Deník Gruzie a Arménie web
Transkript
1. den Po měsících plánování a příprav nastal den, kdy batohy byly zabalené a my se mohli vydat na cestu – tentokrát do Gruzie a Arménie. Proč tyto dvě země? Naším jasným kritériem byl směr východ, na vzdálenější místa nebylo dostatek peněz, času či zkušeností, takže jsme zvolili tuto možnost. Naše očekávání tedy byla jasná – jiný svět a odlišný způsob života, v dnešní době letadel vzdáleností poměrně dostupný, s typickým chaosem, krásnou přírodou a historií dýchající na každém kroku. Všechny tyto body byly splněny do puntíku. Batohy jsme tedy naložili do auta a vydali se směr Ruzyně. Po cestě jsme stihli ještě Posvícenské slavnosti v našem oblíbeném pivovaru v Uněticích nedaleko letiště, kde jsme si dali poslední dobré pivečko. Na Ruzyni na nás již čekali zbývající členi zájezdu – Karel a Ondra. Další specifikum tohoto zájezdu bylo to, že jsme vlastně poprvé cestovali s naprosto cizími lidmi, s nimiž jsme navázali kontakt přes portál Hedvábná stezka. Nezbývalo tedy už nic jiného, než nasednout do letadla ukrajinských aerolinek a vydat se přes Kyjev do našeho cíle – Tbilisi. Po příletu po 23. hodině tu byl jeden problém – první autobus do centra odjíždí od letiště v 7 ráno. Vše ale proběhlo v pořádku, jelikož pod eskalátory byla umělá tráva a na ní regulérní kemp! Nikde jsem to ještě nikdy neviděl, čekající pasažéři si dávali při čekání legálního šlofíka úplně zadarmo a na měkkém. Ráno jsme nastoupili do autobusu sovětské výroby, který stále přes naše pochyby fungoval, a dopravili jsme se na hlavní vlakové nádraží. Noční vlak do Zugdidi nám jel až večer, takže jsme se rozhodli ponechat si zavazadla v úschovně. To byla také první zkušenost s gruzínskou vyčůraností – cena za úschovu byla krásně turisticky nadsazená a od této chvíle jsme se bez smlouvání neobešli. Kousek od hlavního nádraží probíhal tradiční trh, na kterém se dá koupit vynikající čerstvé ovoce a nepřeberné množství dalšího zboží a poprvé jsme se setkali s místním chaosem, který nás doprovázel až do konce pobytu. Obchodníci se rvou o každého turistu, ve kterém vidí kšeft a konkurence tu je na každém kroku. Trh je opravdovým zážitkem, který vrátí člověka o pár desítek let zpět v čase. Tbilisi je plné kontrastů podobně jako celá Gruzie. Je normální jít ulicí, kde klády podpírají domy, aby se udržely a o pár desítek metrů dál narazíte na bulvár plný kaváren a restaurací. Samotné centrum a Staré město je okouzlující a dýchá atmosférou. My jsme se rozhodli využít lanovku a dostat se na pevnost Narikala, odkud je úžasný výhled na celé město. Po celodenním chození po památkách jsme ještě dlouho sháněli kartuši do hor, kam jsme se chystali a nakonec se nám podařilo. U infocentra jsme potkali také Čechy Františka a Marušku, které jsme nepotkali naposled, což nás akorát utvrdilo v tom, jak je svět malý. Večer jsme nastoupili do vlaku směr Zugdidi a to byl trochu šok. Celou noc jsme se mačkali na sedadlech v ,,komfortním vagónu´´ a v duchu jsme si říkali, jak asi vypadá ten klasický vagón. 2. den Čtyři zlámaná lidská těla vystoupila z vlaku a šla hledat maršrutky, které je skoro 4 hodiny povezou ďábelskou jízdou do Mestie – tak se dá popsat první polovina pondělí. Řidiči se s tím opravdu nemazlili a předjížděli bez problému na plné čáře – o dopravní situaci se ale později rozepíšu více. Mestia je centrum Svanetie a připomíná spíše nějaké alpské středisko. Nás ale lákala spíše nedotčená příroda a méně navštěvované vesničky, takže jsme se dlouho nezdrželi a vydali se rovnou na plánovaný čtyřdenní trek přes Zhabeshi, Adishi, Iprari a s cílem v Ušguli. Bohužel po pár set metrech Karel odpadl kvůli viróze, takže jsme nakonec zůstali jen já, Andrejka a Ondra. Po prvním stoupání na kopci jsme potkali Izraelce, kteří s námi jeli maršrutkou do Mestie. Bylo naším velkým překvapením, že lidi této národnosti jsme potkávali společně s Čechy nejvíce. Na místě našeho setkání se nám otevřel nádherný výhled do údolí, do kterého jsme se chystali a kde jsme nakonec u městečka Zhabeshi kempovali u řeky. 3. den Po prvním takřka bezproblémovém dnu treku jsme si poprvé a mohu říci že naplno užili bloudění. Půl dne jsme ztratili kvůli špatnému značení, které nás nakonec donutilo vrátit se zpět do vsi a shánět odvoz. Po konzultaci s místními řidiči, kteří chtěli za 15 kilometrů do Adishi 200 lari (cca 2 400 Kč) za auto, jsme se zdravě naštvali a vydali se pěšky po prašné cestě a usmálo se na nás štěstí, když nás asi 5 kilometrů nahoru vyvezl jeden místní muž a to zcela zadarmo. Tím ale bloudění neskončilo - ukazatel na Adishi nikde. Zastavili jsme proto místní policii, která světe div se – vůbec nevěděla, kde se tato obec nachází. Asi po půl hodině telefonování nám ukázali směr. To se ale už stmívalo a sil už také nebylo na rozdávání, takže jsme si postavili stan na kopci asi hodinu cesty před Adishi. Zároveň jsme trochu byli znechuceni chováním místních, kteří vidí v turistech pouze peníze. Kromě řidičů žádajících si nehorázné částky za odvoz, nás odchytl pán vypadající mírně přiopile s nabídkou noclehu i odvozu, samozřejmě si za to žádal královsky zaplatit. Mimochodem s policisty jsme se i vyfotografovali a požádali nás o to, abychom jim napsali SMS, až dorazíme v pořádku do Adishi, což jsme také udělali, dodnes máme číslo uložené v mobilním telefonu. 4. den Vzhledem k tomu, že nám zbývala ještě necelá hodina cesty do Adishi, jsme si ráno přivstali a za nádherného počasí se nám tato vesnička postupně odkryla. Pohled to byl úžasný, pro nás asi nejkouzelnější ves ve Svanetii, kterou jsme měli možnost vidět. V ní přišla menší krize a znavená Andrejka to chtěla vzdát, nakonec jsme ji s Ondrou přesvědčili a nakonec nám za to byla vděčna. Cestou k ledovci jsme potkali skupinu Čechů a nastala asi dvouminutová konverzace v angličtině ukončená větou: ,,Nejste náhodou taky Češi?´´. Tato skupinka byla téměř u konce čtrnáctidenního treku z Tušetie a již několik dní se jich držel pejsek, který v nich možná cítil nový domov. Bohužel do letadla by ho asi nepropašovali, takže zůstane na Kavkaze. Čekal nás nejkrásnější trek plný dobrodružství. To první nastalo u ledovce, kde nás čekalo brodění již poměrně živé řeky. Proud byl opravdu silný a voda strašně ledová, ale nakonec jsme to zvládli takřka bez problémů (jen s jedním pádem, ale odneslo to jen mírně odřené koleno – to je tak, když ženy dělají pravý opak toho, co jím řeknete: „pořádně se zapři hůlkama a udělej krok!