínu svobody obchodu
David Ricardo (1772-1823)  anglický ekonom
- předmětem Ricardových "Zásad politické ekonomie a zdanění" je zkoumání zákonitostí, jimiž se řídí rozdělování
produktu na rentu, zisk a mzdu, tedy mezi pozemkový majetek, kapitál a práci.
- Teorie pozemkové renty – hodnota zemědělských výrobků je určována náklady práce při obdělávání půdy nejhorší
bonity
- Teorie pracovní hodnoty – určení hodnoty zboží pracovní dobou a směny zboží jako směny pracovních ekvivalentů
Liberalismus (vznikl v Anglii v 17.století - 18.století)
- svoboda a míra liberalismu ukazuje na otevřenost státu vůči mez. obchodu (otevírání trhů)
- opatření podporující vývoz
- nástroj obchodní politiky státu - jednostranně podporují mezinárodní obchod, zvýhodňuje domácí
výrobu na zahraničních trzích
- původně ho prosazoval A. Smith – chtěl volný obchod, kt.se bude sám rozvíjet bez zásahů státu (SxD)
- z latiny = svoboda – hlavní náplní tohoto směru je svoboda jednotlivce a ochrana před zásahem vlády
- představuje snižování daní, protimonopolní regulaci či odstraňování překážek mezinárodního obchodu
- směna má být volná, bez omezení → podpora volného obchodu, tedy o omezování zásahů do hospodářství i do
zahraničního obchodu
- výhody: konkurenční tlak, snaha snížit náklady i ceny, to vede k lepším podmínkám pro spotřebitele
- nevýhody: nezaměstnanost v domácí ekonomice, sociální tlaky (když domácí firma neobstojí)
Protekcionismus
- jakékoli opatření přijaté danou zemí k ochraně domácích odvětví před dovozy
- formy protekcionismu:
- cla (daň uvalená na dovozy);
- dovozní kvóty (kvantitativní omezení výše dovozů);
- mimocelní bariéry (např. zdravotní, jakostní certifikáty apod.)
37
SZZ 2012 - EKO
Důvody pro protekcionismus22
Důvody pro protekcionismus
1) je vhodné obětovat hosp. blahobyt podpoře společenských cílů (svoboda, národní bezpečnost, národní tradice)
2) merkantilismus, omezení pro určité zájmové skupiny, konkurence levné zahraniční práce, odvetná cla, ulehčení od
dovozů
3) cla mohou posunout směnné relace, clo může ochránit „nezletilé odvětví“ s růstovým potenciálem před konkurencí,
clo může pomoci snižovat nezaměstnanost
Následky uvalení cel
a) podpora tuzemské neefektivní výroby
b) nutí spotřebitele, aby omezovali své nákupy, na něž bylo uvaleno clo, až pod efektivní úroveň
c) opatřují příjmy vládě
TEORIE ABSOLUTNÍCH VÝHOD (ADAM SMITH)
- země by se měla specializovat na výrobu těch výrobků, které je schopna vyrábět levněji než ostatní => tyto výrobky
bude vyvážet do zemí, kde je jejich výroba dražší
=> a naopak z nich dovážet výrobky, které jsou tyto země schopny vyrobit nejlevněji
(předpoklady: dvě vzájemně obchodující země získají ekonomické výhody pouze tehdy, kdy jedna z nich je
produktivnější při výrobě zboží A a neproduktivní při výrobě zb. B
- podle teorie absolutních výhod bude země vyvážet to zboží, u kterého má absolutně nejnižší náklady
Předpoklady modelu – absolutní výhoda:
- jednofaktorová ekonomika – v zemi je pouze jeden výrobní faktor (práce)
- světová ekonomika se skládá ze dvou zemí (A, B), kt. vyrábí stejný produkt q1, q2 za různých podmínek
- výnosy z rozsahu jsou konstantní
- hranice výrobních možností má tvar lineární fce
- obě ekonomiky jsou naturální – kdy relativní cena určuje kolikrát je první statek dražší než statek druhý
- předpoklad naturální směny a výroby – nejsou peníze, tedy nejsou ceny, ale směnné poměry
- existuje ve zjednodušeném pojetí
- konečné hranice výrobních možností – odlišné nároky na pracovní náročnost a produktivitu práce v obou zemích při
výrobě produktů
TEORIE KOMPARATIVNÍCH VÝHOD (DAVID RICARDO)
- dokazuje, že mez. obchod je výhodný i v případě, že země nemá žádnou absolutní výhodu
→ země se soustředí na výrobu těch výrobků, u kt. má relativně menší náklady
- země bude vyvážet produkt, u něhož má větší komparativní výhodu
- a dovážet jako produkt ten výrobek, u něhož má nižší komparativní výhodu nebo nevýhodu
22
1) neekonomické argumenty→je vhodné obětovat hospodářský blahobyt podpoře společenských cílů (svoboda, národní bezpečnost, národní
tradice)
2) argumenty, které se neopírají o rozumnou ekonomickou argumentaci:
a) merkantilismus - teorie, kt. považuje kladnou obchodní bilanci za příznivou (do země přitékají peníze) a zápornou obchodní bilanci za
nepříznivou. Proto by se měly dovozy omezit.
b) omezení pro určité zájmové skupiny - díky ZS jsou často uvalovány cla na dovoz stejného zboží ze zahraničí, aby se zvýšil odbyt statků, kt. tyto
ZS nabízejí.
c) konkurence levné zahraniční práce - pže v zahraničí vyrábějí statky lidé za nižší plat, je nutno domácí trh ochránit před dovozem, aby se
ochránily dělníci (popírá teorii komparativních výhod).
d) odvetná cla - pokud nějaký stát zavede cla proti vývozu statků jedné země, měla by i tato země recipročně zavést cla proti tomuto státu.
e) ulehčení od dovozů - je-li některé odvětví poškozováno dovozem. Formou udělení únikové doložky, protidumpingových cel, odvety za nekalé
obchodní praktiky.
3) oprávněné argumenty v dynamických podmínkách:
a) cla mohou posunout směnné relace (poměr vývozních cen k dovozním) ve prospěch určité země neboli optimální clo - díky zavedení cla se
zvýší cena statku na domácím trhu. To má za následek snížení poptávky po tomto výrobku a tím pádem se sníží i světová cena tohoto statku (pouze
v případě, že se jedná o velký stát). Část cla tak dopadne na zahr. dodavatele. Pokud by ale optimální clo zavedly všechny země, efekt by se ztratil.
b) clo může ochránit "nezletilé odvětví" s růstovým potenciálem před konkurencí - u takových odvětví, které by to rozjetí výroby měly
komparativní výhodu oproti jiným.
c) clo může pomoci snižovat nezaměstnanost - ochrana před dovozem je ovšem neefektivním prostředkem k vytváření pracovních míst nebo ke
snižování nezaměstnanosti. Efektivnějším způsobem zvyšování zaměstnanosti
38
SZZ 2012 - EKO
Komparativní výhoda při výrobě určitého zboží
- subjekt při výrobě tohoto zboží musí obětovat méně jiného zboží než druhý subjekt
- země bude vyvážet to zboží, u kterého má relativně nejnižší náklady - neboli to zboží, u kt. je produktivnější
Charakteristika ricardiánské teorie - základní model mezinárodní směny
- považuje práci za jediný výrobní faktor
- země se liší pouze v produktivitě práce v různých odvětvích
→ země budou exportovat statky, kt. jsou schopny vyrobit relativně efektivněji, a importovat statky, kt. vyrábějí
relativně neefektivněji
- dokáže kvalifikovaně předpovědět strukturu – poměr produktivit se podílí na skladbě exportu a importu
- selhává představa úplné specializace – nastane pouze vzácně
- směna je vždy výhodná – pokud je komparativní výhoda – ale zanedbává se dopad na důchod
- země získá ze směny – ale různé rozdělení důchodů, výrobních faktorů – to se projeví v jejich modelech (různé
výnosy z rozsahu produkce)
RICARDIÁNSKÝ MODEL
Výhody:
- Dobré předvídání struktury mezinárodní směny
- Empirické zkoumání potvrzuje závěr, že statky se směňují na základě a1 a a2 (koeficienty práce)
Nevýhody:
- Předpoklad vysoké specializace, kt. reálně neexistuje
- Zanedbává dopady na rozdělování důchodů
- Neuvažuje další činitele mezinárodní směny, například vybavení zdroji
- Technický pokrok se uvažuje jen v podobě produktivity práce
HRANICE VÝROBNÍCH MOŽNOSTÍ
- protože každá ekonomika má omezené zdroje, je omezeno i to, co může vyrábět
- vyrobit určité množství jednoho statku znamená obětovat určité množství výroby jiného statku
- graficky to lze vyjádřit pomocí hranice výrobních možností
- pokud je sklon menší, pak je komparativní výhoda
- grafy HVM se nemusí prolínat – nemusí být absolutní výhoda – pak je komparativní výhoda
9. Neoklasická teorie mezinárodního obchodu. Rozšiřující modely a moderní teorie mezinárodního
obchodu, nedokonalá konkurence, výnosy z rozsahu a jejich úloha v mezinárodní směně, standardní
model mezinárodní směny, relativní poptávka RD, relativní nabídka RS.
Neoklasická teorie mezinárodního obchodu (neoklasikové navazují na klasiky)
- rozdělili teorii MO na čistou teorii a peněžní teorii
- navázali na Richardovu teorii komparativních výhod, ale odstranili z ní pracovní teorii hodnoty a už mluví o 3
výrobních faktorech – práci, půdě a kapitálu – a každý VF nese příslušný důchod - mzdu, rentu, zisk, …
- neúplná specializace
- alternativní náklady – příčina mezinárodní směny je v nákladech všech VF; náklady na zboží jsou vyjádřeny
množstvím jiného zboží – využití hranice produkčních možností (HPM);mezní náklady rostou se specializací výroby;
indiferenční křivky
- reciproční poptávka – rozvinul Marshall v křivkách reciproční poptávky – ukazují ochotu zemí směnit určitá
množství zboží za jiná množství jiného zboží
- teorie parity kupní síly – Cassel, kurz měny určen zlatou paritou pak kupní silou; zákon jediné ceny (cena zboží
v jedné zemi se rovná ceně zboží v druhé zemi * měnový kurz)
- vybavenost zdroji – Heckscher, Ohlin – země se ve výrobě i vývozu specializuje na produkty, jejichž výroba je
náročná na relativně hojný VF
- úspory z rozsahu – zvýhodňují velké země, které mohou více vyvážet, vnitropodniková směna (stejný výrobek, stejná
kvalita)
- spotřebitelské preference - snaží se zohlednit specifické příčiny mezinárodní směny, kdy země mají stejnou
vybavenost VF i stejné náklady na výrobu
39
SZZ 2012 - EKO
- vědeckotechnický pokrok – Veron, výrobek má 2 fáze: 1. nový výrobek, 2. standardní výrobek
Základem mezinárodní směny jsou tzv. alternativní náklady (Gottried Haberler). Náklady na zboží jsou vyjádřeny
množství jiného zboží.→ využití aparátu hranice produkčních možností (HPM). Alternativní náklady jsou fakticky
mezní náklady a rostou se specializací výroby, resp. obchodu (konkávní tvar HPM). Směnný poměr je dán sklonem
tečny v bodě křivky (HPM). Skutečný rozsah výroby závisí na preferencích spotřebitele → indiferentní křivky zavedl
Wassily Leontiev
Model specifických faktorů (Samuelson, Jones)
- předpoklady modelu
- připouští se existence jiných faktorů než práce
- země má 3 faktory: L – práce (mobilní), K – kapitál, T – půda
- země vyrábí PS (průmyslové statky pomocí L a K) a P (potraviny pomocí L a T)
- VF se nemohou okamžitě a bez nákladů přesouvat do jiného odvětví
- změní-li se struktura finálních produktů, změní se i struktura a množství potřebných faktorů
- klesající výnosy z rozsahu – degresivní produkční funkce v obou odvětvích
- 2 země vyrábějí tytéž produkty q1 a q2, obě vyváží statek, který je vyráběn z hojného faktoru, dováží statek vyráběný
s pomocí vzácného faktoru
- volný pohyb práce mezi odvětvími, dopad na důchody
- mezinárodní směna zvýhodňuje specifický faktor a jeho majitele v odvětví exportu
- vlastníci hojného faktoru mezinárodní směnou získávají
- lepší je, když ti, kteří získávají, kompenzují ty, kteří ztrácejí, než alternativa bez MO
- k přerozdělení mohou vést i jiné příčiny (technický rozvoj atd.), které se neomezují, ani neregulují
Heckscher-Ohlinův model (teorie proporcí mezi faktory)
- zabývá se úlohami rozdílů ve vybavenosti jednotlivých zemí zdroji
- ukazuje, že komparativní výhody jsou ovlivněny interakcí mezi zdroji země (relativní hojností výrobních faktorů) a
výrobních technologií (ovlivňuje relativní intenzitu, s níž jsou různé výrobní faktory užity k výrobě různých statků)
- hlouběji rozebírá vztah mezi hojností faktorů a intenzitou jejich působení
- každá ekonomika produkuje 2 finální statky a produkce těchto statků vyžaduje užívání 2 VF
- oba faktory mohou být použity pro výrobu obou finálních statků
- předpoklady modelu
- 2 statky – oděvy (O) a potraviny (P)
- produkce statků vyžaduje 2 VF – jejich množství je omezeno – práce (L) a půda (T)
- výrobní technologie je charakterizována fixními koeficienty
- výroba O je více náročná na L, výroba P je více náročná na T
- výrobní možnosti: aLO * QO + aLP*QP ≤ L aTO * QO + aTP*QP≤ T
- ekonomika nemůže spotřebovat více faktorů, než má k dispozici, 2 hranice výrobních možností
- země vyvážejí statky, jejichž výroba je náročná na užití faktorů, jimiž jsou hojně vybaveny
- změny relativních cen finálních statků mají silný dopad na relativní důchody získávané majiteli různých zdrojů zvýšení ceny statku náročného relativně více na půdu zvyšuje rentu z půdy více než úměrně a snižuje současně mzdu
- mezinárodní směna mění relativní ceny a vede tedy k přerozdělování důchodů
- vlastníci hojného faktoru v zemi získávají a vlastníci vzácného ztrácejí - v ideálním modelu mezinárodní směny
dochází k vyrovnání cen faktorů mezi zeměmi; v reálném světě však úplné vyrovnání není pozorováno - důvod je, že
existují velké rozdíly ve vybavenosti zdroji, obchodní bariéry a mezinárodní rozdíly v technologiích
Standardní model mezinárodní směny SMO
základní rysy:
1. výrobní kapacita ekonomiky může být vyjádřena pomocí hranicí (HVM) a rozdíly mezi HVM a jsou příčinou
mezinárodního obchodu
2. HVM určují také relativní nabídku země
3. světová rovnováha je determinována funkcemi světové relativní poptávky a nabídky, které leží mezi 2 národními
fmi rel. D a rel. S
40
SZZ 2012 - EKO
Model je založen na těchto základních vztazích:
1. vztah mezi HVM a křivkou relativní nabídky
2. vztah mezi relativními cenami a poptávkou.
3. určení světové rovnováhy pomocí vztahu mezi relativní nabídkou a relativní poptávkou.
4. dopad směnných relací (poměru cen exportu a importu země) na národní bohatství.
- budou-li 2 země obchodovat, světová cena se ustálí mezi dvěma hodnotami
SMO odvozuje mezinárodní relativní funkci nabídky z výrobních možností země a mezinárodní relativní funkci
poptávky z preference jedinců v zemi. Cena exportu relativně k importu (směnná relace) je určena průsečíkem
mezinárodní relativní nabídky a poptávky. Při stabilitě všech ostatních veličin zvýšení směnných relací zvyšuje blahobyt
země a jejich snížení ho zhoršuje.
Ekonomický růst posouvá HVM země, děje se tak většinou více ve směru jednoho statku, než druhého. → roste
mezinárodní relativní nabídka statků u nichž je HVM více posunuta → změna směn. relací (oběma směry)
- růst orientovaný na export → zhoršuje směn. relace
- růst orientovaný na import → zlepšuje směn. relace
Mezinárodní transfery důchodů mohou ovlivnit směnné relace země posunem mezinárodní relativní křivky poptávky
(transfer zhoršuje směnné relace dárce, jestliže dárce má vyšší sklon ke spotřebě vyváženého zboží než příjemce).
- SMO odvozuje mezinárodní RS z výrobních možností země a mezinárodní RD z preference jedinců v zemi;
cena exportu relativně k importu (směnná relace) je určena průsečíkem mezinárodní relativní nabídky a
poptávky - při stabilitě všech ostatní veličin zvýšení směnných relací zvyšuje blahobyt země
Nedokonalá konkurence – firmy se liší, heterogenní produkty
Předpoklady dokonalého trhu jsou: dokonalá informovanost kupujících i prodávajících, nulové náklady na
změnu dodavatele, homogenní produkt, velký počet prodávajících. Pokud není jediná z těchto podmínek
splněna, trh je nedokonalý.
1) Oligopol - několik konkurujících firem, kdy každá z nich je dostatečně velká, aby mohla odlišit ceny své produkce,
ale zároveň malá na určení cen v odvětví - cenová politika se vyznačuje vzájemnou závislostí – ceny se určují s ohledem
na předpokládané chování spotřebitelů a konkurentů
- trh, na kterém působí nejen krátkodobě, ale i dlouhodobě jen několik málo firem, z nichž alespoň některé mají
významný podíl na trhu a mohou tedy ovlivňovat cenu produkce na trhu
- nabízející firma ovlivňuje tržní poptávku a nabídku celého odvětví, musí ale také počítat s reakcí konkurenta na její
volbu a sama reaguje na volbu nabídky konkurenta
- každá firma je schopna změnami své nabídky působit na změnu celkové nabídky odvětví
- omezení vstupu nových firem do odvětví – relativně vysoké náklady kapitálu, patentová omezení, preference
spotřebitelů v relaci k existujícím firmám, dohody mezi existujícími firmami
- homogenní oligopol – vyrábí statky blízké homogenním
- heterogenní oligopol – diferencované statky a služby, navzájem substituční
- typy oligopolu: smluvní oligopol (několik firem s podobnými výrobky, vystupují jako monopol), oligopol
s dominantní firmou, duopol – konkurují si dvě firmy
2) Monopolistická konkurence - diferenciace produktu, každá firma považuje cenu konkurentů za danou; firma vyrábí
a prodává tím více, čím je vyšší poptávka v odvětví a čím jsou vyšší ceny konkurentů
- nejběžnějším typem nedokonalého trhu, tržní struktura, ve kt. existuje jediný prodávající
- vyrábí produkt, který nemá blízké substituty
- může v konkrétní době rozhodnout o výši ceny a o velikosti vyráběného produktu
41
SZZ 2012 - EKO
- překážky vstupu dalších firem do odvětví (čtyři zdroje tržní síly): ovládání významných vstupů, úspory
z rozsahu (přirozený monopol), patenty, státní licence a koncese
Výnosy z rozsahu
- jde o vztah mezi změnami vstupů a změnami výstupu - o kolik % se zvýší výstup, zvýšíme-li množství vstupů o 1 %
- klesající: výstup roste pomaleji než množství vstupů
- konstantní: výstup roste stejným tempem jako množství vstupů
- rostoucí: výstup roste rychleji než množství vstupů
V různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Při specializaci země s nízkými náklady na výrobu
určitého statku dochází při výrobě ve velkém k úsporám z rozsahu (průměrné výrobní náklady se zvyšováním objemu
výroby klesají).
Úspory z rozsahu a mezinárodní obchod
- růst objemu produkce vede k pomalejšímu růstu celkových nákladů, než jaký byl růst objemu produkce
- výsledkem je pokles průměrných nákladů dlouhého období
a) vnitřní úspory
- vznikají v důsledku zvětšení produkce nezávisle na změnách velikosti ostatních firem v odvětví
- nejvýznamnější zdroje: nedělitelnost, zvětšení rozmanitosti aktivit, existuje řada pracovních či výrobních operací,
vztah objemu a prostoru, k výrobě statku je třeba několik vzájemně spojených procesů, výrobní proces vyžaduje držet
zásoby
- jestliže takové úspory existují pro velmi velké objemy produkce, je přirozené, že firmy budou velké a bude zde
tendence ke vzniku nedokonalé konkurence v odvětví tj. monopol či oligopol.
b) vnější úspory
- vznikají, když roste produkce celého odvětví/ skupiny firem a v důsledku toho klesají náklady každé jednotlivé firmy
- všeobecně klasifikovány jako:
a) peněžní úspory – úspory v peněžních výdajích při nezměněných technologických podmínkách př.
signifikantní růst poptávky po produkci odvětví či po určitém produktu a poklesu ceny produktu v důsledku vnějších
úspor z rozsahu
b) technologické úspory – výsledkem technologické efektivnosti, zlepšení kvality VF apod.
- v odvětvích, kde úspory z rozsahu jsou determinovány čistě vnějšími faktory bude existovat velké množství relativně
malých firem a tržní strukturou bude dokonalá konkurence
Relativní nabídka a poptávka
Graf relativní poptávky RD a relativní nabídky RS. Světová všeobecná rovnováha vyžaduje rovnost obojího a
světová relativní cena je determinována jejich průsečíkem.
Křivka RS ukazuje, že zde není žádná nabídka sýru, jestliže světová cena klesne pod úroveň aS/aV. Země A se
specializuje na produkci vína, jestliže relativní cena sýru PS/PV < aS/aV, podobně země B se specializuje na produkci
vína, když PV / PS < aV* / a S* . Tedy při relativní ceně sýru nižší aS/aV by nebyla žádná světová produkce sýra.
Je-li relativní cena přesně aS/aV, víme, že pracovníci v zemi A mohou dodat stejný objem, ať už vyrábějí sýr anebo
víno. A budou chtít nabízet jakýkoliv relativní podíl obou statků v celkovém objemu – to je plochá část nabídkové
křivky.
Křivka RD je skloněna dolů, což je důsledkem substitučních efektů známých z ekonomické teorie. Roste-li relativní
cena sýru, spotřebitelé budou kupovat méně sýru a více vína, RD po sýru poklesne.
42
SZZ 2012 - EKO
Rovnovážná relativní cena sýru je determinována průsečíkem křivek RD a RS. Protínají-li se v bodě 1, je relativní cena
sýru mezi cenami sýru obou zemí před zahájením směny. V tom případě se každá země specializuje na výrobu statku,
kde má komparativní výhodu. Země A vyrábí jen sýr, země B vyrábí jen víno.
Dojde-li k posunu křivky relativní poptávky RD na RD´, pak křivka relativní nabídky RS a relativní poptávky RD´ se
protnou v horizontální části RS v bodě 2. V tomto bodě je relativní cena sýru po směně aS/aV stejná jako alternativní
náklady sýru vyjádřené ve vínu v zemi A.
Je-li relativní cena sýru rovna svým alternativním nákladům v zemi A, ekonomika země A se nepotřebuje specializovat
na sýr nebo víno. Ve skutečnosti musí v bodě 2 země A vyrábět nějaké víno a nějaký sýr. Tento závěr můžeme vyvodit
z toho, že relativní nabídka sýru je menší než by byla při úplné specializaci země A na sýr. Protože PS/PV je nižší než
alternativní náklady sýru vyjádřené ve víně v zemi B, země B se bude specializovat na víno. Platí tedy, že pokud se
země specializuje, je to na statek, u něhož má komparativní výhodu.
Relativní nabídková funkce (RS)
- zachycuje tento vztah: vyšší relativní cena PS ve vztahu k ceně P vede k vyššímu růstu finální produkce PS ve
vztahu k produkci P
- Pps/Pp vůči Qps/Qp
Odvození funkce relativní nabídky RS
Vysvětlení pomocí efektu mezinárodní směny mezi dvoufaktorovými ekonomikami. Předpokládejme, že jediný rozdíl
mezi zeměmi A a B je ve vybavenosti zdroji.
Předpokládejme, že A je hojně vybavená prací a B půdou (hojnost je vyjádřena poměrově, ne v absolutních číslech, tedy
La/Lb).
Výroba oděvů je náročnější na užití práce než výroba potravin (ta je náročnější na půdu), proto hranice výrobních
možností země A bude posunuta více ve směru oděvů.
Země A bude vytvářet vyšší poměr oděvů k potravinám než země B. Země A bude mít větší relativní nabídku (RSa)
oděvů, a proto křivka RSa bude ležet napravo od křivky země B (RSb, tedy menší nabídka oděvů než země A).
Obchodováním mezi zeměmi A a B dochází ke sbližování relativní ceny. Země směřují k tomu vyvážet statky, jejichž
výroba je náročná na užití faktorů, jimiž jsou hojně vybaveny.
Relativní poptávková funkce (RD)- dolů skloněná křivka, dána obdobným vztahem
Průsečíkem RS a RD je rovnovážné relativní množství a rovnovážná relativní cena.
Mezinárodní směna v modelu specifických faktorů
- aby země obchodovaly, musí se lišit v relativních cenách PS
- předpokládejme stejnou relativní poptávku v obou zemích při všech daných cenách PS/P
- rozdíly ve zdrojích – ovlivní relativní nabídku
Zdroje a relativní nabídka
- mezi zdroji a relativní nabídkou je přímá úměra (země s velkým kapitálem a málem půdy – tendence
k vysokému poměru PS k P při jakýchkoliv cenách a naopak)
Obchod a relativní ceny
- jestliže země začnou obchodovat, pak světová RS je mezi oběma RS
- v tomto modelu vede ke sbližování relativních cen
- RD je stejná, obchodem 2 zemí se vytváří integrovaná světová ekonomika – obchod zvýší relativní cenu
v první zemi a sníží ji ve druhé
10. Formy mezinárodních ekonomických vztahů, mezinárodní pohyb statků, kapitálu a know-how.
Obchodní politika a analýza jejích nástrojů (clo, vývozní přirážka atd.).
Formy mezinárodních ekonomických vztahů
a) výměna zboží - nejstarší forma;
- obchody dvoustranné, nebo vícestranné
- největší objemy obchodu se zbožím hromadné spotřeby probíhají prostřednictvím komoditních
43
SZZ 2012 - EKO
burz (burza s kakaem, kávou, obilím, ropou, nerostnými surovinami atd.),
b) výměna služeb
- služby bankovní, pojišťovací, dopravní, zdravotní, reklamní, turistické, telekomunikační apod.,
c) pohyb kapitálu
1) přímé zahraniční investice
- investiční výstavba v cizí zemi, společné podniky – joint ventures, investor se snaží
získat manažerskou kontrolu a řídit firmu
2) portfoliové investice
- investor koupí v zahraniční minoritní podíly v řadě firem (nezískává kontrolní balík),
nejde mu o manažerské převzetí, ale o investici, která vydělává peníze;
3) bankovní půjčky
- od privátních bank, konsorcií bank, Světové banky apod.
d) transfer vědeckotechnických znalostí
- prodej licencí, software, know-how, patentů
e) migrace pracovních sil.
