Caritas 2008/4 - Charita Česká republika

Číslo 4/2008
Inzertní příloha Charity Česká republika
caritas
Té m a :
C H A R I T A
A
C I Z I N C I
I I .
GENERÁLNÍ PARTNER CHČR
Dávat naději znamená dávat smysl života
A
ment. „Není to práce jednoduchá,“
říká, „ale přes všechny těžkosti se
změnou legislativy jsme i letos uspěli v celostátní soutěži kvality: z celkem devatenácti oceněných organizací poskytujících sociální služby
jich více než polovinu získala zařízení Charity.“
Podle ředitele ACHO se za šestnáct let novodobého působení Charity v olomoucké arcidiecézi mnohé
v její práci změnilo. Nezměnilo se
ale to, že je stále jedním z pilířů církve, že stojí stále na stejných hodnotách, jimiž jsou sociální učení církve
a evangelium. Zásadně se však mění
styl práce. Od prvotního nadšení
a amatérského budování služeb se
Charita dostala do jiné roviny. Dnes
je moderně vybavenou profesionální institucí, zaměstnává odborníky-specialisty a musí dodržovat předpisy jako kterákoli jiná organizace.
rcidiecézní charita Olomouc
(ACHO) zastřešuje charitní
dílo církve v olomoucké
arcidiecézi a jejím zřizovatelem je
arcibiskup olomoucký. „Slovo
charita znamená ‚účinná
a k pomoci odhodlaná láska vůči
potřebným a trpícím lidem‘, a tu
může uskutečňovat každý člověk,“
říká prezident ACHO Mons. Josef
Šich, který pečuje o duchovní cestu ACHO. Tento pětašedesátiletý
kněz zároveň zastává také funkci
prezidenta Charity Česká republika, do které byl loni na dvouleté
období jmenován Českou biskupskou konferencí.
„Charita Česká republika, jako
organizace zřízená biskupy, se podílí na poslání církve, která má v tomto světě šířit solidaritu a sociální
spravedlnost jakožto znamení příchodu Božího království,“ říká otec
Josef a dodává: „Charitní služba
tedy patří k životu církve a podílí se
na šíření radostné zvěsti o veliké
Boží lásce k nám.“
ACHO řídí, koordinuje, metodicky vede a umožňuje vzdělávání třiceti
čtyřem profesionálním a dvaadvaceti dobrovolným Charitám v olomoucké arcidiecézi. V charitních zařízeních poskytuje více než dvě stě služeb
pro seniory, děti, těžce nemocné na
sklonku života, lidi s nejrůznějšími
typy postižení i pro lidi na okraji společnosti. Zaměstnává okolo čtrnácti set lidí a pracuje pro ni také velké
množství dobrovolníků zapojených
především do Tříkrálové sbírky.
LÁSKA PODLE KRISTA
ACHO pomáhá i v zahraničí. „Je
potěšitelné, že podoba lásky, o jaké
mluví Kristus v evangeliu, je i dnes
součástí lidské kultury. Ukazuje se
to zvláště při neštěstích a pohromách na různých místech světa,“
Domov pokojného stáří v Bohuslavicích
říká prezident ACHO. Podle jeho
slov je dnes úkolem Charity slovy
i skutky svědčit o této kultuře pomáhání. „Právě toto svědectví může dát
naší společnosti naději do budoucna. Vždyť do kulturního dědictví
naší země patří také charitativní
služba církve, jejímž základem je
křesťanský obraz o člověku a o jeho
veliké důstojnosti,“ dodává kněz.
Několik projektů ACHO je zaměřeno na pomoc lidem na Haiti, která
je nejchudší zemí západní polokoule.
Prostřednictvím Adopcí na dálku®
– Haiti zabezpečuje školní docházku a stravu dětí ve farnosti Baie de
Foto: Václav Keprt
Henne, projekt Daruj střechu nad
hlavou zase využívá příspěvky dárců na zhotovení plechové střechy pro
domky pokryté jen rákosím, do nichž
v období dešťů zatéká. ACHO přispívá také na dostavbu školy, zdravotního střediska a zabezpečení pitné vody
pro farnost Baie de Henne. Další projekty rozvojové pomoci má ACHO na
Ukrajině, kde v několika oblastech
podporuje dětské domovy a denní
centra pro děti ulice.
BÝT NABLÍZKU
Ředitelem ACHO je už šestý rok
sedmačtyřicetiletý Václav Keprt.
Do Olomouce přišel z Charity
Zábřeh, jíž byl sedm let ředitelem.
O poslání Charity říká: „Úkolem
Charity není převzít za stát, kraje
a obce zodpovědnost za poskytování
sociálních služeb, ale být nablízku
člověku, který se ocitl v nouzi. Úkolem Charity je také vychovávat společnost – měnit společenské klima,
poukazovat na problémy společnosti a pomáhat budovat její hodnotový
systém.“
Za další úkol považuje spoluvytváření podmínek pro důstojný život
všech lidí – od nejmenších míst, kde
Charita působí, až po vládu a parla-
HODNOTOVÁ
KRIZE SPOLEČNOSTI
„Přestože jsme došli tak daleko,
jsme teď v krizi,“ konstatuje Václav
Keprt. „Ne vinou špatného vedení
Charity. Domnívám se, že jsme svoji
roli zvládli celkem dobře, ale
nezvládla ji společnost. Legislativa
České republiky nevytváří pro občany bezpečné prostředí.“
Důsledkem špatného systému je,
že Charita už musela propouštět
zaměstnance a omezovat služby,
které budovala léta a do nichž investovala síly i peníze. „Charita nemá
být jen agenturou sociálních služeb,
ale má být nositelem osvěty a lidství,“ míní ředitel a dodává: „Jestliže
je Charita v krizi, je to signál, že celá
naše společnost prodělává těžkou
hodnotovou krizi. Přesto Charita
jako součást církve nese lidem naději. Dávat naději i v nejtěžších situacích znamená dávat smysl života.“
Ivana Jeništová
Evropa? Materiálně bohatá, ale chudá duchovně
U
ž třináct let se plzeňským
seniorům věnuje v domácí
péči Džája, vlastním jménem Jaya Mathew. Pochází
z indické křesťanské rodiny
a v Čechách vykonává misijní
službu jako řádová sestra. „U nás
v Kerale (stát v jižní Indii – pozn.
