ČERNÁ KNIHA: PARADOX(Y) VYPRÁVĚNÍ

28 – 29
ČERNÁ KNIHA:
PARADOX(Y) VYPRÁVĚNÍ
< RADOMÍR D. KOKEŠ
ČIERNA KNIHA / ZWARTBOEK / Holandsko, Belgicko, Nemecko, Veľká Británia 2006, 145 min.
RÉŽIA: Paul Verhoeven > SCENÁR: Gerard Soeteman, Paul Verhoeven
KAMERA: Karl Walter Lindenlaub > HUDBA: Anne Dudleyová > STRIH: Job ter Burg,
James Herbert > KOSTÝMY: Yan Tax > HRAJÚ: Carice van Houtenová, Sebastian Koch,
Thom Hoffman, Halina Reijnová, Waldemar Kobus a ďalší.
Z FILMOV:
2000: Muž bez tieňa
(Hollow Man)
1997: Vesmírna pechota
(Starship Troopers)
1995: Showgirls
1992: Základný inštinkt
(Basic Instinct)
1990: Total Recall
1987: RoboCop
„Z filmu je zjevné, jak si
Verhoeven se svým
spoluscenáristou Gerardem
Soetemanem vychutnávají
absurdity války. Jaké potěšení
nacházejí v tom, když mohou
ukázat, jak v hnutí odporu
museli spolupracovat komunisté
a royalisté, kteří by v jiné politické
situaci byli úhlavními nepřáteli,
jak křesťané se značným
(antisemitským) sebezapřením
skrývají pronásledované Židy, jak
jsou Židé stejně zkorumpovatelní
jako kterýkoli ‘dobrý’ Holanďan,
jak Němci nejsou jen nacisti, ale
i dobří otcové od rodin, a jak ti,
co chtějí pouze pohodlně přežít,
dokážou projevit nezištnou
pomoc.“ (Zdeněk Holý; Cinepur
2007, č. 51)
Jakkoli se Černá kniha formálně prezentuje jako žánrový film, přepíná
mezi zavedenými schématy a kombinuje je navzájem. Tím pádem se divácká snaha dedukovat čistě na základě znalostí narativních modelů globálnější vývoj událostí nakonec ukáže jako neudržitelná a hypotézy mají
jen dočasnou platnost. Systém vyprávění je organizovaný do vzájemně
propojených samostatně fungujících segmentů. V nich se zásadně proměňuje rozestavění dobrých a zlých, určují se nové priority v jednání
postav a vytyčuje se jiný cíl. Včetně titulků 145 minut dlouhá Černá
kniha je rozdělena do pěti takových segmentů po 20 až 25 minutách.
Formální dominantou filmu je systém pnutí mezi teoreticky odporujícími si poli, projevující se na několika rovinách. Za prvé ji vidíme ve
zmíněné segmentové struktuře vyprávění, za druhé v oscilaci mezi ironickou a vážnou reprezentací a za třetí v práci s okázalou vykonstruovaností, která ve své explicitaci posiluje pocit hladkosti de facto nehladkého vyprávění.
Segmentově strukturovaná, ale současně zdánlivě kontinuální narace
pracuje jako stroj na ozvláštňování, v rámci něhož žádná zápletka nezůstane v popředí dost dlouho, aby se mohla žánrově okoukat a vyčerpat. Vážné „holocaustové“ drama o útěku židů před nacistickou perzekucí se promění v partizánskou hru s všudypřítomným systémem, jenž
se stane dějištěm špionážní zápletky, která vyústí v akční film a skončí
jako hořký výsměch všem stranám se základem v thrillerovém příběhu
o pomstě. Sofistikované manipulaci se v Černé knize nevyhnou ani samotná žánrová klišé, která stejně intenzivně zpochybňuje jako s perverzním potěšením naplňuje.
V rámci vážné holocaustové části například stylisticky inscenuje tragickou scénu vyvraždění židů jako výbuch exploatačně otevřeného násilí
s cákající krví. Kamera neuhýbá před ničím a ukazuje se stejnou otevřeností odbarvování ženského přirození, penis oplzlého esesáka i lidské
mozky. Černá kniha nikdy neztrácí ironickou distanci, ale zároveň válečné dění zobrazuje dostatečně seriózně na to, aby události a téma
nebanalizovala. Reprezentace událostí je důsledně řízena touto dvojí
optikou, a tak některá úmrtí působí zábavně, zatímco jiná bolí, stejně
jako erotika v některých scénách vzrušuje, ale v jiných obtěžuje.
Film místy čerpá z Hitchcockova Pověstného muže, který podobně operoval s explicitní narativní vykonstruovaností. Ta ve své neskrytosti paradoxně posiluje kontinuitu vyprávění a odvádí divákovu pozornost stále znovu k (jakkoli nevěrohodně) nabízeným událostem. Nejvýraznější je
příklad, když narace Černé knihy hned na začátku divákovi sdělí, že hrdinka přežije, čímž výrazně ovlivní jeho kognitivní aktivitu. I v „beznadějných“ situacích totiž hypotetický divák ví, že hrdinka nemůže zemřít,
takže není důvod se primárně strachovat o její osud, a tak může spekulovat nad samotným možným narativním řešením situace. Nebojí se tedy jen o hrdinku, ale i o film jako dobrý objekt, který když nabídne příliš
kostrbaté narativní řešení, naruší potěšení z iluze. Všímá si proto mnohem více výstavby konkrétních scén než (ne)celistvosti vyprávění.
Narace Černé knihy stála před podobným problémem jako herci, kteří ji
zprostředkovávali a museli v každém okamžiku hrát tak, aby mohli být
zpětně i přes kladnou charakterizaci odhaleni jako padouchové, případně naopak. Dosáhla toho podobně jako oni skrze systém neustálých
pnutí mezi opozičními pozicemi, následkem čehož nelze film, vyprávění ani jeho téma jednoznačně zařadit. Nutí vnímat komplexně v teoreticky neslučitelných souvislostech – jak dějiny, tak sebe.
„Sarkasmus Černé knihy, kdy se
z odbojářů stávají kolaboranti
a z esesáků slušní lidé, však není
jen škodolibý. Je ospravedlněn
a povýšen na vyzrálý názor
závěrečnou, částečně
i vyslovenou myšlenkou o nikdy
nekončících dějinách. Dějiny
nenabízejí žádné finální
stádium, spočinutí, kdy by se
vše odhalilo a každý se vybarvil,
skončil jako hrdina nebo zrádce.“
(Zdeněk Holý, c. d.)
„Verhoeven není nihilista.
Za jeho filmem se neskrývá
rezignace před dějinami.
Hrdinové se svých chyb nezbaví
a odpovědnosti za ně také ne.
Černá kniha je tak velmi
provokativní snímek, který díky
své ‘bezohledné’ dějové výstavbě
dokáže otevřít snad všechny
rány jedné národní historie.“
(Zdeněk Holý, c. d.)