Eliana - Naše tvorba

Zdena eS.
Eliana
Sedím v autě na parkovišti u pumpy. Sleduji letmým pohledem provoz na výpadovce z
města. Kouřím jednu za druhou a piju kafe. Dunivá hudba otřásá mým kapesním tereňáčkem
Suzuki. Zpívám na plno a pořádně falešně. Dělám v autě všechno, co on nesnášel. On, můj
manžel. Ještě posledních pár minut a vydám se na cestu. Až dopiju poslední lok černé
žbrundy z umělohmotného kelímku. Pak se rozjedu změnit svůj život.
Stačilo tak málo, abych poznala a pochopila. Jak jen jsem mohla nevnímat všechny tak
jasné signály a znamení. Teď už to vím. Základ mých manželských problémů nespočíval jen
v děvkaři manželovi. Už jsem schopna přiznat si chyby i na mé straně. Moje zoufalá snaha
vyhovět manželově touze a překonat pocity podivné odtažitosti až odporu k jeho laskání.
Namlouvala jsem si, že za to mohou ty jeho eskapády s letuškami. Že pocit hnusu je zaviněn
vůní jiné ženy na jeho těle.
Mýlila jsem se. Teď už to vím. Už mám jistotu. Jsem lesba. Sex se ženou se mi líbí víc, než
s vlastním manželem. O hodně víc. Už vím, co je to skutečný orgasmus. Po tolika letech
manželství jsem konečně prožila celou intenzitu narůstání tělesné rozkoše od lehkého
zachvění touhy až po sladké bezvědomí vyvrcholení. Můj manžel u toho nebyl. A už nikdy
nebude. Už nikdy se mě nedotknou mužské ruce.
Náhody, které mění svět. Můj manžel je pilot. Pracuje pro Orlando Air, malou společnost
zajišťující lety pro pracháče na míru. Nákupy, dostihy, rybaření. Pilotuje malý Fairchild, tak
akorát pro 20 osob, pilota a důvod mých proplakaných nocí, jednu letušku. K Orlandu
vždycky přijímali pouze velmi mladá děvčata, dlouhonohé subtilní blondýnky s pevnými prsy
napínajícími tyrkysová sáčka uniforem. Jedna vedle druhé toužila po kariéře na mezistátních
linkách. A nenápadně připomenutý bratr v managementu PanAm stál adeptkám na světovou
kariéru za pár večerů v motelu poblíž letiště.
Čas od času jsem se jela vybrečet k Magii, kamarádce z dětství. Mladší o pár let než já.
Rozkošně zrudlá při každé zmínce o sexu. Sedávaly jsme na gauči, přitulené k sobě a
svěřovaly si tajnosti a bolesti svých životů. Můj pilot kurevník a její ideál, opálený surfařský
Bůh, v civilu voják ze základny na ostrově Merrit. Slaďoučkatá naivní holčička, neuvěřitelná
v dnešní době, jak ráda jsem ji utěšovala, jak moc mě těšilo držet ji v náručí. Už vím proč.
Teď už to konečně vím.
Utíkala jsem se k ní, když zas nepřišel v noci domů, trapná výmluva na zdržení
v Montrealu. Skoro jsem viděla přes telefon ty jeho nedočkavě rozsvícené oči jak halogenové
zářivky. Jediné, co mě v tu chvíli ve vzteku napadlo, nasypala jsem mu do vitamínů
projímadlo pro psa. Je legrační, že prášky vypadají skoro stejně. Promíchala jsem tubu a
nechala osudu na výběr. Hajzl jeden, ať se celý posere, až zase s nějakou zůstane. Jela jsem
k Maggi a smála se představě jak se snaží souložit a utíká každou chvíli na záchod, konečně
trapný a směšný, ponížený selháním zažívacího traktu. Macho.
Maggi, celá natěšená na toho svého surfaře, připravená přiznat se večer k hříchu před lety.
Smála jsem se, než mi došlo, že to myslí vážně, chudinka, taková banalita, koho dnes zajímá
panenství. Utěšovaly jsme se navzájem a já najednou cítila tak šílenou touhu, divoký chtíč jak
nikdy před tím, musela jsem ji obejmout a políbit, bránila se jen chvilku, celá rozdychtěná
myšlenkou na večer a milování. Koťátko moje nadržené, přijímala mé polibky na rty, prsa,
bříško. Hladila jsem ji rukama všude a ona mě najednou také, až konečně jsem ji sundala
1
Zdena eS.
kalhotky a vzala jsem si ji celou, celičkou. Chvěla se a sténala. S každým jejím výkřikem
rostla má touha a má slastná rozkoš. A už jsem věděla, že tohle je to pravé milování. Že tohle
chci a už nikdy jinak.
