V novém díle našeho deníku
Transkript
V novém díle našeho deníku
Himalájské dobrodružství Posledních pár týdnů před koncem školního roku jsme žili už jen jedním – na konci března za námi měli přijet naši kamarádi Michal a Luděk. Napláno vali jsme s nimi cestu, o které se nám ještě před nedávnem ani nesnilo. Vý pravu do nejvyšších hor světa, do Himalájí. Když kluci 18. března brzy nad ránem vystoupili v Banga lore z letištní haly, málem jsme je umačkali. Už dlouho dopředu jsme se těšili, jak jim ukážeme naši školu, jak budeme společ ně s nimi každé ráno probouzet malé kluky, jak je provedeme po našich oblíbených místech v Deodurze... a taky že nám přivezou plné batohy sladkostí a řízků. Toto všechno kluci spl nili. Kromě toho také porušili všechny letištní předpisy a pro pašovali pro nás do Indie i dva náct plechovek plzně. Kůzlátka, Inďátka, otevřete vrátka! „To vedro je strašné,“ stě žovali si kluci, ještě než vůbec vystoupili na nádraží v Deodur ze. Dvě hodiny nadskakovali v autobuse cestou z Raichuru, a nyní se ocitli uprostřed indické ho venkova. Tou dobou zde za čínalo opravdové léto, před kterým nás všichni varovali. Ve stínu se teplota přes den ob čas přehoupla i přes čtyřicet pět stupňů. V době, kdy kluci přijeli, právě končil školní rok. Na jeho konci všechny děti skládají zkoušky, podobně jako u nás na vysokých školách. Poslední tři týdny v březnu jsme proto měli volnější program – děti trá vily dlouhé hodiny samostudi em, a tak jsme měli na kluky dost času. Přivítání v českém stylu pro Michala a Luďka nachystali malí kluci – divadlo o třech kůzlát kách. Kůzlátek však bylo v na šem provedení sedm, všechna s papírovými rohy na hlavě. „Ty nejsi naše maminka – na še maminka má tenčí hlásek,“ recitovali kluci, jako by jim op ravdu šlo o život. Vlk je nako nec přece jen obelstil – nejprve se umyl, namazal se bílým pud rem, aby vypadal jako koza, a nakonec si u kadeřníka ne chal ustřihnout jazyk. Následo vala nejtěžší scéna – při zkouš kách se stávalo, že jakmile vlk vstoupil do kozí chaloupky, vrh la se na něj kůzlátka a svázala jej, zcela proti scénáři. Při před stavení pro Michala a Luďka se tak naštěstí nestalo – vlk si KŮZLÁTKA – Vlevo nebezpečný vlk převlečený za kozu, vedle něj holič, sedm statečných kůzlátek a úplně vpravo kozí maminka. LUDŽEK A MAJKL – Naši kamarádi z Moravských Knínic. Nemohli jsme se dočkat, až někomu z České republiky ukážeme Deodurgu, školu a všechna zajímavá místa okolo. začal spokojeně připravovat své oblíbené kozí curry a teprve rozčílená máma koza jej klac kem zahnala pryč z jeviště. Co vám žádná cestovka neukáže V Deodurze jsme s Micha lem s Luďkem pobyli necelý tý den. Snažili jsme se jim toho ukázat co nejvíce. Jen pár dní před jejich příjezdem jsme zde dokonce objevili i hospodu. Al kohol je v Indii drahý a prodává se obvykle jen v lepších restau racích nebo ve specializovaných obchodech. Ty se nazývají wi ne shopy, ale člověk v nich ví no nesežene – jen pivo, anebo pálenky. Většinou před nimi vy sedávají opilci a místní se jim vyhýbají obloukem. Na hlavní ulici jsme nalezli wine shop, který nabízí také několik stolů k sednutí. „Tak tohle jsem ješ tě neviděl,“ smál se Luděk, když jsme vstoupili dovnitř. Podlahu pokrývá několikacenti metrová vrstva odpadků, stoly jsou ulepené od rozlitých nápo jů a vše páchne alkoholem. Ma ruška je pravděpodobně jediná žena, která kdy překročila práh tohoto domu. Dali jsme si