Arnošt Valeš Mosty

1
Arnošt Valeš
Mosty
Dostat se na druhou stranu šeptající vody, k tomu bylo
možnosti:
se, a nebo jít
po proudu a
potok po
metry široký a
po obou stranách zábradlí, a pak se zase vrátit po
Lávka byla
nejkratší.
kolmo k toku
naproti tomu vedlo
tomu, postavit tu výjezd. Koryto
pádem byl výjezd a vjezd do
stavitel docílil, že byla podle možností co
bylo
docela
kraj oplýval místem, ve
tokem, protože zahrada v blízkosti lávky bránila
místech skoro dva metry hluboké, tím
na místo.
byl skoupý.
Lávka byla výtvorem otce a skládala se ze
stmelených
Pokud ses
lávku. Byly i jiné
který byl
záhadným
nebo musel dostat na druhou stranu, bylo nejjednodušší
Nejhorší na tom bylo, že poslání bylo
lávka
záhad.
osobou
vždy
lávku.
kdy byla
2
Abyste tomu
Pavouci si
své
se dokonce dotýkaly
od
se nachytaly na každou
a
bylo nad lávkou
rostoucích na druhé
potoka.
na
Taková
se chytla uchem, nosem,
také zalepila oko. Jít po lávce a mít
zalepené oko je
pocit,
když kulatina, kterou držely
ve výši
dlaní
lidí a kterou
nemohla obejmout, aby
posloužila
jako podpora, byla pro chlapce moc vysoko.
Madlo, jak otec jmenoval ono zábradlí,
nemohl. Na to byla
malá.
Pavouci, když zjistili, že jejich
úkryt
chlapec nad hlavou a obejmout ho také
byly potrhané, rychle zmizeli ve
Nohy venkovského kluka byly obuté do bot,
nebo si našli
do
Sandály
vlastnost: dokázaly
okamžiku zajet mezi škvíry
toho primitivního chodníku
a uváznout.
následujícím pádu však škvíry své
rychle a
povolily, takže hoch potok zase
Ne po lávce. Padal po
do vody.
by bylo jednodušší, kdyby rovnou
potok brodem, ale to také nebylo snadné:
ve vodním toku, jenž
z kraje vše, co bylo tekuté a napájelo spodní prameny spousty
studní, žili užovky a žáby, raci i vodní krysy. Také tu plavaly ryby.
Na kraj se pomalu ukládal
celé dny zcela
Bylo krásné léto roku 1952 a slunce svítilo již
Ano, vy ten kraj neznáte.
Tam, kde slunce chodilo svou denní cestou od východu k západu, tam byl les. Kraj se
vlnil, chvílemi se ztrácel
kopcích, ale
byl obnažen polnostmi a
loukami. Pak se zlomil a spadl do
a bylo bezesporu velkým
zasít tu
tolik
chaloupek a stájí a stodol.
Ale stály tu. Malebné a romantické, ubohé a bohaté, smutné a veselé, jednoduše vždy
takové, jak je rád
denní rozmar.
na onom zlomu, který tu kraj
vedly koleje. Také zde bylo nádraží.
Bylo podivné, že slunce nejezdilo vlakem:
stejnou cestu. Jenže vlak jezdil mnohem
rychleji.
za den
od Prahy, aby zmizel na konci
a zase se vracel.
Tam, odkud slunce nikdy nesvítilo, byla pole a halda. Nedohledné lány kamenitých polí,
nad nimi se do dáli táhla lana, vedená po vysokých sloupech, po kterých jezdila jakási
lanovka. Její vozíky v pravidelných intervalech sypaly s obrovské výšky škváru na haldu:
klap, klap,
západní vítr, vanoucí sem od hrudkoven, odnášel prach škváry k východu.
lidí z okolí našla v hrudkovnách práci.
Podivné jméno dali lidé vysokým pecím, které nadarmo
do Brdských
pár hrudkách, které se pod Skalkou našly, mnoho železa nebylo.
protože
3
A tak se
odkud.
hroudy, ve kterých se železo nacházelo, dovážet, a nikdo
Sedláci již nebyli
rozoraných mezí
ploty
zdmi svých
Nacházeli se ve
Moudrost a zkušenost, um a znalost
prostých lidí, toto nenahraditelné bohatství bylo
v
letech jako pára nad hrncem. Vytrvalý východní vítr páru odvál a voda se
tragédie zámožného národa. Lidé se nestali chudáky ze dne na den. Trvalo léta, než
zplundrovali zásoby a vyprázdnili hojnost
Než se vzdali ruskému imperialismu.
Zamyslíme-li se nad odvahou, kterou musel chlapec sebrat, aby se vypravil na druhou
stranu potoka, za šera po lávce, byly starosti ve velkém
Tam na druhé
potoka, ve statku,
mléko chlapec chodil.
Jmenoval se Mikuláš a všichni mu
Lexa.
jen
známí.
dojili krávy. A pro ono teplé a mastné
Miky. Otec se jmenoval Alexandr, tomu ale
dobrých známých pan Baleš ve vsi moc
nebyl místní. Byl zbohatlík
nad Sázavou, dobyl ve svém mládí Prahu a nákladním vozem
koupit
u potoka. To
však bylo
desítkou let. Po celá ta léta
okupace zde rodina nebydlela, jen
obchodník Baleš renovoval
který koupil a který byl na spadnutí. Nakonec z
byla
docela
chalupa.
k pozemku
cesta vhodná jen pro osobní auta, a na
navíc vyžadovala
dávku odvahy, protože vedla hned nad
potoka.
Tu odvahu Alexandr Baleš bezesporu
mohl na pozemek dopravit stavební materiál a
Stavení totiž tísnila z jihu prudká
a bylo odtud
však musel nechat postavit brod, aby
se sem takhle vozilo uhlí a koks.
Baleš
rád teplo a
známé v Michelské
koksu akceptoval jen antracit. To bylo to nejdražší uhlí.
a tudíž
ke koksu. Mimo
Situace Baleše otce byla roku 1952 již zcela jiná, ale mluvit o ní
se zajímáme o Alexandrova syna Mikuláše, který šel pro mléko.
které
padal.
není na
Zatím
lávku, které se bál a ze
Chlapec byl modrooký
postavy a zvídavého výrazu ve
ukazovala strach. Bál se skoro všeho. Tmy, samoty, neznámých
silných
která
a
Jarní velké vody dosahovaly až ke vchodu do chalupy, takže obyvatelé museli
zadním
oknem a vichry se hnávaly nad
krajem a
více hluku, než škody.
Chlapec ztratil matku, když mu byly roky, a ta vzpomínka mu jde stále hlavou. Otec se
sice znovu oženil a macecha byla dobrá máma, kterou hoch miloval celou svou duší, ale na
vlastní matku
neustále
jeden obrázek…
HLAS
4
Dostat se do duše a myšlení malého chlapce je možné, pokud jsem tím chlapcem já sám.
Nebo pokud jsem jím býval. Jisté je, že mi dá velice
práci vrátit se do mých
let. Omýt vzpomínky, které jsou již dávno
zkušenostmi, a zdaleka nejsou tak velké
a
ba ano,
jsou i
– dnes, když jsem již
lépe – již
dávno
vím, že
je daná
zcela jinde, než kde by ji lidé
i lidským zákonem, bývá ta hranice
mám pocit, že jsem této hranice
nedosáhl.
naopak, že ji mám již stovky
let za sebou. Vlastní matka mi
když jsem byl
malý, a
si ji
nepamatuji, vidím ji, jak leží na lehátku ze sanitky, které stálo
našeho pražského
domu, a
Lehátko bylo nízké a tak chudinka ležela u
a
strachem
pozorovala
jenž se kolem ní
Dnes již vím, že tušila, ne, že
že mne již nikdy neuvidí. Její
a jistota, že nechává své nejmenší
na pospas
tohoto
asi tak silný citový náboj, že si tuto scénku pamatuji dodnes.
Kde byli moji starší sourozenci, to nevím. Ty,
mnohem
mám
nikdy se nestalo, že by mi
odešla do neprobádaných
jsem tenkrát
jsem
vnímat
krásné vzpomínky na
po boku mé mámy (macechy),
že mám
jednu mámu, která mne opustila, když
Ona sama tu je jen pro mne, protože moji maminku zastupuje. Dokázala
a rozdávat
lhát
jsem si myslíval, že má macecha byla
silná a inteligentní žena, ale
jsem zjistil, že
na vybranou. Rodina kolem ní byla tak
a již od
dob, kdy jsem vnímal a mluvil a
i
jsem byl neustále
že tato tady, ta
není má matka.
jsem to již od mámy
podlý úmysl,
mne
nemohl posoudit.
a tak se zlému a rozvratu chtivému
Pokud
takový
ten
já to tenkrát
Nejvíce zla sila má
matka mé biologické mámy.
to byla jen bolest, která jí
zkalila zrak, takže nevnímala, že její nejmladší
je v dobrých a láskyplných rukách.
Otec se na její
zákaz mne, nás
díval velice
a já se mnohem
Toto tady jsou jen
které jsem pochytil
domyslil. Jednoduše jsem tyto
kolem mne tak vnímal.
popsal každý z naší rodiny jinak.
Ale tu
kterou jsem
jen já. Kdyby náhodou
když jsem musel
tvrdit
jiného, tak mu
že
a které jsem si
by ty samé
za tmy
lávku, tu znám
5
Mikuláš se
odvážil vstoupit na kluzké kmeny lávky, ale
a pro jistotu se chytl jedné
plotu, co
se zase vrátil.
pozemek
kolem jejich chalupy.
s mastným
Chlapec se
vrcholu. Modré
V duchu slyšel
spadlo do potoka.
po celém
a když to
dosáhlo jeho rozrušení
domu, ale pomoc od nich
otce, kdyby se vrátil bez mléka.
To již
zažil.
doma
statku za potokem posílali, jako by to
jaký strach z lávky má, znovu a znovu ho do
naschvál.
Ale kdo jiný by
pro mléko jít? Otec
a poslouchal zakázaný
zvaný
Svobodná Evropa, (Mikuláš o tom
ale také
že to nesmí nikde
a matka
s Magdou v kuchyni u stolu a
úkoly. Tedy, sem tam
fackou nutila
chlapcovu sestru, aby se
Magda byla o
let starší a sourozenci
stolování, o které Elfriede dbala.
Elfriede byla chlapcova macecha. Mikuláš
máma je macecha a že se jmenuje Fieda.
Fieda byla
vždy Elfriede.
.
že jeho
že
se
jste Elfriede? (ne Elfriedu) a chlapci toto jméno
jak se vám dnes
paní Elfriede?
Ostatní tvary tohoto jména byly pro Mikuláše jenom nadávky.
Povzdechl si a
se
na statek za vodou. Táhlé
chlapci teplý chlév, kde selka dojí. Pustil se plotu a zase popošel k lávce.
Lávka byla
u zahrady.
zájmy až na
když mu
výslovnost tohoto jména, ale
Elfriede, kam jdeš (ne Elfriedo),
jeho matky.
Paní
žádné
Elfriedo, to
krávy
na dvou podestách, jedna stála u plotu jejich pozemku a druhá za vodou
Ta zahrada za lávkou nesla jen jméno Zahrada. Byla tu
zcela
protože v ní nestál žádný
Domy byly od toho, aby stály
a bydleli v nich lidé a
podle jejich jmen se dalo usoudit, komu
zahrada. Ale tady žádný
nestál a Mikuláš
komu by zahrada, kde se nedá bydlet, mohla
Zahrada
trojúhelník mezi potokem a cestou za ní, která vedla kolem statku. Tam,
naproti statku a místu, kde
jejich brod, byla
trojúhelníku byla
zahrada Bozovic,
bydleli hned proti jejich
ale za potokem.
Kolem oné zahrady vedla
kde se dva
nevyhnuli. Navíc
stará
plotu své rezavé pojítko a spadla na
Vysoký
pouze
pohled.
Ano, to je správný výraz: chlapec byl celá ta léta
jeho vodou a divotvornou hladinou.
co na
od
pustila
postavený
potoka
6
Pan
obrovský chlap, jenž
to byla zkratka a Mikuláš
jediným kopnutím své nohy,
do potoka a
tím
co
chodíval
lávku do hospody, (protože
mu to otec
když byla lávka jejich) dokázal
velkých gumovkách, dopravit
„Co to sem do potoka nasypali za
sám pro sebe.
slyšel Mikuláš, jak si
povídá
Mikuláš
položil pravé chodidlo na lávku a se zatajeným dechem
vstoupit na
kluzké kmeny, když zaslechl kroky. Podíval se do potoka a
se zdálo, že je voda
zbarvená, skoro jako mléko. Z této
barvy vykukovala bílá
ryb. Mikuláš
co to znamená: ryby byly leklé, ili chcíplé.
šel do hospody.
to pro chlapce výhodu, ale
i nevýhodu. Výhodné
bylo, že
kluka popadne pod paždí a
ho na druhou stranu, a nevýhoda
v tom, že se mu bude
posmívat, a to Mikuláš
nesl.
nezklamal. Nejprve zaklel, když byl v
(doslova
„co tady ten
plot furt
do prdele“), a po té do upadlé
kopl. Pak Mikuláš zaslechl, jak
v potoce,
Bozovic husy, které se prakticky do potoka
a
tu, až dozrají do
Pak
lávku, hodil
velký pytel na zem, popadl
Mikuláše pod rameno a zase se s ním vrátil na druhý
kde ho odstavil a
se k tomu, jít
do hospody.
pane
„Jo,“
obr chlap a dodal: „Kdybys
Jendu, tak mu
že jsem
v hosp
„Ano, pane
„No,
Ale brácha
je sobota,“
až v sobotu!“
a šel.
Sobota? Ona je sobota, divil se Mikuláš, ale pak si
že to asi bude pravda, protože
otec byl již od
doma.
ale
že to znamená, že je sobota. Nebo
Ne,
to není, to bývá otec již od rána doma.
Statek byl tmavý, jen ze stáje bylo
a zdálo se, že i teplo se odtud
po
Soubor asi
vidlí, zapíchnutých ve hnoji, vrhal stíny, které dosahovaly až k chlapcovým
nohám.
Mezi vchodem do dvora a vraty do chléva byla halda hnoje, ze které se
nebi a vzbuzovaly
chlapce.
se po celém
si
Pak se jeho ruky dotklo
že to byla Minda,
studeného a
to. Mikuláš
která sem do statku
To už ale stála selka ve
už
je bojácný, a vtáhla ho do chléva.
a slabé
ze chléva
celý
Vidle
leknutím, ale hned
jásajícím pocitem
žena a popadla kluka, o
Nejprve, jako vždy, ulila do hrnku teplého mléka a podala ho klukovi, který
naplnila bandasku, kterou držel v ruce, a poslala ho
že
pil. Pak
7
se
chléva a pak nastala tma. Mikuláš obešel
jedny vidle a vydal se s bandaskou mléka, ozbrojen jako husita, k potoku.
zdí statku stála
Zrovna tam
a na ní sedával starý Budil a
fajfku, protože doma
ty jsi,“ bafnul tabákovým mrakem Mikulášovi do nosu.
nejprve lekl, ale pak se rychle uklidnil, protože se tu nacházela vítaná
doprovodí k lávce.
„Od naproti,
vytáhl
se hoch
že ho
Miky,
„Byl jsi pro mléko?“ bafal z fajfky starý.
„Ano, pro mléko, jako vždy,“ souhlasil kluk a
aby ho doprovodil, aniž by pojal
že se bojí.
„A
si vybíral slova, jak
máš ty vidle?“
„Byly zapíchnuté ve hnoji…“
„Ty se bojíš, nebo jsi je
„Ne, já nekradu, ale
ukrást?“ ptal se
kmet.
jsem aby…“
„Tak že se bojíš,“ konstatoval starý a hned se zeptal: „chceš doprovodit k lávce?“
„To bych moc rád,
ale
zaradoval se Mikuláš.
ti tajemství, které musíš zachovat až do hrobu!“
„Ano,
„To není tak jednoduché, do hrobu je to dlouhá doba,“ nedal se
„Já to ale vydržím,
trval na svém Miky.
„Co vydržíš?“
„No
to tajemství,
„Aha.“
se
zvedl a šouravým krokem se vydal k lávce. Odtud od zdi statku, po
kolem plotu zahrady, ve které nestál žádný
to bylo asi osmdesát
šel, bafal
z fajfky a hocha si nevšímal. Ten se mu lepil na paty. Když došli k lávce,
se a
„Tady to už zvládneš,
na lávku, ale
si
tu, dokud nebudeš ve vaší
„A to tajemství?“
„Jaký tajem… ach jo, málem bych
Od statku se ozvalo mrzuté volání selky Budilové.
Mikuláš
8
„Kdybych zítra
slyšeli:
být mrtvý, tak mne zabila,“ šeptal
„Pantáto, kde jste, hergot,
ze tmy a pak
bouchnutí
u ucha
klukovi. Od statku
už máte spát… kde vás budu hledat?“ bylo slyšet
„Kdo vás zabije,
„No ona,
muž a ukazoval ke statku.
„Ona se bude teta vdávat?“ divil se Mikuláš.
„Ne, ty troubo, od té doby, co se sem s nahou zadnicí
Tys toho rozumu moc nepobral, no není divu, Pražák a
Také to nemáš lehké.“
se jí
v drápech
se vypravil
Mikuláš
rychle lávku a zmizel za bránou jejich zahrady.
Zbývala mu
travnatá cesta ke vchodu do domu. Tady
lezly žáby a užovky. Proto
Musel
na zápraží a bude doma,
hale.
U
a
ležel mrtvý chlap. Byl zcela nehybný,
a malé postavy.
Již nedýchal. Mikuláš musel kolem
a
ho pojala, když sandály zavadil asi
o nohu mrtvoly.
vrazil do
halou a vpadl do
Magda zvedla hlavu od slohu. Ve
se jí
úleva,
bratrova invaze do
místnosti slibovala
a odstup od domácího úkolu s úžasným nadpisem:
Klementu Gottwaldovi za naše dobré živobytí?“
„Co se
místnosti i otec.
matka a
„Co ten parchant zase
„Jak to mohu
úloha.
od stolu. V tom okamžiku vstoupil do
ptal se ženy.
mi to
divila se Elfriede. Otec se tedy
k synovi:
u
„Co je?“ Mikuláš v hysterickém
leží mrtvola. Matka se
Magda se
skoro se dávil,
a
že
které
v nose a otec se šel podívat
Když se hlava rodiny vrátila do
chytla
celý
do hlubin nosní dírky.
Magda pár facek, protože se jí
„Kdo to tam hodil?“ optal se otec.
„Co jako?“
„Ten pytel brambor! U
to mrtvola?“ nechápal táta. Matka
se válí pytel brambor, jak si mohl Miky myslet, že je
ale nikdo si toho nevšiml:
„To byl asi sedlák, pan Boza,
„Že ti to
divil se Alexandr.
jsem mu, že nám došly brambory,“ objasnila.
9
„Co já vím, asi
Elfriede. Pak se
k synovi a
se
zeptala:
„Na co máš ten
?“
Mikuláš totiž stále držel v ruce vidle a matka, jež se
slova doslova: Mistgabel.
Chlapec se
díval na ruku, ve které držel
kuchyní vzteklý
„Ty
ke stolu a
jazykem
potýkala,
ale než
jedny komunistický, já bych je vlastníma rukama roztrhal!“
si Magdin domácí úkol:
dát
totiž
Klementu Gottwaldovi za naše dobré živobytí?“
Anežka Havelková
velice realisticky. Praha na konci 19. století se
blížila
století a bylo mnoho takových, co
že to znamená konec
Konec
Anežka
Takovou
mohla
bude
velká událost a na ni se
podívat mnoho lidí.
že všude tam, kde je plno lidí, je také
a hlad.
si
vlastní obchod.
nechat ujít a jen
Dívka jako by otci z oka vypadla:
byla pravda.
se
jak to
aby si
jako by se tu narodila, a baže to snad
Po Michli se tvrdilo, že stará Havelková ani neslehla, jen za pultem porodila a obsluhovala
dál.
Anežka
jediný, veliký problém: otec se již pomalu vzdával obchodu ve
prvorozeného syna
a jí, jediné
slíbil, že když si najde muže, který se mu bude
líbit,
jí také obchod, ale v Nuslích.
se tam
a lidé, co se
do
budou muset
kde mají nakoupit.
Vydala se tedy dívka na lov, p
Pak
chodila na zábavy a na mladé muže
ní stál: statný, hezký a ne
ky nad Sázavou, z Petrova. Václav Baleš.
chytrý,
jisté
buran z venkova,
Anežka se nejprve zamilovala a pak se
vyptávat co a jak. Václav bydlel na
u vzdálené tety a od
rána,
již od noci, pomáhal
byl
z domova
To je skoro od fochu, pomyslela si Anežka a
ho otci
jako ženicha. Po zevrubném výslechu Václav obstál a i matce padl do oka.
pak
Havelka dostál slovu a
mladým krámek, v Nuslích na stanici elektriky.
Konec století se již
Silvestra roku 1899
a
se
dále. Bylo mnoho humbuku pro nic, ale na
obchodníci dobrou tržbu.
10
Elektrická dráha tenkrát vedla jen do Michle, ale
se
že se na svahu nad
jež nesla jméno Roztyly, bude
a že to bude velkolepé
pro
Prahy,
ho financovat
Václav Baleš se projevil jako dobrý samec. Krátce po
Anežku
po narození syna Alexandra roku 1905, zanechal všechny ve štychu,
oplodnil a pak,
se odebral na
Anežku to
Byla podnikavá.
jí musely
dcery pomáhat
který stále rostl. Alexandr se také
ale matka pomyslela na památku jeho otce a nechala
ho
Tenkrát
neodmlouvaly,
akceptovaly.
Tím
bylo pro Anežku
obchodovat.
když Alexandr po
zanechal a
Jezdil na kole po
skupoval vejce, nakládal je do sklenic od okurek a
bylo vajec málo a byla dražší, je na trhu prodával.
Stával tenkrát na
vždy na stejném rohu, hned vedle
Každé ráno
tramvají hezká dívenka, která se tu
na ni vždy usmál, protože se mu líbila.
Po
do Roztyl a
když
se
usmívat i
a
a Alexandr se
po
zavedla Alexandra
ho
To již znala jeho velké plány a sny: mít sklenice na nakládání vajec velké jako obývák.
Sen se
Alexandrovi splnil: matka mu
Marie Srpové poskytli pozemek v Roztylech.
peníze na první nákladní auto a
Jednoduše nechali Alexandra podnikat v domku s velkou zahradou na konci ulice.
Byla to
názvu – Zalomená, protože byla
zlomená do pravého
úhlu.
hospodou U
a
na
nalepenými domky, až
V Zákoutí a tady se lámala k severu a
v polích, za kterými se
Michelská
plynárna.
polí, táhnoucích se k Michli,
jenž se jmenoval Emerich
Srp a byl otcem Marie.
Pak nastal
zázrak rodiny. Alexandr nechal pod domem a
i pod dvorem
domku, který zcela
vybudovat obrovské bazény, sedm do
kam se
chlap schoval, aniž by mu ve stoje koukala hlava. Každý byl 3 na 3 metry velký.
Celé léto se svážela nákladními auty, na kterých stálo hrdými písmeny „Alexandr Baleš –
máslo – sýry – vejce“, vejce z vesnic Moravy,
a Slovenska, aby se mohla naložit do
obrovských
do vápenného roztoku.
Kolem rodinného domku vznikl podnik, jeden z velkých
hlavního
Prahy. Baleš k vejcím
máslo a sýry a jako jediný v republice získal dovozní právo
dánských
Pak
na
Marie se
v obchodu a
rodila.
11
Ale i Alexandrovy sestry Julie a Anežka se
Julie, nejmladší, se provdala za advokáta a
si cukrárnu. Nezabývala se výrobou
ty si nechala dovážet, ale prodejem. Na
stanici elektriky, v Bráníku u nádraží,
našla zlatý
tak
že brzy mohla zakoupit vilu v Nuslích a
peníze i Anežce,
která se oprostila od
vedení, provdala se a
obchod
v Michli na
hlavní, ve vlastním
Alexandr sestry
od
Nákladní auta s jeho jménem byla
hrdá, neb byl nositelem jména Baleš.
pokud mu
dovolil a
li cestu kolem.
po Praze
jich již deset. Matka byla
Jako každý Pražák, chudší, bohatý,
na
Na jihu,
ležela vesnice, pro letní rekreaci jako
i rodina Balešova a Trubhofferova letní sídlo
hlubokých Brdských
mezi
rybníky,
– Voznice.
Julie Trubhofferová se svým advokátem (byl
jen
jako jediný
zde nechali postavit
ale Alexandr se ke
protože
sedlák ve vsi, s nedohlednými polnostmi a velkým statkem u rybníka, byl jeho strýc.
Zde na
se Pražáci „srocovali“, jak tomu strýc se svou fajfkou v zubech
tvrdila, že manžel se s tou fajfkou již narodil a
roj
obchodnických
tomu
Sedláci byli
a teta ze všech
pocházel z Karlova, jako ona, ale nesl to
Balešová.
Pod tetiným nátlakem strýc Alexandrovi
Tetka
nejvíce milovala Alexandra, nejen proto, že
jméno, kterým se pyšnila za svobodna:
statek a vše, co vlastnil:
„Ale dokud žiju, smím to tu užívat, jinak, až budu na
muž, kterému neustále páchl alkohol z úst. Alkohol a tabák.
je všecko tvoje,“
Alexandr souhlasil, byl mladý a strýc byl již starý. Ne že by
tenkrát lidé vypadali starší.
jak starý sedlák je, ale
Josef Trubhoffer, právník
kterému nikdo
jinak než Pepík, se tomu smál, až
se popadal za
které
Byl jediný v zámožném
jenž
sklony
i. Teta Pacovská z Voznic mu
jinak než nenažraný kozel.
„Takhle se
smlouvy!“
když popadl dech.
ne? Plácli jsme si se strýcem,“ hájil sedláka Baleš.
„Když se ti tomu chce
tak mi do toho nic není, ale
bys koupit
majetek, peníze možná ztratí na
Jestli sem vtrhne Hitler, tak
budou jen kus papíru.
Majetek, ten je nejlepší, nepodléhá inflaci…“
o
„Jó, Pepíku, už jsi mi to
mi,“
tolikrát. Ale
mu do
„Zrovna minulý týden se mi dostal na
„Kde?“
Alexandr.
mi zbylo, kdys
Alexandr.
zajímavý objekt,“
si Pepík.
12
„Ale, tady v kraji,
to být daleko,
„Tetka, nevíte, kde jsou
se to tam jmenuje.“
se Alexandr na selku Pacovskou.
„Jestli tam mají hospodu, tak se zeptej strýce, bude to
navrhla žena v šátku.
Ženské a
z venkova, nosily v té
šátky na
protože mrzlo, a
, protože pálilo slunce. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Po prvním úmrtí
barevný za
a již barvy
„Tam je „Hostinec pod Horou“. Mají moc dobrý sklep, chlazený spodními prameny
z Hory. Nejlepší pivo – má
jsou orosené…“ Sedlák polkl slinu a ztichl,
ho
ta
zmohla.
Zvedl se z lavice, která stála vedle vchodu do domu a poskytovala
jemuž vládl.
výhled na
Bylo to velké
Po levici byla
stodola v kraji, po pravici, hned za
vjezdem do dvora stáj
a naproti byly kurníky s králíky, prasaty a husami a chlévy s
krávami.
dvora zabíralo obrovské
kterému zase vládl kohout se slepicemi.
„No, mne by spíše zajímalo, kde jsou ty
v odchodu.
sovice,“ zastavil Alexandr strýce
Pacovský dostal
a vydal se na náves k
do hospody. Tady
dokud nebyl zpit do
Všichni to
a nikdo nic
To by si nikdo
nedovolil. Pacovská prakticky všechny
rodiny zásobovala
proviantem ze statku.
„Z venkova“, jak se v Praze
„Až budeš v Mníšku na
místo do Prahy, dáš se do
Je to cesta do
Davle. Takový moula
být, abys to nenašel,“
strýc a mohutná vrata za ním
zapadla.
Pak bylo slyšet, jak kope do
na
a ten zvuk se blížil k
Když byl
Pacovský „vyprahlý“ jak
tak byl vzteklý a kopal do všeho, co mu
do cesty. Celá
vesnice to
a nikdo se neodvážil ho
pivem oslovit. Nejlepší pochození bylo
po prvním rumu. Pak byl chvilku vlídný, ale jen chvilku. Potom to s ním bylo horší, než když
byl „vyprahlý“.
Ženské stály na zápraží a co do módy
kšeftu, ale
to Pacovské ukázaly.
jedna druhou. Celý týden se potily ve
Alexandrova žena Marie
šaty až pod zadek upnuté, pak ale
ve skládanou sukni. Bílý krajkový
a
jako rádiovku, zrovna tak
bílý jako padlý sníh, byly
módy. I
z jemné
byly bílé, nyní však již
nesly stopy hnoje.
Kolem jejího masitého, avšak vnadného
se lepila její první dcera Alexandra. Mariina
matka, matróna ze
užívání, (tak však jen vypadala, ve
to byla
vdova, jejíž
padl v 1.
válce), se snažila
zabavit, aby
Marii
klidu, což však na malou Alexandru
žádný dojem, ona si
mámu, kterou šest dní v týdnu
užít.
13
„To sis nemohla vzít
jiného, když jsi
byla slova její švagrové Julie
Trubhofferové, když nedlouho po Balešových dorazila ze svého domu do statku. Také
z Prahy.
bych to
Oblékám se pro Alexandra a tomu se to líbí.
je to jedno, jak vypadám,“ namítla Marie.
a strejdovi
„Já se divím Lexovi, že ti nenafackuje, ale to ti povídám,“ dala Pacovská ruce v bok
a
pohled na nastávající matku: „takhle mi tu po vsi chodit nebudeš. To bych se
musela propadnout hanbou.“ Marie se lekla a Julie se
usmívala.
„A ty,
ksichty, vypadáš také jako kurva,“
advokátové. Julie obrátila užalované
k Josefovi, ale Pepík se smál. Nejprve jen
pak i nahlas. Jak
být tak štíhlý, vztekala se v duchu jeho žena.
Pak se ke slovu
paní
a
Božena:
„Tak nechte toho solení, selka, abyste
nevšímejte…“
A mé dcery,
si
„Vám se to
Srpová, vy tu nemusíte žít. Strávíte tu
nanejvýš trochu
léta a šup, už jste v Praze,
schovaný za
vejci. Kdyby nebylo mého Alexandra,
tak...“
„Kdyby nebylo mé dcery, která na muže
kluk ani neuprdl. A ostudu bychom vám tu již
Pacovský.“
„Cože?
byste to
a
mu rodí
tak by si ten váš
nemohli, o to se vám stará pantáta
jednou?“
Selka se
postavila a zdálo se, že útok nehodlá
muž odešel do hospody, dostávala takový vztek, že musela
byla v ráži. Vždy, když
vynadat.
po ruce jen služku Gábinu a ta byla
více než o jedno
a to nebylo ono, protože vždy
a pak, když jí selka dala, co mohla, se
znenadání usmála a
která byla zcela mimo.
Vynadat
Srpové, to bylo jiné pochutnání. Jenomže
v tomto okamžiku po
radosti, protože ze stodoly
Alexandr s podnosem, na
stála láhev slivovice a
malých sklínek.
ním se Pacovská nehádala,
ním se chovala jako
ženichem, když má
svatbou.
si odplivla a
„Aby ses všude necpal, Lexo!“
„Ale teta,
vy nevíte, co je to móda! Kdybyste
co mne to stojí
a
jak nám honorace v Praze závidí, dívala byste se na to jinak.“ Hlas milovaného Alexandra byl
Pacovskou zaujala jedna
„Vona je ta paráda drahá? A voni vám závidí?“
Alexandr naléval
Pacovská chvilku
nápoj s jemnou šmouhou do modra a pokyvoval
a pak usoudila:
hlavou.
„To je jiná, to jsem
Pak ale rozhodla: „Bude lepší, když ze dvora
nepolezete.
si dole, za stodolou k rybníku.“
14
Tak se stalo, že
tolik jiných
dole, za stodolou u rybníka, ve
Gábina nanosila židle,
tam již stál.
jako již
Pak
selka za pomoci Julie a Marie celé místní
a
to tak vypadalo. Nezdálo se, že by to
mohla za toto
roku 1935 sníst.
dohromady.
í odpoledne
Když pak
dorazila i Anežka
se chvilkami, že jídla bude málo.
synky, zdálo
Pacovská proto
do
s manželem Frantou a se
a Gábina jí pomáhala nosit další.
„Je to huba nevymáchaná, ale podstrojit umí,“ mínila Božena Srpová.
„To je zvláštní, jak tady venku chutná,“ souhlasil Alexandr a hladil si pupek. Marie
se na ten vak hojnosti a blahobytu
dívala. Pak si dala ruku na
a
„Už kope, jako divý… kope!“
„To bude
požehnaného stavu?
kluk,“ nechala se slyšet Julie.
jí blesklo. Kdy i ona
Pak, když se odpoledne
se sluncem, které
rozhodl se Alexandr, že pojedou
se stavit
Když
tatra, vonící novotou a lákající pohledy
zahlédli starého Pacovského, jak se kymácí
za límec.
Alexandr
mávala.
ostudu.
do
pokukovalo po
míjela hospodu u
odkud ho pan Pouška
plyn a malá princezna, rozmazlená Alexandra, prastrýci ze zadního sedadla
Božena jí chytla za ruku, ale se
se dívala, jak sedlák
Ostudu však
Starému Pacovskému každý ze vsi
dlužil. Na dluhy si
jen když byl nalitý. Proto mu každý, kdo zrovna hostoval ve
HLAS
Bylo to období první republiky a tehdejší mladé
k nejbohatším zemím
Takové velmoci jako
Francie Anglie
jako by tato
nebo byla
si však sílu
protože se nezdráhaly s touto mladou zemí, srdcem Evropy,
vzájemné pomocí
napadení. Smlouvy, které nedodržely.
Hitler, ten byl
totiž ten
se vypracovalo
neexistovala,
moc
smlouvy o
Nebo
možná lepší poradce než ostatní evropští
zázrak, batolátko, jež se jmenovalo
ty
a motorek, zbrojních továren a zásoby
skladech znal.
Ten
A dokázal si toho cenit. Nemohl mít v úmyslu tuto bohatou zem vojensky napadnout, o ne!
Kdyby
dostat na frak, to by
Ani on ani jeho strana.
15
Dokázal však zblbnout mozky mocných té doby a povedl se mu geniální politický tah:
získal po zuby ozbrojené
a Moravu intrikou.
Stal se dokonce ochráncem této malé
Protektorát
a Morava. Velkoryse nechal
samostatnost, tam nebylo nic mimo hor a kozího sýru, co by se mu hodilo.
Hitler však nebyl komunista a
pracovitost.
jiné názory na to, jak
Maloobchodníci a velkoobchodníci byli,
silou: touhou po zisku. Po
jako
Národní socialisté
žádný
zvednout, vymyslet nové
Roku 1935 se
nemluvilo.
nemovitostí.
o
ne v mé
vynutit co
a
hnáni starou a
by tuto sílu nenechaly pracovat pro sebe.
Adolfem Hitlerem tolik
Tady se vedl jiný boj. Boj o lepší a dražší auta, o koupi
Pro ženy z našeho rodu hrála velkou roli móda,
se za ni utrácely velké peníze a teta
Pacovská nevycházela ve Voznicích z údivu. Pro muže byly zase lákavé ženy:
pokud
to byly ženy cizí.
Abychom si
zcela cizí, atraktivní a povolné pro jednu noc, pro jeden mejdan.
Jezdilo se na dostihy, hrálo se o peníze. Nebylo jediné technické vymoženosti tehdejší doby,
kterou by rod nevlastnil
vydání.
I do budoucna se
se rodily
a
budovala se struktura rodu a
by vše dopadlo podle
o politiku.
by na
nic
dokázali jinak
se plány, jak je
Ano,
kdyby se hlavy rodin zajímaly i
ale jsem
že by se
Jediná
z té doby, kdy jsem
nebyl na
mne
byly mnohem
hlavy, než potomci
z Petrova, které úmysl Hitlera neprokoukly.
Pepík Trubhoffer neustále varoval a lezl tím všem na nervy.
Nebyl to však Hitler, jenž slávu rodu z Petrova sfoukl, ne, byla to jeho osudná chyba: že
prohrál válku.
Tím vpustil do
opravdového
komunistu.
nacistického režimu nehodlám
však netýkaly. Nikdo nebyl židovské víry, ani
politiku, tak jsi mohl podnikat a bohatnout.
takové
ohledech byli mí
Alexandr
snadno našel
mohl prohlédnout, stala se osudná,
tragická.
Naší rodiny, našeho rodu se
A pokud ses nezajímal o
podnikatelé.
a i domek u potoka se mu líbil. Než si ho však
která nebyla v okamžiku zase tak
na vývoj událostí položit svou ruku až mnohem
16
Cesta z Mníšku vedla malebným
krajem a ves se
asi zrovna mlel, protože se vodní kolo
Všichni se
idylu:
dívali doleva,
starým mlýnem.
Z mlýnice byl slyšet klapot.
k potoku, a pozorovali tu pohlednicovou
potok, který je doprovázel z Mníšku, byl
hnán do náhonu a
korytem a
mlýnské kolo. Staletý mlýn
ochoz v
pohledu
jen krásná
a švarní
šermující o její
opravdu tito hrdinové dávných
byli, asi by se nikdo nedivil. Ve
klid a pohoda.
tekl
a k celkovému
Kdyby tam
tam vládl
Nikdo z posádky auta si nevšímal lesa, který se již delší dobu táhl po pravici.
tu u
silnice vyšší nižší
a stromy se pak plazily do velkého vrchu, jenž vévodil kraji a
jednoduché jméno: Hora.
Alexandr se vzpamatoval, až když Božena Srpová
padlý
a
motorem vozu
Nikdo si totiž nevšiml dámy, která
vyrazila na koni z lesa rovnou
auto.
Alexandr
zabrzdil, ne však zase tak rychle, aby nepovalil
Dáma, jež na
bokem, tak zvaným dámským posedem, zákonem
dopadu a odrazu
s nevelkého
a dívala se
do
kabiny tatry.
Teprve když Alexandr držel její paži a omlouval se,
neznámá žena padat do mdlob.
Nebyly to však
mdloby, spíše to vyžadovala panská etiketa, protože, když
zvedl,
se k tomu, že zase nasedne a pojede svou cestou.
Kdyby tenkrát Alexandr uposlechl a
se
dámy, nebylo by o
psát.
Ale on to
Trval na tom, že ženu odveze
a nedbal
jež šlehaly
Marie, ani zlé
Boženy Srpové. Malá Alexandra byla tou dobou již zmožena silným venkovským vzduchem a
spala.
„Nestalo se vám nic, paní?“ strachoval se Alexandr a naladil ten pokorný postoj,
který velice
ovládaly i jeho
sestry. Postoj služebníka,
vtíravého dechu,
který
domlouval, co vše by pán paní
a zajisté velice
(ve
mohli koupit jen u nich.
Jen u nich. U
nebo u
a
v Michli.
Žena si
upravovala dlouhou jezdeckou sukni a chovala se jako
nenasadila ten pohrdlivý výraz, který ji ve vsi proslavil: namyšlená
z hradu.
Domky
byly
naskládány kolem potoka, což
pradávný
kdysi se tu louhovaly
Protože se toto
v kraji neznalo,
sem
ponejvíce z Bavorska a usadili se tu.
Dnes se tu již dávno
jména tu zbyla po
nelouhují a nebarví,
se zase
Jen
však
17
se
domy
vyšplhaly jen na pokraj srázu,
Zde,
i do strání a tak vznikla vesnice. Jestliže se domy na severu
se na jihu
ji do kraje.
se rozhlížejíc do dáli, stál
sypané
v
Od domu vedly
schody
Se statkem ve Voznici se toto
Byl obklopen anglickým parkem,
Lidé tomuto stavení
hrad.
do obrovského dvora. Lesy a polnosti v širokém okolí
nedalo srovnat, bylo v mnohém rozdílné.
Pacovský
ale mladého
Pacovský, byl sedlák proto, že se narodil v selské
pokolení.
naproti tomu byl
neznal. Nebylo
stát. On,
Statek se
z pokolení na
Bohatý kožešník z Americké ulice v Praze zajistil tímto
svého syna. Nejprve ho
nechal studovat vysokou
školu ve Vídni a pak koupil statek po
zchudlé
která
k zámeckému rodu z Mníšku.
odkoupil polnosti a lesy z celého
okolí. Když byl
jemuž se
hrad,
opraven, statek byl dán do kupy, když bylo
zaseto, o což se zasloužili sedláci ze vsi, protože to tak již generace bylo,
mladý
z
a
si
ženu, dceru pilota u švýcarské letecké
bylo celkem jedno,
byl otec
povzbudivý
když dámu potkávali v lese
– jezdectví.
pozdrav a
na polních cestách, kde
bylo koní ve vsi plno, nikdo na žádném nejezdil. I toto
by bývali
odpustili, kdyby nebyla namyšlená a arogantní. Byla zvyklá z Prahy, že ty lidi, co
neznala, nepozdravila. Tady na vsi na to doplatila.
jí totiž nedošlo, že ji znali všichni.
A nejen
z Bojova, Bojanovic i
z Davle i ze
se táhla chladná
je namyšlená kráva. Nahlas se o tom mluvilo, jen když nebyl
v blízkosti.
Mladého
totiž každý rád. Chlapi
protože se
napít, sedláci na
polích, protože se o všem poradil a dobrých rad se držel, a ženy, protože byl
Jako
filmový herec. Jako by
z Barrandova, šeptaly si potají.
byl
a
v tom chodit.
spoustu malých
a dával jim
tím živobytí. Nakoupil plno
o kterých chlapi jen slýchávali, a byl ochoten každému ty
obrovské potvory,
smradlavým motorem,
na jejich malá
Lidem
v okolí
se
nechal postavit školu a opravit
Jediná jeho stinná stránka byla jeho žena.
O tom všem
Alexandr zdání, jel
poprvé. Díval se do
aniž by znal její povahu a cítil se provinile, jako by on sám, a ne ona vyrazil
„Marie, sedni si dozadu k matce, musíme dovézt dámu
která v tichosti
a hned se ptal dál: „Kde bydlíte, paní?“
krásné ženy,
z lesa.
manželce,
si muže
již obvyklým pohledem.
je to
zbohatlík
z venkova, postrádala u
ten vznešený tón
na jaký byla u
svého otce zvyklá. I
ty ženy,
ve voze jako prasnice,
že je to drahé“, aniž by
18
zda jim to sluší. Jediné, co
oslnilo, byl nový
výroby. Sice si mohla
„Tatra“, ale nikdy se o
nezajímala.
cizí
Ale ten muž, co jí nabízel doprovod
se jí líbil. Byl statný,
ale
nebyl
tlustý.
si na manžela, který byl hezký až moc a štíhlý jak provazolezec. Již dávno
že s takovým mužem má žena jen problémy.
Že se stala
jí jaksi nevadilo, ba
byla i hrdá, a když s Ladislavem
majetek, který stále nebral konce, byla i ohromena, ale
postrádat
Taková smetánka se
nenacházela.
„Kdyby vám to nevadilo, pane…“
paní, Baleš je mé jméno,“ uklonil se Alexandr.
„Kdyby vám to nevadilo, pane Baleš, bydlím na
mi uklouzlo to
jméno, co lidé našemu domku dali.“ Pak
ruku, kterou Alexandr
uchopil.
„Jmenuji se
k tomu usednout do vozu. Alexandr jí
„Dejte mi oprátku mého
Alexandr souhlasil a již obíhal
ve statku.
jsem dcerou švýcarského pilota,“
a
se
vedle vozu, ale nesmíte jet rychle.“
aby mohl nastoupit a nastartovat.
Marie poznávala stránku, kterou u muže neznala. To je
pilota, dala
v duchu to samé jméno, co pro ni
kráva, ta
dcera
Božena
zuby: budu si muset s dcerou v klidu promluvit! Takové ponížení!
ji v okamžiku nenapadlo
byla od huby, jak se v Roztylech
Když
svažoval
krokem, dojeli do statku, zahlédli z jeho obrovského dvora, který se
k severu, ten „domek“, jak toto impozantní stavení
nazvala.
které k
ze dvora vedlo, muselo zdolat výškový rozdíl
aby
dorazilo k vlastnímu schodišti domu.
se tu
jako hrad.
a patro s mnoha velkými okny a vše bylo kryté sedlovou
Ovšem
z jižní strany.
ale
domu,
byl
mnoho let, než tuto stranu mohl Alexandr
Zastavili
uklizeného a
dvora. Jižní stranu prostorného
na které stál obytný
s anglickou zahradou. Všechny ostatní strany uzavíraly
budovy. Byli tu
krávy, býci a spousta prasat.
byl
ruky. Krmili dobytek. Marie
zdravých
bylo tu
žen a
co se
že ta práce ty lidi baví.
a práce jim šla od
to ve spokojených a
Nikdo z nich si však nevšiml auta s Pražáky a
jenž mu šel po boku.
vypadalo. Pohledný štíhlý mladý muž se k nim blížil. Byl drobné
a již
vrásek, které
jeho milý
to tak
plno
19
Lidé, pracující v chlévech, vrhali po
kradmé pohledy, ty ale Marii ušly. Božena
Srpová to však
Tu ženskou nemá nikdo rád a není divu, myslila si a pohlédla na
a milý
„Co se stalo?“
a hezký! Ale na
však pozdravil a
že se jmenuje
hubený, pomyslela si Marie.
vkus je
Slušný
„Tady ten
mne porazil autem,“
a hrabala se z vozu.
a pomáhal jí. Byl to však jen akt slušného,
chování,
spontaneita a
To bych
že to
být taková potvora, pomyslel si Alexandr.
„Ale, paní,
já….“ zrudl tímto
„Já mu tam však vlítla z lesa, pán za to nemohl,“
Ladislav
si
myslel své a
svou
„Kde se to stalo?“
„U mlýna,
já jdu
postaráš se o
sekala informace jednu za
druhou a odcházela ke
aniž by se
nebo
za dovezení
se nesnažil ji zastavit ani jí nedal žádnou
Zato však mile
Balešovi a
zeptal se, co ve vsi hledá.
„Poslal mne sem známý, prý tu má být na prodej
hospodou.
na ženy.
l Alexandr.
„To
být jen ten po starém Pátkovi, ten pod
jste museli jet kolem, je hned dole u potoka,“
a usmíval se
Alexandra se probudila a
výskat.
až když ji
kde jsou. Nikdo jí nedával
plácla. Pak jen plakala.
jsi už živé krávy?“ oslovil
pan
Alexandra
proto
plakat a kývala
hlavou, že ano.
„U strejdy Pacovského ve Voznicích,“
výslovnost.
jasným hláskem.
„Tak vidíš, pana Pacovského z Voznic
neznám a ty ano. To je
než
všechny lidi pozná,“ šibalsky se na
díval.
„To ani nejde… všechny lidi znát,“ leklo se
již
co to dá
„Máte také
a odešel do jedné budovy. Hned se vrátil s bílým
tak malým, že se vešel do jeho
výskalo radostí a Marie se usmála.
Opravdu milý
napadlo ji zase.
Alexandr Baleš byl domem u potoka velice nadšen. Pozemek byl utopen mezi jinými
zahradami a
byl úzký, mezi ploty a povodím. Sotva tam tatrou projel.
bychom ten kousek dojít?“ obávala se Božena Srpová. To by trvalo, než by
ses tam dovalila, myslel si Alexandr a
namítl:
„Snad si, matko, nemyslíte, že s vámi spadnu do vody?“
20
musel
„Myslím nemyslím, co když tam to auto vjede samo,“ obávala se. Alexandr se
smát. I Marie se usmála a
se dozadu, aby matku uklidnila.
stál pod silnicí, kterou
chvílí
statek
naproti za potokem.
z Mníšku.
dostali od pana
co
„Je to tu vlhké, já bych to nekupoval. Pátek poslední léta jen polehával, ani si
nezatopil,“ radil
Alexandr však
stavení jinýma
z Prahy, nebudeme muset poslouchat
tomu
budeme tu sami, když si budeme chtít vyrazit
tety Pacovské,
a
se ptal Marie, co
Marie byla spokojena se vším, co si Alexandr
radit:
a Boženy se nikdo na radu neptal. Proto
„Tady bude opravdu vlhko, uženete si tu revma.“ Pak se ohlédla k západu a rudá
slunce ji tak oslnila, že si musela zaclonit
„slunce sem
nesvítí, bude celý den za
tou horou!“
Pan
který sem
a pak se
takovým
brodem a na nohou
vytasil se svou starostí:
gumovky,
„Helejte, vašnosto, já musím do hospody, kluci už
hrajeme mariáš.
Až si to tu prohlédnete, tak
pod rohožku, já si je pak vyzvednu.“ Já se tu s vámi s
Pražáky nebudu otravovat. Pakáž nenažraná.
na
a dal se cestou, kterou
kousek
a po chvilce pak bylo
jak jde zahradami k velké
jež tu
výhled k východu.
jednak proto,
že byla velká a pak také proto, že byla na kopci: Hostinec pod Horou.
On jde do hospody v gumovkách, žasla Marie a pak již prolézala
a zrovna jako
Alexandr
nápady, co kde
Protože
obrovskou
rozhodli se, že tam nechají
ložnice a koupelnu. Alexandra s Boženou Srpovou
honily po velké
protože
utekl. Bylo kolem toho tolik kraválu, že
chlupaté
v divokém trysku spadlo do potoka a topilo se. Než
Alexandr slézt
, byl
tuhý a plaval v proudu vody.
„Tady to bude o život,“ prohlásila Božena. Obrátila
rozjíveného
jediné
si nevšímala.
k obloze, sedla do vozu a
Pak jeli
Šli po
bylo
Sázavy a
protože to, co otec
že se bojí a neví, jak
musel
nebylo nic veselého a
Pan Nábožný byl docela pohledný chlap, a pokud jeho
nevadilo militaristické
vystupování a smýšlení a jeho
dokázal být i dobrý
Žil ve Švýcarech, protože tam
po dlouhé
zavadil o práci.
Nábožný byl pilotem a
dokonce
metál, protože
ve válce
spousty
dvouplošných
Létal pro anglickou královskou leteckou
flotilu a konec 2.
války ho zastihl bez práce.
21
bylo jediné
kamarádi z Londýna ho
tomu národu, kterému
v Praze na Ruzyni, kde se mohl ucházet o
Ti, co
odcházeli do
a
nedávno letadla.
toto se
jeho ženy a na jejich
a tak žil
ale
sloužit
v Nespekách u Prahy
Celé toto manželství nestálo za nic, o tom byl
již dávno.
u
v Nespekách byl honosný a otec ženy, jehož rodina po generace obchodovala
i se všemi
zatoužil dát rodu novou krev: intelektuální.
mladý muž, jenž se
jeho
fakulty v Praze a do Nespek jezdil trávit
a
již
Obchodníci s dobytkem po celá pokolení
pokolení
bohatí a vyšší
Tento
cíl si dal teprve
a
byl vysokoškolák, absolvent technické
prázdniny.
s námahou zvládnout základní školu. Byli
nepostrádali.
tchán.
byla jeho dcera
a ke
došlo.
narodila se
jediná dcera, jež dostala jméno
než
1.
válka,
Nábožný trval na tom, aby dcera studovala, když se dostala do
kdy
mladí lidé prahnou po
Na to
dbal i tchán, protože
že ty základní školy
v jeho rodu musí
V té
slyšet.
bylo, že za
již vypukla válka,
docházet syn
a zdálo se, že se i jí docela líbí.
odcestoval do Londýna a nebylo o
dlouho nic
Rozhodnutí co a jak musel
Protože
Praha byla
syn také jen základní školu, rozhodl se, že pošle
blízko.
studovala architekturu
do
Když se
vrátil po válce do Nespek, byla jeho žena, dcera obchodníka s dobytkem,
již z domu. Zapletla se s kominíkem (jenž také putoval životem, jsa vyzbrojen pouze základní
školou) a nehodlala ho zanechat. Otec ji
a
v Nespekách
na
Nezdálo se, že by
zradou své ženy, naopak. Ale vadila mu ta dlouhá doba,
kdy ležel na
kapse. Nikoliv však tchánovi, ten rád utrácel za studovaného.
Pak
ukázal jen
studoval
Nábožný dostal místo u švýcarské letecké
a
se
Ani
nejezdila,
ve Vídni vážnou známost. Ladislav
školu.
Bylo by to bývalo pro
zda to platí, protože mladý
zase
povolání
Tak
že si našla studovaného, ale
za Prahou statek a
obchodem.
i
si nebyla jista,
a to bylo
nic
Tentokrát jí otec volal do
zda by se nemohli sejít v Nespekách, že by s ní
22
Protože
aby tchán slyšel, co
(obchodník s dobytkem byl v té
již chudý jak kostelní myš, protože se na
dodávce stáda koní pro
a vše ztratil), šli
po
Sázavy, která tekla kolem domu.
byla vysoká a štíhlá, její
však
ladnost. Byla spíše jako chlapec.
vlasy a hluboký hlas, mohlo se
že byla
exotickou krásou. Italka
nebo i
by mohla být, ale byla
s dobytkem,
sem, do
Evropy,
mnoha generacemi
z Orientu. Byla podobná
avšak výšku postavy
po otci.
Nábožný byl synem z pražské profesorské rodiny a jeho záliba v létání byla touto
intelektuální
zavržena.
mohl
místo
Nyní šli cestou kolem
si
cizí.
na
pražské škole, nebo jít svou cestou.
nedrželi se za ruce, nedávali najevo rodinnou pospolitost – byli
„Jak ti jdou studie? Líbí se ti ve Vídni?“
otec a
hned
že to je jen
slušná otázka, za kterou
zájem. Na falešné
se však ve
dbalo:
i ve Vídni. Proto hrála tuto hru, aniž by si
výšku zdi, která se mezi nimi
„A ty,
Vídáš se
s matkou?“
„S mámou? S tvojí mámou?“ divil se
„Ne, od té doby, co jsem odešel do Londýna, jsem ji
„Já ji
tenkrát také naposledy,
a ty?“
jí nedovolí
a já…“
„Ty o to nestojíš, že,“
„Tak mi už
co máš na srdci, tati!“
Nábožný si dodal odvahy:
jsem ti
že jsem si našel ženu…“ zmlkl.
že bude mluvit
dál, ale bylo ticho. Jen rackové
jak se nad hladinou
o
prali. Cesta tu vedla
východním
a za jejich zády se odehrávalo každodenní divadlo, varieté fantastických
barev
západu. Pozorovali dva stíny, které jim
nohy vrhala jejich
Kraj
jen venkov.
pozdním jarem a ticho bylo
„Znám ji?“ zeptala se
žije v Curychu.
Toto
Oni totiž žádný
„Nebudeš,
tisíci zvuky, melodií, kterou
složit
.
hodlám si ji vzít za ženu!“
jen trochu
tušila, že se ve vztahu k otci nic
ji pojednou ulekla nesmyslná
vyžadovat, abych jí
maminko?“
zakroutil hlavou:
„Ne, budu žít ve Švýcarsku, nemyslím, že bychom se sem
totiž velkou a vlivnou rodinu…“
podívali. Ona má
23
„…a o
chudých
Ani slovem ani pohybem
nechce nic
mimikou
že?“ Otec
souhlas
nesouhlas..
Tak to je
pomyslela si
Matka mi utekla s kominíkem a otec se ožení do hor,
krav.
se stal žebrákem a opilcem. Ale co,
mám Ladislava!
se
a zdálo se, že dosáhla výšky svého otce. Ten se nezamýšlel nad duší své dcery, jeho
jediný problém byl, jak se z této
situace vyprostit.
„Ten
tady v Nespekách ti
Je
nedávno mi to
šek budeš nadále ode mne dostávat a jinak… jinak jsem nakoupil na tvé jméno balík akcií
letecké
Jednou budou mít velkou cenu a pak budeš mít po
peníze.
Jinak…“
„Jinak mi dáš sbohem… už se neuvidíme?“
„Máme telefon..“
„Ano a poštu… ale, já myslím, že si
nebudeme, tuto bolest jsme si
nikdy
si zajela rukou do
oslnilo. Již o té
nemluvili.
a
se k západu.
Druhý den Nábožný odjel
do Švýcarska.
však nyní, jakou dá Ladislavovi ve Vídni
Ano, stane se jeho ženou. Ladislav
Nebyla to láska, která
to samé. Slunce je
že ho již nikdy neuvidí.
ji totiž tohoto jara požádal o ruku.
k tomuto rozhodnutí, byl to strach, že
sama,
Ladislav
bratra Josefa. Oba
stejnou matku a rozdílné otce. Tím se
dostáváme do zauzlené situace, že
se Josef, otec a matka jmenovali Šmídovi, nesl
Ladislav po tátovi jméno
To byla
Pokud nám jistá
stín.
jediná nesrovnalost, protože to byla jinak
a zámožná rodina.
o které se nikdy nemluvilo, nevrhne na její
štít
kožešnictví a
mistrem.
dílnu v Praze v Americké ulici. Šmíd byl u
se zapletla se Šmídem, dali se dohromady a stala se z ní Šmídová. Starý
zmizel a nikdo se neptal kam. Jediný Ladislav si
jeho jméno.
Šmíd
rád jako vlastní.
spousty
a rozhodl se, že nechá oba kluky studovat.
Že to byli oba jeho synové, to
Žil v mylné
žena, matka
ho v tom omylu nechala
že Ladislava zplodil
je oba
a
24
Libuše
byla praktická žena, tak jak ji pokolení obchodní rodiny
byla
k sob tvrdá, úslužná
a ochotná v každou denní dobu se roztrhat pro
platícího „kunšaftu“.
Že Alois
o budoucnosti
ani slyšet, Libuši velice bolelo.
ho nikdy milovat a Ladislav jí
svým jménem Aloise
ze zcela
bláhových
aby existovala rodina
jejímuž trvání
vrtoch zamezil:
do
se
tak
Žili
slavného
jež v té
bylo srdcem Evropy a tudíž
celého
nejen polohou se kolem zlaté Prahy
ale i svou kulturní a politickou
scénou byla tato romantická symfonie
kolem Vltavy
Když ji
požádal, aby ho doprovodila do Hamburku k lodi, jež odplouvala do
byla tenkrát již se Šmídem
lodní jízdenku jen tam, nehodlal se vracet. Ve spacím voze zmohla tenkrát
mladé lidi touha a za burácení kol
se milovali z Prahy až do Hamburku. Jejich
rozchod byla
dohoda, o které
jen oni dva. Byl to kompromis: on
do
Spojených
a ona
v Praze. Nerozešli se ve zlém,
Teprve když se
usadil v Denveru, poslal jí poštou povolení k rozvodu. Že má syna
podle jména), se za celý život
Šmíd tedy nechal syny studovat. Josefa (jemuž nikdo
poslal na právnickou fakultu Karlovy university a Ladislava do
jinak než Pinda),
Zatímco Pinda prožíval dvacátá léta zlaté pražské mládeže (byla to mládež bohatých
a vyšších
kterou tehdejší blahobyt
podle
vzoru bezstarostného užívání mládeže americké) v tom
které nám
planeta
poskytuje, ve
Praze, potopil se Ladislav ve Vídni do milostné
pohádky, lásky svého života. I on
dostatek
a v dokonalém
kavalírském
pozadu za bratrem Pindou.
nebylo
nikdy, co si nejstarší kmeti pamatovali, se tolik
Praha a zem
nikdy tak bohatá.
Nebyla to šlechta, co se
ne, byla to
život se
a to na celém
jako tenkrát. Od té doby
ve víru
života, okázalosti všedních
vrstva, která
být od té doby oporou národa. Ano,
Aristokracie Rakouska-Uherska a jiných
rozvoji.
podlehla síle lidského rozumu: technickému
Snad skoro
zprávy o nových divech lidského umu a továrny chrlily denní
na prázdné trhy: lidé
telefonovat, poslouchat rádio, ženy praly v elektrických
a
vodu z prádla za pekelného
celých
Již
se našla v Praze rodina, jež nebyla napojena na proud. Automobil se
bu
dne.
být symbolem elity.
Zazobaní pantátové, tehdy v dvacátých letech,
zlaté pražské mládeže:
jimž
Byly to vozy
škoda, tatra…
nosy dýchali výfukové plyny
umožnily nevídaný život.
25
si
domy, ba i paláce a v bláhové
si tím kupovali
Jediné,
tím docílili, byl
a hmatatelný
chátrání, jenž
pád
chorobami prolezlého komunismu. Ale tak daleko v našem
zdaleka nejsme.
„Ano,“
znenadání
a
kolo v Práteru, slavném
snažil ji
luvit, aby se svezli.
„Uvidíš celou
že se
parku se
jako na dlani,“
No,
snad ne, ale
Stáli tu, ona a Ladislav, jenž se
lákal.
Bylo
odpoledne a slunce je vylákalo k výletu. Ladislav
by byl
zajel do
nedaleké pusty,
roviny, do vesnic, které ležely mezi
plochými poli a
loukami, kde bylo levné a velice lahodné víno a kde se hrálo na cimbály, ale
Nábožná o
tom
ani slyšet. On miloval ten pohled do dálky, ten pocit, že nic není, co by
vadilo v rozhledu.
byla
ve
venkovském vzduch má? Jen
vztahu dvou lidí se musí
mezi domy a kavárnami a obchody s módou. Co na tom
much, co tam na každém kravinci sedí! Tušila však, že ve
ústupek, a tak souhlasila
s lunaparkem.
„Co ano, drahoušku?“ nechápal
„Ano, stanu se tvou ženou, Ládíku,“
a
si jak na
divadla. Láska je ta
lidského života.
ochotnického
Ladislav se zastavil a dech se mu zatajil. Kdyby tu nebylo tolik lidí, asi by své
do modré oblohy, jež byla tak nízko, že by se tady do toho plochého kraje tolik hluku nevešlo.
samce, jemuž se znenadání splnil sen,
plnit jeho
takovým tlakem, že
pocit, že by mohl explodovat. Bože, jak je láska krásná, snad ani víno z pusty se jí nevyrovná!
Pohlédl s láskou
na
ona mne miluje, ona mne chce, radoval se a neodolal, aby
si jako malý kluk
se lekla a hned se
zda je nevidí
nezahlédla. Je to buran, budu muset mít
Pak se
usmála: je to milý
nebo to
známý.
mezi davy lidí nikoho
blesklo úzkostlivou myslí
Nábožné.
je poctivý a galantní a… je bohatý! Musím být
blesklo jí hlavou a
já tolik
já – miluji,“
odpor k tomuto slovu. Jak a
kde by se
obchodníka s dobytkem z Nespek, matkou
citu? Doufám, že to nebudu muset
zatoužila náhle po
škemrala.
když se splnil
sen,
To nemá trochu chuti
k oslavám?
je to jednou za život!
nikdy mi tak krásná dáma nedala souhlas
u, drahoušku,
na
hledal v jejích
souhlas.
na
Nábožná cítila, že v jejich vztahu hrají dva orchestry a každý jinou melodii. Ona se
bez jakýchkoliv okázalostí a
provdat,
se, a Ladislav
se
díval jinak.
26
Jenomže její náhled
znát. To by ze svatby nic nebylo. Pochopila, že bude muset
naladit melodii jeho kapely. Kdyby
stále
drahoušku a
to nemohla
vystát. Pak
„Jsi také tak
jako já?“
jí
snoubence, jak ho
nevnímala: byl oddaný jako pes.
V duchu se
Pak si ale
že by mohl být starý a mohl by
jako
poslední léta
Od té doby, co o vše
Jediné, co mu zbylo, byl její
Ano, její,
kdyby ho ne
na její jméno,
by ani
nad hlavou!
že se do
Nespek již nikdy nepodívá.
„To je slabé slovo!
se se mnou
mám pocit, že mne milují
a
bych, aby se ta chvíle stala
drahoušku,“
a pln mládí
do kašny, jež tu
v lunaparku
vzduch svým mocným vodotryskem.
„Ládíku, pro Kriste pana,
„Šaty? Co je mi do
máš ty nové šaty!“
když
se.
mám tebe?“ volal
a
l na dívku
vodou.
Lidé
se v proudech
Pražáka.
z nich mu
mluví:
a
se oprostil od
vlády.
že mluví
to by bylo ostudy, pomyslela si
prosím
v mladíkovi
ten
které stále
se usmívali na zamilovaného
protože mluvil
ale všichni
jakou
národa, který dokázal tak
zbohatnout, jen co
nech toho
semínko s
podívej se, jak vypadám!“
se a
chutí nepochopení. Byl však tolik zamilován, že
Otec Šmíd byl s volbou, jakou Ladislav trefil, spokojen.
že by syna
holka ze
statku neuspokojila, a kdyby po
zatoužit, byly jich
spousty. Nikdo
nemohl
že by
vést
když mu povede domácnost a
porodí
Proto se
k uko
studií.
mladých souhlasil. Vymínil si však jeden rok, který
Libuše
– Šmídová se na synovu slepotu dívala
nemiluje.
byla studovaná,
perfektní
vystupování.
(což tenkrát byla
poznala, že ho
a
Však ani ona sama nebyla se Šmídem z lásky, pouze
Žádné
necítila, byla spokojena.
že je
aby muž miloval.
Žena si s jeho láskou poradí, což by
nefungovalo..
Pak mladým vystrojili svatbu.
skýtala
rovné plochy
altánek, všude spousta
i
se v parku za domem,
jako svahy, slunná místa i stín, kde
kašna s vodotryskem.
však
miloval.
jež
nový
27
Od kašny byl rozhled do kraje severním
Byla tu
Pohled k jihu byl zarostlý stromy všeho druhu, okrasnými
koleje, kde pendlovaly vlaky mezi Prahou a
Nad kolejemi se kraj
mezi nimiž byly i
zvedal a
a
se tu Ve
pole, vedoucí až
a za plotem ve stráni vedly
Asi pro množství ovocných
jemuž ve vsi
hrad, byl od jihu mnohem
rázu. Honosné
nezabíralo místo
bylo
do
jež byl
na jižní
s francouzskými okny. A zase spousty
a jejich
která se mísila s nasládlým
parfémem statku, který dole, v mírném severním svahu padal do vsi. Jako
nad
dohlížel tu
nad statkem.
Hosté byli z Prahy, ale i z jiných míst Evropy. Žilo se
a bez jakýchkoliv
cestovalo se
Tenkrát
být Evropa malá, lidé se
zamýšleli nad planetou Zemí a její
budoucností, mluvilo se o lidské populaci a cifry, které
v tisku,
vzbuzovaly
Otázka byla tenkrát
polemická: jak dlouho bude trvat, než se
Tenkrát se našel šílenec, který si umanul dobýt prostory pro
Pak se novomanželé
a Ladislav
hluboko vryly do
kraje.
národ se zbraní v ruce…
usadili. Jejich postavy se
Ráno mrtvolu našli. Jak šel Ko
na ranní vlak, našel starého Budila
na
statkem.
fajfku
a pohled, strnulý a studený, stále
na potok.
Nejprve do strýce
starý muž je již mrtev.
a když se sedící postava
kácet, teprve
poznal, že
mlátit do
stavení, což bylo
protože se málo kdo zamykal, mohl tam
vejít bez rámusu, ale nemohl
vpadnout do ložnice selky, vdovy, která tak i tak
plno pomluv a kolem jejíž osoby se pletly
o nevídaných milencích.
to
ani nežili v tomto století, jiní sice ano, ale tuto zem a zapadlou
nikdy nenavštívili. To však nehrálo roli. Budilová byla
a
chlapa.
„Jste se zbláznil, sousede?
jste cestu
Z hospody?“ byl slyšet ze sednice
rozespalý hlas a pak se
rozlítly. Selka se podívala nahoru k sadu, jež byl nad
Balešovýma a nad hospodou „Pod Horou“, a zjistila tím podle
jež teprve nechávalo
nový den jen tušit, že dojení nezaspala. To ji sice uklidnilo,
nechápala. Zase
smrdí pivem, já bych se pozvracela, kdybych do
jen píchnout vidlemi a s ním
jsem
mít, podle pomluv,
pomyslila si
a
co bude dál.
si
na poslední „rundu“
a nebyl si jist, zda ji
zaplatil.
Prastaré vesnické hospody se nejprve ujal (po
a jídelny, ale protože se tu žádný „vejvar“ nedocílil,
samé jako RAJ, ale fungovalo to po
RAJ, což znamenalo Restaurace
objekt
což bylo to
28
Hospodská, tedy paní vedoucí
soudružka vedoucí)
byl tak
že si nebyl jist, zda zaplatil. Až
po
pomyslel si,
se tam hned zeptat, beztoho je to
Ta
vemen mu vehnala do
trochu unylý pohled a jak na
Budilová
olízl.
velká prsa a
z Prahy,
masitých
se
„Co je, ty prase? Splet sis mne s kozou, nebo co?“
To byla pro
dost velká potupa, protože byl jednou Vrabencem, svým vrstevníkem
nachytán, jak onanuje ve
a
tom kozí vemeno. Dlouho to
jen mezi
kluky, když ale
šlo o jednu holku ze
neváhal Vrabenec a
pustil do sálu.
mu nevadilo, že tenkrát
onanoval také. Protože to
byl však Vrabenec, kdo to o
tvrdil jako první, nedbalo se na
že
onanovali oba, a slavná potupa se chytla jako horká
jen
se
a ukázal rukou
vrata statku:
„Pantáta Budil, sedí na lavici, je jak mrtvej,“
„Co to žvaníš,
to jsi
o rum navíc?“ lekla se Budilová a hnala se ven.
Byla jen
košili a když ten chatrný úbor ranní vítr nadzvedl,
hezký jak vykrmené prase.
a
Pocítil tlak v kalhotách, ale nebal toho:
zadek,
„Ta Balešová odnaproti je prý zdravotní sestra. Povídala mi Bozová, že
kadeta, když se nemohl vychcat… ehm,
jsem
–
mám pro ni
dojít?“
„Ta
uložit na lavici, ale
ujistila se Budilová. Plácala otci po
a pak se snažila jeho
to nešlo, protože byl
již dlouho ztuhlý. Pak
šel tedy po lávce, po které
Mikuláše, bojácného chlapce, a
zda
chytne vlak a zda by to nebyl dobrý
do fabriky nejezdit,
protože soudruha mrtvolu
nenajde každé ráno. Takhle by jim to,
musel
podat, aby pochopili jeho
cit pro rolníka. Když zvonil u
(Balešovi
jako
jediní z mála elektrický zvonek, to byla na vsi novota),
si: já už
jako ti
komunisti, ty nás dokázali zblbnout,
to je pár let, co jsou u vesla a
že to
nebude trvat dlouho a dostane statek
prý to hlásili na Svobodné
„Prosím
Když se
chalupy
zahloubán v myšlenkách.
„Prosím
a v nich stála Balešová,
co si pšejete?“
žena znovu.
se zase lekl, protože byl
se musel usmát.
Celá ves tuto ženu pomlouvala, ale všichni ji
rádi. Vzala si Baleše, když
a
se
slovo
se slovanský jazyk, který je
bezesporu pro Germány dost
natolik
že jí všichni
Jen ta výslovnost
byla
k smíchu, ale Elfriede se nikdy pro
nezlobila. Naopak, dokázala svou
vrozenou diplomacií své
strhnout na svou stranu a
za každé nové
slovo, co se
se vzpamatoval:
29
dobrejtro, krásná paní, tamhle za potokem asi
byste se tam podívat?“
ale již
pantáta Budil, nešla
„Jezus Maria, já nemám žádné nážadí, nic, já pšece nejsem doktor,“ lekla se žena,
k lávce.
„Von pantáta Budil již
nebude
nanejvýš lopatu…“
„Lopatu?“ nechápala Balešová.
„No, hrobník bude
„Ale, vy jste n
lopatu, že ano,“
šprýmaž, pane
„Jo, veselá kopa,“
Odjakživa byl
a na tituly si
soudruhu
, a tak se jim na to hned
na oko se zle
Balešová.
jenž nebyl zvyklý, aby se mu
pane.
Když ho lákali do strany, tak mu
vykašlal.
Na oko
Elfriede Balešové byl znám po celé vsi. Od té doby, co zavedla
starému panu Bozovi kadeta, aby se mohl
byla
pro podobné služby
vyhledávána. Kde to jinde mají, vlastní zdravotní sestru na vsi?
Elfriede Balešová si
starého pána prohlédla,
nakonec
položila ucho na jeho prsa. Pak poodkryla
otci
a nakonec se zase
a
la:
prsty na
tepnu a
pravého oka (Budilové se
„Je mi líto, on je
Selka Budilová nemohla mít zdání o
hantýrce, která tu navíc byla
ale ty umné pohyby Balešové se jí líbily.
„Jak, on je
zeptala se.
„On umžel, tatínek,“
se soucitem
„No jo, já si to myslela… ale,
byl starý. Byl to pantáta, to nebyl
Dnes
až
Miky pro mléko, tak ho má zadarmo,“
a
dekou, pro kterou
když byl
pro Balešovou.
tatínek.
mrtvého
„Pantáta není tatínek?“ to jaksi Elfriede nechápala. Budilová se usmála:
„Byl to otec mého manžela, a proto to byl pantáta.
protože jsem nebyla jeho dcerou – tak se
na
„No nic, já zase
„Soustrast se
medicínu?“
„V
paní Budilová, pšeji vám
Balešová, a já vám také
on zase
sou… sou…“
a kdepak že jste studovala
to je na severu, ale ne doktor, já jsem jen…“
„Já vím, zdravotní sestra,“
selka
a dodala: „ale dobrá.“
Mikuláš
pocit, že se nevzbudí. Stále se mu vracel jeden a ten samý sen a on ho
rád. Na schodech jejich domu
mrtvoly a vždy, když
otce,
zmizely. Táta
se mu smál a šel zase
a jen se
Miky
již tam zase byly.
30
Pak to najednou byly jen pytle brambor a maminka je loupala a
jich celou hromadu a
ho volala, aby jí
mísu s vodou. Mikuláš byl asi nepozorný, protože matka stále
opakovala jeho jméno:
„Miky, vstávej,
Pak
na
musíš do školy. Miky…“
a
, o tom byl Mikuláš
a
již v Praze a
Maminka má tu
tedy z postele a jako jindy,
a vzal
psa Rendu, starou fenku, která pak
pozorovala chlapce, jak
ranní hygienu. Otec býval tou dobou
Rendy
byly tajemství Elfriede a Mikuláše.
Tentokrát se však za potokem
auta a
lidé, které Miky
a chlapec to oznámil matce u
nikdy
„Ano, pan Budil
se durdila:
Stála tam
mu a nalévala další hrnek s kakaem a jako vždy
„Tohle není žádné kakao, to jsou jen rozemleté slupky!“ vždy se zasnila a
vzpomínka jí
jako obvykle, do Štýrského Hradce, kde se narodila.
Hlas Mikuláše
zalezl pod
a tak
jinak, že se lekl i pes.
„Ona ho zabila, musíme zavolat policii,“
a pro jistotu si
Miky a celý se
„Kdo koho zabil,“
matka, ale
žádnou kloudnou
protože
škubat husu, kterou si stehny
aby
na rvaní
nebožky
sílu. Mikuláš se díval na její
s odporem.
„On mi to
stále
tvrdil svou.
„Kdo?“
„No
tak ho zabila
Matka ho však
pan Budil. Doprovázel mne k lávce a
jestli mi maminka nebude
tak
že kdyby byl do rána mrtvý,
sliboval si Miky.
„Já vím,
není dcera pana Budila, je to její syn,“
Elfriede a pak se nad
tím nesmyslem zamyslela. „Ne, je to
pana syna a paní Budilová je dcera.
není…“
Mikuláš se díval
ústy na matku a pak dodal s vážnou
„Ale, ona se nebude vdávat, protože má nahý zadek!“
„Cože?“
„To mi
pan Budil, když
„On se pan Budil
žil, že se nebude vdávat!“
vdávat?“
Chlapec se rozchechtal a matka ho
doprovodila.
se oni dva moc
dokázali smát. Do
vtrhla Magda a za hlasitého zívání oznámila:
„Já mám hlad!“
31
„Dobré jitro, ségro,“
slušné chování Miky.
„Brejtro, Magdo, už jsi si
„Mami,
zuby?“
matka.
se brejtro, ale dobré jitro, kam na ty slova chodíš?“
„Pak K
mne dnes ráno tak zdravil,“
zhrozila se dcera, „ten prý
známky prý neexistuji…“
mu nedali šest?“
není, jen
ženit a ne vdávat, je to
„Cože? Takový
nebyl ve škole známkován, tak špatné
Elfriede.
„Myslíš šestku? Ta
„Pan Budil se
matka
smály se
muž,“
si Mikuláš.
se chce ženit?“ divila se Magda.
Pes pod stolem
„To je jedno pšeci, heiraten, žena i muž,“ nedala se Elfriede.
Matka nalila i
ale ne
kakao,
chleba s máslem a medem, ujala se zase husy a
„Ale jo, u nás ve škole byla šest,“ a hluboce si povzdechla, když si
na
domov.
Pes
pak vyrazil z úkrytu, který mu stále poskytoval
Pak se
a v hale se
zvonek.
a hnal se ke
Elfriede Balešová (Elfriede bylo
dlouhé slovo a na
jazyky obtížné k
výslovnosti, tak všichni
používali zkratku Fiede),
odložila husu a šla do haly
„Jestli to
si cestou
neoškubu, bude malér s otcem, protože se na
tom, zda se jí povedou knedlíky), a když
lekla se dvou
v uniformách.
„Dobrý den, páni policajti,“
Oni dva muži, jeden menší a jeden
byli k úmrtí strýce na
u potoka asi
zavoláni
a byli zcela nakažení a oddaní té nové
jež se alo – socialismus.
Jak se
byli z Bráníka z Prahy a bylo nanejvíc
smrti „rolníka“ Budila. Do terénu vyrazil dokonce sám
kapitán to byl, ale o tom
Elfriede zdání.
Ani o té nové ideologii „socialismu“
než odešly
do školy,
vysokých
„Soudružko, jsme
kterého jste použila, se již dávno
ostrým tónem chrlili
na
zjistit
Ten starší a menší,
neslyšela a
co zazvonili u jejích
být pouze slušná. Proto
nechápala.
národní
Ukažte nám
Elfriede.
a to kapitalistické oslovení,
a
kde bydlíte!“
32
Elfriede se lekla a sáhla na mandl, který v hale stál a byl zakryt velkou dekou, pro kabelku
a po chvíli již muži podávala
Kapitán
prohlížel dokument, bylo jasné, že
nebude žádný mít.
že žena mluvící lámanou
„To mne mrzí, pane, já bydlím tady…“ pípla Elfriede a sklidila další
„Soudružko,
jsem, že mne máte oslovovat – sou-dru-hu,“
„Ano soudru…, ale když já nevím co to je,“
se Balešová
„Cože?“ zase zvýšil kapitán hlas a muž, co ho doprovázel a dosud
ani slovo,
ustoupil o dva kroky
ale, že stojí na kamenné
vchodových
domu, na kterou musel zdolat
padat a na poslední chvíli ho kapitán
zachytl a
„Franto, co blbneš, ty vole,“ a
se zase
„Kdo vám ji vystavil?“
otázku a
v Bráníku, jak mu je za odhalení špióna
knížce
se již
na podiu
komunistické strany.
„No pšece v presidium v Praze,“
Elfriede a ukazovala na razítko. Policejní
prezidium
bála se, že by dostala zase vynadáno. Kapitán se podíval na to,
si
již dávno všimnout a
ho upoutalo rodné jméno: Bauszer. Elfriede Bauszer.
„Co je to tady za jméno, soudružko?“ zeptal se a ukazoval do dokumentu
pravé ruky. Elfriede se podívala, co se stalo nyní
jeho zájmu, a pak
„Moje… narodila jméno.“ Muž na ni chvilku
koukal a pak
„Myslíte, rodné jméno?“
Elfriede
rameny, a protože v situaci našla
veselého,
muže
ale také nejistota a stud. Stávalo se
ale tady, od venkovské ženy, to
se smát.
že byl cílem
„Narozena ve Štýrském Hradci… kde to je?“
svém
„To je Steiermark,“
drobná, hezká a mladá žena
o zemi, kde se narodila.
Mluvila tu
„Cože? Kde to má být?“ nechápal muž.
„To je v Rakousku,“
Elfriede a bylo
„Nezlobte se, pánové soudruzi, já musím poslat
a šla do
kde Mikuláš s Magdou snídali.
„Tak honem,
do školy, jinak pšijdou
zaplácala Elfriede do dlaní, „škola volá, musíte jít!“
z Bráníku ji následoval do
být. Ale byly tu.
hned vedle
že jí to
se nacházela za
do podkroví.
ze
jako by
že by tu opravdu mohly
které sem do haly vedly. Byly to ty
o
33
podlahu. Byla to šachovnice
a bílých
Na levé zdi bylo okno, které koukalo do
a v rohu kachlová plotna s troubou, taková
Na pravé zdi stála kredenc a proti vchodu byl
se
židlemi.
Vedle okna byly
tudy do špajzu.
U stolu
jedny
ale takové malé,
se musel
a procházelo se
a hned povstaly a pozdravily neznámého muže
„Dobrý den… dobrý den…“
„To vás ve škole
že se
práci?“ spustil na
policista.
„Soudružka
že
práci smíme používat jako pozdrav, až budeme
chodit do továrny a budeme pracovat, zatím smíme
jen dobrý den!“ hlásila Magda
a Elfriede se s obavou dívala na reakci policisty. Ten byl sebejistotou
jako
Chvilku se rozhlížel po kuchyni a pak si asi
tu ve vsi je, a položil
otázku, pro kterou
lávku
„Za potokem
rolník Budil. Víte o tom
vykulil na Elfriede
„Jo, volali mne, abych se šla…“
„Zabila ho
on mi to pan Budil sám
vpadl do
Mikuláš.
„No tak
nech
hloupostí, Miky, a jdi do školy, a ty, Magdo také, jste
už na
naštvala se Elfriede. Ten policajt se toho chytí a budeme mít polízanici, myslela
si, jak strkala
ze
„Moment, soudružko, nechte tady ty
imperialistickým
a chytal chlapce a
jsou to
za ruce. Pak
vraždy rolníka
na kolegu:
„Zatknout!“
Byl to opravdu dobrý kšeft, peníze na chalupu
Alexandr doma v trezoru. Pepík
Trubhoffer
termín u
museli jet až na
a jejich
pozemky tam ležely zaneseny v pozemkové knize.
„Copak mám
jet takovou dálku?“ lamentoval Alexandr Baleš, ale Pepík ho
uklidnil:
je to jiný
tam
že máš kšeft, že jsi podnikatel, tak
tu koupi té chalupy ututlat, stejnak to je
ty prachy, co si neseš v aktovce!
nejlépe by bylo, kdybys
nechal rovnou napsat na
„Vy jste
chytrý, pane doktor. A co když mne o to
jednou
culil
se Alexandr a byl rád. Beztak
jak
deklarovat a tady zabil
much
jednou ranou. Ale že by ho
o chalupu jednou mohly
to zažil ve vlastním rodu.
Balešovi z Petrova nad Sázavou, mladí a zdraví lidé, vyhodili starého otce na náves,
protože statek nechal
na
„A
až natáhneš
ví co to bylo.
ti snad, abys to
na nos?
bude
když se to
Pepík a díval se z tatry na haldu
odpadu zeminy,
ti
loupe v koleni, Lexo,“ oznámil Balešovi, který se
vozu. Zcela
se Alexandr rozesmál:
34
„Tady se to stává mnohému, je tu prý ruda, uranová,
v kloubech škube, to jsem slyšel
No, to je prima, švagre, zvu
hladovému, vyzáblému Trubhofferovi.
ví, co to je. Ale
na
oznámil
„Ne, vašnosti, tady v pozemkové knize to stojí: ten cípek za chalupou u cesty
pokud tomu
rozumím, tak i ta stodola i hospoda
od
vašeho pozemku jí
obrejlený
s lesklými ochranami
Ten je
jak hovno, myslel si Alexandr Baleš, ale to „u vašeho pozemku“ ho n
Silné
jíž
peníze za pozemek
nechápala, že to za chalupou znamená nad chalupou a že tam
potokem, protože ona snad starého Pátka nikdy
zdání, co prodává.
Alexandr Baleš ale
že to bude ráj na
vzrušením a Pepík Trubhoffer mu zašeptal, když se
„Aby sis
to bylo jedno, ta
bude asi muset postavit
nebyla, a tak ani
ta jeho chalupa u potoka. Celý se
krysa zabrala do
do kalhot,
Dáma, jež již
pohledem.
peníze, to asi zaslechla a podívala se na mladé muže
Ale je nám
dávno známo, že mladým
a
si na to musí zvyknout. Jediná
potíž je v tom, že mladí nikdy ani náhodou netuší, že ti
že byli mladí a
nenacházejí ani trochu
pro jejich
pohledy.
u vchodu bylo
a
byl
že bylo
ho najít.
Ale Alexandr a Pepík po vydatné
a
nápojích zatoužili po ženském
horkém a vlhkém ženském pohlaví a jako mladí psi šli po
Jejich touha byla
nemravná. Nebyl to láskyplný cit
vztahu, který je
doma – bylo to mnohem
jednodušší,
Zdravá radost
lahodném pití, pospolitém
síly: byli
která sama o
podnikání,
a
v dobré
a
která jim vázala jazyky a dávala jim pocit
vyžaduje
trochu odvahy, byla zde
Nebylo to
co se
vydali za tímto dobrodružstvím.
se to stalo, když
v Chuchli zapíjeli
který jim
dostizích
a peníze. Tenkrát se probrali
z omámení
v jedné posteli se
Bylo to na Zbraslavi. Jejich
bylo
propleteno a
byla omamná.
Trvalo okamžik, kdy si Alexandr a Josef navzájem prohlíželi svá nahá
nyní již
plném
I
se probrala a
druhá serenáda slasti.
jednou si
do
a
našli, co oba hledali: toto tady také
k životu, který si mohou dovolit.
Své životní partnerky do toho božského požitku nebudou
Bordel
docela mravné jméno „Penzion se snídaní
Karla
ženy
dbala na to, aby se
lucerna
které
že se u
jen snídá.
až po
a našly se
35
Labužnická
bohatými muži.
V lokále bylo útulné
v tomto
bylo tajemství mezi muži
a toho
je zavedla ke stolu
Sama
a okolí. Mezi
prázdno.
a
schovanou na
„pozornost domu“ –
stolku, to pro
že by jí
muži také
to
O
Alexandr Baleš byl v každé situaci galantní. Když si
na prsa, která byla opravdu více než nápadná:
sáhl Pepík
„Bože, to jsou kozy, Lexo, sáhni si,“
a kochal se hmatem i pohledem.
jeden prs vypadl
a Alexandr se
protože
takové nemravnosti rád.
mu v kalhotách
a
jediným pohledem zavolala posilu. Vypadlý prs neschovala, naopak,
jí
vylezl i druhý. Zase tu
se
a netrvalo dlouho, byly holky jak je pán
Na stole bylo plno pití, zdálo se, že
zrovna prošla Saharou, jak byla vyprahlá
a pod stolem, ve stínu, kde by
být chládek, bylo také horko. To již ani mladí muži
žádný textil, který by chránil jejich stud.
Když pak Alexandr plácl jednou dívkou na desku stolu, nikdo si nevšímal spadaného a
rozbitého skla ani vylitých
Alexandr se
mezi stehna dívky, která
rozbila zbytek nádobí, jak se s rozkoší oddala, a mužství pohledného chlapa z Prahy
do
svého vlhka
Nenažraný kozel Trubhoffer se choval
z Voznic
byl nenasytný.
lucerna u vchodu zhasla,
nových
byla
mladíky
do
a korky
tak, jak by v oné situaci od
pro tento
Holek stále
strop.
teta Pacovská
Nebylo
a podávaly si
Tak oslavil Alexandr Baleš se svým
a kamarádem Josefem Trubhofferem koupi
chalupy
Bylo to pozdní léto, skoro podzim roku 1934.
Elfriede Balešová
stanice
a držela hlavu dcery
Magdy, která si ji položila na její rameno. Dcera s matkou vypadaly jako sestry.
Policisté
Budila poslali
kolega se
zatkli a i ji posadili do vozu a rozjeli se do Prahy. Pro
a
že musí na pitvu k
„My s tím imperialistickým
usmíval.
prohlásil
kapitán a jeho
kapitána, jenž se
vrátil z terénu,
koulel
který
nedávno
k policejním
1. republiky a jen
do komunistické strany si dokázal udržet pozici. Vážil tuto
situaci.
Bylo zcela jasné, že to,
jsou tyto
je absolutní blbost. Kdo by rolníka Budila zabíjel a
a i ta žena
Byl to starší
vstupem
36
by se
mladé
omluvil, a to v jejím rodném jazyce, který dokonale
ovládal, ale to nešlo. Jednak nikdo
že
a pak nikdo
zdání, že
pokládá komunisty za
Že
že je otázka
snad i
a on bude zase moci
velet
poctivých a inteligentních
se v tomto okamžiku zabývali
náhradními
topením v kotlích domovních
zametáním ulic. Jiní zase fárali
do šachet, aby dobývali uhlí.
sto chutí poslat
hrát hru, kterou se
život.
inteligentní kolegy do horoucích pekel,
že musí
tolik poctivých
jen proto, aby zajistili
„Jste si jist, že se nemýlíte, kolego?“ Kapitán Obermeyer
to bylo možné
vynechat.
„Soudruhu kapitáne,
„soudruhu“, pokud
to z toho kluka vypadlo zcela bez ptaní!“
„Aha, to je dobrý argument, soudruhu, tak mne tu nechte o
na chlapce: „Jak se jmenuješ?“
se
„Mikuláš Baleš, pane,“
Elfriede vždy dbala.
„Ty jsi
Miky
Chlapec byl velice
že toho pana…“ kapitán se
„Myslíte
Budila? Že ho
a obrátil
vychován, na to
do
zabila?“ Obermeyer pokývl hlavou.
„On mi to
k lávce, protože byla tma a já se… já se…“
když jsem byl pro mléko. Doprovodil mne
„Bál, to znám, já bych se bál také,“
muž za stolem
a Miky pocítil teplo
Pak muž vstal, a jda ke
jež vedly na chodbu, pohladil hocha po vlasech.
a pozval ženu s dcerou do
Byli nyní sami, on a tato rodina.
„Sie müssen uns verzeihen, Frau Balešová, meine Kollegen sind etwas unerfahren,“
a když zjistil, že
žena chce také
pozvedl
ruku,
protože do
vstoupil kapitán z ranního výjezdu. Zmlkla tedy a Obermeyer pochopil
její inteligenci. Pak se vrátil k chlapci.
„Jak to bylo
Mikuláš a
že mi
mu
„A
zarazil. Na to
Mikuláš
Budilem dále?“
tajemství: že prý když bude do rána mrtev, tak to
jsi to tajemství nedodržel?
Sklopil hlavu.
náhodou až do hrobu?“ Chlapec se
„Všiml sis
jiného, myslím jiného než každý den?“ zeptal se chlapce.
rameny, asi si na nic nevzpomínal.
„Když mne pan
mléka. Ryby plavaly
tak bylo všechno jako vždy!“
„Aha,“ shrnul Obermeyer
lávku, tak tekla voda v potoce zabarvená do
ale když mi
Budil
své tajemství,
do jednoho
37
že ses té vody nenapil,“
policista v zamyšlení.
„Kdepak, já ji nepil, pane, ale d
„Jak pije tu bílou vodu?“
„Ne tu bílou vodu a ne ten
Budila jsem
jak ji pije,“
Mikuláš.
se Obermeyerovi
jindy jsem ho
Pak nechal Obermeyer zavolat šoféra a chválil ho:
„Kolego, dnes jste se zachoval
strana z vás bude mít radost. Nyní
soudružku Balešovou odvezete zase
mám pocit, že musí
prádlo.“ Bože, tu jeho
tupost by neprorazila ani nálož dynamitu, jak dlouho tu s takovými
budu muset
vydržet? pomyslel si trpce a
doprovázel ženu a
ven a
paní pomohl do
vozu.
Kde se bere u policie takový galantní muž, divila se Elfriede a
vyrazil Bráníkem, aby
dojel na Zbraslav a tady se dal
Brd, tam, kde ležely
Elfriede však požádala šoféra
aby jel
Pak již
k jihu, do
Davli.
„Tamtudy je to blíž,“ lhala.
Když se
hrabal do kopce, aby po strmých serpentinách dojel k místu, kde je
soutok Vltavy se Sázavou, stékaly Elfriede slzy po
aby se ta vzpomínka
vrátila, jinak by nevolila tuto cestu. Ten známý a osudný výhled. Soutok
Vltavy s
Sázavou…
Elfriede se narodila roku 1923 ve Štýrském Hradci v Rakousku. Byla nejstarší dcerou
zahradního architekta Karla Bauszera, jenž byl despotou rodiny. Elfriede
bratra a
sestru.
Otec si mohl dovolit nechat doma rodinu
jejím živitelem.
podle své nálady, protože
Okázalost a hrdý obraz vznešenosti jeho rodiny
Graz. Hlavní
Dvanáct
se najdou
Štýrska. Karl Bauszer tady, ve Štýrské
doprovází domy
Mur a
si hrají
sady a parky. Nad nimi Karl vládl. Byl
Rakouska.
on byl
staletého
postavil
mezi kterými
architekt druhého
Universita zde byla založena roku 1586, a tak
nedostatek
možností nebyl
Elfriede ve svých sedmnácti letech opustila rodné
aby mohla studovat
zdravotní sestru na severu
Doma zanechala sestru s bratrem a
otce, který
Elfriedu miloval z celé rodiny nejvíce.
Karl Bauszer nechápal
když mu jeho nejmilejší dcera dávala sbohem. Nebylo jediné
které by jí nevyplnil, celou svou budoucnost v té dívce
Elfriede byla drobné štíhlé postavy, tmavých
a
Nebyla žádné výrazné
vyzývavé krásy, byla pouze hezká, avšak její inteligentní pohled a pohotovost ve slovních
jako schopnost
veselou
ji vždy
nechala
ve
zájmu.
38
Dokázala vždy kolem sebe
avšak
pravidelností sama
vlastní vesmír, v jehož centru jakoby náhodou,
Jediní
byli ti, kdo nesnesli kritická slova, kterými Elfriede nikdy
Dokázala však rozdávat chválu a uznání a byla pohotová k smíchu i
stejnou
kolem ní byl
veselý a
Bylo jí šestnáct let, když
nesoucí jméno známé
Pak dostala
škole.
Sacre Coeur, což byla v Grazu
baziliky.
z Hamburgu, kde dostala
katolická škola
studovat
S matkou si moc
protože nechápala, že se žena v moderní
nechat tak
že si nechá líbit, jak s ní otec nakládal. Elfriede byla z nové generace, a
proto
postavení generace
nechápala.
Mladému
kterým tehdy Elfriede byla, ušla jedna zásadní
v tehdejším
fašistickém Rakousku nebyl moderní. Ani
Hitlerem, ani dlouho po tom nebyl
v Grazu znám pojem moderního života,
ne tak, jak ho chápala ona.
V roce 1940 opustila rodný Graz, aby se vydala na studie. Tenkrát
nechápala, že to
nebyly studie, které ji hnaly do
že to byl
sám, jenž ji volal do svých neprobádaných
savan.
„Bože,
tak daleko?
tvá volba není zase tak extravagantní, abys nemohla
studovat doma, nebo ve Vídni,“ použil otec oblíbeného slova, které Elfriede
extravagantní! Co si o
ten muž myslí? Jaká
mu dává právo pohrdat lidmi
v jeho okruhu? myslívala si, ale zrovna jako ostatní
i ona v jeho blízkosti strach
z jeho osobnosti.
si
že
manýry
nikdy se
k nim nedal. To ji trochu iritovalo,
ty prvky povahy jako tihle novodobí
nadlidé.
Ale je, moje
je extravagantní! Zdravotní sestra, bílé dlouhé chodby a pokoje
to je to, co
chci, jak to, že to není nic extravagantního? durdila se
v dlouhých rozhovorech s otcem, které se odehrávaly jen v její
„Co bych se tady v horách, na konci
Ty sám jsi studoval ve Vídni!“
s hlasitým
vypadlo z ruky a zakutálelo se
jako jediný zbytek bývalé tvrze
nad
bys mi to jednou
a Karl Bauszer slyšel, jak mu žezlo
k oknu prastarého domu, který
Zde
rodina
služební byt, protože Karl byl ve službách
Jeho pohled klouzal
po kamenných schodech, které se plazily mezi spoustami okrasných
a
až do vrchu
kopce, jenž se
Typické hodiny ve
na Schlossbergu byly
za
války málo
Vybídl dceru k procházce,
aby žena
sourozenci pochytili
z rozhovoru, tuše, že to bude rozmluva osudná.
do
po schodech, které byly
jeho architektonickým dílem, a teprve
katedrálou „Svatého srdce“ usedli ke stolku
kavárny.
„Naše rodina vždy žila v Grazu,
hlavu…“
tak starou tradici
jen tak hodit za
39
„...a pošlapat ji v prachu
v našem
abychom se od
tvého prastrýce, po
nám zbylo jen to „von“
odlišili, já vím!“
proboha
ti to
mít kolem sebe stádo ovcí?“
„Cože?“
„Myslím, že ti mohu jednou
že si na „von Bauszer“ a tom
trochu nezakládám. Chci do
chci od života více, než mi
dát!“
Jejích sedmnáct let nyní
taktovku
otci dokázala postavit, a když se to stalo za
a
zmizela.
že ji muž po slovní
erbu ani
v Grazu
Elfriede byla jediná, která se
matky, ta se vždy chudák
s dcerou obviní ze špatné výchovy.
Karl Bauszer polkl a v ústech
sucho. Dcera tu
pošlapala to
v život
jeho šlechtický titul, který mu praprastrýc vybojoval za válek proti
jsem to asi
co
pomyslela si Elfriede a dala ruku kolem otcových ramen.
Bývala pyšná na jeho statnou postavu,
a když
každou
gotický kostel Leech, tenkrát
jako
rodina, byla hrdá na úctu, kterou otci
prokazovali. Ale pohrdání, které otec dal najevo
když prosil o
práci, otci nikdy neodpustila.
Nyní Karl pochopil, že Elfriede je celá po
nositelka jména „von Bauszer“ však ne.
Jako
že odejde a že proti tomu nebude moci nic
osobnost
jako hrdá
Nic, co by bylo v jeho silách.
„Myslíš, že jsem
„Bohužel, skoro vše jsi ve
pocit, že se
utlumil, tu pýchu… úctu... vše.“ Elfriede ztichla,
„Tím, jak pohrdáš matkou, jak se k ní stavíš…“
„Elfriede, prosím,
„Myslím, že takové chování si nezaslouží žádná žena…“
„Myslím, že se mýlíš,
Elfriede
tónem, který dcerou
„Mýlím?“ Otec jen pokývl hlavou. Ve
nikdy
„Tvá matka mne již nemiluje, myslím, že
s ní máš
„Ano, ale to je vše,“
pokoru a smutek, jaký u
nemilovala nikdy!“
zvolala Elfriede
a zase
byl cítit zatuchlý smutek.
40
„Ne, na to se nehodlám dívat. Dnes jsem dostala
že se jednou podívám
ale bude to jen na
z Hamburgu. Mohu tam studovat.
„Nevím, zda budu doma,“
„Co tím chceš
„Vstoupil jsem do armády.
postavení,“
nejvyšší orgán SS mi nabídl
„Ty ses dal k
není na té ideologii nic, co by nebylo správné!
sen, myslím si, že jsme byli vždy národ
k vládnutí!“
„Ty ale nejsi
rasa,
ale Rakušan!“
„Jaký je v tom rozdíl?“
Elfriede se
nad jejich
lidských
na
domy, i ty zanedbané byly krásné. Nikdy se nezamýšlela
krásou, vždy však cítila, že tu je. Že je
poctivé práce a dokladem
již dávno nežijí. Že jsou
jejich bytí, jedno jaké bylo.
o politice málo a
nemohla tušit, jakého
se národní socialisté dopustí.
tedy otci ani za zlé, že se dal do této partaje. Že se rozhodl opustit Graz. Opustit to
zaschlé
co se již
ani nepodobalo: Rakousko, jež nedávno svléklo
a nyní
kam
našlo nového vládce: Adolfa Hitlera.
Elfriede prudce vstala od stolu
kavárny, kde s otcem
tak
že
vyplašila hejno
farním kostelem na turisty s drobky, jako by
že je válka, že lidem drobky nezbývají a turisté na starobylé
Psal se rok 1940, když se vlak s Elfriede von Bauszerovou rozjel k severu.
byla
porobena nacisty, ale
mladé Fiedy tato
nehrála velkou roli. Lidské vztahy,
láska,
jenž byl zapálen pro budoucnost, to byly pohnutky pro její sedmnáctiletou mysl.
Jak se vlak prodíral hlubokými údolími jižních Alp, vzpomínala dívka na dny strávené ve
škole Sacré Couer, která podle otce odpovídala stavu rodiny.
Vzpomínka jí zalétla i do
domácí školy, kde rok
by
být.
Jednou, když navštívila v nemocnici starou tetu, zakoukala se do dlouhých chodeb a
postelí, do sesterského kroje, do úcty, kterou tyto
ženy sklízely:
nyní, že se stane zdravotní sestrou.
V ohybu
hodinovou
Mur, kudy
vlak
zahlédla rodné
se zámkem na kopci a
Najednou
že tuto starou
s hodinami,
jako maják nad tokem Muru,
Graz, nikdy
nezapomene. Cítila, že tu mnoho dlouhých let nebude žít a že se sem
natrvalo nikdy nevrátí.
HLAS
41
z Grazu doprovázely mé
a nebylo divu,
to byl domov mé nevlastní
matky, která pro mne byla vždy ta jediná máma. I když bude tento
cit pro mnoho postav
tohoto
dýkou vbodnutou do srdce.
A tak se musím vrátit ke kouzlu rakouského
ve Štýrsku, které
bylo
mnohem
než ve
byly to vzpomínky mladé ženy, která pro svou lásku a
nerozum (jak tvrdil otec Karl Bauszer), žila
ve vyhnanství.
Dnes již vím, že mohla komunistické
to. Bylo
mnohem
v jejím
který jsem se cítil jako její pokrevní syn, neopustila nikdy.
Byla to máma, která mne
pohádkám nedala
aby
starých hradeb
kdykoliv opustit. Navždy. Ale
co ji k této zemi poutalo. Mne,
národním písním, jak by je mohla znát? Ani
mou
fantazií nechaly troubily fanfáry ze
mne ale jiným pohádkám, které žádné
neznaly: myslíte, že si vymýšlím?
Znáte tu pohádku, jak Ježíšek ztratil
a nemohl na
na
aby
milionu
nadílku? Jak všechna
v lesích
tuto
hledala, až ji
našla u chudého chlapce, kterého
pod vetchým kabátkem? Ne? Já ji znám. Nebo tu o
Maxovi a Moritzovi? Jak strýci Fritzovi nasadili do postele chrousty a
mu touto
neplechou bezesnou noc? Tu od Wilhelma Busche? Ne? Tyto
já znám z mého
(Mimochodem ta
chrousty, to byla pátá neplecha.)
Vzpomínky
Teprve, když
od jistých let. Jsem
události
slovy,
Možná ale, že
film
že jim napomáhá schopnost
nám možná
vzpomínky.
vzpomínky jsou uchovány beze slov. Jako by se
Jak dlouho je
dokáže uchránit. Jaká pošetilost!
Ano,
je tou
nikdy nevrací, jen snad
vzpomínkách.
dnes cítím
matky a tu jistotu, že mne
pošetilostí, která nás
Ve
Tak, jak jsme jako
hledáme únik v knize.
pokusil
vším
potkává. Je to kouzlo, které se již
V povídkách. V románech. Ve
maminek a
tak nyní jako
Christian Fürchtegott Gellert napsal v 18. století pohádku „Sedlák a jeho syn“, kde se otec
snaží zamezit prolhanost a vymýšlení svého syna.
Budeš-li lhát a pak se dáš cestou, která vede
most, zlomíš si nohu. Chlapec, jenž tvrdil,
že potkal psa velkého jako
se
bát, když
most.
se
že
lhal.
Dnes již staré
tom, co
pochybovat!
Náš život jde
zeptáme: co nás
tento most bych
po takovýchto mostech.
na druhé
jít“ znamená:
ti. Dalo by se o
to ani nevnímáme. Ale
se
42
most
nedostaneme.
a pak zvíme, co nás
se na druhou stranu
otec šel po
na jehož konec nedošel. Po
komunistického režimu. Nejen
on, ale ani mnoho jiných lidí netušilo, že bude most tak dlouhý.
Na
tímto
je
Marie Balešová
další most.
vezmu
za ruku a doprovodím
plné ruce práce. Dnes již
zkažené
Marie
že se
zkazilo v obchodech, protože
stále vzadu, nekolovalo
podle zákona
nové zboží dozadu a staré na dosah ruky. Mohla to však dokázat?
se hádat? Ne, to ne. Vždy
vejce
i pan Brejcha, jenž
obchod u nich v ulici. Toho
Marie ráda.
„Kdepak je Alexandr?“
to by ona, Marie, také ráda
dopoledne odjel manžel s Pepíkem
Trubhofferem na
prý za
kšeftem. Alexandr se culil a Marie
že se jí
vytasí
koupí získáním nového zákazníka.
Zákazník to asi nebude, uvažovala, protože
po Praze dost a za Prahu musel
jezdit Alexandr sám,
se tam
Asi to bude zase
nedávno muž,
že mu jeden chybí, aby zásobování probíhalo bez
se Alexandr Baleš nevrátil a to znamenalo, že
Nebylo to nic
neobvyklého a
byla opravdu flák cesty,
daleko za Voznicemi. Možná, že
u Pacovských, napadlo Marii.
„Ale, znáte to, pane Brejcha, když by si mohl trochu
protože máme už
naloženo, zase shání
auta,“ usmála se na pana Brejchu. Muž pokýval
hlavou:
„Máte, paní Marie, podnikavého muže, co si pamatuji, neznám obdobu,“
pochvaloval.
„No to mi povídejte, pane Brejcha, kdo by
že Praha takhle poroste.
pamatuji louky na svahu nad Roztylema a
tam už stojí
a jak
„Jo, to máte,
pravdu, až na ta jména
já si
a
ulic – Severozápadní…“
„a Severovýchodní… tolik ulic, jak by je mohli jinak pojmenovat? Slyšela jsem, že
v New Yorku ulice jen
mladá paní Balešová, to si
„No, ruku bych do
legraci…“
Brejcha.
nedala, já tam nikdy nebyla.“
„A ani se tam nikdy nepodíváte,
kdepak, to je pro
než pro nás,
vajec,“ smál se Brejcha a i Marie se nechala jeho
pány, to cestování,
nakazit.
43
toho za celý den dost: musela rozesílat objednávky, pravidelné i
se již také hlásilo a vyžadovalo si pozornosti.
a
Na to Marie nerada myslela.
ano, ale to vynášení a rození, to byla pro mladou ženu
ztráta
Byly na
než rodina. Její matka, Božena Srpová, ji ve všem,
co se domácnosti týkalo, zastala, jen v tom rození
ne.
žhavých chvílích
Alexandra ji také nemohla zastat, ale o to Marie ani
nestála. Milování bylo krásné, kdyby nebylo tak
Tolik
nocí, kdy se svíjela
v mužském potu a omamném teple Alexandrova
Kdy se její
vášní a slastí,
kdy byla jak
zbavena, kdy nepocítila stud. Ne, ten mívala
mši, kam
a s matkou chodila.
Alexandr o kostel nestál, dokázal hodiny hrát s Pepíkem Trubhofferem šachy. Ležel
v posteli a se sluchátkem na uchu diktoval Pepíkovi telefonicky tahy, a Trubhoffer dokázal do
sluchátka i
hodiny
než si rozmyslel a
další tah.
Tolik
Již
kolik prožila nocí
tedy toužila neustále po milování?
že jediná možnost, kdy se nedostane do jiného stavu byla ta, když již
byla.
si sáhla na
Pan Brejcha její pohyb zahlédl, ale myslel spíše, že
pošle ženu, aby zjistila, zda je mladá Balešová
na chlapa se ta otázka nehodila.
že máte již naloženo?“
si Brejcha.
„Ano, letos bylo vajec, budeme muset být
Marie Alexandrovu starost.
jinak se jich nezbavíme,“
Byl to tvrdý kšeft a jednalo se
o každý
Vejce
v té
letní a zimní
ceny, protože
slepice nenesly. Takové baterie nosnic, jež se v dnešních dnech stávají
ty
nebyly známé. Na
si
vejce nakládaly do „vápna“ ,
do obrovských sklenic.
Ve
bývala
mela o vejce, a kdo
„drát“ na venkov, to znamená
ten byl
v nouzi. To byla idea Alexandra Baleše a
jiných
v Praze: svážet
nakládat je do obrovských
a
je zase
vyndávat a prodávat.
nebylo vše tak jednoduché, jak to tu popisujeme,
pan Bláha by nám to
popsal
Bláha byl jádrem podniku, byl Alexandrovým
a
velmi bledou
Nebylo to
tím, že by byl nemocen, nebo tím, že tlustá Bláhová
vyhublého muže sekýrovala,
ale tím, že byl neustále dole
a nakládal. Tuto
od jara do podzimu. Od
podzimu do jara zase vejce vykládal a ženské, které Baleš v této
vejce
Byly na to speciální žárovky, do kterých se každé vejce vložilo a podle toho,
zda bylo
se uložilo do beden
vatou, nebo
stín, to se zase házelo na
kompost.
Velkoobchod vlastnil garáže pro nákladní vozy, sklady pro obalovou techniku a chladírny
na máslo a
výrobky. Byla tu
a
která sloužila ke styku se zákazníky.
posílali objednávky písemné i telefonicky,
pro zboží sami, a
se s nimi
nejmenší tržba, byli mnohem
byli i pro zlost, ale zákazník je náš pán…
chodili
na
44
mysli.
„Slyšela jste o té výtržnosti?“
Brejcha. Marie hned
co má na
se však
Zjistila totiž, že každý
má svou pravdu.
A také již dávno
nehmatatelnou
že pravda
která je
neexistuje, protože je to jen slovo. Slovo, které
„Jestli myslíte Bláhovou
u
jsem toho moc
lhala Marie.
tak jsem
zaslechla, ale v tom
že o
slyšela,
toho byla plná ulice. Sama to slyšela dole u
matka poslala pro
zeleninu.
Obrovská volná prostranství mezi Roztylemi,
zeleniny tu bylo od pozdního jara do podzimu
a Michlí byla plná
množství.
když ji
a
Jako každý rok, když bylo naloženo, poslední
se vrátil z venkova
vejci, šel
Alexandr a pan Bláha oslavovat. Protože byly v ulici
hospody, chodili jeden rok do
„Zákoutí“ a druhý rok ke
Letos byl na
hostinec „U
Ve
bylo plno, na sále se zkoušelo na
podzimní
ples. Holky i kluci v krojích tancovali a kapela hrála. Nebylo to nic
valného, protože muziku
a tak se vztekali, a hospodský,
jenž si mohl pár
postavit na
kdyby
se nezastavil.
Nový
ze
školy byl toho názoru, že chlapi musí jít s dobou a ne foukat jen
jedno a to samé.
byli dobrý muzikanti, ale
novoty rádi, a tak
z nového kapelníka zapíjeli pivem.
Ten
hráli a
jim dokonce
noty! Byli mezi nimi i takoví, co noty
jak se na zábavách
Takže mladí se
nový tanec a
Alexandr rád zpíval, moc muzice
jednu „rundu“ za druhou. Ve
se
ten termín nikdy nebyl známý
známé.
se potýkali s tóny a ve
neznali!
bylo plno.
ale když slyšel ze sálu dechovku,
že má Baleš „naloženo“, tak tu bylo plno. On
že se letos bude oslavovat u
to bylo
Pan Bláha byl vášnivý nepiják, on byl spíše zvyklý na horký
který mu
za
den nosila Božena Srpová do studeného sklepa k vejcím. Byl již zmožen pivem a „panáky“,
jak Alexandr
hlavu položenou na stole a obloženou
se
pivem, protože „šéf“ si nikdy neobjednal, když dopil, jen pro sebe, vždy pomyslel na
Bláhu.
Vchod do hospody vedl z malého
silnice se
k severu a vedla na
jenž
za své jméno
které výstavbu financovaly.
plácku stál
v ohrádce z tepaných kovových
který byl
vyzdoben
to byly voskovky.
Hospoda U
nesla jméno podle tohoto svatého znaku.
Hned vedle vchodu za
stály basy s nápoji.
za tím
které se nikdy neotvíralo,
45
Když se to stalo, zrovna zvedl Bláha hlavu, aby si s Alexandrem
hodiny
tím spal.
To ale již dobrou
Do hospody vtrhla Bláhová. Byla tak široká, že sotva prošla
Jak
Baleše
s mužem,
jako
Že jako
být manžel dávno doma a tak
podobného. Alexandr se smál a
docela
jde do háje, že mají naloženo.
„Že máte naloženo? Sami jste naložený, v alkoholu,“
Alexandr byl velice spokojen, tolik vajec a tak
Byly
obezita.
nikdy nenakoupil:
„Helejte, Bláhová, já vám
párek,
vám vyhládlo,“
což vyvolalo
smích. Dechovka i s
v krojích se dokázala
do sálových
jen
hlavy
navrch.
Bláhová se rozhlížela po lokále a zjistila, že je docela sama.
ty basy s nápoji, co
stály u
se jí nesmály. Chvilku váhala, ale její úmysl prozradil její pohled.
Lokál ztichl.
„To bude drahé,“
hostinský, a již
Bláhová chmatala po basách,
jako by to byly
zápalek a házela je po hostech, již
uhýbat.
bas
prohodila hlavami do sálu.
to musel
po
ulici, okna hostince byla
jako
hrozny.
Když došla Bláhové munice, prokopla druhé
a odešla. Nikdo se do dnešních
nesmlouval,“
vchodových
co
které
nikdo
chlapi, že celou škodu Alexandr Baleš hostinskému zaplatil! Na
uznale pan Brejcha.
a ani
„Tak, on nesmlouval? To se mu ani nepodobá,“ smála se Marie.
Z máselny vyšel pan Bláha a šel
k místnosti, jež byla vyhrazená personálu. Byl to
ohnutý a hubený muž. Nepozdravil,
paní Balešovou již
toho dne
ao
zákazníky nikdy nezavadil ani pohledem. Byl to svérázný a
muž. Že si tu s Brejchou
zrovna povídali o jeho
vyvolalo v Marii špatné
Již se
zeptat, co že si pan Brejcha
když
zvonit telefon a z domu vyšla
Božena Srpová. Ta telefon nikdy nezvedla, jednoduše tento novodobý vynález ignorovala.
Balešovi nejprve
Alexandr položit
jen jeden aparát doma na
jednu linku do obchodu.
Marie chvilku váhala, komu se má
již
Božena Srpová se mezitím
krám, ale s Brejchou
ale jak se kšeft
nechal
nejprve, a rozhodla se pro telefon.
bavit s panem Brejchou.
na
pohnat dceru, aby
„Helejte, pane Brejcho, zeptejte se paní, zda by se jí nehodilo chodit
na
ranní. Dcera má
slehnutím, a tak ji nechci tahat na „desátou“, stejnak nikdo z rodiny
nemá
chodit do kostela,“ kla a málem si odplivla.
46
„Ale, Srpová,
chodí již léta sama s tou mou. Ani
dej mu Pán
lehkou zem,“ namítl Brejcha.
tam byl
Srp do kostela nešel,
„Jo, to nešel. Kdyby Pán
v kostele prodával
A copak byste si
si Božena, že mají obchod.
„Ale, honí mne mlsná.
ementálu, já ho ale neprodal, já ho s ženou
když tu byli
Na posezení,“
to by
dala mi mladá kousek
se
smála se Božena a hned dodala: „já jsem tuhle v noci nebyla líná vylézt
z postele a jít
do máselny kousek si ukrojit. To vám
na to, že je to takový chudý,
pasácký národ, ti
sejra
to jo!“
Pan Brejcha
a v ústech se mu sbíhaly sliny. V duchu
ukrajuje trojúhelník z obrovského kola, které
metr
jak Marie Balešová
„Dostali jsme ho do komise, to prý aby se zavedl, lidé ho
moc neznají,“
„Tak
pane Brejcha,
tu zase byli, ti pasáci, koukneme se do máselny,“
muž ji následoval.
a
Máselna byla místnost, která se používala na krájení másla. Vedly tu
do sklepa
k vejcím, do bytu a do skladu s obalovou technikou. Ze skladu se dalo vyjít na
velkoobchodu. Pak tu byly
jedny
a
se chodilo do obrovské chladírny, kde
byly
všechny
produkty.
Tam
Srpová s Brejchou. Ementál tu
byl,
celkem šest kol.
vyvalili jedno kolo do máselny a
silami ho položili na jeden ze
které tu byly napevno instalovány kolem všech
místnosti. Mimo
a
nebylo
nic jiného. Byla celá obložená kachlíky a blýskala se
jako
sál.
Srpová vytáhla obrovský
a pokoušela se vykrojit do kola klínek.
„Dejte sem ten
ženská, chlap má
zajel
do
obrovského sýra. Pak
se spoustou
Ucítili jeho aromatickou
„Ukrojte mi kus, ale ten bez
švýcarskou pochoutku.
jen
sílu,“
Brejcha a
jednou a již
klínek lahodné barvy
skoro šeptala Srpová. Pak již vychutnávali tu
Tenkrát, když se psal rok 1934, bylo
známo o
v kantonech švýcarského
horského státu. Nic tam nebylo než hory s kravami a tudíž s dobrými sýry.
hodinky
ve
dobré jméno. Ale jak se má celý národ uživit z náramkových hodinek?
Turismus, nebo dokonce
budoucnosti, protože o takové melodii se
Proto
opovržlivou
Marie
v Praze, ve
k telefonu,
„To
oblasti? To nebyla tenkrát ani hudba
jež
shovívavou, ba i
Na druhém konci byla Julie Trubhofferová:
zavolat do krámu? Víš
„Jo? Jak mám
bohatstvím,
že jsi ve
že se
a ne doma?“
valím jako sentinel,“ zlobila se.
47
„Co jsi
Julinko?“
jsem se zeptat Alexandra, jestli neví, kde je Pepík,“ zklidnila hlas Julie.
„To máš
Lexa není od
doma. Jel za
kšeftem,“ hlásila do
mluvící mušle. Stála u telefonu, jenž byl
na
na zdi. Rukama si masírovala
nalitá prsa, cítila pot po celém
ale aby na sebe sahala
zákazníky, to nešlo.
byla
sama, jen z podkroví slyšela Alexandru, jak si zpívá
Byla bez dozoru,
protože slyšela hlas matky z máselny, jak se baví s Brejchou. Bude muset houknout na mámu,
aby nenechávala
samotné.
„Nevíš, kam jel?“ slyšela hlas švagrové.
„Ne.
jediný
se ptáš?“
„Protože Pepík také odjel již
kterému
ale nejel svým vozem. Pokud vím, je Alexandr
„To jsem
„Co jsi
nechápala Julie.
„Že je Pepík takový poseroutka,“
Julie Trubhofferová
Marie.
podotknout, ale Marie zaslechla z ulice: tu tu tá tá
což bylo smluvené znamení, které prozradilo Marii, že se Alexandr vrátil. Rychle to
Julii a práskla sluchátkem.
na
kde narazila na matku s panem Brejchou, jak vychutnávali ementál.
mámu, aby šla
že je sama, a
dvorem k velkým
za nimiž na
ulici
Alexandr ve voze, klobouk skoro jako
v zátylku, a bylo
že celý
jen jemu.
Marie v radostném
a vlasy
jako
Byly to krátce
úsilí
protože
utíkala, aby co
vjezd do dvora. Její
na „bubiko“, což byla tehdy móda, obletovaly kolem hlavy
vlasy s ofinou do
U Marie
vlnité vlasy.
však
Mohutná prsa a široký zadek s pevným svalstvem se rozvlnily rychlým
i touhou,
zcela
Tenká
jí obepínala stehna, že chvilkami byla silueta její postavy
k rozpoznání.
„Je to fena,“ ujelo Srpové, když se dívala za dcerou, a pak
panu Brejchovi:
„aby vám nevypadly
jste všichni chlapi stejní!“ Pak šla za svou povinností hlídat malou
Alexandru.
vjel Alexandr do dvora. Pan Brejcha využil chvilky, kdy se vrata
odešel
vjezd do dvora byl pompézní, jako když Kleopatra navštívila
a
48
Marie nejprve dala manželovi pusu a pak rychle
vrata. Protože tato vrata
uzavírala ulici, bylo
jak pan Brejcha
domlouvá s panem Bazetou.
po
vnadách Marie Balešové.
Ta však
jen pro muže, jenž se
se
vrátil.
„Kde jsi byl?“ ptala se, když si leželi
„Koupil jsem
okamžiku a zamrazilo ji v zádech.
prohlásil Alexandr skoro
„Musel jsem
I Marie cítila sílu
jednání se táhlo…“
ale
už jsi doma,“ litovala ho Marie.
„Kolik jsi zaplatil,“
„Polovinu, než jsem
„Ty jsi
Marie manžela znovu objala:
šikulka, že,
šeptala.
„Kdy tam budeme moci bydlet?“
k jeho
„O tom si
a vzrušení
žádné iluze, to bude trvat léta,“ povzdechl si. Marie
jejich údy.
Alexandr nic
jen pocítil
Ano, toto je žena pro život: pochválí, kšeftu rozumí a
milování je s ní stejnak nejlepší. Špatné
se neozvalo.
by
Nebyl tu
žádný
„Volala
že prý postrádá Pepíka,“
„No,
musel jet se mnou, byli jsme u
komunikace, pomyslel si.
zatracená novodobá
Trvalo skoro deset let, než rodina mohla strávit první dovolenou
bylo
a místa plno. Navíc je teta Pacovská ráda obsloužila. Nebyl
Ve Voznici
Policejní
šplhal do serpentin nad
Davlí. Chceš-li opustit hluboké údolí
Vltavy, abys dojel
do Mníšku, do kraje našeho
nemáš vyhnutí.
motoru byl ohlušující a Elfriede cítila, že má
jinoch, který
dosáhl
kdy mohl být
vozidla.
strach. Byl to mladý muž,
ke zkouškám
motorového
Spolu se silnicí do vrchu šplhaly i domky, vilky a vily.
Silnice nebyla zase tolik používána, a tak se po ní procházely slepice a husy. Bylo na jejích
dosti
ponejvíce pampelišek. I babky
tu dloubaly tuto
pochoutku, kterou zase
králíci.
Elfriede Balešová byla jako na trní. Neustále se dívala z okna vozu a stále
ce:
propásnout pohled na soutok
49
Kousek
koncem stoupání, tam, kde silnice nakrojila
vlnitý kraj, kde
domy se zahradami,
k Davli, bylo jedno místo, odkud byl ten
výhled.
V hlubokých údolích se
linou tyto
pohádkami
ladná Sázava se
vlévá do
Vltavy a vody jižních
se pak valí ku Praze, aby jejich vody
darovaly hlavnímu
jeho
krásu.
Pak
Hamburkem vlila do
kde se vlévá do Labe a pak již opouští zem, aby se za
mladé ženy
soutok, ale její mysl opustila kabinu vozu sboru
a myšlenky jako impulzivní jiskry klouzaly po
až do
Evropy.
Když onoho roku 1940 opustil vlak rodný Graz
k severu, neuronila Elfriede
Bauszerová ani jednu slzu. Byla tolik zklamaná starorakouskou mentalitou rodného
Nic tu nebylo nové, naopak, z nepochopitelné lásky ke starým tradicím
zem
zaostalá: v technice, v názorech i v lidských vztazích.
Vlak
dívkou všedností.
zemí, mladá Elfriede však nevnímala
V Hamburgu se zdržela až do roku 1942 a zde poznala na vlastní
potíže se zdravím: Elfriede dostala akutní
všech
Nejen na prstech, ale i v kolenou se jí
stav, jež se stal pro
lidské utrpení, když
ošklivé a bolestivé
Dva dlouhé roky se
pokoušeli jí pomoci, aniž by docílili jakéhokoliv výsledku.
Teprve když nastoupil doktor Meizner ze Solnohradu, dostalo se jí úlevy.
Doktor Meizner totiž tyto potíže svých k
znal.
Po
Severního
sem proudilo dravé, severské klima a od Lübecku se do
dostávaly
z Baltského
Tím pádem stojí
Evropy v jakémsi
dvou
které si tu
masy nízkých a vysokých
a
žádné
potíže. Mnohým
však tyto
pochody
život. Doktor
Meizner
pravdu: Elfriede musela
podnebí.
„Já
studie,“
když ji Meizner nabádal, aby Hamburg
opustila.
„… mám za sebou dva roky práce, nyní smím již doprovázet
se mám vrátit
Do Grazu?“ Elfriede se málem
odporem.
sestru… a to
„Ne,
Bauszerová, to jsem na mysli
Mám v Gernrode nedaleko
Quedlinburgu kolegu a již jsem s ním telefonoval. Je ochoten se vás ujmout,“
rozrušenou Elfriede.
To bylo Elfriede
Proto se vydala
na cestu, tentokrát do vnitrozemí.
Ve
Gernrode,
Harzu, ji
nové místo
škole, které
svými praktickými hodinami v nemocnici k cíli: stát se zdravotní
sestrou. Jejím snem.
50
Svou pílí a spontánní povahou, sice veselou, ale
srdce nejen
ale i
stavených.
pravdivou, si brzy získala
Netrvalo dlouho, stala se diplomovanou sestrou a odjela do
Gera v
kde ji
v Lesní nemocnici
místo. Na tento
nikdy
zde ji po roce objevil
doktor, profesor Veil: poznal její schopnosti a
ji, aby odjela
do Jeny.
My
víme, že Elfriede
zavál až do Hamburgu a pak ji vedl,
upozornit, kde se vyplní.