“, ale Andrejka brodila ledovou vodou s hůlkama nad hladinou řeky, tudíž neměla dostatečnou podpěru a silný proud jí smetl). Mimochodem za přebrodění si místní žádali 50 lari, což je další přemrštěná cena. Po oschnutí jsme se vydali na náročné stoupání, sil ubývalo, ovšem zároveň přibývalo skvostných výhledů na okolní krajinu a na úžasný ledovec. Na hřebenu jsme potkali další Izraelce, kteří na rozdíl od nás stoupání zdolali na sedlech koní. Za dovolenou jsme jich potkali několik a působili na nás velmi sympaticky, jen by se mohlo na jejich školách věnovat více času zeměpisu - věkem se jednalo o studenty a všichni do jednoho nás mají za Československo. Poté nás čekal prudký kopec dolů k řece, kde nás zastihl déšť, takže jsme se asi na hodinku schovali v dřevěné chatrči, která kdysi dávno byla obývána. Počasí nám jinak velmi přálo, jednalo se snad o jediné kapky deště, které na nás přistály. Už nás čekala jen cesta do Iprari, kde jsme hodlali přespat, i když variantou bylo i přespat u místních v obci Khadli, ovšem poté, co na nás vyšli s cenou 70 lari, rychle jsme upalovali dál a stan byl jasnou volbou. Byla to větší dálka, než jsme čekali a nakonec jsme dorazili za tmy - což bylo ve zbytku dovolené spíše pravidlem. 5. den Po probuzení v Iprari do krásného počasí a skvostného výhledu do okolí nás už delší dobu lákalo vychutnat si zdejší domácí stravu. Takže jsme se s Ondrou vydali na průzkum vesnice a narazili na dům, kde jsme si jasně řekli, že to je ono, co hledáme. To, co jsme potom dostali za 10 lari na osobu na stůl, nás naprosto odrovnalo. Tak skvělé jídlo jsme všichni hodnotili mezi to nejlepší, co naše žaludky v životě potkalo. Domácí produkty a hlavně skvostné khachapuri, které již žádné nepřekonalo (a to jsme jej jedli tak každý druhý den). Po tomto gurmánském zážitku jsme vyrazili směrem do Ušguli - cílové stanice našeho treku. Šlo se po prašné cestě, bylo to nezáživné, ale za to nejkratší - za necelé 4 hodinky jsme byli v cíly. Hned na začátku Ušguli nás lákali místní naháněči s nabídkou odvozu do Mestie, kterému jsme se tak jako tak nemohli vyhnout, jelikož už na nás čekal Karlos. Konkurence byla opravdu obrovská a doslova se o nás hádali. Konečná nabídka byla 150 lari za auto, ale my jsme naštěstí prozatím odmítli a vydali se směrem do hospody. Paní poblíž ní nám dala informaci, že můžeme jet maršrutkou za 20 lari na osobu, což byla skvělá informace. V hospodě jsme si dali pivo a nějaké to pohoštění a nastala družba s místními a ochutnávka jejich vodky. Od další konzumace a horších následků nás vysvobodila maršrutka, která již byla připravena k odjezdu. Kromě nás v ní seděli jen a jen Izraelci, které jsme potkali na koních cestou do Iprari. Asi tříhodinová cesta byla kratší díky skvělé náladě a zpívání posádky, které nám zkrátilo čas. V Mestii už na nás čekal Karlos, který nás zavedl do kempu, ve kterém léčil svoji virózu a kde jsme se velmi dobře vyspali. Ještě předtím nám na uvítanou připravil melouna, které jsou tu opravdu na každém rohu a jsou vynikající. 6. den Brzy ráno bylo v plánu, že pojedeme z náměstí maršrutkou až do Kutaisi. Úprava plánu nastala po tom, když na pokoji s námi spal sám řidič, který nám nabídl odvoz za stejnou cenu. Kolem poledního jsme dorazili do Kutaisi, kde jsme měli v plánu půjčit si vůz v předem vyhlídnuté autopůjčovně. Čekalo nás nemilé překvapení, když její pracovníci v životě téměř neslyšeli o pojištění a bez něj se nám do toho rozhodně nechtělo. Prý v Kutaisi rozhodně k autům z půjčoven pojištění neposkytují, možná prý v Tbilisi. Když pak člověk zažije stav na zdejších silnicích a automobilů, které jezdí často bez nárazníků a bez oken, tak by možná nebyl úplně špatný byznys začít zde podnikat v oblasti pojištění pro auta :). Na autobusové zastávce nám zastavil taxikář s nabídkou, že nás hodí do Tbilisi za stejnou cenu, jako maršrutka a opravdu to tak bylo. Pocházel z Tbilisi a alespoň jsme mu zaplatili benzin a měl společnost. To z nás ale tehle uličník v cíli, když nastaly další komplikace, vytahal dvojnásobek, co nás vozil po městě a hledal s námi autopůjčovnu. První neúspěšná zastávka byla v předem vyhlídnuté autopůjčovně, která se přestěhovala jinam než jsme měli napsanou adresu z jejich webových stránek. Tohle je gruzíncům absolutně lhostejné, nějaký pořádek neexistuje. Když jsme na ně na místě alespoň získali telefonní číslo, dozvěděli jsme se, že volné auto budou mít až druhý den a rozhodně ne za cenu, kterou měli inzerovanou na internetu. Taxikář nás proto zavezl do jiné půjčovny, na kterou dostal tip a tam jsme si konečně u „řezníka Krkovičky“ (opravdu tak vypadal) půjčili Volkswagen Jetta v kombi, což naprosto splňovalo naše požadavky a navíc s pojištěním. Už bylo dost pozdě, takže jsme upalovali večerním Tbilisi ven z města - což byla pro mě první zkušenost s řízením vozidla v Gruzii a než jsem si zvykl, tak to chvíli trvalo. Nabrali jsme směr David Gareja přes chudý okraj Tbilisi a socialistické město Rustavi plné paneláků a fabrik v okolí, a následně po šílené cestě jsme dojeli někam do polopouště v těsné blízkosti Ázerdbajdžánu a ulehli ke spánku. 7. den Ráno jsme prožili krásné probuzení, přímo před námi byl náš cíl - David Gareja. Klášterní komplex v drsné polopoušti na hranicích Gruzie a Ázerbájdžánu byl založen v 6. století svatým Davidem, jedním ze 13 syrských mnichů, kteří v regionu šířili víru. Jeho žáci Dodo a Luciane nadále rozšiřovali komplex a v době své největší slávy v 11. až 13. století sestával klášter až z 15 mnišských komunit žijících ve skalních komůrkách. Z té doby pochází i cenné fresky, kterými jsou komůrky zdobeny, především v klášteře Udabno. Počátkem 17. století při útoku Peršanů bylo mnoho mnichů zmasakrováno (uvádí se oběti v řádu tisíců), ale koncem století byla činnost klášterů opět obnovena. Za Sovětského svazu byly kláštery uzavřeny a koncem 80. let sloužil prostor jako vojenská střelnice. Tato praxe byla pozastavena až po desetitisícových demonstracích. Po obnovení gruzínské nezávislosti byla obnovena činnost kláštera, ale v roce 1996 bohužel i vojenská cvičení v této oblasti, která byla opět ukončena až po velkém nátlaku veřejnosti. Nyní je činný pouze hlavní klášter, který lze navštívit spolu s ruinami kláštera Udabno, kde se zachovala bohatá fresková výmalba. Nás provedl klášterem mnich i s velmi srozumitelným výkladem, kterému jsme všichni rozuměli. Mluvil pomalu, slovansky. Z Davida Garedži jsme hladový, jelikož jsme asi 24 hodin najedli, jeli směrem na sever do Stepanstsmindy. V průmyslové zóně u Rustavi jsme se zastavili v takové malé jídelně pro dělníky, kde nám uvařili naprosto fantastickou polévku a masem rozhodně nešetřili. Město Rustavi je jedno z nejošlivějších míst v Gruzii. Plno šedivých paneláků, neudržovaný park plný odpadků...ale přeci jen tu bylo něco, co nás sem táhlo. Mohli jsme tu