páté přes deváté

PEPČOVY PŘÍBĚHY V KNÍŽCE „PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ!“
PÁTÉ PŘES DEVÁTÉ
Josef Procházka
1
Když tři dělají totéž, není to totéž ..................................... 5
O princezničce Lucince ..................................................... 7
Státní čórkaři ...................................................................... 9
Místní čórkaři .................................................................. 11
Hlídači a pracovníčkové .................................................. 13
Pražská plastika ............................................................... 17
Operace dekubitu ............................................................. 21
Anděl strážný …...............................................................23
O arabské princezně ......................................................... 25
Sázka ................................................................................ 28
Rodinné číselné souvislosti v koloběhu života …............29
Jsem pomalý děda. ........................................................... 33
Jsem zase rychlý .............................................................. 34
I těhotní mají přednost ..................................................... 36
Přístup a přístup lékařů .................................................... 37
Lítám, lítáme…. Sanitka a vyšetření ............................... 38
Ochota a neochota ........................................................... 39
Je to možné v našem zdravotnictví? Je! .......................... 40
Sběrači kovů? Ne! Zloději! ............................................. 41
Na magistrátu v Ústí nad Labem ..................................... 42
Lístky u lékaře ................................................................. 43
Děda netopýr .................................................................... 44
Historie Dolních Zálezel .................................................. 45
Líbací Ája ........................................................................ 47
Super policajti .................................................................. 48
Učení, mučení .................................................................. 49
Zrození atleta-běžce ......................................................... 53
Zrození tyčkaře a desetibojaře ......................................... 57
2
Skalp dvojnásobného olympijského vítěze .................... 61
Jak jsem se stal světovým rekordmanem ....................... 65
Běžcem i cyklistou ......................................................... 69
Procházků rodokmen od roku 1860 ............................... 72
Jak jsem závodil s pusinkami a s poníkem ..................... 73
Za dobrotu a pomoc dámě do koupelny ......................... 79
Nevěřící doktorka ........................................................... 81
Co se v mládí naučíš ....................................................... 84
Králíček Pepouš .............................................................. 89
Nešťastný Toníček .......................................................... 93
Není to žádná radost o víkendu marodit ......................... 95
Spravedlnost po Česku, aneb bacha na „profíky“!! ....... 97
Stolní tenista ................................................................. 101
Zpráva o stavu českého zdravotnictví .......................... 105
Není nad český záchod ................................................. 109
Skvělí profíci ................................................................ 113
Za dobrotu, málem na žebrotu ...................................... 116
Místní kolo běhu Mladé fronty ..................................... 117
Vyvaděč vězňů ............................................................. 121
Jak se krade? Jednoduše! .............................................. 127
Moje Internetová radost ................................................ 128
Kontrola pod psa ........................................................... 133
Vysvětlení kontroly pod psa ......................................... 134
Čiperný senior- satirická básnička ............................... 136
Mé fotbalové začátky s Tondou ................................... 137
Do osídlení českého pohraničí rodiči ........................... 140
Kytice růží .................................................................... 141
Neskutečný úřední šiml VZP ....................................... 143
Ach ty ženy ................................................................... 145
Cestovní slasti a strasti vozíčkáře……………………...151
3
Vnučky
Terezka *20. 12. 2005 a Lucinka *17. 10. 2003
Procházkovi z Dolních Zálezel
4
KDYŽ TŘI DĚLAJÍ TOTÉŽ, NENÍ TO TOTÉŽ.
Není to totéž ani náhodou. Když se náš kočičák o Vánocích
také přejedl, měl průjem a udělal doma v rohu koupelny velikánskou
kalamitu, měl smůlu. Byl vyhozen na mráz. A komentář, že si
nemůže jako vždycky mňouknout, když chce ven, jsem musel
vyslechnout od naštvané paničky zase já. Korálek věděl, že udělal
něco nepatřičného, tak upaloval ven rád. Jak zajíc před myslivci. Jak
ho znám, šel prohánět do vsi kočky. On si vlastně na rozdíl ode mne
polepšil. Je na čerstvém vzduchu a já dostanu vynadáno, že určitě
jako vždycky k ránu mňoukal a já ho neslyšel. On ho neslyšel totiž
nikdo. A kdo ví, jestli by stihl z toho, co jsem viděl a cítil vůbec něco
k ránu zamňoukat. Když má jednou za čas náš kocour průšvih, tak ho
mám s ním i já. On si lítá venku na čerstvém povětří a já si to jeho
nadělení musím nechtěně vyčuchat s pěkně rozzlobenou paničkou.
Když se mi povede jednou za čas jako paraplegikovi udělat
daleko menší kalamitu v posteli na plenu i mě, tak je to podstatně
horší. Dostanu vynadáno víc než kocour a musím si ten svůj smrádek
vyčuchat od zjištění až do potupného konce. A co je na tom pro mě
nejhorší? Musím nejdříve sebrat veškerou odvahu to ženě vůbec
oznámit. Moc dlouho se to pod prošívanou dekou, totiž tajit nedá.
Dobře vím z LDN-ky, že cizí kalamita smrdí 3x více než ta vaše
vlastní! Což o to. Vydržet to musím a manželku vždy lituji. Musím
přežít i to kázání a dotazy, co si snědl, že si se po..al! Nejhorší je, že
pro sichr dostanu pemprsky. Jistota je jistota. Jako kdyby se ještě
něco zachránilo, když už se dílo podařilo. Nosím je jen občas a nerad.
Jen dobu nezbytně nutnou, abych se nezapařil a neuhnal si ještě navíc
vlka. Navíc zobu dva dny živočišné uhlí. Samozřejmě se otevírají
všechna okna a žena nezapomene říct, že by dneska uživila plynovou
masku. Navíc všichni, co jsou doma, utečou. Ani se jim nedivím.
Kdo uteče, vyhraje a nemůže chytit asistenci. Utekl bych také, ale
nejde to a není kam. Tak rychlý, jako rodina nejsem. Masku ženě asi
seženu. Po 35 letech manželství by to byla pro mne změna a určitě by
jí slušela. Vnučce Lucince i manželce sluší vše. Nemusel bych
poslouchat komentář, který znám zpaměti. Kdybych ji přiškrtil při
5
intimnější příležitosti hadici, vyváděla by třeba ještě jako mladice.
Náš kocour je na tom v takových choulostivých situacích lépe než já
a přitom smrdí prokazatelně víc než já. Buď uteče, nebo je vyhozen.
Mě, hlavu rodiny, s kterou léta hýbe žena, nemohou vyhodit ven,
natož na mráz. Ale bral bych to. Nemám se na doporučení ženy moc
hýbat, aby se ze mne nestal ,,čokoládový recidivista!“ Musím si to
vyčuchat až do úplného vyvětrání s rozčilenou manželkou. Musím
ale poctivě přiznat, že někdy nemohu sám sebe ani cítit. Žena si to
čekání a ten ozónový šok nejraději zpestří cigárkem z okna, abych si
prý zafetoval jednou jako nekuřák taky něco jiného a lepšího. Stydím
se, ať je to kdekoli, ale bohužel se to člověku i zdravému sem tam
stane. S tím nic nenadělám. S tím se nechlubí ani dámy. Potichu bych
dodal, aby to žena neslyšela. Lepší jsou pro paraplegika dvě
kalamity, než jedna zácpa. To se čtyři, pět dní nic neděje, a když to
pak nečekaně přijde, je to pak takové domácí české tsunami.
Kocour si po svém průšvihu prohání kočky u sousedů a já
nemohu ani na vozík. Horší je, že nedostanu dobré mňamky mojí
mamky a musím jíst dva dny jen suché rohlíky. Když nejsou, tak
dietní suchary. Ty jsou tvrdé, jak protitankové granáty, i tak chutnají.
Zlaté piškoty. Ty též splní účel a mají chuť a dají se jíst. Navíc mám
strach se více hýbat, i strach si i prdnout, aby místo slepé střely mi
opět nevyšla zase rána pěkně ostrá. Aby se to celé očistné kolečko
s drštkovou od ženy neopakovalo a nedávala to pár dní k dobrému.
Když se to samé povede naší roční vnučce Lucince, tak je na
rozdíl od kocoura a mne ještě pochválená, jakou udělala velkou šišku
do nočníčku. Ale sem tam to také nestihne, nebo si neřekne. Moc se
mi líbí, že i ona dostane vynadáno. Ale jen málo. Když se to povede
Lucince, když ji s babčou hlídáme, tak ten její poklad v zabalené
minipemprsce odvezu do koše. Kam se to její dílo hrabe na to
kocourovo a nemluvím z vrozené skromnosti o tom svém. Lucinka
má z té své šišky na rozdíl ode mne a kocoura ještě radost. Všichni ji
chválí, že udělala e, e. Mě nepochválí nikdo a kocoura dokonce
vyženou. Když to vezmu kolem a kolem, tak bych docela s kocourem
i s vnučkou Lucinkou v takových delikátních případech měnil!
6
O PRINCEZNIČCE LUCINCE.
Princové a princezny pocházeli jen z královských rodů a moc
jich v Čechách nikdy nebylo. Když se našemu mladšímu synovi
Pepovi a nevěstě Jitce narodila dcera Lucinka, tak to nebyl kluk, jak
si přál tatínek, ale holčička, jak si přála maminka a všichni dědové a
babičky dohromady. Nebyla z žádného královského rodu, ale stala se
s přibývajícími měsíci sluníčkem a první princezničkou veškerého
příbuzenstva. Takových dnes již ročních, krásných, okatých a
nádherných princezniček běhá v naší malebné obci na Ústecku, v
Dolních Zálezlech a v blízkém okolí, hned několik. Všechny dělají
svým rodičům a hlavně prarodičům velikánskou radost. Když přijdou
na návštěvu k babičce a dědovi, je jich hned plný byt.
O jedné z nich vám budu vyprávět. Blonďatá, modrooká
princeznička Lucinka má nejen doma, ale i u babičky spoustu hraček
a panenek, se kterými si velmi ráda hraje. Vystačí si sama. Říká se,
že dítě, které si hraje, nezlobí. Lucinka potvrzuje toto pravidlo. Hraje
si hlavně se stavebnicí, kterou ji někdo postaví. Ještě to neumí, ale
ráda vše rozebírá. Nejraději komín. Ten babička nestačí postavit a už
se na něj sápe. Při hraní stačí zbaštit mandarinku i pribiňáčka. Moc se
ji líbí, když ji babička či děda čtou říkanky z knížky, kde jsou panem
Ladou namalovaná zvířátka. Chvilku poslouchá, pak natáhne své
malé ručičky, skládanku si vezme, posadí se a staví si kolem sebe
ohrádku a sedí v ní jak princezna na hrádku. Nejraději leze v ložnici
do pěkně načechraných prošívaných péřových dek, až se babička
zlobí. V nich zkouší koulet sudy a říká hají. Chechtá se, když ji babča
vyhání a laškuje. Až když na Lucinku děda udělá ty, ty, ty, tak se
překulí na bříško a začne couvat z letiště na koberec. Je velmi ráda,
když se může po bytě proběhnout. Všechny pokoje a předsíň jsou u
babči a dědy propojené, takže lítá dokolečka a nejradši má, když ji
děda honí na invalidním vozíku. To je z ní Pišta Fišta. Že by byla
běžkyně po dědovi? Co se nepovedlo se syny, povede se až v dalším
pokolení? Z Lucinky bude spíše fotbalistka. Její tatínek Pepa chodí s
jinými tatínky, co mají rádi pohyb, hrát pravidelně v sobotu na obecní
hřiště fotbálek. Když tam přijdou jejich manželky zkontrolovat, jestli
7
opravdu sportují a nejsou už v hospůdce na pivu, tak princezničky
berou sebou, aby si provětraly jako tatínkové faldy. Lépe jim bude po
nějakém tom kilometru chutnat a také lépe budou spát. Když uvidí
s jakým nasazením taťkové prohánějí ten kulatý nesmysl, budou to
chtít jak je znám, také zkusit. Od zkoušky k fotbalové dívčí
jedenáctce je pak v Dolních Zálezlech už jenom kousíček.
Když se ten maličký prcek u babči vylítá a vidí dědu u
počítače, jak něco píše, tak mu nejdříve zkontroluje všechny šuplíky
a natáhne ručičky a řekne Hopy! To už děda ví, která uhodila.
Vytáhne a posadí si toho hyperaktivního čertíčka na klín a ukazuje
Luciáškovi v počítači zvířátka. Nejraději má kočičky a pejsky, které
zná od babiček. Babička Slabá má doma tři kočičky a babička
Procházků má kocoura Korálka. Nejvíce se Lucince líbí koťátka,
štěňátka a kačenky s housátky. Nezapomene udělat či, čí, haf, haf, či
ga, ga, když vyskočí z počítače. Vydrží sedět u dědy na klíně a
koukat se na obrázky i čtvrt hodiny. Pokud hraje vedle v obýváku
televize a je na Nově reklama, kterou pozná podle zvuku na sto honů,
řekne si Lucinka znova Hopy. To děda ví, že letí na reklamu. Ať
cokoli, kdekoli dělá, znělka reklamy je pro ni povel metelit k televizi.
Sedne si k babičce a nejen kouká, ale stačí reklamy nesrozumitelně
ještě v té své hatla patla mluvě komentovat. Když reklamy skončí je
zase u dědy se svým hopy a prohlíží si obrázky. Děda Lucince pouští
i hudbu. Její nový objev a hit jsou Rolničky, rolničky, které
doprovází štěkot psa. Když přišel navečer strejda Sýpek s ženou
Jaruškou na návštěvu, tak si k nám k počítači přisedl a děvčata šla
dělat kafe. Děda pustil Rolničky a všichni tři jsme se zaposlouchali
do krásné melodie s pejskem. Když měl hafan sólo, tak jsme s ním
štěkali. Lucinka krásným hláskem a my dva jí přizvukovali. Nějak
začalo být v kuchyni veselo a nezvykle hlučno. Děda se podíval
směrem ke kuchyni a zjistil, že máme i dva diváky. Teta s babčou se
chechtaly, až se za břicho popadaly, jak všichni pěkně a komicky
hafáme. Děti se musí vzdělávat. Dědové a babičky mají na vnoučátka
více času, než měli na své děti. V důchodu si moc rádi zpestříme
každý den a připomeneme si naše mládí s tak nádherným mládětem.
8
STÁTNÍ ČORKAŘI
V minulosti, v době mého mládí platilo, co Čech, to muzikant.
To už dávno není pravda. V socialismu také platilo, že kdo nekrade,
okrádá svoji rodinu. Dnes v kapitalismu platí, co Čech to zloděj. A že
jich všude je. Hlavně těch nahoře, ve vysokých funkcích. To nejsou
žádní troškaři. Tam jde o ukradené miliony a miliardy. To jsou lidi
dardy. Nejvíc nám dělají ostudu po celém světě, zloději-kapsáři a
taxíkáři. Není návštěvy, která k nám přijede na kafíčko, které by
nevykradli auto, byt či kancelář. Znám i dost lidí, kterým ukradli
mobil, peněženku, králíky, ovoce i neskutečně drze vypěstovanou
zeleninu ze zahrádky, když byli večer doma.
Když vidím občas v Dolních Zálezlech těch pár místních
floutků, kteří již několik dlouhých let nikde nemakají a makat ani
nebudou, je mi líto hlavně jejich rodičů. Takový zmetek má u rodičů
své jisté zázemí. Má se kde vyspat, doma se také nají a samozřejmě
neplatí ani vodné, stočné, plyn, elektřinu či další poplatky na provoz
domácnosti. Je to všudypřítomný parazit. Rodiče, hlavně matky, to
svým chlapečkům „mamánkům“ tolerují a navíc se takového zmetka
i bojí. On si vesele a denně po nocích chlastá po hospodách, hulí jak
prokoplý, vesele fetuje a kde na to bere? Ze zlodějny. Všichni místní
to vědí, i policie a nic nedělají, protože takových dárečků jsou po
republice statisíce. To by se museli policajti ulítat. A za ty prachy co
mají, je jim to docela šuma fuk. Jestli se honí nebo flákají, mají
stejně. Proto jsme tam, kde jsme. V řiti. Hlavně ty slušný, poctivý
starší lidi. A bude daleko hůře.
Na Policii nemá státní kasa peníze. Kriminalita rok od roku
roste a policejní stavy se budou paradoxně snižovat. Není to na
palici? Je! Naši politici opět ukázali své IQ tykve. Zaplatit za pana
Železného 10 miliard, na to jako stát peníze máme a nikdo to navíc,
jak zjistila naše další ,,posranecká“ komise, ani nezavinil. Ale jednu
miliardu navíc na Policii nemáme. Budeme ale nesmyslně nakupovat
za desítky miliard obrněné transportéry a letadla, která naše země a
celá Evropa už dávno nepotřebuje. Co jsme si za pakáž zvolili, tu si
také zasloužíme. To je pravda, ale za co soudruzi, za co? To že jsme
9
po celý život poctivě makali, tak budeme na stará kolena potrestáni?
Rok od roku dražšími doplatky a poplatky za léky, které starší lidé
nezbytně potřebují, nekřesťanskými poplatky za odpady a to mohu
pokračovat i s poplatky u České Spořitelny, ČSOB, Telecomu,
mobilních operátorů a dalších lupičů, hlavně ČEZU.
Ten vykazuje padesátimiliardové zisky v ročních uzávěrkách,
o kterých se jim před lety ani nezdálo. A pořád mají lidé ve vedení
málo. Prý na investice. To je pravda, je to i vidět, ale na co není
vidět, jsou platy velkých ŠÉFÍKŮ! Proč má někdo mít
NEKŘESŤANSKÝCH 500 000 Kč měsíčně a někdo, kdo opravdu
denně poctivě maká jistě víc, má jen minimální mzdu? To by nemohl
být mzdový strop maximálně 50 000 Kč u státních institucí měsíčně?
O takových penězích se většině národa ani nezdá. Takový příjem
nemají rodiny s dětmi ani za čtvrt roku. Když tříčlenná rodina musí
vyjít z 12 000 Kč, proč by jiní neměli vyjít z 50 000 Kč? A to ta
mladá tříčlenná rodina si telefony, dopravu a jiné náklady hradí
z toho mála, co má. Nemá ruku páně otevřenou jako naši poslanci a
politici, z peněz nás daňových poplatníků.
Z cizího krev neteče. Proč neutrácet, když si mohou naši
poslanci schválit navýšení svých platů jako jediní, kdykoli a nejlépe
každý rok. Je mi z toho zle. Nejen mě. Většině národa. Co obyčejní
plebejci nadělají, když politici mají hroší kůži a nevadí jim, že voleb
do Senátu se zúčastnila jen necelá šestina voličů? Nevadí jim nic, co
se jich netýká. Oni mají více peněz, než spotřebují. Nejdůležitější ze
všeho je pro naši elitu, co nejdéle vydržet u koryta a vesla. Podojit co
se podojit má a dá a zabezpečit se. Sebe, svou rodinu a někomu
dohodit lukrativní státní zakázku v řádu alespoň miliardy, ke komu se
pak zašijí, když přihrají někomu kšeft století a vyletí z funkce kvůli
blbosti a korupci. A není to zadarmo. Jedině za tučnou provizi.
Zadarmo poslanec, ministr i premiér nehrabe. Takhle to v Česku
bohužel chodí. Soudci žijí se svými platy také na úplně jiné planetě, a
když není ani politická vůle, je to, tak jak to je.
A to nemluvím o korupci v našem státě, která je podle statistik jedna
z největších nejen v Evropě, ale na celém světě. Ryba vždycky smrdí
10
od hlavy a to co se dělo kolem premiéra Stanislava Grosse a Mirka
Topolánka je nechutné a může se to stát každému našemu politikovi,
když se někdo bude chtít na něm vyřádit. Stačí mu k tomu jen si
spočítat jejich příjmy a porovnat je se získaným majetkem. Nejvíce je
kritizují Ti, kteří mají také sami máslo na hlavě a nakradli si také,
možná i více, ale drželi bobříka mlčení a měli štěstí, že je někdo na
koho se nedostalo, nepráskl. Vždycky velký zloděj křičel, chyťte
zloděje. Křičí z jednoho prostého důvodu. Aby nebyl chycen on sám.
Navíc ještě na veřejnosti si získá „imič“ bojovníka proti korupci. On
největší korupčník. Ale zase jen od naivků. Normální smrtelníci už
nevěří v tomto státě nikomu, natož politikům. Ani na komunální
úrovni to není o nic lepší. Je to stejné, jen korumpující částky jsou
řádově menší. Jak můžeme od politiků a poslanců chtít protikorupční
zákon, když v tom jedou téměř všichni a sami ne sebe si přeci
neupletou bič. A těch pár naivních poctivců, kteří proti korupci a
korupčníkům bojují, jsou ohroženým druhem, který brzy vymře, i
když není v žádné knize ohrožených druhů.
MÍSTNÍ ČORKAŘI
Jeli jsme s Jiřanem Sypeckým v lednu od lékaře z nemocnice
jeho autem domů. Před Dolními Zálezly Sýpkovi začal nečekaně
rachtat, škytat a vynechávat motor jeho pracovní dodávky. Dojeli
jsme k benzínce a Jiřan naštvaně dost nahlas prohlásil:
,,Motor je v háji! Tak brzy jsem to nečekal!“
Zatlačil auto i se mnou na invalidním vozíku vevnitř za pumpu, aby
nevadilo provozu u benzínového čerpadla a povolal mobilem pomoc.
Při čekání v mrazu, na sněhu na odtažení porouchaného auta
se za dřevěnou protihlukovou bariérou objevila zčista jasna na
vteřinku hlava místního mladého kluka- zloděje a nemakačenka.
Bleskurychle sondoval, kdo tam stojí, a co by se mu hodilo k
zpeněžení. Zaregistroval jsem jen jeho vykulené oči a naraženého
kulicha přes celou jeho makovici.
Za pár minut u nás zastavilo osobní auto, z kterého vystoupil
snědý mladík a nabízel nám za pouhé pětikilo super infradalekohled.
11
,,Nekupte to, za ty prachy,“ říkal.
Slušně jsme s ním vycouvali a Jirka mu pohotově poděkoval, že už
podobný dalekohled dostal od dcery k Ježíškovi. Čórkaři zmizeli tak
rychle, jak se zjevili. Za dalších pět minut u nás zastavilo jiné auto
s dalšími jinými čtyřmi nepracujícími snědými mladíky, kteří
nenápadně nápadně čuměli, jestli je někdo v autě.
,,Jen si takhle omrkávají terén,“ prohlásil znalecky Jiřan.
Když zjistili, že v autě někdo sedí a že nás je více, kopli do vrtule, a
jak se zjevili, tak bleskurychle zmizeli a odjeli směrem na Lovosice.
Během patnácti minut se objevilo na hlavní silniční trase Ústí n.L. Lovosice u benzínové pumpy v malebné vesničce Dolní Zálezly
několik zlodějů-nemakačenků, kteří měli o porouchané a velké
odstavené dodávkové firemní auto velký zájem. Vůbec se nedivím,
že se ztrácejí auta mnohem větší a lepší, než toto dočasně nepojízdné
podnikatelské auto s instalatérským materiálem a vybavením.
Nevěřím, že se nedají lépe auta ochránit a zabezpečit
kamerami či jinými prostředky, které vám signalizují, že někdo
nepovolaný leze do Vašeho auta. Když bych už měl prachy na auto
za půl milionu, tak musím mít také i pár desítek tisíc korun na
zajištění svého majetku proti krádeži. Jak k tomu ale přijde obyčejný
člověk, kterému pracně pořízené auto ukradnou zloději a na nové
„brko“ nemá ani náhodou. Musí jezdit do práce, k lékaři, na nákupy a
bez přibližovadla, které mu usnadňuje život, nemůže prakticky
existovat. Vím jaké to je. Stačí, když napadne pár centimetrů sněhu a
nesjedeme týden náš prudký kopec. Bez auta si nedovedu život
představit vůbec. Nejen já, ale i všichni, kterým chybí dopravní
obslužnost mezi městem a vesnicí. To ale naše poslance na Obecním
úřadě, zas tolik nezajímá.
12
HLÍDAČI A PRACOVNÍČKOVÉ
Po mém velmi těžkém úraze na kole mně dost vadí, že každý
kdo má doma na baráku zdravé ruce, maká na zahradě a před domem
a já to jen sleduji z dálky, jestli to dělají dobře. Nemohu jim pomoci,
protože zahrada je v kopci a na invalidním vozíku mohu jenom
bezpečně jezdit po betonových chodníčcích, které jsem před lety sám
vybudoval, jako ještě zdravý Jura. Ani v tom nejhorším snu mě
nenapadlo, že na chodníku budu prohánět svého vraníka, invalidní
vozík, jen pár metrů tam a zpět a ještě občas, za pěkného počasí.
My vlastně s bílou špickou, naší fenkou Ájou hlídáme naše
pracovníky a dům. Prohříváme si na podzimním sluníčku kruponky.
Ája pohodlně v leže na zeleném pažitu, a já v sedě s kafíčkem na
kompenzační podložce na nohou. Sledujeme ten pracovní cvrkot, co
tu je. Ája je mnohem lepší hlídač než já. Je nejen psem hlídacím, ale
také psem vítacím. Než pozná dobrého člověka, tak ji to trvá tak
nejdéle pět minut. Šňafe na každého koho nezná, tak jako paní
Lukrécie z telenovely Milágros, a také tak se ji i tak při štěkání klepe
hlava, jako té zlé paní, když ji někdo rozčílil.
Ája je miláček celé rodiny. Každého má ráda, hlavně obě
vnučky. Paničku přímo miluje a ví, že je pro ni vůdcem smečky,
protože ji s láskou vychovala. Když si někam žena odskočí, Ája se
vždy zvedne a jde za ní. Jako kdyby byla manželčin bodyguard.
Takový ochránce mně v žádném případě nevadí. Když ji zavolám a
pohladím, tak si vyskočí na má kolena a olizuje mne, jako bych byl
nějaký nanuk či lízátko. Olízne mně vícekrát za týden, než panička za
celičký rok. Když jste už docela v letech, tak sem tam některý
hubanec od návštěvy je docela někdy i příjemný. Hlavně od každé
mladší ženské než jsem já, alespoň na tvář.
Nejhezčí a bezkonkurenční je pusinka od vnučky Lucinky. Ta
s nimi ale moc šetří. Dává je jen mamince, tatínkovi a babičkám. Oba
dědové jsou u ní až někde za kocourem a Ájou. Ty olizuje každý den
až ji maminka nadává. Navíc našemu kocourovi Korálkovi říká
„tatí!“ Nevěsta Jitka rozumně, často i vtipně Lucince vysvětluje:
,,Lucinko, kdyby kocourek Korálek byl tvůj táta, tak bys vypadala
13
úplně jinak!“ Alespoň, že ta Ája mě má ráda. Sice olizuje všechny,
ale dobře si pamatuje, že i páníček ji dá nějakou laskominu, když jí.
Ája, i když má plnou misku jídla, tak ji nejvíce chutná to, co dostane
od pána, paničky a Lucinky. Kdyby naše Ája byla nějaká zakletá
princezna, která by se polibkem proměnila v krásnou dorostenku, tak
bych se s těch ženských, co mám doma v baráku asi už zbláznil. To
bych mohl na sport v televizi úplně zapomenout. Áju miluji, protože
mi nikdy nepřepíná televizi, jako panička, když se stane velitelem
ovladače. To musím nechtěně koukat na ,,Marianu, královnu noci!“
Když má ta telenovela 135 dílů, tak je to docela nářez, hraničící
s psychickým terorem. Poslouchám ji jen jedním uchem, a přesto
vím, že je tam tolik krásných a zlých lidí, že jsem rád, že žiji
v Čechách a ne někde v Tramtárii. Když slyším, jaká neštěstí hlavní
postavy pořád postihují a jak se z toho všichni zase zázračně vylížou,
hlava mi to nebere. Já jsem spadl z blbého, rychle jedoucího kola a
žádný zázrak mi už nikdy nepomůže, abych chodil. Jedině až přiletí
ufoni, Ti jediní by mi pomohli, nebo bych tu musel strašit ještě
alespoň padesát let. To už by to uměli i naši lékaři, poradit si
s přerušenou míchou. Určitě máme lepší zdravotnictví i lékaře než
někde v Peru. Jsem v klidu. I naši filmoví lékaři umí také zázraky.
Když se Vám pak stane těžký úraz, zjistíte, že to co jste vídali a
prožívali, byly jen a jen pohádky pro dospělé. Navíc si v klidu při
nějakém „dojáku“ přečtu noviny, protože panička musí mít klid na tu
svou telenovelu a já mám hodinu volna. I telenovely jsou na něco
dobré. Nikdo mi neprohání hodinu pérka. Nic k obědu či k večeři
neloupu ani nekrájím. Mám vždy radost, když všude vládne pohoda a
klídek a každý kdo může, přiloží ruce k dílu. Když vidím jak to doma
a na zahrádce všechno odsýpá, říkám si kolikrát, že bych to tak
poctivě, kvalitně a rychle sám ani neudělal. Mám z těch mých
pracovitých včeliček kolem sebe velikou radost.
Pepča trhá jablka z té velké zimní jabloně pod bazénem. Letos
jich tam jsou dobré dva metráky. Pomáhám alespoň s jejich tříděním.
Velká jablka jdou do sklepa na uskladnění a ta menší s padanými
půjdou v sobotu do zahrádkářského lisu na vymoštování. Domácí
14
mošt s vlastními kvalitními jablky nemá chybu. Takový, chemicky
neošetřený nikde nekoupíte ani za zlaťáky.
Můj recept na kvalitní mošt je osvědčený, neměnný a letitý. Když
Pepíno přiveze mošt v padesátilitrové nádobě, dá ho do ovocného
sklepa na židli. Hrubé kaly si v moštu během 24 hodin sednou na
samé dno a druhý den se mošt stočí do dvou 25-ti litrových
demižonů. Ty se před stočením musí vysířit sirnými včelařskými
knoty. Knot dávám na drát a po zapálení ho spustím do demižonu. Na
hrdlo přikládám přerušovaně připravený hadr, aby sirné výpary moc
neunikaly a aby knot celý dohořel. Při stáčení už hadr nepoužívám,
protože mošt sirný mrak vytlačuje ven. Stačí bohatě na jeden
demižon jeden včelařský sirný knot. Musí být moštem menší
demižon naplněn až po uzávěr. Ve vysířeném demižonu se mošt
nekazí a nekvasí. Jiným lidem vydrží mošt i půl roku a u nás
nevydrží ani ne měsíc. Za dva dny se může stočit do Pet lahví a uložit
do ledničky. Po tomto stočení je neskutečně čistý a průhledný, jako
plzeňský Prazdroj ve štucu. Musí se vždy stočit celý obsah demižonu,
neboť jakmile je třeba v demižonu polovina moštu a půlka vzduchu,
začne mošt po několika dnech kvasit. To samé platí i o Pet lahvích,
když se mošt nalije do skleniček a zbytek se nechá stát pár hodin
v teple a pak se teprve dá do lednice. Největší nepřítel moštu je
vzduch. Mošt se kazí, když po otevření lahve vydá slabý pšouk.
Domácí mošt je velmi lahodné pití. Je z velmi kvalitních domácích
jablíček. Z 1 kg jablek by mělo být 0,6 l moštu. Na stráních
v Dolních Zálezlech se pěstovaly před válkou speciální jablka
takzvané „mošťáky!“ Měly výtěžnost z 1 kg až 75% moštu! Tak to
pamatují místní domorodci.
Švagr Jindra, který je s manželkou Blankou u nás na
několikadenní návštěvě, jak vidím, sbírá vlašské ořechy. Po vysbírání
pak vyhrabe odpad z těch vypadaných ořechů do černého igelitového
pytle, který se dá k popelnici. Listy a ani slupky z ořechů se nedají
kompostovat, pro agresivní látky, které obsahují. Kolikrát na podzim
můžete vidět někoho, kdo má černé ruce jako měl můj děda, vášnivý
kuřák. Dnes černé ruce mají na podzim místní lidé, kteří loupají větší
15
množství vlašských ořechů ze svých zahrádek a nechrání si ruce
rukavicemi. Trvá několik týdnů, než se kyselinou ořechovou vyžraná
a zčernalá kůže obnoví. Vynikající, z ještě nedozrálých zelených
ořechů je „ořechovka“ Dělá se už na sklonku léta ze zelených,
tvrdých a nevyzrálých ořechů a pije se v zimě. Rozdíl je také i v tom,
že ořechy nesbíráte ze země, jako ty vyzrálé na podzim. Musíte
chodit s česáčkem pod stromem a doslova ořechy servat se stromu
anebo vylézt na strom. Je to sice makačka, ale výsledek toho moku
lahodné chuti, za tu delikatesu a práci stojí. Mnohem lepší pro mne
nyní je, koupit si ořechovku na Moravě. Ta má také neskutečné grády
a výbornou, nezaměnitelnou chutí mi připomene mé mládí.
Nyní trošku odbočím a dám vám jedno doporučení. Ořechovka se dá
koupit každoročně v září na Karlštejnském vinobraní, kde mají i
první bílý a červený burčák a spoustu dalších delikates.
Švagrová Blanička doma s velkou láskou dělá sulc. Co do něj
dává, sleduji z zpovzdálí. Vidím hlavně červenou mrkev a libové
masíčko. Sulc nestačí ani trošku vychladnout a už je o něj velikánský
zájem. Když se rozleží, tak jestli zbude, tak druhý den nemá chybu a
je ještě lepší. Je to zálezelská a písecká delikatesa. A aby bylo co
odpoledne mlsného ke kávě na zahradě jíst, tak Blanička peče ještě
několik plechů tradičních zelňáků, po kterých se také jen zapráší.
Škvarky a kyselé zelí dávají zelňákovým plackám neopakovatelnou
chuť, která vám přivede chuťové buňky k maximu možného. Na
rozdíl od studeného sulce druhý den, jsou zelňáky nejlepší teplé, z
plechu, těsně po vyndání z trouby. To jdou nejvíce na odbyt.
Pepíno připravuje jednotlivé kameny na kameninovou dlažbu
na dvorku, která nám výrazně vylepší a zkrásní přístup do domu a mě
do výtahu. Věřím, že se na ni naučím už v příštím roce po zimě
přelézat z vozíku do auta a zpět. Nevěsta Jitka věší na zahradě velké
prádlo. Mě doma čeká, pokud švagrová Blanka jako vždy na
návštěvě u nás umyje nádobí, jen jeho utření. A to sebou musím
hodit, protože stihne i to. Když se kolem našeho baráku, doma a na
zahradě pracuje, měl by se každý podle svých schopností a možností
zapojit. Což rád dělám a je mi fajn nejen po těle, ale i na dušičce.
16
PRÁŽSKÁ PLASTIKA.
Když jsem se v září v roce 2005 dostal konečně do pavilonu
N plastické chirurgie na Královských Vinohradech v Praze na operaci
dekubitu na mém kotníku, první co mi na pokoji číslo 5 ve čtvrtém
patře upoutalo, byl výhled z velikého okna přes parkoviště lékařů na
nedaleký přilehlý hřbitov. Alespoň to nebudu mít daleko. To jsem si
neříkal, ale napadlo mě to při pohledu na pestrobarevnou mozaiku
hrobečků. Koukat přímo z nemocnice, kam člověk přijede na operaci,
rovnou na hřbitov, není dvakrát příjemné ani pro zdravější pacienty.
Mnohem příjemnější bylo po ranním budíčku vylézt z postele,
otevřít dveře pokoje za účelem vyvětrání a vnímat při mytí a holení
na pokoji ten cvrkot na chodbě, který tam již před sedmou hodinou
pulzuje. Navíc to má výhodu, že máte přehled o pacientech, kteří jsou
voláni na převaz do sesterny jmény, místním rozhlasem. Nevím proč,
mne více zajímaly pacientky i pěkné, mladé a neustále kmitající
sestřičky v přiléhavém bílém oblečení. Mládí je holt mládí a krása,
hlavně ta ženská, oko i nemocné muže různého věku vždy potěší.
Nejvíce se mi líbila o dvacet let mladší sousedka paní
Libuška, která byla na operaci z pravé ruky a chodila v přiléhavém
župánku na převaz mezi prvními a musela ruku držet nad hlavou.
Když šla kolem a srandovně držela ruku nad hlavou, připadala mi
jako „lampasák,“ který salutuje. Když paní Líba míjela můj pokoj,
tak jsem popojel na vozíku ke dveřím a zahalekal: „Dobré ráno mladá
paní, já Vás také zdravím, jak jste se vyhajala?“ a zasalutoval jsem
solidárně jako ona pravačkou. Zasmála se, pozdravila a po převazu se
zastavila na kus řeči. Ruka ji bolela jako čert a tím lékařem
doporučeným zvednutím, ulevovala ruce i bolesti. Navíc jsem zjistil,
že ji hodně ruka svrbí a nemůže si ji ani podrbat. Politoval jsem ji a
doporučil, že by měla někde o něco zakopnout, narazit si pořádně
palec na noze, který by ji tak bolel, že by si na tu bolavou, čerstvě
operovanou ruku ani nevzpomněla. Za tu radu mi ani nepoděkovala,
jen si započítala do deseti a zeptala se, s čím jsem tady já, že mám
takový humor po ránu, když někteří ještě spí, mračí se a jsou nevrlí.
Večer po fotbale v telce a večeři vzala na náš první vyjednaný „rajs“
17
ještě mladší pacientku Janičku a sjeli jsme na dobré kapučíno do
vestibulu v přízemí u recepce. Holky se chtěly nalokat s kapučínem v
ruce venku na lavičce před budovou kyslíku. Šlo jim, jak jsem pak
venku zjistil o zakouřeníčko, které bylo nahoře na oddělení zakázané.
Byl jsem rád, že se na vozíku s nimi projedu ven i do samoobsluhy a
mám ještě navíc příjemnou společnost. Protáhnu si „trubky“ v milé
ušverkané společnosti krásných žen. Jídlo, které mi tady velmi
chutnalo a bylo ho tu i dost, jejím mlsným jazýčkům také chutnalo,
ale pár jídel nemusely. Tak zákonitě chodily do místní „sámošky“ na
něco nezdravého. Čokoládu, solené arašídy a jiné laskominky. Tak
mě ty potvůrky dělaly každý den chutě. Odolával jsem víc než týden
a pak jsem si za 8 Kč koupil 100 gramové slané buráky. Za ty prachy,
nekup to. Bylo mi fajn a na výlety po převazech před obědem a po
večeři jsem se těšil i si je užíval. Denně jsem najezdil na vozíku více
než kilometr a cítil jsem se mnohem lépe než doma, kde ty prostory
na vyježdění nemám. Nic, ani pohoda netrvá věčně, a pokud jste
vyhojení mažete domů. Pokud ne a bydlíte blízko, tak Vás vyhodí
dříve a docházíte do ambulance na převazy. Moc jsem si děvčat
neužil. Líba jela za týden domů a Janička za deset dní.
Na operaci jsem šel až po týdnu příprav. Mezitím jsem
projezdil na vozíku všechny možné silniční trasy před budovou N.
Lepší bylo sjet do -2. Patra do suterénu. Přes parkoviště jsem se
dostal až na Heliport v levo a do nemocniční samoobsluhy v pravo,
kde měli i noviny. Kupoval jsem si Blesk a Sport. Přístup po pravé
straně chodníku byl bezbariérový a byla to moje každodenní trasa,
když nepršelo. Když pršelo, jezdil jsem na fyzičku svá kolečka kolem
kartotéky, recepce a ambulancí v přízemí. Pět koleček doleva a pak
zase pět do prava. Po vydýchání jsem s kapučínem v ruce pokecal
s recepčním, když děvčata odjela. Sestřičky na oddělení byly nejen
velmi krásné, ale i příjemné a velmi starostlivé a pečlivé. Když mě po
operaci převazovali nohu, tak se mi líbilo, jak to dělají poctivě a ještě
stačí se mnou prohodit pár vět. Můj pan ošetřující doktor byl také
pečlivka a svou výborně odvedenou práci si chodil pravidelně
kontrolovat. Jako paraplegikovi a ještě navíc diabetikovi se mi to
18
hojilo hůře. Hlavně to odběrové místo na stehně. Po dohodě s panem
doktorem Velikým a za pečlivé kontroly Glukometru jsem zvýšil o 3
jednotky dávky inzulínu před snídaní, obědem a večeří. Držel jsem
hladinu cukru kolem 6 jednotek. Panu doktorovi stačilo držet je pod
8. Hypoglykémii jsem zažil v životě jen 3x, takže mě nemohla
pravidelným měřením před jídlem překvapit.
Dekubit na noze po plastice byl vyhojený během tří týdnů.
Odběrovému místu na stehně to trvalo dvakrát déle. Strava tu byla
výborná a bylo ji i překvapivě dost. Za rovných padesát dní, které
jsem tu natočil jsem si nekoupil nic k jídlu (kromě buráků) a navíc
jsem rozdával sousedkám jablka a pomeranče, které jsem nestíhal
sníst. Jezdil jsem s děvčaty z vedlejšího pokoje jen na kapučíno. To
se skořicí nemělo chybu. Holky si k němu ještě daly venku cigárko.
Když jsem po „kudle“ musel čtyři dny ležet, tak mě chodící děvčata
nosila ochotně kapučíno a denní tisk. Byl jsem jim za to vděčný a
pozval je večer na telku, když měly problém. Chlapi zabrali kulturní
místnost a koukali na Spartu, jak dostane zase nářez.
Ve třech jsme viděli v telce krásný film, a když se mě před
odchodem na kutě zeptaly, jestli něco nepotřebuji, tak jsem řekl:
„Po tak nádherném filmu jen pusu na dobrou noc!“
Když mi ji Janička dala, tak se připojila i Líba. Spalo se mi ten den
dobře a ráno mě čekalo velmi milé překvapeníčko. Před snídaní a
převazy se holky přihrnuly na pokoj jako velká voda a obě mě daly
pěknou pusinku s tím, že ta je na celý den a ne jen na dobrou noc.
Moc mě to potěšilo. Doma dostanu pusu maximálně od vnučky
Lucinky a víc než manželka mě olizuje naše fenka špice sněhobílá
Ája. To je má nejmilejší ženská na stará kolena. Má mě ráda,
nenadává mi, nechce na mě ani peníze, ani důchod ani žádnou práci,
ani luxování. Navíc když na ni zavolám, hupne mi do postele a okřeje
mi nohy. Když se vracím z nemocnice domů, tak mě štěkotem vždy
vítá u vrátek domu a radostí, že mě vidí, učůrává na chodník, už když
mě vykládají ze sanitky. Je to miláček nejen můj a vnuček, ale celé
rodiny. Když přišla za mnou po deseti dnech první návštěva, tak se
mě ptala kdy půjdu na operaci. Když jsem synovci Ládíkovi řekl, že
19
ji mám už za sebou, tak prohlásil:
„To máš, strejdo dobré, protože jak vidím, tak na hřbitově naproti,
zrovna kopou někomu hrob. Mám radost, že to není pro tebe!“
To fakt člověka potěší, že není ještě na řadě, ale jen je jako každý
smrtelník jen v pořadí. Když jsem v pondělí koukal na Primě na
fotbal, tak Janička s Líbou šly na svá cigárka a kávu pro jednou
samy. Po půl hoďce se vrátily velmi rozjařené, že se Janičce stal
pěkný trapas. Tak se smály, že trvalo několik minut, než jsem se
dozvěděl, co se jim přihodilo. Janičce dělali plastiku na spodní části
bříška. Při té příležitosti si musela oholit Venušin pahorek a pipinu.
Žiletka byla nějak tupější nebo porost tvrdší. To nevím, protože jsem
u toho nebyl. Pupínky v rašícím porostu jsou pár dní nepříjemné.
Když Vás to svrbí v posteli, tak deka to podrbání skryje. Když Vás to
chytne venku mezi lidmi a potřebujete se podrbat má to svá úskalí.
Když se čerstvě oholím Machem tři, tak mě tváře také nějakou chvíli
pěkně svrbí. No a pipina po měsíci ve špitále musí mladou ženu
svrbět i bez nějakého vyholení. Janičku ten vzrůstající porost začal
zrovna svrbět nejvíc dole na lavičce před budovou, když pokuřovala.
Prohlédla si nejdříve před podrbáním poctivě prostranství a nikdo
široko daleko v okolí odpoledne nebyl. Kalhotky nenosila, aby se
bříško lépe hojilo. Roztáhla si trošku nožky, vychutnávala si cigárko,
hrábla si s chutí do rozkroku a se zavřenýma očima si dělala dobře
drbáním toho rašícího porostu. Když po několika vteřinách slasti
uslyšela zvuk otevírajících se dveří auta, otevřela oči a viděla, jak
z auta deset metrů od ní vystupuje chlap, směje se a říká: „Filcky?
Filcky? Ty jsou prevít! To chce ihned oholit!“ Janička mu pohotově
odpověděla: „A co myslíte, že si drbu? Před operací vyholenou
pipinu! Vy filcko!“ Chlap nečekal takovou odezvu, uvědomil si, že to
přehnal, omluvil se a pozval holky na kávu. Vylezlo z něj při řeči, že
čeká na ženu, která absolvovala podobnou operaci na spodku a doufá,
že ji také určitě oholili, a že když viděl takovou inspiraci, tak proč by
se ženuška měla drbat doma sama, když ji může drbat a rozmazlovat
on. Obzvlášť když ji bude mít úplně „fungl“ novou. A pak, že není
v nemocnici sranda. Je. Musíte se k ní jen přichomejtnout.
20
OPERACE DEKUBITU.
Když už jdete v nemocnici častěji na „kudlu,“ tak podle mých
zkušeností je nejlepší jít ten den mezi prvními. Být druhý či pátý je
pořád lepší než být čtrnáctý či nedej bože poslední. Lékaři jsou také
jen lidé a s přibývající únavou jsou i méně pozorní a chybují.
Když už jsem na operaci měl dvakrát jít a nešel, byl jsem
nervózní jak panna. Jak jsem se dozvěděl od sestry, dostal přednost
někdo akutnější než já. Musel jsem informace z personálu páčit,
abych nezmatkoval jako jiní, kteří si mysleli, že už je to zbytečné jít
na kudlu a trápit se. Když jsem se konečně dočkal a přišel na řadu,
tak si mě nechali ten pátek, třináctého, jako úplně posledního.
Nejsem nějak pověrčivý, ale dva dny pořádně nejíst mě vadilo,
protože jsem diabetik. Nevečeřel jsem, ani jsem nesměl snídat. Dali
mi jen nějakou výživu do žíly. Před obědem a operací jsem si změřil
vlastním glukometrem glykémii a měl jsem ji 5,5!! Nahlásil jsem to
jak sestře, tak lékařům na sále. Bylo mi řečeno, abych byl v klídku,
že mají všechno pod kontrolou. Po těchto utěšujících slovech jsem
spokojeně na operačním stole po napočítání do deseti zbliknul.
Když jsem se po dvouhodinové operaci, jak jsem později
zjistil, probudil, myslel jsem si, že jsem v nebi, protože jsem všude
kolem sebe viděl spoustu bílých andělíčků. Když jsem zaostřil oči a
zbystřil sluch, tak jsem zaslechl, jak jeden anděl říká druhému:
„Pane Bože, děkuji! Konečně se probral! Kolik má sestři tlak?“
Slyšel jsem příjemný a známý hlásek jak říká: „Devadesát na
šedesát!“ Pokoj byl plný doktorů a sestřiček a mě došlo, že mě křísí
z hypoglykémie, kterou měli tak pěkně pod kontrolou. Kontrolu
opomněli a byl jsem na překvapivé cestě tam, odkud není návratu. Při
operaci, kterých tu dělají ročně stovky. Rvali do mě nějakou výživu a
mluvili o efedrinu, jako kdybych po operaci měl závodit na Tour de
France! Když většina andělů odešla a zůstali na pokoji dva poslední,
tak se mi cizí lékař zeptal jak mi je. Odpověděl jsem mu, že dobře.
On na to: „Vy jste nám dal!“ „Já bych řekl, pane doktore, že vy jste
spíš nedali něco mě. Můžu si dát kafe? Už jsem ho tři dny neměl!“
„Jistě, sestři udělejte mu pořádný kafáč a nešetřete kofeinem!“ Když
21
sestřička přinesla kávu v tupláku, tak ji lékař nařídil, aby sehnala pro
klid jeho duše, přístroj na měření tepu, který jsem měl také nízký.
Když přístroj odněkud přinesla, dala mi přísavku na chlupatá prsa a
bylo slyšet otevřenými dveřmi pokoje široko daleko jak pěkně pípám.
Natočil jsem se zvědavě hlavou a viděl, jak na malé obrazovce běhají
sinusovky, jak je důvěrně znám z filmů z nemocničního prostředí.
Byla to paráda, jak mi pravidelně ťukalo srdíčko, než jsem se
podrbal pod krkem. Ta přísavka se na mé chlupaté hrudi uvolnila a na
monitoru jsem viděl dlouhou rovnou čáru a slyšel nepříjemný zvuk,
důvěrně známý z filmů, když někdo zemře. To jsem už na chodbě
viděl běžící sestřičku s nezvykle velkýma očima. Zavolal jsem na ni:
„Sestři! Já nejsem mrtvej! Mně se odlepila jen ta přísavka!“ Když mi
přísavku připevnila opět na prsa, opět jsem začal pípat a dělat krásné
sinusovky. Když sestřička odcházela, tak mě řekla: „Moc sebou
nešmejděte, už jsem si myslela, že jste tuhej!“ Tuhej jsem nebyl a ani
ještě nechtěl být. Během hodiny, aniž bych sebou nějak šmejdil, se
přísavka odlepila ještě dvakrát. To bylo i na sestřičku dost a přišla na
mne s posilou, s neznámou sestřičkou z Jipky. Ta se znalecky na mne
podívala a jen řekla: „Pěkně chlupatej chlap je horší než chlupatý
v dopravní špičce!“ Za chvilku přinesla štětku, mýdlo a holicí strojek.
Vyholila mi kolečko na levé straně hrudi a přísavka vydržela držet až
do večera, kdy se mi tlak a tep srovnal do normálu a přístroj mi vzali.