žila dlouhá léta v srdci
kousek po kousku,
Ale copak mladí lidé dbají na osud, na jeho varování? Ne,
možné
plány
jen pro
den. Byla válka. Druhá
Sem do Jeny výbuchy
podnebí. Elfriede skoro
opary nad lesy, které
Elfriede byla v té
Nejprve však ji osud
hranicím, jako by ji
ne a nebylo v té
vála.
a salvy
nedoléhaly. Zde bylo ticho a pohádkové
na oteklé klouby. Potíže zmizely jako ranní
pozemkem „Medizinischer Klinik“.
vzdálena pouhých 220
vzdušnou
od
Jena má ve znaku
s
stojícího v pokorné póze nad
zkroceným drakem,
lvem bez koruny.
symbol lví síly používá ve
svých znacích mnoho
ale žádné nemá tak
napodobeného lva jako Jena.
Karl Zeiss proslavil toto
se
tenkrát
vše, co jen
po celém
optickou technikou a mohutný
o zbombardování
Spojenci na konci války. Spojenci
zbrojní továrny.
Profesor Veil byl vysoký muž, mladší než otec Karl Bauszer a byl mnohem štíhlejší. Byl
bohem v Medizinischer Klinik a hudebník na slovo vzatý. Hrál na violoncello. V celé
nemocnici o tom však
jen Elfriede.
Zdálo se, že profesor Veil nemá ve své nemocnici žádné
a
tomu tak bylo.
Veil
život
do dvou
v jedné byla nemocnice se všemi kolegy a
s opravdu dobrými odbornými znalostmi, a v druhé
se nacházel jeho
stojící
nedaleko chrámu Svatého Michala a
– muzikanti.
Tyto dva
ho v závoji
se
zrovna jako se v nemocnici
o svém povolání, ponechával
o jeho hudebnosti.
se znala jeho dobrá
kterou si jako
vysloužil a važení
se
na jeho soukromé
Pokud byli mezi nimi známí z hudebních
sedánek, neopomenul je požádat, aby o jeho
nemluvili.
Málem se však profesorova
provalila:
Pacient, jenž byl pod Veilovou osobní
dostal zlý záchvat a službu konající
Elfriede, aby profesora
Ve vile totiž nikdo nezvedal telefon. Byla sobota
Elfriede
starým
gotickým kostelem, jehož krásu
že profesor bydlí hned v prvním
vnímat
poslal
za
Bouchala do vrat, zvonila, ale nikdo
Vzala tedy za kliku a zjistila, že není
Pak zaslechla hudbu. Živou hudbu, mnoho
a klavír.
51
Když vstoupila do salónu,
Ve
tohoto hudebního
Dámy a muži byli
šaty a muži byli
jak poslouchá neveliký orchestr.
se vyjímal profesor Veil. Hrál na violoncello.
v oblecích a
ne sice v róbách a ve fracích, ale ženy
kravaty motýlky.
krásné
Protože Elfriede vpadla do místnosti ve služebním, sesterském stejnokroji, všichni si jí
hned všimli a koncertem
nelibé vzrušení.
Profesor Veil
violoncello a
k mladé
jež nedokázala zakrýt stud.
„Sestro Elfriede, copak se stalo?“
„
pane profesore Veile, vašemu pacientovi se
ušima. Cítila pohledy
vznešených lidí a pocítila mocnou touhu
krásné šaty.
mít ten pocit, že je krásná.
rudá až za
mezi nimi a mít také
Elfriede byla hezká,
však neznala tu krásu, která se v každé
probere
když oblékne nové šaty a mužské
prosvítí svým
každý koutek ženského
sice pocitem, že je ošklivá, ale nebyla nijak nadšená pohledem do zrcadla.
„Pan inženýr Mannswald?“ lekl se Veil. Elfriede jen pokývla hlavou a
na
povel. Jako na zavolání se z chodby
stará služka s kabátem. Pan
inženýr Mannswald musel být velmi dobrý známý, proto služebná
že bude
Veil na Elfriede a hnal se temným
„Pokoušeli jsme se vás dovolat, ale nikdo nebral telefon…“
„No, není divu, tolik
v rychlosti. Elfriede
držela krok.
kraválu,“
Veil a neslevoval
„Hezký kravál,“
„Co myslíte?“
vrata, dal se do
Mannswalda se oba zastavili.
ale protože se dostali do cílové roviny, zahlédli již
Elfriede mu byla stále v patách. Teprve v pokoji inženýra
Veil shodil kabát, a kdyby ho Elfriede nezachytla, válel by se na podlaze. Odborným
pohledem zhodnotil situaci, vyslechl si službu konajícího
a
se k Elfriede:
„Sestro, morfium, ale rychle,“ houkl.
Elfriede
pocit, že tak rychle
Prolítla
které tu na
dlouhých chodbách
až vpadla do místnosti, kde se skladovaly léky. Skoro poslepu
jehlu a
s morfiem. Pak
popadla
desinfekci a vatu a náplast.
Netrvalo dlouho a byla
Hned ve
se ptala, jak silnou dávku má
že se profesor Veil nad její rychlostí a
podivil.
„Je ta jehla sterilizovaná?“ zeptal se, ne že by pochyboval o kompetentnosti
Rakušanky, ale spíše jen proto, aby
tísnivé ticho. Starý muž, jenž tu ležel v posteli,
52
sám na pokoji pro jednu osobu, se potil a tiše sténal. Elfriede však
huláká bolestí a ruka profesora, jež hladila zpocené
se
pocit, že
že
Postava, jež dominovala v salónu svou
hrdostí, když
loudila krásné tóny
z lesklého violoncella, byla
shrbená a jaksi zestárlá. Chudák, asi to je jeho
myslela si a podala mu
injekci.
„Sestro Elfriede, mohla byste mu tu injekci vpíchnout vy?“ zeptal se.
Elfriede Bauszerová se neptala
velice
sester,
a
dokážou bez
však ztratí, když mají
sebou
Starý muž se po léku skoro
usmál se.
mladý
ten
uklidnil a
znala. Mnoho dobrých
posloužit cizím
se potit. Po chvíli
a
Tuto
a
„Otto, to jsi nemusel,
máš doma hosty. Tady sestru Elfriede bys mohl
dá na mne pozor!“
hladil profesorovu ruku a pak ji energicky
„Jdi zase
a nech mi tu Elfriede,“
Saale musí z Jeny urazit 170
své vody u obce Barby do Labe.
než vykoná svou tisíciletou povinnost a vylije
Odvádí vody až z
vody stékající
hor
její pramen se nachází v Krušných horách. I
vplynou po dlouhé
do Labe.
Elfriede Bauszerová
zahnout na starý camburský kamenný most
Saale, když se octla na prsou muže, který tento umný
stavebního
postavy od sebe
Muž se
profesor Veil.
jako gumový
omlouvat a i Elfriede
když narazí na
omluvu na jazyku. Pak se poznali. Byl to
Profesor Veil se již léta
procházel po
zacházel i hluboko do
kraje a Elfriede Bauszerová tu šla dnes
a náhodou.
pocit, že se musí projít
Starý zvyk, kdy byla
povinna neustále
po Štýrským Hradci, aby
nový
zahradní zázrak, ji vyhnal do ulic Jeny.
nebylo zdaleka tak krásné jako Graz, ale po
ženu tu a tam
budova zaujala.
Saale bylo
zklamání
a tak tudy šla.
jen mladou
leželo
a v okolí nebyly hory, jak tomu byla zvyklá z domova, ale jen
mírné pahorky. Jediná hora tu byla
severním
a Elfriede se
zeptala
starce, sedícího na
a házejícího drobky kachnám
jak se ten kopec jmenuje:
paní,“
„To je Mons, ale lidé mu
Jenzig, je to jediná vysoká hora v okolí, krásná
a byl by se rád bavil dále, ale o to Elfriede nestála.
a šla dál.
Nyní tedy stáli, profesor Veil a Elfriede, proti
a byli plni
pocit, že má tuto šikovnou sestru rád a že by byl ochoten ji
která
s nemocnicí nic
Elfriede
platonickou láskou k tomuto muži, jenž jí byl náhradou za otce.
byl
do
53
Hluboce se
v nemocnici
za žárlivost, kterou
Líza.
Elizabeth, které se
Byla to sestra, která se pohybovala
na privátním
sestro Elfriede?“ našel
profesora Veila.
profesor
Veil byl vysoký muž, vždy
chování.
orlí nos a kostnatou
podle bontonu, a neustále vybraného a
a byl spíše hubený, než štíhlý.
„Ne, pane profesore Veile, jen se procházím.
se ve
nevyznám,“ zrudla
žena.
„Mohu vás pozvat na kávu?“
bych se prošla, pokud vám to nevadí.“
Elfriede
možnosti:
že je profesor na
od domova, ale nejde k nemocnici. Nacházely se
chce
navštívit, nebo má v úmyslu procházku.
„Tak to se hodí,
chci vyrazit na Jenzig,“
se
k návrhu
Elfriede.
„Ten kopec?“
„Myslel jsem, že se ve
nevyznáte,“ divil se muž.
„Ne, to ne, ale na ten kopec jsem se
Elfriede a dala se do
smíchu.
Veil si
Jeny,
než
dohromady.
ptala pána, co krmí kachny,“
že od té doby, co sestru Bauszerovou
aby s ním odešla do
slyšel ze sesterského pokoje smích. Nyní si teprve dal tuto souvislost
„Vy se ráda
že ano, sestro,“
s náznakem
ve
Elfriede
že smích je tomuto muži cizí. Nezazlívala mu to však,
smyslem vnímala, že
doba pro muže kalibru jejího otce a profesora Veila
mnoho radosti.
„Myslím, že je to lék…“
Profesor, jenž
název „Cesta
v pravé ruce vycházkovou
a zrovna vyrazil ulicí, jež
a
je dovést až na Jenzig, se zastavil a
se na mladou ženu:
„Lék? Smích je lék?… to je zajímavá myšlenka. Musím vám prozradit, sestro
Elfriede, že jsem o tom již také uvažoval. Když
pacienty, vždy se
kdyby se
smáli
tím, možná…“
„Možná, že by se uzdravili
„Jste
nebo
myšlenku Elfriede.
Freuda?“
„Ne tak docela, otec mi
se o to snažil.“
od
„Váš otec je architekt? Co staví?“
nalil do hlavy z jeho moudrostí. Lépe
54
„Otec je zahradní architekt a je ve službách
„Takže jste z dobrého rodu,“
že mu mladá žena
„Co vás
do kroku a jeho tempo bylo tak rázné,
opustit svatyni hudebních múz,
„Ten dobrý rod, profesore, již to
vyrovnala jeho dlouhé kroky.
„Asi bych
Grazu.“
Štýrský Hradec?“
páchlo starobou,“
a
aby
tak rázovat, mladá dámo, že ano?“
„To by bylo
galantní, to snad
nemusíte,“
„Ale mohl bych.“
„To byste mohl, pane profesore Veile,“ vzdychla
Doktor Veil šel
velkých zahradách
proslavil. Ve
pár
a pak zpomalil.
hranici bohatého
vrstev
již mnoho let z optického
nebyla chudoba.
tu byli
i herci a žilo tu i
Elfriede a
si pot z
prošli posledními domy, jež ve
kterým Karl Zeiss Jenu
byli tu i obchodníci a
i
Obyvatelé
k dispozici planetárium, divadlo a operu, nemocnici a
dobrých
praxí a
dostatek pracovních
války na situaci nic
– naopak, Hitler sílu jenského
podporoval, protože ji
Slunce svítilo na
obloze, kterou dnes nezdobil ani jeden
obzor neznala, protože ve štýrské
byly na všech stranách
mívala pocit, že zde,
je nebe bez konce.
Elfriede takový
vysoké hory. Proto
Cesta je vedla loukami pozvolna se zvedajícími, až došli k vinicím. Tu
kuželovitého kopce a pohled na
a do kraje se
Nedošli ani na vrchol, když dorazili k místu, kde stála
také.
„Musím vám
pouze pohledem.
sestro,“
stoupání do
Profesor se usadil a Elfriede
Veil. Mladá žena
údiv a otázku
jsem
že se o mém muzicírování v nemocnici zmíníte, ale
mne, že jste si mou pošetilou zálibu nechala pro sebe,“
Elfriede Bauszerová musela nejprve tuto
poklonu promyslet. V Grazu
do
hudby skoro každý, jenže
to
a jinému se
k debatám byl teprve,
když se
dostal do koncertní
Tady,
se tolik hudební nástroje neladily.
„Ne,
tajemství…“
jsem žádný
„Není to tajemství, ale je to spíše
o tom mluvit, ale netušila jsem, že je to vaše
když já, profesor, fidlám na violoncello!“
„Pokud to mohu posoudit, tak to bylo hezké a
Elfriede zmlkla.
55
„Vaše povolání je natolik
hudba, u mne je to smích.
se
Elfriede.
že si
ani nevím
„Zdá se, že smích není nikdy na škodu,“
ventil musíte najít. U vás je to
na tom není nic k smíchu,“
profesor.
„Zrovna jako hudba.“
„Ve Štýrském Hradci je
plno
hrajete také na
nástroj?“
„Ne, naše rodina je
nadšených
a není v ní ani jeden
To
by nás brzo vyhnali z
smála se Elfriede a i profesor se pousmál.
pocit, že se
uvolnil, že
svou zasmušilost schoval. Pak ale zase
a
se
více
k mladé
aby jí
lépe do
„Vážím si vaší práce, sestro Elfriede,“
a Elfriede hned
že o
jde.
do mé
„Jsem rád, že jsem vás tu náhodou potkal, je mi to milejší, než si vás nechat volat
v nemocnici,“
odvíjet z klubka to, co
na srdci.
Elfriede
že zavolání do
profesora je skoro jako vládní
že to za
sebou nechává prach
a
celého personálu.
si, jak je ráda, že to
– beztak
již
že má protekci. Ona jediná
že žádnou nemá.
Ale tak, jak se k ní vedení nemocnice
sama
že
nad ní drží ruku.
Tenkrát
netušila, že s takovou aurou plnou lásky a pochopení, ale
závisti a
nenávisti k její
celým životem.
pane profesore Veile, vynasnažím se o vše, co pro vás budu moci
„Ano, tím jsem si jist, sestro Elfriede. Záležitost je však trochu delikátní…“
Elfriede se
bát, že to bude
Pak
prolomil
ostych a šel
ale
se na muže usmívat.
„Sestra, která pracuje na mém
je dosti
je to nad její síly a
by pomoc. Mohu tuto
práci vložit do vašich rukou?“ díval se ni
s obavou a Elfriede nechápala, kde se nachází ve
nebylo nic jednoduššího,
než Líze pomoci, i když
pocit, že na
profesora Veila zrovna tolik práce není:
„Velice ráda,
Kdy mám
Profesor pokývl
si starosti, já
Elizabeth pomohu. To je pro mne
hlavou a výraz jeho
„Hned zítra ráno, ale
prozrazoval, že nic jiného
bych, abyste se zachovala jako po
domu…“
Elfriede chvilku
do jeho
a pak jí došlo:
„Chcete, abych o práci na vašem
nemluvila?“
mého
56
Profesor jen pokývl hlavou a pak vstal. Zapíchl vycházkovou
do kamenité cesty a
se vracet k
Šel pomalu a Elfriede mu
Již nemluvil a ona jeho
nerušila. Byla však obohacena novým poznáním:
je
s milým
„Mami, mami, podívej, to je krásné!… mami? Slyšíš? Vidíš ty
„Mami, já musím
Elfriede Bauszerové
zaslechla:
ale honem!…“
do vzpomínek zasahovat
co tam
Pak
„Soudružko Balešová, chlapec chce na záchod a tady se dá zrovna zastavit. Já tu
mladý mužský hlas s pražským
se zakymácel, jak vjel na polní
cestu, jež tu
ze silnice.
Elfriede si
že je na
z Prahy do
že Mikuláš musí na malou! Vystoupila a
svou
a pak se rozhlédla do údolí.
že jede z policejního výslechu. A
chlapci
kde mohl vykonat
Sázava se tu vlévala do Vltavy a tomuto splynutí
i jedna z posledních
vil,
která tu však nestála.
nechápala, kam se
Pak ho
myšlenky
na
Elfriede Balešové se dlouho dívaly do místa, kde byla zahrada a
duševních
pohled
a vstoupily do domu…
i po schodech na verandu a
Po
týdnech práce na soukromém
profesora Veila to Elfriede
byla do doktora zamilovaná, namlouvala si však, že to je
jako náhrada lásky
k otci, který byl daleko.
A
jednu
sestra Elizabeth byla závislá na heroinu a profesor to
Protože na ni nebylo spolehnutí, musel se postarat o náhradu a tou byla ona, Elfriede.
nespolehlivou sestru jednoduše nepropustil, zatím nechápala.
však
pochopila.
chvíle, kdy si tu strašnou
domyslela, ano s naprostou jistotou ji
Utrpení pana Mannswalda se stále zhoršovalo. Když mu Elfriede
morfium,
profesor jeden kubík.
vpichovala
Kubický centimetr byl obsah jedné
Zdravotní personál se nezdržoval
správným výrazem: jednu desetinu kubického centimetru! Jeden kubík znamenalo naplnit píst
k první
Dnes již
ochablých
panu Mannswaldovi ani dva kubíky. Doba mezi
se stále zkracovala, o 24 hodinách již dávno nemohla být
Inženýr Mannswald byl otcovský
pokrevní.
profesora Veila,
jedu do jeho
byl to jeho otec, i když ne
57
Sestra Elfriede
vešla do pokoje pana inženýra a
injekci, obvyklou denní dávku jedu. Muž
rakovinu
a
nebylo ani pomyšlení na
Kdyby dnes
zkontrolovala
že je
sestrou
Elfriede
to
ve které byly
jak Elizabeth chystala
již zasažen celý
nenašla by
Jisté je, že pohledem
kubíky morfia, dávka, kterou by inženýr
na ten strašný omyl sestru Elizabeth upozornila, ale její skelné
jí prozradily,
pod drogou, a nebo naopak po ní prahne.
že v takových okamžicích není se
a ujala se sama
Jeden kubík
„Co to
narkomanka.
Elfriede? Ten zbytek byl pro mne!“ koktala
„Ty si myslíš, že bys panu inženýrovi vpíchla jen 2 kubíky a zbytek
Že bys to
dokázala odhadnout? Že máš tak pevnou ruku? Že se
Elfriede byla nadmíru
rozrušena a Elizabeth se o
následky nezajímala, jen pozorovala kapky morfia, které
se leskly na kovovém tácku s léky.
Inženýr Mannswald se
probírat z bolestivého omámení a usmál se na ženy. Elfriede
zmlkla a posunkem vyhnala Elizabeth z pokoje.
„Jak se vám
pane Mannswalde?“ usmála se.
„Když vás vidím, tak
bylo pro ostatní pacienty
„inženýra“ vynechávala.
Elfriede
Elfriede rád a nazýval ji
což
již k nemocnému cítila,
Byla to doba slušného chování a oslovení bez náležitých
bylo ve
pohromou. „Pane inženýre Mannswalde“ bylo jediné správné oslovení.
Do
profesora
vstoupit jen
nikdy však sestry. Do místností
jen vrchní sestra, nikoliv sestry
Profesor by se nikdy nesnížil, aby vstoupil do
sesterské místnosti a již nemyslitelné bylo, aby vešel
do nemocenské
Tato
hierarchie byla tenkrát
ve všech
a Hitler
vraždil.
Ve styku s vojskem
tuto hierarchii používal také.
Propast utrpení druhé
války se do
personálu Medicínské kliniky
dostala až roku 1944. Bylo to v okamžiku, kdy
první vozy
vojáky,
byli
páchlo jim
ran úst, nebo již byli
mrtví a
leželi s živými na korbách vojenských
Pak se zdálo utrpení pana Mannswalda, ležícího
posteli, nicotné.
Pro sestru Elfriede Bauszerovou však bylo každé utrpení stejné: její
bezedná.
Nyní držela ruku starého muže a cítila jeho kosti, jeho
jak se zachovat
sestry Elizabeth.
a slabost. Za
byla
58
se
a profesor Veil vstoupil. Vždy
smyslech a to bývalo
jen po morfiu. Elfriede se
Profesor ji šeptem požádal, aby
„Dnes
když byl jeho
k odchodu, nechávala muže o
na
v deset hodin mi budete asistovat, sestro Elfriede,“
když vyšel
z pokoje.
„Sejdeme se zde.
morfium.“ Více slov nepoužil a Elfriede se
zdálo,
že tak velká odvaha, dobrota, tak silná láska
pokora nebo nelidskost by si
zasloužila více slov. Mýlila se však.
v deset stála u
pokoje pana inženýra Mannswalda a i profesor byl dochvilný.
Vešli a Veil
položil pravou ruku na
nemocného. Dosud
ani slovo. Pak
požádal Elfriede, aby mu
kubíky a k údivu sestry od ní
Pomalu nahmatal žílu na
On mu chce
pocit, že jí srdce
zesláblé ruky a vatu s desinfekcí odmítl.
morfium „intravenös“ do žíly, zhrozila se v duchu mladá žena.
z hrudi, snažila se však zachovat klid.
Profesor Veil
nahmátl žílu a
posadil se na pelest a ruku položil na
Po chvilce pohladil
Elfriede dosud
pomalu
tepnu starce.
spícího pacienta, jenž
Pak beze slova vstal a pokynul
Procedura se opakovala naprosto
jaký u
dobrou noc. Nic více a nic
Ráno hlásila vrchní sestra
úmrtí.
nimi se nacházel i pan inženýr Mannswald.
Profesor Veil ohledal mrtvoly za asistence dvou
Nejprve pocítila touhu
Nepotkala ho však na
dalších dvou úmrtích.
nyní takový klid ve
aby ho následovala. Zašli
do dvou
Jako by byl
již dávno napsán a
Pak teprve Veil promluvil. Stroze
Smrt svého
bral velice
Elfriede Bauszerová se o tom
morfium. Pak vytáhl jehlu,
nemocní a
pacienti, mezi
a vystavil úmrtní listy.
ale nic jiného se od
v klinice
až po
odpolední službu.
profesorovi soustrast,
ho slovy nad ztrátou jeho
a do jeho
se neodvážila. Pak se teprve
o
si
že všechny tyto pacienty s doktorem Veilem v noci navštívila.
Teprve nyní pochopila, že nemocní byli v okamžiku, kdy ona a profesor
jejich
pokoje, již mrtvi.
Elfriede znala chorobopisy všech
se o ni pokoušely mdloby.
že
na uzdravení a že
59
Asistovala
vraždám, aniž by
úmysl prohlédla. Ti lidé by
dnes žili,
jakým právem? Kdo mu dal tu moc… odvahu… slitování… Nedomyslela, protože padla do
mdlob. Veil
aby ji uložili v jednom
jeho soukromého
Když se probrala, stál nad ní a usmíval se.
muzicíruje a jiný se odreaguje smíchem. Myslím, že to byla vaše slova,
sestro Elfriede. Dnes si
že jste si… pokazila žaludek. Zítra se zase
budete smát,“
a odešel…
Mikuláš již dávno vykonal svou
jako
a hezkou
šoférem
a nyní se díval do údolí. Chlapec
že matka o
a tak se
modré
bavit se
„Máš samopal, policajte?“
se policajt, ale orgán
ho mladý muž.
„My žádné nemáme, tak to nemohu
zalitoval chlapec.
„Koho nemáte?“
„Orgány,“
„To je
se zajímat o Magdalénu.
orgány
mít jen strana a vláda,“
prohlásil šofér a
„To je tvoje ségra?“
Magdaléna využila chvilky samoty, sedla si na nejbližší mez a pozorovala
plachetnici, která však záhy zmizela za ohybem a tak se dívka pustila do pletení
sedmikrásek.
a jednu
ze
„Kolik jí je?“
„Nevím,
jsem se neptal, ale jestli chceš, tak se zeptej, ona to
bude
Magda je chytrá, umí už i
myslím,
to
než já,“
Mikuláš své údaje.
Mladý šofér
došel
a
rozhovor:
„Dnes neprší, že!“ Magda pokývla hlavou k souhlasu.
také nepršelo,“ dojal dívku krojovaný mladík. Magda
„Již dlouho nepršelo,“
„Máte
„Na co?“
konverzaci šofér.
vedl si samomluvu dále. Tentokrát se lekl
Magda.
Mikuláš již chvilku stál za mladíkem a jeho otázky nechápal.
tak
s Magdou bavit.
Zajisté
dlouho let
dívkou, ale o tom zatím
zdání.
než on sám bude chtít
mu divné, jak se
do debaty
60
„Nic mi do toho není, pane orgán, ale
máme léto a celkem málo prší. Myslím,
že by bylo lepší, kdybyste
zase na podzim, až nastanou slejváky,“ mínil
ti
aby ses pletl do
„Ano, maminka
„No, a
když mluví
že když se baví
naštval se
tak mají být psi a
zticha,“
ji neposlechneš?“
„Protože Magda není
a vy jste orgán,“ odsekl. Magda se lekla:
„Co je?“
„On
a
je orgán, ale není
to bych poznal,“ dupl si Miky.
„Hele, nech si ty kapitalistické a imperialistické
ho mladík ve
stejnokroji a bylo
jak je na
proslov hrdý.
ale proto, že význam
slov
nechápal.
je nechápali ani Magda ani Mikuláš.
Chlapec si však hned
rady.
se k matce a již v klusu volal:
„Mami, co to je „kapitalistické a imperialistické“
trhnutím probrala ze vzpomínek a
„Jak to mohu
Miky? Až
otec
„Jo, to už zase zapomenu, co jsem se
„Soudružko Balešová,
tak se zeptáme.“
zeptat,“ povzdechl si.
bychom jet,“
„Já myslela, že si dojednáváte
Matka se
šofér.
s mou dcerou,“
Elfriede
a
mladík
se
.
Elfriede jen pokývla hlavou a posunkem svolala
Pak za nimi vlezla na zadní sedadlo.
si jako rodina
nebo jako v londýnském taxíku: cestující
vzadu.
Protože jeli
Davli,
do
od nádraží.
Bylo
po
a od Prahy
vlak. Lidé se valili proudem, který se na
silnici
na
jedna
ta
se vydala
do vsi a druhá nahoru. Ta byla
mnohem menší, protože
nad nádražím bylo
Pak
Mikuláš otce, jak šel
jiného muže za
a bavil se
„Táta, tatínek, pane orgán, zastavte, svezeme tatínka
ženou, která se držela
oslovil šoféra.
Mladý
byl zvyklý poslouchat a hned zastavil. Mikuláš rychle
stáhl sklo zadních
a volal na otce. Alexandr se
ale že se jeho rodina nacházela
v policejním voze, mu bylo nepochopitelné.
prožitých let, jež stále
ve
vzpomínkách bolet, ho zamrazila v zádech.
„Mikuláši, kam jedeš?“ ptal se
61
„Jedeme
tady pan orgán nás veze,
si sednout,“
hoch, protože byl
pyšný, že se veze autem. Elfriede Balešová
syna
a vyžadovala, aby byl
potichu. Otec, jenž si všiml
jdoucích od vlaku, usoudil, že
bude nejjednodušší, když nastoupí a
zmizí z dohledu.
„Was ist passiert?“
na Elfriede. Tak toto
Mikuláš
co
mluvili cizí
otec, když se usadil na
sedadle a
se
rád. Vždy, když se otec s matkou bavili a on
Mikuláš si
hrál na to, jak mluví cizí
Ve své skrýši vzadu
vedl dlouhé
rozhovory
lidmi,
tu byli jen v jeho fantazii, musel si však vždy, když odešli,
že si nerozumí. Byl proto
že si otec s matkou také nerozumí a obdivoval,
jak
si dokáží hrát na mluvení cizí
„Ich erzähle es dir, wenn wir zu Hause sind,“
Elfriede a odvrátila hlavu. Pak
napomenula dceru, celkem bez
Této
nesrozumitelných slabik si všiml i
mladý šofér a ústa mu
údivem.
„Já být vámi, soudruhu orgáne,
bych hubu, táhne tu,“
Alexandr. Pak
do vsi na rozcestí, kde se dalo jet
do Mníšku, do Bojova nebo i na
vedla silnice do Prahy. To byla
ona silnice, dálnice, která se stane tepnou našeho
– probíhala
Voznicemi i Mníškem.
dojeli
Mikuláš byl velmi zklamán, když otec
aby orgán
pak ho poslal
do Prahy ale ne
Davli. Poslal ho na
Otec
být
tolik rád a
zastavil a
brzo doma a tak rodinu nabádal k rychlé
Mikuláš se stále
Matka ho pohladila po vlasech, ale on se vyškubl její
kterou
se k domovu klusem.
U doškové chalupy, která se
Bražáková, sehnutá
krmila
povídala si se slepicemi. Byla vždy
za
lískového
u potoka na
k jejich
zastavil. Paní
a
jiné živé tvory
sprostá a kluci ji rádi poslouchali, skrytí
jsem ti, ty kurvo,
zanášíš? Co zanášíš? Já krmím každý den a ty jsi
na
skoupá?“ domlouvala slepici, lezouc
tom ze špejcharu po
tak
že i
Mikuláš pocítil strach a
ho šimrat
Pak se z chléva ozvalo prase, protože
slyšelo, že se krmí.
„Na tebe jsem
hluchá. Poté
To víš, že ti také nesu, krávo!“
protože byla
strakatá dojnice a stará Bražáková se dostala do úzkých.
„Já se tu snad na stará kolena z té
strkat pes a tím každodenní
poseru,
co?“ Pak jí do ruky
slov a nadávek se i Mikuláš
lekl a hnal
Matka s otcem a s Magdalénou po chvilce také
a otec vyžadoval po matce
odpoledního výletu. Mikuláš
o nadávkách paní Bražákové a již je matka
posílala po každodenní práci. Magda musela nakrmit slepice a Mikuláš králíky.
Pak se za
obývacího pokoje, kam stejnak
málokdy.
62
Parádnímu pokoji dominovalo
u okna impozantní rádio,
Telefunken.
velké kulaté knoflíky, obrovské reproduktory se rýsovaly za
látkou, která byla
okraji
jakoby zarámovaná, a vrcholem techniky bylo
lišt, na kterých
byly
rozhlasové stanice celé Evropy. To však
nebylo vše! Když otec rádio
zapnul,
lišty se
rozsvítily a jezdec, který se pomocí jednoho
pohyboval po celé
ukazoval
jmen.
Mikuláš miloval otcovo rádio, i když jen
slyšel jeho dunivý zvuk.
oknem
pokoje byla vysoká
a na konci zahrady
u buky, u
záchodu, druhá. Mezi
byla napnuta anténa. Jednoduše drát, na koncích
na porculánové
karabiny. To aby nedocházelo
Rádio
také
ale to byl jiný drát.
Tuto fascinující techniku Alexandr Baleš
a rád synovi
Také tvrdil, že rádio
Telefunken je do jisté míry konec lidské moudrosti. Nic lepšího již nikdy na trh
Jak
Mikuláš na otcova slova vzpomínal, když se o mnoho let
prodávat
stereo
byly vymyšleny ultra krátké vlny, když pak zatoužil po tranzistoru,
rádiu, které hrálo i u rybníka. Tady mu došla otcova omylnost.
však pochopil, že
u byl otec
že byl pouze zajatcem své doby.
Rádio Telefunken stálo na kulatém stolku v pravém rohu obývacího pokoje, u východního
okna.
Vpravo i vlevo stála
která nabízela místo
i k poslechu rozhlasu. Za
ubrusem kulatého stolku, jenž stál na jedné noze jako
podesta, byly schovány láhve s
alkoholem. Bylo tu všelicos, nejvíce však doma pálená slivovice.
Na
se Alexandr a Elfriede usadili a muž si nalil pálenku. Elfriede nic
„Tak povídej,“
Baleš, když si zapálil a zhluboka vychutnal
cigarety.
Elfriede si
prohlédla muže, jenž by mohl být jejím otcem. Tenkrát, když
do
Prahy a osud ji zanesl do jeho podniku,
ho
když proklepávala vejce. Bylo
v hale dost ženských, které jí
dokázaly
co má na práci.
Tenkrát tolik lidí mluvilo její rodnou
že se zdálo, že nebude
se
jazyku. Jak to, že je její rodná
najednou zakázána? Že je lepší, když nikdo neví,
že je
Jak to, že tu nikdo nechápe, že není
ale Rakušanka? Jak to, že ji všichni
hází do jednoho pytle?
Elfriede se tím však netrápila, protože
nemluvila.
pár slov a její zarputilí
že takto
jen lidé, se kterými
podlehli její osobnosti.
Zrovna jako tenkrát Alexandr:
bílý
vlasy rozcuchané
který táhl
v hale, kde se
a balila vejce, za uchem
tužku, která se zdála
Elfriede
krátká, než aby s ní mohl psát.
však dokázal zapsat spousty poznámek do malého notýsku a
vydat spousty
které byly bez odporu vykonávány.
Pak se
neflákají, a tu ji
do sezónní brigády sousedek a
s jeho pomocí
aby se ujistil, že se ženské
63
Jediný pohled, který šlehl mezi
stovky
a neskonale velký
zcela cizích lidí,
budoucích let.
V okamžiku si nebyli cizí, byli si
odešel a Elfriede upustila
Mnoho let
výhybky kolejí osudu o
známí. Oba to poznali. Alexandr beze slova
bylo zkažené a páchlo.
zatuchlé vejce a jeho zápach upomínat Elfriede na tento okamžik.
Toto první kouzlo neustále mezi manželi bylo, i když jim osud
tvrdou cestu.
Alexandr zahlédl jiskry
mladé ženy, která se stala jeho manželkou a matkou
Alexandra a Jan tu
nebydleli, byli již dost
než aby dokázali akceptovat
novou,
mladou matku. Mikuláš ji však miloval a Magda se držela
„Ráno mne volali do statku
Starý pán
nedalo se již nic
Mikulášovi den
tím nakukal, že když bude ráno mrtev, že ho jeho dcera zabila,“
Elfriede události dne.
Asi
„Blbec, a on to
poslal
„Ano, policajtovi, co se na
podívat.“
„Jo, a ten se ch
a odvezl vás do Prahy,“ povzdechl si Baleš.
zalíbit
„Byl tam ale takový milý Oberkommandant, který mluvil
Moc se omlouval,“
Elfriede
Oberkommandant je vrchní velitel, z
slovní
Protože jí Alexandr
„On
poslal
a hned nás
je to pojem, který Elfriede
nebylo
že máte jet
ve své
Davli?“ divil se Baleš.
Ne, to
to bylo mé
pomyslela si Elfriede a v mžiku se jí mysl zatoulala do
vzpomínek. Alexandr si nalil novou slivovici a naladil Svobodnou Evropu. Rádio kvílelo
nepopsatelnými tóny, kterými komunisté vysílání rušili. Nebylo snadné
ale Alexandr
již v poslechu zkušenost a dokázal si všelicos domyslet.
Elfriede byl
když se dívala na muže, byla však zcela jinde…
Po této zkušenosti bral profesor Veil k asistenci, když
Elfriede.
Elfriede si
jeho
vážit.
neskonale bolestného umírání.
tušili, posílal je do
odkud se živí lidé
Pak
morfium.
nedostatek
své dobrodiní,
sestru
mnoha
dny, týdny
že jsou na smrt nemocní. Aniž by
nikdy nevrátili.
a Elfriede dostala
schovávat
Když profesor vyslovil toto
jež bylo
drogu používat, netušila Elfriede, jaká pohroma se na ni valí.
sestrou Elizabeth
zákazem pro Elizabeth nadále
Sestra Elizabeth to myslela
když slíbila, že se drogy vzdá.
netušila, jak to
bude
ba nemožné. Zcela
tím ohromila Elfriede, protože ta se s podobnou nemocí
nesetkala. Zdálo se, že i profesor Veil
naslouchal
své oblíbené sestry:
64
„Pane profesore Veile, ona se zbláznila,“
po ranní
po vstupu do jeho
Elizabeth bez heroinu vydržela jen jeden den. Pak
které již nevlastnila
Vzala si svou dávku a zmizela na ubikaci, kde jí
který mohla obývat sama. Tam se zamkla.
Elfriede
nacházely
narkomanka
od
ke
pokojík,
všechny léky do skladu a celý den
pro
které se
Doufala, že
které se jí zdály dost bytelné,
Další den se m
Elizabeth k práci jakoby nic. Elfriede byla jak na trní,
omluvu, nebo
k prázdné
ale nic
Teprve za týden ji nachytala ve
Nechala tedy v
zjistila, že má také jeden
a pak nastal teror nenasytné, chtivé závislosti.
Nejprve bylo na
prošení, vyhrožování a nakonec vydírání.
Když Elizabeth
ta hrozná slova vyslovila, doufala Elfriede, že se
Vyhrožovala totiž, že udá doktora Veila, že zabíjí pacienty. Morfiem.
Bylo v té
vyslovit bylo
si podobnou
jen myslet. Takové
do nebe volající bezpráví.
v nebi byl
jeho
a
Tak jako byl
neomylný, byli v té
umíralo
to však jejich vina. Byla to
i
bez jediné chyby.
a
operacích
Všemohoucího.
více
než dnes, nebyla
Tak chodili ti
které známe jen z povídek, se svými taškami,
i auty, po pacientech, vybaveni nedokonalými léky, skoro žádnou technikou, avšak
aurou neomylnosti a všemohoucnosti.
byl nad nimi a ten jim
Jako nevyhnutelnost osudu.
Slova, která Elizabeth vyslovila,
do
droždí.
Elfriede se
správné, kdo by
fušoval do
To se však bralo jako
se v mysli mladé Elfriede nadýmat, jako když
toho kynutí obávat, zapuzovala své myšlenky.
mít poslední slovo.
jí ani na mysl
padesát let nebude
ublížit.
nyní, co je
že se tu setkává s velkým etickým problémem, který ani za
Jediné, co
s jistotou, bylo, že se profesoru Veilovi nesmí
se jí vpravit do sestry Elizabeth silnou dávku uspávacího léku a
ji v jejím
pokoji. Teprve když si ostatní sestry na bušení a
narkomanky
u
oslovila vrchní profesora Veila. Ten se pak informoval u Elfriede. Pozval si ji do své
což se stalo
za dobu její služby
Profesor si vše vyslechl, o
nechala Elfriede pro sebe.
že ho sestra Elizabeth udá, se ale
To si
65
„Budete muset udržovat dávku, snad se ze své závislosti vyspí,“ doufal
profesor.
„Myslíte, že ji na odd
nemám
„Ne, od dnešního dne již není sestrou této nemocnice,“
„Je
které
tak, jak je
Elfriede se lekla:
Veil pokývl hlavou a nic
Elfriede však
v mysli, vypustit z úst. Profesor její boj poznal.
„Copak sestro,
mnoho slov,
jsem
na vrch hlavy
„Co to bylo?“
na ni
Po chvíli si dodala odvahu:
„Možná, že by bylo dobré ji nechat zav
ale
mohla by… mohla by…“ Elfriede zmlkla a
litovat, že se plete do
není.
ji z nemocnice,
do které jí nic
„Mohla by si
hubu na špacír?“ Elfriede se lekla jeho slov, jeho, jenž byl
vždy tak korektní. Byla však neskonale ráda, že se dovtípil, že nemusela opakovat slova, která
Elizabeth. Po chvíli se rozhodl.
dobu tu
– dohodneme se na tom, že má
Postarejte se o ni a udržujte ji v polospánku, snad se od toho morfia dostane.“
„Jak se to mohlo stát?“
„Že
brát morfium?“
jen hlavou.
„Sama jste
že naše povolání
ventil. Já mám hudbu, vy máte
smích a ona
nic,“
a usmál se. Tato hra
jeho
byla velmi
a
Elfriede si
že je to hra krásná. Jako by
ní stál jiný
„Jednou bych
„Myslíte na náš domácí koncert?“ hned pochopil.
„Ano,“ pípla,
si
že
všechny zásady bontónu.
„V sobotu,“
„V sobotu v 18 hodin. Žádné
šaty, malá
garderoba je vítaná,“
dodal.
Zprávy Svobodné Evropy
a
a i ty byly
pro komunistické vedení
nerušeného poslechu
rušení.
hrát. Padesátá léta byla éra velkých
protože po
minutách
To kvílení
které
vysílání zpráv ze
popsat.
horší k popsání je potupa národa, kterému byl vzat vlastní úsudek.
Depeše o událostech ve
lidu. Tak si to strana a lid
se
musely nejprve projít cenzurou, pak mohly být
Strana a lid. Jak
a jak pravdivé.
dá
66
Alexandr se protáhl a zadíval se na Elfriede. Stále byla hezká: drobná, tmavovlasá
s erotickým
Nejvíce miloval její nedokonalou
Pojednou po ní zatoužil,
však, že chod
není
Teprve když
zmizí v pokoji v podkroví, bude
mít tuto záhadnou ženu pro sebe.
Elfriede
jeho pohledem, který jako by cítila na
pocítila stejnou touhu. Ale nejprve
pálil a i ona
Zrovna když se zvedla,
zvonil u vrat. Elfriede se
podívala, což znamenalo,
že má práci v kuchyni a zmizela
haly, kde byla útulná místnost se starou
plotnou.
Alexandr se šel podívat, kdo zvoní.
vždy vyvolalo úlek, paniku a bušení srdce. Vždy, když mu byla
byla
ná, zlá, strašná.
novina
První
telefon ohlásil úmrtí jeho ženy Marie. Další
zbavení funkce vedoucího, ve vlastních zdech a pod vlastní
s potravinami, odkud byl také vyhozen.
podniku. Pak
Pak následoval obchod
Nedalo se
z hlediska
že by to bylo neprávem. Ale vše bylo neprávem, od
samého
se vlády ruských
Tehdy
Balešovo utrpení, které
chladil alkoholem a
mladých letech musel zaplatit životem.
ze
U vrat stáli dva policisté. Alexandr se
bát. Jednoduše se bál, protože se
dobrých a zlých, ne, tenkrát by jen pln bezpráví.
„Jste soudruh Baleš?“
Alexandr
neskládal
Pouze
bychom mluvit s vaším chlapcem,“
se policista do
a
pocit, že
ním stojí slušný
hned to však vyhnal z mysli. „Mikuláš?“
„Ano, to je
syn,“
Byl
starší než Alexandr a
doprovázel,
protože
Protože se nesnažil pro
jít, muž znovu promluvil.
vybrané chování, které asi mladého policistu, co ho
z místa na místo.
„Mohl bych s ním mluvit, prosím?“
„Co mu chcete?“
„Tady naproti u
starý muž. Já jsem o tom již jednou s vaší paní
mluvil. Myslel jsem, že je to
to, co
chlapci
nebo taková
legrace, jak si
utahují, ale dostal jsem nález z pitevny.“ Odkašlal si a pak byl
zticha.
„Ano? A co
„Pan Budil
stálo?“
Alexandr.
smrtí.“
Alexandr se chytil
která sem až
zasahovala. Dostat se do
komunistické policie
nebylo nic
zase ale se jednalo jen o starého
ne o rozkrádání socialistického majetku. To se trestalo i smrtí.
a
67
se rozhlédl a
že
by spustila na muže, kterého od dopoledne znala,
rychle mluvit sám:
Elfriede. Mile se usmívala a
kdyby nezvedl
a
„Dobrý den, paní Balešová, je mi nemilé, že se tak brzy zase vidíme.“
„Budila
zabil,“
po
Alexandr.
Dnes již to místo a ta ulice tak, jak to tam vypadalo
kterou mohou lidé projet Prahou od západu k východu
auta se
neexistuje. Vede tam dálnice,
kde naše postavy žily mnoho let, zdrží jen pár
Pod
se nacházel zbytek vesnice, jež se jmenovala Roztyly. Byla to již tehdy jen
jedna ulice s tajuplným statkem.
Devatenáctka, tramvaj,
z Michle, tedy z Prahy. Musela u plynárny na Rozcestí
zahnout k jihu, aby pak kolem
fotbalového
stadionu, dojela ke
Tady
kolejí, která
místem,
Pak se vracela zase do
Prahy.
Ano, rodilí Pražáci,
mysli
slavného
ti ze
Ti, co se sem
z Vinohrad, jezdili do Prahy, majíce tím na
jezdili do
nebo do centra.
Manželé Marie a Alexandr Balešovi dostali po
narodil Jan, pak roku 1940 Magda a
na konci toho roku, kdy
válka, chlapec Mikuláš.
Alexandr Baleš byl
podnikání. Protože
peníze, které mu zbyly, stále investoval do výstavby
se vejce konzervovala nakládáním do vápenného roztoku.
Roku 1934 se
druhá
v úmyslu firmu
garáží, k budování
všechny
kde
Pro laika bylo
jaké množství se do sedmi
vešlo, kolik
muselo být na
i na podzim navštíveno nákladními vozy „Alexandr Baleš – máslo –
sýry – vejce“, když se vykupovalo.
Pan Bláha pak
kdy o
zimních a jarních
byla nouze.
zase všechna vejce vytahal na
bylo
tehdejších
jiné. Alexandr Baleš byl
šéf, ale Marie
dokázala rozehrát i tu dobrou stránku jeho povahy. Když se vyplácela v sobotu týdenní
výplata,
Marie pod stolem
máslo,
sýry a
– vejce. Tyto
naturálie
a
to vždy podle stejného pravidla: ten, ta
ze
doma nejvíce hladových
tomu dávala nejvíce.
Tato pozornost se stala tak
že když Marie slehla,
Alexandr, kolik
toho žena dává, ale byl zcela
veden paní
která poklízela po celém
podniku a po
v domácnosti. Byla to sousedka, vdova, a nikdy se nezmínila o tom,
že by pracovní doba
mít
hodin. Ráno jednoduše
a
si šla lehnout
to deset
Sestry Alexandra také podnikaly.
Anežka
domu, který
v Michli obchod se
nacházející se
68
Julie Trubhofferová vlastnila cukrárnu v Braníku a byla jediná, co se musela v podnikání
spolehnout sama na sebe.
to
protože Pepík Trubhoffer se
neukazoval.
svou právnickou poradnu a
tolik, že by Julie nemusela
z rodu
bylo nemyslitelné mrhání drahocenným
To však pro ženu
Sama na kšeft však nebyla, protože jí Alexandr i Anežka
vyptávali a
než bylo Julii milé, radili.
na vše se
Pepík
všem
smlouvy a o právnických úskalích,
kterými
chránil jejich majetky, jim ani
oni jim
však s nimi
mnohdy lehké
a
že by možná
více a jejich firmy by byly
kdyby
poslechli jeho školených rad.
Sourozenci však
hlavy nabité selskou moudrostí a zkušenostmi
Staletá tradice selských
byla pro Pepíka Trubhoffera
rodin na
kterým se po komunistickém
tvrdý
než aby ho dokázal rozlousknout.
Alexandra, Anežky a Julie byli
kulaci,
malí sedláci.
oni sami byli již rodilí Pražáci, vážili si svých
základy jejich živností.
protože se zde nacházely
Nejen že baroni z vesnic nabádali, aby konali dobrý,
zemi se držící obchod,
Pepíka k šílenství, ale byli
i
zdrojem.
Strýcové a tety z venkova si mladých v Praze cenili, protože se stali
jejich
když byla dobrá úroda.
se jim splnila
touha venkovských,
žít v Praze.
mladého
va.
Sourozenci a jejich
pro své kšefty žili.
Ten jednoduchý, ale tvrdý zákon, který komunisté odbourali, vládl zcela
a veškerému
tržní
se sama od sebe
struktura
a zásobování
všem
republiky
ve všech
každá
pestrých služeb myslela jen na sebe, na
zisk: zákazníci
nakoupit, obchodníci
prodat, a tak si vycházeli
aniž by jejich
plánoval.
Nebyly tehdy nevlídné
protože si každý jedinec
Národ vlastnil morální hodnoty, které
s chalupami s honosnými byty a
Školy a církev
zcela jinou
Ani na
svou nahraditelnost.
se nejednalo s lidmi
ve starých rodinách. V rodinách s domy,
jen
v podkroví.
pozici než dnes.
ovce ve stádu byly ponechány oblíbené policii, které se tenkrát
Dnes to vše zní jako pohádka a
– bylo i tehdy mnoho zla.
sbory.
69
Hitler totiž vpadl do
a pošlapal mladou a hrdou svobodu chytrého národa.
své
ale nechával v klidu ty, co si ho nevšímali.
Obchodníci
k té
tržby. Hitler nadiktoval tak výhodný kurz
že se
stali
Vzhledem k tomu, že byl
která zaznamenala s
marky k tehdy nejtvrdší
dobrými zákazníky.
již tehdy velký nedostatek, nebylo se
divit.
14.
1939 se pod nátlakem Hitlera odtrhli od republiky Slováci. Tehdejší president
Emil Hácha byl noc nato, tedy 15.
donucen podepsat
dohodu o „Protektorat
Böhmen und Mähren“ a
té noci vtrhl wehrmacht do
Již 15.
se nechal Hitler oslavovat v Praze jako
národa.
Kšefty šly
Alexandr
nové,
garáže, protože ty první byly
a
Stalo se to jednoho dne brzo ráno. Pan Novák, jenž byl v podniku závozníkem,
již z dáli od
stanice devatenáctky, jda brzy po ránu do práce.
Rodina spala v domku, co na pozemku podniku stál, o požáru nich netušíc. Chlapec Jan byl
tenkrát
Novák
od dvora, protože
brzy ráno vozem, který byl každý
naložen zbožím, a na sedadle ležel list s obchody, které bylo nutno zásobit.
I dnes tam
stál, ale byl jako v pekelném výjevu
garáže. Novák nemeškal a zburcoval rodinu.
plameny
z
Alexandr
jen v pyžamu, jehož kalhoty si
natahoval.
zavolal
a pak
hadicí
do
vodu. Novák se chopil druhé hadice a Marie, která vyhnala
Boženu Srpovou
k sousedce paní
se chopila hadice
Alexandr
garáži.
rád
Marie s povzdechem
proudem vody.
zapáchat.
a tak byly hadice k dispozici na každém rohu dvora a v každé
muži za jeho rozmar,
v teplých
dokázaly zaschlá zapadlá vejce
Když dorazili muži
uniformách a
Stará
garáž vzala za své. Letitý
také.
na hlavách, bylo skoro uhašeno.
co se v jejím pozadí již dlouho schovával,
Alexandr si na sentimentalitu
a staré vždy
Pragovky se své zásady vzdal: byl to totiž jeho první
kterým kdysi
svážet vejce po kraji.
Marie
za nové, ale u této
na který mu
matka a se
k muži se starostí
„Je po ní, Lexo,“ šeptala
„Stejnak jsem ji
zbourat,
sklady
sýry
On se však
jsem
usmál:
práci.“
70
Pak se den
jako vždy. Ti muži, co nebyli zcela nutní k dennímu pracovnímu
programu, nakládali páchnoucí mokrý popel, jenž po garáži zbyl, a ostatní se
za
Bláha vybíral vejce z vápenné
ženské nosily do balíren kapající bedýnky, sbité k
tomuto
a každé z vajec
a pak ukládaly do beden, ve kterých se vejce
rozvážela. Vejce se
aby se nedala do prodeje vejce zkažená.
Když se vejce nakládala, tak se proklepávala, aby se nenaložilo
se vykleplo do specielní nádoby, která se pak
a vyklepnutá vejce se
snadno prodala v cukrárnách a v pekárnách nikoliv na kusy, ale na litry.
Když n
minulo a vrátily se
od sousedky, rozhodla se Marie, že je pošle
s matkou do Voznice, aby se vzpamatovaly z úleku. Byly
již prázdniny a Marie si
pomyslela, že je
aby si s mužem trochu
Alexandr s ní souhlasil, a tak, když se vrátil pan Novák z rozvozu, poslali ho s Boženou
Srpovou, s malou Alexandrou a Janem na venkov.
Marie
neustále špatné
že
zanedbává,
postaráno. Božena je milovala, jak se na
a sluší.
Alexandra a Jan musí
spokojit s její matkou.
že byly
sukní, ale
na
Ve Voznici byl
lesní vzduch, bylo tam spousta místa na
rybníkem, v kterém se mohly dosyta koupat.
že je o
ji trápilo, že se
neustále kolem jejích
i ve velké
tam jezdily rády, protože je teta Pacovská rozmazlovala. Mimo toho tam
však
po
nákladní auta. To byla
Alexandr svým prvním
Srpa, jejího otce.
velkoobchodu, do kterého neustále
obava a
Marie, kterou si
zajel starého psa, který
pamatoval
nad
spousty
nebo
od doby, kdy
Emericha
Božena Srpová znala ten pohled svého
mám rád, protože se staráš o mé
jinak ale o tebe nestojím. Jen jednou se o svém pocitu zmínila
a dostala vynadáno.
Musela se v duchu pousmát: když
svého
domu, protože
jatkami a mimo to byl vyhlášeným
ukázat
vyhodil ho otec z
Emerich byl chlap jako hora, jenže tenkrát nebyl
tolik
Že se nechal vyhodit,
se stalo leknutím. Božena ho znala ze zábav, kde dokázal
zmlátit celou hospodu.
Emerich Srp byl známá firma, proto si její
aby se s ním stýkala.
Dnes je Božena již dávno chápala, ale tenkrát ani
se
Emerich
scházet
s ní. Myslela si bláhová, že když otec nápadníka uvidí, že se slituje nad její
láskou. Ale ne. Jednoduše ho vyhodil,
se Emerich
celý život divit.
V
už její
Ale
proto
svému opilému
za pravdu.
nenavštívil a ani na svatbu je nepozval. Božena se tenkrát
do Roztyl a již je také nikdy
pochopení pro tvrdohlavost lásky.
byla od huby, protože se
vždy dokázala postavit, dávala Alexandru Balešovi vždy
71
Dokázala ho však po podniku pomlouvat a on to
a tak o tom nemluvil, ale držel si tchyni od
tím svou ženu Marii
Proto byla Božena Srpová vždy ráda, když se jelo do vyhnanství do Voznic. Ráda se
najedla a o jídle se ve statku mluvilo od rána do
Mimo to Pacovský chlastal a po
návratu z hospody doma
a tím se jí oživovaly vzpomínky na Emericha.
proto vždy
vyplnit
tam všichni, i s šoférem.
Na
mlékáren.
Marie
si
sbaleno, pro sebe i pro
zákazníka, již
Než se Marie
nákladního auta. Vešli se
byla jejich zavazadla a Alexandr tam
bednu plnou
Novákovi list s objednávkou pro tetu.
za
svlažil jazykem rty.
dánských
se jí lepila na
si však milující mámy nevšimli.
její
a Alexandr
je dobrodružství
na
Když toho dne
vrata velkoobchodu, nastalo ticho. Ano, vždy, když se
zajela do garáží,
odešli, bylo ticho. Avšak bývaly slyšet hlasy
a
na jejich zvídavé otázky,
se tím dožadovaly její pozornosti.
Dnes však bylo jen elektrizující ticho. Ze
Alexandr
pocit, že slyší, jak uhaslý
Pak se zmocnil v kuchyni své ženy,
nedojdou.
auta
garáže
stoupala pára a
Ale byl to jen jeho dojem.
oba pocit, že do ložnice v podkroví domu
Po milování
Alexandr zcela nahý u jídelního stolu a pozoroval vnady Marie, která
na zub.
láhev bílého vína a nalil
že si
Marie jen cucne. Když pojedli, zase se milovali, tentokrát ale do ložnice došli.
Pak se ale Alexandrova
natolik nabažila ženského
že
o kšeftu.
Marie to znala.
že v této
mezi horkými vzdechy, slastnými polibky a
civilním
je hluboká
podnikatelských
Marie byla dobrá družka, byla to žena po boku muže, byla osobnost, která dokázala
z chlapce, jehož si kdysi zamilovala,
váženého
Proto vždy
zapamatovala.
Tentokrát
jít do
naslouchala, nápady a jeho myšlenky
a
si vždy vše
i ona
na srdci, co si
s mužem domluvit. Proto, když Alexandr
probrat obchodní papíry, promluvila:
„Myslím, že jsem zase
Muž se zastavil a
se na ženu
kdy se to narodí?“
teprve
„Nechci, aby se to narodilo, mám pocit, že si
let…!
musím
Janovi je
72
jsi
už
let…“ Marie se
k jeho
a on
laskal její prsa.
„Jsou vždy tak veliká, když
„Já vím, Lexo, ale já
nechci,“
„Mám zavolat doktora
je brzo,“
V kolikátém jsi?“
„Bude spokojen, že jsem
Alexandr se
a šel k telefonu.
po vedení posílal paní doktorové,
a
.
„Co je? Kdo se
dodala.
a po
na druhém konci Tomáše
Nebo se bude zase
„Jo, to poslední,“
„Ty
doktor
Alexandr si povzdychl.
frázích, které
domácího
potrat?“
Alexandr.
to si
dát pozor? To nemáš na gumu?
Marii
„Když ono to není takové…“
„Já vím, jsem taky chlap. Hele, víš co?
rozhodl
a
vedle
„Máme jít hned
už
troje. Marie ho uložila do vidlice:
hned. Mám tu zrovna všechno
Alexandr, a
položil sluchátko
„Cože? To se musím vykoupat,“ divila se.
„Co by ses koupala…“
Alexandr
zmlkl. Musel si silou
sahá na intimní místa jejího
Marie byla již
si, že by Tomáš našel na jejím
stopy jeho lásky a
že je Tomáš
a ne chlap. Že tu
že
musí akceptovat. Nerad se té nutnosti podvolil.
a on slyšel téci vodu. Šel se tedy obléci a
Když vyjel
vrata,
ve voze a
motorem pozoroval ulici.
Poslouchal rádio „Praha 2“, tam se hrála
hudba a tu on miloval.
byl syn z
jednoduché rodiny,
rád knihy, obrazy a hudbu,
o
že je jen laik a snílek.
Když na zákazníky dolehly
nechal si zaplatit i obrazem.
nehrálo pro
roli, zda je
dílo opravdu hodnotné.
bylo, zda se
mu líbí.
Ulice
kapotou
opela se táhla až do zlomu, rovná a široká. Byla zleva
lemovaná nízkými domky se vchody rovnou na chodník, s nízkými okny, jež sahala jen ke
kol
a zprava vilkami v zahradách. Jaký to rozdíl! Jejich
byl poslední
na pravé
a vrata do dvora velkoobchodu uzavírala ulici. Nechávala však vpravo úzké
místo polní
která se
v polích
Michelskou plynárnou ztrácela.
V rádiu
hrát hudba a hlasatel ohlásil, že bude
Alexandr si povzdychl a vypnul
projev Adolfa Hitlera.
73
byli v zemi již od poloviny
politicky
muž a jeho znalosti
zásoby, bude muset dát více
a pomalu se
nepokoj. Lexa nebyl
situace se
kolem obchodu. Bude nutné
za nákup, nebo naopak, má se
Okupace mu prozatím
žádné
v obchodování – naopak. Tržby stále
stoupaly, protože nevítaní
byli nenasytní. Byli vyhládlí zrovna jako jejich
za
západních hor…
Pak bouchla vrátka od vrat a do vozu nasedala Marie:
„Tak jedem,“
Alexandr
v kuchyni a poslouchal Dášu
to samé: jak se mohla zbláznit do doktora z Prahy, ona, dívka
nad kotníkem pravé nohy, což mu nikdy
ukázat.
V kuchyni panoval
naopak, stále
a s blondýnkou
a
mu
která nosí zlatý
stále
služky, kterým neustále udílela
Z debaty, která byla vedena s tmavovlasou dívkou ve
Alexandr pochopil, že se chystá
Tomáš ho odstavil v kuchyni, vzal Marii za rameno a odvedl si ji do ordinace
vily
slohu na
„Co je Marii,“
Alexandr
že je
Tomáše jen spoustu
slovo
neznaly.
paní doktorová a byla
manželem
žena zcela na nic:
Ani ordinaci mu nevedla a o jejich
ani
stála
se staraly dívky, které ani
Teprve když dorazila do
baculatá ženská
nastal
vyhnala,
s Alexandrem usadila v obýváku a pustila se do práce. Mlácení
a nakonec jemné cinkání drahocenných
prozrazovalo její postup.
„To je moje perla,
manželovu
aby to
nevím, co bych si bez ní
nezaslechla.
Holky
pánví
se
Alexandr pokývl hlavou a nic
Myslel stále na Marii. Byly to vždy kruté chvíle,
když ležela, s nohama do výše roztaženýma, uloženýma v držácích gynekologického
a
mezi jejími stehny Tomáš, s nástroji, s postojem automechanika. Jen jednou svou ženu do
ordinace doprovodil.
se mu tak zle, že ho
Marie
tedy v
a
špatné
že pro jeho rozkoš musí žena
Pro jeho
To byly chvíle,
kdy si sliboval, že
použije
že si dá pozor. Když bylo
po všem a Marie zase trousila
erotiky, na své sliby
Pokud si Marie
myslela totéž, co on, nikdy mu to
Jako by ráda pro muže
Milovala
Alexandra každým pórem svého
V okamžiku, kdy
Tomáš z ordinace. Bílý
„Ke stolu, Liebling, a ty, Al
oznámila, že je
od krve a Alexandr
také,“
„Kann ich Ihnen helfen?“ zajímala se
že bude nanášet na
že je to Mariina krev.
Dáša.
služka,
pohledem na
74
„To bys mne vytrhla,
jen si sedni
baculatá žena k míse s polévkou a nejprve nalila doktorovi.
já
radši obsloužím,“ mínila
Tomáš
spolkl první lžíci a
oznámil
že je polévka velice dobrá.
Pak teprve žena opustila jídelnu, aby se
v kuchyni dalšímu chodu. Asi to byl denní
rituál, pomyslel si Alexandr a pustil se také do jídla.
Dlouhou chvíli bylo ticho, jen cinkot lžic a tikot stojacích hodin hladil
koberce a halil do
záhad ošklivé, ale drahocenné obrazy a
vázy.
perské
Pak Tomáš promluvil:
„Dopadlo to
k Alexandrovi.
mít
žena,
pak se
ale bylo to naposled.
jednou a
ji,“
lekl se Alexandr.
„Jo, to
ale abych se v ní
na to ji
nepostavila. Je to
by sis jí více vážit. Když to musíš tolik mít, tak si zajdi do bordelu,“
zajímat o mísu
a již se o Marii nezmínil.
Dáša
pravda.
tvoje
ale
že z debaty
a nebylo by divu, kdyby to byla
mluvila francouzsky s tmavou služkou.
Alexandr se divil, že nechávají služebné
cenu se zamýšlet.
Když se podával desert,
nalitý prs a bez ostychu
u stolu, ale nad zvláštnostmi
služka s batolátkem, Dáša vyhmátla
u stolu kojit.
Tomáš pak pozval Alexandra do salónu na
a cigaretu a muži se
když doktor zápas vyhrál, prohlásil, že si Alexandr
„Šest
rodiny
do hry
Marii vyzvednout a jít
na ni nesáhneš a týden ji necháš ležet v posteli,“
Marie si ve voze položila hlavu na mužovo rameno a nic
to
na
do Roztyl, nebylo daleko.
„Jsem prase,
Alexandr jel
zašeptal.
„Jsi, ale milé,“
Marie.
„Myslíš že to byl chlapec?“
Marie
a Alexandr si
hloupost své otázky.
Byl krásný
dne. Bylo horko a Alexandr zatoužil zajet na pokraj
lesa, do restaurace „V
kam chodili
za svobodna. Nedaleko v hustém
mlází
Marii o panenství. Už se tam nikdy nestavili.
než se vzali,
kšeftovat a pak na nic ostatního nezbyl
myslíš?“
75
„Na restauraci „V
Jen
jak jsme tam chodili…“
a usmála se.
Že by
v posteli týden, jak doktor
o tom nebyla ani
Již druhý
den v poledne stála ve kšeftu, protože Alexandr odjel do Prahy a
si se spoustou práce
rady. Šest
manželé také nedodrželi.
Když se Pepík Trubhoffer
jsi nic
že
ty
garáž, byla nová
jsi byl
„Kdo se má v tom všem vyznat? Ale když to
již
žasl nad svým
tak to oznam
Tak se stalo, že zástupce
na
novou garáž a podle toho vyplatil tu
starou, co
Alexandr dostal dvakrát tolik, co za novou zaplatil…
HLAS
Bylo po
komunisté se zmocnili všeho
a jemu sebrali veškerý
majetek. Alexandr
a pro své pohodlí a také pro
si vzal za ženu Rakušanku
Elfriede, s kterou byl své Marii
však
Elfriede byla ta, která Marii nejvíce
vadila, nikdy nepochopil.
Jak jeho
snažil se svou ženu
a ukájel se
i jiných žen.
S Pepíkem Trubhofferem chodil i do
Že to bylo s Elfriede jiné, pochopil až po
mnoha letech.
Pojednou ho komunistické rušení vysílání Svobodné Evropy
rádio.
Poodhrnul záclonu, aby
Studený strach sáhl na jeho
se v soukromí, za
dobou
k potoku, a
Tolik
zahlédl, jak se policajt s Elfriede
se mluvilo, o tolika opravdu ošklivých
že se
Míval tento stav poslední
rozhlas se neustále zabýval generálním
nesmyslný, hraný proces zaplatil životem.
mrtvol stále
Lidé si
Slánským, který
komu dali moc:
Proslýchalo se, že skoro jeden milión
a
Hranice byly již dávno
by
vniknout do
ale lidem,
On zdrhl,
bavit, a tak vypnul
,
opustil po 48. roce republiku.
hlídky však nebránily vlast
se stále snažili utéci.
se tenkrát s posvátnou úctou o
kterým se to povedlo.
se bývalí kapitalisté dostali do ústraní, na okraj lidské
vláda, která se skládala z chudých a
nestudovaných lidí,
i v malých
obchodnících kapitalisty a
režimu. Nic, co fungovalo po dobu 1. republiky a
i za
okupace, nebylo najednou dobré.
76
Jako vzor byl vychvalován
svaz. O této obrovské zemi se
mezi lidem
moc
Ano, Rudá armáda porazila
ale v Rusku se žilo jinak, než jak
se o tom bájilo ve školách i na
Bývalí
bojovali v Rusku pro
založení 1. Republiky,
Národ, jeho lidé,
žíti se
Jedna se
poklonkovala novým
druhá je
Strach se nyní ujal vlády.
mizeli, aniž by je
a i mnoho jiných
se ztratilo a zbylo po nich jen velké ticho a hluboká propast
Mezi
byli i bývalí vojáci
legií,
pod vedením Masaryka ruské komunisty
poznali a byli by mohli
Zrovna tak i piloti anglické královské letky
mluvili o demokracii. Lidé si
Alexandr si
svou pozici: muž, ke všemu
rolník, byl v sousedství
otráven.
Alexandr toho
to spíše strašná
málo, ale zase ne tak málo, aby nemusel mít strach. Nejen strach, byla
Ohnul se, aby mohl dosáhnout pod stolek v rohu pokoje, na kterém stálo rádio, a vyndal
láhev slivovice, kterou sám
pálil. Nalil si sklínku a pak
jednu a znova. Na prsou
pocítil
a mysl ho zavedla do dob, kdy
co to je, mít strach…
Marie se z potratu rychle zotavila a chopila se své neodmyslitelné pozice
velkoobchodu.
Do Voznic jezdili každou
Ráda sedávala na venkovské
s Alexandrovými
sestrami a jich manželi. Byla to velká rodina
živených
a žen se spoustou
Kostlivec Pepík Trubhoffer se
vyjímal jako
v trní a teta Pacovská nad ním
ohrnovala nos: nenažraný kozel.
Dnes se ve stínu
Byla to poslední
venkovských
ratolesti padly do
na
za stodolou hodovalo teprve od pozdního odpoledne.
letních prázdnin a
Alexandry a Jana
již sprostou barvu
chudých.
zdravím. Alexandr a Marie pocítili pýchu, když jim
mami, tatí, my do Prahy nepojedeme!
Na polnostech Pacovských se již
se sklizní, proto se tuto
za tmy, aby od rána pomáhali na poli.
do Voznic vydali
tažená párem koní kosila zlaté obilí a rodina, posílena Pražáky, panákovala.
Chlapi
snopy a ženské z nich
jakési stany, panáky, aby zrní proschlo, než se
bude svážet na mlácení.
Mužská
se leskla potem, skoro každý byl
do
takže bylo
blahobytné zásoby tuku, který se
ponejvíce kolem prsou a
pohled na
jejich
ideál
krásy, byl to pohled
kouzelný,
suchý vítr
prosycený
šeptal pohádku, kterou
již
mnoha, mnoha
lety. Pohádku o
Ženské
šátky na hlavách, aby jimi svázaly dlouhé vlasy. Volné šaty šité z tenkých
látek se lepily na jejich stehna a prsa, a tak se
mužský na co dívat. Pracovali
až
do odpoledních hodin,
teprve, když bylo posekáno. Pak všichni usedli na
kterým se vrátil Pacovský z jiného pole, kde sklízeli pacholci. Nebyl ani nalitý ani
77
Jestliže známe pocit
a
z vykonané práce, pak
v lidských pocitech nejstarší: byl a je to pocit
byla radost ze
V unavených
a žen se
Zpívalo se. Smálo se.
se vtipy.
Matky a otcové se chovali jako mládež,
se na léta, která již protekla žilami, byli
dnes mladí. I tetky a strýce Pacovských se chytla jásavá nálada.
Služka Gábina s Boženou Srpovou a s malou Alexandrou se
ve stínu jabloní nad
rybníkem bylo
jako by se konala veselka. Malý Jan byl s venkovskými chlapci nad
rybníkem, v lukách, které se táhly až pod
v nichž bylo spoustu
které
skrývaly pstruhy a raky. Byl to klukovský ráj.
Božena
okusila pivo, jež bylo v neckách se studenou vodou a ledem, když
zajel do dvora.
mužstvo seskákalo
v opojné
a šlo se opláchnout.
Ženské obsadily pumpu na
a chlapi odešli zahradou, aby dole naskákali do rybníka.
Mezi dvorem a rybníkem byla velká stodola, která se musela obcházet a bránila tím ve
výhledu. Proto se ženské odvážily obnažit a jedna druhé pumpovaly vodu a
se
myly.
Když do dvora
vešel z ulice, která byla schována za vysokou zdí, Pepík
Trubhoffer, jenž se zatoulal do hospody, lépe
utekl z pole, protože na
práci
nebyl zvyklý,
si ženské kryly prsa, ale
pohoršena nebyla žádná.
Dokonce hubeného muže
a pak ho zahnaly do zahrady. Šel za mužskýma. Na
se svlékl a
vodu na
skálu, kde vylezl a
se slunit.
Když se ženy upravily,
pustili do hodování.
jak to bývá,
muži již u
na
a pak se
strejda Pacovský vytáhl harmoniku a nálada byla na vrcholu. Všichni se divili, že
nešel do hospody, ale bylo to tím, že na jeho
bylo dost piva. Zpívalo se, ženské si
Pak mezi nimi znenadání stál Pepík, tak jak byl Bohem
které mu
tím schovali: za to, že utekl od práce z polí.
Ženské
a
bály se ve stodole
Teprve za tmy se
i celá
tajemných
se prohýbala smíchem.
a hrály si.
a vyžadoval své
tu již dávno nebyly,
rozcházela.
vjezdem do dvora, který
velká
vrata zasazená ve
zaparkovaná
auta, a tak se
za asistence tety Pacovské pakovat.
kufry s potravinami, co statek dal.
Pacovská
bohaté
byla
již
nedovolila, aby mladí zajeli do dvora: každý ve vsi
Pak se automobily rozjely do
Anežka
s manželem a
s chlapcem a
Voznice již spala, i auta od
posekaná pole a
jako neposedné
že mají
Alexandr s Marií a s Boženou i
chlapci, nakonec i Julie s Pepíkem Trubhofferem,
na Prahu
Nad krajem
shlížely do Brdských
78
Silnice ku Praze se leskla a
jejích sedm
vypadaly jako by vedly do nebe. Teprve u
jíž se
okolo
Mníšku.
Když pak teplá noc vzala do podnájmu
na
a pozorovala rybník.
Obytný
stodolu i chlévy
pro budoucí generace: tenkrát byla
jak kopírovala vlny kraje,
„malá svatá“, se
kraj
s rybníkem, teta Pacovská nešla na lože:
s mužem. Do
zazdili vzkaz, uložený v lahvi
Když bylo
Ty však
odkázala Alexandrovi, ale muž myslel jen na chlast a hospodu.
že by statek
Ano, Alexandr s Marií by se postarali, aby srdce jejich životního díla dále bilo. Netušila, že
nejmladší potomek Baleše z Petrova
vdechne selskému stavení nový, ale cizí život.
Že najde i její zprávu ve zdivu chléva…
„Tak jsem
uložila,“
Elfriede a tím Alexandra vzbudila. Jak vypnul rádio a napil
se slivovice, nervy se trochu uklidnily a on usnul.
„Kolik je?“
bylo osm,“
„Už je ten muž
„Jo, už odešel. Kdo mohl pana Budila otrávit?“
„Ví se,
byl otráven?“
jako by byl
se zajímat Alexandr.
jsem pocit, že ten pán
ale
mi co!“
„Ten policajt?“
Jen
hlavou.
že se bude muset jed nalezený
pojmenovat, že se bude
kde se takový jed nachází, nebo kde se dá koupit. Alexandr pálil slivovici a ona již
slyšela, že se
po nesprávné destilaci oslepnout – nebo i
„Tys mu také prodával tvoji slivovici…?“
„Ne, ten byl lakomý,
tabák do fajfky si
„Dá se po slivovici
otázkou sleduje.
Pozoroval ji a
co tou
„No, to se dá, ale trvá to déle,“
„Jak – déle?“
„No, myslím, že to trvá léta. Nebo jednu noc, když se jí vypije litry.
„Ptal se, zda tu je
blízko továrna,“
která vedla silnice do Mníšku. Nemusí sem každý
a zatáhla
myslela si.
na
„Továrna?“
„Jo, továrna. V Mníšku jsou
hrudkovny,“ nechápala jeho údiv.
do
ve
79
„Jo, to jsou jen vysoké pece,“ stále jí
„Myslíš, že se tam nepoužívá nic jedovatého? Náš potok
rovnou od
továrny!“
„V hrudkovnách? To nevím, ale… možné by to bylo. Potok pramení v zámeckých
rybníkách, pokud vím,“ souhlasil.
„Ano, pak
zjistit, jaký jed se
bylo by docela dobré mít
kolem továrny, kde se možná vypustil
jed. Nemohl bys
používá?“ kdyby
Alexandra obvinit z vraždy starého Budila,
eso v rukávu,
Elfriede.
však, že takto se dá uvažovat jen ve svobodném
a
války nežila.
naposledy žila ve
kde se dalo
své
v Rakousku, a tam to také nebylo zvykem.
rozvrstvení,
než nacistická komunistická diktatura.
„Oni jsou
jako Hitler,“
již od konce
v Grazu,
monarchie,
tímto poznáním a Alexandr se lekl:
„Koho tím myslíš?“
„No, komunisty
„Ne, ti jsou mnohem horší. Fašisté nám
co smíme a za co budeme trestáni.
Komunisté
nikdy nevládli, a proto je jejich strach o moc mnohem
a
jsou strašné. Vymýšlí den ode dne nové tresty. Nejhorší je, že nesmím podnikat,“
povzdychl si.
Elfriede se na
Znala
Znala jejich sílu, která
mezi nimi i takoví, co si vzali život, když
nad svým životem, hradem, který postavili.
„Hlásili
muže,
byli zvyklí vládnout svému
v tom, co
dokázali. Byli
došli k poznání, že již nejsou panovníci
na Svobodné
„Je to otázka
kdy
Alexandr a
se mu vrátilo do
vypadne žezlo z ruky, pak dostanu vše
„Celý majetek,“ dodal
Elfriede sice nemohla
v skrytu duše obávala.
že se navrácení majetku Alexandr nedožije, ale
„Kdybych
nahlas.
jaký jed mohou
hrudkovnách používat,“
„Prosím
co
máš s tím jedem? Budil
starý,“ nechápal Alexandr.
to bylo
„No jo, to jsem ti
zvykem!“
„Jo, a
Alexandra.
„Ano,
Mikuláš
toho se
v hrudkovnách, ten byl
že ten
pil vodu z potoka. Asi
tekla voda bílá jak mléko a pak chcíply všechny ryby,“ napadlo
to
Mikuláš také…“
80
„Komu to
„No tomu policajtovi, co umí
a Alexandra dloublo u srdce.
a je tak milý,“ s jistou
Elfriede
„Žádný policajt není milý… a co tomu
„Zdálo se, že Mikulášovi
a ptal se, kde bydlí ten
Tak mu to náš kluk
„Co mu
„No
kde pan
bydlí, Miky tvrdil, že jejich
také pil vodu z potoka!“
„A je také mrtev?“
„Jak to mohu
ani nevím, kde ten
Ráno se to rozlétlo vsí, jako když
nebylo snadné ho dostat
Starý byl
Ženský si to
roznesly do každého kouta
bydlí,“ durdila se Elfriede.
do
a do svého
byl mrtvý, ležel na
lezl po
a
plot, jedna druhé, a jako olympijskou štafetu tu novinu
polednem, po svém
objevu, se Obermeyer zase vrátil. Obsadil
sál, kde se promítalo venkovské kino.
besedou stálo nenápadné auto, jako by
soukromé. Byla to však hloupost, protože v té
bylo
každé auto nápadné.
Jediné, co tu jezdilo, byla houpavá fordka, která
Prý byla dovezena
z Ameriky.
Pan Budil byl již rozpitvaný a jed byl identifikován. Jednalo se o prudce jedovatou složku
bílého prášku, který se sypal v té
na pole, aby byla
úroda.
Obermeyer studoval celou noc chemické složení
pomáhat splnit
Podle továrního popisu
neškodná.
Koncentrace jedu v t
Kluci
šlapali do
dvou
zázraku, který
být tato složka
správném používání
byla smrtelná. Jak se do jejich
dostala?
jiné
novinek než ženské. Avšak zrovna tak spolehlivé: ti, co
a ti co ne,
se prášilo od pat, jak
po vsi.
Hrdinou dne byl
Jednou získaná
Jarouš, jak mu mrtvý
samotný Jarouš na
kola,
vnuk, zvaný
se na svou
a
tam vydržela až do
již dávno nudle u nosu nenosil, stále se mu tak
slyšel lépe než na Jarouše.
Kluk ve
Mikuláše žilo tenkrát ve vsi asi
byl o dva roky starší.
Poprask po vsi byl toho dne tak velký, že i
by se nic
a
se
nedokázaly na
I
Karásková poslala
na
u kina a špinila si
jak se
zábradlí, jako akrobatky v cirkuse, aby vzbudila klukovskou pozornost.
I když
I
do party,
protože
na rezavém
81
Kluci se však po
jen tak mihli a posléze je nebylo nikde
v plném
altánek v parku za hradem.
Obsadili totiž,
Tak abyste tomu
vesnice
ani park ani hrad, ale zahrada za
vilou nesla toto jméno, používané spíše však jen mezi kluky. Kdo to jméno jako
první
se neví, ale jistou roli hrál bílý
který zbyl
z lepších dob po
kdysi honosné zahrady.
Kluci si postavili v zahradním altánku první patro, tedy
podkroví, a
docházel otci pro partyzánky a
náhodou to nebylo jednou pro
bývalého
nyní
JZD, ale pro kluky.
Kluci se s úctou dívali, jak si
zapálil, a pak nechali cigaretu kolovat.
ke svému právu: byl hrdinou!
„A
„Málem jim
spadl, jak ho tahali
to jsem
nikdy nezažil!“
„Lezli mu
se
a po chvilce užaslého ticha dodal:
z nosu?“
Pepík, který
nechodil do
školy.
„Jo a tlustý jak palce,“ souhlasil
„Kecáš,“
Mikuláš, který již mluvil s policajtem a ve vsi se
že ta
Rakušanka, jeho máma,
s mrtvým Budilem. Kluci si
takové vytahování a
Mikuláš se
tím vším vytahoval!
„Ta tvoje Elfrieda prý
zvaný Zajíc, zrudl
otrávila,“ pískl ušatý Kája, kterému
Zajíc. Karel
jeho
hrobové ticho.
Mikuláš cítil, jak rudne. Díval se na dva
velké zuby Zajícových úst, která
Již se
jak je
vyráží, ale
si bolest, kterou by sám tou
ranou ucítil. Ládík
jeho pohled zahlédl a postavil se mezi kohouty:
„Kluci, nechte toho, je to blbost…“
„Moje máma se jmenuje Elfriede,“
Miky zlostí.
„Jo, Elfrieda, Rakušanka Elfrieda, Elfrieda,“ papouškoval Zajíc, až nakonec ztichl,
protože dostal facku od
„Nakonec,
otrávil ryby v potoce,
by to nemohl být kapitalista Baleš? Je
to
koktající Vašek Pítovec. Jeho
dnes
jediný obchod ve vsi. Sice ho museli
odevzdat do Jednoty, ale
si stále po
svém. Vašek koktal a vysloužil si tím svou
Protože nyní
souvisle
celou
vyrazil tím
dech.
koktat,“ pískl si Pepík
a
tím údiv celé porady.
„Ty
kapitalisti jsou výmysl
a
neumí trávit ryby,“ namíchl se
Ládík
a
rukou do
Jelikož zcela nedávno tady skoro vše, kam oko kolem
dohlédlo,
jeho otci,
pocit, že se musí Mikuláše zastat. Mikuláš se sice
hodlal zase namíchnout, ale
zastání mu
Proto
„Ty sám jsi kapitalista, máte doma obchod!“
82
Tuto souvislost Vašek Pítovec
a soudružka
paní Karásková, ho na tuto
neupozornila. Zcela to nyní zmátlo jeho duši a koktání se
vrátilo:
„To, to, to, ttt je bl, bl, blbo… st…,“ snažil se obhájit a chlapci byli spokojeni, že
zase koktá.
se
„Kdo tedy otrávil pana Budila a
dostali k jádru
jejich zasedání ve
„Já
vím,“
a ztichl.
„Tak povídej,“
Ládík
„Slyšel jsem tátu, jak
pod mlýnem,“
Pepík.
„Koho?“ vydechlo
prodírá lesem
„To jsem
ani slovu.“
Kluci se
dobrodružství dostala
si Mikuláš. Kluci ztichli, protože
altánku. Malý Pepík ze mlýna se
který jediný
že ho
žádnou
jak ty pytle sypal do potoka, hned
napnutých klukovských plic.
to, jako když se vítr
nezaslechl, máma s tátou zašli do mlýnice a tam se
Pepíka spokojili.
tu je
nápor
do plachet fantazie.
nerozumí
a jejich dychtivá touha po
Pak však strnuli, protože
zaslechli. Bylo to škrabání
klepání a oni si nedokázali
co by to mohlo být. Ládík pro jistotu všem rozdal kousky starého chleba, aby ho
žvýkali a zahnali tím dech, jenž by mohl být cítit po
A tak žvýkali i ti, co
a
se báli.
Pak si teprve Mikuláš všiml, že dole v altánku stojí jejich pes Rek a
klepe
do
klep, klep, klep…
Obermeyer si nechal zavolat
národním výboru.
JZD, který
hned vedle
Pan Tašpar, jenž byl jediný komunista ve vsi,
nesl, že bývalý
jednat
z Prahy a on musel
fajfku a koukal z okna rovnou do potoka. Voda byla dnes
a bylo
komunisty Tašpara však byla kalná jako potok
dny.
že kluky našel,
besedy, na
Zapálil si tedy
až na dno. Mysl
Nechápal, že
když se muselo založit JZD, zvolili za
zrovna
– dal do
celý
statek a všechny polnosti, jediné, co si nechal, byl
ten jeho panský
a pár parcel u horního rybníka.
Ale
byl kapitalista, copak to rolníci nechápali? On, Tašpar, jediný komunista, se
stát
JZD. Sice
o
ani zdání, byl
a ze
ho dosud vždy vyhodili, protože se
vlasy nikdy
Jeho jediné
bylo, že z dlouhé chvíle vstoupil do
a tím byl dosazen na národní
výbor. Komunisti z okresu
zuby, že se
stal
JZD, ale nemohli nic proti
prozatím
odevzdal vše, co vlastnil, do
a byl všemi hlasy
obce jako
zvolen!
83
tu mají ve vsi
mrtvoly a Tašpar
zdání, jak to využít pro sebe. Zrovna se
zase
z okna a
jak
muž, hlídaný policisty z Prahy, nabírá vodu z jejich
potoka. To by mne zajímalo, co
najít, když voda stále
divil se pod mohutný knír,
který byl neustále cítit
z fajfky, do které Tašpar cpal jen levný tabák. Jednou sliboval
si, jednou bude mít na drahý tabák, strana a vláda mu to umožní, za to, že se
na lepší
stranu.
Zase zabafal ze staré fajfky a rozmýšlel, kam mohl založit tu novou, porcelánovou. Již
ji hledal.
Kapitán Obermeyer se dlouho
inteligenci.
díval na Ladislava
byl sympatický štíhlý muž, s vráskami neustálého
a Obermeyer
pocit, že se v každé situaci
baví.
„Je vám
k smíchu?“
a snažil se odhadnout jeho
kolem úst.
mu šibalsky
debatu.
„Ne, pane, to je mé postižení, že vypadám, jako bych se stále smál,“
vyndal
z kapsy saka partyzánky a
se dovolil, zda
Obermeyer pocítil sílu jeho
osobnosti a chvilku si
jako
kdy musel být jako
za každé situace slušný.
Ta doba je
, zase s lítostí pocítil
stesk.
„Docela milé postižení,“
papíry.
a
„Staly se tady
stále
když pro
prostudoval
„Trochu jsem se tím zabýval a zjistil jsem, že se nejedná o
smrt
„Budila a
„Vy jste je znal?“
„No dovolte, jsme tu jedna rodina, vesnice není Praha, tady se každý zná
s každým!“
„Kdo myslíte, že by
nebyla
zájem na jejich smrti?“
„Myslím, že nikdo. Nikomu tu
smrt?“
Obermeyer chvíli
na myšlenku, že to
JZD.
a pak se zeptal:
„Vy jste tu byl
Ladislav
co vás
a nyní jste
JZD?“
rameny a zase si zapálil. Polkl
partyzánky i vzpomínky.
komunistické strany
kdo dá
pole, dobytek a stroje do
jednotného
družstva, stane se jeho
Že by to
i
s tím
asi
a tak
jiného vyhnutí, než to
Však ona
chvíle odplaty, za
bohatství, které si
rodina nacpala do svých kapitalistických
.
Ladislav
Chlapi,
znal
se tenkrát
na koho si má dát pozor.
která o
mu to
padla na okresu a kterou vyslovil Tašpar.
pod Horou,
pivu. Proto
84
„Ano, pane,“
„Nepostrádáte
myslím, neukradl vám
si ze mne legraci? Chcete
abych vám
kdo a co mi ukradl?“
Obermeyer si
hloupost své otázky. Tomu chlapovi, co sedí
nedohledná pole a obrovský statek, a on se tak
ptá.
nevím
jsem na mysli
jak to u vás chodí.“
Tak tohle není komunista, pochopil
pivo. Polkl naprázdno.
ze statku,
ním, znárodnili
nebo ze skladu…
a pocítil úlevu. Pojednou dostal
na studené
„Musím vám
že není zcela
zda tu
ukradne, nebo zda
si bere to, co mu
Ta jednoduchá rovnice – to je moje a to je tvoje, je od jisté doby dost
složitá. Kdybyste mi
Velice chytrá
osobnost!
napadlo Obermeyera. Jak rychle mne prokoukl, tomu se
mu bylo jasné, že se budou dále chápat, aniž by si nahlédli do karet.
„Používáte
„Jo, z okresu to
chemické hnojivo na polnostech?“
ale já jsem proti!“
„Proti chemickému hnojení?“
se hnojilo jen biologicky, a copak vím, jaké jedy do
ti
chemici namíchají? Nakonec to sníme, to není žádná sranda, nemáte zdání, jakou
mají,“
ale neztrácel
ze
Jaké jedy do
ti chemici namíchají, zn
kapitánu Obermeyerovi v uších a
pochopil, že
není vrah. Je to zkušený
ze staré školy a komunistické novoty mu
nevoní. Bože, jak
toho muže
sebou chápal. Dal do JZD
majetek, aby mu
trochu
zbylo, aby
žít. On sám
to samé! Sloužil
za
u policie a
vstoupil do strany.
to dál než na kapitána nedotáhne,
musel by na politické školení do Ruska.
do
svazu,
si politické
jméno té
a
se mu zvracet. Bože, jak toho muže chápe,
si znovu a
„Takže sem to hnojivo od okresu
Obermeyer. Ladislav
se
budu
, napadlo ho.
a vy ho
uložíte a
jako by nic,“
usmál. Toho chlapa si musím zapamatovat, až
„Víte, že to tak
je? Jenomže já ani
jakoby nic, já na to
nemyslím. Ani to není tak tragické. Horší je, když jsme dostali vloni
všude zasadit
brambory. To pak
sedláci skoro hlad.
že na svých
zaseli
jak jsem
jim poradil,“ povzdychl si
To Obermeyer nechápal, a proto se na
zeptal. Sedlák
rád
„Víte, to je podle
Každá sadba
a proto se musí druhy
plodin
Dokonce se
musí nechat pole rok ležet ladem, aby si
a zesílilo. Ale brambory, na ty tu
nebyla nikdy!“
trpce a projel si prsty
vlasy, ve kterých byly již
koutky. Ale žádné šediny.
85
Je to
mladý
k a zdravím jen kypí, pomyslel si Obermeyer.
„To jste to na okresu nemohl
Ladislav
si zapálil a
divil se policista.
nic
Obermeyer si domyslel své.
jste pole nepohnojil, jak si okres
„Protože to není hnojivo, ale jed, který
plevel. Ale víte, pane
má
smysl, jinak by tu po staletí nerostl.“
i ten plevel
Takhle ho již dlouho nikdo neoslovil, Obermeyer se cítil jako za starého režimu.
se podívat na to složené hnojivo?“ navrhl.
ho následoval.
rameny a vstal. Kapitán
Vesnické kino a národní výbor se nacházely na pravé
potoka, a silnice na druhé
tu byla jakási spojka mezi
rozcestími. Od výboru byly
dva mosty
vodu. Východním
se cesta
do kopce, na
a podél potoka do
Bojova.
Jižním
nahoru k nádraží a pak dále do Davle a západním
do Mníšku.
si vybral cestu do kopce k nádraží, ale naproti
uhnul vpravo do statku.
Obermeyer za ním
do kopce, a když prošli bránou, údivem se rozhlédl a pískl si:
„Tohle vám komunisti sebrali?“
Ta
mu ulítla a
pocit, že se
Ladislav
si ta slova
do
ale nikterak je nekomentoval. Šel prostorným dvorem, ze kterého bylo
do kraje,
osvíceného odpoledním sluncem.
jeho žhavý
v zádech. Když došli do stínu
panského domu, který se
ve stráni,
proti nim z úzkých
které
k domu vedly, parta
Všichni
svá „brýden“ a ztratili se
ých budovách. Jako by je
pohltilo.
Ano, ten statek je tak velký, že si tu
pocítil veselý
klukovského
došel
jako na
které se otvírala jakoby do
napadlo Obermeyera a
a
do prázdného
skladu.
„Tady jsem to nechal složit,“
a Obermeyer cítil, že jeho údiv je
jste to
„Ne, doposud jsme nikdy nic nezamykali. V tom
nedal, že…“
nic bych za to
„Že?“
„Ale, to jen taková blbá myšlenka, to ani nebudu
Pane kapitáne, nechcete
k nám na sklínku? Nebo nám moje paní
kafe, k jídlu
také
má,
už je po
poledni,“ nabídl muži a Obermeyer neodmítl. Vydali se tedy do kamenných
odkud
tím
parta
86
Jak šli do
které je vynesly do zahrady, které kluci
park, nenapadlo je
ohlédnout se do kraje. Tam v dáli, na silnici od
osobní auto ruské
Touto parádou se vozila vláda a tajná policie, StB. Tedy: ti
StB.
dorazila do
oblecích,
zahnula ke
ku jako na dlani.
a osazenstvo vozu,
Seskupení
a
kolem potoka, cesty a
zde vykouzlila lidová fantazie a stavební
Obraz sousedské
cizími, rozdat a
muži v tmavých
které nenesly žádné pojmenování,
obraz.
vzájemné pomoci, schopnosti sdílet smutek a radost s bližními i
vynadat si i odpustit.
Muži
tento
nastolila jiné hodnoty a bylo
odsoudila Boha, aniž by
malovaný obraz
vnímat. Komunistická strana
jim
a stále
Byla to doba, která
morální zásady, které církev
neplatí.
„Jste soudruh Tašpar?“
se
rozlétly a
neznámí chlapi se
do
národního výboru.
Tašpar se lekl. Naposledy se takhle lekl, když ho soudruh vedoucí vyhodil
z dámského a pánského
na
v Praze, pronášeje
slova, která
mladého muže doprovázela celý život: pokud se
vlasy, tak vám je stranická
knížka tak
na
prdele!
soudruha vedoucího udal, ten však
že místo neztratil,
Tašpar
Nyní
tak vysoké pány, prý i na Pražském
že není straník.
od stolu a netuše, co se mohlo stát,
„Ano, jsem soudruh Tašpar,
„Soudruha
pravomoc.
„Pana
pana
JZD.“
opravil ho zrzek, který,
byl nejmenší,
trval na svém Tašpar. Zrzek vykulil
„Soudruhu, tady ve vsi se našly
asi
ale bez
mrtvoly?“
„Ano, pane… soudru…“
„Kde?“
„Jedna naproti
a druhá u
pochopil, že zrzavý muž chce být strohý.
„Baleš? Je to ten, co
krátce Tašpar, protože
ty vejce? Ten velkoobchod?“
„Ano, myslím, že jsem to o
již slyšel,“
Tašpar,
znal
všechny
„Tak to je
Tašpar se podíval
jedem pro
a vy nás tam dovedete,“
na hodinky, ale
se jeho
zrzek Tašparovi.
roztáhla
87
„Máte
ujal se vedení.
soudruhu,
vlak z Prahy, kterým se vrací z práce,“
Venku se zrzek zeptal, co to je za
soudruha kapitána Obermeyera, který
„A kde je?“
kinem, a Tašpar muži
ty mrtvoly.
Tašpar
a
že to je auto
rameny:
s panem
„Soudruhem
nezajímal. I Tašpar ztichl.
zase ho zrzek opravil. O kapitána Obermeyera se již
Na jižním rozcestí potkali Alexandra Baleše, jak šel od nádraží. Tašpar zalitoval, že se
svezl noblesním vozem jen 500
Ale i tak mu to dodalo
na týdny.
Zrzavý muž
moci, na kterou si
statku:
z vozu a zastoupil Balešovi cestu. Slova, která pronášel s pýchou
zvyknout, vyslechla i parta
která sem
ze
„Kapitalisto Baleši, zatýkám vás pro vraždu rolníka…“
rolník jmenoval, proto dal Tašparovi pokyn, aby mu
„Rolníka, soudruha Budila, soudruhu,“
sehnul, protože mu upadla fajfka, jediná, kterou
jak se
s vypjatými prsy Tašpar. Hned se však
„…rolníka Budila. Nastupte do vozu,“
a sám si sedl vedle
motoru a mlhou smradu z ruského benzínu vyjela
Mikuláš si nevšiml, že se stal
Ládík
ho vzal kolem ramen a
musíme to
se
novým hrdinou dne. Jednoduše se rozplakal.
tvojí mamince!“
bylo mezi kluky
doprovázela
Mikuláše
„maminka“, nikdo se dnes neposmíval. Celá parta
k potoku, k domu u lávky.
Kdyby jejich starost nebyla tak krutá, byl by na
veselý pohled: malí, drobní, dlouzí a
hubení, tlustí a zrzaví,
a
jednoduše venkovští kluci, jak se
Jeden
dlouhé kroky, jiný poskakoval a jiný se zase coural.
Každý z nich
tátu?
jak
té Rakušance,
Mikuláše, že jim policajti odvezli
Pocit Alexandra Baleše ve voze, jedoucím
do Prahy, byl strašný. Snažil se zeptat, co
se stalo, snažil se dát najevo, že pana Budila ani neznal, nikoho ve voze to nezajímalo.
Alexandr pocítil úzkost, touhu po slivovici, ale ta nebyla po ruce. Srdce mu bušilo,
obávat, že dostane
záchvat.
Alexandr se smrti selháním srdce bál. Ve své fantazii tak
se vždy uvolnil, když vypil štamprdle.
Chlapi ve voze si
Ani
ani
sprosté vtipy a jejich
se
umíral a tlak v levém prsu
nebyla
vybraná.
88
Alexandr byl sám se svou
která
cloumat jeho
jak? Marie!
si na svou první ženu a ta vzpomínka mu
Do
se do
Musí si pomoci! Ale
probleskly paprsky
Zprvu jen znenadání a posléze se mile,
na
ve kterém se nacházel a který ho
uplynulých let. Našel v ní
Roku 1940 se narodila Magda. Od posledního potratu
lety Marie do jiného stavu
a nyní usoudila, že je
zase plodit. Trochu se bála, že doktor
v jejím
pokazil, a proto byla
poznání
Janovi bylo šest let, když otec Alexandr pochopil, že to není jeho nástupce. Už když
první
toužil po princi, který
podnik, ale protože to bylo
utajil
své zklamání tím, že jí dal své jméno.
Narození Jana bylo poznamenáno velkým
které chlapec nesplnil.
to
byl mužský potomek, byl to bojácný chlapec. Veškeré klukovské války mezi
a
které se odehrávaly
což byl
pro vlak, za
vyhrávala sestra. Ta byla
S Alexandrou se ale nedalo
pro budoucnost
podniku: byla to žena.
na
Proto se Alexandr radoval, když Marie zase byla v požehnaném stavu.
bylo zklamáním a Marie
že bude muset mít
jedno
které
Velkoobchod se
nabyl na rozloze a tržba byla neobvyklá. Jednoho
již v noci, Marie nelenila a šla vzbudit matku, Boženu Srpovou.
Ta
co se
muselo vstávat.
venku panovala tma a rodina nebyla na ponocování.
se
V obývacím pokoji
Alexandr a
Sklínku slivovice
v ruce a
dokonce nabídl i
To byla neobvyklá pozornost, kterou
Na oválném stole,
stojícím
jídelny, byla hromada
Božena rychle zkontrolovala okna, ale bylo
la:
zataženo. Naráz vylila pálenku a
„Co to je?“
„To je milión korun,“
Marie a
na tu hromadu
Božena se
„Dnešní tržba,“ prohodil Alexandr a znovu si zapálil.
„Pro Krista pána, schovejte to
Božena sáhla po láhvi a nalila si. Marie si
matka jí v tom zabránila:
„Mysli na
„Ne, do
Alexandr a
Baleši, nebo nás vykradou!“
cucnout z Alexandrovy
ale
To máme každý den takovou tržbu?“
tisíc ano, ale tak velkou jsme
se k Marii.
Ty jsi v jiném stavu?“
89
byste
koupit, Baleši,
nebo dva, já jsem už jednou
peníze, protože Emerich byl líný a tady s Roztylemi se spokojil…“
o
„Ale matko, to byla jiná doba, dnes se píše rok 1945, banky mají zcela jiný systém
podnikání, to se za vaší doby neznalo. Doba se
smál se
„Doba
být jiná, ale lidi se
Kupte
trvala na svém. Pak se
ošívat a nakonec prohlásila:
to vám nikdo nevezme,“
„Ani jste mi ty peníze
ukazovat, do rána nebudu spát,“
a odešla.
Zaslechli, jak vešla do máselny a i vrznutí chladírny vnímali: šla si ukrojit kus ementálu.
„Nejsem si jista, ale matka tvrdí, že zase
dostala se
Marie
k od
Byl
ao
ani
sledovali poslední vlny
lidé ani nepomysleli. Spíše se smíšenými pocity
vojska. Spíše vlnky.
Hitlerova propaganda vyhrávala válku, ale oni
plné
z východních front.
vlaky, jak jezdily za plotem zahrady,
Gábina, služka tety Pacovské, že byla za sestrou Na Pleši.
Na Pleši bylo sanatorium a sestra Gábiny tam uklízela. Ra
s ledovou vodou, aby utišili bolesti omrzlých nohou.
Tak dlouho, dokud na
amputovali.
na
vojáci tam stáli v kádích
sále, kde jim
Ani se tomu
prý to byli vojáci z bitvy u Stalingradu.
A tak
a Moravy jiné zprávy, než Hitlerova propaganda tvrdila.
obyvatelé
„Kdyby to byl kluk,“ zasnil se Alexandr.
„Myslím, že bude. Když se
narodit Jan, také
matka
než já, že jsem
usmála se Marie. Ten
Alexandra vždy
Vstal od stolu, sundal obraz
vedle okna a odemkl pokladnu, která se tam ve zdi schovávala.
Skoro se nedala
„Co bys
jak do ní ten milión ze stolu naskládali. Oba museli
kdyby to byl kluk?“
si Marie.
„Nechal bych ho studovat
školu, aby mohl
podnik. Jeníka
nechám
to snad zvládne. Budeme mít
vajec a másla
Alexandru nechám
povede papíry a Magdu? Magdu nechám
Marie,
pro ni zatím plány nemám,“ rozhodl náhle. Marie se usmívala:
„Tolik
budou
se nám do dvora nevejde!“
„Kdo
že se budou muset vejít sem do dvora?“
„No ty
jsem tomu tak
„Ne, to nebude tady v Roztylech, Praha rychle poroste a obrovské velkoobchody se
na zelených loukách. Tu dobu nesmím zaspat a na ni musím být vyzbrojen. Celý
90
bude jezdit do Prahy, protože je tu tak
Dnes, kdy jde technika tak rychle
nic nebrání netušenému rozvoji a rozmachu. Jen co vypadnou ti
Marie se na muže dívala jako na svatý obrázek. Ze zkušenosti znala
Doposud se vždy, co
splnilo.
„Lexo, to bude krásné!
a budeme tam na
sílu jeho
povedou podnik a my
„Ano, budeme tam na
zrenovujeme ty
Alexandr a pocítil
Opravdu se
jim
Druhý den
vykládání vajec,
a balení. Pepík Trubhoffer Alexandrovi
poradil, že v pankrácké
jsou zadrženi lehcí
nemají
papíry a
tak
a správa
je
jako levné pracovní síly. Musí se pro
ale ráno
dojet a
zase odvézt.
Alexandr tam poslal paní
stanic.
Jela tam
Vrátila se s mladou ženou a
muži
Bylo to jen
muži, snad otcem a synem. Žena byla Rakušanka a
Protože Baleš nebyl doma, zavedla je paní
do dílny a
ani
ale ostatní pomocnice znaly
také ovládali. Tak se
pustili
do práce.
Božena Srpová
ráda. Vykládání s sebou vždy
Božena
jmenovatele.
se
a volala
a
je do práce.
tuto
Období nakládání a vykládání vajec
jara a spoustu nových lidí a lidských
ve zvyku tak dlouho
vyslýchat, až našla
jednoduchá jídla, jako guláš s knedlíky, nebo papriku s rýží, stála za stolem
a nandávala na
Jídla bylo vždy dost a
v této
že
najedí více, než snesou.
mladá žena, která stála
ní, pojednou
„Danke, das ist genug, gnädige Frau,“ a mile se usmálo.
„Tak,
to, holka,
Asi ti
nevyhládlo! Odkud jsi? Wo kommst du
her?“
„Aus Graz, gnädige Frau,“ zase mladá žena
„Tak, ze Štýrského Hradce, z Rakouska, to není daleko od Solnohradu,“ smlsávala
si Božena na nové
„Nechte si té milostivé paní, tady u nás se to
My tu jsme od
práce a… co to, že jste byla
taková mladá?“
jsem platné vízum,“
žena.
„Jak že se jmenujete?“
„Elfriede Bauszer,“
Božena.
se.
91
„Bauszerová, aha, Rakušanka, a nemá vízum, co jste tu
hledala?“
„Byla jsem tu… jednomu známému… pro…“ najednou mladá žena
pro
co.
„No jo, to není tak
Já když jsem tam k vám jela, to byl
Vídni a Emerich sloužil v rakouské
Jela jsem ho navštívit
Salcburku…“
„Salzburg,“ pokyvovala Elfriede
v
pán ve
do
hlavou, „dort war ich auch!“
„No
byste tam nebyla, je to váš Heimat, já, když jsem tam
jezdily tam vlaky po ulici…“
„Ale matko, to byly tramvaje,“
ti,
Marie.
šla kolem.
co tam tenkrát
že to byly vlaky,“ trvala na svém Božena Srpová. Nikdo neví,
ale do své smrti tvrdila, že po ulicích Solnohradu jezdily vlaky.
„To byla
i s velkorysým
jedinou, kterou
objasnila Božena, když dcera odešla. Dávno již rozdala jídlo
a tak
a probírala svou cestu do Rakous,
podnikla.
„Ta vyrostala, že,“
Elfriede a
za vnadnou ženou. „ona tu také
pracuje?“
„Jo, ona se tu holka
ono jí to tu totiž
víš?“
„Ach, das ist die Chefin!“ ona je šéfová, šeptla Elfriede
tušila tu
úctu
duší
a Božena jen
Mezitím se
rozešli od jídla zase k vejcím. Každé bylo prohlédnuto, prosvíceno a
zabaleno. Stále nová vejce se nosila ze
které se nacházely pod obytným domem a
betonovým dvorem.
Elfriede Bauszerová byla jak na trní, tušila, že by
vnadnou ženu,
aby mohla
k práci.
jít zase pracovat a stále vyhlížela
by šéfová nadávala, myslela si.
Božena, žena, která podávala jídlo, se stále vyptávala a Elfriede nenašla odvahu od ní
odejít.
Pojednou do dvora vjel
pneumatik, zastavil
domem.
a
se svými lesklými blatníky a bílými
Muž, jenž vystoupil, nebyl silný ani vyzáblý,
spokojenou
a zdravím.
Bylo na první pohled
že nemusel mít obavy ze života, držel ho
ve svých
prstech
s notýskem a
krátkou tužkou.
bílý
naškrobenou košili a kravatu.
Elfriede
ale nemohla z muže spustit
Jakýsi pocit, že tento okamžik již
jednou zažila, se zmocnil její duše.
že se naplnil její osud.
Elfriede nikdy nedala najevo své city, které ji
znenadání. Dlouho o nich
a
s nimi
boj a zase je zavrhla. Ale byli mezi vojáky myšlenek
92
takoví,
se od prvního okamžiku pasovali na generály.
bála. Byla proti nim bezmocná.
Božena Srpová chvíli
vykládala o své
neposlouchá. Ohlédla se a Elfriede
– myšlenek se
do Rakous, než zjistila, že ji Rakušanka
svázaný drdol v jejích dlouhých vlasech.
„To je Baleš,“
a zvedla se. Bylo však již
Alexandr Baleš svou
tchyni zahlédl, jak se baví
za jeho peníze. Ona se baví a on to musí platit,
se v duchu a ráznými kroky šel do dílny.
„Už jdu, Baleši, to si
jo, pro trochu zábavy je hned
se špinavým nádobím.
na
ani trochu popovídat? O haranty se postarat to
žena a míjela svého
Šla do
Slova, která byla vždy
ostrá, když káral svou tchyni, zamrzla Alexandrovi v krku.
Ano, musel to být led, protože pocítil
pohledu na neznámou ženu zimnici.
ale
že by koktal, a to se mu již dávno nestalo.
Mnozí, když stáli
ním, koktali, on ne. Jeho aura, síla, kterou
ho povyšovala nad lidi, se kterými ve svém
jednával.
Nikdy této aury nezneužil, ale byla tu.
vyhmátnutý
Teprve
mu došlo, že ta cizí žena
jeho osobnost,
v tomto okamžiku byla
a on se cítil nahý,
ním cítila asi totéž.
„Dobrý den, paní,“
„Guten Tag, mein Herr,“ pípla Elfriede. „Hned se dám do práce,“ dodala a byla již
k Alexandrovi
zády a šla na své místo.
Ani v tomto okamžiku se záhadný pocit z Alexandrových prsou neztratil. Její štíhlá postava
nevhodnými
šaty,
vypasovanými, s bílou kabelkou, kterou
neodkládala z ruky, a s
na
nohách ho fascinovala.
Asi nemá nic jiného na sebe, že tu pracuje tak fajn
myslel si
Protože se neznámá žena pustila do práce a pokud to mohl posoudit, vedla si docela
nezbývalo mu nic jiného, než dílnu zase opustit.
nikdy neodcházel ze své dílny
tak nerad.
Hned poslal Marii, aby
aby si ty
šaty neušpinila.
Chodil toho dne do dílny
než bylo nutné, a Marie to
Oknem z máselny bylo
do dílny a ona, chudák, zase
než musela, postávala na tomto trpkém
žárlivosti.
Alexandra znala.
Opis originálu
Opis je ponechán v
srpen 1974
slohu a i gramatické chyby jsou zachovány.
píše Božena Srpová
dík za pozdrav ze Šumavy Mikuláši jak ti asi bylo, když jsi byl tak blízko nás a
svého domova?
chlapec tedy utekl kam se nesmí ale snad
zatoužil tam kam
Mikuláši já vím, že je ti tam
a dík tvojí usilovné práci ste velice
93
rodina z toho mám tedy radost ale že bys již nikdy nezatoužil k nám ke svým do své
vlasti? To ti
Také dík za pozdrav ze Salcburku
který prý znám
Ano znám to
a mám
nehynoucí vzpomínku. Bylo to roku 1915 když muž rukoval
do války a to do Salcburku, vzhledem jeho zoufalým psaním jsem se rozhodla, že tam za ním
pojedu.
tenkrát bylo 21
tvojí mamince byly 2 roky ze záložny jsem si
vyzvedla 50 zlatých do jedné ruky tašku na druhou ruku
a slovo jsem
a nikdy jsem nejela vlakem a sama v Praze sem
nasedla do vlaku. Ráno v Linci jsme
Co
plno lidí a vlaky
k odjezdu.
stojím, najednou ke
dáma a ptá se kam jedu
povídám Salzburg ona ja ja a ukazuje
odznak na
to napadlo kdo to asi je ona mlela
a já
usmála se na
a
že
mi vezme
ale to jsem z ruky nedala a tedy tašku tu jsem
ve vlaku našla
konduktéra a povídá mu, že jedu do Salcburku aby
upozornil kde mám vystupovat, jelo se
Horní Rakousy Dolní Rakousy Korutany, Solnohrady tam to byl
cíl, cesta to byla
nádherná samé alpské
a ten lid krojovaný jak živa jsem nic tak velkolepého
a
už
nebudu.
Sedím na nádraží a myslím si co
a kam, byl
6 hodin, v tom jde kolem
jdu
a ukazuji od muže lístek byla na
jeho adresa Helbrun Kasernen Salzburg on se
usmál a ukazoval na
abych tady
až
a
s takovým hezkým
a ukazoval kudy máme
kasárnám jít on byl Polák
sme si
musíme si pospíšit oni
z observírky aby sme je stihly v tom je slyšet takový
dusot až se
on to byl náš
8. pluk z Prahy
radost na
najednou
vytrhl
a tryskem utíkal se
tam kam
k
na
Leknutím jsem se dala do
Polák
tady oni ho
do kasáren
a taky jo ve chvíli tu
byl
a byla radost veliká. Bydleli sme 14 dní
v hotelu s vyhlídkou na hrad a na ty alpské velikány. To byla v mém
nejdelší a
cesta a ráda na to vzpomínám, slibovali jsme si
že až
prý se tam musíme
podívat ale život je krátký
se zdá v 81 letech jako mžik.
Mikuláši
ti, že se ti tam líbí podle
fotek Švýcary kanárské ostrovy Itálie
není jen to rodné údolí
vzpomínáš?
to
Podpis chybí.
HLAS
Toto je jediná pravá svoboda. Sám s hrnkem
vzpomínek a
a
do
Co mne pro Boha spravedlivého
vžíti se do
matky a i té ženy, co mne nakonec vychovala?
a myšlenek, do
mého otce, mé biologické
Je to nenasytnost, nespokojenost s jedním životem, který mi byl darován? Chci u tohoto
stolu prožít život i
lidí,
odešli tam, kde se nenacházejí
Je mi zcela jasné, že kdyby našli vrátka a najednou
popadali za
Tak, jak to píši, to
nebylo.
jsem ty
Nebo
a mé
by
smíchem by se
že to bylo horší, nebo že
94
Ale je
na tom, co mi
že to tak mohlo být.
který mne ztvárnil, zanechal v mé
duši mnoho barevných vzpomínek.
ty barvy jsou jaksi šedavé, jiné zase fosforeskují i
v noci a
jiné jsou jednoduše hezké.
Tak jako život každého z nás, byl i
tou
barev a já, jdoucí
cestou, kterou jsem jíti musel, jsem botami
barevný prach. Ale nejen já, i ti, co šli
dobu se mnou,
duhy barevného prachu, který jsem vnímal a který jsem si
zapamatoval do dnešních
Jsem si jist, že nepopisuji to, co se stalo ve
v mé
v touze a
popisuji to, co se stalo v mé mysli,
Toto je ta jediná pravá svoboda.
Zda si mé
Jak
je
myšlenky zapsat.
zda si je bude
je
jiná.
že evoluce darovala lidem rozum, myšlenky a
Že se lidé
Jak nehorázná drzost je
že polemizujeme
již dávno
již nemluví,
již nejsou schopni se obhájit nebo své názory opravit.
Ta nehorázná drzost je život.
ta drzost nám dává pocit nesmrtelné
že tu nejsme sami. Že tu
zbylo, po každém, kdo
co dávno
být, jistotu,
žil.
Dává nám to také jistotu, že rodný a úmrtní list v matrice nebudou jedinými
že jsme tu byli.
A proto si myslím, že
píši o láskách a starostech
co žili
Snažím se jen
do doby, kdy jsem nebyl vyvolen k tomu, abych žil.
Zrovna tak jako
žijí.
volit dobu života Alexandre Dumas a
toho,
že nejsem
jeho
stále
Pravda je
kterou každý vidí jinak.
jde i o pravdy zásadní. O
tu nemluvím.
Ale pravda
je louka
lesem, domy nebo
Je to louka,
ztrácející se v nebi. Je to náhorní rovina ve
severoamerických
u Messa Verdi. Je
to louka, která nezná dobu ani
však svítí tisícerým kvítím. Šeptá vánkem a dýchá
libou
se tedy zase ztratit v našem
Alexandr se
a když pak
hledal neznámou ženu
mu, že ji paní
již odvezla na Pankrác. Teprve nyní mu došlo, že to byla ta
levná pracovní síla, jak mu Pepík Trubhoffer
Stavil se tedy u sousedky a vyjednal, že ráno sjede do
Paní
souhlasila, nebylo na tom nic neobvyklého.
pak u
sám, má tam cestu kolem.
a poslouchal, jak Božena vykládá o oné
ze Solnohradu.
95
„Ona ani ze Solnohradu nebyla,
jako Hradec Králové to nebude, a byla tu v Praze bez
požaduje vízum v té jeho
„Štýrský Hradec není
v podsta jen proto, aby
podívala.
Její pohled
miluje.
že by pro
Štýrský Hradec tomu
to bych ráda
je to krásné a velké
stavidla tchyniny
Marie se
dokázala i
jo
Hitler
Alexandr,
po muži
Že mu vše dovolí. Že mu vše odtrpí. Že ho
Alexandr si Marie vážil, aniž by si to
mu nikdy
na
mysl, jakou má ženu. Hezkou, pracovitou, plodnou a
si, že nikdy
ní nepocítil nelibost
nespokojenost a asi
že to je ve všech manželstvích takové.
Nechápal chlapy,
se o manželkách
slovy „moje stará“, on sám to nikdy
Jedinou výjimkou byl Bláha, ale to se rozumí samo sebou, kdo by to s Bláhovou
vydržel.
si na létající basy s nápoji a musel se usmát.
se
Marie.
jsem si na Bláhovou, jak házela u
lahve,“
nic netuše, do
se žení brání…“
Marie a její zrak se zahloubal do
na
trochu rýže a nožem
drcení potravy se na Alexandra nepodívala.
Pak sousto
jakého hnízda píchne.
Ukrojila kousek,
vložila do úst, ale
Ráno
ve vrátnici
jen Elfriede Bauszerová. Nikdo jiný o
pobytu
prací
zájem. Alexandr podepsal nutné papíry a vedl mladou ženu k autu. Zase
ty
šaty a on si nevšiml, jak byly zmuchlané. Jiné
Dávno
„Mohu vás pozvat na kávu?“ spustil
tím, než
obsadili Prahu, byla tato
což byla jeho druhá
ve skvostném
doma.
„Myslela jsem, že jedu do práce,“ divila se Elfriede a k tomu údivu
že si Alexandr musel rukou zakrýt
Když
nimi
turecká káva a oba
míchali
konévkách, aby se rozpustil cukr, vyndala Elfriede z kabelky novou,
Podala ji Alexandrovi.
tak
v mosazných
tužku.
„Co to je?“
„To je nová tužka, ta vaše je již tak krátká,“
po chvíli, protože si musel nejprve
to, co každý cizí
a co on již nevnímal. Jako by
nazbyt,
tužky tak dlouho, že se ani nedaly
vzít
do ruky.
„To je
zlozvyk, to se už
jarní voda protrhl hráze jejich ostychu a pak již
a oba se rozesmáli. Ten smích jak
stále o em mluvit.
96
„Nikoho tu neznám a policie chce, abych jmenovala
kdo za mne bude
si Elfriede. „Také nemám nic jiného na sebe, myslela jsem, že záležitost, pro
kterou jsem se sem vypravila, bude
dne
Ráno jsem
a
jsem se
Vindobonou zase vracet.“
„Co to bylo za
Alexandr, ale Elfriede
usoudil, že to je asi delikátní záležitost a již se neptal. Místo toho
„Jízdenky mi propadly, a tak jsem si myslela, že si u vás
zase do Jeny, pracuji tam.“
„Vindobona
„Ano,
mne
Alexandr chvíli
jezdí do
Proto
na nové. Musím
divil se Alexandr.
jsem vyjela
a
jsem se tam s tou…
zase vrátit,
Ale asi jsem zkazila, co se dalo. Ted nemám ani na cestu
a pak
„Mám tu v Praze rodinu, které bych vás mohl
On je hudební skladatel a ona
je dáma s dlouhou chvílí.
vás
s nadšením. Na cestu do Jeny vám
dodal.
Její pohled
zamítnut. Ale pak
„Až budu
ale i pohoršení a Alexandr
tak vám peníze pošlu!“
dojem, že jeho návrh bude
hlavou a dal najevo, že to nebude
Hudební skladatel
se svou ženou a
se chovali, jako by vkládali svou
poslední
do neznámé guvernantky: když Alexandr s Elfriede zazvonili dole u
vinohradského bytu,
tak dlouho v
dokud
schody nahoru.
Rodina hudebního skladatele mluvila více
ráda, že našla
protože
chudák, kde jí hlava stojí.
než
tolik
a madam
povinností, že
byla
Elfriede
vrozenou vnímavost jak ke starým lidem, tak i
Spokojenost byla na
všech stranách,
pak, že madam
skoro stejnou postavu a mohla Elfriede
spoustu
které již nenosila.
Elfriede nepoznala podobné bohatství jako
ne ve válkou zchudlé
ani v rodném Grazu, a již
Její srdce pojalo
jež se jí zdálo mnohem
než její rodný Graz, do svého
rytmu,
okouzlilo její duši a zamlžilo zrak:
nikde nebyla tak
jako v Praze!
nikdy nebyly hodiny tak krátké, jako v Praze,
nikdy
tolik
zahradách
jež se jí zdálo tak mladé. Ano, Praha se vždy a v každé
zeptejte se
jak je jejich
staré!
jako v
dokázala
staletých budov, z hradeb
i ze skal Vyšehradu vždy sálalo mládí, které bylo
ochotné dát každému
lásky sílu a život.
které
své básníky.
které vdechlo tolik moudré síly do per velkých
které dalo mnohé inspirace nesmrtelným
literárním, hudebním.
97
Praha a její
známe
„Toto je tedy
tu melodii romantických
Kafky,“
jednou a Alexandr nechápal.
Karla Hynka Máchy ano, ale Kafky…“
„Franz Kafka, toho jsem ráda
a snad jsem již
jeho
jeho domova podívám,“ šeptala slova, která Alexandr nechápal.
tušila, že se do
Jak mohl znát syn obchodnice trojí pražskou pokladnici? Poklady
literatury,
veledíla
a zrovna tak spisy židovské? Nebylo to však
ne
tomto
lásky. Slova samotná, šeptaná
doprovázená žhavými pohledy, to byla
a stále je živná
lásky.
Ano, Elfriede poznala
lásku. Sice vzpomínala na profesora Veila, ale nyní
již
že on byl jen snem
fantazie. Alexandr byl muž se vším, co k muži
ducha,
šarm a
které v ní probudilo ženu.
Ve dne se
skladatele
a
co
trávila s Alexandrem. Byla
mladá a na následky nepomyslela. Její láska byla zrovna tak sobecká, jako láska každého
z nás.
Chodili po
pozorovali racky, když
v Mánesu,
ve Slovanském
vší zaslepenosti láskou k Alexandrovi vnímala
krásné detaily každého
koutu, kam ji Alexandr zavedl.
a skoro celé noci trávili v hotelu Flora, zdálo se, že
tam Alexandra
znají.
Elfriede tyto podrobnosti nevnímala,
že se
tak prudce, až jí
milovala a cítila, že celý
Pak musela
do Jeny. Alexandr ji doprovodil k vlaku.
lásky a brzkého shledání.
si adresy, sliby
Pak nastalo prázdno.
Oba poznali bolest lásky.
chovat tak jako
život i všední dny se
Když byl Alexandr již druhý
doma,
ho Marie otázkou:
„Už odjela?“
Alexandr se
dál.
studem a cítil se
jako malý kluk. Zdálo se, že
neví jak
On to
Marie však ano. Vzala jeho hlavu do svých dlaní a konejšila ho tak dlouho,
až v horkých polibcích
odhodit parádní deku
Zase je
doma,
pomyslela si Marie a život, jako již tolikrát,
svou navyklou cestou…
Elfriede vytušila
parta
když
kdy se
Alexandr vrátit z Prahy,
Mikulášem.
„Kde je otec?“
„Odvezla ho tajná policie,“ hlásil Ládík
lekla se a zdálo se jí, že srdce
pokus o skok.
98
„Prý zabil sedláka Budila,“
Kája
„Co to je za blbost?“
pocit, který již tolikrát zažili, když si
Balešová
totiž jednala jako
vyslovuje a jejich starosti brala
zvaný Zajíc.
Elfriede a kluci zaregistrovali ten nepopsatelný
vyzvednout Mikuláše k
hrám: paní
se radila, jak se které slovo
„To by musel zabít i
si
Jaroušek
Elfriede se ujala Mikuláše, jenž stále plakal:
„To se
domlouvala mu.
„Oni pro
jako by to mohlo být
tajní, estébáci, ten pražský policajt je u nás doma,“
Kupodivu se to Elfriede
zdálo.
Na prahu domu se objevila Magda, protože hlasy
vzbudily její
Elfriede Balešová se rychle rozhodla.
požádala Ládíka, aby ji zavedl k nim
Když stanula v rozsáhlém
rozlohy.
domem, který se
Avšak nedala na
Ládík,
se postará o Mikuláše a pak
statku, zadýchaná stoupáním do kopce, lekla se jeho
nad tou pohasínající slávou, dostala strach.
nic znát a neustále následovala Ládíka.
Ládík
vypadal, jako by otci z oka vypadl. Drobný a vytáhlý,
stále usmíval.
který se
schody, které svírala prudká
kamenným zdivem, vešli do domu a pak již stáli
v prosvícené hale,
které mladé
hollywoodské filmy.
Hala se
rozprostírala na dvou patrech s mnoha francouzskými okny, které byly
do polokruhu zdi, podle které se
Schody,
byl to spíše um
výtvarnosti, byl to skvost, a Elfriede cítila
paniku.
nikdy
takovou nádheru.
Zjistila, že chlapec nedbá té krásy a aniž by se zul,
byla skupina mohutných
a zde
Obermeyer. Byli zahloubáni do debaty.
po schodech nahoru. V horním
její manžel a pan kapitán
„Tati, tady je paní Balešová, pana Baleše odvezlo StB do Prahy!“ hlásil Ládík bez
pozdravu,
vzrušením.
se
a celkem bez zájmu o synovu starost kárala:
„Nejprve se pozdraví a
se
až
domluví!“
zvýšeným
hlasem.
Kapitán Obermeyer reagoval
A
zdálo se, že
nedbaje na složité
vychování paní
že nastala jiná doba.
99
se, paní Balešová, a
co se stalo,“
Sám
jak se to mohlo stát,
mluvit
jazyka nevšimli, debata se od toho okamžiku vedla v této
Ládík, a proto znechucen odešel.
„Nevím,
mi
Prý
zabít pana Budila, ale… to je
kapitáne Obermeyere,
a nabídl jí své
Ani
a ani
Jediný, kdo
si
byl
Mikuláše a
že Alexandra odvezla policie.
nesmysl! On byl otráven, sám jste to, pane
Elfriede nezapomínala ke jménu muže, jenž tu jednal z moci státu, vyslovovat jeho titul. To
jí zbylo z doby, kdy žila
mluvícím
„Otráven?“ divil se
a
se rozhodla, že
kávu. Odešla do
Kapitán Obermeyer pokývl hlavou:
„Ano, byl otráven, zrovna jako pan
máte sypat pole!“
„Ty šmejdi jedni komunistický,
JZD.
jedem, který se nachází v prášku, kterým
hledají
beránka,“ skoro sípal zlostí
„Asi ano, a proto mne zajímá, kde ty pytle s tím posypem jsou!“
„To by mne zajímalo také,“
Obermeyer.
a zase si zapálil partyzánku.
„Máte
„Mám, ale je to jen
být ve své
ne… ale? On ani
té ženy, kterou
neznal, ho
ho
ten známý pocit již dávno zatoulaného
mládí!
Ano, byl tu! Cítil, že rudne a
natolik svérázný, že by to i
starostí.
by mu bylo nejlépe, kdyby mohl odejít.
jen
ten cit musel
byl
A to, že estébáci odvezli muže té ženy, to byla
velká starost.
se na
jež
nalila kávu a nabídla sušenky, o které nikdo
zájem.
jak se ujala té
ženy, jež teprve pár let bydlela dole u potoka, zrovna pod hospodou, kam chodíval na pivo.