krásně nakoupit za pár korun do hor a výběr byl velký. Vrátili jsme se sem i na závěr cesty. Cestou na sever jsme měli naplánováno zastavit se ve Mcchetě, bývalém hlavním městě Gruzie. Kdysi hlavní město a nyní stále duchovní centrum Gruzie se nachází na soutoku řek Aragvi a Mtkvari. Je jedním z nejstarších osídlení v oblasti doložené již před rokem 1 000 př. n. l. Od 3. století př. n. l. do 5. století n. l. bylo hlavním městem Gruzie, než král Vachtang Gorgasali založil Tbilisi. Zde také došlo v roce 327 k přijetí křesťanství jako státního náboženství. Dodnes zde sídlí arcibiskup a zároveň katolikos (patriarcha) gruzínské autokefální církve. Chrám Džvari (Kříž) a katedrála Sveticchoveli patří mezi nejvýznamnější památky gruzínské křesťanské architektury a jsou na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO od roku 1994. Džvari stojí na skalnatém vrcholku nad soutokem Aragvi a Mtkvari s výhledem na Mcchetu. První kříž zde nechal prý postavit gruzínský král Mirian III. na místě pohanského chrámu poté, co přijal z rukou svaté Nino křesťanství. V 6. století byl na místě postaven kostel s půdorysem kříže a významnými reliéfy na fasádě, který se zachoval dodnes. Katedrála Sveticchoveli pochází z 11. století a její jméno znamená živoucí pilíř. To osvětluje legenda, která vypráví, že gruzínský Žid Eliáš byl v době ukřižování Ježíše v Jeruzalémě a koupil od vojáka na Golgotě Ježíšovo roucho, které potom s sebou přivezl do Gruzie. Po návratu se setkal se svojí sestrou Sidonií, která poté, co se roucha dotkla, zemřela silou prožitku náboženského vytržení. Roucho nemohlo být vyjmuto z jejího sevření, proto byla pohřbena i s rouchem. Na místě pak vyrostl obrovský cedr, jejž svatá Nino nařídila setnout a na jeho místě postavit chrám a dřevo použít na pilíře. Jeden ze sedmi pilířů ale nešel usadit do země a vznášel se nad zemí. Ustal až po celonočních modlitbách sv. Nino. Podle jiné verze legendy vydával tento pilíř svaté světlo, které léčilo. Tuto legendu zobrazuje ikona umístěná v chrámě a hojně reprodukovaná ve všech chrámech v Gruzii. Ukazuje anděla se svatou Sidonií vynášející pilíř do oblak, po stranách stojí král Mirian se svojí ženou královnou Nanou, v popředí potom svatá Nino. Během rekonstrukcí ve 20. století byly odkryty základy baziliky z pátého století postavené na místě původního chrámu králem Vachtangem Gorgasalim. Chrám je obehnaný obrannou zdí z 19. století. Celkově na nás Mccheta působila asi jako Český Krumlov v Čechách. Turisticky velmi navštěvované a udržované místo. Určitě to stojí za navštívení a je na co se koukat. Cestou na sever jsme u silnice potkávali spousta obchodníků především s ovocem a zeleninou (hlavně melouny, ty jsou na každých 50 metrech). Kousek od Ananuri jsme se zastavili na jídle u silnice. V obrovském hrnci tu připravovali Khinkali, které jsme poprvé ochutnali až tady. Osobně mě vůbec nenadchli, jedná se o vařené těstovinové těsto s náplní mletého masa. Také jsme tu jedli asi nejslabší khachapuri a ani šašlik nebyl žádnou hitparádou. Takže zpětně, když se ohlédnu za kulinářskými zážitky v Gruzii, které byly jen pozitivní, na tomto slibně vypadajícím místě bylo jídlo asi nejslabší. Ve večerních hodinách jsme dorazili k obci Sno, která se dle mapy zdála jako ideální místo na kempování, což se potvrdilo. 8. den Na konci gruzínské vojenské dálnice, téměř na hranicích s Ruskem, se nachází městečko Stepancminda, dříve oficiálně a nyní stále mezi lidmi nazývané Kazbegi. Ve výšce 1 700 metrů nad mořem, 160 kilometrů na sever od Tbilisi vyrostla v 19. století malá poutní osada v područí místního pána a výběrčího mýta Gabriela Chopikašviliho. Tato osada se přeměnila v malé městečko a centrum regionu, které představovalo poslední gruzínskou zastávku na cestě do Vladikavkazu. Chopikašvili přijal po svém otci přízvisko Kazbegi a toto jméno proslavil i jeho vnuk, spisovatel Alexander Kazbegi. Nyní je Stepancminda především centrem turistického ruchu, výchozím bodem pro výstup ke kostelu svaté Trojice a na horu Kazbeg a další turistické vycházky po horských loukách v přilehlé přírodní rezervaci. Kostel svaté Trojice na Gergeti se vypíná nad městem Stepancminda ve výšce 2 170 metrů nad mořem je i dnes významným poutním místem a jedním ze symbolů Gruzie. Byl vystavěn ve 14. století a v dobách ohrožení sloužil jako pokladnice pro některé gruzínské poklady, jako například kříž svaté Nino. Ke kostelu lze vystoupit cestou za necelé dvě hodiny nebo vyjet džípem. Samozřejmě jsme zvolili cestu pěšky, hezky nalehko a v pohodě jsme za necelé dvě hodiny dorazili nahoru ke kostelu. Trochu problém jsme měli s chlapci, kteří nás nechtěli pustit dovnitř kvůli náboženskému vyznání. Přesto jsme díky trpělivosti interiér viděli. Nejkrásnější byl rozhodně výhled do okolí a na zdejší kopce. Škoda jen, že hora Kazbeg byla schovaná za mraky. Postupně se zatahovalo a začalo hodně pršet, takže jsme celý promáčení došli dolu k autu a nějakou dobu sušili promoklé věci. Karlos to dolů vzal trochu jinou cestou a po cestě natankoval místní koňak. Ten den jsme se chtěli dostat až k Borjomi, kde jsme nakonec opět až za tmy našli místo na kempování. 9. den Projeli jsme si národní park Borjomi. Jedná se o velmi zalesněné území a popravdě řečeno jsme moc nepřišli na to, čím tu ztrácet čas. Proto jsme se vydali směrem do Vardzie. Tento den byl opět bloudící, ale zároveň nás čekalo nesmírně příjemná zkušenost s lidmi, kterými jsme byli dosud trochu zklamaní. Dle mapy jsme jeli do Vardzie, jedné z nejvýznamnějších památek. Překvapením pro nás tedy bylo, když místní nevěděli kam nás zavést. Nakonec jsme se dostali do jakési zahrádkářské kolonie, ve které nám jedna rodina řekla, že Vardzie, ve které se nacházíme, je úplně jinou Vardzií, do které jsme původně chtěli. Tito lidé nás pozvali k sobě na jídlo a opravdu znamenitě nás pohostili. Stůl plný ovoce a zeleniny, khachapuri, sýrů a k tomu domácí víno a voda ze studny. Zároveň panovala opravdu přátelská atmosféra a jen velmi těžko se nám od těchto skvělých lidí odcházelo. Na rozloučenou nám pán, který říkal, jak zná Karla Gotta, zazpíval některou z gruzínských tradičních písní a vznikla společná fotografie. Bylo pozdní odpoledne a dorazili jsme do Kutaisi. Druhé největší město současné Gruzie a bývalé hlavní město dávnověké Kolchidy. V současnosti má zhruba 180 tisíc obyvatel, bohatý kulturní život a je také sídlem gruzínského parlamentu. Historie města začíná v 2 000 let př. n. l. a známe jej z řeckých legend jako cíl výpravy Argonautů za zlatým rounem kolchidským. Od 10. do 12. století bylo Kutaisi hlavním městem sjednoceného gruzínského království a poté do 19. století