- země hojně vybaveny prací mohou za určitých okolností dovážet kapitálově náročné statky,
- země hojně vybavené kapitálem mohou dovážet statky náročné na práci nebo začít zaměstnávat
zahraniční dělníky.
- země, které jsou příliš malé, mohou dovážet statky vyrobené velkými firmami v zahraničí nebo
napomoci výrobě těchto statků doma podporou zahraničních mezinárodních firem
Mezinárodní hospodářská politika
- hospodářsko politické principy – způsoby chování, reagování …, které uplatňují mezinárodní organizace
- subjekty mimo vládu jedné země = subjekty mezinárodní hospodářské politiky:
1) FAO, MMF, EU;
2) OSN, OECD, ILO, WTO;
3) TNC – transnacionální organizace
- obchodně hospodářská opatření:
- autonomní – vyplývají ze suverenity jednotlivých států, historicky starší; nutnost uplatňovat tato opatření
v koordinaci, v souhlasu, podle smluv
- smluvní – smluvně zakotvené dohody (ujednání 2 či více států)
- vývoj: každý stát se nejdříve snažil omezovat import, regulovat export a v moderních ekonomikách podporovat export
= autonomní i smluvní nástroje
- regulace dovozu – nástroje
- tarifní – cla (vývozní, dovozní), účinek slábne
- netarifní
- WTO
- kvantitativní restrikce, zdravotní předpisy, ekologické předpisy, dovozní přirážky, dovozní
depozita (přirážka k ceně a propadá, depozitum se složí a pak je vráceno)
- antidumpingová cla – k vyrovnání cen
- vyrovnávací opatření
- stanovení minimálních cen
- uplatňování tradičních principů: liberalizace, nediskriminace, multilaterality, parity
- využívá se širokého spektra nástrojů mnoha politik: měnová, fiskální, migrační, hospodářská soutěž, strukturální,
stabilizační, integrace do EU, mezinárodní hospodářská politika, OSN, OECD, EU, MMF, FAO, ILO, WTO, GATS,
Transnacionální kooperace
Princip liberalizace, nediskriminace a parity
- doložka nejvyšších výhod (MFC) – GATT  předznamenání vývoje liberalizace po 2. sv. válce
- všechny výhody a výsady poskytnuté kteroukoliv smluvní stranou jakémukoliv výrobku pocházejícímu z jiné smluvní
země budou přiznány obdobnému výrobku z kterékoliv další země
44
SZZ 2012 - EKO
- později byly dohodnuty výjimky v rámci integračních ujednání tj. v rámci celní unie, zóny volného obchodu
MEZINÁRODNÍ POHYB STATKŮ, KAPITÁLU A KNOW-HOW
- mezinárodní pohyb VF = jde o migraci pracovníků mezi zeměmi, transfer kapitálu (mezinárodní půjčky) a
specifické podoby fungování mezinárodních korporací
- i přes určitou podobnost jsou u mezinárodního pohybu faktorů rozdíly:
- země, které jsou hojně vybaveny prací mohou za určitých okolností dovážet kapitálově náročné statky, za
jiných okolností mohou dovážet kapitál pomocí půjček
- země hojně vybavené kapitálem mohou dovážet statky náročné na práci nebo začít zaměstnávat zahraniční
dělníky
- mezinárodní pohyb faktorů vytváří daleko více politických problémů, než mezinárodní obchod
- imigrační restrikce se vyskytují skoro všude, většina zemí si také udržuje kontrolu nad přesuny kapitálu, i když mají
v zásadě volný obchod se svými sousedy
Mezinárodní mobilita práce
- pracovníci se fyzicky pohybují z jedné země do druhé
- pracovní mobilita je vyvolána mezinárodními rozdíly ve vybavení zdroji
- výhodná z hlediska zvýšení světové produkce
- současně je spojena se silnými efekty přerozdělování důchodů, které činí tuto výhodu problematickou
- země A a B – vytvářejí světové hospodářství, každá má 2 VF (půdu, práci)
- vyrábějí pouze 1 statek, neuvažuje se zde běžný obchod (směna statků) – jediná integrace je prostřednictvím
mezinárodních přesunů faktorů – půda se přesouvat nemůže, jde tedy jen o přesun práce
- klesající MP práce a výnosy z rozsahu
- MP práce klesá a reálná mzdová sazba je rovna MP – platí, pokud je dokonalá konkurence v ekonomice, kterou zde
předpokládáme
- obě země mají stejnou technologii, ale odlišný poměr práce a půdy (L/T)
- A je hojněji vybavena prací – pracovníci v A dostávají nižší mzdu než v B
- v B je hojněji zastoupena půda  obvykle je to podnět pro mezinárodní přesun VF
- pracovníci z A se budou přesouvat do B = mezinárodní přesun práce
Z uvedeného vyplývají určité závěry:
1. proces přesunu práce vede ke sbližování reálných mezd, reálná mzda roste v zemi A a klesá v zemi B
2. dochází ke zvýšení světového množství finálního outputu
3. přes existenci zisku jsou někteří přesunem poškozeni – ti, kteří původně pracovali v A, dostávají teď vyšší reálné
mzdy, ti, kteří by původně pracovali B, dostávají nižší reálné mzdy; majitelé půdy v B získávají, majitelé půdy v A
ztrácejí
Mezinárodní pohyb kapitálu
- mezinárodní pohyb kapitálu znamená změnu pohledávek a závazků rezidentů vůči zahraničí
- v praktické podobě jde o:
- přesuny peněžních fondů (hotovosti, bankovních depozit) nebo cenných papírů (akcií, obligací, aj.)
- poskytování nebo splácení úvěrů (finančních, zbožových) apod.
- mezi subjekty národních ekonomik
- tento pohyb je vyvolán:
a) platbami za dodávky zboží (a podobné platby) – má též podobu transferových plateb a také intervenčních operací
CB při regulaci měnových fondů
b) v převážné míře držbou finančních aktiv jako jedné z forem bohatství s cílem zhodnocení finančních aktiv
- je ovlivněn státní regulací
- toky kapitálu mezi 2 zeměmi – jde o finanční transakce = banka v jedné zemi půjčí firmě v druhé zemi nebo firma
investuje do druhé země
- v první zemi poskytne půjčku do druhé země, výměnou za to získává příslib větších zpětných plateb
- finanční transakce jsou určitým druhem mezinárodního obchodu = jde o směnu dnešního zboží za zboží v budoucnosti
= mezičasová směna
- reálná úroková míra (i)– velikost platby v budoucnu bude (1+i)krát větší než spotřebované množství v současném
období, které bylo půjčeno, relativní cena budoucí spotřeby 1/(1+i)
- mezičasové komparativnívýhody
45
SZZ 2012 - EKO
- země, která má komparativní výhodu v budoucí výrobě spotřebních statků je ta, která by při absenci
mezinárodních půjček měla nižší relativní cenu budoucí spotřeby – tato země by měla vyšší reálnou úrokovou míru
- země, které si půjčují na mezinárodním trhu jsou ty, které mají produktivnější investiční příležitosti relativně
ve vztahu k běžné kapacitě, zatímco země, které půjčují jsou ty, ve kterých tyto příležitosti takové nejsou
Obchodní politika a analýza jejích nástrojů
- je součástí hospodářské politiky státu – to, jak se stát staví k mezinárodnímu obchodu
- souvisí s politickou situací země
- autarkie – úplná uzavřenost ekonomiky dané země
- systém centrálního plánování (CP) – zahr. obchodní politika je řízena polit. rozhodnutími a
direktivními nařízeními
- protekcionismus – ochranářství domácího trhu výrobků
- dovozní substituce – nahrazení dovozu domácí produkcí
- strategická obchodní politika – např. Japonsko, J-Korea, Hongkong v 50-70..letech– stát si vytipuje
odvětví, které chce, aby se rozvíjelo, a to podporuje; ty, které mají pozitivní externality (subvence,
podpora vědy a výzkumu) jsou vyváženy na cizí trhy
- agresivní politika – razantní prosazování se na zahraničních trzích
- regionální integrace (propojení) – propojování ekonomik, např. EU, NAFTA
- volný obchod – státem zcela neřízený, stát „nezasahuje“ do obchodu, žádná cla (má k němu nejblíže
Hongkong)
- 2 hlavní směry: liberalismus a protekcionismus
Nástroje obchodní politiky
a) autonomní – jednostranné, ze strany a vůle státu (s cílem ovlivnit vývoj zahraničního obchodu země)
b) smluvní – dohody (dvou nebo více stran)
AUTONOMNÍ NÁSTROJE:
1) clo:
a) vyměřované hodnotou (valorické) – v procentech, např. 4% z ceny
b) specifické clo – např. za kg, za litr, ….
Účinky uvalení cla:
- podporuje tuzemskou neefektivní výrobu,
- nutí spotřebitele, aby omezovali své nákupy, na něž bylo uvaleno clo, až pod efektivní úroveň
- opatřuje příjmy vládě.
- pouze první dva účinky nutně způsobují ztráty efektivnosti v ekonomice
1) prohibitivní clo - je tak vysoké, že naprosto vylučuje jakékoli dovozy, tj. clo které je vyšší než rozdíl mezi cenou
dováženého statku a cenou toho samého statku, který je nabízen tuzemskými výrobci.
2) neprohibitivní clo - není tak vysoké, aby vylučovalo jakékoli dovozy, pouze omezuje výši dováženého množství
statků. Toto clo má za následek snížení dovozů, zvýšení domácí výroby, zvýšení cen a snížení spotřeby domácností.
Následky uvalení cel:
a) domácí výrobci pracující pod deštníkem cla mohou rozšířit výrobu
b) spotřebitelé musí nakupovat za vyšší ceny a tudíž snižují svou spotřebu
c) stát získává na příjmech ze cla
Cla vytvářejí ekonomickou neefektivnost. Uvalení cel způsobuje, že ekonomické ztráty spotřebitelů převyšují příjem
získaný vládou plus dodatečné zisky vydělané výrobci.
2) kvantitativní restrikce (množstevní omezení)
- stát omezí dovoz zboží do země jen na urč. množství
- pak vydává licence
3) dovozní depozita
46
SZZ 2012 - EKO
- dovozce musí uložit neúročně urč. % z ceny zboží na 30, 60 nebo 90 dnů do banky
- částka, která musí být při dovozu složena ve stanovené výši na stanovenou dobu bezúročně (po uplynutí
stanovené lhůty je vrácena)
4) vývozní přirážka
- povzbuzení exportu, význačné dopady na důchody exportérů, podporují vývozce a zvyšují jejich důchody,
nedochází k odbourávání – stále se používají
5) vývozní restrikce
- kvantitativní omezení země, která vyváží na žádost sousední země, vytváří se náklady pro vyvážející zemi, renta
přichází do zahraničí
6) certifikáty jakosti = technické překážky, certifikáty, hygienická a veterinární opatření
- je tendence tyto omezení snižovat
11. Vývojové tendence managementu.
Vznik managementu
- začátky před 200 lety (dělba práce, rozvoj výroby v období kolonizace amerického kontinentu)
- první profesionální zájem v 19. stol. Američan McCallum, Poor, Towne
o McCallum, Poor – jak řídit a kontrolovat železniční dopravu
o Towne – ekonomické aspekty technické práce, úkolová práce
- největší zájem: konec 19. stol. USA > dynamický rozvoj průmyslové výroby, železniční dopravy a spojovací
techniky (nedostatek kvalifikovaných pracovníků)
Etapy vývoje managementu (nejednotné, členění podle: Kae H. Chunga)
Klasická škola managementu (vědecké řízení)
- zakladatel vědeckého mgmtu: americký inženýr Frederick W. Taylor (1856-1915)
- strojírenské podniky
- racionalizace a normování práce
- dílo: Řízení dílen, Zásady vědeckého řízení, Svědectví před zvláštní komisí Sněmovny
- přidělování denních úkolů dělníkům na základě rozborů a časových studií „prvotřídních dělníků“
- diferenciální úkolová mzda jako prostředek stimulace
- zavedení instituce funkčních mistrů (Tailorova funkcionální organizační struktura)
- výlučná stimulace hmotnými výhodami > zvýšení výroby, nepokoje mezi dělníky
- navrhl řadu doporučení, jak zvýšit výkonnost organizací
- byl jedním z prvních, kdo systematicky a detailně zkoumal výrobní činnosti
- do řízení (především v dílnách) zavedl řadu opatření:
• úloha kázně - řídící pracovníci mají být odborně kvalifikovaní k řízení dělníků, kt. mají disciplinovaně plnit
jejich pokyny a příkazy
• liniové řízení nazval „ vojenským typem organizace“ a na úrovni dílny je nahrazoval funkčním řízením, kdy
dělníci dostávali příkazy od několika funkčně specializovaných mistrů
• výběr pracovníků
• motivování pracovníků prostřednictvím denních úkolů, k stimulování práce se dále zavádí diferencovaná
úkolová mzda, která je určována na základě analytického normování výkonů
-
následovníci a později spolupracovníci Frank a Lilian Gilbertovi
• Frank: zbytečné pohyby při práce, zpracovával pohybové studie, hledal sladění pohybů s disponibilním
zařízením, dílo: Aplikovaná pohybová studie
• Lilian: lidské aspekty práce (vliv osvětlení, vytápění, větrání, barevnosti, tvaru a velikosti pracovních oděvů na
psychiku i výkonnost dělníků)
-
názorový odpůrce Taylora: Henry L. Gantt
• kladl důraz na vedení a učení, úkolová mzda s prémiemi
• zabýval se metodami a postupy denního plánování
• úsečkový graf
• dílo: Práce, zda a zisky; Organizace práce
47
-
SZZ 2012 - EKO
Henri Fayol (1841 – 1925)
• Francouzský průmyslník, podnikové činnosti rozdělil do 6 skupin: technické, obchodní, finanční, ochrany,
účetní, správní
• Blíže analyzoval MNGMT aktivity a určil 5 základních složek: organizování, přikazování, koordinace, kontrola
• Vymezil 14 principů managementu, z nichž mnohé jsou uznávány do současnosti:
•
•
•
•
•
-
-
-
dělba práce
pravomoc a odpovědnost
disciplína
jednota přikazování
jednotné řízení
• podřízenost individuálních
zájmů zájmům celku
• odměňování
• centralizace
• hierarchie
• pořádek
•
•
•
•
spravedlnost
stabilita personálu
iniciativa
jednotný duch
Harrington Emerson
o dílo: Dvanáct principů efektivnosti
1. jasně definovat cíle řízených činností
2. využívat zdravý rozum a kriticky hodnotit rozhodovací situace¨
3. využívat poradce a zkušenosti druhých
4. zabezpečit pracovní disciplínu a morálku
5. zajistit spravedlivé odměňování a vhodné pracovní podmínky
6. mít spolehlivou a včasnou evidenci nákladů a výsledků práce
7. vytvořit pružné operativní řízení výrobních nevýrobních procesů
8. správně volit, umisťovat, plánovat a organizovat činnosti pracovníků
9. vytvářet vhodné podmínky pro výkon prací včetně standardizace výrobků a cílů
10. standardizovat výkon pracovních operací
11. standardizovat pracovní instrukce výrobní dokumentaci
12. zajistit spravedlivé odměňování a motivaci
Max Weber
• německý sociolog
• autor „ideální byrokratické organizace řízení“, znaky:
- maximálně možná dělba práce s přísným vymezením úkolů
- budování organizace na principech hierarchie (podřízenost vyššímu stupni)
- regulace činnosti systémem abstraktních pravidel
- pozice ideálního vedoucího (nedává najevo své city a nadšení)
- služba organizaci, povyšování ve vazbě na věk a úspěšnost pracovníka
- vysoká efektivnost činnosti (pracovní specializace)
1919 založena Masarykova akademie práce
1924 v Praze se konal první světový kongres o řízení
Tomáš Baťa
• vycházel ze zásad západního managementu
• vytvořil komplexní podnikatelský systém
• hlavní Baťovy principy:
- myšlení lidem, práci stojům (dokonalým lidem, dokonalým strojům)
- zákazníci jsou základem podniku („náš zákazník – náš pán“, „služba veřejnosti“)
- kvalita života zaměstnanců je především věcí zaměstnavatele
- proces nepřetržitých inovací a zdokonalování
- trvale vysoce jakostní produkce, eliminování poruch a přerušení práce, zodpovědnost jednotlivých dělníků
- výrobní pružnost, schopnost měnit rychle styl a typy výrobků
- úzký osobní vztah mezi dělníkem a jeho strojem
- blízkost vedoucích pracovníků výrobku a jejich schopnost výrobek vyrobit
Škola mezilidských vztahů (psychologicko-sociální přístupy)
- kritika Tailorova ekonomického člověk, zvýšený zájem o psychologii a sociologii ve 20. letech 20. stol. > jiný
pohled na člověka v pracovním procesu, hledání zvýšení produktivity, heslo „Zapomněli jsme na člověka.“
- Elton Mayo
• hlavní představitel, profesor Harwardovy univerzity
48
SZZ 2012 - EKO
• výzkum faktorů zvyšování produktivity práce dělníků ve firmě Western Electric Copany
• rozhodující činitelé působící na růst produktivity práce jsou psychologické a sociologické faktory
• dílo: Doktrína mezilidských vztahů, Lidské problémy průmyslové civilizace
• zdůrazňoval respektování člověka jako sociálního tvora, formuloval poznání neslučitelnosti povahy člověka
s přísnou hierarchickou podřízeností a formalizací organizačních procesů a nutnost řešení problémů člověka ze
strany podnikatelů
• důležitost neformálních struktur
• doporučoval používat ke zvýšení výkonnosti sociální a psychologické potřeby a znalost osobních a
skupinových zájmů
-
psycholožka Mary Parket Follet -dílo: Tvůrčí zkušenost, věnovala se otázkám pravomoci, konfliktů, autority,
odpovědnosti, vedení
-
otec průmyslové psychologie Hugo Münsterberg
o dílo: Psychologie a efektivnost průmyslu
o zabývá se použitím psychotechniky pro vyhledávání vhodných lidí, psychologickými podmínkami pro
vykonávání práce a vlivem povolání na výsledky práce
škola mezilidských vztahů je rozvětvila do několika dílčích směrů
představitelé: McGregor23 (teorie X a Y), Maslow24 (pyramida potřeb), Blake (teorie GRID), Herzberg25
(hygienicko motivační teorie)
nedokázala nahradit ekonomickou motivaci jiným fungujícím motivem
-
Škola procesního přístupu
- snaha o jednoduché členění manažerských funkcí a univerzální členění řídicích procesů
- hlavní představitelé Gulik, Urwick
o systém POSDCORB (Gulik ve spolupráci s Urwickem)
o úzká návaznost
 Planning (plánování)
 Organizing (organizování)
 Staffing (personální zajištění)
 Directing (přikazování)
 Coordinating (koordinace)
 Reporting (evidence)
 Budgetting (rozpočtování)
23
McGregorova teorie X a Y.
V roce 1960 publikovat D. McGregor své názory, kt.vycházely z pozorování, jež uskutečnil v amerických prům.fách. Navrhl
manažerskou strategii (teorie X), která vychází z následujících předpokladů:
Lidé ve své podstatě neradi pracují a práci se, pokud mohou, vyhýbají.
Ptže nemají rádi práci, musí jim být za ni nabídnuta odměna, popř. se jim musí pohrozit trestem, jestliže práci neodvedou,
Lidé dávají přednost tomu, aby byli v práci řízeni a kontrolováni, vyhýbají se odpovědnosti, mají nízké ambice a nejvíce žádají
jistoty (pocit bezpečí).
Zároveň upozornil, že takto se nechovají všichni, pro řadu z nich platí, že mají i rozdílné chování, které odpovídá tzv. teorii Y, jež
vychází z těchto předpokladů:
Lidé rádi pracují, za správných podmínek mohou mít z práce potěšení,
Jsou-li vázáni společným cílem skupiny, raději se řídí a kontrolují sami, než aby byli řízeni shora,
Lidé budou vázáni záměry skupiny, jestliže najdou uspokojení z práce,
Průměrná lidská bytost se za správných podmínek učí přijímat a vyhledávat odpovědnost,
Důvtip a tvořivost jsou značně rozšířeny a může jich být všeobecně využíváno.
24
Fyziologické potřeby, Potřeba jistoty a bezpečí, Sociální potřeby, Potřeba uznání, Potřeba seberealizace.
25
Herzbergova teorie dvou faktorů
Frederick Herzberg, americký profesor psychologie, provedl výzkumy, které do jisté míry modifikují Maslowovu teorii potřeb.
Určil jednak motivující faktory, které vedou k uspokojení, jednak vymezil tzv. udržovací (hygienické) faktory, které nemají žádný
pozitivní vliv na motivaci a mohou v nepříznivém případě způsobit neuspokojení.
Motivující faktory: dosažení cíle (úspěch), uznání, povýšení, sama práce (míra zajímavosti, rozmanitosti, tvůrčí charakter), možnost
osobního růstu, odpovědnost (samostatnost)
Udržovací faktory: podniková politika a správa, vztahy s nadřízenými, kolegy, podřízenými, plat, jistota práce ,životní styl, pracovní
podmínky,postavení
49
-
SZZ 2012 - EKO
o úzká návaznost na Faylovo pojetí pěti funkcí správy
Terry -plánování, organizování, přikazování, koordinace, vedení, kontrolování
Konntz a Weihrich - plánování, organizování, výběr a rozmístění personálu, vedení lidí, kontrola
Škola systémových přístupů
- systém = jakýkoliv komplexní zkoumaný objekt, ve kterém lze rozlišit jeho části (prvky systému), vztahy mezi nimi
a chování celku
- systémový přístup = způsob myšlení, pohled na složité, objektivní reality, kdy jsou jednotlivé rozlišované části
(prvky) a jevy chápány ve vzájemných souvislostech
- pozornost věnována vlastnostem, které vykazuje systém jako celek a které se neprojevují u žádného z jeho prvků
- Chester I. Barnard
o snažil se vytvořit ucelenou teorii organizace řízení
o zabýval se typy organizací a charakteristickými znaky jejich vnitřní koordinace
 skalární (hierarchický) typ organizace
 celková koordinace se dosahuje podřízením jednotlivých částí (subsystémů) jediné centrální
moci
 výhody: při dosahování globálních cílů, snížení duplicit a disfunkcí v činnostech, přesné
vymezení pravomocí a činností
 nevýhody: omezuje iniciativu, kreativitu, zvýšení byrokracie
 laterární typ organizace
 koordinace se dosazuje na základě konsensu (sladění zájmů a cílů, kompromisy)
 kladné stránky: iniciativa vyplývající ze shody zájmů, prostor pro rozhodování
 nedostatky: neschopnost operativně řešit problémy
o přínos: rozbor účinnosti formální a neformální organizace řízení
 formální: založena na normách, pokynech, a doporučeních
 neformální: vzniká na základě potřeb a vztahů
o dílo: Funkce správního vedoucího, Organizace a řízení
- nositel Nobelovy ceny Herbert A. Simon
o vychází z Barnardových myšlenek
o dílo: Správní chování, Organizace, Nová věda o řídicím rozhodování
o přínos: koncepce omezené racionality – člověk nejedná zcela racionálně, ale je ovlivněn tzv. satisfakčním
rozhodováním, které směřuje k současnému uspokojení jeho subjektivních potřeb
o někdy zařazován do školy psychologicko-sociálních přístupů, kvantitativních přístupů
- Russel L. Ackoff
o dílo: Pojetí plánování korporace, Vytváření budoucnosti korporace
o postavil základ strategického řízení (roste komplexnost v rozhodování působením řady faktorů)
Škola kvantitativních přístupů
- snaha měřit výkony a normovat práce
- impulz: vznik ekonometriky ve 30. letech a rozvoj exaktních přístupů v armádě
- operační výzkum a operační analýza = označení kvantitativních přístupů
- metody:
1. strukturální analýza - vychází z formálního popisu šachovnicových tabulek vstupů a výstupů z a do systému
pomocí lineárních rovnic, používá se ke zjištění rovnováhy
2. matematické programování - hledá na základě optimalizace nebo minimalizace kriteriální funkce přípustná řešení
při omezujících podmínkách
3. dynamické programování - řeší úlohy vícestupňového rozhodování, které rozkládá v čase (např. systém
preventivních oprav)
4. teorie her a strategického chování - zahrnují optimalizační metody pro řešení rozhodovacích úloh, ve kterých se
vyskytují prvky konfliktních zájmů nebo situace v podmínkách neurčitosti
5. síťové grafy - pro stanovení nejkratší doby trvání určitého procesu a určení návazných činnosti ležících na kritické
(nejkratší) cestě a časových rezerv (CPM metoda kritické cesty, PERT)
6. m. řešení sekvenčních úloh - úlohy optimalizace sledu činnosti prvků systému
7. m. matematické statistiky - pro analýzu statistických jevy a dynamiky procesů (např. regresní analýza)
8. m. hromadné obsluhy - sladění kapacit obslužných zařízení s proměnnými nároky na tyto kapacity
9. m. teorie zásob - pro zjištění optimálních zásob pro fungování chodu systému
50
SZZ 2012 - EKO
10. m. teorie obnovy a údržby - hledají hospodárné nebo optimální řešení zabezpečení fungování systému nebo jeho
části (např. pohotovostní opravy strojů, řešení spolehlivosti)
11. simulační m. - navozují chování dynamických systémů za určitých situací
12. heuristické m. - založené na předchozích znalostech a zkušenostech a intuici řešitelů (např. rozhodovací stromy,
tabulky, analýzy)
- představitelé: G. H. Dantzing, C. W. Churchman, R. L. Ackoff, T. L. Saaty, J. von Neumann
Škola empirických (pragmatických) přístupů
- představuje skupinu vrcholových manažerů
- přístup založen na analýze a zhodnocení poznatků manažerské praxe
- prezident společnosti General Motors Alfred P. Sloan ml.- dílo: Moje léta s GM, dal základ divizionální
organizační struktuře
- Mark McCormack- založil nové podnikatelské odvětví – řízení a obchodní využívání sportu a předních sportovců,
dílo: Co vás nenaučí na Harvardu
- poradce Peter F. Drucker - ovlivnil svými názory a poznatky myšlení a slovník teoretiků i praktiků managementu,
dílo: Praxe managementu, Výkonný vedoucí, Věk diskontinuity, Řízení v turbulentní době
- Lee Iacocca, A. Hammer, D. J. Trump, T. Baťa
Současné tendence managementu
- ovlivněno pracemi Druckera (vliv vnějšího okolí na podnik), Peterse a Watermana (filosofie nejúspěšnějších
podniků), Portera (strategické řízení)
- velký vliv na teorii i praxi mají praktické přístupy rozvinuté v Japonsku (oblast jakosti, metoda JIT, Kaizen, volná
organizační struktura Ameba)
- současný MGMT směřuje:
1. dosahování konkurenční výhody na trhu a organizaci na zákazníky (strategické řízení, inovace, pružné
organizační struktury, virtuální podnikání a struktury)
2. využívání lidí jako nejcennějšího zdroje (podniková kultura, kreativita, inovační myšlení, prozákaznické
aktivity)
3. orientace na procesy v podniku z hlediska uspokojení zákazníků, na jejich racionalizaci a eliminaci těch,
které nepřináší hodnoty (reengineering, štíhlá výroba)
4. schopnosti podniku adekvátně reagovat na měnící se vnější podmínky
12. Manažerské role a funkce, manažer a vůdce.
MANAŽERSKÉ ROLE
- každý manažer má formální pravomoc, která ho odlišuje o řadového pracovníka
- přítomny v práci každého manažera, odlišují se podle postavení manažera v podnikové hierarchii a odlišují
manažery od řadových pracovníků - každý manažer má formální pravomoci
- se navzájem doplňují a prolínají ve všech manažerských funkcích
Manažer je odpovědný za to, že prostřednictvím jiných lidí musí dosáhnout cílů nebo realizovat zadané úkoly –
aniž by ovšem vždy měl možnost přímo ovlivnit, co a jak příslušní lidé udělají.
