ZITA KABÁTOVÁ - Nadace Život Umělce

Nadaèní listy
ZITA
KABÁTOVÁ
s noblesou ve vínku...
01/08 mìsíèník
café Louvre
z a l o Ï e n o
1 9 0 2
PraÏany oblíbená kavárna, hosty zde b˘vali
také Franz Kafka, Karel âapek a Albert Einstein
KAVÁRNA RESTAURACE SALÓNKY
BILLIARD TERASA GALERIE
«CAFÉ LOUVRE»
Národní tfiída 22, Praha 1, tel. 224 930 949
[email protected], www.cafelouvre.cz
po – pá 8.00 – 23.30, so – ne 9.00 – 23.30
Slovo úvodem
V paragrafu nadaèního zákona se doèteme:
Nadace nebo nadaèní fond jsou úèelová sdružení
majetku, zøízená a vzniklá podle tohoto zákona
pro dosahování obecnì prospìšných cílù. Obecnì
prospìšným cílem je zejména rozvoj duchovních
hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných
humanitárních hodnot, ochrana pøírodního
prostøedí, kulturních památek a tradic, a rozvoj
vìdy, vzdìlání, tìlovýchovy a sportu.
Samé ušlechtilé myšlenky. Øídí se jimi všichni?
Po tzv. sametové revoluci u nás vyrostlo nadací
jako hub po dešti. Nìkteré pøetrvávají, nìkteré
zaniknou døíve než se o nich veøejnost vùbec
dozví, jiné teprve vznikají. Nezáleží ale ani tak na
datu vzniku nadace, jako spíše na jejím charakteru,
úèelu, nápadu – a snaze tento nápad pokud možno
zrealizovat. Od této návaznosti se pak odvíjí
i délka trvání nadace.
Když byla 3. èervna v roce 1992 zahájena
slavnostním koncertem v pražském Rudolfinu
èinnost NADACE ŽIVOT UMÌLCE, jistì všichni
zúèastnìní doufali v trvání co nejdelší. Podaøilo
se. A já bych chtìla prostøednictvím tìchto
nadaèních listù pøedstavit tuto krásnou nadaci
– vám všem. Pøeji si, aby nadaèní listy ŽIVOT
UMÌLCE, jejichž první vydání právì držíte v rukou, mìly pøinejmenším stejnì dlouhé trvání, jako
nadace samotná.
Alexandra Stušková, DiS.
odpovìdná redaktorka
Nadaèních listù
Obsah
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Seznámení s nadací
2
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Hovoøí Martha Elefteriadu
4
OSOBNOST
Zita Kabátová
6
TALENT
Ivan Vokáè
hráè na violoncello
12
HISTORIE
historie filmu
14
ZDRAVÍ
Klíè k dlouhovìkosti
18
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ
hlavní mìsto Praha
20
CO MOŽNÁ NEVÍTE
Kavárna Louvre
22
VZPOMÍNKA
Svatopluk Beneš
24
POZVÁNÍ
ZA KULTUROU
28
Opovìdná redaktorka: Alexandra Stušková, DiS.
[email protected], tel: 739 077 131
Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, T. Lechnýřová.
Nakladatelství STUŠKOVÁ,
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127,
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník, číslo 01/08, vychází 20. 4. 2008,
příští číslo 27. 5. 2008
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
N A D A C E Ž I V OT U M Ě LC E
Seznámení s NADACÍ
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
Jaromír Èerník – předseda,
člen České filharmonie, zástupce UNIE
Odb. svaz orchestrálních hudebníků ČR
Martha Elefteriadu – zpěvačka,
zástupkyně Svazu autorů a interpretů
Vladimír Prošek – dramaturg,
muzikant, zástupce Uměleckého
sdružení Artes
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE - Odb. svaz
profesionálních zpěváků ČR
Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU,
zástupce Asociace hudebních umělců
a vědců
Valérie Zawadská – herečka,
zástupkyně Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Prof. Jiøí Hlaváè – předseda,
prof. HAMU, zástupce Asociace
hudebních umělců a vědců
Ing. Michal Krùšek – člen Pražského
filharmonického sboru, zástupce UNIE
– Odb. svaz profes. zpěváků ČR
Libuše Švormová- Paterová – herečka,
zástupkyně Herecké asociace
A PA R ÁT:
Daniela Hrnèíøová, MBA
– výkonná ředitelka
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Daniela Hrnèíøová, MBA
– výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan
– ředitel společnosti INTERGRAM
2
Kdo si váží minulosti, svých předků, váží si i sám
sebe. Dostane se mu odměny v podobě lásky, úcty
a porozumění. V přítomnosti i v budoucnosti
– od potomků…
Opravdu tomu tak je? Copak nevídáme èím dál
více opuštìných, osamocených lidí? Tìch, kteøí
se obìtovali nejen ve svém soukromí, ale také ve svém
povolání. Nejvíce „postiženou“ skupinou bývají bezesporu umìlci. Lidé, kteøí se po léta starali o zpestøení
našeho volného èasu, kteøí se nás snažili zkulturnit.
Život jim protéká pod rukama stejnì rychle jako
nám… Život, který je na rozdíl od ostatních možná
ponìkud více bohémský, tudíž však i rychlejší. Než
si staèí uvìdomit, že je potøeba pøibrzdit, zaèít se
vìnovat nejen publiku, ale také sobì samým, svým rodinám – bývá èasto pozdì. Ti co mají štìstí, zùstávají
bìhem (i po skonèení) kariéry svou rodinou, svými
pøáteli a známými obklopeni stále. Vìtšina jich však
zùstává obklopena „pouze“ pøáteli… Doma jsou sami.
Se svými vzpomínkami, pomalu zapomenuti…
Myšlenka o vzniku a působení NADACE ŽIVOT UMĚLCE
byla zrealizována 3. června 1992 na půdě společnosti
INTERGRAM. Jejími zřizovateli je šest profesních organizací: Herecká asociace, Asociace hudebních umělců
a vědců, Svaz autorů a interpretů, UNIE – Odborový
svaz orchestrálních hudebníků ČR, UNIE – Odborový
svaz profesionálních zpěváků ČR a Umělecké sdružení Artes.
Od jejího založení uplyne letos v červnu již 16 let.
Prvními statutárními zástupci byli: Zuzana Navarová
– prezidentka nadace, Jiří Novotný – výkonný ředitel
a Ladislava Chalupová – tajemnice. Od roku 1998, kdy
vstoupil v platnost nový zákon o nadacích, byli členy
první správní rady (statutárního orgánu): Jiří Hlaváč,
Jakub Waldman, Karel Zich, Karel Urbánek, Libuše
Hošťálková a předsedkyně Zuzana Navarová. Od
té doby se v obou radách vystřídalo několik členů. Po
smrti paní Navarové vykonávala funkci předsedkyně
správní rady paní Martha Elefteriadu, od října 2005
pan Tomáš Kyndl. Poté od roku 2007 tuto funkci
vykonává pan Jaromír Černík, člen České filharmonie.
Ve správní radě působil např. také pan Petr Nárožný,
kterého vystřídala paní Jiřina Bohdalová, nyní paní
Valérie Zawadská. Funkci výkonné ředitelky zastává
mladá a sympatická slečna Daniela Hrnčířová.
ŽIVOT UMÌLCE
Všichni členové, ať už současní či minulí, působící v NADACI ŽIVOT UMĚLCE, věnují nadaci
svůj čas, elán, lásku a především myšlenku stálé
podpory kultury a kulturní vzdělanosti… aby
v české veřejnosti nezanikla.
Jejich podpora se týká nejenom umělců dříve narozených, ale také umělců „budoucích“.
NADACE ŽIVOT UMĚLCE realizuje svou činnost ve
čtyřech základních oblastech.
» Aktivní podpora mladých výkonných umělců
Zprostředkování konkrétních grantů posluchačům
konzervatoří, vysokých uměleckých škol a začínajícím mladým profesionálním umělcům – stáže,
mistrovské kurzy, účast na významných soutěžích
doma i v zahraničí. Systematická podpora projektů
mladých umělců po ukončení studia při přechodu
do profesionální reality.
Jaromír Èerník
Pøedseda správní rady
» Podpora projektů
Granty a přímá podpora realizace širokého spektra
umělecké tvorby, především při hledání nových
přístupů v oblasti koncertní, divadelní a taneční.
Podpora při oceňování vítězů soutěží, která napomáhá při získání co největší profesionality. Podpora významných kulturních projektů, které nemají
dostatek vlastních finančních zdrojů a vedou ke zvýšení kultury a kulturní vzdělanosti české veřejnosti.
» Podpora výkonných umělců seniorů
Vedle pomoci při průběžném řešení sociálních
a zdravotních problémů věnuje nadace velkou část
podpor těm významným uměleckým seniorům,
kteří ke konci života zůstávají osamoceni bez svých
nejbližších. NADACE ŽIVOT UMĚLCE uděluje od roku
1993 také cenu SENIOR PRIX, jako poděkování za
celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům,
artistům, operním, populárním a sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým umělcům.
Daniela Hrnèíøová,øeditelka nadace
s Václavem Postráneckým
» Nezapomeneme
Správa a péče o pietní místo na Vyšehradském
hřbitově – Slavíně a náhrobek V+W na Olšanském
hřbitově.
Vánoèní besídka v roce 2007
Národní dùm na Smíchovì
www.nadace-zivot-umelce.cz
3
N A D A C E Ž I V OT U M Ě LC E
Hovoøí
Martha Elefteriadu
Pro začátek, k prvnímu seznámení s NADACÍ
ŽIVOT UMĚLCE, informací stačí. Příště se dozvíte
něco o jednotlivých projektech. Vězte, že jsou
zajímavé. Nyní jsem si přichystala pár otázek
ke kratičkému rozhovoru se známou osobností, zpěvačkou a umělkyní, ale hlavně také
s nejdéle působící členkou správní rady, bývalou
předsedkyní správní rady a především také blízkou kamarádkou zakládající členky zmíněné
nadace – paní Marthou Elefteriadu.
Měli bychom čtenářům objasnit, že tou zmíněnou kamarádkou nebyl nikdo jiný než paní
Zuzana Navarová. To ona Vás přivedla do
NADACE ŽIVOT UMĚLCE?
Od Zuzany jsem se vlastně o činnosti nadace
dozvěděla. O její existenci jsem matně věděla
už dřív, ale blíže jsem ji poznala, až když jsme si
jednou se Zuzanou u čaje vyprávěly co je u nás
nového. Bylo to v zrovna době Teniných zdravotních potíží, které nás na určitou dobu zcela
vyřadily z profesního života. Tehdy mi Zuzana
navrhla, že by jí NADACE ŽIVOT UMĚLCE mohla
pomoci, a také to pro ni zařídila. Proto když se
obloukem vrátila možnost, abych v nadaci pracovala ve správní radě, neváhala jsem ani chvilku
a přijala to. Zuzana mi pak v této práci byla
od počátku rádcem.
Působením v nadacích nejste žádným nováčkem. Předtím to byla nadace Filia (ve které
působil mimo jiné i nynější primátor hl. města
Prahy MUDr. Pavel Bém), poté nadace Filhelenia. Můžete nás ve zkratce s těmito dvěma nadacemi seznámit?
Tohle je už vlastně třetí nadace, ve které pracuji.