do hromady jedno pivo za čtyřicet korun a utíkali jsme pryč. Michala a Luďka jsme se také snažili zapojit do programu dětí. Hráli s kluky fotbal, párkrát se i přišli podívat na naše doučování matematiky a křepčili s ostatní mi během sobotní diskotéky. Když se po několika dnech s Deodurgou a dětmi loučili, ani se jim odsud nechtělo. Napříč celou Indií BEZ KARET ANI RÁNU – Hrát karty na nádraží se nesmí – alespoň tak nám to říkal nějaký pán v Bangalore, když jsme si krátili čas při čekání na vlak. V samotném vlaku nám to nikdo nezakazoval. Hráli jsme poker o hašlerky, oblíbeného cézara a mariáš. ATRAKCE – Ještě před cestou na sever jsme se zastavili v Hampi. Před pěti sty lety zde stávalo jedno z nejkrásnějších měst své doby, pl né chrámů a krásných staveb. Později bylo vypleněno, avšak i jeho trosky patří k největším turistickým atrakcím jižní Indie. Indické vlaky bývají nesku tečně přecpané, člověk si musí lístek kupovat dlouhou dobu dopředu a ani tak nemá vždy zaručené, že na něj zbude mís to. Pokud však cestující přežije trochu nepohodlí, může díky nočním spacím vlakům ušetřit spoustu času a také peněz za ubytování. Čekalo nás pět nocí ve vlaku v řadě – nejprve dvě noční cesty do Bangalore se zastávkou v Hampi, poté třicet šest hodin v kuse na sever do Dillí a nakonec poslední krátká noc do Haridwaru, severského městečka v podhůří Himalájí. Indický vlak, to je takové měs tečko na kolejích. Uličkou ne ustále procházejí prodavači jíd la, nápojů i nesmyslných cetek, ale také různí kejklíři, muzikanti a žebráci. Indové jsou jakoby vnitřně zvyklí na to, že jich je mnoho. „Jsou neuvěřitelně skladní,“ děláváme si někdy legraci. O dost jinak vnímají přítomnost ostatních. Nedělá jim problém sednout si v osmi lidech na sedačku, kde by nám bylo těsno už ve čtyřech. V no ci si ve vlaku lehnou tak, že se opírají i o cizí spolucestující – alespoň v levnějších vlakových třídách. Indové se umí velmi sympaticky kvůli druhým us krovnit. Pokud někam vstoupí další člověk, ostatní mu s kli dem uvolní i nejposlednější kou síček místa; nenadávají, pokud na ně někdo nechtěně v tlače nici šlápne a tak nějak samoz řejmě počítají s tím, že se třeba do autobusu vejdou všichni, kdo potřebují jet – ať jich je, kolik chce. Na druhou stranu zase to lik nepřemýšlejí nad pohodlím druhých – někdy se začnou tře ba v jednu ráno hlasitě dohado vat uprostřed vagónu plného spících lidí, anebo si na svém telefonu celé odpoledne pouště jí na plné pecky indickou hud bu, takže ji musí poslouchat všichni okolo. Největší mela na světě Největší náboženská událost světa není pouť do Mekky, jak by si jeden mohl myslet, ale in dická Kumbh Mela. Až done dávna jsme o ní nic neslyšeli. Jednou za tři roky se sjíždějí hinduisté z celé Indie do jed noho ze čtyř vyvolených měst, aby zde vykonali očistnou kou pel v posvátné řece. Před ča sem jsme o této události četli v průvodci Lonely Planet, už dáv no jsme ale zapomněli, že letoš ní Kumbh Mela se má konat ve městě Haridwar, přes které jsme víceméně náhodou naplá novali naši cestu. Když jsme vystoupili ve čtyři ráno na nádraží z vlaku, zdálo se nám zvláštní, že je všude tolik lidí. Podle doporučení prů vodce jsme vybrali cíl naší vy cházky – místní lázně. Čím více jsme se jim blížili, tím větším davem jsme se museli prodírat. Co s žebrákem Kontakt s žebráky je pro lidi ze Západu často jedním z nej méně příjemných zážitků v In dii. Bývají zmrzačení, s