Když jsem si v novinách o pár dní později s hrůzou přečetl,
jak mladý a nadějný sedmnáctiletý fotbalista zbytečně zemřel po
banální operaci kolena, moc dobře mi nebylo po těle ani na duši.
Hlavně že měl spravené koleno a nikdo ho pak nekontroloval
a nekřísil po operaci jako mne. Zemřel na banální udušení zvratky,
jak bylo později uvedeno v ostře sledované pitevní zprávě v Blesku.
Jak je vidět, tak o žití a nežití nebohého pacienta často
rozhoduje i pečlivost a důslednost nemocničního personálu. V mém
případě v pátek, kdy každý spěchá na víkend pryč z města, může na
nějakou drobnost, která není tak častá, jednoduše zapomenout. Jsem
rád, že chybičku u mne napravili a ohlídali, v tom blázinci a mumraji,
který tam několikrát v týdnu při operačních dnech mají.
22
ANDĚL STRÁŽNÝ.
Říká se občas, co si pamatuji, že každý motorista, má svého
andělíčka strážného. Někdo jich má několik. Někdo anděla potřebuje
často a někdo vůbec. Někdo andělíčky při koupání dokonce i polyká.
Když jsme doma opět slavili Josefa, tak k nám přišli tradičně
manželé Sýpkovi. Přišli později. Jiřan instalatér, topenář, Ferda
mravenec, práce všeho druhu, dorážel v rodinném domku v Úštěku
ústřední topení. Chtěl to mít z krku a nechtěl tam jet ještě další den na
dvě hodiny. Přetáhl Večerníčka, aby měl kšeft z krku a tu správnou
žízeň. Já byl též vyprahlý po celodenní práci v zavřeném skleníku,
kde nám už pochodovaly hlávkové saláty a ředkvičky. Bylo co slavit
i zapíjet. V červnu budu navíc poprvé dědou. Že budu dědek, mi
nevadilo. Naopak jsem se na to těšil. Nejhorší na tom bylo jen to, že
budu spát s bábou. Mladou bábou, která má ještě šmrnc v těle i před
přechodem na krku. Takové štěstí každý nemá. Oslava se protáhla do
půlnoci a ráno mě čekala ranní směna od pěti hodin ve sklárně. Chtěl
jsem jet vlakem, ale zaspal jsem. Musel jsem autem, což nebyl
zrovna dobrý nápad. Nechtěl jsem, aby půl fabriky vědělo, že i pan
mistr si dává do sosáku tak, že zaspí. Vzal jsem ženu sebou a vyložil
ji v práci ve Vaňově. Ona byla v práci o hoďku dříve a já v autě
plných výparů ze Zlatopramenu jsem pokračoval ještě pár km do
práce do Předlic. Když jsem odbočil z Tovární ulice na Sklářskou,
tak hlavní silnicí byla ta, co zatáčela k zadní vrátnici ke sklárně.
Rovně byla odbočka do Kekulovky. Než jsem odbočil po té hlavní
doleva ke sklárně, tak jsem viděl jak z kopce z Kekulky jede rychle
nějaké auto a nemíní mi asi dát přednost! Tím jak na mne svítil, tak
mě rozsvítil něco v kebuli a můj anděl strážný se mnou šlápl na brzdu
a zastavili jsme. Půl metru kolem mne profičel jako sršáň Trabant se
starým dědkem v klobouku kolem šedesátky. Nehnul ani brvou a
myslel si tutově, že když jede rovně je na hlavní silnici. Nebyl. O tom
jsem se přesvědčil, když jsem jel domů. Byla by to pěkná bouračka,
kterou by sice zavinil kaskadér dědek, ale odnesl bych ji já se svým
vysokým zbytkovým promilem alkoholu v krvi. Dědek jednoznačně
nezastavil na značce Dej přednost v jízdě! Večer šel spát určitě se
23
slepicemi a neměl by v sobě ani zlomek promile alkoholu jako já. Já
po pěti pivech asi dost na sebrání řidičáku, pokutu a nedoplatil bych
se na dvě rozbitá auta. Byl jsem rád, že nade mnou držel ochranu ten
den můj anděl strážný a ochránil mě od velikých a nepříjemných
starostí a určitě i těžkého zranění.
Když o pár let později jsem jako hubnoucí cyklista potkal u
Řehlovic traktor s taženým rekultivátorem, který nebyl pojištěn a
neměl na veřejné komunikaci tudíž ani co dělat, tak ten můj anděl
strážný byl někde na pivu či za holkama. Asi si myslel, že ho už
nepotřebuji, že mám rozum a že jsem opatrnější a zodpovědnější.
Spíš ale slavil něčí „přirozeniny“ a to pěkně, že někomu slavnému a
známému pomohl a mně chyběl v ten den, když jsem ho nejvíce
potřeboval. Ten asi dvanáctiletý kluk, který mě křikem u pravé
krajnice na něco upozorňoval, nevypadal jako anděl, ale jistě jím
chtěl být. Byl to přímo sám Lucifer, který odpoutal mou pozornost na
silnici přede mnou. Několika vteřinovým otočením hlavy a pohledu
na něj jsem ztratil pár životně nejdůležitějších vteřin k bezpečnému
zastavení, když přes hlavní silnici přejíždělo neskutečně velké a
dlouhé monstrum, kterému zhasl nejspíš motor či se zasekl kvalt. To
ví jen ten řidič, který se odstěhoval a na nic od soudu nereagoval.
Jeho svědomí určitě nebylo čisté. Začal jsem po zahlédnutí překážky
na hlavní silnici co nejrychleji brzdit a když jsem na šotolině, která
byla na krajnici, kam jsem podvědomě po otočení sjel, tak jsem
zpomaloval pomaleji, než bylo třeba. Instinktivně jsem před nárazem
strhl kolo do škarpy a zmrzačil se pádem z kola zlomením páteře,
zlomením žebra a přerušením míchy. Prasklá cyklistická přilba mi
zachránila alespoň život. Je možné, že někteří lidi mají anděla
strážného, který je notorik a je jim nanic, jako byl ten můj?
Když aktivní sportovec a zahrádkář skončí na vozíku, tak je to
horší než vyhořet. To mi věřte. Musíte si najít nové aktivity, které
vám dodají chuť do omezeného, ale pořád ještě ucházejícího žití.
Když si vaši synové pořídí čtyři vnučky a dvě s vámi žijí v jednom
rodinném domě, není na tom světě zase tak špatně. Ta mláďata
dovedou nejen potěšit dědu, ale i dobít mi i ochablé a staré baterky.
24
O ARABSKÉ PRINCEZNĚ.
Brzy ráno jsem jezdil v rehabilitačním ústavu v Kladrubech
po snídani do suterénu na vertikalizační stojan zvaný paraplegiky
„stavěčák“. Jezdila tam se mnou ve stejný čas také jedna mladá
Arabka. Mě hodili na rovný stůl v základní poloze jako pytel
brambor dva „civilkáři“ a „princeznu“, jak jsem ji v duchu oslovoval
a pojmenoval pro sebe, tam ukládal její strážce a zamračený
doprovod v jedné osobě. Byla to tajuplná kráska celá zahalená
v černém. Jen ji z malého obdélníkového otvoru „burky“ koukala
krásná černá kukadla. Když ji ten její sloužící a snad i eunuch vzal do
náruče, tak jsem nějak, jak jinak než nevědomky, zaregistroval pěkně
tvarovanou prdelku. Když ji posadil, všiml jsem si i pěkných
stehýnek schovaných v černé látce jejích dlouhých arabských šatů.
Nejhezčí okamžik pro mne byl ten, když se položila sama přes lokty
na záda. Civilkáři ji připoutávali nohy v kotnících, v kolenou a pod
prsama. A ona si upravovala oblečení, aby i na prkně co neznamená
svět, vypadala dobře. Byla malá a velmi pěkně tvarovaná. Nic jiného
jsem neviděl, než vše černé, i ta její blýskavá kukadla byla ebenově
černá. Ta jsem registroval pokaždé, jakmile na mne zvědavě jukla
z pod přivřených víček. Když už jsem stál na stavěčáku, její strážce
vždy ustoupil na stranu a sledoval, jak ji civilkáři zajišťují a dávají ji
před ruce opěradlo. Bedlivě dohlížel na veškeré dění okolo mé
„princezny.“ Když dostala do ruky elektrické ovládání, postavila se
sama jako já, téměř do pravého úhlu. Tehdy jsem zahlédl v
jejích rukou nějaké korálky. Ty nosí každý Arab stále u sebe. Je to
obdoba našeho křesťanského růžence pro islám a při modlení. Její
strážce se od ní nehnul ani na krok, aby mu nic neuniklo. To už jsem
si vytáhl tradičně denní tisk, četl jsem a po očku sledoval, co dělá
ona. Kdy zase budu mít možnost nakouknout pod pokličku arabského
světa? Vše šlo každý den naprosto stejně po celý měsíc. V duchu mě
moc lákalo, vidět obličej té krásky. Nebo šeredy? Podvědomě jsem
věděl, že krásná je. A i kdyby nebyla, všechno tajemné se zdá pro nás
většinou krásné a vzrušující. Jen jsem si říkal, že i v arabských
zemích jsou bouračky a úrazy. V tom jsou si osudy lidí na celé
25
zeměkouli stejné. A ochrnutí lidé z různých koutů světa se jezdí
rehabilitovat i k nám. Když jsem se jednoho dne sešel s princeznou a
jejím strážcem u stavěčáku o pět minut dříve než obvykle, obsluhacivilkáři, tam ještě nebyli. Jako vždy jsem slušně oba pozdravil a ona
mi odpověděla a zvedla při tom malinko ruku. Zblízka, v sedě a
zaparkovaný vedle ní, jsem ji koukal snad z půl metru do těch
krásných očí a nemohl jsem se vynadívat, jak byly nádherně černé a
lesklé, jako uhel. Bylo zajímavé, že princeznin pohled byl přímý jako
můj a neuhnula ani na chvilku. Ani na malou chvilku nesklopila zrak
a vydržela mé obdivné pohledy. V jejích očích jsem objevil a
znatelně i viděl takové malinké čertovské záblesky a cítil jsem
nějakým šestým smyslem, pod tou neproniknutelnou rouškou burky
jak se pod vousy směje, jak na ní zvědavě „vejrám.“ Překvapivě
sametovým a jemným hláskem něco pronesla ke svému strážci
arabskou „hatlamatylkou“. On ji sáhl do batůžku na zádi jejího
vozíku, vytáhl prázdnou láhev od minerálky a odešel. To už konečně
dorazili oba civilkáři a sborově halekali:
„Sory! Byli jsme na koberečku u naší šéfové! Moc se omlouváme!“
vysvětloval nám zpoždění ještě jednou, hovornější Honzík.
Dáma měla přednost a byla opatrně přenesena na stůl a připoutána i
postavena dnes výjimečně civilkáři. Za chvilku jsem ji následoval i
já. Když jsem se chystal, že si budu zase tradičně číst své noviny při
půlhodinovém stání a žádná atrakce už dnes pro mne nebude, spletl
jsem se. Byla. A jaká! Strážce zatím někde nakupoval a sháněl
minerálku a princezna sáhla nečekaně na nějaký háček na burce a
roušku, kterou měla přes celý obličej, si rozepnula a odhalila na
chvilku svůj nádherný obličej. V tu ránu jsem viděl nejen ty krásné
oči, ale i nádherně baculaté tvářičky a malou roztomilou bradičku,
připomínající naše české holky, které jsou krev a mléko. Trvalo to jen
několik krátkých vteřin a jediné, na co jsem se zmohl kromě mého
dalšího vyjeveného výrazu, a vykulených očí bylo, že jsem ji palcem
pravé ruky ukázal, že je jednička! Krásně se na mne ještě jednou
usmála a odhalila i nádherné bílé zoubky. Ty se zdály v kontrastu její
olivově hnědou pletí jejího obličeje ještě bělejší. Měla jich v tu chvíli
26
plnou pusu. Když se k mé nelibosti opět zahalila, nemohl jsem číst a
uvědomil jsem si, že nevím ani, jaké má vlasy. Naznačil jsem
princezně gestem přetažení té její přikrývky hlavy dolů. Překvapivě
na mě udělala jedním prstíkem pravé ruky ty, ty, ty a po chvilce mi
ukázala celé bližší ouško a pramen havraních vlasů.
Nevím, jak to u nich doma chodí, ale vycítil jsem, že mně chtěla
udělat radost a ukázat, že i arabské ženy mohou být emancipované a
že jako příjemný čecháček a džentlmen to nemohu a nebudu chtít
jejímu manželovi či strážci v žádném případě vykecat, protože to
není možné. Neumím arabsky, a proč bych to dělal, když mě udělala
takovou nečekanou a příjemnou radost.
Druhý den jsem byl na stavěčáku sám a došlo mi, že má
princeznička, co je možná jen bohatou paničkou, tady byla včera asi
naposledy. Že to její krásné gesto bylo nějaké mimořádné svobodné a
ženské poděkování, za to, že jsem ji hezky po celý měsíc zdravil na
přivítanou a říkal i také po jejich, zkomoleně na shledanou.
Místečko „mojí“ princezny na stavěčáku nahradil ošklivý
starší a tlustý pán. Toho jsem moc neokukoval a zase se více zajímal
o svůj denní tisk. Toho pána, když postavili brzy po ránu na stavěčák,
většinou do pěti minut usnul a řezal to tam jako nějaký dřevorubec,
tak silně, že na něj civilkáři, kteří se chvilku usmívali, museli
mlaskat, podobně jako můj spolupacient a spolubydlící na našem
pokoji u televize a v noci na mě. V pohodě jsem se nejlépe vyspal a
to do růžova, když jsem měl na pokoji hluchoněmého. To byla Havaj.
Tomu nevadilo absolutně nic.
Občas si na mou arabskou princezničku vzpomenu, když ráno
hlídáme s babčou naší nejmladší vnučku a mou novou princezničku,
čtrnácti měsíční čertici Terezku, když její maminka jde s její starší, tří
a půl letou sestřičkou Lucinkou do školky a pak na nákup. Také si
s ní nepokecám jako s tou arabskou, ale beru si ji na klín a pouštím ji
na počítači hudební soubory se zvířátky. Hlavně se jí líbí moderní
hudba s žábou v brýlích. To spolu děláme i tanyny. No a ta arabská
princezna by si mi na klín sama dobrovolně nesedla jako naše
předvánoční, 20. prosince 2005 narozená, má vnučka Terezka.
27
SÁZKA
Než manželka odjela na týdenní školení dálnopisů do Brna,
tak mě a synům v chalupě na pět dní dopředu navařila naše oblíbené
mňamky, abychom nezahynuli hlady. To co bylo navařeno na týden,
jsme sprdli za pouhé tři dny. Za zbývající dny odjezdu kluků na letní
tábor na Sázavu jsme měli konzerv plné zuby. Dost nám scházela
naší kuchařinky vynikající strava. Když Pavel s Pepou odjeli, vzal
jsem si týden dovolené, abych dokončil dvouletou výstavbu garáže
před domem, omítkami vevnitř. Práce mi od ruky moc nešla, hlavně
ten strop. Hodinu mi trvalo, než jsem přišel na to, jak hustý štuk mám
natahovat, aby mi většina malty nespadla ze stropu na zem a na
hlavu. Jedl jsem chléb se sádlem a paštikou. I mě má nedomácí strava
lezla krkem. Těšil jsem se na ženušku. Když v pátek navečer šel
kolem soused na pivo, řekl mi, že v Zálezlech otevřeli hospůdku, kde
velmi dobře vaří a oproti Budvarce v Ústí n. L. mají startovací ceny.
Zdělal jsem zbytek malty z kalfasu, vykoupal se a vystartoval na
jídlo. Když jsem vybíral z jídelního lístku, co si s chutí dám, přisedl
si ke mně můj vrstevník Dobroš Urc a navrhl mi sázku! Kdo toho
míň sní z nás dvou, zaplatí veškeré jídlo. Snědené i nedojedené. Měl
jsem sebou jen dvoustovku a hlavně velký hlad. Dal jsem si
podmínku, že první jídlo objednám já a druhé vždy on. Objednal
jsem svíčkovou, která v nás zmizela. I katův šleh s hranolky moc
práce nedal. Když jsme jedli cmundu po kaplicku s uzeným, tak už
Dobroš nestačil mému tempu. Když jsem dojedl a on měl v sobě jen
polovinu jídla, tak jsem ho dorazil tím, že jsem mu řekl: „Objednej
něco, čeho je více, protože mám v bachoru ještě dost místa a teprve
teď jsem dostal hlad!“ Dobroš viděl, že po několika jasných
vítězstvích prohraje. Čtvrté jídlo už ani neobjednal. Ušetřil 150 Kč.
„Jak jsi dokázal sežrat víc jídla než já? To mi vysvětli?“ „Dobroši, až
budeš mít ženu na týdenním školení a budeš jíst poslední dva dny
chleba a konzervy, tak hospodská strava bude pro tebe pošušňáníčko!
Od rána jsem zedničil a chtěl jsem mít garáž z krku, tak jsem moc
nejedl!“ „To se ti to vyhrává, když máš takový trénink.“ Smutně
vytáhl pětistovku a nečekal ani na vrácení drobných od číšníka.
28
ZAJÍMAVÉ RODINNÉ ČÍSELNÉ
SOUVISLOSTI, V KOLOBĚHU ŽIVOTA!
Novomanželé Jitka a Pepa Procházkovi 3. 5. 2003 v Trmicích.
29
Pokud máte dost času a přemýšlíte o narození a svátcích svých
bližních, protože je pořád co slavit a nechcete na nikoho zapomenout,
najdete něco, co někoho jiného ani nenapadne!
Všiml jsem si, že můj děda co bydlel tenkrát ve Všebořicích
Josef Kočárek se narodil v roce 1902 a babička Marie 1906.
Pantáta Otto Kysela ten čtyřletý manželský rozdíl trochu
pokazil. Narodil se 1913 a panímáma Ludmila 1916!
Moji rodiče otec Josef 1922 a matka Jaroslava 1926!
Mladší syn Pepa 1972 a jeho žena Jitka 1976. Je to náhoda, že jsou
ve třech generacích všichni od sebe 4 roky?
Je také náhodou, že jsem narozen 2. 2., vnučka Irenka 6. 6. a
můj táta 12.12? Kdyby si můj starší syn Pavlík trochu pospíšil, tak by
měla Irenka dvojnásobek mých narozenin! Já 2.2.1946 a ona 4. 4.
1992! Co scházelo? Jen 2+2 (2 dny a 2 měsíce)! Irenka je narozená
6.6.1992. Nejmladší vnučka Terezka je o 2 roky, 2 měsíce a 3 dny
mladší než její sestra Lucinka.
Moje matka je ročník 1926 jako světoznámá Marylin Monroe
a královna Alžběta!! Má sestra Jana se narodila mé matce Jaroslavě
k svátku 27. dubna 1953. Matka se vdávala ve svých 19-ti letech na
své narozeniny 24. 11. 1945 Na Zlatou svatbu 24. 11. 1995 mých a
sestřiných rodičů se narodil staršímu synovi Pavlovi syn Michálek
v den matčiných 69 let!
Svou ženu Helenku jsem poznal na zahrádkářském plese v Dolních
Zálezlech 27. 1. 1968. Svatbu jsme měli 27. 6. 1969 Sestře Helči,
starší Blaničce se narodil druhý syn Martin 25. 8. 1970 a nám též
druhý syn Pepa přesně na chlup o 2 roky později 25. 8. 1972!
Ládík, starší syn švagrové Blaničky se narodil 9. 6. 1966 a jeho děda
Otto Kysela zemřel v den jeho šestých narozenin 9. 6. 1972!
Zajímavá souhra čísel je: Pepova žena Jituška, rozená Slabá se
narodila 17. 6. 1976, její mladší sestra Dášenka 17. 12. 1979 a dcera
Jitky a naše vnučka Lucinka 17. 10. 2003. Tři krásné dívky vždy
v 17. dni měsíce! Navíc naše fenka Ája se narodila též 17.4. 2002!
Mladší syn Pepa byl dohodnout termín oddání na zámečku
v Trmicích 5.3. ve 13. hod. a svatba byla 3.5. 2003 ve 13 hodin.
30
Svatba rodičů 24.11 1945 ve Všebořickém kostele
Ludmila a Otto Kyselovi ve Vysokých Tatrách 1966
31
Ve Všebořicích s babičkou, dědou, sestrou Janou a Fantovými 1966
32
JSEM POMALÝ DĚDA!
Když jde naše nevěsta a snacha Jitka dopoledne na dvě
hodiny pracovat a syn Pepa má denní, tak nám svěří na pohlídání naší
vnučku Lucinku. Je to osmnácti měsíční, malý, modrooký a blonďatý
čertík s tváří andílka. Po ránu je nabitá energií, chce lumpačit a je jak
nezkrotné hříbátko. Už ví, že pohyb je velmi zdravý a děda na vozíku
ho potřebuje víc než koza drbání. Vždy mě vyzve ne k tanci, ale také
nejraději k honičce. Výzvu musím a také moc rád ji přijímám. Dělá
mi to zrovna tak dobře, jako tomu prckovi. Doma u Lucinky jezdit F3
nad námi nahoře nejde, protože v kuchyni místo našich dveří mají
zeď a kuchyňskou linku. U nás Lucinku mohu na vozíku honit až do
aleluja a pořád pěkně dokolečka až do zblbnutí.
Když se do honičky spolu neprodleně dáme, tak jen chviličku
vidím před sebou její třepající se blonďatou šošolku. Po objetí
jednoho kolečka a něco, zjistím, že jsem pomalý děda a nehoním já
Lucinku, ale ona začala vlastně honit mě. Otočím se na invalidním
vozíku a honím Lucinku opačným směrem. Po dvou okruzích zase
honí ten modrooký, blonďatý, rozesmátý, zadýchaný a spokojený
prcek zase mne. Je rychlá, jak Táňa Kocembová zamlada na čtvrtce.
Je na mě má vnučka moc rychlá, říkám si, stárnu, ale deprese
z toho rozhodně žádné nemám. Musím se s tím smířit. Je to má veliká
radost si s takovým čiperným a nádherným čertíkem zasportovat,
utahat se vzájemně i potěšit. Babička může v klidu vařit a ještě si
rejpne, když kolem ní projíždím:
„Dědo, kde se flákáš, Lucinka tu běžela už před půl hoďkou!“
Lucinka krouhá ty čtyři naše levé zatáčky jedna, dvě, ale já musím do
každé jednou rukou makat a druhou si vozík přibrzďovat. Navíc ty
dvě rovinky, co tu v bytě máme, jsou velmi krátké a to se musím
trefit ještě do dveří, abych neodřel futra a neurazil si ruce, které jsou i
moje nohy. A navíc nedostal navíc od babičky vynadáno. Když se
vylítáme, spíše když už děda nemůže, jdeme s Lucinkou na počítač.
Vytáhnu si ji ze země na klín. Lucinka předtím sama nejdříve
nastartuje sama PC, otřeme spolu obrazovku od prachu a stůl. Pustím
Lucince její nejoblíbenější večerníčkové písničky a ukazuji ji hlavně
33
nádherně barevné soubory kočiček a pejsků. Ty má nejraději. Stihne
komentovat vše, co vidí a rukama i drobným tělíčkem v rytmu hudby
se ještě natřásá. Je to radost, když máte takového partnera z vlastního
rodu na úrovni, který si váží poznávání všeho nového a ještě vám po
ránu pěkně prožene faldy a dodá energii do celičkého a krásného dne.
JSEM ZASE RYCHLÝ!
Venku bylo několik dní nádherné slunečné počasí. Mladší syn
Pepča měl velké třídenní volno, byli jsme všichni po odpolední
svačince i kafíčku. Pepíno nečekaně prohlásil:
„Tati promasíruj si emspomou pořádně svaly na rukou, vezmeme tě s
Lucinkou s námi dolů na fotbal a na pivo! Jestli teda chceš?“
Samozřejmě že jsem chtěl. Potřeboval jsem si protáhnout trubky na
trochu delší vzdálenosti, než je jen malý dvorek před barákem. Sjel
jsem dolů do vsi na vozíku, přidržován synem s uvázanýma nohama,
aby mi z té radosti a nějakým nečekaným spasmem, nevyskočili nohy
pod vozík a jeho malá kolečka, když jsem sjížděl náš veliký kopec.
Lucinka metelila za držení tátovy ruky s námi. Na hřiště před
hospodou Praha, jsme přišli o patnáct minut dříve než ohlášený
kopálisti, také s doprovodem větších ratolestí. Hráči, mladí tátové se
scházeli postupně, jako pověstní švábi na pivo.
„Taťi, pohlídej chvilku Lucinku, já se jdu převléknout!“
Vyzval jsem toho našeho nádherného a hyperaktivního prcka
Lucinku, že ji pro změnu chytím na vozíku já, jako doma. Celá půlka
malého víceúčelového hřiště, byla na pár minut celá naše. Ihned to
pochopila a utíkala na umělém povrchu přede mnou jako doma v
našem bytě, jako zajda. Protože na hřišti nejsou žádná futra ani
zatáčky, byl jsem rychlý jako drak. Dal jsem té její šošolce větší
náskok a hravě jsem ji dohonil a předhonil. Když jsem byl po
několika minutách prohřátý, rozježděný a rychlý jako Pendolíno,
Lucinku přestala hoňka se mnou bavit a natahovala ke mně ručičky a
říkala: ,,Dedy, hopy!“
Vzal jsem si ji na klín jako doma, přitulil na své tělo, dal ji ručičky na
područky, aby mě nedej Bože nespadla a mohl jsem pohánět vozík
34
oběma rukama až k šatnám. Jel jsem opatrně, jako s velmi vzácným
pokladem pro míč. Míč jsem dostal, hodil ho na hřiště a najel jsem si
k němu tak, abych ho měl po pravé straně vozíku. Vytáhl jsem z
tašky připevněné na zádi vozíku, speciální dřevěné kladívko od
gorotek. Místo nohou jsem do míče kopal kladívkem směrem k
brance. Po každém kopnutí jsem Lucinku lákal, aby udělala také
kopy. Dokopali jsme společně míč k brance a nahrál jsem Lucince
míč dva metry před branku a říkám ji: „Lucinko dej gól!“ Když se jí
to na třetí pokus povedlo a neupadla na zadek, tak se přišel na naše
počínání podívat její převlečený taťka. Vytáhl míč ze sítě a kopl ho
názorně znovu do branky. Lucinka věděla už, o co jde a sama křičela
i s námi: “Gól!“ Když už gólů bylo více nežli doma máku, tak
s takovým nadšením už nekřičela. Byla unavená. Řekla: „Dedy
hopy!“ Vytáhl jsem ji z pravého boku na klín, přitulila se, dal jsem ji
napít čaje z lahve a odjel kousek mimo hřiště. Když dopila, tak jsem
ji chvilku ještě povozil. To ji to líbilo a dělala: ,,Brm, brm,“ i se
mnou, jako když jezdí po koberci autíčkem. Jezdil jsem pomalu, asi
jako když Pendolínu dochází dech těsně před poruchou. Když jsem
makal, tak jsem ji současně nemohl přidržovat. Jel jsem jako ožralý,
vždy na opačnou stranu než jsem zabíral jednou rukou. Měl jsem
radost, že dnes jsem nebyl pomalý děda, když jsem sólově na vozíku
honil Lucinku a nevadilo mi, že dělám tomu našemu blonďatému,
modrookému a nádhernému stvořeníčku taxikáře. To už nastoupili
tátové k zápasu, horňáci s dolňáky. Hrálo se tradičně o dva metry
piva, na který se složili vždy po zápase ti poražení. Seděli jsme u
jedné branky, a jakmile padl první míč do sítě dolňáků, tak si
Lucinka zakřičela se mnou i s diváky: ,,Gól!“ Za chvilku přiběhl
taťka pohladil ji a dal na tvářičku pusinku. Vletu řekl, že mu přinesla
střelecké štěstí. A to netušil, jaký ho potká opak štěstíčka, až mě bude
tlačit do našeho kopce domů, od půlky navíc i s unavenou Lucinkou
na mém klíně. Když si dal v hospůdce pár zasloužených piv za
nádherný výlet dědy a vnučky, tak se stavěl u rodičů na avizované
utopence, které měla babička pár dnů naložené. Po jídle prohlásil:
„Musíš, táto, pár kil shodit, jinak mě s Lůcou uděláte křečové žíly!“
35
I TĚHOTNÍ MAJÍ PŘEDNOST!
Sedím poctivě více než dvě hodiny na chodbě čekárny asi
z dvaceti nemocnými čekateli u vyhlášeného lékaře. Bulvární Blesk
mám od začátku do konce přečtený a ještě jsem nepřišel na řadu. A to
jsem si Blesk vyměnil s jednou sympatickou paní, která přišla přede
mnou, za Ústecký deník. I ten jsem přečetl celý dvakrát a pořád nic.
„Moc to tady dneska neodsýpá, co,“ říká mi soused, který přišel před
chvilkou. Přikývnu mu a chci se s ním dát do řeči o Slovanu, jak válí
v hokeji. Dává mi košem. Odchází a říká: „Zítra je taky den!“
Už mě tu nebaví ani koukání po pěkných sestřičkách, které se
tu často mihnou a ťukají na ordinaci, kde je klepání přísně zakázáno.
Asi jak pro koho. Když odcházel jeden pomalejší děda s holí a byly
otevřené dveře, tak mi došlo, proč tam chodí ty pěkné sestřičky. Také
ony mají nemocné rodiče a chodí jak je vidět přes otevřené dveře pro
recepty na léky a jak jsem i slyšel pro mastičku Ialugen jako já. Být
starý a navíc ještě nemocný je pěkná otrava. Nejen doma. Doma se
muž jako já zabaví knížkou či televizí, ale tady musím sedět jako
kohout na bidle se slepicemi v kurníku a navíc si ani nemám s kým
zakvokat. Každý se tváří kysele a čumí doblba. Někteří pokašlávají a
dát si kapesník či ruku před ústa je jim, jak vidím cizí. Ještě něco co
nemám, tady chytnu a nebudu chodit k jednomu lékaři, ale hned
k několika. V čekárně je teplo a jde na mě ještě navíc spaní.
Jako velká voda se připlazí k ordinaci, kam jdu, tichošlápek
pan Brümmer, známý zpěvák skupiny Fešáci. Jemně zaťuká na dveře,
poodstoupí na stranu a ve startovní půlkařské poloze číhá na otevření
dveří. Po několika, pro něj velmi nekonečných vteřinách, otevírá
odcházejícímu pacientovi dveře sestřička a jako by se nechumelilo,
říká: „Dobrý den pane Brümmer, pojďte dál!“ Žádné čekání, žádné
pozdravení, prostě samozřejmost. Přes cent těžký pacient maže do
ordinace a já i celá čekárna si uvědomujeme, že i tady mají těhotní
přednost a hubeňourkům a důchodcům nic neuteče. Když si ještě
přečtu, že pořadí pacientů určuje lékař (a tady jak vidím i sestra), tak
mě jako plebejci nezbývá nic jiného než čekat. A to jdu ještě na
Urologii. Není nad to být zdravý či těhotný jako pan Brümmer?
36
PŘÍSTUP A PŘÍSTUP LÉKAŘŮ!
V létě jsem byl poslán na odborné lékařské vyšetření do Ústí
n. L. Zjistil jsem si nejdříve telefonicky předem, že paní doktorka
ordinuje od osmi hodin. Nemocnici, lékařku ani oddělení nebudu
raději jmenovat, stejně by si to ta Bohyně a vládkyně nad nebohými
pacienty objektivně zdůvodnila a vydusila by mne za moji troufalost,
že jsem si stěžoval. Byl jsem u ní jako dvacet jiných pacientů těsně
po osmé hodině. Paní doktorka přišla jako by nic po půl deváté. Po
nezbytném kafíčku a snad i cigaretce začala ordinovat po deváté
hodině! Za hodinu vzala osm pacientů a pak to tak odsýpalo, že jsem
v 10,30 hod. jako dvacátý druhý šel do ordinace a za chvilku jsem byl
venku. Kdybych věděl, to co jsem se dozvěděl, tak bych sem ani
nechodil. Byla to ztráta času a odborné vyšetření si představuji úplně
jinak, než ta kapacita paní doktorka. Co s tím, jako blbý pacient
nadělám. Naprosto nic, jako většina nás pojištěnců VZP. Hlavně že
má paní doktorka body a já jen vztek a bezmocnost. Kdybych doma
loupal brambory, tak bych něco užitečného udělal pro ženu. Tady
jsem viděl otrávené pacienty, nevrlou doktorku i její neochotnou
sestru. Až přijedu domů, budu mít takovou depresi, že nebudu moci
po obědě usnout. Stěžovat si nebudu ani manželce. Nemá to cenu.
Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady Praha
Když mě řidič dálkové sanitky z Ústí n. L. přistavil po
nahlášení v kartotéce na lehátku k ordinaci plastiky v sedm hodin a
řekl, že se pro mne v 13 hod. vrátí, tak jsem myslel, že mám dvě
hodiny čas, protože jsem telefonicky zjistil, že se tu ordinuje od 9 do
12 hodin. Jaké bylo mé překvapení, když lékaři ve dvou ordinacích č.
3 a 4 začali již v půl osmé! Šel jsem dovnitř v osm a v půl deváté
jsem byl hotový a velmi spokojený, že mě do měsíce budou operovat.
Ještě mi napsali mastičky a poučili jak dekubit léčit a malinko
zmenšit. Při čekání na sanitu u kartotéky jsem se od známé sestřičky
z plastiky, která byla dole něco vyřídit, dozvěděl, že také zde budou
jedno oddělení přes prázdniny zavírat! Ale jen kvůli malování. A
peníze tady mají i na to malování. Není holt nemocnice jako
nemocnice a nejsou doktoři jako doktoři. Tady mě příjemně potěšili.
37
LÍTÁM, LÍTÁME.
Když syn dělal dlažbu u výtahu a nemohl jsem na pravidelnou
kontrolu do MN a docházel mi Ialugen plus, požádal jsem manželku,
že nemusí do Ústí, když vím jakou mastičku potřebuji, ať mi ji napíše
má obvodní lékařka, která jednou týdně ordinuje v naší vesnici
v Obecním úřadě. Paní doktorka mi Ialugen plus napsat nemohla,
protože prý nesmí! Musí ho napsat odborný lékař. Ten také nemohl,
protože v tu dobu byl na dovolené a koupit se bez recepisu nedá.
Musel jsem sehnat recept jinak přes známé. Je to možné ptáte se? Je!
SANITKA A VYŠETŘENÍ!
Když mě pan doktor napsal doporučení na plastickou operaci
do Prahy, šokovala mou ženu při předání zprávy má obvodní lékařka,
že mi měl napsat sanitku. Po telefonické konzultaci s revisní lékařkou
mi sanitu nakonec napsala. Nejdříve chtěla jen tam, ale když ji žena
řekla, že se musím dostat i zpět, tak sanitu z těžkého srdce napsala i
zpět. Někde jsem se dočetl, že náklady na paraplegika se doktorům
do nákladů nepočítají. Čím dál těžší je něco od lékařů chtít. Také už
vím, že se převoz dálkovou sanitkou musí hlásit týden předem na
dispečink Záchranky a musí se tam doručit osobně, což s nepěkným
komentářem manželka udělala. A to se tam musela po půlhodinové
anabázi obíhání budovy dozvonit a dobouchat, než ji někdo otevřel.
POTVRZENÍ!
Každý rok mě ČSOB Pojišťovna uhání s odborným
potvrzením, že se můj zdravotní stav nezlepšil. On se zhoršuje, ale to
je nezajímá. Je zajímá jen zlepšení! Snad si myslí, že tajně chodím a
hraji to na Invalidní důchod, který mám. Vždy stačilo potvrzení
Ortopeda. Nyní to nestačí, musí mi to potvrdit paní doktorka, která
má mojí dokumentaci. Zase z papíru, který jsem poslal v dopise a
vrátil se mi, půjde žena k paní doktorce. Jsem rád, že tam nepůjdu já.
To by si paní doktorka ještě mohla myslet, že ji to dělám naschvál!
Stejně mi to musí někdo potvrdit, aby úřednice v Pojišťovně dodržely
předpisy. Ale to lítání je ubíjející a můj stav neměnný. Šiml je šiml a
otravuje nám i lékařům život. Ještě že to je jen jednou za rok.
38
OCHOTA A NEOCHOTA!
Když jsem byl ukázat více než půl roku ambulantně léčený
dekubit na kotníku v Praze na plastice, tak mě jako paraplegikovi
umožnili vzít si sebou na zhruba měsíční pobyt invalidní vozík,
Imobilní zvedák na vyprazdňování stolice a na koupání. Dokonce mi
to pan doktor Veliký napsal do zprávy pro mou obvodní lékařku.
Po slíbeném měsíci, když přišlo pozvání, chtěl jsem své
kompenzační pomůcky-vozík i zvedák napsat do požadavku na
sanitku. Paní doktorka to odmítla napsat! Nepřesvědčilo ji ani to, že
přeci nebudu měsíc ležet v posteli jako zdechlina, nebudu se
pravidelně vyprazdňovat a ještě se nebudu měsíc koupat? Tvrdila
manželce, že to záleží jen na dobré vůli Dálkové přepravy pacientů
v Ústí n. L. Díky zvedáku mě nemusí v nemocnici dvě sestry tahat
jako kočka koťata a stačí jeden sanitář, který mě jen naloží a odveze
do koupelny. Po deseti minutách hygienické očisty mě odveze zpět.
Ani nezvedne ručně ani jediné z mých sto kil. Vše za něj udělá
elektrický zvedák, na který se mnoho lékařů i sestřiček chodilo
koukat a ptali se, co je to za „jeřáb!“ Abych se tam na postel
s kolečky, která byla o třicet centimetrů vyšší než můj vraník dostal,
tak údržbáři kolečka sundali. Postel byla vyšší o pět cm. To je detail.
Nemusel jsem otravovat při přesunu do postele pokaždé sestřičku.
Díky pochopení, jsem přesun na postel zvládl jako doma sám.
Na Dálkové přepravě byli lidé ochotnější než má obvodní
lékařka, která se o mě stará. K mé radosti, díky zprávě z Prahy mi
pomůcky vzali do sanitky na úkor jednoho lehčího pacienta, který
seděl u řidiče. Není mou povinností tahat sebou zvedák na koupání.
Ale musím. Nikde ho nemají, ani ve věhlasných Kladrubech! Jen
v Parapleti. Myslím si, že když jednou za čas jedu do nemocnice, tak
dvě vlastní kompenzační pomůcky, které sestřičkám usnadní velice
hodně práce s ochrnutým pacientem od prsou dolů, nejsou přítěží, ale
velmi zdatným pomocníkem nemocničního personálu. Já chci jen
pomoci přetíženým sestřičkám v jejich nesnadné práci a chci být také
co nejvíce soběstačný. Je to těžké pochopit? Nebo mám být potrestán
neochotou lékařky a odsouzen k válení se celý měsíc v posteli?
39
JE TO MOŽNÉ V NAŠEM ZDRAVOTNICTVÍ? JE!
Když manželka byla na operaci kyčle a chyběl mi dva týdny
její dozor, udělal se mi na kotníku z čista jasna puchýř a z něj za
týden pěkný dekubit. Měsíc jsme ho po objevu zkoušeli společnými
silami a úspěšnými postupy z dřívějška doma léčit sami. Pak jsem
začal jezdit dvakrát do měsíce na chirurgický sálek na kontrolu. Po
vystříhání mrtvé tkáně panem doktorem byla na kotníku pěkná
„džuzna“! Dostával jsem Ialugen Plus a dekubit se pomaličku menšil.
Byl jsem po třech měsících dost netrpělivý a zeptal se pana doktora,
zda by šla udělat plastika. Lékař souhlasil a dal mi na předoperační
vyčištění rány a zničení bakterií jak říkal, živou vodičku. Ta byla tak
živá, že po čtyřech dnech jsem měl na kotníku ještě větší díru než na
začátku léčení. S vodičkou jsem ihned přestal. Při další kontrole mi
lékař řekl, že bych musel po plastice vydržet ležet deset dní v posteli.
Vozík a koupaní nepřichází vůbec v úvahu. Když se dekubit nelepšil
a jezdil bych nejspíš na kontroly ještě půl roku, tak při další kontrole
jsem s operací souhlasil. Dozvěděl jsem se ale překvapivou odpověď:
„Nejsou peníze a v půli června se bude jedno chirurgické oddělení
zavírat!“ Šmytec. V tom šokujícím oznámení jsem si nechal alespoň
napsat doporučení na plastickou chirurgii do FNKV Praha.
V Praze mě 4. července 2004 prohlédli. Vstřícný a pečlivý pan doktor
Veliký mi pár minut vystříhával z dekubitu odumřelou tkáň a napsal
jinou mastičku. Do konce srpna mě písemně pozvou a na přikrytí
dekubitu mi vezmou kůži ze stehna. Vozík i zvedák si mohu vzít
sebou a po operaci nemusím ležet jak zdechlina v posteli a mohu se
prohánět na vozíku i se jako člověk koupat. Tu mastičku, kterou mi
v Praze pan doktor napsal, tak se v Ústí n. L. nedělá! Vrátil jsem se
k osvědčenému Ialugenu Plus. Proč to v Praze na Vinohradech půjde
a v nemocnici „S vlídnou tváří“ v Ústí n. L. ne? Nechápu to, a ani to
nechci od zodpovědných osob vysvětlit. Stejně bych to nepochopil.
Jsem rád, že za dva měsíce a něco budu fit a že mohu poté vyrazit na
měsíc do Kladrub mezi své a na čtrnáct dní ještě letos do Paraplete.
Tak málo mě stačí v mých letech k radosti. Větší zásluhu na mé
pohodě mají spíš dvě dvouleté a okaté vnučky Lucinka a Kačenka.
40
SBĚRAČI KOVŮ? NE! ZLODĚJI!
Z další kontroly od lékaře v ambulanci v Masarykově
nemocnici v UL, pro změnu nás obou, měl kamarád Jiřan Sýpek pár
povinností, k vyřízení cestou od našich lékařů. Trápilo ho také po
letech topenářské makačky zdravíčko. Dvacet let velmi těžké a
zodpovědné práce v české podnikatelské džungli se projeví na
každém. Jirky topenařina-dřina v zimě, v létě, o sobotách, nedělích,
bez dovolené a odpočinku se ozvala v jeho vymakaném a odolném
těle. Jezdil na kontroly jako já a poznal nepoznané. Musel se léčit a
baštit prášky. Nesměl pít ani pivo a měl to nejméně týden vyležet. To
bylo nejhorší. Již po třech dnech poctivého válení v teplé posteli se
kroutil jak psí víno a nechápal, jak jsem mohl já v duševním zdraví
přežít tři roky po úraze v nemocniční posteli. Neztrácel humor,
poctivě baštil prášky a jezdil na kontroly. Co jiného mu také zbývalo.
Když jsme jeli domů vzpomněl si včas, že vozí v autě už
dlouho olověné staré trubky. Odbočil do sběrny, kterou jsme měli při
cestě, konečně olovo zpeněžit. Zajel bokem k otevřeným dveřím
výkupny na Klíši. Když otevřel šoupací dveře u auta, musel chvilku
počkat, protože nebyl na řadě. Kdo byl zrovna na řadě jsem z auta z
vozíku neviděl. Jen jsem viděl přes otevřená vrata sběrny na váze
igelitovou tašku a slyšel výkupčího, který se někoho ptal:
,,Copak si Jaroušku nám dneska přinesl za poklady? Tak se s tím
pochlub?“ ,,Trošku hliníku“, ozval se nesměle, hlas za zdí.
,,Tak se na to podíváme brouku“ řekl výkupčí. Ohnul se k igelitce a
vyndával, co v ní bylo.
,,Tak dneska to jsou pro změnu Espézetky Jarouši, co! Až mě bude
jednou chybět ty bejku poznávací značka na mém autě, tak budu
přesně vědět, který zmetek mi ji ukradl a tobě jako prvnímu
prokopnu prdel!“ rozčíleně dodal pan výkupčí.
Jarouš přistoupil k výkupčímu z nataženou dlaní pro peníze. Na váhu
se ani nepodíval, zda nebyl okraden a já viděl hubeného, špinavého
chlápka, který na svou obranu ještě nesměle říká:
,,Šéfe! Já české značky nekradu! Já kradu jenom ty německý
skopčákům, který můj táta neměl rád. Byl tam za války nasazen!“
41
,,To jediné tě ty vole blbej omlouvá!“ řekl výkupčí, a aniž by si na
Jarouškovi vyžádal občanku, vyplatil mu peníze na nastavenou dlaň.
Koukal jsem na to neskutečné divadlo, co jsem nečekaně
zrovna viděl, s otevřenými ústy a nevěřil jsem ještě chvilku tomu.
Všude se píše a v televizi i říká, co chudáci pracovníci výkupen musí
všechno dělat. Hlavně si psát čísla občanek u podezřelých věcí a
klientů. Nic takového jsem v této sběrně neviděl ani náhodou.
.
Když jsem o tom, co jsme právě oba viděli, pokecal
s Jiřanem, byl jsem hned v obraze. Jiřan mi říkal:
„Pepo, kdyby do Sběren surovin nikdo nechodil, tak by výkupčí
neměli koho okrást a nic by si nevydělali. Oni ty drobné zlodějíčky
kovů a všeho možného totiž ke svému přežití, moc potřebují, protože
na nich výdělečně parazitují a velká část lupu zlodějů jde, i do jejich
zlodějské kapsy. ,,A votom to lidi v Čechách je!“
Kdo dneska nekrade, tak je pěkný vůl.
NA MAGISTRÁTĚ v ÚSTÍ n. L.!
Po mé přítomnosti a podpisu na vlastní oči, zatoužili na Sociálním
odboru v Ústí n. L., když jsem podával podruhé žádost o příspěvek
na benzín. Do 3. patra jsem se dostal nákladním výtahem až po
půlhodinovém čekání a vypůjčení klíče na vrátnici v pohodě.
Nejdříve ale museli řemeslníci z něj vyložit čtyři pytle cementu a
trošku výtah zamést a vyčistit! Do osobní zdviže bych se šířkou 66
cm svého vozíku nedostal ani bez sundaných obručí. Tak byl výtah
malý. Tělesně postižených lidiček, před dveřmi, kde se příspěvek
vyřizoval, čekalo jako smetí. Docela to k mé radosti pěkně odsýpalo.
Na vozíku jsem tam byl sám. Když na mě přišla řada a byl jsem
zavolán do kanceláře, tak jsem se zasekl ve dveřích! Dveře byly také
užší než můj vozík. Odpovídal jsem ochotně na dotazy úřednice a
docela mně vadilo, že to každý v čekárně slyší. Navrhl jsem té
příjemné paní nějakou zasedačku, že každý nemusí vědět co mi je a
co chci. Tu tam prej nemají. Že se někam na úřadech nedostanu mě
už dlouho ani nevadí. Ale že se nedostanu tam, kam jsou zvány ročně
stovky vozíčkářů v krajském městě, mě velmi překvapilo. Nic
42
se neděje. Jsem v pohodě a příště se už divit nebudu. To slibuji i
přísahám. Zlaté Kladruby a Paraple.
LÍSTKY U LÉKAŘE.
Aby se pacienti u některého lékaře nepředbíhali a hlavně nehádali,
když je jich v čekárně víc než psů v útulku, byly vymyšleny tam, kam
chodí hodně lidí, pořadové lístky. Než se všimnete, že to tam funguje
jinak, tak vás pár lidí ve vaší přítomnosti, kteří již vědí, jak to tu
chodí, předběhne. Když jsem si lístek utrhl a přepočítal plnou
čekárnu, zjistil jsem, že jsem dvacátý. Omyl! Další pacient z lístku
v ruce, když někdo zapadl dovnitř, se postavil ke dveřím, když už byl
na řadě. Když nikdo u dveří nestál, vyšla po hoďce pěkná sestřička a
vyvolala číslo 25. Nikdo se nezvedal. Vystartovalo číslo 26. Z hrůzy
jsem zjistil, že tu asi strávím zbytek mládí a tutově nejméně celé
dopoledne. Měl jsem chuť na kapučíno, tak jsem se rozhodl, že si na
něj sjedu dolů do vestibulu, když mám číslo 46. Když jsem odjížděl,
všiml jsem si jedné povědomé tvářičky, která se ke mně hlásila.
Zapovídal jsem se s ní o tom, jak to tu chodí a hlavně jaké má číslo.
„Přišla chvilku přede mnou. Měla čtyřicet čtyřku! Zeptal jsem se, zda
má mobil? Měla. Poprosil jsem ji, až bude na řadě, ať mě jednou
prozvoní, že to nezvednu a dal jí vizitku s mým mobilem. Ještě mi
řekla, že se chce přijet v blízké podívat na mou ženu k nám, protože
co je v důchodu, tak se holky, co spolu chodily do školy, dlouho
neviděly. Pozval jsem ji a řekl, ať cinkne, kdy ji to vyjde, že oba
jezdíme po doktorech.
Cestou na mé oblíbené kafe jsem potkával známé a s každým
jsem se chvilku zakecal anebo je pozdravil. Při popíjení kapučína
jsem poseděl s pacienty z urologie, kteří tam zrovna byli. Nikam jako
já nepospíchali. Probrali jsme MS v hokeji, jídlo i ženské. Bylo to
mnohem lepší, než sedět v čekárně plné zamračených lidí. Paní
Blanka nezklamala. Po hodince mě prozvonila. Rozloučil jsem se
s přáteli a metelil k lékaři. Šlo na řadu číslo 43. Č. 42 nebylo. Ten
čekací maraton vzdalo. Ještě že jsou mobily a u doktora narazíte na
někoho známého. Pak to čekání u lékaře, co má pořadové lístky, není
zase tak špatné, když si jako vyčůraný čecháček s tím umíte poradit.
43
DĚDA NETOPÝR
Každý druhý den po obědě, když babča uvaří a já umyji nádobí si
ještě zašlapu půl hodinky na Motomedu a prokvedlám si, prokrvím a
prohřeji ochrnuté nohy s třiceti otáčkami za minutu. Je to jízda jako
na kole či rotopedu, jen s tím rozdílem, že za mne šlape elektrický
motorek. Šlapu víc než holky na E55, protože šlapu ještě jednou
večer. A na rozdíl od nich nic nevydělám. Ani Euro ani mařeny. Ale
stihnu polední zprávy. Po nich utřu nádobí a připravím si svačinku na
třetí hodinu. Tak to mám denně zařízené a také tak mi to vyhovuje.