Začátkem devadesátých let sem přijeli lektoři
z John Hopkins University, kteří školili vedoucí
pracovníky vznikajících nonprofitních organizací. Odtud vzešla většina těch, co později vedli
významné nadace i u nás. Měla jsem to štěstí
školení absolvovat a poznat řadu lidí různých
zaměření, kteří usilovali o něco dobrého v nonprofitní oblasti. První nadace pro kterou jsem
pracovala byla nadace Filia. Zabývala se komunitní péčí pro duševně nemocné, preventivními
4
02
protidrogovými programy pro děti a mládež aj.
V čele její správní rady byl Prof. MUDr. Cyril Höschl
a jejím ředitelem, jak jste zmínila, nynější primátor Prahy, MUDr. Pavel Bém. Tam jsem se naučila
nejvíce.
Další nadaci, Filhelenia, jsme založily se sestrou
Tenou a s paní Georgií Zervou, učitelkou novořečtiny. Zaměřovala se na kulturu a na projekty
podporující povědomí helenismu u Řeků zde
žijících. Pořádaly jsme také letní tábory v Řecku,
určené dětem druhé a třetí generace, aby prohloubily svoji řečtinu. Podporovaly jsme nakladatelskou činnost (vydání řecko-českého
slovníku), podílely jsme se na vyvěšení pamětní
desky Nikose Kazantzakise v Božím daru, i plastiky, která připomíná zdejší spisovatelův pobyt
v letech 1928–32, atd. Byly to začátky a ráda na
ty lidi vzpomínám.
Vraťme se k NADACI ŽIVOT UMĚLCE, jejímž
posláním je podporovat jak mladé talenty, tak
zajímavé umělecké projekty, tak také sociální
a zdravotní pomoc potřebným. Kdo vybírá
a určuje ty potřebné?
Pokud k nám žádosti charakteru sociálního či
zdravotního přijdou, ať už individuálně nebo
přes profesní organizace, schvaluje je jeden
každý člen správní rady, který je posoudí a vyjádří
se k nim. Vodítkem nám bývá i vyjádření profesní
organizace žádajícího umělce. Co se týče podpory mladých umělců, jsou vypracována kritéria,
která dovolí přimout došlé žádosti. Totéž se děje
i v případě posuzování uměleckých projektů.
Všechny žádosti projdou posouzením u „všech
členů správní rady“.
Váš původ je řecký. Jistě tuto zemi často
navštěvujete. Existují i tam podobné nadace?
Samozřejmě. Řekové jsou jako národ velmi
soucítící lidé a jsou citliví na to, když někdo
potřebuje pomoci, a to na všech úrovních. O tom
by mohli mluvit třeba lidé, kteří se tam ocitli bez
pomoci jako nováčci v cizí zemi. A protože tam
tradice pomáhání prostřednictvím nadací nebyla
přervána jako tady, fungují tam nadace – řecky
je to Ydrima, velmi dobře, a pomáhají v různých
oblastech.
Je o Vás známo, že jste skvělou zpěvačkou (spolu se sestrou Tenou, kdysi a dodnes nerozlučné
a známé duo), málokdo však o Vás ví, že
máte také vystudovanou psychologii. Uplatnila jste toto své vzdělání i ve své působnosti
v nadacích?
Vlastně ani ne. I když... když jsem pracovala v nadaci Filia, ta se svým posláním komunitní péče
pro duševně nemocné a preventivními protidrogovými programy pro děti a mládež, psychologie dotýkala. Ale já jsem se tam spíš uplatnila
na úseku fundraisingu, tedy získávání financí
z různých zdrojů pro činnost nadace. Byla to
dobrá zkušenost.
V úvodu seznámení s nadací se zmiňuji, že
jste ve funkci časově nejdéle. Do správní
rady jste byla zvolena poté, co z ní odešel
Karel Zich, a po určitém čase jste byla
dokonce zvolena předsedkyní NADACE ŽIVOT
UMĚLCE. Co pro Vás práce v této nadaci znamená?
Jednak naplňuje
přirozenou touhu,
kterou má možná
mnoho lidí, věnovat svůj čas, energii a zkušenost
něčemu co má
smysl a může
pomoci zejména
tam, kde je třeba.
To samo o sobě je
odměnou. Velkým
obohacením je
určitě také setkávání se s mnoha
paní Zuzana Navarová
kvalitními a zajímavými lidmi,
pracujícími v nadacích, které jsem zmiňovala.
A v neposlední řadě nesmazatelně zapsaný člověk, po kterém se mi opravdu stýská, Zuzana
Navarová. Po zasedání jsme obvykle se Zuzkou
zašly do dobré čajovny na Václaváku a povídaly si o životě, o hraní, o nadaci, o čemkoli… Ta
drobná osůbka budila respekt svou neokázalostí
a pravdivostí. V mnohém byla jako člověk inspirací. Vyprávěla mi, jak v poslední době chodila
do přírody a učila se například rozeznávat zpěv
ptáků. Naplňovalo ji to… Zuzanu jsem znala daleko dřív než jsem přišla do nadace, ale na tento
čas strávený s ní v posledních letech, myslím
často a s vděkem.
Za rozhovor děkuje
Alexandra Stušková, DiS.
foto poskytla: paní Martha Elefteriadu
a archivNADACE ŽIVOT UMĚLCE
5
osobnost
ZITA
KABÁTOVÁ
s noblesou ve vínku...
V jedné velmi vzácné knize, zabývající se magií, astrologií a vším s tím
souvisejícím, jsem vyčetla, že lidem
narozeným ve znamení býka je dána
do vínku obrovská síla, energie, elán,
nadšení, vůle a čin. Podle čínského
znamení se jedná o lidi aktivní, dynamické, náročné, netrpělivé a silně
individualistické. Mají rádi krize
a vyhrocené situace, nad kterými
se rozlítí do červena, vzápětí je však
vyřeší a na dlouhou dobu se uklidní.
Jsou to lidé neuvěřitelně hodní
a srdeční, běda však si je jedinkrát
znepřátelit – nikdy nezapomenou...
Nedokážu posoudit, která z těchto aktivit je
vlastní vzácné dámě, se kterou jsem si povídala.
Mně se k ní hodí téměř všechny zmiňované vlastnosti, každopádně nerada bych si ji znepřátelila…
A o koho, že se jedná? Podle fotografií jste jistě
poznali, možná ale nevíte, že jedna z posledních
žijících filmových a divadelních legend, hvězda
stříbrného plátna – paní ZITA KABÁTOVÁ, se
narodila právě ve znamení býka – a to 27. dubna
1913. Tedy před neuvěřitelnými 95 lety!
Paní Zita Kabátová se narodila na nejkouzelnějším místě v Praze, na Malé Straně, v domě
U bílé koule, na Úvozu, na konci Nerudovi ulice.
Dům se původně jmenoval U Švédské koule, ale
poté, co koule nedopatřením spadla do vápna,
se název domu její barvě přizpůsobil. „Byl to ještě
starý dům, který měl pavlače. Byla první světová
válka a takový ten život, když se něco dělo,
veškeré události, to vlastně probíhalo na těch
pavlačích. Bylo to kouzelné. Bydlel tam například
malostranský spisovatel Rudlof, pak tam bydlel
i známý malíř Marold. Ten měl ateliér trošku
‚
jinde, ale tam bydlel a ‚strašil mě . On byl takový
robusní, měl kožený kabát, kožené boty, velký
6
02
širák. Když šel po schodech, tak to dunělo a já se
strašně bála“: směje se už dnes paní Kabátová.
„Byl to takový tmavý chlap, teď už vím, že to musel
být krásný mužský, ale tehdy jako dítě, jsem se ho
opravdu bála“.
Tatínek se jmenoval Beno Kabát a byl stavitelem,
maminka Anička, tak jak tehdy bývalo běžné,
ženou v domácnosti. Maminka byla sestřenicí
prvního českého filmového herce Josefa Švába
Malostranského. Oba rodiče byli nadšenými
ochotníky a tak se malá Zituška ocitla poprvé na
jevišti už jako miminko v zavinovačce, v Našich
furiantech, hry od Ladislava Stroupežnického.
A „roličky“ přibývaly. „Já jsem začínala jako velice
zapálená ochotnice. Můj tatíček psal pohádky,
a vždycky prej podle toho, jaká jsem zrovna byla.
Takže princezna byla buď fintivá nebo princezna,
která panu králi odmlouvala, vždycky co jsem
zrovna ten rok provedla. Ty pohádky jsme potom
hráli odpoledne dětem v Malostranské besedě.
Bylo to moc hezké... A vůbec ta Malostranská
beseda měla tehdy na celou Malou Stranu úžasný
kulturní dopad. Byla tam tehdy také ještě scéna
Dobrých autorů, a pak také scéna, kde začínal
Voskovec s Werichem – v Umělecké besedě. Celá
ta oblast má něco do sebe.”
Maminka paní Kabátové zemřela v pouhých 37
letech na Addisonovu nemoc (choroba jejíž podstatou je selhání nadledvinek). Tatínek se oženil
podruhé, za emeritní členku Slovenského národního divadla Jožku Čepelovou.
„Já jí říkala mamá. Ta mi držela palce i když jsem
hrála divadlo. Hrávala také. V Malostranské
besedě jsme hrávaly spolu.” Na můj dotaz, jak spolu vycházely, paní Zita odpoví: „Já si ji vážila. Ale
to byla přece tatíčkova a jenom tatíčkova věc. Co
já mu do toho budu kecat. To teď je takový trend,
že děti si myslí, že to rodičům můžou rozmlouvat
nebo se jim pléct do života. Mladí se pletou do
života starým a staří se pletou do života mladým.
Vždyť je to nesmysl. Nikdo nic nezmůže, co psáno
jest, to dáno jest… a hotovo”.
Sourozence neměla paní Kabátová žádné, zato
spoustu bratranců a sestřenic. A také zajímavého
dědečka. „Můj dědeček byl poslední malostranský
ptáčník. To už dneska mladí ani nevědí, co to je.
Když umřel, tak pak ptáčnictví vlastně zaniklo.
Ještě s kamarády chytali ptáčky na lep a nebo do
sítě, a potom je v klíckách prodávali. Chodil také
na dafnie, nejvíc na Divokou Šárku, tam byla taková říčka, a babička se vždycky rozčilovala, že jí
vzal zase tu nejlepší punčochu…”.
Paní Kabátová má obdivuhodnou paměť. Se
smíchem dodává: „No, vždyť já taky vzpomínám
padesát let sem – padesát let tam…” Například
na své herecké začátky a partnery. K nohám jí
padaly desítky mužů, zažila mnohá filmová objetí.
Třeba s Otomarem Korbelářem. „S tím jsem hrála
ráda. Škoda jen, že byl dost často nacucanej. Oni
to ostatní neviděli, ale já jo, protože když šel ke
mně, tak šilhal. Měl vždycky i rty takové nacucané,
a když mě líbal, tak jsem byla mokrá od ucha
k uchu”: smějě se paní Zita. „Na jedno nikdy nezapomenu. To jsme měli v jednom filmu takovou
zásnubní scénu, měla jsem hluboký výstřih a on
mě líbal a objímal, kam mohl tam. Mně vám pak
všechno tak strašně pálilo. Říkám si, šmarjajosef,
já dostala nějakou nemoc, to není možné. Umyla
jsem se, natřela, znou umyla, natřela. Nic. Pálení
a pálení. Přijdu do rekvizitárny… a on tam
Korbelář. Ládoval se fefronkama. Jedl to, aby jeho
paní nepoznala ten alkohol. No a já byla vlastně
celá zafeferonkovaná.”