Setkali jsme se ještě jednou. Odjížděla za bratrem najít ztracenou rovnováhu. Ten její
Adonis nás viděl v ložnici a uraženě zmizel neznámo kde. Tentokrát jsem to byla já ta silná.
Ta, která utěšovala, hladila a laskala. Uklidněna svým vlastním rozhodnutím vybudovat si
nový život. Uklízející ten dosavadní.
Nechávám tu všechno. Pár kousků oblečení do kufru, pár stovek dolarů do začátku. Dopis
na rozloučení na stole v kuchyni. Podepsaný souhlas s rozvodem. Nechci nic. Našla jsem
sama sebe a to mi stačí.
Tak sbohem, minulosti. Típnu cigaretu. Celým tělem mi najednou projedou vibrace otřesů.
Auto prudkým nárazem poskočí dopředu.. Nějaký blbec to do mě napálil, nebo co to je!
Nevidím nikoho. Do uší se mi dere stupňující se těžký a táhlý zvuk. To už není temné dunění
z reproduktorů. Otřesy sílí a stupňují se. Zalapám po dechu, oči barevným mihnutím přitažené
ke zpětnému zrcátku. Mezi stromy zahlédnu rudou zář. Auto nadskakuje a potácí se po betonu
parkoviště. Kolem mě dopadají kusy kamenů, kmeny stromů. Pane Bože! Zemětřesení! Chci
nastartovat, nejde to. Panikařím. Musím se dostat z auta, buším vztekle do dveří. Lámu si
nehty o kličku. Konečně vypadnu ven. Prudkostí pohybu dopadám na kolena. Zmatek. Křik.
Těsně vedle mě dopadne dodávka. Tříští se na hromadu plechů a střepů. Vyděšené oči ženy
drcené těžkou váhou o svodidlo. Nestihne ani vykřiknout. Krabice s pizzou se válí všude
kolem. Hvízdavý zvuk se prolíná s výbuchy pekelného ohňostroje.
Chci se zvednout a utíkat pryč. Nejde to. Ochromení a hrůza mě přibíjí k zemi. Vzdáleně
vnímám rozbitá kolena a krev na rukou. To nejsem já. To je někdo jiný. Někdo cizí ve mně se
dívá na filmový pás inferna a smrti. Už nechci utíkat. Nemám kam. Země se otvírá jak zip na
barevné sukni. Ohlušující detonace výbuchu zásobníků. Nesnesitelný žár mě dostihuje.
Šílenství bolesti. Asi křičím. Nevím. Už nevnímám nic. Propadám se do hlubiny.
Pilot
Pouštím si na střídačku horkou a studenou sprchu Paráda! Neznám lepší životabudič po
promilované noci. Zaslechnu své jméno, protáhlé do ztracena. Kočička v posteli se probudila.
Usmívám se do zrcadla. Jsem spokojený sám se sebou. A proč bych nebyl! Z mrkací panenky
Barbie se vyklubala pěkná divoška. To byla smršť! To jsem nečekal. Škoda, že Eliana tohle
neumí. Ne že bychom se nesnažili, ale v posteli nám to prostě neklape. Pár let manželství a
bezbřehá nuda s leklou rybou. Na čele svítící nápis – honem se udělej a vypadni. Nejrychlejší
cesta k impotenci.
Vlastně to v posteli nebylo nikdy ono. Svatba po dvou měsících známosti byla chyba.
Nakonec jsem se zařídil po svém. Možná na úplně fér, ale sakra, jsem chlap. No ne?! Mám
2
Zdena eS.
taky nějaké potřeby. Na hysterické výbuchy jsem si už taky zvykl. Dokážu je nevnímat.
Vybrečí se a zas dobrý. Dítě se nám taky nepovedlo zplodit. To by jí možná zabavilo.
I když, posledních pár dnů mi připadala jiná. Dívala se nepřítomně z okna a usmívala se
někam do ztracena. Pomohla mi dokonce balit kufřík. Milá a vstřícná, jak už dlouho ne. Že
by měla milence? Blbost. Až se vrátím, promluvíme si. Na rovinu. O naší budoucnosti. Už
dlouho jsme si nepovídali jen tak. Plány a sny. Nějak se to všechno vytratilo.
Ještě se pokochám pohledem do zrcadla. Snažím se udržet figuru. Fitko a solárko. Musím
dobře vypadat před zákazníky. A před letuškami, když dojde na věc a shodíme uniformy.