Charakteristiky práce manažera:
- závislost na ostatních – na jejich přispění a obětavosti,
- odpovědnost za pracovní prostředí – za podmínky, podporující spolupráci + vyrovnat potřeby organizace s
potřebami jednotlivců,
- přijímání a předávání informací – vědět co se děje v jeho jednotce i mimo ni,
- rozhodování – jak o dlouhodobém zaměření podniku, tak i okamžité problémy,
- řízení vlastního času – musí zvládnout řadu postupů a technik pro efektivní využití svého času, určovat si priority,
- věcná znalost oboru a orientace na výsledek.
Členění rolí do kategorií podle H. Mintzberga
1) interpersonální role - manažer je představitelem organizace, pracovník řídící, koordinující a kontrolující činnost
podřízených a spojovacím článkem s ostatními manažery na horizont. úrovni
51
SZZ 2012 - EKO
2) informační role - manažer se zúčastňuje na vytváření, sběru, přenosu, třídění, filtraci a využití informací; je
příjemcem informací, šiřitelem informací a mluvčím organizace; pozorovatel vyhledávají informace, šiřitel informací k
podřízeným
3) rozhodovací role – manažer je podnikatel řešící problémy (rozhodování), situace, vymýšlí, podněcuje změny
4) administrativní role (K.H. Kung) – písemnosti – vyhotovení, studie, kontrola, podpis
Nová role manažerů - změny ve vnějším prostředí organizace – vliv na manažerské role, nutnost, aby manažeři
v těchto nových rolích obstáli (diskontinuita, turbulentní prostředí)
Megatrend č. 1 – zvyšující se komplexnost - propojování jevů, faktorů působení, systémů; komplexnost přechodná,
vidění souvislostí, vícekriteriální rozhodování, schopnost rozložení složitosti
Megatrend č. 2 – složitost řízení - nekonvenční situace a jejich originální řízení, změny v kvalifikaci podřízených,
znalost podřízených, poznání sama sebe, stírání výrazných přehrad mezi nadřízenými a podřízenými
Megatrend č. 3 – rychlost změn - zkracování životního cyklus, orientace na změnu, změna v chápání rizika a
neúspěchu, manažer jako relativní opora a jistota pro podřízené, zdroj motivace ke změnám, vytváření kreativního
prostředí
Megatrend č. 4 – tlak na výkonnost, úspěch a výsledky - zvýšení psychické a fyzické odolnosti a připravenosti,
zvládání stresových a krizových situací, integrace pracovní úspěšnosti s úspěšností v osobním životě, týmová práce
MANAŽERSKÉ FUNKCE = typické úlohy, kt. manažer řeší v procesu své řídící činnosti
Fayolova typologie - 1913 kniha Zásady správy všeobecné a správy podniků
1. plánování
- stanovení budoucích cílů a postupů, jak je dosáhnout
- manažer musí nejdříve cíle formulovat, aby každý věděl, jaké jsou cíle, a měl by také formulovat, jak k těmto
cílům dospět
2. organizování
- zabezpečení hmotných a lidských zdrojů, případně podmínek pro vykonávání plánovaných činností
- musíme mít k dispozici lidi a další hmotné zdroje (stroje, zařízení) a vytvořené určité podmínky
3. koordinování
- slaďování činnosti pracovníků – časově, …
- pokud se na činnosti podílí více lidí, je nutné tuto činnost koordinovat
4. přikazování (motivování)
- přidělování úkolů a instrukcí pracovníkům
- přidělit úkol, říct, co má dělat a zároveň, jak to má udělat
5. kontrolování
- ověřování souladu plánu a skutečnosti a přijetí závěrů při zjištěných rozdílech
- manažer si musí zjistit, jak byla činnost vykonána, jak bylo cílů dosaženo
Systém POSDCORB (Luther Gulick)
1. plánování (planning)
- výběr úkolů, cílů a činností potřebných pro jejich dosažení
- má úzkou vazbu na rozhodování a zvažování potřeby lidských a materiálních zdrojů
2. organizování (organizing)
- organizování zahrnuje zřízení účelné struktury rolí pro lidi, kteří jsou v dané organizaci
- koncepci rolí každého člověka ve skupinovém úsilí směřujícím k cíli, v němž má každý potřebnou pravomoc,
nástroje a informace
3. personální zajištění (staffing)
- personalistika zahrnuje zaplňování a udržování zaplněných pozic v organizaci
- to je prováděno pomocí identifikování požadavků na pracovní síly, jejich získáváním a dalšími činnostmi
4. přikazování (directing)
- vedení je ovlivňování lidí tak, aby byli prospěšní organizaci a napomáhali dosahování podnikových cílů
- ve vedení převažuje interpersonální hledisko managementu
5. koordinace (coordinating)
- koordinování – činnost potřebná pro dosažení harmonie mezi úsilím jednotlivců k dosažení skupinových cílů
6. evidence (reporting)
7. rozpočtování (budgeting)
52
SZZ 2012 - EKO
MANAŽER
- v původním malém podnikání byl vlastník podniku současně zaměstnancem i manažerem
- se zvětšováním podniků se tato funkce osamostatnila a vyčlenili se manažeři
- manager = vedoucí pracovník
Manažeři jsou lidé, kteří (odlišnosti od řadových pracovníků)
1. řídí práci podřízeného úseku (pracovníků)
2. nesou zodpovědnost za podřízený úsek (za podřízené pracovníky)
- když manažer něco deleguje na své podřízené, nezbavuje se zodpovědnosti
3. mají určitou rozhodovací pravomoc
- pokud mám za něco zodpovědnost, musím mít pravomoc ve stejném rozsahu, nemůžu mít zodpovědnost za
něco, kde jsem nemohla rozhodovat
4. potřebují ke své práci určité schopnosti, znalosti a vlastnosti
- liší se podle toho, v jakém postavení je ten manažer
5. podle postavení ve vertikální hierarchii organizace směrem nahoru by se měli stávat více generalisty než specialisty
- čím je manažer v organizaci postaven výše, tím spíše by se z něj měl stát generalista – měl by vědět o všem
něco – pod ním budou specialisté
- generální ředitel podniku by měl porozumět finančním otázkám, ale vedoucí finančního úseku, by tuto
problematiku měl znát detailně
- manažer stoupá nahoru, až se dostane na místo, kde se ukáže neschopným – Petrův zákon
- manažery se stávají lidé, kt.:
o mají potřebu řídit, stát v čele skupiny, potřebu moci a silného vlivu na ostatní (rys dominace osobnosti)
o mají schopnost táhnout ostatní k cíli
o kreativní chování, ambiciózní
o jsou optimističtí
o jsou silné osobnosti, působí přesvědčivě a se sebedůvěrou
o jsou schopni jednat s lidmi, jsou k nim citliví, slušní, tolerantní a podporují je v jejich práci
Manažeři se z hlediska postavení
1. nižší (linioví) - mistři (ve výrobě), vedoucí administrativních oddělení,
2. střední - vedoucí odborů, vedoucí provozu
3. vrcholoví- top management, ředitelé, přímí podřízení
VŮDCE
- vedení – motivování, ovlivňování, a směrování činnosti podřízených pracovníků k dosažení určitého cíle
- vůdcovství – vlastnost, důležitý prvek, který pomáhá k dosažení podnikatelského úspěchu (cílů)
- vůdcovství je založeno na schopnosti vést sebe sama, aby mohli být lépe vedeni ostatní
- vůdcovství má vzory v armádě, ve vojenství, vojenstvím se inspiroval John Adair: Vůdcovství je dovednost,
kterou se může naučit každý.
Teorie názorů na vůdcovství
1. teorie skvělé osobnosti - vůdce přichází na svět s vrozenými nevysvětlitelnými vlastnostmi, pro běžné
smrtelníky nedosažitelnými vůdčími schopnostmi
2. teorie vlastností - hledání společných vlastností vůdců, teorie hledá tyto vlastnosti – obvykle to končí tak, že
v každé knize jsou jiné vlastnosti
3. teorie moci a vlivu - vytváření sítě moci a vlivu ze strany vůdců
4. behavioristická teorie - klade důraz na to, co vůdci dělají, než na to, jaké mají vlastnosti
5. situační teorie - vychází z předpokladu, že různé situace vyžadují odlišné vedení (situace x vytváření prostředí x
delegování pravomocí x vedení)
6. kontingenční teorie - hledá vhodný vůdčí styl pro určitou situaci, efektivnost vedoucího pracovníka závislá na
stylu vedení a stupně, ve kterých vedoucí pracovník kontroluje, vedoucí pracovník orientovaný na úkol je
výkonnější v extrémních situacích, orientovaný na vztahy je efektivnější v situacích nevyhrocených
7. transakční teorie - zkoumá vzájemné přínosy založené na vzájemných výměnách, požaduje dosahování
určitých cílů za odměny (které působí na to)
8. atribuční teorie - zaměřuje se na hledání faktorů, proč lidé následují konkrétního člověka (vůdce)
53
SZZ 2012 - EKO
9. transformační teorie - vůdce je proaktivním a inovativním vizionářem a lidé jsou vnitřně motivováni ho
následovat
Manažer a vůdce v pojetí Warena Bennise
- vůdci jsou lidé, kteří dělají správné věci, manažeři naopak dělají věci správně (tzn. že věc vykonaná správně
může být ve finále bez efektu)
- většina organizací je příliš řízena a nedostatečně vedena
Čtyři základní znaky manažera (vůdce)
1. řízení pozornosti (management of attention)
- schopnost získat pracovníky pro cíle, lidé jsou nejvýkonnější tehdy, když vědí, co chtějí; ti manažeři mají
představivost, vizi a jsou schopni pro to lidi získat
2. řízení významu (management of meaning)
- vůdce musí sdělit, co po nich chce – vize, představy; naladění na stejnou vlnu
3. řízení důvěry (management of trust)
- nemusím s člověkem souhlasit, ale důvěřuji mu a budu ho následovat; nebudu následovat člověka, který své
názory často mění
4. řízení sebe sama (management of self)
- nestačí mít znalosti, nutnost umět je využít
Vůdci jsou schopni
1. nejen formulovat cíle, ale získat pro ně ostatní pracovníky (lidé jsou výkonnější, když věcí, co chtějí dosáhnout)
2. sdělit ostatním své představy tak, aby jim byly jasné
3. působit hodnověrně a názorově stále a proto je ostatní následují
4. nejen disponovat odbornými znalosti, ale také je efektivně využívat
Rozdíl mezi manažerem a vůdcem podle W. Bennise
54
SZZ 2012 - EKO
VZTAHY S OSTATNÍMI
Manažer
Chová se k ostatním podle jejich funkce.
Dává přednost velmi pravděpodobnému zisku a málo
pravděpodobné ztrátě
Jedná nepřímo s podřízenými, používá signálů místo
přesných zpráv
Hraje o čas.
Ostatní ho považují za nevyzpytatelného, odtažitého,
manipulujícího člověka.
Zachovává to, co je tradiční a co platí nyní.
Vůdce
Chová se k ostatním intuitivně a citově.
Je ochoten riskovat ztrátu, pokud je odměna za
výhru vysoká.
Jedná přímo.
Je netrpělivý.
Přitahuje ostatní silným pocitem identity.
Snaží se měnit způsoby, očekávání, stanovuje si
konkrétní cíle podle svých představ.
CÍLE
Manažer
Strategii pokládá za důležitější než cíle.
Rozlišuje možnosti a úskalí.
Vůdce
Strategie je prostředek toho, jak dosáhnout cíle.
Určuje nadřazenost některých cílů jako
např."produkt číslo jedna".
Soustředí se na strategii, strukturu a systém.
Soustředí se na styl, zaměstnance, dovednosti a
společné cíle.
KONCEPCE PRÁCE
Manažer
Vůdce
Pokračuje v tradicích a zaběhnutých způsobech.
Hledá změnu, nové nápady.
Instinkt přežít převažuje nad potřebou riskovat.
Podstupuje riziko tam, kde jsou velké možnosti a
kde lze očekávat velkou odměnu.
Jedná tak, aby omezil možnosti výběru.
Jedná tak, aby otevřel prostory novým
možnostem.
Potřebuje neustále koordinovat a vyvažovat, zaměřuje se
Vypracovává svěží přístupy k dlouhodobým
na vyvažování nerovnováhy tak, aby bylo možné dojít k
problémům, promítá nápady do představ, aby lidi
řešení přijatelnému pro obě strany jako možnému
nadchnul.
kompromisu mezi konfliktními hodnotami.
Opatrně deleguje pravomoc.
Volně deleguje pravomoc, věří lidem.
Analytický, metodický.
Intuitivní.
Podporuje autonomii v podnikání.
Zajišťuje kontrolu nad nápady, dává přednost řízení lidí a
postupů.
Reaguje na nápady.
Podněcuje nápady, vymýšlí je, dává nápadům
tvar.
Zajišťuje kontinuitu současných nebo už známých metod.
Mění způsob lidského myšlení v tom, co je
možné, žádoucí, nezbytné.
VĚDOMÍ VLASTNÍHO JÁ
Manažer
Vůdce
Úplně se ztotožní s organizací.
Pracuje v organizaci, ale nepatří jí.
Konzervuje a reguluje události a věci
Mění zástupce, podněcuje lidi. Probouzí a
mobilizuje naděje (vyhlídky), bez kterých by se
nový způsob myšlení a nové možnosti nikdy
neuskutečnily.
Organizace, kde jsou vůdci se podle Benise projevuje tím, že:
1. se lidé cítí být důležitými pro úspěšnost podniku
2. jsou hodnoceny znalosti a schopnosti se učit
3. lidé mají pocit, že jsou součástí nějakého společenství (týmu)
4. práce je vzrušující – vůdci táhnou ty ostatní za sebou, místo aby je do něčeho tlačili
5. v takovéto organizaci není třeba lidi řídit metodou odměn a trestů (metoda medu a biče)
6. vedoucí pracovníci nemusí podřízené pracovníky tolik kontrolovat
55
SZZ 2012 - EKO
13. Rozhodování v manažerské činnosti.
- výsada manažerů – rozhodování o podřízených lidech, pracovištích, řešení problémů
- manažeři nesou za své rozhodnutí zodpovědnost - ovlivňují tím osudy lidí i organizace
Rozhodovací proces
- manažer tak řeší problém
- manažer by měl aktivně, rychle a správně rozhodovat
- rozsah rozhodnutí manažera je dán jeho kompetencemi
- problém = stav, kdy se skutečný vývoj řízeného systému odchýlí od očekávaného nebo plánovaného (cílového vývoje)
a dojde k selhání regulátorů
- problém je odchýlení od plánovaného vývoje oběma směry
- Problémy podle složitosti a možnosti algoritmizace (dobře strukturované (operativní, dostatek info), špatně
strukturované (strateg., nedostatek info):
Rozhodovací proces = logická sekvence kroků, kterými manažer řeší vzniklý problém
- při rozhodování nemusejí být všechny kroky dodrženy (časový tlak, absence informací > zvyšuje riziko
neúspěšnosti rozhodnutí)
Fáze rozhodovacího procesu
1) Cíle
2) Vznik problému
3) Identifikace problému
4) Rozhodnutí zabývat se problémem
5) Definování problému - zjištění příčiny
6) Nalezení alternativ řešení - nějakou kreativní metodou
7) Výběr z alternativ - dle určitých kritériích
8) Formulace rozhodnutí - cíl, časový horizont, kdo to má realizovat
9) Realizace rozhodnutí - daný pracovník realizuje, dle pokynů
10) Kontrola výsledků realizace
Členění rozhodovacích procesů z hlediska míry informací o budoucích hodnotách faktorů, ovlivňujících důsledky
variant rozhodování (tzv. stavy světa nebo scénáře) a tím také míry informací o těchto důsledcích.
1. rozhodování za jistoty - rozhodnutí má deterministický důsledek, ví se s jistotou, jaký bude výsledek řešení
problému (vzácná situace), rozhodovatel ví s jistotou, který stav světa nastane a jaké budou důsledky variant
2. rozhodování za rizika - rozhodovatel schopen formulovat všechny reakce, které mohou nastat a přiřadit jim
pravděpodobnost jejich vzniku
3. rozhodování za nejistoty - rozhodovatel nezná pravděpodobnosti vzniku jednotlivých stavů světa
4. rozhodování za neurčitosti - špatně strukturované problému, rozhodovatel nezná ani možné stavy světa
-
někdy se používá pro označení rozhodování za nejistoty termín rozhodování za neurčitost
Další členění rozhodování
- podle subjektu: individuální a kolektivní
- podle počtu kritérií hodnocení na jednokriteriální a více kriteriální
- podle řídící úrovně, na které se rozhoduje na koncepční (strategické) a operativní
56
SZZ 2012 - EKO
Řešení rozhodovacích problémů v praxi
1) Situační analýza
Fáze situační analýzy:
a) rozpoznání problémové situace
- které vyžadují pozornost; mohou se vztahovat k budoucnosti i k minulosti
- odchylky od žádoucího stavu, nevyužití příležitosti
- jakákoliv situace, která vyžaduje řídící zásah
- v kterých oblastech se neplní cíle?, jaká rozhodnutí je třeba udělat?, kde se nedodržují normy?, jaká rozhodnutí je
třeba realizovat v první fázi?
b) rozčlenění problémových situací
- do komponent, částí, úloh, které je třeba řešit (dílčí problémy)
- součástí fáze je vymezení dalších dodatečných problémů
- typ porucha, krize - krize = nízká výkonnost podniku
- typ příležitost, hrozba - podnik není schopen využít příležitosti od okolí, nebo odolávat nějaké hrozbě
- je možné vyřešení situace jedním rozhodnutím?
- je zdrojem problému jen jedna příčina?
- týká se problém jedné nebo více věcí?
