VII. 14. století Jan IV. z Dražic, Lucemburkové
Transkript
VII. 14. století Jan IV. z Dražic, Lucemburkové
VII. České církevní dějiny – 14. století – Jan IV. z Draţic -Lucemburkové -Zmatky po vymření Přemyslovců a nastoupení lucemburské dynastie: Po vymření panovníků z rodu Přemyslovců nastalo v českých zemích období neklidu a značný pokles vážnosti a moci státu. Vláda Rudolfa I. Habsburského, kterého Čechům vnutil jeho otec, římský král Albrecht, netrvala ani rok a Jindřich Korutanský, jehož si Čechové zvolili za krále, byl panovníkem slabým a nedovedl zjednat pořádek v zemi. Také první léta vlády Jana Lucemburského /1310-1346/ byla velmi bouřlivá. Nastoupil na přemyslovský stolec podle ujednání českých velmožů s jeho otcem Jindřichem VII., který byl nedlouho předtím zvolen za římského krále. Mezi podmínkami přijetí Jana Lucemburského, za kterých souhlasili čeští předáci přijmout Jana Lucemburského a opustit neschopného Jindřicha bylo, že si vezme za choť Elišku, dceru Václava II., „poslední Přemyslovnu“ a že vyšší šlechtě pojistí náležitý podíl na veřejné moci. Oba velcí králové, Přemysl Otakar II. i Václav II. se snažili uniknout tíživému vlivu šlechty budováním silné královské moci, zakládáním a podporováním měst. Důchody z těchto měst plynuly do královské pokladny a panovník byl alespoň finančně na šlechtě méně závislý. V královské radě zasedali pak stále častěji vážení měšťané i preláti /hlavně opati cisterciáckých klášterů/ a byli dobrou oporou králi proti šlechtě ve správě státu. Vybojováním si silnějších pozic na Janu Lucemburském, dosáhla šlechtická oligarchie většího vlivu, než prospívalo celku. Ostatně král nejevil pak většího zájmu na českých věcech, ponechával správu země předákům šlechty a pobýval stále častěji v cizině a zabýval se politikou zahraniční. Podařilo se mu připoutat k české koruně většinu slezských knížectví, z čeho pak obratně těžil Janův syn Karel IV. /Politiku se slezskými lény začal již Přemysl Otakar II. a úspěšně v ní pokračoval Václav II., k definitivnímu připoutání všech slezských knížectví dospěl pak Karel IV./ Pražské prostředí bylo od pol.13. stol. prosyceno vlivy německé kultury, která však mezi šlechtou neměla většího ohlasu a byla přijímána jen povrchně a pokud souvisela s rytířstvím. Domácí reakce kulturně politická zabírala již hlouběji a v kontaktu na raný italský humanismus připravovala půdu slovesnosti, psané v národním jazyku, která na počátku 14. stol.vydala již podivuhodné plody /např. Alexandreis a Dalimil/. V čele tohoto národně kulturního ruchu stojí pražský biskup Jan IV. z Draţic jako jeho hlavní přestavitel a ochránce. Biskup Jan IV. z Draţic /1301-1343/. Jeho působení před odchodem do Avignonu: Páni z Dražic byli rod, který dal českému životu v druhé pol.13. a počátkem 14.stol. řadu vysokých církevních hodnostářů. Možno říci, že páni z Dražic do jisté míry vybudovali přímo svou rodovou moc na kariéře v církevních službách. A toto prosycení rodového ovzduší myšlenkami, snahami a tradicemi, jež se objevovaly v soudobém českém kléru, bylo velmi důležité pro Janovy životní osudy. Prosazování hmotné i duchovní nezávislosti církve: Biskup Jan byl cele proniknut vysokým pojetím svého úřadu a pozvedl se v jednoho z nejsebevědomějších českých biskupů vůbec. Své diecézi vládl opravdu jako vladař. I kapitula se ho bála. Zorganizoval především bohatý majetek, který byl v rukou pražských biskupů, dokončil jeho obrannou soustavu, jak to započal jeho předchůdce biskup Tobiáš, která měla zabezpečit biskupské jmění proti vpádům uchvatitelů v neklidných časech. Provedl také proměnu v dosavadním právním postavení biskupských poddaných, která zvýhodnila jejich postavení. Postaral se i o zajištění nižšího kléru. Doposud platilo, že pokud plebán /farář/ nebyl poslušen svého patrona, byl sehnán a zjednán nový na dobu jednoho roku. Biskup se v této věci postavil rázně