Dnes a
Již o ní slýchal, ale chlapi nemohli podat žádné novinky, zdálo se, že se
s nikým ze vsi nebaví.
byl již delší dobu napjat
co to je za ženu, ale
jen se mu zdála tato
kdy ji
potkal, nevhodná k tomu, aby se mohl radovat. Bylo v obci málo žen v
jeho
které nepodlehly jeho mužnému kouzlu.
se
že
v posteli
skoro každou.
to ženské doma popíraly a tak se
že je to jen taková
fáma, která se Ladislava
drží..
Jisté bylo, že nebyl on tím, co se za ženami
„Máte
známé na
ale ony za ním.
místech, pane Obermeyer?“
plánu.
100
bych, ale
žádost, které by bylo
bych
právníka, který by zrovna tam podal
Obermeyer s pochybami, že by to mohlo vyjít.
bratr Pepík je právník, pomohlo by to?“
„Je ve
„No dovolte...“
„O to lepší,
rozhodl kapitán a dal
mu,
mi zavolá,
adresy.
lepší bude, když se za mnou staví,“
si s Elfriede velice
Rozhodla se, že ji doprovodí
Jak šli
dvorem, stavila se ve
a nechala si od ženských, které
dojily, nalít plnou
bandasku mléka.
se chovala tak, jako by jim statek
Ženské ji
rády.
Ani tenkrát, když byl statek opravdu jejich, ani dnes. Takže se mezi nimi komunistickým
nic
Bandasku pak
odstavila v kuchyni
u potoka, když tam došly.
Po
nebylo ani památky a Elfriede pocítila strach. Celé odpoledne mluvila
nyní dostala špatné
a
Vždy dostala špatné
když jako had sklouzla s Alexandrem do jazyku, kterému
Bylo však tolik
o kterých
Alexandr tvrdil, že jsou
malé, než aby pochopily, v jaké nespravedlivé
žijí.
To, co jim
ve škole, byla lež. Ony ale musely mít
zábradlí, které je ze zahrady
vyvede do života!
Jak strašné bylo pomyšlení, že vše, co
Elfriede byla toho názoru, že by se
sporu mluvili
a ona
pocit, že
život nabízel, byla lež! Prolhaná sprostá lež!
pravda. Alexandr se bál. A tak o tomto
zase lže.
Mikuláš a Magda usnuli v pokoji, držíc se
Elfriede dojal ten pohled.
Toto byly Alexandrovy
ty nejmladší. Starší Alexandra a Jan žili u Boženy Srpové
v Praze a jejich otec o nich
nic slyšet.
Elfriede to
nespravedlivé. Tato
mámu
akceptovat. Ona to chápala, ale Alexandr ne.
zabývala hezkým
tu byla proto, že ji jako novou
se prošla domem a co mohla, pochválila. Elfriede byla
místností.
Nyní pocítila stud
ženou, která žila v takovém
nevážila. Elfriede o tom
rozhodla, že
a ráda se
Z neznámého
si toho
Byla ráda, když se dáma
Elfriede chodila po
tiše, aby nevzbudila
Pak se usadila v obýváku u rádia a
zapnula ho. Místností se rozlily tiché tóny Beethovenovy sonáty pro violoncello op. 69 v
A-dur.
tóny cella doprovázel klavír. Zamrazilo ji v zádech. Zaposlouchala se…
Profesor Veil stál
se sešla
svých hudebních
a
sólo. Byla sobota a
101
Elfriede nespustila ze svého profesora
Jak to, že byl jiný, že ani trochu
onoho muže, který se nebál
za to, že ulevil umírajícím
Že je poslal
na onen
Elfriede o tom již tolik
Jena se stala cílem spojeneckých
že se nacházejí ve válce.
Bolestné bylo, když dorazili
nelidských bolestí
morfia.
a tu si všichni
vojáci. Mnozí se do rodné
vrátili, aby po
Mnohým profesor Veil pomohl a Elfriede ho
chápat.
byla vybraná. Smetánka
tu
dámy
šatech a jejich
v kravatách, a tiše naslouchala.
že nebylo mnoho, co by v této
stálo za to, aby lidé postáli a zahloubali se do
duše. Aby vnímali kouzlo
a
lichocení melodií. Snad
proto byly tyto okamžiky tak vzácné.
O mnoho let
když byla Elfriede krmená nenávistí proti
hledala ve
vzpomínkách
jméno, které by se na ty
postavy komunistických strašidel hodilo,
ale brzy pochopila, že
takové lidi nepotkala. Nesnažila se
Byl to jen
jeden z malých
které nosila ve svém srdci.
Profesor Veil vypadal
byl ve
byl tu, aby
mu svítily a vlasy se leskly potem vzrušení. Byl v jiném
Jejich
se
a Elfriede polila
co když si toho
všimne? Nikdo si však
vzájemných jisker tohoto nerovného páru nevšiml.
by si nikdo ani nepomyslel, že
jsou si tito dva lidé blízcí.
Byli si blízcí a jako
hmatali po
nedošlo.
když dotekem skla
být svým
co nejblíže,
a pravidel správného chování, avšak než k letmým
Elfriede toužila a Veil se
potil, když si pomyslil, že by tu mohlo být více než
kolegiální sympatie. Ani ta však nebyla na
ona
do sesterského pokoje a
on byl pánem nemocnice. On byl profesor Veil,
z Jeny.
Hudebníci dohráli a publikum se roztleskalo.
pocit uspokojení.
a
dávalo najevo uznání a
Zdálo se, že se celý
tím potleskem
Okna
a vzduch byl cítit
sírou. Pak, když jejich ruce již netleskaly, hluk neslábl, naopak, byl stále
a pochopili,
že
nálet
protiletecká obrana blížící se letadla
nebyl vyhlášen poplach.
Nastal zmatek: každý
tu
a nejkratší cestu do krytu. Jen Veil
vložil violoncello do pouzdra a obrátil se k Elfriede:
jít, sestro Elfriede, v nemocnici bude spoustu práce!“
A
tentokrát bylo tolik
že personál nemocnice nebyl schopen nelidský nápor
zvládnout. Nikdo si
vzít volno, služba trvala neustále, dny a noci a dny a noci…
Když do tohoto krvavého inferna dorazily vlaky z východní fronty, naložené
ztratila Elfriede
102
Veil ji nechal uložit ve svém pokoji, protože to bylo jediné místo, kde bylo volno. Kde byl
klid.
Profesor zde již bydlel, protože krátce po onom osudném koncertu byl rozbombardován
jeho
Ani své violoncello nezachránil.
Tento hudební nástroj bylo to první, co si Elfriede
když se probrala, ležíc v bílé
posteli. Ticho bylo to
bohatství, co doba nabízela. Ticho tu
tóny violoncella.
Když se situace ve
natolik normalizovala, dostala Elfriede dovolenou. Rozhodla se,
že pojede navštívit otce a matku v Grazu.
Cesta z Jeny do rakouského Štýrského Hradce vedla mezi východní a západní frontou,
územím, kde vládl klid a
Když vlak vjel do údolí
Mur, pocítila Elfriede to samé, co cítila po celý
Život v tomto kraji se odehrával
bylo
v údolí.
život:
údolí zde bylo spousta, ale každé
Elfriede se zdálo, že brání jejím myšlenkám v letu, že žádná nedoletí dále, než k nejbližší
skále. Pak se vrátí, aniž by obohatila její život svou vzletností a majestátní
omlácena o skály údolí padne k jejím nohám a je
Matka ji
Teprve po
dnech se Elfriede
tu tragédii: otec
jinou ženu. Požádal matku o rozvod, ale ta nesouhlasila. Tenkrát se rozvod mohl
jen tehdy, když
strany daly souhlas.
Elfriede se nikdy nerozvedli.
Otce potkala teprve
den své dovolené. Šla zrovna kolem malé kavárny, která se
nacházela
kterým museli projít, když
na Schlossberg. Zahlédl ji oknem,
a pozval ji na kávu.
Nebyl sám. Muž, se kterým
u stolu, byl
Pánové
problém, se kterým se záhy Elfriede
univerzity v Praze, byl žid a tady se
schovával
vysoko v horách, kde rodina vlastnila primitivní domek.
a nebyl nesympatický.
byl docent Karlovy
gestapem. Otec ho nechal bydlet
Rodina
za docentem, ale od doby, kdy uprchl, o ní nic neslyšel. Bydleli nad
Davlí u Prahy, v domku
výhledem na soutok
Vltavy se Sázavou.
Docent Aron Stein byl
dílo, výzkumy o
a
Elfriede
že je rodina
Franze Kafky,
avšak jeho celoživotní
sluch. Franz Kafka byl její oblíbenec.
si tam teda nezajedete?“ zeptala se
„Protože jsem žid a
Aron Stein
by mne na hranicích zatkli.
„Tady vás zatknout nemohou?“
že ano, ale já tu nikdy nežil a tak
mohu ukrývat.“
„Odkud se znáte?“
Elfriede
nikdo nepozná. Díky vašemu otci se tu
103
„Z
vzali jsme si v mládí
„Já vám tam zajedu,“ nabídla se Elfriede.
Aronu Steinovi se zablesklo
a otec se
„To by nemuselo dopadnout do
Karl Bauszer byl vysoký
ze studií. Se Židem!
mínil s obavou v hlase.
SS ve Vídni a tady
s Aronem Steinem, svým
O tom, jak byli židé stíháni, již Elfriede slyšela.
se však domnívala, že se
Že to byli
Nikdy jí
na mysl, že byli pronásledováni jen proto, že
jsou Židé.
Proto jí na vztahu otce s panem Steinem
nic divného.
Aron Stein se díval z okna kavárny a chvilku pozoroval chodce, míhající se za skly. Ti, co
šli ulicí
šli
a lehce, ti, co šli
s námahou. Jako
pomyslel si. Ti, co jdou
skoro
padají do záhuby
bídy, ti, co
nahoru, musí vydat veškeré své úsilí. Pak se zase vrátil ke stolku kavárny a usmál se:
„Nevím, co by na tom bylo
Elfriede je
a od domku
nad Vltavou bude mít
nebude se muset nikam vloupat. Kafka není
zájmu
nacistické ideologie, a že byl sám žid – pro Boha, koho dnes zajímá mrtvý spisovatel?“
„Jak velký je ten spis?“
Elfriede.
„Je to malý,
stojí hned vedle psacího stolu, který se nachází na
domu.“ Aron Stein se pousmál a
mu zabloudily k soutoku dvou
mu ten
krásný výhled zanechal milou vzpomínku v duši.
„Jak se dostanu do Davle?“
„Na
nádraží v Praze
na
který jede do
V Davli vystoupíte a
most. Na
stojí vždy
pan Marek.
mu, že
chcete odvézt k výhledu na soutok
a že se chcete kochat pohledem, aby pro vás za hodinu
Mezitím vejdete do domku a vezmete
„Co si ten Marek bude myslet, když si má dcera po kochání pohledem na soutok
Sázavy s Vltavou ponese
staral se otec Bauszer. Aron Stein
si vzít tašku a obsah
já ho
„Jste si jist, že tam vaše rodina nebude?“ zajímala se Elfriede.
„Myslím, že ano. Jinak by
„Když tam
„Dám vám pár
šel k telefonu,“
bude?“
pro… pro jistotu.“
Elfriede se
do
docenta Arona Steina. Chvilku
pocit, že lže, že
ví, že tam nikoho nenajde. Avšak její touha po dobrodružství byla slepá a hluchá, jako je
každá touha.
104
„To, co o Kafkovi píšete, je pro vás
Aronu Steinovi se zalily
že ano,“ ujistila se.
mlhou:
„Je to mé celoživotní dílo a jednou bude slavné.“ Elfriede se rozesmála svým
nakažlivým smíchem:
„Doufám, že mne v té knize také uvedete,
tím, že jsem pro vás pašovala
rukopis.“ Aron Stein se také zasmál a kývl hlavou k souhlasu.
Otec Karl Bauszer
své pochyby, ale znal Elfriede. Proto nic
na
v Davli taxík stál, ale muž, který
za volantem, se Marek
nejmenoval. To byla první nesrovnalost v plánu docenta Arona Steina, ale Elfriede usoudila,
že je zanedbatelná.
Když projeli prudké serpentiny až k výhledu na soutok
prohlásil muž, že tu paní
samotnou nenechá. Mluvil velice
a Elfriede se od prvního okamžiku nelíbil.
Prošla se tedy po zlomu terénu, který tu padal
dole chovaly celkem
Pak se nechala odvézt zase
pronajmout pokoj.
do
vymletý staletími a vodou
k jedinému hostinci, co tu byl, a
které se
jako by si
Hostinský ji upozornil, že nemá platné visum v pase a že ji
ubytovat. Prohlásila
tedy, že si dá jen
k jídlu, že bude brzy vyzvednuta známým, který se
zpozdil.
Neustále pozorovala muže v jediném taxíku, který
hostincem.
vlastnilo a který stál
dostal zákazníka a odjel. Elfriede se vypravila do kopce. Ani si
je to stoupání, když
tím
ve voze.
popsal:
jaké
byla tam, kde se dnes již jednou rozhlížela.
stál tak, jak ho Aron Stein
do údolí a odpolední slunce rozžhavilo okna verandy do rudých
Musela si zakrýt
Sáhla do kapsy
a
stiskla v dlani
který jí
Aron Stein. Branka zahrady
byla
tak jak
Protože se
nacházel na stráni, byla zahrada tak srázná, že se
ani nedala používat. Nebylo na ní nic, co by se muselo zamykat a plot tu byl jaksi jen proto,
že to ve vsi bylo zvykem. Plot
každý
Elfriede
divný pocit, když odemkla
Neobvykle silné
much, to si ale
První, co vnímala, bylo
mnohem
much.
Hned jak vstoupila na zasklenou verandu, spat
psací
prohlédla jeho okolí,
ale
nenašla. Nebyl ani v šuplících a ani na jiném
prosvícené místnosti. Pro jistotu
prohlédla každý kout
jednou, ale beztak tu nebylo mnoho
a tím pádem ani
Rozhodla se tedy, že se podívá po
domu,
již jistotu.
Celou dobu
Takový pach znala
z nemocnice
dost rychle odklidit mrtvoly. Ten sladký zápach, který
pocit, že cítí silný zápach. Když
když personál v pathologii
buje dávení.
105
Vešla do obývacího pokoje, pak do
a
se rozhlížela, zda
Nikde nic, co by se koženému obalu na manuskript podobalo.
Pak se vypravila do prvního patra a když
ložnice, vyvalil se na ni
roj
a nemožný zápach. Položila si
na ústa a nos a rychle
místností a prudce
rozrazila okna. Pak utekla do
Nemohla popadnout dech, protože se snažila ten
chorobný zápach nedýchat.
jsou mrtvoly a
o tom musí na vlastní
si
V ložnici našla
však zda jsou to chlapci,
z toho domu utéci, ale její povolání jí bránilo.
že tam
Ale její
jí
nahé
Pak tu leželo
dobu jí trvalo, než si
že
že se
staré tak kolem deseti let.
mladé ženy.
neví, jakého pohlaví
jsou.
Elfriede nebyla
detektivních
však pochopila, že tu byl sexuální
maniak. Všechny mrtvoly byly nahé a ona nepochybovala, že jejich
byla zneužita.
Genitálie, jak mladé ženy tak i
byly
tu nebyly. Vrah je musel vzít ve
své nehorázné vášni s sebou. Musel je odnést. Ale
Elfriede netušila, že se to jednou
v ži
dozví.
Nyní pocítila nutkání k zvracení a málem by již opustila ložnici, ale pohled na
který
ji zadržel. Byl
a jeho obsah se válel v krvi
Papíry byly nasáté rudou
tekutinou.
Jediný list, jenž ležel stranou, se zdál být nepoškozen. Elfriede se sehnula, zvedla ho a
opustila
když
ve vlaku a jela
do Prahy,
se
si na jediný
kus papíru, který z domu vynesla. Plaše se rozhlédla, a když si byla jista, že ji nikdo
nepozoruje, vytáhla papír z tašky: byl to plánek a ona pochopila, že vidí soutok dvou
Davli a
v trojúhelníku
který se k soutoku
byl kruh
Na
okraji papíru byl tento znak
poklad“, stálo tam úhledným písmem.
Elfriede
pro toto vše
docentem Aronem Steinem podvedena.
jediné, co ji napadlo, bylo, že byla
že ho otec znal, jí také nepomohlo.
složila list do dlouhého proužku a uložila ho pod levý prs do podprsenky.
že na tuto
nikdy nezapomene a že o ní nikdy nikomu
Jak se mýlila.
Na hlavním nádraží v Praze zjistila, že Vindobona již odjela. Docela byla ráda, protože na
Arona Steina ve Vídni
náladu. Pak ji vojenská policie zatkla a odvezla na
Pankrác, protože
platné visum.
Muži Hitlerova protektorátního aparátu nevycházeli z údivu, že se dostala
hranice bez
platného visa, ale byli k ní velice slušní. Nejvíce se jim líbily její šaty. Elfriede netušila, že na
obdivné pohledy mladých
bude celý život vzpomínat.
totožnosti se
záležitost trvala také
telefonicky a to trvalo. Nešlo tu o hodiny, tenkrát taková
106
Tak se stalo, že jí byla nabídnuta
koruny.
pobytu ve
mohla si jít
Elfriede tedy jednoho osudného dne nastoupila do tramvaje, do
která jela na
a vydala se s paní
která ji vyzvedla, aby
vejce ve
„Alexandr Baleš – máslo – sýry – vejce“. Toho dne
Alexandra…
HLAS
Elfriede
nebyla matkou a
Mikuláš ji rychle akceptovali a ona
ni
ai
když si na Marii
Magda za zlou macechu.
kde se v ní ten
pud vzal. Magda i
tu chybu, že by o jejich matce
na
vyslechla.
že ji má
Mikuláš by však za ni i život dal. Tato slova, která její myšlenka vepsala do šera
ložnice,
že
plakat. Mikuláš se vzbudil a
ji konejšit, což
vyvolalo
vzlykot. Rozplakal se také a Elfriede se rychle ovládla.
když se
bojím já,
by
si rychle a pohladila chlapce po hebkých vlasech:
„Víš co?
do
a
si kakao,“
To se chlapci
zalíbilo:
„A chleba se sýrem,“ dodal.
Elfriede jednou z nouze
kakao a namazala chléb nivou, protože doma nic jiného
nebylo.
tím narazila na Mikulášovu mlsnou
od té doby to bylo jeho
zamilované jídlo.
Elfriede
mléko a
v malém hrnku kakaový prášek, aby ho
vroucího mléka.
tom vždy hubovala:
do
„To není žádné kakao, to jsou rozemleté slupky!“
Mikuláš se
rozesmál. Vždy se smál a
že pije jen slupky z kakaa, mu tento
nápoj zabarvovala do
tajemství. Jak asi takové kakao vypadá,
si.
Nikdy ho nenapadlo, že komunisté kupují to
co na
zbylo, a i to, co by se
tam vyhodilo. Že jeho matka
pravého kakaa zná, mu na mysl
Nyní
žvýkal chléb se sýrem a zapíjel ho teplým nápojem. Za okny byla noc a to bylo
zajímavé. Strach a touha,
a
se v chlapecké duši mísily v opojný nápoj, který
bolest
Takovou
bolest
Jeho
se toulaly kuchyní a
matka byla
vesmíru, kolem kterého se
duše vznášela
beztíži.
Pak zavadily jeho modré
o plotnu a pec, která byla výše než tály, na kterých se
Mikuláš si
na otce, jak jednoho dne pekl housky.
Chlapec
že byl otec
tomu, že se housky povedou.
ale že toto povolání
Když
nakynuly a kypré copy
více vynikly, obrátil je otec na plechu tak, že ty
krásné obrysy nebylo
a plech šoupl do trouby. Mikuláš
zamrkal
„Tatí,
jsi to
„To se tak musí,“
táta a Mikuláš tomu jaksi nemohl
107
Když byly housky
bylo
krásné a
podobaly se takovým neforemným hromádkám, ale zespodu
propletení.
Mikuláš k otcovu výkonu
housky chválil.
námitky, protože
Usmál se nad touto vzpomínkou a hned si
„Mami, kdy
„Ráno,
že to otce mrzí. Proto
že tátu odvezla policie.
se mu
tatínek?“
tu bude, až
ze školy,“
Elfriede, ale sama tomu
„To mám jít do školy?“ divil se chlapec.
„Budeš muset, to je tvoje povinnost,“ povzdychla si mladá žena.
„Tatínek také musí do práce?
ho ráno zase pustí, když musí do práce,“
ulevilo se
vlastním nápadem. Elfriede mu to nevyvracela.
Ráno druhého dne se
StB.
nemluvilo o
Když se kluci vraceli ze školy,
v altánku, u
v parku.
Teprve když všichni
pádný
jiném, než o tom, že Baleše zatklo
partu se vzkazem, že se po
v podkroví altánku,
sejdou
Ládík:
„Musel jsem tátovi pro partyzánky,“ omlouval se a
bylo jasné, že to je
protože tenkrát byla
taková doba, kdy bylo ve zvyku
poslouchat.
„Strejda Pinda
dostat pana Baleše z basy,“ hlásil dále Ládík.
„Jak to víš?“ divil se Zajíc,
Kája
„Poslouchal jsem je, když si o tom povídali v hale, mluvili
„Ty rozumíš
nechápal Mikuláš.
„Sem tam
lhal Ládík. Mikuláš si povzdychl.
a
co si
máma s tatou povídají, to bylo
zcela nedosažitelného a vrchol touhy malého kluka. On
však tenkrát
zdání, jak by se jeho sen mohl vyplnit. On totiž ani
že se cizí
jazyk dá
„Ptal jsem se mámy, co to kdo sypal do potoka,“
se ke slovu Pepík ze
mlýna.
Kluci se lekli té noviny.
budou moci
„Kdo to byl?“ „Co to sypal?“
„Nevím, máma mi to
z
zjistit.
všichni
Ale vím, kde to bylo,“
„Tak se tam jdeme podívat,“ rozhodl Ládík
altánku. Vydali se klusem ke mlýnu.
a parta vesnických
slezla
108
Nešli však silnicí,
na které by zahnuli kolem obchodu
Vaška Pítovce,
pak dál kolem hospody pod Horou – ne. Touto cestou by šel každý
Oni to vzali
sad a pak kus lesem a již byli na konci vesnice.
cestu, která se linula
loukami až do Mníšku a byli ve
Protože je paní
zahlédla a byla toho názoru, že musí všichni vypít hrnek mléka a
sníst krajíc chleba s máslem a medem, muselo pátrání
Kluci byli jak na trní. Nakonec
vždy rády smály, tentokrát byly
a
škádlit, a
se tomu
to asi poznal, protože
„Vy máte
„On
za lubem, nic s vámi dnes není,“
jako když
do hejna
za lubem, ale
se má
a šel si po svých. Kluci
za lubenem,“ pohoršoval se Mikuláš.
„Odkud to víš?“ divil se Vašek.
„Od mámy.“
„Od té Rakušanky?“ dloubl si
Mikuláš zatnul
a Ládík
ochránce
z Prahy. Jako by ke
života na vesnici tato
sama
kluk
navíc matku, která mluvila špatnou
Ládík držel vždy nad Mikulášem ochrannou ruku.
Byl
„Nechte toho,
kterému vévodila
máme
na práci,“
a kluci se uklidnili.
a zadními vrátky proklouzli k potoku.
Starý mlýn jako by byl
kouzelných
které se nikdy nevracejí. Tak, jako se
dnes již nestaví staré mlýny. Kluci však, zrovna jako ostatní obyvatelé
onu nádheru
nevnímali. Mlýn tu stál jako milník do pohádky, a když se mlelo, voda
velkým kolem.
Kožené
pak
sílu vody až do mlýnice.
byl
samá mouka a
zrovna tak, jak byl zaprášen, byl i samý vtip.
Nedlouho po
našeho
byl mlýn zbourán. Jeden z komunistických
JZD k tomu vydal rozkaz. Nás to ovšem nemusí mrzet, my v našem
máme
mlýn stále na
Pod mlýnem, který
z této strany
jako tvrz, byla vždy tma. Bylo tu plno
a
a zem tu byla místy holá, udupaná hejny hus a kachen. Tady
tato nezbytná
venkova své eldorádo, tudy se hnala do vody a zase na
Slepice sem
málokdy, bylo tu moc vlhko a
byla mazlavá, nedalo se
hrabat.
Kluci sem
zrovna tak jako husy a kachny.
„Au, já se spálil,“
neboli Vašek
a
se ošívat,
na jemné
pokožce dokázala divy. Jak se snažil podrbat,
všude
najednou, nedával pozor na to, co kluci z venkova nikdy
výkaly, tentokrát
takové zelenkavé, husí. Vašek sjel nohama do potoka,
v husím
a
šinul si to po kluzkém dále.
Že
límec a
v potoce, za to mohl
se zastavil.
Jarouškovi, neboli
mu však, to se mezi kluky
Ten ho chytil za
109
„Kde myslíš, že to vysypal?“
si Mikuláš a kluci se
stali lovci.
se rozhlížet a
si
sahal na zadní
trenýrek, až se dopracoval
k zelenému mazivu, kterým si husy ulevují. Muselo to být
a neznámé,
si
kp
„Radši si ty ruce umyj, smrdí to jako od
radil Kája
neboli Zajíc.
„Myslím, že to muselo být kousek dál, dole po proudu, sem by máma
nahlas Pepík ze mlýna a Ládík mu
pohled plný uznání, až se chlapec
Kluci se pak
na
si hlásili
barvami a byl
nenašel.
družstva a šli pomalu podél potoka, každé družstvo na jiné
nálezy. Tak na
našel Zajíc krásný oblázek, který hrál
hladký. Všichni se
shodli, že tak krásný
nikdo
Pak se zdálo
když si myl ruce, že vidí kapra jako žraloka. Na tuto hlášku se rozjela
živá debata, která šplouchala ze
na
zda by bylo možné, aby u nich,
v potoce, mohl žít žralok.
Debata byla dlouhá a vášnivá a možná, že by
Mikuláš
že žraloci žijí ve slané
a pak si ho olízl. Nic však
sssse mi nechce
nene ne ne ne…,“
jako mnohá jiná, kdyby si
Chlapci ztichli a Pepík
prst do potoka
že je
Vašek.
slané, tolik so so so soli na
„Nemáte,“
Ládík. „Také je ten váš obchod docela malý, já
tam
tolik soli
rozvíjel tu zajímavou teorii dále.
v Praze
Všichni se na Ládíka podívali. Byl nejstarší a
se zdálo, že i
a proto
je to tvrzení zarazilo. Na druhé
mohlo
být, že i on se mýlí? V každém
mezi kluky zazábla nejistota, a tak šli dále kolem potoka a pozorovali, zda
nenajdou.
Potok se pod mlýnem plazil mezi
cestami: jedna na pravém
vedla do mlýna a
ta druhá na levém
mnohem dále, až k Sýkoráku, což byl
rybník v okolí.
Najednou kluci na levé
našli: byly tu
stopy kol, které mohly být
od
traktoru, a dále pak
papírových
takových, v jakých se dá koupit cement
vápno a
i
jiného, ale o tom kluci
zdání.
Ládík obaly prohlížel a našel na nich
písmena. Kluci
árodní podnik Kralupy nad… a dále pak -mický posy…
„To vypadá jako
protože on
ze statku byl!
„Jo,
podni…
ukradl,“ mínil Zajíc a všichni se
jen dva
zuby a vypadal jako zajíc.
kdybysme ti už dávno
si
pro
hnojivo ze statku,“ zdálo se Ládíkovi, a všichni mu
„Ty kámo, to je
to
smát, protože našpulil pusu tak, že mu byly
„Hele,
dnes,“ mínil Jaroušek
kousky papíru skládat
nudli,
Zajíc, tak bysme ti to
durdil se Zajíc.
110
„Klu- klu-klu-kluci, já
našel,“
a všichni se dívali na
kterou
chlapec držel v ruce. Byla to porcelánová fajfka a její obsah byl nabobtnalý vlhkem, takže
nadzvedával ozdobnou
která
uzavírala kulatý otvor.
si
a
se
lidského
„Fuj, to je smrad,“
chlapec
citlivý nos. Tak, jako všechny smysly
je i
mladý a tím pádem mnohem
než u
„Já vím, komu
Ládík a kluci se
temnou
„Komu?“ vydechli jedním hlasem.
Ládík
trochu se
parchanti…!“
hned.
si náhubek fajfky o kalhoty,
si ji po pusy,
a
že vypadal jako starý chlap, a
„Další… a vy tu budete zticha,
Kluci byli v tu ránu osvíceni jednotnou vidinou: to byl pan Tašpar, tajemník JZD, který
každou sobotu provozoval ve svém domku za kostelem, v
svého stavení, pánské
nerady chodily, protože
asi tupé
a
omluva prostých venkovských
byla Tašparova kratochvíle, jeho zvrhlost, za kterou již dostal od
mu
jak
Nebylo však ve vsi jiné
nejezdily.
se
je tahal za vlasy. Bylo to
nemohli tušit, že tu ve
hubu.
trpí.
teprve v Mníšku a autobusy tam v našem
drbat ve vlasech,
cítili Tašparovy ruce, jak je tahají za
vlasy.
„Fuj, to je odpornej chlap,“ ulevil si Pepík ze mlýna.
„Tak mu ji doneseme,“ navrhl Kája
„A co když to byl on, co tady
sypal do potoka?“
Ládík.
Tak to si chlapci
dohromady nedali.
sypal do potoka, dva
z vesnice jsou mrtví a u
od
ležela fajfka, která
panu Tašparovi. Kluci se
zimou vzrušení.
jak
bylo to
dobrodružství, než
kdykoliv zažili. Jo, to když šli na „drbes“, což znamenalo vloupání se do zahrad
natrhání cizích
a nakonec dychtivé
pochvaly matek, to bylo dobrodružství,
to již znali. Ale Tašpar?
tušili, že se
rozjede.
„Co…co…co… když on za…za…zabil mého
napadlo najednou
Jarouška.
„A pana Budila, to pak tátu zatkli neprávem,“
si Mikuláš.
„To budeme muset
tátovi,“ rozhodl Ládík a kluci se dali zase do klusu. Mikuláš
se rychle vrátil a posbíral kousky obalu, co u potoka našli. Pak pádil za partou.
Alexandr
v cele policejní stanice v Bráníku. Kdyby
být
vše spíše k smíchu.
noc a celý den strávil na policii, aniž by ho
bylo to
vyslechl, aniž by
111
mu
on byl
bytost z onoho
a
Posiloval se vzpomínkami na Marii. Když ho její
polaskala, nebyl již tolik
Musela mne milovat, že jsem si to ani nezasloužil,
bušení srdce již pominulo. Také již necítil strach.
a pojednou mu došlo, že
Primitivnost komunistické policie byla do nebe volající. Byl by to byl
kdyby
ta primitivnost nebyla tak
k smíchu,
Alexandr
hlad a
se mu na záchod. V zatuchlé místnosti
nikdo neuklízel a nejhorší byl zápach po zvratcích, který mu
v nose.
již dlouho
Den se chýlil ke konci a hlasy
slunce nastalo ticho.
Toho ticha se
bouchat
do
se stále ztišovaly. Pak s posledním zábleskem
bát. Tlak na jeho
se stále
ale nic se v šeredném klidu budovy neozývalo.
Chvílemi si myslel, že mu praskne
vše jenom proto, že nemohl vykonat svou
myslet na neznámé
neodbytnou
kterou si
Když v rohu místnosti
úlevy a deprese studu:
a pak zase
pocit, že se mu motá hlava. To
které ho tu v noci
vyžadovalo.
zítra
myslel jen na svou
ze zoufalství
tekly mu slzy. Pak propadl do hluboké
nikdy nebyl donucen vyprázdnit se takovýmto ponižujícím
Schoulil se na kavalci a mozek mu zase
Na
volat a
úlevu: zavedl ho k Marii.
voznického statku bylo plno. Bylo krásné jaro, chýlilo se k létu a toho roku
válka.
Marie byla
a
že tentokrát
porodí syna. Alexandra již byla
Jan nebyl stále k nalezení, protože se potloukal s venkovskými chlapci. Všude bylo plno stop
po válce a to kluky zajímalo.
Magda se držela máminých sukní, nebylo jí
se nesla z Brdských
Rusko vzneslo nároky na tu
byla to
nabyté svobody, ale i
Evropy, kterou podle jaltské dohody osvobodilo.
Po celou dobu existence mladé
mladou demokracií jako
Nyní všichni
jabloní.
let.
kolem stolu nad rybníkem,
pochyb.
republiky visela hrozba komunismu nad
zelené
pod stropem kvetoucích
Pražská Gábina držela za obojek kozu a
Byla to služka. Alexandra ani Marie,
nikdo si nepamatoval, jak se opravdu jmenuje.
se jí Gábi, protože všichni byli na
Gábinu z Voznic zvyklí. Gábi znamenalo totiž tolik jako služka, ale nebylo to zase tak
hanlivé.
revoluci zažila ona pražská Gábina
pro kterou ji museli tentokrát vzít do Voznic
s sebou. Za žádnou cenu
v Roztylech sama. Kozu museli také vzít s sebou, a
112
tak Alexandr naložil všechny na
protože jedna byla
a druhá
jen
malá.
u
Marie a Magda,
I Božena Srpová byla
silami vystrkána na korbu.
opatrování
a s ním celý velkoobchod a brzo po ránu té
vyrazili.
paní
na
roku 1945
Gábina se po
rozhlížela,
tu nikdy nebyla. Na zavolání „Gábi“ se objevily
vždy
služebné, což vyvolávalo neustálé salvy smíchu.
Jak držela kozu a
absurdnost situace.
cítili všichni nutkání k smíchu,
však vnímali vážnost a
Válka se chýlila ke konci, Berlín se již vzdal, ale
Rudá armáda
Prahy, jak si vyžadoval plán.
v Plzni zaháleli a laškovali
vyrazit
nedorazila do
ale na Prahu
Osvobození Prahy si vyhradili
pro sebe.
vojáci z nich
strach.
by se hned vrátili do rodného
Stahovali se do
Prahy s vidinou rychlé cesty po železnici
Avšak Pražané postavili barikády a
zadržovali postup
jednotek. Okupanti
odejít bez trestu.
se tehdy, že naší ulicí, kolem hostince u
šli mladí vojáci wehrmachtu a
jednali podle
nesmyslných
z každého domu vyvedli
muže a
v hlou
je
do statku naproti
V zákoutí.
Alexandr nebyl doma, když došli
mladíci až do velkoobchodu, jenž tu uzavíral ulici.
Bylo již
odpoledne a protože byla revoluce,
Balešovi
Polovina
zalezla.
tehdy okukovala, jak mládež staví barikády, a druhá polovina
Anežka
volala z Michle, že se bojí, že jim
dlažbu z ulice, a jestli jim rozbijí výlohu, že to
ije.
Alexandr jen
do sluchátka že jo, že to
kšeftem vytrhávají
pacholci
a rozjel se do Michle.
Takže v okamžiku, když mladí vojáci wehrmachtu došli na konec Zalomené ulice, byli
v do jen
a Božena s Marií.
od
Vojáci stále
a Marie se bála, protože jim
na klavír Alexandra, situace se
Teprve když
jim, že tu žádní muži nejsou,“
matka
z máselny pan Bláha. Nakládal ve
vejce a nikdo si na
Mladý
Takový hezký chlapec,
na
má také
a v tom okamžiku vyšel
Marii
že ho lituje.
mámu.
Vojáci pak s panem Bláhou odešli.
zcela
„Tady se bude vraždit a
volala:
nechala se slyšet Božena Srpová a Gábina se lekla a
„Wann, wo, ich habe meine Ziege im Stall,“ volala a nikdo jí
113
Gábina zbyla po
zákazník, a protože utíkal
Alexandr si pomyslel:
mluvícím židovském kupci, který byl kdysi
nechal chudáka ženskou, trochu slabší na duši,
ne? Nic nestojí, jen trochu toho jídla a ošacení a ženským
Tak se Gábina ocitla v Roztylech a
mluvila jen
protože
a
práci vykonala.
když byla v tísni, vracela se do
Marie pocítila
za
Nikomu to nevadilo,
mluvit i
ale vždy,
svou matku i za Gábinu. Rychle se rozhodla.
Napsala
který nechala ležet v kuchyni na stole, se slovy: šla jsem
matkou do restaurace Za
pozamykala
a
a vyrazila zadem, dírou
jít podle
a pak poli do
lesa do restaurace na jeho kraji.
Marie se
na Alexandru: ta vyrostla,
povzdychla si a
si na noc
podlehla
lásce.
Pak se konala rychle svatba a Marie
co sis to uhnala? Bože, co sis to uhnala?
a s
je to už skoro
a ta léta, ta
kdy v lese nedaleko restaurace Za
dnes v uších slova Boženy Srpové: holka,
Když se pak Božena s malou Alexandrou mazlila a v celé ulici se s ní chlubila, vždy si
pomyslela: toto sladké batolátko jsem si uhnala, matko, ale nikdy jí její lomení rukama
hluboko v duši jí muselo
jejího prvního milování
poslední záchrana v nouzi.
se tam se svými
vypravila.
však neprolezli všichni dírou v
schované jako
když ze dvora zaslechli volání:
„Ziege komm, Ziege komm!“
Byl to všem známý hlas jejich Gábiny. Zahlédli ji, jak rve ze chléva kozu, které se
nikam
„Nech tu kozu doma, Gábino,“ domlouvala jí Božena.
s ženskou
„Nein, die Ziege kommt mit, ich muss sie melken,“ durdila se Gábina.
se vrátíme a pak ji podojíš,“ trvala na svém Božena. Gábina pak prohlásila:
„Dann bleibe ich hier,“ a dupnutím dotvrdila, že bez kozy nikam
„Matko, nech ji,
si tu kozu vezme s sebou, abychom mohli vyrazit,“ naléhala
Marie.
Tak šla toho dne, kdy vypukla pražská revoluce, podivná skupinka ke
lesu:
Marie Balešová s Magdou
Božena Srpová se
které vedla za ruku, a
Gábina s kozou, která byla uvázaná provazem kolem
krku. Koza byla tvrdohlavá a
Gábina ji
slovy:
„Sei nicht bockig, Ziege!“ Mimo kozy
prostá žena
tašku.
114
Restaurace Za
byla prázdná a
že ani netuší, že sama stojí na pokraji tohoto
Židle byly sklopené ke
Božena s Alexandrou
ke stromu a
se, že ji
Pražské povstání nezajímá, ba,
jak se to
když je
a nikdo nebyl nikde
jeden
k sezení a všichni si sedli. Gábina
kozu
svou tašku.
si jí Marie teprve všimla:
„Gábino, co to máš v té tašce?“
„Meine Ersparnisse,“
„Co to je?“
a proto
Gábina.
Marie a
jen rameny.
„Sparen je
se na Alexandru. Ta však tomuto slovu asi
si Božena. „Asi myslí úspory,“ dodala.
Naše skupina byla dlouhou cestou vysílena a žíznivá a obsluha nikde. Jan se vypravil na
Po chvilce se vrátil se
láhvemi sodovky a Marie se nechala slyšet, že by to
mohli mít vychlazené. Božena mínila, že by si dala pivo.
„Jendo, dojdi pro toho
že Božena hned
že je
Marie. Chlapec vykulil
malér na obzoru:
tím
„Já žádného nenašel,“
„A kde jsi vzal ty sodovky?“
„Ty byly v basách za domem, tam jich je! Pivo tam ale není,“ lezlo z kluka.
„Takže ty jsi je ukradl,“ konstatovala matka a Božena ji
z toho
Nebylo však
žádného
kluk je
a Marie pak poslala Jana
„Však sem zítra Alexandr zajede a zaplatí to,“
Mezitím
koza
a Gábi si vyžadovala
Tentokrát již mluvila
Jan se nabídl, že se po
nevolno a Božena prohlásila, že to bude kluk.
to pak zaplatíme.“
jednou pro sodovky.
své
nádobu, že musí kozu podojit.
poohlédne. Marii se
Jan
našel starý kýbl a Gábina se ošívala, že není
ale jestliže kozu
nepodojí,
jí vemeno. Jan
co to je vemeno, a Marie si
osahávat prsa,
která ji bolela. Asi bude mít matka pravdu, když byla
s Janem, také ji bolela prsa.
Božena post
pohyb své dcery a
ti
že to bude kluk,“ a oddechla si se
„Musím kozu podojit,“
Gábina a z obrovského dubu, který pod svými
staletými
schovával zahradní restauraci Za
, vylétla straka a všem v lese
hlásila, že Gábina chce dojit kozu.
Marie rezignovala,
myslet na Alexandra. Pocítila strach, který byl jiný, než jindy.
Marie vždy
když se Alexandr zamiloval, když
touhou po jiné
všechnu bolest, kterou jí tato
byla si jista, že se k ní vrátí.
115
Dnes však odjel do Prahy. Do Prahy, která povstala, aby naposledy bojovala proti
teprve nyní, když byla jejich porážka
nebojovali v
kdy
se Hitler nechal oslavovat po vyhlášení protektorátu?
Zatoužila tak
po svém muži, že jí
zcela
vhouplo
auto s bílými
pneumatik.
Alexandr snad
dokonce i Boženu.
za jízdy z vozu
„Musím podojit kozu,“
že se do zahradní restaurace
a
objímat Marii a
mu Gábina a on se
Gábinu a
smál, protože se o rodinu
bál.
Stavba barikády v Nuslích, naproti obchodu se
a
rodiny
nebyla
Jak mládenci zjistili, že vytrhávání dlažebních kostek není tak zcela jednoduché,
nechali toho a šli do Nuselského pivovaru na pivo.
Když Alexandr svou sestru uklidnil, vracel se
Na
stanici devatenáctky byl
Zastavil a pozoroval, jak se hromada lidí pohoršovala nad mrtvolami mladých
wehrmachtu. Byly to skoro
jeden byl zcela blond.
Jedni byli toho názoru, že si zasloužili, aby je parta
války
druhá skupina
názor, že takové
„Vina se nenajde v ruce, která
opakoval
Kreisinger ze
Alexandr se rozjel
koutu
Bláha a
„Co se
ale
školy.
i když
s flintami z 1.
za nic
která jí dá k úderu povel,“ neustále
a našel celé stavení, celý
do prázdna.
a všechny dílny prázdné. V jednom
a on mu vše
Že byli všichni chlapi odvedeni do dvora naproti
V zákoutí vojáky z wehrmachtu,
takový strach, že si z nich
legraci. Pak vojáci odešli a chlapi se po chvíli
vloudili do hospody a
tam
zapíjejí hrdinské
Jen on, Bláha, šel
protože nepije. Nikoho však ve
šílet nejistotou, až našel v kuchyni Mariin vzkaz. Rozjel se tedy ke
našel svou rodinu. Všichni byli
a všichni byli zdraví.
nenašel. Alexandr
lesu a tam
Naložil všechny do vozu a Gábinu s kozou do kufru.
„Musím ji podojit, šéfe,“ znovu hlásila a on jí
Teprve když dojeli do
zjistila Gábina, že ztratila svou tašku s úsporami.
scénu, že se i Alexandr polekal:
„Kolik to bylo, Gábino,“ ptal se
moc
Alexandr prohledal
a pak se rozhodl, že se do hostince
tam ty sodovky,“
mu Marie.
vrátí.
takovou
116
V hostinci u lesa však nikdo nebyl a taška tam také neležela. Alexandr
prošel
zahradní restaurací a pak se
vrátil. Gábi
podojila kozu a na tašku již
nemyslela. Teprve když se Alexandr vrátil a znovu se zeptal, kolik
v tašce bylo, dala
„Sto padesát korun a osmdesát
„Na to jsi
tašku?“ divila se Božena.
to bylo ve dvacetníkách!“ hájila se Gábina.
Alexandr vytáhl
a dal
stovky.
„Na, tady máš za tu starost,“
„Tak málo?“ divila se žena
Rodina, jež trávila
o
a
odpoledne
nad rybníkem, pochopila, že Gábina nemá
zdání, a nad Brdskými lesy se rozlétly salvy veselého smíchu.
Najednou mezi rodinné posezení vtrhl Jan s Gábininou taškou, plnou pampelišek.
„Už jsem tady, Gábi, necháš mne kozu podojit, jak jsi mi slíbila?“
„Až podle toho, jestli jsi vybíral
pampelišky, koza má ráda jen
jsi našel mou tašku?“ divila se Gábina. Jan se zarazil. Bylo
že
nad
„Tenkrát jsi ji zap
Gábina o tom moc
v restauraci u lesa a já ji docela
Když koza dostala své pampelišky, našli v tašce
souhlasí. To byly její úspory.
korun dvacet a Gábina
„So viel habe ich in meinem Leben noch nie gehabt, a šéf mi
své vystoupení v rozkvetlé
ti dát
„No vidíte,
Kde
že to
dát dvacku,“
stovky,“ opravila ji Marie.
durdila se Gábina.
Protože každý z rodiny Alexandra Baleše vyprá
nevycházeli
ze smíchu.
tohoto veselého
Pacovský si nalil slivovici a zapil ji pivem. Pak si utrhl husí stehno a pustil se do
aniž by si kazil
knedlíky zelím.
matrónu
zuby:
„Zelenina, to není nic pro vás, že, Pacovský?“
zkoumal tu horu masa, kterou by
Božena. Sedlák se na
na váhu, a procedil mezi
„Ten váš Srp vás taky nezanedbával, jak tak koukám. Nebo vás vykrmil náš
Alexandr?“
To bylo dloubnutí do vosího hnízda. Neustále se vedl spor, zda Alexandr, jenž pocházel
rodem z Petrova, je jejich, Pacovských, nebo zda, jak tvrdila Božena Srpová, teprve u nich,
117
v Roztylech, se z
Emericha Srpa.
stal podnikatel,
celý velkoobchod stál na pozemku starého
„Kdyby nebylo mého
kterého jste
pekl housky,“ namíchla se Božena.
stále
nepoznal, tak by váš Alexandr
„Nepoznal, nepoznal, ale jak jsem slyšel, nebylo o co stát,“ podrbal se na
Pacovský.
pod
se zvedl
a zanesl líbezným
sem do zahrady
medu.
Božena tu
nasála plícemi, jež pracovaly jako dva
„Pochybuji, že by sem
v Solnohradu…“
a napila se piva:
Emerich zabloudil. To byl jiný fešák… tenkrát
„Matko, to jsme už slyšeli tolikrát, možná, že by bylo
ji Marie.
„Ano,
ty máš vždycky pravdu,“ povzdychla si Božena, zvedla se a
do kopce, který tu bylo
vyšlápnout, než se došlo do dvora statku,
ke kuchyni.
byla na statku ta místnost, kde se odehrával život. Tady se
mluvilo o
co
ao
co se brzy narodí.
a
peklo, tady se
„Marie zase
ptala se teta Pacovská, když se Božena
futrem
do místnosti, které vévodila obdivuhodná plotna, jež byla tak velká, že se na ni dalo
vlézt a místní Gábina tam spala.
požehnej, doufám, že to bude naposledy, chudák holka moje,“ povzdechla
si Božena.
„Co se rouháte, já bych
krávy, nebo když se vylíhnou housátka,
„Jo, jo, Pán
se
selkou
„To nevím, co si páni
se nemáme
bát!“
a cucám tu octovou vodu a
každém otelení
jako
z Karlína,“ posteskla si Pacovská.
ví, co
ale,
Božena.
chlapi, že té nové
není co
upletou, ale naši
nebudou! Myslím, že
„To jsou má slova, selko, tak, jak se Alexandr
také jim
že není
se bát!“
to by žádný pán
6. prosince se narodil Marii Balešové chlapec, kterému dali jméno Mikuláš. Byl to dárek
od svatého Mikuláše a Alexandr se šel s Pepíkem Trubhofferem opít.
v Zámecké
v Nuslích, na
a
do sklenic s vínem.
to tak
ze
aut.
Nic nebylo
na
cesty, Pepík
s kopce, kde stála jejich vila, a Alexandr
si na
s Pepíkem Trubhofferem nastartoval jedno z nákladních
a nyní i Alexandr
Trubhofferovým
118
Doktor
že se zvedl lumpenproletariát , a že si
užijeme.
Právník Trubhoffer
že bolševici jsou imperialisti a že se nebojí ani Západu, že se
nezastaví ani
Amerikou.
Strýc Pacovský prohlásil, že
nic nedá.
Alexandr si myslel, že se to vše netýká jeho, malého
teprve v podnicích, které mají více jak 200
mí zákazníci a vejce, to mi nikdo nevezme…
Alexandr Baleš tušil zlo, které se kradlo ze
na Pražském
Prostý lid
politický zázrak a
Jak však mohl Alexandr
nakonec
však obchod
val zpomalit.
hospod, bahno, které se
se ohlížel, zda již létají
že život mu
jako
se bude
je Marie a
holubi.
takové nespravedlnosti, že to zlo
mašina, jež daná do pohybu,
se k tomu,
Rudá armáda pomalu
zem, když jednoho dne
nákladní auta
obchod a vysoký
vyžadoval mluvit s majitelem.
V Alexandrovi hrklo,
vojenská
se snažil
„Do dvora, do garáže,“
vysoký muž a Alexandr poslechl. Malý Jan otvíral
vrata do podniku a pak zase do garáže a pak zase vrata
a nakonec stáli v garáži dva
vozy, dva ruští
a
Alexandr a Jan.
„
Na korbách
,“ rozkázal jeden
byly uzeniny, salámy,
„Davaj, davaj
“
a ti rychle poslechli.
a plno masových konzerv.
a muži se dali do práce. Pak se
zeptal:
„Kam s tím?“
Alexandr o
v jaké situaci se nachází.
ukradli erární zboží a budou
chtít peníze. Také však
že se nebude dohadovat cena, protože si ten, co se
jako
velitel, již pohrával s pistolí v ruce. Jan byl fascinován tou
a Rus to
by sis
„Jo, to bych
„Tak
vydechl kluk.
Máte tu louku?“
Jan
a
zadními vrátky rovnou do zahrady. Alexandra se zmocnil
strach. Studený a nedýchatelný strach.
Uzenin bylo, že jich Baleš tolik na jedné
Napadlo ho, že by se daly
na stromy
na ty, co byly hned za zdí dílny, kde byl celý den stín.
by
možnost
co
Rus se synem.
119
Dal tedy pokyn a dva vojáci,
ve
vypadali jako eskymáci,
nabrali
a salámy do rukou, tak jako berou ženy špinavé prádlo, a když vyšli do zahrady,
Alexandr, že Jan již
Pistole byla
velká do jeho
a
úder
než
chlapec snesl. Alexandr
jak
a Rus se
a stále vybízí, aby
Rychle ukázal na stromy, kam se mají uzeniny
níkovi:
a s bušícím srdcem
„Mohu vás pozvat na slivovici? Domácí? Doma pálenou?“
Rus teprve na to slovo pálenou zareagoval:
„Pálenku? Ale ano,
Nechal mu i tu pistoli. Chlapec
držel v ruce, a
plán se mu
Garáž se
V každém
Alexandr.
a
ke garáži a již si Jana nevšímal.
za odcházejícími muži, a pak zase na pistoli, co stále
v lumpárnu.
k nepoznání. Všude, kde se dalo
byly naskládány konzervy. Než tohle
však
na mysli pálenku a jen se
Alexandr do dvora a odtud do bytu a
„Co se
Bál se o ženy.
visely
a uzené maso.
to bude ráno, pomyslel si
aby ho gaspadin vedl. Vyšel tedy
za ním.
Marie, ale Alexandr jí dal pokyn, aby se
schovala.
Slivovice byla vždy v obýváku a tu narazilo procesí ruských
na Alexandru, která
tu hrála na klavír. Snad si na
netroufnou, myslel si Alexandr, ale to již jeden, drobný a
štíhlý muž,
doprovázet
Alexandra se držela
nekazila rytmus, ale nakonec podlehla kouzlu ruského
Otec
zdání, že by mohla dcera
pohledu na
muže mít
pocity. Nyní však pochopil, že Alexandra
a
ji
tím, co je
pohledu na
Rusa zrudlo
ve
a zcela
poctivostí, vysílalo signály, kterými se domlouvá láska.
Pak
ponechalo klavír Rusovi a
pozorovalo jeho ruce, jeho
Zda vnímalo, co muž hrál, tím si Alexandr nebyl jist.
kterými
Pak si
a
u jedné
Jen pianista z Moskvy byl zdrženlivý, stále
hrál, nebo se bavil s Alexandrou. Alexandr zjistil, že mluvili anglicky.
Když do obýváku vešla Božena Srpová, svou postavou
proto, aby
v tom chlapském chlastu
popadl ji ten hlavní
s ní
Božena se
ale nikterak neprotestovala.
Pak venku
a sklo okna se
jsou tu,“
nalít a poté
ten hlavní
maje
nohy tvarované do
a
do pokoje:
muž od piána a ostatní dva se chechtali. Pak si nechali
peníze. Božena se chytla stolu, jenž vévodil obýváku
tlapek, protože se jí motala hlava.
120
umí
pochválila. Pochval co
hrát, to se musí
nemohla popadnout dechu, ale
co
, to bývala její slova.
„Ano, hned to
„Co bys
souhlasil Alexandr.
Dej mi tisíc a je to.“
Potíž byla v tom, že Alexandr
jak to Rus myslí. Za to množství zboží to byla
suma. Za tisícovku
v dnešní
z nákupu
s prázdnou taškou.
se proto
aby
chybu.
ho pozoroval a pak
„Tak dobrá, dej mi osm stovek,“ rozhodl
a podbarvil hlas tónem, který
prozrazoval, že již nehodlá smlouvat. Alexandra teprve nyní napadlo, že nemá
pojem o
a jejich
Vyplatil tedy požadovanou
byl již
na
a v duchu se modlil, aby, až zjistí, jak málo požadoval,
Pak nasedli do aut a odjeli. Alexandr si všiml, že nyní
vojáci, ti, co
vypadali jako eskymáci, ale
sami. Eskymáky zahnali na korby aut a zatáhli plachty.
Pak stáli v garáži, chodili po
s otcem i Božena Srpová. Co s tím
konzervy. Jan tu nebyl.
Marie s Mikulášem za ruku, Magda a Alexandra
Uzeniny, salámy,
uzené
a masové
Chvilku
zboží sem a tam, až
zítra za babku prodá. Alexandr s tím souhlasil a pak si
k nalezení.
Marie, že to nemá cenu,
to
na Jana. Ale chlapec nebyl
Nebylo to nic zvláštního, kluci z ulice si hráli a jejich rajón byl po širokém okolí. Ale
Alexandr si vzp
na to, že když Jana naposledy
v ruce pistoli.
Také si teprve nyní
okna, která se dala používat jako
na léto
Gábina již zametala
podívat na místa, kde si
a rozbité okno v obýváku. Byla to
jen horní
a navíc byla
okna vysazena, jak to
a o Janovi také nic
hrávaly. Božena
Po
velkoobchodu se
dojit kozu a v okamžiku zaslechli
a pak
že
Alexandra se rozhodla, že se
s ní.
uzenin a nakyslý pot strachu. Gábi šla
Všichni, co zbyli doma, se tam
a Marie uklouzla a
loket. Mikuláš za ni
plakat a matka ho se slzami
konejšila.
Koza byla mrtvá. Alexandr zjistil, že ji
rozlévala
skvrna. Gábina neustále
tolik
si
koleno a
Ležela v chlívku a na
Alexandr
pocit, že by pro
se jí
Pak, když si
všechny okolnosti,
mít sucho v ústech, skoro nemohl dýchat a
slova, jež se drala z útrob, byla jen takovým vrzáním:
„Jan
pistoli, ten
utekl a bojí se vrátit
mu ji nechal. Jestliže
Marie zbledla:
kozu, tak asi
121
„Bože na nebesích, jsme taková malá rodina,
toho,
se bojíme…“
šeptala a Alexandr se
potit. Marie se jen málokdy dovolávala Boha. Tuto výsadu
matce.
Božena
se vrátily
Nervozita, struna
napjata k prasknutí. Všichni hledali, všichni již všude byli a najednou
skladu na obaly
bojí.
se bojíš?“
strachu, byla
Magda, že se ve
otec.
Byl na Magdu a Jana vždy, abychom to
ale myslela si, že kdyby Alexandra na nelásku
horší.
trochu
Marie to
upozornila, bylo by to
Alexandr miloval prvorozenou Alexandru a malého Mikuláše. Magda jen
rameny.
Otec prohlásil, že tam tedy
Prošel celý sklad, kde byly do výše složené prázdné bedny na vejce, ale nic
nenašel. V okamžiku, kdy místnost
nejistý pocit.
Teprve když byl zase ve
si tento pocit.
„Co je?“
Marie.
„Nic, nevím,“
„Tak víš
že
ale bylo
že jím cloumá nejistota.
nebo ne? Já tam jdu,“ rozhodla se Marie.
srdce bylo
na strach, který
skladu je Jan schován. Poté, co si to
duše vysílala.
šla najisto po citu.
Jan byl schován
kam se celý vešel, a jen skulinkou pozoroval okolí. Leží tu jako
v rakvi, hrklo v Marii a vytáhla
ven.
Jan nebyl
byl bojácné povahy a rád se spoléhal na jiné.
mu na
lumpárnu vždycky zbyl
Jen
nerad nesl a byl vždy ochotný
jiného.
to byla Magda a nyní již i malý Mikuláš, jen Alexandra spíše
bránila, tím, že vždy
že tu onu lumpárnu provedla ona.
Dnes však nemohla
že
kozu, protože byla stále doma u klavíru.
otcova opasku, který si již odepínal od kalhot.
Jana
se
Jan plakal,
než dopadla první rána. Ženské to nerady
ale bylo marné se
postavi
který Alexandrem lomcoval. Proto se
do konce procedury a pak teprve
otázky.
„Kdo
kozu?“
„Já nevím, ona
sama,“
chlapec a
na mysli pistoli, co stále
držel v ruce. Teprve nyní mu ji Božena vyrvala, nedbajíc na to, že to nebylo odborné
odzbrojení. Mohla totiž chytnout kulku, jak chytla pistoli za lauf.
„Kdo
okno?“
„Já nevím, to jsem
ona bouchla sama!“
122
V tu chvíli chytil od otce facku a Marie
a vzala
„Tak to
do svých sukní.
Ano, mohlo se stát
si, že by se mohlo stát
mnohem horšího,“
muže
mnohem horšího.
Druhého dne se Božena Srpová
když šla
k snídani, nesouc
spoustu uzenin, aby se prodaly, že pod
nalezeni dva ruští vojáci
hlavami.
pro
rohlíky
v lukách byli
Prý vypadali jako eskymáci, nebo Mongolové.
Alexandr snídani nedojedl. Místo toho se pozvracel. Pak již celý den nestál za nic.
roku 1948 oznámila Božena Srpová Marii, že je v jiném stavu. Marie se polekala
když zkontrolovala ve svém
své dny, musela dát matce za pravdu.
a
však cítila, že k tomu, aby
Trvalo
na
jedno, páté
již nemá sílu.
než se dostala k tomu, aby o tom s Alexandrem promluvila.
Nebylo snadné muže zachytit
rozumné, klidné chvilce. Nastala tehdy již doba, kdy se o
takových obchodnících, jakým Alexandr byl, mluvilo jako o vyvrhelích
Komunisté se
svazu vládnout.
dokázali napodobit
Snad jen opravdu chudý, nebo žebrák se nemusel bát, že o
všechny
si Alexandr Baleš
že vše bude, jako to již dlouho bylo. Tady
se mýlil. Snad to bylo jeho
stavem, že nevnímal Mariina slova
„Jsem zase v jiném stavu, Lexo, ale musím zklamat, vím, že nemám sílu
na
Cítím se tak slabá, jako vyždímaný hadr…“
„Tak zavolej
že
bafnul na ni.
„Já?
To jsem
nikdy
volal vždy on. Marie by to pro stud nedokázala.
„Tak mu taky jednou
další
lekla se. Alexandr si
zavolat ty, jsi už
a byl zase ve stresu.
Marie za ním
on si myslí, že se to
pro
On si myslí, že
jsem
která sedí na vejcích každý rok? On nevidí, že mi ubývají síly! On netuší, že jsem
jeho malá
i když vypadám
Marie se poddala
a smutku. S nikým nemluvila a dlouho chodila po velké
Stále a stále pozorovala plynárenské kotle, jako by na nich bylo
zajímavého. Co byla na
je na
jeden pevný a jeden, co se mohl
zmenšit. To asi podle toho,
kolik bylo na
plynu.
Pak se rozhodla, že o tom všem nebude
a šla do práce.
jí vždy dost:
velkoobchod, maloobchod, domácnost,
a stále
sloužila Alexandrovi na
ukojení jeho pohlavní žádosti.
více
starostí, tím více ji vyžadoval.
Toho roku bylo plno zeleniny, hlávkový salát, kedlubny,
vzduchu, snad to byla vlhkost, že všechno tak rostlo. A zelí!
muselo být ve
123
za plotem zahrady jezdil vlak a
to tu
do kopce a
navíc do
Když byl vlak dlouhý, vypadalo to, jako by se lokomotiva
po své
Na obou
stranách dráhy byla pole a letos tam
zaseli zelí.
Rostlo jako z vody a pak
záplava zelených housenek. Byli to žrouti a jedno pole jim
tak
koleje, aby se pustili do druhého.
Vlak, co
lokomotivy se
z Prahy a musel v tom
jet do kopce, se nedostal z místa. Kola
v zelené kaši z rozmašírovaných housenek.
Nakonec museli jít topi
Jednoho dne
zpráva:
vlakem a zametat zelené tvory
mezi
zeleniny, což byl skoro každý z ulice, vzrušující
na trhu se objevil bílý prášek, který tuto pohromu zahubí. A tak se sypalo
nikdo
co to
obsahovat za jedy. Ani o tom nikdo
Když se o tom Alexandr
že letos se nebude jíst zelenina.
„A co ti dám
s knedlíkem? Máš
Marie a Božena ji poslala, aby se natáhla.
Ano, Božena Srpová posílala poslední dobou
všiml i Alexandr.
však o tom.
rád
zelí,“
dceru, aby se natáhla a nyní si toho
Teprve když jednoho dne Marie omdlela
jel
Marie byla
„Ty jsi ale
tohle Marie
tak si
bílého, a
posadil ji Alexandr do vozu a
pitomec,“ oslovil doktor Alexandra, když vyšel z ordinace. „Jestli
gratulovat!“
„Vzal jsi jí to?“
„Jakýpak vzal jsem jí to? Potratila
než jsem ji dostal do
jsem se snažil, aby
krvácet…
bys jet do nemocnice!“
Alexandr se lekl: nemocnice bylo
zlého a on se i toho slova bál.
„To ne, to ona Marie vydrží,
to není poprvé,“ vymlouval se.
proto, že to není poprvé, a já ti to už minule
pojedeme
Celou dobu
durdil se
a pak se uvidí.“ rozhodl Alexandr.
„Kdyby nastaly potíže, volej hned záchranku, nejlepší je na Karlák, dal bych tam
Doubravovi hned
toho
znám,“ volal
již do chodby doktor
Znám ho
ze školy, ale ono ti to nebude nic platný, když ti
prázdné chodby, protože Alexandr již
Marii, více omdlelou než
Doma je
ulekaných
myslel si
do
do vozu.
a Božena se
„Nemyslete si, že nevím, kam ji
Baleši! Ale to vám
jestli se
mne vám to neprojde!“
když nedokážete ten váš
co stane, tak vám to neprojde! Ne, u
124
„Babí, co je to
Mezi tím
jeho otázku
ptal se Mikuláš.
Marie trochu ke
a
malého chlapce do
„V ulici je asi tyfus, už šestnáct lidí odvezli do nemocnice a
maminka taky tyfus?“
Alexandra.
Nikdo na
jich
nemá
„To není tyfus, to je z toho práškování a maminka nemá tyfus, tím jsem si jist,“
otec.
„Ne, to vám ráda
Alexandr
dopadlo.
ta
na vaši chlípnost,“
pocit, že jí musí vrazit facku. Kdyby tu nebyly
Božena.
nebyl by si jist, jak by to
V Zalomené ulici byl opravdu velký poprask,
pak, když se lidé domluvili, že
všichni postižení jedli práškovanou zeleninu. Teprve když
chemici odvezli vzorek
onoho
který nesl
název,
byl psán azbukou, mohli v nemocnici
postiženým pomoci. Osm lidí
a nikdo se nikdy, do dnešních
co to
bylo za svinstvo, ten posyp. Jisté bylo, že bílý prášek zeleným housenkám nevadil.
29.
roku 1948 Marie
Den
Jak ležela na nízkém lehátku sanitky
plakala.
tím byla odvezena do nemocnice na
domku v Zalomené ulici, byla celá malá a
Mikuláš si do konce svého života bude tuto scenérii pamatovat. Dnes již ví, že plakala pro
Alexandru, Jana, Magdu, pro svého muže a
pro
pro Mikuláše, protože byl
tak
malý a ona
že ho vidí naposledy. Jak si tu beze mne poradí? Já si
a nebudu nic
ale oni si tady budou muset se vším poradit! Matka Božena nebude s Alexandrem
mluvit, on ji
jen
HLAS
Pak se najednou
a cela byla v mžiku plná.
Alexandr poznal onoho kriminalistu, o kterém
Elfriede tvrdila, že je to dobrý muž,
pak tu byl onen zrzek, co ho naložil do vozu a vezl do Prahy.
Najednou si
na partu
Pak tu byl
a
a Mikulášovy
plné strachu.
jiný. Trvalo chvíli, než
vnímat slova.
„Pochopte, soudruhu Obermeyere, že tady kapitalista Alexandr Baleš nemá právo se
tu válet celé dny jako na Krymu, musí chodit do práce!“
Zrzek
a
obešel Alexandra a položil mu
to být gesto soucitu a Alexandrovi se ulevilo. Pak si ale
co
a
se mu utéci, cítil se
pohledu, a když nasadil neznámý k dalšímu útoku, zašeptal:
„Dokážou mnohem horší
a kývl hlavou do kouta
ruku na rameno.
že
vidí
zahlédl
jeho
Pak dodal:
125
„To je
bratr Pinda, ten vám
Josef Šmíd
podle vzoru, jak byl s Obermeyerem cestou do Bráníku
Nejprve
vytáhnout zrzavého politického
Novotného, a Obermeyer se
ním
bránit
výmluvnosti. Pak
naplánováno, že pojedou do Bráníka do
policejní stanice a svedou boj
Alexandrem Balešem.
„To si, soudruhu Nováku,
tady toho kapitalistu
když
do práce a to hned ráno!“
„A lidu,“
vzít na triko! Strana a vláda a lid uvalili na
kterou on ale
a
splatit jen tehdy,
Ladislav
Pinda se
a
a lidu, splatit,“
„Co
„Kdo je to?“
Novotný.
„To je
JZD, soudruhu Nováku,“
požehnání,
advokát Šmíd.
Novák,“
„Ach, soudruh
zrzek.
JZD, ten si
jako když papež
zapamatuje, že se jmenuji Novotný a ne
„Ano, soudruhu Novotný,
já vím. Ale vy nevíte, jak vysoké tresty dostávají
soudruzi,
zapomínají, že kapitalisté musí
pracovat, aby spláceli dluhy? Mezi
námi – také bych je
všechny
ale nesmíme zapomínat na lid.“
Zrzavý Novotný se
podíval na Obermeyera a ten po chvilce pokývl hlavou:
se mi to, ale asi budeme muset
to, co tu tvrdí soudruh advokát Šmíd!“
sem ten zatýkací protokol a podepíšeme
spát,“ dále hulákal Pinda.
listinu a
„Jaký protokol?“ divil se Novotný.
„Zatýkací… nebo jste žádný nesepsal? To byste se choval jako policie v buržoazní
to mi
Soudruhu, to mi
Soudruh Novotný se
a Pinda Šmíd
toho využil, popadl Alexandra za paži a vyvedl ho z revíru:
„Když nebyl
tak tu nemusí být,“
stanici v Bráníku. Nasedli do americké fordky a odjeli.
a on,
a Baleš opustili policejní
Zrzavý soudruh Novotný se za vozem díval a
si nemohl dát vše dohromady. Ale ano,
kapitalisti se na lidu provinili a uvalenou
musí splatit. Ale aby
soudruzi
vé JZD a soudruzi advokáti jezdit v buržoazních automobilech, to je snad
trochu divné, pomyslel si.
plyn a než se nadáli, míjeli
svítící na
„Pindo, ty jsi to
partyzánku.
za to si
Poznali to podle
oba sednout,“
a zapálil si
126
Alexandr Baleš se díval z jednoho na druhého. Muže, jenž byl jmenován Pinda, neznal,
avšak
již jednou potkal, tenkrát, když si jel koupit
To byla
Marie na živu. Pak s ním již
nic
jen o
slyšel.
jistotu
milé.
se, že je to vesnický samec a tato
pomluva
rád.
dole u potoka mladou ženu a chlapi se za ní
že ho pro
víc, než mu bylo
„Ti jsou pitomí, bože, ti jsou pitomí.
ani zatknout, tahle vláda tu dlouho
nebude!“ Pinda
okénko a plivl si do tmy. Do vozu vnikla
Vltavy.
ke Zbraslavi.
„Aby ses, brácho, nemýlil, oni se to
u
Zbraslavský most a pak po dobu, kdy se fordka šplhala ulicemi, aby dorazila
k Cukráku, bylo ve voze ticho. Jen motor
Pak si Pinda odkašlal a
se:
že jsem se
Jmenuji se Josef Šmíd a jsem nevlastní bratr
tady Ládi. Ten policajt, ten pan Obermeyer, to je dobrý
To divadlo na stanici jsme
Vaše paní
do statku, potom, co vás zatkli. On tam Obermeyer
a
to úmrtí. Pak pro mne
do Prahy. Byl jsem zrovna ve
a
dlouho trvalo, než mne našli!“
„Jsem vám velice zavázán, pane Šmíd. Co se
„Tak dalece do
stalo starému panu Budilovi?“
nejsem, to spíš
se na bratra.
Ladislav
jednou rukou fordku a druhou
a okénkem odklepával popel
z cigarety, což byl jeho po kraji známý zvyk.
polovina popele napadala na zadní
sedadla. Alexandr dostal
na cigaretu a
mu v tom okamžiku nabídl, jako by to tušil.
a zapálil si. Vdechl lahodný
a zatoužil po slivovici.
ten Obermeyer, že se
našel
jed, který se nachází v poprašku
proti hmyzu na pole – a
ty pytle toho svinstva se nám ztratily,“ cedil mezi zuby
Americká fordka se s úlevou rozjela z kopce
Hubertus.
k Jílovišti.
míjeli hotel
„Rozkrádání socialistického majetku?“
„Ne, spíše útok na mou osobu, a asi vím, kdo to byl,“
„Vy jste
v Praze velkoobchod, pane Baleš?“
Pinda.
Alexandr Baleš se pokaždé této otázky zalekl. Vždy znovu. Ano,
obchod a nyní nemá
nic. Jaké bezpráví bylo toto
jaký nesmysl. Žádný národ není schopen vlastnit
tolik
a
nakonec to byli zase jen jednotlivci,
se vyznali a
vstoupili do strany,
obchodního ducha a dokázali vést kšeft.
Alexandr pracoval po
jako vedoucí ve vlastních zdech, ve vlastním podniku.
Ten, kdo tuto potupu nezažil, ten neví, o co jde. Pak ho
vyhodili a dali mu na
malý
se smíšeným zbožím. To bylo
kdy bylo vše jen na
na
lístky.
127
„Ano,
jsem obchod, a o vše jsem
„Jo, já zase vše dal do JZD a lidi mne zvolili
„Na Svobodné
hlásili, že je to otázka
– jaká to ironie?“
a komunismus se zhroutí,“ mínil
Alexandr.
„V Rusku ho mají už
let, u nás to nebude jiné.“
„Nevím, co bych za to dal, kdybyste se mýlil!“
Nyní již
Pak
kde
opustil státní silnici a uhnul do
nedohlednou rovinou, která ležela mezi Mníškem,
jako krajíc chleba na kraji stolu.
a
Tato prázdná zem nebyla plodná,
byla kamenitá.
sedláci tvrdili, že se pod touto
plání nachází podzemní jezero. Jak na to
nikdo neví, ale jisté je, že dole
nebyla nikdy nouze o vodu.
Pak dojeli k místu, kde se silnice lomila doleva, a to tak prudce, že se každému
zdálo,
že
nebere konce. Pak již
která tu
ostudu po celém kraji, a
nakonec
k vesnici.
Byla noc, a tak nebylo nic
od Lady.
Ale za dne se tu otevírala pohádková knížka s ilustracemi
Kostelík, domky a vilky
s panským domem se však díval jakoby
a
se díval k Cukráku.
Noc byla již
od severu
do své
statek
ochranu od jihu
odbyta a vesnice spala. Ladislav
aniž by
slovo, zahnul u
se vším, doprava a odvezl Alexandra Baleše
až k potoku.
Když dojeli k mostu a
úzkou cestu, která k domku vedla,
„Jen tu zastavte, já dojdu
sám. Ono je
trochu cviku,
si
lopatou koleje, abych tu nesjel do potoka,“
Alexandr a již vystupoval z fordky.
„Dobrou noc a pozdravujte vaši paní,“ hlásil
a Pinda nic
protože usnul.
vám za vše…“
„Není
bylo místo na
manželce, je to
žena,“
a
most, kde
vozu.
Alexandr šel kolem doškové chalupy, kde žila vdova Bražáková, a musel se usmát, jak si
na kluky,
tu za lískovým
naslouchali jejím nadávkám. Pojednou
ho mrzelo, že se svou pílí a obchodním duchem se stal
beránkem
Kdybych
práci, aby
smysl,
jednomu
vložil do vínku obchodního ducha, aby jednou ocenil mou
že jsem byl
aby
život
si, než došel
chalupy.
Renda mu vlhce olízla ruku a on ucítil teplo domova.
128
Bylo již dlouho jiné a ne takové, jaké znal s Marií. To teplo s Marií bylo jaksi hluboké,
cítil, že ho žena miluje bez výhrad.
Elfriede ho také
miluje, ale neustále vznáší mnoho
starala
o ty nejmladší, o Magdu a Mikuláše. Proto si ji vzal.
Beethovenovy sonáty pro violoncello op. 69 v A-dur
potoka a nyní si Elfriede
samotu.
–o
se
okouzlovat noc v domku u
Alexandr Baleš byl její láska, kterou ona
zneužívala.
v živo poznala jen jednou! Tenkrát, když chodila do jeho podniku
bohatý. Byl šaramantní. Byl vtipný. Byl
Ale nyní?
to byl muž, jakého
vejce. Byl
ani cukr, aby osladila
bílou kávu. Starý,
opel již dávno nesvítil
bílými
pneumatik. Byl více nepojízdný než pojízdný a to nebyl ten život, který si
vysnila. Najednou jí její duševní zrak vykreslil profesora Veila.
Poté, co Elfriede nepochodila v Davli, nad soutokem
Sázavy a Vltavy, kde
vyzvednout rukopis docenta Arona Steina a kde našla mrtvoly, o kterých dosud nikomu ani
slovem
prožila romanci s Alexandrem a vrátila se do Jeny.
Byla
Nebylo
válka a práce v nemocnici byla
a nebylo
nebylo nic,
Jen dobrota profesora Veila byla
by se utrpení
dalo zmírnit.
co nejvíce
vždy pomohl.
Elfriede dala tomuto aktu, který jiní nazývají vraždou, milosrdné jméno: Veil
nemocným pomáhal.
Podstatné však bylo, že nikdy
v ruce
nikdy
žíly, že pouze asistovala profesorovi. Svému oblíbenému profesorovi.
jed do
Nyní, když se vrátila z Prahy, srovnávala ho s Alexandrem, a
si vysoce cenila
Veilova titulu a
postavení, nebylo na
nic z té
aury, která byla
kolem Alexandra. Elfriede tušila, že se jejich cesty jednou spojí. Potají však hubovala na
cit:
byla válka a cesty, které spojovaly lidi,
stále více rozbitých
Hudební
se již nekonaly, honorace
v rozbombardovaném
kde
do nemocnice.
se
dobu profesor
i violoncello
než se natrvalo
Spojenci
dobré plány
nálety se vždy vyhnuly nemocnici. Vlaky
z východní fronty nebraly konce. Tyto transporty byly nesmyslné a nelidské,
protože
nebylo již pomoci. Elfriede však bojovala o každý dech zubožených
a profesor Veil byl snad na více místech najednou.
Nemocnice se
proti bolestem.
v ústav pro umírající, jakéhosi zvrhlého druhu,
„Ani jste nemluvila o vaší propustce, o rodném Grazu.
se Veil Elfriede, když bylo jednou
odpoledne.
Vydali se dokonce cestou
k vrchu Jenzig. Bylo podivné, že
výbuchy bomb, vypadalo tady seshora docela zachovalé.
nebylo ani
jsou zdrávi?“ zeptal
se
nemohli obyvatelé
129
Jeny porovnávat, jak na tom jsou jiná
Hitlerova propaganda jim stále
pohádku o
kterých wehrmacht neustále dobýval.
hlásila
„Ani jsem se doma nezdržela, jela jsem do Prahy, jednomu známému pro rukopis o
Kafky,“
než jí došlo, že by mohla
na mrtvoly, které našla v domku
v Davli.
„Kafka, jeho humor je takový, jací lidé jsou.
jsem sice jen jeho „Proces“, ale
poznal jsem, že je to velký spisovatel!“ Veil šel chvilku tiše, jakoby zahloubán do sebe. Pak si
odkašlal a zeptal se:
„Kde jste zanechala váš smích, Elfriede? Doufám, až bude po všem,“ a Veil
ruce, jako by
Jenu vzít do
a
tím, po
na mysli,
„tak se pro
budete moci do Prahy vrátit!“
Elfriede si zajela prsty do
a zdálo se, že dostala ránu do zad. Veil ji v tomto
zanechal a stále
do vrchu. Dívala se za ním a poznala, jak zestárl.
Pocítila lítost. On vytušil, že jsem se v Praze zamilovala,
si nyní, jak
ji znal.
Zdalipak i já jednou budu mít to nadání, takto pohlédnout do duší lidí? ptala se sama sebe.
„Nevím, je to
nad náhlou sdílností.
muž, ale on miluje svou ženu a
ekla a sama se podivila
„Sestro Elfriede, opravdoví muži milují matky svých
však osud zahraje jinou
docela mu závidím…“
když tomu ony tak
„Vy mu závidíte?“
„Ano, milá Elfriede. Ten muž
k národu, který nespáchal tolik bezpráví a zla,
jako národ
Námi bude celý
pohrdat! Na
Elfriede se
profesorovi dlužit
lidí, jako by stále
budu žít?
k nemocnici.
nikdy nezajímala o politiku a také se o ní nebavila.
tedy
V Rakousku mne nebavila nesmyslná namyšlenost
bojovali o
dvora, a
také nemám ráda. Kde
si a stále šla za Veilem, který ji nyní již zase vedl ulicemi
Sotva prošli bránou nemocnice, zaslechli sirény protiletecké obrany. Proti hlubokému
obrovských letadel, bylo
které
bránit,
Hned zaslechli hvízdot a výbuchy padajících bomb, a
práce.
Nemocnice ležela ve velké
na ambulanci,
Tenkrát pomyslela Elfriede
ve
Boží milosti.
a
jejich hlavy
se k tomu, že se dají zase do
budov. Jak profesor Veil a Elfriede
stín nízko letícího letadla.
na smrt. Tenkrát si
že je jen
letadla se vyvalilo
bomb a
spadly do areálu nemocnice. Ohlušující
a oslnivá
výbuchu nechala vše, co život dává, zapomenout. V té chvíli se lidské duše
jen o holý život. Bez
Bez
Bez bohatství i bídy. Jen holý život. Jen
130
Tenkrát byla polovina nemocnice zbourána a zbytek
po dnech
zápasu
Když Elfriede nabyla
zdálo se jí, že je takové ticho, takové, až ji bolí v uších.
Teprve ponenáhlu se jí zvuky vracely do
a první, co si
bylo sténání
profesora Veila. Pak teprve
a
Elfriede se pokusila postavit na nohy a mimo
celého
se sklonila k profesorovi a hned zjistila, že mu jakýsi
nohy. Ležely
metru od jeho
a
Elfriede myslela, že zase omdlí, kdyby v tom nezaslechla
jiných potíží,
bomby
hlas:
„Sestro Elfriede, pomozte mi…“
jak jeho
prosí a
se svíjí v bolestech. Silou
„Jak vám mohu pomoci? Tady je snad vše zasažené! Žádná budova
celá!“
„V náprsní kapse,“ zašeptal profesor.
Elfriede zajela rukou pod sako
a morfium. Profesor
a pak již držela v ruce
na levé ruce a sípal:
ve které byla
„Tady mám nejlepší žíly…“
„Ne, to já nedokážu, to po
„Elfriede, já vás miluji, já
chtít!“
nikdy žádnou ženu nemiloval, jen vás…“
„Já myslím, že vás také miluji…“
„Polibte mne, prosím…“
Elfriede se rozhlédla, jako by
hrálo
profesora Veila, a sklonila své rty k jeho.
„Toto je
chvíle v mém
roli, že líbá umírajícího, velkého
Elfriede…“
„To není ta poslední chvíle, profesore…“
„Lidé
jste to
mívají ty
se mnou
a.“
„Ano, ale jiným… a
chvíle jinde… já umírám…
mi pomozte…
jste to vy!“
„Pomozte mi…“
Pak ztratil profesor
Elfriede se rozhlédla a
boží
takovou
jakou
nezažila. Všude
byly jakési
hromádky a teprve po chvíli jí došlo, že jsou to lidská
která svým
tukem dávají potravu páchnoucímu ohni.
Nohy profesora byly pod koleny
a
a plameny, olizující látku kalhot, svaly
a tuk
nyní zasáhly i
muže, jenž
stále žil. To musí být strašná bolest,
si Elfriede a
Nasála morfium,
a
131
nahmatávat Veilovi žíly na paži.
je vystouplé. Pozvedla
umírajícího. Nabyl
usmíval se:
a
se do
sestro Elfriede…“
Elfriede
k žíle a pak rychle píchla jehlu do
profesora Veila.
Cítila, jak se
a vnímala, jak píst
rychleji, než bylo správné. Ne,
muže
zabít, ale
jak trpí.
že muži se uleví a ona bude celý život týrána
stala se dnes vrahem!
Pak
ztichl a snad i usnul. Elfriede vstala a šla.
smyslech,
mimo, došla
po dlouhých
do rodného Štýrského Hradce.
že
kapitulovalo, že
je po válce, stále šla, jela plnými vlaky a jako mnozí jiní
kam a
jede.
Její
jí stále
poslední chvíli s profesorem Veilem.
sestro Elfriede …“
On mne miloval a nedokázal mi to
byl plný morálních a
lásku, za kterou se ve
živých
sta let a on též.
teprve když
že umírá. On byl ohleduplný a
zábran! Svou lásku si však do hrobu nevzal. Tu
o které bych se nikdy
kdybych žila do
Elfriede nebyla dlouho schopna žít normální život. Byla na obtíž otci a v každé myšlence
své matce. Bratr se
do horské chaty a sestra utekla do
Elfriede
vše toto
ale o
zdání…
zvonku v tichém
probrala ze vzpomínek a po chvíli si
Alexandra a žila
se
na
Elfriede se
kde je. Bylo dávno po válce, byla ženou
jí muže zatkla policie a ona sedí sama
u potoka. Kdyby tomu tak
zdání, jak by sebe a
uživila. Mimo to žila
Alexandra a Jan
v Praze u Boženy Srpové a ona
zda své starší
muž
podporuje a
Pakliže ano, kde na to vezme?
Znovu ji vyburcovalo
vyndat
Elfriede
kterou
a bouchání do
a ona s pocitem strachu šla
a proto se Alexandr nemohl dostat
a
ji pohled na Alexandra
vyrušil z poledního spánku.
dívala se jako
nikdy se tímto
nedívala a dnes
to bylo
stres a strach, radost a
úleva, ale i zlost a dojem, že jí bylo ublíženo,
obava, aby se o událostech v
nikdo cizí
všechny tyto pocity namíchaly koktajl jejího pohledu. Od této doby se
dívala jako
být
„Kde jsi byl?
„Takhle
slivovici. Zapnul
jsem
a ty nikde, do práce jsi nešel…“
se Marie nikdy neptala,“
a než se
Alexandr a šel do obýváku k rádiu a ke
již nalitou druhou sklenku.
Pak poslouchal
známé rušení zpráv Svobodné Evropy,
ani slovu, ale ta
alkoholu s kvílivými zvuky byla zátoka
Jednou komunisti padnou a on dostane
vše
132
Takhle
se Marie nikdy neptala,
Elfriede
žena, ihned jí volal. Byla tenkrát zrovna v Praze na
a scházela se s Alexandrem na známých místech.
Zjistila, že od její poslední
starosti. Stále však byl v jejích
studovaný, ale
rakouského domova.
Stále jí hlavou
ženou?
Ten šok jí
slova, která jí
Když Alexandrovi
u rodiny hudebního skladatele
za války,
Alexandr pít. Vycítila, že má
velice bohatý.
styl, na korunu nekoukal, nebyl sice
a nehrál si na
lepšího, jak to znala ze svého
do telefonu: Elfriede, Marie
dnes v zádech. Ano,
staneš se mojí
být jeho ženou a ta radost nad smrtí Marie
ji
Elfriede, mám
chceš se stát jejich matkou? To byla druhá
a ona si hned
že to je trest za její
radost. Milovala a znala Alexandra dosud bez
Pochopila, že si bude muset lásku jeho
zasloužit. Vybojovat. Netušila, co starostí, ale i
radostí jí tato úloha
Ano, chci se stát tvojí ženou,
a pocítila
jaké
nepoznala.
Elfriede se posadila v hale do
jít malý Mikuláš spát.
ve kterém
dnes a
vždy
než musel
Hala byla centrální místnost chalupy, do které vedly vchodové
Naproti nim vedly
skromné schody do horní
kde se nacházely
ložnice a koupelna. Dále pak sem vedly
ze
místností, které
v hale
každý
s Mikulášem na
proto, že to chlapec vyžadoval, také její duše cítila
hebkost jeho
a mazlila se s ním. Nebylo to jen
vnímat teplo
jeho
a
Cítila, že byl smrtí své mámy
že prožívá chvíle úzkosti. Jeho záliba
sám
jí
starosti. Dokázal se hodiny zabývat sám sebou, když
jistotu, že ví, kde
ona, Elfriede, je.
zjistila, že se té závislosti, kterou k ní cítil, oddala, ba i ona sama
být
nepokojná, když
kde chlapec je. Pochopila, že se
navzájem. Mikulášova
oddaná a
láska jí dávala sílu do všedních
Nyní si
jaká se
nad jejím
v domku
jak vše mohlo dopadnout mnohem
Bylo jí jasné, že
Zvedla se tedy a šla se podívat nahoru na
spal.
Pak šla
pot, který
Magda
za Alexandrem a nechala si nalít
tolik ráda. I
cigaret
a
není konec.
ze spaní a Mikuláš
griotky.
k jeho
a cítila
Nakonec se i Alexandr uvolnil a zatoužil po jejím
Když Mikuláš došel svou obvyklou cestou kolem sadu do školy,
na
že je vrah. Mikuláš se sice snažil dostat pod ochranu Ládíka
ten se však nechal svést
133
masovou hysterií celé
a obrátil se
vraha Mikuláše Baleše zmlátí.
zády. Dojednal dokonce, že cestou
Jaroušek z truhlárny, sice namítal, že to bylo jinak a že je pan Baleš již doma,
protože, když šel ráno na
aby
králíci co žrát, potkal ho, jak jde na vlak. Nikdo
ho však neposlouchal.
Mikuláš dostal takový strach, že
utíkal
lesem, což byla velká oklika.
koncem
utekl a místo kolem sadu,
jako velká voda, sotva popadal dech.
„Co se stalo?“
Nejprve
se
matka.
ale pak
vše
Elfriede nejprve na chlapce
v nose, vlepila mu facku.
a
Mikuláš se sebral a šel do zahrady na své místo. Vylezl do
a pozoroval potok a
vesnici a zahloubal se do své
é duše: nikdo mne nemá rád, všichni mi ubližují. Kdybych
být kouzelník,
bych se
kde by mne nikdo nenašel. Nebo –
lepší by
bylo, kdybych
Ty by se divili…
Elfriede hned mrzelo, že Mikulášovi dala pohlavek, ale svou
reakci již
nemohla vzít
se stále tak štvu,
chci mít vše lepší, než to jde? Šla tedy do
a
na
Ráno již
bílou kávu – lépe
cikorku, protože pravé
kafe nebylo.
Byl to vždy
z pekárny a Magda
stolovali.
v kuchyni a
bavili
na srdci.
okamžik, když vytáhla
z trouby, nebo když ho Mikuláš
do sklípku pro kávu, chladnou jako led, a
pak
venku na
skákat do
Na správné chování u stolu dbala. Když se
museli vždy
až se ona otec zeptali, co mají
Elfriede si
mnoho
ze své vlasti a
hách neznámé, je
zavedla.
Do
ani netušila, že jsou
úvah vpadla Magda do
Magda
do Vraného do školy, protože škola ve vsi byla jen do 4.
Elfriede se
když se vrátila tak brzy, rudá,
a ona
zda jí má také jednu
vrazit. Ne,
ne, již dnes jednou fackovala, pomyslela si a
„Co se stalo? Jak to, že jsi tu tak brzo? Co je to dnes za blázinec?“
Magda si nejprve
do
která byla vždy po ruce, vodu z vodovodu a dlouze
pila.
by být tak tlustá, Bože, co si s ní
nu, pozorovala ji
Elfriede.
školy,“
„Mami, oni nás poslali
protože
Magda a zase se dlouze napila.
„No a co jí je?“ lekla se Elfriede, myslíc
„Ona je mrtvá…“
tom na
Pavlíková již nechodí
dny do
zlou nakažlivou nemoc.
134
„Ona
„Ne, ona je mrtvá a nemá… nemá… ne…“
„Co nemá?“
Magda zrudla a ukazovala si do rozkroku. Dlouho uložené informace dostaly impuls
v mozku matky a ona si
na domek nad soutokem
Na ten
výjev.
„Ona byla
Magda
ke stolu.
hlavou. Byla tak rozrušena, že si
jít se
tento hrubý
domácích pravidel také ušel.
„Ona nemá
Magda její rozpaky
rodid…“ studem
než si sedla
dívkou nenacházela správný výraz.
a
„On jí ho
Elfriede si musela sednout. Pohled, který
barevný,
si však
ten strašný zápach.
„Ty jsi ji
zakroutila hlavou.
lekla se, že by mohlo být
„Ne, já ne, ale Boženka Kubišová ji
tolika lety, byl najednou jako živý a
vystaveno takové podívané. Magda
když ji
vyzvednout do školy.“
„Kde byli její
„Ona
jen maminku a ta leží na Pleši v nemocnici,“
„Kde bydlí ta
„Za
Pavlíková?“
Magda.
Elfriede.
hned vedla pana Tašpara.“
„Cože? Tady u nás
„Ona se asi zbláznila,“
já myslela, že se to stalo ve Vraném!“
Magda,
se jako profesorka fakultní nemocnice.
„Kdo?“
„No
Boženka Kubišová. Když našla
Pavlíkovou, nikomu nic
a
jela vlakem do Vraného a ve škole
jako zblblá, nikomu nic neodpovídala, až ji paní
donutila
co jí je, a ona to
celou
jako šílená, a holky
zvracet,
zavolal policii, kluci se
smáli, paní
že mají dvojku
z chování jistou a pak padla na stupínku na zem a byla jako mrtvá, ale nebyla, ona jen
omdlela a školník volal záchranku a my jsme museli všichni
ale Boženka Kubišová
musela odjet
lidmi asi na výslech, co se stalo tatínkovi, vrátil se
já se
ráno
zeptat…“
Pak se
zalklo na tolika slovech, ale Elfriede
že to musí ven. Pohladila ji po
a vzala do
Pak
Magda vzlykat, až nakonec propukla
Elfriede by tolik
zajímalo, ale
se vyptávat. Jakou to
mít souvislost, ty
vraždy za války a ta, která se stala nyní? ptala se sama sebe v duchu.
135
ti to
„To víš, že ses na tatínka ptala, je zase v práci a všechno je
dodala a pozorovala, jak se Magda
Už ráno jsem
Najednou si zase
jako v jednom kole. Alexandr byl v noci na policii,
tím se
našli dva starci otrávení a
tase
zneužité. Kdybych jen
jakou to má
souvislost
vraždami
lety.
tu, že se staly v jednom kraji, usoudila Elfriede a
rozhodla se, že o tom nebude
dívku a
„Magdo, najdi Mikuláše a
se
Magda vesele
potíž bude najít Mikuláše.
ze sklípku kafe, já zatím nakrájím
Ta
normalita jí
dobrou náladu. Jediná
Magda se rozhodla, že to zkusí za domem ve stráni, tam ho
co tam
schody, které vedly
aby mohla utíkat
tu
malý
stala domovem slepic.
Celý tento líbezný
Pro Mikuláše.
byl
a moc ráda by
do zahrady, takže se musela
dozadu ke
a
v jehož
stála stará a plodná
potokem a vysokou strání a bylo to
v ruce a
na
domu a
která se
místo na
Magda sem
a již natahovala tlustý krk do
trenýrky, kalhoty, jaké tenkrát nosil
každý kluk.
Mikuláš se procházel
pobídla
zahlédla
imaginární
„Však jsem vám
že K-R-K se vyslovuje – krk. Co je na tom proboha tak
se pohoršoval malý
Magda se musela
zasmát a tím
Mikuláše do
zdroj v pravdivé události, která nebyla tak stará.
Celá ta scéna
Mikuláš se
doma
a
u slova krk se zasekl a nebyl schopen ta písmenka
spojit ve slovo. Magda, která sama
úkoly, mu teprve po dvou hodinách
jak
se ta záhada písmen vysloví. Mikuláš
do smrti
jak mocná jsou psaná slova.
„Co sem lezeš, tady nemáš co
„Já vím, ale máme
to je moje místo,“ durdil se.
a studené kafe,“ omlouvala se.
„Já žádné kafe nechci, já nikoho nechci,
mi dají všichni pokoj!“
Magda
rameny a šla. Za domem byl prudký svah svázán kamennou zdí a
tu
asi dvoumetrový
Zde ve stráni se nacházel i klenutý sklep. Bylo to klenutí z prostých
v jehož škvírách bylo plno
i jiné
Když už Magda s matkou
v kuchyni u stolu, ptala se Elfriede:
„Kde je Mikuláš?“
„Hned
hlásila Magda s plnou pusou
ledové kávy, vyplaval na hladinu hrnku slimák. Magda ho
Zrovna, když se
napít
prsty
chytla, vstala
136
od stolu a hodila ztuhlé
se
ale nic
do jídla.
do popelníku plotny. Pak zase usedla a s chutí se napila. Elfriede
V tom okamžiku vtrhl Mikuláš do
a s požitkem se pustil
Venku bylo odpoledne a blížila se
dopoledni strhla po
Skoro každý den toho léta se po krásném
HLAS
Jakou sílu má napsané slovo, o tom jsem
jako chlapec
Avšak po
potížích se
jsem se stal vášnivým
Tuto zálibu jsem si uchoval
dodnes.
Psané slovo je snad
psaných
vyhlášek se
Kolik spálených
moc, jakou lidstvo vlastní. Kolik bylo slavných
nedá
zakázaných knih také ne.
Sám program, kterým píši tyto
se jmenuje WORD, tedy slovo.
Prostí lidé považují
psát a
za
Že tomu tak není, pochopí teprve,
když
do
jejíž
neumí. Najednou se slova,
napsaná,
v neznámou sílu, které na
podlehnou. Stanou se
negramotnými.
Písmo si však
ze své vlasti a to jim
Mikuláš pozoroval, jak si Magda cpe
chování u stolu používala Elfriede
potupný zápach se nelišil od
facek.
se rychle cizí jazyk.
do pusy a divil se, že matka nic nenamítá. K
pohlavky. Ne, že by bolely, ale jejich
nezájem o Magdino neslušné chování zavinil, že Mikuláš
koukal. Toho si ovšem Elfriede všimla:
ústa a
tu
a
tak
a vrazila chlapci pár facek, což
na chlapcovu citlivou duši, než na hlavu samotnou.
jíst a
díval se do stolu. Já tady v tomto
již nikdy nebudu jíst ani pít, mne tu nemá nikdo rád,
si
U stolu nastalo tísnivé ticho.
Magdu pohlavky, které sklidil Mikuláš, moc nezajímaly, pro ni bylo
že nepadají
na její hlavu. V tomto okamžiku se zajímala o jídlo a vše, co bylo nebo bude, ustoupilo do
pozadí. Elfriede pozvedla hlavu a
ticho v kuchyni, jako když
mrskne
svými slovy:
„Já si
stolu a
Mikuláš.
abyste chodili ke
snášet nádobí ke
ty, Magdo, ne,“
vstala od
to byla práce, kterou musel vždy zastat
To již bylo mnoho pro malého chlapce, který byl
nalinkovanému rozvrhu
i
dob. Než se
zazvonil
u zahradní branky a po
do haly.
Mikuláš
byla doba, kdy
k jednotvárnosti a
zeptat, co za
okamžicích vtrhl onen
že to je Vašek Pítovec, že ta chvilka mezi
plot a
zahradou
patnáct
a vtrhnutím do domu
ke
Matka
137
se podívala od
pohledem
ztvárnit myšlenku ve slova. Pítovec ji
a když se
rozlétly
u
„Nad sa… sa… sa… sadem spadl balón svo… svo… Svobodné Evropy a po celé
vsi lítají letáky! Miky,
budeme je s… s… s… sbírat!“ chrlil ze sebe
Mikuláš se divil, že koktá.
když je
tak nekoktá!
vás to ani nenapadne….“ Elfriede
ji chlapci nevnímali a
ven.
V tu chvíli zapraskalo po vsi a ozvalo se hlášení vesnického rozhlasu, jehož reproduktory,
podobající se hlásným troubám,
více pokrývaly svým
hlasem celou obec.
Tentokrát se ozval hlas pana Tašpara
aniž by, jako obvykle, byla
poškrábaná gramofonová deska:
„Paní a soudruzi a soudružky, kapitalistická a imperialistická cizina vyslala nad naši
obec balón se štvavými, mladou demokracii napadajícími letáky. Strana a vláda vyzývá
všechny školáky, aby ohavné lži, jež stojí na kapitalistickém papíru,
sbírali, aniž by si
text
Zákaz
toho buržoazního žvástu se trestá
ehm… dvojkou
z chování!“
Pak to chvíli
v reproduktorech chraptilo. Protože Tašpar
zaslechla celá ves, jak
JZD Ladislav
hodnotí Tašparovy zásluhy:
„Ty
pitomá, ty si myslíš, že si to kluci
nezajímalo, kdybys to netroubil po vsi…
vypnout,
Možná, že by je to
„Ale… strana a vláda…“
„Vyliž mi s tou tvojí stranou a vládou pr…“ Toto jadrné slovo již po vsi slyšet
nebylo.
na národním výboru si asi všiml, že je
stále v provozu a
vypnul ho. V uších
však to nevyslovené, zlaté slovo
let.
Kluci lítali po vsi, po chvíli se
i
pak si troufly ženské a nakonec i chlapi.
Svobodná Evropa
balóny do komunistického
využívajíc
západních
Dále než k Plzni však málokterý
ale byly i výjimky. Tento balón se
roztrhl nad vesnicí a tisíce barevných
poletovaly k zemi. Již samotný barvotisk
dálkami a touhou po
ty dálky byly v té
nedostupné.
Ženské
To byla pro
zmlátit.
strkaly letáky do
a kluky
a pro pana Tašpara na národním výboru zbylo
zábava a kluci zcela
že
vraha Mikuláše
Takové kolektivní mlácení jedince bylo mezi kluky na denním
Byl to velmi
a silný zážitek, pokud jsi stál na správné
Být však tím mláceným jedincem
bylo velice potupné, a proto se kluci snažili nevystoupit
nedat
k pohoršení
venkovského klukovského
Mikulášovo
však nebylo jeho vinou a
kluci si to
A tak se o zmlácení Mikuláše nemluvilo.
138
Nakonec se chlapec
hmota a kluci ji schovali
nakonec zmizeli pod
proslavil, protože v sadu našel kus balónu. Byla to fascinující
a co nejvíce
se ztráceli v parku nad hradem a
altánku.
Tady ten zázrak z jiného
prohlíželi. Balón
barvu modrého nebe, povrch byl lesklý
a
nesl stopy po bílém prášku, kluci
zdání,
tam je. Dlouho se dohadovali,
zda si mají líznout, ale po dlouhém boji prosadil Ládík
že to nebudou riskovat.
Jako by den
z truhlárny:
již dost
„Kluci, musíme ke
stojí,“
a nudli
vážit situaci, muselo se utíkat
k altánku unudlaný Jaroušek
tam se
stalo,
policajti, asi
aut tam
až za uchem. Mikuláš se
hnusem, ale nebylo
k potoku a pak zase do kopce ke
Nechali tedy ležet balón a letáky, tento zakázaný poklad, pod
Je nutné
že venkovští kluci tenkrát nechodili
jako
v Marijánkách, ale byli neustále v poklusu.
altánku a vyklusali.
hosté na
U
stála všehovšudy
auta a jeden
Mikuláš zaslechl, jak muž
– asi šofér – vykládal panu Tašparovi, jenž tu stál také, že je tady
doma. Jednou
pro jednoho
podruhé zase pro jiného a nyní tu mají na
mladé
Tašpar ho poslouchal a
když se
do jeho
Neustále
nikdy takové
ty
jako by o
a Mikuláš pocítil
Zdálo se mu, že jsou podlité krví a chlapec se
v mysli, jako by se v jeho
jako
a strach,
zimou a
uhnízdit navždy. Mikuláš
Najednou nebylo nic
– balón, letáky, vše ustoupilo do pozadí, byly jen ty
Ani
že
když
do zahrady. Zahlédl matku, jak
prádlo. V okamžiku se jeho
duši
vložit se do
a tepla
Elfriede ho
a dlouho nic
jen vnímala, jak se jeho
ve vzlykotu. Pak se Mikuláš zeptal:
„Mami, jak se pozná vrah?“
Elfriede se
kterého
i ona vzala již
život! Jakou má dát
„Nevím, myslím, že
se vrah pozná, ale jindy
zná, že je to vrah.“ Mikuláš protáhl
„To
ani neví o
není možné, vrah se musí poznat. Já myslím, že pan Tašpar je vrah…“
„Jdi ty, a kdes ho potkal?“
„U
je tam
„Co je to pohžebák?“
a
se tam stalo, je tam i policie.“
matka.
„No, to je auto, co vozí mrtvoly. Už jsi
mrtvolu?“ zeptal se chlapec
Elfriede se zamyslela a
jí bleskla vzpomínka z Jeny, ty hromádky
a pak zakroutila hlavou:
139
ne, Miky. Co jsi
u
jsem, že tam nemáte chodit,“
durdila se.
„Ten funusák
že si
ale nanic,“
se Mikuláš.
„Tak
mi
chodíš a co je na nic?“
pro mladou dívku, tak asi bude mrtvá, že jo? To je
co je to funu… funusak, pak mi
kam na taková slova
„Funusák je ten, co jezdí
ale to ty všechno nemusíš
pro mne
mluvíš nejlépe na
Na nic je, že se všechno vždycky stane jeden den a pak dlouho nic.
Ty letáky a pak zase
u
kdo tam
bydlí? Nebydlí tam
Pavlíková?
Té bych se mohl zeptat, co se tam
hoch a nohy ho nesly k brance.
Údolím potoka se zvedl
Vál od Mníšku a Mikuláš si
tam stojí na
a dostal hlad. Matka se
že chlapec
k brance,
ho:
na cukrárnu, která
prádla, ale když zahlédla,
„Miky, dnes už nikam
Já si to
na který byl hoch zvyklý a vždy poslechl.
takovým hlasem,
Rozhodl se, že se
podívat na své místo ve stráni, ale cestou kolem domu, do zadní
zahrady, potkal Magdu. Vracela se z trávy, aby mohla nakrmit králíky.
„U
je
na sestru.
„Jo, to asi odvážejí
Pavlíkovou,
jí zabil a
jí
odsekla
Magda.
„Jak jí mohl
když holky žádné nemají?“ divil se hoch,
aniž by si
té noviny.
„My kluci máme
totiž ségru a jednou ji
bimbáska, ale vy holky nic nemáte, to mi
nahou!“ triumfoval Mikuláš.
„Ty jsi
moc malý a hloupý,“
on má
Magda a šla si po svých.
„Tak mi to ukaž, ty jsi taky sestra,“
„Ty jsi
Ládík
si Mikuláš na možnosti, které doma
padlý na hlavu, že?“ volala Magda, již u matky.
„Kdo je padlý na hlavu?“
Elfriede
kolem jabloní, kde se
prádlo, a zalezla do
se na konci zahrady nalézal záchod.
ale Magda již nic
budky se
ve
Prošla
Tam
Kapitán Obermeyer se rozhlédl
do vsi. Nad líbivým seskupením
se
zvaný ve vsi hrad. Kapitán byl zase
a zase u mrtvoly,
tentokrát u dívky, která
chodila do školy.
Byl
den a na obloze se
místo, pomyslel si, a jaké bezpráví se tu
Byl to
pohled a Obermeyer
vznášela mohutná
.
že má
dílo úchylného
Jaké malebné
140
Od domku paní Pavlíkové, vdovy, jež ležela v nemocnici na Pleši, nebylo do vesnice
ho zcela schovávala.
Obermeyer pozoroval, jak
naložili do plechové rakve, ale pak již nedokázal
né, zatuchlé místnosti být, nedostávalo se mu vzduchu.
Od obchodu, který byl hned pod kostelíkem, jakoby
Když míjeli kapitána, pozdravili, jak to na
dobrej den,
do
dva
bylo zvykem, i když se neznali.
co se to tu
Obermeyer se musel usmát.
kmeti.
on byl starý chlap, ale pro
byl snad
„Našli jsme tu mrtvolu mladé
byli to
že se
doví.
„Ale já myslel, že mladá leží na Pleši?“ divil se jeden z nich.
„Ne, na Pleši leží matka,“ odporoval Obermeyer.
„Matka? Ta je již léta pod drnem,“ tvrdil druhý.
Z domu vyšli muži od
kabiny
auta.
vozu a nesli rakev, kterou
zašoupli do
„To bylo
které chodilo do Vraného do školy,“ nedal se Obermeyer. Chlapi,
kterým bylo dohromady snad 200 let, nyní pochopili:
„Jo, ta malá… cože? Kdo to
„Kdybych to
nyní teprve pochopili celou
situace.
tak tu nestojím. Kam máte
si vydechli po zdolaném stoupání, jeden si zapálil a druhý odplivl:
„Hrajeme tu u Kudrny mariáš, ale
starý Budil a
odešli snad v jednom dnu.“
„Prý je
uvažoval ten, co
jsme na to jen dva, Kudrna musel do Prahy a
otrávil, ale to je blbost, co by si kdo na starých
„Kde bydlí ten Kudrna?“
bral,“
Obermeyer.
„Ten má chaloupku za chalupou Pavlíkových, musí se projít jejich dvorem,“
ten, co si odplivl.
„Vy máte
od dvora?“ divil se kapitán.
„Ne, kde jste, tady na vsi se nikdo nezamyká!“
že Kudrna je v Praze a
jdete?“
se na sebe provinile podívali. Zdálo se, že to, co chce Obermeyer
„To víte, máme tam karty…“
je pro
141
z nich
„Židle a
Obermeyer
pocit, že má
sebou malé kluky. Jako by každý
doma židle a
Pak si ten, co
dodal odvahu:
„A máme tam doma pálenou slivovici, a jestli nás chcete nechat
my už toho stejnak dlouho neužijeme…“ Obermeyer se musel
nechal pozvat na sklínku.
tak se nic
smát. Pak se
Prošli dvorem, kde vpravo byl obytný
a vlevo chlévy a pozadí se otvíralo do luk. Tam
pak stála
chaloupka a ta, jak
tvrdili, nebyla
Jedna místnost, plotna, postel a
Více tam nebylo. Obermeyer si již venku všiml
vyšlapané
k budce, kam chodili
si Obermeyer,
když si
na svoji prostatu, co ho natrápí.
Když se napili, povídal ten, co k
„Jste si jist, pane vachmajstr, že ji
„Ano. Navíc ji zneužil a…“ Obermeyer
profesionální, ale on cítil, že se od starých
zabil?“
zda má
co ví.
to není
doví.
„Navíc jí ten
Obermeyer do sebe zvrátil sklínku a usoudil, že to není moc kvalitní pití. Druhý, ten co si
venku stále odplivoval, se dlouze na kapitána
„To už se tady v kraji jednou stalo, na konci války, v Davli,
jednom židovi, našli ženu a
také
vilce po
Obermeyer
pocit, že vsadil na správného
v celé jeho
u policie, byl
vždy veden svým nosem, a ne tím, co se kdysi
když kriminalistiku studoval? Ale
jedno bez druhého by asi nic nebylo. Na konci války?
kdy tu vládli
V jakém
archivu se o
vraždách
doví?
které komunisti
Jak se na
dostane? Pak si
že na
jeden
mluví a že ho nevnímá:
zamyslel jsem se, co jste
vám
j
„Dole u potoka bydlí stará Burešová, ta v té vile v Davli
více,“ opakoval již vyslovené ten, co
Obermeyer usoudil, že se
zabývali hledáním stop.
dost,
hospodyni. Ta by
za pití a šel ke
se stále
Nával
již pominul, jen co odjel
stala se podívaná
nezajímavou. Obermeyer nahmátl v kapse leták Svobodné Evropy, který mu jeden
dal do
krátce po onom
hlášení vesnického rozhlasu.
se do
pak ale, když
pohoršené pohledy, zase jej
do kapsy.
letáku se
trestá dvojkou
si slova pana Tašpara.
se usmál.
Když oslovil nejbližší ženu
který tu stále
postával,
si, že krátce
po
vozu zahlédl chlapce Mikuláše Baleše. Nyní tu již nebyl, ani jiné
chlapce nebylo
„Burešová bydlí dole na
a copak jí chcete?“ ptala se oslovená.
142
„Na
divil se Obermeyer.
„No, dole, u mostu je
chcete od staré Burešové?“
malý domek, vypadá, jako by stál na
Co
Tentokrát již
otázka
pochopily, protože daly ruce v bok.
jako povel k útoku a ostatní ženské to
tak
Obermeyer si
že o
jak bylo
se po vsi
neví.
chlapi šli ke Kudrnovi na slivovici, aby ženské doma
že pijí, a dosud se
nehodlali vrátit a
co se od kapitána
Chlapi jsou jiní, pomyslel si
Obermeyer.
s ní mluvit,“
„Helejte, to já
s vámi, ona chudák
slyší, já vám pomohu se s ní
domluvit!“ rozhodla ženská a šla. Obermeyer
že se neprosadí, a tak šel za ní.
Mikuláš se vyšplhal na
a usadil se na své
že by visel
nad propastí, zahlédl by
tom,
chlapci mají
a
ne.
Kdyby se chytil
Dnes to však
olše tak,
o
Že ho opravdu nemají, tím si byl jist, protože to
Ládík
Na druhé
Magda, že ho
Pavlíkové
a Magda chodí již do Vraného do páté a
více ví.
ale
o
Najednou si Mikuláš vzpo
na balón Svobodné Evropy v altánku a již ho nohy nesly
sadem, do kopce, nedbajíce
zákazu. Ani si na její slova
Prolezl plotem,
silnici do Mníšku a již byl
na
velké ploše, která se zvedala do
kopce k trati a Mikuláš si vždy myslíval, že tu dálku
Byl vždy znovu
když
sad za sebou.
Altánek byl obsazen, žádný kluk
a zdálo se, že všichni
jen na Mikuláše.
„Kde jsi byl tak dlouho?
Pavlíkovou odvezl
ze mlýna. Kluci se dali do smíchu nad takovou moudrostí.
„Je mrtvá a Magda
že jí
ém altánku v parku za hradem nastalo ticho.
Z kurníku, který stál vedle panského domu a nebyl odsud
pápapapapápa. Asi snesla
Z holubníku vzlétlo
se lekli
S hlasitým máváním
hejno
„Kecá,“
Ládík. Mikuláš
asi je mrtvá,“ hlásil
dal Mikuláš k dobrému a
a
slepice s kdákotem
náletu na altánek
na
rameny:
se to také zdá divné, když jako holka žádné nemá!“
„Každý
„Jak to víš?“
má
Vašek
Kája
Vašek ze smíšeného zboží trval na svém:
„Vím to.“
Kluci se pak
dohadovat, co
Pavlíková
ví, když je mrtvá.
Pavlíkové
dohadovali se, zda
143
„Když
tak jsi v nebi a všechno vidíš,“
chlapec ze mlýna.
„Nebo také v pekle,“ mínil Jaroušek. „Ten, co zabil
kluci o tom tiše
Pak Ládík
vytáhl partyzánky a kluci
mnohdy jim tekly slzy
ale
na tom musí
návyk
do nebe,“ dodal a
Moc jim to nešlo, kašlali a dusili se,
h.
být, jinak by táta tolik
divil se Mikuláš po
záchvatu kašle.
Pak si Jaroušek
co se stalo s tou Tašparovou fajfkou.
Fajfka ležela hned vedle balónu jako vzácná
Kluci se dohadovali, co s ní
nakonec je napadlo, že se Tašpara
zeptají, až budou v sobotu
u
na
a
až je
Už se
jak se bude vykrucovat.
Když se
s fajfkou
stmíváním
altánku.
a
do svých
balón Svobodné Evropy
na nová dobrodružství…
Alexandr si oddychl, když zjistil, že kupé ve vagónu je zcela prázdné.
Vagón byl 1.
ale protože komunisté tyto vymoženosti buržoasie nehodlali akceptovat,
nasadili vozy s gobelínovými potahy sedadel
jedoucím do práce.
nedokázali vyrobit vozy 2.
Když lidé museli stát fronty na toaletní papír,
by
být dostatek
2.
Nejprve si sedl k oknu a pozoroval prázdné nádraží
kde nasedal. Po
velkoobchodu Baleš – máslo – sýry – vejce
Alexandr
dobu
vedoucího, pak ho z jeho domu a z pozemku vyštvali. Nyní pracoval jako
u na
skoro již
Všeobecná nouze
že Alexandr
syslovat, skladovat v dvacetilitrových
konvích od mléka mouku, cukr, rýži, jednoduše vše, co
Proto
dnes a
s taškami plnými základních potravin.
si
že
zrovna
sebe nic, co by se mohlo zdát nápadné.
když ho policie zatýkala,
V aktovce
jen papírový pytlík plný
tak zvaných
prodávat. Lístky byly na vše možné a nemožné a on, jako
povinen po
lepit lístky na archy
a
do nebe volající, ale nedalo se nic
jednou se rozhlédl po
I
u
, podle kterých
státního podniku, byl
Byla to blbost, pitomost
a prázdném kupé, a již se natáhl na celou lavici.
tu byly k dispozici. Jen se vlak rozjel, Alexandr usnul…
…den bez Marie byl
nervovala Božena Srpová.
dlouhý.
se stále ptaly, kdy se máma vrátí, a nejvíce
Alexandr pracoval ve
jako v mátohách, jediné, co ho udivovalo, byla
kolik toho Marie ve kšeftu zastala.
144
Den se vlekl a z nemocnice
celá rodina
kolem stolu za
žádné nové zprávy. Božena
„Kdy pšijde maminka?“
a
malý Mikuláš a nikdo mu nedal
Pak zazvonil telefon a Alexandra se rychle zvedla a ohlásila se. Všichni ji
bylo by špendlík slyšet, kdyby spadl na zem.
Pak se dívka
sledovali,
k otci a
„Pro tebe, tatí!“
Byla to Alexandrova nejdelší cesta
svaly v celém
se
z chodby volá:
„Lexo… Lexo…
na chodbu,
ta od stolu k telefonu.
Pak zaslechli všichni
mu
a
hlas, jak
kde jste!“ Malý Mikuláš dokonce
v radostném
Všem, co
v kuchyni kolem stolu, zamrazilo
v zádech.
„Tady je nemocnice na
Praha, jste pan Baleš?“
„Ano, jsem Alexandr Baleš“
dlažbu. Božena Srpová zareagovala
„Baleši, myslete na
„Malý moment,
a
pocit, že se skácí na
a naposled
držte se!“
vám profesora Doubravu,“
telefonistka.
„Pan Baleš?“
„Ano.“
„Tady Doubrava…“
„Ano.“
„Pane Baleši, je mi líto, musím vám
smutnou zprávu…“
„Ano.“
„Vaše paní, Marie Balešová…
toho
k soudu…“
„Ano,“
Alexandr a
Sedl si ke stolu a
zvedl a šel k telefonu:
myslí.
se
byste dát
sluchátko.
nedbaje tolika
které se
„Musím zavolat Elfriede…“ nikdo
zdání, co se
a když se na druhém konci spoje
ozval,
„Elfriede, Marie
Tím
nemohli jsme pro ni nic
rodiny. Pak se
co, nebo koho otec
staneš se mojí ženou?“
že již nemají mámu, aniž by tušily, kdo je to Elfriede …
145
Teprve na
si Alexandr všiml, jak je jeho dcera Alexandra krásná. Jak se podobá
matce. Marie, dala jsi jí tvou krásu, ale já jí nedal mého obchodního ducha. Dbej na to, tam
kde
jsi, aby dokázala najít správnou cestu životem! Ostatní
byly také
a
na Zelené lišce byl do posledního místa obsazen. Slunce pálilo a obloha byla modrá,
jako by
dobrou, milující a pokornou Marii již
Jak mohl být Alexandr hrdý na to, kolik lidí se
s Marií? Jak mohl být hrdý
na to, kolik lidí ji znalo a
rádo? On ji
mít živou a skromnou, a ne slavnou
rakvi.
„Vy jste ji s tou
zabil, Baleši, já to vím,“ neustále mu tvrdila Božena.
Alexandr šel za rakví, podpírán svými sestrami, Julií a Anežkou, a na Boženu se ani
nepodíval. Co si
až
Tolik práce
jak to zvládnu?
Pokradmu se podíval na Pepíka Trubhoffera a najednou
co bude
Nalije do sebe
tolik alkoholu, že na vše zapomene…
do vlaku a
jsem, že je zde obsazeno,“
krásná žena, co v Bráníku
posuvné
kupé. Alexandr se posadil jak na povel:
„Ale ne, milostivá paní,
je zde volno. Nesmíte se zlobit, zmohla mne únava,“
omlouval se a hned bral
aby ho uložil na polici nad hlavami cestujících.
Žena se usmála a posadila se k oknu, naproti Alexandrovi.
Vlak se trhnutím rozjel a oba jediní cestující tohoto
se dívali z okna. Alexandr se
potit:
mu ta žena
Marii?
ne podobou.
Nebo snad
jak se pohybuje? Byl stále
a kdykoliv si myslel, že ho žena nepozoruje,
letmo se na ni podíval. Zdálo se, že ona o
nemá
zájem.
Alexandr poposedával a rovnal plné tašky, pak nahmátl v kapse saka cigarety a málem by
je již vyndal, ale
neznámé ženy
Pojednou promluvila:
si zapalte,
cigarety nevadí…“ Alexandr se
Marie. Srdce mu bušilo a dech šel
jako by udýchán stoupal do Hory.
to byl hlas
jsem vám dát sílu do života, a ne ve vás vzbudit strach,“
a dotkla se
jeho
Najednou se srdce utišilo a dech byl lehký jako v máji na kvetoucích lukách. Alexandr
pocítil
Marie, Marie, Marie, to je Marie,
jsem jí tak málo
že
jsem ji miloval? Že ji miluji…
„Já vím, že jste ji miloval,“
žena, aniž bylo Alexandrovi jasné, na co odpovídá
– on stále
„Žena, která vychovává vaše
je vychovává s láskou a
není zlé, je jen nezkušené a mladé. Jednou jí budete muset
to
Její srdce
a být shovívavý.“
Alexandr si
na Elfriede v domku u potoka: tak
domov mu vždy
Jiný, než dokázala Marie, ale také
bych ji mít více rád, více si jí vážit.
„Však vy ji milujete, ale není pro vás snadné to slovo vyslovit…“ nyní si byl
Alexandr jist, že žena odpovídá na jeho myšlenky. Vsadil vše na jednu kartu: jak budou moje
když mi všechno vzali, znárodnili, mohu pro
jen málo,
pomyslel si a díval se z okna.
146
„Všechny
poctivou cestou a bude se jim
toho, že vám bude navrácen majetek…“
žena a Alexandr
se na ni nedíval.
Všechny se dožijí
že má krásný
si troufl: já se toho také dožiji?, pomyslel si.
Žena neodpovídala. Dlouho bylo ticho a on se neopovážil na ni
dodal odvahu a
sebe, zjistil, že je v kupé zcela sám. Jen
a malý
nad hlavou, kde
ona neznámá žena.
Pak, když si
pocit tu
Dlouho si myslel, že odešla na záchod, že se vrátí. Když vlak
Vltavu, aby se Bojovským údolím vyškrabal až do
Kdyby nebylo onoho
byl by si myslel, že se mu to zdálo.
Pochopil, že to bylo
íku
najde.
Teprve, když vlak
medium, které mu
do
sáhl po
pozdrav od Marie, a
a
že
ho ke svým
se to Mikulášovi líbilo: celá rodina
a lepila na bílé archy papíru kupní lístky.
Lístky byly
po
že se již nevrátí.
po
u stolu v kuchyni
barev, podle toho, na co byly: mléko, máslo, mouka, cukr a tak dále.
Byla otcova povinnost dokladovat tím, co prodal,
lístky.
Snad
byla
k dostání lepidlo. A tak matka
lepidlo.
prodat jen to, na co dostal
že se lístky musely lepit, ale v celé republice nebylo
hladkou mouku s vodou a tato kaše nahrazovala
Kdybych byl Klementem Gottwaldem a
že není lepidlo, nevydával bych takové
které je
nesmyslné, durdil se Mikuláš. Ale ty chvíle pospolnosti se mu líbily.
Otec byl neustále mezi kuchyní a obývákem. Na jedné
propásnout zprávy
Svobodné Evropy a na druhé
musel stále radit, kam
málo známé lístky.
Mikuláš se díval, jak Elfriede s Magdou lepí, jak to
nedrží a jak se tomu stále
Magda se
ráda smála a Elfriede také. To se chlapci líbilo.
„Tatí, musela moje maminka také lepit lístky?“ zeptal se znenadání. Alexandr byl
a nebyl schopen
Elfriede reagovala rychle:
„Ne, Miky, tvoje maminka to
tenkrát bylo všeho dost. Tvoje
maminka byla paní vedoucí
velkém
a Magda z ní
Božena Srpová jí jednou
že Elfriede je macecha, ale nyní to tak nevypadalo. Chlapec
„Dnes nemáme všeho dost?“
„Ale jo, hlady
„Ale paní
matka.
že teprve dnes,
„Když si to myslí, tak ji nech… jak to lepíš?
panu presidentovi Gottwaldovi, se nám
je to
nohama!“
147
„A jé, to jsem to poplet…
že to není pravé lepidlo…“ zlobil se hoch sám nad
sebou.
„Tady to vidíš, naše maminka byla vedoucí v obch
já si na to pamatuji, a bylo
opravdu všeho dost. I lepidlo bylo, my ho
že bys to ani neunesl,“
Magda. Pocítila
jakousi úlevu, že smí
macechy mluvit o vlastní
kterou si
pamatovala.
„Vy jste prodávali lepidlo?“ divil se Mikuláš.
„Ne, my jsme prodávali máslo a vejce a sýry, lepidlo bylo k dostání v papírnictví,“
otec a stále cítil ono
které poznal ve vlaku.
„Tak co lže?“
„Kdo lže?“ divila se Elfriede.
„Magda
že jsme prodávali lepidlo a zatím to byly vejce,“ zlobil se. Magda
a to
Mikuláš rád.
„Ona byla
malá, když vaše maminka… maminka…
Elfriede
tiše.
„Já si to pamatuji,“ tvrdil Mikuláš.
„Já vím,“
Elfriede, „to jsi mi už
Alexandr
obýváku a zprávy Svobodné Evropy najednou nebyly tak
pravdu: Elfriede byla dobrá máma, i když nezkušená.
„Tak Miky, je
si
abys šel spát,“
matka.
mami?“
„Ano, ale jak uslyšíš
vlak, jedoucí do Prahy. Jak
Mikuláš musel zhasnout
ze
byl více v kuchyni, než v
Ta neznámá žena ve vlaku
devátý motorák, tak zhasneš!“
devátý motorák byl
Horou, vždy troubil a to bylo smluvené znamení, že
a spát.
Mikuláš se
v posteli do Tajuplného ostrova, a když zaslechl motorák, zhasl, vytáhl
schovanou baterku, zalezl pod
a
dál…
Kapitán Obermeyer
co
aby ženskou dohnal. Jak šli
prudkou strání, do
které by snad žádné auto nevyjelo, zdálo se, že domek, který
jako na dlani, stojí na
Byl to opravdu malý domek a stál tak blízko mostu,
nad potokem, že bylo
že
kdysi odvahu ho postavit.
Ale postavil a
již
dávno. Hned vedle mostu, toho na západ od národního
výboru, vedl úzký
skoro dva metry nad potokem. Jestli bylo
místo za
domem, to Obermeyer nemohl posoudit.
Žena
jež se jmenovala Burešová, se na první pohled do obrazu vesnických žen
nehodila. Dalo se
že vypadala jako dáma. Byla
již 75 let stará, a jak Obermeyer brzy
zjistil, hluchá jak poleno.
Žena, jež ho doprovázela, aniž by si to
kde se v ní ta síla hlasivek bere:
spustila jako hlásná trouba. Obermeyer se divil,
148
„Helejte, Burešová, tady mladej s vámi chce mluvit, je od policie,“
„Cože? Ono zase lije?“
„Jo, chce s vámi mluvit!“ Pak se
na kapitána a
„Tak co jí chcete?“ Obermeyer se lekl, protože když se žena obrátila
její hlas
navíc
zápach po
„Na mne
nemusíte, já
kterých sloužila v Davli.“
„Jak
slyším…
byl
jí, jak se jmenovali ty lidi, u
že sloužila v Davli, když já to nevím?“
„Zeptejte se jí prosím!“
Burešovou:
Ženská se asi jeho hlasu zalekla a obrátila se na
„Vy jste sloužila v Davli?“
„Jo, to už není pravda. A
to
to
obrátila se žena zase
kapituloval a nechal se oštemplovat jako nahluchlý, snad
uchu a
na Obermeyera. Policista již
víc než Burešová. Stoupl si
„Jak se jmenovala ta rodina?“
„Steinovi, byli to židi,
kostela, byla toho celá ves,“
Kapitán usoudil, že asi
on byl žid. Manželka a
chodily do katolického
musí, jinak by se neslyšela.