pahýly místo končetin nebo se slepec kou holí. Ulicemi měst chodí maminky, které drží v náručí malé dítě a napřahují jeho ru čičku směrem k bělochovi. Takový žebrák si však údaj ně může přijít k docela sluš ným penězům. Od dřívějších dobrovolníků víme, že si má me dávat pozor hlavně na mla dé kluky a holky. Na ulici si prý mohou vydělat spoustu pe něz, takže pak nechodí do ško ly a za vyžebrané peníze si ku pují třeba i drogy. Dárce jim tak almužnou nepomáhá, ale naopak škodí. „Mnohem lepší je dát peníze nějaké rozvojové organizaci, která je upotřebí opravdu ve prospěch těchto lidí,“ zněla jasná rada. I sa motná indická vláda nabádá občany, aby almužny nedávali. Proto jsme se rozhodli, že žeb ráky podporovat nebudeme. Často má člověk výčitky svě domí, když vědomě žebráka přehlíží nebo když jej musí ra zantně odmítnout. Darovaná pětirupiovka však problém žebráků neřeší. KUMBH MELA – Od ledna do půlky dubna se zde údajně vykoupalo více než 40 milionů lidí! POSVÁTNÁ KOUPEL – Voda měla jen několik stupňů. Chodili se koupat jednotlivci i celé rodiny, mladí i staří. RAFTOVÁNÍ NA GANZE – Indickou helmu jsem měl spíš pro dobrý pocit – jakmile jsem spadl do vody, uplavala. Přicházíme na místo a nesta číme se divit. Tisíce lidí se tísní podél vydlážděných břehů řeky a na několika malých ostrůvcích propojených mosty. Různé sku pinky i jednotlivci stojí po pás ve vodě a provádějí púdžu, hin duistickou modlitbu. Každý se několikrát ponoří, někteří se ta ké pokloní do čtyř světových stran. Pár žen stojí v kolečku a vesele se u obřadní koupele ba ví. Někde maminky potápějí do vody i své malé děti, které křičí, protože má voda jen několik stupňů. V Haridwaru už Ganga není žádný potůček, ale široká a prudká řeka. Sledovali jsme toto lidské mraveniště snad dvě hodiny, než jsme se vydali dál. Po celou dobu jsme si mysleli, že se jed ná o obvyklou koupel, která se v Haridwaru koná každý den. „Jak se vám líbila Kumbh Me la?“ ptali se nás později lidé v sousedním městečku Rishi kesh, kam jsme ještě ten den dorazili. Teprve tam jsme se dozvěděli, jak důležitou událost jsme zažili. Kumbh Mela se v Haridwaru koná jednou za dvanáct let a trvá obvykle od ledna do dubna. Zúčastnili jsme se největšího náboženského festivalu na světě, a ani jsme o tom nevěděli. Jak jsme se málem utopili BODY SURFING – Na některých místech řeka plynula prudce, ale mimo kameny. Průvodce nás vždy pobídl, abychom skočili do vody a nechali se třeba dva kilometry unášet proudem. Raft se nedá otočit, říká se někdy mezi vodáky. Na to jsme se spoléhali, když jsme uvažo vali nad výletem na raftu po ře ce Ganze. Měli jsme za sebou zkušenosti z Vltavy – nic se nám nemůže stát, říkali jsme si. Městečko Rishikesh se pova žuje za hlavní město jógy. Mezi turisty je ale proslavené také právě díky Ganze, která zde na bízí několik desítek kilometrů vody ideální pro raftování. Ře ka v těchto místech opouští V POŘÁDKU V CÍLI – Podle vodáckého číslování prý má Ganga stu peň 3 až 4+. Víc, než na co jsme si kdy dříve troufli. Himaláje a protéká mezi nád hernými kopečky. V Rishikeshi je spousta agentur, ve kterých se dá zapůj čit raft. Domluvili jsme se v jed né z nich, že pojedeme delší, dvoudenní trasu. Nejtěžší úsek nás prý čeká jen pár kilometrů po startu – peřej jménem Stě na. Náš průvodce nás uklidňo val: „Ničeho se nebojte, už jsem ji jel mnohokrát.