autorky) jsou všichni věřící,“
vysvětluje Džája svůj pohled na
svět. „Ale ať už jsme křesťané,
hinduisté nebo muslimové, spojuje nás společná kultura. Vyrůstali jsme společně, nedělali mezi
sebou rozdíly. Jen večer jsme se
chodili modlit každý ke svému
Bohu.“
Džája se narodila v zemědělské
rodině jako šesté dítě – pohrobek –
po smrti svého otce. Po maturitě ji
jako šestnáctiletou zaujala Kongregace sester sv. Josefa, jejíž časopis
se jí dostal do rukou. „Už jako dítě
jsem chtěla dělat něco pro chudé,
kteří potřebují pomoc. Bohatství
pro mě není. Chtěla jsem být misijní
řádovou sestrou, ale s tím, že bych
nemusela nosit ,hábit‘. Proto mě
zaujala myšlenka zakladatele kongregace P. Jeana Pierre Medailla, že
lidé mají poznat sestry podle skutků, ne podle šatů.“
Protože byla příliš mladá, zůstala
Džája dva roky na zkušenou. V rámci komunity pak postupně vystudovala čtyřletou zdravotnickou školu,
roční lékařský kurz a kurz dětské
sestry. Snila o tom, že půjde jako
misionářka pracovat do Afriky, ale
komunita rozhodla jinak: byla poslána do venkovské nemocnice hluboko v lesích kraje Orissa na východě
Indie. „Je to velice chudá země. Byly
jsme tam dvě zdravotní sestry a čtyři
ošetřovatelky. Dělaly jsme všechno
– třeba jednou jsem zašívala ruku
rozpáranou od ramene až po zápěstí
po napadení divokým slonem. Do
městské nemocnice za chirurgem
jsme posílaly jen velmi vážné případy.“
ZAČÁTKY
V PLZNI
V 90. letech, když v Evropě padl
komunismus, hledala Mezinárodní
kongregace sester sv. Josefa misionářky, které by sem šly. „Říkala jsem
si, Evropa je bohatá, tam mě nepotřebují. Řekli mi však: Materiálně
chudá není, ale duchovně ano. Tak
jsem se rozhodla to zkusit.“
Čtyři členky této mezinárodní
komunity zakotvily v Plzni. Džája
nastoupila rovnou do ošetřovatelské
služby městské Charity. „Měla jsem
velkou radost, vždycky jsem toužila
věnovat se starým lidem. První rok
v domácí péči byl však pro mě šok.
U nás děti nikdy nenechávají rodiče
na stáří samotné.“
A ještě na jednu věc si Džája
musela zvykat: v Kerale jsou si
všichni rovni, ať je člověk černý,
bílý, hnědý nebo žlutý. Tady se svou
tmavou pletí a po pás dlouhými vlasy narážela na podezíravost a předsudky. Stávalo se, že na ni lidé pokři-
bytu k jedné klientce a sousedka mě
prudce odstrčila ode dveří. Byla pak
velice překvapená, když jsem jí řekla, že mám klíč a jsem zdravotní
sestra.“
Zpočátku byli rozpačití i klienti,
ale brzy se situace obrátila. Začali ji
zahrnovat úctou a láskou.
„Když si chci vzít dovolenou, jsou
smutní. Říkají: Všechny sestřičky
jsou hodné, ale my už jsme zvyklí na
tebe!... Já vím, že je neuzdravím, ale
snažím se, aby se jejich zdravotní
stav pokud možno nezhoršoval. Aby
se se mnou cítili dobře a důstojně.
Ptají se mě: Jak to, že se stále usmíváš, ať přijdeš ráno nebo večer? Ty
nejsi nikdy unavená? Možná ti dává
sílu tvůj Bůh! Jsem přesvědčená, že
to tak je. “
Jaya Mathew
Foto: autorka
kovali nebo si rychle kontrolovali
příruční tašky. „Ze začátku to nebylo snadné,“ vzpomíná drobná, sympatická žena. „Šla jsem třeba do
MYSLÍŠ NA MĚ?
Obětavá Džája už dnes nemá problémy ani s lidmi ve městě. Možná
proto, že společnost vyzrála, možná
(Pokračování na str. 2)
2
/ caritas
Inzertní příloha Charity Česká republika
Chtějí u nás jen normálně žít
P
omoc uprchlíkům a cizincům poskytuje Diecézní charita Hradec Králové od roku
1992. Její poradna zajišťuje pro
cizince a uprchlíky právní a sociální poradenství, asistenci při jednání s českými úřady, vzdělávací
a zájmové aktivity, služby sociálního šatníku a další. Pracovníci hradecké poradny působí také přímo
v Pobytovém středisku Ministerstva vnitra ČR pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany (dříve
azylu) v nedalekém Kostelci nad
Orlicí. Charita spolupracuje
i s ostatními organizacemi a institucemi, které pomáhají uprchlíkům a cizincům.