Avšak ještě dříve, než paní Zita Kabátová zažila
Zita s rodièi
feferonkovou příhodu, musela najít tu správnou
cestičku k filmové slávě a vydat se po ní. Na
začátku třicátých let se snažila dostat do Divadla
Vlasty Buriana, neměla však ještě potřebné
zkušenosti. Ty začala získávat kolem roku 1935,
kdy se od ochotníků dostala do divadélka Akropolis a poté, díky svému skvělému hlasu, do Tyláčku
(Tylovo divadlo v Nuslích). Hrála ve Velké operetě,
ve Švandově divadle u Járy Kohouta a za války
hlavně v Komorním divadle Oldřicha Nového.
„Já jsem dělala takovou tu klasickou operetu,
kde se hopsalo, tančilo, zpívalo. A díky Oldřichu
Novému jsem se pak dostala do takových těch
činoherních operet. Poněvadž u něho se hrála
zpěvohra, tozn. komedie se zpěvy, naučil mě
normální projev mluvení a zpívání dohromady.
Bylo to báječné! Jeho paní tam dělala ředitelku.
V Brně prodala velký, nádherný fotografický ateliér a za ty peníze koupila nové divadlo. Bylo to
divadlo rozkošné, malinké. Být u pana Nového,
to byl punc. Odejít od něho, to přece jen tak nešlo.
Přemluvil mě pak až Sváťa Beneš do účinkování
v Modrém démantu, hře, ve které jsem vystupovala spolu s ním a Medou Valentovou. Ta hra měla
velký úpěch.”
Na přelomu let 1935 a 1936 si paní Kabátová
přečetla ve Filmovém ilustrovaném zpravodaji
výzvu: „Kdo chce být Sextánkou?“ Producenti
totiž hledali nové talenty pro připravovaný film
7
osobnost
Pro pøipomenutí pár slavných filmù té
doby – zejména režisérù Slavínského,
Cikána, Binovce a Svitáka (Rozkošný
pøíbìh, Lojzièka, Lízin let do nebe,
Bláhové dìvèe, Kdybych byl tátou, Lízino
štìstí, Její høích, Srdce v celofánu, Zlatý
èlovìk, Madla zpívá Evropì... a øada
dalších.)
Z významnìjších rolí si vyjmenujme:
Elsa v Tuláku Macounovi (1939),
Pepièka, žena Františka Kmocha
v životopisném filmu To byl èeský muzikant (1940), malíøka Helena v komedii
Život je krásný (1940), operetní hvìzda
Marion v Burianovì komedii Provdám
svou ženu (1941), Julie Jelenová v další
„Burianovce“ Pøednosta stanice (1941),
Márinka Bezoušková v Pantátovi
Bezouškovi (1941). S Vlastou Burianem
si zahrála i v komedii Zlaté dno (1942),
kde hrála jeho ženu Jarmilu Valentovou
– Putièkovou.
8
Sextánka (1936). Rozhodla se zkusit štěstí a poslala jim své foto. Byla pozvána do ALMY, kde se
na ní ředitel Jelínek podíval a prohlásil, že se na
Sextánku nehodí. Navrhl jí však, že by se hodila na
ženskou roli ve filmu Světlo jeho očí (1936). Byla
pozvána na pohovor a hlavní roli ve svém prvním
filmu získala. A tak byla nastartována závratná
kariéra jedné z našich nejoblíbenějších hereček
30. a 40. let. Díky svému elegantnímu zjevu a kultivovanému projevu mezi ostatními vynikala.
Hrála se spostou filmových hvězd, včetně Vlasty
Buriana. Jak na něj vzpomíná? „Strašně moc. To
byl pan herec. S velkým P a s velkým H. Úžasný
člověk! A taky si na něj žádný režisér nijak moc
netroufal, poněvadž každý ho ctil a vážil si ho.
Všechno co dělal, bylo neopakovatelné. Například
i ty jeho ruce, ty mluvily. On byl báječný! A když
třeba režisér něco chtěl, jen to Vlastíkovi naznačil
a ten už to dojel. Vzpomínám na báječnou scénu
v Přednostovi stanice, kdy on tam přijde a já
říkám Marvanovi, poslužte si pane inspektore, tak
Vlastík řekne, já si posloužím. A vzal to celé kuře,
otevřel veku, dal to celé mezi to a začal jíst. To
nikdo nečekal. A nebo když posílá ten telegram,
jak to vyťukal, to celé improvizoval. On byl taky
jediný herec, který si sám směl říct stop. Poněvadž
nevěděl, kdy vlastně celý ten svůj nápad skončí.
Po válce pak už dělal většinou jen estrádní vystoupení. Nebyl na tom zdravotně ani psychicky
dobře. Ale lidi potěšil vždycky. Nezasloužil si, jak
se k němu v té době zachovali. To opravdu ne.”
Vynikající rolí paní Kabátové byla role Heleny
Horníkové ve Slavínského komedii Muži nestárnou (1942). Ztvárnila zde ženu ve třech životních
etapách. Krásnou třicetiletou dámu, starší ustaranou matku i starou bělovlasou babičku (zatímco její partner, kterého hrál Jan Pivec, se za
dvacet osm let vůbec nezměnil a vypadal stále
mladě). Jaký však byl soukromý život této krásné
dámy? Zita Kabátová žila nějaký čas s operetním
zpěvákem Járou Pospíšilem. Rozešli se. Po válce
se dostala před vyšetřovací komisi, která jí kvůli
účinkování v německých filmech zakázala hrát
a veřejně vystupovat. V té době ji režisér Ladislav
Brom seznámil s Ludvíkem Králem, ředitelem
firmy ZEISS IKON v indické Bombaji. V roce 1946
se za něho provdala. Manželé chtěli odletět do
Bombaje, Kabátová však nedostala vízum a musela zůstat v Československu. Manžel byl z Indie
za nějaký čas přeložen do Londýna. Zita znovu
zažádala o vízum. Marně, psal se totiž rok 1948.
Oba manželé se zanedlouho na dálku rozvedli.
Po roce 1953 se dostala, díky příteli Karlu
Spurnému, do Pražské estrády, se kterou jezdila po venkově. Hrála i ve Vesnickém divadle
a v Alhambře. Po nějaké době musela s hraním
(opět z politických důvodů) skončit. V roce 1955
se potkala se svým dávným přítelem, veslařem
a olympionikem Jiřím Zavřelem, který se právě
vrátil z desetiletého vězení v Jáchymově. O rok
později se vzali. Novomanželům se narodil syn Jiří
(paní Zitě bylo 44 let!). Manžel však v roce 1968
emigroval do USA. Paní Zita vzpomíná: „Sešli jsme
se ve Francii a já už bych se snad byla nechala
přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít
jinam. A já když jsem si uvědomila, že bych musela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se
zůstat. Syn je nakonec také v Americe. Je tam
podruhé ženatý. Jen já tu zůstávám. Ale mám
čtyři vnoučata. Jednoho nevlastního kloučka
v Americe a americkou holčičku. Tu má syn
s druhou manželkou. A s tou první tady v Praze
má dvě děti. Chlapce, tomu je 20 let a 12ti letou
holčičku. Takovou slečnu neslečnu, ale ti přijdou
jen když něco potřebují”: směje se paní Kabátová.
Samozřejmě jde o legraci a „babička“ vzápětí
dodává: „Zaplaťpánbůh, že jsou všichni zdraví”.
Po smrti svého druhého manžela si paní Zita
Zavřelová vzala zpátky své jméno Kabátová.
Vraťme se ale ještě pár let zpátky, do doby těsně
po válce. Do doby lynčování herců, hereček,
režisérů. Všech těch, kteří byli dříve obdivováni,
a poté tak nenáviděni. Ti samí lidé, kteří stáli
dlouhé řady na lístky do kina, aby své milované
filmové hvězdy spatřili, po nich po pár letech
plivali a házeli kamením. V roce 1944 si paní
Kabátová zahrála roli intrikánky baronesy Heleny
z Alcantaru v kostýmní komedii Počestné paní
pardubické. Tato role byla na dlouhou dobu také
její poslední. Za nacistické okupace hrála pod
pseudonymem Maria von Buchlow a ve dvou
německých filmech. Právě to ji bylo po válce nejvíce vytýkáno. Jakoby mávnutím proutku se na
ostatní krásné filmy, ve kterých paní Zita hrála,
nějak pozapomnělo. Zlom nastal až v roce 1969,
kdy ji režisér Jiří Hanibal po pětadvaceti letech (!)
obsadil do filmu Hvězda.
„Do těch větších stromů vždycky bije hrom.
Já se ale obhájila. Sama. A později pak také
díky režiséru Hanibalovi, že nás do toho filmu
vzal. Byla tam tehdy ještě Nelinka Gajerová,
Nataša Gollová, já, Jiřina Štěpničková, teď si
nevzpomenu, kdo všechno. Ten film se celkem
povedl a tam jsme byly očistěny. Bylo to v době,
když se to začalo lámat a režiséři mohli zase začít
točit nějaké dobré filmy”.
V sedmdesátých letech působila paní Kabátová
dokonce jako vedoucí několika pražských kin,
včetně kina Illusion, které pozvedla a kde se
promítaly právě „filmy pro pamětníky“, ve kterých
sama hrála. Začala být znovu obsazována i do
filmů té doby. Byť to nebyly role úplně hlavní,
byly hezké a paní Zita je zahrála opět s noblesou
sobě vlastní.
Pro pøipomenutí: (Ženy v ofsajdu, Akce
Bororo, Pøípad mrtvého muže, Kulový
blesk, V podstatì jsme normální, Jak básníkùm
chutná život). Vìtší role pak pøišly až po
roce 1989, kdy hrála starou šlechtiènu
v Zapomenutém svìtle (1996), babièku
Elišku ve slovenském filmu Modré z nebe
(1997), starou paní Balážovou v rodinné
komedii Václava Vorlíèka Mach, Šebestová
a kouzelné sluchátko (2001) a Marušku
Grulichovou ve slavném Babím létu (2001).
Zahrála si i ve dvou televizních seriálech
(Na lavici obžalovaných justice a To jsem
z toho jelen). V roce 1997–1999 dokonce
hostovala v divadle Pod Palmovkou v roli
staré šlechtièny.
9
osobnost
Na můj dotaz, jaké filmy se paní Kabátové líbí,
odpoví: „Všechny, co jsou ke koukání”.
Ke „koukání“ je určitě vynikající český film nominovaný na Oscara – Želary. V tomto válečném
dramatu se objevila ve filmové roli naposled.
Zároveň si v něm také zahrála se svým dávným
přítelem Svatoplukem Benešem, pro něhož to
byla bohužel role úplně poslední. Svoji hereckou
dráhu pak paní Zita Kabátová nadobro ukončila
rolí v televizní inscenaci Zlatá brána (2004).
Píše se rok 2008. Když si tak paní Zitu Kabátovou
prohlížím, je neuvěřitelné, že je jí už 95 let!
Je kouzelná! Na krku má decentní šperk, v uších
nádherné, samozřejmě sladěné, náušničky (jako
kdysi na začátku minulého století, když hrávala
v Malostranské besedě princezničky), na ruce má
překrásný rodový prsten. Je vtipná, veselá a velmi
vitální. Co popřát k tak významnému jubileu, aby
to nevyznělo pouze formálně a obyčejně?
V roce 1993 obdržela paní
Zita K abátová cenu SENIOR
PRIX. Tuto cenu udìluje
každoroènì NADACE ŽIVOT
UMÌLCE jako podìkování
za celoživotní umìleckou
èinnost.