c) posouzení důležitosti dílčích problémů
- je třeba stanovit pořadí jejich řešení dle jejich důležitosti
- na základě aspektů významnosti:
- zdroje - kolik lidí , jaký objem peněz je vázán na problém
- negativní dopad - má problém dopad na zisk, náklady
- časová naléhavost - něco by se mohlo stát, kdyby se problém neřešil
- tendence vývoje - musím předvídat, jak vývoj bude vypadat do budoucna
d) stanovení plánu (postupu) řešení
- kdo, kdy a jak bude problém řešit
2) Kauzální analýza
- cílem je nalezení pravé příčiny problému, která musí být odstraněna nebo alespoň oslabena
- symptomy (jsou viditelné) – symptomy – až k nalezení pravé příčiny (kauzální řetěz)
Kroky:
a) popis problému – co, kde, kdy, kolik
b) vydělení (vysvětlení) jedinečných specifických rysů problému - cílem je porovnání s jinými objekty, kde by se
problém mohl také projevit, ale neprojevuje se
c) specifikace změn – každá změna může být příčinou problému, seznam změn – tam by měla být příčina
d) testování příčin a jejich verifikace – prověření všech příčin, testování příčin, verifikace
analýza nemusí být úspěšná: nejsou dostatečné informace, existuje řada příčin a nelze stanovit
nejpravděpodobnější z nich, nebo která problém nejvíce způsobuje
- úspěšnost se může zvýšit týmovou realizací
Metody k nalezení příčin problému
1) graf příčin a následku – rybí kost, vpravo důsledky, žebra – hlavní problémové důsledky, příčiny
2) šestislovný graf – přesně definovat problém, brainstorming – odpovědi na co, kdy, proč, kde, kdo, jak
3) Paretův diagram – 20% jevů má za následek 80% důsledků; když je více příčin
3) Tvorba variant řešení problému
a) výběr a stanovení kritérií
- východiskem jsou formulované cíle, každému dílčímu cíli by mělo odpovídat jedno kritérium
- je spojen se subjekty (zájmy, cíle), nepříznivé dopady, identifikace odlišností a rozdílů variant řešení
- požadavky na kritéria: úplnost, srozumitelnost, měřitelnost, neopakovatelnost
b) tvorba variant řešení
57
SZZ 2012 - EKO
- významná fáze v procesu rozhodování
- čím více variant, tím větší naděje na lepší řešení problému
- problémy v řídící praxi
- řešitelé problému se soustředí jen na jeden cíl a jednu variantu
- hledání variant se příliš soustřeďuje na hledání analogických problémů z minulosti
- řešitel prosazuje svůj návrh na řešení problému
- předčasně se odmítají některé varianty
- proces hledání variant se ukončí, jakmile se najde jedna vhodná varianta
- varianty řešení se zpracovávají jednostranně a ne z různých hledisek
- doporučení pro tvorbu variant
- využít modelování a výpočetní techniku
- využít týmovou práci a skupinové rozhodování
- využít metody (kreativní) na hledání nových myšlenek
- vytvářet celkové klima v podniku
- tvorba variant může být pozitivně ovlivněna
- použitím cíle řešení jako vodítka
- zpochybněním některých omezení
- stanovením vysokých aspirací
- poučením z minulosti
- využitím podnětů od jiných subjektů (poradců, podnikových partnerů)
- oddělením procesů hodnocení variant od jejich generování (např. v brainstormingu)
Kreativita
- schopnost lidí poznávat věci a situace v nových vztazích, originálním způsobem, používat věci neobvyklým
způsobem, vidět problémy tam, kde zdánlivě nejsou, za určitých situací odporovat svému prostředí, odchylovat se
od navyklých schémat myšlení
- v rozhodovacím procesu - projevuje v schopnosti včasné identifikace problému a jeho přesném definování a
nalezení originálního způsobu řešení problému
- bariéry: stres, sociální a psychický tlak, rutinní práce, pesimismus, obava ze změn, obava ze zesměšnění, kritiky a
konfliktu
Kreativní metody pro nalezení alternativ řešení
- asociační metody: brainstorming, brainwriting, počítačový brainstorming, destruktivně konstruktivní
brainstorming, imaginární brainstorming
- další metody: metody analogií, inspirativní metody, metody systematických podmínkových variant
Hodnocení variant
- z hlediska dosažení cíle, identifikace subjektů, kterých se varianty dotknou a jakým způsobem, nepříznivé dopady
variant, identifikace rozdílů a odlišností variant a vyhodnocení jejich významu
- u špatně struktur. problémů nelze provést vyhodnocení podle jednoho kritéria, nesnadná formulace hodnotících
kritérií, nemožné porovnání některých kritérií
Vícekriteriální optimalizace
- rozhodování špatně strukturovaných problémů je v podstatě kompromisem, jehož výsledkem je dosažení větších
efektů v oblastech důležitých pro rozhodovatele a nižších u méně významných
- je založena na optimalizaci kriteriální matice, kde každá z variant je charakterizována vektorem čísel, který
reprezentuje soubor kritérií; sloupce A = kritéria, řádky X = hodnocené varianty; ke zpracování se používají
počítače
Metoda prostého nebo váženého stanovení pořadí
- postupové kroky: - stanovení variant řešení problému
- formulace hodnotících kritérií
- přiřazení bodového hodnocení splnění jednotlivých kritérií variantami řešení
- případné stanovení koeficientů ke kritériím
- stanovení pořadí podle dosažených bodů
- metoda je využitelná především při kolektivním rozhodování
58
SZZ 2012 - EKO
Další metody vícekriteriálního hodnocení variant
- jednoduché metody stanovení hodnoty variant – metoda váženého pořadí, metody založené na přímém stanovení
dílčích hodnocení, PATTERN
- metody založené na párovém srovnávání variant – Saatyho metoda, metody založené na prazích citlivosti
- kompenzační metoda – založena na iteračním procesu vedoucím k postupné eliminaci variant
c) stanovení důsledků rozhodnutí
- navazuje na tvorbu variant – důsledky se dají kvantifikovat
- pokud není jejich popis úplný, správný apod., pak je negativně ovlivněn výběr z variant
Další metody: rozhodovací matice, expertní výpovědi, delfská metoda (definice problému  vymezení potřebných
odborností  výběr odborníků  příprava dotazníku  distribuce dotazníku  analýza odpovědí  bylo
dosaženo konsensu?  NE - Příprava nového dotazníku  distribuce dotazníku analýza odpovědí  bylo
dosaženo konsensu? …
 ANO - Kompilace závěrečných odpovědí, závěrečná zpráva)
Analýza rizika
- rozhodování za jistoty je ojedinělé, při rozhodování působí mnoho faktorů, které rozhodovatel nezná a ani neví, jak
budou v budoucnosti působit
Metody k analýze rizika: matematické modely, simulace, analýza citlivosti (na modelech se hledá práh negativního
působení faktorů), expertní systémy (počítačové systémy založené na lidském uvažování), kolektivní rozhodování,
systémy na podporu rozhodování (DSS) – počítačový systém
Strom pravděpodobnosti použitelnosti – grafický nástroj, lze odhadnout ppsti úspěchu/neúspěchu u jedn. etap
Metody při rozhodování za nejistoty – minimax, maxima, Laplaceovo pravidlo nedostatečného důvodu
d) výběr nejúčelnější varianty
- ta co nejlépe splňuje cíle
- chyby:
- přisuzování některých aspektů preferované variantě a naopak
- zkreslená interpretace informace
- přeceňování omezení vedoucí k eliminaci variant i neoficiální
- nadlepšování váhového hodnocení snadně aplikovatelných
- módnost
- podceňování variant
- nepřípustné varianty:
- řešení, které nesplňuje cíle řešení
- pohybuje se mimo fázový prostor řešení (omezující podmínky)
4) Retrospektivní analýza a hodnocení realizované varianty
- podstata učící se organizace, zpětná vazba
Orientace retrospektivní analýzy
- shoda předpokladů se skutečností
- shoda očekávaného chování se skutečným
- zhodnocení faktorů, kt. vyvolaly problém, krizovou situaci, ale i těch, kt. přispěly k úspěšnému řešení daného
problému
- zhodnocení přínosu zvolené varianty k celkové strategii podnikatelského subjektu
Kreativní metody pro nalezení alternativ řešení
- snižují negativní působení bariér kreativity a umožňují nalezení co největšího množství postupů
- nezabývají se postupem realizace
1. brainstorming
 nejznámější kreativní metoda
 asociační skupinová kreativní metoda
59
SZZ 2012 - EKO
o skupina je schopna vyprodukovat více nápadů, než stejný počet izolovaných jednotlivců
o čím více nápadů, tím větší pravděpodobnost, že se získá lepší řešení
o více originálních řešení se získá při odstranění sociálních a psychických zábran, které blokují
kreativitu
 probíhá jako kolektivní seance, na začátku je předložen problém, který se má řešit, a účastníci navrhují
možnosti řešení bez ohledu na jejich proveditelnost
 svolavatel musí zajistit
o výběr vhodného prostředí bez rušivých vlivů
o výběr účastníků, kde se klade větší důraz na povahové rysy (bezkonfliktnost, spolupráce), než na
odbornost; počet účastníků ne více než 10
o výběr vhodného moderátora s neformální autoritou
o seznámení s pravidly brainstormingu
 zákaz kritiky účastníků a jejich myšlenek
 rovnocenné postavení všech účastníků
 rozvíjení myšlenek ostatních účastníků a jejich vzájemná inspirace
 hledání co největšího počtu možných způsobů řešení problémů bez ohledu na proveditelnost
 uvolnění fantazie
o zapisování přednesených myšlenek bez vyhodnocení
o zbytečně neprodlužování délky konání (max jedna hodina)
 varianty: brainwriting (písemná podoba), počítačový brainstorming, destruktivně konstruktivní
brainstorming (začíná kritikou statusu que a při návrzích a řešeních se hledají jejich slabá místa),
imaginární brainstorming
2. metody analogií
 založené na nalezení analogií k problémům v úplně odlišných oblastech a hledání společných
skutkových podstat
 při řešení technických problémů na základě analogií v přírodě
 Gordonova synektická metoda, technika analogií, vizuální synektika, bisociace
3. inspirativní metody
 metody zásobárny nápadů – Think Tank a Master Mind, metody lexikonu
 vychází z poznatku, že originální řešení můžeme najít, když se dosud rozdělené skupiny zkušeností
navzájem spojí
4. metody systematických podmínkových variant
 vycházejí ze seznamu manipulačních sloves, které umožňují kreativní řešení výchozího problém jeho
přestrukturováním a hledáním nových myšlenek
Metody pro hodnocení alternativ
- při vyhodnocování špatně strukturovaných problémů:
 vyhodnocení nelze provést jen podle jednoho kritéria (hledáme vícekriteriální optimum)
 formulace hodnotících kritérií bývá nesnadná
 porovnání některých kritérií je nesnadné nebo nemožné
- rozhodovatel musí vybrat variantu, která je přijatelně riziková a zároveň přináší potřebný výsledný efekt
- konečné rozhodnutí musí rozhodovatel provést sám a nese za něj odpovědnost
- při výběru alternativ nás zajímá důsledek rozhodnutí a riziko
- pokud lez důsledky číselně vyjádřit > používáme matematické modely, které jsou základem systémů pro
podporu rozhodování (DSS – Decision Support Systems)
1. systémy pro podporu rozhodování
 = interakční (dialogové) počítačové systémy používanými pro osobní počítače, poskytují programovou
podporu při analýzách, prognózách, rozhorech a ekonomických výpočtech
 systémy založené na modelech umožňují navozovat určité situace a provádět analýzu citlivosti (hledání
prahu negativního působení faktorů), nevýhoda: nemožnost kvantifikace všech faktorů
2. expertní systémy
 při řešení špatně strukturovaných problémů, využívají osobní počítače
 nepracují s matematickými modely, jsou založena na lidském uvažování
 poskytují podporu při nalezení příčin problému, alternativ řešení, mohou přímo formulovat rozhodnutí
- řadu rozhodnutí vydávají kolektivní orgány organizace, jsou ovlivňovány zkušenostmi, znalostmi a zájmy členů
60
SZZ 2012 - EKO
- rozhodování kolektivní orgánů může zakrývat nedostatky manažerů
- pro stanovení důsledků alternativ rozhodnutí se používají expertní výpovědi nebo expertní hodnocení
 využívají znalosti a zkušenosti expertů pro zhodnocení pravděpodobnosti výskytu rizika a intenzity
negativního působení
 důraz klade na výběr expertů a výběr vhodné metody
o individuální expertní (zkušenostní) odhady a hodnocení (hodnotí pravděpodobnost výskytu
rizika a intenzita negativního působení)
o řízený rozhovor s expertem nebo diskuse mezi experty
o anketa (výpověď expertů v písemné podobě)
 delfská metoda
o nejznámější metoda expertního hodnocení
o princip postupného zasílání série dotazníků skupině expertů, kteří na ně nezávisle odpovídají
o postupuje se tak dlouho, dokud se názory nesblíží
3. rozhodovací matice (tabulky očekávaných výnosů)
 existují rizikové alternativy řešení problémů
 řádky = alternativy řešení problémů, sloupce = hodnoty jednotlivých faktorů rizika, políčka =
odhadované důsledky alternativ
4. pravděpodobnostní strom
 rozhodovatel není schopen určit nebo odhadnout přibližně pravděpodobnosti úspěšnosti a neúspěšnosti
rozhodnutí
 grafický nástroj, který zobrazuje důsledky rizikových alternativ, které se realizují v časovém sledu
 jednotlivé faktory rizika se zobrazují pomocí uzlů; hrany vycházející z uzlů zobrazují možné hodnoty
faktory rizika nebo pravděpodobnosti vzniku; hodnoty důsledků jsou na konci větví
 pravděpodobnost neúspěchu = součinu pravděpodobnosti úspěšnosti předchozího kroku a
pravděpodobnosti neúspěšnosti daného kroku
Rozhodovatel nezná rozdělené pravděpodobnosti
- použije pravidla rozhodování za nejistoty
1. pravidlo minimaxu
 volí z pesimistických alternativ tu, které vede k nejvyššímu efektu, snaží se vyhnout nejhorší alternativě
2. pravidlo maximaxu
 volí alternativu, která dosahuje absolutně nejvyšší hodnoty
3. Laplaceovo pravidlo nedostatečného důvodu
 žádná z alternativ nedominuje, volí se ta, která maximalizuje očekávanou užitnost
Výběr vhodné alternativy
- použití vícekriteriálního hodnocení alternativ
- princip: rozhodování špatně strukturovaných problémů je kompromisem, kdy výsledkem je dosažení větších
efektů v oblastech, na kterých rozhodovateli více záleží, a meších efektů v ostatních oblastech
1. nejjednodušší metoda = metoda prostého nebo váženého stanovení pořadí
1. formulace alternativ řešení
2. formulace hodnotících kritérií
3. přiřazení bodového hodnocení experty
4. stanovení rozdílového koeficientu (váhy), vyšších než 1 u prioritních kritérií, nižších než 1 u
nedůležitých kritérií
5. stanovení pořadí
2. jednoduché metody stanovení hodnoty (utility) variant
 metoda váženého pořadí, metoda bazické varianty, metoda PATTERN
3. metody založené na párovém srovnávání variant
 Saatyho metoda, metody založené na prazích citlivosti
4. kompenzační metoda
 založená na iteračním procesu vedoucím k postupné eliminaci variant
Informace a rozhodovací proces
- řízení informací = cílevědomá a systematická činnosti směřující k zabezpečení informací potřebných pro
rozhodování
61
SZZ 2012 - EKO
- výsledek řízení informací = vytvoření a efektivní fungování informačních systémů, které budou rozhodovatelům
poskytovat informace s určitými vlastnostmi
- vlastnosti informací:
1. přiměřenost
 nedostatek zvyšuje riziko a nejistotu rozhodování
 nadbytek ztěžuje orientaci a snižuje schopnost vybrat informace důležité
 nadbytek i nedostatek informací způsobuje u rozhodovatele stres
2. správnost
 komplex vlastností: přesnost, pravdivost a spolehlivost
3. detailnost a úplnost
 rozhodovatel často nemá úplné informace
 velký význam má cena informací (adekvátní)
4. včasnost
5. vypovídací schopnost
 umožňuje rychlou orientaci v informacích a využití jen těch, které manažer v určitém okamžiku
potřebuje
 prezentace informací v grafech, schématech, tabulkách (přehledná forma)
Informační systém manažera
- zabezpečuje informace pro rozhodování
- je ovlivněn:
1. hlavním zaměřením činnosti manažera
2. zaměřením organizace
3. postavením manažera v hierarchii řízení
4. četností, strukturou a druhy problémů
5. organizační strukturou a rozpětím řízení
6. rozsahem delegovaných činností a schopnostmi podřízených
7. územním rozložením organizačních útvarů a pracovníků
8. charakterem okolí organizace
9. schopnostmi manažera pracovat s informacemi a výpočetní a komunikační technikou
10. potřebou zvyšovat si kvalifikaci
11. subjektivní potřebou určitých informací
Dělení informací
1. formální
 pohyb a obsahová forma je určena organizační strukturou organizace
 pohybují se vertikální od podřízených k nadřízeným a opačně (někdy horizontálně, diagonálně)
 pohyb včetně formy prezentace bývá určen (výkazy, hlášení, evidence)
 zdroj: manažerské informační systémy, informační systémy pro řízení – soustřeďují informace interního
charakteru o organizaci i okolí organizace
 informace o minulosti, současnosti i budoucnosti
 zdroj: intranet internet, vlastní počítač, systémy na podporu rozhodování, expertní systémy, písemné zdroje
 při vytváření informačního systému: manažer musí přesně formulovat požadavky na informace a jejich
vlastnosti (i vypovídací schopnost, způsob prezentace)
 nezahrnují všechny informace
 každý manažer je v informační izolaci – info záměrně nedostává, nemá dokonalý informační systém,
informace zkreslovány
2. neformální
 zdroj: rozhovory s pracovníky organizace
 nejsou zaznamenávány, subjektivní zkreslování, doplňování, chybí možnost pravidelného a systematického
získávání
 manažer musí ověřovat jejich pravdivost, hodnověrnost a objektivnost
Informační potřeby řídících pracovníků
1. nižší úrovně řízení
62
SZZ 2012 - EKO
 mistři, vedoucí týmů: schopni rychle reagovat na vzniklé problémy a odstranit je
 operativní řízení: kratší časový horizont, řešení dobře strukturovaných problémů
 informace musí dostat bezprostředně, podrobné
 používají transakční systémy – vhodné pro řešení dobře strukturovaných problémů, přímá interakce
prostřednictvím osobního počítače k získání potřebných info
 automatizované kancelářské (administrativní) systémy
2. střední management
 vedoucí oddělení, odborů
 taktické řízené
 střednědobý řízení a problémy: kreativní i rutinní řešení
3. vrcholový management
 generální ředitelé, ředitelé divizí
 řeší špatně strukturované problémy s dopadem na dlouhý časový horizont
 strategické řízení
Racionální postup – východisko: situační analýza
Situační analýza se zaměřuje na:
 zhodnocení situace (dává odpověď na otázku: Jak začít?)
 identifikace problémových situací
 jejich dekompozice – rozložení na jednotlivé části
 stanovení priorit (co je třeba řešit a jak)
ŘEŠENÍ ROZHODOVACÍCH PROBLÉMŮ V PRAXI
Fáze situační analýzy
1) rozpoznání problémových situací
- problémová situace je odchylka od žádoucího stavu
- z hlediska času mohly problémové situace nastat v minulosti, mohou být v současnosti, v reálném čase
2) rozčlenění problémových situací
- v souvislosti s problémem mohou vznikat další problémy
3) posouzení důležitosti dílčích problémů
- obvykle nelze všechny problémy řešit najednou a je třeba stanovit jejich pořadí
4) stanovení plánu (postupu) řešení- jak se dílčí problémy budou řešit, kdy, jak, kdo,…
PRIORITY ŘEŠENÍ
- je třeba stanovit priority – co řešit hned a co až potom
- dekompozice problémů → stanovení priorit dílčích problémů
Stanovení priorit je problémem několika aspektů významnosti:
1) zdroje (některé podniky nemají dostatek prostředků)
- kolik prac. se problém týká, jaký objem peněz je vázán na problém
- nebude se zaměřovat na to, co se týká např. 2.prac, ale spíše většího počtu prac.
2) negativní dopad - respektive výše dopadu, výše ztráty, která vznikne neřešením dílčího problému
3) časová naléhavost - pokud neřešením problému by mohl odejít nějaký zákazník, tak se tím budeme zabývat
4) odhad tendence vývoje
- pokud bychom upřednostnili v řešení
- zjistit, zda problém, který vzniknul, se bude do budoucna zvětšovat nebo zda se bude utlumovat v důsledku
nějakých faktorů, na které nemá podnik vliv
Kauzální analýza:
1)Popis problému
můžeme ho rozdělit do 4 částí:
a) identifikace objektu, který je nositelem problému – zde se snaží analyzátor odpovědět na otázku CO, na
jakém objektu došlo k poruše, v čem odchylka spočívá, např. u kterého výrobku se zvýšil počet reklamací,
na jakém stroji došlo k poklesu výkonu, atd.
b) lokalizace objektu, který je nositelem problému – zde se hledá odpověď na otázku KDE – kde došlo
k závadě, poruše,v které dílně, na jaké části objektu se porucha projevuje
c) časové určení (kdy poprvé)- kdy poprvé došlo k závadě
63
SZZ 2012 - EKO
d) stanovení rozsahu – hledáme odpověď na otázku KOLIK, např. na kolik se nám zvýšil počet reklamací
2)Vydělení jedinečných, specifických rysů problému
- cílem je porovnat objekt s obdobnými objekty, kde by se problém taky mohl objevovat, ale neprojevuje se
- otázky:
1. CO = analyzátor se snaží identifikovat další objekty, kde by ke stejnému problému taky mohlo dojít
2. KDE = z hlediska teritoriálního, kde by mohlo docházet ke stejným poruchám
3. KDY = kdy k závadě mohlo dojít, kdy nastal problém, např. když se zvýšil počet reklamací na
výrobek, tak se zjistí, že se jedná o reklamace výrobku, který byl vyroben v té a té směně
4. KOLIK = např. kolik dodávek výrobku nebylo reklamováno
výsledkem je specifikace určitých rozdílů a odlišností, která umožňuje izolaci specifických, jedinečných
charakteristik nebo rysů problému
3)Specifikace změn (předpokládaných příčin problému)
- analyzátor se zaměří na objekty, kde nastaly určité změny – protože tyto změny mohou být příčinou problému
- každá změna může být příčinou problému
- prověřují se odlišnosti a změny, které nastaly před identifikací problému (z hlediska času, rozsahu, prostoru
atd.)
- výsledkem specifikace = seznam změn, mezi nimiž by měla být příčina
4)Testování příčin a jejich verifikace
- všechny příčiny na seznamu by se měly prověřit, posoudit jejich pravděpodobnost (což je dost problematické)
- může docházet k testování příčin – porovnávání detailů prověřované příčiny a detaily pozorovaného následku
- jedná se o racionální a logickou činnost
- verifikace = prokázání, že příčina (příčiny) vede k pozorovaným následkům
14. Podstata organizování, projektování organizačních systémů, organizační a řídicí struktury.
Podstata organizování
- organizace - z řečtiny (organon = nástroj, orgán), latina (organum), středověk (organisatio = celek orgánů)
- organizování - založeno na zvládnutí řady aspektů:
- dělba práce – vede ke specializaci pracovníků a ke zvýšení produktivity
- zpětné seskupení – jednotlivých činností a jejich nositelů, které tvoří části celku
- koordinace – spojování činností z hlediska věcné, časové a prostorové návaznosti
- přidělení potřebných pravomocí a k nim adekvátních odpovědností – manažerům
- u každé činností je třeba odstranit stavy neurčitosti – pomocí rozhodnutí (informačním působením)
- opakující se neurčitosti – organizování
- unikátní neurčitosti – rozhodování
Organizování = cílevědomá činnost, jejímž cílem je uspořádat (celky) prvky v systému, jejich aktivity, koordinaci,
kontrolu tak, aby přispěli maximální měrou k dosažení stanovených cílů systémů.
Organizace = vnitřní formalizování, zpravidla hierarchické uspořádání celku, určení relativně trvalejších vztahů
nadřízenosti a podřízenosti, vymezené působnosti, pravomoci a odpovědnosti (tj. tzv. formální organizace).
Projektování organizačních systémů
- v organizaci dochází ke spojování jednotlivých transformací a vytváření procesů z nich
- vychází se z cílového chování, v rámci procesů mohou existovat v podstatě trojí vazby a jejich kombinace (postupná
vazba, skupinová vazba, vzájemná vazba)
1) postupná vazba (řetězec) - např. montážní linka,
založena na principu, že každá další činnost
(operace) může být realizována až po ukončení
předešlé
2) svodná (skupinová) vazba - relativně nezávislé vykonávání
několika operací a jejich následné vzájemné spojení, poslední
64
SZZ 2012 - EKO
operace může být provedena až po provedení všech operací předchozích a to v čase i prostoru (svodný
prvek konjunktivní)
3) vzájemná vazba - představuje spolupráci, kdy transformace
probíhají na základě vzájemného předávání výsledků dílčích
transformací (operací, činností), např. poskytování informací
jednotlivým pracovníky, kteří se podílejí na zpracování jedné
nebo více zpráv
Vytváření organizačních útvarů
Při navrhování organizačních útvarů musí manažeři řešit otázky:
- které činnosti lze spojit dohromady
- jaká má být vnitřní struktura a velikost organizačních útvarů
- zda bude nebo nebude organizační útvar trvalý
- podle jakých kritérií budou činnosti začleňovány do organizačních útvarů
Pro spojování činností a začleňování do organizačních útvarů postupují manažeři podle různých kritérií a jejich
kombinací. Mezi nejčastěji používaná patří:
- pracovní (technologický) proces
- odbornost pracovníků a z ní vyplývající dělba práce
- prostorové umístění pracoviště
- výrobek, výrobková skupina, služba
- zákazníci
- výkon činností z hlediska času
Rozpětí řízení 26 - vyjadřuje optimální počet pracovníků, kteří mohou být podřízení jednomu manažerovi
- úzké rozpětí – umožňuje lepší kontrolu, vyžaduje větší počet
- široké rozpětí – může způsobit chaos, nízkou kvalitu práce a její efektivnost
Pro stanovení konkrétního rozpětí řízení, musí manažeři respektovat následující kritéria:
- zda činnosti vykonávané v podřízeném útvaru jsou podobné nebo zcela odlišné
- zda činnosti jsou jednoduché a opakující se nebo náročné a jedinečné
- zda jsou pracovníci na jednom místě (např. dílna, kancelář) nebo odloučeni (příp. volně se pohybují)
- úroveň kvalifikace podřízených pracovníků (vysoce kvalifikovaní – nekvalifikovaní)
- kvalifikace manažera (vysoká – nízká)
- míra organizovanosti (vysoká – nízká) a vzájemné působení mezi manažerem podřízenými
Hierarchické uspořádání vedoucích pracovníků vytváří organizační pyramidu
- na jednotlivých horizontálních úrovních jsou ve vertikále vedoucí pracovníci na určitém stupni řízení
- ředitel organizace, odborní ředitelé, vedoucí útvarů, řadoví pracovníci
Rozpětí řízení v konkrétní organizaci určuje charakter organizační pyramidy
- plochá – manažerům je podřízen větší počet pracovníků
- strmá – opak
Organizační pyramida Úzké rozpětí řízení
Široké rozpětí řízení
Dělba pravomocí
Pravomoc
- právo pracovníka organizace rozhodnout/rozhodovat samostatně ve vymezené oblasti bez nutnosti souhlasu
nadřízeného a vydávat k realizaci svého rozhodnutí potřebná opatření a příkazy
- trvalá nebo věcně a časově omezena
26
stanovení optimálního rozpětí řízení → Graicunas: maximální počet vztahů
N  n(
2n
 n  1) , n = počet podřízených, optimální počet přímých podřízených +/- 7
2
65
SZZ 2012 - EKO
- rozsah odpovědnosti za činnost manažera musí odpovídat rozsahu jeho pravomocí
- souhrn pravomocí a odpovědností vytváří jeho kompetence nebo působnost
- více stupňů řízení – problém dělby pravomocí (rozdělení pravomocí po vertikále organizační pyramidy)
- centralizace rozhodování – v organizaci převažuje pravomoc soustředěná do vrcholového vedení
- decentralizovaná struktura
Organizační a řídící struktury
- základním stavebním kamenem organizace jsou organizační útvary – jejich aglomerace vytváří vyšší organizační
jednotky a ty potom mohou být součástí ještě vyšších jednotek
- soubor útvarů a aglomerací vyššího řádu a vztahů mezi nimi tvoří organizační strukturu organizace
- organizační struktury založené na vertikální dělbě pravomocí jsou vhodné především pro stabilní prostředí
- výhoda: platná pravidla řízení, vymezené pravomoci a odpovědnosti, vztahy, kompetence atd.
= pevné nebo mechanické organizační struktury
Liniová organizační struktura
- první typ, vertikální charakter, vytváří základní, liniové vazby
- příkazy ze shora dolů, zpětná odpovědnost
- výhody: přímé krátké vztahy, rychlé rozhodování, značná operativnost
- nevýhody: vedoucí pracovníci se speciálními znalostmi
- vhodné pro podniky do 50 zaměstnanců
Liniově štábní organizační struktura
- štáb – usnadňuje pracovníkům v linii výkon jejich činností
- osobní – sekretariáty vedoucích pracovníků
- odborné – tvořeny specialisty (účetní, personalisté, právníci)
- do kompetence pracovníků štábu spadá tzv. metodické řízení
- štáb může iniciovat vydání pokynu nebo rozhodnutí jak provádět činnosti v odborné oblasti a následně kontrolovat
jeho dodržování
- vztahy liniové nadřízenosti a podřízenosti
- vztahy metodického řízení
- přechodové můstky – umožňují komunikaci pracovníků a útvarů na stejné úrovni
Funkcionální organizační struktura
- Taylor: rozdělení činnosti na několik manažerů –
každý odborně specializován na určitou oblast
- slučování pracovníků podle určitého kritéria (př.
druh činnosti, úkol, kvalifikace atd.)
- pracovníci zastřešeni odborným manažerem, který je přímo podřízen vedoucímu organizace
- funkcionální oblasti: výroba, ekonomika, obchod, marketing, personalistika, technika a údržba, vývoj a výzkum
- výhody:
- seskupení stejných nebo obdobných činností a tím předpoklad pro jejich efektivní vykonávání
na vysoké odborné úrovni
- jednoduché přidělování úkolů směrem dolů
- koordinace a výměna informací mezi pracovníky a v jedné skupině a motivace pracovníků v možnosti
postupu v organizační hierarchii
- možnost provádět závažná rozhodnutí (strategická) na nejvyšší úrovni
- nevýhody:
- malá pružnost v jednání a reagování na změněné vnější podmínky, která podstatně klesá
s velikostí organizace (dlouhé informační kanály)
- centralizace rozhodování (jako jedna z příčin malé pružnosti)
- nižší schopnost inovací a kreativního jednání u pracovníků
- nižší motivace pracovníků v důsledku jejich účasti jen na dílčích úsecích procesů (nevidí výsledek své
práce)
- nedostatky v koordinaci činností a v jejich kvalitě u činností, které horizontálně procházejí několika
útvary
66
SZZ 2012 - EKO
Divizionální organizační struktura
- divize – pokus o decentralizaci řízení a delegování rozhodovacích pravomocí
- vhodná pro organizace:
- které jsou velké, mají diferenciovanou výrobní strukturu/strukturu služeb
- potřebují uplatňovat diferenciované přístupy a postupy zvláště na trhu
- mají zájem o přenesení rozsáhlejších pravomocí na divize a o vytvoření volného prostoru pro jejich aktivity
- generální ředitelství – vykonává převážně štábní funkce, je na něj centralizována určitá rozhodovací pravomoc (více
delegována na jednotlivé divize)
- organizace vytváří divize podle kritérií:
- výrobkové členění – každá divize vyrábí podobné výrobky nebo služby
- teritoriální členění – každá divize obsluhuje stejnými výrobky určité teritorium
- zákaznické členění – každá divize obsluhuje „své“ zákazníky
- technologické členění – podle fází technologického procesu
- kombinace předchozího
- výhody:
- větší adaptabilita na měnící se vnější podmínky
- větší blízkost k zákazníkům, znalost jejich potřeb a jejich uspokojení
- možnost vyhodnotit výsledky jednotlivých divizí
- větší zaměření na konečný produkt a výsledek činnosti
- nevýhody:
- upřednostňování zájmů divize nad zájmy celé organizace
- duplicita a tím neefektivnost některých činností (každá divize může mít např. ekonomické
odd., personální odd. atd.)