„Kdy jste tam
„To bylo ke konci války. Pan Stein zmizel, než
a
mejdany, byli tam vždy
ale zase ne moc vysoké šarže.“
„Ona
dávala
potíže s tím, že její manžel byl žid?“
„Asi ne. Já si myslím, že
špionáž,
to tak vypadalo.“
si to myslíte?“
„Paní Steinová
ale já
že je to
milence, kterého jsem
Zaslechla jsem je jednou mluvit.“
Ona si to už
„Jak víte, že se jednalo vždy o jednoho a toho samého milence?“
„Podle tabáku, co
ten byl cítit po celém
a zdálo se, že ji rozmluva baví.
„Jak
Pak
den.“
až do mého sklepního bytu,“
k ní chodil?“
„Jednou nebo i dvakrát v týdnu.
vždy taxíkem, jednou jsem si na
tu samou noc. Jindy, když to nebylo asi
až druhý
149
jste mu do
„Ne, byla již tma a on
klobouk a vyhrnutý límec,“
nechraptí. Ženská z vesnice tu stála a
že
a Obermeyer se divil,
„Ten taxík, ten jezdil až z Prahy?“
„To vám
já si vždy myslela, že dole z Davle. Tam vždy jeden na
stával. Ale
to mohlo být až z Prahy.“
„Takže ten taxík ho
a pak na
„Ten taxík vždy hned odjel,“
Nebo zase odjel?“
Burešová
„Jak se ten muž pak dostal
„Tím jsem si také lámala hlavu.“
Obermeyer zahlédl oknem vozy
jak
že na
již sebrali všechny stopy v
most a hned zastavily, a došlo mu,
vraždy ubohého
Jestliže onen neznámý muž
taxíkem, jak se dostal zase
z domu, nebo si to paní Burešová jen myslela?
žena
„Jste si jista, že onen nápadník ráno již
Zdálo se, že se zamyslela:
nebyl?“
Byl
jako
aby mu
„Vidíte, to mne za ta celá léta nenapadlo. Když
paní Steinová
jsem ráno uklízet v horní
vily.
jsem pracovat jen
a mne to vždy
protože jsem
práce.“
„Takže mohl bývat
„To mohl.“
„A kdy tedy
„No asi dopoledne. To byla doba, kdy jsem chodila
„Kdy jste
do
na nákupy.“
pracovat pro paní Steinovou?“
„Krátce
koncem války mi dala
že se vrátí za mužem do Rakouska.
to docela vyhovovalo, nebyla jsem nejmladší a moje sestra mi odkázala tady ten domek
a zrovna
Od té doby jsem v Davli nebyla.“
„Co se stalo s paní Steinovou?“
„Nemám zdání, snad se vrátila opravdu
do Rakous, to vám nepovím. Byla dokonce
fáma, že ji a
ale to bych o tom musela
není-liž pravda.
by se
mne
na to ptal, když jsem u nich dlouhá léta pracovala,“ domnívala se Burešová.
Obermeyer
dost a
není zcela jisté, že byla Steinová
Pavlíková. Na druhé
pamatovali.
jistotu, že se více nedoví. Také si byl
a navíc takovým
co u Kudrny potají pili slivovici, si na tu
toho, že
jako
nou vraždu
150
Obermeyer si byl jist, že bude muset hledat v zápisech a že se asi nic nedoví, protože
z Davle asi nebude v žádných aktech evidován. Rozhodl se, že se vrátí do Prahy a
z vesnice, jež tu stále
nad rozmluvou.
Jediné
na
bylo, že se o bestiálním
zda to po vsi roznesou.
Nebyli to
kdo roznesl onen
parta
se to od Mikuláše
Tak to tajemství bylo stále mezi kluky.
vraždy
morální
Stejnak tomu
Když kapitán Obermeyer procházel po
muž vyšší postavy a zrzavých
nemluvilo. Takže to
po vsi, ani Magda Balešová a
a
se to
aby došel
jež
vrazil do
Aniž by se omluvil, šel dál a díval se do
Obermeyer se nad neznámým podivil, protože takto se lidé
Alexandr
a takto také
nechovali.
v obýváku u radia a poslouchal hudbu.
Když
ztichl,
Elfriede a netrvalo dlouho,
mu na
Takto si dokázali dlouho povídat
milostné
Dnes však na milování
stala ve vsi, a Alexandr
v žaludku ležel
ani jeden z nich pomyšlení. Elfriede trápila vražda, co se
mluvit o své
ve vlaku.
stále mu
na policii v Bráníku.
„Dnes se stala zase vražda ve vsi,“
„Už zase? Bude to zase na mne?“
„To bylo sexuelní zneužití mladého
Pavlíková, bydlela u
„To jméno mi nic
tu znám málo lidí… ale jako kapitalistovi mi
sexuelní
do bot nenacpou,“ doufal.
„On ji
zneužil a
„Cože? To jsem
jí
neslyšel! A
Elfriede
rameny:
„Já jsem to již… slyšela. Takoví vrazi jsou, je to odporné…“ V obýváku bylo
tísnivé ticho, ani hudbu muž a žena nevnímali. Byli potopeni do svých
a vzpomínek.
„Dnes ve vlaku,“ p
na jeho rameno.
Alexandr, ale hned zase
Elfriede si položila hlavu
„No, povídej, co bylo ve vlaku? Potkal jsi krásnou ženu?“
„Ano, byla opravdu krásná…“
Elfriede
Alexandr
„A co je v tom
„Nevím,
Alexandr.
a ona poslouchala.
zeptala se.
jsem se nepodíval… ani k tomu nemám odvahu,“
se
151
nebyla
„Z toho si nic
až budeš mít sílu, tak se do
podíváš. Myslím si, že to
žena, že ti jen fantazie zahrála takové divadlo,“ mínila Elfriede.
„To jsem si také myslel, ale co ten
„Jo, ten
Nákupu se
A kde ho máš?“
„Nechal jsem ho s nákupem v hale, jak jsem
železným zásobám, které
„Nákup jsem uklidila, ale
jsem žádný nenašla,“ konstatovala Elfriede.
„To je záhada, já si také
„Ty jsi Marii miloval,
divil se Alexandr.
které kradl.
kde by mohl být.“
Jen
hlavou.
zvláštním
nepocítila Elfriede žárlivost na svou
Vždy si
že si vzala vdovce, že není na co žárlit, ale žárlivost tu byla. Dnes poprvé pocítila, že tu
žárlivost není. Ta cizí žena
že jsem dobrá máma, že jsem jen mladá a nezkušená, asi to
opravdu byla Marie, kterou Alexandr ve vlaku potkal. Vezmu si
z její dobroty. Pomalu se
dopracovala ústy k Alexandrovým uším a
si jazykem hrála s jeho
„Víš, že
„Já vím, já
miluji, Elfriede?“ zeptal se.
také miluji, ani nevíš jak!“
„To, že jsem se dostal od
byla zásluha bratra našeho
„Toho ze statku? On má bratra? To jsem
mínila Elfriede.
„Bylo to milé, že mi pomohli, ale stejnak mi to bylo
mít nic
„Ale
to jsou jediní lidé,
lidmi bych
jsou na naší úrovni!“ žasla Elfriede.
„Naší úrovni? Co to má být?“ nechápal Alexandr.
jen ty
„No tady ve vsi není nikdo, kdo by
trvala na svém.
takové
postavení, jako ty a já,
Alexandr nechápal, jak to Elfriede myslí.
podobného
miliardách
jeho
mozku
Pro
byli lidi všichni stejní, jen jedny
rád, o druhé moc nestál
a ten zbytek byli
zákazníci, a nebo ne. Zákazníci, pomyslel si
Kde bych nyní
vzal zákazníky?
„Dnes tu byla paní Bláhová z Bojova,
že manžel už všechno dobral,“
si Elfriede. Vida, že
jenom
zákazníky má, Bláhovi došlo pití a já zase
musím pálit novou slivovici. Jen aby byla letos dobrá úroda švestek.
„Hned zítra tam zajedu na kole, s Mikulášem,“
a pak se rozhodl, že
spát.
Nejprve se Tašpar radoval, když byla v sobotu ráno
jeho chalupy plná malých
a stále jich
chlapci u
byli nedávno, ani
152
Tašpar
tušit
neplechu. Chodba byla plná, musel kluky poslat, aby
Smradi jedni, nejlepší by bylo je vypohlavkovat až ke
ale musím si
koruny na novou fajfku,
a
tak, že kluci jen výskali, jak je tahal za vlasy.
na
Po dvou hlavách si dal pauzu a zapálil si starou fajfku.
„Vy jste míval takovou
porcelánovou, kde ji máte, pane Tašpar?“ optal se
Mikuláš.
„Co by zajímalo, kde ji mám? Radši mi
jsi tu minulou sobotu!“
Mikuláš se
na židli. Nyní
ale na
otázku musel dát
co ti na té
mám
promluvit, tak jak si to
byl
Kája
„Máma si myslí, že to už mám zase dlouhé,“
„Ty
protože tu byl
písmena AS vám nic
text navíc.
Kája
nesouvisle,
Kluci si
jako
když se
Pod Horou
ochotnické
divadlo. Krátce
vánocemi pak bývalo
Tentokrát nevedla režii paní
Karásková, ale Ládík
Generálka byla v altánku. Fajfka byla porcelánová a nesla zlatá
písmena AS.
„Já znám písmen celou abecedu,“
slyšet klapání
Tašpar a dal Kájovi facku.
by ses
zajímat o slušné chování,“ obhajoval své pohlavky. Chvilku bylo
a pak zase Tašpar promluvil:
„To bych
Mikuláši musel
„A kdy jste ji
dohola, nic na té
naposledy?“
nemáš,“
Jaroušek
z truhlárny. Tašpar se
zamyslel:
„To je asi týden, nebo deset dní?“
se vám z ní
Tašpar se
nahlas.
pane Tašpare?“ optal se zase Vašek Pítovec.
pohledem na obchodníkova syna a povídá:
„Nenechal jsem ji ležet u vás na
zahulákal
„U potoka jste ji nechal,“
malý Pepík
a všichni se lekli, protože to
do
textu. I Pepík si to
a celý zrudl:
„Ne, to byl oblázek, co jsme u mlýna našli, ne fajfka,“ rozmázl své
více.
„Helejte, haranti, nechte mne na pokoji, nebo vás všechny vyhodím,“ vyhrožoval
Pak
parádní prohlášení, které si nechal sám pan režisér, Ládík
„Co byste za to dal, kdybychom vám
kde ta fajfka je?“
153
„To bych vám všem namlátil, protože to je krádež! Stejnak jste asi
Nejlepší by bylo zavolat Státní
provedli!
„Jenom abyste neprovedl
vy, pane Tašpare. Až se lidi
kde jsme ji
našli, budete mít
ostudu,“ vypadlo z Mikuláše, protože již nemohl Tašparovo
vytahování snést.
Tašpar vrazil chlapci facku, až mu hlava odlétla. Ládík
chlapce a
jednu a
fajfku!“
„Jo, ten
a
to
tom
nebude, o to se postarám. A
jako
vám ji
dát, když je jedním
chlapec z truhlárny, mysle na svého
To již také
jist, že
zpackali, jak to jen šlo. Proto pro jistotu
mohl
že neumíte
„Jaká knížka,“ divil se Tašpar.
„Stranická,“
již ztrácet
ství!“
pan Tašpar za partou
mít.
Jak tak šli a
k Sýkoráku.
Ale koho? Hanbou by
co by mohli podniknout, nohy je nesly cestou nad strání,
„Jo,
si zaplavat k rybníku,“ radoval se Pepík ze mlýna.
Kluci byli rázem
a již se utíkalo.
kolik
venkovští kluci za den nachodili, aniž by si to
„Myslíte, že uvidíme ty sýkory?“ ptal se Jaroušek
„Jaké sýkory? Myslíš sýkorky?“ nechápal Ládík.
„No
jež
ke
a pak šli kolem statku paní Pavlíkové s
probrané to
které bylo
Kluci si již byli jisti, že se budou muset zeptat
se propadali, kdyby to slovo
vyslovit.
Je
vraždy, co se tu stala,“
být
a Ládík
si byl
Ládík a pak dodal: „kluci, jdeme, v Mníšku je také
do kopce
mi dejte tu
a že vám ani knížka nepomohla, abyste
„Tam vás za
koruny nikdo
chodbu jeho chalupy.
Kluci se
posvátnou
žádné
a
JZD, tátovi,“ cedil mezi zuby.
tatínek dlouho
se
drže
„Stejnak všichni
u
postavil se mezi
ty, tak velké jako husy, proto se rybník jmenuje Sýkorák.“
„To se jmenuje jen tak,“ rozumoval Mikuláš.
„Ty se do toho
ty ses tu nenarodil,“ bránil rodáky Jaroušek.
„Tttt… to… ale mmm… muselo být zzz… za
rozumoval Pítovec.
154
„Prosím
„To
kde jsi to slyšel?“
mmm… moje
t Ládík.
a ona je už
sss… sto let stará!“
„Tak ten chleba v kafi mi moc nechutnal,“ hlásil se o slovo
nesouvisle Mikuláš.
„Mmmm… myslíš tak, jak to jjj… jí mmm… moje
Mikuláš
Jednou totiž, když byl nakupovat u
jak si láme suchý chléb do bílé
kávy. Byla celá bezzubá a
si moc pochutnávala.
obchodu, smála se na
chlapce a Mikulášovi se to jídlo i
moc líbila. Když
tu
pochoutku vyžadoval od matky.
Takový apetit mu
trvalo
než mu
Elfriede asi tušila, že mu to nebude chutnat, a tak to
splnila.
to Mikulášovi
nechutnalo a pak si na stravu chudých a bezzubých již nikdy
„Hele,
se
z komína,“ hlásil Kája
Kluci zatajili dech.
bydlel Komárek,
bájná bytost,
protože ho chlapci, co na živu byli, nikdy
Od útlého
však
že se
kolem starého stavení nesmí motat, a kdyby náhodou potkali
kdo by mohl být
Komárek, rychle utéci
Na otázku, jak Komárek vypadá, dostalo každé
jiný popis.
Jediné, na
se
shodli, bylo, že je ošklivý a zlý.
Nebylo by
které je krylo, ke staré
kdyby zakázané ovoce neokusili.
Bylo horké léto, a proto onen
se plížit za
netopil v kamnech, aby se
ale aby si
Na drátech elektrického vedení, jež
dodávalo vesnici proud, se slétlo obrovské
hejno
Ptáci
takový kravál, až se chlapci lekli.
a
Kluci se potili strachy, ale
byla
která
skoro u domku. Skoro.
Jakási strouha dávala asi vláhu
Zbývaly
metry ke špinavému oknu, které chlapce
Ládík se odvážil
jako první. Po kolenou se doplazil k oknu a pak se
postavil a pokoušel se prohlédnout
oknem.
Ládík se díval do okna zrovna v okamžiku, kdy na druhé
dívat se na
vysoký, tlustý, zrzavé mastné vlasy. Byl do
se zdálo, že má
od krve.
Jelikož byli za
a
k nim byl postaven jedním rohem,
Ládík asi zjistil, že ohavný obyvatel vyšel, proto se schoval za
bouda. Kluci ani nedýchali, ale
takový kravál, že
slyšet.
domku vyšel muž. Byla
a
muže i Ládíka.
co by mohla být psí
nebylo nic jiného
155
Muž se chvíli díval na hejno a pak zase zašel do domu. Ládík se
pak již parta
co jim nohy
ke
a
Teprve za mlýnem se kluci zastavili. Tady za zdí staleté budovy, pod ochranou hustých
na
potoka a ve
kachen a hus byli na známém terénu.
jste to? On byl celý od krve!“ žasl Mikuláš.
„Myslíte, že to byl Komárek?“ ptal se zcela
protože to bylo
ono, o
jim
s varovným hlasem
Takovou
Kluci cítili
šimrání
mají
tak jako už dlouho kluci
zajímavého. Strašidlo. Zabijáka. Vraha. Hulváta.
Vesnické ženy byly jako
jež chrání svá
mluvilo se o jednom a témž: Komárek se vrátil.
Postávaly
Komárkové byli dva, ale nikdo
zda to byli
všichni: byli to
hrubiáni a nepohlední muži.
otec se synem. Jediné ale
špínou.
V lukách za mlýnem,
k Mníšku,
malý domek, který se
klonil k potoku a vypadal, jako by
každým okamžikem spadnout.
Naposledy byli oba Komárkové
v hostinci Pod Horou.
chalupami a
a zanedbáváním
za války. Tenkrát se vyznamenali na
Strhla se tam
Oba Komárkové byli již dost podnapilí. Trvalo dlouho, než se jim
doneslo, že se na sále perou. Oni nikdy
nechodili a ani by s nimi žádné
žena
nešly.
Šli se tedy na sál podívat,
tam byli
Skoro v okamžiku se do
zapojili, aniž
se perou. Po necelé
Komárkové
hospodu zajímavým
mladý
pravou rukou za límec starého, který byl
nebo
mrtvý, a na levé ruce si vedl
kterou ve vsi
nikdo nikdy
Ta podivná žena
na
šaty a zelené
Obojí vypadalo jako dlouho vyhozené a
nalezené v odpadkovém koši.
by
Hostinský za nimi
že nezaplatili. Komárek odložil otce, nebo bratra, a aniž by
neznámou ženu pustil z ruky, dal chudákovi hostinskému takovou ránu
že ho museli
Poté se sehnul,
starého a šel silnicí k Mníšku. Nenašel se jediný chlap, který by
za ním
Pak již nikdo onu ženu a ani oba Komárky
Stal se strašidlem pro malé
Když moc nad
záležitostmi
komunisté,
Nenašel se nikdo, kdo by ho koupil. Tam jsou zakopané mrtvoly,
Z pozemkové knihy bylo známo, že pozemek se
jelikož tu nebyl a ani nebyl hlášen jako
stál tam
domluvit,
domek prodat.
se po vsi.
plochou
Komárkovi, a
a
co doprovázela kapitána Obermeyera ke staré Burešové, aby mu pomohla se
Komárka, jak se s policistou srazil na
Aniž by se omluvil, šel dál.
V ženské by se krve
celou vesnicí, aby tu novinu roznesla.
156
Nahoru k nádraží nešla, tam poslala sousedku,
té
na sále na konci války.
Poklasnou, která zrovna náhodou byla
k nádraží, kde stálo pár
od vsi jaksi ponechané ve štychu, co se
jednolitosti obce týkalo, ale takovou novinu jim musel
Podle Mániny verze se vrátili Komárkové
na
stejné šaty.
a také ona žena
Již tomu tak bylo. Tašpar pronásledoval partu
vymáhal svou fajfku. A
nejednal s chlapci
Dokonce snad
Na každého si
a
Na
ze mlýna si
u horního mostu. Chytil ho za vlasy, cloumal jím a
vyžadoval, aby
prozradilo, kde je fajfka schovaná.
se rozplakal a snad by to byl
nekopla Tašpara do zadku.
kdyby
z chalupy Moravcová a
to bylo
kdy se mu postavila žena. Pustil
a hodlal se na
ženu vrhnout. Jeho úmysl poznal
Tašparovi nastavit nohu. Protože bylo po
dešti, ležel
života
a vypadal jako strašák do zelí. Nebo prase ve
Moravcová se smála, až se jí jeden prs vyloupl ze
koukal, jako by takovou oblou
si toho nevšiml a Tašpar
jsem poslední slovo,“ vyhrožoval,
most a dal se za potokem do vsi.
Hned za Budilovic chalupou vedla mezi domky úzká
do
a tam se vydal, aby
rychle kolem
a zmizel
Takhle mne nesmí nikdo potkat, staral se.
Moravcová to dlouho
že jí vyklouzl prs ze
u
odkud to vzalo
Tašpar se o tom také
Vaška Pítovce potkal
národním výborem. Protože
ho do chodby a vyžadoval svoji fajfku.
po vsi. O tom,
že budova je prázdná, zatáhl
Protože se Vašek lekl, dal mu
„Jaaaaaaaaaa, neeeeeeeeeeeee, vvvvvvvvvvvvv, kkkkkkkkka…“
To bylo na Tašpara
v
Vykopl kluka z výboru a
si jít po svých. Vašek však ležel
jenž zrovna
Tašpar nemohl
odejít, jak bylo
jeho úmyslem.
„Co se tu
pane Tašpare?“
JZD
Tašpar
rameny:
„Vychovával jsem mládež v duchu komunistické ideologie!“
„Oni vás tam
že máte mlátit
„Když to je v zájmu lidu, tak jo,“ trval na svém Tašpar.
„Co má malý kluk
Tašpar
s lidem, vy
ramena a
se díval. Tento jeho vzdor byl
Vašek se díval z muže na muže.
jeho celoživotního
157
„Co ti
se
na Vaška.
„On mne
donutit, abych mu
plynule kluk. Tak vidíš, že umíš mluvit
„A ty to víš?
kde je jeho fffffff fajfka,“
ty šmejde, myslel si Tašpar.
celkem
mu ji nedáš?“ Vašek
„Protože jsme ji našli u potoka a u toho ležely pytle od
Tašpar se rychle vložil do
hhhh… hnoji…“
„To je dobrý, já ji už nechci,“
Vaška
k
mostu a
zmizel za národním výborem.
se, že tam dolézá za vdovou Votýpkovou.
se díval
na
syna, jak
a kroutil hlavou. Tady se
mele, budu se na to muset
zeptat Ládíka.
Kája
to schytal, když šel z charity, kde se v té
vedle národního výboru spadla.
nacházela škola, protože ta
Kája šel kamenitou cestou, jež se svažovala do vsi, a Tašpar na
náhoda,
tam na chlapce. Musel si tam vykonat svou
Tašpar si zapínal pásek u kalhot, ale
zadek.
vylítl ze
Byla to
a oba na sebe
jej z poutek vytáhl a
Káju mydlit na
Jak byl k chlapci
kalhoty bez opasku, sklouzly mu z jeho hladového,
hubeného
a zadnice svítila
ke škole, odkud
parta
Tašpar nenosil
spodky,
kdo by mu je vypral.
Tašpar se nedostal k tomu, aby se Káji zeptal, kde má fajfku, hlasitý
odehnal z místa
ho
Mikuláš dostal svou lekci, když šel
lávku
pro mléko. Paní Budilová ho
Chlapci bylo divné, že se stále usmívala,
pantáta Budil
Když vešel do chléva ke
narazil tam na pana Tašpara. Zdálo se, že se oblékal.
Mikuláš
se Tašpar zrovna ve chlévu paní Budilové obléká, ale bylo
tolik
v jeho
které si nemohl
že se tím netrápil.
Jen ta Budilová
jako
dojením. Když Tašpar zjistil, že pro mléko
tajemství fajfky.
Zrovna, když
„Co to
kráva, a on chlapce zvedal k úrovni svého
s tím
selka se
ty komunisto ubohej?“
„Jakýpak ubohej,
chvilkou jsi
Mikuláše, že málem spadl do hnoje.
„Aby sis
kravinu vymysleli.
a Mikuláš si pomyslel, že se asi zadýchala
Mikuláš, hodlal ho chytit za krk a
že jsem frajer,“ divil se Tašpar a pustil
nenamlouval, komunisti to nikdy
co bych urážela krávu vaší ideologií?“
v kalhotách, proto si tu
158
Tašpar byl touto
mléko.
tak
„Ale
dva zadky: kravský a
jsi
že si Mikuláše již nevšímal. Selka nabírala
že to bylo fajn,“
dívaje se
tom na
„Lepší vrabec v hrsti, než holub na
Co bych
proto to bylo fajn. Ale
si
podala Mikulášovi mléko a pohladila ho po
„Utíkej
je
Jaroušek
z truhlárny se podobného setkání
O napadání
se
a
si na Tašpara. Aniž by pozdravil nebo udal
zmlátil ho. Pak si odplivl na
zem, protože tam se Tašpar zrovna válel, a šel do truhlárny.
jeho
Tašpar
pak
ostudu po vsi a
„Co to
Pod Horou, že si ani nevšiml, jak si mistr
si vzal Ládíka stranou:
máte s tou fajfkou?“ Ládík byl rád, že o tom
mluvit.
„My jsme ji našli pod mlýnem.
že slyšel, jak jeho máma
že
jak
sype do potoka. Tak jsme se tam vydali hledat a našli jsme zbytky od
a tu fajfku. Pak jsme si
že
panu Tašparovi…“
„A
mu to, že?“ Ládík
jste
se
zcela
hned za mnou?“
jsme mít jistotu a… on tam
se musel usmát:
chlapec a
což byl pohled u
ale
už se do
vysypal to hnojivo, co se nám ztratilo,“
nemotejte,
to panu Obermeyerovi.“
do basy?“
„Kdo?“
„No pan Tašpar,“
Ládík.
„Kdybych to
já, tak bych šel, ale pan Tašpar asi ne,“
dvora, aniž by se
k synovi.
divil se Ládík.
otec
do
ale nedostal. Trvalo to pár let, než to sám
pochopil.
Kapitán Obermeyer nenašel žádný záznam o jakýchkoliv vraždách na konci
války, které se
odehrát v Davli. Jako by to byl výmysl
chodili hrát
ke Kudrnovi karty.
paní Burešová, která
existovala.
bývala hospodyní, potvrdila, že rodina Steinova
159
Obermeyer se vydal do Davle, aby se na
o jehož poloze mu Burešová
podíval.
na onom
odkud byl soutok dvou
však žádný
nestál. Když se
rozhlížel, pochopil, že stojí na
a opálené zdivo
nechávalo tušit, že
Na
kde šofér zaparkoval,
nedávnem zastavil policejní
kterým poslal paní
Balešovou z onoho
a
výslechu, když chlapec Mikuláš musel vykonat
svou
To však Obermeyer nemohl
Jedna
kdysi stál
souhlasila: místo, ze kterého bylo
jak to popisovala žena
soutok
Obermeyer se rozhodl, že se podívá po vsi. Nechal stát
prozrazovalo, že tu
se šoférem
a sešel do
Kapitán byl v civilu, jako
vždy, a protože
vystupování i inteligenci, obojí
nabyté za 1. republiky, nebylo na první pohled znát, že je od policie.
V prvních dvou domech nebyl nikdo doma, až ve
že je
nucena být hodiny sama, protože Obermeyera
stará žena. Bylo na ní
s
„Ale ano, Steinovi tu bydlívali, ale na konci války odjeli a pak hned
Ale
dále,“ zvala ho žena. Obermeyer šel.
kam ho zavedla, byl
výhled do údolí, ale ne na
y.
„Byli to vaši známí,
vyzvídala žena.
„Znali jsme se ze studií a léta jsme se
„Vy jste
myslel jsem, že je navštívím,“ lhal.
že pan Stein byl žid?“ Obermeyer
„Vidíte, a ona paní chodila
si povzdychla: „Ten
zla.“
do kostela a žili spolu, než
Hitler…“ žena
Ztichla a zahloubala se do svých vzpomínek. Obermeyer ji nerušil. Když si
že
má hosta, postavila vodu na plyn. Vyndala
nasypala do nich kávu a trochu
ji na plynovém plameni
Mezitím se již na druhém
voda a tu do
nalila. Pak
zlehka
kávu k varu, takže se
krásná a
Obermeyer se
že mu
sliny.
stolu.
kávu do
„Cukr musíte dát do
a
až si lógr sedne,“
a
ke
však
sáhnout a postavit na
krabici se sušenkami. Když si nalili
„Stein odešel
válkou, a
všichni ve
mysleli, že bude mít Steinová
s nacisty potíže, nebylo tomu tak. Naopak, stále sem jezdili a
se bavili. My sousedi
jsme s tím
žádné potíže. Proto si myslím, že
bylo jejími kamarády
všelijakými šikanami
„Znala jste jejich hospodyni?“ zeptal se Obermeyer.
„Myslíte Burešovou?“ Obermeyer by byl býval málem
ale rychle si
že rodinu dlouho
že by tedy snad ani
jak se jmenovala.
„Nevím, jak se jmenovala, ale snad bych se od ní
více.“
160
„Ale
pak
Nejprve se
To byla
že ji bylo
jste ji, jak
Burešová, pak
i na Zbraslavi,“
žena.
zmizela a
odjíždí?“ Žena se zamyslela:
„To je docela zajímavá otázka. Myslím, že ji nikdo nezahlédl, jo,
nikoho to nezajímalo!“
odjela. Ale
„Ona se tady s místními nestýkala?“
„Jo a ne. S nikým nebyla
ale všichni
mladého milence. Ten vždycky
v noci taxíkem.“
že když Stein odjel,
„Taxíkem? A jak se dostal
„On tu tenkrát bydlel,
kapitánovi.
pokoj u
na druhé
Obermeyer se pak již nic nového
pak se
Na druhé
se
silnice,“
si s ženou popovídal o tom
onom a
silnice, jež se tu plazila do prudkého kopce od Vltavy, se
do Prahy. Kam, to noví majitelé domu
Obermeyer se tedy vydal do kopce,
jeli do
že
k autu. Když se usadil vedle šoféra, dal
aby
Na národním výboru narazil na
„Jdete jako na zavolanou,“
partyzánku.
„Copak?“
muže oblíbil.
když
Obermeyer a podával
„Vypadá to, že kluci se tu
ruku. Již dávno si toho
za vás…“ Obermeyer
„Našli u potoka fajfku a u ní zbytky
nám ztratilo!“ Obermeyer si pískl:
rameny a
z pytle, ve kterém bylo to hnojivo, co se
„Tak to bychom
jednoduché!
chlapi, co
to se nám dává mosaika dohromady,“
Obermeyer
„No… ani bych
vyfoukl z plic modrou
prý
pili z potoka,
sahal po nové
„Jak to myslíte?“
„Tašpar je tu nasazený seshora, on je ve
„Tak to asi necháme plavat?“ Kapitán dal
Obermeyer si
jež nebyla otázkou, otazník.
„Tak, plavat bych to nenechal, ale šel bych na to
„A o váš, pane
pískl.
jde o váš krk,“
dodal Obermeyer s výrazem pochopení.
Kapitán Obermeyer se znovu probíral spisy o pitvách obou starých
c.
161
Oba byli otráveni arsenem. Vyndal z aktovky rozbor hnojiva, které bylo odcizeno ve statku,
a zjistil, že by každý muž musel sníst celý pytel, aby
smrtelné množství tohoto jedu.
Bylo tedy
Tašpara
že by se otrávili vodou z potoka. Rybám však pošetilá sabotáž pana
Obermeyer si
mohl domyslit,
Tašpar hnojivo odcizil:
to vést k menší
a tím k sesazení
JZD Ladislava
na který se on sám
Nyní si všiml malé poznámky patologa: pitvané
v posledním stadiu.
pana
má rakovinu plic
Obermeyer si vzal pitevní protokol pana Budila a tam stálo totéž. To je
pomyslel si a
pražské patologie.
Když
by oba
dostal k telefonu patologa, který oba muže
že to byla otázka
nebo
Obermeyer
aby jel do
u stolu a hrál si s tužkou.
Nechal zastavit u domu, co stál na
do strmého kopce ke
Za
divná náhoda,
pitval,
se, že
Pak si zavolal auto a šoférovi
a vypravil se pak
kolem obchodu ve stráni
prošel statkem vdovy Pavlíkové, až se octnul u stavení pana Kudrny. Jak
byli tu: oni dva,
šli tenkrát na mariáš, a pak
jeden,
Kudrna.
Chlapi popíjeli pálenku a cítili se být
Obermeyer se rychle omlouval:
„Jen se nenechte rušit, pánové, já bych si s vámi jen popovídal… a jak tak koukám,
nalijte mi také,
to voní.“
„Ale jen si sednou,
podlahu. To Obermeyera
se omlouval:
ten s cigaretou a ten, co si vždy odplivoval, odplivl nyní na
myslel, že to
jen venku. Ten muž, kterého neznal,
„Nezlobte se tady na Jardu, ona mu
musí odplivovat!“
„To je
jednou blecha do pusy a od té doby si
a jak je to dlouho?“ ptal se
„To už je sedmdesát let, bylo mi tenkrát deset,“
Obermeyer.
Jarda.
„Sedmdesát let si už odplivujete? Jak je to možné?“ divil se Obermeyer a s chutí se
napil pálenky. Byla to slivovice.
„No, ta je výborná, takhle dobrou jsem
nepil.“
„Ta je od Baleše, to je náš mistr, je sice dražší, ale
s cigaretou. Kudrna se ošíval a bylo jasné, že tu žádné jméno
a proto vše zahrál do autu:
si ji
ten
padnout. Obermeyer to
„Pana Baleše, dole od potoka, toho
znám. Ale že umí tak
asi si u
také objednám,“
a myslel to
pálit, to jsem
162
„Když jednou
plivat, tak se toho pak nezbavíš, ani po sedmdesáti letech,“
Jarda a zase si odplivl. Obermeyer se rozhodl, že si toho nebude všímat.
„A vy jste pan Kudrna?“
se na muže, kterého
„Ano,
co si
Tady kluci
na starce. Obermeyer si
My chlapi asi
že jste od policie,“
kluky, jedno jak budeme
a ukazoval
jsem se jen zeptat na pana Budila a pana
„Co byste
mezi chlapi
už jsou po smrti!“
Kudrna a Obermeyer
„Byli oba zdraví?“
Otázka zasáhla jako bomba. Chlapi po
koukali,
kam se vrtnout, a Jarda plival
o sto šest.
si zapálil,
v popelníku již zapáleno. Kudrna byl nejmladší,
Obermeyer odhadoval tak o
let. Jakým
mezi nimi leží
generace,
„Chodíte do
„Když
pane Kudrno?“ zeptal se.
práci dostanu, tak ano,“
muž malého a drobného
„To je náš jediný podnikatel, je
a pracuje na sebe. Protože nikoho
tak se
neví, jak mu živnost vzít,“
Jarda,
že se mluví o
jiném. Obermeyer se rozhodl, že do toho píchne:
„Tak si nalijeme
tom víte, pánové!“
vína: Budil i
byli
nemocní,
to za pár! Co o
Po chvilce ticha se ozval
to
oba.
jste, jak si
že to nenechají dojít k poslednímu, že si
nechat pomoci?“
„Jednou
Budil, že se o tom bavil s tou Balešovou, tou
Zdálo se mi, že si jen tak povídají, že to nemyslí
Kudrna.
jim
„A vy, pane Kudrno, jak sem do
pro pivo!“
Obermeyer.
právo,“
„Však jim také
nejmladší.
ale nic víc mi
tady
oni to jsou kamarádi mého otce a mají tady domovské
„A kde je váš otec?“
„Ten už je dlouho v Mníšku na
„To jsem
Kudrna.
zamumlal Obermeyer.
zrovna tak na rakovinu plic a my jsme ho do poslední chvíle
„Pan Budil a
Mohl byste
také?“
kapitán Obermeyer.
163
Chlapi
Pak si na
a Obermeyer si
obrázek.
bude
zjistit, kde k tomu arsenu
„Když jsme tady našli to
takovým zlým
zneužité,
jsem
vám o tom. Vy jste mi
že taková
se stala v Davli, ale já o tom nemohu najít žádné
doklady,“
a pozoroval oba starce. Kudrna, jak se zdálo,
o
„Ano, ale ona to asi nebyla pravda.
nám o tom Tašpar,
v hostinci Pod Horou a byl asi nalitý a
se vytahovat,“
Jarda.
„Ale po vsi jste se nezmínili, jak to
„Ano, my jsme tomu
jen o
„Co je,
a tak jsme
rozruch.
když se
Kudrna.
„Ale ne, uklidni se, mladej!“
každého
po smrti vypadalo?“ divil se Obermeyer.
jsem o
Obermeyer si nechal
Balešovi. Nešel však
kolem pekárny, kde to
nesoucí plech
je Mikuláš Baleš.
za války,
ho Jarda.
jednu nalít a pak se vydal kolem potoka k domu, kde bydleli
vozu u domu na
ale
na levé
Šel
Bylo odpoledne a z pekárny zrovna
chlapec,
Když se Obermeyer
poznal, že to
„Dobrý den,“
chlapec. Obermeyer si
aniž by ho znaly.
že tady na vsi zdraví
„Kam jdeš, Miky?“
se už
„Jdu
Maminka si nechala upéct
to bude bašta,“
Miky.
„Maminka si nechává péci u
a ve sklípku máme studenou meltu a já
divil se kapitán.
„Jo, ona
a když se
chleba, tak mne do pekárny se syrovým
pošle.
zase u nás zadarmo mandlují, protože mandl tady nikdo nemá, jen my. Ale
to nesmím, to by k nám chodila celá vesnice a na to maminka není
Kapitán se musel usmát.
nepomyslel.
již
„Já jdu zrovna k vám, to
fajn
že byl kdysi také
a na tu
již
jít spolu, co myslíš?“
„Ale ano, já vám ukážu cestu. Maminka se bude radovat,
a tatínek se
tom
tudle, že jste docela
most a dali se cestou, kde projelo jen osobní auto a kde si Alexandr lopatou
kolejnice pro kola vozu, jako na
polních cestách, aby nesjel do potoka. Zrovna
když šli kolem doškové chalupy staré Bražákové,
stavení:
„Já ti, ty kurvo,
že nemáš zanášet! Slyšíš? Do
sežere!
mi
ty
co pak budu mít
ohnala po slepicích, protože ty se
rozkdákaly.
se dostane kuna a
žena se
164
Obermeyer se všiml, že Mikuláš ztichl a
dívá a
se
„Ona takhle nadává
naslouchal. Pak ale
Chlapec jen
„Je to stará a asi
žena, kdyby
manžela, tak by
slova se nemají
snažil se Obermeyer usnadnit Mikulášovi situaci.
„Ona je hluchá,“
že se
kluk tiše, jako by tím Bražákovou
Muž a chlapec šli dál cestou, která je
zastavil a pohlédl
na muže:
„Mohl bych se vás, pane majore,
že
omluvit.
chalupy. Mikuláš se náhle
zeptat?“ Obermeyer majora
„My máme s kluky jeden problém, ale
protože to je sprosté… ale jednou nám to
musí
starost a
že ano. Pakliže je ta
zeptáte, tak to
být nic sprostého!“
„A opravdu nikomu nic ne
a kývl.
se tu ve vsi nikoho zeptat,
Kapitán pochopil chlapcovu
co vám nedá spát a vy se
se chlapec. Obermeyer podal chlapci
ruku a
„Tady u kostela zabili
Pavlíkovou a
jí
ale žádné
nemají!“ Mikuláš
pozoroval muže. Obermeyer polkl a suchými rty se zeptal:
„Jak to víte, že jí
to
Magda a ta se to
zeptat,
nechodí do školy!“
když se
to
Mikuláš
to
od Boženky Kubišové, protože ta ji našla,
Magda a ty ses o tom bavil s kamarády, ale nikomu
jste
„S tou Boženkou Kubišovou jste také mluvili?“
„Ne, tu si hned ze školy odvezla policie, ona se asi zbláznila!“
„Takže to s tím
Mikuláš
je vaše tajemství?“
a
z Obermeyera
Ten si po chvilce
mají zrovna tak
jako chlapci.
visí v rozkroku a
ho mají schované
Obojí je pohlavní orgán: mužský a ženský,“
kapitán, jak nejjednodušeji mohl.
„Takže jí ho
„Ano, ale
žasl chlapec.
o tom nemusíte nikomu
tak mi
já bych to
Nechte si to pro sebe. Kdybyste
Mezitím došli ke
a Mikuláš
najednou
však oznámit matce, že
má
a pak již zmizel za domem. Zvláštní, jak dokáží
když se jedná o
která
jejich chápání, pomyslel si Obermeyer a již se vítal s paní Balešovou.
165
„Nezlobte se, že vás
ale nezdálo se, že se Elfriede cítí
„Jen
mladá paní, ale
jeho
máme
se vás na
zeptat,“
a ve sklípku studenou kávu!“
Magda
u stolu v kuchyni a psala úkoly. Jak
na stolek vedle stolu a
do sklepa pro kávu.
sbalila si
položila je
Kynutý
a žmolenkou,
vlažný, chutnal k ledové bílé
Jiný kraj, jiný mrav, pomyslel si Obermeyer a bylo
že mu chutná. Mluvili o tom
onom a pak, když Elfriede poslala Magdu
položil svou otázku:
„Naproti
potok
pan Budil. Dole
starý
oba byli
otráveni.
jsem se, že
rakovinu plic a že by
do
Jejich kamarádi se domnívají, že si k smrti pomohli a že se s vámi radili…“
„Že se, se mnou radili?“ divila se Elfriede.
„No,
jsem to z rozhovoru tak pochopil,“ znejistil Obermeyer.
byli otrávení?“
„Arzénem,“
krátce. Žena se zamyslela a pak tiše
„Takže ne krysy, ale oni…“
„Jak to myslíte?“
„Pan Budil se mnou
mluvil, ptal se, zda by po arzenu zašly krysy. Já jsem
si nebyla jistá, zda je to správný
proti krysám, u nás doma,
v Rakousku,
by nikdo proti nim arzen nenasadil a ani by se
nedostal, ale já nevím, jak to chodí
tady!“
„On se vás ptal, zda arzén zahubí krysy?“ Elfriede
„A zahubí arzén krysy?“
„A
„Také, je to
smrtelný jed,“
žena.
„Nevíte náhodou, kde pan Budil pracoval?“
„Myslím, že v hrudkovnách, jako skoro každá muž tady z kraje,“ domnívala se.
„Každý muž,“ usmál se Obermeyer, když ženu opravil.
„Ne, neomlouvejte se, jsem hrdý, když slyším, jak mou
„Ale, ona je ta
ji Obermeyer neopravil.
„Slyšela jste o
tak krásný a
toho
Elfriede
mluví cizinec!“
pochvalou. Tentokrát
166
„Ano, i o
genitálií jsem slyšela,“
Takovou
od ženy
ale
si, že je to zdravotní sestra a
má pro mnohé
orgány jiný název
než laik.
„Bohužel, snažil jsem se zjistit, zda se zde již
podobného stalo, a
se pan Tašpar nechat slyšet, že za války se podobné vraždy staly v Davli, ale nikde jsem
nenašel žádný záznam. Asi si to pan Tašpar vymyslel.“
„Nevymyslel,“
Elfriede a najednou se jí tak ulevilo, jako by již léta
aby o
páchnoucích mrtvolách mohla mluvit.
se jí ledovou rukou ujal
strach.
si
a
co bude dál.
Tuto
ani Obermeyer. Ani Elfriede
Jednoduše to z ní vylétlo a
že bude muset
zdání,
pravdu.
se tak
Mluvila o Aronu Steinovi, o rukopisu o Franzi Kafkovi, o
zápachu a o tom, že se
jednou šla
zda
z mrtvol nežije. Obermeyer se
na Elfriede
díval:
„To jste
odvahu se tam
jednou vrátit?“ divil se.
jsem se musela
jako za války v Jena, zda náhodou
není živý, to je tak u
a sester… v Ärztegelöbnis... jak se to
„V
aze,“ chápal Obermeyer.
„Ano, jak
Elfriede, spokojená, že jí muž proti ní pochopil.
„Co si myslíte o panu Tašparovi?“
„Nikdo ho nemá rád, ale
debaty Obermeyer.
to nevím.“
„Myslíte si, že by byl schopen podobné vraždy?“
„Ale já ho
neznám. Poslední dobou honil chlapce pro
fajfku,
ale asi mu
naschvál. Že by se mohl dopustit podobné vraždy, to si
nedovedu
u žádného
se však najdou takoví, co to
myslela
nahlas.
„Faktem
v Davli,“
že Tašpar tenkrát za války nelhal, když
se nahlas policista. Elfriede jen
o tom, co jste vy
„Jak že se jmenoval onen profesor z Davle?“
„Aron Stein,“
„Ano, sousedi, se kterými jsem v Davli mluvil, rodinu Steinovu znali!“
Kapitán Obermeyer si
Jedno
je
Komunista by se takových
že má již druhý
proti panu Tašparovi.
než druhé a
proti komunistovi té doby, to je nesmyslné.
nikdy
dopustit, to bylo proti idejím strany!
Mikuláš se hnal ze školy, jako vždy
kam
tak by to
Ten pocit, že
pronásledoval.
jako blázen. Kdyby se ho
zeptal,
zmešká zrovna tam, kde není, ho neustále
167
Když míjel obchod se smíšeným zbožím
Pítovcových, zahlédl okem
co mu
vrátilo vzpomínky na ranné
sice, na co by mohl vzpomínat, ale ten pocit tu
byl.
U krámu, ve stínu na
Božena Srpová a usmívala se. Mikuláš se zastavil.
Cítil laskavost staré ženy, ale cítil také stud a pocit, že
Žena, jež byla jeho bab
se
zakázaného.
zvedla z lavice a
„Víš, kdo jsem?“
a hladila
k chlapci:
jeho vlasy.
Mikuláš
rameny, což znamenalo, že ví a neví.
v tom okamžiku se chlapec schoval v její teplé, masité
téci slzy po
a
nejsi u nás doma?“
„U té
To není
„To není
domov,“
pohoršena.
to je moje maminka,“ protestovalo
„Tvoje maminka to
není…“
Kolikrát si
že nesmí trestat
za
ani neví, kdo je jeho máma! Oni mu ani
Božena, ale pak se snažila
bol ztišit.
které si upekli
On chudinka ubohá
že je mé
bože, já to snad
Do sebelítosti staré ženy se ozval hlásek
„Moje maminka
rád. Není to žádná
nedokázal,
vyslovit.
já to vím, ale tady doma mám jinou maminku, kterou mám
chlapec jméno, co Božena pro Elfriede použila,
„To víš, že to je
ale tomu ty nerozumíš. Tvoji maminku,
vona
s tvým tátou
chlapci, jehož
byly stále
fantazii si
nedokázalo
co má stará žena na mysli:
„Moje maminka nikoho
to vím,“
a slzy mu tekly po
Najednou tu
být, najednou
do
Elfriede.
se silnicí k Mníšku, hned
však uhnul
k potoku a
mostem se dal cestou kolem chalupy vdovy Bražákové:
„Jo, ty parchante, ty mi budeš žrát slepice?“
vdova na psa a bušila
tom do
vidlemi, až pes úzkostí výskal. Kdyby Mikuláš tolik
pro
byla by to
podívaná. Byl by se schoval za lískou a
by zase poznal plno nových nadávek a sprostých
slov.
byla slova tak jadrná, že se je neodvážil vyslovit ani potichu.
Božena se dívala za chlapcem a hned
že
chybu.
jen se s ním pomazlit a pak jít zase na vlak. Zrovna tak si tu
od vlaku, také se s ní jen pomazlit!
ho
jen
na Magdu, až
Božena
od Jana, který u ní bydlel a který
na sobotu a
do
kde si na
má
Alexandra se tolik pohádala s otcem, že na venkov
nejezdila.
nejstarší
ponechal Alexandr v Praze, v Roztylech, ve
obývat rodinný domek. Do
která se nacházela
ví, co hlídal.
podniku, kde
posadili komunisté
168
Jinak se ve
oprýskaných
opravovala auta,
kabin byla
Božena bydlela
Marie.
nákladní, která za sebou
firem, jež nenesly dodatek – národní podnik.
nad skladem, který jí Alexandr
v
Na
kdy žila
Božena Srpová byla
jen jednou. Rok, než jí dcera
chalupy a byla velká oslava.
Alexandr
byly
velké místnosti, které spojovala vchodová hala. Z haly vedly
také skromné schody do podkroví, kde se nacházely
ložnice a koupelna.
Okna zadních místností byla asi dva metry vzdálená od
a tudíž neposkytovala
dostatek
Jen
v pravé poledne sem chvilku zasvitlo slunce.
Pravá zadní místnost byla
díra. Proto nechal Alexandr
stolovalo.
Ten rok, co byly
Komunisté
s plotnou a tady se Marii nelíbilo,
místnost
na
že je to
kde se
dostaveny a co Marie žila, se tam moc nejezdilo, skoro
i
ne.
dosazovat do volných obytných prostor lidi, nemající byt.
Bylo na úsudku
bylo
kolik místa k bydlení
které prostory se poskytnou jiným,
majitelé nemovitostí, a zcela
cizím lidem.
Tímto
a zasloužil se o to pan Tašpar, dosadil národní výbor Balešovi do chalupy
starší manžele ze Zbraslavi,
Cyprýnovy.
Cyprýnovi obsadili
Koupelnu
a
levý pokoj jim sloužil jako ložnice.
to byli slušní lidé, Marii tolik mrzela nová
k potoku i k brance, až prohlásila, že do
už nepojede.
Alexandr
tolik starostí, že ji ani
a pak tu prospával zlou opici.
s výhledem do zahrady,
se jel na chalupu opít do
Božena Srpová si povzdychla a usadila se zase do stínu na lavici. Lidé, jež tu prošli, ji
pozdravili, ale
kdo to je. Božena se nesnažila
jim otazníky
na Magdu a pak
v úmyslu se vrátit do Prahy.
aby ji tu nevyhmátl Alexandr
Baleš.
Nepromluvil s ní od
její
kdy ho
lidmi
že vzal s tou
Elfriede se ujala domácnosti v Zalomené ulici skoro
po
zvyklá chodit do svého
jen spát, jinak byla celý den
a
Novou paní domu
akceptovat, a
bylo to tvrdé pokušení osudu.
Elfriede celkem nechápala,
je proti ní tak zatrpklá:
žehlila, uklízela a byla Alexandrovi po chuti.
To bylo
ono, co si dovolila: Mariino místo
se starala o
prázdné!
život
Božena byla
po podniku.
prala a
169
to Alexandr
jinak, a tak
zakázal chodit do domu. Tento zákaz
žádnou úlevu – naopak. Božena si sjednala všechny
a celou ulici
tu
tu
však
a všichni
Z této nesnesitelné situace
Alexandr ve svém
zažil:
ženy vysvobodila ta
nespravedlnost, kterou
Jednoho dne vjel do dvora
tatraplán, a z jeho moderní karoserie vystoupila komise,
v jejímž
se schovával pan Bláha. Ten Bláha, co léta nakládal vejce.
Muži se vykázali stranickými knížkami a
Bez jakéhokoliv systému vše zapisovali do knihy, kterou si
co se jim dostalo do ruky.
To, co bylo zapsané do této knihy, již
to
a
a lidu.
Od tohoto okamžiku
Po
Alexandra
na motocyklu dva policisté a ti se
bezmezné zlosti a zklamání zlomeného muže. Drželi Alexandra za lokte, jeden zprava, druhý
zleva, a nepovolili
Alexandr se vzdal.
Božena Srpová se dívala zpovzdálí a
myslela si. Když
její
Elfriede
bylo
ruce založené v boky:
si to myslet.
ti tak, chlípníku,
zcela
co se
Chvíli
pozorovala
které
mnoha emocemi: hlasitým bezprávím Alexandra a nesmyslnou nenávistí
se dostali k moci pomocí partaje.
si tenkrát v té
že byli
také zneužiti.
Elfriede vzala
nejmenší
Mikuláše a Magdu, a šla na vlak.Odjela do
Když komise
svou práci, odjela zase tatraplánem a Alexandr za nimi
Pak se ho zmocnil takový vztek, že rozmlátil všechna okna, která ve
našel.
„Kde je Elfriede
na Boženu a ta
vrata.
ním utekla.
Ráno, když se Božena probudila, byla všechna okna zasklená!
Božena Srpová se probrala z myšlenek, když ucítila, že
dívalo do kraje od západu a stinný kout
obchodem
Božena zvedla hlavu.
ní stála Elfriede!
ní
stojí. Slunce se již
Pítovcových se
ve
„Copak tady sedíte,
k nám
si kafe a mám i
s milým
Božena byla fascinovaná její
I její
jí na mysl, jak si s Elfriede
povídala, když u nich
Ani
zvedla se a beze slova ženu následovala.
Když došly do domu u potoka, provedla Elfriede Boženu nejprve po
že ji to zajímá.
Božena
nahlédla i do
se jí líbil a
vejce.
jako by tušila,
pokoji a našla jen vzorný
Pak si sedly v obýváku a Elfriede
i kávu. Ženy
a oknem do
se
sem prodral paprsek slunce: ženy, ženy! Jak rozdílným
chcete docílit to samé! Ani
si s vámi neporadil, jak to mohu
já? Ubohý paprsek slunce?
170
„Myslím, že není správné, že vám Alexandr nedovolí
Elfriede. Božena
nic,
ústa plná
Po dlouhé
jí vyhládlo.
Elfriede to hned napadlo, že má hlad, ale
Alexandr vždy
co mohla
shovívavý
se asi nikdy
Peníze
vlakem a po dlouhém
nic jiného, než
ten
a sklidila za to
jen pohrdlivý, ale
k disposici nikdy.
„Myslím, že není správné, že se staráte o cizí
Božena.
„Myslíte, že není správné, že od rána do
nemám na starosti nic jiného než
mého muže, že se nedostanu do divadla ani na koncert, že tu prakticky
že
nemám ani korunu v kapse…“
že jste
s nahou prdelí, že jste si ulovila bohatého muže, že jste
zabili mé jediné
„To nemyslíte
Kdybych se proto všechno, co mi tu vykládáte, za Alexandra
vdala, byla bych
již dávno
„A kam byste šla? Nic neumíte a mluvit
že vy mi moc
rozumíte,“
Mohla bych si dát
kousek
se vám také
Elfriede a dolila
kávu.
Je to moc dobrý, nedala byste mi
recept?“
„Jsem ráda, že vám chutná, je to recept mojí matky, je psaný
bych vám ho nadiktovat, psát
moc neumím. Mám dojít pro tužku a papír?“
„Ale jen
komu bych pekla, já stará
jí stékala slza. Elfriede vstala, vyndala ze
„To
mrzí,“
musela
ženská,“
Božena a po
a podala ho
tiše. Protože Božena nic
„To, že jste ztratila jediné
je hrozné, i když to asi nedokážu tak cítit jako vy, já
sama vlastní
nemám. Že
ztratily mámu, je strašné
a
že
co
aby to tolik necítily, aby byly
trochu
…“
když jsme se
tak jste
Do tíživého ticha pokoje zachrchlaly staré
pozorovaly místnost: kuku kuku kuku kuku.
„Propána Boha,
se Božena.
hodiny, jež z rohu nad rádiem
hodiny, musím zmizet, touhle dobou se vrací Alexandr!“
Elfriede nic nenamítala. Zabalila
do
a
se s ní:
tamtudy nechodí.
nemluvila tak
dva
a doprovodila Boženu zadem, ke
lesem do Hory a pak podle kolejí až k nádraží. Tam Alexandra nepotkáte,
se, abyste mohla
171
„Jen to ne, to by nešlo. Ale mohla byste
posílat
Prahy. Chodila bych s nimi po památkách
a bylo by nám
do
Elfriede ji
a políbila na
na sobotu a
Božena a
do
Božena strnula.
Slunce již proklouzlo obzorem, tam co jezdil vlak, a
se dívat do kraje, ozdobeného
skvostnou Skalnou. Stálo za Brdami a házelo paprsky na Horu a do potoka, linoucího se pod
ní k východu a
k vlnám Vltavy. Aby vody
donesly
i
lidí
c až do Prahy, tam, kde se jejich vášnivé city zrodily.
Stará a zlomená žena si
dovedly až do Hory. Již se
vzdychla a po chvilce dále zdolávala schody
Již se
k potoku nepodívala.
jež jí
nepochopitelným
jí ta
vzala vítr z plachet vášnivé nenávisti.
Jak budu moci dále žít, když mi má nenávist
dodávat sílu?
pro Boha
tu ženskou milovat?
úvahách došla Božena Srpová k nádraží. Alexandra nepotkala.
Od tohoto setkání
vlakem.
Mikuláš i Magda
Jezdili do Prahy
Opis originálu. Píše Božena Srpová
Opis je ponechán v
6.
slohu i gramatické chyby jsou zachovány.
1974
…
vám, aby jste
vychovali, aby
na domov ty
vzpomínky. Život je pes a my jsme jeho
ten zadarmo nic nedá a když, to si musíš
zasloužit, Mikuláši to se mi moc líbí jak ste si vyzdobili byt šesti obrazy naší zlaté Prahy, je
Mikuláši, že
jen si na
domov a svou vlast vzpomeneš
to vše zlé a smutné
co jsi tady s námi zažil, tebe chránilo mládí, žes ty
nevnímal, díky Bohu, je to za námi…
Tentokrát podepsáno:
Cyprýnovi byli milí
dosazeni z vyšší moci.
lidé,
si
že byli do domku u potoka
Vždy a ze zásady oslovovali Alexandra a Elfriede pane a paní domácí. Mikuláš se tomu
musel smát,
neznal pojem majitel, nájemník, podnájemník a myslel si, že se
domácí proto, že je matka stále doma. Proto mu to u otce nesouhlasilo, protože ten odcházel
každé ráno na vlak, zrovna jako pan Cyprýn, a
do Prahy do práce.
Mikuláš
v domácnosti, se mu zdálo
kolejích a kontroloval pražce.
na
byl pan Cyprýn, a
jeho ženy, která byla
dobrodružné, než aby to mohla být pravda: prý chodil po
byla dobrá žena vždy
aby chlapci
mnoho, a tak jí Mikuláš ty pražce prominul.
pohádku.
jich
Protože pan Cyprýn chodil brzy ráno na vlak a tento dopravní
míval
tu
vlastnost, že ujel,
paní Cyprýnová vždy hodiny o dvacet minut
Matka Elfriede
zase
hodiny nikde a
posílala Mikuláše, aby se u
zeptal, kolik je.
172
Vždy, když závaží u
rádiem, které hrálo
dorazilo na konec svého
jen Svobodnou Evropu, existovat
v obýváku nad
Paní Cyprýnová
vždy po ruce, ale trvalo to dlouho, než
aby mohla poskytnout správnou informaci.
když
ukazovaly
za
minut
Když však ukazovaly sedmnáct po páté, nastával
vzala, na kterou vylezla, a
levé ruky
dvacet minut,
na
bylo
problém. Paní Cyprýnová si i
kolik že je
hodin.
máte hodiny, které jdou neustále
paní domácí?“
Mikuláš.
„To aby manžel nezmeškal vlak. A
nájemnice,“
žena.
„Takže on pokaždé
nájemnice?“ žasl Mikuláš.
„Ale ne,
mi domácí, to je tvoje matka, já jsem
na nádraží dvacet minut, než
on ví, že nám jdou hodiny
jste
Protože platíme tvému otci
nájem.“
„Takže když to ví, tak by mohly jít hodiny
doufal chlapec.
„Jo, mohly, ale takhle je to lepší,“ mínila
a podávala Mikulášovi chleba
s máslem a medem, aby si
od
Chlapec se zakousl, ale
jeho bystré modré
prozrazovaly, že
Paní Cyprýnová se v duchu
„Co to je ná-jem?“
„To je poplatek za to, že tu smíme bydlet,“
paní Cyprýnová
„Kdo by vám to mohl zakázat, tady bydlet?“
otec.“
„Tomu
to by
Nedávno
mamince, že je to fajn, že tu máme
pana Cyprýna, že on toho králíka stáhne,“ rozumoval Mikuláš. Cyprýnová se dívala oknem
k potoku.
„Stáhne nám také prase?“
manžel
„Nevím, myslím, že se prasata nestahují, ale zabíjejí a pak je
neumí.“
„Ale jo, já bych
že to umí,“ neztrácel Mikuláš dobré
a to
o panu Cyprýnovi.
Léto
zcela znenadání. Horké a denními
léto nechalo za sebou
dobrou úrodu na polích i v zahradách. Nejvíce bylo švestek, a když jednoho odpoledne
pan Cyprýn Mikulášovi pomáhat se sbíráním, získal si jeho srdce.
musím ty smrduté švestky sbírat?“ ptal se jen tak, jak ho napadla myšlenka.
„Protože si to otec
pan Cyprýn.
„Pálí slivovici a pak je opilý,“ durdil se chlapec.
173
„Jen nech být, tvému otci bylo tolik ublíženo, že o tom nemáš ani
bylo také ublíženo,“
Mikuláš.
„Já vím,“ povzdechl si pan Cyprýn a Mikuláš ho
mít rád.
O ztraceném hnojivu ve statku se již dlouho nemluvilo a kapitán Obermeyer se ve vsi již
neobjevil.
Soudruh Tašpar
na národním výboru stále více práv a
se ho
Kluci mu však fajfku nedali a on ji už nevymáhal. Oni byli jediní,
bát.
se ho nebáli.
Obermeyer neustále sledoval vývoj situace, ale nebylo to oficielní pátrání. Spíše zpovzdálí
a jen z vlastí
Dokázal
si
své
že si
Budil a
vzali život pomocí arzenu, který
v hrudkovnách, kde se používal k tvrzení olova. To vše si již Obermeyer zjistil.
nepasovalo do všeobecného obrazu
vzít život, a tak nechali
padnout v zapomenutí.
že by si
Elfriede se ulevilo poté, co mluvila o vraždách v Davli s panem Obermeyerem, a nijak
netoužila, aby se v té
dále
co se u Kudrny scházeli, neprozradili potupnou vraždu
jen mezi kluky se toto téma stále probíralo, ale neopustilo hradby jejich
Pavlíkové,
Blížil se podzim roku 1952. Onoho roku od 6. února vládla v Anglii Elizabeth II., a
bylo nepochopitelné pro mladou
vládu, jak se tato novinka mezi lid
dostala, byla tu.
Byla tu a mluvilo se o krásné, mladé a chytré
jež se ujala vlády nad
velkým územím
Tak zvaný Commonwealth of Nations bylo
mohutný
svazek
který se skládal
z bývalých anglických kolonií. Tyto samostatné státy
vzešly z britského impéria, které se po druhé
válce rozpadlo.
byla touha
po
i nedostatek financí, kterým Anglie v té
Komunistická propaganda se snažila
faktem
že ona bude
dávno odzvoní.
A tak bylo mezi ženami, které dbaly o
královské
a moc anglické královny a jejího
dlouhá léta vládnout, zatímco
vkusným znamením mluvit o
Paní Cyprýnová a Elfriede Balešová se o
událostech bavily celé hodiny, vždy v hale
domku, když se setkaly,
s kýbly špinavé vody na vytírání podlahy,
o
Jednoho dne je malý Mikuláš oslovil, zda si k tomu
sednout. Žena však tvrdily, že
mají
a bavily se dále.
co si která žena královského rodu oblékne, až se 2.
roku, tedy roku 1953, bude ve Westminster Abbey konat korunovace mladé Elizabeth.
HLAS
174
se zdát, že když se ženy v domku u potoka
byly trochu padlé na hlavu.
Ženy té doby možná nem
nic jiného, o
komunistický úmysl
umírají a již brzy nebudou, které
do vlastních
bavily o královské
že
by se mohly bavit.
monarchy té doby jako
které
mocný a všestranný komunismus, se ukázal jako
Ženy toužily mluvit o krásných garderobách a o uniformách
a
Toužily mluvit o krásných lidech,
o
a titulech,
toužily se dostat ze šedivé jednostranné síly, kterou tehdejší vláda držela lid v hrsti, do
barevného
Bylo málo
co se dostali do ciziny. Pouze nevinný módní
propašovat, mluvil svými lesklými listy o
a barevné
velkého
žen rychleji bít.
lidé mohli jezdit po republice, cítili se jako ve
bez výjezdní doložky neplatné.
který se musel
a nechal srdce
vlastnili pasy, které byly
Vzpomínám si, jak rád jsem poslouchal od matky
o zemi, kde jsem
kam se nikdy nepodívám,
jsme si byli tenkrát všichni jisti.
nebyl a
Když jsem již chodil do
a byla to doba prezidenta Novotného,
se matce
vymámit
povolení, abych mohl sám navštívit ve Vídni jejího otce a ve Štýrském
Hradci jejího bratra.
Tenkrát byla jiná doba a i touhy lidí byly jiné, dalo by se
která se
ve všestranných
Lidé
svobodnou volbu povolání,
si sami
svého
mít
cestovat,
aby jejich
byla ve
že
princip: touha po
mít právo
pracovního
ale i luxusní zboží na volném trhu,
Soudruzi pod nátlakem
výjezdy
posílali do ciziny, aby reprezentovali mocný komunismus, jako žebráky: 40 DM
na
dovolenou.
to
tenkrát
na
pro
osoby.
Kdo
v zahra
financovat tyto nechutné kapitalistické choutky? Cestování? Ano,
A tak si nechávaly
po dobu pobytu
Do této
posílat pozvání následujícího
vším,
pomoci.
pomoci spadaly i
Tenkrát, když se mé máti
Po dlouhých rodinných poradách
Zcela
je
zdravotní operace, na
nezaplatitelné.
že jsem dostal výjezdní doložku, nebyla to její zásluha.
ke slovu odborná, študovaná síla – právník.
a bez podpisu sesmolil dopis:
Vážení soudruzi a soudružky:
se, že naše
175
Stojím na pokraji zoufalství nad mým dospívajícím synem Mikulášem, jenž si neváží svobod
a výhod socialistické vlasti. Já sama vím, jak
se nám
v zemi, kde vládne lid sám
Jak to však mám
mladému
když nemá
Mám v Rakousku chudé
by
mladému socialistickému chlapci
vážil vymožeností, které si kdysi vybojoval lid.
Se soudružským pozdravem
jen svým
Mladému
na
žíti v kapitalismu,
života, aby si
práci
Elfriede Balešová, matka.
Na tomto dopisu byla
jen jedna
nepochopitelná: že jsem na jeho
vyjet do západní ciziny. Myslím, že není možné, aby tam na
takový tupec a
psaní
Spíše se dostal do rukou inteligentního
který se
zasmál a za
výjezdní doložku.
Blížily se Mikulášovy narozeniny a Elfriede vznesla otázku, kterou do té doby žádná matka
v
nevyslovila:
„Koho pozveme na oslavu?“ Magda ztratila
bez pohnutí jako
a Mikuláš
pusou,
„Na jakou oslavu?“ chytla se Magda.
„No, Mikuláš bude mít narozeniny, pozveme
Nebo se to
jsem o tom neslyšela, ale je to docela dobrý nápad,“ mínila Magda.
„Ano, pozveme
A co budeme
Mikuláš.
pít kakao, jíst dort a pak se budou hrát
„Blechy, budeme hrát blechy,“
„Také
nezlob se,“
hry,“ navrhovala Elfriede.
si Magda na svou oblíbenou hru.
Mikuláš.
„Ano, a vyzdobíme pokoj, to bude veselá,“ radovala se Elfriede z nadšení
„To bude veselé, neboli sranda,“ opravil matku chlapec.
„Ano, veselé. Ale koho pozveme?“
a
a Zajíce…“
„Tak moment, Mikuláši, ty tvoje špindíry tady nechci. To si budeme muset
promyslet, musí to být
z dobrých rodin!“ zchladila Mikulášovu radost Elfriede. Magda
pozorovala bratrovo uhaslé nadšení a vyslovila návrh, který
ovlivnit
let, které
netušily, že se zrodí:
„Myslím, že nejlepší rodina je tu ve vsi rodina
ty bychom mohli pozvat!“
Když si
padat první sníh.
se postavit
to
podle domluvy vyzvedávala
tím zahlédly oknem a
a ty mají Ládíka a
z oslavy narozenin,
na
a snažily
176
byla,
tenkrát jednoduše
v prosinci,
již tma, nikdo si
samy, jedno kam je zájem zavedl.
Tím, že si K
Balešová pocházejí.
nevyzvedával!
vyzvedla, dala najevo, že chápe, z jaké rodiny ona i Elfriede
Dámy nechaly
posadily se v hale do
a
rozhovor. Mluvily o
mnohém a
si vymýšlely,
takový
do kterého se zasnily, již stonal
v oprýskaných palácích, vilách, mohutných
továrnách, obchodech a
velkoobchodech, v zámcích i
domech:
chronickým
se dívám na tu
Elfriede, co tu máte
tím gobelínem, a nemohu
definovat, co to je?“ zeptala se
mezi
Elfriede se podívala na mandl, který jí sem do
haly nepasoval, ale nebylo jinde místa, tak ho
starým kobercem.
tím
gobelínem
ale to byl onen vznešený
jak spolu od prvního okamžiku
mluvily, a na
rozmluvách
být ani v budoucnu nic
„Ach, to je mandl,
nevím, kam bych ho
postavit,“ omlouvala se
Elfriede.
si
„Pane Bože, paní Elfriede, vy máte elektrický mandl? No to je
úžasné, mohu
u vás vymandlovat?
ve vsi to nemusí nikdo
tím Elfriede uklidnila, protože
„Ale to je
Elfriede a hned
nedostane. A už to tu bylo:
o mandlu u potoka zatím nikdo
si nechte prádlo
nechala bych vám ho vymandlovat,“
že se zapletla do
se jen tak snadno
„To jsem netušila, že máte služebnou,“ žasla
ale nejsem s ní spokojena, možná…“ Elfriede
co možná, a
byla ráda,
že se nezeptala na její služebnou, protože žádnou
Elfriede vstala a odkryla
dokonce ho zapnula a
jak se mandluje. Protože nemohla
nožní
pedál, kterým se
válec do chodu, ohnula se a našla malou
jakýsi miniaturní
ho nikdy
však dát
novou známostí najevo, že
neví, co se jí pod mandlem válí. Položila ho na schody a zcela na
Kv
byla technikou žehlení uchvácená, a proto ji napadla jiná
Elfriede ohromit:
„Dnes mi
vlna, tentokrát jsem
„Vlna?“ nechápala Elfriede,
starého
z 1. republiky.
vlna v té
kterou by mohla
i barvy jsou krásné,“
byla k nalezení jen ve
„Ano, vlna, ale ne pravá!
angorské králíky a posílám vlnu do továrny. Sice si
nechají za zpracování, ale mám vlnu na pletení.“
Elfriede byla zcela bez sebe. Také ráda pletla, ale v obchodech nebylo k dostání kousek
vlny. Již
jak Mikuláš chodí do školy v novém svetru a Alexandr má
vestu.
Zcela se zasnila, a proto ji další návrh
skoro dorazil:
177
zítra na
„To
kolem
já vám
vlnu nechám.“
od vás nemohu vyžadovat. A zadarmo,“ lekla se Elfriede.
„No, zadarmo by to zcela nebylo… ráda bych využila
Zdá se mi, že tuto
zapomínám.“
„Aber selbstverständlich, das ist das Wenigste,“
dlouho již toužila po
s opravdu honosnými lidmi.
mezi
a mluvila s vámi
Elfriede a celá se
zcela
že
Jak
rodina
po takové známosti také toužila, ale bylo pod její
hledat. Cítila,
že nastala nová doba, a byla pyšná, že dokázala tuto ženu upoutat na tak banální
jako je
vlna.
Proto neváhala a dorazila Elfriede
jednou nabídkou:
„Kdyby vám pan Alexandr obstaral králíkárnu, tak bych vám
a
byste vlastní vlnu. V dnešní
neví, co
Když si to vezmete kolem a
kolem, tak byste
svetry pro rodinu zcela zadarmo, protože králíci žerou jen trávu a seno,
a tu vám
nanosí z našich polností a luk,“ nabízela
a hodila si nohu
nohu.
Bože, ta má krásné nohy, myslela si Elfriede, ale hned se vzpamatovala.
bude ona mít také. A tak mluvila dále
„Kaninchenstall máme, ale vlastníme jen králíky na jídlo,“ ohromila
Kv
králíkárna!
Kaninchen jsou králíci a Stall je stáj – ano, Kaninchenstall bude
ty angorské
Tak se ženy
mluvily
a
pak také sníst.“
pak vysedávaly na
v honosné hale, pletly svetry a
Elfriede trápila jediná nesouvislost, kterou jí ale Alexandr
„Paní
že naši králíci mohou dostávat trávu a seno z jejich polností!
Oni jim komunisti majetek neznárodnili?“
„Ale ano, akorát jim to
jinak. Nechali je založit JZD a nakukali jim, že
jsou
majitelé
Kdyby si však jeden z nich
že by si kousek pole
zase vzal, tak ho
Elfriede si oddychla,
mýdlová bublina.
Když paní
všimla onoho
kterou do té doby nad ní paní
odešla,
praskla jako
Elfriede mandl starým kobercem a pak si
Nedávno se
o
bavila! Kdo to byl? Kde to bylo? Ano, Alexandr jí
o záhadné
ve vlaku! Elfriede si tenkrát myslela, že usnul a že se mu to zdálo. Jediná
nesouvislost byl
malý
který
našel ve vlaku, ale který nebyl k nalezení.
178
Elfriede poslala
spát,
tolik
mazlení s Mikulášem jaksi zamluvila. Chlapec si
že se dlouho
a
o
odpoledni.
Venku byla již tma a Elfriede
že se Alexandr dnes do
na
v Zalomené ulici, kde bylo
nejstarší dcera Alexandra. Rozhodla se, že se bude vdávat!
nevrátí. Hodlal
kterými
Sedla si v obýváku k rádiu a zaposlouchala se do hudby. Dlouho pozorovala
Najednou si byla jistá, že se podobný
se vlaku nezapomíná,
se
nachází v kufru. Nebyl o nic
než pouzdro na brýle.
vyndala.
Fajfka byla
si dodala odvahu a onu
schránku
Byla v ní fajfka a Elfriede ji
zdání, zda to byla fajfka drahá
ne, nikdy se o takové
nezajímala.
porcelánová a
z krásného,
Pak našla zlatá písmena,
iniciály.
AS
Chvíli si ji prohlížela, i k ní
a aniž by
Hradec a na kavárnu na rynku, ze které byla
Už ji
sám
v úmyslu vrátit do pouzdra, když na
byl
a od jakési barvy,
vzpomínky na Franze Kafku.
Najednou se
vrátily ty strašné obrazy
vzpomínka na profesora z Davle, Arona Steina.
si na Štýrský
s hodinami, která na kopci vévodila
zahlédla
se
list papíru. Zlákal její
že se jedná o
mrtvol, i ten zápach a
se
jak se fajfka dostala do jejich domu, a jestliže Alexandr ve vlaku
ženu potkal, co mu, nebo spíše jí,
neznámá
Znovu si
onu
prohlédla list papíru a pochopila, že ona divná barva je zaschlá krev.
Kdo jí poslední dobou
o fajfce? Ano, byl to Mikuláš, on a jeho kamarádi našli
fajfku u potoka a
tím nálezem
vraha? Elfriede se tenkrát
usmívala. Usmívala se
fantazii, která
tady na vsi u
potoka
vzrušení. Kolikrát si
jak by dopadla ona, kdyby jako
na takovém zapadlém
a ne v hlavním
Štýrska.
Povzdechla si.
ve slavném
u potoka. Ale Elfriede si byla jistá, že
dávno není konec její cesty.
si nikdy nepomyslela, že se jí naskytne pohled na
zneužitá
ai
mladé ženy.
smyslem cítila, že to, co zažila
nebylo tak hrozné, protože to
k válce. Tenkrát však v Davli i v Praze, když poznala
Alexandra,
pocit, že se nachází ve válce, ale že ta krásná zem, jejíž tepnou byla Vltava
žije v jakémsi mylném, mírovém spánku.
Stále držela ono pouzdro, které jí
pocity: má fajfku schovat,
jeden
života. Byla zmítána
má zavolat kapitána Obermeyera? Nedovedla si
179
jak se taková
do jejich domu.
která se
nacházela na
hrozného
dostala
Elfriede teprve
Alexandra, aby jí z Prahy
mandl,
kde stál nevyužit. Nebylo tedy možné, že by se tu
fajfka válela
z doby, kdy ona
zde nebyla paní domu.
„To je
kus staré a dobré práce, paní domácí,“ zaslechla za sebou hlas
pana Cyprýna, jenž zcela tiše vyšel
a pozoroval to,
se
dívala.
ten chlap má ty
tak
namazaný, že nikdy neslyším, že
naštvala se mladá
žena.
„Ano, našla jsem ji pod mandlem a nevím, jak se tam dostala,“
pomyslela na jinou alternativu zamotaného
aniž by
„Tak to tam
zapadla panu domácímu. Ale je divné, že jsem ho nikdy
fajfku! On
jen cigarety, nemám pravdu?“
„Ano, Alexandr
jen cigarety,“
Elfriede a najednou
v Praze, nedaleko Mánesu.
se, jak radostí bez sebe utíká k muži, jenž tu na ni
Byl
a opíraje se o zábradlí, díval se do vody. Když se
aby ji
v ústech fajfku.
tabákem a jí se to líbilo. Pak již Alexandra nikdy
z fajfky.
„Myslíte, pane Cyprýn, že se
nakonec myslí, že to prožil?“
zdát sen, který je tak živý, že si
„Inu, paní domácí, já tomu moc nerozumím, ale myslím si, že by to mohlo být
možné,“
Pan Cyprýn byl statný muž, který kašíroval ohnutá záda tím, že chodil, jako když voják
stojí v pozoru. Byla to
podívaná, ale po
hodinách strávených v jeho
to již nikdo nevnímal. Byl pracovitý a pedantský a
v malém
u
potoka pomohl. Krmení hus, stahování
sekání
na podpal, to vše bez
jakýchkoliv
zastával.
Tyto práce nebyly pro Alexandra. Ne že by se o
nevnímal. On ani
že existují. Elfriede si to nyní
vám za vše, pane Cyprýn,“
pokusit, on je jednoduše
a slzy jí tekly z
Starý muž jí
rukou po
spát,
kde
zítra
manželé ložnici.
tu zase bude váš pan domácí,“
ani nevrzly.
a vešel do
HLAS
nacházelo. Jelikož se do rána
prázdný, studený sypek.
schopnost, ale
sesypalo do noh
Bylo krátce po svatém Mikuláši a
na bílou krajinu, kterou
sníh
odpadu
pohozené
se rázem
skrývají.
jen tam, kde se nadrané
jsi ráno kolem krku jen
noc se
v pohádku.
svítil
v ladnou vílu. Kde jaký kámen skála, halda
v oblé kontury, jež nehodlaly prozradit, co
180
jaké radosti se ráno
snažit vést výuku, až se vzdají a pošlou žáky ven.
Ani Mikuláš
ho hlasy.
a
netušili, že se budou tak dlouho
zdání, jakou kouzelnou
nemohl si
že by takový
Vymotal se tedy
naboso šel ke
i
hlas. Zase se hádali.
kraj dokázal ohromit. Probudily
a dunivé údery již doma slyšel.
pokoje a
je. Nyní slyšel
Mikuláš se rozhodl, že si
vykoná svou
protože se záchod nacházel pod schody a on se
Zase zaslechl dunivý úder a pak
rozlehly rytmické údery, jako když kluše
potají do umyvadla,
bál.
Pak se
zaslechl otce, jak bolestí
a domkem se
Chvilku bylo ticho a pak se vše opakovalo, ale v mnohem
Hlasy matky a otce byly
více slyšet a
a hysterických tónech.
Najednou Mikuláš pochopil, že se
perou. Již to
takovou silou, až
pocit, že mu roztrhne
zažil a vždy mu bušilo
vždy pocit, že tak hrozná jejich hádka
nikdy nebyla, této noci byl
spor neobvyklý a Mikuláš hned pochopil, že jde do tuhého.
Domem se
hlasy mnohem
hrozná rána a
bylo slyšet
V okamžiku byly
a Mikuláš zaslechl i slova, která znal jen od vdovy Bražákové.
Když zaslechl
úzkostlivé duši
Byl bos a
matky, bez jakéhokoliv rozmyšlení se hnal
že musí matku chránit.
na
po schodech. Ve své
jen pyžamo.
Dole v hale se mu naskytlo strašné divadlo:
do obýváku byly vyražené a
Matka stála
zády o záchod a nohou kopala otce do
a bránila se jeho napadání.
Paní Cyprýnová plakala ve
odtáhnout:
jejich ložnice a pan Cyprýn se snažil otce od Elfriede
„Pane domácí, vzpamatujte se.
vás to bude mrzet…“
„Nesahejte na mne,
se
„Víte, že jsem za 1. republiky
nechte vaši paní, ona
za vaše
„Kdo je tu
v Dánsku uložený milion…“
„Bylo by dobrý
mladou ženu a
jste vypil více slivovice, než snesete. Zítra
do cizího domu…“
to samé co
Dráhy byly vždycky státní,
Jen co padnou komunisti, tak zase
obchodovat, mám
– milion! Vaše bohatství je tady, pane domácí, máte
„To by se vám líbilo, mladá žena…“
Této chvilky využila Elfriede, utekla do
a
a i pan Cyprýn zvýšil hlas:
Alexandr a vrhl se na starého muže.
za sebou
Paní Cyprýnová se
181
toho už nechte, ráno musíme oba na vlak, nebo vám…“
Pan Cyprýn
ruku.
co by svému domácímu
ale
a
Pro Alexandra bylo jakékoliv vyhrožování ložisko dalšího adrenalinu.
mladý muž, a vrhl se na starce.
Elfriede musela hovor sledovat, protože v tu chvíli
tahat za vestu, kterou teprve
dopletla.
„Ježíš a Marie,
paní Cyprýnová.
že je
a
manžela
tu novou vestu roztrhnete, paní domácí,“ obávala se
Alexandr se nyní nacházel ve dvojím ohni:
odtahovala Elfriede.
se do
opíral Cyprýn a zezadu ho
Pojednou ucítil ostrou bolest v levém prsu, jako kdyby se tam
nožem. Chytil se rukou místa, kde cítil bolest, zatajil dech a ztichl.
rozpáleným
V tomto okamžiku
ze
Mikuláš. Celou svou
silou do otce vrazil, jako
by se pral
klukem. Otec mu
vrazil pohlavek, což
že se
vrhla Elfriede.
Strach a
že
bolesti, kterou
mladou ženu hlava nehlava mlátit.
Tentokrát se i paní Cyprýnová odlepila od
nikdo
nezavinil,
ložnice a šla na pomoc svému muži.
„Ženo, jdi spát, tohle si
sám,“
Alexandra Baleše. Na malou chvilku se mu to
bušit.
a snažil se
divoce mlátící ruce
využil Mikuláš a
do otce
Alexandr se po chlapci ohnal. V té chvíli asi dostal
ven.
strach, prudce vyrval
a
vstoupila do haly, plné zlé
za potokem, kde stál
pana
tak
ledová
bílá noc.
až se zdálo, že je více
Mikuláš se s
nelekl a ani se
v pyžamu, utíkal ke
z té nádhery radovat. Tak jak byl, bos a jen
Tentokrát nebylo
a tak vrátka
a šel.
nohy
vysoko nad kotníky do bílých ledových
než ve dne.
bylo tolik, že se jeho bosé
Šel, aniž by
kam jde, a jeho
bylo klidné. Najednou
Ano, vždy, když se dostanu do takových potíží,
Když mne zase
alkohol, ta zlá síla, která zrychluje tep mého srdce a která se nedá
se již nikdy nevrátím.
mne hledají a
i
myšlenky, když
domov, bos
padlém
za
bušit. Utekl jsem.
ten páchnoucí
zdolat, tak
A
To byly Mikulášovy
noci.
V doškové
vdovy Bražákové se svítilo, a tak vešel do dvora. Vdova stála na prahu
doškové chalupy, vzala chlapce kolem ramen a zavedla ho do sednice.
tam
stála a poslouchala kravál u
který se nesl celým
se
že
je hluchá, ale
slyšela moc
182
Na plot
stál velký hrnec a
to tu mýdlem.
„Celý den jsem to prádlo nedokázala
do varu, dnes
sníh, co od rána visel
Kamna
táhly. Oni se zase poprali,
mne nebožtík také mlátil, vždycky když
z hospody.“
Bražáková
málokdy k ní
jako by tu Mikuláš ani nebyl. Ona si
na
To
ten
No to já znám,
vždy
a
do plotny a pak
zamíchala prádlem.
kus povytáhla
z vroucí vody a snad studovala jeho
Mikuláš poznal, že to bylo špinavé spodní prádlo.
byl
mu na mysl, že takovou špínu v
„Mám tady
snesené
já ti ho
nabídla se Bražáková a
do hrnce s prádlem vejce. Mikuláš
pocit, že se mu chce zvracet. Pak žena našla
trochu chleba a máslo, a vše podle svého nejlepšího
chlapce položila. Poté se
k hrnci, ze kterého bravurním
vylovila vejce.
„Když se
prádlo, tak si vždy
„Já, paní Bražáková,
na
nejím vejce,“
„To se podívejme. Slyšela jsem, že s nimi
svou
a s chutí se pustila do
„Asi. Jednou jsem jich
že nemá
otec kšeftoval, to ses jich asi
najednou a od té doby vejce nejím,“ lhal kluk.
vajec najednou, to ani
c žádné zuby.
„Kam jsi šel, bez bot?“
máš to také rád?“
být,“ olizovala se
najednou
Mikuláš
a Mikuláš
rameny:
„Jo, jo,
Také jsem vždycky
utéct, když mne nebožtík mlátil, ale jednou
to s ním šlehlo.
si vezmi boty a kabát. Ke
kdy se ti zachce, já tu
nikdy nikoho nemám, jsem
za každý kousek
to je
ten
trest,
nemít nikoho
Žena ztichla a chlapec se zamyslel:
„Co to je – s ním šlehlo?“
„No, trefil ho šlak, byl na
mrtvý. Já si to tak dlouho
mlátil, a on to jednoho dne
Do dnešního dne mne to mrzí…“
za to, že mne
„Že vás nemlátí?“
„No, když mne mlátil, tak to bylo hrozné, ale
když tu není, tak je to
horší,“ povzdychla si
Mikuláš ji litoval a povzdechl si s ní:
„Ale,
máte psa a slepice a prase a
se zahnat ženiny chmury.
„Jo, a kozu a králíky,“ usmála se
a se všemi si
žena. Pak si
povídáte,“ snažil
183
„Ne abyste mne s kluky poslouchali, já jim
nadávám a ta slova nejsou pro
vaše uši… ale já to tak nemyslím, to jen tak, za ten život zatracený…“
„Jo, to já chápu, já mám také zatracený život,“
chlapec tak
že se
Bražáková rozesmála. Ten smích bylo
tak neobvyklého, smích na plnou pusu bez
že se Mikuláš
smát, až si
že
šel
a
se k tomu nedostal.
„Já musím na záchod,“
„No a? Na
je
tak si tam zajdi, já tam chodím také,“
žena.
Mikuláš stál a po chlapeckém
Stál na pokraji hnoje, jaký se nacházel u
každého vesnického stavení a svou
teplotou roztavil padlý sníh a byl tudíž
Nešlo mu však do hlavy, jak tu
stará Bražáková stát a
tak jako on.
to
u holek,
i u žen, i u starých žen asi není tak jednoduché,
chlapec a teprve
volání od jejich domu mu
zlou
„Mikuláši, kde jsi?“ slyšel volat svou matku.
Nejprve se
a padnout jí do
tolik po teple jejího
toužil. Toužil
po slovech, která
tak
hladit jeho bolavou duši. Kolikrát si myslel, že by žil
v dom pod Horou
jen s ní, ale pak mu
zase na mysl otec, který byl na její
lásce závislý zrovna jako on.
Nikdy si
že i ona by mohla mít
kolem Mikulášova
nikdo mu
mohl?
Magda se trápila nad ztrátou své mámy, kterou si
nároky. Nemluvila o nich. Celý
se
že je v jeho
obvyklé. A kdo by
pamatovala.
Alexandr se trápil nad úmrtím Marie a nad svou existencí, která se zbortila jako domek
z karet.
Elfriede se trápila nad
katastrofa, jakou
Mikuláš se trápil nad
života a
o tom.
rodiny, do které se dostala, a kterou postihla taková
bylo.
lidí,
mu
dát podporu a víru do jeho mladého
Jeho duše si do budoucna vzala podivná
svým
pracuj více, než má
den hodin, kdo ti nabízí
je zrádce, a láska je jen slovo, které dozní, jakmile opustí
ústa, která ho
Mohl tušit, že dostal do života jízdenku
Mohl to malý chlapec tušit?
HLAS
Ona
noc, kdy se Elfriede s Alexandrem porvali a dopustili, aby malý osmiletý
chlapec utekl z domova jen v pyžamu a bos, se dávno
Alexandr si tuto vzpomínku odnesl do hrobu,
se
panu Cyprýnovi
omlouval, že to
že své
miluje, že ho bolí u srdce, když se ho syn bojí, že to tak
nemyslel.
184
Pan Cyprýn
pro
vydali ráno na vlak,
Elfriede, jež
to jsou
ubližují.
pochopení a nechal si i slivovici nalít a pak, aniž by šli spát, se
byl
dnes žije, zajisté na takovou
mít žádné vzpomínky,
ty
které
rychle zapomenou, aniž by tušili, jak
Mikuláš si tuto vzpomínku vezme s sebou do hrobu. Nebo se snad na širém
kdo by se
zabývat jeho strachem, utrpením a bolestí?
Ne,
ne. I Mikuláš sám svou zkušenost vhodil do
ho s sebou
aniž by se do
díval. Ten
se dostavil až skoro na sklonku jeho života.
Jak
být
pokládat.
tak krutí a tímto
nachází
jenž se jmenuje život, a
kdy si jeho obsah
ubližovat? Ne, takto si otázku
Dnes již to vím!
by
otázka znít takto: jak
být
tak kruté a pamatovat si
svých
o
které za sebou zanechali
o situacích, které snad
ani nebyli schopni zvládnout, které
jejich horizonty?
by
tyto
mladé
života ztvárnit a utvrdit. Jisté je,
že tomu asi tak bude.
Jenomže každé
ne, každá špatná nálada, která je
tak
postižených majitelích
vzbudí dojem, že tu je
A tu
vzpomínky
jako
kdo to zavinil.
jako na zavolanou. Ano, vším byli vinni naši
Ale ono tomu tak není!
horší vzpomínky, než jsme
tomu tak být, protože i oni
my.
Ano, dnes již to vím!
a
tyto poznamenané, ubohé
uznáním.
ty samé a možná mnohem
jsou
Dnes, když si
které nezažily, jak se
pohádali,
vím, že nedostaly na cestu do života tu správnou propustku: život není
dokonce i poprali,
Tato slova jsem v mládí slýchával od svého jediného kamaráda, s kterým se již dávno
nestýkám.
pro tato slova, která mi byla
proto, že byla již
tenkrát pravdivá a já je
o
Nikdy jsem mu o
mého života
Ani on se mi o podobných
protože v mých
byly
tenkrát nebylo
hrát na klavír, což jsem mu z celého srdce
On mi
dokázal
mé
akordy na kytaru a já ho do jejich tajemství rád
jednoho léta byl mnohem lepší kytarista než já. Ani jsem nebyl naštvaný, protože
držet druhý hlas.
Jo, život není
185
Ve statku hned vedle pana Tašpara
první televizi. Bylo to po novém roku 1953.
Ta novina se
celou vsí. Nikdo si nedokázal
éterem pohyblivé obrazy, tak jako hudba mluvené slovo.
Láry fáry,
jistotu odplivla.
selky, tomu
že by se daly
dokud to na vlastní
Mnohá si pro
Chlapi byli vždy
pokroku, a tak se vedly dlouhé debaty
Celá vesnice žila v jednom ohni.
Pod Horou.
Nejenom že si mladý
(dej pán
lehkou zem starému
ten by tomu
šílenství zamezil) dovolil takovou
koupit, ale navíc se již
týden neukázal
u mariáše,
u politických debat a
u chlastu.
To, že si televizi koupil, vyšlo najevo ve škole. Jeho
Karásková je musela
Malý
se tím vytahovaly a
se však nedal:
„To je jako fotografie, akorát to mluví a hýbe se to,“
Mladší
Karásková byla nesvá, a protože padal venku sníh,
aby šly
Pak se
se
Konvalinkovou ve
a zkoumala situaci:
„Soudružko Konvalinková,
jste už televisi?“
Konvalinková byla stará
panna, ale
proto, že nebyla postižena
žen, to jest starat se o muže jako o vlastní
a navíc na
žárlit, zajímala se mimo vykládání karet, pletení a
kroužku v
Mníšku i o noviny a všeobecné drby.
„Paní soudružko Karásková, už mi o tom
za výlohou na Václavském
Karásková polkla naprázdno. Ona jako
které neznají ani jejich
A
o které
neslyšela.
kamarádka z Prahy, že prý tu
vesnické školy je tu od toho, aby žáky
jí
bývalého sedláka vypráví o
„Za jakou výlohou?“
informace
Konvalinkové, ale musela se s tím
ona a
byly jediné
sboru školy
Božka Chloupková
sbor, ale ta uklízela a o velké
kakao, které bylo velkorysou komunistickou vládou poskytováno zadarmo.
nad
„No, asi tam, kde se ta
prodává.
že to nebylo u
Nemohla pohrdlivý
jak s ní Karásková jednala, ani vystát.
„Náš lid již nechodí
ale do maso a uzeniny, národní podnik,“
„Jo, pokud tam
na prodej mají. Já si pamatuji našeho
plný krám zboží a jak to tam
To se o národním podniku
Konvalinková.
v Rymáni, ten
nedá,“ zasnila se
186
Karásková snad jen tušila, než by si mohla být jistá, že staré panny komunismus
stížnost
by jí se
nepomohla, již si na svou kolegyni
pro mnohem horší
a byla vždy odbyta:
ráda, soudružko, že pro vás máme
soudružku Konvalinkovou. Jinde se musí
starat o mnohem více
Karásková se hrozila toho, že by jí nechali na krku všechny
Vila, která byla zabavena
místnostem byla
síly. Ve
obcích
a
z celé
místnosti a v každé
žáci dvou
za to, že bylo vedení nuceno zde
jednou tolik
na krku než zde.
Pak se Karásková rozhodla:
„Soudružko Konvalinková, pošlete mi sem
a a šla se dívat z okna.
Krajina tu
padala k nádraží, ze kterého
Ocelové koleje a
lokomotiva se
vyjímaly v bílé
Slunce, jež
vykouklo
o
mraku
miliony jisker v jemné pokrývce
charity, tento obraz nerušily. Jediné
bylo, že pro to Karásková
Když vytáhlý a skoro podvyživený chlapec vstoupil do sborovny,
se.
se,“
Chlapec tak
a
„Tak, vy máte televisi?“
„Jsou v ní obrázky?“ Kluk nic
„Kolik stála?“
„Nevím, ale myslím, že
a tak byl ve
Ono v dnešní
kolegy z Prahy,
se chlapec na židli.
zdání, kam
mít, co nemají jiní, bylo dost troufalé.
prožívaly
debaty
a máma se bála lidských
„A ty si myslíš, že to hraje i tady
protože táta tu novotu, kterou znal od
Co když to funguje jen v Praze,“
Tato prostá ženská moudrost
že se
zeptal. A
se s ním vypravil
od televise a
zkoumat signál. Tenkrát zjistil, že kolem
a
naproti kolem
a nádraží signál je, jinde ve vsi není. Muž si vše
zapisoval do
jakési mapy a pak odjel.
potvrdil, že si
televisi koupit.
Už když se
lépe hrálo.
anténa, bylo po vsi neklidno, ale
je odbyl, že to je nové a aby to
Nikdo tedy nic nenamítal, všichni pomysleli na ty dráty, které
vedly ze
chalup
sloupu stromu. Na co jiného by
pomyslet, než na rozhlas?
„Tak
odvahu:
jak vypadá ta televise?“ Kluk polkl naprázdno a dodal si
187
„Je to takové
obrázky!“
veliké rádio, má to ale navíc malinké zrcadlo, ve kterém jsou
„Jaké zrcadlo? To se tam vidíš?“
„Jo, ale jen když je vypnutá. Když televise hraje, tak jsou tam
obrázky!“
„Kreslené?“
Ale
také hrají film.“
„Film?
„Ne,
by
být
jsi
že je tam zrcadlo, a to snad nehraje!“
Karásková se dostávala do varu. Nebyla si jistá, zda je ona tak nechápavá, nebo je ten kluk
tak blbý.
„Kdy to hraje?“
„Odpoledne dávají kreslené filmy pro
film pro
již trochu
a pak jsou zprávy a pak
vždy
„Zprávy jsou i v rádiu, co je to za hloupost?“
„To oni
pýchou, že
když
svou
že byl
požár, tak ho ukážou,“
chlapec a
divila se.
máma tátovi, že jsou lidi ve vsi tak
že bychom jim
dovolit se
u nás dívat na tu televisi.
již vyklidili obývák a nanosili tam židle. Odpoledne budou
chodit
a
„Budete vybírat vstupné?“
„Vstupné? Copak jsme kino? Ne, to si nedovedu
pochyboval vyzáblý
chlapec.
„Ty židle tam už stojí?“
„Ano,
máma, abych pozval
„A již jsi je pozval?“
ne všechny,“
„Nech to na
zavolala Konvalinkovou a
Když se
se.
já to
aby svolala
do jedné
a
do jedné
ze sborovny. Pak
jsouce neustále napomínány k tichu starou
vplula Karásková jako dáma a pohledem ze stupínku
barevný roj. Zajíc
šeptal
jaký že má Karásková dnes velké kozy, když si zjednala ticho.
188
„Milé
dnes se pro vás otvírá nový
nový a
Komunistická strana
dala lidu první televisi. Nikde na
tento moderní vynález
není. U nás
ho vlastní rodina
a odpoledne jsou všechny
pozvány na kreslené filmy!“
až
Konvalinkové
mráz po zádech: kráva jedna pitomá,
co to televise je – na celém
první? Jak na to
To je pro
ostudu, spolupracovat se soudružkou! Komenský se
Dámy
v hale a pletly a mluvily
tom
v týdnu opakovala
se stala symbolem
cítila a byla na
na
pyšná.
Bylo
Tato odpolední
jež se
postavení. Elfriede to tak
1953. Vysokými francouzskými okny sem
jenž letos
ležel v kraji,
zimní slunce, které posíleno
Vesnice již žila
chodilo se ke
na televisi. Odpoledne
tam vždy bylo plno
a
se scházeli
však i odpoledne sem
žena a pak se
žaslo: jak je to možné, že to hraje a že se ty obrázky hýbají?
To je
nádhera, žasly ženské.
se tím moc netrápily. Ty se
techniky
Mikulášovi bylo jen divné,
malé, když je ta bedna sama o
vžily do
pohádky a o
zázraku
že
to okénko, kterému se
obrazovka, tak
dost velká. A
byl to
kus nábytku.
„Již jste se, Elfriede, byla podívat na tu televisi?“ ch
vzor – hladce obrace, hladce, hladce, obrace, a mohla dál
Elfriede
hlavou. Ba bylo i trochu vzdoru v pohledu, který doprovázel její
„Já myslím, že to je ztráta
chtít.“
pokyvovala
a že jsou
paní
ne, to po
hlavou: trvalo to léta, než našla
„Co
když
plést.
rovnou!
od tak prostých lidí, tady
ani jeden
nebyl ve
Elfriede pokyvovala hlavou a zkušeným okem prohlížela
který pletla Mikulášovi.
Protože
zrovna
z pokoje, jenž
okna na východ a na jih a jemuž se
na syna, jenž hned
a
na jeho zádech natahovat pleteninu.
Mikuláš tyto zkoušky
dost
Elfriede, která se
díla
doslova rochnila,
pochopení, že se
o její um
nezajímá.
„Trochu bych to
to bylo nanic,“ mínila
kluk poroste,
a Elfriede se
až
léto. Na
zimu by
To bych musela celé rozpárat,“ žasla nad návrhem kamarádky.
„Však toho
Ládík
Elfriede
tolik
není tolik upleteného, paní Elfriede,“
jehož tahala za kabát
dlouho zabývá Mikulášem, když
ji paní z hradu.
zvaná
ke
s nelibostí
že se
na televisi a již
189
„Paní Balešová, nemohla byste s tím svetrem
My totiž
že by se dalo
hromobití, ale jediný, kdo se
polekal, bylo
se schovalo za hubené
Ládíka. Mikuláš využil
chvíle, stoupl si
vedle kamaráda a snažil se, aby nikdo nepoznal, že se ve
bojí. To by si doma nedovolil, vytrhnout se
když ho zneužívala
jako
pannu.
Elfriede si nebyla jistá, zda smí tady na
jak se zachová paní
Ta
Ládík:
spustit výchovnou sirénu, a tak jen
to samé, a tak do
ticha
„Jdeme na televisi, pohádka již
„Ne abyste tam
se vzpamatovala a
chodily v botách! Zujte se!“
se již
po starodávných schodech. Jejich dusot
Elfriede si dala ruku na ústa:
horní i dolní halou a
„Takové nádherné
„To už vydrželo
nápory,“
hladce, hladce, obrace, obrace, obrace, obrace…
Elfriede se dala do párání a
a
když zase již pletla bez
zase v duchu
si povzdychla:
„Co na té televisi mají!“
„To, paní
také nechápu,“
itakala Elfriede.
do mne hrom
milá paní Elfriede, mne by tam nikdo nedostal,
Ale
by mne zajímalo, jak ta televise funguje. To
není možné, aby se
daly pohyblivé obrazy
vzduchem. To
všechny mé
povzdychla
si
Elfriede Balešová pokyvovala tiše hlavou a zakládala
Mikuláše.
se zvedla a
jako každé odpoledne, šla
Elfriede
v hale sama. Vždy
, mocná a nedostupná dáma
Dnes ji v tuto posvátnou chvíli
stoupá po schodech.
Nebyly to
Elfriede si teprve
kroky, které
první
ke svetru pro
kávu.
využívala této chvilky, kdy byla ona paní na
klapnutí vchodových
i
že to byly kroky ušlechtilé.
a pak zaslechla, jak
byly to kroky tiché a
Onen
jenž stoupal halou do horní
domu, musel být lehké a pohyblivé postavy,
zdálo se jí chvilku, jakoby onen neznámý šel po
P
vydávalo
se, že zatajila dech, že
a ten, kdo po nich stoupal.
naslouchat
krásným
jež
190
jí hlavou, jak
a bez citu rámusil vždy Alexandr v domku dole u potoka
na schodech, jež vedly do podkroví. Nikdy si nepomyslela, že stoupání do
by
nebo mohlo mít
Ale jaký je to rozdíl, to, co
prožívá, co slyší.
Celým jejím
Ladislav
a již dlouho nepoznané vzrušení.
v zákrutu
majitel hradu a bývalý
hlavu, jež
ušlechtilým
Elfriede polkla naprázdno. Již toho vzrušujícího muže
a vždy
dojem, že on ji ani nevnímá.
ale nikdy s ním nebyla sama
Nikdy si nebyli navzájem
ani tenkrát, když tu
a když jí tolik pomohl dostat Alexandra od policie. Tenkrát
byla s ním s mnoha lidmi. Dnes se naskytla chvíle, která je
navzájem oslovit:
s kapitánem Obermeyerem
hlavu plnou jiných starostí a
k tomu, že se museli
„Rukulíbám, milostivá paní Balešová,“
a Elfriede se zatajil dech. Srdce jí
pumpovat krev rychleji, než bylo
a vehnalo jí do
Elfriede se
protože nedokázala
tak
slova k poklonám a
úcty,
jako ve svém rodném jazyce.
se
a symbolicky
své rty ke
její
ruky, která ležela v jeho dlani. Elfriede se jen usmála a
„Dobrý den, pane
On i ona
pohledy na svých
která
nichž
jejich majitelé ani tušení. Stáli tu ohromeni
ohromného rachotu
nevídaným
vplula
vysílala signály, o
bleskem, který za
se ono úchvatné divadlo odehrávalo jen v jejich myslích,
do haly
s podnosem, s šálky a konví, ze které
pravá káva. Elfriede si tuto
každé odpoledne, které trávila na
pravá káva.
„Ach, tady je Ladislav! Jsi tu dnes brzo… dáš si s námi kávu?“
na
svou ženu, a
lehce hlavou.
já
Elfriede,“
že kávu jen tak nepiješ! Dovol, abych ti
si, že tu již jednou
„Již jsme se seznámili,“
se stydí, a nakonec
„Dámám bude
ve statku dost fofr!“
Protože dále nic
paní
tichým hlasem. Pak chvilku postával, zdálo se, že
milé, když se
natáhnu a nebudu
„Ale
si násilí,“
hlasu studenou ironii. Když štíhlý a stále se usmívající muž odešel,
„Fofr byl spíš
mohou pít?“
se podíval
dnes byl
a Elfriede cítila z jejího
Kafe s rumem, jedno za druhým, jak to ty chlapi
pletla i Elfriede Mikulášovu vestu, aniž by promluvila.
191
se nestalo, aby šel Alexandr do hospody, ale to mu nebránilo v tom, aby nepil! Kdo
tady v této zemi
nepije? Elfriede slýchala skoro každý
když se zavírala hospoda
Pod Horou, opilé hlasy a z celého srdce
chlapy pohrdala.
i ona si dala malé štamprlátko
si nenechala nalít, ani ve
likéru, ale po druhém se jí
hlava a již
žasnu, jakou máte odvahu vyjít z domu, aniž byste se
Elfriede,“
pojednou
a odložila pletení. Hodila nohu
nohu a
se do slunce. To bylo obvyklé znamení, že se s pletením
a Elfriede
totéž.
paní
Jarní, skoro
zimní slunce se pomalu schovávalo za Horou a vrhalo
tom dlouhé
stíny. Sýkorky
zobaly na
co zbylo od
Jejich radost nad nalezeným zobem
byla skoro biblická: neobávají se budoucnosti, nesejí a
je On živí…
Kdo se však tenkrát roku 1954 zabýval knihou, v níž jsou skryta pravidla lidského soužití?
„Ale sluší vám to, vy máte tak jemnou
po válce tu
není nic
do Švýcarska,“
s povzdechem. Nebude tady
ve svobodném
rodinu!
„Vy máte otce ve Švýcarsku? Co tam
se
napila z hrnku kávy. To
že bych vám ani žádnou kosmetiku
na trhu. Budu muset napsat otci
tou Rakušankou tajit, že má také
žasla Elfriede.
se jí povedlo!
„Je letcem u Swiss Air!“
„U
divila se Elfriede.
„U švýcarské letecké
a náhle
že takhle
se již
dlouho necítila. Ona se v té zemi, kde jsem studovala, narodila, ale moc chytrosti si
uvažovala nadmíru spokojená.
Elfriede byla šokovaná, byla zahnaná do kouta, jako malé
ve školce.
Neohromilo ji to,
se
ní vytáhnout. Spíše to, že
tam
svou osobnost, své zkušenosti a hluboké zážitky, že se oddala
jež
nebyly její vlastní, a
se má nechat ohromit takovou hloupou husou, která tu je pro
všech
Elfriede si vždy vážila lidí. Lidí, o nichž
jsou, odkud pocházejí, z jakého jsou
rodu. Její povolání, její
že bude lidem sloužit,
co jsou nemocní, ji k tomu
nabádala.
Proto nikdy nechápala
opravdu
lidí.
starorakouských genech.
jež v jejím srdci vzplanul, když se dostala do
o tom
a došla
že jí to bylo dáno ve
postrádala to divadlo, které znala ze Štýrského Hradce, a proto si zavedla
ch nová pravidla: kdo byl, nebyl
o tom rozhodla jen ona sama. Sama ve
svém nitru, ve svém
Nikomu o
pravidlech
Že
to již dlouho tušila. Nyní se o tom
192
„To
chudák ví, že ji máte
že máte otce, který je ochoten vám poslat
Já jsem se vždy bez
obešla,“
na ni
kosmetiku! Snad
v jádru své duše. Že by mohla Elfriede takhle
reagovat, to
„Když se tak na vás dívám, je mi záhadou, že opustíte
aniž byste se
napudrovala! Ale vy si to
dovolit,
vaší mladistvé pleti,“ dodala a rozhodla se, že si
zapálí cigaretu. Byla toho názoru, že to ve
vypadá. Dalo jí to nesmírnou
práci, když se
na svých
na koni
se
a
rozsvítila stojací lampu, jejíž
teple
nábytek, kterým byla hala
Na pletení již nebylo pomyšlení, a tak se ženy
starat, kde jsou
povstala a prošla kuchyní do obývacího pokoje, z jehož oken bylo
celou ves.
Od brdských
kreslil obrysy
jak se slunce
na
s krajem, sníh se
a na
a
i
však nebyly
se
že Ladislav, její muž, vyšel z knihovny, která
také
ve vzpomínkách, a proto nezaslechla,
do haly.
Nejprve si zapálil svou partyzánku, pak teprve zjistil, že tu není sám:
mi ušlo, že tu jste, paní Balešová,“
Ten pocit, který tu již byl, když stoupal po schodech haly, se vrátil.
ochromil její hlasivky, že nebyla schopna promluvit. Jen se usmívala a
dojem, že ten
je
Ladislav se
popelníku.
také usmívat a
Kdyby do haly nevstoupila
m pohlédli na
a
stoprocentní
celou partyzánku do broušeného
snad by se na sebe koukali mnohem déle. Oba
ženu:
se dívám, jak chci,
není,“
„Ony se ztratily?“ lekl se
„Ne, šly se dívat na tu
cigaretou v popelníku
„Jo, to šly ke
jedu kolem,“ nabídl se Ladislav
televisi,“ oznámila
partyzánku.
postrkovat svou
jestli chcete, paní Balešová, tak vás tam zavezu,
„Od které doby odhazuješ
„To si
a
starosti, já tam
zapálenou partyzánku?“
vrátila se
„To je rozumný nápad, paní Elfriede, muž vás tam doveze a
souhlasila
paní domu.
zase
popožene naše
193
Tak se vydali, Ladislav a Elfriede,
po honosném schodišti do dolní
vyšli
a po kamenných schodech, které svírala vysoká
sešli do
Tady stála ona kapitalistická fordka.
Ladislav
obešel vozidlo a
jako
vozu a nechal Elfriedu nastoupit. Pak za ní tiše
se vsunul za volant.
Bože, jak ohleduplný a tichý muž to je! Zcela
Elfriede.
Nastartoval a
slyšet.
haly,
statku.
jiného než Alexandr, pomyslela si
se dal svou americkou, houpavou vlnou do pohybu. Motor
nebyl
se za nimi dívala z okna obýváku: sluší jim to, kdybych je dala dohromady, mohla
bych se
Strnadovi, zatoužila pojednou.
Pan Strnad byl
Zima
podlehla jaru a vesnicí jako jarní vítr
v lukách, jemuž se
Komárkárna,
Jen tak,
nikdo
pro nic za nic chytl a
Teprve když se
novina: domek
celou noc, nikdo
nevolal, snad o tom ani
po poledni vracely z mníšecké školy, donesly tu zprávu do vsi.
Místo bylo utopené ve vlhkých lukách, nebylo se tedy nutno bát, že by se požár roznesl, a
tak se nikdo nešel ke spáleništi podívat, ani když se novina roznesla vesnicí.
Rozumí se samo sebou, že máme na mysli
jen co se mohli doma uvolnit.
obyvatele vsi. Kluci, ti se tam
Byli tu všichni: Ládík
Jarouš
neboli
zvaný Zajíc, a Vašek Pítovec, kterému se
z truhlárny, Pepík
Kája
Obcházeli
domek a v hlavách
více fantazie, než se mohlo tomuto místu
Když posléze
objevil spálené lidské
ani se tolik nedivili,
mnohem více.
„Kluci, to vypadá jako spálená mrtvola,“
jen tak mimochodem Jaroušek.
„Jsi blbej? Kde by se tu vzala mrtvola?“ divil se Mikuláš.
„Tak se podívej a nekecej nesmysle, tohle je
Kluci po
lidské
onu hmotu zkoumat a
vše
Potíž byla v tom, že
fantazie byla mnohem
která je
zklamala.
si
kdy jsme
jsme ani
mrtvého
spálenej
bránil se
tomu, že se jedná o spálené
mnohem
mrtvé lidské
Pokud jsme byli
ve kterém se umírá, nic
než holá
a pokud
se našla
194
Mrtvola, to byla
že když chlapci stáli
spojená s tak
vysokým afektem a
barvitostí,
spáleným lidským
byli
zklamáni.
„Kdo to je ?“
Pepík ze mlýna.
Kluci se jako na povel
k malému chlapci. Pepík zrudl,
chvíle, do které se svou chytrou otázkou dostal. Chlapci se
dopustili
Nikdo tu však nebyl.
Slunce již od rána svítilo, a
nedohlédlo, jako
chápal
rozhlížet, jako by se
do všech
potoka,
již
z jara mu ve výhledu bránila Hora. Oblohou se
louky byly plné jarních barev. Vzduch byl
vlhkou
zvlhlým popelem. Nebyl sice vítr, ale vánek sem z Mníšku zanášel
Že by lidské, spálené
kterou tu vryl do louky
táhly šmouhy
a tady u
cukroví.
mít
pach, na to chlapci
bylo vše stejné jako každého jara.
Mimo
a
díry,
se
že je chaloupka neobydlena a Komárek, jenž se ve vsi mihnul
léta, se od té doby neukázal.
„Budeme to muset oznámit na národním výboru,“
„Jo, a zase nám vše vyfouknou
nosem,“
„To je fakt, necháme si to pro sebe,“
si Ládík
si Kája
Mikuláš.
„To tttttt asi nnnnnnnn nejde, jjjjj já bych to nnnn nahlásil,“ lekl se Vašek
Kluci se dlouho radili a jaro se zatím
válelo po kraji.
rostoucí na
svazích Hory, se
zelenat, skoro jsi
tu barvu teprve tušil. Ptáci se
radovali a
již
svá hnízda, nebo se teprve namlouvali, ale
si nevšímali.
Parta se musela sama rozhodnout, co bude dál.
Nakonec to
nahlásit.
vyhrál zdravý rozum, který tenkrát
jednou
prohlédly
ani památky. Protože zbyly jen
veranda, byla celá ze
mívaly. Rozhodly se, že to
Domek byl zcela
s komínem, dalo se soudit, že ta
po
nezbylo
kde byla
Spálená mrtvola ležela u
co se podobalo zbytku sporáku.
jediné
místnosti, kterou domek kdysi míval, zela
díra
do podzemí. Kdyby se kluci tolik
nebáli
pohledu na zbytky lidského
podívali by se do sklípku, jehož vchod tu
zel v podlaze.
se tam neodvážili a byli
podívané.
Ladislav
si chlapce vyslechl, na nic se neptal a zavolal do Bráníka.
Kapitán Obermeyer byl
u telefonu.
mu
co se od
hovor byl u konce.
JZD vytáhl z kapsy saka dvacetikorunu a dal ji
si
koupit
na zub, máte toho asi dost,“
a
195
že už jede?“
„Jo,
Jaroušek
že tu hned bude,“
muž, nic netuše.
Kluci byli v mžiku
Úprkem se hnali k obchodu, utratili více než od pana
dostali, protože zbytek
paní Pítovcová. Než se
zeptat, kam mají
byli
Hnali se kolem hospody Pod Horou, v mžiku minuli starý mlýn a již zahlédli louky,
které se táhly, nerušeny svahy
porosty, až k Mníšku.
zjistili, že tu
není. Zaujali tedy místo na kraji silnice a
domek
Chlapci byli
jako všechna
jim
jinak než
si
stále
že by den mohl mít jednou tolik hodin. Ne, chlapci by
mít den mnohem
kratší.
se zabývali
kdo to asi, ta mrtvola, je. Jejich
fantazie jim
nepomohla, protože nikdo ze vsi nebyl
Byli tak zabráni do veškerých možností,
které se mohly skrývat za nálezem, že ani
jak od Mníšku
dva vozy.
Kapitán Obermeyer
vystoupit a dojít až
„Tak jsem tady,“
aniž si ho všimli.
a usmál se. Bylo by mu
kdyby tu kluky
nenašel.
„To je dost, pane generále,“
Mikuláš.
„Rychleji to nešlo,“ omluvil se lišácky kapitán Obermeyer a nechal si od Ládíka
jejich
nález. Pak jim
aby šli
a vydal se za
obcházeli domek.
Ne,
již
chlapci nešli,
na kraji silnice a pozorovali
Když však ze vsi
svou houpavou jízdou americká fordka s Ladislavem
museli jít
Pro jistotu se stále
mohlo by se
stát, že by je kapitán Obermeyer
„Myslím, že to je kapitán, ten generál,“ domníval se Ládík
Ten však jen
k Mikulášovi.
rameny a ostatní to nezajímalo.
„Co se tam v lukách
volala
a pak již netrvalo dlouho a celá vesnice to
ze mlýna, když šli kolem. Chlapci jí to
Ženské i chlapi se hnali k Mníšku, kudy kdysi dávno chodili na svatohorskou
mi. Pak postávali v uctivé vzdálenosti na silnici i na
vedoucí loukami k rybníku
Sýkoráku.
Elfriede Balešová, nic netušíc o
událostech,
tomu jarní úklid. Pokradmu se dívala na
náladu na Elizabeth Alexandru Mary Windsor neboli
naplánována na 2.
a kteroužto událostí ženy žily.
jako kulový blesk:
paní Cyprýnové,
totiž
II., jejíž korunovace byla
Ne, dnes roku 1953
na Cyprýnovou a britský
náladu, dnes
Chudák stará nájemnice to musela asi tušit, protože do haly ani nenakoukla.
jarní úklid.
Pak se najednou v rukách Elfriede objevila zase ona kazeta s fajfkou a listem papíru, listem
od krve.
196
Zase cítila
onoho dne, kdy ji Aron Stein poslal do nacisty obsazené Prahy. Kde se tu
ten
vzal?
v duchu a velice ji udivilo, že si
po celou zimu
stále v mysli onen rozhovor, kdy jí Alexandr
z vlaku.
šestým smyslem cítila celou její
oné záhadné
nemluvili a že si Alexandr nikdy
vlaku a který
To
není
Nyní si
na
že již nikdy o
který našel ve
zcela
snem, a pak
Jedno
to je kazeta! napadlo ji.
Byla to náhoda, že jí Alexandr
zážitek z vlaku, jenž byl
našla kazetu? Kazetu, které dala jméno
ano, nyní to
s druhým nic
Jak se sem však ona kazeta dostala?
Nyní ji napadlo, že
ve vlaku byl sen muže zlomeného osudem, že slova do úst
tajuplné ženy dala jeho mysl, že
jednoduše
a starosti, které ho sužovaly ve
chvílích, kdy nespal. Kdy byl bezbranný vystaven surovému bezpráví padesátých let.
Ano, onen sen nemá s touto kazetou, ukrývající fajfku pana Steina, nic
Jak se
sem tedy dostala? Jestliže nenajdu záhy
tak se zblázním,
Elfriede s jistotou.
Myšlenky nebyly k zastavení, a tak se žena pustila s vervou do úklidu. Kazetu nechala ležet
na mandlu v hale.
Když
Magda ze školy, první bylo, že
„Kde byla? Já ji našla a
durdila se dívka
„Kde jsi ji našla?“
„Ležela u
„U
jsem vám ji dát a pak už jsem ji nikde
Elfriede.
na schodech,“
dívka.
na schodech?“ nechápala Elfriede,
než se nyní rýsovala. „Kdy to bylo?“
mnohem
„To bylo už v loni,
„Co jsi
kazetu:
u
nálezu této fajfky
než napadal sníh,“ zamýšlela se Magda.
Elfriede.
„Jak si to mohu pamatovat, je to tak dávno?“ divila se dívka.
„Co jsi tam d
U koho jsi byla?“ Magda
rameny a
koho u
zná, aby mohla
otázku.
Pavlíková již byla mrtvá, a tak ji napadla
Boženka Kubišová.
Kubišovi však padli v
Elfriede Balešové,
národní výbor
do statku paní Burešové.
to byli chudí bezdomovci, které
Paní Burešová byla vdova,
jednu krávu a Elfriede si k ní
poté, co se stala aféra s panem Budilem, kterého
Alexandr zavraždit.
chodit pro mléko
197
Navíc mluvila paní Burešová zcela p
té nespravedlnosti, že jí do kvartýru
Tyto souvislosti Magda znala, a tak
což
rodinu Kubišovu,
o Božence mluvit.
utajené. O
s Elfriede mluvila.
Ve
moc
co tam
Ona totiž na schodech
na Mirka Fišera, který již nechodil do školy do Vraného, protože
dvanáctiletku.
vždycky
do Prahy na
Mirek Fišer se snažil získat Magdinu poctivost, což mu sice nehodlala dovolit, ale ta jeho
zoufalá snaha ji
Proto se s ním scházela.
To byla ale
tento výraz její
kterou matce
nazývala tupý.
„Bože, kdybych
komentovala
nemohla, a proto jen stála a
se dívala. Elfriede
že tu tupost z tebe vymlátím, tak bych
že se zase nic
mlátila od rána do
se do
„Jo,
jež rudlo vzteky.
kde je Mikuláš?“
Magda
rameny, ale v tom okamžiku se jim
do haly, sotva popadal dech.
„Kde jsi byl?“
Mikuláš vtrhl
matka.
„Komárkárna
a my tam našli mrtvolu,“
tak se
„Kdy
dostala
sotva popadal dech.
a jdi psát úkoly!“ reagovala matka jinak, než
divila se Magda.
„Asi dnes v noci a my tam našli mrtvolu,“
zájem, který se u matky nedostavil.
se chlapec
jevila
„Ví se, kdo to byl?“
ne, ale ten policajt z Bráníka to
s vodou a
„Myslíš pan Obermeyer?“ zapojila se
Mikuláš
„Vy jste tu mrtvolu
Do vlastních
„Na vlastní
kluk.
„To se nemá ukazovat
„Tam
Elfriede do debaty, držíc v ruce kýbl
to by si
dovolit!“
nikdo nebyl, když jsme to našli!“
„Ani pan Obermeyer vám to nezakázal?“
„Ten jo a pan
nespravedlivé!“
nás poslal
„Je tam také Mirek?“
tam ale stojí celá vesnice a
Magda.
a to je
198
„Jo,“ odsekl Mikuláš, maje na mysli jen tu sžíravou potupu, že oni, kluci, tam nesmí
být. Magda
ani slovo, praštila školní brašnou na podlahu
k elektrickému
mandlu s takovou vervou, že brašna zmizela pod gobelínem v prostoru, kde se nacházel nožní
pedál, kterým se ovládal válec. Taška zmizela, jako by tu ani
chvilkou nebyla, a
bez
opustilo halu
k potoku. Tímto
se tam dostala kazeta s fajfkou,
došlo Elfriede.
„Kam se hnala?“
„Ale, ona dolézá za Mirkem,“
nezajímají.
Miky, dávaje tím najevo, že ho
dolézá?
nechodí? To se chová jako pes?“
chováním své dcery. Mikuláš chvilku
na matku a
Pak se mu však rozsvítilo:
rozmary
matka
netušil, co chce
„Dolézá znamená, že otravuje, ne že chodí po
jako pes,“ uklidnil matku.
Elfriede byla však tak
že jen kroutila hlavou a obracela
v sloup.
„Mami, nešla bys tam se mnou?“ zatoužil,
nikdo nemohl poslat
„Cože? Co bych tam
Copak jsem
v doprovodu
osoby by ho
bába?“
Mikulášovi se ztemnil jarní den, zchladl jako lednová vánice, stesk stiskl toužící
Elfriede odstavila kýbl a
a rukama zajela do
jsi, že je tam pan
„Jo,
s fordkou,“ oživl chlapec
možností, že matka
názor.
„Nebude to ostuda?“
„Ne,
tam jsou všichni!“
„To neznamená, že já musím být, kde jsou všichni,“
matka, ale již si
obouvala
To bylo standardní
pro každou situaci: vždy pohrdat tím, co
houf, co
stádo. Za každou cenu se odlišit.
Arnošt Valeš
jiní, co
199
Mosty
2. díl
Kapitán Obermeyer byl
tím, co
zbylo.
nálezem v lukách, ve spáleném domku, nebo lépe
Nejednalo se zde jen o tu
mrtvolu, kterou našli chlapci, ale o nález ve sklípku,
nacházejícím se pod podlahou jediné místnosti.
Byl to hromadný hrob.
lidských
byly již staré, pouhé kostry, ale
nepodlehly
procesu tlení docela. Obermeyer
pochopil, že se tu jedná o šílence, který zde
zneužíval své
a pak je jednoduše házel do sklípku. Nebo je sem dopravoval z jiných míst
Protože
žádnou
a
kolem, mu blízkým telefonem ve
vsi také nemohli posloužit, poslal jednoho policistu, aby z Mníšku zavolal posilu:
vozy.
Pak se rozhlédl kolem.
kontrast hnusných, úchylných
musel opustit
zdi a nadýchat se vzduchu. Ten
a líbezné krásy kraje mu zase padl na mysl.
Na krajnicích silnice, vedoucí do Mníšku, stálo plno
a také na polní
která
vedla
k severozápadu. K domku samotnému nevedla žádná cesta,
od polní
cesty nebyla
, protože ji asi nikdo nepoužíval. Dopravování mrtvých sem by bylo asi
obtížné, pomyslil si policista.
lidí u silnice se odloupl štíhlý muž a zapálil si. Obermeyer poznal pana
Pokynul mu hlavou a pravou rukou
gesto, jímž dal najevo, aby
kluci pravdu?“
bez pozdravu,
spolu již mluvili telefonicky.
Obermeyer
„Bohužel, ale
asi
co se skrývá ve sklípku!“
„Ve sklípku?“
„No, je to taková díra pod podlahou, asi
nikdo netušil, že tam
byl,“
poklop a ten
200
„No, a co bylo ve sklípku?“ zeptal se
protože se Obermeyer ztratil
sám
„Hromadný hrob!“
si pískl a zase
do úst partyzánku. Nabídl kapitánovi a ten si kupodivu vzal.
zapálil, Obermeyer vdechl
páchnoucí cigarety a
se k polní
„Kam vede?“ zeptal se.
„K rybníku a pak kolem mníšeckého mlýnu zase na cestu do
„Máte tady
„Ne, to bych
„A v Mníšku?“ Ladislav
rameny.
„Neslyšel jsem o
než Rudé právo!“
Obermeyer se
zcela snadné najít
by byl
kolegové, byl by to i
lehká
Ale
by to báby sem do vsi zanesly, ty jsou
když zaslechl název komunistické hlásné trouby.
že by bylo
který režimu nesedí, uvalit na
politický
ve
a
by si vysloužil majora. Kdyby byl parchant, jako jiní jeho
ale
stále doutnala stará škola: najít pravého pachatele!
„Pane
dávejte na sebe pozor,“
pro kariéristy u policie.
Od
sem
chlapec a za ním
poznali Elfriede Balešovou a synka Mikuláše.