Se svým pøítelem Svatoplukem Benešem
ve filmu Želary
„Paní Zito, za všechny, kteří Vás měli a mají
rádi, za všechny, kteří Vás obdivovali a obdivují,
za všechny tady na zemi i ve filmovém nebi,
za všechny přátele i známé… jsme rádi,
že jste se nám tehdy v tom dubnu narodila!!!
Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti - nejméně
do sta let”.
text: Alexandra Stušková, DiS.,
foto: Tomáš Salač a soukromý archiv p. Zity Kabátové
10
Karolíny Světlé 18, Praha 1 – Dům PORTUS
Pokladna a rezervace: 222 333 555
Pokladna otevřena v pracovních dnech od 8:00 do 15:30 hod.
a hodinu před začátkem představení.
E-mail: [email protected]
www.divadlo90.cz
Od 1. února
je v Divadle U Valšů
také STÁLÁ SCÉNA STUDIA LÁĎA
Programduben / výběr
Ladislava Smoljaka
2008
Po
21. 4. 16:00
Koncert slavných operetních a muzikálových melodií (II)
Zuzana Vernerová a Erik Bezdíček, klavír: Václav Vedral
Út
22. 4. 16:00
JUBILEUM Zity Kabátové – 95 let
Čt
24. 4. 17:00 VÝJIMEČNĚ
Benefice Jaromíra Hanzlíka
Po
28. 4. 14:30
Módní přehlídka
Út
29. 4. 16:00
Duchu, jsi přítomen?
John Patrick
St
30. 4. 16:00
Hymna aneb Urfidlovačka
Ladislav Smoljak
STUDIO LÁĎA LADISLAVA SMOLJAKA
Po
5. 5.
16:00 1.PREMIÉRA
19:00 2.PREMIÉRA
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
Po 12. 5.
16:00
Příběh Coco Chanel - Jiří Just
Út 13. 5.
16:00
Vyhlášení výsledků ANKETY a losování cen
St
14. 5.
16:00
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
Čt
15. 5.
16:00
Benefice Yvety Simonové a Richarda Adama - Připravil Jiří Flutka
Po 19. 5.
16:00
Legendy opery: Naďa Šormová
Út 20. 5.
16:00
Benefice Eduarda Hrubeše za laskavého přispění Jiřího Melíška
Připravil Jiří Flutka
St
21. 5.
16:00
Moje teta, tvoje teta - Morris Panych
Čt
22. 5.
16:00
Kornelovy vdovy - Ákos Kertézs
Po 26. 5.
16:00
Kolumbovo značně nakřáplé vejce - Martin Houska
St
28. 5.
17:00 VÝJIMEČNĚ
Manžel pro Opalu – John Patrick
Čt
29. 5.
19:00
Milostná tajemství – 1. PREMIÉRA
Tři jednoaktové hry hereckého umění p. Luby Skořepové.
Úprava a režie: Manka (Petr Mančal a Jiří Trnka).
květen
/ výběr
2008
talent
Ivan
Vokáè
violoncello
V této rubrice se budeme také setkávat s osobnostmi. Budoucími? Nebo už souèasnými? Aby
byl èlovìk osobností od mládí, potøebuje dobré
zázemí, pevnou vùli, píli ale hlavnì také… talent.
K tomu všemu kapku štìstí, tøeba právì v podobì
podpory. Podpory, kterou zprostøedkovává
také NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Po peèlivém
výbìru ji v podobì udìlování grantù, nabízení
úèasti na významných tuzemských i mezinárodních soutìžích, èi pomoci pøi pøechodu do
profesionální reality, dostávají jen ti nejlepší.
A k tìm nejlepším patøí bezesporu student
Pražské konzervatoøe, hráè na violoncello,
teprve jedenadvacetiletý Ivan Vokáè.
Začneme jednoduchou otázkou:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE a Vy?
NADACE ŽIVOT UMĚLCE mi vlastně pomohla už
třikrát. První žádost, kterou jsem nadaci posílal
k posouzení, se týkala příspěvku na zakoupení
profesionálního smyčce, který stojí 17 000 Kč.
Já měl do té doby jen takové pochybné hůlky.
(smích)... Jelikož ale nejsem z žádné bohaté
rodiny, tak jsem na něj prostě neměl. Pan profesor Petráš (učí hlavní obor) věděl o existenci i projektech NADACE ŽIVOT UMĚLCE a tak jsme spolu
napsali žádost. Byla to první nadace, kterou jsme
zkusili, a zároveň také první nadace, která mi vyšla
vstříc.
Druhá žádost se týkala možnosti zúčastnit se
mezinárodní violoncellové soutěže v roce 2005,
v Drážďanech. Na takovou soutěž musíte být dokonale připraveni. Nově potažený smyčec, nový
potah strun, startovné také není zanedbatelné.
Veškeré tyto náklady mi NADACE ŽIVOT UMĚLCE
pokryla. Tu soutěž jsem nakonec vyhrál...
A do třetice mě nadace podpořila při možnosti
účasti na Pražském Jaru v roce 2006. Poskytla
mi všechno co jsem na tuto soutěž potřeboval.
S profesorem Petrášem jsme si tehdy vytýčili, že
úspěchem bude i to, když se do té hlavní soutěže
dostaneme, neboť z příchozích, asi sto kvalifiko-
12
vaných nahrávek, se vybírá pouze necelá polovina.
Vybrali mě. A i když jsem vzápětí po prvním kole
vypadl, byl to pro mě cenný a nezapomenutelný
zážitek. Tato soutěž je limitována do třiceti let a já
tam byl tehdy v tom roce nejmladším českým
účastníkem.
Jednou jsem také hrál s kolegou při předávání
cen SENIOR PRIX.
Tolik k nadaci. Jsem rád, že existuje.
V kolika letech jste začal s hraním a proč právě
violoncello?
Oba moji rodiče jsou muzikanti. Studovali housle
na ZUŠ. I moje dvě starší sestry byly vedeny
k muzice. Hudbou jsem obklopen odmalička.
V necelých čtyřech letech jsem dostal do ruky
osminkové housle, už si to moc nepamatuji, ale
vím jen, že jsem byl vždycky strašně fascinovaný
kontrabasem, tak jsem ty housličky postavil a hrál
na ně jako na basu. V těch letech mi kontrabas
dát nemohli, tak jsem pak dostal poloviční cello
a už jsem u něj zůstal. Než jsem šel na Pražskou
konzervatoř, 11 let jsem ho studoval soukromě.
Od pěti let také „brnkám“ na klavír.
Soukromé hodiny jste studoval v Praze?
Ne, ne, já nejsem z Prahy. Jsem z Jižních Čech,
z Volyně. Narodil jsem se ve Strakonicích.
V té době tam zrovna učil na hudební škole pan
profesor Oldřich Kavale, který učil přes 40 let také
na Plzeňské konzervatoři. Chodil jsem k němu na
violoncello asi dva roky a když tam přestal učit,
dojížděl jsem za ním soukromě. Rád bych poznamenal, že mám velké štěstí na lidi. Učil mě bez
nároku na honorář. Byla to tvrdá a disciplinovaná
výuka, ale díky ní teď nemám absolutně žádný
problém s trémou. Jsem připraven na všechno.
Také se traduje, že nebylo žáka, který by u něj
nebrečel. Kdo však vydržel do konce, výsledek se
dostavil. Dodnes se vídáme. A stejného zázemí se
mi dostává i od nynějšího kantora.
„Kluci“ ve Vašem věku mají spoustu různých
zájmů. Neznám moc takových, co se věnují už
odmalička vážné hudbě.
To máte sice pravdu, ale nikdy mě za nějakého „exota“ nepovažovali. Když jsem přivezl nějakou cenu,
tak mi ve škole tleskali. Tzv. odlišnost byla vlastně
jen do té doby, než jsem přišel na konzervatoř,
neboť teď jsem v podstatě „mezi svými“.
Posloucháte i jinou hudbu než vážnou?
No určitě. Miluju jazz. Mám to rozdělené. Na violoncello hraju vážnou hudbu a na klavír jazz. Obojí
mám rád, obojí hodně poslouchám i hraju. Ale ne
stejnou pílí. První je violoncello, klavír je druhý.
Mimo to také hraju fotbal, tenis. Sport mám rád.
Kdy to všechno stíháte? Hraní, soutěže, sport,
škola? Jak studujete?
(smích) No, špatně. Ale naštěstí jsou ve škole
shovívaví a vychází mi vstříc.
Po maturitě absolutorium. A potom?
Pokusím se udělat přijímačky na HAMU.
Uvažoval jste někdy o studiu či delším pobytu
v zahraničí?
No… to je přesně ta věc, na které asi celá moje kariéra ztroskotá. Český hudební rybníček je v této
oblasti strašně malý a ne zrovna dobře placený.
Mám pocit, že u nás lidi na vážnou hudbu moc
nechodí. Stačí se podívat na některé koncerty. Je
tady velmi málo lidí, kteří by dokázali tuto hudbu
propagovat. Bez dobrého managera to prostě
nejde. Ale zpět k tomu zahraničí. Možnosti tam
určitě jsou. Spousta lidí mi doporučuje, abych šel
studovat ven, jenže já jsem takový český patriot.
Mám Čechy moc rád. Mám rád Prahu, mám tady
svoje přátele. Chtěl bych zůstat tady. Nějaká
půlroční, roční stáž ano, ale déle asi ne. Nemůžou
přece všichni utéct ven.
Co cítíte, když hrajete?
Tuto otázku nemám moc rád. Já se snažím
dobře zreprodukovat hudbu, kterou hraji, tak
– aby jí porozuměli úplně všichni...
Ivan Vokáè je bezprostøední, veselý mladý kluk.
I když hraje vážnou hudbu, vážný rozhodnì
není. Je to takový roztržitý smíšek. Pøi odchodu
s kavárny si najednou vzpomene, že tam zapomnìl mobil. Bìží tedy nazpátek a pøi bìhu volá:
„tak naschle… !!!“
Nashledanou a dìkuji, øíkám si v duchu, a jsem
ráda, že takoví mladí lidé mezi námi jsou. Byś ještì
kapku krásnì støelení, už se skrytou noblesou.
Text: Alexandra Stušková, DiS., foto poskytl Ivan Vokáè
Ivan Vokáč
1987
je studentem Pražské konzervatoře ve violoncellové třídě prof. Miroslava Petráše. Ze sólových soutěžních úspěchů uveďme např. 2. cenu
na Heranově soutěži v Ústí nad Orlicí v letech 1997 a 2003. Na mezinárodní violoncellové soutěži v Drážďanech obdržel v roce 2001
3. cenu a v roce 2005 v této soutěži zvítězil.V témže roce získal 2. cenu
v soutěži konzervatoří České republiky v Teplicích. Vítězství si odvezl
i roku 2002 z Liezenu v Rakousku. V roce 2005 se účastnil Beethovenské soutěže v Hradci nad Moravicí, kde získal 3. cenu. V roce 2006 se
stal společně s houslistou Jakubem Junkem absolutním vítězem Mezinárodního kola rozhlasové soutěže Concertino Praga.
Účastnil se mezinárodních violoncellových kurzů Kronberg Akademy v Německu, zúčastnil se též International Music Academy
v Plzni. Sólově, pravidelně koncertuje s Jihočeskou filharmonií. Spolupracuje s komorním orchestrem Roxy Ensemble, kde
zastává funkci koncertního mistra violoncellové sekce. Je členem klavírního tria TARAS PIANO TRIO, které v srpnu roku 2007
v mezinárodní soutěži „Internationaler Johannes Brahms Wettbewerb“ zvítězilo v kategorii komorních souborů.