hlavním městem království imeretského. Dnes je hlavním městem regionu Imereti. Městu dominuje rozbořená katedrála Bagrati, kterou nechal vystavět v 11. století král Bagrat III. a která se spolu s klášterem Gelati zapsala na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Katedrála Bagrati je považována za mistrovské dílo středověké gruzínské architektury, což bohužel dnes není možné zcela ocenit, protože katedrála byla během okupování města osmanskými tureckými vojáky pobořena. Nedávno započatá rekonstrukce má za cíl obnovit katedrálu jako místo aktivního duchovního života, je ale kritizována pro svoji neodbornost a hrozí proto vyškrtnutí katedrály ze seznamu UNESCO. Klášter Gelati založil na počátku 12. století král David Stavitel. Stal se významným náboženským a intelektuálním centrem středověké Gruzie. Nacházela se zde Akademie, která shromažďovala významné učence své doby a byla nazývána „druhým Athosem“. V areálu kláštera jsou tři chrámy – chrám Panny Marie s bohatou freskovou výzdobou a výjimečně cennou mozaikou, která zobrazuje Pannu Marii, a dva další chrámy, sv. Mikuláše a sv. Jiřího. Je možné navštívit rekonstruovanou budovu bývalé Akademie. V původní hlavní vstupní bráně se nachází hrob zakladatele kláštera, krále Davida Stavitele. Celkově nás Kutaisi zaujalo atmosférou jeho starého města. Především v okolí trhu se člověk cítil, jako by se vrátil několik desítek let zpátky. Všude okolo zde přirozený chaos, nepořádek a spousta pachů, které lze jen těžko popsat. Samozřejmě i hlad na sebe nenechal dlouho čekat a zavedl nás do jedné místní restaurace, kde se nás velmi ochotně ujal majitel. I on znal Karla Gotta a například Václava Nedomanského, což vzhledem k tomu, že hokej zde opravdu není populární, bylo zajímavé. Nutno ale dodat, že vzpomínky pana majitele sahaly do dob Sovětského svazu. Polévka, kterou jsme si zde dali, byla ale velmi dobrá a s masem se podobně jako v průmyslové zóně u Rustavi nešetřilo. Z Kutaisi jsme se téměř za stmívání vydali směrem k Černému moři, kam jsme chtěli dojet. Dojeli jsme, opět ale za tmy a já s Andrejkou jsme přespali v autě a Karlos s Ondrou na pláži, kde bylo o rozruch postaráno. Téměř celou noc několik desítek místních hledalo pomocí halogenu kohosi ztraceného v moři a ráno měl příběh smutný konec, když jsme viděli, jak odnášeli mrtvé tělo od pobřeží. 10. den Desátý den jsme plánovali užít si trochu odpočinku u Černého moře. Byl pro nás docela šok, když jsme viděli špinavé neupravené pláže plné odpadků, tak jsme po pobřeží jeli směrem na jih k městu Kobuleti, kde jsme našli hezkou kamínkovou pláž a vykoupali se v moři. Přišlo nám ale jako ztráta času být zde celý den, tak jsme se rozhodli vydat se dlouhou cestou k našemu dalšímu bodu, k pravé Vardzii, která se nachází na jihu Gruzie. Tento den jsme jako jeden z mála kempovali ještě za světla a to několik kilometrů před městem Akhaltsikhe. Otevřel jsem zde asi nejhorší pivo, které jsem kdy pil. Jedná se o značku Khevsureti a po přičuchnutí, kdy jsem ucítil něco na způsob smradlavých ponožek a loku, po kterém jsem se orosil, mi nezbývalo nic jiného, než ho vylít. 11. den Ráno jsme cestou k Vardzii zaparkovali auto u značení na skalní město. Viděli jsme úžasnou podívanou a nějak jsme si říkali, kde jsou ti turisti. Nakonec jsme zjistili, že toto není Vardzia, ale méně známé skalní město, přesto nádherné. Samotná Vardzia byla na pohled krásná, prostory úžasné. Bylo opravdu skvělé vidět, jak zde lidé žili. Celkově se ale jedná o místo hodně profláknuté s frontami turistů. Mně s Andrejkou se podařilo projít bránou bez placení a spousta lidí chodila bez povšimnutí recepčních. Ovšem na Karlose s Ondrou hned řval jeden z pracovníků „tourist tourist“ a donutil je zaplatit. Z Vardzie jsme jeli do Tbilisi, kde bylo potřeba vrátit půjčený vůz. Mimochodem spotřebu paliva jsme vypočítali někam k 12-13 litrům, což bylo hodně i přesto, že jsme byli plně naloženi. Rozhodli jsme se jet dosud nepoznanou cestou a rozhodně jsme nelitovali. Projížděli jsme malebnými vesničkami připomínající tradiční sibiřské stavení s naskládanou rašelinou vedle domů a kolem krásných jezer. Je dost možné, že v tomto území se vyskytuje ruské obyvatelstvo, ovšem oficiálně potvrzené to nemáme. Čím víc jsme se blížili k hlavnímu městu, tím víc se ztrácelo kouzlo venkova. V Tbilisi jsme nečekaně hladce dojeli až k půjčovně, kde na nás čekal náš řezník Krkovička. Několik dnů nás provázel strach z toho, že se nedoplatíme. Na předním skle totiž byla prasklinka, nikdo nevěděl, kde se tam vzala a na fotografiích, které Karlos pořizoval při převzetí auta, jsme ji neviděli. Nakonec vše dobře dopadlo, nikdo si ničeho nevšiml a my se vydali na vlakové nádraží a to metrem. Zakoupili jsme jízdenky na noční vlak do Jerevanu a nejlevnější zrovna nebyly – platili jsme asi 700 korun na osobu. Kvalita vagónů nás ale potěšila, lůžka byla pohodlná, povlečení čisté, arménští pracovníci drah nám na cestu dali každému lahev s vodou. V noci přišla k nám do kupé celní kontrola a také paní s bílým pláštěm, která měla na starosti pravděpodobně nějakou kontrolu možných infekcí. Každopádně nás spící všechny sjela nějakým UV zářením a rychle mazala pryč, její obličej poté, co zacítila odér z našich propocených bot a věcí, byl všeříkající. 12. den Jerevan nás uvítal nádražím ze sovětské éry, kde mezi ozdobami nesmí chybět tradiční znak srpu s kladivem. Místní nás navedli na hlavní bulvár, který nás měl dovést do centra, kam to bylo ještě asi půl hodinky pěšky. Oproti Gruzii jsme měli nesmírně pozitivní první dojem, který spočíval v čistotě i místní dopravě. Ani jednou se nám zatím nestalo, že by řidič zastavil chodcům na přechodu. V Arménii je to naprosto běžné a doprava celkově je méně hektická a více připomíná klidný evropský provoz. Na hlavním bulváru nás překvapila i udržovaná zeleň. Centrum Jerevanu pro nás bylo doslova šokující. Čekali jsme podobný nepořádek a chaos jako v Tbilisi, ale opak byl pravdou. Jerevan hodně připomíná vyspělá evropská města. Všude je čisto, lidé chodí velmi elegantně oblečeni a všude je značení. Celé město je nově vybudované na základě plánů jerevanského architekta Alexandra Tamaniana ve dvacátých letech 20. století. Centrum je postavené na kruhovém půdorysu s širokými bulváry a moderními domy. Hlavní dominantou je kulaté náměstí republiky obklopené monumentálními paláci vlády, budova státní opery a třída Mashots ave, která tvoří hlavní tepnu města. Do centra jsme dorazili kolem osmé hodiny a vydali jsme se hledat autopůjčovnu. Zjistili jsme, že otevírací doba je téměř všude až v deset hodin. Nakonec jsme si vybrali autopůjčovnu Hertz, kde jsme