že takový muž je
šla drobná, tmavovlasá žena. Oba muži
„Pane generále, už víte, kdo byl ten
chlapec
Mikuláš
si
že by byl mezi kluky prvním, kdo by to
a tuto
si
nechat
ujít. Za zády policisty
jak Magda, jež tu stála s Mirkem Fišerem, který
vlastnicky
hozenou pravou ruku kolem jejích ramen, rychle odstoupila a
že mladíka nezná.
ne, Mikuláši,“
Obermeyer a dodal:
„Vy jste v tom domku byli?“
„Ne, my jsme tam nikdy nebyli, k tomu nám
odvaha,“
Ladislav
se musel nad
moudrostí usmát a Elfriede Balešová mu
se domýšlela, že
jí.
se tedy pro jistotu usmál
jednou,
jen on sám znal její mýlku.
„A dnes, když byl
„Ne, to již
také ne?“
ne, to tam
ležela ta mrtvola,“
„Komu ten domek
opakovat.
usmáli.
„Komárkovi,“
Mikuláš a
jen
protože vyslovené nebylo
že se Obermeyer ptal jeho, a tak se oba muži
horlivosti zase
201
„Dobrý den, páni,“
Elfriede, jež
dorazila.
vám
syn?“
„Pánové,
se pánové a já
se tu bavíme,“
Mikuláš.
Jdi si zase stoupnout k lidem, mami, my
„Dobrý den, paní Balešová,“
Obermeyer
a
si jen sáhl ke klobouku.
Elfriede se
Jednak, že se setkala s mužem, který v ní vzbuzoval
co
neznala, a také proto, že byla toho názoru, že se Mikuláš nechová
si starosti, Mikuláš je mou pravou rukou, už mi mnoho pomohl. Ale
myslím, že by bylo
aby si
a šel s vámi
usmíval se Obermeyer. Zase
se vloudil do jeho myšlenek ten
protiklad milých lidí a strašného
Najednou ho
napadlo:
„Až tady budu hotov, stavím se u vás, paní Balešová!“ Elfriede jen
syna za ruku a vedla ho k silnici.
se
nejprve za ní a pak k policistovi:
vzala
pane Obermeyer?“
„Ne, pro dnešek nemohu nic
musím
až na výsledky pitvy,“
si podali ruce. Beze slov se rozešli. Fajnový
pomyslel si Obermeyer.
a muži
Elfriede šla loukou, jež
jarem, a pozorovala první barvy léta.
zda se má
lidí, jenž z ní
ji
Držela
Mikuláše
za ruku. Když už
zdolat svah
jenž tu byl strmý, podal jí pan
ruku a silnou paží jí pomohl.
pípla.
si
nevšiml:
„Kdo to tam je?“
„Nevím, já jsem nic
„Leží tam mrtvola, celá spálená, vypadá jako
hlásil Mikuláš a babky se
„Ví se, kdo to je?“ cht
„Neví, nic se neví. Lidi,
jenž už také došel k silnici.
tu okukovat a dejte se zase do práce,“
si sednout do vozu, já vás svezu
Elfriede projela
jiskra bolestného
to
myslet
všemi
Nebylo však v její moci na situaci
protože Mikuláš již
na zadním sedadle a Ladislav
držel
spolujezdce. Proto tedy nasedla a
se rozjel
k Mníšku.
„Myslela jsem, že jedeme
divila se Elfriede.
„Ano, ale tenhle
postavili v Americe a tam mají asi širší silnice. Tady bych se
musím až k mníšeckému mlýnu,“
To byla vítaná situace pro Mikuláše:
pane
a nebudeme se muset
prosím!“ žadonil.
202
„Ne, to
v úvahu, tady pan
nemá tolik
zrovna jako Mikuláš
nafouknout každou
s tímto mužem. Nafouknout
do
a zastavit
Ladislav
sklopenýma
protestovala Elfriede,
jíž mohla strávit ve voze
úmysl chlapce prokoukl a byl mu jeho nápad docela vítaný.
ale byl s tou ženou rád. Cítil její
a žádostivou touhu, kterou dokázala
troubit do jeho toužícího nitra: již dlouho
jinou, cizí ženu!
„Ale jen chlapce nechte, je to docela dobrý nápad,
se fordce
který zase vyvolal tolik vrásek v jeho
se musí
to musím
nesmím to zapomenout,
Mikuláš a díval se
kolenou zadním okénkem, jak cesta mizí.
Elfriede se dívala
dovoloval. Když se
na
z levého okna vozu a Ladislav zase na ni, pokud to terén
že ji pozoruje, a tak se usmála.
Když dojeli na rozcestí u obchodu
Pítovcových,
že už
dojdou. Když
jeli kolem
zahlédl Mikuláš partu svých
a tak
z vozu a hnal se za
nimi. Ani
kam jde, a Elfriede vyschla
slova v hrdle.
„Nechte ho, je to kluk a musí se pochlubit, že jel v americe,“
pan
„V Americe?“ nechápala.
„Ano, tak se
mezi kluky
které byly vyrobeny v Americe, nebo o
kterých si to myslí,“
Cítil, že ji to nezajímá, ale stále prodlužovala trapnost chvíle,
chvíle beze slov,
však plné otázek a
„Lidi,“
Nejprve nechápal a pak
první
ky, jdoucí z práce od vlaku.
„Ano, lidi!“ souhlasil.
„Nemusí nás
„Nemusí,
myslela nahlas.
do lomu, nad dráhou,“ zaprosil.
„Kdy?“
„To je jedno, já tam budu
naklonila do kabiny a
za svezení, pane
je
míjely.
zda slyšela jeho
významné pohledy.
Elfriede se zdálo, že se doma ani
se
a již stála na zápraží.
dále, není
ale to Elfriede již vystoupila a pak se
to tak nahlas, aby to slyšely
ženské, které
a
plyn. Ženské si
když u branky zazvonil pan Obermeyer. Rychle
volala.
Pes Rek
ocasem a dával tím najevo, že pana Obermeyera zná.
si myslela, že
si s mužem promluví venku na
ale kolem potoka
táhnout studený vzduch a
slunce se schovalo za Horou. Proto tedy zavedla policistu do
Byla jak na trní: Magda
psát úkoly, Mikuláš se
Navíc byla rozrušena setkáním s panem
Bude v lomu
ale dnes bylo vše jinak.
Co to je za
203
Mezitím se kapitán Obermeyer usadil v kuchyni a ona se chystala, že
a jen se rozhlížel po skromné místnosti.
bych, že je místnost
–
kafe. Muž
podle domu pohledem z venku bych to
tak odhadoval,“
„Ale ano, je
Jak
Steina.
manžel tu postavil
a máme tam špajz,“
až se
voda a ona bude moci kávu zalít, stále myslela na fajfku Arona
by se s tím
policistovi, ale nebyla si jista, zda je to možné.
Když již delší dobu
u stolu a míchali cukr do svých
Obermeyer promluvil:
„Víte, co jsem tam našel?“
„Ano, spálené lidské
„Ano, a celou kupu dalších mrtvol. Byly naházeny do sklípku, který se skrýval pod
podlahou,“ zašeptal
Bylo
že se mu
z toho, co
chvilkou
byste
„Snad ano,
štamprdle?“ nabídla.
neškodilo by,“
celou láhev, ale jen jednu sklínku.
„Vy si nedáte?“
„Ne, to pro mne není.“
Obermeyer vychutnal domácí slivovici a pak se zadíval na ženu:
„Kde jste byla za války?“
„V
v nemocnici u profesora Veila,“
„Zažila jste válku s nálety, nebo jste jen
oknem do
a vtom
nálet na nemocnici,
do žíly morfium.
se.
zahynuli,
Elfriede se
Veila a
se, jak mu
„Nejprve jen
a nakonec nám rozbombardovali nemocnici, skoro všichni
byli jim utrhány
bomb…“
jsem vyvolat takovou zlou vzpomínku,“ omlouval se.
„To nic, je lepší o tom mluvit, než se tím týrat celé noci,“
pochopil její samotu:
„Vy se s tím
bych mohla, ale
Obermeyer
nikomu
tím rodinu
jsou malé a Alexandr, ten, ten…“
„…ten si prožil své. Ano, ono se nedá s každým o všem mluvit. Stále mi vrtá
v Davli. Jste si jista, že jste vše
tak, jak jste
Elfriede
pokývla hlavou a vstala od stolu.
vaše
Obermeyer ji sledoval. Vzala si židli,
ji ke kredenci a stoupla na ni. Pak za mnoha
porcelánovými
prachu vytáhla malou kazetu.
204
Když ji položila
muže, zase si sedla ke stolu. Obermeyer kazetu
na fajfku. Pak vyndal kus papíru, jenž byl nasáklý krví. Mezi málo
ho nejvíce zaujalo jméno Franz Kafka.
na ženu:
„Je to z Davle?“ Elfriede
a
rameny:
„Nevím. Ta fajfka má iniciály A.S., což by mohlo znamenat Aron Stein. Ten list
papíru je bezesporu
pojednání o Kafkovi. Sama jsem tam tenkrát vzala jeden list,
na kterém byla mapka soutoku dvou
tam
poklad, který
se nacházel skoro u soutoku
„Máte ten plánek?“
„Ne, již dávno ne.
nesmysl, s tím pokladem.
jsem ho ztratila a
považovala jsem to za
by Hitler ukládal
poklad zrovna tam?“
„To byste
paní Balešová, kolik lidí na ten poklad
hledá,“ povzdychl si Obermeyer.
Stále ho
„To jsem netušila, že tam je,“ divila se Elfriede.
„No, on tam spíš není, ale lidská fantazie nemá hranic. Tu kazetu jste však
neztratila?“ Elfriede se
„Tu kasetu našla naše Magda na schodech
Teprve vloni na podzim. Ona
má ve zvyku mrsknout školní taškou pod mandl a tak to s tou kazetou asi
také. Pak na
to
Kapitán se
„Nezdá se vám, že to je
divná náhoda?“
divná. Tak divná, že se toho bojím,“
Kapitán
„Myslím si, že ona
z Davle stále
vraždí. Všiml jsem si dvou
která
nebyla zcela zetlelá, že jim byly
genitálie.“
Elfriede nabraly velikost
tenisových
„Ta
byla nahá?“ Obermeyer
„To je hrozné,“ zašeptala. Chvíli bylo ticho a pak se muž zeptal:
„Kde je vaše dcera?“
novým
„Mikuláš
že dolézá za
výrazem. Obermeyer se usmál:
„Vaše
Mirkem Fišerem,“
obohacena zase
je den ode dne lepší,“ pochválil.
V tu chvíli zaslechli, jak
vešel do haly a v mžiku stála Magda ve
„Dobrý den,“ pozdravila a Obermeyer cítil, že je ráda, že tu není s matkou sama.
se bála hubování.
„Kde jsi byla?“
matka.
205
„Byla jsem se dívat. Oni tam stále
nosili ze sklepa, to nebralo konce,“
svou
a chystala se k psaní
„To bych ráda
co to
bylo…“
Kapitán se pohledem domluvil s Elfriede:
„Rád bych se na
zeptal,“
rozkládala
a sešit na stole.
když si odkašlal. Magda nejevila moc zájem,
„Prosím, co by to bylo?“
„Ty jsi našla tuto kazetu na schodech
Teprve nyní si jí
všimlo a celé zrudlo. Pak
Obermeyerovi se zdálo,
že
„Kdy to bylo?“
„Vloni na podzim.“
„Ona ta kazeta ležela na schodech?“ Magda
Obermeyer si všiml, že ho má
nohama.
„Poslyšte, paní Balešová, mohla byste mne
a
do sešitu. Jen
nechat chvilku o
Když útlá žena opustila místnost, povstal policista a šel obdivovat stará kamna. Byla to
plotna, stará práce. Pec byla vyšší než tály, bylo to
chytré, protože se
nemusela
huse ohýbat.
Magda si sice sešit
ale již do
co
„Takže, ty jsi tu kazetu našla na schodech
A jak myslíš, že tam ležela
dlouho?“
„Jak to mohu
Magda rameny, ale bylo
že
pravdu.
„No,
Já vím, že mi lžeš, ale až se ve vsi dovím, jak to opravdu bylo, tak to
bude pro tebe mít následky.
si, že jsi se
neprovinila, tak
pravdu!“
„Ale já
pravdu…“
já to vím!“
„Jak to
„Protože
tak, že ji položil na schody
„Tak
„Protože
„To
aby se dostala tato kazeta sem do domu a
ji sem nedonesl sám?“ žaslo
aby se
kdo je.“ Magda se
smát:
každý ví, kdo Mirek je,“
„Takže když ti ji Mirek dal, co
„Že to mám nechat ležet doma, že mu to dal známý a dal mu na kino.“
to
206
„Aha, a byl již v tom
„Ano, byli jsme tam spolu v Mníšku, ale o tom máma neví, ta si myslí, že jsem byla
na zkoušce. Kdyby to šlo, tak jí to
zaprosila.
„Ale to víš, že jí to
a, že se jmenuje?“
na tom nic není, jít do kina. S Mirkem. Jak jsi
„Mirek Fišer. Bydlí u nádraží a chodí na dvanáctiletku,“
se líbí, že?“ Magda se
„Já už budu muset
úkoly, chci také brzy na dvanáctiletku, jako on!“
„To chápu. O tom známém nic nevíš?“
„O jakém známém?“ divilo se
„No o tom, co dal Mirkovi tady tu kazetu!“
Magda zakroutila hlavou a Obermeyer cítil, že mluví pravdu. V celku jí celá ta záležitost
nezajímala.
Obermeyer si všiml, že mu paní Balešová dolila, než odešla, a tak pálenku vypil a vyšel do
haly. Žena byla
pokoji a utírala prach:
jsem dnes
Policista nic
a
s nimi
Mikuláš:
nestal
jarní úklid, ale
se
jsem se k tomu nedostala.“
Paní domu ho vyprovázela na zápraží a tu se
„Pane generále, že si musí auta
Obermeyer tušil, že se otázka stala
party:
a
a
kladnou
aby se chlapec
pomocí vody chladí motor, ale aby se musel
to se tak
Jeho funkce je, že musí chladit,“
a pozoroval, jak se Mikuláš s jeho názorem srovnává.
„Tady jsou asi všichni chytrý, jenom já jsem ten
blbec,“
se.
„Ale Bubi, jak se to chováš?“ pohoršila se Elfriede. Tuto
nesnášel.
zdání, co to znamená, a proto
aby mu tak
Mikuláš
jiných.
již dávno spaly, když si Alexandr jako každý
doma pálenou slivovici a
poslouchal Svobodnou Evropu. Nakonec se odebral nahoru do ložnice spát.
Elfriede si vzala pletení, prohlásila, že je pozadu, že musí
nenamítal.
Elfriede pletla a teprve, když bylo dávno jedenáct
chvíli plést. Alexandr nic
vypravila se tiše z domu.
Noc byla tmavá a plná
se neukázal, ale kouzlu údolí pod Horou tím neubral.
Naopak! Potok, stromy a vesnice, jakoby
duchnou,
tiše a
207
Elfriede náhle ucítila
jakou voní jen domov. Ano, tady v tom kraji jednou
padlo jí na mysl tak
že se té myšlence podivila.
nikdy se nezabývala
myšlenkami na svou smrt, ani po té ošklivé
kdy splnila poslední kruté
profesora
Veila.
Tenkrát po tom zážitku se
toulala, aniž by
kde. Nyní byla
dokázala do víru nadšení strhnout i ty, se kterými zrovna šla.
plná života a
Když stoupala do
které vedly od pozemku k mníšecké silnici, napadla ji Božena,
jak
snesla její náhlý nával
a nechala se políbit. Bože, kde to žiji? Jak mohla kdysi
tato rodina být rodinou? Kde se nacházelo ono plazma, které jim dovolilo spolu vycházet
navzdory všem
Elfriede
že
že se toto plazma
ztratilo a ona je
k tomu, aby ho našla.
bylo
ublíženo, než aby se sama vzpamatovala!
Jak stoupala lesem, cestou vedoucí kolem plotu velkého sadu, který by svou rozlohou
jejich
hostinec Pod Horou, Bražákovic doškovou chaloupku a za potokem
Budilovic statek, i stavení pana
i Bozovy,
si, že se
této rodiny
vzdává. Že boj, který vedla, prohrála.
Byla ta, co v mysli Boženy Srpové zabila Marii, byla zlá macecha krásné
hloupému Janovi, byla pouze
Magdou!
i
Jen malý Mikuláš ji miloval.
Alexandr
spolu.
pít více, než jeho nervy snesly, a ona již necítila ono vzrušení, když byli
Jak se blížila prudkým stoupáním
zamrazilo ji.
byla zpocena
námahou, pocítila chlad:
si, že stejné vzrušení cítí nyní, když se dívá na Ladislava
Když
koleje, za kterými ležel
být. Tak dlouho
žádný muž!
Sedla si tedy na balvan obrostlý mechem a cítila
dýchal! Jako by
že byl
státních
lom, byla si zcela jista, že tu pan
spícího lesa. Jak
a spadal
a
do správy
jsem, že
stín, který se odlepil od
rostoucích kolem
propadliny lomu až k mechovému balvanu. Elfriede strnula. Zdálo se jí, že
jako
radost, která pohladila její srdce, ba mnohem více:
„Netušila jsem, že tu budete,
jsem se jen rozhlédnout…“
jsem, že tu budu stále,“ zašeptal. Jeho hlas byl nasycen silou, jež ji
zdolávala, avšak jeho šepot byl mnohem
„Je to nespravedlivé, že tu stojíme a naši manželé to…“
„Ano, že jsme se nepotkali
„To nesmíme, toho se bojím,“
„Od koho ho máte?“
a
jim ubližujeme!“
a
se
do jeho
208
„Co prosím?“
„Tenhle
„Ten mi dala máti,“
a usmál se
„Myslím, že budu muset jít
„Ano,“ neodporoval.
Jeho
souhlas ji
vyvedl z míry.
aby ji
aby ji
objal,
si, aby ji políbil. Zdálo se však, že na tohle vše nemá pomyšlení. Místo toho jí
podával list papíru:
„Když jsem na vás
psal jsem vám a vy jste tu byla se mnou,
provinile. Tady se probudilo Elfriedino romantické
„To jsem si vždy
než jste
milence, jenž mi píše dopisy, mohu vám také napsat?“
„To bych prosil, milostivá paní.“
mi tak,
mi Elfriede,“ požádala.
„Ladislav, tak
oslovovat vy mne,“ souhlasil.
„Ano. Když vám napíšu, jak
list dostanete?“ uvažovala.
si mrtvou schránku,“ navrhl.
„Co to je?“ Ladislav
se zasmál.
já vám to ukážu,“
a vzal Elfriede za ruku.
spolu dráhu a dali se
zase kolem plotu sadu, až došli skoro k mníšecké
Tady se nacházel zbytek cesty,
který byl velice strmý. Prudkému srázu vévodil mohutný dub.
Ladislav musel mít své galantní dobrodružství dopodrobna naplánované,
ukázal mladé
dutinu v kmeni dubu:
najisto
„Tady mi dopis schováte a já si ho vyzvednu a napíšu vám nový!“ Elfriede si
zkusila do dutiny sáhnout. Byla docela hluboká a suchá.
„Jak budete
„Budu to
že jsem vám psala?“
budu sem stále chodit,“
Pak
ruku:
„Podívejte se!“
Elfriede se dívala
spal Alexandr. Sám.
kam jeho ruka ukazovala, a
Špatné
se dostavilo zcela
dýchat. Ladislav
to musel vycítit:
okno jejich ložnice, kde
jí vyrazilo dech z
pocit, že
„Netrapte se
co
Naše láska je sama od sebe a nikdo nám ji
nenutil. Jsme zcela nevinni, vy i já.
se nenabažit toho citu, který je tak vzácný?
nemusíme našim
ubližovat! Je
aby se pro
nic
Pak si
209
budeme moci v klidu vychutnat to, co nám padlo do klína,“
slova a Elfriede byla omámena, jako
opojným jedem.
„Budete i nadále
„Ano a vy
a chvilkami i šeptal tato
spát?“
její
„Budu muset spát s Alexandrem,“
názor.
„To je
nechci vaše
a myslela, že
onen
muž
ale vaši duši!“
Z koruny dubu zahoukala sova a její volání bylo tak hlasité, že se oba lekli. Pak zaslechli,
jak odlétla s plácáním
o vzduch,
živel. Asi už naši nemorální domluvu
poslouchat,
se Elfriede za plány, se kterými souhlasila, oslepena láskou.
„To je naše znamení,“
a
zahoukal jako
tím sova.
„Znamení?“
„Vždy, když uslyšíte sovu, jsem tu a myslím na vás,“
list papíru a
Elfriede stiskla rukou
„Musím jít…“
„Ano, dobrou noc, Elfriede,“
„Dobrou noc, Ladislave!“
Elfriede
prudkou kamenitou cestu,
jež vedly k potoku, na jejich zahradu.
mníšeckou silnici a rychle sklouzla ze
Ladislav
se nesnažil ji zadržet ani políbit. Nechal ji jednoduše odejít. Když tiše
vklouzla do ložnice, jejíž okno bylo i
slyšela houkat sovu.
Houkala tak
rána nespala.
že se Alexandr vzbudil a
okno. Pak si zase lehl a Elfriede do
Nebyla si jista, zda se stydí, nebo zda je
Kapitán Obermeyer zazvonil u vilky, jež stála kousek za nádražím. Zde bydlel Mirek Fišer.
Mladík sám
Domek se nacházel hned za zahradní restaurací, jež svým plotem
s nádražím.
Vilka
s rázem vesnických chalup nic
Ale to
tady nad nádražím
žádné domy. Tady bydleli ti, co se sem
z Prahy a nikdy nebyli na
z vesnice závislí.
„Jsi Mirek Fišer?“ zeptal se kapitán a chlapec
V jeho
nebyl
strach, ani když se kapitán
a prozradil, že je od policie. Výraz jeho hezké
prozrazoval pouze údiv.
„Jsi doma sám?“ chlapec
„No, nebudu
dlouho zdržovat,
tady,
rozhodl policista.
210
Chlapec zavedl kapitána za
kde bylo
se do
táhl od Vltavy. Ani kvetoucí
nezabránila neobvyklému vedru.
znáš Magdu Balešovou,“
Na
posezení s výhledem na
jež
jež dávala tomuto krásnému místu stín,
policista a Mirek
chování nebylo nic
Obermeyer
jen proto, že se bojí. Tento kluk se
nebál.
? uvažoval Obermeyer.
že se i nevinní chovají
by to
být
„Slyšel jsem, že jsi s ní byl
„Ano, to ale není zakázané,“ dal Mirek najevo, že zná svá práva.
dal
na nervy.
a
že ne. Ale na vstupenky jsi dostal od
ji donese
kapitán
kdo ti dal malou kazetu, abys ji
klid mu
jít
„Ano, to souhlasí, ale je to už dávno a zakázané to také není, nebo?“
„Ty
dvanáctiletku?“ chlapec
chceš být,
„Právníkem.“
„Jo, to když si pospíšíš a já nebudu stárnout, to bychom mohli být jednou
kolegové,“ usmál se na sebejistého mladíka. Ten se
kdo ti dal tu kazetu,“ dostal se kapitán
„No, vidíte,
za to jsem dostal na kino, že to nikomu
s ledovým klidem. Obermeyer si odkašlal a polkl:
mladík
„Jo, to je docela možné, žes to slíbil, ale ta kazeta se stala
který
a tak je tvojí povinností mi
pravdu.
tady a
v Bráníku.“
zlého
a nebo na policii
„Mohu
o jaký
se jedná?“ zeptal se Mirek po chvilce
„Ne, možná za patnáct let, až budeš právníkem, dnes ale ne!“
„Mohl bych
že toho muže neznám,“ zkoušel to dále.
„Tak vidíš, už víme, že to byl muž. Tak nám
jeho jméno!“
„Stejnak nevím, jak se jmenuje, my tu nejsme zdejší!“
„Ale jak vypadal, to
víš, že?“
nejsem padlý na hlavu. Vím
„No, tak to už je
kde bydlí a co
tak povídej!“
„Bydlí kousek pod
a
vlasy, víc o
nevím. Myslím,
že si vyhlídl, že se s Magdou scházím, ale že neví, kdo jsem,“ vyslovil svou chytrou
211
„Ani jsem si nevšiml, že je pod
divil se Obermeyer.
jsem, že je tam
v sobotu jeho zákazníci.“
Je tam chalupa jako každá jiná, a tam chodí
„Jak to víš?“
„Docela jednoduše.
jsem si dát jednou s Magdou u
protože by nás nachytal její bráška!
doma
že musí jít
to
a ona mi
„Tak jste se sešli jinde,“ usmál se muž. Mirek
Kapitán Obermeyer usoudil, že ví již dost, a tak se s Mirkem Fišerem
nebude
zjistit, kdo si ve vsi
jako
Jeho služební
stál na nádraží, na dost velkém plácku
Prostranství se tu
táhlo kus k východu, kde se nacházely sklady i rampy pro nákladní auta. Jakákoliv obchodní
která tu
válkou bývala, se vytratila jako vzpomínka na dovolenou v Itálii.
Zrovna tak, jako lidé dnes nemohli cestovat, nebylo m obchodovat.
Obermeyer si nad hezkým a
nádražím povzdechl. Nasedl do auta a
aby jel
do vsi, do hospody pod Horou.
Typický zápach mužské
ho
stála silná žena s obrovským poprsím a
nemožné barvy.
Ve
byly
cigaretu, která byla
Za
od
dva hosté: jeden byl sešlý a hubený, druhý se sotva vešel na židli.
však u stejného stolu.
Prosklené
dosti velký.
prozrazovaly, že se za
skrývá sál, a podle
Obermeyer si sedl k prázdnému stolu a po chvíli
podsklepené, napadlo kapitána.
„Co chcete?“
žena a zcela
taková hora masa, myslel si Obermeyer:
„Pivo, a
budovy
hostinská. Musí to tu být
se hrabala v zadnici.
je zpocená,
studené, prosím!“
„O to nemusíte prosit, my jsme tu studeným pivem vyhlášení,“
„Když už
tak pro mne také jedno,“
a
zase
ten, co se sotva vešel na
židli.
„Jo, Ríšo, abys mi tu
se usmíval.
žízní,“
a
se sklenicím. Hubený
pivo
orosené a docela
Jak procházela mezi stoly, narazila
na
kapitánovy židle, že se skoro zalknul pivem, které pil.
že se hospodská
omluví, ale to se mýlil.
se usmíval
více.
jsem vás u Komárkárny?“ zeptala se
z plných plic si krkla a sedla si ke kapitánovi.
na jeho
když se zhluboka napila,
si krátila zapalováním
212
cigarety.
nevyšlo.
dokonce pokus hodit si nohu
nohu, ale
jejích proporcích jí to
„Jestli myslíte ten domek v lukách, tak ano, tam jsem byl.“
nemá
„Policajt, to je policajt, já to
žádné zuby. Tím se
ten jeho stálý
Jak mluvil, tak vyšlo najevo, že
„Co se tam
„Co by se tam
mohlo zapomenout?“ divil se
Tam jsou a byly zahrabány mrtvoly, jak se to tady ve vsi
a nezapomínal se usmívat.
Obermeyer si musel silou
že se nenachází ve špatném hororu
z Hollywoodu, ale že
nemá zuby. Silná
se prokázala za velice nespolehlivou
protože v tom vedru, co se dnes nad krajem rozložilo jako
nedýchatelného
vzduchu, se neprojevila jako síla. Spíše jako slabost, která se jen dožadovala úcty k dobrému
jménu, jinak byla na obtíž.
„Mrtvoly?“
se piva.
se
„Prosím vás, jak jste na to
však, asi na nové
„Ze všech
divil se na oko kapitán.
mávl rukou a napil
Dal si jen doušek, tak, jako se pije
blbce, ale ne ze mne!“
„To bych si nedovolil, pane,“
„Ne,
Ve
vítanou
Obermeyer
já vás znám, policajty!“
nastalo ticho. Proto bylo
traktoru, jež
„To by mne zajímalo, kam furt jezdí, to je dnes už
kolem hostince,
divila se
„Dál než k lesu nejede. U cesty u sadu zastaví a jde se podívat ke starému dubu a
zase se vrací,“
tlustý Ríša a rukávem saka si
Obermeyer nechápal,
o kom je
si to sako v tom vedru nesundá. Protože
„Asi zase roznáší milostné dopisy,“
bezzubý.
vy máte ale pitomé nápady, nedáte si
více,“
zády
„Nedám, nemám na
Až ti bude,
a zase si jen cucnul z prázdné sklenice.
pivo?“
tolik co
tak toho budeš
Obermeyer se zadíval na
zda se z mohutné hory masa ženského rodu
ale žádný zázrak se nestal.
„Dal bych si
se
jedno a jedno
k jeho stolu
„Pán dovolí?“
než
tady pánovi, na
pití.
213
Obermeyer
hlavou a
více si povolil kravatu. Nezdálo se, že by
bylo
horko. Byl to ukázkový chudák komunistického penzijního
takoví manekýni
stávali
od
v Rudém právu: Takto vypadali nuzáci v kapitalistické 1. republice!
již
kam na ty fotky
chodili.
„To
vždy. Když se do
zamiluje. Píše si s ní
l.
kdo by si psal v dnešní
do
sklenic ve
za
„Já jako policista mohu
Obermeyer a
si ze
a
se
Pak se
to
k tlustému:
že psaní milostných
žádná
asi jim to vždy
Richarde, ty bys nám o tom mohl
„Trhni si nohou,
moc
culil
že?“
Ríša a vstal od stolu:
mi to na
lístek,“
a
se odchodu.
„Jo, Ríšo, ale už tam není skoro žádné místo?“
„Tak si
není zakázané,“
nový,“
varovným tónem.
a zmizel ve vedru neobvyklého jara.
jste, že jsou tam samé mrtvoly?“
HLAS
v Mostech nás nyní zavedl do hostince Pod Horou. Byl to první hostinec, který jsem
ve svém
a ty postavy, mající v koutku úst cigaretu,
sebou pivo, hrající
mariáš, ve
vzbudily ohlas, dojem na celý život.
to byly tenkrát v mé malé duši postavy negativní, staly se
dospívání symbolem bytí.
Tím se stal hostinec, a v mém
život.
to byla vždy hospoda Pod Horou,
mého
hrou na
Zde,
jsi musel v zájmu
byl ochoten
pivnici, jsi musel dokázat, zda jsi schopen nakoupit, prodat a
Zde
ponechávat své názory stranou, zde ses
pochlebovat, zde jsi
i na
kterého jsi z duše
Nic
smrti se vše
není tak sporné, jako
Od rána do
kolem tohoto slova. Podstatnému jménu
Mladí lidé, na
ze sebe
života, bývají
strýci i
To
znamená
se, abys
dobrý
groteskní situaci. Pakliže
jedinec opravdu
nenažrancem, zbohatlíkem, kulakem a kapitalistou!
Nikde jinde nejsi vystaven tak krutému boji o život, jako v
od narození do
sloveso –
vyzýváni:
Avšak tady se dostáváme ke
velké peníze, stává se najednou
214
Slýchal jsem o hostinci Pod Horou od útlého mládí.
divadlo a snad
jsem poznal, co to je být opilý.
jsem v jejím sále hrál ochotnické
Majitelé tohoto krásného, vesnicky stylového domu se
velkou, protáhlou
politické režimy.
zrovna tak, jako se nad
Byly doby, kdy budova nesla
název, a do nedávných let byla na zdech stodoly,
která k objektu
nesrozumitelná obrovská písmena azbuky, kterou zde zanechali ruští
osvoboditelé.
Byly
kdy hospoda vzkvétala, kdy se tu
hrálo divadlo. Zde se sešli sedláci, aby založili JZD.
Pak
ty
svatby,
zábavy, kde se tu
doby, doby komunistického
Držím v rukou
spolupráci se všemi
KNIHU, kterou vydalo roku 1948 ministerstvo informací, ve
ministerstvy.
Nenašel se autor, který by této knize dal své jméno.
napsal dne 12.
1948 k této knize úvod:
jistý Dr. Jaromír Dolanský
…
je tato sbírka
výstražnou
jak
a záludná by
byla teorie o pokojném
kapitalismu do socialismu a o
v režimu lidové demokracie(…) a vychází-li tato kniha o kapitalistickém
voleb do Národního
budiž
každému poctivému
vlastenci pobídkou, aby volebním lístkem se rozhodl pro tuto cestu
budoucnosti
národa a republiky…
Celá kniha se zabývá,
uvádí zde jejich
metody
živel
našemu národnímu
mnoha podniky, továrnami a obchodními
a
které jsme namátkou vybrali jako charakteristické pro
o tom, jak záškodnicky si
soukromokapitalistický
Dovolte, abych se na tomto
které bylo v té
na
zeptal: kdo tedy vybudoval
1. republiky,
v celé
které se mohlo chlubit tou
Cílem této špinavé propagandy bylo zasít nenávist proti podnikavým lidem.
KNIZE
kolik lidí ten
onen podnikatel
je tato
popisovaná jako
záporného.
je v
Onen mladý muž, jenž uposlechl v mládí rady svých blízkých a
ze sebe
spoustu
a k této
spoustu lidí, kterým dával obživu, se v roce
1948 pojednou stal
a kapitalistou.
KNIZE je uveden i
otec. Plným jménem a byl tím, jako mnoho jiných, dán
na
Podívejme se do lexikonu, co to je
kamenný nebo
Dát
takový
sloup, ke kterému byli do poloviny 19. století, avšak i ve
a ponecháváni na
ztráceli
na
je zákonem zakázáno.
byl, vycházíme-li z toho, že se
by se dalo polemizovat, jak
jednalo o
215
Tito
však
muži, ale i ženy,
nebyli.
se zasloužili o bohatství
„Jo,
o tom
každý ze vsi ví, že tam leží mrtvoly,“
a s chutí se
napil. Zkousnul
sklenice najednou. Podívejme se, jak mu chutná, když nepije za své,
pomyslel si Obermeyer.
tu bylo jinak. O
jiném.
vy o tom víte také?“ zeptal se hospodské.
„Že se tomu
„Dáte si
zase
to se
aby se bály,“
hora masa.
jedno, jinak bych šla do sklepa pro lahvové?“ zeptala se.
„Ale jo, tady pán od policie
hodiny,“
a
se
Jak znám, tak tam budeš s Ríšou
na další orosenou sklenici.
Takhle rychle Obermeyer pivo
nikde nedostal.
pohledem zdrtila
Nic však
a zmizela.
Sušil si v ústech vzduch na další doušek.
„Ríša, to byl ten pán, co
odešel?“
„Jo, od té doby, co mu utekla žena
„Ona
žije s panem
praštila
o
se cítil spokojen a
a
se
se ujistit policista.
mu asi
JZD Ríšova žena?“
se mu
„Ne, to by si
pomohl. Ten jen tak napíše pár
a trochu se namlsá
medu a jde
Zlatý
je to!“ povzdechl si
a Obermeyer pochopil, co již dávno
tušil: pan
byl mezi lidem neobvykle oblíbený.
„Jak to myslíte, že mu
„No, vy byste na tu horu smradlavého masa vlezl? Já dnes pocítím jen málokdy
pohlavní vzrušení, ale nikdy ne u
„Vy myslíte…“
„Nemyslím, já to vím!
no, snad jste chlap, policajte, máte
komunistického penzijního
sedí na stovce, nohy roztažený a Ríša ji tam bere…
nebo ne?“
se drobný
Obermeyer se
že ho již tolik nelituje.
„Jo to mám, ale ta stovka…?“
„No na stolitrovém sudu piva. Nesmí být ale prázdný, to by ulít…“
„Ríša?“
„Ne, ten sud
jiného
zvedl se a šel za
piva, jako by nic
a postavil je na
„To je na
„O
nikdo
mrtvolách, to se jen tak povídá, že ano?“
se ujistit Obermeyer.
„No, to máte tak: ono je na všem trochu pravdy. Starý Komárek
kam se ztratily ty
když si namluvil novou. Jisté je, že
ženy a
dva syny.
216
Ale ten mladší zmizel i s tou poslední ženou. Asi to byla jeho máma. Pak se slehla po
Komárkovi a jeho starším synovi zem. Teprve nedávno se tu objevil, ale snad jen na pár dní,“
rozkládal
Za
rozházeném
se najednou objevila
neuvažovala:
Byla rozrušena,
ale o svém
„Kolik jste jich zase
„Ten to dnes odbyl,
„Prase jedno,
holka? To mi byl
páru ze svých mocných plic.
„Jen
divil se
se popral, samá krev a šrám a já se na to mám dívat? Já
dlužen, jako by
že nemohu
krev!“
tady pro pána jedno a jedno
„Tak dobrá, pro dnešek
najde nového, tak budeš zase chodit hlídat,“
jsi tam byla chvilku,“
oko, ale máš prozatím po kšeftu. Až se
„Ale,
si to zase rozmyslíš, nesmíš být tak zlá, on ten Ríša zase není tak
špatný,“ domlouval hostinské, mysle na to pivo, které si
hlídáním. Teprve nyní si
Obermeyer
sem do hospody Pod Horou zašel:
„Kdopak tady ve vsi
vlasy?“
„Ten vejtaha Tašpar, od
ale jen v sobotu,“
bezzubý
Elfriede
ruku do dutiny v dubu a nahmatala malý lístek. Celá se
vzrušením.
Sama napsala dopis, a protože si nebyla jista svou gramatikou,
dní oddalovala tento
okamžik, kdy do mrtvé schránky uložila své první psaní
jazyce.
Dnes a
a stále znovu si
onen dopis, který jí dal Ladislav v lomu:
Milovaná Elfriede,
Jak
být láska tak krutá, jak
musí nésti ti, jimž osud
že poznali
duši teprve po omylu, který je spojil
jenž není schopen pochopit ty
nejjednodušší
na
Svit
a jeho
slunce na
doprovodu.
modrém nebeském závoji.
a hromobití, jako dusot kopyt divokých
Zelené louky a barevné kvítí, jež svou
Vaše
jiskry ve Vašich
a mou touhu…
Dnes vím, že již nejsem sám,
Váš
milenec, Váš KOHOUTEK
Dlouho trvalo, než pochopila, co tím kohoutkem
Kohoutek byl u každého
vodovodu. Tímto
se
zavírala voda. Co si myslel?
217
Teprve Mikuláš ji
a hlídá slepice.
KOHOUTEK
být i malý kohout, co
za jejich domem
Po tomto dalším vniknutí do
jazyka stála dlouho na
a pozorovala
obrovský kohout, jenž již léta nesnesl žádného konkurenta, se vyžíval ve své
samolibosti.
Slepice mu nadbíhaly, ano, ony se mu
snahy,
sekýroval.
nabízely a on, nedbaje o jejich pošetilé
Tu a tam
ale nedbal toho, zda se mu líbí, spíše jen tak z dlouhé chvíle.
Neustále však dával najevo svou nelibost z jejich chování.
té, která našla zob a nedala
nález hlasitým kdákáním najevo. I do krve
kloval do
se Elfriede jejich kohout vždy líbil, nechápala do tohoto okamžiku jeho poslání:
oplodnit vejce, musel navíc ten tábor
slepic hlídat!
nejen, že
Jestliže se Ladislav povýšil na kohouta, dal jí do hry
„Jak se
Chlapec na ni
slepice, když je
koukal:
malá?“
místo: slepice!
hned jak
Mikuláš ze školy.
„Slepice je slepice, to je jedno, jak je velká,“
„No, ale když je
malá?“
Elfriede a ukazovala mezi prsty
malého.
„Tak je to
Mikuláš.
„Ale
být i kohout?“ bála se.
„Jo, to je
jasné!
„Ale, když to je
Mikuláš
se ale
malé jako
ale není to kohout?“
a jediné, co ho napadlo, že by to mohlo být:
Když to není kohout, tak je to
Tím se stal obrovský dub
dlouholeté korespondence: Kohoutek si dopisoval se
Možná, že si toto tajemství
vzít do hrobu. Mne však nikdy nezavázali slibem
Zato však oba využívali mých služeb jako
Elfriede se
vinoucí se kolem sadu, mohl
jako by ji tady na pokraji lesa, u dubu, jenž stál u cesty
Vesnice
do staletých
v té
hospody,
dva obchody, trafiku a nádraží i pekárnu, mohl jsi
denní hodiny projít návsím, aniž
bys
To ale neznamenalo, žes prošel nepovšimnut.
vždy ospale a
jen o víkendech.
a tím mátla i trochu
Pražáky,
tu dokázali žít
218
Již v pátek
žít, v sobotu se vrhla hromobitím
do oprav
chalup,
aut i motorek, do míchání malty na stavby skromných
a s tímto
životem
ani
Teprve
tu zase zavládl klid a pokoj.
Proto Elfriede ani neudivilo, že nikoho nezahlédla. Rychle tedy vložila
a
se
Celá se
nadechla se:
když
dopis za kurníkem
lístek do dutiny
se o chladnou
a
Moje milovaná
Jak dlouho jsem stál
pod okny a myslel na Vás, lásko moje
žádné noci sova nehoukala jako té jediné, kterou nikdy nezapomenu.
Tolikrát
plul nad krajem,
Teprve trojí rozsvícení a zhasnutí
že jsem ve Vaší blízkosti.
v kuchyni mne utvrdilo, že na mne myslíte. Že víte,
Jak krásné jsou noci u našeho potoka, když vím, že dýchám vzduch, který jste mohla mít
krátkou chvílí v ústech i Vy!
Váš milující Kohoutek
Elfriede si tu noc moc
Milovali se
s Ladislavem.
Sova houkala a Alexandr pocítil touhu po jejím
a ona si s pocitem viny
že se v mysli milovala
milování sovu tolik nevnímali, ale pak se nedalo usnout. Alexandr se
z postele:
„Já tu sovu
a vylít
vztekal se.
„Ty máš
flintu?“ lekla se Elfriede.
„Ne. Ale na tu bestii si ji
„Nech ho být, on zase
a hned šla. Proboha co mám
Dojdu ti do
pro vodu s malinovou
aby
houkat?
když
vodu.
Na schodech
zaslechla Alexandra:
„Nech ji být, ona
se
Darling, tak se
které
po
domem. Elfriedu darling vylekal. Jak zhášela
Ladislav vidí. A tak
zhasla a zase rozsvítila.
vodu a vždy
svém
v kuchyni, napadlo ji, že to
Když
do ložnice, Alexandr již spal. Sova
houkat, ona
na posteli a pila
vodu s malinovou
to se snad ani z Himbeeren
Když ležela
v posteli, šeptala si to slovo,
výraz pro maliny: Himbeeren, Himbeeren, a pojednou
ucítila jejich
i
219
„Balešová, co tam
potok.
hledáte v tom dubu u lesa?“
Elfriede se lekla.
když se vracel nalitý z hospody.
hned po ránu stará
potok všechno možné, zrovna jako to
její muž,
Ona
banálnosti ze
žen a
zase tvrdil, že Baleš vše co má, ukradl. Bylo to
proto, že se v rozhlase nyní nemluvilo o
jiném, než o rozkrádání
národního majetku. Prozatím však kradli kapitalisté, ty ubohé kreatury, lidské existence
komunisty.
„Myslela jsem, že najdu
houbu do polévky, paní
a
zvedla hlavu do
Ty nás mají jako na
ty by mohli s námi i stolovat, pomyslela si.
„Ženská bláznivá, copak rostou houby na
Ale do polévky bych vám mohla
sušené!“
Elfriede se polekala. Jednou
To
tam u vás v tom
dovolila, aby
„To mne moc mrzí, ráda bych, ale musím
a
ji
až do
hned do Mníšku,“ našla rychle
výmluvu.
„No, to je jiná, tak až
jít na pokec. Ta ženská
se
se zklamáním, že
s tou je jiné posezení než
burankama!
kus
litovala.
Tak a mám to.
budu muset do toho Mníšku jet, ona si to zkontroluje, litovala Elfriede,
ale
že nemá východisko.
Jako na zavolanou se
vracel Mikuláš ze školy:
„Co se
„Soudružka Karásková je nemocná, tak máme volno,“
a nakopl šutr, co se tu
válel, že
plot a spadl se
do potoka. Elfriede se za letícím kamenem dívala
a
„To je docela fajn, tak to spolu pojedeme do Mníšku, musím tam
„Co tam
Mikuláš, ale na
protože – jede se do Mníšku a to byl zážitek sám pro sebe.
jsem
mi sem
chvílí
že musím do Mníšku, ty jsi
nebyl tak
sušené houby a to bych ji tu
jako na povel,“ libovala si.
„Ona ti
houby? Jen tak, pronic zanic?“ divil se chlapec.
„Ne, ona mne
u dubu a
do
co jsem tam hledala, tak jsem
houby.“
„Houby ale na
hledala?“
nerostou, to jsi si
vymyslet
paní
jiného! A cos tam
tak
že
220
jsem tam
tak jsem si pro
šla,“
Elfriede a cítila se jako u
výslechu.
„Jé… jako holky ve škole, ty kluk
píší
Když je ta
tak já ti tam budu chodit sám,“ navrhl a Elfriede se ten nápad líbil.
jsi
tak
že nemáš náladu, aby sem chodila?“ napadlo ho.
„Protože je to… je to neslušné,“ doufala, že dala správnou
„To tedy moc nechápu,
by to
být neslušné. To když
s ním šel ujídat
brambory a já nechci, tak mu to
Elfriede nic
ale
snášela
které by se daly v Mníšku
do
pro kolo. Musel vyndat otcovo, aby mohl
na rámu.
zajímavého, a tak vylezl z boudy a pozoroval.
chce, abych
a Mikuláš šel
zjistil, že se
Když byla matka hotová, popadla kolo a dala chlapci tašku:
„Na, vezmi ji, ty kolo do
nevyneseš.“
Mikuláš by
jel na svém, jako to
s tátou, ale matka se bála. Byla si
když
na rámu, jako
pod
tak
Pes
za nimi,
což nikoho neudivilo,
je na
do Mníšku vždy doprovázel.
V tu chvíli si
lépe
co se u
na zápraží
chalupou dala
„Tak
nekecala a musela do Mníšku, to má
ten její
ksicht,“
jež
hlavu
co si o tom kráva myslela, protože jen
Matka šlapala do
ale moc se mu tu líbilo.
na
aby zastínila slunce a
to bych jí ty houby
omlátila o
ze chlíva. Dalo se
a Mikuláš se díval po kraji.
Jezdil do Mníšku rád, bylo to vždy vítané
žila.
klidných vod, ve kterých
Vlakem jezdíval s Magdou do Prahy
ale to byl jiný
Zdál se mu
a tak o
Jediné, co tam bylo vynikající, byla stará auta na
který kdysi
otci. Stál tam
kde bydlela Alexandra, vdaná za
Kubelku, ale zase prý již rozvedená (byly to
složité podrobnosti a Mikuláš se jimi
nezabýval), garáže a velká zahrada. Byla to v té
autoopravna a vozy byly
nákladní, snad
o tom
Mikuláš zdání.
Zato ale vydržel celé hodiny
motoru a jezdil po celém
za volantem toho
toho chlapce byl
málo kdy zatoulali.
Když míjeli starý mlýn,
nebyl na toulce,
onoho auta, rty napodoboval zvuk
tak neprozkoumaný a tajuplný, že se tam
pes se
za Mikulášem do Mníšku.
Když míjeli cestu, která tu uhýbala do
louky se
jen tak blafnul,
protože
pes to pochopil.
221
Slunce si hrálo s každým stéblem trávy, s každým vrbovým proutkem a byla cítit voda ze
Sýkoráku.
Jen
ostudu.
díra v zeleném koberci
Když se blížili k
Brd Skalka.
Tento barokní rubín
luk,
Komárkárna,
což byl málo používaný
té
státní dráhy k hrudkovnám,
pozoroval stavbu hrudkoven a neustále, ke zlosti všech
že bývaly kdysi jiné doby.
Ba, mnohým pomohl pohled na kostelík tu tíhu krutého poddanství
Elfriede se divila, že chlapec
nad
zamýšlel.
nepromluvil.
I ona se zabývala tou
že
nemá na ni náladu. Od kdy, uvažovala,
Elfriede došla
být
„Ono je to jednodušší,“
sousedce, že
lidem
napálí ve
musí lhát, já vím Miky,
o
dotazy, ale asi se
jede do Mníšku, než aby
být
tak prolhaný?
že od té doby, kdy se
„Je to škoda, že
Mikuláš
stále
jsi pravdu,“
ticho.
je
a nic k tomu nedodával.
„Co je jednodušší?“
„Lhát je jednodušší, to jsem už poznal dávno!“ Elfriede se zhrozila:
„Ty lžeš?“
musím
„Ano, když jdu
že destilujeme vodu.“
„Prosím
to
koupit petrolej, aby mohl táta pálit tu jeho slivovici, tak
kdo dnes destiluje vodu? Tak
že chceš petrolej
a je to!“
„No, jo, ale paní Pítovcová
slivovici…“
na co
tolik petroleje, že táta pálí
Elfriede si povzdychla.
zdání, jak by
dovolené a jiné zakázané. Ona takto
když se otec ptal, zda byla v kostele,
Schloßbergu. Ale to
nebyla lež? ano?
Dnes si je jista, že ví, kdy má lhát a kdy má
že
že ano,
lži jsou
byla s holkami na
pravdu! Jak to však má poznat
Elfriede zastavila kolo a sedla si do
Mikuláš si sedl vedle ní a položil si hlavu do
jejího klína. Pes
žárlil a neustále olizoval Mikulášovi
222
„Já vím,
to je
domlouvala psovi, který se trochu uklidnil.
ale já s ním musím
mluvit o
nimi se skvostnými, na
nedbajícími paprsky
pod ní
hrudkovny. Tráva byla zelená, jako by bylo již léto.
Teprve jaro!
To
na Skalce a
však bylo jaro.
ivedlo Elfriede na myšlenku:
„Víš, Miky, lhát se nesmí!“
„Já vím, maminko.“
je však nezbytné lhát…“
„Já vím, maminko.“
je,
je teprve jaro, ale
z jednoho dne na druhý
nám lže. Hraje si na léto. Nikdo neví,
napadnout sníh.“
Mikuláš sice chápal, že mu matka chce
to tak
nechápal však co.
„Ano, maminko.“
„Víš, když
vítr teplý vzduch,
louce vykvetou po… pod… podl…“
se zelenat tráva,
rozkvete, na
„Podléšky, maminko, ty jsou žluté,“ doplnil Mikuláš matku.
„Ano, Miky, ale všichni lžou, protože
„No jo, ale ony za to
žádné jaro není.“
to ten teplý vítr je zmátl…“
Elfriede si oddechla:
„To jsem ti
se musí lhát, protože se za to
„Jako ta zelená tráva,“
Elfriede nic
chlapec
a dívala se na Skalku:
„Brzo bude
radostí:
„To by bylo
tatínkovi, aby nás tam odvezl?“ Mikuláši
to nejlepší. Já tedy už lhát nebudu,“ sliboval.
„Jsi hodný chlapec, ale
na ten teplý vítr,“ nabádala.
„Teplý vítr?“ nechápal.
„Komunisti vzali tvému otci vše, co si vybudoval. Neprávem. Oni jsou ten teplý
vítr, Miky, Bubi, mein Liebling.
nesmíš nikdy
a
se
lhát!“
Mikuláš se
na celé kolo:
„Soudružka Karásková
že
je vždy v právu,“ namítnul.
„Paní Karásková lže, jinak by ji ze školy vyhodili!“
223
„Soudružka paní Karásková lže?“ nechápal.
„Ano, protože ti, co sebrali otci živnost, hlídají i
„Paní Karásková je
naše
„Ale ano, ty popleto. Když
živit. No, a
si vybere
I
by vzali práci!“
ta nemusí chodit do práce,“ divil se
dospívá, musí se rozhodnout,
se jednou bude
„Jako ty jsi
Elfriede
a pojednou ji napadla zvláštnost, o které
doma na
Mikuláš se
nezajímal, od koho ty dopisy v dubu jsou. Ta
že si
bude dopisovat, jak to
ve
mu
Najednou jí
ta
chlapcovy lásky.
cokoliv, vždy má jeho
Tohle si
nikdy
Jak snadné je takovou
duši zranit, ublížit jí…
Elfriede
chlapce k svému
„Víš, i ta paní
i
by ji
a i on vší silou
vám
„Já jí tedy už
Byl to
o kterých ví, že nejsou správné, protože jinak
nebudu!“ rozhodl se.
„Ale v jistých
má
pravdu!“
„Jo, a v kterých?“
když vás
slušnému chování, nebo násobilku…“
Tady se chlapec zablokoval. Víc
chápat a ani se o tom
bavit!
„Pojedeme na
„Pokusím se otce
dobrý
Tak se
ale
do cukrárny ke
obsazené kolo vydalo na další cestu.
Asi
domek na pravé
ulici
spousta kol. Elfriede tu odstavila i jejich kolo.
a dáme si
za ním.
branku a ve dvorku bylo
Bylo to teprve nedávno, co se
u mníšecké školy
ztrácet jízdní kola, a majitel
malého domku se nabídl, že je bude hlídat. Dostával od národního výboru 50
ale
nikomu se nezdálo, že
hlídá. Každý si tam mohl kolo odstavit a zase své vyhledat,
ale
nebylo nikdy
Kola se však
ztrácet.
Mikuláš šel, drže se matky za ruku. V prvním krámku, ve kterém se stavili, nebylo nic
jiného než samý porcelán. Hrnky,
a Mikuláši se z toho motala hlava.
matka
je to je krásné,
Miky, a chlapec zakýval hlavou,
bylo jednodušší
souhlasit. Jen jednou
to bylo jindy, že se mu
hrnek nelíbí, a byl nucen dlouho
Od té doby se již nachytat nedal.
Když
Mikuláš
krámek opustili, aniž by matka
koupila,
že naproti ní, za rohem ulice, stojí cukrárna pana
Velkou restauraci a
224
Ulicí jezdila auta
mi.
a
Ta, co jela do Prahy, i ta jedoucí
dráha, která vedla
to
a tady
i
. Tak si
Mikuláš myslel.
Muselo tomu tak být, protože kdyby to tak nebylo, vedly by koleje dále.
Pan
dobrotami: to
zmrzliny…
byl statný pán s kulatým
a
celou špinavou samými
bylo od
žluté bylo od vanilkového krému,
od jahodové
„Tak, copak by si dal mladý pán,“ vyrušil chlapce ze
a lišácky
tom mrkl na
Elfriede.
„Já bych prosil žloutkové
a ovocný pohár,“
„Tak
souhlasil pan
„S
tedy
Elfriede mu
okna a pozorovala ulici.
Pan
kremroli, jahodovou zmrzlinu
jeho
Ukázala na
nad chlapeckou nenasytností.
a objednala si kávu. Sedla si ke stolku u
sám nandal Mikulášovi
že další pochoutky
až bude mít
Elfriede mezi tím pozorovala
cukrárny a
Díval se
výhled.
jak
Mníšecké
bylo po levé
v kopci, opírající se jeden druhého.
nikdo ty nové a nehezké
a jednu
a
zdi
k mníšeckému
a nakonec si sedl
vchod
a i ona
ten krásný
roubeno
které se tu
držely
byla
po
podnikové nápisy
a ani neakceptoval.
Cukrárna se stále jmenovala U
a Velká hospoda jí
název Jednota, podnik
stravování.
Auta, jež
strmý. Proto
do kopce kolem
již dávno nejezdila. Byl
kostel, který tu jako mocný vládce panoval
Malý, kamennou zdí
v polích, za
se již dávno nepoužíval. Nový
se nacházel
k nádraží.
Vlevo za kostelem, na vysoké skále, se
Mníšecký kostel,
skvosty
i když nyní nesla
mníšecký zámek
na Skalce, starý pivovar pod zámkem a zámek sám byly vždy
Ba, byly mnohem více: jedno kdo nastolil v tomto
vládu, zda byl
dobrý
zlý, zda dal lidem obživu a bydlení, ta hodnota, kterou dával, se vždy
na
kamenných památkách.
225
Ty
tu
stály a
o umu
Zmatek, ošklivé monumenty zaprodaných
a
jen
co
„Mami, já už
vyrušil
rukou. Ale jak
komunisté?
o budování a plánovaném
hlas Elfriede ze zadumání.
„To není tak zlé, tak to už nech,“
„To je ale škoda, ta dobrota,“ strachoval se Mikuláš. Elfriede se musela smát:
sis toho objednal
mnohem více…“
„To ale nesním, myslíš, že se bude pan
„Ne,
ne.“
Pak, když opustili cukrárnu, nastala
Mikuláš již nedokázal
že ho nebolí nohy.
Sedl si tedy na
zlobit?“ strachovalo se
toulka po
od obchodu k obchodu a
u kostela a ponechal matku jejímu zápalu.
u
To je zvláštní,
si chlapec, že když
chvilku nevidím, tak se mi po
hned
stýskat. Když tu však je, tak ho ani nevnímám!
tedy
do jeho
kožichu a dbal, aby pes poznal, že ho má rád.
ocasem. Když
s kluky po vsi,
tak to mne nohy nebolí, ale s mámou po obchodech, to je
uvažoval dále.
Od
se
sunout vzrušující,
procesí: byly tu
starý
traktor,
co jen
nákladní auto, a spousta lidí, jež šli
jednoduše
nebo
na povozech.
Mikuláš
nimi, avšak
se ho bál.
kam mají
na Skalku, kde bude
by se
za
jen byli ti lidé zcela jiní, než znal. Tak, jak se mu ten barevný roj líbil, tak
Byli to
národ, který žil kolem
a poutí,
i kolem
Jak mohl
Mikuláš tušit, že to byla jediná menšina, která se nenechala komunisty
Která vždy
co
byla pronásledována, tyranizována, a
si dokázala uchovat svobodu
cestování?
Ne, tohle
ve
Mikuláše nemohlo
zd
dob postrádají.
ani
zdání, co vše
Najednou se
vyprostil z chlapcova objetí a
na zavalitého muže, jež si
horko ani nerozepnul sako.
asi z Malého
to si Mikuláš jen
domýšlel, a šel jakoby ke starému pivovaru.
se
tom, že by ho
na tom muži nelíbilo, protože
napadnout, nebylo ani známky.
Teprve když se muž ztratil
strachy, spíše
u pekárny z dohledu,
Pak již
Elfriede a Mikuláš jí celý
Skalku, že bude
mužem couval, o
se uklidnil.
vykládal o tom, že již
dnes
poprosíme otce, aby tam s námi jel,“
vzrušující dobrodružství to pro chlapce je.
vozy na
Elfriede, tušíc, jak
226
dva dny
do
Již
že ráno do
pouti na Skalce a Mikuláš
se bude vléci, jako kdyby koni
Mít takový
zdání, jak tuto dobu
všechny nohy!
abych se mohl podívat, jak to bude
vypadat.
Až budu velký, tak
takového vymyslím… ale, to bude tak
dlouho, že se toho asi
„… Mikuláši,
se tak
Víš, jak jsi hezký, když se
Chlapec se podíval
na matku. Zjistil, že se již blíží ke dvorku, kde
odstavené kolo.
se také neustále
a vyhledával s chlapcem kontakt. Mikuláš ho
pohladil a pes se zase uklidnil, sám
do dvorku s koly a
„Kde jsi byl?“
matka.
jsem.“
„A o
v jejím hlase
prosím
Chlapec
rád. Jako by
„Byl jsem
„To jsi
jen
jistou ironii
dovoleno
otázce. Tento tón
na pouti,“
popletl,
teprve
dnes máme
„No, já tam nebyl opravdu, já si jen vymyslel takový
podívat do budoucna,“
matce.
„To by bylo hrozné, kdyby takový
byl,“
se kterým se mohu
tentokrát
a bez ironie
v hlasu.
„Myslíš, že by to nebylo dobré?“ zapochyboval.
„No, to bys
kdy
tiše. To byla pravda, na to si
„Ty ale
že ne?“ Jeho
mocný strach. Tentokrát tu byl a
nedbal, že svítí slunce, že je den. Jindy totiž ten hrozný strach chodíval jen v noci.
„To víš, že ne,“
Elfriede a pohladila ho po vláscích.
vítr v zádech a tak Elfriede jela docela rychle.
se také opozdil. To když se mu líbila
stopa na
bylo kolem cesty plno. Vždy je ale
Teprve u
nimi, ale
kterých tu
matka Mikuláše oslovila:
„Tak si z toho nic
„Ne, já takový
Pak se to stalo!
psí
na
takový
nechci!“
jenž byl
nimi a
zastavil a vracel se
vymyslíš!“
zarputile.
asi
Než mohla Elfriede zareagovat, již se váleli jako hromada nohou a kol i rukou po zemi.
Elfriede si
loket, ale Mikuláš
ani šrám. Pes tiše
že dostane
vynadáno. Kolo bylo nepojízdné,
z
227
„Nic mu
chystá na psa. Elfriede
on za to
Elfriede, když
prohlížet bicykl a Mikuláš znalecky prohodil:
„To se hodí tak
„Jak to
do
že se Mikuláš
je na vyhození!“
otci?“ strachovala se.
„Tak, jak se to stalo,“
Mikuláš a najednou
na silnici, a rozesmál se. Elfriede jen chvilku
do jeho
jak se s mámou válí
a pak se smála také.
Tím se stalo, že si ani nevšimli fordky, jež se svou americkou tichostí
Mníšku.
Ladislav
zastavil a
od
z vozu:
„Copak se stalo? Nezranili jste se?“
Syn s matkou se
kufru, musel však
smát, a tak se nechal nakazit a smál se s nimi. Kolo nacpali do
Mikuláš si klekl na zadní sedadlo a pozoroval oknem
jak za nimi
í.
Tenkrát ani nikoho nenapadlo, že by se mohl pes také usadit do vozu.
a ten se nenacházel v americké fordce.
Nejprve
menší.
pes
tempu vozu, ale pak se
„Musíme jet pomalu,
neslyšeli. Dívali se do hloubek svých
nám
a Ladislav
v té
vzdalovat, Mikulášovi se zdálo, že je
varoval. Pan
a matka však hocha
co
aby udržel
na silnici.
Byli již dávno doma, ale
se nevracel. Ani pak ne, když
mu
že by rádi na Skalku, na
otec z práce. Hned se
Otec sice tvrdil, že nejprve musí poslouchat Svobodnou Evropu a pak se uvidí, a to již
skoro vyhráno.
na
Otec totiž den co den
u starého telefunkenu a
co to bude práce, uvést velkoobchod zase do
že padnou komunisti, a
Pes se stále nevracel. Mikuláš nakonec vlezl až do psí boudy, zda ho
tam. Chlapcovo
se
„On se vrátí, to on je
naštvaný a chce
ale nebyl
vytrestat,“ chlácholil ho otec.
Mikuláši to nedalo a šel silnicí k Mníšku, psovi naproti. Došel až ke mlýnu, ale po
ani památka.
se stmívat. Mikuláš sešel k mlýnu a hladil
chlapec prožívá,
mu olizoval
Toto
Mikuláš rád, spíše se toho štítil, ale
mu to
„Jestli se
žádné starosti.
nevrátí, tak chci
psa. Ten, jako by tušil, jakou
vyznání
psovi ze mlýna. Ten si
228
Mikuláš pobyl
chvilku se psem, o
že si s
klukovského rozumu znamenalo, že jsou to kamarádi, a pak se
tma.
rozumí, což podle
vracet
Byla již
Nikde nebyl les tak
jako
nad mlýnem. Cesta, jež uhýbala do
byla
daleko vzadu,
naproti
ale to nebylo
Mrtví vojáci,
tam padli na konci války a jejichž duše tam stále
strašily,
mohli
lesem až ke mlýnu!
Mikuláš
po pravici les a po levici vesnici, ale ta
že tu není, že se o jeho strach
nezajímá. Kdybych si sedl, nebo upadl, tak se na mne ty mrtvé duše vrhnou a to by byl
konec! uvažoval chlapec a šel
dál.
Když se blížil k místu, kde les
mohutným dubem a kde se nacházely schody
jejich zahrady, zaslechl houkání sovy. Zdálo se, že
od potoka.
Mikuláš si zrovna nedávno myslel, že ta sova houká
si o tom s panem Cyprýnem. Ten starý muž
schody,
a proto
o všem zdání.
do
v úmyslu,
mlátil klackem do všeho, co se na
našlo. Tento
hadi, užovky, myši, žáby, potkani a ježci se lekli a
zmizeli.
Mikuláš nebyl tak bláhový, aby
to,
docílit:
je!
Když míjel kurník,
odstup, co lidské
mívají.
že
ním utekli! Ne, jen se schovali a to bylo
Byly
Mikuláš zatajil dech: pakliže tu
podobného však neslyšel.
ve výši
a
i ten
je, musí slyšet jeho dech, nebo i
Nic
Stál u chlívku, jenž byl postaven nad potokem, a
nacházelo okno do
se na
dívaly od domu, tam, kde se
plul mezi
a díval se skoro od severozápadu. Kdyby tu byl
ten si od strašidel nenechá
myslel si chlapec.
Znovu si
tu
to strašidlo zmizí, napadlo ho.
že se
nevrátil. Kdybych na chvíli
tak. Zdálo se mu celou
že má
Zato ho
lízat na pravé ruce!
to
tak by
být nikdo jiný než jeho
Pak, když je
byly ty cizí
Opravdu se nemýlil, jeho
pes se
vrátil.
Pokud by tu
byl, koho by neznal,
byly jen výtvorem jeho fantazie. Na strašidla,
by
Proto si chlapec pomyslel, že ty
strašidla,
nikdy
Pak doprovodil psa do jeho boudy. Jelikož se
vlezl tam Mikuláš jako první.
ho hned následovalo. Možná, že byl tento den
chlapce, protože hned usnul.
k tomu, aby si vlezl
vysilující pro malého
229
Slyšel volání,
že se mu
Pak na
jedno ze strašidel
ztratil, a tak šel lesem a zdravil duše padlých
a
jím cloumat:
„Miky, vstávej, musíš jít do postýlky,“ slyšel
hlas.
Když se ráno probudil, ležel všude bílý sníh. Protože byly
pod váhou bílého
až k zemi. Slepice
plot i potok až do Bozovic zahrady. Horké jaro
již
po
Kapitán Obermeyer se rozhodl, že dnes
Vltavy a
dlouho se ochladit ve vlnách
v úmyslu zajít na louku u
všichni lidé byli svorní v tom, že takové horké jaro tu
dopadnout
se nosit lehké letní ošacení.
U Vltavy, na louce pod mostem Inteligence, jenž byl
Obermeyer pozoroval
jejichž krásná
když byl mladý a když mu sám T. G. Masaryk
být kriminalistou, služebníkem státu.
To
nikdy nebylo a že to
ve
bylo plno.
byla plna poezie, jako to
dekret, který ho
úsilí, jež musel vydat na studie,
v republice vláda.
Vrazi,
a podvodníci nemají
si. Jak se mýlil!
prohýbaly se
a jedna dokonce
nic
tenkrát,
jen tak zahodit jen proto, že se
s politickou situací v zemi, myslel
Dnes se pohyboval na úzké
na hranici mezi pravdou a lží. Musel vstoupit do
strany, jinak by si svou pozici nezachoval.
mladé soudruhy,
prošli politickým školením, ale o kriminalistice
Brzy pochopil
svého chování: dokázal ten
onen
To ho uchránilo
pádem a
se stal pro politické
zdání.
ale
nepostradatelným.
ale dal
kde je. Slunce pálilo, jako by bylo za to
placené, a Obermeyer se svlékl a v plavkách pozoroval
Chlapci a mladí muži hráli ve skromných plavkách fotbal volejbal a jejich pevná prsa a
se ani
jako by
do
kostnaté a ne svalnaté.
Obermeyer se podíval na
u nohou.
co si za léta
Slunce a
ho však nenechala
to mladé, pružné a houževnaté
které míval?
a zjistil, že si nevidí ani na
o tom,
se
se
a zmizel v jejích chladných vlnách. Od Prahy
svými kolesy dokázal zle
hladinu.
Šlapal tedy vodu, dokud parník nezmizel za zákrutem
druhé
Neustále
o mrtvolách
a pak
zabýval: kde
parník, který
Na
230
Jeho
Novotný,
nebyl
blbec.
u strany získat co nejvíce
avšak ve své zrzavé
jaksi chápal, že na to nemá. Kapitán Obermeyer mu tyto body
nahrával, aniž by vyžadoval uznání z vedení.
Novotný
na práci.
že je Obermeyer ve
ale nikdy na
nechodí, radši
vždy
Jen jednou ho nabádal, aby
politicky, což bylo v té
zcela jednoduché:
každý
jež byl
trnem v oku, mohl být odsouzen pro cokoliv.
kolegové to
Obermeyer se tenkrát na
podíval a
„Soudruhu majore,
já vám najdu pravého vraha!“
Opravdu mu do týdne nastolil pachatele s motivem i
Novotný pocítil ke
starému kriminalistovi jakousi úctu a stal se štítem
politickými blesky z vedení, které
hrozily, že by ho mohly trefit.
že kapitán
nic jiného, než klid k práci.
Když
Obermeyer plavat
z patologie.
na branickou stranu, dorazil do policejního
Novotný byl zrovna
jeho
Posadil se a
když služba ukládala tlustou obálku na
spisy studovat.
Byly tu odborné výrazy pitevních
pozvrací. U toho všeho byl kapitán
a
fotografie. Jednu chvíli si myslel, že se
! pomyslel si,
úctu k tomuto muži.
Celá tato sadistická série vražd
komunistická vláda
držet národ
neexistovala! Zavolal službu do vrátnice:
„Kam šel Obermeyer?“
nebyla sledovaná
stroze, aniž by se
protože
kriminalita
protože jeho hlas každý
znal.
„Byl u
praštil sluchátkem.
ale
se vrací, soudruhu majore,“
Když Obermeyer vstoupil do své
vrátný, ale
již
zvedl Novotný hlavu od
„Máte tu výsledky z patologie,“
„Ano, na ty
Musel jsem se jít zchladit, to je vedro…“
„Ani se vám nedivím, když jsem se
„Tentokrát si nejsem jistý, zda ho
zvrhlé, pohlavní choutky
„Ten Baleš
do toho
Kdy najdete vraha?“
najdu. Tyto vraždy jsou bez
jsou to
v úvahu?“
„V úvahu
každý, ale
kdy se v tom kraji staly první vraždy tohoto
druhu,
pan Baleš o
ani
Navíc to byl
podnikatel, ten
ani na sebe, natož na rodinu a
na
zvrhlé choutky! Máme
problém,
nás z vedení?“ zeptal se ze zvyku, který si zachoval
z 1. republiky.
231
„Ne, tam se o takových
nemluví. Jó, kdyby to bylo
politického, to by
byla jiná! Poslyšte, Obermeyere, o tom, že byl
podnikatel, o tom se
bavit jen se mnou, to je vám doufám jasné?“
„Ano, pane. Je mi také jasné, že jen vaší zásluhou mám stále toto místo,
jsem
soudruhu…“
Obermeyere,
chlubit vašimi
„Mé
ale
major tiše.
to mezi námi, jinak bych se musel
jsou vaší zásluhou.“ Major Novotný se na kolegu
„Jak to myslíte?“
„Tak, jak to
Necháváte mne v klidu pracovat.“
Obermeyer si povzdechl. Za první republiky by tisk
nasadila polovina pražské policie.
se to jen ututlává.
Obermeyer
„Asi si je
takové dusno, že by se na
rameny:
a sní, nebo je jí syrová.“
To bylo na Novotného asi
Dal si
na ústa a úprkem
Obermeyer za ním však nevyslal žádný úšklebek. On je mnohem starší kriminalista, ale
se i dnes
pozvrací nad lidskou zvrhlostí.
Sedl si ke stolu a
studovat dokumenty z patologie. Když
si službu a poprosil o kafe. Ze šuplíku si vyndal láhev rumu.
Když si
dávkou
a natáhl si nohy.
Tímto
cigaretu, zavolal
obarvenou teplou vodu, zapálil si další, odsunul židli od stolu
z okna, na povodí Vltavy a stavbu mostu Inteligence.
Jestliže most má
jméno, které mu dal lid,
toto jméno na
Na
stavbu mostu zde komunisté zahnali inteligenci národa, která
v base. Dráha vedla po
kolem centra Prahy jižním obchvatem,
od východu na západ. Po
málokdy jel vlak, dokonce po
vedla jen jedna kolej a místo pro druhou bylo prázdné.
Byla to nesmyslná stavba, jen aby se
"inteligenti" mohli
prací. Že by
obrovské "stavby komunismu"
mít také
praktický smysl, nebylo
jasné.
Takto natažené nohy a slunce, jež mu svítilo
do
povolený opasek u kalhot, to
byla pozice, kdy mu mozkové
pracovaly na plné obrátky.
kostry, holé zbytky
ležely v tom
roku 1943 tam byla uložena první
jíž byl, pokud se dalo
malý chlapec. Pak po roce
mladé ženy a v roce 1945 zase
již od války.
Pak nastala osmiletá pauza, teprve letos tam
zase uložil mladou ženu. Jelikož jí byla
rodidla, muselo se
že ostatním
u kterých se to již zjistit
nedalo, se
to samé.
Muž, jenž byl v domu spálen, o
232
Obermeyer
aby se pátralo po
byl.
který by
záznamy Komárka, pokud tento
všechno o Komárkovi a
jeho synech.
Kde byl osm let.
musela
když se
vstoupit také bez
ve vsi objevil,
o život
Pavlíková, která
Pavlíkovou uložit do své strašné pokladnice, protože
dal ruce za hlavu a
tím plicím v dýchání.
Slunce se mazlilo s hladinou
dne. Neslyšel výskot mládeže u
a posílalo mu odrazem do
ale
že leží ve vzduchu.
Obermeyer si
poslední paprsky tohoto
Nebo?
Obermeyer
od stolu a jako zamlada
rázovat po pokoji. Nebo
jiný
uklidit
Pavlíkovou a Komárek ho
Nebo ten
jiný
Komárka.
Bylo však bližší
že pachatelem byl Komárek. Obermeyer
mu byli dáni k dispozici: zjistit pobyt Komárka za posledních deset let,
se
jiný v tomto období
nebo v okolí
úkoly
Sám si ponechal Tašpara: tento muž musel o vraždách
vypátrat, zda
nebo tušit!
Obermeyer
bubnovat prsty do stolu a pak se podíval
objevily nad obzorem jakoby znenadání a on pocítil chlad. To je
brzo na taková vedra, pomyslel si.
Nyní to
V tomto
neví, kde to bylo.
se již nacházejí souvislosti! Již je
Ráno, když se
vypravit ze svého bytu do
doprava
Prahy se nechala pochovat pod
dokázal
radost
Toho dne se do práce, jako
šedé mraky se
je
na
zjistil, že hromadná i individuální
nánosem
Obermeyer si
obyvatel, nedostal.
Již
se nemluvilo o
jiném, než o pouti, jež se
Skalce. Elfriede domlouvala Alexandrovi, aby si
dopoledne
na
„Každá rodina si má
výlet,“
být tou myšlenkou nadšená. Bylo to po delší
Jí stál u kolíbky ve Štýrském Hradci jiný jazyk, než
jak sama
konat na
se také pro sebe. I Magda se zdála
co ji
vytrhlo z letargie.
Magda byla veselé
ale
zamyšlená sama do sebe. Elfriede
k ní proniknout. Ten vtip, kterému dívka
byl
která
nepochopitelný.
Elfriede do
vtipkovala – nákupní
ale
tušení, jak
v jiném
v Praze.
rychle pronikala, nebyla tato
Jak hluboké propasti se nacházejí mezi jazykem rodným a
s Kv
pletla v odpoledních hodinách svetry. Musela si
nic jiného, než
pochopila, když
že tato žena
233
mluvila
Vídni.
mnohem lépe než ona
se nedokázala
odborných,
Tak
Navíc
do všech hloubek
ani do
pozná jen rodnou
která jako
tuto
používala na studiích ve
jazyka: do
venkovských,
do louží žvatlajících batolátek.
stála u jeho zrození.
Magda dokázala docela
Elfriede opravovat, s jakýmsi pocitem
však docílilo jen negativního postoje své nevlastní matky: staly se
Ranní sníh se
vytratil, jako to
dnes a
než jindy, ale bylo zase jaro. Tentokrát však mnohem
svit. Jen potok více
Elfriede
Mikulášovi, že musí umýt starého veterána
dny zašlé slávy na
pod jabloní.
Mikuláš se na práci
vrhl. Celá jeho
zrcadlila
potu na jeho
Opel, jenž trávil své
jež
tak brzy nést plody, se
Opel byl vznešené
Admirál, což oznamovala velká písmena z chrómu. Tak krásné
jméno Mikuláš
nikdy neslyšel.
se
lesklými písmeny mazlil.
Admirál
vznešený, protáhlý
velký a jeho dvanáct
tímto zázrakem techniky
kde se ukrývalo srdce vozu: motor. Motor byl tak
pracovalo tak tiše, že to bylo až
Mikuláš
úctu.
Po obou stranách štíhlé kapoty se modelovaly ladnými, skoro ženskými tvary dva mocné
blatníky, které uchovávaly pneumatiky, jejichž bílé okraje již pomalu ztrácely lesk.
Zrovna tak velkorysá byla kabina vozu, ve které bylo tolik místa, že páni ani dámy
nemuseli odkládat své klobouky a Mikuláš v ní stál
jako
v kuchyni. Stupátka,
jaká mají vagóny dráhy,
nastupování do vozu, sedadla byla
jako otoman
v obýváku, rádio se lesklo v palubní desce z ebenového
Celý
byl
cítit benzínem.
byly hodiny, které se
jako rubíny posazené do modrého kola plného
tajemných
a
Jejich smysl chlapec nechápal. Tuto nádheru držely
zlaté
šrouby na
kam se odkládaly rukavice.
tam nikdy nebyly,
tato
po nich své jméno.
která asi
byl obrovský volant, jenž se leskl jako fajfka, kterou chlapci našli u potoka a
panu Tašparovi.
Když byl chlapec skoro hotov,
Kdykoliv si sedla do vozu, aby to
po chvíli vrátil do
polohy.
Pak
otec,
oním v motoru pohnul.
matka s jiným
a
uklízet
ono umyla, zhoupl se Admirál jako koráb a
kapotu a Mikuláš
pusou pozoroval, jak
Pak si sedl za volant a
startér. Motor chvíli sténal a
pak bylo zase ticho. Mikuláš slyšel, jak otec pumpuje nohou na plynu.
„Nesmím to
Mikulášovi a ten se
auta.
se
s tím
kapota se
jako by chápal, co to je.
ale
234
Po
pokusech se Alexandr rozhodl, že
. Vyndal ze zadní
která
jakýsi elegantní zadek auta a dala se
kliku a šel
kapotu motoru a poklekl:
Mikuláš zatajil dech,
to vypadalo, jako by se otec modlil.
Pak klikou
plyn, zase chcípl.
motor se
Alexandr si
Mikuláše.
„Až
vzrušením. Otec
ani motor
avšak než
že
být na dvou místech najednou, a tak umístil u plynu
tak
tady ten pedál,“
chlapce. Mikuláš se
a pak
a
od vozu a Mikuláš
plyn. Nic se však
tu tendenci, že by se
„Nech toho
obýváku pro cigarety,“
Miky, ona mne klika kopla, musím si
jako vždy. Že by klika kopala, to
na zápraží domu, dívali se do
chlapec vdechoval jeho
Již nikdy
„Ona kopla?“
asi krmila slepice.
o ruku,“
Pak to šli zkusit
„Tak Miky,
Dojdi mi do
l.
Chlapec
„Jo, to se
do kabiny, aby
ticho. Ze
neslyšel, ale otec mu to
ke
nevnímal
a nic
otce tak
jen otec
a
jako dnes.
zaslechli
stane. Motor ti dá
odraz, a když
se stal pro chlapce hrdinou.
jednou a motor
tak
Alexandr se
bránu, pojedeme to projet,“
a ukládal
i
a
kliku do kufru.
Mikuláš si stoupl
sedadlo spolujezdce a
svíral držadlo, jež tu sloužilo
nasedání. Hodinami, které se daly jeho prsty uchopit
plyn,
a brzdil a
Protože zvuk motoru nebyl
skoro slyšet,
napodoboval rty jeho
Otec
ale nic
jen se usmíval.
ho
té
rušit.
Když jeli kolem Bražákové a posléze kolem potoka, tak
blízko jeho hloubce,
Mikuláš
otci a zatajil dech. To
pokaždé. Když však vyjeli na náves a
otec se rozhodl, že pojede kolem
na
zase pomocí hodin
Když minuli poslední domek vesnice,
ošklivou
haldu a vozíky na
jak v pravidelných intervalech vysypávaly hrubou hmotu, odpad hrudkoven z Mníšku. Po
každém
vozíku se
hmota k zemi a jemný popílek odnášel vítr daleko do kraje.
Protože vál
západní vítr, byly vesnice Bojov, Bojanovice a Líšnice
jako
„Komunisti zasraný,“
otec synovi a ten
že chápe.
cítil hrdost, že otec
ním použil slovo, za které, kdyby to
on, chytil by
235
pohlavek. Najednou tu bylo
kdy
bylo
které znal jen u
Ta vlídná pohoda. Chvíle,
Mikuláš již dlouho
že jeho
je jiný než
ten rozdíl, ale
že tu je: je tu a je tak mocný, že musí
zavést ho do své
samoty.
Nepostrádal nikdy
kterému
tatí,
tolik
jako otec zajímal. Topil se ve svém
nevnímal
která mu byla
a
že by se
Proto ty chvilky, kdy se stal tátou,
tak
„Pojedeme na Zbraslav, abychom
„Ten má sílu, co,“
pojem: on
že otce ani
muž,
že se o Mikuláše málokdy
nezapomenutelné, nesmrtelné…
jak motor táhne,“
uznale Mikuláš, když pomocí hodin
„To mi povídej, to se mé staré tatrovce
to také dobré auto, na svou dobu…“ nechal
jak.
Mikuláš
a
tatrovka a o jaké
být
kde se schovával
když otce
vyrovnat, je to holt Opel… ale, bylo
aby si mohl Mikuláš
tom pokyvováním hlavy s otcem souhlasil.
otec mluví, ale nic nenamítal.
sice zdání, co to je
mluvili o
minulé budoucí, ale to pro Mikuláše nebyl
jen jednu dobu. Tady a dnes.
žádný
„Co to je tatrovka?“
„To bylo jedno z mých aut. To si
neumíš
motor chlazený vzduchem. Bylo to auto, co se dalo
Kabriolet to byl…“
Jako jediné na
že jsi mohl jezdit bez
„Co to je, chlazené vzduchem?“
„To je, když je motor chlazen vzduchem a ne vodou,“
Mikuláš sice nechápal, ale
že musí být bystrý, to otec vyžadoval. Proto
„Aha!“
„To je hudba budoucnosti, a kdyby
z prvních na
komunisti, tak bychom byli jedni
„To bych
mínil Mikuláš a zabýval se
protože
z Bání.
Otec
Pochopil, že chlapec chápe jen polovinu toho, co mu tu vypráví, ale
že se
snaží udržovat rozhovor. Ten rozhovor, který on
Který po
smrti Marie
se všemi
s Alexandrou, s Janem, s Magdou i s Mikulášem.
Hluboce se
Život, který každý muž žije, aby uspokojil svou ješitnost a dal tím pokud možno dobré
živobytí
a
se mu vymkl z rukou: za svou sílu,
um, svou pracovitost byl
potrestán! Stal se kapitalistou,
vyvrhelem
Dole ve Zbraslavi zaparkoval a pozval Mikuláše na zmrzlinu do hotelu Vejvoda.
236
a tmavého nábytku, které se snažily malého chlapce
pohltit svou ponurou neúprosností! Chlapec se bál.
Otec mu ukázal, kde si sednou, a Mikuláš klátil nohama nad podlahou. Tak vysoké byly
brokátem potažené lavice. Asi sem chodí jen vysocí lidé,
pan president, napadlo ho.
Vrchní
a
pocit, že tu sedí s cizím
vyzvídal, co si dají. Když Mikuláš zaslechl
„Dám si
kávu, slivovici a
zmrzlinový pohár, co máte na
Mikuláš
um
Amerik.
pocit, že mu plíce prasknou pýchou:
kumštu, nebyla tak podstatná jako fakt, že
Takového, že se
otec zasloužil, ale
ním cizí lidi a tady i ten
že si to
zasloužil.
syn si dá ten
že by si
dal hobliny,
nikdy nezažil otce tak
vrchní
„Sem chodí asi pan Klement Gottwald, že tatí,“
hlas,
tiše a
Nechápal,
si to
se ohlížet, zda ho
„Jak jsi na to
„Je to tu takový nóbl!“
„Nóbl, nenóbl, takového
by sem nepustili,“
„On je
„Jo, a víš
smál také a pak
Protože by s ním
otec a
se smát. Mikuláš se
„Proto se spojili, že?“
„Kdo se spojil?“
otec.
všech zemí se spojili,“ mínil Mikuláš s vážnou
„Poslyš, Miky, ty jsi úplnej blbec. O politice se nebav, té nerozumíš,“
Mikuláš se tedy nebavil a jedl zmrzlinu. Když si
na pana Tašpara, musel se
nahlas smát. Ten byl k smíchu každému. Alexandr se chvilku díval na syna a pak pocítil
lítost, že se nesnaží proniknout do jeho
se
na rtech, tak jak ho syn nakazil.
jsem si na pana Tašpara, toho
„Aha, a co je s ním?“
„Nic, on chce být takový, jako jsi ty, a je všem k smíchu!“
Alexandr pochopil Mikulášovo uznání a pohladil ho po vlasech: jak mi mohli vzít i mou
sebejistotu… osobnost? pomyslel si
237
ráno se sešli u auta pod jabloní: matka s dekou a se zásobou potravin, Magda
s termoskou s kafem, Mikuláš jen tak a otec s rukavicemi na rukou a s kloboukem na
Elfriede pocítila ono
jako když
– sýry – vejce, tenkrát za války.
Když všichni nasedli,
„Tatí,
vejce ve
Baleš – máslo
otec startér a po chvilce kvílení motoru
Mikuláš:
to!“
„No tak, jak to mluvíš s otcem,“ pohoršovala se Elfriede a
kterou
vyrušil.
„Jen ho nech, má pravdu,“
také:
„Mám ti
„Jo,
se zase jako
otec a vystoupil z vozu a šel ke kufru. Mikuláš
plyn?“
tak hodný,“
Chlapec si tedy vlezl za volant a Magda
„Koukej si sednout dozadu,
poklekl
obrovský kapitalistický
Mikuláš plyn sám od sebe. Otec ho pochválil:
„Dobrý, Miky, od mlýna budeš
se dívat na
zahradní vrata.
„Já myslím, že se mi na
„No tak,
a
ty!“
matka. Alexandr si
klikou. Když motor zabral,
dal kliku do kufru, sedl si za volant a
ani nechce,“ prohlásila Magda.
jednou jet rodina v klidu na výlet?“
se nám tu
jako
Elfriede natahovat.
posmíval se Alexandr.
Elfriede
muže plácat do ramene a Mikuláš
pocit, že to muselo být pro otce dost
bolestivé. Prozatím
zasahovat, jen pozoroval situaci. Kdybych zase utekl, nebylo by to
ono, dnes neleží sníh a navíc bych se nedostal na Skalku. Všichni kluci tam budou!
„Jak to, že vy muži nemít
kousek
Pro ženu!“
by si tátovi
jak se
má vyznat, když ani
neumíš?“
Magda. Její
tak jako tak
by na její
být, se vzteky nafouklo: tak te
pukne a bude po
lekl se Mikuláš.
Na okénko vozu zaklepal pan Cyprýn:
pane domácí, já
bránu a zase ji za vámi
muž a již otvíral vrata. Bylo
jak ho bolí záda.
Alexandr si pomyslel, že za dané situace radši
nájemníka, stáhl okénko a
starý
Pomalu a tiše se rozjel. Když míjel
„Až se budete vracet, tak zatrubte, pane domácí, já vám zase
výlet,“
a zasalutoval.
vám
238
Když minuli doškovou chalupu paní Bražákové, vyhouplo se nad pekárnou slunce.
Mikulášovi
jako do zlata
obrovský
polkl
sliny. Alexandr si pískal a jel kolem potoka rychleji, než se Elfriede zdálo:
„Co blázníš? Chceš nás zabít?“ Alexandr jí
plyn. To je zvláštní, že když jedeme s panem
divil se Mikuláš. Rozhodl se, že bude radši zticha.
a Mikuláš by se vsadil, že
v té „americe,“ tak jí nic nevadí,
Otec
u mlýna zastavil, vzal si syna na klín a nechal ho
Brzdu, spojku a
páku však ovládal sám, protože Mikuláš nedosáhl na své magické hodiny, kterými
se však pohledem
zda na matka nesahá.
Ta se však dívala
do luk a nic
Cesta na Skalku vedla prudkými serpentinami. Stoupala tu na
padala
do povodí Berounky do
Skoro na nejvyšším
Brd, aby pak
této cesty se uhýbalo na Skalku.
Za kostelíkem, dívajícím se daleko do kraje, bylo dosti velké prostranství, kde stály
v pravidelných odstupech výjevy poslední Ježíšovy cesty. Skrývaly se v malých
Stál zde starý klášter a
tu byl svatý klid.
Ne však tohoto rána.
Celý pozvolný svah se díval na jih. Staleté duby však tuto plošinu ukývaly
z nížiny. Jejich kmeny a
vyvolávaly
krásnou hru barevných
sem prodíralo slunce.
Paprsky
klouzaly po
pohledy
jak se
rozmanitém roji
a
Na krajích mezi stromy stála osobní auta bohatších
kterých byly
roztažené barevné deky s rodinkami, které tu držely piknik.
Ti, co sem
obsazené
krátce
deky sloužila jako
urvaného louce: Skalické pouti!
Do tohoto
když
koš
brašnu, která stojíc u
k ohlídání
majetku,
nyní rodina Balešova s Admirálem, jenž se leskl jako
reprezentoval.
Opel se plazil
a houpal se jako
doplul k svému cíli a získal si pozornost
když
tento
koráb silnic.
Mikuláš
ukázal!
u
tak i
Ba, jako když Kolumbus
skalické pouti
zmizel v davu a nebylo jisté, zda slyšel volání matky, aby se
od
Magda se také rozhlížela,
asi hledala Mirka Fišera. Netušila, že tento inteligentní
chlapec
zájem jen o její spodní prádlo a ne o její neatraktivní
Elfriede, po vzoru ostatních, rozložila deku a po
Na cestách je
vždy hlad, to je
v lidském
i když tato cesta byla jen 6 km dlouhá.
239
Alexandr si sedl na deku a zapálil si.
se zády o
kolo a poslouchal, jak to v motoru, tím jak chladnul, praská. Jeden
ze
mu brnknul o
a rozehrál tím vzpomínky na staré
na zahradu
u Pacovských, na Zalomenou ulici, na Marii…
kasu, byla dobrá tržba, pan Bláha zrovna zavíral vrata do
dvora a byl pátek. Božena Srpová šla
na
Byl konec jara,
vzduch byl
a suchý a
bylo
Marie si
dala ruce v zátylek, jak to
Její prsa se
rýsovala pod lehkou
prsa, a více než jednou splnila své
a protáhla si záda.
kterou si dnes oblékla. Byla to plná
odkojila
Alexandr
u oválného stolu v obýváku a Marie byla v kuchyni, avšak
ji
páskovat bankovky a neobvyklé ticho
ho
k zamyšlení:
je to opravdu vše, co život dává? Dobrou a hezkou ženu, zdravé
a
jdoucí kšeft?
Vše, co doba nabízela, si mohli dovolit. Je to opravdu vše?
kontakt s mnoha
maloobchodníky, se zákazníky, neustále
Marie po ruce a vždy, když se cítili
nepozorovaní, ji
plácl
zadek. I ona
když cítila
objala ho a donutila k polibku.
Ano, ona se ráda mazlila, on si bral její
k utišení své mužnosti. Byla to láska? Cítil, jak
byl
její vnadou
jak pes fenkou. Byla to láska?
Marie se Alexandrovou
touhou cítila ženou, krásnou žádostivou ženou, ale nebyl
a
ani doba, aby klidným rozhovorem zahnala jeho chmury, jeho pochybu, zda ji
miluje.
Marie
že ji miluje! Byla si jeho láskou tak jista, že dokázala se
každou jeho
Možná, že to bylo dáno dobou, kdy žena
nebyla
uznávaná, rovnoprávná partnerka muže.
zády
Ona však byla rovnocenná partnerka a Alexandr jí to dost
bez tebe bychom to
nezvládli!, co bychom
kdyby nebylo tebe?, tento kšeft jsme dostali jen tvou
zásluhou!, a mnoha jinými slovy a pohledy uznání.
postavily,
však byl muž a to ho
až po válce.
Ženy, které se proti tomuto klišé
Jenže Marie žila
válkou, za války, jednoduše jindy a jinde, než ony chrabré ženy, co
docílily v Americe prohibice a
na myšlenku jistého pana Al Capona: založit mafii.
Ale to je jiný
Možná, že byla tolik moudrá,
jen tiše
a
sála pyl
ji nezanedbával.
svou shovívavostí chránila rodinu jako celek, možná
když se
jen pro ni. Jedno bylo jisté: Alexandr
nyní, jak páskuje bankovky a pak je ukládá do tresoru, který se
nacházel
ve zdi ukrytý za obrazem. Byl
vedle oken, takže nikdo nemohl
když do
Alexandr musel
uložit, vyjmout.
240
Navíc byla všechna okna
potažené silným plechem. Alexandr se bál
a vchodové
do obytného domku byly
Když
ocelová
a
obraz, pocítil její vnadné a teplé
Marie mu dala
ruce kolem ramen a líbala ho na krku. Alexandr se
vyprostil z jejího objetí:
„Víš, Marie, zrovna jsem myslel, že na nás nemáme nikdy
se vidíme celé dny,
„Jo, to máš
tebou vytahovat.“
Usmála se:
manželé mají to
pravdu, ale já bych
s tebou jít
na
bych se
„To ti doma nechutná?“
„Chutná, ale ty víš, jak to myslím?“
„Ano, vím! Já se jen trochu
se.
a ty mezitím
vozem na ulici,“
a již
byla
Netrvalo dlouho a již
k vozu, jehož dvanáct
vyrazila Alexandrovi dech:
kostýmek s krátkou sukní,
nepovšimnuto, že kostým žádné nemá, a
jako
Jeho pohled byl
a Marie se
:
šeptalo pod kapotou. Docela
jejíž
nechaly
jsem to?
Zalomená ulice se zdála liduprázdná, ale to byl klam.
ráno, u
se bude mluvit o tom, že Baleš s ženou
na noc jel.
byla
jako
nikdo se však neodváží to slovo vyslovit. Balešovi byli vládci ulice, byli
chlebodárci skoro pro všechny ženské a i
chlapi našli
obživu.
Alexandr
klobouk a rukavice. Rukou nahmatal v náprsní kapse
s doklady a
„Jedeme?“ zeptal se.
„Ano a kam?“
„Na Malou svatou, tam prý
„Ale je tam hluboký les!“ varovala.
Zvuk motoru zesílil, když stoupali Zbraslaví do
Alexandrovi na rameni.
Sotva vyjeli k lesu, tam, kde
kotlinou, ucítili silný
vzduch.
a to Marii asi probudilo. Usnula
Brd, stojící jako
nad Pražskou
Když míjeli hotel Hubertus, dal jí Alexandr ruko na koleno:
„Co kdybychom
Marie se usmála a
že dává
souhlas.
rameny.
ne, myslela si, ale nic
Alexandr
241
Když
Mníškem a ona se vynadívala na zámek se
„Musíme zavolat matce, aby
Alexandr pokývl
dala teprve
starost a ráno
hlavou. Již se
obchod!“
v její slastné
Velkoobchod v sobotu nezásoboval, ale bylo
mohli ledacos dokoupit.
aby si ti obchodníci,
Oba
sousedka, paní
že tuto práci Božena zastane, a když ne,
Když projeli Mníškem, objevil se za
zákrutou
se zájezdním hostincem.
nízkou hájovnou s parohy
za lesní
ním na lavicích pod starými duby
pocestní. Dva vozy s pražskými
tu stály zaparkované, a tak se Alexandr postavil k nim.
Když vystoupili, zmocnil se jich venkovský vzduch zcela.
Malá Svatá Hora bylo místo, kde se
pouti do
se, že v tomto
padla Svatá Hora
z Prahy
do oka. Kraj, který byl kolem Mníšku
a široký,
se tu v hluboké lesy, které se vlnily obrovskými schody až do
Voznic.
Silnice, co tu byla postavena jako rovná
obrovské schody.
kopírovala terén a
Lid pojmenoval tuto hru velice
Když šli od vozu k hostinci,
mužovu
schody.
na
rodinku srnek. Marie se zastavila a
„Mají rodinku a starají se. Oni jsou jako my,
Na
bylo
nestudovala,
knedlíkem a
se zdálo, že
Alexandr
ale to
Marií zatajil. Marie si nikdy jídelní lístky
to jemu. Dali si tedy divokou nadívanou kachnu, s bramborovým
zelím.
Alexandr objednal
Ludmilu a
Alexandrovu cigaretu, pocítil, že musí odejít.
u jedné
Když si Marie zapálila
Vrchní stejnak již dávno podpíral pípu a všechny židle byly naskládány na stolech. Když
hostinec,
nad Cukrákem svítat.
Opel Admirál šeptal lehce po
jednotlivé
Ve Voznicích
Pacovského:
„Nemysli si, ty
alkohol svázal jazyk.
u
schodech. Vždy se zhoupl do kolen, když
bylo
Již zvenku slyšeli strýce
že ti ten dluh odpustím, ten mi splatíš!“
„To se rozumí, strejdo, jen co budu mít
jak mu
navíc,“ slyšeli hospodského Poušku.
242
„Kdy to bude…
dáváš, tak to nebude nikdy.“
Hlas se šoural do chodby
hostince.
Pacovský
nový den.
„Ty
navíc, ty moulo. Jak
znám,
porcích, co
k východu a Alexandr s Marií rychle odstoupili do stínu
stál na schodu a zíral k východu, kde
škvíra
už je ráno! To jsi mi to nemoh
jsem vám to, strejdo, ale nebyla s vámi
bránil se Pouška. Hostinský
jedinou hospodu ve vsi jako konkurenta a ta byla
naproti. Nevypadal, že by mu
potíže, byl kulatý a od pohledu spokojený. I on se rád napil, k tomu chodíval naproti.
V pátek
však nemohl, to tu vysedával
sedlák ze vsi a navíc
„Tak mi
jedno
s rumem,“ rozhodl se Pacovský a chvilku to vypadalo, že
sebou švihne. Kamenná
hospody ho však udržela.
Zdálo se, že spadne na záda, a toho využil Pouška a podjel pod jeho nestabilní zadní
mohutného
do kterého ho svalil. Vypadalo to, že to mají léta
než se vypravil ke statku s tímto živým nákladem, zatahal ho Alexandr za rukáv:
„Zdenku, je náš pokoj volný?“
„Jé, bratránek Baleš, dobrý jitro, ty víš že jo, ty pra…,“ toto slovo
že je tu Alexandr
kurvou, ale pak si všiml Marie.
„Ale, paní Marie je tu s tebou, je nachystáno a
se k tomu, odvézt strýce
se až po
malér.
Pacovský
jak
poskakoval po kamenité
Myslel,
jít nahoru,“
protože málem
a
ale Pouška nedbal:
„Strejdo, když dokážete do rána chlastat, tak vás ten kousek cesty nezabije. Já bych
byl také radši, abyste odešel
sám. A
Ve chlívech
o
krávy. Ty byly zvyklé na dojení a budily i kohouty. Pak
ky ky ry ký a vesnice se probudila.
„O jakých prachách Zdenek Pouška mluvil?“
sice, že mu bratranec
že je prase,
Marii. Pak tu byla spásná výmluva:
Marie. Alexandr se cítil
však, jak to
„Strejda Pacovský by mi prodal tu zahradu nad rybníkem, ale chce prachy!“
„Na chlast, že ano, na co jiného,“ podotkla Marie, ale to již byli oba v posteli.
Vášnivé milování doprovázela svým protestem rozvrzaná postel,
Explozi
první pražský autobus bouchnutím
hlavního
krav a kokrhání
Pak se rozjel do
Ráno bylo jako vymalované. Po modré obloze pluly jen takové bílé šmouhy, ale než se
Marie
umýt v porcelánovém umyvadle, byly
243
Stará Poušková je
dole se snídaní. Obrovská
stolici a sloužila
ke všemu.
piva a bytelný
hostil domácí,
sem chodili na
mariáš. Že se tu
a bafalo z fajfky, asi nikomu nevadilo. Pražáci a letní hosté
sedali
chodbu v lokále a o
v kuchyni
zájem.
Byla to tenkrát doba poctivého
rodiny, dokud se
O velkochovu se
salmonelách nikdo
zdání.
a každé prase, slepice
kráva byli
O šílenství krav, moru prasat a
„Marie, to jsem ráda, že si také jednou
hospodská.
Od práce i od rodiny,“ vítala je
„Když já mám ale teta špatné
se Marie.
smála se
„To ale nemusíš,
žena a již nosila na
další
„Já nevím,
to je, teta, že mi u vás tak chutná?“ divila se Marie a již si mazala
rohlík máslem, který
ke smaženým vejcím na špeku.
Alexandr se také
jste již
rodinu do kolikátého pokolení,“
si nandat. Pak si zapálil cigaretu a vdechoval venkov:
„Co bych za to dal, mít tu kousek pozemku. Ta zahrada nad rybníkem je
Pacovskému nanic, nevíte teta, zda by ji prodal?“
„No, myslím, že bys mohl mít
stále vymáhá po lidech dluhy, ale copak
zeptej se ho.
potíže bude mít, protože
má na to, aby splácel?
dnešní
divila se Marie.
Ono se
„Mluvilo se o tom, že jsi koupil
nikdo
nic
zeptala se Poušková Alexandra
ale zeptat se, to se každý bál.
„Ano teta, koupil jsem tam chalupu u potoka, je tam vlhko a stín a než se dá do
kupy, to bude trvat. To
Pepík ukecal, snad jsem to ani
„Ale jdi, Lexo, pozemek je pozemek, nevíš,
chlácholila ho Poušková.
Do
ti to bude jednou dobré,“
vtrhla jako velká voda teta Pacovská.
„Tak
je tu. Já
že je to Alexandrovo auto, Moravcová tvrdila, že se mu
jen podobá. Tak vás tu
vítám,“
a roztáhla paže. Nejprve pomuchlala Marii a pak
Alexandra. S ním si dala více záležet.
tu mluvíme, že Pacovský nahání dluhy, máte
Poušková. Selka strnula:
problémy?“ ptala se
„Hele, já vám také nekoukám do
a tolik
mohla na vše zeptat!“
si selka sundala šátek, aby si ho
zase nejsme, abyste se
zase uvázala.
„Však se nic
já jen, že
nic za nic. Jen proto, že nemá na splacení
„Až my budeme na
by tušila pravdu ve svých slovech.
váš starej, že je Zdenek
tak jsem myslela, že jste na
tak vám tady tu hospodu vezme
Jen tak, pro
selka, aniž
244
„Jen
si hrají, Libuše… zase nám tu budete
Pacovská toho
dost.
Pouškovou ráda, to
ne. Nejvíce starostí jí však
poslední dobou manžel. Jen
tomu, že chlastal, schovávala
ním každý krejcar, a on
si tu vydírá dluhy a
ostudu. Copak na to lidi mají? Takový velký sedlák
lidem
ono se tomu
ale nikdo si nemyslí, že by to jednou
splácet!
Pacovská si povzdechla: bude muset povolit a nechat mužovi na chlast!
k nám,“
Pacovský kydal
jeho
a
aniž by vyslovila, koho tím míní, a šla zase do statku.
u koní, hned naproti obytnému stavení.
pracovníci.
Marie šla do
on nezanedbával, byli to
a Alexandr do chlíva ke strejdovi.
„A hele, kde
tu
berou?“ pozdravil mladého muže. Sedlák byl špinavý,
neoholený a
aromatickou
koní, která byla v celé stáji,
jako o závod.
„Myslel jsem, že bych vám odkoupil zahradu,“
Alexandr.
„Zahradu? A kterou?“ divil se Pacovský.
„Tady tu nad rybníkem, za stodolou,“
nenechávala tušit, co za sebou skrývá.
Alexandr a ukázal ke stodole, jež tu
„Co bys s ní
nakládat
stáj byla výš než
s pitnou vodou.
na ní, když budu mít
objasnil
zájem Alexandr, popadl vidle a
do
které se vyváželo
stáj, tedy
dvora. Protože
vytékala
Asi
metry od hnoje byla studna
„Tam si sedáš tak jako tak,“
by se
Pacovský.
„Já vím, ale
bych, aby mi to jednoho dne
aniž by
mohl dotknout.
si vlastní smrtelnost bylo na
pocit, že
Pacovskému svitla hlavou myšlenka: tak jednoduchá, že byla brilantní.
„Tak já ti zahradu prodám. Ale pod jednou podmínkou: do smrti ji smím používat,“
strýc, popadl plné
a jel s hnojem. Alexandrovi se tato podmínka zdála
„Kolik pak byste
strejdo?“ Pacovský vyjel
na fošnu, jež ležela
v hnoji, aby se dostal s nákladem dál než na okraj páchnoucí masy, a pak s ním mrskl.
Podrbal se ve vlasech, kterých
jako zamlada:
„No, dáš mi…“
Nikdo se do dnešních let
pak si plácli.
o kolik si Pacovský
Alexandr mu obnos vyplatil a
Protože strejda žil dlouho,
si pak
jednou o peníze za zahradu a zase si plácli. U
nebyli ani jednou. Po
smrti, to bylo již
teta o
tom, že zahrada
Alexandrovi, ani slyšet…
245
„Tatí,
se mnou,
bych se projet na ponících a maminka se bojí…“ prosil
Mikuláš a cloumal otcem, jenž asi usnul.
Alexandr pocítil tu
pomoci.
pálivou bolest na prsou a dal si na ni ruku. Jako by to mohlo
Mikuláš nazýval Elfriede maminkou a on tomu nemohl a ani
zabránit.
to
bolelo. To byla však bolest nehmatatelná, ale ta, co cítíval poslední dobou v levém prsu, byla
skoro hmatatelná.
Zase vnímal
nespravedlivé odmítnutí a nešlo ani o tu zahradu, ale o princip.
Poohlédl se a zjistil, že je na skalické pouti. Sen, který se mu zdál, byl tak živý a obraz, který
se za
na Skalce jevil, byl jakoby z minulé doby.
co je pravda a co je
klam.
ho tetka milovala a
žije s tou cizinkou,
pro
mu statek odkázat, ale od té doby, co Marie
a on
vlídného slova. Pomalu se zvedl z deky a šel za chlapcem.
Procházeli barvou lidských
a
Procházeli mezi stánky
vším, co
žen
již dávno doma. Jisté bylo, že kdyby všechny
sem na Skalku vše, co se doma již léta válí, byla by
mnohem
Jenže ten magnet lidských
a
by tu
Ty
kouzelníci,
krotitelé
a opic,
u kol
okaté
které se
nepodobaly svým
jako by to byly vzpomínky na vzdálené dálky, to vše by tu nebylo.
A tak si ženské zase nakoupily,
si na
pálenky, v jejichž lahvích plavali hadi a jiné
pokazily žaludky a chlapi popíjeli
Skalická
již
Kdysi byla vyhlášená po celém okolí i mnohem dál, dnes její sláva pohasínala a komedianti
že brzy uhasne zcela.
Skalická
ano, ale vzpomínka na ni ne.
„Budeš mne držet, tatí,“ obával se Mikuláš, když se poníci šíleným pochodem
dali do pohybu. Chodili v kruhu
a maminky padaly obdivem do mdlob a
se
ale všichni své ratolesti na jejich
pouti obdivovali, pozorovali.
Lidé se zde potkávali po letech, dozvídali se, kdo
a kdo je
lásek, ze kterých vznikla manželství po kraji, se zrodila na Skalce.
Ženské se naparádily a holky byly ve st
Papírové
ze
Skalická
byl život. Život byl
Mládenci
bývaly vítané
nemocen.
na lovu.
k oslovení.
a
tu také bylo dost.
Alexandr cítil, že to, co bylo kdysi tak lákavé, tak vzrušující,
být jeho
nezáživné, nudné.
že již dávno nebere život tak jako
Tak lehce, jak se má brát.
Jak ho berou
a milenci. Lehce jako snítku, jež vypadne vlaštovce ze
když staví
hnízdo: celý
je plný snítek!
246
Pojednou se mu
Svobodné
která
jet
Zatoužil po svém
u rádia, po slivovici a po
let tvrdit, že komunistická vláda brzo padne.
Nedbal
Elfriede, Magdy, naléhání Mikuláše. Muselo se sbalit a jet
bylo takové ticho, že dvanáctiválcový motor
jako nikdy
tím.
Rodina nechápala otce a otec, ten nechápal celý
bránu:
„Že jste tak brzo doma? Ona se
Ve voze
Pan Cyprýn hrabal zahradu a
nekonala?“
Nedostal však od nikoho
tak
hromádky suché trávy házet na
Každý
rodiny si zalezl do svého kouta.
Mikuláš vylezl na
co vás
za domem a hrál si na
paní, za padesát korun vám
Kapitán Obermeyer
u majora Novotného a
policejní raport kapitána Obermeyera.
Pak vstal a
po
Novotný se
a studoval
mlátil si tlustým spisem do stehen:
„Vypadá to, že máte pravdu, kapitáne. Ale víte, co to znamená, obvinit komunistu
ze sexuálních vražd?“ Novotný si vyndal kapesník z kapsy saka a
se utírat na
já ho nechci obvinit, jen se ho chci zeptat, co o tom všem ví,“
Obermeyer
„To je to samé!“
„To není to samé. Já si ani nemyslím, že to
„To by nám
s dobou? Bože, vy mne
„Netvrdí strana, že
Na to je moc velký
kapitáne. Komunista a
Copak nežijete
do basy,“
se major, ale mluvil velice tiše.
neexistuje?“
„Co to sem zase pletete?“
jste se odvolal na Boha, soudruhu majore,“
mu kapitán.
„Poslyšte, já se vám vydám napospas, ale jestli to nevyjde, tak
z toho vytáhnu,“ vyhrožoval Novotný a
litoval, že
jednoduše a
starším kolegou
spolupracovat.
které vyžadovaly pravý opak. Byl šéfem stanice a
Špicly mezi kolegy, proti
Stál ve své pozici jako
na sebe.
proto to musí vyjít. Víte,
Muži dali hlavy dohromady a jejich rozhovor se
že vás
se
mezi kolegy špicly.
byl sám, odkázán sám
jsem o tom a mám plán!“
více ztlumil.
Jednoho
v týdnu po skalické pouti, zastavilo
Tatra, ve kterém
šoféra dva muži.
národním výborem
auto
247
Na národním výboru
také dva muži: pan
„Ten
se mi u té
a soudruh Tašpar.
nelíbí, není ani ve
neustále se obával
Novotný.
„Majore, musíte jít s dobou! To není
ale soudruh
JZD.“
„Já vím, ale je to trochu komická situace, nezdá se vám?“
„Ne, je
jako doba, ve které žijeme,“
Obermeyer a Novotný
Kdybych si nebyl jist, že je to poctivý
nechal bych ho
pomyslel
si.
„Poslyšte,
jste Švejka?“
„Ano, majore, je to má bible, je to
„Tak starý zase nejste, za
jak
,“ smál se Obermeyer.
pána jste nesloužil!“
„To ne, ale žiju dnes a nenacházím žádné rozdíly proti monarchii.
pán je
soudruh, co se zrovna v Rusku zmocnil koryta a my u policie nemáme tak
uniformy!
rozdíly by se
našly, i když
„Vás bych
nechat
Novotný.
„Já vím.“
Když vystoupili do prvního patra budovy, kde se nacházel
nasadili
a prudce rozrazili
To divadlo, které se tu pak odehrálo, si Ladislav
mu smál.
práci,“
práci,
Tašpar se lekl
zasalutoval a
„Pán
národní výbor,
do smrti zapamatoval. A do smrti se
major Novotný a zasalutoval. Obermeyer
to samé a pan
žije soudruh president Gottwald.“
hlasu a teprve po pátravém pohledu, zda si
legraci, také
ochrání komunistickou stranu.“
„Tak tohle
vám tu, soudruhu tajemníku, nebudeme
JZD a zrudl pohoršením.
„Budu to muset nahlásit na okrese a doufám, že z toho strana
konsekvence,“
se
správné
Obermeyer
na sebe mrkli: dlouho se radili, jak Tašparovi nahnat strach, ale že jim
takhle nahraje, o tom se jim ani nezdálo.
Major Novotný se
komunistickou stranu
podle plánu
Bohem
což docela
bez
ale tu
248
Tašpar se
po celém kostnatém
sluší
stát, musel si sednout.
se na
„Vidím, že je tu
Novotný.
a
ztrácet
morálka, to se
že se
bude líbit, soudruhu
obrátil
„Máme tady s panem Tašparem jednání, myslím, že když zodpoví po
všechny naše otázky,
nad tím Pánembohem oko. Na druhé
máme
možnost
uvalit vazbu…“
„Vazbu?
vzpamatoval se Tašpar.
„Pro rozkrádání národního majetku a pro spáchání vraždy,“
a
Obermeyer.
vrah, Tašpare, s vaší kariérou to jde s kopce,“ sykl
„Vy mi
vy kapi… pi, kulaku,“ koktal Tašpar a bylo
že se
bojí.
„Tak toto byla urážka soudruha
Novotný a Obermeyerovi tím málem vyrazil dech.
JZD a tím máte vazbu
že se do divadla
naplánovanou jednoduchou taktiku: nahnat strašpytlovi strach a
z komory
zapojí.
mu podat
Obermeyer netušil, že Novotný byl u
ulici známým ochotnickým
hercem, jak by mohl, on o tom
nemluvil. Zrovna jako Novotného kolegové, herci
v hos
na
že je u policie.
asi Novotný
kde je,
k telefonu a
„Haló? Je to
komunistické strany?
tajemníka?“ Chvilku poslouchal a pak
soudruha generálního
„Je tady ten vyvrhel, co vraždí a
své
Zatknout?… cože,
Ne, to
umím dostat! Ano, já se pak ozvu.“ Major Novotný tiše a
položil
sluchátko a odstoupil do pozadí:
„Soudruhu kapitáne,
pistoli a natáhl ji.
máte volnou ruku,“
vyndal z pouzdra služební
Zajímavé bylo, že si Tašpar neuv
že spojení s Prahou musí být
Tenkrát
spojení trvalo
dne a
volba byla neznámá. Major Novotný asi
že se již nenachází na území Prahy.
Obermeyer si toto vše
smrtí a
kapitána si
tím
ale když
že je Tašpar na hranici mezi životem a
kouti železo, dokud bylo žhavé:
„Tašpare, vy jste dal mladíkovi pouzdro s dýmkou, která nesla iniciály AS. Co jste
docílit, myslím tím, aby ho Magda Balešová nechala doma ležet?“
„On vám to Mirek
jste tím
jsem mu dal na lístky do kina?“ divil se Tašpar.
docílit?“
Obermeyer.
249
Tašpar byl bledý a
navrch hlavy. Nedával však žádnou
„Vy jste vyvraždil rodinu Steinovu a
„Proboha ne, já to nebyl!“
muž
„Jak se mohla tedy dostat do vašich rukou fajfka Arona Steina?“
„Nevím,“ lhal tajemník JZD.
„Ale o tom masakru jste
„Ano, slyšel jsem o tom,“ pípl Tašpar.
„Kde?
jste to z novin,
jste to slyšel v rádiu?“
domnívala se hromádka
„Lžete, nikdo o tom
za stolem národního výboru.
jen vy!“
že jsem
komunistické strany,“
si
Major Novotný se odlepil od zdi, natáhl ruku s pistolí a
„Takové komunisty
a
na
Po tomto hereckém výkonu se staly
najednou: Tašpar se rozplakal jako malý kluk
se
nesnesitelný zápach:
„Tašpare, vy jste se posral,“
JZD
a šel
okno.
„Já jsem tam jen docházel za paní Steinovou, ona byla sama,“
„Pokud vím, tak
SS. Vy jste byl kolaborant,“
Obermeyer
že ne…“
„Tam jste ukradl tu fajfku?“ Tašpar
hlavou:
„Ona mi ji paní dala, byla po manželovi a ten byl už dlouho
„Když jste sypal u mlýna pytle s hnojivem do potoka,
jste tímto
okrádal stranu a lid? To jste se
„Já
jen, aby
jste ji tam!
u gestapa, u SS?“
já jsem kolaborantem nebyl!“
„Když jste takový sabotér, tak jste byl i kolaborant, to je jistá
Novotný.
Mluvte pravdu, nebo vás
„Já jsem si to hned myslel, že to hnojivo ukradl, já spíš myslel, že ho prodal,“
jste tu rodinu v Davli vyvraždil a
„Pro Boha svatého, já to
potupu jsem jim
„Jak to, že leželi všichni v horní
mi
jim
já, když jsem je tam našel, tak jsem
jsem je znal, paní i
vily?
Ladislav
i matka v jedné místnosti?“
podpálil, tu
250
„Jak to mohu
Dokud žili, tak
dnes, když si na to vzpomenu, tak
zvracet na
jsi se posral, pozvracel,
nahoru nechodily,
pokoj, já
nespím!“ Pojednou se muž napnul a
chybí, abys ses tu
mu
„Když jste zjistil, že se tu
stala podobná vražda, jako v Davli, dostal
jste strach a
jste odlákat pozornost od své osoby. Pouzdro s lulkou Arona Steina jste
nechal dopravit do domu pana Baleše,“ konstatoval Obermeyer.
se to zdálo Tašparovi ze všech zel to nejmenší, proto
„Soudruhu Tašpare, vy jste strašná
JZD.
„Já jen, já jsem, já myslel…“
„Vy jste myslel, že vám to projde. Nejprve jste kolaboroval
pak vyvraždil
rodinu Arona Steina, pak ukradl hnojivo a nakonec zavraždil
Pavlíkovou. Pan Budil a
pili vodu z potoka a tím jste,
ryb, otrávil i tyto muže,“
Obermeyer a sedl si.
To bylo na tajemníka Tašpara
soucit.
jak
prašivý pes, ale nikdo s ním
Obermeyer
že vraždy nespáchal, a bylo by asi
že vrah odtáhl
ci, kdyby se tímto
nevraždilo v kraji dále. Toto nebyl jeho muž.
„Co jste to
Novotný
zadržel.
Pavlíkové bylo také
ozval se Tašpar.
vystartovat k nové ochotnické
ale Obermeyer ho posunkem ruky
„Ne, to tady nikdo netvrdil,“
„Já myslel, že jsem to zaslechl,“ pípl muž.
jaké to bylo tenkrát s paní Steinovou,“ zeptal se.
Tašpar
a jeho
se krylo
„Jakou roli hráli ti
staré dámy, co bydlela v
na
paní Steinové?“
„Pokud vím, tak jim
papíry do
neustále stál
v ložnici psací stroj a plno
Já jsem byl její milenec, i když jsem si myslel, že jsem byl
pro ní
Ale myslím, že to byli jen
armády,
nebyli od
gestapa.“
v domku.
„Když jste ji našel takhle
jste nezavolal policii?“
„Protože by
jsem
v Davli pokojík hned naproti
„Paní Steinová
že jsem to byl já. Já tam
a do rána jsem zase zmizel.“
hospodyni, ta vás
„Ne, ta do patra nechodila, ale k posledku jí paní Steinová dala
v domku
sama.“
a bydlela
251
„Kde byl její manžel?“
asi byl žid a schovával se
domníval se Tašpar.
„Co jste v té
„Pracoval jsem na Zbraslavi
zasmál, trochu
než míval ve zvyku.
to je mé povolání,“
tajemník a
se nedržíte svého kopyta, co tady na výboru hledáte?“
Novotný.
„Protože ho doposud všude vyhodili, on se
pan
„No dovolte! Mám každou sobotu plnou
„Jo, ale malých
a starých
za
bránil se.
koruny,“ odsekl
„Takže, vy si tu, komunista, držíte vlastní živnost?“
To bylo na muže
adekvátní.
a zíral
Obermeyer si prohlížel
Obermeyer ozval:
se
tak
zda
major Novotný.
jak bylo jeho inteligenci
a major Novotný si zívl. Pak se
„Soudruhu Tašpare, to by bylo pro dnes vše. Celá tato rozmluva je
a
jestliže se dostane na
jediné slovo, máte
To si pak budeme povídat o
jiném. Co se toho rozkrádání státního majetku týká, ponechám rozhodnutí tady u soudruha
Pak se muži zvedli, major Novotný
pistolí na tajemníka a
„Stejnak bych vás
Když již
ve voze, zeptal se Obermeyer:
„Vy jste ve
„Ne,
dobrý pocit.
zabil?“
ne, ale dnes bych si byl rád
a Obermeyer dostal
Mikuláš
, když musel sbírat švestky, aby otec mohl pálit slivovici. Když
pak jezdil s otcem po kraji, aby po litrech onen tajuplný nápoj prodával, vždy na kole, to se
mu líbilo. Jak mohlo tenkrát chlapce napadnout, že si ho otec brával jako záruku, že jezdí po
kraji jen proto, aby se
aby nikdo
na
že jezdí prodávat na
pálenou slivovici.
Stejnak to o Alexandrovi všichni
a nikdo nic
nebo nikdo nic
Pálení
státu.
bylo
ale to bývala taková doba: všichni všechno
a všichni všechno
zakázané, protože komunisté
kapitalistický monopol
Zrovna jako vláda 1. republiky musela vybrat
na výstavbu, obnovu
jiné
investice, museli i komunisté vybírat
U takzvaných poživatin to
Lihoviny
nebyly k dostání, nebo byly
A tak si lidé pomáhali, jak se dalo.
252
Alexandr pálil slivovici.
k tomu
petrolej, která
kotel plný zkvašených švestek.
z vodovodu, aby pak po kapkách dával
nový nápoj:
do velké
láhve – demižonu.
av
kamínka na
si posloužil vodou
slivovici, která se
Alexandr tvrdil, že správná slivovice musí mít lehký nádech do modra, ale Mikuláš tento
nádech nikdy
i když se velice
díval. Jednou, když
ve
otec
zkoumal kvalitu pálenky. Zapálil pálenku v plechovém hrnku a nechal jej plavat u nohou
chlapce. Od té doby Mikuláš
že slivovice
Petrolej se používal do kamínek,
protože
a slivovice se pila, aby byli
opilí. Hoch znal ten výraz,
ale zdání,
co to je.
se otec s matkou hádali a
Elfriede ráno omlouvala
se i prali, tak jako kluci ve škole, ale
když
noc, Miky
co to je: otec byl opilý.
„Miky,
kola, pojedeme se projet do Bojova,“
odpolední spánek.
otec
Volal to ze špajzu, který se nacházel za kuchyní. Vedly do
Mikuláš
co otec
vždy, když se po
hrnce, co tam Elfriede uložila od
Zbytky.
Když
„Miky, nemáme tu kousek
malé a nízké
probral
objevil, co zaujalo jeho
když
spánku, prohlížel
zavolal:
Mikuláš se smál, až slzel:
„Ale máme, tatí, ale jen celou, kousek ne,“
„Tak mi podej celou, nebo
hlady,“ mínil
a v duchu již cítil studenou
jak se na jazyku
a sádlo
téci a hlásí, aby si ukousl houskového
knedlíku. Pak vše dochutí
zelím.
Ve špajzu nebylo tolik chladno a jídlo bylo
vína
teplotu místnosti.
Mikuláš podal otci
otec hlady tak rychle
od
vlažné,
pozoroval, jak se mu
pohupuje, a
když má tu zásobu za opaskem.
Když otec zahnal hlad ze spánku,
štrachat v zadní
tašku,
zatíženou litrovými láhvemi.
jak se to u
že by snad
špajzu a posléze držel starou
Pak sedli na kola a jeli. Cesta je vedla kolem národního výboru a spadlé školy, pak kolem
truhlárny pana
a již byli mezi poli.
Krajina se tu po jejich pravicích svažovala ke
žíle, jíž tu v lukách
potok.
Vrby, rákos a spousta jiných
prozrazovala tok. V pozadí se kraj zvedal do
které se táhlo až
Kraj po jejich levicích byl bez konce,
louky a pole
až
za obzorem.
Sotva opustili
zastavil.
a šlápli do
byli
a hned u první chalupy otec
253
Bojovný
pes tu sloužil místo elektrického zvonku. Skoro v okamžiku vyšla žena na
práh a mimika jejího
prozrazovala: kdo to zase
otravuje? Baleš? To bude
zase drahé! Pak
než Alexandr
pozdravit:
„Helejte, Baleši,
my máme
dost!“
„Dobré odpoledne
paní Bláhová, jak se vám
Vypadáte dnes velice
no jo, to se pozná mládí…“ Bláhová se
ošívat a rukou se dotkla
takovým
pohybem, jako by
od hollywoodského
ale pak jí došlo, že má na
šátek.
Usmála se ale a hned zase
„Vy
nemáme…“
jeden, takhle pochlebovat… stejnak,
chalupy vyšel chlap jako hora,
zase
my na to
ženu a povídá:
jít krmit králíky? Kolik toho máte, Baleši, dva litry bych bral!“
„Jo, to bych tu zrovna
že má otec plnou tašku.
Alexandr a Mikuláš se divil, protože
„Ale, zdražil se petrolej a tak budu muset…“
„Já vím, všecko je dražší, to mi nemusíte povídat,“ vpadl mu do
mít již zaplaceno, než se žena vrátí.
Mikuláš proklouzl do dvora a šel za ženou ke
nebyli angorští.
je ve
Bláha.
patrech, ale žádní
„My máme taky králíky, ale angorské,“
„Jo, ty ale nejsou tak chutný, to leda, že by máma pletla a nechala si
domnívala se Bláhová.
vlnu,“
Mikuláš se zamyslel: že nesmí
o tom, že otec pálí slivovici, o tom byl již
Nyní si nebyl jist, zda to platí i pro pletení
Zda platí ten zákaz i pro ošklivé,
králíky, kterým se
vlna. Žena ho pozorovala a pak se usmála:
„Že táta pálí, o tom nesmíš mluvit, ale o
Mikuláši se
ulevilo a
„Kolik jich máte?“
myslela si. Mikuláš chvíli
od
Ty toho budou mít
se mluvit smí,“
jako ve
a pak
a osm slepic s kohoutem.“
„Ale
Chlapi u vrátek si
„To je
ale bylo
tolik?“ Bláhová byla zklamána.
zboží za peníze a Baleš vyndal malou
a
pro madam, aby se nezlobila.“
„Madam se nezlobí, ta vytáhne slivovice více jak já, to nemuselo být,“
že ho pozornost
Bláha,
254
„Nejste vy
našeho Bláhy, co u nás nakládal vejce?“
„Nejsem, naše rodina je od
žena s Mikulášem.