13
historie
historie filmu
Všechno nové budí zvìdavost. A co všechno
staré? Minulost je stejnì záhadná jako budoucnost. Bez minulosti bychom nezaznamenávali
ani souèasnost. Všechno je jako pohyblivé
obrázky… Vítejte pøi ètení pravidelné rubriky
s názvem Historie. A u tìch obrázkù zùstaneme.
a Louiseovi Lumiérovým z Lyonu, k první historické premiéře kinematografu. Stalo se v Grand
Café na Boulevard des Capucines v Paříži.
HISTORIE FILMU
Jako všechny jiné druhy umění, má i film
svou historii. Na poměrně krátké trvání je to
historie opravdu obsáhlá. Zahrnuje jak vývoj
techniky a průmyslu, tak vývoj samotného
filmového umění a jeho jazyka. Je mnohem
více, než historie ostatních umění, spjata
s technickými objevy.
„Vynálezci“ kinematografu (v uvozovkách)
Za desítky jmen jeho „vynálezců“ uvádím pouze
několik nejvýznamnějších. Patří mezi ně americký farmář E. J. Myubridge, který ve snaze prozkoumat, má-li cválající kůň v určitém okamžiku
všechny čtyři nohy ve vzduchu, sestrojil velmi
složitý systém fotografických kamer, zachycujících
jednotlivé fáze pohybu zvířat a později i lidí.
Francouzský badatel, fyziolog Etienne-Jules
Marey sestrojil aparát pro sériovou fotografii
ptačího letu, tzv. fotografickou pušku. Jeho spolupracovník Georges Demeny promítl zdokonaleným stroboskopem chronofotografii tváře
člověka, vyslovujícího jednoduché věty tak
dokonale, že jim hluchoněmí diváci odezíráním
porozuměli. Jiný Francouz, Emile Reynaud,
sestrojil přístroj nazvaný praxinoskop, který syntetizoval rozfázovaný pohyb optickou cestou pomocí otáčejícího se systému zrcátek.
Když Thomas Alva Edison zdokonaloval koncem osmdesátých let předminulého století svůj
fonograf, pomýšlel na konstrukci přístroje, který
by podle jeho slov znamenal pro oko totéž, co
pro ucho fonograf. „Filmy”, které jím natáčel, však
nepromítal, nýbrž je předváděl ve zvláštních, dalo
by se říci – prohlížečkách, nazvaných kinetoskop.
„Opravdoví vynálezci“ – bratøi Lumiérové
Dne 28. prosince 1895 došlo konečně díky
francouzským vynálezcům – bratrům Augustovi
14
Bratøi Lumiérové
V našich zemích se objevil kinematograf poprvé
dne 15. července 1896 v Karlových Varech, krátce nato v Mariánských Lázních, dne 11. 8. v Brně,
začátkem října v Ústí nad Labem a v Ostravě.
Nakonec 18. října v Praze.
Jan Køíženecký a jeho kinematograf
Jan Kříženecký (1868–1921) byl vášnivým fotoamatérem. S finanční podporou otce svého
kamaráda Pokorného, zakoupil od Lumiérovy
firmy v Lyonu aparát, který bylo možno užívat
jako přijímací kameru i jako projektor. Chtěl
předvést pražanům děje v ulicích, a tak vznikly
první české „aktuality“. Natočil také první tři hrané
filmy v české historii: Pražský párkař a lepič plakátů,
Švábovo zmařené dostaveníčko a Sólový výstup p. Švába. Hlavní
roli ve všech třech
filmech ztvárnil první
český filmový herec
Josef Šváb Malostranský.
Skutečnost, že Kříženecký natočil první
české filmy již roku
1898, staví českou
kinematografii na
Jan
přední místo v Evropě.
Køíženecký
První kina u nás
Zvukový film
První kino bylo u nás otevřeno 15. září 1907
v domě U modré štiky v Karlově ulici na Starém
městě, díky muži zvanému Viktor Ponrepo. Neměl
však pro Prahu monopol. Krátce po něm založil
František Tichý stálé kino Illusion – Na Slovanech
(později přesídlilo do dolní části Václavského
náměstí). V Hybernské ulici vzniklo kino Orient, Na
Poříčí kino Elite. Max St. Kock otevřel přepychový
S nástupem zvukového filmu ve 30. letech se
rozšiřuje i větší zájem o film. Hodně pozornosti
mu věnuje tisk. Roku 1930 je založen Klub filmových novinářů. V roce 1933 je zahájen provoz
na Barrandově a vzniká Filmové studio. V těchto
letech vznikají opravdu výjimečná díla, která
dodnes neztrácí nic na své kvalitě a působnosti.
Vrcholná díla vytvářel režisér němého filmu
K. Anton, Gustav Machatý. Ve zvukovém
období jmenujme Karla Lamače, Josefa
Rovenského. Skvělými režiséry té doby
byli také Vladimír Slavínský, Miroslav
Cikán a spousta dalších. I v protektorátu
vznikaly filmy, které dodnes obdivujeme.
Převážná část kvalitní tvorby tohoto období je přisuzována režiséru Martinu Fričovi
a Otakaru Vávrovi. Fričova Barbora Hlavsová byla diváky chápána jako protest
proti nacistické nadvládě, podobně tomu
bylo i u adaptace Babičky, filmu Františka
Čápa. Velkého úspěchu dosáhl také režisér
Václav Binovec, adaptací Městečka na
dlani - Jana Drdy.
biograf Kosmas Na Příkopech, a 5. prosince 1909
slavnostně zahájilo svá představení kino Lucerna.
Koncem roku 1909 měla Praha pět stálých kin
a celá řada putovních podniků promítala na
nejrůznějších místech v okolí. Začala se zakládat
kina v Brně i v městech menších.
Další vývoj
Do r. 1910 podléhaly kinematografy dvorskému
dekretu z 6. ledna 1836, jímž byly zařazeny mezi
atrakce, pořádané kočujícími skupinami herců,
provazolezců, gymnastů, potulných hudebníků,
eskamotérů aj.
Dne 18. 9. 1912 bylo vydáno nařízení ministerstva
vnitra ve shodě s ministerstvem veřejných
prací o pořádání veřejných představení kinematografických, které vázalo kinematografickou
činnost na úřední jednoletou až tříletou licenci.
Pro její udělení byly stanoveny přísné podmínky.
Přes všechna omezení a překážky se síť českých
kin až do roku 1914 neustále rozvíjela. Rozvoj
zpomalilo až vypuknutí první světové války. Mladší
majitelé kin museli na frontu, starší sice zůstali, ale
ztratili většinu personálu. Mnoho kinematografů
bylo v prvních válečných letech zavřeno nebo
zcela zaniklo. Rozmach filmového podnikání nastal v Čechách zas až po vzniku Československé
republiky v roce 1918.
První èeské výrobní spoleènosti
První pražská výroba kinematografických obrazů,
později společnost Kinofa, byla spojena se jménem Antonína Pecha. Druhou společnost,
Illusion, založili Alois Jalovec a František Tichý.
Později k nim přibyla třetí společnost ASUM,
spojená se jmény tehdy významných kulturních
pracovníků Anny Sedláčkové a Maxe Urbana.
Tyto tři společnosti působily až do světové války,
kdy postupně zanikly.
Kreslený film
Vznikl na počátku minulého století. Jako první
se mu programově věnoval Francouz Emile
Cohl, který oživoval a proměňoval jednoduchou
lineární kresbu. Odjel do Ameriky, kde se však
většího uznání nedočkal. Nicméně jeho američtí
pokračovatelé základ industrializované výrobě
kresleného filmu dali. Ve 20. letech vytvořil Pat
Sullivan prvního seriálového hrdinu – kocoura
Felixe. Bratři Max a Dave Fleischerové dosáhli
největšího úspěchu groteskami s postavou
Pepka námořníka. Nejvýznamnějším výrobcem
amerických kreslených grotesek se stal Walt
Disney. U nás byl průkopníkem kresleného filmu
Karel Dodal, který zprvu natáčel reklamní filmy,
v nichž kopíroval figurku kocoura Felixe. Během
15
světové války vzniká v Praze produkční firma AFIT.
Po osvobození se zrodila tzv. česká škola kresleného filmu v nově založeném studiu Bratři v triku.
Vedením tohoto studia byl pověřen Jiří Trnka.
Filmové ceny
Filmovými cenami se rozumí uznání udělovaná
za význačné umělecké hodnoty filmům nebo
jejich jednotlivým tvůrcům. Patří k nim zejména
cena za režii, hudbu, kameru a herecký výkon.
Mezi nejslavnější patří OSCAR, americká akademie filmového umění a vědy. Od roku 1956
je udělován také neanglicky mluveným
filmům, uvedených v distribuci USA. U nás patří
k významným oceněním např. Český lev.
Filmové hvìzdy
Když pominul zájem diváků o film jako o přitažlivou technickou atrakci, začal obecenstvo zajímat už i děj filmu, zejména jeho hrdinové. Diváci
se s nimi často ztotožňovali, napodobovali jejich
oblečení a jednání. Zajímali se o jejich soukromí.
Tak vznikl již ve 20. letech minulého století kult
filmových hvězd (anglicky stars), který Hollywood
využil a vytvořil z něj výrobní systém. K prvním
„hvězdám“ patřili představitelé mužných typů,
hrdinové westernů a dobrodružných filmů.
Ženským ideálem byly ženy osudové, fatální,
které neodolatelně svádějí muže ke hříchu
a společenskému pádu. Neméně oblíbený byl typ
opačný, ženy křehké a bezbranné. Ke hvězdám
patřili také komici, ale nejvíce takzvaní milovníci.
Za nejznámější z nich jmenujme světoznámého
Rudolpha Valentina.
16
I český film měl své hvězdy. Milovníka Oldřicha
Nového, komika Vlastu Buriana, ženu vampa
Adinu Mandlovou, noblesní Zitu Kabátovou
či ztřeštěnou Natašu Gollovou. Jmen je spousta
a na jejich výčet bychom potřebovali celou další
stranu.
Závìrem
Své hvězdy má film v každém období. Ať už
tuzemský nebo zahraniční. Hvězdy režisérské
(Forman, Menzel, Svěrák), hvězdy kameramanské (Ondříček), hvězdy filmové. Nesmíme
také zapomenout na naši československou,
výjimečnou, do této doby nepřekonanou zlatou filmovou tvorbu let šedesátých. Jsou však
hvězdné i filmy dneška?
Film dospěl k dokonalosti v uměleckém
využívání mnoha dosavadních technických
prostředků. Ocitl se na prahu nové etapy.
Jde ruku v ruce s vyspělostí počítačové techniky. Filmová témata jsou pestrá. Dalo by se
říci, že každý národ má svůj charakteristický
okruh. Amerika je proslulá akčními trháky,
Čína a Japonsko bojovým uměním, Francie
filmy intelektuálními, Německo svou strohostí. A Česká republika? Ta dělá kousky,
ve kterých není témat nikdy dost. Někdy
podařené více, jindy méně.
Já osobně nedám na české filmy dopustit.
Pan Kříženecký by měl určitě radost také...
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: archiv
Karlovo náměstí č. 19. Praha 2
reklama
Kino Mat
Máme rádi film.
Co vy?
Pak přijměte naše pozvání.
MAT – to je ...
• filmová restaurace
• kino na špičkové technické úrovni
• DVD bar, DVD půjčovna
• salonky
MAT – nabízí ...