„Hlavním impulsem ke vzniku
naší Poradny pro cizince a uprchlíky byla zkušenost z pomoci bosenským uprchlíkům v 90. letech minulého století. Utíkali k nám před
válečným konfliktem v bývalé Jugoslávii, přicházely celé rodiny, jen tak
bez ničeho, vyčerpaní… Poskytli jsme jim tenkrát nezbytnou humanitární pomoc, ubytování a v případě
potřeby jsme zprostředkovali také
ošetření u lékaře,“ vzpomíná na své
začátky u Charity Jan Kočí, který
stál u zrodu poradny a dodnes ji
vede.
Po rozpadu bývalého Sovětského
svazu, konfliktech na Kavkaze
a jiných událostech následovaly další vlny přílivu uprchlíků do naší
země. Mezi nimi zejména Bělorusové, Arménci, Čečenci, Ukrajinci
a ostatní obyvatelé zemí východní
Evropy, nyní ve větší míře zejména
Kazachové.
O PORADNU JE ZÁJEM
„V posledních letech se na nás
v průběhu roku obrátí s žádostí
o pomoc nebo radu v průměru pětistovka cizinců a uprchlíků asi ze čty-
Ilustrační foto: Lubomír Kotek
řiceti zemí, v podstatě ze všech světových kontinentů,“ říká Jan Kočí.
„Nejvíce řešíme problémy cizinců ze
zemí třetího světa, ale i z členských
států Evropské unie. Především se
jedná o právní a sociální poradenství týkající se povolení k pobytu na
území České republiky, možnosti
zaměstnání, povolení k zaměstnání,
systému sociálního zabezpečení
nebo zdravotního pojištění.“
„Jsem tu spokojený, máme podporu od vašich lidí. Ale musíme začít
znovu, všechno jakoby od začátku.
Studoval jsem v Bělorusku vysokou
školu, ale nedokončil jsem ji, protože
to byla teologická škola a zavřeli ji.
Pracoval jsem v církvi,“ líčil mi před
dvěma lety lámanou češtinou dnes
osmatřicetiletý pan Vadim z Běloruska, který v Čechách žije přes tři
roky. „Neměl jsem na vybranou. Odešel jsem kvůli náboženství,“ pokračoval Vadim, jenž už dostal od našich
úřadů azyl a žije s rodinou v Integračním azylovém středisku v Josefově
u Jaroměře. V minulosti pravidelně navštěvoval integrační kurz češtiny, který pořádá královéhradecká
Diecézní charita. Dnes už má práci a pokusil se také o vysokoškolské
studium v Praze.
„Chtěli jsme do země, kde se dá
normálně žít. Rád bych zůstal doma,
proto, že jí z(Dokončení
očí září laskavost,
ze str. 1)
klid a přesvědčení.
Většinou ji potkáme v bílé
zdravotnické uniformě. „To, že
jsem řeholní sestra, ví jen ten,
kdo se zeptá. A přesto jsem už
tolik lidí naučila Otčenáš a Zdrávas Maria. A kolik lidí má zájem
o duchovní život a touhu dovědět
se více o křesťanství! Třeba jeden
pán, komunista, se mě zeptal:
Džájinko, myslíš na mě v kostele?
Říkám: Samozřejmě – a modlím
se za vás. A on: Ale já jsem nevěřící. Já mu říkám: To nevadí, před
Pánem Bohem jsme si všichni
rovni. On nás neposuzuje podle
slov, ale podle činů.“
Už dlouhá léta navštěvuje
Oblastní charita Žďár nad Sázavou uspořádá výstavu fotografií
s názvem „Krajina – odraz
duše“. V termínu od 7. do 25. července budou v chodbě místní městské knihovny instalovány snímky,
jejichž autoři jsou uživatelé Klubu
v 9 – centra služeb pro podporu
duševního zdraví.
V Kongresovém centru v Poděbradech byly udíleny ceny kvality
v sociální péči. Z celkem devatenácti oceněných organizací, jež
poskytují sociální služby, jich více
Džája den co den své klienty po
celé Plzni. S chutí a neúnavně.
„To poslání, které mi Bůh dal, mi
přináší radost a naději, že to má
smysl. A také moji klienti mi
dodávají energii a povzbuzení,“
říká.
A jak vidí svou budoucnost?
„Já žiju každý den pro ten den
samotný. Když mě kongregace
pošle jinam, půjdu, ale musím
přiznat, že tady jsem spokojená
a moc se mi tu líbí... Nedokážu si
vůbec představit, že bych se starala jen o sebe. Věřím, že jsme
tady jeden pro druhého. Bolest,
zklamání, nespokojenost občas
prožíváme všichni, ale nad tím
vším vítězí Boží láska. A já chápu, proč jsem právě teď tady.“
Irena Kastnerová
než polovinu získala zařízení Charity.
Cenou kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro seniory byl
na 1. místě oceněn Dům pokojného
stáří Charity Sv. rodiny Nový Hrozenkov; Cenu kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro děti
– čestné uznání – získal Nízkoprahový klub Wu-Wej pro děti a mládež Charity Kyjov. V kategorii Cena
kvality pro poskytovatele sociálních
služeb pro osoby se zdravotním
postižením obsadil 1. místo Denní
CHCE TO ČAS
Ze své rodné země k nám prchají
z různých důvodů, nejčastěji před
politickou nebo náboženskou nesvobodou, nedůstojnými životními podmínkami a zpravidla bez jakýchkoli
prostředků. Ze stejných důvodů do
Čech přišly i dvě arménské rodiny,
jež se usadily na Královéhradecku.