objednali vůz na další den. Během hledání nás oslovil místní špekulant (toto slovo jsem si velice oblíbil – náš slovenský kamarád Ondra hovoří o tom, že se jedná v překladu o podvodníčka a vychcánka) a nabídl nám možnost ubytování. Po nějaké době smlouvání jsme se dostali na velmi slušnou cenu a šel nám ukázat náš nocleh. Byl to byt v paneláku asi 10 minut pěšky od samotného centra, který jsme měli celý pro sebe. Ubytování to tedy bylo naprosto úžasné a můžeme jen doporučit. Po úspěšném ubytování jsme se vydali prozkoumat město, které se nám moc líbilo. Co pro nás bylo zklamáním, že zde nebylo žádné bistro, kde bychom mohli ochutnat některé místní jídlo. Oproti Tbilisi, kde bylo asi tak na každém desátém kroku možné narazit na některé z domácích produktů, to byl velký rozdíl. Lákalo nás navštívit některý z jazzových klubů, ovšem zde nastalo pro nás zklamání. Ptali jsme se několika místních, kteří většinou o žádném nevěděli, a když už, tak nám všichni doporučili jeden klub, ve kterém jsme byli pro nevhodný oděv vyloučeni. Celkově ten podnik vypadal dost nóbl a my přeci jen hledali něco zastrčeného a domácího, co si na nic nehraje. To se nám nakonec podařilo v oblasti undergroundových hospůdek. Našli jsme jednu pěknou, zastrčenou, kde vyhrávala rocková muzika a celková atmosféra těchto míst se jen těžko popisuje. Po pár pivech jsme se vydali k našemu paneláku a spokojeně, i když s mírným zklamáním z nerealizovaného jazzového zážitku, ulehli k spánku. 13. den Hned ráno jsme si vyzvedli auto Kia, které nám nakonec bylo milým společníkem na naší cestě Arménií. Výhodou bylo, že jsme jej mohli vrátit v den odletu v Tbilisi. V Jerevanu jsme ještě nemohli vynechat návštěvu Národního muzea, které Vás provede celou historií Arménie, a jeho návštěvu můžeme jen doporučit. Škraloupem je, že jen některé jeho části obsahují popisky v angličtině a co si budeme povídat, v arménštině si moc nepočtete. S novým autíčkem jsme se vymotali ven z města a naším cílem bylo navštívit Garni, Geghard a následně přespat u jezera Sevan. Garni je řecký chrám, zasvěcený bohu slunce Heliovi a je to v Arménii poněkud neobvyklá památka. Má to ale své vysvětlení. Chrám byl postaven v prvním století našeho letopočtu. V tehdejší Arménii to nebylo nic neobvyklého. S příchodem křesťanství ve třetím století byly ale všechny pohanské chrámy zbořeny a nahrazeny křesťanskými kostely. Chrám v Garni se velice líbil sestře krále Trdata III. a tak na její přání zůstal zachován a později se stal místem letního sídla královské rodiny. Garni je součástí kulturního dědictví UNESCO a už při příjezdu bylo vidět, že je hojně navštěvované. Šokem byla hudba znějící z reproduktorů (soundtrack z Titanicu!!!), působila tak kýčovitě, že pokazila výsledný dojem. Nic to nemění ale na výjimečnosti chrámu Garni. Další zastávkou byl klášter Geghard, do kterého byl dle legendy donesen jeden z trnů z těla Kristova. Podle tohoto trnu se také tento skalní klášter jmenuje. Kostel je zřejmě nejstarší stavba, jednoduše zdobený s krásnými dřevěnými vstupními dveřmi. V pozdějších dobách byla před kostel přistavena vstupní síň či menší sloupová hala, která je větší než samotný kostel. Hala má prolomenou klenbu s íránskými motivy uprostřed. Otvorem v klenbě je celý prostor osvětlen. Tato místnost navazuje na další dvě haly, které jsou kompletně vytesané do skály včetně sloupů a otvorů ve vrcholcích kleneb. V první hale je posvátný pramen s živou vodou a s bazénkem. Říká se, že kdo se této vody dotkne, zůstane déle mlád. Součástí kláštera je ještě třetí skalní síň, do které je samostatný vstup zvenku a ze které je malým okýnkem umožněn průhled do ostatních hal. Klášter stále žije a kromě křtů se zde provádí obětní rituály, při kterých se porazí ovce či kuřata a jejich maso se dává chudým lidem v blízkých komunitách. Geghard se nám líbil o poznání více díky atmosféře, která v něm na člověka dýchá. Kromě návštěvy dvou významných památek nám například do cesty skočilo špinavé cikánské dítě žebrající o peníze. Také jsem se osobně spálil při nákupu u místní ovocnářky, která mě hodně natáhla při nákupu sušeného ovoce, ač vynikajícího. Každá zkušenost je dobrá a jen zvýšila ostražitost vůči Arméncům vidících v turistech možnost snadného výdělku, i když tato mě stála asi 300 korun. Své udělala i měna dram, na jejíž kurz nám dlouho trvalo si zvyknout a spočítat si její hodnotu. Úspěšně jsme dojeli až k jezeru Sevan, kde jsme měli v plánu kempovat. Nakonec jsme našli velmi pěkné místo a viděli i raky, což svědčí o vyhlášené čistotě Sevanu. 14. den První zastávkou bylo dle průvodce Lonely Planet vyhlášené lázeňské městečko Dilijan. Šokem bylo, co jsme viděli. Dilijan je socialistické město, neupravené a je pro nás celkem záhadou, proč Lonely Planet na něj pěje takové ódy. Nebylo zde nic, co by nás zdržovalo, tak jsme se vydali ke klášterům Goshavank a Haghartsin, které jsou od sebe jen několik kilometrů. Klášter Goshavank (Gošavank) na severovýchodě Arménie byl vystavěn v nadmořské výšce 1450 metrů a z této výšky shlíží na vesničku Gosh (Goš) rozkládající se pod ním. Gosh leží přibližně 22 kilometrů od jediného “většího” města v oblasti - Dilijanu, v němž žije okolo 14 tisíc obyvatel. Klášter Goshavank, který je úžasným příkladem vyspělé středověké arménské architektury, byl ve 12. století vystavěn v blízkosti ruin kláštera Getik. Ten byl údajně zničen zemětřesením, které oblast zasáhlo v roce 1188. Ještě v témže roce byl založen klášter nový, tedy Goshavank, který se však původně jmenoval Nový Getik. Již na přelomu 12. a 13. století patřil k nejvýznamnějším klášterům v zemi. Stal se dokonce působištěm jednoho z největších učenců a mudrců středověku, Mkhitara Goshe (1130 - 1213), který se zasloužil o sestavení arménského zákoníku a byl autorem řady dalších děl. Gosh se stal představeným tohoto kláštera, který se během jeho působení proměnil v centrum vzdělanosti. Po Goshově smrti byl klášter na jeho počest po něm pojmenován. Haghartsin je zcela skrytý v nádherné kopcovité krajině uprostřed krásných lesů. Kdo ve středověku neznal místní pěšinky, vůbec jej nenašel a neměl šanci se k němu dostat. Pro nás bylo obrovským zážitkem, když z jednoho z kostelů zněl zpěv pravděpodobné jedné z náboženských písní. Náš cíl pro kemp byl tento den Amberd. Cesta vedla přes město Vanadzor a my zcela hladoví jsme doufali, že v něm nalezneme nějakou restauraci či alespoň bufet. V celém městě, které má kolem 100 000 obyvatel, jsme našli jen jeden ušmudlaný bufet, do kterého se nám moc nechtělo. Je zajímavostí, že Arménci do restaurací téměř vůbec nechodí a vaří si tedy doma, což je velký rozdíl oproti Gruzíncům. Tradičně za stmívání jsme dorazili ke kostelu Amberd, který leží na úchvatném místě. S Karlosem a Ondrou jsme se rozhodli přespat v jednom z přístřešků. Andrejka zůstala spát v autě. Kemp to byl opravdu úchvatný s výhledem na hvězdnou oblohu. Cestou k Amberdu jsme navštívili ještě jeden z klášterů, a to méně známý Hovhanavank. Ten je zajímavý hlavně tím, že stojí na hraně kaňonu Kasagh a výhled je skutečně impozantní. 