• snídaně, obědy, večeře
• prostory pro TK, semináře, firemní
prezentace, abiturientské večírky, svatby
• rauty, catering (u nás i u vás)
Promítání pro veřejnost – denně od 18:00 a od 20:30 hod.
v sobotu a v neděli dětská představení od 15:00 hod.
V případě delších filmů mohou být časy pozměněny.
Pokladna je otevřena:
» říjen - duben od 14:00 hod.
» květen - září hodinu před začátkem
prvního představení.
více na www.mat.cz, tel.224913688
Ve všední dny od 9:00 do 17:30 hod.
si lze kinosál pronajmout k pracovním
či soukromým projekcím případně
k tiskovým konferencím.
S určitým časovým předstihem je možné
si kinosál pronajmout i ve večerních
hodinách.
Těšíme se na vaši návštěvu
zdraví
Královský
všelék
I v tématu jako je zdraví, mùžeme kromì
nemocí, lékù, prevencí, odborných rad
a názorù, najít zajímavé ètení.
Budeme se snažit, aby vás tato pravidelná
rubrika zaujala nejenom po stránce
lékaøské, neboś i takové farmaceutické
firmy a jejich léèiva mají svou minulost
a… pestrost.
MEDOPHARM, s.r.o.
Tato firma byla v České republice založena
v roce 1997 jako obchodní mezinárodní zastoupení farmaceutické firmy Medochemie Ltd.,
jejíž historie se odvíjí už od roku 1934! Firma
Medochemie Ltd. samotná pak byla založena
v roce 1976 a do současné doby má hlavní
sídlo na ostrově Kypr ve městě Limassol. Firma
vyrábí léky podle zásad správné výrobní praxe
v sedmi samostatních výrobních komplexech,
z toho je jeden v Holandsku. Kromě toho firmu
reprezentuje osmnáct obchodních poboček
po celém světě. Firma Medochemie je vlastníkem 2 600 registrací a v současné době patří
k největším výrobcům léků na Kypru a v Řecku.
Výrobky firmy jsou k dostání na farmaceutickém trhu v 75 zemích světa.
V České republice nabízí firma Medochemie
přípravky na léčbu onemocnění centrálního
nervového systému, kardiovaskulárních nemocí
a rovněž léčbu potíží spojených s pohybovým
aparátem a bolestí vůbec. Firma je známa také
potravinovými doplňky. Například přípravek
Dias (obsahující Glukosamin sulfát – látku, u které
byl kromě účinku proti bolesti a zánětu prokázán
vliv na strukturu chrupavky), nebo doplněk stravy
Orissu – nazývaný také „královský všelék“.
18
Matka příroda je krásná, ale také nesmírně
bohatá. Její bohatství tkví v řekách, stromech, keřích, rostlinách, v bylinkách. Jsou
jich tisíce… a tak málo o nich víme. Slyšeli
jste např. o malém žlutém zázračném kvítku,
kterému se říká Pupalka? Jasně žluté květy
této rostlinky se otvírají jen na krátkou
dobu po setmění. Do východu slunce
pak květy uvadnou, a druhý druhý den už
očekávají soumrak květy nové. Pupalka
se do severnějších oblastí rozšířila patrně
z Jižní Ameriky. Byla oblíbena mezi Indiány,
kteří ji používali na potírání kožních potíží
a ran, vnitřně pak proti nachlazení a chřipce.
V 17. století byla pupalka dovezena do Anglie,
kde se později honosila názvem „královský
všelék“. Produkty, obsahující pupalkový olej,
patří k nejmnohostrannějším prostředkům
doplňkové výživy.
Reklama
Klíč k dlouhověkosti
Zcela nový produkt z řady potravinových doplňků,
který se ve světě těší stále větší oblibě a který
český zákazník ještě nezná, s krásným podtitulem
– Klíč k dlouhověkosti, se jmenuje Evelor.
A kde že je tento klíč uschován? Určitě
v resveratrolu, nesmírně zajímavé látce,
kterou Evelor obsahuje.
Resveratrol je látka, která se používá jako doplněk stravy zejména pro své antioxidační a antibakteriální účinky. Reprezentativní vědecké
studie prokázaly, že užívání resveratrolu brání
nadměrné srážlivosti krve, čímž poskytuje vysoký stupeň ochrany před spontánním ucpáním
krevního řečiště (infarktem a emboliemi), brání
oxidaci arteriálního plaku, čímž brzdí postup aterosklerózy, a blokuje mutagenní procesy vedoucí
ke vzniku růstu a šíření řady typů zhoubných
nádorů.
již brzy k dostání
ve všech lékárnách České republiky
V Číně a Japonsku se resveratrol užívá již běžně
jako podpůrný léčebný prostředek při mnoha
onkologických onemocněních, neboť je neobyčejně významný jeho účinek proti řadě typů nádorových onemocnění, spočívajícících v blokádě všech posloupných procesů.
Resveratlor také snižuje hladinu škodlivých látek
v plicích, které vyvolávají chronickou bronchitidu
a rozedmu plic. Jako silný antioxidant snižuje riziko
demence, tedy vypuknutí Alzheimerovy choroby.
Snižuje hladinu cukru v krvi a blahodárně působí
také při zasažení oční sítnice u diabetiků.
Příznivé účinky resveratrolu na náš organismus jsou známy čím dál více a tak nic nebrání tomu, abychom s jejich konzumací
začali „už dnes.“
Otázkou je – jakou formu jeho užití zvolíme.
19
krásy naší země
Cestovní kanceláøe nabízejí lákavé dovolené i poznávací zájezdy témìø po celém svìtì.
Kdo má dostatek financí, mùže si bez problémù zaletìt skoro do všech koutù planety.
Zná však èlovìk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní zemì? Èeská (a také Slovenská)
republika má tolik pøírodních krás, historických památek, mìst a vesnic, že urèitì stojí
za to je navštívit. A nebudete k tomu potøebovat ani drahou letenku… ani vízum.
Hlavní mìsto Praha
„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká“:
prorokovala kněžna Libuše již na počátku dějin
českého státu. A nebyla daleko od pravdy.
Svou rozlohou i počtem obyvatel Praha velkým
městem opravdu je. Na 500 km2 dnes žije více
než 1 200 000 obyvatel. A co se týče dotyku
hvězd, Praha má na sto věží, které i když nesahají
zrovna k nebi, rozhodně k němu míří.
Se zmiňovaným proroctvím kněžny Libuše to
však až tak jasné není. V trochu jiné podobě, než
Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, jej
zmiňuje také Kosmas ve své kronice z 12. století. Podle něj to vypadá, že kněžna Libuše snad
ani neexistovala. Tudíž nemohla proběhnout
20
ani její věštba z Vyšehradu. S tím souvisí i další
z mýtů, který je v obecném povědomí, a totiž, že
Vyšehrad (původně se mu říkalo Chrasten) byl
předchůdcem Pražského hradu. Ve skutečnosti
byla první stavba na místě dnešních Hradčan
(šlo o kostelík Panny Marie), postavena již o sto
let dříve, než se začal budovat Vyšehrad, a ten byl
Pražskému hradu vždy podřízen.
Zajímavé je také pátrat po vzniku názvu města.
Proč Praha? Verzí je více a určit s jistotou jednu,
je obtížné. Pokud tedy neuvěříme, že jméno
dala městu kněžna Libuše, můžeme se přiklánět
k nejnovějším výzkumům, které tvrdí, že město
dostalo název Praha, protože hrad byl postaven
na vyprahlém (vypraženém) místě. Podle toho
se pak začalo říkat i podhradí. V historických
materiálech je za jednu z nejstarších zmínek
o Praze považována informace mnicha a kronikáře
Widukinda, pocházejícího ze Saska. V jeho zápiscích se objevuje termín Praha – hrad Čechů.
Od této doby už uplynulo více než tisíc let…
Z „hradu Čechů“ se stalo jedno z nejkrásnějších
měst světa. Vděčí za to určitě i své poloze.
Místo, na kterém byla Praha zbudována, je
velmi rozmanité. Dominanty mohou stát pod
kopci i na kopcích, ze kterých je krásný pohled
dolů. Nejstarší dochované památky jsou ještě
románského původu (př. rotunda sv. Martina
na Vyšehradě nebo bazilika sv. Jiří na Pražském
hradě). V průběhu staletí k nim přibyla spousta
dalších slohově různorodých staveb. Pokochat se
můžeme gotickým mostem, barokními katedrálami a nebo také funkcionalistikými vilami. Ano,
to je jedna z předností našeho hlavního města.
Pestrost.
Cesta Prahou je vlastnì putováním v èase. O krásných i tajemných koutech tohoto mìsta „ v srdci
Evropy“ byla napsána spousta knih a publikací.
Na tìchto stránkách bohužel nemáme prostor
vìnovat se všem místùm podrobnì. Pojïme se
tedy zblízka podívat na jedno z nejkrásnìjších
a nejzajímavìjších z nich. Na Kampu.
To už dávno neplatí a Kampa je již dlouhou
dobu oblíbeným místem Pražanů i turistů. Není
se čemu divit. Najde se tu pro každého něco.
Opravené Sovovy mlýny lákají kolekcí moderního
středoevropského umění ze sbírek Jana a Medy
Mládkových, procházka kolem Vltavy zase nabízí
krásný pohled na Národní divadlo nebo Karlův
most. Stojí tu také mnoho historicky cenných budov, opředených nejrůznějšími pověstmi. Jmenujme třeba dům U Modré lišky (o němž se píše
v knize Andreje Gjuriče Kam běží modrá liška,
která je celá věnovaná Malé Straně).
Na Kampě můžeme také vypátrat stopy mnoha
zajímavých lidí. Důkazem je např. Werichova vila,
v níž bydlel nejen Jan Werich, ale také básník
Vladimír Holan nebo Josef Dobrovský, významná
postava národního obrození. Bohužel, co bude
s domem který v roce 2002 poničila povodeň
a od té doby neustále chátrá, není stále jisté.
Mimochodem, tisíciletou vodu, která se před
šesti lety přehnala přes Kampu dnes připomínají
také rysky označující místo, kam až hladina řeky
dosáhla.
Se slavnou osobností je spojena také zeď na
blízkém Velkopřevorském náměstí. Již pár dní
po smrti Johna Lennona se na ní objevily vzkazy
pro tohoto slavného muzikanta z ještě slavnější
Kampa
Dříve se jí říkalo také Dolní ostrov. Dnes je neodmyslitelnou součástí Malé Strany, která
jako by snad ani nebyla oddělena ramenem
Vltavy. Toto rameno bývalo v šestnáctém století
nazýváno Rožmberskou strouhou, neboť okolní
pozemky patřily právě tomuto významnému
šlechtickému rodu. O třista let později se z něj
stala Čertovka. Za nové jméno mohla nejspíš majitelka domu U Sedmi čertů, stojícího na nedalekém Maltézském náměstí, která si na konci devatenáctého století pro své podivínství vysloužila
přezdívku Čertovka.
Rameno Vltavy bylo uměle zbudované už ve
dvanáctém století a mělo být náhonem k několika mlýnům, stojícím na malostranském břehu.
Ostrov patřil různým šlechtickým rodům, kteří
ho využívaly jako zahradu. Podle toho také
Kampa dostala své jméno z latinského Campus
– pole. Pro obyvatele a návštěvníky Prahy byla
nepřístupná.
kapely. V osmdesátých letech byla Lennonova
zeď místem tichého odporu vůči režimu. A i když
tehdy byla mnohokrát přemalována, vždy se na
ní objevily nápisy nové. A objevují se dodnes.