proti pánům a dosáhl, že byla uznána platnost církevních předpisů. Tím byly položeny základy díla, které dovršil arcibiskup Arnošt z Pardubic. Příliv cizinců do řad kněžstva, diecézního i řeholního zapříčinil odpor v řadách domácích kněží a spolu s tím rostla a prohlubovala se v řadách českého kněžstva národní myšlenka. Všímalo si také stále více národního jazyka, do nějž překládalo latinské posvátné texty. To byl také nástroj ke sblížení lidu s křesťanskou naukou. Tak živému proudu českého nacionalismu neunikl ani biskup Jan. Vyrůstaje v ovzduší, v němž vznikla Dalimilova kronika, stal se Jan významným představitelem národního uvědomění, které žilo v českém kléru. Nejlepší svědectví o tom podává Jan sám, když zakládá ve svém městě Roudnici klášter augustiniánských kanovníků a do zakládací listiny vkládá ustanovení: „nedovolujeme, aby byl do kláštera přijat někdo jiného národa než Čech, po otci i matce....Neboť zkušenost, matka moudrosti nás poučila, že cizí národové jsou českému národu nepřátelští a jako dvě protivy v jedné bytosti nemohou být současně, tak ani národnosti sobě protivné v jednom klášteře“. Biskup Jan se staral také o to, aby český lid měl u papeže svého penitenciáře. Vzrůst kacířství: Jan chápal svůj biskupský úřad velmi vážně. R. 1301 svolal synodu, aby si učinil obraz o stavu diecéze a vydal nařízení pro další vedení duchovní správy. Důrazně upozornil na herezi, která se v zemi rychle vzmáhala. Šlo především o valdenské kacířství. Toto kacířství , které se vedle hlásání evangelní chudoby a návratu k prvotní křesťanské prostotě vyznačovalo také odporem k jakémukoli zabíjení a válce, se rychle šířilo z Francie do okolních zemí. Zřídilo si také vlastní hierarchii. Další herezí byli tzv. bratří a sestry svobodného ducha, kteří šířili panteistické nauky. Na popud krále Jana se rozhodl biskup Jan zřídit vlastní inkviziční soud. Za inkvizitory byli určeni dominikáni. Když si však počínali svévolně a bez dotazu u biskupa určili 14 kacířů světskému rameni k upálení, biskup se proti tomu opřel a za pomoci svých oficiálů, přes odpor lidu a krále je chtěl propustit jako ochotné k pokání. Nato biskup Jan také odňal dominikánům inkvizitorský úřad s odůvodněním, že odsuzují na smrt nevinné lidi. Této rozepře využil sesazený litoměřický probošt Jindřich v žalobě, kterou na biskupa podal do Avignonu. Zda si také dominikáni stěžovali u papeže, není známo. Spor biskupa Jana s ţebravými mnichy: Pokud počet členů žebravých řádů nepřekročil hranice únosnosti, byla jejich pomoc v duchovní správě velkým přínosem. Když však se kláštery příliš rozrostly, řeholníci začali soupeřit o přízeň měšťanstva a diecézní kněží v tom spatřovali nemilou soutěž. Protože však žebravé řády byly ve 13. stol. cennými bojovníky na straně papeže v jeho sporu s císařem, papežská kurie stála většinou na jejich straně a podporovala je výsadou exempce, tj. vynětí z pravomoci diecézních biskupů. Papež Bonifác VIII. spory rozřešil tím, řeholníci směli ve svých kostelech kázat jen tehdy, když se ve farních nekonaly bohoslužby, zpovídat směli jen s biskupovým svolením ap. Biskup Jan se pochopitelně přidržoval těchto papežských ustanovení a ve sporech stál na straně svého kléru. Tím si však řeholníky proti sobě popudil. K nim se přidali i křižovníci. Jejich mluvčím se stal Jindřich ze Šumburku /viz výše/ kancléř královny Elišky, který byl odpůrcem Janovým z osobních příčin. Obvinil Jana, že je neposlušný papežské stolici, že se dopouští simonie, že nadržuje českým kacířům a zasahuje inkvizitorům do stíhání kacířů. Papež Jan XXII. Nařídil případ vyšetřit a zbavil Jana správy diecéze. Jan se rozhodl vypravit do Avignonu a tam se hájit. Jan se vrátil r. 1329 do vlasti plně rehabilitován, ale jeho žalobce, který se těšil králově přízni zůstal nadále jeho odpůrcem. Biskupovy spory se žebravými mnichy trvaly dále. R. 1334 vypuklo otevřené