“ Druhé ho dne ráno nás džíp vyvezl asi třicet kilometrů proti proudu. Kromě nás čtyř v raftu seděl i průvodce se dvěma kamarády; další pomocník plul pár metrů za raftem v kánoi, prý jako zá chranná loď. Průvodce nás naučil místní vodácký pokřik. Dáme pádla do středu člunu, on zavelí: „Ganga mata ki!“ a ostatní odpovědí mohutným: „Džéééj!“ Neboli: „Ganga je naše matka, hurá!“ Pověstná peřej Stěna při pohledu shora žádnou hrůzu nenahání – trocha pěny a cel kem široké koryto bez kamenů. „Hlavně nepřestaňte pádlo vat,“ dostaneme poslední po kyn a vyrážíme. Prvních pár vln člun pořádně rozhoupe. „Fóóóvid, fast fóóó vid,“ křičí průvodce a my zjišťu jeme, že to asi taková legrace nebude. Proud nás táhne mezi největší vlny. Jedna za druhou se valí do raftu, člun skáče na horu a dolů a my v tu chvíli za pomínáme pádlovat. Před pos lední vlnou se voda jakoby pro padne; člun klesne o metr dolů. Před námi se vytvoří dvou metrová vlna, proti které jsou už všechny vodácké poučky na střádané na Vltavě k ničemu. V poslední chvíli si intuitivně strhnu z nosu brýle a pak už jen padám do vody. Proud mě stáhne pod hladi nu a smýká se mnou sem a tam. Pod vodou jsem možná de set, dvacet sekund, ale člověku, kterému dochází dech, to při padá jako věčnost. Zkouším pla vat, ale netuším, kde je nahoře a kde dole. Naštěstí mám zá chrannou vestu, která mě nako nec vytáhne na vzduch, něja kých sto metrů pod Stěnou. Zhluboka se nadechnu a začnu hledat ostatní. Kus ode mě se snaží naši průvodci vrátit pře vrácený raft zpátky dnem dolů, někde v dáli plave u záchranné ho kajaku Luděk s Maruškou a na jiném místě také Michal. Vyškrábeme se do člunu a začneme počítat ztráty. Nikomu se nic nestalo; těch pár vteřin pod vodou v divokém proudu však stálo za to. „Už jsem mys lel, že je po nás,“ tvrdil Luděk. „Tak takhle to vypadá, když člověk umírá,“ proběhlo prý dokonce hlavou Michalovi. Mně voda sebrala sandál, ale naštěstí jej náš záchranný kaja kář vylovil a s úsměvem mi jej vrátil. Brýle, které jsem po ce lou dobu držel v ruce, mi proud ohnul do pravého úhlu. Podařilo se je jakž takž narovnat, i když v místě ohybu z nich opadala barva. Maruška si roztrhala kal hoty a ztratila sluneční brýle: „Nevadí. Pokud se brýle utopi ly v posvátné řece Ganga, na rodí se v příštím životě nejmíň jako kontaktní čočky.“ Foťák byl po celou dobu přivázaný v nepromokavém pytli na zádi. Pád do vody i spoustu ran, kte ré dostal, přežil bez úhony. Až později se nám průvodce přiznal, jak je to se Stěnou ve skutečnosti. „Takových deva desát procent lidí se na Stěně cvakne,“ vysvětloval nám, když jsme se sušili na břehu o pár kilometrů dál. Zbytek cesty raftem jsme si ale užili. Ještě jedna peřej nám dala zabrat – ztratili jsme na ní Luďka. Vlna zde s člunem prud ce zamávala ze strany na stranu – Marušku to vyhodilo z místa, takže přeletěla celý raft a skon čila mi v náručí. Luděk sedící vpředu však takové štěstí neměl – voda ho smetla pryč.„Věděl jsem že je zle,“ popisoval poz ději. „V letu jsem jenom tak hle máchl rukou a doufal jsem, že se něčeho chytím.“ To se mu naštěstí podařilo – zachy til boční lano raftu, takže jsme jej po pár metrech vytáhli zpět do lodi. Luděk tak měl nakonec z nás všech z raftování nejvíce zážitků – ačkoli o ně ani nestál. Už bez dalšího koupání jsme druhý den v poklidu dopluli zpět do Rishikeshe. Unavení, ale spokojení. Raftování na po svátné řece pro nás mělo ještě jeden význam: „Letos nám to na Velikonoce nevyšlo s křes ťanskou zpovědí. Tak jsme se alespoň hinduisticky umyli od hříchů v Ganze.