Pak hupnu přes přesouvací prkno do postele ulevit trošku oteklým
nohám. Před koupelí si intenzivně zacvičím s činkami, protože pot
spláchnu při koupání a vyprázdnění v koupelně a nesmrdím až do
večera. Když mi jednou koupala snacha Jitka, tak na mne přišla s
posilou roční vnučkou Lucinkou. Nabrala mi na zvedák a Lucinku
posadila mezi řídidla na baterii u zvedáku. Visel jsem v závěsu jako
netopýr! Při jízdě do koupelny měla Lucinka o mne strach, kam mě
její maminka veze a začala plakat. Těšil jsem ji:
„Nebreč, Lucinko! Mamka neveze dědu na jatka ani do kafilerky, ale
do koupelny, dělat cáky, cáky!“ V koupelně jsem se spustil na zem,
pustil sprchu a ty cáky, cáky jsem Lucince předvedl. Moc se ji to
líbilo a zklidnila se. Snacha s vnučkou odešly a já se vymydlil a
osvěžil. Když jsem byl hotový, zavolal jsem „hotovo“ a byl i s
Lucinkou odvezen do postele. Dělal jsem brm, brm, že spolu jedeme
a Lucinka, říkala v její hatla patla matylce cáky, cáky. Jakmile jsem
se utřel a připravil k odpočinku přišla snacha a řekla:
„Dědo pohlídej ještě Lucinku, já vytřu koupelnu a vykoupu Áju. Je
špinavá jako prase!“ Hlídat toho živého prcka a udržet ho v posteli,
nebyla žádná sranda. Chtěla mermo moci za mamkou. Vytáhl jsem
mobil a půjčil ji ho. Nebavil. Ji. Víc ji bavila prázdná Pet lahev, která
všelijak praskala, jak ji malinkatýma ručičkami mačkala. Nejlepší
bylo, když nám vlítla do pelíšku žárlivá Ája a chtěla se mazlit. Byla
zvyklá, když jsem ji zavolal, tak přišla a drbal jsem ji na hlavě i uších
a nevyhazoval ji z pelíšku jako naštvaná panička. Ája mě po koupání
hřála daleko více, než dvě deky a byla můj miláček.
44
DOLNÍ ZÁLEZLY
Dolní Zálezly, původně Zálezly jsou velmi malebnou a starou obcí
na levém břehu Labe mezi Ústím n. L. a Lovosicemi v okrese Ústí nad
Labem. Již v mladší době kamenné zde existovalo sídliště. Slovanské
osídlení potvrzuje historie a od pátého století i archeologie. Prvá zmínka o
Zálezlech je v Kapitule litoměřické v roce 1057, jako majetek kapitulního
kostela sv. Štěpána v Litoměřicích, což bylo potvrzeno v roce 1218. Název
osady byl odvozen od její polohy v zalesněných svazích Českého středohoří
v malebném ohbí řeky Labe. Dekret krále Přemysla Otakara I. uděluje
zálezelským právo rybolovu a v roce 1226 daruje osadu doksanskému
klášteru. Majetkem kláštera byla obec ještě v roce 1273. V r. 1393 patří část
Zálezel Dubici. Tu vlastnili v letech 1330 – 1486 páni z Koldic. Zálezly
byly známy jako loviště ryb, zejména lososů. Červený losos byl použit jako
symbol ve znaku obce v roce 2000. V roce 1487 přechází obec do držení
kláštera v Krupce. V roce 1580, když císař Rudolf II. prodával krupecké
panství, připadla část Zálezel městu Ústí nad Labem V roce 1610 je
prodána za 5 000 kop Litoměřicím. V majetku Litoměřic setrvala část
Zálezel až do roku 1850. Druhá část Zálezel sdílela osud statku Řehlovice.
V roce 1628 od potomků Bedřicha z Bílé, koupil Řehlovice a Zálezly Ota
z Nostice. Nosticové, pozdější majitelé panství Trmice, drželi svou část
Zálezel také až do roku 1850. S koncem patrimoniální správy byly obě části
obce spojeny. Od roku 1633 vedla přes Zálezly pěší pošta z Drážďan do
Prahy, obstarávaná pěšími posly. Jeden z nich bydlel v Zálezlech. Od roku
1652 jezdil posel koňmo a od roku 1752 již pošta fungovala jako vozová,
po zemské silnici podél Labe. V roce 1787 stálo v obci 72 domů. Stavba
železnice Praha – Drážďany v letech 1847 - 1850 zasáhla do dalšího
uspořádání obce. Původně kulatý půdorys obce byl značně změněn
výstavbou železnice, kdy nejstarší část obce zmizela. Po zahájení provozu
v roce 1850 význam obce rychle rostl. Koncem 19. století se Zálezly staly
význačným turistickým střediskem a výchozím místem do krásného okolí
s dominantou kostelíku svaté Barbory v Dubicích. Obec proslula
ovocnářstvím, vinařstvím a lovem lososů. Na stráních se pěstovala vinná
réva, meruňky a hrušky solanky, kterých se každoročně jen do Německa
vyvezlo několik lodí. Veliký význam pro obec měl kaolinový lom, zdroj
velmi kvalitních surovin, kaolinu a křemičitého písku, důležitých pro
porcelánky, sklárny a papírny. Těžba byla ukončena až v roce 1957. V době
květů přijížděli do DZ návštěvníci až z Berlína. Pro jedinečnou teplou
polohu a brzká jara byly Dolní Zálezly zvány ,,Českým Meránem.“ Obec
45
proslula každoročním pořádáním ,,Slavností květů" a ,,Meruňkových
slavností,“ s bohatým kulturním a sportovním programem. Byly zde i lázně
s úspěšnou léčbou ,,hroznovými kůrami.“ Od roku 1960 se obec stává
rekreační oblastí hlavně pro občany krajského města Ústí nad Labem a
okolí. Na okolních stráních vyrostly zahrádkářské kolonie s 240 chatami.
V poslední čtvrtině minulého století žila obec velmi bohatým společenským
a sportovním životem.
Zájmové základní místní organizace pořádaly v místním kulturním
domě za veliké účasti lidí z širokého okolí, každoročně oblíbené plesy.
Dostaveníčko si v D. Zálezlech dávali 15 let za sebou, vždy v srpnu,
vytrvalci při Velké ceně Sportturistu na 15 km. V říjnu se zde konal běh
VŘSR po silnicích v obci. Rámcových běhů se zúčastňovali i malé místní
děti od dvou let až po veterány přes 70 let. Startovali tu i v kratších bězích
stovky žáků, žákyň, dorostenek, dorostenců a juniorů. Přijížděli do Dolních
Zálezel i běžci z NDR, Polska i USA. Zálezelské běhy byly zařazeny do
Grand Prix Československa a hlavně do Severočeské běžecké ligy žactva,
dorostu, dospělých, veteránů a Tělovýchovných Jednot. Zálezelští v
osmdesátých letech vyhráli pod vedením předsedy Sokola, Josefa
Procházky soutěž veteránů pět krát za sebou. Před atletickými velikány,
jako byli v té době TJ Liaz Jablonec, Spartak Ústí n. L. či Slovan Liberec!
V lokalitě Na Horkách se v roce 2004 začalo stavět deset rodinných
domů. Tradice pěstování okrasných květin a ovocnářství se zachovala
dodnes. Pamětihodností obce je budova nádraží z roku 1850, která je
nejstarším zachovalým nádražím na trati Praha – Drážďany, což dosvědčuje
deska umístěná na budově. Dále pomník Ecce Homo přemístěný do parčíku
nad nádražím, kaplička sv. Anny se zvoničkou vedle obecního úřadu a
socha sv. Jana Nepomuckého. V kopci Na Horkách je tři sta let starý dub a
je na CHKO Litoměřice žádost o jeho zařazení mezi chráněné památky.
V obci je přečerpávací vodárna pro elektrárnu Ledvice a na silnici 1. třídy
Ústí n. L. - Lovosice Benzinová pumpa. Na východní straně, ční nad obcí
ostré čedičové skalisko s charakteristickou odlučností ve sloupcích a na
západní straně je skalní útes, předvěké signalizační místo s velkým
železným křížem a okouzlující vyhlídkou na obec a labské údolí. Obec
vybudovala hřiště s umělým povrchem pro sedm sportů s večerním
osvětlením. Osobní vlak z Lovosic a Ústí n. L. jezdí do Dolních Zálezel
každou hodinu. Výlet k Dubickému kostelíčku z obce zvládnete za necelou
hodinku a pohled na Labské údolí stojí za to, udělat něco pro zdraví své i
Vaší rodiny. Občerstvit se můžete v místním restaurantu Labe.
46
LÍBACÍ ÁJA.
Naše Ája je fenka nádherného bílého špice. Je to taková malá bílá,
chlupatá, psí holčička. Hlídá náš dům a hlídá i naše dvě malé a krásné
holčičky, vnučky Lucinku a Terezku, které v domečku s námi bydlí. Ája spí
každý den doma, Je často paničkou koupaná a je voňavá. To ještě když
nebyly vnučky na světě, byla miláček rodiny N 1. Já jsem se v žebříčku
hodnot po pár letech, dostal za vnučky, za Áju a ještě za kocoura Fouse.
Po mém úraze na kole a následném ochrnutí v rodinném domku v
Dolních Zálezlech mě olizovala Ája denně a mnohem více než má tenkrát
vlastní, zákonitá a nyní už jen bývalá, první manželka. Byl jsem rád, že mě
alespoň někdo na celičkém světě z ženského rodu má rád. Získával jsem si
jí tím, že jsem ji od snídaně, oběda či večeře vždy nějaký kousek masíčka,
nebo jiné laskominky, které jsem zanechal na svém talíři, který vždy
„vyluxovala“ dočista, dočista. Také olizovala moc ráda na tváři mou
bývalku, která si to denně doslova vyžadovala. Lákala k sobě ode mne Áju
vždy slovy:
„Ukaž Ájo koho máš na celém světě nejraději! Svoji paničku, viď?“
Já bych ještě dodal velitele a vůdce smečky, protože když jsem ležel rok a
půl v LDN-ce v Ryjicích, tak Áju si vychovala k obrazu svému. Mě jako
ochrnutého vozíčkáře, ty velmi příjemné psí něžnosti přestaly jednoho dne
hygienicky a navždycky bavit, když jsem viděl něco, co jsem měl už vidět
dávno a čeho se ani babička Helena, nikdy naštěstí nevšimla.
Pošťák nám jednoho krásného dne přinesl celoroční vyučování
spotřeby elektrické energie z ČEZU a já jsem měl pro ženu dvě tradiční
zprávy
Chtěla samozřejmě jako první slyšet tu zprávu dobrou! A ta byla, že nám
vrací 1 222 korun za elektřinu.
„A ta druhá zpráva je jaká?“, ptá se?
Říkám ji:
„Líbilo se mi moc, jak Tě Ája miluje a jak tě pěkně a s láskou olizuje a ty
nejenže držíš, ale ještě ji nastavuješ, tváře, pusu a rty. A víš, co si před
chvílí Ája olizovala v v kuchyni v koutě? Svoji BUCHTU!!!“
Když si pak bývalá manželka utíkala do koupelny umýt pusu, tak
jsem se mohl potichu i smát, protože mě neviděla a ani neslyšela. Moc mě
ta chvilka potěšila. Od té chvíle musí nádherné a přítulné špicce Áje, ode
mne stačit, že ji podrbu za ušima, na bříšku a dostane jako vždy dobré papů,
které ji pořád nechávám a to jí i mě musí stačit.
47
SUPER POLICAJTI.
Někdy v osmdesátých letech minulého století jsem zažil něco, co
mi tenkrát hlava nebrala. Ve dvacet jedna hodin jsem jako směnový mistr
přebral službu v Ústecké sklárně v Ústí n. L. od Míry Kaláta.
Když jsem chtěl pomalu vyrazit o hodinu později do terénu na
obchůzku, zkontrolovat zda všichni lidičky přišli do práce, zazvonil mi na
stole nečekaně telefon. Volal Mirek Procházka z generátorů, že mu někdo
během pár minut, než převzal šichtu, ukradl z šatny 800 korun. Nahlásil
jsem to pro sichr ihned na policii a jemu vynadal, že si zálohu co dnes
dostal od předáka z odpolední směny, pořádně nezabezpečil. Vyrazil jsem
přes sklářskou Vanu 5 a 6 na generátory, zjistit podrobnosti. Než jsem tam
došel, současně se mnou tam přijeli i dva veřejní příslušníci bezpečnosti v
autě i s vrátným, který zamkl vrátnici a dělal jim navigátora.
Zavedl jsem je za okradeným předákem, který jim ukázal, odkud se
mu peníze ztratily. Vynadali mu, že neměl skříňku zamknutou a že šatna
byla otevřená. Byla o patro výš, než má pracoviště. Zmohl se jen na jediné
vysvětlení, že šatnu nikdy nezamykají, že se tam nikdy nic neztratilo a že se
léta všichni znají. Příslušníci se moc nezdržovali a docela rychle odjeli i s
vrátným. Mirka jsem trošku uklidnil a mazal jsem po svých povinnostech
na Vanu jedna, kde jely tři výrobní stroje. Když jsem dokončil obchůzkové
kolečko, překvapil mě tavič Jindra Vodička na vaně 1 vzkazem, že mám
přijít na hlavní vrátnici. Z velína tavičů to byl kousek.
Na vrátnici byli ti dva policisté, v autě měli chlapa a podávali mi
pětistovku a tři stovky pro nešťastného Mirka, kterému se přesně tolik
papírových peněz ztratilo. Nechápavě jsem se zeptal, jak tak rychle zloděje
chytili? Ten starší policajt, jak mi došlo i logicky zkušenější, mi odpověděl:
„Když se něco někde ztratí a je to včas nahlášeno, tak si okolí krádeže
několikrát projedeme. No, a když jsme viděli podezřelého chlapa, jak jde k
stanici autobusu, tak jsme ho chtěli jen legitimovat. Jemu povolili nervy a
začal před námi utíkat. Chytit ho už nebyl problém. No a v peněžence měl
přesně těch 800 Kč, co se tomu pánovi na generátorech ztratilo. A navíc se
hned a sám přiznal. Když mi řekli jméno zloděje a viděl ho, došlo mi, že v
létě dělal na generátorech brigádu a poměry, které tam poznal málem
dokonale využil, nebýt důvtipu a rychlosti policistů a jejich úsudku po
zjištění krádeže. O třicet let později, když koukám na telku, tak není tak
rychlá ani kriminálka v New Yorku, kterou také obdivuji a která má
neskutečné pomocníky, o kterých neměli nejen čeští policisté, ani ponětí!
48
UČENÍ, MUČENÍ
Když dospíváte pomalu v chlapa, je vám čtrnáct let pryč,
dokončujete školní docházku a máte se rozhodnout na celý život, co
z vás jednou bude a co vás bude nejen bavit, ale také živit, není to
jednoduché rozhodnutí. Přichází totiž ve velmi nevhodné chvíli, když
s vámi nádherně cloumá puberta a koukáte jak tele z jara, jak holkám
raší pěkná prsa. To se vám i spolužákům pěkně zapalují lýtka a máte
za sebou první platonické lásky a první letmá pohlazení pěkných
děvčat očima. Když pak ukecáte nějakou zvědavou vyvinutější
potvoru, kterou nemilujete, ale je zrovna tak jako vy sexuálně
zvídavá, cítíte se jako King. Ona zkoumá, co to máte schovaný v
kalhotách a vás zase zajímá, jaký poklad skrývají její kalhotky. Moc
toho na první pohled a popravdě zrovna k vidění u holky není. Moc
vám toho napoprvé ani neukáže, protože má strach, aby náhodou
někdo nepřišel. Stejně toho moc neprozkoumáte, protože když už k
tomu konečně dojde, tak je tma. Můžu prozkoumat alespoň
podprsenku, kterou znám od vidění, když je má naše sousedka jednou
za čas pověšené na balkoně, vedle nás. Já na ně čumím jako debil,
když tam tak pěkně visí a dráždí mne. Poprvé si tajně sáhnete a v
duchu cítíte, co se do té podprdy vlastně schovává. Je to určitě tuhé,
do ruky heboučké, teploučké a na omak to bude velmi příjemné.
Touha po poznání kluků i holek je naštěstí oboustranně
veliká. Je k tomu potřeba důstojnějšího prostředí, než je sklep. Doma
v teple a čistotě. Když máte dvě mladší sestry a matku v domácnosti,
šance pro nádherné poznávání jsou téměř nulové. Pudy i touha po
něčem nepoznaném je ale mnohem silnější. Chce si jen poradit. Naši
s námi třemi dětmi jezdili každou neděli do Všebořic k babičce, kde
měl táta včely na nádherné dědově zahradě. Stačí mi nasimulovat, že
je mi blbě a že mám teplotu. Naši mne nechají doma, dostanu prášek
na vypocení a čaj s medem. Táta s ním velmi úspěšně léčil všechny
naše nemoce. Hlavně máme pár hodin času na zkoumání s kámošem
Pepanem. On vyjednal i přivede jednu holku, která se jediná ráda o
sprostých věcech s námi baví. Všechno uvidíme a nikdo nás nebude
rušit. Holky co se bojí o svou pověst jsou dobré jen pro pěkný pokec,
49
ale pro naše výzkumné sexuální účely jsou nepoužitelné. Přitom je z
nich cítit jejich živočišná touha po poznání. I strach z prozrazení, že
je něco takového zajímá, je silnější než jejich chtíč. Nyní vím, že
každá holka časem povolí, když má kluka ráda. Nejen ty ošklivé
holky, ale i ty hezké a nejvíce žádoucí.
Když přišel koncem školního roku do devítky jeden náborářů
do učilišť, tak na mne zapůsobil nejvíc ten z JZD Všebořice. Od
vidění jsem ho znal. Bydlel vedle babičky a ukecal by snad i jalovou
krávu, aby porodila ne jedno tele, ale hned tři. Ukecal i mne.
Když přišel táta večer z práce, ukázal jsem mu s radostí přihlášku na
traktoristu. Táta neskutečně vycákl a chtěl mě zabít. Křičel, že jsem
opravdu blbější, než si myslel. Šel pak na mne, když se po deseti
minutách pěkně vyvztekal a najedl, velmi takticky.
,,A co budeš dělat v JZD, když se ti rozbije traktor? Budeš muset
krávám otírat prdele, než ti ho opraví? To už můžeš rovnou jít do
předlické konzervárny zavírat sardinkám oči,“
křičel už mírnějším hlasem. Pak chodil v obýváku jako tygr v kleci
kolem stolu dokola, dával si ruce na hlavu a říkal:
,,Já budu mít panebože syna jezeďáka!“
Nemohl to pořád vydýchat a pokračoval v monologu:
„Můj táta měl jen pár tříd a holou prdel. Uměl akorát trošku číst, psát
a počítat. Já už mám černé řemeslo a udělal jsem si tříletou večerní
průmyslovku. Povýšil jsem na mistra a i vy se máte o hodně lépe než
já v mládí, když nás bylo osm hladových krků v chalupě. Nemusíte
chodit v jedněch botách několik let, po několika sourozencích jako já.
Nechci nic víc, než aby si byl chytřejší a vzdělanější než jsem byl já.
Od tebe chci maturitu, aby se jednou i tvé děti měly lépe, než se máte
vy tři. To snad už pochopíš, vole!“
Došlo mi to, že by to s tou mou vyklepanou prdelí a žaludkem nebylo
určitě to pravé ořechové. Na svého tátu jsem dost dal, ale musela mu
ještě pomoci mamka, aby to byla tutovka. Na maminku jsem dal
mnohem víc. Když se mi děda Kočárků ptal, koho si vezmu za
manželku, až se ožením, tak jsem asi do deseti let říkal, že mamku.
Všechno špatné je ale na něco dobré. Táta vzal mou budoucnost
50
pevně do rukou a začal se zajímat o černé řemeslo, které by mě, jako
jemu, vyučenému zámečníkovi mělo nejvíce sedět.
,,To je práce pro chlapa,“ říkal.
,,Pěkně makat v teple na dílně a ne si někde vyklepat prdel na
traktoru a při žních na kombajnu a mít ve třiceti žaludeční vředy.“
Takovou mi dával sodu. Měl pravdu. Ukecal mne. Ani mu to moc
práce nedalo. Neměl jsem o nějaké práci zatím ani ponětí. Více by
měl každý syn a dcera, věřit svým rodičům, než komukoli jinému.
Táta hodně kamarádil s panem Josefem Kopřivou, mistrem
z mechanické dílny v Ústecké sklárně, který mu řekl, že se budou
během dvou let modernizovat sklářské provozy, kde bude spousta
nové měřicí techniky, a budou přijímat pět mechaniků. Táta vzal moji
budoucnost za mne pevně do svých rukou. Vyjednal exkursi v ZPA
Střekov, kde měl kamaráda náměstka. Vím, že jsem si prohlédl
provoz, kde se vyráběly přístroje na montážní lince. To samé jsem
viděl i v ZPA v Nové Pace. Sedět ale jako debil u montážní linky se
mi vůbec nelíbilo, i když tam byly samé nádherné mladé holky. Otec
mi logicky vysvětlil, že ve sklárně nebudu přístroje vyrábět, ale budu
je opravovat. To už bylo jiné kafe. Podal jsem si přihlášku a stal jsem
se učněm Sklo Unionu, s tím, že se budu učit v Nové Pace, kde je
velké učiliště a internát. Nádherně kozatá kádrovačka sklárny, která
kypěla neskutečnou živočišností, myslela nejspíše na příjemnější věci
a činnosti, než je mne a Mílu Sejčka přihlásit do učiliště v Nové Pace.
Prošvihla o týden termín přihlášky a tak se muselo zvolit náhradní
řešení. První rok jsem se učil nástrojařinu v Povrlech, kam jsem to
měl z domova tramvají a vlakem jen 15 km. Druhý rok mě a Mílovi
Sejčkovi už kádrovačka zajistila s půlročním předstihem v Nové Pace
učiliště i ubytování na internátu. Třetí rok jsme už nemohli být na
internátu, ale museli jsme si zajistit ubytování na privátu u Kotíků.
Po letech vzpomínám na mistry odborného výcviku pana
Bryknera a pana Vrabce, kteří nás zasvěcovali do tajů našeho velmi
pěkného a čistého řemesla. Na internátě byl velmi přísný šéf
vychovatelů pan Remsa, bratr státního trenéra, velmi úspěšných
skokanů na lyžích. Dále tam sloužil pan Fejfar, kterému jsme jinak
51
Neřekli jinak než „Žofan“. Když ho z učňů bažantů někdo sháněl, tak
jsme mu řekli, že je v kanclu jen pan Žofan a ten určitě ví kde pan
Fejfar je. Pak jsme čekali, až Žofan-Fejfar vycákne a toho nebožáka
požene svinským krokem. Dalšího vychovatele bývalého důstojníka
Fikara jsme neměli také moc rádi. Když byl hnusný, tak domu nejel
na motorce, kterou měl zaparkovanou pod kanceláří, ale šel naštvaný
domů pěšky, protože mu nějaký dobrák dal do benzínu v nádrži
kostku cukru. I takový byli mezi námi někteří dobráci učni.
Na intru jsme se ve třeťáku jen stravovali. Privát měl výhodu.
Nikdo nás nebuzeroval, nekontroloval, jestli máme umyté nohy a uši.
Kdyby si naše jediná vychovatelka řádně plnila své povinnosti a
kontrolovala občas naše pinďoury, tak ty jsme měli vždy důkladně a s
láskou vymydlené. Ten můj si to za svou panickou nepoužívanost
nezasloužil. Byl jsem s ním spokojený, protože rychle běhal a
dokonce vy\hrál Sportovní hry mládeže v cyklistickém závodě na 15
km ve Valdicích. S hygienou na privátu a holkami to bylo horší. Naše
bytné byly sedmdesátileté sestry, slečny Kotíkové. Měly jsme privát
jen a jen na přespání. Míla Sejček mně nejen naučil pít pivo, ale i
chodit za holkami. Moc mi to kromě jedné, nešlo. Mechaničky už
byly dávno rozebrané, než mě to napadlo. V Pace bylo také učiliště
cukrářek a Velvety. Cukrářky byly nádherné a stydlivé kočky.
Přadleny a tkadleny většinou hulily, byly hrubší, sprostější a měly i
velmi hanlivý název jejich školy, které se jinak neřeklo než ,,Pičí
farma.“ I mezi nimi byly krásné holky, které se mi líbily. Když ale v
tanečních otevřely při tanci pusu, tak jejich veškerý půvab byl v háji.
Tak nemluvili ani dlaždiči. Navíc byly ukecané a všechno si mezi
sebou ty drbny řekly. Byl jsem v Pace, co se týče ženského plemena
pěkně blbej a váhavej. Mohl jsem se o pár let dříve eroticky vzdělat,
protože jsem byl veliký ve všem a všude. To jsem prošvihl. Ale
dobře jsem udělal. Tkadleny byly zkušené coury a my s Mílou telata.
Alespoň nás nemohly „farmářky“ pomlouvat, jako jiné naše
spolužáky, kteří si s nimi něco začali a ukazovat na veřejnosti palcem
a ukazováčkem, jak mají naši kluci malé nářadí a ještě na ně
ukazovat prstem ve městě, kteří to jsou. To bylo ponižující a trapné.
52
ZROZENÍ ATLETA-BĚŽCE
V roce 1964 jsem se konečně po třech letech vyučil v ZPA
v Nové Pace mechanikem měřicí a regulační techniky. Zároveň jsem
tam objevil během svého dvouletého pobytu, po roce na internátu a
po roce na privátu, vynikající atletickou partu, hlavně tu mílařskou.
Tonda Věchet, jinak správce nádherného stadionu s atletickou dráhou
a super travičkou na fotbalovém hřišti, pořád kecal o ženských se
Standou Grohou a já jen poslouchal, záviděl jim a slintal nad tím, co
vše jsem slyšel. Hlavně, když jsem viděl pěkně vyvinuté cukrářky,
které měly učiliště těsně u stadionu. Byl jsem velký, hubený, rychlý,
vytrvalý, sexuálně blbý a panic nanic. S holkami jsem to moc ještě
neuměl, tak jsem dělal to, v čem jsem byl dobrý. Běhal. Prožil jsem s
atletickou partou dva nádherné roky, naučil se chodit na pivo a
poznal téměř všechny přespolní tratě v nejbližším okolí. Super byla
hlavně zimní příprava v tělocvičně s holkami atletkami. Když nás
střídali v tělocvičně mladé sokolky, tak jsem zažil i první rande
jednou z nich. Kupodivu jsem ji nesbalil já, ale ona mne. Říkaly jí
její kamarádky Ťapina. Byla to krásně vyvinutá blondýnka s velkýma
modrýma očima a velikým poprsím, na kterém jsem mohl oči nechat.
Požádala mne, jestli bych ji nedoprovodil po cvičení domů, že je
velká tma a že se bojí. Radostí jsem nadskočil nad tou nečekanou
nabídkou a cítil jsem, že jak mám nezvykle rozpálený nejen obličej,
ale i něco, co se mi bouří v kalhotách při představě, jaká musí být ta
vyšpulená prsa Ťapiny bez podprsenky a v rukách, samozřejmě
mých. Pak jsem očkem tajně sledoval, jak děvčata cvičí a byl jsem z
té krásy, kterou vidím, vedle. Plánoval jsem, jak ji bezpečně
doprovodím, vezmu za ruku, dám pusu, obejmu. Naplánovaný jsem
to měl parádně jako Kalousek státní rozpočet na rok 2009, ale
realizace žádná. Říkal jsem si, že ji vezmu za ruku u konce plotu, kde
není světlo a já nic. Myslel jsem i na pusu a hlavně na ta skvostná
prsa a neudělal jsem lautr nic. Ani Ťapina mi nepomohla, aby mi
sama podala ruku. Dělala slušňačku anebo byla stejné tele jako já.
Doprovodil jsem ji před barák někde až za závodem ZPA směrem na
Kumburský Újezd a Jičín. Když jsem vsadil vše na jednu kartu a
53
chtěl Ťapinu konečně vzít za ruku a políbit ji. Ale to ji došla o
nějakou sekundičku dříve její dlouhá trpělivost. Má odvaha se ten
večer zpozdila a nekonala se. Velmi naštvaně mi řekla:
„Děkuji ti za doprovod! Ahoj!“
Šel jsem zpátky na internát jako spráskaný pes a strašně mě
bolely, nevím z čeho, když jsem nic nedělal, kuličky v pytlíku.
Abych stihl večerku vzal jsem to poklusem, s rukama na bradavkách.
Bohužel na svých. Po uběhnutí dvou kilometrů a vysprchování jsem
spal jako nemluvně. Jaké jsem byl tele při doprovodu Ťapiny, tak ve
snu přímo erotickém, jsem byl ten správný a pravý divoch bez
zábran. Ťapinu jsem vášnivě líbal jako sám veliký Casanova, znova a
vášnivě znova. Drtil jsem ji ta nádherně velká a tvrdá prsa a ve snu
jsem byl jako utržený ze řetězu. Bylo to moc nádherné mít ve snu tak
pěknou dívku v náručí, co se pak už žádnému chlapovi nepučí a co
vás i něco naučí. Sen byl tak intenzivní a reálný, že mě vzbudilo něco
neskutečně krásného a slastného. Nádherná poluce, při které jsem
cítil ještě poslední záškuby mého stojícího penisu, který mi do
trenýrek vychrlil veškerou zásobu spermatu, co jsem v sobě měl. Byl
to současně šok a také něco nezapomenutelného. Ráno mě bylo
nádherně. Naškrobené trenky jsem vypral, než byl budíček rychle v
koupelně ve žlabu a byl jsem rozhodnutý, že budu mužem činu, když
už vím, díky snu jak nato. Radost překryla mé včerejší veliké
zklamání a selhání, protože Ťapina můj další doprovod stroze
odmítla! Už na ni čekal po cvičení v Sokole jiný vlčák. Byl jsem tak
nažhavený, že jsem nabídl doprovod domů jiné pěkné holce a nejspíš
jsem se smůlovatě trefil do jedné kamarádky ukecané Ťapiny, která ji
řekla nejspíš, že větší vůl než já, ji zatím domů před dvěma dny ještě
nedoprovázel, a že se jen pěkně prošla a vůbec nic si neužila.
Trénovali jsme běžeckou vytrvalost v okolních nádherných
lesích, ve kterých na spadaném jehličí a listí byla radost běhat. Byl to
balzám na nohy a na mou linii. V lese jsme potkávali daleko od
Internátu známé párečky, jak se vedou za ruce, líbají se a ti čipernější
jak se válí po zemi v trávě či na dece. Byl jsem nejednou překvapen,
kdo s kým z učiliště chodí a užívá si, až mě to hlava nebrala.
54
Nejaktivnější byla macatá místní holka, které kluci říkali „Dojnice,“
podle jejich neskutečně velkých koz. Ta by mohla kojit klidně dva
medvědy najednou. Také s ní byli vždy dva kluci. Asi jí jeden
nestačil, jaký měla apetit a spotřebu milenců měsíčně.
Tak jako se mi dařilo ve sportu, tak pravým fiaskem byli mé
srdeční záležitosti. V kategorii mladšího dorostu jsem byl 2 x na
„bedně“ v přespolním běhu i na kilometr na dráze, který jsem zaběhl
za 2:54,2 min. Dnes „kilák“ zaběhne pod 3 minuty, jen běžec, co se
běhu věnuje. Nejvíce jsem si vážil lesního běhu v Jičíně „Na
Bradech,“ kde jsem ve své kategorii z padesátky běžců skončil těsně
za stupni vítězů čtvrtý. Nejlepší z Nové Paky i Lázní Bělohradu.
Po vyučení a návratu domů do Ústí n. L. a nástupu do ústecké
sklárny jsem chtěl v úspěšném běhání pokračovat. V místním
Spartaku uznávaly jen sprintery. Dálko plaze, jak jim tam hanlivě
říkali, neměli v lásce. Tak jsem se nerad přeškolil. Vytrvalost se dá
natrénovat, ale rychlost prý musíte mít vrozenou. Navíc je mnohem
krásnější a zdravější běhat v partě po lesních cestičkách a soupeřit
v klubku běžců, kdo bude první na konci kopce, či kdo první vyběhne
z lesa před internátem cukrářek, které vysedávaly venku. Běhat na
dráze do kola jak debil, se mi moc nezamlouvalo. A být ještě navíc
všem těm čumilům na Stadionu 1. máje, co zevlují na pěkné
sprinterky a překážkářky, na očích. Na tréninky, hlavně na sprinty a
dálku chodila moc pěkná děvčata, tak jsem našel i já svou motivaci.
Vzal si mě jako bezprizorní běžce pod palec trenér tyčkařů
Karel Holan a honil mě jako nějakou nadmutou kozu v sériích
100+200+300+200+100 metrů. A to celé 2x v časech 15, 32, 51, 33 a
16 vteřin i 3x v týdnu. Měl jsem z Paky velmi slušnou vytrvalost a
tady kratších tratí plné brejle. Chyběla mě ta radost v lese na
čerstvém vzduchu, kecičky o holkách a sexu a hlavně ta novopacká
parta. Trénoval jsem většinou sám a navíc mě po každém tréninku
bolely nohy jak malého psa. Běhal jsem dost často v tretrách na velmi
tvrdé dráze. Když jsem v práci dlouhé hřeby u koupených treter
zkrátil, tak to bylo jiné kafe a nohy mě přestaly bolet. Po třech
měsících trénování jsem byl nabuzený rychlostně jako nikdy před tím
55
a byla to, aniž bych to předem tušil i vynikající příprava na vojenskou
službu, buzeraci a přijímač, který mě čekal od 1. října roku 1965.
Vytrvalost jsem měl a rozvinul i rychlost a všestrannost.
Velmi dobrým zvykem i v Ústí bylo na konci roku a konci sezóny
uspořádat desetiboj. Už jsem v tom měl praxi z Nové Paky, kde jsem
jeden absolvoval. Nejhorší disciplíny byly pro mne v desetiboji 110
m překážek a skok o tyči a skok do výšky.
Desetibojařský osobák z Paky z roku 1963 jsem měl 3 222 bodů.
V Ústí jsem se zlepšil rok před vojnou na velmi slušných 4 218 bodů.
Pamatuji si ještě dnes některé výkony: 100m za 12,0, kouli 10,50 m,
výšku 155 cm, tyč 252 cm a oštěp 38,38 m. Ještě v roce 1996 jsem
figuroval v dlouhodobých tabulkách okresu Ústí n. L statistika
Viktora Lukeše na 9. místě ve stotisícovém Ústí n. L.
Třetí a poslední desetiboj v životě jsem absolvoval v dresu
Sokola Dolní Zálezly po dvou dětech a desetiletém manželství v roce
1979 a byla to už bída s nouzí. Konečný výsledek byl jen 2 424 bodů.
Byl jsem už několik let zase vytrvalec a přes zimu stolní tenista a sem
tam jsem běžel 1500 m na dráze a házel diskem v KPD (Krajském
přeboru družstev v atletice na dráze). Šel jsem desetiboj z voleje a
také to tak vypadalo. Na překážkách vysokých 109 cm jsem si při
náběhu na první z deseti v řadě, málem vyrazil zuby a základ 220 cm
v tyči jsem skočil až na třetí pokus. Kdo může ale říci, že absolvoval
v životě tři desetiboje? Málokdo. Asi tisícovka mužů.
Když jsme se Sýpkem pak v D. Zálezlech založili oddíl lehké
atletiky se zaměřením na vytrvalostní běhy a na běžce jako protipól
sprinterům v Ústí n. L., tak jsem odstartoval a organizoval velmi
populární Severočeskou běžeckou ligu TJ, žactva, dorostu, dospělých
a veteránů. Měli jsme v soutěži na dráze jako jediná vesnice snad v
celé republice i soutěž žactva, dorostu a mužů. Jako všestranný atlet
jsem na dráze startoval v disciplínách, kde se doslova válely body a
kde startovalo méně závodníků, než se rozdávalo bodů. Vždy za
deset míst. V kladivu, v hodu diskem, ve skoku o tyči, startovalo v
nejnižší krajské soutěži jen pět tyčkařů z F družstva Jablonce a já.
Rád vzpomínám na skvělé party v Pace i v Zálezlech. Díky kluci.
56
ZROZENÍ TYČKAŘE
Skok o tyči v Nové Pace mě naučil učitel Evžen Havlík, který
uměl jednou za čas i skočit 350 cm. V roce 1963 to byl na kovové
tyči velmi slušný výkon. Kdyby mne kluci, běžci, se kterými jsem
pravidelně 3x v týdnu běhal až na Kumburk, neukecali na desetiboj,
tak jsem tuto zajímavou a královskou atletickou disciplínu nikdy
v životě nepoznal. Kvůli víkendovému závodu, jsem obětoval
dobrovolně opušták z internátu domů, který byl jednou měsíčně. V
sobotu se šlo pět disciplín v pořadí 100m, dálka, koule 7,25 kg, výška
a 400 metrů. V neděli 110 m překážek, vysokých 109 cm, disk 2kg,
tyč, oštěp 800 gramů a 1500m. Tyčkařů vždy bylo, je a bude jich
všude v atletických oddílech málo, protože jsou k tomu potřeba
kvalitní tyče a hlavně drahé molitanové doskočiště, aby se ten co
sportuje, nezranil. To i v malé Nové Pace překvapivě bylo. Když
jsem zvládl prvé konečně nádherné rande, tak abych nezvládl
nějakou tyč. S odstupem času obdivuji ještě dnes po letech tu
Evženovu trpělivost se mnou. Kam se na mé počínání na stadionu
hrabe estráda Ivana Mládka. Začal jsem zkoušet své tyčkařské štěstí
na metru padesáti. Byla to od samého začátku z pohledu trenéra a
párku čumilů velká neznámá. Zvládl jsem držení tyče, rozběh i jsem
se trefil do kaslíku a odrazil se. Metr a půl jsem skákal hravě, ale
neplatně! Zapomněl jsem vždy na jednu velmi podstatnou věc, pustit
se tyče, která mi při skoku nejvíce vadila! Evžen mi říkal, že když
jsem nad laťkou, musím tyč odhodit. Říkal mi to dokola jak u blbých
na dvoře, a hodně krát i ukázal. Rozuměl jsem mu, i to co na mě
chce, chápal. Po odrazu jsem se tyče držel jako klíště a nebyl jsem
schopen se pustit, natož tyč odhodit od sebe. Bylo to těžké se pustit,
když jsem na tyči visel. Už mi to předváděli názorně vytrvalci i
vrhači, kteří z toho měli jundu, a já pořád shazoval laťku tyčí.
Nejlepší nápad dostal toho dne kamarád, vytrvalec Standa Groha a to
ten, že by mi to učení skákání o tyči, pro dnešek mělo bohatě stačit.
Večer jsem si to probíral a skákal jsem s tyčí v duchu i v posteli.
Druhý den, když nebyl oficielní trénink, jsem vyrazil na stadion tajně
sám. Řekl jsem o svém problému správci stadionu a současně
57
výbornému vytrvalci a kámošovi místního Sokola, Tondovi
Věchtovi. Moc dobře věděl, o co mi jde. Nějaký dobrák se mu o mém
včerejším tyčkařském umění za tepla zmínil nebo to mé snažení
dokonce viděl na vlastní oči. Tondovi nic neuniklo. Občas nám, mě a
Standovi říkal, že tu byly pěkný baby a my dva nikde. Řekl mi kde je
stará, kratší ulomená tyč a poradil, abych to zkusil bez laťky. Bez latě
jsem skákal jako Sandokan. Tonda to z povzdálí sledoval, a když
viděl, jak mi to jde a jak mlátím tyčí o obrubník, tak mi ještě poradil,
abych si někoho sehnal, ať mi tu tyč chytá, abych jim nerozbil nový
stadion a z tyče neudělal plocháč. Nikde nikdo naštěstí nebyl. Tonda
po dosekání pažitu traktůrkem na fotbalovém hřišti nelenil a přinesl
mi laťku, kterou nastavil o pár centimetrů výš, než jsem měřil.
,,Když se přeskočíš jednou ze tří pokusů, a nespadne ti laťka, tak máš
u mne tři piva,“ řekl na mé povzbuzení.
Skočil jsem to překvapivě napodruhé! Tonda zkušeně zachytil mnou
odhozenou tyč (spíš mi ji vyrval s rukou) a řekl:
,,Ať jsi v 19 hodin nastoupený v Centrále! Mají tam pivo jako křen!“
Byl jsem šťastný jako blecha, že umím skákat o tyči. To co napadlo
mne, napadlo i jednoho atleta. Mílaři ho neměli rádi, protože se do
všeho hrnul, všemu rozuměl, každému radil, všude byl a neuměl
podle nich žádnou disciplínu pořádně, i když loni vyhrál místní
desetiboj. Zlí jazyky tvrdily, že se dva nejlepší loni zranili a dva
sprinteři se ožrali po prvním dnu, když co disciplína tož osobák.
Nechtěl ztratit hodně bodů v tyči, tak si ji přišel jako já také
tajně vyzkoušet. Nastavil si metr a půl na rozcvičení a skočil. Chytil
jsem mu v pohodě tyč a drze jsem mu řekl, že si zazávodíme. Měl
viditelně velikou radost, že může někoho porazit, ale spíš byl rád, že
nemusí otravovat správce o klíče a nemusí tahat tyč, laťku a zvedat
stojany. A hlavně, že má nějakého troubu, který mu bude chytat tyč a
dávat hliníkovou laťku na stojany. Pak vše odnese vrátit do dalekého
skladu nářadí. Mně to vyhovovalo. Při nejhorším budu druhý, říkal
jsem si. Ještě omrknu techniku skoku a přiučím se i nějaké fígle.
Řekl jsem mu drze, že vedu, když jsem skočil to, co bylo na
stojanu. Podotkl, že to viděl, když přicházel. Rozeběhl se a s jistotou
58
skočil to, co mě Tonda nastavil pár minut před jeho příchodem. Tyč
odhodil s takovou silou, že sem ji nezachytil a byl jsem seřván více
než Tondou. To mě nažhavilo. Místo aby byl rád, že má s kým
skákat, tak mě jebal jak malého kluka. Výška se zvedla na 2 metry.
Opět jsem ji skočil na první pokus a můj soupeř byl stejné nemehlo
jako já, a tyč také nezachytil. Pro změnu mně vynadal znovu, že ji
házím na jinou stranu, než je zvyklý. Já byl šťastný jako blecha, že
jsem se té tyče vůbec pustil a myslet ještě na to, abych ji pánovi
decentně odhodil přímo do ruky, bylo nad mé momentální možnosti.
Rozeběhnout se s železnou tyčí tak, aby vám vyšel krok na
dobrý odraz, trefit se do s ní kasliku, dostat se nohama nahoru,
překulit se přes laťku, nespadnout zpátky do kasliku a nerozbít si
hubu a odhodit ještě tyč v jedné vteřině je „kurevsky“ těžší, než běžet
rovně 100 metrů. 2,20 m jsem neskočil na první pokus a měl jsem
opravy. Atlet Cyril 220 cm s velkou rezervou skočil a měl radost jak
malý kluk a nezapomněl mi zdůraznit, že už vede on, pan šampion!
Vlál nad prohnutou laťkou v předpotopních teplákách spíš jako
lampion, žampion jeden. Jako kdybych to neviděl a nevěděl. Já se
trápil a skočil jsem to až na pátý pokus. On si mezitím zapálil cigárko
a radil mi odborně, co dělám blbě. Další výška 2,40 m, byla už tak
vysoko, že jsem na ní nedosáhl. Odmítl jsem skákat, že je to na mne
moc a že se bojím. Řekl mi jen: ,,Kdo se bojí, sere doma v síni!“
Docela mě tím znovu vytočil a zeptal jsem se, o kolik se zvedá výška
při desetiboji?
Odpověděl mi až po chvilce dumání:
,,Po deseti centimetrech!“
,,Tak proč si přidal najednou dvacet čísel?“ řekl jsem naštvaně.
,,Tak ti deset čísel uberu, aby si nedostal náhodou menses! Stejně to
už dneska neskočíš a v desetiboji v neděli také ne!“ dodal.
,,Já mám osobák 2,80 m z loňska,“vytahoval se jak žvýkačka Sevak.
2,30 m překvapivě na první dva pokusy neskočil nikdo z nás. Ani
šampion velká huba. Já to čekal, ale že o 5 let starší pan Cyril to
neskočí, když má o půl metrů vyšší osobák než ta nastavená výška?
Buď se vytahuje anebo mu to nejde jako včera mě! Vymlouval se, že
59
mu nevyšel krok na odrazovou nohu. To já jsem se odrážel, jak mi to
vyšlo. Lepší noha byla má pravá. Z té jsem odhazoval i tyč i skákal.
Když je na mě pan mistr atlet hnusný, říkal jsem si, tak proč
bych nemohl být i já na něj. Ať ví buzerant jaký to je. Řekl jsem mu,
že pro dnešek končím, že se ve zdraví chci dočkat víkendového
desetiboje, kvůli kterému nepojedu ani domů do Ústí nad Labem na
opušťák. Já jsem si dnes vylepšil o dva metry dvacet svůj osobák,
který včera byl nula. A Vy jste se mistře, dnes o půl metru zhoršil!
Vynadal mi, jako bych to čekal, že znám pravidla atletiky jak Hurvajs
válku. Dnes vyhrál on, protože na každou výšku jsou jen tři pokusy.
,,A na kolikátý pokus si skočil těch 2,20 m?“ řekl.
,,Na pátý!“ odpověděl si sám popravdě.
,,A neměl být si tudíž připuštěn na další výšku! Platí ti dneska výkon
jen dva metry! Dnes si se mnou jasně podle pravidel prohrál!“
Jako kdyby na tom záleželo, myslel jsem si svoje a odcházel uložit
tyč a laťku do skladu. Věděl jsem, že bude o víkendu mnohem
důležitější závod než dnes a že mu budu chtít natrhnout prdel v co
nejvíce disciplínách, aby mu spadl hřebínek, náfukovi.
A také ten víkendový desetiboj důležitý byl. Cyril po prvním
dnu z deseti startujících byl těsně třetí. Na 100 a 400m jsem byl lepší
než on, pan šampion. Porazil mne v dálce, kouli a výšce. Druhý den
byl lepší i na 110 m překážek, v disku a oštěpu. Po osmi disciplínách
s malým náskokem vedl zase celé závodní pole a těšil se, že bude
další rok nejlepší desetibojař v Nové Pace, v královské atletické
disciplíně všestrannosti. Byl slabší mílař, tak v tyčce riskoval. Když
viděl, že jsem si udělal oficielní osobák v tyči 2,52 m na druhý pokus
(nechal jsem si to přeměřit pěknou kozatou rozhodčí) a on už měl na
stejné výšce dva neplatné pokusy, a to nešlo mu to, což mu celé
závodní pole přálo, tak riskoval. Vsadil na rychlejší a kratší rozběh a
netrefil se v tom fofru do tyčkařského šuplíku- kasliku. Následoval
nekontrolovatelný drškopád a zranění, že se až volala sanitka. Zlomil
si, jak jsme se později dozvěděli klíční kost. O tyči jen pět borců z
deseti skočilo víc než já, fungl nová, tyčkařská rychlokvaška. Skončil
jsem celkově šestý a přišel jsem i o atletické panictví na 110 m př.
60
SKALP OLYMPIJSKÉHO VÍTĚZE!
Když se 5. října léta Páně 1980 běžel v Košicích jubielní 50.
ročník Mezinárodního maratónu míru, pořadatelé zvedli limit pro
Čechoslováky ze dvou a půl hodiny na hodiny čtyři. Pro vytrvalce
Sokola Dolní Zálezly to byla jedinečná příležitost se této světově
velmi uznávané akce jednou v životě zúčastnit. Jel nás tam tehdy celý
tucet běžců od mladíků až po veterány. Lístek v lůžkovém vagóně z
Ústí n. L. do Košic i zpět stál dnes neuvěřitelných 190 Kč!
Vyjížděli jsme z Ústí n. L hl. nádraží rychlíkem v pátek večer.
Po cestě přistupovala spousta dalších dálkoplazů, které jsme znali
z různých závodů po vlasti české. Hodně jelo hlavně Pražáků. Cesta
vlakem byla příjemná a bylo hodně času si popovídat o tréninku a o
dalších závodech, které nás čekali. Hlavně se ale kecalo o ženských a
jídle, abychom rozptýlili myšlenky na tu šichtu, která nás v Košicích
čeká. V jednu hodinu jsme všichni zalehli. Bylo mezi námi i pět
paniců, kteří si maratón vyzkouší poprvé v životě. Také jsem jim jako
zkušený běžec a ženáč říkal, že žádná ženská na světě neutahá
mužského tak, jako jeden jediný maratón. Moc mi to nevěřili, ale
věděl jsem, že jsou všichni naši chrti, jak nám říkali ústečtí sprinteři,
velmi dobře připraveni a že kvůli Košicím měl každý z kluků letos
odběhnutých hodně 20, 25 a třiceti kilometrových závodů, které
důkladně prověřili jejich připravenost. A maratón to je 2 x tolik.
Do Košic jsme přijeli v poledne. Hned jsme se šli presentovat.
Nejdříve nás ale vyhnali na zdravotní prohlídku, kde nás i měřili a
zvážili. Po žloutence jsem se spravil na 88 kg a pamatuji si, že jsem
ve startovní listině nemohl najít nikoho těžšího. Pak teprve jsme
dostali průkaz účastníka, ubytovací lístek, startovní číslo a stravenky.
Ubytováni jsme byli ze 4. 10. na 5. 10. v DM ve Vysokoškolské ulici
č. izby 319 a startovní číslo jsem měl 836. Navečer jsme si trošku
prohlédli Košice a dali pár piveček, aby se nám zítra dobře běželo.
Vyspali jsme se dorůžova, posnídali a pomalu šli na start.
Viděl jsem jak se spousta běžců rozklusává. Mně stačila jen chůze.