V kosteleckém uprchlickém táboře
vedou pod záštitou Diecézní charity
zájmové aktivity pro žadatele o azyl
Jana Karasová
Poradenství pro zadlužené
Evropa? Materiálně bohatá...
(Dokončení ze str. 1)
ale tam není svoboda, svoboda slova. Válka všechno zničila,“ svěřil se
pan Alamad z Čečenska, který
utekl do Čech s celou rodinou.
– řezbářskou dílnu, dílnu ručních
prací a hudební kroužek. Ve svém
oboru hledali práci marně, a tak své
naděje na lepší budoucnost vkládají
hlavně do svých dětí, které se tu díky
vrstevníkům ve školských zařízeních snadněji adaptují. Výrobky
z dílen prezentují na příležitostných
výstavách, děti uprchlíků z hudebního kroužku mimo jiné vloni uspěly
na hudebním festivalu Refufest
v Praze.
Proč si vybrali zrovna naši republiku? Podobná mentalita, společný
slovanský původ a především lidská
svoboda v demokratické zemi – to
byly nejčastější odpovědi na tuto
otázku.
A jak se v naší zemi cítí? Jsou
nadšeni například naší architekturou. Naše jídla jim zatím připadají
hodně sytá. Češi se jim zdají příjemní a sympatičtí, i když je mrzí, že na
první pohled na ně lidé pohlížejí tak
trochu jako na vetřelce. Ale prý se to
už lepší, po bližším seznámení se
Češi stávají přátelštějšími. Jestli
však u nás najdou skutečný domov,
záleží také hodně na nás.
„Pro mě bylo zajímavé, když
jsem přijel do Čech, že tu máte hodně starobylých budov. Protože u nás
to bylo všechno za války zničeno. Je
jich u nás málo, máme málo kostelů. Vy jste toho zachránili dost,“
podělil se o své dojmy z naší země
pan Vadim. „Jsme České republice
moc vděční. Mám rád české lidi, ale
zákony jsou tu přísné,“ říká Čečenec Alamad.
O svých pocitech z prvních
let v Čechách hovořila i paní
Samanjyia, která přišla z Běloruska: „Cítíme, že nás Češi nevnímají
dobře, ale zaleží opravdu na člověku. Také jsme tu potkali hodně dobrých lidí. Zvykáme si, chce to čas.“
V
„Souběžně narůstá i počet dlužníků, kteří nejsou schopni své závazky splácet – v roce 2004 bylo v České republice nově nařízeno 155 156
soudních exekucí, ale v roce 2005 to
bylo už 270 480, což činí meziroční
nárůst o 74 procent,“ řekla Marie
Haufová, vedoucí poradenské kanceláře Diecézní charity Litoměřice.
„Snahou Diecézní charity Litoměřice je snížit počet sociálně zápor-
ných jevů na území spadajícím pod
Městský úřad Litoměřice, zvýšit
obecné povědomí o riziku spojeném
se zadlužením a výrazně zvýšit znalosti v oblasti životního plánování,“
vysvětlila cíle nového projektu ředitelka Diecézní charity Litoměřice
Růžena Kavková.
Diecézní charita Litoměřice realizuje projekt poradny v plném rozsahu od 5. března 2008. Poradna
poskytuje bezplatné služby telefonicky, elektronicky, poštou nebo
osobně. Konzultační služby pro
veřejnost jsou poskytovány každou
středu v době od 8 do 15 hod., právní služby potom každou středu
v době od 14 do 15 hod. Nabízeny
jsou v prostorách Diecézní charity
Litoměřice, Dómské náměstí 10,
Litoměřice.
stacionář Okýnko Charity Zábřeh
a 3. místo Denní pobyt Rozkvět
Charity Šternberk.
Osobnostmi roku v sociálních
službách se staly ředitelka Charity
Nový Hrozenkov Danuše Martínková a Miloslava Machovcová
(FCH Neratovice – ADCH Praha).
Cenu sympatie mj. obdržely Alena
Charouzová a Jarmila Mertová
(Charita Šternberk) a Pavlína Krušová (Charita Zábřeh).
Oblastní charita Klatovy otevřela koncem května v prostorách
městského úřadu Klub Chapadlo
– nízkoprahové zařízení pro děti
a mládež ohrožené sociálním
vyloučením. Hlavním cílem klubu
je nabídnout mladým lidem od 15
do 23 let nejen společenské aktivity, ale i radu odborníků.
Oblastní charita Rokycany uspořádala 7. června Plyšákový bazar.
Během této akce mj. seznámila veřejnost s připravovaným projektem stacionáře Pohodička a sociálně-terapeutických dílen pro klienty s mentálním a kombinovaným postižením.
polovině loňského roku činila zadluženost domácností
v České republice 502,23
mld. korun. Vzrostla tak meziročně o 32 %. Její absolutní výše sice
zatím nedosahuje průměrné úrovně v EU, ale tempo růstu zadlužení
je v porovnání s ostatními členskými státy mnohem vyšší.
Důležitou součástí projektu je
také snaha o prevenci. Charita hodlá školám nabídnout hodinový interaktivní blok, v jehož rámci budou
žákům zprostředkovány informace,
jejichž cílem bude právě prevence
proti budoucímu neřešitelnému
zadlužení.
Podle statistických informací
odboru sociálních věcí a zdravotnictví městského úřadu je v současnosti v Litoměřicích evidováno sedmdesát lidí v hmotné nouzi, kteří mají
problém s prohlubujícím se
zadlužením. „Jako velmi rizikové se
z tohoto hlediska jeví zejména
zadlužení v rámci spotřebitelských
úvěrů,“ dodala k této nelichotivé
informaci Marie Haufová.