nepřátelství. Až zasáhl energický mladý regent, korunní princ Karel a donutil obě strany k dohodě. Ta byla provedena v podstatě podle zásad papežské bully, která se tak konečně prosadila i v Čechách. Biskupova nechuť k žebravým řádům přispěla asi k tomu, že založil klášter pro řád v Čechách dosud neznámý –řád kanovníků sv. Augustina, který poznal v Avignonu. Když se to nepodařilo v Praze pro odpor obecní správy, založil jej v Roudnici, kde dal postavit nádhernou budovu s kostelem. Stavbu prováděli francouzští architekti, kteří postavili i kamenný most v Roudnici přes Labe. Přestavěli také biskupský hrad v Roudnici. Poměry na Moravě: Za dlouhé vlády Jana IV.z Dražic na pražském biskupském stolci se vystřídalo v Olomouci 5 málo významných biskupů. Poslední z nich, nemanželský syn Václava II. Jan Volek, který se zaměstnával především politickými záležitostmi, zvýšil prestiž olomouckého biskupství smlouvou s králem Karlem r. 1348, jíž se olomoucké biskupství stalo přímým lénem české koruny a olomoučtí biskupové královskými many. V první polovině 14.stol. bylo konáno v Olomouci několik synod. Nejvýznamnější je synoda kroměřížská z r. 1318. Biskup Konrád sestavil sbírku ustanovení a vyhlásil ji na synodě ve 26. článcích. Zdůraznil zachovávání celibátu, zachovávání rezidence, zapověděl mnohoobročnictví, nařídil kněžím, aby vedli farníky k přijímání svátostí alespoň o hlavních svátcích, zakázal vymáhat poplatky za křest, pohřeb a zaopatřování nemocných, pod pokutou zakázal navštěvovat krčmy a hrát kostky a karty. Potírání kacířství. Papeţská inkvizice: Hned po odchodu biskupa Jana do Avignonu zřídil papež Jan XXII. vlastní inkviziční tribunál a inkvizitory jmenoval dominikána Koldu z Koldic pro Čechy a plzeňského minoritu Hartmana pro Moravu. Do Čech totiž proniklo mnoho valdenských, takže ustanovení inkvizitorů nebylo bezdůvodné. O dvacet let později bylo zjištěno, že např. rozsáhlá obec Velký Bednárec na statcích Oldřicha III. z Hradce je prakticky celá valdenská. Katolíky zůstali rychtář, lazebník a obecní pastýř. R. 1335 jmenoval papež Benedikt XII. dva nové inkvizitory pro pražskou a olomouckou diecézi: dominikána Havla z Kosořic a minoritu Petra z Načeradce. Od října r. 1335 pracovala inkvizice přímo v Hradci a povolávala před soud poddané z Velkého Bednárce a okolních osad. Předvedení kacíři byli většinou sedláci a řemeslníci a odporem k přísaze se jasně projevili jako valdenští. R. 1337 pokračovala inkvizice v práci v dominikánském klášteře v Praze. Odhalila kacířství i v hlavním městě a v Hradci Králové ve východních Čechách. V Jindřichově Hradci došlo r. 1338 k novým zásahům proti valdenským, jež vyvolaly takový odpor, že valdenští přešli do otevřené vzpoury a vyloupili a poplenili řadu obcí. Oldřich z Hradce pak r. 1340 proti hnutí, ke kterému se přidal i početný chudý lid, živořící na málo úrodné půdě, zakročili vojensky. Byla to první kříţová výprava proti kacířům v naší zemi. Zatčených bylo tolik, že ještě r. 1341 žádal papež české pány, aby dali k dispozici své vězení. Značný počet zatčených bylo třeba dopravit do Prahy. Literatura a umění: První pol. 14. stol. vydala větší množství pozoruhodných plodů. Krásný doklad mystické zbožnosti máme z poč. 14. stol. v Pasionále svatojiřské abatyše Kunhuty, jehož autorem je pražský dominikánský teolog Kolda z Koldic. V něm je i dříve zmíněná píseň „Vítaj králu všemohúci“. Ve čtyřicátých letech vzniká ve zbraslavském klášteře mystický spis Malogranatum, podávající jasný a prostý návod k duchovnímu životu přes vlastní konverzi a očistu ke spojení duše s Bohem. S církevními obřady souvisely a z nich se vyvinuly i počátky dramatu. Dramatické napětí velikonoční sekvence „Dic nobis Maria...