Musel jsem šetřit síly. Jen jsem se rozcvičil a protáhl tělo a hlavně
nohy. Vlezl jsem si do středu závodního pole, mezi dědky, abych
61
nepřepálil začátek a pak neumíral půl závodu, jako na Mělnické
pětadvacítce. Tam jsem zaběhl první desítku za 42 min. a poslední
pětku za 32 min. Předběhl mi tam v tom hicu pomalu každý.
Nechutnalo mi po závodě, poprvé v životě ani jedno točené pivo.
Startérem MMM byl předseda Světové rady míru Romeš
Čandra. Už start 1250 běžců, kteří vyrazili na trať 42 195 metrů
dlouhou, byl nezapomenutelný zážitek. Zahraniční favorité závodu
byli první na startovní čáře. Viděl jsem několik maratónských hvězd,
které jsem znal jen z televizní obrazovky, olympiády a z novin.
V roce olympiády v Moskvě se říkalo, že televizáky prohání
Zelenka, dobytek červenka a Severočechy žloutenka. Byl jsem rok po
žloutence, když jsem ji chytil od synů Pepy a Pavla a jen tři měsíce
jsem mohl trénovat. Rok bez sportu byl na fyzičce cítit víc, než jsem
si dokázal představit. Byl jsem jak vyblitý zelí. Měsíc jsem jen
poklusával a kombinoval běh s chůzí a až třetí měsíc jsem cítil, že mi
to začíná zase trochu běhat. Naběhal jsem jenom 400 km. Nebyl jsem
připraven tak, abych to zvládl bez problémů, ale také jsem nemohl
čekat na 100. ročník až mě bude 84 let a bude vypsán limit, do
kterého se zase vejdu. Byl to risk až drzost se zúčastnit, ale touha být
u toho a vidět vše na vlastní oči za 190 Kč a dva dny z dovolené stála
za to riziko. Navíc jsem se tam měl setkat s košickým rodákem a
mezinárodním maratónským statistikem Viliamem Bratinem.
Můj jediný cíl byl v Košicích vůbec doběhnout, než začnou
pořadatelé zavírat bránu. Po startu ve špalíru tisíců diváků pořád bylo
s kým běžet. Zvolil jsem pomalejší tempo. V chumlu asi
dvacetičlenné skupiny uprostřed se mi v závětří běželo překvapivě
dobře. Foukal docela nepříjemný protivítr. Na desátém kilometru se
mi zdálo, že tempo je pro mne pomalé, tak jsem se z klubka běžců
vymotal a běžel před skupinou a chtěl se dotáhnout do menší
skupinky dvě stě metrů přede mnou. Nebylo to tak příjemné jako
v závětří a po třech kilometrech makačky jsem se poslušně zařadil do
své skupiny. Chvilku jsem měl co dělat, abych jim stačil, tak mě to
dotahování vycuclo. Na 15 km značce jsem měl čas 1:15 hod. a to se
mi zdálo na málo naběhaných kilometrů moc rychlé. Nikam jsem se
62
už nehrnul a v lůně skupiny mi bylo fajn. Jako předseda TJ Sokol
Dolní Zálezly jsem při velikém zájmu našich běžců vyhlásil, že kdo
vzdá v Košicích, nedostane proplacený cesťák a stravné.
Když jsem byl tři kilometry před otočkou a Seňou, tak čelo
závodu bylo již 3 km za ní. Dvojnásobný olympijský vítěz maratonec
NDR Waldemar Cierpinski mně míjel na pátém místě, se ztrátou 200
m na čelo závodu. Po otočce se vítr nějak změnil a foukal nám zase
do ksichtu. To by ještě šlo, ale horší bylo, že jsem viděl pořád Košice
a vůbec se nepřibližovaly. Před Košicemi a po třech hodinách běhu
jsem toho měl plné zuby. Když jsem doběhl do města bylo v ulicích
ještě více lidí a neuvěřitelně každému fandili. Narostla mi doslova
křídla a bylo neskutečné, že to povzbuzování ve mně vyrobilo
alternativní energii, která mě nakopla. Dokázal jsem zrychlit a
předbíhal běžce, kteří přecenili síly. Podle hlasitých výbuchů jsem
poznal, že se blížím ke stadionu a cíli. Když jsem vběhl na stadion,
tak nejen mne, ale i ostatní běžce vítali diváci jako vítěze. Když dav
zajásal i mě, tak jsem se víc zajímal o běžce, co už byl na stadionu 50
m přede mnou a otočil se. Vycítil jsem podvědomě, že už nemůže.
Šel jsem po něm jak slepice po flusu a zkracoval vzdálenost mezi
námi. 100 m před cílem se znovu otočil. To už byla má ztráta na něj
jen deset metrů. Začal jsem finišovat a stadion řval. Pět metrů před
cílem byl můj. Po proběhnutí cílem na mne vojáci tradičně hodili
deku a šel jsem na kolena a na hubu. Tak jsem si prohrábnul rošt.
Když jsem opouštěl spokojeně stadion, viděl jsem něco
neskutečného. Pořadatelé opravdu po čtyřech hodinách zavírali
bránu. Ještě dobíhající běžci řvali, aby ji nezavírali, že běží. Pár jich
co viděli, ještě pustili a bránu zavřeli a zamkli. Ale dobíhali další
starší běžci veteráni. Zavřená brána nebyla pro ně překážka. Přelézali
ji a chtěli doběhnout. Moc jim to nešlo. Chápal jsem je a šel jsem jim
pomoci. Pomohl jsem asi deseti dědulům, kteří sotva pletli nohama.
Finišem jsem si vybojoval časem 3: 28:55 hod. 799. místo a
všichni zálezelští jsme porazili dvojnásobného olympijského vítěze
Cierpinského, který když viděl, že nevyhraje, vzdal. My ne. Cesťák a
doběhnutí MMM byla pro ta největší motivace. Zpět domů se nám
63
jelo velmi dobře. Všichni jsme doběhli a všichni kromě Vaška Erby,
který přepálil prvních dvacet kilometrů, mě porazili. Já naopak jsem
poprvé zafiknul Vaška, který uměl maratón za 2:45 hod. Ani jsem
nepostřehl, kde jsem ho předběhl. Několikrát v poli zvracel ze
snídaně ten rajčatový salát a diváci si mysleli, že vyčerpáním cedí
krev. Celou cestu byl špatný a říkal, že si šáhl na dno jako nikdy
předtím a že chvílemi neviděl. I takový je maratón, když si člověk
nerozvrhne síly a přepálí začátek jakéhokoliv vytrvalostního závodu.
Cesta domů byla příjemnější. V našem vagónu cestovaly do
Prahy košíkářky Sparty, které v Koších vyhrály. Bylo co slavit. My
jsme měli jídlo, které jsme nemohli do sebe dostat, protože to prostě
nešlo. Měli jsme pořád žízeň, jak jsme byli dehydratovaný. Holky
měly zase hlad. My je krmili a ony nás napájely. Navíc naši mladíci,
koupili šampus a čúčo. Slavit se Sparťankami jejich vítězství a naše,
to nemělo chybu. Děvčata byla z veselé kopy, a co se týče jídla a pití,
tak byly bezedné. Ještě na Slovači nebylo co jíst a pít. Padli veškeré
zásoby. Byl to mejdan, jaký jsem nezažil. Má únava byla silnější než
touha po zábavě. Zalehl jsem a vzbudil se až ráno. Co se dělo v noci
o tom nemám potuchy. Ráno kluci zářili jak vánoční stromky a na
mne jukala z pod deky přes uličku jedna krásná prdelka. Bolel mne
celý člověk a sotva jsem lezl. Kluci měli po takové šichtě ještě roupy.
Jako když se mávne kouzelným proutkem ťu, ťu a ňu, ňu přestalo.
Blížili jsme se ku Praze. Až tam mi došlo, proč děvčata hodila rychle
zpátečku. Na peróně čekali v pondělí dopoledne jejich mladí vlčáci!
Sledoval jsem velikou objímačku a vášnivou líbačku s úsměvem na
tváři. Je to moc krásné, když se mají lidi rádi. Cesta příjemně utekla a
byli jsme v Ústí. Tak se mi ta má únava v těle rozležela, že jsem
musel vystoupit z vlaku pozadu, protože normálně to nešlo. Měl jsem
nohy téměř neohebné. Týden jsem nemohl chodit po schodech
popředu. Musel jsem couvat. I chůze mě dělala problémy. Stálo to
ale, zato. Uběhl jsem Košice, porazil 450 běžců a navíc získal skalp
dvojnásobného maratonského olympijského vítěze z Montrealu a
Moskvy Waldemara Cierpinského, který tak těžký závod vzdal!
Navíc v den státního svátku NDR. Já necelý rok po žloutence ne!
64
JAK JSEM SE STAL SVĚTOVÝM REKORDMANEM
1. října 1965 jsem narukoval jako devatenáctiletý holobrádek
na základní dvouletou vojenskou službu do severočeského
hornického Mostu. Přijímač s mou roční běžeckou čtvrtkařkou a
mílařskou atletickou fyzičkou ve Spartaku Ústí n. L. byl docela
sranda. Ta buzerace od kluků o rok starších už tak veselá zase nebyla.
Čím větší trouba nějaký nevzdělaný a nevyučený svobodník byl, tím
víc nás honil. Nejvíce trpěli maturanti! I já jsem měl svého vola
strážného. Takovou malou, usměvavou a zákeřnou svini malého
Bobeše. Ten mě jebal už jen zato, že on byl malý a já velký. To
nemohl vydýchat. Když jsem se oženil, tak jsem zjistil ke své hrůze,
že pochází z Dolních Zálezel, kam jsem se přiženil a navíc manželka
kamarádila s jeho sestrou. Ta byla na rozdíl od Míry normální. Díky
otci, vysokému vyšetřovateli VB, byl nejmenším poldou v celém Ústí
n. L a přilehlých spřátelených zemích. U mne nadosmrti zůstane
největším a nepřekonatelným volem všech dob. Když jsem ho potkal
párkrát v Ústí, tak jsem raději přešel na druhou stranu ulice, abych ho
nenakopal do řiti. Rozcvičky a běh v těžkých „kanadách“ mi
vyhovoval snad jedinému z Útvaru protiletadlového pluku. Buzerace
byla strašná. Dnes se tomu říká šikana. Bažant musel držet prostě
hubu a krok a snažit se, aby si vás co nejméně pitomců mazáků
pamatovalo, abyste se něčím zapamatovatelným nevyznamenal a
každý vůl vás znal. To pak jste lítal mazákům pro chleba, sádlo do
kuchyně ve dne v noci. Přijímač byla pakárna a degradace člověka.
Lampasákům vyhovovala a mlčky ji trpěli, abychom byli debilové,
co plní rozkazy. Poddůstojníci si na nás vyřvávali svá povýšení a
opušťáky. Zlaté byly hodiny PŠM (Politické školení mužstva). To
nás informovali jaké je NATO, v kterém nyní jsme, krvelačné, jak
nás chce zničit a zotročit a že musíme stát na stráži míru a uhájit
celosvětový mír. Samopal jsem sice měl a do stráže na Muničním
skladu nám daly i ostré náboje. Nedovedu si ale představit co
bychom s našimi mosteckými, debilními a věčně ožralými důstojníky
ubránili. Když oni si nebyli sami schopni ubránit ani své šukavé
manželky a snoubenky a dcery, před námi, pohotovostními spojkami.
65
Jako všude v té době studené války, se po nástupu na vojnu dělaly
prověrky mužstva ve fyzické zdatnosti a obratnosti. A jako všude se i
tam už tenkrát pěkně švindlovalo. Když jsme měli bažantské
prověrky v běhu na 1 km, tak byl limit pět minut a ten musel splnit
každý vojcl i ten náš obézní Cymbryla. Jinak nás čekala strašná
buzerace nejen jeho, ale celé Spoj čety kolektivně a na ubikaci těžká
šikana od mazáků. Všechny bažanty na rotě vytáhli mazáci na
překážkovou dráhu a běhalo se až do zblbnutí na čas.
,,Když nesplní limit jeden, je to, jako kdyby neuspěl nikdo! Jste
kolektiv vojáků Československé armády a ne nějací hasiči, kde se
jeden musí spolehnout na druhého a četa na všechny, jinak vás
kapitalistický nepřítel lehce zlikviduje, jako kohouty do polívky na
dvorku,“ řval na nás zástupce velitele Spoj čety, nadporučík Purkar.
Byl sice o málo hodnější než náš velitel kpt. Stržínek, ale byl také pes
s „khaki“ mozkem. Jako většina českých uřvaných důstojníkůožralů. Měla se běžet prověrka správně v těžkých v Kanadách, jako v
boji s nepřítelem. Ale neběžela. Protože by limit splnilo jen pár
vojclíků a lampasáci by byli zjebaný náčelníkem štábu, ten velitelem
útvaru a ten zase velitelem západního vojenského okruhu v Plzni. A
navíc by měli domácí vězení a nedostali prémie. Tak lampasáci a
poddůstojníci švindlovali. Jedněm šlo o klídek a prachy a druhým o
opušťáky. Švindlovalo se nejen lehkou obuví. Museli jsme být
vzorná jednotka, aby „lampioni“ měli od velitele pluku na pár týdnů
klídek. A velitel pluku pplk. Kostečka zase měl klid od štábu
velitelství západního vojenského okruhu.
Když jsem jako čerstvý holub poprvé po přísaze sloužil na
bráně se samopalem SA-58 bez nábojů a s bodákem, přijela nečekaná
inspekce z velitelství z Plzně. Utíkal jsem s rozkazem od doživotního
nadporučíka, momentálně deváťáka na bráně a alkoholika
nejhrubšího zrna npor. Čanakyho na štáb se signálem ,,Jehla!“ Signál
Jehla znamenal pro lampiony jediné. Že se mají rychle zašít, protože
přijeli ještě větší buzeranti a vylízanější mozky, než byly oni sami,
vládci mostecké posádky nad námi nebohými vojíny, na kterých si
denně vybíjeli své mindráky a řvali na nás furt jak prokoplý.
66
Běhalo se tedy při prověrce vytrvalostního běhu v ,,lehké obuvi,“
v „khaki“ teniskách. Byl jsem nadupaný z civilu a z dennodenního
ranního běhání a chtěl jsem se ukázat, vyhrát a ,,vyhafat“ si svůj
první opušťák. Hlavně vypadnout na tři dny z toho blbého, doslova
psychického pekla. Kousek pod kasárnami byl takový malý zastrčený
prověrkový stadiónek s neudržovanou atletickou dráhou. Běželi jsme
tam dvě a půl kola jako na opravdové dráze, kde má ovál 400 metrů.
Ale kilometr to tady nebyl v žádném případě. Běželo nás 22 bažantů
ze Spojčety najednou. Vyhrál jsem s velikým náskokem a předběhl
jsem snad polovinu obézních kamarádů o celé kolo. Zaběhl jsem
vynikající čas 2:15 min. To byl výkon o 1,6 vteřiny lepší, než tehdy
oficielní světový rekord na 1000 metrů závodníka NDR Valentina!
Nedalo mi to a při první vycházce jsem si šel pro zvědavost
přeměřit ten běžecký ovál. Měřil jen zhruba necelých 320 metrů,
které jsem dlouhými čapími kroky odťapal. Neběhal se tady jeden
prověrkový kilometr, ale jen metrů maximálně 800! Spíš o nějaký ten
metřík ještě méně. Nechal jsem se v pondělí napsat na týdenní
pravidelné hlášení k svému veliteli Spoj čety kpt. Stržínkovi. Když
jsem mu sdělil, co jsem na stadionu, kde jsme běhali prověrky zjistil
a řekl mu, že je to podvod, tak nehnul ani brvou. Zhluboka se po
chvilce přemýšlení nadechl a velmi hlasitě spustil:
,,Vojíne Procházko, vy se serete do věcí, do kterých je vám úplné
hovno. Jestli se o tom někomu jen jedním slovem zmíníte, tak vám
prokopnu prdel a pak vás zavřu do basy, až tam zčernáte zaživa!“
Nezavřel mě. Naopak mě pochválil a řekl, že nejlépe to po mně běžel
nějaký hubený fotbalista, co kope divizi za 2:45 min. a po doběhu se
zhroutil a odvezla ho sanitka! Pochválil mě, že jsem vzorně
reprezentoval Spoj četu a že budu přečtený v plukovním rozkaze a ať
si natrénuji s velitelem družstva vystoupení na nádvoří z řady. Ještě
mi řekl, že si nechá prověřit stopky, jestli je ten ožrala desátník Kára
nezapomněl natáhnout a časy nenapsal pak od oka. Nominoval mne
do Plzně na přebor západního vojenského okruhu v běhu na 1km. Asi
ho ve snu jako mne nenapadlo, že tam vyhraji. Když jsem v listopadu
ten běh VŘSR opravdu za účasti nejlepších běžců z protiletadlových
67
Útvarů celého Západního okruhu vyhrál, dal mě kpt. Stržínek po
přísaze můj první třídenní opušťák. Byl jsem i pochválen před celým
nastoupeným plukem při bojovém rozdílení. Vím jen, že jak se říká,
tak před natočenou Tatrou 805 to nebylo. Ten 800 metrů dlouhý,
vojenský prověrkový kilometr se běhal, jak jsem náhodou zjistil od
synovce, ještě pár let po sametové revoluci pořád.
Mé vítězství na kilometrovém asfaltovaném okruhu v
kasárnách Na Slovanech bylo zajímavé. Na startu nás bylo padesát.
Vlezl jsem si velmi drze do první řady, abych od startu neztratil ani
centimetr. Vedle mne se bavili dva kluci, jediný v pěkných bílých
botaskách, jakou zvolí taktiku. Začátek prý napálí, aby se jim pod
nohama nemotal nějaký „póvl“. Po startu asi 300 metrů to bylo
tempo jako na čtvrtku. Když ti dva borci zvolnili a měl jsem čas se
otočit, bylo nás jen pět a za námi mezera asi dvacet metrů. Trošku
zpomalili, ale furt to byly koule. Držel jsem se na konci skupinky a
říkal si, že když dva běžce zafiknu, budu na bedně a opušták mě
nemine. Během dalších 300 metrů nám dva soupeři odpadli. Už jsem
věděl, že budu tutově na bedně a začal jsem hlasitě hekat, že jako
melu z posledního. Ti dva borci se na sebe s úsměvem podívali, jako
by si říkali, že se o výhru podělí jen oni dva. Nechtěl jsem jim kazit
radost a nechal je, ať si to myslí. Ještě jsem je v tom utvrdil a neběžel
jsem vedle nich, ale zařadil se za ně a držel si odstup tak metr až dva
za nimi. Když jsem uviděl asi 150 metrů přes silnici na stromech
plachtu cíl, tak jsem nasadil k závěrečnému finiši zezadu. Bylo to tak
pro ty dva nečekané a překvapivé, že než zareagovali, tak jsem měl
před nimi náskok snad deseti metrů. Sil jsem měl dost a otočil jsem
se, až pár metrů před cílem kde jsou. Vzdali to. Za cílovou čarou
jsem viděl, jak si to rozdali v posledních metrech o druhé místo.
Překvapivě mně oba gratulovali a poručík Machač mi říkal:
„Pěkně si se mnou vyjebal, když si hekal. Myslel jsem, že vzdáš! Že
si přepálil začátek! Jakou máš hodnost?“ Že jsem vojín, ho zklamalo.
Byli poručíci a pozvali mne na jaře do Plzně na odvetný Vojenský
čtyřboj. A mám sebou vzít čtyři kusy do družstva. Ve čtyřboji mi to
jeden z nich vrátil a mi byli dva dny z Mostu z té pakárny venku.
68
BĚŽEC A CYKLISTA.
Každý rok se dělala v naší základní škole v Jateční ulici v Ústí
n. L., kam jsem chodil, při tělocviku hlavně gymnastika, na kterou
jsem byl levý jak turecká šavle, protože jsem byl dlouhý jako týden.
Prostě samá ruka a samá noha. Ve čtrnácti jsem měřil metr osmdesát
a vážil rovných 70 kg. Mnohem více mě bavili a také hlavně šli,
atletické disciplíny. Ti nejlepší ze třídy pak reprezentovali ve svých
věkových kategoriích školu na okresním kole na dráze i na běhu MF.
Byl jsem oproti mým vrstevníkům vyvinutější, hubený, vytrvalý i
rychlý současně. Nejdříve jsem startoval v létě v běhu na 60 metrů na
dráze na stadionu 1. máje v Ústí nad Labem. Dostal jsem se do
osmičky nejlepších, do finále starších žáků v roce 1960, kde jsem
časem 8,2 vteřiny skončil na čtvrtém místě.
Na Střížovickém kopci se běhali na podzim vytrvalostní běhy,
tehdy jenom jeden kilometr. Bylo nás tam každý rok více, než je dnes
dnes psů ve vsi. Čekal jsem pěkně rozklusaný a nažhavený až na mne
přijde řada. Když konečně přišla, běžel jsem na špici jako divý a
skončil druhý asi z šedesátky startujících. Čekal jsem hrdě, že
dostanu medaili a budu za týden v okresních novinách. Mnohem
později jsem se dozvěděl z výsledků, které došli asi po týdnu do
školy, že jsem byl sice druhý, ale ve svém rozběhu a ty byli v naší
kategorii starších žáků celkem tři. Byl jsem podle svého času až
šestnáctý celkem a v novinách jsem ani být nemohl.
Měl jsem kamaráda, který mi každé pondělí říkal, že je zase
v novinách a že je tak skromný, že nám ani neřekne v čem a kde. Ať
si ho najdeme samy. Hledal jsem jeho jméno v tátově krajském
deníku v Průboji i jsem si koupil za padesátník okresní týdeník
Sever. Nikde jsem jméno spolužáka Zdeňka Fišera nenašel. Štval mi
tím, protože si z nás všech udělal dobrý den, když to z něj konečně
po půl roce vylezlo a řekl:
„Dnes jsem zase v novinách! Podívejte se. A napovím vám, že na
předposlední stránce!“
Byla to sportovní stránka a na ní výsledky fotbalu se sestavami hráčů
a nikde jeho jméno. Pak nám řekl:
69
„Já vás navedu k cíli! Přečti mi Projdo ten článek o Armě?“
Přečetl jsem ho jako debil úplně celý, když mi Zdeněk řekl:
„A teď přečti ten konec znovu!“
Když jsem přečetl 5 000 diváků, tak vítězoslavně řekl:
„No a já jsem mezi nimi!!!“
Vlastně měl pravdu a i já jsem byl vlastně také jednou za dva týdny
v novinách, protože na fotbalové zápasy ústecké Army v první lize
jsem chodil také, ale ne s ním, ale s Pepanem Kučerů.
Ještě jsem se v roce 1960 zúčastnil v květnu současně s
probíhajícím cyklistickým závodem míru P-B-W (Praha-BerlínWaršava) cyklistického šesti-etapového závodu mládeže v Ústí n. L.
Skončil jsem z devadesáti startujících žáků celkově dvacátý třetí a
v jedné etapě jsem byl dokonce šestý. Nechal jsem se po skončeném
závodě panem Schlágmanem nalákat do cyklistického oddílu místní
Lokomotivy Ústí n. L., a jezdil s jejími závodníky na tréninky třikrát
v týdnu. Sraz byl každý den v 16 hodin u divadla Zdeňka Nejedlého.
Zkušenosti jsem sbíral na své starší, ale velmi dobré Esce s falckami
plášti na závodech po celém severočeském kraji.
Když jsem si o prázdninách na brigádě v Ústecké sklárně
vydělal v Expedici za měsíc 1 400 Kč a táta mi přidal stovku, koupil
jsem si nového Favorita s galuskami. To už byla jiná káva. Už jsem
se nemotal pravidelně v pelotonu od konce do středu závodního pole,
ale pěkně vepředu, poblíž špice. A ve Varnsdorfu jsem se dočkal
svého prvního stupně vítězů. Skončil jsem díky dlouhému finiši z
mírného kopečka třetí a byl jsem poprvé v novinách. Jak v Průboji,
tak i v Severu. Když jsem se učil po dalších dvou letech jemným
mechanikem pro měřící a regulační přístroje v Nové Pace, tak jsem si
dal do těla téměř stejnou kilometráž co dospělí cyklisté při Závodě
Míru. Jel jsem do Nové Paky z Ústí n. L. přes Úštěk, Mladou
Boleslav a Jičín. Celkem 150 km. Koupil jsem si i tachometr a ten
rok jsem najezdil na kole několik tisíc km. Poprvé jsem těch 150 km
ujel z Nové Paky, kam jsem kolo poslal dráhou, do UL za 6:05 hod.
Když jsem v ulici u Jeslí 4, sesedl z kola, byl jsem rád, že ještě žiji,
jak jsem byl unavený. Nejlepší čas jsem zajel po vydatném tréninku
70
o rok později za 4:59 hod. To byl průměr 30 km za hodinu a zlepšení
o celou hodinu. Nebyl jsem ani tak utahaný jako poprvé a stejnou
trasu jsem pak jel do Paky v neděli zpátky, kdy mi můj táta dělal do
Doks vodiče na mopedu. Byl jsem ve vynikající fyzické kondici a
vyhrál jsem o další rok později i cyklistické Sportovní hry mládeže
v kategorii mladšího dorostu na trati kolem známé věznice Valdice u
Jičína. Porazil jsem opět ve finiši dva borce v mém věku z Nové
Paky, s kterými jsem se potkával při tréninku. Právě ti dva mi řekli o
závodu i mě na něj pozvali. Sami startovali v cyklistickém oddíle za
Jičín a byli registrovaní cyklisté. Překvapilo mě tam na startu, že nás
bylo jen šest. V severních Čechách nás jezdilo v kategorii mladšího a
staršího dorostu kolem padesáti závodníků najednou. Trať kolem
Valdic byla pěkně kopcovitá, a když za to ti dva borci při závodě
vzali, vlál jsem na konci naší skupinky jako prapor ve větru a měl
jsem co dělat se jich udržet. Na rovince jsem si vždy v závětří trošku
odpočinul. Tam jsem tempo držel v pohodě a nabral nové síly.
Výborný pro mne bylo, že se v posledním okruhu strašně moc
taktizovalo. No, a když se nikomu nechtělo do závěrečného finiše na
první pozici a ty velcí dva favoriti se hlídali na pravé straně, tak jsem
je překvapil svým razantním nástupem z konce skupiny z leva.
Vyhrál jsem o pár délek kola a dostal jsem navíc v cíli pořádně
vynadáno, jak jsem je prý záludně svým nástupem, překvapil. Přeci
jim to nenechám zadarmo a ještě budu roky poslouchat, jak mě
porazili. Když mě viděli několik kilometrů před cílem v serpentinách,
vlát pár desítek metrů za nimi, tak se mnou už vůbec nepočítali a
mysleli si, že si to rozdají o vítězství jen mezi sebou. Zbytek
startovního pole byli jejich kamarádi, kteří prý moc nikdy netrénovali
a ani neměli dobrý finiš. Podcenění a hlavně špatné taktizování, se
nevyplácí ani v cyklistice. V pohodě jsem je nejen dojel, když
zpomalili, ale nabral i síly na drtivý finiš. Já sám jsem se divil, jak to
bylo jednoduché a slastné. Obdivu jsem si užil od spolužáků v
učilišti, i proto, že jsem neměl cyklistické kalhoty, čepici, sluneční
brýle a rukavice jako Ti registrovaní a namyšlení borci z Jičína.
Výsledky byly ve východočeské Pochodni, která na internát chodila.
71
Rod Procházků (Toušeň, Ústí n. L. a D. Zálezly ve třech stoletích
Manželé Josef Procházka
* 27. 4. 1865 + 17. 2. 1922
Jana Procházková
* 10. 6. 1868 + 19. 6. 1942
Děti: František - můj děda
* 20. 7 1890
dětí:
Manželé František Procházka * 20. 7. 1890 + 7. 5. 1962
Františka Procházková * 15. 7.1891+ 15.2. 1962
rozená Houštecká - děti:
Slávka Vlková
* 31. 7. 1921 + 23. 12. 1976
Josef můj táta
* 12. 12. 1922 + 25. 7. 2000
Míla Totti
* 16. 8. 1924
Zdeněk
* 17. 5. 1927 + zemřel
Fanuška Antošová
* 7. 5. 1928 + zemřela
Manželé od 24. 11. 1945 54 let!!
Josef Procházka otec * 12. 12. 1922 +24. 7. 2000
Jaroslava Procházková * 24. 11. 1926 +23. 6. 2011
rozená Kočárková - děti: Josef
* 2. 2. 1946
Jaroslava Sanejstrová
* 12. 11. 1949
Jana Fejková
* 27. 4. 1953
Manželé od 27. 6. 1969 do 27.2 .2009- téměř 40 let
Josef Procházka
* 2. 2. 1946
Helena Procházková
* 31.5. 1948
rozená Kyselová -děti: Pavel Procházka
* 5. 12 1969
Josef Procházka
* 25. 8. 1972
Manželé od 26. 10. 1990
rozvedeni 1997
Pavel Procházka
* 5.12. 1969
Irena Procházková
* 3. 9. 1970
Roz. Manychová - děti: Irenka Procházková * 6. 6.1992
Michálek Procházka *24. 11. 1995 + 25. 12. 2000
Kačenka Procházková *10. 4.2004 Matka Kačenka Schmidtová * 7. 1. 1983
Manželé od 3. 5. 2003
Josef Procházka
* 25. 8. 1972
Jitka Procházková
* 17. 6. 1976 rozená Slabá- děti:
Lucinka Procházková
* 17. 10. 2003
Terezka Procházková
* 20. 12. 2005
Manželé od 11. 12. 2009
Josef Procházka
* 2. 2.1946
Renáta Procházková *30. 11. 1967 roz.Menšíková (1. vdaná Rathuská)
72
JAK JSEM ZÁVODIL S PUSINKAMI A PONÍKEM.
Tuhá zima roku 2005 byla jednoznačně nejdelší v mém
životě. Po úraze na kole, jsem skončil na invalidním vozíku, který už
proháním sedm let, tak zima nebrala konce. Popojížděním po bytě jen
do koupelny, k počítači a na WC moc metrů nenajezdíte. Pohyb
venku na čerstvém vzduchu a loňské najeté kilometry mě chyběli
k lepší fyzičce a dobré náladě více než koze pověstné drbání. Až
koncem dubna jsem před domem na nové dlažbě na dvoře začal
závodit s třiceti měsíční vnučkou Lucinkou, kdo bude dříve první po
deseti metrech u domu a kdo zase zpátky u vrátek. Věřte nevěřte, ten
blonďatý a modrooký prcek mě hravě první dny porážel na své
plastové motorce. Jak kmitala nožičkami a odrážela se, to bylo radost
pohledět. Jezdila neskutečně rychle, jako motorová myška. Byla
rychlejší než děda, méďa po dlouhém zimním spánku. Největší radost
měla, když byla první. Po mém zimním nabrání sedmi kil navíc a
přehoupnutím se přes cent, mě za dva dny závodění bolelo všechno. I
nohy, které od prsou dolů vůbec necítím. Ulevilo se mi až masáží.
Několik let mě bývalý atlet Radovan Šabata z Elny Počerady
láká, jako také bývalého běžce vytrvalce na závody benecyklů do
Loun. Mám doma rekreačního Kozoroha, na kterém jsem toho zatím
moc nenajezdil. Je velmi vhodný na příjemné turistické popojíždění
nádhernou krajinou naší Porty Bohemiky. Má to pro mne ale několik
háčků. Ten největší je přesun z vozíku, na sedačku benecyklu a ještě
horší je přesun zpět na vozík, když jsem vyčerpaný z jízdy. Navíc
bydlím v Dolních Zálezlech na velikém kopci. Dolů sjedu, ale nahoru
při své zimní váze a velmi prudkému stoupání už ne. Vyjedu
s nejlehčím převodem a přehozeným šlapáním na ruce jako na kole,
jen do čtvrtiny kopce a pak potřebuji nějakého mladého a silného
pomocníka na dotlačení domů. Pomocníci sice jsou, ale chodí do
práce a zdržují se doma většinou, jen když je ošklivo. Musím si
vyčíhnout dobu, když je hezky a některý pomocník jde na pivo. To se
domluvíme. Já se projedu a zpátky se stavím také na jedno točené,
abych doplnil tekutiny a měl sílu se s naším velikým kopcem poprat.
Když bojuji s kopcem a hekám, je docela příjemné také škodolibě
73
slyšet, jak heká za mnou i ten pomocník o generaci mladší, co mne
tlačí a lezou mu nejspíš i oči z důlku. Ani se nemohu smát, když funí
víc než já. To by mě mohl otočit a pustil dolů rovnou do Labe.
Překvapivě odpočíváme dříve, než bych chtěl a potřeboval já. Jsem
prý těžší než dva pytle cementu. To je to jediné co kromě funění za
sebou slyším. Škoda, že to i nevidím a mohu se smát jen potichu.
Jinak bych smrděl doma a musel by mě stačit jen náš dvorek a
závody s Lucinkou. Ten bude pro mne jak se znám, po závodech
v Lounech malý. Konečně mě po dlouhé době nic závažného
zdravotně netrápilo. Ukecal jsem staršího syna Pavla, že mi do Loun
autem doveze. V rámci závodu běžců a benecyklistů, se tam konal i
lidový závod vozíčkářů na 1100 metrů. Tolik metrů jsem letos
v jednom kuse díky počasí ještě nestihl na svém vozíku ujet.
V Lounech nás přivítalo nádherné sluneční počasí a stovky
hezkých a štíhlých lidiček. Zajímala mě hlavně trať závodu, její profil
a kudy vede. Když jsem si ji chtěl poctivě celou ze syna projet,
ozvalo se za mnou:
„Prochajdo, jseš to ty? Kde ses tu vyloupnul?“ Zíral jsem na pěknou
pani v letech a matně jsem vzpomínal, že ji určitě znám, ale nemohu
si „zaboha“ vzpomenout, odkud. Ani na její jméno. Jen jsem věděl,
že jsem ji neviděl dobrých třicet let. Když mi prozradila své dívčí
příjmení, hned jsem byl doma. Hlavně ta její prsa, ta se mi vybavila v
hlavě jako první. Ta, která jsme v pubertě se spolužákem Pepanem
Kučerou mlsně a mockrát obdivovali.
„Mám tu sestru! Ta tě tajně milovala!“ dodala nečekaně.
To jsem se divil ještě více.
„A kdepak ji máš,“ zeptal jsem se?
„Mně se tvá sestra také moc líbila, ale byla moc mlaďoučká pro mne
a já zase pro Tebe“, smutně jsem řekl i po tolika letech.
„Hned ji zavolám mobilem. Je tu s vnukem a poběží s ním závod na
jeden okruh! Ta bude ráda, protože něco takového podobného a
šedivého, jako jseš ty, má doma už dlouho!“
„Simonko, na tvou sestru Renátku si moc nepamatuji, jen mám
v paměti, že byla o dost mladší než my a když jsem se vrátil z vojny,
74
tak jsem ji nemohl poznat, jak neskutečně vyspěla.“
„Ta je pořád stejně štíhlá. Až ji uvidíš, budeš slintat!“
„Ahoj Projdo,“ uslyšel jsem náhle za sebou. Otočil jsem se a zubila
se na mne krásná, modrooká a okatá ženská. Vrhla se nečekaně na
mne a objala mě, chlapa na vozíku. Krásně voněla a byla pěkná do
rukou v mém nesmělém objetí. Doma mě políbí akorát vnučka
Lucinka a tady žena, o které jsem do dneška neměl nejmenší tušení.
„Už sis projel trať,“ zeptala se zvědavě.
„Ještě ne, musím se nejdříve někoho zeptat, kudy přesně vede?“
„To nemusíš, já už vím, kudy a kam vede a ukážu ti ji.“
„To budeš hodná holčička a moc rád se s tebou projedu.“
To už jsem byl přihlášený na Lidový závod vozíčkářů a měl jsem do
startu hodinu času.
Syn Pavel sledoval ten mumraj lidiček jako na nějaké pouti
ze zpovzdálí a šverkal si, s nějakými kluky. Digitálním foťákem
dělal, jak jsem doma později zjistil, moc krásné obrázky. Vyrazil
jsem s krásnou paní Renátkou na jarní projížďku po trati, která mě
čekala při závodě v daleko rychlejším tempu. Povídali jsme si, kam
nás život zavál a co dělají děti a vnoučata. Když jsme míjeli po pěti
stech metrech od startu rozkvetlé stromy a už mě docela bolely ruce,
napadlo mě v tak příjemné dámské společnosti říci jediné:
„Dostala si Reni v květnu pod rozkvetlým stromem od někoho
„hubana,“ aby si nevyschla?“
„Nedostala! A ty?“ „Já také ne,“ řekl jsem smutně.
„To se musí napravit!“ Jak řekla, tak udělala. Sehnula se ke mně a
dostal jsem tu nejkrásnější pusinku po sedmi letech na vozíku na
světě. Málem jsem nadskočil na vozíku a toužil jsem se postavit a tu
nádhernou bytost pevně obejmout. Ty velmi jemné rtíky jsem na
svých cítil ještě dlouho a byl to pro mne už hodně dlouho nepoznaný
a krásný pocit. V tu ránu mě přestaly bolet najednou ruce a jelo se mi
k cíli nějak lépe, lehčeji a rychleji. To byl velmi správně načasovaný
a povolený dopink před závodem. Lišácky jsem po stovce metrů
vyhlížel další rozkvetlý strom, který k mé smůle, široko daleko nebyl
nikde vidět. Když jsme od řeky zahnuly na silnici podle hřiště, kde
75
stromy už nebyly, zastavil jsem.
„Pepo, ty už nemůžeš? Chceš zatlačit?“
„Ne, mě se nelíbí ta odbočka k cíli, protože tu nejsou už žádné
rozkvetlé stromy. Ale zajímá mi ten pěkně postavený altánek na
konci této cesty.“
„Dobroš, pojedeme se tam podívat, vypadá nádherně.“
Když jsme k altánu přijížděli, tak kousek za ním kvetl zlatý déšť.
„Pepo, ty máš štěstí v neštěstí! Pro veliký úspěch, že jsme se tak
nečekaně v Lounech potkali, dáme si ještě do třetice jednu pusinku!
Mám radost, že jsme oba v pohodě!“
Byl jsem moc rád, že napadlo Renátku to samé, na co jsem myslel
také já. Dostal jsem znovu nádhernou a sladkou pusinku. Víc jsem
Renátku pevněji objal, zmáčkl ji a políbil navíc na teplou sametovou
šíji a i déle, beze svědků ji držel. Bylo to nádherně omamné a velmi
něžné, že bych ji držel v objetí i hodinu. Když jsem ji nerad pustil,
dostal jsem ještě přídavkem jednu pusinku a mezi mé rtíky ještě
navíc laškovně a rozpustile vystrčila jazýček. Bylo to neskutečné, že
jsem ani nedutal a držel ji za hebkou, sametovou a malou ruku. Jen
jsem se zmohl říci několik slov:
„Renátko, ty dovedeš svou živelností neskutečně chlapa na vozíku
potěšit! Děkuji moc! Za rok jsem tu v Lounech jako na koni znova!“
Jelo se mi k cíli zase o něco lépe, jako kdyby mi někdo přidal pod
vozík malý motorek. Bylo mi moc krásně po těle a hlavně na duši.
Když jsme dojeli až do cíle, šla paní Renátka hledat svého vnuka.
Jakmile odešla, tak mě najednou rozbolely ruce. Byl jsem náhle
hodně unavený z projížďky a měl jsem ten okruh absolvovat celý a
sám se soupeři, bez paní Renátky. Těsně před startem ke mně
Renátka přišla a motivovala mě pro změnu nádhernou štípanou
pusou. Že použila také i svého jazýčku o tom jsem věděl jen já. Když
nadešla doba startu, tak jsem čekal mnohem více soupeřů. Zvědavě
jsem si prohlížel své soupeře. Byli jen tři vozíčkáři a dívka na
poníkovi. Ta mladší paní na vozíku kolem padesátky, by se dala
porazit. Nikam se nepoženu, říkal jsem si, a budu se jí držet. Horší to
bylo s pánem na elektrickém vozíku kolem čtyřicítky. To už bude
76
mnohem horší soupeř. Tomu to pojede stejně rychle jak po rovině,
tak i do jednoho kopečka. To bude soupeř jako hrom. O poníkovi se
slečnou na hřbetu, ani nepřemýšlím. Po letech na vozíku jsem cítil
těsně před startem takovou velmi příjemnou a už dlouho nepoznanou
startovní horečku a nervozitu. Bylo mi příjemně po těle a těšil jsem
se jako nějaký závodník, jak budu tak patnáct minut bojovat nadoraz
se soupeři a hlavně sám se sebou.
Když konečně zazněl startovní výstřel, tak tu paní na vozíku,
kterou držela její dcera za držáky vzadu, tak jí netlačila, ale běžela,
sní jako divá. Na sto metrech měla na mne náskok snad padesát
metrů, jak s mámou metelila. Rychle mi došlo, že je to lidový závod,
tak ať má máma radost, když ji dcera rychle povozí. Na prvních dvě
stě metrech závodu jsem byl překvapivě rychlejší než můj soupeř na
elektrickém vozíku. Nikde jsem neviděl toho poníka. Asi když mě
viděl na startu, tak něco takového ještě neviděl a zapomněl
odstartovat. Když jsem viděl marnost nad marnost stíhat tu paní
s dcerou, zpomalil jsem a soustředil se na souboj dvou mužů o druhé
místo. Zvolnil jsem tempo a nechal se „električákem“ dojet. Když
jsem byl dojetý, bylo těžké držet s ním krok. Jel pořád stejně rychle
jak na rovině, tak i do kopce a hlavně do zatáček. Pořád mi ujížděl a
to jsem už zase makal nadoraz, jako po startu. Jedinou šanci jsem měl
z mírného klesání, kdy jsem místy i třiceti metrovou ztrátu znatelně
zkracoval. V polovině tratě nás začali předbíhat děti s rodiči, kteří
startovali minutu po nás. Většina rodičů byli pohodáři a běželi podle
děcek. Jen jedna velmi soutěživá matka táhla za ruku za sebou jako
prapor asi šestiletou holčičku, která si hlasitě stěžovala:
„Maminko! Já už nemůžu!“
„Vydrž, za chvilku jsme už v cíli,“ a táhla ji dál jak psa na vodítku a
pobízela ji slovy.
Věděl jsem, že do cíle zbývá ještě několik set metrů a chtěl jsem
matku okřiknout, že ta holčička nemůže a jel jsem deset metrů za
nimi. Náhle přišel další táhlý kopeček a nemohl jsem ze sebe ta slova
vůbec dostat. Navíc další asi desetileté děvče, které mě předběhlo,
najednou si kleklo na jedno koleno a klíďo, bíďo si zavazovalo
77
tkaničku! Nechtěl jsem do ní vrazit. Musel jsem zpomalit a objet ji.
To už eliktričák měl náskok snad padesát metrů. Marně jsem ho
stíhal a jel na krev a na doraz. Jen jsem si říkal, že mu musí dojít
baterky. Jediné co mi hnalo do cíle bylo, že cílová rovinka je
z kopečka a tam mám šanci ho předjet, i když mě z každým ujetým
metrem opouštěli pomalu síly. Nepomohl mi bůh, ale znalost tratě.
Po malých dětech startovali za dvě minuty ty větší a běželo se ne
jedno kolo, ale rovnou dvě. Můj soupeř si šetřil na mne a na závod
baterky a trať si jistě neprojel. Místo aby zabočil do cíle, vjel do
druhého okruhu a metelil asi sto metrů za ostatními běžci, než ho
zastavila velmi všímavá pořadatelka a poslala ho správně do cíle.
Když se vrátil zpět do cílové rovinky, tak jsem ho zrovna míjel a
posledních sto metrů jsem ho cítil přilepeného na zádech. Jel jsem na
doraz a vědomí, že je už za mnou, mi dodalo novou a neskutečnou
sílu do ochablých paží. Už mě nedojel. Po projetí cílem jsem cítil
zase takový příjemný pocit v těle, že to mám za sebou a mělo to
stejnou intenzitu, jako když jsem uběhl před několika lety svých šest
maratonů. Nové poznání bylo i to, že jsem byl propocený jako už
sedm let ne. Pot ze mne doslova tekl, ale bylo mi nádherně. Když
můžete po úraze cvičit doma jen rukama, tak se moc nezpotíte, ani za
půl hodiny. Byl to nádherný a slastný pocit. To už na mne za cílem
čekal syn a lounští atleti Pepa Frolík a Láďa Marek. Oba za nás, v
barvách atletů Sokola Dolní Zálezly závodili v Krajském přeboru
družstev mužů. Doběhla i paní Renátka s vnukem. Byla krásně
růžovoučká a zadýchaná stejně jako já. Navíc měla po běhu velkou
žízeň a byla hodná, vláčná a krotká. Když se vydýchala, tak mě řekla:
„Loni jsem vnuka hnala před sebou a letos mi od poloviny okruhu
říkal babi, přidej a babi makej!“
Syn Pavel koupil po delším čekání u stánku s občerstvením s velikou
frontou lidí tři piva. My jsme s paní Renátkou zatím vychladli a
vydýchali se a pivko v nás jen zasyčelo. Syn se divil, jaký máme oba
splávek. Když jsem doplnil další tekutiny a energii, bývalo mým
zvykem po běžeckém závodě se vyklusat. Navrhl jsem Renátce ještě
malé projetí a rozchození únavy. Divila se moc, že se mi ještě chce
78
huntovat si tělo, ale projít se šla. Nejdříve ale musela koupit vnukovi
Studentskou pečeť a limonádu, že babičku letos poprvé porazil. I já
jsem Renátce koupil čokoládu, abych ji poděkoval za nečekaně
nádherný den, za nevšední péči i za překvapivé setkání. Vyměnili
jsme si mejlové adresy i mobily. Za rok v květnu, pokud nám zdraví
oběma dovolí, se opět uvidíme. Kdo zaběhne či zajede pomalejší čas,
platí tomu lepšímu velkou čokoládu a musí vítězi splnit tři přání. Už
se do Loun těším a vůbec mi nebude vadit, když prohraji. V mém
případě je to úplně jedno jestli pusinky tak krásné ženě dávám, nebo
je od ní jen dostanu. Vím, že budou mnohem sladší, než ta největší
Studentská pečeť, či jiná čokoláda, kterou u nás v Albertu prodávají.
ZA DOBROTU A POMOC DÁMĚ DO KOUPELNY.
V sobotu jsme si udělali s manželkou Renátkou velký nákupní
výlet z Milovic do Hypernovy v Poděbradech. Moc se mi tam sice
dvakrát během týdne nechtělo, ale také se mi nechtělo smrdět zase o
víkendu jako v celém týdnu, samotnému doma. Cestovat autem není
zrovna pro vozíčkáře dobrý nápad, když jsem něco špatného snědl a
měl jsem už dva dny průjem. Manželka vyřešila velmi rychle mou
kalamitu, jistícími pemprskami. Moc jsem to uvítal a nechtěl jsem
totiž napodobit jednoho známého a nejmenovaného paraplegika. Na
něj přišla průjmová kalamita naprosto nečekaně v autě. Co to koštuje,
to ví moc dobře každý vozíčkář, který to zažil. Zasviněné auto, vozík,
přesouvací prkno, vy a k tomu ještě naštvaná partnerka. Doma pak
další věci, hromada prádla, které se musí vyprat několikrát a
neskutečný smrad. To vše manželka nasazenými pemprskami
eliminovala. Dobře jsme v Hypernově nakoupily i vše na sociálním
úřadě zařídili. Byl jsem v pohodě do té doby, než jsem bleskurychle
reagoval na něco atypického a chtěl jsem té krásné a mladé
nebožačce jen trošku pomoci. Za odměnu jsem byl, jak už to v Česku
chodí, potrestán. Ne nějakým debilem, ale mým vlastním pozadím,
které mě nečekaně zradilo. Ale pěkně popořadě. Když manželka
naložila všechen nákup do auta a šla odvést nákupní vozík, tak jsem
si všiml kousek ode mne velmi pěkně tvarované a prsaté blonďaté
79
čtyřicítky. Nakládala rychle jako každý jiný svůj nákup do auta.
Když ji upadl na zem trs banánů, tak se pro něj bleskurychle ohnula a
silně si neskutečně a hlasitě ta decentní dáma pšoukla. Rychle se
narovnala a byla červená víc než mě od mládí známá Karkulka. Lidi
na parkovišti v našem okolí se zvědavě otáčeli, smáli se a čekali,
jestli neuvidí nějakého přerostlého řidiče TIRÁKU. Chtěli jistě vidět
autora prdu - rozparovače. Nenapadlo mi nic horšího než se ohnout
na vozíku také a odpoutat pozornost lidí od té nešťastné a krásné
blondýnky. Povedl se mi také pěkně hlasitý pšouk, který na rozdíl od
jejího pěkně suchého, varovně zabublal. To už všichni lidi v okolí
koukali mým směrem a mysleli si, že jsem se určitě nadvakrát pěkně
pos.al! Bohužel až napodruhé, ale vyšlo to nastejno. S radostí v tom
mém smutku jsem viděl, jak se té blondýně viditelně ulevilo a vrátil
se jí po viditelném zděšení opět do tváře úsměv. U mne to bylo
naprosto opačně. Mě se přitížilo na těle, na duši i v kalhotách. Po
chvilce ta blondýna, když ji zmizel ruměnec z tváře, přišla velmi
nečekaně až ke mne a řekla mi tiše:
„Moc vám pane, děkuji za pomoc a moc se omlouvám. Ještě se mi to
nikdy nestalo takhle veřejně. Nedal jsem na sobě nic znát, co mám už
pár vteřin v gatích a jen jsem řekl:
„Pro tak nádhernou ženskou, by to asi udělal každý heterosexuál.“
Dostal jsem od blondýnky asi za odměnu ještě pusu na čelo. Od
manželky po chvilce pro změnu drškovou, že je chvilku pryč a já se
tu olizuji s nějakou cizí babou. Když jsem ji řekl co se jí a mě stalo,
tak se chechtala celou cestu domů, až slzela. Doma když uviděla na
vlastní oči tu nadílku, tak ji humor přešel, stejně jako mne. Za
dobrotu jsem nešel na žebrotu, ale rovnou do koupelny na tělesnou i
duševní očistu. Když dlouho člověk sedí na vozíku, tak často si uleví
vždy nečekaným větříčkem při zmáčknutí břicha, když mu něco
upadne na zem a musí to zvednout či při polohování v posteli. Je to
lidský a potěší mě to vždycky, i se mi uleví, když široko daleko nikdo
není. Ale musí to být, jak všichni vozíčkáři vědí, příjemně libozvučné
a ne bublavé. Ale to ví už každý smrtelník, který byl v životě místo
slepé patrony, překvapen patronou nečekaně ostrou.
