Text dopisu firmě Lidl, který se tento týden objevil na sociálních

Text dopisu firmě Lidl, který se tento týden objevil na sociálních

Text dopisu firmě Lidl, který se tento týden objevil na sociálních sítích (naše
redakce na konci dopisu vymazala kontaktní údaje paní Romany Hladišové).
Formátování textu se samozřejmě při kopírování změnilo, obsah jsme nijak
neupravovali.
Jmenuji se Romana Hladišová a jsem věrnou zákaznicí prodejny Lidl v Olomouci na
ulici Velkomoravská 488/29, kde moc ráda nakupuji.
Moje nákupy nejsou ale úplně jednoduché, protože jsem nevidomá.
Proto při návštěvě prodejny Lidl vždy požádám o pomoc paní prodavačky.
Všechny jsou ochotné, usměvavé a dokáží opravdu odborně pomoci.
Nejen ze strany sortimentu, ale i při obsluze nevidomých.
Srdce mi vždy plesá, když paní prodavačka s úsměvem řekne:
"vyberu Vám krásné jahody, přivoňte."
Moc mě toto vždy potěší, když vím, že v Lidlu platí heslo:
"náš zákazník, náš pán."
Dnes jsem ale bohužel byla přesvědčena o opaku.
Nikoliv ze strany vždy ochotných prodavaček, ale rovnou od zástupkyně vedoucí
paní Klímové, která na prodejně působí.
Jak již jsem napsala, v Lidlu nakupuji a tak mě tam všichni znají a vědí, že se ke
všem chovám slušně, s určitou pokorou a vděčností, za to, že mi paní
prodavačky pomohou.
Proto nemám žádný problém s nakupováním.
Tak tomu bylo i dnes.
Přívětivá paní prodavačka se mě ochotně ujala,
já uložila svou vodicí fenku na její místo, kde na mě vždy čekává, když je v prodejně
spoustu lidí a šly jsme nakupovat.
V pondělí kvůli akcím bývá v prodejně lidí více, než jindy.
Ale protože i já jsem potřebovala něco z akčního sortimentu, zvolila jsem dnešní den
za nákupní.
Když už nám zbývaly asi 4 položky, přišla paní Klímová a sdělila paní prodavačce
toto:
"Romčo, jdi si po své práci, paní, ať si zařídí doprovod."
Zůstala jsem stát a jen jsem řekla, že už to budeme mít hotové. Paní prodavačka
řekla: "nejsme žádný sociální zaopatřovací ústav."
A paní prodavačku, která mě tak ochotně obsluhoval, odehnala pryč.
Myslela jsem tedy, že paní Klímová zástupkyně se mnou nákup dokončí.
Ale ouha.
Já zůstala stát uprostřed prodejny s vozíkem a bílou holí v ruce.
Pochopitelně skrz slova, která mi pomalu doznívala v hlavě:
"nejsme zaopatřovací sociální ústav," mi vhrkly do očí slzy.
Pořád jsem si říkala, že jsem zákazník, jako každý jiný.
A proč se toto muselo stát?
Viděla to kolem jdoucí maminka s dcerkou, která ochotně během dvou minut nákup
se mnou dokončila a k pokladně dostrkala tak vozík svůj a můj.
U pokladny i tato paní, která mi pomohla, požádala o přivolání vedoucí, které jsme
řekly, co se stalo.
Paní vedoucí řekla, že se omlouvá a já ji poprosila, zdali by mi zavolala tu paní
zástupkyni, které jsem se chtěla zeptat, proč takhle jednala.
Paní velmi rázně přišla.
Když jsem jí znovu položila otázku, proč se takhle zachovala? Znovu mi řekla, že
nejsou povinni pomáhat takhle zákazníkům a opět, že nejsou žádný sociální
ústav.
Potom ještě povídala něco o tom, jak už mi říkala, že tam bez doprovodu nesmím
nakupovat a prý jsem tam hodně dlouho nebyla. Snažila jsem se jí se slzami
v očích vysvětlit, že v Lidlu jsem byla minulý a předminulý týden, když jsem si
kupovala domácí pekárnu. Ostatní kolegyně mi vše ochotně ukázaly a nikdy
žádný problém se mnou nebyl.
Také jsem jí řekla, že si budu stěžovat, ať mi sdělí své jméno. Neřekla mi nic, až
další paní mi řekla jméno na cedulce.
Opět další rána.
Vodicí pes mi jméno nevyštěká a tak paní asi spoléhala na lhostejnost lidí.
Proto píši o paní Klímové.
Vím to díky mladé mamince s dítětem, která mi pomáhala.
Ona také řekla, že bude psát stížnost na chování zmíněné paní.