“ Tam, kde bydlí bohové Michalovi výšky nedělají dobře – a to je docela neprak tická nemoc, pokud člověk míří do Himalájí. Deset hodin jsme seděli v džípu a šplhali se po klikatých silnicích do kopce. Hi maláje tvoří přibližně půlkruh; jejich hlavní část se nachází v Nepálu, avšak pokračují i v Indii. Přímo s Nepálem souse dí indický stát Uttarakhand – a právě do něj jsme měli namíře no. Kdykoli jsme v minulých le tech vyráželi v Česku do hor, říkal jsem si: Pánbůh určitě bydlí na horách. Zde to platí doslova. Hinduisté považují Hi maláje za posvátné a samotný stát Uttarakhand se někdy oz načuje jako Příbytek bohů. Naplánovali jsme v Himalá jích desetidenní trek, tedy pěší túru s batohem. V horách právě končila zima a všichni nás varo vali, že to nebude žádná legrace; někde prý ještě budou sněhové závěje. To nám ale nemohlo v naší vysněné cestě zabránit. Na výpravu se člověk musí vydat s průvodcem. Stezky ne jsou značené a bez místního znalce bychom se snadno mohli uprostřed hor ztratit. Také nám všichni doporučovali, abychom si s sebou vzali alespoň jednoho nosiče – prý si výpravu mno hem více užijeme, pokud po táhneme na zádech o několik kilogramů méně. Najali jsme si průvodce Sonua, malinko nes mělého chlapíka mluvícího do cela obstojnou angličtinou. No sič Puran sice anglicky neuměl, zato dokázal pobrat všechny naše stany i polovinu zásob jíd la. Když jsme se později šplhali do kopců a potili krev u každé ho kroku, nechápali jsme, kde na to bere sílu. Do hor s papiňákem Až dosud se nám s Maruškou průjmy v Indii jakž takž vyhý baly. Ne že by to bylo vždy ide ální, ale varování o pověstných zažívacích potížích se zatím ne naplnila. Den před začátkem výpravy se však průjem ozval. Bolelo mě břicho a půl dne jsem proležel v posteli. Rozhodli jsme se, že výpravu odkládat nebudeme. Nazítří jsme sbalili batohy a vyrazili do hor. Už první stoupání ukázalo, že jsem zřejmě přecenil síly. MĚSTEČKO UPROSTŘED VELEHOR – Joshimath, po několik dní naše základna. Měli jsme nastoupat asi kilo metr převýšení. Každý krok mi dělal čím dál tím větší potíže, takže jsem musel dělat stále častější přestávky. Zkrátili jsme úvodní část výpravy na mini mum a utábořili se na prvním možném místě. Odebral jsem se na kutě, jak mile jsme postavili stan; ostatní se vydali pomoci Sonuovi a Pu ranovi s vařením večeře. Ne stačili se divit. Puran nesl kro mě spousty dalších věcí i kom pletní kuchyňské vybavení – pro každého talíř, lžíci a ple chový hrníček, dále pánvičku, kastrol a dokonce i tlakový hr nec. Oba naši společníci asi au tomaticky očekávali, že hodlá me na treku vyvařovat kdovíjak náročná jídla – my jsme přitom počítali s tím, že těch pár dní vydržíme jen o polívkách ze sáčku a těstovinách. Na obzoru se tyčila posvátná hora Nanda Devi. Podle někte rých je to se 7816 metry nej vyšší vrchol Indie, jiní však za nejvyšší označují horu K2. Ta se v nachází v Kašmíru, v části, která je v současnosti pod sprá vou Pákistánu. Oba státy si nicméně kreslí sporné oblasti Kašmíru na mapy jako svá úze mí. My jsme tentokrát dali přednost pákistánskému názoru a kochali jsme se pohledem na – alespoň pro nás – nejvyšší vr chol Indie. NANDA DEVI – Kopeček vzadu na obzoru měří 7816 metrů a je podle některých nejvyšší v Indii. SNĚHOVÉ JAZYKY – Někde jsme se brodili i zbytky sněhu. Reklama na ticho To jsme ještě v Indii nezažili. Nikde žádná