Stejně jako zapálené svíčky, které září jen o „něco
málo“ méně, než hvězdy, kterých se město Praha
dotýká…
text: Radek Brož
foto: Tomáš Salaè
21
co možná nevíte
K avárna
Louvre
Stejnì neodmyslitelnì jako øeka Vltava, Karlùv
most èi Národní divadlo, patøí k hlavnímu mìstu
Praha také množství kavárnièek a kaváren.
V duchu, pøi dobré kávì èi èokoládì se v nich
mùžete pøenést do doby minulé a možná vùbec
netušíte, kdo se pøed více než sto lety nacházel
právì na tom samém místì jako Vy.
Jen málokterá z pražských kaváren se mùže
pochlubit takovým bohatstvím jmen slavných
hostù a tak neopakovatelnou atmosférou, jako
kavárna Louvre.
Již před sto lety jsme mohli kavárnu Louvre
navštěvovat na stále stejné adrese – Národní 22.
Roku 1902 bylo v budově s tímto číslem založeno
početnou skupinou pražských intelektuálů oblíbené Cafe Louvre. Už od počátku své existence se
mohlo pyšnit opakovanými návštěvami známých
osobností a jejich přátel zvučných jmen, jako jsou
např. Franz Kafka, Max Brod, během svého pobytu v Praze také Albert Einstein.
Vznikalo zde i mnoho spolků a sdružení. Pro
příklad v roce 1910 pod vedením Františka
Koblihy umělecké sdružení Sursum. V letech
1911 – 1912 je kavárna spojována např. se jmény
Josefa Váchala a malíře Jana Zrzavého. Karel
Čapek, Otokar Fischer, Anna Marie Tilschová
nebo Marie Pujmanová, ti všichni zase stáli
před více než osmdesáti lety u zrodu českého
PEN-klubu, jednoho z nejvýznamnějších spolků
českých spisovatelů, básníků a dramatiků, který
zde byl 15. února 1925 založen.
Přesto – k velké škodě celého uměleckého
světa, byla kavárna roku 1948 uzavřena.
„Minulý režim se snažil zakrýt všechny stopy po
tom, že kavárna Louvre vůbec existovala. Kavárna
pro ně byla symbolem buržoazního života. V roce
1948 byla zničená, a to poměrně násilně, kdy byl za
radosti davu vyhazován mobiliář z oken”: popisuje
konec slavné éry kavárny současný majitel pan
Sylvio Spohr.
V šedesátých letech se k potlačování kaváren
přidaly i jiné faktory. Tak jako v Paříži nebo Římě
začínají kavárny částečně nahrazovat americké
bary a fast-foody, v tehdejším Československu
přebírají funkci kavárny jako místa pro setkání,
nově se rodící vinárny, bistra nebo velkokapacitní pivnice. Jiné kavárny jsou zase přeměňovány
v taneční zařízení nebo diskotéky. I když některé
zázrakem přežívaly, svůj původní účel – být
prostorem kde se lidé setkávají, tvoří, diskutují,
tančí a baví se, přestávaly plnit.
Kavárenská kultura začala znovu ožívat teprve
až po roce 1989. Kavárny v Čechách i na Moravě
začínají opět získávat na oblibě a pomalu se
stávají centry společenského života. Tím se po
čtyřiačtyřiceti letech stává i Café Louvre. Tehdy
ještě velmi mladý Sylvio Spohr, který se za
15 let existence Louvru vypracoval na jednoho
z nejrespektovanějších pražských kavárních
majitelů, vybudoval kavárnu prakticky z ničeho.
Zdevastované interiéry byly zrekonstruovány.
Zašlou slávu a celkovou atmosféru kavárny se
mu podařilo obnovit a úspěšně navázal na tradici
první poloviny dvacátého století.
Novinové titulky roku 1992 hlásají: „Po téměř
45 letech bude na Národní třídě znovu otvevřena
kavárna Louvre, jejímž cílem je obnovení atmosféry
30. let.“ A Sylvio Spohr k tomu dodává: „Někdy
na jaře 1991 jsem dostal tip na nabídku Prahy 1.
Nabízel se tehdy velký, ale
úplně zničený prostor ve
2. patře na Národní třídě
po 48 let zavřené kavárně.
Vždy jsem se pohyboval
v oblasti gastronomie
a něco mi říkalo, že je to
ta pravá šance. Kavárnictví mě svou atmosférou přitahuje. Snažíme se
najít pozůstatky té staré
atmosféry, podržet je a
přenést do budoucna.“
Majitel kavárny Sylvio Spohr
22
A kudy, že vede cesta k úspěchu? „Dělějte, co vás
baví“: říká Sylvio Spohr. A daří se mu to skvěle.
Samotný interiér, jeho barevné i materiálové
sladění naplňuje návštěvníky pocitem harmonie. Kombinace lakovaného dřeva s reliéfy
a červenými vzorovanými tapetami jsou nádherné. Denně od osmi hodin je otevřena kavárna
s ranními novinami a širokou nabídkou snídaní.
V restauraci najde host za rozumnou cenu bohatý sortiment jídel, včetně vegetariánských. Při
různých slavnostních či pracovních záležitostech
se dá pronajmout salonek s kapacitou třiceti lidí.
A stejně jako kdysi, i dnes tu může host navštívit
biliárový klub s pěti hracími stoly. Celý komplex
doplňuje o patro níž Galerie fotografie Louvre,
která je moderním a prostorovým interiérem,
využívaným pro nejrůznější společenské události.
Na stěnách si zde můžeme prohlédnout fotografie známých i méně známých fotografů,
převážně českého původu.
Dobový interiér kavárny (1910)
Už v dobách svého založení představovala kavárna Louvre špičku pražského kavárenství. Ve stejném duchu pokračuje i dnešní Café Louvre…
Jako svůj symbol má Ganydema, „číšníka“ na
bájném Olympu, který krmí Boha Dia v podobě
orla – na znamení snahy o poskytování co nejlepších služeb všem zákazníkům.
Personál v Café Louvre je na profesionální úrovni. Na mě osobně působí milým a usměvavým
dojmem. Jedna z nejusměvavějších servírek mi
prozradila, že sem chodí téměř pravidelně na
obědy i významný český režisér pan Otakar Vávra,
se kterým jsem se střetla ve dveřích. Panečku,
ten už toho za své dlouhé roky zažil! Určitě sem
chodíval i na začátku minulého století… a zase
se vrací. Není sám. Ačkoliv se kavárna nachází
nezvykle v druhém poschodí, denně sem proudí
stovky lidí. Na výborné jídlo, dobrou kávu, skvělou
čokoládu a hlavně pokochat se nádhernou atmosférou jedné z nejlepších pražských kaváren.
Kuleèníkový salonek Café Louvre (1905)
Text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv Cafe Louvre
Portýr pøed vstupem
23
vzpomínka
Vzpomínka
Kromì genetických vlastností, jako jsou
vzhled, rysy èi povahové vlastnosti, byly
lidem dány do vínku také city.
Radost – láska – smutek – žal…
Ke všemu mùžeme pøiøadit i následující
pravidelnou rubriku, nesoucí název
„vzpomínka“...
Vzpomínat mùžeme smutnì, žalostnì,
s úsmìvìm i s láskou...
Když jsem na předchozích stránkách připravovala medailónek k výročí narození paní
Kabátové, ani mi nedošlo, že přesně ten den
– 27. 4., kdy má paní Zita narozeniny, je toto
datum spojováno i s jinou filmovou hvězdou,
bohužel v souvislosti s úmrtím. 27. dubna
zemřel slavný český filmový herec, pan Svatopluk Beneš.
Bohužel nebo bohudík? Byla tentokrát smrt
zákeřná nebo vysvobozující? Paní Kabátová
mi prozradila, že když vloni slavila své narozeniny, chtěla, aby se měl dobře i Svátík.
V duchu mu ten den přála klid a odpočinek.
A on zemřel… Já jí to věřím. Věřím, že její
kamarád a kolega z této krásné doby, přání
vyslyšel. . . a odešel za svými přáteli.
Poslední roky života pan Svatopluk Beneš už ani
„nežil“. Zemřel po dlouhé, těžké nemoci, kvůli
které strávil necelých pět let života na lůžku,
v pražské vinohradské nemocnici, v léčebně
dlouhodobě nemocných. Bylo mu 89 let. Ležel
nehybně, oči upřené ke stropu. Na co asi myslel?
Možná vzpomínal. Pojďme zavzpomínat také. Na
člověka s vrozenou noblesou a elegancí, na herce,
kterého můžeme právem nazývat legendou.
24
Svatopluk Beneš se narodil 24. 2. 1918 v Roudnici
nad Labem. Tatínek Petr Beneš pracoval jako
traťmistr, maminka Růžena vedla domácnost se
čtyřmi dětmi. „Svátík“ byl v pořadí třetí. Prožil hezké dětství, ve kterém se už tehdy projevovaly jeho
komediantské sklony. Své první herecké zkušenosti získával v ochotnické divadelní společnosti
Mladá Scéna, inspirované humorem Voskovce
a Wericha.
Film ho fascinoval, to ovšem stále netušil, že se
stane hercem. Jeho definitivní rozhodnutí nastalo
až po shlédnutí zvukového filmu Muži v ofsajdu
(1931), který ho přímo očaroval. Právě proto následoval v jeho patnácti letech, i přes otcovu nevoli,
odchod z gymnasia na Státní konzervatoř v Praze.
Budova se nacházela v budově Emauzského
kláštera a jejím rektorem byl Josef Suk (zeť Antonína Dvořáka a známý hudební skladatel). Profesory Svatopluka Beneše zde byli například Rudolf
Deyl, Milan Svoboda, Anna Suchánková a nebo
Jiří Plachý.
Během čtyřletého studia zažil Svatopluk Beneš
první setkání s velkým divadlem v podobě
záskoku epizodních roliček v Národním divadle či
v divadle Stavovském. V této době však nezůstalo
pouze u divadla. Mladíček Beneš se objevil už
A následovala řada dalších: Pohádka máje (1940),
Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1941),
Přijdu hned (1942), Neviděli jste Bobíka? (1944).
S hereèkou
Adinou Mandlovou
ve filmu
Pacientka dr. Hegla
Postava Deskeho, rok 1959 MDP
v šestnácti letech ve filmu Svatopluka Innemana
Hudba srdcí (1934) a ve filmu známého režiséra
Vladimíra Slavinského Studentská máma (1935).
Po absolutoriu na konzervatoři, roku 1937, dostával Svatopluk Beneš až několik nabídek najednou. Nakonec zvolil nabídku Městských divadel
pražských (tehdy se skládala z Vinohradského
a Komorního divadla). Za první dvě sezony zde
odehrál na čtyřicet rolí a hrál 24 představení
měsíčně. Spolupracoval s režiséry Janem Borem,
Jaroslavem Kvapilem, Františkem Salzrem
a dalšími. Objevoval se i ve filmech Velbloud
uchem jehly (1936), Karel Hynek Mácha (1937),
Filozofská historie (1937) a Zborov (1938). Poté
nastala válečná léta a Svatopluk Beneš se právě
v této době stal největším objevem české kinematografie.