15. den Aragac je nečinná sopka strato-vulkanického typu a také nejvyšší bod Arménie. My jsme se vydali na jeho jižní vrchol dosahující nadmořské výšky bezmála čtyř tisíc kilometrů nad mořem. Výstupním bodem pro nás byla výzkumná stanice a jezírko Kari Leach, ke kterému se dá po špatné cestě dojet autem. Výstup nahoru je nenáročný, největším problémem se tak stává po sestupu tupá bolest hlavy řidším vzduchem. Na vrcholu jsme zažívali úžasný pocit díky úchvatnému výhledu do okolí. Zajímavostí bylo setkání s jedním německým párem. Bylo jim určitě přes padesát a rozhodli se se svým nákladním vozem Mercedes předělaným na obytný vůz procestovat Gruzii, Arménii a následně Írán. Když jsme se zeptali, jak dlouho budou v Íránu, odpověď zněla: ,,Jen měsíc, na delší dobu nemáme víza´´. Taková časová nezávislost by se nám určitě líbila a určitě bychom rádi, až budeme zhruba v jejich věku, podobnou zažili. Když už jsme u toho setkání, tak po sestupu jsme potkali pro změnu český pár, který jsme tipovali kolem čtyřiceti let. Tam už to z časové nezávislosti bylo horší. Pracovní povinnosti jim dovolili odcestovat do Arménie jen na 8 dní, i tak byli spokojený, a jelikož byli téměř na konci dobrodružství, předali nám několik tipů. Díky tomu, že jsme vstávali hodně brzy hned po svítání, jsme měli dostatek času a našim dalším cílem byla katedrála Ečmiadzin. Cestou k ní jsme se zastavili v městě Ashtarak koupit něco k jídlu a pití a poprvé jsme viděli nefalšovanou pekárnu místního chleba. Placky se nalepí na zeď pece a po nějaké době jdou hotové přímo do prodeje. Z Ashtaraku už to nebylo k našemu dalšímu cíli daleko. Centrem arménské apoštolské církve je katedrála sv. Matky Boží v Ečmiadzinu, kde také sídlí katholikos, hlava arménské církve. Základy chrámu pochází již z počátku 4. století, podle legendy byl založený svatým Grigorem Lusarovičem poté, co král Tiridates III. konvertoval roku 301 ke křesťanství a vyhlásil ho státním náboženstvím. Současná podoba pochází víceméně z přestavby v sedmém století, věž byla přistavěna o 10 století později. Tento chrám je také zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. V zadní části chrámu je umístěna pokladnice, která obsahuje vzácné artefakty z historie arménské církve, mj. údajnou část Noemovy archy, Ježíšova kříže atp. Andrejka s Karlosem se šli dovnitř podívat, my s Ondrou čekali venku v parku. V areálu se dále nachází palác katholika, knihovna a další správní budovy a je vyzdoben cennými středověkými chačkary, votivními kamennými náhrobky s motivem kříže. Klášter se bohužel v době naší návštěvy opravoval, takže jsme jej neviděli v plné kráse. Rozhodně ale stojí za navštívení, i když je zde patrná stopa turismu. Celkově pro nás památky zaštítěné pod kulturním dědictvím UNESCO byly trochu zklamáním. Nepůsobí tolik autenticky a není z nich cítit ta správná atmosféra. Další památkou byla katedrála Zvartnots postavená v 7. století na místě legendárního setkání svatého Grigorije a krále Tridata III. , který se stal prvním křesťanským králem Arménie. Nyní je ale v ruinách. O jeho přesné původní podobě se stále vedou dohady, jednalo se ale o impozantní kruhovou stavbu s vnitřním chrámem ve tvaru kříže a pravděpodobně s několika patry. Katedrála stála a sloužila do konce 10. století, historické prameny ale mlčí ohledně důvodů zhroucení. Pravděpodobné jsou útoky Arabů, které poškodily budovu, a následné zemětřesení dokonalo zkázu. Ruiny Zvartnotsu zůstaly neodkryté po téměř tisíc let, až v roce 1901 byly zahájeny vykopávky, které odhalily nejen základy chrámu, ale i palác katholika (hlavy arménské církve) a vinný sklep. Tyto vykopávky také odhalily, že pod základy chrámu ze 7. století se nachází mnohem starší relikty budov z doby království Urartu. Zvartnots byl zapsán v roce 2000 spolu s blízkým Ečmiadzinem na Seznam světového dědictví UNESCO. Obraz katedrály byl také uveden na prvním vydání stodramových bankovek a model jeho pravděpodobné podoby je k vidění v muzeu historie v Jerevanu. Ze Zvartnots jsme projeli podvečerním Jerevanem a vydali se směrem na jih s cílem najít dobré místo pro spánek. Asi po třiceti kilometrech jsme odbočili na jednu z vedlejších silnic a dorazili na pole, kde jsme chtěli přespat. Po chvíli jsme zjistili, že se nacházíme v oblasti plné bažin a tolik komárů jsme v životě neviděli, ani necítili. Stačilo jen na 5 sekund otevřít dveře od auta a během nich přilétlo dovnitř dobrých deset štípačů. Raději jsme tedy pokračovali v jízdě a za tmy dorazili až ke Khor Virapu, kde jsme přespali přímo na parkovišti. Po pár minutách se k nám vydala skupinka tří chlapů a slyšíme klasické. ,,Nejste náhodou Češi?´´. Chlapci cestovali stopem Gruzií a Arménií a dobře jsme si popovídali. Sympaťáci. 16. den Stálo za to brzy ráno vstát, jelikož se nám otevřel během naší cesty nejkrásnější pohled na Ararat, nejvyšší horu Turecka. Samotný Khor Virap je klášter nesmírně fotogenický díky blízkému Araratu a také hodně navštěvovaný. My jsme si ale díky časnému ránu užívali dokonalé samoty, která byla samozřejmě trochu vykoupená tím, že nebyla otevřena brána dovnitř. Dalším našim cílem byla cesta k impozantnímu klášteru Noravank. Název znamená v arménštině nový klášter. Byl založen až ve dvanáctém století, což je o 600 let později než většina arménských klášterů. Polohu zakladatel Hovhannes vybral v krásném údolí lemovaném do červena zbarvenými skalami. Z architektonického hlediska je velice originální. Jeho dominantou jsou dva kostely poměrně vysoké a velmi blízko u sebe. První je dokonce dvoupatrový. V přízemí je síň s hrobkou a v patře, které je přístupné pouze po vysunutém schodišti na fasádě, je vlastní kaple. Druhý kostel má vstupní halu s náhrobními kameny přisazenou před sebe, ale je také výškově oddělený a vejít dovnitř se musí po malém vnitřním schodišti. Celý komplex je krásně zrekonstruovaný. Kolem kostelů je několik domků, v nichž žili mniši a pramen s fontánou. Před vstupní bránou je moderní budova, kde mají byt opat a správce kláštera. Noravank řadíme k nejkrásnějším klášterům, které jsme v Arménii navštívili. Silné jižní slunce si vyžadovalo jediné – koupel. Karlos tedy našel na mapě slibně vypadající jezero, které bylo našim dalším cílem. Jezero jsme měli