„Že se tak
po
ale to jste se už ptal,“
Bláha. Mezitím
ptáte?“
mi nejde do hlavy, že jsem ho léta živil, s celou jeho rodinou, a on pak
a znárodnil mi živobytí pod zadkem,“
Alexandr.
„Ale pane Baleš, lidi jsou
„Dnes aby se
však on se svého trestu
a budou
horší,“ vložila se do
bál zajít si k vám do
hulvát,“ dodala a zvedla
„Prosím vás, kdo by zabíjel staré
„A co to
jste tam tolik vražd… no,
i k nebi.
nic
Tady Alexandr
Bláhová.
divil se Alexandr.
rameny. Chvilku
jen tak povídali a
pak se
Otec se synem objeli tímto
a na dalších patnáct lahví dostal objednávku.
k chalup a Mikuláš si všiml, že táta vše prodal
„Je to dobré?“ ptal se Mikuláš, když už šlapali proti západnímu
do
„Co myslíš, Miky,“ nechápal otec.
„No ta slivovice!“
Otec dlouho neodpovídal a oba
otec
starou školu, které se
„Ani moc ne.
vysmrkat.
by
proti
Teprve když dojeli do vsi, zajel
spadlá, a sesedl s kola.
nechutnala,“
otec. Pak vyndal kapesník, protože se musel
to tedy lidé kupují?“
„Jo, tomu ty nerozumíš, to je jako
jsme už s kluky zkoušeli a je to
nechutné a
„Tak vidíš, zrovna tak to je s tou slivovicí,“
Ale to se mýlil.
„Když se po tom
„Já po tom
kašle, tak
nekašlu,
„Ona pak totiž lidem už chutná,“
„Protože lidem
Alexandr a byl rád, že se to
to
to chutná!“
„To je zvláštní. A ta slivovice,
„Pak už chutná? A
se po tom kašle!“
tu lidé pijí, když jim nechutná?“
Alexandr. Cítil se
mi, tatí,
dobrou náladu a zapomenutí!“
do kouta.
255
„Jsou po ní lidé opilí?“
„Když jí vypijí více, tak jo,“ souhlasil otec.
„A
dobrou náladu?“
se teda s mámou v noci pereš a hádáš, když jsi opilý a máš mít
„Kdo ti to
díval ze
„No máma, když jste se tuhle celou noc hádali a pak se
já to
tvrdil chlapec
otci.
strkali po
Já se
„Ty ses s klukama nikdy nepral?“
„Jo, to jo, ale ty a máma nejste kluci!“
„Ne, to
nejsme, ale
asi také nemáme více rozumu,“ souhlasil Alexandr.
„Kdybys tu slivovici nepil, tak by si se s mámou nepral?“
„Asi ne. Ale víš, Miky,
ublíženo, a proto pijí tu slivovici. Aby
tudle paní
slivovice,“ rozhodl.
mají
tolik starostí,
bylo i moc
otec. Mikuláš se zamyslel.
Karásková také ublížila. Až to
tak se napiju
Pro Mikuláše byla debata u konce, ale otec byl najednou jiného názoru:
„Tak to tedy ne, ty jsi
ty slivovici nesmíš,“
„Jaký je v tom rozdíl?“
„Jaký je v tom rozdíl…?“ Najednou Alexandr sám žádný rozdíl neznal. S naprostou
jistotou
že mu
a pití již
ne. Ale
to, protože si byl jist,
že ti ostatní, ne on, budou nést újmu na zdraví.
že nevymluví
to, co sám
že každý si musí sám
vlastní chyby.
se té škole
„To nevím.
spadlá, když tu stojí?“
o prázdninách prý pan Kudrna
otec
rozhovoru.
malovat strop a on spadl!“
„Pan Kudrna?“
„Ne, ten strop,“ smál se Mikuláš. Pak dojeli
Elfriede
od
nadmíru rozrušena:
Jaro na
„Tuto
nechat ujít, Elfriede!“
kde jako mnohé jiné odpoledne pletly a mluvily
jí totiž
že se v Praze hraje rakouský film
vrátit se do svého domova,
lední revue byla tenkrát slavná po celém
ve filmu, byste si
O „Holiday on ice”, konkurenci z
USA, se
revue
film, který se rázem stal v Praze senzací. Nikdo nemluvil o
jiném, než o onom kouzelném
jarní lásky na bruslích.
256
Elfriede se rozhodla, že pojede
do Prahy. Alexandra k tomuto dobrodružství
však
koupi vstupenek.
Matka
tedy jistotu, že nebudou nadarmo stát
Kino. Jaký zážitek! Mikuláš
nikdy nebyl
staré škole strop, nechá tam národní výbor
Mníšku, tam ale Mikuláš
nikdy nebyl.
obsazeným kinem.
Mluvilo se ve vsi, že až se spraví ve
kino. Prozatím se chodilo do kina do
Na konci vsi se
nová škola. Od nádraží bylo
Bylo
i nový
kravín, nehezkou dlouhou budovu, které se stavba školy stále více podobala. Tak se této
mezi lidem
kravín.
Kluci se neustále bavili o tom, jaká škola bude, každý se snažil doma
oslnit partu v altánku v parku.
Ovšem to, co se povedlo toho odpoledne Mikulášovi, to
hromádce
ozval
zjistit a pak
obdoby:
„Jedeme s mámou do Prahy do kina. Já a Magda. Dávají rakouský film,“
které asi ztratily
Takové ticho v altánku bývá snad jen o
Pak se
ze mlýna:
„Ty umíš rakousky?“ Mikuláš
hlavou:
„My doma jinak nemluvíme, jen rakousky,“ lhal. Kluci byli v šoku.
„Tak nám
„Mne
vydechl
zrovna nic nenapadá,“ bránil se chlapec.
„Ty asi kecáš,
Ládík.
že mluvím pravdu.
na tom nic není, to mám
Mikuláš slezl z podkroví altánku a utíkal
Sám
ve zvyku se vytahovat. Ale závist a hluboká úcta
se mu
být slavný, toužil, aby mu všichni
Byl
tou vidinou,
co do
mu
vjelo, nikdy
Najednou
si, že se
V této euforii vtrhl do
Matka
u stolu a
šišky. Šišky se
z otrub
a z mnoha tajemných
a sloužily k tomu, aby se jimi cpaly husy. Nejprve se formovaly
s
rukou do tvaru, který se do husího krku vešel, a pak se sušily
na malém ohni.
Pak když se šlo do chlívku k husám, šišky se krátce
a
krku husy, která se
bránila a dokázala i dost pokousat.
Výsledkem byly vykrmené husy, které sotva chodily po
více sádla než masa.
Matka zvedla hlavu, když Mikuláše
„Mami, já se musím
A kdy?“
rakousky,“
se strkaly do
játra a
257
hned. Já to musím zítra
Matka se smála:
už jsem
že rakousky umím,“
„To nejde, do rána to nejde, to trvá trochu déle,“
Mikuláš se zarazil:
„Nejde? Ale já to musím
kluci mi
naléhal.
„Tak to abychom hned
mínila Elfriede. Chlapec
„Was willst du wissen?“
Mikuláš vyvalil
hlavou.
„To bylo rakousky?“
„Ne. To bylo
Rakušané nemají svou
„Ra-ku-ša-né nemají svou
„Miky, Bubi,
a
se zase
šiškám.
mi pomoct, mne už bolí záda,“ požádala.
Mikuláš byl tak ohromen
na práci
šišky bylo
Matka
Mluví
že
národ nemá vlastní jazyk, až se
horší, než když musel matce pomáhat s vlnou, když
klubka.
„A kdo to ví?“ nevycházel z úžasu. Matka nechápala:
„Co myslíš?“
„Kdo to ví, že nemáte žádnou
„Ale
my máme
je naše
hájila mladá žena
národ.
„Když Rakušané nemluví rakousky, tak je to nanic!“ namíchl se hoch.
Elfriede chvilku tiše
šišky a
zcela
nadávat na práci, kterou
„Ty jsi
„To nikdo
pozorovala syna.
rád.
že umíš rakousky?“
že taková
se na své
a
Mikuláš
neexistuje?“ Chlapec zase
„Tak jim
že jsi je napálil,“ navrhovala matka. Mikuláš vykulil
takový
nápad byl jednoduše
Praštil s šiškou, ani si neumyl ruce a již se hnal sadem do
parku, kde stál altánek. Kluci tam
byli.
„Už sis
co nám
zeptal se Zajíc, neboli Kája
„Nalítli, nalítli, nalítli,“ posmíval se Mikuláš, jen co vylezl na
si nebyli žádné viny
Kluci se dívali
nalítnout bylo hanebné a nesrovnávalo se to se ctí vesnického kluka. Když už bylo
nesnesitelné, vzdal to jako první Ládík:
„Tak
nenapínej!“ to bylo
heslo, na které Mikuláš
„Rakouština není, oni Rakušané nemají svou
„Ne, to mi
divil se
Jaroušek
mluví
z truhlárny.
258
Kluci
chvíli žasli nad touto
záhadou a pak si
Zajíc:
„Takže do toho kina také nejdeš!“
„No
jdu,
Pak
nespal
už máme lístky,“
partu Mikuláš.
vytoužený den, kdy se
a cestovní
Ve Vraném, kam chodila Magda do školy,
muž
o které sám
zdání.
vlakem
Vrané, byly
jet do Prahy. Mikuláš snad celou noc
s plnovousem. Tento záhadný
z celého okolí,
ty, které
že je to Krakonoš, mocný vládce Krkonoš.
Pokaždé krátce
odjezdem vlaku vyšel ze stanice,
vousech pusu, aby mohl zapískat na
Pak zvedl
trhnutím rozjel.
Mikuláš pokaždé
ústa a matka ho
vždy našel ve
a vlak se skoro
plácla do brady, zespod nahoru:
vždy
Jeli vlakem až na hlavní nádraží a na Václavské
došli
Hned za sochou
svatého Václava, jenž tu na koni
porobení vlastního národa, bylo kino Blaník.
Když se dostali na svá místa, sálem se ozvala hudba a na
poskakovala
písmena
v prskajících pruzích, Mikuláš zatajil dech.
když
na nádraží k vlaku, aby se vrátili do
úvah. Když míjeli muzeum a Smetanovo divadlo, prohlásil:
„Budu
Baleš bude slavným
a
byl
do hlubokých
pocit, že
na okamžik ztichlo: Mikuláš
Slavným, krásným a nejlepším na
Tehdy si Mikuláš
že to velké
a slavné, leželo u jeho nohou:
duše je pohltila do svých útrob. Zdalipak stavitelé minulých staletí tušili, že se
monumenty dob stanou pouhou
toužících
a
malého chlapce?
to znali, jinak by nedokázali takové
postavit. Jinak by se báli svých
a iluzí.
má
dokonalé a podrobné sny o
let se sny zamlží a
stárne.
prakticky nemožných.
Den nato, když se blížila doba mariáše,
chlapi jdoucí do hospody pod Horou
zvláštní divadlo: dole na
domu u potoka, který
Alexandru Balešovi,
malý
chlapec na trávníku, který tu byl
ze silnice do Mníšku jako na dlani. Mikuláš hrál
milostné scény z filmu Jaro na
„Jak se vám líbil ten film, Elfriede?“
vytahovat
svetry.
sotva
ženy
Elfriede se
a
pochopila, že se její
stýská po
Sama
ten
pocit znala, když žila ve Vídni. Tu bolest, která
žádné místo a
tu byla. Ta touha, která nedokázala nalistovat správnou stránku té složité knihy – lidské duše.
259
Jak se
objala ji.
dívala do
Elfriede,
v jejích
slzy. Pocítila lítost a
Elfriede toto gesto
Zrovna tak, jak se dokázala
smát,
dokázala i ronit slzy. Aby ji však objímal kde kdo, na to nebyla
Dokázala si udržovat
odstup. U
se musela dopustit
chyby. Nedala však na
nic
znát a pustila se do pletení. Nedopustila se té chyby, že by
situaci
Ne. Rozsáhle popisovala
filmu a nebrala žádné ohledy na jednoduchost
Dokonce použila mnohých
své rodné
ze Štýrska.
má
chyby jsem se dopustila, myslela si
když pochopila, že každá
hluboké
jejichž všechna tajemství neznají ani rodáci sami.
tohoto
ani slovu.
Její hrdost však nedovolila, aby se ke své
ztichla, rozhodila
ní jedovatou deku svého plánu!
„Také vám
život
Proto když Elfriede na chvíli
jednoduchý?
nudný?“
„Nevím. Snad ani ne. Já jsem o tom ani
Elfriede.
„Pokud se nemýlím, má vás Ladislav docela rád,“
Elfriede netušila žádnou
a proto
„Myslím, že si jsme
ale není to
„Mezi mužem a ženou neexistuje
prskla
„Jestli jsem se
provinila, tak mi to
polekala se Elfriede a
mluvit
si toho nevšimla. Elfriede si snažila vybavit text posledního
dopisu, který psala
a který utopila
dubu, pro
že by
být z této
strany napadena.
nebyla schopna jasných myšlenek.
„Ne, vy jste se
neprovinila, jen se mi to hodí do krámu,“ objasnila
Pro Elfriede byla tato situace
dále, její pohled vysílal
signály.
nic
se usmála.
a pouze
co
„Mám pocit, že jsem se zamilovala do pana Strnada a nechci tu nechat Ladislava
samotného!“
O Elfriede se mohlo mnohé
ale ne že je nechápavá. V tom, co
nebylo trochu dobrého smyslu. Pohlédla od jehlic, jež se kmitaly samy od sebe, a zjistila, že si
legraci. Její
byl vážný. Tak vážný, že jí
mráz po zádech.
mi to lépe objasnit, paní
„Pan Strnad je
a já se jeho osobností cítím již delší dobu
Myslím, že ho miluji a on mou lásku
Vy máte slabost pro mého
Ladislava a on pro vás.
bychom
z nouze ctnost. Já budu žít se Strnadem a
vy s mým mužem…“
„A co
s Alexandrem?“
260
„To je to, co mne již delší dobu trápí. Nejen Alexandr, ale i Strnadova žena
sami. Jediné, co nám zbývá, dát je dohromady. 22.
má Ladislav narozeniny.
oslavu a pozveme i Strnadovy. Tím pádem se oba poznají,
když tomu trochu
Elfriede byla
pohoršena, ale
déle o tom
tím více se jí nápad líbil.
Cítila touhu po muži
která byla den ode dne
Oddat se této vášni
s dovolením jeho ženy bylo lákavé. Logické
o nápadech a jejich
Elfriede postrádala celý život. Avšak co bude s Alexandrem? Bude mít sílu propustit ji ze slibu
o
Bude se mu paní Strnadová líbit? Bude mít pro vše pochopení?
Elfriede si
že ani pana Strnada ani jeho ženu
Ponechá vše ko
ten má
hlavu. Toto
„Myslím, že bychom tam
jít,“
jednoho
Alexandrem
u rádia a poslouchali Svobodnou Evropu.
Nebylo tedy o
ráda používala.
když
ztichl a ona s
Alexandr
o co jde. Mnohokrát byl tak zabrán do svých starostí, že
nevnímal, když mu
z rodinných
Pozvedl
hlavu a
dal najevo, že otázku nechápe.
„Pan
slaví narozeniny a jsme pozváni,“ objasnila.
„Prosím
jsem ho potkal snad dvakrát v
jak na to
divil se
Alexandr.
„On asi ne, ale
mu chce
radost,“ intrikovala Elfriede.
Alexandr se ošíval,
poznávat nové lidi, uzavírat nová
úsek života, kdy se i vzdálené
scházelo, kdy se konaly
za sebou. Tento
život odešel
s Marií.
Tento
„Kde to má být?“
že tam
Elfriede a
cítil pouze povinnost ke své
povinnost
ji doprovodit. Jít zrovna do této rodiny se
mu
Jako by tušil, kolik bolesti mu vstup do
vily
„O tom jsme
„Cože, na
„Na Pražským
nemluvily, ale myslím, že se sejdeme na
Elfriede
divil se Alexandr.
„Ne, tady na statku, tomu domu se tu
hrad,“ smála se Elfriede.
„To ty lidi nemají nic jiného na práci?“ kroutil hlavou.
„Tak
tam? Lexo, prosím,“ koulila
docílit toho, co muž nechce. Nakonec Alexandr souhlasil.
jako každá žena, když chce
Elfriede
tvídový kostýmek a Alexandr sako s kravatou.
ných šatech a Ladislav
jen kalhoty a košili s rozepnutým
kolem krku, frajersky uvázaným.
Pan Strnad vypadal, jako by byl
je uvítala
a s šátkem
bratr a jeho žena byla plnoštíhlá a stále se smála.
261
Ženy se
bavit o pletení, protože paní Strnadová
vyrobila.
na
pletené šaty, které si
Muži stáli u
s aperitivem a pro ostych, protože se znali jen od
do sebe lili
slivovici, kterou Alexandr potají
Nakonec našli
téma: jak
vinou
o majetek.
Když si
Chlapi byli
svou hostitelskou povinnost a
podlý úmysl, bylo již
Rychle nanosila do haly, kde se konaly odpolední pletky, mísy
a pilo, a když Ladislav pustil v obýváku gramofon,
se i
ale pan Strnad svou ženu z ruky nedal.
a
Muži si
Elfriede
sledovala chování tohoto manželského páru a došla
vidiny. Strnad
jen pro svou ženu a bylo
že se milují.
se Strnadovy pozornosti za celý
Alexandr, což
byla odkázána na
Pocítila ostrý
žárlivosti.
ani jednou. Zato se jí
Ladislava,
Alexandr byl šaramantní, hezký a
bavil, až si Elfriede
dny a noci s tímto mužem tenkrát v Praze strávila. Tenkrát, když ho poznala.
Jedlo se
ženy,
že má
vadilo.
jaké krásné
žárlivosti zase
Usmála se na Ladislava a
jeho pozvání k tanci.
obýváku ke gramofonu. Ladislav položil novou desku.
nesla název Gondoliéra, oba se
Lehce a
jí
a po chvíli ji Ladislav políbil.
Elfriede se nebránila, ale nedala polibku kousek
Alexandr a
starosti.
Pak se vytrhla panu
pomalu a
se potkali ve
Alexandr
nabízel
a v tanci se dostali do
její
s pálenkou.
a dalo jí mnoho námahy, aby se nehnala do haly, aby šla
co
Alexandr.
to samé
i on,
vzrušením, a pana
jak stál za ní a
mu
domyslet, co se v obýváku
a naráz alkohol vypil. Pak se již
Ženy
nedokázaly zabránit tomu, aby muži nedali
klukovské pospolitosti a opojení
z alkoholu.
si žen všímat.
dala najevo svou nelibost tím, že odešla spát, a paní Strnadová
muže, aby šli
Alexandr šel, podpírán svou ženou, po kamenných schodech ve stráni a frajersky si pískal.
Z celé té intriky, kterou dala
a Elfriede dohromady, nic
Když procházeli
obrovským dvorem statku,
že
nakope prdel.
Když šli kolem obchodu
mínil, že se na komunisty
vykašlat. Když
do domku u potoka, hulákal opilý
ze
za potokem, že Baleš vše ukradl,
262
že ho udá. Alexandr se chystal, že mu dá
domu.
ale Elfriede ho vtáhla rychle do
Elfriede a Ladislav si tento
zapamatovali do smrti.
jejich
Vesnice
obecní rozhlas, tedy reproduktory,
se
na pole k práci.
každým hlášením se
hlášení ujímal
JZD, hrála se Gondoliéra.
Od té doby se stali milenci, a
tento
vše provalilo. Ale
události.
Gondoliéra se stala
po obci, kterými
Kdykoliv se
tajili, jednoho dne, jako
vždy, se
toužit po panu Strnadovi a našla si jiného
Když druhého dne vstoupil Obermeyer do své
našel na stole ležet dva spisy.
Jeden pojednával o Komárkovi a jeden o
panu
1945 ve
a vrátil se teprve roku 1953, tedy nedávno,
Nic jiného se o
známi jiní
Obermeyer
ani o jeho
prozatím
Od roku 1945 byl v Rymáni
pan
který se vrátil minulý rok
vánocemi. Jinak nebyli po kraji
by mohli mít souvislost s hromadným hrobem v lukách u
aby mu pana
Dále pak ležel na stole balík
Obermeyer si je
doprovázel
Komárek byl od roku
týdny.
z novin.
se zájmem prohlížet. Byly to noviny
což mu nevadilo.
popis požáru v Davli, když se
do
– majora Novotného.
z doby okupace a byly
rozlétly a on
jenž ho
Muži se
pozdravili,
jinak, než to
ve zvyku. Prožili spolu
co je
zavázalo
a
soukromí. Našli
Nesmyslná
nesmyslné vlády, která dokázala uvalit
nesmyslné tresty i tresty smrti za
zanedbatelný
opravdu nesmyslné vztahy na pracovištích.
Dokázala vyvolat studenou atmosféru
která
silné obdoby, podle toho,
jak
bylo to ono povolání nebo profese pro komunistické vedení.
lidé nacházeli
která
všechny ideologické
se pokládaly i kameny k nenávistem, které trvaly až za hrob.
lidi stmelil v hmotu, která plula na povrchu kvasícího bahna,
i hustotu, ale nikdy se neroztrhla a odolávala
bahna.
„Jak se
kapitáne?“
vedení a
tvar
major Novotný, dnes však
„Hm, docela to jde. Kdo mi sem dal tyhle noviny?“
byli
major.
„Nechal jsem je vyhledat ve starých archivech po
tam
že jim
dal
za úkol, netušil jsem, že to tu bude tak rychle,“ divil se
Pak se
Obermeyer
že pro
do písemného hlášení o pátrání po Komárkovi,
a nechal poslat.
mu
263
Požár v Davli na konci války byl
jako
zdálo se, že se po pachateli nikdo nepídil.
ale protože se
událostí v té
Obermeyer se tak zabral do starých zpráv, že ani
že major Novotný odešel.
V novinách se
Obermeyerem
zaniklý
z pohledu
nebo
lépe
toho, co jim cenzura dovolila napsat. Na
události si sám pamatoval, jiné si
ao
zdání.
Pak ho zaujala jedna fotografie, na které byl
nemohl zbavit dojmu, že tu ženu zná.
se do
esesák s mladou ženou a on se
který obrázek doprovázel:
Oberst Karl Bauszer, který má v Praze dozor nad parky a sady, a pod jehož povely
i jiné
záležitosti chodu
s dcerou Elfriede, která pracuje
jako
zdravotní sestra.
Obermeyer musel povstat, tento
zvrat v událostech kolem
mu skoro
vyrazil dech.
si nebyl jist, zda to má
souvislost
vraždami,
si, že se Elfriede Balešové nikdy na její zážitky z války neptal. Jeho vrozený cit pro
souvislosti mu však
že se dostal na stopu. Nebylo však jasné, kam povede. Jedno
vyslechne si mladou ženu
Nebude prozatím vést žádný protokol, pojede do
vesnice a pokusí se v klidu s ní promluvit.
Elfriede ho
Obermeyer
jako vždy
Po slušných frázích o
a o tom, jak je draho,
„Jak jste se jmenovala za svobodna, paní Balešová?“
„Bauszerová,“
netušíc,
se kapitán ptá.
„Váš otec byl oberst Bauszer a sloužil v Praze?“
Tady asi
Elfriede se dívala dlouho
do kouta v pokoji a jen ona
že tam, pod rádiem, má Alexandr schované alkoholické nápoje. Dostala znenadání
likér, a proto nabídla Obermeyerovi slivovici, kterou neodmítl.
Když si
spustil se venku
„Musíte to
Obermeyer
na
slejvák, doprovázený poryvy
rameny:
„Jinak bych se vás neptal,“
„Já o tom dosud nikdy s nikým nemluvila a nerada na to vzpomínám.
tom musí mluvit?“
hlavou.
se o
„Mohu mluvit
„Bude to pro vás
„Ano.“
„Bitte schön, ich habe nichts dagegen,“
„Když jsem
policie, protože jsem
a pak již mluvili
do Prahy a našla mrtvoly v Davli, sebrala mne
platné vízum. Odtud, ze
tábora, jsem
do
264
velkoobchodu k Alexandrovi na práci. Pak mne pan Baleš ubytoval u hudebního skladatele
a ti mne
do rodiny lékárníka Václava Klimenta, který
manželku ze
Štýrského Hradce. Ta mne jednou uvedla do
vysokých
kde jsem
potkala otce. Ano, dokonce jsme byli fotografováni,“
když jí
Obermeyer podal
z novin.
Chvíli se
dívala, a protože kapitán
„Když jsem se
a slíbila panu Steinovi, že mu
rukopis o
Franze Kafky,
mi otec, že také odjíždí, že
dobré místo u armády.
jsem
zdání, že ho potkám v Praze. Bylo mi to
chápete? Já jsem nikdy
pocit, že
bych se
v mém
podílet i na politice. U nás se
že politika je jen pro muže.
U otce mne to velice
i když…“
Mladá žena ztichla. Zadívala se jižním oknem do
že se posléze i kapitán Obermeyer
v tomto
nebylo nic
„I když?“
kde nebylo nic
aby zjistil, co již
Dívala se tak
okny na jih
to, co
„Prosím?“ nechápala.
jste, že vás to u otce
„Ano.
„Bylo u
ne, on se celý život choval jako nacista, dávno
Hitlerem.“
že se stali nacisty?“
„Bohužel. My jsme nikdy nebyli
chytrý národ,“
jste otci o tom, co jste našla
„Ano, hned ten
co jsem ho
podívané, muselo to ze mne ven. On se o to
tiše.
Arona Steina?“
Byla jsem plná té
zajímal a
jsem, že na
„Jak smýšlíte o tom, že schovával v Grazu žida, když byl nacistou, a
Steinovi nenabídl sám obstarání rukopisu?“
Elfriede se zamyslela. Z haly sem zalétlo bouchnutí
bavorské
staré hodiny, a
jí
co se
„Paní Cyprýnová jde nakoupit,
najevo, že jí vyhovuje, když jsou
sami.
nic
panu
Mladá žena se podívala na
tak za hodinu,“
jako by dávala
„Nejsem si jista, zda nemluví
nerada bych, kdyby se to o mém otci
ta
je tu tenká,“
a ukazovala na obraz mníšecké
co visel na zdi,
jež sousedila s kuchyní
Cyprýnových .
„Vy jste to doposud nikomu
O tom, že váš otec je… byl nacista?“
„Ne, myslím, že ani má matka v Grazu to neví. Otec nedostal po válce místo u
a nikdo neví
Odešel do
je jasné, že se to
Graz je
malé…“
265
„Mluvili jsme o panu Steinovi, jenž byl židem a
Obermeyer Elfriede, co ho zajímalo.
„Myslím, že otec
nic osobního proti
mžiku byla její mysl vzdálena od potoka
V hodinách to zapraskalo a pak se
kuku…
vašeho otce…“
ale… mohu se mýlit,“
av
na sto mil. Obermeyer ji nerušil.
z okénka: kuku kuku
Po chvíli se mladá žena vrátila ze svých myšlenkových toulek:
„Když jsem se vrátila do Jeny, tenkrát za války, dostala jsem dopis od matky. Psala,
že našli Steina na ulici
krkem. Další dopis jsem obdržela od otce z Prahy, a
mi v
že to, co jsem
nad
nechal odstranit. Nemám si prý
starosti.
to pro mne tenkrát
plno souvislostí a já se bála o tom
Neustále mne
myšlenka, že tu rodinu nechal vyvraždit otec. Ale
tak
Pak se mi
na to zcela zapomenout.“
jste si vzala Alexandra Baleše za muže?“
obrazu, který si o této
jen podpis.
„Volal mi, když
zda bych se za
„Aha,“ pochopil Obermeyer a již
Obermeyer,
neprovdala. Byl se
sám!“
více otázek.
„Myslíte, pane Obermeyer, že by otcova minulost mohla
Elfriede.
jen mezi námi?“
„Nic vám, paní Balešová, neslibuji, ale pokud to bude možné, tak ano,“
dodrží slovo.
Když se Obermeyer vrátil do Bráníka na stanici SNB, našel tam
v Rymáni již nežije,
se neznámo kam.
se neznámo kam,
policista. Je to na
a
že
zprávu: pan
možné?
list
V roce 1945 podala paní
syn. Po dobu osmi let se
v té
žádná
na policii v Mníšku oznámení, že se jí ztratil dvacetiletý
na této stanici hlásila. Zmizení
nebyla
vánocemi roku 1952 se v zápisu nachází poznámka:
Syn paní
byl na
oznamovalo tu razítko. Obermeyer
tedy vlastní matky
že bude touto stopou nucen jít, a to sám.
Nejprve zavolal do archivu, kde se nacházely staré noviny z doby okupace, a vyžadoval
další
úryvky, ve kterých se jedná o oberstu Karlu Bauszerovi.
„To nebude tak jednoduché, soudruhu kapitáne,“ hlásila mu soudružka
která byla proslavená komunistická potvora. Ta
byla její
soudružko?“ zeptal se Obermeyer.
jsme tu starého Mládka, ten mluvil
a ten dnes ráno
Byl již
dlouho v penzi a jen sem docházel, když bylo
práce. Netuším, kdo by tu fašistickou
266
ovládal a ani o takového
Obermeyer si musel držet sluchátko
nestojím, soudruhu?“
metru od ucha.
jako posedlá do telefonu.
„Tak
zajdu si tam sám, soudružko
netuše, jaké následky jeho
nápad bude mít.
než
do
archivu dojet, vyslala soudružka
jedovaté šípy pomluv a intrik.
Kapitán Obermeyer hledal skoro
hodiny, než našel malý
Skoro ty noviny
zase odložit, když ten
zahlédl.
Oberst Karl Bauszer prohlásil,
na Vinohradech
události, je
SS
protektorátního deníku.
ze sexuálního deliktu, který
spáchat
již ze závazku, který mu služba v této výsostné pozici ukládá, takový
spáchat.
Spíše se tu jedná o hanlivé
napadnout.
se nebojí jakýmkoliv
HLAS
Dnes 29. února roku 2004, ve 4 hodiny ráno
jmenuje Elfriede. Tohoto roku by dovršila
81 let.
za
má matka. V našem
se
roce, takže vzpomínka na její úmrtní den se bude oslavovat jednou
roky. Jak dlouho na ni bude
vzpomínat?
Posledních
let jejího života ztratila pro mne vše, co pro mne znamenala.
dlouhých létech vrátila
do
aby zde po mnoha dobrých, ale i
skutcích
se po
dobrých
To, co jsem jí nejvíce zazlíval, bylo, jakým nezdravým
na sebe upoutala svého
jediného syna, kterého
na
mého mladšího nevlastního bratra. Toto je korektní
našeho
vztahu. Ve
jsme byli vždy bráchové.
jsem tento vztah mezi stárnoucí a nemocnou matkou a jejím synem
zpovzdálí. Matkou, která se v žádném hledisku za celý
pracovitý život nezajistila na
a mého bráchu zneužívala
i
Já byl v té
již od ní daleko:
i
Je možné, že se mýlím, že vztah mezi nimi byl jiný,
a že si navzájem
vyhovovali. Že si
dodávali odvahy, síly a bojechtivosti. A chtivosti.
Podle mého názoru se jistým
do majetku.
oba nechali unést snem o
Majetek je pro nás smrtelníky vždy
fascinujícím,
je nesmrtelný. A majetku
bylo dost: byl tu po mém otci celý velkoobchod, nebo lépe
to, co
zbylo. To
dostala rodina
ale i velký statek
polnosti a lesy padly v restituci do rukou
rodiny: rodiny, jež v té
žila již po celém
a rozmnožila se skoro jako
šachovnice a zrnko pšenice.
Ano, Elfriede si prosadila svou lásku k panu
Tak daleko ale
nechci.
a stala se jednoho dne jeho ženou.
267
Pro mne byla vždy nepochopitelná touha po majetku. Pokud to mohu posoudit z mého
hlediska, mám ji také. Ale jen tak daleko, aby mne zajistila ve
abych nebyl odsouzen na
cizích a již
ne na lítost mých
je tento
názor relativní: to, co
jinému. Mé matce bylo vše málo.
málo
Ale
se k mému vztahu k matce,
období života, kdy sama
nebyla matkou.
a to, co
která dokázala vychovat cizí
je
v tom
kdy jsem se bál užovek a žab v potoce, jehož proudící voda
do mé smrti
mého života, bál jsem se, že mi
Že mne nechá samotného na tomto velkém a
nedohledném
Pamatujete si to? Jak velký a
Protože má matka emigrovala ze
železnou oponou, byl nedostupný,
velikost.
byl
když jsme byli malí?
který po celé mé
a mládí byl
jsem o
Více než jiní jsem si
jeho
A tady by mne mohla nechat samotného?
Dny a noci jsem se touto obavou trápil.
Nezlobte se, že se vás nyní zeptám
otcové a matky stanou
vašimi
nesamostatní, závislí?
tušili jste, tenkrát jako
mladiství, že se
Že
být nerozumní, hloupí, nerozvážní,
Že vás budou stát peníze? Opravdu velké peníze? Že se
maléru budete
tím, že vás vychovali a že jim to
malér následovat druhý? Že vás
k šílenství?
Tušili jste, že si jednoho dne
samotné?
prvním takovém
dlužíte? Že bude jeden
že se již nebojíte, že vás tu na
nechají
Já jsem to netušil.
Proto mne
pocit, když jsem
jak matka stárne a
nehty drží svého života, jak se o
bojí, jak sobecky zneužívá svého okolí:
bát, že mne ve
nechá samotného.
operovat
jak se zuby a
jsem se
o 15 let si prodloužila život vlastní odvahou a znalostí medicíny: nechala si
což
za následek
velké bolesti v zádech,
roztažením hrudního koše
operaci.
Nechci náš
do
prodlužovat, takže se
nedostaneme
kdy se
Elfriede s Ladislavem vrací do své vlasti, kdy emigruje
Jugoslávii do rodného
Štýrského Hradce, že ji život dovede do Heidelbergu, kde bude vésti
a bude dnes a
doprovázet umírající na poslední
popis jejích
z Jeny a
s euthanasií, které byly její zkušeností, je jen
pravdivý. Ale zdaleka ne vymyšlený.
Zda se tenkrát jednalo o euthanasii, kterou provozovala Hitlerova vláda, to
nemohu posoudit. Spousta
a
v bílém euthanasii praktikovali i po tom, kdy
268
ji na nátlak církve Hitler zakázal. Nervové kliniky byly v té
sály.
i
personál vyvraždili v létech 1941 až 1945
130 tisíc
Zda se
Elfriede
podílela na této nelidské kapitole
národa, nevím. Vím,
že mi jednoho dne
že profesor Veil nikdy nevložil dobrodiní do jejích rukou.
Že mu jen asistovala. Jaký názor na euthanasii
nikdy
Euthanasie, toto slovo pochází z
F. Bacon úlohou
a znamená krásnou smrt. Již v roce 1605
v tom, umožnit
bezbolestné umírání.
Názor na správnost euthanasie však není do dnešních
bude.
a pochybuji, že
jsem nebojoval o
život. Tento boj je v
každého z nás boj poslední. Ale mé
aby se smrtelný boj mé matky urychlil, aby ji smrt vysvobodila, mne
Jako bych cítil, jak si její
uleví. Oddychne. Že se její život vstupem do
toho oslnivého, posvátného a neznámého
kde nemáme
vyplní.
Má
že Elfriede jednou vložím tuto knihu do rukou,
lehkou zem. To by
Božena Srpová.
Chvíli nad
a došel
dostala pouze jako dementi do novin.
Znovu
s ní. Dej jí pán
že to musela být
a cítil, že mu byla poskytnuta
události, kde tuto
již slyšel? Složil noviny a
že ho nikdo nevidí.
do
aféra, když se
ale nemohl ji najít.
je do kapsy. Nejprve se ale
Sotva vstoupil do stanice SNB v Bráníku, hlásil mu službu konající soudruh, že se má
dostavit
k soudruhu majorovi Novotnému.
„Co se
a sotva vstoupil,
„Jak si to
dovolit, Obermeyere, tolik
celým sborem a snad i vedením…“
takhle
mužem
ale služba jen
rameny. Zaklepal tedy na
malér nabírat obrátky.
„Strany a vlády?“ ch
stále
jsem ve vás vložil a vy mne
Obermeyer. Vycítil, že dobrý vztah, který s tímto
trvá, jinak by na
soudruhu Obermeyere.
“Co
Helejte, nechte
dnes jde do tuhého! Prý jste sympatizant
nacistického režimu a jako by to
nebylo dost, prý umíte
na
vás stížnost z centrálního archivu a soudružka
že to tak nenechá, že to požene
výš…“ Tady se major Novotný zasekl, protože se mu nedostávalo dechu.
Obermeyer se rozesmál, což
vydání jediné slabiky
že Novotný
ústa naprázdno a zase je bez
„Ano, byl jsem v centrálním skladu a hledal jsem
Bauszerovi. Jelikož starý pan Mládek
musel jsem si pomoci mou znalostí
„Vy mluvíte
„Ano,“
Obermeyer.
divil se Novotný.
o oberstu
269
„A kolik? Hm…
jsem
jak?“
„No, jak
„Jako
„Jako
Kdo by to
To jsem
na
bych vám to byl
kdybych
že to na
mínil
Obermeyer a
vyndávat z kapsy noviny. V tom okamžiku si
že ho
Elfriede prosila, že by ji
kdyby se o jejím otci nemluvilo. Pokud to bude možné.
Napadlo ho, že když na paní Balešovou myslí,
noviny na
a hodil na klobouk.
tak
jí v duchu Elfriede. Proto položil
„Takže se jednalo o to, že jste p
soudružku
uklidnil se major Novotný. Obermeyer
hlavou.
„Máte
znalostí
proto
na cizí jazyk?“
„Co to je?“ divil se starý policista.
„To je
plat, když ovládáte cizí jazyk.
o
také žádala, ale
zkoušky. Tedy písemné ano, ale ústní ne. Prý ze sebe nevypravila ani slovo,“ smál
se Novotný.
„Ano, písemky za ní napsal starý pan Mládek, co již
Major Novotný zvedl telefon a
slyšel:
Chvíli
napadlo Obermeyera.
a pak Obermeyer ke svému údivu
„Ano, soudružko
tady Novotný.
jsem vám
že jste mne
upozornila na to, že soudruh Obermeyer mluví
Již
let mluví
a
nebere
Možná že by vám pomohl s výukou, abyste zvládla ústní – soudružko. Takže
vám
práci, soudružko
a hodil sluchátko do vidlice. Obermeyer se
nad
paní
který na druhé
vedení tušil, pousmál.
„Jak dlouho mluvíte
napadlo Novotného.
„Prakticky od narození.
kluk, musel jsem se
domluvit.“
jsem
a byl jsem ve vsi jediný
„V Sudetech?“ lekl se Novotný. Obermeyer zakroutil hlavou:
„V rakouském
dokonce jsem studoval i ve Vídni.“
„Tak s tím se radši moc nechlubte,“
klobouk i s novinami a pak si
„Na co by se vám
se
textem,“
na
Obermeyer sebral se stolu
hodila
hru Meluzína a chceme
Obermeyerovi.
i
ale našli jsme je jen
270
„Chcete tím
že hrajete divadlo?“
„Nechci, ale již jsem vám to prozradil, tak s tím nic
Obermeyer pocítil další
spolupracovníky té doby tajily.
„Tak mi to
sympatie
Takové slabiny povahy se
já vám to
Hrát ochotnické divadlo byla
sboru
tam v té
Ano, to je to slovo, které mu
uvedla Elfriede do
vyšších SS
a
se dostal ze
.
událost mezi
na
co pohledávat.
od
o oberstu Bauszerovi
a tam potkala otce.
žena
Kdo to byl?
Alexandr Baleš dal mladou Rakušanku do ochrany hudebního skladatele
a jeho
žena ji seznámila s Václavem Klimentem z Vinohrad. Paní Klimentová byla
z Grazu.
On byl lékárník. Tak
lidmi musím mluvit,
si Obermeyer nahlas a již vydal
rozkazy
Obermeyer
se rozhodl, že
které mu telefonistka nadiktovala, a
když mu v tu chvíli
ve sluchátku
svatou
pes.
Kapitán sboru Národní
prožil již mnohé, ale aby psi zvedali telefon,
ne.
Chvilku
pokušení do mikrofonu
hned si ale
dobré vychování. Pak
zaslechl ženský hlas:
„Liebling, du weißt doch, das ich um diese Zeit mein Schönheitsschlaf halte, warum
rufst du an?“
jsem, že držíte spánek krásy, jinak bych vás nebudil,“ omlouval
se.
„Prosím? Já nemlufit tzesky a Vaszek ne doma, Sie rufen jindy an?“
„Však my se domluvíme, milostivá paní,“
vedl hovor dále.
„To mne
všichni najednou
Obermeyer
že znáte mou
tady v Praze je stále
divila se žena.
že
zeptat, s kým mluvím?“
a pak se touto
lidí, co jí rozumí.
Možná, že se mnohým nechce tuto znalost
Mohu se
„Jmenuji se Mumy Klimentová. S kým mám tu
Obermeyer se zamyslel, tak
jako vždy, když se dostal do situace, kdy musel v mysli rychle
postup pátrání a
mluvit.
madam, musel jsem dát mé
pokyny… jste manželka lékárníka
pana Klimenta?“
„Ano, jsem,“
žena
s manželem se stávalo stále
vzácností.
Povídat si
jiným než
271
„Pocházíte ze Štýrského Hradce?“
„Ano, pane.
vás to zajímá?“
„Myslím, že znám vaši
Elfriede Balešovou,“
„Ale ano, moji milovanou Fiede! Copak, stalo se
Obermeyer.
lekla se.
„Ne, naprosto nic. Jen se nachází ve
posici mého pátrání a já bych
s vámi mluvit, madam, jestli by vám to vyhovovalo,“
s poníženým
podtónem v hlasu.
tím vyvedl paní Klimentovou z rovnováhy, protože prohlásila:
„Milý Bože, ráda, já ale nebyla u
„Jsem
„O, myslíte?
že jste i tak krásná,“
spiklenecky.
za poklonu, pane…“
„Obermeyer je mé jméno!“
„Ale, jak
Víte,
jména jsou k nevyslovení, nechápu, jak
s nimi ti lidé
žít, tak
pane Obermeyer,“
pohoršena i
ale v jejím
hlase byl slyšet uspokojivý tón.
Pak mu Mumy Klimentová dala svou adresu na Vinohradech, hned za hotelem Flora, a
Po celou dobu rozhovoru bylo slyšet psí
Obermeyer usoudil, že to
nemohl být jen jeden pes, že jich bylo více.
Byl krásný den pozdního jara, skoro již léta. Komárkárna na pokraji
ztrácela den ze dne na
Zelená barva mnohých travin i
se ujala té
díry
v lukách. Vesnice se stala slavnou, mluvilo se o ní i za
Brd, tam, kam barokní
kostelík Na Skalce nedohlédl. Kterápak vesnice
hromadný hrob?
Ani kluci
nezabránili, i když se tu
zdržovali: Ládík
Jarouš
zvaný
z truhlárny, Pepík
co
nechodil do školy, Zajíc
neboli Kája
a
Vašek Pítovec z
krámku, o
komunisté
zda je
ne. Protože
kdo by zásoboval malou
tak se o to moc nezajímali.
tu
ani náš Mikuláš.
Slunce svítilo a toho dne byla
létal
Byl tak vysoko, že
nezvykle
jak
Nad poli mezi
a rybníkem Sýkorákem již
malý
vymydlených
a zrovna tak
vesnici, jdouce k Mníšku.
jako
i když prožila teprve sedm
naškrobené jako límce
z monarchie a o
neobvyklých malých opic, které ve vsi
nikdo
Ta líbezná
která hrála
zemi
se dnes vytratila
ví kam.
Ani chlapci se nepodobali svým
nosili tátové na veselku na
osm jar. Každá
šaty
na
skákala po jedné noze na panáku nakresleném na
ze všedních
saka a kravaty.
Všichni
kalhoty jako
272
Nikdo si neumí
jak se
když se
domovy. To
bude ostuda, myslel si každý z nich, ale
to dopadlo
Kluci vypadali všichni do
jednoho jako liliputové v cirkuse, a jelikož tím nikdo nevyskakoval
byli spokojení. Jen
úšklebky a blesky
dávaly najevo, že odpoledne bude v altánku sranda.
Kam šli?
Inu, k prvnímu
Tomuto vrcholnému aktu náboženské výuky
byly ve dvojím ohni: jednak musely zvládnout
z bible,
jdou do kostela, kde
a jednak se musely
aby pochopily,
první
oplatku, které se
hostie,
a víno v jeho krev!… hulákal pan
z Mníšku do
která byla nabita, protože všechny
byly v jedné
místnosti.
„Brr, já syrové maso nejím,“
„To se táta zase
jste
Zajíc.
moc víno nesnáší,“ domníval se
velebný
že byl Kristus
„Ano, avšak on vstal z mrtvých pro tvé
potopa
a to jenom
to akorát
to
divil se Mikuláš.
zaburácelo ze stupínku. Mikuláš se
pomyslel si chlapec.
nehraje. I kdyby byl živý,
jíme jeho maso?“
„Oni asi byli tenkrát lidožrouti,“ domnívalo se
neboli
vzrušením, protože velebný otec jednoduše
pro
Na vrcholu vzrušení se o
a
ztichly.
a do
vpadla
„Jestli tady nebude ticho, soudruhu
Karásková,
tak vám tu
„Výuka se koná na
mohla byste…“
vám ty bludy tady
„Tatínek i maminka umí
se
Velebný otec se
svaté
strana
pípnul muž
„Já vím, jsou to burani nev
však prásknout
„Abys
se
výuku zarazím,“
paní, takhle se o svatém evangeliu nemluví, to je
do pekla, já vím. Co však nevím,
trpí, to nechápu…“
správná a
a
Karásková a odešla.
tak to jsou asi burani
furt
vymoženosti,
své prvenství ve vsi, jež stále trvalo.
naši mají zase televizi,
a zdálo se, že se modlí. Nakonec
jen
utišil, a
273
se
do fronty a
vkládal hostie do úst. Ládík
a
ke stupínku, kde poklekly a
jim jako
ministranta. Držel
jako zlatou
s hostiemi.
vždy
Krista a
požehnání.
Když
na
bývalo, když šlo o
odpovídaly amen. Pak nad hlavou každého
Vaška Pítovce, stala se episoda: Vašek se zasekl, jak to
a
„A..a…a…a..a..a…a…a…a…pozdrav pán
na
plna
a jak se vykoktal,
pozdrav-pánkýchnutí hodilo.
si kýchla. Jednoduše se jí k tomu
chlapci
že
veselým smíchem. Mikuláš si klekl na stupínek,
sebou a
a..a…a…a…a…a…a. pozdrav-pánpožehnání.
se
Kluci znenadání
Bábrlátka se
jako se
prakem.
bavit tím, že si plácala
bábrlátka a
a
amen, ale
zaburácela
první
na zkoušku již za
mu Ládík
do dlaní a
tom
se
které se složily v malé
které
Jedno bábrlátko
na nose
Karáskové, která sem vlítla
konec. Pozdrav-pánpozdrav-pánpozdrav-pánse pan
šel
do kouta.
to tak vypadalo.
chudák po celém
Karásková zrušila náboženskou výuku a poslala
doutnat jiskra
až vzplála v mocný
tomu
to
se
Ve vesnických kuchyních
Ženské poslaly komité
dam, které se zrovna hnaly na národní výbor, kde se Tašpar
snažil zaplnit futro
a zamezit tím vstupu komité na
Ten si dal: toho
nikdo
rád a
na ženy
vzrušujícím
dojmem, nikoliv však sexuálním: na toho bych nesáhla ani dvoumetrovým klackem, když
toho chlapa vidím, tak mé ruce pohlavkují samy od sebe, a mnoho jiných, podobných
kolovalo kolem potoka.
Ženské se nejprve jakoby zarazily
a dokonce jaksi poodstoupily. Pak
se ale na Tašpara vrhly.
si
vzpomíná, že národní výbor stojí u potoka! Tam ho
ženské hodily deseti pažemi, že
jako placák. S plácnutím
ve
Pak o muže ztratily zájem a šly po schodech za
Ladislav
byla starost, se kterou ženy
závažná, nemohl se ubránit
propukl v hlasitý smích.
je vyslechl, a
a nakonec
Pohled na
zdravím kypící ženské, matky, které tu protestovaly
proti
bezpráví komunistického vedení, byl
roztomilý a
sama k popukání. Když se za
jejich zády objevil hastrman Tašpar,
se smát i ony.
„Proboha, soudruhu Tašpare, co se vám stalo?“
JZD.
274
„Zavolejte kriminálku,
ty ženské mne hodily do potoka!“
„A
„Protože…“ dál se ramínko mokrých
nedostalo. Ženské to
nás pustit na národní výbor!“
jako by to
„Cože?
vás pustit na národní výbor? Ale ten tu
každý smí a je tu vítán!“ žasl
stojí jen pro lid, sem
„Bylo jich moc,“ omlouval se Tašpar.
„Ano, toho se náš soudruh posera bojí,“
neriskoval, rychle
schody výboru a pádil
ženské a naoko se
se
Pod Horou nemluvilo o
tajemníka JZD do potoka.
vrhly. Tašpar
jiném, než o tom, jak ženské hodily
Druhý den si pozval
Karáskovou na národní výbor. Chvilku pozoroval, jak je nesvá, a
pak jí nabídl židli. Naoko se zabýval papírováním a zvažoval své šance.
Žena nebyla ošklivá, ale nebylo na ní nic lákavého pro muže. Chovala se, jako by ji všichni
chlapi obcházeli na míle daleko, a asi tomu tak bylo. Karásková byla kostnatá,
nemožný
vkus v
orlí nos, bradavici poblíž nosu a
hlas. Jak to ty naše
ve škole
vydrží, pomyslel si a nyní
jak na ni.
„Paní Karásková, dnes vám to sluší, opravdu, vypadáte jako mladé
Ani
nevíte, jak jsem rád, že mám tady na vesnici takovou kapacitu, jakou jste vy. To je pro naši
mládež velice
se dívala na muže, který se líbil všem ženám, a tiše
jako
Posledních
pár let nevydržela více jak šest
na jedné škole. Naposledy
odmítly
chodit na její hodinu a ministerstvo školství ji
do
a
vyhlíželo po
republice další školu, nevinnou
kam ji šoupne, až to
vzdají. Karásková však
byla o své
to nezbytnosti a nenahraditelnosti své osoby, že
musela na tolika školách
Kdyby mohla, nosila by svou stranickou knížku na
zlatém
na krku a
ona byla toho
že se s ní jednalo
„Ano, soudruhu
se nevzdal:
já vím,“ vycenila zuby a
„Od té doby, co tu jste, je ve vsi
partyzánku. Jelikož nabídl i
což
„Je to ušlechtilý pohled, jak
zapálil
se
nevolno.
hodil na ni
nejprve jí.
a zapálil si
madame.“
„Vy lišáku jeden!
jsem na poklony zvyklá,“ kuckala do
cigarety.
Nemohla si vzpomenout, zda již jednou
poklonu dostala, ale bylo to
mné. Projela si rukou vlasy a zeptala se:
„Jak se vám líbí
velice
To, co
na
se
nepodobalo.
„Milá paní, když se na vás dívám, nevím, co pochválit
máte
Ani mu nedošlo, že mu to paní odpustila. Ona byla soudružka,
275
chápete?
„Kdybych nebyl vázán mým
nedovedete
co by se mnou vesnice
dal zakrýt smích, který ho šimral hluboko v žaludku.
„To mi
Tady se Ladislav
sebou, její
pozval bych vás na kafe, ale to si
odkašlal si,
se tímto
jsou tu samí burani
vzdychla si Karásková.
zarazil, co bylo moc, to bylo
vrozenou a zhoubnou blbost!
však pochopil ženu
„To je otázka názoru, s tím
moje žena studovala ve Vídni psychologii a
já vysokou školu
Paní Balešová má studie zdravotnice
pan
Stržínek vysokou lesnickou, pan
má dopravního magistra a to bych vám mohl
stále dokola. Že jsou to
to máte pravdu, však i vy jste si zvolila
u nás na
Slovo burani mi
chybí ve slovníku, ale vy mne
Karásková
pusu a vypadala
co navrch, to
zasekla a nebyla schopna dál, zase nakopl motor rozhovoru
Protože se asi
„Máme
z jara tolik práce na polích, že
mít mezi
klid, aby
Žádné
je nesmí
to
jako pedagožka a
strany
chápete?“ Karásková
že pro to
pochopení, akorát netušila, že
je tu ve vsi tolik
lidí.
„Takže jsme domluveni, vy budete vycházet
panu profesoru, docentu
Kubátovi a já budu mít klid na polích,“
a
se k tomu, že ženu vyprovodí
výbor.
„Profesor, docent Kubát, kdo to je?“ vzdychla
„To je
k prvnímu
pan
z Mníšku a
Vy jste nebyla u prvního
náboženství na naší škole. Nyní se
Karásková
že byla,“ pípla.
„Tak to vidíte a
jste soudružka. Jen ty
nechte. Až dorostou, tak z nich
budou také soudruzi,
a doprovodil ženu
budovu a nedaleko potoka se s ní
a políbil jí ruku. Karáskové bylo na omdlení,
pocit, že jí narostla
na
Od toho dne vždy pana Kubáta doprovodila do
a
pozor. Panu Kubátovi
profesore, docente…
Tak se
donuceni jít s sebou.
na první
po celou dobu výuky dávala
Matky je oblékly a otcové byli
Když se šlo kolem hospody Pod Horou, polykali chlapi nasucho a ženské
stádo, aby se
svíraly v dlaních,
se první
ohýbat jako
Tady zaslechli
ten
zpocených, dlouhé bílé voskové
vrby.
hlídaly
takže již u
bylo skoro léto, byl jiskrný vzduch a bylo tak
na
na modrém nebi šeptaly prastarou
tady pod Brdy je z celého
kraj, tady bylo a zase jednou bude jako v ráji…
276
Mníšecký kostel byl v jednom lesku, pln
z kraje, hrdých
a uplakaných
Když zaburácely varhany, aby zahájily slavnou mši, vstoupila do chrámu kostnatá žena
s orlím nosem:
Karásková.
Když kapitán Obermeyer vystoupil z vozu u lékárny Flóra, která byla hned naproti hotelu
Flóra,
domu, které mu paní Klimentová
šoférovi, aby
a vstoupil.
dýchlo studenou zatuchlinou minulé zimy a
zaslechl z horního patra
nebyl skvostem staré Prahy, byl mnohem mladší, ale
tu nebyl výtah.
Obermeyer si povzdechl a
své
vynášet k cíli. Když zesílil
na maximum,
na štítku u
že je urputné stoupání u konce: Václav Kliment stálo tu napsáno
zlatým písmem.
Chvilku
až se vydýchá a srdce ztlumí a zpomalí buchot, a pak zazvonil.
Jestliže byl již
nervní pro klafání
teprve
neviditelná
více na
psi zavyli radostnou
ke
Po dlouhé
se
ptaly
otázkou, jaký je
poznal, že se mýlil, že mají
že
mají
a
jakoby zarámované odbarvenými blond vlasy, se
k rušení.
Obermeyer se
a
s vlasy zase
aby uvolnili vstup do bytu, a nakonec se
Pak bylo slyšet
Žena, kterou policista spat byla obklopena
vinohradský smeták. Byli nízcí, ale dlouzí,
zda mají nohy.
je však
protože
nehodlali ho pustit ani
na schody, ani do bytu.
„Ona být moc hodný pejska,“
mluvit
„To vám
teriéry, kterým se
uši a pro dlouhé chlupy nebylo
zajali kapitána Obermeyera a
žena místo pozdravu. Obermeyer
milostivá paní, ale jisté pochyby mám!“
Žena se
zasmála a ukázala
Namalované, dlouhé nehty
prozrazoval, že
stále zvyklá pozornosti
bílé zuby. Byla to tak padesátnice, ale velice
o tom, že žena
žádnou fyzickou práci, a
nic. Vlnité dlouhé vlasy napovídaly, že je
Zavedla
do obývacího pokoje a usadila ho na
do pozoru psi a nespustili z muže ani na
výhružné
pohnul,
podtónem.
ke stolku, pod kterým zalehli
když se jen trochu
„Nemusíte se bát, oni jsou mí
vyndala si dlouhou cigaretu a
až si Obermeyer všimne zápalek a podá jí
Když si
že musí být
galantní, že má
sebou dámu, a sáhnul po zápalkách,
bestie a evem
mu v tom zabránily.
„To oni mne jen chrání,“ usmála se paní Klimentová a zapálila si sama.
277
„Co byste rád
zeptala se. Obermeyerovi bušilo srdce,
bez pohnutí,
snažil se nehýbat, být jako skála. Každé jeho slovo však bylo komentováno nervózním
Když se jedno
uklidnilo, byla tu další
která
bránila, a tak
to šlo stále dokola.
jsem s vámi mluvit o paní Elfriede Balešové a o jejím otci Karlu Bauszerovi.
Vy jste ty lidi znala,
znáte?“
si Obermeyer, že Bauszer není po smrti, že je
jen za železnou oponou.
„Ano, Elfriede je má
za okupace,“ souhlasila žena.
pochází z Grazu. Jejího otce jsem poznala na
„Takže se znáte z domova, tak
domníval se Obermeyer.
„Ale ne, já jsem již dávno z domova
poznal Kliment a vzal si mne po té, co
manžel
Byla jsem vdaná
kde mne
„Takže se znáte tady z Prahy?“
„Ano, to byla náhoda. Jednoho dne mi volala paní
že má pro mne
mladou ženu z mého
Tak jsme se
a
si
telefonujeme …no jo, oni tam na
nemají telefon… tak jen když je náhodou v Praze.“
„Mne by spíše zajímalo, co víte o panu Bauszerovi,“
Obermeyer.
„Je to šaramantní pán, ale
jsem dojem, že si nevážil žen. Nedokázal dát najevo
jistou… úctu, no jednoduše, nebyl jako Vašek… nebo jako vy,“
„Vašek je váš manžel? Co
„Vašek je magistr, má dole lékárnu…
než mu ji sebrali.“
jsem se v novinách o tom, že byl pan Bauszer
události. Nevíte, o co šlo?“
„Ale, to vím moc
byla jsem to já, koho
povzdechla si paní Klimentová.
že se nechoval
Tenkrát jsem byla
milostivá paní, vy jste stále
mi o tom
Žena
rozhovor v rodném jazyce byl
daleko
než to, co
zažila ve válce. A pan Obermeyer byl tak galantní…Proto se rozhodla, že si dá jednu
podmínku:
„Když to nebudete
Elfriede, tak ano! Víte,
„Bude-li možné paní Balešovou
souhlasil policista.
to je její otec,“
rád jí takové
Rakušanka, žena lékárníka z Vinohrad, která již desítky let žila v tomto
se
zcela obešla bez znalosti
již dávno
okupace a
období
relativní svobody, které se
do doby po
války a
nastolením komunismu.
Ani osmileté období trvajícího režimu, který
nenávisti
ji
si osvojit
jazyk
kde žila.
278
byla obec
mluvících
stále velká.
neznámým novým mužem, s nímž mohla rozmlouvat.
Vstala a odešla do vedlejšího pokoje ,
hlídat kapitána Obermeyera.
Když se vrátila, držela v ruce
však byla
ji následovali dva psi a dva se rozhodli
fotografií. Rozložila je na stole a
„Tady jsem já s Vaškem, toto je oberst Bauszer s Elfriede, a tady je paní
Marhauserová. To byla sestra paní Steinové… ach, tady je také její fotka.
chodily rády na
a jednou, když
Vašek pohotovost
tak jsme my
s otcem Elfriede po
jeli
na venkov do vily paní Steinové a tam se
v osla
ale
no, jednoduše to nebyl
vkus.
jsem opustit
a jet
ale byla tam všude tma, nikde nesvítila jediná lucerna a
jsem se tam nevyznala,“
žena a ukazovala postavy na obrázcích.
„Jeli jste tam i s Elfriede?“
„Ne, Elfriede byla na pražském
jen jednou a to již bylo po veselí, paní
Marhauserová totiž postrádala svou sestru i
Moc jsem se o to nezajímala, protože
tenkrát bylo více lidí, co
postrádali,“ omlouvala se. Obermeyer ji chápal:
„Ano, to byla hrozná doba. Co vám
„On tam tenkrát v té vile,
pan Bauszer?“
Žena zmlkla. Obermeyer jí pomohl:
vás donutit k sexu?“
„Ano, nedokázala jsem to takhle
popsat, to, co
on, bylo sprosté, násilné
a hulvátské, já takového muže
nepoznala!“ Mumy Klimentové se vrátil do
starý
zapomenutý strach.
„Co tomu
sestry, tedy paní Marhauserová a paní Steinová?“
„Víte, ony asi na podobné hry byly zvyklé, ale má reakce je
okno a volala do tmy o pomoc!“
jsem totiž
„Jak na to ženy reagovaly?“
„Poté, co mne oberst Bauszer nafackoval a málem ze mne ztrhal všechny šaty, mi zavolaly
taxíka a poslaly mne
Já jsem vše
Vaškovi a ten na Bauszera podal stížnost na
policii. Dokonce o tom psali v novinách, ale tam jsem vypadala jako
„Lehká žena?“
„Ano, jako
lehká žena, a tak jsme se o to
starat. Myslím, že Bauszer žádné
Na konci války
zmizel jako i ostatní panstvo z
„Víte, kde paní Marhauserová bydlí?“
„Ne, to jsem
jen jednou na
její sestra
Kapitán Obermeyer
radovánky
nikdy a také jsem ji už nikdy více
tenkrát, když se domáhala
To jsem ji
naposled.“
pocit, že se vrací starý,
pamatoval. Tenkrát
Po našem
SS, aby jí
byla
kam se
film.
si tehdejší
ti muži ženy. Krásné a
279
mluvící ženy. Dnes by se žádná
okukovat, ba, že i spala
Obermeyer však
k tomu, že se nechala osahávat a
že tytéž ženy dnes obletují nové panstvo.
„Milá paní Klimentová, ani nevíte, jak jste mi pomohla. Pokud to mohu posoudit,
nemusím se o tom paní Balešové
„Jsem ráda, že jsem vás poznala. Jak jste na mne
„Hledal jsem
kdo znal pana Bauszera. Máme tam na vsi takové
které asi zasahují až do minulosti,“
a zamyslel se.
Mumy Klimentová ho pozorovala a psi jaksi tušili, že je situace
leželi natažení a spali. Pak se žena ozvala:
„Myslíte, že
protože nyní
znásilnil?“
„Kdo?“
„Oberst Bauszer.“
„Nevím, možná, že se provinil mnohem více… více, než si dovedete
„Já si to u
dovedu moc
a
z míry.
totiž uvažoval o tom, zda by byl Bauszer schopen
možnost je spáchat.
„Víte, kde jste tenkrát s
„Nemám zdání, bylo
tím vyvedla policistu
vražd a zda
ženami a s panem Bauszerem byla?“
a byla již dávno tma!“
z okolí toho místa, nebo z domu si nepamatujete?“
„Všimla jsem si, nebo lépe
jsem pocit, že tam žijí malé
ale žádné
jsem
Bylo však
a asi spaly. Jelo se tam nejprve kolem
a pak do strašného
kopce, ale víc nevím, asi jsem vám nepomohla, že?“
„Ani netušíte, jak jste mi pomohla, krásná paní,“
„Krásná ano, ale to je již dávno
štíhlou
postavu. Jen
Pojednou kapitán Obermeyer
všem
Tento pocit
usmála se. Paní Klimentová byla vysoká a
mluvila o létech, která již prožila.
že se více nedoví. Pocítil nutkavou
být sám a o
již od mládí: schovat se se svými myšlenkami! Být sám.
„Paní Steinová byla i
na konci války
a hned ho
vyslovené mrzelo.
žádný
o
vraždách s paní Klimentovou mluvit.
„Jak
„Žena i
a Obermeyer se divil, s jakou lehkostí zprávu
byly
zneužity.“
„Vašek znal
který mu za války
genitálie, které si doma
a
…Jak
že
zneužil, zabil a pak mu
nocí nemohl chudák
280
spát, než se mi
již nic nového nedoví.
paní Klimentová
„Kdy to bylo?“
muži, který zrovna myslel, že se
a cítil, jak
„Rok, nebo dva,
stoupá vzrušení.
války?“ domnívala se.
„Kde bych mohl mluvit s vaším mužem?“
„Dole,
má
totéž. Psi se probrali a zahájili
a
Obermeyer
Je tak jednoduché
policista, když šel ze
službu,“
Protože se
a povstala, protože Obermeyer
kolem
se do malé
paní Klimentové a políbil jí ruku,
lidem kolem sebe pomyšlení a
jenž se nudil ve voze, vystoupil a
že
jde do lékárny.
si žena
tak
kapitánovi
Muž zase zalezl do auta a zabral se do
obchodu.
jako v ráji.
si
ten mu ale
že
Obermeyer vstoupil do proskleného
Za pultem sterilní, po lyzolu vonící, páchnoucí místnosti, stála
a bylo zcela
že by mohla mít
zdání o
lékárenské. Jedna si totiž
lakovala nehty a druhá si
ani jedna nebyla se svou prací spokojená,
protože
navzájem hodnotila výsledky vysilující námahy.
Do tohoto vysilujícího, na hranici jejich inteligence se odehrávajícího rozhovoru je vyrušil
kapitán Obermeyer, což hodnotila
pohledem.
že jediným pohledem se dají psáti romány, tato
to
Kapitán Obermeyer byl však starší pán a nic jiného od mladých
aby byla mladá a líbivá.
„Mohl bych mluvit s panem Klimentem?“ zeptal se po
„Soudruh magistr míchá léky,“
„Jak dlouho to bude trvat?“
než to,
pozdravu.
jedno
kapitán.
„Jo, to je pokaždé jinak, podle toho, co si kdo objedná,“ nechalo se slyšet
druhé.
„V
že
je velice naléhavý?“
„To bychom se musely zeptat?“
jedna dívka i za svou kolegyni.
„Tak já tu
než se zeptáte,“
Obermeyer a postavil se
pultem
takovým
že nebylo možné se domnívat, že by se
rozhodl odejít, než s panem
Klimentem promluví.
Jedno
to
magistr Kliment objevil.
nevydrželo a zašlo do zadní
lékárny. Skoro v okamžiku se
281
Václav Kliment byl sportovní typ, štíhlé, vyšší postavy,
a
a vymydlených
Pohyby
velice mladistvé.
Byl
Když se
obchodu a
do bílého
a oproti
za pultem vypadal velice
kdo
je, zavedl ho do své
která se ukrývala v zadní
dokonce okno do dvora.
Když Kliment
níž nasypal kávu. Sám si
voda ve
laboratorním
usadil, postavil
jakousi zkumavku z varného skla, do
totéž, nechal nádoby
nad kahanem, a jakmile se
džbánku
zalil
zkumavky. Když
kávy po
jako malý
posadil se proti Obermeyerovi a
„Mumy už mi volala,
Obermeyer
a
má žena, již vím, co chcete slyšet!“
Pak si lékárník odkašlal a
„Bylo to roku 1943, byla deštivá noc a já
„Tenkrát vám lékárna
„To jste
„Ano, tato
mohl mít
službu.“
Kliment
míval
služba se
do týdne, ale jako
„Poslyšte, tak dobrou kávu jsem
„Za tu
natriumhydrogenkarbonátu,“
nevyhýbala. Naopak, jako majitel jste
jen jednou.“
nepil,“ divil se kapitán.
musíme
z Rakouska
a
špetce
„Natrium-hydrogen-karbonát?“ divil se Obermeyer.
„Ano, špetka prášku do
„Zajímavé, ale opravdu dobré,“ divil se
muž. Bože, jak je ten lékárník štíhlý
a to je
starší než já,
když vychutnával nápoj a
se zalíbením
na
Václava Klimenta.
Magistr Kliment
starou
„Tenkrát jsem dostal
na silnou polévku, a tak jsem volal vedle do restaurace,
aby mi
malér s personálem, a tak jsem si pro ni
když
byla hotová, sám. Popadl jsem hrnek a
mohl jsem být asi padesát
V lék
jsem natrefil
muže. Nejprve jsem se polekal, pak mi ale hned došlo, že
stál
pultem a
na obsluhu.
se polekal, když jsem ho za zády oslovil.
lék na
ale to
víte, že jsem se musel
na vše možné. Muž se
rozplakal, nedostal jsem
ani slovo. Tak jsem mu dal baldrián a on se
uklidnil,“
pan magistr.
„Baldrián? Jak jste mohl
že je polévka hotová?“
„Zavolali mi a platit jsem nemusel,
jsem tam
týdenní
Obermeyer
i druhou otázku, kterou
v záloze. Proto se zeptal na
léku, který neznámému dal.
Tím
282
„To je
bylinek a
jen tomu, kdo v jeho
usmál se. Pak
„Muž si sedl a
mi nedával
že
Zamkl jsem zase
ale
té noci již žádný zákazník
okénku
Pak mi
muž
že
spáchal
vraždy a již i lahodné
a
ale
ho takový záchvat
strachu, že to nemohl doma vydržet.
jsem mu, že to
mohlo být zkažené, ale na
tuto mou
ne,
jsem ho dnes
bylo
teplé…“
Kliment polkl a chvíli
Pak se ale rozhodl, že bude mluvit dále, aby to
jsem
na
to mi pak
s takovou brutální
dokud nebyl onen neznámý muž za
odbyté:
jsem, a tak jsem se zeptal, kde to
a
že jsem se málem pozvracel. Vydržel jsem to,
Pak jsem se mému žaludku poddal…“
vám tenkrát, že
genitálie a pak si je doma
a
Obermeyer na plnou hubu, jak se
protože
mít jistotu, že rozumí tomu, co se
lékárník vyhýbá vyslovit.
hlavou.
„Byl to váš zákazník?“
„Ne,
jsem ho
Kliment zakroutil
hlavou.
„Byl jste na policii?“
„Ne, nic jsem o
vraždách psali, ale nikdo o nich asi
blázen, nebo že si
blázny ze mne.“
jsem ale
Pak jsem si
všechny noviny, kde by o
myslet, že to byl
„Kdybyste se býval o vraždách
jsem v úmyslu se
Obermeyer
jako
Vše, jak to magistr vykládal, bylo logické. Asi by jednal zrovna tak!
mi
„Byl
jak vypadal?“
postavy, byl neupravený a nehezký.“
„Vlasy?“ Kliment se zamyslel:
to byl
vás
nebo zrzoun, ale na to bych dnes
k jeho
„Ne. Ale celá ta léta si
napadá?“
zrovna ke
„Protože byl jako bývají lidé na
Kdybyste mi
tak bych asi nic
Byl to snad jen pocit, já nevím,“ povzdechl si.
do styku s venkovskými?“ zeptal se Obermeyer
do lékárny!“
abych to definoval,
283
Tato
Prahy byla stále
prosycená dobou 1. republiky, domy stále
o
fantazii
nechali je
zámožní lidé pro sebe i pro
nájemníky.
Nic tu nebylo venkovského. Ženy tu nosily klobouky i
žádná nešla v šátku.
„Ale ano, jezdíme již mnoho let do Doks u Máchova jezera, trávíme tam prakticky
celé léto. Moje žena tam žije skoro
já po dobu dovolené a pak dojíždím
autobusem do práce.
venkovské lidi známe, tak
nás vzali do obce, chodíme na
houby a i na
nás vezmou.“
„I na
divil se kapitán. Lékárník
„To jste tam jako doma, když vám ukázali tajná místa, kde rostou,“ smál se muž.
„Jsem tam i
v tenisovém klubu,“ blýskl se muž se sportovní postavou.
„Tam ale venkovské nepotkáváte!“ smál se policista.
„Ne, tam ne,“ souhlasil Václav Kliment.
„Vaše paní je šaramantní,“
si Obermeyer.
„Ano, jak jste se s ní domluvil?“
je má druhá
„Ach ano, tahle možnost mne nenapadla.“
„Jak jste se seznámili?“ zajímalo policistu.
„U Balatonu. Slunila se tam s manželem. Docela jsme se
vzal jsem si ji i s dcerou sem do Prahy a
i za ženu.“
„Takže jste vyženil dceru. Také jí
„Jde to, ale doma mluví s Mumy
i policista se jeho veselou náturou nakazil.
Jaro se
v léto zcela
a když
potíže?“
U nás je to jako v Babylonu,“ smál se a
Bylo totiž stále nezvyklé teplo.
Bylo 2.
1953 a
ve Westminster Abbey, se konala korunovace mladé
která již rok byla anglickou královnou.
Tato událost se
v historii lidstva televizí do celé Evropy.
to mnoho vzrušení
jen paní Cyprýnová s Elfriede stály již druhou
hodinu v hale domku u potoka, jedna vybavená kýblem s vodou a mopem a druhá
s prachovkou v ruce. Rokovaly o
zprávách
rozhlasu, jedna
druhou
ve znalostech královské rodiny a honosných šlechtických jmen. Chovaly
se, jako by se ceremonie
a nebyla jen
z
republiky oznámena jednou krátkou
Alexandr se vrátil toho dne
návratu,
ze
z Prahy. Než se
Mikuláš a s bojovým
Elfriede zeptat, co bylo
se
otci na krk:
„Tatí, pojedeme se koupat do
otec chlapce chytil pod pažemi a
se kolem vlastní osy, až vyvolal výsknutí radosti. Elfriede se
a kroutila hlavou.
284
„No, no, no,“ pravila.
„Tatí,
žadonil chlapec.
bys? Vezmeme s sebou
To bylo
najednou pro
venkovského kluka. Ve škole se totiž chlapci domlouvali, že tam
a Mikuláš
že
tam bude moci jít,
když
matka Magda s ním. Že se doma zjeví otec, o tom
nemohl mít zdání.
„Tak se sbalte, já jdu nastartovat auto,“
hlava rodiny a
se k dílu. Paní
Cyprýnová se odpoutala od rozhovoru, zatoulaného
Temži, i od kýble s mopem a
pustila si v kuchyni rádio, kdyby
z Londýna hlásili. Dojista to bude muset
paní domácí
protože ta u
propásne, jak se
Zrovna dnes, když se
korunuje
pohlavárka Commonwealthu, manželka Philipa Mountbattena, musí jít
chudák Elfriede
Abychom si
co je to
Nad charitou, budovou, kam chodily
do školy, byla samá pole, ale jejich lány byly
zelenými fleky
oblastí. Pražáci tu
plno
trochu zeleniny a
ten záhonek a
tedy ty chaty.
byl
a pod svahem, skoro
zase u
lesa byl další. Ten se jmenoval Dolejšák. Velký nebyl ani jeden a o
hygienu se tu staralo jen husté
rákosí a jiné rostliny. Ryby tu plavaly, takže o život
to koupání nebylo.
Otec nastartoval opela a za zvuku jeho dvanácti
byla
necky.
docela malá
Pan Cyprýn otev
vrata a rodina vyjela.
tší
„Tatí, nespadne ten
že její
na
kánoe a
strachoval se Mikuláš.
„Co by padal, je
si Magda na
Nesla s jistou nelibostí
že se do
vejde jen jeden
a to
k tomu malý jako byl Mikuláš,
korpulence byla
že loni
pokusu
šla
ke dnu.
Takže celá ta paráda na
Mikulášovi.
Protože se zrovna, když si
stárnoucího korábu kapitalistických silnic se konala
na
Elfriede
„No tak, jsi starší, tak se chovej
vysloužila si Magda pokárání:
a
se jako
vyhnaná ze
zápecí.
„Klídek, klídek,“ mínil Alexandr a
potokem. Jeli zrovna kolem
a jejich koza, jež
protože tam rostlo
pampelišek, se lekla a
Mladá žena sebou trhla a
si:
„Já si na ten burákov nikdy nezvyknu!“
zrovna projeli úzkou cestou nad
hlavu
plotu,
Elfriede skoro do ucha.
285
se buranov,“ nechala se slyšet Magda, jako vždy na chybnou
matky
Mikuláš se o kozu na
nezajímal,
zahlédl
jak jde ze mlýna
to
blíže k Sýkoráku, nebyl líný jít celou
cestu
ke škole a
dál. Tady se nacházela
vytáhnout se tátovým
autem.
„Tatí, zastav,
jde také plavat!“
Matka sykla, dávajíc tím najevo nesouhlas,
Byla vždy toho názoru, že by se
nejprve
Otec však podobné problémy
a tak
„Dobrej den strejdo… a teto,“
Mikulášovy kamarády v lásce.
do vany.
malému tulákovi zastavil.
když lezl do vozu. Pak
Magdu a
dodal:
„Ahoj Magdo!“
„Ccc teta, to bych si dala,“
Elfriede, ale
hlavu do
statek. Alexandr to slyšel a zakroutil
hlavou:
na níž stál
jsme na vesnici! Ty jsi nebyla nikdy na vesnici?“ Elfriede
ale
hlavou jí
myšlenky: byla,
jsem na mnohem
vesnici
tam,
co
otec horský
kde znali jen bídu s nouzí, kde
lidí byla negramotná, místo,
které
protože se tam dalo dojít jen po
krutém výstupu a stále se
tam muselo chodit, protože tam bylo u
jídlo
a
Tam
k jídlu bylo!
Hned za strání, na které se
statek, vedla cesta k jeho
Stará cesta však u vjezdu
do dvora
dále, schovaná velkými stromy a mocnými zdmi statku. Byla
vymletými kameny a skrývala staré tajemství: vozila se tudy ze Solnohradu do
Prahy
Chlapci si o této báji
tolik pídili. U
v
byla
protože nechápali,
vždy na
Všelicos
u
došlo, ale nikdy ne
pravdivého, protože ta cesta byla tajemná.
se ti Pražáci tenkrát za solí
Ale asi na té
bude
„To je na zlomení péra,“
Alexandr a zapálil si cigaretu. Opel poskakoval po
vozovce, která
nebyla
na motorová vozidla.
„Ten táhne, co,“ nechal se slyšet Mikuláš,
tom na
co tomu
se však
a tím vzbudil v Mikulášovi vztek, že ho vzali s sebou. Otec
však
„Není divu, dvanáct
nechal slyšet:
„Na co je
Ani tady se
nedivil. Po chvilce se však
dvanáct
„To je trochu dlouhé povídání,“
ubalená.
otec a vyhodil cigaretu z okna, protože byla
286
že se nemají vyhazovat vajgly, že je sucho,“
„No tak, otec si smí dovolit vše, to se
Magda.
napomínat ho,“ mínila Elfriede.
se pak vyhrabal ze staré cesty a dorazil k trati. Tady se muselo jet
pár set
než se objevil
A zase
cestující v
jistotu, že toto vyboulené
podélných
má sloužit
a
a tomu, aby si býci
nezlomili nohy, když se hnalo na pastvu, a zcela
tu nikdo nemyslel na osobní vozy.
Honosný opel však i tuto
s elegancí zvládl, jen Elfriede utrousila:
„Co s tím vozem tak houpáš?“ a dívala se
tom na Alexandra nechápavým
výrazem. Mikuláš nikdy
autu
mu ten výraz
noblesní. Také nebylo
jisté, zda takový
má
motor. Auto bylo slovo, které ho fascinovalo.
Mezitím dorazili do
zarostlého kopce, plného vilek i chat a
Zdálo se, jako by se
mazlila s Horou,
tady již nebyl žádný moc velký
výškový rozdíl. Cesta byla stále kamenitá, ale již na ní nebylo nic tajuplného.
Pak míjeli starou charitu,
budovu neznámého kouzla. Její
a zvláštních
a zákrut, že se nedala
k žádnému domu ze vsi.
Poté, co spadl strop staré školy ve vsi, jednoduše národní výbor znárodnil,
charitu a
se tu
tolik
zabavil církvi
Chlapci se dívali s uspokojením do zahrady školy, protože
dnes za sebou.
Pak se jelo v širém poli k další hromádce
která schovávala mnoho chat a
U
bylo plno. Rybník
perspektivy.
podobu rovnoramenného trojúhelníka,
Jedno rameno byla hráz a
polní cesta, kterou se dalo dojet k Dolejšáku. Ostatní
ramena poskytovala travnatá místa, kde se mohli koupající uložit.
Jedno
ramen
v zádech ploty chatových
pole s výhledem na
any.
a druhé, to
jen
Na
Mikuláš
hráze stála jakási
bouda asi tak
na dva metry s plochou
zdání, co se v ní ukrývá, jen
se na ni vyšplhali, vždy
že se tam mohli s rozhledem opalovat.
louky byly zbarvené dekami, taškami a
koupajících se,
boudy byla do posledního místa obsazená a i na hrázi
dost lidí.
Byl slyšet výskot
byly cítit spousty
mocných poprsí natíraly
nejevili zájem.
Výrostci se hádali o místo na
obloze byl asi tak líný, že se mu ani
byl schovaný za
výhled na letní radovánky
plotu, bylo vše v jednom okamžiku
a housek namazané vším možným. Ženy
a dívky pokukovaly po chlapcích,
o
a jeden jediný
na
Ve vzduchu byly cítit
ze zahrad
oblastí a cesta vedla kolem její hranice, která skrývala
Teprve když se došlo na konec
živého
287
Tímto
zjevil
se tam tenkrát u
jásajícím Londýnem
opel.
pozlaceném
Všichni, co se váleli na louce,
i zadní, co
co se opalovali na
rázem ztichli.
v té samé chvíli, kdy
taženém
znenadání
na polní
jež byla i hrází, i ti,
Všechny hlavy se
a
mnoho
pozorovalo, jak se lesklý
zhoupl na pokraji hráze a zastavil. Když jako první z kabiny
dva kluci, Mikuláš a
se dav o nové zájemce o tu trochu vody, co
zbývala, zajímat.
Alexandr
nakládala dekami,
ze
Magda držela
a taškami se živobytím.
ruce a Elfriede ji
Když byla Magda naložená, zjistila matka, že pro ni nic nezbylo a tak se hnala zabavit
kousek louky pro rodinu.
V tom okamžiku povstala
žena a dožadovala se její pozornosti. Byla to
a
na
dvoudílné plavky, což bylo pro ostatní
ženy
pošlapáním všech v té
platných, základních mravních
Elfriede nabrala
Magda podle Elfriediných
a zanedlouho i ona
dvoudílné plavky. Protože byla
tlustá, byla odsouzena do plavek jednodílných.
Mikuláš byl již ve
košilku a
neznal
a na otázku, kterou matka položila mnohem
Otec se uvelebil na dece,
vyžadoval
k jídlu.
tím však
políbil paní
kde nechal
ruku, zapálil si a
Elfriede
ubrousek a ozdobila ho vším možným, co se dalo jíst. Paní
blýskla konví pravé kávy a plechovými
Ta musí vždy
naštvat,
Elfriede a
„Ony jsou ty
se
si
praktické, ale já si vždy spálím rty!“
„No,
vám sem, Elfriede, nebudu tahat porcelánový,“ žasla
že do ní Ládík strká.
„Ládíku,
je
malá, tak se k ní
chovej!“
„Všechno si líbit nenechám, i když je malá,“ komentoval chlapec mat
zmizel pod hladinou vody.
„Já bych si
hlavu pod vodu, to bych se zbláznila,“ povzdychla si
hlavou, aby zamluvila Ládíkovo odseknutí.
výtku a
a kroutila
Když se Alexandr najedl a po lahvi piva si i krkl, což komentovala Elfriede kroucením
ale tak, aby to
jen paní
povstal a
do vody. Na louce a
ani ve
nebyl v okamžiku ani jeden kluk.
Všichni stáli u pana Baleše a Mikuláš se stal rázem
pozornosti,
veslo v rukách a
jednu nohu
k nasednutí, takže vypadal jako
již plaval, nasedl Mikuláš a
veslovat.
držel již
Když
288
„Pomalu Miky, já za tebou poplavu, aby ses neutopil!“
otec a
do vody.
Avšak Mikuláš nedbal.
zraky všech
z
školy, ale i z Vraného a Mníšku,
pádloval ze všech sil, a než se otec vzpamatoval, byl na druhé
Chlapec byl lehký a
skoro žádný ponor, tak na
vody jen
Na druhé
však bylo
rákosí. Celá
tam, kde se sbíhaly ploty chat a
pole, byla zarostlá
hustým vodním porostem. Zde se také schovával
rybníka.
se zelené hradby vodních rostlin nelekl. K úžasu Mikuláše si lehce otvíral cestu a
po chvíli zmizel
celé koupající se obce. Chlapec již nepádloval, ale
plula dále.
Zelená záclona se za ní
a nastalo tíživé ticho.
Nejprve to bylo
ohromil.
a Mikuláš si nepamatoval, že by
kluky takhle
je všechny: zahlédl Mirka Fišera, jak dolézá k
ale v okamžiku, kdy vyplul, se
na
podíval, Boženku Kubišovou, která se již obešla bez
Pavlíkové, co byla tak
Ládík
i jeho sestra
se dívali, Jarouš
Pepík
co již chodil do první, Zajíc neboli Kája
Vašek Pítovec a i
všichni tu byli.
než odrazil od
i
pes.
když
sám v zeleném tichu, slyšel
jak divoce
Ten je
jediný,
kdo mne má rád, pomyslel si chlapec a rozhlížel se. Mezi vysokým rákosím, na kterém rostly
na podzim doutníky, plavaly listy
i jejich
krátce
To by
se maminka divila, kdybych jí je natrhal,
si a skoro
cítil, jak ho chválí a
hladí po vlasech.
Kdyby tu byla maminka, napadlo ho a najednou
bezradný. Rozhlížel se po
a najednou leknutím
zmije! Jestli kousne, tak je po
Hned si však
bude užovka a ta nic
že k ní chce a
Byl zcela
ve
plavala
že to
být zmije, že to asi
Chlapec se
po celém
Najednou mu nad hlavou
do vody. Takhle se Mikuláš snad
nelekl.
rozkolébal a málem se zvrhl. Tak si zase radši sedl.
V tu chvíli zahlédl
schovala
se bál.
se o
zaplácalo a pak to
si stoupl, ale
se
náletu, jehož
se málem stal: divoká kachna sem do rákosí
bála, a Mikuláš pocítil lítost i trochu úlevy: nebyl jediný, kdo
Alexandr doplaval k rákosí. S hr
pozoroval, jak syn mizí v zelené zdi, ale nemohl se
ubránit
jaký je Mikuláš srab. Jednou, když
domem, kde Elfriede
nedaleko potoka, dostal Mikuláš
dojíst jídlo, do kterého jen tak
Elfriede šla s nádobím do
sv
na záchod.
a otec zašel do
zahrady, tam kde byl
Pojednou ho ukrutný
vyrušil z kralování. Byl to Mikuláš, na
zoufale volal, jako
by ho na nože brali, a tak otec
ze záchodu, aniž by si natáhl kalhoty. Dlouho pak
uvažoval, jak to bylo možné, že
než se skácel do trávy. Zvedl se,
si
vytáhl
a
k synkovi, který
ale již
pusou zíral na ropuchu, která
se asi také lekla a jen se jí
tiché boule za ušima.
289
Protože se Alexandr
polekal, dal Mikuláši pohlavek
než si
že se
to
Když doplaval až k rákosí,
pokus dostat se do
Ale zelená
byla tak hustá, že
nebylo ani pomyšlení tudy proplavat. Alexandr tedy zkusil, zda
ale bylo tu jednak
dost hluboko a jednak se nohy
do
hebkého bahna.
Mezitím Elfriede informovala louku, že Mikuláš zmizel.
Vzrušení
jako elektrická jiskra davem.
jen zíraly, ale
radili: to se budou muset zavolat
, mínili ti, možná, že by se
zavolat záchranka,
nechali se slyšet tamti. Nemá tu
lano?, zeptal se jiný, ale nikoho nezajímalo, na co.
Nešlo
o vytažení osobáku z bahna, ale o záchranu malého chlapce z rákosí. Alexandr se
vrátil zase ke
a rozhodl se, že
kolem rybníka, zda se nedostane k synovi z druhé
strany.
nevolá o pomoc?“ zeptala se Magda.
by
volat o pomoc?“ divila se Elfriede.
„To bychom
že
žije!“ tato
Elfriede
a bylo
že
nad tou
myšlenkou uvažuje.
zaslechla
o tom, že se neví, jestli
Mikuláš
žije, a informovala o tom sousedku. Pak šla zpráva kolem rybníka, jako tichá
pošta. Nejprve se Mikuláš ztratil v rákosí, a když se zpráva vrátila, již se uvažovalo o tom,
kdy bude mít
Alexandr šel kolem
k zadní
kolem
s
zelení.
Louka se stále zužovala, až se plot dotkl
ba sahal až do bahna. Nebyla žádná možnost
tudy projít. Rozhodl se tedy, že celý rybník obejde a podívá se do
od
polí.
Jak se vracel, domnívala se jedna žena, že vidí, jak Baleš
To
se utopilo, hnala se
zase tichá pošta druhým
a dorazila
polí
než Alexandr. Tady vzadu
však rybník jakoby
protože
zelené rákosí se táhlo hluboko do pole, jak se
drželo vlhkosti potoka, který se do
vléval.
Mezitím se mladí muži rozhodli, že
a chlapce vytáhnou. Chytli se tedy za ruce
a šli do vody. Jakmile však ztratily dno pod nohama, rozpadly se
zcela
Z rákosí vylétlo hejno kachen, které chvilku kroužilo nad hlavami koupajících se
a pak odlétlo k Dolejšáku.
„Kdo moh' mít tak pitomý nápad,“ zaslechli všichni
Ladislav
Dav se
obrátil v tiché
že
„Co se
známý hlas. Na louce stál
JZD situaci
stalo? Co se v rybníku ztratilo?“
„Mikuláš Baleš,“
dav jedním dechem.
„Je pod vodou?“
„Ne, v rákosí,“ dýchl dav a v tom okamžiku se jediný líný
„Ládíku,
v jedné ze zahrad.
k Pindovi pro pneumatiku,“
se dívalo, jak bratr
do
na obloze
synovi a ten
zmizel
chaty pro nafouklou
290
pneumatiku, na které chlapi
si vysloužilo od
blbli ve
pohlavek.
a
do nosu až ke
Mikuláš se rozhodl, že bude volat o pomoc. Jedno jediné zavolání
hejno kachen
k hromadnému
jen matka s mladými tu
a
chlapce pozorovala. Byla
svá
chránit vlastním
Nemohla zmizet s ostatními, protože
nelítala.
„Neboj se, já jim nic
já se sám bojím,“ chlácholil chlapec kachnu.
„Kva, kva,“ mínila kachna a Mikuláš
pocit, že se již tolik nebojí. Pojednou bylo
slyšet, jak
vodu a
funí. Kachna
zmizela a
se stále
od zadní
rybníka, ze
kde snad
nikdo nikdy
nebyl. Mikuláš cítil, jak
stoupá horkost strachu.
se stane cokoliv, již si
ku nestoupne. To by nemuselo dopadnout
tu zkušenost si ponese až do smrti.
Bylo to jako facka z nebe, že si
vzpomenu, durdil se chlapec.
cvakal zuby a
se po celém
na smrt.
když na mne skoro sahá, si na ni
když byl sám, se smrti bál. Pojednou
byl
zcela spokojen,
plaval a docela málo se houpal. Zdálo se,
že je tak zapasovaný do rákosí, že se nehne. Ale to bylo jen zdání. Když se Mikuláš chytil
stébla rákosí, hned se
k tomu, dát se do pohybu.
Nyní se tedy
být.
blížilo, s velkým
a
a on
co to
že nespadl
tím do vody,
si. Mohlo to dopadnout jako u bratra
Jana s šikmýma
Nebo je šikmé nemá? Když to pan
tak asi má pravdu, je
již
Tenkrát, když musel
lávku pro mléko a bál se, byl rád, že ho pan
Když se ptal,
se bojí, nedal Mikuláš
protože to
No,
není divu, že se bojíš,
si to
po svém, když se podíváš na Jana! Co je
s Janem, vyzvídal Mikuláš a
se
usmíval, když mu odpovídal: Jan spadl
jednou do potoka a od té doby má šikmé
Mikuláš se divil: Jako
,
t. Ne,
mnohem více,
muž a
ho
lávku.
Pak se Mikuláš
na bratra díval a
se zakolébal, protože se ho
Mikuláš zatajil dech a
Musela to být
zcela blízko
nohou. Jako
se mu zdálo, že má šikmé
dotklo. Navíc to
když dokázala pohnout
Nebylo to však ze
škrabat na
kachna by to nedokázala. Pak
bylo to, jako by byl pes u jeho
když
to jeho pes
si Mikuláš a
mezi rákosím plaval jeho
Ani se nesnažil dostat se do
snad i to
že tam pro dva není dost místa. Zato se stále vracel do
rybníku a zase
zase jako by od chlapce odplavoval.
Teprve nyní Mikulášovi došlo: pes mu ukazuje cestu!
Chytil se tedy rákosu a
psa následoval.
ve
a
291
Když Ládík
ze zahrady s pneumatikou,
za ním i Pinda, drže v ruce
jedno,
a obrovské kolo. Byly to duše z pneumatik od
a bylo to
tak nádherného,
že se
zatajil dech.
Ladislav
když
spodních kalhotách.
spodní prádlo
Nyní tady stál
bratra, který byl již v plavkách,
se svlékat, až stál ve
tenkrát nosily trenýrky, nová komunistická
jako by na
nosit slipy bylo
neslýchaného a starodávného.
JZD ve slipech! Byl vystaven na obdiv
Jestliže to u
vzbudilo smích, který si ale schovaly až do altánku v parku, vyrazilo to
ženám dech. Ladislav
totiž nikdy nebyl
v plavkách, ani
sklizni
do
a krátké kalhoty byly tenkrát vyhrazeny jen pro kluky. To bylo pokoukání! Každá
již
kam
nebo
hned, až jak to tu dopadne,
a které sousedce bude
ve spodkách popisovat.
Mezitím chlapi
hodili obrovské duše na hladinu,
na
gumu a pádlovali k rákosí. Alexandr se
vracel z druhé strany rybníka, byl zrovna na
hrázi, a tak
do vody a plaval za nimi.
mladík se
a tak po chvíli
zmizela
podivná plavidla, obsazená po
pirátech, v rákosí.
Netrvalo dlouho a Mikuláš
zahradu s chatou. Pes ho vedl
cestou
pozemku, který tu
až v rybníce. Byla tu jakási lávka a bylo tu malé místo, kde bylo
rákosí vytrháno, takže tu vznikla malá privátní plovárna. To je tady
žasl Mikuláš.
na
lávku, a jak se od
odrazil, dal mu
a
byla
v okamžiku z dohledu. Zelená hradba se za ní
Mikuláš to ovšem
a neprobádané,
je tajuplný ostrov, vz
neregistroval,
byl na
na strach a
co
si na knížku, kterou nedávno
Protože to tu bylo moc
za sebou, a šel na
To
Zahrada
posekanou trávu, spoustu ovocných
a velké záhony plné
Mikuláš již
že
nadrbe, než
pro maminku. Zatím ale
co
obešel chatu, ta ho moc nezajímala, ale
za zahradou ano. Bylo tu
a to bylo
Tyhle
okukovat a
je do správných
na co se asi
používají, to chlapce zajímalo.
Bylo celkem
za nástroje.
novinkách doby
že
od
žasli nad tím, co si Pražáci
na chatu
málokdy chodili po Praze, na to
a tak se o technických
náhodou, a až z druhé ruky.
To jsem si myslel, že to není samo sebou, ohromila Mikuláše motorová
Již o tom slyšel od
že takový zázrak existuje, ale myslel si, že se vytahovali, že to není
možné. Proto to tu mají tak
Chlapec se dokonce sehnul, aby ten zázrak mohl okoukat.
„Ta je, co,“ zaslechl za sebou hlas a skoro
jak se polekal.
já jsem tu ztroskotal… já… jsem…“
„Já vím, já pozoruji již celou dobu,“
drobný a starý muž a ukázal do koruny
obrovského dubu, kde se nacházel posed, ke kterému vedl
„Vy jste
Jak mne
zachránil?“
292
„To je
dopoledne,“
pes?
Já mu
Kadlíku, je tu u mne skoro každý den, ale jen
ale Mikuláš
pocit, že se baví
klukem ze
„Ano, pane, to jsem vždycky ve škole a on je tu
„Hele,
mi Miloši, já nejsem žádný
zalezlý,“ souhlasil Mikuláš.
muž a
„Tak, Kadlík je
pes. Já jsem si vždy myslel, že má
v poledne zmizí. Ale chutná mu u
kýval hlavou Miloš.
„To vám moc
pane Miloši…“
ši…
„Ti moc
v povinnosti, že vždy
to po
naštval se muž.
Miloši…“ troufl si Mikuláš.
„Tak vidíš, že se
bavit
souhlasil
Miloš. Pes ležel na
chaty a
Díval se do kraje, nad rybník. Husté rákosí odsud vypadalo
jako pole ozimu. Líbezná zelená barva, která znamená jaro, mládí, plodnost, domov a lásku.
„To se to seká, co, když to je na motor,“
„To mi
ani jsem
„Já budu muset jít,“
zase lézt
Mikuláš a ukazoval na
že bude tráva tak
souhlasil Miloš.
chlapec.
„Bude to lepší, oni budou hledat. Tamhle si natrhej kytku pro mámu,
plot, jako tuhle,“
Mikuláš zrudl:
nemusíš
„To jsem lezl do vaší zahrady?“
„Do tvojí zahrady…“
„To jsem lezl do tvojí zahrady, Miloši?“
„Ano, já
pozoroval z posedu!“
„To mne mrzí, že jsi mne nevyhnal!“
„Co bych honil? Já už nikoho na
nemám, a tudíž ty kytky nikomu již radost
Takhle se radovala tvoje máma a ty… radovala se máma?“ Mikuláš kýval
hlavou.
„Tak vidíš. Až si natrháš, tak projdeš tady vrátky ke
k rybníku,“
Miloš a
se k tomu zase vylézt na posed.
Mikuláš si nadrbal, co se mu do
vešlo, a šel.
svého pána následovat, ale pak
u Miloše.
Nyní již stál celý dav na louce a pozoroval, jak
ím
kdy se zase objeví.
Bylo ticho, i
chlapech, byla
od
Bylo
a volali Mikuláše.
a od nich rovnou
se chvíli rozmýšlel, zda má
pneumatiky zmizely v rákosí a
vycítily, že situace je vážná. Protože obrovská kola, obsazená po
než
bránilo se rákosí
které se dalo sledovat i
že chlapi prohledali celý zelený prostor,
si
pokyny
293
Pak najednou vyklouzl
ven z rákosí, ale byl prázdný. V divácích by se asi žádné
krve
Po chvíli vypluli i piráti na kolech a pádlovali
aby se
že
je prázdná.
Lidi se
ohlížet po Elfriede a v jejich
„Co se
byla lítost.
Mikulášova matka,
co a jak.
ho najít,“ volal Alexandr a v hlase bylo slyšet, že se ho
panika. Mezi lidmi to
Nemravné plavky paní
a Balešové
hrát roli.
ženy plakaly již chvíli, jiné se k nim
Chlapi s tíží polykali,
se jim
v krku knedlík, který se dá spláchnout jen
douškem piva.
Elfriede prohlásila, že si tam pro kluka doplave sama, a již šla
bylo snad jen na
den.
Takové ticho u
„Kam jde maminka?“
hlásek za zády ohromeného publika.
Všichni se jako na povel
Mikuláš tu stál v suchých plavkách a v
držel spoustu
zahradních
Slunce mu svítilo do plavých
a modré i blýskaly jako smaragdy.
„Mikuláši, mein Bubi, wo warst du?“
„Na tajuplném
u Miloše.
k matce, která mu
naproti.
„Taky byste si mohli povídat
jedna žena poblíž.
jsem ti
abychom vám
a hnal se
nechala se slyšet
„Moc morálky s
plavkama
jsou tu
na to byste
myslet,“
nechala se slyšet druhá. Možná že by se našla i další, která by plivala jed, ale jelikož
Alexandr Baleš a za ním Ladislav
stáhly se ženské do
a
si šeptaly.
.
„Tatí, to to na tom
že jo,“ žádal si o pochvalu Mikuláš, když ho otec vzal
do
Elfriede nechala Magdu sbalit
Balešovi odjeli.
a držíc
od Mikuláše nastoupila do vozu. Pak
Kapitán Obermeyer vyšel z lékárny a nasedl do
myšlenek a jediné, co ho
bylo, že v nich
vic zná, že s ním mluvil, ale
kde.
vozu. Hlavu
plnou
že již vraha
Dále také tušil souvislost s vraždami z Davle, které se odehrály ke konci války. Tašpar a
Stein
jen jediného
jmenovatele: fajfky.
Paní Steinová
SS, a pokud si doposud myslel, že byla šlapka, nyní
ho napadla jiná možnost: Tašpar byl muž malé inteligence, ale byl tehdy mladý a
i
pohledný a ona též a byla sama. Byl to muž do postele.
Se
SS
které
že je
taková podobná
jiného do
co Mumy
protože jinak by si nevzala Mumy Klimentovou, o
postavené rodiny, s sebou na
nebyla pravidlem.
294
Tašpar musel dostat darem
dýmek, což je u
exotických
mají i celou sbírku. Když ho pak
vydíraly, nechal dopravit jednu kasetu do domu pana
Baleše,
Alexandr Baleš byl klasický
cizinku za ženu a byl to bývalý
kapitalista.
Nyní
že
na scénu muž, který Klimentovi
lék na
o vraždách
Byl tak
Obermeyerovi
že to byl muž, který do onoho dne
zdání, jaká sexuální
zvrhlost
Bývá pravidlem, že se pachatelé zaleknou sami sebe a na jedné
se
a na druhé
po takovém vzrušení touží. Takže je tu jen
který rozhoduje
o další
Vrah byl venkovan.
pro slíbenou
na Vinohrady? Není možné, že byl na vraždy najat? Že si
Zrzavý a neupravený muž.
Oberst Karl Bauszer byla prozatím postava, zahalená v tajemné mlze. Nejlepší by bylo,
kdyby si s ním promluvil. Nebyla však žádná
že by
vycestovat do Rakouska a
pakliže má Karl Bauszer máslo na
nepojede do
Mezi tímto uvažováním dojeli na stanici SNB. Službu konající podal Obermeyerovi lístek
s telefonním
a jménem: Kliment.
„Co to má být?“
„Ten soudruh
s vámi mluvit, máte mu zavolat, kapitáne,“
okýnkem své
Když se Obermeyer usadil za svým stolem,
na most Inteligence.
mladík za
a
„Lékárna Flora, Kliment u telefonu, co pro vás mohu
„Obermeyer,
jsem vás zavolat!“
„Ano, pane Obermeyer,
jsem vám
jeden detail. Ten muž, když si
u mne kupoval baldrián,
u sebe velké množství
je jednoduše
v kapse,
skoro se mu nevešly do
Myslel jsem, že by to mohlo být
lékárník.
„Tak
Moc jste mi, pane Kliment, pomohl. Nemáte zdání, z kterého venkova
ten chlapík pocházel?“
„Jak to myslíte?“
„No, jestli
„Ne, ten musel být z okolí Prahy.
ostravské…
pražské
pochopil magistr.
„Poslyšte, pane Kliment, znal jste Karla Bauszera?“
„Myslíte otce Fiede?“
„Ano. Nevíte, kde bydlel, myslím za války.“
„Mám pocit, že nejprve v hotelu Flora a pak
Mumy,“ domníval se.
na
Možná, že to bude
295
Kapitán Obermeyer chytl stopu a pocítil ono zvláštní vzrušení, které s sebou
jeho
povolání.
zámek bez správného
nyní však
pomalu zapadat. Musí
pilovat.
Když Obermeyer
hovor, rozhlédl se po psacím stole. Našel tu akta
který se nejprve ztratil a pak se našel a
se neví, kde je.
Muž,
Na této situaci se nic
Jen fakt, že paní
žádného syna
kapitána zarazil.
nikdy
Vyhledal
protokoly.
její
Jelikož byl asi
pana
s poznámkou:
Jak je možné, že
která již
vánocemi roku 1952 se syn paní
dostavil na
od policie, byly uloženy záznamy o
ve spisu poznamenal, že se syn vrátil, když
Mluvilo se tu vždy o synu paní
jménem.
žádného
nikdy nebylo uvedeno, jak se jmenuje
Dále pak tu byla poznámka, že paní
žádné
takže stál domek
v Rymáni
a padl obci. Ta ho z jara prodala panu Koblihovi. Pan Kobliha
žije
sám, protože je rozveden.
Tak, a stopa vystydla,
jiné, ale tady nebylo co
se
si Obermeyer.
sice, že
Jediná možnost byla najít pana
jsou
Obermeyer se rozhodl, že se pozeptá paní Klimentové, kde mohl Karl Bauszer bydlet, když
z hotelu Flora.
Na
psí
z
mu Mumy Klimentová a
do telefonu, aby
Nad hospodou u Sloupu,
nad
u paní Moravcové, dodala.
Nechal
zase
a vydal se do domu. V prvním
byly jen dvoje
tedy u
zazvonit, ale nikdo neotvíral. U druhých se
brýle a vypadala, jako by se celá za ta mohutná skla mohla schovat.
ekla:
„Tak se na to
Jedny
se žena, co se jeho
Zkusil
tlusté
a
podívat,“ a šla do bytu, do chodby bez oken, ze které vedlo
a chodba se rázem naplnila
z ulice. Obermeyer
že
mýlí, ale nic
„Tak tento pokoj bude od
volný. Musím tu poklidit, ale od
bydlet. Je tu
výhled na
Žena domluvila a pozorovala, jak se
rozhlíží. Kriminalista
jak na to. Pak dostal nápad:
„Jste paní Moravcová?“
„Ano,
jsme dnes ráno spolu telefonovali.“
„Ne, já jsem to nebyl, ten muž musí
Já jsem tu z jiného
Víte, je
to trochu delikátní. Mám dobrého
který u vás kdysi bydlel, ten mne požádal, zda bych
se u vás nestavil, že tu
Víte,
tam adresu
ženy,“ usmál se
Obermeyer.
296
si pro
sám? Ani jsem tu ale žádný notýsek nenašla!“
„On žije v Rakousku,“
Obermeyer.
„V Rakousku? On opustil republiku?“ Moravcová se
„Ne, on tam žije, je to jeho vlast!“
„Takového jsem tu
A jak se jmenuje?“
„Karl Bauszer,“
nájemník.
„Oberst Bauszer… to byste ale musel
ten
nemluvil,“
žena
„Však ano, chodil jsem s ním ve Vídni do školy. Pak nás
jsem se
Obermeyer, je mé jméno.“
hranice
Zdálo se, že to Moravcová pochopila a uvedla Obermeyera do svého pokoje. Postavila na
kávu a nabídla mu místo.
Pokoj byl starý a byl cítit vyprchalým blahobytem. V rohu stálo obrovské harmonium a
vp
letité
Když mu nalila
nápoj, dala se do
„To je
hodný
vše na jednu kartu:
a
rozum stojí na tím, co se vše událo. Pan oberst byl
ale ta tragédie mu moc ublížila.“ Žena zmlkla a Obermeyer vsadil
„Myslíte ty vraždy?“ V pokoji nastalo ticho, jen mužovo srdce
se? Nebo vše zkazil? Žena dlouho
a pak
hlavou.
„Jen
ní a
se nechal
vychované…“ žena si povzdechla. Pak si
„Já jsem ale
žádný
„To bude Karl moc smutný.
do Prahy, taková
bušit: trefil
paní! A ty
nenašla!“ tvrdila.
se, kdo to
Žena kroutila hlavou:
„Ale
Oberst Bauszer
pro ženu a
vízum. Jen co se
esesákovi, našly se žena a
On si chudák oberst myslel, že jsou již v
za hranicemi, teprve když potkal svou dceru, zjistilo se, že tam leží…“ Žena se
rozplakala a Obermeyer se snažil ji uklidnit:
já to vše vím, nemusíte o tom mluvit, když je to pro vás
Žena ale
kroutit hlavou a kapitán pochopil, že to je její
jak dát najevo, že chce
„S
o tom musím mluvit, dneska se již neví, koho má
sebou…“
„To máte pravdu,“ kývl hlavou Obermeyer a
se
V duchu se rozhodl, že
o tom, že pochází od policie, paní Moravcové
Tušil, že by ji
zklamal.
„Jo, on byl Karl Bauszer dobrák. Jen když se napil, tak…“
„No to mi povídejte! On se chudák pití stranil, když si ale
usmála se
a
to dokázal
297
mi, že se chce nechat rozvést, že má ve Vídni milenku, ale manželka mu
to nechce dovolit. Bylo mi ho líto.“
„Ta žena, co…“
„Myslíte paní Steinovou? Ne, to nebyla jeho milenka, byla to žena jeho
si, že toho tam v Grazu také
to pan Bauszer lehké,“
povzdychla si.
„Myslel jsem, zda jste
co ta žena
„Moc jsem do toho
ale po všem, co jsem zaslechla, myslím, že
spojeného s odbojem.
sem za panem Bauszerem chodilo a tu
bylo její jméno
vyslovené.“ Obermeyer kýval hlavou:
„To víte, taková
se
ani nejlepšímu
Byla to zlá doba, ta válka…“
nechala
jen proto, aby se nedostal do
„Víte, pane Obermeyer, byla, ale byla to válka!
a ani Obermeyer neodpovídal, jen
Najednou se paní Moravcová plácla
do
„Víte, že máte pravdu? Já tu opravdu
nemyslí,“ zlobila se nad svou
Zvedla se a hledala
svázaný ve staromódních
položila desky na
Lépe
na
to nebyl
který
našla. Jak
stárne, tak mu to již
pamatoval
pána. Nakonec našla tlustý spis,
deskách. Šouravým krokem se vrátila ke stolu a
je položit, ale asi byly
protože spis
úmysl.
je den ode dne slabší,“ omlouvala se.
„Nemusíte se omlouvat, však to také již cítím,“
prohlížel si onen poklad.
„Ale
válku nemáme a…?“ Žena
pokyvoval hlavou.
takový mladík, to nejlepší vás
muž a již
desky
a
Moravcová.
Obermeyer si
že se s tou ženou cítí
jako by byl u maminky. V tu chvíli
poznal, o
se ve starém spisu píše: život a dílo Franze Kafky. Zamrazilo ho v zádech. Pro
tento poklad jela Elfriede do Prahy ze Štýrského Hradce. Jak to, že se najednou nachází tady,
u paní Moravcové?
„Myslíte, že bych ten spis
vzít s sebou?“ Žena
rameny:
„Ten se tu válí tak dlouho, že se nic nestane, když si ho vezmete s sebou.
budete mít
ho panu Bauszerovi.“
jste, že se Karl
že
sehnat pasy,“
si.
„Jo, to bylo tak: pan Bauszer jel do Grazu,
dojednat s panem Steinem.
mi tehdy, že hned z Grazu musí
do Madridu, že tu pár dní nebude. Ale že
abych ho pro
uschovala. Bydlel tu u mne
jeden
se kterým oberst
chodíval do vinárny.
Miller, Hubert Miller.
pak
a já husa hloupá ho dala k oberstovi do pokoje. Druhý den, když jsem
se mi zdálo, že
298
onen
leží na jiném
a že je jinak zabalený, ale nebyla jsem si jista.
jsem
Millera
ale co jsem
Že tam
je a že leží jinak?
že se
neztratil. Pak se pan Bauszer vrátil,
asi
a teprve po dvou, nebo dokonce
potkal svou dceru, která byla mimochodem
protože
vízum, a to se
teprve o
vraždách
Elfriede je snad našla, ale to se mi zdá málo
„Psalo se o nich v novinách?“
„Ne, pan oberst
se o tom na
že to
aby paní Steinové
„Nezlobte se, že se ptám, ale jak je možné, že se vám
Žena se chvilku dívala z okna a pak povstala a zase se
Po chvilce
album. Netrvalo dlouho a našla, co
po smrti ostudu. Proto
tak
útrobám starého
Obermeyerovi ukázat:
a ukazovala na skupinku mladých lidí na vybledlé fotografii.
„Toto je Heinrich Bauszer, strýc Karla Bauszera, toto je Heinrichova žena a
moje sestra. Tady jsem já a
nebožtík muž Václav. My jsme byli trochu
chápete?“ Kapitán Obermeyer chápal.
Chvilku bylo v místnosti ticho,
rukopis do tohoto bytu.
Žena
muž
jakým
se dostal
asi o tom samém,
„Tak mne
napadlo, že ty spisy tady nejsou od Karla Bauszera, ale že jsem je
našla v pokoji po panu Millerovi.“
„Jste si tím jistá?“ Moravcová pokývla hlavou. Najednou Obermeyera
napadlo:
„Nevzpomínáte si náhodou na jistého muže,
zrzavých
že by tu u vás
navštívit
kdy byl Karl v Grazu a v Madridu?“
„Ano, a
Millera,“
žena
že se mi
zvracet. Ten tu byl, krátce po
Obermeyerovi.
„Byl neupravený, zrzavý a
u pana
se mu
„Ano, pane Obermeyer. Vy byste se hodil k policii,“ usmála se za obrovskými
brýlemi, které skoro
na jejím nose. Obermeyer polkl.
„Asi jsem se minul povoláním,
se za svou
stydím. Ten pan Miller
odtáhl
„Bohužel ne.
vchodem do domu.“
„Kdo to byl?
ho odpráskl den
pražským povstáním. Zrovna
se to?“
„Nemám zdání, mne se nikdo zeptat
Jeho vojenské
jsem hodila do
a civilní jsem rozdala chudým, moc toho však nebylo. Jo, a
tom uklízení jsem našla
ty desky,“
si
s jistotou, jak to bylo.
299
Obermeyer povstal a
se s ženou.
že se více nedoví a
si vše srovnat
v
na což
výhled na most Inteligence a povolený opasek u kalhot, aby
Když
opustil
z
jemuž lidé
Na
hned
se blížili
Flóra.
aby zastavil a
do obchodu:
„Pane Kliment, ten muž, zrzavý a neupravený – páchl?“ Václav Kliment se
zamyslel a
„Ano, máte pravdu, páchl jako ze chléva!
omlouval se
muž.
že jsem si
Teta Trubhofferová
dceru Julii a syna Pepíka. Julie byla skoro 18 let stará, ale
vypadala na 21.
se
že je krásná, ve
ošklivý,
indiánský nos, který si nechala
upravit, takže ho
daleko horší, baculatý.
Dostala dokonce roli
Vltavy.
filmu,
Julinka se tam dvakrát prošla
plavkách.
Trubhofferová
spousty
cukrárnu v Bráníku. Pepík Trubhoffer
komunisti ujali moci,
na nesprávném
která se odehrávala na pražské
kamerou, protože
krásné
u
v dvojdílných
stále vedla, nyní již jako národní podnik,
ve
Byl politický. Hned poté, co se
názor.
Trubhofferová nechala rozehrát symfonii vlivných známých. Na zkoušky
nosila tašky
se
že má ve své proslavené aktovce vždy milion.
se Julii Trubhofferové
kdy bude Pepík
docílit presidentské milosti a byl již znám den,
se oslava
nakupovalo se a
do vily v Nuslích telegram: dnes
stop, vyslovuje
soustrast, stop.
Jestli
asi
bylo
kolem
onoho slavného dne
váš manžel, Josef Trubhoffer,
se do dnešních
nedalo zjistit.
ho! Rakev dostala rodina
sta lidí.
na Zelené Lišce takový nával
Tato
ležela na
jako
mrak, který dusil její
dne ponechal zcela poddanou a poslušnou režimu.
Špatná zpráva se
Ve Voznicích
Pepík Trubhoffer
neprobral.
do
rodin a zanechala
strýci Pacovskému smrt: když se
mrtev, skácel se ve
ji
nezažil.
bude
Na
až ji jednoho
v duších, jako
v lese.
ujistil, že to není vtip, že je
k nohám koní a již se
Pouto, které rod z Petrova nad Sázavou založil u rybníka na voznické
se
trhat.
si za života strýce každý myslel, že statek vede tetka, brzy se ukázalo, že to byl
omyl. Statek pod vládou ženy, která
k ruce duchem postiženou Gábinu, chátral.
Julinka toho léta
jezdit do
a zamilovala se
Mravence, jenž bydlel u
v domku u potoka hned vedle
lávku a otálela kolem domku, kde mládenec bydlel.
do mladého
300
Mladý Mravenec však
velké
o
které
totiž nad nádražím fotbal a snil o
ve
jako slavný
Tenkrát se již
probouzet
s ním snil jeho kamarád
že bohatství se doma nikdo
byl kluk jako hora, na tehdejší dobu obr.
Tento sen
dva metry a ruce
jako
lopaty.
Julinka, aby vzbudila pozornost
chalupou
stojky. Dokázala ujít po
rukách i deset
Mladý Mravenec
poté, co mu máma vynadala,
s tím
nebo nevyleze pro ostudu z domu,
a ptal se, co to má znamenat?
„Nechceš jít do kina?“ ptala se od
mám trénink,“
dívat se k zemi, kde
dívka
Julinka se
v cirkuse.
mládence.
chlapec nohám, protože bylo pod jeho
uvedla do normální lidské polohy, že si Mravenec
„Tak jo, já
Paní Budilová
rukou
tak
mávajíc nohama
na trénink,“
ze chléva,
na ruce a šla až k lávce.
tam
kydala
„Ty náno pitomá, já jsem se tak lekla, že jsem
postavím
na nohy.“ Pak si odplivla.
Julince se
a
Jestli
na
jdoucí po
zkysne mléko,
dojít až k lávce a hodlala se v této poloze dostat i za potok.
Ve vratech zahrady se objevil Mikuláš.
zrovna
chvílí
že je Julinka
„Julinko, co to
jako
že je
údivem, ale nelekl se. Maminka totiž
co zase vyvede.
chceš spadnout do vody?“
„Co bych tam padala, ty jsi na to padání specialista!“
„Já už do vody nespadl, ani nepamatuji,“ bránil se chlapec.
„Já zdrhnu na západ,“
chlapci a spadla do potoka. Protože byla
vysoká, koukala jí hlava nad lávkou. Jako by na letitých kluzkých kmenech vyrostl žampion.
Mikuláš se
smát, až se za
popadal. Julinka byla nejprve naštvaná, a aby malého
bratrance namíchla,
„Já umím
Mikuláš tuto nehoráznou novinu sice zaslechl, ale smích
lomcoval celým jeho
že se skoro i dávil. Záchvat toho
daru, kterým se
pochlubit jen
smíchu, nebral konce. Julie se hned nechala nakazit a smála se
také. Protože
pokusu vylézt na lávku spadla do vody tak, že byla
celá mokrá, smáli se,
a chlapec, dále.
Oba se
vylezla po kluzkých kamenech na suchou zem, musela to ale vzít
posadili na lávku a klimbali nohama nad vodou:
„Ty umíš
Mikuláš.
301
„No j
zdrhnu na západ,“
Mikuláš koukal na to divné ženské
a pravil:
„Ty jsi
Nechala
Julinka a
na lávce most.
tlustá pod paždí!“ Na tuto kritickou
reagovala Julinka
mostu, a hned si sedla a
se prohlížela a zeptala se:
„Kde?“
„No, tady,“
chlapec a ukazoval jí na prsa. Julinka
vyplázla jazyk:
„To jsou prsa,
„Co
jsou tlustá.“
„Prsa nejsou tlustá, jsou velká. Ale tomu ty
se s tímto
nerozumíš.“
Mikuláš spokojil,
se zeptal:
„Tak
„No, mne nic nenapadá.“
„Asi toho umíš, jako já rakousky, že jo.“
„Tak
Já
Mikuláš souhlasil a
dej mi
a ty to
mamince a budeš
„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen,“
k jídlu.)
jestli umím
Julinka. (Moje milá maminko,
„Ne tak rychle, to si nezapamatuji,“ protestoval Mikuláš.
„Tak
Meine liebe Mutti…“
„Meine liebe Mutti…“
jednou!“
„Meine liebe Mutti…“
„No vidíš, jak ti to jde. A
gib mir etwas zum Essen…“
„gib mir etwas… co to je?“
„To ti
maminka: gib mir etwas zum Essen!“
„gib mir etwas zum essen!“
„No vidíš, jak ti to jde. A
celé: Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen.“
„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen,“
Mikuláš a byl vzrušením celý
rudý. Slezl z lávky a
Zaslechl, že je matka v kuchyni. Rozrazil
a
„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!“
302
od
„Co blázníš?
jsi akorát po
Osušila si ruce, ukrojila chléb a
„Co to je?
já
„Ale, co to má být!
„Já jsem
Tak
chleba s máslem,“
matka
ho mazat máslem. Pak ho podala chlapci.
nemám hlad,
jsi
jsem
divil se Mikuláš.
že máš hlad,“ trvala na svém Elfriede.
že mám hlad, já jsem mluvil
dupl si nohou chlapec.
A co jsi
„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen!“
„No, tak vidíš, že máš hlad,“
matka a cpala chlapci chleba. Mikuláš se naštval
a šel vynadat Julince k lávce. Ta tu však již nebyla.
hrály proti Hvozdnici. Družstva bojovala
z Hvozdnice fauloval ve velkém
a
Knap.
zápas byl 2:2, když
desítku. Domácí vyhráli.
U kabin, které byly
hlavní tribuna, se diváci
hosté,
Julie Trubhofferová a v okamžiku se staly
prát. Když
Fotbalisté již stáli
chvíli na
a fandili
jen
Julie, si všiml jen jeden:
vzplál láskou
kde byla Julinka, tam byl
Jakmile se chlapci zapovídali,
co do
Že se
z Prahy a netrvalo dlouho,
Julie sice nadále milovala Mravence, toho se však chytl
na nádraží, v kabinách, v hostinci Pod Horu
vyhrávat
o tom celá vesnice. Tam,
a tak bylo neustále po vsi, u
podivnou trojku.
mít Julinka dlouhou chvíli, tu vždycky
ženské, když se mladý sešli u staré školy
na národním výboru.
stojky.
kdy ženské
Ženské
problém, mládež zase jiný a Julinka se nudila.
si
školy k národnímu výboru a
stojku. Jenomže
že se dnes
Mravencovi
líbit a
na
šaty, a ne, jako vždy, kalhoty.
Ono by se nic nestalo,
na
spodní kalhotky a na
jenomže u toho nebyly
Ženské se zarazily, takže vypadaly jako
lstí, zcela tiše, se na
vrhly.
od
v Praze,
ženské.
vojsko, pak se ale probraly a
Tu scénku si musí
vybavit. Škola byla od národního výboru vzdálena asi tak
až
sta
tím
Julinka netušíc, že pohoršila
majíc nohy v kalhotkách
nebi,
jí
visela vlivem zemské
od pasu ke krku.
Tetky
obstoupily a teprve nyní spustily
výborem se
I kluci u školy
co tam ženský mají. Zdálo se, že Julinku nikdo nepostrádal. Jen
se
národním
problém a šli se podívat,
pozoroval od školy, co
303
Ženské popadly
a postavily ho na nohy: co to tu
ukazuješ?, ty pražská
štrozoku nevymáchaný!, fenko jedna, a pak si Budilová troufla dát Julince facku. Julie
Trubhofferová
ženské ztichly a
vystartoval od školy.
Protože byl
dva metry dlouhý,
i
dlouhé nohy a byl u
výborem natotata. Svýma lopatám podobnýma rukama rozrazil lidskou hradbu a doslova
Julinku vysvobodil.
byla
stojek dost velká a kostnatá a
kilo
vážila, chytil ji do
jako by byla pírko, a
kroky ji vynesl z davu.
most a
šel kolem Otržínka, jemuž prý mníšecký pan
odkázal všechny lesy v okolí, cestou do
kopce ke
Julinku si držel za ruku.
se dívalo na tu plochu, ve které zmizela její
a
„Kdybys to
místo uší, mohl bys lítat!“
nebyl padlý na hlavu.
vypadal jako obr z pohádky, nebyl tak tupý, jak takové postavy bývají.
byl
a dovedl
odpovídat.
„Jednou si postavím letadlo… ne, helikoptéru a poletím,“
to ohromilo. Poškrábala se na baculatém nose a
Julinku
„Já zdrhnu.“
se díval
a vážil v duchu možnosti, co tím myslela. Pak si odkašlal:
jsi už zdrhla. Já
vchodem do
a hned
zespoda,
od
bab odtrhl,“
Julinka si
stojku.
když se dívala na
mu:
„Ne, Zdenku, já
na západ. Už se domluvím
se
nelekl:
„Já si postavím helikoptéru a
„Tak jo,“
za tebou!“
Julinka, uvedla se do normální polohy,
vrata
a
vstoupila.
na mladé lidi dýchla vlhkým chladem a
se zdálo, že se na ni
Ježíš usmál.
musel sesunout hlavu na prsa, aby vchodem prošel, aniž by si
na beztak velké
to velice
vypadalo to jako ta
jež se skácí, když
dno
na kterém stojí.
Julie šla blíže ke
to byl stín okenního rámu, ji
mladý obr hebké rty a
ji
bouli
na
trpitele nešel do hlavy. V okamžiku, kdy zjistila, že
políbil. Nejprve se lekla, ale pak se uvolnila,
v ústech.
Protože se to stalo Julince
Najednou Mravenec v její mysli
Jeho místo zaujal
že je to ta pravá láska. Ta, na kterou
mít ty
obrysy, až docela zmizel.
chodil s Julinkou,
jak
po mezích a polních cestách. Léto
tak
jako
nikdy
Chodili se koupat do rybníku, jenž ležel skoro na hranicích
Mníšku, k Sýkoráku. Také se stavili
u pana
na
Sotva hora živého kluka
leknutím.
žena, jež tu
s malým chlapcem
304
„Mami, to je
ten nic
„Málem jsem si odplivla,“
chlácholil Mikuláš Elfriede.
matka.
„Jé, dobrý den, teto Elfriede,“ divila se Julinka, jako by svou
teprve u
Elfriede se pokusila uklidnit,
„Co to je?“
ale
kožená potvora.
