Classic Trainers - sezona 2015 část 2.

Classic Trainers - sezona 2015 část 2.
Čáslav. Jediná pořádná základna našeho tryskového letectva. Možnost si jí prohlédnout mi dal při příletu
Mirek Sázavský, který s Mustangem po přistání musel pojíždět zpět po dráze a mě věž nařídila opakovat. Po
celém okruhu jsem se kochal pohledem na zem a s vděkem jsem přejel pohledem všechny ty vystavené a
udržované stroje našeho letectva, které v Čáslavi létaly - a některé možná ani nelétaly. Jen mi přišlo, že jich
je stejný počet, jako těch aktivních, ale taková už je dneska holt doba.
Servis, který vystupujícím pořadatel poskytl, byl na velmi dobré úrovni, uložením letadel do hangárů
počínaje a poskytnutým zázemím pro odpočinek konče. Zpočátku jsme trochu znejistěli při zjištění, že
ubytováni budeme až v Pardubicích, nicméně cesta uběhla rychle a příjemně a hotel Labe, to bylo naprosto
fantastické retro a také vzpomínka na mé dětství v osmdesátých letech. Večer jsme poklábosili s ostatními
vystupujícími u piva a mě tak nějak přišlo, jestlo tohle na tom všem kočování po leteckých dnech není
vlastně to nejlepší. Vždyť to není naše profese a ukrajujeme si z volného času. Byznysman, důchodce,
dopravní piloti, programátoři, mechanici, úředníci - to jsou naše povolání, které nás zavanou jednou do
hloubi Ruska, pak do Asie, Kanady, Lisabonu anebo do plzeňské Škodovky. Odložíme klávesnice, propisky,
důchodcovské hole, berany (někdo tyhlety postranní kniplíky), metodická ukazovátka a šroubováky a
vyměníme je za půllitry, abychom mohli krafat a lítat pusou. A připravit se na to, že druhý den odpoledne
všichni chytnem knipl toho svého stroje a předvedeme jej nejlépe, jak dovedem.
V týdnu po Čáslavi jsem přivezl, jak jsem již zmínil, z Bremgartenu Jak-3. Připadal jsem si tam jako dítě v
cukrárně. V jednom hangáru byla provozuschopná letadla, tedy konkrétně dva Spitfiry, dva Mustangy,
Corsair, dva Jaky-3, dva Jak-11, Tiger Moth a několik Harvardů. V tom druhém jsem byl ale jako u vytržení.
Tam se éra stavěla a opravovala. Messerschmitty 109G různých verzí, minimálně jsem poznal Gé-čtyřku,
šestku a pozor, dvoumístnou dvanáctku. Dále jeden Fokouš, Fiat G-55, Fury, další Mustang a já nevím, co
ještě všechno. Snad se nedopustím nějakého prohřešku, když napíšu, že zrovna v rohu, kde se dělala
klempířina a nýtovalo, byla slyšet v hojné míře čeština. Vlastně - jenom čeština.
Dvakrát jsem si s Jakem skočil pro oživení po přestávce, a pak po obědě od frau Meier, která vaří každý den
pro všechny zaměstnance, jsem vyrazil přes celé Německo do Plzně. Jak patří mezi nejrychlejší warbirdy,
takže na cestovní režim si to pelášil přes 400km/h a tak mě nezbylo, než doslova kličkovat mezi
přeplněnými stoupáky a vyhýbat se větroňům na přeskoku. Zatr satr Krkovička, zrovna dneska musí být
termické počasí! Přes hranici jsem to vzal Všerubským průmykem. Musel jsem. Přes něj děda s Rudolfem
Haeringem vezli na Vánoce 1946 do Československa první Mosquito a já si to prostě nemohl nechat ujít, i
když uznávám, kam se hrabe jeden Allison na dva Merliny...
To už byl konec května a začali jsme se dostávat do časového presu. Pozdní začátek sezóny, pozdní rozlétání
se. Zatím jsem se držel pořádně jen kniplu Pilatuse a Z-526. S Jakem vlastně jen přelet, na Harvardu nic, na
Stearmanu nic, a další letecké dny za dveřmi. Horáce čekaly počátkem června Pardubice, kde naše barvy
hájil ještě Stephen s Jakem a Dan Griffith se Spitfirem. A tak vytáhl Stearmana, vyhnal z něj pavouky a začal
se rozlétávat. Poprvé v barvách RCAF, poprvé s pavími oky na křídlech. Éru to s nimi velice sluší. Náš první
experiment s dočasnou změnou zbarvení na sezónu či dvě se osvědčil. Já do Pardubic s ničím nešel, a tak
jsem se začal připravovat na předvádění Jaka, protože to mělo být těžiště mé jarní display sezóny. Když
píšu, třeba jako na začátku, že létání se starýma křápama je děs, tak mě prosím neberte vůbec vážně. Je to
fantastické. Zejména když člověk dostane možnost se pozvolna seznamovat s něčím novým. Poslední
květnovou sobotu jsem tedy vytáhl Jakouše a nesměle jsem se s ním začal víc kamarádit. To by asi vydalo na
samostatný článek. A možná to i chce trochu uležet. Každopádně k tomu řeknu asi tolik - je tak rychlý, že
není při display jiná možnost, než za něj pořád tahat a trávit čas na géčkách, jinak se člověk neudrží na
malém prostoru. Musel jsem pozvolna přicházet na to, že displaye s ním vyžadují něco trochu jiného, než
tomu bylo na pomalejších letadlech, kde člověk bojoval o každý kousek rychlosti. Tady pro změnu bojuje o
každý metr prostoru.
Jelikož jsem pozvolna došel do maxima toho, co jsem byl schopen při předváděčkách samostudiem
dosáhnout, dohodl jsem se s Vláďou Peroutkou, že mě bude trénovat a dávat zpětnou vazbu. Ta je pro letce
velice důležitá. Já jí dostávám ze dvou stran. Od létajících, zejména od Vlada, který se se mnou nemazlí a
říká mi i věci které se neposlouchají úplně příjemně, ale bez nich bych asi Jaka nepředvedl tak, jak si stroj
žádá. A pak od fotografů. To jsou strašný držky, pořád si mě dobírají, pořád se jim něco nelíbí, já pak po
večerech brečím v koutu hangáru do zaolejovaných hadrů, ale výsledkem jsou hezké fotky. A tak jsem začal
trénovat na svoji premiéru v Poznani, která měla proběhnout v půlce června.
Pardubice hodnotit letos nemůžu, nebyl jsem tam. Ale co vím je fakt, že nám začala dávat do těla technika.
Nejdřív Jak, kterému nejdříve zlobilo dobíjení, a ledva jsme to vyřešili, odešla bobina. Tedy bzučák, dávající
jiskru při spouštění. Naštěstí v obou případech se ve spolupráci se servisní organizací, našimi mechaniky a
kamarády, ochotnými různými dopravními prostředky přívézt příslušné díly, podařilo stroj uschopnit a tak
Pardubice proběhly v klidu. Pomineme-li to, že tentokráte tam začal trochu zlobit Spitfire. A ten nám měl
dát pokouřit hned další týden. Ten, ve kterém byla Poznaň.