pouze pro sebe a voda byla úžasná. Po tomto úžasném koupání jsme se pokračovali dále na jih k Tatevu, v jehož okolí jsme plánovali kempovat. Z bříška se ozývalo volání o jídlo, tak jsme zastavili u jednoho slibně vypadajícího domu nabízejícího něco k snědku. Dohodli jsme se předem na ceně (což je v Arménii důležité) a začali nám na stůl nosit jednu pochoutku za druhou. Po jídle pro nás nastal šok, když hostitel přišel s účtem, který asi trojnásobně převyšoval předem domluvenou sumu. Samozřejmě jsme ji odmítli zaplatit a začalo dlouhé smlouvání o konečnou podobu ceny. Nakonec jsme částku o dost usmlouvali a jako kompenzaci jsme brali domluvu o možnosti přespání na zemi v jídelně. Hostitelem byla starší paní a její čtyřiatřicetiletý syn s vnukem. Syn se nám začal poté omlouvat, že celá akce byla z iniciativy stařenky s cílem obrat západní turisty a pomoci vlastní rodině. Dlouze jsme pak všichni seděli, povídali o historii Arménie a o Náhorním Karabachu, kam jsme se chystali, napili se trochu piva Kilikia a poté se dali ke spánku. 17. den Den začal předem smluvenou snídaní. Každý jsme si objednali jen málo, jelikož jsme se báli dalšího natažení ceny. Naštěstí suma byla příznivá a my nakonec litovali, že jsme se nenajedli více. Po snídani jsme se vydali k lanovce vedoucí k Tatevu. Tu postavili švýcarští investoři za 11 měsíců. Dle doporučení Čechů pod Aragatsem jsme o této variantě přemýšleli, za nás ale rozhodla otevírací doba. Bylo osm hodin a první lanovka měla start až v deset. Po serpentýnách jsme postupně dojeli až nahoru. Na místě kde dnes stojí Tatev, byl prý v 1. století pohřben jeden z žáků apoštola Tadeáše. Nad jeho hrobem kolem 4. století vyrostl první kostelík, který se stal poutním místem. O následujících staletích arménské kroniky mlčí, až v polovině 9. století získal biskup TerHovhannes finanční podporu ke stavbě kláštera, který ukrýval některé křesťanské relikvie po Ježíšových apoštolech či Janu Křtiteli. Hlavní kostel Poghos Petros se začal stavět na konci 9. století a vysvěcen byl roku 906. Již v té době se začali bouřit rolníci z okolních vesnic, kteří byli nuceni platit klášteru daně. Protesty nejednou přešly do otevřeného povstání. V roce 915 byl klášter napaden a vypleněn a vesničané dokonce zabili několik mnichů. Během útoku v roce 1003 vesničané z Tsuraberdu zabili při útoku na klášter biskupa a vesnice byla poté srovnána se zemí a vypálena. Na konci 11. století patřilo klášteru 264 vesnic, bylo zde na tisíc mnichů a studentů, klášter vlastnil i knihovnu s 10 tisíci svazků. Jak již to v zemi arménské v minulosti bývalo, rozkvět ukončili mocní nájezdníci, v roce 1170 seldžucké kmeny šířící islám. Představení kláštera tehdy odeslali celou knihovnu do Baghaberdu, nejmocnější arménské pevnosti té doby. Plán ale nevyšel, Seldžukové vypálili pevnost i s tisícovkami knih. Nejen alexandrijská knihovna hořela. Až ve 13. století se Tatev postupně znovu stal kulturním a náboženským centrem Arménie. Více než 600 vesnic odvádělo dávky klášteru. Tatev byl poslední univerzitou ve východní Arménii (1390–1435) poté, co Gladzor vypálili Mongolové. Zlatý věk kláštera je spojen se jmény Hovnan Voronetsi a Grigor Tatevatsi, jehož mauzoleum stojí před vchodem do kostela sv. Řehoře. Na region zaútočily i Tamerlánovy hordy, v roce 1435 pak klášter vypálilo vojsko Tamerlánova syna Šahrúcha Mirzy. To byl konec, Tatev již nikdy nepovstal. Poslední rány mu zasadila bolševická armáda a zemětřesení v roce 1931, tehdy se zřítila i kupole kostela Poghos Petros. Tatev je opravdu rozlehlý a bylo velmi působivé si projít jednotlivé místnosti jako například jídelnu či školu. Bohužel jsou prázdné a nenajdete tu ani jídelní stoly, ani učební lavice. Jen si člověk mohl představovat, jak tu kdysi mniši jedli a učili se. Z Tatevu jsme zamířili k arménskému Stonehenge, zvané Zavats. Nachází se nedaleko Sisianu a značení k němu příliš nenajdete. Pomohlo nám zeptat se místních, kteří nás navedli na správnou cestu. Zavats obsahuje asi 200 menhirů a jejich střed tvoří přibližně dvacet metrů v průměru kamenný kruh. Atmosféra tohoto místa je velmi působivá a rozhodně stojí za navštívení. V blízkosti se nachází moderní replika od místních historiků, kde jsme jednoho z nich potkali a bylo nám poskytnuto několik informací o Zavatsu. Vrcholem dne byla cesta do Náhorního Karabachu, což byla jedna z priorit Karlose. Konkrétně šlo o návštěvu mrtvého města Agdamu. Přes hranice se dostat nebyl žádný problém, cesta ale dávala za pravdu názvu území. Asi tři hodiny vkuse jsme jeli přes serpentýny a jelikož do Agdamu byla absolutně neznačená cesta, dost jsme bloudili. Zajímavostí bylo pro nás všechny, že jsme viděli jedoucí tank kousek od cesty a čím více jsme se blížili k cíli, tím více vojáků jsme potkávali. Dojeli jsme až do samotného centra Agdamu k mešitě a z její střechy viděli celé vybombardované město jako na dlani. Konec zábavy nastal v okamžiku, když k nám dojela místní policie s tím, že se jedná o vojenskou oblast a nesmíme zde fotit. Začali nám mazat fotky z našich fotoaparátů, některé nakonec Ondra ale zachránil. Naštěstí se chovali mile a dokonce nám pomohli vyměnit kolo, které ucházelo a my jsme zbytek cesty až do Tbilisi dojeli s rezervou. Poté nás vyzvali k následování jejich vozu a vyprovodili nás z města. V Náhorním Karabachu už nebylo moc co k vidění, tak jsme se vydali zpět do Arménie. Cesta k hranicím bylo to nejhorší, po čem jsme v životě jeli. Terén nedovolil našemu korejskému vozu jet vyšší rychlostí než třicet kilometrů v hodině. Po několika hodinách unavující jízdy jsme se konečně dostali k hranicím a hrozná cesta pokračovala téměř až Sevanu, kam jsme dorazili v pozdní hodině. Místo pro kemp jsme tedy opět hledali až za tmy. 18. den Po ranním nákupu snídaně jsme se vydali hledat nějaké hezké místo pro koupání v Sevanu. Počasí bylo krásné a voda příjemná. Jezero Sevan je položeno v nadmořské výšce 1 750 metrů nad mořem s velmi čistou a příjemně chladnou vodou a hlavně díky své rozloze nahrazuje Arménům moře. Odpočinek u něj to byl nesmírně příjemný a nás po koupání čekala návštěva čtyř klášterů na severu Arménie. První z nich, Odzun, byl pro nás zklamáním a patřil k tomu nejslabšímu, co jsme z památek viděli. Za to Sanahin a Haghpat naopak zase k tomu nejlepšímu. Tyto dva kláštery se nachází poblíž města Alaverdi, jehož dominantou je fabrika, jenž dobu své největší slávy zažila v dobách Sovětského svazu. Tehdy zde zaměstnávala kolem 8 tisíc lidí. Haghpat byl založen svatým Nishanem během 10. století, Sanahin zhruba ve stejném čase, oba klášterní komplexy se rychle rozvíjely a brzy se staly středověkými centry vzdělanosti