“volalo přímo po divadelním zpracování. To bylo uskutečněno v raném středověku v západní Evropě a potom i u nás. Zejména svatojiřský klášter na Hradčanech věnoval mnoho péče těmto duchovním hrám, které zpočátku jen latinsky a za doprovodu chorálních melodií předváděly divákům výjevy a události kolem Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. Ponenáhlu však vstupovala do těchto skladeb česká řeč. Pod názvem Mastičkář se dochovalo ze 14. stol. několik českých velikonočních her, kde mezi osobami evangelia a mastičkářem /který má pro posvátné jen posměch a je ztělesněním zla/, mezi vážným a směšným, mezi pohledem, který vidí vše, a mezi pohledem, který vidí jen část, dochází k rozepři tak osobitého spádu, že bychom pro ni jinde v Evropě těžko hledali obdobu. Rozpravy a hádky v řeči vázané i nevázané se staly literární módou té doby, vychované scholastickými disputacemi. Kolem r. 1330 byl napsán první známý dialog náboženského rázu, pádný a rázný Spor duše s tělem. Veršovaná skladba „Desatero kázanie Boţie“ kárá mnichy za zištnost. Podobně „Satyry o řemeslnících“ kárají neřesti řemeslníků. Jak vzrostlo vědomí národní a vlastenecké z odporu proti vzrůstu německého živlu v zemi, dokazuje české rýmovaná kronika Dalimilova, o níž byla již zmínka. Zvlášť významným historickým dílem je latinská Kronika Zbraslavská, která podává podrobný obraz rušných událostí za soumraku Přemyslovců i za vlády Jana Lucemburského. Původně to měla být kronika kláštera, ale stala se kronikou země, díky velkému významu českých cisterciáckých klášterů. Hlavní autor kroniky, Petr Ţitavský, stejně jako jeho pokračovatel, líčí události se zřejmou snahou po objektivitě a také formálně se povznesli nad běžnou kronikářskou produkci. Patrně na podnět Jana IV. z Dražic psal svou kroniku František Praţský, aby doplnil historické zápisy pokračovatelů Kosmových při pražské kapitule. Jeho původním dílem je vypravování o životě a zásluhách biskupa Jana IV. z Dražic, které vyznívá jako oslava tohoto vynikajícího preláta, politika i Čecha, který byl živým a činorodým prostředníkem mezi starou, patriarchální dobou českého života a novým duchovním prouděním na počátku vlády Karla IV. Výtvarné umění: Biskup Jan nebyl jediným podnikatelem a podporovatelem stavební činnosti v té době. Za Jana Lucemburského byl postaven také ohromný minoritský kostel sv.Jakuba v Praze a ve venkovských městech byla rozestavěna nebo dokončována řada chrámů městských i klášterních. Podle svědectví Františka Pražského dal biskup Jan v pražské katedrále zřídit náhrobek sv. Vojtěcha ze zlata a stříbra, jaký se dříve nenašel v českém království. Při svém návratu z Avignonu přivezl biskup četné iluminované rukopisy, jež zčásti věnoval roudnickému klášteru. Ty pak sehrály ve vývoji české knižní malby podobnou úlohu, jako avignonský mistr Vilém ve stavbě mostů. Staly se předlohami nebo alespoň vzory pro práci domácích umělců. Vynikající úrovně se však dopracovali již iluminátoři královny Rejčky, pracující v letech 1315-1324 na výzdobě osmi chorálních knih a kol. r. 1320 vyzdobilo neznámý umělec 26 kolorovanými perokresbami Pasionál abatyše Kunhuty. Procítěné postavy Krista Pána s Matkou a P. Maria Bolestná nemají obdobu v celé Evropě. Z doby kol. r. 1340 je pozoruhodná bible Velislavova se 747 kolorovanými obrazy k biblickým výjevům a legendě o sv. Václavu.
Podobné dokumenty
Středověká literatura
Dalimilova kronika - pisatel je neznámý a název je přiřazen jen náhodně. Je určena pro
prostší publikum. Je to česká veršovaná skladba s historickým obsahem od počátku dějin, od
potopy světa, aţ po...
(04 \(jen pro čtení\))
zírané dokonalosti pokládal své
spisy za slámu a plevy.
Papež Řehoř X. svolal do Lyonu další rok všeobecný církevní
sněm, na který pozval i Tomáše
Akvinského. První zasedání
sněmu bylo stanoveno na...
Problematika ustájení koní
1. Historie a vývoj ustájení koní
První zmínky o domestikaci a chovu koní pocházejí ze 14. st.př.n.l., příkladem
je chetitská dokumentace o chovu koní, nebo Xenofonův spis O jezdeckém umění
ze 4. s...