„To je
a
ukazovala na
milenec a my se budeme brát, já
„Jinak jsi zdravá?“
„Sama jsi
poprosil pana
o
a on odletí.“
matka.
že nevíš, jakou blbost
jednu
se
Julinka za chvíli,“ divil se Mikuláš a
„My si dáme zmrzlinu, pohár, ten
„Ale, Zdenek
„Ne,
jako by to nebyl živý
hlásil
z výšky,
hlavy
Ty jsi vyhrál ve sportce?“
divila se hora mladého masa.
„Že jsi se tak rozjel. To s tou Hvozdnicí, to byla ostuda, to nebyl správný fotbal, co
u nás v Mníšku to projedete,“
pan
a podal
pult dva poháry.
Mladí lidé se usadili a malá dlouhá
zmizela
pohár upadne, jako
písmenko „i“, když si
jeho snahu a pak se zamyslela:
„M
dlani, že se zdálo, že mu
založil pinzetu. Julinka pozorovala
zmenšili nos, možná, že by ti zmenšili i ruce!“
by to
Takové ruce, jako mám já, nemá nikdo jiný… já bych ti to
nedovolil!“
„Co bys mi nedovolil?“
„Kdybys
a pak dodal:
jako
„To víte, pane
tak bych ti nedovolil si nechat zmenšit nos,“
že vám to tu
naklepeme!“
„No, no, jak to mluvíte s panem
Elfriede, koulíc
na
chlapce.
„Mami,
„Ne,
nic
že tady panu
že
vyhrají fotbal,“
se Mikuláš.
namlátí,“ bránila se žena.
„On si postaví helikoptéru a poletí za mnou,“
Julinka olizujíc dávno olíznutou
Teprve nyní si Mikuláš
že má
jednání s Julinkou:
„Meine liebe Mutti, gib mir etwas zum Essen, co je to?“
že máš hlad, po tolika dortech,“ divila se matka.
a kulil
na
305
„To znamená, že máš hlad,“ smála se Julinka. Elfriede se na ni podívala a
„Pane
my zaplatíme. Tady se asi všichni zbláznili.“
Ta
se rozlétla po vesnici a jako kulový blesk lítala od nádraží ke mlýnu, z hradu
k potoku: Julinka Trubhofferová, letní host od
se nevrátila ze zájezdu do Spolkové
republiky!
Paní Trubhofferová, která se
veškerou ideologii, již dávno
že
poctivost
se bojí, ne, má
hromádek
které
leží
jednání na stole.
tomto skvostném pohledu se
otvíraly všechny
brány, na
cesty. Poctivost se
v nahé
okrádání a
obohacování se na
lidí. A
ne, kdo v té
možnost
haldu
Julinka toužila po cizích zemích a
se
Za
jí matka sehnala výlet do Mnichova.
Mluvila touto
Když se autobus vrátil na Florenc, byl jen z poloviny obsazen.
se asi v kapitalistickém
zatoulalo.
a bez
množství
HLAS***
V té
cesty po
vyšla kniha Opustíš-li mne. Autor
po barevné, svobodné
jež byla v té
Tyto cesty se odehrávaly v p
Záporný
zneužíváni
zde
popisuje dlouhé
touhou mladých lidí.
autech.
románu byl v tom, že se jednalo o krádeže
emigranti,
zahynou.
miminek, ke kterým byli
Opustíš-li mne, zahyneš.
knížku
sebou.
se tu jednalo o komunistickou propagandu,
jeden ze
jak donutit
v zemi, kde
lidem nastolili
lidé diktaturu, bylo zajímavé tuto
pro tu barevnost života a pro snadné
hranic západních
mezi
že si lidé tehdy
starost, zda budou mít práci,
zboží bez ohledu na to, zda ho
Zda dostanou
výjezdní doložku.
Nic nebylo v té
bylo co
se
ke koupi mandarinky, to byla starost. Nebo zda dostanou
lidem
než svoboda.
Jak mohli tušit, že je tak drahá?
Tato
po
zastihla
u ponku na Hrudkovnách. Vyslechl si ji v klidu, a teprve když
a již se sprchovali v kabinách po tréninku, oslovil Mravence:
„Dáme se do toho. Až
stav se u
a
Janovi, aby
k nám!“
Aniž by dále
odešel. Mravenec se díval, jak nasedá na kolo a jede
do
vsi. Byl to stejný pohled, jako když si
kolo.
306
chodil již
rokem do
na Hrudkovny,
se
doma nebyl, malý Mikuláš
Mravenci, že tu bývá jen v sobotu a
„Co mu chceš?“ ptal se
„Nevím, má
Mravenec
asi je to
Jan Baleš
rameny:
Julince.“
Mikuláš si z toho
rým a klusem svolal sezení v altánku v parku za Hradem. Když tu
byli všichni,
je do podivných machinací starších
o které malí sice
moc
zájem, ale tady se jednalo o Julii Trubhofferovou, která zdrhla, a to již zase zajímavé bylo.
Dohodli se, že
šmírovat
A již se hnala parta
jako vždy sadem,
most a již se poschovávali ve vrboví na
potoka,
ke mlýnu, kde
špinavou chalupou.
Chalupa rodiny
byla ta
z celé vsi. V zadní místnosti, která sloužila
jako chlév, byla studánka s pramenitou vodou. Tato záhadná prostora sahala hluboko do
skály, ke které byl
byla vtesaná a
kamenný strop. Voda, jež tu pramenila,
se pod zdí domu vlévala do potoka. Celý pozemek byl poset
nástroji a mašinami, o
kterých chlapci
zdání,
slouží.
Ve staré kronice obce se toho
obyvatelé
byli totiž
mohli
Tomuto
dostatek vody, bez které se
uchovalo tolik
jmen.
více, o
se nyní,
nemluvilo.
které sem jakýsi podnikavec kdysi dávno
aby tu
tenkrát v kraji nikdo
Potok tu byl, tedy
neobejde. Proto se do dnešních
ve vsi
O tom, jak
kluci zdání. Schovali se do vrb a pozorovali. Když
Mravenec, vyšel s ním
kde se usadili na povalený strom a zapálili si cigarety.
Byli nyní
na dosah ruky a
stoupalo.
Kdyby mohl
koktat, koktal by o sto šest,
držel v rozkroku, protože se mu
Ládík se
a Mikuláš
tekly nudle a
ze mlýna se
se tu jednalo o jeho rodinu.
„Tak jsem již všechno zorganizoval. Mám motor, podvozek, kulatiny na trup,
akorát nám bude muset Jenda Baleš sehnat listy na vrtuli,“
Mravenec pokyvoval
hlavou.
„Kde to máš?“
„Za plotem, v Hrudkovnách. Je to kousek za Sýkorákem. Dnes v noci tam musíme
jít. Horší je, že jestli nám Jenda
tak nevím, jak
ty vrtule,“ staral se
„Baleš si bude
rady,“
Mravenec absolutní
v Mikulášova
staršího bratra. Všechny klukovské
schované ve vrboví, padly na Mikuláše. Mikuláš polkl
a pak si zívl. Velice
tím
situace.
„Ty se máš, mít takového bráchu,“ zašeptal Jaroušek
„Pssssst,“
Ládík
„Myslíš, že to bude lítat?“
Kluci se totiž
Mravenec.
zase bavit.
307
„To si piš, a jak,“
si hora
nohou a rukou, Zdenek
„Kam s tím poletíš?“
„No
za
ona na
už
„Do Austrálie?“
i do Tramtárie. Ona na mne
„To by mne zajímalo, jak tam
než Praha,“ pochyboval
„Žádné
není
než Praha. A
„No, to já nevím, já tam
být Praha jako
vešlo?“
dlouho
Slyšel jsem, že je to mnohem
Mravenec.
louku tam budou mít, nemyslíš?“
nebyl,“
„Praha je zlatá a
Mravenec
o tom,
mi
do kterého jiného
rameny a odplivnul si.
Do vody
žába, nebo se mrskl kapr,
to, jako když se zabíjí prase.
„Co to bylo?“
Mravenec a
na
by se to
si odkašlal a pak
ví, co to bylo, a
Mravenec
„Aby to nebyli tajní. Mám dojem, že
by
se lekl a
rameny, že jako neví.
po tom, co moje
zdrhla, po
jdou!“
žasl Mravenec. Dlouhán pokyvoval
„Ne abys
kamaráda. Mravenec
hlavou.
l, že si stavím helikoptéru a že chci zdrhnout!“ varoval
jako že se to rozumí samo sebou, že to
„Jdeme,“ zašeptal Ládík
jako myši. Za takového ticha
Kluci se
stáhli jako tlupa
byli tišší
travnatým sadem až k altánku a usadili se pod
„Já mám pocit, že to nevydržím, musím jít
ozval se
jako
první.
„Tak jdi, ale k plotu,“
„Hele, co tu
„Nehledá,
Jdi
Ládík. Najednou se u nich objevilo
máma
hledá,“ namíchl se Ládík.
že se mám podívat, kde jsi,“ bránilo se
„Tak to
vidíš, tak jdi. My si tady musíme
domluvit, a na to
Tak padej
vykulil
štíhlý Ládík.
slezlo dírou do
altánku
a schovalo se pod lavici, které tu byly kolem celého altánku na fest
Když se vrátil
dali se do
„Jjjjá se pi pi picnu, to je
ocenil situaci
jjjjestli se tto doví pppolicie, tak bude
308
„Jisté je, že chce
zdrhnout, a to musí
mezi námi,“ varovným hlasem
rozhodl Ládík. Kluci si naslinili prsty a
Pak se ozval
„Já bych tak
schované!“
co to mají za plotem v Hrudkovnách
„To jsi neposlouchal? No
„To si koupili?“
totiž dávno
že takové
znamenalo – kradou.
díly na helikoptéru,“
ho Mikuláš.
Chlapci se na
se nekupují, ty se organizují, což
podívali. Všichni
do prosté
Chlapci
že krást a krást je velký rozdíl.
ukradnout
doma, to bylo o
výprask. Ukradnout
u paní Pítovcové
to bylo o pár facek, ale ukradnout na poli
brambory,
pro králíky, pytel otrub pro prase, za to se dostala pochvala. O dvojí
morálce se
tak jednoduchý byl v té
pro chlapce na
život.
„Ne, to si ukradli, takové
v úmyslu
namítnout, ale Ládík ho
se nekupují,“
o tom a nikomu nic
zda bude lítat. Kde
brácha?“
Ten sice
Tak, on si postaví helikoptéru, to jsem
od Mikuláše. Mikuláš protáhl
„Ve Vršovicích v KOH-I-NOORU, myslím.“
„Tam se
vrtule pro helikoptéry?“ divil se Zajíc, neboli Kája
„Já mám doma tužku, na ní je to KOH-I-N… napsáno,“ napadlo
si
„To bude asi tajná výroba, a ty tužky jsou jen proto, aby se
Chlapci o tom chvilku tiše
Pak napadlo Ládíka:
bychom zjistit, co se v té
pokývl hlavou, jako že se zeptá.
se
se
vyrábí!“
zmátl,“ myslel
se díval na Mikuláše. Ten
brácha?“ napadlo Zajíce.
to vím na tuty. Jednou totiž pekl doma dort.“
A byl ten dort dobrý?“
„Ne. Nejprve se všichni divili, jak je Jan šikovný, a pak to museli vyplivnout,
protože se to nedalo jíst.“
se to nedalo jíst?“ divil se Zajíc. Doma, když se
holt nebyla tak dobrá, ale
se to.
srazila bábovka, tak
„On si splet cukr se solí, tak
to bylo,“ zamýšlel se Mikuláš.
„Asi ho to nebavilo, být
proto
tužky,“ napadlo
musí
když se
na
tak spoléhá. Musí
Julinka na
jak dlouho se tam letí?“
Ládík a vytáhl
Kluci si jeden po druhém zapálili, ale na
nezbylo.
do Mnichova,
partyzánky.
309
rameny a mínil, že mu to nevadí, že po tom
stejnak má
pokyvovali hlavou. Byli
shovívaví, protože byl mladší.
dny, je to daleko,“ napadlo Jarouška
neboli
Chlapci
z Truhlárny.
„Kam dá tolik benzínu?“ staral se Mikuláš.
„Asi si bude muset cestou koupit.
Chlapci zase tiše
pak bylo slyšet, jak
utíká
mu ji ucpal dlaní:
aby
marky,“
Zajíc,
Kája
a bafali cigarety. Dole v altánku to zachrastilo a
se lekl a nastavil pusu, že
ale Ládík
„to byla krysa!“ v tom okamžiku
Mikuláš, protože se krys
bál.
„Aby sis
benzínky
do kalhot,
Ládík a Mikuláš se uklidnil. Pak
„Jo, koupit si cestou benzín není problém. Pro auta. Ale já si nepamatuji, že by u
tankovala helikoptéra.“
Tato poznámka chlapce ohromila. Ano, když si
jak ta potvora
a pak
zajíždí ke stojanu a
vystupuje a požaduje benzín,
jim to nešlo dát do
On se k
ten létající stroj asi
nevejde!
„Prosím
slyšet hlas
co si to vymýšlíš za blbosti? Ládík poletí helikoptérou?“ bylo pojednou
který se rychlými kroky blížil.
Kluci se tak lekli, že jim málem
První se vzpamatoval Ládík:
Všude byl cítit cigaretový
„Honem
sem máma nevleze,“ zašeptal a v okamžiku
jako shnilé švestky na podzim.
To bude malér.
kluci padat
„Co se
na kluky a zalapala po vzduchu. Že by tu byly cítit
cigarety?, myslela si, ale ta hloupost, co jí
ji zaujala více:
„Kdo tady chce
helikoptérou do Mnichova? A kde jste tu helikoptéru vzali?
Ladislave,
pravdu! Nebo zavolám otce,“ hrozila
majíc zcela
ruce v bocích. Když byl Ládík hodný,
mu Míšo, když se její
jmenoval se
Ladislav.
Kluci nebyli schopni slova. To nebyla krysa, to byla Ládíkova sestra, to šramocení, a
špehovala je. A protože je blbá holka, ani nepochopila, o
si povídali. To si parta
myslela jakoby z jednoho rozumu. Holka, fuj, kdo by
jiného! Pak promluvil
Ládík:
„My jsme
jestli se nachytá.“
že nás
špehuje, tak jsme si vymýšleli.
„To není pravda, já to vše slyšela, tady pod lavicí,“ namíchlo se
pokraji
„Cože? Ty sis vlezla pod lavici? Copak tohle
slušná
jsme
a bylo na
310
„Já jsem
slyšet, co si povídají, protože mne poslali
vzlykalo
pochopila, že se jedná o
lumpárnu a hodlala opustit scénu jako
„Kdybyste ji nevyhazovali, tak by si nevymýšlela!“
„Tak my to už
pravdu,
pro jistotu se však zeptala:
maminko,“
Ládík a to ji zarazilo.
si, ale protože zatoužila po
hodlala rychle odejít, ale
jste tu náhodou?“
„Prosím, já
na mne nezbylo,“ hlásil se
„Takže jste
zajímavé,
zhrozila se
Když je
a pak mávla rukou a šla.
„Ty smíš, Ládíku, doma
„A ty jsi
blbec,“
budu trestat, o to víc bude to
si pískl:
divil se.
Ládík
Kapitán Obermeyer se rozhodl, že se pojede podívat do
bydlela paní
a v Mníšku na policejní stanici si objasnit,
a jednou zase ne.
rozmaru
mladému policejnímu
vyhrabal do prudkého kopce, plného serpentin,
volantem, aby zastavil.
aby jel
soutok
kde
žena jednou syna
Davli. Když se
mladíkovi za
Sešel pár
po louce, až k ohybu terénu, a pozoroval tu nádheru, kterou tu
Sázava se
sluncem a Vltava byla tmavá, skoro
majestátní.
Obermeyer pocítil úctu k tomu dílu, o které se lidstvo nezasloužilo. Jak
jsou naše
starosti proti
pomyslel si. Dávno, než lidstvo vzniklo, již se tu
stékaly, aby mocnými vlnami daly svými prahy jméno
Praha.
Obermeyer si prohlédl i spálené zbytky domku, jenž tu kdysi stál, a rázem se vrátil do
Ten
se mu moc hodil do úlohy hledaného vraha: byl z venkova a byl
postrádán
v
kdy hromadný hrob
byl
zneužitými
Jenže
kde ho vzít, když
ani neexistuje?
Dal se tedy dále na cestu líbezným krajem. Do
od nádraží,
tím však
minul fotbalové
s kabinami. Když dojel až pod statek, jemuž vévodil Hrad, obytný
rodiny
zahnul na
doleva, k Mníšku. V hostinci Pod Horou nechal zastavit
a vešel, aby se
jedním pivem.
tu
vyhlášené, studené.
stála za pípou a
se v uchu. Když
policistu,
krkla a zatroubila:
„Co si dáte?“
„Dobrý den
ke stolu a praštila
Jedno pivo,
studené, prosím,“ požádal
„Na zdraví, vašnosti. Jak jde pátrání?“
„Ale, inu,
A jak se
vám a Ríšovi?“
si
311
a
„S ním jsem
jste tu zrovna byl, jak se
porval. Byl samá krev
ne to já nemám
já ne!“
a Obermeyer pokyvoval hlavou. Než
pustila
znovu proud
„Já tady
najde.“
Obermeyer si
je, tím
a on ke
jak
musí mít
mívá o
rovnou ze chléva. No jo, vono se zase
nechutná žena odšoupla mužské plemeno na okraj
dávku
napadlo ho.
že
smýšlení, že ztrácí veškerou sebekritiku.
Napil se s chutí
studeného piva a pozoroval za okny hostince traktor, jedoucí po
silnici k Mníšku. Mladý kolega si byl
a
cucal malinovou limonádu a prohlížel si
letité
které tu jako jediný
sloužily k ukrácení dlouhé chvíle
.
Vesnice byla tichá a
jako balzám na nervy.
v tuto polední dobu všedního
dne, tu stálo kouzelné seskupení
a
kolem potoka, jakoby
v pohádce.
Žádný
o
jako hrob a jen okny odrážel
svit. Tu a tam se
táhl tenký proužek
to se
však byla
na poli
nebo v Praze v práci.
„Jak se dostanu nejlépe do
oslovil
Žena
rameny:
„Já nejsem zdejší, moc se tu nevyznám, ale mám dojem, že když pojedete do
Mníšku, je tam po
cedule.“
„Takže mi ani
kde bydlela paní
že ano,“ konstatoval.
„Jo, kdyby tady
chlastal a dlužil mi peníze, to bych vám možná poradila, ale
sem žádný takový chlap nechodí,“
Obermeyer zaplatil limonádu i za kolegu a
šel.
Když
minul Komárkárnu, neboli
Mníšku auto tak rychle, že mladý kolega
hromadný hrob, vylítlo ze
jen tak tak zvládl.
„To byl blbec,“
Obermeyer a šofér si odplivl
vzpamatovat z leknutí,
k Hrudkovnám a na levé
s ním cedule, oznamující, že tudy se jede do
Zahnuli tam.
První babka, které se zeptali,
kde je bývalý
od
okénka. Než se
se objevil
a
paní
Byl to typický statek tohoto kraje: podlouhlá budova se
vchody a s vraty do stodoly.
První
vedly do obytné
druhé do chléva a ve stodole se skladovalo seno a sláma
pro dobytek. Vše bylo pod jednou
Ze chléva bylo slyšet
krávy a jakýsi mužský hlas, jak dojnici domlouvá. Pes
dvorku a
ocasem.
„Ty jsi ale
muž, asi tak sedmdesátník.
smál se Obermeyer a volal do dvora. Po chvilce vylezl
si ruce do kalhot a šel k plotu:
„Copak, já myslel, že jsou
nasycený, co
chcete?“
„Nevím, co máte na mysli, ale já bych rád mluvil s panem Koblihou.“
312
„Ten
až
z Prahy z práce.“
„A kdo jste vy?“
„Tady soused, starám se tu o
muž a ukázal k vedlejší
„Je to bývalý statek paní
„Ano,
já se jí staral vždy o dobytek a
Koblihovi také. Ale, co se
ptáte?“
Obermeyer tu otázku
a vešel do dvora. Bylo to moc
a on
pocítil touhu žít na
chlívem
a pod okny
byly
zahrádky:
zeleninová a
Venkovské ženské rády
na záhonech.
byla jen ve
Tady, na
se muselo
z vlastní zahrady. Na stole
v kuchyni stála vždy váza
na
se nosily
a když se šlo
na pokec, tak také. Na zimu se zasely
Muž
si povzdechl:
„Máte to tu
jako klícku.
paní
„Ne, kde by ho vzala. Týden po
jejich smrti. Byla to hodná ženská, postarala se o
se zadíval na Skalku.
byl ze dvorku
syna?“
a pak tu žila
manžela až do
a na chlapy nic nemyslela…“ starý
jako vzácný
obraz. Pak
„Byl jsem také vdovec a myslel jsem si na ni, ale
o tom ani slyšet. Byla to
rodina hroznými osudy stíhaná! Její bratr zahynul na dráze a švagrová se z toho zbláznila.
Zbylo po nich malé
že
vycházíte s panem Koblihou,“ utišoval muže Obermeyer.
„No,
Když již nic nemáte, šel bych zase do chléva,“
Obermeyer pohladil psa a šel také.
Když dojeli k policejní stanici v Mníšku
nechali
šel
Ve
se srazil s uniformovaným policistou:
muž a šel.
vchodem a Obermeyer
„Tady nesmíte stát, vašnosto, to je reservováno pro vozy SNB,“
mladý
soudruh.
„To byste se divil, co smím,“
zasalutoval a omluvil se.
Muž, co
za
„Co si
kolegu, jak
na
let
ta akta
Obermeyer a ukázal
Mladík
zvedl hlavu, když vstoupil. Obermeyer mu hned ukázal
soudruhu kapitáne?“ zeptal se
ramena.
bych jednu
která mne nenechá spát. Paní
že postrádá syna. Pak, když
byl
na jejím
se nadechnout a mluvit dále, ale muž za
„No, to se mi zdá korektní, když se našel,“ divil se.
zaslechl
si u vás
a
promluvil
313
„Jo, to by bylo, kdyby tu nebyla ta
„Ona
nikdy syna? A
„To bych rád
ona paní
ho
nikdy syna
let postrádala?“
Proto jsem tady. Kdo ta akta
„To musel být soudruh Nejezpsa, protože já to nebyl a my jsme tu jen dva,“
soudruh za sklem a
se pýchou nad svým ostrým úsudkem.
„A kde s ním o tom mohu mluvit?“
z
„To byste musel jet na Pleš,
ho odvezli na infarkt. Mám tu zástup, mladého
ale ten se tu nevyzná a navíc stále
omlouval se muž.
„Již jsem si všiml,“
Obermeyer.
„Pan Nejezpsa se
zabývá postrádanými. Takže když napsal, že
byl na
tak to tak bylo,“ konstatoval muž za sklem.
„Jo, ale je to
záhadné. Jednalo se
se zarazil a pak vstal a šel ke
kde bylo plno
Obermeyerovi.
Syn paní
Mníšek –
o paní
Muž
Chvíli hledal a vytáhl list, který
se dostavil na
– pátrání po
zastaveno.
Podepsán Nejezpsa.
„Jak mohl váš kolega napsat, že se syn
žádného
divil se Obermeyer. Soudruh za sklem
„Jediné možné
Obermeyer
vyvalil
našel, nebo vrátil, když
l rameny.
je, že si myslel, že je to její syn,“
„Nebo ho kryl
muž
pan Nejezpsa!“
„Tak to tedy ne! Nejezpsovi je
bránil ho kolega.
šedesát a byl vždy poctivý, co jsem na
„Jak to víte?“
„Je to náš soused a
Obermeyera
ve
informací je
tyto informace na sebe
jsem prakticky v jeho stínu. Byl to vždy
vzor!“
vnímat
o
že je to jeho šestý smysl.
který, když rozváže, pozná pravdu.
nechat
Na stole za sklem zazvonil telefon. Soudruh se ohlásil a pak již jen poslouchal. Po chvíli,
aniž by
položil sluchátko.
Obermeyer vycítil
jež se v místnosti
pokládat na ošklivý
nábytek. Pak se muž
a Obermeyer zahlédl v jeho
slzy.
„Nejezpsa
„To je mi velice líto,
soustrast,“
Obermeyer s citem a
že to, co se
Nejezpsi zeptat,
s ním.
si myslel, že
si
314
muž, kterého
by se na to zeptal.
hledala jako svého syna,
její syn byl?
nyní zdání, koho
Vyšel
ošklivou stavbu policejní stanice v Mníšku a pohled mu padl na zámek.
se
nad starým pivovarem jak
Jako by ho
z jiné doby. Avšak jeho
se dívaly daleko do kraje s jakousi tenkrát nepochopitelnou
Jako by
kam chodí spát
Jako by tušily, kdy se probouzí.
Obermeyer se rozhodl, že se staví
otec Karl von Bauzser nebyl fašista, naopak, že
Kousek
Komárkárnou, v prudké
u Elfriede Balešové.
jí
pracoval v odboji.
stál
že její
Byl ozdoben
Tady
dopravní
sem chodí truchlit,
to bylo místo,
kde jejich drahý vydechl naposledy. Není divu, pomyslel si Obermeyer, tak jak
za volantem šílí, že se taková tragédie stane.
Když minuli hostinec Pod Horou, zahnuli
k potoku a po úzké
rodiny Balešovy. Když míjeli doškovou chaloupku, zaslechli
Bražákové:
„Ty
já
jeli k pozemku
volání staré
krmím a ty mi budeš kousat
Obermeyer se usmál,
si vzpomenul na malého Mikuláše, jak se za ni
své lidi a každý byl jiný. Jako žádný
nebyl stejný.
Vesnice
Elfriede Balešová
prádlo.
mezi
natažené
U domu ležel
pes a díval se, zda to
to tak vypadalo. Za domem
dva chlapci
beden. Když stará Škoda sedan, jež sloužila již policii za první republiky,
zastavila u brodu,
vraty pozemku, zvedl se pes a
jako ten v Rymáni, k brance a
ocasem.
Asi mne mají psi rádi, pomyslel si Obermeyer a hned
se jako
„Dobrý den, paní Balešová, doufám, že vás neruším.“ Elfriede se
a
když ji
vyruší, ale
této mimiky
a usmála se.
Elfriede se
svršek
plácáním
pozdravil:
smát,
a
se dokázala
smát sama
„Nikdy
muž
tolik, jako
domácích pracích,“
hodíc mokrý
do koše s vypraným prádlem a šla k brance.
husy na sebe upozornily
plujíce v potoce.
„Já tu nejsem
takže bych mohl zase jít, když se vám to nehodí?“
policista.
„Ale jen
dále, pane Obermeyer,
ledovou bílou kávu ve sklípku, nedal byste si?“
si za celý den chvilku sednu. Mám
„Jak bych mohl takovou pochoutku odmítnout?“
Elfriede ukázala na
se židlemi, jež stály na trávníku u potoka, a sama
do
Obermeyer si však nesedl, šel se podívat, co chlapci
315
„To bude auto a my s ním pojedeme až do Prahy,“
Mikuláš souhlasil:
tomu
Ládík
a
se
kola. S motorem nám poradí brácha Jan! Ten staví i
helikoptéry.“
Obermeyer pozoroval tu haldu
beden, od jablek co, jak je chlapci stloukají
dohromady a podoba s autem byla velice náhodná. Chlapci však žili v zajetí svého
a
to, jak víme, nemá ve fantasii žádnou hranici.
se již
jak
ku Praze. Musel se
usmát:
„Jan staví i helikoptéry?“ divil se Obermeyer.
jen vrtuli. To ostatní si postaví
s Mravencem sami,“ opravil se
Mikuláš a pozoroval, jak si Ládík za mužovými zády bouchá dlaní do
„Je,
já jsem
pane Obermeyer, že ano, to pro mne
smál:
že je to tajemství! Tak to radši zase
koulel
chlapec
pánové, já jsem tady
kde již žena podávala ledovou kávu a vlažný
Ládík
poslechl.
se za ním
ani nebyl,“
Muž se
a šel si sednout ke stolu,
díval. Nešlo mu do hlavy, že Mikuláše tak snadno
„Ty to s ním umíš,“ divil se. Mikuláši trochu povyrostla ramena.
Mezi tím se muž a žena posadili a Elfriede nalila nápoj barvy
vychutnávali a pak Obermeyer
to
„Nebyl jsem si jist, zda vám to mám
Elfriede
poslouchala.
a
Chvilku
ale nakonec jsem došel k názoru, že byste
„Váš otec nebyl nacista, byl jen u
Narazil jsem
mém pátrání na
ze kterých vyplývá, že
rodinu z Davle, paní Steinovou a její
dopravit do
Sehnal jim dokonce i pasy, ale asi se zmínil o svém úmyslu spolubydlícímu, o kterém si
myslel, že je jeho
a ten nechal rodinu vyvraždit. Onen spolubydlící za tu vraždu
zaplatil, na to já mám
Dokonce i muže,
vraha,
Asi pochází
z tohoto kraje. Takže… to jsem vám
Ticho. Jen hlasy
a Obermeyer ji pozoroval.
auto, podbarvovaly klid u potoka. Elfriede
„Kdo byl onen
Jmenoval se Miller. Ale byl den
pražským povstáním
na ulici.“
„Co s tím budete
„Myslel jsem si, že vás
že Karl von Bauszer nebyl nacista
Jinak jsou to poznatky, které jsem získal na okraji mého
Hledám toho muže,
kterého Miller najal k
316
je nechal ale tak
zavraždit?“
„Myslím si, že to
v úmyslu. Jsem
netušil, jaká nehorázná sexuelní anormalita se
došel pro peníze, se stavil
na Vinohradech, která
prášky.“
„Jak jste na to vše
že onen muž, když ten podlý
skrývá. Po
když si
službu, a koupil si
Elfriede.
„Bylo to více
vaší zásluhou. A také jsem našel
kde jste byla s otcem
vyfotografovaná.
Mumy a Vaška Klimentovy jsem se dostal na bývalou bytnou vašeho
otce. Mimochodem, ona je jeho vzdálená
jsem ráda, že jste si to nenechal pro sebe. Stále mne ta
otec a gestapo, v noci strašila,“
„Jen ten vrah se mi ztratil,“
si
„Jak se mohl ztratit?“
jsem tu
Jeho matka, paní
ho asi deset let hledala
pomocí policie, objevil se teprve na jejím
Když jsem se o syna paní
zajímal,
zjistilo se, že nikdy žádného syna
Elfriede
já
dlouho
a
„Kdybyste podle
syna mám, Mikuláše,“
I když to bylo
první pokusný let.
Pak
najít mého syna, zjistil byste, že žádného nemám. Ale
a ukázala ke kutícím
tajemství, nikdo o tom
bylo u Sýkoráku nabito.
Kluci tu byli všichni. Pak tu bylo spoustu
neboli
a spoustu manželských
Okolí kolem rybníka vypadalo jako
stouplo na vrchol, když byl u
zahlédnut traktor.
Diváci se dali do
vesnici
a Mravence,
letecké
na
aby co nejrychleji byli na blízkém obzoru pole, odkud bylo na
blížil se sem traktor s valníkem, na kterém bylo impozantní
dílo.
Trvalo dlouho, než dojel na louku k rybníku, a
všech
studovaly obrovské klubko
sešroubovaných vodovodních rour.
se nacházelo sedlo od kola, nad
tím se blýskal
rotor a ze všeho
jedna roura, na které byla
jedna malá
vrtule.
pomohli tu
posadit do trávy a traktor s valníkem odjel
Pak se
Jan Baleš s kanystrem a
lil benzín.
Vzrušení stoupalo.
z klubka mladých
vystoupil obr
a blížil se k létajícímu stroji. Skoro
se tam nevešel a dav si oddechl úlevou, když nakonec
jen
Jan Baleš neustále
a zdálo se, že ho nastávající pilot pochopil. Pak byl nahozen motor,
který
Mravencovu motorku. Protože
jako blázen.
Mravence
Baleš nanosil do dílny ve
že je dlužen
lásce,
motor své motorky. Jan
statku hliníkové plechy, kterými se
317
v KOH-I-NOORU obkládalo, a
kol a použili jejich
z nich vrtuli. Na pohon zadní vrtule rozebrali po
k náhonu.
Jan Baleš
jednou
kladl na srdce
Pak odehnal diváky a dal pokyn ke startu.
a láskou
Motor
stále více a pak
klaplo, létající stroj se zvedl asi metr nad zem a
úžasnou rychlostí it kolem své osy.
Když se již diváci na tu podívanou nemohli dívat,
létající stroj na zem a nastalo ticho. Po chvíli vylezl
a
zvracel.
a
Trubhofferové, když pro ni
Když se
Baleš nadává:
to
tolik trpí.
vzpamatoval,
„Zdenku,
kolem své osy!“
vzteky do šutru. Kámen
kola.
masa a
se
se jim motaly hlavy,
dopotácel se k rybníku a
Jak mocná musí být láska k Julince
se znovu
na start. Bylo slyšet, jak Jan
jsem ti
že musíš zapojit i zadní vrtuli, jinak se budeš stále
pokývl hlavou, jako že ano, že na to už bude myslet, a Jan kopl
velikým obloukem a spadl do rybníka, na jejíž
se
„I ryby to
mínil
„Si blbej,“ sykl Ládík, ale
z louky, kde
motor.
Tentokrát se helikoptéra
V hlou
stála i
byla jako
odlepit od trávy,
stále
plyn.
Kamenová a s pocitem strachu se na to hlasité divadlo dívala.
velká a hranatá jako zápasník.
Protože se na všechny mladé muže z celého okolí dívala ze shora,
si na Zdenka
myslet. Když s ním totiž mluvila,
si oba do
vodorovnou linií. Ona totiž
také
dva metry.
Jenže
miloval Julii.
Kamenová proplakala noci a když se jí doneslo, že chce
zdrhnout, dostavilo se u ní pokušení mladíka udat. Nakonec
jen její dobrá
stránka
všichni mladí lidé, i ona, toužili po
Jen tak, dnes se rozhodnout a
zítra odjet do
Bez povolení a výjezdní doložky. I ona
svobodu, postavila
ji nad svou lásku.
se
naposledy podívat, jak letí
za tou
ía
zcela neznámou svobodou.
Diváci
pískat a povykovat
hesla. Nejvíce se ujalo: když tu helikoptéru od trávy
neodlepíte, tak to nechte patentovat jako lepidlo.
u
ubral plyn a pak motor vypnul. Odborníci,
s Janem Balešem a Mravencem, se
ve spleti vodovodních rour hrabat. Asi po
neopustily obraz
Sýkoráku ani na
byl zase motor nahozen.
Z hladiny rybníka se zvedlo hejno hus a po jednom kruhu nad plochou vody, jež hrála šedí
se zlatými paprsky odpoledního slunce, se rozhodly, že poletí k Hrudkovnám. Hrudkovny
byly od místa, kde diváci pozorovali pokusy Zdenka
na západ. A
tam,
318
tím
se nacházela svoboda. Nikdo si nedovedl
co to je. Zda je to
zda jsou to mandarinky na Vánoce, skromná možnost zvolit si svého
Nyní
motor
vzlykala a
takovou silou, že se
Kamenová neudržela a
jejího
co jí sahala jen do pasu, se
snažila ji uklidnit.
Létající stroj, který Jan Baleš a
s pomocí Mravence postavili, využívajíce všech
znalostí o letectví, které se jim dostaly do ruky, se
vznášet.
Masa
která se stále
dosud
v tetelících se výškách nad
Stroj vystoupil do výše
nebe, kde se vznášel
chlapci
jako lopaty
jásat.
poli, zmlkl.
plakat.
co
vysokých pecí, Hrudkoven. Jásot
se dívali do
neustával. Všichni, doslova všichni tomu dvoumetrovému
z otroctví.
za svobodou a za láskou.
, skandovalo publikum.
Pak se létající stroj
kolem své osy, ale
však snahu
Jen se bokem sunul nad hladinu rybníka.
zase stoupat.
Mládenci si postavili helikoptéru,
však možnost
vrtuli tak, aby se dala
její osa. Tato velká technická závada
že byl létající stroj neovladatelný. Jan Baleš
sice tušil, že stavba obrovské vrtule není tak jednoduchá, jenomže, jak to v mladých letech
bývá, doufal, že to
dopadne.
Nedopadlo.
Pojednou
vzduchem a
se do trávy
jeden
rotoru. To, co se pak
šlo velice rychle za sebou.
Kamenovou zasekl
Obrovský rotor se rozpadl a ostatní jeho listy se
zakously do hladiny. Létající stroj
chvíli
stát ve vzduchu, pak se ale
zadní vrtule, která
kolem vlastní osy. Pak
za hrobového ticha do vod Sýkoráku.
Chvíli trvalo, než obecenstvo pochopilo, co se stalo.
než
ženské
Kamenová do rybníka. Šla do jeho
a její hlava byla stále
Vlny na
se rychle uklidnily, jako by se nic nestalo.
šla. Chvilku
vodu až po bradu, pak ale
v mokrých letních šatech
rýsovala.
Najednou
obrovská dívka stát. Davem to
držela v pravé ruce létající stroj a levou rvala
zamilovaný, po Julince toužící pilot je
Tady ho
Tím
názory
zase být
i její prsa, která se
se ohnula a
mezerami konstrukce ven. Zdálo se, že
Kamenová si hodila obra na paže a jako by byl lehký jak pírko, vynesla ho na trávu.
položila
nohy a dávala mu sladké
dýchání.
ovo zdrhnutí za
rozcházely.
jak
a jen o onom
dýchání se
Jedni tvrdili, že
dlouho, než se probral
že málem zakukal,
druzí tvrdili, že byl
smyslech, už když ho
vynášela z vody, že
chudáka
strašil a zneužíval.
319
No, ono to nehraje velkou roli,
hlavu
než jsou oni dva.
si
vzala a dnes již mají
o
Zrzavá hlava majora Novotného
v odpoledním slunci, jak sem, do
branického revíru, svítilo od mostu Inteligence. Ta jeho zrzavá hlava by se mi hodila k mému
ztracenému pachateli,
si Obermeyer, když míjel
jeho pracovny.
již
u svého psacího stolu, povolit si kalhoty a
Proto ho volání
majora Novotného jaksi rozladilo.
se tedy na
a vstoupil do
se nadechl: nesmrdí, pomyslel si.
však viset v jejich rámu a
„Pane Obermeyere, máte dojem, že jsem se dnes nekoupal?“
„Co prosím?“ nechápal.
„Že jste nasával vzduch jako policejní pes, jako bych byl
stádiu, kdy
po chlévu!“ Obermeyer mávl rukou:
„Mám pocit, že se zblázním.
hnoji. Byla to myšlenková akrobacie,
proti vám
hájil se
„Jak se vám mohl ztratit, když o
ve
jediný
má zrzavé vlasy a páchnul po
spojená s mimikou mého
nic jsem
tolik víte?“
„To bych sám rád
se Obermeyer a
se k tomu, že
Novotný
jeho neklid, ale nedbal. Pozval ho, aby
ke stolu, což kapitán
a
s povzdechem sebou praštil do
„Také se mohu mýlit, ale má intuice do mne stále
že ne, že jsem na správné
“
„Tak to probereme spolu,“ navrhl
Obermeyer, ale
To mi tak
pomyslel si
Když muži probrali, co
prohlásil major Novotný, že intuice Obermeyera je asi
správná,
dodal kriminalistovi sílu do dalšího boje. Pak
dodal:
„Za
rodiny Steinovy
více, než jen nacistická ideologie.
Kdyby Miller
rodinu v Davli zavraždit proto, že to byli židé, jednoduše by je udal. Pak
by trvalo dlouho, než by
než by se dostali na
do
plynové komory. Ne, Miller musel mít jistotu, že budou
hned. Co víme o tom
muži?“
Obermeyer
rameny:
„Jen to, že si o
má pocit, že již o
oberst Bauszer myslel, že je to jeho
slyšela.“
a Elfriede Balešová
„A co?“
„Na to si zatím nevzpomíná,“
„No, je možné, že si vzpomene,“
Novotný a dal najevo, že je pohovor u konce.
320
Obermeyer se
promluvil:
zvedl a šel ke
Než
„Máte ženu, pane kolego?“ Obermeyer se
držel v ruce dva lístky:
práh,
jednou
a s údivem se díval na muže, jenž
„Ne, jsem již dávno vdovec!“
„To vím, ale nebyl jsem si jist, zda nemáte
na Rychtu, máme v sobotu premiéru!“
Obermeyer
a šel.
na
obstaral jsem vám dva lístky
vstupenky, které mu Novotný
do ruky. Pak
Sotva vešel do své
padl mu do oka spis, který si
od paní Pokorné. Ležel
na
stolku a paprsek slunce jako by mu
že na
si
tedy vstupenky do ochotnického divadla na
do kapsy saka, s jistotou, že nebude
kam je dal, a vzal do ruky spis.
První myšlenka byla, že je notes
Steinem, nevypadá.
zrychtovaný, že jako dílo, které bylo psáno panem
Celý spis
totiž zohýbané rohy a pomuchlané listy, vypadal spíše jako ceník, který
slouží prodávajícím
kde neustále hledají ceny
a podložek.
bližším
pochopil Obermeyer, že je to pojednání o Franzi Kafkovi, ale nikoli rukopis.
Tato kniha byla již
nakladatelstvím vydaná. Jakým a kdo ji napsal? Listy, kde to
stojí
byly
Již
spisem praštit do rohu, když
Byl popsán jen záhadnými
vypadl lístek. Obermeyer ho chvíli prohlížel:
(15) 25, 35, 48, (28) 1, 15, 69 a tak dále.
Nejprve si myslel, že je to
skautská léta a
se jím zabývat.
záložka a málem ji vyhodil, pak si ale
v závorkách by mohla znamenat stránky a ta ostatní slova.
hledání a
Vyšel mu docela souvislý text.
na
Dal se do
… první radní z Hradce nyní v Praze byl spojeno s naprostou pravdou
špiclováním pro rudé moci najít
pozor on ví že prozrazen…
se, že…
podnikne.
Obermeyer si povolil kalhoty a objednal si kafe. Celou konev. Pak se
textem zabývat:
První radní z Hradce byla
Hradec mohl být myšlen jakýkoliv, ale
spojitosti, kde spis byl a kde se našel, se
jednalo o Graz.
z Grazu, kdo je nyní
v Praze. Slovo spojeno dalo Obermeyerovi nejvíce práce, ale nakonec mu došlo, že v knize o
Kafkovi není slovo spojenci. Spojenci tedy zjistili s naprostou jistotou, že jejich špion pracuje
pro Rudou armádu.
byl
zjistit, kde bydlí, a zlikvidovat ho. Pak tu bylo
varování, že onen muž ví, že byl prozrazen, a že
podnikne.
Stein byl v Grazu, a aby se domluvil pomocí šifry,
onu knihu, kterou nazval
Elfriede svým rukopisem.
musela být i paní Steinová a Miller… ano, nyní se
nabízel Miller jako onen špion, se to
a
zamezit, aby paní Steinová, která asi
zprávu dostala,
o které se v ní žádalo.
321
Obermeyer si pískl: v tom
spojenecké špionáže.
najatého vraha. I se svými
byla Steinová ve vysoko postavené pozici odboje,
likvidování Millera
a pak se sama stala
Ten Miller! pomyslel si Obermeyer a v okamžiku vstal od stolu a utáhl si pásek u kalhot.
si sako a hnal se do vrátnice.
tím si telefonicky ve
objednal auto.
„Do
všichni
vyrazil správným
na šoféra, aniž by
již s Obermeyerem
Vesnice je jako vždy
kde to je.
byli
protože mladík nic nenamítal a
-
Kostelík se díval
malebné údolí na panský
jemuž se zde
Hrad, a cesta je
vedla prudkou
kolem Otržínka, jehož
se podobal
Tady narazili na
národní výbor a starou školu a již byli na
u smíšeného zboží, jediného obchodu ve
vsi, u
Tady Obermeyer pro jistotu ukázal rukou, aby šofér zahnul k Mníšku, a hned první cestu
vpravo
k potoku. Narazili na most, který však nepoužili,
se dali vlevo po
kolem plotu a nad potokem,
tak úzké, že se mladý šofér
potit.
Obermeyer pozoroval jeho strach, a tak mu položil ruku na rameno:
„Je to jen kousek, za
se již kolem potoka nejede!“
Mladík se
uklidnil, ale
to trvat ani pár
opel. Mohutný kapitalistický koráb silnic.
Ze
se totiž vyhoupl
Tak tu stály dva vozy, Škoda Sedan a Opel Admirál, bohatství minulých dob a bída
Potok se nijak nevzrušoval tímto setkáním, tiše bublal, jen volání paní Bražákové
se neslo po jeho vlnách. Její sprosté nadávky již nikdo
nevnímal, jen pro chlapce
to naslouchání a schovávání se v lísce bylo
dlouhých chvil.
Vozy stály proti
a tiše
Kdyby byly býci,
by kopaly zadními kopyty.
Takto však stály a jejich
se poddávali
Alexandr Baleš v Admirálu
koho to sem
nesou, a mladík v policejním voze se tiše modlil, aby muž
ém
aby couval.
Alexandr však znal strach
když museli jet jeho cestou. Sám si totiž lopatou
vyhloubil koleje, jak tomu
takže vozovka
polní, traktory vyjeté cesty.
tedy couvat a mladému policistovi se ulevilo. Teprve
statkem Bražákové se mohly vozy
vyhnout. Alexandr vystoupil z auta a ptal se, co si panstvo
Tohoto
používal
a Mikulášovi to
že uctivost obchodníka zalezla panu Balešovi pod
také
moc k smíchu. Obermeyer ale
a do smrti tam
Proto
„Mám na starosti ty vraždy vzadu u Mníšku a rád bych se v této spojitosti na
zeptal vaší ženy,“
a ukazoval západním
proti proudu potoka, kde bylo
„Prosím vás, co by s tím mohla mít Elfriede
„Vypadá to sice
nebo uvedl
ale má.
divil se muž.
zná muže, který ty vraždy
322
Alexandr kroutil hlavou, ale již šel
cestou
poradit mladému
šoférovi, aby se
nad brodem. Ten sice
zdání, kde to je, ale kývl hlavou:
že nemusel nad potokem couvat.
Elfriede se nad
jako
„No, no, co to
být tak
když ji
takhle
„Musíte mi prominout, paní Balešová,
muže, který se mi mihl v mém
ale
vyplašil z teplého
odpoledne?“
jste
pocit, že znáte jednoho
jste odkud.“
„Ano, to bylo to jméno, Miller,“
si žena. Alexandr mezitím
láhev
slivovice a pozval Obermeyera ke stolu na dvorku u potoka. Obermeyer se
ke zdi
domu, ale chlapci si tam nehráli jako minule. Alexandr sledoval jeho pohled a policista mu
když jsem tu jednal s vaší paní, tak tam chlapci
pak jet do Prahy.“
„No jo, oni blbnou.
k Elfriede, která si lízla
zase staví helikoptéru,“
žlutého. Mohl to být
z beden auto.
Alexandr Baleš. Obermeyer se
likér, pomyslel si.
„Tak na zdraví,“
Alexandr a Obermeyer zahlédl v jeho ruce štamprle a
sebou to samé. Chopil se ho a s chutí vypil známou kvalitu:
se
„Již jsem vaše
pálit okusil, u
ale když zjistil, že to myslí
najevo, že jsem ti již
že je to dobrý
za
Alexandr
zase se uklidnil. Elfriede mu dávala
Ano, Alexandr již
že i mezi lidmi,
pracují pro režim, jsou poctivci. A
všichni, co drží krok a hubu, pracují pro režim!
Obermeyer se
na židli a
„Kdo byl první radní v Grazu?“
„Herr Miller,“ vylítlo z mladé ženy. Policista
„Ano, první radní z Grazu byl pan Miller a otec se s ním znal,“
„Tak se nám okruh uzavírá,“
„Jen se
napijte, láhev je
si znovu upil slivovice Obermeyer.
plná. A povídejte…“
Alexandr.
Obermeyer se
lépe zasunul do
zahradního
Ze
za potokem
pes a vlaštovky létaly zcela nízko nad hladinou. Pohoda. Od západu se údolím táhla
z brdských
„Oberst Bauszer
dostat rodinu Steinovu do
však, že žena
pracovala vysoko v odboji a byla špiónkou pro spojenecké velmoci.
musel prozradit Millerovi její
a ten nechal ženu zavraždit. Onen chlápek, který to pro
objevil svou zvrhlou sexuální úchylku a od té doby tu
v kraji vraždí. S výjimkou osmi let, kdy tu nebyl. Kde byl, to nevíme. Jediný, kdo tu v kraji
323
byl osm let
je
syn paní
zjistilo se, že žádného syna
„Odkud by
hledala, ale když
být?“ zajímal se Alexandr.
„Z
však
která ho
Obermeyer.
„Se mnou jezdí každé ráno do práce chlapík, a
Ríšo. To je
sama pro sebe, abyste tomu
mu
mu
Hrajeme karty…“
Obermeyer to znal. Bývala to rodina, která žila jen z cest do
a zase
Mluvilo se o všem a všichni se
znali.
se skoro každý všední den, ráno a
po dobu jízdy
nic více, nic
se málokdy stýkali. Policista polkl:
„Jmenuje se Ríša?“ Alexandr kývl hlavou.
„Jak vypadá?“ Baleš si zapálil cigaretu a
modravý dým:
jak mu do nich vnikl
„Je dosti obézní a není moc pohledný… je zrzavý…“
„Zrzavý?“
„Ano, zrzavý,“ potvrdil Alexandr a
pocit, že mu Obermeyer
jste, že je
„Ano, tak jsem to
problém… co to bylo? Dlouho se o
tom diskutovalo! Ano,
jsem si
musel si koupit po své matce
kde
kde byl vždy doma. Ano, nedávalo mi to smysl a také mne to moc nezajímalo,“ kl
Alexandr Baleš.
„Chcete tím
že
„Spíše nemohl
rozhodla, že
po matce
Alexandr
rameny:
domníval se.
mu
uvažoval Obermeyer. Alexandr jen
slané sušenky.
a Elfriede se
Do zahrady
chlapci, sotva
pozdravit, hned zmizeli za domem. Chvilku bylo
slyšet, jak se dohadují, ale
bylo zas ticho.
Pak ve statku na
stráni, u
bouchly
a bylo slyšet ženský hlas, jak
nadává. Nebylo však
ani slovu. Pak se údolím
mužský hlas:
Baleši, ty starej
to nemáš co na práci, že jen tak sedíš? Co jsi dnes zase ukradl??
Alexandr se
si povzdechl:
a pohledem zavadil o
dokáží být sousedi
„Ano, a od rána do
Mezitím
t? Obermeyer
že ano!“
naložení v lihu,“ souhlasil Alexandr.
Elfriede a
„Už abys
stále poslouchat?“
policisty: co tomu bude
to posezení
se
do
oknem hotové, kdo má toho chlapa
324
„To byste museli odkopat kus
za domem je sráz.
„Však už toho má
dala mu
polibek na
žena, pomyslel si.
hulvátské
divil se Obermeyer, když si
odkopáno,“ chválila žena muže, objala ho kolem krku a
Obermeyer pocítil píchnutí v prsu: tak to
má
hlas
chvíli poletoval mezi
nereagoval, po chvíli ztichl.
„Jak se jmenuje ten Ríša?“
a jelikož nikdo na jeho
Obermeyer. Alexandr
„Tudle jsem musela telefonovat, a tak jsem
ošklivý a paní
mu
Ríšo,“
Obermeyer na ni vykulil
že
rameny.
do hostince.
si Elfriede.
tam takový
že vypadal jako kluk. Praštil se do
„Ano,
jsem s ním sám mluvil! Já to
jednou setkal! Jak jsem na to mohl zapomenout?“
že jsem se s mým
Kapitán Obermeyer se
a nasedl do vozu, jenž na
povel k odjezdu. Jelo se k hostinci Pod Horou.
již
nad brodem. Vydal
nabito. Jen na nového hosta hodila vzteklý pohled a
za pípu.
Obermeyer vyhledával
kontakt s tlustou
aby ji mohl pozdravit, ona se jeho
pohledu vyhýbala. Rozhlédl se tedy a zasedl spolu s mladíkem, co
policejní
ke stolu,
kde byla
místa volná.
Chlapi se
dívali a on si všiml, že i ostatní, co
pozorovali. Ano, jaká to drzost vstoupit do vesnické knajpy, být
neznámým,
si Obermeyer a usmál se.
Najednou, zcela
postavila limonádu:
„Von
praštila
že ano,“
ním
u jeho stolu, ho stále
doprovázen, být
piva a
mládence
a byla
„Co tu hledaj, mladej?“
bezzubý
s fajfkou, který byl tak scvrklý, až
se zdálo, že ho fajfka zarazí do
jako palice zarazí
do louky. Ona však držela
v ústech a
pobafával jako lokomotiva. Na tuto otázku asi všichni
a
tu byl hukot, jako v každé jiné putyce, když se chlastá, všichni ztichli.
„Ale, mají tu dobrý pivo, tak jsem se stavil,“
do kostelního ticha.
Lokál byl nadále tichý, nikdo
ani slovo. Vzduchem se valil dým z cigaret a
jsme sice venkované, ale ne na hlavu
Tento trýznivý duševní teror vzdal
Obermeyer první:
„Jo, a je
studené.“ Zase bylo ticho.
„Mimo jiné tu hledám Ríšu. Jak
víte, jsem od policie!“
Hospoda se zase
jako
jako by se nic nestalo, jako by si
nedobylo své právo, právo na informace.
praštila dalším
Obermeyera, ale mladíkovi limonádu
325
Od pípy se odloupl mužík, malý, ale tak
tlustý, až bylo podivné, jak se sem dostal.
Aniž by se zeptal, sedl si k Obermeyerovi a pípl jako
„Dám si pivo s rumem!“
Než
Obermeyer
pokus požadované objednat, stála tu
náhodou oba nápoje v ruce. Postavila je
tlouštíka a
se tak
že srazila mladého
svým mohutným bokem na zem.
majíc jakoby
na podpatku,
„Tak co mi povíte,“ zeptal se Obermeyer, když
zapil
v ústech.
rád
Ale asi
každá lidská
na
zlozvyky své specialisty.
Mladík se mezitím zvedl a
si zase sedl.
kterou
onen muž vzbuzoval,
mu stála vepsaná ve
„Co mu chcete,“ zeptal se tlouštík tak tenkým hlasem, že se
Obermeyer musel
podívat,
si
že o
nezavadí ani pohledem. Ano, tento tenký hlásek vycházel
mužovi z úst a policista vnímal mladého
jak se
„Chci s ním mluvit, jen tak.“
„Aha, a nevíte, kde bydlí, že,“ pípal tlouštík.
„V Rymáni, kde jinde,“ blafoval Obermeyer.
„Tak
si za Koblihou nedojedete sám? Když to víte?“ divil se malý.
„Kdybyste podle
syna mám, Mikuláše,“
najít mého syna, zjistil byste, že žádného nemám. Ale já
v té chvíli slova Elfriede Balešové v mysli Obermeyera.
Policista se chytil za hlavu a hnal se zaplatit. Mladý šofér mu sotva
Muži
do vozu a Obermeyer troubil k útoku. Kola policejního vozu se
a
plno
prachu.
zmizel
za
nad chalupou Alexandra Baleše a hnal se dále, kolem
mlýna, k Mníšku.
Najednou bylo krásné léto
Když chlapi zvedli
k suchým
svítilo
slunce. Když je postavili na
lilo jako z konve. Lilo a lilo. Mysleli, že
pršet, ale
Došli tedy
jako hastrmani
kde je
lamentující ženy.
V každém
již
zatékalo,
se valila voda ze
pod
jinde se
plašil dobytek a ve chlívech
prasata.
Lidé i dobytek, jak to bývalo, bydleli pod jednou
nezdála
ochranou, vstoupil do
strach.
Mládež
kolem potoka, který již
voda se drala vysoko pod jejich vozovku.
A protože se ta
nyní
pobírat tolik vody. Mosty byly sotva
Pak u staré školy vystoupila voda ze
a zaplavila plácek až k národnímu výboru.
Ladislav
kde se
zdržoval i
tu
pohromu a zapnul místní rozhlas. Tentokrát nespustil nejprve Gondoliéru, kterou hrál
každým hlášením pro Elfriede, ale
vyzval
aby se dostavili do svých
aby ti, co
domy po stráních, pomohli
domy u potoka.
Voda se valila.
326
Obermeyer se snažil nezmeškat
do
nemohly
bránily ve výhledu. Mladík, jenž
a za ním ceduli –
ale proudy vody, které
jel krokem.
jen
Když dojeli ke statku paní
zrzavou hlavou, jak
do luk, na východ od
postavu, tlustou, a zdálo se i se
tedy
Starý muž, jehož Obermeyer již znal,
mžiku byl mokrý, jako by
do Sýkoráku.
dobytek. Policista
do chléva a v
liják podobu
ale spíše vodopádu, který se valil všude, na každém
kousku kraje. Voda se již
vpít do
odtéci strouhami, valila se jako
pohroma z každé vyvýšeniny a jediný únik
v potoce.
Když se Obermeyer ve
paní
„Ne,
trochu
oslovil
syna?“
jsem vám
že ne.
jen Ríšu, o kterého se od kolébky starala.“
jste mi to
koukal: „Ptal jste se na to?“
Obermeyer zakroutil hlavou: „Asi ne. Jak se jmenuje ten Ríša?“
„Kobliha. On byl asi osm let
na Ostravsku,
to však
a
stále ho hledala. Když
teprve se vrátil. Pak
peníze, aby mohl statek po ní
koupit, protože nenechala žádnou
a on nebyl její syn. Nejprve padla chalupa obci, ale
pak
jen si pánové
že byl Ríša jako její syn a za babku mu ji prodali.“
„Je doma? Myslím pan Kobliha,“ zeptal se Obermeyer.
„Ne,
jste ho minuli.
kousek pod Horou a zmizel.“
„V tom dešti?“
„On
vlakem a
že
oknem vagónu
rameny:
jde, když prší, nebo když je jiná nepohoda.“
„Takže šel jakoby
pokývl hlavou a dal najevo, že ho debata již nezajímá.
se
která byla stále více neklidná. Pojednou kráva
a prasata kvíkla a vzadu ve stáji
zaharašilo a najednou stáli oba muži po kolena ve
„To jsem
a hnal se do zadní
prostoru.
„Mám vám
pomoci?“ volal Obermeyer, ale
by
vypadnout.
tedy k vozu, který stál na
jako
podivná
kývající se ve vlnách.
„Do
houkl,
se pomalu vracet.
mávl rukou a dal najevo, že
ale nyní vypadal jako
se dal do pohybu, a když se
mladíkovi
327
Kluci
v altánku v parku za Hradem a poslouchali to boží
že bude mít maminka o
strach a hnal se kolem Hory
kousek s ním, ale v sadu se
a hnali se
k potoku,
podívanou.
Pak si
Ostatní
zajímavou
Mikuláš si všiml, že v okamžiku, kdy
do sadu a tím pádem
koleje,
vlak od Prahy.
pátý. Napadlo ho, zda
vlak zaslechl, protože ani
on neslyšel, pro valící se vodu, jak
se podíval k lomu, ale nezahlédl nic, než
poslední vagón, jak mizí v lese.
Sotva
nad
svažující se prudce k potoku,
takovou podívanou nezažili.
na
stát
Co byli
„Potopa
Mikuláš a nikdo nic nenamítal.
tu
jako na
dlani,
jak se tito
lidé brodí vodou, která již vnikla i do útrob stavení. Slepice
létaly do korun
a všude bylo slyšet
dobytka.
Kluci to vzali klusem kolem hospody Pod Horou
krámem, a jak zahlédla koktavého Vaška, zahnala ho
od pekárny a chytla ho za paži:
Paní Pítovcová stála
Pak si
všimla Káji
„Kájo, ty tu
kolem výboru se už nedá projít, vzala by
a šoupla ho také do krámu.
Ládík
voda,“
a Mikuláš se podívali na Jardu z truhlárny, protože
„Jestli nás takhle pochytají, tak nebudeme nic
„Jo,
hospodu, když jim
do mlýna,“
bychom
zalézt!“
Ládík a již se kluci hnali. Neminuli však ani
žena a volala:
jste
„Ten už musí být dávno doma,
jsem ho
jak
lomem,“ divil se
Mikuláš.
„Lomem?
jsem mu zakázala chodit lomem, to musí jít kolem
zvolala
Tam, kde se od vlakové trati Praha –
odloupla spojka k hrudkovnám,
se
všech
v okolí – hluboká lesní studna.
spravoval poklop,
protože byl stále rozbitý. Nikdo
zdání,
dekly
Mluvilo se o tom, že to
cikáni, že si
topí, ale nikdo nikdy nikoho nenachytal
v tom okamžiku
od národního výboru Ladislav
s traktorem a od
Mníšku se vracel kapitán Obermeyer se služebním autem. Oba vozy zastavily u
a
muži si vyslechli její starost.
„Kde je ta studna?“
se
„Je
z vlaku?“
Obermeyer. Když se mu dostalo
zeptal
328
Obermeyerem
hrozné
pokud je Kobliha onen hrozný vrah, bylo možné,
z okna vagónu a samotné
v lese za nehorázného
nabudilo jeho
Tato myšlenka tak zasáhla jeho
že se zapotácel a Ladislav
ho
že
odporný
zachytl:
„Není vám do
pane Obermeyere?“
„Je mi
svolejte tolik
kolik se
uvolnit. Musíme do
lesa!“
„Na co? To bude
„Jde o život
a hnal se do
„Musím volat Prahu,“ houkl na
nenamítala a hned mu šoupla telefonní aparát.
„Spojte mne s Prahou, tady policie,“
poslouchal a zase
„Jedná se o nouzovou situaci, tak si
vzala sluchátko z ruky a tiše
Ta asi
jeho rozrušení, nic
do sluchátka Obermeyer. Pak chvíli
volnou linku
„Marcelko, spoj pána…“ podívala se na Obermeyera, a když jí
Najednou mu
dodala:
„… s eSeNBé Bráník!“
Netrvalo ani jednu minutu a kapitán byl spojen. Obermeyer
situaci a vyžádal si
uniformované soudruhy. Pak zase
hospodu a
svou korpulentnost
vylezl na traktor k Ladislavu
V rychlosti mu
se obává: onen Ríša
Kobliha je korpulentní, je zrzavý a posledních osm let byl
v tu dobu
nebyla v hromadném
zvaném Komárkárna uložena žádná mrtvola. Podobný muž byl na
konci války
zabít rodinu Steinovu, kterou
zabil stejným
jako
Pavlíkovou od
bylo vepsáno do
stárnoucího, poctivého
policisty.
Zdálo se, že
JZD
a pak
„Proboha, a my ho tu máme dnes a
u
Jedeme na národní výbor, já
to vyhlásím obecním rozhlasem,“
a již se jelo. Oba muži byli
byli jako všichni,
kdo
hlavu pod širé nebe – nabobtnaní vodou až na
a stále jim
protékal šaty.
ze mlýna
nikdy nezažil takový slejvák. Jak se asi musí maminka o
bát!
myslel si.
nejkratší cestou,
lom a pak kolem
, kde se nacházela
a to již
bylo kousek nad mlýnem. Vlak jedoucí od Prahy ho
protože ho
neslyšel
To se mu
nikdy nestalo. Najednou se mu
za zády, bez obvyklého
hukotu, klepání kol o spáry kolejí a
páry. Svalil se z náspu a
ležet na nacucaném
mechu lesního koberce, jindy tak lákavého a
Zcela
pozoroval lokomotivu a
vagóny.
se mu volat o pomoc, ale kdo by slyšel jeho
hlásek, když on sám
celý vlak?
Zoufale volal a mával rukama. Najednou
muže.
jednoho vagónu
postavu
329
Vlak zmizel v lese jak pára nad hrncem, tiše, ani
nehoukal,
to vždy u
do Hrudkoven
Jak
být tak velký vlak tak tichý? ptal se
v duchu a
pak nahlas. Ba snažil se
na plné plíce: JAK
BÝT TAK VELKÝ VLAK TAK
TICHÝ? Nyní
zjistil, že
a liják jsou tak
že neslyší ani
vlastní hlas.
Najednou se
bát, a proto rychle vstal a
stromy, ani
návoz, kde vedly koleje.
kmene vysoké jedle, že se svalil a
ležet.
ale nic
les,
tedy jít, ale vrazil takovou ránou do
Protože se vzduch
ve vodu, popadali muži na traktoru sotva dech. Najednou bylo
málo toho,
je na
nejvíce – kyslíku. Zadní kola traktoru byla do poloviny pod
vodou,
ta menší, zmizela pod hladinou zcela.
do národního výboru byly
a voda vystoupila až na
schod.
i Obermeyer se
probrodili až
k pátému, suchému schodu a nedávajíce najevo
studených
vstoupili do
zapnul
místního rozhlasu a
až se lampy
„Co mám
abych
Obermeyer
lidem
povodni,
v lese
škodu, než je?“
sem uniformovaní
co bydlí dole u potoka. On sám by
„Zavolejte
z okna vagónu?“
SNB. Ti by mohli pomáhat
jít hledat chlapce ze mlýna.
se tu vyznají,
v lese… kde je možno
nad tou divnou otázkou:
„Když to tak vezmu, tak všude…“
„To se ale
„To by
ptám. Myslím, kde by Kobliha mohl
v úvahu trasa od lomu ke
z okna
do Hrudkoven, pokud chlapec
jít
„Jak je to dlouhé území?“
„Asi 700
to bude,“
„Jako od lesa u hospody ke mlýnu?“ Ladislav
pokývl hlavou.
„Tak ten pás musíme prohledat, svolejte chlapy,“
Obermeyer a
JZD
vzal mikrofon do ruky a po vesnici se
jeho slova.
zesílil hlasitost, aby
jeho elektronický hlas
Když se chlapi sešli u hospody,
sto šedesát, a podávala všem
policistu z Bráníku ohromila.
horký
jako by vážila pár kilo a ne svých
To byl již druhý kladný skutek, kterým
se v chalupách u potoka
boj s vodou. Ti, co
na
vynášeli cenné
do sucha, ti, kterým cestu
voda,
do
Mikuláš
s Ládíkem a se Zajícem
schody od lesa k pozemku a zjistili, že cípek zahrady se
v dravou
Vrátili se tedy a
po stráni, kde
Mikuláš své tajné místo, až
ke
oknu. Okno bylo
a Elfriede tudy neustále vylézala a zase vlézala.
Bylo to jediné místo, kterým se dalo dostat do domu.
samotný nebyl vodou zasažen,
moudrý neznámý stavitel postavil stavení na skoro metrový podest.
Místo naproti
a židle, vzalo za své.
oknu, kde Alexandr vykopal
naskládané kameny, které tu
a kde Elfriede postavila
splavila voda
330
v jednu hromadu, ze které
Mikuláše.
zavalené židle. To bude tatínek smutný, napadlo
Jakmile Elfriede
zavolala je
ve zvyku, aby
Mikuláš kamarády
pokoji, dnes tam chlapce zahnala. Kluci tedy koukali z okna,
které vedlo
jak se chlapi
k lesu
s panem Obermeyerem, a
s úžasem se dívali na zahradu a cestu kolem paní Bražákové. Vše byla jedna ucelená vodní
hladina.
„Hele, tamhle
tvoje maminka,“
Mikuláš a ukazoval na
jak jde a zoufale se
Ládík jí zamával z okna, které bylo v prvním
chalupy, ale
s cestou do Mníšku, po které matka
bylo prakticky na stejné úrovni, a ona se
Znala schody, které vedly
k potoku, dále pak na pozemek rodiny Balešovy, ale dnes se
tato cesta zdráhala
její vzácnou
„Paní Elfriede, jak se k vám dostanu?“ volala ze silnice.
Na tebe jsem byla
myslela si Elfriede a zavolala:
„Pošlu vám Mikuláše, paní
matku Ládíka ke
oknu.
hned to bude.“ Pak poslala chlapce, aby
„Jak dobrodružné,“ mínila, když jí Elfriede pomáhala do
„Víte, Elfriede,
by to
kafe a cigaretu,“ mínila, když se usadila.
„Kafe by tu bylo, ale cigarety nemám, já
kde má Alexandr cigarety
Elfriede
„Lexa tu žádné nemá?“
„Ne,“ odsekla mladá žena a
se na ni
podívala.
„Na to, že se tahá… scházíte s mým mužem, nejste zrovna moc ochotná!“
„Nevím sice, co máte na mysli, ale Ladislav není zboží, za které by se
platit…“
„To není, ale jednou mi
saka pomuchlanou cigaretu.
zaplatíte!“
a našla v kapse jezdeckého
ale máte, jestli se nemýlím!“
Elfriede
okurek, plná
nemohla odmítnout, protože na
se zápalkami.
jsem takovou
když jsem nenašla Ládíka doma, on je u vás?“
„Jo, radši jsem
poslala do
Elfriede, jsouc ráda, že se mluví o
jiném.
Nemohla
na
dokonce si na tom
ale pak radši
tomu, že
zásluhu.
stála prázdná sklenice od
ví o
se
pokoje, než aby se jim
stalo,“
který má Elfriede s Ladislavem a
tom, že to málem panu
331
nasála
ráda
z cigarety a
„Slyšela jste, že se
je na
co se tam stalo.“
ze mlýna utopil? To je
hrozného, já bych to
ti ji nepustí na krok. Chlapi šli do lesa, to bych
u
„Cože,
se utopil? Který to je? Není to ten, co je u nás?“ lekla se Elfriede a
hnala se po schodech nahoru:
„Jak ty se jmenuješ?“ chytla Káju
co vypadal jako zajíc.
„Já jsem Kája, Kája
„Nejsi
chlapec a zbledl leknutím.
ujistila se matka.
pokoje se zjevila
„Poslyšte, ty schody, to je pro ostudu, jak po tom
chodit? To by mi Ladislav
mám dojem, že si Alexandra vezmu stranou, to nejsou schody, to je lepší
mínila paní
a nehodlala se uklidnit.
„Jak se mohl
Elfriede mu
utopit,
kolem lomu
dlouhé ucho, protože to, co
divil se Mikuláš.
slyšel velice
Pak si ale s leknutím
„Jestli ho
vlak?“
„Nebo jestli nespadl do
„Tak proto
úzkých schodech.
zamyslel se Kája
chlapi do lesa,“ pochopila
a pomalu scházela po
„Balešová! Ba-le-šo-vá!“ zaslechli volání ze silnice.
„To je paní
z pekárny,“
„Co tu chce?“ divila se Elfriede.
„Asi hledá Zajíce,“ domníval se Mikuláš.
„Copak máme zajíce? Máme
jen králíky!“
„Mami, já jsem tady, u Mikuláše!“ zvolal Kája, vykloniv se z okna.
„Proboha,
nevypadneš!
tam, kde jsi, až opadne voda, tak
nás je vše pod vodou,“ volala z cesty do Mníšku.
u
„Na co chce toho zajíce,“ stále nechápala Elfriede. Mikuláš mávl rukou:
„My tak
Kájovi, jako ty
matka teprve pochopila. Pak se znovu ozvala
voláš Bubi,“
„Balešová,
jsem vaši Magdu, je na druhé
se sem dostat.
že bude spát u Boženky Kubišové.“
„A kdo jí to dovolil?“
Elfriede
Mikuláš
potoka u
a to
332
„Co je mi do toho, jak to máte doma
Lepší, když bude spát u
než
aby se vám utopila,“
a rozhodla se, že
Dala se cestou
zdání, kde bude spát, protože oba spodní mosty byly již dávno pod hladinou vody a
z pekárny koukala jen
a
„Já ji pozvu na noc k nám, dnes se do pekárny nedostane,“ rozhodla se Kv
se k tomu, lézti z okna.
Obermeyer byl spokojen, že se
budou
S ním jich bylo deset.
je, co
„Každý z nás máme asi 70
které musíme prohledat. Od silnice až k dráze.
Pak se uvidí, na kolejích dám nové instrukce!“
„A co
také
mluvit,“
hledáme?“ ozval se jeden
ze mlýna.
být, že se tu bude motat tlustý a zrzavý chlap. S tím bych
Obermeyer.
Chlapi si povídali, ale pro kvílení
a hukot
nikdo nikomu
Navíc byl mezi nimi velký odstup, a tak šli a
na zem. Každé
prolezli, snad i
každý lístek spadlý ze stromu obrátili.
pomalu, jako
stále znovu se dívat,
nabádal muže.
Nad mlýnem vedla lesní, zapomenutá cesta a po té se vydal Obermeyer. Trochu se chýlila
k pravé
a nikam nevedla,
u
do Hrudkoven. U ní se také nacházela ona
studna.
jednou se Obermeyer podíval na vesnici, jež tu spolu se starým mlýnem
pohádkovým kouzlem. Jen potok sem jaksi
byl široký jako
mlýna byl
zaplaven, jako
všechny dvory
jež stály blízko
Šílenou rychlostí
auto od Mníšku zaujalo Obermeyerovu pozornost. Byla slíbená posila z Bráníku.
Šofér, jenž tu už víckrát byl a kapitána znal, prudce zabrzdil.
civilista,
se
na zadním sedadle,
a
hlásil, že se asi protrhne hráz u
za zámkem a
že musí varovat celé povodí.
Šofér, jež tu byl ve vsi již víckrát, prudce zabrzdil.
civilista, jež se
na
zadním sedadle
a
hlásil, že se asi protrhne hráz u
za mníšeckým
zámkem a že musí varovat celé povodí.
Obermeyer rychle chápal a dal muži k dispozici
jež stále stál
hospodou pod
Horou.
Pak dal povel k prohledávání lesu.
byl chvíli
až jí
plné
pozastavil.
Že však najednou
Jedle
tvrdý kmen a navíc drsnou
Chlapci tekla krev
Nebylo to pro venkovského kluka nic nového, nic, nad
by se
kde je, a
Ztratil smysl pro orientaci a jednoduše
vzduchu,
tím hustým a vytrvalým
nic
toho se bál.
kde je. Netušil, zda to bylo nedostatkem
nebo prudkým nárazem na kmen. Jako by se
333
probral ze zlého snu a
že za chvilku
maminka a pohladí ho po vláscích. Jenže
maminka
se rozhlédl, ale nic mu
známé, nic mu
že by tu už
byl. Nemohl si vzpomenout, ani odkud a kam jde. Zda je ráno,
byl kousek pod náspem, po kterém vedly koleje,
ho.
jen temné
kmeny
Mech, na kterém dosud ležel, byl nasáklý vodou jako houba. Nedal se srovnat
s tou
nádherou, když se za teplého
svitu a
ptactva válel s rozkoší
v jeho duchnách! Mech ho hladil po celém
i po
že se
rozchechtal, i když byl v lese sám. Jenomže
nebyl v lese sám. Byli tu ptáci, veverky,
srnky, bylo tu vždy tolik života, že si nikdy
sám.
silnici do Mníšku a
šel do lesa na houby, když maminka zakládala na
Vždycky našel.
lesa,
tam, kde uhýbala cesta do
svítily
žlutou barvou, tolik lišek tu bylo. Protože to
byly velice malé houby,
je nerad sbíral, i když maminka tvrdila, že je to pochoutka
k nezaplacení.
Radši byl, když našel bedlu jedlou. Jednou, když se šplhal do
na vrch, o kterém
že tam rostou, zvedl hlavu a
bedlu,
metr vysokou, s krásnou zdravou
hlavou a nerostla tu sama,
celou rodinku kolem sebe.
se
že se o dnešní
olízl, když si
jak z hub maminka
zasloužil on! Jak byl na sebe hrdý.
a chválila ho,
Dnes však prvn pocítil, že je v lese sám. Vnímal samotu, kterou znal, jen když byl za trest
poslán do
na
starého mlýna. Jediný
nebyl slyšet, jediný zvuk les
nevydal,
byl
na
melodie.
Najednou se chlapci
mihlo v postranním
tam, kde
vnímá jen pohyb.
Rychle se
doleva, ale nic
Chvilku se ani nepokoušel dýchat. Pak zase zahlédl
na pravé
a hned zase na levé. Nebylo to však
co by mohl
pojmenovat.
si na kance, divoká prasata, a
se bál.
že jediná záchrana
nimi je
vylézt
kam
Dlouho se nerozmýšlel.
jedle, která
nesla na
otisk chlapcova
asi dva metry nad zemí a
dokázal
šplhat. Sotva se dostal
bylo to již zcela snadné. To již lezl jako po
kterých
v mlýnici plno a na kterých byl
nejrychlejší. Pak zmizel
stromu.
dohnala paní
a nabídla jí
v panském
byla chudá vdova, bydlela s jediným
pekárny a byla k ruce
u pece i
za pultem. Karel, její syn, kterému kluci
Zajíc, nosil jen to, co
jiní odložili. Protože ale neslyšel doma lamentování a
matky,
Kája
celkem
a dokázal se zapojit do
vesnické klukovské party, ve které byly
zákony
dost tvrdé.
byla zvyklá
almužny,
to ale
dokázala se tolik radovat a
chválit darované, že se stalo
Její
veselost dokázala
nakazit.
nelíbala ruce, nedávala najevo ponížení, to vše
zázemí ve všech
ženách ze vsi. To
jedna
Když
slov
vyhnala ji panímáma ze statku, protože se k nim podle jejích
s nahou prdelí.
Vzala tedy malého Káju a našla si místo
i s ubytováním. Byla
mladá a byla
mezi vrstevnicemi oblíbená. Po dvou letech smutku, který držela, ji holky vzaly s sebou do
hostince Pod Horou na zábavu.
celý
se bavila a ani staré báby, jež
334
nakukovaly do sálu okny, nenacházely na jejím chování nic nemravného. Pak pro ni
švagr, starší bratr jejího muže.
že on byl toho
že musela z domu, ale
myslela si, že se s nenávistí jednou musí
a šla. Švagr nebyl ženatý, protože se bál, že
by se musel
rozvodu
Že se švagrová do dnešního dne
o
podíl,
že živila
sama, to se mu líbilo a tak jí
tanci
nabídku
Myslel si, že
nápad, o kterém již dlouho uvažoval a který se mu líbil, se bude líbit i jí. To si ale dal.
Vdova ho
sálu, dala ruce v bok a spustila. Celý bol a
posledních
let mu
do
Hudba
hrát a lidé ztichli. Tuto podívanou si
nikdo nechat ujít. Ani muzikanti ne.
Nikdo
panímámu
s jejím starším synem rád. Byli to hamižní a lakomí
lidé, a když se mladší
oženil,
jeho ženu, že si ho vzala pro peníze. Prý ho pak
utrápili. No, jak to bylo, nikdo neví, ale jednoho dne dostal silný epileptický záchvat, ze
kterého se neprobral.
Panímáma
vesnice to
jakou ostudu si
Když
vyrazili ze
na mladou, že to dostal z ní, a netrvalo dlouho, vyhnala ji ze dvora. Celá
oni však
majetek tak
v mysli, že si ani
vynadala, šla si sednout ke stolu, jako by se nic
Kapela zahrála tuš a bylo zase veselo.
Chlapi ho pak
Od té doby stála celá vesnice
po mladém
ženským se líbilo,
že
všemi, co si myslí. Stará
pár dní po
mladé do
pekárny výbavu, kterou ve statku po smrti syna nechala, ta ji však hnala až hornímu mostu a
nic si nevzala.
„Lehnete si v horní hale na otoman,“
uloží, aby ji
„Boty si sundáte
Lámala si hlavu, kam ji
dodala.
„To víte, že sundám, paní
Jsem vám
za kousek sucha,“
a
zdálo se, že
Když
vyšlápnutou polovinu kopce, musely si ženy
Šaty se jim lepily na
cesta byla blátivá a klouzalo jim to a neustálý liják nedával nikomu
že ustane.
„Není mi do toho nic, ale byla jsem nedávno na
mám tam sestru. Chodí
uklízet ke
to jsou
bohaté dámy, staré panny.
tam zrovna vaše fordka
s tou Rakušankou, Balešovou s vašim manželem. Moc se mi to nelíbilo,
i toho chlapce
Mikuláše s sebou.“
se dala do zdolávání kopce, aniž by
Než vešly do haly,
„Tady si nechte boty. Jo Stehlíkovi jsou naši
Elfriede, jednalo se o
z ciziny.“
Ladislav tam vezl paní
„Ach tak, vy o tom víte? To je jiná,“ uspokojila se
se
jako kakabus, ale již nic
s chlebem namazaným máslem a zmizela
jsem jí zkazila náladu,
si
mléko, natáhla se na otoman. Venku byla již tma,
deku, horké mléko
a když dojedla chléb a vypila
proto, že nad krajem stále ležely
335
nízké mraky, na které by se snad dalo i sáhnout.
domov pod vodou, chlapec byl
u
a tak
ke stropu haly a dumala nad svým životem.
si sedla ke krbu a zapálila si cigaretu: tak ke
gardedámu si berou Mikuláše,
si
jezdí Ladislav s Elfriede. Jako
První ho
Ladislav
Šel Obermeyerovi po pravici. Vypadalo to, jako by se zjevil
Byl velký, tlustý a zrzavý. Chlapi svítili do mlhy baterkami, což viditelnost
zhoršovalo a byla
jen náhoda, že
našli.
Mlha se válela v lese, že nebyly
ani koruny
jako roztrhané záclony v strašidelném
„Richarde, jste to vy?“ Najednou stál
Studená hradba vodních kapek se
jednou
zrak a zvolal:
onomu odpornému muži. Byl jako
obr a šel
„Co ode
chcete?“ zeptal se.
zvolání se rozlehlo lesem a v okamžiku se všichni chlapi
a
Koblihy kruh. Muž se díval
ve kterých byl
strach, ale i vzdor.
„Co tu
kolem
oslovil ho Obermeyer.
„Chodím tady, je to snad zakázané?“ odsekl Kobliha.
„Kde je
Kdo to je?“
„Je to malý chlapec ze mlýna. Ztratil se, a tak ho hledáme!“
„Ano, malý chlapec,
jsem ho z vlaku,
jsem mu pomoci…“
„Kde je! Kam jste ho schoval?“
„Schoval? Já ho
nenašel!“
„To se vám stává
Že hledáte malé
„Ne, ale to
z vlaku, zdálo se mi, že volá o pomoc…“
jsem
„Tak se ve vás vzbudilo dobré srdce, že,“
zapálit si partyzánku. V okamžiku, kdy ji vyndal
se tedy, že si místo
odplivne.
po lese?“
JZD a
byla cigareta
se snažil
Rozhodl
„Pane Richarde Kobliho, jménem zákona vás zatýkám,“ zaburácel Obermeyer a
hledal po kapsách pouta. Jednoduše je nenosil a žádný uniformovaný soudruh tu nebyl,
aby se muže chopil. Poprosil tedy chlapy, aby ho drželi.
„Co
To byla dobrá otázka. Nemohl
že je to zvrhlý vrah, který v kraji
genitálie ženám, dívkám i
co by z chlapa zbylo.
že se domnívá,
Dovedl si
„Máme
z rozkrádání národního majetku,“
a hluboce se
to však
to byl v jejich
doby. Když se
Jinak bylo rozkrádání lidového majetku pouze kavalírský delikt.
336
„Co kecáte za blbosti?“
Kobliha, ale
chlapskými pažemi neuhýbal.
Obermeyer byl pojednou v tísni: musí chlapa vyslechnout, musí se
zda
ale
musel
aby se dále hledalo. Pak se rozhodl:
„Pane
mohl byste dále vést hledání
Koblihou promluvit. Nevíte, kde by se to dalo
„Nejlepší by to bylo
Na sále budete
já si tady musím s panem
sami,“ mínil
Obermeyer ukázal na chlapy, svírající obra:
„Vy
se mnou,“
a již se dal do kroku. Policista se nacházel ve svízelné
situaci: kdyby
pravdu, nemohl by
by za to, co by s mužem lidé
které si vymyslel, nebylo však
pro muže, aby zabránili, aby jim chlap
neutekl.
se
Kobliha svíjet a Obermeyer
že když nedodá
sílu,
neudrží ho. Proto
výslech již cestou:
„Máme vás
že jste
„Takže ne rozkrádání,“
jeden
unesl, Kobliho. Pokud víte, kde je, tak se
a
stisk. Druhý
to samé.
„Vzpomínáte si na vilu nad Davlí? Na konci války? Nebyl jste tam?“
Zdálo se, že obru sklesla ramena. Pojednou šel jako beránek a
vzdor. Je jako malé
ve svém duševním obzoru není dál než
Obermeyera.
léta po onom
lijáku tvrdili lidé, že taková katastrofa
nepadla. Jako by
bytost lila bezedný kýbl.
ta
vodopád. Kraj byl vyschlý a
vody tak
nic vpít do
a tak se voda valila po povrchu
Byla to
množství
které se
Mníšku a okolí se vylily.
se mu vkreslil
napadlo
nikdy
kapky vody, spíše
že se
koncentrovaná
Brdy a v oblasti
Vozidlo SNB, které Obermeyer dal k dispozici muži, který
se
že se možná
protrhne zámecký rybník, se sice na cestu k Bojovu vydalo, ale u staré školy ztratilo kontakt
s vozovkou a
uplavalo. Zastavilo se
o budovu národního výboru.
Mladý uniformovaný šofér si vylezl na
sebe.
auta a
na tu
kolem
Z vesnice se dalo utéci jen
k Davli, kolem nádraží. I Mníšek se stal nedosažitelný:
prudká smrtelná
u Komárkárny zmizela pod hladinou vody. Komárkárna též.
Když Obermeyer došel s Koblihou do Hospody pod Horou,
znenadání pršet.
Obloha však nadále strašila svou tmavou šedí a
tichem.
a ptáci
a tak nebylo slyšet jediný zvuk. Lidé
na proudy vody, které se znenadání
vytrácet.
Hostinská
se vecpala do futer hospody, že by ani myška neproklouzla:
„Kam ho vedete?“
337
„Musím si s ním v klidu promluvit,“
nehnula z místa. Bránila svou hospodu
délka neznámých
„Tak nás
Obermeyer a byl udiven, že se
o
zdání,
kam až sahá
chceme jen v suchu vyjednávat!“
„Pokud jste si všiml, tak již neprší,“
hostinská. Byla zpocená a
se jí
lepila na
Její obrovská prsa budila spíše odporný dojem než lákavý a
Obermeyer
hledal tu ochotnou spolupracovnici z odpoledne.
Znenadání oslnil štít hospody paprsek slunce. Byl tak
tok jinak poklidného a
na vodu skoupého
zda
nenávist v jejích
„Poslyšte,
si sodovku a kafe,“
jako pohled na divoký
potoka.
nedovolit Koblihovi vstoupit do hostince, ale pak, když
a volskou pokoru Richardova
došlo mu:
on sem nejde na pivo, ale k výslechu. Sedneme si do sálu, dáme
beze slova uvolnila futro
a
do sálu. Obermeyer
se díval s údivem na velkou místnost
vymalovanou a vyštukovanou. Parkety se leskly a
severními okny se sem dívaly domky vesnice. Kdo by
že je to tu tak
pomyslel si,
ale již si sedl naproti Koblihovi a pokynem ruky dal
na
aby odešli. Protože
aby
trápil se celou dobu výslechu, zda je to napadlo.
Neznali policejní rutinu a on si to
Kdyby si ten zrzek
na
dovolit, nic
by s ním nesvedl.
„Kannten Sie den Herrn Miller, aus Graz, der während des Krieges in Prag lebte?“
„Jak bych k tomu
divil se Kobliha.
znát
z Grazu? Za války jsem do Prahy nechodil!“
mu zcela ušlo, že tuto otázku položil Obermeyer
Policista se rozhodl, že mu
poznatek, že mluví
Miller musel najít vraha, se kterým se mohl domluvit, Obermeyera trochu trápila.
nepodivil nad poznáním, že Kobliha mluví tak
že ani
„Na sklonku války jste dostal peníze za vraždu.
z Davle.
jste zabil i
že
se
jste zlikvidovat paní Steinovou
Zrzavý mohutný muž vykulil
ale zdálo se, že Obermeyera nevnímá. Jeho pohled byl
prázdný. Ruce se mu
a dech šel
kriminalistovi bylo jasné, že
takhle se nechová jen provinilec, ale i
kterému je dávána vina neprávem.
do patra nechodily, jejich
pokoje byly
Obermeyer tiše. Zrzoun po
loupl
aniž by pohnul hlavou, a pak zase
prázdna.
Obermeyera rušilo a nyní si to
do
Richard Kobliha
„Kde jste byl posledních osm let, pane Kobliho? Matka vás postrádala!“ Na tuto
otázku Kobliha
338
„Byl jsem v poh
v Krušných horách. Pracoval jsem tam v lese…“
„Byli tam
„Jo,
nebyli odsunuti.“
Myslím
tam byli jen
tedy ti chlapi ze smíšených manželství, co
„Co vás napadlo na tolik let zmizet a ani vaší
vaše teta, že?“
„Ano, vzala si nás do
„Vy jste
když se
se neozvat? Je to… byla paní
zabili.“
sourozence?“
„Ano, bratra,“
Kobliha a díval se
na
jak
staví
sodovku a policistovi podává kafe. Obermeyer si všiml, že když se mohutná hospodská
naklonila nad Richardem, jaksi
nasála vzduch mocným nosem. Jako by
jiné
vjemy, než ty, které ucítila.
„Jak to tedy bylo tenkrát v Davli?“ Kobliha
rameny:
„To vám nepovím, já tam nebyl,“
ale
„Kde jste tedy byl?“
„Byl jsem nasazen
které mi dodají alibi, jak
budete
najdu
doklady,
Obermeyer
„To by byla vaše jediná záchrana.“
„Mohu se zeptat,
tak
mne viníte?“
„Z vraždy paní Steinové a jejich
Navíc za zneužití mrtvol, nebo týrání živých,
to nevím.
totiž
genitálie.“
„Cože?“
a nepáchne.
se Kobliha. Obermeyer si
že muž
ním je
Pak byl
výslech
Richard Kobliha totiž zbledl a po té se
stranou, aby nezasáhl Obermeyera, se pozvracel.
a
„Co s nimi
„S
„No, s
nechápal Kobliha a napil se sodovky.
genitáliemi!
si je? Jíte je?“
Po silnici
traktor s Ladislavem
za volantem a místo valníku táhl
policejní auto. Mladý šofér
za volantem a usmíval se do slunce.
se
pozornosti
hospodou byli všichni chlapi z lesa a v jejich
nachytali, jak leze ze stromu.
ze mlýna, kterého
Když se ho ptali, co tam hledal, nemohl si vzpomenout. Kapitán Obermeyer to vše
pozoroval z okna a pak ho
339
„Soudruhu šofére,
„Když jste
mi fotoaparát,“
a pak se
ke Koblihovi:
pracoval, kde jste bydlel?“
Obermeyer si vše, co mu Richard Kobliha
zapsal a pak muže vyfotil. Požádal ho, aby
mu donesl doklady o tom, že byl za války nasazen. Na lístek mu napsal adresu branické SNB
a šel radit
se zabývali motorem policejního vozu.
mínil
„Ten
je mokrý, to se bude muset
a šel na pivo. Obermeyer se za ním zamyšlen
do zítra,“
než opustil hostinec Pod Horou,
jak se
skoro ve
srazila
s panem Koblihou: Obermeyer si byl jist, že se tito dva lidé neznají. Ano,
zná
muže, který se tomuto podobá, ale ne zcela. Tento Kobliha však hostinskou neznal.
O tom byl zcela
Protože mu pan
nabídl, že ho odveze svým vozem do Prahy,
šel
do
Když dostal
a ostatní chlapi, co se sem nahrnuli, nahlásili
svá
podívala se
po policistovi a povzdechla si:
„Kdybych to
nejlíp,
bych, že to není Richard!“ Obermeyer
„On to asi není Richard. Neslyšela jste
o tom, že má bratra?“
Hospodská zakroutila hlavou a
se
do
s pivem, které
s ním práci, za takového
Když Obermeyer
fordku, jak s ní
JZD zastavil
hospodou, vyšel ven.
„Nemohl byste
se Ladislava
Ten
zavést do
Ale tak, aby si toho nikdo nevšiml?“ zeptal
suchou partyzánku mezi rty.
„Kdo by si toho
„Kobliha.
všimnout?“
k jeho statku.“ Pak si Obermeyer
„Slyšel jsem, že byl Kobliha ženatý a že vy, vy…“
„Já jsem byl
rozvodu?“
„Bylo tomu tak?“
zakroutil hlavou:
„Ne. Když Kobliha odešel a nevracel se,
jeho žena za mnou, zda by se mohla
nechat rozvést.
jsem jí, že o tom nemám ani zdání,
až tu bude
bratr Pinda.
Takže šla již podruhé na Hrad a
z toho
že chodila za mnou.“
„Kde je ta žena?“
„Nemám zdání, krátce po rozvodu zmizela, už ji tu nikdo
„Ona nebyla místní?“
blížili k bývalému stavení paní
„Slyšel jste
„Kdyby byl
že by
rameny a vyhodil partyzánku z okna. Již se
Kobliha bratra?“
mnohé by to
kroutil hlavou a pak
340
„Co tím chcete
„Kobliha
slušný, nebo to bylo
vždy zcela
a
„Jestliže jsme dnes
schovává…“
povahu.
byl hodný a všem pomáhal a byl
toho hodného, je možné, že toho zlého kryje a
„Kde byl ale posledních osm let?“
Obermeyer pokývl hlavou:
„Kde byli oba poslední dobou… a
Zastavili
dole, schovali ho za hradbou
zelených
Když vystoupili,
zjistil Obermeyer, že se dívá
do zahrádky na staršího muže, kterého již odpoledne ve
u Koblihy potkal. Stál tam a
na
„Kobliha se
nevrátil, vašnostové,“ volal na
„Mohu se vás na
zeptat?“
se
ke plotu, ale nic
„Nevíte náhodou, zda nemá Richard bratra?“
„Ne, bratra nemá,
jsem znal i jeho
období, kdy tvrdil, že má bratra a že je zlý, že se
rozpovídal se soused.
„Že se
ním musí schovat?“ opakoval Obermeyer
Pak nad kraj padla noc a byla plná
byl cítit vodou. Richard Kobliha se nevracel.
Obermeyer
než
Ale
míval
ním musí schovat. To však byl
s povzdechnutím
vymetl oblohu, byla bez
a vzduch
nabídku a nechal se odvézt do Prahy.
Když se
rozhodla, že
to v jejich vztahu nic zvláštního.
spát, nebyl Ladislav
doma. Nebylo
Již dávno
tím, než
na ten
nápad,
si muže, aby se dostala na
Strnada, chodíval Ladislav
v podnapilém stavu a z hlasu vesnice
že
chodí za jinými ženami. Nyní tolik nepil, a
chodil
a to bylo to, co
nejvíce štvalo: on si oblíbil ženu, kterou mu ve své bláhové
na osud
ale ona svého
nedostala.
Elfriede byla inteligentní a
by
srdce uznat
Nadále ženy pletly,
v letních horkách v parku za Hradem a
potoka.
že jsou nejlepší
ní svou porážku.
i dole, v domku u
V té noci po velkém dešti se
v posteli a nemohla usnout. Pojednou
zatoužila po sexu. Tak
že se sama lekla svého citu,
ho nepoznala celý
život.
ji miloval a
s ní v mladém manželství spal, ona však ho jen
protože si
ho vzala, aby
budoucnost. Nikdy jí
na mysl, že její
byly
plodem lásky.
že byly jen výsledek její
Ani
co
vsí a které
tvrdily, že Ladislav je venkovský býk, ji nevzrušovaly. Ona byla nad
ona byla paní
z Hradu.
U Elfriede to bylo najednou jiné. Znala ji, znala ji
341
Pojednou si
jak se miluje s Ladislavem. Najednou ji zajímalo, kam
Ladislav pokládá na její
ruce, kde se to Elfriede líbí, a skoro
pozorovala ve své
jak on bere její ruce a
ji, kde se schovává jeho ráj. Byla tak vzrušena, že ze sebe
strhla
košili v okamžiku, kdy do ložnice vstoupil Ladislav.
„Co tu
postele a doslova
ta žena, v hale na pohovce?“ zeptal se, ale jelikož ho
servala prádlo,
se
Když se po milování, které mezi nimi dosud
na stranu, napadlo ji: on je opravdu vesnický býk!
nikdy.
Ladislav však usnout nemohl.
vtáhla do
nebylo tak
a ohromující,
usnula tak tvrdým spánkem, jako
si v mysli rozvíjet prošlý den,
jeho konec.
Když odvezl Obermeyera do Prahy, zajel
Pod Horou a zaparkoval
Slyšel
opilé hlasy, avšak nedbal. Šel se podívat do dubu, do tajné schránky, a našel
dopis:
Kohoutku,
miluji Vás nade vše, dnes je Alexandr v Praze,
mi kamínek do okna,
Vaše
Sešel tedy po schodech na pozemek Balešovy chalupy.
uklouzl, jak byla
mokrá po
potoku. Noc byla ale klidná a tichá a on
že voda
ve
vsi moc škody. Když došel ke
které slepice ignorovaly, našel malý kamínek a hodil
ho do okna ložnice, jež zabíralo celý štít chalupy.
slepic se trochu
protože
jak se rozmáchl, zavadil o
která tu dominovala zadnímu dvorku a ve které
slepice spaly.
Skoro
se
aby
okno, Elfriede se vyklonila a pohledem vyrušené
že hned
Ladislav si sedl na špalek, kde se štípalo
a zapálil si partyzánku. Že se
díval pan
Cyprýn z jejich ložnice, která sem
také jedno okno, si nevšiml. Pan Cyprýn se
snažil, aby se záclony, za kterými stál, nehýbaly, a tak
paní domácí, jak se
sklonila u špalku a
JZD políbila. Protože více
lehl si zase do
postele a
kdy bude
vstávat na vlak.
„Co tu
Kohoutku?“ divila se Elfriede.
„Jsem tu a miluji vás,
Elfriede pochopila, že dnes se tomuto
odejít s prázdnou.
spí, je tu i Ládík a
šeptal Ladislav a jeho dech byl tak horký, že
a štíhlému muži poddá. Že ho nenechá
jeden,“
„Ty se jen tak nevzbudí, po tom dnu, co prožily,“ domlouval
jejím
kde vnímal její
Cítil
onu sílu, kterou si vždy podmanil venkovské ženy,
však
že dnes je to jiné, že se nesmí ujmout iniciativy.
do
ke
„Myslíte, že mohu nechat
mám
bez dozoru?“
od chaty!“
342
„Co by se
velkého stát? Dole bydlí Cyprýnovi, kdyby
postarají,“
se svým šibalským a
Elfriede chvilku
kývla:
tak se o
a pak
„Mohu se tam umýt?“
„Na co byste se,
moje,
mýt? Já vás chci mít takovou, jakou jste
já po vás tolik toužím!“ šeptal. To již stoupali do
ve stráni a ubírali se
lesem k lomu a
U velkého dubu, který skrýval jejich milostnou tajnou schránku,
se zastavili a dlouze se políbili. Dole po silnici šli dva chlapi z hospody, starý
s mládkem ze mlýna. Blábolili opilé nesmysly a Elfriede s Ladislavem se schovali. Pak šli
dál.
Noc byla tmavá a plechová klenba nebe byla poseta
„Ty jsem tam rozsypal pro vás,
starý chlap a chová se jak Romeo.
Elfriede
a
diamanty.
a
vnímala jeho omamný pot
„Vy jste má Julie,
a shýbl se pro
mu
na mysl, že je
cigaret.
jenž byl schovaný pod
Sotva vešli do útulné chaty, vrhl se na ni a ona mu jediným pohybem svlékla košili.
Kalhoty mu spadly samy od sebe. Pak se
zabývat jejími svršky a Elfriede si
že
nezažila, aby ji nahý muž pomalu svlékal. I když mu
chvilkami pomoci, vždy
toho hned nechala,
ta hra byla velice vzrušující.
Pak se
sní, že spí, že je
že byla vdechnuta do
poddala svému vzrušení, explodovala neznámou silou, myslela, že
zajatcem doby,
který se
toulat
vesmírem,
díry, kde umírají
Trvalo dlouho, než si k ní Ladislav lehl, nebo se jí to zdálo,
vír na kraji lidského
chápání ji pohltil
dvakrát. Myslela, že vypustí duši, ale nyní tu leželo mužské
štíhlé
a jakoby nasáklé
poezií. Mužské ruce uchopily její
a ona
že se nyní bude
ukojit jeho touhu. Hrála si s kouty toho krásného
s místy, která ji ukázal, i
která se líbila jí. Pak je pohltil burácející vodopád mocné
která
pramene a vlévala se do
Cítili její silnou dravost, jež je nesla, znali však i její majestátnou laskavost,
jediným povzdechem mohla
Ale
to.
je
Pak se znenadání na obzoru ukázala zem a tiše se vloudila do jejich duší. Byli
Stehlíkových, na
Oba na sebe
na této
prožili.
majíce
nedohlednou
údiv ze zážitku, který oba
„Já vás miluji,
„Ano, Kohoutku, já vás také.
Kdybychom si jednou
tykat, naše láska
„Ne, naše
bych, abychom si nikdy
vykat.
s námi na konec našich cest, já to od dnešního dne vím.“
343
Elfriede pokývla hlavou a pak na chvilku usnuli. Byla
do domku k potoku, a pak, jako to
kluci,
hospody, beztak tam stávalo dost
hluboká noc, když ji doprovodil
sad
Auto nechal u
Když vstoupil do manželské ložnice, byl vtáhnut svou ženou do
této
Nyní
oklamal. Nebyla to však
do úst,
neznal.
víru milování.
touze, touze, kterou u ní
nezažil, myslel stále na Elfriede.
poprvé
pocit, že byl
že ji
na kterou myslel, byla to Elfriede. Tento stud, jenž mu
se
chovala vždy
dávala mu pocit, že sblížení jejich
ba, že jí je tento kontakt odporný.
ji
Tím se pro Ladislava
staly ženy jakýmsi
zbožím, byly pro
lákavými
chvilkami
sprchami denních
balzámem na bolavou duši. Nyní se
že
Elfriede zradil.
si v této chvíli
že potkal tu pravou. Život se mu již dávno
drobil v dlaních a jen Elfriede byla ochotna
to nejlepší. Že roztrhne
kolem jeho duše, že vdechne život novému vztahu a on bude zase žít.
Léto se chýlilo ke konci. Lidé, jež vycházeli z okolních le
byli
úrodou hub. Rostou, šuškali si
u
Chlapi a ženské, co
do práce,
ve vagónech jiné téma
Bylo období hub a toho léta
obrovskou
vlakem
Richard Kobliha se
ztratil. Kapitán Obermeyer dostal jiný
Major Novotný
ze shora nové pokyny:
je již starý a nepolitický. Vztah mezi kolegy
zchladl,
Obermeyer byl
že není
všem vraždám konec.
Mimo obyvatel okolí Mníšku se o mordech
té doby tu nebyli od toho, aby
byli tu proto, aby sloužili
takové ohavnosti se v lidové demokracii
do šuplíku, ale
ho stále po ruce a
od
Jednoho rána, když Elfriede nakupovala u
holandské kakao Van Houden, oslovila ji
„Ani bych vám to, Balešová,
Káju, musím vás pozvat.“
prakticky
informovali o událostech v zemi
ve
národa, aby vzbuzovali dojem, že
stát.
Obermeyer
nezaložil
se jím stále probíral.
cukr a mouku a
na
která
zaplatila skromný nákup:
ale za to, jak jste se
Elfriede s povzdechem opustila
vnímat Kájovu matku:
kakao, protože na
velkém dešti starala o mého
stejnak
a
„Co prosím? Kam mám pšijít?“
„Ráno musíte
na vlak, ale již ve
Pojedeme na Novou Ves a odtud
do Voznic a pak se jde
na houby. Vemte si sebou jídlo na celý denH
si jídlo na celý den a
koš, hub je letos
mladá žena a
Elfriede poznala, že ji zve
Pojednou zatoužila po kontaktu s normálními lidmi.
jí šla poslední dobou stále více na nervy.
„No, ale já budu muset vzít Mikuláše s sebou, nemám ho kam dát,“
„To se hodí, Kája jde také s námi!“
344
„Vy nemusíte do pekárny pracovat?“
„Ne, v úterý se
chleba
odpoledne
tak jsme domluveni?“
a tak mívám volno. Zato musím celé
Elfriede
hlavou a
pocítila pýchu.
se totiž žádné z vesnických
žen
pozvat tuto cizinku na kus drbu,
byly všechny žhavé dostat se s ní do
Elfriede se jim však vždy vysmýkla jako had.
Tentokrát ji však pozvání vesnických žen
Ráda vzpomínala na kolektiv
zdravotní sestry, pokojské
byly také
, jak by to nazval otec Bauszer. Ale
s takovými lidmi zažila Elfriede nejvíce legrace. A ona se ráda smála.
když oznámila
že pojede s Mikulášem na houby,
v
pochyby. Alexandr ohrnoval nos, že by rád
jestli
Elfriede houby zná, Magda, jež
byla vždy líná, prohlásila, že jí bolí koleno, a Mikuláš úlekem skoro spadl ze
na které
stál a hledal na kredenci zbytek máslových
které minulý týden
s Elfriede
pekli.
Když
prázdná.
našel plechovou krabici, do které cukroví s matkou ukládal, zjistil, že je
„Kde jsou mé sušenky?“
a zabodl
do sestry. Magda se zvedla a
šla mýt nádobí,
se
ke krádeži, protože mýt nádobí, to nerada
Bývala k tomu donucována nadáváním a
i pohlavkem.
„Co já mohu
kde máš tvoje sušenky?“ divila se
Ty jsi mi je zase zhltala,
Mikuláš
ale
do škopku.
dobrodružství
dne bylo
„Kdy pojedeme?“ obrátil se na matku.
„Ráno, ve
,“
„A kam?“
„Na Novou Ves a pak
se ve
a na
se mu na ty sušenky nevykašlala,
do Voznice a pak na Hžebeny.“
houkla Magda na
který
otírala. Že jsem
tu mohu
na rodinu, uvažovala si v duchu.
„To
na vlak o hodinu
než já,“ konstatoval Alexandr a šel si do
obýváku pustit Svobodnou Evropu. Magda si na
otce zavolala.
„Co je, Magdo,“ zastavil se
ve
protože
nám ve škole, že nemáme poslouchat štvavé vysílání Západu…“
„Cože?“
vlastním uším Alexandr.
„Ptali se nás, zda
„A co jsi jim
neposlouchají cizinu,“
zasra…“
zprávy.
345
„No tak, Lexo, vzpamatuj se,“
na nic a Magda se
Když se
Elfriede jako zmije. Mikuláš se díval zcela
pohlavky.
výmluvnými a zoufalými pohledy uklidnili, zeptal se Alexandr:
„Co jsi jim
Magdo?“ Ta
rameny:
jsem, že zrovna ne, že se ti rozbila lampa u rádia, a že
až pošlou
z Víd novou,“ ohromila svou šikovnou lží rodinu. Alexandr se na dceru
díval.
Choutky
utéci nebo
zmlátit se
praly v jeho mysli. Elfriede pak
Energicky
muže do haly a pak ho šoupla do obýváku.
byla u
v kuchyni:
„Moc
za umazanou sukni.
jsi to
Magdo,“ pokárala dceru, ale zase ne tak zle, jako
Byl tomu
kdy Alexandrovi
hrát rádio a lampa, která se
spálila, nebyla nikde k sehnání. Teprve když Rosemarie, manželka
jenž pracoval
pro Ruskou vojenskou ambasádu a
možnost propašovat
hranice, poslala
novou lampu, mohl Alexandr zase poslouchat rádio.
Elfriede byla
své
za tuto pomoc, ale chránila se toho o tom matce
napsat. S Fiedlerem, tak se jmenoval
manžel, rodina nemluvila.
styk, protože pracoval pro Rusáky! Že byl pouhým šoférem, nehrálo roli.
otci
Elfriede se rozhodla poslat Magdu spát a zabývala se Mikulášem a plánováním ranního
výletu:
„Musíme mít kompas,“ prohlásil chlapec.
„Myslíš jako na moži?“
„Kompas na noži? Vy máte v Rakousku kompas na noži?“
se mu
„Ne, na moži, jak plují
„Ach jo, ty myslíš na
„Ano, v lese se
„Ale paní
také,
mi u
matku pochopil.
ztratit jako na
se
když se tam nevyznáš.“
vyzná, jinak by nás s sebou nevzala. A ten její Kája
„Paní
ani nenajde cestu
když si jde pro výslužku ze
do
A to se jde po loukách. Jak by se mohla vyznat v lese? Takové jsou ženské
všechny,“ mudroval Mikuláš. Elfriede se usmívala:
„Všechny?“
„Ne, ty ne. Ty taková nejsi, maminko,“
Elfriede hladila jeho hebké
„Musíme zase vzít
usmíval:
chlapec a schoulil se do jejího
vlásky.
až si budeme mýt vlasy,“
Mikuláš se
346
maminko?“
„Protože jsou pak zlaté, jako
„Jako
šeptal chlapec a na
se pomalu kladla únava.
spát a zítra jedeme na houby!“
Sotva Elfriede uložila Mikuláše do postele, bylo po
dobrodružství bylo
lákavé a vzrušující, než aby dalo
duši klid ke spánku.
se tak dlouho ze
strany na stranu,
co budou
až v lese zabloudí, a nakonec si vyndal
stolku baterku a
se. Knížka mu však záhy vypadla z ruky, a když se Elfriede
podívat, zda spí, baterka
svítila.
Brdské lesy jsou souvislé zelené pásmo táhnoucí se od Zbraslavi až k Plzni. Je to vlídné
skrývající v hlubokých hvozdech
mýtiny,
jezírka a bublavé
Hluboké lesy jsou
mnoha
a mají
množství
Toho rána, kdy Elfriede
klepáním na
malého chlapce
do jeho
nový den, byla
tma. Dech noci byl již studený, ale tiché,
ospalé náhodné pípnutí
nechalo tušit, že bude
Žena a
co se tím ránem blížili k nádraží, potkávali další
expedice. Do
ranního vlaku, který jel na
aby
svém návratu posbíral
jedoucí do práce, a
který byl zcela prázdný, nastoupilo
žen a dva chlapci. Tašky s jídlem byly
plné a
né koše prázdné.
Než vlak dorazil do
ženy již
na kolenou a snídaly. Chlapci se
dívali z okna a navzájem si ukazovali známá místa. V Mníšku se již ženské bavily o svých
záležitostech a chlapci se dali na
prázdným vlakem.
Novou Vsí stály ženské
k vystupování a byly na pokraji
nervového zhroucení, protože se chlapci nevraceli. Ti je s jásotem
na nástupišti a
zlobení matek si nevšímali. Na
totiž, nad ladnou
krajiny,
vycházet
slunce. I když chlapci
západ slunce již mnohokrát, východ
nikdy. Nad touto
prostou nádherou žasly chvilku i ženské. Pak ale všichni
cestou do Voznic.
Den se probouzel a protahoval se mnohými zvuky a vzdechy. Dýchal tou prostou
venkova, která konejšila jdoucí ženy, že
mluvit a zcela se oddaly té
nedohledné krajiny.
sebou
lesy, ve kterých se již skrývala Voznice. Zbytek okolí
byla nedohledná pole, která
v nebi. Snad ani
by tu geniální jednoduchost barev
nevystihl.
Chlapci se chovali jako psi: chvilku
pozadu a jindy byli
daleko
vzdálenost ušli dvakrát.
pak se pro
skupinkou. Nakonec
Sotva se
výprava dostala do lesa, již byly
si jich nevšímaly, že pod
rostou pravé zázraky.
houby.
zase vraceli,
celou
radila, aby
„To je
že jsme si
jsem
nezahlédla,“
Kájova
matka a Mikuláš se divil,
se tak rozhlíží, když vidí stejnak jen stromy. Paní Pítovcová
tomu zrádnému tichu
347
„Povídaly si tuhle ženské u nás
že
se vypraví
již
a v lese
Tomu však prosté ženy
Elfriede moc nemluvila a ani
Halila se tím ženám do záhad, protože ony o
mnohé
co by
Nejvíce tím
Žena
se jmenovala Malcová a její manžel se jmenoval Malec. Protože Malcová
byla více
jak mají
který se sotva ve vsi ukázal.
mu
Malcov a jiní Malcovský, ale to je již dávno. Nyní byli
od mouky
manželé zváni jen
a
A ta se nyní
na Elfriede:
„Co tak u vás, v Rakousech, Balešová, rostou také houby?“
„Já ani nevím, paní mlynášová, já jsem tak brzo odešla z domova a
na houby nechodí,“ zamyslela se Rakušanka.
na ni
ale
„Oni v tom jejich jazyce nemají
„Ale
…nic si z toho
Proto musí
se snad
Š.“
to jsem
No náš
to také
lehké, než se to
Balešová, to se jednoho dne probudíte a budete to
Náhle
zrak a pak leknutím
Cesta, jež se dosud vinula mezi
lesa, se narovnala jako školní pravítko a v dáli ženy
skupinu lidí,
a žen, a
všichni
velké
koše!
„Proboha, oni tam na
budou
než my!“
Všeobecného rozrušení se
paní Konvalinková. Stará
ve hledání bylinek a pro ty by si nohy ušoupala.
„Dámy, nevzdávejte to, já znám zkratku,“
lepší náladu. Že se na houby vypravila i jejich
ho moc nenadchlo.
totiž
zálibu
ženám a Mikuláš
mít
i když to byla ta hodná Konvalinková,
Konvalinková se ujala vedení. Skupina již nešla po
Vsi do Voznice, ale nepatrnými
Stoupali do
pražskou jak se
kde
poslední
tedy po silnici vedoucí z Nové
a znenadání
silnici
schod.
„Pro Krista pána, jak jste se tu mohla vyznat?“ divila se
a
aby dávali chlapci pozor na auta. Silnice se táhla lesem,
tu schody, které
jako by vedly až do nebe a byla v tuto ranní dobu zcela
Kousek výše
schodech vedla srna rodinku
silnici a dívala se zrovna tak
na lidi, jako ženské na
ni.
„Kde by se tu vzaly auta, tak brzo,“ divila se
dálnice do lesa. Ostatní za ní.
Šly již dlouhou chvíli v ranním tichu a slunce se
kotlinou, ke které se blížili.
Pak
hradbou
stát na kraji lesa a
které daly obrazu
ale pro jistotu
na druhé
mísit s oparem, ležícím nad
s úžasem na malebné údolí, obklopené
paletou zelených barev.
se vinul
348
Syté louky byly okrášlené vrbami a rákosím. Po jejich levicích
obraz
rybníkem, za kterým byla
hráz a po pravicích se obraz táhl až
Brd.
nimi se schovávaly
tašky
v zahradách
ovocnými stromy –
Voznice.
„Tamhle,“ vydechla Konvalinková, „je vila
Nového.“
Ženské ztuhly posvátnou úctou, jako by se tu zjevila sama Panna Marie. Ticho
Elfriede:
„Kdo to je Oldšich Nový?“
„To je slavný filmový herec z Barrandova a tady ve Voznici má vilu,
paní Konvalinková a
se na mladou ženu podívala: jak to chudák muže
vyrvaná z rodné
tady se vše musí
jako malé
myslila si.
mezi ploty zahrad a ujala se vedení:
„Tady se už zase vyznám, tou cestou se dostaneme
Voznická hájovna stála na konci vsi a za ní
pocestní vydali. Slunce si již nehrálo s obzory a se
kreslilo lidem stíny, šipky ukazující k západu.
modravé lesy. A tam se naši
nyní již svítilo z výšky a
Ženské
chlapci šli cestou, která se svažovala
a za mostem, který museli
se narovnala do dáli. A na ní
ty samé chlapy a ženy
košíky.
„To byla moc
zkratka,“
že jsme nezabloudily,“ mínila
Pítovcová. V tom okamžiku
chlapci s velkými
„Mami, mami, tam je jich mnohem víc,“ hlásili.
„Už
sbírat?“ staraly se ženy.
ne, až dojdeme na
a ostatní se dali za ní. Nyní se šlo jen mezi stromy, klopýtalo se
Naši
se
do omamné
probouzejícího se lesa a do
Pomalu a
Pak opustila cestu
a silné
se za nimi uzavíral les a vdechoval je hloub a hloub do svých útrob.
nesbírejte, pod
ignorovala rodinky
jich roste víc,“ nabádala
a školky
které se skoro u každé
a
vychloubaly
Terén se pomalu
zvedat a tu již sama
neodolala a
sbírat. Koše se
plnily rychle a
než slunce
kreslit dlouhé stíny,
všichni plné koše. Rozhodli
se tedy, že si sednou a pojedí. Se
jídlem se uvolní zase
to místo a pak že se
vydají na cestu
Jak se dohodli, tak
a že
Mikuláš
Po
rychle naplnili
místo v taškách novými
pojednou
Chlapec
na
dobrý
smysl. Po celou dobu, kdy obcházeli vesnici Voznici,
si to myslel,
kde je. Od okamžiku, kdy sešli s cesty a on se
hledání hub, nedával na to, kde je,
349
pozor. Nyní pocítil
Proto se
na
na paní
protože
kterým
by se vydal
avšak její nerozhodnost mu klidu nedodala.
se chvíli rozhlížela a pak ukázala namátkou:
„Za mnou, tady to znám,“
a vyrazila. Asi po
dorazili
místu.
slunce, jež vlivem korun
kreslily do teplého lesního vzduchu
jakousi kouzelnou
objevili jezírko s chatou. V okamžiku, kdy k tomu místu došli,
do chaty vešel a
za sebou
Chvilku tu nádheru pozorovali a pak se vydali zase na cestu. Sledovali stezku, co od chaty
vedla, ale ta se brzo ztratila v mechu.
Všichni již byli unaveni a vysíleni, tak se u
co se za hrbem lesní nerovnosti
objevil, usadili a
Elfriede si nabrala do dlaní vody a napila se.
„Myslíte, Balešová, že je to pitné?“ ptala se
„Myslím že jo. Paní Bražáková má studnu hned vedle hnoje a také má pitnou
vodu!“
„Bražáková je staré prase,“
Konvalinková a Pítovcová pokyvovala
hlavou.
máte,
pravdu,“ dodala
„To je moje maminka a ne
Konvalinková ho pohladila po
„Ano, je tak hezká a mladá,“
a napila se také.
postavil se Mikuláš
a Mikuláš
mámu.
dobrý pocit.
Nyní byl les zcela jiný. Slunce se chýlilo k západu a ptáci jako by
siestu, nebyli slyšet.
Praskot letitých
však zesílil, to jak si v teplu podávaly stromy paže.
Mikuláš
na Novou Ves jeli západním
pádem musí být vesnice od nich na jih. Od jihu
do Voznice šli severním
svíti slunce…
„Kolik je hodin?“ zeptal se, aniž by mínil
Hodinky byly tenkrát
vzácná
mnohem
majetek než v dnešní
Ukázalo se, že
náramkové hodinky
jen paní
Konvalinková, ale již dávno
že je nosí
jen pro parádu.
Pak se
ženské dohadovat, kolik
být, a shodly se na poledni. Mikuláš to slyšel.
Pak prohlásila
že by
jít dále, a vyrazila. Protože šla
odkud svítilo
slunce, Mikuláš nic nenamítal.
Asi po
neustálého
nímž stála chata.
a povalených
„Tady jsme už jednou byli,“
souhlasily. Pak se
ke slovu Kája:
„Ttttttam v ttté
„Ano, já ho také
je.
–
došli k jezírku, nad
Mikuláš. Ženské se rozhlížely a pak s chlapcem
tím jsem ho
tam bydlí,“ souhlasil Mikuláš.
350
„Jedna z nás by se
nehýbala se z místa.
„Já tam dojdu,“
„Já
jít toho
zeptat na cestu,“ mínila
ale
Elfriede.
s tebou, mami,“
se Mikuláš.
Skupinka žen s jedním chlapcem pozorovala, jak jde Balešová se synem mírným svahem
k jezírku.
blízkosti jezírka nerostly stromy, avšak dva staré duby, které
tu ležely
ve
a
cestu
po severním
Naši
se tedy vydali po jižním
kde bylo sem tam
Pojednou Elfriede
tolik, že
a chytla syna za hlavu.
„Um Gotteswillen, was soll das hier? Wird die Sache kein Ende nehmen?“ lekla se
jakou
mluví. To se jí stávalo i
mnohem menších
„Co to blábolá, kdo jí má
hrozného se zmocnila jejího
mínila
Ženy nejprve nechápaly, co se stalo, než jim došlo, že Balešová
její syn.
Mikuláš však tu
co to bylo: halda
Chlapec dívka?
ale
vidí a nechce, aby to
než matka.
Poražená a stažená srnka? Ne, mrtvé
paží,
Mikuláši se
škvírkou
tu
pozorovat. Ano, bylo to
protože bylo na
moc malé. Leželo na zádech a
to je jako
Pavlíková,
nemá
, pomyslel si.
Mikuláš
pocity zaplašila
na tu
zda má
„Maminko, musíme jít
nedej, ta se tu
nebo zda se mu chce zvracet, ale protože všechny tyto
do
a zavolat policii. Já vím, jak se dostaneme z lesa
nevyzná.“
Elfriede vycítila sílu v chlapcových slovech a uklidnila se trochu. To, co
bylo
hrozné, a kdyby chytl Mikuláše hysterický záchvat, netušila, jak by se odtud dostala. Sklonila
hlavu k Mikulášovu uchu a šeptala:
„Ty víš, že jsem zdravotní sestra, že, Miky!“ chlapec kývl hlavou.
„Já musím tam jít… jestli
nežije… musím se podívat.“
Pustila chlapcovo
a šla k mrtvole. Bylo to
asi dvanáctiletého
a ona
že se nedoví pohlaví, že je, jako tenkrát v Davli,
leželo hlavou
s kopce, ruce za zády v tak
úhlu, že si Elfriede pomyslela, že
bylo již
mrtvé, když sem
jeho
pohodil.
roztažené a ona si
musela
vzpomenout na pana Cyprýna, když kuchal a stahoval u jejich kurníku králíky.
vlasy
jako uhel byly na chlapce dosti dlouhé a na
krátce
však nebyl neobvyklý
pro chlapce, ani pro
Polkla a
se: položila
a
pravé
ruky na
tepnu a chvilku
Pak se zvedla a vrátila se k Mikuláši.
„Už je
351
„Je mrtvý?“ Elfriede
na kraji lesa.
Vzala synka za ruku a vracela se ke
která na
„Musíme jít a ohlásit to na policii. Tam leží
„Jako
Pavlíková,“
Mikuláš a ženské
pochopily.
lomit
rukama a stará
se zhroutila na zem.
padla na mech. Elfriede se jí
ujala a Pítovcová
pro vodu. Snažila se nic jiného
než to jezírko. Bála se
ke
i když ji
týrala.
Elfriede otírala
pak položila vlhký
na její zátylek: že jsem si s sebou
nic nevzala, co to jsem za zdravotnici?,
a slíbila si, že se jí to již nikdy nestane.
Pak se Konvalinková probrala.
„Dýchejte zhluboka, ten lesní vzduch vám
mladá zdravotnice. Když se žena natolik vzpamatovala,
k severu a ostatní
to nic nebylo,“
ji
Jen rychle
z tohoto hrozného místa!“ vstala a
za ní. Elfriede se podívala na Mikuláše a ten zakroutil hlavou.
„Paní
myslím, že se vedení ujme tady Mikuláš. On se vyzná,“
Elfriede a šla za synem.
chvíli
pusou, ale protože se všichni
vydali za chlapcem, šla také:
„Jak se tu
asi po
z kopce. Šli tedy
vyznat
od
ale nikdo si jí nevšímal.
narazili na cestu, která byla rovná jak paprsek slunce a vedla
do Voznice.
Kapitán Obermeyer se zabýval politicko-výchovným
Mrazíková
paní Dolejší, že si vzala 1 kg mouky, aniž by ji zaplatila.
dámy byly
národního podniku PRAMEN a jednalo se o polohrubou mouku. Dolejší si
tuto urážku nenechala líbit a prohlásila, že
Mrazíkovou, jak jedla potají
u tohoto
produktu. Od
uzenin se již
mluvit
Obermeyer
zvýšené hlasy) o mase,
o telecím plecku.
„Kolik telecího plecka jste, paní Mrazíková, odcizila?“ zeptal se ženy. Ta
smích,
rameny.
kilo,“ prskla soudružka Dolejší. Obermeyer se musel držet, aby nepropukl ve
ho však
zajímat:
„Kilo masa je dost velký kus, jak jste to z obchodu vynesla?“ Mrazíková se
a Dolejší jí visela na rtech:
si ho ke kozám, do podprsenky,“
a Obermeyer musel vystartovat od stolu,
protože se ženské na sebe
vrhnout. Když je uklidnil, zeptal se:
„Jak se na to
„Pan vedoucí mi
„…a
Mrazíková dala ruce v bok:
sáhnout na prsa, a tak jsem mu jednu vlepila…“
tom jí telecí vypadlo.“ Dodala soudružka Dolejší.
„Podala jste stížnost na pana vedoucího?“
352
„Za sexuelní
na pracovišti,
„Za co, za sex… na… co to je?“ než
dát Obermeyer
Zvedl sluchátko a slyšel, jak soudruh z centrály
nerozumím, chce mluvit s vámi, soudruhu kapitáne! Obermeyer
vám
zazvonil telefon.
soudružka cizinka, já jí moc
kdo volá.
den, paní Balešová… copak se stalo?“ ohlásil se.
Kapitán Obermeyer chvíli poslouchal a pak
z PRAMENU a
všichni ve Voznicích, já jsem tam, co nejrychleji budu moct!“
Teprve ve vrátnici,
než nasedal do auta, si
na
službu konajícímu soudruhovi, aby je poslal
Major Novotný, jenž na telefonát Elfriede Balešové reagoval
voze a rádiem volal posilu jak z Prahy, tak i
jel šílenou rychlostí, tentokrát
Obermeyer slyšel, že si vyžaduje
rychle, již
ve
zapnuté sirény. Novotný zapojil
kdo se v brdských lesích vyzná:
„…to je mi jedno, že není ve
je to
vyznat…
soudruh by mi byl hovno platný!“
praštil do vidlice bakelitového
a
kulak nebo pašerák, musí se tam
do mikrofonu
Pak jím
Novotný
vedle šoféra a Obermeyer vzadu.
se usmíval.
vztah po zastavení pátrání po vrahu
trochu unavil, nadále o
muži
v jádru jsou.