Milan Čigáš
www.dchltm.cz.
Stacionář s keramickou a tkalcovskou dílnou by měl sloužit dvěma
desítkám klientů od dubna 2009.
25. června v 16 hod. zahajují v olomoucké tréninkové kavárně
Betreka již druhou fotografickou
výstavu uživatelů služeb Střediska sv. Vincence pro lidi s duševním
onemocněním. K vidění budou fotografie Olomouce a míst v okolí města, vzniklé ve fotoklubu, což je jeden
ze zájmových programů střediska.
Fotografie budou v kavárně vystaveny do konce měsíce srpna.
K R ÁT C E
caritas / 3
Inzertní příloha Charity Česká republika
Zambie – její pozitivní i negativní stránky
V
únoru 2006 plánoval Aleš
Vacek svou druhou dlouhodobější cestu do Zambie.
Měl v tu dobu za sebou již bohatou
zkušenost s cestováním i prací
v zahraničí, ale Afrika ho tak
zasáhla, že se tam chtěl věnovat
podpoře chudých lidí. Oslovil proto Arcidiecézní charitu Praha,
o níž věděl, že na tomto kontinentě realizuje rozsáhlé vzdělávací
projekty. Shodou okolností připravovala pražská Charita rozšíření
svého projektu Adopce na dálku®
právě do Zambie. A tak se Aleš
stal nejdříve dobrovolníkem a poté
i pracovníkem Arcidiecézní charity Praha, jenž projekty v Zambii
koordinuje a monitoruje.
Vzdělávací projekty Arcidiecézní
charity Praha byly v zambijské diecézi Solwezi zahájeny v září roku 2006.
Od té doby se rozšiřují a pomáhají stále většímu počtu žáků z nejchudších
poměrů v jejich cestě zpět do školních lavic. Díky přítomnosti českého
koordinátora v Solwezi mohla Charita navázat i úzkou spolupráci s českou ambasádou v Harare. Zástupci
české ambasády Solwezi opakovaně navštívili a podporovaným dětem
věnovali učebnice a školní vybavení.
Vzdělávací projekty se budou dále
rozšiřovat; v nedávné době navázala
Arcidiecézní charita Praha spolupráci s řádem boromejek v Mpanshye
v arcidiecézi Lusaka.
Aleši, už druhým rokem žiješ na
severu Zambie v Solwezi. Co se ti
vybaví, když se řekne Zambie?
Malé černošské děti, chitenge
Aleš Vacek předává žačce 5. třídy praktický dárek.
(africká sukně), nshima (kukuřičná kaše), bída a nevzdělanost, velké teplo, komáři a malárie, muzungu (běloch), Viktoriiny vodopády v Livingstonu, Bemba, Kaonde,
Luwale, Tonga a další kmeny, ananasy u nás v Solwezi, spousta prachu anebo bahna, záleží na ročním období, měděné doly a novodo-
bé vykořisťování místních lidí jejich
vlastní vládou, korupce, špatné cesty a nefungující doprava, autobus
odjíždějící dvě hodiny po stanoveném
odjezdu, až když je naplněn. Nádherná krajina a rezervace plné afrických
zvířat. Vše výrazně předražené, služby neodpovídající cenám či žádné,
velmi špatné sociální zabezpečení li-
Foto: archiv
dí, nerovnoprávnost žen, tříměsíční
mateřská dovolená, sliby, které téměř
nikdo nedodrží, nádherné bílé zuby
všech lidí, které člověk potkává, intonace a zvuky doprovázející jejich slovní projev...
Co se ti na Zambii líbí a co naopak řadíš mezi negativa?
Lidé jsou velmi přátelští a pohostinní, pro člověka z uspěchané Evropy věci plynou pomaleji, méně se spěchá; je zde stále pěkné počasí, když
má člověk vodu, vypěstuje si sám
prakticky cokoliv; systém tzv. extended family – pokud dítě ztratí rodiče, vezmou si jej k sobě automaticky
další příbuzní, což bylo bohužel velmi narušeno pandemií HIV/AIDS.
Houževnatost a odolnost dětí, které
nikdy neodmlouvají a snaží se pomoci
pokaždé, když jsou požádány, a které
se i přes bídu a utrpení, v nichž denně
vyrůstají, dokážou učit, smát se a zlobit jako jiné děti.
A negativa? Místní lidé jsou velmi
závislí na dárcích z Evropy a zámoří a od „bílých“ očekávají finanční
i materiální pomoc pro sebe a své příbuzenstvo. Bílý = bohatý. Do ničeho
se nechtějí pustit sami, obrovská většina lidí je nevzdělaná, a proto sami
nevidí vzdělání jako šanci dostat se
z bídy, neumějí šetřit do budoucna
ani plánovat, bez dohledu a řízení
je práce většinou provedena pozdě,
lajdácky anebo vůbec. V Zambii, na
rozdíl od západní kultury, pokud si
někdo půjčí peníze, nevrátí je. Je zde
velká korupce, dospělí se k dětem
chovají velmi hrubě, spíše jako k pracovní síle. Stále tam, hlavně v odlehlých oblastech a na venkově, přetrvává přesvědčení i fakt, že čím více
dětí, tím lépe. Jenomže rodiče jsou
mnohdy oba nakaženi virem HIV,
a tak počet sirotků a dětí na ulici neustále stoupá. Veliký nepořádek, vyhazování odpadků všude kolem, špatná
hygiena.