- snaha zasahování centr do kompetencí divizí
- ztráta schopnosti centra kontrolovat a řídit některé divize
ORGANIZAČNÍ ZMĚNY
Vliv okolí na organizační strukturu
- mechanické organizační struktury jsou vhodné pro stabilní okolí organizace – předchozí kapitola
- podnikatelské prostředí posledních desetiletí je však silně nestabilní, je poznamenáno neustálými změnami
především v inovacích, módě, požadavcích zákazníků
- snaha hledat organizační struktury, které by umožnily:
- pružně reagovat na změny v okolí a tím i na měnící se cíle organizace
- být blíže zákazníkovi, znát jeho potřeby a reagovat na ně
- být konkurenceschopným a dosahovat konkurenční výhodu
- více se uplatňují organické organizační struktury; jejich rysy:
- rozhodování decentralizováno, na pracovníky je delegována rozsáhlejší pravomoc
- snižuje se dělba práce a specializace pracovníků
- zvyšuje se rozpětí řízení, snižuje se kontrolní činnost manažerů, zvyšování nároků na samostatnost, iniciativu,
sebeřízení a sebekontrolu pracovníků
- v komunikaci převažuje horizontální směr, pracovníci na stejné úrovni se musí navzájem informovat
- úloha manažerů se přesunuje do pozice rádce (kouče) a vytváření podmínek pro dosažení cílů
- trend – přechod od hierarchických struktur vycházejících z vojenské organizace ke struktuře typu květu
Maticová organizační struktura
- založena na principu dvojího zařazení pracovníků v organizaci
- každý pracovník je současně členem liniově štábního útvaru a projektového týmu vedených manažerem
- tým tvořen z pracovníků různých útvarů podle specializace, po splnění úkolu se rozpadá a pracovníci se vracejí
- pracovníci mohou být současně členy několika týmů
- uplatnění v organizacích, ve kterých se řeší jednorázové úkoly, na kterých se musí podílet různí odborníci
67
SZZ 2012 - EKO
- v jiných organizacích tvoří doplňkovou strukturu k liniově štábní nebo funkcionální struktuře v formě týmů nebo
komisí, které mají za úkol vyřešit určitý problém
- výhody:
- rychle reagovat na vzniklé problémy a situace, vytvořit tým podle konkrétních potřeb a to včetně
externích specialistů
- využít v týmech znalosti a schopnosti jednotlivých pracovníků zařazených do týmu
- přenos informací a zkušeností mezi členy týmu
- zvýšit motivaci členů týmu
- nevýhody:
- dvojí podřízenost pracovníků a z toho vyplývající nepřesné kompetence, konflikty a nedorozumění
- širší pracovní „náplň“ a požadavek na rozsáhlejší kvalifikaci, protože se pracovníci zabývají různými
problémy
- požadavek na schopnost pracovat v týmu, který se navíc často mění
- časové ztráty při vzájemném informování a poradách
Strategické podnikatelské jednotky
- u společností se složitou vnitřní organizační strukturou
- pomalé rozhodování, nedostatek informací
- SBU založeny na principu delegování vymezených pravomocí na nižší vnitropodnikové útvary
- každá SBU má vlastní poslání, skupinu výrobků a zákazníků, vlastní strategii a samostatné řízení zdrojů a zároveň
nese odpovědnost za svou činnost
- důležitý znak: přímá vazba ve strategické oblasti na vrcholové vedení – urychlení komunikace a rozhodování
Améby
= systém vnitřního řízení (Japonsko, firma Kyocera)
- nejdokonalejší pružná bezhierarchická organizační struktura
- améby tvořeny samořídícími týmy (5 – 20 pracovníků, pravomoc udělat vše pro zákazníky)
- každá améba má vlastní účetnictví, personální řízení
- vedení společnosti se skládá z vlastníka a zástupců jednotlivých améb – plohou je informační podpora améb,
rozhodování o strategii a finanční řízení
- chování upraveno pravidly
Štíhlá organizační struktura
- filozofie štíhlé a hybné výroby (japonský automobilový průmysl)
- na výrobu, to je transformaci vstupu na výstup, je potřeba polovina lidí, zásob, času a dalších faktorů
- hybnost výroby – odklon od masové výroby uniformních výrobků k výrobkům obměněných dle potřeb zákazníka a
dosahujících úspor z rozsahu
- organizační struktura – štíhlost se projevuje především v:
- zploštění a zjednodušení organizační struktury (hierarch. pyramidy) snížením stupňů řízení až o 1/3
- vytváření sebeřídících skupin a týmů, které nejsou součástí žádného útvaru
- snížení pracovníků organizace správy a řízení
- spolupráci a předávání informací přes hranice jednotlivých útvarů
- není jednotný názor
- štíhlost podniku: odchod 40-60% manažerů na středním stupni řízení, zhoršení mezilidských vztahů, zploštění =
zvýšení rozpětí řízení, zvýšení sebeřízení a sebekontroly
Procesní organizační struktura
- proces v organizaci = propojení dílčích činností do řetězce
- procesy můžeme rozdělit na:
- klíčové – spojeny s výrobky nebo službami organizace
- pomocné – úkolem je vytváření podmínek pro realizaci klíčových procesů
- výhoda:
- specializace, dělba práce
- výhoda způsobuje, že:
- procesy nereagují na potřeby zákazníků a jejich výsledky neodpovídají potřebám zákazníků
- zvyšuje se počet pomocných procesů, které nevytvářejí hodnotu pro zákazníka
- snižuje se motivace pracovníků, protože vykonávají jen úzkou činnost v rámci procesu
68
SZZ 2012 - EKO
- pracovníci si neuvědomují, že jsou v rámci procesu navzájem sobě zákazníky a prosazují si své osobní
zájmy a cíle a tím dochází k poklesu kvality procesů
- dochází k rozšiřování a vytváření dalších procesů, které nevytvářejí pro zákazníka novou hodnotu
- priorita: přínos procesů k uspokojení potřeb zákazníků
- proces začíná i končí u zákazníka – jsou hlavním předmětem zájmu – podřízení org. struktur, které:
- z těchto procesů vycházejí
- preferují odpovědnost manažerů za celý proces (místo za organizační útvar)
- kladou důraz za výsledky těchto procesů a přínos pro konečného zákazníka
- hybrid vertikálních a horizontálních vztahů
- k vytváření procesních organizačních struktur je nutné:
- zmapovat procesy, které v organizaci probíhají
- zrušit, omezit nebo podstatně racionalizovat procesy, které nevytvářejí hodnotu pro zákazníka
- přehodnotit a restrukturalizovat klíčové procesy, aby odpovídaly strategii organizace a přispívaly maximálně
k vytváření hodnoty pro zákazníka
- co nejméně rozčlenit funkcionální oblasti
- určit odpovědného manažera pro každý klíčový proces s odpovídajícími pravomocemi a odpovědností
- postavit organizační strukturu na procesech ve vhodné kombinaci s funkcionálními oblastmi
15. Řízení lidských zdrojů.
Chce-li být organizace úspěšná musí zabezpečit v organizaci efektivní řízení lidských zdrojů
Koncepce řízení lidských zdrojů
- vymezit úlohu, obsah a cíle řízení lidských zdrojů, organizační zabezpečení řízení, vymezit jeho nositele
- komplex činností zabývajících se pracovními silami = personalistika, personální práce, personální řízení, řízení
lidských zdrojů
Činnosti řízení lidských zdrojů
1. předvídání (plánování) potřeb lidských zdrojů - činnost zaměřená na budoucnost, kolik budu potřebovat
pracovníků, já struktura, kvalifikace pracovníků, pohled na pracovníky z hlediska časové perspektivy
2. získávání a výběr lidských zdrojů - pokud pracovníky nemáme – jak je získat a kde je získat
3. rozvoj lidských zdrojů a jejich hodnocení - dvě části, které spolu určitým způsobem souvisí
4. odměňování, motivování a zainteresovanost - aby oni vyvíjeli své aktivity tak, jak fa potřebuje
5. vytváření podmínek pro pracovníky (péče o pracovníky)
6. pracovní vztahy na pracovišti - řešení vztahů na pracovišti, mezi lidmi vznikají konflikty
Nositelé řízení lidských zdrojů
1. všichni manažeři (kteří mají podřízené pracovníky)
2. specializovaná pracoviště – personální útvary
Konkrétní rozsah činností, které personální útvary zabezpečují, je ovlivněn:
- velikostí a zaměřením organizace (malá org. bude mít 1 pers. pracovníka, který bude mít ještě i jiné úkoly)
- strategií organizace a jejím dopadem na personální oblast
- složitostí prováděných činností v organizaci a jejím vlivem na profesní struktury
- kvalifikací manažerů v organizaci
- tradicemi organizace a podnikovou kulturou
- dělbou činností mezi personálním útvarem a manažery
Specifické úkoly personálních útvarů
- zpracovávají a navrhují dílčí strategie v oblasti práce a lidského činitele
- zpracovávají postupy, pravidla, vnitropodnikové organizační normy a kontrolují jejich dodržování v organizaci
včetně dodržování zákonů
- zabezpečují po organizační a administrativní stránce personální činnosti a jejich koordinaci
- provádějí analýzy pro potřeby řízení organizace, poskytují manažerům potřebné informace a poradenské služby
- kontrolní činnost - z hlediska, zda jsou dodržovány zákony, jako prevence, aby se organizace nedostala do problémů
69
SZZ 2012 - EKO
- zda se dodržuje zákoník práce (pokud ne, může být organizace finančně postihnuta nebo může dojít k úrazu) – je tomu
třeba zamezit
- poskytování informací pro manažery
- kvůli řídící činnosti
- personální útvary by měly poskytovat informace manažerům
- poskytování poradenských služeb pracovníkům organizace
- a zároveň poskytovat informace zaměstnancům – kdy mají nárok na dovolenou, jak postupovat v určitých situacích…
Plánování potřeb lidských zdrojů
- vychází z cílů organizace a její strategie - musí se zjistit jaká bude potřeba pracovníků v budoucnosti z hlediska
kvantity a kvality a jaké jsou vnější a vnitřní zdroje pro pokrytí této potřeby
- pro dosažení cílů organizace potřebuje pracovníky v určitém množství, profesní struktuře, s určitými specifickými
schopnostmi a požadavky
- organizace pracovníky potřebuje v určitém čase a s co nejnižšími náklady
- činnost zaměřená do budoucnosti
Analýzy a informace pro plánovaní potřeb lidských zdrojů
1. změny strategie organizace a trhu
2. vývoj techniky a technologie a její využitelnost v organizaci
3. věková a kvalifikační struktura pracovníků a z ní vycházející potřeby obměny, rekvalifikace a zvyšování
kvalifikace
4. odchody pracovníků z organizace a situace na okolním trhu práce
5. možnosti úspor pracovních sil
6. nabídka pracovních sil a její struktura
7. demografický vývoj v okolí organizace
8. hodnotová orientace obyvatelstva a jeho osobní preference
Fáze procesu personálního plánování
1. determinování dopadu podnikových výrobních cílů na jednotlivé organizační jednotky
2. definování potřeb, dovedností a odborných znalostí, aby bylo možno dosáhnout stanovených cílů (potřeba
lidských zdrojů)
3. na základě znalosti stávajících lidských zdrojů determinování potřeby dodatečných lidských zdrojů (čistá
potřeba lidských zdrojů)
- potřeba navýšit počet pracovníků = čistá potřeba
4. vypracování plánů personálních činností, aby bylo možné pobýt pokrýt předpokládané potřeby lidských zdrojů
Získávání pracovníků
- činnosti, kt. mají zabezpečit dostatečné množství zájemců o volná nebo perspektivně volná pracovní místa
- vnitřní zdroje:
- pracovníci, kteří jsou kvalifikačně schopni přejít na jinou práci nebo jsou záměrně na ni připravováni,
- pracovníci uvolněni v důsledku organizačních změn nebo s ukončením určité činnosti,
- pracovníci nahrazení novými technologiemi.
Výhody:
- lepší znalost potenciálních adeptů
- nižší náklady na jejich získání a zužitkování již vložených nákladů
- rychlejší zapracování
- motivace pro ostatní pracovníky
- vnější zdroje:
- pracovníci jiných organizací, kteří se rozhodli změnit zaměstnavatele nebo kterým byli nabídnuty
pracovní a jiné podmínky vedoucí k tomuto rozhodnutí
- lidé vedení na úřadech práce nebo bez zaměstnání
- noví absolventi škol
- lidé se zájmem o krátkodobé zaměstnání
Výhody:
- pokrytí potřeb ve chvíli, kdy není dostatek vnitřních zdrojů,
- získání pracovníků s potřebnou kvalifikací bez investic do nich,
70
SZZ 2012 - EKO
- transfer znalostí, zkušeností, které přinesou z jiných organizací.
- menší náklady na získání kvalifikace
- konečné rozhodnutí o přijetí uchazeče musí vždy udělat manažer
Rozvoj pracovníků
Hodnocení pracovníků
Základní funkce hodnocení
 poznávací – možnost průběžného sledování pracovní výkonnosti a jednání jednotlivců z kvalitativního a
kvantitativního hlediska
 srovnávací – jako prostředek pro diferenciaci mezi pracovníky z hlediska hmotného a nehmotného ocenění
 regulační – možnost operativních změn ve složení kolektivů
 kauzální – sledování příčin změn v pracovním jednání, jejich posilování nebo zeslabování, př. přijde nový
pracovník, jestli zapadne, ovlivní kladně či záporně atd.
 stimulační - podněcování snahy pracovníků dosáhnout příznivějšího hodnocení, př. pracovník ví, že když se bude
snažit, bude odměněn (finanční ohodnocení, pochvala, odznáček)
 výběrová – v rámci koncepce personálního plánování zabezpečit růst a perspektivu talentovaných a
výkonově výrazných pracovníků (možnost postoupit na lepší práci)
Typy hodnocení
 úspěšnosti pracovní činnost – jaké jsou výsledky jeho práce
 pracovníka (jako takového) – hodnotíme pracovníka jako člověka
Kritéria pro měření a hodnocení úspěšnosti
 subjektivní – založená na úsudcích pozorovatelů, př. nadřízený hodnotí podřízeného
 objektivní – jestliže lze výsledky práce jednotlivce nebo skupiny měřit, př. počet výrobků za směnu
Objektivní kritéria
 kvantita práce
 kvalita práce
 stabilita výkonu – rovnoměrnost výkonu – někdo pracuje neustále stejně, někdo je na začátku hr a pak nic
 nehody – počet nesplněných úkolů, zmetků, nehod
 trvání zácviku – doba k získání zkušeností a dovedností – za jak dlouho se zapracuje
 horizontální mobilita – schopnost pracovníka zaskočit na jiném pracovišti (na stejné úrovni)
 vertikální mobilita – schopnost pracovníka zastoupit svého nadřízeného
 stabilita zaměstnání – doba setrvání v organizaci – není jednoznačný ukazatel, v americkém pojetí –
člověk na stejném místě, tak o něj není zájem
Odměňování a motivace
- manažer musí:
- motivovat pracovníky tak, aby sjednotili své osobní zájmy se zájmy organizace,
- bezproblémové vyřešení neustálého rozporu mezi subjektivním sebehodnocením pracovníků a jejich
hodnocení ze strany manažerů
- nalezení individuálních stimulů (potřeb), které motivují jednotlivé pracovníky k žádoucímu chování, a jejich
využití pro odměňování
- motivaci je možné chápat jako proces podnětů a návazných reakcí (potřeby-přání-napětí-aktivita-uspokojení)
- motivace je soubor podnětů, které vedou lidi k tomu, že se chovají určitým způsobem; cílem manažera je dosáhnout
toho, aby jeho zaměstnanec pracoval co nejlépe
- systém odměňování v organizaci musí být přitažlivý pro zaměstnance, srovnatelný s obdobnými organizacemi a
vysoce relativně spravedlivý v odměňování v rámci organizace a pracoviště; důležitým faktorem je i jednoznačnost a
jasnost systému odměňování; v organizaci musí být předem dána a dodržována kritéria pro odměňování, která jsou
všem zaměstnancům pochopitelná
Péče o zaměstnance
- na výkonnost a kvalitu práce pracovníků má vliv jejich spokojenost - na spokojenost působí nejen odměňování
pracovníků, ale i péče organizace o ně
71
SZZ 2012 - EKO
- péče: - povinná (ze zákona),
- smluvní (kolektivní a pracovní smlouvy)
- dobrovolná (rozhodují manažeři nebo vlastníci společnosti)
- péče o pracovníky zahrnuje: pracovní dobu a pracovní režim, pracovní prostředí, bezpečnost práce a ochrana zdraví,
rozvoj pracovníků, služby poskytované pracovníkům na pracovišti, péče o životní prostředí, další služby poskytované
pracovníkům a jejím rodinným příslušníkům.
Pracovní vztahy
- v organizaci dochází mezi jednotlivými pracovníky k pracovnímu a mimopracovnímu kontaktu, tj. k formálním a
neformálním vztahům
- některé vztahy jsou normativně upraveny (zákony, vyhlášky, organizační normy), na řadu z nich se vztahují zásady
morálky a etiky
- dobré pracovní vztahy v organizaci mají pozitivní vliv na klima na pracovišti a na pracovní výkonnost
- konflikty na pracovištích vznikají především tam, kde manažeři neřeší nedostatky a problémy, kde vázne komunikace
mezi nimi a pracovníky, kde nejsou pracovníci vždy a otevřeně informováni o změnách a všem, co se jich dotýká
16. Poslání podniku, vize, podnikové cíle, proces strategického řízení a jeho složky.
Strategické zaměření podniku – vize – poslání (mise) – záměry – cíle - plány
-
vize je často stavěna nad poslání a naopak, přitom jsou si tyto hodnoty rovny
poslání (mise) = kdo jsme a proč existujeme, zformulovaná napsaná vize
vize = čím chceme být
Poslání formuluje účel a smysl existence podniku, dává odpověď na otázky: proč byl podnik založen, kým je tvořen,
jaké jsou jeho cíle
rozsah = někdy krátký text, maximálně několik stránek. Při větším rozsahu vychází z podnikových hodnot a
formuluje své vztahy a odpovědnost k důležitým zájmovým skupinám
- uvádí se veřejně ve firemních a propagačních materiálech, jsou s ním seznamováni zaměstnanci
- prvek strategického řízení
- strategie – detailně zpracovaný plán k dosažení požadovaných výsledků
Vize podniku
Vize = představa podnikové budoucnosti v delším časovém horizontu např. H. Ford (auto pro každého)
- je nutné pracovníky pro vizi získat, aby se podíleli na jejím dosažení
- tvorba vize bývá dlouhodobým procesem
Požadavky na formulaci vize:
- orientační bod, kam všichni směřují
72
-
SZZ 2012 - EKO
formulace konkrétního cíle a závazek vůči němu
představa něčeho nového, čeho nelze dosáhnout lineárním vývojem
sjednocené osobní touhy podnikového managementu
musí být srozumitelná, jasná, přestavitelná
dosažení vize neznamená konec
nesmí být jen řešením problému a ambicí úzkého vedení; ostatní lidé v podniku musí získat pocit, že vizi
rozumějí a přijímají ji za svou
Záměry - další krok v konkretizaci vize
- charakteristické rysy: zahrnují finanční i nefinanční zájmy různých skupin, umožňují a podporují zdůvodněné
kompromisy, jsou motivující, ale dosažitelné, jsou napříč funkcionálními oblastmi
Cíle - operativní vymezení záměrů
- konkretizují záměry a přesně definují, čeho musí být dosaženo, aby byly realizovány záměry
Plány - konkrétní popis postupů, jak mají být cíle naplněny, včetně způsobu, termínů, osobní zodpovědnosti, alokace
zdrojů atd.
PODNIKOVÉ CÍLE
- poslání a vize představují jen velmi obecné formulování cílů
- pro formulaci cílů je využíváno metody SMART:
A) musí stimulovat – manažery a pracovníky k jejich dosažení (stimulating)
B) musí být vyjádřeny v měřitelných jednotkách – např. penězích, kusech (measurable)
C) musí být přijmuty – akceptovány ze strany pracovníků a manažerů (acceptable)
D) musí být reálně dosažitelné (realistic)
E) musí být uveden časový horizont dosažení (timed)
Podnik formuluje několik cílů, nesmí si vzájemně odporovat, řádově asi 5 cílů.
Další požadavky na cíle:
- musí naplnit očekávání důležitých stakeholders (např. Vlastníci přímo jejich konkrétní podobu prosazují)
- respektovat stav okolí podniku (míry konkurence, legislativy,…)
- kvalita a kvantita disponibilních zdrojů (finanční zdroje, výrobní kapacita,…)
- naplnění ambicí a vyjádření schopností vrcholového managementu
Formulace cílů plní funkce (funkce stanovení cílů):
a) rozhodovací – výběr varianty, která bude realizována
b) koordinační – podřízení nižších cílů vyšším,
c) motivační – lidé jsou motivováni k jejich dosažení
d) informační – informují zájmové skupiny
e) kontrolní – lze zjistit zda a jak jsou cíle dosahovány
OBECNÉ ZAMĚŘENÍ STRATEGICKÝCH CÍLŮ na:
- zvýšení – zisku, obratu, podílu na konkrétním trhu,…
- snížení – nákladů, rizika, nezávislosti na…,…
- změnu – image a vnímání podniku zákazníky, podnikové kultury, technologií,…
Členní strategických cílů:
a) časový horizont
b) hierarchie cílů
c) funkcionální oblasti
d) teritoria a trhy
e) podnikové aktivity
A) Časový horizont – cíle dlouhodobé a krátkodobé, dlouhodobé převažují (pásmo 2-5let)
73
SZZ 2012 - EKO
B) Hierarchie cílů – cíle na nižších úrovních by měly vycházet z cílů na vyšších úrovních – formulace cílů
podnikových divizí musí vycházet z dílů celého podniku apod.
- cíle by měli být kaskádovitě rozepisovány až na co nejnižší úroveň, kt. je možná
C) Funkcionální oblasti – každá funkcionální oblast definuje svoje dílčí cíle, rovněž jsou na těchto úrovních
formulovány a realizovány dílčí strategie
Proč stanovit strategické cíle
- jinak nebezpečí že strategické poslání podniku zůstane jen výrokem
- pomáhá udržet podnik v nastoleném kursu, zakládá podnikové priority a poskytuje měřítko hodnocení rozvoje
Požadavky na formulaci cílů
- cíl stanoven ve vztahu k jednomu tématu
- cíl vztažen k výsledku
- cíl vyjádřen v měřitelných jednotkách
- ve stanovení cíle musí být obsažen i termín jeho splnění
- cíl musí provokovat k výkonům, ale musí být dosažitelný
STRATEGICKÉ ŘÍZENÍ
- vytváření konkurenční výhody; operativní rozhodnutí vycházejí z dlouhodobého strategického zaměření
- cílem je vytvoření jedinečných kvalit, které mají zvláštní hodnotu pro konkrétní část trhu
- spjato s rozhodováním – co by měl podnik dělat, kam směřovat
- SR se zabývá řízením a kontrolou celého procesu a realizace firemní strategie.
- Strategické řízení se skládá z formulace množiny strategických cílů a způsobů jejich dosažení (v zahraničí se
místo strategického řízení využívá pojem strategické plánování).
- V souvislosti se strategickým řízením je používán pojem podniková taktika a taktické řízení – taktickým řízením se
rozumí rozpracování strategie pro její realizaci a vlastní realizace včetně dodatečných změn v realizaci je taktika
Strategie je zaměření a rozsah činností podniku v dlouhodobém horizontu, které v ideálním případě vytvářejí soulad
mezi podnikovými zdroji měnícím se vnějším prostředím – zvláště trhem a zákazníky.
Ansoff – 3 oblasti rozhodování:
1. operativní rozhodování
- týká se transformací vstupů – alokace zdrojů, stanovení ceny a objemu výroby, výše výdajů na marketing, výzkum a
vývoj; probíhá permanentně, je decentralizováno
2. administrativní rozhodnutí
- vytvářejí procedury k získávání zdrojů, k zajištění vhodné vnitřní infrastruktury a toku informací
- podpůrná rozhodnutí
3. strategická rozhodnutí
- týkají se vztahu mezi podnikem a jeho vnějším prostředím; centralizována na nejvyšší úrovni řízení podniku
- méně častá, důsledky až po určité době; management nedostává žádné signály o jejich potřebě
- úspěch podniku závislý na správném strategickém rozhodování – udělat správné věci
Složky strategického řízení
- 5 složek:
1. definování předmětu činnosti podniku a jeho poslání
- základ pro určení rámce, ve kterém podnik působí a kam směřuje
- vymezit oblast, ve které podnik podniká a ve které bude podnikat
- jaký typ podniku, na jakých trzích, definice potřeb zákazníka
- strategické poslání podniku – stanovisko managementu k tomu, co se podnik snaží dělat a co bude dělat v dlouhodobé
perspektivě
2. stanovení strategických a výkonových cílů
74
SZZ 2012 - EKO
- ve všech oblastech ovlivňujících úspěch a životaschopnost podniku
- předchází výkyvům, bezcílným činnostem, zmatku a ztrátě smyslu podnikání
- měly by vymezovat:
- pozici na trhu a míru konkurenceschopnosti, které má podnik dosáhnout
- roční zisk
- klíčové finanční ukazatele u vybraných činností
- výrobní a další ukazatele, ke kterým může být vztažena míra úspěchu v podnikání
3. formulace strategie
- vedoucí k dosažení stanovených cílů – jak bude cílů dosaženo
- je třeba brát v úvahu aspekty vnitřního i vnějšího prostředí
- podnikatelské aspekty ve vytváření strategie zahrnují:
- aktivní vyhledávání inovací v oblastech, ve kterých podnik podniká
- vyhledávání nových příležitostí pro podnik
- rozvoj aktivit vedoucích k posílení konkurenceschopnosti podniku
- navrhování činností budujících a udržujících konkurenční výhody podniku
- rozhodování o způsobech obrany vůči externím ohrožením
- podporování inovačního prostředí v podniku a slibných jednotlivců s inovačními přístupy
- realokace zdrojů z oblasti s nízkými nebo zhoršujícími se výsledky do oblasti s vysokými nebo zlepšujícími se
výsledky
- rozhodování o tom, kdy a jak diverzifikovat
- rozhodování o zrušení některé výroby ve prospěch jiné, o zavedení nové výroby
- důležitá role: analýza, úsudek
4. zavádění a realizace zvolené strategie
- úkol spadá do oblasti administrativní a do role manažerů; spočívá zejména v:
- tvorbě vhodné organizační struktury jako rámce pro realizaci strategického plánu
- tvorbě strategii podporujících finančních plánů a programů
- tvorbě silného pocitu závazku vůči podnikovým cílům a zvolené strategii
- tvorbě motivačního mechanismu a systému odměňování vázaného na dosahování stanovených cílů
- tvorbě podnikové kultury, která je sladěna v každém ohledu se strategií
- zavedení postupů a procedur, které podporují realizaci strategie
- vynaložení manažerských dovedností k zavedení strategie a jejich vylepšování v průběhu realizace strategie
- je třeba vyladit vztah mezi strategií a:
- vnitropodnikovou strukturou
- organizačními kompetencemi, technickým know-how a výrobními kapacitami
- alokací zdrojů
- podnikovým systémem pobídek a odměňování
- vnitropodnikovou politikou a procedurami
- vnitropodnikovým klimatem
- úkol zavedení strategie spjat s revizí celého podniku
- přechod musí být postupný; manažeři musí stimulovat zaměstnance
5. hodnocení výsledků a návrh opravných opatření
- s ohledem na měnící se podmínky, nové myšlenky a příležitosti
- potřeba změnit strategii: změny konkurenčního prostředí, nové příležitosti a ohrožení, změna v hierarchii cílů...