auta, prodavači nesmyslů, zástupy prodírajících se kolemjdoucích, otravní řidiči autorikší ani odpadky poházené všude okolo. Namísto toho dech beroucí rozhledy na nej vyšší velikány světa, čistý vzduch... a hlavně ticho! Hima láje, to je taková divná Indie. Člověk ani nevěří, že i toto patří do té stejné země. JEZÍRKO – Z takovýchto jezírek se prý dá voda i pít. My jsme raději vše převařovali; někde jsme si k vaření museli i rozpouštět sníh. MRAZIVÉ RÁNO – První ráno jsme se skoro lekli – naše stany byly pod několikacentimetrovou vrstvou sněhu. Ráno jsme se probudili zi mou. Stany byly pokryty po praškem sněhu, který v noci na padl. Opět mi nebylo dobře, ale i přesto jsme se rozhodli pokra čovat. Stezka nás vedla po pru dkých svazích, kde stačil jediný krok, aby se neopatrný turista zřítil do stometrové propasti. Hlavní cíl našeho treku měl být Kuari Pass, průsmyk ve výšce 3640 metrů nad mořem. Ukázalo se, že to bude nad mo je síly. Po pár kilometrech jsem byl tak hotový, že jsem měl co dělat, abych se vůbec dopravil do tábořiště. Dohodli jsme se, že si dám jednodenní přestávku – ostatní se zatím bez batohů vyšplhají na Kuari Pass a se stoupí ještě téhož dne zpět. Další den jsme pak obrátili směr a vydali se zpět do Joshi mathu, našeho výchozího sta noviště. Pohanský obřad DOBYVATELÉ – Českou vlajku jsme s sebou táhli hlavně kvůli tako výmto fotkám. Maruška, Michal, průvodce a nosič na Kuari Passu. KOPEČKY – Ty malé tečky vpravo jsou Michal, Maruška a průvodce. Čára, po které jdou, je stezka zaříznutá do svahu. Kluci stáli před těžkou vol bou. Buď počkat s námi pár dní v Joshimathu, až mi bude líp, a oželet tak několik drahocen ných dní v horách, anebo se vy dat na další výpravu sami se Sonuem a Puranem. Byl zde je den problém: Sonu uměl an glicky a hindsky, Puran hindsky a nepálsky, ale ani jeden z nich česky. „Máme ruce a nohy, nějak se už domluvíme,“ shodli se Michal a Luděk nako nec. Naše skupinka se tak roz dělila; kluci se vypravili na zkrácený, pětidenní trek do hor, my jsme zůstali v Joshimathu s tím, že odsud budeme podnikat vycházky do okolí. Po dvou dnech se nám nas kytla možnost zajímavého vý letu: můžeme strávit noc v hi malájské vesnici, vylézt na ne daleký kopec a zúčastnit se hin duistického obřadu, který se ten den ve vesnici koná. To se ne dalo odmítnout. HINDUISTICKÁ POUŤ – Hinduisté slaví svátek bohyně Nanda De vi, která je totožná se stejnojmennou horou. Maruška chvíli křepčila s nimi. Kroky odkoukala rychle, akorát její červená bunda z Hervis sportu mezi místní kroje příliš nezapadala. Náš nový průvodce nás za vezl do svého rodného domku ve vesnici Lata. K přejití takové himalájské vesnice z jednoho konce na druhý je zapotřebí docela slušná kondička. Domečky jsou rozesety v prud kém kopci vysoko nad řekou; přímo naproti vesnici se tyčí čtyřtisícová hora. Vesničané zde šplhají mezi jednotlivými domky po prudkých stezkách a někde i po schodech. Navečer se obyvatelé Laty sešli na malém náměstíčku před chrámem bohyně Nanda Devi. Když jsme přišli my, hořel už uprostřed oheň a okolo sedělo asi dvacet lidí v kroužku. Jeden předzpívával nějaké monotónní litanie a ostatní po něm opako vali. O něco později se dali další NEDÝCHATELNĚ – Den po slavnosti jsme se vyšplhali na horu nad vesnicí. Za čtyři hodiny jsme nastoupali zhruba 1200 metrů převýšení Ke konci, kdy už řídl vzduch, jsme museli stavět každých dvacet met rů a vždy minutu, dvě