80
NEVĚŘÍCÍ DOKTORKA.
Po těžkém úraze na kole jsem si konečně po půl roce vyhojil
všechny rány a šrámy na těle i na duši. Po nekonečně dlouhém válení
se v nemocniční posteli, jsem se dostal v LDN-ce v Ryjicích konečně
na můj nový invalidní vozík. Vlastně sám nedostal. Museli mě tam na
něj doslova dva sanitáři hodit jako pytel cementu, abych se vyvenčil
a zapracoval trošku na mé špatné fyzičce. Nějak jim to se mnou
napoprvé moc nešlo, protože jsem jim spadl, sice kontrolovaně a
šetrně, až na zem. Nějak blbě mě vzali „do svých“ a já jsem jim se
svou devadesátkou kil, nějak vyklouzl. Sympatické od sanitářů bylo
to, že mě statečně do poslední chvíle oba drželi a prakticky mě
posadili zjevně nechtěně na zem. Ze země mě hodit zpět na vozík
bylo ještě horší. Vozík jim ujel, protože jeden spoléhal na druhého,
že ho zabrzdil. Hodili mě raději opět do postele, kde jsem před
minutou už několik týdnů byl. Sledoval jsem s hrůzou, jak se radí a
jaké záměry mají se mnou dále. Uvědomil jsem si, že to nejsou ti
staří mazáci sanitáři, kteří tu doposud sloužili až do roztrhání těla, na
který jsem byl už několik měsíců tady zvyklý, ale že jsou to fungl
nový civilkáři. To už jsem je trošku přemlouval, ať to zkusí znovu,
aby si to náhodou nerozmysleli, že jsem pěkně zabalený v pepmrsce,
že se moc těším ven, jak mě vyvenčení doporučila paní doktorka a že
ze mne nic nevypadne a že mě už nemají stejně pomalu co nového
zlomit. Moc mi nevěřili, jako já jim. Jeden po chvilce vysvětlování
odešel. Asi nejspíš pro kvalifikovanou posilu. Ten svalnatější
z přišlou letitou a mě známou posilou, mě po domluvě, na vozík
hodili raz dva, podle instrukce toho služebně staršího sanitáře.
Pochválil jsem oba, jaká je to paráda, když nespadnu na záda a jak
jim to krásně šlo, jako bych byl nějaké lehoučké fifipírko.
Pohybovat se po LDN-ce sám vlastními silami, byť jen na
invalidním vozíku, to byla pro mne nová a doposud nepoznaná
paráda. Neotravoval jsem ráno před snídaní personál se zalitím kafe a
dal jsem si z automatu dole v přízemí za pět kaček, kapučíno sám.
Čumět dennodenně jen do stropu a na telku, mě už fakt nebavilo.
Ještě že tu byly sestřičky v krátkých sukýnkách, které jsem bral jako
81
své strážné a navíc moc pěkně vyvinuté andělíčky. Když jsem se
dostal poprvé sám přes špatně se zavírající výtah ven do nádherného
lesoparku a potkával jsem pěkné rehabilitační sestřičky z pacientů
z jiných oddělení, dostal jsem neskutečně velkou chuť do nového
života na vozíku. Přemýšlel jsem hlavně nejvíce, co vylepšit na mém
vyprazdňování stolice, které mě trápilo a za které jsem se styděl, že
ho nezvládám tak jako dříve, když jsem od prsních bradavek dolů
ochrnutý. Vadilo mi, že se vždy nečekaně pokadím a pak v tom
smrádku a kalamitě musím ležet a čekat na sanitáře jako každý tady,
až na mne přijde řada. Ležel jsem na čtyřlůžkovém, posledním pokoji
ve druhém patře. Na oddělení bylo celkem 42 postelí a málokdy byla,
tak maximálně jeden den, některá postel volná. Jednou jsem se ráno
před ranní očistou zeptal škodolibě takové pořád naštvané, hubaté,
líné a tlusté sestry a takové jako z reklamy vyšité naší „milky“:
„Sestři, kolik lidí dneska nemělo po ránu bláto na hřišti?“
Na odpověď jsem nemusel dlouho čekat.
„Včera byly zase k večeři ty debilní fazole, a jestli nejste posr.nej
taky, tak mi na ty všechny nepos..ný stačí bohatě jedna ruka a to mi
ještě jeden nebo dva prsty zbudou!“ řekla naštvaně.
To byl i můj problém. Zjistil jsem tady, že to co je lidský, tak smrdí
vždycky a většinou až nelidsky. A to co je cizí, není zlato ryzí, ale
smrdí to třikrát více, než to moje nadělení pode mnou na pleně.
To jsem musel prioritně nějak vyřešit, hlavně abych mohl fungovat
doma zase jako člověk a abych nemusel sehnat z obecního skladu CO
plynové masky pro hosty a celou rodinu. Hlavně proto, aby manželka
nemusela dělat to co sanitáři a sestřičky tady dělají někdy i třikrát
denně, když bylo něco mastného k jídlu. Jezdil jsem se koupat se
sanitáři na svém imobilním zvedáku do koupelny a při koupání mě to
napadlo. Připravil jsem si předem slabou gumovou rukavici a požádal
o velký lavor, který sanitář dal v koupelně pode mne. Namydlil jsem
si zadek mýdlem a sáhl jsem si do análu prstem, který se pomalu po
boji nechtěně otevřel. Když jsem zajel hlouběji, ucítil jsem na prstu
přesně to, co jsem hledal. Aby se ta tak pracně otevřená dírka zase
nezavřela, točil jsem pomalu prsten po obvodu svěrače dokola a
82
zkusil pořádně jako dříve zatlačit. A ono to světe div se, pomalu, ale
jistě, po milimetrech šlo! Když jsem přitlačil trošku víc, vypadlo ze
mne něco hnědého, velkého a dlouhého, jako husitský cep. Radostí
jsem zařval nad tím povedeným dílem, jako Tarzan, až přiběhla nová
mladá sestřička, která si myslela, že jsem spadl. Když uviděla tu mou
velkou nadílku v lavoru, tak koukala se svými velkými kukadly tak
nevěřícně po té veliké koupelně, jestli mi náhodou někdo s tou
hromadou co se mi povedla, nepomáhal. Asi týden jsem ten svůj
úspěch před doktorkou úspěšně tajil, a když se mi to dílko podařilo
pokaždé očistě těla v koupelně, byl jsem velmi spokojený. Při malé
vizitě jsem se paní doktorce konečně pochlubil, co jsem se sám
naučil a poprosil jsem ji, že by mně bohatě stačilo, kdyby mě sanitář
hodil ob den do koupelny na vyprázdněni a vykoupání. Dvakrát
v týdnu se mi to zdálo málo. Také jsem se zmínil o neskutečně veliké
perspektivě mých snížených nákladů na ložní prádlo pro mne a LDNku. Nechápavě na mne koukala a nevěřícně řekla:
„Jak se můžete sám vyprázdnit, když jste od prsou dolů ochrnutý?“
Prostě mi nevěřila a mě to bylo jedno. Věděl jsem své. Jen se mě po
chvilce dumání, nenápadně zeptala, kdy se budu zase koupat.
Když pro mne přijel za dva dny sanitář, ať se svlékám, že půjdu do
koupelny, tak nějak více se mnou nezvykle špásoval a culil se. Bylo
vedro a dopolední osvěžení jsem před tím zvyklým večerním, uvítal.
Když jsem byl v koupelně jako po celý týden předtím u sprchy zády
ke dveřím a nasadil jsem si gumovou rukavici, tak jsem měl nějak
podvědomě takový divný pocit po těle. Otočil jsem se a uviděl
v zadní části koupelny u dveří asi tak osmičlennou „vládní delegaci“
celou v bílém, v čele s paní doktorkou. Tak jsem se lekl, že se mi
neskutečně scvrkla prd. l, že jsem nemohl chvilku najít svůj řitní
otvor. Tak jsem byl nervosní, z toho, kolik že to lidí na mě čumí zde,
kde jsem nejraději sám nejen já, ale i každý král. Vím dobře, že ani
pes se rychle nevys.re, natož já a ještě na povel, jako nějaká atrakce,
ještě s tak krásným a známým obecenstvem. Když jsem tu správnou
díru celý zpocený na čela konečně našel a anál se po krátkém souboji
otevřel, tak jsem si na tom zatlačení, dal opravdu záležet. Vylítlo to
83
ze mne po předvčerejší hrachové kaši, jako neřízená americká střela
Persching. Povedlo se mi to, hned na první tlačící pokus. A to mi
nelezly oči z důlku, jako pak často později po tužší stravě.
Vítězoslavně a hrdě jsem otočil hlavu po svém výkonu směrem k
obecenstvu, ale to už nebyla v koupelně ani jedna bílá noha.
Při další následující vizitě mě paní doktorka hodně pochválila, že
něco takového, ještě v životě od paraplegika ani kvadruplegika
neviděla a ani nevěděla, že to vůbec šlo. Byl jsem moc rád, že si
rozšířila doktorské obzory. Navíc mě ještě potřepala pravicí a řekla
mi, že jsem velmi šikovná česká hlavička. Že nemyslím pořád jen na
ženské plémě, ale že jsem udělal velmi důležitý krok, ke své daleko
větší samostatnosti. To já jsem v duchu také pochválil své zbytkové
břišní svaly, neskutečně přizpůsobivý svěrač a hlavně svou prd. l, za
to, co neskutečného zase umí. I po mém úraze na kole.
Takto obden praktikuji své vyprazdňování, těžce ochrnutého
paraplegika už několik dlouhých let a mou metodu, převzalo i pár
kamarádů podobně postižených, s kterými jsem byl v pražském
Parapleti, v Kladrubech či Košumberku. Překvapivě se našlo i
několik paraplegiků, kterým více vyhovoval čípek a pak na boku
několika hodinové čekání, než se mu povede to, co já zvládnu během
několika minut. Navíc se při této proceduře, sám na zvedáku ještě
pěkně vymydlím, vykoupu a na závěr ještě studenější vodou osvěžím,
abych byl odolnější proti nemocem a virózám, které všude řádí jak v
zimě, tak i v létě. Trošku mi k tomu pevnému zdravíčku pomůže
přesná dávka 2 000 mg vitamínu C, jak mi doporučila paní Docentka
Bartoníčková z Motolské urologie. Od té doby minimálně, vlastně
téměř vůbec nemarodím. Jinými slovy řečeno. Marodím mnohem
méně než můj mladší syn Pepča i méně než má ženuška Renátka.
Hosté k nám bez problémů chodí, mouchy k nám létají
velkými dveřmi z balkónu, kde nemáme žaluzie. Já se opět cítím zase
tím normálním, obyčejným, českým civilizovaným člověkem a ne
jako smradlavým tchořem, jako jsem byl půl roku v LDN-ce
v Ryjicích, když jsem byl ještě Pepa posera. Být jednou v životě
vynálezcem, který usnadní na únosnou mez lidské soužití, je darem.
84
CO SE V MLADÍ NAUČÍŠ, VE STŘEDNÍM VĚKU JAKO ….
Když atleti, hlavně běžci vytrvalci Sokola Dolní Zálezly jako
jediná vesnice v Severočeském kraji soutěžila v osmdesátých letech
dvacátého století v KPDm (v Krajském Přeboru Družstev mužů), tak
jsme bodovaly jen v delších bězích. A to ještě jen ti nejlepší z nás.
V celkovém součtu všech bodů z patnácti disciplín a dvanácti
družstev jsme byly mezi posledními, protože jsme obsadily jen tři
běžecké disciplíny a to bylo málo na lepší umístění družstva.
Když jsem jako závodník i předseda celé TJ a oddílu lehké
atletiky študoval výsledky, tak jsem zjistil, že na 1500 m a 5000 m
startovalo 25 a 22 běžců, z toho 5 a 8 našich a bodovali jen dva a
čtyři. Naopak ve skoku o tyči bodovali všichni startující, jen čtyři
borci! Pepa Růžička za 6. místo v běhu na 5000 m získal 5 bodů a
porazil 16 soupeřů. Bodovalo se prvních deset míst 11, 9, 8, 7, 6, 5,
4, 3, 2 a 1 bod. Já, vytrvalec amatér, se honím s takovými borci, jako
je reprezentant Československa Václav Mládek z Lovosic a jiní, kteří
mi dávají dvě kola a něco. Oni už vyklusávají a já finišuji do cíle a
snažím se vylepšit svůj osobák na 5 000 n o nějakou tu sekundičku.
A ve skoku o tyči se válí tolik bodů za páté, poslední místo.
Zjistil jsem v propozicích soutěže družstev, že základní výška na
které se v tyči začíná je 220 cm. Startující borci začínají tak na třech
metrech. 252 cm jsem kdysi bez problémů skočil při desetiboji po
několikadenním tréninku! Ale před 15 lety! Zjistil jsem také, že
pořadatel každého kola závodů družstev je povinen mít připravenou
jednu tyč pro závodníky, takže nemusím žádnou shánět a ani sebou
jako jiní ji vozit. Skočit 220 cm to bych zvládl, ale z voleje asi těžko.
Měli jsme oddíl lehké atletiky a k běhání v okolních lesích jsme
žádné atletické nářadí nepotřebovali. Jen své nohy a chuť se
proběhnout. Neměli jsme tyč ani doskočiště, jen jsme postupně
koupili disky, oštěpy a koule, s kterými trénovala má první manželka
na soutěže Tělesně Postižených. Před domem v Dolních Zálezlech
byla louka, na které jsme házely a vrhaly nářadím. Někteří maratonci
po těžkém maratonu v Domažlicích za velikého vedra také vrhaly, ale
ne nářadí, ale šavle, až do Davle. Požádal jsem zámečníky bratry
85
Pokorné ve sklárně, aby mi podle plánku udělali tyčkařský plechový
kaslík a koulařský kruh. Když jsem vezl domů do Zálezel odpadové
dřevo, rozbité dřevěné palety na podpal do kotle Dakon, tak jsem si
mezi ně jako každý správný zaměstnanec ústecké sklárny něco
potřebného přihodil pod dřevěné palivo. Kaslík i vrhačský kruh jsme
zabetonovaly se Standou Kramperou na louku. Doskočiště, čtyři
pytle molitanu jsme koupily od Spartaku Roudnice za pěti kilo. Místo
tyče jsme používaly ze začátku vodovodní dvoumetrovou trubku
coulku od instalatéra pana Jiřana Sypeckého. Když jsme měli vše
pěkně pohromadě, přitáhly jsme ze Sokolské tělocvičny stojany na
výšku, které byly vysoké jen dva metry. Konečně jsme mohli
trénovat skok do výšky i o tyči. Po týdnu tréninku s Pepou Zygarem,
později zasloužilým tátou sedmi dětí, nám byly dvoumetrové stojany
malé. Jako základ nácviku techniky skoku o tyči to bylo dobré, než
po půl roce nějaký blbec jednoho dne molitan podpálil a přišli jsme o
na naše tehdejší poměry, velmi kvalitní doskočiště. Navíc jsme to
museli po tom debilním žháři ze sousedství i uklidit. Kdo to podpálil
nám bylo jasné. Všude v okolí je nějaký mamlas, kterému furt něco
vadí. Když má i takovou krávu ženu za sousedku, je to neštěstí, pro
všechny široko daleko. A takové sousedy jsem tenkrát opravdu měl.
Hamty, hamty ať mám víc než tamty! Jsou holt lidi, kterým vadí
aktivita jiných i štěbetání dětí, kousek od jejich pozemku a bydliště.
Když ale oni něco slaví a ruší půlku obce, tak to je dobré i možné,
protože oni jsou něco víc a mohou si to dovolit. I pokutu. Pak se diví,
že nemají přátele, a když přijdou do hospody, tak si od nich každý
odsedne a nemá náladu na jejich průpovídky kolik za den topení
propálí metrů kubických plynu. Moc se mi líbil citát jednoho
kamaráda, který prohlásil:
„Až pačmák natáhne jednoho dne konečně brka, tak se jeho žena
bude v kremaci sama bát, jak málo lidí, tomu korunovanému a
debilnímu volovi přijde na funus!“
Při školení trenérů a rozhodčích 3. třídy v Jablonci jsem
požádal krajského předsedu atletů pana Václava Poláčka, že by nám
bodla od atletů Liazu nějaká jedna zlomená tyč. Pan Poláček byl muž
86
činu, a když jsem po úspěšných zkouškách jel domů, tak jsem jel i
s téměř třímetrovou laminátovou tyčí. To bylo úplně jiné kafe s ní
skákat než s tyčkami duralovými nebo bambusovými.
V Krajské soutěži družstev mužů jsem zákonitě přestal běhat
vytrvalostní běhy a všechny běžce hnát před sebou. Začal jsem skákat
o tyči ten základ 220 cm. První závod ve skoku o tyči ve Varnsdorfu
byl strašný. Měli tam jako sviňa těžkou kovovou tyč, kterou někdo
nevím, jak zlomil a pak někdo začátečnickýma sváry zase svařil. Spíš
ji seškvařil. Když jsem ji natáhl před sebe, tak vypadala jako nos
letadla Concordu. Rozcvičil jsem se proběhnutím k doskočišti s tyčí v
ruce a měl jsem co dělat, abych se do kasliku tyčí trefil a odrazil se.
Doskočiště bylo super. To bylo to jediné, s čím jsem byl spokojený.
Jako na potvoru nás bylo sedm. Čtyři body za poslední místo by byla
paráda. To Milan Varchola za stejné body musel ten den porazit
jedenáct chrtů na 1 500 metrů. Já žádného, jen skočit ten základ.
Při prvním skoku mi ta chatrná a zfušovaná tyč dole praskla a
já shodil laťku hlavou. Rozhodčí u tyče, asi místní trenér tyčkařů se
mi drze zeptal, jestli jsem někdy v životě o tyči vůbec skákal?
Odpověděl jsem mu, že ano. Pak se mne ještě po chvilce zeptal
odkud, že jsem. Když jsem mu řekl, že ze Zálezel, měl hubu od ucha
k uchu, jak se smál a drze mi řekl, že to dneska stejně neskočím a
jestli jo, tak sežere zápis. To mě fakt naštval. Na naší louce jsem
skákal dva metry jako na běžícím páse a tady to bylo jen o jeden
černošský penis více. Nejhorší bylo, že nebyla už žádná tyč, na které
bych mohl skákat. Po půl hodině nějakou konečně našli a já se s ní
trošku seznámil. Druhý pokus jsem shodil za radosti toho velmi
škodolibého rozhodčího bokem. A ten třetí mi vyšel nejlépe a čistě
jsem se dostal přes laťku i jsem odhodil tyč a nemusel mi ji
pomocník rozhodčího rvát s rukou. Šel jsem za tím rozhodčím a řekl
jsem mu vítězoslavně: „Kde máte ten zápis, který jste chtěl sníst?“
Naštvaně mi zápis ukázal a zeptal se drze:
„Budete skákat ještě dále?“
„Budu na další postupné výšce 240 cm skákat, jedině když mi půjčíte
váš laminát,“ řekl jsem a věděl, že spíš to byla pro ostatní borce
87
potupná výška. 240 cm jsem už neskočil, i když třetí pokus byl velmi
nadějný. Později jsem skákal občas i 240 cm, ale stačil mi na body
vždy základ 220 cm v nejnižší krajské soutěži družstev mužů. O víc
se snažit nemělo cenu. Bodů bych více stejně nezískal a nechtěl jsem
dělat estrádu divákům a hlavně zdržovat ostatní tyčkaře. I v hodu
kladivem startovalo málo závodníků a doslova se tam válely body
jako v trojskoku, v hodu diskem, v hodu oštěpem a v běhu na 110 m
překážek. Časem jsme obsazovali našimi běžci všechny disciplíny a
často jsme bodovaly dohromady více za poslední místa v jiných
disciplínách více, než naši běžci. Naší motivací bylo porazit Béčka
Bíliny, Litvínova, Mostu a hlavně Spartaku Ústí n.L., kteří uznávali
jen sprintery a měli všechny vytrvalce a štrekaře za magory.
Po třech letech se někomu znelíbily dva body za výkon v
oštěpu za 11,20 m či v kladivu tři body za 26,66 m. Stejné to bylo i v
jiných disciplínách, kde startovalo aspoň deset závodníků, z nichž
byli naši dva až tři běžci do počtu. Každý muž mohl startovat ve
dvou disciplínách a ve štafetě 4x100 m, což jsme jako Zálezelští vždy
beze zbytku využívali. Krajské generalitě se zdáli výkony některých
našich běžců v jiných disciplínách hodně nedůstojné, tak vymysleli,
že výkon, který nebude mít hodnotu třetí výkonnostní třídy, tak
závodník dostane jen 50% bodů za svůj výkon. Tak jsem měl téměř
pravidelně za páté místo v tyči místo šesti bodů, jen tři, než v
Jablonci a Liberci postavily D a E družstva, kde byli jejich velmi
dobří dorostenci. Třetí výkonnostní třída v tyči byla rovné tři metry.
Navíc nově, za výkony druhé výkonnostní třídy byly dva body navíc
a u první VT čtyři body. Ty získával Vašek Mládek na 5 000 m
pravidelně. Soutěže na dráze měly své kouzlo ještě větší, když za nás
začali závodit Kubánci, pracující v Ústecké sklárně. Byli to sprinteři,
skokani, oštěpaři a ne běžci. Díky nim jsme byli několikrát jako
jediná vesnice i třetí v KPD mužů z počtu až patnácti družstev,
vesměs Bé,Cé,Dé a Éček velkých oddílů z měst celého tenkrát ještě
Severočeského kraje! Od Kadaně a Chomutova po Jablonec až
Liberec. Byly to nádherné roky našeho atletického oddílu Sokola
Dolní Zálezly. Béčko Spartaku UL jsme poráželi s Kubánci vždycky.
88
KRÁLÍK PEPOUŠ.
Na jaře, na zahradě v Dolních Zálezlech, čerstvě narozený
králíček Pepoušek, měl také, jako mají všichni lidé na celičkém světě
svého tatínka a maminku. Navíc měl i čtyři malé sestřičky a ještě
další dva bratříčky, s kterými bydlel v teplém pelíšku, z kožíšku své
maminky. Žil ve velké panelákové králíkárně, kterou před dvaceti
lety postavil děda Lucinky a Terezky, Pepa. To bylo ještě před jeho
úrazem na kole, kdy běhal po zahradě každý den, jako dneska bílá
špicka, fenka Ája. Nejdříve jako všechna lidská a zvířátková
miminka, bumbal králíček Pepouš se svými sourozenci od maminky
mateřské mlíčko, které mu moc chutnalo. Po narození velmi malinké
králičí dětičky rostly bumbáním mlíčka, jako z vody.
Po několika měsících vyrostl králíček Pepouš s bratříčky ve
velkého kluka a všechnu travičku, lupeny se zelí i nať od mrkvičky,
co mu během dne vždy někdo přinesl, tak na posezení snědl. Stejně
tak jako taťka Kačenky a Irenky strejda Pavel, když přišel utahaný z
práce domů. Pozadu s papáním nebyl ani druhý syn dědy Pepy,
Pepánek. Ten je s maminkou Jitkou, tatínkem Lucinky a Terezky.
Když byl tolika králíčkům jejich byteček za pár měsíců malý, tak
děda Pepa tu velikánskou rodinku rozdělil, aby se neušlapali a
hlavně, aby pořád věčně hladový králičí kluci to svým sestřičkám
všechno nesnědli. Děda Pepa dal králíčka Pepouše do menší, volné a
nové králíkárny, hned vedle, ještě se dvěma brášky. Prostě byli kluci
s klukama a holky s holkama. Tatínka, velkého Pepíka a maminku
ponechal spolu, v takovém větším králičím vejměnku.
Z jednoho velkého králičího bytečku měla najednou celá
velká rodinka se sedmerčaty, najednou bytečky tři. Pepouš i jeho
bratříčci Mireček a Pavlíček měli nejraději čerstvý, zelený jetelíček
se čtyřlístky pro štěstí, od dědy Lucinky a Terezky, Pepi. Tu
šťavnatou pochoutku musel děda vždy navečer nasekat kosou a v
nůši ji pak králíčkům přinést a všechny spravedlivě podělit. To byla
pro všechny velikánská dobrota i pro králičí maminku s tatínkem i
králičí sestřičky Kačenku, Lucinku, Terezku i Aničku. Když všechno
s chutí večer králíčci spapali, tak brzy ráno děda Pepa, když nešel do
89
práce dal králíčkům zbytek travičky a tvrdý chleba navíc, aby si
všichni nabrousili zoubky. Když šel ráno do práce, tak králičí rodinku
nakrmila babička Kyselová, která už byla v důchodu. Dala té krásné,
věčně hladové a chlupaté králičí rodince zbylý jetelíček. Děda Pepa
jezdil trabantem sršáněm za tmy do práce a králíčci ještě spinkali.
Jetelíček nebyl ráno už tak šťavnatý jako večer čerstvě posečený, ale
pořád byl lepší, než polosuchá tráva s bodláky, z obecní louky.
Když děda přijel odpoledne z práce, tak šel ihned s hlídací psí
holčičkou Ájou na zahrádku, kde pěstoval s babičkou zeleninu. Utrhl
si čerstvou zeleninu, nejraději kedluben a mrkev, na kterou měl chuť,
k svačině. Vždy se šel nejdříve ze všeho podívat na ty své chlupaté
kluky a holčičky, jak jím říkal. Udělal jim vždy velikou radost
z přineseným lupením z kedlubnů a mrkviček, které baštil jako
zdravou výživu s vlákninou. Každému králíčkovi navíc umyl jednu
malou mrkvičku z deseti dlouhých vysazených řádků mrkve k
zimnímu uskladnění do sklepa, které postupně jednotil s natí a
každého králíčka sám postupně nakrmil. To byl pro králíčky vždy
svátek do doby, než se mrkev dojednotila. Pak se králíčci určitě moc
těšili, až se bude na podzim mrkev sklízet a dávat do sklepa do písku.
To nedostali jenom trávu, ale spousty oloupaných velkých kousků a
odkrojků s natí, že to pomalu nemohli ani sníst. A to jim pomáhali
všichni ostatní králíci. To už v nynější době dělá jen málo lidí na
vesnici. Mnohem lepší je mrkvičku dávat nakrájenou do igelitových
sáčků a pak do mrazáku a mít připravenou zeleninu na zimu do
zdravých, čerstvých a velmi chutných polévek. Různorodé
zeleninové směsky se dají koupit v supermarketech, navíc v krásném
balení a s obrázkem co vše v balení je. Obchodníci moc dobře vědí,
že i zelenina, jako každé jiné zboží, se kupuje očima.
Když děda Pepa a děda Oli, který přišel na návštěvu za svými
vnučkami a princezničkami Lucinkou a Terezkou, křupali na zahradě
jako správní nekuřáci mrkvičku, jako nějací dva králíci, tak vždy
některý z nich říkal vnučkám, které s nimi u zahradního venkovního
stolu seděly a byly, že si musí nabrousit zuby a že mrkvička je nejen
zdravá, ale i dobrá na oči. I princezničky obou dědů mrkvičku
90
dostaly, ale raději měly, jak postupně na zahrádce dozrávaly pozdní
bílé ředkvičky, jahůdky, třešně, letní a moc voňavá jablíčka, maliny,
meruňky a rybízy Jediný ze všech babiček a dědů co v okolí bydlí, je
děda Oli, který ještě nenosí brýle na čtení. Asi baštil hodně mrkve.
Když králík Pepouš vyrostl ve velkého kluka, a už ho
nebavilo se pořád prát se svými brášky, tak při odpočinku snil o co
nejlepším papaní. Raději chtěl odpočívat a pozorně sledovat, co to
bílého a o trošku většího než je on sám, běhá po zahradě a štěká.
Děda nechal Pepoušovi byteček na který byl zvyklý a jeho dvěma
bráškům přistavěl bytečky nové a větší. To aby se kluci mezi sebou
pořád neprali, baštili a bylo z nich hodně dobrého dietního masíčka.
To se Pepoušovi líbilo nejvíce, být sám. Nemusel tak rychle papat,
aby mu ty nejlepší kousky mrkvičky, kedlubny, kapusty a řepy
nespapali jeho stejně hladový bráškové Mireček s Pavlíčkem. Papkal
vše pěkně v klídku a nebolelo ho už nikdy z hltání bříško. Když do
králíkárny přes den svítilo hodně sluníčko a bylo vedro, dostávali
všichni králíčci do misek čerstvou, studenou vodu. V kožíšku co na
sobě nosili jim bylo velké teplo. Jednoho dne Pepouš sledoval od
rána toho dědu, který měl méně vlasů než ten druhý děda, co to dělá?
U nohou se mu motal ten bílý pejsek a děda té fence jak později
zjistil, říkal Ájo a drbal ji za ušima. Divil se, že děda Áju drbe za
ušima a jeho jen hladí po hřbetu. Děda Pepa totiž dělal velkou,
prostornou přenosnou klec, ve které se Pepouš mohl postavit i více se
i proběhnout. Když byla ta klec hotová, děda ji odnesl na zahradu a
postavil ji do vysoké trávy. Pak otevřel na boku přenosné klece
taková malá dvířka. Přišel k Pepoušovi, otevřel kotec, pohladil ho po
hřbetě a také podrbal za ušima jako Áju, aby Pepouš věděl, že mu
neublíží, ale že se půjde proběhnout po části zahrady s čerstvým
jetelíčkem a pampeliškami. V náruči přenesl děda Pepouše do té
záhadné ohrady se střechou, aby Pepoušovi a jeho následovníkům
nebylo vedro na sluníčku. Měli tam stín jako lidé pod slunečníkem,
do kterého se schovají. Než se Pepouš rozkoukal a narovnal si uši, za
které ho děda pevně držel, a zjistil kde to vlastně je, tak strachy
udělal pár králičích bobků. Pak se s velikou chutí pustil do čerstvé a
91
voňavé travičky, pampelišek a jetelíčku. Čerstvá travička mu tak moc
chutnala, že ji za hodinu téměř všechnu spapal. Lehl si na bříško a
moc si liboval jak ta zbylá a vykousaná travička a strniště ho
příjemně chladí, až sladce s plným bříškem usnul. Vzbudil ho až
druhý děda Oli, když se přišel podívat, co že to děda Pepa pro
králíčka Pepouše vyrobil za zázrak. Viděl jak Pepouš všechnu trávu s
chutí spapal a ještě pohnojil svými bobky louku. Ušetřil dědovi
trošku práce, při sekání kosou. Přemístil opatrně tu kukaň i s
Pepoušem asi o dva metry dál na nový jetelíček. Pepouš měl
najednou po probuzení zase čerstvou travičku, jako před hodinou.
Jeho králičí hlavička mu to nebrala a do toho lákavého a čerstvého
jetelíčku se dorůžova vyspinkaný znovu pustil. Když všechnu
travičku opět snědl a doslova vyluxoval i rohy kukaně, tvrdě usnul.
Večer ho druhý děda zase vzbudil. Už se totiž stmívalo a Pepouš byl
odnesen o pomalu o půl kila těžší do své králikárny. Jako zákusky k
druhé večeři dostal dva pěkně tvrdé krajíce chleba. Do jednoho se
ihned s chutí pustil, aby si nabrousil zuby na tu zítřejší travičku a
jetelíček, protože měl v bříšku ještě trošku místečka.
Ráno nečekaně Pepouše vzbudila babička, která šlápla na
hrábě, které tam děda zapomněl, když čistil večer králíčkům kotce a
vykydal jim pokaděnou podlahu. Naštěstí babičce hrábě bouli na čele
žádnou neudělaly. Jen ji praštily do hrudi. I když babča dlouho
nadávala jako špaček, tak dala všem králíčkům travičku, kterou také
občas někdy večer nasekala, když byl děda v práci na odpolední
směně. Takhle to šlo pěkně dokola každý den, od jara do podzimu.
To pak králíčci oproti létu papali v zimě nádherně voňavé, z travičky
a jetelíčku v létě usušené a uskladněné seno. V zimě, když mrzlo, až
praštělo, tak byl Pepouš moc rád, že má huňatý kožíšek, na který v
létě tak nadával. Když večer napapaný usínal, tak se těšil na
posunovací králičí kotec a zdáli se mu krásné králíčkovské sny o
jetelíčku, zelíčku a mrkvičce. V zimě dostával jen scvrklá a
vykrájená jablka, která se už nehodila ani na štrúdl. Nebyla to žádná
zvláštní bašta, ale byla pořád lepší než seno. A to už zazvonil veliký
zvonec a králičí pohádky je děti opravdu konec.
92
NEŠŤASTNÝ TONÍČEK.
Sanitář Toníček byl pro nás „ležáky“ v LDN-ce v Ryjicích na
Ústecku, víc než zlatý poklad. Vždy, když sloužil, splnil nám všem
velmi těžkým pacientům, veškerá možná i nemožná přání. Nikam
nepospíchal jako jiní kuřáci a pokecal si s námi jako se zdravými
lidmi. Nikdy mě neodmítl naložit na vozík, když jsem ještě žil ve
svém paraplegickém pravěku a neznal jsem přesouvací prkno. Sám
jsem se tenkrát ještě nedokázal na vozík přemístit. Rád jsem pak
jezdíval ze začátku za doprovodu personálu dolů do přízemí
třípatrové budovy, k automatu na kapučíno a pak ven do
neskutečného lesoparku. V tom nádherném prostředí zeleně, plném
laviček, se pokaždé našel někdo, kdo trošku samostatněji fungoval,
kdo si na sluníčku ohříval „krupónek“ a s kým jsem si mohl pokecat.
Na pokoji se mnou občas byli i chodící pacienti, kteří měli
odstraněný odněkud z těla menší či větší nádor a jen čekali, kde se
objeví další metastáza a pak velmi neradi odejdou v nejlepších letech,
kdy si trošku užili vnoučátek, do věčných lovišť. To jsem poznal,
když byl můj už několikátý spolupacient přemístěn na dvoulůžkový
pokoj, aby měl klid na umírání a mi, abychom nemuseli koukat, jak
nemůže jíst, dostává výživu sondou a hlavně jsme nemuseli vidět
jeho brečící nejbližší bližní. Raději jsem jel odpoledne z návštěvy,
když přišla ven, nebo i sám jsem si dal na vozíku pár set metrů jízdy
dopoledne v parku a víc mi chutnal oběd. O nic jsem nepřišel,
protože při mém odjezdu z pokoje spolupacienti většinou spali a při
mém příjezdu v této činnosti stále pokračovali. V těch dnech, kdy
sluníčko svítilo už pěkně od rána, odhaloval jsem v lesoparku své
sněhobílé tělo, abych si trošku opálil všechny končetiny a čuňu.
V těchto vzácných chvílích jsem se cítil víc na dovolené než ve
špitále. To jsem chytil zdravější barvu a nevypadal jako hermelín
Pepa ze Sedlčan. Nejlépe mi bylo na čerstvém vzduchu, když za
mnou přijela nějaká návštěva. Ani pro ni to nebylo tak deprimující
jako na pokoji a nemusel jsem jim šeptat odpovědi, třeba, že ten pán,
co chodí, je na tom mnohem hůř než já. Vybavení lékařů v Ryjicích
na některé problémy pacientů nestačilo. Proto jsme jezdili sanitkou
93
do Masarykovy nemocnice v Ústí n. L., která byla vzdálená asi jen
deset kilometrů od Ryjic. Jako doprovod s námi jezdili sanitáři. A
mohu říci, jak jsem vycítil, jezdili moc rádi, protože měli několik
hodin klídek od věčně počůraných a pokaděných pacientů ležáků.
Sanitář Toníček měl profesionální úchylku, že cítil nejen lidské hov.o
na sto honů. Sanitkou jsem, co by ochrnutý paraplegik od prsou dolů,
jezdil jen v leže, protože na sedačce bych se sám neudržel, protože mi
pořád padaly na zem nohy a na sedačce bez područek jsem vlál
jednou, co jsem to i nechtěně vyzkoušel, jako prapor ve větru. Když
jsme jeli zase na urologii, Toníček jako doprovod, mi říká:
„Pepo, nepos..l ses náhodou?“
Když jsem mu řekl, že těžko Anežko, vůbec mi nevěřil a začal mě
očuchávat, rozbalovat a kontrolovat. Nic ke svému zklamání a mé
radosti nenašel, stejně tak jako já v gatích. Po chvilce klidu zase začal
prohlížet celou sanitku i mě a zase mi říká:
„Přece nejsem blbej! Vím, co cítím!“
A začal mě odkrývat a zkontroloval znovu mě, sedačky i lehátko, na
kterém jsem ležel. Zase nic závadného nenašel. Ale našel jsem pro
změnu něco já. Začal jsem se hlasitě smát a říkám mu:
„Ty máš Toníčku opravdu citlivý čuchometr a vůbec se ti nedivím, že
si to ho..o opravdu cítil a já ne! Víš kde je?“
To samozřejmě nevěděl, ale moc vědět chtěl. Trošku jsem ho napínal,
až se nechal podat. Když jsem mu řekl, že má ten větší hnědý flek co
všude tak hledal na svém lokti! Nabídl jsem mu ubrousek na utření.
Najednou se rozpomněl a začal nezvykle pro mne, hlasitě nadávat:
„Než mně řekla staniční, že s tebou pojedu do špitálu, musel jsem
ještě umýt dědka Janouška a vyměnit mu čistou „pemprsku“ za tu,
kterou měl i s velkým nadělením mezi nohama a na prdeli. Měl to až
na zádech a musel jsem ho vzít do koupelny. A jak jsem ho nakládal
na vanový vozík, musel jsem se ho kurňa dotknout. Teď už vím, že
nesmrdíš jako tchoř ty, ale já! Moc se omlouvám, že jsem ti nevěřil“
Měl jsem radost, že Toníček, díky mé pomoci konečně našel příčinu
svého neklidu a hlavní bylo, že já jsem vyjímečně, tou příčinou nebyl
já. Naopak jsem mu ji pomohl svou všímavostí odhalit. Jupí.
94
NENÍ TO ŽÁDNÁ RADOST O VÍKENDU MARODIT!!
Popíšu vám nemilou zkušenost mé ženušky. Až někdy o
víkendu onemocníte i vy, tak vás to s jistotou jemine, také nemine.
„Když jsem koncem týdne v práci cítila, že na mne něco leze, a že
budu nemocná, skočila jsem si ve čtvrtek, na doporučení mojí šéfové,
v pracovní době a v dobré víře na ORL ambulanci v naší nemocnici,
abych se přes velikonoční tři dny volna doma vyležela a snad i
vyléčila. Chtěla jsem se v úterý s chutí zapojit opět do pracovního
procesu. Do krku se mi podíval doktor K, který mi vzhledem ke své
odbornosti – ušní, nosní, krční, pečlivě zkontroloval hlasivky a obě
nosní dírky. Přesto, že jsem mu řekla, že mě bolí při kašli průdušky,
si mě fonendoskopem neposlechl. Nic to prý vážného na antibiotika
není. Doporučil a napsal mi brufen a nějaké kapky na kašel. Nejsem
zastánkyní antibiotik za každou cenu, ale jsou situace, kdy se bez
nich skutečně neobejdu. Při zaplacení třicetikorunového poplatku,
kterému se nevyhneme ani my zdravotníci, ani tady nic nenamítám,
jsem si zamanula, že příště půjdu raději k „obvoďákovi“!
Ten mi věnuje větší pozornost a péči a sem, na ORL, půjdu opravdu
až tehdy, až mě bude bolet ucho, nos nebo krk. V motolské lékárně
jsem „vyplázla“ za doporučené léky i s poplatky 170 Kč. Druhý den
v pátek, ještě v práci, jsem totálně ztratila hlas a jen šeptala. A to
jsem den před tím, měla hlasivky v naprostém pořádku. V sobotu po
probuzení v bytě v Milovicích jsem cítila, že mi je tak zle, že budu
muset chtě, nechtě na někam na nejbližší pohotovost.
Předem musím všem porevolučním ministrům zdravotnictví
poděkovat, že zrušily v Česku téměř všechny dostupné pohotovosti.
Musela jsem z Milovic, s 38 stupni horečky, autem na nejbližší
pohotovost ne do Lysé nad Labem., ale až do Nymburku, do Kokosu
(lidově nazývané budovy bývalého komunistického kostela),
vzdáleného z Milovic 20 km. Tam byl fešák a sympaťák pan doktor
Zikmunda, který mě prohlédl, proklepal, poslechl mé nemocné
průdušky a napsal antibiotika. Překvapilo mě moc, že v okresním
městě není otevřená k pohotovostní lékařské službě žádná lékárna!
Dozvěděla jsem se, že je až v Poděbradech, o dalších 10 km dále. Pan
95
doktor mi ještě poradil, že musím jet přes Kovanice a Chvalovice,
protože na hlavním tahu z Nymburka do Poděbrad je dopravní
uzávěra. Doktor i sestra byli moc sympatičtí a lidští. V Poděbradech
jsem bloudila, než jsem našla tu jedinou otevřenou lékárnu. V té jsem
zaplatila dalších 200 Kč za léky a poplatky. Modlila jsem se před
vstupem k Hippokratovi, aby mé předepsané léky tu měly a nemusela
jsem pro ně až do Kolína. Byla jsem jako žumpa. Fyzicky vyčerpaná
a duševně nasr..á. Naštvaná na to, co naši poslanci a ministerští
úředníci vymysleli za paskvil a kde se všude šetří. Když slyším, že
kilometr nové české dálnice, díky korupci, je 8x dražší než dálnice
německé, tak je mi špatně ještě více. Tam lítají miliardy a tady se
šetří měsíčně tisícovky. Na víkendové mzdě lékaře a sestry na
pohotovostech. Řekněte mi, páni ministři a páni magistři, jak se mají
dostat na pohotovost mladí a staří lidé, kteří nemají auto a jsou na
tom zdravotně hůř než já? A co občané postižení a „hendikepovaní?“
Nedělní anabáze mi trvala autem i s čekáním na pohotovosti
přes čtyři hodiny. Vlakem a autobusem o víkendu by to bylo tam a
zpátky na celý den, protože dopravní obslužnost z menších měst a
vesnic ve dnech pracovního volna a o svátcích téměř neexistuje! Z
většiny ještě menších českých a moravských vesnic už vůbec ne.
Plebejec musí, když onemocní o víkendu, být přes nemoc
houževnatý, aby to v péči rodiny přetrpěl a přežil do pondělí. Když
nevydrží, má v tržním kapitalismu smůlu! Měl by rychle rodině
prozradit heslo na vkladní knížku, aby měl vůbec nějaký pohřeb. Tak
nejvíce ušetří „naše“ ministerstvo zdravotnictví a pojišťovny na
občanech. Nejlepší český pacient, je pro obě instituce mrtvý pacient.
Na sobě naše politická a úřednická elita neušetří lautr nic. Proč taky,
když si samy určují pravidla i nekřesťanské platy a odměny. Při
nemoci jakkoliv dlouhé berou oproti nám plný plat, jako by makali za
tři a 16 hodin denně! Nejsou, jak s oblibou říkají jako oni, předešlá
socialistická garnitura, ale jsou ještě mnohem horší! Pak se diví, že
jim to voliči spočítají. Na ministerstvech je ruka páně otevřená až do
aleluja. Šetřit v Čechách na zdraví národa, nových nevyučených
řemeslnících a všeobecném vzdělání, je cesta do pekel horoucích!
96
SPRAVEDLNOST PO ČESKU, aneb BACHA NA „PROFÍKY“!!
Úvodem pravdivě uvádím, že jsem v životě své veškeré
pohledávky - půjčky, hlavně ty novomanželské, řádně a včas vždy
uhradil. Na stará kolena jsem se stal dlužníkem a byla na mne
dokonce uvalena exekuce. Škodu a dluh jsem nikomu ani náhodou
nezpůsobil. Škoda finanční a duševní byla způsobená naopak mě.
Daleko větší a nevratná škoda byla způsobena na mém zdraví. Z
chlapa, který celý život sportoval, zahradničil a byl veřejně činný, se
stal díky hrubé nezodpovědnosti několika lidí, ochrnutým mrzákem,
který už nikdy nebude chodit a neovládá ani močení a stolici. Navíc
pak i rozhodnutím soudu jsem se stal nesmyslně dlužníkem. Místo
aby za svou nezodpovědnost platil viník mého stavu, pět let jsem
platil já jemu, jeho oběť! A to jen proto, že vysokoškolsky vzdělaný
pan Judr. T. si neověřil, kdo je skutečný majitel motorového vozidla
(traktoru), s kterým jsem měl nehodu a zažaloval osobu, která traktor
měla před domem, půjčovala ho, ale papírovým majitelem traktoru
byl jeho švagr! Přišel jsem k dluhu a exekuci jako hluchý k houslím.
Deset let jsem se tím stresoval, platil jsem jako mourovatý nejdříve z
invalidního a pak ze svého starobního důchodu. Ale pěkně popořadě.
4. 9. 1999 ve věku 53 let jsem byl v blbou chvíli na blbém
místě. Sjížděl jsem na kole u Řehlovic u Ústí n. L. kopec rychlostí
kolem 45 km/hod. Řidítka jsem držel nahoře, abych si po namáhavé
jízdě do dlouhého kopce ulevil trošku zádům. Po pravé krajnici jsem
uviděl asi dvanáctiletého chlapce, jak na mne něco křičí. Nechápal
jsem, co mi může chtít někdo, koho neznám a otočil jsem se po něm.
Když jsem se po několika životně důležitých vteřinách otočil hlavu
zpět, došlo mi, co chtěl! Viděl jsem přes celou šíři vozovky stát
obrovský traktor s rekultivátorem za sebou. Šel jsem rychle rukama
dolů na brzdy, ale zpomaloval jsem pomaleji na šotolinové krajnici,
než bylo třeba. Nepomohla mi k zastavení ani přední brzda, protože
to monstrum bylo příliš blízko a na šotolině účinnost brzdění byla
malá. Abych se rovnou nezabil nárazem do blýskajících se kotoučů
rekultivátoru, strhl jsem duchapřítomně kolo do škarpy. Udělal jsem
salto a dopadl na záda. K mé smůle přesně páteří na
97
jediný větší kámen, který tam široko daleko byl. Chlapec mi chtěl
upozornit zjevně na překážku, na stojící traktor, který z pole přejížděl
přes hlavní silnici znovu na pole za mírnou zatáčkou a byl natažený
přes celou šíři vozovky. Paradoxně mi nepomohl, ale neskutečně
strašně ublížil. Kdybych se věnoval silnici před sebou a ne jemu a
neotočil se po něm, měl bych o pár vteřin více času na mnohem
bezpečnější zabrzdění. Zlomil jsem si páteř a žebro, které se mi
zapíchlo do levé plíce. Zachránil mi život Mudr. Pajerek, který od
místa mého pádu bydlel pár set metrů a náhodou byl doma. Ten
chlapec pro něj doběhl na pokyn traktoristy, který ke mně přiběhl.
Co se dělo a nastalo pak, to nikomu nepřeji. Svěřil jsem se do
rukou vysokoškolského odborníka Judr. T., kterého někde sehnala má
první manželka, když jsem ležel na trauma v Masarykově nemocnici
v Ústí n. L. Policie s ženou odmítla komunikovat. Ve zprávě o
nehodě bylo, že já i řidič jsme měli negativní dechovou zkoušku.
Také tam byla uvedena SPZ-ka traktoru, kterou v době nehody, jak si
všiml můj kamarád, nebyla na traktoru ani náhodou! To byla první a
druhá z mnoha lží a nepřesností Policie. Vůbec nebyla provedena
žádná dechová zkouška a policií ani důležitá fotodokumentace
těžkého úrazu. Nebyli vyslechnuti půl roku žádní svědci, hlavně ten
12-ti letý chlapec, kterého prý nemohla policie najít! Byl vyslechnut
jen řidič a pan Z, který přijel ze svého bydliště hasit už několikátý
průšvih traktoru bez SPZ-ky, který půjčoval a parkoval mu denně
před jeho domem v Ř. Toto motorové vozidlo, nejspíš vůbec
nepojištěné, nemělo na veřejné komunikaci co dělat, natož mě či
kohokoli jiného potkat. O práci na černo, neplacení daní, sociálního a
zdravotního pojištění traktoristy nemluvě. S Judrem. T. Policie ČR už
komunikovala, ale nic je nezajímalo a vše od stolu uzavřela. Judr. T.
zažaloval řidiče pana P. O náhradu škody na mém zdraví. Soud po
podání žaloby požádal Judr. T. aby mu oznámil majitele motorového
vozidla, na kterém by se škoda na zdraví vymáhala. Můj právník byl
tímto faktem velmi překvapen, že to soud na něm chce!! Moji přátelé
cyklisté, fyzicky zjistili, že traktor půjčuje panu P. na zemědělské
práce v Řehlovicích pan Z., kterému traktor pořád bez SPZ-tky
98
parkuje před domem. Vysokoškolsky vzdělaný Judr. T. pana Z.
zažaloval, aniž by se přesvědčil v Kanceláři pojistitelů, zda je či není
opravdu majitelem půjčovaného traktoru on. Po tomto „omylu“ se mi
Judr. T. přiznal, že dělá jen rozvody a myslel si, že řidič vozidla je
také automaticky majitelem motorového vozidla. Po těchto
skutečnostech Judr. T. skončil. Ztratil jsem důvěru v jeho odbornost!