Mimo jiné byla odstartována také jeho hvězdná
kariéra milovníka, a to filmem Ohnivé léto (1939),
kde ztvárnil hlavní roli vedle tehdy už slavné filmové hvězdy Lídy Baarové a její sestry Zorky
Janů. (Později, jako jeden z mála herců, nezavrhl
Baarovou ani v jejím těžkém období, a například
ve vykonstruovaném procesu v roce 1946 vystoupil jako korunní svědek její obhajoby). Po
tomto úspěšném filmu následoval o něco méně
úspěšný film Studujeme za školou (1939), kde se
poprvé setkal se svým dlouholetým přítelem
Rudolfem Hrušínským.
V době protektorátu prožíval Svatopluk Beneš
také svůj krátký milostný vztah s filmovou
hvězdou Adinou Mandlovou. Jak uvádí v jednom
ze svých rozhovorů, byla to právě ona, kdo měl
na něj určující vliv a pomohl mu překonat jeho
ostych. Nakonec ho nevypočitatelná Adina doslova vystěhovala na chodník. Přesto na ni nikdy
nezanevřel, a stejně jako u Lídy Baarové, i u ní stál
na její straně a hájil ji v době, kdy o ní kolovaly
pomluvy pro její nevázaný život a styky s Němci.
Válka skončila. První poválečný film Svatopluka
Beneše se jmenoval Průlom (1946). Pro Beneše
rozhodně průlomem byl. Místo milovníka zde
hrál obecního tajemníka s velmi pochybným
charakterem. Po tomto filmu nastala dvouletá
pauza. Poté se pan Beneš vrátil na plátna ve filmu
Polibek ze stadionu (1948) a v témže roce nezapomenutelnou rolí Tomáše ve filmu Hostinec
u Kamenného stolu.
Po roce 1948 nastává konec rolí milovníků úplně
a Svatopluk Beneš, s nálepkou buržoazního herce,
se musí přeorientovat na charakterní role.
V 50. letech se objevil ve filmech Velké dobrodružství (1952) a Tajemství krve (1953). Určitě
nezapomenutelně se zapsal do podvědomí
populární rolí nadporučíka Lukáše ve filmech
Dobrý voják Švejk (1956) a Poslušně hlásím (1957).
O této roli pan Beneš tvrdíval, že patřila k jeho
nejmilovanějším. Ovšem při tomto natáčení
došlo k velkým neshodám mezi ním a jedním
z produkčních, a tak se „nadporučík Lukáš“ ztratil
na několik příštích několik let z filmových pláten
i z televizní obrazovky. Svou vybudovanou pozici,
jak tomu bylo dříve, už zpátky nikdy nezískal.
25
Připomeňme filmy: Přijdu později (1966) nebo
Drahé tety a já (1974), kde se setkal se svou dlouholetou přítelkyní Natašou Gollovou. Za zmínku
stojí určitě také jedna z posledních filmových
rolí (celkem jich bylo kolem pětašedesáti), ve
Skalského snímku Člověk proti zkáze, kde velmi
věrohodně zahrál pana prezidenta T. G. Masaryka
(hrál v Masarykově původním cvikru). Neměli
bychom také zapomenout na jeho poslední,
malinkou roli ve filmu Želary (2003). Tento film
byl nominován na Oskara a Svatopluk Beneš si
v něm zahrál (paradoxně – poprvé a naposledy),
po boku filmové hvězdy paní Zity Kabátové.
Svatopluk Beneš se objevil také v několika televizních seriálech. Pro připomenutí: Byl jednou
jeden dům (1974), Arabela (1980), Slavné historky
zbojnické (1985), Panoptikum města pražského
(1986). Vytvořil i řadu televizních rolí a v rozhlase
se stal proslulým např. jeho Sherlock Holmes.
Doménou pana Beneše bylo i divadlo. Po skončení konzervatoře v r. 1937 dostal několik nabídek
a přijal pochopitelně tu nejlákavější – Městská
divadla na Vinohradech. Zahrál si zde např.
Čapkova Loupežníka Skalníka, Villiho Roškota ve
hrách Fráni Šrámka Léto a Měsíc nad řekou, Troila
v Shakespearově Troilovi a Cressidě.
V roce 1950 přešel z vojensky řízeného Armádního uměleckého divadla, jak bylo tehdy Vinohradské přejmenováno, do čerstvě založených
Městských divadel pražských. Ta měla zpočátku
dvě scény – Komorní divadlo a divadlo Komedie,
od r. 1962 též Divadlo ABC. Svatopluk Beneš byl od
počátku jedním z předních členů. Proslul v salónních rolích konverzačních a detektivních komedií
(Shaw: Pygmalion, Becque: Pařížanka, Watkyn: Co
v detektivce nebylo, Simon: Víš přece, že neslyším,
když teče voda, Wilde: Ideální manžel). Jeho smysl
pro kresbu postav mu daly vyniknout také v charakterních rolích. Rád jej obsazoval režisér Alfréd
Radok (Gogol: Ženitba, Čechov: Švédská zápalka).
Rozuměl si také s Miroslavem Macháčkem (Bulgakov: Útěk) či s Václavem Hudečkem (Vitrac: Viktor,
aneb Dítka u moci). Další velké role se nabídly např.
v inscenacích: Hellmanová: Lištičky, Dürrenmatt:
Play Strindberg, komorník Tucker – Barnes: Čtrnáctý
hrabě Gurney, dr. Sigelius – Čapek: Bílá nemoc,
Goldoni: Letní byt). Úspěšně hostoval také v Semaforu, ve hře Jiřího Suchého Johannes doktor
Faust. Jednou z posledních postav byl Seth Beckwith v Macháčkově inscenaci O´Neilova dramatu:
Smutek sluší Elektře v divadle Rokoko. V roce 1990
se na scéně ABC s divadlem rozloučil.
26
Rok 1957, Miláèek, MDP
Noblesa a elegance byla Svatopluku Benešovi
vlastní nejen na jevišti, ale také v soukromí.
Byl oblíbeným společníkem skvělé a vzácné
společnosti. Jeho nejbližšími přáteli byli Václav
Voska, Nataša Gollová nebo Jaroslava Adamová.
Svatopluk Beneš byl dvakrát ženatý. V druhém
manželství s manželkou Boženou, se kterou
žil více než půl století, se narodili dvě děti, syn
Svatopluk a dcera Alexandra.
Je to už rok, co pan Herec Svatopluk Beneš
opustil støíbrné plátno, opustil divadelní
prkna, opustil tuto zem.
Naše srdce a vzpomínky však neopustil nikdy
... Ale to on urèitì ví …
text: Alexandra Stušková, DiS., foto: archiv MDP
V roce 1993 obdržel pan Svatopluk Beneš cenu SENIOR PRIX.
Tuto cenu uděluje každoročně NADACE ŽIVOT UMĚLCE jako
poděkování za celoživotní uměleckou činnost.
28. 3. 1998 dostal pan Svatopluk Beneš také cenu Thálie.
kalendárium
Kalendárium
Pan František Pok (Společnost koncertních umělců, člen AHUV)
narozen 5. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1995
Paní Kamila Mouèková (Herecká asociace)
Umìlcù, narozených v mìsíci dubnu
je opravdu pìkná øádka.
Za NADACI ŽIVOT UMÌLCE
všem srdeènì blahopøejeme.
Z prostorových dùvodù
uvádíme pouze oslavence
s kulatým jubileem.
narozena 8. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1998
Pan Jiøí Bruder (Herecká asociace)
narozen 13. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
Pan Lubomír Lipský (Herecká asociace)
narozen 19. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělěna v roce 1994
Paní Nadìžda Sobotková (Herecká asociace)
narozena 20. 4. 1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
Paní Ludmila Píchová (Herecká asociace)
narozena 24. 4.1923, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2003
Paní Olga Skálová (Herecká asociace)
narozena 25. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004
Paní Zita Kabátová (Herecká asociace)
narozena 27. 4. 1913, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Pan Antonín Moravec (Asociace hudebních umělců a vědců)
narozen 29. 4. 1928, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
SENIOR PRIX – cena, kterou udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako podìkování za celoživotní umìleckou èinnost
tajenka: SENIOR PRIX
27
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
6. a 13. 5. /Zítra se bude… Národní divadlo uvádí v Kolowratu premiéru komorní opery Aleše Březiny
o životě české političky Milady Horákové. V hlavní roli Soňa Červená. Dále účinkuje Kühnův dětský sbor.
www.nd.cz
Do 15. května /Oscar Niemeyer –B rasilia– výstava fotografií slovince Damjana Prelovška, zachycující
stavby architekta, který dal tvář hlavnímu městu Brazílie. Pořádá Národní galerie ve Veletržním paláci.
www.ngprague.cz
15. května /Bobby McFerrin – první návštěva světově proslulého multižánrového hudebníka
v České republice. Od 19.30 v Kongresovém centru. www.bobbyvpraze.cz
17. května /Out of home 2008 – druhý ročník hudebně - sportovního festivalu, který se koná
na ostrově Štvanici. Za cíl si klade integrovat do společnosti děti z dětských domovů. Vystoupí britská
danceová kapela Fun de Mental, Iva Frühlingová, Gypsy cz. a jiní. www.mimodomov.cz
Do 31. května /František Vláčil: Zápasy. Výstava v Císařské konírně Pražského hradu přibližujícící
osobnost a dílo významného českého režiséra. www.frantisekvlacil.cz
Brno
16 – 17. května /Tmavomodrý festival. Mezinárodní přehlídka hudebních vystoupení zrakově
postižených dětí a mládeže z mnoha evropských zemí. www.tyflocentrum.cz
Každé úterý do 20. května /Jazz Jaro 2008 aneb Jazz v Pekárně. Řada koncertů předních českých
a evropských jazzových hudebníků v prostorech Staré Pekárny. www.starapekarna.cz
Ostrava
19. 5. – 9. 6. /Janáčkův máj. Hudební festival klasické hudby. Vystoupí řada českých i světových
hudebníků. Letošní ročník připomene 80. výročí úmrtí Leoše Janáčka. www.janackuvmaj.cz
Hradec
Králové
České
Budějovice
28. dubna /Pavla Břínková – The Best of. Výběr toho nejlepšího z repertoáru letošní držitelky ceny
Thálie v kategorii opereta, muzikál. Místem konání je Velký sál Adalbertina, začátek v 19 hod.
www.adalbertinum.cz
8. května /Koncert k 700. výročí katedrály Sv. Ducha, účinkují Filharmonie Hradec Králové
a Brněnský akademický sbor. Na programu jsou skladby G. F. Händela a F. Poulence.
Začátek v 19.30 hodin v katedrále. www.fhk.cz
16. května /Malá noční Mozartiana. Premiéra baletního představení Jihočeského divadla, které chce
vyjádřit nesmrtelného ducha Mozartovy hudby tanečním výrazem. Začátek v 19 hodin.
www.jihoceskedivadlo.cz
Olomouc
24. dubna – 12. října /Nechci v kleci. Výstava olomouckého Muzea umění představuje sbírku
českého a slovenského umění z let 1970 – 1989. Zastoupena jsou díla stovky autorů. www.olmuart.cz
Zlín
13 – 17. května /Setkání – Stretnutie 2008. Již 13. ročník divadelního festivalu pořádaný Městským
divadlem Zlín. Během čtyř dnů tu své inscenace uvede několik českých a slovenských divadel.
www.divadlo.zlin.cz
V pøíštím vydání si budeme povídat s osobností p. Jaroslavem Èejkou, držitelem Thálie 2008.
Dozvíte se nìco zajímavého o historii rozhlasu, vzpomeneme na Gustava Broma
a další zajímavosti...
Podìkování:
Café Louvre, Divadlo u Valšù, Kino Mat, Medopharm s.r.o., Market´art, Èeská spoøitelna.
Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.
28