- povinnost monitorovat, jak strategie funguje, jak postupuje proces realizace – na základě toho dělat korekce
Strategické řízení je proces, v jehož rámci manažeři určují dlouhodobé směřování podniku, stanovují specifické
výkonové cíle, vyvíjejí strategie vhodné k dosažení těchto cílů s ohledem na všechny podstatné vnitřní a vnější
podmínky a podnikají konkrétní kroky v realizaci vybraného plánu akcí.
75
SZZ 2012 - EKO
17. Základ podnikové strategie – konkurenční výhoda, poziční a zdrojový přístup
k dosahování konkurenční výhody.
Základním smyslem SŘ je tvorba konkurenční výhody fy, jako nejdůležitějšího předpokladu podnikatelského úspěchu.
Konkurenční výhoda = dlouhodobá schopnost fy vytvářet větší, nebo konečnými zákazníky více vnímanou užitnou
hodnotu. Nebo dosahování konkurenční výhody = nadprůměrný zisk a tím v nadprůměrná ekonomická renta.
Přístupy k tvorbě konkurenční výhody v rámci strategického řízení:
1) Poziční – konkurenční výhoda vyplývá z jedinečné pozice
podniku, odvozuje potřeby zdrojů a kompetencí na základě tržní
situace.
2) Zdrojový – konkurenční výhody vyplývá z jedinečných zdrojů
podniku, potřeby zdrojů jsou výchozím bodem pro vytváření
pozice na trhu.
Poziční přístup k tvorbě konkurenční výhody
4 předpoklady:
1. Vnější prostředí vytváří podmínky, které jsou určující pro strategie vedoucí k dosažení nadprůměrných výnosů.
2. Podniky v odvětví (v segmentu) kontrolují přibližně stejně strategicky významné zdroje a realizují přibližné stejné
strategie.
3. Zdroje jsou mezi podniky vysoce mobilní. Případná zdrojová heterogennost podniků je pouze krátkodobá.
4. Management se snaží racionálně o maximalizaci zisku.
Poziční přístup – kritika:
a) jednostranný pohled na trh při absenci dalších faktorů, hlavně lidského,
b) nabádá podniky vyhledávat nedokonalé tržní situace, nemusí odpovídat etice a hospod. Politice
c) konkurenční výhoda nemůže být dlouhodobá, protože generické strategie jsou limitní
d) generické strategie vycházející z pozičního přístupu jsou pro dnešní dobu příliš statické a lineární, aby se s nimi
dalo uspět na dynamických a komplexních trzích
Model tvorby nadprůměrných výnosů vycházející z ekonomiky industriální organizace
- podnik může dosáhnout nadprůměrných výnosů realizací strategie diktované vnějšími podmínkami
1. analýza vnějšího prostředí s důrazem na analýzu odvětví
2. určení odvětví s vysokým potenciálem pro dosažení nadprůměrných výnosů
3. identifikace strategie vhodné pro dosažení nadprůměrných výnosů v daném odvětví
4. rozvoj nebo akvizice aktiv a dovedností potřebných k implementaci zvolené strategie
5. využití aktiv podniku a dovedností jeho zaměstnanců k realizaci strategie
Zdrojový přístup k dosahování konkurenční výhody
- pozornost podniků se zaměřuje na trhy, na kterých si podnik může opatřit zdroje a na řízení vnitropodnikových
procesů. Mluví se o paradigmatu řízení zdrojů
Podnikové zdroje a klíčové kompetence (způsobilosti)
- zdrojem k dosažení konkurenční výhody mohou být materiální a nemateriální aktiva a schopnosti
- Klíčovými kompetencemi se rozumí schopnost podniku využít tyto zdroje k dosažení konkurenční výhody
Podnikové zdroje
- zásoba použitelných faktorů – vlastněny a kontrolovány podnikem
- transformovány do výrobků nebo služeb za použití aktiv a mechanismů podniku (technologie, MIS atd.)
- materiální (budovy, stroje, zařízení), finanční, lidské zdroje, know-how, nehmotné zdroje (kvalita výrobků,
zkušenosti zaměstnanců, organizační učení, značka, reputace)
- základem podnikových kompetencí
76
SZZ 2012 - EKO
Kompetence
- schopnosti podniku využít své zdroje
- hmotné, nehmotné procesy (založené na informacích)
- užíváním a sdílením se posilují a rozvíjejí (nevyužívají se a nechrání – tak postupně zmizí)
- založeny na tvorbě, ošetřování a výměně informací mezi lidmi
- vytvářeny v rámci funkcionálních oblastí či kombinací materiálových, lidských a technicko-technologických zdrojů
- hlavní složkou konkurenční výhody
- Největším současným problémem je nalezení dlouhodobě udržitelných zdrojů. K těmto zdrojům patří schopnosti lidí,
podnikové procesy, podniková kultura aj. může jím být také logo, značka.
Při budování konkurenční výhody musejí být zdroje a kompetence:
a) Hodnotné (umožňují zužitkovat potenciál podniku)
b) Vzácné (konkurenti je mohou získat jen s obtížemi)
c) Nenapodobitelné (pro konkurenty)
d) Nesmějí mít snadno dostupné substituty
Konkurenceschopnost podniku závisí na schopnosti nalézt odvětví, kde podnik dosáhne nadprůměrných výnosů.
Model tvorby nadprůměrných výnosů vycházející ze zdrojového přístupu
1. identifikace podnikových zdrojů, např. srovnávací analýzou S a W s konkurenty
2. určení potenciálu podniku; co umožňuje potenciál podniku realizovat lépe než konkurenti
3. identifikace zdrojů podniku a jejich kombinace s významem pro dosažení konkurenční výhody
4. nalezení atraktivního odvětví
5. výběr strategie, která umožňuje nejlepší využití zdrojů podniku ve vztahu k příležitostem
- zdrojový přístup poskytuje dlouhodobější perspektivu
- výjimečné intelektuální zdroje umožňují podniku využívat lépe zdroje než konkurenti
- generátorem bohatství je fyzický a intelektuální kapitál
- složky intelektuálního kapitálu:
a) lidský kapitál – individuální dovednosti a znalosti získané vzděláváním, školením, tréninky,
zkušenostmi a poznáváním
b) znalostní kapitál – zdokumentované znalosti dostupné v různých formách: odborné články, zprávy,
knihy, patenty, software apod.
- čím víc znalostí subjekt má, tím víc je schopen se učit
- trvalost konkurenční výhody – nová znalost jedinečným způsobem doplňuje stávající – příležitost k dosažení
synergického efektu
- znalosti poskytují zvyšující se výnosy
18. Strategická analýza vnějšího prostředí podniku – důvod a cíle, metodické postupy při provádění
dílčích analýz a vyhodnocování výsledků.
Předpokladem analýzy vnějšího prostředí je vymezení relevantního prostředí a faktorů, které mohou podnik ovlivňovat.
Vnější prostředí podniku je zjednodušeně vše, co se nachází vně podniku. Prostředí, které na podnik působí, ale které se
nachází mimo rámec vlivu podniku, je globální prostředí.
- vliv vnějšího prostředí na formulaci podnikové strategie se projevuje zejména následujícími způsoby:
- příležitosti a ohrožení – jejich znalost umožňuje využití či vyhýbání se, nebo tlumit jejich vliv
- vytváření pravidel soutěže – struktura odvětví vliv na soutěž; regulace a podpory (vláda)
- dostupnost zdrojů – zdroje vlastní či nakupované; závisí na demografickém vývoji
- potenciální výnosy z alternativních příležitostí – podnik musí reagovat na příležitosti a ohrožení
- vnější prostředí – vše, co se nachází vně podniku; pro strategické analýzy faktory mající vliv na podnik
- globální prostředí – prostředí působící na podnik ale nachází se mimo rámec vlivu podniku
Metodické postupy:
Analýza globálního prostředí: STEP analýza, Scénáře.
77
SZZ 2012 - EKO
Analýza odvětví: Analýza ekonomických charakteristik odvětví, hybných sil odvětví, konkurence odvětví, strategické
mapy, analýza konkurentů, analýza atraktivity odvětví.
Vnější - heslovitě
STEP – vliv faktorů globálního prostředí na podnik (Sociální, Tech. Ek – trend HDP, úroková míra, M, inflace, ŽC fy;.
Pol.). Ještě před zahájením analýzy, je nutné definovat rozsah analýzy prostředí. Působnost – celonárodní, nadnárodní,
regionální, místní.
Scénáře – konzistentní příběhy popisující alternativy budoucího vývoje, začínají ohodnocením současného stavu např.
výsledky STEP, dále definice různých předpokl. jež mohou ovlivnit budoucnost fy. Metodika scénářů: m. premise,
novinových titulků, kritického bodu). Musí být vnitřně konzistentní a uvěřitelné. Aplikace – nejpravděpodobnější vývoj,
pesimistický scénář, optimistický scénář.
Analýza ekonomických charakteristik odvětví – pro definování odvětví samotného, analyzuje strukturu odv.,zahrnuje
fa S a D, vhodné před vstupem do pro podnik nového odvětví – velice exaktní analýza, fin. hodnocení. Ukazatele:
velikost trhu, míra rivality mezi konkurenty, míra růstu trhu, stádium ŽC, počet podniků v odv., profitabilitu odv.,
stupeň vertikální integrace, bariéry vstupu/výstupu …Měřítkem NENÍ ziskovost, ale tvorba hodnot pro společnost.
Analýza hybných sil v odvětví – každé odvětví se neustále mění, hybné síly vyvolávají tyto změny, je třeba určit
stádium, ve kterém se odv. nachází a identifikovat vliv těch sil, které budou určovat další vývoj (některé možnosti sil:
marketingové, vládní opatření, vstup či výstup velkých podniků, inovace produktu, inovace výrobního procesu apod.)ŽC
odvětví – ranný vývoj, rychlý rozvoj a vzlet, setřesení konkurence, konsolidace, ranné dozrání, nasycení, ústup, rozpad.
Analýza konkurence v odvětví – Porterův model – systematicky prezentuje tvorbu pěti konkurenčních sil –
Odběratelé, Dodavatelé, Noví konkurenti, Substituty, Rivalita. Cíl: izolovat fu co nejvíce od působení konkurenčních sil,
využít konkurenční síly ve svůj prospěch, usadit se na pozici, kde může fa rozehrát hru
Strategické mapy – pro odvětví, kde existuje několik char. skupin konkurentů – Cena, Kvalita, Image/ Velikosti Trhu,
lze si zvolit i jiné kvadranty. Nalezení hl. charakteristik, kt. odlišují fy v daném odvětví od sebe, znázornění fy na mapě
o 2 proměnných – odlišné charakteristiky, zařazení fy do strategického prostoru a sk.
Obkreslení kružnic okolo každé str. sk, kruh má velikost proporce k podílu dané sk na celkových výnosech odv.
Analýza konkurentů – navazuje na strategické mapy a snaží se rozlišit výhodně a nevýhodně situované podniky
v odvětví – dává podnikům známky v různých faktorech (Odhad tržeb, Nákladová výhoda, Pozice v odvětví, Distribuční
podmínky apod.)1st runner, jeden z předních, follower, outsider, generální změna a repozice, agresivní nováček.
Analýza atraktivity odvětví – sumarizuje výsledky jednotlivých analýz konkurence a ohodnocuje podobně jako u an.
konkurentů ale pro celé odvětví. Hodnotí se 15 fa a silám, kt. ovlivňují se přiřazuje skore 1-10. Vysoké skore = fy
muzou max. využít dispon. Zdroje, kde je skore nízké – podnik není schopen dostát požadavkům odv. 75 a méně –
nutná repozice, optimum 150. Fa růstový potenciál (síla rostoucí D), Diverzita trhu (počet segmentů), Ziskovost
(rostoucí, stagnující, klesající), Specializace (zaměření, diferenciace, jedinečnost).
ANALÝZA GLOBÁLNÍHO PROSTŘEDÍ (STEP, PEST, BPEST, PESTLE)
STEP analýza - jednoduchý a efektivní nástrojem. Jejím smyslem je formulovat odpovědi na tyto otázky:
Které z vnějších faktorů mají vliv na podnik?,Jaké jsou možné účinky těchto faktorů?,Které z nich jsou v blízké
budoucnosti nejdůležitější?
Segmenty vnějšího prostředí:
S - sociálně kulturní – demografie, příjmy, mobilita, životní styl, vzdělání, volný čas
T - technologický – vládní výdaje na výzkum a vědu, nové objevy, vynálezy, transfer technologií, míra zastarávání
výrobních prostředků
E - ekonomický – inflace, nezaměstnanost, nabídka peněz, úroková míra, životní cyklus podniku
P – politicko-právní – stabilita vlády, daňová politika, monopolní legislativa, regulace zahraničního obchodu
B – business – podnikatelská oblast – konkurenční podmínky tržního prostředí, vlastnické dodavatelské a zákaznické
vztahy.
L – legislativní oblast – státní regulace ekonomiky, daňové zákony, antimonopolní zákony, ochrana vlastnictví,
legislativa v oblasti podnikání, regulace a omezení v zahraničním obchodě.
E – životní prostředí – ochrana životního prostředí, zpracování odpadu a požadavky na recyklaci, dostupnost vodních
zdrojů, klimatické změny.
78
SZZ 2012 - EKO
Výhody
- zaměřuje pozornost na širší prostředí a jeho změny
- bere v úvahu i faktory, které nejsou prvoplánově podnikatelské (životní styl, prostředí,...)
- pomáhá porozumět faktorům, které ovlivňují vývoj konkrétního odvětví
Nevýhody:
- někdy nepřinese nic nového a může vázat čas, kt. mohl být využit na analýzu významnějších faktorů
Scénáře
- jsou nástrojem k dokreslení vnějšího prostředí – jeho vývoje a možných změn ve vývoji
- jedná se o vnitřně konzistentní příběhy popisující alternativy budoucího vývoje založené na subj. hodnocení situace
- obvykle začínají hodnocením současného stavu a definováním různých předpokladů, kt.mohou různým způsobem
ovlivnit budoucí vývoj
Pravidla pro tvorbu scénářů:
1) definovat základní systém
2) popsat výchozí stav systému
3) definovat referenční rámec
4) definovat cíle a problémy
5) zvolit metodiku scénáře
6) sesbírat relevantní data a informace
7) specifikovat strukturální mechanismus, kt. generuje změnu
8) napsat scénáře
Scénáře by měly být: uvěřitelné, založené na logickém sledu příčin a následků; vnitřně konzistentní
Verze scénářů: pesimistický; optimistický; nejpravděpodobnějšího vývoje
Výhody tvorby scénářů:
- pomáhají vidět za roh a vyrovnávat se tak s nejistotou
- podporují rozvoj citlivosti manažerů na vnímání slabých signálů a učí se na ně reagovat
- nutí manažery přemýšlet o možnostech budoucího vývoje nekonvenčním způsobem
- pomáhají manažerům akceptovat proaktivní přístup a budoucnost vytvářet
Metody analýzy odvětví vycházejí z paradigmatu SCP, podle kterého chování podniků v odvětví a tím i jejich
výsledky jsou ovlivněny strukturou odvětví. Tento model byl zkonstruován s požadavkem vysvětlit, jak mohou vlády
zvyšovat společenské blaho; měřítkem výsledků je vytváření hodnoty pro společnost a ne zisk.
ANALÝZA VNĚJŠÍHO PROSTŘEDÍ
A. Analýza ekonomických charakteristik odvětví
Je vhodná především jako podpora při rozhodování o vstupu do nového odvětví. Odvětví je chápáno jako:
- skupina podniků nabízejících výrobky nebo služby, které jsou blízkými substituty
- skupina výrobců a prodejců blízkých substitutů, které zásobují společnou skupinu zákazníků
- je definováno výrobkem (službou) i zákazníkem
- pro odvětví jsou charakteristické vztahy mezi cenou, náklady a ziskem
- odvětví ovlivňováno: kapitálovou náročností, úsporami z rozsahu, strukturou nákladů, determinanty cen, ziskovými
maržemi, variabilitou jednotkových nákladů podle stupňů využití kapacit, reklamou
- musí se brát v úvahu determinanty nabídky a poptávky
- faktory ovlivňující nabídku: suroviny, technologie, pracovní síla
- faktory ovlivňující poptávku: cenová elasticita výrobků a služeb, míra růstu, cyklické charakteristiky poptávky,
metody nákupu
Struktura odvětví – strategicky významné rysy (vytváří nabídka s poptávkou)
- počet a velikost kupců a prodejců
- stupeň diferenciace výrobků
- požadavky a podmínky pro vstup a výstup do (z) odvětví, vytvoření pozice v odvětví
- nákladová struktura – vztah mezi fixními a variabilními náklady
- stupeň vertikální integrace
79
SZZ 2012 - EKO
Analýza ekonomických charakteristik by měla zahrnovat ukazatele
- velikost trhu
- složitost vstupu do odvětví/výstupu z něj
- míra rivality mezi konkurenty
- technologie/inovace
- míra růstu trhu
- charakteristika výrobků/služeb
- stádium životního cyklu
- úspory z rozsahu
- počet podniků v odvětví
- využití kapacit
- zákazníci
- profitabilita odvětví
- stupeň vertikální integrace
B. Analýza hybných sil v odvětví
Téměř každé odvětví se nachází ve stavu konstantních změn – síly vyvolávající změny generují tvorbu nových hnacích
sil. Podle teorie životního cyklu prochází odvětví pozorovatelnými vývojovými stadii:
1) ranný vývoj
2) rychlý rozvoj a vzlet
3) setřesení konkurence a konsolidace
4) ranné dozrání
5) nasycení
6) ústup a rozpad
Jednotlivá odvětví mohou některé fáze vynechat, nemusí tedy všemi projít. Proto je důležité předvídat, kdy tento
obvyklý cyklus nastane, kdy ne a jak dlouho trvají jednotlivé fáze. Důležité je identifikovat významnost a vliv sil, které
jsou pro další vývoj odvětví určující. Odvětví se vyvíjí pod tlakem proměnlivých sil, které vybízejí ke změnám a často si
je i vynucují.
Mezi nejdůležitější síly patří:
- změny v dlouhodobém růstu odvětví
- změny ve složení zákazníků
- inovace produktu, výrobního procesu
- vstup nebo výstup podniků z odvětví
- inovace marketingu
- šíření patentovaných znalostí
- změny v nákladech a efektivnosti
- regulační opatření, vládní politika
ANALÝZA KONKURENCE V ODVĚTVÍ – PORTERŮV MODEL
- stav konkurence odvětví závisí na působení 5 sil – výsledkem je ziskový potenciál odvětví
- přínosem modelu je systematičnost
- celková ziskovost podniků v odvětví se snižuje, když se konkurence stává atraktivnější
Podnik by měl na trhu vyhledat pozici a zvolit přístup ke
konkurenci, který by:
- izoloval podnik od působení konkurenčních sil
- umožnil využít konkurenční síly v odvětví ve svůj
prospěch
- umožnil podniku usadit se v pevné pozici, ze které může
„rozehrát hru“ hned, jak se konkurence objeví
1. Ohrožení ze strany nových konkurentů
- závisí na bariérách vstupu do odvětví a reakci
etablovaných podniků na vstup nového konkurenta
- bariéry vstupu jsou spjaty s faktory: úspory z rozsahu,
kapitálová náročnost, diferenciace výrobku, nákladové
znevýhodnění nesouvisející s velikostí, přístup k distribučním kanálům, vládní politika
- negativní reakce na vstup nového konkurenta:
80
SZZ 2012 - EKO
- etablované podniky mají dostatečné zdroje, aby mohly odvrátit hrozící vstup nových konkurentů do odvětví
- etablované podniky mohou dočasně snížit ceny svých produktů, aby udržely svůj tržní podíl
- míra růstu odvětví je nízká a dodatečný konkurent by zhoršil finanční situaci všech zúčastněných
2. Vyjednávací síla dodavatelů
- demonstrují ji: zvýšením cen, snížením kvality dodávaných surovin (produktů)
- závislá na řadě faktorů, jsou silní, když:
- jsou koncentrovaní
- produkt jedinečný, jednoznačně odlišitelný či s sebou nese vysoké náklady na změnu dodavatele
- dodávky produktu nejsou vázány na dodávky z jiných odvětví
- mají reálnou možnost vertikální integrace do odvětví, jehož jsou dodavateli
- odvětví není jediným nebo nejdůležitějším odběratelem dodávaných produktů
3. Vyjednávací síla odběratelů
- demonstrují ji: tlakem na cenu nebo kvalitu
- odběratelé jsou silní, pokud:
- jsou koncentrovaní nebo nakupují ve velkém
- produkt je standardizovaný, nediferencovaný
- produkt je významnou položkou pro odběratele
- zisk dosahovaný odběrateli je nízký
- produkt není významnou položkou s vlivem na kvalitu finálního výrobku
- výrobek se bohatě zaplatí
- odběratelé mají reálnou možnost vertikální integrace do dodavatelského odvětví
4. Ohrožení substituty
- čím snadnější je nahradit existující produkty substituty, tím méně atraktivní je dané odvětví
- substituty jsou:
- technologickými inovacemi stávajících výrobků nabízejí lepší uspokojení potřeb
- jsou vyráběny v odvětvích dosahujících vyšších zisků
5. Rivalita mezi existujícími podniky
- každý si chce vylepšit svoji pozici
- zvyšuje se za okolností:
- konkurující si podniky jsou početné, stejně velké a silné
- míra růstu odvětví je nízká, zvýšení tržního podílu jen na úkor konkurenta
- fixní nebo skladovací náklady jsou vysoké
- výrobky nebo služby nejdou diferencované
- nové kapacity se budují ve skocích – porucha rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou
- výstupní bariéry vysoké – vlastnictví vysoce specializovaných aktiv, loajalita managementu k činnosti
- rivalové sledují různé cíle – trvale se střetávají
- cílem je nalézt pozici, kt. je nejméně zranitelná, poskytuje nejlepší možnost obrany a nabízí využití ve vlastní prospěch
Strategické mapy
- analytický nástroj zejména pro ta odvětví, ve kt. existuje několik charak. skupin konkurentů, z nichž každá skupina
zaujímá významnou pozici na celkovém trhu a má dobrý zvuk u zákazníků.
Zaznamenáváním tržních pozic strategických skupin daného odvětví na dvojrozměrné mapě za použití dvou
strategických proměnných jako os se vytvoří strategická mapa.
Postup:
1) nalezení hlavních charakteristik, které jednotlivé podniky odlišují
2) znázornění podniků na mapě
3) zařazení podniků
4) obkreslení kružnic okolo každé strategické skupiny – velikost dána proporcionálně k podílu výnosů
Při provádění konkurenční analýzy je třeba se soustředit na:
- kolik podniků používá daný strategický přístup
- různý dopad konkurenčních sil v odvětví na jednotlivé str. přístupy
81
-
SZZ 2012 - EKO
požadavky na organizační schopnosti pro realizaci dané strategie
relativní podíl na trhu a konkurenceschopnost skupin podniků
Analýza konkurentů
Úzce navazuje na strategické mapy a jejím cílem je ohodnotit konkurenční pozice hlavních konkurentů ve vztahu
k vlastnímu podniku, rozlišit výhodně situované od nevýhodně situovaných a u klíčových konkurentů:
Cílem je:
– ohodnotit konkurenční pozice hlavních konkurentů ve vztahu k vlastnímu podniku
– rozlišit výhodně situované od nevýhodně situovaných
– sledovat, jsou-li vystaveni tlaku zlepšit hospodářské výsledky (a anticipovat tak změnu v jejich strategii)
– monitorovat názory o vývoji odvětví prezentované manažery konkurenčních podniku
– studovat zázemí a filosofii manažerů konkurenčních podniku za účelem předvídání charakteru kroku, které
mohou podniknout
– studovat priority konkurenčních podniku a jejich výkonové cíle
– odhadovat pravděpodobné příští tahy jednotlivých konkurentů
Analýza konkurentů je důležitá, ptže:
- dobrou strategii nelze formulovat bez porozumění soupeřově strategii
- pozice a úspěch konkurentů ovlivňují přímo výběr vlastní strategie
Lze aplikovat tři přístupy aplikovatelné vzhledem k podílu na trhu:
1) růst a budovat – získat větší podíl na trhu pomocí rychlého růstu, rychlejšího než je růst a rozvoj odvětví jako celku
2) zmocnit se podílu na trhu a udržet ho – ubránit si podíl na trhu, rozvíjet se stejným tempem jako je průměrné tempo
rozvoje odvětví
3) vzdát se podílu na trhu s nebo bez boje
Postupy pro dosažení cílové pozice na trhu
1) snažit se být na špičce
2) snažit se být jedním z předních podniků v daném odvětví
3) být follower spokojený s pozicí uprostřed pelotonu
4) spokojit se s pozicí outsidera, nuly, okrajové firmy
5) provést tah, kterým se podnik vyšvihne o jednu nebo dvě příčky na žebříčku tržních pozic
6) hrát úlohu agresivního nováčka
Analýza atraktivity odvětví
Navazuje na analytické kroky provedené zejména v rámci analýzy konkurence a sumarizuje jejich výsledky. V průběhu
analýzy se hodnotí 15 faktorů a silám, které je ovlivňují, se přiřazuje skóre od 1 do 10. Skóre je vysoké tam, kde
podmínky v odvětví umožňují podniku maximálně využít disponibilních zdrojů a naopak tam, kde podnik není schopen
dostát požadavkům odvětví, je skóre atraktivity nízké.
Součet se pohybuje od 0 do 150. Pokud klesne pod 75, je to signál upozorňující na akutní potřebu repozice podniku
v rámci odvětví.
19. Strategická analýza vnitřního prostředí podniku – metodické postupy při provádění a
vyhodnocování analýz podnikových zdrojů, výrobního zaměření a výrobního programu.
Metodický aparát:
- Evaluace dosavadní strategie
- Analýza hodnotového řetězce
- Analýza klíčových procesů
- Analýza portfolia
- Analýza exponovanosti podniku
- Analýza zdrojů a kompetencí
- Balanced Scorecard
- Klíčové faktory úspěchu
- Analýza konkurenceschopnosti
82
SZZ 2012 - EKO
Vnitřní - heslovitě
Evaluace dosavadní strategie – čistě hodnotí jak se povedlo strategii implementovat a zda splnila svá očekávání, snaží
se odpovědět na tyto jednotlivé otázky (Přináší strat. očekávané výsledky?, Je stále ještě vhodná?, souhlasí všeobecně
zaměstnanci? apod.)