rozdýchávat nedostatek kyslíku. Stálo to ale za to. Byl to ten nejkrásnější rozhled na hory, jaký jsme v Himalájích zažili. Půl hodiny jsme leželi v trávě a kochali se roz hledem na velikány okolo nás. Na zdejší poměry jsme nebyli nijak vysoko – pouze v 3680 metrech. Pěti-, šesti- a sedmitisícovky nás ale obklopovaly ze všech stran. vesničané do tance. Muži i ženy vytvořili kruh, chytili se za zády za ruce a přešlapovali do rytmu – vždy krok vpřed a krok vzad. Když to Maruška viděla, nedo kázala odolat: „Tancovat s do morodci okolo ohně, to zažiju jen jednou za život!“ Místní nic nenamítali, a tak nejméně dva cet minut poskakovala s nimi. Vrchol programu měl před stavovat příchod boha Múrua. Na náměstíčko vběhl muž v masce, ověšený nejrůznějšími ozdobami, třásněmi a s klac kem v ruce. Začal divoce skákat okolo ohně a běhat dokola. Vydával různé zvuky, chvíli kři čel a jindy zpíval. Občas se na klonil k někomu z obecenstva, občas se začal válet po zemi a nakonec začal házet po publiku hrsti mouky. Klackem mával okolo sebe, opíral se o něj při skákání a chvíli jej používal i ja ko sexuální symbol. Vesničané se kouskům vřeš tícího boha smáli a bavili se jako někde v divadle. To nám přišlo velice zvláštní a odlišné od toho, na co jsme zvyklí v na ší křesťanské tradici. U nás má me Boha v úctě; zde si z něj dělali legraci. Domů jsme se vrátili plní dojmů. Kravinec v hindštině Když jsme se po pěti dnech měli opět setkat s Luďkem a Michalem, mysleli jsme si, že budou naštvaní, protože za tu dobu s průvodcem neprohodili ani slovo. Místo toho, ještě než jsme si vůbec začali vykládat zá žitky, vytáhli svoji chloubu: vlastnoruční pětistránkový čes ko–hindský slovník. Obsahoval spoustu důležitých frází, jako například „Bude dneska dlou há túra?“ „Bolí mě nohy!“ ne bo „Bude k večeři rýže, anebo polévka?“ A také některá zá sadní slova, jako například „ku předu“, „hora“, anebo třeba „kravské lejno“. Na oplátku uměli Sonu i Puran spoustu vě cí česky – s hezkou výslovností říkali: „nůž“, „bota“, „lžíce“ a také pár sprostých slov. Kluci naučili oba společníky sedmu, kterou prý trávili večery ve sta nu. Bylo vidět, že se se Sonu em a Puranem, navzdory všem jazykovým a kulturním pře kážkám, dobře skamarádili. Opustili jsme Himaláje a vydali se na poslední velkou zastávku na naší cestě: do Cor bettova národního parku. Lo nely Planet o něm nešetřil chválou – člověk se může vydat na projížďku na slonovi a pokud má štěstí, může kromě různé divoké zvěře zahlédnout dokon ce i tygra! NÁSTUP – Na slona jsme nastoupili ze speciální plošiny. MY NA SLONOVI – Vlevo pod námi je vidět sloní hlava. Sedlo se kolíbá zleva doprava, takže má cestující strach, že spadne. Na lovu tygrů Houpe se s námi celý svět a držíme se vší silou, než pocho píme, že se není čeho bát. Slon dělá pomalé kroky, při kterých se zvláštní čtyřmístné sedlo na klání doleva a doprava. Na pos lední chvíli jsme zamluvili výlet na slonech a nyní míříme do srdce národního parku hledat divoká zvířata. Kromě nás jede na slonovi i řidič, který sedí zví řeti za krkem. SLONÍ RODINKA – Divoké slony jsme potkali ještě jednou – při jízdě džípem. Sloní rodinka právě přecházela cestu. Přicházíme na velkou plani nu mezi dvěma rameny řeky. Už z dálky vidíme stádo divo kých slonů a pomalu se k němu blížíme. Stádo prý vždy tvoří jeden samec a několik samic s mláďaty. Nijak si nás nevšíma jí – jedeme na slonovi, takže se můžeme k zvířatům