Jarmila Lomozová
Arcidiecézní charita Praha
[email protected]
Pomoc nezávisí na víře, národnosti, ani vzdálenosti
Foto: autorka
N
ěkdo se vypraví do Indie,
aby navštívil proslulý palác
Tádž Mahal, jiný touží
postát u posvátné řeky Gangy, další chce vidět divoké slony... Mne
vedle památek lákal život obyčejných lidí. Proto jsem přivítala, že
naše měsíční cesta po Indii zahrne
i návštěvu salesiánských středisek
pečujících o děti z ulice. Jana
Švecová, která mě a dvě další dívky pro jarní putování získala, pracovala totiž v jednom z nich rok
jako dobrovolnice.
Jen v několikamilionovém Bangalore, hlavním městě státu Karnataka, je salesiánských středisek Dona
Boska osm. Jejich smyslem je pomoc
ohroženým dětem, zvláště těm, které byly zneužívány na práci nebo žily
na ulici. Nejčastějším důvodem, proč
kluci i děvčata z domova utíkají, jsou
problémy v rodině – alkoholismus,
sexuální zneužívání, nucení dítěte
pracovat, chudoba, někdy i osamělost a touha dítěte po lásce, které se
mu nedostává.
Kontaktní místa salesiánských
asistentů se nacházejí v nejfrekventovanějších částech měst – v centru,
na nádražích, u bazarů. Všude tam
jsme také potkávali osamělé, špinavé a žebrající děti. Po dvacetileté
zkušenosti nabízejí dnes salesiánská
střediska Dona Boska širokou škálu
pomoci: od center, kde se děti
mohou umýt, najíst a přespat, přes
záchytná střediska, která poskytují
i psychosociální pomoc, až po internátní domovy. Salesiáni však provozují rovněž bezplatnou linku bezpečí a navíc i webové stránky, kde je
možné po hledaných dětech pátrat
nebo naopak o nalezencích informovat. Ne bezdůvodně byla nedáv-
no práce salesiánů ze středisek
Dona Boska oceněna státní cenou.
Z ULICE DO ŠKOLY
Příběh dvanáctiletého Sharifa je
téměř typický: otec – řidič náklaďáku
– se kamsi zatoulal a starost o rodinu se čtyřmi dětmi nechal na matce. Chudá vesnická žena řešila problémy podomácku vyrobeným alkoholem. Nejenže syna neposílala do
školy, ale navíc ho nutila pracovat
a peníze utrácela za alkohol. V deseti letech Sharif utekl. Potuloval se po
ulicích Bangalore tak dlouho, dokud
jej nepřesvědčil streetworker, salesiánský asistent kontaktující osamělé
děti, aby přijal pomoc. Zprvu, když
chlapec do zařízení přišel, měl některé zlozvyky, jež si malí bezprizorní tuláci přinášejí s sebou: fetování,
nechuť dodržovat hygienu, nepřizpůsobivost pevnému řádu...
Zkušená sociální pracovnice, která se individuálně věnuje každému
novému příchozímu, ho varovala:
„Fetování ti nezvratně poškodí zdraví,
nedělej to! A nikam nespěchej. Teď si
užij dětství. Až vyrosteš, budeš mít na
všechno dost času.“ Sharif si dal říct.
Ke středisku ho navíc poutala možnost školní docházky, která mu přinášela radost. Při pozdější návštěvě
domova ho matka lákala, aby zůstal.
„Ne, mami, já musím chodit do školy a vystudovat aspoň deset tříd!“ řekl
jí. (V Indii to znamená středoškolské
vzdělání; přestože povinná je pouze
čtyřletá školní docházka, není mnoho dětí, které ji absolvují.)
Sociální pracovníci, často řádové
sestry a bratři z některé křesťanské
kongregace, mají snahu vrátit dítě do
rodiny. Pracovníci kontaktují rodiče a snaží se, aby se problémy, které
dítě k útěku vedly, řešily. Po návratu
dítěte rodinu ještě nějaký čas sledují.
V případě, že podmínky doma nejsou
vhodné, zůstává dítě na internátě,
kde se později může i vyučit či dokonce vystudovat vysokou školu.
V jednom z bangalorských středisek jsme zastihli jedenáctiletého
kluka, kterého sociální pracovnice
individuálně doučovala. Vysvětlila
nám, že chlapec nikdy nechodil do
školy. Když sem přišel, požádal ji,
aby ho připravila na zkoušky. Pokud
je zvládne, má podle indických zákonů možnost nastoupit do třídy, kam
věkově patří, přestože předchozí
ročníky neabsolvoval. Indie se tak
snaží řešit stále vysokou negramotnost nejchudšího obyvatelstva.
PAPRSEK NADĚJE
Osm desítek dívek ve věku od sed-
mi do sedmnácti let našlo svůj nový
domov ve středisku Dona Boska
Suprabha (Paprsek) na kraji města Davangere. I ony mají obvykle za
sebou nucení k těžké práci, týrání,
zneužívání a život na ulici. O jejich
dramatických osudech leccos vědí
dva mladí obětaví čeští dobrovolníci – Marie a Jaroslav Chrástečtí, kteří
sem byli vysláni salesiánskou organizací SADBA. (O jejich zkušenostech
si můžete přečíst na webových stránkách www.chrastenka.cz.) Od prvého
okamžiku nás hlavně menší děvčátka
obklopila, držela nás za ruce, tulila se
k nám a neustále si s námi povídala.
Bohužel, často v jejich jazyce kannada, kterému porozuměla jen Jana
Švecová a naši hostitelé Chrástečtí.
Už během krátkého soužití s děv(Pokračování na str. 4)
Foto: autorka
4
/ caritas
Inzertní příloha Charity Česká republika
ADCH Praha pomáhá postavit školu v Bídaru
B
ídarský region a celá diecéze Gulbarga patří k nejzaostalejším částem indického státu Karnátaka. Oblast je
velmi chudá, téměř polovina obyvatel je negramotná a nekvalifikovaní lidé obtížně hledají obživu
v zemědělství a příležitostných
nádenických pracích, což sotva
stačí na nejzákladnější potřeby
rodin.