Někdy i pro zákaznice. Jemný náznak zájmu a nabídky vycítím na dálku. Feromon dychtivé
samice. Jsem absolutně diskrétní. Při dalším setkání nikdy nenaznačím ani pohledem nějakou
důvěrnost.
OrlandoAir je malá letecká společnost. Naši klienti jsou pracháči, kteří si potřebují
neformálně projednat obchodní záležitosti při rybaření u jezer. Vysadím je a pak letím dál,
Montreal, Paříž, NewYork. Podle módních přehlídek a nákupních horeček manželek. Dobrá
práce. Baví mě a neměnil bych. Letušky mám jako bonus. Pokud chtějí víc, stačí se zmínit o
bratrovi na osobním u PanAm. Odejdou a přijde jiná. Blond, tvářička anděla, nohy tak
nebetyčně dlouhé. Stvořené k ovíjení kolem mých boků.
Poslední mrknutí do zrcadla. Kočička v posteli se svůdně protahuje. Plácnu ji po prdelce.
Tak šup, šup. Není čas. Až zase večer. Než se osprchuje, stihnu si v klidu vypít kafe. Tak ještě
denní příděl vitamínů v ideální kombinaci. Pro zdraví a krásu. To není z mé hlavy. To je
napsáno na tubě.
Cestou na letiště musím zastavit u pumpy. Sakra, kroutím se na záchodě. To asi ty škeble k
večeři. Za hodinu letíme, nemůžu si dovolit nějaké problémy. Kočička jen tázavě zvedne
obočí. Nasadím úsměv chlapáka a potlačím nutkání těla. Frajeři neprdí. Zásada číslo jedna.
Slupnu ještě vitamínový životabudič navíc.
Pohoda. Nevolnost přešla. Obešel jsem několikrát letadlo, abych uvolnil břišní svaly. Tělo
se zklidnilo. Kočička uvádí cestující. Pět žen a pět mužů. A spousta bagáže. Kufry, rybářské
pruty, kožíšky, kosmetické kufříky. Hlahol jasných hlasů. Smích lidí obklopených od
narození luxusem. Aureola úspěchu. Elegantní přirozenost. Nezávidím. Stačí mi pro ně
pracovat. Za dobrý plat a slušné chování.
Předletová příprava. Budíky, klapky, tlak, uklidňující jemné světlo letového displeje.
Všechno tak, jak má být. Hlas z věže mě navádí na vzletovou dráhu. Nikdy se nenabažím
pocitu vzrušení, když se dotknu kniplu a pevně ho sevřu dlaněmi. Přijímám poslední zprávy o
počasí na trase. Pípání radionavigace. Klidný hlas dispečera letového provozu takřka lhostejně
odříkává stanovené postupy. Roluju na volnou runway. Přepnu mikrofon do kabiny
cestujících. Můj široký úsměv srší z reproduktorů. Přitáhnu pevně knipl. Spoutaná síla motorů
dostane pokyn vyrazit kupředu. Jak horkokrevní hřebci ze startovních boxů. Užívám si
zvednutí letadla do výšky. Adrenalin v těle narůstá se vzletovou rychlostí, bílé pruhy středem
dráhy se rozeběhnou a spojí do linky, malé zhoupnutí a je to tady. Jdeme nahoru. Miluji to.
Občas se přepnu do kabiny. Slyším distingované hlasy v ševelení hovoru. Kočička roznáší
kávu a humrové chlebíčky. I přes zavřené dveře vnímám vlnění boků. Těším se na večer.
3
Zdena eS.
Jsme hodinu ve vzduchu, do půl hodiny proletíme nad Idaho Falls, vystoupáme nad pohoří a
stočíme se k Duluth k jezerům. Budu jen rád. Najednou je potěšení z letu pryč. Vrací se ranní
nevolnost. Prudce a rychle. Sled křečí mě zkroutí v sedačce. Z ničeho nic tak silně, že
zakňučím bolestí. Letadlo se zhoupne. Žaludek vystartuje střemhlavě vzhůru. Zoufale
polykám ve snaze udržet tělo v klidu. Marně. Další křeč mě otočí naruby. Nekontrolovaně
dávím proudy zvratků. Ježíši. Signálem přivolám kočičku. Zhnuseně se šklebí, ale pomáhá mi
utřít palubní desku a sundat potřísněnou košili. Do prdele. Začínám se potit. Další křeče
skončí prudkým únikem plynů. Kočička protočí oči a vypadne s kabiny. Fujtajbl, páchnu jak
prase.