Byla jsem tak z celé situace špatná, že jsem se té hodné paní nezeptala ani, kdo
bude tu stížnost psát, abych to napsala i Vám. Ale věřím, že tato hodná
kolemjdoucí paní také dostojí svého slova.
Ano, můžete namítnout, že v pondělky jsou prodejny plné zákazníků. . Tomu
rozumím a také, kdyby mi bylo řečeno:
"máme tu spoustu lidí, můžete přijít v jinou hodinu?"
Vše pochopím a vím informaci, se kterou mohu pracovat.
Přijít v jinou hodinu, nebo jít jinam.
Ale protože mi byla ochotně poskytnuta paní prodavačka, počítala jsem již s
nákupem.
Dokázala bych pochopit, kdyby paní Klímová i požádala o ukončení nákupu. Vůbec
by mi to nevadilo a byla bych ráda za to, co jsem nakoupila.
Ale nechat nevidomého uprostřed se slovy:
"nejsme zaopatřovací sociální ústav."
Tak to mi přijde krajně ponižující a velmi smutné.
Možná bych to čekala v jiných obchodech, kde mě neznají, nebo kde nedbají tak na
kvalitu, na jakou Lidl dbá.
Právě proto jsem si zvolila Lidl za můj Nej obchod.
Ale po dnešním dni mám obavy do Lidlu jít s tím, že paní Klímová mi opět vysvětlí,
jak to s nevidomými při nakupování dle jejího mínění vlastně je.
Já také pracuji s lidmi.
Působím jako průvodkyně na výstavě (ne)viditelná Olomouc.
Tato výstava lidem právě ukazuje život lidí se zrakovým postižením a v absolutní tmě
si zkouší poznávat olomoucké památky, hádají věci z přírody a pohybují
se za pomocí nás průvodců.
Když jsem tak stála uprostřed Lidlu s vozíkem a bílou holí,
problesklo mi hlavou, jak by asi lidem bylo, kdybych jim oznámila, že tu máme
spoustu lidí a já odcházím. A co tito lidé ve tmě? Jak by se cítili?
Asi podobně, jako já dnes.
Možná by také sedli k počítači a psali stížnost na moje chování.
Ale protože lidé se chovají hezky ke mně, tak i já se chovám hezky k nim.
Nikdo nemusí psát nic a spíše je nám společně krásně, když nasloucháme sobě
vzájemně.
Já o jejich radostech a starostech a oni o životě nevidomých.
O tom, že můžeme vystudovat, či vychovávat děti. O tom, že i bez zraku je život
krásný.
Jenže toto mi dnes pokazila právě paní Klímová.
Která mi jasně dala pocítit to, že i když člověk vystuduje vysokou školu a stará se
vzorově o rodinu, tak v jejich očích by měl snad být v ústavu a možná
ani samotný nákup by ona paní nenechala stát uprostřed obchodu tak, jako tam
nechala mě.
Myslím si, že toto by se stávat nemělo.
Ano, můžete namítnout, že jsem měla mít asistentku.
Ano, ráda bych, ale paní, která mi pomáhá je také zaměstnaná.
A věřte, že jsem si vždy myslela, že nákupy jsou hračka. A to díky ochotným
prodavačkám, které Lidl ve svých řadách má.
Ale že paní zástupkyně může být tak nepříjemná a krutá, to by mě ani ve snu
nenapadlo.
Věřím v to, že Lidl stále pro mě bude tím nejlepším obchodem co znám.
Proto žádám a možná snad i prosím o nápravu situace, která vznikla.
Protože člověk, který neumí jednat s lidmi, by v tak skvělém řetězci pracovat ani
neměl.
Ještě jsem se zamýšlela nad tím, když paní Klímová řekla, že takhle by tu mohli
obsluhovat každého.
Ano, stejně tak, jak jsem jí přišla do rány já, tak může potřebovat pomoci stará
babička, nebo vozíčkář při pomoci s podáváním věcí z regálu.
Nebo i manžel, který pro svou ženu hledá prášek do pečiva a neví, kde jej najde.
Všichni jsme zákazníci, bez rozdílu.
A toto by si paní Klímová měla uvědomit.
Může být zástupkyní, ale s určitým chováním k lidem.
Budu velmi ráda,
když mě vyrozumíte, jak se dále celá věc s paní Klímovou vyřešila.
I nadále bych chtěla do Lidlu chodit nakupovat s radostí.
Zatím mám jen obavy, že mě nikdo po dnešku neobslouží na příkaz paní Klímové.
Jedna laskavá paní pokladní mě dotekem uklidňovala a říkala mi, ať si z toho nic
nedělám.
Ale věřte, je to těžké.
Proto píši tento dopis a věřím, že se dostane do rukou těm správným lidem.
Děkuji za jeho přečtení.
S pozdravem
Mgr. Romana Hladišová