Pak se
a již
se
ozvala a Novotný
dostal
ve Voznicích u
v hostinci, ale
nechlastá,
k Obermeyerovi:
se jejich
jací
znalce Brd.
do mikrofonu.
pane kolego,“
„Nemáte se co omlouvat, však vím, máte vaše
jsem být
Nyní je zase jedno
„Ten Kobliha je mi záhadou. Vypadalo to, že má
tomu tak.
jsem si to na
zneužité a mrtvé!“
bratra, ale není
Jak jste k tomu
„Choval se pokaždé zcela jinak, i hospodská
která s ním
na sudech s pivem, byla také
že ten, kterého jsme
z lesa, je
ve
jiný!“
Major Novotný se nadechl.
se
dálnicí
k Mníšku a Voznici.
vyhrabal do
nad Zbraslaví, a rozjel se
„Schizofrenie, již jste uvažoval, že by mohl mít rozpolcenou osobnost?“
353
takový
„Neuvažoval, ale mohlo by to tak být, vidíte, to mne nenapadlo.
se Obermeyer.“
„Já ano,“
jsem
Novotný, sotva ho bylo slyšet.
„Jaké to je?“
blázna.
„Jaké to, jaké to je… to si
je to humbuk, nebo máme malé
jako
Jako by si z vás
moc špatné školení…“
Muži chvíli
každý zahloubán sám do sebe.
Mníškem a od kostela
šel
vyzdobení,
a rakev za sklem samý
vším tím
a ministranti. Jak dlouho to bude trvat a lidé si zvyknou
bez
pomyslel si Obermeyer.
„Ono je
že pes vidí všechno
byste ho
vžít se do myšlenek jiného. Já
Copak již byl
nechápu, jak
psem?“ Novotný
tvrdit,
„Když vám pak n
šmejd, vrah, tvrdí, že jednou je Jarda a jindy Pavel, také
nakopal do prdele!“
„Ono to bude tím, že se to vše podobá trochu náboženství a toho se mnozí bojí…
Jednoho dne budete muset Jardu
a Pavlovi se omluvit,“
Obermeyer a oknem
zahlédl hostinec na Malé svaté. Na posledním z
zaslechli za sebou sirény.
Vozy z Prahy je
„Oni jsou bezmocní, protože nemají ani víru ani
Obermeyer mu
Novotný a
Na prostranství
hostincem u
ve Voznici byl nával.
pozdvižení
byla skupina žen s jedním chlapcem. Každému, kdo o to
zájem, ženy
rudé ve
zážitek z lesa. Sotva Novotný a Obermeyer vystoupili z auta, sesypaly se kolem nich
jako
Obermeyer zvedl ruku a ženy ztichly:
„Kdo z vás, na vlastní
tu
Po této jednoduché otázce ženy ztichly a jaksi se jejich
rozestoupil, takže
Obermeyer
Elfriede Balešovou, jak se opírá o
hostince a za ruku drží Mikuláše.
Na všeobecné rozrušení nedbala. Dal pokyn uniformovanému soudruhovi, aby hlídal jeden
ze
které
hostincem
na zákazníky, aby se mohl s ženou v klidu bavit.
Novotný mezitím vytáhl
znalce Brd, který již
páté pivo a tvrdil, že je to na
státu, a
si ke kolegovi.
tu
Uniformovaní soudruzi odehnali stádo
jak to
hafani s ovcemi, a tak
skupinka
jedné ženy a chlapce jako na pódiu ochotnického divadla.
„Máme narváno,“ nechal se slyšet ochotnický herec z Rychty z Nerudovky,
Novotný.
„Takže, opona
Paní Balešová, co jste tam v tom lese hledala?“
„Paní
mne oslovila, zda bych nejela s ostatními ženami na houby a já
jo. Pak jsme zabloudily a já to
našla,“
Elfriede.
že
354
„Bylo mrtvé?“ Obermeyer na ni
Elfriede jen
hlavou.
„Jak to víte?“
„Šla jsem až
a zkoušela tep, vy víte, že to musím, je to…“
„Ano, je to vaše – Ärztliches Gelöbnis – já vím,“ souhlasil Obermeyer.
„Co jste to
Novotný.
„Paní Balešová je zdravotnice a je vázaná
jste
že je
že se musí o nemocné postarat.“
mrtvé?“
to si musela na vlastní
Elfriede pak
když byli u jezírka
že
podruhé, protože se v lese ztratili,
tom objevili tu
scházeli s Mikulášem
k jezírku. Že
pocit,
zašel do chaty, že tam tedy
bydlí. Když tam došli
se onoho
zeptat, jak se dostanou z lesa. A
„Znáte to jezírko?“ obrátil se Novotný na znalce Brd.
„Bylo to malé jezírko, u kterého byly
chaty?“ zeptal se muž. Byl to statný chlap
s drsnýma rukama, byl samý sval.
plnovous a hluboký hlas. Elfriede
a Mikuláš
se ozval:
„Na pravé
chlapec a celý se
byly chaty a byla tam budka, tedy krmítko pro ptáky. Na
„To je jezírko nad Halouny, to znám. Tam jsme hned, tedy, pokud pojedeme, co se
dá, lesními cestami auty.
se tam smí jen
„Auty, to si
dovolit,“
kapitán Novotný a vydal se rozdávat pokyny.
Obermeyer pak
odvoz žen do
a to bylo pro
Policejním autem, mimo Elfriede a Mikuláše, nejela
žádná.
velké dobrodružství.
Pak se
auta rozjela rychlým tempem do lesa. V prvním
Novotný
v posledním Obermeyer, jinak byla sedadla obsazena samými uniformami. Bylo zakázáno
troubit zapínat sirény.
U hájovny na konci vsi k nim
kolonu vozidel do svých
hajný
od
a pak již pohltily lesy
Jeli asi dvacet minut a pak
co se tu vyznal, nechal zastavit a šlo se
Za
necelých patnáct minut
k jezírku od jihu. Mezi stromy bylo poschováváno více chat, ale
u jezírka stály jen
Jedna byla
na druhé
a jedna se skrývala za velkým
balvanem, skoro skálou. I krmítko pro ptáky tu bylo. Bylo to kouzelné místo,
když
si
veselé hlasy
jak
lesem, tím nenapodobitelným zvukem,
který dokáže vykouzlit jen lesní kulisa.
„Tu chatu naproti vezmeme jako první.
Novotný.
muži se k ní
zezadu!“ houkl
355
Uniformovaní soudruzi
velitele, asi
protože všechny rozkazy byly vykonány doslova a potichu.
inteligentního mladého muže,
Další
se
blížili ze
Major Novotný a kapitán Obermeyer
u
zneužitého
a soudruzi od specielní jednotky se dali do práce: hledali stopy. Rutina,
které se nemuselo mluvit.
„Já se na to nemohu dívat, ani po tolika letech…“
Novotný a Obermeyer
„Na to se nedá zvyknout!“
bylo zcela nahé,
svršky se v okolí nenacházely. Bylo
že zneužito bylo
jinde. To, jak bylo šlendriánsky pohozeno,
o
nedbalosti, lépe
o jeho
zoufalém psychickém stavu. Jako by
ovládl zcela osobnost muže, že ztratil
veškerý strach z prozrazení.
již
pro svou chlípnost.
Pojednou se u chaty
byl z chaty vyveden muž:
semlelo: byly slyšet hlasy, hlasité povely, a pak muži
velký a zrzavý. Byl to Richard Kobliha.
Obermeyer nejprve prohlédl chatu.
teplá.
jak
se muselo
chvílí topit, protože byla
vstupu do chaty byla nalevo malá trampská
obytný prostor se
válendami. Všude bylo plno
s jídelním stolem, vpravo byl
fantastických
Na jídelním stole stálo
v hrnci, co se podobalo ovaru, a policista
by to mohlo být. Rozkázal vše
odvézt do
Pak se
který již mluvil s Koblihou.
„Kde jste sebral to
daleko, aby na
Kdo to je?“ slyšel, jak se ptá. Odvedl
domyslet, co
k Novotnému,
muže tak
Kobliha se díval,
zcela
na
divadlo, na to, co zbylo z
Policisté se
chystali mrtvolu zabalit a vložit do plechové rakve, která byla jedním
policejním vozem
do hlubin Brd.
se podobal dodávce. Jiní odborníci
fotografovali okolí a prohledávali každý kout lesa.
„Kam jste dal svršky toho
zeptal se Obermeyer. Kobliha se pohnul:
„Nevím, já tady s tím nemám nic
to
bratr!“
„Kde je váš bratr?“
„Naposledy jsem ho
„Co
váš bratr
zadržet zvracení. Kapitán se
„On si je
„S
lehce
a ukázal
odkud ho
genitáliemi?“ Kobliha si dal ruku
a pak
ústa, jako by
a jí je.“
Kobliha na Obermeyera chvilku
„Jen tak, to mu asi chutná nejvíce!“ Zrzoun se
k Novotnému a tiše
koukal a pak
hnusem. Obermeyer se
356
tu dále!“ Pak odešel za inteligentním velitelem uniformovaných
s ním tiše domlouval a pak se vrátil. Slyšel, jak se Novotný ptá:
„Máte rád vašeho bratra?“ Zrzavý muž se znovu
hlavou. Stále a stále znovu kroutil hlavou.
a jen dlouho
kroutil
„Jak se jmenuje?“
„Nevím. Ale jednou ho zabiju!“
Tuto
Novotný
a budil i dojem, že by pro
Richard Kobliha byl bojácný a ochotný na vše
vše
„Vy nevíte, jak se jmenuje váš bratr?“
„Nevím, já s ním nemluvím, a tak
„Pane Kobliho,
si Obermeyer.
jste mi
„Ano,
Obermeyer
v
jak se jmenuje.
doklady, že jste byl za války nasazen,“
ale já ty doklady
nenašel.“
pohled s velitelem jednotky a pak se obrátil k obrovskému muži a
„Doprovodíte nás do chaty? Je to vaše chata, pane Kobliho?“ Ten zakroutil hlavou:
„Ne, asi mého bratra, dnes ráno jsem ho tu našel,“
Když muži vstoupili do srubu,
v kuch
chaty a
se Kobliha potit. Obermeyer
„Tady je
k jídlu, asi ovar, to bych si dal,“
hrnec do rukou. Chytrý velitel
ho
chvílí na
chaty.
ke stolu
a vzal smaltovaný, nevelký
Obermeyera
zase do
Zrzavý muž se úderem
Richard Kobliha vystartoval od
se na
krk a
policistu dusit. Kapitánovi vypadl hrnec z ruky a
obsah se rozprskl po místnosti.
Obermeyer se snažil vymanit z jeho velkých dlaní, ale síla toho šílence byla tak velká, až
pochopil, že tu má co
nemocným
Protože do chaty vstoupili
jen Obermeyer a Novotný,
uniformovaní
policisté, co se
Proto je Novotný zavolal na pomoc a vrhl se na Koblihu. Bylo tu
tak málo místa, že
pováleli židle u stolu. Samotný
následující
zrzavého obra byly podlité krví,
se
úšklebku. S lehkostí
Novotného a stále, jako zakousnutý chrt, držel Obermeyera, kterému již docházel dech.
Novotný tedy odstoupil a uvolnil místo
mladým
Ti se
na
vrahovi ruce, aby vyprostili krk
kriminalisty. Nápad to byl
dobrý a jediný,
který se nabízel. Avšak stisk psychopatových dlaní byl
než síla
mladých
Podobné povely, jako ruce
nebo
u tohoto muže nepomáhaly.
Obermeyer
a jeho rty nabíraly modrou barvu. Novotný na to
Nebylo sice v té
oblíbit si kolegu, natož s jeho,
kapitalistickou
357
kriminalistickou školou. Cítil
opravdové
což bylo lehko možné, kdyby jen na chvilku opustil úzkou
že by se ho zastal. Cítil, jak
panika hrozí prolomit
v
poznal
mdloby.
že kdyby se dostal do
ideologické základní teze,
jeho vlastní tolerance.
chatu a volal o další muže. Pohled mu padal na
znalce Brd. Byl o
hlavu
než ostatní muži a
Pokynem ruky mu dal najevo, aby se také
zapojil do záchrany Obermeyera.
Situace se
byla chata plná lidí, každý se
jiného, než držel krk Obermeyera. První
v taktice vyvolal
„Musíme ven, tady je málo místa,“ zvolal a
cpal a Kobliha
znalec Brd.
tahat klubko
nic
chatu
k jezírku.
Novotnému se dostala do ruky sekera s dlouhým
ji uchopil a sledoval, jak
se halda mužských
prodírá
chaty ven. Mnohé
lesního
vzalo za
své. Bylo slyšet
skla a nádobí. Obermeyer byl již v
avšak Koblihovi to
ušlo, protože stisk jeho dlaní nepovoloval. Nyní major Novotný
jak se z valné
hromady vyklubaly Koblihovy nohy. Ležel na zádech a svíral Obermeyera, který mu ležel na
pravém rameni, a oba muži
své
blízkosti.
Novotný se nerozmýšlel. Rozmáchl se sekerou, jejíž
obrátil, takže tupá strana dopadla
na chlapovo koleno. Bylo slyšet prasknutí kostí, a Kobliha za hrozného
Obermeyera
pustil. Trvalo
chvíli, než ho muži
koleno
na
doživotí
bránil se jako
pes.
Jeden z uniformovaných se
Obermeyerovi. Bude trvat týdny, než mu fialové
prsty na krku zmizí.
kapitán se pomalu vzpamatovával, avšak mladý muž
mu
nedovolil, aby vstal:
chvíli
soudruhu kapitáne,“ radil mu a
–i
se mu
motala hlava.
Kobliha dostal pouta a byl posazen ke stromu, odkud zíral jako
major Novotný, zeptal se zrzoun:
Když
„Ublížil mu, panu Obermeyerovi?“
„Ublížil?
„Ne já,
jste ho málem
o život.“
bratr. Já bych nikomu neublížil,
„Vašeho bratra také!“
Novotný a
mne lidé znají…“
svým uším.
Muži na sebe chvíli zírali,
byl jeden ze druhého vyveden z míry. Kapitán
malou chvilku zavzpomínal na Rychtu a ochotnické divadlo. Takhle hrát nevinného by asi ani
profesionální herec nedokázal. Pochopil, jak bezedná je hloubka lidské duše a jak málo o ní
lidé
si jako
tulák, jehož pohled do
vesmíru nikde
Muži mezitím naložili mrtvé
do plechové rakve a odnášeli ji lesem k autu. Z okolních
chat se sem znenadání
podívat
ale jelikož bylo úterý, mnoho jich
nebylo. Kapitán Obermeyer se
postavil na nohy, ale nechal se jedním mladíkem
podpírat. Dobelhal se
a dal jim najevo, že s nimi chce mluvit:
358
„Všimli jste si
zvláštního?“
Hrstka
se skládala ze dvou mladých žen, jednoho starce a
Již od
let tu,
pod Halouny, od jara do podzimu trávili volný
Starý muž byl
jako
kovboj a žena jako indiánka. Obermeyer si
že staré na
lidech byly jen jejich
Pohyby jejich
byly ladné, jako u mladých lidí.
Mladé ženy byly asi maminky
Jako na dotvrzení jeho úvahy
si vybralo jednu z maminek.
„Komu
„Ta
od vzdálených chat
proto se tu mohly zdržovat.
chlapec a
a každé
ta chata nad jezerem?“
šerifovi, ale
tu není, je v práci,“
indiánka.
vám divné, že je obydlená?“
bych si
„Zcela
nebyla obydlená.
musel všimnout,“
kovboj.
jsem šerifovi spravoval židle v kuchyni, to
„Takže se tam ten muž vloupal teprve dnes?“ myslil nahlas Obermeyer.
„To je možné, my byli od rána
souhlasila indiánka.
se
„Co ukradl?“
stalo, nic
„To jsou vaše
byli jsme nakoupit v Mníšku potraviny,“
jedna z maminek. Obermeyer si
že o tom, co
ženy
„Máte jich více?“
„Já mám
chlapce, ten šel do Kytína k sedlákovi, chodí si tam
obsluze koní. Je do nich celý blázen,“
druhá maminka. Obermeyerovi se podlomila
kolena:
„Kdy ho
„Každou chvíli,
tu už
být,“
mladá žena.
„Jak byl starý?“
„Letos mu bude dvanáct.
se ptáte?“
„Jak to, že není ve škole?“
„Jeho
matka
jela na mandarínku bramborovou a tam jsme ho
pustit!“
Obermeyer
Bože, aby to, milá holka, nemrzelo, pomyslel si ve zlé
„Jak chlapec vypadá?
„Jak by vypadal?
že u koní si krátké vlasy
„Co tedy ukradl?“
Je hubený,
a nechce chodit
dovolit… taková blbost,“ durdila se mladá maminka.
kovboj.
359
„Myslím, že nic, ale
se dát do oprav. Docela to tam
Obermeyer pozoroval, jak se les hemží policisty, jak stále prohledávají vzdálené okolí.
museli v tom okamžiku najít, protože se srotili kolem majora Novotného. O
se
dohadovali a pak Novotný
k nim.
„To necháte
samotné po lese?“ zeptal se.
„No dovolte, dvanáctiletý kluk není
vyzná lépe než domorodci!“ durdil se kovboj.
Obermeyer nyní
uniformovanými. Byly to
bylo to venku:
jež se
a tady v lese se prakticky narodil, ten se tu
co Novotný nese, a co
tolik rozruchu mezi
svršky a než vše domyslel a mohl zabránit zlému
„Tohle chlapi našli tamhle
pod lesními velikány.
„Kde jste to vzal? To je našeho
majorovi z ruky.
Novotný a ukázal
na jih do houští,
jedna z maminek a vyrvala tepláky
Obloha se nad brdským
zatáhla ocelovou barvou
Nebylo
jediného
mraku, jen atmosféra
klamala
lidí: dala jim pocit, že se pod její modrou
klenbou dokážou schovat, že se ubrání
vesmíru.
Nic se nedá schovat, utajit,
podbarvit, omluvit, utišit, když se matka doví, že její
je mrtvé.
zdravý,
chlapec. Chlapec, jenž
šel kilometry
aby pro své
pomáhal sedlákovi obstarávat
chlapec, který
jak naložit
sem…
Tento
se mu navždy vysypal
Musel ukojit hroznou
jiného
který však
jak se nakládá
Který žádný
a jako narkoman
bloudil z místa na místo a hledal to, co ho nechalo poznat vzrušení.
Jak mohl znát
které chlapce vždy doprovázelo lesem ke koním? Smutek, když se
vracel
zanechav své
ve stáji?
Jak se mohly spoje v mozkové
tak
zkratovat?
k tomu, že matka z jedné
na druhou drží v ruce tepláky a
víc? Nic víc! Nic víc…
to zjistila
než Elfriede. Byla
co se Ladislav vrátil od Elfriede. Byla si jista,
nespala. Co si
Ládíkovi bylo dvanáct,
jednou
nechá dojít
svého
a nic
v jiném stavu. Byla
té noci,
celé
tím i potom s ním
osm,
si stará na to, mít
S Elfriede se nescházely již tolik
však byly stále nejlepší
se stalo v jejich vztahu. Milovala se se svým mužem a necítila její
jak je to možné?
Když Elfriede
celé léto v lesní
tenkrát.
jak našla
nepocítila
k té
co trávila
žádnou lítost. Kdyby bydleli v pevných domech, nestalo by se to,
a
360
Elfriede, když musela na
chvíli a
to
nohu!
sáhnout, aby se
Ne, ona si
že je mrtvé, prožila
zapálila cigaretu a hodila si nohu
Ty její štíhlé nohy!, zlobila se Elfriede v duchu. Ona u ní tenkrát hledala
nenašla.
kterou
vražd
nebralo konce, chvilkami to vypadalo, že kdyby ženy nešly
toho úterý na houby, nestalo by se to.
Obermeyer
že kdyby tam tenkrát
nezabloudily, mohlo se stát mnohem více. I major Novotný byl toho názoru.
Richard Kobliha
ve
a protože
na
nikoho, kdo by se snažil
poskytnout mu právnickou oporu, již nikdy o
lidé z kraje neslyšeli.
Na všechny tyto události
z toho to nejlepší. Napsala
nemyslela. Trápilo ji
a tak se rozhodla
a poslala Ládíka
k potoku,
Milá Elfriede,
dostala jsem ošatku švestek,
ranných,
zítra odpoledne na kus
Na kus
se Elfriede vždy nachytala.
„Co
zítra odpoledne?“ zeptala se Mikuláše.
„To nemám
máme spicha s kluky v altánku v parku za hradem!“ bránil se
chlapec.
„Tak to já se svezu s tebou, mám tam cestu,“
„A
Elfriede.
tam pojedeme?“ divilo se
„Jak,
„Že jsi
tam pojedeme?
se svezu,“ upozornil.
„To tak jednou
„Když to
jednoduše, jako vždy,
otec, myslela jsem, že se to tak
tatínek, tak to asi tak bude,“ souhlasil Mikuláš a byl
Elfriede si chytla
bylo jí, jako by si musela
Dala se do dalšího kusu prádla. Stála totiž v hale a mandlovala.
Po chvíli se jí
ale
to
nevolno, a tak si sedla.
Paní Cyprýnová
neustále
do ložnice,
a
paní domácí pozorovala. Nyní, když ji
„Nezlobte se, paní domácí, kdy jste
Elfriede se na ni podívala a snad v duchu
musela projít
neodolala:
naposledy vaše dny?“
ale nic
halou
361
„Tak vidíte, já si to myslím již delší dobu, vy budete v jiném stavu!“
„Ale, copak to je? V jiném stavu?“
„No,
houkla paní Cyprýnová,
si nebyla jista, zda jí paní
domácí
„Ale
paní Cyprýnová, to bych musela
„No, ono se stává, že se to
také
a já jí
to
doví až poslední. Já když
Máte nevolnost po ránu?“
Roberta, tak mi
Elfriede.
budete
„Tak to vidíte.
si
kdy se to narodí!“
kdy jste se s panem domácím naposled tulili, a
Elfriede si
na noc ve
to byla s Ladislavem. Alexandr
ranním
vlakem z Prahy, protože se pohádal s dcerou Alexandrou, která se rozhodla, že se po
manželství rozvede, a proto nešel do práce.
odešly do školy a prázdný
který on skoro nikdy nezažil, ho zlákal a dostal na ni
Byla tak
jeho vášní i
dobou, kdy se jí zmocnil, že neuvažovala.
S Ladislavem od té doby nespala a s Alexandrem také ne.
zdráhala. Vyvolávalo to spoustu hádek a
došlo mezi nimi i
Elfriede
tak se mu
jak tím vším
trpí, a tak se snažila jim dávat jednou tolik lásky.
si, že s naprostou jistotou neví, od koho
Polkla a dala se do mandlování:
„Asi budete mít pravdu, paní Cyprýnová,“
a stará žena se uspokojila a
se odhodlala
na knedlíky.
když paní domácí
své
Druhý den odpoledne se matka a syn vypravili na Hrad. Šli zadem, tedy od potoka do
prudkých
do
až došli na silnici, která vedla do Mníšku, kterou
pak
zase do prudké
do lesa, kde stál starý dub s tajnou schránkou. Mikuláš
rychleji
než matka a
do dutiny ve
Byl tam malý
a tak jej podal matce.
Matka byla zadýchaná, sotva popadla dech, a tak se rozhodla, že si chvilku sedne do lesní
trávy.
Rozbalila lístek a
Milá
ani nevíte, jak po vás toužím,
cítím, jak je Vaše srdce vzdáleno…
Kdybych
sedmimílové boty,
šel bych za Vámi i
miluji Vás
více,
Váš toužící Kohoutek.
na kraj
362
„Co to je sedmimílové boty,“ zeptala se Mikuláše.
„To je blbost,“ odsekl,
mu zdržování na
do altánku drásalo mozek.
to musí být, když to tady stojí,“ divila se Elfriede.
je to
„To se píše v pohádkách, že když máš takové boty, tak co krok to sedm mil. Takže
jako auto, nebo motorka,“
výklad.
„Ach, tak to je,“ spolkla Elfriede zase nový poznatek
„Ty
neznáš
pohádky,
„Ale znám, mami,
Cyprýnová.“
„Tak
ty
a
jazyka.
Bubi?“
mi to ostatní navypráví paní
že?“
Pak se zvedli a šli dále. Když došli až k lomu, kde narazili na koleje, dali se k východu a
pak, tam, kde
vešli do Parku. Vešli do
od jihu a jejich pohled
k severní pláni, nad kterou jezdily vozíky z Hrudkoven a v pravidelných intervalech
sypaly z výšky
odpad, o kterém se
co s ním. Halda vypadala jako
sopka
a hmota padající z výšky jako malé komety, jejichž ohony se vždy ztrácely
Mikuláš zmizel v altánku, odkud byly slyšet chlapecké hlasy, a Elfriede šla
po
vysypané bílým
která vedla mezi anglickým trávníkem, až po
dorazila na plácek
francouzskými okny, kde
sedávaly.
již
a
byla
a malé
naaranžovaná
No tak, co se tu
pár
schodech
švestkový
byl
kávové hrnky
na
cukr a mléko, i malá
ze stejného porcelánu
stejnými, jaké byly na vzorku drahocenného nádobí.
myslela si Elfriede, vešla do haly a zavolala do skvostných
už jsem tadyyyy…“
se, Elfriede, hned jsem u vás,“ zaslechla hlas
z horní
haly.
Léto se chýlilo ke konci, ale
bylo
teplo. Slunce však již bylo skoupé na
paprsky, kterými
plácek
polokruhovou halou starého domu. Mohly-li ženy
v
skoro do
vystavovat svá
žáru,
slunce krátce
pátou
dvou
které zde snily o ztracených
žily životy
té doby, které zde
dokázaly postavit základy svých pochybných
Elfriede se posadila a vystavila
teplým
usnula, nebo se tak zahloubala do myšlenek, že sotva
jak milovala teplo! Snad na chvilku
když
Ano, ona by na tu myšlenku
myslit si na Ladislava
že
zvláštní
pocit, když se s ním setkala. Ale
bylo málo. Teprve
nápad,
si
manžele, je sblížil. Sblížili se tak daleko, že s ním
spolu
milenecký vztah a Elfriede se zdálo, že
sex. Ne, oni si psali bláhová
která si pak spolu
se
nesmyslných a nemorálních
vyplnil jen jeden,
Cítila, že byla
láskou k tomuto
štíhlému a
muži, láskou, která ji uchrání
celým
Jediná její starost
363
byl Alexandr. Milovala tenkrát, když se seznámili, jeho
sebejistotu, ale obojí je již dávno
postavení, jeho
„…Elfriede, vy jste usnula?“ zaslechla do svého
jak nad ní stojí s konvicí kávy.
hlas
a
mne zmohlo to
„Ano, ono je
když nalévala kávu.
k podzimu silné… a tady
je to
za
Zahrada byla plna listnatých i
ale o záhony
se již nikdo
nestaral. Zahradníci do soukromých zahrad již nedocházeli, tuto potupu jim strana a vláda
Nyní
do továren a zahrady mnohých krásných usedlostí v zemi
strádaly.
Nedaleký les, jež se tu blízko vyvyšoval svou Horou, sem prášil svou
a vír teplých
domu ji smísil
zahrady. Bylo to nádherné místo. Hlasy
si hráli v altánku, zcela schovaném v porostu, nerušily. Spíše
tu pohodu
dobarvovaly.
„Tak jsem si tuhle
že byste
mít
Elfriede. Již vám bylo
jestli tedy
chcete, tak by to byl
nejvyšší
Myslela jsem, že bychom mohly vaše
prožít spolu. Já se totiž rozhodla, že chci
jednoho potomka,“
napila se
kávy a hodila nohu
nohu. Elfriede si pomyslela, že
ní sedí
„Již jsem o tom s Alexandrem mluvila, myslím, že by se také radoval, kdybychom
miminko,“
se
„S Alexandrem?“ Elfriede na ni chvíli
a pak
„Ano, s Alexandrem. On je
muž a
které stejnak nevyšly, ani nevšiml.“
porodím jemu. Myslím, že si vašich
„Že by nevyšly, se
nedá,“ sekla
ostrým slovním
Možná že by se ženy dostaly do hádky, kdyby v té chvíli
u novinou: máme hlad!
po Elfriede.
parta
„Moment, moment, mám pro vás
na abyste sahali na
ten drahý porcelán!“ varovala
chlapce svým hlubokým hlasem a Elfriede se ušklíbla.
Ty budeš ta poslední, kdo se doví, od koho mé
je. Když se parta
nasytila, usedly
ženy
proti
„Budu mít
protože se cítila
„To vám asi
chlapce a dám mu jméno
a bude se jmenovat Orchidea,“
Elfriede a
se
nedovolí, to není jméno pro lidi, ale pro kytky. Já budu mít
a
na výsledek svých slov.
„Kdypak se vám to narodí, paní
tak snadno nachytá:
Elfriede.
ledna, milá Elfriede.“
„Tak to je dobré. Já totiž dostanu Orchideu také v lednu!“
že se žena
364
Co si v tomto okamžiku
ženy myslely, to se na tomto
nikdo nedoví. Jisté je, že je
sblížilo.
nedbala na aféru, kterou Elfriede s jejím mužem
Naopak, zdálo se, že je
protože její manželské povinnosti
Elfriede. Ona beztak nebyla v tomto
ji neobdarovala,
–
chtivostí po mužské
Mnohem horší byla situace dole u potoka, u
Elfriede milovala Ladislava
již
to pro ni, lépe
nikdy to pro ni nebyla aféra. Nadále
být po
Alexandrovi a
hádek a
Teprve jednoho dne hádky
a Alexandr se
zas na
Elfriede dívat zamilovanýma
To si totiž paní Cyprýnová dodala odvahu a pokárala
Baleše:
„To byste
a kroutila
pane domácí, být stále ve
hlavou.
s vaší paní.
když
Alexandr na ženu koulel
ale nic
Bylo to
odpoledne a Elfriede spala
v obývacím pokoji.
do špajzu, kde našel láhev bílého vína.
ji a pak
do ložnice pro zrcadlovku, což byl fotoaparát, kterým se koukalo ze shora, jako kouká husa
do flašky.
na
jen spodní kalhoty, když v hale potkal Mikuláše.
stál,
starostí.
„Musím maminku vyfotit,“
spiklenecky a zmizel v obýváku. Mikuláš chvíli
ale pak ho otcova záhadná
zajímat, protože
sám plno
že se neperou, pomyslel si a vydal se do dvora.
se tu dnes a
scházela parta
u horkých brambor, které se
v obrovském kotli, zasazeném do bytelných vidlic, který se dal vyklopit. Pak, když se horké
brambory válely na betonové podlaze,
až budou smíchány s otrubami a tím se stanou
pokrmem pro prasata, posloužily jako pochoutka venkovským
Elfriede držela Mikuláše za ruku tak
až se mu
Avšak davy lidí byly
mnohem horší bolest pro chlapcovu duši, a tak
a šel vedle matky. Ty lidi snad nikdy
nesedí, jen stále
, když jeho
pozorovaly
proud
po Václavském
Byla již zima, ale toho dne svítilo
a Mikulášovi bylo v kabátku, který po
a který mu sahal skoro na paty polobotek, strašné horko.
že tu nejsou kluci,
pomyslel si
nepotkat nikoho známého, doufal, ale
„Paní Balešová?“ zastavil jim cestu, zrovna když míjeli hotel Jalta, široký muž.
Elfriede
vzhlédla, nebyla také moc
potkat
ale
to byl
kapitán Obermeyer. Stál tu a
se usmíval.
Elfriede byla již unavená,
Orchideu, a poohlížela se po dárcích
jako po posezení u kávy.
od krámku k obchodu,
výbavu pro svou
netoužila po
jiném tak
hodinu
do smluvené
kterou
v hotelu EVROPA, a
tu dobu využít
po nákupech, ale
ji
bolesti v zádech a
v nohou. Proto se dívala na kapitána Obermeyera jako na spásu.
Obermeyer jediným pohledem ocenil situaci a
„V hotelu Evropa
Balešová?“
výbornou
kávu. Mohu vás pozvat, paní
365
„Velice ráda,“ oddychla si Elfriede,
prostoru, nemít v zádech
se bála dlouhých
oporu,
zdi
ve stoje. Stát
pevné mužské
paže, to
Dali se tedy Václavským
k hotelu Evropa, kde je
odvedl ke stolku
v
„Ne, pane vrchní, rádi bychom si sedli nahoru na galerii,“
Obermeyer.
se
uklonil a zavedl skupinku po schodech na kruhovou galerii, která se nad
kavárnou
kolem horních oken. Tato okna byla obloukovitá a tak
velká, že Mikuláš
pusu.
napomenula ho matka, ale sama
úžas. Nakonec kouzlu architektury podlehla.
co
aby zakryla
Celá prostora, jež se zvala kavárnou, byla
v tmavém
byla vysoká a na
visel lustr, který by se nevešel do celé
chalupy. Kolem tohoto lustru se
la
galerie, na které stály zrovna tak malé kulaté stolky jako dole.
„Tady tolik netáhne,“
Obermeyer a posloužil Elfriede
rozhlížela zrovna tak
jako Mikuláš.
usednutí. Elfriede se
„To je Jugendstil? “ šeptla a Obermeyer
„Ano, je to secesní skvost našeho
Když se k nim
ou
nažehlenou a
levou ruku, objednal Obermeyer
kávy a limonádu pro Mikuláše.
„To bude asi
trdlo,“ nechal se slyšet chlapec,
fraku. Obermeyer se zasmál, ale Elfriede se lekla:
za odcházejícím mužem
„Co to meleš?“
„Asi musí nosit tu
protože všechno vylije,“ mínil Mikuláš.
„To budeš mít asi pravdu,
Obermeyer. Pak se
k Elfriede a zeptal se:
ale budeme mu držet palce,“ smál se
„Kdypak se to narodí?“
„V lednu,“
pomyslel si policista a
mladá žena a
mu to u ní
Tolik
a milé.
již poznala a
se
„Co se narodí?“ napnul uši Mikuláš.
„Nic, ty
stával se
Dlouhé Ucho,“
matka. To Mikuláše namíchlo. Vždy, když
Dlouhé Ucho. Jediné, co na
bylo
že
to nikdy
Rozhodl se tedy, že se vydá na
po schodišti a díval se do stropu a na
zábradlí galerie. Škoda, že je na každém kousku zábradlí
paráda, to by se to drandilo
jako na schodišti
Hradu, pomyslel si. Galerie stála na hranatých
mramorových sloupech a i dole visely parádní lustry. Kdyby se jeden dal utrhnout, mamince
do haly, napadlo ho. Ale to ho již zlákaly divné
které se stále otvíraly, tam a sem, podle
366
toho, jak jimi
Dlouho je pozoroval a personál, jenž tu neustále za
si malého chlapce nevšímal.
Mikuláš se rozhodl, že
nepovedlo, ale nakonec
tak jako to všichni
jen vystartoval v pravém okamžiku a byl na druhé
se mu to
Tady se chlapci objevil zcela jiný
Pokud bylo
ticho a klid a obsluhující
personál se
a
pohyboval po vysokých kobercích, tady bylo vše jiné. Jednak tu
všichni
o sto šest, a pak tu bylo vše vykachlíkované a muži a ženy za lesklým pultem
bílé obleky.
to tu jídlem, že se mu
sbíhat sliny. Musel polknout, aby mu
netekly po
Brzo Mikuláši došlo, že ten muž s nejvyšší
a
nejvíc
Asi to
bude šéf, pomyslel si chlapec a stoupl si k pultu, který se jmenoval režón a
plochu, aby jídla nevystydla, a byl neustále plný
pokrmy. Vedle mohutného
sloupu, který podpíral
strop a ke kterému byl tento pult
bylo
které bylo pro
na nic a chlapec tu
fracích a
levé paže neustále odnášeli
a
za pultem se starali o nášup.
Takovou kachnu s knedlíkem,
poznal, ale byla tu jídla, která
Mezi tím se za pultem i
guláš, anebo
nikdy
pultem
s brambory, to byla jídla, která Mikuláš
každodenní boj.
Jeden bon za druhým létaly
desítka
šestka,
žádný
a odliv, byl to nemilosrdný vodopád objednávek.
stále více jich
Navíc byly tyto objednávky
Žádnému z
Mikuláš
o tom, co na sebe
ani
Aby si to nikdo nepletl,
spoustu nerozšifrovatelných
pro každý pokrm, a tím bylo pro chlapce mnohem
vše
do správných
Zcela splynul s tokem
až si ani nevšiml, že
jeho
nosem
s husím stehnem, zelím a knedlíkem.
„Jez,“
ten
a plácnul
Mikuláš
ale najednou tu byla paní pokladní, která tomuto boji velela, s citrónovou limonádou:
zase
k pití,
v kase.
ti
Papej, maminka tu bude coby dup,“
Mikuláš se dal do jídla, ale jedno mu vrtalo
a již
mu ta paní
Pokladní
v jakémsi vyvýšeném posedu s malým pultíkem
sebou a ostrým
zrakem porovnávala bony s odcházejícím jídlem.
když
chvilku, koukla se po
a usmála se. I Mikuláš se vždy na oplátku usmál, ale husí stehno mu
v puse,
tak se u zelí rozhodl, že se na ni nebude dívat.
když zapíjel sousto limonádou,
se u lítacích
domlouval malému chlapci, že tu nemá co
.
„Já jsem
a maminka
kluk a Mikulášovi se
nelíbil.
že tu mám
semlelo: jeden
a že dostanu
najíst,“
Mikuláš byl pohledný chlapec, i když on sám byl jiného názoru. Na prstech by se
co na
chyb. Velice
však vnímal, kdo je hezký a kdo je ošklivý.
367
Tenhle
pohádky o
jehož jídlo
kalibru.
Pokladní
k Mikulášovi a
nesla nepokoj
zrovna jedl, byl tak ošklivý, že by se hodil do
výdeji jídel, a proto
tvoje maminka je nová
pana
rychle
že ano?“
„Ne, paní, moje maminka je z Grazu, to je v Rakousku,
to narodí,“
a dal si další sousto husy do úst.
„Takže ty tady sedíš a jsi
ráda, když ji
je
a v lednu se
ty jsi to jídlo ukradl,“
jak hlásná trouba.
podvést a tady ten špunt, to byl pro ni
vrchol.
Hukot
pojednou ustal, zástupy
se
hýbat a
co sem lítali
z mnohých jídelen hotelu Evropa, se
pultem
jako v tramvaji, protože
lesklý pult pojednou zel prázdnotou, nestála tu hosty objednaná jídla.
„Já jsem nic neukrad, já jsem to dostal od toho pána s nejvyšší
jsem
Mikuláš se rozhlédl, a když pohledem našel šéfa,
Jo, a
pane šéf, je to moc dobré, náhodou se vám to povedlo.“
„Já zavolám policii,“
pokladní. Najednou
Mikuláš dojem, že se
neusmála. Kdyby sám na vlastní
že se
byl by o tom
žena se
a
do svého
ale
a bílých košil jí v tom zabránila.
nikdy
hradba
Takový hlahol Mikuláš
nezažil. Nejprve ta
lidských hlasivek
v kuchyni,
pak se
prázdný lesklý pult, kde
dvacet jídel,
se
a nebrala konce. I Mikuláš se
smát, i když mu bylo dost úzko.
V tom okamžiku se v kuchyni objevil
Tak hezkého pána Mikuláš
kravatu,
šedí protkané vlasy a hezký
trochu
Zaplácal rukama nad hlavou:
práce,“
Postavil
ošklivci
tekla po
hotelu a
ztichla.
tmavomodrý oblek, bílou košili a
Vše na
bylo
i to, že byl
„Tak jsme se zasmáli, dámy a pánové, legrace musí být, a
který
skrýval tolik autority, že se hukot
se
za pult, ke
diktoval bony,
podat jídlo, které on, hned vedle Mikuláše,
a vypadal
než bylo
možné.
se dáme zase do
zase
a
polykal.
mu
Autorita paní pokladní
bouli, protože se tak
že by
mohla být
maminkou.
bleskla
Když se vodopád jídel,
který se valil z lítacích
zklidnil jen na dravou
pan
„Který z vás je Kožený?“
Ošklivý
se
Co se tak
ptám,
„Já,“ houkl na
huby.
je celá maminka, pomyslel si
odešla na
a manželka, která
a povzdychl si. Jeho
nesla tak
368
ženskou v blízkosti muže, mu našla novou a mnohem
Bohužel se na ni nedalo
dívat a šikovná nebyla také. Stále
chodila a dnes tu nechala v hotelové
i synka!
„Již jsem zavolala policii,“ hlásila pokladní a praštila sluchátkem do vidlice
telefonu.
„No, Radostná, vy jste byla vždy
„Ale soudruhu
Soudruh
ruku a zmizel
dovolte…?“
který jmenoval
pane Hlávko, mávl rukou, vzal oba chlapce za
„Jsme tu na galerii kavárny Evropa?“
„Ano, „U
kávy. Bylo tu
poledního kšeftu.
se tu
ticho, jen
Elfriede.
souhlasil kapitán Obermeyer a usrkl si
hotelu byl spíše cítit než slyšet hukot
„Já jsem tu totiž domluvená s panem
vezme nás
do
jsem koupit
výbavu pro dcerku, ale nic jsem nesehnala. Pak, když jsem
dárek Mikulášovi pod
zase jsem ho nemohla koupit, protože je tu se mnou,“
povzdychla si.
„Ach ano, u vás se
„No
na Ježíška,“ usmál se muž.
co by to bylo za
„Ale že se vám narodí dcera, to
že?“
„Ne, to se nikdy neví. U nás doma se
že když si pohlaví namluvíš a moc si ho
pšeješ, tak se ti splní. A tak si
pšeji, protože chlapce již mám.“
Obermeyerovi se ženina nekorektní
„Jak to dopadlo s tím
líbila, a tak ji neopravoval. Cítil, že mu je s ní
tenkrát v lese?“
si Elfriede.
pomyslet, co by se stalo, kdybyste tam tenkrát nezabloudili. Policie našla
ten Kobliha by tenkrát vyvraždil celé osady!“
„To je strašné. Ví se
že to byl on, tenkrát za války v Davli?“
„Ty vraždy v Davli se
nestaly. Váš otec nechal
zapálit, aby
ostudu, jak sám
Já si však vzal Koblihu pod krkem, když se to hodilo, a on se mi
k vraždám
Byl tak
z toho
co ho znenadání
až si
myslel, že se zblázní. Jenom další vraždy ho chránily
totálním zhroucením, proto vraždil
dále. Protože se bál, že ho tu v kraji
chytne a on
ostudu paní
která ho
vychovala a on ji
za mámu, odešel. Jednou tvrdil, že byl osm let na Ostravsku a jindy, že
Obermeyer se
a Elfriede ho nerušila. Po chvíli se dal muž zase do
„Na Ostravsku nebyl, byl
Stalo se tam za tu dobu spoustu
podobných vražd, ke kterým se nenašel pachatel. Je to nemocný
ztráta
to
asi
Ale to
nikdy neví…“
369
„Mikuláš také ztratil matku,“ šeptla Elfriede.
„Ano, ale našel novou a hodnou…“
„Myslíte?“
„Ano, o tom jsem
Je to hodný a vyrovnaný chlapec!“
„Když byl menší, tak se tolik vztekal, že ho Alexandr, tedy jeho otec, zavíral do
to
Elfriede jen zakroutila hlavou, že ne.
„To byl asi jeho
jak se vyrovnat se ztrátou matky,“ mínil Obermeyer.
„Asi, je ale v mnohých
všechny
jsou
dokáže zapojit do kolektivu!“
„To se umí moc dobže,“
tak bojácný…“
letech bojácné.
je, že má kamarády, že se
se její
Najednou se hotelovou budovou nesl tlumený smích mnoha lidských hrdel. Elfriede
popadla Obermeyerovu ruku:
„Kde je Mikuláš?“ Obermeyer
strach v jejích
„Ten se neztratí, nebojte se,“ domlouval
„Již jsem ho dlouho
musím ho hledat,“
a hnala se po schodech
z galerie secesní kavárny. Obermeyer za ní.
vchod hotelu a rozhlížela se po
Václavském
mnoho lidí a tu pochopila, že malého chlapce v davu
nenajde.
vyrazit do
bych jít nahoru a vy
pane kapitáne Obermeyere,“
lidských
Václavského
Muž ji však zadržel.
„Paní Balešová, chlapec se zatoulal
v hotelu,
a již se chystala
bychom odcházet!“
„Já nevydržím stát a koukat!“
si zase sednout, nakonec jsem od policie,
k tomu, vejít zase do kavárny.
a
se
Zvuk sirén policejního vozu a
brzd je zarazil a donutil k ohlédnutí. Policejní
zastavil u chodníku a
uniformovaní policisté se skoro
nacpali do
hotelu.
Obermeyer šel za nimi a Elfriede ho následovala.
Nádhera interiéru hotelu Šroubek asi soudruhy v uniformách zarazila,
postávali a
žasli. Tato buržoazní nádhera se
nabytými poznatky z policejní školy.
Této slabosti mladého komunistického režimu využil Obermeyer a ukázal
odznak:
„Co se
soudruzi?“
na
„Soudružka Kožená nás volala, že tu
ukradl,“
jeden z nich.
s jejich
370
„Národní majetek,“ dodal druhý.
„O co se asi tak jedná?“ zeptal se Obermeyer.
„O husí stehno se zelím a s knedlíky,“
„Aha, to se jedná asi tak o sedm korun osmdesát! Na tento
drahé
SNB? A navíc s autem?“
a vláda
Muži
logiku kapitána Obermeyera nechápali,
Jediné, co se mohlo k jejich dobru
bylo, že
vyslala strana
zírali jak krávy na
v tom okamžiku vyšel z poletujících
hezký muž a držel každou rukou jednoho
chlapce. Jeden byl pohledný a druhý ošklivý jak komunistický režim sám.
„Stát! Kdo jste?“
jedna uniforma.
hotelu byl
velká osobnost. Jestliže
nedávnem sloužil panu
Šroubkovi,
nasbíral mnoho zkušeností, nebylo pro
sloužit
komunistickým
A
oni,
spratkové,
být obsluhováni jako
panstvo první republiky. Podíval se na výjezdovou jednotku takovým pohledem, že se
podlomila kolena:
a
si
minutách ministra vnitra, který tu chce v klidu s manželkou
vaše uniformy. Koukejte zmizet!“
„Soudružka Kožená nám volala, že se tu stala krádež,“ bránil se ten
„Kožená u nás pracuje, z lítosti strany.
jí
stánek
Myslím, že si musím poznamenat vaše jména. Slyšel jsem, že
pracovních
na Václaváku.
je
mnoho
Dostat se do uranových
byla hrozba té doby. A dostat se tam bylo velice
jednoduché.
pomluva
výboru. Muži
Navíc se
žena mluvící
imperialistickým
hnala k jednomu
kterého držel
za ruku.
„Je to váš syn?“ zeptal se
„Ano,“ hlesla Elfriede.
„Bylo mi ctí ho pozvat na husí stehno s knedlíkem a se zelím,“
„Takže on nic neukradl?“ žasl jeden ze
od policie.
hotelu Šroubek, jak lidé dodnes
jinak grand hotelu Evropa,
Vchodové
se rozlétly a dva svalnatí muži vstoupili a
se rozhlíželi. Za nimi
vešel obtloustlý muž, na jehož paži visela zrzavá, hollywoodská kráska.
den, pane ministr, váš
jenž se Mikulášovi tolik líbil.
je jako vždy
„Ani jsem nic jiného
pane Janovský,“
odvést
dosud
v rohu s bílou škrobenou
hotelu Evropa. Jak procházeli kolem výjezdové
salutovat.
uklonil se muž,
ministr vnitra a nechal se
na levé paži, do útrob
policisté svému ministrovi
371
„Pánové,
s tím do prdele, jsem tady
procedil mezi zuby a ten
ze
ministra doprovázeli, šlápl jednomu z nich na nohu. Asi
ale
neomluvil se, jen se šklebil. Pak se ozval chlapec:
„Mami, to bylo dobré, možná, že by ti pan šéf dal recept na to zelí,“
Mikuláš.
„Mein Bubi, wo warst du?“ divila se Elfriede.
„Er war bei uns in der Küche,“
hotelu, pan Janovský.
„Bylo mi velkou ctí pohostit vašeho syna, madame. Mohu vám nabídnout
erstvením?“
„No,
kousek sladkosti by mi
Elfriede a Obermeyer se díval,
jak výjezdová jednotka SNB tiše, jak pára, proklouzla
hotelu, aby se pak ztratila
v davu Václavského
Pak se vydali za panem Janovským, který je zavedl
na
galerii
a
slovy vydal tiché instrukce. Mikuláš, Obermeyer a Elfriede se usadili
zase ke stolku, ale než mohl malý tulák
své zážitky,
se servírovacím
vozíkem, na kterém bylo tolik sladkostí, že
„Doufám, že neruším,“
nevšiml.
„Jéje, dobrý den, pane
znenadání štíhlý
muž. Nikdo si jeho
pozdravil Mikuláš.
Kapitán Obermeyer povstal a muži si podali ruce. Ladislav
pak pokývl hlavou
k Elfriede. Mikuláš
vždy dojem, že se za jejich letmými pohledy
skrývá. Netušil, co
by to mohlo být. Ani donášení
do tajné schránky, která se skrývala v dubu nad
cestou do Mníšku,
pohledy nespojoval.
„Náhodou jsem potkal paní Balešovou a pozval ji na kávu,“
Obermeyer.
za
V okamžiku, kdy
na malé
a
zajímalo, na co tu
kterou jste jí poskytl, já se trochu zpozdil,“
všem nalil kávu a pomohl
je
kolem stolku,
má, když je tak šikovný,
Ladislav
které
kladl
i pan Janovský. To by mne
si Mikuláš.
„Nazdar,
pan Janovský. Pan
se
a probodl starého
Byli sice domluveni, aby Elfriede
odpoledne, jak si to objednával
s každou láskou, se kterou
ale bývali
chvílích, on a žena, kterou
odhodit, vždy sami. Nyní tu byl ten malý Mikuláš a
k tomu ten policista. Ladislav byl
sice
že je Obermeyer dobrý
ale policajt je policajt.
„To je parády, co se slaví?“ ušklíbl se k Janovskému.
„Myslel jsem, že vždy to samé?“ divil se
si
že bude lepší
situaci dále nerozebírat. Obermeyer se již neposadil. Pochopil, že se tu jedná o
trapas a
se.
Protože
Janovský pocit, že
Mikuláše za ruku a zeptal se:
ze starých
z mládí pokazil, vzal
372
bys
jednou do
Tam je živo, že?“ Mikuláš
„Až budu velký, tak chci být také
Poté
Ladislav a Elfriede sami.
kávy a zapálil si partyzánku.
Elfriede
plnit lidmi, byl
pozoroval její
a vložila si do úst kousek
na odpolední kávu.
„Je v jiném stavu!
se mnou
ale
Napil se
Kavárna se znenadání
znovu Ladislav. Elfriede si povzdychla:
„Já také,“
„Na vás je to
jsem
Kolem
na
že
štíhlého a
„Vy
ne!“
s vámi, Kohoutku!“
muže se
se mnou? Jste si,
paprsky vrásek:
jista? Co budeme
„Co bychom
Moje Orchidea bude mít za otce Alexandra a váš Oliver vás.
Až je vychováme, tak spolu odejdeme…!“
„Mn se narodí Oliver? Jak to víte?“
mi to
„Takže vy si o všem povídáte?“
se snažil se
ale nešlo mu to.
„O všem ne!“
„A o
si nepovídáte?“
„O tom, že vás miluji, Kohoutku, že bych s vámi hned odešla, ale že to našim
Až budou velké, tak za námi spálíme mosty!“
Ladislav
si vzal žloutkový
Dnes je vše jinak, pomyslel si.
když
dával padáka
s kterou zašel
daleko,
tu u Janovského
O sladkosti nestál. Objednal vždy jednu
láhve vína a pak nechal
Podle toho jak a s kterou.
se to odbylo rychle, jindy se to protáhlo
o
jednu noc v hotelu. Janovský s tím
a
pro ten
vždy jeden pokoj volný.
Dnes byly zákusky a kafe. Navíc se s Elfriede
rozejít. Pokud již dlouhou dobu
váhal, jak se k ní zachová, nyní to
s ní žít!
„Jak si
že budeme žít? Vy budete vychovávat mou dceru…
co je to za nesmysl, že budete mít dceru, to se
neví!“
se to neví, ale já to vím,“
„Vám to dnes sluší, Kohoutku!“
Elfriede a
se
do
373
Kohoutek, neboli Ladislav
vatovaný
s kravatou. Na
furiantský klobouk, který
se
„Ale ne tolik jako vám, moje
vychovávat. Tu, co budu mít s vámi!“
šedé šaty a tmavou košili
s kabátem visel na
Já bych ale
mou dceru také
„Nebojte se, Kohoutku, o to se postarám. Nejprve ale nesmíme ztrácet hlavu!“
„Jak nemám ztrácet hlavu, když Alexandr pije a vždy vás pak zmlátí?“
již ne. Od té doby, co ví, že budeme mít miminko, je jak
se jí bleskl smutek.
Elfriede a
„Cože? Vy jste mu
že
bude jeho?“
Elfriede se
smát a hosté
Elfriede a Ladislav byli hezký pár.
se
se usmívali, protože
zeptal se Ladislav, když
„To mám Alexandrovi
se
se
že
utichla.
s vámi?“
Bylo mu jasné, že je to nesmysl. Pak ho
„Jak víte,
mužská nejistota:
že je to mé
„Vím to, protože s Alexandrem již dávno nespím. Jsem vám
že ano, ona by
sama od sebe
ale to o vás
Nyní se
po oné noci, tenkrát
byla donucena spát i s Alexandrem. Ale to se
nic nestalo, Kohoutek byl první, rychle se uklidnila.
se takto
že má
pravdu.
Pak
zavolal
Mikuláš a
a vyžádal si
„Ta husa, co chlapec
„Ne, pane, ta je na
„Pane
jsem si je vzal!“
o práci v kuchyni. Chvilku ho poslouchali a pak
Když
dostal, zeptal se:
v kuchyni, je tam také?“
podniku,“
on vám
„Tomu se
a
vrátit peníze! Kdybych
spropitné, Mikuláši, to je slušnost,“
za spropitné. Mikuláš to
že je
tak
muž a dal chlapci deset
korun.
„Jé,
Až
pozoroval bankovku.
nakoupit k paní Pítovcové, tak jí také dám spropitné,“
„Tam se spropitné nedává!“
„Nedává?“
a
374
Pak pomohl Ladislav Elfriede do svrchníku a ona nacpala Mikulášovo
do jeho
kabátku. Pan
si nasadil klobouk a šli. Americká fordka stála
vchodem do hotelu. Pomohl Elfriede do vozu a Mikuláše usadil vzadu. Chlapec si
klekl na kolena tak, že pozoroval okolí zadním oknem vozu.
se zhoupl
Paní Pítovcová
a Mikulášova otázka
se smíšeným zbožím nemá nárok na spropitné…
Na sklonku roku, než se
vánoc.
Psal se rok 1954 a
Mikuláš vždy
stavebnice, jediné
narodit
Orchidea, se Mikuláš nemohl
bylo, že si nikdo nepamatoval. Vstup do obývacího pokoje, kde si
ráno hrál na honosnou kavárnu,
používal barevné kostky
co vlastnil, byl již zakázán.
„Já si tam tak rád hraju, protože nemusím do školy a je tam takové teplo,“ škemral.
Vždy, když musel chlapec vstávat do školy, byl k neprobuzení, zato každou
býval
již brzo,
do obývacího pokoje a cítil se tam jako v pelíšku.
tu tatínkovy
cigarety a výpary slivovice a v tichu spícího domu tušil
parfém.
si také hrál,
že poslouchá Svobodnou Evropu a popíjel z kulaté,
kostky slivovici. Jindy si
vzal tužku a
Bylo to jeho
království.
„Já vím, ale
tam nesmíš, protože by se Ježíšek vylekal, až tam bude
Elfriede.
„Jak tam
postavit
„Ten má
ode všech
když nemá
zajímalo chlapce.
to by ses divil.“
Matka se nehodlala dále bavit, protože šla zpracovávat
kynuté
z Rakouska, byla pracná záležitost. Nejen že kynutí trvalo celý den, neustálé
hmoty matku zmáhalo,
byla již kolem
dost kulatá.
receptura
masivní
než jindy se v obývacím pokoji natáhla na
A také ji zarážela její nová záliba:
kdykoliv se mihla kolem Alexandrova rádia, kde, jak víme,
za ubrusem schovaný
alkohol, vytáhla láhev
likéru a s chutí se napila.
když vytírala, nebyla líná
kolem
jednou, aby si mohla sáhnout
za ubrus.
„Není to
zády.
dlouho do Vánoc? Já se už
„Než se
bude tu.
abys byl hodný.
Ježíška
se na
„Na jakou?“
„Na tu, co se nám narodí,
Mám ji tady
a již brzo bude chtít ven.“
„Já chci bráchu, co s holkou?“
„Jdi, ty brebto, koupíme jí hezké
„To by
tak
to já budu chodit do školy zadem. Ta ostuda!“
za
375
„Doneseš
„A kdo ty
bude plíst?“ divil se Mikuláš, když se díval na hmotu
barvy.
„Ty
uplete paní
to víš,“
matka.
„No, mohu tam zajít, mám stejnak cestu kolem, musím za Zajícem,“ mínil chlapec.
„To znamená, že kdybys
tak bys tam nešel?“
„Ale to víš, že bych tam
mami,“ usmál se chlapec a matka si
Najednou se Mikuláš lekl a od objemného
„Co to bylo?
jeho
na mne sáhlo!“ divil se.
„To byla naše Orchidej, už kope,“ usmála se Elfriede.
ti
to nebude žádná kytka, to bude kluk a bude se jmenovat Kája!“
popadl mísu
a byl
Elfriede se za ním dívala a kroutila hlavou: Kája, co
to je za jméno? Jak bych se mohla podívat matce otci do
Kája?
si
jednou a
šla utírat
protože byl plný mouky od
u
byly
po celé vsi. Žádná z ženských takové nepekla, a když
že se lepí na patro, hudrovaly nad tím rakouským nesmyslem.
však byly
a protože
za upletení
vždy jednu dostala, nechala
kamarádkám ochutnat.
dostal také jednu, ale ten se s nikým
ji sbalila a již ji nikdo
Nejvíce ženské žasly nad tím, že se tyto
kterým
Elfriede
štoly, musely péci
Vánocemi,
teprve po
byla jejich
vyzrálá.
V ložnici na
leželo po
dvanáct velkých
a
až jejich
dozraje. Dlouho po vánocích,
i do února byla tato pochoutka
k mání.
Nejvíce se Mikuláš divil, když se na podzim krmily husy a pak se pekly, a matka vždy
sklenici husího sádla:
„Ne abyste mi to
to mám do
hrozila a
vždy ten
výraz, který všichni znali, když
myslela
Jak se
dávat husy do
si chlapec, ale protože jeho
život byl tolik plný jiných,
událostí,
nikdy tento nesmysl nedomyslel. Když pak
štoly jedl, na husí sádlo si
byla jen paní
„Už tu
a
hodinu, kde se flákáš?“
to nešlo. V
od Mikuláše
Mikuláš se nedal:
kope, a tak také
všechno
stihnout!“
„Ach jo, já
Kdy bude chovat?“
„Jakýpak chovat, moje maminka se umí chovat, to byste se paní V
Je doma Zajíc?“
hodinu
„Jestli myslíš mého Káju, ten šel do dvora. Dnes se
mladá žena.
divila.
brambory pro prasata o
376
„To jsem ale trouba,
mi to Ládík
si povzdychla a šla plést.
deskou a na té se
vše, co pak šlo do pece.
plácl se chlapec do
a byl
pekárny stál bytelný
Pec se
shrnul
již po
bukovým
Když byla trouba
rozpálená,
žhavé na jednu stranu pece a na druhou šoupal
na to dlouhou
lopatu. Nejprve housky, veky, pak chléb a nakonec
ale to již bylo poledne
druhého dne. A
tak dlouho musely upletené
od Balešové zase
žhavé uhlíky z jedné strany pece na druhou. Byl
v kalhotách,
vrchní
obnaženou, jen v
která do konce
ztratila bílou barvu. To
již bývala od
od mouky i od popele.
„Bude chovat, umí se chovat, to je zázrak, že se to
pro sebe
když pletla
Pletla je nejprve ze
a pak docela navrch dala dva spletené prameny. Pak si
vá-ám no-viny-yy, po-slou-ou-che-e-jte…
je to
si
o recept, ale ten ji odbyl:
„Na to nemám státní normy,“
mluvila si
na pokládala
zpívat: …ne-se-em
si. Již jednou se ptala
a bylo po
Když se Mikuláš probrodil
až do statku, hodovali kluci u hromady brambor, jejichž
pára stoupala nad obrovské prostranství panského dvora a
v temné zimní noci se nad
Horou ztratila.
Chlapci
zmrzlé ruce, a tak jim horké brambory
vozit otruby, aby je zamíchaly do brambor a odvezly
najedí.
vhod. Ženské
vždy ale
než se
pak chodívali chlapci, když se v altánku v parku za domem nedalo chladem
vydržet, do chlíva a pozorovali, jak se
o bramborovou
perou. Ty
kraválu.
A bylo tu teplo, že se jim
Avšak museli chodit
to nebylo jako
v lé kdy si
na hodiny
Touto
dobou, jak se
hned mámy
vyhlížely z oken a vždy hudrovaly. Tak se kluci
Mikuláš
stále
divný pocit, když chodíval kolem potoka. Nebyl sice tolik bázlivý
jako
ale
ho každé sprosté slovo paní Bražákové
když šel za tmy kolem
její doškové chalupy.
Jak
vrata zahrady a pes
ho
hned mu bylo lépe.
Ani
co ho to dnes napadlo, ale místo aby šel rovnou ke
domu, šel za
a
pozoroval osvícená okna obývacího pokoje. Jenomže matka vždy zatáhla
a když byl
mráz, tak otec zavíral i okenice. Okenice sice
nebyly, ale
nebylo nic
a
Ale – ouha, nyní se Mikulášovi zdálo, že zahlédl
jedle, ozdobené barevnými koulemi
se lametami.
mu
bušit, jednak vzrušením a jednak pocitem, že se
provinil.
a vpadl do haly jako velká voda:
„Mami, Ježíšek tu byl, v obýváku je už
zvolal.
377
Matka
vycházela z pokoje a ptala se:
„Co to povídáš?“
„V obýváku je
už tak stojí!“
„Ale,
jsem tam
jistotu do pokoje podívala.
byla a nic jsem
„Opravdu, tady nic není,“
V kuchyni
„Já jsem
Elfriede a
a rychle
a zamkla je
Magda a cpala se. Jako vždy
dobrý apetit.
v obýváku
„A já
se pro
tajemství.
sbor, jak troubí v sadu na zlaté trumpety!“
„A co?“
„Že jsi malý trouba!“
„A víš ty
„Vím,
jak jsi pitomá?“
to tu
každý,“
Magda a to, jak to
Mikuláše zarazilo:
„Já to tak zase nemyslel,“ domlouval jí.
„Já vím, ty ne, Mikuláši,“
a šla spát.
Ten
Mikuláš dlouho
o své
Že není u otce a matky tak oblíbená jako
on, si nikdy
Ale jeho malá duše snad
tušila,
na
který mu na tuty zalhali a
o
Období Vánoc uteklo jako voda a
nový rok. To byl
který
Mikuláš rád.
Nebylo se
Do Velikonoc to bylo
dlouhé a na letní prázdniny, ani
pomyslet. Proto ho
jednou matka, když
„Miky, budeš muset brzo na
tam chodím skoro každý den,“ divil se chlapec.
„Já myslím, že tam budeš muset pár dní
Mikuláš se nejprve zaradoval nad tou
ale pak mu to
divné:
mám tady doma také postel,“ žasl.
„Protože já budu muset každým dnem do Prahy do nemocnice. Naše Orchidej chce
již na
Budeš tam mít teplo a budeš
Elfriede a hladila chlapce, který se
schoulil do jejího klína. Tedy do toho mála místa, co mu tam ta Orchidej nechala.
„A kdy se vrátíš?“
„No, asi tak za týden, ale
jsem doma,“ usmála se.
Mikuláš
co si o tom má myslet, a tak šel radši do svého pokoje a dal se do
Kája
to byla knížka, která mu
Prožíval dobrodružství malého Káji jako své
378
vlastní. Nejvíce ho mrzelo, že se mu
jen dva díly.
že tato kniha
mezi zakázané nehodnotné literatury, ale kde se po
ptal, nikdo další díly
To vyptávání
ale jiný, velký
Mikuláš dostal na mnoho mayovek, tedy knih
od Karla Maye, které byly plné
a
byly na
papíru. Bylo to obrovské
bohatství, které chlapec vlastnil, byl to celý jeho
a vešel se do
stolku.
všechny díly Vinnetoua,
se s Old Shatterhandem po prériích severní
Ameriky, vydal se i do arabských pouští, kde se stal hrdinou po boku Kara Ben Nemsího.
ty dostaneš, vyhrožoval Kája
volání. Zdálo se, že má bolesti, že
matku, jak se v hale svíjí a drží si
zrovna Mikuláš, když zaslechl
volání heká. Mikuláš sjel schody po zadku a
Paní Cyprýnová ji držela za ruku a
ji.
„Miky, Bubi, utíkej na Hrad a
paní
že je to tak daleko,“
a zase
zasténala.
Mikuláš se na ni díval pln úzkosti.
se mu ji opustit,
však tušil, že jí
tedy do
vesnice. Cesta kolem potoka a kolem doškové chalupy
paní Bražákové se mu zdála
Když se hnal kolem obchodu paní Pítovcové,
uklouzl, ale zase vstal a dal se
k nádraží. Pak tu již byla cesta do statku, kterým
schody, vedoucí strání k domu, a vlítl do haly s parádním
Aniž by pozdravil, když bez zaklepání vpadl do
„Už je to tak daleko!“
Paní
nechala vše ležet a hnala se k telefonu. Kam volala, to Mikuláš
dotelefonovala, obrátila se
a
„Jdi do
pokoje, dnes již
odešla po schodišti do dolní
haly. Mikuláš šel do
si maluje, a Ládíka, který si hrál s elektrickým
Když
Pak si oblékla kožich a
pokoje, kde našel
jak
„Co tu chceš?“ divil se Ládík.
„Už je to tak daleko,“ opakoval Mikuláš již po
ta slova, která mu
nedávala smysl. Ládík pustil soupravu
takovou rychlostí, že malé vagónky vykolejily.
„Co je daleko?“ nechápal. Mikuláš
„To kdybych
a
netušil, že už je to tak daleko, pochází
tady!
rameny:
pomáhat
na koleje. Mikuláš tenkrát
es ist schon soweit!, a znamená to, už je to
„Tvoje maminka má již porodní bolesti. Musí do nemocnice. Bude rodit,“
a nenechalo se od omalovánek rušit.
Chlapci se chvilku
dívali na
že je nevnímá. Pak je ta záhada
že na to byli zvyklí.
Zanedlouho se
do porodnice.
které si bylo
zajímat,
vrátila a oznámila
jejich pohledu a
jich ti velcí lidé
tolik,
že Elfriede je již na
do Prahy,
379
„Do rána budeš mít
do koupelny. Když bylo
najednou a voda se po
byla drahá.
Mikulášovi a pak napustila vanu a poslala
vykoupané,
na
chlapci. Vešli se do vany oba
byla
teplá a teplá voda bývala tenkrát málokdy,
Chlapci
pozorovali svá
hraní. Nejprve si posílali
vodní bitvu a nakonec
ve
ani nevnímali.
ale protože nenašli nic, co by již neznali, dali se do
kterou ve
pak si ale rozdali
nasucho.
jim to tak k smíchu, že hubování paní
Alexandr. Mikuláš již ležel
jít pozdravit otce.
s Ládíkem v posteli, ale
nespal.
V okamžiku, když padl tátovi, sedícímu ve velkém
u krbu, kolem krku, zazvonil
telefon.
se
díval kriticky, jak se
s otcem mazlí, a zvedla sluchátko.
Chvilku poslouchala a
Alexandra i Mikuláše stále rostlo:
„To jsou
moc dlouhé intervaly, Elfriede, toho se dnes
vaše dva muže, kterého chcete
Aniž se
povídal a chlapec
její
„Haló, mami,“
netelefonoval.
podala sluchátko Alexandrovi. Otec si chvilku s Elfriede
za jeho zády. Pak se
do sluchátka. Byl rudý a
„Nazdar Miky, mein Bubi, nemusíš tak
Mikuláš pokýval hlavou, jako by ho matka mohla
„Kdy
mám tu
já
protože
slyším
Jsi hodný?“
ale neodpovídal. Pak
by to ani nevadilo, když budeme mít holku,
„To jsem ráda, že jsi se s Orchidejí
Bubi. A
mi dej
paní
Týden poté se vypravil Ladislav B a Alexandr Baleš houpající americkou fordkou do
Prahy, aby
Elfriede s miminkem. Alexandrovi nebylo milé, že se nenašlo jiné
jeho opel Admirál se již dlouhou dobu nedal nastartovat. Alexandr byl na konci své
latiny, co se
týkalo, a tak nabídku
JZD neodmítl.
Od rána byla
V manželské ložnici stála
kterém byla spousta
nakvartýrovaná v domku u potoka, u
postýlka a
Mikulášovi
a gruntovala.
nový
na
Paní Cyprýnová vyhlížela
okna a
co
až
slehne, nedej Bože, i paní
Byla již také v devátém! Spolu pletou, spolu kamarádí a
spolu
do požehnaného stavu. Paní Cyprýnová kroutila nad
falešnými kamarádkami
hlavou,
o tajné lásce paní domácí.
neustále
práh a Mikuláš si
Když posléze zaslechli troubení vozu,
všichni na zahradu. Vrata byla již od rána
a tak se jimi fordka sotva prohoupala a již se
otvíraly.
380
První vystoupila Elfriede,
v ruce,
Pak vystoupil
a nakonec Alexandr
a zmizela
nového života
„Co se stalo Elfriede?“ ptala se
a
„Nic, narodil se jí syn a s tím
„Chudák,“
„Mám
na všechnu tu
Máme kluka?“
„Ano, máš
od Alexandra batolátko.
Alexandr a usmíval se.
když si
„Tatí, co jsi
Již ji nikdo
výbavu.
Mikuláš.
otec.
Káju,“
si chlapec a hnal se za matkou.
Našel ji v kuchyni u stolu, jak
vymkla. Mikuláše to
to
„Miky, co budeme
Padl jí kolem krku a
nezažil.
se mazlit, ale matka se mu
Narodil se nám kluk!“
„Ano, maminko, to je senzace, máme Káju!“
„Jdi ty, co to je za jméno? To bych se musela hanbou propadnout!“
V tom okamžiku vešla paní
a padla Elfriede také kolem krku:
„Co s tím klukem budu
ptala se
již zase
samé slzy.
že její otázku
„Je to
chlapec. Jak se jmenuje?“
„Já nevím!“
„Jak, že nevíte. Musela jste
„Ano, oni se ptali a já
v porodnici
jak se jmenuje!“ divila se
že nevím!“
„Jak mu tam tedy
„Baleš beze jména, mu
se Elfriede a již zase plakala.
Den byl jako vymalovaný,
a slunce
svými paprsky.
vítalo do
malého údolí nového
Jako by tušilo, že mu musí dát sílu do života, aby se po
mnohých letech, co se bude toulat doslova celým
zase jednou vrátil. Že se vrátí, to
jen stará Hora, jež tomuto kraji vévodila.
„No nevím, je to vaše
Elfriede, ale já bych
a Elfriede se podívala pohledem uštvané
„Mami, jak se jmenuje váš otec…
„Karl… Karel,“
mít o
zájem a
Elfriede a
po vašem otci. To ho
Mikuláš byl jak na trní:
otec…
z celého týdne v ní povolilo. Pojednou
„Karel, Karel, Kája, máme Káju,“ zvolal Mikuláš a
všechny kamarády a všem tu novinu
Každému, koho potkal, to
se do vsi.
381
Psal se rok 1955 a byla sobota 29. ledna. Karel Baleš se narodil ve
20. ledna krátce
„Tak se
zase
Alexandr a vzal Káju pod paždí, aby ho vyndal
z ohrádky, kde stál, drže se
aby ho donesl k futru od
které bylo již plné
Než se
Kája se
a již stál u futra. To byly jeho první samostatné
a všichni to
Všichni si to roztomilé
s plavými kudrnatými vlásky
oblíbili a Kája, to jméno bylo pro
jak ušité, jak na míru
Skoro každý den otec
a Mikuláš vždy tomu pošetilému
Alexandr omládl od té doby, co byl malý
ale vztah mezi ním a Elfriede se
nelepšil.
Elfriede Balešová byla ve dvou ohních.
nyní vlastní
kterou v ní to malé
probudilo, jí dala poznat špatné
necítila k Mikulášovi?
a ta
a láska,
jak to, že jsem to tak
Magda byla její nemalá starost, byla symbolem osobní porážky, se kterou se ve svém
málokdy seznámila. Již
rokem se dostavila otázka, jaké povolání si
vybere.
prožívala, jako
každý
rodiny, Elfriedino
o svém povolání.
O zdravotní
Na malé
které z posice svých znalostí matka
vesnice poskytla,
byla Magda pyšná. Nedalo tedy nevlastní matce mnoho práce dceru
aby šla na
zdravotní školu. Na
v Praze
internát, a tak se stalo, že bylo
vesnické, naivní
ze dne na den bez dozoru.
Magda se
snažila dostat do
tohoto povolání, jež si vyžadovalo velké osobní
musela však
k poznání, že ji zdravotnictví nebaví.
chodit do školy a mezi
Elfriede a Magdou se strhla
která
ani otce Alexandra.
Alexandr v té
ztrácel jedno
za druhým,
se stal závozníkem. Vozil
zboží po Praze a tahání beden s potravinami mu
bolesti srdce. Mnoho pil a
Aby se mu doma ženské hádaly, to bylo to poslední, co mu
Vzal tedy
Magdu do malého
kterým zrovna jezdil, stavil se v Praze na Karláku
pro její
a dovezl ji do Braníku ke své
Trubhofferové, kde se
Teta ji ubytovala v Nuslích ve vile na kopci, která stále
a
Alexandr
doma klid.
po této stránce.
Elfriede pozorovala jeho
záchvaty
jistotou: Alexandr stál na
pokraji
infarktu. Nic však
pro to, aby se ho vyvaroval. Jediný lék byl pro
malý Kája. Jak
si s ním hrál! Jak ho chlapec
Miluje
které není jeho,
myslela si
a tenkrát si dala
nikdy nikomu
to
je!
to
nikomu do své smrti
Alexandrovi však
docházet
Byl stále potentní muž a Elfriede se mu
zdráhala. V té
mu padl do ruky zamilovaný lístek, ve kterém si
Kohoutek
dopisoval se
Jednoduše ležel v kuchyni na stole.
nikdo nebyl, protože se
Alexandr vrátil z Prahy již poledním vlakem,
toho dne jeden
záchvat za
druhým.
Chvíli nad tím nesmyslem uvažoval a pak si šel dát do obýváku slivovici. Ta mu vždy
pomohla.
382
Cestou však potkal Mikuláše.
„Miky, co to je za psaní na stole v kuchyni?“
„To je pro maminku, to bylo v dubu,“
netuše, jak se jeho život
chlapec
„To bylo v dubu? A kdo to tam dal?“
„Pan
„A kdo to
z dubu?“
„No
já. Maminka si s panem
dopisuje,“
nemaje tušení, jaká bolest
cloumat otcovou duší.
„Oni si dopisují a ty jim ta
tam
chlapec otci,
donášíš?“
„To nic není, tatí, vždy, když letím na Hrad, tak se podívám do dubu a je to.
je nebo není, to
nijak
„Tebe to
a na
nemyslíš?“
Alexander
chápat, že
nemá zdání, že
nemorálního, že
by mu
ublížit. Jak mohlo tušit, že podporuje
své matky, jeho ženy.
Ano, Elfriede mu zahýbá, tím si byl nyní jist. Ale jak to, že to nechápe Mikuláš? Vzal tedy
chlapce za ruku a vedl ho do obývacího pokoje, což bylo pro chlapce neobvyklé. Asi to bude
n
rozmluva, myslel si.
Otec si nalil slivovici a posadil se do
si sedl do druhého. Mikuláš si nyní
matka s otcem.
vedle rádia. Posunkem ukázal Mikulášovi, aby
velice
takhle tady sedávala jen
„Jak to víš, že ty dopisy jsou od pana
„Vím to, ani nevím
otce.
„Ano, ony si posílají
„Jak
Mikuláš
rameny:
Ale tatí, na tom nic není, holky ve
si také posílají
ale která z nich je vdaná? A která má
být vdaný…“
Mikuláš se zarazil. Najednou tu bylo
co
nebo o
se jako vždy, když o
uvažoval. O
se mu
v podobných situacích
zaseklo a on utíkal do svého soukromí, na
za
domem, kde ho nikdo
a kde
výhled na potok a na cestu ke mlýnu, nebo
vým.
tedy
a již
ke
ale otec ho zachytl:
„Co si o tom myslíš?“
„Já si nic nemyslím, já tomu nerozumím!
„Kam chceš jít?“
jít?“
383
„Musím si jít hrát,“
chlapec a vysmekl se otci. Alexandr by synka chytil, ale
dostal strašné bolení v levém prsu. Bolest se táhla celou levou rukou a jemu se zdálo, že
s ní ani nepohne. Pak mu
docházet vzduch. Nalil si rychle
a pak
jednou.
Pocit strachu byl tak ochromující, že
nutkání
a
jako ochromen strachem o život.
Pak, po
dlouhé
se
Marie, kde jsi? Jak jsem ti mohl takhle
Marie? Slyšíš mne?
Vzduch se vrátil a on
Jak to, že jsem netušil, že
takhle bolí?
Pak Alexandr v myšlenkách na svou první ženu usnul. Usnul
Elfriede vrátila, ani neslyšel malého Káju, který se
k otci
nedovolila.
Alexandra dekou a tiše
obývací pokoj.
a neslyšel, jak se
Elfriede mu to
„Musíš být potichu, Kájo, tatínek spí,“
a šla do
Na stole našla lístek,
který
Mikuláš z dubu. Vzala ho do ruky a aniž by ho
ho do kapsy kabátu,
který stále
na
Nasadila pohled uštvané
Tušila, že se
stalo.
Alexandr spal v nepohodlném
až do
Elfriede
Káju, a když ho
dokojila, dala ho spát. On vždy
kojení usnul. Pak se zabývala Mikulášem, jako vždy,
mazlila se s ním
jež stálo v hale, po vzoru
na
, ale vyhýbala se
na tajnou poštu. Ani Mikuláš si
mu jeho
rozum
Pak nastal
klid a Elfriede
v kuchyni a
Slyšela, jak manželé
Cyprýnovi odešli spát, jak se
v ložnici zamkli.
si prohlížet
na
jak scházela schody ve stráni, které vedly k panskému domu nad statkem, uklouzla a
sjela kamenné
po zadnici, držíc Káju
Byla totiž u
celé
odpoledne, pletly na
Ona musela
vlnu za modrou, což nebyl žádný
problém,
se
narodilo
Tak si ženy
Bylo vlhké chladno, zdálo se, že je obleva, ale
jen
aby se na
a její velikost mohla podívat,
Alexandr. Bez jediné otázky a varování jí vrazil facku, pak
u plotny.
se dívala
zlé
zase mrzlo. Jak
že do
vstoupil
jednu a pak ji nakopl, že
šachovnice
dlažby, ale její
Pojednou se stala šelmou, která
na svou
pohled se
V té chvíli ztratil život barvy,
i melodie. Tmavá
byla na tolik
Elfriede se pokusila vstát a Alexandr jí nebránil. Pravou rukou si držel levou stranu
prsou a
dýchal.
„Kde je ten dopis?“
a ukazoval na desku
stolu.
byl
„Já toho tvého Kohouta zabiju, ty… ty… Slepice,“
Cyprýnovi již spí!“
„Ty se tady taháš s chlapy a staráš se o to, že Cyprýnovi spí?“
384
„Ano, oni
šli spát!“ trvala na svém. Alexandr jí vlepil facku, že
na
špajzu. Ona se od chatrné
prudce odrazila a vší silou do
že se zapotácel a
musel se chytit kredence.
tento náraz
zvukem. Elfriede
do Alexandra kopat takovou
silou, že
mít strach.
„Kde je ten
venkovskej bejk?“
a snažil se zachytit její nohu. Když se
mu to
spadla Elfriede na záda,
na
který se s ní
V tu chvíli se
s kraválem rozjely židle kuchyní a ona se válela pod tou haldou. Alexandr jednu židli popadl a
do ní mlátit jako smyslu zbavený, ale strefoval jen
a povalené židle. On mne zabije,
si Elfriede
a chránila si prsa, která byla stále
plná mléka. Pak se jí
povedlo podrazit mu nohy a on spadl hlavou na umyvadlo, jež tu bylo
do zdi
u
do haly.
Sténal a krvácel, avšak
do
a
do tmy.
neztratil. Elfriede rychle
okno, vedoucí
kolem
se
dozadu ke
které vedly do
upadla, ale nedbala. Neodvážila se jít lesem do Hory, tu cestu
nikdo
nepoužíval. Musela tedy,
kolem hospody Pod Horou a toho se bála.
Dlouhá hospodská budova, která nesla
nápisy psané azbukou, kterým nikdo ve vsi
stála tiše v zimní noci. V oknech se ale svítilo a zápach
prozrazoval, že tu
chlapská játra
filtrují pivo a pálenky, které kyprá
roznášela.
Elfriede chvíli
a protože se nezdálo, že má
v úmyslu
opustit,
by
se dostala do situace, že by musela
panu
co tu
rychle
kolem osvícených oken. Zahlédla chlapy, jak se potýkají s mariášem a rumem, ale to
byl mžik. Ladislava
Pak se vydala
k nádraží a u kovárny se dala doprava, cestou ke statku. Panský
nesoucí mezi lidmi
Hrad, se nikdy nezamykal. V noci ne, ani
den ne.
Elfriede tedy
po
schodech a v kuchyni našla
jak si
kávu.
se na ni ohlédla,
ale když
jak je
jen:
„Dáte si kávu, Elfriede?“ Elfriede Balešová
Pak si ženy sedly v obýváku
ke krbu, protože
se ve velké hale netopilo, ani by se ta dvoupatrová prostora plná oken
„Alexandr vás zmlátil?“ Elfriede
„Jak romantické, chudák, asi vás
nohu si poslední dobou neházela, protože
„Byl na pokraji infarktu, mám o
mínila
a zapálila si cigaretu. Nohu
strach!“
by si zajít k doktorovi, na Mníšku je nový
a usrkla si kávy.
„Já myslela, že fešák je
„Jo, to je, ale má
neublíží
miluje,“
pan Kojan, je to fešák,“
Strnad
jen pro svou ženu!“
„Kojan je svobodný?“ ptala se Elfriede, a v duchu
Ne, to by
nikdy na
nebyl zlý,
zda Alexandr
se.
385
„To jsem
nezjistila. Aby vám Alexandr nesebral malého Karla,“
ten selský
tohoto honosného jména, Kája,
S Elfriede to
trhlo:
„Co by s ním
by ho mohl odvézt té paní doktorové, té… jak se jmenuje?…
Trubhofferové?“
„Ta co prodává dorty v Braníku?“
já se moc
„Copak se
vašich rodinných
nevyznám,“
kšeftu starat o malé
Kv
rameny. Bylo jí najednou Elfriede Balešové líto. Byla si jista, že
vsadila na špatného
i když ji k tomu
ona sama. Ladislav
ji,
nikdy neopustí. To
nad tou horalkou z Grazu ho brzo
Pak bude
zase
V této chvíli se však
Elfriede zbavit:
„Myslím, že byste
jít, Elfriede, Ladislav se brzo vrátí, a to bych s ním byla
ráda chvilku sama, tomu
budete
že ano!“
Elfriede Balešová tiše souhlasila a vstala od krbu. Aniž by se
opustila obývací
pokoj a
se nesnažila ji doprovodit. Zapálila si však cigaretu:
bych tolik
když kojím, pomyslela si.
Alexandr se po úderu do zadní
hlavy cítil jako omámen. Jako by byl
jiného
osahávat umyvadlo, spíše výlevku, zda ji nerozbil. Zdálo
se, že je
Najednou
co se stalo.
sedí v kuchyni na zemi? Touto dobou
sedával u radia, poslouchal Svobodnou Evropu a snil o dnech, které se nikdy nevrátí. Pomalu
se zvedl a šel
halu, do
pokoje. Elfriede nenašel. Sedl si tedy, zapálil si cigaretu
a nalil si slivovici.
Vysílání Svobodné Evropy bylo dnes tak
rušeno, že
plán byl
dnes již na sto sedmnáct procent.
na Prahu. První
Alexandr se ušklíbl a rádio vypnul.
kde je Elfriede, a tak se šel podívat
em. Mikuláš i Kája spali a žena
nebyla. Mikuláš držel ve spánku knihu, nad
kterou usnul, a ten
papír
Alexandrovi dopis, který našel na stole
v kuchyni. Nyní se vše vrátilo: jak si povídal se synem a nechápal, že ho nechápe, jak zmlátil
ženu!
Ano, ona si nechává donášet od Mikuláše
která si píše se
Psal rok 1955, bylo deset let po válce a sedm let po komunistickém
Muži i ženy,
jež dobyli
postavení,
akademického,
obchodního,
se oslovovali stále
tituly, kterými si dávali najevo úctu jeden k druhému. Oslovení
soudruhu
soudružko
docílit mezi lidem rovnoprávnosti. V té
se stalo slovo
soudruh nadávkou, i když
velmi kladnou vlastnost:
kolega,
V té
však znamenalo jediné: komunista!
obskakoval Alexandrovu ženu, byl jeho sokem, stále
a nikoliv soudruhem. Dobro a zlo leželo tenkrát na dvou plošinách: na té
386
lidské, kam
která však
nebyla
i
a na té novodobé, politické, kde se
lidu.
krutá
Alexandr
jak
nenacházel trumf, kterým by Elfriede získal
Ty
trumfy, kterými dobýval ženy, mu vzala doba: majetek, auto, postavení a nakonec i
naproti tomu stále bydlel na svém
a
vlastnil vše, o co on
Nakonec ho napadlo jediné:
násilí.
Rozhodl se, že Ladislava
zmlátí a donutí ho, aby se o Elfriede
zajímat.
Oblékl si kabát a boty a vyšel do noci. Byla studená a vlhká zima, pod nulou. Pára mu šla
od úst, když stoupal po schodech ve stráni.
Schody byly primitivní, každý stupínek držely dva
do
a prkénko za
nimi bednilo udusanou hlínu,
vznikl stupínek. Byly všechno jiné, než
ale byly
lepší než žádné. Alexandr tudy skoro nikdy nechodil, ale
vzácných výjimkách, kdy
tudy
šel, vždy si sliboval, že s tím musí
Hlásil to pokaždé Elfriede, a ta
vždy koulela
jen
slovech.
Když Alexandr vešel do hostince, všichni se
pivo.
se nestalo, aby Baleš
„Co si dají, vašnosto?“
a
na
si prohlížela
„Nic, já hledám pana
„Ten
zaplatil a šel, myslím, že je
trochu si srovnala mohutná prsa. To bych ráda
pomyslela si a šla za
Alexandr se vrátil a
venku.
na
Chvilku za ním šel, než ho
„Alexandr? Stalo se
bych se
na
zastihl
vycítil a
domnívala se hostinská a
sem nechodí takoví
chlapi,
jak se za ním zavíraly
Byl již
se.
Co tu
o mé právo!“
„Chcete mluvit s Pindou? S bráchou?“ nechápal B
Napadlo ho, že má Alexandr
právní problém a chce, aby mu s bratrem, jež byl právníkem, domluvil
Bylo
mu ale divné,
za ním
odpoledne, když šel od vlaku.
„Ne, já chci mluvit s vámi… Kohoutku!“ Ladislav
„Myslíte, že
polkl.
a tady je vhodná chvíle se o tom bavit?“
„Na tom není co k bavení, já vám dám
hubu a vy jednoduše zapomenete na
Elfriede!“ Alexandr se již chvíli opíral o plot hospodského pozemku a jedna
mu
v ruce. Rychle ji vytáhl a
mlátit.
JZD byl tak
že
bolestivých ran chytil, než
uvažovat o
chytit, ale byla plná starých
a
si ruce. Když
utéci,
Alexandr ho dohnal. Vztek mu dával tolik síly, že byl sám nad sebou
387
„Tak co ty šmejde, necháš Elfriede?“
Alexandrovi do
Tolika zla a nenávisti se
stáli pod
bát.
lucernou a
„Ano,“
„Jakýpak ano? Slib, že se jí už nevšimneš!“
„Slibuji, že se jí nevšimnu…“
„Koho?“
„Slibuji, že za Elfriede už nebudu chodit!“
„Ano, protože je to moje žena!“
„Jo, je to vaše žena,“
která se
zlomila.
a sykl bolestí, protože mu Alexandr zase jednu ubalil
Jak tu nyní Alexandr stál, s kouskem
v ruce, cítil se odzbrojen. To by mohlo
pomyslel si,
se a šel
se za ním díval a
že zašel do hospody.
„Tak
flašku
jste ho nezastihl?“ radovala se
„Ale jo, dej mi pivo a jestli máš slivovici, tak tuplovanou!“ Ve které
by
slivovici? Když byl v národních skladech nedostatek, tak
strýc, protože kdekdo pálil
na
Když
dunivými kroky ke stolu,
se
pokládání
tak
že jí Alexandr zajel pod sukni. Chvíli
to množství masa a tuku, než se
vzpamatoval.
jsem…“
„Nic se
vašnosto, za chvilku tu budeme sami,“
Alexandr si stále objednával, i když už byli
Co se toho
zmlátil Ladislava
sami a hostinská zatáhla
Tento ponurný zimní den
v jeho
tím, že
a vymámil na
slib, že mu nebude chodit za ženou. Za Elfriede.
Když se Elfriede vrátila
byl Alexandr
se, že jsou
ádku, a pak si lehla v obývacím pokoji na
Myslela, že usne, ale byla natolik
že se jen
Myšlenka táhla za myšlenkou, jako
a žádná nebyla toho rázu, která
na rty.
Proto se Elfriede
jako uražená
ano, zamilovala se do Alexandra, nikdy
pocit, že by v rodné zemi mohla být
Naopak, milovala
její
a její melodii.
mnohem více dokázala
city, lásku nebo bolest.
se
nachytala, jak si vypráví v mysli
touto pohádkovou
jak skládá slova ke slovu a jak
se jimi opájí. Každé nové
které pochytila doma,
nákupu, u paní
si
psala do notýsku a potají se snažila o správnou výslovnost. Tady byly
nejlepší
bez dlouhého
papouškovaly slovo tak dlouho, až ho
S Alexandrem prožila
chvíle a jeho
Mikuláš, jí obohatily život. Ale ta
láska je
Nechce ztratit Alexandra, chce s ním žít, ale již ne jako s mužem. Jak ráda by se
388
s ním smála na
Vltavy, na
ale ty
se
schovaly. Neztratily se,
ne, ony se jen schovaly, a když si dala
záležet, zase se vracely. Byly však jen
vzpomínkou.
o
té krásné doby
však nyní jiná slova a jiný
který ji vedl životem.
se pro to krásné, co nyní cítí, musí vzdát toho krásného z minula? Ne, to nedopustí,
bude se snažit, aby všichni lidé, které magnet její osobnosti vtáhnul do jejího života, byli
spokojení. Aby s ní byli spokojeni. Nebude mít nikdy žádné
Elfriede myslela, že spí, proto ji vylekal
šramot za domem. Vstala a odtáhla
okna, jež vedlo do
mužskou postavu…
Ladislav
se
chvíli díval
ke
za nimiž zmizel Alexandr.
Když nabyl dojmu, že se tam
šel opít, vydal se
na statek. Byl
chvílí
dost opilý, sotva stál na nohou, ale to, jak mu Baleš namlátil, ho nechalo
ano, on
se nechal zmlátit, protože mu bylo manžela Elfriede líto. Jsem kurevník, ale tuto ženu asi
miluji, myslel si dnes již podruhé.
Stále
ho tato myšlenka trápila. Po onom
odpoledni v hotelu Evropa
v Praze, kdy nejen že nedal Elfriede
ale naopak,
více se do ní zamiloval,
si být sebou jist, co se žen týkalo.
galantních her po kraji, které byly rozehrané a
které nyní
zanedbávat. Ženy, které mu nadbíhaly, mu
bál se jich. Pokud
to šlo, vyhýbal se jim.
u krbu a
hedvábnou
košili a
materiálu. Byl to jeho dárek pro ni, když se narodila Dagmar, jeho
že se narodí chlapec,
Ladislav nakupoval rád
však
ni župan ze stejného
byla
obchodech rafinované dámské negližé, po porodu
tuto radost.
poslední dobou pocit, že se raduje jen ze slušnosti.
Koupil zato jedno, které se mu líbilo a které mu
husí
pro Elfriede. Negližé
bylo
s krajkami, tenká látka obepínala ženské
avšak rafinované krajky nechaly
vše, po
tak toužil, jakoby v mlze prosvítat. Trvalo
než se odvážil Elfriede
tento dárek
Stále však, když byl sám, mnul v prstech tento div ženského
sám,
mu
ten pocit
již od mládí.
Elfriede tenkrát
tuto hru hrát tak
jako by ji znala. Když se pomilovali,
vytasil se s tím erotickým dárkem. Elfriede se oblékla a on ji pak pomalu a dlouze svlékal.
Byla to hra k zešílení a žádná žena ji nehrála tak dokonale jako Elfriede…
„Kdo
tak
ta slova, která
ho
do
„Nikdo, jen jsem upadl,“ lhal.
„To jste dnes všichni asi padlí na hlavu!“
„Jak všichni?“ nechápal, co
myslí.
chvílí tu byla Elfriede…“
„Jo? Co
Ladislav
O Elfriede se již dávno nebavili.
389
mi ukázat, jak ji Alexandr zmlátil. Takhle
On ji miluje! Chápeš to? On ji stále miluje…“
„Když ji miluje, tak
ženu jsem
ji mlátí? Kde je?“
„Poslala jsem ji
Nemám ráda takové násilnosti, i když…
mohl jednu vrazit!“
se díval na ženu
„Byla
bys mi také
byla
„No, nohy a ruce
já si ji tolik zase neprohlížela. Tak ven s tím, kdo
zmlátil?“
„Jsem ti
že jsem upadl…“
„To jsi padal
vstala a
se zajímat o
která si muž
Boule na
škrábance ve
to jak ho Baleš mlátil
z plotu, na které byly
rezavé
Záda
a z dlaní
tekla krev.
muže omývat a jódovou
tinkturou
rány:
„Mlátil ji židlí, kdyby nad sebou
to, co jí Elfriede
tak by ji asi zabil. O
„Nic bych za to nedala, že v tom máš prsty.
mi
se také bála,“
je Karel syn?“
„Jak to mohu
mi tedy
Ladislav
tak, jak to
dost
a
že
být
Vysmekl se
a odešel do ložnice. Zde se oblékl
když jel do Prahy, v hale si vzal klobouk a kabát.
se, zda má
od vozu a šel
do dvora.
Americkou fordku zastavil
hospodou, ale ne
okny. Bylo již
se
svítilo. Vystoupil a snažil se okny zjistit, zda je tam
zatáhla
Pak ale zaslechl: to je ono, to je ono,
fordku a jel
ale ve
Alexandr, ale
ty jsi
jako na nože braná a Ladislav si domyslel, co se za
kolem potoka
V
bylo ticho a tma. Nejprve házel kamínky do okna ložnice, které se nacházelo nad
stromem, který byl i
obsazen slepicemi. Žádná reakce. Šel tedy kolem domu a
pojednou se v obývacím pokoji odhrnul
Elfriede
okno:
„Co se stalo? Jak to vypadáte, Kohoutku?“
„Alexandr mne zmlátil!“ Elfriede kroutila hlavou:
„Kde je?“
„Ten si dává práci
390
„S tou tlustou? Špinavou?“
„Musím tam jít, to se
„Jak to myslíte, že se to
Vy jste to se mnou,
také
a moc
„Ano, ale nejsem tlustá a špinavá,“ souhlasila Elfriede.
Chvíli o tom oba
a ticho sem táhlo od Hory studeným dechem. Bylo
jiného
spáchat, než být sám podveden. To je divné, myslela si Elfriede. Již s Alexandrem
nechci spát, ale když spí on s jinou, tak mne to mrzí!
„Musíme si sbalit
a jet
on neví, co
když se nalije!“
on by vás zabil,
I
by
„Nalije?“
„No, když je opilý,“
aby ho pochopila.
„Kam pojedeme?“
„Vezmeme si v Praze hotel,“ rozhodl Ladislav
Mikuláše museli vzbudit a obléci, Káju vzal
manžele Cyprýnovy:
do
spícího. V hale narazili na
„Paní domácí, my celou noc nespíme…“
„Já také ne,“ odsekla Elfriede.
„Kam jedete?“
Cyprýn.
kde mne nebude manžel mlátit,“
a
dávala
tašky. Ladislav mezi tím vyvedl Mikuláše a posadil ho do vozu a dal mu Káju do
„Máme
paní Cyprýnová.
nevíte,“
a
do
panu domácímu, že jste odjela s panem
mu, co chcete… ne,
že jste nic neslyšeli, že o
haly
Manželé se na sebe podívali:
„To jsem ráda, že tyhle scény žárlivosti již máme za sebou,
stará žena a pohladila muže po
Když americká fordka míjela
si prsa a
„Kája bude mít celý den bolení
„Tak mu dejte SUNAR,
se Elfriede
Konráde,“
údolí. Osahala
po takovém
mínil muž za volantem.
„Ale, Kohoutku, sušené mléko to by nepil, ono ho to zase
spokojené,
a nasadila
391
Položila si hlavu na rameno
a
tiše
ku Praze. Kája se
Mikuláše na
zadním sedadle nevzbudil a Mikuláš pocítil neznámé vzrušení: jel za tmy do Prahy, do
neznáma.
si jako
vzducholodi, která se blížila k severnímu pólu.
Mikuláš se vzbudil a
kde je. Místnost byla jiná, ne ta, kde
spal.
Okny sem
svítat a z hloubky pod ním sem stoupal podivný hluk, který chlapec neznal.
Vstal tedy a šel se podívat z okna.
ulici, plnou aut a tramvají.
smysl pro dobrodružství
fungovat.
se vznášela nad
cizího
a severní pól byl
nedaleko. Podivné otvírací
oken posloužilo
k tomu, aby chlapec plovoucí, bachratý letoun
do svého komanda.
„Ty jsi nám dal zabrat, Mikuláši,“ zaslechl matku, která spala v druhé posteli, která
tu v neznámém pokoji stála.
„Jé, mami, ty letíš s námi?“ žasnul chlapec.
„Co to, prosím
fantazie od
povídáš?“ divila se Elfriede. Mikuláš v tom okamžiku odpoutal
a
„Co tím myslíš, že jsem vám dal zabrat?“
„Ty jsi tak
„Kde
usnul, že jsem se nemohla dostat do pokoje!“
jsme?“
„Jsme v hotelu Flora, na Vinohradech.
jsem šla do kina, ty jsi nechal
a já se sem nemohla dostat!“
matka.
od
jsi nezaklepala?“
„Nezaklepala? Já jsem mlátila do
k probuzení!“
portýr sem stále telefonoval a ty jsi nebyl
„Jak jsi se sem tedy dostala?“ ch
„Portýr sem
Mikuláš.
balkonem, protože jsi
okno.“
Mikuláš se podíval
na okna hotelového pokoje a zjistil, že jedna
až k podlaze a za
se nacházel malý balkón. Když se podíval
že se onen balkón táhl až k vedlejším
„Vy jste sem
„Ne,
Mikuláš
od sousedního pokoje? To jste museli ty lidi vzbudit?“
je vedle koupelna,“
že bude
kojit.
„Jak dlouho se
je prosklená
zjistil,
kojí?“
paní Pítovcová, že to
matka a
Elfriede
se zabývat malým Kájou.
rameny.
bez SUNARU utrápíme hlady!“ staral se.
Matka se usmála:
„To ona jen tak
tom nejlepší!“
že u nich nic nekupujeme. Dokud
pije u maminky, je na
392
„Až na to bolení
Mikuláš. Elfriede se
co chudák má, když se s tatínkem pohádáte,“ konstatoval
zadívala:
proto se
„Když se
prázdninách hotová,“
do Prahy, na
abychom se nehádali,“
tak nebudu chodit do nové školy. Ta bude teprve po
se Mikuláš
„Myslíš ten kravín? Ten co staví vedle kravína?“ Mikuláš
„Na
mají mnohem
školu, tam se ti bude líbit,“
a hladit po vlasech. V tom okamžiku si Kája
a
dávku
vyzvracel:
ho chlácholit
mléka na oba
„Už to zase
to má z toho vašeho hádání,“
Mikuláš a šel se k umyvadlu
Jako na povel spustil Kája kravál, plakal pak skoro celé dopoledne. Svíjel se
v bolestivých
Matka mu pak
suchar
který
až na pokoj.
Nejhorší bylo
první den do nové školy. Nikdo Mikuláše neznal a
všichni
jako by byl
zjevení.
tu byla Jarka
která se ho ujala. Jarka
ve
hlavní slovo, a tak
Mikuláš brzy mnoho
Elfriede se do
již nevrátila.
bydlet v domku, který rodina i po
podniku Velkoobchod s máslem a sýry
dále používat. Zásluhu na tom
nejstarší
Mikulášova sestra Alexandra, která se sem provdala. Nejprve za
který
doma
než aby šel objednat uhlí. Pak si
s rozvedeným, což
poznala Božena Srpová podle
které
trávila
sama doma.
Nakonec se dali dohromady a plánovali svatbu.
Alexandra s nastávajícím bydleli v podkroví, Elfriede s Mikulášem a s Kájou
Protože
domácnostem
si ji ženské na
Jelikož
byla i koupelna,
ani Kájovi ani Mikulášovi na situaci
Národní podnik se již nezabýval vejci a máslem, ale
stará auta, která tu
na sešrotování, nebo na
posloužila na vykuchání, na
Mikuláš tady našel eldorádo
procestoval ve své fantazii celý
do
velkých prostor
kdo jim vdechne nový život.
fantazie. Hodiny dokázal
v nepojízdném
Alexandr a Elfriede požádali o rozvod. Jelikož byli oba hlášeni
k soudu na Zbraslavi.
Nejprve se zdálo, že bude Alexandr
do
prázdný a studený
ho deprimoval. Zanedlouho se tedy
jako
jenomže v mnohem menších prostorách. Nadále
s Elfriede hádal a pral.
a
spadali
tak jak to dosud
ale
do Prahy a život šel
záchvaty a nadále se
bylo málo a chlapci
co na sebe. Elfriede se tedy rozhodla, že se
kurzu šití. Stále sice
pletla, ale nedalo se vše uplést, co
do
393
Jednoho dne se otec nevrátil z práce, místo
neznámá žena a oznámila
Alexandr Baleš byl po
záchvatu odvezen do nemocnice.
že
Elfriede šla
otce navštívit, ale ten nebyl v nemocnici k nalezení. Nakonec padli do
rukou
který jim nadmíru
že pan Baleš
opustil nemocnici.
Jeli tedy
kde zastihli Alexandra, jak se dohaduje s nejstarší dcerou:
„Kde bych na to vzal? Jednou jsem ti vystrojil veselku a na druhou nemám,“
Alexandra se
ale nedala se:
„Jak to
financovat, když musí platit na
„A takhle,
má také! Tak si najdi jiného, s prachama!“
„Že ty sis vybral tu
ty mi
povídej…“
„Tomu ty nerozumíš.
ráda, že jsi již
jinak bych ti jednu vrazil,“
otec a chytil se pravou rukou za levou stranu prsou. Rychle dýchal.
„Tak víš co? Já
zato nepozvu na svatbu…“
Alexandra.
Elfriede tento slovní souboj pozorovala
jak na tom Alexandr se srdcem
je. Poslala tedy Mikuláše, aby si šel hrát do zahrady, a Káju pustila z ruky, což
že
se
k otci a Alexandr
na bolest i bezpráví celého
Pak si vzala
Alexandru stranou:
by ses,
s otcem hádat. Je po
z nemocnice. Nevypadá to s ním moc
Alexandra, jinak
záchvatu a dnes utekl
pohodila hlavou:
„Myslím, že vám do toho nic není, Fiede, co si s otcem povídám. Myslím, že máte
sama dost másla na hlav
Alexandra.
Elfriede na ni chvíli
a hledala slova. Alexandra byla hezká, mladá žena. Ona sama
daleko do její krásy, i postavou se vyjímala
svých kamarádek. Vypadala jako
neobjevená kráska z Hollywoodu.
Byla však poškozena osudem. Otec ji jako prvorozenou miloval a rozmazloval. Matka
Marie, která pro kšeft stejnak
kde jí hlava stojí, nedbala na její výchovu, coby
Zato se dcera
hrát na klavír a studovat cizí jazyky.
rod Baleše
z Petrova nebyl ani kapkou krve potomek
šlechty,
Alexandr a Marie tolik
že se malá Alexandra mohla tak cítit. Božena Srpová ji v tom
podporovala,
ani ona, ani Alexandra
jakou hru tu mají hrát.
Jednoduše se kopírovalo chování
z bohatých rodin.
Jenomže jednoho dne nemohl Alexandr své
dáti ani peníze, ani matku. Božena
Srpová bolestí nad ztrátou jediné dcery hledala
u své
ona
byla
dáma z lepší
To však byla velká mýlka. Alexandra
sílu a charakter, jakou
takové ženy mívají:
se zhroutila a musela dlouho na
Dnes se již hádala
s otcem o klavír, aby jí ho neprodal, o manželskou ložnici a o mnoho dalších, nicotných
Jenomže když má
hlad, není nic nicotné! Alexandr sice
hlad v pravém slova
smyslu, ale
po
který kdysi vedl, a po uznání. Nyní již
po lásce,
té
celý život dost a
si tohoto zázraku vážit.
394
svatbu
„Nevím sice, co to znamená, mít máslo na
ale
Jen mi musíš
kdy bude,“
Elfriede.
„Z
mi má
se u otce, aby ti na
když jste ho o všechno
„Možná, že se trochu mýlíš.
komunisti. Ale tebe jsem
jsem sem až po smrti tvé matky. O majetek otce
o
osud, o tvou povinnost!“
„Co tím chcete
„Jako nejstarší dcera jsi se
Bylo by dobré, kdybys
Elfriede se
Srpové.
sice
starat o tátu a o mladší sourozence. Toho jsem
proti
bojovat, nestojím o to…“
a šla. Alexandra za ní chvíli
v úmyslu si na tu Rakušanku
a pak šla do zahrady, k
ale pak toho nechala.
Božena Srpová si mazala koleno jakousi mastí:
„Podívej se,
co mi vona
A mne
bolet kolena!
Vo to malé
vo toho Káju, se stará, všechna
I Mikuláš je u ní
zdá
se, že ten kluk již není tak vzteklej jako
chválila Božena Elfriede, tu ženu, kterou vždy
Alexandra nic
Pocítila ale velkou samotu. Budu se muset
pomyslela si. Od té doby se snažila s Elfriede vyjít.
jinak orientovat,
Svatba Alexandry Balešové s jejím vyvoleným, mladým sportovním mužem, se
roku 1955 na
radnici. Oslava se konala na
v
matky, jak
Alexandra manželovu maminku vždy oslovovala.
i otec, Alexandr Baleš, pod paždím
odpoledne a
bavil.
lahve slivovice a
Elfriede se zdržela jen krátce, hned jela
Byla domluvena s Ladislavem
jestliže Alexandr odejde na svatbu, staví se na
Že bude vzduch
protože
polednem krátce Elfriede zatelefonoval. Avšak Elfriede
se
že
to
Mikuláš se
dobrot, kterých bylo na každé
veselce dost,
byla rodina sebe
chudší, a pak šel do ulic.
starý kamenný Zlíchovský most, až došel na
elektriky
To byly v té
první nové tramvaje, moderní vozy, a ty chlapci
Houpal se na zábradlí, které lemovalo silnici na Zlíchov, a pozoroval
na
trochu z výšky.
V pozadí
Vltavu a na ní
a tak tu bylo dost toho, pro co se dal zapomenout
Proto se podivil nad rozzlobeným
svého
švagra a
dvou
které neznal. Ze zmatených
slov, která chvilkami zanikala
kol
se souprav
dopravy, pochopil, že o
všichni strach.
Pocit strachu byl chlapci
známý pojem, ale nechápal, že tento
životem je znám i jiným. Šel tedy zase
a nechal v malém
kde hodovalo
mnoho lidí,
sebe
lavinu
Matka mu pak dala
knihy, které si
prohlížel a které ho zaujaly.
Ráno po veselce, když otec odjel do práce, vyzvala Elfriede Mikuláše, aby jel vlakem do
a podíval se do schránky v dubu.
395
„A co škola?“ namítnul.
„Škola
pro jeden den se nic nestane,“ odsekla Elfriede a dále
uštvaný
dojem. Nic jí nebylo toho rána dobré. Kája zlobil,
po kojení spát, jak tomu byla
zvyklá, a sám také
být. Musela se mu
Mikuláš tedy pohodil hlavou, vzal od matky peníze a
na nádraží.
se
a šel na
Když procházel kolem
musel si pohladit
levé ruky, protože si
jak
do té hloubky jednou spadl a starý rezavý
mu projel dlaní. Tenkrát šla celá rodina
na procházku a matka i sestra skoro omdlévaly
když
ruce. Jemu to však
nevadilo. Ani se toho nebál, ani ho to nebolelo.
mezi
a
byl
válkou
projekt, kde
vést
koleje, které stále vedly kolem zahrady Balešova velkoobchodu a
tu svým
stoupáním potíže
Svou
a porostem
na jeho
se
stal
doménou
generací a
pražských
Vlak
ale to nebyl pro Mikuláše žádný problém. Jeho duševní
dobrodružnými
že mu
utekl vždy jako voda.
byly výjimky: když
na narozeniny, na Ježíška.
byl tak
že
se dal podle trati rovnou k lomu a pak
k dubu. Schránka byla prázdná.
Nebylo to nic neobvyklého.
sem
když si sám
ho i Elfriede
poslala, ale to tu
bydleli!
Nyní se chlapci zastesklo po té
kamarádech:
pomáhala
kdy tu u
potoka
ze mlýna,
z truhlárny, po
od
I po Ládíkovi
a nakonec i po jeho
Po
po Zajíci, jehož matka
které se
Mikuláš
hlavu a
na mníšeckou cestu. Pomalu, šouravým krokem se
vydal kolem hospody Pod Horou k nádraží.
k potoku, tam co stál jejich
nešel. Tam
nikdo nebyl. Tam bylo smutno a prázdno. Na manžele Cyprýnovy,
tam stále
bydleli, si
Jak míjel hospodu,
„Poslyš, nejsi ty
hospodská
Chlapec se zastavil a
na chvíli do stínu,“
a
válelo na vrcholku Hory jako Honza na peci.
Mikuláš šel za kyprou ženou, a jak procházela
do nich nevejde! Ale dopadlo to, jako vždy,
hlavou.
na podzimní, teplé slunce, jež se
dlouhé budovy, zatajil dech: ona se
posadila chlapce ke stolu ve
kde bylo liduprázdno. Jen pach piva,
a chlapského potu se tu od
válel po špinavých stolech.
„Chceš polévku?“ zeptala se
ale na
sebe a druhý
chlapce. Chvilku tiše jedli: tedy lépe
polévky a hospodská srkala jako
rota
chlapec
Postavila
polykal lžíce
396
„Vám chutná, že?“
povzdechla:
po chvíli Mikuláš a
pohledem po jejím
Žena si
„Já nevím, kde ty kila beru, já celý den nic nejím a podívej, jak vypadám!“
si. Mikuláš chvíli
zda to, co
by bylo vhodné, a pak si dodal
odvahy:
„To
nic není. Já našel u táty fotku jedné ženské, ta byla dvakrát vy! A
nic na so… na… byla na…“
jsi
že byla nahá?“ pomohla mu
Hospodská se usmála:
„To jsi mne
A
Chlapec byl rudý až za ušima a
mi, kam jste se
„Do Prahy.“
„To vím, že do Prahy. Ale kam?“
„Na
já tam chodím do školy,“
Mikuláš.
„Vy jste tam dostali byt?“
„Ne. Táta tam má
Hned u velkoobchodu!“
„Já myslela, že mu vše znárodnili?“ divila se
„Ten
asi ne, co já vím…“
podvojné výchovy: mají v Praze
nebo ne?
„To není tak
Chlapec
rameny:
Zase se
ozvalo strašidlo
pak mávla rukou a
Ale poslyš, mám pro tebe novinu.
JZD je v base!“
Mikuláš strnul.
nedávnem zabásli tátu a
pana
si na to pamatoval.
Nemohl domyslit, co to bude mít za následky. Jen aby mu neujel vlak, to musí
mamince.
„Kdo to
chlapi
jako jeho zástupce!“
že v tom má prsty Tašpar.
„Co
chlapec. Polévku
kterou mu dala matka na cestu.
„Ukaž, dej mi kousek,“
ho hned nastolilo
již dojedenou a tak si rozbalil
a již si od chlapce ulomila kus chleba. Pak
se, že se neurodily brambory.
tvrdil, že se zde v kraji nedají
ale
že sadbu sabotoval. Tašpar pak tu
potvrdil a již se
vezl!“
„Kdy se to stalo?“
odpoledne. Tady bylo víc aut než
„Takže vy pro mne v Praze nemáte
povzdychla si
koutek, kde bych mohla
Pak
397
Mikuláš
rameny a pak
že musí na vlak. Vstal od stolu a šel, aniž by pozdravil.
Byl tak zahloubán do myšlenek, že málem minul otce, aniž by si ho všiml. Potkali se u
kovárny. Alexandr šel od vlaku a Mikuláš na vlak.
„To si ani vlastního táty nevšimneš? Co tu
„Jé, tatí, málem jsem
Jdu na vlak…“
„Jo, to asi vidím sám! Ale co jsi tady
Najednou se
Alexandr.
Ty jsi dnes nebyl ve škole?“
malému chlapci vymknul z ruky. Ani na jednu otcovu otázku
HLAS
Naposledy se vkrádám do
Najednou však stojím
po
který se tu jaksi sám od sebe
že jsem mu sotva
jednoduchou otázkou mého otce a vím, že nesmím
Ta chvíle je tolik let vzdálená a
otci, že za jeho zády podporuji
živá, jako bych ji prožil
jak jsem mohl
jsem tenkrát, co to
je?
Cítím jako dnes, že jsem otce
rád. Pro jeho
opilství, kterým se snažil
zapomenout bezpráví, kterým ho doba obdarovala. Pro jeho chování, když byl omámen
drogou, jež nese jméno alkohol.
dnes dávno vím, jak tato droga dokáže s lidským rozumem zamávat. Jak jsem to mohl
tenkrát, jako malý chlapec?
Dnes, když stále cítím, že jsem
matku mnohem
než otce, pokládám si otázku:
byla to
Elfriede, která mne na sebe upoutala, nebo to byla jednoduše ženská
láska, která mne
znát
cit, který se u ní
neztratil ani tehdy, když
porodila vlastního syna.
Od té doby
mnoho jar a zim, i já
vlastní a nevlastní
Dnes již
znám rozdíl mezi smýšlením žen a
je to typická mužská vlastnost. Mít ženu, vlastnit
ženu a vše, co tomuto chlapskému
stojí
je ohrožující. I vlastní
žena, když je
ona chce obojí. Ona
tou minimální porcí
obojí.
i muže.
Dnes vím, že byly chvíle, kdy mi
Že i já ho miloval, mu již nemohu
dokáže obojí stmelit.
otec dokázal dát pocit lásky, vím, že své
miloval.
Nikomu jsem to nedokázal
Zážitky mého
a dospívání byly tak silné, tolik
že jsem se nedokázal
tu jednoduchou rovnici: dát a dostat.
Doufám, že jsem v mém
který se chýlí ke konci,
všem to, co jsem zanedbal.
Všechny postavy v tomto
jsem miloval a byl na nich závislý.
dnes jsem
každému jedinci, který šel kousek životní cesty po mém boku,
že tam tenkrát byl. Že
tu
je. Byl to
život. Je to
život. Život, který mi byl darován, který jsem si
nevybíral.
398
se na sebe dívali. Otec a syn. Aniž by si to
stali se soky. Soky o
jedné ženy, která byla pro oba
než život, než smrt. Než
slunce a vzduch. Než
ptactva, východ a západ slunce. Den a noc.
„My dnes
školu,“ lhal Mikuláš.
„Proto jsi si
výlet do
jsem navštívit kamarády…“
„A, s kterými jsi se setkal?“ Mikuláš
rameny.
„Ty lžeš, vona
sem poslala!“ Alexandr
použil výraz Boženy Srpové,
která v tomto oslovování topila veškerou svou nenávist, kterou k Elfriede cítila a kterou
Mikuláš tak
„Vona je moje maminka,“
pln vzdoru.
„Vona není tvoje maminka, tvoje matka je má žena…“ Alexandr se chytil za srdce.
„Vona je tvoje žena a moje maminka!“
Mikuláš. Z kovárny
žena. Postavila se do pozoru a dala ruce v bok. Pozorovala.
„Mikuláši,
rodina!“
já
„Tady si
miluji,
sám, já
tady
u potoka, a bude
nemám rád!“
„Ty mne nemáš rád?“
„Ne, nikdy jsem
bezmocného
Alexandr
skácel
rád,“
Pak se
Mikuláš slovy, které byly plné
k nádraží. Již se
za ním, ale dech mu
Chvíli se za chlapcem díval a pak se
silnice.
si sundala
a položila ji pod hlavu muže. Pak
do stavení pro vodu.
Cestou houkla do kovárny, aby muž
na panský statek a nechal zavolat záchranku.
Mikuláš
na nádraží a
na vlak.
jak dlouho to potrvá, než
však, že se vlaku do Prahy
Na nic nemyslel.
prázdno. Tak
prázdno, jako by již nežil.
Teprve ve vlaku se probral. Zaujala ho parta
která se
v Brdském polesí
a vracela se teprve
do Prahy. Mladí muži
kytar a vozembouch. Že
se tento
který dával krásným trempským písním rytmus i bas, takto jmenuje, se
Mikuláš
až po mnoha letech. Až když již sám trempoval a hrál na kytaru.
Dnes byl omámen tóny melodií a rád se schoulil do drkotajícího kouta špinavého
vagónu. Našel zapomenutí. Tap tap, tap tap…
dnes do Bílé
košili a krátké kalhoty,“
Elfriede.
Miky, mein Bubi, koupím ti látku a ušiji ti švédskou
„Jo, švédskou košili, tu již mají ve škole skoro všichni kluci,“ radoval se chlapec.
399
„Pak navštívíme tatínka v nemocnici,“ dodala.
tatí, tatí, tatí,“ radoval se Kája a již se hnal do chodby a
zavážu ti
se obouvat.
se k dílu Mikuláš a sklonil se k malému bratru.
Elfriede se na chlapce dívala plná lásky.
si
Za
muži, které milovala a miluje, se
a za Alexandrem
dva chlapci ji tu drželi
životní
ráno vstávat,
jako
na pustém
Za Ladislavem
zdání, který z nich se vrátí. Jen ty
den vést domácnost,
jít spát.
Ladislav
byl
pro špatnou úrodu, pro
plán.
také pro
formulovaná slova soudruha tajemníka Tašpara. Na
místech. Soud, který
v takovýchto
byl
rychle
odsoudil
JZD na
let
se hned po
nechala rozvést, což byla otázka jedné hodiny: žádné
socialistické
se nikdo
divit, že nechce být vdaná se sabotérem. Ladislav
byl
svým chováním a postojem k národnímu
rozveden z jeho viny.
Elfriede si
jak jeli s Alexandrem k prvnímu rozvodovému stání na Zbraslav.
Aniž by si to Alexandr
když vjeli na zbraslavské
nejel k soudní
ale zahnul na
jako by jeli do
Když ho na ten omyl upozornila,
se smát a rozhodli se, že pojedou
toho léta dobrá úroda. Pak již nikdy o rozvodu nemluvili. Nikdy se nerozvedli.
„Podívej, to by byla
davy lidí k látkám.
látka na košili,“
jablka. Byla
Elfriede, když se v Bílé Labuti
„Ano, a tady ta na kalhoty,“ souhlasil Mikuláš.
„Ne, ta je moc
namítala matka.
se ale líbí,“ trval na svém chlapec.
„Mi také líbííí,“ hlásil se ke slovu Kája.
„Tak
nakonec Elfriede.
si musíme vybrat knoflíky a zip,
U každého pultu dostali lístky, se kterými se muselo jít k po
ze všech
obchodního domu.
Elfriede se však
„Mami,
výplatu, já
k tomu, jít
a pak
svolila
a po zaplacení tam byly
šla rovnou cestou k východu.
jsi zaplatit!“ divil se Mikuláš.
musíme jít nejprve za tatínkem, protože mu
do nemocnice
nemám peníze. Až ho navštívíme, dostaneš na nákup a zajedeš si sem.“
slova se zdála Mikulášovi
a tak nic nenamítal.
Když prošli bránou vinohradské nemocnice,
bolestí.
Elfriede
budovou, kde otec ležel, se zastavila.
tak, že skoro
400
„Mikuláši, ty tady
já se podívám, zda otec nespí.“
Vzala Káju na ruku a šla. Mikuláš
když se jelo k doktorovi, do nemocnice.
Netrvalo dlouho a matka vyšla
a
pocit. To však
vždy,
v ruce.
„Kde je Kája?“ divil se chlapec.
„Jedna
rovnou
si s ním hraje. Na, tady máš peníze a
a Elfriede a podala mu peníze.
do
Pak se
„Za tatínkem
„Ne, on usnul.
Mikuláš se
klid,“
a pohladila ho po vláscích.
k tramvaji, aby si dojel do Bílé
velkoobchod vypadal v té
jako
pro látky na košili a kalhoty.
když se tu
nakládala vejce.
Železná vrata do dvora uzavírala skoro celou ulici. Ponechávala tu místo jen polní
která se
ztrácela u plynárny v Michli.
Vrata byla vždy
nikdy
u sebe
obytným domem.
jako by
tak bylo
starých aut
ukrást. Mikuláš skoro
jak
plot malé zahrádky, která byla
Tak tomu bylo i tenkrát, když se vracel z Bílé
s látkami. Jak
plot, zahlédl
v obýváku sešlost. Že se u nich
rodina sešla, na tom nebylo nic divného. Ale že
v pokoji
i Božena Srpová, bylo
nového. Navíc Elfriede
okna a
zavolala na Mikuláše, že mu
To chlapce také zarazilo, protože když
plot, tak už se nikde nemusí otvírat! Ze
zahrádky se vešlo
na
a
jež tu dominoval prosklenou koupelnou, se zamykal
jen tehdy, když všichni odešli. A
pod
okny se Mikuláš setkal s Elfriede.
Chlapec
že maminka
Podivná
tu byla jistota bezmocnosti.
na své
sáhla ledovou rukou na jeho duši.
„Tatínek již spí, již se nikdy…“ Elfriede objala chlapcovi
vzlykat.
Mikuláš pocítil tu starou a
kroku života.
„Tatínek
a
a
si ji
vzdor, jež ho provázel na každém
se, jako by se dalo
Pokývla hlavou.
cítil nesmysl té otázky a rozhodl se, že to otci nikdy neodpustí.
sluší plakat, ale bolest byla tak cizí, že po
nebylo ani potuchy.
si v
aby se rozplakal, ale nešlo to.
ten byl tak tvrdošíjný, že se mu zcela poddal. Jako podzimní
že se
sám od sebe a
jež nebere konce.
„Neboj se, Miky, mein Bubi, já se o tebe budu vždy starat,“ šeptala mu do ucha.
401
Šeptala ta slova jaksi s úctou, s posvátnou úctou, jako
Mikuláš vnímal sílu chvíle,
si
že mu matka slibuje
o
nikdy nepochyboval.
co
k jeho životu. Nyní pochopil, že starostlivost Elfriede, její
není
Najednou se v jeho
a zcela
Chlapec se rozplakal a Elfriede pocítila úlevu.
nám
se
poryvy
a podzimní
„Jen
to se ti uleví. My se neztratíme: já, ty a Kája, budeme stále spolu a nic se
stát. Miky, mein Bubi, já mám ráda!“
Chlapec pokývl
ano, když budou stále spolu, nic se jim nestane, pomyslel si.
Pak ucítil ve své dlani malou bratrovu
Sehnul se pro
a vzal ho na ruku. Všichni
se pak dlouze objímali. Byla sobota 25.
roku 1957.
Toho roku bylo
krásné a teplé jaro. Jako by
života Alexandra Baleše ukázat, jak krásné je žít…
v posledních dnech
Doslov
Alexandra Baleše, jehož
schránka byla uložena do rodinného hrobu,
k Marii, slibovali se slzami
jeho sourozenci, že Elfriede
vychovat
jež tu po jejich bratru zbyly. Že by se mohla ta Rakušanka vrátit do své vlasti a hodit jim
dva hladové krky k nohám, to byla jejich starost.
Elfriede však nikdy od nich
ani
Kapitán Obermeyer se zasloužil o to, že se Ladislav
vrátil
již po osmi
Od té doby žili Elfriede a Ladislav
V roce 1966 se jim
Mikuláš, jenž byl v té
za pomoci bratra Elfriede z Grazu, opustit i s Kájou
vojákem, následoval rodinu po Pražském Jaru roku 1968.
V následujících letech se Elfriede za Ladislava
provdala a poté
se stal velkým tulákem, je málo míst na
kde nebyl.
Karel Baleš
Poté, co
vypadlo žezlo z rukou, Elfriede si koupila na stará kolena domek
ovicích, kde se dožila 81 let.
Jak léta plynula, koupil si i Mikuláš v kraji svého mládí domek, jeho
se chytil i
Karel: stal se majitelem statku Pacovských ve Voznicích, toho místa, kde se rozvíjel náš
restituce dostaly
rodiny veškerý majetek
což
mladými potomky. Prosme Boha, aby osvítil jejich zaslepenost –
Konec
mnoho zla mezi