Majitele traktoru nezjistila ani policie. Nebyl ani uveden v protokolu
o nehodě. To zjistila až má druhá Judr. Š. Na dotaz Okresního soudu
v UL u magistrátu města Teplic se dozvěděla, že pravděpodobným
majitelem traktoru SPZ 13-50, který byl 13. 9. 1993 odhlášen na pana
V. A. z Ř. je předpoklad, že dne 4. 9. 1999, byla provozovatelem
traktoru výše zmíněná osoba. Advokátka mi toto zjištění zavolala v
roce 2002 na rehabilitaci do Kladrub a řekla mi, že musím stáhnout
žalobu já, protože Judr. T. mě už nezastupuje a ona to udělat nemůže,
protože žalobu na pana Z. nepodávala. Vše jsem si napsal na papír,
co mám přesně a jak napsat a kam na soud poslat. Ten den jsem to
doporučeně udělal. Pak se děly neskutečné věci. Pan Z.půjčovatel
traktoru zažaloval mne. Byl jsem odsouzen k úhradě nákladů
soudního řízení 49 166,-Kč, na které jsem nebyl ani pozván!! Za pár
měsíců byla na mne uvalena exekuce na garáž a zahradu! Psal jsem
na všechny strany a dostal rady. Od Ombudsmana co mohu ještě
udělat. Zažalovat svého právníka! Od advokátní komory to samé,
navíc s tím že Judr.T. NEPOCHYBIL! Od Občanského Juda z Novy,
které natočilo můj příběh a které dost nespravedlností občanů
vyřešilo, dostalo závěrem reportáže od mluvčí policie slib, že
policejní presidium vše prověří. Neprověřilo lautr nic. Byl jsem pro
ně nic. Zákonitě jsem nechtěl svým dvěma synům nechat po sobě
žádný dluh a začal jsem těch 49 166 Kč s manželkou po tisícovce
měsíčně splácet. Jakmile protistrana zjistila, že platím, vyrukovala s
dalšími náklady na právníka 7 430 Kč! Pozadu nezůstal ani exekutor,
který si ocenil svou odměnu na 14 388 Kč! Chtěli na mne ti vydřiduši
dohromady dalších 21 818 Kč! Když jsem definitivně za dalších
3000 Kč zjistil, že vše je promlčené, jen můj dluh ne, začal jsem
platit tu další „pálku“ tisícovek a napsal jsem žádost panu
99
presidentovi Klausovi o milost! I když jsem nic neukradl ani státu ani
nikomu jinému, milost jsem nedostal!!!
Když čtu jakým lumpům president dává milost za stotisícové
krádeže, s ohledem na jejich věk a zdraví, tak je mi z toho hnusu zle.
Je mi 65 let pryč, jsem diabetik, hypertonik, paraplegik atd. Co bych
chtěl pan president více? Abych byl třeba alespoň v OV ODS? Paní
doktorce z Brna odpustí půl milionovou pokutu a další škodu 13
milionů, o které přišel stát na falešných neschopenkách! Mě ne. Jsem
doživotně nechodící a je mi z toho bordelu co tu v ČESKU všude je,
zle. Poslední dobou jak slyším od našich přátel, nejen mě. Vše co na
mě exekutor chtěl, jsem uhradil. Exekuce na zastavenou garáž a
zahradu jsem se zbavil až v roce 2010. Od křivých advokátů,
benevolentní policie a „spravedlivého“ pana presidenta, nechci ve
svém životě, už vůbec nic. Jediného advokáta, s kterým jsem v životě
přišel do nechtěného styku, který tak jednoznačně pochybil, podržela
i Advokátní komora. Doporučila mi, abych svého advokáta také
zažaloval!! Asi proto, abych zaplatil další soudní náklady, s kterými
už mám praxi. Ta advokátská „zmýlená“ mě stála přes 70 000 Kč.
Dnes si mohu užívat konečně v klídku, zbytku života, byť na
invalidním vozíku a čtyř vnuček. Hlavně mé vnučky policie s
„profíkem“ advokátem, „okradla“ o mé peníze, které jsem musel
zaplatit já, za jednoznačná pochybení těchto „odborníků“ na svém
místě, kteří se mým úrazem několik let, tak „úspěšně“ zabývali.
Klidného stáří si stejně moc neužiji, protože se na nás valí
další vlna zvýšení DPH a dalších „dárečků“ od naší vládní garnitury
na jejich cestě Česka do pekel. V tom nebudu lítat sám. Na špatné a
beztrestné hospodaření vlády doplatíme nervy, zdravím a životem v
bídě, všichni mi dole, kterým na živobytí musí stačit to málo peněz,
které nestačí našim poslancům a politikům ani na jejich jednoměsíční
telefonování, které mají hrazeno z našich daní. Mě telefon a jiné
služby nikdo neuhradí. Hradím si je sám z důchodu jako drtivá
většina národa. Nám postiženým a hendikepovaným by nejraději
politici vše vzali v rámci úspor a strčili nás zase do ústavů. Vidím
budoucnost nás seniorů a hlavně našich dětí s vnoučaty, hodně černě!
100
STOLNÍ TENISTA
Stolní tenis je nádherná hra. Není to tak velká makačka, jako
závodit na kole. Dá se hrát velmi úspěšně až do velmi pozdního věku.
Když už pinčes hrajete v pohodičce závodně dvacet let a jste ještě
mladicky pohyblivý, tak Vás velmi potěší, když porážíte mnohem
mladší, namachrované frajírky. Výhodou Okresního přeboru mužů v
Ústí nad Labem je, že ho mohou hrát i ženy a dorostenky, kterých je
na obdobnou ženskou soutěž družstev v okrese málo. Jsou velmi
milým zpestřením, když je porazíte. Naopak, když s holkami, a
ženami, které hrají druhou ligu žen, prohrajete a dostanete k tomu
pěkný nářez, tak se i trošku stydíte. Je to jako hrát proti zdi!
Na slabší soupeře a soupeřky jeden trénink a jeden zápas
v týdnu bohatě stačí. Na ty ligové hvězdy, které na tom leží každý
den několik hodin, tam nemáte nárok ani chvilku. Je ale mnohem
lepší prohrát s krásnou ženskou, která začne hrát naplno, až to
potřebuje. Mnohem horší je prohrát s ošklivým, nebo ještě podstatně
starším chlapem, než jste sám. Když je navíc ta žena-tenistka ještě
pěkně tvarovaná a vyvinutá a je opravdu na co koukat, tak porážka od
ní tolik nebolí. Na těžký zápas s chlapem se maximálně soustředím,
ale s ženskou to nejde, protože nevíte, kam máte dřív koukat. Naopak
vás napadají pikle, že kdyby šlo o zápas v posteli, tak bych tam měl
daleko větší šanci na výhru a při nejhorším bych bral i remízu 3:3.
Takové mládě má na to bohužel své vlčáky a někdy i ujetého trenéra.
Když jsem před lety, někdy koncem sedmdesátých let
minulého století, začínal závodně s pinčesem, tak to byla jen taková
vesnická plácaná. Porážkami jsem se učil hrát, taktizovat a
okoukával, jak to ti nejlepší hrají a hlavně všelijak točí podání, která
se nedají vrátit. Občas jsem si s nimi i zahrál. Byla to hra kočky s
myší. Až po pěti letech jsme postoupili z OP3 do OP2, mezi mnohem
lepší hráče. Tam jsem si už daleko lépe i s těmi nejlepšími zahrál a
využíval jsem svůj zabijácký bekhend. Jakmile soupeři zjistili, kde
ztrácí body, tak mi to hráli do mého slabého forhendu. Ten jsem
zdokonalil až za pár let na soustředění dětí v Týně nad Vltavou,
kterého jsem se zúčastnil s mladším synem Pepčou. Pepa
101
hrál za naše žáky Sokola Dolní Zálezly proti žákovským družstvům
velkých oddílů z Ústí n. L. Byla to škola života i pro soutěž
nejslabších mužů v OP3. V dorosteneckém věku jsme v roce 1989
startovali na Přeboru zemědělské a vesnické mládeže v Hronově. V
sestavě Veselý Standa, Janeček Martin a Pepča Procházka, jsme
získali stříbrné medaile. Nad moravským dorosteneckým družstvem
Dubňan jsme ve finále vedli 4:1 a podlehli 5:4!! Soupeře jsme ze
začátku překvapili, ale nakonec jsme prohráli, protože jejich
dorostenci hráli pravidelně krajskou soutěž a mi jen tu slabší, okresní.
V OP2 hráli i starší hráči a tak jsem narazil na Setúze na jednoho
velmi dobrého dědulu. Bylo mu tenkrát už přes sedmdesát let, pořád
něco baštil mezi sety, které se hrály ještě do 21 bodů a pil lahvové
pivo. Myslel jsem si, když jsme na zápas přijeli, že je to nějaký
domácí divák, fanda či děda nějakého mladého hráče. Byl to
náhradník v družstvu Slavoje Severotuk STZ Ústí n. L. „F“. Když
domácím jeden hráč na zápas nedošel, zavolal na něj jejich vedoucí:
„Pane Mytina! Svlékněte se! Karel nepřišel, budete dneska hrát!“
Že jsou domácí ve třech, jsem jako vedoucí „C“ družstva Dolních
Zálezel zaznamenal a z kontumačních pěti zápasů a lacino získaných
pěti bodů- jedné čtyřhry a čtyř dvouher nic nebylo.
Rozdíl mezi OP3 a OP2 byl ve hře velký. Mezihra by mi šla,
ale problémem pro mne velikým, byl příjem podání soupeře. Všelijak
ti mladí kluci, trénovaní krajskými hráči, kroutili podání a já ryzí
amatér z vesnice, jsem na míček vletěl, nenechal ho odskočit a
vytočit a buď jsem ho soupeři rovnou nalil, nebo míček vyhodil
mimo stůl. S panem Mytinou jsem si zahrál nejlépe. Nijak zvlášť
nekroutil podání, ale nedal mi žádný míček zadarmo. Smečovat do
něj bylo jako mlátit míčkem do zdi. Téměř všechno mi vrátil a
porazil mne snadno 2:0. Doslova jsem se na něm umlátil sám.
Naráželi jsme na sebe tak jednou ročně a i když jsem se zlepšoval,
pana Mitinu, který hrál „pinčes“ od svých dvanácti let, jsem nikdy
neporazil. Porazil ho syn Pepa několikrát pestrou a rychlou hrou, ale
já pořád ne. Nechával jsem si ho podle zápisu o utkání až na konec,
když už měl v těle čtyřhru a tři dvouhry. Vždy mi svou precizností
102
jistě porazil. Až jsem se konečně dočkal. Konečně jsem ho porazil
po velikém boji 2:1, když mi nestíhal vracet tolik tvrdých míčků jako
ještě loni. Asi po měsíci jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že jsem
jeho skalp získal jen tak, tak na poslední chvíli, protože zemřel.
Zápasy v pinčesu v sezoně dlouhé od října až do března
neměly chybu. Hrál jsem stabilně čtyřhru s Vaškem Černým, který
byl o rok starší než já. Bydlel ve Vaňově, což bylo cestou ze Zálezel
na naše zápasy kolem jeho bydliště. Byl se svým synem, také
Václavem neskutečně spolehlivý. Na několik přáteláků s
Prackovicemi v zimě, když se nehrála soutěž, přijel z Vaňova na kole
za mrazu i na sněhu. Ve Vaňově, v bydlišti Vaška, jsem ho na zápasy
v Ústí naložil a ve vaňovské restauraci Kotva, jsme spolu zápasy po
třech hodinách hodnotili a zapíjeli pivkem, které nám po zápase
neskutečně chutnalo. Dávali jsme si většinou tlačenku s cibulí a
chlebem, která neměla chybu a byla tenkrát v hospodě jen za pár
korun. Ve čtyřhře, kterou jsme hráli spolu bez přerušení několik let,
jsme jen výjimečně jednou, dvakrát za rok prohráli. Vašek měl lepší
forhend a práskal to zprava a já soupeře mydlil bekhendem zleva.
Náš nejcennější skalp byli na OP jednotlivců borci hrající
krajskou soutěž Machač starší s jedním "bouchačem" Strnadem z
VÚANCHU UL, který ten rok přestoupil do SKP Ústí n. L. Musím
přiznat, že mi šla tenkrát neskutečně „prasátka“, a soupeře zničila
hlavně naše letitá souhra s Vaškem Černým a bojovnost. Žádný
míček pro nás nebyl nikdy ztracený. Na okresní přebory jednotlivců
jsem moc rád jezdil. Ze začátku jen jako divák, ale později i jako
hráč, který si zahraje jednu dvouhru s pořádným borcem z první
padesátky v okrese a ještě jednu čtyřhru navíc. Ti borci hráli půl setu
jen tak na půl plynu a pak nám ukázali, jak se hraje krajská soutěž na
Rudé Hvězdě, na Chemičce a na Setúze. Hraním s lepšími hráči má
výkonnost rostla a z konce Okresního žebříčku, který sestavoval Jirka
Němeček, jsem se přesouval z jeho konce do středu. Nejlepší jsem
byl na konci prvé stovky po podzimu, když jsem zaskakoval v OP 1 a
získal tam překvapivě pár skalpů hráčů, kteří mě neznali. Na jaře mi
to většina z nich vrátila a já klesl zase tam, kam jsem celou svou
103
zálezelskou, hráčskou kariéru patřil. Jen podnikatele tiskaře Milana
Horáka a ml. Vaňka z SKP jsem porazil ten rok 2x. Neskutečně to
prožívali a neskutečně nadávali za každé mé „prasátko“! Klesl jsem
zase v Okresním žebříčku na začátek druhé stovky hráčů z 230 mužů,
žen, dorostenců, žáků a žákyň.
V jednom roce v devadesátých letech minulého století hrálo
naše „A“ družstvo žen divizi, „Bé“ družstvo krajský přebor žen. V
OP1 jsme měli „A, B a C“ družstva mužů. V OP2 D,E a F a v OP3
družstva G, H i I družstvo mužů, vedené Standou Veselým. Celkem
jsme měli v Sokole Dolní Zálezly téměř 60 registrovaných hráčů, 8
hráček a 10 žáčků a žákyň ze „základní školy ve Vanově. Ve více než
třicetileté historii oddílu stolního tenisu jsme hráli v restauraci Labe v
Dolních Zálezlech, ve škole ve Vaňově, v jídelně v Ústecké sklárně,
v pronájmu Lokomotivy UL v Trmicích a nakonec v krytu CO v
Teplárně v Trmicích. To byly naše domácí štace a herny.
V roce 1999 mou kariéru stolního tenisty ukončil úraz na
kole. Vašek Černý dokonce po úrazu na kole o tři roky později,
zemřel. Vašek byl můj nejlepší spoluhráč, s kterým jsem kdy hrál
čtyřhru. Výborně se mi hrála čtyřhra ještě s Jardou Slivanským, Evou
Vyleťalovou a Standou Kramperou, který po čtyřiceti letech po mne
převzal štafetu Sokola Dolní Zálezly, kterému jsem šéfoval od roku
1974 do roku 2010. Nejvíce nám s Vaškem chutnal Zlatopramen ze
štucu večer, po vítězném zápase ve stolním tenise. To jsem měl často
splávek jako nějaký „notorda“. Nenamazal jsem se nikdy po
točených pivinkách tak, jako někteří zálezelští hospodský povaleči,
kteří pivo prokládali „rumíky“ a zelenou peprmitkou přímo do štucu,
příhodně a vtipně nazývanou „vodníkovo sperma“
Láska ke sportu a nádherné vzpomínky na stovky výher ve
mně zůstávají. Většinu porážek jsem zapomněl. Pinčes už nehraji,
protože z invalidního vozíku je to o málo pinkání a nejvíce o zpocení
při sbíraní míčků! Jediné mi zůstalo! Dát si občas výborný plzeňský
Prazdroj z manželky z malého štucu. Jsem moc rád, že Moravanku z
Kyjova, z vinařského kraje, jsem naučil pít české pivo, kterým si
vlastně udržujeme v dobrém stavu naše ledviny, který máme jediný.
104
ZPRÁVA O STAVU ČESKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ.
Velmi nerad píšu o smutných věcech. Jsem k tomu, ale tím co
kolem sebe vidím a hlavně slyším, donucen. Poslední dobou jsem
slyšel hlavně od pánů Julínka a Cikrta, až mě z toho bolela hlava, jak
se zkvalitnilo zdravotnictví, jaká bomba jsou regulační poplatky a jak
je pro mnoho lidí nyní dostupná lékařská péče. Já zažívám na vlastní
kůži a na vlastním těle úplně pravý opak!
Tak jako ČOI (Česká obchodní inspekce) nemohla nás
obyčejné občany informovat, která benzínka prodává nekvalitní
benzín a naftu, tak já nemohu raději ve svém zájmu, českou veřejnost
informovat, kde jsem ke všemu přišel a v jaké nemocnici. Motorista,
kdyby věděl, kde podvádějí a šidí ho, tak už tam nikdy nepojede pro
pohonné hmoty, aby si nezadřel motor a pak se několik let s někým,
kdo na vše kašle a chce rychle zbohatnout, ještě soudil. Já do špitálu
kam spádově patřím, chtě, nechtě musím. Protože kamínky v ledvině
mi na každém rohu a v každé obci, kde jsou benzínky, určitě
nevyndají. Ale pěkně popořadě.
Když mi na sonografii zjistili v prostředním kalíšku jedné
ledviny dvoucentimetrový šutr a na cétečku mi ho po dvou měsících
potvrdili, věřil jsem, že ho do Vánoc 2008 budu mít jako předčasný
dárek z těla venku. Nechtěl jsem, aby se mi náhodou ten kamínek
nějak uvolnil a ucpal mi močovody. A neměl jsem v háji ke všemu,
co už deset let mám, ještě jednu ledvinu a jezdil jsem navíc na
dialýzu až někam do Tramtárie.
Na naplánovanou "kudlu" jsem nešel a hádejte pacienti proč?
Na urologii měli pro všechny pokoje na lůžkovém oddělení málo
sester. Hlavně těch směnových, a proto museli uzavřít dva pokoje,
aby vyhověli normě pacientů na jednu sestru na den a směnu. Byl
jsem tak vytočený, že jsem se po detailech nepídil. Taky by mi to
bylo prd platné. Na sestru musí připadat určitý počet pacientů a ten
by byl na této urologii překročen, kdyby ještě ve dvou pokojích byli
nějací pacienti. Tak jsem na tu plánovanou „kudlu“ nešel a čekal
poslušně, až na mne přijde zase po několika dalších měsících řada.
Byl jsem znovu pozván až začátkem března s tím, že to dříve nešlo,
105
protože se nejprve muselo uvolnit místo na spinální jednotce, kde
budu před a po operaci asi týden hospitalizován. Asi, abych nezabíral
místo někde na urologii, kde je pořád málo sester.
V pozvánce do nemocnice jsem měl napsaný nástup v ono
pondělí do 10 hodin. Indikační vizity jsem se měl zúčastnit
následující den, v úterý v 10 hodin. Během pondělka jsem absolvoval
několik vyšetření, které jsem měl napsané předem, a na některá mě
ještě nově poslali. Byla to makačka, abych vše stihl. Měl jsem v
pozvánce na indikační vizitu také napsáno, že budu do týdne
operován! Manželka po několika měsících čekání měla konečně
jistotu, že bude o mne postaráno, alespoň si to stejně jako já myslela
a odjela na Moravu na plánovanou návštěvu příbuzných. Při
indikační vizitě jsem se dozvěděl, že operován zase nebudu a hádejte
pro změnu proč. Chybí na urologii v té raději nejmenované a velké
nemocnici pro změnu zase sálové sestry! A to nevěděli před dvěma
dny, když mě sem opakovaně zvali??? Půjdu ve čtvrtek domů, kde
sám jako paraplegik mohu fungovat den, dva, ale ne tři a více bez
manželčiny péče, která je sotva pár hodin na Moravě. Bojoval jsem u
lékaře, který zaplňoval námi pacienty při té indikační vizitě týdenní
operační plán jako lev. Ukazoval jsem lékaři, co mám od jejich
primáře na papíře napsáno černé na bílém a co by mělo po mém
nekonečném půlročním čekání platit! Bylo mi to opět na nic.
Operovaný nebudu, protože se jako několik dalších pacientů, dnes
pozvaných, do operačního programu, který je už plný, nevejdu! Není
prý nafukovací. Ve středu večer, když jsem pana doktora asi zaujal
svou zarputilostí, se za mnou ten pan doktor přišel podívat až na
pokoj, kde jsem ležel. Chystal jsem se už na zítra na cestu domů s
tím, že se manželka vrátí z Moravy o pár dnů dříve, než si myslela!
Ona i já. Ten sympatický a pečlivý pan doktor si přečetl velmi
pozorně celou moji složku, jak mi řekl a pokračoval:
„Už jste měl tolik operací a kamínky se vám jen vyndávaly.
Překvapuje mě, že se ještě nikdo nezamyslel nad tím, proč se vám tak
ty kamínky v ledvině stále dělají. Nejde je do nekonečna vyndávat,
musíme se zamyslet nad tím, proč se v ledvinách tolik tvoří!“
106
Odpověděl jsem mu:
„Pane doktore, poslední kamínek, co jste mi loni vyndali, se někam
posílal na podrobný rozbor. Chtěl jsem tenkrát od doktorů vědět,
čeho se mám vyvarovat a co nejíst či nepít. Výsledek žádný nevím a
ani instrukce jsem žádné nedostal. Někde se prý ten šutr, který jsem
na vlastní oči viděl, že se někam posílá, prý ztratil! Už několik let
nepiji žádné minerálky. Z těch to jistě nebude.“
„Dohodnu s vaší ošetřující lékařkou další postup a pár dnů tu ještě
zůstanete.“ dal mi libozvučně znějící slib ten sympatický a velmi
starostlivý lékař na rozloučenou.
Poděkoval jsem mu, s tím, že si nesmírně moc vážím toho, co ho
napadlo a že se budou hledat příčiny mé kamenotvorby, jako by mně
nestačila ta moje tvorba literární.
Ve čtvrtek jsem samozřejmě, jak mi pan doktor slíbil, nešel
domů, ale brala se mi krev, jel jsem na další sonografii kvůli
příštítným tělískům, na nějaký rentgen. Sanitáři mi sbírali dvacet
čtyři hodin moč kvantitativně. Když jsem se před odchodem domů
zeptal mojí ošetřující lékařky, jak dlouho mi platí ta všechna
předoperační vyšetření, dozvěděl jsem se, že dva až tři týdny!
Při propuštění v sobotu domů jsem měl v propouštěcí zprávě
žádanku na CT až za měsíc a půl. Z toho jsem pochopil jediné.
Nemocnice nemůže zaplatit slušně veškeré sestry, které jim ještě
zbyly a neodešly „za kopečky“. Ty finančně nespokojené jdou
logicky za lepšími platovými podmínkami. Ať už ven z republiky
nebo do jiných nemocnic či profesí. Moje veškeré předoperační
vyšetření jsou tudíž po měsíci dobré tak akorát pro kočku a budu je
absolvovat na posteli z nějakým maníkem ze sanitárky až na mne
přijde po několika měsících opět řada, znovu!
Navíc jsem při jednom čekání na vyšetření vyslechl nechtěně
rozhovor sestřičky, jak říká jednomu lékaři, asi svému šéfovi:
„Pane doktore! Oznamuji vám znovu, že jsem dala ke konci dubna
výpověď! To, co jsme dělaly dvě, tak dělám už čtvrt roku jako
Karkulka sama a nepřidali jste mi ani korunu. Večer přijdu domů
utahaná a uhoněná jako štěně, doslova padnu na hubu! Všude jinde
107
mi dají stejné peníze, jako mám tady a nebudu uhoněná jako Amina.“
Jen jsem zíral, jak to naštvaně a docela i veřejně ta sympatická a
neviňoučká sestřička říkala a i jsem ji chápal, když jsem celé dvě
hodiny pozoroval, než na mne přišla řada, že tu opravdu lítá jak
„šuspajtl“ sem a tam a tam a sem.
Doktor ji v bohorovném klidu vyslechl, a jen znuděně řekl, že
o tom samozřejmě ví, že se na tom pracuje a v pohodě odešel. Podle
mého selského rozumu je v českém zdravotnictví veliká chyba v
současném a nepřehledném systému a ne v lidech. Doktorů je v tom
raději nezmíněném špitálu jako blech v kožichu! V televizních
zprávách, v jednom šotu dokonce tisková mluvčí pražské Motolské
nemocnice odvážně přiznala, že jim chybí 156 sester!
Není lepší sestřičky-včeličky raději dobře zaplatit, když se v
nemocnici na regulačních poplatcích jen letos vybralo několik stovek
milionů korun? Nebo je lepší a ekonomičtější udělat pacientovi
veškerá drahá předoperační vyšetření a pak ho po indikační vizitě
poslat domů s výmluvou, že mají málo sester?? A to nepočítám další
náklady, že mě zase sanita poveze na operaci padesát kilometrů tam a
zase domů. Podle mne je to spousta vyhozených peněz a spousta
zbytečné práce, snímků i drahých vyšetření, kterých se znovu a
opakovaně zúčastním. Kdyby byl v českém zdravotnictví dostatek
sester, tak by ani nebyly potřeba regulační poplatky. Lidi by se
operovali tak jak mají doktoři naplánováno, nečekali by dlouho a
sestřičky by byly nejen spokojené, usměvavé, ale i neutahané. Ale jak
už to bývá v Česku zvykem, tak tady nic jednoduše nejde. Dovedeme
jen na nejvyšší úrovni jen kecat a vymlouvat se na vše možné a
nemožné. Místo aby se ucpával v každém zdravotnickém zařízení
„Nemocniční cedník“, ve kterém jsou tisíce malých a velikých děr,
kterými v korupčním prostředí mizí ročně miliardy z měšce našich
daní nás všech. Naše vláda rozpočtové a protikorupční
zodpovědnosti, přeřazuje invalidy do méně placených kategorií,
vyhání je do práce, která není ani pro zdravé a ždíme z nás korunové
poplatky za recepisy, léky a pobyty v nemocnicích. Ta vláda, kterou
nechce 90% občanů a která nás vede řeckou cestou přímo do pekla.
108
NENÍ NAD ČESKÝ ZÁCHOD.
Rok 1982 byl velmi důležitým rokem, kdy můj otec Josef,
jako čerstvý šedesátník, odešel do zaslouženého důchodu. Za 45 let
práce v Ústecké sklárně dostal od odborů-ROH, za odměnu v létě pro
sebe i matku třítýdenní zájezd do Sovětského svazu. Matka si týden
před odjezdem nešťastně zlomila vřetenovitě ruku v předloktí a lékař
ji cestu do „Sajúzu“ nedoporučil. Hledala náhradníka, protože jinak
by zájezd, který byl napůl zadarmo, propadl. Našli mne. Spíš mě
ukecali. Projeli jsme s tátou a dalšími zaměstnanci Ústecké sklárny
vlakem Družby, pomalu půlku neskutečně velikého Ruska.
V roce 1982 se také neskutečně slavilo čtyřicáté výročí vzniku
československé vojenské jednotky v Sovětském svazu pod velením
generála Ludvíka Svobody v Buzuluku. Ve vlaku s námi jeli čeští
vojenští veteráni z druhé světové války, kteří prošli mnoha bitvami
z Buzuluku až do Prahy. Na slavnostních uniformách měli kila
nejrůznějších vyznamenání. A v těle další kila, ale železa od
šrapnelů. V museu v Buzuluku mě překvapil jeden veterán, který byl
v četě npor. Jaroše a ukázal na sebe na obrázku, jak jim jejich velitel
něco vysvětluje před bojem v Sokolovu. Protože s námi jelo převážně
hodně veteránů, tak jsme více než města a ruské pamětihodnosti,
navštěvovali památníky padlých, hřbitovy obětí a všude pokládali
věnce. Basu českých lahváčů z Plzně, co jsem si sebou pro strýčka
příhodu vzal, jsem během týdne s tátou vypil. Na vynikající točené
pivko v českém oroseném štucu, jsem nikde v celičkém Rusku
nenarazil. Dal jsem si ze zvědavosti, z cisterny na ulici ve Stalingradu
ruský bolševický „kvas.“ Barvu piva to sice mělo, ale bylo to teplé
jako chc.nky a jediné pozitivní na tom bylo, že jsem ruský kvas, který
Rusové pili na ulici jako prokoplý, jednou v životě ochutnal. Pivo
lahvové jsem si koupil až na zpáteční cestě v Moskvě a bylo z NDR.
Bylo slabé jako čaj a teplé, ale bylo mnohem lepší než ten ruský
kvas. Po českém pivu, ani lahvovém, nebylo v celém SSSR ani vidu.
Důstojníci – veteráni, měli jen pro sebe dva speciální lůžkové
vagony i se sprchami a teplou vodou, a mi ostatní plebejci bez zásluh
z války, samozřejmě ne. Pohybovali se mezi námi ve vlaku v civilu
109
dva velmi „nenápadní“ bozi, tajní ruští ožralové. Ve velikém vedru
ve vlaku chodili ve stejných zelených trenclích, jako jsem měl já na
vojně v letech 1965 - 67 v hornickém Mostě. Byli strašně nenápadný
a koupit si civilní trenky, je v permanentním deliriu ani nenapadlo.
Ukecaný papagaj, Láďa Procházka po vypité lahvičce vodky s našimi
alkoholiky po návštěvě mausoleu v Moskvě mi říkal, že Lenin má
plátěné a oslí uši a že už pěkně smrdí! Náš vedoucí, pan Janda, který
to náhodou zaslechl, ho pěkně seřval a řekl nám, že je ve vlaku
Družby v každém kupé odposlech. Ať blbě ve vlaku nekecáme, nebo
že ho zavřou až s černá i s námi
Mě nejvíce zaujala na Rudém náměstí v Moskvě, těsně vedle
mausolea, do čtyřmetrové výšky postavená a lešením ohraničená,
obdélníková dřevěná opičárna. Když jsem se zvědavě podíval
malinkou škvírou mezi podlážkami dovnitř, viděl jsem jak tam kopou
dva vojáci, velikou díru do země. Když měl Leonid Iljič Brežněv o
pár měsíců později velkolepý státní pohřeb, tak ho strčili a vojáci
upustili nekontrolovaně do hrobu přímo na to místo, které jsem viděl
na vlastní oči, kopat už v srpnu. Vysmekl se velmi hubeným vojákům
soudruh Brežněv z ruky a na laně ho neudrželi. Byl s bytelnou rakví
asi pěkně těžký a spadl do hrobu v přímém přenosu české televize,
jako pytel brambor asi hlavou napřed. Ve večerních televizních
zprávách ČT, už to neskutečné „faux pas“ bylo ideologicky
vystřiženo!! Už v srpnu, sovětští vojenští lékaři přesně věděli, že to
má soudruh Brežněv za pár a asi si to místo, co nejblíže k
soudruhovi Leninovi, sám i Leonid Iljič, na věky věkův vybral.
Další atrakcí všude kam jsme přijeli, byly pro Čechoslováky,
u nás nepoznané, a u nich kvůli historickým epidemiím velmi
důležité a fyzicky náročné, klasické turecké záchody. Na klasický
český záchod jsem v matičce Rusi nenarazil lautr nikde. V jednom
mezinárodním hotelu v Kyjově, kde jsme obědvali, byly ty turecké
záchody ještě zvýšené a vykachlíčkované, tak půl metru nad
podlahou. Nejhorší bylo, že nikde neměly žádné dveře! Když jste se
dal do velkého díla, tak vás mohl očumovat doslova každý, kdo tam
na ten záchod se přišel jen vyčůrat do žlabu. Ještě mi mohl zafandit.
110
Co to dalo našim sedmdesátiletým a starším vojenským veteránům a
hrdinům, s revmatickými klouby práce a hekání, když nutně na
velkou potřebu potřebovali vylézt na ten piedestal! A pak zase
bezpečně slézt dolů. To jsem několikrát viděl na vlastní oči, i jim
pomáhal dostat se dolů, když se narovnali, natáhli si gatě a byli celý
dřevěný, jako poník na kolotoči. Všichni s láskou jsme vzpomínali na
naše záchody české a nadávali jako špačci na ty „kurevské“ turecké.
Co mi nejvíce vadilo, bylo, že u všech těch tureckých záchodů
chyběli dveře či jakýkoliv jednoduchý závěs. Když jsem šel
kamkoliv v Rusku na velkou, tak jsem vždycky viděl, jak každý
statečně tlačí, až mu lezou oči z důlků a musel jsem dost často i
počkat, až se některá ta hojně využívaná kukaň, konečně uvolní.
V hotelech, kde jsme slavnostně s vedením města obědvali to
šlo, skočit si na velkou. Záchody se daly spláchnout a nebylo tam
tolik žhavých abonentů ve frontě na vyprázdnění jako jinde ve městě.
Na nádražích, hlavně v menších městech, to bylo podstatně horší.
Právě tam, odděleni od obyčejné ruské veřejnosti, jsme vlakem
„Družby“ zastavovali. Má první zkušenost s tureckými záchody, byla
strašná. Ještě že jsem se zdržel s tátou při dohrávce jedné z mnoha
partií v české dámě, kdy mě měl poprvé, po mé velké chybě na lopatě
a chtěl nade mnou konečně jednou vyhrát a ne jen občas remizovat.
Mohl jsem dopadnout stejně jako „papagaj“, protože jsme byli
spolu nerozlučná dvojka. Nejhůře, už v první ruské v „děrevně“ za
Užhorodem, při prvním zastavení vlaku a seznámení s tureckými
záchody, dopadl nejhůře z nás všech. Byl ještě ukecanější než já,
Láďa Procházka, řidič vysokozdvižného vozíku z expedice. Viděl
jsem ho mokrého, neskutečně nasr.ného na celý svět a celého od
hlavy až k patě zasviněného od kousků lidských exkrementů. Když
jsem se ho škodolibě zeptal, jak k tomu maskovanému vojenskému
zabarvení jako „frajtr“ záložák přišel, naštvaně mi velmi smutně
vyprávěl:
„Šéf Janda nám v kupé řekl, ať si skočíme po ránu preventivně, kdo
trošku potřebuje, na velkou, že budeme celý dnešní den ve městě a u
památníků. Tam nikde žádné záchody nejsou. Tak jsem šel, ale kluci
111
byli rychlejší. Všude už někdo seděl a tlačil jako o život preventivně.
Na mne místo nezbylo, tak jsem si dal venku „cígo“. A to jsem
neměl! Překvapilo mě na tom hajzlu, když jsem se trošku ohnul, tak
toho vedle sebe mohu poplácat po zadku. Konečně se za pár minut
uvolnilo místo v poslední kadibudce u zdi. Tak jsem tam zalezl s tím,
že mě nebude nikdo očumovat, jak mi to jde. Tlačím a tlačím jako
každý jiný, bolí mě nohy a nějak mi to preventivně nešlo. Najednou
slyším jak někdo silně hvízdne a slyším šustot hajzl papírů. Konečně
mě to začalo jít, tak se snažím šéfovi Jandovi udělat radost a vys..t se.
Druhé hvízdnutí jsem slyšel a dokončoval s úsměvem, své dílo. Než
se mi to povedlo, přiletěl na mne proud vody i s hov.ama ruských i
českých spolucestovatelů. Když jsem na ten debilní hajzl šel, tak
jsem se divil, na co tu mají před záchodem hasičskou hadici i
s proudnicí. No a teď už to vím a vy taky! Je na spláchnutí h.ven!“
Později jsme zjistili od naší překladatelky, co s námi jela, že
turecké nádražní záchody nemají žádné splachování a jednou za čas,
po vlaku, přijde ruská hajzlbába, zapíská jednou jako Jura Jánošík,
aby všichni vylezli, že jde makat. Když zapíská podruhé, je-li tam
ještě někdo, musí se ozvat! Pokud se nikdo neozve, ohne se, aby se
trefila přesně proudem vody pod kabinky, otevře proudnici a
spláchne vše najednou. Neznalost ruských zvyků neomlouvá! Do té
doby a událostí, je neznal ani nikdo z nás. Jakmile někdo zapískal,
když jsem byl na tureckém záchodě na dalším nádraží, raději jsem
upaloval s kalhoty v ruce ven i s nedbale a rychle utřeným zadkem. V
životě mi tolikrát nepálila zarudlá prdel, jako tenkrát v Rusku. Na
velkých nádražích byly veliké umývárny s desítkami umyvadel, kde
se dalo umýt i oholit. Vykoupat se také dalo, ale to si člověk musel
zaplatit pár rublů, což jsem se svrbícím zadkem, několikrát využil.
Dopadnout jako Láďa, bych nechtěl ani, kdyby mi nabízeli
veksláci ruble za pětikorunu. Umýt se v Rusku od exkrementů není
tak jednoduché jako v Česku. To mi věřte. Láďa přestal smrdět až
když se několikrát smočil v Černém moři v Batumi! To co měl na
sobě zahodil. Už si myslel, že bude smrdět na věky jako tchoř. To
musím uznat, smrděl víc než jeho ponožky, na nožky, od Božky.
112
SKVĚLÍ PROFÍCI.
Už bylo načase, aby bylo také konečně pár dní hezké počasí,
nepršelo, nefoukal silný vítr a hlavně pro nás paraplegiky bylo teplo a
slunečno Trošku jsem si stačil v minulém týdnu na jarním sluníčku
opálit „čuňu“ a pleš. Žena mě zavolala před zrcadlo, abych si
vyzkoušel, jak mi sluší nová trička s krátkými rukávy. Při smrkání mi
upadl na zem kapesník, pro který jsem se ohnul a zjistil, že házím
pleší docela pěkná zrcátka.
Vyrazili jsme s manželkou konečně v neděli, koncem dubna
našim autíčkem za vnučkami, už téměř měsíc na oddalovanou
návštěvu kvůli deštivému počasí. V Benátkách nad Jizerou jsme
nabrali benzín a bylo nám divné, že nám přestalo hrát doposud velmi
spolehlivé autorádio. Po dalších asi deseti kilometrech auto ztrácelo
tah do kopce a po několika vteřinách i rychlost. Za odbočkou na
Brandýs nad Labem nám přestalo jet úplně. Paní zajela do úzkého
odstavného pruhu a neměla pár minut odvahu z auta vylézt a dát za
nás výstražný trojúhelník. Takový velký byl provoz na R10. Řidiči
jezdili jako blázni, velmi těsně vedle nás. Nejdříve nás napadlo, že by
nám mohl pomoci náš automechanik v Milovicích, co nám letos v
únoru repasoval alternátor. Naštěstí nám telefon nevzal. Volali jsme
našemu sousedovi o kontakt na jeho automechanika. Dal nám na něj
telefon. Byl z Lysé n. L. Telefon sice zvedl a dost znuděně po tom co
jsme mu vylíčili, že máme za veliký problém, nám hnusně řekl:
„Je neděle a já mám dneska úplně jiný program!“ a zavěsil.
Babo a čerte, teď nám poraď co s tím vším na sluníčku, v hicu
v uzavřeném a nepojízdném autě na kraji dálnice, kde není široko
daleko žádné stavení ani lidi. Naštěstí jsem si vzpomněl, že máme
naší „Felinku“- Felícii pojištěnou u České Podnikatelské Pojišťovny
a máme od nich nějaké papíry s formuláři k dopravní nehodě. V
papírech paní našla, že v případě poruchy či nehody máme volat
GLOBÁL ASISTANCE + 420 1220. Než jsem tam mobilem zavolal,
tak jsem ten náš návštěvní den na severu Čech u vnuček, viděl jen v
těch nejčernějších barvách a říkal jsem své ženě:
„Tak a jsme v zeleném háji! Netuším, co to může být za závadu.
113
Když nás vyjde odtah domů, nebo raději do autoopravny s opravou
na 5 000 Kč, tak si můžeme pískat a ještě skočíš pěkně vyluxovat
naše konto u Poštovní spořitelny!“
Dovolal jsem se vzápětí na +420 1220 a jak jsem správně
předvídal byl to centrální dispečink, kde se mě vyptával jeden pán,
kde stojíme, na které dálnici, jaké barvy a značky máme auto, na
SPZ-ku a v jakém pruhu na Prahu a jaký vidíme kilometrovník. A
také jaké mám číslo mobilu a operátora. Když jsem se ho zeptal, co s
námi bude a za jak dlouho nám někdo pomůže, tak řekl:
„Během půlhodinky k vám přijede odtahová služba z Brandýsa a
odtáhne vás spolehlivě a rychle k nejbližší opravně!“
Když jsem se zeptal, jestli nám závadu někdo opraví, bylo mi řečeno,
že se o tom musíme dohodnout už sami na místě. Viděl jsem to černě.
Paní jsem smutně a potichu říkal:
„Odtáhnou nás sice, kam budeme chtít, ale my potřebujeme auto
opravit! Věřím na 100% tomu, že řidič odtahovací služby autu určitě
rozumí víc než my dva dohromady, s tím „kravaťákem“ na centrále,
s kterým jsem mluvil. Řidič bude určitě automechanik amatér!“
Měli jsme velmi špatnou náladu a nevěděli, na koho narazíme a
hlavně kde. Ale jen do chvíle než náš „spasitel“ s velkým S dorazil s
odtahovým autem. Vypadal téměř jako můj nejmladší syn Pepa a byl
také takový pohodář a kliďas Nadzvedl kapotu u motoru našeho
nepojízdného auta, pár věcí vyzkoušel a optimisticky řekl:
„Nebude to nejspíš nic vážného! Vypadá to, že vám nejspíš nedobíjí
alternátor baterku!“
Během chvilky někam volal, s někým mluvil a pak nám řekl:
„Odtáhnu vás na Černokosteleckou do Prahy. Bude tam na nás čekat
na benzínce vyjednaný mechanik, který zjistí přesnou závadu a auto
vám zcela jistě opraví! Je to machr a znám ho několik let.“
V tu ránu se nám oběma nesmírně ulevilo na duši a bylo velmi
reálné, že po opravě budeme moci, do Ústí nad Labem pokračovat,
jako by se nechumelilo. S paní se dohodl, že auto naloží na
odtahovací vozidlo i se mnou na palubě.
„Podle předpisů nesmíme převážet osoby na tahači, ale vy jste
114
vozíčkář a já vás tu přeci nenechám na dálnici!“ logicky dodal.
Během malé chvilky mě naložil v nepojízdném autíčku na korbu
svého náklaďáku a paní si sedla vedle něj dopředu tahače. Zjistil jsem
i v tom blázinci, že mám digitální foťák. Vyfotil jsem si jeho kabinu
před sebou i to, jak se vezu jako pán a jako málokdo. Seděl jsem
pěkně vysoko, jako řidič nějakého velikého a dlouhého Tiráku
Na Černokostelecké, u veliké benzínky, na nás už čekal mladý
mechanik, který po stažení našeho auta z tahače na zem, před nás
zajel svým opravářským vozem, aby měl přístup od motoru našeho
auta k nářadí a přístrojům v jeho autě. Zjistil elektropřístroji, že nám
náš repasovaný alternátor opravdu nedobíjí baterii, která je navíc
úplně vybitá. Dali jsme mu souhlas k výměně nového alternátoru za
ten nefunkční za 3 300 Kč. Peníze chtěl v hotovosti a hned! Proto je
manželka musela jít vyzvednout do nedalekého bankomatu., přes
ulici. Mezitím jsem se zeptal řidiče tahače pana Skály, kolik budeme
ještě platit mi za odtažení auta do Prahy. Překvapivě mi řekl:
„Platili jste opravu a s odtahem jste se vešli do limitu 30 km a 2 500
Kč. Nic platit nebudete! To je na náklady ČPP, kde jste pojištěni!“
Ulevilo se mi neskutečně a spadl mi veliký balvan nejen od
srdíčka, ale i v peněžence nám to neudělalo takový průvan, jaký jsme
na začátku smutně očekávali. Na to jak to vypadalo u Brandýsa
černě, tak mi bylo nyní docela i do skoku. Navíc jsem druhý den u
našeho místního mechanika v Milovicích reklamoval, to před
měsícem udělané „repasování“ alternátoru. Velice se mi
automechanik omlouval za potíže, které jsme na dálnici měli, a říkal,
že si vůbec nepamatuje, aby po měsíci od něj poctivě a pečlivě
repasovaný alternátor, funkčně takhle náhle odešel a nefungoval.
Vadný alternátor jsme mu předali a on nám vrátil 1 000 Kč, o 500 Kč
méně, než jsme mu za nepovedené repasování zaplatili.
Když zhodnotím tu naši velmi nepříjemnou cestovní anabázi,
tak smekám před všemi třemi „profíky,“ které jsme potkali. Dva z
nich udělali víc, než měli, a chovali se lidsky a svým profesionálním
přístupem nás zklidnili a nezištně a hlavně rychle nám pomohli ve
veliké a stresující nouzi. Ten třetí „profík“ uznal, že mohl i on udělat
115
jednou v životě chybu a dvě třetiny peněz nám bez problémů vrátil,
za ten repasovaný alternátor. Nyní máme nový alternátor a známe tři
skvělé chlapy, kteří jistě denně, ještě potěší hodně svých zákazníků a
svým přístupem, světová krize, ne krize, umožní nešťastným
lidičkám překonat tu bezmocnost, kterou, když problém nečekaně
nastane v nějaké Tramtárii, v nečekanou chvíli, ve zdraví a v pohodě
vše přežijí, tak jako my tenkrát u Brandýsa nad Labem.
ZA DOBROTU, MÁLEM NA ŽEBROTU.
Dvacet let jsem v Ústecké sklárně dělal směnového mistra.
Pořád dokola jsme byli školeni v bezpečnosti práce, v požárních, v
plynárenských a dopravních předpisech. Museli jsme chodit povinně
2 x do měsíce, na školení nestraníků. Co bylo ale horší, museli jsme
ze všeho 1 x za dva roky jako THP-(Technicko-hospodářskýpracovníci) skládat ze všeho zkoušky a psát i testy. Také jsme museli
umět poskytnout při úraze první pomoc. Nepopulární bylo dýchání
do balónku přes zelené trubičky, zda někdo před úrazem nepožil
alkohol. Vždy jsem se ptal každého, kdo měl úraz, zda nepil. Většina
lidí nepila, ale v hutním sklářském provoze se mohla pít na osvěžení,
lahvová sedmička. Byla velmi slabá! Strojníci, co vyráběli hlavně
pivní láhve v horkém provozu, si ji vylepšovali kostkami cukru. Pak
měli ze sedmičky, prý slušnou desítku. Dost žíznivá dvoučlenná
obsluha výrobního stroje, vypila v horkém létě i basu dvaceti kousků.
V létě jsem byl zavolán k těžkému úrazu a ptal se spáleného
strojníka, zda pil alkohol. Přiznal pár piv a to byl průšvih. Byl to
výborný, pracovitý chlap. Dělal za marody přesčasy. Řekl jsem mu:
„Když jsi už pil, tak já dýchnu do trubičky za tebe, abys dostal
odškodné a nevzali ti ještě nemocenskou! Musíš ty vole ale všem a
všude tvrdit, že jsi dýchal a že si to měl čisté! Je to jasné?“ Jasné mu
to bylo. Když úraz ruky vyléčil, šli jsme sepsat konečný protokol k
bezpečákovi. Ten se Tondy P. formálně ptal, zda dýchal do trubičky.
Ten debil tvrdil, že ne. Když mu řekl: „Chceš mi říct, že ti
„směnový“ nedal dýchnout po úraze?“ Nedal! Tvrdil ten debil znova!
Musel jsem ho kopnout pod stolem do nohy, aby z něj vypadlo to
sladké: „Já jsem debil! Jasně že dal! Já na to úplně zapomněl!“
116
MÍSTNÍ KOLO BĚHU MLADÉ FRONTY.
Na jaře v roce 1974 jsem vyhnal několik našich dobrých
běžců Sokola Dolní Zálezly na běh MF do Ústí n. L. na Střížovický
kopec, kde jsem jako školák, několikrát závodil v přespolním běhu na
pěkných tratích. Jel jsem tam dokonce jako mladší dorostenec,
vítězně cyklokros. Rozhodčími na Střížovickém kopci byli „velcí a
velmi důležití chytrolíni,“ ze Spartaku Ústí n. L., kterým na nás,
vytrvalostních běžcích, kteří neběhali jen krátké sprinty, pořád něco
vadilo. Pro změnu to, že jsme nestartovali na místním běhu MF,
odtud prý postupují na Okresní kolo, jen ti nejlepší. Dělat závod jen
pro pár místních zálezelských nadšenců mne fakt v prvním roce
existence oddílu lehké atletiky v obci, vůbec nenapadlo. Po první,
velmi úspěšné Velké ceně vytrvalců ve stejném roce, si na mne
stěžoval mezinárodní rozhodčí atletiky, trenér reprezentantky ČSSR
na 400 m Líby Macounové, až na ÚV ČSTV, že ženy V DOLNÍCH
ZÁLEZLECH běžely s muži, neskutečně dlouhých 15 km. Byl jsem
upozorněn na OV, že se to podle platných atletických řádů, nesmí! Za
pár let ti samí „mravokárci“ už za námi zálezelskými atlety a
současně i funkcionáři nepřišli a neřekli nám kajícně:
„Zálezláci, ženy už běhají na dráze při MS, ME a olympiádě už
pětku, desítku a brzy poběží i mistrovsky maraton! Předběhli jste v
Zálezlech celý svět, nejméně o deset let!“
V příštím roce, když na místní dětské atletické olympiádě
startovalo hodně dětí (všechny naše výsledky jsem na konci roku i s
fotkami předával Zálezelské kronikářce, paní učitelce Mixové. Ta vše
pěkným písmem psala a vlepovala s menšími fotkami do Obecní
kroniky. Součástí velké kroniky byly i obsáhlé a velmi přehledné
přílohy v krabicích, se spoustou dokumentů, výsledků a fotek té
doby). V kronice je i přehled kolik v letech 1950, 1960 a dalších,
stály základní potraviny, pivo, mléko, vajíčka, chleba, rohlíky atd.