v regionu. Kláštery byly poškozeny dvěma zemětřeseními, v letech 1130 a 1988, a mezitím byly ohrožovány mnohými útoky nepřátelských ozbrojených sil, ale přesto se z nich dodnes mnoho zachovalo bez výraznějších přestaveb. Zásluhu na tom má i z obranného hlediska strategická poloha vysoko na skalách nad řekou, která jim dodává dramatický nádech. Během zhruba tří set let rozvoje klášterů zde bylo vystavěno na 20 kostelů a kaplí, 4 křídla budov, hrobky, zvonice, budova Akademie, knihovny, refektáře, ochozy, mosty a mnohé další budovy sloužící k běžnému provozu. Vysoké, třípodlažní věže - zvonice v Sanahinu a Haghpatu jsou nejranějšími ukázkami tohoto typu staveb v Arménii. V těchto klášterech se nachází i velké množství nádherných chačkarů (náhrobků), do dnešní doby se jich dochovalo přes 80. Některé byly vytvořeny ke konkrétním příležitostem - jeden z nejstarších v Sanahinu připomíná stavbu mostu v roce 1192. Odlišný od ostatních je Amenaprkič, chačkar z roku 1273 umístěný na Haghpatu, který vyniká velkým množstvím realisticky zobrazených lidských postav vpletených do unikátní kompozice dekoru. Perličkou je, že klášterní komplex Sanahin se dá dobýt i lanovkou - z městečka Alaverdi jezdí pravidelná linka, která vozí horníky do práce a lze se s ní svézt. Údajně se jedná o nejstarší provozovanou lanovou dráhu na světě. My jsme se nahoru dostali naším spolehlivým korejským vozem. Na Haghpatu jsme potkali jednoho z tří chlapců, které jsme potkali při kempování na Khor Virapu. Nabídli jsme mu odvoz do Tbilisi, kde měl sraz s kamarády. Tyto setkání Čechů v zahraničí jsou strašně vtipné. Je to zajímavé, ale třeba na Františka s Maruškou, které jsme potkali první den v Tbilisi, jsme narazili během cestování ještě dvakrát. Další Čechy jsme potkali ve Svanetii, u jezera Kari Leach nebo u pravěké památky Zavats. Posledním čtvrtým klášterem cestou k hranicím je Akhtala. Svým vzhledem se odlišuje od ostatních v Arménii a zajímavý je hlavně tím, že uvnitř jsou zachované fresky. My jsme bohužel dorazili na místo pozdě, když byla brána zavřená. Ještě daný den jsme za tmy překročili hranice a kempovali asi dvacet kilometrů od nich. 19. den Naše dovolená se nám blížila ke konci a my jsme využili poslední den půjčení vozu k cestě do Kachetie, konkrétně jejího centra Signaghi. Kachetie je zemědělská a vinařská oblast ležící východně od Tbilisi. Signaghi je turistické centrum a procházka jeho uličkami byla velmi příjemná. Karlos si u jednoho z místních dědečků koupil domácí víno. Nakonec jsme došli až k hradbám, kde nás uvítali místní špekulanti slovy lari, lari. Tak jsme jim dali lari a pak ukázali na kasičku a chtěli další. Na to jsme samozřejmě nepřistoupili a poznali jsme, že dědci si z toho udělali vlastní byznys. Ze Signaghi jsme zamířili směrem k Tbilisi s cílem přenocovat pokud možno co nejblíže k městu. Zastavili jsme se po cestě na velmi dobrém jídle. Já a Ondra jsme si tradičně dali Khachapuri a Andrejka s Karlosem polévku. Polévky dělají Gruzínci opravdu vynikající, jedinou kaňkou je, že do každé dávají koriandr. Ten se zde používá místo petržele a pro mě a Andrejku byl nepříjemně zapáchající a chutnající. Našli jsme velmi dobré místo na kemp a to za světla, což se nám během našich cest často nestávalo. Poblíž kempu bylo i ohniště a my si na závěr rozdělali oheň. Ve městě jsme koupili 2 poslední klobásy. Všimli jsme si, že celkově uzeniny tu moc neseženete. Za tepla vycházejícího z ohně jsme zachumlaní ve spacácích pohodlně usnuli. 20. den Příjezd do Tbilisi byl šokující a ranní špička představovala absolutní anarchii. Nerespektování barev na semaforech, příkazů policistů, kteří si jen bezmocně opisovali značky vozů a na kruhových objezdech platilo ,,silnější pes mrdá´´. Nakonec jsme vše zvládli bez problémů a auto vrátili. Karlose během toho ubytoval v Tbilisi místní špekulant, jelikož letěl o dva dny později.V Tbilisi jsme se rozdělili, když Karlos s Ondrou šli do muzea a já s Andrejkou jsme si sedli do jedné z hospůdek, poté nakoupili víno pro Andrejky maminku a v klidu si sedli do parku. Celý den jsme měli na poznávání Tbilisi, krosny jsme si nechali u Karlose na pokoji. Dost nás pak zaskočilo, když po nás jeho paní domácí chtěla zaplatit! To jsme se ale nenechali a rychle upalovali na autobus směr letiště. Cesta na letiště byla hektická. První autobus byl úplně plný, nacpali jsme se jen tak tak s krosnami a celou cestu se tlačili. Po 45 minutách pekla jsme dorazili na letiště, kde nás očekával pod eskalátory již známý kemp. Brzy ráno jsme jen nasedli do letadla ukrajinských aerolinek a zamávali Gruzii. Závěr Tento trip pro nás znamenal poznání nejvýchodnějších zemí, které jsme dosud navštívili a seznámení s trochu odlišnou kulturou. Stopy z dob Sovětského svazu jsou stále znatelné, ovšem zároveň si Gruzínci i Arméni zachovali vlastní identitu. Tyto dvě země jsou od sebe až nezvykle odlišné, což nás hodně překvapilo. Gruzie je hornatější, pestřejší, špinavější a divočejší. Arménie je sušší, klidnější a zajímavá díky své historii a všudypřítomným klášterům a kostelům. Cesta nám přinesla spoustu zážitků, na které budeme dlouho vzpomínat a ukázala nám, jak se žije v jiných státech bývalého Sovětského svazu. Je to celkově trochu jiný svět, ale rozhodně tyto země stojí za navštívení.
Podobné dokumenty
Arménie - kamenná zahrada Kavkazu
výhledy na metropoli Gruzie. Nikdo nemůže porozumět gruzínské
spiritualitě bez návštěvy starobylého královského hlavního města
Gruzie Mtskhety, a proto i my se sem po obědě vydáme. Bylo to zde,
kde...
gruzie a arménie
odsouzen arménským králem za to, ţe kázal křesťanství. Kostel Khor Virap byl postaven původně jako
hladomorna, dnes mohou turisté toto místo navštívit sami bez doprovodu. V blízkosti se nachází
nád...
prosinec 2014 - Cesta iniciativy
Ázerbájdžánští fotbaloví fanoušci asi jen tak nezapomenou na jméno českého
rozhodčího Miroslava Zelinky. V zápase Evropské ligy mezi ázerbájdžánským týmem
Karabach Agdam a Interem Milán, který měl ...
Křížem krážem Gruzií
V 16 hodin vyjíždíme a v 17:15 jsme ve Vardzii. Utábořili jsme se v kempu u řeky Mtkvari. Cena za jeden stan
(rusky palatka) je 5 Lari. V kempu je k dispozici restaurace, ohniště, voda a šílený zác...
gruzie, turecko 2012
O půl druhé odjíždíme a další zastávkou je kostel Džvari,
tyčící se nad nedalekým městem Mtskheta. Město je pro
Gruzii z historického hlediska asi nejdůležitější a kostel
jedním z nejstarších.
Při ...
zde ke stažení
protihiuk*váoploe*ni neJS*Up*v*|avánav rámci t*h*ť*st*vgl:r:íh*
r*aIiza*í
tg|ésta';by.|.Jáhrarjní
gbj*ktu.
Pr*tih|uk*vé
přisiilšm*ho
stěny na m*stntcltt:L:jekt*ch
n:oEtního
;sr:L:vždys*učásťí
jsou ...