dostat mnohem blíž než při jízdě dží pem. Až když jsme pouhých pár metrů od nich, zatroubí sa mec signál k ústupu, sloni se seřadí do řady a odklusají pryč. My pokračujeme v cestě s očima na stopkách – hledáme tygra. Celkem jich ve zdejším parku žije okolo sto třiceti. Mlu vili jsme s lidmi, kteří tygra za hlédli včera; před námi se však zřejmě všichni schovali. Nako nec jsme zahlédli jen několik tygřích stop, ale i tak jsme se z výpravy vrátili moc spokojení. Zikmund a Hanzelka „My kluky domů nepustí me, ještě si je tu pár dní ne cháme,“ napsali jsme s Maruš kou z legrace zprávu Michalo vě mamince pár hodin před tím, než mělo klukům z Banga lore letět letadlo. To jsme ještě nevěděli, že to bude pravda. Jen o pár minut později jsme si přečetli zprávy – na Islandu před pár dny vybuchla sopka Eyjafjallajökull. Kvůli oblaku prachu se začala postupně uza vírat letiště po celé Evropě. Let kluků byl zrušen jen několik ho din před plánovaným startem. Michalovi a Luďkovi tak in dické dobrodružství ještě ne končilo. Kluci nakonec museli zůstat v Indii o celých devět dní déle. Nechali jsme je objevovat Bangalore a sami jsme se vydali do Sumanahalli, salesiánského centra starajícího se o kluky z ulice. Z Michala a Luďka se za tu dobu stali úplní indičtí odborní ci. Naučili se usmlouvat taxiká ře na nejnižší možnou cenu, dokázali si popovídat s plavčí kem na bazéně a i bez mapy se ve městě vyznali mnohem lépe než my. Bylo ale vidět, že se už těší domů. V den před jejich skutečným odletem jsme si dali naposledy sraz, vypili pivo na jejich počest a rozloučili se. Doma na kluky čekalo velké přivítání. Všem museli vyprá vět, co vše v Indii zažili – jak Co Indům závidím Doktor, který neví, jak se cí tí pacient, je špatný doktor. To jsem si uvědomila už na fakul tě. A teď jsem získala jedineč nou možnost zjistit, jak se cítí pacient v nemocnici v Indii. Po návratu z Himalájí mě skolil průjem a vysoká horeč ka. Nemocnice svaté Filomé ny v Bangalore mě příjemně překvapila. Čistý a útulně vy bavený pokoj, dobré jídlo a hlavně příjemný personál. Po čtyřech dnech na kapač kách průjem odezněl a já jsem byla propuštěna domů. Vlast ně jediný podstatný rozdíl oproti českým nemocnicím byl ten, že sestřičky a doktoři mě li čas si se mnou popovídat. To jim mohou čeští kolegové opravdu jen závidět! jsme se málem utopili v Ganze, jak vysoké jsou Himaláje a jak to vypadá, když slon snídá. Když jsme s nimi mluvili po te lefonu, chlubili se nám: „My jsme teď doma úplní hrdino vé. Slavnější než Zikmund a Hanzelka!“ ✷ ✷ ✷ FINÁLE – Na konci našeho putování jsme se zastavili ve městě Agra na prohlídku Taj Mahalu, nejslavnější indické památky. Bohužel máme jen tuto společnou fotku, na které se všichni tváříme jak kakabus. :-)
Podobné dokumenty
Setkání s Plejáďany v Kolumbii – Enrique C. Rincon
Moje oblečení bylo jednoduché - bavlněné kalhoty, pracovní obuv, pončo a klobouk
půjčený od Richarda Deeba, abych vypadal jako venkovan a zamezil vzniku nějakého
podezření. Poté, co jsem prohlížel ...
číslo 2/2009 - Odborový svaz zaměstnanců poštovních
balónek. Řada návštěvníků využije i možnost prohlédnout si výstavní prostory části brněnského
hradu z období moravských
Přemyslovců i kasematy v jeho
sklepeních, protože Špilberk je
znám i jako „vě...
Photolife 2009/05 - Stanislav Petera
Škola je podle mě spíš překážka. Ze zkušenosti vím, že kdykoliv mě neco začne
bavit, naučím se to několikrát rychle-