Analýza výsledků v jednotlivých funkcionálních oblastech – benchmarking pro výrobu, finance, marketing,
management, personalistiku. Sledujeme trendy. Použijeme i finanční analýzu (riziko bankrotu– Zscore Altmana (1,81 –
2,99) =tržby/celková aktiva)
Analýza exponovanosti podniku – hodnotí do jaké míry je podnik zranitelný zvenčí, vychází z otázky: „Absence
kterých faktorů může ohrozit existenci podniku?“ fa: přání a potřeba zák, zdroje a A+, nákladová pozice ve vztahu
ke konkurentům, spotřebitelská základna /velikost, demografie, trendy/.Výsledkem je matice – v.Ohrožení/ h.Schopnost
podniku reagovat s kvadranty –Ohrožení, Bezbrannost, Zranitelnost, Připravenost
Portfolio analýza – BCG, GE, Matice životního cyklu -jsou vhodné pro diverzifikovanou strukturu aktivit podniku.
BCG matice- Míra růstu odvětví/ relativní podíl na trhu s kvadranty –Hvězdy, Problémové děti, Dojné krávy, Bídní
psi. GE matice- v.Atraktivita odvětví/h.Síla podniku a konkurenční pozice s kvadranty- Růst a budovat, Udržovat,
Ukončit. 9 buněk, Matice životního cyklu popisuje distribuci pod. činností ve vztahu k vývojovým stádium odv.; lze
s ní identifikovat potencionálního vátěze; v.ŽC /ranné st, počátek rozvoje, rychlý růst, překonání konkurence, dospělost,
nasycení trhu, stagnace/zánik/ a h. konkurenční pozice – silná, průměrná, slabá. Kruh – velikost daného odv., výseč –
podíl na trhu, 15 buněk
Analýza hodnotového řetězce – smyslem je popsat jednotl. činnosti z hl. tvorby hodnoty a N spojených s vytvořením
hodnoty. Primární (řízení vstupních opcí, výroba, řízení výstupních opcí…)– týkají se výroby produktu, jeho mktg a
prodeje a sl. spojených s užíváním – poprodejní sl. Podpůrné (Infrastruktura, ŘLZ, technolog. Rozvoj, zásobování) –
všechny, které zajišťují realizaci prim. Činností Výsledek= rekonfigurace procesů/činností s cílem max. hodnotu při
min. N..
Analýza klíčových procesů – vychází z procesního pohledu (procesy – primární, podpůrné a kontrolní sysémy. Cílem
je identifikace klíčových procesů a podpůrných procesů zbytných/nezbytných. Navazuje rozhodnutí o rekonfiguraci
pod. procesů a rozhodnutí o outsourcingu.
Analýza klíčových fa úspěchu – určení prvků ovlivńujících konkurenceschopnost v daném odv., fa jsou pro každé odv.
specifické, Zákl. zdroje klíčových fa: Charakteristika odv., konkurenční pozice, globální prostředí, org. vývoj. Pro
posouzení míry významnosti fa – kritéria: vliv na výsledné ukazatele, vztah ke strat. Tlakům, vztah k ŽC výrobku,
Vztah k hl. činnostem, fin. požadavky v relaci k ost. činnostem
Analýza konkurenceschopnosti – ohodnocuje podnik ve vztahu k jeho hlavním konkurentům, zjišťujeme konkurenční
přednosti a nedostatky. Navazuje na anal. klíčových fa úspěchu. Identifikátory konkurenční pozice: Přednosti (důležité
klíčové kompetence, velký podíl na trhu, nadprůměrná zisková marže, lehce odlišitelné výrobky) a Nedostatky
(nedostatek fin. zdrojů, nízká kvalita výrobků, vysoké N, zaostávání ve vývoji).
Klíčové fa: kvalita výr, reputace, fin. situace, N pozice. Dojde ke kvantifikaci – přiřazení vah jednotl. kritériím a score.
Součet vah se pohybuje v intervalu 1,0 a pak se počítá vážené skore konkurenční síly.
BSC – zaměřuje se na zevrubné hodnocení, pohlíží na fu z různých a vzájemně se doplňujících perspektiv, systematický
přístup; Perspektiva + přiřazený ukazatel – Fin (EVA, ziskovost, Růst), Zák (Diferenciace, N, Rychlost rce), Provozní (
Vývoj výrobku, řízení D, vyřizování obj), Organizační (vedení lidí, učení se, schopnost realizování změn)
Komponenty vnitřní analýzy:
1) zdroje – hmotné x nehmotné
2) potenciál – míra využití zdrojů
3) kompetence – zdroj konkurenční výhody
4) klíčové kompetence – konkurenceschopnost podniku
Analytický aparát pro hodnocení vnitřního prostředí podniku lze odvodit z faktorů ovlivňujících konkurenční výhodu.
Konkurenční výhoda podniku může vycházet z:
- výhody prvního vstupujícího do odvětví – patenty, licence, umístění kapacit, reputace,...
83
SZZ 2012 - EKO
- výhody plynoucí z rozsahu výroby – diverzifikace, synergický efekt, množstevní slevy,...
- výhody plynoucí ze zkušenosti – rostoucí kvalifikace zaměstnanců, trvalé zlepšování výrobků a procesů
- výhody plynoucí ze vzájemné provázanosti – transfer zdrojů, sdílení aktivit
Východiskem pro analýzu vnitřního prostředí je zhodnocení současné strategie, kt. by mělo zaměřit pozornost manažerů
na hl. strategické problémy.
A. Evaluace dosavadní strategie
Zkoumá míru konzistence strategických cílů s posláním podniku, úspěšnost implementace strategie a porovnává
výsledky s očekáváním. Úspěšnost současné strategie lze zhodnotit za pomoci těchto indikátorů:
- růst/pokles relativního podílu na trhu
- zisková marže ve srovnání s ostatními podniky
- trendy v čistém zisku a návratnosti investic dosahovaných podnikem
- růst/pokles podnikového prodeje ve srovnání s růstem/poklesem trhu
- zlepšování/zhoršování konkurenční pozice podniku
Na analýze výsledků nejsou důležité jen výsledky samotné, ale i způsob jakým se v podniku výsledky měří, kterým je
přičítán význam, apod. Důležitý je také faktor času – výsledky je vhodné analyzovat v časových řadách a z nich
odvozovat trendy.
Pro ambiciozní podniky je vhodná metoda benchmarking, tj. porovnávání vlastních výkonů v jednotlivých
funkcionálních oblastech s nejlepšími podniky bez ohledu na odvětví a transfer jejich zkušeností do vlastní činnosti.
Nejrozšířenějším způsobem evaluace dosahovaných výsledků je finanční analýza, nejčastějším postupem je analýza
finančních ukazatelů, která umožňuje vyhodnotit:
1) pozice podniku v rámci odvětví (ziskovost, likvidita, zadluženost, stav aktiv)
- odvětvové srovnávání
- analýza časových řad
- srovnání s absolutními standardy
2) stupeň naplňování strategických cílů
3) exponovanost podniku ve vztahu k poklesu příjmů
4) budoucí růstový potenciál podniku a schopnost získat cizí zdroje
5) schopnost podniku reagovat na nepředvídané změny v prostředí
6) riziko bankrotu
B. Analýza zdrojů a kompetencí
Zdroje a kompetence = základní kámen konkurenceschopnosti podniku → rozhodování o jejich koupi, prodeji, alokaci a
využití řadí mezi strategicky významná. Rozhodování o zdrojích a kompetencích podniku je ztíženo těmito faktory:
1) nejistota – změny vnějšího prostředí, nové technologie,...
2) složitost
3) vnitropodnikové konflikty – různé zájmy těch, kteří o zdrojích a kompetencích rozhodují
Zdroje podniku dělíme:
1) hmotné – (technologie, budovy, dopravní prostředky, pozemky), které analyzujeme z hlediska kvantitativního
(počtu strojů, kapacita, rozloha ploch), ale také kvalitativního (opotřebení strojů, technický stav, unikátnost
technologií, komplexnost technologií)
2) lidské – z pohledu kvantitativního (počet pracovníků) a kvalitativního (struktura pracovníků, jejich kompetence,
podniková kultura, loajálnost, adaptabilita, kreativita, talenty)
3) finanční zdroje – vlastní, přístup k finančním zdrojům, cash flow, zadluženost, vztahy k dlužníkům a věřitelům
(součástí analýzy může být i finanční analýza)
4) nehmotné zdroje, kterými jsou především pověst, značka a její známost, know how, duševní práva
Pohled na zdroje – nejen ze současného hlediska, ale také jak se budou vyvíjet do budoucnosti, jaký je růstový
potenciál. Důležitá je synergie zdrojů, klíčové kompetence, využití zdrojů k vytvoření hodnoty. Je potřeba se dívat se na
zdroje z hlediska možnosti jejich získání mimo podnik.
Význam zdrojů a kompetencí se měří pomocí čtyř kritérií: hodnotnost, vzácnost, nenapodobitelnost a nenahraditelnost.
Samotné hodnocení probíhá ve třech krocích:
1. identifikace zdrojů a kompetencí
2. hodnocení z hlediska jejich významu pro tvorbu konkurenční výhody
84
SZZ 2012 - EKO
3. srovnání strategicky významných zdrojů a kompetencí se zdroji a kompetencemi konkurentů
C. Analýza hodnotového řetězce
- hodnotový řetězec – vhodný nástroj k ohodnocení toho, jak se na vytváření hodnoty podílí každá z činností
Hodnotový řetězec
- dělí podnikové činnosti do 2 kategorií:
1. primární (základní) činnosti – řízení vstupních
operací, výroba a provoz, řízení výstupních operací,
marketing a odbyt, servisní služby
2. podpůrné činnosti – řízení pracovních sil,
technologický rozvoj, infrastruktura, obstaravatelská
činnost
- zobrazuje, jak se v rámci podniku transformují vstupy na
finální výrobek včetně dodání zákazníkovi
- smysl analýzy: popis jednotlivých činností z hlediska
tvorby hodnoty a nákladů spojených s tvorbou hodnoty
Hodnotový řetězec ukazuje celkovou hodnotu, kt. podnik poskytuje zákazníkovi a sestává z hodnototvorných činností a
marže (zisku).
D. Analýza klíčových procesů
- vychází z procesního pohledu na podnik – sdružuje jednotlivé činnosti do ucelených procesů (významné z pohledu
zákazníka)
Procesy a systémy v podniku se dělí do 3 skupin:
1. primární procesy
- proces vývoje a výroby produktu
- proces řízení poptávky
- proces vyřizování objednávek
2. podpůrné systémy
- systém získávání a alokace kapitálu
- systém získávání, zpracování a distribuce informací
- systém získávání, alokace a rozvoje lidských zdrojů
3. kontrolní systémy
Analýza procesů vede k: identifikaci klíčových procesů, rozhodnutím o rekonfiguraci podnikových procesů,
rozhodnutím o outsourcingu.
- identifikace klíčových procesů (těch, které využívají klíčové kompetence, jsou nezbytné pro úspěch podniku,
pro dosažení konkurenční výhody) a podpůrných procesů, které mohou být buď zbytné nebo nezbytné;
- rozhodnutí o rekonfiguraci podnikových procesů
- směřující ke zvýšení efektivnosti klíčových procesů a očištění podnikových činností o procesy, které
nepřispívají k tvorbě hodnoty;
- rozhodnutí o outsourcingu, tj. o nákupu hodnototvorného procesu u externího dodavatele, pokud je externí
dodavatel schopen zajistit proces generující vyšší hodnotu nebo stejnou hodnotu efektivněji.
E. Analýza exponovanosti podniku
- cílem je ohodnotit, do jaké míry je podnik zranitelný zvenčí,
absence kterých faktorů může ohrozit existenci podniku?
Analýza exponovanosti má 7 kroků:
1. identifikace faktorů - pomocí brainstormingu vrcholového
managementu
2. přesná formulace ohrožení – které může absence faktoru způsobit
3. formulace následků – když se ohrožení splní
4. ohodnocení vlivu faktorů na podnik – 0 = žádný vliv, 10 = katastrofální následky
85
SZZ 2012 - EKO
5. odhad pravděpodobnosti – že se jednotlivá ohrožení naplní
6. formulace reakcí podniku, hodnocení schopnosti podniku absorbovat ohrožení - 10 = bezproblémová absorpce, 0
= bezbrannost
7. grafické zpracování matice
- osy: vliv faktorů na podnik; schopnost podniku absorbovat ohrožení
F. Analýza portfolia
- diagnostická metoda použitelná pro analýzu podniků s diverzifikovanou strukturou aktivit
Při použití portfoliových analýz je nutné vzít v úvahu:
- analýzy vycházejí z minulého stavu a neberou v úvahu dynamiku a trendy ve vývoji
- nezahrnují řadu dalších faktorů ve vnějším a vnitřním prostředí podniku a poskytuje dílčí a izolovaný pohled na
portfolio podnikových aktivit
- neakceptují potřebné zdroje
Kvalifikovaná portfolio analýza má 8 kroků:
1. vytvoření matice portfolia
2. zmapování konkurenčního prostředí
3. ohodnocení konkurenceschopnosti
4. hlubší proniknutí do situace podniku
5. určení potřeby finančních prostředků
6. porovnání aktivit
7. kontrola
8. zjištění
Matice BCG
- vyvinuta poradenskou firmou Boston Consulting Group
- nástroj při rozhodování o alokaci zdrojů
- nástroj při formulaci strategií podniku nebo jednotlivých SBUs
Produkty rozděleny do 4 skupin: otazníky, hvězdy, dojné krávy, psi
Matice BCG – strategie
Pro každý produkt přicházejí v úvahu čtyři alternativní strategie:
- strategie budování
- strategie udržování
- strategie sklízení
- strategie ústupu / zbavování se
Vazba otazníky – hvězdy – dojné krávy – psi = životní cyklus výrobku tj.vznik – růst – dospělost – úpadek.
Nevýhodou této analýzy je, že pro ohodnocení konkurenční pozice je příliš jednoduchá, vychází z předpokladu, že
úspěšného postavení na trhu lze dosáhnout jenom cestou snižování nákladů a nebere v úvahu diferenciaci.
Matice GE
- vyvinuta firmou General Electric
- vícefaktorová portfoliová matice
- dvě dimenze:
- přitažlivost (atraktivita) trhu (rozměr trhu, růst trhu, struktura konkurence atd.)
- konkurenční postavení (výrobek a jeho
cenová politika, efektivnost propagace
kvalita,
atd.)
Identifikace nových obchodních příležitostí
- strategie intenzivního růstu
- strategie integrovaného růstu
- strategie diverzifikačního růstu
Intenzivní růst
86
-
SZZ 2012 - EKO
spočívá v nalezení a využití možností
v rámci běžných obchodů
strategie pronikání trhu - SP ST
strategie rozvoje trhu - SP NT
strategie rozvoje produktu -NP ST
Integrační růst
- strategie zpětná
- strategie dopředná
- strategie horizontální
Diverzifikační růst
- strategie soustředěné diverzifikace
- horizontální diverzfikační strategie
- strategie nesourodé diverzifikace
Matice životního cyklu
- aktivity alokovány podle stádia vývoje odvětví a konkurenční pozice v něm
- kroužky – velikost daného odvětví; výseče – podíl na trhu
- přednost: schopnost popsat distribuci podnikatelských aktivit ve vztahu k vývojovým stadiím odvětví
- 15 políček
G. SKÓROVACÍ KARTY (BALANCED SCORECARD)
- zevrubné hodnocení – pohlíží na podnik z různých vzájemně se doplňujících perspektiv
- finanční perspektiva- EVA, ziskovost, růst
- zákaznická perspektiva - diferenciace, náklady, rychlost reakce
- provozní perspektiva - vývoj výrobku, řízení poptávky, vyřizování objednávky
- organizační perspektiva - vedení lidí, organizační učení, schopnost realizovat změnu
- 8 fází: příprava, rozhovory první kolo, workshop první kolo, rozhovory druhé kolo, workshop druhé kolo,
workshop třetí kolo, implementace, periodické zhodnocení
H. KLÍČOVÉ FAKTORY ÚSPĚCHU
- určující prvky ovlivňující konkurenceschopnost
- dovednost, nadání, předpoklad podmiňující úspěch
- 4 základní zdroje klíčových faktorů úspěchu:
1. charakteristiky odvětví
2. konkurenční pozice - ve vztahu k jeho konkurentům
3. globální prostředí - jeho změny – mohou být nezřetelné, nemusí se zaznamenat včas – mají zásadní vliv
4. organizační vývoj - generátorem nových klíčových faktorů úspěchu i rizikem pro udržení stávajících
Míra významnosti faktorů se posoudí podle kritérií:
- vliv na výsledné ukazatele – podíl na trhu, zisk, cash-flow
- vztah ke strategickým tlakům – diferenciace, nízké náklady, segmentace
- vztah k jednotlivým stádiím životního cyklu výrobku
- vztah k hlavním činnostem podniku (např. výroba, marketing)
- finanční požadavky v relaci k ostatním činnostem podniku
I. ANALÝZA KONKURENCESCHOPNOSTI
- jak je silná konkurenční pozice, bude se upevňovat, oslabovat, jak si podnik stojí ve vztahu ke konkurentům,
má v něčem podnik čistou konkurenční (ne)výhodu, má podnik předpoklady k uhájení pozice
- ohodnocení podniku ve vztahu k jeho hlavním konkurentům ve všech oblastech klíčových pro úspěch
- každému klíčovému faktoru úspěchu je přiřazena váha – odráží skutečnost, že jednotlivé ukazatele nemusí
být stejně důležité při hodnocení konkurenceschopnosti
- procedura vyžaduje:
1. přiřazení váhy – každému z klíčových faktorů podle úspěchu vnímané závažnosti (součet = 1)
2. hodnocení – jak si podnik vede v každém z faktorů (1 – 5)
3. výpočet váhového hodnocení – vynásobením váhy a skóre
87
SZZ 2012 - EKO
J. SWOT analýza
- Albert Humphrey, Stanford University, 60. léta 20. století
- Model umožňující realizovat situační analýzu v rozlišení na
• S - silné stránky
• W- slabé stránky
• O – příležitosti
• T – ohrožení
- vychází z předpokladu, že organizace dosáhne strategického úspěchu maximalizací silných stránek a
příležitostí a minimalizací slabých stránek a ohrožení
1. krok: sestavení seznamu faktorů podle jednotlivých kategorií
2. krok: propojení všech 4 dimenzí a jejich formulace do podnikových aktivit
Rozpor: přizpůsobit podnik vnějším podmínkám (strategie řízená trhem) nebo najít společný průnik podnikových a
externích faktorů (strategie řízená zdroji)
SO – využít silné stránky na získání výhody
WO – překonat slabiny využitím příležitostí
SW – využít silné stránky na čelení hrozbám
WT – minimalizovat náklady a čelit hrozbám
SO strategie jsou strategie využívající silných stránek podniku ke zhodnocení příležitostí identifikovaných ve vnějším
prostředí. Protože se však kombinace S-O umožňující realizaci těchto strategií vyskytuje v reálném životě zřídka,
vymezuje tento kvadrant spíše žádoucí stav, ke kterému podnik směřuje.
WO strategie jsou zaměřeny na odstranění slabých stránek využitím příležitostí. Častým příkladem je získávání
dodatečných zdrojů k využití příležitosti, např. formou akvizice, joint venture nebo náborem kvalifikovaných sil.
ST strategie jsou možné tehdy, je-li podnik dost silný na přímou konfrontaci s ohrožením, např. silné právní oddělení
podniku může vymáhat pokuty u konkurentů, kteří ohrožují pozici podniku kopírováním jeho výrobků (pokud jsou
patentově chráněny).
WT strategie jsou obrannými strategiemi zaměřenými na odstranění slabé stránky a vyhnutí se ohrožení zvenčí. Podnik
v této pozici obvykle bojuje o přežití a častými strategiemi jsou fúze, omezení výdajů, vyhlášení bankrotu
nebo likvidace.
Analýza příležitostí a ohrožení (rizik) - O – T analýza
- Identifikace atraktivních příležitosti, které mohou firmě (projektu) přinést výhody
- Identifikace problémů, kterým bude firma (projekt) čelit.
- Příležitosti: posouzení z hlediska jejich atraktivnosti a pravděpodobnosti úspěchu.
- Rizika z hlediska vážnosti a pravděpodobnosti nastání rizikové události.
Analýza silných a slabých stránek – S-W analýza - hodnocení silných a slabých stránek podle:
-
-
Důležitosti - každý faktor odstupňovat (rozhodující silná
stránka, marginální silná stránka, neutrální faktor,
rozhodující slabá stránka, marginální slabá stránka).
Intenzity jeho vlivu – výkonu (vysoký, střední, nízký).
88
SZZ 2012 - EKO
Na základě této analýzy je zřejmé, že silné stránky se nemusí vždy změnit ve výhodu. Důvodem může být například
nízká důležitost. Obdobně i soustředění na překonání slabých stránek nemusí přinést očekávaný efekt, jestliže náklady
na jejich změnu převýší celkový užitek.
Matice hodnocení faktorů vnějšího prostředí (EFE)
Postup:
1. Identifikace faktorů působících na podnik z vnějšího prostředí (bez rozlišení O,T)
2. Přiřazení vah (interval 0;1, součet 1), váha = relativní důležitost faktoru v odvětví
3. Přiřazení známky (interval 1;4) – hodnocení úrovně, na které na daný faktor reaguje současná strategie podniku (1=
reakce je špatná, 2=reakce je podprůměrná, 3=reakce je nadprůměrná, 4=reakce je vynikající)
Váha je reflexí stavu odvětví, známka reflektuje reakci podniku!
4. Výpočet váženého skóre (váha x známka)
5. Výpočet celkového skóre (součet všech vážených skóre)
Hodnocení reakce podniku na vlivy vnějšího prostředí
– Celkové skóre nižší než 2,5 – reakce je nedostatečná (podprůměrná)
– Celkové skóre je vyšší než 2,5 – reakce je nadprůměrná
Matice hodnocení faktorů vnitřního prostředí (IFE)
Postup:
1. Identifikace interních faktorů podniku (bez rozlišení S,W)
2. Přiřazení vah (interval 0;1, součet 1), váha = relativní důležitost faktoru pro podnik
3. Přiřazení známky (interval 1;4) – hodnocení úrovně, na které na daný faktor reaguje současná strategie podniku (1=
reakce je špatná, 2=reakce je podprůměrná, 3=reakce je nadprůměrná, 4=reakce je vynikající)
Totéž lze vyložit i takto: 1=významná slabá stránka, 2= nevýznamná slabá stránka, 3= nevýznamná silná stránka, 4=
významná silná stránka
4. Výpočet váženého skóre (váha x známka)
5. Výpočet celkového skóre (součet všech vážených skóre)
Matice IE (Internal-External)
Kombinace výsledků matic EFE a IFE
• Do matice se vynáší celková skóre
– Vertikální osa - EFE skóre (nízké, střední, vysoké)
– Horizontální osa – IFE skóre (silná, střední, slabá)
SWOT analýza – je třeba zaměřit se na položky, které
mají strategický význam, vychází ze všech výše
uvedených analýz. Výsledky zpracujeme do matice
(O,T/W,S)a určíme první alternativy strategie – WO Hledání, SO Využití, WT Vyhýbání, ST Konfrontace
založena na syntéze výstupů ze strategických analýz, vyúsťuje v závěry, které jsou východiskem pro formulaci strategie.
Definuje silné, slabé stránky podniku jeho příležitosti a hrozby.
Musíme respektovat následující zásady:je závěrečnou analýzou celého analytického procesu a vychází ze závěrů
provedených analýz vnějšího a vnitřního prostředí, analýza nemůže být pouze statickou (minulost, přítomnost), ale musí
být i dynamickou (budoucnost), nezahrnuje všechny silné, slabé stránky a příležitosti nebo ohrožení, ale jen ty, které
mají vazbu na strategické řízení podniku, je nutné mezi jednotlivými částmi hledat vazby a to především z hlediska
dynamiky (např. slabá stránka může být současně příležitostí, nebo se jí může stát v budoucnosti)
89
SZZ 2012 - EKO
20. Formulace strategie podniku, typy strategií, výběr a implementace strategie podniku.
ZS = každá (FO, PO) osoba, jejíž činnost může ovlivnit fa nebo
naopak, kdo je pod vlivem činnosti fy.
Vniřní a vnější ZS
Postup analýzy zájmových skupin:
1. Identifikace všech zájmových skupin + mapa vztahů ZS
2. Identifikace a testování předpokladů o zájmových skupinách
2.1. Formulace předpokladů
2.2. Kvantifikace předpokladů a vlivů jednotlivých ZS
2.3. Analýza čistého efektu z působení předpokladů
podporujících strategii a těch, které ji omezují
3. Vynesení výsledků do matice zájmových skupin
4. Zjištění vlivu zájmových skupin na formulaci strategie
Fa vůči svým ZS má:
- Ekonomickou zodpovědnost (tvořit zisk, kontinuálně růst, být stabilní atd.)
- Právní zodpovědnost (dodržování zákonů, vládních nařízení a v podstatě celá legislativa)
- Etickou zodpovědnost (standardní akceptovatelné chování vůči zákazníkům, dodavatelům, konkurentům apod.)
Za úspěchem každé fy stojí právě míra uspokojení potřeb a požadavků zájmových skupin.
Na základě výsledků provedené analýzy je možné sestavit komunikační strategii přímo pro jednotlivé skupiny. Použité
komunikační techniky, intenzita a nástroje pro komunikování firemní strategie se budou lišit.
Ačkoliv matice ZS ukazuje rozmístění jednotlivých interesantů do kvadrantů naznačujících doporučený způsob
komunikace, je třeba upozornit, že komunikace bude probíhat směrem ke všem skupinám tzn. i k těm, jejichž jednání a
postoje jsou v rozporu se zamýšlenou strategií.
Formulace strategie = proces, jehož cílem je najít takový model chování (strategií), kt. využívá příležitostí ve vnějším
prostředí při optimálním využití podnikových zdrojů tak, že uspokojuje zájmy relevantních zájmových skupin.
90
SZZ 2012 - EKO
FÁZE TVORBY STRATEGIE – od Kaly V.
1. fáze analýzy a prognózy (situační analýza)
2. stanovení cílů strategie
3. zhodnocení a volba strategie
4. Rozpočtování
5. Implementace strategie
6. Kontrola realizace strategie
1. fáze analýzy a prognózy
- výchozí je analýza okolí podniku a to globálního (přírodního technologického, politického, ekonomického...),
specifického: tržního (spotřebitelé, zprostředkovatelé, dodavatelé, konkurence..), partnerů směny (dodavatelé,
kooperující firmy, podnikatelské služby...), politicko-právní (politické strany, instituce, legislativa...),
společenské (média, občanské iniciativy, non-profit ovlivňovatelé..)