Arcidiecézní charita Praha (ADCH
Praha) prostřednictvím projektu
Adopce na dálku® působí na severu
Karnátaky téměř deset let. Ve spolupráci s třemi partnerskými organizacemi tam je českými dárci ve studiu podporováno více než 1 200 dětí
a studentů.
Mezi hlavní příčiny zaostalosti
regionu patří nekvalitní a chudým
vrstvám obtížně dostupné základní,
střední i vyšší odborné vzdělání.
V poslední době sice vzrůstá počet
škol, ale chybějí v nich kvalitní učitelé, a to především na nižších stupních základních škol. Zejména to
platí pro vesnické školy, pro něž je
obtížné najít učitele odjinud, který
by byl ochoten tam přesídlit a vyučovat za nesrovnatelně horších podmínek než ve městech a vyspělejších
regionech. Místní mladí lidé zase
nemají moc možností získat vyšší,
např. pedagogické vzdělání.
Proto se ADCH Praha rozhodla,
že se bude výraznou měrou finančně podílet na výstavbě pedagogické
školy pro učitele 1. stupně ZŠ, kte-
Foto: archiv
rou na předměstí Bídaru začíná stavět partnerská organizace sester karmelitánek Carmel Vicas Social Centre. Pražská Charita zatím přispěla
částkou z Rozvojového fondu a tyto
peníze budou použity na stavbu prvního podlaží školy. Na místě nyní
probíhají přípravné práce – úprava
pozemku pro položení základů stavby, nezbytná jednání se státními úřady, hledání finančních zdrojů na další
fáze stavby (druhé a třetí podlaží, kde
budou další učebny, knihovna, učebna výpočetní techniky aj.).
Bude-li vše probíhat podle plánu,
bude první/přípravný ročník Carmel Diploma Education College
otevřen letos v listopadu, prozatím
v provizorních prostorách blízké
střední školy (St. Joseph´s Pre-University College). V srpnu roku 2009
Obchod s lidmi se týká i nás
A
rcidiecézní charita Praha
realizuje od roku 2005 projekt Magdala, který je zaměřen na aktivity proti násilí a pomoc
těm, kteří na sobě nějaký druh
násilí zažili. Projekt pomáhá především ženám, Češkám i cizinkám,
ale také celým rodinám nebo
i samotným mužům, kteří přijeli
z ciziny, aby si u nás našli práci, ale
vše bylo nakonec trochu jinak…
Díky rozsáhlé síti charitních zařízení a profesionalitě pracovníků
Charity ČR zajišťuje projekt Magdala krizovou a následnou pomoc obětem domácího násilí a obětem obchodování s lidmi na území celé České
republiky. Koordinační centrum projektu Magdala propojuje v diecézích
aktivity týkající se této problematiky,
takže jsou využívány vhodné ubytovací kapacity celé charitní sítě.
K tomuto účelu provozuje Projekt
Magdala také nepřetržitou telefonickou Linku pomoci Magdala
737 234 078.
Projekt Magdala při Arcidiecézní
charitě Praha zaštiťuje a koordinuje pomoc obětem násilí a vykořisťující práce. Zprostředkovává kontakt s mezinárodními organizacemi,
aby mohla být klientkám a klientům
poskytnuta okamžitá a účinná pomoc
(cizinky a cizinci v ČR, čeští občané v zahraničí). Zastupuje také ČR
v projektech Coatnet (Křesťanské
organizace proti obchodování s lidmi) a CAT (Křesťanské akce v boji
proti obchodování s lidmi), které
umožňují snadnou a rychlou komunikaci s organizacemi v zahraničí.
V rámci preventivního programu
organizují pracovnice projektu
caritas
Magdala přednášky pro veřejnost,
besedy s žáky a studenty ZŠ, SOU,
SOŠ a VŠ na Znojemsku a v Praze,
popř. i v dalších regionech.
ZEMĚ, KDE JE DOBŘE
Projekt se rovněž podílí na mezinárodním programu křesťanských
organizací, zabývajícím se migrací
ve spojení s vykořisťováním v práci.
V poslední době totiž těchto případů
pracovat, posílat domů rodině peníze, mít budoucnost. Naše země jim
však často neukáže přátelskou tvář.
Tak do Čech přijeli muži z Rumunska, protože se dozvěděli, že si tady
mohou třeba na stavbě vydělat tisíc
eur měsíčně a dostanou k tomu zdarma stravu a ubytování. Po příjezdu jim byly zabaveny doklady pod
záminkou, že jim je zaměstnavatel
bude hlídat, aby jim nepropadla víza.
Ilustrační foto: Lubomír Kotek
přibývá. Česká republika se přehoupla ze skupiny zemí chudších do skupiny zemí bohatých, a tak se šíří zvěst
o Čechách jako o zemi, kde je dobře, kde je svoboda a kde se dá vydělat
hodně peněz.
Lidé ze zemí, které kdysi patřily
do zóny vlivu Sovětského svazu, ale
také z Vietnamu nebo Číny, migrují
za prací a touží po lepším životě.
Přicházejí do České republiky s vůlí
Museli tvrdě pracovat víc než dvanáct
hodin denně, k jídlu dostávali prošlé potraviny, v ubytovně se netopilo
a byli hlídáni. A když mělo přijít na
placení, ukázalo se, že nic nedostanou. Jakmile se chtěli domoci spravedlnosti, byli surově zbiti. Nakonec
utekli bez dokladů i peněz a byli rádi,
že vyvázli s holým životem.