Aby nám ústecká atletická „konkurence“ zase něco
nevytýkala, udělali jsme poprvé a také i naposledy v obci i místní běh
MF. Diplomy a medaile jsem koupil v Ústí, v prodejně vedle OV
ČSTV ve Vaníčkově ulici, kousek za rohem, v Brněnské ulici. Pěkné
117
diplomy s perokresbou běžců na křídovém papíře, byly tenkrát za
pouhou jednu kačku. Zlaté, stříbrné a bronzové medaile s
červenomodrobílou československou trikolorou, akorát dlouhou, aby
se dala nasadit na krk i přes velkou hlavu Vaška Merhauta. Ty byly
jednotně za 6 Kč. Vypsaly jsme mládežnické kategorie, hlavně podle
věku místních dětí, co sportovaly a běhaly. Tratě byly kratší, hlavně
pro ty netrénované, aby se drápkem chytily. Propagace akce byla i v
místním rozhlase MNV a ve skříňce Sokola u prodejny Jednoty,
vedle hotelu Praha. Start a cíl byl u Labe, tenkrát ještě u půjčovny
lodiček a běhalo se po pláži až k Hlaváčkům. Většina závodníků z
mladšího a staršího žactva dostala medaile a mnoho z nich, stálo
slastně a poprvé v životě, na „bedně“. Bytelné stupně vítězů vyrobil
pan Kohák Antonín starší, poslední fotbalový „bafuňář“. Nelíbilo se
mu, že prvé vítěze běhu VŘSR, jsme vyhlašovali na schodech vstupu
do domu Dragounů, v Květinové ulici. Podle předsedy MNV pana
Jiřího Plechatého, to prý bylo nedůstojné! Asi neviděl tu radost
děcek!
Medaile, které nám zbyly z kategorií starších žákyň, mladších
a starších dorostenek jsme zužitkovali dalším vloženým během dětí,
kteří ten den nic nevyhrály. Byl ještě navíc, jeden rozběh tří holek a
dva tří kluků. Všech 48 medailí si ten den našlo své šťastné majitele.
Jak jsem se po závodech ve škole a školce dozvěděl, tak pár dětí s
medailemi přišlo do školy i mateřské školky se pochlubit, co vyhrály.
Zlatým hřebem toho dne, byl nečekaně, závod žen. Kategorie byla
vypsána jako každá jiná. Medaile diplomy připraveny, ale žádná žena
si nevyfasovala u presentace, startovní číslo. Po odstartování běhu
mužů na 3 km za mnou přišla paní Libuše Sypecká a ptala se mě:
„Pane Procházko, chceme tady s paní Magdou Hronovou běžet závod
žen, ale kilometr je na nás moc dlouhá trať! Nešlo by to nějak zkrátit,
speciálně pro nás dvě? Na kole bych ujela více kilometrů, ale když
dobíhám někdy ráno vlak, tak nemohu popadnout dech ještě v Ústí!“
řekla velmi upřímně a paní Magda hlavou přitakávala jejím slovům.
Ta chuť a hlavně odvaha si zaběhnou v jejich věku a při jejich kilech
a mít medaili mě neskutečně zaujala. Paní Sypecká, byla matka
118
našeho nejlepšího dorostence, chrta, Jiřana Sypeckého, která nám se
svým manželem Josefem pomáhala na všech našich místních
běžeckých vytrvalostních akcích. O pár let později jsem ukecal pana
Sypeckého a další, aby si udělali kurs rozhodčího atletiky. Drtivá
většina rodinných příslušníků všech zálezelských běžců, nám
pomáhala při všech běžeckých závodech. A že jich za rok bylo. Proč
bych neslevil nějaký ten metr pro „maminy“ a na diplomu bude o
jednu nulu v metrech méně. „Holky“ si to spolu rozdaly naplno, na
100 metrů. Musím čtenáře upozornit, že to byly obě korpulentnější
dámy po čtyřicítce a obě byly doslova a do písmene, jak se v
Čechách říká, krev a mléko. Toho mléka na hrudi bylo požehnaně a
byla to nádhera, na to nadělení od pána Boha se sem tam kouknout a
vidět to. Nikdy bych nevěřil, že jako rozhodčí-časoměřič, poprvé a
naposledy v životě zklamu tak, že zapomenu zmáčknout při doběhu
obou zralých žen cílem, stopky. Holkám se zdálo i těch 100 metrů, co
mají běžet nějak moc. Trošku popošly blíž k cíli. Jak ukecaly o
stovky metrů mne, tak tutově ukecaly o pár metrů i startéra Vaška
Rešla. Ale to nebylo vůbec podstatné. Fascinovala mne ta touha po
medaili, že pro ni neváhaly i běžet, před tolika lidmi a dětmi. To jsem
ještě netušil proč, si trať pořád zkracovaly. Věděly totiž, co já ne. Až
když jsem je viděl běžet, tak mi to secvaklo. Když startér zvedl ruku
nahoru, tak byl připraven odstartovat. Když jsem já zvedl ruku,
signalizoval jsem mu také svou připravenost. Měl jsem připravené
stopky a mohlo se startovat. Odstartováno!
Paní Magda a paní Libuše odstartovaly svůj neskutečný běh
každá jinou nohou. Jedna udělala první krok pravačkou a druhá
levačkou. To mělo za následek jednu velmi podstatnou věc! Jedné
skočila ta její velká prsa nalevo a té druhé zase napravo. Po dalším
kroku, když běžely těsně vedle sebe, se ta jejich obří prsa málem
dotýkala. Koukám na to, že takový běžecký souboj, prsa na prsa už
od startu, jsem ještě nikdy neviděl. Po závodě zálezelských žen, jsem
si uvědomil, že už nikdy v životě takový urputný souboj o zlatou
medaili nikdy neuvidím. Zíral jsem na ten souboj s otevřenými ústy
nejen já, ale i ostatní muži v cíli, kteří před několika minutami,
119
doběhli svůj tří kilometrový závod. Sledoval jsem jak prsa těch
zralých žen, při každém jejich kroku, dělají ze strany na stranu cik,
cak a zase. Cik, cak. Když paní Líba s Magdou doběhly do cíle
zjistili jsme, že vyhrála těsně o prsa, nekuřačka paní Sypecká. Nechal
jsem obě statečné ženy-závodnice zaslouženě vydýchat a paní Magdu
i pěkně vykašlat. Kuřácký kašel je pěkný neřád, jak jsem viděl,
hlavně po běhu. Obě ženy měly dlouho krásně červené tváře, a bylo
na nich vidět, že to toho jejich souboje, daly vše, co v nich bylo a co
mohly. Obdivoval jsem je. Mezitím se napsaly diplomy a obě ženy,
nejspíš poprvé a také naposledy v životě vystoupily zaslouženě na
stupně vítězů. Dostaly každá na svou vyvinutou hruď zaslouženě
vybojovanou jednu zlatou a jednu stříbrnou medaili. Za neskutečnou
odvahu a za nezapomenutelný zážitek nás, mužského plemene.
Každoročně pořádané atletické akce v Dolních Zálezlech, Sokolem
Dolní Zálezly a MV NF byly:
Okresní přebor zemědělské a vesnické mládeže v přespolním běhu.
Krajský přebor zemědělské a vesnické mládeže v přespolním běhu.
Velká cena vytrvalců v silničním běhu na 15 km
Malá cena mílařů v silničním běhu na 3 140 m
Masový běh VŘSR
Muži, dorost a žáci startovali v Kr. Přeb. Družstev SČ kraje na dráze.
TJ Sokol, dospělí, veteráni, dorost a žactvo velmi úspěšně startovali v
Severočeské běžecké Lize, ve 40-ti bězích mimo dráhu v celém kraji.
TJ SOKOL DOLNÍ ZÁLEZLY byla jednou v celém kraji ze 180 TJ
třetí!! Veteráni Sokola DZ. svou kategorii překvapivě 3x vyhráli!!
Stolní tenis
Okresní přebor zemědělské a vesnické mládeže ve st. tenise družstev.
Krajský přebor zemědělské a vesnické mládeže ve st. tenise družstev.
Muži startovali v Okresním Přeboru okresu Ústí nad Labem ve
stolním tenise v OP 1,2 a 3 třídy z družstvy A,B,C,D,E,F,G,H a I!!!
Žáci a dorostenci startovali v OP okresu UL v družstvech A a B.
Družstvo žen A startovalo v divizi SČ kraje a družstvo B v krajském
Přeboru SČ kraje
120
VYVADĚČ VĚZŇŮ.
Tato slova i tuto funkci už současní mladíci v rozpuku sil po
vyučení či po maturitě, po dosažení plnoletosti, už těžko někdy uslyší
a zažijí. A je to veliká škoda. Protože teprve Základní dvouletá
vojenská presenční služba, by z každého z nich udělala chlapa! Také
nám to za socialismu v médiích všem hustili do hlav, že vojna je pro
každého československého mladíka čest a musí si každý z nás splnit
svou vlasteneckou povinnost. Také jsem slavnostně přísahal, že
bude-li to nutné, položím za svou vlast i vlastní život. Pokládat život
za Antonína Novotného a další potentáty té doby, se mi zrovna
tenkrát dvakrát nechtělo. Natož při Suezské a kubánské krizi. Být
mladý, být ještě povinná vojenská služba, tak za Klause a Nečase by
se mi už nechtělo bojovat vůbec, natož padnout někde v Afganistanu
či Iráku. Že vojna nebyla kojná, to v letech 1965-1967 platilo
mockrát. Tolik debilů a notoricky zamindrákovaných ožralů mezi
mosteckými „lampasáky“- důstojníky, jsem doposud do svých 19 let
neviděl ani ve sklárně v Ústí nad Labem. Tam jsem začal po vyučení
v ZPA v Nové Pace, pracovat jako mechanik měřicích přístrojů. A že
všelijakých existencí v Expedici lahví, bylo požehnaně.
Dost „uřvaných“ debilů bylo i mezi našimi poddůstojníky,
kteří vedli náš základní výcvik v přijímači. Byli to kluci jako my,
stejně nebo jen o rok starší. V poddůstojnické škole si ti debilové
„vyšplhali“ jednu ubohou pecku svobodníka-frajtra. Někteří pecku
dostali, i když závěrečné zkoušky neudělali! Nyní vím, že mnohem
lepší je mít frajtra na jazýčku, než za zadkem, aby na vás řval jako
prokoplý, smyslů zbavený na kasárenském „buzerplace“! Čím víc
vyjukané bažanty všude možně po kasárnách mazáci honili a řvali na
nás, tak měli několikrát týdně vycházky do půlnoci. A ty největší
hajzlové i volno k opuštění posádky domů, na tři dny.
Tolik primitivů co dostali najednou moc, pohromadě potkáte
jen a jen na vojně. Z doposud pohodového civilního života, vám
nezbude lautr nic. Musíte být pořád celý den ve střehu a i když děláte
vše, co na vás těch pár pitomců chce, tak je to špatně. Klidně při
rajonech a každodenním večerním vytírání chodby a schodů vám
121
dozorčí na četě vylije na chodbu 50 litrovou konev od mléka s vodou,
která zákonitě nateče ze třetího patra až do suterénu. A to jste na
rajoně šedesáti schodů z několika mezipater, jen dva „bažanti“. Rajón
s vodou a vysypaným popelem máte jen za to, že se blbě podíváte,
nebo nejste dostatečně rychlý anebo nemáte pro „mázu“ „cígo“ či
sirky. Jako nekuřák je nemohu ani mít! Na co? Pro hovada, která nás
honí? Rajony začínaly vždy ve 21 hod. a od 22 hodin, měl být podle
vojenského řádu noční klid. Měl být, ale v přijímači a někdy i po něm
dost často nebyl. Dozorčí na četě sloužil vždy celých 24 hodin se
svým pomocníkem. Do 1 hodiny sloužil dozorčí, vyšší šarže a pak šel
spát. Aby se nenudil, tak si pár nebožáků vychutnával do konce své
služby, před odpočinkem. Když i pomocník dozorčího na četě byl
pěkná svině, tak se na rajonech makalo až do rána. Většinou ten
bažant, který si něco zamrmlal pyskem pod vousy jen tak pro sebe,
aby si ulevil! Mnohem lepší bylo držet hubu a krok.
Jeden sečtělý maturant i Vojenských řádů z naší Spoj čety, si
šel stěžovat, že se nedodržuje vojenský řád, rovnou na štáb, k
politrukovi. Tam ho dva hodní důstojníci vyslechli, vytěžili ho, ale už
ho na spojčetě neochránili. Hned druhý den byl za nepřípustnou
šikanu pojebanej na poradě posádky, před všemi „lampióny“ náš
velitel Spojčety kpt. Stržínek i npor. Purkar. Když přišel náš kapitán s
pěnou u huby na naší četu, tak nepojebal dozorčího čety, který
porušil vojenské řády, ale byl pozván na kobereček do kanceláře ten
stěžovatel. Velitelem byl kurevsky pojebán a minimálně týden
buzerován nejen ten stěžovatel, ale mi všichni bažanti, všemi
mazáky. Příjmení stěžovatele znělo ze všech koutů v kasárnách. Ten
se nezastavil ani v neděli, ve dni volna. A to vše bylo jen proto, aby
žádného nýmanda, nenapadlo ani v tom nejtajnějším snu, si stěžovat
na naše lampasácké „Božstvo,“ které rozhodovalo doslova o našich
nebohých životech, zdraví a u některých slabších jedinců o
sebevražedných depresích. Tak řešili ten psychický a fyzický záhul!
Když se několik kluků ve VÚ 8020 v Mostě pokusilo v
neskutečném dennodenním zoufalství o sebevraždu, a jednomu se
povedla, musela se mimořádná událost nahlásit na Velitelství
122
západního vojenského okruhu do Plzně. Přijela do kasáren nezávislá
vyšetřovací komise a první co naše šéfstvo udělalo, když to zjistilo,
bylo to, že ti vojáci, co by mohli náhodou promluvit o neskutečné
šikaně a buzeraci, se vyhnali někam daleko na cvičák, nebo do směny
do kuchyně, aby nepřišli s vyšetřovateli vůbec do styku. Pozitivum to
mělo pro nás to, že se dva dny skutečně dodržovalo vše, co vojín a
stěžovatel v jedné osobě vojín Cymbryla, vyčetl ve Vojenských
řádech. Trošku jsme si fyzicky i psychicky oddychli i se vyspali
přesně podle vojenských řádů! Jakmile inspekce odjela a zákonitě nic
nezjistila, tak začala neskutečná „pakárna“ znovu. Když už jsme měli
konečně po přijímači a po slavnostní přísaze, za účasti rodinných
příslušníků, tak jsme začali chodit do stráže na muniční sklad do
nedalekého Vtelna. Někdy nás tam celou pětičlennou stráž z posádky
odvezl Gazík, a když nebyl k dispozici, šli jsme pěšky! Stará stráž
byla pěkně naštvaná, že jsme je střídali o hodinu později. Navíc
museli šlapat domů taky pěšky a nesvezli se. Také měla tím pádem
hned o pár hodin většina z ničeho kratší vycházku, která po dobré
službě často byla. Ve Vtelně byl 24 hodin oproti životu v kasárnách
neskutečný a fantastický klídek. Bylo mi tam jako bych odjel na
jeden den do lázní, tak jsem se tam parádně cítil. Dvě hodiny jsem
strážil muničák, dvě hodiny jsem bděl, jedl a dělal topinky a pak jsem
dvě hodiny spal. Sousedům, civilistům, těsně vedle strážnice bylo
velmi dobrým zvykem vždy přinést několik velkých, voňavých a
čerstvých bochníků chleba Šumavy, které jsme si vzali z kuchyně
navíc a dostali jsme od nich výměnou, hlavně modrý česnek, který
měl neskutečné grády a sádlo. Dělali jsme si na strážnici na
neskutečně „ojeté“ pánvi fantastické topinky, k suché KD stravě,
kterou jsme fasovali a měli na celých 24 hodin. Tak jako byla Havaj
hlídat muničák, tak pravým opakem bylo být jako bažant vyvaděčem
vězňů. V base byli hlavně potrestaní mazáci, recidivisté, i několik
opravdu grázlů, kteří nasluhovali pár měsíců, které proseděli za dva
roky v base. Vyžadovali na vyvaděči všelijaké úlevy a neposlouchali
ani náhodou, ani velitele stráže. Vyvaděč vězňů byl jednou nohou
také vězeň. Stačilo, aby nějaký mladý a aktivní poručíček
123
„deveťák“- Dozorčí útvaru, přišel nečekaně na kontrolu do vězení a
našel u vězně cigaretu. Za každou nalezenou cigaretu, měl dostat
vyvaděč jeden den basy. Taková byla tenkrát taxa. Když se to stalo, a
i velitel stráže chytil basu, tak si vězni nezakouřili a vždy byli
důkladně prošacováni. Do basy se k mé radosti dostalo i pár mých
mazáků ze Spojčety, kteří se na vycházce ožrali jako prasata a přišli
do kasáren pozdě. Většinou chytli basu po službě a přišli do basy po
večeři a vyspali se na tvrdé zamykatelné sklápěcí posteli do pěti
hodin. Potěšilo mi vždy, když přišlo uhlí do útvarové kotelny, že
museli všichni potrestaní jít ho skládat. Ale i s tím si mazáci také
poradili! Bylo do kotelny posláno pár bažantů z čety, kteří uhlí složili
za ně a oni šli s vyvaděčem vězňů do kasárenského kina!
Jednou naše celá stráž dostala pochvalu za vzorný výkon
služby! Nebyla to sice pravda, ale pravdou bylo to, že věčný npor.
Čanaky, Slovák jako poleno a ochlasta toho nejhrubšího zrna, se
ožral ve službě Dozorčího útvaru jako prase a poblil, co mohl. Kluci
to po něm uklízeli a pochvala byla hlavně zato, abychom drželi hubu!
Když jsem jako bažant stál vždy dvě hodiny stráž u Bojové zástavy
pluku, tak jsem měl nabitý samopal SA-58, třiceti ostrými
„včeličkami“! Zástava byla na štábu a po 17 hodině se tam nesměl
nikdo pohybovat. Jednou, když jsem sloužil, tak odněkud z kanceláře
vylezl mjr. Kubíček a já na něj zavolal:
„Stůj! Kdo tam?“ Stůj nebo střelím!“ Major šel klidně dál.
Když jsem na něj natáhl samopal, namířil jsem na něj, tak se konečně
zastavil a koktavým hlasem říkal:
„Zdržel jsem se! Jdu domů! Dejte ten samopal dolů! Nemiřte na mě“!
Sklonil jsem hlaveň „sapíku“ a strachy připosraný major pomalu
odešel. Měl jsem z toho tenkrát jundu, jak se tak vysoký důstojník
viditelně bál vojína. Když jsem pak už jako mazák a dozorčí Spojčety
šel ráno asi po půl roce na štáb pro noviny, tak jsem zaslechl také to
moc dobře známé:
„Stůj! Kdo tam?“
„Jsem dozorčí Spojčety a jdu pro noviny“! A šel jsem klidně dál po
schodech nahoru. Následoval další pokyn:
124
„Stůj nebo střelím“!
Najednou vidím naproti sobě bažanta se samopalem, jak mi míří na
prsa a natáhne ještě samopal! To natažení zaznělo na prázdné chodbě
strašně. Koukal jsem do hlavně nabitého samopalu a byla ve mně
malá dušička. Snad to ten debil nezmáčkne, aby si zasloužil opušták!
Pomyslel jsem si. Nezmáčkl nic a vyhnal mě! Couval jsem a pořád na
ten samopal v rukách bažanta čuměl a hypnotizoval jsem ho, aby to
nedej bože, náhodou nezmáčkl. Když jsem vylezl ven před štáb, tak
jsem byl zpocený až na prdeli strachem. Uvědomil jsem si, čeho se
mjr. Kubíček tenkrát bál. Abych to náhodou nechtěně taky nezmáčkl.
Na ostrých střelbách, už jako mazáci, jsme vyčůraně stříleli jen z
několika samopalů, abychom je nemuseli všechny, všichni čistit. Jako
bažanti jsme stříleli při prověrkách každý ze svého samopalu tři rány
jednotlivě a dávku sedmi střel. Odstříleno jsem měl vše za minutu a
pak jsme jako debilové všichni čistili tři dny své samopaly v osobním
volnu až do rajónů. Některý samopal měl na spoušti velký odpor a
některý zase moc malý. Když jsem střílel ze svého „sapíku“, tak jsem
sáhl na spoušť a už vyšla první rána. To major na rozdíl ode mne asi
věděl a proto se tak bál namířené zbraně.
Jednou, když jsem měl vyvaděče vězňů, tak zadržela naše
„lítačka“ na nádraží v Mostě několik ožralých vojáků z posádky u
Litvínova a přivezla je do naší basy. Když se vyspali z opice, tak
jeden z nich, cikán si stěžoval, že ho strašně bolí ruka. Na ruce měl
jen modřinu a pořád chtěl k našemu doktorovi. Čekali jsme, až si pro
ty tři ožraly přijedou z Litvínova a skočí si k jejich doktorovi. Cikán
neustále otravoval a řval bolestí, až se velitel stráže naštval, že
nemůže spát a poslal mne s Romem na naší ošetřovnu. Vzal jsem si
samopal na rameno a šel jsem s ním. Cikána jsem měl dva metry před
sebou a co mi v mé naivitě a únavě nepřekvapilo, bylo, že jsem mu
neříkal kam má jít a on šel neomylně na naší ošetřovnu. Když jsme
vlezli po schodech do budovy, a byli ve zvýšeném přízemí, tak
najednou potřeboval nutně na WC, které jsem viděl po pravé straně.
Nesouhlasil jsem a cikán začal vyvádět, že nepůjde přeci k doktorovi
pochcaný. Vlezli jsme tedy na WC a cikán si vybral záchod vlevo a
125
přivřel za sebou dveře. Zavřít jsem mu je nedovolil! Ještě že mě
napadlo, že se vyčůrám na vedlejším záchodě také. Otevřel jsem si
dveře vpravo, těsně vedle cikána a nestačil jsem ani vytáhnout
pinďoura z maskáčů. Měl jsem štěstí, že na záchodě bylo úzké a na
výšku veliké okno, které bylo otevřené. Najednou vidím venku před
sebou cikána, jak upaluje směrem k plotu. Vyskočil jsem otevřeným
oknem asi z metrové výšky. Samopal mě praštil pořádně do zad.
Utíkal jsem za cikánem a řval na něj jako prokoplý:
„Stůj nebo střelím“
To už se mrštný cikán, otočený zády ke mně sápal na drátěný plot.
Doběhl jsem k vysokému plotu, natáhl samopal a zařval:
„Slez z toho plotu, nebo to do tebe našiju“!
Cikán už měl jednu nohu na druhé straně plotu, ale když slyšel velmi
nepříjemný zvuk uzávěru čerstvě nataženého samopalu, tak na mě jen
nevěřícně zíral a automaticky zvedl ruce nad hlavu a křičel:
„Nestřílejte! Vzdávám se! Hned slezu“!
Když neochotně a pomalu slezl z plotu, tak mě najednou na kolenou
prosil, abych útěk nikomu nehlásil, že má rodinu a dítě, že ho zavřou,
až zčerná a že už na ošetřovnu nechce! Řekl jsem mu, ať dá ty své
pracky dolů a jde pomalu přede mnou, že jdeme na strážnici a že
mám ostře samopal nabitý a mám ho pořád na mušce.
Těšil jsem se v duchu s blaženým úsměvem na třídenní
opušťák. Že odsud vypadnu a že v mém okolí nebude žádný vylízaný
khaki mozek! Nic z mého opušťáku nebylo. Svobodník Halamíček
byl z té mimořádné události připosraný a ptal se mě, zda nás někdo
neviděl u plotu. Když jsem mu řekl, že jen dva civilové za plotem,
tak to dál nikomu raději nenahlásil! Slíbil mi v ten den a chvíli hory
doly, ale svůj slib nikdy ten hajzl nesplnil. Prý mám být rád, že mi
vězeň neutekl! Mohli jsme být v base zato oba. Povýšil ho nečekaně
asi po týdnu kpt. Stržínek do hodnosti desátníka. Nejspíš si zásluhu,
že nám cikán neutekl, přivlastnil sám. Našemu „starému“ doslova
lezl do zadku a byl i jeho oblíbencem. Být to dneska, tak by zcela
jistě spolu uzavřeli registrované partnerství, ty dva vylízaný, zelený,
a vyřvaný khaki mozky!
126
JAK SE KRADE? JEDNODUŠE?
Když jsme viděli u našeho nového bydliště v Milovicích,
nově otevřenou prodejnu masa a uzenin s velmi lákavou nabídkou
vybraných masíček a uzenářských lahůdek, sbíhali se mi sliny na
něco výjimečně dobrého k zítřejšímu obědu. Také jsem měl radost,
že nemusíme pro maso až dolů, do města, za vlakové nádraží. Žena
chtěla omrknout nový „krám“ a jeho pestrobarevnou nabídku na
vlastní oči. Chtěla koupit kýtu na čínu, ale bylo jí nabídnuto zaručeně
čerstvé a pěkné plecko. Že bylo po obvodu zabaleno v potravinářské
folii, aby lépe vypadalo, drželo formu a skryly se tím některé
nedostatky, tak toho si žena všimla až doma a hned tušila proč asi.
Nechala se bohužel ukecat starší prodavačkou na určitě čerstvé maso,
které jde na odbyt.
Tu větu jsem vyslechl od své ženy, když s úsměvem na rtech
vyšla z prodejny a měla radost, jak dobře nakoupila a já v duchu
mlsně s ní. Když maso donesla domů, vybalila ho a chtěla ho omýt
pod tekoucí vodou a připravit nám, slíbenou mňamku. Najednou
začala maso otáčet, očuchávat a zdálo se ji, že smrdí. Dala mi pro
sichr, že by ji nefungoval čich tak, jak má, “ňuchnout“ také mně.
Maso fakt silně smrdělo, jako kdybych přijel na exkurzi do kafilerky.
Ani jsem ji nemusel dvakrát říkat, aby šla maso hned začerstva vrátit.
Naštvaně letěla nalehko oblečená zpátky do řeznictví. Komu by se
taky chtělo někam, když sotva přišla domů a chtěla rozvařit výbornou
teplou večeři. Jen tak pro sebe si nahlas naštvaně říkala:
„Jediné, co ta baba měla v pátek čerstvého, byly její kalhotky zařízlé
do prde.e, když se ohýbala pro kovovku, která ji spadla na zem.“
Největší gól byl, když dorazila nasupená do prodejny a
prodavačka hodila po očuchání reklamované maso na váhu. Pak
neochotně vrátila mé ženě 68 korun českých. Když ji manželka řekla,
že za maso zaplatila 75 Kč, dozvěděla se něco neuvěřitelného.
Prodavačka jí doslova řekla:
„To není možné, musela jste si kousek z toho masa doma odříznout!“
O ženu se při těch jejich slovech pokoušel infarkt a jen v duchu
děkovala bohu, že není tak sprostá od huby, jako jedna její kolegyně
127
z práce. To by se vedoucí a prodavačka prodejny v jedné osobě
dozvěděla věci, které by jistě slyšet nechtěla a zvědavé zákaznice ve
frontě za manželkou s ní. Vyčkávala další útok prodávající, které by
si už líbit nenechala a ještě docela klidná, odpověděla prodavačce,
která očividně nerada přijímala reklamaci před tolika nakupujícími:
„Vážená paní, řekněte mi jediný důvod, proč bych si odřezávala pár
deka smradlavého masa, které vám jdu vrátit. Nebo si myslíte, že by
ho doma někdo jedl? Poslužte si sama, jestli vám to maso voní.“
Vedoucí prodejny ženě znechuceně vrátila dalších 7 Kč a ufikla kus
vepřové kýty, kterou žena původně chtěla.
Z toho plyne pro nás všechny spotřebitele poučení, abyste si
kupovali jen to, co opravdu chcete, a to na co máte zrovna chuť a
nenechali si vnutit něco, co se už na place povaluje hodně dlouho a
co do pondělka určitě nevydrží ani v mrazáku. A ještě jedno poučení
mám pro zákazníka a výhodu pro prodavačku. Každý totiž nekouká
na korunu a není “ škrťa “ a ani nemá čas, aby si každé zboží doma
ještě jednou převážil a pak ho ještě reklamoval. To by potom asi, jak
jsme hned napoprvé zažili po prvním nákupu v nové prodejně, člověk
nedělal nic jiného, než běhal pořád po nějakých reklamacích, za
nepoctivými prodavačkami. Deko sem, deko tam a korunka přibude
ke korunce, že mladá paní? Že může nepoctivá prodavačka přijít o
slušný kšeft a minimálně dva masožrouty k tomu, to vám třeba dojde
až časem. Třeba! Nevím jak jiní, ale když mě někde v nějakém frcu
či hospodě okradou, buď tam už nakupovat nebudu ani náhodou a
jestli ano, dám si na ty dotyčné velikého majzla. Ještě mě napadla
jedna věc. Možná za to prodavačky v masně zase až tak moc
nemohly, že jejich maso v pátek smrdělo a nebylo čerstvé, co za
čerstvé považovaly. Možná v takovém stavu do prodejny už přišlo.
Troška slušného chování ze strany prodavaček by neuškodilo. Co ale
dělat s masem, které zbude? Než ho dát do kafilerky, tak je lepší ho
raději prodat! Když zákazník slušně přijde a chce svoji oprávněnou
stížnost v klidu vyřídit, neomalenost některých prodavačů je až
k nevíře. To už dneska v tvrdém kapitalismu dávno neplatí to téměř
historické socialistické rčení: „Náš zákazník! Náš pán “!
128
MOJE INTERNETOVÁ RADOST.
Když jsem poprvé po těžkém úrazu na kole, přijel vlastními
silami na invalidním vozíku k mému fungl novému počítači v
předsíni, byl jsem docela nervózní, abych tak drahou věc za 24 000
Kč, svým nějakým neodborným zásahem nepoškodil. Velmi dobrý
kamarád z mládí ze Sklářské ulice a později i šéf a statistik
Okresního přeboru II. třídy mužů ve stolním tenise, navíc počítačový
virtuóz a šprýmař v jedné osobě, Pepa Stelzig, mi počítač vybral
přesně pro mé potřeby. Koupil ho, přivezl do Dolních Zálezel v roce
2001 a také mi vše nainstaloval. Na můj začátečnický rozjezd do PC
dal nějaký prográmek se srandovním panáčkem na koloběžce, který
vždy odněkud zprava monitoru vyjel a ťukal si na čelo, když jsem
zmáčkl něco, co jsem mačkat asi nejspíš vůbec neměl. Ten panáček
měl zrovna tak naštvaný výraz v obličeji, jako někteří pražští řidiči,
kteří si ťukali a mlátili celými dlaní na čelo, když jsem jednou udělal
určitě něco nepatřičného, na tříproudové silnici v centru Prahy, ještě
jako zdravý řidič osobního auta Š 105 L. To, když jsem se snažil
přijet opravdu tam, kam jsem chtěl a ne zase na druhou stranu Prahy,
kam jsem nechtěně musel odbočit, když na mě jeden magor troubil
jako zběsilý a ještě mi ukazoval, asi když viděl mou SPZ ULC 60-45,
kam mám jet. U mého oblíbeného počítače mi naštěstí nešlo ani o
život, ani o pomačkané plechy. Počítač mi i přes můj pokročilý věk a
absolutní neznalost, velmi učaroval tím, co vše na něm šlo dělat.
Po roce poctivého učení a mučení, za vydatné pomoci přátel,
kteří počítač již dávno bravurně ovládali, jsem zjistil, že já jsem to
jedno jediné procento, jeden ze sta lidí po padesátce, kteří umí v
Česku počítač a internet slušně ovládat. Jako jsem ještě do poslední
chvíle před úrazem předával své zkušenosti atleta a hráče stolního
tenisu mládeži, po roce píle na počítači, jsem si školil rovnou svůj
rodový mančaft doma v rodinném domku. Dvouletá vnučka Lucinka
přišla vždy brzy poránu k nám dolů, k dědovi a babče, jakmile se
nasnídala a více proloupla svá modrá kukadla, k mému počítači,
s kterým jsem si už docela rozuměl. Natáhla své malé ručičky ke mně
směrem nahoru a v její hatlapatlatylce mi řekla:
129
„ Ahoj dedy! Hopy“.
To už jsem moc dobře věděl, která bije. Chtěla vytáhnout na můj
klín, kde se pohodlně usadí na mé levé noze a bude se zajímat o to,
co to dědu tak strašně baví, že u toho blikajícího obrazu, který
vypadá jako televize bez zvuku, vždy když přijde na návštěvu, sedí a
něco „datluje“ na klávesnici. To už jsem měl dávno v Total
Comanderu v mnoha souborech spousty uložených zvířátek,
stažených z „mejlů„ od všech přátel. Ty jsem ji často každý den co
přišla, ukazoval. U obrázku kočičky jsem mňoukal, u obrázku pejska
jsem zase štěkal. Blonďaté Lucince se to moc líbilo a překvapivě po
mě neopakovala moje slova jako papoušek, ale říkala jen „či, čí“ a
„haf, haf“, podle zkušenosti s naší fenkou Ájou a kocourem
Korálkem. Časem, jak už to u dětiček bývá, ji přestala, mnou stále
dokola ukazovaná zvířátka, zajímat. Vyzkoušel jsem tedy něco úplně
nového, hudbu z „cédéčka„! Velmi rytmický Večerníček. To se
začala sama na mém koleně natřásat jako tanečnice z Lučňice. Já
jsem měl po ránu navíc velmi pěknou, úsměvnou a netradiční
rozcvičku na vozíku v rytmu hudby. Když hudba přestala mezi další
skladbou chvilku hrát, Lucinka ani chvilku nelenila a svezla se
bleskurychle z mého kolena pod stůl počítače, kde nejraději
odpočívala naše přítulná fenka Ája, aby nepřišla k úrazu, když jsme
se oba tak rytmicky rozjeli. Jakmile se z reproduktorů ozvaly znovu
další decibely, Lucinka vylezla, postavila se na nožky a začala znovu
strašně srandovně a velmi rytmicky tancovat. Vytáhl jsem z šuplíku
digitální foťák, nastavil video, jak mi to syn Pavel naučil a nahrál
jsem několik třicetivteřinových šotů. To abychom se oba mohli
pochlubit její mamce, až přijde z každodenní ranní brigády z
restaurace, kde si přivydělávala k mateřské pár stokorun, jak spolu
muzicírujeme. Po nejstarší vnučce Irence, byla má druhá vnučka
Lucinka víc než hodinu k neutahání. Když jsme přehráli celé CD,
vytáhl jsem ji opět na klín, že pustím zpívající soby, kteří mi včera
přišli v mejlu. Mrně neprotestovalo a začalo být konečně vláčné,
klidné a přítulné. Tulila se k dědovi a voněla takovou nezaměnitelnou
ryzí dětskou novotou. Dal jsem ji pár loků čaje z kojenecké lahve a
130
spokojeně jsem pozoroval, jak nádherně v mé náruči usíná. Po
chvilce jsem prozvonil mobilem její maminku Jitku, s tím, že
Lucinka půjde dneska asi dříve spinkat. Než k nám má snacha Jitka
od nějaké práce v bytě z patra nad námi přišla, Lucinka mi spokojeně
spinkala na rameni. Byl jsem docela rád, že ten blonďatý a okatý
poklad v pořádku předám její mámě a opět se budu moci věnovat
svým věcem. Hlavně že dokončím mejlovou konverzaci s přáteli,
které jsem poznal na tříměsíční rehabilitaci v Kladrubech. A pak se
vrhnu na dva rozepsané a pěkně uleželé příběhy do časopisů.
Počítač i internet mi dennodenně výrazně pomáhají vyrovnat
se s mým „hendikepem“. V nemocniční posteli a v LDN-ce v
Ryjicích, jsem si musel vystačit s tužkou, sešitem a gumou v ruce.
Přesto jsem se pustil i tam do psaní a těšil se, až přijdu domů a budu
tam už mít ty elektronické vymoženosti té doby. Přepisováním svých
básniček a příběhů ze sešitu a hromady papírů, budu mít o zábavu
minimálně na půl roku postaráno. Dobré, jak jsem časem zjistil, je že
když si přečtete básničky, co jste už před několika měsíci napsal, tak
tam vidíte drobné chyby, které se dají výrazně vylepšit.
Díky tomuto novému, velmi modernímu druhu komunikace a
dokumentace, jsem pořád v kontaktu s mnoha přáteli. Nemusím sedět
doma s rukama založenýma v klíně, jako někteří jedinci a koukat jen
tak doblba a do bílého stropu, jako častokrát v nemocnici a čekat, až
vás přijde některá sestřička napolohovat, abyste neměl dekubity.
Napsal jsem, vytiskl a vydal jsem ve Wordu, když jsem se ho naučil
na počítačovém kursu v pražském Parapleti velmi dobře ovládat,
knížku chlapských vzpomínek, kterou díky internetu můžu šířit i
elektronickou formou svým přátelům, protože po třech stech
výtiscích této sto stránkové knížky, se doslova zaprášilo jako za
kočárem. Píši hlavně veselé povídky, z akcí, kterých jsem se
zúčastnil a viděl tam něco, co jiní ne. Posílám je do časopisů tělesně
postižených, do ostravského Vozky, brněnského Vozíčkáře a do
pražského Světa s parapletem. Baví mě psát i sem tam pohádky a
hlavně jednoduché a vtipné básničky pro děti i pro dospělé. Před
svým úrazem na kole, bych si nedovedl představit svůj život bez
131
aktivního sportování, bez každodenního zahradničení ve skleníku a v
jablečném a meruňkovém sadu. I po mém velmi těžkém úrazu žiji
velmi kvalitním životem, hlavně díky manželce Renátě. Velký dík
patří i internetu a počítači. Díky těmto samozřejmým vymoženostem
doby, nekoukám jako nějaký „tydýt“ jen z okna nebo balkónu a
netruchlím nad svým postižením jako jiní slabší jedinci. Žiji úplně
normální život jako každý jiný člověk. Jen s tím rozdílem, že nemohu
a ani už nikdy nebudu chodit. V léčbě kmenových buněk bylo
dosaženo velikého pokroku, ale prvních pokusů se dožijí mnohem
mladší paraplegici, než jsem já. Bohatě mi stačí, že mohu alespoň
jezdit na vozíčku. Dojedu si k lékaři, do laboratoře na krev i nakoupit
do Alberta, co je potřeba. S manželkou Renátou se dostanu bezpečně
všude. Jel bych s ní i klidně do pekla, kdyby tam vedla šotolinová
cesta. Vyzkoušel jsem si nečetně krát bezbariérové, nízkopodlažní
pražské tramvaje a autobusy Jel jsem i několikrát metrem a poznal
spousty výtahů, s nájezdy a přejezdy do bezbariérových stanic.
Na internetu si můžete najít spoustu aktivit a vybrat si činnost,
která vás nejvíce zajímá. Hraji denně s poláky, američany, francouzi,
prostě s celou Evropou on-line dámu na super webu www.kurnik.org
Luštím sudoku, čtu zprávy a jiné zajímavosti. Po úraze jsem trávil
několik let střídavě po nemocnicích a rehabilitačních ústavech.
V dlouhé chvíli nicnedělání a rozjímání, napadne člověka všelicos. V
hlavě mi uzrál plán. Chtěl jsem napsat knížku svých sportovních a
nemocničních pamětí, aby po mně na tomto světě něco veselého
zůstalo. Těžko se dovede zdravý člověk vžít do situace „ležáka,“
který leží dlouhodobě na nemocničním lůžku, počítá den za dnem,
hodinu po hodině a neví, co s časem. Děkuji, že přišel ten spásný
nápad od přátel, že si musím pořídit počítač a internet. Hned byl život
na vozíčku o hodně veselejší a dny z velké a novou láskou jasnější.
Píši si s přáteli, raduji se z fotek mých vnuček i z úspěchů
zálezelských stolních tenistů, jako bych je dennodenně potkával či s
nimi hrál a prožíval jejich výhry i prohry. Jen mi schází to posezení
po vítězném zápase v hospůdce. Náhradní řešení jsem našel
manželkou Renátou u Naftaře, v Praze 6, kde mají Plzeň jako křen!
132
KONTROLA POD PSA!!
Státních úředníků je všude na úřadech neskutečně moc, jako
psů všech ras, na sídlištích po celé Praze. O jejich pracovním vytížení
a hlavně o odborné úrovni některých, podle své vlastní zkušenosti,
moc velké mínění nemám. Manželka marodila s těžkou chřipkou celé
tři týdny. 11. května šla opět do práce. Kontrola PN (pracovní
neschopnosti) k ní dorazila s „křížkem po funuse“ až o celý týden
později! Tedy v době, kdy už opět celý týden poctivě makala. Jako
invalidní důchodce, jsem každý den dopoledne doma sám.
Odpoledne jezdím ženě naproti k autobusu a pak jedeme nakoupit do
Coopu a stavíme se na jednu točenou Plzeň. Pan „kontrolor„ z OSSZ,
který přijel do Milovic až z dalekého Nymburka, se ani neobtěžoval
mou budoucí manželku doma vůbec hledat! Na náš byteček v
přízemí, v ten den, vůbec nikdo nezazvonil, a ani nezaklepal! Na
poštovní schránce máme oba čitelně napsaná příjmení a na zvonku je
máme též. Máme je i napsaná na venkovním zvonku. Asi strašně moc
ten pan kontrolor pospíchal udělat dalšímu „nebožákovi či
nebožačce“ v práci i v jeho bydlišti veliký průšvih! V čem byl velmi
kontrolor aktivní, bylo to, že na nástěnku pouhých 50 cm od naší
řádně popsané dopisní schránky přišpendlil a veřejně vyvěsil
„Oznámení o kontrole dodržování léčebného režimu práce
neschopnými pojištěnci.“
S plným jménem manželky a dalšími pokyny, co má udělat a
na jaké telefonní číslo se má ihned hlásit. Žena přijela z práce až
večer a objevila ten na cti utrhačný papír na nástěnce, který si
mezitím od rána, přečetli určitě všichni nájemníci v našem paneláku.
Já jsem se ho nevšiml, když jsem jel ženě naproti. Nyní vypadá v
očích našich spolubydlících v paneláku, jako nějaký „nemakačenko a
podvodnice“, která se fláká a nemarodí, když je nemocná! Přitom už
týden chodila do práce a díky nesvědomitému kontrolorovi panu P. Š.
Z okresního města, má v bydlišti ostudu, i když již týden řádně
pracovala. A to ještě neví, co ji čeká v práci od nějaké další úřednické
krysy. Kdyby něco v práci má žena zkazila, tak může i zabít pacienta.
Na zabití je ale ten pan kontrolor z OSSZ, svou nedůsledností a
133
ubližující nesvědomitostí. Budu chtít po něm a i po jeho šéfovi
veřejnou omluvu, také vyvěšenou na nástěnce v našem paneláku a
jeho potrestání, aby dělal poctivě to, za co je placen určitě lépe než já,
a navíc z našich daní. Výsledek moc ráda čtenářům Blesku a mým
známým určitě oznámím. Věřím, že bude i co. Moc velké naděje si
ale nedělám.
R. R. Milovice nad Labem
Stížnost jsem poslala mejlem na OSSZ do Nymburka a vyšla i v
Blesku, ve zkrácené verzi, v pátek 7. srpna 2009
VYSVĚTLENÍ KONTROLY POD PSA!
Tak jsem se asi po půlhodině do Nymburka na OSSZ konečně
dovolala na doporučené číslo, kam jsem měla zavolat, aby mi ten
„velmi svědomitý“ a neskutečně rychlý pan kontrolor práce
neschopných vysvětlil, jak kvalitní kontrolu u mě v květnu udělal.
Jeho odpověď mě neskutečně šokovala. Prý se do našeho
domu nemohl dostat. Byly zavřené hlavní dveře! Kde nejsou?! Ty
naše jsou na elektrické otevírání. Možnost zazvonit na jakýkoliv z
tuctu zvonků ve čtyřpatrovém paneláku, zjevně vůbec nevyužil. Asi
moc pospíchal. Kdyby to totiž udělal, tak lehce zjistí, že ten den byl
doma můj manžel a elektricky by mu otevřel dveře do domu v našem
vchodě, tak jako to děláme pošťačce či návštěvám. Otevřel by mu
dveře i každý bydlící důchodce v našem domě, kdyby vůbec na
někoho z nich zazvonil. Zazvonil by pak přesně na dveře bytu, ve
kterém bydlíme a kde máme oba čitelné jmenovky. Dozvěděl by se
od manžela, že již týden pracuji. Ušetřil by státu velký kus papíru i
náplň v propisce a hlavně na cti utrhačné nařčení, že mě, poctivou
ženskou, v době, když už jsem dávno nemarodila, nezastihl doma.
Ani mě zastihnout nemohl. Kus papíru s tím jeho nepravdivým
blábolem, jak mi řekl, strčil totiž pod vchodové dveře!!! Nejspíš ve
víře, že se najde někdo škodolibý, kdo to s radostí sobě vlastní,
pověsí na nástěnku, kterou přes prosklené vchodové dveře prý viděl a
udělá ze mě nemakačenka a zašíváka. To se také přesně tak stalo.
134
Někdo aktivní, nejspíše ukrajinská uklízečka, ten nepravdivý „cár
papíru“ na nástěnku opravdu pověsila! Přečetli si ho jistě se
škodolibou chutí do večera, než jsem se vrátila z práce, určitě všichni
nájemníci! Když jsem kontrolorovi do telefonu řekla, že takhle
odflinknout svou práci já v Motole, tak letím jako Concord! On mi na
to řekl, že je to standardní postup jejich práce! To, co u mne v
Milovicích předvedl, není vůbec žádná práce, ale úřednický šlendrián
nejhrubšího zrna. Navíc státního orgánu, který je placen z našich
daní. Je to velmi hrubé selhání jednotlivce. Takhle nekvalitně, může
zkontrolovat a vlastně nezkontrolovat i sto lidí denně!!
Navrhuji ČSSZ i všem OSSZ, aby jejich terénní kontroloři
PN museli na dotyčného nemocného, kterého opravdu kontrolují,
povinně zazvonit či zabouchat až na dveře jeho bytu. Pokud jim
nikdo neotevře dveře, pak teprve napíší zprávu, že dotyčný ten a ten
nebyl doma! Navíc by měl mít kontrolor PN jmenovitého svědka, že
ho viděla při tom důležitém aktu, ve kterém jde o mnoho peněz, i
paní či pán ten a ten, který v tom domě bydlí naproti či vedle.
Zvědavých sousedů a sousedek je všude plno. Ještě se z prvé ruky ten
trošku více snaživý kontrolor dozví, kdy „nemocnou“ či nemocného
naposledy viděli. To je podle mne ta pravá a důsledná kontrola jaká
by opravdu měla být „standardní“! Fyzická kontrola osoby a ne ten
úřednický a ještě dvěma šéfy pana P.Š. obhajovaný STANDART.
Nejde v tomto případě jen o mne, ale i o další nešťastníky, kteří
budou tak „standardně“, nejen panem Petrem Š., takhle lajdácky
kontrolováni- nekontrolováni. Že kontrolor přijde jen před barák, a
když zjistí, že jsou dveře zavřené, tak drze napíše, že provedl
standardní kontrolu! Když jsem se pana P.Š. zeptala, v kterém patře
bydlím, když mě standardně zkontroloval, tak mi řekl, že si to
nepamatuje. Když jsem mu řekla, že to musí mít v protokolu o
kontrole, ať se podívá, tak mi zavěsil telefon. Věřím, že příště až
budu marodit, mě kontrolor PN doma opravdu najde a já na vlastní
oči poprvé v životě uvidím, jak vypadá správný kontrolor PN, který
svou práci vykonává tak, jak se správně má. Už se na něj těším.
Váš daňový poplatník R. R. Milovice nad Labem
135
ČIPERNÝ SENIOR
KDYŽ MÁM V PRÁCI ŽENU MAJDU,
DO HOSPŮDKY MOC RÁD ZAJDU,
POHODU TAM VŽDYCKY NAJDU,
A NECHÁM TAM CELOU PAJDU.
MLADÝHO JSEM NAŠEL ZAJDU,
ZANEDBÁVÁM ŽENU MAJDU,
VZAL JSEM ZAJDU NA SVOU CHAJDU,
NEJDU NA OPERU AIDU.
NEMAM MŇAMKY ŽENY MAJDY,
MASÍRUJI VNADY ZAJDY,
VE ŠRAJTOFLI NEMÁM KAJDY,
MAM VŠAK VŠELIJAKÉ TRAJDY.
TEN MŮJ MLADÝ ZAJDA,
NA PRÁCI JE LAJDA,
Z PRÁCE UŽ JSEM PAJDA,
NIKDE ŽÁDNA KAJDA.
VYKOPAL JSEM VŠECHNY ZAJDY,
DO HOSPODY Z CHLAPY HAJDY,
UŽ MÁM ZASE VELKÉ KAJDY,
ŽIJU U ŽENUŠKY MAJDY !
3. cena: Čiperný senior – Josef Procházka, Praha 6 – Řepy
Vtipná satirická báseň Lysá nad Labem 16. června 2011
Literární soutěž seniorů
136
MÉ FOTBALOVÉ ZAČÁTKY S TONDOU!
Na neděli a hlavně na prázdniny jsem od první třídy jezdil s
rodiči k babičce Marii Kočárkové a dědovi Josefovi do Všebořic.
Byla to má babička a tudíž matka mé maminky. Tramvají to byl v té
době do Všebořic kousek. Od sklárny se jelo dvě stanice kolem
Chemičky do centra krajského města. Tam jsem s tátou či mamkou
přestoupili u divadla na jedničku, jedoucí až do Telnice. Sem tam se
nám povedlo, že nám tramvaj od sklárny ujela. Stanice totiž byla u
přední vrátnice sklárny, asi dvacet metrů za rohem. Vždy jsem
aktivně od rodičů u konce „Chemičáckých“ baráků popoběhl a hlídal,
zda už nejede. Když jela dříve, tak se i rodiče trošku proběhli.
Častěji, sportovněji založený můj táta rozhodl, že vozit si zadek
v tramvaji je nezdravé a šli jsme do Všebořic pěšky. Z domova
vilkami kolem hospody u Studánky, kousek schody pod lanovkou,
přes Kekulovku na Klíši, kolem stadionu 1. máje a Zimního stadionu
na Bukově pořád do mírného kopečka kolem kina Blaník.
Chvályhodné bylo, že jsme se často zastavili na Bukově v cukrárně
na zmrzlinu či nanuka, abychom se odměnili. Do Všebořic přes
Malérův kopeček to už byl kousek. Tuto trasu jsme častěji chodili
obráceně pěkně z kopečka dolů až domů. Z kopce to také lépe
odsejpalo. I k tetě Fantové, do Gotwaldovky č. 10, nyní Palachovy,
jsme chodili přes Klíši a Hvězdu pěšky, než jsem objevil zkratku,
přes Kekulku, kolem smradlavé chemičky a PF fakulty.