- použitelné metody: SWOT, Key-Issue analýza, portfolio, analýza křivky tržní životnosti, analýza hodnotových
řetězců-Porter, analýza zkušenostního efektu-náklady, ABC analýza, běžná statistická analýza vnitřních
ekonomických parametrů a vnějších parametrů trhu ve vztahu k subjektům okolí (makro i mikro).
- Orientace analýzy na konkurenci, potenciální zákazníky, ovlivňovatele, distribuční články
- prognóza: kvantitativní (statistická, matematické modely), kvalitativní (expertní, scénáře orientované do
budoucnosti)
2. Stanovení cílů strategie
- sladit cíle podnikatelských oborů a cíle podnikové strategie
- harmonizovat cíle podnikové a marketingové strategie
- řešení konfliktů
- rozhodnutí o trendu: - udržovací, - růstový, - ústupový
- rozhodnutí o směrech alokace prostředků
- orientace na: (-) intensifikaci, (-) vývoj výrobku a trhu, (-) diverzifikaci
- rozhodnutí o okamžiku vstupu na trh (zejména u nových oborů a na nové trhy)
- rozhodnutí o strategii pokrytí trhu - které a kolik segmentů: úplné pokrytí „výrobek-trh“, specializované pokrytí
„výrobek-trh“, výrobková specializace, tržní specializace
strategie ve vztahu k subjektům trhu:
• vztah k segmentům: jednotná, diferencovaná strategie
• vztah k rozvoji: ofenzivní (proaktivní), defenzivní (reaktivní)
- Centrem strategií se subjekty trhu je konkurenční strategie zaměřené na odběratele:
• strategie diferenciace
• strategie vůdčího postavení v nákladech (Porter)
• strategie „cena-množství“ výlučně na nízké náklady a ceny
• strategie preference = uspokojování dodatečných potřeb zákazníků
- Strategie zaměřené na odběratele = ústřední bod strategického plánu, z toho se odvozuje chování k
ostatním subjektům trhu (konkurenci, zprostředkovatelům a ovlivňovatelům).
4 typy strategií:
1. přizpůsobení - spíše pasivní přístup
2. kooperativní - aktivní spolupráce s účastníky trhu
3. konfliktní - konfrontační, útočná
4. úhybná - snaha vyhnout se konfliktům
3. Zhodnocení a volba strategie
Varianty je nutné testovat:
• test konzistence (vnitřní bezproblémovosti)
• test náročnosti a kompetence (hospodárnosti a realizovatelnosti)
• funkční test (nároky-účinky: podle stupně splnění cíle, scoring-modely, hodnocení
• efektivnosti investic a technického rozvoje)
4. Rozpočtování
náklady a výkony (obrat, tržní podíl, zisk...) dle organizačních jednotek (SPJ)
úkoly rozpočtu:
• rozvržení zdrojů dle priorit
• základ pro motivaci pracovníků
• podklad pro řízení a kontrolu
91
SZZ 2012 - EKO
5. Implementace strategie - základní otázky: co ? -- jak?, zadání úkolu ⇒prosazování úkolu
Úkoly implementace:
1. specifikace globálních strategických úkolů a jejich dekompozice až na operace nástrojů marketingového
mixu
2. přizpůsobení struktury a systému
3. prosazení strategie - akceptace pracovníky podniku
6. Kontrola realizace strategie - zajistit 3 základní aspekty kontroly:
1. kontrola konzistence (úplnost, logika výstavby, neexistence rozporů: cílů, podnikatelských oborů, SPJ,
dílčích plánů, nástrojů market. mixu)
2. kontrola premis:kontrola interního a externího vývoje předpokladů – východisek plánu
3. kontrola provedení: prověření postupu realizace cílů vč. dílčích cílů
Postup tvorby strategie
Výchozí analýza (situační analýza) - identifikace vnitřní situace podniku, šancí a rizik z hlediska poslání a identity
podniku, podnikových zásad a vrcholových strategických cílů podniku.
Identifikace tržní situace - identifikace základních parametrů trhu: poptávky, potřeb, nasycenosti trhu, konkurenční
situace v hlavních tržních segmentech, odbytové a distribuční cesty, cenová situace, prognózy výzkumu trhu apod.. Pro
účelnou analýzu je nutné zejména postihnou ty vlivy okolí, které jsou součástí tzv. dynamické diskontinuity, tj. těžko
předvídatelných událostí, jejichž vznik vystavuje podnik nebezpečí úpadku, v opačném případě se mohou projevit jako
nečekané příležitosti.
Analýza a zhodnocení strategických marketingových zdrojů podniku - analýza slabých a silných stránek podniku, a to
zejména z oblastí týkajících se přímo výrobků (umět vyrábět, inovovat, měnit, nakupovat, prodávat atd.) a odpovídající
schopnost tyto podnikatelské záměry financovat.
Identifikace podnikatelského prostoru - tzv. portfolio analýza, která by měla poukazovat na šance a rizika výrobního
program.
Zkušenostní křivka a její analýza - tj. analýza situace a změn tržní dynamiky a tržního podílu pro výrobkové skupiny
s cílem posoudit a prognózovat vývoj ekonomických parametrů (nákladů, cen apod.).
Analýza životního cyklu dominantních výrobků - identifikace její pozice, stádia cyklu životnosti a tržních podmínek
prodeje.
Analýza struktury výrobního programu - dle obratu, stáří, dílčích trhů a segmentů, skupin zákazníků apod.. Klasifikace
výrobků podle rentability a konkurenční schopnosti.
Výchozí formulace cílů marketingové strategie - hierarchické uspořádání cílů, jejich zhodnocení ve vztahu
k vrcholovým strategickým cílům podniku.
Variantní sestava základních způsobů - dlouhodobého růstu prodeje a jeho efektivnosti na základě změn
marketingových komponentů.
Formulace integrované marketingové strategické varianty - včetně marketingového mixu.
Hodnocení a volba marketingové varianty.
Vliv zpětné vazby - vazby vyplývající z interakcí vrcholových podnikových marketingových cílů a uvnitř
marketingového mixu: výrobek – tržní segment – konkurence – cena.
Finální varianta marketingové strategie – tzv. marketingová studie.
Toto je pouze rámcový postup, který je třeba v praxi modifikovat, jak pokud jde o obsah, pořadí, tak pokud jede o
způsob metodického zvládnutí jednotlivých kroků. Odlišnosti pravděpodobně vyplynou ze specifik výrobního programu
(poslání podniku), velikosti podniku, technologických, organizačních, personálních, ekonomických a sociálních
podmínek apod..
Typy strategií – dle skript SMGMT Tichá Hron a přednášek Švece
podniková strategie — smyslem podnikové strategie je vymezení rozsahu činností a konkurenční výhody pramenící z
účelné kombinace těchto činností (velmi často bude korespondovat s obecnými cíli diverzifikace)
dílčí strategie — je zaměřena na formulaci způsobu dosažení konkurenční výhody v rámci konkrétní podnikatelské
činnosti.
Podnikovou strategii formulují zejména podniky s diverzifikovanou strukturou.
Diverzifikace:
- vertikální
- horizontální
92
SZZ 2012 - EKO
Přístupy:
rozvojem zevnitř podniku - nová podnikatelská aktivita je vyvíjena uvnitř podniku, a to jednou ze 4 následujících
forem: investice do nové činnosti z vlastních zdrojů; podpora „inkubátorů nových podnikatelských aktivit";generování
nápadů a transferové programy; podpora podnikavosti uvnitř podniku
akvizicemi — cílem akvizice je rozšířit portfolio podnikatelských aktivit nákupem existujícího podniku;
strategickými aliancemi - spojení jedné nebo více podnikových funkcí mezi dvěma nebo více podnikatelskými subjekty
s cílem dosažení konkurenční výhody
Synergický efekt = posílení pozice podniku.
Diverzifikace = odlišení od konkurentů.
Diverzifikace je prostředek k docílení synergického efektu.
Typologie strategií dle:
- Igor H. Ansoff – první systematický přehled typů
strategií (matice) – velmi známé, ale neúplný výčet
- Mintzberg – třídí strategie do 5 skupin podle:
1. umístění hl. předmětu činnosti v návaznosti na další
odvětví
2. funkcionálních oblastí
3. možností rozvoje hl.předmětu činnosti
(nový výrobek, nový trh)
4. možností rozšíření předmětu činnosti
(integrace, diverzifikace)
5. rekombinace předmětu činnosti
(nová formulace předmětu činnosti)
- Thomas – integrovaný model strategických alternativ; členění
dle závislosti na síle pozice podniku ve vnějším prostředí a na
výsledcích hodnocení vnitřního prostředí podniku
- Porter – typologie, že podnik může dosáhnout konkurenční
výhody 2 způsoby:
a) cestou nízkých nákladů
b) odlišením vlastní produkce od konkurenční
- Podnik může tuto strategii požít na celý trh nebo na určitý tržní segment.
- tento předpoklad v kombinaci s rozsahem činnosti umožňuje uplatňovat 3
základní typy strategie:
1) Budování konkurenční výhody prostřednictvím nízkých nákladů
- úroveň nákladů je výsledkem nákladů vynaložených v jednotlivých článcích nákladového řetězce
- faktory ovlivňující náklady: úspory z rozsahu, zkušenostní křivka, míra využití kapacit, napojení na jiné aktivity
v řetězci, sdílení příležitostí s ostatními jednotkami v podniku, rozsah vertikální integrace, vhodné načasování spojené
s výhodami a nevýhodami prvního tahu, strategické volby a operativní rozhodování, faktory globalizace
Způsoby dosažení nákladové výhody
- když jsou kumulované náklady celkového nákladového řetězce nákladových aktivit nižší než kumulované náklady
konkurenta
- 2 způsoby dosažení nákladové výhody:
a) ovládat faktory ovlivňující náklady lépe než konkurent
93
SZZ 2012 - EKO
b) vylepšit bilanci řetězce nákladových aktivit zaváděním nových metod přinášejících úspory, takže zákazník je
obsluhován levněji
2) Budování konkurenční výhody diferenciací
- podnik musí vytvořit jedinečný produkt – zákazník ho považuje za vysoce hodnotný
- snížení celkových zákazníkových nákladů, zvýšení výkonnosti
- konkrétní postupy:
- redukování odpadu při využívání surovin, nevyužitého času prostojů, nákladů na zásoby
- nižší náklady na pracovní síly, na dodávky, instalaci a financování
- rychlejší zpracování
- snížení údržby
- redukování požadavků na jiné vstupy
- vyšší obchodní hodnoty použitých modelů
- kompatibilita s jiným přidruženým vybavením
- pružnost umožňující vyjít vstříc různým potřebám a požadavkům
- poskytování poradenství zdarma, vyhnout se riziku prodeje zboží, které by mohlo selhat
Způsoby dosažení konkurenční výhody diferenciací - přístupy ke zvýšení přitažlivosti výrobku pro ZÁK zahrnují:
- pohodlnější a snadnější užívání
- více charakteristik, které splňují široké spektrum požadavků zákazníků ve srovnání s výrobky konkurence
- dodatečná nebo později pozměnitelná kapacita
- volitelné doplňky splňující příležitostné potřeby
- pružné aplikace, které poskytují více prostoru k uplatnění a modifikaci výrobků podle potřeb zákazníků
- schopnost naplnit neekonomické potřeby jako je status, image, prestiž, vzhled, pohodlí
3) Budování konkurenční výhody zaměřením na tržní segment
- 2 hlavní otázky:
1. které konkrétní segmenty daného odvětví vybrat
2. jak vybudovat konkurenční výhodu v cílových segmentech
- segmenty atraktivní pro specifické zaměření mají charakteristiky:
- dostatečný rozsah a kupní síla – ziskovost
- jistý růstový potenciál
- segment není středem zájmu hlavních konkurentů
- podnik musí mít zdroje a schopnosti, aby mohl efektivně obsluhovat daný segment
- podnik je schopen se bránit konkurentům – dobré jméno u zákazníků, uspokojení zákazníků
TYPY STRATEGIÍ
1) Integrační strategie
Vertikální integrační strategie umožňují firmě získat větší podíl na řízení či lepší kontrolu nad distributory, dodavateli
nebo nad konkurenty.
Progresivní integrace (Forward Integration) – získávání většího podílu na řízení firemních dodavatelů nebo jejich
skupování.
Zpětná integrace (Backward Integration) – získávání většího podílu na řízení firemních dodavatelů nebo jejich
skupování.
Horizontální integrace (Horizontál Integration) – Získávání podílu na řízení firem konkurentů, spojování se s nimi
nebo jejich skupování.
2) Intenzivní strategie
Tyto strategie jsou intenzivní proto, že ke zvýšení konkurenceschopnosti s dosavadními výrobky vyžadují intenzivní
úsilí, intenzivní činnost.
- Proniknutí na trh (Market Penetrations) – Zvýšení podílu současných výrobků firmy na jejich současných trzích
pomocí zvýšeného marketingového úsilí.
- Rozvoj trhu (Market Development) – Představování současných výrobků na geograficky nových trzích.
- Vývoj výrobku (Produkt Development) – Snaha zvýšit prodej zlepšením nebo modifikací současných výrobků či
služeb.
94
SZZ 2012 - EKO
3) Diverzifikační strategie
Diverzifikační strategie se nyní stávají všeobecně méně a méně populárními a řízení diverzifikovaných podnikatelských
činností se organizacím zdá stále složitější.
- Soustředná diverzifikace (Concentric Diverzification) – Přidávání nových výrobků a služeb, které se vztahují
k dosavadní hlavní činnosti podniku.
- Smíšená diverzifikace (Conglomerate Diverzification) – Přidávání nových výrobků a služeb, které se nevztahují
k dosavadní hlavní činnosti podniku.
- Horizontální diverzifikace (Horizontál Diverzification) – Přidání nových výrobků a služeb, které se k dosavadní
činnosti podniku nevztahují, jsou však zamýšleny pro prodej současným zákazníkům této firmy.
4) Obranná strategie
- Joint venture (Společné podnikání) – Dvě nebo více firem vytvoří nový právní celek, firmu, pro účely vzájemné
spolupráce.
- Snižování výdajů (Retrenchment) – Přehodnocování nákladů a redukce majetku za účelem zrušení výroby u produktů
s klesajícím prodejem a zisky.
- Zbavování se majetku (Divestiture) – Prodej divize nebo části organizace.
- Likvidace (Liquidation) – Prodej veškerého podnikového majetku za jeho skutečnou hodnotu.
GENEROVÁNÍ STRATEGICKÝCH ALTERNATIV
Alternativa – cesta/ prostředek k dosažení cíle (vyřešit problém/využít příležitosti).
Typy alternativ
1. zřejmé, jasné – vyplývají ze současných strategií podniku
2. kreativní – obsahují nový přístup k řešení problému
3. nemyslitelné – radikální rozchod s tradičními myšlenkovými stereotypy podniku, za účelem nastartování nového
způsobu myšlení, vyprovokování ke kreativním návrhům
principy generování alternativ:
1. různorodost navrhovaných alternativ
2. rozdíl mezi navrhovanou alternativou a stávající strategií
3. náklady a potíže spojené s implementací
4. vztah ke stanoveným cílům
klíčové kroky procesu:
1. rámec problému
2. generování souboru alternativ
3. zúžení souboru alternativ
Organizační procesy podporující generování alternativ
1. scénáře
- alternativní popisy budoucího vývoje, výhoda → poskytují současně několik alternativních obrázků o
budoucnosti a umožňují tak manažerům přemýšlet o budoucích akcí bez omezení daných minulým vývojem
- každý scénář vytváří rámec pro různé strategie, organizace tak může připravit budoucí vývoj a prosperovat
potom i ve změněném konkurenčním prostředí.
2. generování konfliktů
- k posílení procesu generování alternativ, strukturovaný konflikt vylepšuje rozhodovací proces při generování a
hodnocení alternativ
- Ďáblův advokát – proces, ve kterém jsou alternativy hodnoceny v obráceném vnímání dobra a zla, advokát musí
kritizovat návrh z opačné perspektivy
- Dialektické zkoumání – nejextrémnější alternativní pohledy na problém
3. brainstorming – generování kreativních nebo nemyslitelných alternativ
4. teorie chaosu – předpokladem je, že je nemožné předvídat a plánovat budoucnost, prostřednictvím neformálního
procesu diskusí a debat je vybrána taková alternativa, která otřásá pořádkem
5. systémy podporující týmovou práci – elektronický brainstorming
95
SZZ 2012 - EKO
VÝBĚR STRATEGIE – KRITÉRIA
- rozhodovací fáze po generování strat. alternativ; ke generování prvních alternativ dochází v závěru strategické analýzy
- kritéria výběru:
a) přijatelnost – přijatelná pro relevantní zájmové skupiny, musí splňovat očekávání
b) vhodnost – vhodná pro podmínky prostředí, ve kterém podnik působí (zdroje, příležitosti)
c) realizovatelnost – realizovatelná z hlediska zdrojů, žádné překážky, ohled na další činnosti
d) poskytnutí výhody – dosažení či udržení výhody využitím zdrojů, dovedností, pozice podniku
- splnění kritérií nezajistí úspěšnost strategie, nesplňuje-li jedno nebo více kritérií je předurčena k neúspěchu
Způsoby sorvnávání alternativ: seřazení, rozhodovací strom, scénáře
Přijatelnost navrhovaných strat. alternativ:
1) návratnost/výnosnost (analýza ziskovosti – ROCE, doba splacení, DCFL; analýza poměru nákladů k užitku,
analýza hodnoty pro akcionáře – EVA)
2) riziko (projekce fin. ukazatelů – zadluženost, likvidita; analýza citlivosti; rozhodovací tabulky; heuristické
modely)
3) reakce zájmových skupin (analýza ZS)
Realizovatelnost – analýza fin. toků, analýza bodu zvratu, analýza využití zdrojů
VÝBĚR STRATEGIE
- rozhodovací metody – rozhodovací analýza , kt. lze obohatit podklady ze SWOT analýzy a jejich ohodnocením
z hlediska významnosti a atraktivity. Jedná se o subjektivní metodu založenou na kvantifikaci, kdy chybu lze snížit
zvýšením počtu evaluátorů.
IMPLEMENTACE STRATEGIE – CHARAKTERISTIKA PROCESU
- nejsložitější fáze procesu strat.MNGMTu, význam pro úspěch strategie - spjato s formováním strategie
- závislá na typu a stáří podniku, typu a stáří trhu, na zdrojích a dalších faktorech
- postupy jako např.: změna trhu, vytvoření nových organizačních jednotek, nábor nových pracovních sil, změna cenové
politiky, změna systému odměňování, převod manažerů uvnitř podniku atd.
Neexistuje žádný jednotný postup; implementace konkrétní strategie je závislá na typu a stáří podniku, na typu a stáří
trhu, na dostupných zdrojích a na řadě dalších faktorů, které činí implementaci každé strategie unikátní.
pro úspěšnou realizaci strategie má adekvátní využití personálního potenciálu podniku. Navrhovanou strategii lze úspěšně
oživit jen za předpokladu harmonického sladění rolí manažerů a vůdců. Obě role jsou pro realizaci strategie nutné a
vzájemně nezastupitelné. Nevyrovnané zastoupení rolí nejenže snižuje pravděpodobnost realizace strategie, ale zároveň
zvyšuje četnost konfliktů.
Při implementaci strategie podnikem – 3 způsoby, jak s cíli a strategií seznámit pracovníky:
1) shora dolů – top management zformuluje cíle, strategii a ve formě pokynů, instrukcí to přenese dolů na
podřízené pracovníky
2) zespoda nahoru – lidé dole nemají dostatek znalostí potřebných pro tvorbu strategie – nerealizovatelné
3) shora dolů a zpět nahoru – něco se vytvoří nahoře, pustí se to dolů k připomínkám, stanoviskům a doplnění –
lepší realizovatelnost
Další podmínky:
- otevřená komunikace (vysvětlení pracovníkům, proč je změna důležitá – vysvětlit jim, co to přinese, co by se
stalo, kdyby se změna neprovedla a co se po nich požaduje)
- získání klíčových pracovníků – důležité získat si neformální autoritu (vůdce, kteří jsou schopni získat další
pracovníky) – důležité získat pro změnu co nejvíce lidí
- výkonový potenciál – nejenom finanční potenciál, ale všechny, které ten podnik má (manažerský potenciál,
lidí, procesů, technologie,…)
96
SZZ 2012 - EKO
- organizování – často se pracovníci musí přestěhovat na jiné pracoviště, spolupracovat s jinými pracovníky
(většině lidí to vadí)
Strategické plánování
Určitý postup implementace strategie. Na zpracování strategie se podílí vrcholový management, manažeři na vysoké
úrovni a specialisté. Musí být dosaženo časové a věcné koordinace činností.
Strategický plán – kroky:
- seznam opatření a potenciálních problémů
- návaznost kroků a etap - vyjádřit graficky (síťový graf, postupové diagramy)
- přiřadit délku realizace (úsečkový diagram)
- určit odpovědnost (za každý krok odpovídá určitý zaměstnanec, že to bude v určitém termínu a v určité kvalitě
splněno)
- stanovení dílčích cílů – důležité z hlediska motivace (lidé se motivují při splnění dílčího cíle), význam i při
kontrole
- koordinace činností – dochází k zapojování různých pracovníků a útvarů, je důležité jejich činnost koordinovat
- stanovení potřeby zdrojů (finančních, lidských)
V průběhu implementace je důležité chápat strategii jako zákon, věc, která musí být dodržena
Pokud by se v průběhu implementace našlo lepší řešení, měla by být snaha plán přehodnotit, vylepšit a poté se opět
stává zákonem.
Strategická kontrola
Proč je nutné zavádět strategickou kontrolu:
- předpoklady za nichž byla strategie přijata – podnik přijímá strategii v nějakém stavu, ale než začne
implementovat, situace se může úplně změnit – může dojít ke změnám
- strategické analýzy – nedostatky: často zaměřeny na minulost, zabývají se jen určitým problémem, ale nevidí
okolí a souvislosti – není možné zanalyzovat vše, nevíme jaká bude budoucnost
- změny – souvisí s budoucností, očekává se, že budou působit nějaké faktory
- zájmové skupiny – nějaká zájmová skupina reaguje jinak, než se očekávalo nebo se vyskytne zájmová skupina, se
kterou jsme vůbec nepočítali
- podnikový potenciál – počítali jsme s nějakým počtem pracovníků, ale nezískali jsme je
- nezvládnutí implementace – manažeři něco nezvládnou, přecenili své schopnosti
Celkový důsledek: implementace se začne zpožďovat, vznikají problémy, se kterými se nepočítalo, atd.
Pokud dojde k nedodržování plánu implementace – opatření:
- odstranění příčiny – odvolání zodpovědného manažera, provést dílčí změny, …
- úpravy plánu – př. prodloužit časově některou etapu
- přeformulování cílů
- odstoupení od strategie – znovu formulovat cíle a strategii a začít celý proces od začátku
STRATEGICKÁ ZMĚNA: ORGANIZAČNÍ PŘÍPRAVA NA ZAVEDENÍ STRATEGIE
Strategie jako změna
Změny: inkrementální; radikální
Omezujícím faktorem je člověk, podniková kultura apod.
Model změny
Kurt Lewin – model formuloval ve 40. letech
Stanovil fáze:
1) rozmrazení – vychází z pocitu nutnosti změny – důležitý moment (lidé cítí málokdy, preferují stereotyp)
2) přechod k novému stavu – opuštění současného stavu
3) znovuzmrazení – upevnění nového stavu
- nutnost znát organizační možnosti podniku a bariéry, které by mohly zavedení komplikovat
- předpoklady změny: fy fungují pouze když uspokojují potřeby ZS, strategie musí být formulována v proveditelném
kontextu, dochází ke koordinaci VPN útvarů, motivace prac. sk. i jednotlivců, technické a manažerské schopnosti a
kompetence….
97
SZZ 2012 - EKO
Řízení změny k dosažení nového organizačního modelu: problém sekvence zásahů
- musí se rozhodnout, jaké kroky a v jakém pořadí podniknout zavedení nové strategie
ŘÍZENÍ ZMĚNY: REKONFIGURACE PROCESŮ
Zaměření na výrobní procesy
- v posledních letech: zlepšování a zvyšování efektivnosti – využití benchmarking, nejlepší praxe, reorganizace
podnikových procesů, TQM apod. – posílení průběhu změn
- nedostatky přístupu: optimalizace výkonu jednotlivých činností, ale vede k zaměření na jednotlivosti a vytrácí se pojetí
celku, postrádá strategickou soudržnost
Zaměření na procesy nikoliv na funkce
- vnitropodnikové jednotky vymezovány funkcí nebo užitkem – každá sleduje plnění vlastního cíle – trpí celý podnik –
často jedna z funkcí silná a činí si nárok na lví podíl z hlediska zdrojů – trpí ostatní funkce – snížení
konkurenceschopnosti podniku jako celku
Alternativa: procesně orientovaný přístup
- nový procesně orientovaný přístup: řazení činností v horizontálním toku dodavatelů, zpracovatelů a zákazníků - každá
jednotka slaďuje své cíle se sousedícími jednotkami, aby maximálně uspokojila zákazníka
Zefektivňování podnikových procesů versus rekonfigurace hlavního procesu
- 3 indikátory, podle kterých podnik zjistí, že je potřeba rekonfigurace:
- došlo k výrazným posunům na trhu, pro nějž byly procesy původně navrženy
- ve srovnání s odvětvovými průměry jsou ukazatele hlavních procesů podniku podprůměrné
- ke znovuzískání konkurenční výhody musí podnik přeskočit konkurenty
Rekonfigurace hlavních podnikových procesů
- k souladu mezi strat. cíli a hlavními podnikovými procesy jsou nutné analytické i manažerské dovednosti
- podstatné složky procesu: komunikace a získávání zkušeností (learning)
- 7 kroků:
1. formulování vize budoucnosti
5. analýza rozdílů mezi budoucím a současným stavem
2. identifikace a výběr hlavních procesů
6. plánování přechodu
3. ohodnocení současných procesů
7. implementace změny
4. projektování nových procesů
Řízení přechodového stadia
- klíčové faktory pro úspěšnou rekonfiguraci:
1. existence vize a hlavních principů
2. vedení lidí
3. pocit naléhavosti
4. postupový plán a struktura
5. schopnost změnit se
98
SZZ 2012 - EKO
OEIII Modely - Grafy
99
SZZ 2012 - EKO
Ricardián – pokr.
100
SZZ 2012 - EKO
101
SZZ 2012 - EKO
102
SZZ 2012 - EKO
103