Zkrátka i u nás funguje trh s otroky a existují zde místa, kam obchod-
Pomoc nezávisí...
níci přivezou cizince a nabízejí je
jako nějaké zboží podnikatelům. Ti
tak získávají pracovní sílu zcela na
nich závislou, bez smlouvy, pojištění či ochranných pomůcek; k tomu
nulová bezpečnost práce a žádné
daně – to se to potom podniká…
CESTA DO OTROCTVÍ
Na konci března jsem byla
v Bukurešti na konferenci, kterou
pořádala organizace CCME –
Churches´ Comission for migrants
in Europe ve spolupráci s rumunskou organizací Aidrom.
Tam jsem se mimo jiné dověděla,
že v Rumunsku existují vesnice, kde
zůstali jenom staří lidé s dětmi. Že
lidé opouštějí své domy a půdu, kterou vlastní, ale neuživí je, a jiná práce tam není.
Jednotka pro vykořisťování v práci rumunské policie řešila asi sedm
set případů. Z toho dvě stě třicet se
odehrálo u nás v Čechách. Přesto
dál běží fáma, že je v Čechách práce
dobře placená…
Jsem moc ráda, že je Charita partnerem v programech ministerstev
vnitra a práce a sociálních věcí, jež
se snaží jednak účinně pomáhat těm,
jimž se něco zlého stalo na našem
území, jednak stavět hráze a překážky proti jevu moderního otroctví.
A k tomu patří i dobrá informovanost. Těch, kteří žijí v té poslední
a nejchudší rumunské vesnici, ale i lidí u nás, kteří by si měli uvědomit, že
se ty věci nedějí někde jinde, daleko,
ale tady a teď a mohou se stát každému z nás.
Jindřiška Krpálková,
koordinátorka projektu
Magdala
Příloha č. 4, Charita Česká republika. Adresa: Charita Česká republika, Vladislavova 12,
110 00 Praha 1, telefon 296 243 341, e-mail: [email protected]. Odpovědný redaktor:
Petr Bidlo. Foto: archiv CHČR, není-li uvedeno jinak. Vyšlo 24. 6. 2008.
by pak škola měla přesídlit do vlastních prostor – třípodlažní budovy,
kam pak v listopadu nastoupí další
ročník studentů učitelství.
Ke studiu budou přijímáni hlavně
mladí lidé z chudých vesnic na severu Karnátaky (distrikty Bídar,
Bidžápúr, Gulbarga), nejpotřebnější
z nich navíc budou zařazeni do projektu Adopce na dálku® a na jejich
studium budou přispívat dárci
z České republiky.
Projekt má pomoci jednak zdejšímu zaostalému školskému systému
získat dostatečný počet kvalitních
učitelů a jednak mladým lidem, kteří po absolvování této školy snadno
najdou práci v místních základních
školách. „Když mladí lidé dostanou
praktické vzdělání přímo v Bídaru,
většina z nich tu zůstane a své znalosti využijí pro rozvoj celého regionu,“
říká sestra Christine Misquit, koordinátorka celého projektu a vedoucí partnerského střediska Adopcí
na dálku®. Dodává, že čeští dárci už
pomohli ke vzdělání mnoha stovkám
místních dětí a že nová pedagogická
škola dále rozvine a zkvalitní projekt
Adopce na dálku® v tomto regionu.
Na stavbu pedagogické školy
v indickém Bídaru je možné přispět
na účet ADCH Praha – č. účtu
749011/0100 u Komerční banky,
variabilní symbol 20940.
Všem dárcům srdečně děkujeme.
Markéta Lišková
Arcidiecézní charita Praha
[email protected]
(Dokončení ze str. 3)
čaty jsme měli možnost poznat,
kolik v sobě mají vřelého citu,
ale i talentu. Rosnička, jak jsem
si pojmenovala asi čtrnáctiletou
dívku v krásném světlezeleném
sárí, projevila mimořádné nadání pro míčové hry. Byla to právě
ona, kvůli níž jsme zápas Indie
– Česko prohráli. Nejenže dávala „pecky“, které nebylo snadné
chytit, ale navíc byla všude, kam
jsme balon nasměrovali. Děti žijí
nesmírně skromně. Mimo školu
se učí, jedí i spí na stejném místě
– na podlaze. Přesto mají mnohem pohodlnější a spokojenější
život než ve vlastních domovech.
Dbá se tu totiž na to, aby se vzdělávaly, ale také si hrály, sportovaly, kreslily, zpívaly, tancovaly...
Anita, drobounká osmiletá
dívenka, nám předvedla jeden
z typických indických tanců. Ladnými pohyby v rytmu
dokázala skvěle navodit dojem
hudební kulisy, která chyběla.
„A to kdybyste ji viděli tančit při
hudbě,“ vypráví obdivně Jaroslav Chrástecký, „to se v člověku
až tají dech!“
Vedení střediska se právě
za pomoci dobrovolníků snaží
schopnosti dětí rozvíjet. Stálým
problémem je nedostatek peněz,
které středisko získává částečně od státu, ale většinou z nadací či od nemnohých sponzorů.
K tomu, aby tyto děti co nejméně
strádaly, přispívají i dobrovolní
dárci z České republiky. A my jsme
si znovu uvědomili, že pokud
chce někdo pomoci druhým, pak
není důležitá víra, národnost ani
vzdálenost. Irena Kastnerová
PŘÍŠTÍ PŘÍLOHA CARITAS č. 5
VYJDE 19. 8. 2008 V KT č. 34