Ve Všebořicích, kousek od bydliště Kočárků, hrál fotbal
bývalý Baník Užín, který musel uvolnit své hřiště palivovému
kombinátu Antonína Zápotockého a plynárně koncem padesátých let.
Byl jsem přímým účastníkem, když se vezly z Užína fotbalové
branky do VŠEBOŘIC. Branky na větší dvoukolové káře vezl děda
Tondy Fertigela, s kterým jsem moc kamarádil.
Tonda vypadal jako holka, na krátko ostříhaná a byl drobnější
než já. V týdnu místní žáci trénovali a o víkendu hráli zápasy doma.
Buď muži, dorostenci či žáci. Moje první, když jsem do Všebořic k
babičce přijel, bylo se podívat na vylepený plakát ve skřínce oddílu
kopané. Chodil jsem se koukat na zápasy. Raději jsem na ně jezdil
137
na suprovém kole-balónce dědy. V létě jsem s místními kluky často
trénoval i hrál. Když se hrál žákovský přátelák se Skoroticemi, bylo
mi slíbeno, že si zahraji jednu půli. Poločas jsem si zahrál. Párkrát
jsem si kopnul. Jeden brousek soupeře mne 2 x sejmul i s balónem na
noze. Hrálo se na škváře. Po zápase jsem vypadal jako kominík, který
k babičce 2x ročně chodil a já mu asistoval. Babička mne tenkrát
nepochválila. Byl jsem špinavý jako prase. Tonda byl velký šprýmař,
který hrál zápasy vždy v základu od začátku až do konce. Jednou s
námi na podzim pěkně vyběhl. Při opékaní brambor na strništi nám
řekl, že správně hrát fotbal nemůže, protože je holka. A také nám
ukázal, že nemá pinďoura. Stáhl si na důkaz toho, trenky dolů a řekl:
„Vidíte kluci, že pindíka nemám!“
Fakt jsme to všichni viděli na vlastní oči a byli jsme z toho paf, že ho
opravdu nemá mezi nohama jako my! Za týden se kopal mistrovský
zápas a v kabině se určovala nejsilnější sestava. Tonda Pšenička
nebyl nominován, zůstal náhradníkem a prásknul Tondu trenérovi:
„Soudruhu trenére, musím vám něco důležitého oznámit! Tonda
Fertigel nemůže zápas hrát, protože on není kluk, ale je to holka!“
Trenér se s tím vůbec nemazlil a rovnou řekl:
„Tonda a holka? Tondo! Sundej si trencle a ukaž nám ho!“
Tonda chvilku dělal drahoty, že se stydí, ale po chvíli stáhl trenky.
Tak jak pindíka mezi nohama před týdnem vůbec neměl, tak tam
najednou pěkného bimbáska měl. Všichni jsme čuměli jako vyorané
myši a nejvíce Tonda Pšeničků. Tonda Fertigel se smál a šel na plac
hrát. O půli mne zajímalo, jak s námi všemi Tonda vydupal a jak to
udělal. Bylo to jednoduché, jak hospodská facka. Dal si pindíka mezi
roztažené nohy a ty pak dal k sobě. Malý pindík zmizel mezi stehny a
po stažení trenclí nebyl vidět a my jsme mu to sežrali i s navijákem.
Na Tondu jsem si vzpomněl ve chvíli, když jsme jednou se
švagrem a švagrovou popíjeli víno. Blanku jsem z koupelny slyšel,
jak v kuchyni přidělává chlebíčky a ptá se mi, kolik si jich ještě dám?
Požádal jsem ji, ať mi podá z topení v předsíni suchý ručník, že jsou
na topení jen samé mokré. Byl jsem už vylezlý z vany. Ohnul jsem se
a dal si pinďoura mezi nožky, tak jako kdysi Tonda. Byla vidět jen
138
má čerstvě vymydlená a kudrnatá chlupatice. Když švagrová Blanka
vešla do koupelny, zahrál jsem divadelní kousek, jak jsem se jí lekl a
dal obě ruce do svého rozkroku a zvesela řekl:
„Blani podívej! Já už nejsem kluk!“ a roztáhl jsem ruce, aby viděla,
že ho nemám. Dodneška vidím ta její nádherná velká modrá kukadla,
jak tam nevidí to, co by tam u táty dvou synů v každém případě mělo
být a ono tam není nic. Lautr nic! Vzala to sportovně a po chvilce u
skleničky na mě vyzvídala, jak jsem to udělal a kam na ty nápady
chodím. Chce to mít v záloze nějakého šprýmaře, jako byl Tonda.
Fotbal jsem hrával jako starší žák, hlavně u nás na „Smeťáku“
za jeslemi. Měli jsme tam šotolinové hřiště i s dřevěnými brankami o
rozměrech 40x 20 metrů. V zimě se na tomto hřišti bruslilo, když
jsme udělali z hlíny mantinely. Áčko Sklárňáků bylo složeno s kluků,
co v deseti tajně i veřejně hulili. Béčku jsem velel já a hráli jsme
takovou Sklárňáckou ligu. Mydlili jsme se s Naniváky, kteří měli
také Áčko i Béčko, kde hráli bratři Orosovi a Jožka Kocúr.
Nejhorším soupeřem v té době byl mančaft předličáků, kde hrál Petr
Pulec, bratři Vébrové a další místní grázlové. Přivedli vždy do svého
středu několik borců, kteří hráli tehdy za Předlice 1. A. třídu žactva.
Zbytek byli hajzlové, kteří nás neskutečně „prasili“ a faulovali.
Rozhodčího jsme nikdy neměli, a o faulech a gólech rozhodovali
kapitáni. Na ofsajdy jsme tenkrát také nehráli. Gólů padalo na našem
milovaném „Smeťáku“ vždy dost. Byla to naše nejoblíbenější
klukovská a puberťácká, dennodenní zábava spolu s ježděním na
kole. Byl jsem v mládí tak zažraný do sportování, že mě holky tak do
mých čtrnácti let, vůbec nezajímaly. Vždy jsem hrál velmi řízně v
obraně a střílel velmi úspěšně všechny penalty za tři rohy. Branka na
„Smeťáku“ byla velká, a když jsem dal z „desítky“ prdu, tak brankář
měl jedinou starost, abych ho netrefil do těla! Nacvičil jsem si
placírky k tyčím. Později jsem ve škole objevil vrhačské dispozice ve
vrhu koulí. Na smeťáku jsme vrhali a měřili pásmem všechny
výkony. Jediné co vím, že nikdo z vrstevníků mě nepřehodil. Byl
jsem nejlepší ve třídě i v hodu granátem a krikeťákem. Na co jsem
sáhl, z atletiky, to mi šlo. Levý jsem byl jako šavle, na gymnastiku.
139
DOSÍDLENÍ SEVEROČESKÉHO POHRANIČÍ RODIČI.
NA NAŠÍ ČESKÉ ZAHRÁDCE, BYLO JAK V POHÁDCE.
Když rodiče našeho dědy Pepy, Josef 12. 12. 1922 a Jaroslava
24. 11. 1926 Procházkovi a babičky Hely, Otto 1913 a Ludmila 1916
Kyselovi, doosídlovali české pohraničí po II. světové válce po
odsunu sudetských Němců v roce 1945, spousta vás a ani děda Josef
2. 2. 1946 s babičkou Helou 31. 5. 1948 nebyli ještě na tomto světě.
Procházkovi z Toušeně a Kočárkovi z obce Zápy u Brandýsa nad
Labem si našli dva domečky se zahrádkou ve Všebořicích, kousíček
od krajského města Ústí nad Labem. Kyselovi dvoupatrovou vilu s
velkou zahradou na velkém kopci s nádherným výhledem na Labe
v Dolních Zálezlech, 10 km od Ústí n. L. v údolí Porty Bohemiky.
Procházkovi se přestěhovali v r. 1949 do novostavby, blíže ke
sklárně. Děda Pepa dostal třípokojový byt ve třetím patře novostavby
v ulici U jeslí 4. Blízko byla školka, jesle a škola v Jateční ulici. Oba
to měli do práce jen pár set metrů přes zadní vrátnici. V roce 1969 se
oba rody sňatkem dědy Pepy 1946 a babičky Hely 1948 spojily. 5.
12. 1969 se jim narodil syn Pavlíček a 25. 8. 1972 syn Pepánek.
Kyselovi v nádherných Dolních Zálezlech vydrželi, domeček
splatili a po šedesáti letech tam žije již čtvrtá generace, bohužel jen
po přeslici, počínaje vnučkou Lucinkou 17. 10. 2003. 20. 12. 2005
přibyl nový přírůstek do rodiny, další „chcanda“ a žihadlo Terezka do
rodiny taťky Pepy 1972 a maminky Jitky, rozené Slabé v roce 1976.
Děda Pepa 1946 by chtěl mít nejraději už pátého Josefa v rodě
v řadě, ale maminka Jitka byla proti. Děda Pepa tvrdí, že když druhý
děda je Oldřich a hrabě Kinský je František Oldřich, tak proč by
nemohl přibýt ještě Josef Oldřich Procházka. Nebyl by to hrabě, ale
hrábě pro něj v kůlně už dávno máme. Z hrábí by mohl bráška
Lucinky a Terezky sušit nádherné a voňavé seno, když tatínek třikrát
do roka poseká na velké a malé zahrádce trávu za a před domem. Je
škoda, že v dnešní době si mladí nemohou dovolit mít více dětí, jako
dříve. Můj táta Pepa 1922 mi často říkal:
„Tebe mám za sebe, abych měl nástupce rodu, Jarka je za mamku,
aby jí pomáhala, a Janu tu dáváme naší mladé republice!“
140
KYTICE RŮŽÍ.
Kytici nádherných růží od žádného Casanovy moje mladá
manželka nedostala, jak byste si mohli dvojsmyslně myslet. Dostala
je ode mne, od svého mužíčka. A to ke kulatému výročí naší svatby.
Vybalil jsem s něhou ty krásné růžičky, které mi paní pokladní dala
opatrně do batůžku na záď mého "popojíždědla", mechanického
invalidního vozíčku. Než jsem vložil růže do oblíbené ženiny vázy s
vodou, nasypal jsem do vody minerály. Ty za tři kačky prodlouží
květinám svěžest téměř o týden. Dal jsem vázu doprostřed stolu, kde
nejvíce vynikly. Za dvě hodiny jsem uvařil dobrou kávu pro oba a
čekal a šlapal na motomedu, až dorazí má čiperná manželka z práce.
Vím moc dobře, že má ženuška má živé květiny, hlavně růže,
moc ráda, ostatně jako většina žen. Mě se nejvíce na Renátce líbí ta
její neskrývaná radost a jak všechny kytičky „oňuchává“. Proto jí z
lásky, jen tak pro radost kupuji květiny, někdy i bez zjevného
důvodu. A to se mě s úsměvem na rtech posledně zeptala:
„Co jsi, Pepouši, kde vyvedl a provedl, že si to už po několikáté u své
zákonité manželky žehlíš tak nádhernými růžemi?“
„To ti nemohu, Renátko, udělat jen tak radost ze života a koupit ti
jednou za čas pěknou kytici, ty moje kopretinko. Obzvlášť když se o
mne staráš jako o vlastního a udržuješ mě „v cajku„. Já se o to stejné
snažím taky, seč mi síly stačí, abys byla spokojená, a věz, že největší
fofr mám ve středu, když náhodou ze samé radosti z těch všech
našich něžností neusnu“, zavtipkoval jsem.
Žena si nejspíš uvědomila, že malinko přestřelila nesmyslným
podezíráním a protože se jako většina žen jen velmi nerada omlouvá,
dala mi raději takovou pěknou, spíš mileneckou než manželskou
pusu. A žádostivě se ke mně i těsně přivinula jako liána někde v
pralese. V tu chvíli jsem několik minut opravdu nevěděl, jak je
naložená. Jestli mě čeká nádherné milování nebo jen loupání
česneku, strouhání ementálu a krájení rohlíku na jednohubky. Stihly
jsme naštěstí oboje a včas. Včas, než přišli naši večerní hosté s
drobnými dárky a dalšími kyticemi. Byli pěkně vyhládlí, stejně jako
jsem byl já, když jsem přiložil ruce a city k dílu, které se tak pěkně
141
vydařilo. To už jsem viděl všechny ty pěkně vyrovnané a naskládané
„fochy“ chlebíčků a jednohubek v ledničce a všechny ty dobroty na
večerní oslavu našeho výročí, jsem měl i ochutnané. V rámci své
ergoterapie jsem byl velmi spokojený s konečným výsledkem toho
gurmánského díla, které jsem své ženušce s láskou pomáhal vyrobit,
jako výkonná pomocná síla, raději dobrovolně, než povinně.
Nápad na koupi těch nádherných, do oranžova zbarvených,
růží mi doslova cvrnknul do nosu leták o týdenních slevových akcích
našeho supermarketu Albert. Květinářství totiž široko daleko žádné
kolem našeho bydliště není. A u kytice deseti krásných růžiček, která
byla výrobcem úhledně zabalená v průhledné folii, byla dole, v
papírovém obalu, v úhledném modrém pytlíčku, jak jsem až doma
zjistil při „aranžmá“ do vázy, nějaká náplň. Po chvilce dumání, co to
vlastně je, mi došlo, že to „tutově“ bude speciální výživa pro růže,
aby déle vydržely a nezvadly.
Ten výživný koncentrát opravdu neskutečně zafungoval.
Růžičky se nejdříve ze zavřených poupátek do pěti dní pomalu
rozvíjely do své maximální krásy a pak neskutečně téměř dva dlouhé
týdny opravdu vydržely být nádherně svěží. Žena mne těch čtrnáct
dní nějak více chválila, vařila ještě lepší a lepší mňamky než obvykle.
Já jsem každé ráno, vždy před snídaní, když odešla do práce, hrdě na
ty naše, vlastně na ty manželčiny růžičky, moc rád nejen koukal, ale
také je „oňuchával,“ jestli ještě voní. Měl jsem radost, že pořád
intenzivně voní, ale také drží i vzpřímený tvar. Navíc rozzářily celý
náš obývací pokoj a vyjímaly se střídavě v paprscích slunce, když
vyšlo a proniklo do bytu. I v denním a večerním světle bez sluníčka
vypadá každá květina v bytě nádherně.
Nyní moc dobře z letáků supermarketu Albert vím, že čerstvé
květiny vozí do naší prodejny vždy každý čtvrtek. Nyní mým
oblíbeným dnem není jako u drtivé většiny mých mladších přátel i
vrstevníků jen středa, ale hlavně také i nádherný květinový čtvrtek! A
věřte mi, že je opravdu z čeho vybírat. Před měsícem otevřeli v
Makovského ulici nové květinářství s bohatým sortimentem. Má to
novou výhodu. Nemusím čekat na pěkný puget až do čtvrtka!
142
NESKUTEČNÝ ÚŘEDNÍ ŠIML VZP.
V roce 2006 jsem byl na šestinedělní rehabilitaci v LužíchKošumberku. Objevil jsem tam v jedné budově pro všechny
vozíčkáře, neskutečně dobře vybavenou prodejnu a opravnu s
kompenzačními pomůckami a velmi šikovným mechanikem firmy
Medicco. Koupil jsem si tam v hotovosti větší batůžek na záď vozíku
a ledvinku mezi podnožky na dokumenty za pár stovek. Pan Kovář
mi nabídl ještě parádní antidekubitku pod zadek a kožené rukavice.
Informoval mě, že mám na tyto kompenzační pomůcky ze zákona
nárok a že mi je ale musí nejdříve napsat můj rehabilitační lékař.
Dekubitku musí navíc schválit ještě lékař revisní. Vše jsem si
telefonicky a písemně hned ten den s panem Mudrem Václavem
Roubíčkem zařídil.
Trvalo to téměř dva měsíce, než se na těch dvou povoleních
VZP vyřádila, takže mi dekubitka a rukavice přišly až poštou. To už
jsem byl dva týdny dávno doma. Ty kožené rukavice pro vozíčkáře,
byly tak kvalitní, že mi vydržely celé čtyři roky.
Letos, po čtyřech letech, jsem si u svého nového lékaře v
Praze zažádal speciálně o tyto„fungl“ nové rukavice, i když vím, že
někteří čipernější vozíčkáři za rok zničí a opět vyfasují dva nové
páry. Pan doktor mi napsal poukaz, který jsem podepsal a poslal
šupem dopisem kam jinam, než do Košumberka. V Motole mé
rukavice ve zdravotnických potřebách totiž neměli. V pečlivě vedené
dokumentaci v Lužích našli, jaké jsem rukavice dostal a poslali mi na
ty stejné, fakturu na 540 Kč, s tím že mám zaplatit doplatek 240 Kč.
To jsem přes své elektronické bankovnictví udělal 22. září a těšil se
na nové rukavice, jak si je ještě letos užiji.
Dříve než nové rukavice, přesně 7. října jsem se přes mého
obvodního pana doktora dozvěděl, že mám zavolat do VZP, že mou
žádost o rukavice za 540 Kč musí ještě schválit revisní lékař! Jinak je
nedostanu a můj poukaz, který jsem poslal do Košumberka se tím
pádem ruší. Musím si zažádat o nový poukaz přes specialistu, nejlépe
přes neurologa o nové rukavice znovu!!
Na ten den, kdy kvůli blbým rukavicím a buzeraci musím
143
absolvovat tolik procedur, jen tak nezapomenu. K paní docentce
Filipové jsem se musel objednat jako prvně. Bez objednávky nikoho
nevezme a má plno tři týdny dopředu. Po vystavení „Poukazu na
léčebnou a rehabilitační pomůcku“ neuroložkou, bude můj poukaz
nejdříve poslán revisnímu lékaři VZP a pak ho teprve dostanu já a
mohu ho poslat znovu do Košumberka.
Jako laik, vozíčkář a obyčejný pacient či klient, neskutečně
žasnu, jak úředníci VZP ostřížím okem hlídají zakázku, kterých jsou
ročně tisíce a na kterou doplácí VZP jen 300 Kč a já 240 Kč. Navíc
lituji všechny revisní lékaře v Česku, co jim všechno projde za rok
rukama. Je velmi smutné, že na VZP se hlídají u tělesně postižených
stokoruny a jinde unikají v neskutečném českém korupčním prostředí
miliardy!
Úředníky z VZP doporučuji premiérovi Nečasovi, aby je
urychleně převedl a poslal na všechna naše neskutečně prohnilá
česká, dlouhodobě zkorumpovaná ministerstva. Hlavně ty největší
strážce poctivosti na ministerstvo obrany, kde se ztrácejí už dvacet
jedna let ročně deseti miliardy! Na postižených lidech se VZP i vláda
neskutečně vyřádí a troufá si na ně. Na jeden rok nám vzali, prý
mimořádně, část příspěvku na benzín! Prodloužili to v tichosti letos o
další rok a už to bude nafurt!
Kdyby i na ministerstvech byly tak úzkostlivě dodržovány
zákony jako na ty nejbezbrannější postižené, tak máme už letos, tak
nádherně vyrovnaný státní rozpočet, že by nám ho záviděl celý svět a
celá Evropská unie. Bohužel je to opačně! Proti korupci se bojuje u
nás v Čechách nejvíce hubou a to vždy jen pár týdnů před volbami.
Pak je vše zase při starém a úřední šiml si řehtá a krade se vesele dál.
Úřední šiml se řehtá dál i s těmi gaunery, co si nakradli z našich
poctivě odevzdaných daní. Je mi z toho zle. Ale to snad nebude to
jediné, co s tím můžeme udělat, zanadávat si. Věřím, že odboráři, s
naší pomocí dokáží více! Mají podporu většiny národa a říkají
pravdu, kterou zkorumpovaní politici neradi slyší. Věřím, že
generální stávkou donutí ještě letos k odchodu všechny hajzly, co
mají peněz jako slupek a vedou nás cestou do řeckého pekla.
144
ACH TY ŽENY.
Jsem moc rád, že jsem jenom obyčejným mužským a vždy a
všude vím v každé části dne i noci, co chci dělat i co nechci. Když
mám hlad, tak se najím, když mám žízeň tak se napiji.
I v milování doma s manželkou mám zcela jasno. Sex je pro
mne i v mých letech, pořád nevšední radost, velmi posilující aktivní
zábava, při které namáhám mnohem více zakrnělých svalů než kdysi,
při mém milovaném pinčesu, cyklistice i běhání. Milování s
manželkou je pořád pro mne velmi důležitá intimní součást
partnerského soužití. Nikdy nemám menses, nikdy mi nebolí hlava,
vždycky mám chuť na mazlení a vše krásné co k milování patří, a co
postupně následuje. Nepamatuji si, že bych chuť na nádherné
milování a sex s mou partnerkou, někdy neměl.
To u mé druhé ženy je to zcela jiné. Tvrdí mi občas, že muž
musí být dobyvatel a svůdce. Když má ona chuť, tak klidně říká
lehce, že nechce, nechce, a čeká, jestli ji mám opravdu rád a budu či
nebudu ji otravovat dál. Když má žena říká ne, ne ne, tak často myslí
ne, ne, ne, nepřestávej. Kdo to má poznat po náročném dni, jak to
zrovna dneska myslí a jakou má náladu, když na mne včera večer
něco naštvaně mrmlala. Když se manželce trefím do chuti, tak je to
dobře a když ne, tak mele dokola jako nějaký „papagaj“, že už ji
nemám rád, tak jako dříve, když jsme byli milenci. Otočí se uraženě
na bok a naštvaně na mne v posteli vystrčí zadeček. I já, z náhlého
odmítnutí mé a naší očekávané rozkoše, nemám žádnou radost, ale
vím, stejně jako asi i ona, že i zítra je také den a že den půstu mé
druhé ženě, zase tak dvakrát nevadí jako mě. Budu spát zase jednou
bez úsměvu na tváři a budu bez úsměvu i klidně vstávat. Žena bude
spát neklidně s velmi hebkou, odpočatou, vyholenou a nevybouřenou
kundičkou a bude se navíc budit. Já to jeden den vydržím i přežiju.
Bude nejspíš naše milování příští den divočejší i z mé strany. Ještě
víc se budu těšit, než dneska, víc se budu snažit a víc ženu
rozdráždím, až v ní chytnou saze a stane se z ní, k mé veliké radosti,
téměř nezničitelná a neukojitelná divoška. Aby jí pak skutečně byla
podle mého gusta, nesmím odbýt velmi důležitou, mnoha muži světa
145
dost opomíjenou, manželskou, milostnou předehru. Vlítnu na ni
doslova jako cikán na žebráka a předvedu ji nejdříve ze všeho, své
veškeré líbací umění. Nejdříve na její skvostné malé a pěkně
sešpulené pusince. To mě tak rozpálí, že na vztyčených bradavkách
mé ženy bezpečně poznám, co právě prožívá. Neskutečnou rozkoš,
sobě i ji, znásobím mnutím velkých, tvrdých a neskutečně během
chvilky, naběhlých bradavek. Když začne toužebně vzdychat a hledat
rukou mou chloubu, tak vím, že si to dneska zase oba nádherně
užijeme. S radostí sobě vlastní se vrhnu na stejná prsa, na která jsem
včera nesměl sahat, protože dotyk prsou a bradavek mou rukou jí byl
podle ní, nepříjemný. Pro mne je to vždy neskutečný zážitek hladit ty
nádherné velké dary a tvary matky přírody. Je to i můj startovní
povel, tak jako pro býka rudý prapor. Dnes už naštěstí není ženuška v
té včerejší blbé náladě a naopak mi chtivě a laskavě poprosí:
„Čumáčku! Děláš to tak nádherně, že se z toho snad zblázním!
Kousej mě! Strašně mě to vzrušuje! Nepřestávej! Kousej bradavky,
ach… ach...ach...ano, to je vono, ještě. Víc, kde ses to naučil, ach…“
Dělám si doma nejraději všechno se svou ženuškou sám a to
vždycky velmi kvalitně a variabilně. Za svůj manželsko-milenecký
výkon se nikdy nestydím a tu svou divošku, bych nikdy nepřipravil
ani o jediné čísílko, na které má zrovna chuť. Je to to nejkrásnější
milování na světě, které jsem kdy s ženou zažil. Na stará kolena je to
o to vzácnější a krásnější, než bývalo za mlada! Víc si milování starší
muž váží, a víc si to i užije. Se svou manželkou Renátkou již několik
let a několikrát týdně prožívám tuto neskutečnou a posilující rozkoš a
dlouho ji prožívat ještě chci. Věřím, že uvolněné endorfiny, hormony
štěstí, mi prodlouží nejméně o deset let život! A to jen díky
nádhernému milování, s milovanou ženou. Nádherné milování,
posiluje neskutečně mé mužné tělo i duši. Byl bych moc rád, aby i to
samé a stejné, několik dní, jako já ten nádherný pocit prožívám,
prožívala a cítila i má mladá žena a nevynadala mi hned druhý den za
nějakou, pitomou a nedůležitou pro život, malichernost.
Jakmile přejdeme na orální sex, tak vždy začínám
automaticky já, protože k dalšímu neskutečnému vyvrcholení té mé
146
holčičce chybí už jen malinkatý kousek a někdy mě i nedočkavě
popohání a diriguje, kde co mám dělat, jako bych to nevěděl sám a
necítil z jejího rozkroku co můj mlsný a mrštný jazýček z mých rtíků
ji tam dole dělá za paseku. Někdy mi řekne se spokojeným a
ukojeným úsměvem na rtech:
„Dneska to byl miláčku nádherný masakr, jako motorovou pilou.
Miluji tě i ten tvůj mrštný a nezničitelný jazýček!“
Jelikož mám při ženském orálu ruce a pusu v krásném ohni vášně a je
mi tak neskutečně vášnivě mačkána hlava do manželčina lůna, jsem
kolikrát rád, že se stihnu nadechnout. Nemělo by to nejspíš vůbec
žádný smysl odmlouvat nebo nedej bože nedělat to, po čem má, tak
sexuálně rozjetá ženuška momentálně touží. V ten okamžik ve mně
převládá mužská hrdost a nechápu ten její včerejší „ledničkový“ stav!
Miluji ten současný, přijatelnější, vášnivější, a na plné pecky
rozpálený ten její nádherný „friťák“ mezi nožkami. To bych mohl
usmažit na buchtičce, na pánvičce volské oko navíc, jak je vařící.
Moc se mi líbí s mou ženuškou milování, když se usmiřujeme
po nějakých neshodách či jiných názorech. Kdyby věděla, že bych se
s mou milovanou ženuškou miloval i bez usmiřování. Vždy bych jí
předvedl s chutí sobě vlastní, veškerou škálu svého chlapského
umění. Přivedl bych tu mou vyženěnou, její růžovou zahrádku, vždy
pěkně holátkově vyholenou, kterou jedinou na světě moc rád jako
svědomitý zahradníček obdělávám, až k nebeské bráně, za její
závojíčkové rámě, které tak rád otevírám, abych se dostal k tomu
malinkému růžovému a v pozoru stojícímu čertíkovi, který, když má
svůj den, tak sebou neskutečně krásně škube při každém klitorisním
orgasmu a mě dodává tak důležitou, mužnou sílu nepostradatelnosti.
Každé manželské hádání mě zbytečně zvedá tlak, bere sílu do
čehokoli a nutí mě být ve střehu. To abych neřekl náhodou něco, co
si tradičně vyloží každá bohovsky naštvaná ženská a manželka
vždycky z té nejhorší stránky.
Žena musí prožívat hádání také bolestně a určitě nemá na toho
svého „hádala“ chuť v tu chvíli jako on na ni. Ale žena si ve své blbé
a paličaté pravdě neuvědomí jedno. Že svému mužíčkovi moc
147
ubližuje nepodloženými obviněními, které zrovna dvakrát neutužují
manželské vztahy! Ti dva se sobě vzájemně, byť jen na blbých pár
minut či hodin, hodně odcizují. Pak zaleží na obou, aby si to vyříkali
z očí do očí a vysvětlili. Nebo oba dva dělali, že to zapomněli, že
něco nepříjemného včera bylo. Jeden z manželů je na takový problém
sám a nic. Jen si nedovedu představit, kdybych byl také takový jako
má žena, tak nepodloženě bez důkazů podezíravý. A podezíral ji s
každým chlapem, s kterým pracuje a o kterém se spolu i bavíme. To
by byla pěkně naštvaná, jako nějaký „brigadýr“ pro změnu ona.
Je to proti mým letitým a zavedeným pevným zásadám, ale
jednou to opravdu udělám, ať si můj brouček alespoň jednou prožije
to, čemu já čelím několikrát měsíčně, už několik let. Já své ženušce
skálopevně věřím, ale asi zkusím ji, doufám, že nepodloženě,
napadnout, že někoho má a co hledala včera na Internetu na Pankráci
a s kterým Václavem H. si píše e-maily, když si nestřeženě dala svou
poštu na lištu počítače a odešla se vykoupat. Já udělal jednou v životě
to, co dělá ona často! Přečetl jsem si jednou několik jejich mejlíků.
Myslí ji to a baví se, jak je vidět, trošku koketně a vyzývavě.
Jo a chcete dámy a pánové vědět opravdu pravdu, pravdoucí o
mé nevěře? Jsem své ženušce sem tam několikrát v týdnu opravdu
nevěrný hned se třemi poběhlicemi. Jedna se jmenuje Lednička. Ta
druhá, mnohem mladší, co s ní bydlí, se jmenuje Slivovice. Na svou
obhajobu musím říci, že ta první mě láká hlavně večer, když mě honí
ještě jedna „sexuální“ potvora, která bydlí v našem sídlišti, která je
fakt neskutečně neodbytná, jako nějaká neukojená nymfomanka.
Nikomu to prosím neříkejte, že je to paní „Mlsná“. Mám ty
povětrné ženštiny pěkně zaškatulkované. Slečna Slivovice má
neskutečnou sílu svého mládí, která mě opravdu jen výjimečně
pohladí, když si myslím, že mě trošku pobolívá v krku, tak si dávám
malinkého loka rovnou z lahve, aby mě náhodou neprozradilo jedno
neumyté štamprdle ve dřezu. Ten lok, který neskutečně hřeje až do
palců u nohou, je na mou omluvu, preventivní lék proti nachlazení a
také lék proti prasečí chřipce. Jo, jinak je ta pravá „slivovice“ z
moravských Mutěnic na Hodonínsku, kde má druhá žena dříve
148
bydlela. Když ji popíjím, tak vzpomínám s láskou na mou novou a
mladou ženušku Renušku, která mi ji od rodičů vozí a vlastně mi ten
orální styk s ní i povolila, protože ona slivovici a jiný alkoholový orál
naštěstí od toho pravého moc nemusí. O to více ji pak vyhovuje moje
vydezinfikovaná papulka, která skončí při každém milování přesně
tam, kde má. Nejdříve nahoře, pak na prsou a nejdéle dole,
místopisně vlastně uprostřed, přesně tam, kde i jí je nejlépe.
A víte, co považuji za svůj největší čecháčkovský úspěch? Že
jsem Moravanku, vychovanou ve vinařském kraji jižní Moravy,
naučil pít vyhlášený plzeňský Prazdroj, který je pro ledviny všech lidí
mnohem vítanějším a zdravějším mokem, než všechny urologické
čaje světa! Ten piji přes celou zimu s různými jinými čajíčky a
všemožnými bylinkami, abych hlavně v noci a někdy i odpoledne
nahlas nechrchlal a nebudil svou milovanou ženušku, která musí
velmi brzy, každé ráno na rozdíl ode mne, už starobního důchodce,
do rachoty, jako zdravotní laborantka, do pražského Motola.
Já, starobní důchodce si mohu v klídku a pohodě válet v
našem pelíšku šunky až do konce ranního studia 6. Pak si v posteli
ošetřím roztokem nehty proti plísni, očistím také zvlhčeným
ubrouskem epicystostomii na stydké kosti a kápnu si do oka
zvlhčující kapičky. Když se kompletně obléknu, tak vylezu po osmé
hodině ze své milované „nory“. Uvařím si silnější tureckou kávu a
udělám kompletní hygienickou očistu. Pak mám i své, velmi důležité
povinnosti. Musím si vzít správné prášky proti vyššímu tlaku, změřit
si glukometrem cukr v krvi a píchnout si ranní inzulín. Po snídani si
ještě změřím digitálním tlakoměrem, jak jsem na tom s tlakem.
Po snídani poslouchám pěknou hudbu na radiu Impuls a
uložím do šanonů důležité dokumenty, které mi přišly včera poštou.
Po desáté zapínám počítač, stáhnu e-meily, poplatím elektronicky
složenky a píši do oběda příběhy do Vozky, Vozíčkáře a Světa s
Parapletem. Když mi dojde inspirace, hraji na www.kurnik.org dámu s
Poláky a dalšími hráči z Evropy. Po poledních zprávách v klídku
poobědvám a zašlapu si víc než holky na E55 na Motomedu. Pak
zajedu do postýlky, na dvě hodiny odpočívat, abych byl fit, až přijde
149
má ženuška Renuška, unavená z náročné a zodpovědné práce z
Motola. Moc rád mám víkendy s manželkou, protože často vyrážíme
do ulic Prahy na výlety buď bezbariérovou dopravou, nebo novým
autíčkem. Byl jsem několikrát na Václavském náměstí nejen na
klobáse, ale i v divadle či v mnoha obchodech. Projeli jsme s ženou
Karlův most, byli v Lichtenštejnském paláci, na Žižkově, na Letné,
na Ruzyni na letišti, v oboře u letohrádku Hvězda i v Šárce. To
uvádím jen ta místa, co mi nejvíce utkvěla v paměti. Potkal jsem při
našich nádherných toulkách po Praze, viděl i pozdravil pár osobností,
jako jsou zpěvačka Eva Pilarová, ministr vnitra pan Pecina. Potkal
jsem herce Jana Čenského z Ordinace v růžové zahradě a Ladislava
Freje. Všichni vypadali tak nějak obyčejně, i se tak chovali.
Další mé oblíbené cestování s manželkou je po všech
možných obchodních Hypermarketech a centrech jako jsou Globus,
Elektroworld, Ikea, Mebelix, kde nestojí všechno skoro nic. Všude
žena vybírala zařízení, doplňky a nábytek do našeho nového bytečku.
Věřte, je z čeho vybírat. Oproti Dolním Zálezlům, nejsem v Praze 6,
celou zimu zalezlý doma na kopci, ale ze suché bezbariérové garáže
vyrážíme o každém víkendu mezi lidi, chytit nějaký ten bacil a pár
virů. Většinou, na rozdíl od mladších lidiček kolem mne nic
nechytím. Naopak najezděním stovek metrů po pěkných podlahách a
kobercích v teple, si udržuji výbornou fyzičku i v zimě, za mrazu v
zasněžené Praze. Vždy a všude si od cesty něco výborného dáme!
Kapučíno či česnečku za 29 Kč. V KFC nepřekonatelná kuřecí
křidélka na kosti a bez kosti obalené v neskutečně dobrém županu.
Jiný denní program mám v den, kdy po první noční se k nám
do Řep přijede vyspat mladší syn Pepa. Nemusí jet dvě hodiny
vlakem do Dolních Zálezel, ale je u nás za půl hodinku. Než zalehne,
dáme si kafe a pokecáme, co dělají vnučky Lucinka a Terezka.
Nemusí v 16 hodin jako v Zálezlech utíkat na vlak! V klídku se vyspí
do stejné hodiny v Praze 6 u svého táty a jeho druhé ženy. Po obědě
probereme jak Arma Ústí n. L. válí ve druhé lize fotbal a jak to jde
Slovanu ve druhé hokejové lize. Máme na sebe i popovídání čas.
8. října 2011 ústecká družstva vedla s náskokem české druhé ligy.
150
CESTOVNÍ SLASTI A STRASTI VOZÍČKÁŘE.
Normální zdravý, chodící smrtelník, když chce někam vyrazit
hromadnou městskou dopravou, tak to má oproti vozíčkáři mnohem
jednodušší. Na rozdíl od vozíčkáře, musí mít ale zakoupený lístek,
nebo mít časovou průkazku. Vozíčkáři stačí pouze průkazka ZTP. Ti
více postižení z průkazkou ZTP/P mohou využít ke svému
bezpečnému cestování doprovodu průvodce, ale musí jim přijet
bezbariérový nízkopodlažní autobus, nebo tramvaj. Jinak mohou oba
řidiči tak akorát zamávat.
V Dolních Zálezlech a v Milovicích, kde jsem také nějaký ten
svůj vozíčkářský rok prožil, to mají všichni vozíčkáři podstatně horší.
To ujedu několik stovek metrů po chodníku, na který jsem byl někým
vytažen a pak zjistím, že na druhém konci ulice je to „nemlich“ stejné
a široko daleko není vůbec žádný sjezd. A široko daleko není ani
jediný člověk, který by vám z chodníku pomohl dolů. Jen
dvaceticentimetrový schod, který sám zase bez pomoci nezvládnete.
Většinou musíte jezdit po silnici při kraji, která je všude „tutově“
bezbariérová. Tady víc než kde jinde, platí, že risk, je zisk. Pro mne
alespoň časový, že přijedu tam, kam potřebuji, kam jsem se sám
vypravil, včas. Lítat zatím neumím. Jednou jsem sletěl z kola a to mi
bohatě stačí, až do konce mých dnů. S manželkou při procházkách s
Procházkou, jak ráda s oblibou říká, zvládneme téměř každou
překážku tak do třiceti centimetrů výšky obrubníku na chodnících.
Musím se ale otočit a paní mi vytáhne ze zadní části vozíku dva
zastrčené „doutníky“, které tam mám jako „sichrovku“ proti náhlému
převrácení v šikmém a prudkém terénu. Pak mi stáhne opatrně
pozadu přes velká kola dolů. Nahoru, znovu na chodník, to je
mnohem hůře. Ale občas někdo, když vidí náš problém, nám ochotně
pomůže. Naposledy dva policisté u divadla Na Fidlovačce
z nástupního ostrůvku bez nájezdů.
V Praze na většině stanic, kudy jezdí bezbariérové tramvaje a
autobusy, by každá stanice jako v celé vyspělé Evropě měla zcela
určitě splňovat jednu velmi důležitou podmínku i ve vozidlech
Dopravního podniku hlavního města Prahy. Musí mít na nástup a
151
výstup přiměřeně vysoký nástupní ostrůvek nejen pro starší cestující,
ale hlavně pro vozíčkáře. Z toho správného a předpisového ostrůvku
do tramvaje či do autobusu pak vozíčkář sám bezpečně vjede,
kolikrát i bez pomoci, když dá řidiči před zastavením ve stanici
znamení rukou. U nejnovějších tramvají a autobusů už musím
zmáčknout tlačítko u těch jedněch správných dveří, za kterými je
„padací most“. Největší problém pro každého vozíčkáře při nástupu
do bezbariérového dopravního prostředku, je vybrat si místečko,
abyste to měli k tlačítku jen kousek a nemuseli jste se prodírat davy
lidí, co vystupují a nastupují. Doporučuji pověřit tímto velmi
důležitým aktem váš doprovod. Je to mnohem rychlejší a než přijde
řidič na sklopení padacího mostu, tak už stojíte a jste přesně tam, kde
máte být, protože všichni už nastoupili a čeká se jen na vás.
Řidič nejdříve musí zabrzdit a zajistit svěřené veřejné vozidlo.
Pak vystoupí a překlopí každému vozíčkáři nájezdovou rampu „padací most“. Do veřejného, nízkopodlažního dopravního
prostředku, modrým logem vozíčkáře označeného, může vozíčkář
bezpečně vjet a cestovat jako každý smrtelník, přesně tam kam
potřebuje. Všude ještě bezbariérové nástupní ostrůvky, které usnadní
život vozíčkářům a jejich doprovodu, bohužel ani v Praze nejsou. Je
tu ještě sem tam pár nástupních ostrůvků, na které není žádný nájezd,
a tudíž ani sjezd! Například v dopravním uzlu na stanici tramvaje
Nádraží Holešovice! To pak je veliký problém se někam podle
jízdního plánu a řádu dostat, když na sebe bezbariérové spoje
navazují. Na přesun do přestupní stanice vám zbývá vždy jen pár
minut. To si člověk často peprně zanadává, ale je mu to houby platné.
Jako mrtvému zimník. Mohu si pak koupit v bezbariérové trafice
noviny, koukat po kolemjdoucích, nebo koukat jen tak do blba.
Na nájezdech a sjezdech na hlavních přechodech přes
silnice a také na nástupních ostrůvcích má být převýšení a tudíž i
sklon jen osm centimetrů na jeden metr, (to neříkám já, ale říká
to česká norma 736 110 a Vyhláška 398/2009 sbírky O
technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové stavby.
Jestli-že stejné převýšení platí do tramvají a autobusů, tak by to bylo
152
v pořádku. Většina nájezdů na chodníky, z nich i do budov, tramvají,
metra a autobusů má nájezdy daleko vyšší a tudíž i pro vozíčkáře
nebezpečnější! Těch, které bezpečně překonám sám jako vozíčkář, je
i v bezbariérové matičce Praze kolem 70 %. Musím většinou (a také
uznávám, že mnohem raději) cestovat s doprovodem manželky, nebo
někoho při problému v neznámém prostředí, když jedu sám, musím
požádat o pomoc, abych se nepřevrátil a „nedobil“ se ještě více než
jsem. Nechápu jedno. Když už firmy a úřady investují velké peníze
do bezbariérovosti, tak si neohlídají ani základní normu ČSN a
vyhlášku. Kdyby si normu jen jednou přečetli a nebyli slepý jako
rozhodčí Franěk při poslední derby utkání Sparty a Slavie, při
likvidačním faulu Řepky, tak poznají na první pohled, že státní
norma není ani náhodou dodržena.
Doporučuji každému stavebnímu dozoru jedno jednoduché a
časově nenáročné vyzkoušení předpisových nájezdů a sjezdů pro
vozíčkáře. Pozvěte si před kolaudací nových nájezdů a sjezdů několik
vozíčkářů. V Centru sociálních služeb vám jistě ochotně půjčí navíc i
jeden mechanický vozík a zkuste s ním sjet sám z nového chodníku
na silnici či do budovy tam a zpět. Hned poznáte jestli jste opravdu
udělali sjezd a nájezd pro vozíčkáře podle normy, nebo jste vyrobili
další vozíčkářskou past, kterých je všude víc než dost. Navíc budu
držet tomu odvážnému borci, který se na vozík posadí, palce, aby se z
vozíku nepřevrátil a nepoužíval invalidní vozík déle než by chtěl.
Pastičkám, kde hrozí převrácení, se všichni vozíčkáři, když
jedou sami na úřad, nebo k lékaři a nemají moc času, tak se jim
vyhýbají jako čert kříži. Vynuceně pak jedou po silnici, často kličkují
mezi auty a ještě dostanou od projíždějících řidičů vynadáno jako já:
„Na co máš ty debile metr vedle sebe chodník!“ občas od řidičů
dražších vozů slýchám. Nejsou líní zastavit a otevřít okénko. Já
osobně mám najeté trasy, po kterých jezdím na úřady, k lékaři i za
kulturou a sportem. Po Praze často necestuji, kudy chci já sám, a
nekochám se krajinou, parky a architekturou, ale kudy kvůli
bezbariérovosti a své bezpečnosti, musím jezdit. Jen mi hlava občas
nebere, že někde najedu na nádherný chodník, kde je parádní a
153
překvapivě i předpisový nájezd. Po dvě stě, tři sta metrech ze
stejného chodníku nesjedu ani za boha, protože tam sjezd široko
daleko, pro změnu zase nikde není. Asi někdo, kdo o nájezdu
rozhodl, zapomněl, že když někde na chodník vozíčkář najede, tak z
něj chce také na konci chodníku i sjet! Nebo došly úřadu peníze?
Nebo už je to jiná městská část? Musím pár minutek na konci
chodníku nechtěně a naštvaně počkat a chvilku zevlovat. Musím totiž
pohledem někoho zdatného odchytit a pak ho požádat a instruovat,
aby mi pozadu, přes zadní kola nepřetáhl přes záda, ale přetáhl mne z
vozíku z chodníku pozadu po zadních kolech na silnici. Pak jedu zase
dost dlouho po silnici, nechám si znovu nadávat od projíždějících
nervních řidičů a hledám pohledem v dáli, nějaký nejbližší nájezd,
abych zase někoho neotravoval a byl vzorný vozíčkář, který jede
předpisově po chodníku a nekličkuje jako zajíc mezi zaparkovanými
a jedoucími auty a mezerami mezi nimi u krajnice. V létě roku 2010
se dělala v Praze 6 veliká rekonstrukce kolejí z dopravního uzlu z
Anděla až na Sídliště Řepy, kde dva roky už bydlím v asistenčním
domě. Po celé trase byly postaveny fungl nové a správně předpisové
nástupní ostrůvky pro tramvaje. Z těchto ostrůvků nastupovat a
vystupovat do a z tramvaje, je jedna radost. Navíc na stojanu s
jízdním řádem je cedule, kde digitálně naskakuje za kolik minut,
která tramvaj vám pojede! Hned se mi více líbí ten můj vozíčkářský
svět. Nebojím se cestovat i někdy když musím, sám. To když je to
nutné a manželka je v práci. Podlaha v tramvaji je vždy uprostřed
soupravy nižší a tudíž bezbariérová. Každá ta bezbariérová „šalina“
má modré logo vozíčkáře vepředu nalevo na čele tramvaje vedle
světla. Zrada je, když je stanice tramvaje či autobusu v místě, kde
není ani nástupní ostrůvek a ani chodník! Musíte holt do dopravního
prostředku nastoupit rovnou ze silnice. Naštěstí takových stanic je v
Praze málo a je to doslova loterie. Buď „padací most“ dosedne až na
zem nebo ne. Když ne, tak to máte pěkně blbý. To pak musíte
popojet o stanici po směru jízdy nebo opačně, abyste se do
bezbariérové tramvaje, která jako naschvál jede až za hodinu, vůbec
dostali. Dojet pak domů na sídliště Řepy, na naši mateřskou výstupní
154
a nástupní stanici Blatiny, s parádním ostrůvkem, to už bývá
pohodová brnkačka. Tam je rozdíl mezi podlahou tramvaje a zemí na
nástupním ostrůvku velmi malý, jen pár centimetrů. Když mám
někdy na vozíku vyndané zadní „doutníky“ proti převrácení, uložené
v batůžku za sebou, tak mačkám při výstupu pro informaci řidiče jen
logo kočárku. Protože jsem ten den překonával krkolomnější
překážky, než je ta nejsnazší a poslední, která mě čeká. Manželka mě
lehce pozadu vytáhne přes zadní kola z tramvaje.
V pražském metru je technika nástupu a výstupu do vagonu
pro vozíčkáře úplně stejná jako do autobusu či tramvaje. Jen musíte
překonat mnohem větší mezeru mezi nástupištěm a soupravou metra.
To je o něco těžší, ale jde to. Daleko těžší je na nástupiště
bezbariérové stanice metra se vůbec dostat. Musíte sjet hluboko dolů
do podzemí, hned několika výtahy, na které dlouho čekáte, než vůbec
přijedou. V nich „imrvere“ jezdí sem a tam, hlavně chodící mladí
lidé, asi aby si ukrátili o kousíček cestu a mohli si o nějakou tu
vteřinku dříve zakouřit. Kolikrát vystupují již se zapálenou cigaretou.
Na Florenci, za Mc Donaldem je to velmi často už nepsané pravidlo.
Je to paráda být Pražákem na invalidním vozíčku a vozit si
zadek v bezbariérovém autobusu, tramvaji či v metru. Dostanu se,
hlavně díky mé manželce, jako nejlepšímu a bezkonkurenčnímu
doprovodu, kamkoliv, bez větších problémů. Cestovat sám, je i pro
velmi zdatného vozíčkáře v Praze mnohem horší. S problémem cesty
znalým a zdatným doprovodem je to ale paráda a pohodička!
PÁR VĚT AUTORA ZÁVĚREM
Jsem rád, že na rozdíl od mých, pořád ještě pracujících přátel,
mám v starobním důchodě čas a klid na vše i na psaní. Nejraději píši
příběhy, které jsem v životě zažil a které si pamatuji. Psaní ve stáří
beru jako účinnou ergoterapii mozkových závitů. Je to makačka, než
něco, co má pár stran, nadatluji do klávesnice. Musím denně něco
duševně dělat. Pěkně mě utahá luštění sudoku. Naopak mě nabije
každá výhra v polské dámě na internetu. Když prohraji s Brazilcem,
lepším než jsem já, zase se rád vrhnu na psaní. V té chvíli mám
základ povídky už napsaný, pár dní uložený. Lépe se ze základu
příběh rozvíjí a doplňuje o to, co jsem tam zapomněl na první pokus
napsat. Vybaví se mi nové souvislosti. Abych byl v duševní pohodě,
musím být i v pohodě fyzické. Obé spolu úzce souvisí. Život na
vozíku mě baví. Spolu se ženou jsem projel a rád ještě navštívím
mnoho krásných a dostupných koutů Prahy. Někdy daleko od Řep,
někdy jen v blízkosti našeho bydliště. O krásných vzpomínkách na
všechno pěkné, co bylo a je, se píše nejlépe. Psaní mě vždycky
uklidní a optimisticky naladí. Také se vždy těším na výborný oběd,
který s láskou uvaří moje ženuška Renátka. Moc mě baví a omlazuje
žít v pohodě s manželkou, o generaci mladší. Také mám rád oba své
syny, vnučky, výlety, dobré jídlo i plzeňskou dvanáctku. A co mě
nebaví? Při psaní sledovat gramatiku. Sledování mi trhá myšlenkové
pochody a přeruší rozvinutou nit příběhu.
Zimní večery, druhý den mého koupání, si často s manželkou
zahrajeme dole v herně, v našem asistenčním domě, stolní tenis. Více
mi chutná večeře. Po vykoupání se cítím nejméně o deset let mladší.
Procházka Josef starší
Volejte
155
(pokud možno co nejméně)!!!
156
Korekturu české gramatiky provedl:
Spolužák ze ZDŠ Josef Kučera
Knížka vyšla 12. 12. 2011 nákladem 15 kusů
V nakladatelství Nová Forma s.r.o.
Třída 28. října 24
370 01 České Budějovice
ISBN157