Chvilková úleva. Zapnu odsávání a doufám, že smrad zmizí co nejdříve. Jestli ne, tak se
znovu pozvracím. Další atak bolesti mě srazí do opěradla. Zoufale se snažím udržet v klidu
nejen sebe, ale i letadlo. Je to jasné, takhle nemůžu letět dál. Na boční straně pohoří je malá
plocha pro sportovní letadla. Volám věž. Mám kliku. Obsluha na věži funguje. Naléhavě
žádám o povolení k přistání. Poslední slova zavyju pod stiskem dalších křečí. Už nezvládám
udržet svěrače. Proud výkalů protéká po nohou, prosakuje kalhotami do sedačky.
Letadlo se houpe a zvyšuje mé utrpení. Jen s nejvyšším vypětím sil ho udržuji v přijatelné
letové linii. Chci říci omluvu pasažérům, ale řezavá bolest změní můj hlas v nezřetelný
chropot. Už se nemohu ovládnout. Další a další rány do žaludku a střev mě skoro připraví o
vědomí. Z neskutečné dálky vnímám výkřiky ženských a mužských hlasů. Slyším hysterii
v hlase kočičky, která potřebuje uklidnit víc sebe, než cestující.
Svíjivě dávím žaludeční šťávy. Odporný puch proměnil kabinu v otevřenou stoku. Ach ne.
To už nejde vydržet. Letadlo se točí po křídle. Kontrolky blikají jak disco koule. Ve
sluchátkách slyším naléhavý hlas dispečera. Nejsem schopen vnímat, co mi říká. Výkřiky
z kabiny jsou přehlušeny kvílením motorů. Hory jsou najednou tak blízko. Chvilková úleva
mi umožní přitáhnout knipl. Brání se. Nechce mě poslouchat. Jsme moc nízko. Čumák míří
zatvrzele k zemi. Kurva. Vztekle řvu a je mi jedno, kdo mě slyší. Zoufale se snažím dostat
nahoru.
Zvednu oči. Hřmící hora mi utíká naproti. Konečně ovládám stroj. Jekot týraných motorů
přehlušuje všechno. Zapřu nohy a poslední zbytky síly narvu do dlaní. Stoupáme vzhůru.
Pomalu. Šíleně pomalu. To nemůžu stihnout. Hora se jediným mohutným skokem ocitla
těsně předem mnou. Postřehnu její úšklebek. Dostala nás. Prudký náraz mě vyrve ze sedačky.
Rozsekané sklo. Křupnutí mého vazu. Tma.
Kazatel
Pomalu se vracím do osady. Nespěchám. Byl jsem vyprovodit Maggi. Nepustil bych ji
samotnou. Ani náhodou. Bylo mi jasné, co má v úmyslu. Jak přišla za mnou, přešlapovala a
hledala slova. Celá vzrušená, omládlá a zkrásnělá. Jen slepý by neviděl to jiskření, když si
povídala s Majorem. Díval jsem se na ni, jak spěšně hovoří, trochu stydlivě. Vzal jsem jí za
ruku a pevně stiskl. Zklidněná mým souhlasem přijala požehnání. Usmíval jsem se a snažil se,
aby bolest srdce zůstala ukrytá vevnitř těla. Opouští mě po tolika letech. Prožili jsme toho
4
Zdena eS.
tolik. Nedokážu si představit život osady bez ní. Tichá a klidná. S náznaky dávného smutku
v očích. Díval jsem se pozorně, jak se smutek pomalu rozplývá v naději a očekávání.
Cesta k horám netrvala dlouho. Užíval jsem si ji s potěšením. Vždyť jsem vlastně za celé ty
roky neopustil okolí naší osady. Značky, které umístili vojáci, nám nedovolily zabloudit. Po
pár dnech cesty byl cíl naší cesty skoro na dohled. Dohodli jsme se, že už vlastně nic
neuspěcháme. Přespíme v malé jeskyni a ráno se rozloučíme. Seděli jsme pod klidnou
oblohou a přemítali, kam až sahají hvězdy a kde v dáli začínají světla nové civilizace.
Nepochybovali jsme ani na okamžik o úspěchu Majora a jeho skupiny. Snad už konečně
nastává lepší budoucnost.
Skoro jsem usínal, když mě probral výkřik. Maggi stála v úžasu, oči upřené na noční
oblohu. Hvězdy. Padající hvězdy. Probíhaly tmou nad její hlavou a jasný svit určoval jejich
dráhu za horizont. Stála s rukama nataženýma vzhůru.Bohyně naděje. Nevím proč, ale
vzpomněl jsem si na muže, o kterém vyprávěl Major, na Lodivoda. Jestli se vrátil. A co asi
cítil při pohledu na Zem. Vědomí, že není nikdo, kdo by ho přivítal zpět. Nikdy se to
nedozvíme.
Ráno jsme se rozloučili. Už rychle a bez sentimentu. Dál půjde sama. Už nemůže zabloudit.
Vlastně to nemáme k sobě daleko. Vracím se zpátky. Pokusím se zkrátit si cestu přes kopce,
které jsme cestou tam obcházeli. Trochu se zamotám a ztratím směr. Při lezení uvolním lavinu
kamení, která se s hlukem a spoustou prachu zřítí kamsi dolů do propasti. Musím si na chvíli
sednout. Zmohla mě únava putování. Na tvář mi dopadají lehké paprsky slunce. Opřu se zády
o skálu a nechám se ukolíbat do snu. Probudím se škubnutím. Skoro se leknu. Snad jsem
prospal většinu dne. Slunce se stihlo otočit na druhou stranu.
Moje smysly zbystří lupnutí. Padající kamínky dopadají kolem mě. Tiché zvuky. Snad
kroky. Něco mě varuje, abych se zvedl a vystoupil z ochranného krytu převisu skály. Podivná
svíravá předtucha. Zalapám po dechu. Z kopce dolů slézá vysoký hubený muž. Dlouhé vlasy
mu padají v neuspořádaných pramíncích do půli zad.
Něco kutí pod stezkou. Cítím nutkání jít za ním. Po celém těle mi tepe napětí. Neslyší mě.
Dívám se mu přes rameno do hlubiny. Špičaté kůly se tyčí vzhůru a kolem jsou poházené
kosti. Lebky. Lidské lebky a lidské kosti. Polknu. Zvedne se mi žaludek. Můj pohled přitáhne
něco barevného. Dívám se na kousky školního sešitu. Poznám ho okamžitě. Jezevcův čárový
kód běhu dnů. Poznám i jeho batoh. Pane Bože, stůj při mně. Kde jsem se to ocitl.
Muž se zvedne a otočí. Škubne sebou, zaskočen pohledem na mě. Údiv přecházející do
úšklebku, který snad měl být úsměvem. Vyčkávavý pohled. Dívám se dolů do propasti. Tak
takhle skončil Jezevec. Daleko nedošel. Lasička! Co se stalo malé holčičce! Krutý svět. Je mi
špatně. Sotva dýchám. Muž vycení zuby. Lhostejný a nehybný výraz v očích. Mrtvé oči
samoty a snad i šílenství. Atletická postava a ostré rysy. Skrytá hrozba a nebezpečí. Škleb
žraloka. A já to najednou pochopím. Proti mně stojí zlo. Těžké, černé, dusivé. Ovíjí mě jak
sítě pavouka. Ochromuje bodnutím poznání. Rychlý sled myšlenek. Mám snad šanci na útěk?
Snad bych ho mohl srazit dolů. Pozdě. Moment jeho překvapení je pryč. Mé myšlenky jsou
tak čitelné v obličeji, že si vyslouží jeho ušklíbnutí. Pohrdání a vědomí vlastní převahy čiší až
ke mně.
Z hluboka se nadechnu. Jsem smířen. Přijímám nevyhnutelné. Moje cesta končí. Necítím
strach. Dívám se do chladu a nehybné lhostejnosti před sebou. Pohled smrti. Děkuji Bohu, že
5
Zdena eS.
jsme tu nešli s Maggi. Lasička s Jezevcem tolik štěstí neměli. A kdo ví, kolik poutníků
skončilo na dně pasti. To vědomí otřese mým tělem těžkým záchvěvem bolesti. Zklidním se
myšlenkou na své mrtvé, na Albu. Věřím, že se sejdeme.
Modlím se v duchu. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.
Žralok naznačí pohyb ke mně. Pár kroků. Něco svírá v ruce. Buď vůle tvá, jak v nebi, tak i na
zemi. Zableskne se ostří dlouhého nože. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Pevně sevřu ruku
v hluboké kapse bundy. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme naším viníkům.
Nečekám takovou rychlost a prudkost útoku. Zaskočí mě, ale neupadnu. Zůstanu stát, jen
trochu otřesen úderem do hlavy. Muž mě prudce a tvrdě chytne za rameno. A neuveď nás
v pokušení a zbav nás od zlého. Vytáhnu ruku z kapsy. V dlani mě pálí kovové vajíčko. Vzal
jsem sebou dar od Majora na poslední chvíli. Pro každý případ. Poučen jeho výkladem
škubnu palcem. Před očima se mihne záblesk nože. Odhozená pojistka cinká o hrany propasti.
Amen.
Konec
6